docKudy se vydá KUBA? - Anticapitalista.com
download 
Stížnost Transkript
Kudy se vydá KUBA? - Anticapitalista.com
Číslo 43 - Květen 2009 www.revo.cz.tc časopis NEZÁVISLÉ ORGANIZACE MLÁDEŽE REVO Násilnosti v Moldavsku! více na stranách 10 a 11! Obama v Praze lidé vyšli do ulic! čtěte na stranách 14 a 15! Kudy se vydá KUBA? hlavní téma 2 číslo 43 Kam kráčí Kuba 50 let po revoluci? Tento článek Wladka Flakina z REVO Německo je součást mezinárodní veřejné polemiky mezi členy Revo o charakteru a budoucím směřování Kubánského režimu. Před padesáti lety, v noci před 1. lednem roku 1959, ze země uprchl kubánský diktátor Fulgencio Batista. Následující den ráno vstoupila vojska rebelů, vedená mladým právníkem Fidelem Castrem, do města Santiago de Cuba na jihu ostrova. Kubánská revoluce ale nebyla jen práce tisícovek partyzánů. Důležitou roli v tlaku na rezignaci diktátora hráli také studenti, kteří na protest proti Batistovi uzavřeli univerzity, nebo dělnické hnutí, které zorganizováním masových generálních stávek ochromovalo kapitalisty, hlavní spojence proamerické vlády. Obsazení Santiaga potvrdilo vítězství revoluce, která ale nebyla socialistická. Castro sám prohlásil: „Kubánská revoluce není rudá, ale olivově zelená,“ což byla barva guerillových vojenských uniforem. Ale Spojené státy nehodlaly tolerovat ve své polokolonii nezávislý režim, i když nebyl socialistický. Proti Castrově vládě zavedly ihned sankce, které ho donutily uchýlit se ke spolupráci se Sovětským svazem. Dne 16. dubna 1961, více než dva roky po obsazení Santiaga, Castro prohlásil, že kubánská revoluce byla socialistická. Domácí i zahraniční kapitalisté byli vyvlastněni a byla zavedena plánovaná ekonomika. Bohužel tato ekonomika nebyla spravována masami organizovanými do rad a výborů, ale samozvaným předvojem, stranou a vládou byrokracie. míře. Žádný kubánský voják neokupuje cizí zemi, místo toho tisíce kubánských doktorů pomáhají zlepšovat zdravotní péči ve Venezuele nebo v Bolívii, kde rovněž probíhají pod vedením Kubánců velké vzdělávací programy na vymýcení negramotnosti. Přes to všechno je dnes pro kubánskou e k o n o m i k u charakteristická neefektivnost a všudypřítomná korupce. Byrokraté, kteří kormidlují hospodářství, nejsou schopni zaměřit jej lépe na uspokojování potřeb lidí nebo efektivně využívat jejich zkušeností. Toho by byla schopna jen demokraticky plánovaná ekonomika. Socialismus? Obzvláště po rezignaci Fidela Castra v loňském roce, kdy se úřadu oficiálně ujal jeho mladší bratr Raul, vyvstala otázka, kam kráčí Kuba 50 let po revoluci. V podstatě existují tři hlavní perspektivy: 1, Kubánská elita, vyvlastněná po roce 1959, která dnes žije na Floridě, zejména v Miami, by ráda s pomocí americké vlády svrhla současný režim a nastolila vládu servilní k politice USA a znovuzavedení kapitalismu. Kuba by se stala zemí s nízkonákladovou pracovní silou, byly by zde odbourány sociální vymoženosti a země Golf, potápění, prostitutky, luxusní večeře - jste-li bohatý zahraniční turista, nic není problém... Od té doby není kubánské hospodářství přímo podřízené kapitalistickému trhu a jeho omezením. Kubánci získali práva a možnosti, které ostatním obyvatelům Latinské Ameriky musely v té době připadat jako sen. Kvalitní zdravotní péče je dostupná všem, díky čemuž se délka života prodloužila na 78 let (podle nejnovějších údajů OSN tak má Kuba dokonce lepší výsledky než například Česká republika). Úmrtnost novorozenců je nižší než v USA. Díky vzdělávacím programům rapidně stoupla gramotnost obyvatel až k dnešní téměř 100% 3, Bojovná část kubánské dělnické třídy, která nyní čelí politickým represím, si přeje bojovat za demokratizaci země. Kubánská byrokraticky ovládaná ekonomika by byla nahrazena systémem demokratických rad, což by snížilo korupci a zastavilo plíživé zavádění kapitalismu. by se tak přiblížila svým sousedům v Karibské oblasti. 2, Část byrokracie, která dominuje Kubě už od revoluce před 50ti lety, by ve své nadvládě ráda pokračovala a uplatňovala model, kdy by se ekonomika pomalu krok za krokem transformovala do tržní podoby a to pod vedením Komunistické strany. Tato „Čínská cesta“ je prosazována hlavně kruhy z kubánské armády, které chtějí do domácích podniků připouštět zahraniční kapitál. Jiný druh revoluce? Kubánská vláda si získala obrovskou popularitu, protože na rozdíl od mnohých jiných latinskoamerických zemí jednoduše nepapouškovala příkazy z Washingtonu. Ale její systém je vnitřně nestabilní a dříve nebo později musí ustoupit buď „normálnímu“ kapitalismu nebo demokratizovanému socialismu. A pokud mají být uchována práva řadových Kubánců, musí být zvolena druhá možnost. Socialistický systém musí být mezinárodní. Ostrov s jedenácti miliony obyvatel, nerozvinutým průmyslem a ohrožovaný americkým imperialismem nemůže vybudovat socialistický systém sám od sebe. Politická revoluce proti kubánské byrokracii musí být součástí revoluce v celém latinskoamerickém světě. V minulých letech jsme byli svědky revolt v Argentině, Bolívii, Venezuele a mnoha dalších zemích. Ty dokázaly, že nejen Kuba může mít prospěch z odklonu od tržní kapitalistické ekonomiky. Taková revoluce proti vládnoucí byrokracii nutně neznamená, že všichni členové Komunistické strany budou vyštváni z úřadů. Bez pochyby jsou mezi nimi mnozí, kteří jsou oddáni myšlenkám socialismu více než současnému režimu. Ale znamená to, že byrokratická kasta, která získala například díky turistickému průmyslu rozsáhlá privilegia (vlastní mobilní telefony, DVD přehrávače, lepší potraviny) bude odstraněna a nahrazena dělnickými radami. V tomto smyslu bráníme výdobytky kubánské revoluce proti útokům zvenčí, zejména ze Spojených států, ale také z Mexika nebo Evropské unie. Ale také hájíme plánovanou ekonomiku proti těm částem byrokracie (například kastě nejvyšších úředníků), která dává přednost rušit ji a přenášet si privilegia do znovuzaváděného kapitalistického systému. Solidarita s kubánskou revolucí také znamená podporu nezávislého dělnického hnutí, které musí současný systém významně změnit. Wladek, REVO Berlín Květen 2009 Kuba 3 Jaká je pozice socialismu na Kubě? Tento článek Nikoly Čecha z REVO Česko je součást mezinárodní veřejné polemiky mezi členy Revo o charakteru a budoucím směřování Kubánského režimu. V poslední době se v médiích, politických kruzích, mezi analytiky různých think-tanků a univerzitních center, ale také mezi částí levice intenzivně hovoří o perspektivách, před nimiž stojí kubánský režim ve svém dalším vývoji. Je tomu právě padesát let od revolučního svržení proamerického diktátora Fulgenica Batisty, jehož Kuba tvořila směs venkovské bídy a reklamních neonů, žebrajících dětí a cukrových králů, podvýživy a přepychu, policejního státu a nevěstince. A právě dnes, po půl století existence svobodné Kuby, se spekuluje více než kdy jindy o tom, zda režim nespěje pomalu ke svému konci a nevrátí se ke kapitalismu. Pro pravici je to přání otcem myšlenky. A pro levici? Je to vlastně až trochu paradoxní, že úvahy o zhroucení státu pracujících a znovu nastolení kapitalismu na Ostrově svobody se objevují právě teď. Jako by se v nich tak trochu zapomínalo, jakou cestu a jakou epochu má Kuba právě za sebou. Vždyť ve zcela nedávné minulosti Kuba překonala období drastického hospodářského propadu, sociálního pnutí přerůstajícího do nepokojů a masové emigrace, dobu relativního nuzování, hladu, neustálých výpadků elektřiny. Nejen to, na počátku 90. let nebyla Kuba jen hospodářsky ochromena ztrátou 80% svých trhů i ukončením spolupráce se zeměmi východního bloku, ale byla ochromena i ideologicky, zasažena zhroucením systémů, k nimž se upínala a které desetiletí hlásaly, že drží v rukou klíč k budoucnosti lidstva. Stála osamocená i na zahraničněpolitickém terénu, všemi vysmívaná, pronásledovaná svými včerejšími spojenci, z nichž se stali ti nejúslužnější a nejpodlejší lokajové veličenstva ve Washingtonu. Čelila prakticky bez cizí podpory nejmocnějšímu impériu s jeho sofistikovanými prostředky politické a materiální korupce, terorismu, hospodářského nátlaku, tuctem tajných služeb a tisíci mediálních žoldáků. Dokonce byla donucena přijmout na čas za svoji měnu americký dolar. A přece, přeze všechny těžkosti, jejichž zdolávání bylo občas nesmírně obtížné, Kuba krůček po krůčku postupovala vpřed, zdolávala jednu překážku za druhou, aniž by byť jen na okamžik sešla z cesty svých sociálních a kulturních výdobytků, které právem obdivují pracující celého světa. Dnes je Kuba vzorem i pro mnohé latinskoamerické vlády, obdivovaná pro svoje úspěchy na poli školství, zdravotnictví a osvěty, pro své výdobytky na poli lidských práv, pro svoji službu Třetímu světu, který léčí, který učí číst a psát, kterému na své náklady vzdělává nové doktory a specialisty. Pokud měla mít kdy radikální levice opravdové obavy o osud revolučního režimu na Kubě, tak to bylo právě v již do značné míry překonaném období na začátku 90. let, kdy ekonomická, vnitropolitická, zahraničněpolitická i ideologická pozice kubánského režimu zažila obrovský otřes, jakému do té doby ještě nečelila. To, že jej přežil bez větší újmy, ukazuje, že kubánský dělnický stát má, přes všechny své byrokratické kazy na kráse, hlubší a zdravější kořeny, než se mnohým zdálo, a že strom je stále zelený díky míze vycházející z loajální a uvědomělé sociální základny dělníků, zemědělců a revoluci oddaných intelektuálů, odborníků a studentů. Je ovšem skutečností, že „speciální období“ a jím vynucené ekonomické změny daly vzniknout řadě negativních jevů; Rozvoj turistiky přinesl nejen přímou účast zahraničního kapitálu na kubánské ekonomice, ale zejména narušil relativně rovnostářskou společnost Kuby, vytvořil privilegovanou skupinu lidí se snadným přístupem k valutám a zapříčinil odchod mnohých zkušených odborníků z kvalifikovaných profesí do pohostinství a k taxíkům, povzbudil korupci, ba dokonce obnovil na ostrově kdysi bující prostituci (jineterismo). Podnikání smíšených společností se zahraničním kapitálem, které provádí obchodní operace s cizinou autonomně, bez kontroly státu, zároveň fakticky zrušilo monopol zahraničního obchodu – klíčový ekonomický nástroj každého dělnického státu. Nemůže kapitalismus, který selhal v čelním útoku, proniknout na Kubu zadními vrátky? Bylo by politicky neprozřetelné říci, že to není možné. Čínská cesta (ke kapitalismu) možná je a na Kubě se již vytvořila sociální báze a sociální struktury, které ji – v koordinaci se silami kapitalismu v zahraničí – podporují. Nesprávné je ale i přeceňování této hrozby projevované zejména ve ztotožňování každého prvku trhu div ne s návratem vykořisťovatelů. Rozvoj tržních prvků v předem vymezené míře a v komplexu s plánovitým rozvojem socialistického sektoru (zejména industrializací v pojetí 21. století) nejen nemusí být bezprostředně nebezpečný, ale může být do určité míry přímo prospěšný. Čínská cesta vytlačování socialistického sektoru kapitalistickým má k sobě alternativu, která rovněž využívá tržních prvků a stimulů, a tou je „ruská cesta“ – NEP. V NEPu (1921–28) totiž právě rozvoj soukromého tržního sektoru povzbuzoval ještě rychlejší růst socialistického státního sektoru a tato „spolupráce“ (samozřejmě pod nejpřísnější kontrolou dělnického státu) přinesla kromě gigantického hospodářského růstu i absolutní a relativní zvýšení podílu skutečně zdravé socialistické ekonomiky a položení základů pro industrializaci Ruska. Představu, že tržní prvky nemají mít v životě Kuby žádné místo, je třeba odmítnout. Jejich nutnost vychází z objektivní skutečnosti izolovanosti kubánského socialistického hospodářství, které nemá možnost plně využít nejrozvinutějších výrobních sil a prostředků a dosáhnout tak odpovídajícího stavu produktivity práce a dělby práce, na jejichž základě je jedině možné trh reálně překonat, nejen administrativně potlačit. Například v zemědělství vycházejícího z organoponického pěstování zeleniny na malých zahrádkách, na terasách domů apod. nemá Kuba v tuto chvíli dokonce ani možnost v praxi prokázat ty nejelementárnější výhody socializace a zrušit potřebu hmotných stimulů výroby zprostředkovaných jednotlivým farmářům trhem. Lepší mít omezený trh jako dobrého sluhu, než trpět rakovinou černého trhu a spekulace, která by na Kubě otrávila veškerý život. Ovšem dilema, zda Kuba půjde čínskou cestou nebo zda úspěšně zapojí omezený trh do systému, v němž bude hrát prim plánování, státní vlastnictví klíčových podniků a obnovený monopol zahraničního obchodu, může být v posledku vítězně rozhodnuto jen za dvou vzájemně propojených okolností. Tou první je větší zapojení pracujících do řízení a rozhodování a tou druhou a rozhodující je příznivý vývoj mezinárodní situace. Je naprosto zřejmé, že socialismus nemůže zkrotit trh, není-li jeho budování věcí upřímného přesvědčení a touhy mas pracujících, které jej budují. A toho nelze dosáhnout jinak, než systematickým povzbuzováním jejich účasti na řízení země, na rozhodování o ekonomických a společenských prioritách a na budování reálných vazeb mezi pracujícími v rámci jednoho místa, regionu, státu a globálního prostoru. Je třeba zahájit radikálně reformní proces debyrokratizace – nesmlouvavě bojovat proti korupci a klientelismu na všech úrovních, odstraňovat privilegia byrokracie a posilovat prvky rozhodování a kontroly zdola (např. skrze Výbory na obranu revoluce). Debyrokratizace ovšem nesmí znamenat „demokratizaci“, která by vedla ke smířlivosti k třídním nepřátelům revoluce. Debyrokratizace naopak musí uvolnit další síly k boji proti kontrarevoluci. Vnitřní reformy nelze vytrhnout z mezinárodního kontextu. Jejich uvedení v život do velké míry závisí na úspěchu revolučních sil v okolních zemích latinské Ameriky a v dalších zemích světa. Právě tak, jako byrokratizace ruské revoluce vycházela z kontextu porážek revolučních bojů ve vyspělých zemích Evropy, může debyrokratizace kubánského dělnického státu vycházet pouze z vítězství těchto bojů na jihoamerickém kontinentu. Socialismus nelze vybudovat v jedné zemi, a to platí tím spíše o ekonomicky stále jen rozvojové zemi s omezenou výrobní základnou. Zásadní impuls pro materiální budování socialismu, pro růst politického sebevědomí dělnické třídy, pro růst důvěry v socialistickou cestu může přinést jen vítězství a rozšíření socialistické revoluce po latinské Americe. Současná situace – vznik mnoha levicově populistických a protineoliberálních režimů na kontinentu, nezdary amerického imperialismu v Iráku a Afghánistánu a podstatné oslabení jejich pozice v latinské Americe, světová hospodářská krize kapitalismu – zrovna nenahrávají nadšení pro návrat ke kapitalismu, pro čínskou cestu. Avšak antikapitalistické síly musí nejen poukázat na slepou uličku neoliberálně-imperialistického projektu, ale také prokázat svoji schopnost uspět tam, kde kapitalismus klesl do kolen. Kubánská vláda přitom nemá úlohu pasivního diváka, ale aktivního hráče, který musí ve svém zájmu všemožně podporovat revoluční hnutí a vytvoření skutečných dělnických států. A aby tuto úlohu plnila, je prvořadým zájmem pracujících mas, které v tomto směru musí požívat plné svobody. Perspektiva socialistické Kuby je integrální součástí perspektivy socialismu v latinské Americe a perspektivy dalšího politického zakalení revolučního jádra kubánského režimu, jeho očištění od byrokratické rzi ve výhni těchto kontinentálních třídních bojů. Nikola, REVO Praha Kuba 4 číslo 43 Výsledky kubánské revoluce Na nenávistné a lživé pomlouvání Kuby ze strany pravicových goebblesovců jsme si již zvykli. Kuba, stejně jako v poslední době Venezuela, si konečně jako jeden z mála latinskoamerických majáků odolávajících vlivu amerického imperialismu o takovou kampaň politicko-mediální buržoazie napříč všemi státy přímo říká. Co se však čas od času objevuje, jsou i poměrně ostře kritické ohlasy o komunistické Kubě, jaké lze zaregistrovat u stoupenců radikální levice. Nelze jednoznačně říci, že by na nich nebylo zrnko pravdy – bezesporu oprávněné je například jejich odsuzování některých neospravedlnitelných postbatistovských prvků Kuby, jako je Castrovo až příliš velké spoléhání na sílu policejních sborů a byrokratické mašinérie. Jenže zcela neakceptovatelné je, že takováto kritika většinou sklouzává do obecných frází o „Castrově diktatuře“, jaké v prakticky totožném znění najdeme i u protikubánského běsnění pravice. Současně navíc opomíjí velmi důležitý kontext určitých represivních opatření a žel také mimořádná pozitiva, která přinesla revoluce před padesáti lety a jež jsou udržovaná až do dnešních dnů. Pojďme si je proto připomenout. V prvé řadě je nutné se zmínit o politickém systému Kuby. Média nám překládají obrázek o Fidelovi, respektive Raulovi, ovládajícím na Kubě vše jsoucí. Skutečnost je samozřejmě naprosto jiná. Kuba je díky revoluci pozoruhodným příkladem zavedené tradice polopřímé demokracie. V předrevolučním období na Kubě existoval systém více politických stran, ovšem o demokratičnosti zde prakticky nemůže být řeč. Kuba, tehdy kolonie španělského, posléze amerického imperialismu, byla samozřejmě ovládaná zájmy vládnoucích oligarchií, jejímž nástrojem byly i existující politické strany. Jak tento „demokratický pluralitní systém“ fungoval, ukazuje příklad prezidentských a obecných voleb v roce 1900, které byly zfalšované a jejich průběh byl v podstatě řízen generálem Woodem, vojenským velitelem Kuby. Situace se neměnila, ať už byl u moci Palma nebo Batista, ať už se někdo dostal k moci pseudopřevratem nebo vítězstvím ve zmanipulovaných volbách. Teprve revoluce učinila tomuto cyklu zkorumpovaných proamerických vlád konec. Velkou výsadou komunistické Kuby se stal systém nazývaný Poder Popular, který byl zaveden v roce 1976, kdy byla ostatně v referendu 97,7% hlasy odhlasována nová Ústava. Tento systém spočívá v tom, že každého dva a půl roku jakýkoli volební obvod čítající 20 tisíc voličů vybere přímou tajnou volbou delegáta jakožto svého zástupce do obecní rady. Náklady na volby financuje stát (je přímo zakázáno, aby kandidáti vedli kampaň ve svůj prospěch). V každém volebním obvodu musí kandidát dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů. V obecních radách jsou pak voleni představitelé lidové moci do Národního shromáždění. Volební účast je vždy vysoká – ve všech volebních procesech od roku 1976 se jich účastnilo přes 95% voličů. Delegáti mají povinnost každého půl roku předkládat výsledky práce svým voličům, na návrh jedné čtvrtiny účastníků shromáždění dokonce platí, že se v kterémkoli okamžiku může vyvolat hlasování o odvolání zástupce. Komunistická strana má zastoupení mezi více než 3/4 osob zvolených na komunální úrovni a z velké většiny na úrovni provinční a celostátní, avšak má zákonem zakázáno navrhovat kandidáty i předkládat volební seznamy. Platí, že 46,42% kandidátů na poslance Národního shromáždění je současně poslanci na komunální úrovni. 