NEJSME JAKO ONI

K
U
R L
YE TŮ
FO Ý S
T
LA
NEJSME JAKO ONI
diskuze na téma česká zkušenost – směřování české
společnosti mezi lety 68–89 (první díl debatního cyklu
Úsvit v Čechách – Kabinet Havel) (Foto TOMÁŠ HÁJEK)
Jiří Voráč, Michal Horáček
RENATA KALENSKÁ: Jiří, ty jsi dělal revoluci v Brně, Michal
Horáček dělal revoluci v Praze a…
PAVEL KOHOUT: … já jsem ji nedělal…
RENATA KALENSKÁ: Vy jste seděl ve svém vídeňském bytě
a koukal jste se na ni v televizi. Nebylo vám líto, že jste nebyl
v první linii?
PAVEL KOHOUT: No bylo, samozřejmě. Ale zvládl jsem to. My
jsme se pokoušeli každý druhý den proklouznout slovenskou
hranicí, protože byla nejblíže. Třikrát nám řekl tentýž důstojník, že jsme nevítané osoby, ale počtvrté už to nevydržel.
RENATA KALENSKÁ: Kdybyste měli, pánové, přiblížit v krátkosti atmosféru revoluce, která se odehrála před 19 lety, tady
panu Kohoutovi, tak co byste mu řekli?
MICHAL HORÁČEK: Renata řekla, že jsem dělal revoluci, ale
myslím, že s tím nemohu souhlasit. Protože revoluci nikdo
nedělal…
RENATA KALENSKÁ: To je novinářská zkratka…
MICHAL HORÁČEK: … no ano, ale je důležitý si uvědomit,
že se vše odehrálo úplně spontánně, jak nabývala ta veliká
shromáždění. Stalo se mnohokrát, že jsme si přes noc formulovali požadavky, se kterými vystoupíme, a připadali jsme si
radikální a odvážní. Jenže druhej den se přišlo na balkon nebo
na Letnou a najednou jsme zjistili, že jsme daleko za tím, co lidi
chtějí. Nic jsme nevedli. Revoluce byla to, co stoupalo z chod-
4
FOYER
níku, z náměstí a vůbec se necejtím, že bych ji snad dělal. Revoluce, neříkejme tomu revoluce, spíš dělala nás.
JIŘÍ VORÁČ: Ano, nutno říct, že ty události měly jakýsi vlastní
samopohyb a často se člověk stával spíše objektem těch událostí. Na druhé straně, člověk byl také nějakým subjektem toho
dění. Nejde ale úplně oddělit, kdy byl někdo strůjcem a kdy,
řekněme, jen nástrojem. Ve mně zůstává nejintenzivnější pocit
především z těch prvních dnů, to znamená od 17. nebo 20. do
27. listopadu – to byl skutečně překotný sled událostí. Snažili
jsme se všichni nějak zorientovat a dát naší činnosti nějaký řád.
Ale on se ten řád jako by tvořil za pochodu, takže, alespoň za
sebe, zpětně těžko můžu říct, že se mi podařilo něco vymyslet
nebo nějakým způsobem zorganizovat, aniž by to už nebylo trochu předpřipravené. Byl to velmi zvláštní pocit.
PAVEL KOHOUT: Pan Horáček správně naznačil, že je otázkou,
zda to byla revoluce. Já si myslím, že se ten režim položil sám.
První veliká díra do železné opony, to byli Maďaři, kteří skutečně náhle opustili doktrínu a nechali několik tisíc východoněmeckých turistů odejít do Rakouska, a potom, tedy k mému velkému překvapení, to byla NDR, která skutečně povstala. Tam
opravdu bylo možno hovořit o epochální záležitosti typu revoluce. Protože oni tomu režimu do poslední chvíle věřili. Takže
my jsme přišli už trošku pozdě. A mám dojem, že režim byl už
tak oslaben pozdním poznáním, že Gorbačov tanky nepošle.
