naskenovat abstrakty a posudky - Institut sociologických studií UK FSV

Transkript

naskenovat abstrakty a posudky - Institut sociologických studií UK FSV
Doktorandská konference sociologie a příbuzných společenských věd 2011
Termín konference: 26. května 2011, 9:00 – 18:35 hod.
Místo konání: Fakulta sociálních věd UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 (Hollar),
místnost č. 212
Česká sociologie a sociologové 1948-1969............................................................................................................. 1
Informační a komunikační technologie (ICT) a zúčastněný výzkum mládeže..................................................8
Posudek 1..................................................................................................................................................18
Posudek 2 .................................................................................................................................................20
Trendy v nesezdaném mateřství a mateřství bez partnera v ČR......................................................................21
Posudek 1..................................................................................................................................................30
Posaudek 2................................................................................................................................................31
Přinucení, kapitál a český stát: 860 až 1620........................................................................................................32
Posudek 1..................................................................................................................................................47
Posudek 2..................................................................................................................................................49
Veřejné a soukromé v konstruovaném obrazu politiků v deníku Blesk.......................................................... 51
Posudek 1..................................................................................................................................................61
Analýza problematiky majetkového vyrovnání státu a církví, postojů vybraných aktérů a nepřijetí
vládního návrhu zákona z roku 2007.................................................................................................................. 62
Referendum Campaigns, Framing and Uncertainty..........................................................................................74
Posudek 1..................................................................................................................................................89
Česká sociologie a sociologové 1948-1969
Anna Kopecká
Na úvod
V rámci svojí prezentace na doktorandské konferenci, která se bude konat dne 26.5. 2011 v
Praze bych chtěla představit výstupy našeho studentského projektu, věnovaného dějinám
české sociologie. Projekt, podpořený grantem GAUK, probíhal v letech 2008-2010. Jeho
hlavním výstupem je archiv audiovizuálních rozhovorů s významnými českými sociology,
kteří se sociologii věnovali již ve sledovaném období. Zatím 12 zpracovaných nahrávek
(doprovázených psanými přepisy) je uloženo v Datovém archivu Sociologického ústavu AV
ČR, v.v.i., kde jsou odborné i laické veřejnosti zpřístupněny na počítačích v knihovně SOU.
Naším hlavním cílem bylo zachytit jedinečná osobní svědectví a získaný materiál následně
zpřístupnit dalším zájemcům o dějiny české sociologie.
Součástí projektu je i kolektivní monografie, na které se podíleli jak členové nejužšího týmu
projektu tak i další studenti ISS FSV UK, v rámci volitelného bakalářského semináře. Není
naším cílem ani v našich možnostech vyčerpávajícím způsobem popsat dané období a ani
naše analýzy nevyčerpávají zcela poskytnuté rozhovory. Doufáme, že se ve zkoumání dějin
české sociologie bude pokračovat a že náš projekt svým malým dílem přispěl.
1
Následující text je úvodní kapitolou publikace “Česká sociologie a sociologové 1948-1969”,
která by měla vyjít v nakladatelství SLON v roce 2011.
Projekt Česká sociologie 1948-1969, orální historie jsme začali připravovat jako studenti
magisterského studia sociologie v roce 2007, protože jsme měli pocit, že víme velmi málo o
dějinách svého vlastního oboru a protože dostupné informační zdroje byly v podstatě tvořeny
jedním monotematickým číslem Sociologického časopisu1. Předpokládali jsme, že k danému
období bude složité získat dostatečné množství informací pouze z archivů, a nikdo z nás
neměl ambice stát se historikem české sociologie. Nejsnazší a nejvhodnější cestou se nám
proto zdálo oslovit přímo žijící pamětníky a zeptat se jich na jejich osobní zkušenosti se
sociologickou prací do roku 1969. Provedené rozhovory jsou základem této knihy, jejímž
cílem je přiblížit čtenářům co se dělo se sociologií a sociology v letech 1948-1969.
Za poslední čtyři roky se situace změnila. V rámci projektu SOÚ AV ČR, v.v.i. “Dějiny a
současnost české sociologie” vzniká publikace dějiny české sociologie, slovník sociologů a
bude vydána i práce Michaela Voříška, založená na jeho disertaci „The Reform Generation:
1960s΄Czechoslovak Sociology in a Comparative Perspective“. Tyto publikace ale stavějí
hlavně na tištěných pramenech, proto se zdá, že naše intuice, jít cestou orální historie,
zaznamenat vzpomínky pamětníků a spolutvůrců renesance české sociologie v 60. letech, byla
správná.
Česká sociologie se po roce 1945 obnovovala v duchu předválečné tradice pražské i brněnské
školy. Taková sociologie ovšem neměla velké šance obstát vůči marxistické kritice po roce
1948. Sociologie byla v roce 1950 zakázána jako „buržoazní pavěda“. Jak ale správně
připomíná M. Voříšek, ideologická kritika nebyla vedena proti sociologii celkově, pouze proti
té sociologii, která se dala označit za buržoazní. Stále zde však zůstává marxistická sociologie
ve formě historického materialismu.2 V 50. letech právě katedry dialektického a historického
materialismu zaplňují na vysokých školách vzniklou mezeru po sociálních vědách. Studenti,
kteří stihli na obor sociologie nastoupit před jeho uzavřením – tedy fakticky nejpozději na
podzim 1948 dostávají možnost studium dokončit. Jejich poslední roky na škole jsou ale spíše
samostudiem, jelikož velká část sociologů je postupně nucena opustit svoji pedagogickou
praxi (I. A. Bláha, J. L. Fišer), řada sociologů také po převratu v roce 1948 emigruje (Otakar
Machotka, Jiří Nehněvajsa, Zdeněk Ullrich). Následujících několik let znamená téměř totální
likvidaci celé sociologie. Výuka i výzkum jsou v podstatě zrušeny a poslední absolventi
oboru, vycházející ze škol v první polovině 50. let si musejí hledat uplatnění v jiných
oblastech.
V 50. letech sociologie v Československu téměř vymizela. Za první znamení návratu či
obnovy sociologe se dá považovat vydání knihy “Současná empirická sociologie” autorů
Jaroslava Klofáče a Vojtěcha Tlustého v roce 1959. Klofáč a Tlustý byli v druhé polovině 50.
let zaměstnáni na katedře dialektického a historického materialismu na Filozofické fakultě
UK a podobně jako další důležití aktéři obnovy institucionální sociologie - budoucí první
ředitel Sociologického ústavu Miloš Kaláb nebo ředitel Ústavu marxismu-leninism pro
vysoké školy Pavel Machonin, patřili mezi etablované komunistické akademiky. Společenské
podmínky dospěly do bodu, který nejen umožňoval ale i vyžadoval návrat sociologie,
zejména pak empirické sociologie, která by přinesla chybějící informace o stavu společnosti.
60. léta a hlavně pak jejich druhá polovina jsou dobou rychlého až překotného
znovuustavování sociologie.
Instituce
1
Sociologický časopis/Czech Sociological Review 2004, 40:5.
Voříšek, Michael: The Reform Generation: 1960’s Czechoslovak Sociology in a Comparative Perspective.
Florence: 2009 European University Institute, [disertační práce ]. str 25.
2
2
Jak ukazuje první kapitola knihy “Institucionální podoba české sociologie v šedesátých
letech”, první oblastí, ve které se sociologie začala viditelně vracet mezi institucionalizované
vědy byly vysoké školy, na kterých se sociologické předměty začaly sporadicky objevovat už
v druhé polovině 50. let. Přesto se výuka dočkala plné rekonstrukce až v polovině 60. let, kdy
je v akademickém roce 1965 obnovena katedra sociologie na FF UK v Praze a zároveň
zahájena výuka sociologie na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Jak ukazuje i
přehled v závěru první kapitoly, sociologie se v této době vyučuje i na řadě dalších nejen
pražských vysokých škol.
Od roku 1963 můžeme sledovat rychlý nárůst institucí, které se věnují sociologii na různých
úrovních. V roce 1963 je na Výzkumném ústavu výstavby a architektury založeno oddělení
urbánní sociologie, ve Filozofickém ústavu na Slovenské akademii věd v Bratislavě vzniká k
1.1. 1963 oddělení sociologie a během roku 1964 už je možné v Československu napočítat
téměř čtyři desítky institucí, které se věnují nějaké formě sociologického výzkumu.3
Nejdůležitější jsou ovšem z pohledu institucionalizace oboru vedle založení samostatných
kateder vznik Československé sociologické společnosti v dubnu 1964 a zejména pak založení
samostatného Sociologického ústavu Československé akademie věd k 1.4. 1965, které se
připravovalo minimálně od roku 1963. V roce 1965 začíná také vycházet Sociologický
časopis. Koncepci Sociologického ústavu připravil docent Pavel Machonin a jeho ředitelem
byl po celou dobu trvání (1965-1970) profesor Miloš Kaláb, který sem přišel po předchozím
působení jako děkan FF UK a děkan společenskovědní fakulty Univerzity 17. listopadu.
Sociologický ústav se rychle rozrůstal a na přelomu let 1968/69 se ještě uvažovalo o jeho
rozšíření o pobočku v Brně. Výzkumná oddělení ústavu se věnovala řadě velkých výzkumů
zejména v oblasti sociologie práce, náboženství, volného času či kultury.
Samostatný Sociologický ústav přestal existovat k 28. 2. 1970. Kromě institucionální
reorganizace, v rámci které byl vytvořen Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV pod vedením
Radovana Rychty, došlo i na personální výměny a propouštění. Obdobně došlo k výrazným
personálním změnám i v rámci dalších sociologických institucí, také řada plánů na rozšiřování
stávajících a vznik nových institucí byla zastavena. I když sociologie nebyla v následujících
letech prakticky likvidována způsobem podobným 50. letům, dochází minimálně k zbrždění
jejího rozvoje a k omezení kontaktu se západní sociologií. Řada sociologů aktivně činných v
60. letech mohla jen komplikovaně pokračovat v kontinuální vědecké práci. Dochází k další
vlně emigrace a vzniká disidentská - alternativní sociologie. Až na vyjímky se v následujících
dvaceti letech nenavazuje ani nepokračuje ve výzkumech probíhajících v 60. letech. Je tedy
opravdu možné mluvit o dalším výrazném zlomu v dějinách české sociologie, který nastává v
letech 1969-1970.
Výzkum vertikální sociální diferenciace
Druhá polovina 60. let patří k obdobím největšího a nejrychlejšího rozmachu české sociologie
vůbec. Dokládá to zejména rychlost, s jakou se sociologie dokázala znovu etablovat v řadě
stávajících i zcela nových institucí, s tím souvisí vznik řady nových pracovních pozic a také
množství velkých (i mezinárodních) výzkumů, které v daném období vznikaly. Za jeden z
nejdůležitějších je třeba označit výzkum vertikální sociální diferenciace a mobility
obyvatelstva ČSSR z roku 1967, kterému je věnována druhá kapitola této knihy. Výzkum je
významný nejen pro své téma a jeho zpracování, ale také pro to, jaké osobnosti české
sociologie se díky němu shromáždily v týmu Pavla Machonina. Někteří z nich by se možná
kariéře sociologa ani nevěnovali, nebýt tohoto výzkumu.
Výzkum, který vyústil v publikaci knihy “Československá společnost” vytvářel tým sociologů
pod vedením docenta Pavla Machonina na Ústavu Marxismu-Leninismu pro vysoké školy (v
roce 1968 přejmenován na Ústav sociálně-politických věd). Prvním viditelným krokem
3
Ibid. str 146.
3
vedoucím v přípravě prvního velkého výzkumu sociální stratifikace v Československu byla
mezinárodní konference v Hrazanech v roce 1964 a z ní do velké míry vycházející sborník
“Sociální struktura socialistické společnosti: sociologické problémy soudobé československé
společnosti”, který vydalo v roce 1966 nakladatelství Svoboda. Na jaře 1967 byl pak
zpracován a vydán projekt výzkumu a proveden předvýzkum. Samotný výzkum, během
kterého bylo dotazováno 40 000 domácností probíhal v listopadu a prosinci. V červnu 1968
začalo počítačové zpracování dotazníků a od října 1968 do března 1969 byla zpracována celá
publikace a odevzdána do nakladatelství. Spěch s dokončováním byl podmíněn politickou
situací a k vydání knihy došlo v bratislavském vydavatelství s velkými problémy.
Machoninův tým musel ve velmi krátké době připravit velké šetření, aniž by většina jeho
členů měla odpovídající sociologické vzdělání a po ruce již hotovou metodologii. Musel proto
v řadě věcí vymýšlet své vlastní cesty a “za pochodu” se učit ze zahraniční literatury. Výzkum
se nakonec soustředil hlavně na popis sociálních diferenciací v rámci československé
společnosti. Výsledky byly zveřejněny v knize “Československá společnost”, kterou vydalo
bratislavské nakladatelství Epocha v roce 1969. Na předpokládané další rozpracování
výzkumu v rámci jednotlivých zkoumaných oblastí už, až na vyjímku, kterou byla práce o
sociální a profesní mobilitě Věry Rollové, Josefa Alana a dalších v Československém
výzkumném ústavu práce v Bratislavě, nedošlo. Pavel Machonin musel Ústav sociálněpolitických věd v roce 1970 z politických důvodů opustit a od roku 1974 zaměstnán v
drůbežářském průmyslu. Skupina, která výzkum připravovala byl rozptýlena a jednotlivé
osudy se různí.
Aktéři
Jiří Musil ve své zásadní stati “Poznámky o české sociologii za komunismu” 4 nabízí pro
pohled na dějiny české sociologie pět odlišných perspektiv, které je, dle něj, třeba brát v
potaz:
1. oficiální výklad z pozic ortodoxního marxismu
2. revizionistický pohled marxisticky orientovaných vědců, kteří se od historického
materialismu odvraceli k sociologii
3. pohled sociologů na okraji – tzn. kritických k marxismu, ale snažících se působit v
rámci oficiálních institucí
4. pohled sociologů, kteří veřejně nepublikovali ani nebyli zaměstnáni jako sociologové,
psali “do šuplíku”
5. pohled aktivních disidentů – sociologů (po roce 1970)5
Jak sám Musil zmiňuje, dochází v průběhu čtyřiceti let komunistické vlády k přesunům mezi
jednotlivými skupinamu sociologů a tyto skupiny se také různě vnitřně diferencují.
Z pohledu na profesní dráhy našich respondentů můžeme tento pohled přijmout s tím, že je
důležité dívat se na dynamiku, kterou jednotlivý aktéři procházeli. Jen malá část respondentů
si udržela po celou dobu jednu perspektivu. Důležitými mezníky jsou reinstitucionalizace
sociologie v 60. letech a změny, ke kterým dochází po roce 1969/70 (zejména pak vznik
disidentského hnutí a s ním spojené disidentské či dle Miloslava Petruska alternativní
sociologie).
Tato publikace pracuje s rozhovory s dvanácti pamětníky, kteří se v období 60. let sociologii
aktivně věnovali. Profesionální kariéra všech našich respondentů byla významně ovlivněna
výše popisovanými proměnami, kterými sociologie, jako institucionalizovaná věda
procházela. Pouze dva vystudovali ještě těsně po válce sociologii jako svůj hlavní obor,
ostatní své vzdělání získali převážně v humanitních oborech – filozofii, historii, pedagogice či
4
Musil, Jiří. Poznámky o české sociologii za komunistického režimu. Sociologický časopis, 2004,
40: 5. s. 573-595.
5
Ibid. s. 574.
4
ekonomii, ale také na právnické či matematicko-fyzikální fakultě. Pokud se zaměříme na
deset respondentů, kteří neměli (čistě) sociologické vzdělání, zjistíme, že asi nepříliš
překvapivě, zásadní vliv na jejich profesionální kariéru mělo zakládání sociologických
institucí v polovině 60. let. Naši respondenti jsou narozeni v rozmezí deseti let a tak ti
nejstarší z nich se věnovali po absolvování vysoké školy svému původnímu oboru, aby z něj
pak “ zběhli” k sociologii, v podstatě jakmile to bylo možné. Většina z nich nastupuje do
Sociologického ústavu, do Ústavu sociálně politických věd pro vysoké školy či přímo na nově
se otevírající katedry sociologie v letech 1964-66. Následuje několik let aktivní činnosti
včetně zahraničních stáží,. Po roce 1969 dochází k změnám a jednotlivé osudy se různí. V
individuálních životních trajektorií respondetů je vidět, že v 70. letech se mohla profesionální
kariéra vyvíjet mnoha diametrálně odlišnými směry v závislosti na instituci, na které je daný
jedinec zaměstnán, osobních vztazích, které zde působí, povaze práce, kterou vykonává, a
řadě dalších okolností, mezi které jen velmi malou měrou patřily odborné schopnosti,
zkušenosti a kvalita odvedené práce.
Ačkoliv je možné v obecných kategoriích popsat, jaké možnosti se sociologům v rámci jejich
profesní kariéry nabízely, individuální osudy vždy závisely na řadě faktorů, včetně vlastního
politického přesvědčení a společenské angažovanosti. Osobnosti, z dnešního pohledu zásadně
ovlivňující podobu české sociologie, se během své profesní dráhy pohybovaly velmi různými
cestami a cílem této publikace není soudit, která cesta byla nejlepší.
V portrétech Jiřího Musila, Miloslava Petruska a Ivo Možného, které tvoří třetí, čtvrtou a
pátou kapitolu knihy, jsme se pokusili představit tři různé varianty, kterými se mohla
profesionální sociologická kariéra v socialistickém Československu ubírat. Tyto příklady tvoří
portréty tří výrazných sociologických osobností, které velkou měrou ovlivnili ve sledovaném
období, ale ovlivňují i dodnes podobu české sociologie. Po roce 1989 se navíc aktivně podíleli
na proměně sociologie v respektovaný vědní a studijní obor – Miloslav Petrusek stál u vzniku
samostatné Fakulty sociálních věd UK, podobně jako Ivo Možný je spojen se vznikem
Fakulty sociálních studií MU, a Jiří Musil kromě práce na založení Central European
University stanul v roce 1990 v čele obnoveného Sociologického ústavu ČSAV. Kromě toho
se jedná o osobnosti, které se dodnes v rámci svojí práce věnují i reflexi dějin české
sociologie.
Jiří Musil patří mezi generaci poválečných studentů sociologie a řadí se mezi sociology na
okraji po celou dobu svojí vědecké kariéry do roku 1989. Miloslav Petrusek se naopak ocitá
hned několikrát přímo v centru dění, když se zapojuje do Machoninova výzkumného týmu a
následně aktivně působí na obnovené katedře sociologie Filozofické fakulty UK v Praze. Po
roce 1970 je mu bráněno v oficiální sociologické práci a patří mezi významné sociology –
disidenty. Ivo Možný působí od poloviny 60. let v Brně na katedře sociologie Filozofické
fakulty UJEP (dnes Masarykova univerzita), kde se mu daří, i přes pro něj komplikované
období 70. let, zůstat až do roku 1989.
První portrét patří Jiřímu Musilovi, který sám popisuje tři možnosti/varianty, které se
poválečným studentům (pokud nestáli na straně komunistického převratu ať už z vnitřního
přesvědčení či pragmaticky) po uzavření kateder sociologie nabízely. První možností byla
emigrace, druhou zůstat v zemi ale věnovat se jinému oboru a třetí zůstat a pokusit se uplatnit
svoje znalosti v rámci oboru.6 Mezi tyto sociology na okraji se řadí i sám Musil, který nikdy
nebyl členem komunistické strany a udržel se v rámci sociologie, byť na její periferii, po
celou dobu od 50. let do roku 1989. Musil vystudoval sociologii a filozofii na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde obhájil v roce 1952 diplomovou práci Max Weber a
metodologie společenských věd. Po vojenské službě nastoupil do pražského Ústavu hygieny
odkud přešel v roce 1958 do Výzkumného ústavu výstavby a architektury, kde se mu
postupem času podařilo vytvořit i samostatné oddělení sociologie. V roce 1983 pak přechází
6
Ibid. s. 575
5
na Fakultu architektury ČVUT, kde zůstává až do roku 1990. Po celou dobu se mu daří být v
kontaktu se zahraničními kolegy, jeho stati a knihy věnované převážně sociologii města
vycházejí i v zahraničí. Musil to vysvětluje právě svojí pozicí sociologa na periferii, na
hranici s dalšími obory v institucích, které nebyli primárně sociologické, ale bylo možné v
nich sociologicky pracovat.
Druhý portrét představuje Miloslava Petruska, který patří k mladší generaci sociologů než Jiří
Musil. Petrusek strávil na vysoké škole druhou polovinu 50. let a věnoval se filozofii a
dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (UJEP). I jemu se ale podařilo
přiblížit se již svojí diplomovou prací sociologii, protože se v ní věnoval dílu Tomáše
Garrugue Masaryka. Po vojenské službě a výuce filozofie a formální logiky na Pedagogickém
institutu ve Zlíně se v roce 1964 přesouvá do Prahy, kde se stává členem nejužšího mladého
týmu připravujícího výzkum stratifikace československé společnosti. Účastní se i první
mezinárodní sociologické konference v Hrazanech po obnovení oboru. Jeho kandidátská
práce vychází pod titulem Sociometrie v roce 1969. V této době je již aktivním členem
katedry sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako člen komunistické strany
musí projít stranickými prověrkami a vzhledem ke svým názorům i účasti v Machoninově
týmu je mu jeho členství ve straně zrušeno a na řadu dalších let odstaven z akademického
života. Nemůže učit ani pod svým jménem publikovat a v průběhu 80. let se již plně realizuje
v rámci disidentského hnutí, kde se podílí na psaní samizdatů (včetně Sociologického obzoru)
i organizaci bytových seminářů.
Ještě delší cesta vedla k sociologii posledního portrétovaného sociologa Iva Možného. Možný
vystudoval v 50. letech češtinu, ruštinu a literární vědu na Filozofické fakultě UJEP v Brně a
nastoupil do Československého rozhlasu jako redaktor a reportér. V roce 1965 se dostává
konkurzem na místo odborného asistenta na nově otevřené katedře sociologie na UJEP.
Podobně jako Petrusek je členem KSČ, členství je mu v roce 1969 zrušeno, ale z univezity
není zcela odsunut - přesouvá se do Laboratoře sociologického výzkumu. Když je v roce 1974
pozastavená výuka sociologie opět obnovena, vrací se byť ne zcela oficiálně i k přednášení. V
průběhu 70. let se věnuje manželskému poradenství, což je v souladu s jeho dlouhodobým
zaměřením na sociologii rodiny. Po převratu v roce 1989 tráví delší čas na stáži v Nizozemí,
kde píše jednu ze svých nejznámějších knih věnovanou rodinným příčinám průběhu
demokratického převratu v Československu “Proč tak snadno?”7.
Analýzy
Poslední dvě kapitoly knihy jsou věnovány analýzám rozhovorů, pořízených v rámci projektu
Česká sociologie 1948-1969, orální historie. Rozhovory s respondenty probíhaly za
specifických podmínek. Projekt vznikl jako studentská výzkumná aktivita na Institutu
sociologických studií FSV UK a rozhovory prováděli studenti sami. Vzhledem k tomu, že
byly rozhovory nahrávány na kameru, byli u rozhovoru vždy minimálně dva, obvykle ale tři
výzkumníci. Nejen přítomnost kamery, ale i samotné širší přítomné posluchačstvo ovlivnilo
rozhovory minimálně na úrovni stupně důvěrnosti a otevřenosti respondenta a výzkumníků.
Rozhovory, až na jedinou vyjímku vedla, dle polostrukturovaného dotazníku Anna Kopecká,
další členové týmu se střídali. Důležitým konstitučním prvkem byl rozhodně věkový rozdíl
mezi respondenty a výzkumníky, ale zejména fakt, že na jedné straně stáli dosud aktivní
sociologové a ve většině případů i pedagogové a na druhé straně studenti sociologie, kteří se s
řadou respondentů měli jinak možnost setkat v rámci svého studia. Zastřešující téma
rozhovorů – dějiny společného vědního oboru dále podporovalo tendenci stavět se do role
učitele a jeho žáků.
Možný, Ivo: Proč tak snadno? Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: Sociologické
nakladatelství 1991.
7
6
Respondenti v takto vytvořené situaci mají tendenci odvolávat se na sociálně sdílené vzorce –
představy toho, jak dnes vypadá studium a výzkum v sociologii a vysvětlovat ve vztahu k této
představě sdílených vzorců jednotlivá specifika – děje, situace, podmínky, které byly v 60.
letech. Zároveň jsou silně konfrontováni s tím, že jejich současná pozice v oboru vyžaduje
vhodnou interpretaci jejich působení v zkoumaném období.
V šesté kapitole „Rok 1968 v paměti české sociologie“ se Tereza Nováková za pomoci metod
orální historie a grounded theory věnuje analýze významu, který ve svých vyprávěních
přikládají respondenti zlomovému období po srpnu 1968. Kapitola hledá odpověď na otázku
„Jaký význam přikládají pamětníci jednotlivým zvratům ve své kariéře a jak vysvětlují její
vývoj v kontextu tehdejších a dnešních událostí a hodnot. V rozhovorech je možné
identifikovat čtyři dvojice binárních narativních kódů: kontinuita/diskontinuita,
insdier/outsider, aktér/pozorovatel a racionalita/dogmatičnost. Z analýzy vyplívá, že vztah
respondentů k danému období je nejasný a nejednoznačný. Respondenti, kteří se snaží držet
současný diskurz nehodnotící a nestranné vědy, se potýkají s problémem, jak z této pozice
interpretovat svoji vědeckou práci za komunismu (zejména pak po roce 1968) a udržet
kontinuitu svého narativu – životního příběhu aktivního sociologa. Snaha respondentů
vystavět v rozhovoru úspěšně kontinuální narativ spojující minulost a budoucnost naráží na
nemožnost využít nějaké jednoznačné hodnotové orientace současných diskurzů vůči
sledovanému období. To poukazuje na širší společenský problém ve vztahu k čtyřicetiletému
období komunistické vlády u nás nikoliv na neschopnost respondetnů úspěšně využít společně
sdílených kulturních vzorců pro vytvoření přijatelného příběhu své profesní a životní dráhy.
Jak dále hlouběji rozvádí Tomáš Dvořák v poslední kapitole knihy „Institucionální proměna
Československé sociologie 60. let očima pamětníků – sociologů“, ukazuje se, že respondenti
mají tendenci vytvářet distanci mezi dnešní českou sociologií a českou sociologií 60. let a
vůbec celé období před rokum 1989 pojímat jako uzavřené, bez vztahu k současnosti. Dále se
snaží vytvářet distanci mezi svým profesionálním působením a ideologickou - marxistickou
zakotveností české sociologie 60. let. Analýza rozhovorů, která se výrazně inspiruje
teoretickými a empirickými analýzami kulturních kódů, zejména v podání Jeffreye C.
Alexandera a Philipa Smithe8 pracuje se základním opozicí racionálně-vědeckého a
ideologického kódu. Dle výsledků této analýzy se respondenti v rozhovorech snaží vytvořit
distanci mezi komunistickou ideologií a nově se ustavujíc vědou. Sociologii daného období se
snaží oddělit od marxismu a marixstickému dogmatismu. Předkládají pohled na rekonstrukci
oboru jako racionální pokus o rekonstrukci vědeckého oboru. Zároveň respondenti vytváří
další distanci mezi svojí současností a minulostí za využití marginalizace své role při obnově
sociologie a dáváním důrazu na vliv systémových proměn uvnitř KSČ.
Analýzy v závěrečných kapitolách publikace poukazují na to, že ani po dvaceti letech
neexistuje v naší společnosti ustálený jednoznačný diskurz, který by respondentům
umožňoval jednoduše a uspokojivě interpretovat svoji profesní kariéru včetně jejích
zlomových okamžiků. Koncept sociologie jako neutrální, racionální a ideologicky nezatížené
vědy, který se respondenti snaží využívat, je obtížně aplikovatelný na období 60. let, které by
z řady jiných hledisek mohlo být hodnoceno jako velmi úspěšné. Jedním z cílů této publikace
je přispět svojí malou měrou k hlubší reflexi dějin české sociologie druhé poloviny 20. století.
Bez toho, aby se otázky pozice sociální vědy a vědců a jejich vztahu ke státu a státní ideologii
otevřely a diskutovaly, může jen stěží dojít k vytvoření vyváženějšího a konstruktivnějšího
pohledu na minulost našeho oboru.
8
Viz Alexander, J.C. Smith P. 1993. „The discourse of American civil society: A new proposal for cultural
studies.” Theory and Society 22: 151-207.
7
Informační a komunikační technologie (ICT) a zúčastněný
výzkum mládeže9
Kateřina Gillárová
Abstrakt
Poslední dvě desetiletí prochází společnost překotnými inovacemi v oblasti komunikačních
a informačních prostředků. V sadě našich každodenních nástrojů komunikace se vedle tzv.
tradičních masových médií a telekomunikačních zařízení etabloval také internet, mobilní
telefony a odpovídající aplikace. Pro mladé lidí do dvaceti let, kteří nezažili společnost bez
internetu a mobilních telefonů, se tyto informační a komunikační technologie (také ICT) staly
centrální součástí života. Způsob každodenního používání ICT podléhá mnohým
individuálním a sociálním faktorům. Pro výzkumníky v oblasti sociologie mládeže se tak
otevírají nové možnosti zkoumání různých strategií používání ICT nebo způsobů jejich
vnímání v různých oblastech života.
Tento text se zamýšlí nad možností zkoumání role ICT v každodenním živote teenagerů
prostřednictvím zúčastněného výzkumu (participatory research). Jeho cílem je nabídnout
teoreticky a empiricky podloženou diskusi o problematice zúčastněného výzkumu dynamicky
se vyvíjejícího fenoménu mládeže v kontextu komunikačních proměn síťové společnosti.
Rámec textu je tvořen přehledem vývoje konceptu zúčastněného výzkumu, některých jeho
úskalí a témat a dále polemikou s technologicko-deterministickým vnímáním mladých lidi
jako skupiny. Článek nabízí možnost využití zúčastněného výzkumu za účelem získaní
empiricky podložených vhledů do role ICT v životě dětí včetně několika příkladů dosavadní
výzkumné praxe.
Úvod
Digital natives (digitální domorodci/digitálně rodilí), tech-savvy, (technologicky zdatní) nebo
net generation (internetová generace) (Tapscott 1998) jsou jedny z řady nálepek, které se
používají nejen v anglosaském světě pro označení generace mladých lidí narozených do
společnosti s vysokou internetovou penetrací. Tato etiketizace je důsledkem inovací v oblasti
komunikačních prostředků, které formují sociální procesy v posledních dvou desetiletích, a
s tím související politikou ekonomie vědění (knowledge economy) implikující roli mladých
lidí jako budoucích realizátorů její mise (Facer, Furlong, Furlong, Sutherland 2001).
Ve stejném období prochází revizí také náhled na děti v sociologii mládeže (Corsaro 1997)
v důsledku úpravy Úmluvy OSN o právech dítěte (UNCRC 1989) na konci osmdesátých let.
Děti a mladí lidé jsou zde nahlíženi jako rovnocenní aktéři občanské společnosti. Ve
výzkumné sociologické praxi se tato proměna projevila vzrůstajícím zájmem o zúčastněný
výzkum (participatory research), jehož jádrem je neexploativní vztah mezi výzkumníkem a
účastníkem výzkumu. Využití zúčastněného výzkumu v oblasti zkoumání role informačních a
komunikačních technologií (dále také ICT) v životě mladých lidí představuje přirozený
důsledek snahy sociologů získat vhled do jimi konstruované sociální reality, jejíž imanentní
součástí je internet a další nové komunikační technologie.
Tento text přiblíží teoretické a empirické pozadí zúčastněného výzkumu mládeže. Dále uvede
několik příkladů implementace zúčastněné výzkumu ICT v životě dětí a mládeže.
Sociologie mládeže a zúčastněný výzkum
9
Vzhledem k tomu, že jsou v odborné literatuře pojmy mládež, děti a mladé lidi velmi vágně a variabilně
definovány, používám je zde synonymicky a myslím tím skupinu žáků, studentů středních, vyšších a vysokých
škol, příp. jejich věkové nestudující ekvivalenty.
8
Právo na zabezpečení zvláštní péče a ochrany dítěte bylo zakotvena v Ženevské deklaraci
práv dítěte (1924) a v Deklaraci práv dítěte přijaté OSN v roce 1959. V roce 1989 byla tato
práva rozšířena a upravena v rámci Úmluvy o právech dítěte také o právo být respektován
jako rovnocenný občan, který má stejný nárok na vyslyšení svého názoru jako dospělý.
Následkem toho se mnohé vládní i nevládní organizace začaly rozvíjet různé iniciativy na
podporu participace dětí v občanské společnosti. Manon (2007) tvrdí, že jsou tyto snahy
doprovázeny čtyřmi druhy argumentace, kdy spojení s výše uvedenými dokumenty
představuje princip posílení (empowerment rationale) nesoucí politickou agendu podobně
jako princip občanství (citizenship rationale), dále princip osvícení (enlightment rationale)
pojímající dítě jako nositele něčeho „specifického, co může změnit rozhodnutí dospělých o
nich“ (Mannion 2007: 407) a konečně potenciál zlepšení vztahu mezi dětmi a dospělými
(Outcomes for Children/Outcomes for Adults).
Princip osvícení je typický pro diskurz výzkumných aktivit v oblasti sociologie mládeže, které
představují koncept zúčastněného výzkumu. Mladí lidé jsou zde nahlíženi jako „aktéři vědění
o svých vlastních životech, a tak jako aktivní účastníci výzkumného úsilí“ a nikoliv jako
pouhé objekty pozorování a kategorizace (Mallan, Singh, Giardina 2010: 272). Tato oblast
výzkumu se v posledních dvou dekádách kontinuálně střetává s otázkou, jakým způsobem
koncipovat zúčastněný výzkum ve spojení s takovými paradigmaty, jako je problematika
komplexnosti moci a exploatace, téma strategií, které posilují sebevědomí mládeže a dětí a
reflexi jejich role ve společnosti (empowering strategies), otázka reflexivity výzkumníkova
self a uznání mladých lidí jako reflektujících sociálních aktérů (McRobbie 1991). Best (2007)
tyto oblasti nazývá jednotícími nitěmi (unifying threads)10. Podle Best jsou tyto jednotící nitě
výchozími body pro to, aby vývoj metod výzkumu mladých lidí – nositelů odlišných žitých
zkušeností – odpovídal podmínkám soudobé společnosti často nazývané jako společnost
síťová (Castells 2008), nebo společnost vědění. S těmito body potom souvisí různé
terminologické a konceptuální přístupy.
Pro problematiku komplexnosti moci a vykořisťování je reprezentativní koncept hlasu (voice),
který je v soudobé sociologii mládeže přijímán již s menší mírou podpory než dříve. Tento
výraz se používá jako obrazné vyjádření participace (nejen) mladých lidí ve výzkumu, tedy
jako symbolika jejich „vyslyšení“. Historicky byl tento pojem používán jako prostředek
vyjádření emancipačních snah podpořit marginalizované jedince, a napravit tak nerovný
vztah, kde moc náležela většině společnosti. Ve feminismu se hlas stal symbolem ženské
sebe-definice, do vzdělávání a posléze sociologie mládeže se dostal na přelomu 80. a 90. let v
kontextu kritiky teoretiků vzdělávání (Cairns 2009).
V posledních letech začal být tento koncept kritizován kvůli své limitovanosti: implikuje
singularitu, homogenitu a určitou poníženou závislost dospělých na mladých (Fielding 2007).
Mannion (2007) jeho rámcování pokládá za adultistické a totalizující, protože mladé generaci
připisuje vlastnictví a vytváření exkluzivních prostorů, které jsou ovšem budovány na základě
výměny znalostí a zkušeností mezi různými generacemi. Tento diskurz potom podle
Manniona vede k existenci dvou dominantních typů narativů: způsob vyloučení dětí a
mládeže dospělými, nebo způsob konstruování vlastních prostor dětmi.
Od konceptu hlasu se dnes pozornost přesouvá k důrazu na větší prostorovou a relační
citlivost (Mannion 2007). Ve výzkumné rovině se to projevuje upřednostňováním dialogické
formy výzkumu a reflexe komplexnosti kontextu žitých a všemi spoluvytvářených prostor.
Intergenerační praxe – interaktivita mezi dětmi a dospělými – je potom leitmotivem snah
o přerámcování příliš úzkého a omezeného pojetí hlasu. Problematika kontextu je dále
10
Best (2007: 9) definuje jednotící nitě jako „oblasti pro souřadnice metodologického základu konceptuálních a
praktických úvah o více kritických studiích mládeže“.
9
rozšířena o entity nelidské povahy, jakými jsou např. ICT, v pojetí teorie sítě aktérů (Actor
Network Theory, dále také ACT) (Callon 1986). Sociální realita je zde chápána jako
výslednice interakce mezi živými a neživými předměty. Prostory exkluzivně dedikované
dětem a mládeži jsou v ACT irelevantní a jsou chápány jako součást jednoho komplexního
interakčního kontextu, v rámci kterého je vytvářen sociální svět.
S problematikou asymetrie nebo absence vztahu mezi aktéry sociální reality souvisí také
otázka reflexivity výzkumníkova self a pojetí mladých lidí jako reflektujících sociálních
aktérů. To je vyjádřeno mírou distinkce role výzkumníka ve vztahu k účastníkům. Tato
tématika úzce souvisí s definicí pojmu „dospělý“. Christensen (2004: 166) upozorňuje na to,
že „význam slova dospělý jako sociální a kulturní kategorie není v literatuře příliš zmapován
a problematizován“. Zdůrazňuje, že moc není imanentní součástí sociálního umísťování lidí,
nýbrž je vtělena do procesu neustálého vyjednávání významů v sociálním životě, a takto i
do procesu výzkumu.
Kultury komunikace je pojem, který potom Christensen (2004) zavádí na základě své
výzkumné praxe v oblasti zúčastněného etnografického výzkumu dětí a nabízí jej jako
možnost řešení otázky sebereflexe výzkumníka. Ve srovnání s „konvenčním“ výzkumem
tento přístup odmítá výzkumnou praxi vývoje a využití určitých metod pro výzkum určité
skupiny lidí. Termín kultur komunikace odkazuje k pojetí terénního sběru jako „praktického
angažování v lokálních kulturních komunikačních praktikách“ (Christensen 2004: 170).
Cílem prvotního stadia výzkumu vedeného z těchto pozic je získání znalosti o jazyku
účastníků výzkumu, jejich sociálních interakcích a vzájemných vztazích. Díky tomuto vhledu
je výzkumník schopen si osvojit komunikační kódy mladých lidí, jednat s nimi a zároveň se
do určité míry identifikovat s jejich vnímáním odlišnosti dospělých, a tak sebe samého jejich
očima.
Výsledkem přístupu v intencích kultur komunikace je pojetí výzkumníka jako dospělého,
kterého zajímá dětský pohled na svět bez toho, aby se pokoušel stát „rodilým“ dítětem. Fine
(1987) dále tvrdí, že vzhledem k odlišnosti umístění v hierarchii organizace se výzkumník
nemůže nikdy stát tzv. insiderem při výzkumu mladých lidí. Snahou je nalézt a přijmout roli
„dospělého kamaráda“ (Fine, Sandstrom 1988) nebo roli „nejméně dospělého“ (least adult
role) (Mandell 1991), který odmítá možnost manifestování autority z pozice staršího a naopak
zahrnuje trávení společného času s účastníky výzkumu jejich vlastními aktivitami.
Cizelování role dospělého výzkumníka v zúčastněném výzkumu mladých lidí odvisí mj. od
stupně zapojení dětí a mládeže ve výzkumu. Biggs (1989) definuje čtyři typy způsobu
participace ve výzkumu: kontraktuální, konzultativní, kolaborativní a kolegiální, kde se
kontrola nad výzkumným procesem přesouvá od výzkumníka směrem k účastníkovi. Podobně
to pojímá Hart (1997) vizualizací žebříku o osmi příčkách, kde dolní příčky reprezentují
pouhé předstírání vzájemné spolupráce na výzkumu: manipulace, dekorace a podlézání
(tokenism); prostřední značí aktuální participaci, kde jsou dětem ukládány úkoly, o nichž jsou
informovány, a kdy jsou děti konzultovány a informovány, a nejvýše kdy dospělí kopírují i
sdílí rozhodnutí s dětmi; nejvyšší dvě příčky je situace, kdy je výzkum plně iniciován a řízen
dětmi.
Pro účely výzkumu ve vzdělávání byl Hartův žebřík modifikován Flutterem a Ruddockem
(2004) v podobu žebříku participace žáků, založeném na pěti stupních od 0 do 4: žáci nejsou
konzultováni, naslouchání žákům, žáci jako aktivní účastníci, žáci jako výzkumníci a konečně
žáci jako plně aktivní spolu-výzkumníci. Alderson (2001) na základě svých výzkumů potom
kategorizuje výzkumy v oblasti školství na ty, které jsou součástí každodenního života ve
škole – děti plní úkoly na základě zadání vyučujícího/výzkumníka, ty, kde jsou děti zahrnuty
do výzkumného projektu definovaného a řízeného dospělými a mohou se v některých
10
případech podílet na určitých částech procesu výzkumu, a konečně třetí případ, kdy je
výzkum iniciován a řízen dětmi.
Pohledy na míru participace dětí se u různých teoretiků a výzkumníků liší. Hart (1997)
například podporuje plnou míru participace (pomyslná horní příčka jeho žebříku) a ostře
kritizuje pokus se dětem pouze zalíbit. Podobně také De Koning a Martin (1996) tvrdí, že by
každá z fází výzkumu měla mít participační charakter, aby sloužila zájmům obou
zúčastněných stran. Flutter a Ruddock (2004) podtrhují konzultační formu participace, kterou
spatřují jako efektivní prostředek k nalezení role dospělého kamaráda. Plná participace je
implementována zejména v zemích, které jsou ve válečném stavu, nebo kde je praktikována
dětská práce. Ačkoliv je možné zaznamenat trend k plné účasti mladých lidí ve výzkumu, je
tento přístup stále výjimkou. V praxi jsou převážně využívány střední stupně účasti, což je
způsobeno různými bariérami, které v sobě plná participace obsahuje.
Problematika míry participace mládeže a s tím spojených bariér souvisí s jedním z úvodu
zmíněných jednotících nití – strategiemi posilujícími sebereflexi mladých lidí. V polemice
o potenciálu maximálního využití zúčastněného formy výzkumu mládeže je možné
vysledovat několik opakovaně zmiňovaných bariér. Jednou z nich je představa, že výzkumná
kompetence závisí přímo úměrně na věku, a tudíž mladí výzkumníci nemohou disponovat
dostatečnou zkušeností a kompetencí, aby mohli na průběhu výzkumu plně spolupracovat.
Oproti této obavě se prosazuje náhled, který pojímá sociální zkušenost – nikoliv věk – jako
indikátor míry kompetence a dospělosti. Z této perspektivy není dětská zkušenost nahlížena
jako menší, a tak méně výzkumně potentní ale jako odlišná od zkušenosti dospělého
(Alderson 2001). Jiným projevem této bariéry je strach z nízké míry reliability nasbíraných
dat způsobené neschopností dětí odlišit skutečnost od fikce spojená s vysokou mírou
imaginace. Vzhledem k tomu, že skutečnost je intersubjektivně konstruována aktéry
sociálního dění – jak dětmi, tak dospělými – je tato obava neopodstatněná (Kellett 2004).
Mladí lidé podle některých autorů nemají dostatečnou znalost, aby mohli danou problematiku
validně a do hloubky probádat. Tato bariéra vědění opomíjí skutečnost, že na porozumění
dětskému pojímání světa mají expertízu právě jeho aktéři, nikoliv dospělí: „... ani
nejschopnější etnograf nemůže doufat, že by mohl získat bohatost vědění, které je inherentní
vlastnímu chápání světů a subkultur dětí“ (Kellett 2004: 331). Podobným kritickým bodem je
potom nedostatek výzkumných dovedností. Oponenti zdůrazňují, že tyto dovednosti nejsou
nutně spojeny se statutem „být dospělý“, ale spíše s identitou „být výzkumníkem“. Tuto
bariéru je podle nich tedy možné odstranit kvalitním proškolením a tréningem výzkumných
dovedností dětí, což v sobě zahrnuje další tentokrát opodstatněnou praktickou překážku.
Výzkum s plnou účastí dětí není nízkorozpočtovým projektem. Kvalitně definovaný projekt
se zajištěnou odbornou metodologickou průpravou mladých výzkumníků naopak vyžaduje
vysoké finanční, ale také časové penzum. Autoři evangelizující přístup zúčastněného
výzkumu v akademické obci a na veřejnosti ovšem tvrdí, že i přes tyto a jiné bariéry (míra
motivace mladých lidí investovat svůj čas do výzkumu a entuziasticky se zapojit, otázka
etiky) má zúčastněný výzkum své velké opodstatnění. Mezi jeho klady je obvykle jmenováno
zlepšení vztahu dítě-dospělí jako vedlejší účinek výzkumu, získání dat z oblastí, kam nemají
dospělí z různých důvodů přístup, a posilnění sebevědomí dětí a sebereflexe sebe samých jako
sociálních a politicky činných aktérů. (Aderson 2001; Kellett 2004).
ICT a zúčastněný výzkum
Role ICT v soudobé společnosti bývá často popisována diskurzem technologického
determinismu, a to jak v textech určených široké veřejnosti, tak v akademických a jiných
expertních dokumentech (Facer, Furlong, Furlong, Sutherland 2001). Nové komunikační
a informační technologie zde bývají prezentovány jako unikátní prostředek transformace
11
společnosti do společnosti vědění, společnosti informačního věku, kde informace budou
představovat nové oběživo. Informačně bohatí budou schopní proměnit svůj intelektuální
kapitál v kulturní a ekonomický. Tento přístup implikuje exkluzi těch, kteří jednak nebudou
mít dostatečný přístup k ICT, jednak nebudou schopni je maximálně využívat – informačně
chudých. Tento deterministický náhled byl typicky artikulován v podobě agendy informační
dálnice bývalého více prezidenta USA Al Gorea a jiných politických výzev, které
zdůrazňovaly a zdůrazňují nutnost masivní distribuce ICT – zvýšení penetrace internetu,
GSM signálu, apod. za účelem nastolení lepší – informačně bohaté – společnosti.
Tyto narativy typicky označují za hlavní aktéry proměny mladé lidi. Mladí lidé mladší 20 let
se narodili do doby, kdy jsou ICT běžným prvkem každodenní zásoby vědění při ruce (s
výjimkou tzv. rozvojových zemí) a počítače připojené na internet standardní součástí školního
mobiliáře, a tak i vzdělávacího systému. Mládež proto bývá označována takovými pojmy jako
například „internetová generace“ (Tapscott 1998) nebo „digitálně rodilý“, které implikují její
specifické nadání a privilegovanost v používání nových technologií oproti starší generaci.
Mladí lidé jsou v tomto duchu „vlastníky budoucnosti“. Pojímání věku jako hlavního faktoru
míry internetové participace podle některých autorů vytváří a posiluje generační propast
