SOCIOLOGIE

SOCIOLOGIE
Název vznikl spojením latinského societas – společnost a řeckého logos – slovo. Sociologie je
tedy vědou o společnosti.
Vysvětluje jevy, které ve společnosti vidíme, které se v ní dějí. Jak společnost funguje, proč
tak funguje.
Zabývá se jak chováním jedince, tak také (a to především) řeší to, co se děje ve skupině,
komunitě, obci a celé společnosti.
Sociologie je vědou empirickou – vychází z nezaujatého, objektivního pozorování dostatečně
velkých vzorků reality. Sbírá data a vyslovuje na základě nich soudy.
Sociologie je vědou také proto, že jsou sociologové, studenti sociologie, katedry a ústavy,
kongresy, časopisy, učebnice, slovníky a vše, co patří k provozu a fungování řádné vědy.
Sociologická imaginace
Základní východisko sociologie, způsob myšlení. Označujeme takto „talent“, jenž nám
umožní vidět souvislost mezi naší osobní zkušeností a širším sociálním a historickým
kontextem. Nepropadáme tedy vidění světa, které je dáno naší omezenou zkušeností nebo
předsudky („všichni cikáni kradou“), ale máme nad společenských děním nadhled a
nenecháme se oklamat tím, jak věci na první pohled vypadají.
Klasickým příkladem sociologické imaginace je „pití kávy“. Nejdříve se můžeme zamyslet
nad tím, že káva není jenom nápoj, který doplňuje zásobu tekutin v těle jedince. Jako součást
našich každodenních rituálů má pití kávy symbolickou hodnotu (samotný rituál pití kávy je
mnohem důležitější než samotná konzumace. Když se dva lidi domluví, že půjdou na kávu,
jde jim spíše o to, aby se sešli, než o to, že budou pít.). Z druhé strany je káva drogou – u nás
společensky tolerovanou, v jiných společnostech však ne. Za třetí káva vstupuje do složitých
společenských a ekonomických vztahů (výroba, transport, distribuce, spotřeba).
Přijatelnou definicí sociologie tedy může být např. definice J. Jandourka (Úvod do
sociologie): Sociologie je samostatná vědní disciplína, jež se pokouší pomocí analytických
metod a empirických technik zkoumat struktury, funkce a souvislosti vývoje společnosti
a navrhovat o nich teorie.
Paradigma
Slovo paradigma je řeckého původu a znamená vzor. Z hlediska sociologie hovoříme o tzv.
multiparadigmatické vědě:
Faktualistické paradigma – předpokládá, že existují nějaké skutečnosti, které jsou vůči jedinci
vnější. Hovoříme o sociálních faktech, která můžeme objektivně zkoumat, jako kdyby to byly
věci. Toto paradigma se soustřeďuje především na velké sociální struktury a instituce a také
na jejich dopad na myšlení a jednání jednotlivců. V současnosti jsou metodami zkoumání,
které pomohou nalézt odpovědi na kladené otázky, především dotazníky, interview a
historicko-srovnávací metoda.
Behaviorální paradigma – považuje za východisko a základní danost pozorovatelné chování
jedinců v sociálním kontextu. Tento přístup se věnuje zvláště zkoumání toho, jak je
vyvoláváno žádoucí jednání pomocí odměny a trestu. Metodou bývá experiment.
Definiční paradigma – si všímá toho, jak lidé definují situaci. Upřednostňuje definování
situace před skutečným stavem věcí. Použitými metodami bývá nejen dotazování, ale hlavně
pozorování.
Počátky sociologie, otcové sociologie
Auguste Comte
Auguste Comte francouzský matematik, společenský reformátor a
originální myslitel, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů
sociologie.
POZITIVISMUS - způsob myšlení, který se chce vyhnout
spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých
ověřitelných faktů
Klasifikace věd podle míry abstrakce
Comte rozděluje vědy na procesy anorganických a organických
těles, přičemž na začátku všeho jsou zákony matematiky.
Anorganické jevy dělí dále na obecné procesy v kosmu
(astronomie) a anorganické procesy na zemi (fyzika, chemie). Organické jevy rozděluje na ty,
které probíhají v individuu (biologie, jejíž součástí je i psychologie) a ty, které probíhají v
celém druhu (sociologie).
Zákon tří stádií
Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Hlavním cílem jeho učení
byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Zákonem tří stádií dokládá v
prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu
pak nabízí svou vizi ideálního společenského zřízení.
1. Stadium teologické neboli fiktivní
Člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní povahy věcí. Věří, že za každým
procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách: animismus, polyteismus a
monoteismus.
2. Stadium metafyzické neboli abstraktní
I zde hledá člověk absolutní poznání, ale nezkoumá již nadpřirozené síly, nýbrž abstraktní
pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních
jevů.
3. Stadium vědecké neboli pozitivní
Člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné. Snaží se tedy pozorováním a
rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech, s cílem podřídit je jedinému
všeobecnému faktu.
Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by měla nastat podle Comta ideální forma
společenského zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, řízený vědci,
odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro celek.
Comte tak do filosofie dějin zahrnuje vznik své vlastní doktríny. Dějiny směřují k
pozitivnímu stadiu. To bude spočívat v poznání univerzálních zákonů na základě pozorování
faktů. Na základě těchto zákonů bude pak možno řídit běh společnosti.
Sociologie
Comte je zakladatelem sociologie. Vidí ji jako filosofii dějin, které procházejí již zmíněnými
třemi stadii. Neodráží se v ní jen státní, právní a společenský vývoj (jak říká Hegel), ale i
vývoj umění, náboženství, vědy a filosofie. Sociologii rozděluje Comte na dvě části: teorii
přirozeného uspořádání (společenská statika), jejíž jádrem je uvažování o institucích, které
zajišťují rovnováhu společnosti. Za ty Comte považuje náboženství, rodinu a stát, které
odpovídají třem základním mozkovým funkcím cítění (rodina), jednání (stát) a intelektu
(církev). Druhou částí Comtovy sociologie je a nauka o pokroku (společenská dynamika),
jejímž jádrem je zákon tří stádií.
