doctato kapitola v PDF
download 
Stížnost Transkript
tato kapitola v PDF
KAPITOLA 9 Stříbrné Hory Na západ od Práchně1 se prostírá hradešická kotlina, která je rozvodím Otavy2 a Mže. K severnímu horizontu kraje se zdvíhá kraj zalesněným Slavníkem3 a vrcholí Stírkou4 , ležící stranou myslívského kostela, západ uzavírá Vidhošt’, otavské údolí zastírá na jihu Džbán5 s Holubími kopci u Vlkonic6 . Údolí mezi Loužnou7 a Myslívem je i rozhraním geologickým mezi rulou a žulou. Myslívský kostel, jenž s této strany dominuje, byl pravděpodobně založen mnichy cisterciáckého řádu z kláštera nepomuckého, kteří v době krále Vratislava přišli z bavorského Ebrachu a založili zde hospodářství rybniční i zlaté doly ve vrchu Vráži. Jejich kulturnímu úsilí můžeme přip1 Prácheň: Vrchol nad Horažd’ovicemi, 512 m. (viz mapa na str. 31) druhá senoseč 3 Slavník: Vrchol u Pačejova, 627 m. (viz mapa na str. 31) 4 Stírka: Též Štírka, vrchol Plánické pahorkatiny nad Myslívem (704 m); dříve zde stávala rozhledna. (viz mapa na str. 31) 5 Džbán: Vrchol se zříceninou hradu severně od Budětic, 619 m. (viz mapa na str. 31, obrázek na str. 3) 6 Vlkonice: Vesnice západně od Horažd’ovic, asi 80 obyvatel. (viz mapa na str. 32) 7 Loužná: Vesnice východně od Plánice, asi 50 obyvatel. (viz mapa na str. 32) 2 otava: 1 9. Stříbrné Hory sat i gotické fresky v presbyteriu8 a na triumfálním oblouku myslívského chrámu. Starobylost osady potvrzuje i nález bronzových spon na starém pohřebišti kolem kostela, jez jsou dosud nejstarším zjištěným dokladem o osídlení kraje. Ve středu tohoto kraje mezi Myslívem a řekou Otavou2 leží bývalé hornické městečko Stříbrné Hory. Je to stará krajina, odedávna osídlená slovanským lidem, rozmezí držav Slavníkovců a Přemyslovců, nynější domov drobných zemědělců, kameníků a lesních dělníků, končina, kterou vás chci provésti. Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v “Pamětech” Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč10 , bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice6 . Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou12 při obléhání hradu Rábí13 , jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic6 nad řekou Otavou2 . I jedna část katastru si zachovala starý název “Na klášteře”. 8 presbyterium: část prostoru křest’anského kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím 10 Černíč: Vesnice západně od Horažd’ovic, asi 110 obyvatel. (viz mapa na str. 32) Žižka z Trocnova: Válečník a táboritský vojevůdce (1360-1424) (viz obrázek na str. 13) 13 Rabí: Zřícenina hradu na Otavě, severovýchodně od Sušice. Hrad byl postaven v 15. století na místě starší tvrze a je největším hradem v Čechách. (viz obrázek na str. 3) 12 Jan 2 9. Stříbrné Hory Chudenice Džbán Rabí Velhartice náprstník velkokvětý 3 9. Stříbrné Hory Vrch Džbán5 s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic17 , jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický18 . Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí13 , patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria8 . Od Budětic17 už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům. Polní cestou přijdeme do Břežan s překrásnou návsí, kde je ještě devět bílých štítů lidového baroka, u vsi štíhlá kamenná boží muka s vytesaným letopočtem 1738. Je odtud krásný pohled k Malému Boru a k Práchni1 . Za vsí je kaple svaté Anny23 se zázračnou studánkou, jedna ze svatoanenských svatyň, jichž je ještě několik na sousedním Strakonicku. Z Břežan vystupujeme polní cestou na zalesněný vrch Slavník3 . Historik Dr. Emanuel Šimek25 , miřenický krajan po rodičích, přisuzuje tomuto místu důležitou úlohu v hluboce fundované práci historické, v níž řeší hranice slavníkovského území v těchto končinách země. Ponechme historikům možnost dohadů i myšlenkových konstrukcí a svěřme se krajině samé. Z paseky, plné kručinek, dojdeme k soustavě ohromných balvanů, jejichž pojmenování “pohanský oltář” neuchovávala lidová pamět’ jistě bez důvodu. Stejně i název blízké vsi Velešice může mít něco společného se slovanským bohem stád. Na Slavníku3 je nejsevernější šumavská hranice náprstníků27 ; v skalnatých skrýších jsou tu podnes jezevci a lišejník ze zdejšího lesa má zcela zvláštní užití: v Sušici28 z něho dělají věnečky, jež kladou o Dušičkách na hroby. Na východ se lesní hřeben svažuje k Pačejovu, o němž čteme ve starých análech, že mládenci z vladyčí rodiny Pernklovů slynuli v celém kraji pověstí lidí rvavých a trunku oddaných. Odtud už není daleko k žulovým lomům 17 Budětice: Vesnice severovýchodně od Sušice, asi 300 obyvatel. (viz mapa na str. 32, obrázek na str. 13) 18 Velhartice: Vesnice severozápadně od Sušice se zříceninou hradu ze 13. století. (viz mapa na str. 32, obrázek na str. 3) 23 svatá Anna: Matka Panny Marie. 