42,16% kandidátů jsou ženského pohlaví, 78,34% kandidátů má vysokoškolské a 20,68% kandidátů středoškolské vzdělání. Nutno zdůraznit, že být poslancem není na Kubě profesionálním povolání. Poslanci nepobírají za svoji funkci žádný plat a dále se věnují svému zaměstnání. Vedle účasti na zasedáních Národního shromáždění pracují poslanci v odborných komisích, kam jsou zařazováni zejména na řešení úkolů týkajících se provincií, které je zvolily. Vedle toho jsou poslanci, jak již bylo řečeno, povinni scházet se, a to ne jednorázově, ale pravidelně po dobu dvou měsíců dvakrát v roce, se svými voliči a vyslechnout jejich připomínky, návrhy a stížnosti a zároveň je informovat o klíčových událostech v dění země. Obyvatelé Kuby ostatně mohou sami předat k hlasování návrh zákona, seženou-li pod něj alespoň deset tisíc podpisů. Zákony schválené Národním shromážděním nelze rozhodnutím žádného orgánu nebo jednotlivce vetovat. Kubánský Poder Popular jistě není dokonalý. V Národním shromáždění představují takto volení kandidáti asi jen 50% z 614 lidových poslanců, zatímco zbytek je navrhován na volební kandidátky skrze masové organizace žen, mládeže, odbory, organizace zemědělců apod. a kandidátka je pak sestavena Národní komisí podle zásluh jednotlivých navržených kandidátů, jejich revoluční minulosti, popularity, odbornosti či patriotismu. Ale ruku na srdce – je takovýto volební systém příznačný pro totalitní režim? Však si o něm i u nás, v naší kapitalistické dalíkodemokracii, můžeme nechat zdát. Korporacemi vlastněná média nám dokola předkládají „důkazy“ o hrůzostrašnosti Kuby prostřednictvím zpráv o emigrantech, prchavších z Kuby do USA. Nikdy se samozřejmě nepřipomíná, že například ekonomická emigrace Kubánců do USA existovala prakticky vždy, také za španělské nadvlády. Po revoluci Spojené státy samozřejmě s otevřenou náručí vítají všechny batistovské a postbatistovské uprchlíky. Roku 1966 byl v USA schválen velkorysý, dodnes platný zákon o kubánském vyrovnání přímo v jejich prospěch – zaručuje Kubáncům získat jednoduše a za velmi krátkou dobu státní občanství USA a právo trvalého pobytu, vedle toho ještě i pracovní povolení a nemalou řadu sociálních výhod. Vzhledem k morálnímu založení amerických administrativ není překvapující, že se tento zákon vztahuje i na osoby, které se ve své vlasti dopustily trestných činů (čímž by správně podle amerických zákonů neměly žádné vízum vůbec dostat). Něco takového neplatí ze strany USA pro žádnou jinou zemi na světě. Pokud jde o tak zveličovaný problém politických vězňů; Všimněme si, že jejich výše závisí na tom, nakolik jsou agresivní útoky proti Kubě. Dejme příklady – v roce 1965 se jejich počet vyšplhal až na 20 000, neboť Kuba musela čelit tehdy mimořádně aktivním ohniskům kontrarevoluce a agresivity Washingtonu. Když se však americkým prezidentem stal k dialogu přístupnější Jimmy Carter, muž, který i podle Fidela Castra měl na rozdíl od svých předchůdců a následovníků „etiku a politickou morálku“, byly tisícovky politických vězňů na Kubě propuštěny. Zastavme se také u imperialisty velebených a oceňovaných disidentů. Je realitou (v pravicových médiích samozřejmě nereflektovanou), že mnozí z nich vytrvale lžou jen proto, aby je svět politoval a přitom se vztekal, jak je kubánský socialismus nelidský. Typickým příkladem je Armand Valladares, který byl ve světě představován jako oběť Castrova režimu, co v následku policejního mučení ochrnul. Jak se pak po jeho emigraci za přímluvy socialistického prezidenta Francie Miterranda a Régise Debrayho zjistilo, jeho ochrnutí byla naprostá lež. V březnu 2003 došlo k poslednímu velkému zatčení představitelů opozice, kdy kubánské vládě došla trpělivost s neustálými konspiračními schůzkami domácích antikomunistů s pracovníky amerických tajných služeb a zahraničními kontrarevolucionáři na půdě Zájmové sekce USA v Havaně. Tyto schůzky konané pod záštitou tehdejšího vedoucího americké sekce, Jamese Casona, probíhaly v době nově vystupňovaných záškodnických útoků proti Kubě organizovaných kubánsko-americkým teroristickým podsvětím v Miami a nepochybně s nimi měly úzkou souvislost. Šlo zejména o únos lehkého práškovacího letounu AN-2 do USA (11. 11. 2002), narušení práce služby první pomoci v nemocnici v Ciego de Avila (27. 11. 2002), únos lodi „Cabo Corrientes“ z Ostrova mládeže (29. 1. 2003); únos člunu pobřežní stráže (6. 2. 2003) a únos letadla DC-3na lince Gerona-Havana s 31 cestujícími za letu šesti teroristy do USA (19. 3. 2003). Všichni únosci byli v USA okamžitě propuštěni na svobodu a unesené dopravní prostředky zabaveny vládou USA anebo předány antikomunistickým organizacím v Miami. Později proběhlo ještě několik dalších únosů, vesměs spáchaných lidmi s bohatou kriminální minulostí, z nichž tři únosci trajektu Baraguá byli kubánskou vládou po řádném soudu popraveni. Ze 75 zatčených členů kontrarevolučních skupin, odsouzených k přísným trestům, bylo 14 propuštěno po jednom a půl roce vězení. Kubánská vláda nabídla propuštění ostatních výměnou za propuštění pětice Kubánců, kteří byli v USA v podjatém procesu, ostře kritizovaném Amnesty International, odsouzeni k mnohaletým a doživotním trestům vězení za jejich pokus infiltrovat teroristické skupiny v Miami. Americká vláda tento návrh odmítla. Mnoho se toho napsalo o perzekuci homosexuálů na Kubě. Dokonce i slavný americký levicový básník Allen Ginsberg měl být z Kuby (a záhy i z Československa za podobný delikt) vyhoštěn, protože zde měl mít během své návštěvy styk s místním mužem. Pravda o potlačování homosexuálů ale není tak černobílá. Je skutečností, že v 60. letech byla řada homosexuálů, zejména mužů, kvůli své orientaci nucena k „převýchově“ ve formě nucených prací. V této době ale existovala podobná persekuce homosexuálů v mnoha dalších zemích silně katolické a k homosexuálům tradičně nepřátelské Latinské Ameriky i ve Spojených státech. Homosexualita byla dekriminalizována v roce 1979. V roce 2004 navštívil Kubu zástupce Mezinárodního svazu leseb a gayů pro Latinskou Ameriku a Karibik, Carlos Sanchez, a po schůzce s kubánskými homosexuály obou pohlaví konstatoval, že zde není žádná zákonná diskriminace, že homofobie na Kubě sice existuje, ale je na zřetelném ústupu, a že kubánská společnost dobře přijímá transvestity. V rámci boření homofobních předsudků vznikl již v roce 1993 Květen 2009 umělecky pozoruhodný film Jahody a čokoláda. Od června 2008 jsou na Kubě prováděny operace změny pohlaví transsexuálům zdarma. Celá propaganda hrůzy spuštěná Washingtonem a jeho satelity se týká také „osudu“ Kubánců nakažených virem HIV, kteří prý měli skončit v „koncentrácích“. Ve skutečnosti může být přístup Kuby k zvládnutí epidemie HIV infekce a zákeřného syndromu AIDS dáván světu za vzor. Infekce virem HIV a AIDS byla díky skvělé prevenci na Kubě včas podchycena a zároveň bylo učiněno maximum k zabránění sociální stigmatizace či vyloučení těchto lidí, a to cestou osvěty na školách i vzniku filmů, dokumentů a pořadů s postavami HIV pozitivních lidí v běžných životních situacích. V naprostém kontrastu k prakticky všem ostatním zemím regionu má 100% HIV pozitivních Kubánců přístup k antiretrovirové léčbě, a to zdarma. Nemocní AIDS navíc pobírají v době, kdy jsou nuceni se léčit doma, 100% výši své mzdy a nemohou být propuštěni z práce. Co se týče obyvatelstva ve věku od 15 do 49 let nakaženým virem HIV, v Latinské Americe tvoří 0,6%, v Karibiku 1,6%, na Haiti přes 3%, zatímco na Kubě 0,05%. Jinými slovy, na Kubě je zastoupení HIV pozitivních v populaci 32× nižší, než je průměr okolních států karibského regionu. Zcela strhující je pohled na mimořádný pokrok Kuby v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních věcí. Zdravotnictví na Kubě dosahuje již dlouhá léta světového renomé. V posledních letech Batistovy diktatury byl kubánský venkov v oblasti zdravotnictví totálně zanedbaný (samozřejmě nejen zde). V hlavním městě s pouhými 22% celkové populace působilo 65% lékařů a bylo zde soustředěno 62% nemocničních lůžek. V zemi působilo celkově 6 286 lékařů a 826 zdravotních sester a pečovatelek. Bezplatná lékařská péče se na venkově vztahovala na maximálně 8% obyvatel, 36% z této populace trpělo parazitárními onemocněními a 14% tuberkulózou. Dětská úmrtnost dosahovala 60 promile. A po revoluci? Nejen podle hodnotících zpráv SZO je kubánské zdravotnictví na lepší úrovni než zdravotnictví USA. Jen mezi lety 1958 a 1967 vzrostl příspěvek na podporu zdraví celkově osmkrát. Průměrná délka života vzrostla z 59 let v roce 1958 na 76 let v roce 2002 (u ženy na 78,2 let). Dnes se vykládá do zdravotnictví zhruba 6% HDP (v roce 2003 Kuba vynaložila do zdravotnictví 7,4% státního rozpočtu). Zdravotnictví je pro všechny občany bezplatné, nemocnice a polikliniky jsou k dispozici ve všech provinciích, přičemž na každých 169 obyvatel připadá jeden rodinný lékař (pro srovnání – v USA připadá na 1 lékaře 358 lidí, v Německu 268, ve Francii 330, v Anglii 610, v Kanadě 437, v Mexiku 538, v Chile 909). Zdravotních sester zde působí přes 80 000. Dětská úmrtnost klesla ze 60 dětí z tisíce v roce 1959 na 10 na konci 80. let, což jsou údaje zcela výjimečné v kontextu Latinské Ameriky, ale i ve srovnání s některými vyspělými průmyslovými zeměmi. Dnes dětská úmrtnost dosahuje kolem 6 promile (čímž je nižší než v USA, navíc průměrná úmrtnost dětí do pěti let dosahovala v Latinské Americe a Karibiku například v roce 1998 39 promile!). Z 267 kubánských nemocnic jich je 62 venkovských, 4 158 rodinných lékařů pracuje ve venkovských a 974 v horských obcích. Na Kubě ročně promuje více než 3000 lékařů, studium zde mají kompletně bezplatné (včetně Hlavní téma ubytování a stravování). Na Kubě funguje 22 fakult medicíny s kapacitou více než 40 000 studentů (ještě v roce 1962 byla na Kubě pouze jedna). Na kubánských lékařských fakultách studují mladí lidé nejen z Latinské Ameriky nebo Karibské oblasti, ale také z USA. Například ve Škole základních lékařských a předklinických věd Victoria de Girón vystudovalo od počátku šedesátých let do roku 2001 přes 40 000 studentů, vedle Kubánců jí absolvovali také studenti z 55 zemí. Kuba dosahuje špičkových výsledků v oboru biotechnologie, ve kterém má již 600 světově přihlášených patentů na špičkové léky, především očkovací vakcíny, léky proti rakovině a testovací systémy na AIDS. Tyto produkty Kuba vyváží do 40 zemí. Kubánské zdravotnictví se ostatně neomezuje pouze na péči o své občany. Od počátku revoluce pomohla celkově 91 zemím, do kterých poslala přes 50 000 zdravotnických pracovníků. Dnes pracuje (bezplatně) zhruba 15 000 kubánských lékařů a zdravotníků ve více než 60 zemích světa (Latinské Ameriky, Karibské oblasti, Afriky, Asie, Oceánie i Evropy). Po černobylské havárii poskytla Kuba rehabilitaci více než 25 000 dětí a dospívajících, více než všechny ostatní země světa dohromady. Velmi ceněné jsou statisíce bezplatných kubánských operací šedého zákalu, mj. pro obyvatele Venezuely, Nikaragui, Panamy a dalších zemí. Kuba se dále aktivně zapojila do práce Komplexního zdravotnického programu, vzniklého v důsledku katastrofálních destrukcí hurikánu Mitch, jehož prostřednictvím angažuje své služby 2878 lékařů a zdravotníků 21 zemím. Excelentní jsou také výsledky v oblasti vzdělání. V posledních letech Batistovy diktatury 45% dětí mezi 6 až 14 lety nenavštěvovalo školy. Průměrné vzdělání obyvatel starších 15 let nedosahovalo ani úrovně absolventa 3. třídy základní školy. 24% obyvatelstva starších 10 let bylo negramotných, na venkově bylo celkem 43% obyvatel negramotných. Po revoluci se díky kampani za všeobecnou gramotnost poklesl analfabetismus již koncem roku 1961 z téměř 25% na 4%. Podle této kubánské metody bylo posléze alfabetizováno přes 3 milióny lidí ve 24 zemích. Zatímco v míře negramotnosti je na tom Latinská Amerika jako celek na 11,7%, Kuba pouze na 0,2%. Od revoluce se velmi významně zvýšil počet studentstva. Od roku 1959 zde na středních a vysokých školách bezplatně vystudovalo více než 40 000 lidí ze 123 států. Výdaje na školství dnes tvoří zhruba 7% státního rozpočtu. Počet obyvatel na jednoho pedagoga dnes činí v Latinské Americe 98,4; na Kubě 43. Index dětí zapsaných do prvního stupně základních škol je v Latinské Americe 92%, na Kubě 100%, index dětí zapsaných do druhého stupně základních škol je v Latinské Americe 52%, na Kubě 99,7%. Žáků prvního stupně, kteří ukončili pátý ročník, je v Latinské Americe 76%, na Kubě 100%. Jak už bylo zmíněno, studium je kompletně bezplatné (pobyt na koleji, strava, základní učební literatura), nechybí ani stipendia pro každého vysokoškoláka. Pro mladé lidi mezi 15 až 27 lety byl v rámci snižování nezaměstnanosti zaveden program placeného studia jako formy zaměstnání, do něhož bylo zapojeno přes 100 000 studentů a 8000 učitelů a profesorů. Tato výuka probíhá ve více než 500 školách na celém ostrově. Na základních školách má dnes každá třída k dispozici jeden barevný televizor a na každých 100 žáků připadá ještě jeden videorekordér, celkový počet počítačů na školách prvního a druhé stupně je více jak 40 000. Na Kubě se dokonce i vysílá jeden televizní program Univerzita pro všechny s osmi kurzy a jeden kanál je přímo určen na pomoc při školní výchově (vysílá přes 100 programů). To, že se Kuba v oblasti vzdělání dodnes drží na světové špičce, potvrzuje závěr výroční zprávy UNESCO – organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu za rok 2007, ve kterém se uvádí, že Kuba je jedinou zemí latinskoamerické a karibské oblasti, která plní miléniový cíl Vzdělání pro všechny a která svými vysokými ukazateli zastupuje první místo. Opomenout samozřejmě nelze sociální záležitosti a ekonomiku. Na konci Baptistovy diktatury patřilo 75% kubánské půdy 5 8% vlastníků a 25% obyvatel bylo nezaměstnaných. Po nástupu vousáčů došlo k takovému znárodnění půdy, že soukromé vlastnictví v roce 1963 obsáhlo pouze 2,23 ha. Budování socialismu pokračovalo rázným snížením nájemného o 30–50%, zmrazením cen elektřiny a základních potravin. Následoval nárůst mezd a minimálních důchodů (a tím i zvýšení kupní síly občanů), v průběhu let výrazně poklesly rozdíly mezi životem na venkově a ve městě. Probíhala velká výstavba bytů pro všechny obyvatele (celkem bylo přiděleno 800 000 bytů), ještě roku 1959 bylo postaveno 10 000 rodinných domů. Dnes si Kuba navzdory všem letitým potížím udržuje slušný socio-ekonomický standart. UNDP – rozvojový program OSN ve své výroční zprávě řadí Kubu mezi země s vysokou mírou lidského rozvoje. ECLAC – Ekonomická komise OSN