Obecně řečeno Comte dal sociologii jméno a program (řídit společnost na základě poznání
jejích zákonitostí). Ačkoliv je jeho dílo jistě významné a inspirativní, do pozdějších dob se
zachoval hlavně název oboru. Schopnost sociologie fungovat jako stabilizátor společenského
řádu na základě poznání zákonů fungování společnosti byla v dílech jeho nástupců
zpochybněna. Mimo jiné i proto, že mnozí sociologové vůbec nesouhlasili s myšlenkou, že
takové zákony existují. Povaha Comtovy sociologie je snadněji pochopitelná uvážíme-li, že se
snažil, jako mnozí zakladatelé společenských věd v 19. století, vytvořit sociologii po vzoru
přírodních věd, resp. fyziky.
Émile Durkheim
významný francouzský sociolog. Je řazen mezi tzv. otce
zakladatele moderní sociologie. Durkheim založil v roce 1895
první katedru sociologie v Evropě a v roce 1896 také jeden z
prvních odborných sociologických časopisů.
Jeho pohled je objektivistický; předmětem zájmu sociologie jsou
dle něj sociální fakta, která lze zkoumat jako věci. Základními
dvěma rysy sociálního faktu, jež Durkheim načrtl ve svém díle
Pravidla sociologické metody, je:
* jeho situovanost mimo individuum
* jeho donucovací ráz ve vztahu k jedinci
Ústředními obecnými tématy Durkheimovy sociologie jsou
například věda, morálka a pedagogika. Jeho konkrétní úvahy se
týkají dělby práce, sebevraždy (kolektivní vědomí), problému normálního a patologického,
náboženství atd.
Koncept sociálního faktu
Sociální fakty mají být zkoumány jako věci, což znamená, že musí být zkoumány empiricky,
ne filozoficky (myšlenky mohou být poznány introspekcí, tedy filozoficky, ale věci nemohou
být poznány pouhou mentální aktivitou, je třeba k tomu dat mimo mysl). Aby odlišil
sociologii od psychologie, která také byla empirická, tvrdil, že sociální fakty jsou vnější a
vytvářejí tlak na aktéra (psychologie zkoumá vnitřní fakta). Durkheim tak, kromě ustavení
obsahu sociologie, oddělil sociologii od dalších věd, zkoumajících člověka.
Dělba práce ve společnosti
Durkheim založil svou analýzu dělby práce na rozlišení dvou ideálních typů společností. V
tradiční společnosti je nediferencovaná sociální struktura a je charakteristická mechanickou
solidaritou. Moderní společnost má velkou dělbu práce a je pro ni charakteristická organická
solidarita
Vznikl také koncept anomie jako pokles společné morálky. Anomie je stav, kdy jedinci
nemají jasná morální pravidla o tom, co je a co není dobré chování
Sebevražda
Sebevražda může být: fatalistická, egoistická, altruistická, anomická – v důsledku porušení
sociální rovnováhy
Náboženství
Durkheim studoval náboženství australského kmene Arunta, protože se jednalo o primitivní
kmen, kde mohl poznat fungování náboženství v nahotě, což mohlo odhalit fungování
náboženství v moderní době. V daném kmenu se náboženství rovnalo Durkheimovu
kolektivnímu vědomí – všezahrnující morálka. Jak se společnost vyvíjí, proměňuje se
náboženství v pouhou kolektivní reprezentací a jeho roli nahrazují například právo a věda. Na
otázku: odkud pochází náboženství? odpověděl, že od společnosti. Společnost skrze jedince
definuje některé jevy jako posvátné a zbylé definuje jako profánní, světské, každodenní.
Povýšení některých aspektů společnosti na posvátné ale není dostačující. Musí být také
vyvinut systém náboženské víry (reprezentace, které vyjadřují povahu posvátného a vztah k
světskému), soubor rituálů (jak se má člově kchovat u posvátných objektů) a církev nebo
zahrnující morální komunitu. Náboženství je unifikovaný soubor věr a praktik, které spojují
do jednotné morální komunity zvané Církev ty, kdo jsou stoupenci. Durkheim chtěl ukázat,
zda je klan (rod) zdrojem totemismu; pak mohl pokládat svou otázku za zodpovězenou.
Totem se stal posvátný proto, že se stal symbolem komunity, jejíž hodnoty a ideály
reprezentuje. Společnost tak zbožšťuje sama sebe. Ukázal tedy, že kolektivní vědomí je
zdrojem náboženství. Ohledně vztahu moderní společnosti a náboženství byl přesvědčen, že
role náboženství upadá. Moderní společnosti ale musejí upevňovat svou solidaritu v rituálech,
jež potvrzují jejich hodnoty (svoboda, rovnost a spolupráce) – potenciál pro občanské
náboženství.
Karel Marx
Německý myslitel, politik a teoretik komunismu. Společně s
Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické
pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve
společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými
a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní,
komunistické společnosti.
Jeho vědecký i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek – marxismu – vyšla celá řadu
směrů v levé části politického spektra. Ovlivnil i myslitele takzvané frankfurtské školy (viz
níže).
Marxova filozofie dějin je založena na Hegelově dialektice, jde tedy o princip věčného
konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Marx označil konflikt různých
společenských tříd. Ten vrcholí revolučním přetvořením společnosti. Tím konflikt nabývá
jiné, vyšší podoby. Tak byl ve středověku konflikt mezi buržoazií a šlechtou nahrazen
moderním konfliktem proletariátu a buržoazie. Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným
rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Jejím hlavním
pilířem je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které je právě příčinou
nekonečného konfliktu.
Marx zastával koncepci tří období, prvobytně pospolné společnosti, třídní společnosti a
beztřídní, komunistické společnosti.
Citát: Pouze svržením kapitalistů, odstraněním soukromého vlastnictví a zavedením společného vlastnictví
výrobních prostředků pomocí počáteční diktatury proletariátu lze dosáhnout hospodářské spravedlnosti.
Max Weber
Německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie.
