O konci velkých změn

O konci velkých změn
V červenci roku 1789 v Paříži prudce vzplály ohně odporu proti vládě.
Prostý lid, rozhněvaný doběla marnivým rozhazováním krále a královny, se
rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Co s tím měl císař Josef II. co
do činění? Vcelku dost, neboť francouzskou královnou byla jeho nejmladší,
rozmazlená sestřička Marie Antonie, které v místním jazyce říkali Marie Antoinetta [čti antuaneta]. Pomoci sestře a uhasit vzniklý požár však Josef II.
už nestihl.
Na počátku února roku 1790 si dal již delší dobu nemocný císař zavolat
svého osobního lékaře. Byl vyčerpaný, jeho tělem zmítala vysoká horečka,
bolelo ho na hrudi a vykašlával krev. Statečný učenec svému panovníkovi
nepokrytě vysvětlil, že jeho zdravotní stav je velice vážný a jara se nedožije.
Císař Josef II. na smrtelné posteli
27
Habsburk přijal špatnou zprávu klidně, s rozumnou věcností: „Dovedu
ocenit pravdu, i když hořce chutná,“ a svého lékaře odměnil za jeho upřímnost deseti tisíci zlatými. Pak se stejnou účelností, se kterou nahlížel na práci,
pohlédl i na závěr vlastního života. Velkomyslně přikázal rozdat půl milionu
zlatých chudým lidem, přiměřeně odměnil služebnictvo a na dva týdny zvýšil žold svým vojákům. Poté dal vyslat rychlého posla ke svému mladšímu
bratru Leopoldovi, aby neprodleně spěchal do Vídně a převzal od něj těžké
habsburské žezlo. Na hromadné modlení penězi neplýtval, vždyť ti, kteří ho
opravdu měli rádi, se za něj pomodlí potichu a ty, kteří jej nenávidí, nutit
nehodlá. I na smrtelné posteli Josef II. ještě pracoval a podepisoval jednu
listinu za druhou, i když nejspíše už nebyl schopen přesně rozpoznat jejich
důležitost. Císař Josef II. zemřel v osamění brzy ráno 20. února 1790.
Leopold II. přijel do Vídně až 12. března. Nastoupil na habsburský trůn
v rozbolavělé době, kdy národy v říši byly nedůvěřivé a ostražitě číhaly, jaká
nařízení Vídeň zase vymyslí, z Francie se pomalu, ale jistě šířilo horko ze
vzbouřeneckých ohňů prostého lidu a podpalovalo celou Evropu. Nový císař se svému staršímu bratrovi příliš nepodobal ani vzhledově, ani povahou.
Habsburská říše
28
Byl sice také bystrý a vzdělaný, ovšem jeho postava byla obtloustlá, mírně se
hrbil a o svůj zevnějšek příliš nedbal. Krom toho, v žádném případě nesdílel
Josefovu vojenskou střídmost a panovnickou horlivost. Spíše matčinu trpělivost, obezřetnost a poživačnost. Hlavně zbrkle nedělat druhý krok před
prvním. Když chci skočit daleko vpřed, musím nejprve pružně ukročit vzad.
V duchu smířlivých státnických kroků zrušil některá Josefova nařízení, čímž
uklidnil zejména reptající panstvo. Avšak pouštět se do sporů s Francií se mu
příliš nechtělo, přestože jej Marie Antonie naléhavě žádala o pomoc. Bylo
léto roku 1791.
1. Co se na konci vlády Josefa II. dělo ve Francii a jak toto dění souviselo
s habsburskou říší?
a) hladový pařížský lid se vzbouřil proti vládě krále a královny, kterou byla
nejmladší dcera zesnulé Marie Terezie
b) v Paříži propukl obrovský požár, který zničil téměř celé město a zahynula
v něm i Josefova sestra
c) mladší sestra Josefa II., provdaná za francouzského krále, nečekaně zemřela
2. Vyberte povahové vlastnosti, kterými oplýval Josef II.
paličatý/umíněný/marnivý/chytrý/upjatý/líný/nedočkavý/umění milovný/
velkorysý
29
Znáte mě?
Za časů mého života byla značně vysoká úmrtnost
novorozeňat a malých dětí. Založil jsem porodnickou školu,
z níž vyšla řada výborných ženských lékařů a porodních
pomocnic. Díky mně získala pražská porodnická škola
věhlas po celé Evropě. Vytvořil jsem základní odborné
pojmy pro pojmenování lidského těla (lebka, čelist, patro,
řezák, stolička, hrdlo, játra, žláza, šlacha, nárt, …).
