Prezident republiky ve Francii

Prezident republiky ve Francii
MICHEL PEROTTINO
V květnu 2007 si Francie zvolila nového prezidenta, šestého
od roku 1958, kdy vznikla V. republika. Od de Gaullových dob,
který vykonával funkci hlavy státu během šedesátých let a který
jako první prezident V. republiky dal tomuto úřadu nový dech,
se mnoho věcí změnilo. Prokázala se ale především skutečnost,
že tento režim je dostatečně pružný, aby žádná ze změn nedotkla
jeho existence samotné (Cahiers Français 2001), včetně nejzásadnějších až krizových změn či problémů, jako byly například
alternace (střídání vlád různé orientace) a soužití (kohabitace),
rezignace a smrt „otce zakladatele“ či smrt úřadujícího prezidenta. Mnoho věcí se změnilo také ve stylu dobytí a výkonu moci.
Prezident republiky je od samého začátku V. republiky v roce
1958 v rámci francouzského politického systému klíčovou institucí
(Lacroix, Lagroye 1992). Někteří autoři vynalezli mnoho formulací k vystižení této podstaty: například „svorník institucí“ (Michel
Debré, projev ve Státní radě 27. srpna 1958), „republikánský
monarcha“ (Maurice Duverger) a další. Úloha prezidenta je daná
logikou, která převládla v době, kdy se psala ústava (válka v Alžírsku
a tehdy nedostatečně pevná vláda), ale ještě se zvýraznila po změně
ústavy v roce 1962, která zavedla přímou volbu hlavy státu.
Již od samého začátku nového systému v roce 1958, resp.
již předtím,1 se vědělo, že při změně způsobu volby prezidenta
republiky bude klíčová skutečnost, že nestačí dát prezidentovi pravomoci, že musí dostat autoritu nezbytnou k jejich použití. Tehdy
byl problém v tom, že první pokus o přímou volbu prezidenta
v roce 1848 skončil zavedením diktatury (druhé císařství), a v dějinách se několikrát stalo, že prezident chtěl použít své pravomoci
k potlačení parlamentní většiny a potažmo demokracie samotné
(zejména během krize z 16. května 1877). Proto byla republikánská (demokratická) tradice dlouhodobě proti zavedení silné
instituce hlavy státu z hlediska jeho pravomocí i z hlediska jeho
přímé volby (Avril 1994). Způsob volby a silné pravomoci ovšem
134
presidenti.indd 134
2.12.2007 20:29:16
neznamenají vše: za prvé, přestože se ujal pojem poloprezidentský
režim2, nejsou všechny poloprezidentské režimy stejné, ale francouzský systém zůstává dosud jakýmsi modelem. Za druhé poukazují dějiny V. republiky na fakt, že každý prezident vládne jinak,
zejména vzhledem k tomu, jakou dostal podporu ve volbách
a jakou má podporu u jiných aktérů, zejména u stran. Francouzská
zkušenost ukázala jistou mnohorozměrnost systému včetně postavení prezidenta: záleží nejen na osobě hlavy státu, ale také na
jeho podpoře uvnitř vládnoucí většiny (zejména pokud není
prezidentovi nakloněna, tedy v případě tzv. kohabitace). Pokud
jsou dostatečné pravomoci samozřejmostí, k úplnému pochopení
podstaty prezidentské moci ve Francií musí být přihlédnuto i ke
způsobu jeho volby, jeho vnímání dalšími aktéry, tradici, ke které
se prezident hlásí, či dokonce k jeho osobnosti.
`
VYJIMEČNÉ PRAVOMOCI HLAVY STÁTU
Podle původní myšlenky generála de Gaulla, zveřejněné
v roce 1946 a znovu opakované po roce 1958, by měl být prezident
jakýmsi rozhodčím, a proto by měl dostat dostatečně velké pravomoci, které by mu umožnily plnit tuto funkci, jakožto záruku
plnění nové role. Ústava V. republiky skutečně zavedla silného
prezidenta, alespoň co se týče jeho pravomocí. Praxe ovšem ukázala, že pravomoci nejsou zdrojem veškeré moci prezidenta: zejm.
v závislosti na politické situaci (nejenom v případě kohabitace)
může být moc prezidenta omezená.
Na samém začátku V. republiky se ukázalo, že prezident de
Gaulle sám rozhoduje v několika důležitých otázkách. Jacques
Chaban-Delmas mluvil jako první3 o tom, že existuje několik
oblastí, ve kterých je prezident obzvláště kompetentní, hovořil
o „vyhrazené doméně“, tj. okruhu témat, které řeší přímo prezident. Tehdy šlo hlavně o alžírskou otázku, tedy problém, díky
kterému se dostal de Gaulle do čela vlády, změnil ústavu a posléze
byl zvolen prezidentem nového režimu. K tomuto okruhu témat
navrhl Chaban-Delmas přidat tzv. francouzsko-africké společenství
(bývalé kolonie), obranu a zahraniční politiku.
Původně směřovala tato idea pouze do řad gaullistické strany,
zejména proto, aby nemohlo dojít k vykrystalizování vnitrostranického proudu pro tzv. francouzské Alžírsko: de Gaullovo řešení
135
presidenti.indd 135
2.12.2007 20:29:17
krize nesmělo vést k vnitrostranické vzpouře. Vytyčení vyhrazené
domény spadající do výlučné kompetence prezidenta znemožňovalo kritiku. Postupně se tato myšlenka přeměnila do jakési teorie
rozdělení moci uvnitř exekutivy ve prospěch prezidenta.
Samotný de Gaulle ovšem ihned popřel, že by existovala
vůbec nějaká vyhrazená doména. Sám Chaban-Delmas to později také uznal (podle něj neexistovala vyhrazená doména z toho
prostého důvodu, že mu patřily všechny). Problém spočíval
v tom, že poměrně přesně ohraničená vyhrazená doména byla
pro prezidenta omezující, a tudíž zcela nepřijatelná. Jinými
slovy, de Gaulle (a posléze ostatní prezidenti, pokud měli dostatečné politické postavení) byl kompetentní v každé věci, kterou
považoval za důležitou. Pokud dokonce existuje soulad většin
(prezidentská a legislativní, resp. minimálně poslanecká), může
si prezident dovolit překročit ústavní omezení. Například minimálně od roku 1981, tj. poté, co byl kandidát Mitterrand zvolen
na základě podrobného programu tzv. 110 návrhů, je patrné, že
nově zvolený prezident není omezen, co se týče domény kompetencí. Ostatně tak to chápal i nový prezident Nicolas Sarkozy,
když poukázal na to, že byl zvolen proto, aby splnil program,
resp. volební sliby, a to popřípadě např. i na úkor vyváženosti
rozpočtu.
Z ústavněprávního hlediska se pravomoci prezidenta republiky klasicky rozdělují na vlastní a rozdělené, přičemž kritériem
rozlišujícím tyto dva typy pravomocí je to, zda je či není nutná
kontrasignace odpovědného ministra.
SILNÉ VLASTNÍ PRAVOMOCI
Smysl V. republiky spočíval v tom, že se obnovila pozice výkonné moci. To znamenalo posílení postavení premiéra a vlády vůbec
vůči parlamentu a zásadní změnu rovnováhy uvnitř systému ve
prospěchu hlavy státu, plnící nové úkoly. Již v Bayeux v roce 1946
prohlásil de Gaulle, že by exekutiva měla pocházet od hlavy státu.
Co se týče jmenování premiéra, prezident to provádí dekretem
a bez kontrasignace. To znamená, že premiér nemusí předstoupit
před Národní shromáždění, aby dostal pověření k sestavení vlády.
Potom podle litery ústavy nový premiér navrhuje prezidentovi
ostatní členy vlády. Ve skutečnosti, rozhoduje prezident, jak to
136
presidenti.indd 136
2.12.2007 20:29:17
jasně dokázal zejm. Nicolas Sarkozy s přípravou nové Fillonovy
vlády, kdy rozhodoval sám o počtu ministerstev a hlavně obsazení
postů, přičemž premiér Fillon pak sestavení nové vlády jen formálně předložil.
Prezident si může vybrat kohokoliv, není ústavněprávně vázán
například volebními výsledky. Na druhé straně, pokud nebude
dbát na dodržení logiky demokracie, může se dostat do konfliktu zejména s parlamentem (resp. s Národním shromážděním).
