Talent ze supliku6-sbornik

Talent ze šuplíku
Almanach prací 6. ročníku literární soutěže
v poezii a próze
Vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín
2013
Úvod
Pár slov úvodem
Jsou léta bohatší a léta chudobnější. Letošní ročník je pravděpodobně úrodou toho roku chudobnějšího. Možná jste byli odrazeni
naší přísností, možná menší propagací, možná je to příznak doby, kdy
obecně na literaturu zbývá méně času, možná ještě něčím úplně
jiným... Faktem však zůstává, že letos dorazilo vašich příspěvků
o něco méně než v ročníku minulém. To by však vůbec nemuselo
vadit. Množství není v tomto ohledu tím správným vypovídajícím
parametrem.
Prací se přece jen však sešlo tolik, že bylo z čeho vybírat. Přesto
jsme se však společně rozhodli, že tentokrát udělíme ceny pouze
v jedné společné kategorii. Důvodů bylo více, tím nejzásadnějším pak
skutečnost, že příspěvky prozaické svou kvalitou nad příspěvky
v kategorii poezie kvalitativně zvítězily.
Děkuji kolegům z poroty, jmenovitě Lucii Strbačkové, Lence
Plačkové, Haně Pekárkové a Daliboru Malinovi, za spolupráci
v porotě. Na pořadí vítězných příspěvků se porota jednomyslně
shodla. Domníváme se, že oceněné práce by našly své místo i na
stránkách literárních periodik.
Nezbývá než se rozloučit se slovy: pište dál. Rádi si vaše práce
přečteme i v příštím ročníku, který pravděpodobně přinese jisté
změny.
Pavel Kotrla, předseda poroty
2
Poděkování
„Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí.“
Miroslav Horníček
Jako poděkování a výraz obdivu k vám všem, kteří jste poslali své
příspěvky do literární soutěže Talent ze šuplíku, jsem si dovolila
použít citát od Miroslava Horníčka. Charakterizuje totiž velmi výstižně
práce, které se v letošním ročníku sešly. Styl psaní, použití jazyka,
úprava, myšlenková linie, způsob vyprávění, byl v každé práci výrazně
odlišný a osobitý. A o to nám jde. Dát prostor všem, kteří umí a chtějí
své pocity zachytit na papíře bez ohledu na své okolí a kteří mají
odvahu dát do těchto pocitů nahlédnout i někomu „z venku“.
Možná jste byli zklamaní, že jste nevyhráli právě vy, ale věřte, pro
nás jste vítězové všichni!
Hana Pekárková, MVK Vsetín
3
Ocenění
Poezie a próza
1. místo – Jan Švancara
2. - 3. místo – Tereza Ptáčková
2. - 3. místo – Lucie Nedbalová
4
Jan Švancara
Boží muka
Byl to přesně ten den, kdy do práce jedete v bundě a cestou domů se potíte v
košili. Krásné říjnové odpoledne a já jsem šel takříkajíc na vzduch. Pochybnosti
stran toho, zda mi k něčemu bude bunda, byly na místě.
„Co když se rychle ochladí,“ odsekl jsem Bětce, protože právě před ní a před
děckama jsem měl v levé kapse schovanou krabičku cigaret. Bunda tedy byla
nutná za každého počasí.
Polní cesta mě vedla mírně vzhůru. Domky se postupně ztrácely z dohledu a za
zatáčkou se objevila známá silueta božích muk. U nich jsem sedl do suché trávy
a opřel se o obnažené cihly vyhřáté sluncem.
***
"Nenabídneš mi?" řekl najednou a já jsem si teprve všiml, že vedle mě vlastně
někdo sedí.
Zaváhal jsem odkud ho znám, ale jeho vzhled a oblečení mě nenechaly dlouho
na pochybách.
"Ty kouříš?" divil jsem se. "Vždyť to není zdravé a navíc tvůj tata tě určitě vidí."
Usmál se. "Myslíš, že to škodí zdraví víc než toto?" ukázal prstem na svůj bok."
"Máš recht, kdybych já měl chronický pneumotorax, tak mi asi taky Bětka
nebude to kouření mít za zlé," dal jsem mu zapravdu a natáhl k němu ruku s
otevřenou krabičkou kamelek.
"Velbloud, zatím jsem se vždycky zmohl jen na osla," řekl zvesela.
5
"Copak, s Bětkou vám to nějak drhne?" zeptal se po chvíli.
"Ále, Bětka je pořád fajn ženská. Jen už to po těch letech není ono. Přes den
oba v práci, z práce jde ona do kostela a večer doma je pak studená jak psí
čumák. Co pak to je nějakej manželskej život? Už to není holt ta mladá holka,
které bylo jedno, že nemáme peníze, hlavně že jsme spolu. Třebas v jedné
cimře."
"Jo jo, to znám," pokýval soucitně hlavou.
"Mám pocit, že se víc než o mě stará o děcka, o domácnost, hypotéku a tak."
"No jo, to mi povídej," zase pokýval hlavou.
To už mě dopálilo.
"Hele beru, že chceš dát najevo, jak mě chápeš, ale tohle trochu přeháníš. Já
nejsu tak blbej, jak vypadám. Náhodou jsem ten tvůj životopis četl a vím, žes
nikdy žádnou ženskou neměl. Tak buď rád a nesnaž se mi namluvit, že mě
chápeš. Ženskou, která si stěžuje, že nemá co na sebe a pak jde a koupí si
nemlich ten samej svetr, kterej jí visí fungl ve skříni, nepochopíš ani ty se svou
vševědoucností."
"Asi jsi nečetl pozorně," nedal se vůbec rozhodit.
"Jak to? Chceš říct, žes někoho měl?" Čekal jsem bulvárního sólokapra.
"Samozřejmě, přece církev - nevěsta Kristova - jsme spolu už nějakou dobu. Za
ta staletí mi jak se patří přibrala, zpohodlněla no a na peníze je, darmo mluvit."
"Dva tisíce let. To musí bejt muka. Upřímnou soustrast. Dáš si ještě válec?"
Nečekaje na odpověď jsem mu nabídl.
6
Labužnicky potáhl a obrátil list.
"Že ty se nestavíš do kostela?"
"Vždyť já v tebe nevěřím," chtěl jsem říct, ale vzhledem, k tomu, že mě už stáhl
o dvě cigára, tak jsem rezignoval: "A co bych tam asi tak jako dělal?"
"Třeba bys mohl pro začátek spravit topení. Ženský to neumí a pan farář už na
to pořádně nevidí."
"Aha, ty myslíš...že proto Bětka?"
Významně mlčel.
***
Den nato mi to nedalo. Před chlapama jsem se trochu styděl a tak když jsme
skončili šichtu, vzal jsem si vercajk a řekl klukům jenom, že mám ještě nějakej
čocht a na pivo dnes nejdu.
Měl jsem štěstí. Kostel byl otevřený a farář ve zpovědnici. Hned když mě uviděl,
bylo mu jasné, že jsem se do kostela dostal jak Pilát do kréda. Nečekal tedy, že
k němu zakleknu, ale vyšel za mnou.
"Copak vás sem přivádí?" zeptal se starý pán.
"Posílá mě váš šéf. Mám vám spravit topení."
"Á vás posílá pan děkan."
"Kdepak, ještě vyšší šéf," odpověděl jsem a než aby se pan farář začal vyptávat
na celou církevní hierarchii, převzal jsem iniciativu: "Tak kdepak máte ten
bojler?"
Pan farář mě zavedl do sakristie, a ukázal, co by bylo třeba spravit.
7
"Až budete chtít nový, tak tento můžete poslat rovnou do technického muzea
jako exponát," zhodnotil jsem stáří ohřívače a nechtěně tím spustil páně
farářovu přednášku o historických zajímavostech a kuriozitách místního kostela.
"No ale tím, jak je to tu všechno památkově chráněné, tak by nás celková
rekonstrukce vyšla asi na třicet miliónů." zakončil kněz svůj výklad.
"Nechci vám do toho mluvit, důstojnosti, ale tak za tři čtyři mega byste měl
novostavbu kostelíka se vším všudy. Nebylo by to sice tak nóbl, ale aspoň by
tam bylo sucho teplo a ženský by viděly do kancionálů a do kropenky byste na
zimu nemusel dávat fridex. Kostel nechte památkářům, ať si z něj udělají
muzeum a postavte něco pro lidi," hodil jsem hasák do brašny na znamení, že
jsem s opravou hotov.
"Mockrát vám děkuju a pán Bůh zaplať za tu práci," loučil se se mnou pan farář.
No jo pánbůhzaplať, to se to řekne. Ten už mi visí dvě cigára, pomyslel jsem si a
posbíral rychle zbylé nářadí. Chtěl jsem zmizet dřív, než se první ovečky začnou
scházet na růženec. Nemusí zítra celá hospoda vědět, že teď dělám zadarmo
kostelníka.
***
"Pozdravuje tě pan farář, a posílá ti bundu, prý sis ji dnes zapomněl v kostele," s
tázavým úsměvem povídá Bětka poté, co se večer vrátila ze mše. Nechal jsem ji
tam stát s její otázkou v očích. Cestou do předsíně k věšáku jsem pro jistotu
zkontroloval obsah levé kapsy. Krabička tam byla to ano. Ale na rozdíl od té
poloprázdné, kterou bych tam čekal, nahmatal jsem hladký neporušený povrch
celofánu. Že by pan farář? Nebo že by Bětka od radosti, že jsem poprvé od
svatby vstoupil na posvěcenou půdu? Nebo že by snad takhle vypadalo to
pánbůhzaplať?
***
8
Ležel jsem už v posteli, když Bětka přišla z koupelny. Zhasla a vklouzla ke mně
pod peřinu. Krásně hřála.
"Za to ti na mukách udělám novou omítku, ať mě při tom třeba někdo vidí",
pomyslel jsem si.
Výsada králů
Zítra ráno se mám hlásit v léčebně u doktora Vágnera," oznámil jsem lakonicky
rodičům, že jejich čerstvě s červeným diplomem promovaný syn se bude nadále
věnovat psychiatrii.
Soudě podle pohledů, které na mě obrátili, byli asi trochu zaskočení, nicméně
mohli být rádi, že se mi podařilo sehnat práci v našem městě a že nezůstanou
sami. To, že se jedná zatím o zaškolení, v jehož rámci se postupně podívám na
všechna pracoviště, jsem si už nechal pro sebe.
"Hlavně buď, Jeníku, na lidi hodný," nabádala mě starostlivě maminka.
Táta, ten mě vybavil třemi praktickými radami: "Moc nemluv. Nedělej, že
všechno víš, nikdo to od tebe nečeká. A hlavně choď včas. Včasnost je výsada
králů. Vždycky raději o hodinu dřív než o minutu později."
Tátovy rady jsem si vzal k srdci.
Když jsem večer jel s kamarády trochu oslavit své i jejich úspěchy, zařekl jsem
se, že musím hlavně brzo domů, abych ráno nezaspal. Jenomže šest let
poctivého studia medicíny vás nepřipraví na úskalí nočního života. Láhev
kolovala, bylo veselo a stalo se, že jsem popil víc, než jsem měl v úmyslu a
zdržel se déle, než jsem měl v úmyslu.
V hodině spíše ranní než noční jsem zázrakem chytil balanc na bicyklu a vydal se
na klikatý kilometr cesty domů. Silnice byla prázdná a mně se na ní jakž takž
dařilo držet. Dokonce i osamělý automobil měl dost místa na to, aby mě
předjel. Zvolna přibrzdil u krajnice. Vystoupili z něj dva rozesmátí muži a šli ke
9
mně. Ten, co neřídil, něco prohodil a natáhl ke mně ruku, stejným gestem jako
toho večera už pár mých kamarádů. Převzal jsem od něj štafetu a mocně si
přihnul.
"Tohle není na pití, mladej," zasmál se. "Budeme dělat dechovku."
"A já mám jako hrát na klarinet, nebo co?" zeptal jsem se ho nechápavě.
"Koukám, že ty ani do ničeho foukat nemusíš, je jasný, že takhle dál jet
nemůžeš," řekl rozhodně ten, co řídil. "Nechcem z toho dělat vědu, nasedni a
řekni, kam chceš hodit, a jakože se nic nestalo. Co ty na to?"
Strážníci vypadali, že by nad tím přestupkem skutečně zavřeli oči, tedy že by to,
jak se říká, řešili domluvou. Mně v hlavě znělo tátovo raději o hodinu dřív než o
minutu později, a protože na hodinky jsem pořádně nedokázal zaostřit, požádal
jsem, zda by mě neodvezli na mé budoucí pracoviště. Chvíli mi to rozmlouvali,
ale já jsem trval na svém. Co měli chudáci dělat. Vždyť ono to nakonec bylo v
souladu s jejich předpisy. Naložili mě a jelo se.
***
"Dobré ráno pane kolego!" zahlaholil doktor Vágner přednosta protialkoholní
záchytné stanice. Než jsem si stačil uvědomit, proč jsem se probudil v erárním
pyžamu, abych se mohl začít náležitě stydět, dodal dobrácky: "Nějak jste si nám
do té práce pospíšil, co?" A bez dalšího komentáře mi podal aspirin a sklenici
vody.
Oblékal jsem se s pocitem, že to nejhorší mám už za sebou, a ať udělám cokoli,
můžu si jen vylepšit renomé. O mém nepovedeném entrée se chvíli vykládalo,
ale všichni to vzali, tak, že jsem holt „mladej a blbej“, což by se mělo časem
srovnat.
10
"No a měli pravdu. Inu posuďte sami. Mladej už moc nejsem," usmál se primář
Švehla na překvapené mladé kolegy.
"Tak teď možná tušíte, co mi pomáhá dívat se na těžce intoxikované pacienti
jako na lidské bytosti v celé jejich důstojnosti. Vždycky si říkám, že možná jen
někdo přišel dřív do práce."