pro Latinskou Ameriku a karibskou oblast ve své hodnotící zprávě o sociálním panoramatu Latinské Ameriky a karibské oblasti za rok 2007 konstatuje, že Kuba v daném regionu vynakládá na sociální výdaje nejvíce prostředků ze svého hrubého domácího produktu, a to třikrát více, než kolik průměrně vydají na tyto položky ostatní země onoho regionu. Jak podle oficiálních kubánských zdrojů, tak podle zdrojů EIU, se nezaměstnanost za poslední roky pohybuje na pouhých 1,9% (v roce 2007 klesla na 1,8%). Za poslední desetiletí se Kuba potýkala s problémem inflace, i tak její míra dosahuje nejen na latinskoamerické poměry nízké výše, oproti roku 2006, kdy tvořila 5,5%, klesla v roce 2007 na zanedbatelná 2,5%. Od počátku 90. let, kdy došlo k propadu HDP o 30%, zaznamenává dnes Kuba znatelný ekonomický vzestup. I přes zločinnou ekonomickou blokádu dosahuje vynikajícího ročního růstu HDP, v letech 2005 a 2006 dokonce přes 10%. Roku 2007 byl růst nižší, 7,5%, i tak jde o slušný výsledek, když vezmeme v úvahu, že tento rok se Kuba musela potýkat s důsledky špatného počasí na ostrově. Letos se však také zvýšila produktivita práce o 5%, investice vzrostly o 16,8%, živočišná výroba rostla o 24,7%, průmysl o 7,8%, doprava o 7,9%, služby o 11,7%, dovoz se zvýšil sice jen o 2%, zato vývoz zboží a služeb o 24%. Dnes, když se i Kuba musí potýkat se světovou ekonomickou krizí, se přesto podařilo ještě zvýšit platy a důchody. Zaměřme se také na již zmíněnou, nestoudnou americkou ekonomickou blokádu Kuby. Právě ta doteď brání Kubě v adekvátnějším rozvoji. Její ničivé dopady jsou evidentní – kupříkladu v roce 2007 způsobila škody více než 3 miliard dolarů. Celkové škody od doby uvalení blokády se blíží téměř 100 miliardám dolarů, tedy 1,6ti násobku ročního HDP Kuby a 12násobku ročního zahraničního dluhu Kuby. Neboli – když USA nedokážou mít v Kubě svůj protektorát, tak mu alespoň škodí, a to tak, že proti embargu na mezinárodní úrovni jsou slyšet hlasité protesty ze strany americké protestantské církve, Vatikánu, kubánských biskupů, Světové zdravotnické organizace, Evropského parlamentu, Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace amerických států. Rezoluci proti americkému embargu konečně rok co rok schvaluje drtivou většinou Valné shromáždění OSN. Dokonce ani Česká republika nehlasuje proti těmto rezolucím, a pouze Izrael a Maršálovy ostrovy tvoří smutný a zdiskreditovaný hlouček amerických spojenců. Bushové, Aznarové, Havlové, Schwarzenbergové, Pilipové a další apoštolové dnes v důsledku krize tak tragikomicky upadajícího kapitalismu a jeho zájmům odpovídajících „lidských práv“ se ve svém protikubánském štvaní snaží zbytečně. Kuba navzdory blokádě a dalším útokům imperialismu se jako, řečeno jejich intelektuálně vytříbeným slovníkem, „bolševický skanzen“ nadále úspěšně drží a mnoho let ještě držet bude. Socialistická cesta Kuby se zkrátka osvědčila. Jistě, že i po na vnějších tlacích nezávislé stránce systému má Kuba co zlepšovat a co dohánět. Bez udržování socialismu však nic takového možné nebude. Vláďa, REVO Praha Proti fašismu 6 číslo 43 Neonacismus na vzestupu! Ano, i tak by se dala charakterizovat nynější situace v České republice, kde neofašisté a neonacisté začínají oslavovat první velká vítězství po delší době. S neonacisty provázaná Dělnická strana a její „úderné“ Ochranné sbory představují nyní reálnou politickou sílu. Po útlumu neonacistických aktivit v prvních letech nynějšího desetiletí docházelo od roku 2005 k postupnému růstu aktivit krajní pravice. rozhodla bojovat proti neonacistům tak, že proti nim nevystoupí, ale na internetu a po trase jejich pochodu zveřejní fotografie lidí stojících zády, aby se tak „vysmála“ neonacistům. Tato taktika podle nás bez kombinace s pořádáním protiakce spíše popřela aktivní antifašismus a mohla deprimovat část levicových a radikálních antifašistických aktivistů. Neonacismus a Dělnická stana stále posilují a získávají si podporu dalších a dalších lidí, a už nejen z řad extrémní pravice, kterou sjednocují do společného „nacionálního boje“. O pýše na svůj vzestup svědčí i nedávné založení mládežnické odnože DS s názvem Dělnická mládež, která ve svých stanovách otevřeně „přísahá věrnost nacionálnímu Pogrom ve Vítkově socialismu“. V květnu se největšího setkání neonacistů dočkáme už na 1.máje. Po loňském pražském neúspěchu směřují na Moravu, kde mají početnější okruh členů a sympatizantů. Neonacistický MayDay hostí tentokrát opět Brno. Přesto bylo možné ji porazit. V listopadu 2007 na výročí Křišťálové noci se několika málo stovkám domácích i zahraničních neonacistů postavilo přes 1.000 radikálních antifašistů při blokádě Židovského města a dalších zhruba 2.000 liberálních antifašistů, představitelů politických stran a nevládních organizací na shromáždění na Staroměstském náměstí. Velkou část neonacistů také zadržela policie. Ovšem poté jakoby antifašistická scéna usnula na vavřínech a dalším velkým akcím neonacistů už nebyla sto se účinně postavit. Také se začala více projevovat do té doby marginální Dělnická strana. O té se Revo ve svých článcích zmiňovalo již před několika lety, například o smutné skutečnosti její spolupráce s Klubem českého pohraničí a některými základními organizacemi KSČM. Vzestup Dělnické strany byl umožněn zejména díky navázání úzké spolupráce s neonacisty spolu s bravurním užitím rasistické propagandy, kdy byla většina neduhů kapitalistické společnosti svedena na romskou menšinu. Levice a další antifašistické síly se ani nenadály a najednou získala Dělnická strana 1% hlasů v krajských volbách v loňském roce. Také díky dobré kooperaci se zahraničními neonacistickými „kamarády“ se tak DS stala vysoce nebezpečnou organizací, proti níž je nutné co nejrychleji zakročit. Bitva o Janov Loni na začátku listopadu došlo k „velké bitvě o Janov“ v níž Dělnická strana, Národní odpor a Autonomní nacionalisté ukázali svoji sílu a s více než sedmi stovkami účastníků nejenže hladce porazili téměř neexistující antifašistickou opozici, ale troufli si jít i do ostrých střetů s policií. Zároveň ukázali, že část normální veřejnosti se v mnoha věcech ze zoufalství z kapitalistické krize, korupce a některých problémových příslušníkům romské menšiny dokáže k neonacistům přidat a podporovat rasistické rejdy. Jednalo se o největší neonacistickou demonstraci za poslední roky, bohatě o ní informovala i zahraniční média. Antifašistická pravice psala články, antifašistická levice se nezmohla téměř na nic víc. Ústí nad Labem Dubnová demonstrace neonacistů v Ústí nad Ladem ukázala, že liberální občanský antifašismus totálně selhává. V Ústí se shromáždilo nakonec jen 400 neonacistů, kterým se postavilo 200 převážně mladých antifašistů, kteří ale byli rozehnáni policejním zákrokem. Skutečně muselo k tomuto neonacistickému vítězství dojít? Iniciativa „V Ústí neonacisty nechceme“, kde hlavní slovo získal Člověk v tísni, dokázala shromáždit technické a finanční prostředky i velké množství antifašisticky a antirasisticky smýšlejících občanů z Ústecka. Místo protiakce ale zvolila pořádání koncertu tři dny před akcí neonacistů. Hlavní hvězda večera navíc byla kapela Pražský výběr II ministra a velkého antikomunisty Kocába. Iniciativa se Dalším otřesným případem růstu neonacistických aktivit i jejich drzosti byl útok zápalnou lahví na romský dům ve Vítkově 20.dubna. Policie útočníky ještě nedopadla a nejspíše ani nikdy nedopadne. S největší pravděpodobností se ale jednalo o akci neonacistů. Útočníci zápalnou lahví podpálili dům obývaný romskou rodinou a těžce zranili 2leté romské děvčátko, které utrpělo popáleniny na 90% těla. Tento útok nebyl jen útokem proti jedné romské rodině, ale jasným signálem k novodobých pogromů. K tomuto otřesnému činu nesmíme mlčet, protože příště může zápalná láhev zasáhnout klub nebo hospodu antifašistické mládeže, ubytovnu zahraničních dělníků nebo budovu levicových politických stran. Zakladatel Ku-klux-klanu v Česku S růstem neonacismu souvisí i rostoucí poptávka po vhodné ideologické literatuře. Zajistit ji a přitom trochu vydělat se rozhodlo nově vzniklé vydavatelství Kontingent Press, za kterým podle zasvěcených stojí přední osobnost neonacistické scény Filip Vávra. Vydání se tak v ČR dočkaly knihy jako Turnerovy deníky nebo Moje probuzení právě od Davida Duka. Ten přijel na konci dubna do Prahy, kde měl absolvovat i přednášku na Karlově univerzitě. Alespoň taková byla představa Filipa Vávry, studenta teritoriálních studií na Fakultě sociálních věd. Škola se ale proti pořádání přednášky postavila. A nedošlo ani na přednášky pořádané neonacisty, protože Duka poměrně rychle zatkla a vyhostila česká policie. Proti jejímu postupu zorganizovali neonacisté protestní akci, kdy se jich narychlo sešlo několik desítek. V současnosti stojí proti nacismu jen pár aktivních sil a organizací čítajících maximálně stovky lidí. Neonacisté však mají již tisíce aktivních přívrženců. Pořádají vlastní akci i na 1.Máje a vysmívají se tak všem dělnickým a levicovým hrdinům, kteří padli v boji proti kapitalismu. Státní aparát vlivem posledních událostí vyhlásil „bojuj proti extremismu“, čímž se snažil ukonejšit občanskou společnost. Zatím jediným hmatatelným výsledkem je návrh na prodloužení lhůty pro posouzení nahlášených veřejných akcí ze tří dnů na tři pracovní dny. Snaha o zákaz Dělnické strany se stala spíše kontraproduktivní, když neschopný ministr vnitra Langer a jeho zaměstnanci nedokázali ani shromáždit dostatečné důkazy o propojení DS a neonacistů. Celá tato aféra tak jen přispěla k posílení DS, která rozhodnutí soudu mohla prezentovat jako svoje vítězství. Kdyby prohrála a byla zakázána, využila by to pro změnu k získání mučednické image a podporu svých lidí by stejně neztratila. Co tedy můžeme dále udělat? Nesmíme se nechat odradit sliby státního aparátu. Musíme se začít organizovat a bojovat. Nejen petice a články, ale přímé blokády a útoky proti neonacistickým pochodům a shromážděním jsou nutné pro zabránění dalšímu vlivu neonacistů u nás. Adam, REVO Praha Květen 2009 Proti NATO 7 10 let ve zločinecké organizaci NATO je zárukou bezpečnosti! NATO je zárukou svobody a demokracie! Bez našeho členství v NATO bychom nebyli nic, případně satelitem Kremlu! Přibližně takto formulovaná hesla se stále stejně tupým tendenčním obsahem slyšíme z mainstreamových médiích od našich neslavných pravicových a žel i některých levicových politiků právě v této době, kdy máme již deset let od našeho vstupu do Severoatlantické aliance. Členství v alianci dnes podle průzkumů veřejného mínění většina občanů podporuje. Že by důkaz opravdové ušlechtilosti NATO? To určitě. Občané našeho státu (resp. jen ti, kteří jsou dotazováni agenturami pro veřejné mínění) se stali oběťmi dlouhodobé propagandy, kterou, až na KSČM, na politické scéně shodně vedou všechny parlamentní strany, přestože ČSSD se v poslední době alespoň ústy svého místopředsedy Zaorálka snaží o racionálnější a objektivnější pohled na skutky tohoto odporného vojenského paktu. Celý tragický příběh začleňování ČR do NATO začal ještě v dobách, kdy jsme byli členy jiného imperialistického paktu – Varšavské smlouvy. Tenkrát byl budoucí vášnivý proamerický rektální alpinista Havel filosofujícím disidentem, často lživě a vulgárně, nicméně mnohdy také pravdivě vykreslovaný normalizačním tiskem coby nepřítel socialismu a agent západu. Že byl miláčkem západních kruhů a dostával od nich i nemalé finanční obnosy je dnes velmi dobře známo (o jeho možném propojení s CIA je už možné jen vážně spekulovat), ovšem v té době zatím nebylo tolik jasné, co je tento milionářský synek vlastně zač. V té době se prezentoval dokonce jako socialista, příznivec alternativní kultury a vesměs jako člověk humanisticky až antimilitaristicky smýšlející, což mu přineslo uznání od nezávislých levicových kruhů jak u nás, tak i v zahraničí. V roce 1985 se stal společně s dalšími chartisty (jako byl levicový reformista Šabata nebo tehdejší levicový radikál Uhl) signatářem zajímavého dokumentu Pražská výzva, který byl adresován mírovému kongresu v Amsterdamu a v němž se naprosto správně konstatovalo, že jak Varšavská smlouva, tak NATO jsou ve své podstatě stejně vadné vojenské bloky, které by měly být současně rozpuštěny, čímž by mělo dojít ke sjednocení Evropy mírovou cestou. Utekly čtyři roky, byrokraté si vyměnili významné posty a Havel se stal prezidentem. Přízeň davů si získával kouzelnými proklamacemi o tom, že není nepřítelem socialismu, který chce obnovit kapitalismus; jak bude skálopevně trvat na tom, aby se zlepšila životní úroveň především těch chudších občanů, že se nebude giganticky zdražovat a růst nezaměstnanost apod. Mezi těmito ,,bonmoty“ rozhodně nezapadla ani jasně formulovaná věta: ,,Již do žádného paktu nepůjdeme“. Nádherná slova, jaká musela tehdy na občany zapůsobit. Leč časy se v průběhu 90. let mění, novodobá buržoazie se už silně zabydlela ve svých korýtkách a prudkým tempem nasměrovala vývoj naší země (v rozporu s havlistickými řečmi z období přelomu) do asociálního kapitalistického tunelu. Logicky jsme si ani geopoliticky nemohli udržet žádnou vysněnou ,,sametovou“ nezávislost. Imperialistické mocnosti pochopitelně nevyslechly myšlenky Pražské výzvy a svůj pakt si na rozdíl od předáků Varšavské smlouvy nezrušily. Naopak, přes původní ujišťování, že na východ se NATO rozšiřovat nebude, zahájily etapu pohlcování zemí bývalého východního bloku (o rozšíření NATO o ČR, Polsko a Maďarsko se definitivně rozhodlo na Summitu NATO v Madridu roku 1997). Havel se stal prodlouženou agitátorskou rukou NATOidních papalášů, nejinak než vstřícně až fanaticky příznivě se k integračnímu procesu postavila naše tehdejší báječná modrá vláda (ačkoliv podle samotného Havla se jejímu předsedovi Klausovi do NATO moc nechtělo). Průzkumy veřejného mínění příliš vřelé ke vstupu do NATO nebyly – po rozpuštění Varšavské smlouvy v roce 1991 podle agentury IVVM podporovalo vstup do NATO pouze 39 % občanů, ani výsledky v dalších letech nebyly o moc lepší, jen zřídka se objevoval výsledek nad 50 %. To ale vládnoucí třídě nijak nebránilo, aby zahájila tupou brainwashingovou propagandu na podporu vstupu. K tomu jí samozřejmě posloužila média včetně těch veřejnoprávních, na obrazovce Železného Novy nás režimní umělci (či spíše komedianti) přesvědčovali, že NATO je úžasná věc (asi jako Varšavská smlouva dříve), asi nejpitomější složkou kampaně se staly billboardy s vyobrazením Brežněva, jak děkuje Čechům za to, že se rozhodli proti vstupu do aliance. A propos, Češi že se rozhodli? Cosi jako referendum bylo všem občanům v tomto pseudodemokratickém režimu zcela znemožněno. A to i přesto, že podle výsledků průzkumu agentury STEM ještě z poloviny března 1998 si 59 % občanů přálo referendum o otázce vstupu do NATO a 70 % by se takovéhoto referenda zúčastnilo, pokud by se tedy konalo. Pro obrázek – v pravicovou vládou řízeném Maďarsku se referendum konalo. Copak, že u nás občanům ve svobodném rozhodnutí o svém osudu zabránila pravice! Doplnila ji totiž i sociální demokracie, která ještě předtím myšlenku referenda o vstupu veřejně razila. Posléze zamítla i možnost dodatečného referenda. Dnes Miloš Zeman lituje, že se o vstupu v referendu nerozhodlo. Krásné, až na to, že si na to měl vzpomenout jaksi dříve. Nezapomeňme proto, že ČSSD svou jednostrannou podporou vstupu totálně zradila své voliče, sebe samu i ty, kteří si naivně mysleli, že by mohla být hrází příliš roztahovačnému amerikanismu. Učinila tak při zasedání sněmovny v únoru a v dubnu roku 1998. Návrh na přistoupení do aliance předložil tehdejší premiér Tošovský, nikým nevolený ,,odborník“. Pro vstup hlasovala nepřekvapivě kompletní parlamentní pravice včetně Rumlovy exodesácké Unie svobody, která v té době neměla taktéž žádný mandát od voličů. Sociální demokracie hlasovala jednohlasně, přidal se nakonec i rebelující poslanec Špidla, který o vstupu do aliance mírně pochyboval. Tehdy jako levicovější sociální demokrat a politik, co v prezidentské volbě nehlasoval pro občana Havla, ještě možná ani sám netušil, že se jako pozdější premiér stane maňáskem Havlovy pravičácké a proamerické kliky. V sociální demokracii se sice ozývaly protestní hlasy, vstup do NATO radikálně odmítající, konkrétně v Iniciativní skupině ČSSD, mezi jejíž představitele patřila například členka ÚVV ČSSD a poradkyně exministra školství Zemana Vladimíra Al Malikiová, leč jejich vliv na rozhodování strany jako celku byl bohužel minimální. Zabránit v tom, aby se 15. dubna 1998 pro vstup vyjádřilo 154 poslanců z přítomných 192, už se nijak nemohlo. A 12. března 1999 (tři dny před 60. výročím okupace nacisty) nastal onen černý den. Vstupní protokol podepsal ministr Kavan, pozoruhodná