2 Finanční krize - Unicorn College

UNICORN COLLEGE
Katedra ekonomie a managementu
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Komparativní analýza dluhových krizí nedávné historie a současnosti
Autor BP: Jakub Růžička
Vedoucí BP: Ing. Petr Hájek Ph.D.
2012 Praha
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Komparativní analýza dluhových krizí
nedávné historie a současnosti vypracoval samostatně pod vedením vedoucího
bakalářské práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou
v práci citovány a jsou též uvedeny v seznamu literatury a použitých zdrojů.
Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s vytvořením této
bakalářské práce jsem neporušil autorská práva třetích osob a jsem si plně vědom
následků porušení ustanovení § 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb.
V ………………….. dne ……………
………………………………………..
(Jakub Růžička)
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Petru Hájkovi Ph.D. za účinnou metodickou,
pedagogickou, odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.
KOMPARATIVNÍ ANALÝZA DLUHOVÝCH KRIZÍ
NEDÁVNÉ HISTORIE A SOUČASNOSTI
COMPARATIVE ANALYSIS OF DEBT CRISES
IN RECENT HISTORY AND PRESENT
6
ABSTRAKT
Tato práce vymezila aktuální moderní pojetí teoretických modelů finančních krizí společně
s jejím historickým vývojem. Dle poslední čtvrté generace byla zvolena pro komparativní
analýzu struktura odpovídající systémické finanční krizi. Dle analýzy je výsledkem jasný
fakt, že dluhovými krizemi státních financí jsou postiženy v obou případech
zejména země, které mají dlouhodobě chronické vládní deficity a nejsou schopny vytvořit
vyrovnaný státní rozpočet. V obou zkoumaných případech, postiženým zemím vládli
politici, kteří jednali populisticky a s krátkodobým výhledem. Jakékoliv řešení a změnu
tohoto na první pohled neudržitelného stavu veřejných financí, byli schopni začít řešit až
po zhoršení externích světových podmínek, zejména poklesu celosvětové poptávky,
ropných šoků či až při samotné neschopnosti splácet vládní dluh.
Klíčová slova: finanční krize, dluhová krize, fiskální deficit, zahraniční vládní dluh, Latinská
Amerika, Mexiko, Argentina, eurozóna, Evropská unie, Řecko
ABSTRACT
The thesis has defined current and up-to-date interpretation of theoretical models of
financial crisis together with their historical development. According to the last, 4th
generation, a structure corresponding to systemic financial crisis has been chosen for the
comparative analysis. According to the analysis, the result is a fact that in both of the
cases, the state financial debt crises affect in particular the countries which have chronic
government deficits in the long term and which are not able to create a balanced state
budget. In both of the cases examined, the affected countries were governed by
politicians who acted in a populist way and with short-term prospect. They were only able
to deal with any solution or change of such, at the first sight, unsustainable condition of
public finance, after the external world conditions got worse, in particular after the global
demand fell down, oil shocks occurred, or when it was not possible to pay off the
government debt.
Keywords: financial crisis, debt crisis, fiscal deficit, outstanding goverment debt, Latin
America, Mexico, Argentina, Euro Area, Europian union, Greece
7
Obsah
1 Úvod ................................................................................................................................. 10
2 Finanční krize .................................................................................................................... 12
2.1 Druhy finančních krizí .................................................................................................... 12
2.1.1 Krize měnová .............................................................................................................. 12
2.1.2 Krize dluhová (někdy také úvěrová) ........................................................................... 13
2.1.3 Krize bankovní ............................................................................................................ 15
2.2 Generační vývoj teoretických modelů finančních krizi .................................................. 15
3 Komparativní analýza dluhových krizí .............................................................................. 21
3.1 Historický vývoj Latinské Ameriky, eurozóny a jejich dluhová krize ............................. 21
3.1.1 Latinskoamerická dluhová krize ................................................................................. 21
3.1.2 Charakter ekonomiky a vývoj Argentiny .................................................................... 22
3.1.3 Dluhová krize eurozóny .............................................................................................. 24
3.1.4 Historie Evropské unie a eurozóny ............................................................................. 25
3.1.5. Historie Řecka ............................................................................................................ 27
3.1.6 Srovnání charakteru ekonomiky a historického vývoje Latinské Ameriky a eurozóny
............................................................................................................................................. 28
3.1.7 Srovnání historického vývoje Řecka a Argentiny........................................................ 29
3.2 Analýza předkrizového období ...................................................................................... 30
3.2.1 Latinská Amerika 1973-82 .......................................................................................... 30
3.2.2 Předkrizová situace eurozóny..................................................................................... 34
3.2.3 Srovnání předkrizové situace v Latinské Americe a eurozóně ................................... 37
8
3.2.4 Předkrizová situace v Argentině ................................................................................. 38
3.2.5 Předkrizová situace v Mexiku ..................................................................................... 39
3.2.6 Předkrizová situace Řecka .......................................................................................... 40
3.2.7 Srovnání předkrizové situace Argentiny, Mexika a Řecka .......................................... 40
3.3 Spouštěcí moment dluhových krizí................................................................................ 43
3.3.1 Spouštěcí moment dluhové krize v Latinské Americe ................................................ 43
3.3.2 Spouštěcí moment dluhové krize eurozóny ............................................................... 44
3.3.3 Srovnání spouštěcího momentu dluhové krize Latinské Ameriky a eurozóny .......... 44
3.4 Průběh dluhových krizí .................................................................................................. 45
3.4.1 Průběh krize v Latinské Americe 1983-1989 .............................................................. 45
3.4.2 Průběh krize v eurozóně ............................................................................................. 47
3.4.3 Srovnání průběhu dluhových krizí v Latinské Americe a eurozóně............................ 49
3.4.4 Průběh krize v Argentině ............................................................................................ 51
3.4.5 Průběh krize v Řecku .................................................................................................. 53
3.4.6 Srovnání průběhu krize v Argentině a Řecku ............................................................. 55
4 Závěr ................................................................................................................................. 56
5 Conclusion......................................................................................................................... 60
Seznam použité literatury.................................................................................................... 64
Seznam obrázků ................................................................................................................... 70
Seznam tabulek ................................................................................................................... 71
9
1 Úvod
Téma finančních krizí a zejména dluhových krizí je v dnešní době vysoce aktuální. Vyspělé
státy světa, se nachází ve vysokém zadlužení a mnoho z nich balancuje na hranici
solventnosti. Z pohledu historie tato situace není vůbec výjimečná. Stává se
zpravidla často a to jak v méně rozvinutých zemích, tak i v nejvyspělejších státech světa.
Do problémů se ovšem nedostávají jen veřejné finance, ale také firmy a občané. Již
z tohoto popisu je jasné, že nepůjde o problémy vládní, ale strukturální.
Na začátku této práce, je vymezen teoretický vývoj a koncept finančních krizí. Existuje
však mnoho ekonomů a mnoho názorů, z tohoto důvodu jsem čerpal od mnoha předních
světových ekonomů a také několika českých.
Teorie finančních krizí se vyvíjí závisle na empirických základech. Zpětně se hledají důvody
a příčiny vzniku, což je zřejmé z jejich vývoje. Dnes je tato oblast rozvíjena více než kdy
dříve. Dle posledních publikací a odborníků, například Krugmanna, Mishkina, Sachse,
Dvořáka a jiných, je nutné brát finanční krize jako celek a nazývat je tak systematickými
finančními krizemi. S tímto názorem se i já ztotožňuji a dále bude v práci rozveden.
Pokud se podíváme na krizi obecně, vždy se jedná o situaci zcela jedinečnou, ovšem bylo
by naivní nehledat souvislosti a příčiny i v jiných případech dluhových krizí. Proto jsem
zvolil komparativní analýzu zemí Latinské Ameriky, která je přímo ukázkovým případem
těchto jevů a již se s nimi poměrně úspěšně vyrovnala. Komparativním oponentem je
současná podoba eurozóny. Velké sociální výdaje, morální hazard, neefektivní státní sféra,
ale také společná měna euro, tvoří značně silnou předkrizovou situaci, která se již naplno
projevila v Řecku a dalších státech. Diferencializace zemí eurozóny se ukazuje větší, než se
předpokládalo a její kulturní a ekonomické odlišnosti se patřičně projevují.
V první kapitole této práce jsou nejprve rozebrány a vysvětleny základní druhy finančních
krizí dle klasického dělení na krize měnové, dluhové a bankovní. Dále je popsán historický
10
vývoj teoretických modelů finančních krizí od svého počátku až po současnost, poté práce
pokračuje vysvětlením aktuálního pojetí finanční krize jako systemické.
Druhá kapitola obsahuje praktickou část, která reflektuje teoretický vývoj modelů
finančních krizí a komparativně analyzuje dluhové krize Latinské Ameriky a eurozóny jako
její jednotlivé fáze. Zpočátku analyzuje předkrizové období společně s kritickými
situacemi, spouštěcími mechanismy a na závěr samotný průběh dluhových krizí. Ve všech
částech je popsán vývoj v Latinské Americe, poté v eurozóně a nakonec je zde
komparativní srovnání.
Tato práce si klade za cíl analyzovat dluhovou krizi Latinské Ameriky společně s aktuální
dluhovou krizí eurozóny. Dále vymezit jejich hlavní příčiny vzniku dluhů a rozebrat
předkrizové období společně s kritickými stavy. Dle vzájemné podobnosti na závěr
vyhodnotit aktuální průběh krize a nastínit další možný pravděpodobný vývoj
s přihlédnutím k vzájemným odlišnostem dvou zkoumaných regionů.
11
2 Finanční krize
Finanční krize je v době psaní této práce (2012) velice častý pojem. V eurozóně probíhá
dluhová krize a není tomu tak dávno, kdy byla eurozóna v recesi díky Americké hypoteční
krizi. Ovšem mohlo by být mylné považovat jej za cosi nového a neznámého. Finanční
krize jsou relativně častým jevem a to po celém světě. Ať už je to velká hospodářská krize
30. let v USA, nebo krize asijská či ruská.
2.1 Druhy finančních krizí
Finanční krize je pojem, který označuje dočasný problém v ekonomickém prostředí
s příčinami ve finančním systému. Dle staršího pojetí je dělíme na tři základní druhy: Krizi
měnovou, dluhovou či úvěrovou a krizi bankovní.
2.1.1 Krize měnová
Je charakterizována náhlou a prudkou depreciací domácí měny vůči ostatním měnám v
plovoucím směnném systému. Pokud je zaveden systém pevného kurzu, spekulativní útok
donutí centrální banku kurz devalvovat, nebo se jej rozhodne bránit intervencemi
z devizových rezerv. Výsledný útok se tedy může projevit jak depreciací nebo devalvací,
tak i výraznou ztrátou devizových rezerv centrální banky, či růstem úrokové sazby.
Příkladem může být Čína, která disponuje velkými devizovými rezervami a fixní kurz při
asijské finanční krizi v letech 1997-1998 ani bránit nemusela, protože velké devizové
rezervy působí také preventivně proti případnému spekulativnímu útoku.
Zajímavý je také výskyt měnových krizí v porovnání s průmyslovými a rozvíjejícími se trhy.
Tento poměr výskytu je až dvakrát větší v případě rozvíjejících se trhů ve sledovaném
období. Klasickou měnovou krizí je krize evropského měnového systému v letech 1992-93.
12
Obrázek 1: Četnost výskytu měnových krizí na stát
Zdroj: IMF World Economic Outlook (1998)
2.1.2 Krize dluhová (někdy také úvěrová)
Tento typ krize je obecně dělen na vnější a interní dluhovou krizi. Oba typy jsou dnes
velice zajímavé, jelikož byly příčinou problémů nedávné doby. Vnější dluhová krize je
častějším případem a je způsobena neschopností země (vlády) splácet svůj zahraniční
nebo interní dluh1.
Dle Manasse a Roubiniho (2005) má externí dluhová krize tři hlavní příčiny.
Schopnost platit – je situace, kdy se úroková sazba státních dluhopisů dostává na vysokou
úroveň, která je pro státní rozpočet dlouhodobě neudržitelná. Je závislá na růstu HDP,
exportu, vládních příjmů.
Ochota platit
dluh
–
nastává,
pokud
vláda zvažuje,
zda je
nákladnější
projít
restrukturalizací dluhu nebo jej dále obsluhovat.
Nelikvidita měny, ve které je dluh upsán může být také důvodem ke vzniku dluhové krize.
Ukazatel, kdy krátkodobý dluh převáží rezervy, nebo měnový agregát M2 převáží rezervy
1
Manasse P., Roubini N. (2005)
13
je zahrnut v mnoha modelech pro stress testy likvidity.2 Aktuálním příkladem je Řecko
2011-2012. Další viz obr. 1
Obrázek 2: Výskyt státních bankrotů za posledních 30 let
Zdroj: Manasse P., Roubini N. (2005)
Interní dluhovou krizí označujeme situaci, kde je chronická vnitřní předluženost, platební
neschopnost podniků a občanů. Často vede k zamrznutí úvěrového trhu (credit crunch),
s negativními důsledky pro celou ekonomiku (Dvořák 2008). Příkladem je nedávná
hypoteční krize v USA roku 2007-09.
2
Roubini N., Setser B. (2004)
14
2.1.3 Krize bankovní
Dvořák (2008) str. 170: „Jako bankovní krize jsou označovány problémy spojené
s nedostatečnou likviditou, především však s insolvencí některých, popř. většiny
komerčních bank.“
Důležité je ovšem odlišit bankovní krizi od individuálního krachu banky, který nemusí
vůbec znamenat bankovní krizi. Jak říká Revenda (2001) str. 556: „Bankovní krizí se
nejčastěji rozumí situace, kdy v problémech – ať již pouze s likviditou či se solventností –
je větší počet bank.“
Jelikož je ale dnes mnoho bank tak velkých, že by jejich krach vyvolal strukturální
problémy finančního sektoru, jsou často zachraňovány vládními intervencemi či přímo
centrálními bankami (tzv. „Too big to fail“). Tyto situace jsou také označovány jako
bankovní krize.
Nejčastější příčinou vzniku bankovní krize je dle Dvořáka (2008) prudký pokles hodnoty
některého typu bankovních aktiv, která způsobí jejich insolvenci.
