Maria Goretti
Transkript
Maria Goretti
Maria Goretti Adam Krupička Útlá knížka Adama Krupičky je odkazem na klasickou hagiografii, která kolísá mezi fikcí a non-fikcí. Od klasické legendy se však liší svojí věrností k faktům, která autor využívá jako pevné body příběhové linie, přičemž klade důraz na jejich odlišení od smyšlených událostí, jež vyplňují její prázdná místa. K rozlišení těchto dvou rovin zároveň slouží bohatý poznámkový aparát na konci knihy. Můžeme říci, že legenda má spíše světský charakter, který více než k středověkým legendám odkazuje k samotným počátkům toho žánru. Autor ve své prvotině zpracoval legendu o jedenáctileté světici počátku dvacátého století, italské dívce Marie Goretti, dívce významné zejména svoji čistou a prostou duší. Jedná se o příběh skromný, který se nesnaží kolem sebe vyřvávat události, jež dovedly mučednici až ke skonání, ale naopak se snaží tiše připomenout prostý život mladé dívky a její smutný konec. Tomáš Suk úzká cesta, která vede k životu (Mt 7, 14) Maria Goretti Adam Krupička Tomáš Suk, 2012 Text © Adam Krupička, 2012 Ilustrace © Anna Krupičková, 2012 ISBN 978-80-260-2282-4 Slovo úvodem Ptáte se, jak číst tento text? Jako věrohodný dokument? Jako umění? Jako oficiální životopis svaté? Maria Goretti je především autonomním literárním dílem, v celé jeho umělecké šíři. Fakta slouží jen jako rámec, do něhož vkládáme tvůrčí obsah, individuální pohled do skutečného příběhu. Avšak zároveň nás tento skutečný příběh jako autory realistické legendy, která chce vyprávět příběh člověka, jenž s námi kdysi žil, nutí ke konfrontaci s pravdou faktů. Na míru fikčnosti a faktografičnosti je poukázáno v závěrečných vysvětlivkách, ty pak můžete chápat jako věrohodný dokument. Tedy nejprve čtěme „legendu“ v pravém slova smyslu, a pak se zamysleme nad legendou, na kterou kdysi povýšila svůj život malá dívka z Pontinských močálů. „Růžencová legenda“ je volný cyklus 59 kapitol, které odpovídají stejnému počtu korálků na této modlitební pomůcce, která je svázána se životem malé světice. Padesát tři korálky/kapitoly jsou scénami z jejího života, šest větších (otčenášových) korálků pak představuje hlavní myšlenky spojené s její osobností. Medailka Madony a krucifix jsou rovněž vzpomenuty: přímými citacemi z modliteb či nábožen- ských textů, které Marietta poznala nebo charakterizují její osud. Oproti modlitbě růžence (od krucifixu k Madoně) postupuje legenda opačně (od Madony ke krucifixu). Až budeme vyprávět příběh Marie Goretti, půjdeme proti času, k prvotnímu, k srdci modlitby. Hlavním smyslem vyprávěného růžence je meditace nad zrnky každodennosti, v nichž se ukrývá subtilní a nesnadno pochopitelná pravda; pravda, kterou lze vnímat pouze intuitivně a v horizontu celého života. 5 V legendě je záměrně použito mnoho analogií a aluzí na evangelia, Maria Goretti z cizích textů jsou přesně odkázány nebo i citovány ve vysvětliv- « růžencová legenda » ale i na budoucí děje příběhu samotného. Pasáže doslovně přejaté kách; v textu legendy je na ně čtenář vždy upozorněn kurzívou. V několika případech si umělecké pojetí vyžádalo užití vulgarismů, střídání vyprávěcích situací nebo změnu narativních módů. Žádný prvek v textu není dílem náhody, vždy je promyšlený. Dojmy podtrhují celkovou myšlenku. Cílem této legendy je ukázat nejen první světici 20. století, ale také člověka, který miloval život, a právě proto musel zvolit smrt. Marii jsem představil jako plachou lidskou bytost, která byla v osudovém okamžiku připravena udělat nadlidskou věc, ale svým životem nám byla velice podobná: měla stejné radosti, strach a prožívala podobná pokušení. Nechtěl jsem psát pohádku o dokonalé a bezchybné křesťance: vymyslel jsem Mariiny drobné neřesti, abych vyzvedl její dobrotu a lásku. Psal jsem fikci, abych podpořil ducha pravdy, který její příběh nese. Takže se setkáte s novými postavami, novými příběhy, s myšlenkami, které pro nás už navždy zůstanou tajemstvím. Růžencovou legendou však rovněž odmítám i všechny pokusy Marii Goretti vysvětlovat jako nevědomou mučednici, oběť důvěry: dospěla k moudrosti hlubší, než si umíme představit, právě proto, že pochopení nehledala, že k ní přišlo samo a ona jej pouze nesměle přijala. AMDG Adam Krupička 6 A ve Maria, gratia plena, A sourozenci jí dlouho neříkali nijak, protože nebylo třeba benedicta tu in — — mulieribus, sestru od ostatních. Zůstávala tu s nimi jen ona, když ostatní Dominus tecum, et benedictus fructus — — ventris tui, — — Jesus. Santa Maria, — — Mater Dei, ora pro nobis — — peccatoribus, — — nunc et — — in hora mortis — — nostrae. byli pryč, na poli. Otec znenadání vyměňoval Mariettu za Ma- rii. Hlasem příkrým a víc nic nedodal. Jak jiné je, myslela si, když Sandro nebo Angelo řekl: Maria! Starý Serenelli na ni volal: „Hej-ty, vyper to! Hej-ty, sprav mi košili! Hej-ty, co tak čumíš?!“ Pak si znovu přihnul a začal prozpěvovat jako meluzína v komíně: María! María! Sousedka Cimarelliová používala Amen její druhé jméno. Po Terezce, Terezičce následovala prosba, * Narodila se v srdci Corinalda, 16. října roku 1890. Chvíli před devátou hodinou večerní. Vůbec neplakala, jen se usmívala. Dívala se na ně tmavě černýma očima. V tomtéž roce byl v Mnichovském archivu nalezen rukopis Růžencových sonát Heinricha Ignáce Bibera. Vědělo se, že tyto houslové sklad- by existují, ale nebyl znám jediný jejich opis. Dárce zůstal v anonymitě a není o něm dosud nic známo. Závěr partitury obsahuje passacaglii Strážný anděl. * Říkali jí Marietta, ale slyšela na mnohá oslovení. Mezi vrs- tevníky si zvykla hlásit se k Marille, Marielle, Marittě, Marině, Maiře nebo Rie. Pokřikovali na ní: lária fária Mária! 8 hledat v paměti její jméno, jméno, kterým by odlišili svou většinou něco potřebovala. Výkřik „Tesoro Tereso“ znamenal pohlídej mi děti. Měla sklon k teatralitě. Když ale Marietta musela sklízet a celý den ji nebylo vidět — stala se z ní ta Gorettiovic nebo prostě mladá Gorettka. Lidé jako ona snad ani nemusí nosit příjmení — v obchodě byla slečnou a v kostele dcerkou, jen jednou ji zastavila hraběnka Mazzoleni a zeptala se: „A ty jsi kdo, milé dítě? Galotti?“ — „Ne, paní, Goretti! Maria Goretti!“ Kdosi uměl i šeptat. Byla svolná stát se pro ně kýmkoliv, utíkala jen před „miláčkem“ a „pusinkou“ z toho hlasu… * Chodila bosa. Pěšinami v Corinaldu i Palianu, po dláždění Nettuna, pískem, kalužemi, travou. Večer si z nohou smývala cihlově růžový prach. Zem je teplá. Běhala po ní bosa. Okolo zápěstí obtočený růženec. Ruce jako roztažená křídla 9 divokých ptáků, kteří táhnou po celý život jen za sluncem; pe- a hlásky. Stojíte tam a za rohem, tak docela blízko vás… Pozor, rým oblačným krajinám tam nahoře. dělala, že nevidí nebo že si nevšimla. Klidně se nechala za- rutě vysoko nad její hlavou. A zacloněné oči obracela k mod- * Zná ho vůbec někdo? Vrtalo jí to tolik hlavou, když poklekla, už de! Tiše. Nenajdeš mě! Tebe najde určitě. Nene. Občas pikat, i od menších. Vždyť je to fuk a schovka je přece nuda. Hledačka nemá chybu! Zato slepou bábu přímo nesnášela, oči si zavazovat nikdy nenechala. když tiskla tvář k zemi. Je tak tichý! Sledovala ten svět, když * Jenže byla trpělivá, nakláněla se jen opatrně a tajila přitom Mladá Gioana jí provedla mnoho nepravostí. Ale Marietta legračně z místa na místo. Šnek se také nedal vyrušovat, když i její patnáctiletá mučitelka musí leccos vytrpět. Gioana, její se probouzel. Sotva se přiblížila, hop a je ten tam. Luční koník! dech. Měl zvláštní oči, nožičky a krásná tykadla. Přešlapoval pomaličku okusoval lístek. Mravenec někdy unesl tak velký klacík! Kousek stranou, u osamělých keřů, mívají pavouci své nejkrásnější pavučiny. Nikdo je tam totiž neruší. Nejdříve se na nich třpytí rosa, pak se o ně zachytává a láme světlo. Zlaté, zářící. Svět je zpočátku modrý až do fialova, a potom pod těmi paprsky, jdoucími skrz sítě, plní se postupně dalšími barvami. První červená, po ní bílá, nakonec zelená. Potom až přicházejí zvuky. Ptáci, lidé. Koně promlouvají zřídka. „Marietto!“ — „Už jdu!“ * Na schovávanou hrála ráda. Otočíte se a na okamžik jste úplně sami, přesto víte, že jsou tu s vámi, že čekají, až je budete hledat, že na každé vaše slůvko nebo krok odpoví chichotání 10 to snášela dobře, nikdy na ni nežalovala. Věděla totiž, že vzdálená sestřenice, přišla z Piemontu a byla zrzavá, až oči přecházely. Mládenci z Paliana, kteří za Gioanou chodili, ji pustili k vodě nebo vypekli s jinou. Ona pak bulila, kudy cho- dila, a Marie se tiše radovala z Gioanina hořekování. To máš za to, že se mi posmíváš, a za ty všechny hlouposti, které napovídáš, jen aby tě každý litoval, říkala si ve svém sedmiletém rozoumku. Jinak byly přítelkyně: šly spolu k Madoně Puglianské i na procházky, spaly v jedné posteli a často si dlouho do noci povídaly. Všechno o líbání, milování a mužích znala Marietta od ní. Paní Gorettiová zvala sirotka Gioanu k večeři. Byl takový zvyk rodiny Goretti v Palianu zvát hosty, nechat se obejmout lidmi, protože do jednoho cítili, jak cizí tu jsou. Sestřenka byla hrdá a musela v kuchyni také přiložit ruku k dílu. 11 Někdy před svatodušními svátky se udála taková příhoda. a tak položila holčičce před sebou ruku kolem krku, přitáhla no, na oknech se srážela vlhkost, malátný vydýchaný vzduch ten flašinet před nimi nemá kliku a ani nehraje — a takhle, Gioana a Marietta vařily čočku s kukuřicí. V kuchyni bylo duss masem a žlutými bramborami v hrncích. Gioana se zapřela o pult, zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu, jako by ji bolela záda. Marietta přestala míchat. Dívala se, jak po nahých si k sobě kamarádku Luciu — ta byla dost zmatená, protože s tím šátkem a únavou ve tváři, onoho parného odpoledne, zůstala napořád zapsaná do toho okamžiku. ramenech Gioany stékal a perlil pot. Poslední dobou byla div- * a dala se znovu do míchání. Ano, divná. Pořád křičí, zlobí se „Ne, tu jsem neznal.“ — „Počkejte, nebyla to ta s tím copem? doháněl k šílenství. Něco do ní vjelo, jak později prohlásila jíčka a nebo slepici. Taky nosila Luigimu oběd, když povyrost- ná. „Co?!“ štěkla na ni zrzavá holka, Marie pohodila rukama kvůli hloupostem a — — — Rytmický pohyb vařečky švadlenu matka Assunta. Tápavým krokem přešla Gioana ke dveřím a zamumlala: „Zadělej tu kaši, ty to umíš líp…“ a skácela se na podlahu. Když se probrala ze mdlob, padla paní Gorettiové kolem krku a strašně plakala. Marietta tomu nerozuměla, vysvětlení od matky také nedostala a časem na tu příhodu docela zapomněla. Piemonťanka přestala chodit mezi lidi. Je nemocná, říkali Mariettě, a pak se z Paliana odstěhovali. Gioanu a její ctitele už nikdy nespatřila. * Pravou podobu Marie Goretti zachytily pouze dvě fotografie. Jedna je skupinová a druhá vznikla náhodou. Na první je ještě jako dítě ve stínu matky a sousedů. Na druhém snímku stojí mezi dívkami, s těsně uvázaným šátkem na hlavě a soustředěným pohledem. Věděla, že se na ni ten pán s fotokamerou dívá, 12 Ale jistě, často tudy chodila s Assuntou, na trh prodávat vala.“— „Neznám, asi byla z druhýho konce, ne? Páne, Ferriére se táhne jak sejra, jdete hodinu a nejste na konci.“— „Jakpak ne, to byla holčina! Veselá, čiperná a pokaždý pěkně nahlas pozdravila. Člověk jí nezahlíd smutnou. No.“— „Jistě, jenže my se s těmi dole moc nestýkali. Přece jenom my jsme gramotný, ne jako ti papeženci dole — ti všichni Savalliové, Portreliccové, Gorettiové…“ — „Chuděrka, taková hezká růžička, a jak hubená. Když to šlo, tak jsme ji s sebou vzali jako drát peří, štupovat, jen aby mohla zůstat a dát si trochu kaše, kousek masa s námi…“ — „Nějak si teď nemůžu — tento — vzpomenou.“ — „Mazaná — číst neuměla, no a co? — ale co kde sly- šela, to si pamatovala. Modlení, ulice, měsíce, hodiny a kolik co stojí. Taky ji chtěli ošidit, jenomže se nedala. Popletli jí cedulky a chtěli kuře za babku a ona na ně: ,Jedno kuře za de- set a deset vajec. A vajíčko je drahé stejně, jako má tady paní Cimarelliová!´ A pak jsem se do toho vložila já: ať koupějí, 13 nebo ať jdou o dům dál. Ještě něco mleli na Marii, ale ta už se o zeď. Proudy bičovaly kraj. Občas se pro sebe zasmála, drsně, holka moje!“ — „A kdo by jí tu neznal? Naší Margaritu!“ na toulavého psa, který šel kolem a deště si nevšímal. Vořech smála pod fousy. Mrkly jsme na sebe a věděly, co a jak. Zlatá * Krev. Tekla pořád, i když to jen slabě pálilo. Seděla v prachu a slinou si čistila rozbité koleno. Ne, vůbec to nebolelo. Slzy se jí nahrnuly do očí až poté, co se rozhlédla kolem a uvě- domila si, že rodina se jí ztratila. „Mami, Angelo!“ zavolala a po tvářích se jí skutálely dvě horké krůpěje. Rychle si je hřbetem ruky setřela. Nepláče, proč by měla?! Asi už zašli za kraj lesa. Rozběhla se tím směrem, koleno nekoleno. Srdce tlouklo. Uřícená s ušmudlaným obličejem stála na pusté cestě. Jako by zmizeli a ji tu nechali. „Táto!“ zatřásl se jí hlas a začala natahovat. * Jednou pršelo celý den. Marietta stála na prahu a mračila se. Liják měnil silnici v jezero. Voda stékala ze střechy, šuměla v korunách stromů. A Marii připadalo, že to snad ni- kdy nemá přestat. Nechtělo se jí trčet doma, Lucia jí dnes hněvivě. Víc už to nejde, co? „Jedeš, schovej se!“ zadupala se zastavil a koukal na tu holku na zápraží. Hodila po něm, padej se schovat. Na oko se proti němu rozběhla. Poposedl si, zavrtěl ocasem, jako by ji napodoboval. Obrátila oči v sloup a otočila se, že si ho nebude všímat. Ale za chvilku se po něm zas ohlédla. Začal skákat sem a tam, válel se v blátě. Usmála se, blázen jeden, ale už od něj neodtrhla pohled a on to cítil, štěkal, šaškoval, vrážel do lidí, pletl se jim pod nohy. Šťastný, že se na něho dívá. Smála se na něj a najednou přestala. Na- rovnala se, zvážněla na moment a jako by teď viděla jinýma očima. Co má on, že se tak raduje? Střechu nad hlavou, plné bříško, tátu a mámu, co ho mají rádi a co se o něj starají, kupu brášků a sestřiček, má nějakou Luciu, ke které se chystá? Úsměv jí maloučko pohasl. Jistě nemá. Hafání, panáčkování už neviděla, jen kdesi z dálky slyšela údery kapek. Tak zvláštní to bylo. Nedivila se však. Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera? Já jsem tak hloupá a … uvázlo jí to v hrdle … a šťastná! Ve Ferriére ji provázel ten déšť až do spánku. * ukáže — inu, něco zajímavého jí ukáže. Musí tam zajít, ještě u ní nikdy nebyla a Lucia tak málo kdy někomu řekne: přijď na návštěvu! V dálce se ozvalo hřmění. To máš z toho, že ses tak těšila, huso, skřípala zuby, složila ruce na prsa a opřela se 14 15 Naslouchání Málem se spletli: hned vedle stál menší a daleko zachovalejší Mezi námi lidmi se občas objeví někdo zcela jiný, obklope- dek, kterého se Goretti zeptal. Jejich nový domov stojí kousek ný jasem a laskavý, jako by Bůh chtěl ukázat, že jsme stále jeho obrazem. Život Marie Goretti byl docela obyčejný, nic se v něm nestalo a nic se v něm nestane. Neznala Bacha, nevyko- nala žádnou pouť, tajemství Janova Zjevení nepochopila. Ani sny se jí často nezdály. Jenomže byl tu ten její úsměv. * Vlakem dojeli do Nettuna, odtud pěšky až nahoru do Ferriére di Conca. Osada vyhlížela toho listopadového dne přívětivěji než jindy, přívětivěji, než skutečně byla. Ostrý vítr rozfoukal a vysušil, co na cesty přinesly močály. Ze strnišť se nesl dým pálené natě a trávy. Nepotkali ani živáčka. Děvčátko se rozhlíželo. Ferriére. Vyšlapané stezky, podobné korytům vyschlých řek. Ferriére. Bludiště postranních uliček. Ferriére. Nad hlavy pinií nevykoukne žádná věž, žádný dům ani holubník. Ferriére. Dvory bez plotů, káry a náčiní podle zdí. Ferriére. Jsou doma, narovnal si záda Goretti. Jsou na pachtu, opravi- la ho Gorettiová. Na vozíku leželo nádobí, malá truhla a uzly s prádlem. Maria a Angelo šli poslední a popoháněli menší sourozence. Otec povzbuzoval, ať si něco zazpívají. Assunta je okřikla, budou si myslet, že se k nim stěhuje banda cikánů! dům, s krytým schodištěm. To je fabrika na sýr, mávl paží dě- stranou. Rakev, pomyslel si Goretti a zavolal na děti: hrad! Maria se usmála, hrad! Assunta mlčela. Angelo si utřel nos, bedna, rakev. Mariano se únavou rozbrečel a z jednoho okna na ně už mával Serenelli. Alessandro jim šel naproti. * La Cascina Antica, podlouhlý dvoupatrový dům o dvou desítkách místností a nezakopaným sklepem. Zvětralá, místy vydrolená omítka. Nedávno opravená střecha. Nahoře dvě okna bez okenic, dole dvě zamřížovaná. První polovinu domu budou obývat dva Serenelliové, otec a syn; do druhé půlky se směstnají manželé Gorettiovi se šesti dětmi. Setkají se každý den ve společné kuchyni, u dlouhého nehoblovaného stolu, v kuchyni s černým otevřeným ohništěm, nízkou pecí a oča- zeným stropem. První noc spali se slamníky na podlaze. Luigi Goretti rokoval s Giovanni Serenellim, svým společníkem, až dlouho do rána. Chvíli se hádali, chvíli zas smáli. Marietta je sledovala škvírkami očí. Ospalá, ale natolik vzrušená novým prostředím, že nemohla usnout, stále se převalovala. * Tak mlčeli. 