Přečíst v PDF

CB Kladno 9.8.2015, DUCHOVNÍ RŮST
strana 1
2 Korintským 10:15 Nezakládáme si na tom, co udělali jiní; máme však naději, že vaše víra bude růst
a tak se hranice nám stanovená rozšíří,
Kolosenským 1:10 Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete
ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha,
11 a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti;
12 a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle
1 Tesalonickým 3:12-13 Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my
vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde
náš Pán Ježíš se všemi svými svatými
Středověká církev vyzývala křesťany, aby se na svoji duši dívali jako na zahradu.
O ní je třeba se starat.
Představte si dvě ženy, obě si založily zahrádku a nasázeli tam zeleninu. Rajčata, okurky, papriky,
jahody, dýni...
Jedna se denně o zahrádku starala, druhá jí nechal jen tak být.
Výsledek, ta první denně sklízela jahody, okurky, papriky, rajčata, druhá nesklidila nic. Jahody ji shnily,
rajčata dostala plíseň, okurky sice vyrostly, ale byly malé a hořké a dýni uprostřed přebujelé a
zaplevelené zahrady nebylo možné ani najít.
Obě zasely, ale to samo o sobě nestačí. O zasazené semínka, či rostlinky je třeba se starat.
A stejně to platí i v duchovním životě.
Znám křesťany, kteří uvěřili ve stejnou dobu,byli i přibližně stejně pokřtěni, ale dnes - po letech
někteří z nich Bohu slouží, jsou nádhernými duchovními lidmi skrze které plyne Boží požehnání do
životů druhých lidí, ale pak jsou takoví, kteří se pořád zmítají v nějakých problémech, stále se
zaobírají základními otázkami víry, a jejich charakter se nijak nezměnil. Měli by druhým sloužit, ale
oni pořád požadují, aby druzí sloužili jim. Nevyrostli, a jsou spíš přítěží, než pomocí.
Někteří z nás totiž žijí v mylném domnění, že stačí uvěřit a dál se o nic nemusíme starat. Gary Thomas
říká, že "někteří křesťané si myslí, že stát se zralým křesťanem je jako vyrůst do velikosti 180 cm. Buď
se to stane, a nebo ne."
Ale tak to není. Pokud chceme duchovně vyrůst, musíme se o zahrádku naší duše starat.
Zkusme si položit otázku: Jak jsem duchovně vyrostl od chvíle, kdy jsem dal život Ježíši?
Jak vypadá má důvěra Ježíši, jak se proměnil můj charakter, jak vypadá můj modlitební život, jak
znám Bibli a především - jak se podle ní řídím? Jsem tím, kdo slouží druhým, nebo se stále potřebuji
o někoho opírat?
Někdy se vymlouváme na okolnosti. Není jednoduché duchovně růst uprostřed ateistické společnosti.
Mám před sebou obraz Daniele
Jako mladý muž byl deportován do Babylona. Vytržen z duchovního prostředí Izraele a zasazen do
pohanské kultury. Ale když sledujeme jeho život tak vidíme, že se tento muž nenechal ovlivnit tlakem
okolí, pohanskou kulturou, útoky nepřátel na jeho osobu, ale držel se Hospodina. Dozrával a nesl
ovoce.
když byl s dalšími mladými muži na tři roky vybrán do babylonské královské univerzity, odmítl
styl jejich života, protože si uvědomoval, že by ho to mohlo duchovně oslabit. Bible se o tom
moc nerozepisuje, jen konstatuje, že požádal, aby měl jiný druh stravy, než jaká jim byla
nabízena. (Daniel 1, 5-16) A tak místo různých královských lahůdek a vína jedl zeleninu a pil
vodu.
Studoval kaldejské písemnictví, jazyk, filosofii, náboženství, učili ho nejmoudřejší profesoři té
doby, ale On měl mimo to ještě jeden předmět - samostudium - a to byla Tóra, Bible...
CB Kladno 9.8.2015, DUCHOVNÍ RŮST
strana 2
Učil se poznávat Hospodina, hledal Boží vůli pro svůj život. Uprostřed pohanské kultury s
množstvím bohů si nenechal vzít víru v jednoho a jediného Boha - Hospodina!
Hospodin mu dal poznání (uměl vykládat sny, kterým nikdo nerozuměl), ale to nebylo díky jeho
inteligenci, znalostem nebo moudrosti. On nestudoval jen Boží slovo, ale s Bohem žil. Byl
Hospodinu blízko, měl s ním důvěrný vztah, který denně pěstoval, staral se o zahrádku své duše,
a Hospodin mu tyto věci zjevoval. Díky tomu zachránil život mnoha lidem. (Daniel 2, sen krále
Nebukadnesara)
Modlil se. 3x denně. V modlitbách byl vytrvalý. A nestyděl se za to. Otevřené okno směrem k
Jeruzalému, hlasitá modlitba k Hospodinu. Přál bych si tu modlitbu slyšet. I když byla určena
Hospodinu, pokud ji někdo slyšel, dotýkala se ho. To bylo něco jiného než modlitby v
pohanských chrámech. Ne neosobní božstvo, ale Bůh s kterým má vztah. A jeho okolí také
vědělo, že Hospodin na jeho modlitby odpovídá. A to je možná vedlo k tomu, že lstí přinutili
krále, aby dal příkaz, že se nikdo nesmí modlit po dobu 30ti dnů k žádnému bohu, jen ke králi.
Daniel toto nerespektoval, modlí se dál a skončí ve lví jámě. Ale Hospodin zavřel ústa lvů, takže
mu žádný z nich neublížil! Pro Daniele byl důležitější život duše, než život těla. A Bůh se k němu
přiznal.