V rozvojových zemích je častou příčinou bankovní run. Jedná se o situaci, kdy klienti banky
ztratí důvěru ať už oprávněně, či neoprávněně a hromadně vyberou své vklady v krátkém
čase. To může způsobit významný pokles bankovních aktiv a bankovní krizi. Mnoho bank
je, ale již proti tomuto panickému výběru vkladů pojištěna.
Příkladem bankovní krize je například americká v letech 1980-95 nebo severská bankovní
krize v letech 1988-94.
2.2 Generační vývoj teoretických modelů finančních krizi
V reálných případech jsou časté krize, kde je dominantní jeden z výše uvedených druhů
krize, ovšem málokdy je možné pozorovat jej bez příznaků ostatních druhů. Toto dělení
se tedy používá většinou pro vysvětlení jednotlivých problémů. Jednotlivé modely
finančních krizí se vyvíjí na základě snahy vysvětlit jednotlivé krize v reálném prostředí. Je
tedy logické, že zde existuje rozsáhlý vývoj. Vzhledem k povaze teorie se zdá nejvhodnější
dělení dle časové posloupnosti, i když přesné dělení zde není na místě, protože se jedná o
postupný vývoj.
15
První generace modelů finančních krizí jsou typické modely měnových krizí. První
zmínka se nachází již v práci Salanta a Hendersona (1978). Na kterou navázal Paul
Krugman (1979 – kanonický model) a v teorii nahradil zlato národními měnami a popsal
tak model první generace. Dle Krugmana (1979) je měnová krize vyvolána nekonzistencí
mezi vládní hospodářskou politikou a domácími ekonomickými fundamenty. Hlavní
příčinou je označována dlouhodobá nadměrná měnová expanze, vynucená monetizací
rozpočtových deficitů (deficity jsou kryty výhradně domácím úvěrem), spojená se snahou
udržet
pevný
směnný
kurz.
Krize
pak vzniká,
pokud
je
stát
či
centrální
banka nucena změnit hodnotu směnných kurzů nebo své devizové rezervy vyčerpá při
obraně kurzu a je pak nucená rovnou opustit systém pevného kurzu. Jako základ teorie
sloužil vývoj po druhé světové válce a vývoj měn fixovaných na americký dolar v rámci
Bretton Woodského Systému (1945-1973). Dále tak Krugman svou prací reflektoval
latinskoamerickou měnovou a dluhovou krizi do r. 1992. Ovšem po krizi Evropského
měnového systému (EMS 1992-93) kde problémy fiskální a monetární nerovnováhy
neexistovaly, nastala situace, kterou tento model vysvětlit neuměl.
Vznikla tak druhá generace modelů finančních krizí. Stále se jedná druhově o krizi
měnovou, hlavní důraz je ale kladen na její vznik díky spekulativnímu útoku. Oproti první
generaci tedy připouští vznik krize i v ekonomice, která má rozumnou hospodářskou
politiku. Dále se také připouští šíření nákazy mezi jednotlivými zeměmi. Různé modely
druhé generace se liší převážně v tom, co považují za hlavní kanál rizikové nákazy. Lze zde
nalézt dva druhy, jeden považuje za hlavní kanál propojení reálných ekonomik
mezinárodním obchodem (Ozkan-Sutherland 1994, Gerlach-Smets 1995) a druhý
rozvinutější propojení finančních trhů (Obstfeld 1996).
Doba vzniku krize se zde špatně předpokládá, je víceméně kvůli spekulativnímu útoku
náhodná (spouštěcí mechanismus3) a lze jen pozorovat stav zranitelnosti dané země. 4
3,4
Rozebrán dále v obecném schématu systematické finanční krize.
16
Jak již bylo řečeno, krize EMS dala vzniknout novým modelům finanční krize, mimo to ale
také posílila kritiku mezinárodního systému pevných měnových kurzů. Zásadní slabinou je
špatná přizpůsobitelnost kurzových parit na rozdílný vývoj ekonomik v jednotlivých
zemích. Je zajímavé sledovat podobnost s dnešní situací v eurozóně, kdy jednotná
měna je obdobou pevných měnových kurzů a působí tak značné potíže jižním státům,
které díky ní nemohou devalvovat a slabost ekonomiky se o to více projevuje v malém
exportu, jelikož jsou produkty nekonkurenceschopné, v zahraničí drahé a v důsledku toho
roste také nezaměstnanost a klesá HDP.
Modely třetí generace jsou specifické tím, že se již nepokouší krizi vysvětlit pouze jako
krizi měnovou, ale začínají také vidět vztahy mezi krizí dluhovou a bankovní. Nejedná se již
tak o problém hodnoty peněz (měnové krize), ale hlouběji o hodnotu aktiv, jejichž
spekulativně nadhodnocená cena aktiv může způsobit krizi.
Modelů krizí je více, podrobněji je popisuje Krugman (2001) ve svém článku CRISIS a liší se
v názorech na hlavní příčinu asijské krize. Krugman reflektoval tyto tři základní modely
a jejich příčiny:
 Nedostatek devizové likvidity5
 Insolvence s příčinou v morálním hazardu6
 Špatná majetková pozice podniků a bank s příčinou v neočekávané depreciaci7
Modely třetí generace reagují především na krizi asijskou (1997-98), která byla velice
překvapující, rozsáhlá a neodpovídala logice prvních a druhých generací finančních krizí.
Modely čtvrté generace již chápou finanční krizi ne jako měnovou, ale jako komplexní
finanční problém. Lze zavést pojem systemická finanční krize8, která obsahuje projevy
standardních krizí a dle názoru autora se tak více blíží realitě. Jednotlivé druhy krizí se zde
prolínají, nebo na sebe navazují, tedy jedna krize způsobuje další. Například interní
5
Radelet S., Sachs J. (1998)
6
Modely Roubiniho N. (2001), McKinnona R. a Pilla H. (1998)
7
Krugman P. (2001)
8
Dle Mishkin (2001) „systemic financial crisis“, Krugman (2001) „general financial crisis“
17
dluhová krize, kde silně předlužené domácnosti nebudou schopny splácet své dluhy
bankám, povede ke krizi bankovní. Nebo krize měnová může díky silnému oslabení
domácí měny, vystavit v nevýhodu subjekty s velkým zahraničním dluhem v cizí měně (ten
se tak stane mnohem dražší) a může tak měnová krize přerůst v interní dluhovou krizi
nebo i externí, v případě velkého externího dluhu vlády.9
Do celkové situace ovšem dle Dvořáka (2008) zasahují další aspekty, které tvoří obecné
schéma systemické finanční krize. To je složeno ze čtyř modulů.10
Obrázek 3: Schéma systemické finanční krize
Zdroj: Dvořák (2008)
Výchozí
předkrizová
situace,
tedy
modul
A se
skládá
z makroekonomické,
mikroekonomické a vnější situace. Popisuje celkovou charakteristiku ekonomiky, od
9
Za předpokladu že se dotyčné subjekty nejistí zafixováním měnového kurzu domácí a zahraniční měny, ve
kterém je splácen dluh.
10
Dvořák P. (2004).
18
tempa ekonomického růstu, fáze hospodářského cyklu, výši devizových rezerv,
mezinárodní význam země, ale i např. legislativní podmínky, jako vymahatelnost
soukromého práva nebo řešení insolvence.
Modul B je tvořen kritickými stavy. Na základě analýz konkrétních případů finančních krizí
a jejich teoretického hodnocení, lze nalézt kombinaci takových vybraných hodnot
z modulu A, kterou je možné považovat za příčinu vzniku krize. Takovéto kombinace
faktorů z modulu A nazýváme kritickými stavy. Dle Dvořáka (2004) existují tyto významné
kritické stavy:
1.
Liberalizace operací na kapitálovém účtu v situaci deformovaného systému alokace
zdrojů, která zapříčiní nadměrný příliv kapitálu, nadměrnou úvěrovou expanzi
a neefektivní využití těchto zdrojů. Daná země není schopna efektivně alokovat všechen
kapitál v krátkém období, což má za následek nárůst neefektivních a velice rizikových
investic. Negativní důsledky jsou značné, podle Pavla Kohouta (2009) je to jeden
z hlavních a nejčastějších předkrizových stavů.
Dále mohutný příliv zahraničního kapitálu vede k nadhodnocení reálného kursu, deficitu
běžného účtu, ale také k nadměrné míře externího zadlužení, které bylo významné
v Latinské Americe. Mexiko a Brazílie preferovaly levnější zahraniční kapitál ke svému
financování, což je samozřejmě v pořádku, ovšem pouze do určité míry. Externí zadlužení
je citlivé na devizové rezervy a pokud přesáhne jejich hodnotu, vzniká velice nebezpečná
situace.
2.
Liberalizace operací bankovního sektoru. Špatná a nekvalitní privatizace bank,
s nízkou úrovní bankovního dozoru, vládní operace podporující morální hazard fiskalizací
nákladů. To vše vede k problémům v řízení bank, mohou mít nízkou kapitálovou
vybavenost, roste zahraniční zadluženost bank a hlavně jsou tlačeny k výběru rizikovějších
zhodnocení vkladů.
Tyto aspekty jsou časté předkrizové situace. Samy o sobě nevyvolávají krizi, konkrétní
okamžik vzniku je náhodný a vzniká spouštěcím momentem (triggers).
Modul C je tvořen spouštěcími momenty. Obecně se jedná o náhodnou
a nepředvídatelnou ekonomickou či politickou událost, kterou následuje psychologická
19
reakce investorů. Může se jednat o nečekaný burzovní pokles, upozornění na slabost
fundamentů, bankrot významného podniku nebo banky, snížený rating, cenový šok
(ropa), ale také i nákaza z jiné finanční krize. Například nečekaný pokles zahraničních aktiv
– krach Řecka a nesplacení emitovaných dluhopisů, způsobí významné ztráty zahraničním
bankám, které je drží a dochází tak poklesu jejich aktiv, což má za následek podkapitalizaci
a možnou bankovní krizi.
Modul D již pak není nic jiného než průběh a prolínání různých druhů krizí na základě
kritického stavu a náhodném spouštěcím mechanismu. Každá reálná krize má svůj
specifický průběh a v historii je jich opravdu mnoho. Lze ovšem nalézt několik obvyklých
případů, kdy se situace navzájem podobají. Vzhledem k zaměření práce, je to ovšem
nepředmětné a konkrétní situace jsou popsány v komparativní části práce.
20
3 Komparativní analýza dluhových krizí
Komparativní analýza dluhových krizí Latinské Ameriky a eurozóny je složena čtyřmi
částmi, hystorickým vývojem, analýzou předkrizového období, spouštěcím momentem a
průběhem dluhové krize. Každá podkapitola obsahuje srovnání dané části.
3.1 Historický vývoj Latinské Ameriky, eurozóny a jejich dluhová
krize
V této podkapitole je popsána nejdříve celková Latinskoamerická dluhová krize roku 1892
a její vývoj. Podrobně je charakterizována také historie Argentiny od jejího vzniku po
předkrizovou situaci. Dále následuje úvod do dluhové krize eurozóny, její historie a vývoj,
společně s komparativní zemí Řeckem.
3.1.1 Latinskoamerická dluhová krize11
Pojmem Latinská Amerika jsou označovány všechny státy jižně od USA. Často jsou
nazývány zeměmi třetího světa nebo také rozvojovými zeměmi. Patří sem například
Brazílie, Mexiko, Kolumbie, Venezuela, Argentina ale také Kuba, Kostarika či Francouzská
Guyana. Pro dluhové krize minulosti Latinské Ameriky je klíčové Mexiko, protože je
spojnicí mezi Severní a Jižní Amerikou a jeho neschopnost splácet svůj zahraniční dluh 12.
srpna 1982, odstartovala odliv kapitálu z celé Jižní Ameriky, ale nejen ji. Dluhová krize
měla globální charakter a postihla 27 zemí s objemem zahraničního dluhu v celkové výši
239 mld. USD. Vyvolala recesi a následné bankovní a měnové krize. Ze všech postižených
zemí jich 16 bylo z Jižní Ameriky a z celkové dlužné částky 239 mld. USD jich 74% (167 mld.
USD) patřilo čtyřem nejvíce zadluženým státům – Mexiku, Brazílii, Venezuele a Argentině.
Globální charakter měla krize také proto, že 37 mld. USD dlužily státy osmi největším
americkým bankám a ty tak byly ve velkém ohrožení bankrotem.
11
Zdrojem informací o velikosti Latinskoamerickém dluhu je v této podkapitole studie od FDIC (1997)
21
Z důvodu rozsáhlosti této globální dluhové krize, je pro zaměření a účel práce vhodné
provést analýzu celé dluhové krize Latinské Ameriky v období 80.tých let 20. století,
ovšem s důrazem na Argentinu, která je frekvencí a průběhem krizí výjimečná a Mexiko,
které sehrálo roli spouštěcího mechanismu pro krizi v roce 1982.
3.1.2 Charakter ekonomiky a vývoj Argentiny
Stabilní prostředí a dlouhodobý pozitivní vývoj ekonomiky je Argentině zcela cizí. Země
prochází rychlými úspěchy a pády již v podstatě od svého získání nezávislosti na Španělsku
v roce 1816. V té době neměla Argentina jasnou ekonomickou ani politickou vizi a tato
nestabilita vyústila občanskou válkou v 50. a 60. letech. Ekonomika Argentiny byla značně
chudá a zaostalá, kvůli geografické poloze nemohla například pěstovat důležitou exportní
plodinu kávu, jako ostatní země Latinské Ameriky a ani nevlastnila významné naleziště
zlata či stříbra. Až na konci 19. století zaznamenala Argentina první ekonomický úspěch
a to díky inovaci v oblasti dopravy, skladování a konzervace potravin. Nejvýznamnějším
artiklem exportu bylo obilí a maso, které končilo převážně na evropských trzích. Z chudé
a malé ekonomiky se v poměrně krátkém čase stala rozvinutá a bohatší země. Na začátku
20. století stála Argentina mezi prvními deseti nejrozvinutějšími zeměmi na světě, měřeno
v HDP na obyvatele.12
Stabilní situace panovala až do 30. let 20. století, kdy v důsledku velké hospodářské krize
značně poklesla poptávka po exportním zboží a v důsledku toho i jeho cena.
