každému podle zásluh

Blahoslavův dům 10. srpna 2008. jv
KAŽDÉMU PODLE ZÁSLUH ?
Čtení Písma svatého: Mt 26,47-56; 2K 13,3b.4.8.
Písně: Ž 97., 244., 314., 388., 685.
Text kázání: Soudců 15,9-19
Pelištejci přitáhli a utábořili se v Judsku;
rozložili se v Lechí. Oznámili: "Přitáhli jsme
spoutat Samsona a naložit s ním stejně, jako
on nakládal s námi."
I sestoupilo tři tisíce judských mužů ke
skalní strži Étamu a řekli Samsonovi: "Copak
nevíš, že nad námi vládnou Pelištejci? Cos
nám to provedl?" Odvětil jim: "Jak jednali oni
se mnou, tak jsem já jednal s nimi."
Řekli mu: "Sestoupili jsme, abychom tě
spoutali a vydali do rukou Pelištejců." Samson
je požádal: "Odpřisáhněte mi, že se na mě
nevrhnete vy sami!" Přislíbili mu: "Nevrhneme se na tebe. Jenom tě pevně spoutáme a
vydáme do jejich rukou." Spoutali ho dvěma
novými provazy a odvedli ho od skály.
Když přišel do Lechí, Pelištejci ho přivítali
válečným pokřikem. Tu se ho zmocnil duch
Hospodinův a provazy na jeho pažích byly
jako nitě, které sežehl oheň. Pouta mu na
rukou povolila. Našel čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mužů.
I řekl Samson:
"Oslí čelistí jsem pobil hromadu, dvě hromady,
oslí čelistí jsem pobil tisíc mužů."
Když domluvil, odhodil čelist. To místo
nazval Rámat-lechí (to je Výšina čelisti). Dostal pak nesmírnou žízeň a volal k Hospodinu.
Řekl: "Ty jsi způsobil skrze svého služebníka
toto velké vysvobození. A teď mám umřít
žízní a upadnout do rukou neobřezanců?" I
rozpoltil Bůh skalní kotlinu v Lechí a vytryskla
z ní voda. Napil se, okřál na duchu a ožil.
Proto nazval to místo Pramen volajícího; ten
je v Lechí dodnes.
Měli tam tehdy člověka, který se staral, aby každý dostal, co si zaslouží. Samson k tomu měl dobré
schopnosti. Byl to soudce Izraele. Leckterým lidem přisoudil, co jim prý patří, a hned to také vykonal.
Když každý dostane, co si zaslouží, měl by nám tu vzniknout ideální svět. Jak je to všecko snadné,
viďte?
Tak se podívejme, jak jim tenkrát to budování ideálního světa šlo. Vraťme se do Samsonova příběhu.
Už desítky roků tehdy Izraelci ve vlastní zemi nerozhodovali. Žili pod cizím panstvím. Někdy to
možná bylo hodně zlé, jindy třeba byli ti páni filištíni o něco shovívavější, ale byli to zotročovatelé. –
Uměli poddaným dávat najevo, že jsou v nejlepším případě cosi jako odpad. Tak ať jsou rádi, když se
hodí aspoň za otroky.
Samson jim to začal vracet. A prý: Jak vy se mnou, tak já s vámi. Nic jim nezůstal dlužen. Nebyl
k zastavení. Projevoval nelidskou sílu. Kdo se mu připletl do cesty, měl smůlu.
Neměli na něj. Navíc: on tu najednou byl kdosi, přes koho nemohli tak snadno ani na ty ostatní Izraelce. Zkoušeli to všelijak, a výsledkem bylo jenom to, že ty střety byly čím dál tím tvrdší. Pokaždé zas
od Samsona dostali přinejmenším na pamětnou. Měli, co si zasloužili.
A přesto byli ve veliké výhodě. Ta zotročující nadvláda trvala velmi dlouho. Některé postupy už
měli nazkoušené. Například: přinutit Izraelce, aby se na povel zotročovali sami.
Jejich úhlavní nepřítel Samson byl kdesi, kam si zrovna netroufali. Tak ať jim pro něj dojdou Izraelci. A prý: pro vás přece bude výhodné, když se ho zbavíte. Vždyť on vám ve skutečnosti škodí. Vy jste
slušní chlapci, ale on je štváč a výtržník, nedá se s ním domluvit. Jděte ho chytit, přiveďte nám ho.
Uvidíte, že potom už budeme dobře vycházet. Jsme přece lidi, domluvíme se.
Skoro se to podařilo. Soudce Izraele přece jenom nechtěl s vlastními lidmi nakládat po zásluze tvrdě. Raději s nimi chvíli smlouval, aby mu sami neubližovali. Když už ho mermomocí chtějí ze strachu
vydat Pelištejcům, budiž, těch on se nebojí.
Svázali ho sami a svázaného jim ho přivedli.
