Ivan Preissler DĚTSTVÍ

Ivan Preissler
DĚTSTVÍ
1953 - 1968
1
Příbram 1953
2
ROK 1955
Autoportrét
Březové Hory 10. 12. 1955
3
Autíčko 5. 2. 1955 (1 ¾ roků)
Kočičky 18. 2. 1955
Dáďa 13.12.1955
4
ROK 1956
Březové Hory, Na struhách (3 roky)
5
Letadlo 20. 2. 1956
Květen 1956 Sova
Kohout 11. 12. 1956
6
Les 1956
06/1956 Kohout
11. 12. 1956 Šídlo
7
29. 12. 1956 Růže
1956 Houba
8
ROK 1957
11. 8. 1957 Březové Hory (4 roky)
9
Růže 1957
10
Dudek 12/1957
Bříza 1957
Pštros 4. 12. 1957
11
Strakapoud 21.12.1957
Auto má otevřené dveře 1957
V kočárku 11/1957
12
ROK 1958
Kohout 1958
Medvídek Míša 1958
Houby 1958
13
Tramvaj 1958
Boží muka 1958
Listonoš 1958
Motorka 1958
14
ROK 1959
Květina 1959
15
Závory 1959
Motýli 1959
Krmení drůbeže 1959
16
Letící pták 1959
První báseň
Pepík si neví rady,
zmačk´ dva jedovaté hady,
zmačk´ je tak
tramvaják.
6. 3. 1959 (5 let)
17
ROK 1960
První dopis
Pro mam:
Ty jsi brašík jedna radost
takhle se usmíváš.
10. 1960 (7 let)
Druhá báseň
Jen si sednul do lučiny,
hned se pustil do svačiny.
Říjen 1960 (7 let)
18
Praní prádla u zvířátek 1960
Portrét kočičky 1960
Motorka 1950
Letadlo 1960
19
Stan 1960
Loď 1960
1960
20
Kouzelník 1960
Kohout 1960
21
ROK 1961
11.června 1961 Lidice (8 let)
Květina 1961
22
Dravec
11. 5. 1961
1961
23
Pták 30. 6. 1961
Strakapoud 1961
Křívka 13. 6. 1961
24
Dravci nad skálou 15. 5. 1961
Bříza 1961
25
ROK 1962
První literární dílka - psaná Ivanem na psacím stroji
(Inspirace četbou Luskačových knih dědečkem a vyprávěním babičky)
Čert.
Králíčkové přiběhli, že v lese viděli čerta. Ivoušek, Míša a Brum si nabili pušky
broky a vyběhli ven. Tam ho už mazaly děti a pan učitel. Ivoušek, Míša a Brum mu
nakropili do kožichu broky až mu koukaly spodky. Stáhli z něho kožich a vylezl
z něho Jaromír. Ti se smáli. Jaromír pádil jako by mu hlavu zapálil.
Prosinec 1962 (9 let)
26
Vlk
Jednou, když Lišinka vařila a Míša s Brumem čistili kulovnice, přiběhl Matýsek,
že je v lese vlk. Lišinka si vzala kožíšek a vyběhla ven. Míša a Brum běželi za ní. Ale
Míša řekl: „Vždyť tam, Lišinko, máš ovečky!“ „Jé, vidíš Míšo“, řekla Lišinka. A tu už
uviděli Ivouškův lesní zámeček. Zazvonili a přišel jim otevřít polesný. „Je doma
Ivoušek?“, ptal se Míša. „Je ve své pracovně“, odpověděl polesný. Míša. Brum a
Lišinka se rozběhli ke schodům. Ivoušek seděl ve své pracovně u stolu, když mu
Míša řekl o vlkovi. Vyšli ven. Když uviděli ovečky, Ivoušek se zastavil. Vlezl do křoví
a Míša s Brumem na strom. Za chvíli se proti nim objevil čumák a uši vlka. Míša a
Brum rychle vytáhli Lišinku na strom. Vtom ovečky zneklidněly. Ale vtom zaduněla
strašná rána. Zem se zatřásla. Lišinka div nespadla ze stromu. Vlk padl. Ivoušek ho
ohmatal, pak ho přinesli k Lišince. Pozvali všechna svá zvířátka a měli dobrou večeři.