25 Emanuel Šimek: Český archeolog a historik (1883 Vatětice – 1963 Miřenice). 27 náprstník velkokvětý: Digitalis grandiflora, prudce jedovatá bylina. (viz obrázek na str. 3) 28 Sušice: Město na Otavě jihovýchodně od Klatov, asi 11600 obyvatel. (viz mapa na str. 32, obrázek na str. 5) 4 9. Stříbrné Hory Sušice České Budějovice Plzeň borovice kleč bažanka dřín jarní 5 9. Stříbrné Hory 6 brslen evropský Zelená hora Nepomuk morušovník žentour Ballymote 9. Stříbrné Hory olšanským a na pačejovské nádraží. Tato končina je blízká grafiku Josefu Váchalovi, jehož žena byla zdejší rodačkou, a on sám zde nalezl několik motivů pro svou práci výtvarnou. Kus trati z Velkého Boru do Pačejova znají všichni strojvůdci, nebot’ zde jest největší stoupání na celé trati z Budějovic do Plzně. Na západním svahu Slavníka3 leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy12 . Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči10 a Vlkonicích6 . Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann33 část dějiště svého románu “Vypovězen”, z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu “obecních dětí”, jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: “... vždyt’ je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé”. Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou “št’aváci”, protože prý mívají na pout’ št’ávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšt’anům “třepáci”. Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velen- 33 Karel Klostermann: Českoněmecký spisovatel (1848-1923), autor realistické prózy především se šumavskou tematikou. (viz obrázek na str. 13) 7 9. Stříbrné Hory ovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice34 leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici34 , napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku “Na dvoře krále Václava”, jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova36 . Na zborovském hrádku roste kleč37 a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku38 , svídu i brslen39 a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský40 , jedno z posledních děl Dientzenhoferových41 , kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chut’ dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici34 vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos “Děvín”, ve své době hojně čtený, a baladu “Půlnoční soud v Klatovech”, tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové 34 Plánice: Město západně od Klatov, asi 1700 obyvatel, rodiště Fr. Křižíka. (viz mapa na str. 32) 36 Zavlekov: Vesnice západně od Nalžovských Hor, asi 450 obyvatel. (viz mapa na str. 32) kleč: Pinus mugo, kosodřevina (viz obrázek na str. 5) 38 bažanka: Bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), rostlina z čeledi pryšcovitých. (viz obrázek na str. 5) 39 brslen evropský: Euonymus europaeus, jedovatý keř. (viz obrázek na str. 6) 40 kostel sv. Martina v Nicově: Původně románský kostel z 1. pol. 13. stol., barokně upraven ve 2. pol. 17. stol. (viz mapa na str. 33) 41 Kilián Ignác Dientzenhofer: Český architekt a stavitel německého původu, představitel vrcholného baroka (1689 Praha – 1751 Praha). (viz obrázek na str. 16) 37 borovice 8 9. Stříbrné Hory lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda43 , uctívaný Alšem44 , patří svým zrozením rovněž do Plánice34 . Z Plánice34 už není daleko k rybníku Hnačovskému, v jehož blízkosti se na Nové Hospodě narodil básník Rudolf Mayer, druh Máchův a Nerudův47 , autor první české básně sociální, nazvané “V poledne48 ”. Tesknota “Stínů večerních” a melancholie “Znělek nočních49 ”, plné máchovského neklidu, zaznívají ztlumenou melodií z ticha této krajiny, do jejíhož sirotčího smutku se tento básník vposlouchával nadmíru citlivě: Šerá noc a truchlivá, chmurná, jak by plakat chtěla, a vichřice bouřivá v jejím bolu oněměla. Ticho – slyšet mračna jít nebem a myšlenky duší: Přestaň, srdce, bouřně bít, tluk tvůj noční poklid ruší. Přestaň pro své ráje lkát, přírodou bol větší vane, můžeš v hrobě klidně spát její bol však nepřestane.* Krajina jako “stav duše” je na jeho strunném nástroji vyzpívána s úžasným smyslem pro její atmosféru a neopakovatelnost. Jak pomníky nade hroby nebo jak sirotci v smutku stojí temné sosny tvoje, 43 Karel Svoboda: Český malíř (1824 Plánice – 1870 Vídeň). Aleš: Český malíř a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 16) 47 Jan Neruda: Český básník a novinář (1834 Praha – 1891 Praha), člen májovců; zakladatel žánru fejetonu. (viz obrázek na str. 18) 48 : (viz text na str. 25) 49 Znělky noční: (viz text na str. 27) 44 Mikoláš 9 9. Stříbrné Hory 10 žluva hajní Klatovy silenka nadmutá kokořík mnohokvětý jaterník podléška janovec 9. Stříbrné Hory vyrostlé jen ku zármutku. Vyrostly jen ku želání, k mlčení a slzám tajným, vyrostly jak srdce naše k bolům velkým, touhám bájným. Nad tebou kdy vítr vane, zpívají si přece sosny, ale nás už připravily o zpěv – brzo snad i o sny.