Farní zpravodaj

… byli
jedné
mysli …
… měli
všechno
společné…
Sk 4,32-35
Farní zpravodaj
Tábora a okolí
ročník IX
4
podzim 2008
T á b or, S e z i m o vo Ús t í , P oh ná ní , R ati b ořs ké Hor y,
C h ot ovi n y, Hl a s i vo, H oš t ic e , B or otí n, S t ře z i m í ř
Panny Marie Růžencové
Tvůj svátek, Panno Růžencová,
ozdoben květy růžovými,
v říjnovém slunci budí znova
zemřelých dědů matné stíny.
V zázemí, ale bez domova,
nemocí osiřelou silný
odlévám slova do olova:
života úděl svěřen byl mi.
V průvodu mrtvých téměř snovém,
jdu poslední a schýlen k zemi.
Prozářen světlem všech Tvých novén
slyším ty očistcové steny.
Nezlomen každodenním bolem
chci býti, Panno, Tebe hoden.
Rudolf Závodný
dozvíte v rozhovoru s Terezou Horváthovou. Stavebnímu technikovi Josefu
Sovovi přišel na pomoc mladý, ale už
zkušený Miloslav Vavřík z Jistebnice –
otec dvou synů, Marka a Patrika, a zeť
členky naší farní rady ve farnosti
Sezimovo Ústí Krystyny Podkulové. A do
třetice: s účetnictvím a další administrativou začala „profesionálně“ vypomáhat
už nejen P. Janu Kuníkovi, ale i dalším
kněžím vikariátu, Pavla Krejčová ze
Stoklasné Lhoty, statečná matka pěti dcer
a manželka zahradníka Martina.
Ve farnostech Tábor a Sezimovo Ústí
jsme v těchto dnech zvolili nové členy
farních rad, na Klokotech zapojili do
farních aktivit jako pastorační asistentku
Janku Pecherovou – prostě jsou tu další a
další „dělníci na vinici“. Ať tedy naše
společné dílo nese dobré a požehnané
ovoce.
K tomu vám všem žehná
Prožíváme měsíc říjen – měsíc
růžence. Tato modlitba, starší generací
tolik oblíbená, se může stát velmi dobrým
nástrojem setkávání člověka s Bohem. Při
stálém opakování andělova a Alžbětina
pozdravu matce Ježíšově máme přece
před očima různé události a „tajemství“
života Marie a jejího Syna Ježíše. Znovu
a znovu promýšlíme a ke své aktuální
situaci vztahujeme to, co známe
z evangelií a dalších textů Bible a tím
propojujeme čas s věčností.
P. Václav Hes, vikář
Sv. Terezie od Ježíše
(z Avily),
vlastním jménem Teresa de Cepeda y
Ahumada, pocházela ze šlechtické
kastilské rodiny. Narodila se 28. 3. 1515
v Avile ve středním Španělsku. Když jí
bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal
na vychování k sestrám augustiniánkám.
Od dětství byla impulsivní a temperamentní, společenské a veselé povahy.
Každého překvapilo, když v devatenácti
letech vstoupila přes otcův odpor do
karmelitánského řádu v Avile. Její
povahové vlastnosti ji vedly k tomu, že se
nechtěla smířit s umírněným dodržováním
regulí, jak to bylo v klášteře zvykem.
Brala všechno tak opravdově a přísně,
až se roku 1538 zhroutila. Po čtyři dni ji
svíraly svalové křeče a pak už se zdálo, že
je mrtvá. Jen zásahem svého otce nebyla
pohřbena za živa. Po zotavení si stále
vyčítala vlažnost a od roku 1555 se znovu
rozhodla žít přísně klášterním životem.
S celou církví také prožíváme rok sv.
Pavla a v naší české provincii i rok
svatováclavský. Svatým Petru a Pavlovi
je zasvěcený kostel v Chotovinách, sv.
Václavovi v Plané nad Lužnicí, k tomu
můžeme připočíst také mariánskou poutní
svatyni na Klokotech – to vše jsou místa,
kam se dá skutečně „putovat“, tedy dojít
pěšky a cestou se ztišit, pomodlit,
popřemýšlet, případně popovídat se
spolupoutníky. Zkusme to!
K našemu každodennímu putování po
cestách do Božího království v okolí
posvátné hory Tábor nám v uplynulých
týdnech přibyli noví spolupracovníci:
jáhen Stanislav Brožka – o něm se více
-2-
Dostavila se u ní vidění, kterých se zprvu
děsila. Ukázalo se však, že je jimi vedena
k životu hluboké vnitřní modlitby a
k touze po reformě řádu. K té došlo za
pomoci druhého velkého španělského
mystika Jana od Kříže založením kláštera
bosých karmelitek v roce 1562. Přes
odpor zastánců mírnějších regulí se
oběma podařilo během dvaceti let založit
ve Španělsku osmnáct takových klášterů a
v roce 1580 dosáhnout i schválení
kongregací těchto „bosých“ řeholníků a
řeholnic papežem Řehořem XIII.
Hrádek u Vlašimi
– Poutní místo
Navštívení Panny Marie
farní kostel sv. Matouše
Nevelká osada o několika popisných
číslech, nazývaná Hrádek u Vlašimi, se
nachází asi 5 km severně od Vlašimi na
zalesněném ostrohu nad levým břehem
Blanice v jednom z jejích četných ohybů.
Na místo se dostaneme z Vlašimi směrem
na Divišov odbočkou přes obec Ctiboř.
Podle pamětní knihy osady hrádecké
sahají kořeny místa do dávné minulosti,
ze které se přesné záznamy nedochovaly.
Strategicky výhodná poloha byla patrně
důvodem proč zde vzniklo hradiště, a
v 11. nebo 12. století zde vznikla tvrz. Při
ní byla nejpozději ve 2. polovině 14.
století založena fara, která během
husitských válek zanikla. Roku 1467 byla
vypálena i tvrz nazývaná do té doby též
Spáleným Hrádkem. V této době přešel
Hrádek do rukou Mikuláše Trčky z Lípy,
Pána na Vlašimi, který údajně zachránil
před požárem již tehdy uctívanou
hrádeckou sošku Panny Marie a jeho syn
ji později vrátil do opraveného zdejšího
kostela.