(generation divide) (Facer, Furlong, Furlong, Sutherland 2001).
Zároveň tento způsob etiketizace prezentuje mladé lidi jako jednolitou masu, jejíž jedinou
kvalitou je být technicky a technologicky zdatní. Podle závěrů některých textových analýz
i etnografických výzkumů (Facer, Furlong, Furlong, Sutherland 2001) je mládež navíc
konstruována jako kategorie pouhých konzumentů ICT, a to ve formě domácí zábavy (např.
hry), která přináleží kultuře mládeže, nebo školní práce, která je reprezentována jako kultura
dospělých. Tato dialektická opozice aktuální slasti a budoucí práce (vzdělávání za účelem být
dobrým aktérem společnosti vědění) je propojena pouze s kategorií spotřeby informací,
nikoliv jejich vytváření. Tyto zjednodušující náhledy kulturu mladých symbolicky „getoizují“
a jsou v rozporu s pojetím mladých lidí jako aktivních sociální tvorů „vyjednávající, sdílející
a vytvářející kulturu společně s dospělými a sami“ (Corsaro 1997: 18) (srovnej viz výše).
V intencích novodobé sociologie mládeže jsou ale komunikační aktivity prostřednictvím ICT
vnímány jako způsob, jak mohou mladí lidé projevit („dostávat hlas“) a projevují svůj názor
(„mají hlas“), který bývá jinak přehlížen (Milner 2004). Nové komunikační prostředky tak
představují nástroj, který mladým lidem dává moc vyjít z kategorizačního diktatury infantilní
konzumentské pasivity, podobně jako využívají prostředí obchodních domů jako prostor
svobody.
Někteří autoři (Bingham 1996) v rámci polemiky s technologickým determinismem také
zdůrazňují to, že není možné svět dělit na svět věcí a svět sociální. Společnost je naopak
„vytvářena v a prostřednictvím modelových sítí heterogenních materiálů, v nichž nejsou
vlastnosti lidí a ne-lidí samozřejmé, ale objevují se spíše v praxi“ (Valentine, Holloway 2002:
306). V tomto pojetí teorie sítě aktérů představují ICT pro děti „věci“, které získávají svou
podobu jako rozličné sociální praktiky závisející na kontextech, ve kterých jsou realizovány.
ICT tak mohou zastávat různé role a fungovat jako různé typy nástrojů pro různé skupiny dětí.
Pro zmapování různých rolí, které mohou ICT v životních světech dětí zastávat, bylo
v posledních dvaceti letech realizováno mnoho výzkumů. Zejména po nástupu milénia je
viditelná snaha nalézt odpověď na otázku, co to pro mládež znamená žít ve společnosti, jíž
jsou ICT imanentní součástí. Hledání odpovědi na tuto otázku je také spojené s potřebou
definovat „konceptuální a metodologický rámec, který bude integrovat každodenní zkušenosti
dětí s rozličnými prostorově-místními spojeními zprostředkovanými novými médii a síťovými
ICT systémy“ (Mallen, Singh, Giardina 2010: 256).
12
Cílem je tedy vyvinout takové výzkumné metody, které budou konvenovat podmínkám
„reflexivní modernity“, charakterizované neustálou proměnou sociálních praktik v kontextu
nepřetržitého informačního toku (Giddens 2010). Někteří autoři (Mallen, Singh, Giardina
2010) vidí cestu v zúčastněném výzkumu, který se prostřednictvím symetrického vztahu
výzkumník – účastník snaží obejít problém přílišné vzdálenosti od zkoumaného fenoménu.
Podíváme-li se na dosavadní výzkumné práce v oblasti role ICT v životě dětí, zúčastněný
výzkum definovaný mírou participace na pomyslných vyšších příčkách Hartova žebříku
(1997) nenajdeme. Převážnou část tvoří kvalitativní, někdy etnograficky pojaté výzkumy,
které zdůrazňují holistický přístup, kontextualitu, reflexivitu, heterogenitu a procesuálnost ve
výzkumné praxi. Jejich společným jmenovatelem je prostřední úroveň participace dětí
a závěrečná polemika o metodě spojená s ať už explicitní, nebo implicitní výzvou k nutnosti
dalšího hledání efektivního způsobu bádání v této oblasti (například Burnett, Wilkinson 2005;
Lee 2005; Mallen, Singh, Giardina 2010).
Konzultační módus je typický pro výzkumy, které jsou organizovány prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů. Tyto výzkumy bývají obvykle realizovány v přirozeném prostředí
dětí. V intencích intergeneračního přístupu mohou být do výzkumu zahrnuty někdy i dospělí
aktéři sociálního kontextu: rodiče, nebo vyučující. Děti jsou v průběhu výzkumu vyzýváni
k účasti na tvorbě témat výzkumu (co je na ICT zajímá) a jsou s nimi konzultovány jejich
strategie sociálních praktik týkajících se ICT.
Data nasbíraná tímto způsobem reprezentují pouze výsek žitých světů, který se mladí lidé
rozhodnou s výzkumníkem sdílet. Ve své studii Holy Lemons! Learning from children’s uses
of the Internet in out-of-school contexts Burnett a Wilkinson (2005) na tento problém narážejí.
Cílem jejich výzkumu bylo zmapovat, jakým způsobem používají děti internet mimo školu, a
to prostřednictvím tří semi-strukturovaných skupinových rozhovorů se stejnými účastníky
výzkumu v určité časové periodě. Výzkumníci přiznávají, že jejich role dospělého a situování
výzkumu do prostředí školy mohly do určité míry představovat faktory tvořící komunikační
bariéru. Přes toto omezení ovšem tvrdí, že částečná participace na výzkumu prostřednictvím
této techniky může fungovat jako způsob posílení sebereflexe mladých lidí, zvýšení jejich
sebevědomí a zároveň také zlepšení vztahu mezi dětmi a dospělými.
Ve vztahu k účastníkovi výzkumu si výzkumník může jen stěží vybudovat ideální roli
dospělého kamaráda, je-li projekt navržen jako několik časově a kvantitativně omezených
setkáních. Nedostatek času znemožňuje realizaci „předvýzkumu“ komunikačních zvyklostí
zkoumaných účastníků. Řešením může být časově méně náročné on-line pozorování, které
jsme využili v zúčastněném výzkumu životního stylu teenagerů realizovaném v létě 2010 pro
společnost Coca-Cola, Česká republika.
Tento etnografický výzkum probíhal prostřednictvím metodologické sady skupinových
a individuálních diskusí a on-line pozorování na Facebooku – sociálním médiu, které je
agregátem několika různých již existujících on-line aplikací, jako jsou prostředky umožňující
one-to-one komunikaci v reálném čase (IM = instant messaging, např. ICQ), počítačové hry,
kalendář, atd. Vedle jiných životně stylových témat nás také zajímaly vzorce uživatelského
chování účastníků v oblasti médií a ICT.
Na Facebooku bylo před výzkumem v terénu mimo prostředí internetu prováděno zúčastněné
pozorování informantů, jehož cílem bylo identifikování témat, rámců komunikace one-tomany a výrazových prostředků, které teenageři používali – tedy komunikačních kódů
Facebooku. Tento přístup nám umožnil jednak získat představu o komunikačním a
tematickém světě daných účastníků výzkumu, jednat také navázat s účastníky vztah
prostřednictvím vzájemné on-line komunikace (využili jsme e-mail a chatovací aplikaci na
FB).
13
Sledování „kamarádů“ na Facebooku – i-voyeurismus – je přirozeným aspektem a způsobem
použití tohoto sociálního média. Přítomnost výzkumníka tedy v tomto kontextu nebyla
invazivním faktorem deformujícím chování informantů na internetu. Anonymizující aspekt
on-line prostředí spojený se zamlžováním sociálních hranic podpořil neproblematické
navázání komunikace mezi námi – dospělými výzkumníky a mladými účastníky. Ačkoliv
byla účastníkům naše výzkumná identita známa, vykazovali jsme se ji prostřednictvím
soukromých profilů na Facebooku, které jsou stejně jako u ostatních uživatelů Facebooku
reprezentovány mozaikou různých datových střípků v podobě výčtu oblíbených hudebníků,
obchodů, fotografií z různých životních etap a kontextů, zpráv na „zdi“, atd. Naši identitu
výzkumníka mohli tedy účastníci vnímat pouze jako jeden z takových střípků, a proto ji
neproblematizovali. Do chvíle setkání tváří tvář jsem pro ně byli známými neznámými a
„překlad“ vztahu navázaném na Facebooku do prostředí mimo internet byl pak vlastně aktem
potvrzení a zplastičtění něčeho již známého.
Naše vědění o světě je podle některých teoretiků (například Pink 2007) založeno na vizuálnu.
Sousledně s rychlým vývojem a následně snižováním cen technologií začali kvalitativní
výzkumníci projevovat velký zájem (nejen) o vizuální data (fotografie, video, atd.) a jejich
využití ve výzkumu (Banks 2007). I při zkoumaní ICT se využívají různé typy „elicitačních“
(elicitation) technik vycházejících z domén vizuální sociologie, antropologie či etnografie, ale
také nověji sociologie hudby apod.
Na rozdíl od částečně strukturovanému rozhovoru jsou v tomto případě účastníci výzkumu
nejen konzultováni, ale mohou jim být zároveň ukládány úkoly spojené se sběrem dat, na
jejichž interpretaci se aktivně podílejí. Obvykle se v tomto případě využívají deníčky (on-line
i off-line) – ať už textové, nebo obrazové, dále video i zvukový materiál. Implementace těchto
prvků do výzkumu má několik specifických aspektů, které souvisí s mírou participace dětí ve
výzkumu.
Tento přístup funguje v základu jako tzv. ice breaker. Přerámcování situace „výzkumník
klade otázky a respondent odpovídá“ na „výzkumník vyzívá účastníka, aby vyprávěl, co je na
materiálech, které sám vytvořil“, tedy přesun kontroly nad situací do rukou účastníka a
zároveň odhlédnutí od kontextu definovaného situací rozhovoru vnesením třetího prvku
(fotografie, video, atd.) komunikační akce vytváří uvolněnější atmosféru. Kreativita a
inovace, které jsou součástí elicitačního přístupu, a možnost jejich sdílení konvenuje podle
některých autorů (Burnett, Wilkinson 2005) proměně vztahu k informacím, který je typický
pro poslední dekádu: vědění není vyráběno a přenášeno, ale spíše předmětem vyjednávání,
sdílení a výměny. Mladí lidé jsou proto při participaci na takovém typu výzkumu přirozeně
motivováni k aktivnímu zapojení. V tomto smyslu se nám v rámci výše zmiňovaného
výzkumu pro Coca-Colu (2010) osvědčilo využití fotodeníčku, jehož součástí bylo také
mapování mediálního chování. Jakkoliv statické a interpretačně omezené fotografie
počítačových monitorů mohly být pro získání informací o chování teenagerů na internetu,
zafungovaly výborně jako prvek zapojení účastníků do výzkumu obecně a rozhovoru
konkrétně.
Materiál vyžadující naši senzorickou aktivitu také umožňuje vyvolat a revokovat pocity, které
byly v dané situaci prve prožity. Tato metoda tedy umožňuje sbírat informace o emocích
spojených s určitými životními prostory. Data jsou tak obohacena o abstraktivní vrstvu emocí
(Trell, Van Hoven 2010). V neposlední řadě vizuální metody umožňují získat informace o
vztahu lidí k jimi žitým prostředím, která jsou výzkumníkovi běžně těžko nedostupná, nebo
získat jejich náhled na danou oblast zájmu.
Elicitační techniku například použila Campbell (2006) při výzkumu komunikace
prostřednictvím mobilních telefonů mladých dívek, resp. vnímání její reprezentace. Vedle
14
toho, že provedla obsahovou analýzu tištěných inzerátů za určité období, provedla také
elicitaci těchto reklamních sdělení v rámci individuálních rozhovorů s respondentkami. Takto
získaná data potom mohla vzájemně porovnat a vymezit jednotlivé perspektivy a typy narativ.
Typem výzkumu ICT s nejvyšším stupněm participace, který je možné v dostupné literatuře
vystopovat, je podobný výše popsané metodě vizuální sociologie. Liší se způsobem uchování
dat a mírou autonomie zúčastněných. Data jsou shromažďována prostřednictvím ICT – na
internetu, který umožňuje vytvořit jednoduché nástroje pro výzkum, ale hlavně skýtá mnoho
volně dostupných funkčně variabilních aplikací a platforem s různou mírou komunitního
charakteru. Díky nim mohou účastníci sdílet fotografie (např. Flickr), zvukové stopy (např.
Myspace) a audiovizuální obsahy (např. Youtube), nebo je komentovat a šířit prostřednictvím
různých typů agregátorů těchto stránek (např. Twitter, Glogster nebo Facebook). Účastníci
jsou v tomto případě informováni o smyslu výzkumu na základě výzkumného zadání od
výzkumníka a sbírají data různého typu s větší či menší mírou volnosti. Při nejvyšší míře
zapojení účastníci interpretují data sami, při menší míře potom v méně nebo více úzké
spolupráci s výzkumníky (ať už v rámci on-line, nebo off-line komunikace).
Silnou stránkou tohoto přístupu je jeho do určité míry kontextuální povaha – internet je
centrem výzkumu a účastníci zde fungují jako jeho průvodci. Umožňuje sledovat účastníky
v reálném čase. Na druhou stranu je kvůli tomu také značně omezený, protože odhlíží od
širšího sociálního kontextu používání ICT a jde ve stopách technologického determinismu.
Tento hendikep bývá většinou redukován multi-metodologickou perspektivou, která zahrnuje
také individuální či skupinové diskuse vedené mimo internetovou komunikaci (Mallen, Singh,
Giardina 2010).
Jinou problematickou stránkou může být situace, kdy jsou účastníci výzkumu nuceni
koncentrovat své vědění prostřednictvím internetového nástroje, který pro ně není přirozený.
Toto potom může představovat značnou bariéru pro angažování mladých lidí ve výzkumné
praxi, jak to popisují i výzkumníci Mallen, Singh, Giardina (2010: 266) na svém zúčastněném
výzkumu, kdy se snažili zodpovědět otázku, „co to znamená být mladým člověkem ve světě
charakterizovaném rychlou sociální, ekonomickou a kulturní změnou“? V rámci baterie
metod využili také kolaborační webovou stránku, která byla speciálně vyvinuta pro účely
daného výzkumu. Účastníci zde mohli vzájemně anonymně interagovat na diskusních fórech.
Podle autorů se tento přístup ukázal jako neefektivní, jelikož účastníci vykázali velmi nízkou
míru participace.
Podobnou zkušenost máme z výzkumu z roku 2008 realizovaný pro společnost Mars, Česká
republika, který podobně jako výzkum pro společnost Coca-Cola, Česká republika (2010)
usiloval o zmapování životního stylu teenagerů. K výzkumu jsme přistoupili ze tří
tematických perspektiv: sociální (např. primární sociální skupina, konstrukce sociálního self,
sociální rituály, apod.), individuální (např. rolové modely, spotřebitelské chování a zvyky,
apod.) a také mediální a marketingové (např. postoj a vnímání komerční komunikace, značek
a médií, apod.). Výzkum byl realizován etnograficky prostřednictvím on-line a off-line
zúčastněného pozorování, individuálních a skupinových rozhovorů spojených s fotografickou
elicitací.
Účastníci si v průběhu výzkumu mj. vytvářeli deníček prostřednictvím internetové aplikace
agregující funkci sociálního média a mikroblogování Twitter. Zatímco dnes má Twitter
přibližně 10 000 českých uživatelů, v době výzkumu byl Twitter obecně neznámou aplikací,
rozšířenou pouze mezi ranými osvojiteli (Rogers 2003). Tento nástroj byl zvolen z toho
důvodu, že umožňuje sledovat účastníky v reálném čase (Twitter umožňouje posílat zprávy
prostřednictvím textové zprávy z mobilního telefonu) a zároveň jejich příspěvky jednoduše a
15
dostupně archivovat (jednotlivé zprávy se na profilu každého uživatele řadí chronologicky a
je možné je zpětně dohledat).
V tomto případě se využití Twitteru neosvědčilo z důvodů existence několika bariér, které
účastníkům tweetování komplikovaly. Zaslání textové zprávy představovalo finanční náklady,
které se informantům (závislým na kapesném od rodičů) nechtělo investovat. Své zprávy
umísťovali na Twitter tedy ex post, což se samozřejmě projevilo jednak ve formě jednotlivých
zpráv (neosobní zpravodajský styl), jednak v neúplnosti obsahu. Jako hlavní problém se
ukázalo využití prostředku, který do té doby nebyl přirozenou součástí „zásoby vědění při
ruce“. Informanti se s Twitterem složitě sžívali a jeho využití brali jako „nutné zlo“.
Závěr
V textu jsme nabídli několik přístupů zkoumání ICT v životě mladých lidí prostřednictvím
zúčastněného výzkumu jako možnost získání vhledu do světa, který je odlišný od naší
zkušenosti dospělých vyrůstajících ve společnosti s odlišnou technologickou a komunikační
výbavou bez internetu. Několik příkladů z výzkumné praxe ukazuje, že hledání a definování
propojení tématu ICT se zúčastněným výzkumem se ještě stále nachází v novické fázi.
Metoda je zde de facto sama předmětem výzkumu – v průběhu výzkumu je neustále
reflektována, revidována a diskutována.
Neexistuje jasně determinovaný metodologický rámec, který by zohledňoval nutnost nejen
intergeneračního přístupu, ale také pojetí teorie sítě aktérů, kde jsou ICT objekty
získávajícími svou podobu ve formě různých sociálních praktik odvislých od kontextů, ve
kterých jsou realizovány. Výzkum, který bude plně stavět na aktivní participaci dětí, musí
akcentovat kontextualitu, holismus a procesuálnost. Je třeba také hlouběji prozkoumat
klíčovou kulturní a sociální kategorii toho, co znamená být dospělý, tj. co to znamená vyrůstat
ve světě bez mobilních telefonů a wifi připojení (Christenson 2004).
Tyto otázky nejsou výsadní doménou zúčastněného výzkumu role ICT v životě mladých lidí.
V kvalitativním výzkumu platí univerzálně. ICT a s tím související medializovaná generační
propast je pouze učinily více viditelnými a (nejen) kvalitativní výzkum komplexnějším než
tomu bylo před příchodem digitálního věku. Více než kdy předtím je tedy nutné přistupovat
k výzkumu velmi opatrně a permanentně kriticky.
Literatura:
Alderson, P. 2001. „Research by children.“ Social Research Methodology 4 (2): 139–153.
Banks, M. 2007. Using Visual Data in Qualitative Research. London: SAGE.
Best, A. ed. 2007. Representing youth: Methodological Issues in Critical Youth Studies. New
York: NYU.
Biggs, S. D. 1989. Resource-poor farmer participation in research: a sythesis of experiences
from national agricultural research systems. OFCOR, comparative Study No. 3. International
Service from National Agricultural Research, The Hague, The Netherlands.
Bingham, N. 1996. „Object-ions: From technological determinism towards geographies of
relations.“ Environmnet and Planning D: Society and Space 17: 655–72.
Burnett, C., Wilkinson, J. 2005. „Holy Lemons! Learning from children’s uses of the Internet
in out-of-school contexts.“ Literacy, November: 158–165.
Cairns, K. 2009. “A future to voice? Continuing debates in feminist research with youth.”
Gender and Education 21 (3) 321–335.
16
Callon, M. 1986. „Some elements of a sociology of translation: Domestication of the scallops
and fishermen of Saint Brieuc Bay.“ Pp 196–233: in Law, J. (ed.). Power, action and belief: A
new sociology of knowledge? Sociological review monograph. London: Routledge and Kegan
Paul
Campbell, R. 2006. „Teenage Girls and Cellular Phones: Discourses of Independance, Safety
and „Rebellion“.“Journal of Youth Studies 9 (2): 195–212.
Castells, M. 2000. The Rise of the Network Society, The Information Age: Economy, Society
and Culture. Cambridge, MA; Oxford, UK: Blackwell.
Corsaro, W. 1997. The sociology of childhood. Thousand Oaks, CA: Pine Fourge.
De Konig, K. Martin, M. (eds). 1996. Participatory Research in Health: Issues and
Experiences. Johannesburg: NPPHCN.
Facer, K., Furlong, J., Furlong, R., Sutherland, R. 2001. „Constructing the Child Computer
User: from public policy to private practices.“ British Journal of Sociology of Education 22
(1): 92–108. 28
Fielding, M. 2007. „Beyond ,Voice‘: New roles, relations. And contexts in researching with
youth people.“ Discourse: studies in the cultural politics of education (3): 301–310
Fine, G. A. 1987. With the boys. Chicago Unicersity Press: Chicago.
Fine, G. A., Sandstrom, K. L. 1988. Knowing Children: Participant Observation with Minors.
Newbury Park: Sage.
Flutter, J., Ruddock, J. 2004. Consulting Pupils: What’s in it for schools? London:
RoutledgeFalmer.
Giddens, A. 2010. Důsledky modernity. Praha: SLON.
Hart, R. 1997. Children’s participation. London: Earthscan/UNICEF.
Christensen, P. H. 2004. „Childern’s Participation in Ethnographic Research: Issues of Power
and Representation.“ Children and Society 18: 165–176.
Kellett, M. 2004. „,Just Teach Us The Skills Please, We’ll Do The Rest‘: Empowering TenYear-Olds as Active Researchers.“ Children and Society 18: 329–343.
Lee, L. 2005. „Young People and the Internet.“ Young. Nordic Journal of Youth Research 13
(4): 315–326.
Mallan, K. M., Singh, P., Giardina, N. 2010. „The chalenges of participatory research with
„tech-savvy“ youth.“ Journal of Youth Studies, 13 (2): 255–272.
Mandell, N. 1991. „The least adult role in studying children.“ In Waksler, F. (ed.) Studying
the Social Worlds of Children. Falmer Press: London.
Mannon, G. 2007. „Going Spatial, Going Relational: Why „listening to childern“ and
children’s participation needs reframing.“ Discourse: Studies in the cultural politics of
education. 28 (3): 405–420.
Markhaim, A. N. – Baym, N. K. (Eds.). 2009. Internet Inquiry: Conversations about method.
Thousand Oaks CA: Sage.
McRobbie, A. 1991. Feminism and youth culture: From Jackie to just seventeen.
Basignstoke: Macmillan.
17
Milner, M., Jr. 2004. Freaks, Geeks, and Cool Kids: American Teenagers, Schools, and the
Culture of Consumption. New York: Routledge.
Pink, S. 2007. Doing visual ethnography: images, media and representation in research.
Sage: London.
Rogers, E. M. 2003. Diffusion of innovations. New York: Free Press.
Tapscott, D. 1998. Growing up digital: The rise of the Net Generation. New York: McGraw
Hill.
Thulin, E., Vilhlemson, B. 2007. „Mobiles everywhere: Youth, the mobile phone, and
changes in everyday practice.“ Nordic Journal of Youth Research 15 (3): 235–253.
Trell, E.–M., Van Hoven, B. 2010. „Making sense of place: exploring creative and
(inter)active research methods with young people.“ Fennia 188 (1): 91–104.
Valentine, G., Holloway, S. L. 2002. „Cyberkids? Exploring Children’s Identities and Social
Networks in On-line and Off-line Worlds.“ Annals of the Association of American
Geographers. 92 (2): 302–319.
Další zdroje:
Deklarace práv dítěte OSN. 1959.
Hero Project. Etnografický výzkum pro společnost Mars, Česká republika. 2008.
Into the Wild. Etnografický výzkum pro společnost Coca-Cola, Česká republika. 2010.
Ženevská deklarace práv. 1924.
UNCRC. 1989.
Všeobecné deklarace lidských práv. 1948.
Posudek 1
Informační a komunikační technologie (ICT) a zúčastněný výzkum mládeže
Předložený text se zabývá problematikou zúčastněného výzkumu dětí a mládeže, zejména
v kontextu komunikačních a informačních technologií současnosti. Autorka předkládá
metodologický rámec zkoumání mladých lidí obecně a v souvislosti s používáním ICT
konkrétně. Dále se zabývá vývojem pojetí zúčastněného výzkumu.
Téma ICT ve vztahu k mládeži je u nás poměrně nové a jeho sociologické zkoumání pomocí
zúčastněného výzkumu je inovativní a tvořivé. Text je zřejmě metodologickou částí dizertace,
neobsahuje tedy data a nepropojuje teorii s empirickými zjištěními, proto tento aspekt
nehodnotím. Text považuji za zdařilý, čtivý a zajímavý. Je podložen studiem velkého
množství aktuální zahraniční literatury.
Mým úkolem je nabídnout podněty, které pomohou autorce příspěvek zkvalitnit, ty jsou tedy
následující:
Pro prováděný výzkum, ale i pro předkládaný text by bylo dobré více problém lokalizovat.
Podle mě autorka pracuje neproblematicky s kategorií net generation, jako by byla globální a
neměnná, ale jde především o mládež ve vyspělých zemích světa, mládež ne-minoritní
(převážně bílou), s určitým vzděláním apod.
Autorka se opírá o široké zázemí zahraničních publikací, ale domnívám se, že by bylo vhodné
doplnit odkazy na výzkumy mládeže prováděné v Česku a zařadit je do kontextu teoretických
18
a metodologických proudů na Západě. Napadá mě řada otázek: Jaký je rozdíl mezi
zkoumáním mládeže v socialismu a v období transformace? Jak se odlišuje od zkoumání
v západních zemích? Má v důsledku transformace česká mládež jiné charakteristiky než mladí
lidé v západní Evropě a USA? Je postkomunistická mládež a její používání ICT odlišné od
mladých, jak je popisují uváděné zahraniční práce, a v čem? Konkrétntě mě napadá práce A.
Kabátka (1989), M. Juránkové a sociologie mládeže zkoumané na přelomu 80. a 90. let
v Sociologickém ústavu.
Text se do hloubky zabývá tím, jak zkoumat mládež. Podle mě by ale stálo za to ještě upřesnit
kategorii „mládež“ (nebo děti a mládež), neboť v textu se uvádí nejednotně, zejména
v důsledku přejímání konceptů z různých zahraničních prací.
V první poznámce pod čarou autorka definuje děti a mládež jako žáky a studenty až vysokých
škol, dále čerpá z Deklarace práv dětí, tam bez uvedení určitého věku. Pro Američany může
dětství skončit hranicí 21 let, kdy mohou požít alkohol, pro indické dívky třeba ve věku 11 let,
kdy jsou svými rodiči provdány. Tím chci jen poukázat na to, že dětství a přechod do
dospělosti je kulturně definováno a v textu by to mělo být specifikováno (ve vazbě na
lokalitu), i třeba konkrétním číslem.
Nejasné je také vymezení hranice dospělý vs. mladý. A to jak obecně, tak i konkrétně.
V souvislosti s používáním ICT by mě zajímalo, zda jde o generační propast nebo spíše o
škálu. Dnešní čeští, řekněme dvacetiletí lidé, stejně nespadají do západní definice net
generation, protože nejsou „narození do společnosti s vysokou internetovou penetrací“ – na
začátku 90. let se u nás internet masově nepoužíval. Generace dnešních třicátníků se do
takové společnosti také nenarodila, ale do značné míry se jí přizpůsobila. I starší lidé
používají internet, facebook, mobilní telefony apod.
Ještě mám poznámku k zúčastněnému výzkumu. Autorka uvádí různé škály „participace“, ale
především ze strany dětí a mládeže, ne ze strany výzkumníků. Pokud ale do kategorie
mládeže zařazuje i studenty vysokých škol, pak by mezi ně mohl mladý sociolog či
socioložka zapadnout a participovat. U mladších dětí je to samozřejmě mnohem obtížnější.
Ale přece, uvažuje se o takových možnostech zkoumání? (Nutí mě myslet na zúčastněný
výzkum středoškoláků ve filmu Vrať se do hrobu, kde se sociolog stal „domorodcem“. Touto
metodou by bylo asi možné prozkoumat svět mladých zevnitř a jejich pohledem, ale je takový
výzkum mládeže ještě považován za etický?) Myslím si, že sociolog v roli „dospělého
kamaráda“ (s.6) bude skupinu mladých ovlivňovat a oni se nebudou chovat jako ve svém
světě při absenci dospělých. Podobně jako antropolog muž nezískal v mnoha „primitivních“
společnostech přístup k tématům světa žen, ženský svět mohly prozkoumat až antropoložky
ženy.
Na druhou stranu, jak uvádí Hodkinson (2005) praktikující tzv. insider research (což jsem
přeložila jako zasvěcený výzkum) mladých, výzkumník musí reflektovat svou pozici
z různých hledisek. Není to jen věk, v čem se odlišuje od zkoumaných, ale může to být
odlišné vzdělání (a „třída“), gender apod. Hodkinson zkoumal mládež v subkulturách a při
zúčastněném výzkumu jej se zkoumanými pojila právě subkulturní příslušnost, vzhled a
hudební vkus. Při výzkumu mládeže a používání ICT se možná ukáže, že bariéra mezi
výzkumníkem a mladými nemusí spočívat tolik na základě věku, ale více třeba ve vzdělání
nebo místu bydliště (vesnice vs. velkoměsto).
Text je psán dobře, čtivě, jen mi občas vadilo užívání anglických termínů v závorce,
domnívám se, že řada z nich by se dala vypustit a pracovat jen s českým termínem. Na s. 6 je
tokenism přeložen jako podlézání, ale já ho znám z feministických prací, kde se používá pro
označení přístupu k jedinci jako zástupci minority, který se stane symbolem své skupiny.
19
Na s. 9 odkaz Facer, Furlong, Furlong, Sutherland 2001 – v případě více než 3 autorů se uvádí
Facer et al 2001.
V seznamu literatury bych sjednotila psaní velkých písmen v anglických názvech publikací.
Na s. 12 autorka mluví o vlastním výzkumu životního stylu teenagerů pro Coca-Colu, mluví
v množném čísle, ale neuvádí autory a odkaz.
To mě vlastně přivádí k myšlence, jak se v akademickém sociologickém bádání odkazuje na
komerční výzkumy. Musím říct, že jsem se s tím nesetkala, ale to neznamená, že to považuji
za špatné. Myslím si, že by se otázka používání dat a výsledků průzkumů trhu
v akademických pracech měla v diskusi na konferenci (a možná i v dizertaci) otevřít a
probrat.
Literatura:
Hodkinson, Paul. 2005. „´Insider Research´ in the Study of Youth Cultures.“ Journal of Youth
Studies 8 (2): 131-149.
Kabátek, A. 1989. “Mládež – generace – kultura.” Sociologický časopis 5: 449-467.
PhDr. Marta Kolářová, Ph.D.
Posudek 2
k textu „Informační a komunikační technologie (ICT) a zúčastněný výzkum mládeže“
Vypracoval: Michal Osuský, michal.osuský@gmail.com dne 10.5.2011
Text splňuje předpoklady vědeckého textu, nicméně jeho přidaná hodnota je relativně nízká
a to především z toho, že jádro textu (výčet nových metod) je anekdotická a neúplná.
Detailní posouzení textu:
• Téma je relevantní a aktuální.
• Autor nikde neuvádí cíl textu, což neumožňuje zhodnotit, zda byl naplněn, ale také
nechává čtenáře bez dobré navigace. Chvílemi jsem se ve struktuře textu ztrácel.
• Teoretický aparát a práce se zdroji je velmi dobrá – jak rozsahem odkazů, tak jejich
dobrým zapojením do textu a formálním zpracováním
• Členění textu je nedostatečné - celý 20 stránkový text je umístěn ve dvou kapitolách
„Sociologie mládeže a zúčastněný výzkum“ a „ICT a zúčastněný výzkum“. Text pak
chvílemi působí jako volné plynutí myšlenek bez jasného cíle. Doporučuje text
strukturovat do kapitol a víc používat navigaci pro čtenáře (v této kapitole popíšu …
zde uvedu ..)
• V textu je odkazováno na dva vlastní výzkumy (CocaCola a Mars), nicméně
informací je příliš málo – úplně schází popis výběru participantů, způsob rekrutace a
navázání kontaktu, co se mi zdá s ohledem na záměr textu jako klíčové. Také schází
popis zapojení autora textu – prováděl výzkum? Nebo je to také citace?
• Asi nejzásadnější připomínkou je, že klíčové téma je pokryto anekdoticky a ne
systematicky. Autor popisuje 2 výzkumy, ale není jasné proč právě tyto dva – zda
proto, že s jinými nemá autor zkušenosti, anebo například tyto dva výzkumy
reprezentují dva typické přístupy v dané oblasti. Tímto autor výrazně snižuje
vědeckou hodnotu textu.
20
•
•
•
Autor nikde neuvádí ukázky výstupů – co přesně můžou přinést nové technologie za
přidanou hodnotu. Text bez tohoto materiálu vlastně není moc dobře pro výzkumníky
využitelný, neboť není zřejmé, co můžou nové technologie přinést. Text popisuje
jenom jak to mlže být provedeno. Je to jako mít kolo bez řidítek.
Autor někdy používá zbytečně složité výrazivo, které je na úkor srozumitelnosti textu
(„Výzkum, který bude plně stavět na aktivní participaci dětí, musí akcentovat
kontextualitu, holismus a procesuálnost.“)
Co se týká tvořivosti přístupu, hodnotím ho jako malý – většinu textu tvoří citace a
odkazy a není jasné, co je výtvorem autora a co ne.
•
Trendy v nesezdaném mateřství a mateřství bez
partnera v ČR
Martina Štípková
Rodinné uspořádání, do kterého se rodí děti, ovlivňuje jejich další vývoj a životní šance.
Děti, které vyrůstají pouze s matkou, mají v porovnání s dětmi z úplných rodin v průměru
více problémů s chováním (Carslon 2006) a horší kognitivní vývoj (Gennetian 2005).
Následně mívají také nižší dosažené vzdělání a pozažmo i horší zaměstnání (Biblarz, Raftery
1999). Negativní vliv mateřství bez partnera autoři v tomto případě z velké části vysvětlili
tím, že tyto matky mají horší vyhlídky na uplatnění v placeném zaměstnání, takže nejde o to,
že by dítě poškozovala samotná nepřítomnost otce, ale spíše nedostatečné zdroje (ibid.). To
však nic nemění na závažnosti znevýhodnění, které z tohoto rodinného uspořádání plyne.
I v případě rodin s oběma rodiči existují rozdíly mezi těmi, kde jsou rodiče sezdaní a kde
nejsou. Ženám, které nejsou vdané, se rodí děti v horším zdravotním stavu než vdaným
rodičkám, a ještě horší je zdraví dětí narozených matkám bez partnera (Young, Declercq
2009). Děti vychovávané v rodinách nesezdaných rodičů mají v porovnání s manželskými
dětmi v průběhu dětství a dospívání více psychických problémů a problémů s chováním a
méně dbají o své školní výsledky (Brown 2004). Mít děti mimo manželství nebo mimo
stabilní partnerský vztah je navíc běžnější u žen s nízkým socioekonomickým statusem
(Driscoll et al. 1999; Sigle-Rushton, McLanahan 2002), takže znevýhodnění plynoucí z
rodinné situace se často ještě kombinuje s nepříznivými ekonomickými podmínkami matek
bez partnera.
České děti se dnes rodí do odlišných rodin než před pouhými dvaceti lety. Rodičovství je v
současnosti méně univerzální, odkládané do vyššího věku a mnohem méně vázané na
manželství než na počátku 90. let (Sobotka et al. 2008). Především rostoucí počet dětí, které
se rodí mimo manželství, patří k nějdiskutovanějším změnám reprodukčního chování v České
republice. Podíl mimomanželsky narozených dětí se mezi lety 1989 a 2009 zvýšil z 8 na 39
procent (ČSÚ 2011) a zdá se, že i nadále poroste. Tento vývoj lze částečně vysvětlit tím, že
lidé dávají přednost nesezdaným formám partnerství a rodičovství. Oficiální registrace však
nezachycuje skutečnou podobu rodiny, ale jen legální rodinný stav matek. Proto nemáme
přesné informace o tom, jestli je mateřství bez partnera na vzestupu nebo jestli se jen porody
častěji realizují v nesezdaných partnerstvích.
21
Tomuto tématu se již v České republice věnoval výzkum „Sociální a ekonomické podmínky
mateřství“ z roku 2006, který se, mimo jiné, zabýval výskytem nesezdaného mateřství a
mateřství bez partnera. Ten ukázal, že v posledních letech se zvýšil nejen podíl žen rodících
mimo manželství, ale narostlo i zastoupení matek bez partnera (Hamplová 2007). Rození dětí
mimo manželství i mimo partnerské soužití je tím častější, čím nižší vzdělání matka má. Vliv
vzdělání matky je významným prediktorem rodinného uspořádání i při kontrole dalších vlivů,
jako je věk matky nebo vzdělání partnera/manžela (ibid.).
Výzkumný cíl
Cílem mého příspěvku je doplnit stávající poznatky o rodiném uspořádání, do něhož se rodí
děti. Mým záměrem je zjistit, jak se vyvíjelo neprovdané mateřství a především mateřství bez
partnera a sociální stratifikace těchto rodinných situací v České republice od raných 90. let do
současnosti. Dosavadní výzkum (Hamplová 2007) se zaměřil pouze na situaci při porodu
prvního dítěte a spoléhal na retrospektivně udávanou situaci při porodu prvního dítěte. Níže
prezentovaná analýza se naproti tomu soustředí na situaci všech nově narozených dětí, bez
ohledu na jejich pořadí. Odlišný je také způsob měření. Datový soubor, se kterým pracuji,
zjišťuje složení domácnosti přímo v době, kdy v ní žije dítě do jednoho roku věku. Výsledky
tak poskytují užitečné doplnění stávajících poznatků.
Data a proměnné
K analýze využívám Výběrové šetření pracovních sil (dále VŠPS) z let 1993 – 2009. Jedná se
o rotační panelový výzkum, ve kterém jsou dotazovány náhodně vybrané domácnosti vždy v
pěti po sobě následujících čtvrtletích. Do analýzy zařazuji pouze domácnosti, ve kterých se
vyskytuje dítě do jednoho roku věku, abych se tím co nejvíce přblížila rodinné situaci v době
narození dítěte. Pracuji pouze s první vlnou dotazování v dané domácnosti. Výhodou těchto
dat je dostatečný vzorek, který zůstane smysluplně velký i při ponechání pouze domácností s
malým dítětem (N=8288). Po vymazání pozorování s neúplnými údaji a případů, kdy se v
domácnosti nevyskytovala matka dítěte,11 zůstalo v analýze 8037 pozorování.
Z dostupných údajů, které se jinak týkají především aktivity na trhu práce, využívám
informaci o složení domácnosti a charakteristikách matky malého dítěte. Sleduji, jestli se v
domácnosti vyskytuje kromě matky také otec dítěte a jestli jsou přítomné i jiné dospělé osoby.
Za rodiče dítěte považuji vlastní i nevlastní rodiče. Rozhodnutí, jestli bude nevlastní rodič v
datech označen jako rodič bylo ponecháno na tazatelích. V případech, kdy se tazatel rozhodl,
že partnera matky neoznačí jako otce nebo partnerku otce neoznačí jako matku, jsem
kódování upravila.
Graf 1 ukazuje, jaké bylo ve sledovaném období zastoupení jednotlivých typů domácností s
dítětem do jednoho roku. Ve zhruba tří čtvrtinách až 80 procentech případů se jedná o
domácnosti s oběma rodiči a jedním nebo více dětmi. V zastoupení těchto klasických
nukleárních rodin není žádný výrazný trend. Mírně klesá podíl rodin, kde kromě obou rodičů
a dětí žijí ještě jiné osoby (například prarodiče). Ten se z počátečních 14 procent přiblížil
deseti procentům. Mírně rostoucí zastoupení však vykazují domácnosti, ve kterých společně s
matkou a malým dítětem nežije otec. Mezi těmito domácnostmi je zhruba stejně těch, které
11
Protože mi jde o analýzu rodinného uspořádání v závislosti na statusu matky nově narozeného dítěte,
vynechávám domácnosti, kde se matka nevyskytuje. Jedná se například o situace, kdy dítě vychovávají prarodiče
nebo otec (případně bydlící s dalšími příbuznými). Takovýchto případů bylo 73.
22
tvoří jen matka a dítě (děti), a těch, ve kterých žije ještě někdo další. Celkově se jejich
zastopení zvýšilo ze čtyř na více než deset procent.
V další analýze pracuji s rodinným uspořádáním jako se dvěma dichotomickými závisle
proměnnými, které odlišují provdané matky od neprovdaných a matky a s partnem od matek
bez partnera. Za neprovdané označuji matky, jejichž formální rodinný stav je jiný než vdaná.
Matky bez partnera jsou potom ty, v jejichž domácnostech nežije partner/otec dítěte.
Zastoupení neprovdaných matek ukazuje Graf 2. V souladu s údaji z Českého statistického
úřadu (ČSÚ 2011; viz výše) vidíme pudký růst podílu neprovdaných matek, který se datech
VŠPS zvýšil mezi lety 1993 a 2009 z pěti na téměř třicet procent. Tato čísla vychází nižší, než
udávají oficiální statistiky. Pravděpodobně to souvisí s tím, že ženám, které rodí mimo
manželství, bude více nepříjemné hovořit s tazatelem o svém soukromí a budou tedy méně
ochotné se výzkumu zúčastnit. Z tohoto důvodu je pravděpodobné, že i zastoupení matek bez
partnera, zachycené v Grafu 1, bude poněkud podhodnocené.
Metodou analýzy je logistická regrese. Nejdříve odhaduji model pro nesezdanost matky a na
podsouboru neprovadných matek potom modeluji jejich šanci na to, že budou žít s dítětem
bez partnera. Vysvětlujícími proměnnými je období (3 kategorie: 1993-1998, 1999-2004,
2005-2009) a charakteristiky matky: její vzdělání (4 kategorie: základní a nižší, střední bez
maturity, střední s maturitou a vysokoškolské) a věk (6 kategorií: 15-19, 20-24, 25-29, 30-34,
35-39, 40+).
Výsledky
V první fázi analýzy modeluji šanci, že matka, která žije v domácnosti s novorozeným
dítětem, není vdaná. Model 1 ukazuje hrubý efekt vzdělání matky a období, ve kterém byla
domácnost dotazována. V Modelu 2 je navíc kontrolován věk matky. Model 3 je rozšířen o
interakci období se vzděláním matky, aby bylo možné testovat, jestli vliv vzdělání matky na
typ rodinného uspořádání v průběhu času změnil. Přehled statistik odhadnutých modelů
ukazuje Tabulka 1. Datům nejlépe odpovídá Model 3. To potvrzuje i test věrohodnostím
poměrem, který srovnává Model 2 a Model 3. Jeho hodnota 15,71 při 6 stupních volnosti
upřednostňuje model s interakcí. Zdá se tedy, že význam vzdělání matky pro její rodinný stav
v době, kdy vychovává novorozené dítě, se změnil.
Hodnoty koeficientů ukazuje Tabulka 2. Koeficienty prezentuji v exponenciované podobě,
aby se daly interpretovat jako poměry šancí. Podle očekávání mají méně vzdělané matky větší
šanci, že budou vychovávat dítě mimo manželství. Koeficienty pro všechny vzdělanostní
stupně vyšší než základní vzdělání jsou menší než jedna, což znamená nižší šanci v porovnání
s referenční kategorií (základním vzděláním). Vyučené matky měly v 90. letech oproti těm se
základním vzděláním 2,5 krát (1/0,4) menší šanci na nesezdané mateřství, a porovnání matek
se základním a vysokoškolským vzděláním ukazuje dokonce pětinásobný rozdíl (1/0,2). Z
interakčních koeficientů jsou statisticky významné pouze ty, které se týkají úplného
středoškolského vzdělání. Ty ukazují, že na počátku první dekády 21. století se rozdíl v šanci
na nesezdané mateřství mezi matkami se základním vzděláním a maturitou 1,6 krát snížil. V
dalším období se však více než dvojnásobně (1/0,42) zvýšlil, takže se matky s maturitou v
šanci na mateřství bez partnera spíše přiblížily vysokoškolačkám.
Jako významný prediktor nesezdaného mateřství se ukázal i věk. Jako referenční kategorii
jsem v tomto případě zvolila tu nejběžnější, tedy 25-29 let. Neprovdané mateřství je typické
zejména pro ženy, které mají dítě ve velmi mladém věku. V kategorii 15 – 19 let roste oproti
23
věku typickému pro mateřství šance na výchovu dítěte mimo manželství téměř 3,5 krát.
Naproti tomu nejméně běžné (téměř třikrát méně než v referenční kategorii) je neprovdané
mateřství u nejvyšší věkové kategorie nad 40 let.
Druhá část analýzy pracuje pouze s neprovdanými matkami a modeluje jejich šanci, že budou
žít s malým dítětem bez partnera. Modely 4-6 odpovídají předchozím třem modelům. Nejprve
je mezi vysvětlujícími proměnnými jen období a vzdělání matky (Model 4), poté je přidán věk
matky (Model 5) a interakce vzdělání a období (Model 6). Statistiky těchto modelů a
porovnání modelů pomocí testů věrohodnostním poměrem ukazuje opět Tabulka 1. Z tohoto
srovnání vychází nejlépe Model 5. To znamená, že šance neprovdaných matek, že budou dítě
vychovávat bez partnera, se v průběhu sledovaného období významně nezměnila.
Koeficienty odhadnuté v modelech 4-6 (opět v exponenciované podobě) ukazuje Tabulka 3.
Koeficienty pro období ukazují, že šance neprovdaných matek na to, že budou na dítě samy se
s časem trochu snížila, a to zhruba 1,5 krát (1/0,7). Tento výsledek poukazuje na rostoucí
oblibu nesezdaných soužití jako prostředí pro výchovu dětí. Zajímavé je, že pouze jeden ze tří
koeficientů pro vzdělání v Modelu 2 je statisticky významný (a ve zbývajícíhc dvou modelech
není významný ani ten). Bez ohledu na statistickou nevýznamnost, je překvapivý směr
závistosti, na který tyto výsledky poukazují. Zdá se totiž, že s rostoucím vzděláním roste u
neprovdaných matek i šance, že budou dítě vychovávat bez partnera. Velikost těchto rozdílů
ale není nijak výrazná. Také rozdíly podle věku jsou menší než u neprovdaného mateřství.
Oproti referenční kategorii 25-29 let mají velmi mladé nesezdané matky zhruba dvojnásobnou
šanci, že nebudou po narození dítěte žít s partnerem. Vyšší koeficient je také u starších
neprovdaných matek. U těch v kategorii 35-39 let je šance na mateřství bez partnera 2,3 krát
vyšší než v referenční kategorii a u matek nad 40 let zhruba 2,5 krát vyšší.
Závěr
V příspěvku jsem se zabývala výskytem neprovdaného mateřství a mateřství bez partnera v
české společnosti. Zkoumala jsem také, jak jsou tato rodinná uspořádání stratifikována podle
vzdělání a věku matky.
Výsledky ukázaly, že společně s nárůstem mimomanželské plodnosti se od počátku 90. let
zvýšil i výskyt mateřství bez partnera, i když méně výrazně. Zatoupení matek, které
vychovávají dítě do jednoho roku věku v domácnosti, kde s nimi nežije její partner, se zvýšilo
ze čtyř na více než deset procent. Vícerozměrná analýza, v souladu s očekáváním, ukázala, že
nesezdané mateřství je typičtější pro méně vzdělané ženy. Když už se ale žena stane
neprovdanou matkou, její šance, že bude žít ve stejné domácnosti s partnerem (ve většině
případů otcem dítěte) už s jejím vzdělání příliš nesouvisí. Vliv vzdělání se tedy projevuje
především v tom, že vzdělanější matky pro výchovu dětí častěji než ostatní skupiny žen volí
manželství.
Toto zjištění by se také dalo interpretovat tak, že vzdělanější ženy častěji mají děti s
partnerem, který je ochoten s nimi manželství uzavřít a kterého jsou ony ochotné si vzít.
Chaloupková (2007) ukázala, že většina neprovdaných matek by dala přednost manželství,
kdyby tomu nebránil nesouhlas jejich partnera nebo jejich pochybnosti o kvalitě vztahu. Právě
mezi těmito matkami převažují méně vzdělané ženy. Naopak vzdělanější neprovdané matky
podle stejného výzkumu častěji o manželství příliš nestojí (ibid.).
Literatura
24
Brown, S. L. 2004. “Family structure and child well-being: The significance of parental
cohabitation.” Journal of Marriage and the Family 66: 351-367.
Carlson, M. J. 2006. “Family Structure, Father Involvement, and Adolescent Behavioral
Outcomes”. Journal of Marriage and Family 68(1): 137-154.
Český statistický úřad 2011. Česká republika od roku 1989 v číslech. Dostupné z:
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr_od_roku_1989#01. 5.4.2011.
Driscoll, A. K., G. K. Hearn, V. Jeffery Evans, K. A. Moore, B. W. Sugland, V. Call. 1999.
“Nonmarital childbearing among adult women.” Journal of Marriage and the Family
61: 178-187.
Gennetian, L. A. 2005. “One or two parents? Half or step siblings? The effect of family
structure on young children’s achievement”. Journal of Population Economics 18(3):
415-436.
Hamplová, D. 2007. “Děti bez partnera nebo na psí knížku?” Pp. 49-58 in D. Hamplová, J.
Chaloupková, E. Soukupová, P. Sunega, a K. Zeman (eds.). Děti na psí knížku. Praha:
Sociologický ústav Akademie věd České republiky.
Chaloupková, J. 2007. “Vdát se nebo ne? Motavace vdaných a neprovdaných matek.” Pp. 5978 in D. Hamplová, J. Chaloupková, E. Soukupová, P. Sunega, a K. Zeman. (eds.).
Děti na psí knížku. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky.
Sigle-Rushton, W., S. McLanahan. 2002. “The living arrangements of new unmarried
mothers.” Demography 39: 415–433.
Sobotka, T., A. Šťastná, K. Zeman, D. Hamplová, and V. Kantorová. 2008. “Czech Republic:
