Katalog praci zaku_2007

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ SOUTĚŽ
Katalog prací žáků ZŠ a SŠ
rok 2007
Úvodem...
Publikace, která se Vám dostává do rukou, přináší
nejpůsobivější práce XIII. ročníku literární a XI. ročníku
výtvarné soutěže, pořádané již více než deset let vzdělávacím
oddělením Památníku Terezín.
Pro literární soutěž bylo v roce 2007 stanoveno téma „Nebezpečí zapomínání“. K volbě tohoto
tématu organizátory vedla skutečnost, že čím hlouběji se
v běhu času ztrácejí události a lidé, kteří je prožili, tím více je
nutné si uvědomovat nebezpečí, jež z jejich zapomenutí plyne
jak pro současnost, tak i budoucnost.
„Jaké bude 21.století?“ pak bylo téma přisouzené
v letošním roce soutěži výtvarné. Domníváme se, že je velmi
důležité nezapomínat na věci minulé, neméně potřebné je
však hledět také k věcem budoucím - pokud možno s nadějí,
že se již hrůzy minulosti, kterých byl nejen Terezín svědkem,
nebudou opakovat.
Oceněnými ve třech věkových kategoriích
výtvarné a dvou věkových kategoriích literární soutěže byli
účastníci z mnoha blízkých i vzdálených koutů České
republiky. Sponzorem finančních a věcných cen byla paní
Hana Greenfieldová, bývalá vězeňkyně terezínského ghetta
žijící dnes v Izraeli. Zvláštní Ceny Erika Poláka, významného
historika, který pro svůj židovský původ strávil léta dospívání
v témže táboře, financovala Terezínská iniciativa sdružující
přeživší Terezína z let 1941 - 1945.
V roce 2007 organizátoři a porotci posoudili
celkem 1070 prací žáků základních a středních škol (778
výtvarných a 292 literárních). Tato publikace představuje
jednak nejúspěšnější příspěvky, které se umístily na prvních
třech místech v každé kategorii, jednak práce ohodnocené
Cenou Erika Poláka.
Vzdělávací oddělení Památníku Terezín
Obsah:
Výtvarné práce:
I. kategorie
II. kategorie
III. kategorie
1-3
4-7
8 - 13
Literární práce:
I. kategorie, 1. místo
I. kategorie, 2. místo
I. kategorie, 3. - 4. místo
I. kategorie, 3. - 4. místo
I. kategorie, Cena Erika Poláka
I. kategorie, Cena Erika Poláka
II. kategorie, 1. - 2. místo
II. kategorie, 1. - 2. místo
II. kategorie, 3. místo
II. kategorie, Cena Erika Poláka
II. kategorie, Cena Erika Poláka
14 - 18
19 - 22
23 - 24
25 - 28
29 - 34
35 - 36
37 - 43
44 - 52
53 - 58
59 - 60
61 - 67
Kategorie výtvarné soutěže:
I. kategorie: žáci 1.-5. ročníků ZŠ
II. kategorie: žáci 6.-9. ročníků ZŠ
III. kategorie: studenti gymnázií, SOŠ a SOU
Kategorie literární soutěže:
I. kategorie: žáci 2. stupně ZŠ a odpovídajících ročníků
víceletých gymnázií
II. kategorie: studenti gymnázií, SOŠ a SOU
1. - 2. místo, I. kategorie
„Láska a nenávist“
Vendula Markvartová (11 let)
8. ZŠ Litoměřice
-1-
1. - 2. místo, I. kategorie
„Kámen - svědek 21. století“
Magdalena Šilarová (12 let)
ZUŠ Pardubice
-2-
3. místo, I. kategorie
„Stojím tu pořád“
Jana Paulysková (9 let), Klára Fólová (8 let)
ZUŠ Pardubice
-3-
1. místo, II. kategorie
„Cesta za světlem“
Anna Schreiberová (15 let)
Gymnázium Boženy Němcové, Hradec Králové
-4-
2. místo, II. kategorie
„Vydrž!“
Michaela Grohová (12 let), Daniel Maleček (12 let)
8. ZŠ Litoměřice
-5-
3. místo, II. kategorie
„Rok 2099“
Veronika Lacmanová (14 let)
8. ZŠ Litoměřice
-6-
Cena Erika Poláka, II. kategorie
„Dva kufříky“
Astine Stepanyan (15 let)
ZŠ Praha, Vodičkova ul.
-7-
1. - 2. místo, III. kategorie
„Dokud otevřené oči vidí světlo, naděje dosud neodešla“
Eva Králová (18 let)
SZŠ Benešov
-8-
1. - 2. místo, III. kategorie
„Ten náš podivuhodně krásný svět“
Kateřina Hříbalová (18 let)
OA, SPgŠ a jazyková škola Beroun
-9-
3. - 4. místo, III. kategorie
„Snad nezmizí láska?“
Veronika Pavlová (17 let)
Gymnázium Strakonice
- 10 -
3. - 4. místo, III. kategorie
„Celý svět na dosah“
Ivana a Petra Adámkovy (18 let)
OA a VOŠS Ostrava - Mariánské Hory
- 11 -
Cena Erika Poláka, III. kategorie
„Maják naděje“
Michaela Staňková (21 let)
SŠ oděvní, služeb a podnikání, Ostrava-Poruba
- 12 -
Cena Erika Poláka, III. kategorie
„Byli jsme jen číslo“
- 13 -
Barbora Pichňová (16 let)
SPgŠ Litoměřice
1. místo, I. kategorie
Lea Petříková (15 let)
ZŠ, Metelkovo nám., Teplice
O jednom setkání za ranního úplňku
1. Šestnáct mi bylo. Šestnáct sekund ticha. Kolik jemu,
víc či míň, na tom ani nesejde. Projel mi kostmi tak zvláštní
pocit, jakési volání divočiny, taková třeskující síla, která se
popelila kdesi v těch místech, v ulici, že mě zastavila, ač to
bylo takřka deset metrů mezi mnou a ostatními lidmi. Stará
ulice. Otec mi zakázal tam chodit. Ale já šla, protože jsem zde
nacházela něco tak surreálního, jako nikde jinde. Triky mágů,
možná. Je to jen dojem, který ve vás zanechá příliš trvalou
iluzi, jež ochromí smysly a obalamutí mysl. Ale krásná iluze.
Stejně jako válka, je to jen zdání obrovské bolesti. Vlastně
všechno je jen trik, celý svět pod rouškou našeho vědomí o
tom, že můžeme ovlivňovat běh událostí. Iluze. Prostě vyjmete
osudné magické číslo shod a náhod. Jako tehdy, když jsem ho
uviděla. Nebe se lehce zčeřilo, ale možná se to zdálo. Celá ta
bizarní situace, kdy zvony rozbíjely ticho, kdy vzlétli holubi a
třepotali svými křídly, kdy všude bylo cítit jakési vědoucí mlčení
a krása nahodilých myšlenek, se možná vůbec nestala, možná
to byla ona tenká hrana, linie mezi suchou realitou a fantazií.
Nesmíte žít pro vítězství. Nesmíte milovat realitu, protože je
chladná a zabíjí. To ne válka, ale realita. Musíte se bouřit,
musíte cítit pochod svých myšlenek, ať jsou dobré či jinaké.
Nesnáším konvenci. A tak mě zasáhl. Svým odzbrojujícím
úšklebkem. Svou pochybnou představou o skutečnosti. Svým
velmi obsáhlým entuziasmem ve věcech, které tak rád a
obšírně rozebírá mistr Lawrence. Svou fatální anarchií uvnitř
sebe. Měla jsem prostřelené srdce od té jediné chvíle, vlastně
jinak docela obyčejného okamžiku, kdy jsem šla po své
milované ulici, plné vláčně se promenádujících dvojic i trojic,
plné prachu a kadidel - i když asi to byla má zavilá představa a potkala ho.
- 14 -
Jak to jen popsat, ten jeho pohled, asi že by stačil na
spálení celého pokáceného lesa, byl by pálivější než kořeněný
drak. Totiž byl.
A tak jsme se střetli, spíše neviditelné osy pohledů, a
já věděla, že dříve či později mě asi zajede auto či tramvaj,
protože jsem se prostě a jednoduše nemohla pohnout, ani
vědomě ovládat své tělo. Naprostý nonsens. Skoro jsem ani
necítila srdce. Zvláštní. Tolik básníků popisuje ohromný tlukot
srdcí, ale já v tom místě cítila spíše jakousi hlubokou propast.
Plíce mi tloukly. Ale vlastně jsem o tom nepřemýšlela vůbec.
Měl na sobě lehce omšelý kabát světáka a klobouk
podvodníka. A žlutou hvězdu. Stál na pět metrů ode mě,
v ruce cigaretu, a já tiše záviděla odpoutanému Prométheovi,
že se odpoutal. To já nedokázala. Pro tu tak nesmírně
blyštivou a vlastně docela obyčejnou chvíli, v předešlém čase
vznášející se nad mou ulicí. Bytostně nesnáším čas a tehdy
čas nebyl. Bylo jen jakési vakuum mezi mnou a jím, jakýsi čirý
prostor bez hranic, kterým pronikali ostatní lidé, procházející a
tiše odcházející, ale jako by nebyli. Samozřejmě. Samozřejmě
že byly jen ty jeho oči a prazvláštní absurdno, kolébající se
všude kolem. Jakoby to věděl, vlastně věděl to a usmál se,
spíš zašklebil, silně frajersky a zároveň mile, tak, že by mu
patřil celý svět. Patřil. Proklatě mu v tu chvíli patřil vesmír,
všechno kolem, to bezprostorno, já, podivně sytě prosycený
vzduch i lehký vítr, co vál. To mu patřilo. Možná. Ale na tom
nesejde. Jedna nanejvýše ironická karta byla obnažena a to
jsem snadno vytušila. Riskovat se nevyplácí. Stejně jako
nespoléhat na vlastní duši. Někdy však dozajista musíte.
Někdy je risk nevyhnutelný stejně mocně jako smrt. Pro ten
pohled. Mohla jsem se otočit o 180 stupňů a jít domů. To se
nestalo. Asi si svět padl do oka s peklem, či možná
s předpeklím. Místo toho jsem, s očima odtrženýma a
upřenýma do země, s hlavou vřící, pokračovala, ne úplně
jistým způsobem těžce nemocného, přímo za nosem. Uši mi
tiše hučely. A když jsem se s vypětím a téměř extází všech
nesouměrných citů trmácela těch pár metrů, on jenom stál na
tom stejném místě. Nemohla jsem sledovat neúprosné, za
sebou jako šachovnice poskládané žulové kostky, trochu
nudné. A tak jsme se, na polovinu vteřiny, možná na vteřinu
- 15 -
celou, než jsem udělala další krok, ocitli vedle sebe a já ucítila
ten nejvíce ohromující, nejpronikavější, tak velký záblesk
z malého doteku jeho ruky. Jako když se díváte na let havrana
po obloze blankytně bílých mraků. Sic to byla vteřina. Ale na
čase nezáleží. Čas je zloděj. Kdyby nebyl čas, byla by to
věčnost. Avšak já udělala další krok, dotek pominul, šla dál, i
když chtěla od něho víc, cítíc, jak se za mnou otáčí a matně
tabákový kouř.
Tahle lehce šantánová ulička byla nesnesitelně
kouzelná. Vlastně pro nic. Nebylo zde nic zvláštního ani
výjimečného, ale mně vždycky drásala fantazii. Teď jsem ji
milovala, a proto jsem musela pohlédnout zpět. A v tu chvíli mi
řekl tisíce věcí. Protože jsem to věděla. V tu chvíli mi řekl
všechno, co jsem chtěla, jeho oči, protože jsem si tím byla
jistá. Osvobozující krásy. Možná. Trochu bizarní pocit právě
uříznuté hlavy. Nebo rukou. Ale jen trochu. Protože jsem to
věděla. (Že půjde za mnou.) Není nic lehčího, snad jen
uhádnout konec téhle zpropadené etapy historie, anebo
pomilovat některou dívku za skly těch přihlížejících domů. To
možná není tak snadné. Ale nevadí. Zde jest odhaleno
tajemství, prosím o výklad. Vše v tu chvíli šumělo pramálo
děsivými a už vůbec ne strašlivými tóny lidských hlasů a ptáků
a stromů, kterých tu stálo jen málo, ale přesto byly jaksi
neuvěřitelně výrazné a kryly tu ulici před vším možným, co by
chtělo proniknout shora. Padající oblaka. Sestřelení ptáci.
Nebo jen slunce a déšť. Ty stromy byly zaplněny identickými
zvuky křídel. Myslím, že mi tenkrát řekl vše, co mohl.
A já jednoduše šla dál. Musela jsem přemýšlet o
mnoha věcech filozofie - o těch jeho očích, o těch jeho očích a
překvapivě o jeho očích, ale teď to nevadilo, protože jsem
někde mezi sebou a oběžnou dráhou Země spatřila jakýsi
nepsaný záznam o tom, že vlastně vše asi bude v kompetenci
podivného zákona. Tak jsem se povrchně uklidnila a
pokračovala a věděla, že jednou bude konec všeho. Vlakových
nádraží, smradlavých podloubí i nečitelných příběhů.
„Počkejte,“ slyšela jsem ho německy, nebo jak. A v tu chvíli
jsem byla jen prach.
2. Vlastně lidé a jejich srdce křičeli. Jenže to byla válka
a ve válce se neprohrává. Jste poraženi. Nebo vítězíte. Žádná
- 16 -
prohra. Prostý bol těla a duše. A vás to tak sžírá, ta láska,
neuvěřitelnou silou zevnitř. Tak neuvěřitelnou, že může
utrhnout stromy, vytrhnout zemský povrch, může ukrást
zeměkouli a splašit celý vesmír tím svým pochybným žárem; a
na to se umírá.
V podstatě jsem byla mrtva v první chvíli, když jsem ho
spatřila. Byl krásný. Jistěže. A mě sebrala ta neuhasitelná
touha jít k němu, a tak jsem šla. Je to jen válka. Popravčí řekl:
Bojujte, a tak jsem se vzdala bez boje. Šla jsem k němu. Snesl
se na mě nebeský prach. Když mě políbil se svou žlutou
hvězdou. Prašná cesta ghetta se vznítila, až hořela. Asi díky
mně. Celý svět je absurdní. Nemusíte jej ale žít. Utečte, ať vás
nevidí. Bylo to krásné. V tom bytě s jedním pokojem se
odlupovala provlhlá omítka, vzduch byl matný a postel stará
s moly prolezlou matrací. Ale bylo to krásné. Co je politika proti
tomuhle. Všude byla cítit jakási zatuchlina. Necítila jsem to.
Chutnal jako zlodějíček, dítě ulice, uprostřed své doby, ale
bylo to neumírající, až moc živé na ten čas. To musíte skrýt.
Stejně jako ten pokoj v utopeném ghettu, protože odpověď,
kterou vám dá realita a svět, je smrt. Zapomnění. Trámy času.