levicová osobnost, který v minulosti vždy silně kritizoval americkou agresivní politiku a který ještě v 90. letech tvrdil, že do NATO nemá cenu vstupovat. První den v imperialistickém paktu přivítaly novinářské hyeny jednou propagandistickou ódou za druhou, prezident Havel uspořádal slavnostní ceremoniál na Hradě, na kterém vystupovaly i někdejší normalizační hvězdy pop music. Jen u řadových občanů zrovna slavnostní nálada nebyla příliš zjevná. Jak prokázal antikomunistický a proamerický fanatik Rejžek ve svém tehdejším fejetonu, v Praze 12. března viděl na ulicích ,,jen jednu, slovy jednu vlajku“. Průzkumy veřejného mínění se, jak se zdá, moc nemýlily. Koncem března téhož roku však začalo to, na co odpůrci NATO oprávněně upozorňovali. Česká republika se díky agresi sil NATO v Jugoslávii (kde pak provozovalo pověstné ,,humanitární bombardování“) stala poprvé ve své historii agresorem. Zemanova vláda (ale také Klaus a další předáci ODS) vražedný, různými dezinformacemi a úmyslnými lži podložený útok z popudu zločinců Clintona, Albrightové, Solany nebo Clarka, otevřeně nepodporovala (oproti všem Schröderům, Buzkům, Havlům a Blairům), v některých prohlášeních se od něj i mírně i distancovala. Kavan se pak situaci na Balkáně snažil mírovou diplomatickou cestou řešit plánem, který v Pekingu zpracoval se svým řeckým protějškem Papandreuem a ve spolupráci s Čínou a Ruskem, za což byl velmi kritizován všemi pravičáckými pravdoláskařskými kecálky z médií i politické scény. Jenže ani tyto jistě pozitivně vyznívající aktivity a postoje nic nemění na tom, že vláda přece jen schválila přistávání letadel a přesuny jednotek NATO přes české území, čímž pomohla válečnické akci, odporující všem možným závazkům mezinárodního práva (dokonce i Chartě NATO) a zařadila ČR mezi agresory. Kam to všechno vedlo, víme – k rozbití celistvosti zájmům globalistů překážejícího Srbska a vzniku narkomafiánského amerického protektorátu Kosovo, kterou vloni zrůdný Topolánkův kabinet uznal a porušením platné rezoluce RB OSN č. 1244 i Závěrečného aktu helsinské konference z roku 1975 se tak přichystal novodobý, ,,NATOidní“ Mnichov. O tom, kolik lidských životů má ,,humanitární“ účinkování koalice NATO-UÇK na svědomí, již raději déle nevypravovat.. Jestliže vláda zachovávala v kosovské krizi alespoň částečně odstup, po mystifikaci 11. září 2001 (dnes už je na místě to takto napsat) se především Zemanovým chováním islámofóbního jestřába stala poslušným asistentem v Bushově rádobyboji proti ,,terorismu“. Od té doby až dodnes stabilně pokračuje česká militaristická politika ve vysílání vojenských kontingentů Armády ČR do Afghánistánu, kde společně se svými aliančními druhy, jak jinak než v rozporu s různými právními úmluvami – v rozporu se zákonem na ochranu míru, v rozporu s Ústavou, v rozporu s mezinárodními úmluvami bojové a podpůrné jednotky, v rozporu s Chartou OSN i Ženevskými konvencemi, provádějí tragickou okupační misi ve prospěch amerického imperialismu a za vlády Talibanu málo činných drogových dealerů, a v neprospěch občanů Afghánistánu, jejichž životní úroveň se rok od roku stále zhoršuje… Na co nelze zapomenout – Summit NATO, který se v roce 2002 konal v Praze. Ano, ,,válkychtivý humanista“ Havel zde krátce před svým odchodem dostal pořádnou šanci ukázat, jaké zájmy vždy hájil. Ano, zájmy spolku mocných světa, jako jsou válečný zločinec Bush, jenž na Summitu nemohl chybět. Vlády se od té doby zatím mění, Česká republika jako vazal imperialismu v NATO stále zůstává. Nezbývá než dodat, že našemu členství v tomto přežitku studené války, jehož smyslem není obrana svobody či demokracie, nýbrž obrana nedotknutelného vlivu buržoazie, jakož i existenci paktu jako takového, patří jasné NE, NE, NE! Vláďa, Revo Praha Ze světa 8 číslo 43 Změna, v níž jsme nikdy nemohli věřit Pro skutečnou radikální levici nikdy žádná otázka „fenoménu Obama“ a údajné fundamentální změny, kterou sebou do americké politiky přináší, neexistovala. Obama byl námi od počátku vnímán jako 100% prezidentský kandidát buržoasie, kandidát Wall Streetu, kandidát stvořený nepřehlednou sítí vrcholových lobbystů, významných právníků, poradců a šéfů korporací, která jej přijala za svého již od roku 2003, a skrze níž (a nikdy proti ní) Obama postupně vykráčel až na místo nejvyšší. Ve skutečnosti si lze jen těžko představit kandidáta názorově konformnějšího s tradičními americkými institucemi a zavedeným demokratickým mainstreamem, než je právě Obama, a útoky pravicových fanatiků z řad republikánů na tom sotva co změní. Za další důkaz našich slov se podívejme na personální politiku 44. prezidenta USA. Podotýkáme jen, že Obamovo rozhodnutí v těchto nominacích zasadilo (konečně!) tvrdý úder na solar i mnohým „levicovým“ bláznům, stále věřícím, že Amerika může být jiná, než jaká je, aniž by byla revolučně svržena vláda kapitálu, washingtonského establishmentu a burzy. Americká i světová liberální levice, která žije jen z dojmů, každý systémový a strukturální projev kapitalismu nesmyslně personifikuje („zlý ignorant Bush“) a celkově postrádá jakoukoliv analýzu současného světa, se do „multikulturního“ Baracka Obamy a jeho programově prázdného hesla o „změně, v níž můžeme věřit“ zamilovala na první pohled. Tam kde chybí revoluční teorie, zbývá nakonec jen víra, a tam kde chybí revoluční akce, zbývá nakonec jen čekání na řešení problémů shora. Tak tomu bylo i s Barackem Obamou, vydávaným za malého člověka „zvenčí“, který vypustí zatuchlý rybník wallstreetským a washingtonským kapříkům. Henryho Kissingera. Ten následně Gartnerovi otevřel dveře k funkci podsekretáře ministra financí pro mezinárodní otázky pod ministrem Rubinem ve vládě prezidenta Clintona. Kariéra pokračovala vysokým ekonomickým postem v Rockefellerově Radě pro zahraniční vztahy (CFR) a následně, v letech 2001–2003, prací pro Mezinárodní měnový fond, kde Gartner zastával místo ředitele politického oddělení. V říjnu 2003 byl jmenován prezidentem Federální reservní banky New York a z moci této funkce pak „dohlížel“ nad finančními trhy, aby pak řídil odprodej zkrachovalé banky Bear Stearns bance JP Morgan Chase v březnu 2008 i pozdější sanaci zkrachovalé pojišťovny AIG penězi amerických pracujících. Jeho zkušenosti ze světa financí však mají i jinou podobu: Během senátního slyšení ohledně jeho nominace na ministra vyšlo najevo, že Gartner několik let neplatit daně a neodváděl peníze do zdravotnického systému Medicare. Výše jeho dluhu činila 35 tisíc dolarů. Gartner věc vysvětloval svým omylem a, jak je pro demokracii typické, za pozdní zaplacení těchto daní nebyl nijak penalizován. Přes tuto nepříjemnost byl Gartner schválen 60% senátorů jako člověk, který je dobře znám finančníkům jako jejich přítel a asistent, který však právě proto sotva může přinést jakoukoliv změnu do systému neprůhledných toků, spekulace a všeobecného vyžírání Ameriky hrstkou finančních žraloků. Lawrence Summers – ředitel Národní ekonomické rady Timothy Gartner – ministr financí Další důležité místo, kde se konají závažná ekonomická rozhodnutí, post šéfa Národní ekonomické rady, obsadil Obama silně konzervativním ekonomem Lawrencem Summersem. Summers má za sebou dlouhou kariéru na akademické půdě (v letech 2001–6 byl prezidentem Harvardu) i v politice, kde pracoval jako člen Rady ekonomických poradců v administrativě Ronalda Reagana a spolu s Gartnerem, který byl tehdy jeho podřízený, v administrativě Billa Clintona nejprve jako první náměstek ministra financí Rubina (1995–99) a později přímo jako ministr financí (1999–2001). Vezmeme-li v úvahu, že byl také hlavním ekonomem Světové banky (1991–93), musí být jasné, že jde o člověka, který o problémech ekonomických krizí, zejména jejich vytváření, opravdu ví své! Právě Summers spolu s tehdejším ministrem financí Rubinem totiž inicioval v roce 1999 zrušení Glass-Steagallova zákona z dob velké hospodářské krize, omezujícího spekulaci v bankovnictví, což napomohlo k prohloubení finanční krize, které dnes Amerika a svět čelí. V roce 2000 pak spolu s Kennethem Layem, šéfem energetické společnosti ENRON, který mimochodem jen svojí smrtí unikl 25 letům vězení za vytunelování společnosti, přesvědčoval kalifornského guvernéra, že za masovými výpadky elektřiny v tomto státě stojí „přílišná regulace“ výroby a distribuce elektřiny, ačkoliv za nimi naopak stála právě spekulační činnost ENRONU a několika dalších korporací. Začneme-li u ekonomiky, kde je situace nejpalčivější, zaujme nás samozřejmě pozice ministra financí, kterou Obama nabídl Timothy Gartnerovi. Gartnerova kariéra po studiích na univerzitě Johna Hopkinse začala prací pro mezinárodní konzultační firmu neslavně proslulého válečného zločince Také Summersova prezidentura na Harvardu vzbudila mnoho kritiky zejména z řad dalších profesorů. Jedním ze skandálů byla například Summersova nepřímá podpora jeho blízkému příteli, harvardskému ekonomovi a privatizačnímu zločinci Andreji Schleiferovi, který se jako poradce Podpora levicových liberálů, „pokrokářů“, reformistů, ale i dávno vyčpělých radikálů tzv. nové levice pro Obamu neklesala ani s jeho veřejným se distancováním od svého bývalého pastora a mentora, Jeremiaha Wrighta, (kterého ovšem zase nesmyslně a nechutně adoruje tzv. „radikální“ levice), ani s jeho ventilovaným obdivem ke guruovi všech konzervativců, Ronaldu Reaganovi. Neklesala ani se stoupajícím finančním obnosem na Obamově kontě, přicházejícím v dosud nevídané míře zejména z finančního sektoru – přes 33 milionů dolarů od pojišťoven, realitních společností a finančních korporací, z toho jen od obří investiční banky Goldman Sachs, „královny Wall Streetu“, šlo o více než 824 tisíc dolarů. Víra ve změnu zůstala nedotčena i po Obamově volbě viceprezidenta Joe Bidena, jednoho z architektů bombardování Jugoslávie letadly NATO v roce 1999 a člověka, který nejen podporoval Bushe, pokud šlo o útočnou válku proti Iráku, ale který opakovaně hlasoval pro prodloužení jejího financování z peněz amerických pracujících. Zdá se však, že nominace Obamových lidí na ministerská křesla a další klíčové posty v administrativě Spojených států už několika liberálům oči přece jen otevřela. Obama Anatolije Čubajse spolupodílel na zničení ruského hospodářství a následné smrti statisíců lidí v 90. letech. Schleifer, který se na genocidě v Rusku osobně obohatil, vyřešil svůj právní případ se Summersovou pomocí tak, že univerzita na sebe při soudní dohodě vzala většinu nákladů a škod, které se Schleiferovým působením souvisely. Paul Volcker – předseda Rady poradců pro hospodářské oživení Třetím kozlem do Obamovy zahrádky americké ekonomiky je předseda nově zřízené Rady poradců pro hospodářské oživení, tedy předseda orgánu, který má přímo navrhovat strategii pro řešení současné hospodářské krize. Stala se jím totiž stálice Wall Streetu, Paul Volcker. Větší výsměch významu slova změna už Obama ani nemohl předvést. Paul Volcker je stejně jako Geithner a Summers přesně tím člověkem, jehož neoliberální politika a rozhodnutí přilévaly olej do ohně krize tak, až narostla do současných obřích rozměrů (Krize sama má ovšem objektivní kořeny v celém systému americké a světové kapitalistické ekonomiky). Volcker ve své dlouhé kariéře (narodil se v roce 1927) pracoval pro Federální reservní banku New York (v letech 1975–79 jako prezident) i jako předseda celého FEDu (1979–87) a spolu s řízením celých amerických financí podle instrukcí finanční oligarchie se zaměstnával i prací pro konkrétní soukromé finanční instituce, zejména pro Rockefellery kontrolovanou Chase Manhatten Bank (Volcker zároveň patřil mezi zakládající členy Rockefellery zřízené Trilaterály a od roku 1987 pracoval pro realitní a developerskou společnost Rockefeller Group Incorporated do jejího odkoupení firmou Mitsubishi), ale i pro investiční bankovní firmu J. Rothschild, Wolfensohn and Co., řízenou pozdějším Bushem jmenovaným prezidentem Světové banky, Jamesem Wolfensohnem. Nadšení Wall Streetu pro Obamu, projevované štědrými obnosy na účet jeho prezidentské kampaně, muselo mít svůj zákonitý protipól v Květen 2009 nadšení Obamy pro Wall Street. Klíčové ekonomické posty Obamovy vlády jsou tak dnes v rukou ostřílených matadorů finančních trhů, FEDu a nadnárodních finančních institucí, Clintonových (tj. Rockefellerových) lidí a osob, na nichž v minulosti ulpěly mnohé pochybnosti a skandály. S Obamovou personální politikou v oblasti ekonomiky si ničím nezadá jeho obsazení dalších rezortů. Z důvodů rozsahu článku se zaměřme alespoň na některé z těch nejvíce vyčnívajících. Robert Gates – ministr obrany Pokud jsme nazvali Obamovo jmenování Paula Vockera výsměchem slovu „změna“, pak v případě Roberta Gatese (a v případě ministryně zahraničí Hillary Clintonové) už ani výsměch není to pravé slovo. Celou dobu kritizovat Bushovu politiku v oblasti válek na Blízkém východě a pak bez mrknutí oka převzít přímo jeho ministra obrany – to už věru zaskočilo i ty největší prezidentovy stoupence z Obamova tábora. Republikán Gates má jako dlouholetý pracovník CIA (1966–74 a znovu v letech 1979–93) a Pentagonu temnou minulost. Zejména jde o jeho blízkost lidem namočeným v aféře Írán-Contras zorganizované v 80. letech Oliverem Northem, kdy byly peníze z utajeného prodeje amerických zbraní přes Izrael do Íránu používány na financování vražedných ultrapravicových bojůvek Contras (bývalých somozovců) v Nikaragui. V roce 1984 navrhoval Gates jako zástupce ředitele CIA „neopakovat chybu s Kubou“ a provést „masivní úder“ proti demokraticky zvolené levicové vládě Daniela Ortegy včetně kobercového bombardování Nikaragui. Na fotce Robert Gates a George W. Bush Po odchodu od CIA v roce 1993 „pracoval“ Gates jako člen výkonných rad různých společností, zabývajících se tak různorodými aktivitami jako výstavbou domovních kuchyní, provozem restaurací, těžbou uhlí a ropy a výrobou elektronických hlasovacích zařízení. Pracoval ovšem také pro elektronickou a softwareovou společnost SAIC, která byla v roce 2003 devátým největším dodavatelem pro Pentagon a patří také k nejvýznamnějším dodavatelům Ministerstva vnitra, FBI a Národní bezpečnostní agentury. Jako ministr Bushova kabinetu patřil Gates k neochvějným podporovatelům brutální okupace Iráku a rovněž vyzýval evropské státy k přijetí větší role v okupaci Afghánistánu. James Jones – poradce pro národní bezpečnost Svůj slib neobklopovat se lidmi, kteří do nedávna pracovali jako lobbysté či řídili soukromé korporace, porušil Obama zcela flagrantně nominací Jamese Jonese do funkce poradce pro národní bezpečnost. Tento bývalý čtyřhvězdičkový generál námořní pěchoty totiž ještě do prosince 2008, kdy jej Obama oznámil jako svoji volbu pro zmíněný post, zasedal v ředitelské radě letadlové a zbrojní společnosti Boeing Company a rovněž v ředitelské radě ropné korporace Chevron. Jonesova posedlost ropou ostatně nemá daleko k ropným upírům, kteří osm let spoluřídili Ameriku z Bushovy vlády. Za zmínku stojí například jeho návrh z roku Ze světa 2005, aby se NATO transformovalo do vojenské organizace přímo sloužící obchodním a investičním záměrům jednotlivých korporací a kladlo důraz na prevenci ekonomické nestability svých členských států. Mezi Jonesem navrhované projekty patřilo zajišťování bezpečnosti ropovodů a plynovodů vedoucích z Ruska do Evropy, hlídání přístavů a rafinerií vojáky NATO a rozmístění vojenských sil severoatlantického paktu na místech zajišťujících kontrolu a bezpečnost strategických energetických zásob – v Perském a zejména v Guinejském zálivu. Jones navrhoval společnou konferenci vojenských velitelů a lídrů ropného průmyslu ohledně zajištění bezpečnosti ropných polí. Nu, za Bushe dbal o bezpečí a zájmy ropných koncernů, za Obamy bude dbát o „bezpečí národa“. Dennis Blair – ředitel Národní tajné služby Dennis Blair, postavený do jedné z nejvyšších funkcí pokud jde o řízení tajných služeb, má za sebou kariéru profesionálního vojáka, v níž to dotáhl až na hodnost čtyřhvězdičkového admirála a velitele celé tichomořské flotily USA. Také jeho minulost, dávná i nedávná, skrývá místa, která usvědčují Obamovu starost o lidská práva a „politickou čistotou“ jako falešnou. Organizace ETAN bojující za práva obyvatel Východního Timoru poukázala na roli, kterou sehrál Blair koncem 90. let ve vražedné politice indonéské vlády proti obyvatelům tohoto ostrova toužícím po nezávislosti. V dubnu 1999, pouze několik dní před masakrem desítek uprchlíků v katolickém kostele ve východotimorském městě Liquica indonéskými milicemi, se admirál Blair sešel s velitelem indonéské armády, generálem Wirantem, a nabídl mu pokračování vojenské asistence USA Indonésii, stejně jako pozvání k rozhovorům na Hawai coby jeho osobního hosta. Ačkoliv