A rapid transformation of fertility and family behaviour after the collapse of state
socialism.” Childbearing Trends and Policies in Europe, Book II: Demographic
Research 19: 403-454.
Young, R. L., E. Declercq. 2009. “Implications of subdividing marital status: Are unmarried
mothers with partners different from unmarried mothers without partners? An
exploratory analysis.” Maternal and Child Health Journal 14: 209-214.
Tabulky a grafy
Graf 1. Zastoupení různých typů domácností. VŠPS 1993-2009, domácnosti s matkou a
dítětem do jednoho roku, N=8037.
25
26
Graf 2. Procento matek bez partnera a neprovdaných matek. VŠPS 1993-2009, domácnosti s
matkou a dítětem do jednoho roku, N=8037.
27
Tabulka 1. Statistiky odhadnutých logistických modelů.
Testové
kritérium
Stupně volnosti
Model 1
584,27
5
Model 2
750,42
10
Model 3
766,13
16
Model 4
19,41
5
Model 5
52,31
10
Model 6
62,34
16
Srovnání modelů
M2 vs. M3
M4 vs. M5
M5 vs. M6
15,71
32,90
10,03
6
5
6
P-hodnota
0,00
0,00
0,00
0,00
0,00
0,00
N
8037
8037
8037
1333
1333
1333
0,02
0,00
0,12
28
Tabulka 2. Koeficienty (poměry šancí) odhadnutých modelů pro nesezdané mateřství. VŠPS
1993-2009, domácnosti s matkou a dítětem do jednoho roku, N=8037.
Model 1
Model 2
Model 3
Období
1993-1998 (referenční kat.)
1999-2004
2,18*
2,48*
3,20*
2005-2009
4,02*
4,70*
3,38*
Vzdělání matky
Základní (referenční kat.)
Střední bez maturity
Střední s maturitou
Vysokoškolské
0,45*
0,26*
0,14*
0,43*
0,25*
0,15*
Interakce vzdělání a věku matky
SŠ bez maturity x 1999-2004
SŠ s maturitou x 1999-2004
VŠ x 1999-2004
SŠ bez maturity x 2005-2009
SŠ s maturitou x 2005-2009
VŠ x 2005-2009
0,40*
0,26*
0,19*
0,78
1,61*
0,71
1,36
0,42*
1,16
Věk matky
15-19
20-24
25-29 (referenční kat.)
30-34
35-39
40+
*Statisticky významné na hladině 0,05.
3,46*
1,54*
3,48*
1,56*
0,96
1,59*
0,37*
0,94
1,57*
0,37*
Tabulka 3. Koeficienty (poměry šancí) odhadnutých modelů pro mateřství bez partnera.
VŠPS 1993-2009, domácnosti s matkou a dítětem do jednoho roku, N=8037.
Model 4
Model 5
Model 6
Období
1993-1998 (referenční kat.)
1999-2004
1,01
1,05
0,82
2005-2009
0,64*
0,67*
1,02
Vzdělání matky
Základní (referenční kat.)
Střední bez maturity
Střední s maturitou
Vysokoškolské
1,27
0,99
1,36
1,39*
1,07
1,46
1,50
1,05
2,07
29
Interakce vzdělání a věku matky
SŠ bez maturity x 1999-2004
SŠ s maturitou x 1999-2004
VŠ x 1999-2004
SŠ bez maturity x 2005-2009
SŠ s maturitou x 2005-2009
VŠ x 2005-2009
Věk matky
15-19
20-24
25-29 (referenční kat.)
30-34
35-39
40+
*Statisticky významné na hladině 0,05.
1,24
0,62
1,67
0,62
1,61
0,36
1,90*
1,16
1,87*
1,13
0,95
2,31*
2,53*
0,95
2,30*
2,63*
Posudek 1
Posudek na text Trendy v nesezdaném mateřství a mateřství bez partnera v ČR
Jedná se o ucelený příspěvek s jasným výzkumnou otázkou. Téma je aktuální,
důležité, cíle jasně formulované a autorka ukazuje dobrou znalost literatury. Z formálního
hlediska lze textu vytknout jen poměrně velké množství překlepů a hrubky. Přestože se jedná
o kvalitní příspěvek, navrhuji, aby autorka při další zpracování tématu zvážila následující
připomínky:
1) V úvodu (str. 2) se uvádí, že oficiální registrace nezachycuje skutečnou podobu
rodiny, ale jen legální rodinný stav matek. Toto konstatování platilo do roku 2007, od
roku 2007 však ČSÚ publikuje informace i o otcích neprovdaných žen. I když z toho
údaje nelze detailně popsat rodinnou formu, lze zjistit, zda je otec zapsán v rodném
listě.
2) Domnívám se, že autorka plně nevyužila možností, které nabízejí její data. Skutečnost,
že se starší analýzy zaměřovaly na efekt několika málo faktorů je daný tím, že
z demografických statistik lze vyčíst jen nejzákladnější demografické údaje o matce.
Pokud má autorka k dispozici bohatší data (což o VŠPS nepochybně platí), není
sebemenší důvod, proč se zaměřovat jen vzdělání a věk. V případě, že by se chtěla
opravdu věnovat pouze efektu věku a vzdělání, naopak není důvod, proč používat
výběrové šetření , když jsou k dispozici údaje za celou populaci.
3) Domnívám se, že překódování partnera matky jako otce dítěte může být problematické
(viz 2. odstavec na straně 3). Autorka své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že rozhodnutí
zapsat nevlastního rodiče jako otce záviselo na tazatelích. Je ovšem velmi
pravděpodobné, že to, zda se tazatel rozhodl neoznačit partnera jako otce, není vůbec
náhodné, ale do značné míry reflektuje chování respondentů. Doporučuji, aby se
autorka podívala, zda a jak se analýzy změní, pokud se data nepřekódují a přítomnost
nevlastního rodiče se zahrne do analýz. Pokud se nic nezmění, může legitimně
30
překódování nevlastních rodičů používat. V textu se navíc nehovoří, kolik případů
překódovala.
4) Není mi jasné, proč je zvlášť tabulka s přehledem statistik a proč tyto statistiky nejsou
jednoduše uvedeny v tabulce s odhadovanými šancemi. Samostatné tabulky se
statistikami se obvykle uvádějí v případě, kdy autor neuvádí všechny testované
modely. To však v tomto případě neplatí.
5) Trochu mě překvapuje, že autorce vyšlo, že s rostoucím vzděláním roste šance
neprovdaných matek, že budou dítě vychovávat bez partnera. První analýzy údajů o
podílu otců zapsaných v rodném listě (Zeman 2007) totiž naznačují pravý opak: čím
vyšší vzdělání, tím vyšší pravděpodobnost, že neprovdaná matka uvede otce. Mezi
ženami s nízkým vzděláním je naopak relativně vysoký podíl těch, které otce
neuvádějí. Tyto závěry podporují i výsledky autorkou citovaného šetření Sociální a
ekonomické charakteristiky mateřství. Napadají mě pouze dvě možnosti, proč se zde
předkládané analýzy liší: šetření VŠPS je nějak vychýlené nebo je něco špatného
s analýzou. Osobně se přikláním spíše k druhé variantě. Jedno z vysvětlení výsledku,
který je v jasném protikladu k populační charakteristice i jiným šetřením, může být
právě to, že překódovala nevlastní rodiče jako rodiče vlastní.
6) Autorka uvádí, že dosavadní analýzy se zaměřovaly na první dítě, a že jejím cílem je
analyzovat všechny děti. To je legitimní rozhodnutí, ale v analýzách je třeba
kontrolovat pořadí dítěte nebo přinejmenším rozlišovat mezi prvním a dalšími dětmi.
Dynamika rozhodování o prvním a dalších dětech je velmi odlišná.
Praha, 15.5. 2011
Dana Hamplová
Posaudek 2
Praha 28. 4. 2011
Posudek na na konferenční příspěvek Mgr. Martiny Štípkové pro Doktorandskou konferenci
sociologie a společenských věd, s názvem „Trendy v nesezdaném mateřství a mateřství
bez partnera v ČR“
Předkládaný příspěvek se zabývá aktuálním tématem ze sociologie rodiny, tj. tím, kdo jsou
matky které jsou bez partnera, případně matky v nesezdaném soužití. Text tak navazuje na
předchozí práce zejména z pera Dany Hamplové a Jany Chaloupkové, které mj. provedli i
samostatný výzkum na toto téma, nazývaný ve zkratce SEPM. Autorka konferenčního
příspěvku chce dřívější zjištění obohatit a po mém soudu se jí to daří. Na textu lze ocenit
zejména tyto aspekty:
1) text je čtivý, působí celistvě a od počátku je jasné, kam bude směřovat a tato
očekávání se podařilo naplnit,
2) autorka pracuje s odbornou literaturou české i zahraniční provenience zcela v souladu
se standardy vědecké práce,
3) autorka využívá velké výběrové šetření, které pro tento účel dosud nikdo nevyužil
(VŠPS) a
4) autorka prokázala ovládnutí složitějších technik analýzy konkrétně binární logistické
regrese.
Celkově tedy platí, že autorka si vybrala velmi aktuální téma, zpracovala jej v duchu
zavedené pokročilejší metodologie, použila velmi kvalitní datový soubor zcela novým
31
způsobem. Závěry přesně odpovídají slibům podaným v počáteční části textu, je tedy
propojena úvodní část se závěry, nadto je text jazykově na velmi dobré úrovni.
Dovolím si vyslovit i několik podnětů pro zlepšení textu.
1) I když text působí jako první verze článku, neobsahuje standardní teoretickou pasáž,
kde by autorka shrnula dosavadní teoretické i empirické poznání a na základě těchto
poznatků stanovila hypotézy ke svému zkoumání.
2) S ohledem na předchozí poznámku není jasné, zda se autorka vydává exploračním či
konfirmačním směrem (s ohledem na mnohost modelů působí text spíše exploračním
dojmem, pak by ale bylo namístě ukázat též výsledky dvourozměrných analýz a
vysvětlit, proč byly vybrány jen některé proměnné pro analýzu). Samozřejmě se nabízí
i otázka, proč nestanovit dopředu hypotézy ke zkoumání, když příslušná literatura jich
obsahuje dostatek.
3) U použitých modelů se nabízí mnoho otázek, uvedu jen ty nejdůležitější. Proč autorka
vybrala jako vysvětlující proměnné jen věk matky, období a vzdělání? Proč jsou užity
jen některé interakce? Proč není uvedena predikční schopnost modelů (měřená %
správně klasifikovaných případů), proč nejsou uvedeny hodnoty pseudo R2? Takto
čtenář neví, zda použité predikátory opravdu popisují rozdíly mezi různými skupinami
matek, nebo zda jde o pouhou část potenciálního vysvětlení. Jde o běžně uváděné
hodnoty u výsledků logistické regrese a není jasné, proč nejsou v příspěvku (resp.
tabulkách) přítomny.
4) Jako opravdu komplikovanější námět podávám na závěr statistickou úvahu. Autorka
budovala dvojí modely. Jedny pro srovnání sezdaných a nesezdaných matek, druhé
pak porovnávají matky bez partnera. Stálo by za zvážení, zda nemodelovat všechny tři
typy matek v jednom modelu (polytomické logistické regrese). Přinejmenším
statisticky by to bylo vhodnější.
Technické drobnosti, které by měly být opraveny, uvádím ve formě poznámek přímo v textu
konferenčního příspěvku. Mohu závěrem konstatovat, že úroveň příspěvku je velice slušná
a lze očekávat, že se jej podaří do budoucna přepracovat do standardního článku.
Petr Soukup
FSV UK
Přinucení, kapitál a český stát: 860 až 1620
Jan Kalenda
Abstrakt: Text se věnuje jednomu z hlavních témat soudobé historické sociologie –
problematice formování států. V tomto rámci analyzuje formování českého státu v období
mezi lety 860 až 1620. Studie nejdříve krátce seznamuje s problematikou formování států a
s hlavními teoretickými přístupy k ní. Dále pak rozebírá klíčové atributy teorie Charlese
Tillyho, jíž dále aplikuje na empirický případ vývoje zemí Koruny české. V tomto ohledu se
zvláště soustředí na vzájemné působení dvou procesů, které podle Tillyho stojí v pozadí
budování států: na akumulaci a koncentraci přinucení na jedné straně a na akumulaci a
koncentraci kapitálu na straně druhé. Studie následně tvrdí, že hlavní zlomy ve vývoji českého
státu byly zapříčiněny právě těmito dvěma provázanými procesy. Právě ony stály jak za
vzestupem raného přemyslovského soustátí v středoevropském regionu, tak i za pádem
českého stavovského režimu počátkem století sedmnáctého. Na závěr se studie zamýšlí i nad
možnostmi dalšího doplnění Tillyho teorie.
32
Formování států: východiska, teoretické přístupy a otázka utváření českého státu
Problematika formování států patří dlouhodobě k nejvýznamnějším oblastem bádání
historicky orientované sociologie, při jejímž výzkumu se neuplatňují pouze východiska a
poznatky historických věd a sociologie, nýbrž i dalších příbuzných oborů. Jmenujme z nich
alespoň dva: politickou antropologii, která se hojně věnuje příčinám vzniku prvních států a
povaze raných politických systémů [viz např. Belandier 2000; Claesson, Skalnik 1978;
Clasters 1977] a teorii mezinárodních vztahů, mezi jejíž velká témata patří dlouhodobé
vyspívání mezinárodního systému. Pro současnou problematiku formování států je v tomto
ohledu zvláště podnětný pokus některých autorů vytvořit tzv. „historickou sociologii
mezinárodních vztahů“, která by byla schopná jak poznatky, tak teoretické koncepce
zmíněných věd provázat ještě pevněji, než tomu bylo doposud [viz Rosenberg, Lawson,
Hobson 2010; Lawson, Shilliam 2010].
Jak možná výše napsané naznačilo, badatelé zabývající se problematikou formování států
zkoumají nejrůznější aspekty procesu dlouhotrvajících změn spojených s utvářením státních
organizací. Věnují se přitom předpokladům zrodu a vyspívání politickým režimů starověkého
světa. Prohlubují poznatky o vývojových trajektoriích, jež nastoupily jednotlivé evropské
země v průběhu středověku, a analyzují také kupříkladu to, jakým způsobem se státní
organizace vypořádaly s nástupem modernity či jak se v současnosti vypořádávají s procesy
de- nebo re-konstrukce sociálního státu a s prohlubující se globalizací. V takto široce a
mnohdy až bezbřeze vymezeném rámci se jednotliví autoři snaží porozumět procesům
klíčových transformací od určité formy státu k jiné – a sice např. přechodu od feudálního
politického zřízení k absolutistickému – dále pak způsobům, kterými státy intervenují do
chodu společnosti, a na druhou stranu tomu, za pomoci jakých mechanismů se hlavní sociální
aktéři snaží ovlivňovat chod těchto států. Není to ovšem stát samotný, kdo je hlavním
předmětem analýz. Jelikož státy nikdy neexistovaly v pomyslném vzduchoprázdnu – ale vždy
ve vztazích k jiným státům, ve vztahu ke geopolitickému systému, jejich stálému formačnímu
prostředí – mnoho z badatelů se stále více ohlíží k problematice vazeb mezi státy a na evoluci
celého mezistátního systému, včetně jeho důsledků pro sociální život uvnitř států.
Počátky systematických sociologických výzkumů o vývoji státních organizací sice spadají
až do sedmdesátých let 20. století, čímž se shodují i s počátky vzestupu historické sociologie
v anglosaské společenské vědě [viz např. Adams, Clemens, Orloff 2005; Collins 1999; Smith
1991], nicméně vědecká historie uvedené problematiky je mnohem starší. Její kořeny totiž
sahají až ke klasikům sociologie století devatenáctého. Uveďme z mnoha jmen alespoň ty
nejvýznamnější: Maxe Webera [1978: vol. II.], jenž ve své práci věnoval velkou pozornost
vývoji raně novověké byrokracie, systémům mocenských vztahů (v jeho terminologii
„panství“) a třeba i aspektům mezinárodní legitimity států; Karla Marxe [1956: 330-361],
soustředícího svůj zájem na otázky postupných transformací socioekonomických transformací
a jejich vlivu pro podobu politické nadstavby; Fridricha Engelse [1948: 106ann] a jeho
studium původu instituce státu či dílo Ratzelovo [1897, 1898], Schumpeterovo [srov. Bell
1999: 221ann], anebo Gumplowiczovo [1912]. Posledně jmenovaný autor pak mimo jiné
otevřel problematiku působení války na společnost, čímž v mnohém předznamenal směřování
výzkumů velké části teoretiků z přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století.
Přestože existuje celá řada klasifikací daného badatelského pole [viz např. Barkey, Parikh
1991; Gorski 2001; Poggi 2003], které se snaží utřídit rozličné teorie a autory na základě
nejrozmanitějších kritérií, domníváme se, že je nejúčelnější rozlišit badatele zabývající se
formováním států do čtyř teoretických přístupů či lépe řečeno tradic. Konkrétněji podle toho
na jakou společenskou sféru, respektive institucionální dimenzi, se jednotliví sociologové
zaměřují. V tomto ohledu – sledujícím do určité míry počínání Randalla Collinse [1994] či
Daniel Bella [1999] – rozlišujeme celkem tři hlavní institucionální dimenze, z nichž jednu
33
dodatečně rozdělujeme do dvou podmnožin. Jedná se o ekonomickou, kulturní a politickou
dimenzi, přičemž u posledně jmenované dále rozeznáváme z pohledu státu dimenzi vnitřní a
vnější. To proto, jelikož někteří autoři kladou větší důraz na politické vztahy uvnitř států
(např. na uzavírání spojenectví mezi ústředními sociálními aktéry), kdežto jiní upínají svou
pozornost spíše ke vztahům mezi státy, zejména k ozbrojeným střetům mezi nimi a k jejich
následným konsekvencím pro podobu státní struktury. To je také ostatně důvod, proč bývají
autoři věnující se převážně vnější politické regulaci označování jakožto členové tzv. „válečné
školy“. Každá z těchto čtyř tradic vychází tedy jednak z poněkud odlišného pohledu na to, co
je hlavním původcem sociální dynamiky, jednak se každá z nich soustředí na odlišné aspekty
formování států. Čili na základě výše uvedených kritérií lze vysledovat čtyři klíčové přístupy
k formování států:
1. Ekonomizující školu [viz např. Anderson 1974a, 1974b; North, Thomas 1973; Kennedy
1996; Wallerstein 1974, 1980, 1989], jež z velké části navazuje na dědictví tradičních
marxistických analýz a která se snaží prozkoumat vazby mezi hospodářstvím – jeho
regionálními charakteristikami a dlouhodobými transformacemi – a politickou sférou. Zvláště
pak to, jak charakter ekonomické základny ovlivňuje relativní moc státu v mezistátním
systému a typ politického režimu.
2. Politizující školu [viz např. Elias 2007; Giddens 1985; Kiser, Baer 2005; Moore 1966;
Parsons 1971a, 1971b; Poggi 1978, 1990; Van Creveld 1999], všímající si především
sociálních procesů odehrávajících se uvnitř státních celků a kladoucí velký důraz na vnitřní
sociální regulaci (na roli státu coby hlavního arbitra v řízení společnosti). Zkoumány jsou pak
zvláště procesy, jimiž se ze státu stává středobod politického života společnosti a jimiž si
státní aparát přivlastňuje veškeré prostředky legitimního (legálního) přinucení. Díky tomu jde
tato škola ve stopách Weberových a částečně pak i Durkheimových.
3. Válečnou školu [viz např. Booney 1995; Centeno 1997; Collins 1999; Downing 1992;
Ertman 1997; Mann 1986, 1993; Tilly 1975, 1985, 1992], která se – jak už jsme v krátkosti
předestřeli – dominantně věnuje vztahům mezi státy a především důsledkům vedení válek –
jedné z historicky nejčetnějších státních aktivit – pro podobu mezistátního systému, státního
aparátu a jeho vztahů k „občanské“ společnosti. Podle autorů toho přístupu je v široké
historické perspektivě nutné na státy hledět především jako na válku vedoucí (či se na ni
alespoň preventivně připravující) organizace, jež musí čelit stálému nebezpečí ze strany
zbývajících států.
4. Kulturalistický přístup [viz např. Bourdieu 1994, 1998: kap 4.; Chi-Hsia 1991; Gorski
1993, 2003, Steinmetz 1999], podle vyjádření jednoho z jeho současných nejvýznamnějších
promotérů, Philipa Gorskiho [1993], nestojí ani tak o to, aby přišel se zcela novým typem
vysvětlení sociální dynamiky, stojícím za utvářením států, jako spíše usiluje o doplnění a
korekci přehmatů předcházejících tradic. Z tohoto důvodu se pak věnuje jak úloze různých
kulturních fenoménů, jež činí ze státu zcela výjimečného nositele kulturních norem a hodnot,
tak i tomu, jak stát této své unikátní pozice využívá k zasahování do společnosti a
k prosazování svých vlastních zájmů.
Přestože je v posledních dvaceti letech pro celé badatelské pole typické, že roste sbližování
původně ostře ohraničených přístupů, snažících se postihnout proces formování států v jeho
multidimenzionalitě a multikauzalitě [viz např. Barkey 2008; Glete 2002], v této studii není
pro takovýto výzkumný program dostatečný prostor. Namísto toho takovýto široký rámec
poněkud redukujeme a věnujeme se pouze některým z klíčových aspektů celého formačního
procesu. Z toho důvodu je hlavním cílem naší práce analýza formování českého státu mezi
lety 860 až 1620, respektive rozbor toho, jak postupná akumulace a koncentrace zdrojů
kapitálu a přinucení, případně jejich pokles a dekoncentrace, ovlivňovala vývoj politického
uspořádání v oblasti Čech. Prostředkem naplnění uvedeného cíle je nám teorie amerického
34
sociologa Charlese Tillyho, jednoho z představitelů tzv. válečné školy, jíž aplikujeme na
poznatky o vývoji zemí Koruny české.
Struktura následujícího textu by měla reflektovat hlavní cíle naší stati. Díky tomu se v další
kapitole budeme věnovat podrobnějšímu výkladu teorie Charlese Tillyho, včetně naznačení
jejich ideových východisek, vztahům k hlavním teoretickým tradicím a výkladu klíčových
složek Tillyho modelu utváření států: dynamice kapitálu, přinucení a jejich politickohospodářským determinantám. V kapitole třetí se zaměříme na aplikaci Tillyho modelu na
vývoj českého státu mezi lety 860 až 1620, přičemž se pokusíme stanovit, jak dynamika
kapitálu a přinucení ovlivňovala utváření státních struktur zemí Koruny české. V závěrečné
části textu pak nejenže uvedeme nejdůležitější poznatky, k nimž studie dospěla, nýbrž se
zamyslíme i nad možnostmi potencionálního doplnění Tillyho teorie.
Tillyho koncepce formování států
Dílo amerického sociologa Charlese Tillyho, čítající bezmála padesátku monografií z mnoha
sociologických podoborů, představuje dnes samostatnou kapitolu v dějinách
společenskovědního myšlení a zároveň ho lze považovat za jeden z hlavních stavebních pilířů
soudobé historické sociologie. Jeho významnou součástí je pak i mimo jiné teorie formování
států, kterou Tilly intenzivně rozpracovával již od sedmdesátých let a která se dočkala své
konečné podoby o dvacetiletí později. Unikum autorovy práce, především obsažené
v monografii Přinucení, kapitál a evropské státy, 990-1992 [Tilly 1992], spočívá v tom, že
velmi zdárně propojuje myšlenky tří předcházejících teoretických tradic, a sice ekonomizující,
politizující a válečné školy, do jediného vysvětlujícího modelu. Ten nepočítá jen se
zvláštnostmi hospodářské dynamiky, nýbrž i s působením geopolitické systému a vztahy mezi
ústředními společenskými třídami na území státu. Díky této mnohorozměrné syntéze se
z Tillyho studie stala jedna z nejvlivnějších a zároveň nejoceňovanějších prací o formování
států, a to nejenom mezi sociology, ale i historiky, teoretiky mezinárodních vztahů a
politology [viz např. Barša, Císař 2008: kap. 9.; Sørensen 2005]. Široká akceptace Tillyho
koncepce a nezanedbatelný teoretický pokrok, jež znamenala, nás tedy vede i k její aplikaci
na vývoj raně středověkého až raně moderního českého státu.
Myšlenkový jádrem Tillyho teorie je tzv. model formování států, v němž jsou obsaženy
základní proměnné intervenující do celého formačního procesu. Na jedné straně je to
propojený systém akumulace a koncentrace kapitálu, ústící v růst měst a představující tzv.
doménu vykořisťování. Na straně druhé jde o systém aktivit spojených s akumulací a
koncentrací přinucení, odrážející se v růstu států a projevující se skrze dominanci. Tyto dva
procesy, více než cokoliv jiného, ovlivňovaly konkrétní formu států na evropském kontinentě
v průběhu posledního tisíciletí [Tilly 1992: 16, 27]. Zatímco první z obou procesů je svázán
s dlouhodobými proměnami hospodářství a zvláště pak s vývojem městské obchodní sítě
během vrcholného středověku, druhý zmíněný proces má co do činění s prostředky užívanými
k upevnění mocenské pozice státu, respektive státních elit, a tudíž jej silně ovlivňují posuny v
rovnováze evropského geopolitického systému. Oba procesy, byť jsou částečně autonomní,
vzájemně se ovlivňují. Hospodářské struktury podmiňují nahromadění bohatství v určitých
zeměpisných oblastech na úkor jiných, čímž dělají z jedněch států mocnější politické aktéry
než druhé, a tím dodatečně hierarchizují mezistátní systém. Naopak výrazné posuny
v akumulaci a koncentraci přinucení mohou způsobit stejné výkyvy v charakteru obchodních
sítí a chodu celého ekonomického systému, případně jeho lokální zhroucení.
Dynamika akumulace a koncentrace kapitálu
Podle Tillyho představuje kapitál mobilní materiální zdroj nebo oprávnění zaručující
vynucení si takovéhoto zdroje. Kapitalisté pak nejsou ničím jiným než lidmi, kteří se
specializují na akumulaci, nabytí a prodej tohoto kapitálu; jinými slovy využívají kapitál
35
ke zmocnění se zisku, vytvořeného ve výrobních a směnných vztazích. To je také důvod, proč
Tilly hovoří o vykořisťování. Kapitalismus podle něj – v této podobě – sice začal v Evropě
dominovat někdy po roce 1500, když se kapitalistům jako velmi volně ohraničené skupině
podařilo zmocnit se kontroly nad materiální produkcí, ovšem kapitalisté běžně fungovali ve
strukturách převážně zemědělské ekonomiky již dlouho před tímto datem [Tilly 1992: 17].
Postupná akumulace kapitálu v rukou kapitalistů, jejich „převzetí“ materiální produkce, a
následná koncentrace kapitálu v oblastech s čilým obchodním ruchem, kde prostřednictvím
obchodu docházelo k téměř nekončícímu nárůstu materiálních zdrojů, pak dala vzniknout
rozsáhlé urbanizaci.
V široce pojaté definici představují pro Tillyho města reprezentanty regionálních
ekonomik, jež jsou v přímém kontaktu s agrikulturní a obchodní zónou. Agrikulturní zónou
americký badatel rozumí přilehlé zemědělské oblasti, zaručující potravinovou autonomii a
umožňující městům relativně nezávislou akumulaci kapitálu. Obchodní zónu pak tvoří
směnné trhy, díky nimž je možná jak akumulace kapitálu, tak především jeho koncentrace.
Obě složky – akumulace a koncentrace kapitálu – vždy fungují jako tandem a jsou vzájemně
úzce provázány. Tilly pokračuje v úvahách o koncentraci a akumulaci kapitálu ještě dál a
vytváří koncepci, podle níž je možné klasifikovat různorodé způsoby růstu měst. Domnívá se
totiž, že pokud nedochází k dostatečné koncentraci kapitálu, ale jen k jeho akumulaci, mohou
vzniknout pouze rozptýlená centra, skupiny vesnic a malých sídel typických pro zemědělské
oblasti. Naopak vysoká koncentrace kapitálu spojená s jeho nízkou akumulací dává vzniknout
dominantním, na tržní směně závislým městům [Tilly 1992: 18-19]. Růst měst, respektive
koncentrace a akumulace kapitálu, je jedním z hlavních procesů, jež ovlivňují formování
států, neboť vytvářejí koncentrované zdroje finančních prostředků potencionálně využitelných
ve válečných střetech. To je důležité zvláště proto, jelikož jak v jednom ze svých bonmotů
podotýká Gabriel Ardant [1975: 164]: Státy potřebují ke své existenci pouze tři věci – peníze,
peníze a zase peníze.
Ovšem způsob výběru těchto finančních zdrojů byl vždy spojen s rysy hospodářské
základny, díky čemuž zásadní roli v procesu budování státních režimů sehrály hospodářské
charakteristiky jednotlivých zemí. V tomto ohledu však ekonomické faktory byly tvořeny
bezpočtem tak rozličných prvků, jakými např. byla hustotou sítě měst, sloužících koncentraci
kapitálu, dostupnost obchodních tras s pravidelnými trhy, dovolujícími prvotní akumulaci,
atd. Na druhou stranu zeměpisná poloha některých regionů mohla za to, že některé
z uvedených atributů zkrátka chyběly, pročež se statní elity musely spoléhat na jiné zdroje:
např. daně z půdy, loupeživé nájezdy či získávání tributu. Na základě této pestré palety
hospodářských podmínek pak vykrystalizovaly hlavní sociální třídy (aktéři), které držely
zdroje kapitálu, jež byly potřebné k fungování státu a od nichž stát také tyto zdroje různými
způsoby vymáhal.
Podle převažujících charakteristik lze podle Tillyho [1992: 28-30] rozlišit celkově tři
hlavní typy regionů, v nichž se státy vyvíjely a jež determinovaly proces utváření států:
1. Prvním případem byla území s převládajícím tzv. „intenzivním-přinucením“ (coercionintensive regions). Ty obvykle představovaly území několika málo měst, kde klíčovou úlohu
sehrávala zemědělská výroba a kde použití přinucení při výrobě a zisku kapitálu (jeho
koncentraci) hrálo ústřední a nezastupitelnou roli. K oblastem s touto charakteristikou by
patřilo např. Německo s berlínským centrem nebo španělské vnitrozemí spravované
z Madridu. Právě v takovýchto mocenských centrech bylo možné soustředit zdroje přinucení a
využívat je k extrakci kapitálu z přilehlých oblastí. Díky souhře daných elementů se pak
typickou strategií vladařů stalo vytváření masivní státní struktury pro vymáhání tributu a daní
od rolníků a velkých pozemkových vlastníků.
2. Oblasti Evropy, kde získal navrch „intenzivní-kapitál“ (capital-intensive regions). To
jsou území mnoha měst závislých na obchodní produkci, kde obchody, směna a tržně
36
orientované hospodářství udávalo prim. K jejich příkladným reprezentantům by patřily italské
městské státy 15. a 16. století, Janov a Benátky, anebo holandská přístavní města století
sedmnáctého. Vládcové se v těchto oblastech raději než na přinucení spoléhali na smlouvy
s kapitalisty, kteří se zajímali o to, jak by mohli co nejlépe pronajímat nebo prodávat
panovníkům své zdroje. Namísto přímého ozbrojeného nátlaku se tak mnohem častěji
dostávalo ke slovu vyjednávání.
3. Regiony, které vykazují jak známky intenzivního kapitálu, tak intenzivního přinucení,
autor nazývá oblastmi „kapitalizovaného-přinucení“ (coercion-capital regions). Mezi zeměmi
s takovouto podobou hospodářské základny bychom nalezli první z relativně centralizovaných
evropských státních celků: Franci a Anglii. Státní aparáty v tomto případě využívají částečně
obou z předcházejících strategií. Mnohem více času však věnují úsilí vedoucímu k začlenění
kapitalistů a zdrojů kapitálu přímo do státních struktur.
Na závěr dodejme, že způsob extrakce kapitálu se ve všech třech jmenovaných okruzích
diametrálně lišil. Vzájemná interakce základních složek – systému koncentrace a akumulace
kapitálu – se v konečném důsledku „přetavila“ v předpoklady vzniku určitého druhu vlády.
Odlišné strategie vládnutí, jež na základě místních podmínek vznikaly, pak spoluutvářely
různorodé cesty vývoje státních organizací [Tilly 1992: 57-58].
Dynamika akumulace a koncentrace přinucení
Kromě kapitálu je formování států ještě závislé na přinucení. To podle Tillyho [1992: 19]:
„představuje veškeré koordinované jednání, které ohrožuje osoby anebo jim způsobuje
faktickou ztrátu či nějakou formu jiné škody. Přinucení se stejně tak může promítat do
možností ovlivňovat majetek těchto osob a může se týkat i skupin, jež jsou si vědomé obojího
– možnosti takovéhoto jednání, vedeného proti nim a následné případné ztráty“. Přinucení je
v případě států zvláště podstatné, neboť Tilly [1992: 1], z velké části ve shodě s Maxem
Weberem [1978, srov. též Giddens 1985], nepovažuje státy za nic jiného, nežli za specifické
organizace disponující přinucením nad určitým předem definovaným územím, a proto je
přinucení prvořadě spojené s utvářením konkrétní formy státní struktury.
O kapitálu jsme výše hovořili jako o doméně vykořisťování. Pro přinucení je v rozporu
s tím typická dominance, vystavěná na vlastnictví prostředků přinucení. Na úrovni formování
států hovoříme především o vojenských jednotkách a později o rozmanitých podobách
policejních složek. Dominance umožňuje rozšiřovat příležitosti k ekonomickému
vykořisťování (tj. zisku kapitálu) a stejně tak upevňovat moc prostřednictvím veřejných
hrozeb reálným, potencionálním i zcela smyšleným oponentům. Přinucení, stejně jako kapitál,
se může akumulovat a koncentrovat. Pokud k takovéto aktivitě začne docházet, následná
souběžná akumulace a koncentrace přinucení způsobuje vzrůst států ve smyslu rozšiřování jak
velikosti státního aparátu, tak i souboru správních funkcí, jimž se stát nově věnuje [Tilly
1992: 19].
Jestliže dochází k vzrůstu států, může tento proces nabývat několika variant. Tyto varianty
se od sebe liší podle případného poměru akumulace a koncentrace přinucení v tom kterém
regionu. A právě tento poměr určuje následnou podobu státu. Když nastává pouze vysoký růst
koncentrace přinucení v rukou států a jeho akumulace zůstává relativně nízká, státní
organizace získává parametry tribut vymáhající říše, která se všemi silami spoléhá na
vykořisťování slabších regionů. Pakliže dochází k opačnému trendu – tzn., že koncentrace
přinucení zůstává na nízké úrovni, zato však roste jeho akumulace – státní struktura získává
rysy tzv. fragmentované suverenity: mnoha relativně autonomních center, které společně
víceméně spolupracují a vytvářejí tak více či méně dočasné politické koalice městských států
či aliancí feudálních panství. Třetí možnou variantou vývoje státní struktury je souběžný
kontinuální nárůst akumulace i koncentrace přinucení. Jestliže dochází k splynutí obou těchto
procesů, státní aparát roste ze všech uvedených případů nejrychleji a získává podobu
37
centralizovaného „národního“ státu. Poslední možnou konfigurací akumulace a koncentrace
přinucení, pro stát velmi nebezpečnou, je snížení obou relativních hodnot. Pokud jejich
úroveň klesne pod kritickou hladinu, státu hrozí rozpad, anarchie a zánik, neboť stát nedrží
dostatečné prostředky k tomu, aby dominoval jiným sociálním organizacím na svém území
[Tilly 1992: 23].
Jestliže byla koncentrace a akumulace kapitálu především svázána s charakteristikami
hospodářských struktur, akumulace a koncentrace přinucení je v prvé řadě spojena
s průvodními rysy geopolitického systému a s vývojem vojenských technologií (s inovacemi
v armádní technice a taktice). Již jsme uvedli, že válka je v Tillyho [1992: kap. 3.] pojetí onou
spouští, která vyvíjí tlak na stát, aby získal co největší množství přinucujících prostředků,
které by využil dílem k obraně a dílem k případnému útoku proti dalším státům. Přinucení,
jinými slovy řečeno, zajišťuje státu jeho faktickou suverenitu. Jeho pozice v mezinárodním
systému, respektive zapojení do ozbrojených střetů s jinými státními organizacemi tak silně
podmiňuje to, nakolik stát akumuluje a koncentruje vojenské síly, hlavní nástroj státní moci.
Čím více je stát zapleten do řevnivé geopolitické arény a čím rozsáhlejší jsou boje v ní, tím
spíše se, aby sám přežil, musí snažit navýšit počty svých ozbrojených složek. Ne nadarmo je
proto vývoj evropského mezistátního systému také procesem pozvolného nárůstu velikosti
bojujících armád a policejních složek, které stát o něco později exkluzivně využívá
k usměrnění domácí populace.
Zcela výjimečnou je podle Tillyho [1992: 76ann] – věrně sledujícího poznatky moderní
historické vědy [viz např. Howard 1997; Keegan 2003, McNeill; 1984] – v kontextu vývoje
přinucení „vojenská revoluce 16. století“, která diametrálně proměnila povahu válčení na
evropském kontinentě. Tisícové armády středověkých rytířů, byly nahrazeny desetitisícovými
vojsky pěších žoldnéřů, na jejichž vydržování již nebyly potřebné tisíce nebo statisíce, nýbrž
miliony. To mělo dva závažné důsledky: jednak se tím rapidně zvýšila akumulace přinucení, a
pakliže byl stát tyto jednotky schopen zaplatit i jeho koncentrace, na druhou stranu se ale
vedení válek nepředstavitelně prodražilo, díky čemuž si je mohly dovolit jen opravdu bohaté
státy – panovníci boháči. V tomto bodě se také naše úvahy o kapitálu a přinucení opět stýkají,
neboť úroveň dostupnosti hospodářských zdrojů, nemluvě o jejich množství, zde silně
intervenovala do schopnosti státu obstát v litých střetech překotně se proměňujícího
mezistátního systému. Specifická konfigurace akumulace a koncentrace kapitálu tak
v jednotlivých etapách evropských dějin podstatným způsobem proměňovala konkrétní
podobu státních organizací, což je i případ Českých zemí, jimž se budeme věnovat o něco
níže.
Dynamika kapitálu v české historii: Otroci, pionýři a stříbro
Pakliže aplikujeme Tillyho model na vývoj českého státu mezi lety 860 až 1620, můžeme
identifikovat několik klíčových vývojových fází, které mají naprosto specifickou konfiguraci
jak s ohledem na akumulaci a koncentraci přinucení, tak i kapitálu. Podobně jako
v předcházejícím případě se ze všeho nejdříve budeme věnovat proměnám zdrojů kapitálu,
provázaných se specifickým charakterem hospodářských institucí na území Čech. Tyto
instituce totiž v dlouhodobém horizontu determinovaly dostupnost kapitálových zdrojů, čímž
ovlivňovaly možnosti budování státní struktury.
Místní ekonomika vykazovala po staletí známky typicky zemědělské oblasti, která byla
charakteristická i pro jiné země středovýchodní Evropy. Z tohoto pohledu tedy zdejší
hospodářství spadalo mezi regiony s tzv. intenzivním přinucením, kde půda sehrávala roli
nejenom hlavního zdroje obživy, ale i potencionálního zdroje kapitálu pro udržování a
budování státního aparátu [viz např. Agnew 2008: 70; Graus 1953; Miller 2006]. Obecně
řečeno takovýto vzorec příliš nepřispíval tomu, aby se zde kapitál akumuloval ve velkém,
díky čemuž se měl podle Tillyho na zdejším území ustanovit stát s jedním dominantním
centrem, v němž panovníci postupně vytvořili relativně rozvinutou centralizovanou státní
38
strukturu, která by byla použitelná dílem k vymáhání tributu od okolních států a dílem k zisku
berní od vlastníků půdy či těch, kdo ji obhospodařovali. To je také do určité míry pravda,
nicméně české hospodářství a s ním i formování státu se v éře téměř osmi set let, jimiž se zde
zabýváme, od tohoto relativně statického obrazu lišilo přinejmenším v pěti zásadních prvcích.
Ty mohly za to, že se relativní akumulace a koncentrace kapitálu v určitých údobích radikálně
měnila, což zároveň měnilo i pozici státu jak ve vztahu k domácím sociálním třídám (a zvláště
pak hlavním politickým aktérům: šlechtě, případně městskému stavu), tak ve vztahu
k okolním státním organizacím. Můžeme si dokonce dovolit říci, že v některých etapách
oscilovalo zdejší hospodářství mezi režimem intenzivního přinucení a kapitalizovaného
přinucení, což zdejšímu sociálnímu vývoji dodávalo specifický ráz.
Z toho je patrné, že Tillyho poněkud statický obraz hospodářských determinant,
zaměňujeme za poněkud dynamičtější výklad proměn akumulace a koncentrace kapitálu. Ten
v české historii prošel celkově pěti klíčovými érami, které jak už jsme předestřeli akumulaci a
koncentraci kapitálových zdrojů vychýlily tu na jednu a tu na druhou stranu. První tři soubory
událostí přispívaly spíše k nárůstu jejich akumulace a koncentrace, zatímco zbývající dva
vedly k přesně opačným konsekvencím.
1. Obchod s otroky během 9. až 10. století představoval podle soudobé české
historiografie [srov. např. Sláma 2006: 45; Třeštík 1999, 2000, 2009; Žemlička 2002: kap. 4.,
2009; srov. též Holubec 2009: 158] pro přemyslovské panovníky ničím nezastupitelný zdroj
finančních příjmů. Otroci byli vskutku pro všechny zahraniční obchodníky – sjíždějící se do
Prahy v některých případech až z arabského světa – vývozní komoditou číslo jedna. Není
tudíž pouhou jazykovou kuriozitou, že anglický výraz „slave“ (otrok) je odvozen od slova
Slovan. Jelikož stát v této době disponoval faktickým monopolem nad veškerým
obchodováním s otroky, nevedla částečně otrokářská ekonomika jen k prostému zvýšení
akumulace kapitálu prostřednictvím tržní směny, nýbrž rovnou k jeho podstatné koncentraci
v rukou státu. Díky tomu si pak mohla přemyslovská knížata vydržovat relativně velké vojsko
a početný administrativní personál, sloužící jejich záměrům; mezi nimiž vévodil mimo jiné
opět „lov“ otroků. S postupem christianizace a vzestupem dalších státních organizací ve
středovýchodním regionu, zvláště pak konkurenční piastovské a arpádovské monarchie, se
přísun otroků podstatně snížil. Kvůli tomu se pak stát musel čím dál tím více spoléhat na zisk
nadhodnoty z převážně zemědělské výroby.
2. Druhý významný zásah do chodu regionu převažujícího intenzivního-přinucení
znamenala kolonizace 12. a 13. století, která vedla k celé řadě závažných důsledků: jednak se
díky ní podstatně zvětšila plocha obdělávané půdy, vrostl počet obyvatel a narostla výkonnost
tehdejší zemědělské produkce, jednak byla kolonizace doprovázena příchodem německého
obyvatelstva do Čech, jež v mnoha krajích zásadním způsobem změnilo etnickou skladbu
obyvatelstva. V neposlední řadě, především v sekundární fázi kolonizace, byla nově
zakládána města (např. Opava, Havlíčkův Brod, aj.), znamenající pro převážně rurální
ekonomiku jinorodý hospodářský element umožňující o něco výraznější akumulaci kapitálu
[viz např. Agnew 2008: 42ann; Hoffman 1992: 35; Klápště 2005: 170ann]. Souhrou těchto
jevů během zmíněných dvou století poněkud narostla akumulace kapitálu, která s tím, jak dále
postupovala urbanizace, byla posléze ještě umocněna. Konjunktura měst – jejich „zlatý věk“,
jak jej označuje Zikmund Winter [1991] – pak byla dovršena ještě o století později, v první
půli 14. století. Ovšem je nutné dodat, že zmíněné procesy měly z velké části vliv také na
dekoncentraci kapitálu a na jeho rozmělnění mezi celou řadou dílčích aktérů, než na jeho
koncentraci v rukou vládnoucí dynastie a státu. To proto, že hlavními aktéry kolonizace byli
stále více se emancipující zástupci tuzemské šlechty a nikoliv pouze panovník, jenž většinu
zdrojů, které z hospodářství získal, musel ihned vložit zpět do chodu státní organizace
namísto toho, aby mu byly k dispozici k dalším investičním pobídkám.
39
3. Jiným důležitým posunem v charakteru místní ekonomické základny byl počátek
dolování stříbra v Kutné hoře, od druhé poloviny 13 století. To mělo pro chod státního
aparátu dva závažné důsledky. Za prvé, se tím rapidně zvýšila akumulace kapitálu, neboť
těžba v kutnohorských dolech tvořila okolo roku 1300 asi 41% tehdejší evropské produkce
tohoto drahého kovu [Žemlička 1986: 226]. Za druhé, což bylo mnohem důležitější, byl tento
kapitál ze své velké části v držení státu, díky čemuž narostla i jeho koncentrace. Přemyslovští
panovníci si tak prostřednictvím financí z tzv. urbury (podílu z těžby) dokázali udržet
relativně významnou politickou pozici ve státě i přesto, že v předcházející dekádě došlo
k jejich oslabení [např. Jan 2006; Wihoda 2006; Žemlička 2009]. Abychom význam dolování
pro zdejší region podtrhli, měli bychom uvést, že hornická činnost měla sehrát svou úlohu i
později, byť mnohem méně významnou a také mnohem krátkodobější, a sice ve století
šestnáctém, kdy byla zahájena těžba v jáchymovských dolech. Právě z ní byl částečně
financován chod jagellonského stavovského státu [viz např. Janáček 1968: 66].
4. Zcela opačným způsobem pak na zdejší ekonomiku působilo tzv. „století pohrom“, které
lze na jedné straně oddělit nástupem morových ran roku 1380, zapříčiňujících značný úbytek
obyvatelstva, a na straně druhé rokem 1485, kdy došlo k stabilizaci regionu a výraznějšímu
znovuobnovení tržních vztahů. Zhruba století mezi těmito dvěma body bylo vyplněno
husitskými válkami, hladomory a praktickým úpadkem téměř veškerého dálkového obchodu,
za což mohlo také uvalení Čech do klatby papežem. Souběhem těch okolností došlo v celé
oblasti dílem k radikální dekoncentraci kapitálu, stát prakticky ztratil většinu zdrojů svých
soukromých příjmů, dílem došlo i k podstatné de-akumulaci kapitálových zdrojů. Manko
v ekonomickém vývoji za západními zeměmi, které se Čechám podařilo částečně smazat ve
století čtrnáctém, se tak pro jednou opět zvětšilo.
5. Posledním aspektem vývojové dynamiky kapitálu, spadající do námi analyzované
sekvence, je začlenění české ekonomiky do struktur světového kapitalistického
systému počátkem 16. století [srov. např. Wallerstein 1974; Holubec 2009: 122ann], s jejímiž
tezemi však souhlasí i někteří čeští historici [např. Janáček 1968: 62an]. V rámci diskuse
tohoto začlenění bychom měli zdůraznit, že v případě zemí Koruny české došlo k specifické
formě periferizace, která byla díky relativně vysoké hustotě městské sítě mnohem pozvolnější
a nevedla k tak drastickým dopadům – dekoncentraci a poklesu úrovně kapitálu – jako
v případě sousedního Polska. I přesto se však v průběhu 16. století z Čech stávala čím dál tím
více oblast dovozu zahraničních výrobků a přitom vývoziště levných surovin pro
západoevropské trhy. To z velké části vedlo k opětovnému potvrzení zdejšího regionu coby
oblasti intenzivního přinucení a potvrzení feudální renty jako hlavního zdroje kapitálu
dostupného k financování chodu státu.
Dynamika přinucení v české historii: Od centralizace k decentralizaci a zase zpět
Druhá stránka procesu formování českého státu, dynamika přinucení, má podobně jako
dynamika kapitálu svůj osobitý charakter a průběh, který dal následně vzniknout celkově
pětici dominantních vzorců (poměrů) akumulace a koncentrace přinucení, jež ve svých
důsledcích vytvořily pokaždé zcela unikátní formu politické organizace. To, že je těchto
vzorců celkově pět, tedy stejně jako konjunktur utváření místního hospodářského systému,
není náhodné, poněvadž dostupnost kapitálu, popřípadě jeho nedostupnost, sehrávala i
v tomto případě důležitou roli ve způsobu zisku přinucení různých politických aktérů. Tím
ovšem také zavdávala odlišným podílům na politické moci ve státě, čili i vzniku různých
forem politických režimů.
O něco níže uvádíme všech pět hlavních konfigurací, které jsou zároveň klíčovými fázemi
ve vývoji raného českého státu. Přičemž tyto etapy nejenom časově ohraničujeme, nýbrž je i
doplňujeme o přibližný letopočet „vrcholu“ každé z etap (uvedeno v závorce). Vrcholem
v tomto případě rozumíme maximální úroveň konjunktury buď akumulace, anebo koncentrace
40
přinucení v tom kterém období. To je podstatné zvláště proto, že jednotlivé fáze od sebe
nejsou nikdy úplně příkře odděleny, ale naopak spolu do určité míry splývají. Jedna fáze často
vystupuje z té druhé, což ostatně není nic pozoruhodného, neboť na sebe generace sociálních
aktérů, podílejících se na budování státu, musely nutně navazovat a vypořádávat se pokud ne
přímo s odkazem svých předchůdců, tak přinejmenším s podmínkami, jež pro ně připravili.
1. Primitivní absolutismus, 860 až 1189 (vrchol okolo r. 1000). Během této fáze se
přemyslovského knížectví postupně vymanilo z přímé kontroly velkomoravské říše, z níž
převzalo velkou část svých organizačních praktik. Charakter státu se již od počátku
vyznačoval vysokou centralizací zdrojů přinucení, které byly ve vlastnictví státu, a jeho
relativně nízkou akumulací. To mohlo v důsledku za to, že stát získal podobu, kterou Tilly