Ekonomika začala mít problémy a vláda se je snažila řešit převážně povzbuzujícími
opatřeními, jako zvýhodnění domácích výrobců, ale i restriktivními opatřeními, jako
kontrolou odlivu kapitálu, přísnějšími administrativními podmínkami a také devalvací
měny. Argentina v této době měla velký zahraniční dluh a jeho splácení se stalo, ne
poprvé, neúnosné.
Po roce 1932 se Argentina zotavila relativně rychle, díky výše uvedeným opatřením a po
druhé světové válce došlo zpět k podstatnému oživení Argentinského vývozu. Veškeré
12
VisualizingEconomics.com
22
krizové podmínky zvýhodňující domácí podniky ovšem již zrušeny nebyly a ještě složitější
administrativní opatření společně s kontrolou odlivu kapitálu vedly k podpoře růstu
ekonomické neefektivnosti a také k rostoucí korupci. V roce 1946 nastoupil do
prezidentského úřadu generál Juan Peron, který svým jednáním utvrdil negativní trend
Argentinské ekonomiky. Jeho populistické jednání spočívalo ve znárodnění řady
zahraničních podniků, ještě větší ochraně domácích společností a celkově posílil vliv státu
v ekonomice. Státní finance začaly vykazovat velké rozpočtové schodky a vzhledem
k nedávnému zastavení splátek zahraničního dluhu měla Argentina velice těžkou pozici
na mezinárodním trhu kapitálu. Musela tak schodek veřejného rozpočtu financovat novou
emisí peněz, která vedla k chronické inflaci, jež postupně akcelerovala a vyústila tak až
v hyperinflaci.
Tabulka 1: Roční inflace v Argentině (%)
Období
Průměrná
Maximální
1920-1929
-1.7
17.1
1930-1939
-0.3
13.0
1940-1949
10.6
31.1
1950-1959
30.3
111.6
1960-1969
23.3
31.9
1970-1979
132.9
444.4
1980-1989
750.4
4923.3
Zdroj: Domingo Cavallo, Lessons From the Stabilization Process in Argentina (1996).
23
Juan Peron byl sesazen vojenským převratem v roce 1955, ale stále zde nebyl nikdo, kdo
by určil jasný směr a vývoj Argentiny a nadále tak panovalo období politické nestability
s mnoha dalšími vojenskými převraty. V roce 1973 se Peron vrátil do svého
prezidentského úřadu, ovšem zanedlouho na to zemřel a zastoupila ho jeho manželka,
která pokračovala v populistické a protekcionistické politice.
Stav Argentinské ekonomiky byl velice křehký, na přelomu roku 1979 a 1980 musela být
několikrát devalvována měna a inflace nabírala na síle. Poslední politickou, ale i
ekonomickou,
předkrizovou
ranou,
Března 1982,
které
pod
byly
byla snaha obsadit
nadvládou
Velké
Falklandské
Británie.
ostrovy
Krátkou
2.
válku
Argentina prohrála a utrpěla tak zdrcující porážku.
3.1.3 Dluhová krize eurozóny
Eurozónu dnes tvoří 17 států používající jednotnou měnu Euro, z celkového počtu 27
států Evropské unie. Dlouhodobý trend státních deficitů a rostoucích dluhů byl z největší
části podpořen sociální politikou mnoha států. Jejich dluh ovšem začal být vážným
problémem až po roce 2007, kdy se Hypoteční krize z USA přenesla do dalších části
světa a způsobila kratší recesi v mnoha zemích světa, o eurozóně nemluvě. Vlády
mnoha států
se
rozhodly
pro
různé
stimulační
baličky
k podpoře
průmyslu
a zaměstnanosti. Jejich přinos a efektivita byla ovšem předmětem mnohých debat
a neoddiskutovatelně přispěly k tvorbě dalších dluhů. Další prostředky byly vynaloženy
na pomoc některým bankám a klesající cyklická složka státního deficitu již jen
přispěla k špatné situaci. Ovšem už na začátku roku 2009 lze vidět první známky oživění,
to ale bohužel netrvá příliš dlouho a EU začíná naplno čelit dalším problémům, kterými
jsou velké státní dluhy a zhoršená výkonnost domácích ekonomik. Prvním státem z EU,
který musel požádat o pomoc v insolvenci, byl Island. Nepatří ovšem do eurozóny a tak
prvním státem, který přestal být schopen splácet svůj státní dluh bez finanční pomoci v
eurozóně, bylo Řecko. Státy si již nemohou dovolit žít na dluh, natož podporovat
ekonomiku stimulačními balíčky financovanými novými dluhy. Vlády začínají šetřit,
zvyšovat daňovou zátěž a snaží se napravit veřejné finance. Bohužel, tato politika dopadá
24
silně
na celé
obyvatelstvo,
především
na střední
a nižší
společenskou
třídu.
Nezaměstnanost dosahuje rekordních hodnot a budoucnost je nejistá.
3.1.4 Historie Evropské unie a eurozóny
Evropská unie jako taková prošla poměrně dlouhým vývojem a mnoha druhy rozšíření.
Jako první oficiální počátek se datuje již rok 1952, kdy vzniklo Evropské sdružení uhlí
a oceli (ESUO), členy byly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Tato
smlouva byla podepsána s účelem vytvoření jednotného trhu uhlí a oceli, který bude mít
v kompetenci nadnárodní instituce místo národních států. V roce 1957 ESUO zakládá
Evropké hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii
(Euratom). Vzniká celní unie, která pomáhá odstranit vnitřní cla a zavádí jednotné tarify
vůči nečlenským zemím. O deset let později, v roce 1967, spojením všech tří seskupení
vzniká
Evropské
společenství.
Za cíl
si
klade
podporu
a rozvoj
hospodářství,
zaměstnanosti, konkurenceschopnosti, zlepšování životní úrovně a kvality životního
prostředí. K zabezpečení těchto cíl slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: Volný
pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.
V roce 1971 se rozpadl Brettonwoodský systém a státní měny již dále nebyly fixovány
na dolar a zlato. Tento systém se ukázal jako déle neudržitelný a nahradila ho
směna pohyblivých devizových kurzů. V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém, který
navázal jednotlivé evropské měny na sebe, zavedena byla také společná evropská měnová
jednotka – ECU. Povolené fluktuační pásmo u vázaných měn bylo pouze 2,25% v obou
směrech referenční hodnoty, to časem ukázalo jako příliš úzké a v roce 1993 bylo
rozšířeno na 15%13.
V následujících letech se k Evropskému společenství připojují další státy, jako Spojené
království, Irsko, Dánsko, ale i jižní státy jako Řecko, Španělsko a Portugalsko. Dalším
důležitým momentem je podepsání smlouvy o vytvoření Evropské unie (EU), známá je
jako Maastrichtská smlouva, v platnost vešla 1. listopadu 1993. Obsahovala novou
politickou a hospodářskou strukturu sestávající se z tzv. tří pilířů. Prvním pilířem
13
1
Europa.eu (2012)
25
byla stávající Evropské společenství, druhým pilířem byla nově zavedená společná
zahraniční a bezpečností politika a třetí pilíř tvořila spolupráce v oblasti spravedlnosti
a vnitřních věcí.
V roce 1995 na madridském summitu EU, Německo prosadilo svůj návrh změny názvu
ECU na euro a rovněž bylo stanovené období pro přechod mezi zavedením eura do
účetních
operací
a hotovostních
plateb.
V červnu
1997
rozhodla Evropská
rada v Amsterodamu o vytvoření Paktu stability a růstu, ustavila ERM-2, který navázal
na Evropský měnový systém a ERM po zavedení eura. V dalším roce Evropská
rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí, které mohou přijmout euro. Také vznikla Evropská
centrální banka (ECB), jejímž cílem bylo vytvoření měnové politiky pro Evropskou unii.
Euro bylo přijato nejprve ve své nehmotné podobě a to 1. ledna 1999, s tím že měnové
kurzy pro jedenáct států byly stanoveny v hodnotách posledního dne roku 1998. ECB
začala prosazovat jednotnou měnovou politiku ve spolupráci s centrálními bankami
jednotlivých členských států a začalo tříleté přechodné období stanovené v Madridu. Euro
bylo virtuální měnou pro dvanáct zemí eurozóny, do které patřily Belgie, Finsko, Francie,
Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko
a Španělsko. Firmy mohly provádět transakce v euro a měly jistotu, že měnové kurzy jejich
domácí měny jsou k euru pevně stanoveny. Každý stát, který chtěl přijmout 1. ledna 2002
novou měnu, musel splnit konvergenční kritéria stanovená Maastrichtskou smlouvou.
Čtyři požadavky jsou následující14:
 kurzy měn musí zůstat nejméně dva roky v rámci limitů stanovených ERM
 dlouhodobé úrokové sazby by neměly být vyšší o více než dva procentní body nad
úrokovými sazbami tří členských států s nejlepšími výsledky
 inflace musí být pod referenční hodnotou (během tří let ceny nesmějí růst o více než
1,5% než ve státech s nejlepšími výsledky)
14
2
Europa.eu (2009)
26
 vládní dluh musí být pod hranicí 60% HDP (nebo se tomuto cíli musí přibližovat)
a rozpočtový deficit musí být pod 3%
Dnešní (2012) eurozóna má 17 členských států. Původní záměr integrace a posílení
stability evropského hospodářství se ukázal ne zcela jako reálný. Diferencializace zemí je
velká a Maastrichská kritéria se ukázala jako nedostatečná pro charakterizaci ekonomik.
3.1.5. Historie Řecka
Z pohledu veřejných financí je Řecko problematické v podstatě již od svého státního
vzniku v roce 1883. Série válek v letech 1912 až 1922 působila negativně na celou
ekonomiku. Následující válka s Tureckem si vyžádala také velké státní výdaje, které bylo
problematické financovat a vznikal tak velký státní dluh, který kulminoval svou velikostí
v průběhu druhé světové války. V této době byla řecká ekonomika zasažena velmi tvrdě
a bylo zřejmé, že svůj dluh nebude schopna splatit. Krizi řešila drastickým devalvováním
své měny, což způsobilo inflaci, která postupně přerostla v hyperinflaci. Veškerý finanční
majetek v drachmě byl prakticky znehodnocen. Na konci roku 1950 tak bylo Řecko ve
velmi špatném ekonomickém stavu. Tato situace se však záhy obrátila, díky
celosvětovému rozvoji a masivním zahraničním investicím. Po připojení k Evropskému
společenství v roce 1981 byly odstraněny bariéry mezinárodního obchodu a Řecku se
nadále dařilo. Docházelo však k velkému systematickému rozšiřování veřejného sektoru,
který společně s druhou ropnou krizí zvýšil státní výdaje a začal tak růst schodek obchodní
bilance, inflace a zahraniční dluh, dosahující roku 1981 7,9mld. USD.15 V tomto období
také vyhrála volby levicová strana PASOK, která se vyjadřovala nesouhlasně k setrvání
členství v Evropském společenství a hlavně aplikovala silně populistickou vládu k získání
přízně voličů. Výrazně se zvýšily mzdy a důchody veřejného sektoru s automatickým
příplatkem za růst inflace. V tíze velkých veřejných výdajů se zvětšil veřejný dluh Řecka,
ze 4,4 mld. USD – 11,9% HDP roku 1980 na 13,3 mld. USD – 42,5% HDP roku 1985.16 Svou
15,16
Hradečný P. (1999)
27
silně socialisticky zaměřenou politiku obhajovali keynesiánským přístupem, kde silné
zvýšení výdajů mělo vyvolat rychlejší růst ekonomiky. Řecko si však vybudovalo silný
byrokratický aparát. Následovala další devalvace drachmy a nutnost stabilizačních
programů. Integrovaný program pro Středomoří byl účinný jen částečně a na začátku roku
1990 byl veřejný dluh již 105% HDP.
Po nástupu vlády strany Nová demokracie, byl vyhlášen další stabilizační program, který
měl omezit veřejné výdaje, snížit daňové úniky a provést daňovou i důchodovou reformu.
Zrušil se systém přizpůsobování mezd míře inflace a také regulace cen.17 Pokud by
měla reforma úspěch a podařilo se ji celkově zorganizovat, dostalo by Řecko 2,2 mld. ECU,
bohužel se ale účinky nedostavily a obdrželo tak původní 1 mld. ECU (110 mld. eur)18.
Vzhledem ke vstupu do měnové unie, potřebovalo Řecko splnit Maastrichtská kritéria,
kvůli nimž byl pro roky 1993-1998 zaveden Konvergenční program. Obsahoval podobné
cíle a body, jak k nim dojít, jako předchozí stabilizační programy. Skončil ovšem taktéž
podobně a této situace využila opoziční strana PASOK, která už ovšem věděla, že ve své
původní politice nemůže pokračovat. Ani ta ovšem nedokázala řeckou ekonomiku dát do
pořádku a stále v roce 1999 byl veřejný deficit 13,5% HDP a veřejný dluh 110%19.
Všechna kritéria splnilo Řecko, dle předložených údajů až v červnu 2000 a vstoupilo tak 1.
ledna 2001 do Evropské měnové unie, svou měnu ve fyzické podobě pak nahradila rok
poté.20
3.1.6 Srovnání charakteru ekonomiky a historického vývoje Latinské Ameriky
a eurozóny
Latinská Amerika je společně s eurozónou tvořena více státy, které jsou značně odlišné
charakterem svých ekonomik. Například Mexiko z růstu cen ropy těží, jelikož je jedním z
jejích nejvýznamnějších exportérů, naopak Argentina je stejnou situací postižena, protože
17
Lolos, Sarantis E. G. (1998)
18
Hynečková I. (2011)
19
Eurostat (2012)
20
European Central Bank (2000)
28
se na jejím území nenacházejí žádné významnější naleziště a zdražení ropy se projeví
pouze v růstu nákladů.
Podobně velké rozdíly v charakteru ekonomik můžeme vidět také v eurozóně. Na jedné
straně zde existují státy, které jsou prakticky hospodářským vzorem pro ostatní. Jedná se
především o severní státy, jako Švédsko, Norsko a Dánsko. Na druhé straně jsou jižní
státy,
označované
jako
PIIGS,
které
jsou
vyspělostí
ekonomik
a jejich
konkurenceschopností oproti jižním státům velice pozadu.