Jeho sociologické úvahy se věnují např. náboženství, moci či
byrokracii.
Weber je často považován za zakladatele moderní sociologie,
neboť:
- předložil ucelenou filosofii sociální vědy vymezující
systematický rámec sociologického přístupu a stanovující
základní problémy sociologie;
- na základě empirického zkoumání moderní společnosti
identifikoval řadu klíčových témat, která se stala ústředními tématy dalších sociologických
diskusí;
- v nejrůznějších tematických oblastech zachytil základní charakteristiky moderní industriální
společnosti (např. úvahy o byrokracii, odkouzlení).
Teorie moci
Dle Webera mít moc znamená mít možnost přimět někoho, aby něco udělal proti vlastní vůli.
Weber zavádí pojem panství, kterým rozumí moc založenou na pocitu závaznosti vůči
autoritě.
Teorie byrokracie
Weber se zabývá byrokracií jako racionálním způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje
ji jako ideální typ, který odlišuje od jiných (předchozích) typů správy.
Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou:
* rozhodování dle obecných a neosobních pravidel
* stanovení pevných kompetencí jednotlivých úředníků
* hierarchická struktura rozhodování
* odborně školený personál, který je vzhledem k organizaci v zaměstnaneckém poměru
Další představitelé: Michel Foucault, Jürgen Habermas
Česká sociologie
T. G. Masaryk
-
-
praktický, pragmatický, teorii spojoval s praktickou politikou
není tvůrcem sociolog. teorie, uvažuje jen o jednotlivých jevech
(náboženství,
nacionalismus, sebevražda, ideologie, krize
společnosti)
důležité téma: společnost je v krizi (diskutované téma především
ve 20.l. 20.st.), proč jsme v ní a jak z ní ven: jde o krizi
náboženskou, hospodářskou i národní, společné je to, že lidé
nežijí v pravdě, důležité je proto myslet racionálně, i víra musí být v souladu s poznáním
(X katolicismus), teprve až to zvládne jedinec, dosáhne toho i
společnost (od jednotlivce ke společnosti)
Inocenc Arnošt Bláha
-
-
znám v mezinárodním kontextu (zejména ve 20. a 30. letech minulého
století)
- odjel do Francie a v Paříži se stal žákem Emila Durkheima
- zabýval se sociologií města, venkova, prostituce a alkoholismu
založil katedru sociologie v Brně
Emanuel Chalupný
Jako žák T. G. Masaryka pokračoval v rozvíjení sociologie – vědy,
jejíž základy Masaryk u nás spoluvytvářel. Výsledkem jeho
celoživotního úsilí bylo čtrnáct svazků systematické Sociologie,
věnovaných jednotlivým aspektům této vědy. Je to dosud
nejrozsáhlejší dílo z tohoto oboru u nás. Dostalo se mu uznání i v
zahraničí překladem některých jeho částí. Významná je jeho činnost
jak vědecká, tak organizační. Byl jedním ze zakladatelů
Sociologického ústavu, posledním předsedou Masarykovy sociologické společnosti až do
jejího zrušení v roce 1939 a hlavním vydavatelem (spolu s I. A. Bláhou a J. L. Fischerem)
Sociologické revue.
Moderní česká sociologie: postupně vzniká až v 60.l. 20.st., po roce 48 je totiž komunisty
systematicky potírána (uzavření vysokoškolské výuky, odstranění učitelů a sociologů z akad.
půdy apod.) – označena za „buržoazní pavědu“
Jan Keller
V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor sociologie na
Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 působí jako
profesor sociologie na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.
Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie
organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské
souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Publikuje články
věnované těmto tématům a také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem
řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a ekologie.
V poslední době se zapojil do kampaně proti plánům na stavbu americké vojenské základny v
ČR, jakožto součásti plánovaného systému protiraketové obrany
USA.
Miloslav Petrusek
Po revoluci byl Petrusek v roce 1990 habilitován docentem pro obor
sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a mj.
také zvolen předsedou Masarykovy československé sociologické
společnosti.
Zabývá se sociologií soudobých společností a sociologií literatury.
Sociologie 20. století
Shrnout stručně představitele a témata sociologie v právě uplynulém století není možné bez
velkého zjednodušení. Tak tedy:
a) FRANKFURTSKÁ ŠKOLA – kritická teorie
Takzvaná frankfurtská škola je typickou ukázkou toho, jak sociální a historické okolnosti
ovlivňují styl sociologického uvažování. Škola pojmenována po německém městě Frankfurt
nad Mohanem.
Myšlenky kritické školy
Od počátku století se marxistická teorie vyvíjela nezávisle na hlavním proudu sociologického
myšlení. Právě Frankfurt byl výjimkou. Pro marxistickou teorii zde rozvíjenou se také ujal
název kritická škola. S kritikou to její představitelé mysleli vážně, takže začali s kritikou
marxistických teorií, především ekonomického determinismu. Kolem roku 1930 se proto
pozornost badatelů přesouvá od ekonomických otázek výrazně k zájmu o kulturu, protože v ní
rozeznali jednu z hybných sil moderního kapitalismu. Dalším cílem kritiky byl tehdy
rozšířený pozitivismus a představa vědy jako hodnotově neutrálního přístupu.
Představitelé:
Herbert Marcuse
Jürgen Habermas
Erich Fromm
Kritika kritické školy
Teorie kritické školy jsou mnohdy podávány takovým způsobem, že jsou širšímu publiku
zcela nepřístupné. Zabývají se odtažitými a ezoterickými tématy místo toho, aby se zabývali
každodennostmi. Některá témata škola zkoumala bez ohledu na historický kontext (nacismus,
antisemitismus). Málo pozornosti věnovala ekonomice.