Obnovy poutního místa se ujali
vlašimští měšťané roku 1547 a děkané,
jimž náležela duchovní správa Hrádku.
Koncem 17. století byly ke kostelu
přistavěny boční kaple, 1765 nová věž a
nedaleko též obydlí pro kněze. Ještě téhož
roku byly poutě úředně zakázány a
milostná soška zajištěna. Pokračovaly
však dále a roku 1790 byly opět
povoleny. Před tím roku 1787 zde byla
zřízena lokalie a roku 1855 povýšena na
faru. Prvními dvěma faráři se stali
spisovatelé A.N. Vlasák a F.V. Kamarýt.
Jejich zásluhou a přičiněním se stal
Hrádek oblíbeným poutním místem
celého širokého okolí. Roku 1763 byl zde
zázračně
uzdraven
rolník
Ptáček
z Chmelné.
Kronikář
zaznamenává:
„...Když jej před oltář Panny Marie
Mystické prožitky vedly sv. Terezii
k sepsání řady knih o duchovním životě,
které se staly školou hluboké vnitřní
modlitby. Papež Pavel VI. ji v roce 1970
prohlásil za učitelku církve. Kanonizována byla již v roce 1622. Zobrazuje se
jako řeholnice v karmelitánském hábitu.
Jejími atributy jsou: anděl s ohnivým
šípem, hořící srdce v ruce, kříž se čtyřmi
drahokamy (rány Kristovy) a kniha.
Sv. Terezie zemřela v Alba de Tormes
4. října 1582. Shodou okolností to byl
poslední den platnosti juliánského
kalendáře. Po něm podle nového
gregoriánského kalendáře následoval
hned 15. říjen a na tento den byla
stanovena památka světice.
Pramen: Josef Heyduk – Svatí
církevního roku
J.V.
-3-
přivedli, on vykonav zde vroucí
pobožnost a přijav po sv. zpovědi
Nejsvětější Svátost oltářní náhle opět
maje předešlého zdraví, načež na
poděkování až do své smrti každého dne
sobotního na Hrádek putoval. Když se
tento případ rozhlásil zbožný lid ještě
hojněji Hrádek navštěvoval.“
Jihozápadně, asi 300 m od kostela,
byla na malé mýtině nad studánkou roku
1826 vystavěna malá kaplička. Dnešní
podoba pochází z roku 1904. Zdobí ji
mozaika Panny Marie Hrádecké a pohled
na Hrádek. Průčelí střeží reliéfy dvou
andělů provedené do omítky a nápis
„Maria Máti za náš lid v nebesích rač se
přimluvit.“
V roce 1994 odchází z Hrádku
dlouholetý duchovní správce P. Bořivoj
Bělík a poutní místo se dostává do správy
polské kongregace kněží Mariánů. Je
odkoupena a opravována budova školy za
účelem vybudovat exerciční dům. Začíná
se opravovat fara i kostel, kostel je
propojen ústředním topením s farou, jsou
zde pořádány dětské tábory a poutní místo
ožívá opět novým životem. Celé místo
zapůsobí na poutníka svojí nenapodobitelnou originalitou.
Hlavní poutě jsou zde 1., 2. a 3. neděli
v červenci a bohoslužby jsou zde
slouženy každou neděli v 9.45 hod.
J. Bartoň
Piškotí tábor
„Jsme tu všichni?“ ptal se náš vedoucí
Michal, když jsme 30.6. stáli na nádraží,
odhodláni čelit všem nástrahám (deštěm
počínaje a virovou chřipkou konče), které
by se mohly na druhém piškotím táboře
objevit.
Jeli jsme do krásné vesničky jménem
Petrovice u Sušice, kde byla fara, ve které
jsme měli nocovat. Všichni jsme se
zabydleli a potom nám Michal s Vojtou
vysvětlili, co všechno se bude dít.
Budeme indiáni. Jupíííííí... A protože
dříve bylo spoustu indiánských kmenů,
tak jsme se všichni rozdělili do dvou
indiánských kmenů: Kančího kelu a
Krvechtivých Emenschů.
Každý den se nějak jmenoval a podle
jména se dalo uhodnout, co všechno se
bude dělat. A tak se stalo, že když byl den
Vody, šli jsme na nedaleké koupaliště a
Kostel je nevelký, jednolodní na
půdorysu kříže s pravoúhle zakončeným
presbytářem. V západním průčelí je
hranolová věž zastřešená helmicí. Před
chórem se loď po obou stranách otevírá
do
velkých
obdélníkových
kaplí
působících
dojmem
příčné
lodi.
V presbytáři stojí barokní oltář z 18.
století se sochami sv. Petra a Pavla a
obrazem sv. Matouše z roku 1902. Na
oltáři v pravé kapli je umístněna socha
Panny Marie sedící na trůnu a držící
v náručí levé ruky Jezulátko. Je
z lipového dřeva asi 30 cm vysoká z roku
1370 – 80. Kolem ní stojí sochy sv.
Václava a sv. Vojtěcha. V protilehlé kapli
sv. Josefa jsou sochy sv. Josefa
s Ježíškem, sv. Ludmily a sv. Alžběty.
V zadní části kaple je oltář Božího hrobu.
-4-
potápěli se pro kámen a zkoušeli, jak
dlouho vydržíme pod vodou. Den Ohně
proběhl tak, že jsme rozdělávali oheň
pomocí luku, troudu, peříček a kůlu a
večer jsme zpívali u ohně s kytarou.
na něj vytahovali náčelníka kmene
Krvechtivých Emenschů, kterému se po
deseti a jednom pokusu podařilo odvázat
vak s pokladem.
Ve vaku byly zásoby na zimu
v podobě sušenek, bonbonů, tyčinek...
Ale co je hlavní a co nikdo nečekal –
Bible a krásná kmenová péra.
Poslední večer a další den jsme jeli
vlakem domů.
Moc bych chtěla za všechny Piškoty
poděkovat – Michalovi, Vojtovi a Jarce,
kteří pro nás připravili program. Naší
mamince a Tereze H. za skvělé jídlo.
A všem, kteří s námi byli v modlitbách.