V porovnání celkového regionu, v Latinské Americe neexistuje tak hluboká hospodářská
a legislativní integrace jako v eurozóně. Lze ale jistě nalézt určité podobnosti. Byla zde
snaha udržet fixovanou měnu na dolar, která ovšem vzhledem k celkové situaci dlouho
nevydržela a měny byly několikrát devalvovány, či jim bylo rozšířeno fluktuační pásmo.
V eurozóně je zde zavedena jednotná měna a státy nemají možnost upravit její hodnotu.
Jednotnou měnovou politiku za ně provádí ECB. Rovněž je zde určitá protekcionistická
podpora domácího trhu, i když v eurozóně není tak drastická.
Lze zde tedy nalézt mnoho společných rysů, avšak je nutné mít na paměti, že země
Latinské Ameriky oproti eurozóně patří do skupiny méně rozvinutých zemí. To se
projevuje v relativně méně schopné vládě, která se při řešení hospodářských otázek
rozhoduje značně populisticky a tak následné omyly vedou k mnohem drastičtějším
dopadům na celkovou ekonomiku a obyvatelstvo.
3.1.7 Srovnání historického vývoje Řecka a Argentiny
Obě země, jsou si svou historií velice blízké. Při svém formování a upevnění moci si prošly
sérií válek, které byly nákladné jak finančně tak svým dopadem na život obyvatelstva.
Celou svou historií v obou zemích vládli politici, kteří udělali svými rozhodnutími velké
fiskální deficitity, řešily je emisí nových peněz a následnou hyperinflací si prošlo jak Řecko,
tak i Argentina. V Argentině populismus vládl a silně upřednostnil domácí firmy, znárodnil
zahraniční podniky a podkopal si tak mezinárodní spolupráci i obchod. V Řecku je tato
situace zřetelná od poloviny 20. století. Populismus zde nabral směr k růstu státní
byrokracie a celkové veřejné správy. Nadměrné sociální cítění, které si země nedokáže
udržet, zapříčinilo rovněž, obrovský nárůst vládního dluhu.
29
3.2 Analýza předkrizového období
Tato podkapitola obsahuje popis vzniku kritického stavu Latinské Ameriky 80. let společně
s analýzou předkrizového období eurozóny. Poté je rozebrána konkrétní situace
v Argentině a Řecku. Mexiko je v této práci analyzováno pouze pro účel spouštěcího
momentu dluhové krize v Latinské Americe.
3.2.1 Latinská Amerika 1973-82
Příčiny třetí globální dluhové krize byly rozebírány v mnoha pracích21, překvapivě mnoho
z autorů se hrubě shodne na základních příčinách problémů a jejich vzniku. Dle FDIC
(1997) leží původ krize částečně v mezinárodní expanzi bankovnictví Spojených států
v padesátých a šedesátých letech 20. století ve spojení s velkým růstem světové
ekonomiky včetně zemí třetího světa. Pro upřesnění, na začátku 70-tých letech byl
průměrný reálný domácí produkt zemí třetího světa 6%, ke konci desetiletí průměrně
mezi 4-5%.22 Takovýto růst byl velice přitažlivý pro korporátní investice Spojených států
a domácí banky tyto investice podporovaly. Společně také vznikal nový eurodolarový trh
díky přebytkům kapitálu zemí OPEC. V letech 1972 až 1974 vzrostly roční příjmy zemí
OPEC z prodeje ropy přesně pětinásobně, ze 14 mld. USD na necelých 70 mld. USD23 a to
díky nepřetržitému prudkému růstu cen ropy. To způsobilo značný růst příjmů zemí OPEC
a tlak
na zhodnocení
nového
přebytku
kapitálu.
vzrostla cena čtyřnásobně24.
21
Cline W. R (1984); Dooley M. P. (1994); FDIC (1997); Jonáš J. (2002)
22,23
24
Beek C. D. (1977)
viz Obr. 4
30
V letech
1972
až
1980
Obrázek 4: Cena U.S. ropy WTI v amerických dolarech z roku 1982
Zdroj: FDIC (1977)
Dále byly odstraněny překážky pro pohyb mezinárodního kapitálu a ve většině
jihoamerických států došlo k liberalizaci zahraničních finančních operací. Čistý příliv
kapitálu byl tedy více než dostačující, rostl o 17-20% ročně až do r. 1982.25
Nabídka byla ovšem podpořená silnou poptávkou, jelikož zahraniční úvěry byly díky
nízkým světovým úrokovým sazbám velice levné a díky relativně vysoké inflaci byly reálné
úrokové sazby záporné.
Celkový zahraniční dluh Latinské Ameriky rostl mezi roky 1975 a 1982 v průměru o 20,4%
ročně. Jeho objem se tak v tomto období zvýšil více než čtyřikrát a zároveň s tím rostla i
zátěž dluhové služby, z 12 mld. USD v roce 1975 na 66 mld. USD v roce 198226.
25
Dvořák P. (2004)
26
Sachs D. J. (1990)
31
Obrázek 5: Celkový zahraniční dluh Latinské Ameriky, 1970-1989
Zdroj: World Bank, World Bank Debt Tables (1990-91 ed.)
Zahraniční dluh sloužil primárně ke krytí deficitu běžného účtu a fiskálního deficitu. Běžný
účet byl ve ztrátě díky prudkému zhoršení zahraničního obchodu. Cena ropy se
zvedla čtyřnásobně
a nízká
poptávka po
exportním
zboží
jihoamerických
států
snížila jejich cenu. Dalším důležitým faktorem působícím na deficit běžného účtu byl
pevný směnný kurz domácí měny k dolaru, který prudce posiloval. V letech 1981 o 11%
a 1982 o 17%27. Vývozní zboží tak bylo v cizině dražší a již tak nekonkurenceschopné.
Fiskální deficit způsobený růstem veřejných výdajů díky ropnému šoku nejdříve rostl
v importérských zemích a po otočení trendu ceny ropy v roce 1981 také v zemích
exportujících ropu – Mexiko, Venezuela.
Až do konce 60. let byla většina latinskoamerického zahraničního dluhu vlastněna vládami
jiných států nebo mezinárodními institucemi, hlavně Světovou bankou. Celkový trend se,
ale díky potřebě rychlého krytí větších deficitů postupně měnil. V 80. letech bylo z těchto
27
FDIC (1997)
32
zdrojů pouze již 36% zahraničního dluhu a těsně před vypuknutím dluhové krize patřilo již
88% celkových úvěrů komerčním bankám. Tato zásadní změna znamenala přechod od
dlouhodobých nízko úročených úvěrů, ke krátkodobým komerčním úvěrům s proměnlivou
úrokovou sazbou. Pro americké banky, které procházely horším obdobím, to
byla atraktivní cesta jak zhodnotit své investice, ovšem uvědomovaly si větší riziko, které
kompenzovaly kratší splatností.
Obrázek 6: Celkový zahraniční dluh méně rozvinutých zemí, poskytnutý osmi největšími
bankami Spojených států, 1977-1989
Zdroj: FFIEC, Country Exposure Report (1977-89)
Hlavními předkrizovými faktory, které zapříčinily globální dluhovou krizi tedy jsou,
nadměrné zvýšení nabídky zahraničního kapitálu, a to díky velkému růstu rozvojových
zemí v první polovině 70. let, podpořené novou politikou amerických komerčních bank,
přebytkem kapitálu na eurodolarových trzích díky prémiovým ziskům zemí OPEC
a v neposlední řadě příznivým úrokovým diferenciálem, podpořeným liberalizací
zahraničních kapitálových toků většiny zemí Latinské Ameriky. Zároveň díky celkové
situaci na trhu komodit, kde klesala cena vývozních artiklů a prudce rostla cena ropy,
byla silná poptávka po úvěrovém krytí kvůli deficitu běžného účtu společně s fiskálním
deficitem.
33
Zásadní změnou si tak prošla i struktura zahraničního dluhu, která se rychle
změnila na krátkodobé půjčky s volnou úrokovou sazbou. Špatný stav ekonomiky
s obrovským dluhem byl pak již jen časovanou bombou, která čekala na spuštění.
3.2.2 Předkrizová situace eurozóny
Eurozóna je tvořena v dnešní podobě sedmnácti státy, které jsou svou dynamikou
a konkurenceschopností vnitřního trhu značně rozdílné. Celková analýza předkrizové
eurozóny tak nemá velkou vypovídací hodnotu, ovšem stojí za to nastínit základní vývoj
v regionu a jeho reakci na externí vlivy.
Celkový vývoj 90. let 20. století byl podpořen prudkým rozvojem informačních
technologií, celosvětový optimismus vyvrcholil v roce 2000, kdy došlo k prolomení bubliny
na trhu IT. Velký úspěch firem, přilákal velké množství investičního kapitálu, které nebylo
možno efektivně využít. Z počítačového průmyslu a následného rozvoje internetu,
vznikla tzv. Internetová bublina. Masivní státní dotace a neracionální obří investice do
mladých IT firem, způsobila neřízený růst, který už nebyl reálně opodstatněný. Pozitivní
nálada se zlomila 10. března 2000, kdy technologický akciový index NASDAQ prudce
poklesl a odstartoval tím prasknutí bubliny. Nebyl to však jediný problém, který v té době
trápil hlavně USA. Dalším problémem byly účetní machinace firem Enron, Xerox a Walt
Disney, které manipulovaly s finančními bilancemi. To vše mělo za následek paniku
na akciových trzích a celkové ochladnutí světového hospodářského růstu.
34
Obrázek 7: Reálná meziroční změna HDP (2012-13 predikce)
Zdroj: Eurostat (2012)
To lze vidět i na výše uvedeném grafu, kde reálný HDP v eurozóně roste přesně do roku
2000 a po něm následuje strmý pokles, ovšem stále se jedná o celkový přírůstek i
v nejnižším bodě. Obdobnou situaci lze nalézt i v růstu vládních deficitů. Ty klesají každý
rok, avšak stále nejsou v průměru pozitivní, tedy není tvořen přebytek. Co je podstatné
zmínit je, že v předkrizovém období nejsou vlády zemí eurozóny schopné tvořit fiskální
přebytek. Ačkoliv je hospodářský cyklus v pozitivní fázi, jejich zatížení rozpočtu je stále
příliš velké. Nedokáží tak tvořit přebytek na období poklesu hospodářského cyklu. Pokud
se ovšem podíváme na celkový vládní dluh k HDP, lze zde vidět mírný pokles. To znamená,
že dluh roste pomaleji než HDP, což je alespoň nějaká dobrá zpráva.
Díky externímu ovlivnění ekonomiky v roce 2000 lze zde vidět prudký zlom, který trvá až
do roku 2003. V následujícím období je zaznamenán opět růst, až do roku 2007 kdy
vypukla Hypoteční krize v USA.
35
Obrázek 8: Celkový vládní deficit/přebytek
Zdroj: Eurostat (2012)
Hypoteční krize vznikla v USA počátkem roku 2007. Měla globální dopad a její základní
příčinou je dluhový problém. Jeho reálný dopad bylo velice těžké reálně určit, jelikož byl
zakryt masovým použitím finančních inovací, využívajících strukturovaných úvěrových
produktů v sekuritizované formě. Příliš volné regulační podmínky měly za následek
úvěrový hypoteční boom, kdy bylo velice mnoho úvěrů poskytnutých lidem, pro které byly
jednoduše dlouhodoběji neudržitelné. Z důvodu diverzifikace rizika, vznikly různé finanční
deriváty, které, byly obchodovatelné na světových burzách a rozšířili se tak po celém
světě aniž by přesně účastníci trhu věděli, co obsahují. To mělo za následek vypuknutí
velké paniky, jelikož nikdo přesně nevěděl jak je problém velký a kde všude se nachází –
kdo ho vlastní. Následovala celosvětové hospodářská recese, která významně
ovlivnila hospodářství eurozóny. Reálný HDP se propadl až pod 4% v roce 200928,
28
Eurostat (2012)
36
následovala krize, která byla celosvětově výjimečná. Tato situace měla jasný dopad
na fiskální deficit států eurozóny viz Obr. 9. Následovaly mnohé podpůrné balíčky, které
měly nastartovat ekonomiku a udržet pracovní místa, především šlo o automobilový
průmysl a tzv. „šrotovné“. O účinku těchto opatření se vedou mnohé diskuze, účinek
na státní deficit byl ale zřejmý. Dále proběhlo mnoho sanací bank a nastala tak fiskalizace
nákladů. K tomu se přidal třetí faktor, pokles hospodářského cyklu společně s celkovým
ochladnutím zahraničního obchodu způsobil prudký růst státních deficitů a celkového
vládního dluhu.
Obrázek 9: Celkový vládní dluh k HDP (1995 – 2010)
Zdroj: Eurostat (2012)
Mnohé státy eurozóny, především jižní čtyřka hanebně označována jako „PIGS“ –
Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko, se tak ocitly v situaci, kdy jejich vládní dluh je již
na hranici únosnosti, společně s celosvětovou hospodářskou recesí, vytváří velice
zranitelné prostředí pro možnou insolvenci států eurozóny.
3.2.3 Srovnání předkrizové situace v Latinské Americe a eurozóně
Obě předkrizové situace mají mnoho společného ale také odlišného. V Latinské Americe
byla měna vázána na dolar ve většině státech, ovšem její směnný kurz mohly upravovat
a v případě nutnosti svou měnu devalvovat. Situace v eurozóně je z měnového
hlediska poněkud vážnější. Všechny státy mají společnou měnu, která má ovšem jednu
hodnotu a nelze ji upravit dle potřeb jednotlivých států. Problémy v ekonomice se poté
37
více projeví jinde, jako například v nižším exportu, nižší zaměstnanosti a podobně. Tato
situace je výhodná pro severské státy společně s Německem, které nemají větší fiskální
problémy a nižší hodnota měny jim pomáhá být konkurenceschopnější a více vyvážet.
Naopak jižní státy jako Portugalsko, Itálie, Španělsko či Řecko z toho pohledu trpí nízkou
mezinárodní konkurenceschopností a nemohou tak nastartovat svou ekonomiku, či
snižovat svůj dluh rozšířením měnové zásoby.