* Drsnějším hmatem sáhl do tohoto kraje Karel Klostermann33 pro své “Chuchláky” až k habartickým lesům a zpodobnil život bědných existencí životních realisticky věrně a přesvědčivě. V Stobořicích nalézáme stopy staré tradice svatovojtěšské, kterou můžeme sledovat od bavorských hranic až k Zelené hoře u Nepomuku a dál do krajiny plzeňské. Blízká Čihaň hostila na konci první světové války básníka Antonína Sovu51 , který bydlil ve škole u pana řídícího Čapka, jehož dcera vedla v Praze básníkovu domácnost. V čihaňské škole vznikaly slavné “Zpěvy domova”, z nichž báseň “Vesnice zpívá píseň slunečnou52 ” patří přímo prostředí zdejšímu. Drsné podnebí asi nesvědčilo churavému básníkovi, který začátkem června 1918 píše svému ctiteli, literárnímu historiku Arne Novákovi53 toto: “Prosím, abyste přijal z mého venkovského pobytu, kde je na ten čas učiněná Sibiř, nejsrdečnější pozdravy a díky.” Zde ho také navštívil František Kašpar, v zdejší studenotě a větrnosti dostatečně aklimatisovaný. Nevím, proč jsem si vždycky do Zavlekova36 umist’oval Raisovy venkovské romány. Šindelová55 kostelní střecha s cibulkou věže a vedle stojící stará 51 Antonín Sova: Český básník a prozaik (1864 Pacov – 1928 tamtéž), lyrik, symbolista, impresionista. (viz obrázek na str. 18) 52 Vesnice zpívá píseň slunečnou: (viz text na str. 28) 53 Arne Novák: Český literární historik a kritik, bohemista a germanista (1880 Litomyšl – 1939 Polička). (viz obrázek na str. 18) 55 šindel: Druh dřevěné střešní krytiny, sestávající z destiček břitovitého tvaru. (viz obrázek na str. 20) 11 9. Stříbrné Hory pěnice hnědokřídlá Klementinum hořec 12 9. Stříbrné Hory Jan Žižka z Trocnova Budětice kručinka Karel Klostermann 13 9. Stříbrné Hory škola, vonějící pelyňkem56 , rybníček, stará kovárna, topoly a zříceninka hradu dávají této vsi půvab uplynulého starosvětského života. Na zdejším hradě bývali prý loupežní rytíři, přepadávající kupce, a k němu se vztahuje i pověst o zazděných sestrách. Kdysi prý tu žily dvě sestry se svým bratrem, který musil odejet do války. Než se s nimi rozloučil, prosily ho, aby jim pomohl nejcennější věci ukrýt do sklepení, v kterém přečkají zlou dobu do jeho návratu. Vzaly si tam zásoby potravin a vchod daly zazdít. Dlouhá doba uplynula, byl už konec vojny a bratr se nevracel. Zazděné sestry se zachránce nedočkaly a když v jejich úkrytu nebylo ani kůrčičky chleba, zahynuly hladem. Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi57 s reliéfem od sochaře Odehnala58 a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vrat’me se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu36 . Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího60 a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků56 i chrpu chlumní62 , divizny63 a překrásné rozkvetlé hadince64 . Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám. Cizinec ani nepostřehne, kde končí Nalžovy a kde začínají Stříbrné Hory. Nalžovy jsou starší. Na místě nynějšího zámku stávala tvrz, na níž už roku 1380 seděl Jan z Paběnic s manželkou Kačkou ze Štěkně. Držitelé se střídali, až Svojše z Velhartic, jehož statky dosahovaly až k Velharticům18 , požádal krále Ludvíka Jagellonského o kutací právo na svém zboží, které mu bylo 56 pelyněk pravý: Artemisia absinthium, aromatická léčivá bylina, surovina pro výrobu absinthu. 57 Jan Hus: Český kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 20) 58 Antonín Odehnal: Český sochař a medailér (1878 Svratka – 1957 Praha). 60 česnek medvědí: Allium ursinum L., léčivá rostlina a zelenina, místy běžný druh. (viz obrázek na str. 20) 62 chrpa chlumní: Centaurea triumfettii (viz obrázek na str. 20) 63 divizna velkokvětá: Verbascum densiflorum, žlutě kvetoucí léčivá bylina. (viz obrázek na str. 22) 64 hadinec obecný: Echium vulgare 14 9. Stříbrné Hory uděleno na 12 let. Po šesti letech předává doly velkopřevoru maltézského řádu Janu z Rožmberka, který dosadil do Nalžov horního hejtmana Ambrože z Hochsteinu. V příštím roce sjednal zmíněný velkopřevor s tímto horním hejtmanem a Janem Pekem z Klatov úmluvu o zužitkování dolů. Svojše navštívil krále Ferdinanda a obdržel roku 1530 prodloužení kutacího práva. Za dva roky zemřel Jan z Rožmberka a brzy nato, před uplynutím lhůty, jež byla udělena k svobodnému kutání, také Svojše z Velhartic18 . Doly připadly králi, a ten chtěl jejich bohatství využiti pro sebe; proto poslal do Nalžov svého komisaře, aby vzal úředníky a havíře do přísahy a aby se po svatém Vítu začalo s kutáním pro císařský majestát. Novému držiteli Nalžov, Oldřichu Pouzarovi z Michnic, poukázal