Bolest. Vyprahlá duše. A tak se musíte skrýt.
3. Všichni budem jen prach, řekl. A taky pár slov o
tom, že se setkáme, že se vrátí. Byl naverbován do předem
prohraného boje. Někdy je lež tak krásná. Vlastně úkol lži je
zkrášlovat svět. Pokud lež koná opak, jestliže se kvůli lži
člověk trápí, je to zločin. Když ne, je to jen zbraň. Ta vám
pomůže žít. Setře vám slzy z tváře. Přinese štěstí již větrem
odváté. Seděli jsme v tom zapomenutém pokoji, kam slunce
nepronikalo, jen širá pláň zšeření. Šeptal mi pár veršů o lásce
a o nebi. A bylo to krásné. Protože to byla lež. Částečná. Ne,
vlastně jen dojem. Až tehdy pochopíte impresionisty a porozumíte, oč se snažili. Jen tak se zachráníte, protože musíte
vidět realitu srdcem, očima. Dojem. A tak pak odešel. A nebyl
tam, v tom temném pokoji, ale to vše je iluze. Jasně, protože
dokud se nevykoupete, cítíte svou kůži, ten živý stín na sobě;
a je to láska a on je tam. Iluze mágů. Tak si to uložíte do hlavy.
Já pak šla a slyšela někde v dáli, v ozvěně, své kroky. A byla
jsem podivně šťastná. Nemyslela jsem na nádraží. Nemyslela
jsem na vlaky. Protože někdy je lepší lhát si. Ta slova, romány
- 17 -
se vytratí, ale obrazy nikdy. Nemůžou. Pak by nebyla láska,
ani stromy. A on odjel. Kamsi do daleka. Na dobu neurčitou.
Ten svět, vlastně underground, zůstal skrytý, dokonale. Když
vlak odjel.
- 18 -
2. místo, I. kategorie
Dana Večerková (15 let)
Gymnázium Matyáše Lercha, Brno
Špatný vliv
Skrýval jsem se. Naštěstí jsem v tu dobu zrovna neměl
zaměstnání. Nemusel jsem hned dokládat árijský původ.
Synagogu jsem na čas opustil, i kipu sundal. Předtím jsem si
vždy zakládal na tom, aby každý věděl, že jsem Žid. Myslel
jsem, že ty časy ještě přijdou. Jen co položí Hitlera na lopatky,
říkal jsem si.
Musel jsem opustit svůj dům. Kvůli udání. Nevěděli, jak
vypadám, ani neznali mé jméno. Věděli jen, že bydlím v ulici
Šárka, č.p. 15. Dozvěděl jsem se o tom a odešel.
Spával jsem v domech známých. Nechávali mě u sebe
různou dobu. Na noc, na dvě, na deset. Všichni měli strach.
Všichni jsme měli strach.
Byla sobota. Někdo zaklepal. Seděl jsem s přáteli u
šálku čaje v příjemné rozmluvě. Klid paradoxní v nejistotě,
kterou jsme v sobě všichni dusili. Bál jsem se hlavně o jejich
bezpečí. Uvědomoval jsem si, jak by s nimi naložili.
S každým zvukem za domovními dveřmi jsem se
odklidil do vzdálené místnosti, odkud vedl otvor na půdu.
Kdykoliv jsem mohl skrz půdu na střechu a zbavit kamarády
trestu. Ze zadního traktu byly slyšitelné všechny zvuky
v domě. Proto jsem naštěstí nemusel prchat i před dobrými
lidmi.
Toho dne se ode dveří ozvalo: “Izmaeli, přišlo
vysvobození!” Podivil jsem se. Své pravé jméno, pro tehdejší
dobu naneštěstí židovského původu, jsem už několik měsíců
neslyšel. Namísto něj jsem používal “Karel”. I dávní známí mě
tak oslovovali, když jsem se stal dočasným členem jejich rodin.
Nevěděl jsem o nikom, kdo by nezapřel můj židovský původ.
Každého jsem požádal o jistý způsob, jak ke mně přistupovat
na veřejnosti.
Příchozímu muselo záležet na tom, abych si byl jist, že
mě dobře zná. “Pojď mně, kamaráde, podat alespoň ruku!
- 19 -
Zdraví tě Adam. Bývali jsme nejlepší kamarádi.” Ano, byl to
Adam, nejbližší přítel. Nečekal jsem od něho nic zlého, a tak
jsem mu vyšel vstříc.
Stiskli jsme si ruce. Byl jsem dojat, že jsme se setkali
v oněch nepříznivých dobách. Dva Židi!
Hned začal o tom, proč přišel. “Zachránil jsem tě,
Izmaeli! Tady jsou papíry na jméno Johannes Gossel a tady
gestapácká uniforma.”
“To se mám dát k gestapu?”
“Už tě vzali. Hledali rychle někoho nového, Němce
znalého českých poměrů, a já tě vychvaloval. Předložil jsem
jim tvoje německé doklady, načež souhlasili. Udělal ti je Isaac.
Tak pojď, počkám, než se převlékneš. Pod svícnem bývá
největší tma. Tam se už bát nemusíš.”
“Ty jsi taky u nich?”
“Ano. Pochopil jsem, že musím přežít. Tohle byla
jediná cesta, která se mi nabízela. Do konce války budu
Sebastián Herrmann, odpůrce Židů.”
“Nepůjdu s tebou. Prodáváš svou čest za pouhou
existenci!”
“Když nepůjdeš, musím tě udat. I tví přátelé zaplatí za
tvou čest.”
“Byli by raději, kdybych pro ně za několik dnů přišel
sám?”
“Půjdeš?”
“Ne.”
“Achtung! Jude! Hier!”
Po schodech se řítili další tři chlapi od gestapa, kteří si
s Adamem přijeli pro “nového kolegu”. Místo něho si ale
odváděli Žida Izmaela, mě. Smrt přišla s tváří přítele. Takové
nelze utéct. Kdo ví, kolik Židů si toho dne ještě vyzvedla.
S nabídkou jména Gossel. Než jeden přijal.
∗∗∗
Vzdala jsem se své víry, svého národa. Jen jejich
jméno mi zůstalo. To mu nevadilo. Říkal mi Miriamko, nebo
prostě moje sladká Miriam.
Byl ke mně moc milý. Na každé setkání přinesl dárek.
Těžší zavazadlo pokaždé nesl za mě. Snad mi uměl i číst
- 20 -
myšlenky. Když jsem si přála jít do biografu, pozval mě zrovna
tam. Nikdy jsme se nehádali. Vždy mi jemně vnutil svůj názor.
Myslela jsem si pak, že jsem tak smýšlela od začátku.
Chtěla jsem ho za manžela. Bylo mi dvacet a byla
jsem Židovka. Nikdy jsem se za to nestyděla, nikdy mi nebylo
židovství na obtíž. Snad i naopak. Než jsem potkala Tomáška.
Bylo mu třicet dva a byl ateista. Věděla jsem, že bude potíž
přesvědčit rodinu, ortodoxní Židy, aby mezi sebe Tomáška
přijali. Byl v té době velmi bohatý. Ale rodinu si nelze koupit.
Jednou mi Tomáš řekl: “Pokud se nevzdáš svého
židovství, nechci tě. Nechci žádnou Židovku.” Je těžké
zřeknout se něčeho, co doprovází dětství i dospělost, co tvoří
smysl života a základ rodiny.
Přišla jsem tenkrát domů a řekla jsem, že už nechci
být Židovka. Maminka plakala, tatínek křičel. Bolelo mě to, ale
odešla jsem s Tomášem. Určitě čekali, že se s brekem vrátím.
Naštěstí marně.
Židovské tradice mi chyběly. Stýskala jsem si po nich.
Ale nesměla jsem nic říct. Slíbila jsem to.
Narodila se nám dcera. Nikdy se nedozvěděla o
původu své rodiny.
∗∗∗
Začala jsem se bát, zda se jim něco nestalo. Nikomu
jsem to nechtěla přiznat, aby naši neměli problémy. Tušila
jsem, že by se dvanáctiletá holka neměla nechávat bez dozoru
takovou dobu.
Ze začátku mi to docela vyhovovalo. Pořádala jsem
v domě schůzky svých kamarádů. Neměla jsem žádné domácí
povinnosti. Na jídlo jsem chodila do nejlepších podniků. Však
mi naši nechali dost peněz na útratu. Jenomže prvních čtrnáct
dní jsem taky věděla, že jsou na dovolené u moře. Pak se měli
vrátit…
Týdny plynuly a rodiče se neobjevovali. Začaly mi
docházet peníze. A tenkrát někdo zazvonil.
Za dveřmi stála paní sousedka se dvěma neznámými
ženami. Přikázaly mi, ať je pustím dovnitř. Zeptaly se, kde jsou
rodiče. Nevěděla jsem, co mám říct. Dál lhát? Paní sousedka
odpověděla za mě: “Už tu minimálně měsíc nejsou, viď?” Už
- 21 -
jsem neměla sílu chránit svoje rodiče. “Šest týdnů,” přikývla
jsem.
Prošly dům, zaznamenaly si jeho bídný stav, vizitku
mého “samohospodaření”, vyptaly se mě, nařídily mi vzít si
nějaké věci a odejít s nimi. Šla jsem.
Napadlo mě, že rodiče plánují už nikdy se nevrátit.
Možná dostali zahraniční pracovní nabídku jako bezdětný
manželský pár. Nebyla bych první případ.
Nebyla jsem první případ.
∗∗∗
Žádala jsem o ni, ale nepřiznali mi ji. Ateistické dítě by
mohlo v židovském prostředí trpět. Verdikt soudu. Raději ji dali
do dětského domova. Tam určitě trpět nemohla…
Přišla jsem ji navštívit. Procházeli jsme se parkem a já
jí vykládala o její rodině. Byla hrdá, že pochází zrovna z naší
rodiny. Vždyť její pradědeček obětoval život za věrnost víře! A
její babička žila v jejích očích velice spořádaně. Chtěla k naší
rodině co nejvíce patřit. Chtěla od nás získat odvahu žít život
bez falše. Řekla mi to.
Pak jsem jí musela objasnit ještě něco. “A proč mi o
tom maminka nikdy neřekla?”
“Nesměla. Slíbila tvému tatínkovi, že ti o své rodině
nikdy nepoví. Kvůli němu zapomněla, že byla Židovka.
Zapomněla na hodnoty svých předků. A ty jsi na to doplatila.
Žádný Žid by nikdy neopustil své dítě kvůli kariéře…”
“Babičko, já bych taky chtěla být Židovka.”
∗∗∗
“Tak už spát.”
“Dobrou noc.”
“Lucie, co to máš?”
“To je od babičky.”
“Hebrejská báseň?”
“Modlitba, teto. Budu se teď učit o židovství. Babička
mi přinese knihy. Až odsud odejdu, přijmou mě Židé mezi
sebe.”
“Babička už za tebou nikdy nepřijde. Má na tebe
špatný vliv.”
- 22 -
3. - 4. místo, I. kategorie
Nella Jungmannová (15 let)
ZŠ gen. Rudolfa Háska, Jablonec n. N.
Zlaté vejce
Zlaté vejce lákavě svítí
Hlídá
Sleduje
Rozmotává klubko nití
Obmotává
Stahuje
Zlaté vejce najdeš u Žida
Hlídá ho
Sleduje
Nekoupíš ho, neprodá
Obmotává
Stahuje
Ve zlatém vejci budoucnost skrytá
Hlídá jí
Sleduje
Osud lidstva uvnitř se zmítá
Obmotává
Stahuje
Touží utéct, však vejce nepustí
Hlídá
Sleduje
Jen málo závistivců Židovi odpustí
Vejce svítí, tváře maluje
Žáru odolá, vína upije
Nikdo se neschová
Každého oková
Vejce na pohled, jak slunce blýskavé
Však uvnitř černé, jak noc vábivé
- 23 -
Bouře
Slyším hřmot
Dusot kopyt rozrývá zmáčenou zem
Splašený oř bojí se zastavit
Blesk rozdělil temnou oblohu
Vidím ženu
Divoké krůpěje vody nakrmily její šat
Proč přichází zrovna sem
Vidím ženu a ona vidí mě
Cítím chlad
Beznaděj rozlévá se po těle
Dech mám slabší a slabší
Prosím bože
Ještě nechci do nebe!
Vánoce
Za zdí a ostnatým drátem
Kde ´ni vítr nezafouká
Opírá se dítě zjihlé
Vyhublé a žalem puká
Ztratilo svou mamičku
I tatíček už leží
U plynový komory
Hlavně že již sněží
Vždyť jsou přeci Vánoce!
- 24 -
3. - 4. místo, I. kategorie
Martina Karasová (15 let)
Gymnázium T.G.Masaryka, Hustopeče
Příběh málem zapomenutý
27. 9. 1944 Osvětim
Milý Jane, už několik dní se snažím nevnímat tu hrůzu kolem.
Jediný, kdo mi tu trochu
pomáhá, je Petr. Včera mi dokonce přinesl kus chleba navíc.
Je tu zmatek a strach.
Začaly se tu šířit nějaké zvěsti o likvidaci tábora, nevíš o tom
něco? Pan Feldsheimer
říkal, že mnoho mužů šlo do komor, více než dříve... Jane,
bojím se, že už tě nikdy
neuvidím... Nesmíš tam jít... Musíš se bránit! Musím pořád
myslet na mámu a
tátu... Je strašné, že už je nikdy neuvidím!! Je to tu hrozné, ta
nejistota, strach, který
všechny škrtí jako had... Svírá srdce jako kazajka... Mnozí se
tu ze zoufalství sami
odsuzují ke smrti - dobrovolně utíkají a dělají zakázané věci,
jenom aby už byl
konec... Ano, aby už byl konec...
Držím v ruce vzkaz napsaný na malém útržku papíru.
Našla jsem ho spolu s dalšími věcmi na půdě mezi
harampádím v kovové truhličce. Prohlížím si zažloutlé
fotografie neznámých lidí. Nakonec mi zrak padl na žlutou
hvězdu s nápisem „JUDE". V té chvíli už mi bylo jasné, že v
této truhle jsou ukryty ty nejhorší vzpomínky. Ale čí? Beru
truhličku a jdu s ní dolů. Zeptám se babičky, koho by mohla
být.
Když jsem vešla do obývacího pokoje, babička seděla
v křesle a četla si. Jakmile mě uviděla s malou černou
truhličkou, knížka jí vypadla z rukou a z očí se jí vyhrnuly
proudy slz jako vodopády. Lekla jsem se, že jí snad něco je,
- 25 -
ale uklidnila mě slovy: ,,To nic děvenko.. Kde jsi to našla?" a
upřela zrak na truhlu. „Na půdě. Probírala jsem se tam svými
starými hračkami a najednou jsem našla tohle. Nevíš, čí to je?