popisuje jakožto tribut vymáhající říše. Její správa byla zajišťována za pomoci sítě hradišť,
označovaných též coby hradská soustava, umístěných dílem na území Čech a dílem na území
Moravy. Hradská soustava, obsazená patrimoniálním úřednictvem, pak zajišťovala výkon
práva, výběr daní, vojenskou kontrolu i další funkce státu. Vrcholu dosáhl tento organizační
systém někdy v 11. století, kdy se přemyslovským knížatům podařilo nebývalou měrou
rozšířit území státu a vydržovat si silné vojsko, přibližně o síle 6000 jízdních bojovníků, což
byla na tehdejší poměry opravdu nezanedbatelná ozbrojená hotovost. Takovou armádu mohli
přemyslovská knížata vystavět jen díky obchodu s otroky, kteří byli získávání během
loupeživých výprav. Jakmile se však příjem z lovu otroků začal ve 12. století tenčit a jakmile
začalo patrimoniální úřednictvo získávat skrze kolonizaci a vlastní iniciativu stále větší díl
původně „absolutní“ panovnické moci pro sebe, začala koncentrace přinucení v rukou státu
pozvolna upadat a z původně státních úředníků se začal postupně profilovat šlechtický stav
[viz např. Janák, Hladíková 1989: kap. 1.; Krzemieńska 1977; Třeštík 2000, 2009; Žemlička
2002: kap. 6.].
2. Vrcholně feudální stát, 1189 až 1419 (vrchol mezi léty 1318 až 1355). Za vlády
posledních Přemyslovců a Lucemburků na českém trůně došlo k další významné
transformaci. Počínaje rokem 1189 byla totiž emancipace šlechty, jejíž počátky můžeme
datovat do začátku 12. století, stvrzena i de iure za pomoci tzv. Konrádových statut,
zaručujících dědičnost pozemkové držby ve prospěch šlechty. Čeští historici [Žemlička 2002;
2009] v tomto ohledu hovoří o tzv. privatizaci státním moci, při níž část původně
centralizovaného státního monopolu začala přecházet pod kontrolu šlechtických rodů, čímž se
politická moc začala nezadržitelným způsobem štěpit. Namísto primitivního absolutismu tak
nastoupil duální šlechtický stát, v němž se panovník a šlechta dělili o moc. Zatímco panovník
reprezentoval stát především navenek, šlechta získávala rozsáhlou kontrolu uvnitř. Stát byl
rozdělen do dvou hlavních sfér vlivu: na tzv. dominium speciale, tj. přímé královské državy,
z nichž plynul příjem přímo do královské pokladny a panovník zde stále disponoval absolutní
mocí, a na dominium generale, kde byly berně i panovnická moc omezeny na samotné
minimum. S ohledem na zmíněnou privatizaci musíme dále dodat, že tento proces,
zapříčinivší zvláště dekoncentraci přinucení v panovníkových rukou, trval velmi dlouho a byl
jen pozvolný, poněvadž díky růstu královských měst a těžbě stříbra si panovníci byli schopni
udržet svou pozici i v situaci, kdy jim rostla silná domácí konkurence. Ke konečnému zlomu,
podřízení panovnické moci šlechtickým zájmům, tak došlo až mezi léty 1318 až 1355, kdy se
místní aristokracie stala na panovnické moci prakticky nezávislá. Zmíněné procesy
v kombinaci se stagnací či jen velmi pozvolnou celkovou akumulací přinucení vedly tedy
k tomu, že zdejší stát se svým charakterem začal nejdříve blížit tomu, co Charles Tilly nazývá
jakožto centralizovaný národní stát a o něco později pak stále více systému tzv.
fragmentované suverenity [srov. např. Hoffman 1992: 44ann; Janák, Hladíková 1989: kap 2.;
Žemlička 1990: 37, 55].
3. Fragmentovaná suverenita a anarchie husitského období, 1419 až 1452 (vrchol okolo r.
1430). Husitské války, vypuknuvší na území Čech v první polovině 15. století, měly pro
41
základní rysy zdejší politické správy závažné důsledky. V prvé řadě došlo k praktické
destrukci panovnické moci, a prostřednictvím toho i k následné dekoncentraci přinucení, jež
v období okolo roku 1430 vedla k celkové anarchii a vlastně i k dočasnému zániku státu jako
takového. V druhé řadě vynesly husitské revoluční bouře mezi klíčové politické aktéry
pozdně feudálního světa města. Ta se stala – především pokud vytvořila mohutné korporátní
organizace (historickou terminologií řečeno městské svazy) – jedním z nejdůležitějších hráčů
na tehdejší mocenské šachovnici [Hoffman 1992: 62ann]. Duální systém předcházejícího
období se tak proměnil v triádu institucí soupeřících o moc. Nicméně celá situace – pakliže
vezme v úvahu další členění, kupříkladu na základě konfese, nemluvě o individuálních
zájmech – byla mnohem složitější a pohybovala se podle rychlosti uzavírání koalic a válečné
štěstěny mezi principy fragmentované suverenity (částečně institucionalizované do podoby
tzv. landfrýdů12) a anarchie, v níž nebyl schopný žádný aktér dominovat těm druhým. To, že
stát, byť v takto provizorní podobě, definitivně nezaniknul, ale byl během čtyřicátých a
padesátých let opětovně restaurován, můžeme přičíst na vrub vzrůstu akumulace přinucení,
kterou si dlouhá léta trvající husitské války vynutily. Z určitého úhlu pohledu lze totiž říci, že
vojenská revoluce 16. století zde s většinou hlavních průvodních znaků – tj. zavádění palných
zbraní, masivní využití pěších jednotek a omezení využití rytířského jezdectva – odstartovala
již o století dříve; třebaže ne v takovém rozsahu, jako tomu mělo být o století později na
Západě. Díky tomu bylo možné i při vysoké míře dekoncentrace přinucení vydržovat stále
relativně silné ozbrojené síly, které mohly sloužit jako opora lokální moci. Bylo proto jen
otázkou času, kdy se podaří vytvořit dostatečně silnou alianci, která by dokázala dominovat
zbývajícím sociálním aktérům. Výsledkem takovýchto aliancí, jak zakrátko uvidíme, se měl
stát stavovský stát.
4. Stavovská monarchie, 1452 až 1526 (vrchol okolo roku 1500). Vznikla jako pokus o
částečnou restituci předrevolučních poměrů a zároveň představovala pokus o stabilizaci
fragmentované suverenity a anarchie předcházejícího období. Díky nastolení stavovského
trojvládí, kde vedle sebe vystupovala: i.) šlechta (panstvo), ii.) města, politicky značně silná
po předcházejícím období, a iii.) panovník, více či méně sehrávající pouze formální roli, došlo
k částečné koncentraci přinucení v rukou státu, respektive stavů, jež o použití tohoto přinucení
hlasovaly v rámci stavovských zastupitelských orgánů, tzv. sněmů [viz např. Janáček 1968;
Janák, Hladíková 1989: kap. 4.]. Díky pokračující vojenské revoluci pak na zdejším území
rostla, nikoliv však již tak razantně jako v předcházejícím třicetiletí i akumulace přinucení.
Skrze tyto procesy pak nabrala trajektorie českého státu opět vzestupnou tendenci, u níž se
projevovaly především známky přetrvávající fragmentované suverenity předcházejícího
období, avšak se zvýšenou úrovní koncentrace přinucení.
5. Habsburská centralizace, 1526 až 1620. Zvolení člena habsburské dynastie do čela
českého stavovského státu mělo mít pro jeho další samostatný vývoj fatální důsledky, neboť
se Habsburkové na rozdíl od Jagellonců rozhodli odstartovat rozsáhlý proces centralizace, při
němž se snažili získat zdroje přinucení a s nimi i rozhodující podíl na moci ve státě na svou
stranu. Integrace stavovského státu do struktur držav habsburského domu však probíhala
velmi pozvolna, tudíž i proces koncentrace přinucení postupoval jen krok za krokem. První
výraznou výhybkou na cestě k okleštění stavovských privilegií byl rok 1547, kdy se stavové
marně pokusili odmítnout podpořit zahraniční vojenskou politiku panovníka. Na to měla
obzvláště tvrdě doplatit města, kterým byla uzmuta veškerá významná politická privilegia a
jejich správa byla znovu podřízena královské Koruně. Rok 1547 také poukázal na to, že
místní stavovské orgány disponují mnohem menšími zdroji přinucení, nemluvě o kapitálu
k jejich vystavění, což se s okleštěním městských výsad jen prohloubilo. Relativní mocenská
slabost stavů se nakonec projevila při povstání o sedmdesát let později, kdy se aristokracie
12
Šlo o právní smlouvy, jež se zabývaly zabezpečováním pořádku na určitém území, v nichž král sehrával jen
jednu (pokud vůbec tu) ze smluvních stran.
42
naposledy pokusila zvrátit probíhající proces centralizace. Ve svém počínání však ani
napodruhé neuspěla, za což zaplatila v mnoha případech svou vlastní existencí. Čili zpočátku
tří komorový stavovský systém byl nejdříve redukován na duální vládu panovníka a
šlechtické opozice, aby byl posléze po více jak šesti stech letech opětovně transformován
v jednotnou vládu panovníka a jeho patrimoniálního úřednického aparátu. Koncentrace
přinucení pak dosáhla takové úrovně, že se český, respektive tehdy již habsburský, stát stal
tím, co Tilly nazývá jako centralizovaná „národní“ monarchie; v habsburském případě
samozřejmě mnohonárodnostní.
Závěr: Specifické aspekty formování českého státu
Při zběžném pohledu na necelých osm století českých dějin optikou dvou vzájemně
propojených procesů akumulace a koncentrace kapitálu a přinucení před námi vyvstane hned
několik zásadních trendů a průvodních znaků místního formování. V prvé řadě přestože
akumulace kapitálu zde s určitými výkyvy dlouhodobě narůstala až do závěrečné čtvrtiny 14.
století, události pozdního středověku z velké části zvrátily tento kurz a přispěly k tomu, že se
celá oblast dále vyvíjela jakožto oblast intenzivního přinucení. To je ještě očividnější, pakliže
si uvědomíme, že koncentrace kapitálových zdrojů zde prakticky, snad s výjimkou první
vývojové fáze (a částečně i té poslední), klesala. Díky takovýmto podmínkám – nepřejícím
ani panovníkům, ani jiným budovatelům státu – se každá další generace musela vypořádávat
s mnohem obtížnější pozicí při zajišťování fiskální soběstačnosti státního aparátu. To, že stát
za takových podmínek přežíval, bylo způsobeno dvěma faktory: dílem jeho decentralizací
(poklesem koncentrace přinucení), která vedla, ať už k dobrovolné nebo nedobrovolné,
externalizaci nákladů určených k jeho chodu, a dílem relativně nízkými finančními nároky na
vydržování státních úřadů a vojska. To se však mělo od 15. století prudce změnit, neboť se
válka stávala čím dál tím více nákladnější a pro stát nebezpečnější. Dopad této proměny pak
pocítil zvláště český stavovský režim, postrádající výraznější koncentraci kapitálu pro své
plány.
Třebaže jsme naznačili, že pro vývoj koncentrace přinucení byl charakteristický pohyb od
jeho relativně vysoké úrovně v 10. století k výrazné dekoncentraci ve století patnáctém a
nakonec opět návrat k relativně vysoké úrovni koncentrace o dvě stě let později, dynamika
akumulace přinucení následovala poněkud jinou trajektorii. Pro ni bylo typické obzvláště to,
že po celou sledovanou etapu pozvolně rostla, byť z počátku pomaleji. Nicméně tato
akumulace především během 15. století podstatně akcelerovala, což mělo za následek, že i
když zmizely prakticky veškeré známky centralizované státní moci, stát existoval nadále,
ačkoliv v podobě systému fragmentované suverenity městských svazů a šlechtických domén.
Český stát se proto fakticky zhroutil až díky centralizační aktivitě habsburských vladařů, a to
ještě ne v úplně tradičním slova smyslu. Jeho pozdní integrace do mnohonárodnostního
soustátí rakouské dynastie ho totiž sice připravila o autonomii, ale ne o individuální etnickou
skladbu, jak se tomu stalo u těch států, které byly svými sousedy pohlceny již v průběhu
středověku (viz exemplární příklady francouzských provincií Akvitánie, Burgundska, aj.).
Jiným zajímavým aspektem dlouhodobé dynamiky přinucení, který stojí jistě za zmínku, je
to, že český stát v námi sledovaném období prošel snad všemi Tillym popisovanými
modalitami politických režimů: od tribut vymáhající říše, jíž jsme pro naše účely
specifikovaly jakožto raný knížecí absolutismus, přes polocentralizovaný „národní“ stát,
v němž se čím dál tím více rozvíjely procesy privatizace státní moci a z něhož nakonec
vznikla vrcholně feudální monarchie, až po systém fragmentované suverenity následujícího
údobí, hraničící někdy až s politickou anarchií. Od druhé poloviny 15. století pak můžeme
sledovat návrat k principům „národní“ monarchie, avšak s odlišnou úrovní akumulace
kapitálu, než tomu bylo dříve a k tomu i s některými přetrvávajícími aspekty fragmentované
suverenity.
43
Když bychom měli na závěr uvést některé z částí Tillyho teorie, které by si na základě naší
analýzy zasloužily doplnit, bylo by třeba jmenovat tři hlavní věci. Za prvé, výraznější
dynamiku zdejší hospodářské základny, která po dlouho dobu – díky souhře specifických
faktorů – oscilovala mezi oblastí intenzivního kapitálu a intenzivního přinucení. Hospodářské
regiony tudíž nejsou nehybnými strukturami, ale dynamicky, a to i v průběhu středověku, se
vyvíjejícími formacemi, jež mohou shodou různých okolností přecházet z jednoho typu
v druhý. To je ostatně pro středoevropský region zvláště typické, neboť i jiní autoři [Anderson
1974a; Hechter a Brustein 1980] často označují místní hospodářství za přechodový či
hybridní mód/způsob produkce. V tomto bodě tedy ani sám Tilly neuniká strukturalismu
Rokkanovy [1975] konceptuální mapy Evropy, z níž původně vyšel. Za druhé, relativně
vysoká počáteční koncentrace přinucení v rukou nejenom Čech, ale i dalších
středoevropských států, mohla za to, že místní formování probíhalo poněkud odlišně než na
západě Evropy a ve svých obecných rysech dokonce i poněkud odlišně než se domnívá
Charles Tilly [viz 1992: 56ann]. Utváření států totiž není vždy (samo)pohybem od nízké
koncentrace a akumulace kapitálu a přinucení k jejich vyšším hodnotám, ale mnohdy, ne-li
stejně často, procesem naprosto opačným. Za třetí, důsledky vojenské revoluce se zde díky
husitským válkám s jejich zvláštní vojenskou technikou a taktikou projevily mnohem dříve,
díky čemuž zde došlo i mnohem dříve k nárůstu akumulace přinucení. Nicméně tato
akumulace prakticky zamezila možnosti zkoncentrovat přinucení pouze za pomoci domácích
sil, neboť k ní bylo od té chvíle potřeba mnohonásobně více zdrojů, než kterými disponoval
jakýkoliv z politických aktérů. V tom pak spočívala jedinečnost Habsburků, kteří měli jako
první a jako jediní pro takovýto úkol dostatek prostředků.
Stručný příběh dynamiky kapitálu a přinucení skrze několik století existence českého státu,
který jsme zde nabídli, samozřejmě není ani všeobsažným líčením všech determinant utváření
zdejšího politického režimu, ani popisem těch nejrozmanitějších aspektů fungování českého
státu. Mnohem spíše představuje naznačení, byť v mnoha ohledech stále provizorní a neúplné,
hlavních proměn a vývojových trendů místní politické organizace, které může posloužit
dalšímu porozumění procesům dlouhodobé sociální změny na našem území a genezi české
společnosti vůbec.
Literatura
Adams, Julia; Clemens, Stephanie, E.; Orloff, Ann, S. (eds.). 2005. Remaking Modernity:
Politics, History, and Sociology. Duke University Press.
Agnew, Hugh, L. [2008]. Češi a země Koruny české. Praha: Academia.
Anderson, Perry. 1974a. Passages from Antiquity to Feudalism. London: Verso.
Anderson, Perry. 1974b. Lineages of the Absolutist State. London: Verso.
Ardant, Gabriel. 1975. Financial Policy and Economic Infrastructure of Modern States and
Nations. In: Tilly, Charles (ed.). 1975. The Formation of National States in Western
Europe. Princeton: Princeton University Press
Barkey, Karen; Parikh, Sunita. 1991. Comparative Perspective on the State. In: Annual
Review of Sociology 17: 523-549.
Barša, Pavel; Císař, Ondřej 2008. Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál.
Belandier, Georges 2000. Politická antropologie. Praha: Dauphin.
Bell, Daniel. 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: SLON.
Bonney, Richard. (ed.). 1995. Economic Systems and State Finance. Oxford: Clarendon
Bourdieu, Pierre. 1994. Rethinking the State: Genesis and Structure of the Bureaucratic field.
In. Sociological Theory 12 (1): 1-18.
Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Centeno, Miguel, A. 1997. Blood nad Debt: War and Taxation in Nineteenth-Century Latin
America. In: American Journal of Sociology 102 (6): 1565-1605.
44
Clasters, Pierre. 1977. Society Against the State. Oxford: Blackwell.
Claessen, Henry, J., M.; Skalnik, Peter. (eds.). 1978. The Early State. Hague: Mouton
Publisher.
Collins, Randall. 1994. Four Sociological Traditions. New York: Oxford University Press.
Collins, Randall. 1999. Macrohistory. Essays in Sociology of the Long Run. Stanford, Calif.:
Stanford University Press.
Downing. Brian M. 1992. The Military Revolution and Political Change: Origins of
Democracy and Autocracy in Early Modern Europe. Princeton: Princeton University Press.
Elias, Norbert. 2007. O procesu civilizace. Díl II. Praha: Argo.
Engels, Bedřich. 1948. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha: Svoboda.
Ertman, Thomas. 1997. Birth of Leviathan: Building States and Regimes in Medieval and
Early Modern Europe. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
Giddens, Anthony. 1985. Nation State and Violence. Second Volume of Contemporary
Critique of Historical Materialism. Cambridge: Polity Press.
Graus, František. 1953. Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I.: Dějiny
venkovského lidu od 10. stol. do první poloviny 13. stol. Praha: SNPL.
Gorski, Philip, S. 1993. The Protestant Ethic Revisted: Disciplinary Revolution and State
Formation in Holland and Prusia. In. American Journal of Sociology 99 (2): 265-316.
Gorski, Philip, S. 2001. Beyond Marx and Hintze? Third-Wave Theories of Early Modern
State Formation. In: Comparative Studies in Society and History 43 (4):. 851-861.
Gorski, Philip, S. 2003. Disciplinary Revolution: Calvinism, Confessionalism and the State
Formation in Early Modern Europe, 1500 – 1750. Chicago: Chicago University Press.
Gumplowicz, Ludwig. 1912. Dějiny novějších theorií o státu. Praha: Levné osvětové knihy.
Hechter, Michael; Brustein, William. 1980. Regional Modes of Production and Patterns of
State Formation in Western Europe. In: American Journal of Sociology 85 (5): 1061-1094.
Hoffman, František. 1992. České město ve středověku. Praha: Panorama.
Holubec, Stanislav. 2009. Sociologie světových systémů: Hegemonie, centra, periferie. Praha:
SLON.
Howard, Michael. 1997. Válka v evropské historii. Brno: Barrister & Principal.
Chi-Hsia, Rodney. 1991. Social Discipline and the Reformation. Cambridge: Cambridge
University Press.
Jan, Libor. 2006. Václav II. Struktury panovnické moci. Brno: Matice moravská.
Janáček, Josef. 1968. České dějiny. Době předbělohorská, 1526 – 1547. Praha: Academia.
Janák, Jan; Hledíková, Zdeňka. 1989. Dějiny správy v českých zemích do r. 1945. Praha: SPN.
Kavka, František. 1962. Bílá Hora a české dějiny. Praha: SNPL.
Keegan, John. 2003. Historie válečnictví. Praha, Plzeň: Beta-Dobrovský.
Kennedy, Paul. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické proměny a vojenské konflikty
v letech 1500 – 2000. Praha: NLN.
Kiser, Edgar; Baer, John. 2005. The Bureaucratization of States: Toward an Analytical
Weberism. In: Adams, Julia.; Clemens, Stephanie.; Orloff, Anna, S. (eds.). 2005.
Remaking Modernity: Politics, History, and Sociology. Duke University Press.
Klápště, Jan. 2005. Proměna českých zemí ve středověku. Praha: NLN.
Krzemieńska, Barbora. 1977. Politický vzestup českého státu za knížete Oldřicha (1012 –
1034). In: Československý časopis historický 25 (2): 246-272.
Lawson, George; Shilliam, Robbie 2010. Sociology and International Relations: Legacies and
Prospects. In: Cambridge Review of International Affairs 23 (1): 69-86.
Mann, Michael. 1986. The Sources of Social Power. Vol. I.: A History of Power from
Beginning to AD 1760. Cambridge: Cambridge University Press.
Mann, Michael. 1993. The Sources of Social Power. Vol. II.: The Rise of Classes and NationStates, 1760 – 1914. Cambridge: Cambridge University Press.
45
Marx, Karel. 1956. Kapitál III. Praha: Státní nakladatelství pedagogické literatury.
McNeill, William, H. 1984. The Pursuit of Power: Technology, Armed Force, and Society
since A.D. 1000. Chicago: The University of Chicago Press.
Moore, Barrington jr. 1966. Social Origins of Dictatorship and Democracy: Lord and
Peasant in the Making of the Modern World. Boston: Beacon Press.
North, Douglass, C; Thomas, Robert, P. 1973. The Rise of the Western World: A New
Economic History. Cambridge: Cambridge University Press.
Parsons, Talcott. 1971a. Společnosti: vývojové a srovnávací hodnocení. Praha: Nakladatelství
Svoboda.
Parsons, Talcott. 1971b. The System of Modern Societies. Englewod Cliffs, New Jersey:
Prentice-Hall, Inc.
Poggi, Gianfranco. 1978. The Development of the Modern State. A Sociological Introduction.
Stanford, California: Stanford University Press.
Poggi, Gianfranco. 1990. The State: Its Nature, Development, and Prospects. Stanford,
California: Stanford University Press.
Poggi, Gianfranco. 2003. The Formation of the Modern State and Institutionalization of Rule.
In. Delanty, Gerard; Isin, Engin F. (eds.). Handbook of Historical Sociology. London: Sage
Publications.
Ratzel, Fridrich. 1897. Studies in Political Areas. The Political Territory in Relation. In: The
American Journal of Sociology 3 (3): 297-313.
Ratzel, Fridrich. 1898. Studies in Political Areas. In: The American Journal of Sociology 3
(4): 449-463.
Rokkan, Stein. 1975. Dimensions of State Formation and Nation-Building: A Possible
Paradigm for Research on Variations Within Europe. In. Tilly, Charles. (ed.). 1975. The
Formation of National States in Western Europe. Princeton: Princeton University Press.
Rosenberg, Justin; Lawson, George; Hobson, John. 2010. Historical Sociology. In: Danemark,
R. (ed.). 2010. The International Studies Encyclopaedia. London: Wiley-Blackwell.
Sláma, Jiří. 2006. Počátky přemyslovského státu. In: Sommer, Peter. (ed.). 2006. České země
ve středověku. Praha: NLN.
Smith, Dennis. 1991. The Rise of Historical Sociology. Philadelphia: Temple University
Press.
Sørensen, Georg. 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál.
Steinmetz, Georg. 1999. State/Culture: State Formation after the Cultural Turn. New York:
Cornell University Press.
Tilly, Charles (ed.). 1975. The Formation of National States in Western Europe. Princeton:
Princeton University Press.
Tilly, Charles. 1985. War Making and State Making as Organized Crime. In. Evans, Peter;
Rueschemeyer, David; Skocpol, Theda. (eds.). Bringing the State Back In. Cambridge:
Cambridge University Press.
Tilly, Charles 1992. Coercion, Capital, and European States AD 990 – 1992. Oxford:
Blackwell Publishing.
Třeštík, Dušan. 1999. Kdo zaplatil vznik českého státu? In: Dějiny a současnost 21 (3): 2-7.
Třeštík, Dušan. 2000. „Veliké město Slovanů jménem Praha.“ Státy a otroci ve střední Evropě
v 10. století. In: Polanský, Luboš; Sláma, Jiří; Třeštík, Dušan (eds.). 2000. Přemyslovský
stát kolem roku 1000. Praha: NLN.
Třeštík, Dušan. 2009. Od příchodu Slovanů k „říši“ českých Boleslavů. In: Somer, Petr;
Třeštík, Dušan; Žemlička, Josef. (eds.). 2009. Přemyslovci a budování českého státu.
Praha: NLN.
Van Creveld, Martin. 1999. The Rise and Decline of the State. Cambridge: Cambridge
University Press.
46
Wallerstein, Immanuel. 1974. The Modern World System. I.: Capitalist Agriculture and the
Origins of the European World Economy in the Sixteenth Century. New York, London:
Academic Press.
Wallerstein, Immanuel. 1980. The Modern World-System II.: Mercantilism and Consolidation
of the European World Economy 1600-1750. New York: Academic Press.
Wallerstein, Immanuel. 1989. The Modern World-System III.: The Second Era of Great
Expansion of the Capitalist World Economy. New York: Academic Press.
Weber, Max. 1978. Economy and Society. Edited by Guenther Roth and Claus Wittich.
Berkeley, California: University of California Press.
Wihoda, Martin. 2006. První české království. In: Wihoda, Martin; Malaťák, Demeter. (eds.).
2006. Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno: Matice moravská.
Winter, Zikmund. 1991. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon.
Žemlička, Josef. 1986. Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století.
Praha: Panorama.
Žemlička, Josef. 1990. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu
vrcholného feudalismu. Praha: Svoboda.
Žemlička, Josef. 2002. Čechy v době knížecí, 1034-1198. Praha: NLN.
Žemlička, Josef. 2009. Společnost v područí státu. In: Somer, Petr; Třeštík, Dušan; Žemlička,
Josef. (eds.). 2009. Přemyslovci a budování českého státu. Praha: NLN.
Posudek 1
Přinucení, kapitál a český stát: 860 až 1620.
(recenze stati pro vědeckou konferenci)
Především velmi vítám, že mladá generace nachází pozitivní vztah a cestu k aplikaci velkých
„makrohistorických“ modelů historické sociologie. V době, kdy se stalo módou zpochybňovat
jakékoli zobecňující soudy a jakékoli generalizace, je to myslím zdravá tendence. Je mi velmi
sympatické, že se autor rozhodl kriticky prověřit koncepci Charlese Tillyho a domnívám se,
že cesta, na kterou se vydal může přinést cenné výsledky, i když není snadná. Předem tedy
považuji za nutné konstatovat, že stať považuji za cennou, podnětnou a perspektivní, a že mé
kritické výhrady jsou motivovány především snahou přispět ke zpřesnění a zlepšení
celkových výsledků.
Stať má dvě části: v prvé podává autor celkový přehled koncepcí, které se zabývají dějinami
formování a fungování státu. Pokud mohu posoudit – aniž bych znal všechny jmenované
práce (historikovi chybí zařazení Bendixovy „klasické“ knihy Kings or People, 1979)) – jde o
přehled zasvěcený a souhlasím s autorovým závěrečným postřehem, že „roste sbližování
původně ostře ohraničených přístupů“. Uznávám také, že krátká stať (ba ani disertace)
nemůže syntetizovat tak značně disparátní teorie a pokoušet se o multidimenzionální výklad
dějin. Na druhé straně ovšem by myslím si zasloužilo přesvědčivějšího vysvětlení, proč autor
zvolil pro svoje „testování“ na český příklad právě Charlese Tillyho. Proti samotné volbě nic
nenamítám, ale není mi jasné, zda si autor uvědomuje, že slabinou Tillyho teorií odjakživa
byla jejich jednostranná orientace na evropský „Západ“. Tilly si toho posléze byl vědom,
deklaruje, že vychází ze Rokkanovy „mapy“, která zahrnuje celou Evropu, ale jeho základní
schéma je budováno na západoevropském empirickém materiálu. Do jeho tří hlavních typů
regionů se střední a východní Evropě vejde jen s jistou dávkou nadsázky.
Mimochodem, mám jisté problémy s Tillyho terminy akumulace a koncentrace kapitálu.
Nejsem si jist, zda se jimi dá vyjádřit (právě pro starší historická období důležitý) rozdíl mezi
kapitálem, který je thesaurován do půdy či pokladů a kapitálem, který je vracen do oběhu,
47
resp. investován. Ale zde respektuji okolnost,že autor prostě Tillyho termíny přijímá a hodlá
s nimi pracovat v původním, autentickém smyslu. Ostatně mám ten dojem, že v závěrech stati
autor pociťuje (ale nezdůvodňuje) nedostatečnost těchto termínů jako jediných nástrojů
analýzy.
Zatímco v případě akumulace a koncentrace kapitálu autor celkem srozumitelně reprodukuje
Tillyho, není tomu tak v případě termínů akumulace, resp. koncentrace přinucení, s nimiž
pracuje, aniž by je předem definoval (str.10). To by bylo v zájmu srozumitelnosti dalších
vývodů potřeba doplnit.
Druhá část stati je věnována vlastnímu tématu: pokusu ověřit aplikovatelnost Tillyho modelů
na středověkou realitu českého státu. Není mi však jasné, proč autor hned na počátku říká, že
se česká situace lišila od Tillyho obrazu „regionu s intenzivním přinucením“ „v pěti zásadních
prvcích“(str.13). Zde se totiž mylně podsouvá Tillymu představa, že jeho konstrukce regionu
s intenzivním přinucením je míněna jako neměnná charakteristika pro celá staletí. Za
vhodnější bych považoval, kdyby zda autor jako záměr své analýzy uvedl, že hodlá ověřit, do
jaké míry Tillyho modely variant vývoje podle vztahu mezi přinucením a kapitálem mohou
být aplikovány na českou realitu (což je vskutku náplní jeho stati).
Velmi vítám, že se v závěru autor pokouší vymezit „českou specifiku“, či přesněji řečeno
postihnout, v čem se český vývoj modelu Tillyho vymyká. Myslím, že by bylo ještě
užitečnější rozlišit ověření aplikovatelnosti Tillyho modelu od úvahy o české specifice..
K této specifice by v závěru měl být doplněn také autorův postřeh z předchozí části, kde
konstatuje, že vývoj vztahu kapitál – přinucení v českých zemí neprobíhal lineárně, ale měl
svůj obrat v 15.století, který byl doprovázen i změnou místa těchto zemí v regionálním
začlenění do Evropy. Také by bylo vhodné ještě jednou upozornit na „západocentrickou“
povahu modelu.
V reflexi další části recenze rozliším dvě složky: prvá upozorňuje na několik faktografických
nepřesností (s vyslovenými chybami jsem se nesetkal), druhá se zamýšlí nad některými
spornými autorovými soudy.
K nepřesnostem řadím podcenění kolonizace: ta totiž přinesla nejen rozšíření obdělávané
půdy, ale také byla spojena s masivním přílivem kapitálu ze zahraničí. Nevhodné také je
izolovat počátky těžby stříbra od kolonizace (str.15). Za nevhodný považuji termín
„absolutismus“ (str.17) pro období raného středověku, nahradit by bylo užitečné také termín
anarchie. Do daného kontextu rozhodně nezapadají odkazy na příklad Berlína a Madridu,
které časově spadají do pozdějšího období. O zvrat vývoje se u nás zasadila nejen
„aristokracie“ (také tento termín bych nahradil), ale neméně významně také města (str.21).
V souvislosti s obratem k novému růstu a jeho vnitřní rozporností je třeba povšimnout si
dopadů cenové revoluce na českou ekonomiku a zejména na oslabení kapitálové síly měst.
Formulace, že český stát ztratil autonomii a že po něm zůstala etnická svébytnost (str. 22)
není správná: autonomie byla, především po Bílé hoře, oslabena, ale česká státnost
z formálního hlediska nikdy nepřestala existovat.
Odtud mohu navázat k prvé diskusní otázce: je to teritoriální vymezení českého státu. Kdyby
totiž obdobný pokus o aplikaci Tillyho modelu podnikl německý historik staré školy, zahrnul
by – alespoň pro období do 14.století – do území německého státu (= Svaté říše římské) také
české země a pravděpodobně by tento celek řadil k oblastem s převahou „intenzivního
kapitálu“. Také po vzniku habsburského soustátí bychom si mohli klást otázku, do jaké míry
tím byl položen základ pro budování nového státního celku, který by zahrnoval rakouské i
české země. V tomto ohledu Tilly nepomůže, poněvadž, jak již řečeno, jeho materiál je
založen na západní Evropě a východní ani střední Evropa, jak si autor správně uvědomuje,
vlastně nemůže být zařazena do žádného z jeho základních tří typů regionů (str.8-9). Možná,
že by v dalším studiu bylo zajímavé zohlednit v tomto kontextu vskutku celoevropský (ale
48
nehotový) model Steina Rokkana. Také další námět k diskusi leží „mimo“ Tillyho koncepci:
je to jeho opomenutí dynamizující role vnitřních zájmových rozporů a sociálních vztahů.
Nevím, odkud autor čerpal informace o tom, že Čechy patřily v 16.století k zemím, odkud se
v rostoucí míře vyvážely suroviny do vyspělejších zemí (str.16). Tento názor sice – na
základě povrchní a zjednodušující analogie s východním Německem a Polskem - po jistou
dobu zastávali někteří historikové, ale dnes už je opouštěn. Objem vyvážených surovin (obilí,
dřevo) byl tak malý, že pro ekonomiku země jako celku nebyl relevantní. V tomto ohledu
Čechy a Morava jednoznačně nepatřily k „východní střední Evropě“, pro kterou byl obrat
k vývozu surovin y potravin vskutku klíčový. Na tomto příkladu bych rád ilustroval
upozornění, že termín „Ostmitteleuropa“, který je zajisté aplikovatelný pro 19.-20.století, by
pro starší období neměl nahrazovat makroregionální vymezení „střední Evropa“ (ostatně sám
autor tohoto termínu také užívá), které zahrnuje také německé země. Jinými slovy: české
země měly ekonomicky (i jinak) až do 19.století mnohem více společného se zeměmi
německými než s Polskem či Uhrami.
„Proces centralizace“ byl nesporně charakteristicky pro 16.století, ale pochybuji, že jej lze
vysvětlit pouhým odkazem na „rozhodnutí“ Habsburků (str.20). Doporučuji zamyslit se nad
tím, do jaké míry byl právě tento obrat (který je mimochodem celoevropský) ovlivněn či
dokonce vynucen změnami ve vztahu kapitálu a přinucení.
Za diskusní – či spíše nejasnou - považuji autorovu závěrečnou tezi, že v Čechách byla,
stejně jako v „dalších středoevropských státech“ (kterých?), vysoká počáteční koncentrace
přinucení a odtud odvozenou myšlenku o úloze koncentrace a akumulace kapitálu (str. 23).
Navíc mi není jasná teze, že se utváření států mohlo odehrávat pohybem od vysoké
koncentrace a akumulace kapitálu k nižším hodnotám. Zde jde zřejmě o myšlenkový zkrat.
Jak jsem již napsal, mám problémy s Tillyho termíny akumulace a koncentrace kapitálu,
možná, že by stálo za úvahu nahradit je srozumitelnějšími, ale to nemůže být úkolem autora
recenzované stati. Mám-li proto výhrady k časovému určení akumulace (str. 21) a k nejasnosti
kritéria, jímž se má měřit koncentrace kapitálových zdrojů, pak jsou to výhrady směrem
k Charlesi Tillymy, nikoli k autorovi. Doporučoval bych jen, aby se autor nad zamyslil nad
tím, zda těmto kategoriím skutečně dobře rozumí.
V této souvislosti poslední doporučení pro případné přednesení příspěvku na konferenci, resp.
i pro publikaci: je velmi žádoucí, aby autor jasně a „lidsky“ vysvětlil publiku, které se
neskládá ze specialistů, jak Charles Tilly (a on s ním) charakterizuje akumulaci a koncentraci
kapitálu, stejně jako akumulaci a koncentraci přinucení.
Pokud se mám vyjádřit k dalšímu výzkumu, jsem na rozpacích, poněvadž neznám celkový
kontext projektu ani subjektivní plány autorovy. Kdyby cílem byla, jak se zdá, disertační
práce, pak rozhodně doporučuji nejen rozvedení výše zmíněných diskusních bodů, ale
zejména přihlédnutí k jiným makrohistorickým modelům – třeba i mimo sociologii: např. by
bylo zajímavě srovnat Tillyho periodizaci s periodizací Ernesta Gellnera ((Pluh, meč a kniha).
Domnívám se, že recenzovaný text si zaslouží po opravách nepřesností a po vyhraněnějším
určení základních pojmů být přednesen na vědecké konferenci. Před publikováním, které
rozhodně by bylo užitečné, doporučuji také zamyšlení (a případné úpravy) nad diskusními
otázkami, které jsem výše nadhodil. Rozhodně považuji za důležité tento směr bádání
podporovat.
Praha 5. května 2011
Prof. PhDr.Miroslav Hroch, Dr.h.c.
Posudek 2
Jan Kalenda: Přinucení, kapitál a český stát: 860 až 1620
49
Jan Kalenda si v příspěvku vymezil značně ambiciózní cíl. Na velmi malém rozsahu se
pokusil představit základní rámec analýzy procesu formování českého státu mezi lety 860 až
1620 (viz s. 5). Analýzu vystavěl, jak napovídá již název příspěvku, na teoretickém konceptu
Charlese Tillyho, který prezentuje jako hlavní nástroj pro práci s poznatky historické vědy o
vývoji českého státu. Dané propojení Tillyho teorie s výstupy především české historiografie
můžeme jistě považovat za inovativní a ve smyslu badatelského záměru za relevantní.Zároveň
je však v předloženém textu také velmi problematické a to ze dvou důvodů:
1. Samotná Tillyho teorie je již od svého vzniku předmětem celé řady
kritik, označujících danýkoncept za redukcionistický(nechává stranou např. otázku
legitimity, mimo pozornost stojí problematika konfesionalizace, mezi aktéry
procesu Tilly nezahrnul církevní struktury, nejsou zohledněny technologické,
demografické, mentální determinanty procesu atd.) apříliš generalizující. Velmi
problematickým prvkem Tillyho analýzy formování státu je i samotný základ
modelu, jehož funkční principy jsou časově svázány s obdobím raného novověku,
Tilly je však aplikuje i při analýze procesu v obdobích starších i mladších, což s
sebou nese nebezpečí anachronismu. Pro historika je Tillyho koncepce „dráždivá“
i svým (opět redukcionistickým) binárním pojetím (dominantní třída x
subdominantní). Nepředpokládám, že by autor o kritikách a úskalích nevěděl,
nicméně v samotném příspěvku o nich mlčí a sám se až na několik výjimek
v samotném závěru práce nepokouší zaujmout vůči Tillymu kritický odstup.
V tomto smyslu tedy text působí (což je zcela subjektivní dojem) spíše jako pokus
o verifikaci Tillyho teoretického konceptu v limitech jednoho konkrétního případu.
Janu Kalendovi se tak nepodařilo dojít k silnějším závěrům než ke konstatování, že
„místní formování probíhalo poněkud odlišně než na západě Evropy a ve svých
obecných rysech dokonce i poněkud odlišně než se domnívá Charles Tilly“ (s. 23),
a k vymezení periodizace procesu. Ta však není ve své podstatě pro historika
ničím novým.
2. Autor aplikuje teorii na soubor dat, jejichž validita není nijak
zhodnocena. Alespoň v základní rovině bych předpokládal, že se autor pokusí
kriticky zhodnotit použitou historiografickou literaturu (teoretické zázemí,
z nějvyplývající formulování badatelských problémů a otázek, užité metody a tak
samozřejmě i interpretace a závěry, které nelze chápatjako „tvrdou“/objektivní
faktografii), což se bohužel nestalo. Výběr a zpracování „souboru
dat“/historiografických výkladů tak působí zcela náhodně a nereflektovaně.
Ve struktuře příspěvku bych doporučil provést několik úprav a doplnění.
V první řadě by stálo za úvahu, zda je nutné (pokud je rozsah příspěvku limitován)
věnovat se stručnému a selektivnímu zhodnocení přístupů k problematice formování
států. Pasáž by se jistě dala nahradit rozšířením výkladu Tillyho teorie o rozbor kritik,
nastíněním možných revizí a také přesnějším vymezením základních pojmů (stát,
přinucení, kapitál atd.) – autor by neměl spoléhat na notorickou známost obsahu
ústředních pojmů a zároveň by neměl nechat čtenáři prostor pro jejich
(dez)interpretaci.
Z hlediska věcné správnosti musím vznést následující připomínky:
1. Formování městské sítě nelze pro české země jednoduše generalizovat a
vytrhávat z širšího (správního, hospodářského a sociálního) kontextu.
Vývoj probíhal odlišně v Čechách, na Moravě a v dalších součástech.
V příspěvku není nijak rozlišeno, zda se autor zaobírá problematikou
královských (pouze kontextově vyplývá, že se jedná o tato) či poddanských
měst.
50
2. Výklad tzv. „dvojího panování“ (dominium speciale, dominium generale)
je do značné míry zkreslující (viz s. 18). Koncepce se týká dvojí suverenity
(plné a omezené) jednoho panovníka, přičemž termín dominium nelze
redukovat pouze na „državy“. Do jeho obsahu rozhodně patří i soubor
zvláštních práv a jejich výkonu. Pro dominium speciale je tak nutné výklad
rozšířit o tzv. regály.
3. Autor by se měl hlouběji seznámit s pojmoslovím historické vědy.
Například význam termínu urbanizace se zúžil a obecně se již užívá pro
jev, tvořící součást procesu modernizace (viz např. Pavla Horská – Eduard
Maur – Jiří Musil: Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa,
Praha 2002).Úřední aparát působící v rámci hradské soustavy nelze
označovat jako patrimoniální (s. 17). Tento termín (správně patrimonijní) je
pro historiky jasně spojen s vrchnostenskou správou, atd.
Příspěvek Jana Kalendy nepostrádá vyzrálý odborný styl, je logicky strukturovaný,
autorovi se podařilo dosáhnout stanovených cílů a základní rámec vývojových fází českého
státu identifikovaných na základě využití Tillyho teorie je v hlavní linii i přes zmíněné výtky a
celou řadu generalizačních zjednodušenía redukcí vyplývajících především z užité koncepce
akceptovatelný.Chápu, že vypořádat se s takto širokým tématem je v rozsahu cca 24 NS
problematické, nicméně text bude muset projít autorskou revizí, která ho posune z roviny
dobře připraveného podkladu pro podstatně širší studii do podoby samostatně
publikovatelného příspěvku.
Mgr. Jan Tuček
Veřejné a soukromé v konstruovaném obrazu politiků
v deníku Blesk
Martin Volek
Abstrakt
Podle řady autorů dochází k proměně mediálního obrazu politiků, kdy věcný obsah je
vytlačován zábavou. Dochází k nárůstu podílu zpráv, které se věnují přímo osobám politiků, a
jejich rodinný a osobní život je ve stále větší míře vztahován k hodnocení jejich kompetence
výkonu veřejné funkce. Příspěvek prezentuje několik interpretačních hypotéz propojování
veřejného a soukromého v mediálním obrazu politiků v deníku Blesk. Z předkládaných
hypotéz je nejsilnější hypotéza reprezentace, která má tři roviny: (1) ideologii reprezentativní
demokracie, (2) reprezentativnost veřejnosti, (3) reprezentace před veřejností. V závěru jsou
diskutovány možnosti zahrnutí dalších hypotéz pod hypotézu reprezentace.
Úvod
Příspěvek prezentuje aktuální výsledky analýzy konstruovaného mediálního obrazu politiků
v deníku Blesk. Analýza se soustředí na vybudování interpretačních hypotéz propojování
veřejného a soukromého u politiků, tedy na propojování informací zjevně souvisejících
s veřejnou funkcí, kterou politici vykonávají nebo do které kandidují, s informacemi o jejich
51
osobním a rodinném životě, u kterých se propojení s veřejnou funkcí zdá přinejmenším
diskutabilní.
S ohledem na konstantu informací souvisejících s výkonem veřejné funkce coby informací,
které by v médiích měly být, se postup analýzy zaměřuje na to, jak jsou soukromé informace
využívány a jakým způsobem se podílejí na vytváření mediálního obrazu. Vybudované
interpretační hypotézy slouží jako příprava pro hloubkové rozhovory se čtenáři Blesku, ke
kterým dojde v následující fázi výzkumu. Tyto rozhovory se zaměří na způsob vnímání a
odlišování veřejného a soukromého v mediálním obrazu politiků.
Deník Blesk byl vybrán ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že ze všech periodik
vycházejících v České republice má nejvyšší náklad i čtenost [Media Projekt 2010]13. Druhým
důvodem je jeho profilace jakožto bulvárního deníku (tabloid). Tento typ novin díky své
orientaci na mix informací a zábavy (infotainment) nabízí ve srovnání s tzv. seriózními
novinami (v České republice Hospodářské noviny) větší podíl informací o osobním a
rodinném životě politiků14. Vymezení Blesku jakožto bulvárního deníku, stejně jako důvody a
praktiky vytváření zkoumaného mediálního obrazu a taktéž způsob výstavby informací a
použitý jazyk jsou mimo rozsah této práce [např. Deuze 2005].
Příspěvek nejprve prezentuje teoretický pohled na hranici mezi veřejným a soukromým
životem politiků. Následně představí čtyři interpretační hypotézy spolu s konkrétními příklady
článků. V závěru diskutuje možnost shrnutí těchto hypotéz do jedné.
Hranice mezi veřejným působením a osobním životem
V modelu reprezentativní demokracie by měla média jakožto „hlídací psi demokracie“
poskytovat veřejnosti všechny informace o politicích, které jsou nezbytné k jejich posouzení
coby vykonavatelů veřejných funkcí nebo jejich kandidátů. Média skutečně poskytují velké
množství informací o jednání a osobnostech politiků. Jsou to informace jak o jejich
politických programech a postojích, o rozhodnutích učiněných ve veřejné funkci, tak i o jejich
schopnostech, osobnosti a charakteru, o důležitých událostech jejich osobního a rodinného
života, u kterých je možné předpokládat závažný dopad na výkon veřejné funkce. Příkladem
této situace může být setkávání s lobbisty v průběhu dovolené, neboť z nich vyvstává
podezření, že rozhodnutí učiněná ve veřejné funkci nebudou vedena ve prospěch veřejnosti,
ale ve prospěch partikulárního soukromého zájmu.
Vedle toho se v médiích objevují takové informace o osobním a rodinném životě politiků, u
kterých je obtížné najít souvislost s výkonem veřejné funkce – a pokud už tuto souvislost
nalezneme, působí spíše jako konstrukt. Narození manželského dítěte může hypoteticky
ovlivnit pracovní výkon politika, kupř. může být vysílen svou rolí otce a únava může ovlivnit
jeho rozhodnutí ve veřejné funkci. Nicméně tento argument působí poněkud nereálně, protože
ve svém důsledku by na politiky kladl požadavek naprosté absence osobního života.
13
Náklad a čtenost deníku v ČRProdaný náklad (denní průměr)Čtenost (denně)Blesk381
9751 370 000MF Dnes237 433819 000Právo127 162402 000Sport51 899254 000Aha!100
236238 000Lidové noviny48 995203 000Hospodářské noviny43 927179 000Data jsou platná
Byť samotnému tématu politiky je v jednom vydání Blesku věnována zpravidla jedna
dvoustránka, a to první (strany 2 a 3). Zpravidla jde o tuzemskou celostátní politiku,
14
52
Ohledně stanovení hranice mezi tím, které informace jsou pro posouzení výkonu veřejné
funkce relevantní a mají být proto mediálně prezentovány a které jsou nadbytečné, je vedena
diskuse. Podle kritických hlasů mají média vzrůstající tendenci preferovat informace o
osobním a rodinném životě politiků před informacemi o jejich politických programech a
postojích či rozhodnutích ve veřejné funkci. Normativní heslo „veřejnost má právo vědět“ je
používáno pro ospravedlnění publikování toho, co „veřejnost chce vědět“, tedy tržně
efektivních, avšak pro vlastní posuzování výkonu veřejné funkce neužitečných informací
[Elving 1988: 257]. Místo na věcně důležité informace se média soustředí na zábavné
informace, které mají největší komerční potenciál, tj. nejvíce zaujmou pozornost čtenářů a
v důsledku povedou ke zvýšení nákladu [srov. Postman 2008; Bourdieu 1992]. Politici jsou
postupně odpoutáváni od své politické role a důraz na informace z osobního života je posouvá
směrem k celebritám, jejichž jediným úkolem je přilákat a pobavit čtenáře [srov. Boorstin
1992: 57-62].