král čtyři díly podílu, které držel již Svojše z Velhartic. Ve stejném čase přenechal Rožmberkovi proti zápůjčce těžbu rudy na 6 let. Brzy nato si stěžuje Jošt z Rožmberka na Pouzara, že přišel s ozbrojenci a nutil horníky, aby mu slíbili poslušnost. Za tohoto dlouhého sporu umírá Jošt a doly přebírá Petr z Rožmberka, Kateřina Pouzarová se horníků ujímá jako svých poddaných, spor však pokračuje dál. Petr z Rožmberka dává doly zatopiti a za to mu Pouzar ulámal kliky od žentourů67 , zaházel je do šachet a zabral majetek horníků. V roce 1530 byla hornická osada povýšena na “Horní městečko nad Nalžovy” s právem míti znak a souditi tuláky. Po pánech Švihovských a hrabatech z Pottingu dostává se nalžovské zboží v držení rodu hraběte Taaffa, pocházejícího z Irska, jehož někteří členové zasáhli do osudů celého mocnářství. Roku 1757 bojoval s holobradými dragouny u Kolína Mikuláš Taaffe, jemuž jsou připisovány první brambory, přivezené do Rakouska. Jeho synovec Rudolf vystavěl v Nalžovech pivovar, který byl pochválen samotným císařem Františkem I., když roku 1812 navštívil Nalžovy. Jeho nástupce František se vyznamenal ve válce s Francouzi a musil být u vídeňského dvora dobře zapsán, když mu byl svěřen úkol tak důležitý, jakým byl doprovod Marie Louisy, manželky Napoleonovy, z Paříže do Vídně. Další z Taaffů, Ludvík, byl zajímavou osobností po mnoha stráňkách. Ve 20. letech složil soudcovskou zkoušku, byl prohlášen doktorem práv “sub auspiciis imperatoris”, stal se vrchním presidentem soudu, později ministrem práv, kurátorem tereziánské akademie a rektorem vídeňské university. Svůj rektorský plat obrátil v nadaci pro 67 žentour: historické zařízení k převádění síly zvířat na točivý moment na řemenici (viz obrázek na str. 6) 15 9. Stříbrné Hory 16 Kilián Ignác Dientzenhofer František Křižík Mikoláš Aleš topol 9. Stříbrné Hory chudého juristu. Jeho všestrannost se projevila i v jiném směru: svou stavebnickou činností zasáhl v Nalžovech velmi podstatně. Vystavěl dvě poboční věže ( rondely ), přestavěl hlavní zámeckou věž, nechal na čtyřech sloupech vystavět balkon a kolem zámku zřídil anglický park. Jeho romaneskní záliby se projevily nejvíc v lese Prašivici, který změnil v místo promenád a nechal tam vystavět umělou zříceninu rodného irského hradu Ballymotte68 , a snad to byl on, po němž v Prašivici zůstala i jiná turistická atrakce: nalžovský drak – přitesaný balvan do podoby rozevřené dračí tlamy, plné dřevěných zubů. K němu se druží ještě jiný balvan, přizpůsobený želvě, i umělá jeskyňka, altány a jezírko, k němuž byly po lese rozhozeny obrovské dřevěné omalované hřiby. V Zavlekově36 zvýšil kamenné zdi starého zříceného hrádku do dnešní podoby a u nalžovského zámku dal postavit cukrovar, který byl jen čtyři léta v provozu, protože se nepodařilo vypěstovat v kraji žádoucí cukrovou řepu. I hraběcí hrobka s kaplí svatého Antonína v blízkosti horažd’ovické silnice byla postavena z jeho podnětu; rovněž tři myslivny, vystavěné ve stejné výši – na Prašivci, v Ústalči a u Miřenic – zůstaly po něm na památku. Jeho syn Eduard vynikl z rodu nejvíce, stav se na 14 let ministerským předšedou rakousko-uherské monarchie. Za jeho panování dostalo se i zdejšímu zámku zvýšeného významu, jehož lesk měl i svůj nepěkný rub v špatných poměrech deputátnických rodin a zemědělských dělníků, jak nám je celkem pravdivě vylíčil Karel Klostermann33 . V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví71 i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí13 , aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské73 , pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource 68 Ballymote: Zřícenina hradu ze 14. století v Irsku. (viz obrázek na str. 6) hajní: Oriolus oriolus, tažný pták velikosti kosa. (viz obrázek na str. 10) 73 lilie královská: lilium regale 71 žluva 17 9. Stříbrné Hory 18 Karel Hynek Mácha Jan Neruda Antonín Sova Arne Novák 9. Stříbrné Hory morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pout’ do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích74 jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel33 potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích. V školním archivu stříbrnohorském nalezl jsem některé údaje o Klostermannovi33 . V roce 1857 chodil do zdejší druhé třídy a ve školním katalogu má všechny předměty oznámkovány “eminenter” včetně krasopsaní, u něhož jistě dobrý pan učitel Šafránek musil zavříti obě oči. Krasopsaní zůstalo už Karlu Klostermannovi33 školským úskalím až do maturity a klikyháky pozdějšího romanopisce luštili v tiskárnách všichni sazeči. Tato část výuky se nezdařila ani pedagogovi tak úspěšnému a fortelnému, jakým byl Petr Šafránek. Titulu vzorného učitele se mu dostalo za celoživotní práci od českobudějovické konsistoře a císař pán mu zapůjčil stříbrný záslužný kříž s korunou. Mnohem později ho vystřídal v školní a osvětové práci jiný učitel, Josef Rybák, který napsal “Dějiny města Hor Stříbrných”, jež obec stříbrnohorská vydala svým nákladem “k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále našeho Františka Josefa I.”