MICHAL HORÁČEK: Zajímavé je, že v čítankách a dějepisných
knížkách bude napsáno, kde se kdo sešel, co řekl Havel, co řekl
Dubček, co řekl Husák a tak, a zase se to bude vnímat, že to
dělali ti takzvaní vůdci. Já před tím chci varovat, protože historie, to nejsou jen činy velkých mužů. Tenkrát jsem si definitivně
uvědomil, že ta síla jde odjinud. Vůdci sami by nezvládli vůbec
nic, pokud by náměstí byla prázdná. A právě proto se to povedlo,
ať už to byla revoluce, nebo ne. Tahle společenská změna se
povedla právě proto, že ta velká síla šla zezdola a nebylo to
někým nalinkovaný. Myslím, že není potřeba si zbytečně moc
vážit takzvaných velkých vůdců.
RENATA KALENSKÁ: Ale o tomhle jste psal, pane Kohoute,
v dopise Václavu Havlovi, který jste mu poslal z Vídně. Tam jste
mu v podstatě tak trochu vyčetl, že ze sebe nechal udělat v západních médiích toho jediného proroka.
PAVEL KOHOUT: Naopak, já jsem mu to doporučil.
RENATA KALENSKÁ: Já tady mám citaci úplně opačnou.
PAVEL KOHOUT: Tak to je mi líto, ale v knize To byl můj život??
(pozn. red.: dvoudílné memoáry P. Kohouta) je můj dopis Václavu Havlovi o tom, že by měl tu funkci přijmout, protože jak
v danou chvíli, tak i v roce 86, 87 už bylo jasné, že se skutečně
musí nějaký lídr najít. Někdo, kdo to vezme na sebe, a Václav byl
naprosto nejpřirozenější.
17. listopadu 2008 proběhl
v brněnském Divadle Husa na
provázku první večer v rámci
debatního cyklu, který pod
názvem Kabinet Havel – Úsvit
v Čechách organizuje Masarykova
univerzita, Divadlo Husa na provázku a sdružení DIALOG centrum. Kabinet Havel je koncipován
jako setkávání několika osobností
v názorové diskuzi moderované
redaktorkou Lidových novin Renatou Kalenskou. Velkoryse pojatý
projekt probíhá do listopadu
2009. Záznam debaty s Pavlem
Kohoutem, Michalem Horáčkem
a Jiřím Voráčem (do které letmo
vstoupil i režisér Vladimír Morávek a ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý) o směřování české společnosti mezi lety
68–89 i potom si zde můžete přečíst. A v následujících číslech RozRazilu vám postupně představíme
celý Úsvit v Čechách, provedeme
vás Kabinetem Havel.
MICHAL HORÁČEK: To je právě ono. Jednou jsem překládal
živý přenos z Ameriky, kde Václav dostával nějaké ocenění
v New Yorku. Miloš Forman tam řekl, že Havel je ten člověk
„who orchestrated the revolution“. Já jsem se už tenkrát zarazil.
Důležitý je, že nikoliv vůdce udělá revoluci, ale revoluce udělá
vůdce. Musí přijít chvíle, kdy tento člověk řekne: „Tak dobrý, tak
já už to teďka povedu. Už vím, co po mně žádáte. Budu to za vás
prosazovat na veřejném fóru.“
RENATA KALENSKÁ: Já jenom kousek z toho dopisu ocituju:
„Víš nejlíp, že v první linii toho dvacetiletého zápasu nestojíš jen
ROZRAZIL 27
5
ty, ale přinejmenším pár jiných lidí…“ a tak dále. „Nezdá se mi
v pořádku…“
PAVEL KOHOUT: Ze kdy to je?