Blair dobře věděl, co se na Východním Timoru děje a jaká zvěrstva páchají Američany vycvičené a vyzbrojené indonéské síly na bezbranných civilistech, nabídl Wirantovi dokonce nový asistenční program, první od roku 1992, pro trénink policejních a jiných pořádkových sil ke zvládání davové neposlušnosti. K násilnostem okolo referenda o nezávislosti Východního Timoru zaujal Blair více než shovívavý postoj a ten také předával dalším odpovědným činitelům americké politiky. Po odchodu z námořnictva pracoval Blair jako prezident Institutu pro obranné analýzy (IDA), think tanku úzce propojeného s Pentagonem. Ve stejnou dobu ovšem fungoval i jako ředitel a akcionář zbrojní společnosti EDO Corp. Právě v čase Blairova působení vydal IDA „nezávislou studii“ doporučující ministerstvu obrany prodloužit životnost strojů Lockheed Martin F-22 Raptor o tři roky. Jedním z významných subdodavatelů pro tento program byla i společnost EDO Corp. Dennise Blaira. Program byl nakonec schválen silnou zbrojní lobby v Kongresu (i přes odpor prezidenta Bushe), ačkoliv jiné studie ukazovaly na to, že letadla F-22 jsou bezpečnostně nevyhovující a drahá. Americké daňové poplatníky stál tento program dodatečné náklady ve výši 10– 15 miliard dolarů. Když na Blairovu účast v celém případu poukázal deník Washington Post, vše se ututlalo a odbylo pod známou záminkou, že Blair sám nemohl nijak studii IDA ovlivnit. Rahm Emanuel – šéf štábu Bílého domu Jmenováním Rahma Emanuela do pozice, v níž může denně komunikovat s prezidentem Obamou a v podstatě určovat jeho běžnou pracovní agendu, muselo zajisté potěšit všechny„jestřáby“ v zahraniční blízkovýchodní politice USA. Obama, který zachovával hrobové mlčení nad osudem obyvatel Gazy zabíjených izraelskou armádou, dal touto nominací jasně najevo, na čí straně stojí. Emanuel pochází z rodiny jeruzalémského židovského fašisty a jeho jméno mu otec vybral podle padlých teroristů ze skupin Irgun a Lehi. Emanuel má dvojí – americké i izraelské – občanství a svojí náklonnost k Izraeli dal najevo i tím, že v roce 1991 dobrovolně sloužil 9 jako civilista pro izraelské ozbrojené síly. Emanuel pracoval jako šéf finančního výboru prezidentské nominační a volební kampaně Billa Clintona a poté jako Clintonův poradce v letech 1993–98. Pak na chvíli odešel do investičního bankovnictví ve firmě Wasserstein Perella and Co., aby se v letech druhé Clintonovy vlády 2000–2001 vrátil a stal se jedním z ředitelů nedávno zbankrotované hypotéční agentury Freddie Mac. V době jeho působení čelila „Freddie“ řadě skandálů kvůli špatnému účetnictví a neprůhlednému financování různých kampaní. Později Emanuel podporoval prezidenta Bushe ve financování americké agrese proti Iráku, jako významný demokrat ve Sněmovně reprezentantů horlivě zastával pro-válečné a pro-izraelské pozice a finančně i politicky protlačoval „jestřábí“ kandidáty za Demokratickou stranu ve volbách do různých funkcí, za což si vysloužil ostré odsouzení ze strany amerických mírových organizací. Ze všech problémů Blízkého východu obviňuje Emanuel Palestince a arabské státy. Jeho volba na místo šéfa štábu Bílého domu byla s nadšením komentována vedením většiny sionistických organizací. Eric Holder – ministr spravedlnosti Ani nový ministr spravedlnosti USA nepřidává Obamovým slibům ohledně většího respektu USA k lidským právům na věrohodnosti. Jako mnoho a mnoho dalších Obamových „nových lidí“ pracoval i Holder v administrativě Billa Clintona jako náměstek ministryně spravedlnosti Janet Renové. Dnes vystupuje jako zastánce okamžitého uzavření koncentračního tábora na Guantanamu, odpůrce tajných věznic CIA a odpůrce mučení vězňů. Jinak však vystupoval v době, kdy zastával soukromou advokátní praxi. Mezi jeho klienty patřila i firma Chiquita (dříve United Fruit), obviněná z finanční a vojenské pomoci ultrapravicovým polovojenským jednotkám AUC v Kolumbii. Jednotky AUC terorizují po mnoho desetiletí kolumbijské rolníky, bezzemky i dělníky a jen v posledních letech mají na svědomí několik set masakrů vesničanů (přes 4000 mrtvých pouze ve státě Urabá, kde je nejvíce banánových plantáží) a vyhnání statisíců lidí z jejich půdy, kterou pak zabírají statkáři a nadnárodní korporace. Holder v roce 2004 dojednal soudní dohodu mezi ministerstvem spravedlnosti USA a firmou Chiquita, která z trestního případu (AUC jsou kvůli veřejnému mínění na oficiálním seznamu teroristických organizací ministerstva spravedlnosti) udělala pouze spor občanskoprávní. Firma odešla s pokutou a nikdo z jejích vedoucích činitelů nebyl stíhán. Ještě horší však je, že Holder vytvořil v rámci případu mýtus, že Chiquita měla být k vydávání peněz AUC nucena, ačkoliv pravda je, že naopak zcela dobrovolně finančně a pašováním zbraní podporovala AUC jako síly namířené proti jejím zaměstnancům, zejména vůdčím odborovým a levicovým aktivistům. V současnosti probíhá proti firmě Chiquita soudní žaloba podaná rodinami 173 zavražděných dělníků z banánových plantáží, kteří dobře vědí o propojení mezi americkou nadnárodní společností a vraždícími kolumbijskými gangy. Nominací Holdera se Obama vysmál všem snahám lidsko-právních aktivistů přivést před spravedlnost Chiquitu a další společnosti jako Coca Colu, Dole, Del Monte a BP, které aktivně spolupracují s AUC v Kolumbiji v boji proti právům vlastních zaměstnanců. Holderem výčet Obamových „nových“ tváří zakončíme, i když bychom se ještě mohli pustit do rozboru několika dalších jmen. Profesní a podnikatelská minulost výše rozebraných postavy však myslím bohatě ilustruje, jakou změnu Obama Americe přináší. Jde o změnu, v níž jsme jako revoluční marxisté nikdy, ani na setinu vteřiny, nemohli věřit. Amerika potřebuje jinou změnu a její součástí Obama ani jemu podobní nejsou, být nemohou a být nesmí! Nikola, REVO Praha 10 Ze světa číslo 43 Komunistická strana v Moldavsku vs. zhrzená pravicová opozice Již po třetí po sobě se Komunistické straně v Moldavsku podařilo drtivě zvítězit v celostátních parlamentních volbách. Za 59 % voličské účasti pro ni hlasovalo takřka 50% voličů, čímž získává nadpoloviční většinu ve 101 členném parlamentě. Moldavští občané tak svým hlasováním potvrdili úspěšnost jejího dosavadního vládnutí, během kterého se velmi intenzivně snažila vrátit Moldávii mezi civilizované, hospodářsky a sociálně stabilizované země, byť se dosud Moldávie bohatým státem rozhodně nestala. Dalo se proto čekat, že reakční pravicová opozice se k výsledku voleb postaví naprosto negativisticky a vyšle své lokaje do násilných protivládních akcí. I z ne tak dávné historie dobře víme, jak to vypadá, když se pravičáci vzchopí k hlasitým projevům antilevicové nenávisti. V živé paměti máme veškeré pravicové puče proti legitimně zvoleným a lidem podporovaným levicovým vládám, ať už byly úspěšné jako v Chile nebo (naštěstí) neúspěšné jako ve Venezuele. Tyto puče se vždy odehrávaly za významné podpory CIA a západní buržoazie celkově. Nyní si je můžeme srovnat s děním v současné Moldávii a naleznout zde pozoruhodné, nenáhodné analogie. Pravicová opozice (stejně jako například antichávezovské síly ve Venezuele) celostátní volby prohrála – dohromady získaly všechny opoziční strany (Filatova Liberálně demokratická strana, Ghimpuva Liberální strana a Urecheanova Aliance Naše Moldávie) pouze 35% hlasů. Tak jako jihoameričtí pinochetovští fašisté je moldavská opozice jasně prozápadně orientována - na rozdíl od vládnoucích komunistů všechny tři strany slintají blahem nad politikou volného trhu a mají eminentní zájem o začlenění Moldávie do imperialistického paktu NATO. A tak jim jako jihoamerickým fašistům nezbylo nic jiného, než pokusem o puč zvrátit politické poměry v zemi. Za obrovského zájmu pravicového tisku na celém světě a neskrývané podpory sousedního Rumunska zpochybnily regulérnost parlamentních voleb a násilnými metodami začaly naplno předvádět, že si „rudými republiku rozvracet nedají“. Především v hlavním městě Kišiněv se situace v opoziční režii náležitě vystupňovala – od bombastických protivládních demonstrací až k drancování veřejného prostoru (včetně ničení automobilů a rabování obchodů) a útoku na centra vládnoucí moci, sídlo prezidenta a parlament, který se jim podařilo zčásti vypálit. Je jasně vidět, co všechno tito bojovníci za (prozápadní) „demokracii“ zatím dokázali. V této souvislosti by se tak mohly brát jako zcela pochopitelné údajně tvrdé policejní zákroky proti demonstrantům, z nichž pár mělo i zemřít, které český tisk samozřejmě jak se sluší a patří rozmázl. Ukázalo se však, že prezident Vladimír Voronin je natolik velký demokrat, že proti pravicové lůze nezasáhl vojenskou silou, což by se nejen v diktaturách, ale i v tzv. demokratických státech dalo přirozeně očekávat. O tom, co je to pravá totalitní řežba, by mohli vyprávět například gruzínští demonstranti, v současnosti nenásilně protestující proti fašistické diktatuře proamerického žoldáka Saakašviliho. Situace samozřejmě není taková, jak se moldavská pravicová lůza zkouší prezentovat. Těch údajně neregulérních parlamentních voleb se zúčastnilo 3000 zahraničních pozorovatelů (a to i ze zemí, které by měly moldavskou opozici správně hýčkat). Výsledek? Nikdo z nich neshledal na moldavských volbách nic, co by odporovalo evropským volebním standardům. Aby to přece jen nevypadalo, že v zemi ovládané „rudými“ je průběh voleb čistý jak lilie, si pozorovatelé neodpustili přece jen jednu výhradu – a tou bylo to, že zástupci opozice údajně měli podstatně menší zastoupení na televizní obrazovce v době volební kampaně než vládnoucí strana. Výtka jedním slovem k popukání. Pokud bychom ji měli vzít plně vážně, pak by se dala použít snad proti všem zemím s parlamentním systémem na světě, včetně USA s demokraticko-republikánským mediálním monopolem a České republiky s pravičáky ovládanými televizními stanicemi vytrvale upozaďujícími a démonizujícími představitele reformistické KSČM. Voronin se nakonec rozhodl bouřlivou situaci uklidnit (k rozvážnosti jej donutilo i evropské předsednictví vypečeného demokrata Topolánka, který má za Voroninem koncem dubna osobně zajet). Vyzval k vyhlášení generální amnestie pro zadržené účastníky násilných demonstrací (s výjimkou recidivistů) a k zastavení všech forem stíhání, zahájeného proti demonstrujícím. Požádal také Ústavní soud, aby kompletně přepočítal odevzdané volební hlasy. Co na to opozice? Všechny tyto velkorysé ústupky jsou jí šumafuk. Přepočítávání odmítá, protože prý volby byly zfalšované už před odevzdáním hlasům a nevidí jiné řešení než v předčasných volbách (když už zrovna není moc velká vůle na evropské i americké politické scéně a v CIA pomoci jí vládu svrhnout). Podle momentálně prvních informací přepočítání hlasů očekávaně potvrdilo, že Komunistická strana zůstává vítězem voleb s téměř 50 % hlasů a 60 mandáty ze 101 volených poslanců. Předsedou Ústřední volební komise sice bylo konstatováno, že v některých volebních obvodech byly zaregistrovány chyby, což ale konečný výsledek voleb nijak neovlivňuje. Nečekejme, že tento verdikt opozici zklidní a donutí k respektování voleb. Naskytuje se otázka – co asi tak děsného rudá strana Moldávii přinesla? Podle pravice znamenala její vláda zničení země. Jenže opak je pravdou, nebýt Komunistické strany, kdo ví, zda by Moldávie vůbec ještě existovala jako suverénní stát. Podívejme se tedy, jakým nesporným přínosem Moldávii bylo dosavadní vládnutí Komunistické strany. V roce 1991 došlo k vyhlášení nezávislosti Moldávie na Sovětském svazu, jehož byla od roku 1944 součástí. Tato skutečnost vedla tak jako v dalších „postkomunistických“ zemích k okamžité změně kabátů vládnoucích vrstev. Komunistická strana Moldávie (KPM) byla ihned zakázána, ale její funkcionáři se i tak stali přední součástí novodobé kapitalistické nomenklatury. Svou moc z předchozího režimu si tak dokázali nadále udržet v rukou. Ovládli jak politický a mediální, tak nově i podnikatelský prostor v zemi. Tak jako v našich klausovských luzích a hájích bylo propojení moldavské politiky s byznysem natolik výrazné, že ekonomická, sociální, kulturní a morální devastace Moldávie na sebe nemohla dlouho čekat. Moldávie se stala nejchudším koutem Evropy, navíc ještě k tomu sužovaným občanskou válkou, která vyvrcholila vznikem separatistického pseudostátu v Podněstří. Prudce se snížil Index lidského rozvoje měřený OSN (zahrnující údaje chudoby, gramotnosti, vzdělání nebo průměrné délky života) – z úrovně 0,740 v roce 1990 na 0,684 v roce 1995. Vzdělání a zdravotnictví se stalo od základu placeným zbožím, výrazně ubylo pracovních míst, situace dospěla až tak daleko, že se výplaty a důchody začaly vydávat jen jednou za půl roku, a to jen z humanitární pomoci ze zahraničí. Netřeba dodávat, že to vše muselo vést k obrovským protestům a stávkám. V roce 1993 vznikla jediná silnější alternativa k současnému zločinnému režimu – nová Komunistická strana Moldávie. Zásadně se distancovala od přežívající sovětské nomenklatury a vydala se na dráhu k vítězství. Navzdory nenávistné kampaně pravicového tisku, který ji dokonce drze vinil i za stávající tristní politický stav, se její přízeň u občanů stále zvyšovala a vrchol nastal v únoru 2001, kdy se Komunistické straně podařilo zvítězit v parlamentních volbách. Což se v postsovětské éře na evropské scéně do té doby ještě nikde žádné nominálně komunistické straně nepodařilo. Volební vítězství ji však postavilo před nezáviděníhodný úkol – pozvednout zubožený zdevastovaný stát a pokusit se ho vrátit mezi standardní evropské země. Komunistická vláda v zemi i tak nastartovala velmi pozitivní vývoj. Na sociální oblasti různého druhu dnes v Moldávii míří 63 % státního rozpočtu. Zejména se příkladně rozvíjí systém sociálních podpor, který se vedle porodného týká například podpory mladých rodin s dětmi, slibně se jeví také projekt náhradních rodin, spočívající v problematice dětí (neboli „ekonomických sirotků“), jejichž rodiče odešli do zahraničí. Tento projekt jim dává šanci vyrůstat nikoliv v internátech či přímo na ulici, nýbrž v normálních podmínkách plně srovnatelných se životem ve fungující rodině. Nezaměstnanost se dnes v Moldávii podle oficiálních údajů snížila na 7,5 %. Výrazně se zlepšila situace důchodců, jejichž důchody za 8 let několikanásobně vzrostly (přičemž za vlády pravice důchody mnohdy ani nedostávali). Polepšili si různé významné profese – lékařům podle mezinárodních zpráv vzrostly platy za vlád KS ze 314 leu na 2191 leu. Jejich práce také přináší ovoce – kupříkladu lékařská fakulta v Kišiněvě dosáhla certifikátu, který jí potvrzuje unifikaci se standardy špičkových lékařských pracovišť v EU. Květen 2009 S pomocí Evropských finančních fondů a Světové zdravotnické organizace se v Moldávii velmi úspěšně rozvíjí program pro zjišťování, diagnostiku, léčbu a prevenci i tak vážných chorob, jako je AIDS, TBC nebo infekční hepatitida. K velkému rozvoji došlo u rychlé záchranné služby (modernizovalo se vybavení, zvýšil se počet pracovišť a tím i dostupnost záchranné pomoci). Úspěšnost vlád KS se promítla i v ekonomickém rozvoji. Růst HDP zde dosahuje slušných 7% ročně. Obdivuhodně byla redukována míra inflace – zatímco v roce 1994 dosáhla rekordních 105 %, dnes její výše pohybuje na 12,6 %, podle jiných údajů je však daleko menší a co je zajímavé – ceny potravin i služeb jsou zde o třetinu až polovinu nižší než v České republice. V rámci zásobování nechybějí v Kišiněvu a Belcy standardní evropské supermarkety s evropským sortimentem. Nejinak než humánnějším směrem se vyvíjí i situace ve školství. Dnes i navzdory hospodářské krizi je v Moldávii udržováno bezplatné vzdělání a studentům se navíc ještě zvyšují stipendia. Výrazně poklesla kriminalita. Držení drog a zbraní je v Moldávii přísně trestáno a Ze světa celková bezpečnost je zde na velmi dobré úrovni. V žebříčku sestaveném organizací Vision of Humanity si Moldávie ve světovém mírovém indexu (zahrnujícím například počet vnitrostátních ozbrojených konfliktů, počet mrtvých z vnitrostátních ozbrojených konfliktů, počet uprchlíků, počet vězněných osob, počet násilných trestných činů nebo dodržování lidských práv) stojí lépe než USA či Brazílie. I podle již zmíněného Indexu lidského rozvoje se situace začíná stabilizovat na úroveň konce 80. let – v roce 2006 dosáhla jeho bodové výše 0,718, přičemž trend jeho navyšování nadále pokračuje. Moldávie se za vlády KS stabilizovala i politicky – kromě navázání velmi výhodných vztahů s Ruskem vede dobrou komunikaci s Evropskou unií, záslužnou hospodářskou pomoc získala i od České republiky a dalších významných zahraničních investorů. Sice zatím jen opatrrně, ale přece jen nadějně se začíná řešit problematický vztah Moldávie k Podněstří. Závěr je tedy jednoznačný. Reformistům