Jsou v tom dopisy a....“ - „A fotografie… A žlutá hvězda,"
nenechala mě domluvit babička. Udiveně jsem se na ni
podívala. Posadila mě na protější křeslo a začala vyprávět.
„Ta truhla je totiž moje. Myslela jsem si, že se už
dávno někde ztratila. Je to už víc jak šedesát let... Byla jsem
tak stará jako ty teď - bylo mi třináct let. Celá naše rodina byla
deportována do Osvětimi. Tedy já, můj bratr Jan a tvůj
pradědeček a prababička. V Terezíně nás naložili do vagonů
pro dobytek a odvezli pryč. Hned po příjezdu nás rozdělili,
celou rodinu. V té chvíli jsem rodiče viděla naposled... Bratra
jsem pak viděla ještě několikrát, ale jen z dálky. Už jsem s ním
více nemluvila. Jen jsme si psali. O rodičích jsme už nikdy ani
neslyšeli. Víš, bylo to hrozné. Nikdo nic nevěděl. Nevěděli
jsme, kde jsou naši rodiče, sourozenci, známí... Žádná jistota,
jen strach, bolest a úzkost.
Bydlelo nás dvacet sedm děvčat na jednom pokoji.
Dohlížely na nás německé dozorkyně, vůbec jsem jim
nerozuměla a bála jsem se jejich hlasitého křiku. Každou noc
jsem plakala a věřila, že už to brzy skončí a že se zase celá
rodina vrátíme domů... Ale čím déle jsem zde žila a viděla, jak
to tu chodí, přestávala jsem věřit v lepší zítřky. Zlo, které bylo
kolem, postupně vymazávalo vzpomínky na domov a rodinu,
začala jsem mít pocit, že za každou vzpomínku na domov a
rodinu jsem trestána. - „A jak?" nechápavě jsem se zeptala. „Víš, děvenko, tomu asi ještě nebudeš rozumět. Tenkrát jsem
tomu taky nerozuměla. Ale kdykoli jsem jen pomyslela na
šťastný domov, donesla se k nám zpráva, že někoho známého
odvedli a ten už se nevrátil. Byla to spíše jen nešťastná
souhra náhod, ale v mých očích to byla moje vina. Byla jsem
malá a ještě nikdy předtím jsem se nesetkala s takovým
zlem... Zcela mi to otupilo reálný pohled na svět.“
„Babičko, a kdo to byl ten Petr, o kterém tu píšeš?“ „To byl jeden moc hodný chlapec. Teda byl to už spíše mladý
muž. Vysoký, štíhlý, s přísným čelem. Neustále vypadal, jako
by se mračil. Ale jeho oči, stejně jako vlasy, tmavě hnědé, byly
hluboké a upřímné. Pracoval v našem bloku jako zámečník.
- 26 -
Seznámila jsem se s ním, když jednou spravoval v naší
místnosti dveře. Ptala jsem se ho, jestli neví něco o mém
bratru. Měla jsem veliké štěstí, protože Petr s ním byl nějakou
dobu na pokoji. Řekl mi, ať Janovi něco napíšu, že mu to
odnese. Nemohli jsme se sice volně pohybovat po táboře, ale
tenkrát jsem si dost dobře nepředstavila, jak je to pro Petra
nebezpečné a nadšeně jsem souhlasila.
Tak jsem začala psát Janovi pravidelně. Postupem
času bylo pro Petra stále těžší a těžší doručovat naši poštu,
protože zákazy a příkazy se množily a Petra pak přeložili do
továrny. Neměl už možnost se se mnou stýkat a s bratrem
taktéž. Ale po pracovní době chodil tajně mezi baráky a dopisy
jsem mu nechávala pod prahem naší ubikace. Pak začal
chodit stále méně, až jednou nepřišel vůbec... Několik dní
jsem o něm ani neslyšela, dva týdny se u nás neukázal.
Začala jsem se o něho bát...,“ babička se na chvíli odmlčela a
zadívala se na malý obrázek nakreslený tužkou na útržku
papíru. Byl na něm pohledný mladý muž. Všimla jsem si ho už
na půdě, ale až teď vím, kdo to byl. - „A co se s Petrem stalo?“
- „Jednou večer, když šel k nám, nachytala ho hlídka a na
místě ho zastřelila… Naštěstí u sebe neměl žádný dopis,
protože potom by byl v ohrožení nejen můj bratr, ale i já...
Dnes si vyčítám, co jsem to po něm žádala... Nebýt Petra,
nevěděla bych ani o smrti svých rodičů. Jan mi to vzkázal.
Nevěděla bych nic o Janovi... Byla bych ještě opuštěnější...
Vědomí toho, že tam někde je můj bratr v pořádku a zdravý,
mi dávalo sílu přežít. Já sama jsem dostala horečky a kašel.
Nejen v noci jsem se dusila. Ale nemohla jsem nikomu nic říct,
protože nemocné děti posílali do plynu.
Nedovedeš si představit, jak jsem byla vyhublá a co
pro mě znamenal kousíček chleba. Hlad, který jsem pociťovala, byl strašný. Při životě mě držela vzpomínka na Petra a
vědomí toho, že za mě položil život. Vděčím mu opravdu za
mnohé. Naučil mě, abych nepropadala strachu a hrůze. Abych
stále měla vědomí toho, že na mě čeká bratr...“ - „A co se
vlastně stalo s Janem?“
„Během listopadu, když se blížila sovětská armáda,
byl tábor téměř celý zlikvidován. V komorách byli usmrceni
téměř všichni vězni. Mezi nimi i Jan... Já jsem měla obrovské
- 27 -
štěstí. Když kolem 18. ledna byly vyhlášeny evakuační pochody, schovala jsem se do jedné dřevěné boudy. Týden jsem
zde přečkávala v úkrytu; bez jídla a živá jen z vody, která
zatekla děravou střechou, když pršelo. Pak - 27. 1. 1945 - byl
tábor osvobozen sovětskou armádou.“ Babička se na chvíli
odmlčela a zadívala se na věci ukryté více jak šedesát let na
půdě.
Netušila jsem, co moje babička prožila. Netušila jsem,
že měla bratra, a že kdy žil nějaký Petr, který vykonal nezištně
tolik hrdinských skutků. Proč mi nikdy nic neřekla? Zapomněla
na to snad? Nebo jen nechtěla odkrývat děsivou minulost?
Pak bych se ovšem nikdy nedozvěděla o Petrovi a jeho činy by
byly po smrti babičky zcela zapomenuty. Takhle budou žít dál,
protože já nedopustím, aby se někdy na tohoto výjimečně
statečného, soucitného a milosrdného muže zapomnělo! Tím,
že mi babička tento příběh vyprávěla, zůstane navždy uchován
v mém vědomí a až přijde čas, budu ho vyprávět svým dětem.
Petr Salomon zemřel 14. 11. 1944 v Osvětimi ve věku 21 let.
- 28 -
Cena Erika Poláka, I. kategorie
Lucie Vaněčková (14 let)
Gymnázium Říčany
Lidický otčenáš
Měla jsem na sobě nové šaty, které jsi mi ušila. Sukně byla
tmavě modrá a halenka bílá s vyšitými kytičkami. Připadala
jsem si jako princezna. Nikdy bys mi nedovolila, abych ty šaty
ukázala holkám jenom tak, když jdeme ven. Ale do kostela – to
bylo něco jiného. Jednou jsem se tě ptala, proč musíme chodit
do kostela čistí, když Bůh má rád všechny bez rozdílu,
pamatuješ?
Tatínek byl v práci a my jsme šly samy přes poklidnou, tichou
náves. Viděla jsem závistivé pohledy svých kamarádek. Bylo
mi krásně. Otočila jsem tvář ke slunci a ty jsi mně napomenula,
ať nemhouřím oči, že mi to zůstane. Ale tys přeci taky měla
vrásky a jak jsi byla krásná.
Z toho dne si pamatuji i ty nádherné, čistě bílé sedmikrásky
před kostelem. Kolik kytiček a věnečků jsem ti jen každé léto
přinesla. Víš, maminko, já se vždycky ráda koukala, jak se
usmíváš.
V kostele nebylo toho dne moc lidí. Jestliže nás Bůh slyší
všude, proč za ním musíme do kostela? Tuhle otázku jsem si
nechala pro sebe. Ty jsi totiž Pána Boha brala mnohem
vážněji než já.
Do kostela jsem chodila ráda. Cestou zpátky jsme si vždycky
povídaly a s tebou se vždycky moc krásně mluvilo. Toho dne
bylo v kostele příjemně. Venku bylo horko a posvátný stín a
chlad byl o hodně snesitelnější než v zimě. Pan farář mluvil
hezky. On mluvil hezky vždycky. Člověku se svět zdál pokaždé
mnohem veselejší, když věděl, že nad ním bdí milosrdný pán,
který své ovečky ochraňuje. Všichni se pomodlili. Tobě bych to
nikdy nepřiznala, ale já v kostele nikdy moc nemyslela na
otčenášek. A pokaždé, když se odříkávala modlitba, jen jsem
opakovala po tobě. Doopravdy jsem se modlila jen málo. To
třeba, když byla teta Julinka nemocná a my se báli, že umře.
Nebo když byla bouřka, té já se totiž bála odjakživa.
- 29 -
Vyšly jsme z kostela a ty jsi navrhla, že půjdeme natrhat
jahody a že mě naučíš péct ten výborný, sladký koláč. Vzduch
voněl sladce. Věděla jsem, že ať tuhle vůni květů ucítím kdekoli, vzpomenu si na naši vesnici.
Na tu krásnou, malou vísku, kde každý zná každého, ale
všichni jsou dokonale šťastní. Dokážou se radovat z maličkostí. Dokážou být bezchybně veselí. Radovat se ze života s
takovou samozřejmostí, že jsem skoro zapomněla, že existuje
válka. Někde daleko od nás. Byla jsem ráda, že se nás to
netýká. Že ty a já můžeme sbírat jahody, že můžeme chodit do
kostela…
A ač se děly opravdové hrůzy, věděla jsem, že Lidice jsou
úkryt. Že Lidice jsou domov. Byly jsme na mezi, hned na kraji
vesnice. Zpočátku jsme slyšely jen křik. Potom rány a výstřely.
Hrozně jsem se bála. Chytila jsi mě za ruku, a ta tvář, kterou
jsem znala, najednou zbělela. Roztřásla ses.„Co se děje?“
Neodpovídala jsi mi, maminko. A když jsem to pochopila, bylo
pozdě. Snažily jsme se utíkat k Horákovic stodole. Křik
nabýval na síle a já se bála, že zpoza rohu vyběhne někdo z
nich a něco se nám stane. Bála jsem se o nás. O tebe.
Někde uvnitř mě se ozval tichý hlásek, který si přál, aby tu byl
tatínek. Ale dnes vím, že i kdyby tam byl, stalo by se to stejně.
Bylo tam hodně tatínků. A ač je všechny jejich děti viděly jako
všemocné, ti tatínkové jen přihlíželi tomu, jak na návsi hoří, jak
se všude hemží Němci, kteří něco řvou hrůzným, silným
hlasem.
Utíkala jsem dál a v tu chvíli jsem ani trochu nemyslela na tu
modrou sukni, na to, že na šatech mi ulpívá prach z cesty.
Pustila jsi moji zpocenou dlaň. Zůstala jsi někde vzadu. Otočila
jsem se a ty jsi běžela za mnou. S uštvaným výrazem, se
slzami v očích. S bušícím srdcem.
Tak jsem tě viděla naposled, maminko. Pak jsem vběhla do
náruče jednomu z nich… A když jsem se snažila vysmeknout
se, sevřel mi pevně zápěstí. Rezignovaně jsi na mě kývla.
Tekly ti slzy, maminko. Třásla ses a když jsi padala na kolena,
snažila ses smutně usmát. Otočila jsem se a snad jsem
opravdu hledala tatínka, protože jsem se chtěla loučit. Jediné,
co jsem viděla, byla hořící vesnice. Mé hořící dětství.. A když
jsem zavřela oči, pořád jsem to viděla. Naši chalupu s
- 30 -
otevřenými dveřmi a rozbitými okny. Pana Sadílka, který ležel
tváří k zemi a nezvedal se. Kluka z o rok nižší třídy, který
chroptěl a z úst mu kapala krev. Někde hořelo. Všude byla
slyšet střelba. Všude byli ti cizí muži, kteří se vloudili a ničili.
10. června 1942 mi vzali všechno. I tebe, maminko.
Dřevěná stodola uprostřed louky vzplála. To bylo mé
rozloučení s Lidicemi.
Žal, hlad a hrůza…Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtama
co zpívávala doma…
Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků…
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě…
(úryvek z básně prof. Marie Chytilové „Píseň deště“)
Vzbudilo mě řinčení. Přišli. Konečně. Polská dívka, která
mohla být tak stejně se mnou stará, sevřela v náručí batole.
Muž v uniformě procházel naším patrem a jen úsečně pokýval
na každý pozdrav.
Prasklými okenními tabulemi se dovnitř nedostával dostatek
světla, ale i v ponurém přítmí překladiště v Lodži tvář Němce
zářila krutostí. Lhostejností. Ta bledá, jemně řezaná tvář
naháněla hrůzu.
Menší děti se bázlivě choulily v rohu. Nenávidím Němce.
Nenávidím. A ač jsem se tomu sebevíc bránila, úplně v
hlubinách, v koutku duše, o němž jsem do té doby nevěděla,
jsem zadoufala, že kývne i na mne a řekne to krátké, úsečné
„Du!“
- 31 -
A přestože ty jsi taky nenáviděla Němce, maminko, vím, že
bys pochopila, kdyby si mě teď odvedli. Dokonce myslím, že
by sis to přála.
Mami, já nevím, jestli jsi se tehdy z Lidic dostala pryč. Já
nevím, jestli jsi ještě naživu. Ale já to vědět nechci. Ne moc
často si připouštím, že tu možná nejsi, ale… Maminko, jak
ráda bych tě znovu viděla.
Stydím se s tebou takhle mluvit. Neměla bys ze mě radost.
Mami, já už totiž nevěřím na Boha. Proč se tohle děje? Kdyby
byl tam nahoře, tak by se tohle nikdy nestalo. Pamatovala
bych si idylické, malebné Lidice a ty bys byla se mnou. Mami,
jak ráda bych znovu ochutnala tvůj jahodový koláč.
Tady, v Lodži, mi je líto spoustu věcí. Třeba že jsem nebyla
hodná, když jsi mě volala k večeři. Že ses se mnou tak často
zlobila. Že jsem na tebe byla hubatá. Maminko, mně se stýská.
Oni nemají právo... Už mi zase tečou slzy. Když budu plakat,
ten muž v uniformě si mě nevybere. A to bych tě pak nikdy
neviděla. Já nevím, co bude, maminko. Já nevím, co je. A
nechci vědět, co bylo.
Muž s odznakem gestapa se postavil proti mně. Srdce se mi
sevřelo.
„Bitte,“ řekla jsem, co jsem pochytila.