RENATA KALENSKÁ: To je zhruba z 21. listopadu…
PAVEL KOHOUT: To už je pozdě. To už je vlastně po…
RENATA KALENSKÁ: Ale jde o to, že jste mu tady psal: „Nezdá
se mi v pořádku, že jste svorně dopustili, aby blbá západní žurnalistika, kterou budeš mít ještě příležitost poznat i z té horší
stránky, si ve své lenosti a pohodlnosti vytvořila v jedné osobě
proroka.“ Na to jsem se ptala.
PAVEL KOHOUT: To už je pozdní reakce, protože předtím jsme
toho proroka potřebovali. A potřebovali jsme ho velmi nutně,
protože několik let se vůbec uvažovalo, jestli to bude člověk
z exilu, nebo někdo z domova. Pak se ukázalo, že jediná možnost je z domova. Řešilo se, zda to bude nebo nebude komunista, protože nikdo netušil, že se Sovětský svaz zhroutí. Ukázalo se, že to už vůbec není schůdné a tak dál. Václav pak zůstal
jediný kandidát. V tom dopise, který citujete, jsem ho upozorňoval, když už revoluce, jak říkáte, běžela, že by tam mělo být
těch lídrů víc.
RENATA KALENSKÁ: Pánové, splnil Listopad vaše očekávání?
JIŘÍ VORÁČ: Ano. Dodneška do určité míry žiju ve stálém údivu
nad tím, že žijeme ve svobodě. Člověk si to před těmi dvaceti lety
neuměl vůbec představit a neměl ani moc důvodů se domnívat,
že to bude jinak. Z této perspektivy vlastně musím být spokojen s tím, že žiju v demokratických poměrech. Na druhou
stranu, vývoj po Listopadu nenaplňuje ve všech aspektech moje
očekávání a ten asi nejtíživější problém je existence komunistické strany. To, že na jedné straně existuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu, a na straně druhé komunistická
strana. Nehledě k tomu, že se nyní dostává zpátky k moci. To je
pro mě vážný problém, neřekl bych přímo politický, ale společensko-etický. Tato společnost by se s tím měla vyrovnat jiným
způsobem. V zásadě jsem zastáncem toho, že by komunistická
strana měla být zakázána.
RENATA KALENSKÁ: Což je třeba názor Ivana Medka. Váš
názor, pane Horáčku?
MICHAL HORÁČEK: Moje očekávání to v pozitivním smyslu
daleko překonalo. Já jsem si před devatenácti lety nedovedl
představit, že bych šel třeba tady po náměstí, kde jsou krásně
opravený domy a před divadlem Reduta stojí nový sloup a na
něm anděl od Kurta Gebauera. A uprostřed parkují auta. Neuměl jsem si představit, že tam nebudou trabanty, ale hezký nový
auta. A i to, že budou všechny umytý. To bylo nepředstavitelný.
Prostě jenom tohle, pěkný auta, pěkný náměstí, úcta k tradici
a lidi dbající na nějakou čistotu. To jsou úžasný věci.
RENATA KALENSKÁ: A zákaz komunistické strany?
MICHAL HORÁČEK: Taková divná otázka. Pan Kohout to
správně připomenul, opravdu se uvažovalo, jestli v čele bude
6
FOYER
komunista, nebo ne. Vzpomínám, když jsme s Michaelem Kocábem přišli s návrhem, že prezidentem by měl být Havel, tak se na
nás přítomní komunisti v Laterně koukali jak na blázny, Zdeněk
Jičínský, Rychetský a podobně. A říkali: „No ne, vždyť je tady
Dubček. Přeci je to naše tradice. Tenkrát jsme tohle chtěli a teď
na to můžeme navázat.“ Ale mně v té době bylo sedmatřicet, na
nic jsem navazovat nechtěl, na nějakej socialismus, jestli s lidskou nebo jinou tváří, prostě na žádnej socialismus. My jsme
byli rádi, že se nestřílelo do lidí a že s námi Adamec vůbec jedná.