Takový případ nastat může, například v roce 1962 trval de Gaulle
na tom, aby Georges Pompidou zůstal premiérem i poté, co
byla jeho vládě vyslovena nedůvěra. V takovém případě (který se
mimochodem dá srovnat s úsilím prezidenta Mac Mahona v roce
1877 vypořádat se s republikánskou většinou) se buď systém zablokuje, anebo se hledá řešení u voličů, kteří jsou jediní oprávněni
s konečnou platností problém vyřešit. Historie ukázala, že je to
poměrně složitá a hlavně pro prezidenta velice nebezpečná hra:
pokud ji nevyhraje, může ztratit své postavení (a ohrozit postavení
příštích prezidentů, pokud se z toho udělá úzus či ústavní konvence (Avril 1997)). Na druhé straně z toho klání nemusí vzejít
posílená demokracie: voliči jsou nuceni se rozhodovat pro či proti
prezidenta, nikoliv věcně.
Pokud si prezident může teoreticky vybrat libovolně premiéra,
nemůže ho teoreticky odvolat. Tady jde ovšem také o logiku fungování systému či o politické mravy: premiér si nemůže dovolit
pokračovat ve funkci, pokud nemá podporu buď u prezidenta,
anebo většiny v Národním shromáždění. Kromě případu kohabitace tedy premiér odstupuje „dobrovolně“, pokud ho o to prezident požádá, jinak hrozí krize, zablokování systému a premiérovi
s největší pravděpodobností končí kariéra. Zde znovu vše závisí na
politické rovnováze sil a především na postavení prezidenta.
Podle ústavy prezident též kdykoli libovolně jmenuje nového
premiéra, jakmile se uvolní funkce. Nově jmenovaný premiér
nepotřebuje žádné parlamentní, resp. poslanecké potvrzení hlasováním dolní komory: je ihned právoplatným premiérem.
Prezident má podle článku 12 ústavy právo rozpustit Národní
shromáždění. Je to klasicky klíčová vlastní pravomoc. Prezident
rozhodne sám podle vlastního svobodného uvážení, musí nicméně konzultovat s premiérem a s předsedy obou komor parlamentu. Stačí však, aby konzultace formálně proběhla.
137
presidenti.indd 137
2.12.2007 20:29:18
Jediné omezení této pravomoci spočívá v tom, že Národní
shromáždění nesmí být za prvé rozpuštěno dříve než po uplynutí
jednoho roku po předčasných volbách. A za druhé se Národní
shromáždění nesmí rozpustit v době použití článku 16 ústavy
nebo v rámci zastupování prezidentských funkcí, aby nedošlo
k převratu. Zároveň, aby nedošlo k tomu, že by prezident delší
dobu oddaloval předčasné volby po rozpuštění parlamentu, musí
se konat nové volby (ale současně se musí konat skutečná volební
kampaň) od 20 do 40 dnů po rozpuštění.
Důležitost této pravomoci spočívá tradičně v hrozbě než v jejím
skutečném použití. V rámci většinového volebního systému jde
o hrozbu, kterou pociťuje každý poslanec: každý z nich by totiž musel
do předčasného volebního klání, každý by musel utrácet nemalé
finanční částky atd., takže se všichni snaží vyhnout se rozpuštění
parlamentu a zůstávají v určitých mezích většinové disciplíny.
Celkem bylo Národní shromáždění rozpuštěno pětkrát. Poprvé
došlo k jeho rozpuštění 9. října 1962, poté, co byla vyslovena
nedůvěra vládě Georgese Pompidoua. To se dá vnímat jako klasické rozpuštění v době krize. Tehdy došlo k zásadnímu střetu
interpretací ústavy (prezidenta vs. parlamentu) ohledně změny
způsobu volby prezidenta republiky. Šlo ovšem o okolnosti velmi
specifické: prezident se tehdy rozhodl svolat referendum o přímé
volbě hlavy státu, přičemž oficiálně mu to navrhla vláda Georgese
Pompidoua, které vyslovila většina poslanců nedůvěru. De Gaulle
to vyřešil tak, že vládu podržel a naopak rozpustil dolní komoru.
Tato krize na podzim 1962 byla klíčová, protože významně ovlivnila bipolarizaci systému.
Podruhé použil prezident článek 12 ústavy 30. května 1968:
premiér Pompidou navrhl de Gaullovi rozpuštění Národního
shromáždění, aby se vyřešila společenská krize, která několik
týdnů sužovala Francii. Situace se skutečně vyřešila a tzv. „volby
strachu“ (část Francouzů se lekla nepokojů) vyhrála gaullistická
pravice.
Potřetí a počtvrté rozpustil Národní shromáždění nově zvolený
prezident François Mitterrand (22. května 1981 a 14. května 1988).
Někdy se tak mluví o „prezidenciálním“ rozpuštění. Smyslem
takového rozpuštění je dosáhnout toho, aby obě politické většiny
(prezidentská a poslanecká) byly v souladu. Předpokládá se, že
prezidentské volby budou jistým tahákem, a že pokud se legisla138
presidenti.indd 138
2.12.2007 20:29:18
tivní volby konají hned po prezidentských, není sice zaručené,
že prezident dostane podruhé podporu, ale je to velice pravděpodobné (odvozuje se to z předpokladu jistého minimálního
voličského racionálního chování: volič, který se rozhodl dát svůj
hlas jistému kandidátu, mu musí dát možnost opravdu vládnout,
a proto musí zvolit poslancem kandidáta ze stejné strany nebo
tábora jako je nově zvolený prezident). Stejná logika převládla
v roce 2002, když byly legislativní volby odloženy až po prezidentských.
Popáté a naposledy bylo Národní shromáždění rozpuštěno
v roce 1997. Celkem byla věc docela jasná: úpadek prezidentského
tábora v průzkumech veřejného mínění, snaha předejít kohabitaci a víra, že se situace dá ještě zachránit. Jacques Chirac byl
kritizován hned v roce 1995 po svém zvolení z toho důvodu, že
nevyužil tuto pravomoc. Kritici poukazovali na dvě Mitterrandovy
zkušenosti: prezidentský mandát vždy skončil soužitím. Zpětně se
dá jen stěží říct, jestli prezident a jeho rádci udělali chybu tím,
že podcenili voliče, nebo zda příliš věřili průzkumům veřejného
mínění4.
Další pravomoc vyplývá z článku 18 ústavy. Je to právo obracet
se k oběma sněmovnám parlamentu poselstvím. V žádném případě ovšem nesmí prezident vstoupit do samotných budov. Jde o
zvyk z doby zavedení III. republiky, kdy Thiers nesměl vstoupit na
parlamentní půdu (de Broglieův zákon, 13. března 1873). Je to
jediná možnost, jak se prezident může oficiálně dostat do kontaktu s komorami. Poté, co bylo předneseno poselství, nesmí navíc
dojít k diskusi, resp. eventuálně ke kritice prezidenta: ten zůstává
politicky neodpovědný. Pokud parlament není v období zasedání,
je svolána mimořádná schůze.
Prezident má také právo odvolat se na Ústavní radu, aby prověřila ústavnost schváleného zákona před jeho vyhlášením. Není
to výhradně pravomoc prezidenta republiky (původně dostali
tuto pravomoc předsedové obou komor a premiér, od roku 1974
dostalo stejné právo skupinově šedesát poslanců nebo šedesát
senátorů).
Zcela zvláštní význam mají v celosvětovém srovnání pravomoci
„vůči“ lidu, tj. pravomoc svolat referendum (podle článků 11 a 89
ústavy), a to především kvůli gaullistické praxi (Cahiers Français,
2006). De Gaulle dokázal prosadit instituce referenda proti vůli
139
presidenti.indd 139
2.12.2007 20:29:19
většiny tehdejší politické elity, která v souladu s republikánskou
tradicí odsuzovala použití referenda z několika důvodů, především poukazem na bonapartistické plebiscity, které sloužili jako
nástroj k posílení moci obou diktátorů.