Nevěnoval mi ani jediný pohled. Otočil se a odešel. Spolu s
ním dalších sedm dětí. Pouhých sedm. Z téměř devadesáti.
Vždycky jsi mi připadala nádherná, maminko, ale co bych dnes
dala za to, abys měla světlé vlasy a modré oči. Co bych dala
za to, abys byla Němka. Abych mohla žít.
Včera večer jsem se znovu pokusila modlit. Já si nepamatuji
motlitby, které odříkával pan farář. Ale po dlouhé době jsem
upírala oči do stropu s odhodlaností. Já jsem prosila Pána
Boha. A... on neudělal nic.
Maminko, mám tě ráda. Ale Pán Bůh není. Nikdy nebyl. Ne na
naší straně. Na straně tmavovlasých.
Je krásně. Zpívají ptáci.
Mně není do smíchu. Vedle mě sedí Eliška, taky Češka. Už se
nesnažíme mluvit německy, co nám můžou udělat? Je mi trochu do breku, cítím slanou chuť na patře. Ale já brečet nebu-
- 32 -
du. Slzy tady tečou skoro všem, ale maminko, tys mě vždycky
učila tomu, že mám být hrdá. A statečná. Mami, myslíš, že by
bylo odvahy bez strachu?
Už neztrácím čas modlením. Z autobusu nás konečně pouští
ven. Konečně můžu dýchat. S lítostí zjišťuji, že vzduch tady, v
Chelmnu, voní stejně jako tenkrát doma. Jak naše vesnice
vypadá dnes? A co se stalo s tebou?
Je těžké být sama, mami. Ach jo, zase slzy. Promiň, já jsem
chtěla být statečná, ale stýská se mi. A najednou vím, že už tě
nikdy neuvidím. Dobře, tečou mi slzy, ale vzlykat nebudu.
Je tu spousta lidí. A někde vpředu jsou velká auta.
Mami, je mi to strašně líto. Já ani nevím co. Snad to, že už se
nikdy nenaučím péct. To, že nikdy nebudu jako ty, i když jsem
tolik chtěla.
Znovu vdechuji tu vůni, kterou jsem znala. Mami, víš, že jsi
voněla po mýdle? Ještě alespoň jednou bych to drsné mýdlo
chtěla cítit.
Eliška vedle mě začíná brečet. Objímám ji, ale představuji si
tebe.
Brečím taky. Maminko, Bůh možná existuje. Já bych si strašně
přála, aby existoval. Aby všechno neskončilo. Mami, je na nás
řada. Příští auto bez výfuku je naše. A já zjišťuji, že si pořád
pamatuji otčenáš.
Otče náš, jenž jsi na nebesích
Posvěť se jméno tvé
Přijď království tvé
Buď vůle tvá
Jak v nebi, tak i na zemi
Chléb náš vezdejší
Dej nám dnes
A odpusť nám naše viny
Jakož i my odpouštíme našim viníkům
A neuveď nás v pokušení
Ale zbav nás od všeho zlého
Amen
Před památníkem stála mladá žena. Ano, jistě, tohle místo
pamatovalo hrůzné časy. V duchu děkovala za to, že dnes je
- 33 -
jiná doba. Jiné tisíciletí. A že dnes se nic takového stát
nemůže. Nebo snad...?
Ucítila, jak ji kolem pasu sevřel její manžel. Oba dva smutně
přikývli. Na památku si přečetli prvních šest jmen.
Žena se přistihla při myšlenkách na večerní program. „Kde je
Olda?“ Muž zachmuřeně kývnul stranou, kde si hrál malý
chlapec. „Oldo, pusť ten klacek, to se nedělá!“ zakřičela žena.
Všichni tři se k sobě před pomníkem přitiskli.
Jen tmavovlasý muž se pokusil dočíst jména obětí do konce. A
ač se snažil, nedokázal si pod jmény představit nikoho.
Nedokázal si představit matku, která umírala s vidinou toho, že
její dcera bude mít nový život. Matku, která umírala téměř
šťastná. S nadějí.
„Mami? Půjčíme si domů kazetu?“
Otče náš, jenž jsi na nebesích
Posvěť se jméno tvé
Přijď království tvé
Buď vůle tvá
Jak v nebi, tak i na zemi
Chléb náš vezdejší
Dej nám dnes
A odpusť nám naše viny
Jakož i my odpouštíme našim viníkům
Mami, já chtěla odpustit.
Odpouštění je třeba jen slib. Ale co člověk slibuje? Nevylomínat na to, co si pamatuje?
Nelitovat toho, čeho lituje? Nehnusit si to, co si z hloubi duše
hnusí?
Jak by mohlo existovat odpuštění, kdyby neexistoval Bůh?
Maminko, existuje odpuštění?
(Parafrázován úryvek z knihy „Ta, kterou jsem se nestala“, jejíž
autorkou je M. Axelssonová)
- 34 -
Cena Erika Poláka, I. kategorie
Magda Plachá (14 let)
ZŠ, Prokopa Velikého, Kolín
Dopis Haně Bradyové
Milá Hano Brady,
poprvé jsem se s tebou setkala v knížce ,,Hanin kufřík“. Tato
kniha je celá jen o tvém poměrně krátkém životě. Tvůj život byl
šťastný, než začala ta krutá doba 2. světové války. Poté jsi
ztratila i chuť k životu. Ani se ti nedivím, a proto nechci, aby
lidé zapomněli, jak lidé a především Židé strádali za 2. světové
války. Nebyli považováni za lidi a podle toho se s nimi
zacházelo... Proto by se nemělo zapomínat, jak trpěli a jak
málo jich přežilo. Zrovna ty, Hani, jsi neměla to štěstí.
Zacházeli s tebou jak s kusem hadru. Také tě ošálili, když ti
řekli, že se za chvilinku sejdeš s bratrem; a místo toho jsi
skončila v plynové komoře. Tam neměl nikdo šanci přežít.
Sešla ses tam jenom se smrtí, která tě zavedla do svého
království a tím tě i zbavila toho trápení. Tvůj bratr měl větší
štěstí. Od něho se smrt držela dál. No ten vlastně žije ještě
dnes. Ty žiješ taky, ale bohužel už jen ve své knížce, ve
vzpomínkách a v několika obrázcích, které jsi nakreslila
v Terezíně. Mnoho dětských obrázků se nezachovalo, ale těch
pár obrázků stačí na to, aby se tím vystihla ta krutá doba.
Každý, kdo ty obrázky viděl, určitě se v tu chvíli cítil tak divně,
nedokázal by si představit, jak by to on přežil, no spíše jak by
to tam vůbec vydržel. Je to úplně nepředstavitelné, tedy
alespoň pro mě. Obdivuji tě pro tvou silnou vůli. Já bych se
tam asi psychicky zhroutila. Žít v tak malém prostoru s tolika
holčičkami. Držely jste při sobě a to se mi moc líbilo. Držely
jste se hesla ,,Jeden za všechny a všichni za jednoho“. Každý
by se tohoto hesla měl držet a svět by byl hned jako tým.
Všem se vám stýskalo po těch nejbližších a často jste to už
nevydržely a projevily jste to pláčem. Stesk byl čím dál tím
větší a nedal se nijak zastavit. Jakmile jedna začala plakat,
přidaly se skoro všechny, nedalo se to vydržet. Stačila jen
malá vzpomínka a už byl důvod. U dospělých to nebylo o moc
- 35 -
lepší. Pokoušeli se na to nemyslet, ale nedalo se na to
zapomenout. Všichni měli hlad. Jak děti, tak dospělí. Každý
den byli všichni utahaní. No není divu, když denně museli
pracovat a nedostali ani moc najíst. Mnoho lidí kvůli tomu
zemřelo. Jen kvůli tomu, že Němci nenáviděli Židy. Kdyby měli
alespoň malé slitováni, ale oni neměli. Byli přímo bezcitní.
Nedali jim ani chvilku na odpočinek. Kvůli tomu plno lidí
zemřelo. Taky jim nadávali a říkali jim tak ošklivé věci, až se
z toho ti labilnější málem zhroutili. Každý člověk má jen jedny
nervy. Lidé přemýšlejí o své vidině ráje a přemýšlejí o ní
docela často. Když jdou spát, při práci a ve volném čase.
Představují si, jak by to bylo krásné, kdyby tohle peklo už
skončilo a oni prožili svoji vidinu ráje. Bylo by to přeci krásné
prožít takhle svůj život až do konce. Některým se to možná
splní, ale většině ne. Třeba tobě se tvůj ráj už nesplní. Možná
jeden by se ti mohl splnit. No přeci ten, že si snad někdo na
vás vzpomene. Na váš život v té době, kdy jste žili. Tímto
dopisem se ti to třeba i splní. Tedy doufám v to. Chtěla bych ti
tvůj sen splnit, abys věděla, že na tebe nikdo nezapomene.
Budu se pokoušet připomínat všem svým kamarádům, co
všechno jsi zažila, a ti by to mohli zase říci svým dalším
kamarádům. Opravdu by se tato událost 20. století neměla
zapomenout.
Tvá Magda Plachá
Dne 1.4.2007 v Kolíně
- 36 -
1. - 2. místo, II. kategorie
Jan Bertsch (18 let)
SPŠ a VOŠT Brno
Nebezpečí zapomínání
Každý si uvědomujeme nebezpečí běžného života.
Tohle tvrzení s trochou nadsázky můžeme klidně považovat za
pravdivé. Nikdo přece neudělá něco, o čem ví, že ho nějakým
způsobem ohrozí, či znevýhodní. Ovšem problém nastává,
když jde o uvědomění si nebezpečí v delším horizontu. Nikdo
přece nemůže i při sebelépe míněných skutcích, které mají
platnost v delším časovém horizontu, uvědomovat si všechna
nebezpečí s nimi spojená. Lidé se již dostali několikrát do
takových situací. Zprvu dobře míněnými činy postupem času
tvrdě narazili. A postupně zjišťovali, že tímto směrem to totiž
dál nepůjde. Ne nadarmo se říká, že zkušenost je nejlepší
učitel.
Ovšem jediná otázka stále zní. Uděláme stejnou
chybu, jako ti před námi? Zapomeneme na to, v čem se spletli
naši předchůdci a budeme za to pykat stejně jako oni? A to
z důvodu, že se neohlížíme kolem sebe, že se nenecháme
poučit z naší minulosti. Poslední dobou, podíváme-li se kolem
sebe, můžeme si opravdu myslet, že naše společnost pomalu
zapomíná, a to i na historii nepříliš vzdálenou. Uvedu jeden
příklad za všechny, který mě osobně nejvíc zaráží a přímo bije
do očí. Stále vzrůstající počet radikálních pravicových skupin,
ať už jsou to skupiny skinheads, nebo dokonce neonacistické
spolky. Zarážející na tomto stavu je, že 2. světová válka není
zase tak dávnou historií. Každý ví, co nakonec nacisté způsobili a jaké nedozírné následky to mělo. Z tohoto důvodu mi
není jasné, jak může mít tato historická katastrofa ještě nějaké
zastánce v naší „moderní společnosti“. Tyto skupiny tvoří
v drtivé části mladí lidé (většinou do třiceti let), kteří nemohli
zažít 2. světovou válku a vše, co s ní bylo spojené, na vlastní
kůži, a tím si sami udělat obrázek o tom, co se stalo. Proto dle
mého názoru je problém ve velké míře právě v malé
informovanosti mladé generace o historii 2. světové války a
- 37 -
rasové diskriminaci jako takové. Jedině větší informovaností a
orientací v historii můžeme zabránit, aby jednou naše děti
nezapomněly, co se vlastně událo a jaké to mělo následky.
Další ukázkou zapomínání naší společnosti je stále
vzrůstající obliba Komunistické strany Čech a Moravy. Není
tomu ani osmnáct let, co naši zemi sužovalo totalitní zřízení,
bylo bráněno svobodnému vyjadřování a všude přítomná
cenzura izolovala Československou republiku od zbytku světa.
Mnoho lidí na vlastní kůži zažilo komunismus a jeho stinné
stránky. Mohlo by se zdát, že hrozba komunismu se navždy
ztratila s pádem SSSR, ale není tomu tak. KSČM má
neuvěřitelnou podporu ze strany voličů, nedávné volby tomu
jen nasvědčují. To opravdu stačí osmnáct let, abychom
zapomněli? Zdá se, že ano, bohužel. Já jsem totalitní režim již
nezažil a stejně jako já i moji vrstevníci cítíme na vlastní kůži,
jak malá je informovanost mládeže o událostech Února 1948 a
jeho důsledcích. Možná někteří lidé spoléhají na skutečnost,
že když o něčem nebudeme mluvit a vracet se k tíživým
problémům minulých dob, zapomeneme. Z historie si v době
státních svátků „vytáhneme“ jen to, co společnost
nepohoršuje. Vždyť nejdůležitější je, že máme den volna. Co
nám má připomínat často mladá generace ani neví. Jenže na
některé skutečnosti bychom zapomínat neměli. Například na
to, bude-li nějaká ideologie vládnoucí skupiny, strany,
v minulosti i církve, vnucována národu, světu. Lhostejné, bylali to ideologie katolíků - jezuitů ve století sedmnáctém, nacistů
či bolševiků ve století dvacátém.
Za oponou zapomnění
Ohlédnutí první
Dnes už téměř nikdo nezná jméno František Jindřich Boblig.
Ďábelský organizátor čarodějnických procesů v 17. století.
Boblig nepálil knihy, ale tento nedostudovaný právník se stal
šéfem inkvizice a upaloval nevinné lidi. V letech 1651 - 1652
se stala nejznámější aféra na panství Žerotínů ve Velkých
Losinách.
- 38 -
Na svědomí má popravu 103 žen a 6 mužů. Dokázal
vykonstruovat vlekoucí se proces, kdy lidé, především ženy,
byly mučením donuceny přiznat, že se účastnily sabatů
čarodějnic na Petrových kamenech. Přiznání vynucená na
skřipci, španělských botách a palečnicích měla ohnivý konec
na hranicích. I takové byly barokní Čechy a Tovaryšstvo
Ježíšovo.
Ohlédnutí druhé - terezínské peklo
Bezprostředně poté, co v roce 1939 německá vojska
překročila 15. března česko-německou hranici, byl na zbytku
okleštěného území vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava.
Řada lidí se stala přes noc nedobrovolnými vězni na okupovaném území. Útoky nacistů směřovaly proti Židům, kterých
žilo v protektorátu 118 310. Židovské děti vyloučené ze škol...
povinně označené žlutou Davidovou hvězdou, psychický
teror... deportace do židovských ghett a posléze do
vyhlazovacích táborů.
Ústřední márnice se nacházela skoro na hranicích Terezína
hluboko ve valech. Její vchod vypadá jako brána do pekla...
Každou chvíli hrčivě přijede povoz s mrtvolou a za ním nosiči
v bílých šatech. Kroky duní podzemím. Ve slepých chodbách
jsou na zemi naskládané dřevěné rakve. Některé plné, jiné
čekají na své obyvatele. Je tu ticho, ponuro, tísnivý děs smrti...