Společným problémem Latinské Ameriky a eurozóny, pak je nemožnost pružné reakce
na situaci domácí ekonomiky, ta se nakonec projeví v silnější podobě někde jinde.
Diferencializace zemí eurozóny je stále příliš velká a lze vidět, že jednotná měna jen
prohlubuje rozdíl mezi výkonností silných a slabých ekonomik.29
Dalším společným rysem předkrizové situace je velké vládní zadlužení a masivní příliv
kapitálu. V obou situacích lze vidět jasné vnitřní problémy státu. V Latinské Americe jsou
to
spíše
pokusy
na národním
hospodářství,
společně
s populistickou
vládou
a znárodněním podniků. V eurozóně lze vidět naopak silné státní sociální cítění, masivní
veřejnou správu a byrokracii. Oba tyto případy vedou ke zvětšujícím se vládním výdajům
a fiskálním deficitům, což ale nemusí platit vždy. Například v Mexiku byla situace relativně
stabilní, velké veřejné výdaje byly kryty nestandardními výnosy z exportu ropy, ovšem jen
do té doby dokud její cena prudce neztratila na hodnotě a fiskální deficit musel být
najednou kryt zahraničními dluhy.
Lze tedy vidět značné interní problémy země, o kterých se ví, ale zatím nevytvářejí krizi,
ta může být ale kdykoliv spuštěna náhodným momentem.
3.2.4 Předkrizová situace v Argentině
Předkrizová situace v Argentině byla velice podobná celkové situaci států Jižní Ameriky.
Zhoršená situace na trhu komodit, pokles cen a exportu, k tomu ropné šoky působily
negativně na obchodní bilanci země. Nejednotná a efektivní vláda s populistickým
jednáním dále tvořila fiskální deficit. Ten po zvýšených úrokových mírách ve světě
29
V. Tomšík (2012)
38
přestala být schopná splácet a vypuklá globální krize ji naplno zasáhla po ohlášení
insolvence Mexika v roce 1982.
3.2.5 Předkrizová situace v Mexiku
Mexiko na rozdíl od Argentiny je silně exportní zemí ropy a tak na vzestupném trendu
ceny silně vydělávala. Bohužel politici nevyužily této situace dle ekonomických pouček
k tvorbě rezervy ale jak je zvykem, nadměrné příjmy byly rychle rozděleny a vláda se tak
chovala silně populisticky.
Dle Cline (1995)30 se Mexiko octlo v platební neschopnosti díky třem externím vlivům.
Prudké zvýšení světových úrokových měr v závislosti s rostoucími cenami ropy a snahou
o snížení inflace, se dostaly americké úrokové míry v roce 1980 až na 19%. Světové
úrokové míry se v letech 1977-1981 ztrojnásobily a protože bylo více než 50% mexického
zahraničního dluhu tvořeno krátkodobými úvěry, růst světových úrokových měr prudce
zvýšil nákladnost obsluhy dluhu v amerických dolarech.
Konec rostoucích cen ropy a jejich rychlý pokles způsobil nižší příjmy z exportu. Zde je
nutné zdůraznit, jak silně závislé Mexiko bylo na exportu ropy, v roce 1981 tvořil příjem
z exportu celých 14 mld. USD, ale ještě v roce 1976 to bylo pouze 600 mil. USD.
Třetím faktorem je posilování amerického dolaru v letech 1981 o 11% a 1982 o 17% vůči
ostatním světovým měnám. Protože Peso bylo pevně vázané na americký dolar, přitížilo
to exportní situaci ještě více. Import byl ovšem díky extrémnímu exportu ropy a zrušení
importních omezení také v růstu, v letech 1978 až 1981 rostl v průměru o 30% ročně.
Společná kombinace těchto tří faktorů vytvořila prudce nebezpečnou situaci. Vysoké
úrokové míry zvedly cenu dluhové služby nejen v Mexiku, ale všechny země G15 zaplatily
v roce 1982 již 20,5 mld. USD oproti roku 1978 a 6,5 mld. USD31. K tomu se přidal ostrý
pokles cen ropy roku 1982, který snížil příjmy z exportu. Obě strany, výdajová i nákladová
30
Uvedené hodnoty jsou převzaty z Cline W. R. (1995)
31
Sachs D. J. (1990)
39
se tedy otočily přesně do špatné strany a řádná obsluha Mexického dluhu začala být
velice složitá.
3.2.6 Předkrizová situace Řecka
V roce 2004 byl po opětovném vítězství strany Nové Demokracie proveden fiskální audit,
kterému dozoroval Eurostat. Zjištěné skutečnosti byly více než alarmující, od roku 1997
Řecko vykazovalo nižší rozpočtový deficit o 2% a veřejný dluh o 6-8% než jaká
byla skutečnost.32
Po této zkušenosti následovalo více než 10 návštěv speciálního týmu pro sladění
oficiálních statistik. Pro znázornění nepřesnosti údajů prezentovaných Řeckem, uvedu
hodnotu HDP roku 2008. Oficiální rozpočtový deficit vykázaný v dubnu 2009 byl -12 195,0
mil. EUR, tedy -5,0% HDP. Opravený údaj vykázaný 2. října 2009 byl – 13 469,0 mil. EUR, 5,6% HDP. Tedy o 1 274 mil. EUR větší. Eurostat si vyžádal k tomuto upřesnění
podrobnější údaje a 21. října byl na tomto základě opraven HDP roku 2008 na -18 507,0
mil. EUR, -7,7% HDP, což je více než čtyř násobný rozdíl původní odchylky.33
Řecko se tak řítilo do pasti nedůvěry společně s velkým státním dluhem, který na konci
roku 2007 přesahoval 100% HDP. Obrovská státní byrokracie s rozbujelou veřejnou
správou neúměrně zatěžovaly státní rozpočet a Řecko tak bylo velice náchylné
na jakýkoliv externí šok. Ten přišel v podobě externí nákazy hypoteční krize z USA v roce
2007.
3.2.7 Srovnání předkrizové situace Argentiny, Mexika a Řecka
Předkrizová situace těchto zemí byla velice podobná, zvláště Argentiny a Řecka. Oba státy
jsou známé svými platebními neschopnostmi z minulosti a stále nejsou schopny se z nich
poučit. Rozbujelá státní správa, chronické státní deficity a hlavně populistická rozhodnutí
vlády, jsou přítomny ve všech zemích. Společným rysem státních financí těchto tří zemí, je
32
33
Commission of the European Communities (2005)
European Commision (2010)
40
tedy jednoznačně nehospodárnost a financování rozpočtových deficitů novými dluhy.
V případě Mexika, se jedná o trochu odlišnou situaci, kdy vláda sice netvoří významné
nové dluhy, ale nové a mimořádné výnosy z exportu ropy nekumuluje, ba naopak s nimi
financuje státní výdaje. Vláda si tak nebyla schopna uvědomit, že by se mohlo jednat
bohužel o pouze dočasnou situaci a tvořila si tak rezervy. Po pádu cen ropy v roce 1981-82
tak přišla o významný zdroj příjmů státního rozpočtu, který se až poté projevil
nadměrným růstem vládního dluhu. Je to tedy neukázněnost politiků a ministrů financí,
kteří nedokáží udržet dlouhodobě vyrovnaný státní rozpočet. Důvodů může být více, dle
studie Imbeau a Chenard (2002) jsou zde čtyři hlavní příčiny:
 hypotéza volebního rozpočtového cyklu
 ideologický koncept
 hypotéza přesunu daňového břemene mezi generacemi
 negativní strategické chování
První hypotéza vypovídá o tendenci deficitního chování politiků z důvodu zalíbení se
voličům. To probíhá ve volebních cyklech a vždy v předvolebním období zesiluje. Bohužel
se tuto hypotézu nedokázalo jednoznačně empiricky potvrdit. Imbeau (2002) uvádí, že
devět z dvanácti studií potvrzuje vliv politického cyklu na deficit státního rozpočtu. Toto
tvrzení je, ale s rozporem dřívější studie na toto téma Alesina, Choen, Roubini (1996), kde
volební cykly nejsou hlavní příčinou rozpočtových deficitů.
Podle ideologického konceptu by měly vlády levicové mít větší tendenci k zadlužení než
vlády pravicové, empirické studie ovšem tento fakt také vyvracejí. Franzese (2002) naopak
upozorňuje, že pravicové vlády měly větší rozpočtové deficity než vlády levicové.
Třetí hypotéza přesunu daňového břemene mezi generacemi stojí na základním rozdělení
obyvatel na chudé a bohaté. Bohatí předávají svůj majetek dalším generacím a těm je
jedno zdali jsou výdaje kryty daněmi nebo deficitem. Naopak, chudí preferují deficitní
financování, protože si tak mohou vypůjčit od budoucích generací. Tato skupina pak ve
společnosti převládá a dochází ke sklonu deficitního financování rozpočtových výdajů.
Jednoznačný závěr ovšem také nelze empiricky doložit.
41
Posledním bodem je negativní strategické chování jednotlivých vlád, kdy současná vládní
strana s nízkou pravděpodobností znovuzvolení, může jednat deficitně a zúžit tak fiskální
možnosti konkurenční budoucí vládě.
Na tvorbu státních deficitů tak působí řada faktorů, bohužel se vždy jedná o individuální
situaci a tak nelze najít jednoznačný závěr. Ve všech třech zkoumaných zemích Argentině,
Mexiku i Řecku lze nalézt jednotlivé prvky. Nejsilněji je zde zastoupená první hypotéza o
rozpočtovém cyklu, kdy se aktuální vláda snaží zalíbit se svým voličům a zvyšuje státní
výdaje, tak aby to občané pocítili. V Řecku lze také pozorovat extrémně silné sociální
cítění, které můžeme zahrnout do hypotézy o přesunu daňového břemene mezi
generacemi.
42
3.3 Spouštěcí moment dluhových krizí
V této podkapitole je popsán a porovnán moment spuštění dluhové krize v Latinské
Americe a eurozóně.
3.3.1 Spouštěcí moment dluhové krize v Latinské Americe
Vláda Mexika reagovala, až v roce 1982 kdy bylo jasné, že je země ve vážných potížích.
Začala omezovat veřejné výdaje a zavedla kontrolu importu. Bohužel toto opatření mělo
pouze
stagflační
účinky
a jen
přispěla k celkové
nervozitě.
Rekordní
úroková
míra v USA vrcholila v roce 1982 k 16%, díky rekordním cenám ropy a snahy Federální
reservního sytému, brzdit následnou inflaci.
Obrázek 10: Tříměsíční sazba pokladničních poukázek, 1970-1994
Zdroj: FDIC (1997)
Devalvace pesa byla již pouhým zoufalým činem, k oživení konkurenceschopnosti
Mexického trhu, ovšem tímto krokem se všechny půjčky v amerických dolarech prodražily.
Situaci se snažili zachránit či alespoň zmírnit USA, OECD i IMF a poskytli Mexiku
překlenovací úvěr, ovšem ani to již nedokázalo zabránit insolvenci Mexika. Oficiálním
datem začátku krize a zároveň spouštěcím momentem, bylo pak prohlášení 12.
43
Srpna 1982, kdy mexický ministr financí J. Silva Herzog informoval soukromé americké
věřitele a IMF, že Mexiko nebude 16. srpna schopno dodržet splatnost svého převážně
dolarového dluhu o velikosti 80 mld. USD34.
3.3.2 Spouštěcí moment dluhové krize eurozóny
Za spouštěcí moment dluhové krize eurozóny se dá považovat vznik Hypoteční krize
USA v roce 2007, i když dluhová krize eskalovala až na konci roku 2011. Tato krize se
přelila do celého světa přes finanční a bankovní kanály, mnohé banky se dostaly do
nesnází, jelikož vlastnily již zmíněné sekuritizované balíky. Dramatický pokles poptávky
v USA, ale i v celém světě způsobil Evropě pokles ekonomiky, který vyústil až v recesi.
Vzhledem k vyvolané panice, investoři začali reagovat na řecký problém s neudržitelnou
situací ve státních financích.
3.3.3 Srovnání spouštěcího momentu dluhové krize Latinské Ameriky
a eurozóny
Spouštěcí moment obou dluhových krizí je odlišný v konkrétní příčině, ovšem v obou
případech se jednalo o externí vliv. V případě Latinské Ameriky je to situace, kterou
odstartovala platební neschopnost Mexika. Tedy čistě interní problém státu, ovšem
značně způsobený externími vlivy – snížená celosvětová poptávka -> pokles cen ropy ->
fiskální deficit -> růst dluhu. Jeho vyvrcholením je platební neschopnost, která
odstartovala celou dluhovou krizi v Latinské Americe, jelikož způsobila zhoršení
investičního klimatu a odliv kapitálu.
Zatímco v eurozóně nastala opačná situace. Chronické státní deficity a jejich růst již
existoval v mnoha státech. Celkovou situaci ovšem významně zhoršila nákaza externí krizí.
Ta vyvolala pokles ekonomiky a způsobila státům velké mimořádné zatížení státních
rozpočtů. Hlavně šlo o tři druhy výdajů a to o mimořádné výdaje na sanaci postižených
bank, podpůrné balíčky pro nejvíce postižené sektory průmyslu a hlavně pokles daňových
a jiných příjmů státu, díky poklesu cyklické složky veřejných financí. Tato situace
34
Sachs D. J. (1990)
44
vyvolala neschopnost řádných splátek dluhů Řecka, Islandu, Irska a Portugalska bez
mezinárodní pomoci.
Byla tak ověřena teoretická poučka, že spouštěcí moment je čistě náhodný a může jim být
prakticky cokoliv, co významně ovlivní ekonomickou situaci země, či investory nebo i
spotřebitele.
3.4 Průběh dluhových krizí
Samotný průběh krizí je obsahem následujících podkapitol a to v Latinské Americe
v letech 1983-1989 s podrobným popisem situace v Argentině. Naproti tomu stojí
eurozóna a eskalace krize v Řecku.