Terapie
„Tak vám pane doktore pěkně děkuju,“ durdil se v leže na otomanu spisovatel
Vrána. „Spaní jste mi napravil, to jo, ale s psaním mám teď utrum.“
„To mi prosím vysvětlete, jaké problémy máte s psaním a jak to souvisí s naší
psychoterapií?“ otázal se profesionálně klidným hlasem doktor Niederle a
zvolna se napil ze šálku s kávou. Měl doma třítýdenní dvojčata a tak několik
porcí silné kávy byly teď pro něj jediným prostředkem, jak při psychoterapii
neusnout. Kdyby tak jeho klienti věděli, jak jim to kanape závidí.
„No nemám inspiraci, je šlus. Nemám o čem psát. Já vám spím tak tvrdě, že se
mi nezdají žádný sny. Já se ráno probudím, sednu k počítači a nic. Není múza nebudou knížky. Jsem vyřízenej.“
„To chcete říct, že jste se dříve při psaní inspiroval tím, co se vám zdálo?“ zeptal
se stále klidný doktor a udělal si krátkou poznámku do bloku.
„No jistě, vo ničem jiným jsem nikdy nepsal. Všecko to byly moje sny.“
„Počkejte, to mi chcete říct, že i Čtyřicet loupežníků, jste napsal jenom podle
snu?“ vyhrkl doktor Niederle se zaujetím dychtivého čtenáře.
„No jasně, to se mi zdálo, když jsme byli na víkend u tchýně.“
„A Tři měsíce s Henrym?“
11
„To jsem měl angínu a vysoký horečky, panečku to byly sny?“
Doktor mírně svraštil čelo a podezřívavě pokračoval: „A Pohřeb v Ulánbátaru?“
„No to se mi zdálo v letadle, cestou na dovolenou do Thajska. Jó, možná vám to
přijde nespravedlivý, že si někdo letí k moři a cestou se mu zdá sen, za kterej
pak dostane cenu Aloise Jiráska, ale je to tak. Všecko jsem napsal podle snů. To
si můžou v literárkách klidně psát o tom, že mě životní moudrost vede od
obsáhlých románů k intenzivnímu minimalismu krátkých próz. Hovno
moudrost! Mám problémy s prostatou, tak se mi zdaj krátký sny. To je celej
minimalismus. Jenomže teď je šlus. Jsem vyřízenej.“
„Nesmíte se na to dívat tak pesimisticky, jistě se s tím dá něco udělat,“ ozval se
doktor Niederle, kterého doušek kávy opět vrátil do profesionálního postoje.
„To že teď dobře spíte je pro nás úspěch. Inspiraci pro psaní můžete najít jinde,
ale kvalitní spánek ničím nenahradíte.“
„Jinde, jinde, to se vám to řekne. Ale pověste mi, kde má chlap jako já vzít
inspiraci. Vždyť já nemám dobrodruženej život, neběhám za ženskejma a
nejsem žádnej bohém. O čem mám prosím vás asi tak psát.“
Spisovatelovo lamentování doktora dopálilo: „Tak se musíte trochu koukat
kolem sebe. Nemusíte psát zrovna o sobě. Ale víte co je kolem vás lidí, kteří
mají pohnutý osud. Já to musím vědět. Mě s tím chodí přímo sem. Tady si
lehnou. No ukažte pustě mě, já vám to předvedu,“ vyskočil doktor ze židle a
vystřídal na otomanu překvapeného literáta.
„Tady se takhle natáhnou a spustí…třeba…třeba“, doktor Niederle chvíli hledal
nějaký dostatečně obecný příklad, který by mohl uvést a spisovatel Vrána už
sahal do kapsy pro notes. Nicméně ta chvilka ve vodorovné poloze unavenému
doktorovi stačila. Tužku už pan Vrána nehledal. Bylo mu jasné, že
z pravidelného oddechování mu námět k psaní nekápne
12
„Tomu se asi taky nic nezdá“, zabručel si pro sebe a rozpačitě usedl za doktorův
stůl.
***
„Mistře, nemohla bych se tam jmenovat Renata, mě se to jméno vždycky tak
líbilo,“ zaslechl doktor v polospánku povědomý ženský hlas.
A zastřený baryton odpovídal: „Ale jistě, vždyť je to přece váš příběh. Já stejně
budu u všech postav měnit jména, to jen doktorovi do kartotéky to musím psát
se vším všudy.“
Doktor Niderele překvapeně otevřel oči. Neudivilo ho ani tak to, že usnul ve své
vlastní ordinaci, ale s překvapením koukal na dvojici sedící v družném hovoru u
jeho vlastního psacího stolu.
„Á pane doktore,“ zahlaholil spisovatel Vrána, „mám vás pozdravovat od pana
Šlezingera. „Tady od něj máte peníze za sezení a objednal jsem vám ho zase za
čtrnáct dní. To vám je panečku zajímavej chlap. A tady paní Bobrovská, by prý
přišla hnedka za týden, jestli se vám to hodí.“
Vedle evidentně spokojeného Vrány seděla nyní usměvavá neurotička paní
Bobrovská. Tři dvousetkoruny ležely na papírové složce z kartotéky. Složka byla
o poznání tlustší, než si ji pamatoval a za jméno Ivan Šlezinger bylo připsáno
Záhada dospělého dítěte.
První případ
Budík zvonil, i když noc byla ještě černá jako svědomí průměrnýho senátora. Po
paměti jsem sáhl na noční stolek a kolíkem na zadní straně chronometru otočil
v protisměru ve snaze získat čas. Pak mě napadlo otevřít oči a vyndat hlavu
zpod polštáře. Podle slunce mohlo být skoro poledne.
13
Místo snídaně jsem si dal sklenku něčeho, co vzdáleně připomínalo bílýho
medvěda, ale nebyla v tom cítit ani vodka ani likér. Vyrazil jsem vstříc
povinnostem všedního dne. Vždyť už bylo na čase.
Něco mi říkalo, že jdu pozdě. To něco byl vrátnýho prst významně ukazující na
hodiny.
"Vy jste Marlowe?" podíval se na mě zpytavě.
"Jo, už to tak bude," odtušil jsem.
"Dneska jste si nějak přispal co?"
"To bych řek. Měl jsem včera těžkej den."
"Hádám, že ho dnes budete mít taky," dodal škodolibě portýr.
"Nic jinýho jsem v tomhle podělaným městě ani nečekal." sykl jsem přes
rameno.
Měl jsem v úmyslu se posadit za stůl, dát si nohy nahoru a ještě si v klidu
zdřímnout.
Nevyšlo to. Chodbou proti mně kráčel ředitel. Ta chodba byla vymetená víc než
jeho hlava a tak si mě všimnul.
"Hej Marlowe," křikl na mě."Dlouho jsem tě tu neviděl."
"To bude asi tím, že jsem tu dlouho nebyl, řediteli. Co jste zakázal v celé budově
kouření, mám s docházkou trochu problém."
"Jsem ochoten nad tvou absencí zavřít oči, Marlowe."
"Hádám, že zato ode mne budete něco chtít."
"Hádáš správně, Marlowe, jsi dost bystrý."
"Když to říkáte vy, řediteli, tak to zpochybňovat nebudu."
"Proto že jsi tak bystrý, mám pro tebe jeden diskrétní úkol."
Mám svejch úkolů dost a po žádným dalším, natož diskrétním, netoužím,
nejsem však v situaci, kdy bych měl trumfy v ruce a tak jen významně mlčím.
Tak významně jak se jen dá.
"Marlowe, potřebuji vědět, kdo na pánských záchodech o mně napsal něco
velmi neuctivého." Řekl to hlasem tak rozhodným, že by ho neposlechl ani
14
slepeckej pes, ale já byl v maléru a poslechnout jsem prostě musel.
"Slyšel jsem, řediteli, že je tam napsáno...," trochu jsem se zarazil, zda to mám
vyslovit, "ŘEDITEL JE VŮL".
"Ano, to je pravda," pokýval vážně hlavou.
"Tak proč vám to vadí, když je to pravda?"
Vytřeštil na mě oči jako nebožtík na koronera a já se raději dál neptal.
"Dobrá jdu na to, ale doufám, že pak dodržíte slib," ujišťoval jsem se.
"To si piš, Marlowe."
"Raději nic psát nebudu, ještě bych to pak musel vyšetřovat," pomyslel jsem si,
ale řek jsem něco, co se výrazně podobalo slovu DOBŘE.
Najít pánský záchodky nebyl až takovej problém. Naštěstí tu nebyla ani noha
ani jiná končetina, která by mě rušila při práci. Šel jsem na jisto. Nápis byl v
první kabince na dveřích. Zavřel jsem je za sebou zamčel a usadil se na mísu. Při
prvním pohledu na text mi bylo jasný, že ten rukopis odněkud znám. Když jsem
nápis konečně dočetl, byl jsem si jistej.
"Už víš, kdo to byl?" Zeptal se ředitel poté, co mě usadil naproti svému psacímu
stolu.
"Ano, řediteli. Psal jsem to já."
"Myslel jsem si to," odvětil s ledovým klidem ředitel, "proto jsem tě tím
případem pověřil. Nikdo jiný by tvůj rukopis nepoznal."
"Vy jste pěkně mazanej, řediteli."
"Proto tu dělám ředitele," zazubil se samolibě.
"Je mi jasný, že mě nyní za ten nápis potrestáte, ale když jsem vyřešil případ,
splníte, co jste slíbil?" připomněl jsem řediteli jeho závazek.
"Samozřejmě," odpověděl ředitel.
Vytáhl ze zásuvky papír se záznamy mé nepřítomnosti. Položil jej před sebe,
podepřel si bradu a zavřel oči. Zdálo se, že přemýšlí.
Nepřemýšlel. Hned oči zase otevřel a řekl:"Hotovo, dodržel jsem, co jsem slíbil."
A mě bylo jasný, že jsem dostal velkou lekci do života. Od teď si budu
15
pamatovat, že když někdo zavře oči, musím sebrat, co se dá.
"Vy jste teda vyčůranej jak díra do sněhu, řediteli."
"Právě proto tu dělám ředitele," prohlásil lakonicky.
Odcházel jsem od ředitele s pocitem, že jsem prohrál, co se dalo a ještě něco
navíc. Teď jsem ještě víc toužil, posadit se za svůj stůl a aspoň si konečně
zdřímnout, což by byla první pozitivní věc v tomto podělaným dni.
Sotva jsem však otevřel dveře, ozvalo se nepříjemnou fistulí:
"Zase pozdě, Marlowe!"
Znělo to tak vysoko, že jsem si musel stoupnout na špičky, abych tomu rozuměl.
Změřil jsem si pohledem dámu, která stála u okna. Míry měla 90-60-90, tedy
váhu věk a momentální tepovou frekvenci. Bude tedy lepší ji nedráždit.
Lovil jsem v paměti, zda ji odněkud znám, ale marně. Na ženský ve věku mý
babičky holt nemám hlavu.
"Poslyšte, madam, nechci být netaktní, ale my se odněkud známe?" otázal jsem
se, co možná nejdiplomatičtějším tónem.
"Právě že skoro neznáme, Marlowe! A to je, vzhledem k tomu, že jsem tvá
třídní učitelka, dost špatné.“
Tereza Ptáčková
Stín říšské orlice
Marina zabořila hlavu do polštáře černé tmy a rozplakala se. Co s ní teď
bude? Neuměla německy, nevěděla, co znamenal velitelův rozkaz. Seděla v
tmavé místnosti bez okna, v koutě nahmatala jen odhozenou deku a schoulila
se do ní. Čekala, kdy se rozrazí dveře a v nich spatří tmavou postavu toho
německého ďábla. Seděla tak už druhý den, aspoň se jí to zdálo, jak odhadovala
16
podle měnící se intenzity slunečního svitu, který pronikal škvírami v dřevěných
stěnách. Bože, byl to hrozný okamžik, když u nich v noci zabušili na dveře vojáci.
Srpnová noc roku 1942 hřála létem. Obloha však zůstala tmavá, bez
hvězd. Šestnáctiletá Marina zatoužila alespoň na chvíli s vrstevníky zapomenout
na válečné dny, sejít se v lese na Fěrtušku, na místě, které dříve oživovala
hudba, tanec a radostné mládí. Malá mýtinka uprostřed lesa na kopci za vesnicí,
krytá ze tří stran vysokými stromy, se zdála být bezpečným místem i teď. Němci
už několik dní neprošli vesnicí a lidem se každým okamžikem bez přítomnosti
uniforem s říšskou orlicí dýchalo lehčeji. Rodiče však Marině nedovolili opustit
po setmění dům. Ačkoliv si pohrávala s myšlenkou na útěk, cestu znala, na
Fěrtušek by ji nohy donesly za chvilku a třeba i poslepu, přece jen nakonec
poslechla. Nechtěla rodiče trápit. Stačí, že není dne, aby si nevzpomněli na
jejího staršího bratra nasazeného na práce v Reichu. Marina ležela v posteli a
poslouchala ticho noci, občas někde zaštěkal pes. Nemohla usnout, vzpomínala
na dobu, kdy byla malou holčičkou, na svoje starší kamarádky, na známé lidi,
které Němci odvlekli pryč. Vzdychla. Z kuchyně se ozýval tikot hodin, jinak
panoval všude klid. Zem snad na chvíli zapomněla, že je na frontách denně
kropena ranami z kulometů a zalévána krví lidí, kteří se nikdy nesetkali ani tváří
v tvář, a přesto se nelítostně zabíjeli. Proč vlastně bojovali?
Vtom se ozvala střelba. Marina ztuhla. Srdce se jí zastavilo. Kde to? Proč?
Který nešťastník? Posadila se a zamžikala do tmy. Chvíli na to přiběhla matka,
vrhla se k její posteli a začala ji objímat.
„Marino,“ hladila ji po vlasech, jakoby nemohla uvěřit, že opravdu drží svou
dceru v náručí.