Vedoucí Veverek a Kančího kelu ( Sova )
Tábor slepého věštce
a „černé sanitky“
Taky jsme ... tedy Vojta, Michal,
Jarka - postavili indiánské týpí. Bylo
postaveno tak bravurně a bylo v něm tolik
místa, že jsme v něm pak mohli spát a ani
na nás nespadlo. Přes den bylo docela
horko a když nám vyzbyl čas, tak jsme se
chodili na nedaleké veřejné koupaliště
koupat. Vedle bylo nádherné fotbalové
hřiště, které nikdo nevyužíval a kde bylo
dost prostoru na házení vlastnoručně
vyrobeným oštěpem a střílení z luku. Tato
zkušenost s lukem se nám hodila do
bojové hry, kde jsme museli zastřelit
jelena, který byl jako živý. Na konci
tábora, když jsme každý získali dost
zkušeností a vypadali jsme na to ujít
nejméně 20 km, jsme byli vysláni na
cestu
nedozírného,
unikátního
a
jedinečného významu... najít poklad
bílého muže.
Vzhledem k tomu, že cesta byla
namáhavá a že kolem cesty byly spousta
lesních jahod, tak nám trvala o trochu
déle, než bylo zamýšleno a vzhledem
k „mírnému“ větru jsme Michala našli o
něco víc prochladlého, než jsme
očekávali. Tam jsme se dozvěděli, že bílý
muž poklad překvapivě (teď by se hodilo
napsat zakopal, ale to bych Vás
balamutila) pověsil na strom, takže jsme
Název jako tradičně nezasvěcenému
neřekne zhola nic, možná jen vzbudí
několik otazníků. A o to právě jde.
Vymýšlení názvu tábora je totiž velmi
zapeklitá záležitost; podílí se na něm
veškeré táborové osazenstvo a hází do
pléna nejrůznější návrhy, jejichž škála se
pohybuje od mírně slabomyslných přes
takzvané „suché“ až po ty, o nichž by se
již dalo uvažovat. Nakonec však musí
-5-
přijít jeden geniální, o němž všichni
najednou vědí, že jedině on je ten pravý.
Nejinak tomu bylo i letos.
V pořadí již sedmnáctý oddílový tábor
se odehrál v prvních dvou (převážně
slunečných) prázdninových týdnech na
jedné, očím náhodných turistů a
nevítaných (bohužel občas i vítaných)
návštěvníků dokonale ukryté louce na
břehu Zlatého potoka nedaleko vesničky
Frantoly na Prachaticku. Bylo nám však
předurčeno, že dlouho se z pohodového
života uprostřed krásné přírody těšit
nebudeme.
s jejichž pomocí je možno se volně
pohybovat v čase a prostoru. Pouze
náramky mohly umožnit návrat do
současnosti, jejich nalezení ovšem
vyžadovalo mnoho sil a odvahy; nebylo
možné, aby je ony čtyři neposlušné
hříšnice samy získaly, a tak za souhlasu
všech tábořících slepý Joram přesunul do
hloubi středověku celý oddíl. Zpět to již
neuměl; bylo nutné hledat nejprve
kameny a potom i náramky, do nichž by
se zasadily.
Každá družina zvolila jednu světovou
stranu, na niž se vydala zkusit štěstí. Za
pomoci slepého věštce byly odvážné
světlušky a skautky přemisťovány
v prostoru na různá místa středověké
Evropy, kde se kameny zrovna
nacházely. Navštívily středověký
venkov, kde si kámen vysloužily za
pomoc sedlákovi; v dojení krav by se
s tehdejšími vrstevníky sice měřit
nemohly, zato v hašení hořící stodoly
i hlídání ovcí před vlky si vedly
obstojně. S vypětím všech sil se nám
podařilo uniknout epidemii černé
smrti a ani tak špinavé práce, jakou je
pohřbívání morových mrtvol, jsme se
nezalekly.
Vyzkoušely
jsme
náročnost
klášterního
mlčení,
úmornou práci opisovačů ve skriptoriu,
obtíže studia na nově založené pražské
univerzitě, prodaly část svých výrobků na
městském trhu, zažily slavnosti na
královském dvoře a dostaly se i
doprostřed bitevní vřavy u Kresčaku, kde
však oproti tvrzení našich učebnic
zvítězili Francouzi.
Ne všem se hned podařilo získat
všech sedm kamenů, drsný středověk
neznal slitování. Nakonec plny naděje
vyrazily družiny do čtyř světových stran
hledat směrové náramky, o jejichž úkrytu
již tušily z četných zkušeností, které
nabyly na různých místech. Některé
zavedla cesta do Horních Rakous, jiné do
Bavorska. Po značných útrapách se
družiny opět sešly na našem středověkém
Hned první večer čtyři starší děvčata
odešla na výzvědy do okolí, vlezla do
neznámé jeskyně a nešťastnou náhodou se
ocitla v časové smyčce, která je zavedla
hluboko do čtrnáctého století. Jelikož
hrozil jednak velký dějinný konflikt,
neboť příslušnice postmoderní společnosti
nemají co dělat v době lucemburské, a
jednak to, že dotyčné děvy nebudeme
moci po skončení tábora v pořádku vrátit
jejich rodičům, bylo nutné situaci začít
rychle řešit.
Pomoc přispěchala nečekaně od
slepého věštce Jorama, současníka
velkých osobností konce třináctého a
první poloviny čtrnáctého věku. Jeho
mohutný hlas překřičel sedm staletí, aby
nás mohl informovat o existenci čtyř
směrových náramků se sedmi kameny,
-6-
tábořišti. Do nalezených náramků
zasadily získané kameny a držíce se
pevně za ruce vyslechly tajemné
„perenius“ od slepého Jorama. Přenos
zpět do současnosti se podařil bez větších
potíží. Děkovaly jsme Prozřetelnosti, že
se tak stalo večer před tím, než si měli pro
své ratolesti přijet rodiče, kteří ani
netušili, kam se jejich děti dostaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že
skautský
tábor
není jednoduchou
záležitostí. Skoro by to vypadalo, že jde o
docela riskantní podnik, ale tak zlé to zase
není. Se spolehlivým týmem vedoucích,
které většinou v oddíle vyrůstaly od
světluškovských
let,
a
s neméně
spolehlivými dětmi, jimž můžete věřit, že
neprovedou žádnou velkou lumpárnu a
v terénu se neztratí, je možné podniknout
leccos, co by jinde možné nebylo. Tak
nám držte palce, aby to takhle šlapalo i
nadále…
Za 9. skautský oddíl „Modřinky“ Gelma
Kytice v Chotovinách
Na přelomu července a srpna zaznamenali v samoobsluze v Chotovinách
zvýšenou spotřebu pečiva a zmrzliny. Od
fary se do okolí šířily nejrůznější zvuky –
často zpěv a hudba, v době jídla hlasité
zvonění, v pátek praskání táboráčku. A to
všechno proto, že po roce zase přijela
Kytice – dudácká kapela stejnojmenného
dětského folklórního souboru z Prahy a
její přátelé.