Přes tyto výhrady je možné ale konstatovat, že tato škola ovlivnila nejen světovou sociologii,
ale pokračuje dodnes zkoumáním toho, co považuje za důležitá témata v současné společnosti
– proměny struktur v západní společnosti, socializace v rodině, kulturní průmysl, média,
demokracie…
b) INTERPRETATIVNÍ SOCIOLOGIE
Toto označení se používá pro sociologické přístupy, které se domnívají, že společnost neleží
před člověkem jako nějaký již hotový fakt, ale že ji lidé musí stále interpretovat. Ptát se na
vnitřní smysl sociální skutečnosti přitom není jen úkolem profesionálních společenských
vědců, ale ve skutečnosti to dělá úplně každý člověk.
Sociologové nemají podle stoupenců interpretativního přístupu vytvářet velké abstraktní
teorie, ale mají vycházet z konkrétních situací a popisovat je.
Do interpretativních přístupů patří:
-
-
-
fenomenologická sociologie – označujeme tak analýzu světa každodennosti
etnometodologie – směr, který se pokouší postihnout každodenní postupy, jimiž se
členové společnosti pokoušejí zvládnout běžné rutinní záležitosti svého jednání.
Zkoumá, zda jedinci používají „common sense“ (zdravý rozum).
sociologie vědění – směry, zabývající se tím, jaká je souvislosti mezi věděním,
vědomím a představami a sociálními strukturami a procesy, v nich toto vědění vzniká.
Jinak řečeno: jak sociální procesy ovlivňují naše poznání a chápání.
konstruktivismus – jedinec se nerodí jako člen společnosti, nýbrž má předem danou
schopnost společenskosti
symbolický interakcionismus – mysl a osobnost nejsou součástí vnitřní výbavy
lidského organismu, ale vyrůstají ze zkušenosti a jsou konstruovány během sociálního
procesu
c) STRUKTURÁLNÍ FUNKCIONALISMUS
Klade důraz na sociální stabilitu. Často byl zaměňován se sociologií jako takovou.
Talcott Parsons – zásadní představitel strukturální funkcionalismu. Ke známým částem jeho
teorie patří především slavné schéma, kterému se říká AGIL.
Robert K. Merton – zabývá se pojmy jako „sociální dysfunkce“ (vše, co je za daného stavu
škodlivé pro další existenci společnosti) a „latentní funkce“ (účinek nějakého sociálního
jednání, jenž nebyl jednajícím ani zamýšlen, ani vnímán, např. spotřeba alkoholu).
d) STUKTURÁLNÍ MARXISMUS
Celá společnost funguje na principu směny. Např. svatba – směna žen, symbolů a statků.
Sociologie 21. století
Vyslovují se domněnky, že se sociologové vyhýbají velkým tématům, jako krize je vnímán
fakt, že sociologie nedokázala předpovědět zhroucení Sovětského svazu a socialismu.
Představitel moderní sociologie je např. Peter L. Berger.
SOCIALIZACE, SOCIÁLNÍ KONTROLA, DEVIACE A
ZLOČIN
Socializace = začleňování jedince do skupiny. Dítě nejdříve komunikuje se svými rodiči a učí
se jednoduchá slova, později si osvojuje další pravidla chování. Příkladem rodičů, hraním her
s vrstevníky a školní docházkou se dítě učí jednání, které od něj společnost očekává.
Hovoříme o tom, že si během tohoto procesu osvojuje normy, hodnoty a sociální role a
mnoho dalších dovedností.
V podmínkách moderní společnosti hovoříme o primární a sekundární socializace. Primární
socializace se děje prostřednictvím těch nejbližších, jako jsou členové rodiny nebo přátelé.
Sekundární socializace probíhá pomocí institucí, jako je škola, podnik, kde pracujeme, nebo
prostředky masové komunikace.
Přestože je člověk od narození – a vlastně po celý život – vystaven tlaku tolika institucí, které
se ho pokoušejí „udržet v řadě“, vždy se najde někdo, jehož chování neodpovídá očekávání.
Za něco takového zpravidla následuje trest, ať už je jím projevená nevole ze strany členů
party, nebo uvržení do vězení. Takovému potrestání říkáme sociální kontrola. Formální
sociální kontrola se děje prostřednictvím pravidel zaznamenaných např. v právních
předpisech. Neformální kontrola spočívá v očekávání, která vůči vám druzí lidé ve
společnosti mají a jež jsou obsažena v nepsaných pravidlech chování, která ale tito lidé
považují za samozřejmě daná. Sociální kontrolou, která hlídá dodržování pravidel, tedy může
být jak Policie ČR, tak bába Kropáčková ze třetího poschodí. ☺
Deviace – způsoby chování, které nejsou konformní vůči normám či hodnotám zastávaných
většinou členů určité skupiny nebo společnosti. Hodnocení toho, co je „deviantní“, bývá
velice různé, protože normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně liší.
Mnohé formy chování, které jsou v určitém kontextu považovány za prestižní, bývají i
v jiném hodnoceny velmi negativně.
Deviantní chování může být jak kladné, tak záporné. Například jestliže je normální učit se
každý den dvě hodiny, deviantním chováním je jak neučení se vůbec, tak i učení se pět hodiny
denně.
Jako zločin označujeme chování, které jde proti právu platnému v dané společnost. V případě
přistižení a usvědčení následuje formální trest.
Běžnou formou trestu je v naší společnosti vězení. Existují však i formy alternativních trestů,
jako jsou veřejně prospěšné práce, pokuta, finanční náhrada.
Extrémní formou trestu je také trest smrti.
Život jako divadlo aneb SOCIÁLNÍ ROLE
Americký sociolog Erving Goffman se domníval, že nástrojem k porozumění sociálnímu
životu může být metafora, kterou můžeme tento život popsat jako divadelní scénu, na které
lidé vstupují do vzájemných interakcí. Dokonce můžeme mluvit o mnoha scénách, protože
lidské jednání je určeno všemi rolemi, které lidé v daném okamžiku hrají. Mají přitom úmysl
ovlivňovat obraz, který o nich mají druzí, a vynutnit si požadované reakce. Zatímco na scéně
hrají lidé formální a stabilizované role, v „zákulisí“ však je dovoleno vše. Příkladem scény a
zákulisí může být třeba jídelna, kde úslužný číšník překládá pokrmy „publiku“, a kuchyně, ve
které panuje chaos. Číšník tak mění svůj výraz podle toho, jak přechází od jedné situace do
druhé.