Na druhou stranu jednání politiků v osobním nebo rodinném životě může představovat
významnou informaci o tom, jaké jednání je možné očekávat ve výkonu veřejné funkce.
V tomto smyslu je možné vznést principiální nárok dostupnosti veškerých informací o
politikovi včetně velmi soukromých či intimních. Není totiž možné předem odhadnout, které
informace mohou být v konkrétním kontextu k posouzení politika ve vztahu k veřejné funkci
relevantní a které nikoli [Levinson 1998]. Tento principiální požadavek má však reálné limity.
Ve velkém množství informací, jejichž relevance není rozlišena, se veřejnost může ztratit a
věnovat svou pozornost zajímavým a zábavným, byť ve skutečnosti nepodstatným
záležitostem [Goldschmidt 1954]. Rovněž mediální prostor je omezen a umožňuje
zprostředkování pouze limitovaného počtu informací.
Pohled na proměnu způsobu informování o politicích ukazuje ve své analýze britského
seriózního deníku The Times Ana Inés Langer. Články, ve kterých figurují politici, se do 80.
let soustředily buď na informace označitelné jako vůdcovské kvality, což byly osobnostní
charakteristiky s přímou vazbou na výkon veřejné funkce (jako integrita, síla, charisma,
kompetence, inteligence nebo komunikační schopnosti), nebo na zprávy o osobním životě,
které zahrnovaly informace o charakterových vlastnostech a postojích, u kterých nebyla přímá
vazba na veřejnou funkci a které k výkonu veřejné funkce nebyly vztahovány. Tyto informace
o osobním životě však od 80. let údaje začínají být k posuzování vhodnosti politika pro výkon
veřejné funkce používány. Politikův osobní a rodinný život (informace zahrnující rodinné
zázemí, výchova, kterou uplatňuje, vzhled, životní styl, ale také období jeho dospívání) se
postupně stává důležitým indikátorem pro posouzení, zda je vhodným kandidátem na
veřejnou funkci, a na jeho zobrazení je kladen čím dál větší důraz. Zobrazování politiků
jakožto reprezentantů určité politické ideologie nebo lídrů konkrétní politické strany je
nahrazováno jejich zobrazováním jakožto lidských bytostí. Informace dříve prezentované bez
spojitosti s vlastním výkonem veřejné funkce se stávají kritérii pro jejich posuzování [Langer
2007].
V kontrastu s výše zmíněnými kritickými hlasy je možné v optimistickém pohledu důraz na
informace z osobního a rodinného života chápat jako přizpůsobení jazyka tradiční politiky
aktuálně dominujícímu kulturnímu rámci ovládaného zábavou a jejími žánry. „Kódy a
konvence těchto žánrů dávají přednost konkrétním jednotlivcům před nekonkrétními procesy,
osobním psychologickým motivům před neosobními mocenskými strukturami, osobnímu úsilí
a rozhodnutí před abstraktním sociálním vývojem“ [Van Zoonen 2005: 69]. Informace o
osobním a rodinním životě zároveň politiky a jejich postoje přibližují běžným voličům
[Langer 2007]. Informace jsou tedy stále politicky relevantní, používají však od politiky
53
odtrženého jazyka a obrazů. Volební program levicové strany může být například zobrazen na
životním příběhu politika, který vyrůstal v bídě dělnického prostředí, a proto na politickém
kolbišti usiluje o sociální rovnost. Politický program se díky převyprávění do životního
příběhu a osobních motivů může stát pro veřejnost srozumitelnější.
Předložená pojetí se zabývala vymezením veřejných a soukromých informací o politických
v rámci otázky významu jejich přítomnosti v médiích. V následující části budou představeny
rozpracované interpretační hypotézy o propojení veřejného a soukromého v mediálním obrazu
politiků.
Hypotézy propojení veřejného a soukromého
Interpretační hypotézy hledají u zveřejněných informací o osobním a rodinném životě politiků
propojení na jejich veřejný význam, který jim byl medializací propůjčen. Byly stanoveny čtyři
hypotézy: (1) hypotéza reprezentace, (2) hypotéza zneužití veřejné funkce k soukromým
účelům, (3) hypotéza ovlivnění veřejné funkce soukromým životem a (4) hypotéza
politických celebrit.
Hypotéza reprezentace
Hypotéza reprezentace je prvotně odvozena od ideologie reprezentativní demokracie, v které
zvolení zástupci veřejnosti reprezentují své voliče ve vyjednávání o politických záležitostech.
Tato reprezentace se nemusí omezovat pouze na reprezentaci politických požadavků a hodnot
voličů, ale může být vztažena na reprezentaci voličů jako celku. Veřejnost si své
reprezentanty nevybírá pouze jakožto nositele určitých politických programů a postojů, ale
svou volbou se k nim expresivně přihlašuje. Tímto přihlášením je konstituuje jakožto
reprezentanty své osoby a klade na ně nároky na reprezentativnost – politici by jí „neměli
dělat ostudu“ i ve smyslu vzhledu a vystupování všude před očima veřejnosti.
Na tento rozměr reprezentace upozorňují Geoffrey Brennan a Alan P. Hamlin [2004]. Ti
v přístupu racionální volby upozorňují, že volby v zastupitelských demokraciích nejsou pouze
rozhodováním mezi jednotlivými politickými ideologiemi a potažmo výběrem reprezentantů,
ale také aktem expresivního přihlášení se k nim. Voliči ve svém volebním aktu nevybírají
pouze nositele volebního programu, ale také konkrétní reprezentanty, kteří je budou před
zraky celé veřejnosti zastupovat nejen ve smyslu politických postojů, ale také svým
vzhledem, vystupováním a jednáním. V tomto smyslu záleží pouze na voliči, kterým
z možných aspektů dává ve volebním aktu přednost [ibid: 178-180]. Politická atraktivita tak
nemusí záviset pouze na politické příslušnosti, postojích nebo politické kompetentnosti, ale
může být legitimně odvozována také od jeho osobního charakteru, vystupování a vzhledu,
nebo také životní historie a intimního života.
Aby mohly politické strany a jejich představitelé reprezentovat před zraky veřejnosti své
voliče, musí také před veřejností a dalšími subjekty řádně reprezentovat samy sebe, svou
činnost a svou atraktivitu.
Tato reprezentace před veřejností odkazuje na pojem
„reprezentativní veřejnosti“, ke kterému Jürgen Habermas [1996, 2000] připodobňuje
současnou roli politických stran. Současné politické strany nejsou podle něj veřejnými
osobami, které by byly jakožto reprezentanti veřejnosti zaměřené na dosažení všeobecně
54
prospěšného konsensu o veřejných záležitostech, a nenahrazují tak ideál buržoazní veřejnosti,
která upadla ve veřejnost konzumující. Namísto toho politické strany působí jako soukromá
sdružení prosazující své partikulární zájmy. Díky tomu, že se podílejí na obsazování
veřejných funkcí a legitimizují tak tlak veřejnosti na státní moc, sice plní určitou roli politické
veřejnosti, zároveň jsou však díky svému soukromému charakteru obtížně kontrolovatelné.
Svou politickou moc musí před veřejností legitimizovat. „Cílem práce s veřejností je posílení
prestiže vlastní pozice, aniž by se přitom tématem veřejné diskuse stal samotný předmět
kompromisu: Organizace a funkcionáři rozvíjející reprezentaci.“ Reprezentace politických
stran a politiků se soustředí na reprezentování sebe sama a svého nároku na politickou moc
před očima veřejnosti, nikoli na reprezentaci veřejnosti vůči státu [Habermas 2000: 303–305].
Pro svou reprezentaci využívá všech dostupných nástrojů mediální manipulace veřejností
(typicky Public Relation), nikoli vyjednávání motivovaného konsensem [Habermas 1996:
360–387].
Hypotéza reprezentace díky kombinaci reprezentativnosti veřejnosti a reprezentace před
veřejností umožňuje vyložit zapojení osobních a rodinných informací do mediálního obrazu
politika. Pojímá jej jako komplexní obraz stojící před očima veřejnosti, který veřejnost pouze
nehodnotí, ale zároveň se k němu vztahuje a identifikuje se s ním. Reprezentativnost
veřejnosti a reprezentace před veřejností je v mediálním obraze skryta jako implicitní
požadavek kladený na politika coby reprezentanta veřejnosti.
Aby politici mohli veřejnost reprezentovat a zároveň se adekvátně reprezentovat před ní, musí
splňovat řadu charakteristik. S ohledem na rozsah příspěvku je možné věnovat se jen
některým z nich. Jednou z nejdůležitějších charakteristik se zdá být respekt. Respekt politika
je budován z mnoha zdrojů, které zahrnují jak informace o rozhodnutích ve veřejné funkci,
tak i osobním chováním v ní a naplňováním symbolických znaků s touto funkcí spojených.
Zároveň porovnává informace z osobního a rodinného života ve smyslu jejich koherence
s výkonem veřejné funkce, vybranými idealizovanými mravními hodnotami a idealizovaným
obrazem reprezentanta ve veřejné funkci.
Ilustrativním příkladem jak pro charakteristiku respektu, tak pro celou hypotézu reprezentace,
je článek „Sexuální dračice chce být ombudsmankou“ s podtitulem „Kdo má šanci nahradit
respektovaného Otakara Motejla (+77)?“:
„PRAHA - Zní to jako hodně špatný vtip! Respektovaného ombudsmana Otakara
Motejla má nahradit končící ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Žena, která
se nevypořádala s justiční mafií, nakupovala hodinky z ministerských peněz jak divá a
na poslední chvíli vyhlašovala podivné trendy!
Kovářovou včera navrhl senátor ODS Jiří Žák. „Má bohaté zkušenosti, vedla Justiční
akademii a zastávala celou řadu významných funkcí,“ řekl Blesku. Končící ministryně
s nominací souhlasila. „Je to velké ocenění mé dosavadní práce i ochoty hovořit o
kontroverzních tématech,“ sdělila Blesku Kovářová. Jako spisovatelka erotických
povídek má své obdivovatele. Už poslanec Jiří Polanský z ODS se jí snažil zajistit
teplé místečko a navrhoval změnit zákon tak, aby se mohl šéfem Nejvyššího soudu stát
člověk bez praxe soudce a odbornosti. Na poslední chvíli mu to nevyšlo.“ [Blesk 22. 6.
2010: 2] 15
Pro pochopení článku a jeho významů je třeba uvést základní kontext: Petr Nečas, který byl
po parlamentních volbách pověřen sestavením nové vlády, chtěl na místo ministra
spravedlnosti jmenovat Jiřího Pospíšila. Pro ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou
15
55
V článku se obsáhle dokládáno profesní selhání Daniely Kovářové v zastávané veřejné funkci
ministryně spravedlnosti („Žena, která se nevypořádala s justiční mafií, nakupovala hodinky z
ministerských peněz jak divá a na poslední chvíli vyhlašovala podivné trendy!“), stejně tak
její profesní nezpůsobilosti pro funkci „šéfa Nejvyššího soudu“ („bez praxe soudce a
odbornosti“), kterými je zpochybňována její kompetence pro výkon funkce ombudsmana.
Profesní selhání a profesní nezpůsobilost by se mohly zdát dostatečnými argumenty
nevhodnosti nejen Daniely Kovářové pro výkon veřejné funkce, ať už ombudsmana nebo
předsedy Nejvyššího soudu. V tomto kontextu může vnesení informací z osobního života
(„Sexuální dračice“16, „spisovatelka erotických povídek“) působit nadbytečně, jako přidání
pikantních informací pro zábavu.
Propojení však můžeme nalézt v požadavku reprezentace, která je s funkcí ombudsmana
spojována. Ombudsman má v českém právním řádku v podstatě symbolickou funkci. Nemá
exekutivní pravomoci, jeho funkce je konzultační. Může vydávat doporučení, avšak nemůže
nařizovat [srov. Zákon č. 349/1999 Sb.]. Jeho autorita je neformální a je odvislá od způsobu,
kterým reprezentuje úřad. Reprezentace je odvozena od samotného výkonu funkce
ombudsmana, která poskytuje určitou formální autoritu, ale je také odvozována od
osobnostních charakteristik, osobního a rodinného života, životní historie, které poskytují
určitou neformální autoritu. Tato neformální autorita buduje respekt jejímu nositeli, který je
následně přenášen na funkci ombudsmana. Požadavek respektu, daného soukromou osobností
ombudsmana, je tak součástí reprezentace této veřejné funkce.
V článku je charakteristika respektu připsána Otakaru Motejlovi („Kdo má šanci nahradit
respektovaného Otakara Motejla (+77)?“). Jeho respekt se zdá být implicitně založen na jeho
osobní historii (za komunismu působil mj. jako právní zástupce disidentů), profesní historii
(předseda Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti), která nebyla poznamenána medializací
zásadních skandálů, a na mediálním obrazu starého moudrého muže, jehož jedinou lidskou
slabinou je kouření. Oproti tomu je u Daniely Kovářové v článku budována absence respektu
nezbytného pro reprezentaci funkce ombudsmana. Toto budování probíhá v několika
rovinách: (1) Selhání ve výkonu veřejné funkce ministryně spravedlnosti ihned na začátku
článku, které nezachraňují osobní profesní kvality oceňované jak Jiřím Žákem, tak Kovářovou
samotnou. (2) Absence kvalifikace pro výkon veřejné funkce předsedy Nejvyššího soudu,
které nezachraňují kvality z osobního života („spisovatelka erotických povídek“). (3) Absence
osobní historie a osobních charakteristik, které by dokládaly osobnostní kvality nezbytné pro
reprezentaci funkce ombudsmana. Ty jsou redukovány na „sexuální dračici“ a „spisovatelku
erotických povídek“, které ji pro veřejné funkce ombudsmana a předsedy Nejvyššího soudu
nekvalifikují. Zároveň tyto charakteristiky osobního života jí umožňují získat neoprávněnou
výhodu v podobě změny zákonů tak, aby mohla dostat veřejnou funkci, pro kterou nemá
profesní odbornost.
(odstupující vláda Miroslava Topolánka) byla hledána adekvátní pozice, tzv. „trafika“, a bylo
uvažováno o postu ombudsmana. Do souvislosti s hledáním „trafiky“ byl dáván i návrh Jiřího
Polanského na zmírnění kvalifikačních podmínek pro soudce Nejvyššího soudu, nebo pro
tento pozměňovací návrh média nenašla jakékoli alternativní vysvětlení.
Již v době, kdy Daniela Kovářová byla ministryní spravedlnosti, se objevily v médiích
informace o její spisovatelské činnosti („erotické povídky“), které nebyly prezentovány jako
součást výkonu veřejné funkce, ale jako součást osobního života [Daniela Kovářová (45):
Znásilnění? Baví mě snít!].
16
„Sexuální dračice“ je stabilní přívlastek Daniely Kovářové [srov. Čistě pánský klub raritou
Evropy, Blesk 14. 7. 2010: 3].
56
Jiným příkladem nereprezentativnosti osoby politika založené na jeho osobním životě je
článek „Poslanec „Kláda“ má hymnu, song o kládě“:
„Komunistický poslanec Jan Klán (27) je průkopník. Nejen že se jako první
zákonodárce pochlubil na internetu délkou přirození (více než 17 cm) a získal
přezdívku Kláda, teď má jako první vlastní „hymnu“. Role dobře vybaveného
chlapáka se mu zřejmě zalíbila a rozhodl se ji podpořit – na svůj profil na Facebooku
vyvěsil song od Těžkého Pokondra se všeříkajícím názvem: Kláda!“ [Blesk 4.8.2010:
2]
Nereprezentativnost je vytvářena typem zveřejňované informace, kdy poslanec Jan Klán sám
o sobě zveřejňuje určitou intimní informaci, která by obecně zveřejňována být neměla a která
s jeho veřejným působením poslance nesouvisí. Toto zveřejnění navíc vytváří obraz určité
primitivnosti, která výrazně limituje jeho charakteristiku respektu poslance. Kompetence pro
výkon veřejné funkce je oslabena také obsahem zveřejněné informace, která poukazuje na
neschopnost reálného odhadu vlastních možností a schopností. Text článku je totiž
doprovázen obrázkem jiného článku, ve kterém je čitelný nadpis: „Pornoherec Rosenberg:
Poslanec „Kláda“? V branži sotva průměr“.
Posledním příkladem nereprezentativnosti vázané na nedostatek respektu je jeden z portrétků
účastníků plesu ODS, který selektivním použitím výrazů vyjadřuje absenci respektu
(„postavička“, „oslík“):
„Nejopilejší. Postavička pražské ODS, poslanec Marek Benda, přezdívaný oslík, v
sobotu večer trochu přebral. Blesk ho přistihl, jak se společensky unaven potácí z
hospody s cigaretou v puse.“ [Blesk 21.6.2010: 4]
Reprezentace je také vytvářena materiální reprezentací životního standardu, který je odvozen
od zastávané veřejné funkce. Článek o rodinné dovolené poslance Jiřího Paroubka „Paroukovi
na výletě: luxus pro krále!“ klade důraz na vysoký životní standard. Prodloužený víkend byl
stráven v nejlepším dostupném hotelu – „hotelu Thermia Palace, který se jako jediný lázeňský
hotel na Slovensku může pyšnit pěti hvězdami“. Díky předchozím funkcím Jiřího Paroubka
(předseda vlády a předseda ČSSD) je však celý obraz luxusu dáván do kontextu s veřejnými
osobami, neboť hotel je charakterizován slovy „Před nimi si tu luxusu užívali třeba bulharský
car Ferdinand či prezident Edvard Beneš.“ a „Králové, šejkové a Paroubek. Hotel Thermia
Palace v Piešťanech je zvyklý na vybranou klientelu“. [Paroubkovi na výletě: Luxus pro
krále! [Blesk 20. 7. 2010: 2] Demonstrace vyššího životního standardu je tak funkcí
reprezentace vyšší politické funkce, byť bývalé.
Hypotéza zneužití veřejné funkce k soukromým účelům
Druhou hypotézou je zneužití veřejné funkce k osobnímu prospěchu17. Informace z osobního
a rodinného života jsou zde dány do souvislosti s výkonem veřejné funkce proto, že právě
jejich neoprávněné propojení ze strany politika bylo zneužitím. Jasným příkladem je článek
„Zbohatl exministr Řebíček díky mýtnému?“ [Blesk 16.6.2010: 2], kde výčet nákupů
realizovaných v osobním životě slouží jako důkaz zbohatnutí v průběhu výkonu veřejné
funkce, které bylo způsobeno manipulací se zadáváním veřejných zakázek v osobní prospěch
na úkor prospěchu veřejnosti. Soukromé výdaje stavěné do protikladu k oficiálním příjmům
17
Ať už svého, nebo jiné soukromé osoby [Prosurfovala 300 tisíc, Blesk 22.6.2010: 4].
57
z veřejné funkce konstituují podezření z korupce, jak je tomu i ve článku o bývalém
předsedovi vlády Miroslavu Toplánkovi „Kde na to bere?“:
„Nabízí se kardinální otázka: Kde Topolánek za takovou parádu bere? Jeho pravá ruka
Dalík vloni tvrdil, že pronájem vily na měsíc ho stál 770 tisíc korun. Podle informací
Blesku mají Topolánkovi ve vile tentokrát strávit zhruba 14 dní. Za pronájem by tak
dali zhruba 385 tisíc korun. To si Topolánek, který není zaměstnán a pouze si
zaregistroval živnost, zřejmě sotva může dovolit. Jako šéf ODS skončil a dostal jen
odstupné ve výši asi půl milionu korun. Jiné příjmy nemá.
Už před měsícem přitom trávil nákladnou dovolenou v Jordánsku. Přitom také platí
hypotéku 40 tisíc měsíčně na byt exmanželky Pavly, školu syna Tomáše v USA, tržní
nájem za byt v centru Prahy a další výdaje.“ [Blesk 25. 6. 2010: 2-3, zvýraznění v
originále]
Hypotéza ovlivnění veřejné funkce osobním životem
Třetí hypotézou je nelegitimní ovlivnění veřejné funkce osobním životem, kdy oblast
osobního a rodinného života může přinést v politické soutěži neoprávněnou výhodu. Tak ve
výše zmíněném článku „Sexuální dračice chce být ombudsmankou“ [Blesk 22. 6. 2010: 2]
získává Daniela Kovářová svým osobním životem neoprávněnou výhodu v politické oblasti.
V silně genderově vyhraněné roli „spisovatelky erotických povídek“ získává obdivovatele,
který ji usiluje prostřednictvím účelové změny zákonů „zajistit teplé místečko“ ve veřejné
funkci předsedy Nejvyššího soudu. Osobní život je použit k zisku veřejné funkce, neférovou
je zde určitým typem korupce.
Hypotéza politických celebrit
Čtvrtá hypotéza poukazuje na široké pole zpráv, u kterých je obtížné hledat propojovací
interpretaci s výkonem veřejné funkce. Dotváří politikův mediální obraz i z hlediska jeho
působení ve veřejné funkci, nicméně tyto zprávy jsou prezentovány odděleně, není v nich
obsaženo propojení na sféru politiky jinak než formálním označením „politik“. Příkladem
jsou informace o svatbách politiků. Článek „Šéf fotbalistů v Mčelích: Když se berou bohatí
politici, nelze hledět na ztráty.“ [Blesk 14. 7. 2010: 2] zdůrazňuje až příliš neobvykle luxusní
prvky svatbě ministra dopravy Víta Bárty a místopředsedkyně Sněmovny Kateřiny Klasnové:
„Svatba Bárty a Klasnové byla plná luxusu.“ Až přehnaný luxus této svatby stojí v protikladu
k obrazu skromné až lidové slavnosti v případě svatby Milana Urbana: „zahráli na ní Maxim
Turbulenc a oslava byla na myslivecké chatě. Odtud novomanželé odjeli na líbánky na chatu
do nedalekých Opatovic.“ [Urbana ulovila asistentka, Blesk 20. 7. 2010: 2].
Příklad článku, který propojuje více hypotéz:
Jakožto interpretační nástroje nejsou výše uvedené hypotézy odděleny, ale v jednotlivých
článcích se mohou objevovat souběžně. To je možné ilustrovat na článku „Politice vyšetřuje
Bártu za neplatnou značku!“:
„PRAHA (gib) – Ministr dopravy Vít Bárta (VV, 36 let) zřejmě přijde o řidičský
průkaz. Na svém maserati má totiž registrační značku jen nalepenou na kapotě. A to je
nezákonné! Případem se už začala zabývat policie, podle které ministrovi hrozí až rok
bez řidičského průkazu.
58
Na to, že Bárta jezdí nezákonně bez registrační značky a ještě k tomu nemá rozsvícená
světla, upozornil ve včerejším vydání deník Blesk. Po otištění článku se případem
začala zabývat policie, která zároveň poslala Blesku žádost o poskytnutí informací,
podepsanou samotným ředitelem dopravní policie Leošem Tržilem. „Policisté už
případ vyšetřují,“ řekla mluvčí policejního prezidia Veronika Benediktová s tím, že
Bártovi za jízdu bez registrační značky hrozí pokuta až deset tisíc korun a až na rok
může přijít o řidičák. O tom ví své i Martin Kocián ze skupiny Lunetic. „Jel jsem
tehdy bez přední značky. Chytili mě a vzali mi půl roku řidičák,“ přiznal Kocián.
Podle něj by měl stejný metr platit i pro Bártu. Blesk se proto pokusil zeptat
novopečeného ministra, co s tím chce udělat. Ten však obligátně nezvedal telefon.“
[Blesk 14. 7.2010: 3]
Hypotéza reprezentace: Porušení právních norem při jízdě automobilem („jezdí nezákonně
bez registrační značky a k tomu nemá rozsvícená světla“) oslabuje způsob, kterým Bárta
reprezentuje funkci ministra dopravy. Toto porušení je v navazujícím článku vysvětleno
nezkušeností („nováček v politice“, „v lecčem ještě nový ministr dopravy tápe“ [Čtyři dobré
rady ministru Bartákovi, Blesk 15. 7. 2010: 2]), která oslabuje profesní kompetenci pro výkon
ministerské funkce. Na druhou stranu reprezentativnost veřejné funkce je podporována na
odiv dávaným bohatstvím v podobě luxusního automobilu („maserati“). Uvedený článek je
graficky propojen s dalším, který dokládá luxus doprovázející Bártovu svatbu [„Vrtulníkem
nám zničili trávník“ Blesk 14. 7. 2010: 2], propojovacím prvkem je šipka s nápisem
„Dozvuky luxusní svatby politiků“ a obrázkem s popiskem „Svatba Bárty s Klasnovou byla
plná luxusu“. Luxus je zde prezentován jako cosi sice vzdalujícího od veřejnosti, zároveň
však díly symbolu úspěšnosti a stylu veřejnost i funkce silně reprezentujícího. Luxusní svatba
je obdobou středověkým šlechtickým slavnostem, kterými podle Habermase tehdejší
reprezentativní veřejnost vyjadřovala před očima veřejnosti a zároveň bez její účasti svou
společenskou funkci [Habermas 2000].
Hypotéza zneužití veřejné funkce k soukromým účelům: Článek buduje paralelu se situací
běžného člověka („Martin Kocián“), který za svou jízdu bez přední registrační značky byl
penalizován. Tímto srovnáním upozorňuje na to, že veřejná funkce dává svému vykonavateli
větší možnosti k ovlivnění činnosti policie než je tomu u běžných lidí, veřejnosti („Podle něj
by stejný metr měl platit i na Bártu.“). Upozorňuje tedy na možnost zneužití veřejné funkce ve
svůj osobní prospěch. Zároveň je potvrzována role Blesku jakožto „hlídacího psa
demokracie“, neboť jeho článek a jeho informace o porušení právních norem byl podnětem
k zahájení šetření ze strany policie. Bez něj by se policie touto „nezákonností“ nemusela
vůbec zabývat. Obdobně i komentáře čtenářů zveřejněné následujícího dne, které poukazují
na možnost nepotrestání [Přijde o řidičák? Blesk 15. 7. 2010: 2]. „Do ministra své strany se
pustil i dopravní expert a poslanec Stanislav Huml. „Měl by se podrobit přestupkovému
řízení jako každý jiný řidič,“ řekl Huml v ČT s tím, že by v takových případech mělo být do
dvou měsíců rozhodnuto o tom, zda dotyčný přijde o řidičák nebo ne.“ nebo „Kdyby policisté
z Nymburka chtěli striktně dodržovat padni komu padni, má Blesk důkaz, že Vít Bárta jel ze
své svatby ještě bez rozsvícených světel…“ [Blesk donutil ministra šroubovat, Blesk 28. 7.
2010: 2–3; zvýraznění v originále].
Hypotéza politických celebrit: Veřejnost je v článku zastoupena mediální celebritou („Martin
Kocián ze skupiny Lunetic“). Srovnáním Bárty a mediální celebrity je Bárta stavěn na roveň
nikoli zcela běžnému, neznámému člověku, ale je posouván do role celebrity – policie by
Bártovi měla měřit stejným metrem jako běžným lidem, když už tak měří i celebritám. Je
59
zdůrazňována výjimečnost Bártova postavení, srovnáním s celebritou je však posouván mimo
oblast politiky.
Závěr – možnosti sloučení
Nenaplněnou ambicí zatím zůstává použití jednoho interpretačního schématu pro vysvětlení
propojení veřejného a soukromého v mediálním obrazu politiků. Zatím nejslibnější se jeví
jako první zmíněná možnost reprezentace, která ve své současné podobě umožňuje částečné
zahrnutí ostatních zmíněných hypotéz. Zneužití veřejné funkce k soukromým účelům i
ovlivnění veřejné funkce osobním životem oslabují reprezentativnost veřejnosti i reprezentaci
před veřejností. Zároveň se však zdá, že dochází k paradoxnímu momentu, kdy politik, který
kauzy spojené s těmito hypotézami politicky přežije, se stává silnějším. Nezávisle na obsahu
zneužití se zdá, že politik prokazuje svou odolnost a sílu, což díky posílení jeho politické
kompetence a charakteristiky vůdcovství podporuje jeho reprezentativnost. Obdobné posílení
je součástí přinejmenším části hypotézy politických celebrit. Luxus a skandály, které jsou
spojeny s touto hypotézou, vydělují politiky mimo veřejnost a obrazně je staví nad ni.
Literatura
Brennan, Geoffrey, Alan Hamlin. 2004. Democratic Devices and Desires. Cambridge
University Press.
Daniela Kovářová (45): Znásilnění? Baví mě snít! 19. 11. 2009. [online] Praha: Blesk. [cit.
10. 3. 2011]. Dostupné z: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/127064/danielakovarova-45-znasilneni-bavi-me-snit.html.
Deuze, Mark. 2005. „Popular Journalism and Professional Ideology: Tabloid Reporters and
Editors Speak Out.” Media, Culture & Society 27 (6): 861-882.
Elving, Ronald D. 1988. „Candidates, the Need to Know and the Press.” PS: Political Science
and Politics 21 (2): 257-262.
Goldschmidt, Maure L. 1954. „Publicity, Privacy and Secrecy.” The Western Political
Quarterly 7 (3): 401-416.
Habermas, Jürgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie
občanské společnosti. Praha: Filosofia.
Langer, Ana Inés. 2007. „A Historical Exploration of the Personalisation of Politics in the
Print Media: The British Prime Ministers (1945 – 1999).” Parliamentary Affairs 60 (3): 371387.
Levinson, Sanford. 1988. „Public Lives and the Limits of Privacy.” PS: Political Science and
Politics 21 (2): 263-268.
Media Projekt 2010. 2010. [online] Praha: Unie vydavatelů, Asociace komunikačních
agentur, Ara’s, SKMO. [cit. 10. 3. 2011]. Dostupné z: http://www.uvdt.cz/Upload/876.pdf.
Van Zoonen, Liesbet. 2005. Entertaining the Citizen: When Politics and Popular Culture
Converge. Lanham, MD: Rowman & Littlefield Publishers.
60
Zákon č. 349/1999 Sb. ze dne 8. prosince 1999 O veřejném ochránci práv.
Posudek 1
Veřejné a soukromé v konstruovaném obrazu politiků v deníku Blesk
Posudek pro doktorandskou konferenci Katedry sociologie FF a FSV UK a Sociologického
ústavu AV ČR, v. v. i.
Posuzovaný příspěvek si jako téma stanovil pronikání informací z osobního života
politiků a političek do bulvárního tisku. Jako symptom moderních či postmoderních proměn
fungování státní moci, veřejné sféry, politické legitimity a masových médií toto téma má svou
nezpochybnitelnou důležitost. V tomto kontextu si pak autor klade za cíl nalézt adekvátní
„interpretační hypotézy“ jež „hledají u zveřejněných informací o osobním a rodinném životě
politiků propojení na jejich veřejný význam, který jim byl medializací propůjčen“ (str. 6).
Příspěvek se zdá být částí rozsáhlejší práce, což s sebou nese jisté problémy, neboť se
autorovi v přeložené verzi nepodařilo dostatečně osvětlit jak se hledání „interpretačních
hypotéz“ váže na další dílčí problémy práce/výzkumu. V samotném příspěvku podle
argumentačního postupu soudím, že ony hypotézy jsou stanoveny deduktivně na teoretickém
základě, tj. že vycházejí ze studia relevantní literatury, nikoliv induktivně, tj. že by se odvíjeli
od kategorizace dostupných dat. V tom případě bych ovšem považoval za žádoucí rozšířit
výraznějším způsobem bibliografii příspěvku. Samotné příklady používané v textu
příspěvku autorova tvrzení ilustrují poměrně dobře, ale bez rigoróznějších teoretických
východisek působí velmi arbitrárně. V případě stanovení kategorie „respektu“ na str. 8 jako
klíčové pro adekvátní politickou reprezentaci je pak celý postup zpochybněn, neboť se zdá, že
autor tuto kategorii přebírá ze svých dat.
Za zamyšlení stojí i pro práci ústřední pojem „interpretačních hypotéz“ – jde
skutečně o hypotézy, jež by v dalším rozvinutí analýzy měly být exaktněji testovány? Nebo
jde spíše o interpretační schéma, heuristický model, kognitivní mapu, jež umožňují
porozumění danému jevu? Zřejmě se jedná o druhou variantu, a pak by s dostatečnou mírou
abstrakce neměl do budoucna být problém naplnit ambici „jednoho interpretačního schématu“
(str. 17). Nedomnívám se ovšem, že by takové schéma mohlo sloužit pro „vysvětlení
propojení veřejného a soukromého v mediálním obrazu politiků“ (ibid.). To, co autor v daném
textu nabízí, není rozřešení kauzality daného jevu, ale pokus o porozumění jednotlivostem
pomocí jakéhosi ideálního typu. Dluží se navíc podotknout, že v načrtnuté podobě se
„hypotéza reprezentace“ jeví jako legitimizační strategie vulgarizace informování o politice
(či lépe: o politicích/političkách). Tím, že usiluje o hledání veřejné relevance informací o
osobním životě, dokládá adekvátnost této praxe pro „ideologii reprezentativní demokracie“ –
normativní pointa příspěvku se totiž dá shrnout asi následovně: „Způsob, jakým deník Blesk
informuje o osobním životě politiků/političek odpovídá požadavkům existující reprezentativní
demokracie, neboť publikované informace mají doložitelný veřejný význam.“. Přitom se
nabízí i možnost kritického zpracování tohoto tématu, kdy vedle autorem citovaného
Habermase by příslušný pojmový aparát poskytla např. i díla Hannah Arendt.
Mimochodem, bude také potřeba, aby bibliografie obsahovala všechny práce citované
v textu – zatím tomu tak není (viz např. odkaz na Boorsteina na str. 4 nebo odkaz na
Habermasovo dílo z roku 1996 na str. 7). Při úpravě bibliografie bych považoval za vhodné, i
když nikoliv za nutné, aby byly odlišeny prameny a samotná odborná literatura.
Posuzovaný text je psaný jasným stylem a dobře pracuje s odbornou terminologií.
Autor demonstruje kreativitu v budování abstraktnějších schémat, má znalosti základní
literatury a zvolil si důležité téma. Závěrem chci zdůraznit, že zde předložené výhrady mají
sice polemický duch, ovšem zároveň text, s nímž polemizují, respektují jako text způsobilý
61
pro prezentaci na doktorandské konferenci, kde se snad autorovi od publika dostane dalších
podnětů pro další úpravy textu.
V Praze dne 12. 5. 2011
PhDr. Radim Hladík
Analýza problematiky majetkového vyrovnání státu a
církví, postojů vybraných aktérů a nepřijetí vládního
návrhu zákona z roku 2007.
Irena Karlová
Abstrakt
Text analyzuje problematiku majetkového vyrovnání státu a církví u nás, sleduje
postoje relevantních aktérů a také skutečnosti související s nepřijetím vládního návrhu zákona
z roku 2007 „O zmírnění některých majetkových křivd...“. Církve a náboženské společnosti
v ČR by měly být dodnes hmotně zabezpečovány státem dle jen částečně novelizovaného
zákona z roku 1949. Zároveň zákon z roku 1991 zaručuje, že majetek, který byl církvím
zabaven komunistickým režimem, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí
zákona nového. Žádný takový zákon však za celých 20 let přijat nebyl. V posledních měsících
se však problém na politické scéně opět začal řešit.
Úvod
Tento text analyzuje problematiku majetkového vyrovnání státu a církví, sleduje
postoje relevantních aktérů a skutečnosti související s nepřijetím vládního návrhu zákona
z roku 2007 „O zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a NS v době
nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů“. Tato témata mám v úmyslu rozpracovat dále ve
své dizertaci.
Církve a náboženské společnosti (NS) v ČR jsou dosud hmotně zabezpečovány dle
částečně novelizovaného Zákona o č.218/1949 Sb. O hospodářském zabezpečení církví a NS
státem. Zároveň zákon 92/1991 Sb. zaručuje, že majetek, který přešel na stát po 25.2.1948,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona nového. Žádný takový zákon
však za celých 20 let přijat nebyl.
Nemožnost flexibilního využívání zablokovaného majetku omezuje možnosti rozvoje
obcí. Nastavení zákona zapříčiňuje ekonomickou nesamostatnost církví a jejich finanční
závislost a nároky na stát. Stát by dle zákona měl plně financovat celý chod církve, což
v současné době nečiní (např. ŘK církev se financuje z 53%).
Nejblíže řešení byl expertními komisemi vypracovaný vládní návrh zákona z roku
2007 „O zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím...“, který však byl
v květnu roku 2008 Poslaneckou sněmovnou ČR odložen.
Ráda bych také na počátku vymezila svůj postoj k řešení problému. Jsem přesvědčena
o tom, že by se mělo církvím vrátit vysoké procento toho zabaveného majetku, na který je dle
zákona shledán nárok. Legitimita nároku církví na majetkové vyrovnání se státem byla již
potvrzena mnohými expertními právními posudky. Role církví v důležitých oblastech
lidských potřeb, jejichž činnost a výsledky lze spíše těžko kvantifikovat, je nezpochybnitelná
a zároveň pozitivní. K fungování tohoto je však třeba materiálního zázemí, jež je v současné
62
době stále nedostatečné. Alespoň částečné navrácení majetku by církvím umožnilo nezávisleji
a lépe pracovat jak v obecně prospěšných oblastech jako jsou sociální a charitativní aktivity,
ve vzdělávání, ve zdravotnictví, v sociální hospicové péči, ve vězeňství, v policii, a
samozřejmě pak provozovat svou hlavní činnost, tedy péči o duchovní potřeby občanů.
Nemyslím si, že je správné, ale ani nutné, aby byl stát tím, kdo o konkrétním financování –
byť na makroúrovni – rozhoduje. Zároveň je absurdní, aby kněží a církevní pracovníci byli de
facto státní zaměstnanci. Nicméně jsem odhodlána se stavět neutrálně ke všem
zainteresovaným aktérům a jejich postojům, a to i přesto, že se zde budu spíše soustředit na
jednání a pohled římskokatolické církve.
Analýza vychází z literatury, která se obecně vztahuje k dané problematice, z aktuálně
vydávaných publikací k tématu a dále z novinových článků a aktuálních zpráv jednotlivých
aktérů. Práce slouží k utřídění podkladů a témat mé dizertační práce.
Postavení církví
Církve svou povahou nelze jednoznačně pro své specifické postavení zařadit do teorií o
vztahu trhu, státu a občanského sektoru. Církev (především katolickou) lze k občanskému
sektoru řadit díky její historické přítomnosti v kořenech neziskových aktivit i v pokračujícím
působení v této oblasti, kořeny dobročinnosti a humanitárních aktivit jsou totiž úzce spjaty
s příchodem křesťanství na naše území. (Frič, 2009) Církve neslouží jen k uspokojování
soukromých zájmů jednotlivců či skupin, ale přispívají k veřejnému blahu, podporují
prosazování veřejného zájmu.
2. Vatikánský koncil měl zásadní vliv na život (nejen) římskokatolické církve i v oblasti
revize modelu vztahu stát – církev (Krukowski in Koníček, sborník 2006: s. 5). Lze
abstrahovat 3 hlavní zásady, které se staly základem pro vytvoření nové teorie vztahů mezi
církví a státem.
- Zásada vzájemné spolupráce církve a státu
- Zásada autonomie a nezávislosti církve a státu
- Zásada ochrany náboženské svobody v oblasti individuální i společenské
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě18 Gaudium et spes (Radost a naděje,
1965) deklaruje, že mezi státem a církví má fungovat princip kooperace; stát i církev
v pravém slova smyslu mají oba podobný záměr a to úsilí o dobro člověka: „Obě společenství
slouží, i když z různého titulu, osobnímu i společenskému povolání člověka. Tuto službu pro
dobro všech mohou vykonávat tím účinněji, čím lépe pěstují mezi sebou zralou spolupráci,
ovšem s přihlédnutím k místním a dobovým okolnostem.“ (Přibyl in Koníček, sborník 2006)
„Církev se nechce uzavírat sama do sebe, ale otevřít se světu. Problémy světa jsou i problémy
církve.“ (Gaudium et Spes in Dokumenty II. Vatikánského koncilu, 1995)
Dosud se mi nepodařilo najít korespondující hodnotové vymezení tohoto vztahu ze strany
státu. Informace poskytované odborem církví a náboženských společností se omezují pouze
na zprostředkování informací, textů zákonů a dále dokumentů spíše technického charakteru,
nikoli na obecné dokumenty tohoto druhu.
18
Konstituce (lat.) - soustava. Starobylá církevní nařízení zaštiťující se apoštolskou autoritou; koncilní, resp.
papežské výnosy přímo zákonného charakteru. (Salajka, 2000)
„Konstituce se nazývá „pastorální“, protože opřena o naukové zásady chce vyjádřit poměr církve k dnešnímu
světu a člověku. Proto ani v první části nechybí záměr pastorální, ani v druhé části záměr naukový.“ (Dokumenty
II. Vatikánského koncilu, 1995)
63
Jakub Trojan (2005) shrnuje tři oblasti činnosti církví:
1. Výkon sociálních služeb slabším a potřebným - charita, diakonie, péče o člověka
v armádě, ve vězení aj. Je to služba celé společnosti, proto by se měl stát podílet na
podpoře církví v těchto aktivitách.
2. Péče církví o historické památky - patří všem občanům - i zde by se měl stát
podílet.
3. Vlastní aktivita církví - vlastní náplň života církví, která je financována z vlastních
finančních zdrojů. Církev má celospolečenské poslání, v určitém rozsahu formuje
společnost v zachovávání mravních hodnot ad.
1.1 Konfesní právo v ČR
Konfesní právo je právní disciplína, zabývající se státními předpisy týkajícími se církví
(Tretera, 2002). Konkrétně se jedná o:
- zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských
společností. Tímto zákonem se ruší a nahrazují zákony č. 308/1991 Sb. a zákon ČNR č.
161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností
- zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností
státem, ve znění zákonů č. 88/1950, 16/1990, 165/1992, 522/1992 Sb.
- nařízení vlády ze dne 3. února 1993 č. 86/1993 Sb., o osobních požitcích poskytovaných
duchovním církví a náboženských společností ve znění nařízení vlády č. 273/1995 Sb., což je
prováděcí předpis k §3 odst. 2 zákona č. 218/1949 Sb.
- vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 571/1990 Sb., o odměňování
učitelů náboženství
- vyhláška ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a ministerstva
zdravotnictví České republiky č. 452/1991 Sb., o zřizování a činnosti církevních škol a škol
náboženských společenství ve znění vyhlášky č. 138/1995 o soustavě základních a středních
škol
- mezinárodní smlouvy např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
1.2 Smysl a účel církevního majetku
Kodex kanonického práva19 deklaruje hlavní cíle, k čemu církev majetek potřebuje (toto
kanonické ustanovení je v souladu s běžnými právy podle mezinárodního práva i podle ústav
demokratických států. )
Povinností církevních právnických osob je:
• konání bohoslužeb, opravy církevních budov a udržování uměleckých děl
• zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků
• uskutečňování apoštolátu, hlavně mezi chudý
1.3 Odluka církve od státu
V České republice dosud nebyla oficiálně deklarována odluka církve od státu tak jako
v jiných zemích. Přestože - např. dle slov kardinál Miloslava Vlka 20 - odluka církve od státu
již dávno existuje, neboť je zakotvena v Ústavě ČR, duchovní většiny církví jsou placeni ze
19
Kanonické právo je synonymum církevního práva, ale jen pro církev katolickou. Ta převzala tento výraz k
označení norem, které vydává. Základní legislativní norma katolické církve nese proto název Kodex
kanonického práva. (Pelán, 2006)
20
www.kardinal.cz, článek ze 16.9. 2010
64
státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a
náboženských společností státem.
1.4 Mezinárodní smlouva s Vatikánem
Dosud nesplněným úkolem je i uzavření nedořešené česko-vatikánské smlouvy. Česká
republika je jednou z posledních zemí Evropy, která nemá vztahy s centrem katolického světa
upravené dohodou. Vztahy mezi ČR a Vatikánem byly obnoveny po roce 1989, smlouvu se
však zatím uzavřít nepodařilo. V červenci 2002 byla sice již podepsána, ale Poslanecká
sněmovna ji v květnu 2003 neratifikovala. V současné době na úpravách jejího textu pracuje
ministerstvo zahraničních věcí ČR, které připravuje i návrh dalšího postupu ve věci
mezinárodní smlouvy s Vatikánem. Česko-vatikánská smlouva by měla upravit vztah mezi
českým státem a římskokatolickou a řeckokatolickou církví, otázka financování církve z ní
však byla – kvůli očekávané lepší přijatelnosti Parlamentem - vyňata.
Smlouva se zřejmě nebude psát nově, pouze se upraví text, který sněmovnou neprošel
v roce 2003. Text je nutné aktualizovat například v otázce povinné vojenské služby a také je
nutné zapojit členství České republiky v Evropské unii. Smlouva by podle optimistických
odhadů mohla být ratifikována ještě v tomto volebním období, tj. do roku 2014. V zájmu
politické reprezentace je, aby smlouva byla dokončena.
Historický exkurz
Po založení Československa zůstal církevnímu majetku statut jako dosud, tj. měl nárok na
stejnou státní ochranu jako obecně prospěšné instituce. V roce 1919 došlo ke zřetelnému
zásahu do majetku církve prostřednictvím prvorepublikové pozemkové reformy, která měla za
úkol odejmout část půdy velkým pozemkovým vlastníkům, tj. i církevním právnickým
osobám, a získanou půdu dále přerozdělit. Zákon z roku 1926 přiznal platy duchovním církví
a náboženských společností za veřejné služby, např. vedení matrik. (Valeš in Pelán, 2005)
Poválečná Československá republika se ocitla brzy pod silným vlivem komunistické
ideologie. Církevního majetek zaznamenal další těžkou pohromu - zákon č. 142/1947 Sb. o
revizi první pozemkové reformy. Způsob jeho realizace zákona byl stanoven vládním
nařízením č. 194/1947 Sb. ze dne 12. listopadu 1947 o soupisu pozemkového majetku pro
revizi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení v pozemkových knihách. K soupisu a
záboru tedy došlo těsně před únorem 1948. (Kalný, 1995)
Do doby komunistického puče roku 1948 byly církve (zde se jedná z povahy věci a
daného historického kontextu pouze o několik křesťanských církví s jasnou predominancí
církve římskokatolické) přirozenou a důležitou součástí veřejného života. Kromě duchovních
aktivit spojených s aktivním provozováním víry věřícími se jednalo o aktivity charitativní,
vzdělávací, kulturní a jiné společensky přínosné činnosti, které byly financované z výnosu
majetků nebo z darů.
Ihned po únoru 1948 však komunistická strana provedla radikální pozemkovou reformu
vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, kterou byla konfiskována
prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. A to ačkoli v té době revize první pozemkové
reformy nebyla ještě dokončena. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary, popř. malé
farní zahrady.
Oba zákony o pozemkové reformě, a to jak zákon č. 142/1947 Sb., tak zákon
č. 46/1948 Sb., ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Církev však
nikdy finanční náhradu vyplývající z obou zákonů nedostala, tedy stát přišel k církevnímu
majetku bezplatně. Tím byla církev úplně zbavena svého ekonomického zázemí. Jako
kompenzace byl přijat zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a
náboženských společností státem, podle kterého financuje veškerý chod církve stát, a církev
65
se tak stává na státu materiálně téměř zcela závislou. V zákonu se stát zavázal hradit osobní
požitky duchovních, jejich cestovní, stěhovací a jiné výlohy, sociální dávky a věcné náklady
církve. Stát měl pod kontrolou církevní majetek a uděloval duchovním státní souhlas k
výkonu duchovenské služby.
Další útok na fungování církve se udál ve dnech 13. a 14. dubna 1950, kdy bylo
násilně internováno všech 2 200 řeholníků a během července až října bylo internováno i všech
10 000 řeholnic. Stát se tímto snadno zmocnil asi 850 klášterních objektů. Protože však tento
čin nebyl na rozdíl od záboru zemědělské a lesní půdy nikdy podložen zákonným předpisem,
bylo oficiálně prohlašováno, že tyto objekty i nadále patří církvi. Jako správce mnoha těchto
objektů byla ustanovena Náboženská matice, která je obvykle propůjčila různým
socialistickým organizacím. (Pelán, 2006)
Po roce 1989 se k aktivní veřejné činnosti mohly přihlásit i církve a náboženské
společnosti (NS). Základem pro jejich další nezávislé hmotné fungování byla očekávaná
rehabilitace církví a NS nejen finančně a majetkově, ale také veřejně-politicky a morálně.
Díky zákonu o církvích č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací bylo vráceno řeholníkům 57 objektů, později pro umožnění další existence
a rozvoje řádů bylo zákonem č. 338/1991 Sb. vráceno dalších 113 objektů. V letech 1990-91
bylo tedy v prvotním zápalu navráceno 170 zchátralých klášterů, avšak bez dalšího
materiálního zázemí. Pokus uzákonit vrácení dalšího (zejm. diecézního) majetku církvi přes
podporu všech českých pravicových stran ztroskotal na nesouhlasu levicových stran a
