15 - Radomír Hanzelka

Radomír Hanzelka – Chata
Takže houby mor! Bylo to úplně jinak - nápis říká, že: „Léta
páně tisícího jedenáctistého dvacátého, v den a podvečer, kdy
všechny temné síly mají svou moc, zde obětováno bylo šest
obyvatel vesnice ku prospěchu a ku ochraně veškerenstva.
Svázáni byli, vhozeni do jámy a zaživa zasypáni. Nad nimi je tento
kámen, aby jejich duše stále v tomto místě držel a aby duše tyto
veškeré zlo soustřeďovaly jen a jen na tuto paloučnici…“
Pak je mezera o celý řádek a pod ní je toto:
„ZLO, SVÁZÁNO DO JEDNOHO MÍSTA A V JEDEN ČAS, MÁ
VELKOU MOC, PROTI NÍŽ SE KAŽDÝ CHRAŇ!!!“
(oba nápisy jsou pouze hrubý volný překlad!)
***
No… když už jsme teda u toho, tak za prvé - podle všelijakých
záznamů a navíc podle těch jmen tady na šutru, je to přece
masový hrob šesti lidí! Tak kde… ale fakt vážně - KDE jsou,
sakra, kostry těch lidí?! Kutal jsem tu takovou dobu a… NIC jsem
nenašel!
A za druhé – ty vole… kdes, boha_jeho_krista_pána, přišel na
tu „paloučnici“??! CO je to za „paslovo“??! (To nic, to vrčím sám na
sebe „o)
***
Zkrátka - nějaký magor v minulosti naznal, že se sice zla a
jeho sil nejde nijak zbavit, ale dostal jakýsi geni(t)ální nápad, že
když už zlo nevymýtíme, tak ho aspoň připoutáme!
No a tak se stalo! Byla vybrána oblast „kdesi v horách“ (tady
na mýtině!), kde bylo pár chaloupek o samotě. Udělali nájezd,
milé chudáky lidi pochytali, svázali, vykopali jámu a za
(ne)mocného magického řečňování je tam naházeli a zaživa
pohřbili! Nad ně pak umístnili tenhle šutrový obelisk s dvojím
významem!
Nápis, který v podstatě nikdo už neměl spatřit, je informace
pro jejich potomky (těch cvaklých mágů…), kdyby náhodou tady
kopali, aby věděli, vo co teda gou.
No a ten nápis, úplně nejviditelnější a víc nahoře - tak ten
kamufluje celou tragédii tím, že prý „šlo o oběti moru“…
1
Radomír Hanzelka – Chata
Tak teď už chápu, proč se mi tak dobře kutalo… Tady byla
všude kolem vykopaná hluboká jáma a když tu jámu zasypávali,
tak kamení z ní z nějakých důvodů odhazovali pryč…
No jo… vlastně to kamení zmiňuje dědek v záznamu! bylo ve
vrstvě třiceti čísel na celé ploše kolem tohoto „náhrobku“ do
okruhu čtyř metrů! To je to kamení z té hlíny, co kopali! Dědek s
manželkou kamení odvozil stranou, aby mohli zkoumat.
Tak jestli nakonec nebyl ten důvod asi takový, že to kamení
mělo symbolicky zatížit místo „odpočinku“ těch šesti ubožáků a
symbolicky zabránit, aby se z té jámy nedostali ven… třebas jako
upíři…
…ale jo! Jasně, ty pako! Zombíci v chatě ti nestačí, že?! tak si k
tomu ještě navymýšlej upíry, ať se z toho zasereš úplně, magore!!
zaslechnu kdesi v hlavě ironicky káravý hlas…
Dál už tím pádem nepátrám. Mlha je úplně pryč. Vylézám z
jámy a všude kolem se povalují zmrtvělé šlahouny v nánosu krve.
Je to vůbec krev?! Po tom také raději nepátrám…
Zlo svázáno na jednom místě v jeden čas, má velkou moc, proti
níž se každý chraň - furt mi to nejde z mysli, krucinál…
Za mýtinou, kdesi v lese, slyším opět padat strom! Temný
mrak odkryl měsíc a ten přízračně ozařuje mdlým světlem vše
okolo. Zahlédnu v lese pohybovat se stíny… Zaslechnu znovu
jakési temné mručení a to postupně sílí, jako když něco jde směrem
k vám!