Prosinec 1962 (9 let)
27
V lese
V lese je hon. Míša a Brum vyjeli v autě. Zastavili U tří dubů. Došli až k pasece, kde se zdržovala lesní zvěř. Vylezli na čekanou, zacílili kulovnice, odjistili závěry
a čekali. Najednou se Ivouškovi vysunul na hledí dalekohledu u pušky medvěd. Ivoušek stiskl kohoutek. Rána se rozlehla lesem. Byl to pěkný úlovek. Ivoušek za něho
dostal vyznamenání. Všichni lidé se ho (medvěda) hrozně báli. Nastal večer. Lišinka
přiběhla, že v lese straší. „Co to je?“, ptali se králíčkové. Ivoušek řekl, že se podívá.
Zvenčí se ozval výstřel. Když se Ivoušek vrátil, nesl velikého vlka.
1962 (9 let)
Vážka 20. 5. 1962
28
Boj s medvědem
Bylo prosincové ráno a první paprsky ozařovaly Lišinčin domeček. Lišinka šla
do lesa pro dříví. Když se vrátila, oznamovala Míšovi, že šla kolem keře a že tam něco zafunělo a že se tam vztyčil nějaký stín. Ale vtom se ozval na dvoře ryk. Loveček
se vyřítil ven. Míša strhl z hřebíku pušku a otevřel okno. I Brum učinil totéž. Uviděli
velikého medvěda. Vyřítili se ven. Právě v tom, když Míša a Brum otvírali dveře, uviděli na 5 kroků od sebe medvěda. Míša vystřelil, ale měl pušku nabitou broky. Medvěd se rozpřáhl, aby Míšovi zasadil smrtelnou ránu. Ale pohotový Míša uskočil, takže
mu (medvěd) vyrazil pušku z ruky. Míša vytáhl kapesní pistoli a zasadil medvědu do
hlavy kuli. Medvěd zařval a zavrávoral. Míša s Brumem si již mysleli, že budou rozdrceni. Náhle se na silnici zvedl prach, nějaké auto zastavilo. Ozval se výstřel. Medvěd
padl. Přijel Ivoušek. Medvěda dali vycpat na památku.
18. 12. 1962 (9 let)
29
Loď 30. 1. 1962
Motorka 07/1962
Strakapoud 30. 4. 1962
Dudek 1962
30
ROK 1963
Brum má nápad
Jednou si Brum vzpomněl jak chytit do léčky medvěda. Vyšli ven¸sjeli na lyžích
stráň a dali se po úzkém svahu. Když přijeli do lesa, hledali stopy. Na štěstí našli
hned na kraji lesa otisky medvědích chodidel. Rozestavili se, jak Brum řekl, a postupovali dál.
Za chvíli uviděli medvěda. Jedl zdechlinu srnce. Míša zvedl pušku (jejich jednotka přehaz.), chvíli mířil a stiskl spoušť. Kule se zavrtala do zdechliny a tam vybuchla. Míša věděl, že chybil, ale Brumova rána medvěda usmrtila.
10. 1. 1963 (9 let)
31
Míša
Míša šel a potkal Bruma. Oba si řekli, že půjdou na lov. Rozestoupili se a postupovali tichým lesem. Náhle uviděli na stromě bažanta. Míša vystřelil a ze starého
dubu se lámou větve a bažant se kácí. Také s hejnem, které přiletělo, to dopadlo
taktéž.
12. 1. 1963 (9 let)
Lišinčin oběd. Míšův brok. Matýskova puška.
13. ledna si Lišinka vzpomněla, že klukům (Míšovi a Brumovi) uvaří rejži s houbami. „Fuj!“, řekl Míša. Ale Lišinka nedala. Říkala, že houby jsou prý zdravé. Míša vyšel
ven. Náhle uviděl na stromě bažanta zeleného. Míša dlouho nelenil, vzal pušku a
hned ho zastřelil. Ale jak Míša vystřelil, vklouzl jeden brok Lišince oknem na stůl a
rozsekal na stole prašivky, které Lišinka nasbírala a chtěla uvařit.