3.4.1 Průběh krize v Latinské Americe 1983-1989
Insolvence Mexika byla první a odstartovala vznik celé dluhové krize Jižní Ameriky. Ovšem
dlužní situace byla podobná v celém regionu. Vysoké dluhy s vysokými úroky a špatnou
výkonností ekonomiky způsobily insolvenci všech států Jižní Ameriky, nastal obrovský
odliv kapitálu z rozvojových zemí, jak ukazuje následující tabulka.
Tabulka 2: Odliv kapitálu z rozvojových zemí po dluhové krizi Latinské Ameriky (mld.
USD)
Zdroj: Dvořák (2008)
Tato situace byla kritická především pro věřitelské banky spojených států, které se poprvé
od Velké hospodářské krize 30. let nacházely v nebezpečné situaci a lehce
mohla vzniknout následná bankovní krize. Dle Seidmana (1993) si Spojené státy nemohly
dovolit nařídit opatření, které by nutilo banky vytvořit dostatečné rezervy k rizikovým
úvěrům Latinské Ameriky, jelikož jejich jihoamerické portfolio převyšovalo téměř dvakrát
45
objem jejich kapitálu a rezerv. Takové jednání by dle Seidmana (1993) vyvolalo paniku
a sedm či osm z deseti největších bank ve Spojených státech, by skončilo v insolvenci.
Tuto situaci si vzhledem k velikosti problému nemohly dovolit. Bankovní regulátoři si tak
mohli vybrat z dvou cest, jít tvrdě a rázně nebo dát bankám čas a prostor k vyrovnání se
s danou situací. Zvolena byla druhá cesta a zpětně ji lze hodnotit jakou správnou, jelikož
nedošlo k žádné domácí bankovní krizi. Velké banky tak měly čas na to získat zdroje
k navýšení kapitálu a zvýšení rezerv.
Tabulka 3: Průměrné finanční ukazatele osmi hlavních bank USA, 1974-1989 (%)
Zdroj: FDIC (1997)
Z výše uvedené tabulky lze vidět jak v letech 1982-86 docházelo k poklesu příjmů a zisků
z důvodu tvorby rezerv. Ty se v letech 1982 až 1986 zdvojnásobily, ovšem stále bylo kryto
pouze 13% špatných úvěrů poskytnutých rozvojovým zemím. Od roku 1983 se vedly
dlouhá a těžké diskuze mezi rozvojovými zeměmi a bankéři o tom jak se nadále budou
dluhy splácet. Čím déle trvaly tyto diskuze, tím více bylo jasné, že veškeré dluhy nemohou
46
být splaceny a počínaje rokem 1987 začaly banky část dluhů převádět do ztrát. První
byla Citicorp v květnu roku 1987 která vykázala ztrátu 3.3 mld. USD, což bylo více než 30%
poskytnutých úvěrů méně rozvinutým zemím35. Krátce na to následovaly ostatní banky,
index Dow Jones se 19. října 1987 propadl v jeden den o 23%. Na konci roku 1989 byla již
polovina všech zahraničních dluhů méně rozvinutých zemí kryta skoro 50% rezerv.
Ovšem vyřešení splatnosti dluhů je pouze jen jedna strana problému. Druhou částí je
oživení a restrukturalizace ekonomiky, tak aby byla schopná dále fungovat. K tomu sloužil
Bradyho plán z roku 1989 od americké iniciativy, vycházel z logického závěru, že země
zatížené obrovským dluhem, nemohou tento dluh splácet a zároveň efektivně oživit růst
ekonomiky. Proto nabídl IMF a Světové banky odpuštění části dluhu za přijetím
ekonomických reforem. Ty stály převážně na liberalizaci importu a privatizaci státních
podniků. Na podmínky přistoupilo 18 rozvojových zemí a v letech 1989 až 1994 jim bylo
prominuto 32% dluhu ze 191 mld. USD.
3.4.2 Průběh krize v eurozóně
V první polovině roku 2008 se začaly šířit zprávy o propuknutí krize v Evropě. Mnoho
politiků si i přes zhoršující se makroekonomické ukazatele odmítala tuto skutečnost
připustit. Zanedlouho se už neřešilo, jestli se krize přenese do Evropy, ale to, v jak velké
míře dopadne na jednotlivé ekonomiky. Nejvíce postiženými a největšími dlužníky jsou
problémové státy často hanebně označovány jako PIGS (někdy také PIIGS, společně
s Irskem). Jak lze vidět na obr. 11, jejich zadlužení prudce roste od roku 2008.
35
Griffin D. (2011)
47
Obrázek 11: Celkový vládní dluh zemí PIGS (% HDP)
Zdroj: Eurostat (2012)
Tento nastolený trend pokračoval i v roce 2011, kdy na konci roku vzrostly dluhopisy
rizikových zemí na rekordní hodnoty. Hrozil kolaps celého finančního systému Evropské
unie a eurozóny převážně. Zhruba od poloviny roku začala situaci uklidňovat ECB
nakupováním státních dluhopisů. Přesné hodnoty a časové rozmezí ovšem kvůli možným
spekulacím tají. Ono již samotné prohlášení o nakupování státních dluhopisů, tuto situaci
uklidňuje. Dalším krokem k uklidnění dluhové krize eurozóny bylo snížení úrokových sazeb
ECB na historické minimum 1% dne 14. prosince 2012. Centrální banka se tak snaží dodat
likviditu na trh a předejít tak úvěrovému zamrznutí. Tato opatření zabrala a vedla ke
snížení výnosnosti dluhopisů nejvíce postižených zemí. Jak lze vidět, na obr. 12, pouze dvě
země jsou již nad kritickou 7% hranicí výnosnosti desetiletých vládních dluhopisů.
48
Obrázek 12: Výnosnost desetiletých dluhopisů vybraných zemí eurozóny (%)
Zdroj: ECB, Statistical Data Warehouse (2012)
Krize ovšem není zdaleka za námi, v každém státě denně probíhají demonstrace a sociální
nejistoty rostou. V posledních dnech dubna roku 2012, se začínají vynořovat další obavy o
udržení solvence jižních států eurozóny.
3.4.3 Srovnání průběhu dluhových krizí v Latinské Americe a eurozóně
Samotný průběh dluhových krizí je opět v detailech již rozdílný, ale hrubě jsou si situace
velice podobné. V Latinské Americe byl průběh krize roku 1982 opět mnohem drastičtější
a prudší. Do insolvence se dostaly všechny státy jižní Ameriky i některé státy mimo ni.
Nastal rychlý odliv kapitálu a dramatický pokles celosvětové poptávky. Splácení
49
mnoha dluhů bylo pozastaveno a několik let se hovořilo o budoucím vyrovnání. Situaci
nakonec sjednotil Mezinárodní měnový fond, nastavil reformní opatření a další podmínky
pro zadlužené státy, po jejich přijetí jim byl dohodnut splátkový kalendář a hlavně
odpuštění části dluhu. K dohodě došlo ovšem až v situaci, kdy se latinská
ekonomika začínala opět propadat. V roce 1994, tedy dvanáct let po minulé dluhové krizi
se dostaly státy jižní Ameriky opět do problémů, mexická ekonomika byla postižena řadou
politických a ekonomických šoků, finanční bilance státu se opět zhoršovala, a Mexiko bylo
donuceno k devalvaci své měny. Rozsáhlé půjčky IMF, Spojených států a dalších věřitelů
ovšem již zabránily opakování situace z roku 1982. Po krátké, ale prudké recesi, se dostavil
opět hospodářský růst. Ten znovu vydržel pouze do roku 1998, světem vládla asijská
finanční krize společně s pozastavením splácení části ruského zahraničního dluhu.
Na podzim 1998 se pak do potíží dostala Brazílie, kterou nedlouho na to následovala i
Argentina. Dluhové krize se tak v tomto regionu opakují s přibližnou periodou deseti let.
Průběh dluhové krize v eurozóně je dodnes mnohem mírnější než v Latinské Americe.
Vzhledem k vyspělosti Evropy jako celku se dluhové krize neopakují tak často ani
v takovém rozsahu. Jednotlivé státy eurozóny dnes volí politiku zvýšení daňové zátěže
a omezení výdajů, vlády se tak snaží napravit své státní deficity a dluhovou expozici. To
má ovšem vliv na výkonnost jejich ekonomik a tak je otázkou, zda tato opatření nejsou
příliš tvrdá. Na druhou stranu, lze tuto snahu ocenit, oproti státům Latinské Ameriky, se
chová eurozóna mnohem zodpovědněji. Půjčky od evropského záchranného fondu jsou
realizovány již před samotným krachem jednotlivých států, výměnou za reformní
a úsporná opatření. Je zde tedy vidět, značný krok vpřed, kdy se předchází již známým
situacím.
Lze tedy vidět posun v názorech vlád vzhledem k časovému rozdílu zkoumaných dvou
dluhových krizí. V eurozóně se dnes postupuje rozumněji, jednotlivé státy si uvědomují
vážnost situace a snaží se ji řešit. Pokud se ovšem podíváme na průběh dluhové krize
Latinské Ameriky, mohli bychom očekávat další potíže v eurozóně, je velice
pravděpodobné, že situace ještě není vyřešena a jakýkoliv externí šok, či zhoršení světové
ekonomiky by mohl zapříčinit neschopnost obsluhy své dluhové zátěže, nejvíce
postižených zemí, zejména Španělska, Itálie a Portugalska. Celkovou situaci jednotlivých
50
států svazuje úplně stejně jako v Latinské Americe obdoba fixovaného kurzu a to jednotná
měna euro, kdy si státy nacházející v kritické situaci nemohou devalvovat svou domácí
měnu a nastartovat tak domácí trh, export a stát se tak opět konkurenceschopnými. Je
otázkou zda je tento stav udržitelný a neměly by jednotlivé státy zavést svou společnou
měnu nebo nějakou její alternativu, která by silně devalvovala a nastartovala domácí
ekonomiku. V Latinské Americe k této situaci došlo a to až v případě, kdy bylo jasné, že
situaci nelze vyřešit jinak.
Na průběhu dluhové krize Latinské Ameriky lze vidět, že vyřešení není otázkou jedné
reformy a několika let. Rozbujelý státní aparát a sociální úroveň lidí, kteří žili na dluh je
osobní standard, z kterého se velice těžko odvyká. Navíc řešení, které nyní probíhá
v eurozóně, je sice jedno z nejhladších a nekonfliktních, ovšem na druhou stranu je velice
zdlouhavé a tak je velice pravděpodobné, že sociální nepokoje budou z tohoto důvodu
růst a lze čekat další eskalaci problémů dle vzoru Latinské Ameriky.
3.4.4 Průběh krize v Argentině
Externí problémy Argentiny byly stejné jako většiny méně rozvinutých zemí Jižní Ameriky.
Již ty způsobily velké problémy s řádným financováním svého zahraničního dluhu. Ovšem
ještě větší problémy Argentině působil domácí politický stav a nejasný směr hospodářství,
tedy problémy interní.
Ty byly značné již před vypuknutím globální dluhové krize
v Mexiku, Martinez de Hoz, finanční ministr vojenské vlády se snažil napravit tuto situaci
již dříve před rokem 1982. Ovšem jeho politika smýšlela dobrým směrem pouze bez
domýšlení důsledků, liberalizace běžného účtu, uvolnění regulačních podmínek, přineslo
masivní přísun kapitálu, který rozhodně nebyl efektivně využit, a odstraněním jednoho
problému byly položeny základy dalšího.
51
Tabulka 4: Zahraniční dluh Argentiny (mld. USD a %)
mld. USD
1975
1978
1979
1982
1985
1987
Celkový externí
dluh
7,9
12,5
19,0
43,6
48,3
56,2
z toho veřejný
4,0
8,4
10,0
23,6
40,0
Rezervy
0,6
5,8
10,1
3,0
6,0
Čistý dluh/export
(%)
260
110
120
540
520
Dluh/HDP (%)
18,6
23,9
30,2
60,3
64,5
69,6
Úroky/HDP (%)
0,7
1,4
1,4
2,4
5,7
5,1
Zdroj: Sachs D. J. (1990)
Dle Sachse (1990) po roce 1981 vyústily problémy z falešné stability 70. tých let. Mnoho
faktorů, každý výjimečný sám za sebe, se spojily a vyústily najednou ve velkou krizi.
Nadhodnocení domácí měny se projevilo jako závažný problém, díky liberalizaci
finančního sektoru, kterému bylo dovoleno se předlužit a tvořit spekulace, výhodné
zahraniční půjčky díky úrokovému diferenciálu zasáhly i soukromý sektor. V tom se
světová ekonomika otočila na špatnou stranu a zhoršené podmínky na trhu komodit i
malý export uvedly zemi do hluboké recese. Vláda se rozhodla monetizovat svůj dluh
emisí nových peněz a inflace tak brzy dosáhla skoro až 5000%36. Hyperinflaci se v roce
1985 pokusila zastavit vláda v čele s novým prezidentem Raulem Alfonsínim, tzv.
Australským plánem. Obsahoval mnoho reformních opatření, hlavními faktory byly:
Ustálení exportních a importních daní, vynucený program úspor, efektivní výběr daní,
váženou směnu pro importní politiku a zavedení nové měny Austral se slibem, že
36
viz tabulka č.1
52
vláda nebude financovat státní dluh novou emisí peněz. Dále také dohody s IMF o
zaplacení a přehodnocení splátkového kalendáře státního dluhu. Stabilizace rychle
zafungovala a snížila inflaci na 1-2% za měsíc. Vysoké úrokové míry a snížení schodků
státního rozpočtu vytvořili atmosféru alespoň krátkodobé stabilizace. Bohužel, dle Sachse
(1990) byl vládní sklon k tvoření chronických deficitů příliš velký a upozorňuje také
na nulovou tvorbu nových investic a otázku, která je aktuální i dnes. Zda je efektivní
a dobré vytvářet další dluh pokud již země není schopna řádně obsluhovat ten již
existující. Existují země jako například Brazílie, která toho schopna je, je ovšem nutné
důkladně posoudit charakteristiku a potenciál ekonomiky dané země. Dle Sachse (1990)
bylo toto obtížné vidět v Argentině.
V roce 1987 až 1988 byla inflace zpět na více než 200% a reformní Australský plán tak
dlouho nevydržel. V období od března 1989 do března 1990 se zvýšila cenová hladina o
20 000%, hrubý domácí produkt v roce 1989 klesl o více než 6%37. Krátké zotavení tak
vyústilo do dalšího období krize 90. tých let.