Rychle utíkám (už zase!) k chatě. Cítím, že NĚCO je těsně za
mnou, ale když se v běhu otáčím, tak nevidím vůbec nic! Vlítnu
dovnitř a s prásknutím zavírám vstupní dveře.
Stojím nehnutě a naslouchám. COSI se těsně u dveří zastaví a
slyším zlověstně zklamané zamručení, které se postupně
vzdaluje…
"Póójď… k náám…" zaslechnu z mýtiny. Volá mě to… Volá mě
to do své náruče, aby mi to ukradlo duši…
Mrtví mají hlad! Copak to nevíš? Mrtví chtějí žrát!! zaslechnu v
hlavě slova té babice, co je líbezná, jak Frankensteinova
nevěsta…
Jdu ke schodišti, co vede do patra. Všimnu si, že hned u
vstupu na schodiště, vpravo vedle okna, je velké zrcadlo. Měsíc do
něj tím oknem překrásně svítí a to vyvolává ještě více děsivou
atmosféru v souvislosti s tím, CO se tu děje…
Všude je hrobové ticho. Zmožený a unavený k smrti (no fakt…
bez ironie…), se rukama opřu o rám toho zrcadla a zadívám se na
svůj odraz. Vypadám fakt příšerně… Zamatlaný od toho červeného
2
Radomír Hanzelka – Chata
viglajzu od hlavy až k patě, šílený výraz v rypáku, nos nateklý jak
největší násoska na světě - věru smutný je to pohled na mě…
Můj dvojník v zrcadle… se najednou pohne a zamává…!
Škubnu sebou, jako bych dostal pecku dvěstě dvacet
střídavého… Fajn! Jasně! Už mi z toho všeho v palici mrdá
náramně, takže vidím věci, které ve skutečnosti neexistují! Copak
odraz v zrcadle může žít svým „lajfem“?! Kde jste to, „kuná pes“
viděli, vážení?! Jasně, že… MŮŽE…!!
Můj dvojník, tam na druhé straně, v té „zrcadlové Unrealitě“,
na mě… opět zamává!
"Nazdar! Tak co? Jak nám je?"
No jo… ono to fakt na mě i mluví… Tak to je super… uvědomím
si. A znovu mi to přijde všechno cáklé na palici, takže přese
všechnu tu hrůzu mám zase na chvilku ironicky ujetou náladu. A
hned si také do toho „bůhvíkoho“ zaryju, jak vidle do hnoje:
"No jak? No jak asi? Stárnem přece, hochu zlatý, boubelatý.
Víš… stárneme tak rychle, že když se v noci probudíme, tak
slyšíme, jak nám kornatěj tepny, ty vole. Tak je to…"
Dvojník se uchechtne.
"Ale kdepak! Nestárneme! Mládneme! Protože hulíme o sto
péro, že? Ty nádhero… Tak jak můžeme stárnout, když už za
chvilku budeme mít v tý palici totálně vygumováno a nasráno?!
Hulení a chlast nám přece dávaj křídla, ne? Ale ta poslední várka
od Čena, to byl přece vyloženě elixír mládí, viď? Protancovali jsme
celou noc. Cééloouu tuu nóóc…" napodobí na závěr dvojník skvěle
Rubyho Rhoda z Pátého elementu a to i včetně toho jeho
„ječáku“…
"No jasně… Máme nasosáno elixíru… Takže - hopsa, hejsa, do
lesa a pak pryč, než nás objeví hraběnka ,Candová‘, ne?" rýpnu
si.
„Ale kdepak," odsekne dvojník… „Copak jsme neviděli v lese
pohybovat se stíny? No tak…! Klídek! A vůbec - jak nám je? Co??