Bylo nám tu pěkně, jako každý rok.
Počasí bylo ukázkově letní, takže jsme
většinu času trávili na farní zahradě ve
stínu ořechu a pilně nacvičovali nové
kusy a pár kytarových písní k nedělní mši.
Nezvaným účastníkem letošního
pobytu byl jakýsi bacil, který se úspěšně
rozmnožil a usadil na našich hlasivkách a
v blízkém okolí. Nedělní mši 3. srpna
jsme tudíž zdobili jemnou hudbou a rušili
hlasitým kašlem. Muzicírování po mši
před kostelem mělo jedinečnou atmosféru
i díky tomu, že nám se zpěvem vypomohl
„příležitostný sbor chotovinských farníků“.
Děkujeme P. Kuníkovi za důvěru a
vlídné přijetí. Děkujeme za všechny
dobroty, kterými jste nás během toho
týdne posílili a potěšili.
Těšíme se snad za rok zas!
A jak to bylo s černou sanitkou?
Možná jste o té knize již něco slyšeli,
pokud ne, vřele doporučujeme k přečtení,
zvláště zajímá-li vás soudobý folklór.
Černá sanitka byla nejen táborovým
bestsellerem, který putoval z ruky do ruky
a od stanu ke stanu, ale i souhrnným
názvem pro několik zátěžových situací,
jež nás letos potkaly: vedoucí by mohly
vyprávět mnoho o nočním a posléze
ranním tahání auta z příkopu, skautky i
oběti jejich ošetřování dlouho nezapomenou na maskovanou autonehodu,
vedoucí oddílu blíže nejmenovaných
Pražáků se dodnes diví, proč se jim
v jednu v noci procházely kolem tábora
dvě jeptišky v kutnách a hlasitě zpívaly
litanie; naštěstí nepochopili, že šlo o
klasický přepad – takový respekt měli
z našeho oblečení. A ve výčtu událostí by
se dalo pokračovat…
Milena Kmentová
-7-
(1940-1945), Závěr studií a počátky
kněžské služby (1945-1951), Zkouška
víry (1952-1967), Pražské jaro (19681969), Doba normalizace (1970-1989), Po
sametové revoluci (1990-2007), Život a
potřeby současné doby. Na závěr několik
myšlenek z knihy. Co od křesťanů
potřebuje dnešní společnost? Mons.
Dvořák odpovídá, cituji: „Tuším, že
nejvíc naději. Aby ji právě oni do
společnosti vnášeli a vytvářeli prostředí
naděje, lásky a dobrých vztahů. - Litoval
jste někdy, že jste se stal knězem? - Ne,
jen chvilkami se mi zdálo, že to jiní mají
lehčí. Kde jsem řekl, že jsem kněz, tam
mi to otvíralo brány k lidem. Žil jsem
v době, kdy lidé kněžím důvěřovali a kdy
jsem mohl svým životem i obětí dokázat,
že je mám rád a že pro ně žiji...
Viděl jsem, že Bůh přede mnou
otevřel šanci a stačí se jí chopit. Kněžství
mi dělalo dobré jméno, ale musel jsem za
ním stát celým
životem – a já
to dělal. Bavilo mě to a byl
jsem si vědom,
že
sloužím
lidem a tím i
Bohu.“ Tolik
citace P. Václava Dvořáka.
Text knihy je
doplněn bohatou obrazovou
přílohou.
S dětmi v Pohnání
Na začátku srpna jsme prožili s dětmi
týden na faře v Pohnání. Měli jsme
s sebou kola, tak jsme podnikali malé
výlety a zahráli si spoustu her. Počasí
nám přálo, proto jsme využívali
koupaliště. Velký výlet mířil na Tetín,
protože téma celého týdne bylo o sv.
Ludmile. Při čtvrteční bohoslužbě jsme
hráli scénku o důležitých událostech ze
života této naší světice (jen jsme nikoho
neuškrtili).
Mgr. Václav Mikula
Zajímavé knihy
Nový školní rok je již v plném
proudu, žáci opět zasedli do svých
školních lavic a dospělým přibyly starosti.
Nic nám však nebrání, abychom si
přečetli pěknou knihu.
Podívejme se společně na několik
z nich. Najdeme je v našem kostele
Proměnění Páně. První z nich, o které
bych se chtěla zmínit, se jmenuje „Čím to
je, že jste tak klidný?“ V ní se představuje
P. Václav Dvořák v rozhovoru s Janem
Mazancem. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří v roce 2008.
Výhodou žánru rozhovoru je autentičnost.
Čtenář jakoby sám slyšel dotyčnou osobu
mluvit. Rozhovory s Mons. Václavem
Dvořákem vznikaly od podzimu roku
2005 do podzimu roku 2007. Prozraďme
alespoň názvy některých kapitol knihy:
Dětství a mládí (1921-1939), Válečná léta
„Dvě lásky“ je název druhé
pozoruhodné knihy. Jaro Křivohlavý
v rozhovoru s Alešem Palánem. Kniha
vyšla v Karmelitánském nakladatelství
Kostelní Vydří v roce 2008.
Jaro Křivohlavý byl ve svých
sedmnácti letech, jako student gymnázia,
zatčen gestapem a odvlečen do
koncentračního tábora. Přežil zde i díky
svým dvěma láskám – psychologii a
křesťanské víře. „Kdybych nevěděl, že
-8-
Zvir, na Lubovnianské vrchovině na
severovýchodním Slovensku. Z okolního
lesa se najednou začaly ozývat podivné
zvuky, které se blížily. Děti se schovaly
v blízkém seníku, ale zvuky neustávaly,
naopak byly čím dál blíž, aniž bylo cokoli
vidět. Strach dětí se stupňoval. Napadlo je
modlit se a modlili se: „Mária, Matka
naša, skry nás pod svoj plášť...“.