Daniel přežil čtyři panovníky (Nebúkadnesar, Belšazar - babylonští vládcové, Darjáveš král říše
Médské a Kyros - vládce perské říše), tři velké říše, a vždy byl pro danou společnost požehnáním.
Nezůstával ve své vysoké funkci proto, že by "převlékal kabát", nebo se přizpůsoboval novým
politickým uskupením. Byl Božím mužem, zahrádka jeho duše kvetla a nesla plody a prostí lidé i
panovníci to viděli a vybrali si ho, aby skrze něj přicházelo požehnání do jejich říší.
Měl autoritu, úctu králů, měl vysoké postavení, ale srdcem byl služebník Hospodina. Vidíme u
něj duchovní růst. Vidíme při něm ovoce Ducha svatého.
Stal se požehnáním nejen pro tehdejší dobu, ale i pro nás. Příkladem života, ale také tím, že mu
Hospodin zjevili věci, které se týkají budoucnosti. Podobně jako apoštol Jan na ostrově Patmos i
Daniel dostává od Boha vidění. Některá se naplnila, jiná na své naplnění čekají. Hospodin mu
odhalil některé tajemství, která se týkají konce světa. A to může zjevit Bůh jen těm, jejich srdce
je čisté, věrné, oddané jen Jemu. Mužům a ženám, kteří se starají o zahrádku své duše.
Zahrádku moji duše si spíš představuji jako skleník, než záhonek v nějaké zahrádkářské kolonii.
Není to veřejně přístupné místo. Do mé zahrádky mám přístup jen já a pak ten, koho tam pustím.
A proto na mě záleží, jestli v ní to co zde bylo zaseto roste a nebo živoří. Jestli plodiny nesou ovoce a
nebo umírají.
Plodiny je třeba zalévat, někdy je musíme chránit před žárem slunce, jindy možná přitopit, když
přijdou mrazy. Je třeba vykopávat plevel, a také je důležité suché odstřihnout a plané výhonky
vyštípnout, abychom se dočkali ovoce.
Tak, jak nám o tom na sborové dovolené vyprávěl Honza Pešek.
(manželka mu svěřila péči o skleník s rajčaty. Poctivě zaléval a za týden tam byla džungle... ale rajčata
žádná. Eva musela vzít nůžky, rostliny upravit, zbavit nepotřebných planých výhonků, aby síla šla do
plodů a ne do větviček a listů).
O zahradu naší duše se musíme starat.
Bůh do ní zasadil semínka. Jsou to Boží rostliny: víra, naděje, láska, pokoj, radost, tichost,
milosrdenství, dobrota, skromnost, sebeovládání, věrnost... (dle Gal. 5,22)
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a
sebeovládání.
My se o tato semínka máme starat, aby rostlinky nejen vyrostly, ale také nesly ovoce.
jak se starat?
Modlitba, čtení Písma, Večeře Páně, půst, pomoc potřebným (diakonie), svědectví o mé víře
(evangelizace), dávání, meditace, adorace (chvály, uctívání), sdílení se a povzbuzování,
CB Kladno 9.8.2015, DUCHOVNÍ RŮST
strana 3
A zároveň je třeba přizvat odborníka, aby nám pomáhal a radil. Tím je Duch svatý. Duch svatý je
takový zahradník - učitel. Něco, na co bychom nestačili udělá On sám, ale především nás chce naučit,
jak v zahrádce pracovat. Ukáže nám na plevel, který je třeba vytrhat, aby to dobré neudusil, poradí
nám jak se pozná suchá větvička, která jen překáží, ukáže jak vyštipovat plané výhonky, které berou
rostlině sílu a ona pak nemůže nasadit na květ.
Bez dobrého učitele se můžeme strhat a nebudeme mít výsledek. Můžeme mít ze zahrádky prales,
ale nesklidíme ovoce.
Středověká církev vyzývala křesťany, aby se na svoji duši dívali jako na zahradu.
Někdy máme falešné představy o středověké (či o jiném období) církvi. Ale my se máme co učit.
Možná nám dal dnes Bůh více poznání, odhalil některé duchovní pravdy, které dříve byly tajemstvím.
Ale v křesťanství nejde jen o pravdy, a vůbec ne jen o informace, jde o vztah s Bohem, s Pánem
Ježíšem. Jde o zahradu duše, která nese ovoce k Boží slávě. A tady se máme co učit od těch, kteří zde
byli před námi. I od středověké církve.
Dnešní výzva zní:
Tvá duše je jako zahrada. Ježíš tuto zanedbanou zahradu zkultivoval, (navezl rašelinu, dal ti nové
srdce),
Bůh do ní zasadil kvalitní a krásné rostliny,
Duch svatý přichází jako profesionál, učitel, aby ti poradil a neučil tě, jak se o zahradu duše starat
a na mě a na Tebe zbývá jediné: s pomocí Ducha svatého se o ni starat.
Bůh udělal to podstatné, to nejdůležitější, ale jsou věci, které musíme udělat my.
Co tedy dělat, abychom nesli ovoce?
Modlitba, čtení Písma, Večeře Páně, půst, pomoc potřebným (diakonie), svědectví o mé víře
(evangelizace), dávání, meditace, adorace (chvály, uctívání), sdílení se a povzbuzování,
Ne proto, že musíme, že je to nějaká křesťanská povinnost, ne jako výkon, ale proto, že mít krásnou
zahrádku, mít krásnou duši je přirozená touha, kterou nám do srdce vložil Bůh.
Protože toužíme být krásní pro Ježíše!
A tehdy jsme stejně jako Daniel požehnáním pro všechny, kteří jsou kolem nás. Věřící i nevěřící, a
Hospodin skrze nás zjevuje svou lásku, dává pokoj, buduje své království.