16 17 Dokud žil Luigi Goretti, chodila na pole pomáhat. Dopoledne * tou rovnou širokou silnicí na pole, kde pracoval otec, její starší Na vysokých mezích oné silnice lemované stromy se v létě zal jakýmisi smlouvami, jejichž čistopisy nikdo nikdy neviděl, ko — buvoly, krávy, ovce — a zalehnou. Povětšinou nemají byla při ruce v domácnosti a o polednách matku doprovodila bratr, Alessandro Serenelli a ostatní dělníci, které hrabě svás tímto do močálů zapadlým krajem. Přinášely oběd. Maria rozdala všem jejich porci, a když jídlo skončilo a matka odešla, ujala se zvířat, přebírání nebo motyky. I když, pravda, kopat nebo rýt ji otec nenechal. Tohle moje Marietta dělat nebude. Nechala by v tom zdraví. Styděla se pak, ale sama viděla, že v promočené půdě spíš překáží. Posléze, jak se úroda a výnosy rok od roku zhoršovaly, trávila Assunta většinu času vedle povalují výrostci a líní pasáci dobytka. Vypustí svoje stádečna co koukat, tak tu nudu zaspí. Jenže jednou se nestačili divit. Dokonce ze svého stanoviště povstali a ukazovali si. Jako splašený kůň tamtudy proběhla holka metr padesát, cop za ní vlál, a chlapík, co by přísahal, že je to ta z Cascina Antica, byl umlčen jako hlupák. Copak tohle mohla být ta bledule, ťukali si ostatní na čelo. Byla to ona. „Alessandro!“ vřeštěla už od zatáčky. „Ales- svého muže a obdělávala ony svízelné hektary bláta, na které sandro! Tvůj otec!“ No co je s ním, narovnal se mladík a ona, Nevadilo jí to příliš. Ale projít se tou alejí! Jediná topolová alej leží s horečkou. A dál? S chladnou hlavou zase přidřepl Ale- pak svorně láteřili. Marie zůstávala u plotny, necek a zašívání. ve Ferriére vedla na jejich pole! Po většinu svých dnů tak podnikla Marietta na pole čty- ři cesty. S matkou a obědem. V podvečer zpátky pro večeři a s večeří zas mezi brázdy k dělníkům, kteří již sotva pletli nohama. Za chvíli půjdeme, Marietto, říkával tatínek, když nalévala polévku, už se do ničeho nepouštěj. Čtvrtou, poslední cestu měla nejraději, a jestliže první tři pospíchala, při poslední se ráda loudala. Šlo se domů. Její lidé byli šťastní, že sotva trochu popadla dech, ze sebe vyklopila, že starý pán ssandro. Alou za ním, přece! Zacloumala mu za rukáv. Je mu hodně špatně. Scénu z povzdálí sledoval Luigi a ta zmínka o horečce se ho jaksi dotkla. Večer ho uvidím, neplaš, odbyl ji Alessandro. Musíš za svým otcem, popadla ho za nohu a táhla asi deset metrů, než dobrovolně vstal a dal se také do běhu. Už ho tu máte, Jano, odhrnula si vlasy z čela. Alessandro se ve dveřích objevil až za notnou chvíli, tak rychlá byla. Když poprvé slyšela to slovo, zamrazilo ji. Zprvu si předsta- už je to pro dnešek za nimi, kouřili, pískali a dobírali si jeden vovala nějakého obludného netvora, který bydlel v bažinách maru. Nemusela se toho účastnit, stačilo jí, že byla u toho. nechtěli mluvit, proto si obraz o tom, co je to vlastně malárie, druhého, smáli se, i starý Serenelli se přiměl k dobrému rozU radosti, která je tu tak vzácná. 18 a večer zabíjel muže na přilehlých polích. Rodiče o tom před ní vytvořila jen kusý. Věděla, že to lidem pije krev, že se třesou, 19 jako by jim byla zima, že hubnou, až jsou tak hubení a slabí, obklopený chlapy, kteří ho přemlouvali, ať se raději zas vydají v slzách u stolu, Alessandro se rozesmál, dostal od Serenelliho límcem, „to bude do rána.“ že už prostě nevstanou a umřou. Takhle to pověděla jednou pohlavek. Už jsi velká, Luigi jí začal vysvětlovat, jak se to má po silnici. „Máš pravdu,“ přidala se k čahounovi s ohrnutým Do bažin je to nesvedlo, jak stále prorokoval jakýsi hlas vza- s tou nemocí: že ji nejdřív má komár a pak píchnutím nakazí du. „Myslím na,“ začal jejich obvyklou hru. „Na někoho, kdo je za krkem. Nemoc? Zajiskřily Marii oči, jak se vyléčí? Nedá věc, nějaké místo?“ Hádala dál a podle náhlého úsměvu, co se ostatní. A takový člověk potom umře, poškrábal se Goretti se to vyléčit, řekla Assunta a odšourala se k plotně. Mariettin úsměv zmizel a zůstaly po něm jen rozpačité rty a za nimi dvě řady bílých zubů. Co se to děje s tím světem, jako by říkaly, jak by se asi vyjádřil poeta. Luigiho boj s tou povídačkou k smrti unavil, kdykoliv si na ni vzpomněl, kdykoliv vstával z lůžka, kdykoliv to v sobě přemáhal. * Bouřka je zastihla všechny při cestě z práce. Zatáhlo se, skoro neviděli na krok. Cimarelli je vedl zkratkou, schovají se pod přístřeškem, dokud to nepřejde. „Alessandro, počkej.“ Ohlédl tu teď s námi?“ Ne, zakroutil hlavou. „Tak myslíš na nějakou mu zakmitl kolem úst, se zastavila a hleděla na takové místo, na které mohl myslet. „Byl jsi tam někdy? Je to u moře, viď? Nemám pravdu? A znám to místo já?“ naléhala. „Povídej. Já to vlastně uhodla!“ „A proč tě to tak zajímá, Maria?“ „Třeba zajímá!“ „Stejně by se ti tam asi nelíbilo.“ „Tak vidíš, už mě to zas nezajímá!“ Chvíli šli mlčky. „Myslím na…“ „Ne, teď budu myslet já!“ vzala si slovo. „A myslím na — třeba, třeba — už to mám! Myslím na!“ zazubila se a šťouchla ho, strčila a po- poběhla. „Na něco doma?“ Zavrtěla, ne. „Na nějaké zvíře?“ Zase ne. „Na příběh před spaním; na to, že půjdeš do Nettuna; na nějakou legraci? Počkej!“ Zasmála se a pořád vrtěla hlavou. „Na co bys mohla myslet?“ ptal se sám sebe nahlas. Hezký, snad to na nás nespadne, zabručel opět kdosi, když se a za krk mu natekla sprška ze stromu. „Co ty tady?“ Ohr- doběhli pod tu širokou šindelovou střechu postavenou na šes- omotaná šátkem, která si přidržovala sukni, aby ji nerousa- než je vozkové naložili a odvezli. Zůstanem tu pár hodin, nad nul si límec a sledoval, jak k němu přes kaluže skáče figurka la. „Terezka má kašel,“ vyprávěla o sestřičce, „máma s ní je doma, s obědem jsem šla já.“ „Prý zkratka, takže budem pochodovat do rána,“ ušklíbl se. Marietta si stoupla na špičky, aby viděla do tváře panu Cimarellimu, brejlil právě do dálky 20 ti zděných sloupech. Svážely se sem kdysi pokosené snopy, ránem se to roztrhá, mudroval Cimarelli a ostatní se ukládali ke spánku, jak dovedli. „Maria, uděláme to jako námořníci na hlídce, jo? Sedni si a opři se o moje záda, vyspíme se oba,“ povídá Alessandro a ona nechá prohlížení trámů a jde blíž. 21 Svlékla si šátek. Vlhké vlasy voní deštěm. „Na,“ dal jí kabát, Neřestí Marie Goretti byla zvědavost. Neprojevovala se otáz- znat. Po chvilce proto dodala: „Děkuju ti, Alessandro.“ Luigi chavá, ale dokázala s umanutostí dítěte, i v pozdějším věku, „přikrej se.“ Usmála se, ale ve tmě její úsměv nemohl rozeGoretti rozložil svůj kabát na suchou zdusanou zem. „Marie, lehni si tady,“ zdvihl Alessandrův kabát. Dívka poslechla. Přikryla se půjčeným kabátem a ulehla na ten otcův. „My tu budeme držet hlídku, viďte, kapitáne,“ zavtipkoval. Mladík tam seděl schoulený do sebe, v košili. Goretti byl ostražitý, zdálo se, že mu tehdy neušlo ani jediné hnutí v Alessandrově tváři. Ten zas na pár minut vnímal jen to, že Goretti stojí mezi ním a spící Mariettou. „Rozkaz, veliteli,“ odpověděl na stejné notě, ale jaksi mimoděk. Hlavou mu proudilo nedokončené povídání s ní. Dělníci vytáhli karty a nespokojený hlas teď přijal úlohu kibice. „Zhasněte to, pitomci, jsme na hraběcím!“ Na Gorettiho pohrůžku ohýnek zase zhasl, ale smích jen ze- sílil. „Dobře, že s námi není tvůj tatík,“ prohodil. Serenelli mladší přisvědčil, „dal by si záležet, aby z toho nadělal tyjátr.“ Goretti nacpal fajfku, „co Giovanniho znám, panské ho pálí, jako by na uhlí ležel.“ Dívka promluvila ze spánku, slabě, jen se to protáhlo kolem a zmizelo v hluku bouřky, ale slyšeli to kami nebo dotěrností, jak je obvyklé, na to byla příliš ostýpátrat, pozorovat a spojovat si v paměti mnoho věcí. Tu pak přicházela na denní světlo se svým vlastním pohledem na události, který uváděl občas posluchače v úžas, a se zájmem sle- dovala, co to udělá. A její zvědavost si pak přišla na své, když se skrz ten úžas začala klubat pravda. Sama od sebe. Tyto své milé hlouposti trousila po špetkách a nesměle. Zasmát se jim uměli nemnozí. Maminka, někdy malý Sandro, Luciu to však rozčilovalo. Vyčítala pak Mariettě její zlozvyk: nech si toho, uplakánku! Angelo vybreptal sestřino tajemství. Když jim, dětem, kněz vyprávěl o ukřižování, Marie se rozplakala, že srdce usedalo. Co je ti, nechápaly děti. Muselo ho to strašně bolet a on byl přece tak hodný! I kněz, bratr Theodor, se divil nářku té drobné holčičky. Těšil ji, ať si z toho nic nedělá, že Pán přeci žije a kraluje na věky věků. A tahle historka, spolu s dalšími slzami, které druzí nečekali, se s ní táhla z dětství až na sám práh dospívání. Uplakánkem ji každý umlčel. oba, Luigi i Alessandro. Pohlédli na sebe. V tu chvíli proběhla * bude dál, až tu zůstane sama, bez otce? Mračna se srážela „A jak je možné, že vám utečou? V noci utečou?“ Rozcestí, jim hlavou stejná myšlenka, i když ji každý vnímal jinak. Co tam v závratné výšce a blesky oněměly. * 22 křižovatka. „Děti, ty přece utíkají a neptají se!“ Kruh lidí, rozhazování rukama směrem k polím. „Nehádejte se, to teď ne- pomůže!“ Odložení lampy do středu lidského kruhu. „Na poli jsme je nenašli, prohledali jsme meze až k lesníkově chatě. 23 Nic.“ Jedna z cest se kroutí, zahýbá, vede do mokřin. „Jairova ptačí křídla viděla kolemjdoucí. Rukama obepjala nohy a po- „Museli se splést a zašli do močálů. Ono je to na kraji k nero- tenčí, hlasitější — jí připadalo jako podivná, ale krásná písnič- dceruška, chudinka! Chlapeček Naimských!“ Tlumený pláč. zeznání od polí, zvlášť teď na podzim. Slyšel jsem od jednoho chlápka: jak jdete, najednou ty bažiny, boří se to pod nohama a…“ Hovor ustal. „Kdo půjde dál?“ V okolí postává mnoho diváků, ale do kruhu nevstoupí. „Musíme tam, neslyšíte?“ „Utopíš se, hlupáku!“ „Chce to počkat do rána, za světla —“ „Je pozdě hledat je tam, to může jen sebevrah!“ „Bojíte se?“ „Giuseppe, prosím tě, měj rozum!“ „Za světla třeba — — “ ložila si hlavu na kolena. Vrkání, jedno přes druhé — hlubší, ka. Vydržela by ji poslouchat pořád, ale jak chodili lidé kolem, klecí ubývalo. Do večera nezbyla žádná. Koncert skončil, ale zase bude další a jiný, říkala si a dívala se nahoru a nikdo by jí v takovém okamžiku nevyvrátil představu, že její muzikanti do jednoho uletěli, ať už si je koupil kdokoliv, že jsou svobodní a už napořád budou. „Představ si, že jsou tvoji! Že tě tam teďka volají! Pusť mě!“ * kousek — —“ „Rozmístíme lucerny, kde jsou lucerny?“ „Kams Mariettinou povinností bylo krom jiného každý den probudit „Už jen čekat na zázrak!“ „Pošlete někdo ty caparty na kutě, Sousto, jak říkala. Větší chlapci se brzy strojili sami, jen malý „Vzpamatuj se, klid, teď už nic nezmůžeme!“ „Alespoň na kraj, je dal?“ „Ráno moudřejší večera!“ „Kriste, co budu dělat?!“ co tu straší?!“ „Jedna pohroma nestačila?“ „Honem ty lucerny a křesadlo!“ „Kriste Pane!“ „Díky Bohu!“ „Kde jste byly!?“ „Uličníci!“ „Jak jste se tu vzali? My vás tady — —“ „Trnem tu hrůzou!“ „V močálech?“ „Jak jste našli cestu?“ „Kdo?“ „Marietto, dcerko! Jak jsi je tam našla?“ „Bůh ti žehnej!“ „Kam bys zase šla?“ „Luigi, hergot, ta tvá holka!“ „Nech ji, Luigi! Snad nemá rozum, ale srdce má jako nikdo!“ „Anděl!“ * Na trhu rovnala klícky s hrdličkami a holoubátky na sebe, stavěla z nich zámek s perutěmi. Sedla si pak za klece a skrz 24 sourozence, pomoct jim v oblékání a připravit jim snídani. Sandro potřeboval ze začátku pomoc s knoflíky a nohavicemi. Ersilii se líbilo, když jí Marietta česala kadeřivou hlavičku. O dva roky starší Angelo miloval vajíčka, proto mu je vařila i smažila; o tři léta mladší Mariano všechno hned zhltal a po- kukoval do cizích talířů; o pět let mladší Sandro u snídaně ještě spal a Ersilii musel někdo krmit, krájet jí menší kousky. Assunta si namočila kůrky v bílé kávě a obstarala nejmenší Terezku. Bylo to hodné dítě, vztekala se a naříkala málokdy. Když se snídaně končila a Marie sklízela hrnečky a pár talířů ze stolu, mamka ji pohladila a dala pusu. Neuměla jinak vyjádřit, že je té desetileté žábě vděčná. To je fuška, mami, uznale si uvazovala zástěru její nejstarší dcera. 25 * Otázka Vrstevníci a mladší ji neměli v lásce pro její občasné napo- Noviny s obrázky. Obrázky žen, které si Alessandro vystřiho- mezi nimi, uměla mlčet. v nich. Mohla je spálit, nikdo by se nedivil a jemu by stud mínání a poučování. Všimla si toho záhy, a proto, když byla Hodina katechismu odbývala se v Conce; tam zažívala jakési napětí, pokušení své mlčení porušit. Na dotazy velebného pána si většinou nikdo netroufal odpovědět. Cítila to. Jasně si uvědomovala, v čem pro ni ta hlavní otázka spočívá: promluvíš, nebo budeš mlčet? * val a poté lepil nad postelí. Staré ohmatané noviny. Listovala nedovolil se po nich ptát. Ale věci mají dvě strany. Vždy je přítomno i něco, kvůli čemu nesmíme zlomit nad lidmi hůl. Svlačec je ohavný plevel, ale krásně kvetl. Otec Serenelli je otec Serenelli, ale umí zazpívat tolik písniček. Co uvidě- la na té stránce, ji uvedlo do rozpaků, pohněvalo, rozčílilo: nějaká žena — její nohy — mrkala — takhle obráceně sedět na židli — rozepnutá — v korzetu? Bídák, otevřela dvířka ka- men, tohle si prohlíží?! Když obrátila list, nalezla na rubu té nestydaté herečky… Panáčka, který hraje na harfu. Inzerce prodavače hudebními nástroji v ulici Saulo 4, Řím. Panáček obě ruce levé, místo klobouku a hlavy jen tiskařská skvrna. Harfa v jeho tlapičkách měla obličej a ten obličej se neuměle usmíval. Nedojímal by nikoho, nedojal ani Marii. Avšak noviny složila, spálit už je nedokázala. Proč právě v této naprosto nepatřičné chvíli pocítila tak trýznivou soustrast s tou malůvkou podle oka, s tou okázale veselou paní, která se takhle ukazuje? Tak zvláštní to bylo, ale nedivila se už. Jsme naplněni tím obrovským životem. Dobrým a špatným. Přesahuje nás všechny jako dravý proud ženoucí se přes okraj dolů. Ten život, který neumí nikdo vyslovit. Jsme tím proudem okamžik hnáni a my vidíme, my slyšíme v tom okamžiku, jako bychom my byli tím proudem. Dobrým 26 27 i špatným. Jediným. To naše cesta vedla ty nesmírné vody, našlapují, běží, pohazují ocasem. Temné mňoukavé vábení Až jednou odejdeme, až se už neudržíme na hladině, on tu chvíle, kdy se mrouskání mění a začíná se podobat dětské- jdoucí od obzoru k obzoru. Hučící peřeje s naším jménem. zůstane. Široký proud života. Bude pokračovat dál: bude nést ostatní, opírat se do dalších. Věčně. I když nám dojde dech. Naše zoufalé ohlížení, se slzami. Víme my, kam se žene? Kde to končí? Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera? koček jí trne v uších. Zacpává si je rukama. Nepomáhá to. Je mu pláči. Na nohou, v noční košili, k oknu. „Umlkni!“ Poleno třesklo o zem, soldateska se rozutekla. * * Učila se vařit, později i péct. Polévka byla vděčným jídlem: Vlastnila jenom pár předmětů: hřeben; tužku na kreslení, kte- duchá a rychlá. Namočte fazole, až změknou, zatím nakrájíte rou našla; bílou a červenou stuhu; modlitební knížku. Nermoutila se tím, bylo jí to jedno, přesto si k věcem uchovala respekt. Pečlivě se o ně starala, dbala, aby se neopotřebovaly předčasně, svými chabými silami je opravovala. Nedokázala si představit, že by nějakou věc za věrné letité služby pro- stě vyhodila do smetí. Když něco ztratila, ještě dlouhý čas ji ve snech mučil obraz osiřelé sponky v kaluži, pošlapaný šátek na chodníku, ke kterému se nikdo nehlásí. Sama sebe za dobrou nepovažovala. Ztrácela totiž nejen věci, ztrácela také blízké. Věděla, že to není její vina, ale jak je možné, ptala se, že tomu jen přihlížím? * Ze tmy se vleklo. Volání. Ponuré, hrdelní. Marie se hnula a chvíli bloudila očima kolem, hlavu na polštáři. Kocouři 28 bylo jí hodně a chutnala dětem i velkým. „Fazolová je jedno- cibuli, papriku, rajčata, a pokud najdete — tak i klobásu.