Hezky jsme přece rozšmelcovali našeho kamaráda Toma na
sračku a kamarádce ufikli hlavu a hnáty! No?? Jaký je to pocit??“
To dělá schválně, ta svině…!! Protože moc dobře asi ví, jak mě
zdeptat!! Po těch jeho slovech ucítím kdesi uvnitř sebe explozi
bezedného smutku a bolesti nad svými přáteli…
„No táák…! Svěř se Uďovi… To je pšece napvosto novmávní
věc…" zašaškuje (ten zmrd jeden…!!) a potutelně se na mě
ušklíbne…
3
Radomír Hanzelka – Chata
To je magořina!! Čumím do „mirroru“ a pindám sám se sebou…
Může být ještě něco víc ulítlýho?! To musí přestat!! Cítím obrovský
vztek a pevně sevřu sekeru v ruce…
"No nic… Nebudem furt mudrovat. Hele co mám?" říká a ukáže
mi jakýsi svazek klíčů, se kterými zacinká. "Hezky zvedni tu svou
línou prdel a pojď za mnou. Znám z toho všeho cestu ven!"
Na chvilku zkoprním a… znovu mi to docvakne! Pendrek
dvojník! Je to zase léčka, kdy si ZLO znovu hledá cestu do mého
nitra, aby mě vyburcovalo vyvést nějakou pitomost, nejlépe projít
do „světa za zrcadlem“!!
Podívám se na toho vykuka na druhé straně, co zdařile
napodobil mě samotného…
"Co ty klíče?? Cinkáš s nima jak o ,Sametu‘… Takových už
bylo, co si zacinkali a furt to tu stojí za hovno… To by se ti tak
líbilo, abych lezl za tebou do zrcadla, že?! Co si myslíš, že jsem?!
Nějaká ,Alča‘ v říši divů, nebo co, sakra?!" a třísknu sekerou do
zrcadla…
Sklo se s řinčením vysype na podlahu. Tak… ty hajzle jeden! A
máš vymalováno, protože…
…jenže hned se zarazím… Sklo na zemi vidím, ale zrcadlo je
furt „on-line“…!
Zírám na toho dacana v zrcadle a ten se jenom ironicky
pošklebuje…
…"No jasně… Šak co?! Nestavils… neřešils… nekupovals! TAK
TO TU KLIDNĚ VŠECKO ROZFLÁKEJ, ty debile!" vysmívá se jízlivě.
Znovu vztekle třísknu do zrcadla a znovu se sype sklo… jenže
nic se nemění…
Ten parchant tam furt je a s ním i ten celý jeho „vyzrcadlený“
svět…
Znovu třísknu sekerou a… tentokrát mi sekera vyletí z ruky,
protože se stalo, co nečekám - místo, aby narazila na skleněnou
plochu, zajíždí bleskurychle DO toho druhého světa a setrvačností
mi vyletí z pracek!
Zírám na "zrcadlo" a jeho plocha se vlní, jako když hodíte
kámen do vody…
Jdu blíž a zvědavě to očumuju. Kurňa…! To je jak ze
„Stargejtu“, nebo co…!
Maník na druhé straně uskočí před letící sekerou.
"Hej!! Nech si toho, jo?!! Nedělej nám tydlety efekty, když to
nečekáme!!" zařve…
(To je taky dobrý magor… Co?? “o)
"Poslouchej… Vím kdo jsi…" povídám mu (tomu magorovi…)
4
Radomír Hanzelka – Chata
"Opravdu?" zpozorní a se zájmem čeká, co ze mně vyleze.
"Nejseš ty náhodou to ZLO?! A pokud seš, tak sakra… PROČ se
projevuješ až teď??!"
Ležérním posunkem frajera mi naznačuje, že jsem na to
kápnul.
"Jasně, že jsem… A cos čekal? Páva?? Jsem tu už dlouho…
Moc dlouho! To víš, v dřívějších dobách jsem nemoh moc
machrovat, páč jsem byl slabý… Ti zatracení pohanští mágové, co
se tehdy výjimečně spojili s kněžími, mě dali celkem dost záhul na
pár stovek let!
A tak jsem čekal a z nudy hrál monomán… Až přišel ten dědek
s babkou a začali kutat kolem toho šutru na mýtině! To jsem
malinko pookřál… Kocoura jsem zblajznul hned a to psisko
později… ale furt to bylo málo…!
Jako… to se ti nezdá… ale energetická bilance, je holt
energetická bilance… A tak jsem zase čekal. Až jste přijeli vy…
Tys, kamaráde, dobře tušil, aby ten film nepouštěli… Jenže oni
na tebe srali, aby poslechli… A teď je z některých slušná fašírka!