Kdo jsem?
a) Karel Dobrovský (*1775 – † 1854), starší bratr jazykovědce Josefa
Dobrovského
b) Martin Jan Stamic (*1775 – † 1854), dvojče vynikajícího hudebníka Jana
Václava Stamice
c) Antonín Jungmann (*1775 – † 1854), mladší bratr jazykovědce Josefa
Jungmanna
30
Pověst o marnivé princezně
Celá hladová, na samé dno trpké bídy vržená Paříž se vzbouřila, spojila
se v jednotnou rozezlenou sílu. „Vyvoleným není všechno dovoleno. Rovnost,
volnost, bratrství!“ zněla hesla v ulicích. Početný dav běsnící pařížské chudiny
přinutil krále i královnu, aby přesídlili do Tuilerijského paláce, ležícím na pravém břehu řeky Seiny, kde byli drženi v domácím vězení.
„Život v Paříži je den ze dne bezvýchodnější, a tak tě prosím Poldíku, při
památce naší matky, abys přispěl k záchraně mé královské rodiny.“ Končila
Marie Antoinetta tajnou zprávu adresovanou Leopoldovi do Vídně již před
měsíci. Ale žádná odpověď doposud nedorazila. Marie přecházela po komnatě královského paláce a nahlas přemýšlela. „S bratrem jsem se naposledy
viděla, když mně bylo deset let, ale copak Poldík necítí ani trochu mravní
a lidské povinnosti pomoci své mladší sestře, švagrovi a dětem za takto svízelných okolností. Copak na mě bratr zapomněl?“ Pak se pohrdavě ušklíbla.
„Asi má strach míchat se do ošemetných událostí ve Francii?“ Toinetta, jak jí
říkali v Paříži, vzdorně zvedla bradu. „Vždyť je to jeho povinnost,“ a vztekle
dupla nožkou. Nebyla zvyklá, že jí někdo ihned nevyhoví, že bratr okamžitě
nezasáhne a nepomůže nebohé sestřičce, které všichni nespravedlivě ubližují.
Královna přešla k zrcadlu a prohlížela si jednoduché fialové šaty, pak
zvolna přešla k oknu a dívala se na letním sluncem rozveselenou hladinu
Seiny. Král Ludvík, muž nudný, bezvýrazný, mírně obtloustlý, svou ženu bez
zájmu pozoroval. Byla chytrá, stále půvabná a její kňourání bylo zcela běžné.
„Och, to je otravný večírek, nebavíme se, chceme změnu,“ byla její oblíbená
slova. Od jejích patnácti let, kdy mu ji přivedli za manželku, spolu přežívali
od bezstarostného odpoledního popíjení přes honosné plesy s ohňostroji
k opulentním maškarním bálům až k marnotratným karetním hrám. Dokázala prohrát nehorázně vysoké peněžní částky.
Toinetta se role královny celé Francie prostě chopila po svém. Stačilo vzít
si na sebe dostatečně drahý šat, půl metru vysokou, moukou napudrovanou
paruku s péry a perlami a roztomile se usmívat. Brala život jako nepřetržitý
bál, který pro ni osud připravil. K ránu se všichni tanečníci rozejdou domů,
a až se královna sladce vyspinká, vstane vstříc další zábavě.
Pravda, když dohlédli na dno královské pokladny, uskrovnila se, odmítla
drahé šaty. Nechávala si přešívat staré a spravovat obnošené střevíčky.
31
Dokonce se místo bálů vrhla na dobročinnost. V jednu zvláště krutou zimu
velkoryse rozdala plno almužen chudým. Ale už bylo pozdě. Francouzské
ženy na ně rozezleně ječely a přinutily je utéct do Tuilerií. Král si povzdechl.
Nejraději by se zavřel do své dílny a něco vyráběl.
„Co budeme dělat, Ludvíku?“ podrážděně pravila Toinetta. Najednou se obrátila od okna a dlouze se zadívala na svého muže. „Když se nás můj zbabělý
bratr nezastane, pomůžeme si sami. Utečeme. Na Axela je spolehnutí.“ Ludvík
pochopil, že tento plán se neurodil v hlavě jeho ženy teď, pravděpodobně už
útěk nějakou dobu se svým přítelem plánovali. Jistě, věděl o něm, byl to švédský
hrabě a setkali se kdysi na plese v Opeře. Bylo nabíledni, že Axel Fersen není
jen přítel. Nahlas však neřekl nic, jen stále mlčel. Toinetta se nad Ludvíkovou
nemluvností nijak nepozastavila a pokračovala: „Axel nás dostane bezpečně
z Paříže. Už jsem nad tím přemýšlela. Budeme cestovat v přestrojení, jak když
jsme chodili na maškarní bály.“ Toinetta se neovládla a maličko se zasnila.
„Obleču si ty bohatě vyšívané, blankytně modré šaty s tříčtvrtečním rukávem
a krajkovým zakončením. Hluboké výstřihy a saténové mašle jsou teď v módě.
K nim se budou hodit ty hnědé sametové boty s briliantovou sponou.“ Poté se
probrala z chvilkového omámení, podívala se na Ludvíka a suše pravila: „Ne,
já vím, obleču si ty nejobyčejnější šaty. Musíme cestovat pod cizím jménem,
třeba…,“ královna našpulila ústa a chvíli přemýšlela, „komorník pan Durand
a paní Rochetová? To by myslím bylo vhodné.“ Ludvík cítil, že jeho žena se
vlastně baví. Plánovaný útěk z nedobrovolného vězení pojala jako jednu z dalších dobrodružných výprav. Ludvík těžkopádně váhal, nakonec se nezmohl
na žádný názor a nechal činorodou Toinettu vycupitat z komnaty.