“ Všední jídelníček Cascina Antici nebyl bohatý. Polenta, placky castagnacci, čočka dušená nebo pražená, makaróny. Slepi- ce nebo skopové jen v neděli nebo ve svátek. Co odkoukala u plotny v Corinaldu, postupně zapomněla: lasagne I Vincin- grassi, domácí nudlovku Passatelli in brodo nebo ořechové rohlíčky Le Pecorelle. Odvykla chuti nádivek a Brodetta, polévky z desítky ryb. Z vůní kraje Marche si do Lazia nepřinesli zhola nic. „Cibuli zpěníte na sádle a ještě tam dáme mouku, chvilku to mícháme, dokud se neosmahne.“ Serenelli se ošklíbal: připálené, nedovařené, přesolené. Někdy se to přece naučit musí, zastával se Marietty Alessandro, krotil otce a sám sta- tečně snášel ty méně povedené dívčiny výtvory. „Nasypem koření: papriku. Hrnec dáme z plotny — to kvůli paprice, aby nezhořkla, ona zhořkne, když se připálí! Zalijeme vodou, rozmícháme a začneme zas vařit.“ Občas mu mlčky a vděčně 29 položila ruku na rameno. Když se vás zastane on, pak je to zasmála s nimi, jen ať se ta holka taky trochu vyřádí. Prosila „Přidáme fazole; vše, co jsme nakrájeli; tymián a čtvrthodinku tahování pokračovalo. Skočila za stůl, zkoušel jí nadběhnout. úplně jiné, než Angelovo koktání nebo matčin vysoký hlas. vaříme. K jídlu!“ * Když jste s ní mluvili a ona odpovídala, řekli jste si pak: jako každá dívka jejího věku, nemá hlas o nic hrubší ani jemnější. A co ta její mluva? „Pěkné“, „šílené“, „vlastně“, „třeba“, „tak to vidíš“, „nemám pravdu?“ opakuje jak kolovrátek. Ale vy jste ji neznali, když se smála. Uplést pomlázku z vrbového proutí, to umí kdekdo. Ale ho- nit s ní mladá děvčata, na to mohl přijít jedině on, smály se ho zcela vážně, ať toho nechá, ale smála se a on se smál a pře- Marietto, vraž mu jednu! Ve dveřích se objevila Lucia a za ní se už tlačily dětské hlavičky, pusy od ucha k uchu. Alessand- ro! Alessandro! Koledník povzbuzovaný bandou kluků přešel od výhružek přímo k útoku. Odsunul stůl, až převrátil židle, a už měl hospodyňku jako v kleštích. Maria Goretti se kroutila jako ještěrka, smála se, až slzela, byla by snad i škrabala a kousala, kdyby jí to bylo něco platné. Jak se ale mohla silami rovnat s tím Serenelliovic chlapiskem? Nakonec jí nezbylo, než čekat s malou dušičkou, co bude Alessandro provádět s tou pletenou opentlenou věcí. Ano, smích. Mělký a průzračný, rychlý jako ta bystřina, ženské za plotem, když si to Alessandro Serenelli vykračoval po které posílali lodičky z kůry a mechu. Nebyl skoro slyšet, kdoví odkud tenhle zvyk vykramařil a přitáhl až sem. Nabije na té malé tiché bytosti nic tak zřetelného jako tuhle radost. v čele vesnických rozjívenců. Ale kdeže, mávli rukou mužští, jim a ony mu za to ještě dávají výslužku, takovou taškařici aby pohledal. A Cimarelli by dal ruku do ohně, že takhle můžou Velikonoce slavívat leda v Rusku, tam že je možné všecko. Velikonoce, čas obětní. Slavné scény se zopakují, slovo spíš jste si ho jen představovali. A přesto, snad byste nenašli Na první pohled, i na druhý. * od slova. Jak bylo psáno v pašijích. V myslích lidí se promě- Truhlář Giovanni Serenelli nebyl zlý člověk. Krapet svárlivý, „Marietto, pojď sem.“ — „Na co, co chceš?“ — „Když poroučím, poznal v Palianu a dohoda, kterou tam tehdy uzavřeli, zněla ňují jako frašky na pouťových pódiích. V cosi nepoznaného. pojď sem!“ — „Až mi povíš, co chceš, jinak nepůjdu.“ Zatáhl ji do kuchyně, křičela jako o život: „Bože, Bože, já umírám, mamí, mamí!“ Assunta se ani neohlédla, ti mladí. Pak se ale 30 nadutý, ale není schopen záludnosti. S Luigim Gorettim se na čestné slovo. Ačkoliv pak Goretti získal pro rodinu větší díl ze společných peněz, ačkoliv Serenelli pil jako duha. Navzdory tomu tu ono čestné slovo zůstávalo. I nyní, kdy se Serenelli 31 na poli ukázal jen zřídka. Assunta si stěžovala Mariettě: „Kdy- Na měsíc, do té vzdálené stříbrné tváře, dovedla se dívat hodi- budeš tu sedět doma jako baba, nebo pomůžeš vdově svého ke hvězdám. Jako by jej cosi volalo. Ještě ve snu pokračovala, by tak nebyl už od Božího rána opilý! Tak bych mu řekla: Jeno, nejlepšího přítele? Znám ho, i tvůj táta ho znal! Serenelli by vstal, neřekl by slovo, ale šel by! Ale opilý Serenelli? Poloviční rozum, žádná vůle, eh!“ Marietta vše pozorně vyslechla, přitakala, nenápadně mrkla do chodby, kam si starý schovával víno, pak vyprovodila mamku až na zápraží. Stála tam, dokud Assunta s Angelem nezašli, potom se vrhla do chodby. A to bylo před osmou ranní. „Zázrak! Mariettko, zázrak!“ zářila Gorettiová, když se vrá- ny, bez dechu. Ozařoval krajinu jen slabě. Veškerý svit stoupal nenechala se vyrušit v tom údivu. Ležela na posteli a nad ní ruku v ruce, v kruhu, zářilo dvanáct jasných znamení. Některá měla podobu lidí, jiná zvířat. Dýchala spolu s nimi. „Mistře, nikdo nemůže činit těch divů, které ty činíš!“ šeptala a věřila, že vše je dobré nebo že to k dobru má vést. * tila večer z práce. Vyprávěla, jak Serenelli vypil svůj demižon V mlékárenské dílně, která sousedila s Cascinou Anticou, vy- tomu,“ smála se na Marii, i Marie se smála, ale jinak. „Jako by byl lisován do pravidelných válců, dlouho zrál a ještě déle a pak si plivl do dlaní a dřel jak otrok až do úpadu. „Věřila bys se to jeho víno proměnilo ve vodu, na mou duši! Nevíš o tom něco?“ koukla na prázdné lahve. Naředila mu ty jeho splašky, pomyslela si, chytrá! Ale kam vylila to ostatní — — — Ma- rie se culila sladce na maminku, opřená o truhlu, hlavinka jí chvílemi klesala na prsa. „Marie Terezie!“ zatřásla za její rameno Assunta, svitlo jí, kdo způsobil ten dnešní zázrak a kam zmizelo víno, co se obrátilo v Serenelliho lahvích ve vodu. „Marie Terezie, nejdřív tu zameteš a pak dojdeš pro vědro!“ řekla přísně, ale jaksi vděčně. Dívka zápolila chvíli s koštětem, málem se přerazila o stůl a pak usnula venku u pumpy. Druhý den bolel daleko víc. * 32 ráběli sýr pouze v sezóně. Pecorino romano, z ovčího mléka, vydržel ve spíži. S kůrkou jako kost. Kraj Lazio žil především mozzarelou di bufala campana, z mléka kravského nebo bu- volího. Tu si každý vesničan hnětl sám, když zbyl čas a mléko. Sypala se do těstovin, nádivek a polévek. Marietta, jež se vydala s obvyklým nákladem chleba a polenty na pole, se zastavila pod oknem sýrárny a vdechovala vůni syrovátky a vlažného mléka. Dostala vám velikou chuť právě na sýr. * Rozdala porce, počkala, až dojí poslední — tentokrát byl posledníček Alessandro — a pak zašla opláchnout nádobí. Bys- třina tekla pod strání. Chtěla seběhnout, ale netroufala si, 33 Alessandro jí podal ruku, přijala ji a pomaličku sestupovali. Volání hladině zahlédla Mariettu, která se červenala. Poskládala Večer po tom divném rozhovoru u potoka byl zamlklý. Vyhýbal jako nůž. „Já a hezká? Maminka mi říkala, že se na mě nemůže pomněla, nic se nestalo. A Alessandro přeci prováděl vždycky „Jsi tak hezká,“ prohlížel si ji a ona ho pocákala. V neklidné talíře a zapálené líce si zchladila tou samou vodou, studenou už ani podívat, jak vypadám, když mi při práci…“ Smála se na něho. Černé oči. „Co to děláš, Sandro?“ Rty se jí chvěly a zas oheň do tváří. Ovinul ji rukou kolem pasu. „Nech toho!“ Znovu ho pocákala, co to do tebe vjelo? Ale už se nesmála, jako by tušila, že právě její smích nutil Alessandra k téhle zvláštní hře. „Uvidíme se doma,“ plaše se po něm ohlédla, vzala chvatně nádobí a pospíchala za svou prací. * „Ne na tvé nové boty, ale na tvé srdce se bude dívat, Angelo.“ Věřila, že jí Bůh rozumí a není třeba stále se ho na něco ptát. Stačí zůstat spravedlivá. * A pak pravila: „Angelo, slíbila jsem to mamince. Někdo to udělat musí. Jinak by maminka nemohla chodit na pole a pole by nám vzali.“ — „Amen, amen, Marietto, tak se tady třeba strhej!“ odfrkl on, ale pak vzal koš za druhé ucho. * 34 se jí. Ani ona se znovu neptala, nepřipomínala to. A brzy za- bláznivé kousky. Ale už se neodvážila k tomu, co dělala dříve, nemohla s ním už mluvit, ani žertem, o mnoha věcech. „Kam jde mladý pán?“ volávala na něho. „A nechá svou hospodyňku samotnou?“ Nemohla, tamto u potoka už přestala být hra. Teprve když se od vás někdo začne vzdalovat, uvědomíte si, jak moc vám byl blízký. Znala ho od začátku. Dosud má on v paměti tu příhodu, když jí vypadl první zub. Věděl, co se v ní odehrává, a ona mu dokázala říct, co potřeboval slyšet. Když zemřel její otec, když ho otec vyhnal svými řečmi. Časem se na obou stranách, u ní i u něj, objevovaly starosti, ve kterých si nemohli být vzájemně oporou. Je tohle ono, přemýšlela, co nás všechny takhle od sebe vzdaluje? A my se necháme! Ano, my se necháváme odvádět každý na svou cestu. „Copak se ti přihodi- lo, miláčku?“ svíčka kreslila na vlídné matčině tváři stíny. „Je mi smutno, ale to přejde.“ Za okamžik se plamen vytratil a z knotu stoupal pásek kouře. A kvůli jedné bezvýznamné hlouposti se mají jeden druhému ztratit docela?! „Marietto, zahraje nám Alessandro vlka?“ prosila Ersilia, když se Marie uvolila hrát s nimi na pohádku. „Nevím,“ řekla. „Proč ne?“ postavil se před ní malý Sandrino. „On už je moc velký, víš?“ Přátelství se rozpadá, mizí s každou chvilkou, kterou ne- sdílíme a mohli bychom. Ona nechápe, co se děje, a cítila, že 35 do toho nemůže vstoupit. On tomu jen přihlížel. S tím přá- když si s tlukoucím srdcem a potají zkusila ony bílé šaty. Ta že si zase sedne vedle ní, ale on už nepřišel. A jednou, když čarovala. V ty dny by se smála, točila dokolečka, uháněla telstvím se ale ztrácela i část jejich života. Čekala denně, odcházel na pole a ona zafoukala na jejich kozlí roh, jak mu říkali, ani se neotočil. „Zkazit druhému radost je hřích,“ řekla Angelovi, když se pral s Marianem. „Hřích! Protože ta chvíle se už nikdy nevrátí a my ji nemůžeme napravit!“ pověděla naléhavým hlasem, v němž chlapci rozpoznali slzy. Ach, Marie Goretti, kdyby se tvého Pána zeptali, který zázrak byl nejtěžší, pak by odpověděl za něho Lazar. * Marie ani nevěděla, jak se ve střevících chodí. Obula si je a zula a zase obula, a tak si vykračovala přes kuchyni a pokoj. Podpatek těch bílých střevíčků byl nízký, nizoučký, ale byl tam a ona vnímala: takhle asi chodí i paní Mazzoleni, takhle šla mamka k oltáři. Zrcadlo neměli, postála proto před oknem a dívala se na svůj obrys přerušovaný pumpou na dvoře, Serenellim a koněm, kterého vedl. Hleděla na obrys, vlastní tvář, jež jakoby splývala s šedými mraky a matným sklem. „Mami, kdy už půjdu k prvnímu přijímání? Už se nemůžu dočkat…“ A dočkala se, zítra v Nettunu poklekne a poprvé přijme hostii. Kněz mi řekl, a já musela přestat koukat na ty svaté obrázky za vitrínou, že je to přímé spojení s Ježíšem. Jako by tě držel za ruku, Marietto. Byla zvědavá a neuměla si nic takového představit. Ale sváteční atmosféra vše jen umocnila. Dnes, 36 atmosféra shonu, posílek k sousedům, květinového zdobení o závod, a právě proto zůstala vážná. Neuměla si to vysvětlit, prostě to tak bylo. A do toho všeho ten Bůh. Jak se jí ho poda- řilo sehnat, hleděla u vytržení na matčino lůžko. Nádherný, přejela po něm rukou. Začala tušit, že víra je zahalena čímsi podobným. Jako její tvář závojem — snad vidíme jen to prosté, ale pravda je hlubší. * Dříve, když se učila chodit a mluvit, dříve to vypadalo, že budou mít Gorettiovi dcerku Zlatovlásku, časem snad docela plavou. Jenže jak ubíhala léta, ztrácela se měkká sláma, kterou si hýčkalo v jejích vlasech slunce, až ustoupila tmavým. Plaché odstíny, jež následovaly a střídaly se každý měsíc, jen nakoukly do neposlušných pramenů, které jí padaly do tváře. Počaly se přidávat pod záštitu barvy, kterou jí věk nevyslovil úplně, ale snad s ní pro Mariettu kdysi počítal. Černovláskou nikdy nebudeš — a je mi to opravdu líto, kvůli těm tvým kukadlům — ale copak je ti vážně souzena zrzavá haluz, aby jsi s ní kývala jako vítr listím v listopadu? Oříšek patří dětem, skloň se a zvedneš kaštanovou, v ní se najdeš jako žena. * 37 Doktor vsí vždy jen proběhl. Měla co dělat, aby mu stačila. budu všechny volat ke stolu, tak si na vás vzpomenu. Budu dil. „Ne, zůstanu tady. S matkou, ona by nikam nechtěla. Ani v kapsách. Umíráček se vznášel nad krajem a já mizela jako „Chystáš se také do Ameriky jako tví bratři?“ žertem prohodo Corinalda zpátky nechce.“ Řekla to jen tak, ze slušnosti. Ve skutečnosti sama nikam nechtěla. Praní, vaření a poklízení je stejné tam i tady. A ona bude v domácnosti. A stáli by v Americe o někoho, kdo neumí ani trochu číst a psát? Ales- sandro Serenelli se ji pokoušel vést, ale bez úspěchu. Mariiny dovednosti při ručních pracích se ve psaní nijak neprojevily, pokulhávala. Prsty ani pero ji neposlouchaly, kromě toho psala vás zase vidět, i když mi zmizíte.“ „Aha,“ řekl mi Angelo, ruce voda z vypálené hlíny. Bylo tak cizí, čemu jsem kdysi věřila. Rozpřáhl se, ukázal pravicí do noční krajiny. Můj bratr, můj černý bratr. „Marie,“ uslyšela jsem jeho hlas, nevěděl, co mi má povědět, snad mě nikdy dosud neslyšel mluvit o těhlech věcech. O tom, co jednou bude. „Marie,“ opakoval, „vrátíme se už?“ Podal mi ruku. „Angelo? Slyšíš taky to ticho?“ * levou a všechno, co napsala, si rozmazala. S Luciou do Nettuna se cesta vlekla. „Poslechni, Marietto, ty se vdáš sem nebo zvedneš kotvy?“ zaclonila si Lucia oči před Matka ji vzala s sebou, když se šla poradit s farářem. Bylo to dělej, představu mít musíš!“ „Hm, bylo by pěkné zamilovat se se ocitla prvně. Co hned upoutalo vesnickou dívku? Žárovka sluncem. „Nevím. Nikdy jsem na to ještě nemyslela.“ „Se neve Ferriére, měli bysme k sobě pár kroků. A ty?“ „Jak to bude možné, odstěhuju se z močálů někam k moři nebo do města.“ „Ale co on? Mluvilas přece o vdávání. Nemám pravdu? Měl by být vyšší než ty, že? A musí mít pro strach uděláno. A hlu- boký hlas.“ „A pak, že na to nikdy nemyslela. Pch!“ dobírala kvůli jejímu prvnímu přijímání. Marietta byla nesvá, na faře u stropu. Litovala, že se tu ocitly ve dne. Požádat důstojného pána, zda může otočit knoflíkem, se jí zdálo dětinské, hloupé. Elektrické osvětlení má poznat za úplně odlišných okolností. „Assunta Goretti!“ zvedl ruce, „Padre mio,“ jak zase oslovila si Mariettu kamarádka. Gorettiová velebníčka, co jejímu Luigimu neodsloužil zadarmo kami, do polí a stále dál. Smrákalo se, odkudsi znělo klekání. mohlo znamenat zrovna tak radostné shledání i děs — co mi Šli jsme stromořadím na konec cesty, pěšinou vzhůru lou- Umíráček. Já a bratr, opuštění na horizontu, jako na poušti. „Budu vás mít stále všechny u sebe, Angelo. Víš, první se bude jmenovat Luigi, po tátovi, další Assunta, pak Angelo, Marian, Sandro, Ersilia a Terezku budeme mít také. A až je 38 ani zádušní. Vydřiduchu, usmála se v duchu. Knězovo gesto zas ta ženská chce, tomu svýmu nedala ani na funus, a teď bude jistě smlouvat i výlohy na první přijímání pro tuhle přerostlou, kolohnátskou holku. A zatímco kněz stále otáčel téma, Maria si horlivě prohlížela kartičky svatých obrázků 39 za sklem, cítila se ztrapněná matčinými rozpravami. Dělala, tito chudí mají jen Boha, proto se ho drží. Ano, ať si to takový „Já jsem přijala už tři svátosti. Když mi bylo šest roků, byla neuvidí tu tvář za závojem. A že ji jednou přestane hledat. že je neslyší. jsem u svaté zpovědi a biřmování. Ale už si ani nepamatuji, jak na mě sestoupil Duch svatý.“ — „To nevadí. Duch svatý sestoupil na tebe a vešel do tvého srdce. Svou milostí je stále v tobě.“ Flaubert klidně říká. Bála se dvou věcí. Že nikdy nepochopí, Ostatně zašel někdy ten Flaubert za svým tátou na hřbitov, omést mu hrob a zalít kytky? Co říká živá mrtvému. Můj hlas je tak tichý jako soumrak. Když se loučili, zastavil ji naposledy. „Marietto, zůstaň čistá a Zní ti do snění. Tlumený pláč violy dělá na hladině tvého klidu rád.