S třicítkou ve znaku

10
8. září, 36/2011
české motocyklové noviny
Reportáž Portugalské FARO
S třicítkou ve znaku
Když se před českým turistou řekne Faro, vybaví si krásné
písčité pláže na rozpáleném pobřeží portugalského Algarve.
Právě letiště ve Faru je pro většinu cílovým místem úžasné
dovolené. To pro nás, motorkáře, je portugalské Faro spojeno
především s největším motocyklovým srazem na starém
kontinentě. Letos se zde konal jubilejní třicátý ročník.
Jaroslav Šíma, [email protected]
foto: autor
A
u toho přece nemůžeme chybět, slíbili jsme si
s mnoha Čechy na několika posledních ročnících. Faro je fenomén, který láká,
ale spoustu lidí přitom odrazuje „ta obrovská“ vzdálenost. Na
to vždy jen s úsměvem odpovídám: „Vždyť je to jen tři tisíce kilometrů“. Když jsem to v daleké
minulosti (ano, moje první Faro
se datuje rokem 1994) odjel na
dvoudobých Jawách nebo také
na padesátce Jawa New Pionýr
(2007), nevidím důvod, proč by
se toho měl zaleknout někdo na
dnešních moderních a silných
strojích.
Až na plátno
Osud tomu chtěl a i letos to bude
na Jawě. Je polovina července,
a tudíž nejvyšší čas se začít chystat. Zrovna mám pod sebou ve
„velkém letním testu“ týneckou
novinku, Jawu 660 Sportard, tak
ať se ukáže, jak je schopna polykat jihoevropské kilometry.
Vlastně jaké chystání. Třetí červencový víkend (tradiční termín
konání Fara) je za dveřmi, takže
z výletu je najednou velký trap.
V pondělí po poledni opouštím
Prahu. Jawa je osazena trojicí
plastových kufrů Givi, ve kterých
mám vše potřebné, a před námi
je 3300 km, které bych rád stihnul do středeční půlnoci! Megasraz ve Faru totiž začíná už ve
čtvrtek a hned první večer přijde
nejfantastičtější bod programu –
vystoupení legendární rockové
skupiny Iron Maiden.
Rychlostí mezi 140-150 km/
hod si to šinu německou dálnicí. Je to sice nuda, ale pěkně se
tu dají nahnat kilometry. Na jedné ze zastávek si všímám, jak
dramaticky ubývá zadní vzorek. Originální obutí Continental má za sebou už více než
7000 km a přes dravé zacházení některých redakcí, které měly
Jawu přede mnou, jsem si myslel,
že s tímto zbytkem vzorku vydr-
žím až domu. Ó, jak jsem se mýlil. U francouzského Mulhousu
jsem na nule. V Besançonu na
odbočce na moji oblíbenou N83
se už ukazuje plátno a když večer stavím stan na mém oblíbeném školním hřišti před Lyonem, je jasné, že to budu muset
zítra řešit. Ráno ještě projíždím
Lyon a Vienne a před Montélimarem stavím u motoservisu.
Na souvislém pruhu plátna o šíři
dva centimetry se bojím zajet
i na krajnici. Za půl hoďky už ale
odjíždím s novou zadní Michelinkou. Cena i s prací, zarovnaná
směrem dolu na 150 eur, se mi
nezdá nijak přehnaná.
Za dva a půl dne
Na jihu Francie potkávám tříčlennou skupinku českých bikerů. No jasně, míří do Fara! Naše
cesty se však dělí. Prý si dnes užijí moře v kempu, kdesi nad Barcelonou. Já to ale beru středem
Španělska. Za Gironou odbočuji vpravo na Vic a dále na Manresu. Jsou tu sice obrovská stoupání, ale zato menší provoz, a po
dokončení čtyřproudové vozovky dálničního typu to bude paráda. Plán dotáhnout to až před
Madrid mi hatí slejvák a bouře
před Zaragozou. Útočiště nacházím na benzínové pumpě. Jídelní
kout v prvním patře se mi stává
díky pochopení obsluhy útulkem
a podlaha v koutě zase místem
pro můj spacák. S hrozbou deště
a nezvyklým chladnem se defini-
tivně loučím až před Madridem.