slovenské HZDS.
Zákon o církvích č. 218/1949 Sb. byl z velké části s očekáváním dočasnosti ponechán
(Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990 – 2000: 2001). Zákon 92/1991 Sb.
zaručoval, že majetek, který přešel na stát po 25.2. 1948, „nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“. (Církve a majetek, 1993: 22) Bohužel zákaz
manipulace s církevním majetkem byl v praxi v často samotnými orgány českého státu
obcházen a nerespektován. Návrh československého obecného restitučního zákona byl v roce
1992 předložen skupinou poslanců, nebyl však v tehdejším Federálním shromáždění kvůli
nepřítomnosti několika slovenských poslanců schválen.
Nástupnické státy Československé federativní republiky po 31.12. 1992 k otázce
církevních restitucí zaujaly odlišný postoj. Společný však zůstal významný podíl státu na
financování činnosti církví a náboženských společností, především platů duchovních. Ovšem
základy tohoto systému byly nastaveny v době stalinismu zákonem č. 218/1949 Sb., o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. (Valeš in Náboženství a
veřejná moc v zemích EU, 2009)
V dalších letech ochota k jednání značně vychladla, nebyla uzavřena mezinárodní smlouva
se státem Vatikán, přestože z ní byly vyjmuty problematické pasáže o navrácení církevního
majetku, nebyla dořešena otázka odluky církve od státu, přes řady jednání (znovu
započínaných zejména při změně politické reprezentace) se nepodařilo otázku
majetkoprávního vyrovnání vyřešit. Nejblíže řešení byl vládní návrh zákona z roku 2007 O
zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a NS v době nesvobody, o
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů.
Vyrovnání se s minulostí
Církve a NS jsou tedy hmotně stále zabezpečovány podle zákona č. 218/1949 Sb.
O hospodářském zabezpečení církví a NS státem v aktuálním znění. Stát má podle něho plně
financovat celý chod církve. Vzhledem k tomu, že ŘK církev financuje z 53% svůj chod sama
(2009), stát v současnosti nepostupuje podle platného zákona (Duka, Badal, 2009: 29).
Původním hlavním cílem změny majetkoprávních vztahů a z toho vyplývajícího závislého
66
finančního zázemí církví a NS bylo omezit činnost církví a dostat je pod kontrolu státu (Jäger,
2009: 784-785).
Nevyřešené vztahy mají za důsledek omezení rozvoje obcí v případě blokovaného
majetku podle zákona 92/1991 Sb., dále ekonomickou nesamostatnost církví a jejich finanční
závislost a nároky na stát. Otázka morálního zadostiučinění je ponechána téměř zcela stranou.
Návrh zákona z roku 2007 (O zmírnění některých majetkových křivd způsobených
církvím a NS v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů), který byl vypracován expertními
komisemi, nebyl v květnu roku 2008 Poslaneckou sněmovnou přijat. Dle návrhu měl stát
výměnou za 83 miliard korun ihned získat majetek, který by mohl převést na kraje a obce.
Částku 83 mld. Kč by stát splácel 60 let, částka by se po započítání úroků a inflace nominálně
zvýšila na částku 270 mld. Kč. Příčinou neúspěchu návrhu mohla být nepokojná politická
scéna, nízká motivace problém vyřešit, negativní mediální obraz a s ním související negativní
postoj nezainteresované části společnosti, a probíhající hospodářská krize.
3.1 Typologie řešení otázky církevních restitucí
Václav Valeš identifikoval ve svém příspěvku „Vyrovnání s majetkovými křivdami
spáchanými na církvích v době komunistické totality v nových zemích EU se zaměřením na
odlišnosti v právní úpravě jednotlivých zemí“ na konferenci Ministerstva kultury
„Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie“ šest způsobů, jak jednotlivé státy řešily
otázku církevních restitucí (Valeš, konference 2009). Ani jeden stát však neaplikoval pouze
konkrétní uvedené způsoby, naopak je při řešení problému církevních restitucí je kombinoval.
První možností je vyrovnání obecným restitučním zákonem, který stanoví podmínky
oprávněným církevním právnickým osobám, ve kterých mohou samy v dané lhůtě požadovat
od státu nebo jiných subjektů práva navrácení svého původního movitého i nemovitého
majetku. Po uplynutí lhůty však v tomto případě veškeré nároky zanikají. Očekává se i značná
iniciativa samotných církví a náboženských společností. Jsou povinny přesně specifikovaly
své nároky a rozhodnout se, zda konkrétní movitou nebo nemovitou věc budou nárokovat,
nebo se jí zřeknou, a to zvláště v případě, že by její vlastnictví pro ně znamenalo spíše zátěž.
Tato možnost předpokládá zřízení speciálního orgánu, kde by byli přítomni i zástupci církví a
náboženských společností.
Druhou možností je tzv. výčtový restituční zákon. Hlavním předmětem tohoto právního
předpisu je závazný seznam církevních právnických osob a konkrétního majetku, který má být
převeden zpět do jejich vlastnictví. Jakékoli položky, které jsou mimo tento soupis se vracet
nemohou, takový zákon řeší i technické záležitosti související s restitucí jako je např.
vyklizení objektů, předání movitých věcí apod. Výhodou výčtových restitučních zákonů je
jejich konkrétnost (je zřejmé, co, komu a kdy se má vracet) a operativnost (může sloužit jako
„zákon první pomoci“), nicméně metoda výčtu konkrétních nemovitostí nemůže být zcela
spolehlivá a to kvůli např. katastrálním změnám, převodům mezi vlastníky, aj.
Třetí možností je řešit církevní restituční nároky pomocí finanční kompenzace, kterou
církve a náboženské společnosti dostanou ve formě odškodnění, pokud se požadovaného
majetku zřeknou.
Čtvrtá varianta je mezinárodní smlouva se Svatým stolcem (pouze u katolických
církevních právnických osob).
Pátá možnost je rozhodnutí o církevních restitucích aktem moci výkonné, tedy usnesením
vlády.
Šestá možnost je rozhodnutí soudu, který posoudí konkrétní nárok církevní právnické
osoby na základě určovací žaloby.
V posledních dvou případech se jedná o krajní řešení, které je řešení dílčí a nesystematické
(bylo však částečně použito v ČR).
67
Dále je zde ještě alternativa, že stát se problémem nápravy majetkových křivd
způsobených církvím a náboženským společnostem fakticky vůbec nezabývá, ačkoli to
oficiálně deklaruje.
3.2 Etapizace dalšího vyjednávání o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a
náboženskými společnostmi21
1998-2002 – premiér Miloš Zeman (ČSSD)
Tato menšinová vláda v podstatě zastavila církevní restituce (kromě arizovaného
židovského majetku). ČSSD také neprosazovala odluku církve od státu. Vztahy státu a církve
se zabývala komise (leden 1999), jejímž předsedou byl ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD).
Později přišla se dvěmi možnostmi řešení. Komise navrhla 2 možná řešení - na základě
výčtového zákona o navrácení majetku, nebo by vláda nárokovaný majetek shromáždila ve
fondu, z jehož výnosů by byly církve placeny.
V září roku 2000 se vláda shodla na tom, že k vyřešení problému by měl být vytvořen
fond, ve kterém by byl majetek nárokovaný církvemi. S postupným osamostatněním od
státního rozpočtu souhlasili jak zástupci České biskupské konference (ČBK), tak i Federace
židovských obcí (FŽO) a Ekumenické rady církví. Proti se však postavily čtyři církve
(pravoslavná, československá husitská, starokatolická a apoštolská církev), jež chtěly
zachovat dosavadní model financování státem. V tomto období tedy vyrovnání přijato nebylo.
2002-2006 - koaliční kabinety ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU
Majetkovým vyrovnáním mezi státem a církvemi se zabývala koaliční církevní komise. V
březnu 2004 navrhla, že by si stát ponechal sporný majetek za zhruba 100 miliard korun a
církvím za něj vyplatil náhradu, nicméně se neupřesnilo, zda by stát sumu církvím vyplatil
najednou, nebo splácel jako rentu. Pražský arcibiskup Miloslav Vlk preferoval volbu výplaty
peněz, protože majetek byl mnohdy ve špatném stavu. V letech 2004 a 2005 ale vláda
několikrát přerušila jednání o majetkovém vypořádání s církvemi kvůli neshodám mezi
koaličními partnery.
Ministr kultury Dostál později navrhl kompromis - část majetku by stát vydal podle
výčtového zákona a část na základě obecného restitučního zákona, KDU-ČSL byla však proti.
Později ministr Dostál navrhl možnost, že by stát na několik desítek let finančně zabezpečil
všechny církve, pokud by se církve do budoucna vzdaly všech majetkových nároků. Ani
v tomto období tedy vyrovnání přijato nebylo.
2007-2009 – premiér Mirek Topolánek
S velkou vůlí se začal opět zabývat majetkovým vyrovnáním koaliční kabinet Mirka
Topolánka (ODS). V květnu 2007 vznikla nová komise, která měla připravit návrh řešení
vztahu státu a církví, která v říjnu došla ke shodě. V lednu 2008 vláda schválila návrh, podle
kterého stát vrátí třetinu majetku a dvě třetiny ve výši 83 miliard korun nahradí; částka by
byla vyplácena po dobu 60 let. Včetně úrokem by částka činila asi 270 miliard korun a po
přechodném dvacetiletém období by stát zcela přestal církve financovat.
Návrh však ztroskotal na odporu opozice a části poslanců ODS (především poslanec
Vlastimil Tlustý). V březnu 2009 pak sněmovní církevní komise doporučila sněmovně
odložit, tj. de facto nepřijmout vládní návrh zákona o vyrovnání. Vládě pak doporučila, aby s
církvemi zahájila nové kolo jednání.
2009-2010 - premiér Jan Fischer
Majetkovému vyrovnání s církvemi nebylo prioritou této vlády. V září 2009, po setkání
s vatikánským státním sekretářem Tarcisiem Bertonem, Jan Fischer řekl, že pro katolickou
21
www.mkcr.cz, www.ceskenoviny.cz, www.aktualne.cz, www.idnes.cz, Přehled jednání mezi
státem a církvemi v letech 1990 – 2000, 2001. aj.
68
církev v ČR není s ohledem na ekonomickou krizi majetkoví vyrovnání prioritou. Takový
názor sdílejí česká katolická církev i Vatikán.
V únoru 2010 nastoupivší nový pražský arcibiskup Dominik Duka prohlásil, že hlavním
cílem při jednání mezi státem a církvemi by neměly být otázky restitucí církevního majetku,
ale dosažení oboustranně výhodné dohody.
Od 2010 - Petr Nečas
Záměr vyřešit v co nejkratší době otázku vztahů a majetku mezi státem a církvemi, ale i
česko-vatikánskou smlouvu po volbách v červnu 2010 deklarovala nová koalice ODS, TOP
09 a VV. Snaha, aby tak mohly být církve a náboženské společnosti nezávislé na státu, byla
uvedena i v programovém prohlášení vlády.
V lednu ministr kultury Jiří Besser navrhl vytvoření komise pro narovnání vztahu mezi
státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Arcibiskup později návrh přijal a v březnu
2011 skutečně vznikly nové vyjednávací týmy.
3.3 Aktuální situace
Je třeba zde zmínit alespoň částečně současné dění, které se zdá, že seriózně otevírá novou
kapitolu v již tlusté knize pokusů o vyřešení problému. Ideálem je, aby to byla jedna z kapitol
posledních, což slibuje nedávno se zrodivší státní komise pro narovnání vztahu s církví a poté
vzniklá církevní komise pro nový návrh majetkového vyrovnání státu a církví.
Komise budou jednat znovu o tom, v jakém poměru bude majetek, který by stát vrátil
církvím, a finanční narovnání. Dohodly se však již na prvním setkání, že se nebudou znovu
zabývat otázku ocenění církevního majetku zabaveného komunistickým režimem. Využije se
částek vypracovaných pro potřeby vládního návrhu z roku 2008, které pocházejí z analýz
Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky a společnosti Ernst & Young.
Dne 17.3. 2011 byla ustanovena koaliční („státní“) „církevní“ Komise pro narovnání
vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. (www.mkcr.cz)
- ministr kultury a předseda Komise Jiří Besser
- místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Kateřina Klasnová
- ministr financí Miroslav Kalousek
- ministr zemědělství Ivan Fuksa
- poslanec Poslanecké sněmovny PČR Michal Babák,
- poslanec Poslanecké sněmovny PČR Marek Benda
- vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jiří Weigl
Církve a náboženské společnosti jmenovaly do „své“ církevní komise 12 členů –
5 zástupců České biskupské konference (ČBK), 2 představitelé ženských a mužských řeholí 22,
4 zástupci Ekumenické rady církví (ERC)23 a zástupce Federace židovských obcí v ČR24, jako
pozorovatel se bude jednání účastnit apoštolský nuncius v ČR. (ČTK in KT, 12.4. 2011)
Členové církevní komise (ČTK, 7.4.2011):
Česká biskupská konference (ČBK)
- Dominik Duka, pražský arcibiskup a předseda ČBK
- Jan Graubner, olomoucký arcibiskup a místopředseda ČBK
- Ladislav Hučko, apoštolský exarcha a generální sekretář ČBK
- František Václav Lobkowicz, ostravsko-opavský biskup
- František Radkovský, plzeňský biskup
22
Konference vyšších představených ženských řeholí, Konference vyšších představených
mužských řeholí v České republice, www.kvpzr.cz
23
24
www.ekumenickarada.cz
www.fzo.cz
69
Konference vyšších představených mužských řeholí v české republice
- Michael Josef Pojezdný, strahovský opat, předseda konference
Konference vyšších představených ženských řeholí v České republice
- Vojtěcha Zikešová, generální představená Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny
Marie III. řádu sv. Františka, předsedkyně konference
Ekumenická rada církví
- Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické
- Daniel Fajfr, předseda rady Církve bratrské
- Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve v České republice
- Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské
Federace židovských obcí v ČR
- Tomáš Kraus, tajemník
Pozorovatel
- Diego Causero, arcibiskup, apoštolský nuncius v ČR
První termín setkání koaliční komise je 19.4. 2011 a další setkání je plánováno na
5.5. 2011, do této doby vyjednávají členové komise v rámci svých stran. Dle optimistických
scénářů by se na této další schůzi již bylo možné dohodnout, jaký by mohl být poměr
vydaného majetku a finančního vyrovnání.
Vybraní aktéři
Ministerstvo kultury ČR – odbor církví25
Ministerstvo kultury je podle tzv. kompetenčního zákona (zákon č. 2/1969 Sb.)
"ústředním orgánem státní správy pro .... věci církví a náboženských společností ...".
Činnosti Ministerstva kultury v této oblasti je vymezena zákonem č. 3/2002 Sb. o svobodě
náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a zákonem č. 218/1949
Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.
Odbor církví v oboru své působnosti „ve věci církví a náboženských společností“ plní
mimo jiné tyto úkoly:
- zpracovává dlouhodobé koncepce uspořádání vztahu mezi státem a církvemi náboženskými
společnostmi a koncepce realizace náboženské svobody v České republice
- zpracovává návrhy majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi a
náboženskými společnostmi
Svaz měst a obcí České republiky (SMO)
Klíčovým problémem praktického charakteru je, že nedokončené církevní restituce mohou
zásadní způsobem komplikovat život a rozvoj některých měst a vesnic, protože kvůli blokaci
nemohou nakládat s některými pozemky (prodávat ani na pozemcích stavět).
SMO se snaží i v této oblasti naplňovat činnosti své poslání definované mj. jako
(www.smocr.cz):
- obhajovat společné zájmy a práva měst a obcí, a vytvářet tak příznivé podmínky k jejich
rozvoji
- podporovat a rozvíjet samosprávnou demokracii ve veřejné správě
- podílet se na přípravě zákonů a dalších opatření, které mají dopad na místní samosprávu, a
posilovat tak vliv obcí v legislativní oblasti
SMO se podílelo na přípravě stížnosti u Ústavního soudu a žádosti o zrušení blokačního
paragrafu zákona o půdě z roku 1991. Nedávno také uspořádalo výzvu „Sdělte nám
zkušenosti s pozemky blokovanými ve vašich obcích kvůli nedořešeným církevním
restitucím“.
25
www.mkcr.cz
70
Ekumenická rada církví v ČR (ERC)
ERC sdružuje křesťanské církve, které jsou jako církve registrovány v České republice a
zároveň souhlasí s účelem a cíli ERC. Ostatní Církve i náboženské společnosti mohou být
přijaty jako pozorovatelé. Vedle České biskupské konference (ČBK) je ERC druhým hlavním
„mluvčím“ církví a náboženských společností a to i v otázce majetkového vyrovnání. V nově
vzniklé církevní komisi má 4 zástupce (ČBK 5 zástupců).
ERC usiluje o komunikaci mezi jednotlivými subjekty i občany, mj. tak, že provozuje
informační a diskusní platformu www.cirkevnimajetek.cz. Jedním z posledních velkých
veřejně-politických kroků ERC učinila v listopadu 2010, kdy vypracovala otevřený dopis
„...řídícího výboru ERC veřejnosti, členům české vlády a poslancům Parlamentu ČR a
církvím“, ve kterém definuje 5 klíčových skutečností či námitek ve věci nevyřešených a
neřešených (nejen) majetkových vztahů státu a církví. Zároveň zde deklaruje připravenost a
otevřenost k další spolupráci, stejně jako pochopení k omezeným možnostem našeho státu.
5. Rozhodnutí Ústavního soudu26
V roce 2007 se na Ústavní soud obrátila skupina senátorů s návrhem, aby Ústavní soud
zrušil ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, které
blokuje nakládání s původním církevním majetkem do doby vydání zvláštního předpisu,
chtěla svým návrhem vyjít vstříc zejména starostům. Skupina zároveň požadovala, aby
Ústavní soud vyslovil, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, která spočívá v nepřijetí
zákona, na nějž toto ustanovení odkazuje, je protiústavní. Tato ústavní stížnost byla podána
v úzké spolupráci se Svazem měst a obcí ČR.
Zrušení paragrafu by totiž umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám,
čímž by bylo ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové narovnání státu a církve. Historický
majetek církví a náboženských společností není předmětem obecného restitučního zákona.
Žádný speciální zákon ani předpis však přes zákonný příslib nebyl dosud přijat. Velká část
tohoto majetku církví a náboženských společností je spravována Pozemkovým fondem ČR.
Mnoho obcí a měst těmito nedořešenými restitučními vztahy trpí – jejich rozvoj je omezen, na
svém území mají totiž rozsáhlé majetky a pozemky, s nimiž v zásadě nemohou nijak nakládat.
Ústavní soud České republiky dne 1. července 2010 rozhodl o ústavní stížnosti skupiny
senátorů, ve věci návrhu na zrušení tzv. „blokačního“ ustanovení § 29 zákona č. 229/1991
Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, na jejímž podání se před třemi lety Svaz
významným způsobem podílel.
Senátorům vyhověl pouze částečně. Návrh na zrušení ustanovení § 29 zákona o půdě soud
zamítl. Omezení nakládání s původním církevním majetkem má sloužit k ochraně tohoto
majetku do doby přijetí zvláštního zákona, který situaci vyřeší. Není tedy mířen na omezení
obcí v jejich samosprávě. Ve druhé části stížnosti však Ústavní soud nárokům senátorů
vyhověl a uznal, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí
zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských
společností, je protiústavní a porušuje články Ústavy České republiky i Listiny základních
práv a svobod“. S nálezem Ústavního soudu nesouhlasili čtyři soudci z patnáctičlenného pléna
27
, kteří vypracovali odlišná stanoviska.
Generálního sekretář Ústavního soudu Tomáš Langášek však připomněl, že
"Demokratický a právní stát po trpkých zkušenostech s náboženským útlakem v letech 1948
až 1949 deklaroval širokou náboženskou svobodu jako základní právo", a zdůraznil, že
zákonodárci neschválením církevních restitucí ani 19 let poté, co tento záměr deklarovali v
zákoně, porušili princip právní jistoty a důvěry v právo.
26
27
www.smocr.cz, www.concourt.cz, www.ceskenoviny.cz, www.mkcr.cz
Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil a Pavel Rychetský
71
Představitelé měst a obcí vnímají problematiku konečného vyřešení otázky vyrovnání mezi
státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako klíčovou. Svaz měst a obcí ČR je
připraven znovu v této věci jednat s novou vládou a Parlamentem ČR a nadále hájit zájmy
obcí. Nejznámější kauzy s problémovým zablokovaným majetkem jsou v obcích Červená
Řečice, Volyně, Rovensko pod Troskami, Lázně Bělohrad na Jičínsku, aj.
Závěr
Církve a náboženské společnosti zůstávají nadále hmotně stále zabezpečovány podle
zákona č. 218/1949 Sb. O hospodářském zabezpečení církví a NS státem v aktuálním znění.
Nevyřešené vztahy mají za důsledek omezení rozvoje mnoha obcí v případě blokovaného
majetku podle zákona 92/1991 Sb., dále ekonomickou nesamostatnost církví a jejich finanční
závislost a nároky na stát. Otázka morálního zadostiučinění je ponechána téměř zcela stranou.
Návrh zákona z roku 2007, který byl vypracován expertními komisemi, nebyl v květnu
roku 2008 Poslaneckou sněmovnou přijat.
Ústavní soud shledal tento stav dlouhodobé nečinnosti a nízké intenzity řešení problému
jako protiústavní a porušující články Ústavy České republiky i Listiny základních práv a
svobod.
Naděje vyřešení je nyní vložena na bedra nejnovější důsledné snaze vlády o - byť pomalý pokrok v jednáních a hledání konsensu mezi jednotlivými partnery.
Jsem si vědoma, že práce není vyčerpávající a má kapacity rozvoje v rozvinutí témat;
jak jsem již zmínila v úvodu, práce slouží k utřídění podkladů a témat mé dizertační práce.
Literatura
Angelovská, O., Frič, P., Goulli, R. Revitalizace a konsolidace neziskového sektoru v ČR po
roce 1989. Agnes, Praha, 2009. 340 s. ISBN 978-80-903696-7-2.
Balík, S., Hanuš, J. Katolická církev v Československu 1945 – 1989. Brno: CDK, 2007.
Berger, Luckmann. Sociální konstrukce reality. CDK, 1999.
Borowik, I. Church – state relations in central and eastern Europe, Krakow, 1999.
Církve a majetek. Studie OI č. 1. Praha: Občanský institut, 1993. ISBN 80-900190-4-8.
Duka, D., Badal, M. Bílá kniha církve s černou kapitolou. 20 let svobody 1989-2009. Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 110 s. ISBN 978-80-7195-440-8.
Hanuš, J., Vybíral, J. (eds.) Náboženství v globální občanské společnosti. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury (CDK), ediční řada: Politika a náboženství, č. publikace: 260,
2008. 182 s. ISBN 978-80-7325-140-6.
Hrdina, Ignác Antonín. Vztahy státu a církve v České republice v letech 1990-1999. Praha:
Eurolex Bohemia, 2007. 71 s. ISBN
Immergut, E. M. Historical-Institutionalism in Political Science and the Problem of Change in
Andreas Wimmer and Reinhart Kössler, eds., Understanding Change: Models,
Methodologies, and Metaphors. Basingstoke: Palgrave, 2005. ISBN
Jäger, P. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1948 1989. In: Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu.
Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Brno: Masarykova univerzita,
2009, s. 769 – 810 (784-785). Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz
Kalný, M. Církevní majetek a restituce. Praha, 1995.
72
Kolář, P., Kříž, J. (eds.) Narovnání vztahu mezi církvemi a státem. CEVRO institut, 2009.
ISBN: 978-80-87125-08-3.
Koníček, J. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa (1918 – 1993).
Společnost pro dialog církve a státu, Olomouc, 2006. 310 s. ISBN 80-239-6073-3.
Koníček, J. (ed.) Vztah státu a církví v ČR z hledisky teologií církví a programů politických
stran. Sborník z pořádaných konferencí. Společnost pro dialog církve a státu, Olomouc, 2006.
123 s. ISBN 978-80-904046-0-1.
Lužný, D. Náboženství a moderní společnost: Sociologické teorie modernizace a sekularizace.
Brno: Masarykova univerzita, 1999. 184 s. ISBN 80-210-2224-8.
Lužný, D. Řád a moc.Vybrané texty ze sociologie náboženství, Brno: Masarykova univerzita,
2005, s. 11. ISBN
Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie. Sborník textů z konference 10. – 12.
června 2009. Ministerstvo kultury České republiky, 2009. www.mkcr.cz ISBN 978-80-8631086-2.
Nešpor, Z., Lužný, D. Sociologie náboženství. Portál, edice: Studium, 2007. ISBN 978-807367-251-5.
Pelán, J. Církevní majetek a hospodaření s ním. Bakalářská práce UP FES, 2006.
Pokoj a dobro: List k sociálním otázkám v České republice. Praha: ČBK, 2000.
Potůček, M. (ed.) Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN
Prudký, L. Církve a sociální soudržnost v naší zemi. Studie CESES. Praha: FSV UK, 2004.
ISSN 1801-1640.
Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990 – 2000. Pro vnitřní potřebu. Praha:
Sekretariát ČBK, listopad 2001.
Robbers, G. (ed.) Stát a církev v zemích Evropské unie. Praha: Academia, 2002. 367 s. ISBN
80-200-0967-1.
Salajka, M. Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů. Církev československá
husitská, edice Blahoslav, Praha: Tiskárna VS ČR, 2000. ISBN 80-7000-504-1.
Sládek, K. a kol. Monoteistická náboženství a stát. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009.
344 s. ISBN 978-80-87378-19-9.
Tretera, J. R. Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří, 2002.
Trojan, J. In "Dialog Evropa XXI. 3-4/2005“ - Seminář "Vztah státu a církví v teologických
doktrínách a programech parlamentních stran. www.mska.cz
Václavík, D. Náboženství a moderní česká společnost. Ústav religionistiky, ANSvČR (RLB
78). Praha: Grada, 2010. 243 s. ISBN 978-80-247-2468-3.
Valeš, V. Restituce církevního majetku v České republice po roce 1989. Brno: Moravskoslezská křesťanská akademie, 2009. 101 s. ISBN 978-80-904075-1-0.
Použité online zdroje:
www.ceskenoviny.cz
www.cirkev.cz
www.cirkevnimajetek.cz
www.cka.cz - České křesťanská akademie
73
www.concourt.cz - Ústavní soud ČR
www.ekumenickarada.cz - Ekumenická rada církví v ČR
www.fzo.cz – Federace židovských obcí
www.christnet.cz
www.kardinal.cz
www.komunistickepravo.cz
www.mkcr.cz - Ministerstvo kultury ČR
www.mska.biz - Moravsko-slezská křesťanská akademie
spcp.prf.cuni.cz - Společnost pro církevní právo
www.vlada.cz
www.cirkev-stat.org
www.smocr.cz - Svaz měst a obcí ČR
www.klastervyssibrod.cz/_d/Bila-kniha-cirkevniho-majetku.
Referendum Campaigns, Framing and Uncertainty
Tomáš Dvořák
1. Introduction
Over the past few decades, many empirical studies of popular referendum democracy pointed
out, that referendum campaigns are often dynamic, volatile and the final outcome is
frequently very difficult to anticipate. Just to name few alleged sources of this reported
volatility. Political parties often take unpredictable stances towards the referendum issues
(Semetko, de Vreese, 2004; de Vreese 2007), the framing of the issue can change abruptly
and unexpectedly during the campaigns resulting in surprising outcomes (LeDuc, 2002),
voters often lack relevant information about the issue at stake (Hobolt, 2006) and since
virtually any political or societal actor can engage in campaigns, including political parties,
government, NGOs etc., sudden and dramatic shifts in public opinion are no exception
(Bowler, Donovan, 2006). All these studies implicitly imply, that referendum campaigns
inherently embody uncertainty. How these sources of uncertainty are (not) managed and (not)
reduced, can tell us a great deal about the dynamics of referendum democracy and referendum
campaigns especially. However, the notion of uncertainty has not yet been analytically
elaborated in the context of direct democracy. The purpose of this article is twofold.
(1) Existing research on referendum campaigning in majority stems from a combination
of rational choice theory and assumptions that referendum campaigns can be seen as a
process of learning. An effort will be taken to show, that this approach is inadequate
in explaining some features of the dynamics of referendum campaigns (it
underestimates the problem of definition of situation - framing of ballot proposals).
(2) It aims to describe and explain the dynamics of referendums with the concept of
uncertainty: because uncertainty, as will be argued, can be temporarily reduced but
never eliminated, referendum campaigns should not be seen as a simple process of
learning in which people by gradually acquiring more and more information reduce
informational uncertainty about the issue at hand and crystallize their opinions. An
74
alternative notion of uncertainty (to the one stressing lack of information) will be
proposed.
In this article I will draw from various empirical cases of referendum campaigns. Most of the
examples that will be used are campaigns, in which either a significant shift in public opinion
formation occurred or it was repeated referendums, in which the second voting brought about
a different result than the first one (thus also containing a shift in public opinion).
Referendums with shifts in public opinion were chosen as they are viewed by the author as
suitable empirical evidence of framing effects and evidence that goes against rational choice
theory and the hypothesis of learning. Most of the examples that will be referred to were
European integration referendums, but in the analysis will be included referendum campaigns,
which were not concerned with the EU. The assumption here is, that shifts in public opinion
formation in campaigns are not necessarily a function of the theme of the referendums (should
not be influenced by the fact whether it concerns the EU or not). They occur in various
different countries, contexts and are not limited to one topic of the referendum.
For the purposes of this article following referendums were selected: Danish Maastricht
referendums from 1992 and 1993. Irish Nice treaty referendums from 2001 and 2002. These
were the cases of repeated voting. As examples of opinion shift in one campaign Irish divorce
amendment and Australia republic referendums were included (both were constitutional
changes). As an example of a referendum without significant shift in public opinion a
Swedish 2003 referendum on euro was chosen.
2. Current research on referendum campaigning - theoretical approaches
In this section I will argue, that referendum campaigning research largely stems from two
sources: (1) assumption of learning and (2) rational choice theory. It will be pointed out, that
these approaches share certain premises about voter rationality and behaviour. Finally it will
be pointed to the normative dimension of these assumptions.
(1) When assessing the role of campaigning in referendums, LeDuc (2002; 2007) draws from
Zaller's (1992) model of public opinion formation and claims this model to be well suited to
voting behaviour in referendums. According to Zaller's theory, opinions form on the basis of
interaction of voter value predispositions and political information (awareness). Voters with
high political awareness are more exposed to information cues and are more likely to
understand it. Moreover, voters with high political awareness are better able to assess which
information is in line with their predispositions and which is not. Information cues have
therefore mediating effects, whereby voters can decide on issues in accordance with their
value predispositions. LeDuc (2002: 713) then asserts: "When strongly held predispositions
are reinforced by the campaign, referendums begin to take on some of the characteristics of
elections, in which factors such as party identification or ideological orientation play a crucial
role. However, when parties are internally divided, ideological alignments are unclear or an
issue is new and unfamiliar to the mass public, voters might be more expected to draw more
of their information from the campaign discourse. Under these circumstances, the outcome of
the contest becomes highly unpredictable". LeDuc (2002: 714) concludes, that when there is a
well known issue linked to ideology, social cleavages or partisanship, there should be least
potential for campaign volatility. On the other hand, when the referendum involves a
previously undiscussed matter and/or parties are not united, the potential for campaign
volatility increases. LeDuc concludes, that dramatic shifts in public opinion take place, when
in the course of the campaign some actor succeeds in making voters view the issue as
75
something different than traditional ideology issue. However, if this issue had been more
intensively discussed from various points of view, the sudden shifts in public opinion would
not have happened. In a similar vein, but explicitly, Bowler and Donovan (2000) claim, that
referendum campaign can be viewed as a process of learning, in which ambiguous attitudes of
voters are mobilised either for or against the proposal. Voters gradually in the course of the
campaign gain more and more detailed information about the proposal: what is the relation of
this proposal to their values, their interests and stances taken by major political parties
(Bowler, Donovan 2000: 134). This process of attitude differentiation takes place under the
condition, that the campaign is intensive enough and that voters gain enough relevant
information (Bowler, Donovan 2000: 145).
This would suggest, that the substantial role of referendum campaigns is to reduce the
information uncertainty pertaining to political issues under the conditions of referendum
campaigning. The underlying assumption is, that there is an inverse relation between
uncertainty and information: As the campaign progresses, voters take cues and step by step
form opinions about the subject matter and thus reduce the initial uncertainty. In cases of
referendums with an abrupt "change of subject" it is argued, that these sudden shifts were
caused by the fact, that the subject was far too removed from ideological and partisan
cleavages and therefore initially more prone to volatility (LeDuc 2002).
(2) An elaborate account of voting behaviour in referendums gives Susan Hobolt (2009) in
her rational choice model. Hobolt constructs a spatial model of voting behaviour, in which
voters decide according to a perceived utility of the ballot proposal. The model has 4 key
components. Utility of the proposal depends first on the distance between the perceived
position of the proposal and voter ideal position (the underlying dimension is the opinion on
EU integration with two extreme positions: exit from the EU and EU political union). Second,
the model includes considerations that are not related to the ballot proposal (e.g. domestic
political matters). Third, political information influences relative weight of proximity
considerations versus other (unrelated) considerations. The more knowledgeable voter is, the
more proximity considerations matter and vice versa. Fourth, the expected utility is reduced
by uncertainty (variances in voter perception of the location of the ballot proposal). Thus,
according to her reasoning, information influences voter choice in two ways. First, the more
information the voter has, the more he votes according to his underlying preferences toward
the issue (issue voting) rather than relying on secondary considerations not related to the
proposal (e.g. government satisfaction considerations). Second, because the utility of the
proposal is based on the perceived distance between the proposal and voter values,
uncertainty in the perceived proposal position decreases the utility of the proposal to voter.
The less we are certain about the proposal relation to our attitudes, the less perceived utility it
has (Hobolt 2009: 42-43).
Essential for this model is the assumption of relation between issue preferences and non-issue
considerations. It is supposed, that as the relative weight of issue preferences increases, the
weight of non-issue consideration decreases. As the mediating factor is regarded political
awareness (information) and issue salience. This subsequently leads to considerations similar
to LeDucs. The more intense the referendum campaign (the more information voters get), the
more voters decide on the basis of issue preferences. When issue salience and voter
knowledge is low, non-issue considerations play a greater role (Hobolt 2009: 53-56).
Summing up LeDucs' and Hobolts' arguments, it leads to several assumptions, that underlie
much of research on the topic of opinion formation in referendum campaigns.
76
It is supposed, that:
In forming opinions towards the ballot proposal, political information/awareness plays a
essential mediating function. First, the more information voters get, the more they are likely to
vote in line with their value predispositions (issue voting). I will call this valuepredispositions thesis. Second, the more intense (in terms of information provided) the
referendum campaign is, the less it is volatile (campaign intensity thesis). Third, the more the
issue is linked to ideologies, political cleavages and political parties, the less volatile the
public opinion formation over the campaign period will be (proximity thesis).
There is also a normative assumption, what it means to vote competently in referendums. In
Hobolts account it is explicit distinction between issue voting and secondary considerations
(e.g. government popularity). LeDuc's elaboration of Zallers' model also supposes that when
enough information is provided, voters decide according to their respective value
predisposition. There is thus a normative assumption, that some considerations are relevant
and desirable and some not. Combined with emphasis on mediating function of political
awareness, it leads to the campaign learning assertion. This approach is self-reinforcing. First,
rational choice theory leads to one-dimensional idea of utility (on a preferred underlying value
dimension) that actors aim to maximize. Mediating role of information then leads to claim,
that the more information voters have, the more they vote according to their value preferences
– the idea of learning function of the campaign.
It will be shown in the rest of the article, that three statements (proximity thesis, valuepredispositions thesis and campaign volatility thesis) are either unfounded or not generally
valid. The aim of this article is to show, that uncertainty is not just the starting point of
referendum campaigning, but a profound condition underlying the course of campaigns as
such. Moreover, it is not just information uncertainty (lack of information) that causes
referendum campaign volatility. It is the fact, that each referendum issue has to be socially
framed in certain way. It will be argued that changes in the way that issues are framed do not
result always in the learning process, whereby voters learn by the clash of competing
arguments what position to take on the issue that would be in accordance with their
predispositions (e.g. Sniderman, Theriault 2004). Changes in socially constructed frames will
be identified as the causes for significant shifts in public opinion formation in referendum
campaigns. Referendum volatility is not here seen as a direct function of the linkage of the
issue to ideologies, established political actors, left-right political cleavages and (lack of)
information provided. In addition to this it will be linked to shifts in frames.
In the rest of the article I will first point out the implication of research of framing on public
opinion formation. Second, the problem of framing will be elaborated in the context of
referendum campaigning in order to critically discuss the validity of rational choice and
learning theories in the context of referendums. It will be arrived at a conclusion, that there is
an inadequate underlying assumption of what is uncertainty. Finally an alternative notion of
uncertainty (other then lack of information) will be proposed.
3. Framing the issue
The research on the effects of framing goes back to studies of Kahneman and Tversky (1979).
According to Druckman (2004), the issue in their work is, that essentially the same
information can be presented either in positive or negative light. The resulting framing effect
77
is not that the opinion maker faces two qualitatively distinct interpretations, but rather two
logically equivalent options (presented either in positive or negative light). Chong and
Druckman (2007) call the latter equivalence (or valence) framing effects and the former
(distinct intrerpretations) issue framing effects.
Research on framing effects in referendums (and public opinion generally) usually refers to
how Gamson and Modigliani (1989) define frames. In their view, frames (packages) do not
point to one consideration or value position, but rather imply a range of possible positions on
the given issue. Frames can not to be associated with a particular position. They are rather
ambivalent in this sense (Gamson, Modigliani 1989: 3-5). When analyzing the public
discourse on nuclear power policy, they for example identify a progress package. This frame
entails at the same time two different positions. Firstly, nuclear energy is viewed in the
context of frightening image of nuclear destruction. On the other hand, a there is also a
competing romantic image of nuclear energy being a servant of human civilization bringing
prosperity, societal development and peace. The important point is, that these are two
positions within the progress package (these are just extremes, various other and rather
moderate positions would be more common) and not two different frames. According to
Gamson and Modigliani (1989) there are also other competing packages in nuclear power
discourse, such as the energy independence or public accountability frames. Accordingly,
these alternative frames refer to divergent considerations or values.
The issue of framing effects can be shown on examples of referendum campaigning. Schuck
and de Vreese (2006) under the rubric of equivalence frames interpret the EU enlargement
discourse in terms of risk and opportunity, which according to their view constitute two
distinct frames. It is proposed, that (equi)valence framing in large implicitly carry positive and
negative elements (good and bad). Authors found out, that being exposed to risk and
opportunity frames had in the case of the former dismissive and in the case of latter
supportive effects on EU enlargement. In a similar vein these authors (Schuck, de Vreese
2009) interpret referendum campaign on Dutch constitutional treaty. The hypothesis is tested,
that positive news framing of the issue (constitutional treaty) had mobilizing effect on voters
opposing the treaty. It is concluded that positive framing indeed has this impact
(notwithstanding the fact that also generally higher exposure to news has the mobilizing
effect). However, the question is, whether positive and negative news is the real cause of the
mobilization. Accordingly, is it the conviction of opportunity per se that makes voters
supportive and the feeling of risk per se make people dismissive of EU enlargement? As
Gamson and Modigliani contend (1987: 143), frames present and interpret issues and events
by emphasizing certain aspects of the issue and downplaying other in order to guide the
audience. Conceiving of frames in terms of positive/negative or risk/opportunity does not
explain the choice because it does not take into account that different people take into account
different aspects of the issue unlike in equivalence frames (e.g. in Kahneman, Tversky 1979).
Nelson and Oxley (1999) incorporate equivalence as well as framing in Gamson and
Modigliani sense in one framework by differentiating between framing and persuasion.
Framing is caused by a change in the weight of particular component of an attitude more
important than another one. For example when evaluating a new welfare measure framing
effect takes place, when in a communication about welfare legal act a consideration about
personal responsibility becomes more important (in its effect on attitude to the proposal) than
frame emphasizing serious threat of the legislature to poor children. Framing thus makes
some kind of reasoning more important in opinion formation than other. On the other hand,
persuasion relates to communication and evaluation on one of the dimensions. It brings about
78
a change in the belief about the subject matter. Authors argue, that framing influences the
attitude to the proposal without having impact on the underlying beliefs which may be in
conflict with the frame and final opinion. For example although people may on one hand in a
threat frame oppose the legislature (with this frame having statistically significant effect on
the opinion), they may still hold strong beliefs that oppose this (Nelson Oxley 1999: 10571058). Authors conclude that frames do not work in such a way that they alter underlying
beliefs, which in turn have impact on the opinion. Rather, people may accept certain facts
(persuasion dimension) about the issue, but at the same time claim these facts unimportant
(framing dimension) for the actual opinion formation. Taking Gamson and Modigliani
discourse on nuclear power as an example, framing would take place, when e.g. energy
independence considerations would gain more salience over e.g. nuclear progress accounts.
Persuasion would be shift of public opinion on one of the dimensions: within the progress
frame, for example, a shift of public opinion in favour of viewing nuclear energy as a means
of achieving prosperity.
The distinction between the framing effect and belief consideration discusses Slothuus (2008),
who argues, that framing does not only change the relative weight of competing
considerations, but can also change the content of the consideration. Slothuus concludes, that