Čtrnáctiletý Hanuš Hachenburg, který v roce 1944 zahynul
v Osvětimi, se ptal:
Co jsem?
Ke kterému patřím z národů?
Já děcko bloudící?
Je mojí vlastí hradba ghett,
či země zrající,
spějící, malá, spanilá,
jsou Čechy vlastí, svět?
- 39 -
Ohlédnutí třetí
Nejlépe „osvětlí“ zrůdnost myšlenky o vyvolené rase a likvidaci
těch „méněcenných“ návštěva Osvětimi či Březinky.
Abychom si sáhli na stěny čtyř plynových komor, prošli se mezi
dráty (tentokráte bez proudu), pokusili se zachytit na haldě
kufrů ve vestibulu adresu nějaké Marie Kafka aus Prag.
Nechme pracovat svoji fantazii...
Šedivé nebe se tlačí až k dřevěným barákům. Desítky komínů
trčí nad obzor. Holé stromy. Z osvětimského nádraží vede
vlečka, kterou přijíždějí transporty.
„Los, los!“ Křik, pláč dětí.
Vyčerpané, polomrtvé, dezorientované světlem po nocích
strávených v dobytčácích a řevem dozorců je ženou k selekci.
Podepsané kufry musí nechat na místě, a doktoři určují:
napravo ti, kteří ještě dostali šanci žít, nalevo odsouzení
k okamžité smrti. Většinou ženy, děti, starci, nemocní. Sedmdesát procent z každého transportu. Napravo? Nalevo? Soudcem je doktor Josef Mengele.
Pochmurný příběh by mohl mít pokračování, při kterém i po
létech slova váznou...
Ohlédnutí čtvrté
Už uplynulo padesát sedm let od březnového rána, kdy byl
Černínský palác skrytý v ranním šeru. Tmu rozptylovaly jen
kosodélníky světla prodírajícího se zasklenou stěnou na
druhém nádvoří.
Tam leželo tělo. Bezvládné tělo v nepřirozené poloze, bez
hnutí, a nikdo o něm nevěděl.
Zvonkohra z opačné strany Loretánského náměstí neúprosně
odměřovala čas, když se na ztemnělém nádvoří objevil člověk.
Váhavě vykročil k tělu pod okny ministerského bytu. Sklonil se,
aby uchopil nehybnou hlavu do dlaní, a vyrazil výkřik plný
děsu, překvapení, ale i nejistoty. V myslích Pražanů ještě
nedozněly události nedávných mrazivých únorových dnů.
Co bude dál? Celý západní svět pohlížel na situaci v
Československu s pochybností, nedůvěrou, ba odporem. To,
- 40 -
co Gottwald nazýval vůlí lidu, označoval svět za puč, za
komunistický převrat.
V nové Gottwaldově vládě, která se měla představit 10. března
lidu, bylo přichystáno křeslo ministra zahraničí pro Jana
Masaryka, diplomata, jehož jméno mělo zvuk na celém světě.
Jana Masaryka, který teď ležel na zavlhlé dlažbě Černínského
paláce pod okny svého služebního bytu...
Ohlédnutí páté
Kdybychom byli v Polsku, byla by Milada Horáková určitě
blahoslavená. Prvorepubliková politička se samozřejmě zapojila do protinacistického odboje, byla zatčena, mučena,
nezradila ani pod hrozbou trestu smrti.
„Půjdu rovnou cestou!“
Zatímco Němci od absolutního trestu ustoupili, od
československých spoluobčanů se milosti nedočkala.
Proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými
se uskutečnil v Praze od 31.5. do 8.6.1950. Soud uznal, že
všichni spáchali zločin velezrady a zločin vyzvědačství.
Večer předtím, než ji 27. června 1950 na dvoře Pankrácké
věznice popravili, napsala své sestře: „Jsem pokorná a
odevzdaná do vůle Boží. Splním zákony Boží a zachovám
čestné, lidské jméno. Neplačte! Neteskněte moc! Je to tak
lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé
srdce nevydrželo...“
Když zvoní hrana...
26. června 1950 v průběhu dne prezident Klement Gottwald
schvaluje prokurátorův návrh na zamítnutí milosti odsouzeným
v procesu. Nepomohl ani telegram Einsteina...
26. června 1950 neveřejné zasedání senátu, v němž se senát
usnáší na pořadí poprav.
Horáková má být popravena poslední.
26. června, 19 hodin. Oznámení vězňům o neudělení milosti, o
neodvratitelnosti výkonu.
26. června, 20 hodin. V pankrácké věznici proběhla poslední
setkání s příbuznými. Horáková požádala o setkání se sestrou
a švagrem Tůmovými a dcerou Janou.
- 41 -
26. června, 23 hodin. Odsouzená se na 35 minut setkává
s evangelickým knězem. Posléze píše poslední dopis rodině.
27. června, 5:32. Poprava oběšením. Lékař potvrdil v 5:43
smrt udušením.
Poslední slova: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála,
odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid. Odcházím
bez nenávisti k vám. Přeji vám to...“
Ohlédnutí šesté
„Narodil jsem se ve šlechtické rodině a prožil dětství na zámku
v Černíkovicích,“ vyprávěl Kryštof Kolowrat.
„S vesnickýma klukama jsem chodil do školy a k nim domů,
takže jsem věděl, jak žijí. Otec mi v tom nikdy nebránil, byl skrz
naskrz demokrat a já se nechtěl lišit od ostatních dětí.“
Po roce 1945 začal Kryštof Kolowrat studovat na Vyšší
lesnické škole v Trutnově. Než stačil studia dokončit maturitou,
přišla pro něj v roce 1949 státní bezpečnost. Důvod zatčení?
Mohl se jen dohadovat, zda to bylo kvůli účasti na protestní
protikomunistické manifestaci, nebo kvůli šlechtickému
původu... Několik týdnů strávil v trutnovské věznici a roku 1950
dostal povolávací rozkaz. Samozřejmě k pétépákům.
„Srandičky vás brzy přejdou. Tady vás naučíme makat,
sebranko nacistická! Všichni, jak tu jste, máte jediný právo.
Držet hubu a krok.“
Mezitím rodiče vystěhovali z černíkovického zámku a s jejich
dalším osudem si nikdo nelámal hlavu. Po vojně odchází
Kryštof do Krušných hor. Pracuje u Státních lesů jako
výpomocná síla. Neuteče ani rok a znovu je zatčen. Nejen on,
zatkli i rodiče. Dvaasedmdesátiletého Jana Hanuše Kolowrata
a Hubertu Kolowratovou drželi rok bez soudního rozsudku ve
věznici na Pankráci.
„Basa v Rychnově, to byl nejhorší arest, kterým jsem prošel.
V zimě nám netopili, nedostávali jsme pořádně najíst - jednu
bramboru s trochou vodnaté omáčky... Prostě koncentrák.
Hradec a pak Rtyně v Podkrkonoší. Důl Nejedlý II. Dělal jsem
840 metrů pod zemí v slojích, v nichž se dalo rubat uhlí jenom
vleže, nebo přinejlepším v kleče. Civila tam nedostali, všechnu
- 42 -
práci zastávali muklové. V květnu 1954 přišla zničehonic
amnestie a pustili mě domů.“
To jsou vzpomínky Kryštofa Kolowrata, příslušníka
šlechtického rodu, který po únoru 1948 neopustil vlast. Na
změnu poměrů čekal dalších dvacet let a pak rezignoval...
Kolik „ohlédnutí“ za minulostí je třeba nabídnout, abychom
nezapomněli?
Abychom si nemuseli v denním tisku 29. 1. 2007 přečíst:
„Osvětim je prý jen turistická atrakce.“
Britský historik David Irving tvrdí: „V Osvětimi žádné plynové
komory nebyly, holokaust je pojem, který vznikl až roku 1975
jako nástroj, který utrpení Židů za války využívá jako propagandu...“
Kdy neznalost historie dovolí zpochybnění nejen holokaustu,
ale i politických procesů 50. let?
Jsme nepoučitelní?
- 43 -
1. - 2. místo, II. kategorie
Jana Landová (17 let)
Gymnázium Chomutov
Obrazy
Výtah cinknul. Magdalena otevřela dveře, vstoupila
dovnitř a stiskla tlačítko do přízemí. Sotva se dveře úplně
zavřely, výtah se dal do pohybu. Magdalena naslouchala
tichému bzučení zdviže klesající šachtou.
Výtah zpomalil, zastavil a znovu cinknul. Magdalena
strčila do dveří a vyšla ven... A téměř zkameněla.
To, co viděly její oči, nebylo přízemí vysokého panelového domu. Byl to... les.
Otočila se zpátky ke dveřím výtahu... ale nebyly tam.
Příliš prudký nával jejích vlastních myšlenek ji málem
omráčil. V jediném okamžiku její mozek vytvořil tisíce různých
vysvětlení toho, co se vlastně stalo, a zároveň vše popřel,
protože to zkrátka nebylo možné.
Les vypadal starý. Velice starý. Byly tam vysoké
borovice a buky. Zem pokrývaly koberce mechu, spadané
jehličí, loňské listí a trsy trávy s dlouhými ležícími stébly. Skrze
větve a listoví prosvítaly jen mihotavé odlesky slunečních
paprsků.
Magdalena se do tohoto lesa nehodila. Byla oproti
němu až nepředstavitelně mladičká, teprve nedávno jí bylo
patnáct let. Ale na svůj věk byla snad až příliš vážná. Uměla
se bavit, to ano, ale samota a pocit zvláštního smutku jí říkaly
víc.
Navyklým pohybem si za uši uhladila vlasy, které jí
vyklouzly z uzlu na týlu. Párkrát nervózně přešlápla ve svých
velkých botách, srovnala si sukni a znovu přešlápla.
Tohle bylo divné. Opravdu.
„Haló!“
Ten výkřik Magdalenu vylekal.
„Je tu někdo?!“
- 44 -
Magdalenu nejdříve napadlo, že by se měla schovat.
Anebo utéct. Konfrontace s kýmkoli v tomto podivném světě jí
naháněla strach. Tiše stála a naslouchala.
Pak se zavlnilo křoví a objevila se dívka.
„Čau,“ promluvila na Magdalenu. „Ty tady bydlíš?“
Hlas měla dívka zvučný. Snad až příliš.
„Ne...“ řekla Magdalena.
„Co je tohle za místo?“
„Nevím...“
„Hmm...“ broukla dívka. „Hele, já tu nechci bejt za cvoka, ale... Asi mi nebudeš věřit, ale, no... Prostě jsem vystoupila
z výtahu a byla jsem tady. V tomhle divnym lese. Přísahám, že
nekecám. Myslím, že se mi to zdá. Ty se mi taky zdáš, takže
nevim, jak mi pomůže, že s tebou vůbec mluvim...“
„Mně se stalo to samé. Výtah a tak.“
„Teď žvaníš.“
„Proč bych měla?“
„To já sakra nevim!“ Zvýšila dívka hlas. „Ale jestli je to
tak... tak je to celý divný dvojnásob.“
„Hmm...“
„Jak se menuješ?“
„Magdalena.“
„Já sem Kara. Odkuď seš?“
Zdálo se, že Magdalena ji nevnímá.
„Hej, seš tu ještě?“ houkla Kara.
Magdalena dál zírala do prázdna. Nebo do dálky. „Co
si myslíš, že je tohle za místo?“
„Já se ptala...“ Kara se zarazila, „já nevim. Nemám
nejmenší ponětí, kde sme...“
„Těší mě, že jste se již spřátelily.“
Obě dívky sebou trhly.
Náhle před nimi stál muž. Muž natolik jemných rysů a
ženského půvabu, že by si jej mnozí se ženou skutečně spletli.
Byl vysoký a útlý, oděný v bílém. V jeho očích zářily hvězdy
všech letních nocí. Oběma dívkám připadal neskutečně starý,
starší než tento les, starší než kameny v zemi. Přesto jeho tvář
nebrázdila jediná sebemenší vráska. Jeho zjevení vzbuzovalo
respekt, ne nemilou bázeň a jakýsi sladce mandlový pocit
štěstí.
- 45 -
Potom si povšiml výrazu v jejich tvářích.
„Snad jsem vás nepolekal...?“ Jeho hlas byl měkký a
sametový, jemně hladil a nyní v něm zazněla starostlivost.
Kara, která si obvykle za všech okolností zachovávala
zdravou suverenitu, si náhle musela dodávat odvahu, aby na
podivného muže promluvila.
„Co jste zač?“
Muž se usmál: „Ve vašem světě byste mne nazývali...“
„... Andělem,“ dořekla Magdalena.
„Správně, maličká,“ usmál se znovu a spolu
s úsměvem k ní poslal několik hvězdiček ze svých očí. (Nebylo
by správné předbíhat událostem, ale ty hvězdičky v Magdaleniných očích zářily po celou dobu, co chodila po zemi, a
možná i poté. A kdykoli někomu věnovala svůj pohled, ten
člověk pocítil kdesi hluboko v duši jejich příjemný žár.)
„Já věděl, že si s nimi budeš rozumět.“
Magdalena i Kara se prudce otočily. Za nimi stál další
anděl. Byl tolik podobný prvnímu, že kdyby je neviděly tak
blízko u sebe, považovaly by je za jednu a tutéž osobu. Byli od
sebe téměř k nerozeznání, ale Kařiny bystré oči a Magdalenino bystré srdce si povšimly zášti, která se skrývala za
nebeskou záclonou andělových očí.
„Není důvodu, proč bych si s nimi rozumět neměl,“
opáčil první anděl.
„Jsou to lidé,“ řekl druhý a Kara by přísahala, že v jeho
hlase slyšela opovržení a přezíravost.
První anděl sklonil hlavu. Ne proto, že by se vzdával,
ale aby dal najevo, že se o tomto tématu nehodlá dále bavit.
Po několika okamžicích napjatého ticha opět promluvil
první anděl: „Určitě jste už začaly přemýšlet, proč tady jste...“
„Jó, to taky... tedy, ano,“ řekla Kara, „ale nejdřív, kde
tady?“
„Ó, ach ano,“ řekl anděl, jakoby si na něco vzpomněl,
„toto místo...,“ mávl rukou kolem, „je místem, kde se prolínají a
střetávají všechny časy od okamžiku stvoření až po zánik.
Všude na tomto... místě... narazíte na tenké linie, které
oddělují jednotlivé věky. Když nebudete dávat pozor, můžete
se náhle ocitnout například v Trojské válce, nebo u objevení
- 46 -
Ameriky... nebo v budoucnosti, která je zčásti předem daná,
avšak zčásti se každým okamžikem mění.
Vstup na toto... místo... je pečlivě střežen. Hlídají ho
Strážci času, napůl andělé, napůl démoni. Jen nemnohým za
celé dějiny lidí bylo dovoleno vstoupit. A i poté Strážci dohlížejí
na to, aby nikdo nezasáhl do běhu dějin.