Článek 11 ústavy stanovuje možnost konání referenda v oblasti
domény zákona (tzv. legislativní referendum). Iniciativa tohoto
typu zákonodárného referenda patří vládě a oběma sněmovnám
parlamentu: mají právo navrhnout prezidentovi referendum na
dané téma. Ten se pak rozhodne sám, jestli tak učiní, nebo ne, tzn.
jestli předloží, nebo nepředloží návrh zákona k referendu. Pokud
není situace soužití neboli kohabitace, prezident má fakticky veškerou moc v oblasti zákonodárného referenda, protože může (neoficiálně) požádat premiéra nebo poslance či senátora, aby navrhl
referendum, které potom přijme, a otázku položí lidu. Co se týče
domény tohoto typu referenda, každý návrh zákona nemůže projít
touto schvalovací cestou: v článku 11 jsou stanoveny typy zákonů
(respektive možné náměty návrhů zákona). Musí to být návrh
zákona, který „upravuje uspořádání orgánů veřejné moci (politických institucí), nebo reformy hospodářské nebo sociální politiky
státu a veřejných služeb na tomto poli, nebo schvaluje ratifikaci
mezinárodní smlouvy s důsledky pro chod institucí“. Článek 11 byl
změněn v roce 1995; podstatně se rozšířila oblast zákonodárného
referenda.
Teoreticky nesmějí být tyto návrhy protiústavní. Nicméně se ukázalo, že kontrola je v podstatě nemožná: prezidentské nařízení, kterým je referendum vyhlášeno, je právnicky považováno za tzv. „vládní
akt“, který nemůže být kontrolován běžným kompetentním správním soudem. Jediná možná soudní kontrola se týká nařízení, která
přímo organizují referendum. Obsah referenda již tedy v podstatě
nikdo kontrolovat nemůže. Ústavní rada usoudila v listopadu 1962,
že je nekompetentní ve věci kontroly ústavnosti zákona o referendu.
Jinými slovy stojí zákonodárné referendum, resp. zákon o referendu,
jaksi mimo hierarchii norem, ale může být popřípadě změněn běžným zákonem, který musí být v souladu s ústavou.
Článek 89 ústavy stanoví, že iniciativa změny ústavy patří po
návrhu premiéra prezidentovi a členům parlamentu (tedy každý
poslanec nebo senátor může sám a libovolně podat návrh na
změnu ústavy). V prvním případě je prezident teoreticky vázán existencí premiérova návrhu (s největší pravděpodobnosti prezidentův
140
presidenti.indd 140
2.12.2007 20:29:19
návrh), bez kterého nemůže zahájit proceduru. Po tomto navržení
změny ústavy musí být schválen text pozměňovacího návrhu ve
stejném znění Senátem a Národním shromážděním. Potom existují
dvě varianty, přestože je v ústavě jako první uvedeno referendum,
které prezident vyhlásí (to je povinné, pokud jde o návrh změny
pocházející od členů parlamentu) anebo návrh projde kongresem
(parlament) svolaným do Versailles. Kongres schvaluje text většinou tří pětin.
S otázkou referenda je spjat problém odpovědnosti prezidenta,
aktuálně zejména během šedesátých let, kdy de Gaulle použil několikrát referendum k prosazení důležitých změn, zejména ústavy
(v roce 1962 zavedení přímé volby hlavy státu), a to aplikací článku 11.
K tomu se ještě vrátíme.
`
ZVLÁŠTNOST MIMOŘÁDNYCH PRAVOMOCÍ ČLÁNKU 16 ÚSTAVY
V gaullistické interpretaci (včetně interpretace z Bayeux) by
článek 16 ústavy měl umožnit, aby byl prezident de iure naprosto
jednoznačně a velice rychle opatrovníkem a ručitelem legitimity
institucí a republiky v nejtěžších chvílích. Důvod, proč se včlenila
taková pravomoc do francouzské ústavy, je zřejmý: vojenská porážka v červnu 1940.
Aby prezident mohl použít článek 16 ústavy, musí být splněny
dvě podmínky: zaprvé – že jsou vážně a bezprostředně ohroženy
instituce republiky – a zadruhé – že je porušen řádný chod ústavních orgánů. K tomu jsou ještě přidány dvě formální podmínky:
veřejná konzultace ústavních orgánů nebo činitelů (kterými jsou
premiér, předsedové obou komor a Ústavní rada, přičemž názor
Ústavní rady je zveřejněn v Journal officiel), a druhá formální
podmínka, poselství prezidenta národu. Potom má prezident
ve svých rukou diskreční moc. V době trvání používání tohoto
článku se Národní shromáždění sejde a nemůže být rozpuštěno.
Každé nařízení, které vydá prezident, musí být konzultováno
s Ústavní radou, jejíž ustanovení nejsou zveřejněna.
Tento článek použil de Gaulle jen jednou, a to od 23. dubna
do 29. září 1961, po tzv. puči generálů v Alžírsku. Přitom de Gaulle
vydal celkem osmnáct nařízení. Kontrola těchto nařízení je velice
omezená. Státní rada může kontrolovat pouze ustanovení prezidenta, která mají hodnotu nařízení.
141
presidenti.indd 141
2.12.2007 20:29:19
ROZDĚLENÉ PRAVOMOCI
Prezident jmenuje a odvolává členy vlády (článek 8-2 ústavy).
Podle ústavy prezident jmenuje a odvolává ministry na základě návrhu premiéra. Jestliže dojde ke shodě a prezident může
v některých případech ponechat volnější ruku premiérovi,
v jiných záležitostech tomu tak není: do ministerstev zahraniční
politiky, obrany, popřípadě vnitra, spravedlnosti či financí může
prezident prosadit lidi ze svého okolí. Pochopitelně takovou možnost nemá, pokud nastane situace soužití (kohabitace); v takovém
případě může prezident kandidáty pouze odmítnout. Odchod
z vlády, ať už odvoláním, nebo rezignací, je ve většině případů
spojen s kritikou prezidentské politiky.
Prezident podepisuje dekrety vyjednané v radě ministrů a jmenuje podstatné množství vysokých úředníků, například prefekty
(článek 13-2 ústavy). Prezident podepisuje nařízení přijímaná
v radě ministrů podle článku 38 ústavy. Předpokládalo se původně, že prezident musí takové dekrety a nařízení podepisovat.
Praxe ukázala, že tomu tak není. Prezident Mitterrand odmítl
v roce 1986 podepsat několik nařízení podle čl. 38, předložených
novou pravicovou vládou Jacquese Chiraka. Tato nařízení měla
urychlit privatizaci, jejímž úkolem bylo odvrátit kurz nabraný na
začátku Mitterrandova mandátu, když byly znárodněny významné
podniky (zejména v hutnictví, v bankovnictví či průmyslu). V roce
1986 byl plán ještě obsáhlejší a počítalo se s rychlou privatizací
bank, podniku Renault (znárodněného po 2. světové válce) či
například televizí (první státní televize TF1). Privatizace pokračovaly ještě po roce 1993.
Prezident vyhlašuje zákony (článek 10 ústavy) do patnácti
dnů poté, co vláda dostala schválený návrh zákona, a může požádat o nové projednání zákona. Prezident je vrchním velitelem
ozbrojených sil a vede zahraniční politiku (zejména tím, že je
pověřen vyjednáváním a ratifikací mezinárodních smluv, přijímá
akreditace velvyslanců apod.). Prezident je garantem nezávislosti
soudní autority (článek 64 ústavy), přestože v roce 1993 ztratil
pravomoc jmenovat členy Vyšší rady soudců (Conseil supérieur de
la Magistrature).
142
presidenti.indd 142
2.12.2007 20:29:20
POLITICKÉ POSTAVENÍ PREZIDENTA A ZPŮSOB JEHO
ZVOLENÍ
Podle původního znění článku 7 ústavy měl být prezident
republiky zvolen naprostou většinou tzv. volebního sboru neboli
kolegia. Sbor, speciálně ustavený pro tuto volbu, tvořilo přibližně
80 000 voličů. Ti patřili k několika jiným voleným sborům: šlo
o poslance, senátory, radní a delegáty obecních rad. Tím se měla
zaručit de Gaullova myšlenka z Bayeux z roku 1946: zmenšit vliv
politických stran na volbu prezidenta, a tudíž vliv na prezidenta
samotného, zaručit nezávislost „arbitra“.
