potom se samson zamiloval

Blahoslavův dům 17.8.2008 jv
POTOM SE SAMSON ZAMILOVAL
Čtení Písma sv.: J 8,52-59; Ř 12,1.2.
Text kázání: Soudců 16,4-9.15-21
Potom se Samson zamiloval do ženy v Hroznovém úvalu. Jmenovala se Delíla. I přišla k ní
pelištejská knížata se žádostí: "Hleď na něm
vymámit, v čem spočívá jeho veliká síla, jak
bychom ho přemohli a spoutali a zneškodnili.
Každý z nás ti dá tisíc sto šekelů stříbra."
Delíla tedy naléhala na Samsona: "Prozraď
mi přece, v čem spočívá tvá veliká síla a čím
tě spoutat, abys byl zneškodněn?" Samson jí
řekl: "Kdyby mě spoutali sedmi syrovými
houžvemi, které ještě nevyschly, zeslábl bych
a byl bych jako kterýkoli člověk."
Pelištejská knížata jí donesla sedm syrových
houžví, které ještě nevyschly, a ona ho jimi
spoutala. Přitom u ní v pokojíku na něj číhali.
Pak křikla na Samsona: "Samsone, jdou na
tebe Pelištejci!" Tu zpřetrhal houžve, jako se
trhá šňůrka z koudele, když ji sežehne oheň, a
nevyšlo najevo, v čem spočívá jeho síla.
Vytýkala mu: "Jak můžeš říkat: »Miluji
tě«, když tvé srdce není při mně! Už třikrát
jsi mě obelstil a neprozradils mi, v čem je tvá
veliká síla." Když ho po celé dny obtěžovala
Písně: 209., Ž 142., 643., 430., 378.
svými řečmi a dotírala na něho, že z toho byl
až k smrti unaven, otevřel jí své srdce dokořán a řekl jí: "Nikdy se nedotkla mé hlavy
břitva, protože jsem od života své matky Boží
zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by
ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych
jako každý člověk."
Delíla viděla, že jí otevřel své srdce dokořán, a poslala pelištejským knížatům vzkaz:
"Tentokrát přijďte, neboť mi otevřel své srdce
dokořán." Pelištejská knížata k ní tedy přišla
a přinesla s sebou stříbro. Ona ho uspala na
klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit
sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se
stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila.
Křikla: "Samsone, jdou na tebe Pelištejci!"
Procitl ze spánku a pomyslil si: "Dostanu se z
toho jako dosud vždycky a pouta setřesu."
Nevěděl, že Hospodin od něho odstoupil.
Pelištejci se ho zmocnili, vypíchli mu oči a
odvlekli ho do Gázy, kde ho spoutali dvojitým
bronzovým řetězem. Ve vězení musel mlít.
Aspoň zdálky to předtím vypadalo, že Samson pořád vyhrává. A najednou otřesný zvrat.
Proč se to stalo? Proč byla Samsonova prohra takhle děsivá? Myslím, že bible to vypráví
právě proto, aby nás přiměla takto se ptát. Proč se to tak změnilo?
Někdo řekne: A nestalo se to všecko proto, že se tak dlouho nic neměnilo? Pořád tam byl
tentýž Samson, pořád stejný. Dvě desítky roků mu to vydrželo. Věděl, že je Boží zasvěcenec,
ale nanejvýš se tím příležitostně trochu bavil.
Dvě desítky roků se zatím snažil jedinečný Bůh získat přístup k jedinečnému člověku a
dával to najevo jedinečným způsobem. Samson věděl, že ta síla, co ho někdy popadla, je odjinud. Nebyla v neostříhaných vlasech. Na těch nesešlo, klidně by býval mohl být plešatý. Ale
jako by mu nic neznamenalo, že Hospodin pro něj měl mimořádné poslání.
On sám pro sebe měl další krásné dobrodružství. Kdesi ve sladce opojném Hroznovém
úvalu to bylo. Delílu prý si máme představit jako nádhernou, zkušenou ženu s krásnými, nepřehlédnutelnými kadeřemi. Nebyl by to neodolatelný, střapatý Samson, kdyby ji nezkusil
sbalit. A už tu byla láska jak z televize.
A kromě toho ve středu pozornosti pelištejské vládnoucí kliky. Zpravodajské služby fungovaly skvěle, co svět světem stojí. A vyčíhly příležitost, jak toho izraelského soudce dostat ze
hry. Vysoce postavení mužové se do toho vložili, vzali si přepůvabnou Delílu na mušku, začali ji zpracovávat.
Co se dalo čekat? Samson byl chlapácký sympaťák. Oni měli moc a peníze. Vládli zemi. A
uměli nabídnout mnohem víc než průměrný příjem.