Teprve zde se zbavuji všech teplých vrstev prádla. V Andalusii
vjíždím i s Jawou do vyhřátého
španělského kotle a večerní průjezd Sevillou se odehrává ve znamení třicítky. Za Aymontem mě
už čeká jenom přejezd hraniční
řeky Rio Guadiana po mostě postaveném v roce 1992 a od Fara
mě dělí pouhých 45 km. Vyšlo to
jen tak tak. Před půlnocí projíž-
dím pod branou, která dělí normální svět od toho čtyřdenního
úžasného motocyklového šílenství. Cestu dlouhou 3280 km
(z Prahy) se mi tedy podařilo
zdolat za dva a půl dne, jen je
třeba ještě zdůraznit, že bez použití jediného kilometru placené
dálnice. Mimo výměnu pneumatiky žádný problém, jen jsem
tankoval a tankoval. Za tu cestu
je to nějakých patnáct zastávek
8. září, 36/2011
Reportáž Portugalské FARO
české motocyklové noviny
Jedna z největších motocyklových
událostí na světě
Přes tři tisíce
kilometrů daleko
Jedenáct účastí
Jardy Šímy:
1994
1995
1996
1997
2000
2001
2005
2006
2007
2008
2011
u benzínky, ale při přepočítání vycházel průměr až nečekaně
dobře. Na Francii a Španělsko to
bylo těsně pod 4,5 l/100 km. Zde
jsem z důvodu mnoha státovek
ubral na rychlosti, jinak Německo vycházelo o litr více.
Ještě v noci narážím v kempu
na známé tváře, a to jak cizince,
tak i Čechy. Mám radost, když
zahlédnu někoho, s kým jsme si
kdysi slíbili, že se znovu potkáme. Vzorem je početná parta
z Křenovic, kterou vede kamarád Michal s Luckou.
Kempová megapárty
Kemp už je docela slušně obsazen, tolik lidí zde ve středu večer ještě nikdy nebylo. Letos je
to ale trochu jinak. Zatímco každý rok je zlatým hřebem sobotní vystoupení světoznámé kapely, tentokrát je tím dnem již
čtvrtek, a to z důvodu programu
světového turné Iron Maiden.
Kdo to nestihl ve středu, přijíždí
ve čtvrtek. Od kruhového objezdu, který míří k onomu známému letišti, je silnice do kempu od
brzkých ranních hodin plná motocyklů. Díky desítkám policistů
a letité praxi organizátorů, členů
Moto Clubu Faro, se vše zvládá
v naprosté pohodě. Po zaparkování motocyklů na záchytném
parkovišti je třeba se zaregistrovat a zaplatit vstupné (letos 45
Eur) na celou akci. Cena zahrnuje místo v kempu, čtyři jídla včetně pití, igelitku s upomínkovými
předměty, včetně srazového trička, možnost využití autobusové
kyvadlové dopravy do centra,
vstup na špičkové kapely po celou dobu srazu a nakonec šance
získat v závěrečné tombole jednu ze dvou hlavních cen. Těmi
jsou tradičně letecký zájezd do
americké Daytony pro dvě osoby a motocykl, kterým byl letos
Harley-Davidson 1200. Zdá se
snad někomu ještě Faro drahé?
Navíc, to co je zde, neuvidíte na
žádné jiné akci. Tedy mimo zmíněnou Daytonu. Ta je ale od nás
přece jen trochu daleko. Připočítáte-li k tomu jihoportugalské
azurové nebe, většinou bez jediného mráčku, a nedalekou pláž,
nemá tahle akce opravdu chybu.
Tedy pokud si sem nejedete odpočinout od lidí nebo se nedej
bože vyspat. Zatímco prvního je
tady nadmíru, druhého se nedostává. Možná by pomohly dvojité
špunty a přes ně ještě sluchátka.
Zvukové aparatury totiž rozdávají porce decibelů do ranních
hodin. Letos si dokonce jedna
atrakce našla své místo rovnou
v kempu mezi stany. Provizorní
bar umístěný na dřevěném platu
vytahoval jeřáb v pravidelných
intervalech 30 metrů nad kemp.
Za 10 Eur se tak nabízela možnost vychutnat si své dva drinky
a především zhlédnout z výšky
celé to dění v rozsáhlém kempu umístěném v piniovém háji.
K tomu se samozřejmě ve visutém baru linula z reprobeden ne-
Podprsenky a kalhotky lítají do
publika, což diváci dokáží ocenit. Večer pódium opět obsazují
další kapely, celý kemp vře, stánky s občerstvením praskají pod
návaly zájemců a všude je k vidění něco zajímavého.