z Komunistické strany se daří vyvádět Moldávii z 11 marasmu 90. let, a že budou v tomto směru pokračovat, je nepochybné. Hrozba, že by se tento pozitivní vývoj vytváření sociálního státu mohl zvrátit zpět do éry „budování kapitalistické demokracie“, je tu však stále. Pravicové strany reprezentující kompradorskou buržoasii, jak vidno nejen že nespí, ale celé žhavé se chtějí nacpat ke korytům – bez ohledu na to, že moldavští občané důvěřují někomu jinému. Tzv. Komunistické straně Moldávie, skrz naskrz reformistické a eurokomunistické, nemůžeme my, revoluční marxisté, logicky důvěřovat jako nějaké straně oddané zájmům dělnické třídy a zakořeněné v jejích řadách. Této straně můžeme poskytovat nanejvýš kritickou podporu proti otevřeným stranám kapitalistů a středních tříd. O to však v této kauze nejde. Jde primárně o to bránit před otevřeným násilným pučismem pravice všechny reformistické vlády, konající pokrokové ekonomické, sociální a politické změny, třebaže pouze v rámci kapitalismu. Proto je nutné vyjádřit Komunistické straně Moldávie podporu. Vláďa, REVO Praha Poznej svého nepřítele i pod maskou vzdělání Chcete opravdu mluvit, mluvit, mluvit anglicky? Mnozí si na tuto otázku nepochybně odpovědí kladně. Ne nadarmo se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem. A angličtina je dnes, ať se nám to líbí nebo ne, jazykem světové komunikace a tudíž i klíčem k světovým pokladnicím informací a vědění. A pokud se tedy chceme anglicky učit, proč nekývnout právě na výše citovanou nabídku jazykové školy LITE, zvlášť když tato škola slibuje dosažení rychlých pokroků ve výuce díky používání své specifické studijní metody. Tu si přitom můžeme dokonce vyzkoušet na ukázkové hodině zdarma. Má to jen jeden malý háček. Každý student LITE, aniž by to věděl, představuje zdroj peněz pro Scientologickou církev! Jazykové školy LITE i princip, na kterém fungují – důraz na mluvení a komunikaci na místo gramatiky (což mimochodem vůbec není špatný přístup) – vytvořil scientolog Randy J. Payne v USA. Scientologická církev, či fakticky správněji sekta, od něj požadovala „desátek“ – 10% z příjmů jeho škol, neboť prý za jejich úspěchem stálo používání scientologických přístupů a materiálů, konkrétně tzv. studijní technologie. Když Payne odmítal poskytovat církvi desetitisíce dolarů, byl postupně cestou soudních procesů z vedení škol vyšachován a následně orwellovsky vymazán z historie. Celé sítě se pak zmocnili přímo scientologové. Ti začlenili školy LITE do systému tzv. Aplikované scholastiky, založené v roce 1972 samotným autorem scientologie a jejím zbožštěným guru, L. Ron Hubbardem. Aplikovaná scholastika byla sama vedená jako jedna malá podjednotka tzv. Guardian Office, klíčové mocenské složky církve. Guardian Office byla až do roku 1982 vedena Hubbardovou ženou Mary Sue Hubbardovou (tehdejší osobou číslo 2 v Scientologické církvi), ale již v předchozích letech 1977 a 1979 se stala terčem zásahu FBI kvůli odhalení největšího případu špionáže, nezákonných odposlechů a krádeže dat v celé historii Spojených států, jehož se scientologové dopouštěli. Během tzv. operace Snow White scientologové kradli údaje a infiltrovali 136 amerických vládních institucí, tucty zastupitelských úřadů a bezpočet soukromých subjektů s cílem zmocnit se nebo zničit pro ně nepříznivé vládní zprávy a dokumenty. Během vyšetřování FBI navíc zjistila případy systematického terorizování nepohodlných osob a kritiků (Paulette Cooperová, Gabe Cezares) scientologickou sektou, které zahrnovalo dokonce i vykonstruování falešného bombového útoku a jeho následné připsání oběti scientologické šikany. Mary Hubbardová byla nakonec odsouzena spolu s řadou vedoucích členů Scientologické církve k pěti letům vězení, Guardian Office byla oficiálně rozpuštěna a vedení církve se ujala nová garnitura v čele s Davidem Miscavige. Po tomto scientologickém krachu byla Aplikovaná scholastika zformována oficiálně jako na Scientologické církvi zcela nezávislá nezisková organizace v rámci tzv. Mezinárodní sociální koordinace. Ta byla v roce 1988 přejmenována na Asociaci za lepší život a vzdělání (ABLE). Ve skutečnosti ale zůstala Aplikovaná scholastika plně v rukou scientologů. Ve vnitřních materiálech církve se o ní mluví jako o přidružené organizaci. ABLE kromě Aplikované scholastiky zastřešuje např. také protidrogový program Narconon a „tělo čistící“ postupy Purif nebo rehabilitační program pro vězně Criminon, které jsou hojně propagovány v scientologických materiálech i na scientologických přednáškách pro veřejnost. Samotná Aplikovaná scholastika se dále dělí na konkrétněji zaměřené projekty jako je Hollywood Education and Literacy Project (HELP), World Literacy Crusade (WLC), studijní centra pro osoby s poruchou čtení BASIC a právě jazykové školy LITE. Světovým velvyslancem Aplikované scholastiky, což je hlavní reprezentativní funkce v této organizaci, je v současnosti herec Tom Cruise, který zároveň spoluřídí projekt HELP, jehož cílem je šíření scientologických materiálů v hollywoodské komunitě. Mluvčími Aplikované scholastiky jsou herci John Travolta a Anne Archerová. Mluvčím World Literacy Crusade, která oficiálně bojuje za světové odstranění negramotnosti, je hudebník Isaac Hayes. Ve všech případech jde o dlouholeté členy scientologické církve a poměrně známé scientologické celebrity. Jazykovou školu LITE v České republice založila scientoložka Andrea Macháčková. Na oficiálních stránkách této jazykové školy (www.lite.cz) není jediná přímá zmínka o scientologii (ani její odnoži, dianetice), ale vazby k církvi jsou přece jen docela zřetelné. Metoda, kterou LITE učí – výše již zmíněná tzv. Studijní technologie, odkazuje na práci„Amerického spisovatele a humanisty L. Ron Hubbarda“, který je na stránkách LITE i jinak pozitivně propagován a představován veřejnosti. Je zde rovněž odkaz na Aplikovanou scholastiku, představení výše uvedených scientologických celebrit apod. Mezi partnery jazykové školy LITE jsou uvedeny firma Bussiness Success s.r.o., Hubbardova akademie administrativy a studijní centrum BASIC – ve všech případech jde o scientologické aktivity zaměřené mimo samotné „náboženství“ směrem k sociálním projektům a ekonomickým činnostem, které mají scientologii společensky zakořenit. Dokonce i grafika použitá na stránkách LITE, jásající a smějící se sluníčko, figuruje jako logo jiných scientologických aktivit, např. scientologického protidrogového projektu Řekni NE drogám, řekni ANO životu, v jehož rámci probíhají každoročně tzv. cyklo-běhy. Vedoucí pracovníci školy LITE se v září 2008 zúčastnili scientology organizovaného pochodu proti psychiatrii v Praze. Neexistuje jasný důkaz, že by jazykové školy LITE přímo získávaly nové členy pro Scientologickou církev. Podle smluv mezi Aplikovanou scholastikou a Scientologickou církví, které se dostaly na veřejnost, je však jasné, že jde o organizaci, která finančně přispívá na chod scientologického impéria, která podporuje fungování církve skrze její sociální zakořenění a skrze kterou chtějí scientologové oslovovat veřejnost jinými kanály, než přímo přes svoji, četnými skandály poznamenanou „církev“. Takovýchto organizací a projektů mají scientologové více, o některých již padla zmínka. Samotná škola LITE byla v roce 2001 na stránkách Britských listů kritizována také za pochybné praktiky využívání dětské práce svých studentů, kteří si mohou část kurzovného vydělat propagací školy – roznosem letáčků. Na tento roznos škola využívala v rozporu se zákonem nezletilé osoby, v jejichž pracovní smlouvě bylo např. uvedeno, že pokud propagace nebude účinná tj. pokud na zkušební hodinu zdarma nepřijde očekávaný počet návštěvníků, tak se pracovník vzdává nároku na odměnu. Navíc instruktorka děti posílala rozdávat letáky např. do studentských hospod. Je tedy zřejmé, že škola LITE není tím, čím by se první pohled mohla zdát – obyčejnou jazykovou školou, možná s nějakou zajímavou výukovou metodou. Představuje součást impéria jedné roztahovačné sekty, která je známa řadou skandálů ohledně infiltrace různých úřadů, nelegálního získávání informací i tvrdě uplatňovanou disciplinou a kontrolou vlastních členů a jejich okolí. Nepřítel často nosí masku, kterou zakrývá svoji pravou tvář. Poznejme nepřítele – i pod maskou vzdělávání! Nikola, Revo Praha Zapomenutá historie 12 číslo 43 Ludlowský masakr Již jsme napsali dosti článků o revolučních událostech, bojích a povstáních na „starém kontinentně“, ale málo jsme toho napsali o historických událostech amerického dělnického a hornického hnutí. V letech 1913– 1914 zažilo americké socialistické a dělnickohornického hnutí události, které se navždy zapsaly, bohužel krvavým písmem, do jeho historie. Je nutné, abychom hovořili o historii i tohoto hnutí. O jeho výhrách i prohrách, o jeho správných krocích i chybách. Proto zde uveřejňujeme tento historický článek, který popíše, jaká zvěrstva jsou kapitalisté schopni provádět na „vlastních“ dělnících a hornících. Psal se rok 1913 a Amerika byla tehdy ovládána, zcela otevřeně a bez-skrupulí, tvrdými kapitalistickými praktikami. Hory státu Kolorádo byli de facto v plné moci jednoho z nejbohatších kapitalistů, Johna Davisona Rockefellera, který byl znám i svojí krutostí a chladnokrevností, ač se ho snaží buržoazní média označovat za „filantropa“ a „dobrého člověka“. Tento „dobrý člověk“ ovšem byl jedním z těch nejhorších kapitalistů dějin. Ludlow bylo malé městečko s převážně hornickým a dělnickým obyvatelstvem, zejména z řad přistěhovalců. Podle dochovaných informací se ve městě nacházeli dělníci a horníci až 22 národností, hlavně z jižní a východní Evropy a Mexika. Zároveň bylo toto město důkazem „amerického snu“, kdy například někteří horníci ve svých původních vlastech měli vystudované i univerzity, ale v USA se prostě „nechytli“. Problémy a sociální tyranie Nízké platy, špatné bezpečnostní podmínky, nedodržování 8-hodinového pracovního dne, překračování zákonů, policejní režim, zákaz nakupovat v jiných obchodech než těch, které patří Rockefellerovi a kde byly ceny i o 20–40% dražší než v ostatních obchodech a další „pracovní podmínky“, představovaly smutnou ukázku „splněného amerického snu“. Jen pro ilustraci, mezi lety 1884– 1912 zemřelo v Kolorádu při důlních neštěstí více než 1 700 horníků a dělníků. To byly jedny z příčin revolučního povstání, které mělo brzy vypuknout. Odborové organizace jako „Sjednocení horníci Ameriky“ nebo „Průmyslový dělníci světa“ byly zakazovány a likvidovány, naopak zkorumpované odborové svazy byli povoleny a podporovány samotnými kapitalisty. Potlačování základních svobod a lidských práv bylo v těchto oblastech na denním pořádku, nesmíme ani zapomínat na rasismus a nacionalismus, kterým se vyznačovali kapitalisty dosazení šerifové a velitelé ozbrojené bezpečnosti dolů a podniků. Dělníci a horníci i s rodinami bydleli v „obydlích“ o velikosti kurníků. Vražda Geralda Lippiata G. Lippiat byl jedním z revolučních odborářů a předák ilegálních „Sjednocených horníků Ameriky“.Ten byl v srpnu 1913 za bílého dne zastřelen na ulici dvěma „detektivy“ jak se označovali příslušníci bezpečnostních služeb Rockefellerových společností. „Detektivové“ byli u soudu podplacenou porotou omilostněni, ač všechny důkazy jasně mluvili v jejich vinu. To byla ona pomyslná poslední kapka. Povstání a stávka Dělníci a horníci, povzbuzováni socialistickými aktivisty, zejména irskou revolucionářkou Mary Jonesovou (Mother Jones), odešli se svými rodinami do hor, obsadili doly a vyhlásili generální stávku. V horách vybudovali provizorní stanové městečko a zabarikádovali přístupy do dolů, aby zabránili ve vniknutí stávkokazům. 1. září 1913 se situace začala vyhrocovat, když do Koloráda vyslal Rockefeller podle zpráv místního šerifa 326 žoldáků. Ti dostali rozkaz obhlédnout situaci a zajistit dobré pozice pro případný vojenský útok proti stávkujícím. Mimo ně Rockefeller získal pro svoji pomoc i guvernéra Koloráda, kterého se svými manažery familiárně nazýval „náš malý kovboj“. Guvernér, zkorumpován Rockefellerem, povolal do zbraně národní gardisty. Právě již zmíněná Mary Jonesová, přezdívaná často „Ghándí 19. století“, pomohla pozdvihnout morálku revolučních dělníků a horníků. Proslavila se mnoha svými činy a i pouhými větami. Podle svědectví například ve vězení, kde strávila mnoho let za své revoluční aktivity, řekla jednomu vězni, jež ukradl pár bot, „ukradl si boty, pošlou tě do vězení, kdyby si ukradl železnici, byl by z tebe senátor…“. O zkorumpovaných odborářích se vyslovovala taky radikálně, „Pan Mitchel zemřel jako bohatý muž, opovrhován těmi, kterým kdysi sloužil“. 13. září se dostala do města Trinidadu, místa revoluční vzpoury, kde ve svých 83 letech dokázala mluvit k rozvášněnému davu pracujících. Řekla tehdy: „Nemáme krále v Americe, stůjte pevně na zemi a pozvedněte svou hlavu a předneste své žádosti guvernérovi… Na nic nečekejte a hlavně mu neříkejte Vaše ctihodnosti, neboť mnoho z těchto lidí nemá žádnou čest a ani neví co to je! A nedejte se zastrašit a vyhnat, já jsem byla také ve vězení, že jsem vstoupila tam, kam jsem nesměla. Ale řekla jsem soudci: Je jeden soudce vyšší než vy a ten mi dal zrak, abych mohla chodit, kam chci.“. Vládnoucí kruhy odpověděli útokem policie, zatčením Mary Jonesové a její internací v místní nemocnici, kde byla jako ve vězení hlídána 10 týdnů ozbrojenou eskortou. Když byla propuštěna, řekla jedné své známé: „Tato země byla vytvořena pro vás a byla zde dlouho před tím, než se objevila Coloradská důlní společnost a bude tady také, až bude jejich shnilé maso hořet v pekle. Vy budete svobodní. Bída a chudoba bude neznámá. Postavíme vám domy, ne psí boudy a kurníky, v nichž žijete dnes. Vy, ženy a muži musíte ale povstat a bojovat.“ Ludlowský masakr Po mnoho měsíců dělníci a horníci se svými rodinami živořili v horských táborech, ale dokázali úspěšně zabránit další těžbě uhlí a železa z dolů. Situace se stávala pro místní vládu, guvernéra i samotného J. D. Rockefellera stále neudržitelnější. 29. října 1913 dorazila do okolí hor Národní garda povolána na rozkaz guvernéra a vedená zakomplexovaným a neúspěšným generálem Johnem Chasem, který neměl nikdy možnost se účastnit pořádné války a rozhodl se kompenzovat si to na stávkujících, kteří se stihli krátce předtím ozbrojit na obranu sebe, svých rodin a přátel. Chase se svými 900 vojáky podporován i dělostřeleckou brigádou a kulometnými vozy vyjel vstříc dělnicko-hornickému stanovému městečku. Obyvatelé města vyšli vojákům naproti, mávali americkými vlajkami, byli neozbrojení a zpívali americké vlastenecké písně. Vojenský zásah v tuto chvíli by byl doslova sebevražedný. Proto se vojsko utábořilo v nedalekých kopcích a zaujalo bojová postavení. Národní garda se svým komandérem Chasem se vyznačovala značnou brutalitou při zacházení s ženami a dětmi horníků, jak později odhalila vyšetřovací komise. Ozbrojení dělníci zase ostřelovali domy a sídla podnikatelů a Rockefellerových přisluhovačů. Největším nebezpečím pro gardisty byla možná přítomnost černohorských ostřelovačů, kteří po Balkánských válkách odcestovali do USA hledat práci a lepší život a kteří se podle zpráv gardistů pravděpodobně nacházeli mezi horníky. Dalších několik měsíců se nic nedělo, až 19. dubna 1914 se stal menší incident, jenž byl předzvěstí toho, co mělo následovat. Jeden z příslušníků Národní gardy tehdy na dělníky a horníky hrající nedaleko baseball zakřičel: „Zítra si z vás uděláme pečínku!“. A skutečně jak gardista řekl, tak se i stalo a dalšího dne, brzy ráno, gardisti zahájili útok granáty a zápalnými lahvemi na hornické městečko. Bojovalo se celý den a do bojů se zapojili i žoldáci a teroristi najatí Rockefellerem. Odpoledne poručík gardistů Linderflelt zavolal do tábora stávkujících mladému Řekovi Lou Tikasemu, který byl vůdcem povstání, za účelem setkání a jednání. Vybaven bílou vlajkou, Tikase se vydal na jednání s gardisty, doprovázen ještě dvěma soudruhy. Když se na nedalekém kopci setkal s poručíkem, ten po chvíli mluvení vytáhl svou ručnici a vší silou udeřil Tikaseho do hlavy. Byl to tajný signál gardě, aby zaútočila, neboť vůdce povstání byl v rukách gardistů. Oddíly Národní gardy pak vzali bez jakékoliv milosti stanové městečko útokem. Přes noc propukl masakr, gardisti vraždili a stříleli hlava nehlava, někteří se postříleli mezi sebou, granáty a zápalnými lahvemi zaútočili na stany a úkryty povstalců, v nichž se nacházeli většinou ženy a děti. V 8:30 dalšího dne gardisti obsadili celý tábor a vyhlásili „vítězství“. Gardistický radiotechnik pak v jednom z úkrytů našel 11 spálených těl žen a dětí. Nejmladší obětí masakru bylo 3 měsíční dítě, nejstarší z obětí masakru bylo 56 let. To byl konec amerického snu pro několik stovek dělníků a horníků. 