„Maminko, co sa stalo?“
„Marino, v hoře sa střílá. Tatínek praví, že to je snáď od Fěrtušku…“
Marině se zastavilo srdce podruhé, ale hned se jí rozbušilo o to divočeji. Hlavou
jí prolétla jména a obličeje všech přátel, kteří se srdnatě chystali na veselý
večer. Mimoděk pohlédla na postel u okna. Matka se tam taky otočila.
„Jozéfku, spi,“ uklidňovala dvanáctiletého chlapce, Marinina bratra.
Ale dítě nemělo na spánek ani pomyšlení, chlapec seděl na lůžku mlčky,
zaraženě. Nastražoval uši do tmy. Venku se rozštěkali psi, a když vlna jejich
štěkotu přešla celou vesnicí, rozhostilo se opět ticho. Do místnosti vstoupil
otec. Marina na něho pohlédla, ve tmě rozeznala, že jí mírně pokynul hlavou.
Nepromluvil však, jeho rty zůstaly pevně semknuté. Věděla, že myslí, na to
stejné co ona. Kdo všechno zaplatil za nerozvážnost mládí? Čtyři postavy
naplňovaly místnost mlčenlivostí. Nikomu se nechtělo promluvit, nikomu se
nechtělo odejít. Zůstali tak hodnou chvíli. Vyrušilo je až hlučné bušení na dveře.
„Tür auf!“
17
Křik a dupot nohou venku prozrazoval, že skupina německých vojáků nepřišla
na obyčejnou obchůzku.
Bušení se ozvalo silněji.
„Tür auf!“
Otec se vzpamatoval. Matka si zakryla rukou ústa.
„Bože dobrý, snáď vyrazíja dveře,“ vzlykla, „co s nama bude?“
Otec už mezitím vojákům otevíral. Sotva stiskl kliku, německý velitel zvenku
dveře prudce rozrazil. Jeho pohled padl na muže.
„Der tschechische Hund!“ Udeřil Marinina otce do obličeje, až padl k zemi.
Matka vešla do kuchyně, kam se nahrnuli vojáci. Otec se objevil za nimi.
Venkovní dveře zůstaly otevřené. Německý velitel vykřikoval rychle a zlostně
svoje požadavky. Marina, která se zatím nepohnula z postele, se otočila k oknu.
Všimla si, že v sousedních dvou chalupách pod nimi se rozsvěcí světla a
zpozorovala nějaký pohyb osob venku. Znovu se rozezněl štěkot psů. Vojáci
tedy asi přišli z lesa, jejich chalupa stála lesu nejblíže. Svitla jí naděje - možná
nikoho nechytili. Pak ale bůhví jak se rozdráždění Němci pomstí tady.
Ačkoliv Marinin otec uměl trochu německy, velitelovým rychle štěkaným
příkazům ani při nejlepší vůli nerozuměl. Snažil se mu to vysvětlit, snažil se mu
omluvit a poprosit ho, aby mluvil pomaleji, ale velitel nebyl s jeho odpověďmi
spokojen. Mračil se stále zlověstněji.
„Entschuldigung, Herr Kommandant, ich verstehe tschechisch,“ ozval se jeden
z vojáků za zády svého pevně rozkročeného velitele.
Velitel, vysoký hranatý muž, tvrdých a nelítostných rysů mu pokynul a mladý
voják se k němu přiblížil. Velitel mu něco krátce pověděl a voják přistoupil
k Marininu otci. Tvář mladíka prozrazovala, že se skupina opravdu vrací z lesa,
z divoké honičky. Líčka měl poškrábaná od větví, které ho musely šlehat přes
tvář s velkou prudkostí při běhu nočními lesy a strništi. Rysy tváře měl ostré, ale
pravidelné, hezky tvarovaný, rovný nos, úzké, ale nikoliv přísně semknuté rty.
Hnědé oči, do kterých mu spadaly pramínky světlých vlasů, když se ze své výšky
skláněl k otci, aby mu přeložil, co jeho velitel žádá, působily mírumilovně.
„Ne,“ vrtěl hlavou otec, „nemáme, nemáme vám co dat.“
„Halt das Maul!“ vykřikl ostře velitel, když viděl otcův zamítavý posunek. Zuřivě
se rozhlížel po místnosti.
Marina to už nemohla vydržet. Ačkoliv na sobě měla jen plátěnou bílou
noční košili, objevila se na prahu kuchyně. Měla strach, aby vojáci neublížili
rodičům. Nemohla by se na to dívat, musela by skočit mezi ně. Uvnitř se třásla
strachem, ale zároveň jí lomcoval vztek. Když si pomyslela, že vojáci vztáhli ruku
na její přátele a nestačí jim to…
Velitel na ní zastavil svůj pátravý pohled.
18
„Komm her!“ vyštěkl a pokynul jí rukou k sobě. Zaváhala, pohlédla na otce,
jakoby čekala jeho radu.
„Komm her! Wie heisst du?“
Nerozuměla.
„Name!“
Otec zareagoval na velitelův zlostí překypující hlas.
„Marina!“ otočil se k němu.
„Marina, komm her! Geht mit!“ Velitel ztratil zbytky trpělivosti. Jakmile se mu
přiblížila na dosah ruky, vyškubl ji z její váhavosti a strčil ji mezi skupinu vojáků.
Matka se za ní chtěla rozběhnout, ale otec ji zadržel. Mladý voják, sledoval
napjatě celou scénu, teď se otočil zpět k rodičům, aby jim přeložil velitelův
rozkaz. Rodiče však chápali, velitel si vybral jejich dceru jako náhradu. Věděli, že
odporovat by mohlo znamenat smrt. Velitel zdejší německé posádky byl
vyhlášený svou krutostí. Nenáviděl Čechy a po atentátu na Heydricha, kterého
velmi obdivoval, jeho nenávist dostoupila vrcholu. Dívali se a v duchu se s ní
loučili, matka měla pláč na krajíčku, otec stál pevně.
„Musí,“ dodal k nim voják tiše s omluvným tónem v hlase.
Velitel se beze slova otočil a celá skupina i s dívkou odešla. Matka se rozplakala.
„Cérečko moja,“ vzlykala a otec ji objal, aby ji utišil. Jeho ustaraná tvář se však
také leskla slzami.
Odvedli Marinu na Barák, kde měli Němci svoje sídlo. Byla tu celnice,
z kopce nad údolím měli přehled, co se děje dole ve vesnici. Velitel si Marinu
nechal předvést do kanceláře. Styděla se, odvlekli ji tak, jak byla, jen v noční
košili. Posadila se na židli a opatrně se rozhlížela. Nad stolem naproti ní visel
obraz Hitlera. Neporazitelného Vůdce Velkoněmecké říše. Chtělo se jí poplivat
pečlivě vyleštěný rám obrazu. Strachy však málem omdlévala nad pomyšlením,
co s ní bude dál. Velitel jí sypal na hlavu nadávky, jak alespoň vyrozuměla z tónu
jeho hlasu. Pak se k ní přiblížil, zkoumavě si ji prohlížel, cítila z jeho pohledu
pohrdání. Pohladil ji po tváři, majetnicky, zálibně. Jeho ruka se však nezastavila
na Marinině bradě. Sjížděl dlaní níž, přes její krk, prsa…Najednou si uvědomila,
proč ji velitel odvedl z domu.
„Ne!“ vyskočila tak prudce, až se její židle převrátila.
Chtěla utíkat ke dveřím, ale velitel byl rychlejší. Srazil ji tvrdě k zemi a snažil se ji
udržet v klidu. Přiklekl ji. Slyšela zvuk trhaných šatů. Její pud sebezáchovy byl
ale silnější – kopala a bušila kolem sebe pěstmi. Chtělo se jí křičet, ale dobře si
uvědomovala, že se tu žádné pomoci nedovolá, a tak se bránila jen mlčky, ale o
to zuřivěji. Velitel na ni začal křičet německé nadávky a pak ji uhodil pěstí do
obličeje. Bolestí se jí zatmělo před očima a v ústech ucítila příchuť krve.
Povolila. Velitel však už opět zuřil. Přivolal vojáky a rychle jim vydal rozkazy.
19
Chtěla vyskočit, ale nemohla. Vojáci ji popadli za ruce a zpola ji nesli, zpola
vlekli do místnosti, kde zůstala zavřená doteď. Je možné, že by na ni
zapomněli? Nedostala ani jídlo, ani vodu. Jistě však o ní stále ví, byla
přesvědčena, že velitel posádky už s ní má své plány. Jen aby se nepomstil na
jejích rodičích a malém bratrovi. Zesláblá hladem a vyčerpáním usnula.
Sluneční paprsky Marinu hladily po tvářích a nahých pažích. Kolem sebe
slyšela ženské hlasy a smích. Marina seděla v trávě a schválně zavírala oči.
Nechtěla se dívat do slunce, ale nechtěla se ani dívat do tváří dvou žen, které
Němci poslali, aby ji opatřily a oblékly. Červeň se jí hrnula do tváří při myšlence
na to, s kým tu sedí. Obě znala. A znala je celá vesnice – dvě ženy, které chodily
za německými vojáky sem na celnici. Marina se otřásla, nechtěla s nimi mít nic
společného. Ty dvě se spolčením s Němci nijak netajily, ba se jím někdy
dokonce chlubívaly a nechaly se od vojáků dokonce oslovovat německými
jmény. Markéta, tady ji volali Grete, byla asi třicetiletá, pohledná žena. Dlouhé
světlé vlasy, které jí dříve často volně spadaly na ramena, měla teď zapletené
podle vzoru německých žen. Byla vdaná, ale to samozřejmě pro Němce
neznamenalo žádnou překážku. Druhá z žen Katyna, na Baráku jí říkali Katri,
byla mladší, svobodná, vlnité kaštanové vlasy se jí leskly ve slunečním svitu a
rámovaly svěže růžovou pleť.
Grete přinesla Marině z vesnice nějaké šaty. Marina na okamžik tajně
zadoufala, že snad Grete navštívila její rodiče. Ale ačkoliv byla blonďatá žena
pod německou ochranou, sama by si k nim do domu zřejmě netroufla. Obě,
Grete i Katri věděly, že většina vesničanů, jejich bývalých přátel, je za příklon
k Němcům nenávidí.
„Nebuď hlůpá, Marino,“ domlouvala ji se smíchem Grete. „Němci ti neublížíja,
enom sa nesmíš příčit. Šak sa podívaj, zle sa nemáme. A aj naši dole v dědině
majů od nich pokoj. Nikdo od nás nemosel do Němec, a náš Lojzek by sa temu
jinak nevyhnúl.“
„Aj náš tata, dělať mosí, ale nad dodávkama, co mosí odevzdávať, Němci
kolikrát přimhůříja oko,“ přidávala se Katri.
Ale Marina nechtěla ani slyšet. Dobře věděla, co se ve vesnici povídalo. Ty dvě
poběhly k Němcům ne ze strachu o svoje blízké, ale spíše z vypočítavosti, aby se
ony měly dobře. Nikdo je nenutil, nikdo jim nevyhrožoval, odešly na Barák
samy. Grete i Katri ji víc nepřemlouvaly, když viděly její odmítavý postoj.
„Budeš tu dělat služku, ale běda ti, jak neco vyvedeš, Němci ťa šetřit nebudů, my
sme ťa varovaly,“ řekla jí ještě Grete a pak už ji beze slova odvedly do kuchyně,
kde měla pomáhat.
20
Marina se stala němým svědkem života na celnici. Velitel německé
posádky se o ni už nezajímal, ale přání, že ji snad proto propustí domů, se jí
také nesplnilo. Stala se tu služkou, pomáhala, kde bylo potřeba – ať už
v kuchyni, s prádlem či při úklidu. Vojáci si jí nevšímali a ona za to byla vděčná.
Bývalo jí smutno, neměla tu nikoho a s Grete a Katrin se bavit nechtěla. Svoje
rozhodnutí přidat se k nim si nerozmyslela, ani když viděla, že ony dvě se volně
pohybují jak po budově, tak po okolí a do vesnice mohou také. A Marina by tak
ráda navštívila rodiče a mladšího bratra! Vždyť oni ani neví, jestli žije a co s ní
Němci udělali. Když měla volnou chvíli, hledívala do údolí a hledala očima jejich
chalupu. Kéž by aspoň mohla rodičům říct, že je v pořádku.
O to víc ji překvapilo, když ji jednoho dne vytrhl z podobného zamyšlení
německý voják. Přistoupil k ní zezadu, tiše a nečekaně.
„Marina,“ oslovil ji.
Trhla sebou leknutím a otočila se. Dívala se do povědomé tváře. Většinu vojáků
posádky znala už od vidění, ale tahle tvář jí přece jen přišla nějaká známější,
bližší. A co víc, uvědomila si, že ten pohled hlubokých hnědých očí ji vlastně
nijak neděsí, že ji naopak uklidňuje. Pak si vzpomněla, proč na ni z vojáka
dýchlo teplo domova. Byl to ten, který překládal otci velitelovy rozkazy, když
vtrhli vojáci do jejich chalupy.
„Marina, to je pro tebe,“ podával jí malý balíček ovinutý kusem hadru z režného
pytle.
Marina se nedůvěřivě podívala na něj, pak na balíček a potom opět do
mladíkovy tváře. Vycítil, že mu nevěří.
„Od rodičů,“ dodal.
Marině se rozšířily oči úžasem. Slyšela dobře? Řekl, že rodiče jí posílají vzkaz?
Vzala si balíček z jeho dlaně. Chtěla se vojáka zeptat, jak je to možné, kde se
setkal s jejími rodiči? Ale on, když zpozoroval, že ji přesvědčil, otočil se a
odcházel.
Marina zvedla hlavu k oknům celnice a všimla si, že se vojáci někam chystají.
Hodila si rychle balíček za halenu a rozběhla se po své práci.