Jako první prezident V. republiky byl 21. prosince 1958
zvolen Charles de Gaulle.5 Ujal se oficiálně funkce 8. ledna
1959. Důležitost zvolení právě tohoto politika byla všem zřejmá
(Lacroix, Lagroye 1992), protože měl tehdy ještě jeden úkol:
vyřešit alžírskou krizi. Většina politiků očekávala, že se ho podaří
časem zkrotit a že se nový systém nebude příliš odchylovat od
parlamentních kolejí. Výhodu měl ovšem de Gaulle, a to díky své
historické legitimitě: nepotřeboval větší autoritu než tu, kterou již
měl, když se vrátil na jaře 1958 k moci (Ort 1990). Až později se
ukázala jistá únava či opotřebení této legitimity a sám de Gaulle
se stal terčem kritik, zejména jeho vládnutí, častěji . Pro de Gaulla
navíc platilo také to, že se ani on sám nespokojil s touto historickou legitimitou a chtěl ji čas od času prověřit prostřednictvím
voleb, zejména v rámci referenda.
Dne 20. září 1962 de Gaulle naznačil, že je odhodlán modifikovat ústavu na základě článku 11 (tzv. legislativní referendum), a tím
pádem nedodržet ústavu, která v článku 89 stanoví, jak se má ústava
změnit. Tato první změna ústavy, jedna z nejdůležitějších, prošla
referendem 28. října 1962 (vyhlášena 6. listopadu). Nutno dodat,
že to byla první krize, která se vyřešila ve prospěch prezidenta
a z níž vyplývá jistá praxe – „gaullistická“ – institucí V. republiky.
Od doby změny ústavy uplynula již řada let a hlavně došlo
k osmi přímým volbám. Od roku 1962 se ovšem pravidla postupně
několikrát upřesnila. Ústavou či zákonem byly upřesněny podmínky volitelnosti (pasivní volební právo). Mezi nejpodstatnější
patří například ta, že kandidát musí mít francouzské občanství,
minimálně věk 23 let, musí být voličem (resp. být zapsaný na
voličských seznamech, a dát tím najevo zájem o politiku nebo
143
presidenti.indd 143
2.12.2007 20:29:20
o dění ve veřejném prostoru), být právně způsobilý a nesmí být ve
výkonu trestu.
V současné době musí každého kandidáta podpořit pět set
osobností politického života, pocházejících z minimálně třiceti
departementů, přičemž ze stejného departementu nesmí pocházet více než desetina,6 přibližně 41 000 zvolených může podepsat
prohlášení na podporu jednoho kandidáta – přibližně 800 zákonodárců, 3 500 radních největších měst a přes 36 000 starostů.
Jména podporovatelů jsou zveřejněna, byť ne všechna (pouze 500
náhodně vybraných, pokud je jich více) a pouze krátkou dobu.7
Podle zákona je též zveřejněn osobní majetek kandidujících.
Ústavní rada kontroluje, zda je vše v pořádku.
V rámci oficiální volební kampaně, která trvá dvakrát patnáct
dnů, se předpokládá naprostá rovnost mezi všemi kandidáty. Na
dodržení rovnosti dbá národní komise. Každý kandidát má právo
na dvě hodiny vysílání v televizi a v rozhlase. Praxe ukázala, že
je dosti těžké dodržovat tuto rovnost, především kvůli přístupu
k médiím, která mají větší zájem o nejznámější kandidáty na úkor
méně známých, a tím do určité míry ovlivňují voliče.
Otázka financování volební kampaně byla postupně upravena
několikrát, ale až po roce 1988. Současná pravidla platí od roku
2001: celkové osobní finanční náklady kandidáta8 nesmí přesáhnout hodnotu 14 796 000 eur na první kolo a 19 764 000 eur na
kolo druhé. Stát splácí paušálně polovinu uvedených maximálních výdajů, pokud kandidát dosáhl 5 % (odevzdaných hlasů).
Pokud kandidát nedosáhl 5 %, poskytuje stát nejvíce dvacetinu
maximálních výdajů. Kromě toho mohou kandidáta podpořit
právnické osoby, obzvlášť politické strany, buď přímo finančně
nebo jinou formou.
Prezident je vždy zvolen absolutní většinou. Pokud by žádný
z kandidátů nezískal absolutní většinu hned v prvním kole, koná
se druhé kolo, do kterého postupují dva kandidáti, kteří dostali
nejvíc hlasů.
DÉLKA MANDÁTU
Nejzásadnější změna ústavy, co se prezidenta týče, kromě
změny z roku 1962 byla provedena v roce 2000 (referendum z 24.
září). Do této změny byl prezident volen na dobu sedmi let, od té
144
presidenti.indd 144
2.12.2007 20:29:21
doby je volen na pět let (Perottino 2001; Cahiers Français 2006).
V roce 1958 byl sedmiletý mandát prosazen jako tradiční doba
funkce hlavy státu, ale hlavně byl tehdy vnímán jako dostatečně
dlouhý k tomu, aby prezident reprezentoval jistou kontinuitu režimu. V de Gaullově pojetí byla, resp. měla být, prezidentská funkce
ve zcela jiném časovém horizontu než běžný pětiletý legislativní,
resp. politický čas: prezident měl stát nad politickými „nahodilostmi“. Od samého začátku byl počet možných mandátů neomezený.
Do současné doby vykonával funkci prezidenta nejdéle François
Mitterrand (dva sedmileté mandáty v letech 1981–1995).
Již Georges Pompidou zahájil v roce 1973 proces ke změně
ústavy, ale pro nedostatečnou většinu v parlamentu ho nedokončil. Dlouhodobě zvažovaný návrh socialistů, zejména Mitterranda,
který ho v době, kdy byl prezidentem, nikdy nepodal oficiálně,
byl bleskurychle projednán v létě 2000, po zahájení procedury
na změnu ústavy prezidentem Chirakem, který se k takovému
kroku původně stavěl skepticky až odmítavě z důvodu věrnosti
gaullistické ústavě. V roce 2000 se střetlo několik úvah, které
vedly k jistému kompromisu všech stran. Levice například očekávala, že taková změna bude pro ni prospěšná, s jednou výjimkou,
a to že prezidenta Chiraka by Francouzi právě v případě, že by to
bylo pouze na pět let, možná znovuzvolili. Dalším důvodem ke
zkrácení mandátu prezidenta byla zejména snaha vyhnout se tzv.
kohabitaci (díky stejné délce mandátů prezidenta a poslanců), ale
i zvětšit demokratickou legitimitu prezidenta (tím, že by se prezident volil na kratší dobu, by vznikla možnost vyhnout se mocenskému opotřebení hlavy státu, což se může stát v důsledku rychlejšího
tempa života v moderní době) či přizpůsobit se celosvětovému
trendu – mandátu na čtyři až pět let.
Změnu článku 6 ústavy prosazovali nejurputněji socialisté
(Duhamel 2000). Přiklonili se i ke změně volebního kalendáře:
tzn., že legislativní volby, které se měly konat před prezidentskými, byly odloženy na pozdější dobu, což mělo přispět k tomu, že
prezident dostane do Národního shromáždění „svou“ většinu,
protože konají-li se legislativní volby těsně po prezidentských,
voliči právě zvoleného prezidenta znovu podpoří. Přestože se
nedá mluvit o jistotě, taková představa se potvrdila v letech 2002
i 2007. Poslední volby – prezidentské ani parlamentní – zde není
možné dlouze komentovat. Připomeňme alespoň to, že navzdo145
presidenti.indd 145
2.12.2007 20:29:21
ry očekávání nedostala prezidentova strana tolik hlasů, kolik se
předpokládalo, a dokonce jich dostala o něco méně než v roce
2002. Paradoxem tudíž je to, že přestože UMP získala přesvědčivou většinu mandátů, nevzešla z volebního klání jako skutečný
vítěz, a proto byl do jisté míry oslaben i prezident9, i když se mluví
o „hyperprezidentovi“.
PREZIDENTSKÉ VOLBY PO ROCE 1958
Pochopitelně byla první přímá volba prezidenta během V.
republiky v roce 1965 jednou z nejdůležitějších.10 Z historického
důvodu a také proto, že se očekávalo, že prezident de Gaulle
tím může naplnit své sklony k silnému vládnutí, byla tato volba
poměrně napjatější než ostatní. Zejména část levice brojila proti
de Gaullovi, obviňujíc ho ze sklonů k bonapartismu. Jedním
z nejaktivnějších odpůrců, posléze kandidát levice, byl François
Mitterrand, který v roce 1964 vydal knižně ostrou kritiku de Gaullova
vládnutí a způsobů pod názvem Permanentní převrat (Le coup
d’État permanent). Výsledky prvního kola byly pro de Gaulla velkým
zklamáním: nezískal nadpoloviční většinu a musel do druhého
kola (Massot 1986).