26 stávkujících bylo celkem zabito… V tu chvíli, ale socialisté, dělníci a horníci odpověděli protiúderem a začali akce, které uvrhly stát Kolorádo do občanské války. Když už byla situace neudržitelná, vyslal americký prezident Woodrow Wilson federální vojsko. To v následném boji potlačilo poslední odpor dělníků a horníků, zároveň odzbrojilo teroristy a žoldáky a zastavilo další postup Národní gardy. Jaký byl konečný výsledek povstání? V konečném důsledku bylo povstání úspěšné, neboť Rockefeller a spol., museli přistoupit na mnoho podmínek povstalců, aby zabránili dalším obdobným událostem: zavedli 8-hodinový pracovní den, zlepšili bezpečnost práce a dovolili pracujícím nakupovat i v jiných obchodech než těch vlastněných Rockefellerem. J. D. Rockefeller se definitivně vybarvil jako penězůchtivý tyran a bezcharakterní člověk. Nikdo neví, zda se tuhý kapitalismus 19. a počátku 20. století znova nevrátí. Je jen na pracující třídě, zda tomu tak bude nebo ne. Adam, REVO Praha Květen 2009 Proti diskriminaci žen a dívek 13 Argumenty antifeministek a naše odpověď Již dříve jsme publikovali články, které se týkaly feminismu. Byly zde i pokusy uvést ideu feminismu na správnou cestu, avšak stále mají pseudo a antifeministické stránky velký vliv. Rozhodli jsme se tedy shrnout nejzákladnější teze anti a pseudo feministek a feministů a vyřknout proti nim antitezi, jak se patří co nejobjektivněji, a tak uvést věc na správnou míru. Čerpali jsme zejména ze stránek www. stopfeminismu.cz a také z feministicky se tvářících stránek www.feministky.cz, které zjevně slouží jako něčí „legrace“ nebo provokace, ale bohužel mohou zejména u mladých lidí vyvolat o skutečných cílech feminismu velmi zkreslenou představu. Jedním z nejčastějších omylů, se kterými se v oblasti antifeministické sféry setkáváme, je, že feministky už splnily svůj úkol: zrovnoprávnit ženy (i muže) před zákonem, a proto předcházejí svému zániku tak, že si vymýšlejí stále nové až absurdní důvody proč existovat a za co bojovat. práci. Opět se tedy setkáváme s genderem, protože se zde automaticky nepočítá s tím, že by v domácnosti mohl být muž. Naopak v souladu s genderem „kariéru dělajícího muže“ jsou pracoviště a ústavy, v jejichž čele stojí muž, často a priori vnímány jako prestižnější a výkonnější. Podle výzkumů agentury STEM z roku 2006 mezi 312 vědkyněmi a 1007 reprezentanty pražské populace obou pohlaví se 75% vědkyň a stejné procento Pražanů domnívají, že pro ženu je těžší prosadit se v oblasti vědy a výzkumu než pro muže. 49% žen-vědkyň se domnívá, že tlak na plnění tradičních ženských rolí je v české společnosti neúměrně velký. Typický příklad toho, jak se zákonodárství rozchází se skutečností. S nižším postavením žen v zaměstnání se pojí i fakt, že jsou to především ženy, kdo jsou i v práci poníženy sexuálním a jiným obtěžováním. To by si samozřejmě ale nikdo k sobě rovnému člověku nemohl dovolit! I když pomineme fakt, že ve světě stále existuje mnoho a mnoho míst, kde ženy nemohou volit, být voleny, studovat, nebo kde se jim nedostává rovného zacházení u soudu; i když zůstaneme třeba jen v Evropě, jsou tyto závěry naprosto nesprávné. Jak jsme již psali v předchozích článcích, feministky sice již vybojovaly mnohá práva ženám, (přičemž zdůrazňujeme, že tato práva opravdu vybojovaly feministky a mezi nimi na prvním místě socialistky; nezapomínejme, že feministky nesou velkou zásluhu na tom, že ženy mohou volit, studovat či usilovat o kariéru) prakticky jsou ale ženy stále a ve všech ohledech diskriminované! Abychom se tu neustále neopakovali, uvedeme jen nejdůležitější příklady, se kterými se můžeme setkat i ve státě jako je Česká republika. Česká legislativa oficiálně zaručuje, že na pracovním trhu nebude nikdo diskriminován na základě pohlaví, že všichni budou mít stejné příležitosti na postup a že všem náleží příslušná mzda bez ohledu na pohlaví. Přesto však ženy v České republice berou v průměru o 20% menší mzdy než muži (2007). Tento rozdíl se projevuje ve všech profesích, nejvíce pak na vyšších řídících postech, v personalistice, ve finančnictví a ve stavebnictví. Dokonce i na stejných pozicích ve stejné firmě berou ženy v průměru asi o 12% méně než muži. Ženy jsou zjevně stále brány jako „doplňková“ pracovní síla, které nepřísluší plný mužský plat „živitele rodiny“. Ředitelské pozice, zahrnující i zákonodárství, zastupují jen ve 30% ženy. V roce 2003 měly ženy v České republice podle České správy důchodového zabezpečení v průměru o 1500 Kč nižší důchod než muži. Již jeden rok po dokončení vysoké školy je možné najít u absolventů v zaměstnání příjmové rozdíly v neprospěch žen, ačkoliv ženy mají na vysokých školách (ostatně stejně jako na středních a základních) v průměru lepší studijní výsledky než muži. Pouze 20% grantů udělených vysokým školám grantovou agenturou GAČR má za řešitelku ženu. Přestože dnes studuje na univerzitách více žen než mužů a více žen také univerzitu dokončí, vyšší vědecké a řídicí funkce zaujímá jen málo z nich. Zatímco mezi asistenty a odbornými asistenty je 47% žen, mezi docenty jich je jen 20% a mezi profesory pouze 7%. Ve vedení AV ČR nebyla v roce 2006 jediná žena a v akademickém senátu jich bylo jen 12%. Muži jsou častěji přijímáni do těchto funkcí, protože ženy jsou dle předsudků více zavázány rodině, takže se nemohou plně věnovat Co se pojí se sexuálními symboly, zneužitými v neprospěch žen, je i sexismus, kterému se stát nijak nebrání. To dále vytváří dojem, že je žena jen kus masa nebo majetek, který je podřízen božskému muži. Reklamy dále podporují generové předsudky, protože v reklamách týkajících se domácnosti vystupují výhradně ženy a v reklamách na technické záležitosti vystupují muži. Snad jako by chtěly říct, že když muž myje nádobí nebo pere tak není chlap. Dnes už není výjimkou, že ženy se doma starají o technické záležitosti, pořád to ale zůstává pod povrchem, abychom žili v dojmu, že se tak neděje a zachovala se tradiční úloha ženy a muže ve společnosti. Dalším hrubým omylem je, že feministky obecně nenávidí chlapy. Ano existují odrůdy extrémního feminismu (bohužel i v ČR), které odsuzují chlapy, některé dokonce usilují o to, aby muži močili vsedě apod. Osobně doufáme, že jsou to jen vtipy, ale přesto takovým můžeme jen vzkázat: To že muži budou močit vsedě, nebo budou třeba zakázány sukně, nic neřeší, jen odvádí pozornost od hlavních problémů, se kterými se ženy potýkají, nehledě na to, že tyto bizardní požadavky celou věc feminismu jen diskreditují a zlehčují. Všeobecně se ale feministky normálně baví, pracují, milují a žijí v rodinách s muži jako ostatní ženy a samozřejmě vítají ty muže, kteří podporují jejich aktivity. Existuje i mnoho feministů, což dokazuje, že bojovat proti útlaku můžeme všichni společně. Není jen v zájmu žen, aby byla rovnost. Ale je to v zájmu celé společnosti pokud se chce dále vyvíjet správným směrem. Feministky totiž nebojují za „rovnost pohlaví“, která by popírala přírodně-historicky existující rozdíly mezi pohlavími. Ženy nemusí zvednout stokilovou činku a muži nemusí rodit děti, aby bylo dosaženo „feministické“ rovnosti. Feministky, tak jak my je vnímáme, ale napadají společenskou nerovnost pohlaví zakořeněnou v třídních utlačovatelských vztazích, která znemožňuje či ztěžuje utlačovanému pohlaví jeho plnou humánní realizaci a rozvoj. Míra osvobození žen jako utlačovaného pohlaví, je mírou osvobození člověka, a tam, kde žena nemá žádnou svobodu a práva, se jich s jistotou nedostává ani velké většině mužů. Podle antifeministů feministky rozvrací rodinu. K tomu, že feministky rozvrací rodinu jako takovou lze říct jen jedno– je to lež! Mnoho feministek vychovává (se svými partnery) děti, některé usilují o rovnoměrné rozdělení práce v domácnosti a mohou se zaobírat i vlastní kariérou. To se navenek může zdát zpátečníkům jako rozvracení rodiny. Pokud ale umí sladit tyto věci, k rozvratu rodiny vůbec nemusí dojít. Co ovšem je třeba skutečně rozvrátit, je archaické ghetto patriarchální domácnosti, kde duševní a obecně lidský rozvoj ženy je uvězněn v koloběhu plenky, dřez, žehlicí prkno, mužova večeře, kde jsou ženě odepírány přirozené sociální a pracovní vazby, které každý člověk potřebuje pro svou realizaci. Žena je především člověk a život člověka nemůže být omezován na pohlavní reprodukci a úsluhu jinému člověku v rámci čtyř zdí „rodinného soukromí“. Naopak žena se musí stávat ekonomicky nezávislou na muži a lidsky nezávislou na životu v domácnosti, jen tak může být svobodnou a jen tak může mít rodina zdravé základy. Když je muž jediným donorem příjmů, žena se na něm stává závislou a ať chce či ne, vytváří se uvnitř rodiny „diktatura“, která může skončit rozvratem rodiny s mnohem fatálnějšími následky. Protože žena se většinou nemůže od muže odstěhovat, protože ji chybí právě finanční prostředky a tak dále, nemá například šanci utéct domácímu násilí. Navíc stát takovýmto ženám nedostatečně pomáhá. Pokud se některé ženy rozhodnou nemít děti (tak říkajíc emancipované – používané v hanlivém slova smyslu, protože emancipovaná žena je nebezpečná pro patriarchát jelikož odmítá nadřazenost mužů) nenese na tom vinu jen „chtíč“ po kariéře ale i diskriminace matek. Mít dítě se stalo břemenem, protože na základě toho mnoho žen nemůže najít práci, nebo o ni přijde, což je dáno tím, že dnešní systém chápe a oceňuje člověka především jako námezdní pracovní sílu užívanou k vytváření zisku, zatímco výchova dětí je brána jako neproduktivní, soukromá záležitost izolované jednotky rodiny. Socialismus nejenom rozděluje domácí povinnosti mezi muže a ženu a ulehčuje tak těžké břemeno ženě, které na ni uvrhl patriarchát. Socialismus především usiluje o socializaci tzv. domácích povinností – vznik široké sítě všem dostupných jeslí, školek, pečovatelek, rodinných restaurací, komunálních prádelen a čistíren s roznáškou apod. Zároveň oceňuje mateřství a výchovou nového člověka jako společensky užitečnou činnost, která musí být nejen oceněna, ale nesmí představovat ani žádné znevýhodnění rodičům. Proto socialismus předpokládá nejen garanci pracovních míst rodičům s dětmi, ale zajišťuje jim zachování všech pracovních a sociálních vazeb skrze organizovanou výpomoc, převedení na práci z domova, umožnění dálkového či naopak v komunitě rodičů organizovaného školení apod. Ghetto patriarchální rodiny se s konečnou platností otevře a péče o děti se stane věcí celé společnosti, aniž by samozřejmě došlo k zrušení přirozených citových vztahů mezi dětmi a rodiči. Socialisté pohlíží na ženy na takové, jaké jsou i s jejich přirozenými závazky vůči dětem a jejich fyziologickými odlišnostmi, a tak chtějí zapojit ženy do společenské výrobní a tvůrčí kooperace tolerující její zvláštnosti. Dima a Nikola, REVO Praha Akce 14 číslo 43 Obama v Praze – den první (4.dubna) Americký prezident Obama v důsledku devastujících efektů hospodářské krize přehodnocuje své plány na protiraketový systém v Evropě. Zarputile pro-radarová Topolánkova vláda protaktizovala svůj mariáš s přeběhlíky a dala se opozicí vykopnout ze Strakovky, když ještě předtím musela sklopit uši, stáhnout ocas a vzít zpět z projednávání svoji vlastní kolaborantskou iniciativu ohledně amerického radaru v Brdech. I prznitelé papíru z věčně „dnešních“ (tj. k režimu servilních) novin, „nezávislá“ a „nepolitická“ stádečka Havlovy mládeže a angažovaní umělci pro základny a zbrojení zklamaně připouští, že radar se jaksi odkládá. Zdá se, že jsme jen krůček od dosažení našeho cíle. Má tedy ještě nějaký smysl jít proti radaru demonstrovat do ulic? za KSČM, Ransdorf a Remek (no, eurovolby se blíží, je čas se zase lidem připomenout), matador a jedna z nejvíce charizmatických tváří protiradarového boje, starosta brdského Trokavce Jan Neoral a také režisér Zdeněk Troška. Europoslanec Ransdorf ve svém projevu odmítl přítomnost jakýchkoliv cizích vojenských základen na našem území, zatímco starosta Neoral se, jako již tradičně, zaměřil na padlou vládu modrých zločinců a její, v úvodu již připomenuté, pokračující vyhrožování velké většině českých občanů. Mezi projevy zazněl také pozdrav od polských účastníků našeho mezinárodního boje proti základnám, který, bohužel bez přece jen potřebného tlumočení, přednesl Dariusz Lekki z Katovic. Právě po něm následoval již zmíněný projev naší členky a rozené řečnice Dimy, dále méně povedený projev členky Socialistické organizace pracujících a řada dalších a dalších, zakončená až projevem organizace Vojáci proti válce. Snad byla ta řada projevů pod pálícím sluníčkem přece jen trochu dlouhá, a tak byl poslední řečník, který rozhodně nespěchal někam na vlak, přátelsky „popohnán“ potleskem obecenstva. Nutno sebekriticky přiznat, že k občerstvení účastníků akce v kratších pauzách mezi projevy příliš nepomohla ani reprodukovaná hudba. Zazněl sice známý a oblíbený protiradarový hit Kuš mistr Bush od kapely Dragon, ale vedle něj také poněkud svéráznější kousky, z nichž se mně Po ukončení všech projevů, které se tedy malinko protáhly, začal pochod k americké ambasádě po tradiční trase přes Mánesův most, U Lužického semináře a Mosteckou ulicí. Hned na Mánesově mostě došlo k vtipnému happeningu „topení Morany“ – v našem případě hned dvou reprezentantů světové zimy – George Bushe a Condoleezy Riceové. Obě pěkně provedené figuríny skončily po krátkém váhání, zda je ještě nezapálit, v chladivé vodě Vltavy, kde si je pak líný proud pomalu odnášel k štvanickému jezu. Jejich shození přivítali potleskem i výletníci na lodi, která se k mostu zrovna blížila. Hlavami mnohých z nás snad v tuto chvíli prošlo přání, aby takto jednou – ovšem po řádném a transparentním mezinárodním soudu s válečnými zločinci – skončily nejen figuríny, ale i ti, které reprezentují. Doufejme jen, že ve shození dvou Moran nebyl žádný podtext ve smyslu toho, že s Obamou a Clintonovou přichází jaro. Rozhodně má! Už proto, že stáhnout smlouvy Po této akci pochod pokračoval až před z projednávání v Parlamentu neznamená je ambasádu za soustavného a vzhledem k nižšímu rozcupovat na kousíčky. Už proto, že Obamova počtu účastníku dosti živého skandování. Zazněla zahraničně-bezpečnostní politika vůbec není tak například hesla: „Kdo se bojí referenda? jednoznačná a v případě postupu v Afghánistánu Topolánek, Klaus a Vondra!“, „Tady radar nebude!“, například nabrala daleko „jestřábější“ kurz, než „Referendum!“, „Čí jsou Brdy? Naše! Čí je radar? měla za Bushe. Už proto, že odložit něco není stejné Bushe!“, „Vypadněte z našich Brd! Nedáme vám ani jako s něčím nadobro skoncovat. A samozřejmě prd!“ či „Hanba vládě!