. Nízké domky na náměstíčku bývalého hornického městečka s trsy trávy mezi dlážděním a příznačným názvem Kozí plácek, fara, kde dodnes je název “Bůh, církev, vlast”, charakterisuje jedno životní údobí místa, tímto 74 Chudenice: Městys severozápadně od Klatov, asi 670 obyvatel. (viz obrázek na str. 3) 19 9. Stříbrné Hory 20 šindel Jan Hus česnek medvědí chrpa chlumní 9. Stříbrné Hory heslem naplňované. Na akropoli bývalých hald stojí kostel svaté Kateřiny s překrásnou barokní sochou světice, umístěnou vně presbyteria. Na haldách, proměněných v parčík, zříme řadu žulových božích muk i hezkou sochu svatého Václava dobré sochařské práce. Všude tu nacházíme žlutý květ kuklíku lékařského, lidově nazvaného šebestiánek, jehož se v lidové léčbě vydatně používá na léčení ran. S výšiny obzíráme kraj, zvlněný na sušickou stranu směrem k Svatoboru, zavrcholenému rozhlednou, a jeho jméno si spojujeme s dávnými kulty i pohřebištěm na východním úpatí hory, kde v kostrových hrobech byly nalezeny bronzové a stříbrné náušnice s denárem krále Vratislava. Na východ přehlédneme zvlněný terén až k Práchni1 . Ty tam jsou doby, kdy po žebřících sestupovali do jam havíři v kytlicích a s hliněnými kahany v rukou, kdy od Zmrzlíkovce a Letovského rybníka zaznívaly údery pucheren, velikých to kladiv na kolech, jež hnány vodou, roztloukaly stříbrnou rudu. V zatopených štolách už nejsou ani permoníci, haldy jalového kamení zarůstá tráva a mezi ní prosvítají květy silenky nadmuté79 ... I sláva jarmarků je ta tam a ani řemesla nemají už tady zlaté dno. Ještě před sto lety tu žilo 71 mistrů, 21 tovaryšů a 8 učňů. Pominula i sláva nalžovského sýra, známého po celých Čechách, jen rozrostlé lipové aleje na hrázi Starce a Novce, jen kachní ostrůvek a fasáda staré radnice upomínají na dřívější život městečka. V Prašivici rozkvétají každého jara konvalinky, kokoříky a podléštky80 , nad umělým jezírkem marnivě voní střemcha a u dřevěných altánků se slétají pěnice81 . Mezi rozkvetlými kručinkami a janovcem rozevřely bedly82 svá hnědá paraplíčka a v suchých metlicích83 zapraskaly červené jiskry saranče vrzavé. Ještě pohled k Radicům, kde se u cesty tyčí vlašské topoly, ještě procházka pod lipami u hladin, za nimiž do mlh krvavě zapadává slunce a na hrázích žlutohalově kvete potměchut’, proměňující se v rudé hrozníčky, zatím co v hustém trnčí se pnou posedy. Stará zájezdní hospoda U znaku Švihovských je rodiště Ladislava Kháse, 79 silenka 80 jaterník nadmutá: Silene inflata (viz obrázek na str. 10) podléška: Na jaře kvetoucí bylina z čeledi pryskyřníkovitých. (viz obrázek na str. 10) 81 pěnice hnědokřídlá: Sylvia communis, běžný stěhovavý pěvec velikosti vrabce. (viz obrázek na str. 12) 82 bedla vysoká: Macrolepiota procera, jedlá, chutná houba. (viz obrázek na str. 24) 83 metlice trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 26) 21 9. Stříbrné Hory 22 divizna velkokvětá lilek brambor Eduard Taaffe borovice vejmutovka 9. Stříbrné Hory novináře, básníka a spisovatele, o jehož chlapecká léta se dělí Stříbrné Hory s Myslívem. Často si vzpomene na školní škamny, v nichž poslouchával pana učitele Rybáka. Na Horách Stříbrných se narodil 9. ledna 1895 dr. Oldřich Hlaváč, známý mezi lékaři a v pražských uměleckých kruzích pod literárním jménem Alarich, jímž podpisoval své rozmarné čtení o lékařích “Medicína v županu” a “Medicínské historie”. Tento znamenitý lékař byl zároveň milovníkem všeho krásného, přijímaje dary všech uměn a s potěšením se zahloubávaje do děl myslitelů různých dob a národů. Citlivě nám přetlumočil arabského essayistu Gibrana (o jehož básnických essayích napsal Josef Hora, že jsou “pozemštější než Kristova kázání na hoře, lidštější než Also sprach Zarathustra”); napsal desítky prací ze svého oboru, podílel se velmi vydatně na činnosti společenského odboru Umělecké Besedy, kde se vydatným dílem zasloužil o zdar souborné výstavy J. V. Myslbeka84 , uspořádané v pražském Klementinu85 . Byla to osobnost širokých zájmů a obzorů, stejně milující přírodu. a z ní nejvíce kvítí zahradní, hlavně gladioly, jako soustředěné chvíle nad knížkou veršů nebo v atelierech malířů, mezi nimiž měl řadu důvěrných přátel. Svoje rodné Pošumaví miloval láskou stálou a věrnou, vraceje se sem každoročně nejdříve k mamince do Buzníku a později s rodinou do Letov. Přijíždívali s ním í jeho umělečtí přátelé. Vincenc Beneš mu tu namaloval pro vzpomínku í potěchu duše maminčinu chaloupku, jiný kamarád