Druhým důležitým bodem těchto voleb byl fakt, že navzdory
všem de Gaullovým úvahám o postupném vyšachování politických stran se strany začaly prosazovat jako nezbytný prostředek
k dobytí moci. Současný prezident Nicolas Sarkozy to pochopil
velice dobře a jedním z jeho nejdůležitějších kroků směrem
k Elysejskému paláci bylo ovládnutí strany UMP.11 Volba v roce
1965 především významně napomohla k bipolarizaci francouzské
politické scény.
Volby v roce 1969 se konaly po de Gaullově rozhodnutí odstoupit poté, co jeho návrh na změnu ústavy v referendu neprošel.
Rok po studentských bouřích z května 1968 byla levice v poměrně
špatném stavu, zejména Mitterrand se tehdy politicky znemožnil
tím, že v nejtěžší chvíli, přestože de Gaulle nerezignoval, kandidoval do funkce prezidenta. Z vnitrostranických důvodů mohl kandidovat pouze Pompidou, bývalý premiér, který dokázal své výborné politické schopnosti také během května 1968 (tehdy si jako
jediný zachoval chladnou hlavu, zejména v době, kdy de Gaulle
na několik hodin zmizel12). Ovšem po de Gaullově rezignaci se
146
presidenti.indd 146
2.12.2007 20:29:21
zdálo, že ztratil jeho přízeň a k tomu ještě v Římě ohlásil, že by
mohl popřípadě kandidovat, pokud by de Gaulle odešel. Když
se tak skutečně stalo, byl jediným gaullistou, který mohl získat
dostatečnou podporu od svých souputníků s tím, že nepatřil mezi
ty „pravé“ (neprošel odbojem – byl sice stranickým předákem, ale
nepatřil k tzv. „baronům“ gaullismu).
Předčasná smrt úřadujícího prezidenta Pompidoua zanechala asi nejvíce stop v právních normách, tj. nezbytných úpravách
pravidel týkajících se právě náhlé smrti kandidáta či prezidenta,
a také na politické scéně. Rychlá a příliš neočekávaná volební
kampaň se odehrála roku 1974, tj. tři roky po znovuzrození
socialistické strany a dva roky po podepsání tzv. „společného
programu“ socialistické a komunistické strany. Za sjednocenou
levici tedy mohl opět kandidovat François Mitterrand. Na pravici byl problém těžší: gaullistická strana, která byla „rozhozená“
a bez výraznějšího vůdce (Berstein 2002), se ještě více roztříštila
po zveřejnění tzv. Manifestu 43, vnitrostranické vzpoury vedené
Jacquesem Chirakem (Collovald 1999) proti politikovi, který byl
vyzván k obhajobě gaullistického mandátu, dlouhodobému starostovi Bordeaux Jacquesu Chaban-Delmasovi. Čtyřicet tři poslanců
a senátorů za gaullistickou stranu se tehdy připojilo ke kandidátce
poměrně mladého středopravicového kandidáta, bývalého ministra Valéryho Giscarda d’Estainga. Ten vyhrál v druhém kole proti
Mitterrandovi, a tím začala nová éra poznamenaná novým stylem
v Elysejském paláci.
Pravým zlomem v dějinách V. republiky bylo však spíše
Mitterrandovo vítězství v květnu 1981 (Massot 1997). Ten šel do
voleb na základě kandidátského programu nazývaného 110 návrhů, které se zavázal po svém zvolení splnit. V druhém kole zvítězil
nad znovu kandidujícím prezidentem Giscardem d’Estaingem.
Poprvé došlo k tzv. alternaci, poprvé nebyl prezident pravicový
a definitivně se prokázalo, že V. republika není pouze pro gaullisty
či pravicové politiky. Hned po zvolení rozpustil nový prezident
dolní komoru a do Národního shromáždění se dostala levicová
většina. Přestože socialisté sami dostali absolutní většinu, nová
vláda byla složená i z komunistických ministrů (poprvé od roku
1947). Ovšem již v roce 1983 se ukázalo, že v příštích parlamentních volbách by mohla levice prohrát. K tomu také v červnu 1986
skutečně došlo. Poprvé se stalo, že většina v Národním shromáž147
presidenti.indd 147
2.12.2007 20:29:22
dění byla jiné politické orientace než prezident, tj. nastalo období
soužití neboli kohabitace. Změna volebního zákona v roce 1985
(přechod z většinového na poměrný systém), pouze zmírnila
porážku levice a trochu usnadnila práci Mitterrandovi, který
počítal s tím, že bude v roce 1988 znovu kandidovat. Tato první
kohabitace byla jedna z nejtěžších. Mitterrand nechtěl nechat nic
náhodě a svému budoucímu protikandidátovi a zároveň premiérovi Chirakovi nic nedaroval.
Mitterrand v následující volbě prezidenta znovu uspěl. Hned
po svém vítězství opět rozpustil dolní komoru, avšak poté získal
podporu pouze relativní většiny. O pět let později došlo znovu
k volebnímu obratu, ale tentokrát dostal funkci předsedy vlády
Edouard Balladur, který slíbil, že bude podporovat budoucího
kandidáta Chiraka v prezidentských volbách v roce 1995. Druhý
Mitterrandův mandát byl poznamenán jeho těžkou nemocí, která
ovšem zůstala na okraji zájmu: zajímavější jsou poslední měsíce
tohoto mandátu z jiného pohledu. Jacques Chirac se postupně
těšil menší přízni veřejného mínění než premiér Balladur. Nastala
tak chvíle, kdy Balladur zapomněl na sliby a s podporou většiny
aparátu gaullistické strany zveřejnil svoji kandidaturu na funkci
prezidenta. Jako socialistický kandidát na prezidenta šel do boje
Lionel Jospin. Přestože by tehdy asi na Chiraka málokdo sázel,
vyhrál dvakrát: v prvním kole prezidentských voleb nad svým bývalým dlouholetým přítelem Balladurem, v druhém nad Jospinem
a stal se nečekaným pátým prezidentem V. republiky.13 Vzhledem
k Mitterrandovým zkušenostem ve věci rozpuštění Národního
shromáždění se předpokládalo, že pravděpodobně „zákonitě“ po
pěti letech dojde ke kohabitaci. Té se chtěl Chirac vyhnout. Po
svém vítězství Chirac odmítl rozpustit dolní komoru zvolenou
v roce 1993 (jejíž termín měl vypršet v roce 1997) a rozpustil ji až
v roce 1997. Spolu se svým premiérem Juppém počítal s tím, že je
únava či opotřebení tehdy ještě nepostihnou v takovém měřítku, aby
prohráli volby. Na jaře 1997, po několika krizích však byla politická
situace jiná, než oba předpokládali. Poté, co prezident předčasně
rozpustil dolní komoru, vyhrála následující parlamentní volby levice, a z toho vyplývala nejdelší (pětiletá) kohabitace.
Předposlední volba prezidenta republiky byla možná nejdramatičtější: přestože každý počítal s tím, že do druhého kola
projdou kandidáti dvou největších politických stran, tj. úřadující
148
presidenti.indd 148
2.12.2007 20:29:22
prezident Chirac za Sdružení pro republiku (RPR) a úřadující
premiér Lionel Jospin za Socialistickou stranu, šel do druhého
kola proti prezidentovi kandidát za Národní frontu, Jean-Marie
Le Pen. Faktem je, že přes snahu omezit právní cestou počet kandidátů na prezidenta splnil v roce 2002 podmínky nevídaný počet
kandidátů: celkem sedmnáct! Na takovou roztříštěnost doplatil
převážně socialistický kandidát. Nutno ovšem říci, že jádro problému spočívalo nejspíš v logice tzv. plurální levice (gauche plurielle).
Rovnováha sil uvnitř vládní plurální levice a zejména uvnitř vlády
byla založena na volebních výsledcích stran tvořících vládní koalici. První kolo prezidentských voleb mělo za účel mimo jiné změřit
síly všech koaličních subjektů. Cílem bylo také ukázat, že každá
strana má celonárodní rozměr a že je schopna vést samostatnou
volební kampaň.