Chytili pašeráky. Skupina Němců, které viděla Marina odpoledne
odcházet z celnice, se vrátila až po setmění. Vedli sebou několik osob, snad tři
nebo čtyři. Marina je pozorovala z tmavého okna malé místnosti, kterou jí
Němci vyhradili, ale nedokázala přesně rozeznat počet zajatců mezi míhajícími
se postavami německých vojáků. Cítila, že napětí, které panovalo na celnici
odpoledne, než Němci odešli na chystanou akci, opadlo. Slyšela německé
výkřiky, nadávky, smích. Odvedli chycené muže do budovy. Ještě teď v noci je
budou vyslýchat. Ale ne ve velitelově pracovně, ta musí zůstat bez poskvrny. A
že se výslech neobejde bez nadávek, bití a kopanců, o tom Marina ani
21
nezapochybovala. Věděla, že zajatce vyslýchají v jednom z tmavých pokojů na
opačném konci budovy.
Ostatní vojáci, kteří se výslechu neúčastnili ani jako stráž ani jako
přihlížející, se dali do oslav. Takový úspěch se přece musí zapít. Samozřejmě
nějaké to rozkošné ženské potěšení voják také neodmítne. Grete a Katrin se
k nim tedy připojily. Jestlipak se od Němců alespoň něco dozví, uvažovala
Marina. Mohly by vědět, kdo jsou ti zajatci. Je to snad někdo známý z dědiny?
Co asi pašovali přes slovenskou hranici? Potraviny? Nebo převáděli uprchlíky?
Jedno bylo Marině jasné - že nešlo o náhodnou akci německé hlídky, tohle byl
dokonale zorganizovaný lov na základě hlášení nějakého udavače. Zrádce.
Marinu bodlo u srdce. Bože, můžeme ještě válku vyhrát, když ani lidem
z vlastních řad se nedá věřit? Když udává bližní bližního?
Odklonila se od okna, a vtom ji zaškrabala na prsou hrubá režná látka.
Teprve teď si uvědomila, že ještě nerozbalila dárek od rodičů. Opatrně ho
vytáhla a chvilku si ho prohlížela ve svitu měsíce. Pak pohladila hrubou látku.
Zavřela oči a snažila si vybavit si rodiče, co asi teď dělají. Jak je ten voják
přesvědčil, že mu mohou věřit? Že jejich vzkaz jí předá? Pomalu rozvázala uzel
z konopného provazu. Přemýšlela, co jí mohou rodiče poslat, když skoro všeho
mají sami nedostatek. Šaty těžko, na to byl balíček příliš maličký a s jídlem
doma sotva vyjdou. Sundala provázek a rozbalila látku. Sáhla na předmět, který
v balíčku ležel, a vzala ho do dlaně. Ucítila křížek. Po hmatu poznala dřevěný
růženec. Zvedla ho k očím a měsíc jí malý předmět jasně osvětlil. Maminčin
růženec, který odedávna visel nad její postelí. Darovala jí ho její vlastní matka,
Marinina babička. Odmala Marinu maminka učívala před spaním modlit se
růženec. Klečely vedle sebe u postele při světle svíčky a maminka pomalu
odříkávala modlitbu a posunovala jí drobné neohrabané prstíky po jednotlivých
korálcích růžence. Každý večer pak maminka pohladila před ulehnutím křížek a
Marina věděla, že vzpomíná na svou matku. Maminka vždy ten růženec
opatrovala jako oko v hlavě a teď…teď jí ho poslala, aby ji chránil. Marině
vstoupily do očí slzy. Ale než stihly skanout dolů po líčkách, ozval se pod oknem
tichý hlas.
„Marina…?“
Přitiskla se ke stěně a pátravě se zadívala z okna do tmy, jestli uvidí, kdo ji přišel
navštívit.
„Marina, dárek rodičů…už jsi rozbalila?“
Marině poskočilo srdce radostí. Přišel ji navštívit ten, který jí donesl drahocenný
vzkaz. Vyklonila se z okna a tvář se jí smála štěstím.
Když voják spatřil její úsměv, oplatil jí stejným.
„Děkuju,“ zašeptala. „Jak…jak se jmenujete?“
„Otto.“
22
Voják stál těsně u zdi, bylo těžko se mu dívat do očí.
„Marina, mohu za tebou?“
Polekala se. Když ho pustí…sama by se mu neubránila. Postřehl její zaváhání.
„Neublížím ti.“
Rozhodla se mu důvěřovat. Stejně, kdyby chtěl, nemusí se jí ani prosit o
povolení a sám by mohl vejít a odejít, kdykoliv by se mu zachtělo.
Zůstali ve tmě, jen měsíc matně osvětloval obrysy jejich postav. Chvilku
seděli mlčky. Pak začal Otto Marině vyprávět o sobě. Byl to sudetský Němec ze
západních Čech, proto rozuměl tak dobře česky. Zapálil se pro myšlenku
Německé říše a povstání německého národa. Už dávno ale shledal, že věřil
omylu. Bludu, který chtěl pozvednout jeden národ na úkor jiných, za cenu
nevinných životů. Stýskalo se mu po rodičích. Bohužel otec, kterého vždy
obdivoval, shledával nacismus jako jedinou správnou ideologii, a tak se jejich
názory začaly rozcházet. Občas psával domů dopisy, ale cítil, že si mají s otcem
stále méně co říci. Jejich vzájemné odcizení se díky odlišným postojům neustále
jen prohlubovalo. Marina byla německému vojákovi každým okamžikem
vděčnější za jeho společnost. Chápal, jak se cítí, proto se rozhodl, že při
obchůzce navštíví dům jejích rodičů, aby jim řekl, že Marina žije. Doma zastihl
jenom její matku, otec byl na poli a ona se právě chystala za ním. Jeho návštěvy
se polekala, a on se nechtěl moc dlouho zdržovat. Všechno jí rychle vypověděl.
Marinina matka pak odběhla, a když se vrátila, podávala mu pro ni balíček.
Schoval ho pod uniformu, usmál se a měl se k odchodu. Marinina matka měla
oči plné mateřské něhy a v náhlém hnutí mysli k němu vztáhla ruce, jakoby
chtěla vzít jeho tvář do dlaní a poděkovat mu, ale pak jí paže rychle poklesly.
Sama se lekla svého unáhleného gesta a zastyděla se. Voják rychle nato zmizel.
Marině však tento okamžik setkání s její matkou zatajil. Bylo v něm pro něj něco
niterného, něco sladkobolně krásného.
„Marina, jsi hodná,“ vzal ji za ruce, když se s ní loučil. Dívala se na něj dojatým
pohledem plným vděčnosti.
„Chtěla bys poslat rodičům vzkaz?“
Zatočila se jí nad tou nabídkou hlava. Proč ji to nenapadlo hned? Ale i kdyby,
stejně by neměla odvahu vyslovit takovou prosbu nahlas.
„Ano, ale nemám jak…,“ rozhlížela se do tmy.
Otto pochopil.
„Zítra přinesu. Přinesu ti papír a tužku, ja?“ usmál se.
Ach, jak jí bylo najednou krásně.
Venku utichal hluk bouřlivých oslav německých celníků.
Koncem září velitel německé posádky odjel. Co se stalo se zajatými
pašeráky, se Marina nedozvěděla. Jak očekávala, Grete a Katrin jejich osud
23
nezajímal a Otto o nich mluvit nechtěl. Možná sám přesně nevěděl, jaká bude
jejich další cesta, určitě si ale byl jist, že je nečeká už nic dobrého. Marina
zajatce viděla, když je Němci strkali do auta a odváželi pryč. Byli skutečně čtyři,
zahlédla však tvář jen jednoho z nich. I z dálky se jí zděsila, viděla, že ji má
ošklivě rozbitou, přeražený nos. Nepoznávala v ní nikoho známého, ale nebyla
si jistá, že by v tak znetvořeném obličeji a z takové dálky vůbec poznala třeba
vlastního otce.
Potěšila se však, když jí Otto popisoval, jak předával jejím rodičům vzkaz. Otec
dopis přebíral roztřesenou rukou, snad měl obavu, že si z něj mladý voják
utahuje a ve skutečnosti mu podává nějaké předvolání. Marinina matka se na
Otta dívala pohledem plným upřímného vděku, cítil, že ho má svým způsobem
ráda.
Když velitel odcestoval, na celnici začal nový život. Byl to totiž především
on, kdo udržoval krutou morálku. Ostatní vojáci konali jen své povinnosti,
vykonávali nejnutnější obchůzky a hlídali hranici. Většinu času se však ve vesnici
příliš nezdržovali. Pouze tehdy když potřebovali doplnit zásoby. Obyvatelům
údolí senické říčky to sice příliš neulehčilo, ale poznali, že vojáci nechtějí
vyvolávat zbytečné rozepře a starají se pouze o svoje věci. V těch dnech zůstalo
leckteré německé oko slepé, nebo alespoň přimhouřené. Věděli, že nejsou
oblíbení, a přesto, že se mohli cítit svrchovatými pány, ta myšlenka nenávisti
jim přece jen nebyla příliš příjemná. Mnoho z posádky bylo také sudetských
Němců, rozuměli česky a chápali, že válka doléhá i na nevinné lidi s příliš velkou
krutostí. V nejednom stavení se jeho obyvatelé srdečně zasmáli, když vesnici
oblétala historka, jak do jedné z chalup přišli Němci, aby si vzali, co jim v jejich
kuchyni pochybělo. Domácím zatrnulo, ani ne proto, že se znovu měly ztenčit
jejich už tak chudé zásoby, ale proto, že ve vedlejší místnosti stáli pod oknem
partyzáni a taky žádali kus něčeho do hladových žaludků. Ale Němci neviděli,
ani nechtěli vidět.
O to krutěji na všechny dopadl velitelův návrat. Vždy rád dával okázale
najevo svou moc, teď se však vrátil plný nových dojmů z Prahy a Berlína a hořel
o to větší vášní pro nacistické Německo. Dva dny po svém příjezdu prošel
s hlídkami celou vesnicí a číhal na sebemenší záminku k zatčení kohokoliv.
Vojáci neprodyšně hlídali hranice ve dne v noci, neproklouzla by ani myš. Velitel
hledal, slídil, rozhlížel se dravčíma očima plnýma zloby, koho by potrestal, na
kom by si ukojil své násilnické sklony, na kom by ukázal svou moc. Nakonec na
Barák přivlekli tři starší muže a dva chlapce asi v Marinině věku. Všechny
obviněné z malicherných důvodů, které se stejně zrodily spíše ve velitelově
hlavě, než že by skutečně existovaly.
24
Německý velitel si všechny obviněné nechal postupně zavolat do své
kanceláře. Kromě nich také Marinu. Seděla v křesle v očekávání, co se bude dít.
Velitel před ni přisunul lejstro hustě popsané německým písmem. Neměla moc
času přemýšlet, co podepisuje a už vůbec neměla čas zkusit rozluštit řádky svou
chabou němčinou, kterou tu na Baráku pochytila. Velitel na ni mluvil, ale ona
ho vnímala jen napůl. Nakláněla se nad lejstro. Snad jde o nějaké pracovní
povolení, měla dojem, že v jednom řádku pochytila něco jako „Arbeits..,“ nebo
se jí ta myšlenka vkradla do hlavy snad z velitelovy řeči? Otřásla se při
pomyšlení, že by ji odvlekli do Reichu, i když její věk jí ještě poskytoval trochu
záruky, že by se tak stát nemělo. V těchto dnech už si nikdo nemohl být jist
vůbec ničím. Vzala do ruky tužku a roztržitě napsala svoje jméno na konec
stránky. Opatrně položila pero a vzhlédla. Velitel se usmál. Udivilo ji to.
Navečer se všichni vojáci srotili na celnici. Ven odešla jen jedna hlídka,
aby střežila hranici. V noci ji vystřídá další stráž. Zbytek posádky pohraničníků se
chystal k bujaré oslavě. Do místnosti, kde se takové dýchánky pořádaly, se
scházeli vojáci. Grete a Katrin nesměly chybět.
Marina toho večera nemohla usnout. Převalovala se na posteli, neměla ani chuť
sedět u okna a hledět do tmavé krajiny, tak jak to často dělávala. Hluk oslav se
nesl k Marině čím dál hlasitěji a čím dál nepříjemněji. Vojáci zpívali německé
písně, Greta a Katrin putovaly z náruče do náruče a rozjařeně výskaly. Celnice
žila veselím, jaké tu Marina za dobu svého pobytu nezažila. Sama nevěděla
proč, ale začalo ji to znepokojovat. Tiskla si dlaně k uším, schovávala hlavu pod
polštář. Chtěla uniknout tomu zlu slavícímu svůj svátek. Připadala si jako
uprostřed čarodějného chumlu, který neustále zrychluje svůj rej. Myslela, že už
to nemůže být horší, že se jí brzo zatočí hlava a ona upadne do mdlob. Vtom se
však tmavou nocí ozvaly výstřely. Marina se zprudka posadila na posteli.
Třeštila oči do tmy a třásla se po celém těle. Někdo zaklepal na dveře. Srdce jí
málem vyskočilo z hrudi.
„Marina,“ naléhavě se ozvalo za dveřmi tlumeným hlasem.
S dekou, kterou křečovitě svírala v dlaních a tiskla si ji na hruď, slezla z postele.
Zmáčkla kliku dveří. Dovnitř vpadl rozrušený voják. Otto.
„Marina, uteč!“
Nechápavě se na něj dívala. Neschopna jediné otázky, co se stalo.
„Marina, rychle, schnell, uteč!“ pobízel ji.
„Co se děje?“ vzpamatovala se konečně.
„Marina, ten papír, co tys podepsala…to je rozsudek.“
Rozsudek?!
„Rozsudek smrti. Podepsali všichni přivedení a ty. Velitel…on to vymyslel, na
vás. Běž! Utíkej!“
25
Marina ač strachy bez sebe, počala na sebe házet šaty. Už skoro připravena
k útěku se najednou zarazila.