Najednou
všechno
ustalo
a
na
lavičce v seníku seděla Panna Maria,
viděly ji obě dívky. Doprovodila děti do
vesnice. Rodiče jim vše rozmlouvali,
vrátili se s dívkami zpět na to místo a ony
se s Marií opět setkaly. Začaly se sem
vracet, postupně i za přítomnosti mnoha
poutníků, po nějakém čase se k místu
přihlásila i církev. Vidění se opakovala
každý měsíc až do 6. srpna 1995, místo
navštívilo statisíce lidí. Hora Zvir byla
v dalším roce prohlášena za poutní místo.
Ježíš
je
tu
s námi, šel bych
do drátů“, řekl
mu jeden spoluvězeň. Jít do
drátů
tehdy
znamenalo jít na
jistou smrt. Tři
roky
pracoval
Jaro na kladenské šachtě, než
mohl
začít
studovat vytouženou
psychologii.
Věnoval
se
bezpečnosti práce, psychologii zdraví a
nemocí, tvořivému řešení konfliktů atd.
Jaro Křivohlavý publikoval více než
čtyřicet odborných a popularizačních knih
a přednášel a dosud přednáší v ČR i
v zahraničí. Miluje hudbu, cestování a samozřejmě svou rodinu.
Elizabeth Ficocelliová je autorkou
knihy
„Lurdy“
Pramen
milostí.
Karmelitánské vydavatelství 2008. Lurdy
jsou jedním z nejznámějších a nejvíce
navštěvovaných mariánských poutních
míst. Autorka čerpá ze své osobní
duchovní zkušenosti, kterou získala při
tamním pobytu. Prostudovala mnoho
historických
materiálů,
hovořila
s ředitelem lékařské komise posuzující
uzdravení, s kněžími působícími v lurdské
svatyni a také s lidmi, jejichž uzdravení
uznala církev za zázračná.
Těžištěm
knihy
však
zůstává
duchovní význam Lurd, jsou to stále nová
obrácení, k nimž dochází prostřednictvím
duchovních i tělesných uzdravení od dob
prvních zjevení Panny Marie v roce 1858
až do současnosti.
Dostalo se mi té cti vidět film o Ivetce
a Litmanové v předpremiéře. Bála jsem
se. Věděla jsem, že režisér Vít Janeček
chce k tématu přistoupit nestranně. Není
věřící. Nedokázala jsem si představit, jak
bude
nestranně
natáčet
film
o
neviditelných zjeveních, lidové zbožnosti,
procesích poutníků, zázračné vodě…. Ale
Vít Janeček se umí dívat. Kulisy i postavy
jsou samozřejmě fascinující: dvě holky
v pubertě mají mariánská zjevení, stojí
před kaplí a poutníci jim líbají ruce, jejich
rodiče dřou na poli, chudý a neuvěřitelně
krásný kraj. (Režisér měl k disposici i
spoustu archivních materiálů.) My ovšem
ve filmu zažijeme něco víc než obrazy:
Knihy pro vás vybírala M. Skopcová
Dokumentární film Ivetka a
hora, režie Vít Janeček
Dne 5. srpna 1990 odpoledne si tři
děti věku 10, 11 a 7 let Ivetka, Katka a
její bratr Miťko hráli na mýtině na hoře
-9-
V takovém davu lidí si člověk uvědomí,
že na světě není sám věřící, i když mu to
tak někdy v Čechách připadá. Ve čtvrtek
jsme vítali papeže Benedikta XVI.,
v sobotu byla vigilie a v neděli závěrečná
mše svatá. Po ní se každý rozjel domů, ale
my ne. Letadlo nám letělo až za pět dní.
Hlavní město už jsme znali, tak jsme se
rozjeli objevovat krásy okolí. Navštívili
jsme pláže Manly, Modré hory se
známými skálami Tři sestry, i mnoho
jiných krásných míst. V obou městech
jsme se setkali s Čechy, žijícími
v Austrálii, kteří nás rádi viděli. Poslední
událostí byla závěrečná mše svatá, při
které jsme na závěr všem poděkovali. A
poté už hurá na letiště a domů. V Ruzyni
jsme přistáli 26. července.
Ivetčin osobní, vnitřní příběh. Prožijeme
s ní trnitou cestu víry, cesty temnotou i
radostí. Je to povzbuzující a nečekaně
otevřené svědectví o zázraku lidství.
Film jde do distribuce a tvůrci se
společně s Ivetkou chystají na cestu po
českých kinech. Snad dorazí i do kina
Svět…
th
Cesta za klokany
Dne 4. července jsem se vydala na
dalekou cestu do Austrálie. V městě
Melbourne se konal předprogram a
v Sydney hlavní program, který trval
sedm dní. V Praze na letišti jsem potkala
dalších 70 lidí, kteří měli stejný cíl jako já
– Světové setkání mládeže v Austrálii.
Odbavili nás a hurá do letadla. Cesta byla
daleká a dlouhá – trvala 22 hodin
letadlem, k tomu pět hodin čekání v Soulu
(Jižní Korea) a najednou jsme už stáli
v Melbourne v Austrálii. Autobus nás
odvezl na místo, kde na nás měli čekat
adoptivní rodiče, pro mě a dvě kamarádky
přijeli až za 5 hodin. Dny zde utíkaly jako
voda a už zase nastalo balení a odjezd do
Sydney. Cesta (870 km) trvala celý den.
V Sydney nás ubytovali ve škole,
spolu s Papuou Novou Guinejí, což je stát
v Indonésii. Lidé to jsou velice veselí a
milí. Dny plynuly a my jsme poznávali
Sydney. Ráno byla pro nás vždy
připravena katecheze na téma Duch svatý,
mše svatá a bohatý odpolední program.
Celkově nás, mládeže, se setkalo
v Sydney 300 000. A tak někdy jsme měli
problém se dostat na hlavní podium.