Náhle přišel Matýsek a přenesl zajíce, kterého zastřelil svou vlastní puškou.
13. 1. 1963 (9 let)
32
Lov na medvěda
Míša řekl Brumovi: „Půjdeme na medvěda.“ „Raději navštívím králíčky“, odporoval Brum. „No tak dobrá“, pravil zase Míša. Tak tedy šli. Připjali si lyže a z opatrnosti si hodili přes rameno pušku. Opatrně sjížděli strmý svah a pustili se do rokliny.
Náhle Míša uslyšel silné oddechování. Jediná myšlenka, která mu mohla proletět
hlavou, byla myšlenka: medvěd. Okamžitě strhl pušku, jež byla zamířena a rána
vyšla. Tu se však Míša zklamal………
Leden 1963 (9 let)
Míšův návrh
Lišinka šla do lesa na dříví. „Míšo, Míšo“, ozvalo se z venku. „Co je?“, odpověděl Míša. Lišinka se vřítila do pokoje jako blesk. „Tak co je, Liši?“, řekl zase Míša,
„přinesla jsi dříví?“ „Přinesla, Míšo, Míšo, když jsem šla okolo keře U tří dubů, uviděla
jsem podivné zvíře. Mělo černé pruhy na celém těle a vespod bylo červené.“ „Tygr“,
řekl Míša. „Ano“, opakoval Brum. „Abychom ho nezastřelili!“, řekl Míša. „To je toho“,
řekl Brum. „Tak jdeme“, řekl Míša. „Ano“, řekl opět Brum. Míša i Brum strhli pušky
z hřebíku a mazali do lesa.
V lese bylo vlhko. Náhle uviděli Ivouška ležet v trávě. Následovali ho. Míša
chtěl mluvit, ale Ivoušek přiložil prst k ústům. Míša a Brum už ani nepípli. Náhle se
lesem ozval řev tygra. Míša a Ivoušek řekli Brumovi, aby tady počkal. Brum tedy poslechl a čekal. Náhle se mu zdálo, že na blízku praskají větvičky. „Tygr“, prolétlo mu
hlavou. Chtěl zavolat Míšu a Ivouška, ale v ústech se mu přimrazilo, takže nemohl
ani promluvit. Pevně stiskl pažbu kulovnice a bác. Rána vyšla. Tygr se zapotácel,
udělal skok, ale nedodělal. Chtěl zase vyskočit. ale bác. Zase Brum. Tygr udělal
přemet, natáhl se, ale pojednou stál zase na čtyřech To už Brum nevydržel. Pevně
zacílil a ozvala se prudká rána expanzivní střely. Teprve potom tygr zhasl. Pak
přiběhl Ivoušek a Míša a blahopřáli Brumovi. „To jsi měl vědět, Brume, že dravá
šelma zhasne až po třetím zásahu smrtonosnou kulí“.
1963
33
Hon
V lese byl hon. Ivoušek vyjel jako první na koni. Za ním Míša a Brum. Když
přijeli na paseku, skočili z koní a šli pěšky až na mýtinu, kde se zdržovala lesní zvěř.
Vylezli na čekanou a pozorovali krajinu. Náhle se objevil divoký kanec či divoké
prase, Ivoušek zacílil a bylo po něm.. Dostal za to vyznamenání, protože to byl největší divočák v kraji a byl postrachem a lidé se ho hrozně báli. Tak se lidé zbavili
strachu a za to mohli být vděčni jen a jen Ivouškovi. Pak přišel večer a Lišinka přiběhla, že v lese straší. „Co to je?“, ptali se králíčkové. Ivoušek radil lidem, aby se
nebáli, že všechno co straší zažene. Tak se vydal do lesa s kulovnicí a Míšou a
Brumem. Hned na kraji lesa uviděli velikého vlka. Hnal se po Brumovi. Ivoušek
zamířil a bylo po strachu. Vlk padnul jedinou ranou pušky.