A jestli se chceš zeptat na toho démona ,Candu‘ z toho filmu tak to je moje velká inspirace! To je můj kůň a tomu já fandím!
Víš… to máš totiž tak - přehrávání toho filmu vyslalo obrovské
množství patřičné energie a díky magickým silám téhle noci bylo
té energie tolik, že mi pomohla se prezentovat přesně, jako v tom
fláku, takže jsem zase silný, jako kdysi dávno!
Zrodil jsem se znovu a zrodil jsem se tam… v lese…" zasměje se
dvojník.
"Jsem teď něco jako takový místní Bůh… Jsem všude okolo a
jsem ve všem…!" zazubí se. Pak zvážní.
"Poslouchej… ty… tak jak se domluvíme? Půjdeš dobrovolně a
nebo si zahrajem ,kántrstrajk‘ v přímém přenosu? Co??"
Tentokrát se zazubím na něj já.
"Beru ten ,kántrstrajk‘… A moh bys těm svejm podělanejm
,bootům‘ nasolit trochu inteligence? Chovají se jak Chucky po
lobotomii…"
"Tak fajn… Jak chceš…!" mrkne potutelně.
"Připrav se… HRAJEM!" zaparoduje hlášku z pořadu "Medůza"
a… obraz v zrcadle je rázem fuč!
Stojím před rozsekaným rámem a rozbitým sklem. Všechno je
pryč – obraz… i dvojník…
Teda… sakramentsky fajně jsme si pokecali, jen co je pravda…
A… nemám sekeru!
5
Radomír Hanzelka – Chata
Hned vybíhám ven a sunu se opatrně podél zdi, až ke kůlně.
Teprve pak mi dochází, že ještě před chvilkou NĚCO kroužilo
kolem chaty… Vůbec si nedávám majzla a to musím změnit!
Na stěně v kůlně visí ještě větší sekera, než ta, co mi vlítla do
té „Unreality“ v zrcadle. Je to takzvaný pantok, na štípání velkých
polen. Má dobrých pět kilo a masívní, dlouhé topůrko.
Jo… To je vončo! Jen počkej, zmetku! Ta sedne, jen co tě
potkám!! brblu si pro sebe a opatrně se plížím zpět do chaty.
Venku cestou nikoho nepotkávám, ale moc dobře cítím, že
NĚCO tu poblíž je a jen to číhá na mě…
Jdu do místnosti, co jsou ty staré hodiny. Sleduju, jak se
kyvadlo v hypnotickém rytmu kývá doprava a doleva… Tik…
tak… tik… tak… tik…. tak… CVAK!!
Odskočím a málem padám, protože zapomenu dávat pozor na
křeslo zamnou… Hodiny se zastavují a kyvadlo groteskně hrůzně
zůstalo stát šikmo, v poloze směrem doprava!
***
Ve zlomku vteřiny je ohromené ticho… před bouří…
Ozve se zvonivé odbíjení hodin a… s hrůzou sleduji, jak se
hodiny úplně zastavují a ukazují pořád půlnoc! Pane Bože! To
snad NE!!! Hrůzná noc pokračuje…
S děsem v očích ustupuju ke stěně, když vtom… stěnu kolem
mě COSI proráží a… po mě se sápou dva hnusně odporné pařáty!
Vytrhnu se jim a uskočím pryč od té zatracené stěny… řvu
hysterickou hrůzou! Rubu sekerou do všeho, co jen zahlédnu, že
se hýbe… a pařáty se válejí na podlaze… Teď je jasné, že TO, co
bylo Fakmanem, přišlo na "přátelskou" návštěvu…
Sekerou švihnu a prorazím do dřevěné stěny několika záseky
skoro metrovou díru. I v té šílené hrůze si stačím uvědomit, že ač
se nám chata zdála bytelná, tak přesto bude pravda trochu jiná není přece možné, abych několika málo záseky prorazil tak snadno
skoro metrovou "džuznu"…
V té díře zahlédnu příšernou, mrtvolně zvrásněnou tvář…
Seknu po ní a… pak jen… sekám… a sekám… a sekám… až se
mi podlamují nohy slabostí… Je mi, jako kdybych odedřel
šestnáctku v kuse skládáním vagonů s uhlím…
Sedím na židli. Čumím střídavě ke krbu a na hodiny v
místnosti… Do prčic! Jak z toho ven?! Zaslechnu jakýsi divný
šramot., který se ozývá někde u krbu.