“ — „Já budu stát vždycky na straně Ježíšově. A zůstanu tmavé jako dýha pod strunami, jako tajemství ukrytá uvnitř dobrá. Zůstaň taková, jaká jsi nyní. Pán Ježíš k tobě jistě přijde dobrá.“ — „To není vždy tak lehké, Marie Terezie, někdy je to velmi těžké a vyžaduje to mnoho obětí.“ — „Ať!“ — „Mluvíš jako ta, která byla posilněna Duchem svatým.“ Assunta znala dobře svou dceru, lépe než ostatní děti. Zů- stala hodná dost dlouho, dumala, a snažila se radši nemys- let na kratochvíle, kterými zaháněla nudu v Mariettině věku. „A ty jsi je poslouchala, Marietto?“ ptala se matka, když holka povídala, o čem si povídají vrstevníci venku. — „Co jsem měla dělat? Musela jsem počkat, až mi nateče voda.“ — „Ale abys ty sama takové řeči nevedla!“ — „Maminko, já takové řeči? široká kola, která se zas ztrácí v té nesmírné hloubce, stejně nástroje. Stačili jsme si a okolí k nám prosakovalo, jako když se objeví na okně houf kapek. Měl jsi rád, jak kraj po dešti voněl. Stával jsi často u okna a dýchal zhluboka, se zavřenýma očima. Věděla jsem, že ta chvíle brzy přijde. Kraj mi tě vezme, jednou se probudím a spatřím otevřené okno a orosené okenice, ty tam už nebudeš. Kdo ví, co všechny táhne pryč z míst, kde to znají. Byl jsi dlouho nezvěstným v našem kraji. Jsem tady a čekám tu stále, od toho dne, kdy bylo po dešti. Ale tvé oči mě už nespatří, odvykl sis vidět mou tvář. Co říká mrtvý živé. Zanedbaná opuštěná zahrada. Našla sis Nikdy! To radši umřu!“ Smála se, seskočila ze zábradlí, má- tu místo k mlčení. Ale mlčet je svolit k tomu, aby pokračoval i Assunta: ta snad nikdy nedostane rozum. protože ho zadusily plody, které shodil a pro které si nikdo lem zakopla o práh a frnk, byla zase pryč. Pak se rozesmála * Jednou za týden, v neděli, za tátou na hřbitov. Zalít kytky a omést listí. Někdo takový jako Flaubert by jistě prohlásil, že 40 v řeči druhý. Strom porostlý mechem, který přestal rodit, nepřišel. Podobně i ctnosti, dcero. Vyrostou v lidech jako květiny. Ze slunce, ze stínu, z vláhy. * 41 Ukaž ruce bylo první, čím ji mamka vítala u stolu. Tahle znovu, zas nemít v zádech! Uvědomila si, že ani nevykřikla. Nikdo v koutě. Bylo těžké rozpoznat na těch opálených prstech a dla- Potřeboval bych ji dostat od těch dveří, poručím jí něco, po- plácla vždycky levou a Marietta se opět odebrala ke kbelíku ni něco jako prach nebo dokonce špínu, ale právě Assunta to dokázala takřka neomylně. nebyl doma. Sedla si k záplatám, on přecházel tam a zpátky. prosím ji, aby… Vstala a pomalu, velmi pomalu skládala rozdělanou práci. Marietto, dělej! Špulila pusu, tlačila na kartáč, jenže má- Přitom přemýšlela, co má dělat. „Ty se mě bojíš?!“ Černé oči kterou pouští rajče, když mu někdo zaštípává výhonky. Hlí- otec?“ řekla téměř klidně a o hlavu vyšší Alessandro se začal o zástěru pokaždé, ale dnes ji cosi zarazilo. Jak velké jsou ty právě vynadala. Marietto! Zapřela se do něj oběma rukama lokdy se podařilo dostat dolů tu zelenou a žlutavou barvu, na se smyje rychle, ale zůstává pod nehty. Hotovo. Utírá se ruce, které denně vídám. Nikdy jsem si nevšimla, že se mi tak prodloužily prsty! Zapitvořila se a koukala na ně dál. Jak jsi hezká, blesklo jí hlavou, a hned zavřela oči. Ne, i kdyby stokrát byla, je přeci hezká jinak! Soustředila se na ty ruce zas, hledala v nich něco z těch rukou, které vždycky sevřel otec, které se hrabaly v písku na pobřeží, které tak pálily, když proti modrým. „Ne.“ Chytil ji za ruku. „Co by tomu řekl můj bát. Co to s ní je, měla by prosit a zatím to vypadá, jako by mu a odhodila ho zpátky. Tenhle polibek, nasupeně oddechovala ústa pevně zavřená, ti přijde draho. „Nejsi můj milý! Co si myslíš?!“ Černé oči a modré oči. Hřbetem ruky jí přejel po tváři, všiml si, jak ho ty zamračené černé oči pod zamračeným obočím zamračeně sledují. On to udělá, klidně to udělá, napadlo Mariettu. Teď věděla, rvala chlupaté stonky kopřiv — třeba i takové ruce hledala, že by se měla začít bát zas ona. Chtěla projít, strčil ji zpátky. chytil, když se loudali navečer z práce domů; ty ruce, kterýma jednou rozhodný tón. On nic. Roztřásla se. Pojď sem, ty krávo! jen když to budou ty samé, které Alessandro kdysi jen tak mu rozčesávala vlasy, když mu do nich napadala hlína. Tehdy v těch rukou byla i srdce. Našla je a šla ke stolu. Když večer šila, dávno se s nimi smířila. * Popadl ji zezadu a sevřel, co nahmatal. Vytrhla se mu, nechala stlaní stlaním a ustupovala do kuchyně, čelem k němu. Jen ho 42 Tak lehce, jako by hodil klobouk na věšák. Pusť, zkusila ještě „Nedotýkej se mě!“ Ukázal zuby jako pes, co ji chce pokousat. Utekla do pokoje a zamkla za sebou. A Bůh? Co by tomuhle řekl Bůh? Bůh to nechce. Jak by to- hle mohl chtít?! Ten za dveřmi nejdřív křičel a pak se jí smál. Seděla tam až do večera, dokud nepřišla máma. Co to má být, Marietto? Kde je voda, proč jsi neuklidila, neuvařila a nedala zvířatům? Tu noc přespala na židli, oblečená. 43 Kůň stál až u severní zdi. Nabílený chlév. Pára se nese od je- žen neplodných. Louku, kde stál hřbitov. Mění se kolem nás Řetězy nad žlabem. Pro co ale? Zrezlá kosa u stropu. V tom dál méně jednotlivé scény života a blednou. Čas plyne dál, jích rudých rtů. Rozhlíží se. Sláma na zemi. Pro něco přišla. tichu už nebzučí ani mouchy. Veliké černé oko u severní stě- ny sleduje cosi, co stojí za ní, je vytřeštěné, vidí tam snad strašidlo? Škubne sebou — nikdo tam není. Dveře jsou pevně zavřené. Závora. Světlíkem proniká něco málo světla. Proč jsi sem chodila, sem do pasti, zasmály se hluboko v ní Alessandrovy zuby. A koňské oko na ni promluvilo: „Bojíš se mě?“ Stál celou dobu za nehybnou zvířecí siluetou. Vystoupil, ale kulisy, někdy dojímavé, ale vždy beze smyslu. Překvapují čím hluchý a slepý. V jeho kuchyni neumím vařit, jsem jenom záskok. Rozbitý hrnec, rozbitý vesmír. Došel sýr, došla pravda. Ti, se kterými jsem žila, zemřeli. Ani jsem si nevšimla, že odešli. Táta, Lucia. Nemohu si vybavit jejich obličeje, jsou jako chodci v mlze. Budeš moje, nebo tě zabiju! Zabiju tě! Nic, řekla, nic se nestalo. zůstal celý ve stínu. Ocitla se v rohu a opět nekřičela. Najed- * kem zmizely. Věděla už, co se stalo: zabil ho, zabil Alessandra Den ze dne to v ní rostlo. A ona si toho nejprve nechtěla všímat. zuby — — její rudé rty — — Trhla sebou. Seděla zase na židli, napadlo, jaká je to všechno hloupost, že nemůže, že nedokáže nou tam už nestál kůň, neležela sláma, i ty dveře se světlía teď místo něj — — on nemá jméno — — jeho ruce — — jeho oblečená. * „Jestli to řekneš, tak tě zabiju! Tebe a pak tvou mámu a na- konec i sebe! Slyšíš? Udělám to!“ Angelo s ní třese, co je, Marie? Rio? Co je? Bratrův hlas zněl docela dospěle, pomůže mi. Zabiju tě, zabiju! Na vteřinku zaváhala. Tiskla k sobě Te- rezku, hladila ji a pokládala si tvář do dětských vlásků. Jsou chvíle, kdy se ve vašem nitru cosi zlomí jako suchá větev. Náhle vidíte život zevnitř. Namísto ptáků nad hlavou mrtvá, ještě neopeřená ptáčata v prachu. Místo jedné matky deset 44 Musím se vřadit mezi ostatní, kteří to také nevidí. Pak ji ale projít touhle cestou. Jednoduše proto, že tamtudy žádná cesta nevede. Není tam. Najednou poznala, jak zoufalá ve skutečnosti je. Že dosud jen zavírala oči. V čase, kdy měla utéct, tam jen stála a stála, až byla docela sama. Už to uměla pojmenovat: byl to strach. Byla v tom lese, kam se opatrně vydala, s rozbitým kolenem a úplně, úplně, úplně opuštěná. V lese, v hlubokém tichu, ve vysokých korunách. Když si lehne do jehličí, vidí, jak se vlní větve, jak světlo klesá na dno. Asi jako by prosakovalo hladinou. Plakala. Volala a myslela na svátečně oblečenou rodinu — leželi v rakvích. Myslela na ten příšerný obraz a les ji pohlcoval. Tichý a záhadný. Její slzy, její krev, ji samotnou. Domů se tenkrát dostala až pozdě v noci. 45 „To tam mám jít já nebo co?“ řekla podrážděně Assunta Go- „Jsi němá nebo co? Copak ti vlastní matka nestojí za slovo…“ k sobě nespokojeně a zmizela na chodbě, aby se vzápětí vrátila a plakala, škubala rameny, v pláči skoro vyla. Marietta mlče- retti a chvíli ji pozorovala ledovýma očima. Zadrmolila cosi s párem děravých ponožek. „Dej mi pokoj, víš?!“ nenechala si správku vzít z rukou. Sedla si na druhý konec místnosti a dala se do štupování. Dávno už nic nespravovala, dvakrát se píchla do prstu, ale umanutě tahala steh za stehem. Mariettě to bylo líto. Objevil se on. Sedl si naproti ní, zády k matce Goretti. Začal si pískat. „Zejtra pudeš s prádlem, Marie,“ zahučela a do- dala „a bez řečí!“ — „Je toho moc, půjdeme až spolu, mami…“ přestal pískat a podíval se jí do očí. „Já ti s tím pomůžu, Mari- etto. Bude to raz dva. Uvidíš!“ mluvil k ní, ale patřilo to té str- hané, kašlající ženské, která se už třese na to, jak zítra nepůjde ani na pole, ani na trh, a už vůbec k potoku prát. „A vždyť je to rozkřikla se, ale vzápětí se zlost obrátila v slzy. Dosedla na židli la, to ticho v ní se rozléhalo jako ozvěna. Slova byla vzdálená jako cizí planety, studená a mrtvá. A před sebou měla jen tu jednu jedinou věc, kterou říct nesměla. Pomalu vstala, klekla před Assuntou a chtěla si položit hlavu do jejího klína, jenže matka už vzala Terezku na ruku a odešla spát, klečící dceru tam nechala, snad ji ani nezaregistrovala. „Angelo, stalo se něco špatného — — on teď dělá takové divné — — věci. Chodí pořád za mnou. Angelo — —“ dál se nikdy nedostala, proto uprostřed svých myšlenek zavřela oči a spasila se spánkem. Do příštího dne. „Sandro, promluvme si —“ šeptala a on o to víc zvýšil hlas, celkem čisté —“ pípla Marie a vzala do ruky něco z hromady, tak to vyper znovu! „Sandro — —“ jen cynický smích a poho- ožralého chcípáka, který se tu válí jak prase a furt má plnou košili z ruky a odstrčil ji, víš co — jsi k ničemu! Uháněla s tím to už se začal smát v rohu i ovíněný Serenelli. Výsměch věčně hubu tý svý kantýny, byla poslední kapkou, kterou mohla As- sunta vydržet. Hodila nepřítomně Alessandrovi ponožky (nepřipouštěla další reklamaci), šla přímo k ní. „Tak čisté, hm?!“ ruce v bok. „Ty si ze mě tropíš šašky, ne?“ — „Marietto, maminka má pravdu, poslyš, proč si na ni taková?“ zeptal se jí zcela vážně útočník a v očích mu hrálo. Mlčela jako zařezaná. Naprosto nic ji nenapadlo, co by na tohle řekla. Nemá mě ráda, táhlo hlavou Assuntě, už od otcova pohřbu je pořád taková, taková vážná, a kdy se mnou naposled promluvila normální slovo? Člověk z ní musí páčit blbou odpověď! Teď si tu sedí a zase mlčí, mlčí, mlčí. 46 zení hlavou. „Sandro — — —“ dusila už pláč a on jí vyškubl košem a rozdírala si o proutěné dno bok. Ó Tesoro Tereso, začla Cimarelliová za plotem, koukám s velkým prádlem, a co dělá máma, ta má ale pomocnici panečku, a ti vaši dva chla- pi si tam žijou jako v ráji, inu, ani si to nezasloužej, že jo, no nic — nechtěla bys, Tereso, Tereso, slyšíš?! Sevřela rty a zrychlila, neměla sílu ani pozdravit, ani to ne. Děvenko, ně- kdo ti ubližuje, pověz — ozvalo se za ní skoro něžně. Ovládla se natolik, že zavolala zpátky: „Co vás nemá, teta! Navečír přijdu a pohlídám vám je, nebojte!“ znělo to téměř vesele a bolest zůstala u dna, když rozčeřená hladina zavířila. 47 Na rozcestí nedaleko Conci uviděl Mazzoleniho hajný uřvanou zavolal Assuntu, seskočil a řekl, že si musí pro něco zaskočit. Zeptal se na cestu do Ferriére — ukázala, zeptal se, jestli A mlácení pokračovalo dál. holku, která polykala slzy a nebyla schopna vydat hlásku. potkala skupinu jezdců — zavrtěla hlavou. Ach, to bude den, podrbal se na bradě a zamířil do obory. A pro co, ptali se ho. Pro kapesník, houkl, ale ani se neotočil. * * Poslední dny se snažila, aby nezůstávala doma sama. Když mohla, hrála si s malou Ersilií na dvoře a zašívala na schodech, které vedly ze dvora do poschodí. Tam si sedne se svou prací i dnes. Všichni ostatní byli při mlácení. Matka Assunta shrabávala vymlácenou nať z bobů. Mlátilo se pomocí vozů. Kola vozů mačkala lusky, boby se uvolňovaly, zvířata funěla, země duněla, lusky praskaly. Tetelivým vzduchem se neslo šustění a jednotvárný klapot těžkých kol. Mrtvol- né dusno ochromovalo všechny pohyby. Paže, ramena, záda malátněla. Dospělí vězeli v tom divném mlčení. Děti se těšily, že se mohou trochu povozit. Jeden vůz řídil Angelo. Marian, Ersilia a malý Sandro si k němu přisedli, druhý vůz poháněl Alessandro. Byl takový nevlídný a zamračený, že se ho děti bály. Starý Serenelli se od práce odtahoval. Trápila ho malárie a byl opilý. Dovlekl se do komory pod schody a tam se svalil. Spaní však měl jen lehké. Pomoct přišla sousedka Cimarelliová s manželem a nějakým nádeníkem. Kousek dál pracoval na svém poli Ottavio se synem, rolník Domenico právě přijížděl s nářadím. Najednou Alessandro vůz zastavil, 48 49 Mlčení z ní nemohla spustit oči. Nevěděla proč. Co ještě má cenu „Maminko, prosím tě, neodcházej, nenechávej mě tu Bůh ale odpouští, tím si byla jistá. Odpouští nám lidem, když samotnou,“ prosila, když matka odcházela z domu. „Marietto, já ti nerozumím, co ti vlastně je?“ — „Maminko, mám takový strach, prosím tě, nenechávej mě tu o samotě!“ Budeme jen támhle ve dvoře, tak jaké strachy? Vstávali už s červánky a ona věděla, že s nimi dnes musí děj se co děj. A teď tu stojí uprostřed chodby a poslouchá, jak se venku proplétají známé hlasy se zvuky práce. Můžeš se zachránit, tak jdi! Tvůj život. Co ti mám víc říkat? Znáš ho mnohem lépe než kdokoliv jiný, víš, jak umí zabolet, jak hřeje na bosých chodidlech, jak se zrcadlí ve všem, na co myslíš. Víš, že jste spolu, co jen pamatuješ. Zná tě tak důvěrně a miluje tě. Tvůj život, který si dovolí myslet na smrt. života? Jen život sám. Nic dalšího. Čest anebo nějaký slib? jsme slabí, když se bojíme o život. On ví, že se bojíme právě a jenom o život. Proto nám odpouští, když zůstaneme viset nazí v temnotách jen s tím svým životem v náručí. Odpustí mi a usměje se na mě a podá mi ruku, vždyť jsem jeho malá Marietta. Vidí mě krásnou, vidí, jak jsem se snažila, vidí, jak jsem se nebála. A proto si mě váží. Odpustí mi, protože mě zná, i to, že bych nechtěla umřít. Šití měla v klíně, její ruce tam chvíli spočinuly, než se znovu vrátily k zašívání. Dívala se dolů, na sedmnáct schodů pod sebou, a tu jí přišlo, že je to tak dlouhá, skoro nekonečná cesta. „Vím, Marietto,“ řekne „tenkrát to s tím Alessandrem, za to jsi nemohla.“ Život ubíhal Marii Gorettiové velmi pomalu. Připadalo jí to Zastavila se před obrazem Bohorodičky a v kuchyni si tak zdlouhavé žít tady mezi těmi dny a týdny! Ale když před do Alessandrova pokoje. Chytila jeho košili a záplaty, zaběhla které oloupala, a veškeré skořápky, které vyhodila, a ocitla se ovinula růženec kolem ruky, zhluboka si vzdychla a běžela ještě zpátky pro rozespalou Terezku a na schodech ji položila na peřinku, aby spala dále. Potom si sedla vedle ní a sklonila se nad šitím. A je to vůbec možné, vzdát se? Ptala se jako tenkrát, když sledovala pavoučí sítě, kterou krom ní nikdo neviděl. Vzdát se života, není to všechno nakonec tak hrozně nesmyslné? Jsme tady a pak už ne, a ani jedno z toho na nás nezávisí. Sestřička chvíli žvatlala, pohrávala si s cípem Mariiných spaním zavřela oči a zkoušela si představit všechny brambory, přitom na obrovské bramborové hoře, nad kterou se houpaly vlny vaječných šupin, uvědomila si, že její život bude jen krátký a že uteče rychle, než se stačí nadát. A pak si řekla docela klidně — no a co? Zvedla oči. Vánek ji pohladil. Měla nebe bez mraků na širé obloze života. * červených šatů a pak již zas pravidelně oddechovala. Maria 50 51 Sem, Assunto! Assunto, rychle! Assunto! Assunto! Assunto! Ženy zkoušely ji obvázat, a když přišel lékař, poručil, ať ji se- sunto! Assunto! Assunto, můj Bože! její tělo ze schodů dolů mezi lid. A oni nesměle zvedali zrak Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! As- * Prosila, aby ji obrátili na bok. Když ji ty plačící ženy svlékaly a uviděly, jak mnoho krve a ran má, tu se musely samy sebe ptát, co že se to stalo. K matce pronesla několik slov, tak tiše, že ta musela přikleknout až úplně k ní: „Chtěl mě svést ke jmou z kříže. Stařičký Cimarelli vzal ji proto do náručí a snesl k tomu zkrvavenému plátnu, nemálo rukou vztahovalo se k ní. Ustaly ve vzduchu mezi touhou dotknout se a touhou požehnat. Přenesli ji do sanitky, kam za ní vylezli všichni malí členo- vé její rodiny. Tam je políbila, každého z nich, na rozloučenou, a kdyby jí bolest dovolila, zaplakala by jako oni, kdyby zas jim to dovolilo leknutí. * hříchu, já nechtěla, a proto mě celou rozbodal.