Nejznámější zvíře v Austrálii je
klokan a i já jsem měla to štěstí, že jsem
ho viděla. V Melbourne jsme navštívili
safari, kde bylo mnoho klokanů, někteří
z nás je občas zahlédli i z autobusu
ujíždějícího po dálnici.
Olga Švecová
Letní tábor ŠD Orbis-Pictus
– Vítá vás středověk
V neděli 26. července 2008 jsme se
všichni sešli na parkovišti před táborským
nádražím. Naložili jsme bagáž, pac a pusu
rodičům a hurá za dobrodružstvím. Cesta
uběhla velmi rychle. Před námi stál
zámek v Božejově a na něm cedule
Základní škola. Někteří jedinci však
projevili nespokojenost, obavy a měli
- 10 -
zašifrované zprávy a pak podle nich plnili
úkoly – no prostě vše důležité.
Počasí nám přálo,
mohli jsme se koupat,
podnikli jsme pěší výlet
do Kamenice nad Lipou,
kde jsme navštívili zámek
a zámecký park, v lese
jsme si pak sami postavili
naše hrady a tvrze, každý
večer jsme usínali při
četbě českých pověstí.
Naše malé království bylo
celý týden v dobré náladě
a pohodě. O své družiny
se patřičně, zodpovědně a
bez odmlouvání starali tři
rytířové
a
o
celé
království tři královny. Družiny se
střídaly v psaní táborové kroniky a tak
při její četbě můžete alespoň na chvíli a
trošku prožívat
naše
prázdninové
dobrodružství s námi.
A byl tady pátek 1. srpna 2008,
zámecká vrata se za námi zavřela a opět
parkoviště a šťastné tváře rodičů i dětí při
shledání. Tak ahoj zase příští rok!
nevhodné připomínky: „Vždyť jsme ve
škole! Máme vůbec ještě prázdniny!?!“
Paní ředitelka nám ukázala všechny
prostory, kde se můžeme pohybovat. Ze
všeho nejvíce nás uchvátilo nádvoří. Tam
se pak konaly naše rytířské turnaje,
večerní divadelní představení za svitu
loučí a svíček, královské hodokvasy a
audience u jejích Veličenstev. Zpívali
jsme naši táborovou hymnu, malovali
jsme na dřevo, zdobili hrnky, tvořili erby
rodů, batikovali, šili váčky na zlatky,
pletli z lýka, hledali a luštili jsme
Za všechny účastníky královny
Dana a Gábina
Sloupek Orbis-Pictus
Střípky
- proběhlo:
o v úterý 2. 9. 2008 Slavnostní zahájení školního roku 2008/09 v děkanském kostele
Proměnění Páně na hoře Tábor
o v pátek 26. 9. 2008 podzimní zasedání valné hromady Orbis-Pictus
o v sobotu 27. 9. 2008 výlet školní družiny na kolech, otevřená akce pro děti
o ve dnech 29. 9. – 3. 10. 2008 letní ozdravný pobyt 2. třídy v Radostovicích u Mladé
Vožice
- chystáme:
o v úterý 7. 10. 2008 v 10 hod v prostorách kina Svět promítání dokumentu Síla
lidskosti o Nicholasi Wintonovi (od 5. třídy)
o v pondělí 13. 10. 2008 v 19.30 hod zasedání školské rady Orbis-Pictus v novém
složení (volební období 2008 – 2011)
o ve dnech 15. – 17. 10. 2008 setkání ředitelů církevních škol České republiky
v Těchově u Blanska
o podzimní prázdniny 27. a 29. 10. 2008
- 11 -
Jáhen Stanislav
se představuje
Odkud pocházíš?
Pocházím z jihočeského městečka
Netolice, které leží mezi Českými
Budějovicemi a Prachaticemi. Je to město
poměrně malé, má asi 2500 obyvatel, ale
zato docela významné. Nedaleko Netolic
stojí renesanční zámek Kratochvíle.
Vyrůstal jsi ve věřící rodině?
Moji rodiče jsou věřící, ale pravidelně
chodí ke svátostem pouze maminka.
Když jsme byli malí, museli jsme chodit
do kostela a na náboženství nás rodiče
také přihlásili.
Co tě vedlo na bohosloveckou
fakultu? Kdy poprvé jsi ucítil, že tvé
místo je v duchovní službě?
Na bohosloveckou fakultu mě vedla
touha stát se knězem. Poprvé jsem o
duchovním povolání začal uvažovat ve
třetím ročníku na střední škole. To byly
jen takové nesmělé začátky, ale nakonec
vedly k tomu, že jsem požádal svého
biskupa o přijetí do semináře. Ještě na
základní škole a na začátku gymnázia
jsem byl rozhodnutý, že se chci věnovat
studiu chemie či biologie. Mám moc rád
přírodu, zvláště hmyz. Jsem aktivním
včelařem. Postupem času mě však začalo
stále více přitahovat dění kolem oltáře.
Začal jsem ministrovat a to mě moc
bavilo. Také jsem četl různé knihy
s náboženskou tématikou a pomalu
pronikal do tajů teologie. Samozřejmě, že
občas přicházejí okamžiky, kdy člověk
přemýšlí, jestli se rozhodnul správně.
Nebývá to zrovna lehké, ale jistě velmi
důležité, protože právě tak se rozhodnutí
a víra posiluje a roste.
Jaká byla studia?
Dříve než bohoslovec nastoupí na
teologickou fakultu, stráví rok v přípravném ročníku, tzv. konviktu. Já jsem
byl v konviktu v Litoměřicích. Byl to
velmi
pěkný
rok.
Litoměřický kraj je úplně
jiný než ten jihočeský.
Těžko se to popisuje, ale
tamější krajina působí
mnohem
dynamičtěji.
Hlavní náplní přípravného
ročníku je prohloubení
duchovního života kandidátů. Podle toho je také
uzpůsoben denní režim.
Studiu je věnováno pouze
několik hodin dopoledne.
Hlavním předmětem je
latina,
dále
základy
katechismu a úvod do
výkladu Písma svatého.
Odpoledne jsem měli
volno a mohli se věnovat modlitbě, četbě,
studiu. Během tohoto roku se mi podařilo
přečíst celou bibli.