Výsledek prvního kola zvedl vlnu odporu v celé Francii. Všichni
kandidáti s výjimkou Arletty Laguillerové podpořili v druhém kole
Chiraka. Stojí za povšimnutí, že část gaullistů tuto podporu buď
nechtěla, nebo ji dokonce přímo odsuzovala. Hrozilo totiž, že se
z prezidentských voleb udělá skutečné referendum proti Le
Penovi, a proto vyjde najevo méně pozitivní volba (pro Chiraka)
než negativní volba (proti Le Penovi). Z toho mohla vyplývat paradoxně menší legitimita staronového prezidenta, který by nebyl
zvolen na základě svých schopností a kvalit, ale pouze jako menší
zlo.14 Aby nedošlo znovu k pětileté kohabitaci, muselo se vítězství
v prezidentských volbách doplnit vítězstvím v legislativních volbách.
Politická situace, zejména strach z toho, že by se levice mohla
vzpamatovat z prohry, vyústila v to, že nová strana15 založená na
základě gaullistické RPR, pohltila většinu významných i nevýznamných politiků pravice na úkor všech původních pravicových
a středopravicových stran, zejména UDF. Právem se dá hovořit
o prezidencializaci obou největších stran, fenoménu zahájeném
v roce 2002 a potvrzeném v roce 2007 (Haegel, Grunberg 2007),
což svědčí o vzdálení se praxe V. republiky od původních myšlenek generála de Gaulla (Bidégaray 1998), resp. potvrzení,
že prezidencializace a zavedení přímé volby hlavy státu nevedly
k oslabení politických stran.
Prezidentské volby v roce 2007 byly poznamenány celou
řadou zvláštních prvků. Prvním je patrně to, jakým způsobem
je ovlivnily volby předchozí: všichni při nich měli stále v paměti
149
presidenti.indd 149
2.12.2007 20:29:23
prezidentské volby z roku 2002. Byť byly prezidentské volby v roce
2007 možná nejotevřenejší, na konci je nejlépe zvládl cílevědomý
Nicolas Sarkozy, i s faktickou pomocí vlivných médii, zejména
nejsledovanějšího televizního kanálu TF1. Patrně dostal podporu
nejen voličů UMP, ale především voličů, kteří dříve podporovali Le Pena: pro ně představoval Sarkozy „užitečnější volbu“
než Le Pen. Nejvýraznějšími kandidáty byli kromě Sarkozyho
především Ségolène Royalová (Socialitická strana) a François
Bayrou (UDF).16 Ihned po zvolení začal Sarkozy jednat jako silný
prezident, který rozhoduje o všem. Prosadil zejména myšlenku
„otevřenosti“, když obsadil některé posty v nové vládě lidmi, kteří
byly mimo jeho tábor (například ministerstvo zahraničních věcí
dostal socialista Bernard Kouchner, který původně podporoval
kandidátku socialistů S. Royalovou), a to i na úkor těch, kteří
ho během kampaně přímo podpořili. Zároveň nejenom rozhodl
o obsazení Fillonovy první a druhé vlády, ale již několikrát prosadil svá rozhodnutí proti názoru ministrů. Pokaždé se obhajoval
tím, že plní kandidátský program.
UKONČENÍ FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY
V současné době končí mandát prezidenta po uplynutí pěti let.
Nový prezident musí být zvolen nejméně dvacet dní, nejdéle však
pětatřicet dní před vypršením mandátu předešlého prezidenta.
Od roku 1958 do současnosti se vystřídalo šest prezidentů. Z toho
dva mandát nedokončili: de Gaulle rezignoval 28. dubna 1969,
Georges Pompidou zemřel 2. dubna 1974. V takových případech
se mluví o předčasném (tzn. definitivním) ukončení funkce
během mandátu. Existuje ještě třetí případ, který zatím nikdy
nenastal: sesazení pro velezradu. V takových případech zastupuje
prezidenta předseda Senátu a zastupující prezident má omezené
pravomoci: může jednat pouze v nouzi (plní tuto funkci pouze
dočasně, a protože nebyl zvolen, nesmí učinit žádná zásadní rozhodnutí). Nesmí se tedy dotknout institucí, například změnou
ústavy. Může však použít zvláštní pravomoc článku 16 ústavy.
V jiných případech, pokud prezident dočasně nemůže vykonávat svou funkci, se mluví o uprázdnění funkce prezidenta (vacance
de la présidence). Může se to stát, pokud je prezident v situaci, kdy
je mu dočasně znemožněno plnit povinnosti svého úřadu (nikdy
150
presidenti.indd 150
2.12.2007 20:29:23
to nebylo použito, přestože zdravotní stav prezidentů Pompidoua
a Mitterranda k tomu vést mohl). Zastupování je organizováno
rovněž v případech krátkodobých nepřítomností prezidenta,
například tehdy, když je na návštěvě v zahraničí. Během této doby
předsedá Radě ministrů premiér na základě přesné delegace
prezidenta, který určí pořad dne dané schůze, které se nemůže
zúčastnit. Jde o poměrně velice vzácné záležitosti, například
během prezidentských funkcí de Gaulla se tato možnost použila
dvakrát, za Pompidoua jednou.
`
STATUT PREZIDENTA REPUBLIKY: KDY A JAK JE
PREZIDENT ODPOVĚDNY?
Statut prezidenta republiky se ukázal časem jako nevyhovující: sílící kritika afér tehdejšího prezidenta Chiraka ho přiměla
předat problém komisi složené ad hoc ze specialistů (tzv. Komise
Avril). Původní systém spočíval v praktické nemožnosti stíhání
prezidenta republiky kromě teoretického případu velezrady (velezrada není ovšem v ústavě definována). V ostatních případech
nemohl být prezident stíhán, dokud vykonával funkci (Auvret
2007). Prezident je v době vykonávání mandátu nedotknutelný.
K tomu se vyjádřila Ústavní rada (například 22. ledna 1999)
a stejný postoj zaujal i Kasační soud (10. října 2001). Proto také
padlo nařčení, že Jacques Chirac kandidoval podruhé i proto, aby
se vyhnul soudu.17 Aféry poškozovaly, oslabovaly a delegitimizovaly nejenom osobně Chiraka, ale i instituci prezidenta republiky
a celý politický systém.
Současný systém je založen na tzv. Vyšším dvoru (Haute cour),
tj. dočasném sloučení obou komor, jediném orgánu kompetentním k souzení, resp. k destituci prezidenta republiky na základě
stíhání schváleného parlamentní cestou. Prezident může být
stíhán pouze za své úřední činy. Komise vedena Pierrem Avrilem
navrhla změnit ústavu tak, aby byly splněny dva protikladné zájmy:
minimální ochrana hlavy státu před nekonečnými a neopodstatněnými (politickými) žalobami, ale zároveň minimální trestní
odpovědnost.
Důvod, resp. trestný čin, který odůvodňuje zahájení stíhání
prezidenta republiky, není definován přesně: prezident by měl
porušit své povinnosti, udělat něco, co je „zjevně neslučitelné
151
presidenti.indd 151
2.12.2007 20:29:24
s důstojnosti funkce“. Každá z komor parlamentu má právo schválit návrh na stíhání prezidenta republiky. Pokud to první sněmovna schválí a druhá ne, procedura se zastaví, ale aspoň by došlo
k diskusi. Pokud s tím souhlasí obě sněmovny, bylo by prezidentovi dočasně „znemožněno“ vykonávat jeho funkce, dokud se Vyšší
dvůr k případu nevysloví. V takovém případě klasicky nahrazuje
prezidenta předseda Senátu.