“ Touto první větou jako by odcházel navždy svár z toho domu, nechaje za sebou ve spěchu dveře dokořán. * A venku všichni volali: „Chceme Barabáše! Vydejte nám ho! Chceme Barabáše! Jeho krev na naše hlavy!“ Biřici a strážci chrámu předali ho vojákům, ti ho svázali na rukou a na šíji. Přiskočil jeden z věrných a chtěl ho tít po uchu. „Cos to udělal mojí sestře?!“ Angelo s vidlemi se zdál být storuký. Odsouzenci vstávaly vlasy, ježil se hrůzou. Láli mu, dokud ho Římané neodvedli, a pak se hned obraceli jeden na druhého, jak se to stalo. Marian vypověděl, že doběhli s otcem Serenellim zároveň. On poslechl matku, která ho poslala podívat se, proč Terezka tolik pláče. Serenelliho prý zas zavolala ona sama: Jeno, hlesla, Jeno, pojďte sem, Sandro mě popíchal, a pak utichla. 52 Není to tak zlé, říkala matce a před očima měla tu krev. Krev na svých rukou. A slyšela stále zřetelněji, jako by to snad nebyl ani sen: dětský pláč, nářek svojí sestry. Nářek dítěte, jež náhle zburcovala neznámá tíseň, tam nahoře v uličce úzkých schodů. Cesta do nemocnice trvala dvě hodiny, koně jsou již k večeru unavení a spíše jdou. Vůz se nakláněl a ten dětský pláč zřítil se do volání koček za jejích bezesných nocí. Nocí, kdy si hleděli s Gioanou do tváře a ona jí pověděla tehdy do- cela vážně: máš pravdu, Marietto, lásku nemusíš hledat, ona přijde. A pak dodala: tebe bude Bůh milovat a teď spi! A ona nechala se ukolébat tou bolestí, cestou i přítelkyní, která snad kdesi ve špíně živoří dodnes. Vyrušily ji až zvony v Nettunu volající k nešporám. * 53 Třikrát po sobě Maria řekla tuto větu: „Maminko, mám velikou A začněte připravovat zákrok v oblasti páteře. Morfin?! Zbláz- ocet, a napít jí nedali, neboť nachází-li se kdo v nebezpečí tit —“ — „Pane, ona je mrtvá.“ — „To snad ne, uhněte. Není, žízeň!“ Připomněli jí však strádání Krista, který nedostal než smrti a lékař neví, zda vejde k nemocnému znovu život, nesmí tento okusit ani doušku, protože s vodou může ruku v ruce odejít i krev. Před operací ani po operaci nesmíš pít, Marietto, uškodilo by ti to, rozumíš? Zdála se být upokojena touto odpovědí a o vodu už neprosila. Její rty měly barvu popela a křehké byly jako padlý list na podzim. * Z kolegia chirurgů vystoupil jeden. Byl vysoký až do stropu, anebo ji jen mátly smysly? Tady v šeru, tady nízko u země, tady v zápachu sanitární dezinfekce. Jak ležela nahá pod pro- nil jste se, člověče? Řekl jsem bez narkózy, nesmíme připus- není mrtvá.“ — „Žije?“ — „Není mrtvá.“ — „Pane asistente, přepočítejte nástroje a nálezy a vy jděte, odškrtejte to na tabuli křídou. Budu vám diktovat: dvě na ruce, jedna na hrud- níku, blízko srdce jedna, šest na zádech, jedna u páteře, tři v okruhu levé lopatky, rozsáhlá na břiše, jedna v levé plíci a další nad dutinu břišní.“ — „Pane, ona je mrtvá.“ — „Sklapni, ty kreténe! Dýchá, není mrtvá! Pohleďte na ni!“ — „Právě, vnímá — ale nekřičí. Můj Bože, pane, je to vůbec možné? V takové řezničině?! — — Ty mě slyšíš, maličká? Vydrž ještě, za chvíli skončíme, mysli — — příklad — — oběť — — Ježíš — — Maria — — „Jak se mají bratříčkové?“ zeptala se a promluvila potřetí, stěradlem na operačním stole, zdálo se jí, zdálo, ale nevěděla aby rozptýlila svou máť, viděla totiž, že matka její onoho sed- šejí. Bez narkózy, milá — — všechnu bolest — — srdce je vstoupit do přítomné chvíle jediným lidským slovem, jež by co. Co z toho je pravda a co obludy z pouště, které ji pokouslabé — — Ano, to věděla, její srdce, už ho sotva cítila. „Mysli na mě v ráji!“ Dobře budu, ale kdo ví, kdo z nás dvou tam bude první. „Ty, Marie.“ Řekl mi starý medik, s bílým prorockým mibolestného úsvitu mře úzkostí včerejší ještě noci a nemůže nemučila chmura téměř předsmrtná, kterou odpočítávají ze svého růžence zubů nebožtíci. vousem. To jsem za vás moc ráda! „Procitla, pane!“ — „Oprav- * bavte ji, ještě je nutné zašít dvě rány na vnitřní straně pravé Však bylo to jenom mámení, že považovala světlo kolem sebe také něco…“ — „Poslední rána na břiše hotová.“ — „Dob- ve větru zloby, spojili prsty v kruhu: Maria očekává, že se du, životní funkce se mobilizují.“ — „Co mám dělat?“ — „Zaruky, sešít boltec a s tou modřinou pod kolenem by se mělo ře, stabilizovali jste plíce? Jistě? Ukažte. Obraťte ji, honem! 54 za úsvit, to se jen soumrak vkrádal. Její učedníci, rozprchlí rozední, že temnota se zvedne, avšak naděje zmírala. A oni 55 se pojednou chytali za hlavu, klekali a pod svýma nohama z kruhu příšer, ale v tom okamžiku padla na podlahu stržena Odpověděla, že dobře. Když pak Assunta stála u dveří, zadr- Marii zadržela, neboť se děvče zvedalo na lůžku. Pak sedmé tušili v té hodině zemětřesení. Ptala se Marie, jak se jí daří. želo dítě skoro výkřikem její odchod: „Maminko, nezůstanete u mne přes noc?“ Jenže žádný blízký neměl s ní zůstat a bdít. Tak minula noc. mdlobou. A přes ni zakopla Cimarelliová, která se vztáhla, aby slovo na kříži odeznělo, vyběhlo chodbou davu. * * Ležela v bílých šatech, na bílém prostěradlu, v bílé posteli, „Mé milované dítě, proč jsi mne nepožádala? Mohla bys dnes rozpuštěnými vlasy. Zápas ji vyčerpal. Měla sil už jen na to žít.“ „Ach, maminko, já jsem se styděla. Ani jsem nevěděla, jak bych ti to pověděla.“ Zašeptala dívka a rozplakala se. Předposlední slovo všem ubohým, protože patřilo lidskosti. mezi čtyřmi bílými stěnami toho bílého pokoje. S dlouhými zůstat klidnou, vyrovnanou. Holubice za oknem — přecházela, ťukala na parapet, přehlušila její dech. * * Umírající obstoupily pak stíny. Sepjaly paže, přízračné paže jako by se šklebily rukám Assunty, Marie Magdaleny, evangelistů a saniťáků, kteří poklekli, aby ji modlitbou vyprovodili na věčnost. Přízraky utvořily kol ní kruh tak těsný, že se počala dusit. Svíce mihotala. V Nettunu jako po celém vezdejším světě kýval se plamen života. Marietto, vraž mu jednu! Gioanino „co?!“ zakrylo jí oči mrákotou. Ale smrti se bráním. „Sandro, co to děláš? Nedotýkej se mě, nebo přijdeš do pekla!“ Křičela a matka Assunta slyšela svůj křik, svůj vlastní křik, když svou dceru přiváděla na svět. Chtěla tam skočit a vyprostit ji 56 57 Odpověď možné ptát se po vlastním životě, když můžeme zachránit ži- Všichni byli, jako by oněměli. A ještě po dlouhý čas nepronesl bát. Zahlédla to a mohla už odejít. Není nezbytné život prožít, nikdo slova. Nic z toho, co tu viděli a vyslechli, nedojalo je to- lik jako její pátá věta, jež předcházela slovům lítosti a slovům děsu. Protože uzamkla svědkům ústa, musíme na tomto místě o ní promluvit sami. Zazněla totiž jako zázrak. vot druhého? A ona zahlédla v jeho očích lítost, nemá se čeho ale předat ho dál. Jakkoliv. Láskou, obětí. Přijmout znamená svést zápas o sebe sama a přijmout znamená vzdát se toho, co chceme ochránit. * Moci být dobrým, dobro konat je nesmírný prožitek, který zasahuje lidskou duši až na sám práh jejího bytí a dokáže zcela nemožné — změnit ji. Poznání, že pro někoho má naše Její černé oči v ten okamžik. Oči s úlevou, zmírající a pře- poznání způsobí jediný zázrak, kterého je člověk ve své pomí- kousky života. Dívá se dál a bez ustání. Tak mocný život je setkání s dobrem větší cenu než jeho vlastní život, pouze toto jivosti schopen: a tím zázrakem je láska. To nejvyšší, co může člověk člověku dát na této zemi. Láska, která přináší lásku nebo i smrt; láska bratrů; láska matky; láska těch, kteří nám ubližují; láska, která nebyla, snad ale mohla být, za pár let. ci s plamenem, jako by v nich neznámý žár pálil poslední v životech teprve před chvílí zrozených. Jako by prožila v tom jediném pohledu, pohledu na tebe, všechny roky, které nyní opouštěla. A tak ti, kteří jsou nadáni dobrem a schopností vidět lásku * nu. Jdi a za můj život poznej, proč jsem byla dobrou, a chceš-li, Nízká proutěná židlička, proč na ní nikdo nesedí, napadlo ji, „Ano, ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce Ještě pár minut slyšela v temnotě hlasy těch, kteří zůstávají. v druhých, podstupují a věčně budou podstupovat tuto výmědobrým se i staň, protože máš volnou cestu. a v nebi ho chci mít u sebe!“ Umírají smířeni a s dětskou radostí, protože vidí před se- bou, že učinili vše. To jedno potřebné, k čemu má odvahu hrdina z pohádek, anděl z obrázku. To jediné, k čemu se lidé bojí přiblížit, třebaže se jim to zdá krásné. Za jakou cenu, zní výčitka, ale k jejich sluchu ve výšinách nedolétne. Copak je 58 proč je prázdná, když tu stojí tolik lidí? Víčka se jí zavřela. Poprvé ji na židli vyzvedl otec a matka dala na stůl další pár příborů. Při jídle se její ruka setkala s rukou manželovou. Tak naše dcera vstoupila do života. Angelo dychtivě sledoval každý její pohyb, připravený radit. Poleva vypadala jako mydlinky, které vídala na čísi bradě, když se otec holil na bohoslužbu. Musíš je sfouknout najednou! Skutečně, otočila se 59 a rodiče přitakali. Tak naše dcera vstoupila do života, ať je v něm šťastná. Nadechla se a — — — * Maria Goretti zemřela na okraji Nettuna v neděli 6. července roku 1902. Ve věku jedenácti let, osmi měsíců a dvaceti dní. Odpoledne se nachýlilo. Hodiny ukazovaly přesně tři čtvrtě na čtyři. Všichni kolem čistě povlečeného nemocničního lůžka plakali, na tváři měla úsměv. O pár dní později se v Benátkách zřítila zvonice sv. Marka. Nikomu se nic nestalo. * Beze slov Mé vyprávění berte spíš jako dovětek k předchozímu příběhu. Povím vám o Alessandru Serenellim, jak jsem ho poznalo a jak nás osud po mnoha letech znovu svedl dohromady. Začít bych ale mělo u sebe, pro pořádek: jsem sedlářské bodlo, měřím třiadvacet centimetrů, a pokud si dobře vzpomínám, patřilo jsem jednomu koňákovi ze stájí hraběte Mazzoleniho, dokud mě jednoho krásného dne neodnesl mladý Serenelli. Šel se přeptat na práci u koní, odbyli ho: ne, nikoho nepotřebujou, ať hledá, kde nechal tesař díru. No šel, to se ví, co mu zbylo, ale aspoň jim tam šlohl, ze vzteku se rozumí — protože pochybuji, že by se snížil k něčemu jako krádež, věřte mi, znám tyhle lidi, zuří, ale skutečná lumpárna je nenapadne — no tak tedy ze vzteku popadl a strčil pod kabát první, co mu přišlo pod ruku. No a tady se počíná moje předlouhá známost s tímhle Alessandrem Serenellim. Hodil mě za kavalec a já si myslelo, že mám na pár roků pokoj, jenže on vám ještě ten den strčil za tu postel ruku a šátral po mně. Chvíli mu trvalo, než mě nahmatal a vytáh, ale řeknu vám, ani jsem to nepozorovalo, zcela mě konsternovalo, co se mnou právě takový človíček chce pořídit. Jeho ruce nevypadaly na řemeslo, zřízené byly slušně, to je sice pravda, jenže jinak než ruce dělníků nebo pachtýřů. Až po letech, když jsem mělo možnost poznat Nettuno a jeho přístav, tak mi to došlo. Vždyť on byl námořník! Drsná lana, co vám zbrousí dlaně. Mořská voda, která vám z nich udělá nasolenou rohož. K čertu s těmi námořníky, prý 60 61 rozbité nářadí hází rovnou přes palubu. K věci však — tenhle se usmála! Dostalo jsem strašnou chuť přestat být bodlem vlastně jenom čtyři lidi, ani když jsem se s ním potkalo pak, ji snášeli z těch schodů? „Ať mu nic zlého neudělají! — Vždyť kluk pořád mlčel a nevěděl do čeho píchnout, měl kolem sebe jich nebylo víc. Nejdřív ochlasta, tak o něm mluvil, to byl asi jeho otec. Další jeho matka a bratr, oba zemřeli už dávno, a zbít toho ubožáka, vytřást z něj duši! Co to tehdy řekla, když on trpí víc než já!“ No a dál to znáte. S četníky jsem jelo do Říma, tam jsem Alessandro na ně ale pořád myslel, vracel se k nim. Nene- spatřilo Alessandra ještě jednou u soudu. Byl stejný, ale v očích nepojmenoval, za nocí vyčítal, že ho do té studně skutečně z Marietty. Mlčel, čelo vztyčené, jako trosečník, který se topí, chal je spát. Viděl jsem to na něm. Matce, i když ji tak nikdy nehodila. A bratrovi zas něco ohledně rodičovské lásky, znáte to, ne? No a tenhle kluk vám mě vzal, sevřel mezi stůl a pelest mu zůstalo něco, co jsem spatřil v jejích očích. Ano, něco z ní, ale zahlédl mezi těmi vlnami a řevem příboje zem. Dlouho se pak nic nedělo. Asi za deset let později otevřel a začal mě pilovat do špičky, věřili byste tomu? Brousil, brousil šuple kriminálního archivu nějaký páter. Že prý museum v Cas- z něj strach. Byl tak nečitelný ten jeho pohled, když na mě kterého zneužíval Mazzoleniho pytlák. Dnes už se tomu směju. a hekal do toho to čtvrté jméno: Ma-ri-e-tta, M-a-r-i-e-tt-a. Šel hodiny a hodiny zíral. A třebas jeho obličej tak nějak tvrdnul, mělo jsem stále ten pocit, že se mi chce s něčím svěřit. Jako vyplakat se nebo co. A najednou, po té probdělé noci se vám tak zašklebil, zasmál a strčil mě do kapsy. Nechci si přisvojovat rozumy, co mi nenáleží, tenkrát jsem se v něm spletlo. Já myslelo, že to se mnou skoncuje, že mě najdou, jak mu koukám z krku, a řeknou s pohrdáním: sebevrah. No a pak mě vytáhl a já se vznášelo mezi ním a tou dívkou, v tom křiku a v té krvi. Odhodil mě do kouta. Po té věci, co udělal. Já, při- znám se bez mučení, jsem bylo rádo, že to tak dopadlo, víte, nějak jsem tušilo, že tenhle kluk si nezaslouží zdechnout jako pes. A jak se tak kutálím po podlaze, vidím ji ležet na zemi. Chvěla se a každou chvilku sevřela ty malé pěsti. Chtěla se zvednout a nešlo to. A její ústa — muselo být tak pěkné, když 62 cina Antica. Jenomže šáhl vedle a dnes tam uctívají kolegu, S Alessandrem jsem se shledalo čirou náhodou. Ve věznici na Sardinii: já čerstvá pracovní posila a on ve výkonu trestu. Jak mě vzal do ruky, poznal, že jsem to já. Víte, on se za těch dvacet sedm let vůbec nezměnil. Snad jen už nebyl prudký a ten vztek odplul. Vyrobili jsme spolu moc užitečných věcí a já mu odpustilo. Při práci mluvil a tak jsem několikrát vyslechlo o tom, jak ho navštívila ve snu. Věřím mu to, a na slovo! Jen závidím! Usmíval se ze spaní. Dřív se převaloval nebo fňukal. Dnes úsměv, to mě podržte. Přišla a podala mu své bílé květy. No a to je celé, o lidské duši neumím básnit a neumí to ostatně nikdo. Jak je to s životem, smrtí a odpuštěním, netroufám si pokračovat. A abych nezapomnělo, Mariettu svatořečili! Slunečný den a na zápraží klímá starý, dítě posílá mýdlové bubliny. Dívají se na tebe. Končí léto, mladík se vrací domů, je 63 na nebi měsíc, ale tma nepřichází, směje se čemusi, co zažil, a dívá se na tebe. Marian se krčí, mezi nohama pušku. Zacpá- vá si uši, ty mu radíš, ať ještě počká. Všude kolem vybuchují bomby a rozléhá se dusot kroků. Slyší tě, a proto čeká. Nemocný očekává další ráno, bolest neustupuje a jemu vysychají rty. Sleduje sádrovou hlavu na římse, lampa čaruje a Dido ožívá. V té bustě vidí tebe, Marietto. Jsi jejich svatá bez svatozáře. * Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. (Lukáš, 9, 23—24) 64 Vysvětlivky Ave Maria. A: velmi pravděpodobné, že MG uměla i latinskou verzi této základní modlitby. O: inspirováno filmovým zpracováním (2003; 1:27:43), v němž se vyskytuje podobná scéna. P: odmlky mají dokládat, že modlitba je pro umírající obtížná. 1) Okolnosti narození. A: údaje jsou pravdivé, narozena 20:40 toho dne (1995), detail úsměvu je fikční. O: podobným literárním tropem; detailem úsměvu život svaté začíná i končí (viz 58); podobnost se scénou Narození v Betlémě (Lk 2, 1—7). P: dojem reality, který vyvolávají dvě na sobě nezávislé události, je jejich vzájemnou konfrontací popřen. Vzniká dojem zcela opačný – dojem zázraku (v roce narození dojde k objevu partitur, které odkazují k symbolu, atributu světice – k růženci, umocňují zároveň i celou koncepci díla – vytváří z něho emblém), který je zasazen do reálného rámce. Zázračný obsah, ukrývající se mezi řádky jen v literárním efektu, podaný reálnou formou vede čtenáře k větší důvěře; čtenář uvěří, že je postava výjimečná. Vše přitom působí zřetelně příznakově, nevzdaluje se z pole legendy. Zvukový-hudební obraz. 