V neděli ani nemám čas myslet na to, že za chvíli tahle vynikající akce skončí. Chybu dělá
ten, kdo se neúčastní společné
vyjížďky do města. Něco impozantnějšího nikde nezažijete,
a to se podle mého odhadu do
ulic starého města vydává sotva
čtvrtina motocyklů. V čele jede
prezident Moto Clubu Faro, Jose
da Conceseicao Amaro Rodrigues, přezdívaný Zé. Charismatická osobnost a vůdčí typ, pod
jehož vedením se stalo Faro pojmem a také nejznámějším místem pro motorkáře z celé Evropy, ale i světa. Za ním jedou na
motocyklech kluboví vlajkonoši,
kteří vezou vlajky všech zúčastněných států, jen tu českou (přes
moje již několikeré připomenutí) mají zase obráceně. Tedy
červenou nahoru. A za nimi už
předlouhý had všeho, co má dvě,
ale i tři kola, směřuje na zastávku
u přístaviště.
zbytná muzika. Škoda jen, že jiná
než z té oficiální aparatury. Celá
tahle atrakce stála na místě, kde
jsem v minulosti tak rád stavěl
svůj stan. Jak jsem byl rád, že mi
kamarád Roman držel místo na
hony vzdálené od této atrakce.
Nepřekonatelný zážitek
Při procházce kempem objevuji
další Čechy a Slováky. Letos jistě
padne rekord v návštěvnosti, ale
zřejmě i ten náš, národní. Počet těch, kteří sem konečně našli cestu, se čím dál zvyšuje. Ještě nikdy jsme neměli společně se
Slováky stovku tak na dosah, a to
je už co říci. Možná budete jednou i vy těmi, kdo tu stovku překonají?
Hlavní branou sem proudí neustále další a další účastníci. Večer se blíží, a tak je třeba najít
místo, postavit stan a vše pokud
možno stihnout do dvaadvacáté hodiny. Nikde jinde snad nemáte možnost vidět tolik motocyklových značek, ale také jejich
nejrůznější modely a zaručeně
všechny objemové kategorie. Jen
já jsem tu byl, stejně jako tomu
bylo v roce 2007, s New Pionýrem světlou výjimkou. Jawu 660
obdivovali nejen moji portugalští kamarádi, ale i ostatní účastníci. Pro všechny bylo největším,
a musím říci milým překvapením, že Jawa ještě žije. Ale zpět
k dění. Večer jde do finále. Portugalští předskokani opouštějí
podium a střídá je to nejlepší, co
jsem zde kdy viděl. Koncert skupiny Iron Maiden je pro mě tím
největším zážitkem, jaký mi kdy
Faro připravilo. A že už jsem tu
toho viděl dost. Vždyť na pódiu
ve Faru vystoupili takoví velikáni
světového rocku, jako třeba Motorhead, Deep Purple nebo Joe
Cocker.
Po celý čtvrtek, který věnuji
cestě na nejjihozápadnější portugalský výběžek - mys Sagres, mi
v uších zní kytarové rify a znovu a znovu mám před očima tu
barevnou a bohatou scénu, která umocňuje vystoupení „mejdnů“. Tohle se bude jen těžko překonávat. Stejné je to se mnou,
cestou na mys Sagres a sousedící mys Svatého Vincenta. Jedu
sem jen proto, abych si udělal výlet z toho lidského kotle, ale pokořit výkon malého New Pionýra se mi s komfortní Jawou 660
podařit nemůže. Alespoň jsem
si udělal fotografii před stejným
útesem jako tenkrát před čtyřmi lety a také u stánku, kde je
možné si pochutnat na posledním buřtu v Evropě. Ten další
je k mání až za velkou louží. Na
jednom z parkovišť jsem narazil
na motocykly třech Čechů, kteří
možná o dění ve Faru neměli ani
potuchy. Odpoledne jsem potom
strávil na jedné z přenádherných
zdejších pláží. Jen ta voda by
mohla být trochu teplejší.
Velkolepá vyjížď ka
A zase zpět do centra dění. Ve-
Jawa 350/634
Jawa 250/593
autem (zlomenina kolenního kloubu)
Jawa 250/593
Honda XRV 750 Africa Twin
Honda XRV 750 Africa Twin
Honda XL1000V Varadero
Honda XL1000V Varadero
Jawa 50 New Pionýr
BMW F 800 GS
Jawa 660 Sportard
čer jsem opět těsně pod pódiem
a vedle hudebního zážitku lovím
snímky anglické skupiny Hells
Bells, snad nejlepších „napodobitelů“ legendární australské
skupiny AC/DC. Po nich nastupuje to nejlepší z Pyrenejského
poloostrova a skupiny se střídají
do pozdních nočních hodin.