POLITICKÁ ODPOVĚDNOST
Jean-Luc Parodi použil termín referendová otázka důvěry, aby
vysvětlil gaullistickou praxi použití referenda během šedesátých
let a chápání skrytých důsledků legislativních voleb (Parodi 1973):
„Pokud odpověď občanů nebude v souladu s mými představami,
tak odstoupím.“ A tak také de Gaulle v dubnu 1969 učinil. Otázku
důvěry je možno chápat jako nejjasnější kontrolu demokratické
legitimity prezidenta. Existují další možnosti, jak legitimitu prezidenta zjistit, zejména prostřednictvím legislativních voleb, zejména předčasných, ale výsledek nebude tak jasný, především proto,
že vztah mezi prezidentem a národem bude zprostředkován kandidáty. V referendu je situace jasnější, protože prezident si vybere
sám termín, kdy se uskuteční referendum, sám si také vybere otázku a sám se rozhodne, jak interpretovat výsledek hlasování, resp.
má-li ho chápat jako vyslovení důvěry. Referendum však musí být
také vnímáno, alespoň během šedesátých let tak vnímáno bylo, v
rámci komplexnější strategie jako posílení exekutivní moci, resp.
posílení prezidentova postavení. Taková interpretace ale platí
pouze pro šedesátá léta, resp. pro prezidentství de Gaulla, který
tímto nejednou tvrdě kritizovaným způsobem prosazoval až populisticky svoji politiku.18
Je nutno zároveň poznamenat, že referendum jako prostředek
vyslovení důvěry prezidentovi se již nepoužívá a s největší pravděpodobností již používat nebude: po rezignaci de Gaulla v dubnu
1969 se již nikdy nestalo, že by prezident spojoval svůj mandát
s kladnou odpovědí v referendu. Mitterrand nebo Chirac to dokonce vysloveně odmítli. Přesto může mít negativní výsledek referenda
neblahé následky na postavení prezidenta, jak to naznačuje příklad
referenda o tzv. ústavní smlouvě v roce 2005. Vzhledem k tomu, že
je od změny ústavy v roce 2000 prezident volen pouze na pět let,
152
presidenti.indd 152
2.12.2007 20:29:24
zřejmě navíc nebudou mít příští prezidenti potřebu kontrolovat
svou legitimitu tímto způsobem. To znamená, že se situace zásadně
změnila, a buď prezident takové vyslovení důvěry již nepotřebuje
(například po zavedení pětiletého mandátu), anebo se prostě politika již neprovádí tak, jak to původně dělal de Gaulle: referendová
otázka důvěry (question de confiance référendaire) je příliš nebezpečná,
aby ji současný prezident či budoucí prezidenti použili, ačkoli její
latentní důsledky jsou stále přítomny. Jakékoliv volby, pokud mají
celonárodní charakter, jsou svým způsobem vyjádřením k prezidentově politice a faktu, zda má či nemá podporu většiny občanů.
Negativní výsledek prezidentova tábora ve volbách, byť nemají
přímý vliv na prezidenta, oslabuje jeho postavení a nutí ho ke spolupráci s opozicí, resp. ke změně politiky. Dobrým příkladem mohou
být parlamentní volby v roce 2007, které sice vyhrála prezidentova
UMP, ale s menším náskokem, než se předpokládalo.
ZÁVĚR
Prezident je podle ústavy garantem institucí, jakýmsi arbitrem,
ale zároveň tím, kdo udává směr národní politiky, již pak realizuje
vláda. Prezident ale především spolupracuje s ostatními institucemi a v určitém smyslu je jeho politické postavení mnohem
důležitější než většina jeho ústavních pravomocí. Je sice pravda, že
má velké pravomoci, ale zaprvé je používá ve většině případů jen
střídmě a za druhé se vždy snaží prosadit své cíle jinými prostředky než těmi, které má podle ústavy. To znamená, že raději zvolí
„nenásilnou“ cestu použitím jiných prostředků, a tím je navenek
úspěšnější, protože se zdánlivě neangažuje. Také tehdy, opírá-li
se o další aktéry, vypadá jeho politika konsenzuálněji. Nejčastěji
se poukazuje na to, že například důležitost pravomoci rozpuštění
Národního shromáždění je v hrozbě jejího použití spíše než v její
samotné realizaci.
V poslední době by se spíše mluvilo o dobré gouvernance, což
v tomto případě znamená, že prezident by měl umět použít také
šetrnější prostředky a nesnažit se za každou cenu prosadit svou
vůli, alespoň ne tak, jak to bývalo zvykem zejména v šedesátých
letech. Současný prezident se například v tomto ohledu hodně
snaží, aby své kroky předem vysvětlil a aby pokud možno došlo
ke konzultaci s ostatní aktéry, zejména odbory, a to v rámci tzv.
153
presidenti.indd 153
2.12.2007 20:29:25
otevřenosti (ouverture). Vývoj během posledních měsíců nicméně
ukázal, že konzultace neznamená ani snahu o nalezení kompromisu, nýbrž je to součást prezidentské komunikace s veřejností.
Přestože je situace komplikovaná tím, že prezident Sarkozy je
v úřadu jen krátce, a proto je těžké odhadnout, jak bude vládnout
a jakou praxi zavede, není pochyb o tom, že chápe svou úlohu
jako aktivní. Ostatně prokázal to způsobem, kterým sestavil svému
premiérovi vládu: prezident takovou pravomoc podle ústavy sice
nemá, ale jeho politické postavení po volbě, způsob, jakým se
vedla kampaň, vnitřní vztahy v UMP19 atd., jsou takové, že prezident opravdu bez diskuse vládne.
Ústava byla sice několikrát pozměněna, ale nejdůležitějšími
změnami prošla praxe, resp. použití institucí. Současný systém
V. republiky se tedy zásadně liší od původní gaullistické praxe.
Tato změna byla způsobena nejen osobnostmi prezidentů, ale
dobou a změnami ve francouzské společnosti a zejména pak tím,
že v osmdesátých letech přišla k moci levice, a proto se postupně
vytratil spor o samotné V. republice. Došlo k jisté „normalizaci“
V. republiky v tom smyslu, že od roku 1981 se díky alternaci
a kohabitacím výrazně zmenšily rozdíly mezi pravicí a levicí
a systém nabral nové a mnohem umírněnější rysy. To neznamená,
že by neexistovaly politické spory mezi jedinci a stranami, ale
„pouze“ to, že systém funguje zásadně jinak a zejména že prezident fakticky ztratil tak výlučné postavení, jaké měl v době de
Gaullova prezidentství. Čas ukáže, zda tomu tak opravdu bude
i v čase Sarkozyho prezidentství: situace je hodně odlišná od
situace v posledních dvanácti letech. Zásadní změna spočívá
v tom, že prezident disponuje silnou legitimitou a může se opírat
o silnou politickou stranu, jejíž elita může sice občas kritizovat
svého vůdce, ale celkově na něho zůstává vázaná nebo uznává jeho
autoritu. Tím je postavení prezidenta výjimečně silné. Volební
kampaň ukázala další rozměr Sarkozyho prvenství: má podporu
vlivných kruhů jak v ekonomice, tak především v mediální oblasti. Jinými slovy začala nová éra prezidentství, která již není ani
gaullistická, ani „postgaullistická“ , ale zcela nová, méně založená
na tak či onak ověřované důvěře občanů, nýbrž opírající se o
veřejné mínění. Problém tak silného prezidenta je ovšem mj. v
tom, že je vždy v popředí a že se časem bude muset položit otázka
odpovědnosti za vládnutí: dosud bylo vždy možné vyslovit kritiku
154
presidenti.indd 154
2.12.2007 20:29:25
zejména proti ministrům, kteří hráli roli „pojistky“, za de Gaulla
se to např. řešilo použitím jiných prostředků (zjm. referendum).
Taková situace je dnes nemožná, protože ministři pouze plní příkazy prezidenta. Přímé pouto prezident – „lid“ prakticky každým
dnem prohlášeným v médiich ústy prezidenta může být problémem nejen demokracie jako takové (protože nefunguje princip
odpovědnosti, nehledě na to, že prezident komunikuje převážně
prostřednictvím médií), ale především prezidenta samotného.
Literatura
Auvret Patrick: La réforme de la responsabilité du président
de la République. Revue du Droit Public, 2, 2007, s. 409–420.
Avril Pierre: La Ve République, histoire politique et constitutionnelle. Presses Universitaires de France, Paříž, 1994.
Avril Pierre : Les conventions de la Constitution. Normes non
écrites du droit politique. Presses Universitaires de France, 1997.
Bidégaray Christian: „Du confessionnal et du diable“.
Réflexions sur le statut des partis politiques quarante ans après
la fondation de la Ve République. Revue du Droit Public, 1998,
s. 1810–1830.
Cahiers Français: La Ve République, permanence et mutations, 300, 2001.
Cahiers Français: La Ve République, évolutions et débats, 332,
2006.
Carcassonne Guy: La Constitution. Seuil, Paříž, 1999.