z Umělecké Besedy, Václav Rabas, sdílel s ním jednoho léta několikadenní pobyt v rodné krajině. Jednou zajel za mnou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce86 a Bohumila Ullrycha87 a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování. Vydal jsem tehdy “Kvetoucí trnku” a dozvěděl jsem se později od přátel, jak Dr Hlaváč nosíval vždycky po kapsách několik výtisků a poděloval tímto kvítím našeho domova všechny své známé místo květin daleko honos84 Josef Václav Myslbek: Nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství (1848 Praha – 1922 Praha). (viz obrázek na str. 30) 85 Klementinum: Areál původně jezuitské koleje v Praze z let 1653 – 1726; dnes sídlo Národní Knihovny a meteorologické observatoře. (viz obrázek na str. 12) 86 Alois Moravec: Český malíř a ilustrátor (1899 Chyšky u Milevska – 1987 Praha). 87 Bohumil Ullrych: Český malíř (1893 – 1948). 23 9. Stříbrné Hory 24 kosatec žlutý rozhledna na Svatoboru konvalinka vonná bedla vysoká 9. Stříbrné Hory nějších. Aspoň po letech budiž tu vysloven upřímný dík za tuto věrnou příchylnost k poesii začínajícího básníka. Stejně si na něho vzpomíná žichovický rybář Hlavsa a hajný z Mladic, kteří bývali jeho společníky při chytání pstruhů i při podzimních honech, nebot’ rybařinu a myslivost v rodném kraji miloval stejně upřímně jako své povolání a umění. Tento vychutnavač krásy a milovník života zapojil se hned na počátku okupace do odbojové práce, dne 8. dubna 1940 byl zatčen, prošel nacistickými kriminály, byl odsouzen k smrti a na Plötzensee 18. prosince 1942 popraven. Z motáků posílaných z vězení paní Míle Hlaváčové byla sestavena knížka “Listy z vězení”, která nám přibližuje život našich uvězněných lidí z těch let velmi pravdivě. K tváři dr. Oldřicha Hlaváče v této knížce načrtnuté, k portrétu, který nechtěl být a není autostylisací upravenou pro pohled příštích pokolení, se budeme vracet stále častěji. Květ hořce i netřesku, připomínaný v toužebném vzpomínání na přírodu kolem Letov, i rozmarná báseň “Sylva” o loveckém psu, psaná ve vězení jako vánoční dar své ženě, uvádějí nás při četbě znovu do Stříbrných Hor a v krajině stříbrnohorské si zase my vyvoláváme na každém kroku jeho tvář s pocity vděčnosti nejen pro vzpomínku, ale i pro život plný dělnosti, hodný příkladu. Rudolf Mayer – Text básně Na pusté dílně teskno leží, utichnul dávno kladiv ruch — jen kola ještě hrčíc běží, a stále žene páry duch; ten strašný velikán jak děcko dá člověkem se vést, mu slouží jenž svoboden by sřítil všecko, na rozkaz na sta kol tu krouží. V ohromném kotli pára bouří, a topič klidně přikládá, ač se to v kotli, rourách spouří, myšlenky tiše sepřádá; klidným se okem v oheň dívá, jen někdy mžikne — sebou trhne, kdy vzpomínka mu asi divá do duše strašný blesk svůj vrhne. A tak dí přitlumeným hlasem: »Ty nahoře tam, tys můj pán, jsi bohat — já jen bídným d’asem, nevážen nikým, sotva znán. Na tebe cti a hodnost kladou — já neslýchám leč trpká slova; tvůj život krášlen všeckou vnadou — a můj — tot’ bída povždy nová! A přec byl čas, kde mysl nesla lehce ten rozdíl tížící, že ty si leháš v měkká křesla — 25 9. Stříbrné Hory 26 metlice trsnatá lilek potměchut’ Chalíl Džibrán Josef Hora 9. Stříbrné Hory a já na tvrdou lavici, že šíré statky patří tobě — mou ani hrstka země není, že v trpké žije ve porobě celé to práce pokolení. Já ženu měl — věčná jí škoda! Já měl ji z celé duše rád, u nás vždy pěkná byla shoda a nikdá zlosti ani vád. My žili nuzně — peněz málo, však oko její přec se smálo. A šlo to — ona byla pilná, já ramena měl k práci silná. Já šetřil, nepil, doma seděl, bych na něco se zmoh’, učil se ledacos a zvěděl — já nebyl zcela beze vloh. Já dělal plány na zlepšení Bůh dal nám dítko! — ach, jak zhusta se požehnání v kletbu mění — že za radostí — žalost pustá! — Co kojila — to stále vadla, já dítko brzy pochoval — však ona den ode dne chřadla, ač jsem jí lékaře hned vzal. Já nechal práce — sám jí sloužil, nás lékař vždycky těšil jarem, já pořád doufal, pořád toužil — až poslední groš vydán zmarem. Já k tobě utek’ se v tom žalu — tys začal krutě hubovat, abych ji odnes do špitálu a raději šel pracovat. Což naplat — muselo se státi, já se s ní rozloučil, však v noci se s pláčem začla po mně ptáti, a ráno nu — bylo po pomoci. Odzvonili — pár prken sbili a odvezli ji bez zpěvu. — Já myslil, lítostí mi puknou žíly — v ničem jsem neměl úlevu. V dílně jsem na plano jen bušil, až topičem mne udělali — večír jsem pitím lítost hlušil — a plány mé — ty d’asi vzali!