1963 (9 let)
Ručně psaná dílka
Míša a Brum byli Ivovi plyšoví medvědi)
34
Z knížky „Ivoušek, Míša a Brum“
Míša a Brum se dohodli, že půjdou na lov. Lišinka totiž řekla, že má hlad a že
v lese viděla podivné zvíře, že mělo na celém těle pruhy a že bylo červenožluté.
„Tygr“, řekl Míša, „toho musíme ulovit“. Míša s Ivouškem radarem zamířili a za pět
minut stála celá lovecká parta u vozu. Auto se rozjelo do lesa. Když jelo ke Třem keřům, vrazilo do tichého lesa zařvání tygra. To byl pro ně povel, s největší rychlostí se
otvírají okna a rachotí palba. Míša přehazuje kulové náboje na trhací expanzivní čili
na 1/10 3/Z kulovou čáru. Náhle tygr vyskočil, ale Ivoušek byl rychlejší, vypálil a tygr
se skácel. Nakonec ho dali do muzea v Ivouškovském zámku.
9. 3. 1963 (9 let)
Jednou šel Míša ke králíčkům. Uviděl je, jak někam jdou. Šli do kůlny na dříví.
Míša povídá: „Co tam kluci děláte?“ „Honíme myši“, odpověděli králíčkové a tvářili se
vážně. „A proč je honíte?“, řekl Míša. „Protože mně“, pravil nejmenší králíček, „vzaly
čepici“. Míša se dal do smíchu. „Nesměj se, Míšo“, řekl onen králíček. „Koukni, tamhle kouká z díry“, řekl Míša. A opravdu. Čepice koukala z díry. Míša ji vzal a podal ji
králíčkovi. A králíček měl zase svou čepici.
35
Když Ivoušek dojel až ke studánce, vyskočil z křoví Matýsek a říkal všem, že
sem jdou Jaromírovi pytláci. „Vypořádáme se s nimi“, odpověděl Míša. „To uděláme
jak se patří“, řekl Ivoušek se smíchem. Náhle třeskla rána. Kulka odnesla Ivouškovi
čepici. Ivoušek strhl pušku a zamířil tam, odkud se ozvala rána……
Křoví se náhle zavlnilo a objevila se hlaveň pušky. Ivoušek stiskl spoušť.
Ivoušek vystřelil broky. „Tak co, stačí to?“, odpověděl Ivoušek. Bandita odpověděl:
„Úúú!“ Ivoušek se zasmál. Banditi se dali na útěk.
36
Dopis - dáďovi
Dáďo,
zahrajeme si Člověče, nezlob se ?
Rád bych hrál.
Dáďo.
ZAHRAJ !
Ivan.
1963 (9 let)
Kondor velký 1963
37
Inspirace dílem Alexandra Dumase
Dopis madame de Montespan
Madame, přijďte do zahrady ve Vinces a počkejte krále v 6 hodin.
38
39
ROK 1964
Dopis Evě
Evi, ňoňo a jdeme na to středisko, viď ?
Já se těším, jak se pomazlíme. Co budeš dělat, já bych Ti pomohl.
Tak pa.
Ivo
40
Inspirace kovbojkami
Když Max Rowan uvázal koně k verandě a vešel do saloonu, uviděl pět mužů
v zápalu hry. Bill Piodexner právě vynášel nejvyšší kartu, když ho Maximův příchod
vyrušil. Bill praštil s kartami a zařval: „Kde se tu bereš, bídný pse, tvoje kolty visí moc
nízko pod pasem!“ „A vaše“, odvětil chladně Max, „moc nízko pod krkem“, a tak ho
upozornil na pažbu koltu vyčnívající u náprsní kapsičky. To už bylo na Piodexnera
moc. Vytrhl kolty. Max Rowan se uhnul, takže kulka minula cíle. Max (střelbu) opětoval a zmizel ve dveřích. Pár mužů se za ním rozběhlo, ale ten již mizel v kotoučích
prachu.