2) Oslovování. A: fikční; pravděpodobně fikční setkání s hraběnkou Mazzoleni se již vžilo v literární tradici tohoto tématu (C, H, N, 1949, 66 2003). Dívka byla pokřtěna druhého dne po svém narození (17. 10.) jako „Maria“ podle Matky Boží a „Teresa“ (Terezie) po sv. Terezii, kterou je pravděpodobně myšlena sv. Terezie od Ježíše. Domácky tedy Marietta (A, N). Teresa Cimarelli, sousedka a přítelkyně rodiny již z Corinalda. O: Emilia Galotti (1772) – proslulé drama G. E. Lessinga, v této truchlohře je mladá dívka obětí nečestného úkladu místního zeměpána, je však otcem usmrcena, aby nebyla pošpiněna její čest, s tímto východiskem přitom sama souhlasí, podněcuje ho. P: „Tesoro Tereso“ (z it.) – „poklade Terezo“. Obraz živého a nestálého žitého prostoru: formálně ucelená kapitola je v podstatě roztříštěna počtem postav, způsobem jejich jednání, prostředím, časovým horizontem. Kapitola inspirována podobnou pasáží z autorského textu Marie Augusta Handelová (2009). Přihlédneme-li k závěrečnému hlasu a odkazu ke Galotti, můžeme celý příběh rekonstruovat již z této kapitoly. 3) Bosa s růžencem. A: založeno na realitě; obuv nosila jen v kostele (C, N). O: připomíná přítomnost pastýřů při Narození Páně (Lk 2, 18). P: motiv zpracováván odlišným způsobem již v textu Modrovous (2009) – „A nad jejich hlavami zašustila ptačí křídla. Vyskočil na nohy, viselo to nad nimi. Vzhlížela k němu jako k prorokovi. Jsou blízko! A první, druhé! Máchnutí křídly, z plachtění se stalo pádlování. Divoké husy jsou tu! Poběž! Jsou tady! Udeřila první husa křídly a za ní celé hejno. A oni s nimi, tam dole, na zemi chvíli běží. Chvíli stejně rychlí a svobodní a před nimi ještě dlouhá cesta.“ Obraz inspirován sborem Thomase Linleyho mladšího: Arise! Ye spirits of the storm ze zpěvohry Tempest (1777). 4) Svět v trávě. A: fikce. P: zvýraznění odlišného pohledu dítěte, vnímání celku postupně jednotlivými smysly. 5) Oblíbená hra. A: fikce. O: parafráze na cestu Tří králů, kteří rovněž „hledají“ (Mt 2, 9—10). P: poukázáno na dvě povahové vlastnosti hrdinky – touha nalézat a nesouhlas se „zavíráním očí“. 6) Gioana. A: fikce; rodina žije v Colle Gianturco nedaleko Paliana (statek senátora Selsiho) mezi léty 1896—99 (A, M). O: vzpomínky na tuto přítelkyni bude využito ve vypjatých momentech vyprávění (viz 48, 53). Alternativa ke scéně Navštívení Panny Marie (Lk 1, 39—56). P: převzetí pasáže z Marie Augusty Handelové. Nabízí zpětně pragmatickou bilanci – jak by dopadl příběh MG, kdyby útočníkovi ustoupila? 7) Fotografie. A: reálie zasazená do fikce; zda snímky (viz koláž na obálce) skutečně zachycují tvář MG, není možné s jistotou prokázat, odborníci vycházejí z určité míry pravděpodobnosti. Obě fotografie vlastní archiv (Nettuno) spravující i další předměty spojené s MG (1995). Pasionista, páter Fortunato Ciomei, který nalezl předchozí snímky, nemohl jejich hodnověrnost nikdy přímo prokázat. Zůstalo vždy jen u velké pravděpodobnosti. Existuje však ještě třetí fotografie, a její autenticita je již nesporná. Ugo de Angelis poradce Kongregace pro věrouku (Congregazione per la dottrina della fede) nalezl fotografie, které předtím v archivu chyběly, byly však evidovány v záznamech a již Coimei se domníval, že by na nich rodina Goretti mohla být zachycena. De Angelis pak prostudoval detailní archivní záznamy policie, zápisy z lékařských deníků, výpovědi a dokumentaci, v neposlední řadě i pitevní zprávy, a s jistotou prohlásil, že tato třetí fotografie zachycuje MG. Byla pořízena na počátku roku 1902, kdy v kraji Agro Pontino probíhalo zdravotnicko-osvětové šetření, na jehož základě by bylo možné zajistit zlepšení životních podmínek v oblasti. Přítomni byli i zástupci majitele pozemků. Člen hraběcí rodiny, Gori Mazzoleni, si koupil kameru; 67 rád a často při takových příležitostech fotil vesničany. Archiv obsahuje celou řadu snímků, zachycují takřka všechny pachtýřské rodiny. MG je na snímku zřejmě se svými bratry; je vyšší než oni, protože stojí na obráceném kbelíku (byla vysoká 138 cm). Je ironií, že zachycuje de facto stejnou situaci (již při zběžném porovnání dochází autor legendy k zjištění, že jsou snad dokonce fotografie první a třetí totožné a jedná se pouze o jedinou), ale MG je označena chybně. Nejedná se o malé děvče v tmavých šatech, ale o vysokou postavu s bílou zástěrou vpravo. Omyl byl pravděpodobně způsoben špatnou datací, která automaticky zařazovala MG mezi děti, a absencí podrobnějšího záznamu, který by situaci na snímku vysvětloval. Podle našeho mínění se tak nejedná přímo o nalezení nového snímku, spíše došlo k nalezení důkazů, které uvedly identifikaci MG ke správnému a jistému závěru. Shrneme-li dosavadní poznatky, existují tedy dvě fotografie MG: jedna pravděpodobná a jedna garantovaná. Zpráva o „nalezení fotografie“ byla uveřejněna poprvé v deníku Famiglia Cristiana, 5. 7. 2011. Autor legendy se dověděl o objevu až 5. 11. téhož roku. 8) Svědectví. A: fikční výpovědi obsahující reálná svědectví o charakteru 68 MG; dívka chodila na trh prodávat vypěstované přebytky (P); svědectví pana Pasquale, obchodníka z Conce: „Byla pohotová, inteligentní, věděla, kolik může při nákupu utratit.“; svědectví správce hraběte Mazzoleniho: „Vždy mě překvapila její vážnost. Když hovořila, působila jako dospělá žena.“ (C – s. 35). P: dojem zpětné reflexe života MG, figurování nevyslovené otázky položené nezasvěcenou, ale interesovanou osobou; záměrné vyvažování lhostejností a nevědomostí tázaných nabízí otázku, do jaké míry jsou lidé přitahováni popularitou, do jaké míry jsou schopni povšimnout si svatého mezi sebou. 9) Rozbité koleno. A: fikce. O: příhoda s následným zablouděním v lese je v dalším textu využita jako vracející se motiv strachu (viz 42); výkřik: „Táto!“ evokuje jak otcovu smrt, která není přímo zachycena, tak vlastní smrt MG, na nemocničním lůžku pronesla podobné zvolání (N); Vraždění neviňátek (Mt 2, 16—18). P: úvodní obraz krve evokuje budoucí drama v jeho nenadálé bezprostřednosti. 10) Toulavý pes. A: fikce. P: otázka „Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera?“ se objeví znovu, toto je zárodek poznání, které MG prodělá později (viz 22); předběhnutí scény stěhování je úmyslné – rozvolňuje časovou linii. 11) Naslouchání. A: fikce. P: sentence o obyčejnosti života MG je doslovně převzata z textu Marie Augusta Handelová. 12) Stěhování do Ferriére. A: volné zpracování faktů; stěhování proběhlo v únoru 1899 (A), sousední dům není továrnou na sýr, ale domem Cimarelliových (C). O: parafráze na scénu Útěku do Egypta (Mt 2, 13—15). 13) Dům La Cascina Antica. A: fakta; první večer strávila rodina u sousedů, kde jim podala Teresa Cimarelli první večeři (C); Serenelliovi byli tři – v příběhu nevystupuje Alessandrův bratr Gaspar (C, M). O: parafráze na novozákonní příběh – Gorettiové a Serenelliové jako Marta a Marie (Lk 10, 38—42). 14) Práce na poli. A: fikce na základě fakt; hrabě Attilio Mazzoleni vlastnil rozsáhlé pozemky, na kterých hospodařili pachtýři, jako byla rodina Goretti (C, N a další). P: silnou inspirací je ruralistická próza: „Vracívali jsme se večer po pěšinách plných rosy, z mokřiny se ozýval chraptivý hlas chřástalův a v mošně, kterou nesla mladší služka, ťukala prázdná sklenice o talíř. To už všichni mlčeli a únava se rozprostírala po těle jako opojný nápoj.“ (Jan ČEP, Modrá a zlatá, Praha 1942, s. 135). 15) Malárie. A: ve fikci zpracovaná fakta; životní podmínky v Agro Pontino byly na přelomu 19. a 20. století otřesné, touha zkultivovat močály, které se staly zdrojem nákazy (malárie, tyfus, cholera, tetanus ad.), si vyžádala mnoho lidských životů; Dr. Maggi informuje: „Z mladých lidí v plné síle se stávaly vyhublé bytosti neschopné práce, které otupěle zahálely a uprostřed srpna se třásly zimou“ (C – s. 26); neustále připravené rakve nejsou pouhou pozdější stylistickou rekvizitou (2003, C, N); Giovanni Serenelli malárií skutečně po určitou dobu trpěl, pravděpodobně jej ošetřovala právě MG (H); Luigi Goretti podlehl pod vlivem této nemoci zápalu mozkových blan 6. 5. 1900 (C a shodně ostatní prameny). O: evokace Garasenského zázraku jako démona sužujícího krajinu (Lk 8, 26–39); naznačení otcovy smrti. 16) Bouřka. A: fikce; Serenelli otec měl s autoritami vždy potíže, právě kvůli jedné hádce je senátor vyhnal z Colle Gianturco (C); O: Utišení bouře (Mt 8, 24–27). P: hra „Myslím na“ je prostředek, jak obrátit pozornost čtenáře přímo do mysli dívky, a zároveň předestírá holý fakt, že se jak v případě Alessandra, který původní věc, na kterou myslel, rychle zaměnil za vzpomínku na moře, tak v případě MG nedovídáme, na co vlastně mysleli. Původní součástí 69 této kapitoly měl být i závěrečný popis bouře jako metafyzického dění (nacházíme se na zlomovém ploše vyprávění, blížíme se k bodu obratu): „Mračna se srážela tam v závratné výšce a blesky oněměly. Poslední fuga tomášského kantora je nedokončená, ale dokonalá: ve všem vždy odpovídá jen sama sobě, ze sebe, svou vlastní frází, která vzešla z téhož jako její otázka. Této noci se modlila v duchu, ruce pod kabátem, pletla se. Jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Této noci bylo vše jinak, zaskočilo ji to. V podstatě zde, na šesti notových linkách, v několika hlasech dovršuje umění kontrapunktu, ale této úvahy se nyní vzdejme. A opravdu, na chvíli se divoký nečas uklidnil, aby se v následujícím intervalu rozpoutal nanovo. Alessandrovy oči uvykly tmě, nudil se, a tak na to stále myslel. Luigi na to myslel stále a očekával rozbřesk vestoje.“ Obraz bouře – rozbor Umění fugy J. S. Bacha – Mariettina modlitba mimo domov – slova modlitby – úvahy Alessandra a otce Gorettiho: mají vytvářet vlastní plastickou fugu smyslu scény, mají přinášet nový duchovní rozměr. První hlas (obraz bouře) zastupuje ideu neustálého zápasu světa a je implicitně obsažen ve všech větách celku, jako je opakováno téma fugy – věty svou 70 neuspořádaností a intenzitou navazují na běs živlů naznačených v prvé větě explicitně. Druhý hlas (poznámky k Bachovi) symbolizují naopak bytostný smysl přítomný ve světovém a vesmírném řádu a indikují vlastní mnohohlasou hru jako téma: čtenáři, uvědom si, že posloucháš mnohohlas. Třetí (Mariettina modlitba) a čtvrtý (vlastní modlitba) hlas tvoří uvnitř fugy dialog mezi pomíjivostí („vše jinak“) a věčným plynutím („na věky věků“). Čtvrtý hlas je obstoupen třetím z obou stran. Dál se navrací hlas druhý a uvozuje hlas první, naznačuje přímo jejich provázanost a souvislost (ukončujeme úvahu a odmlčí se i bouře samotná – spojení „A opravdu“). Pátý (Alessandro) a šestý (Luigi) hlas jsou opět v kontrastu: mladý život, který maří sám sebe a „uvykající tmě“, a odumírající život, snažící se o záchovu života a očekávající duchovní obzor. Máme zde tedy šest hlasů znějících na pozadí jediného myšlenkového tématu a tím je „bouře“ jako „předěl“. Hudební fuga může být sestavena maximálně ze šesti hlasů, ale zde vnímáme ještě hlas sedmý, završující a dávající vůbec celému tématu smysl po vzoru harmonie – sedmým hlasem je Boží záměr. Ovšem celá fuga kontext kapitoly natolik přerůstá, že ji nelze vyslovit. 17) Neřesti a zlozvyky. A: fikce. O: odkaz k prvnímu náboženskému vzdělávání dítěte již v Corinaldu, kde přijala rovněž svátost biřmování (N a další). 18) Vyvedení dětí z bažin. A: fikce; Marietta se nebála hadů, kteří se vyhřívali na polích a v nedalekých křoviscích, podle svědectví matky je často sama zaháněla: „Napřed půjdu já, maminko. Vy se bojíte, já ne.“ (H, M – s. 26). O: situace kontextem (dívka v situaci, kdy jsou její rozhodnutí základním bodem dalšího dění, samota je podtržena také tím, že MG prakticky po celou dobu není přítomna a vůbec nepromluví) analogická k Pokušení na poušti (Mk 1, 12—13); dva zázraky – Dcera Jairova (Lk 8, 40—56) a Syn naimské vdovy (Lk 7, 11—17). P: volné přiřazování přímých řečí prokládané zpočátku jednotlivými konkrétními obrazy scény má vyvolat iluzi gotické deskové malby. 19) Prodej holubů. A: fakta (N) zpracovaná fikcí. 20) Domácí práce. A: fakta (všechny prameny), detaily stravovacích návyků atd. fikční; matka Assunta ze záznamu Armanda Gualanda: „Maruška vstávala jako první ze všech, pomodlila se… potom, zatímco já jsem dojila krávy, obstarala slepice a celý kurník. Pak připravila snídani, vzbudila sourozence, pomohla jim se obléci, pomodlila se s nimi. Následně šla pro vodu na oběd, do zahrady pro salát, připravila jíšku, a než se muži vrátili, bylo vše hotovo. Odpoledne žehlila a uklízela pokoje (…), když bylo potřeba jít na nákup, šla do Conky, a vždy nakoupila dobře. Večer ukládala sourozence do postele (…), ale ještě neskončila. Když jsme se modlili růženec, při světle lucerny látala ponožky a zašívala košile.“ (Svatí na každý den, III. svazek, Kostelní Vydří 2010, s. 40); u večerní modlitby pak často únavou usínala (C); při oblékání bratrů neasistovala z morálních důvodů (M). 21) Umění mlčet a promluvit. A: fikce; katechismu vyučoval MG don Alfredo, kněz z Cisterna, a Elvíra Schiassiová, učitelka v domácnosti hraběte Mazzoleniho (C, H). O: Ježíš mezi učenci (Lk 2, 40—52); myšlenka promluvení inspirována filmem (2003; 0:56:14). 22) Otázka. A: fikce, podepřená fakty; Alessandro Serenelli si vystřihoval a vylepoval obrázky z nejrůznějších časopisů, které mu přinášel z města otec, pozastavovala se nad nimi jak Assunta, tak MG, která se na ně odmítala dívat (A, C, H, N). O: roubování na původní větu: „Proč právě v té naprosto nepatřičné chvíli, kdy se jí shýbal nad botkou, pocítila 71 k němu tak trýznivou soustrast, až se jí do skloněného obličeje nahrnula krev, a při pomyšlení, jak byla vůči němu prve tvrdá (vždyť ho v duchu nazvala komediant), jí do očí vhrkly palčivé slzy? V té pozici jí připadal nekonečně dojemný. Zavazuje tkaničky na uzly.“ (Virginie WOOLFOVÁ, K majáku, Praha 1965, s. 139). P: dokončení myšlenky o nepopsatelné nádheře (viz 10). 23) Co si myslí sama o sobě. A: fikce; otec Luigi Goretti zemřel 6. 5. 1900; mezi kamarádkou Lucií a postavou z filmu (1949) není souvislost. O: souvislost se scénou Křestu v Jordáně (Mk 1, 9—11) je tušitelná skrze abstraktní souvislost: křest je počátkem prozření – smutek je počátkem prozření. P: vstupní pasáž o vlastnictví předmětů denní potřeby vychází z obdobné pasáže v textu Marie Augusta Handelová. Později jsem si uvědomil, jak podobný osudu MG je osud jiné trpící dívky: „Můžu jen přihlížet tomu, jak ostatní lidé trpí a umírají.“ (Anne FRANKOVÁ, Deník, Praha 2006, s. 124) a jinde: „Všichni žijeme, ale nevíme proč a k čemu. Všichni chceme být šťastni, žijeme každý jinak a přece stejně.“ (táž, s. 251). 24) Mrouskání koček. A: fikce. O: analogie s Uzdravením posedlého v Kafarnaum (Lk 4, 33—35). 72 25) Učila se vařit. A: fikce, vařit se však MG učila a postupně stravování rodiny plně převzala; „Mami, neboj se, podruhé to udělám lépe. Všechno se naučím dělat správně,“ uvádí Assunta odpověď dcery, když se jí poprvé oběd nepovedl (C – s. 35); Serenelli si na jídlo také stěžoval (P). Dále matka uvádí: „Nikdy nejedla nic, o co by se předtím nepodělila se sourozenci a se mnou. A když se jí zdálo, že jsem jedla málo, naléhala, abych si vzala víc. ,Já jsem menší než ty.´“ (C – s. 36). Uváděné pokrmy odpovídají přibližně dobovému a lokálnímu stravování (H; Claudia PIRASOVÁ, Culinaria Itálie, Praha 2008; Antico riceptario di Corinaldo – propagační leták města). O: analogie se zázrakem Nasycení zástupů (Mt 15, 32—39). 26) Velikonoce. A: fikce jako rámec faktů – viz dále. O: citace (N – s. 39); rady Lucii se navrátí při agónii (viz 53). P: obraz pro Itálii netypický – slovanský zvyk pomlázky je užit záměrně, vytváří dramatickou a přímou analogii s budoucími událostmi – s pobodáním MG dne 5. 7. 1902, které tak mohou zůstat později v textu pouze naznačeny. Z tohoto úhlu je průběh Alessandrovy koledy věrným zachycením vrahova útoku (P) i pravděpodobných výkřiků napadené. 27) Serenelliho víno. A: fikce; alkoholismus Giovanni Serenelliho (N a ostatní). O: antifona ke Svatbě v Káně (J 2, 3—10): opak zázraku. 