"The most politically aware were framed through importance change alone, while the
moderately politically aware were framed through importance change as well as content
change. The frames affected the least politically aware only minimally, and hence no
mediators were employed" (Slothuus 2008: 21).
Generally it makes sense to hold analytically two distinct dimensions: framing and
persuasion. Frames affect the weight of various dimension of the issue at stake, whereas
persuasion refers to underlying beliefs. Although frames may be conceived as also changing
in some situations (and for some people) also the content of the beliefs, it does not change the
fact that these two dimensions should be held analytically separate. Moreover, as Slothuus
experiment suggests, political awareness does not prevent from being susceptible for change
in weight of various considerations. On the contrary. This casts some doubts on the
experiment conducted by Sniderman and Therieault (2004), who concluded, that exposure to
more frames generated learning process in which final opinion matched with peoples
predispositions. They conducted an experiment with 2 frames on the issue of government
spending: one emphasizes egalitarian values, the other on economic growth values 28. Authors
then analyzed various effects on the opinion formation under the framing effects. What is
essential here is that, it is in my view not two distinct frames that are tested but just one. The
underlying frame (or package) here is the tradition right-left political cleavage between
egalitarian values and state intervention on one hand and free market on the other (Downs
1957). The right-left political cleavage is the "true" frame that is gauged here. The process of
learning could take place, because the experiment did not gauge framing effects, but rather
persuasion, as the presented frames could be subsumed under one right-left frame. Although
people may be supplied with much information (in different frames), it does not mean that a
learning process must necessarily take place. The reason for this is the distinction between
persuasion and framing.
The problem of issue framing is very often referred to in the context of referendum
campaigns. But the issue is somewhat blurred. Hobolt (2009) claims, that her rational choice
28
The exact questions were following: 1) Are you in favour of or opposed to a big increase in government spending to
increase opportunities for poor people so that they can have a better chance of getting ahead in life?
2) Are you in favour of or opposed to a big increase in government spending to increase opportunities for poor people, even if
it means higher taxes?
79
model should be able to account for framing effects. However, in her reasoning she goes
much beyond the logic of her rational choice model. She implicitly acknowledges the
implications of definition of a situation, which are, however, not included in her model.
Hobolt (2009: 113) acknowledges the distinction between equivalence and issue framing and
argues, that "Framing can influence attitudes towards ballot proposals by influencing
individual perceptions of the positions of the ballot proposal and the reversion point 29, by
affecting the certainty of these positions, and finally, by influencing the relative salience of
issue specific attitudes." The point seems to be, that a change in issue frame brings about a
change in the perceived utility of the ballot proposal concerning European integration
attitudes. In her rational choice model a change of frame means just change in the perceived
utility of the proposal. There are objections to be made. (1) In her model, change of frame
(additional information) can either move the perceived position of the proposal nearer or away
from the ideal point (thus increasing or decreasing the utility) or it could make the position of
the ballot proposal more or less certain (again resulting in increase or decrease in utility). It is
not considered, that framing can change weights of various considerations about the issue, not
just in terms of issue x non issue saliency. (2) It is not explained under what condition the
change of frame takes place: the conditions under which another definition of situation can
take place are not considered.
These two objections can be exemplified on the example of Danish Maastricht referendums,
which took place in 1992 (treaty was rejected) and 1993 (treaty was accepted). When Hobolt
explains the change in public opinion, she asserts, that both 1992 and 1993 campaigns were
intense and led to issue voting. What was different, was not the campaign intensity, but rather
a qualitative change in the voter perception of the proposal, not amount of information
provided. It is argued (Hobolt 2009: 180-181), that after the first voting the government
adopted the Edinburgh Agreement, which meant, that the political aspects became less crucial
and economic dimension of the European integration became more salient. This consequently
led to a change the perceived utility of the proposal. Thus, when the political integration
frame became less salient due to the concessions stated in the Edinburgh agreement,
interpretation of the reversion point changed, political frame lost salience and was replaced by
the economic framing.
This is beyond of what her model proposes. She explains the shift by a change in weight of a
particular consideration concerning the EU just as Nelson and Oxley (1999) propose when
they conceptualize framing. There is no way one can deduce a “qualitative change in the voter
perception of the proposal” from her rational choice model. Going back to the hypothesis
stated in the beginning of this article, we have some first evidence against valuepredispositions thesis (the more information voters get, the more they are likely to vote in line
with their value predispositions) and campaign intensity thesis. These theses seem to have
limited validity. In case, in which the issue framing effects take place, they cease to make
sense. Information people get in referendum campaigns does not make them less susceptible
to changing frames. And when it happens, it makes no sense to ask, whether opinion based on
economic interpretation of European integration or political one is more grounded in
individual value predispositions. Obviously both are. In case of Danish referendums both
campaigns were intense and issue voting took place. What changed was the weight attributed
to different considerations, which can not tell us, whether people did or did not vote in line
with their predispositions.
29
Reversion point refers to a situation when the ballot proposal is rejected.
80
4. Dynamics of referendum campaigns
The research on referendum campaigning seems to on one hand stress (maybe partially with
normative aims) that referendum campaigns can be seen as a learning process and that
although voters have initially ambiguous opinions which gradually crystallize when voters are
provided with enough clues during the referendum campaigning (e.g. Bowler, Donovan
2000). This kind of reasoning has been a reaction to Franklin thesis (Franklin 2002; Franklin,
Marsh, Wlezien 1994), according to which in referendums, which deal with complex foreign
policy or constitutional matters (such as European integration), voters do not decide on the
basis of knowledge of the underlying issue, but their decision making is rather influenced by
national politics and government evaluations.
Research on referendum campaigning largely stems from Zaller (1992) model, in which
people form opinions on the basis of interaction of information and predispositions. It is
assumed (LeDuc 2007), that there is a direct relation between opinion formation and
information available. It is argued, that (LeDuc, 2002; 2003; LeDuc 2007: 26) when the
referendum issue relates to ideologies, national elections and strongly held predispositions
there should be least volatility compared to referendums on new and previously undiscussed
matters. At the same time it is admitted, that "...In some instances, even when a referendum
involves an issue on which there are strong predispositions, the nature of the campaign may
be such that the existing division of opinion on the underlying issue may not be the key factor
in determining the outcome... the outcome of a referendum can be quite different than the
actual division of public opinion on the underlying issue, sometimes even when such opinions
are strongly held..." (LeDuc 2007: 26-27). This assumption is in accord with findings
(Slothuus 2008), that political sophistication does not systematically reduce the susceptibility
to accept a different framing of the situation, on the contrary. It seems there is no simple link
between political awareness, campaign and political value predispositions.
Although voters may have strong opinions and be well informed about the referendum issue, a
shift in the definition of the situation (what is the issue) may reverse the expected outcome.
An example of this effect is Australia's republic referendum in 1999 (Higley, McAllister
2002). The issue was to transform Australia from a monarchy into a republic. The
constitutional change was discussed long time before the referendum took place and in 5
years prior to the campaign there was a stable a clear majority favouring abolishing
monarchy. However, after the start of intense campaigning, the support for the proposal
dropped and eventually it was rejected. The reason for this was a change in framing the issue:
It was (for substantial part of the electorate) no longer a choice between monarchy and
republic but rather between ways of electing the head of state (whether president should be
elected directly or appointed by the parliament). Higley and McAllister demonstrate, that
proposal was rejected because of voters who favoured republic to monarchy, but strongly
opposed with the indirect appointment of the president. Although the underlying issue
(monarchy replaced by republic) had strong support, the transformation of public discourse
changed what was perceived as the issue at hand. Voters did not understand complex
constitutional issues (despite a neutral public education campaign) and reasons why the
proposal included parliamentary and not direct vote of the president. The opponents of the
proposal also managed to link it to an image of politicians trying to gain more power and to
dissatisfaction with politics. Generally, the public discourse shifted to considerations that
were not favourable to the underlying issue (monarchy x republic cleavage). A similar pattern
of opinion reversal took place during the final stage of Irish referendum campaign on divorce
amendment (Darcy, Laver 1990). Although there was a clear support for permitting a divorce
81
signalized by opinion polls months before the voting, an abrupt shift occurred in the very final
stage of the campaign. Although the majority of voters supported permitting divorce, the
opponents of this proposal raised other matters, such as legal status of children, alimony,
inheritance or adverse impact on women. Consequently, Darcy and Laver (1990: 13) argue,
that the shift away from the support of divorce amendment was a shift away from the proposal
and not from divorce itself. The same pattern as in the case of Australia constitutional
referendum. Also, in both cases the massive shifts in public opinion took place in the context
of divided political elites. Not only in terms of disagreement between government parties but
also because of intra-party divisions. It seems thus, that when political elites are divided, it
makes room for reframing the issue, raising new interpretations etc. When thus the framing of
the issue, including the positions taken by political parties, was inconsistent and voters could
not hold it with sufficient confidence, opposition parties were usually successful in providing
new credible narrative.
The opinion shifts in these cases were not caused by the lack of information, but clearly by
the change of the perception of the issue of relevance when political elites were divided.
Several authors also argue, that opinion reversals take place, when the referendum issue is not
anchored in existing social and political cleavages. But is it not the case, that referendums
usually concern (often complex) issues that diverge from ideology, partisanship etc.? It could
be reasoned, that the above mentioned examples concern referendums, which dealt with
complex constitutional issue very much away from ideologies, values, social cleavages etc. In
referendums which would be more anchored these shifts would not occur. For example,
according to Oscarsson (2007) the topic of European integration is in some countries so well
discussed, that it can be conceived as alternative dimension to standard ideological cleavages.
Going back to the previously mentioned example, an analysis of two Danish referendums on
Maastricht treaty (common market adoption) show a different picture (Hobolt 2006). In the
1992 referendum the treaty was rejected by narrow majority of Danish voters. However, few
months later the treaty was accepted in 1993 when a sizeable proportion of the electorate took
a different stance. Hobolt (2006: 636-640) interprets this shift as a change in framing in the
two referendums by political parties. In 1992 the treaty was rejected, because it was presented
as a step in political integration of the EU, which had low support among the electorate at that
time. Also, the rejection of the treaty was not presented as a problem in terms of EU –
Denmark relations. When the referendum was repeated in 1993, the government adopted a
different strategy. The benefits of the treaty were presented in terms of economic, rather than
political integration. Also, the potential consequences of a second NO vote were presented as
severe. Two points are important to mention. Firstly, this shift was not primarily caused by
the elite division. In the first referendum, the treaty was supported by the Danish Parliament,
major newspapers and also most of interest organizations. Also, the underlying positive
attitudes to the EU common market indicated by opinion polls did not change. The public
opinion shift was caused by a successful reframing of the issue among those voters, who were
above average exposed to campaign information.
Another example of two referendums, which concerned the same matter and there was a
reversal in voting outcome were Irish referendums on the Nice treaty in 2001 and 2002
(Garry. Marsh, Sinnott 2005). Although the Nice treaty was rejected by the Irish electorate in
2001, a year later it was after minor changes accepted. The reason for proposal rejection in the
first referendum was according to the authors weak campaigning from the government parties.
The success in the second voting was brought about a change in framing. The PRO – camp
framed the treaty referendum to be concerned with the future of the EU – particularly EU
enlargement and less the issue of political EU integration and limiting country neutrality.
82
Summing up, this provides enough empirical evidence against the campaign intensity thesis
(The more intense, in terms of information provided, the referendum campaign is, the less it is
volatile). Volatility in public opinion formation took place in the cases of campaigns with
high intensity. Hobolt (2009) admits, that in Danish Maastricht and Irish Nice referendums
voters decided in terms of issue voting and not on the basis of secondary considerations.
Again, volatility is not linked primarily to the amount of information provided, but rather to
the qualitative aspect of proposal interpretations. In cases of all the above mentioned
referendums, there was significant opinion shift either during a single campaign or between
two referendums on the same issue.
We can now turn to the proximity thesis, stating that the more the ballot issue is linked to
ideologies, political cleavages and political parties, the less volatile the public opinion
formation over the campaign period will be. This proposition is very hard to assess
empirically, as there is some evidence for and some against. The problem is, that referendums
are usually concerned with issues lying beyond ideologies and political cleavages. McDonald
and Budge (2005: 240) make this point, when they view direct democracy as complement to
representative. According to the empirical evidence, in policy areas that are only indirectly
linked to standard right-left cleavages (morals, constitutional matters, environmental issues),
it is usually decided by direct voting. Rather than being function of proximity to the right-left
cleavage, volatility seems to be a function of the referendum campaign itself. It is more
appropriate to state, that all referendums have potential to exhibit campaign volatility
(because the deal with issues distant from right-left ideologies) and therefore we should study
the cases when there is none.
A clear example of this pattern is Swedish euro 2003 referendum (Oscarsson 2007). At the
time when it was decided that the referendum would take place (one year before the voting),
there was a stable and consistent Yes majority for the proposal. However, soon in the
following months the NO side gained lead and the gap in public opinion remained about 10%
until the voting and finally the proposal was rejected. Oscarsson argues, that this outcome was
caused by the fact that the euro issue was of a high salience, the PRO side was internally
divided despite great economic resource they could spend on the campaign. In this situation
for the most of 2003 the public opinion froze. Although the government had media support, it
did not convince the electorate to accept the arguments of the PRO side. It therefore seems,
that the PRO side was not able to offer voters credible and appealing alternative frame of
interpreting the proposal. We might say, that the PRO side focused on the persuasion
dimension (Nelson, Oxley 1999) without changing the framing of the issue itself.
This example totally corresponds to first European integration referendums in 1992 in
Denmark on Maastricht treaty and in 2001 in Ireland on Nice treaty. In all three of these
cases: (1) The government proposed an issue on which it was internally divided and
campaigned softly. (2) Although voters had somewhat positive underlying attitudes toward
the issue (the EU integration), the NO-side was able to secure a victory. (3) The PRO-side had
support (although somewhat unclear) of all major government parties, media and had also
vast financial assets compared to the NO-side. (4) The campaign was intensive in terms of
information provided and final voting was the issue one, rather than based on secondary
considerations.(5) The PRO-side was unable to change the framing of ballot proposal.
Therefore a seemingly stable Swedish euro 2003 campaign could become more volatile if
reframed by political elites just as in the case of second voting in Denmark and Ireland.
83
High intensity campaigns without any opinion reversal can be viewed as discussions and
evaluations in respect to one dominant dimension/framework of the issue. They may indeed
embody some learning process: voters can over the course of the campaign crystallize their
opinions more into accordance with their predispositions. Also, because the usually face
complex issues, they are open to persuasion - they make use of party endorsements and take
cues and shortcuts from various sources (Lupia, Johnston 2001; generally Beckert 1996) to
deal with the usually complicated issue. However, this does not warrant against change in
framing.
5. Interpreting Campaign Volatility: The problem of uncertainty.
Rational choice theories and models are (on their own) unable to explain when change in
framing takes places. This is a problem of bringing together of ration choice theory and
definition of a situation. A shift in framing can be explained by (Lindenberg, Frey 1993;
Lindernberg 2000) situational frame salience. A shift in frame occurs, when the current frame
(which structures the situation) loses its salience in terms of discrimination. "A frame that
does not allow to discriminate between the alternatives is not useful for structuring the
situation" (Lindenberg 1993: 22) and a different goal will become a new frame. This points to
what happened in repeated Maastricht and Nice referendums. Concessions of Danish as well
as Irish governments made the political integration frame less salient and paved way for
economic benefits frame, which was more favourable to the proposal.
Although it is widely acknowledged, that uncertainty plays a crucial role in referendum
campaigning and results of voting, models of voting behaviour in referendums conceptualize
uncertainty just as a lack of information. This leads to a preference of rational choice models
which do not accurately account for various framing effects. This leads to spurious and
unfounded assertions, that emphasize e.g. a learning process as a feature of referendum
campaigns.
What seems to be the most important source of campaign volatility is not a lack of
information, but a redefinition of the proposal – change is weights of different considerations
associated with the ballot proposal, which has nothing to do with the amount of information
available and which is always possible. This calls for a different conceptualization what is
uncertainty. Rational choice and utility maximization are concerned how people achieve goals
given their values and preferences. It is not concerned with the problem of how people decide
what goal is worth to achieve – to maximize. This is a crucial issue in referendum campaigns
since voters face unfamiliar problems they should decide about.
Uncertainty – as a lack of information – is usually referred to as complexity (Beckert 1996,
Dequech 2000). Beckert (1996: 814) argues, that uncertainty means, that the actors because of
complexity of causal relationships can not deduce actions (how to vote in referendum) from
preferences (underlying predispositions), e.g. predict outcomes and assign probability
distributions to possible outcomes. This suggests, that uncertainty lies in complicated social
relations (similarly Radner 1996), that human mind is limited to deal with. But if people had
unlimited computational abilities, this complexity would disappear (Beckert is somewhat
unclear on this matter, for a critique see Dequech 2003). This conceptualization of uncertainty
underlies much of referendum campaigning research. If people had all information available,
there would no need for party cues, campaigning and no dramatic shifts in opinion formation
would take place. However, this underestimates the fact, that campaign volatility stems not
from lack of information, but from change of what is viewed as important and what is not.
84
To propose an alternative account, I will start from Frank Knight (1921) distinction between
risk and uncertainty. In case of uncertainty, people are facing a situation which is unique,
compared to a situation of risk, in which there is a knowledge of possible future outcomes and
their probabilities (calculation of risk and also of insurance is possible). In the situation of
uncertainty it is impossible to make reliable predictions and thus people act according to
estimates. The situation people usually face are so unique, that it is not possible to make
inferences from a limited number of similar instances (if there are any). Dequech calls this
situation fundamental uncertainty – indeterminate future. He states (Dequech 2000: 54-55),
that a way of dealing with this situation can be seen not only by institutions but also by
conventions, shared standards of thought and behaviour, which cognitively guide our ways of
selecting, organizing and interpreting information.
Uncertainty in this sense does not only mean, that chances of various outcomes are unknown,
but rather that it is not known what outcomes are possible and what is the structure of the
problem at hand (Loasby 1976:6). According to Choi (1993: 15) people solve this situation by
employing socially constructed conventions/worldviews (mental images) that they employ to
gain an understanding of any situation at hand. "In order to make decisions, individuals must
have an understanding about any given situation, and hold this idea with sufficient confidence
to follow the course of action it suggests...under uncertainty, individuals seek ideas that
enable them to deal with given situations, terminating this search only when such
understandings have been obtained" (Choi 1993:31). People choose and create mental images,
viewpoints, whose credibility in not warranted, but which are needed in order to cope with the
environment (Choi 1993: 16). According to Choi people use these conventions to reach their
goals. When a certain convention proves to be unsuccessful, people will choose different one
which seems the best plausible. Choi's conceptualization of conventions resembles frames in
Gamson and Modigliani sense (1987). Both are mental images that structure the
understanding of a situation at hand and both are not just single definitions of situations, but
rather represent a continuum and space of different positions. Also in both approaches there is
no idea of truthfulness. These conventions/frames are followed by people because they can
guide their behaviour and are abandoned only when regarded as not useful anymore. These
conventions are temporary solution to the problem of uncertainty and structure the goals that
people aim to follow. They are temporary, because they are imitated, internalized and often
abandoned. As Choi puts it (1997: 209), uncertainty is a state of doubt in which
generalizations and inferences have to be made from known facts. But there is no general rule
or logical necessity of how this is done.
Frames can thus be viewed not only as byproducts or means of power struggle in referendum
campaigns, but primarily as means of dealing with fundamental problem of how to make
sense of an unfamiliar and often complex issue. Baden and Vreese (2008) on the basis
qualitative study give an example of how voters made sense of Dutch constitutional EU
referendum. They found a multitude of ways of internalizing of elite frames. Moreover, voters
did not internalize the discourse frames passively, but rather tried to find out, how the issue at
hand related to their personal concerns. They "...constructed personalized situation models,
which forged available information resources to support unique evaluations...selected frames
from their information environment and reframed contrary arguments to fit their
constructions" (Baden, de Vreese 2008: 137).
The alternative notion of uncertainty proposed here also leads to a distinct approach to what is
learning. It is not a process of crystallizing opinions by receiving additional information and
85
thus reducing initial doubt. As Choi (1997: 217) describes, learning can be seen as a process
of acquiring new frame or interpretation of the issue at hand in order to deal with it. Learning
in this sense in the context of referendum campaigns is continuous and lies in continual
framing and reframing of the ballot proposal when the current frame loses its salience. It is a
process, by which people search for a sensible interpretation of world (in referendum
campaign of ballot proposal) which is viewed as sensible.
6. Conclusion
Generally, it seems therefore untenable, that (1) referendum campaigning can be regarded as a
simple learning process, (2) that high campaign intensity ceteris paribus leads to lesser
volatility in opinion formation and that (3) voters learn by the clash of competing arguments
what position to take on the issue that would be in accordance with their predispositions.
Referendum campaigning can not be regarded as a simple process of learning, since there are
numerous examples of campaigns, in which rigorous campaigning did not divert substantial
volatility in the end of the campaign (e.g. Higley, McAllister 2002, Darcy, Laver 1990). Also
change in interpretation of the proposal rather than more intense campaigning brought about
the change in public opinion (Hobolt 2006; Garry. Marsh, Sinnott 2005). Volatility in
opinion formation is thus not a function of amount information provided, but rather of
ongoing process of framing and reframing of the ballot proposal, which stems from the power
struggle over the interpretation of the referendum issue. Of course to create a credible view of
a referendum proposal (or to discredit some interpretation) some informational campaigning
is needed, but it not in some cases the decisive element. Finally, the assumption that can by
competing arguments learn how to decide in accordance with their value predispositions
works only under the condition that there is one dominant interpretation or cleavage relating
to the issue - persuasion dimension in Nelson and Oxley (1999) terms.
References
Baden, C., C.H. de Vreese. 2008. „Making sense: A reconstruction of people’s understandings
of the European constitutional referendum in the Netherlands.“ Communications 33: 117–145.
Beckert, J. 1996. „What is sociological about economic sociology? Uncertainty and the
embeddedness of economic action.“ Theory and Society 25: 803–840.
Bowler, S., T. Donovan. 2000. Demanding Choices: Opinion, Voting, and Direct Democracy.
Ann Argot, MI: University of Michigan Press.
Bowler, S., T. Donovan. 2006. „Direct Democracy and Political Parties in America.“ Party
Politics 12 (5): 649–669.
Butler, D., A. Ranney. 1994. Referendum Around the World: The Growing Use of Direct
Democracy. Washington, DC: AEI Press.
Chong, D. Druckman, J.N. 2007. „Framing Theory“. Annual Review of Political Science 10:
103-126.
Choi, Y.B. 1993. Paradigms and conventions. Michigan: The University of Michigan Press.
86
Choi, Y.B. 1997. „Decision Making as Learning Process.“ in N. Aslanbegui, Y.B. Choi (eds.)
M. Mandelsohn, Borderlands of Economics, 206–221, London: Routledge.
Darcy, R., M. Laver. 1990. „Referendum Dynamics and the Irish Divorce Amendment.“ The
Public Opinion Quarterly 51(1): 1–20.
Dequech, D. 2000. „Fundamental Uncertainty and Ambiquity.“ Eastern Economic Journal 26
(1): 41–60.
Dequech, D. 2003. „Uncertainty and Economic Sociology: A Preliminary Discussion.“
American Journal of Economics and Sociology 62 (3): 509–532.
Druckman, J.N. 2004. „Political preference formation: competition, deliberation, and the
(ir)relevance of framing effects“. American Political Science Review 98: 671–686.
Druckman, J.N. 2004. „Political preference formation: competition, deliberation, and the
(ir)relevance of framing effects“. American Political Science Review 98: 671–686.
Franklin, M. N., M. Marsh and C. Wlezien. 1994. „Attitudes Toward Europe and Referendum
Votes: a response to Siune and Svensson“. Electoral Studies 13: 117–21.
Franklin, M. N. 2002. „Learning from the Danish Case: A Comment on Palle Svensson’s
Critique of the Franklin Thesis.“ European Journal of Political Research 41: 751–757.
Gamson, W. A., & Modigliani, A. 1987. „The changing culture of affirmative action“.
Research in Political Sociology 3: 137–177.
Gamson, W.A., A. Modigliani.1989. „Media discourse and public opinion on nuclear power:
a constructionist approach“. American Journal of Sociology 95: 1–37.
Garry, J., M. Marsh, R. Sinnott. 2005. „"Second Order" versus "Issue-voting" Effects in EU
Referendums: Evidence from the Irish Nice Treaty Referendums.“ European Union Politics
6: 201- 221.
Higley, J., I. McAllister. 2002. „Elite Division and Voter Confusion: Australia's republic
referendum in 1999.“ European Journal of Political Research 41: 845–861.
Hobolt, S.B. 2009. Europe in Question. Oxford: Oxford University Press.
Hobolt, S. B. 2006. „How Parties Affect Vote Choice in European Integration Referendums.“
Party Politics 12 (5): 623–647.
Hobolt, S.B. 2007. „Campaign Information and Voting Behaviour in EU Referendums.“ in
C.H. Vreese (ed.) The Dynamics of Referendum Campaigns An International Perspective, 84–
114, New York: Palgrave.
Kahneman, D., A. Tversky. 1979. „Prospect Theory: An Analysis of Decision under Risk.”
Econometrics 47:111–32.
Knight, F. 1921. Risk, Uncertainty and Profit. Cambridge. The Riverside Press.
87
Nelson, T. E, Z. M. Oxley. 1999. „Issue framing effects and belief importance and opinion“.
Journal of Politics 61: 1040–1067.
LeDuc, L. 2002. „Opinion Change and Voting Behaviour in Referendums.“ European
Journal of Political Research 41: 711–732.
LeDuc, L. 2003. The Politics of Direct Democracy. Toronto: Broadview press.
LeDuc, L. 2007. „Opinion Formation and Change in Referendum Campaigns.“ in C.H.
Vreese (ed.) The Dynamics of Referendum Campaigns An International Perspective, 1–20,
New York: Palgrave.
Loasby, B.J. 1976. Choice, Complexity and Ignorance. Cambridge University Press:
Cambridge.
Lindenberg, S., B.S. Frey. 1993. „Alternatives, Frames, and Relative Prices: A Broader view
of Rational Choice Theory.“ Acta Sociologica 36: 191-205.
Lindenberg, S. 2000. „The extension of rationality: Framing versus cognitive racionality.“, in:
Baechler, J., Chazel, F. and Kamrane, R. (Eds.) L´Acteur et ses Raisons. Mélanges en l
´honneur de Raymond Boudon, 168-204. Paris: Presses Universitaires de France (PUF).
Lupia, A., R. Johnston. 2001. „Are Voters to Blame? Voter Competence and Elite Maneuvers
in Referendums.“ in M. Mandelsohn, A. Parkin (eds.) Referendum Democracy: Citizen, Elites
and Deliberation in Referendum Campaigns, 67–87, New York: Palgrave.
Oscarsson, H. 2007. „ The Ideological Response: Saying No to the Euro.“ in C.H. Vreese
(ed.) The Dynamics of Referendum Campaigns An International Perspective, 206–233, New
York: Palgrave.
Radner, R. 1996. „Bounded Rationality, Indeterminacy, and the Theory of the Firm.“ The
Economic Journal 106: 1360-1373.
Simon, H.A. 1987. „Rationality in Psychology and Economics.“ The Journal of Business
59(4): 209–224.
Semetko, H.A., C.H. Vreese. 2004. Political Campaigning in Referendums. London:
Routledge.
Slothuus, R. 2008. „More Than Weighting Cognitive Importance: A Dual-Process Model of
Issue Framing Effects “. Political Psychology (29)1: 1-28.
Sniderman P.M., S.M. Theriault. 2004. The structure of political argument and the logic of
issue framing. In Studies in Public Opinion, ed. WE Saris, PM Sniderman, pp. 133–65.
Princeton, NJ: Princeton Univ. Press
Schuck, R.T., C. H. De Vreese. 2006. „Between Risk and Opportunity. News Framing and its
Effects on Public Support for EU Enlargement“. European Journal of Communication 21(1):
5-32.
88
Schuck, R.T., C. H. De Vreese. 2009. „Reversed Mobilization in Referendum Campaigns
How Positive News Framing Can Mobilize the Sceptics“. International Journal of
Press/Politics 14(1): 40-66.
De Vreese, C.H. 2007. „Context, Elites, Media and Public Opinion in Referendums:
When Campaigns Really Matter.“ in C.H. Vreese (ed.) The Dynamics of
Referendum Campaigns An International Perspective, 1–20, New York: Palgrave.
Zaller, J. 1992. The Nature and Origins of Mass Opinion. Cambridge: Cambridge University
Press.
Posudek 1
A review of “Referendum Campaigns, Framing and Uncertainty”
The examined paper makes an interesting and important contribution to theoretical
research on the informational dynamics of referendum campaigns. While the international
research on the topic is large and well-developed, there has been very little engagement by
Czech social scientists in this area. This paper is a rare exception to that.
The paper examines a number of formal models of referendum campaigns that generally seek
to elaborate on the role of informational cues and other heuristics in shaping the degree to
which voters make decisions in referendums that reflect their underlying preferences. The
author also does a great job of emphasizing the importance of framing effects in referendum
politics. In my view, the main contribution of the paper is the argument that the formal
models of referendums campaigns examined do not sufficiently take into account the
reframing of a referendum issue, as well as the role of framing effects on referendum
outcomes. The argument is well articulated and is a quite valid point. The clear message from
the paper is that future theoretical research on referendum campaigns need to take into
account framing issues, as well as a different understanding of uncertainty that is rooted in
shifts in frames. The author does not provide much information on how those issues can be
modelled, but nonetheless the point is a very good one and is an important contribution to the
debate.
Given the main strong aspects of the paper, I would like to focus on its weaknesses, with the
hope that this will help the author’s development of the paper.
Literature
The author takes issue primarily with the work of Sara Hobolt, Lawrence LeDuc and others
doing work on heuristics (e.g. Bowler and Donovan). While these are important works, the
author does not engage with a large part of the literature on the topic, particularly the
theoretical contributions of Arthur Lupia, Simon Hug, Elizabeth Gerber, and John Matsusaka,
who are some of the leading authorities on referendum research. This is important because the
author criticizes rational choice models of direct democracy as such, yet he is not taking in
account the full range of the research conducted.
Case selection
89
The author uses as examples for its argument a number of national referendums, such as the
Danish Maastricht referendums, the Irish Nice treaty referendums, and other referendums in
Sweden, Australia and Ireland. The author’s depiction of the cases is very good. However, the
author never explains how these cases were selected from the long history of direct
democracy. This is important, because one can easily gain the impression that cases were
selected according to whether they fit his argument (which is selecting on the dependent
variable!), which is not a very scientific way to proceed. It also raises another question: are
the small number of cases sufficient for making the author’s bold rejection of rational choice
theory? We have to keep in mind that the author is questioning the validity of models, but of
course no model can perfectly explain each and every referendum (nor do they claim to). The
author should perhaps tone down what conclusions can be achieved from the analysis.
Framing in rational choice models
I think the most important contribution of the paper is the view that “rational choice theories
and models are (on their own) unable to explain when change in framing takes places.” He’s
right. In general, reframing of issues are not modelled for, and the author deserves credit for
pointing this out.
However, the author needs to be aware that the authors he criticizes are aware of this as well;
the models make assumptions in order to simplify the problems at hand. One of the most
common assumptions of formal models of referendums is that they involve a one-dimensional
policy space (i.e. they involve one frame). Hobolt (2006) also begins her analysis assuming
that a utility function describes preferences along a single issue dimension. But this does not
mean that rational choice models cannot take reframing into account.
In fact, the solution is very simple. Voters do not have one utility function, but many utility
functions on different issues. When reframing occurs (for whatever exogenous reason), the
campaign simply shifts from one utility function to another. It is also possible that voters
could be making use of different utility functions – even in the same referendum. Reframing
can easily be modelled for – and it does not lead to the view that the rational choice approach
is somehow wrong, but that models need to incorporate important features of referendum
politics like reframing.
Interpretation of assumptions in the literature
I think the greatest weakness of the paper (the area that needs to be improved the most) is the
author’s interpretation of the assumptions of the main authors under discussion (Hobolt and
LeDuc). The most important assumption is that the literature views referendum campaigns as
a “simple process of learning,” which is repeated throughout the paper. The other important
assumptions are (quoting the paper):
- “First, the more information voters get, the more they are likely to vote in line with
their value predispositions (issue voting). I will call this value-predispositions thesis.
- Second, the more intense (in terms of information provided) the referendum campaign
is, the less it is volatile (campaign intensity thesis).
- Third, the more the issue is linked to ideologies, political cleavages and political
parties, the less volatile the public opinion formation over the campaign period will be
(proximity thesis).”
These assumptions are critical for the overall analysis in the paper. Yet I am not convinced
that they represent an accurate picture of the literature.
90
I am not convinced that any of the authors examined see referendum campaigns as simple
processes of learning. For example, much of the research by Hobolt (and others, like Lupia)
seeks to show that informational cues allow voters to vote according to their underlying
preferences to the same degree as voters with a lot of information. Hobolt additionally argues
that informational cues by political parties work only to the extent that voters have knowledge
of those parties. Thus in models of informational cues, it is very possible that no learning
takes place. Using informational cues is not learning, but simply a model of how voters can
identify policy proposals as reflecting their preferences or not. In fact, much of the literature
sees referendum politics as so complex that it is difficult (if not impossible) for voters to learn
much about a referendum issue, hence the need for cues. If the author is convinced that the
literature views referendum campaigns as a “simple process of learning,” this needs to be
better justified in the paper.
The author is correct that Hobolt and others assume that the more information a voter
has, the more likely he or she will vote according to his/her preferences. The author’s
argument here is that when reframing occurs, people’s entire referenced value set changes,
and so it is not as if the vote choice is more in line with one’s preferences – there is simply a
qualitative change in the entire nature of the preferences in question. But this does not imply
that the assumption is necessarily wrong, but that models need to take into account multiple
preference sets (which may themselves be rank-ordered).
The other two theses (campaign intensity thesis and the proximity thesis)” also need to
be better explained, because it is not obvious at all that the selected literature is making those
theses/assumptions. For example, the author states that when “referendum issue relates to
ideologies, national elections and strongly held predispositions there should be least volatility
compared to referendums on new and previously undiscussed matters.” But that hasn’t been
fully established – who is actually arguing that?
In any case, the author’s important contribution is that when we take into account reframing,
those assumptions no longer make much sense. By explaining better how the literature is
indeed making these assumptions, the author’s point would be stronger.
Other issues
The author is correct that the literature does not explain when shifts in frames occur. This is
because such political changes are exogenous to rational choice models. But the author goes
too far in trying to explain when frames change, stating that “A shift in frame occurs, when
the current frame (which structures the situation) loses its salience in terms of discrimination.”
But since this paper is not based on field research, it is unclear how the author can know a
priori how frames change. Can’t reframing occur when a campaigner has a lot of money to
invest in advertising, shifting the frame of the debate? The fact of the matter is that many
things can cause reframing. There is no need to explain it in this paper.
In terms of uncertainty, I am not sure if the referenced literature assumes there is any one type
of uncertainty. They do make the assumption that uncertainty is reduced when people have
cues for figuring out how a referendum issue related to their preferences. It is also true that
the literature does not sufficiently taken into account the uncertainty of changing social
frames. But that does not mean that a new theory or model of uncertainty is needed.
91