Po roce v Litoměřicích jsem se
stěhoval do semináře v Praze a začal jsem
studovat na Katolické teologické fakultě
v Dejvicích. Zajímala mě především
latina a nauka o liturgii. Velice kvalitní
byly i přednášky o Písmu svatém.
Po třech letech jsem z Prahy odešel a
pokračoval jsem ve studiu v Heiligenkreuz. To je malá vesnice nedaleko
Vídně. Tamější školu vede řád
cisterciáků, v jejichž klášteře jsem strávil
tři roky. Bylo to opět něco jiného než
v Praze. Mnoho času jsem musel věnovat
učení německého jazyka. Život v klášteře,
to by byla velká kapitola sama pro sebe,
ke které se můžeme vrátit někdy později.
V červnu tohoto roku jsem v Rakousku
promoval a studium ukončil.
Těšíš se do praxe v táborské farnosti?
Na nástup do Tábora jsem se velmi
těšil. Jak jsem říkal, studium mě docela
bavilo a zajímalo, ale po sedmi letech už
jsem se těšil na něco nového.
Tvá oblíbená kniha, kterou bys nám
doporučil...
Mou nejoblíbenější knihou je breviář.
Rád se z něj modlím, a všem bych to
velmi doporučil. Ale chápu, že otázka je
směřována někam jinam. Vlastně ani
nemám žádného oblíbeného autora.
Naštěstí mám jednoho dobrého kamaráda,
který mi čas od času doporučí, co bych si
měl přečíst a pak si o tom můžeme
popovídat. Rád si přečtu jakýkoliv titul od
našeho současného papeže Benedikta
XVI.
A modlitba kterou se nejraději
modlíš?
Na to jsem vlastně odpověděl v
předchozí odpovědi. Mou nejoblíbenější
modlitbou je Denní modlitba církve.
Začal jsem se ji pravidelně modlit
v osmnácti letech, kdy jsem dostal svůj
první breviář. U této modlitby mi přijde
zajímavé, že se modlíme slovy žalmů, což
je vlastně slovo Boží. Tzn., že já při
modlitbě zároveň mohu naslouchat tomu,
co ke mě mluví Bůh.
S jáhnem Stanislavem Brožkou
rozmlouvala th
Chrámový sbor
tentokrát v Sepekově
Máš nějaké konkrétní plány?
Zatím ještě nejsem schopen říci, co
mě nejvíce přitahuje. Ve svém životě
jsem mnohokrát zakusil radost z víry a
z živého a osobního setkání s Pánem
Bohem a tuto radost bych chtěl předávat
dál. A samozřejmě všem, bez rozdílu
věku. Je mi však jasné, že se mám ještě
mnoho co učit a budu muset získávat
zkušenosti.
Jaký je tvůj oblíbený světec?
Mezi mé oblíbené světce patří sv.
Stanislav, můj křestní patron. Sv. Ambrož
a sv. Bernard, oba jsou patroni včelařů a
sv. Bernard byl cisterciák. Velmi obdivuji
příklad statečnosti sv. Maxmiliána
Kolbeho a bl. Matky Terezy.
Chrámový sbor táborské a klokotské
farnosti se neomezuje pouze na
účinkování ve svých domovských
farnostech, ale jeho členové rádi přispějí
svým zpěvem k větší cti a slávě Boží i při
farních slavnostech v okolí Tábora.
V rámci této pomoci farnostem v okolí
přijal sbor před nedávnem pozvání
farnosti v Sepekově k účinkování na
dopolední poutní mši sv. v neděli 14. září.
Sbor přijel s úmyslem přispět ke slavnosti
provedením Fibichovy mše Missa brevis.
Bohužel technický stav varhan v kostele
neumožnil tuto krásnou skladbu přednést,
ale nakonec i náhradní kratší skladby
slavnostní ráz mše sv. podpořily.
- 13 -
Ve stejný den odpoledne, po
závěrečném poutním požehnání přednesl
sbor před oltářem a už s vlastními
varhanami několik duchovních skladeb ze
svého bohatého repertoáru. Podle reakce
přítomných farníků i podle dlouhého
potlesku na konci koncertu se dalo soudit,
že koncert se posluchačům líbil.
Je třeba jenom dodat, že sbor během
mše řídila paní Helenka Boučková a závěrečný koncert řídil dirigent Pavel Menhart. Na varhany hrál pan Ladislav Šotek.
Určitě je možné zde i připomenout, že
sbor udělal za vedení dirigenta Pavla
Menharta, profesionálního hudebníka za
posledních několik let velký kus práce. I
ve srovnání s jinými chrámovými sbory,
na příklad v rámci každoročního setkání
českých a rakouských sborů, které se
věnují duchovní hudbě (setkání Musica
Sacra), se snad dá říct, že se sbor
srovnává snad i s těmi velmi dobrými.
Krátké zprávy
Celodiecézní sbírka na bohoslovce vynesla v Táboře 5.000,- Kč, v Sezimově
Ústí 5.000,- Kč, v Pohnání 1.140,- Kč
a v Ratibořských Horách 1.000,- Kč.
Sbírka na opravu varhan v Pohnání
vynesla 20.500,- Kč a dále byly přijaty
dary v hodnotě 1.600,- Kč. Sbírka na
opravu
jižní
stěny
kostela
v Ratibořicích vynesla 15.400,- Kč.
Pán Bůh zaplať za vaše dary.
I v letošním roce probíhá ve farnostech
Tábor a Sezimovo Ústí výuka
náboženství na základních školách.
V sobotu 4. října se konala dětská
diecézní pouť v Pelhřimově. Téma
letošní pouti bylo: „Jakou barvu má
tvé povolání“. Pouť začala v 10.00
hod. putováním dětí městem po 5
stanovištích. Ve 13.30 hod. začala mše
svatá s biskupem Pavlem Posádem a
na závěr pouti děti spojili štóly, které
připravily jednotlivé farnosti.
Na neděli 19. října připadá adorační
den (osadní svátek) ve farnosti
Ratibořské Hory. Program bude
následující:
10.30 – výstav Nejsvětější svátosti
11.00 – modlitba růžence
11.30 – mše sv., litanie a požehnání
Přesto sbor ještě něco potřebuje.