Samson opravdu nebyl žádný nadčlověk. Stejně jako se stává jiným, on také klidně zopakoval tutéž chybu. Už jednou ho jeho vyvolená pěkně převezla. A on teď znovu vykecal
tajemství svého obdarování. Vážil si toho tedy řekněme o něco víc než té příslovečné housky
na krámě – ale ne zas o moc. Z poslání od Hospodina tu teď byla Samsonova vlastní, soukromá, tajná dovednost. A tak mu uniklo, že Hospodin od něho odstoupil. Možná to Samson
pokládal za nepodstatné.
Dál si myslel, že to zvládne. Prý: jako dosud vždycky. Asi čekal novou zábavu s potleskem
pro vítěze.
Dočkal se jiných věcí, díval se na ně prázdnými očními důlky. Aby bylo jasno: odmítám o
tom uvažovat jako o nástroji, který prý Pán Bůh používá, aby člověka přivedl k pokání. Taková úvaha je opovrženíhodná.
Jenže teď už to přece nemohlo nijak pokračovat.
Odpovídá to příšernému obrazu – slepý otrok, spoutaný dvojitým řetězem, točí mlýnským
kamenem. Chodí kolem dokola, znovu a znovu, donekonečna. Občas ho třeba popožene kopanec nebo rána bičem. Jde dál, ale je to chození v kruhu. Nikdy už nikam nedojde.
A takhle to snad Hospodin pro svého zasvěcence chtěl?
Jsem si jist, že v příbězích Božích lidí se ustavičně dějí věci, které Bůh nechtěl. S určitostí
pro nás nepřipravil jakési nekonečné chození kolem dokola. Na Boží cestě se pokračuje
k tomu, co je nové. Pravda, ani zdaleka to není přímočará cesta. A být v Hospodinově službě
není veselá taškařice.
Navzdory tomu všemu se kdesi zas objeví, že se prosazuje Boží svrchovanost. Vůbec ne
tak, že by tomu jakýsi přihlížitel zvnějšku rovnou porozuměl.
Třeba já že bych tomu jako rovnou porozuměl.
Propast lidské životní prohry, utrpení, bezvýchodnosti, beznaděje se nedá přemostit chlácholením jako: no, no, nebude přece tak zle. Bude. Určitě jednou také těžce prohraju a už to
v tomto čase nepůjde nijak změnit.
Ale Bůh si nás nedá vzít. Ničím a nikým. Proto proměňuje věci, které se staly a nemohou
odestát. Jeho milý Syn sestoupil do té vůbec nejhlubší propasti, do nejčernější tmy, do prázdnoty a zániku – a tam, kde umírá nejposlednější naděje, on udělal místo pro začátek
budoucího života. Jsme s ním lidé, kteří mají život před sebou.
Hospodine, Bože náš,
znovu jsme se zde z Tvé milosti shromáždili, abychom mohli vyslovit dík za to, že jsme, že trváme, abychom
slyšeli zvěst o naději k životu, kterou nám skrze oběť Svého syna dáváš, kterou v Duchu svatém pro svoji církev
neustále obnovuješ. Odtud sbíráme pro odvahu při pohledu kolem sebe nepropadat beznaději, ale
- přimlouvat se o pokoj a milosrdenství všude tam, kde znovu a znovu se uvolňují síly zla ve válečných a teroristických konfliktech, totalitních systémech k zabíjení, k ničení, k záměrnému trápení druhých lidí
- přimlouvat se za pomoc a solidaritu tam, kde zničily dobré podmínky k životu uvolněné přírodní síly
- přimlouvat se za bezpečí na cestách a pomoc všude tam, kde je dobrý návrat provázen neštěstím
- přimlouvat se za naději tam, kde dolehla nemoc, za naději, že neopouštíš, tam, kde docházejí síly a čas života
- přimlouvat se za ty, kteří zůstávají sami, aby nacházeli přátele, aby nacházeli partnery
- přimlouvat se za to, aby Tvoje církev tvořila společenství lidí ochotných naslouchat, ochotných pomoci, ochotných sdílet se o dobré i zlé.
Máme na mysli i naši církev, sbory, které jsou v těžkých vnitřních situacích, které obtížně hledají síly i prostředky k tomu, aby mohly formálně trvat, kde se ztrácí výhled do budoucnosti. Prosíme i za náš sbor, aby v něm
bylo zvěstováno evangelium, dobrá zpráva o naději k životu v jeho celistvosti. Evangelium, ke kterému je možné
pozvat i naše nejbližší, i lidi z našeho okolí, které dává sílu přijmout i ty, kteří přicházejí jako neznámí. Evangelium, které dává sílu o ochotu ke službě.
Prosíme proto i za dobrou správu sboru a dobré rozhodování, i to naše, všude tam, kde jde o bytí a budoucnost.
V dobré naději, že Tě smíme společně oslovit, modlíme se společně s celou církví. Otče náš
modlitba J.Kučery