V sobotu začíná sraz nabírat
na obrátkách. Je to k neuvěření,
ale ještě i v sobotu ráno dorážejí
další účastníci. Program je nabit
k prasknutí a já pomalu nevím,
kam dříve. Odpoledne se otevírá
Custom Park – již dvacátý ročník přestaveb, kde jsou k vidění
ty největší skvosty. Úžasná přehlídka a soutěž přestaveb se tu
poprvé objevila na jedenáctém
ročníku, což znamená, že letos
slavila své dvacáté výročí.
Ze světa chromu, dlouhých
vidlic a neskutečné kreativity se
přesouvám ke stanu, který nejde
minout. Z deseti roštů, na kterých se grilují sardinky, se kouří
a vzduchem se nese vůně červeného vína, které se k nim podává. Chce to jenom trochu (spíše
více) trpělivosti, než se dostane
i na vás. Více než příležitost, jak
se najíst a napít, to prosím berte jako součást zábavného programu. A je čas přesunout se na
hlavní podium. Projít plochu
před ním ale není lehké. Probíhá
zde totiž volba Miss Faro 2011.
To nejlepší na konec
Po obědě následuje poslední program letošního jubilejního srazu
- losování hlavních cen, jinak
úžasně napínavé divadlo. Z obrovského osudí losují vhozené
kupóny krásky, které se představily během večerů v mnoha lechtivých show. Diváci napínají zrak
i uši, protože jde o hodně. Cenu
si může převzít jen ten, kdo je na
místě a s druhou částí kuponu
se dostaví na pódium do 30 vteřin od vyhlášení čísla. Nevěřili
byste, co lidí zde už v tuto dramatickou chvíli není. Možnost
tak mají další a čas vyhlášení se
zkracuje. Nejen že se nedostalo
letos konečně na mě, ale ani na
15
Po páté v sedle
tuzemského stroje
jiného Čecha nebo cizince. Obě
ceny zůstaly dle očekávání na
Pyrenejském poloostrově.
Ti, kdo zůstanou do pondělí,
mají možnost prožít ještě jednu zábavnou noc navíc. Pořadatelé pořádají pro zbylé účastníky neformální party, kde není
o jídlo a pití nouze. Nikde žádná kapela, a tak konečně taky
přichází čas na povídání. Právě
zde jsem se od členů Moto Clubu Faro dozvěděl oficiální počet
platících návštěvníků jubilejního
srazu. To číslo je úctyhodné a rekordní, bylo nás 36 000. Tím ale
můj pobyt ve Faru ještě nekončil.
Další den jsem navštívil městské
muzeum, kde byla expozice ke
30. výročí MC Faro, a také došlo
na návštěvu nově rostoucí klubovny. Až z ní jednou přinesu
reportáž, budete zírat.
Zasněženými průsmyky domů
Třetí den po srazu, kdy jsem se
dostatečně nabažil zdejší pláže,
nezbývá než se definitivně rozloučit s kamarády a členy MC
Faro a vydat se na zpáteční cestu. Tu si chci na rozdíl od toho
trapu sem trochu více užít, a tak
volím cestu podél pobřeží s každodenním koupáním. Středozemní moře je mnohem přívětivější a rozloučení s ním přichází
až v jižní Francii. Jediná práce
kolem Jawy byla kontrola oleje.
Jak se ukázalo, tak zbytečná. Při
objezdu Valence mi to teprve sepnulo. Přece nepojedu stejnou
trasou Francií a dále po nudné
německé dálnici. Co si to takhle
střihnout přes Alpy a prověřit
Sportarda ve švýcarských a rakouských průsmycích? Nápad
sice dobrý, až na nevhodný termín realizace. V Martigny bylo
ještě krásně slunečno, stejně jako
při průjezdu Sionem. Na vrcholcích dvoutisícových průsmyků
však klesla teplota ke třem stupňům a chvílemi i sněžilo. To jsem
tu v červenci ještě nezažil. Jak se
nakonec ukázalo, tak Jawa 660
vše snesla mnohem lépe než já.
Těch 16 dní na cestách přineslo bezstarostných a mimo studených horských pasů krásných
7400 km a návštěvu sedmi států, včetně malebného Lichtenštejnska. Místo mého týdenního
marodění a horeček potřebovala „šestšede“ po návratu vyměnit
pouze olej. Teď už zase brázdíme
cizí kraje v honbě za dalšími kilometry.