K těm zhruba dvaceti pěti zpěvákům sbor
hledá do všech čtyř hlasových skupin
další posily. Skoro se ani nezdá být
možné, že by se v Táboře a v Klokotech
nenašlo pár nových farníků-zpěváků se
zájmem o aktivní provozování duchovní
hudby. Určitě by byli na pravidelných
zkouškách vždy ve čtvrtek v 18.30 hod
v Emauzích na Klokotech vítáni.
Přijďte si už letos se sborem zazpívat vánoční Rybovku.
Celodiecézní sbírky v říjnu a listopadu:
- 19. října na „Misie“
- 2. listopadu na „Charitu“
Každý pátek od 20.30 hod. se schází
mladí farníci v sokolovně v Táboře na
volejbal. Srdečně zveme všechny
sportovce jakéhokoliv věku.
mb
- 14 -
Bohoslužby v neděli 2. 11. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé:
8.30 Tábor
mše sv. v děkanském kostele
10.30 Sezimovo Ústí mše sv. ve farním kostele
15.00 Tábor
pobožnost na novém hřbitově
15.00 Čelkovice
pobožnost na hřbitově
16.00 Čekanice
pobožnost na hřbitově
16.00 Horky
pobožnost na hřbitově
18.00 kostel sv. Filipa a Jakuba – mše sv. s modlitbami za zemřelé
Bohoslužby kolem dne Vzpomínky na všechny věrné zemřelé:
neděle 2.11. 11.30 Pohnání – kaple na hřbitově – mše svatá + hřbitov
pondělí 3.11. 15.15 Ratibořice – mše svatá + hřbitov
úterý 4.11. 15.15 Ratibořské Hory – mše svatá + hřbitov
Bohoslužby o Všech svatých a o Vzpomínce na všechny věrné zemřelé:
Sobota 1. 11. 2008:
08:15
10:00
12:00
16:00
Chotoviny
Borotín
Střezimíř
Mezno
mše svatá + bohoslužba na hřbitově u kostela
mše svatá + bohoslužba na hřbitově
mše svatá + bohoslužba na hřbitově u kostela
ekumenická bohoslužba ve hřbitovní kapli a na hřbitově
Neděle 2. 11. 2008:
08:15 Chotoviny mše svatá + bohoslužba na obecním hřbitově
11:00 Hlasivo
mše svatá v hřbitovní kapli + bohoslužba na hřbitově
16:30 Hoštice
mše svatá + bohoslužba na hřbitově
Sobota 8. 11. 2008:
15:00 Kostelec
mše svatá + bohoslužba na hřbitově
☺ Prosím vás, sousede, kolik tak kilo
švestek sklidíte tady z tohoto velikého
stromu?“ „To je různé, většinou to
závisí na počtu dětí tady v okolí.“
☺ Jeden šofér říká druhému: „Ty, proč
nemáš tachometr?“ „A na co?“ „Já bez
tachometru těžko vím, jakou jedu
rychlostí. A ty to poznáš jak?“ „No já
to mám přesně zjištěné. Při čtyřicítce
se mi klepou světla, při šedesátce mi
hrkají blatníky, při osmdesátce se třese
celé auto a při stovce mi drkotají i
zuby.“
☺ Inzeráty psané pod lavicí:
Prosím Jardu Pšeničku, abi mi
dosvjedčil, že sem si vo prázdninách
zvopakoval na táboře českou
mluvnicy. Paní učitelka mi nevjeří.
Źádám školáky devítiletek v našem
okrese, aby se připojili k mému
názoru, že 7 krát 9 je 65. Jinak mi
hrozí koule z matematiky.
Milovníci míčových her. Beru na
sebe za mírný poplatek rozbitá okna.
Tatínek je majitelem sklenářství.
☺ Jedna firma dostala od zákazníka
následující dopis. „Už před třemi lety
jsem vám napsal, že jsem zemřel.
Přestaňte mi konečně posílat své
upomínky!!!“
☺ „Co děláte doma před jídlem?“ ptá se
učitelka náboženství. „Myjeme si
ruce,“ říkají děti. „To také, ale co je
důležitější, co říká tatínek?“ „To už je
zase špenát?“
☺ Před synagogou stojí žebrák. Šábes,
sluha synagogy, ho odhání: „Mazej
pryč, včera jsem tě viděl žebrat před
katolickým kostelem. Co jsi vlastně
zač? Křesťan nebo Žid?“ „Jsem
pravověrný Žid, ale v téhle těžké době
se z jednoho náboženství nedá vyžít...“
☺ Nesnadný život kazatele: Když mluví
déle než dvacet minut, lidé odcházejí;
káže-li kratší dobu, říkají o něm, že se
nepřipravuje. Mluví-li nahlas, křičí;
mluví-li normálně, lidé ho neslyší.
Chodí-li na návštěvy, není nikdy
doma; je-li vždy doma k dosažení,
nenavštěvuje lidi. Prosí-li o dary, je na
peníze; neprosí-li, je povýšený. Má-li
při pastoračním rozhovoru čas,
zdržuje; zkrátí-li hovor, odbývá lidi.
Začíná-li mši svatou přesně, jdou mu
hodinky napřed; začne-li později,
zdržuje lidi. Opravuje-li kostel,
vyhazuje peníze; neopravuje-li jej,
nechává všechno zpustnout. Je-li
mladý, chybí mu zkušenost; je-li starý,
měl by jít do důchodu. Dokud je živ,
vědí všichni všechno lépe; když zemře,
není kdo by ho nahradil.
☺ Pater Eustachius jde do kostela a
cestou potká kominíka, ten ho
pozdraví: „Dobrý den, pane kolego.“
Pater přemýšlí, jak na to ten kominík
přišel. „Jsme přece oba dva v černém,
že ano,“ řekne tedy řemeslník. „To je
pravda,“ říká duchovní. „Jenomže já
jsem vysvěcený a vy jste jenom
vyuzený!“
Farní zpravodaj Tábora a okolí
vydávají římskokatolické farnosti
uvedené v hlavičce.
Redakce: Tábor, Děkanská 305,
tel. 381 253 824 - vede Petr Svoboda.
e-mail: [email protected]
Farní zpravodaj na internetu:
www.sezusti.webzdarma.cz/zpravodaj
Náklad 500 výtisků.
Bezplatné.