Je pro vás nesmírnou poctou a výsadou, že jste sem
směly přijít. Možná jste si všimly i toho, že každá z vás je
z jiného času, ano, skutečně, byť se vaše přítomnost liší o
pouhý okamžik.“ Anděl na okamžik utichl, aby jim dal čas
vyrovnat se s tou více než zarážející zprávou.
„Strážci času... pochopili, že lidé stále znovu a znovu
opakují své chyby a prohřešky. A tak vždy určí někoho, komu
smí být poodhaleno tajemství času. Tento člověk pak po celý
život nese břímě tohoto tajemství. Dar i prokletí. Záleží na
něm, jak bude zacházet s tím, co ví...“
„Strážci času? Dar a prokletí?“ Kara povytáhla obočí.
„Zní to jak z nějakýho filmu,“ pak se pousmála. Ale fajn, já to
beru. Takže proč přesně sme tady?“
„Proč?!“ Promluvil popuzeně druhý anděl. „Umíte vy,
lidé, říkat také něco jiného než samé proč, proč, proč? Copak
to není jasné? Vaším největším problémem je vaše smrtelnost!
Po dvou, po třech lidských životech zapomenete na to, co se
stalo! Nepamatujete si doby zla a temna! A tak stále znovu a
znovu tvoříte větší zlo, ničivější zbraně, nenávistnější myšlenky! Vaše rasa poskvrnila ráj, jímž svět kdysi byl!“
„Utiš se, příteli,“ promluvil první anděl a uchopil druhého za paži. „Bylo by chybou a nespravedlností vyčítat těmto
dvěma hříchy všech lidí. A ještě větší chybou a nespravedlností je vyčítat lidem jejich smrtelnost. Vyčítá snad tobě
někdo, že jsi nesmrtelný, že jsi tu byl dřív než svět a budeš tu
dlouho po něm? Příliš zbrkle vynášíš soudy, příteli.“
„Mám právo vynášet soudy!“ vykřikl opět druhý. „Lidé
mi způsobili ohromnou bolest. A ta bolest je nekonečná, stejně
jako můj život. Mám právo se hněvat! Mám právo je
nenávidět!“
„Máš právo jim odpustit...“
„Odpustit znamená zapomenout. Andělé neumí zapomínat.“
- 47 -
„Ale umí odpouštět.“
Pak oba utichli. Stáli blízko u sebe a zpříma si hleděli
do očí. Jejich spor neskončil, jen opustili mluvená slova a
úsudky si vyměňovali pouze pomocí myšlenek. To, co si ti dva
říkali, nikdy nesmělo zaslechnout ucho člověka.
„Máme příležitost je poučit,“ promluvil tiše první anděl
a stále hleděl druhému do očí. „Využijme ji a hrůzy světa lidí
se už nebudou opakovat. Strážci času je ani nás nevyvolili
náhodou. Třeba i nám bude odhaleno nějaké tajemství Času a
Lidí. Vím, co cítíš, věř mi, příteli. Ale pokus se ztišit své pocity,
alespoň pro jednou.“
„Dobrá,“ zašeptal druhý anděl. „Ale jestli lidé ještě
jednou jedinkrát, byť sebeméně, selžou, pak je již nikdy přede
mnou neobhajuj, jinak i ty sám pocítíš můj hněv.“
Vyměnili si dlouhý pohled. Poté se druhý obrátil a první
přistoupil k Magdaleně a Kaře.
„Projdeme nyní několika liniemi. Dokud budeme tiší,
klidní a budeme jen zpovzdálí přihlížet, bude nám propůjčena
neviditelnost. Ale jestli se prozradíme, hrozí nám nesmírné
nebezpečí. Lidé nám mohou ublížit. A kdybychom se nějakým
způsobem pokoušeli změnit dějiny, pak vězte, že Strážci jsou
nedaleko a náš trest by byl horší než smrt či zatracení.
Budeme se jen dívat a necháme svou mysl proplouvat vším,
co spatříme. Žádný pokus o jakýkoli čin. Rozumíte?“
Magdalena s Karou přikývly.
„A propos,“ dodal anděl a kývnul směrem k druhému,
„odpusťte mu jeho žal. Není předstíraný ani bezdůvodný. Je
příliš velký i na anděla.“
Za chvíli už je anděl vedl lesem, ležící travou, hebkým
mechem, přes kameny, spadané kmeny a potoky. Druhý anděl
kráčel vzadu a za celou dobu nepromluvil jediného slova.
„Nescházejte z cesty,“ upozornil je občas první anděl.
„Mohly byste překročit některou z linií a nebo ji porušit...“
Slunce bylo stále vysoko, jakoby čas na tomto místě
plynul pomaleji.
Zastavili na mýtině. Jemný vánek pohupoval stromy a
stromy šuměly. Šeptaly svou píseň beze slov. Krásnou, tichou
a tklivou. Píseň, tajemnou a klidnou, již nemohl rozumět žádný
smrtelník; ani ten, jehož život byl nekonečný.
- 48 -
„Tady,“ řekl anděl a pokynul kamsi do prázdna, „je
první linie, kterou projdeme. Buďte opatrné a nezapomeňte, co
jsem vám říkal.“
Udělal krok vpřed a náhle jakoby se rozplynul. Kara
chviličku váhala, než postoupila k místu, kde anděl zmizel. Její
obraz se zamihotal a ona zmizela. Magdalena ji následovala.
Jako poslední linii překročil druhý anděl. Netoužil znovu spatřit
minulost. Byla temná a krutá a on ji už jednou prožil. Zopakovat si ji bylo to poslední, co si přál.
Obloha byla zatažená. Mraky jako ocelový poklop
skrývaly svět. Byl den a přesto všude panovalo přízračné šero.
Vzduch byl štiplavý a při každém nádechu drásal plíce.
Všechno bylo šedivé. Zem i nebe i ruiny. Město duchů. Toto
místo bylo dříve rušnou ulicí. Lidé chodili do kaváren a
obchodů. Bydleli v krásných domech… Z trosek stále stoupal
dým. V kostrách mrtvých domů ještě tu a tam plápolaly
plameny. Kam až oko dohlédlo, byly jen rozbořené zdi, kameny, popel a prach. A možná to, co zbylo z lidí.
„Obraz první, Berlín,“ zamumlala Kara.
„Žalostný pohled,“ zašeptala Magdalena.
„Tohle bombardování by se dalo nazvat zbytečným,“
řekl první anděl, „stejně jako celá válka.“
„Stejně jako lidé…,“ šeptal druhý, ale nikdo ho neslyšel.
„Nemyslím, že válka je zbytečná,“ namítla Kara. „Není
zbytečná, když se bráníte. Musíte se bránit. Je nutný bojovat
za svobodu a tak.“
„Máš pravdu, maličká,“ řekl první anděl, „je nezbytné
bránit svou svobodu a svůj život. Zbytečné je to, co tyto
hodnoty ohrožuje. Nemělo by to existovat.“
„To lidé to stvořili…,“ šeptal opět druhý.
„Pojďme pryč,“ navrhla Kara, „nedá se tu dýchat. Jako
by tady nebyl žádnej kyslík, jen prach a kouř.“
Anděl se otočil a jednou rukou zdánlivě nesmyslně
pohyboval ve vzduchu. Pak jako by se jeho prsty dotkly nějaké
struny. Poodstoupil.
„Zde je další linie, pojďme.“ A vstoupil do míst, kde
před okamžikem našel linii času. Zmizel. Ostatní ho následovali.
- 49 -
Byla noc. Hvězdy se třpytily jen tam, kde se protrhávala oblačnost. Ulice byla prázdná. V žádném z oken se
nesvítilo. Za cihlovými zdmi domů spali lidé. Ale jejich spánek
nebyl pokojný ani osvobozující. Na druhém konci ulice stála
zeď.
„Obraz druhý, varšavské ghetto,“ řekla Kara po kratičké chviličce přemýšlení.
Náhle zaburácel motor. Ulicí rychle projelo tmavé auto
bez střechy. Sedělo v něm několik mužů. Auto odbočilo do
vedlejší ulice. Motor se vypnul a ozvalo se několikeré bouchnutí dveří.
„Co se děje?“ zeptala se Kara.
Nikdo neodpovídal.
Do ticha noci znenadání zakřičel samopal. Několik
přesně rozfázovaných ran. Pak ticho. A znovu několik výstřelů.
Hlasy, bouchání dveří a znovu motor. Auto se objevilo,
jeho světla několik okamžiků klouzala po dlažbě hlavní ulice, a
pak zase zmizelo v jedné z vedlejších ulic. Vzdálilo se a motor
už nebylo možné slyšet. O to výrazněji vynikly další výstřely.
„Oni je… zabíjí…,“ šeptala nevěřícně Kara.
„Ano,“ odtušil první anděl.
„Ale to přeci nemůžou…“
„Ach, maličká, kdy konečně vy mladí ztratíte naivitu?“
Zeptal se anděl. „Kdo má moc, může všechno…“
Po chvíli ticha první anděl rozhodl. „To stačí, pojďme.
Tady už jsme viděli a slyšeli dost.“
Vysoký plot ze dřeva a ostnatého drátu. Tmavá
bahnitá půda, zmrzlá a pokrytá jinovatkou. Dřevěné boudy
podobné stájím. Šedé nebe, ledový vzduch. Kdesi za obzorem
zuřila bitva.
Země se lehce třásla. Naříkala pod vzdálenými
výbuchy. Měla toho za sebou už příliš, rozrytá údery mečů i
ranami z kulometů, vypila už tolik krve…
Už několik let každým okamžikem zhasínal jeden
lidský život za druhým. Na frontách, v koncentračních táborech…
Pro smrt v bitvě existuje pochopení. Pro bezdůvodné
vyvražďování ne. Zapomenout by se nemělo ani na jedno. Za
- 50 -
to první přinese čas, předlouhý čas, odpuštění; za to druhé by
odpuštění nemělo přijít nikdy.
Pochmurná, mrazivá scéna ožila. Mrazivá nejen
teplotou, ale spíše výjevem, který nyní nabídla.
„Obraz třetí…“ šeptala Kara, ale nedokázala
pokračovat.
Objevilo se několik poměrně mladých, vysokých mužů
v šedozelených uniformách. Mluvili rychle a jejich hrubá
němčina drásala uši. Vyhnali ven obyvatele jedné ze staveb.
Byly to ženy. Mladé i starší, všechny na kost vyhublé a bledé
jak sama smrt. Přestože všude panovala zima, jejich oděv byl
víc než skromný. Několik z nich dokonce nemělo ani boty.
Nohy měly promodralé a rozedřené do krve. A jejich tváře byly
rozdrásány utrpením. V očích měly smutek, bolest, nepochopení… a Strach. Jejich tmavé oči zoufale kmitaly sem a tam.
Tušily, že každým okamžikem přijde rána, zásah, úder, ale
nevěděly odkud.
Vojáci je srovnali do řady. Jednu vedle druhé. Proti
nim zatím nastoupila četa dalších vojáků. Na rozkaz odjistili
zbraně a zamířili.
„Tohle nedovolím,“ zašeptal náhle druhý anděl a
v jeho očích vzplál žár nekonečné zloby, nenávisti a hněvu.
„Už nikdy víc!“
Rozeběhl se ve snaze postavit se mezi vrahy a jejich
oběti.
„Ne!“ vykřikla Magdalena. Rozeběhla se za ním a
strhla ho stranou. Překvapilo ji, jak byl lehký. I když byl mnohem vyšší než ona, svou vahou ho srazila na zem.
Rána! Nad hlavou jim zasvištěly kulky. Řada žen se
s tlumenými výkřiky sesunula k zemi.
„Nemůžeš jim pomoct! Nesmíš!“ křičela Magdalena a
po tvářích jí stékaly slzy. „Ti lidé jsou mrtví! Zemřeli už dávno!
Nesmíš jim pomoct, nesmíš měnit dějiny! Nemůžeš! Ale můžeš
se postarat, aby tito lidé nezemřeli nadarmo. Můžeš se
postarat, aby se tyto hrůzy neopakovaly.“
„Jak?!“ vykřikl anděl.
„Já nevím! Ty jsi anděl! Ty to musíš zařídit, aby se to
nikdy neopakovalo. Já jsem jen člověk! Já lidem můžu jen
připomínat, co se stalo. Aby nezapomněli, aby pochopili. Víc
- 51 -
nezmůžu. Jsem jen člověk… To vy, andělé, nás máte strážit.
Já udělám všechno, co je v mých silách, aby… Slib mi, že ty
uděláš to samé…“
„Měl jsem tě na téhle cestě učit…,“ šeptal anděl sám
k sobě, „ale tys učila mě…“
„Slib mi to!“ naléhala.
„Slibuji,“ zašeptal anděl. Vzduch zopakoval to slovo a
na svých křídlech ho odnesl do dálek, do výšek i do hlubin
světa.
Stále leželi na zemi. Stejně jako těla zastřelených,
která dříve nebo později někdo odklidí či spálí. Anděl pevně
objal dívku kolem ramen.
„Slibuji, maličká…“
O mnoho a mnoho let později seděla Magdalena na
zahradě za domem. Bylo léto a ve vzduchu voněl jasmín.
Měsíc ještě nevyšel a v bezkonečných hlubinách noční oblohy
zářily nespočetné tisíce hvězd.
Magdalena se usmála a vrásky kolem jejích očí i úst
se prohloubily. Často se takhle usmívala do tmy. Ne z radosti
a veselí, ale z dobrého pocitu. Věděla, že stále žijí lidé, kteří
odmítají zapomenout; věděli, jakým nebezpečím by
zapomínání bylo. Věděla, že díky nekončící snaže těchto lidí
tu stále budou jim podobní.
Věděla, že přinejmenším jeden anděl nad lidmi bdí.
- 52 -
3. místo, II. kategorie
Veronika Stehlíková (17 let)
Gymnázium Opatov, Praha
Tři dny, tři noci
„Dobrou noc.“ Dveře za matkou s tichým vrznutím zapadly. Její
stín se chvíli míhal v obdélníku světla, pronikajícího špinavou
tabulí dveří do pokoje, až konečně zhasla i na chodbě a vše se
utopilo v šeru. Poslepu vstal a tichounce přistoupil k oknu.
Odhrnul závěs. Ulice byla temná, žárovka v pouliční lampě
před několika dny praskla a nikdo se nenamáhal ji vyměnit.
Tmou se ozývaly plačtivé námluvy koček, středem ulice letěl
kus novin. Přesto stačilo vyjít do podkroví, aby bylo lze v dálce
spatřit zářící sloupečky mrakodrapů železo-skleněného města.
Mordechaj nechal závěs sklouznout na místo a vrátil se do
postele.
Probudil se nezvykle brzy. Napůl bdělý setřásal zbytky snu.
