Priscilla a Akvila poučují Apolla

Sk 18,23-28
„Když tam pobyl nějaký čas, vydal se znovu na cestu. Procházel galatskou krajinou a Frygií a posiloval tam všechny učedníky. Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie,
muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. Byl už poučen o cestě Páně,
mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. Začal neohroženě vystupovat v synagóze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili
Boží cestu. Bratří ho také povzbudili v jeho úmyslu vypravit se do Achaje a napsali tamějším učedníkům doporučující dopis. Když tam Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve
veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš.“
Máme dnes před sebou celkem krátký text, ale řekla bych, že pro poznání prvotního křesťanství
dost důležitý. Není sice moc o Pavlovi, ten je tam zmíněn jen na začátku jako pastýř svých sborů; ale
popisuje prostředí, do kterého Pavel vstoupí, až se vrátí ze své cesty do Jeruzaléma a svého domovského sboru v Antiochii Syrské. „Dá-li Pán, vrátím se k vám“, slíbil Židům v Efezu, když se mezi nimi
zastavil na své cestě do Cesareje. Zůstat v Efezu hned – ačkoliv ho o to Židé nesmírně prosili – nechtěl. A to z důvodů, které nám nejsou zcela známé, jen se je můžeme domýšlet. Jisté je pouze tolik,
že pro Pavla tehdy práce v Efezu nebyla na pořadu dne.
Zůstali tam ale Pavlovi přátelé, manželé Akvila a Priscilla. Opět neznáme důvod, proč zůstali
v Efezu, proč Pavla nedoprovodili až do Cesareje, kam měli původně taky namířeno. Možná je ale
zlákal právě ten zájem efezských Židů o evangelium a tak se rozhodli, že Pavla opustí a v Efezu zůstanou.
Pavla ovšem pustil ze zřetele i Lukáš, autor Sk, což je zvláštní. Většinou sleduje právě jen toho
Pavla, jeho spolupracovníky zmiňuje skutečně jen mimochodem, takže o jejich práci skoro nic nevíme. Teď udělal Lukáš výjimku, proč? Usoudila jsem, jak už jsem zmínila na začátku, že nás chce seznámit s prostředím, do kterého potom Pavel vstoupí, protože do Efezu přijde.
Možná nás ale také chtěl seznámit s tím, jakým různým způsobem se křesťanství v římské říši šířilo. Protože se šířilo nejen prostřednictvím pověřených misionářů, ale i prostřednictvím obyčejných
lidí, takových, jako byli Akvila s Priscillou. Z dnešního příběhu vidíme, že i takovíto vpodstatě anonymní věřící vykonali velký kus práce na misijním poli. Díky dnešnímu příběhu si proto můžeme
utvořit docela slušný obrázek o podobě prvotní církve, ale i o podobě židovství té doby.
Nesmíme totiž zapomenout, že v polovině prvního století, do kterého nás Lukáš Pavlovými příběhy uvádí, bylo křesťanství pořád ještě součástí židovství, byl to jeden z mnoha směrů, kterými se
tehdejší židovství ubíralo. Nebylo zdaleka tak jednolité, jak by se nám mohlo zdát. Byly v něm různé
skupiny: skupiny ochotné spolupracovat s římskou říší, a skupiny naopak velmi radikálně tuto spolupráci odmítající, skupiny bojovné; skupiny odtahující se od hříšných tohoto světa a stahující se do
ústraní svatosti, a zase skupiny, které volaly k pokání všechny bez rozdílu, protože – jak tvrdily – bylo
třeba se připravit na příchod Mesiáše. No a pak tu byli ti, kteří uvěřili, že Mesiáš už přišel a je jím
Ježíš, tedy křesťané.
O tom všem se zmiňuji kvůli tomu Apollonovi, o kterém jsme dnes četli. Lukáš o něm píše, že to
byl „Žid původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté
Písmo. Byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesvědčivě o Ježíšovi, ale znal
jenom křest Janův.“ Je to velmi pozoruhodná a vyčerpávající charakteristika toho Apollona; víme o
něm málem víc než o Pavlovi! Stejně pozoruhodné je ale zjištění, jak velký vliv měl Jan Křtitel!
Apollos ho znal. Odkud, nevíme, skoro to ale vypadá, že se jeho myšlenky dostaly až do vzdálené
diaspory, jakou byla Alexandrie v Egyptě! I když možná na druhou stranu zas tak překvapivé, že
zrovna v Alexandrii o hnutí Jana Křtitele věděli, není.