« — Umlknul — v dílně hrůza leží, vždy větší v kotli var a ruch, jak by o závod kola běží, jak běsi žene páry duch. Však na to málo topič hledí, on klidně, beze strachu sedí, kus po kuse do pece hází — nad ním se panstvo k hodům schází. A vztyčiv se, zas topič volá: »Jen hoduj — bohat jsi — jsi pán! Vždyt’ bdím tu já — já bída holá! Zda víš, že’s v moc a soud mi dán? Jen ruky mé jedinké hnutí — a krásný palác tvůj se sboří; — mníš, že jen páni směj’ být krutí k té chátře, co se posud koří? Mníš, že nepřijde probuzení, že nepozná za krátký čas, jak její pot se tobě v zlato mění a jí jen v novou bídu zas? Ač z lidu — ztratils srdce k němu, lid není bližním ti, jen strojem bídným, ty’s zapřel jeho řeč, v níž jemu jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným. Tak slepá je ta tvoje pýcha, že v lidu lásky nehledáš; nevíš, že v člověku hněv dýchá, a cit, jichž aspoň šetřit máš. Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti, pak odhodit tu skořepinu, co jejich jest, jim nechceš dáti — již zrozeni jsou pro mizinu! Hoj! jak to v kotli bouří — víří, jen ještě jeden okamžik — a stejná záhuba nás smíří, mé vykoupení a tvůj dík! — — Však žij! ne všech to vykoupení, jednoho tyrana-li v světě není!« Otevřel ventil — klidně sedne — zdaž nad sykotem tím pán zbledne? — Znělky noční Rudolf Mayer – Text básně 27 9. Stříbrné Hory I. III. Již dlouho trvá všechno v mlčení, tak všechno v blahém nočním míru stojí, že mír ten srdce tluk se rušit bojí, a sama duše stane v myšlení. Jak divuplná noc, jak velekrásná, když nad tou zemí tichnoucí vychází, nesmírná jako moře beze hrází, v němž z lodí sterých září světla jasná; Tak klidno vše — jen hvězdy v toužení se divném jedna k druhé oužej pojí a jejich záře s vlnou spící brojí, jakby ji budit chtěla ze snění. kdy ku zemi se skloní tmavořasná a v každé kvítko slzný démant sází, a šírošíré světlé stíny hází, vše vábíc na svá ňadra mírospasná — Snad by jí ráda sny své povídala, neb snad chce usnout blahým lásky snem a nemá místa, kdeby klidně spala. Když všechno v snivém polosvětle plyne: tu v srdci sladko mi a přec tak bolno, že nevím, bol kde začal, slast’ kde hyne; Mým srdcem opět dávná touha vane a z ňader bol se vine povzdechem, zní tichou nocí — kde as, kde as, stane?! v předivné snění myšlení mé taje: jak světlům nočním, tak mé duši volno, jíž tušení věčného míru vlaje. II. IV. Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, jež vyzpytovat lidský duch nemůže, dokud ho země k sobě vine úže, a dokud z povzdálí jen zří své věno. Milenko má, ty noci tmavá, tichá — tak jemná, jakobys jen blažit chtěla, pro všechny boly hojných léků měla, ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá. Kam cesta má a co mi usouzeno, až smrtí zvadne života mi růže, zda budu v sobě dokonalé bůže dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi změno? — Má duše — snad že na svět přišla lichá — se marně po soucitu ohlížela, jen ty’s jí — jejím snům jsi rozuměla — hojící láska na ni z tebe dýchá. Či růže odkvete, by opět zkvetla, a zvadla pak a opět vykvetala? Tak ptám se hvězd — němá jsou jejich světla. Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast’, zde boj mu jen — a z toho lid mne kárá. A v tajemných kdo črtách čísti umí, zdaž, co tam neviděná ruka vpsala, zdaž kdyby přečet’, tomu porozumí? — Milenko jediná, mně přisouzená, obejmi mne, necht’ poznám lásky slast’ — smrt’ spojí nás a ty jsi moje žena. Vesnice zpívá píseň slunečnou Text básně Kaštany slyšet větrem dunět, pádem pukat, křivými větvěmi jich samý dukát se zlatem válí se v prachu silnice. Jak hloubkou podmořskou modř nebe propálí krvavých jeřábů uzralé korály a po větru se klátí, svítíce. 28 Vesnice zpívá píseň slunečnou. Vše, štíty domů, chlévy, vorky, dříví, stohy, dobytek strakatý, beránci, kozy s rohy, lid jdoucí, vozy s pytli tvrdě bílými, 9. Stříbrné Hory hus hejna na rybníce, kejhající ryčně, tím sluncem září osvětlené ustavičně, jsou živými tu druhy, milými. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Tak drahým, i zapomnění. Hra věčnosti, jež prchá v drobném dění, životů moudré hlásá vítězství. Sem úzkost, nesmířené hanby, hrůzy nahlédne sice při tragické chůzi, však nikdy nerve selské srdce v dví. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Je večer, před sváteční září den. Svět v černé osudy je zapředen, k mládeži skoupý, strohý, lakomý. Je do pláče jí, slibů, do loučení. Hudcové hrají, v krčmě k utlačení, chce utančit se, rukama než zalomí. Vesnice zpívá píseň slunečnou. 