28) Měsíc. A: fikce. O: zpracovaná filmová inspirace (2003; 0:31:15); analogie k Nočnímu rozhovoru s Nikodémem (J 3, 2—3). P: sentence použitá ze staršího textu (2007). 29) Chuť na sýr. A: fikce; „stará továrna na sýr“ bývala přímo v domě Gorettiových a byla tou dobou již pravděpodobně zrušená. Údaje o sýrařské produkci regionu korespondují s realitou (Christian CALLEC, Encyklopedie sýrů, Dobřejovice 2002). P: záměrně bez jakéhokoliv významu. I svatá občas dostane chuť na sýr. 30) První obtěžování. A: fakta zpracovaná do uměleckého rámce; událost popsal Alessandro Serenelli takto: „Pracovali jsme na poli trochu vzdáleni jeden od druhého. Začal jsem dělat narážky na svoje nečestné úmysly. Neodpověděla mi a pracovala dál. Pozoroval jsem, že se ode mě vzdaluje. Zmátlo mě to, protože nic neřekla. Po několika minutách jsem k ní přistoupil a beze slova jsem ji objal. Ona se vyvinula z mého objetí. Oba jsme se znovu pustili do práce a tím to skončilo. Důrazně jsem jí však řekl, aby o tom nikomu nic neříkala. V ten den jsem jí ještě ničím nevyhrožoval.“ (C – s. 51). I v případě posledního, krvavého útoku MG na Alessandrovy výzvy, aby ho následovala do domu, ona nijak nereaguje (M, P). Ostatně mlčení a klid zachovává vždy, když se jí děje křivda. Matka vzpomíná na chování dcery: „Hněvala jsem se, ale ona za to nemohla. Vyčítám si to ještě i dnes. Marietta pokorně přijala nezasloužené pokárání, neodpověděla a pokračovala ve své práci.“ (C. – s. 35). O: citace (N. – s. 32), kompletní věta zní: „Já a hezká? Maminka mi říkala, že se na mě nemůže už ani podívat, jak vypadám, když mi při práci padají vlasy stále do tváří.“ Zápolení má implicitně – a to především svou přítomností před závěrem třetího desátku „růžencové legendy“, tedy již v okruhu Ježíšova Jerusalémského působení – připomenout Vyhnání kupců z chrámu (Mk 11, 15—19). Na tomto místě je vhodné připomenout, že evangelické obrazy, které sledují průběh legendy, jsou plánovány v souběžnosti – Ježíš a MG. První část „růžencové legendy“ (tedy do první pojmenované kapitoly) zahrnuje obrazy Ježíšova dětství, druhá Ježíšovo mládí a první zázraky, třetí (ve které se právě nacházíme) Ježíšovo působení mezi učedníky, čtvrtá (následující) Ježíšovo působení v Jerusalémě až do Poslední večeře a pátá Ježíšovo umučení, šestá je 73 přesahem do mystéria Zmrtvýchvstání. Tyto okruhy obrazů jsou však volné: posloupně nezávazné (často předbíhá scéna mladší scénu chronologicky starší), často předbíhají další okruh (jako právě Vyhnání kupců mezi scénami třetího okruhu, předznamenává tak okruh čtvrtý). Biblické scény často prokazují svou příslušnost k analogii k životu MG jen svým postavením ve fázi příběhu. 31) Výrok o botách a srdci. A: fakta, výrok před odchodem na první svaté přijímání (viz chronologie vybraných výroků MG). O: zhuštěná výpovědní forma citátu má evokovat Horské kázání (Mt 5—7). 32) Další výrok. A: přejatá fikce. O: citace (N. – s. 26). Odlišný charakter monologu i reakce na něj odlišují od předchozího výroku – rozmluvy s farizeji a odpůrci (Mk 11, 27—33; Lk 20, 20—26). 33) Volání. A: fikce založená na reálném kontextu. Matka uvádí: „Když si hrála se svými sourozenci a s jinými dětmi, všude byl klid. Jen co odešla, aby se pustila do domácích prací, děti se začaly hašteřit.“ (C – s. 36—38). O: motiv rohu přejat z filmového přepisu (2003; 1:05:47). Postavy prožívají implicitní retrospektivu, kterou si čtenář domýšlí. Vzkříšení Lazara (J 11, 1—44). P: obsah kapitoly je synopsí nerealizovaného románu Adieu. 74 34) Závoj a střevíce. A: fikce; závoj a další výbava nutná k prvnímu svatému přijímání byla částečně darována a částečně vypůjčena od sousedek (C, N). O: upravená citace (N – s. 31); volné spojení s kapitolou 37; slavnostní chvíle analogická k Vjezdu do Jerusaléma (Mk 11, 9). 35) Vlasy. A: fikce; pravděpodobně užívala spletení do copů a tehdy oblíbený dívčí účes „kočičí zahrádka“ (viz autentická fotografie): copy svinuté a zachycené kolem uší (Ludmila KYBALOVÁ, Doba turnýry a secese, Praha 2006, s. 82). Ke vzhledu MG, Serenelli mladší: „Měla pravidelné rysy tváře. Nijak zvlášť neupoutávala. Měla světlé vlasy, kaštanové oči a plnou tvář. Na svůj věk byla urostlá, ale ne tak, jak ji popsali nebo zobrazili. Mně sahala asi po ramena a já nejsem vysoký, měřím jen metr šedesát dva... Nebyla mimořádně krásná, byla tak akorát. Líbila se mi.“ Ke stylu oblékání dodává: „Hlavu pokrývala černým šátkem, svázaným pod bradou. Nosila dlouhé šaty, které neodkládala ani v těch nejteplejších letních dnech.“ (C – s. 48). Jak předčasnou vyvinutost, tak styl oblékání potvrzují i další prameny (M, N). 36) Uvažování o budoucnosti. A: fikce; otec skutečně na smrtelném loži Assuntu Goretti vyzval k návratu do Corinalda (C, P); bratři později odjedou do USA (N). Vzdálenosti z Ferriére – do kostelíka v Campomorto 5 km, do chrámu v Nettunu 12 km (C). O: rozmluvy Krista s apoštoly. P: využity pasáže z textu Le Sommeil d´Ulisse (2011). 37) Rozmluva na faře. A: fikce; rozmluva s matkou o neslušných hovorech ostatních dětí (viz chronologie výroků); o mladí Assunty – osiřela těsně po narození, s číslem 3520 pobývala v sirotčinci a celkem sedmkrát byla bez úspěchu adoptována (C). O: citace s jiným kontextem (N – s. 28–30). 38) U otcova hrobu. A: fakta; Goretti je pohřben v Conce (A). P: využití staršího textu (2007). Nakonec byla vyškrtnuta věta: „To nesmrtelné v nás sídlí v pomíjivém. Neviditelné se ukrývá ve viditelném.“ Silnou inspirací byl dokument Josefa Císařovského Mapa míst svatých a klatých (2003): „Opuštěná zahrada. V ní hluboké ticho a vůně jehličí, sněhové vločky, podzimní listí, hlína a kamení. A v ní všechen čas.“ 39) Ruce. A: fikce. O: první obtěžování (viz 30). 40) Pokus o znásilnění. A: faktografický základ (C, P), sen fikční. O: citace (N – s. 32, 35). Výjev ve snu částečně inspirován (2003). Jidášův polibek (Mk 14, 45). P: velikou autoritu si uchovává u autora scéna slavného románu: „Mezi jejími kolegy byl také jeden starý číšník jménem Josef, který ji chránil, upozorňoval ji na zlé kousky, které na ni nastražili, a zarážel v její přítomnosti příliš volné hovory autoritou svých bílých vlasů a otcovského zájmu. (…) Několik dní nato byla na Martově poli velká přehlídka a číšníci dostali na celý den volno. Zůstala jen Germinie a starý Josef. Josef skládal v černé komůrce špinavé prádlo. Řekl Germinii, aby mu šla pomoci. Vešla, vykřikla, upadla, plakala, prosila, zápasila, zoufale volala… Prázdný dům zůstal hluchý. Když se vzpamatovala, běžela se Germinie zavřít do své světnice. Celý den už ji nespatřili. Když s ní chtěl nazítří Josef promluvit a přiblížit se k ní, ucouvla zděšeně, trhla sebou pomateně s úděsem šílené. Ještě dlouho potom, kdykoliv se k ní přiblížil nějaký muž, mimovolně ustupovala v prvním prudkém, polekaném a nervosním hnutí, v panické hrůze vyplašené zvěře, která hledá, kudy se spasit.“ (Edmund a Jules de GONCOURT, Germinie Lacerteuxová, Praha 1958, s. 61 – 62). Nesrovnatelné! 41) Výhrůžka a tajemství. A: výhrůžka je faktem; MG tajila své obavy, ale ve svědectví není zaznamenáno, že by se po zdroji jejích obtíží 75 někdo ptal; povídka dokonce udává, že bratr Angelo o druhém útoku věděl a sestru osvobodil (H). O: úmrtí blízkých. Obejmutí mladší sestry a otázka bratra inspirována (2003; 1:08:37). Obraz utrpení v duchovní noci, v tajnosti – Kristus na hoře Olivetské (Lk 22, 39—43). P: výňatky z textu Le Sommeil d´Ulisse (2011). 42) Strach. A: fikce; fakticky však Alessandro Serenelli svůj tlak na dívku stále stupňoval, nebyl spokojen s ničím, co pro něj udělala, a neustále ji sledoval (A, C, N, P a další). Útěchu a pomoc hledala dívka v dalším svatém přijímání (neboť to je považováno za bezprostřední ochranu před zlem) v Campomorto a neustále se ptala Terezy Cimarelliové, kdy se vypraví na mši (viz chronologie výroků). O: Obraz strachu (viz 9). Modlitba v Getsemane, stupňování až k pocení krve (Lk 22, 44—46), které má být analogické k hořkému pláči MG. 43) Odpoledne před posledním útokem. A: fakta (1949, A, N, P). Zmíněný Domenico odjel poté obratem pro pomoc do Nettuna (P). Události onoho dne ve skutečnosti začínají teprve kolem poledne. Když oběd končil, starý Serenelli se místo slibovaného odpočinku chtěl ihned pustit znovu do práce. Maria začala mýt nádobí a pobrukovala si písničku. Giovanni Serenelli se 76 začal shánět po postrojích a naléhal, ať dokončí práci na bobech, aby jim venku nezmokly, protože bouřku cítil ve vzduchu. Alessandro a Angelo tedy vstali od stolu, ostatní děti vyběhly ze dveří. Alessandro nevnímal otce, který mu nakázal, ať dá boby do pytlů a složí je na půdě. Místo odpovědi odešel do svého pokoje a dlouho něco hledal ve skříni. Vrátil se a oslovil Marii: „Potřebuji, abys mi spravila košili, chci v ní jít zítra do kostela.“ Dívka se od nádobí ani neotočila, ale s prací na chvíli přestala. Nakonec odpověděla, že mu košili nespraví, že nemá čas. Avšak když nádobí umyla, přeci jen se do správky pustila. O: doslovná citace (N – s. 39). P: autor potlačil tvůrčí invenci a převzal doslovně pasáž z druhého textu, protože si myslí, že lépe ji nelze napsat. 44) Mlčení. A: fikce opřená o údaj, že MG těsně před útokem usedla na schody se svou prací (N, P a další). Obraz Panny Marie byl jediným věnem Assunty Gorettiové; putoval s rodinou z Corinalda vlakem, během této cesty jej opatrovala malá MG (1995, C, N). Podle svědectví dívka růženec v posledních vypjatých dnech ze své ruky vůbec nesundávala, pouze když jí vadil při práci. Po smrtelném útoku jej naleznou na podlaze roztrhaný (C, M). Násilník nejprve MG mine a pokračuje do svého pokoje, čímž dívka zdánlivě ztratí ostražitost. Poté ji však zavolá do svého pokoje: „Marie, pojď sem!“ Svůj povel musí dokonce důrazně opakovat, protože dívka strnula úlekem a nebyla schopna ani odpovědět. Serenelli ji popadne za rameno, odtrhne jí ruku od zábradlí, za které se křečovitě držela, a vtáhne ji do kuchyně, doslova ji kus vleče za sebou. MG nejprve téměř plačtivě prosí, aby ji pustil ven, a pak následuje scéna popsaná hypertextuálně v kapitole 26 (1949, P). O: citace (N – s. 38). Hlavní hrdinka prožívá implicitní retrospektivu svého života ve svém vnitřním dialogu. Poslední večeře Páně (Mk 14, 17—25). P: transformované pasáže z textu Marie Augusta Handelová (2009) a starší sentence. 45) Výkřiky. A: fikce. O: počet výkřiků připomíná čtrnáct bodných ran, které vrah dívce zasadil – tyto pak odkazují ke čtrnácti zastavením křížové cesty Ježíše Krista. 46) Obrácení na bok: první slovo. A: fakta (A, N); Assunta jak doběhla a uviděla, co se stalo, omdlela, manželé Cimarelliovi přenesli MG do její světnice a Cimarelli těšil matku, že se dívce udělalo jen špatně a omdlela; mezitím již Cimarelliová zjistila, když dívku svlékala, že je zranění kritické. Jala se proto dívku spolu s Assuntou obvazovat, což bylo dost obtížné – dívka, stále ještě v šoku, se bránila sundávání oděvu, a rovněž dlouho trvalo, než byla schopna alespoň částečně povědět, co se přihodilo (A, P). O: citát (N – s. 40). Promluvy zraněné dívky jsou prezentovány tak, aby připomněly sedm posledních slov Krista na kříži. Přímou analogii k promluvám Ukřižovaného lze však vytvořit jen v několika případech (49, 50, 51, 53, 55); zde by šlo uvažovat o latentní souvislosti s výrokem: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ – „Pater, dimitte illis, quia nesciunt, quid faciunt.“ (Lk 23, 34), neboť i slova MG vyznívala spíš v obavě o vlastní život než v touze, aby byl vrah dopaden. U nekorespondujících situací by dosazení bez souvislosti za cenu ucelené symetrie bylo násilné. P: v závěrečné „pašijové“ části legendy je záměrně užíván jazyk napodobující biblické obraty, text se přibližuje nejvíce hagiografii. 47) Vyvádění vraha a snášení oběti. A: fakta (A, P); zuřivost davu byla tak velká, že museli četníci vraha vyvést zadním vchodem a vyčkat příjezdu jízdní policie (C). MG se rozloučila se svou rodinou, byla otupělá bolestí, avšak i v nemocnici se potom stále ptala, kdy ji sourozenci navštíví (C, P). O: citace v nepřímé řeči 77 (N – s. 40). V odvádění Alessandra Serenelliho se mísí mnoho přímých evangelických obrazů – situačně Ecce homo (J 19, 5); konkrétně Barabášovo omilostnění (J 18, 40) s paradoxním obsahem – vrah zde není omilostněn jako v Písmu, ale naopak je odsuzován; přijetí viny za Kristovu smrt (Mt 27, 25) – „A všechen lid odpověděl: ,Jeho krev na nás a na naše děti!´“ – rovněž s opačným významem, a Malchusovo ucho (J 18, 10) – „Tehdy Šimon Petr, který měl meč, ho vytasil, zasáhl služebníka nejvyššího kněze a usekl mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus.“ Scéna snášení dívky ze schodů jako Sejmutí z kříže (J 19, 38) a loučení jako Veroničinu roušku (Iz 53, 2—3). 48) Cesta do nemocnice. A: fakta (N) doplněná fikcí. Dr. Domenico Bartoli, který byl přivolán, zajistil jen nezbytné ošetření a rozhodl o převozu raněné, kterou poté sám operoval (A). Cestou sanitní vůz míjela jízdní policie se zatčeným Serenellim, Assunta to zpozorovala a odvrátila dceřinu pozornost (P). O: v nepřímé řeči citace (N – s. 41). Připomenutí Gioany (viz 6) a nepříjemného mrouskání koček (viz 24) jako symbolu svádění. Dlouhá cesta do Nettuna v sobě ukrývá dvojí evangelijní paralelu – je to jakási stínová cesta ke kříži, bez 78 emocí, bez všech výjevů, jen v náznacích; a zároveň odkazuje k nejisté Noci zatčení (Mt 26, 47—56) a následné Petrovo zapření (Mt 26, 69—75) – podobně jako apoštol Petr i MG odvahu získává až postupně, bolest ji nutí nejprve k otázkám. Dívka se cestou ptala: „Maminko, pojedeme ještě dlouho?“ (M – s. 16). 49) Žízeň: druhé slovo. A: fakta (A a další). O: citace (N – s. 43). Analogie ke Kristovu – „Žízním!“ – „Sitio!“ (J 19, 28). 50) Operace: třetí slovo. A: fakta (A) zpracovaná fikčně. Operace trvala dvě hodiny – od 20 do 22 hodin a byla pro operující nezvyklá i v tom směru, že pracovali (Bartoli, Perotti, Onesti) poprvé pod elektrifikovaným osvětlením (A, C). Rozhovor se starým medikem skutečně proběhl (M), MG při operaci rovněž tiše sténala: „Ježíši, Maria.“ (N – s. 43). Výňatek z lékařské zprávy o ranách: „1. 2. drobná poranění na vnitřní straně pravé paže, široká kolem 1 mm; 3. rána na hrudi těsně pod klíční kostí, šířka 3 mm; 4. 5. 6. 7. 8. 9. rány na zádech: jedna na levé lopatce na sedmém žebru, 9 mm; dlouhá rána podél páteře v rámci osmého obratle široká 5 mm; tři zranění v řadě mezi levou lopatkou a paravertebrálem u desátého žebra a jedenácté mezižebří, širší než 12 mm; další zranění v dolní části, 2,5 cm široké; 10. rána v boku, malá; 11. 12. 13. 14. přímé široké rány, kopírující břicho, široké 12 cm, zprava doleva; 15. malá modřina na pravém lokti; 16. malá modřina na pravém koleni; 17. 18. malé modřiny, v průměru jedna čtvrtina plochy přední levé nohy, čtyři rány pronikly osrdečník, zasáhly pravou i levou plíci, bránici; pět ran proniklo do dutiny břišní a tenkého střeva, pobřišnicí a společnou kyčelní žilou; příčina smrti: septická peritonitida pocházející ze střevního zranění provázená těžkým a úporným krvácením“ (A – s. 177—179). O: citace (N – s. 43). Starost MG o sourozence jako odkaz ke Kristovi, který se na kříži obrací ke své matce a svěřuje ji svému nejvěrnějšímu učedníkovi Janovi: „Ženo, hle, tvůj syn!“ – Mulier, ecce filius tuus.“ (J 19, 26). P: změněný stav vědomí u operované je naznačen sledem nepřímých řečí, v nichž se střídají mluvčí a nejsou identifikovány osoby či které jsou prostupovány blouznivými fantazijními motivy. 51) Odloučení: čtvrté slovo. A: fakta (A, N); protože nemocnice sloužila výhradně mužům, byla MG po zákroku umístěna v malém domku v nemocniční zahradě (dnes se mu říká „dům odpuštění“, je v něm zřízena kaple), která sloužila pro mimořádné případy, v místnosti byla tři lůžka, jedno její a dvě neobsazená, snad proto se dítě ptalo, kde bude matka spát, protože doufalo, že jí bude dovoleno zůstat v pokoji s ní. Ale lékaři nechtěli zraněnou vystavovat zbytečnému rozrušování a hovoru, ke kterému by ji přítomnost matky povzbuzovala. (C). U zraněné byla přítomna Tereza Cimarelliová, která přišla za sanitou vzápětí pěšky; té noci byla přítomna u MG ještě španělská hraběnka Donna Luisa Gucalon de Bagner, dvě sestry ošetřovatelky a zpovědník Signori, který MG přivedl k prvnímu přijímání (M). O: Kristovo zvolání na kříži: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ – „Deus meus, utquid dereliquisti me?