S pomocí starých přátel zosnovala královna tajný návrh útěku. V temnou
letní noc vyjely z Paříže zdobené kočáry s doprovodem ozbrojenců a hordou
sluhů. Rakouská princezna ani ve vypjaté chvíli nedokázala pokorně odstoupit od svého výstředního životního stylu a předem odsoudila připravovaný
podnik k jistému prozrazení. Těsně u západních francouzských hranic byla
totožnost utečenců odhalena, královská rodina zatčena, donucena k návratu
do Paříže a uvězněna. Král tím ztratil poslední špetku naděje na ovlivnění
bouřlivých událostí, a tedy i soukromí své rodiny.
V dubnu 1792 vstoupila Francie do války s Habsburky, v srpnu rozběsněný
pařížský lid svrhnul krále Ludvíka XVI. i královnu Marii Antoinettu z trůnu.
21. ledna 1793 byl panovník popraven a kat, drže jeho uťatou hlavu za vlasy,
ji z popraviště nadšeně ukazoval rozbouřeným davům.
32
Mladinká Marie Antoinetta
33
O necelých devět měsíců později drkotala kola káry odsouzenců pařížskými ulicemi znovu. Na ní důstojně seděla 38letá žena. Možná kdysi byla
půvab sám, teď však ruce svázány za zády, krátké prošedivělé vlasy neupraveně rozcuchány, v hrubé košili vypadala uboze. Ale čišela z ní umíněná sveřepost, neústupná hrdost a neohroženost. Vzpřímená postava
měla vzdorně zvednutou bradu a s opovržením shlížela ze svého ohavného
trůnu na okolní davy.
Ano, byla to Toinetta. Byla k nepoznání. 76 dní ve vězení udělalo z pěkné,
ale marnivé královny nehezkou, vyzáblou žebračku. Toinette však svou roli
Marie Antoinetta na popravčí káře
34
francouzské královny dohrála až do konce. S ledovou vznešeností sestoupila
z káry a vystoupila na popraviště. Nechtěně přitom šlápla katovi na nohu.
„Pardon, nechtěla jsem,“ zněla její poslední slova. Pak se naposledy rozhlédla po přecpaném náměstí. To ztichlo. Teprve potom, s pevně sevřenými
rty, bez jediného hlásku či vzlyku, položila hlavu pod břit gilotiny.
Tuilerie [čti tylerý], Marie Antoinetta [čti antuanet], Toinetta [čti tuanet],
Durand [čti dyrán], Rochetová [čti rošetová], gilotina [čti gilotyna]
1. Proč byla patnáctiletá Marie Antoinetta provdána za šestnáctiletého
následníka trůnu Ludvíka XVI.?
a) princezna se do Ludvíka bezhlavě zamilovala
b) aby se tak zpečetily přátelské vztahy mezi dvěma evropskými
mocnostmi, habsburskou říší a Francií
c) žádný jiný evropský panovník si rozmazlenou rakouskou princeznu
nechtěl vzít
2. Proč byla královská rodina na útěku z Paříže odhalena?
a) švédský hrabě Axel Fersen tajný plán útěku zákeřně prozradil
vzbouřencům
b) Toinetta se sama nechtěně prozradila, poněvadž oslovila svého manžela
Ludvíku
c) cestovali oblečeni v podezřele drahých šatech a se zbytečně velkým
doprovodem
3. Odhadli byste, jakou měla Marie Antoinetta mezi lidem přezdívku?
a) říkali jí Pyšná Rakušanka
b) nazývali ji Marnivá princezna
c) přezdívali jí Královna plesů a bálů
4. Co myslíte, kam bylo pochováno tělo nejmladší dcery Marie Terezie?
a) do přepychové hrobky francouzských králů
b) bez jakékoliv pocty do masového hrobu
c) bylo převezeno do Vídně a pochováno do habsburské hrobky
35
Znáte mě?
Můj otec byl Ital, starožitník, a matka Němka, ale já jsem
se narodil v Praze. Byl jsem všestranně nadaný filozof,
matematik, logik, náboženský myslitel. Pracoval jsem jako
profesor na pražské univerzitě. Se studenty jsem rád hovořil
o životě, proto mě měli velmi rádi a obdivovali mě. Mé
myšlenky se však nelíbily Habsburkům, byl jsem obviněn
z poškozování katolické církve a bouření mládeže. Přestože se
mě Josef Dobrovský urputně zastával, bylo mi zakázáno učit. Dožil jsem v ústraní
a psal významné vědecké práce, například z matematiky a logiky. Kdo jsem?
a) Medard Humberto (*1781 – †1848)
b) Bernard Bolzano (*1781 – †1848)
c) Ludvig Molnar (*1781 – †1848)
36