Podobné dokumenty

komparativní analýza

komparativní analýza instituce pověřena osoba, jejíž integrita a dosavadní kariéra jsou

Více

AS 1-2006 - Novinky

AS 1-2006 - Novinky stupňů pojímáni jako amatérští divadelníci, přesněji, nebyli považováni za profesionály. Skutečností je, že se amatérského divadelního dění zúčastňovali sporadicky. S konstituováním tzv. studentské...

Více

Sociogeneze přemyslovského knížectví: Teorie Norberta

Sociogeneze přemyslovského knížectví: Teorie Norberta Problematika vzniku a vývoje raného českého státu – vstupu Čechů do dějin, jak jej nazval historik Dušan Třeštík [2008] – patří již dlouhodobě k významným tématům tuzemského dějepisectví. V jeho rá...

Více

Obraz Romů v televizním zpravodajství

Obraz Romů v televizním zpravodajství Závěrem odhalujeme, zda zpravodajství českých médií přispívá k integraci Romů do majoritní společnosti nebo zda členy této menšiny prezentuje spíše jako odlišné Druhé, vůči kterým se česká společno...

Více

PS_2011_3

PS_2011_3 rozhodovat, jakým směrem se vydají. Zkrácení původního Barbaričova textu, které bylo pro potřeby našeho časopisu nezbytné, získání souhlasu k publikování názorů na tento text od dalších autorů, to ...

Více

50 let tracto - technik

50 let tracto - technik způsobem, což je možné, díky precizním bezvýkopovým technologiím od našeho německého dodavatele. Pro tyto, námi prodávané stroje poskytujeme dokonalý servis, u  kterého je zajištěna nejvyšší kvalit...

Více

Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK

Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK přestože mezi oběma stranami byly (a jsou) výrazné rozdíly a nemalé pnutí. Na jedné straně vidíme rychle se modernizující sociální demokracii, opírající se především o sekularizovaná

Více

Matematické vztahy ve vědě, v reflexi o hudbě a v hudbě I. Úvod:

Matematické vztahy ve vědě, v reflexi o hudbě a v hudbě I. Úvod: vyjádření způsobem matematické symboliky; „matematický jazyk nás nevyvede za hranice pojmů a vztahů, není schopen vyjádřit hluboké analogie ani nečekané intuitivní závěry – i když je dokonale přizp...

Více