“ (Mk 15, 34). Dále situační návaznost na Olivetskou modlitbu: „Tehdy Ježíš přišel s učedníky na místo zvané Getsemane a řekl jim: ,Posaďte se tu, zatímco se odejdu tamhle modlit.´ Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a tu se začal rmoutit a mít velikou úzkost. Tehdy jim řekl: Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte tu a bděte se mnou.“ (Mt 26, 36—38). 52) Stud: šesté slovo. A: fakta. Po udělení svátosti posledního pomazání přichází policejní seržant se svým asistentem vyptat se na podrobnosti, které předcházely zločinu, 79 a skrze matku se dovídá o předchozím sexuálně motivovaném obtěžování. Matka zakončuje tlumočené dotazy citovanou otázkou (A, C). O: citace (N – s. 46). 53) Agónie: sedmé slovo. A: upravená fakta, zejména asociativní obsahy jsou fikční. MG volala v agónii Pannu Marii, otce, prosila, aby k ní nepouštěli vraha (viz chronologie výroků, A, P). O: citace (N – s. 46); parafráze verše „Smrti se však bráním“ (Jaroslav SEIFERT, Býti básníkem, Praha 1984, s. 82). Aluze k sestřenici Gioaně (viz 6) a povzbuzování Lucii (viz 26). Analogie k sedmému slovu na kříži: „Dokonáno jest“ – „Consumatum est!“ (J 19, 30). Ke kontextu výjevu legendy: „V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se 80 otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových.“ (Mt 27, 45—56). 54) Umírající v bílém. A: fikce. O: citace (N – s. 46) zní doslovně – „Ležela mrtvá v bílých šatech, bledá jako vosk, s dlouhými rozpuštěnými vlasy.“ 55) Odpověď: páté slovo. A: fakta; odpuštění MG bylo reakcí na výzvu kněze. O: citace (N – s. 45). Kristovo odpuštění a příslib lotrovi Dismasovi: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ – „Hodie mecum eris in Paradiso.“ (Lk 23, 39—43). Tato parafráze je živá, neboť MG o svých slovech uvažovala právě v tomto kontextu. P: uprostřed úvah o odpuštění byly vypuštěny tyto dvě nepřímé řeči svědků smrti MG: „Moje ubohá holčičko, cos nám to udělala. Hleďte, jak statečná a skromná je!“ Chtěl jsem jimi naznačit, jak ihned – ještě za života MG – vyklíčily dvě mytologizující tendence, které její památku mění: první výčitka matky, která degraduje její skutek do nepochopení, a druhá, která jejímu skutku bere autenticitu svým výkladem o vysokém hrdinství. S vědomím toho, že by čtenář tuto jemnou kritickou nuanci nemusel pochopit a mohl by ji brát jako autentický názor autora, jsem ji raději vynechal. 56) Oči umírající. A: fikce. 57) Poslední okamžik. A: fikce. Z výpovědi matky: „Když jsem viděla, že moje dcera umírá, políbila jsem ji, ona mě též políbila. Potom jsem jí podala křížek a medailku Panny Marie, kterou jsem měla zavěšenou kolem krku, aby je také políbila.“ (C – s. 57). P: poslední okamžik MG patří vzpomínce na oslavu narozenin. Proč jsou věnovány poslední okamžiky v životě osobnosti, kterou jsme líčili jako výjimečnou, právě vzpomínce na takovou lhostejnou událost, událost bez vyššího obsahu? Protože poslední okamžik by měl patřit soukromé Marii Goretti, nikoliv té veřejné. Její rozloučení se životem. Poslední věta je obsahově směřována na práci s dechem (sfouknutí svíček na dortu), aby doplňovala onen obraz umírající, která při něm zemře, vydechne naposledy. Využito sentence z textu Modrovous (2009). 58) Okolnosti úmrtí. A: fakta (A); viz 1. O: citace týkající se věku MG (N – s. 46). Událost v Benátkách má v jakýchsi ozvucích připomenout zemětřesení, které následovalo po Kristově smrti na kříži (viz poznámky k 53). Zároveň je to završení těchto evangelických paralel, šťastný výsledek pádu Benátské zvonice zemětřesení transponuje do laskavějších, smířlivých poloh. P: viz 1. 59) Beze slov. A: fikce vyvolaná fantazijním módem vyprávění obsahuje i reálná fakta (Alessandrovo věznění, jeho sen o MG, svatořečení); bodlo si pořídil vrah sám – nalezl jej pravděpodobně v komoře mezi rozbitými nástroji a starým železem (C, M). Co se týče detailu vraždného útoku: vrah nejprve dívku v afektu pobodal na hrudi, zbil pěstmi, a když se snažila přivolat pomoc nebo se odplazit, pokračoval podáním do zad. Dívka se podle výpovědi vraha bránila jen jednou rukou, druhou se snažila zakrýt potrhané šaty. Proto je často zobrazována s napřaženou pravicí. (H). Alessandro Serenelli v roce 1934 vyhledal Assuntu Goretti, požádal ji za odpuštění a ona mu odpustila slovy: „Odpustila vám Marietta, odpustil vám Bůh a já vám také odpouštím!“ (C – s. 63). I nadále pak udržovali vřelý vztah a Serenelli byl u jejího smrtelného lože (1995). V závěru jsou zmíněny konkrétně dva zázraky 81 spojené s osobností MG – záchrana mladšího bratra Mariana za první světové války, když setrval v zákopu a jako jediný přežil nepřátelský útok, a uzdravení dělníka Giuseppe Cupa, který prodělal těžký pracovní úraz (C, N, M). O: citace (H – s. 108). P: závěrečná pasáž přejata z Goldbergových nocí (nerealizováno). Z Lukášova evangelia. O: podtrhuje smysl života a oběti MG. Ten, kdo se nebojí o svůj pomíjivý život, smí doufat v ten věčný. Zkratky, citování1, prameny2: Téma = zvýraznění obsahu kapitoly pro lepší orientaci A autenticita = údaje o fikčnosti/faktografičnosti kapitoly; originální znění výroků; další informace vztahující se k tématu, reálie O odkazy = k citovaným materiálům a pramenům, inspiracím; aluze k jiným pasážím příběhu, biblické paralely P poznámky = autorská upozornění na význam literárních tropů a figur užitých v textu; marginálie k tvůrčí genezi pasáží 1949 Cielo sulla palude (Itálie, 1949), režie: Augusto Genina. 1995 Fourteen Flowers of Pardon (USA, 1995), námět: Godfrey Poage. 2003 Maria Goretti (Itálie, 2003), režie: Giulio Base. A Giovanni ALBERTI, Maria Goretti. Storia di un piccolo fiore di campo. Roma 2000. C Fabrizio CONTESSA, Svätá Mária Gorettiová, Bratislava 2002. H Vilém HÜNERMANN, I dnes se platí krví, Řím 1970. M Domenico MONDRONE, Bl. Marie Gorettiová, Přerov 1947. N Nebe nad močály, Olomouc 2008. P Godgrey POAGE, In Garments All Red, Charlotte – North Carolina 2010. 1 Úplná citace odkazující ke stranám je užita pouze při doslovného citování, v ostatních případech je odkazováno pouze k prameni obecně. 2 Bibliografie, která není monotematicky zaměřena na MG či je z ní citováno pro konkrétní situaci nesouvisící přímo s MG, je uváděna vždy přímo. 82 83 di un piccolo fiore di campo Giovanni Albertiho, která využívá ci- Chronologie vybraných výroků marie goretti svědků (např. Cimarelliových) a autorsky stojí, spolu s Albertim, Ve výběrovém výčtu jsou zahrnuta jen autentická slova světice, která popularizační a beletrizované, podávají sice konkrétní údaje a vý- nizačních akt, případně protokolů soudního procesu. Povahu odborné práce má pouze monografie Maria Goretti. Storia tací z kanonizačních materiálů. Poage sestavuje příběh z výpovědí i za dokumentem Fourteen Flowers of Pardon. Ostatní práce jsou roky (většinou odpovídající kritickému bádání Albertiho), ovšem byla uvedena přímými svědky a zanesena do beatifikačních a kanoItalské znění je vždy uvedeno podle Albertiho, který z příslušných bez autority odkazů. Oficiálním církevním schválením je zaštítěna dokumentů cituje. Výjimečně je užito i výroků z jiných, důvěryhod- zpracování námětu, Cielo sulla palude a Maria Goretti podléhají ovou; Nebe nad močály sestavené z italských pramenů). V takových pouze brožura Bl. Marie Gorettiová a Nebe nad močály. Obě filmová umělecké autorizaci, třebaže se v základní linii přidržují výsledků životopisných zkoumání. I dnes se platí krví jako jediný pokus o vyšší umělecké ztvárnění se od faktů značně vzdaluje, a to i v zásadních momentech příběhu, které se dotýkají jeho smyslu. 84 ných zdrojů (Poage, který zaznamenal rozhovor s Terezou Cimarelli- případech není uvedeno italské znění, ale znění v jazyce příslušného pramenu. Český překlad je uzpůsoben, aby co nejvíce odpovídal italskému originálu, přihlíženo je k některým textům v českém znění. 85 86 87 Mamma non ti preoccupare, Dio non ci abbandonerà. Mamma, non piangete, ora siamo più grandi, penserò io ai lavori di casa. Mamma, quando faccio la Prima Comunione io? Angelo, non fare così, Gesù non è contento. Lui non guarda le scarpe se sono o non sono nuove. Lui vede il cuore. Mamma, sarò sempre Maminko, nebojte se. Bůh nás neopustí. Maminko, neplačte, teď jsme už starší; myslím, že zastanu domácnost. Mami, kdy půjdu k prvnímu přijímání? Angelo, nestane se, že nebude Ježíš šťastný. On se nedívá na boty, on se dívá na srdce. Mami, budu stále lepší! A., s. 109. A., s. 150. A., s. 313. Převzetí povinností. Prosby. Odpověď bratrovi, na poznámku, že kvůli přijímání potřebuje také nové boty. Teresa, andiamo domani a Campomorto? Non vedo l´ora di fare la comunione. (angl.: Alessandro, let me go! Let me go!) Ho, no! Dio non vuole! Se fai questo vai all'inferno! No, è peccato, tu vai all´inferno, Alessandro! Che fai Alessandro? Tu vai all'inferno… Venite su che Alessandro mi ha ammazzata. Terezo, půjdem zítra do Campomorto? Nemůžu se dočkat přijímání. Alessandro, pusť mě, pusť mě! Ne! Bůh to nechce! Když to uděláš, půjdeš do pekla! Ne, je to hřích, půjdeš do pekla, Alessandro! Co to děláš, Alessandro? Půjdeš do pekla… Pojďte sem, Alessandro mě pobodal! Přivolání Giovanni Serenelliho. A., s. 164. Poslední naléhání dívky na svědomí útočníka. Mezi jednotlivými verzemi prakticky není možné zjistit tu autentickou. Pravděpodobné, že zazněly všechny zmíněné. A., s. 166. A., s. 165. A., s. 11. POAGE, s. 37. A., s. 161. BIBLIOGRAF. CITACE A., s. 109. Zoufalé prosby. Naléhání, že se uskuteční návštěva mše. Pár dní před tragédií. SITUACE ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ VÝROK bych radši zemřela. Se dovessi parlare come Výhrada vůči neslušným řečem, které vedly loro è meglio morire. ostatní děti. A., s. 157. A., s. 139. Opora matce po smrti otce. Slib večer po přijímání. BIBLIOGRAF. CITACE SITUACE Než mluvit jako ony, tak più buona. ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ VÝROK 88 89 (angl.: Theresa.) Terezo! / Tereza! POAGE, s. 49. (angl.: Mama, forgive me.) Odpusť mi, mami! Poslední slovo; agónie umírající: Cimarelli nebo nejmladší sestra (?) - Dejte mě blíž k Panně Marii. Proč mě k ní nechcete pustit? POAGE, s. 49. Perché mi aveva detto che mi avrebbe ammazzato se io lo dicevo. E pertanto poi mi ha ammazzato lo stesso. Protože mi řekl, že mě zabije, když to řeknu. A pak mě zabil stejně. Rozloučení. Mamma, altre due volte. Da un mese. Mami, předtím dvakrát. Asi před měsícem. NEBE, s. 46. ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ VÝROK Vstahuje ruce na lůžku, blíží se agónie. A., s. 176. Odpuštění vrahovi na dotaz kněze udělujícího svátost posledního pomazání. Sì, per amore di Gesù gli perdono, e voglio che venga con me in Paradiso. Ano, pro lásku k Ježíši jsem mu odpustila a chci, aby se mnou byl v ráji. A., s. 160. A., s. 174. Matce před jejím odchodem. Stai qui questa notte? Kde přespíš? Na zoufalou otázku matky, proč se nesvěřila. A., s. 314. Uklidňování matky po operaci. Come stanno i fratellini? Bada a loro perché io sto bene. Jak se mají bratříčkové? Už je mi dobře, můžete se za nimi podívat. A., s. 160. A., s. 175. Žízeň před operací. Datemi una goccia d'acqua. Possibile che non possiate darmi una goccia d'acqua? Dejte mi kapku vody. Můžete mi dát kapku vody? BIBLIOGRAF. CITACE A., s. 167. Při obvazování raněné. Teresa, voglio star sola con te. Levami di qui, per carità non fate venir su Alessandro. Terezo, chci tu být sama. Řekněte, je tu? Nepouštějte sem Alessandra! Zprostředkovaně na dotaz policejního seržanta, zda se násilník pokusil o útok již dříve. A., s. 167. Odpověď na matčinu bezprostřední otázku. È stato Alessandro, mi voleva far fare del male ed io non ho voluto. Udělal to Alessandro, chtěl mi ublížit a já nechtěla. SITUACE BIBLIOGRAF. CITACE SITUACE ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ VÝROK Růžencová tajemství gorettiánská Bez růžencových tajemství, obrazů ze života Panny Marie a Ježíše a požehnaný život životu Tvému daný, Marietta, Krista vzpomínaných v rámci modlitby růžence, by byla růžencová le- 1. která zrozena pro chudobu, střádala si poklady v nebi. těchto reflexí, které de facto stojí mimo klasickou modlitbu, umožňu- 3. která jim byla druhou matkou a rozdělila se o každé sousto. genda ochuzena o jeden podstatný duchovní rozměr. Povaha a smysl je vytvořit také svébytnou a nezávislou stránku příběhu Marie Gore- tti, stránku lyrickou, která by se mohla stát také ikonickou – mohla by být doplněna ilustracemi pro každé tajemství. Přidrželi jsme se patnácti klasických tajemství; z růžence radost- ného, bolestného a slavného. Vynecháváme růženec světla, protože jsme přesvědčeni, že růžencová legenda má být tím růžencem, který znala Marie Goretti. Třikrát pět tajemství, třikrát pět míst a předmětů: jako šťastné, tra- gické a hrdinné období Mariina života. Zaznamenáváme jej i s upra- 2. kterou do práce volá úsvit a odvádějí až poslední hvězdy. 4. co planý květ větrem rvaný očekává příchod jara. 5. která povzbuzovala druhé a sama stoupala po schodišti důvěry. 6. která má slzy v očích před otevřeným hrobem. 7. která v srdci ukrývala tajemství úzkosti. 8. která křivdy zapomíná a tiše spravuje košili. 9. která odmítla. 10. která krví svého těla vykoupí život svojí duše. venou modlitbou Zdrávas pod názvem Scala (it. znamená „Scho- 11. která hostila u svého lože Žízeň, Bolest a Stíny. proměna ve schodiště duchovní). 13. která mu odpustila a chce ho mít vedle sebe v ráji. diště“ – tedy další emblém našeho příběhu, nebo „Stupnice“ – tedy 12. která trpí na operačním stole, jako by ji na kříž přibíjeli. 14. která se smrti nebojí, jako se nebála hadů v poli. 15. která přichází k nám ve snu, po kterém mizí horečka nenávisti. Scala Svatá Maria, Zdrávas Maria, pros za nás hříšné, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami 90 dítě Boží, nyní i v hodinu smrti naší. Amen. 91 Obsah Slovo úvodem�������������������������������������������������������������������������5 Maria Goretti, růžencová legenda���������������������������������������������7 Naslouchání��������������������������������������������������������������������������16 Otázka���������������������������������������������������������������������������������27 Volání�����������������������������������������������������������������������������������35 Mlčení����������������������������������������������������������������������������������50 Odpověď�������������������������������������������������������������������������������58 Beze slov������������������������������������������������������������������������������61 Vysvětlivky���������������������������������������������������������������������������65 Zkratky, citování, prameny�����������������������������������������������������83 Chronologie vybraných výroků Marie Goretti���������������������������85 Růžencová tajemství gorettiánská�������������������������������������������90 Adam Krupička Maria Goretti Ilustrace Anna Krupičková Odpovědný redaktor Tomáš Suk Sazba Miloš Makovský Tisk a knihařské zpracování PrintActive s. r. o. Počet stran 94 Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě www.vzdelanimkmultikulturalite.cz Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Adam Krupička (* 1986, Mladá Boleslav) Vystudoval bohemistiku a historii na univerzitě v Ústí nad Labem, kde svá studia zakončil prací Role fantoma v narativní literatuře. Jeho tvorbu nejvíce ovlivňuje středověká symbolika, expresionismus, berlínští romantikové a Virginia Woolfová. Zároveň je nadšeným posluchačem klasické hudby, zvláště pak té barokní. Odborné stati o hudbě publikuje ve vlastní rubrice časopisu H_aluze s názvem La Follia. S příběhem o Marie Gorettiové pracuje od patnácti let. autorka fotografie: Lenka Kozlíková Vydání první Tomáš Suk, 2012