3.4.5 Průběh krize v Řecku
Rok 2008 se stal Řecku osudným, po vypuknutí recese v Evropě díky nákaze hypoteční
krizí z USA, začali být investoři opatrnější. Nákladnost řeckého dluhu byla čím dál více
dražší díky novým informacím ohledně skutečné výše vládního deficitu za rok 200938. Ten
se navýšil z původního 6,7% HDP na více než dvojnásobných 13,6% HDP. Došlo ke snížení
ratingu od všech společností a úměrně k tomu rostly i výnosy z řeckých vládních
dluhopisů.
37
Jonáš J. (2002)
38
Kirkegaard J. F. (2010)
53
Obrázek 13: Řecké vládní dluhopisy 10-ti leté
Zdroj: Tradingeconomics.com (2012)
Na začátku roku 2010 došlo na další upozornění, které varovalo před řeckým deficitem,
který nebyl zdaleka konečný, jelikož neobsahoval swapové obchody, kterými Řecko krylo
své dluhy a mohlo si tak dále půjčovat od ECB. Následovalo další snížení ratingů, například
agentura Fitch ho snížila až na stupeň BBB- čímž, jej označila za silně nedůvěryhodný. To
byla situace, kdy hodnota 10ti-letých vládních dluhopisů poprvé překročila hranici 10%39.
V tu dobu byla již dokončována dohoda o finanční pomoci předluženému Řecku od zemí
eurozóny a IMF. Shodly se na tříletém programu, který poskytuje úvěr v celkové hodnotě
110 mld. EUR, eurozóna slíbila 80mld. EUR a IMF 30 mld. EUR.40
Tato půjčka ovšem byla podmíněna tvrdými reformními opatřeními, škrty v rozpočtu
a snižováním vládního dluhu. Celková situace ale dlouho nevydržela a na přelomu roku
2011 hrozil Řecku bankrot. Hodnota jeho vládních dluhopisů se vyšplhala až k 35% (viz
Obr. č. 13) Takováto situace byla pro řecké finance neúnosná a 21. února 2012 byla přes
tvrdé a dlouhé diskuze odsouhlasena druhá půjčka o velikosti 130 mld. EUR. Dlouhé
diskuze se vedly převážně o reformních opatřeních, která by měly vést ke snížení dluhu
v roce 2020 na 117% HDP. Dále začaly probíhat diskuze o restrukturalizaci řeckého dluhu
s jeho částečným odpuštěním, finální podoba a velikost snížení dluhu ovšem není dodnes
jasná. Druhá finanční injekce Řecku pomohla překonat kritické období, ovšem za cenu
39
viz obrázek č. 13
40
Hynečková I. (2011)
54
obrovských sociálních dopadů. Nezaměstnanost dosáhla dle posledních údajů 20,7%
a nezaměstnanost mladých do 25-ti let až skoro 50% ke konci roku 2011 a HDP -7,5%.41
3.4.6 Srovnání průběhu krize v Argentině a Řecku
Tyto dvě země jsou si velice podobné jak historickým vývojem, tak stavem domácí
ekonomiky a politickým populismem. Avšak Řecko je na tom dnes lépe, díky členství
v eurozóně, které mu přináší lepší postavení pro vyjednávání o jeho dluhu a nových
půjčkách.
Samotný průběh dluhové krize je zde velice podobný. Obě země zasáhla hospodářská
recese a růst nezaměstnanosti. Státní insolvence způsobila odliv kapitálu a celkový pokles
nových investic. Argentina měla na jednu stranu těžší situaci při vyjednávání o existujícím
dluhu, na druhou stranu se díky devalvaci své měny dokázala rychleji postavit na své
nohy, i když jen na krátkou dobu. Řecko je oproti tomu svázáno mnohem silněji, jednak
jasnými splátkami svého vládního dluhu, ale k tomu ještě nemožností oslabení domácí
měny. Na druhou stranu, si může více dovolit, jelikož je členem eurozóny a jeho problémy
jsou problémy všech. To mu poskytuje vyšší šance na získání dalších půjček a vyjednání
částečného odpisu již existujícího vládního dluhu.
Dle vzoru Argentiny, je ovšem zřejmé, že celkové ozdravení a vyrovnání státního rozpočtu
není vůbec lehká a krátkodobá záležitost. Lidé jsou v případě Řecka zvyklí na silnou
sociální podporu a vysoké platy ve veřejné správě. Stav Řecka je žalostný a celková státní
reforma veřejných financí bude jistě zdlouhavá a náročná. V porovnání s Argentinou,
která je sice země méně rozvinutá, ovšem stále jasně napovídá, jak těžké je přeměnit celý
státní aparát. Dalším faktorem je historická tendence k státním bankrotům, jak Argentina,
tak Řecko ve své historii zbankrotovalo mnohokrát a bylo by tak značně optimistické
domnívat se, že naposled.
41
Hellenic Statistical Authority (2011)
55
4 Závěr
Hlavním cílem této práce bylo vytvořit komparativní analýzu dvou dluhových krizí, která
rozebere finanční bilanci států a hlavní příčiny kritických stavů, kde jednotlivé země
přestaly být schopny splácet svůj státní dluh. Jako vzorová byla vybrána krize Latinské
Ameriky z roku 1982 a jako komparativní oponent byla použita dnešní dluhová krize
eurozóny, která má počátek již v roce 2008.
Dle posledních teoretických modelů je známo, že v daném státě musí existovat určitý
soubor nebezpečných faktorů, který tvoří předkrizové období. Pokud je těchto faktorů
více a jsou pro danou zemi nebezpečné, tvoří kritickou situaci. Ta je pak velice citlivá
na jakýkoliv spouštěcí moment, kterým může být jak interní problém, tak externí šok.
Zpuštěná dluhová krize, většinou doprovázená panickým chováním investorů pak má
různé scénáře vývoje. Často se zde objevuje dluhová krize společně s bankovní,
doprovázená také měnovou.
V Latinské Americe byla situace státních financí špatná již několik let před rokem 1982.
Státní deficity méně rozvinutých zemí prudce rostly společně s celkovým vládním dluhem.
Důvody jsou především v populistickém hospodaření s veřejnými prostředky, neefektivní
státní správě a značné byrokracii, která znepřehledňuje výběr daní. K této prudce se
zhoršující situaci se přidalo ochlazení celosvětové poptávky společně s prudkým poklesem
cen ropy. Mexiko, které bylo silně závislé na exportu této suroviny, ztratilo hlavní část
svých mimořádných příjmů a nebylo schopné se s touto situací vyrovnat. Dále situaci
zhoršily
vysoké
zahraniční
úrokové
míry
a růst
amerického
dolaru,
na který
byla vázána značná část domácích měn. Tyto dva faktory značně zvýšily nákladnost
obsluhy státních dluhů. Prohlášením 12. srpna 1982, kdy mexický ministr financí J.
Silva Herzog informoval o budoucí insolvenci Mexika, započal prudký odliv kapitálu z celé
Latinské Ameriky. Argentina byla postižena poklesem poptávky po jejích hlavních
exportních potravinách, jejich cena na světových trzích navíc klesala, zároveň ji ale úplně
stejně postihla situace zvýšené nákladnosti obsluhy vládního dluhu díky růstu dolaru
a světovým úrokovým mírám.
56
Průběh krize byl pak již poměrně zdlouhavý, kdy americké regulační úřady nechaly svým
bankám, které kryly většinu těchto dluhů, dost dlouhou dobu na to, aby si opatřily rezervy
a zabránily tím tak bankovní krizi v USA. Po jisté době byly dohodnuty reformní opatření
společně se zahraničními investory, zejména MMF výměnou za částečný odpis dluhů.
Bohužel pozitivní vývoj ekonomik Latinské Ameriky trval jen krátce a země se dostaly do
dalších potíží několikrát znova s odstupem zhruba deseti let.
Dluhová krize v Eurozóně je aktuálním tématem a o jejím závěru je možné stále
spekulovat. Její příčiny jsou ovšem obrysově velice podobné Latinské Americe. Stav
veřejných financí jižních zemí PIGS je velice špatný a v současné době na hraně
solventnosti. Zdrojem těchto problémů je jednoznačně vysoký standart sociálních jistot
garantovaných státem a rozbujelá státní správa, to platí především v Řecku. Tato situace
ovšem začala nabírat na vážnosti až poté co Evropu postupně zasáhla nákaza Hypoteční
krizí z USA v roce 2007. Ta způsobila kratší, ale za to prudkou recesi. Státní dluhy začaly
rapidně růst z důvodu snížení cyklické složky státních příjmů. Jako první země eurozóny
nebyla schopná splácet řádně svůj vládní dluh bez mimořádných finančních půjček Řecko.
Následovaly dvě půjčky od evropského záchranného fondu s podobnými podmínkami jako
v Latinské Americe. Panika z konce roku 2011 byla zažehnána také díky pružné reakci ECB,
která snížila úrokové sazby na historické minimum 1% a nakupovala vládní dluhopisy
kritických zemí.
Příčinami vzniku dluhových krizí analyzovaných regionů, je neefektivní a špatné
hospodaření se státními financemi. Všechny vlády nebyly schopné udržet dlouhodobě
vyrovnaný státní rozpočet bez větších státních dluhů. Navíc nebyly schopny vytvářet
rezervy v období růstu ekonomik ani v období mimořádných příjmů, jako například
Mexiko v 80. letech. Důvody jsou různé a lze nad nimi spekulovat, teoretické i empirické
studie se však nemohou jednoznačně shodnout na jasném vysvětlení. Podle mne to ani
není možné, na každý stát je nutné se dívat vždy individuálně s přihlédnutím k jeho
historickému vývoji, charakteristice ekonomiky a jakýmsi vlastnostem národa. Argentina i
Řecko jsou země, které státními bankroty prochází ve své historii relativně často.
Pravděpodobnost toho, že by to protentokrát bylo naposled, je malá. Faktorů, které tak
ovlivní celkové zadlužení země je mnoho a v každém případě jsou jiné, s tím jak je jiný
57
každý národ. V obou zkoumaných případech je to ale jednoznačně v největší míře
populistické
jednání
vlády.
V Argentině
mělo
konkrétní
podobu
v extrémním
protekcionistickém jednání vůči domácím podnikům, znárodnění zahraničních subjektů
a až částečně nacionalistické sklony. V Řecku mělo populistické jednání formu silného
sociálního cítění s velice rozbujelou státní správou. Konkrétně to byly například několikrát
násobně vyšší platy ve veřejné správě, vysoká minimální mzda a další jistoty. Společným
rysem obou předkrizových situací tedy je nehospodárná vláda se snahou zalíbit se svým
voličům, bohužel krátkozrakými rozhodnutími.
Ne všechny státy ovšem takto spravují veřejné finance, lze nalézt státy, které hospodaří
dlouhodobě s minimálním státním dluhem, jako například Dánsko či Švédsko. Země pro
srovnání a poučení tedy určitě jsou. Pokud je země stabilní a není v jejím ekonomickém
prostředí žádná kritická situace, ustojí tak i nečekané zhoršení světových podmínek.
Spouštěcí moment dluhových krizí je v každém případě odlišný. Jedná se vždy o náhodnou
a nečekanou událost, kterou může být prakticky cokoliv, co má špatný a neznámý dopad
na významné subjekty v ekonomice, proto tyto dva faktory nelze srovnávat.
Průběh obou krizí je principiálně velice podobný, oba regiony situaci řeší mimořádnými
půjčkami od věřitelských institucí s dohodou na částečných odpisech z již existujícího
dluhu, výměnou za přijetí reformních opatření a nápravu veřejných financí. Jak tato
náprava dopadla v Argentině, již víme, opatření zabrala jen chvíli a země se pak
znova ocitla na konci 90. let v kritické situaci. Srovnáním dluhových krizí Latinské Ameriky
a eurozóny jsem dospěl k názoru, že situace států PIGS a hlavně Řecka je nadále velice
kritická. Při současném stavu, je východisko z dluhové krize velice zdlouhavé a náročné.
Pokud tyto země nevystoupí z eurozóny, jejich ozdravení bude komplikovanější,
náročnější a delší protože nemohou efektivně nastartovat svou ekonomiku. Tato
varianta je pravděpodobnější, jelikož k vystoupení z eurozóny by muselo dojít k významné
právní a legislativní úpravě evropských smluv. Alternativou je vystoupení z měnové unie,
devalvace domácích měn, rychlejší oživení a návrat konkurenceschopnosti. To by ovšem
narušilo evropskou integraci a zhatilo tak tento politický projekt.
58
Budoucí zvolená cesta ovšem silně záleží na světovém vývoji, pokud bude kladný a oživí se
hospodářský růst, je první varianta možná a pravděpodobně správná, jelikož směřuje
k hlubší integraci a tím efektivnější a silnější eurozóně. Pokud by došlo k výraznému
zhoršení celosvětových podmínek, či dalšímu externímu šoku, lze však očekávat další
eskalaci problémů se solventností veřejných financí především zemí PIGS. Následovala by
pak velice pravděpodobně transformace dnešní eurozóny s oddělením těchto zemí.
59
5 Conclusion
The main aim of the thesis was to create a kind of extraordinary comparative analyses of
two debt crises, which should analyze financial balance of countries and the main causes
for the critical statuses, in which the individual countries ceased to be able to pay off their
government debts. The Latin American debt crisis of 1982 has been chosen as the sample
one, and the present Eurozone debt crisis, which started as soon as in 2008, has been
used as the comparative opponent.
The latest theoretic models indicate that in the country there must be a certain set of risk
factors, which forms the pre-crisis period. If there are several such factors and these are
hazardous for the particular country, these form a critical situation. Then, it is very
sensitive to any triggering moment, which may be either an internal problem, or an
external shock. And a started debt crisis, mostly accompanied with panic behaviour of
investors, has different progress scenarios. The debt crisis often appears together with
a banking one, accompanied by a currency one, too.
In Latin America, the state finance was bad as soon as before 1982. State deficits of lessadvanced countries sharply increased, along with the total government debt. The reasons
mainly rest in populist handling with public finance, inefficient state administration and
large red tape, which makes tax collection unclear. Such a sharply worsening situation
was accompanied by cooling of the global demand and sharp decrease of oil price.