Collovald Annie: Jacques Chirac et le gaullisme: biographie
d’un héritier à histoires. Belin, Paříž, 1999.
Colson Jean-Philippe (ed.): Le cumul des mandats et des
fonctions. Une réforme au cœur de la modernisation de la vie
politique. La Documentation française, Paříž, 1998.
Duhamel Olivier, Mény Yves (ed.): Dictionnaire constitutionnel. Presses Universitaires de France, Paříž, 1992.
Duhamel Olivier, Parodi Jean-Luc (ed.): La Constitution de la
Ve République. Presses de la Fondation Nationale des Sciences
Politiques, Paríž, 1988.
Duhamel Olivier: Le quinquennat. Presses de Sciences po.,
Paříž, 2000.
Duverger Maurice: La Monarchie républicaine. Lafont, Paříž,
1974
155
presidenti.indd 155
2.12.2007 20:29:26
François Bastien: Le régime politique de la Ve République,.
La découverte, Paříž, 1999.
Gaïti Brigitte: De Gaulle. Prophète de la Cinquième République,
Paris, Presses de Science Po, 1998.
Hamon Léo: Les juges de la loi. Naissance et rôle d’un contre-pouvoir : le Conseil constitutionnel. Fayard, Paříž, 1987.
Haegel Florence, Gérard Grunberg: La France vers le bipartisme, Presses de Science Po, Paříž, 2007.
Chagnollaud Dominique a Quermonne Jean-Louis: La Ve
République (1. le régime politique, 2. le pouvoir politique et
l’administration, 3. le pouvoir législatif et le système des partis, 4.
l’Etat de droit et la justice). Flammarion, Paříž, 2000.
Chantebout Bernard: Droit constitutionnel et science politique. Armand Colin, Paříž, 1991.
Chevallier Jacques, Conac Gérard: Histoire des institutions et
des régimes politiques de la France de 1789 à nos jours. Dalloz,
Paříž, 1991.
Lacroix Bernard, Lagroye Jacques (eds.): Le président de
la République. Usage et genèse d’une institution. Presses de
Sciences Po., Paříž, 1992.
Massot Jean: La présidence de la République. La Documentation
française, Paříž, 1986.
Massot Jean: Alternance et cohabitation sous la Ve République.
La Documentation française, Paříž, 1997.
Maus Didier: La pratique constitutionnelle de la Ve République.
La documentation française, 1998.
Maus Didier: Le Parlement sous la Ve République. Presses
Universitaires de France, Paříž, 1996.
Maus Didier, Favoreu Louis, Parodi Jean-Luc (eds.): L’écriture
de la Constitution. Economica a Presses Universitaires d’Aix-Marseille, Paříž, 1992.
Maus Didier, Mathieu Bernard: La Cour de justice de la
République, et après. La Documentation française, 2000.
Mény Yves: Le système politique français. Montchrestien,
Paříž, 1999.
Mitterrand François: Le coup d’État permanent. Plon, Paříž,
1964.
Morabito Marcel, Bourmaud Daniel: Histoire constitutionnelle
et politique de la France (1789–1958). Montchrestien, Paříž, 1992.
156
presidenti.indd 156
2.12.2007 20:29:27
Ort Alexandr: Jak se dostat k moci. Mladá fronta, Praha, 1990.
Parodi Jean-Luc: La Ve République et le système majoritaire,
disertační práce, Paříž, 1973.
Parodi Jean-Luc: Institutions et vie politique sous la Vème
République. La Documentation française, Paříž, 2003.
Perottino Michel: Francouzský politický systém. Sociologické
nakladatelství, Praha, 2005.
Perottino Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu prezidenta republiky. Politologická
Revue, 2001, 2, s.110–122.
Rémond René: Le retour de De Gaulle. Ed. Complexe, Brusel,
1998
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Například již v roce 1946, v reakci na de Gaulluv projev
v Bayeux poznamenal Léon Blum, že de Gaullem navržená
změna způsobu volby prezidenta republiky povede k přímé
volbě, a tudíž k posílení postavení prezidenta.
Poloprezidentský režim se definuje jako režim, ve kterém
existuje zaprvé přímo zvolený prezident vybavený silnými
vlastními pravomocemi a zadruhé premiér a vláda odpovědní
před poslanci (Duhamel, Mény 1992).
Na kongresu gaullistické strany Unie pro novou republiku
v listopadu 1959.
Problém průzkumů veřejného mínění, zejména pak toho, jak
je použít jako způsob přímé demokracie, se ve Francii řešil
několikrát.
Charles de Gaulle byl zvolen většinou 78,5 %, komunista
Georges Marrane dostal 13,1 %, Albert Chatelet z Unie demokratických sil 8,4 %.
Do roku 1976 stačilo „pouhých“ sto podpisů, pocházejících
z deseti departementů; seznam nebyl zveřejněn.
Ústavní rada prosadila zveřejnění, ale pouze částečné a pouze
dočasné.
Tím se rozumí osobní majetek, půjčka od banky nebo politické strany.
Velkým zklamáním pro pravici bylo zejména to, že číslo dva
ve vládě, Alain Juppé, nebyl dokonce ve svém volebním obvodu
zvolen poslancem, a na základě předem ohlášeného pravidla
se proto musel své ministerské funkce vzdát.
157
presidenti.indd 157
2.12.2007 20:29:28
10
11
12
13
14
15
16
17
18
Byla to až druhá přímá volba prezidenta ve francouzských
dějinách: zcela první se odehrála v roce 1848, zvítězil v ní
Louis-Napoléon Bonaparte, který o čtyři roky později zavedl
II. císařství.
Po vítězství a poté, co se vzdal předsednictví UMP, prosadil
kolegiální vedení, což mu alespoň částečně zaručí, že nebude
mít soka, který by mu mohl postupně snížit podporu: je
a zůstane skutečným lídrem strany a většiny v Národním shromáždění.
Posléze se ukázalo, že byl na francouzské vojenské základně
v Baden Badenu v Západním Německu, u generála Massu.
Těžko říci, jak se to mohlo stát, že se ze všech kandidátů projevoval jako nejsympatičtější právě Chirac. Výrazně změnil
svou původní image (byl vnímán spíše jako zrádce z roku
1973, jako chladnokrevný a cílevědomý politik či jako velký
nervózní člověk, příliš nepokojný a stále v pohybu). Zejména
francouzští populární „gumáci“ z něj udělali sympatického,
zrazeného člověka.
Po parlamentních volbách, které se konaly o měsíc později,
muselo být všem jasné, že prezident by vyhrál i bez podpory
levicových voličů, kteří se masivně podřídili tzv. „republikánské
disciplíně“ a dali svůj hlas Chirakovi.
Nazývaná původně Unie pro prezidentskou většinu (Union
pour la Majorité Présidentielle), přejmenovaná později na Unii
pro lidové hnutí (Union pour un mouvement populaire). Zkratka
zůstala stejná (UMP).
Kandidát za UDF François Bayrou nakonec založil novou stranu,
Mouvement démocrate (Demokratické hnutí). Díky tomu, že byli
pro část voličů nepřijatelní jak N. Sarkozy, tak S. Royalová,
dostal Bayrou v prvním kole 18 % hlasů, přičemž znovuoživil
starodávný sen o smíření „dvou Francií“ (levicové a pravicové)
ve prospěch jedné středové strany (na stejnou myšlenku sázel
v roce 1969 Alain Poher, který dokonce dostal více hlasů a šel
do druhého kola).
Mimo jiné se spekulovalo, že dokonce i změna délky prezidentského mandátu k tomu měla napomoci z toho důvodu, že
by byl snadněji znovuzvolen na kratší dobu. Nutno podotknout,
že sám Chirac nebyl původně pětiletému mandátu nakloněn.
V takových případech se hovoří o „plebiscitu“: samotná otázka
158
presidenti.indd 158
2.12.2007 20:29:29
19
je druhotná, důraz se klade na osobu prezidenta republiky,
který ji předkládá občanům.
I to, jak se řeší otázka nástupce Sarkozyho v čele strany, je
naprosto unikátní: směřuje se k tzv. kolegiálnímu předsednictví,
čímž si Sarkozy zajišťuje stálé prvenství a znemožňuje vznik
alternativního lídra.
159
presidenti.indd 159
2.12.2007 20:29:29