Vracel se mu již dlouho – i průběh byl pokaždé stejný. Nejdříve
viděl davy lidí bez tváře, odněkud shora, a slyšel provolávání,
kterému nikdy nerozuměl. Následně scénu zahalil kouř, ze
kterého vystoupila svastika. Rotovala okolo svislé osy a pomalu se blížila, rostla. Dnes se vzbudil v okamžiku, kdy už se jí
mohl téměř dotknout. Uvědomil si totiž, že se skládá z desítek
vychrtlých lidských těl. Pohodil hlavou, aby se onoho výjevu
konečně zbavil. Poslední střípky snu mu vyrval příchod matky.
Těžkopádně vstoupila do dětského pokoje a vysokým,
protivným hlasem zašvitořila: „Vzbuď se, už musíš vstávat do
školičky,“ stejně jako už tolik let. Nikdy jí neřekl, jak se mu to
oslovení hnusí, jak odporný je mu ten ranní rituál. Jako
obvykle zavrčel v odpověď a přetáhl si peřinu přes hlavu.
Matka otevřela okno, vpustila dovnitř sychravý vzduch
obohacený o zplodiny, vzala mu peřinu, přibližně jeho směrem
kopla pantofle a odkolébala se do kuchyně. Udělá něco
k snídani, během přípravy chleba si nejspíš přihne z ohmatané
lahve, stojící na dřezu… Náhle si uvědomil, že ve skutečnosti
neopovrhuje ani tak těmi obyčeji, jako matkou samotnou. Toto
- 53 -
zjištění jej překvapilo natolik, aby zbytek příprav do školy
proběhl v takřka usmířeném duchu.
Bylo půl sedmé večer, když se připloužil domů. Nechtělo se
mu vracet, ale věděl, jak nehezké by to bylo vůči rodičům.
Odpoledne po vyučování strávil raději v knihovně nad několika
málo úkoly a různými věcmi navíc, které si dobrovolně přibral.
Zatímco jeho vrstevníci zabíjeli čas hraním si venku, učil se
Mordechaj latinu, chemii a právo. Jeho rodiče neměli pražádné
pochopení, a právě proto tak rád odcházel a neochotně se vracel. Brašnu s učením a několika knihami hodil na postel. Z
malé jídelny, přiléhající k ještě menší kuchyni, cítil večeři. Otec
již seděl u stolu, po jeho levé ruce seděla Mordechajova malá
sestra, sám se měl posadit napravo. V duchu se nad tím uspořádáním ušklíbl. Co záleží na tom, kde kdo sedí… ale jednou
bude v čele sedět on. Opřel se loktem o stůl a levačku zaměstnal obratnými hrátkami s vidličkou. Po očku pozoroval
otce. Velké, tvrdé ruce měl sepjaté, hleděl na syna a zjevně
uvažoval, co by měl říci.
„Tak co, jak… jak bylo ve škole?“ Začal poněkud neobratně.
Mordechaj zvedl hlavu a povzbudivě se na něj díval. „Něco
zajímavého jste brali?“ Pokračoval otec statečně.
„Ano, v chemii.“
„Hmm. Ta mi nikdy nešla. A copak?“
„Desinfekci. Cyklon B.“
„Hmmmmm.“ V jídelně zavládlo trapné ticho. Naštěstí právě
v okamžiku, kdy se syn otci chystal říci něco, co synové otcům
říkat nemají, zjevila se matka s mísou polévky. Cinkání lžic o
talíře a srkání polévky však ponechalo prostor krutému
souzení. Chlapec rychle zhltnul polévku a vymluvil se na
učení, aby si mohl vzít jen kousek masa a chleba na talířek a
zmizet ve svém pokoji. K velké nelibosti zjistil, že mu matka
uklidila, nemohl najít ani předtištěné zadání slohové práce, ani
knihu Sigmunda Freuda, ze které chtěl čerpat. Zlostně sebou
praštil na lůžko a namátkou vybral učebnici dějepisu. Chvíli jí
listoval, až jeho pohled upoutal rozmazaný černobílý obrázek
dole v rohu, kterého by si normálně těžko všiml. Zobrazoval
skupinku postav oděných v uniformy, nad jejichž hlavami vlály
zástavy. Přitáhl si blíž lampičku. Vždyť to jsou svastiky, stejné,
- 54 -
jako viděl tolikrát ve snu, jen tady mají nožičky stočené pouze
po směru hodinových ručiček. Zapátral v textu. Fotografie se
patrně týkala jakési války, ale bylo to již dávno a kusé
informace zahrnovaly jen statistiky mrtvých a poválečné
uspořádání. Jeden krátký odstaveček, Třetí říše. Za ním o
něco delší, Sovětský svaz. Následoval velký titulek Globalizace… byl ospalý a neměl chuť pokračovat ve čtení. Zřejmě
to byla látka, kterou přeskočili jako nedůležitou, tak proč by se
tím měl zabývat. Jak ovšem vysvětlit, že se mu o té věci zdá…
Zítra se staví v knihovně, něco o tom symbolu si najde, ale teď
už ne.
Probudil se zbrocený potem. Necítil se odpočatý, spíše úplně
ztrhaný. Myslí mu duněly výbuchy a svištěly střely. Scéna
z Apokalypsy, mrtví, nad tím vším vlála svastika… ano,
tentokráte nerotovala, byla pevná a vlála na praporu, avšak
byla stále bledá jako kůže. Z chodby zaslechl šoupání
matčiných papučí. Okolo žaludku projela vlna znechucení.
Rychle vyskočil na nohy.
„Už jsem vzhůru, maminko, ustelu si sám,“ zavolal.
„To jsi hodný, drahoušku, mám plno práce!“ Trochu se jí pletl
jazyk. Počkal si, až zmizí v kuchyni, a rychle vyklouzl z bytu.
Měl pocit, jako by se na ni více nemohl podívat. Loudal se neutěšenou ulicí. Má cenu chodit do školy? To, co umí, se
převážně naučil sám… profesoři dokáží nanejvýš poradit, kde
dobře nakoupit a co je v kursu. Spolužáci mi rovněž nerozumí,
připadám jim nenormální. Nemorální. Nepatřičný. Jsem jako
infekce, vlk mezi ovcemi, uvažoval. Měl bych toho nechat.
Proč s nimi občas nezajít na nějaký film, na nákup nebo třeba
na oběd do řetězce? Ne, vždyť jsem si přísahal, nebudu jako
oni, nikdy, v ničem. Chci víc… nechci skončit jako rodiče. To je
ono. Proto to dělám. Málem vrazil do kluka z vyššího ročníku.
Neměl ho rád – bylo to vzájemné. Také byl více než o hlavu
vyšší a nesrovnatelně mohutnější. Mordechaj se zaklonil a zamumlal pozdrav a omluvu. Ten druhý evidentně nebyl v dobré
náladě, ale zazvonilo, dveře se otevřely, a než se mohlo cokoli
stát, oddělil je dav prváků.
- 55 -
Vyučování bylo neobyčejně nudné. Jedinou zajímavou hodinu
vedl stařičký profesor psychologie, poslední, který se jim snažil
vštípit alespoň základy slušného chování a solidarity. Dnes
mluvil o rovnosti. Nikdo by se neměl povyšovat nad ostatní,
lidé by k sobě měli být vstřícní a shovívaví. Ale to je nesmysl,
říkal si Mordechaj, jak mohu zkoušet stavět se na roveň třeba
někomu, kdo nepochopí ani rozvitou větu? Pletete se, pane
profesore! Nějaké připomínky k shrnutí hodiny? Nikoliv, pane
profesore, ač s vámi nesouhlasím, neboť vím, vy také nesouhlasíte s ostatními, každý však máme jiné představy o
nápravě, to nevadí, já si vás vážím, jdete proti proudu, neznám
nikoho dalšího, kdo by toho byl schopen, pane profesore, je
škoda, že vám to nemohu říci do očí, ale i stěny slyší a já
nechci problémy, vy byste to jistě pochopil, pane profesore,
jste, jak se říkávalo, moudrý, zajisté, pane profesore. Co
prosím? Nějak jsem neposlouchal… aha, nemáme zapomínat
na dřívější časy. Já nezapomínám, pane profesore, dobře si
pamatuji vše, co jste nám kdy vyprávěl, také si pamatuji, jak se
dříve žilo, když byly samostatné státy, lidi patřili k národu a
měli své kořeny, není to dávno, i já mám své kořeny, můj
dědeček – ostrý tón zvonku přerval chlapcovy úvahy, rázem
zavládl povyk a chaos, jak se studentíci hnali jeden přes druhého na oběd, hlava nehlava, starý profesor smutně pokýval,
nic nepochopili, musím jim dát čas, snad jednou porozumí. Tu
je Mordechaj, na co ten chlapec asi myslí, poslední čtvrthodinku se tvářil nepřítomně, usmívá se, snad alespoň on něco pochopil, něco si odnáší. Ano, ano, nashledanou, pane profesore, nashledanou, pane Silbersteine, ale, pane profesore,
říkejte mi prosím křestním, snad si to budu konečně pamatovat, Mordechaji…
Mordechaj vyšel před bránu školy. Byl hladový, oběd za moc
nestál, do očí mu protivně svítilo nízko jdoucí zimní slunce a
periferním pohledem vnímal pestré skupinky bezstarostně
tlachajících studentů. Zamířil ke knihovně. Šel s hlavou
sklopenou, a tak se stalo, že toho dne podruhé vrazil do
staršího spolužáka. Učení jeho náladu patrně nijak
nepozvedlo, nebohý Mordechaj byl snadný cíl…
- 56 -
Do svého pokoje se vplížil ještě tišeji, než jej ráno opustil.
Zhmožděná žebra zle bolela, na opuchlé levé oko v podstatě
neviděl, napadal na jednu nohu a nutně potřeboval vyprat a
zašít sako a košili. Otec nebyl doma, z kuchyně se ozývalo
pravidelné chrápání matky, která zůstala ležet na stole, jak ji
přemohl démon alkoholu. Měl chuť do ní kopnout a přimět ji
postavit se do pozoru, ale otřásl se nad vlastními myšlenkami.
Raději vyspraví ty šaty. Z otlučené krabičky v obýváku vyndal
pár jehel a nití. Zrakem bloudil po poličce. V rámečku tu stála
fotografie dědečka, silně vybledlá, stále však dobře rozpoznával hrdé rysy jeho tváře i vyznamenání na uniformě. Co
bys říkal, jak dnes žijeme, ty jsi byl hrdina a podívej se, jaký je
tvůj syn! Smutně, smutně jsme dopadli. Dnes nikdo neví, za co
jsi bojoval, přitom jde o dobu pouhé dvě generace zpět,
dědečku. Lidé zapomínají, proč se ohlížet, budoucnost se skví
a leskne tam vpředu, co bylo, je za námi. A což teprve já,
zakládám si na své nezávislosti – a stačí jeden hrubián, aby
mne srazil na zem a ji poplival. Potupné… a nemohl jsem nic
udělat. Jsem slabý, jsem sám. Konečně si uvědomil, jak umělá
je ta jeho svoboda, jak málo stačí k porobě, jak nutné je míti
spojence.
Znovu se ubíral do školy. Tentokrát si však rázoval mnohem
odhodlaněji. Opět jej v noci pronásledovaly sny, hubená
svastika, jásot davu a také něco dalšího, desítky komínů, ze
kterých stoupal mastný dým, stoupal k obloze a mísil se s
nervydrásajícím jekem – jekem toho, kdo si na něj dovolil
vztáhnout ruku. Už tu byl, stál před školou, na svém obvyklém
místě.
„Jak ti je, krysoune? Šel jsi za maminkou, aby ti urovnala
kostičky, chcípáčku?“ Mordechaj pomalu zvedl hlavu a pohrdavě se usmál. „Můžeš být první, kamaráde, až začnu.“ Bez
dalšího slova se otočil, elegantně uhnul těžké okované botě a
důstojně vyrazil směrem ke knihovně.
***
Mordechaj se pohodlně rozvalil v koženém křesle, vzal do ruky
zdobný nůž a přitáhl si hromádku dopisů. Byly to převážně
žádosti o omilostnění, nabídky spolupráce či výrazy uznání,
vděku, obdivu. Na většině obálek stálo jméno sira Arthura
- 57 -
Eddingtona, což mu ve čtení nezabránilo. Bylo mu o deset let
více nežli tenkrát, kdy se mu v hlavě poprvé zrodily komíny.
Dnes to nebyly jen komíny. Plán musel vydržet, byl příliš
náročný – Mordechaj má ovšem času dost, při dnešní úrovni
medicíny mu zbývá střízlivým odhadem 60 let. Minule jsem
tolik času neměl, napadlo ho. Co tím myslím…? To je jedno.
Na stole zařinčel zvoneček. Vzpomněl si na vysoký hlas matky
– tahle věcička mu byla přibližně stejně nepříjemná.
„Co byste rád, pane ministře?“
„Dones mi něco k pití… a televizní program, chci vědět, na co
se koukat!“
„Přišla žádost…“
„Nevadí, vyřiď to, jsi chytrý, chlapče.“
„Ano, pane ministře.“ Ano, pane, jistě pane, jak si přejete,
pane, bez problému, pane, to je úžasné, pane, výtečný plán,
pane – ale můj plán, má přání, pane. Nebude to možná trvat
ani tak dlouho, jak jsem myslel…
Otevřel si v kanceláři dveře na balkon. Tentokrát nebyl
prosinec, bylo jaro. Jaro znamená nové začátky, říkal si. Opřel
se o balustrádu. Vlahý vzduch se chvěl nad betonem náměstí,
fantazie mladého muže se rozlétla jako orel. Opět viděl své
zástavy a šiky seřazené – na vlastní počest. To je můj osud.
Dostojím jeho diktátu, a tentokráte uspěji. Nové začátky a staronové myšlenky. Kde jste asi dnes, pane profesore? Doufám,
že se dočkáte očištění tohoto světa. Tentokráte udělám něco,
co nezapomenou. Žádná špatná fotka v koutku učebnice.
Budou si pamatovat, jestliže zapomněli tehdy, nyní jim nedám
ani tu nejmenší šanci. Samolibě se usmál do bezvýrazných
tváří svých armád.
- 58 -
Cena Erika Poláka, II. kategorie
Lucie Jíchová (17 let)
Gymnázium Na Pražačce, Praha 3
Židovská ukolébavka
Spinkej sladce, miláčku, zítra je den,
Kdy naposled spatříš svou rodnou zem.
Jsme vyhnaní z Ráje s tisícem hvězd,
Tam, kde sladká jablíčka nebudou kvést.
Trpíme, bloudíme, však my to zvládneme,
Z prachu Země raněné zvedneme.
My umíme milovat, my nejsme ztraceni,
Nás je hodně, co byli jsme zmláceni!
Jsi dědic odvahy, synáčku,
Na prsou nosíš hvězdičku,
Pojedeš daleko, neptej se, proč,
Až řeknou skákej, prosím tě, skoč.