1964 (10 let)
41
Inspirace hokejem
42
ROK 1965
43
Chňapadlo 1965
44
ROK 1966
45
Chňapadlo 1966
Myšky na ledě 1966
46
47
48
Medvědi hrají pink - ponk
49
ROK 1967
12. 12. 1967
50
51
52
Ku-Klux-Klan 1967
53
54
55
56
ROK 1968
Rodný dům na Březových Horách
57
58
Příbramský pivař 1968
59
1968
60
Vážení přátelé,
Tato knížka je určena jen pro okruh těch nejbližších, protože nebude mnoho těch, kdo by se zajímali o Ivanovy prvopočáteční pokusy a
vývoj od samého začátku.
Ivan se narodil 28. dubna 1953 na Březových Horách, kam byla
moje rodina násilně vystěhovaná z Prahy z krásného prostorného bytu
do domku z batin, vlhkého, bez příslušenství, se suchým záchodem na
dvoře. Ivan v tomto prostředí často stonal.
Byla to doba pro nás finančně velmi tísnivá, v polovině roku 1953
došlo k tzv. měnové reformě, v té době jsme neměli ani dost peněz na
výměnu, tak špatně jsme na tom byli. Propadly předtím platné přídělové
lístky a potraviny. Stály se fronty na cukr, přidělovalo se jen ½ kilogramu,
mnohdy se na mne ani nedostalo.
V roce 1959 začal Ivan chodil do školy. Hned v první třídě poznal,
co znamená odlišovat se od ostatních. Učitelka ho nutila psát pravou
rukou a způsobila, že nemohl psát vůbec, jak se mu třásly ruce. Lékař
radikálně zasáhl, učitelka musela ustoupit, ale úmyslně Ivana ignorovala
a ani na tabuli mu nedovolila psát, že by kazil celou třídu.
Do druhé třídy už chodil Ivan na příbramské sídliště, kam se nám
podařilo přestěhovat, protože ten starý vlhký domek koupil jistý pan Petrášek a ten byl povinen nám sehnat náhradní bydlení. Tak jsme získali
prostorný a slunný byt..
V druhé třídě obecné měl Ivan přísnou, ale rozumnou učitelku,
která mu nechávala určitou volnost, hlavně v projevu výtvarném. Když
všechny děti malovaly obrázek s barevným pozadím, jak jim paní učitelka poradila, Ivan to kategoricky odmítl. Paní učitelka mu velkoryse výjimku povolila, protože, jak sama říkala, v tomto „oboru“ si poradit nenechal. Na odchodnou jí Ivan namalovat kohouta, což bylo jeho oblíbené
téma, a ona z toho měla opravdovou radost a ještě po letech mi říkala,
že obrázek u ní doma stále visí.
Druhá závažná šikana nastala na základní škole v roce 1965.To
bylo Ivanovi 12 let. Do Příbrami se přistěhovala nová mladá učitelka se
silně vyvinutými sklony k sadismu. Nesnášela mimořádně hezká děvčata a slušné a jemné chlapce. Nejsympatičtější ji byli místní grázlíci. A tak
61
to Ivan odnesl v plné míře a při své naivní víře v dobrotu člověka na ní
neuvěřitelně lpěl.
První poznámka v žákovské knížce: „Mnozí z učitelů si na něho
neustále stěžují, že zlobí. Doporučuji ráznou domluvu.“ Tak jsem se
vypravila do školy a mluvila postupně se všemi šesti učiteli i ředitelem.
Jejich reakce zněla: „Kdyby tak všichni byli takoví!“
Když byl Ivan vyvolán a uměl, tak známku nedostal.
Posledního březnového dne přišel Ivan domů celý zničený, že ztratil žákovskou knížku a bál se jít druhý den do školy, co mu paní učitelka
řekne. Neřekla nic, protože mu ji vzala z tašky, když byl na tělocviku.