„Ale…“
Otto jakoby jí četl myšlenky. „Těm už není pomoci,“ zavrtěl hlavou. „Náš velitel
připravil grausam, krutou hru.“
Otto musel Marinu zadržet, aby se nevytrhla a nerozběhla se smrti vstříc,
směrem k zajatým. „Za chvíli je povedou. Ty běž nebo…“
Marině vhrkly do očí slzy. Ale strach ji vyburcoval jednat. Otto ji opatrně vyvedl
ven, na druhé straně budovy, než probíhala oslava německé zrůdnosti a
rozpínavosti. Beze slov jí ukázal pohybem paže, aby běžela od celnice oklikou a
potom stočila dolů do vsi. Marina se na něj podívala. Přemýšlela, jak mu
poděkovat. Snad polibkem. Ale to ještě nikdy neudělala.
„Děkuju,“ zašeptala.
Cítila, že by měla říct něco víc. Vždyť si sama uvědomovala, že právě on jí tu byl
jedinou útěchou, ale nedokázala najít vhodná slova. V Ottově pevném pohledu
se zračila nejen pobídka, ale i prosba, aby už neztrácela čas. Rozhodla se tedy
vyrazit do tmy.
Přidala do kroku. Nakonec se rozběhla a řítila se z kopce šílenou rychlostí. Místo
tichého šumění lesa stále slyšela hlasy z celnice. Přidal se štěkot psů a střelba.
Myslela v tu chvíli, že už se pustili za ní. Běžela jako šílená trávou i jehličím,
několikrát upadla, ale neměla čas myslet na zranění. V uších jí zněl zlověstný
velitelův smích a měla pocit, že ji každou chvíli popadne za rameno jeho
ocelová ruka a strhne do pekel. Byla to cesta plná strachu. Marina běžela, už ani
nevěděla kam. Ztratila směr, když kličkovala lesem. Znovu se ozvala střelba, ale
tentokrát už jako z velké dálky. Marina začala před sebou rozeznávat rysy
nějakého stavení. Malý domek stál osaměle a ztmavle. Marina k němu doběhla
zkrvavená a uplakaná. Z posledních sil zabušila na dveře. I když vypadal domek
opuštěně, dveře se otevřely hned vzápětí. Vykoukl z nich kulatý ženský obličej
zbrázděný vráskami.
„Tetičko, skovajte mňa,“ vyhrkla Marina. „Nebo mňa Němci zastřelíja!“
A stará žena se zbytečně nevyptávala. Dala si dohromady dvě a dvě a bylo jí
jasné, že mladé děvče má tisíc důvodů utíkat před Němci. Vtáhla Marinu do
domu. Zavedla ji do kuchyně. Za stolem seděl starý muž, ale podle postavy
pořád statný a silný.
„Nekam ťa dáme, to sa neboj,“ uklidňovala stará tetička Marinu. Poradila se
šeptem s manželem. Marina mezitím stála u dveří a čekala. Opírala se o zeď, už
neměla sílu stát pořádně na nohou. Stále si však nedokázala oddychnout, že už
je všemu konec.
„Poď,“ vzala ji pak tetička za ruku. „Skováš sa do řepnej jamy. Včilkaj je prázdná,
Němci tam nepůjdů a psi ťa tam nenajdů.“
26
A teprve tam, na dně, kolem sebe vůni hlíny si Marina začala uvědomovat
události posledních hodin. Připamatovala si, že teď už mohla jít na onen svět a
to dokonce se svým souhlasem! Všechno napětí z ní spadlo únavou a
vyčerpáním. Zachránila si život. Ne, vlastně on - německý voják - jí zachránil
život. Přála si, aby se v pokoji vrátil domů a našel tam svoje štěstí. Stočila se do
klubíčka. A pak se rozplakala. Slzy se mísily s hořkostí a strachem. Hlína
nestačila vpíjet pocity zoufalství.
Slunce nového dne spatřilo na Baráku hrozný obraz. Na stromech se
houpaly mrtvoly tří zajatých mužů a kus od nich ležela těla dvou zastřelených
mladíků. Velitel je nechal dívat se na popravované muže, kochal se jejich
vyděšenými výrazy. Pak jim slíbil vzhledem k jejich mládí svobodu. Smál se
hrubým hrdelním smíchem, když chlapcům v očích probleskl paprsek naděje.
Jakmile se však otočili k odchodu a ušli pár kroků, ukrytí střelci je zasáhli do
týla. Velitel se bavil svou krutostí. Odkopl těla a napil se z číše červeného vína
s takovou rozkoší jakoby pil krev svých nepřátel. Opíjel se svou mocí, podlost
jeho plánu mu nijak neubírala sebevědomí. Stál uprostřed svého popraviště
jako ztělesnění zákeřné smrti. Té, která nemá odvahu postavit se protivníkovi
čelem, té která se bojí podívat se mu do očí a zabíjí ho ranou do týla. Té, které
Marina unikla.
Lucie Nedbalová
Co v životě má cenu
Nostalgicky vzpomínám na dávné časy, kdy lidé měli k sobě velice blízko. Kdy
otec miloval syna a syn otce. Čest byla největší ctností a milovat znamenalo
obětovat se pro druhého. Avšak ty dvě zpropadené války vše zničily. Svět povstal
proti sobě, lidé se bezdůvodně nenáviděli a bez výčitek zabíjeli. Lásku nahradila
nenávist a nezájem. Lidé se stali opatrní a nedůvěřiví, děti své rodiče začaly
nenávidět a na oplátku oni se jim nevěnovali. Všechno důležité jakoby zmizelo a
zůstala pouze prázdná bublina. Já bych vám ale rád pověděl příběh skutečně
dlouho přetrvávající lásky.
„Ondřeji, podal bys mi to kladívko tam na zemi?“ zamumlal muž stojící vysoko
na žebříku, neboť držel v puse skobičku a oběma rukama se držel, jelikož se bál
pádu. Ondřej kladívko našel velmi rychle, ale neubránil se uchechtnutí, když
spatřil otce, kterak se křečovitě drží žebříku. „Neměl bych to raději udělat já?“
27
zeptal se nakonec. „Nesmysl…“ zahuhlal otec, ale v ten okamžik mu skobička
z úst vypadla a spadla Ondřejovi k nohám. „Cha, to je osud.“ zasmál se. „Ale
vůbec, osud není…“ zahulákal otec, ale pro jistotu už slézal dolů. „Fuj, to je ale
výška…“ uznal, když stál pěvně na zemi. „Tati, proč prostě nepověsíme ten
obraz do druhé místnosti?“ zavrtěl jeho syn hlavou. „Protože tematicky se tam
vůbec nechodí. Pamatuj, druhá místnost je…“ „Afrika,“ dořekli současně, „a k té
se prostě Dáma s hranostajem nehodí, chápu. Ale je tam místo…“ ale to už
raději lezl za smíchu nahoru. Otec se dole taky smál. Svého syna velice a
upřímně miloval, vždyť když mu zemřela jeho drahá žena, zbyli si tady na světě
sami. Oni a umění. Jejich celý život bylo umění. Sbírali obrazy, sochy, vycpaná
zvířata, papyry, tabulky…všechno, nač byste si vzpomněli. Ovšem ne ze zištných
důvodů, jak by leckoho mohlo napadnout, ale kvůli kráse, kterou chápali pouze
oni. Bavilo je shánět obrazy po celém světě a vystavovat si je na chodbě.
Potěšilo je, když mohli najít staré hliněné tabulce popsané neznámým písmem
čestné místo v domě. Asi nelze víc rozprávět o této idyle, protože kdo nezažil,
nepochopí.
O rok později
Ondřej žmoulal v ruce dopis a ve tváři měl stejně překvapený výraz, jako když
to psaní dostal poprvé. Pouze pár vět – pár nevinných slov s velikou mocí.
Povolání na vojnu. Příprava na válku. Boj. A nakonec vítězství nebo prohra.
Nikdo mu nemůže zaručit, jestli se vrátí domů nebo ne.
Otec se pomalu došoural na zápraží a rukou si setřel z tváře slzy. Nechtěl, aby
jeho syn viděl, že nechce, aby odešel. Raději by do té zpropadené války šel on
sám, než tam poslat nevinného člověka, skoro dítě. Celý život měl před sebou,
chtěl přece toho tolik dokázat, na spoustu míst se podívat. Neměl šanci. Válka
bere rodičům děti a jim ideály…
Ondřej nahmatal na svém rameni otcovu ruky a mlčky ji stiskl. Svou druhou
rukou setřel sobě slzy a doufal, že to otec neviděl. Nemůže přece odcházet jako
nějaký ubrečánek, který nechce chránit svoji vlast. To by přece nešlo. Jak by
potom otec mohl být na něj hrdý? Ale jak se otočil a viděl otcovy smutné oči,
nevydržel a padl mu do náruče. Otec ho mlčky hladil po hlavě a nic neříkal. Na
co kazit tuto poslední společnou chvíli zbytečnými slovy…
Stáli tak až do okamžiku, než pro Ondřeje přijelo auto. A ve chvíli, když se za
ním přibouchly dveře, třebaže si to nechtěli připustit, oba dva cítili, že je to
naposledy, co se viděli.
O půl roku později
„Pane, došel Vám dopis:“ „Ano, děkuji, položte ho na stolek vedle mne.“ Sluha
uposlechl přání svého pána a potichu ho položil na místo, které si přál. Ten se
zatím smutně díval z okna a asi o něčem usilovně přemýšlel. Jen aby se
28
mladému pánovi něco nestalo, napadlo sluhu, vždyť jeho poslední psaní dostali
právě před dvěma dny a další mohli čekat nejdříve za týden. No nic, pomyslel si,
pro jistotu zde zůstanu, kdyby to byla náhodou nějaká špatná zpráva. Vždyť
tyto obálky jsou k dostání pouze u armády!
Starý pán pomalu otvíral dopis. Ruce se mu třásly, bylo naprosto zřejmé, že je
nervózní a bojí se špatných zpráv. Jakmile otevřel dopis, jeden přeložený papír
padl na podlahu. Sluha, který se od svého pána nehnul, se rychle sklonil a papír
podal. Mimoděk ho otevřel a z papíru na něj koukala věrná podobizna Ondřeje
namalovaná nějakým uhlíkem.
Zatímco si sluha prohlížel kresbu, starý pán četl dopis. Při dočtení posledních
řádků se mu z hrudi vydral tichý bolestný výkřik a ruka mu klesla na opěradlo
křesla. Bylo to hrozné. Seděl, psaní v ruce a z očí mu tekly slzy. Pak podal dopis
svému vyděšenému sluhovi a sám si od něj vzal malbu. Díval se na ni a nechal
slzy volně proudit po své tváři. Nesnažil se je skrýt. Bylo to zcela zbytečné. Muž
držíce v ruce dopis, pomalu četl:
Drahý pane,
ani nevím, jak bych měl toto psaní správně začít. Jak bych Vám mohl ulehčit, i
když vím, že těch cest moc není. Píši Vám jako věrný přítel Vašeho syna Ondřeje.
Myslím, že k Vám budu naprosto upřímný a budu se snažit nic Vám nezatajit.
Je mi velice líto Vaší hluboké ztráty Vašeho milovaného syna, který padl při
jednom obléhání, když se mi zrovna snažil zachránit život. Byli jsme ukryti
v jednom zákopu, když na nás začala útočit nepřátelská vojska. Snažili jsme se
z něho dostat, ale jeden trám, který tam byl, se uvolnil a zavalil mi nohu, takže
jsem se nemohl hnout.
Očekával jsem smrt, ale Váš syn mě odmítl i přes mé námitky opustit a snažil se
mne vyprostit. Podařilo se mu to, ale v tom okamžiku stáli nepřátelé téměř nad
námi a všimli si ho. Stačila jediná rána a zemřel. Mě si nevšímali, asi
předpokládali, že už brzo umřu. Váš syn mi zachránil život a jsem mu za to
nesmírně vděčný, třebaže vím, že ho to zpět nevzkřísí.
K dopisu přikládám jeho podobiznu, kterou jsem kdysi namaloval. Povídal mi o
Vašich vzácných obrazech, které vlastníte v domě, a vím, že ten můj se jim
nevyrovná, ale věřte mi, že byla namalována srdcem. Pán Vám žehnej…
Sluha odložil dopis na stolek a snažil se skrývat slzy dojetí a smutku, které se mu
tlačily do očí. Očividně se mu to ale moc nedařilo, avšak jeho pán to přešel,
pouze rukou pokynul, že může odejít.
Od té doby pán smutně sedával dál v křesle a díval se na Ondřejovu podobiznu,
kterou si nechal zasklít a pověsit hned vedle okna tak, aby ji měl hned na očích.
29
Povídal si s ním, říkal mu o svých starostech a ten se na oplátku na něj
z obrázku usmíval. Jakoby je válka od sebe nikdy neoddělila.
O 3 roky později
Před aukční síní stál pár v ošuntělých hadrech a očividně o něčem neúnavně
diskutovali. Žena vypadla poněkud rozčileně, nicméně muž stále ukazoval na
vyvěšený papír, na kterém stálo jméno člověka,
jehož věci se dneska draží. Kolem nich procházeli majetní občané s naditými
peněženkami v doprovodu svých manželek a nehorázně se pochechtávali. Když
zrovna jeden takový pár mizel
ve dveřích, žena nešťastně prohodila něco o posledních 5 librách, ale její muž ji
nenechal domluvit. „Nějak bylo, nějak bude. Ta aukce ale pro mě znamená
daleko víc, než to, jestli se zítra najím nebo ne. Vím, je to sobecké, ale…“ ale to
ho už žena radši táhla dovnitř. Postavili se úplně dozadu, aby je nikdo neviděl a
mlčky čekali, až se něco začne dít.
V místnosti byl nehorázný šum, všichni se dohadovali, co si koupí, který obraz je
cenný a kolik jsou za něj ochotni zaplatit. Najednou ale poněkud všichni rychle
zmlkli, protože vepředu vystoupil muž , který vypadal, že by už rád tuto akci
započal.