A pak se po třinácti dnech od revoluce zrušila zásadní věc,
ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany. To pro nás
bylo v tu chvíli strašně radikální. Rušit komunistickou stranu,
těžko říct. Já jsem se hodně bál, aby nedošlo k další genocidě
inteligence. Žil jsem v prostoru, kde vždycky když přišel někdo
k moci, všechny ostatní vyházel a jejich děti exkomunikoval
a najednou z profesorů byli uhlíři a nadaný děti nemohly studovat. To nebezpečí tady opravdu bylo. Hlavní heslo revoluce bylo:
„Nejsme jako oni.“ To se chtělo na náměstích.
PAVEL KOHOUT: Mně nevadí, že ta strana existuje, mně spíš
vadí, že s ní chodí ostatní strany do koalic. Protože se neemancipovala. A teď by byla vlastně vůbec nejlepší příležitost, aby
se řeklo: „Chcete-li se podílet na moci, musíte opravdu překonat některé myšlenkové a personální bariéry.“ Lituji toho, že
sociální demokracie nevyužila tuto velikou příležitost donutit
komunistickou stranu, aby se nějakým způsobem zcivilizovala.
RENATA KALENSKÁ: Jaká tedy byla vaše očekávání?
PAVEL KOHOUT: No žádná, protože já tím, že mě vynesli do
Rakouska, jsem žil v demokracii už deset let, takže jsem věděl,
že demokracie nemůže být lepší než lidé, kteří ji tvoří. Ale jsem
nadšen z toho, že se vrací tato země a její opravdu talentovaný lid
do lidského režimu, kde už si nikdo nemůže myslet, jak si padesát let myslel, že by byl mistr světa, nebýt komunistů a nebýt
Moskvy. Dneska konečně komunisté nejsou u moci, Moskva
nám neporoučí a mistry světa už nejsme ani v hokeji. Takže se
všechno vrátilo do normálního režimu a je to dobře, protože teď
jde o ikonu této země.
JIŘÍ VORÁČ: Já bych ještě rád upřesnil, že pro mě je existence komunistické strany otázkou toho, zda jsme schopni
si dostatečně přísně a přesně klást otázky o své vlastní minulosti a o odpovědnosti za tuto minulost. A tohle je pro mě klíčové, že společnost jednak neprošla katarzí, poznáním, ani si
přesně nepojmenovala, jaké dějiny vlastně byly a jaká je naše
zodpovědnost, aby z toho potom vyvodila důsledky. S tím
souvisí určitý druh alibismu politického i společenského,
který relativizuje hodnoty, relativizuje odpovědnost, relativizuje zločiny. To je pro mě problém, který prorůstá celou
společností, a je to i problém do budoucnosti. Pokud nejsme
schopni pojmenovat minulost, tak samozřejmě budeme hůř
nakládat s budoucností.
Ruce Jiřího Voráče
RENATA KALENSKÁ: O slovo se hlásí pan Kohout, který o sobě
říká, že si v této zemi někdy připadá jako jediný komunistický
spisovatel.
PAVEL KOHOUT: Já jsem taky jediný, skutečně. Ostatní tam nebyli
nikdy. To je smutná záležitost. Já jsem zažil, jak svoji minulost
dohánělo Německo a Rakousko. Minulost dohoní až generace
vnuků. Generace otců jsou pachatelé, generace synů souputníci,
kteří v tom jeli a kteří tomu drželi palce, nebo alespoň mlčeli. Až
vnukové se začínají ptát otců a dědů, co chtěli a proč to dělali.
Takže to k nám přijde. Rakousko třeba přišlo až 40 let po válce na
to, že nebyli jenom oběť Hitlera, ale také pachatelé. Teprve když
se stal ten malér, že se o post prezidenta ucházel Kurt Waldheim,
který byl v SA a jako důstojník Wermachtu několikrát přehlédl
šedesát tisíc Židů, které vedli pod jeho okny do plynu. Teprve
v tu chvíli Rakousko zjistilo, že vlastně bylo hitlerovské a na
Náměstí hrdinů stálo asi pět set tisíc lidí, kteří Hitlerovi jásali
vstříc. Teprve ve chvíli, kdy se provalil takovýto průšvih, získalo
Rakousko svoji historickou paměť. To se u nás stane taky.