Vzorec chování, který je vlastní určitému postavení ve společnosti, nazýváme rolí. Role bývá
někdy definována jako očekávané jednání. Pro zastávání určité role musí mít jedinec rolovou
dispozici, tedy předpoklady nebo osobní sklony k jejímu zvládnutí.
V dnešní společnosti hrajeme stále více rolí. Jestliže se někdo od očekávaného chování
distancuje, hovoříme o rolové distanci. Např. budeme-li pozorovat starší dítě na kolotoči,
bude pravděpodobně dávat najevo okázalým způsobem, že je na takovou infantilní zábavu již
staré.
Role má sice ve společnosti lidem do značné míry usnadnit život, někdy je tomu však naopak.
Pokud je aktér zaměstnán tolika rolemi, že není schopen přiměřeně dostát všem povinnostem,
takže často trpí stresem a neschopností jednat, jde o rolové přetížení. Typickým příkladem je
třeba zaměstnaná matka.
Silné očekávání vycházející ze strany partnera (osoby, skupiny) nebo přetížení nositele role
protikladnými očekáváními, která nositel nemůže naplnit, nazýváme rolový tlak.
Křížení rolí je pojem, který označuje přenesení vzorce chování z jedné role na jinou, takže
vzniká nová role. (Duchovní se stane psychoterapeutem, voják z povolání vychovává své děti
vojenským způsobem.)
Často člověk ani nemůže splnit všechna očekávání vyplývající z rolí, které současně zastává,
takže dochází ke konfliktu rolí. (Otec má být podle představ manželky co nejvíce doma se
svými dětmi, ale zároveň má zajistit prostředky pro obživu rodiny.)
ŽIVOTNÍ CYKLUS
Za normálních okolností prochází život lidského jedince životním cyklem. Tímto pojmem se
myslí fáze a přechody, kterými musí jedince projít během svého života. Jedná se o důležité
body socializačního procesu.
Moderní život komplikuje vytváření přehledného schématu životního cyklu. Proto toto
schéma někdy působí jako čirá abstrakce. Prodloužila se průměrná délka života a změnily se
pracovní podmínky, takže došlo mnohdy ke změně chování považovaného pro určitý věk za
typické (např. první sexuální zkušenost). Mizí také následnost nejdříve studium, potom práce,
protože mnoho studentů zastává pracovní pozice už během studia. Přesto si rozdělíme životní
cyklus na dětství, mládí, mladou dospělost, zralou dospělost a stáří.
Dětství
Dětství je prvním úsekem sociálního vývoje člověka. Začíná narozením a končí podle
tradičního pojetí v sedmém (právně ovšem až ve čtrnáctém) roce života. Ve všech kulturách je
to období domácí výchovy a primární socializace, kdy jsou dítěti zprostředkovávány normy,
hodnoty, jazyk, vzorce chování a základní dovednosti. Právě tehdy se utváří základní
struktura osobnosti.
Společnost vytváří pro dítě zvláštní podmínky odlišné od světa dospělých, jako je v moderní
euroamerické společnosti zákaz práce nebo absence trestní a právní odpovědnosti. Za to je na
dítě uvalena povinnost školní docházky.
Fázi dětství lze ještě dále členit. V prvním období dítě rozvíjí důvěru v sebe samo, k rodičům
a ke světu. Jeho prostředím je především rodina. Pak přichází stav tzv. rané dětství, ve kterém
dítě rozvíjí svůj smysl pro sebekontrolu. Poté asi tak od čtvrtého do pátého roku se dítě učí
cílevědomým aktivitám. Od šestého roku do puberty se pro dítě mění prostředí, protože se
objevuje vliv vrstevníků a školy.
Mládí
Jako mládí označujeme fázi životního cyklu mezi dětství a dospělostí. Pro ni je
charakteristické dokončování fyzických změn organismu započatých v pubertě. V období
adolescence je tato fáze přípravou na převzetí role dospělého, odpoutáváním od primární
rodiny, hledáním hodnotové orientace, hledáním autorit a konkrétnější přípravou na budoucí
povolání. Biologicky je jedinec připraven k sexuálním životu a k reprodukci, ne však
psychicky a téměř nikdy ne sociálně. Adolescent musí řešit krize vyplývající z potřeby
budovat vlastní identitu a zároveň příliš nevybočovat z řady. Velmi významné je tu prostředí
party vrstevníků a dalších skupin. Časově se mládí obtížně vymezuje, koncem může být vstup
do zaměstnání, založení rodiny, ukončení studia.
Dospělost
Dospělost je fáze charakterizovaná v ideálním případě biologickou zralostí, relativní
psychickou ustáleností, osvojením sociálních rolí a schopností převzít zodpovědnost za život
svůj i svěřených osob. Přechod od mládí k dospělosti je pozvolný. Dnes se stále více
vymezuje fáze mladých dospělých, kteří využívají studia, cestování nebo prozatímní práce
k oddálení úplné produktivní dospělosti.
Mezi 30. – 45. rokem dosahuje jedinec většinou vrcholu svých fyzických, duševních a
profesních sil.
To, čemu se říká „krize středního věku“, souvisí např. s nenaplněnými profesními ambicemi,
zklamaným očekáváním v partnerském životě a také prvními příznaky ubývání fyzických a
duševním sil.
Stáří
Fáze životního cyklu nazývaná stáří nastává většinou po skončení ekonomické činnosti a je
doprovázena fyzickými a duševními změnami. Nedá se vymezit pouze věkem, protože
individuální rozdíly mezi jedinci jsou velké. Obecně se uvádí, že stáří znamená sníženou
schopnost adaptace, narůstající sociální izolovanost danou postupným ztrácením rodinných
příslušníků, přátel a spolupracovníků a odchodem dětí z primární rodiny. Ve stáří se obvykle
zmenšuje okruh zájmů.