„Ctění pánové, drahé dámy, vítám Vás na dnešní aukci majetku pana Duglase.
Neměl dědice, přesto napsal závěť, ve které vše odkazuje městu, které má
vykonat tuto aukci. Nicméně, stanovil se jednu podmínku…“ při této větě si
významně odkašlal, „ve které nám sděluje své osobní přání, že jako první věc
má být prodán tento obrázek.“ S těmito slovy jeden člověk přinesl zaskleněnou
podobiznu Ondřeje. V sále bylo hromové ticho. Na balkoně se nějaká dáma
uchechtla. Pouze ošuntělý muž stojící vzadu vedle své nechápající ženy ožil.
Ano, je to ON! Ten obrázek, který kdysi namaloval! Vzpomínka na válku!
Vzpomínka na přátelství! Tak moc by ten obrázek chtěl vlastnit, ale copak ho
prodají za 5 liber?!
„Pánové a dámy! Prosíme o klid… A začínáme dražbou tohoto obrázku
neznámého malíře za 100 liber. Kdo dá 100 liber?“ Nikdo ani nedutal. Proč by si
taky někdo tu čmáranici chtěl koupit?
„Nikdo? Dobrá, 90 liber za ten obrázek? Koupí někdo? Nikdo? A co 80 či 70?“
Ticho se snad prohloubilo. Všichni odmítali koupit tu čmáranici koupit. Muž
vzadu si povzdychl. Kde by nabral 70 liber? Žena ho pohladila po rameni a
špitla: „Vydrž. S takovou si ho stejně nikdo nekoupí a třeba se dostane na naši
cenu.“ Její manžel pokýval hlavou, třebaže se této naděje vzdal.
Ale skutečně! Po krátké chvíli muž vepředu skoro vyštěkl: „5 liber! 5 liber!“
Manželé vzadu vyskočili. „Bereme!“ „Výborně…konečně…to to trvalo…“ ozývalo
30
se celým sálem, když muž kráčel odevzdat svých posledních 5 liber a převzat si
vytoužený obrázek. Když ho měl v rukou, podíval se na něj a na okamžik viděl
Ondřeje takového, jakého znal ještě před bitvou. Usměvavého, veselého,
vtipného. Došel za ženou, která nechápala, proč mu na té malůvce tak záleží.
„Ten hoch mi zachránil život a já z vděčnosti jsem poslal jeho podobiznu jeho
otci, víš? Moc pro mě znamená…“ zašeptal. „Je ti ale jasné, že teď nemáme ani
na jídlo?!“ Muž pouze přikývl. Hlava se mu stále točila z toho, že se stal majitel
Ondřejovy podobizny, kterou kdysi namaloval v zákopu.
Chytl ji za ruku a měl se k odchodu, když se zepředu ozvalo: „Být Vámi, tak
ještě nechodím!“ Všichni se na něj otočili. Těšili se na prodej těchto velmi
vzácných uměleckých děl a ne na nějaké čachry s takovou mazaninou. Muž
vepředu si odkašlal a četl něco z papíru, který měl před sebou:
„ Nyní bychom měli přistoupit k dražbě ostatních uměleckých děl, nicméně
v závěti pana Duglase se uvádí toto, cituji: … člověku, který odkoupil obrázek
mého milovaného syna Ondřeje odkazuji celý svůj majetek. Nakládej s ním
rozumně, avšak podle vlastního svědomí. Nebylo pro Tebe určitě lehké obrázek
koupit, protože nemá žádnou uměleckou cenu. Ale na rozdíl od všech ostatních
byl malován s láskou a upřímným srdcem…“
Muž se upřeně podíval na pár stojící u dveří a před celým ohromeným sálem
prohlásil: „Pane, celá tato sbírka je nyní Vaše včetně domu. Jednali jsme přesně
tak, jak bylo napsáno v závěti. Dražba je tímto u KONCE!“
Daniel Preisler
Sekerou v zákonu jména
Ráno jsem vstal časně. Včera večer ke mně přišel krevní písař a oznámil
mi, že si páni radní vyžadují mou přítomnost u odsouzení nějakého loupežníka.
Soud se měl konat dopoledne a rozsudek měli oznámit k obědu. Soud byl
zbytečný, ale bral se jako formalita. Už včera mi písař oznámil, že ho nejspíš
přikovají k mlýnskému kolu. Takový trest se u nás dával pouze za vraždu a to
navíc významnou, avšak, která vražda je významnější než ta druhá.
Zbudil jsem pacholky a nařídil jim naložit káru nářadím a připravit
všechno na popravu. Za půl hodiny jsme vyrazili. Já a mí dva pacholci, všichni se
staženou kápi hluboko do obličeje, tak jak kázala tradice. Cestou z města se ke
mně připojil krevní písař, co mi byl včera oznámit nařízení. „ Krásné ráno,
nemyslíte, mistře popravčí?“ prohodil místo pozdravu prošedivělí vousatý
úředník.
31
„ Máte pravdu, ctěný pane. Den jako stvořený pro popravu“ odvětil jsem
mu starým katovským vtipem. Písař se na místě zastavil a otočil ke mně.
Pohlédl mi do obličeje a hledal sebemenší náznak ironie. Zachoval jsem
kamennou tvář, což nebylo s kápi do půl obličeje nic těžkého. Písař se odvrátil a
pokračoval poněkud zaraženě v cestě. „ Za co je ten bídák souzen?“ prohodil
jsem po dlouhé chvíli ticha. Už jsme byly skoro u šibeničního vrchu, který se
rozprostíral za městem a kde se popravovali a následně pohřbívali zločinci.
„ Je souzen, pane mistře, za to že zavraždil svého otce“ odvětil mi. Už
jsme začali stoupat a já slyšel jeho funění.
„ Zajisté mi i prozradíte z jakého důvodu, že ano?“
„ vydržte, prosím….už dál nemůžu“ zasípal a zastavil se. Byli jsme sotva
v půlce kopce a já pobaveně sledoval písaře lapající po dechu. Po chvíli se
vyčerpaně posadil přímo na cestu a zpříma se na mě podíval. Napodobil jsem
ho a poslechl si osud toho zločince, který se mi chystal vylíčit.
„ Ten lotr se jmenoval Vilém, drahý kate. Patřil k těm loupežníkům, co na
jihu za městem v tom lese přepadali pocestné. Ale abych nepředbíhal, začnu od
začátku. Tak teda, ten Vilém, měl ženu Jarmilu, se kterou žili u Máchových jezer
v lese, kde měli postavenou chatku. Když se jednou Vilém vrátil domů ze své
loupeže, při které umordovali Bednáře Mánského, a nenašel svou ženu
samotnou. Svíjel se na ní jakýsi dědek a ona si to prý příjemně užívala.
V zuřivosti toho chlapa na místě zabil a zmlátil i svou ženu. Ta mu v slzách
vypověděla, že to byl jeho vlastí otec, který ho před lety vyhnal ze statku a zřekl
se ho. Vilém z děsu vyběhl z domu a utíkal za svými kumpány loupežníky, se
kterýma ho nakonec chytli. A aby toho nebylo málo, tak se ta coura rozhodla
vzít si život. Skočila ze skály přímo do Máchova jezera a utopila se.“
Když jsem vyslyšel onen příběh, bylo mi líto hlavně Viléma, přestože to
byl loupežník, tak jsem si živě představil, jak mu bylo, když přistihl svou ženu se
svým otcem. Já sám jsem se kvůli nevěře stal katem.
Písař se znovu postavil na nohy a čekal než ho napodobím, a pak jsme se
společně vydali vykonat rozsudek soudu, ať už se páni radní rozhodli jakkoliv.
Zuzana Sakařová
Sen
„I´m so happy…“ Mobil – teď zrovna sloužící jako budík - naléhavě
poskakuje na nočním stolku v rytmu Lithia od legendární Nirvany. Kurt Cobain
32
byl prostě klasa, to nelze popřít… (Jasně, mnozí by řekli, že je to vykopávka,
něco jako před padesáti lety ta jejich dechovka, nebo jak se to jmenovalo. Ale
co, mně se to líbí a oni ať si poslouchají, co chtějí.) No jo, ty křikloune, vždyť už
vstávám. Ospale se plahočím dosud ztemnělým pokojem k proskleným dveřím.
Třesoucí se rukou je pomalu otevírám a poté obezřetně, zcela pohlcena zlou
předtuchou, pokračuji dál směrem ke koupelně. Kde jsou, sakra, ty dveře?
Opatrně nakukuji do růžově vykachlíkované místnosti. Uf! Naše koupelna.
Pro-bo-ha! Jak říkala už paní Růžičková: „Neznám tě, ale umeju tě.“ Ne
že bych byla čarodějnice, ale s mým momentálním vzhledem by mě ve
středověku bez okolků nejspíš upálili… Kartáč jemně pročesává spánkem
pocuchané vlasy. No, to už je lepší. Není nad rovnou pěšinku.
Otáčím kohoutkem a oplachuji tak ospale vypadající obličej. Kapky vody
se brzy stěhují z mého obličeje do sněhobílého ručníku (hlavou mi probíhá
myšlenka, že na Vanish prostě nic nemá). Otáčím se k poličce a s přesvědčením,
že svým zubům věnuji alespoň pět minut svého ranního času, šátrám již
popaměti levou rukou pro kartáček a pravou pro pastu. Zatímco levačka se
sevřela kolem tmavomodrého kartáčku značky ordinace MUDr. Milady
Stehlíkové, ortodentistky, pravá ruka dosud zeje prázdnotou. To snad ne! Kde
jenom může být?
S nevýslovnou hrůzou v očích hledím střídavě do teď již vyprázdněné
poličky a na svůj osamocený kartáček a…s ještě větším zděšením pozoruji, že on
na mě kouká taky... Mrkající oči ho prozradily. Obou se nás zmocňuje panika.
Co teď? Co budeme dělat? Asi bych měla mámě říct, že je potřeba koupit novou
pastu, jenže než ji dovezou, už bude pozdě. A čistit si zuby pastou rodičů přece
nepřipadá v úvahu. Něco v jeho pohledu mi říká, že ani on by na to nepřistoupil,
něco tak odporného by si přece nemohl namazat na své prvotřídně rozježené
štětiny, které se mu ovšem právě ježí hrůzou.
„Jak si to představuješ?,“ křičí na mě svým pisklavým a přece tak
ochraptělým hlasem, jež mě nijak zvlášť nedokáže překvapit. Taky kdo by nebyl
ochraptělý z toho, jak se minimálně dvakrát denně namáčí do studené vody.
Hlas mi přeskakuje rozhořčením. „Já? JÁ? To spíš ty, ne? Máte přece
držet spolu. To vás při výcviku neučili? Kartáček + pasta = optimální tým. Jenže
to tady asi většině…kartáčků…moc neříká, co? Tak hele, tohle prostě budeme
muset nějak zvládnout.“
„Jooo? Faaakt?“ Ten malý nicotný pidižvík se mi vysmívá s takovou
dávkou sarkasmu, jakou bych ani od kartáčku nečekala. Tak neprofesionální
chování. Jo kdyby to byl Spokar, nebo jiný světaznalý, ti už vědí, jak se chovat k
zákazníkům. Zato tihle… Myslí si, že když jsou nejnovějším módním výstřelkem,
můžou si dovolovat, ale to jsou na omylu. Já mu ukážu. Na mě si nepřijde…
33
„Tak teď mě velmi, ale velmi, pozorně poslouchej. Tohle je tvá poslední
šance. Buďto mi okamžitě prozradíš, kde jsi nechal svou úžasnou trojbarevnou
kamarádku s mentolovou příchutí, nebo na tebe v cukuletu poštvu to bílé
svinstvo, jehož tubu naši nechali včera na umyvadle. A můžu ti garantovat, že
na tom si nepochutnáme ani já, ani ty. Já jsem ochotná to riziko podstoupit. Co
ty?“ Cha-chá! A jsi v koncích. Teď tě mám v hrsti, ty jedna malá mrško.
„Hmm, spolupracovat s tebou? A proč jako? Aby ses pak mohla
vytahovat, že dokážeš přesvědčit absolutně všechno včetně zubního kartáčku?
No to tak. Nejsem tak hloupý, jak si myslíš. Vím, že mám svá práva stejně tak,
jako ty máš své povinnosti.“
„Fajn. Jak chceš.“ S pomstychtivým zadostiučiněním smáčím každou jeho
štětinku do té bílé lepkavé hmoty jménem pasta. Brrr! Vážně bych měla mámě
připomenout, ať mi koupí novou. S touhle to dlouho nevydržím…
Ježiši. Co se to zas děje? Zemětřesení? Všechno včetně mně a mého
odrazu v zrcadle se třepe…
„I´m so happy…“ To snad ne…budík! Budík? Budík. Neochotně vstávám
z postele. Příliš ospalá, abych si třebas jen matně uvědomila, že ten sarkastický
nafoukaný kartáček byl jen hloupým snem, ovšem na tváři se mi rozhostí onen
tupý úsměv značící návrat do naší staré známé „zastaralé“ reality. A přesto má
první cesta vede zase přímo do naší růžově vykachlíkované koupelny.
Je tam. Kartáček a pasta leží vedle sebe jako bratr se sestrou, jako jin a
jang, dva patřící navždy k sobě. Úlevně se usmívám a s lehkým srdcem si stále
prohlížím to jejich podivné soužití. Ona jako vždy stlačená ke kraji a pečlivě
zašroubovaná a on…na mě mrkl.
Můj návod na chytání lelků
Tak si myslím, že to bude docela snadné. Třeba jako chytat ryby, když
s sebou plácají při hladině. Vezme se podběrák a vyloví ryba. Takže si vezměte…
Co se tak asi bere na lelky? Když je lelek vlastně „jakési nic“ / lelkovat, přece
znamená nic nedělat/ , neberte si nic.