JIŘÍ VORÁČ: Historický kontext taky znám, nicméně jde o to,
jakým způsobem do toho zasáhly nebo procesu sebeuvědomování pomohly elity. V Německu to samozřejmě nebylo samovolné, ale byl to řízený proces, který začal Norimberským procesem. A už v šedesátých letech si generace synů klade otázku, jak
se provinili otcové. Elity by měly umět tyto otázky vysvětlovat.
RENATA KALENSKÁ: Jaký máme tedy podle vás vztah, nebo
jaký vy osobně máte vztah k bývalým komunistům? Já bych
začala panem Kohoutem.
PAVEL KOHOUT: No tak, jak s kým. To je přece otázka zcela
individuální… Především rozděluji komunisty na komunisty, kteří do strany vstupovali po válce, protože ti byli
determinováni dvěma velkými zkušenostmi svého života.
To byla světová hospodářská krize, která v této zemi s patnácti miliony obyvatel udělala pět set tisíc nezaměstnaných
a byla všeobecně chápána jako totální selhání kapitalismu.
A pak přišel mnichovský diktát, kdy se tato země chtěla bránit, i když by nezvítězila, ale nesměla. To se tu všeobecně
chápalo jako totální selhání západních demokracií. A když
se k tomu potom přidalo osvobození Rudou armádou, tak se
nelze divit, že si zvolili cestu do pekel svobodným hlasováním v červnu 1947. A teprve když většina obyvatel zjistila,
že se zmýlila, tak došlo k diferenciaci. Někdo skočil z okna,
jako Radim Dreiser, někdo si prostě řekl, tak na tom budu
vydělávat, když už se mi to stalo, a někdo řekl: „Kriste Pane,
co s tím uděláme?“ A v tu chvíli se začala společnost polarizovat a komunisté se začali stávat buďto reformními komunisty, nebo zůstali až do roku 89 tím, čím bývali.
RENATA KALENSKÁ: Pane Horáčku, vy jste z mladší generace,
jak to vnímáte? Bývalé komunisty?
ROZRAZIL 27
7
MICHAL HORÁČEK: Já vidím rozdíl mezi minulostí a historií.
Minulost je, co se stalo. A historie je to, jak a co se prezentuje.
Dějiny jsou výklad a my teď mluvíme o tom výkladu. Čeho se
hrozím, je jediný výklad dějin. Já jsem prožil skoro celý život
v tom, že mi tloukli do hlavy ony „jediný dějiny“. Nechtějme to
opakovat. Podle mě jsou dvě logické formy, ve kterých se pohybujeme. Jedna je logická forma diskurzu, tady se postuluje to, že
je někdo hrdina a někdo zbabělec. To je etický prostor. Většinou
se to týká vzdělanců, elit, jak říkáte. A druhá logická forma je
ta, která nemá tenhle diskurz. Nemá slovníky, univerzity, nemá
fóra, kde by se vyměňovaly názory. To je logická forma praxe.
Přiblížil bych to k tomu, jak se chová voda. Voda jde cestou
nejmenšího odporu. A stejně tak člověk napodobuje vodu v tom,
že chce prožít co nejplněji svůj život. Když tady má betonovou
přehradu, tak ji hledí obejít, a když to nejde, tak vzrůstá touha
přehradu překonat, až ji pak jednou prorazí. Pak stačí jenom
zacinkat klíčema a všichni se divěj. Co bych já chtěl tady slyšet
je, zda v tomto prostoru opravdu v té době byl jen cynismus, to
národní zahození všech ideálů a už nic hezkýho. Vytratilo se to
hezký úplně a my na to teď doplácíme? Nemohlo to být i jinak?