29 9. Stříbrné Hory Josef Václav Myslbek 30 netřesk výběžkatý 9. Stříbrné Hory Stříbrné Hory – mapa rybníků a vrcholů: 1 – Prácheň, 2 – Slavník, 3 – Stírka, 4 – Vidhošt’, 5 – Džbán, 6 – Vráž, 7 – Semlina, 8 – Hnačovský rybník, 9 – Zelená hora, A – Pačinec, B – Prašivice, C – Svatobor, D – Zmrzlíkovec, E – Letovský rybník, F – Novec 31 9. Stříbrné Hory Stříbrné Hory – mapa měst a vesnic: 0 – Buzník, 1 – Vlkonice, 2 – Loužná, 3 – Myslív, 4 – Stříbrné Hory, 5 – Hliněný Újezd, 6 – Budětice, 7 – Velhartice, 8 – Hradešice, 9 – Nalžovy, A – Černíč, B – Malý Bor, C – Břežany, D – Velešice, E – Sušice, F – pačejovské nádraží, G – Velký Bor, H – Pačejov, I – Plzeň, J – Těchonice, K – Velenovy, L – Plánice, M – Zborovy, N – Zavlekov, O – Kvášňovice, P – Radice, Q – Strážovice, R – Neprochovy, S – Nová Hospoda u Plánice, T – Číhaň, U – Ústaleč, V – Buršice, W – Miřenice, X – Tedražice, Y – Žichovice, Z – Lovčice 32 9. Stříbrné Hory Stříbrné Hory – mapa kostelů a kaplí: 1 – kostel Nanebevzetí Panny Marie v Myslívi, 2 – bývalý cisterciácký klášter u Nepomuku, 3 – kostel Proměnění Páně v Hradešicích, 4 – kostel sv. Jana Nepomuckého ve Velenovech, 5 – kostel sv. Martina v Nicově, 6 – kostel sv. Filipa a Jakuba v Těchonicích, 7 – kostel sv. Jana Křtitele ve Zborovech, 8 – kostel Nejsvětější Trojice v Zavlekově, 9 – kostel svaté Kateřiny ve Stříbrných Horách 33 9. Stříbrné Hory 34 Rejstřík 35 Rejstřík Ústaleč, 14, 17 Číhaň, 11 Černíč, 2, 7 Černíčský potok, 2 České Budějovice, 7, 19 Šafránek, Petr, 17, 19 Šimek, Emanuel, 4 Švihovská, Johanka, 2 Žižka z Trocnova, Jan, 2, 7 Žichovice, 19 česnek medvědí, 14 šindel, 11 žentour, 15 žluva hajní, 17 Aleš, Mikoláš, 9 Ambrož z Hochsteinu, 15 bývalý cisterciácký klášter u Nepomuku, 1 Břežany, 4 bažanka, 8 Ballymote, 17 bedla vysoká, 21 Beneš, Vincenc, 23 bitva na Bílé Hoře, 2 borovice kleč, 8 borovice vejmutovka, 17 bourec morušový, 19 brslen evropský, 8 Budětice, 4 Budětice, hrad, 4 Buršice, 14 Buzník, 23 Chocholoušek, Prokop, 8 chrpa chlumní, 14 Chudenice, 19 cisterciáci, 1 Děvín, 8 dřín jarní, 8 Džbán, 1, 4 Džibrán, Chalíl, 23 Dientzenhofer, Kilián Ignác, 8 divizna velkokvětá, 14 36 REJSTŘÍK Ebrach, 1 Hůlka, Josef, 7 hadinec obecný, 14 Hanuš z Boru, 8 Harant z Polžic, Jan Jiří, 2 Hlaváč, Oldřich, 23, 25 Hlaváčová, Míla, 25 Hlavsa, Matěj, 25 Hliněný Újezd, 2 Hněvkovský, Šebestián, 8 Hnačovský rybník, 9 hořec, 25 Hora, Josef, 23 hrad v Zavlekově, 14 Hradešice, 2, 4 Hus, Jan, 14 Jan z Paběnic, 14 Jan z Rožmberka, 15 janovec, 21 jaterník podléška, 21 jedle kanadská, 17 Křižík, František, 9 Kačka ze Štěkně, 14 Kašpar, František, 8, 11 kaple sv. Anny v Břežanech, 4 kaple sv. Antonína v Nalžovech, 17 Khás, Ladislav, 21 Klatovy, 19 Klementinum, 23 Klostermann, Josef, 19 Klostermann, Karel, 7, 11, 17, 19 Kočí, Josef, 23 kokořík mnohokvětý, 21 konvalinka vonná, 21 REJSTŘÍK kosatec žlutý, 17 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Myslívi, 1, 2 kostel Nejsvětější Trojice v Zavlekově, 11 kostel Proměnění Páně v Hradešicích, 2 kostel sv. Filipa a Jakuba v Těchonicích, 7 kostel sv. Jana Křtitele ve Zborovech, 8 kostel sv. Jana Nepomuckého ve Velenovech, 7 kostel sv. Martina v Nicově, 8 kostel svaté Kateřiny ve Stříbrných Horách, 21 kručinka, 4, 21 Kvášňovice, 8 Kvetoucí trnka, 23 kyčelnice cibulkonosná, 14 kytlice, 21 Letovský rybník, 21 Letovy, 23 lilek brambor, 15 lilek potměchut’, 21 lilie královská, 17 liliovník tulipánokvětý, 17 Listy z vězení, 25 Loužná, 1 Lovčice, 19 Ludvík Jagellonský, 14 Mácha, Karel Hynek, 9 Malý Bor, 4 Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská, 15 37 REJSTŘÍK Mayer, Rudolf, 9 metlice trsnatá, 21 Miřenice, 17 Mladice, 25 Moravec, Alois, 23 morušovník, 14, 17 Myslív, 1, 2, 23 Myslbek, Josef Václav, 23 náprstník velkokvětý, 4 Na dvoře krále Václava, 8 Nalžovy, 2, 14, 15 Napoleon Bonaparte, 15 Nepomuk, 11 Neprochovy, 7 Neruda, Jan, 9 netřesk výběžkatý, 25 Nová Hospoda u Plánice, 9 Novák, Arne, 11 Novec, 21 Odehnal, Antonín, 14 otava, 1, 2 Půlnoční soud v Klatovech, 8 pěnice hnědokřídlá, 21 Pačejov, 4, 7 pačejovské nádraží, 7 Pačinec, 14 Paměti, 2 Pešulová, Máša, 7 Pek z Klatov, Jan, 15 pelyněk pravý, 14 Petr Zmrzlík ze Svojšína, 7 Petr z Rožmberka, 15 Plötzensee, 25 Plánice, 8, 9 38 REJSTŘÍK Plzeň, 7 Pouzar z Michnic, Oldřich, 15 Prácheň, 1, 4, 21 Prašivice, 17, 21 presbyterium, 2, 4 Rabí, 2, 4, 17 Rabas, Václav, 23 Radice, 8, 21 Rais, Karel Václav, 11 rozhledna na Svatoboru, 21 Rybák, Josef, 19, 23 sanktuarium, 4 Semlina, 2 silenka nadmutá, 21 Slavník, 1, 4, 7 Sova, Antonín, 11 Stírka, 1 Stříbrné Hory, 2, 14, 19, 23 Stobořice, 11 Strážovice, 8 Sušice, 4 svatá Anna, 4 svatý Antonín, 17 svatý Jan Křtitel, 8 svatý Vojtěch, 11 Svatobor, 21 Svoboda, Karel, 9 Svojše z Velhartic, 14, 15 Sylva, 25 Těchonice, 7 Taaffe, Eduard, 17 Taaffe, Ludvík, 15 Taaffe, Mikuláš, 15 Tedražice, 17, 19 REJSTŘÍK REJSTŘÍK topol, 8, 14 Ullrych, Bohumil, 23 Vídeňské noviny, 8 Váchal, Josef, 7 Velešice, 4 Velenovy, 7, 8 Velhartice, 4, 14, 15 Velký Bor, 7 Vesnice zpívá píseň slunečnou, 11 Vidhošt’, 1 Vlkonice, 1, 2, 7 Vráž, 1 Vratislav, 1, 21 Vypovězen, 7 zámek Lovčice, 8 zámek v Nalžovech, 14 Zavlekov, 8, 11, 14, 17 Zborovy, 8 Zelená hora, 11 Zmrzlíkové ze Svojšína, 7 Zmrzlíkovec, 21 Znělky noční, 9 Zpěvy domova, 11 39