Pohodlně se usaďte nebo uložte. Jak je ctěná libost! Je libo ještě více
polštářků pod zádíčka ? Samozřejmě. Musíme se přeci správně naladit na tak
náramně těžkou práci !
A co třeba něco dobrého k zakousnutí ? Kávu, čaj nebo snad limonádu? Mohu
vám podat knihu nebo třeba sluneční brýle ? Nepotřebujete pustit nějakou
hudbu?
Na obzoru se ukryly první paprsky zapadajícího slunce. Neozařuje vás snad?
Raději přivřete oči.
34
Ale, co to vidím! Rychle se podívejte! Přímo nad vámi! Vidíte to velké nic?
Támhle na tom menším stromku. To je přeci lelek! A jak se nám letos krásně
vybarvil! To bude tím počasím. Ta zelenkavá mu jde náramně k pleti, duhově
zářící obláček, na kterém se usadil, doplňuje skvostnou róbu od paní Matragi.
Lelkuje si, lelek jeden zelený ! A támhle se spouští další modravý. Že by snad i
lelkům bylo dáno žít v páru? Hleďme na ně, na lelky!
Kam se člověk podívá, tam je vidí. Že se jich ale urodilo! Hold lidi asi
lelkují víc než je zdrávo a to těm malým mrškám jde náramně k duhu.
Jejdánku, opatrně, vážený! Nedělejte tak prudké pohyby, přeci jim
nechcete ublížit nebo je snad docela vyhubit. Pomalounku se uložte zpět do
načechraných polštářů. Tak, tak je to správně. A už jsou tu. Pochodují si
zlehýnka jeden, druhý, třetí…….padesátý…….stý…..
tisící…..
Tak vidíte, nic to není. Vždyť jsem vám to říkala. Chytat lelky je přece
docela snadné!
Inzerát
„Třicetiletá, rozvedená, se dvěma dětmi, hledá partnera pro společný
život.“
„A navíc je momentálně bez práce,“ pronesla jsem jen tak do ticha a odklikla na
svém
zánovním notebooku značky MSI „odeslat“.
Hmm, super. A jsem oficiálně na seznamce. A to jsem se vždycky
smála, že zrovna já
se přece nemůžu počítat mezi ty zoufalce ze seznamky.
Zjevně můžu, no. Ksakru už se vším…!
„Mamí, mamí, on mi bere hračky.“ S beznadějí vepsanou snad v každé
vrásce se
otáčím ke svým dvěma ratolestem. (To se nemůžou aspoň na chvilku přestat o
něčem
přehadovat?!)
„Šup, honem. Vyčistit zuby a hurá do školky. Maminku dnes čeká
jeden důležitý
pohovor.“
„Mami, a co je to pohovor?“
„To je taková schůzka, na kterou jdu s jedním pánem, abych zase mohla
pracovat, víš?“
„Odložila jsem děti do školky se slibem, že si pro ně dnes vážně přijdu
včas a, pokud mi pohovor dopadne dobře, zajdeme i do cukrárny. Já sama
35
pomalu kráčím k právě přijíždějící tramvaji. Tak tedy vzhůru do jámy lvové!
Chjo…
Ťuk, ťuk. „Vstupte“, ozval se drsný mírně ochraptělý hlas. Nádech,
výdech. A jdeme na to. Lehce nervózním krokem vcházím do místnosti. Vypadá
to tady jako v nějaké staré pracovně. Všude po stranách stojí police s knihami či
spisy, sem tam nějaká květina. Celé této obdélníkové místnosti vévodí masivní
dubový stůl, za nímž v měkkém koženém křesle sedí postarší pán s knírkem a
pečlivě učesanou pěšinkou ve vlasech.
„Dobrý den.“ Můj hlas zní spíše jako kuňkání, ale tak tentokrát už by to
mohlo vyjít, ne?
„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“
„Jmenuji se xxx a přišla jsem se ucházet o místo na osobním oddělení,
které nabízíte. Podívejte, tady jsem si vystřihla i inzerát.“ S chabým pokusem o
úsměv a´la filmová hvězda roztřesenou rukou podávám přeložený novinový
výstřižek.
„A doporučení máte?“
„Jistě, samozřejmě.“ A už už sahám do tašky pro poměrně objemnou
složku. „Tady to je.“
„Ano, děkuji. Hmmm, vidím, že vaše doporučení jsou vskutku vynikající.
Proč jste odešla z předešlého zaměstnání? Nevyhovovaly vám pracovní
podmínky? Neshodla jste se s vedením?...“
„Propouštělo se. V první vlně šli lidé, co nepracovali tak dobře, no a
ve druhé vlně ti, co měli nějaké závazky,“ přiznala jsem neochotně.
„Máte děti?“
„Ano.“
Tak a je to v háji, soudím podle jeho výrazu… Že já jsem vždycky ta
pitomá, co všechno přizná!
„Ještě se vám ozveme.“
Jasně, ozveme. To určitě.
Měsíc, dva… a pořád nic. Možná už bych si konečně mohla změnit ten
svůj inzerát, že?
„Třicetiletá, rozvedená, se dvěma malými dětmi, které má sice moc ráda,
ale díky nimž zřejmě nesežene ani práci, ani pořádného chlapa, hledá partnera
pro společný život.“
36
Karolína Fizková
Karel Hynek Mácha píše dopis své budoucí ženě Lori Šomkové. Poslední dopis,
který jí pošle.
2. listopadu 1836
Lori!
Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů ke svému otci? Proto
jsem Tě vzal k nám nahoru? Chceš nakonec všechno zkazit? Pro mne je to lehké:
vezmu šaty a jdu z Litoměřic! Kam? To se nikdy nedozvíš, budeš-li ještě jednou
jednat proti mému rozkazu. Rozkazu říkám – a už mě nikdy neuvidíš. Rozkazuji
Ti, přísně Ti rozkazuji, abys nikdy z našeho domu nevycházela, nikam, za
žádnou, vůbec žádnou záminkou – na mši, ke zpovědi, na katechismus, nikam,
nebo – dokud je Bůh nade mnou a má duše naživu, při svém životě Ti přísahám,
nikdy mne už neuvidíš. Opovážíš-li se jít z domu k svému otci, nebo dokonce na
faru nebo jinam, jako že je Bůh nad námi, opustím Tě u oltáře. Zůstaneš tedy
stále a stále u Ludvíka, a kdyby Tě někam zvali, řekneš, že jsi nemocná - zrovna
tak nesmí nikdo k Tobě - třesu se ještě vzteky, pomyslím-li si, že tam byl někdo z
Vašich, a viděl hocha! – A když přijdu do Prahy a Ty mě obelžeš jen jediným
slovem, tak jako že si přeji, aby Ludvík žil, přísahám Ti, že mne ztratíš na věky
věkův! Všecko zůstane, jak je, žádné přípravy, vůbec nic ať se nestane, dokud
nepřijdu do Prahy. Nevyjdeš z mého pokoje! Přijdu v pondělí sedmého do Prahy,
v úterý bude svatba a ve čtvrtek odjedeme z Prahy do Litoměřic. Nikdo nebude
zván na svatbu, koho nepozvu já. Bude-li kromě Tvého otce v kostele někdo z
Tvých příbuzných, odejdu od oltáře. To při Bohu přísahám, a Ty mě znáš, že to
udělám.
Igz
Milý Karlíčku,
tak ráda Ti ve všem vyhovím, neb dobře vím, že je to všechno jen pro dobro
mne i našeho Ludvíčka. Tvá přání a příkazy naprosto a oddaně respektuji a
splním, a abys viděl, že Tvá věrná žena má neustále na mysli mužova slova,
shrnu Ti stručný plán, který jsem vypracovala a který budu dodržovat dle Tvého
rozhodnutí až do svatby.
37
Hned po obdržení Tvého dopisu a řádném přečtení všech instrukcí jsem napsala
na dveře našeho Milý Karlíčku,
tak ráda Ti ve všem vyhovím, neb dobře vím, že je to všechno jen pro dobro
mne i našeho Ludvíčka. Tvá přání a příkazy naprosto a oddaně respektuji a
splním, a abys viděl, že Tvá věrná žena má neustále na mysli mužova slova,
shrnu Ti stručný plán, který jsem vypracovala a který budu dodržovat dle Tvého
rozhodnutí až do svatby.
Hned po obdržení Tvého dopisu a řádném přečtení všech instrukcí jsem napsala
na dveře našeho bytu žádost domácímu, aby nám dal na náš účet před dveře
nanosit zásoby vody, jídla a šatstva na týden. Jako důvod jsem uvedla, že do
termínu naší svatby odjíždím k tetičce do Humpolce a že se do našeho bytu
zatím nastěhuje starý a hluchý strýček. Pro něj má být všechno to zařízení. Pro
větší důvěryhodnost mého psaní, jsem nechala zakoupit dva zánovní kufry,
naplnila je poleny a poslala svým jménem na nádraží na vlak do Humpolce.
Zásoby jsem nechala ležet přede dveřmi až do poledne, počkala jsem, až budou
všichni u oběda, a přenesla je do našeho příbytku. Poté jsem rozebrala část
parket a obila jimi dveře i okna a i ty nejmenší škvírečky zatáhla smolou. Do
komína jsem nacpala, peřiny a záclony, stejně nemohu topit ani svítit, co kdyby
nás to prozradilo nebo mě to nějak přinutilo opustit náš byt. Hrůza pomyslet!
Malého co půl hodiny krmím a co hodinu přebaluji, aby neměl sebemenší
důvod zakřičet. Musím uznat, že Ti je, chlapec můj nejdražší, stále více
podoben. Celý den chodím bosky, abych se ani krůčkem neprozradila, dokonce
jsem vrzavá prkna označila červeným inkoustem.
Doufám, že jsem Tě jako nastávající nezklamala, celý plán jsem dlouze
promýšlela tak, abych Ti z celého srdce mohla vyjít vstříc. Uznávám, je mi sic
trochu zima a je tu hrobová tma, ale co bych neudělala pro svou lásku jedinou.
Těším se na příští týden, kdy už budeme svoji a v převleku a utajení odjedeme
z města v pancéřovaném kočáře bez oken.
Nastotisíckrát Tě líbá Tvá nejposlušnější a nových příkazů chtivá
Lori
PS: Doufám, že Ti to v Litoměřicích pálí a že ani nejmenší vesnický vánek
neuhasí tvůj romantický žár a básnický plamen. Čekám na slíbené pokračování
básně o nešťastně zesnulém umělci a mladé vdově.
38
Michaela Svobodová
Příběh slov
Další pochmurný den. Od babiččiny smrti jsou všechny pochmurné... Je to
nejhorší týden mého života. Přišlo to tak náhle! Je to přirozené...
Vím, vím, vím! Všichni to pořád opakují. Ale je to nebolí tolik. Oni s ní
nestrávili tolik času, nebyla to jejich babička. Byla moje a mou zůstane.
Navždy... Ale její odkaz je nezapomenutelný. Je jím moje maminka, jsem jím já.
A moje budoucí děti. Ano, moje dcera se bude jmenovat po ní. Bude mi ji tak
připomínat, bude stále se mnou, dcera snad bude taková osobnost, jaká byla
ona. Bude to Michaela, jako byla její prababička. Prababička, kterou nikdy
nepozná... Pro ni vlastně bude jen něčím dávným, minulostí, o které jí bude
maminka vyprávět, jejíž jméno ponese. Bude pro ni jenom slovy. Všichni se
obracíme ve slova, nic víc po nás nezůstává.
Maminka mě poprosila, abych začala uklízet věci po babičce. Něco z toho
si nechám, nemůžu to jen tak vyhodit. Všechno to jsou mé vzpomínky, mé
dětství... Tak málo se toho změnilo za těch mých devatenáct let. Všechny ty
skříně, obrázky na stěnách, všechno důležité zůstalo na svém místě. Jediná
změna proběhla tehdy, když jsme malovali. A teď — všechno to mám jen tak
vzít a vyhodit?? Slza mě konejší na líčku... Jednou vše končí, budu rozumná.
Budu rozumná a nechám si jen velmi důležité věci. Ale všechno to řádně
nafotím, třebaže jsem tady vyfocená tolikrát! Fotky z narozenin, prázdnin,
fotky s kamarády, když jsem tu pořádala párty... Teď je to jiné, jsou to místnosti
bez ducha, bez ducha mé milované babičky.
39
Hlavu vzhůru! Vezmu to od stolu. Leží na něm notebook. Ta stará, dnes
už dávno překonaná technologie, o kterou se nenechala připravit. Starší lidé
mívají rigidní sklony... Ale jednou ji třeba pochopím, taky přece zestárnu. Jako
jedna z mála ve třídě s ním ještě umím zacházet. Babička mě tomu naučila.
Nebo spíš jsem to odkoukala sama, když babička něco dělala. Znám i řadu těch
programů, těch jednoduchých prográmků, jichž musí být mnoho. Teď
neexistuje žádný. Všechno bylo tehdy tak složité, s počítačem se nedalo mluvit,
dělal jen to, co jste mu napřímo dlouhavě zadali. Byl pouhým nástrojem,
nezastupoval vás. Pro soudobou mládež je počítač něco komplikovaného a
programy typu ICQ znají jenom z vyprávění...
A mně babička hodně vyprávěla. Poznávala tam kamarády, řešila
důležité věci i nicotnosti, jaksi polospolečensky žila. Mládež tam trávila spoustu
času, údajně někdy až moc. Seděli za monitory a žili v jakémsi kybersvětě. Ale
časy se mění a lidé s nimi, technologie se inovují a vymýšlejí se nejrůznější
vymoženosti. Vývoj se urychluje...
Tady, v šuplíku, tady v tom šuplíku se však vývoj jakoby zastavil.