Zatímco příchod stáří po biologické stránce může být velmi pozvolný, jasnou hranicí je v naší
společnosti hranice sociální, kterou je věk, kdy člověk odchází do důchodu. Je to umělá
hranice, ale má konkrétní společenské a psychologické důsledky, protože často znamená
ztrátu statusu, zmenšení příjmu, snížení životního standardu, ztrátu pracovní rutiny, snížení
respektu a konec kontaktů s kolegy.
Smrt
Moderní společnost ztratila některé nástroje, představy a rituály, kterými se člověk s koncem
své individuální existence vyrovnával dříve. Dnes už se mnoho lidí nemůže utěšit vizí „onoho
světa“ nebo nového zrození. Přes hrozby potenciálního zavržení v pekle měli lidé
v náboženské společnosti stále ještě pocit další životní šance. Nyní jim vlastně zbývá jenom
to, nějak se s faktem konečnosti smířit a obklopit umírajícího takovým prostředím, aby jeho
konec byl důstojný a klidný.
Skutečností zůstává, že se lidé se smrtí vyrovnávají těžko, a dávají proto mnohdy přednost
vytěsňování představy o smrti. Příznakem toho je i kult mládí a věčné krásy, který je jedním
z velkých témat kosmetického a módního byznysu.
Sociální skupiny a organizace
Nejsme ani izolovaní jedinci, ani nežijeme pouze jako členové nějaké obrovské anonymní
společnosti. Všichni jsme příslušníky nesčetného množství skupin. Skupinou rozumíme
množství jedinců od dvou až k velkým celkům. Vztahy ve skupině jsou přitom pravidelné a
trvají delší dobu. Tím se sociální skupina liší od nahodilé shromáždění, např. skupiny
cestujících v autobuse.
Důležitou známkou skupiny je pocit „my“, tedy jakési skupinové vědomí, které příslušníky
odlišuje od nečlenů. K dalším dodatečným znakům patří např. společný cíl, skupinové normy,
vytváření skupinových rolí a struktur.
Míra intimity vztahů ve skupině je různá. O malé skupině hovoříme tam, kde mají členové
ještě bezprostřední kontakty, znají se osobně (skautský oddíl, třída, pracovníci na dílně). To ji
odlišuje od velkých společností a institucí.
Někdy se označení sociální skupina používá i pro určitou kategorii jedinců (studenti,
katolíci…), kteří se mezi sebou sice neznají, ale očekáváme u nich, že za jistých okolností
budou reagovat podobně.
Skupina primární a sekundární
Skupina je držena pohromadě instrumentálními a citovými pouty.
CITOVÁ POUTA jsou naším osobním vztahem ke členům skupiny, protože členství ve
skupině nám dává pocit bezpečí, důvěrnosti a osobní důstojnosti.
INSTRUMENTÁLNÍ POUTA vznikají tehdy, když ve skupině chceme dosáhnout společného
cíle. Za určitých okolností jsme schopni spolupracovat i s lidmi, vůči kterým pociťujeme
antipatii, nebo dokonce nepřátelství. Příkladem takové činnosti může být např. tým, který
usiluje o vítězství ve volbách.
Citová a instrumentální pouta jsou základem rozdělní skupin na primární a sekundární. Jako
primární skupinu označujeme takovou skupinu, jejíž členové jsou vůči sobě v častých,
relativně intimních, přímých a převážně emočně určených osobních vztazích. Tak tomu bývá
např. v rodině, přátelských svazcích nebo mezi sousedy. Členové primární skupiny se
vzájemně silně ovlivňují, a proto se u nich vytvářejí podobné postoje, hodnotové představy a
normy.
Oproti tomu sekundární skupina je taková, jejíž členové jsou vůči sobě v relativně neosobních
a málo emočně určených vztazích. To je právě skupina, která je charakteristická racionální
organizací a zaměřením na společný cíl. Někdy se místo označení sekundární skupina mluví o
organizacích nebo spolcích.
In-group, out-group a referenční skupina
Referenční skupinou označujeme takovou, ke které se jedinec či skupina jedinců vztahuje.
Podle toho, co se v této skupině považuje za správné a obvyklé, potom poměřujeme své
vlastní jednání. Můžeme tu hovořit o normativní a komparativní funkci. Klasickým příkladem
je parta vrstevníků.
In-group skupina je taková, ke které cítí jedinec příslušnost a s níž se identifikuje. Její členové
jsou spojeni silným pocitem sounáležitosti a vymezují se vůči jiným skupinám. Out-group
skupina je skupina, od které se příslušníci jiné skupiny distancují. Může být považována za
jakousi negativní referenční skupinu, protože stojí v protikladu ke skupině, se kterou se
jedinec ztotožňuje.
Skupiny velké a malé
Někdy se jako nejmenší skupina uvádí tzv. dyáda, tedy dvoučlenné společenství.
Tryáda (skupina tří) už umožňuje vytvářet koalice nebo volit prostředníka mezi dvěma.
Od jakého počtu členů začneme hovořit o skupině je však věcí dohody. Často se uvádí, že
ideální skupinou je pětice. V případném hlasování je tu lichý počet členů. Pětičlenná skupina
je dost malá na to, aby členové mohli vnímat druhé, a dost velká na to, aby mohli svobodně
vyjadřovat své názory a pocity.
Zkoumáním vztahů ve skupině se zabývá sociometrie – metoda měření a prezentace
sociálních vztahů ve skupině. Při sociologickém výzkumu jsou členové skupiny dotazováni,
které členy skupiny mají nejraději a které nemají vůbec rádi, kterým by dali přednost jako
partnerům v určitých situacích (práce, dovolená, bydlení…) atd.
Vůdce
V každé skupině se nakonec objeví někdo, kdo převezme formálně nebo neformálně roli
vůdce. Vůdcem je osoba, která má moc, řídí důležité aktivity ve skupině a je jí přiznáván
vysoký status.
Expresivní vůdce má převahu v emoční sféře, zaměřuje se na vzbuzování dobrého dojmu a je
ve skupině oblíben. Tím může přispívat ke zmírňování konfliktů ve skupině. Příkladem
takového vůdcovství je např. milující matka.