Při rodičovském sdružení jsem se dozvěděla, že je od ostatních
učitelů ve všech třídách dáván za vzor mimořádně pečlivého žáka.
Když Ivanovi po vyučování rozbili na cestě domů kamenem nohu a
i když viníci z jeho třídy byli známi, učitelka to nevyšetřovala, protože to
byla její oblíbená parta uličníků.
Jednou byl Ivan podezříván, že domácí slohové cvičení sám nepsal, tak ho musel před zraky učitelky psát znovu. Napsal ještě lépe !
Ivan vážně onemocněl s ledvinami a na doporučení paní doktorky
měl být kdykoliv uvolněn na WC. Samozřejmě i po několikanásobné
prosbě puštěn nebyl dokud se nedostavily bolesti. Když tedy lékařka
opakovaně napsala učitelce, už se tato neodvážila ho nepustit. Tak ho
začala týrat před třídou o každé přestávce:“Jdi se vyčůrat“, až na něho
začaly děti pokřikovat. Učitelka lékařce napsala dopis, obsah není znám,
ale paní doktorka prohlásila, že je to blázen. A odepsala ji.
A pak v dubnu 1966 mne učitelka oznámila, že pro tak častá
onemocnění by měl opakovat třídu. Prohlásila jsem, že Ivan má chuť
všechno dohnat. A že ho tedy já nebudu srážet. Tak rozhodla, že bude
muset dělat zkoušky koncem srpna, aby mu aspoň pokazila prázdniny.
Když Ivan přišel po nemoci do školy, jeho místo bylo obsazeno a
byl posazen vedle chlapce, který několikrát propadl. Další trauma!
Učitelka mu rozepsala látku toho školního roku na jednotlivé úseky
s přesným časovým určením. Připravil se tedy na číslovky podle jejího
rozpisu a ona ho zkoušela z přísudku, aby mu mohla dát 4.
62
V květnu volala k tabuli všechny pětkaře na přezkoušení, tak i
Ivana. Protože uměl, neznámkovala.
První den po nemoci, kdy neměl být klasifikován, psal se diktát na
„mne, mně a mě“. Ivan tedy nevěděl, že chce učitelka používání krátkých
tvarů a psal, jak byl zvyklý. Dostal 5 do žákovské knížky. Chybu tam
vlastně žádnou neměl. Učitelka k nám večer přišla s tím, že jí posílá
manžel (který byl lékařem na ORL, kam Ivan docházel), aby se omluvila
a přepsala známku na 1. Stejně Ti dávám 3, řekla přede mnou drze.
V srpnu Ivan dělal zkoušku před komisí, byl nadšeně chválen a
dostal 1. Na vysvědčení ale dostal od učitelky stejně 3.
Žádala jsem, několikrát o přeřazení Ivana do jiné třídy a teprve teď
mi bylo vyhověno. Stížnosti na ní se množily a nakonec po roce odešla
k uranovým dolům.
Ivan měl na štěstí svůj svět kreslení, malování, psaní a svůj obzor
si rozšiřoval čtením kvalitních knih. Tam na něho nikdo nemohl.
Situace se změnila k dobrému až na gymnáziu na Dobříši. Pan
ředitel Olič byl nejen dobrý pedagog, ale i dobrý člověk, dokonce
nestraník, což bylo v té době naprosto ojedinělé. Tím byla situace na
gymnáziu v té době velmi demokratická a ze studentů mohly vyrůst
osobnosti. Nejraději měl Ivan prof. Aleše Vondráčka, která ho učil
dějepis, a tak získal k historii mimořádný vztah na celý živit.
Ale to už je kapitola, která do dětství nepatří.
O té šikaně jsem se rozepsala jen proto, abych trochu nastínila,
čím si Ivan musel projít už v dětství. I tak ho ten jeho vrozený kladný
vztah k lidem stál i v dalším životě mnoho. Jak sám v roce 1983 napsal:
Na kolenou prosím o lásku, ale oni umí jen bít…
To už je ale příběh zachycený v předešlé knize „Cesta k pravdě“.
Eva Prajzlerová,
matka
63