Dívka s hvězdou
O nás, ale my tu nejsme,
O nich my jednat nesmíme,
Jsme sami na hrbolaté cestě,
Co beztak nikam nevede.
Podej mi, prosím, ruku,
Přísahám, víc nežádám Srdce bolí v křeči stažené,
Nožky pálí, mrazem raněné,
Prosím, aspoň botky plátěné,
Přísahám, víc nežádám!
Má hvězda se Ti nelíbila,
- 59 -
Má hvězda mi ublížila,
Na dívku s hvězdou vzpomínku nos,
Sama uprostřed roje vos
Nemohla se bránit…
Je konec,
Nic nejde vrátit…
V městě, kde ptáci nezpívali
Tisíce nevinných umíraly.
V prach jsme se obrátili,
Vlastní národ zametali.
Tak rozlétli jsme se do všech stran,
Popel usazený v křídlech vran.
Honzíček
Byly mu tři roky a měl blonďaté vlásky,
Jak upřímně se smál, pouze z čisté lásky.
Když tlesk ručičkama a zoubky odhalil,
Jeho malé hříšky bílý plášť zahalil.
A pak přišlo jaro, přenádherný čas,
Chlapečka mi vzalo, zmizel očí jas,
Zanedlouho vrátili malou bílou košilku,
Bude ti, ach, bude ti velká zima, Honzíčku!
Tu blonďatou hlavičku nespatřím více,
Srdce poražené matky řve.
Na pomníku bezejmenných hoří pro něj svíce,
Honzíček v plynové komoře je.
Až se zas setkáme, hošíčku,
Přinesu Ti sladkosti v košíčku,
Kdo dopustil, abys zahynul,
Řekni, kdo vedl tě do plynu?
- 60 -
Cena Erika Poláka, II. kategorie
Jakub Jánský (17 let)
Evropská obchodní akademie, Děčín 1
Polská hrdinka
Výpis z deníku Heleny Anielewiczové (19.8.1934 - 18.8.1944)
17.4.1943
Nevím, jak začít. Ještě jsem si nikdy deník nepsala. Asi bych
se nejdřív měla představit. Jmenuji se Helena Anielewiczová.
Maminka mi říká Helenko, ale bráška Marek mi říká Nelly, prý
je to víc zápaďácký, ale já nevím, zápaďácky neumím. Je mi
už 9. Narozeniny mám 19.8. Minule jsem dostala hezký
korálky. Žiju v pokoji s dalšími dvěma rodinami v části
Varšavy, které oni říkají ghetto. Tenhle deníček jsem dostala
od jednoho starého pána. Vedli ho někam pryč. Moc brečel a
já taky brečela. Bála jsem se, ale bráška mě držel za ruku.
Jemu je už 17, a tak nebrečí. Dostala jsem i dlouhou tužku,
abych měla čím psát. Teď už musím. Tak zase zítra, deníčku.
18.4.1943
Tak jsem zase tady. Tatínek je pořád někde pryč. Pořád se
baví s cizími lidmi a představuje je mamince. Marek někde
pracuje. Pořád tu oni chodí. Nebudu sem psát jejich jména,
nemám je ráda. Dnes jsem slyšela dva výstřely. Bojím se, ale
maminka říká, že nemusím. Teď už zase musím, ale ještě
mám ráda zelenou barvu.
19.4.1943
Všude je slyšet střelba. Moc se bojím. Musela jsem se někam
schovat. Smrdí to tu. Jsem tu sama s ostatními dětmi. Hodně
jich pláče, ale já ne, slíbila jsem tatínkovi, že budu silná.
Začíná se snášet tma. Není tu světlo, takže musím přestat.
Už mám světlo, měla bych jít spát, ale nechce se mi. Všude je
ticho. Marek s maminkou se vrátili. Říkají, že bude všechno v
- 61 -
pořádku. Oni už tu nejsou, ale já vím, že se vrátí. Promiň,
deníčku, že brečím, ale bojím se.
20.4.1943
Všechno začíná nanovo jako včera. Jsme jen jinde. Snažím se
všechny uklidňovat. Pomáhá mi jedna holčička. Jmenuje se
Staša a je o dva roky starší. Nevím co psát. Doufám, že ti
napíšu další řádky zítra.
21.4.1943
Máme novou práci. Pobíháme tu a nosíme různé věci. Teď
mám odpočinek. Dnes jsem se konečně zase viděla s
tatínkem, ale brášku a maminku jsem nepotkala. Mám nůž
jako zbraň na obranu. Dal mi ho tatínek, když jsem mu dávala
jídlo a pití. Staša běhá se mnou, ale je rychlejší, tak na mě
musí čekat. Moc ji to nebaví a mě bolí nohy. Takže mě to taky
neba. Asi ohluchnu z těch zvuků. Ani nemůžu v noci spát.
23.4.1943
Promiň, deníčku, ale včera jsem neměla čas. Pořád běháme,
ale už máme málo jídla i pití. Dnes jsem viděla brášku s maminkou. Marek má zraněnou ruku, prý to nebolí, ale nevěřím
mu. Málem bych ti to zapomněla říct. Potkala jsem tu jednoho
kluka. Jmenuje se Zachariáš. Moc se mi líbí. Je mu už 11 a
Staše se taky líbí. Už musím, mám důležitý a nebezpečný
úkol - donést flašky s nějakou divnou vodou. Prý to bouchne,
když s tím spadnu, ale já se nebojím.
27.4.1943
Promiň. ale měla jsem moc práce. Teď mám chvilku, než
Zachy nabere vodu do flašek. Včera jsem se kvůli němu pohádala se Stašou. Teď běhám s ním. Prý se mu víc líbím a to
Stašu naštvalo. Už zase musím.
28.4.1943
Už neběháme. Jsme někde pod zemí. Stašu a její společnici
včera zastřelili. Hodně jsem brečela, vždyť jsem to mohla být
já. Zachy mě uklidňoval a dokonce mi dal pusu na tvář. Zvuky
seshora jsou strašlivé. Už musím, něco po mně chtějí.
- 62 -
Přinesli brášku! Tekla mu krev z břicha. Držela jsem ho za
ruku, zatímco ho doktor ošetřoval. Strašně křičel, tak mu dali
látku do pusy. Myslela jsem, že mi rozmačká ruku, jak mi ji
drtil. Pak ale stisk povolil a doktor zakroutil hlavou. On umřel!!
Můj bráška. Moc jsem brečela a i teď brečím.
29.4.1943
Dnes jsem dostala speciální úkol. Chtěla jsem ho, protože
jsem chtěla pomstít Marka. To oni mu ublížili a teď ublížím já
jim. Dostali jsme se Zachym pár flašek s tou bouchavou vodou. Musíme je položit k nějakému stojícímu obrněnci a pak
utéct. Nikdo nás nesmí vidět. Snad se nám to povede.Půjdeme tajným východem.
Povedlo se. Zničili jsme tu bestii. Byla to ale rána. Šla bych na
další, ale došly flašky.
30.4.1943
Nahoře to strašně bouchá a všechno hoří. Našla jsem
maminku. Nemá jeden prst, ale nic jí jinak není. Tatínka nikdo
neviděl. Moc se o něj bojím a maminka taky. Zachy už nemá
nikoho, a tak se se mnou dělí o maminku. Poprvé ho vidím
plakat. Je tak silný, ale já budu taky. Jen ať tatínek neumře.
31.4.1943
Dneska je nahoře nějak divně ticho. Tatínek se pořád nevrátil.
Třeba na nás zapomněli a tatínek se brzo vrátí, moc si to
přeju. Začíná se mi točit hlava, to je asi tou divnou vodou, co
musíme pít. Chce se mi spát. Asi si půjdu...
2.5.1943
To nebyla ta voda, ale prý nějaký plyn. Bylo mi moc špatně.
Zachy mi říkal, že bych tam umřela, ale maminka mi dala
namočený hadřík přes pusu a nos a vynesla mě pryč. Ona mě
zachránila. Teď tu leží vedle mě. Je jí moc špatně. Bolí ji to
moc, protože sebou pořád škube. Doktor říkal, že se moc
nadýchala toho plynu, bojím se, že umře.
- 63 -
Maminka před chvilkou umřela. Řekla jsem si, že nebudu
brečet, ale brečím. Nejde to zadržet. Zachy taky brečí. Vždyť
to byla taky jeho nová maminka.
10.5.1943
Pořád jen utíkáme před tím otravným plynem. Není moc
světla, tak proto jsem tak dlouho nepsala. Mnoho se
nezměnilo, jen nás je pořád míň a míň. Máme málo jídla a
musíme šetřit. Dnes jsme si se Zachym slíbili, že přežijeme,
vezmeme se a budeme mít děti. Na důkaz toho jsem mu dala
svoje korálky a on mi dal hodinky po dědečkovi. Už se těším
na naše děti. Chci být maminkou. Doufám, že budou mít černé
vlasy jako Zachy a né hnědé po mně.
17.5.1943
Všude je ticho a klid, vypadá to, že na nás zapomněli, nebo o
nás nevědí…
Zde chybí takřka půlka deníku. Během této doby se Helena
ukrývala v podzemí s posledními přeživšími. Zásoby jim
dodávali povstalci shora.
27.8.1944
Promiň, deníčku, že jsem už šest měsíců nenapsala, ale
vypsala jsem tužku, jak víš. Bohužel se mi nepovedlo získat
novou, je o ně velká nouze a na moje psaníčka prý není k
užitku. Nic závratného se nezměnilo, pořád nám stará paní
Kowatcziová nosí jídlo a vodu. Je zázrak, že ji po tak dlouhé
době oni neodhalili. Už mi je 10. Zachymu 12. Pořád jsme
spolu. Nahoře se prý něco děje.
31.8.1944
Dostali jsme zprávu o povstání. Zachy i já jsme se okamžitě
zapojili do příprav. Už zase jdeme s nimi bojovat. Teď
pomstím maminku a tatínka! Ve vzduchu je cítit napětí. Rudá
armáda je prý velmi blízko. Uvidíme, co přinese zítřek.
- 64 -
1.9.1944
Okolo 15:30 to začalo. Předčasně. Mělo to začít až v 17:00.
Někde se už prý bojuje delší dobu. Obsadili jsme budovu s
potravinami. Děláme zase zásobovače. Všichni pomáhají. Teď
se jim pomstíme, nikoho nešetříme.
3.9.1944
Ráno mrholilo a byla zima, i teď není nějak velké teplo. Pořád
běháme. Nemáme moc zbraní, zato oni jich mají až moc.
Chtěla bych zničit dalšího obrněnce, ale nejsou flašky ani
granáty. Ty jsou pro mě novinka, ale nepouštějí nás k nim.
Nosíme jen jídlo a vodu. Zachy má rýmu a já kašel.
5.9.1944
Kašel je pořád horší. Špatně se mi dýchá. Běhání je pro mě
pořád těžší a těžší. Naštěstí se začíná vyjasňovat. Musíme jít
na hřbitov Szpitala Wolskiego, prý tam v noci zápaďáci shodili
zásoby. Musím běžet. Asi kašlem vypustím duši.
6.9.1944
Byli jsme napadeni. Museli jsme ustoupit ze hřbitova. Zasáhla
mě střepina z granátu do nohy. Strašně to bolelo a moc to
krvácelo. Museli mi to zašít. Neuvěřitelně to bolelo. Vzpomněla jsem si na Marka. Už vím, jak ho to bolelo. Zachy mě
držel za ruku, asi jsem mu ji rozdrtila, přesto říkal, že ho to
nebolelo.
8.9.1944
Už zase útočí na hřbitov. Zapomněla jsem napsat, že jsme jej
dobyli zpět. Je mi čím dál tím hůř, i když je slunečno. Noha mě
bolí jako čert a teče mi z rány hnis.
9.9.1944
Už nemůžu běhat, tak mě posadili k rádiu a poslouchám
zprávy. Dochází mi tužka a bojím se o Zachyho. On pořád
běhá. Nechci, aby ho zabili, je jediný, kdo mi zbyl. Lítají nad
námi letadla a všude to odstřelují dělama. Bojím se, a moc.
Musím být statečná.
- 65 -
10.9.1944
Dnes v noci oni shodili listy a nabádali nás, ať se vzdáme a
opustíme naše milované město, ale to se nikdy nestane. Na
tom jsme se se Zachym shodli. Noha mě pořád bolí. Jsem
statečná a nebrečím, ale připadá mi, že je to pořád horší.
11.9.1944
Museli jsme se stáhnout ze hřbitova. Už nemůžu jít sama.
Zachy mi pomáhal s přesunem. Bojím se. Bojím se, aby tu
Zachy nezůstal sám. Musím být silná a zůstat tu s ním, co náš
slib?!
15.9.1944
Už nemám moc sílu psát. Už vím, že to nezvládnu. Mám
vysokou horečku a včera a předevčírem jsem prý blouznila.
Zachy se o mě stará. Dostal to dovoleno. Drží mě za ruku a
brečí. Potřetí ho vidím brečet. Je to špatné, ale on mi to
nechce říct. Ani se mu nedivím. Porušila jsem slib. Stydím se,
že nejsem silná. Těším se, až uvidím v nebi maminku, tatínka
a brášku. Věřím, že se na mě taky těší, ale co tu beze mě
bude dělat Zachy?
18.9.1944-1:15
Helenka Anielewiczová mně zemřela v náručí. Poprvé jsem si
přečetl tento deník a uchovám ho do své smrti. To slibuji na
její památku, Zachariáš W. Proclawsky.
Po tomto zápisu již nikdo do deníku nepsal. Uchoval jsem ho a
přežil druhou světovou válku i sovětskou okupaci. Byl jsem
zdrcen, když nám Rudá armáda zakázala oslavovat naše
vítězství, přestože nás přežilo velice málo. Zapomněl jsem na
hrůzy, které jsem v dětství zažil. Až po revoluci a po pádu
komunismu v Polsku jsem konečně sáhnul do své mysli a
vytáhnul z ní tento deník. Zde musím napsat, že mám rodinu a
dvě děti. Kluka a holku. Holka se kupodivu jmenuje Helena.
Splnil jsem přísahu, i když: zpola. Nikdy jsem již nepotkal silnější osobnost než Helenku, přestože o sobě pochybovala.
- 66 -
Vděčím jí za to, že jsem válku a povstání přežil. A proto
dávám jako svědectví zápis z mysli osoby, která vytrpěla
nejhorší hrůzy nacismu a přesto zůstala neoblomná, stálá,
přátelská a nikdy neztratila lásku k národu, vlasti a rodnému
městu.
I když mi je již 75 let, sotva udržím tužku a od její smrti uběhlo
63 let, pořád ji vídám ve snech, jak se na mě dívá těma
zelenýma uhrančivýma očima a volá na Stašu. Nesmím zapomenout.
- 67 -
© Vzdělávací oddělení Památníku Terezín, 2007
Všechna díla jsou publikována se souhlasem autorů či
jejich zákonných zástupců
- 68 -