“. Vše proběhlo dosti rychle a také proto, že právě naše hnutí a odpor proti pokojně a před velvyslanectvím pak organizátoři radaru vyjadřovaný v ulicích nutil akce pozvali účastníky na další parlamentní opozici k tomu, aby protest, který v neděli 5. dubna sama proti radaru vystoupila, byť jen pořádala Iniciativa NE základnám. na půdě oné milionářské žvanírny. Poté se již každý rozešel strávit Nezapomínejme, kdo s iniciativou zbytek pěkného dne po svém. pro základnu přišel, kdo ji tajil Celkově lze akci určitě hodnotit před pracujícími-voliči této země, jako povedenou, a to samozřejmě jak se Paroubek zprvu vysmíval i vzhledem k dobré prezentaci myšlence radarového referenda. REVO. Určitým zklamáním byl pro Nezapomínejme, že o podobě nás počet účastníků – nezastíráme, budoucí vlády a jejím vztahu k že jsme za nádherného sobotního radaru není vůbec rozhodnuto, odpoledne čekali větší návštěvu. že Topolánek, Parkanová a jim Na vině tu mohlo být víc faktorů podobní i ve svém pádu stále – slabší propagace (byly pouze radarem vyhrožují, mají stále chuť samolepky, nikoliv plakátky), médii sehrát svoji úlohu novodobých probíhající spekulace o zákazu akce Moravců, Háchů, Bilaků a Kolderů až (ten se ve skutečnosti týkal akce do konce. Odpor proti radaru, odpor původně nahlášené na stejném proti dalšímu zatahování Česka místě o den později iniciativou do amerického hegemonistického Ne základnám) a konečně také bloku a participace na jím vedených agresích a lupičských válkách musí Členka REVO právě přednáší svůj projev, v pozadí poslouchá mj. Ransdorf nebo Troška nezájem (nechuť?) KSČM se k této akci (na rozdíl od akce 31. ledna) stále znít ulicemi v celé zemi! veřejně připojit a více ji propagovat, I proto se v den 60letého výročí založení do ušních bubínků nesmazatelně přenesl zejména když se reformisté místo toho dali raději zastupovat NATO, vojenského paktu, který s americkou (a song zpívaný se zacpaným nosem na melodii vybranými prominentními jednotlivci a satelitními západoevropskou) agresivní politikou a závody Jarošovského pivovaru. Ale nakonec, byla to jen organizacemi. Ale to už je jejich volba. ve zbrojení úzce souvisí, konala v Praze další legrace. Demonstrace i pochod každopádně podle nás protiradarová demonstrace. Na Palachovo náměstí Méně legračně působil rozruch, který byl vyvolán naplnily svůj smysl v tom, že připomenuly, že boj ji formálně svolala koalice několika uskupení, z nichž kolem členů SMKČ a jeho sympatizantů (mezi nimiž proti radaru zdaleka nekončí a že, tak jak to řekla nejvýznamnější byla Liga starostů proti radaru a samozřejmě nechyběla Marta Semelová), kteří naše řečnice ve svém projevu, jsme to pouze my občanské sdružení Ne radaru. Součástí koalice byla na akci přišli s rudými prapory své organizace a sami – aktivisté v ulicích, pro něž demokracie i naše organizace REVO, která se kromě prodeje transparenty připomínajícími svévolně rozpuštěný není němohrou s jednou za čtyři roky se opakující svých materiálů prezentovala také podílením se na Komunistický svaz mládeže. Organizátor akce exhibicí planých slibů z úst politických šíbrů – na pořadatelské službě a zejména pak projevem, jehož Prokeš spolu s policií žádal okamžité schování koho se lze spolehnout, že necouvne, neotočí a plné znění si můžete přečíst na našich webových zejména těch materiálů, které připomínaly KSM, nezradí. Nečekejme laskavé přízně mocných ani stránkách. Fakticky ale většinu ze zhruba 400 což samozřejmě přivábilo pozornost novinářských řešení našich problémů skrze kuloáry parlamentů účastníků akce tvořili členové a sympatizanti KSČM. štěnic. Podle našeho názoru šlo o zcela zbytečný a jiných bordelů. Jako myslící a svobodomyslní Hlavním organizátorem celé akce byl ostatně člen incident a nedůstojnou (a dokonce ani policií lidé pokračujme v boji za svá elementární práva a bývalý pražský zastupitel této strany, Miroslav nevyžádanou) horlivost organizátora, který povýšil proti nepřátelům svobody sídlícím ve vládách, Prokeš. respekt k buržoasním autoritám nad solidaritu s generálních štábech a správních radách korporací Akce byla zahájena vcelku přesně na čas projevy persekuovanou levicovou organizací. Snad si příště živících se válkami a zabíjením. Jejich plány musí pozvaných hostů, mezi nimiž figurovala například stalinisté a reformisté vyřeší své spory už na Baráku být zmařeny! kandidátka do evropského parlamentu za ČSSD, Anna a nebudou je tahat na veřejné akce. Kdo je na to Ne radaru! Ne NATO! Čurdová, současní a znovu kandidující europoslanci zvědavý? Nikola, REVO Praha Květen 2009 AKCE 15 Obama v Praze – den druhý (5.dubna) Hlavním dnem návštěvy nového amerického prezidenta Baracka Obamy v Praze byla neděle 5.dubna. Stejně tak byla hlavním dnem protestů, které se týkaly dvou klíčových témat: radaru a klimatických změn. Klimatickým změnám se věnovali Greenpeace a jejich efektní akce na Nuselském mostě. Šestice profesionálů se na lanech spustila z mostu a vyvěsila obrovský transparent s nápisem „Bail out the climate“ (Vykupte klima).„Vkládáme do Obamy velké naděje“, hlásali do médií představitelé Greenpeace. Obama pak v Kongresovém centru na summitu EU-USA přislíbil, že se Spojené státy zapojí do nové směrnice o ochraně životního prostředí, která má být přijata příští rok v Kodani a která nahradí dosluhující Kjótský protokol. V době ekonomické krize ale patrně nebude takové nadšení do zavádění čistších, ale dražších technologií a Obama si toho je vědom, jak to ostatně s radostí oznámil český prezident Klaus po jejich krátkém setkání. případů, zato potvrdil typickou sebestřednost jejich skupiny. Od patnácti hodin se konala největší akce celého víkendu, demonstrace Iniciativy NE základnám. Členové REVO přišli v dostatečném předstihu a už půl hodiny před oficiálním začátkem rozbalili stánek a začali distribuovat své materiály. Zejména o naše nejnovější časopisy s nadpisem: „Vláda padla!“ byl enormní zájem. Evidentně si lidé chtěli tuto dobrou zprávu připomenout. Vedle časopisů a brožurek jsme rozdávali pozvánky na pietní akci REVO za Karla Kryla a vysvětlovali četným turistům, proč že se tu tato akce vlastně koná. Zejména mladý italský a starší japonský pár nám v odporu proti umístění americké základny vyjádřili velkou podporu. Až později mi došlo, že jsou to právě tyto země, kde mají s americkými základnami velmi neblahé zkušenosti. Ještě před vlastním zahájením projevů vystoupila na pódium punk-rocková kapela Cara Ben MC a pak už moderátorka akce Eva Novotná uvítala zhruba tisíc lidí, kteří na Václavské náměstí přišli i přes krásné počasí. Velice potěšující pro nás jako organizaci mládeže byla skutečnost, že velkou část z demonstrantů tvořili mladí lidé, z nichž mnozí byli na podobné akci poprvé (jak se nám při rozhovorech svěřili). První projev měl mluvčí Iniciativy NE základnám Jan Májíček. Ve své řeči pohotově reagoval Pochod Iniciativy NE základnám nakonec došel až ke Kongresovému centru na projev Baracka Obamy, který Vědět o sobě dalo i Humanistické hnutí, pronesl dopoledne před Pražským hradem. které používá strategii malých, ale mediálně Ocenil, že Obama vyzval k opuštění ideologie přitažlivých akcí. Tato metoda je ale neefektivní, studené války (které se stále drží i část českých pokud není kombinována s pořádáním velkých novinářů), ale varoval, že v pasáži o radaru Obama veřejných shromáždění a demonstrací, a na neslíbil vůbec nic. Nejprve poděkoval Čechům a to hnutí Nenásilí po odchodu z Iniciativy NE Polákům, že se tak vřele postavili k přijetí radarové základnám v podstatě rezignovalo. Fotka z a raketové základny a poté alibisticky uvedl, že jejich akce se tak objeví v novinách, ale nedávají pokud se Irán vzdá jaderného programu, může možnost zapojit se do jejich aktivit lidem, kteří se se USA vzdát protiraketové obrany. Premiér v nechtějí nebo se z časových důvodů nemůžou demisi Topolánek to dokonce interpretoval tak, stát profesionálními aktivisty. Už v sobotu že se tudíž na postoji USA nic nemění a že o radar rozvinuli Humanisté na mostě Legií nápis „Yes, we stále stojí. can say no to US military base“ (Ano, můžeme říci Po Májíčkovi přítomné pozdravil starosta ne americké vojenské základně). Heslo „Yes, we Trokavce, ale už i zastupitel Plzeňského kraje, can“ přitom bylo předvolebním mottem Baracka Obamy. V neděli brzo ráno deset aktivistů vítalo Jan Neoral, symbol boje místních občanů příchozí na Hradčanské náměstí nápisem „No proti základně v Brdech. Další mluvil novinář Star Wars“ napsaným na vlastních nahých tělech. a aktivista Štěpán Kotrba, který upozornil na pozitivní roli nezávislých médií a internetu Dopoledne se pak konal pochod „neviditelných“. v kontrastu s tím, jak neobjektivně o radaru Tuto akci udělali Humanisté už poněkolikáté, informovaly velké buržoazní mediální koncerny. tentokrát šli centrem Prahy a metrem dojeli ke Na demonstraci vystoupili i zástupci politických Kongresovému centru, kde je policie zastavila. stran. Za KSČM europoslanec Jaromír Kohlíček, Také jim zabránila rozvinout na Nuselském za ČSSD poslankyně Gabriela Kalábková a za mostě jejich transparent. „Je to poprvé od pádu Demokratickou stranu zelených Daniel Solis, její komunistického režimu, kdy je nenásilnému leader pro volby do Evropského parlamentu. průvodu občanů této země bráněno ve vyjádření V krátkosti demonstranty pozdravil i emeritní jejich nesouhlasu s politikou,“ uvedl naštvaný Jan profesor UK Erazim Kohák a režisér Zdeněk Tamáš. Jaksi zapomněl na desítky podobných Troška, který stejně jako Jan Neoral mluvil i na sobotní akci. Na závěr vystoupil s projevem ještě Jan Tamáš a mluvčí NE základnám Jana Glivická. Mezitím horní část Václavského náměstí přehradil kordón těžkooděnců. Iniciativa totiž deklarovala, že se po skončení akce vydá na pochod ke Kongresovému centru, což magistrát zakázal s odůvodněním, že by daný pochod zkomplikoval dopravu na magistrále. Nakonec se našel kompromis. Policie a úředníci nechají průvod pochodovat, ale po jimi vybrané trase. A ta vedla značně nezáživnou a zdlouhavou cestou přes Albertov a Výtoň. I když úroveň skandování byla poměrně slušná, většinu cesty se šlo vedlejšími prázdnými ulicemi. Na pochod se podle odhadů zkušeného počtáře Miroslava Prokeše vydalo 745 lidí, ale část náročný pěší výstup na Vyšehrad vzdala a na konci tak měl průvod asi 500 lidí, což je zhruba polovina z celkového počtu účastníků demonstrace. Na té nechyběl ani známý provokatér Šinágl, tentokrát byl ale nezvykle potichu. Že by u něj nastala smířenost s prohrou vlády, že tady radar zkrátka nebude? Mimochodem v sobotu 4.4. večer uspořádal Šinágl demonstraci na podporu radaru. Přišlo 20 lidí. Demonstraci na Václavském náměstí navštívil i anarchista Ondřej Slačálek. Rozdáváním (po grafické stránce nepříliš kvalitních) letáčků podepsaných „anonymní radikálové“ ilustroval nepříliš dobrý stav české anarchistické scény, která je vyjma antifašismu v poslední době takřka neviditelná. Členové REVO šli nakonec celou cestu až ke Kongresovému centru a náš výrazný červený transparent s nápisem: „Radar, rockets, go away, we wont die for USA!“ poutal pozornost fotoaparátů i občasných kolemjdoucích (viz. foto). Vedle REVO se během pochodu výrazně neprofilovala žádná organizace, což je trochu na škodu. Za hlasité a vytrvalé skandování i v malém počtu je třeba pochválit SMKČ, nástupnickou organizaci po zakázaném KSM. Rozhodně sehráli lepší než jen „parazitickou“ úlohu, jak jim někdo občas přisuzuje. I když byl počet účastníků menší, než byla naše optimistická očekávání, akce se dle nás vydařila. Organizace nezávislé mládeže REVO si pak vedle velmi dobrého prodeje svých materiálů a další propagace na veřejnosti připsala nalezení dalšího zájemce o členství. Pokud máte zájem se na boji proti nespravedlnostem a zvůli kapitalismu podíle i vy, kontaktujte nás a přidejte se taky! Fotografie z akcí ze soboty i neděle najdete na naší fotogalerii http://revo.rajce.net. Roman, REVO Praha O půvabu terorismu Recenze filmu Baader-Meinhof Komplex Před pár týdny jsme se konečně dočkali několikrát odloženého promítání filmu německého režiséra Uli Edela, BaaderMeinhof Komplex. Ti zběhlejší v historii 20. století již z názvu vědí, že film se točí kolem německé teroristické ultralevicové skupiny Rote Armee Fraktion (RAF), která svými útoky v 70. a 80. letech reagovala na policejní násilí, rozbití radikálního studentského hnutí i na agresivní politiku amerického imperialismu a jeho spojenců v jihovýchodní Asii a jinde ve světě. Film ukazuje vznik, činnost i konec první generace skupiny, přičemž se orientuje především na postavu Ulriky Meinhofové, která se k RAF dostala jako s rodinou žijící a spíše mainstreamová levicová novinářka. obchodnímu domu na protest proti zabíjení ve Vietnamu. Následně se setká s Ensslinovou ve věznici a nakonec ze své pozice asistuje osvobození Andrease Baadera, při němž je již zraněn člověk. Přidává se k zmíněnému páru a vzniká RAF. Film následně ukazuje život skupiny – útěk do zahraničí, vojenský výcvik v palestinském táboře v Jordánsku a následné teroristické útoky v Německu proti policii, americkým vojenským základnám i Springerově tisku. Snaží se přitom co nejvíce držet historické reality a vyvážit divákům přístupnou motivaci členů skupiny také náhledem z druhé strany barikády, kterou reprezentuje šéf spolkového kriminálního je ochotna nechat dát zabít svého přítele, který se ve výcvikovém táboře v Jordánsku dostane do konfliktu s Baaderem. Přesto mezi ní a dvojicí Baader-Enssliová zůstává po celou dobu distanc. Ta se později znovu prohlubuje a graduje ve vězení, kde příslušníci RAF čekají na svůj soud. Pro tvůrce příběhu bylo právě osobní odcizení Meinhofové vůči zbytku skupiny v konečném důsledku příčinou její smrti sebevraždou. Tato interpretace je umělecky poutavá, při důrazu filmu na faktografickou přesnost ale silně diskutabilní. Mnohé totiž nasvědčuje, že za smrtí Meinhofové (a dalších členů skupiny) byla ve skutečnosti vražda. Z mého pohledu by byl film naprosto dokonalý, právě pokud by skončil smrtí Meinhofové, od které celý Začátek filmu je velmi dynamický příběh také začal. Pokračování a rychle uvede diváka jak do filmu již nepřináší tolik nového, příběhu, tak do varu. Píše se rok kromě časové přímky zachycující 1967 a íránský diktátor, šáh Reza další útoky druhé generace Pahlaví s manželkou navštěvují RAF (vražda bankéře Ponteho, Operu v Západním Berlíně. státního zástupce Bubacka, Zatímco Meinhofová uveřejňuje zadržení rukojmí na německé svůj kritický článek, organizují ambasádě ve Švédsku a další) a vysokoškolští studenti protesty s tím spojeného adrenalinového přímo v ulicích. Protesty jsou vybití. Děj se na můj vkus příliš napadeny rozzuřenou šáhovou rozkouskoval a přeskakoval od ochrankou. Policie napřed přihlíží jedné „akce“ k druhé. Také se brutálnímu útoku a následně vytratila psychologická zápletka sama se psy, vodními děly a spočívající na rozporných obušky napadne dav studentů. Ti charakterech hlavních postav prchají ulicemi o život, když jeden a mizí i původní kouzlo a z nich, Benno Ohnesorg, padne silné erotické napětí hippiesa zemře poté, co jej fašistický teroristické komunity. Vedle policajt z blízka střelí do hlavy. Sebastian Blomberg jako Rudi Dutschke burcuje studenty na Berlínské univerzitě. záběrů z demonstrace proti Noviny, zejména ty patřící Axelu šáhovi musím ostatně jako jeden Springerovi, ale z násilí obviňují studenty. úřadu, Horst Herold, jediný důstojný protivník z nejlepších okamžiků filmu vyzdvihnout Springerův tisk volá po zastavení studentského skupiny. Film však nepopisuje jenom scénu s Gudrun Ensslinovou, čtoucí ve vaně hnutí za každou cenu. V dubnu 1968 je vůdce extrémní reakci členů RAF na vnější situaci, Trockého knihu „O Leninovi“, kterak do vany a mluvčí studentů, Rudi Dutsche, postřelen ale i následky, které si skupina, kvůli svému bez rozmýšlení pozve nově příchozího kluka, a těžce zraněn mladým antikomunistou. rozhodnutí bojovat teroristickými prostředky, kterého předtím nikdy neviděla. Takové scény Německá policie pokračuje v násilí. Američané nese sama na sobě. Ukazuje složitou a už bohužel později chyběly. Film si nicméně rozporuplnou spolupráci mezi nevyrovnaným až do konce zachovává svoje další přednosti ve Vietnamu páchají genocidu. až pološíleným radikálem Baaderem a při – technickou dokonalost, precizní ztvárnění V této situaci se mezi radikálními studenty něm stojící Ensslinovou, pro které je všechno akcí, perfektní zvukovou kulisu a důraz na pozvolna rodí myšlenka budoucí RAF, která menší než teror již koketováním s buržoasií, objektivitu a faktografické zpracování. Tři proti teroru státu postaví teror gerily. Jádrem a intelektuálkou Meinhofovou, která pojímá hodiny dlouhý Baader-Meinhof Komplex vás budoucí skupiny je pár Andreas Baader a terorismus jako doplněk teoretické kritiky prostě rozhodně nebude nudit. Na to můžete Gudrun Ensslinová. Meinhofová napřed píše „fašistického státu“ a kapitalismu. Meinhofová vzít bombu! článek obhajující jejich žhářský útok proti se pod vlivem Ensslinové při integraci do RAF Nikola, REVO Praha nejprve zbavuje vazeb na vlastí děti a dokonce Najdi si Revo na MySpace: www.myspace.com/organizace_revo videa na YouTube kanálu Reva: www.youtube.com/organizacerevo Revo na wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/REVO Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net Napiš nám na ICQ: 494-438-907 Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš války a okupace? Štve tě šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco dělat? Tak se přidej k REVO! [email protected] www.revo.cz.tc
Podobné dokumenty
Zde - Anticapitalista.com
pesimismus. A do toho
ještě přišel „podvodník
století“,
Bernard
Madoff, který své klienty
– zejména z řad sobě
blízkých prominentních
amerických Židů, ale
třeba také Royal Bank
of Scotland, Nomur...
KOMUNISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE
Jeho dalším, nemén d ležitým úkolem, byla ochrana vládnoucích t íd na
Západ p ed ob any vlastních zemí
NATO. Proto, když se nap íklad rozhodli pracující a mládež vzít v roce
1968 ve Francii své osu...
Herberk No 10 formát PDF
v roce 2003 s příznačným názvem Pacifismus se šíří jako mor. Ani já nemám o nějakém všeobecně
prospěšném pacifismu vysoké mínění. Ale i ti, kteří jím v teple svých kanceláří, bytů, u svých knih
a p...
Staroříms\é lázně v oase Gafsa.
trpělivosti živé uhlí v srdcích horníků rozpraskalo se opět v plápolající oheň revolty.
Jednoho dne četla jsem v novinách výrok
guvernéra Ammonse v Coloradu, že Matce Jones byl zakázán přístup do j...
Seznam zastávek zařazených do systému AMSBUS
Budišov n.Bud.,Guntramovice,hor.konec
Budišov n.Bud.,Guntramovice,střed
Bukovice
Bukovina u Přelouče
Bukvice
Bušín,ObÚ
Bylany
Bystřice (JC)
Bystřice n.Pern.,aut.nádr.
Bystřice n.Pern.,Divišov
Bystř...