RENATA KALENSKÁ: Mnozí disidenti tvrdí, že jim v podstatě
v tom prostředí bylo dobře. Nikdo z nás neříká, že to bylo černobílý. Pokouším se zjistit, jestli se máme hrabat v minulosti, jestli
se má diskutovat o kauze Milana Kundery, o tom, zda udával,
nebo neudával. Už proto, jaké to vzbudilo reakce.
MICHAL HORÁČEK: Jestli Kundera udával, nebo neudával, to
my tady přece nemůžeme vůbec stanovit.
RENATA KALENSKÁ: Já neříkám stanovit, já říkám diskutovat o tom. Má se o té kauze mluvit? Má se hovořit o tom, zda
to Ústav pro studium totalitních režimů zveřejnil ve správnou
chvíli, nebo ne? Pro mnohé je Kundera prostě nedotknutelný.
MICHAL HORÁČEK: Musíme svou minulost zvažovat, potěžkávat, zkoumat a vykládat. Protože to bychom podstoupili dobrovolnou lobotomii, kdybychom se odstřihli. Ale jestli zrovna
Kundera, to bych nechal odborníkům, aby našli doklady. Já
bych chtěl zkoumat to, co jsme žili všichni a co to pro nás znamená. Dopředu říkám, že bych chtěl bojovat za to, abychom
to vnímali jako složitější. Vždyť to je strašně jednoduchý, říct:
„Hele, vy rodiče, já se vás teďka zeptám, to budete koukat, co já
vám teďka řeknu. Vy jste byli pěkní hajzlové.“ To je málo.
JIŘÍ VORÁČ: Já na Milana Kunderu odpovím, ale tak trošku
oklikou. Nedávno jsem na filmovém festivalu v Jihlavě viděl
dokument, který se jmenuje V hlavní roli Gustáv Husák, natočil ho Robert Sedláček. Ten dokument mě velmi zneklidnil
v tom, že předkládá Gustáva Husáka jako tragickou lidskou
oběť dějin. To je pro mě velmi znepokojivé, protože si ten dokument neklade zároveň další otázky, ani Husáka nepředstavuje
v jiných situacích. Totiž jako člověka, který byl nejprve komunistickým dogmatikem, potom kolaborantem a velmi cynickou,
8
FOYER
machiavelistickou politickou figurou. Tyhle otázky tam úplně
chybí. To je pro mě příkladem, že si vykládáme minulost, a nejde jenom o minulost, jde i o problémy současné, způsobem,
který je vlastně velmi pohodlný. Může vést k nějakým zklidňujícím nebo utěšeným výkladům, bojíme se nechat se vyrušovat
neklidem kritické analýzy, ze které také potom vyplývá konkrétní odpovědnost. Zkrátka a dobře, ten dokument je příklad
toho, že na minulost nenahlížíme optikou kritické analýzy, ale
jakéhosi utěšivého lidského příběhu.
RENATA KALENSKÁ: Václav Havel říká, že v každé rodině je
jeden bývalý komunista. Není to tedy spíše otázka na další generace, kdy to nebude tak bolestivé? Já jsem třeba dneska držela
v ruce kopii přihlášky Václava Klause do komunistické strany.
JIŘÍ VORÁČ: Jde o to, jestli mluvíme o obecném vědomí a svědomí společnosti, nebo i o tom, jakým způsobem se instituce
nebo elity k minulosti staví. Zmínila jsi fungování Ústavu pro
studium totalitních režimů. Pro mě je to příklad toho, a teď
odhlédněme od kauzy Kundera, jak bychom měli k minulosti
přistupovat. To znamená zpřístupňovat archivy, analyzovat
dokumenty a jasně pojmenovávat mechanismy fungování
moci. Po mém soudu tu věc nemůžeme odkládat, než vyroste
další generace, která nebyla ani souputníkem ani přímým
účastníkem. Koneckonců poprask, který se kolem toho ústavu
od počátku odehrával, je dokladem, že je to velmi výbušné, už
jenom tím, že to vyvolává diskuzi.