Mexico, which had been strongly dependent on export of this raw material, lost the major
part of its extraordinary income and it was not able to cope with that situation.
Furthermore, the situation was worsened due to high foreign interest rates and growth of
dollar, which the substantial part of homeland currency was tied to. These two factors
dramatically increased the costliness of state debts. Declaration dated on August 12,
1982, in which the Mexican minister of finance J. Silva Herzog informed on incoming
insolvency of Mexico, started sharp capital outflow from the entire Latin America.
Argentina was affected by decrease in demand for their main export foods, the price of
which was falling down in the global markets, and at the same time it was affected by
60
increased costliness of government debt administration due to the growth of dollar and
the foreign interest rates.
Then, the crisis progress was quite long, and American regulating authorities let its banks,
which covered most of those debts, take enough time to get some reserves and avoid
occurrence of the banking crisis in USA. After some time, reforming measures were
agreed together with foreign investors, especially with the IMF, in exchange for partial
debt write-off. Unfortunately, positive development of economies of the Latin
America took just a short time, and the countries got in further problems several times
again in the period of about ten years.
The debt crisis in Eurozone is an up-to-date topic, and its end might still be speculated
about. However, outline of its causes are very similar to those in the Latin America. Status
of public finance in the PIGS southern countries is very bad and currently, it has got to the
solvency edge, currently. The source of such problems is obviously the high standard of
social securities guaranteed by the state and excessive state administration, which holds
good mainly for Greece. However, this situation started to be serious only after Europe
was affected by the infection of the Mortgage crisis from USA in 2007. That caused
shorter, but sharp recession. State debts started to grow rapidly due to decrease in the
cyclic element of state income. Greece was the first country which was not able to pay off
its government debt properly without any extraordinary financial loans. Subsequently,
the European save fund provided two loans, having similar terms and conditions as those
in the Latin America. Panic form the end of 2011 was warded off also due to a flexible
response of ECB, which reduced the interest rates to the historical minimum of 1% and
purchased government bonds of the critical countries.
When summarizing the causes of debt crises we can agree on inefficient and bad
management of state finance where the governments cannot maintain a balanced budget
in the long term without high state debts. Furthermore, they are not able to make some
reserves during economic growth, and during acquisition of extraordinary income, just
like Mexico in the 80’s. The reasons are various and we can speculate over them;
however, theoretic studies as well as empiric ones cannot agree on a clear explanation. In
my opinion, it is not even possible, each state must always be considered individually,
61
taking its historical development, economic characteristics and national properties into
account. Argentina as well as Greece are the countries, which go through state bankrupts
quite often in their history. The likelihood of fact that this time was the last time is small.
There are many factors, which may affect total national debt, and these are different just
like the individual nations are different. In both of the cases examined, this is populist
behaviour of government. In Argentina, it was specifically an extremely protectionist
actions taken towards homelands companies, nationalization of foreign entities and even
partly nationalistic trends. In Greece, the populist actions were represented by strong
social feeling and very excessive state administration. To be specific, it included e.g.
several times higher wages in the administration sector, high minimum wage and further
securities. The feature which both of the situations have in common is an inefficient
government trying to catch the fancy of their voters, unfortunately through short-term
decisions.
However, not all the states manage public finance in this way, it is also possible to find
the countries that manage to have a minimum state debt in the long term, such as
Denmark and Sweden. So, the countries to compare and to learn from do exist. If
a country is stable and if there is not any critical situation in its economic environment, it
can withstand unexpected worsening of global conditions.
Every time, the triggering moment of debt crises is different. It is always a random and
unexpected event which might be whatever having a bad or unknown impact on
significant entities within economics, so the two factors cannot be compared.
In principle, progress of both countries is very similar, both of the regions resolve the
situation using extraordinary loans provide by the creditor institutions, having agreed
partial write-offs of the already existing debt, in exchange for taking reforming measures
and improvement of public finance. We have already known how this improvement
ended in Argentina; the measures were only efficient for a short time, and the country
got into a critical situation at the end of 90’s again. Having compared the debt crises of
Latin America and Eurozone I have come to the conclusion that the situations of PIGS
state, especially that of Greece, is still critical. In the current status, the way out of the
debt crisis is very long and demanding. If such countries do not leave Eurozone, their
62
recovery will be more complicated, more demanding and longer, as they cannot start
their economics efficiently. This variant is more likely to appear, as leaving Eurozone
requires significant legal and legislative modifications of European contracts. There is an
alternative of leaving the currency union, depreciating homeland currencies, faster
recovery and restored competitive strength. However, this would interfere European
integration and it would foil this political project.
However, the future way to be chosen strongly depends on global development; if it will
be positive and the economic growth will be restored, the first variant will be possible and
perhaps the right one, as it leads to deeper integration, and thus to more efficient and
stronger Eurozone. If the global conditions got worse dramatically, or if another external
shock appeared, then it is possible to expect further escalation of problems in state
finance solvency especially in PIGS countries. And it is likely to be followed by
transformation of the present Eurozone and separation of those countries.
63
Seznam použité literatury
ALESINA A., ROUBINI N., COHEN G. D.: Political Cycles and the Macroeconomy, The MIT
Press, 1997.
BEEK D. C.: Commercial Bank Lending to the Developing Countries,. Federal Reserve Bank
of New York Quarterly Review, 1977.
BORDO M.D., SCHWARTZ A. J.: International Monetary Fund (IMF), World Economic
Outlook, Chapter IV, Financial Crises: Characteristics and Indicators of Vulnerability, May
1998.
BROŽKA M.: Potenciální zdroje vzniku měnových a bankovních krizí v rozvíjejících se
ekonomikách, Disertační práce, VŠE, 2009.
CAVALLO D., CAVALLO S.: Lessons From the Stabilization Process in Argentina 1990-1996,
Jackson Hole, Wyoming, 1996.
CLINE, WILLIAM R.: International debt reexamined , Institute for International
Economics, Washington, DC : 1995.
DOOLEY M. P.: A Retrospective on the Debt Crisisworking paper no. 4963, National
Bureau of Economic Research, Inc., New York, 1994.
64
DVOŘÁK P.: Finanční krize jako globální problém a možnosti jejího vzniku v ČR. Studie
Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie č. 2/2004.
DVOŘÁK, P.: Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2008.
EUROPEAN CENTRAL BANK: Convergence Report 2000, ISBN 92-9181-061-4, 2000.
FDIC: History of the Eighties — Lessons for the Future, Volume 1, Part 2, 5. The LDC Debt
Crisis, 1997.
FEDERAL FINANCIAL INTUTIONS EXAMINATION COUNCIL (FFIEC): Country Exposure
Report (1977-89). December 1982.
FRANZESE R. J.: Electoral and Partisan Cycles in Economic Policies and Outcomes. Annual
Reviews of Political Science, no. 5, p. 369-421, 2002.
GERLACH S., SMETS F.: Contagious Speculatice Attacks. European Journal of Political
Economy, vol. 11, no.1, p. 45-63, March 1995.
HÁJEK P.: Možnosti využití netradičních kvantitativních metod při předpovídání finančních
krizí, Disertační práce, VŠE, 2007.
HRADEČNÝ, P.: Dějiny Řecka, Nakladatelství Lidové Noviny, s. 526-527, ISBN 80-7106-1921, 1999.
65
HYNEČKOVÁ I.: Slovensko – černá ovce Evropy? Pro a proti neposkytnutí půjčky Řecku.
Bakalářská práce, Masarykova univerzita, 2011.
IMBEAU L. M., CHENARD K.: The Policitacl Economy of Public Deficits: A Review Essay.
Centre d´analyse des politiques publiques, France, ECPS-2002 conference, 2002.
KOHOUT P.: Finance po krizi, důsledky hospodářské recese a co bude dál. Grada, 1.
vydání. Praha 2009.
KRUGMAN P.: A model of balance of payments crisis. Journal of Money, Credit and
Banking, No. 11. pp 311-325, 1979.
KRUGMAN P.: Crises: The Next Generation? Draft prepared for conference in Tel Aviv,
March 2001.
LOLOS, SARANTIS E.G.: Success and Failure of Economic Policies: The Experience of
Greece and Portugal, Comparative Economic Studies, Palgrave Macmillan, 1998.
MANASSE P., ROUBINI N.: “Rules of Thumb“ for Sovereign Debt Crises. IMF Working
Paper WP/06/42. March 2005
MCKINNON R., PILL H.: The over Borrowin Syndrome: Are Asian Economies Different? In
GLICK, R. (ed.) Managing Capital Flows and Exchange Rates: Perspectives from Pacific
Basin. Cambridge: Cambridge University Press, p. 322-355, 1998.
66
OBSTFELD M.: Models of Currency Crises with Self-fulfilling Features. European Economic
Review, no. 40, p. 1037-1047, 1996.
OZKAN F. G., SUTHERLAND, A.: A Model of the ERM Crisis. CEPR Discussion Paper, no.
879, January 1994.
RADELET S., SACHS J.: The East Asian Financial Crisis: Diagnosis, Remedies, Prospects.
Brooking Papers on Economic Activity, no. 1, p. 1-74, 1998.
REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví. Management Press. 2. vydání. Praha 2001.
ROUBINI N., SETSER B.: Bailouts or bail-ins?, Responding to Financial Crises in Emergin
Economies (Part 2 – 3). Washington, USA: Institute for International Economics, 2004.
SACHS D. J.: Developing Country Debt and Economic Performance, Volume 2: The Country
Studies - Argentina, Bolivia, Brazil, Mexico. National Buerau of Economic Research, Vol. 2,
Chicago, 1990.
SALAND S. W., HENDERSON D. W.: The Journal of Political Economy, Vol. 86, No. 1.
Chicago, USA: The University of Chicago Press, 1978.
SEIDMAN L. W.: Full Faith and Credit: The Grat S&L Debacle and Other Washington Sagas.
1st. ed. New York: Times Books, 1993.
SÝKOROVSKÁ L.: Aktuální finanční problémy Řecka, bakalářská práce, VŠE, 2011.
67
THE WORLD BANK: World debt tables 1990-91 : external debt of developing countries supplement, Volume 1, 1991.
Elektronické zdroje
Commission of the European Communities: Communication from the Commission to the
Council, [online]. [cit. 2012-01-14]. Dostupný z:
<http://ec.europa.eu/economy_finance/sgp/pdf/30_edps/communication_to_the_counc
il/2005-04-06_el_communication_on_action_taken_en.pdf>
Europa.eu1 [online]. [cit. 2012-03-24]. Vývoj hospodářské a měnové unie. Dostupné z:
<http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/economic/development/article
_7227_cs.htm>
Europa.eu2 [online]. [cit. 2012-01-14]. Dějiny měnové spolupráce. Dostupné z:
<http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/euro/dejiny_cs.htm>
European Commision: Eurostat, Your key to European statistics [online] [cit. 2012-04-14].
Dostupné z:
<http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/statistics/search_database>
European Commision: Report on Greek governement deficit and debt statistic, [online].
[cit. 2012-02-14]. Dostupný
z:<http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/COM_2010_REPORT_GREEK/EN/
COM_2010_REPORT_GREEK-EN.PDF>
68
Griffin D.: Pandit Picks Emergin Markets as Citigroup Future in New Risk, Bloomberg,
[online]. [cit. 2012-02-14]. Dostupný z: <http://www.bloomberg.com/news/2011-0315/pandit-picks-slumping-emerging-markets-as-future-for-citigroup-in-new-risk.html>
Hellenic Statistical Authority [online], Q4 2011, Dostupný z:
<http://www.statistics.gr/portal/page/portal/ESYE>
Jonáš J.: Argentina: příběh jedné krize. Bankovnictví, 2002. [online]. [cit. 2012-02-14].
Dostupný z: <http://www.freewebs.com/jjonas/>
Kirkegaard J.F.: Greece’s Unlikely Disciplinarians: The European Commission and Europe’s
Bond Market Vigilantes, Peterson Institute for International Economics, [online]. [cit.
2012-01-26]. Dostupné z: <http://www.piie.com/realtime/?p=1185>
VisualizingEconomics.com. [online]. [cit. 2012-02-26]. Dostupné z:
<http://visualizingeconomics.com/2008/01/20/share-of-world-gdp/>
V. Tomšík, Euro je drahý experiment [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné z:
<http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2012/cl_12_1203
20_tomsik_newsletter_cep.html>
69
Seznam obrázků
Obrázek 1: Četnost výskytu měnových krizí na stát ............................................................ 13
Obrázek 2: Výskyt státních bankrotů za posledních 30 let.................................................. 14
Obrázek 3: Schéma systemické finanční krize ..................................................................... 18
Obrázek 4: Cena U.S. surové ropy v amerických dolarech z roku 1982 .............................. 31
Obrázek 5: Celkový zahraniční dluh Latinské Ameriky, 1970-1989 ..................................... 32
Obrázek 6: Celkový zahraniční dluh méně rozvinutých zemí, poskytnutý osmi největšími
bankami Spojených států, 1977-1989 ................................................................................. 33
Obrázek 7: Reálný HDP (2012-13 predikce) ........................................................................ 35
Obrázek 8: Celkový vládní deficit/přebytek ........................................................................ 36
Obrázek 9: Celkový vládní dluh k HDP (1995 – 2010) ......................................................... 37
Obrázek 10: Tříměsíční sazba pokladničních poukázek, 1970-1994 ................................... 43
Obrázek 11: Celkový vládní dluh zemí PIGS (% HDP) .......................................................... 48
Obrázek 12: Výnosnost desetiletých dluhopisů vybraných zemí eurozóny (%) .................. 49
Obrázek 13: Řecké vládní dluhopisy 10-ti leté .................................................................... 54
70
Seznam tabulek
Tabulka 1: Roční inflace v Argentině (%) ............................................................................. 23
Tabulka 2: Odliv kapitálu z rozvojových zemí po dluhové krizi Latinské Ameriky (mld. USD)
............................................................................................................................................. 45
Tabulka 3: Průměrné finanční ukazatele osmi hlavních bank USA, 1974-1989 (%) ............ 46
Tabulka 4: Zahraniční dluh Argentiny (mld. USD a %) ......................................................... 52
71