Alexandrie totiž nebyla jen údajně druhým největším městem římské říše, městem známým svou
kulturou a vědou; známá je alexandrijská knihovna. Alexandrie byla i důležitým vzdělávacím centrem
židovství. Tady vznikl řecký překlad Starého zákona známý jako Septuaginta, tady působili velcí židovští myslitelé jako byl Filón Alexandrijský aj. Sem proudily a tady se střetávaly různé myšlenky.
Jestli se Apollos dozvěděl i o Ježíšovi už v Alexandrii, ovšem nevíme, ale můžeme to předpokládat. Informace o něm možná přišla zároveň s myšlenkami Jana Křtitele. To jsou ovšem jen moje úvahy. Co víme jistě, je, že Apollos znal jak Jana Křtitele, tak Ježíše. Lukáš dokonce píše, že o Ježíšovi
byl „přesně poučen“, to jest, musel znát celý jeho příběh, včetně ukřižování a zmrtvýchvstání. Kupo-
divu ho tyto informace ale neodradily, jako tolik jiných, ale nadchly! Po důkladném studiu Starého
zákona došel k přesvěd-čení, že Ježíš je opravdu ten dávno vyhlížený a vyprošovaný Mesiáš. Bůh
splnil své sliby!, jásal Apollos. A toužil se o tuto radost rozdělit se svými spolubratry ve víře, a tak
putoval z místa na místo jako potulný rabín. Tak se dostal i do Efezu v Malé Asii.
Což je nesmírně zajímavé, zatím jsme nečetli, že by zprávu o Kristu, a to prosím jako radostnou
zvěst o splnění Božích slibů, mezi sebou šířili sami Židé. Zatím jsme u této práce viděli jen křesťany.
Ten Apollos ale křesťan nebyl, Lukáš jasně píše, že to byl Žid. Žid, který znal Kristův příběh, a to
dobře, říká, a ujišťuje, že jím byl nadšen a s chutí ho šířil. Křesťanem ho ale nenazval. Proč asi?
„Znal jen křest Janův“, tedy jen křest pokání, je v příběhu zdůrazněno. S dodatkem, že „Akvila
s Priscillou ho vzali k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu“. Podle toho to vypadá, že
Apollos sice viděl v Ježíšovi zaslíbeného Mesiáše, ale zřejmě se k němu nevztahoval svou vírou, neviděl v něm svého Pána, toho, kdo otevírá cestu k Bohu. Prostě se mu neodevzdal, jak se říká. Pouze o
něm mluvil, souhlasně a s nadšením, ale nevyznával to, co apoštol Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně
Kristus“. A to je, řekla bych, pozoruhodný a důležitý bod toho příběhu, bod hodný zamyšlení.
Pro Apollona, tak se mi to jevilo, byl Ježíš stále jen objekt, zajímavý, důležitý, jehož myšlenkám
souhlasně přitakával; ale navzdory tomu všemu mu zůstával pořád jen objektem, objektem zájmu,
objektem studia; ale nestal se mu tím, s nímž by spojil své srdce, svou budoucnost, v němž by viděl
svou jedinou naději. Právě tohle ovšem činí člověka „Kristovcem“, tedy křesťanem. Křesťan - v tom
pravém slova smyslu - není každý, kdo Ježíšovi přikyvuje, kdo v něm vidí moudrého člověka, kdo
uznává jeho oběť za nás, za naše hříchy; křesťan je ten, kdo se nechal vštípit do Kristova těla, žije
jeho duchem, připodobňuje se mu; komu se Ježíš stal přítelem, pomocníkem a rádcem v tom nejkaždodennějším životě.
Když jsem došla ve svých myšlenkách až sem, začala jsem se ptát: Kolik je asi v církvi křesťanů?
A kde stojím já? Apollos ovšem nevěděl, že má Ježíši Kristu dát celé své srdce, nikdo mu o tom nepověděl, nikdo ho k tomu nevyzval. Učinil tak až po setkání s Akvilou a Priscillou. Tedy alespoň vzhledem k dalšímu působení Apollona předpokládám, že právě o těchto věcech manželé Akvila a Priscilla
s Apollonem mluvili.
Otázka, kdo je a kdo není křesťanem, a co vlastně člověka křesťanem činí, nebyla jediná věc, o
které jsem nad tím dnešním příběhem přemýšlela. Zaujalo mě i to, jak si Bůh probouzí své svědky i
mimo kruh dvanácti Ježíšových učedníků. Pavel k nim také nepatřil, stejně jako Apollos. Ten byl dokonce až ze vzdálené Alexandrie a s Ježíšovými učedníky neměl společného vůbec nic, na rozdíl od
Pavla, a přece se stává Ježíšovým svědkem. Jak vidíme, Bůh má své cesty, jak se dostat k srdcím lidí.