Papíry
tu leží a pokrývají se patinou nostalgie, nesou odkazy, myšlenky,
nápady, zase jenom slova... Inkoust bledne, ale do vláken zůstává vyryta rýha,
důsledek práce lidské ruky — malá spravedlnost ručního psaní vůči tisku. Jsou
tu nejrůznější bezcenná psaní, doklady, stvrzenky, potvrzení, zároveň však také
básně a básničky, kousky babiččiny duše otlačené do papíru, shrnutí
různorodých etap jejího života.
Psala je ráda a psala je celkem často. Psala je vždy, když ji políbil Múzák,
jak říkávala. Psala je pro sebe, kvůli sobě, ale ráda je dala někomu přečíst. Byla
40
na ně pyšná, ale zároveň si myslela, že nemá právo zahlcovat svět dalšími a
dalšími jí do jiné formy přeskládanými slovíčky. Potřebovala prostě onen
polibek vyventilovat. Jinak to nešlo, vznikl by přetlak a kdo ví, co by se stalo
potom.
Některé má i v notebooku, ale rozhodně všechny má na papíře. Vývojka
hlava - papír pro ni byla vždy posvátnou. Všechny byly nejdříve na papíře a
teprve potom se dočkaly elektronické podoby. Ach, babi, jak sentimentální jsi
někdy byla! Budeš mi tu chybět. Pročítám si tvé básně a slzy mě zas a znovu
konejší... Věru moc se jim to nedaří. Zapínám notebook a prohlížím si fotky,
obrázky, všechno, co jsi za celý život nastřádala!
A zabloudím i do historie zpráv, které sis psala s lidmi milými i nemilými,
kamarády i soky. Nářky i radosti. Náhodně listuji a utěšuji se klikáním. Klikáním
a četbou tvých slov. Jak je to pomíjivé, kdyby to psal někdo jiný, nepoznala bych
to... Ale když vím, že jsi to psala ty! Je to jiné, je to vlastně předsudek.
Takové se mi honily myšlenky hlavou, když jsem seděla v tom pokoji. V
tom chladném nočním pokoji, pod jednou žlutou žárovkou. Seděla jsem a
náhodně pročítala zprávy, když jsem narazila na něco velmi podivného.
Byla to historie s nějakým uživatelem s přezdívkou Freshlemon a byla
neskutečně obsáhlá. Jedna zpráva však jakoby vypovídala za vše. To když ten
člověk na babiččinu otázku, co by jí napsal do památníčku, odpověděl:
Freshlemon (12:22:16 4/03/2008)
03/03/2008 (22:04 GMT +01:00)
41
Moje inspirace. Moje záchranná síť. Můj šálek horké čokolády. Moje
zpovědnice. Můj šibal. Můj mind-refresher:)
To je moje Míša se srdíčkem na mé dlani.
Mám tě rád víc než většinu lidí, které vídám denně, ty moje tajemná
spoluvězenkyně:-*
Zarazilo mě poslední slovo. Byl z něj cítit určitý význam, nebylo to pouhé
žertovné plácnutí do vody, mělo smysl, mělo hlubší smysl... Ale proboha jaký?
Cožpak něco o babičce nevím? Zatajili mi něco? Zatajila to všem?? Ne, to je
absurdní, aby — Ale co když, co když je tomu skutečně tak? Život nám přináší
různá překvapení a my se někdy opravdu nestačíme divit.
Ale no tak, jsi přecitlivělá, je toho na tebe moc! Z nějakého trefného
slovního obratu děláš velblouda, hledáš velké věci v něčem zcela prostém... Na
druhou stranu však — proč nezískat jistotu podloženou ověřením, stejně musíš
oběhnout kanceláře kvůli pozůstalosti a nějaká ta kancelář navíc už ti času moc
nesebere...
A v tu noc jsem se rozhodla, že najdu skrytý význam onoho slova, jež se
mi všude za zády posmívalo, jež mne přímo vybízelo k rozluštění.
Hned den na to jsem se zastavila v jedné kanceláři. Seděl tam malý pán s
knírkem, který se na mě potutelně usmíval. Bylo mu něco přes čtyřicet a
očividně neměl ženu. Jmenoval se Alexej Říha, jeho matka byla asi cizinka.
Pohupoval se na židli za stolem a když jsem vešla, v jeho očích se zalesklo. Vstal
a podal mi ruku.
„Alexej Říha, jméno mé, čemupak vděčím za návštěvu tak krásné dámy?“
Div mi nepolíbil ruku.
42
„Dobré dopoledne, já jsem Lilian Knotková, volala jsem vám ohledně té
záležitosti s databází vězněných —“
„Ach, ano, to jste vy, napadlo mě, že asi budete ta žena s tím elegantním
hlasem. Všechno jsem již připravil, posaďme se.“ Úplně se přede mnou pýřil
— zatahoval břicho a vypínal hruď, bylo to velice komické.
„Prohledal jsem seznamy, ale to jméno jsem nenalezl,“ povídal a
zamyšleně listoval vizitkami uspořádanými ve stojánku na jeho malém stole.
„Aha, tak tedy ne,“ uvažovala jsem nahlas, „je to jisté?“
„Ano, prohledal jsem všechno, nic nemohlo proklouznout,“ spiklenecky
na mě zamrkal.
„Dobře, každopádně vám děkuji za váš drahocenný čas,“ vrátila jsem
mu úsměv,
„v dnešní době je již skoro vzácností, že někdo dělá pro někoho něco s radostí.“
„Víte, slečno, to není můj případ. Pro ženu byl bych ochoten třeba skočit
z útesu, kdybych za to vyloudil úsměv na její tváři. Je to to nejkrásnější.“
„Úsměv ale sluší každému, nejen ženám. Musím už jít, povinnosti volají.
Ještě jednou děkuji. Na shledanou!“
„Neděkujte, potěšení je na mé straně, na shledanou!“
Dveře cvakly a já se podívala ven malým oknem na chodbě. Svítilo
sluníčko, ten chlápek měl pravdu, úsměv je něco neskonale pozitivního, vrací
náladu a dává světlo...
Což však nic nemění na tom, že mé pátrání bylo neúspěšné. Ještě si to
musím promyslet, tak lehce to neskončí, nevzdám se bez boje. Přijdu tomu na
kloub. Jenže jak? Musím se vrátit do bytu a prohledat pořádně historii. Bude to
43
složitější, než jsem čekala, ale ta touha, ta zatracená vábivá touha mi nedá jinak
spát!
Po dlouhé cestě autem jsem konečně dorazila do babiččina bytu. Moc
jsem přemýšlela a málem u toho přejela kočku. Naštěstí jsem se včas
vzpamatovala. Ale takové stavy mívám během řízení často. Je to pro mě jiný
pocit, něco zvláštního, být izolovaná v kovové krabici a svištět světem. Stromy
se míhají. Někdy si připadám jako bych padala do černé díry. Nejsem špatná
řidička, ještě jsem neměla nehodu, jen jsem moc zasněná, až moc zasněná...
Stihla jsem se stavit ještě do obchodu, koupila jsem si ledovou kávu.
Bude to asi dlouhá noc a tak jsem si povolila dopřát si tohle potěšení. Zapínám
přístroj a jdu k oknu. Zas a znovu si prohlížím ten známý reliéf. Odvracím se od
okna a usedám ke stolu. Musím hledat, hledat, hledat — a číst. Dneska budu
hodně číst. Naštěstí jsem na to zvyklá, protože čtu ráda.
Probudil mě zpěv ptáků. Takové to vrzání, které je tak typické pro jarní
rána. Usnula jsem u stolu a teď mě bolí za krkem. Rychlým protáhnutím ale vše
napravím. Usnula jsem... Ale kdy jsem to vlastně usnula? To si nepamatuji, jen
vím, že jsem zjistila pár užitečných informací.
Například už znám celé jméno toho záhadného pisálka, vím, kde bydlel a
dokonce vím, jaké je jeho oblíbené pití, co přesně dělal dne 14.10.2007 a další
podobně přínosné věci. Ale nic o vězení. Proto se dneska vydám po jeho
stopách.
Vydám, ale až posnídám a nakopnu se další kávou.
44
Přijela jsem do útulného maloměsta a našla dům, ve kterém Freshlemon
toho času bydlel. Potkávám takového mladého hejska, ale toho se ptát nebudu,
ten by neznal ani nikoho z generace svých rodičů, natož prarodičů. Kousek dál
na lavičce však sedí starší pár. Jsou tak nějak roztomilí, koupili si nějaké pečivo v
pekárně a teď jen v klidu sedí a žvýkají. Pánovi to pořád drobí a jeho paní ho
neustále s úsměvem — a trpělivostí v očích — oklepává. Až se mi z toho
pohledu nechce rušit jejich harmonické odpoledne, a tak se chvíli jen tak
procházím okolo a hledám vhodnou příležitost k oslovení.
„Dobré odpoledne, prosím vás, promiňte, že ruším, ale potřebovala bych
se vás na něco zeptat,“ nesměle těkám očima z pána na paní.
„Dobrý den, děvečko, nerušíte, jen se klidně ptejte. Copak vás zajímá?“
„Říká vám něco jméno Miroslav Frantík?“
„Miroslav... Frantík... Ano, to máte na mysli Miru, toho jsem znal, ale ten
už je dávno pod drnem,“ pán se nostalgicky zasnil, „znal jsem ho, byl to dobrý
člověk.“
„Škoda, doufala jsem, že si s ním budu moci promluvit, on se totiž znal s
mou babičkou, víte, a ta teď zesnula.“ Tentokrát mi nevhrkly slzy do očí, byla
jsem vyrovnanější.
„S tím vám bohužel nepomohu, mohl bych vám pouze ukázat, kde leží. Je
pohřbený kousek odtud na hřbitově,“ zamyšleně povídal pán. Myslel to se
mnou dobře.
„Nene, to nemusíte, děkuji. Teď se musím vydat hledat jinam, na
shledanou!“
45
Staříčci pozdravili a já šla k autu. Řekla jsem, že se musím vydat hledat
jinam, ale vlastně jsem absolutně netušila kam. Neměla jsem ani potuchy, jak si
teď poradím, kterým směrem se vypravím.
Došla jsem k autu, sedla si a automaticky si zapnula pás. Zatracený
zautomatizovaný svět!
Cestou jsem si uvědomila, že bych se dnes měla stavit k mamce. Pořád
teď někde lítám a už dlouho jsem ji neviděla. Nehledě na to, že jsem stejně
nevěděla, jak dál.
Maminka mě přivítala jako vždy s otevřenou náručí a úsměvem na rtech.
Hned ve dveřích ale poznala, že nad něčím moc hloubám.
Nikdy nepochopím, jak to ty maminky všechno hned vytuší! Pověděla jsem jí o
tom, jak jsem našla tu podivně kouzelnou zprávu, jak jsem pojala podezření a z
babičky si v představách udělala žalářníka, a jak jsem nepochodila v nedalekém
městě.
Jen se na mě usmála a řekla mi: „Lili, pamatuj, vždycky nejdřív hledej u
nejbližších, je to osvědčená metoda.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Já
totiž moc dobře vím, kdo to byl a dokonce jsem ho i párkrát viděla.“
„Tak tedy! Proč mě to jen nenapadlo dřív?! Vždyť to říkám pořád, že ve
všem hledám jen to složité,“ špulila jsem zlostí na sebe rty.
„Ale nehledáš, jen ještě nejsi pořádně otrkaná. Náhodou, já si myslím, že
jsi na to šla dobře. Příště už budeš vědět, věř mi,“ pohladila mě po tváři.
„Třebaže žádné příště už nebude...,“ dodala jsem. „A teď mi prosím
vyprávěj, jak to všechno bylo.“
46
A maminka vyprávěla. Vyprávěla, že to byl babiččin nejlepší kamarád, že
se znali hrozně dlouho a měli se rádi snad celý život. Že si byli oporou a
potěšením, když bylo potřeba, a zároveň že se škádlivě popichovali, když
měli rozvernou náladu. Byli spolu v dokonalé symbióze. O všem ostatně
vypovídá ta zpráva, díky které jsem se o něm dozvěděla. Vyprávěla mi o tom,
jaký byl a jak se v průběhu času skoro nezměnil. Povídala toho mnoho, ale na to
hlavní přec zapomněla.
„A jak to tedy bylo s tím vězením?“
„To jsem ti ještě neřekla? Tím jsem měla začít — tam se totiž poznali,“
řekla bez sebemenší známky rozrušení, dokonce snad s lehkým úsměvem.
„Cože? Ve vězení?“ Nepřestávala jsem se divit.
„Ano, ale ne v tom, které máš teď na mysli. Kdysi dávno hrála babička na
internetu nějakou hru. No, a v té hře se dostala do vězení. V tom vězení byl
jeden spoluvězeň, který jí úplně trapně, bezdůvodně nadával —„
„A to byl on — ,“ přerušila jsem maminku.
„Ale kdeže, to nebyl on. On se jí před tím sprosťákem zastal. Vyměnili si
ICQ čísla a tak se seznámili.“
„Jak prozaické! Tomu tedy říkám rozluštění pravého významu záhadného
slova. Nabralo to pěkné rozuzlení! Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ještě že
tě mám, mami.“
Pak jsme si ještě povídaly a povídaly, vzpomínaly na babičku, potom na
maminčino a poté dokonce i na moje dětství. Trochu jsme si poplakaly, ale
zejména jsme se zasmály. Byl to hezký večer. A užitečný večer. Poprvé od
babiččiny smrti jsme totiž byly schopny o ní mluvit bez srdceryvných nářků,
ponurých vzlyků a přesmutnělých výrazů ve tvářích.
47
Smály jsme se s ní a bylo nám krásně.
V dalším týdnu jsem se znovu vydala do toho města, ve kterém jsem
mluvila se staříčky. Vzala jsem s sebou květiny, svíčku a jednu babiččinu
básničku. V mírumilovném hřbitovním klidu jsem našla jeho hrob a položila
na něj květiny. Zažehla jsem svíčku a přečetla báseň. A pak, plna harmonie,
jsem se vydala v dál. Proplouvat životem, životem plným překvapení i
stereotypu, radostí i strastí.
48