6
Radomír Hanzelka – Chata
Zírám tím směrem. Nejdříve nic nevidím, ale pak spatřím
neskutečnou srandičku - ty střepy z mého milovaného iPéčka se
začínají sbíhat k sobě a všechno se začíná skládat do původní
podoby…
Během chvilky leží na zemi přede mnou opět můj
milááášššek… moje iČučo… moje přeplastovaná, digitální
hračka… na kterou se ovšem bojím sáhnout, protože po tom
kostřáckém pařátu, co z ní lezl jak hlísta z prdele, na to nemám
zkrátka ani nervy, ani pajšl…
“Zlo, svázáno do jednoho místa a v jeden čas, má velkou moc,
proti níž se každý chraň” - co to k čertu znamená?! Pohledem
zavadím o hodiny. Proč furt ukazujou půlnoc, krucinál?! A proč je
venku pořád taková tma, jak o půlnoci?! A jak to, že se ty ludry
jedny tikavé… nakonec úplně zastavily, jakoby chtěly výsměšně tu
půlnoc potvrdit?! DYŤ JE TO VŠECKO PÁCLÉ NA HLAVU, SAKRA!!
Z "rozjímání" mě vytrhne divný, mlaskavý zvuk… S hrůzou
sleduju, jak se z té fašírky na zemi… z fašírky z těch rozsekaných
bestií… začínají ty bestie skládat zase dohromady a… když to
příšerné divadlo skončí, stojí přede mnou zase tři zombíci, jak
vyšití…
Ještě se může přidat ten čtvr… PRÁÁÁSK!! Okamžitě
odskakuju bokem jak od té stěny, co je za mnou, tak i od těch
pekelných podkurevčat! Vidím, že stěna, ve které je ta díra,
doslova vybuchla. Ta džuzna je teď mnohem větší, kusy dřeva z ní,
jsou všude po zemi a… v nich stojí ten čtvrtý paskřivec…
"Tak co, vy hajzlíci? Který půjdete první?" slyším sám sebe, jak
říkám odvážně, i když roztřeseným hlasem… (Jo… lidi… Tak
mladý a už tak odvážný… a blbý jak troky…)
"Ty půjdeš první! Dej sem svoji duši! Dej ji sem!!" zaskřehotá
jedna z příšer.
Bleskurychle popadnu židli a mrštím ji po nich. Na dlouho je
to nezastavuje, jen ležérně odrazí tento můj "výpad" a postupují
ke mě.
Další židle letí a… nepomáhá to! Zkouším po nich dokonce
házet vším možným, co mi přichází pod ruku, ale marně…
Ze zadu mě COSI popadne a ostrá bolest projede mým tělem!
To se mi právě "Fakyho" umrlčí pracky zaryly zezadu do žeber a
skoro mi to vyráží dech!
Vší silou se mu vytrhnu a majznu ho tím svým "pantočím
tomahawkem" po palici… Z jeho rozetnuté lebeně vytéká odporný,
krvavě zelený blivajz…
7
Radomír Hanzelka – Chata
Znovu po něm máchnu a srazím jej tentokrát k zemi. Jenže už
se zase sbírá… skládá jak skládanka a… pomalu vstává! Ostatní
tři parchanti jsou kousek přede mnou…
Musím utíkat! MUSÍM!! Ale… KAM?!
Jsem v jakémsi
morbidním světě zla a jeho monster… Co s tím?!
Vím, že přes ty čtyři pekelníčata neprojdu. Ty by mě semleli
jak masomlejn… Ven také nemůžu… Slyším v dáli temné mručení,
které sílí a přibližuje se… Tak KAM vlastně můžu?! POMÓÓÓC!!
Pane Bože…!! PROSÍÍÍM!! Pomoz mi!!! Já ještě nechci!! NECHCI
TADY ZHEBNOUT!!!
Kruh kolem mě, se však pomalu uzavírá… Bůh tu samozřejmě
je… ale má hroznou a temnou podobu ZLA… A to ZLO, co mě
obklopilo ze všech stran a uzavřelo tak svou smyčku… to ZLO… si
právě pro mne přišlo…
8