Měli tedy nepřátelé Hospodinova lidu zas jednou vyhráno. Místo izraelských mužů tam byli panáci
bez vůle a bez špetky sebevědomí, podlézaví, ochotní třeba plivnout sami sobě do obličeje. Lidé, které
se podařilo takhle zlomit, zůstanou zlomení, křiví, bázliví a prolhaní ještě dlouho. Otrocké duše. Možná
až příštím generacím se takový způsob života zprotiví a vzbouří se – co říkáte?
Jeden do toho vzorce nezapadal. Ale ten byl spoutaný novými provazy. Už ho skoro měli v rukou.
Tohle byla pro Pelištejce příležitost zopakovat si zplna hrdla válečný pokřik. Válečný pokřik sloužíval k povzbuzení vlastních a zastrašení nepřátel. Strach svazuje ještě pevněji než ty nové provazy.
Jenže Samson byl zasvěcen Hospodinu. Čekat, že dostane strach, to byl osudný omyl. Násilí a zastrašování zrovna na něj neplatilo.
A zas už si nevěděli rady. Zas jim nechtěl zůstat nic dlužen. Pouta prý zpřetrhal jak nitě, popadl, co
mu první přišlo pod ruku, a dal se do nich – do těch, co zrovna vyhráli. Soustavně, vytrvale, cíleně.
Nemám s tím žádnou zkušenost, ale řekl bych, že kdo z pelištejských bojovníků dostal tím Samsonovým instrumentem po hlavě, měl po starostech.
Ani si člověk přitom nevšimne, že vypravěč nám jednu věc obratně zamlčel. Téměř ani nenaznačil,
kde se tam vzala taková poněkud netuctová věc jako je čelist z osla. Ještě i dnes najdete na ulici všelicos, ale tohle?
Ale ono je tu víc okamžiků, které by asi dnešní vyprávění muselo pojednat jinak. Například posluchačům kdysi v dávném Izraeli nikdo nepotřeboval vysvětlovat, že popadnout něco takového – to se
zkrátka nedělá. Kost ze zvířete, které bylo zakázáno požívat, byla nečistá. Nepatří do izraelské ruky. O
to přesvědčivěji to platilo pro kohosi, kdo byl od začátku zasvěcen Hospodinu. Na rozdíl od nich to my
už neslyšíme, a tak se nedivíme Samsonovi.
Snad nám z toho vyprávění ještě aspoň proznívá, že síla, kterou Samsona obdařil Hospodinův duch,
byla jiná, než věci, se kterými si člověk dělává, co ho napadne.
Do těch dějů pořad vstupoval kdosi, koho nebylo vidět. To, co se odehrávalo v Izraeli kolem soudce
Samsona, to začal Hospodin a pokračoval v tom. Ale nebylo to pimprlové divadlo, při kterém kdosi
tahá za drátky, a cosi podobného lidem poskakuje po jevišti. Jak Samson, tak jeho smutní krajané a
příliš brzy rozjaření nepřátelé, všichni do toho patřili tak, že záleželo na tom, co udělají. A nikdo z nich
se v tom dvakrát nevyznamenal. Právě i Samson, pokud vyhrával a mohl se holedbat, co všecko těmahle rukama a oslí čelistí zvládl, zacházel s Božím pověřením podle hesla „sejde z očí, sejde z mysli“.
Naštěstí to donekonečna nepokračovalo tak, že by každý dostal, co si zaslouží.
Ono se totiž ukázalo, že tam kde se to lidem jakoby daří, začne být všecko velice vyprahlé. Ve chvíli, kdy Samson nejhlasitěji opěvoval, kolik jich dokázal střískat na jednu hromadu, začal najednou
zjišťovat, že mu ve skutečnosti jde o krk. Samson byl silný, ale postarat se, aby žil a zůstal naživu, to
musel někdo jiný. A tak se velice rychle z vítězného, ryčného zpěvu, stalo volání o pomoc.
Není na škodu, když si člověk sáhne na meze vlastních sil. Není na škodu, když rozpozná, že pokud
se pokládá z pána nad životem a smrtí jiných, ztrácí sám sebe.
Celé jedno dějství Samsonova siláckého příběhu tedy končí zprávou o záchraně. Hospodin vyslyšel
volání o pomoc. V místě, na kterém zbývalo jenom podlehnout vyprahlosti a umřít, dal vytrysknout
prameni. Dalo se tam zase žít. Naštěstí neměl každý, co si zasloužil.
Podle jednoho moudrého učitele se z těch dávných vyprávění se při pozorném čtení udělá scénář
našeho vlastního života. Tady se dá ověřit, že to platí. Objevuje se, že nás se Hospodin ujímá. Brání
nás, abychom neskončili v tom, co jsme si zasloužili. Zasáhne v náš prospěch, a pro nás to znamená, že
máme před sebou život.