Instrumentální vůdce se zaměřuje na výkon a ovládá nástroje potřebné ke zvládání společných
úkolů. Může a má udílet pokyny a rady. Podstatná je jeho schopnost řešit daný úkol.
Příkladem je třeba přísný a pečlivý otec.
Přirozený vůdce je osoba, která svou energií a iniciativou ovlivňuje skupinu, ale nemusí nutně
zastávat nějakou oficiální funkci.
Sociometrický vůdce je pak osobou, která v sociometrickém testu vyjde jako ta, ke které se
většina testovaných hlásí.
Organizace
Často se zaměňují dva pojmy, a to instituce a organizace. Instituce je způsob, jak se věci
dělají, způsob řešení problémů. Organizace je tvořena konkrétními lidmi. Institucemi jsou
např. rodičovství, bankovnictví, soudnictví nebo přátelství. Jedná se vzorce chování „jak na
to“. Organizace má členství a členy. Takže školství je instituce, zatímco univerzita je
organizace.
Skupiny založené za účelem dosahování specifických cílů nazýváme formální organizce.
Typy formálních organizací
a) dobrovolné – lidé do nich vstupují a opouštějí je dobrovolně. Např. skauting,
sportovní klub.
b) donucovací – členem se člověk stává proti své vůli. Např. armáda, psychiatrie, vězení.
Je zde pokus o jakousi resocializaci.
c) utilitární – patří sem školy, odbory, úřady, firmy. Jejich charakter se nachází kdesi
mezi dobrovolnou a donucovací organizací. I když např. studium na univerzitě není
povinné, i v případě vysoké školy patří, že když už jste jednou dobrovolně uvnitř,
bude vás organizace nutit dělat celou řadu věcí, které se vám nebudou líbit, ale
nebudete mít šanci s tím něco udělat.
Byrokracie
= uspořádání osob a funkcí v organizaci do nějakého hierarchického systému nadřízenosti a
podřízenosti. Klasickou analýzou byrokracie se zabýval M. Weber.
SPOLEČNOST A JEJÍ VRSTVY
Použijeme-li metaforu převzatou z geologie, můžeme při pohledu na společnost hovořit o
sociálních vrstvách (stratách) či vrstvení (stratifikaci). Označujeme tak nerovnost mezi
různými skupinami lidí. Stratifikace postihuje hierarchické uspořádání sociálního systému.
Otroctví
Otroctví je typem závislosti, při kterém je jedna osoba majetkem osoby jiné.
Kasty
Kastou rozumíme zvláštní ostře ohraničenou sociální vrstvu, jejímž příslušníkem se jedinec
stává na základě svého původu, tj. narozením.
Stav
Jako stavy označujeme skupiny sobě přibližně rovných jedinců, které vznikly především
v monarchii. Byly charakteristické snahou o kolektivní obranu svých práv, privilegií a zájmů.
Třídy
Moderní společnost přinesla pojem třída. Když se podíváme na tradiční přístupy ke zkoumání
tříd, je jim přes všechny rozdíly společné, že kapitalistickou společnost vidí jako společnost
nerovnosti, jež je organizována shora dolů – od relativně malých skupin na vrcholu až po
velkou masu lidí dole.
Z hlediska marxistického je základem rozdělní do tříd vlastnictví výrobních prostředků.
Motorem dějin je potom třídní boj.
Sociální mobilita
= pohyb ve společnosti nahoru a dolů. Pokud jde o faktory, které vedou společensky
„nahoru“, tak jimi bývají třeba kvalifikace, povolání, manželství a štěstí. Sestup bývá
zapříčiněn takovými faktory jako je nemoc, společenská krize, nedostatek kvalifikace, vlastní
neschopnost.
RASY A ETNIKA
ETNICITA
Pojem etnicita označuje kulturní praktiky a názory určité skupiny lidí, které ji odlišují od
ostatních. Příslušníci takové skupiny se považují za kulturně rozdílné od jiných skupin ve
společnosti a ta je tak rovněž vnímá. Existuje řada charakteristik, jimiž se etnické skupiny
mohou vzájemně odlišovat. Nejčastěji však jde o jazyk, dějiny, původ (ať již skutečný či
domnělý), náboženství a styl oblékání nebo zdobení. Zdálo by se skoro zbytečné zdůrazňovat,
že etnické rozdíly jsou vždy naučené – dokud si ovšem nevzpomeneme, jak často byly některé
etnické skupiny považovány za „předurčené vládnutí“, anebo naopak na neinteligentní,
vrozeně líné a podobně.
Mnohé společnosti v současném světě jsou pluralitní: vyskytuje se v nich několik velkých
etnických skupin, které společně vytvářejí jeden politický a ekonomický celek, ale přitom
jsou vzájemně odděleny. Pluralitní charakter má nejen většina vyspělých průmyslových zemí,
ale také postkoloniální státy – politické útvary, které vznikly na základě hranic uměle
stanovených kolonizátory a sjednotily tak pod jednou střechou řadu již existujících kultur.
MENŠINY
V sociologii se často používá pojem menšina nebo menšinové etnikum, který není založen
pouze na číslech. Menšin ve statistickém smyslu je spousta, například všichni zrzaví nebo
osoby vážící nad sto kilogramů. Nejde však o menšiny v sociologickém smyslu. Za ty
považujeme pouze skupiny, jejich příslušníci jsou v nevýhodě oproti členům většinové
populace a mají určitý pocit skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato vzájemnost a
společné zájmy se obvykle umocňují, když se příslušníci menšiny stávají terčem předsudků a
diskriminace.
Příslušníci menšiny se sami často považují za „vyčleněné“ z většinové společnosti. Obvykle
bývají do určité míry fyzicky a sociálně izolováni od společnosti jako celku, soustředěni
v určitých čtvrtích, městech nebo oblastech dané země. Jen zřídka dochází ke sňatkům
s příslušníky většiny nebo jiných menšin. Příslušníci menšiny často aktivně prosazují
endogamii (tj. sňatky jen uvnitř skupiny), aby si udrželi kulturní svébytnost.