Může si vzbudit své svědky i z kamení“, říkal Jan Křtitel. (Mt 3,9)
Zdaleka tedy nezáleží jen na nás a naší iniciativě, zda se lidé o Kristu dozvědí. Toto zjištění nás
ovšem nemá vést k lenosti, k laxnímu přístupu: „Však oni se lidi o Kristu od někoho dozvědí! Nemusím to být přece zrovna já, kdo jim o něm poví!?“ Jak vidíme v dnešním příběhu, záleží na svědectví
každého jednotlivce v církvi! Nebýt Akvily a Priscilly, Apollos by se nestal křesťanem. Každý máme
své místo působení, kde nás nikdo jiný nezastoupí. Když jsem před chvílí zdůraznila, že Bůh si dovede
i z kamení probudit své svědky, řekla jsem to spíš proto, abychom nepropadali pocitu – buď pýchy
nebo naopak bezmoci -, že bez nás Boží dílo zůstane stát. Nezůstane. Bůh má své cesty, jak se lidem
přiblížit, jak se s nimi setkat. Cesty nečekané, námi lidmi neplánované. Budiž nám to povzbuzením ve
chvílích, kdy se nám zdá, že křesťanství ztrácí na síle. To bylo tedy to druhé, o čem jsem nad tím příběhem přemýšlela.
To třetí, co mě zaujalo, byla pokora, s jakou ten nesmírně vzdělaný Apollos přijal poučení od obyčejných lidí jakými manželé Akvila s Priscillou byli. Nechci říct, že by byli nevzdělaní, každý Žid
náboženské vzdělání měl. Apollos byl ale mnohem vzdělanější, zejména v řecké kultuře, byl dokonce
vycvičen i v řečnickém umění, takže mluvil lépe i než apoštol Pavel. Přesto – nebo právě proto? – měl
dost pokory, aby se nechal vyučovat. Nevystupoval jako člověk, který všechno ví a zná, nad kterého
není. Byl ochoten přehodnocovat své názory a postoje. Byl to opravdu veliký muž, muž hodný obdivu
a následování. Odvedl velký kus práce na poli misie, a apoštol Pavel si ho velice cenil. Napsal o něm:
„Já jsem sadil, Apollos zaléval...“ (1 K 3,6) Kéž by o nás mohl někdo něco tak krásného říct!
Bože, uč nás pravé moudrosti, tichosti a pokoře!
Modlitba
Pane Ježíši, s radostí slyšíme, že sis dovedl nacházet své svědky i na zcela nečekaných místech a
mezi lidmi, o kterých bychom nikdy nečekali, že se kdy tebou nechají zavolat. Apoštol Pavel byl tvůj
velký odpůrce, pronásledoval ty, kteří v tobě rozpoznali Božího zaslíbeného krále. Ty sis z něj ale
udělal svého největšího svědka! Anebo ten Apollos v dnešním příběhu, zničehonic se vynořil v Efezu
jako tvůj svědek. A kolik takových lidí ještě bylo! A je i dnes. Ne vždycky o nich víme. Ale vědět ani
nemusíme. Stačí, že víme, že jsi stále při díle, že nás nenecháváš napospas. Buď pochválen a veleben,
Pane Ježíši!
Děkujeme, že povzbuzuješ naši důvěru v tebe, ve tvou moc a lásku. Děkujeme, že v nás nejen probouzíš naději, že nikdy nic není ztraceno, pokud jsi u díla ty, ale také nám ukazuješ, že se ta naděje
stává skutkem. Jak jsme šťastní, že je svět ve tvých rukou, Pane Ježíši Kriste!
Pomoz nám, abychom nezapomínali, kdo jsme a proč sis nás zavolal. Jsme pravda jen obyčejní lidé, nejsme nijak výmluvní ve věcech víry. Ty ale nepotřebuješ kdovíjaké řečníky, ty potřebuješ lidi,
kteří jsou ochotni naslouchat tobě i druhým, přemýšlet o slyšeném a vyvozovat z toho závěry. Kéž by
byly moudré, Pane! Uč nás prosíme pokoře, bez ní se začneme vzdalovat tobě i lidem okolo. Smiluj se
nad námi!
Pane Bože, vždy znovu se obracíme i k tobě, abychom tě společně oslavovali a vzývali a to vždy
znovu v této společné modlitbě: Otče náš...
Čtení: Ef 3,14-21