V dějinách se bohužel velmi často setkáváme s dlouhotrvajícím pronásledováním menšin.
Židé byli v křesťanských zemích západního světa téměř po dvě tisíciletí vystaveni
diskriminaci a pronásledování, jež vyvrcholilo tou nejhrůznější genocidou menšinové
skupiny, totiž vyvražděním milionů Židů v německých koncentračních táborech za druhé
světové války. Nacistická ideologie tvrdila, že Židé jsou „méněcenní“ ve srovnání s
„árijskými“ obyvateli Německa a severní Evropy. Termín „árijský“ se původně týkal řeči,
z níž se vyvinula většina evropských jazyků, ale nacisté a jejich tzv. „rasoví vědci“ si jej
přivlastnili a přenesli jej na fyzické vlastnosti, které podle nich oddělovaly „nadřazené“ lidi
od „méněcenných“.
Menšinové skupiny se vždy do určité míry liší od většiny, ale míra této odlišnosti může být
velmi různá. Tzv. Burakuminové představují v Japonsku diskriminovanou etnickou skupinu,
přestože jejich etnická odlišnost od většinové populace není velká. Jednají a vypadají jako
ostatní Japonci. Mnohé menšiny jsou však etnicky i fyzicky odlišné od většiny společnosti,
v níž žijí. Tak je tomu například u osob karibského nebo asijského původu ve Velké Británii
nebo u černochů, Číňanů a řady dalších skupin ve Spojených státech. Fyzické odlišnosti, ať už
se týkají barvy pleti nebo jiných charakteristických rysů, bývají často označovány jako
rasové.
POJEM RASA A BIOLOGIE
Mnozí lidé se dodnes myslně domnívají, že se lidstvo dá snadno rozdělit do biologicky
odlišných ras. Síla tohoto přesvědčení by nás zřejmě neměla překvapovat, protože se různí
badatelé mnohokrát pokoušeli třídit národy světa podle rasového klíče. Někteří rozlišovali
čtyři nebo pět základních ras, jiní dokonce třicet. V těchto klasifikacích se však vždy našlo
tolik výjimek, že se ukázaly jako nepoužitelné.
Například často používaný „negroidní“ typ se vyznačuje tmavou barvou pleti a kudrnatými
černými vlasy. U původních obyvatel Austrálie, kteří jinak odpovídají „negroidnímu“ typu, je
tmavá pleť spojena s vlnitými a někdy i světlými vlasy. Lze uvést i mnoho jiných příkladů,
jež se vymykají jakékoli jednoduché klasifikaci. Teorie, podle které se současné lidstvo
vyvinulo z hominidů v několika nezávislých liniích, byla moderní genetikou přesvědčivě
vyvrácena. Neexistují žádné přesně vymezené rasy, ale jen široké spektrum fyzických variací.
Rozdíly ve fyzické typologii jsou výsledkem mísení či více či méně příbuzných osob, přičemž
míra příbuznosti při sňatku závisí na stupni kontaktu různých sociálních a kulturních skupin.
Jinými slovy, lidské populace představují kontinuum bez pevných hranic. Genetické rozdíly
uvnitř určité populace sdílející jisté zjevné rysy mohou být právě tak velké jako mezi
skupinami. Tyto skutečnosti vedou mnoho biologů, antropologů a sociologů k názoru, že by
bylo vhodné od pojmu „rasa“ u lidí úplně upustit.
Mezi lidmi existují zřetelné fyzické odlišnosti a některé z nich mají dědičnou povahu. Určité
rozdíly se však stávají zdrojem společenské diskriminace a předsudků, zatímco jiné ne. A
příčina tohoto jevu nemá nic společného s biologií. Tzv. rasové odlišnosti je proto třeba
chápat jako ty projevy fyzické variability, které si příslušníci dané komunity nebo společnosti
vybírají jako etnicky významné. V tomto smyslu bývají například rozdíly v barvě pleti často
vnímány jako významné, zatímco odlišná barva vlasů nikoliv. Rasismus lze definovat jako
předsudek založený na sociálně významných fyzických rozdílech. Rasista je člověk, který je
přesvědčen, že někteří jedinci jsou v důsledku takto definovaných rasových rozdílů nadřazení
nebo méněcenní.
PŘEDSUDKY A DISKRIMINACE
Pojem „rasa“ vznikl sice až v novověku, ale předsudky a etnické antagonismy se v dějinách
objevují odedávna. Jako předsudky označujeme názory nebo postoje jedné skupiny vůči
druhé, zatímco diskriminace spočívá ve skutečném jednání s druhými. Předsudky lze
definovat jako apriorní představy o jedinci nebo skupině, které jsou často založeny spíše na
informacích „z doslechu“ než na skutečných poznatcích. Jejich typickou vlastností je odolnost
vůči změnám. Nové informace předsudkem obvykle neotřesou. Kdo má vůči určité skupině
předsudky, ten nebývá ochoten nestranně vyslechnout její argumenty. Kromě negativních
předsudků vůči druhým mívají ovšem lidé také „pozitivní předsudky“ o těch skupinách,
s nimiž se ztotožňují.
Za diskriminaci považujeme stav, kdy jsou jedné skupině lidí upírána práva a příležitosti,
jimiž disponují druzí (například když černoch nesmí dostat určitou práci, zatímco běloch ano).
Velmi často jsou sice příčinou diskriminace předsudky, ale přesto je mezi těmito dvěma
kategoriemi nutno rozlišovat, protože mohou existovat nezávisle na sobě. Lidé mnohdy bývají
předpojatí, ale nedávají to najevo. A naopak, diskriminace nemusí plynout přímo z předsudku.
Jestliže například běloch raději ustoupí od koupě domu v převážně černošské čtvrti, nemusí to
být výrazem jeho nepřátelské postoje k černochům, ale jen obavy z toho, že tržní cena
nemovitostí v této oblasti bude klesat. V takovém případě sice předsudky diskriminaci
ovlivňují, ale jen nepřímo.
Gymnázium, Plzeň