RENATA KALENSKÁ: Proč je to tak výbušné podle vás, pane
Kohoute?
PAVEL KOHOUT: Já si především myslím, že historik se nemá
chovat jako bulvární novinář. V případě Kundera mě skutečně
zklamalo, že jak Respekt, tak příslušný historik vůbec neuvedli
ten případ do dobových souvislostí. Pokud se opravdu odehrálo
to, co ten velmi pofiderní záznam sděluje, tak to nebylo udání,
ale hlášení. A v tom je zásadní a podstatný rozdíl. Jestliže byl
Milan Kundera vedoucím koleje a dostal se k informaci, že je
tam nehlášená osoba, tak to byla i pro něho zásadní otázka. Je
to provokace, není to provokace? Protože podle zákona to hlásit
musel. To není udání. Udání by bylo, kdyby chtěl toho člověka
záměrně poškodit, ze žárlivosti, z nenávisti nebo čehokoliv
jiného. To, že nepadla ani zmínka o tom, že to mohlo mít nějaké
příčiny, a Milan Kundera byl okamžitě napaden jako naprosto
nemorální hajzl, mi připadá opravdu trošku mimo. To si vážně
nezaslouží. Já jsem vytýkal Milanu Kunderovi ve svém posledním memoáru to, že se vlastně nikdy nezabýval svou minulostí,
a to ne proto, jak jste předtím řekla, že jsem jediný komunista.
Dospěl jsem už před několika desítkami let k názoru, že když už
se to člověku stalo, tak to má být základem jeho díla, jeho přemýšlení. To znamená, že já sám se v podstatě analyzuji ve všem,
co píšu. To, co se stalo v padesátých letech. A divil jsem se, že to
nedělá on, protože jako spisovatel světového formátu tak mohl
Michal Horáček
předejít této kauze, protože by vyložil dobové souvislosti. To je
jediné, co mu vyčítám.
MICHAL HORÁČEK: Rád bych k tomu řekl něco jednoznačného, ale nechci, protože se mi strašně příčí soudit lidi. Snad že
jsem věřící. Soudit lidi není pro jiný lidi. Doporučuji soudit činy
a dílo. K tomu se můžeme vyjádřit.
RENATA KALENSKÁ: A Kunderovo dílo uznáváte?
MICHAL HORÁČEK: Je to velký umělec, jehož dílo se mi nelíbí,
protože mi připadá cynický a malověrný. Mně to nedává nic
hezkýho. Ne že by všechno mělo být hezký, ale prostě mě to
k ničemu neinspiruje, pouze sděluje, že svět je příšerný. Ale
rád bych přešel k něčemu jinému. Třeba Václav Havel v dopise
z roku 75 říká, že je hrozný, že umění se vlastně nedá provozovat a vůbec se nedá pořádně žít. Ale moje vzpomínky, věřte
tomu, jsou úplně jiný. Já jsem někdy v roce 86 začal psát do
Mladého světa Dopisy z lásky a nenávisti. Od té doby jsem napsal hodně písniček a knížek a měl jsem na to všelijaké reakce,
ale vůbec se to nedá srovnat s tím, co se dělo třeba v roce 88.
Že ke každému z těch Dopisů z lásky a nenávisti, který jsem
napsal, přišlo třeba osm set dopisů. A to nebyly maily, že by to
člověk naťukal a čau. Ne, to se muselo jít a něco vyplnit, koupit
známku, zalepit to a poslat. Nikdy jsem se necítil tak sepjatý
se svými čtenáři. Že jim stálo za to ty texty tak úpěnlivě číst
a nějak hledat vysvětlení. Najednou jsem měl spoluautory,
kteří způsobili, že to dílo žilo. Dneska se skoro stydím, jak to
bylo neobratný a všelijaký, ale nikdy jsem neměl takovou odezvu. Tenkrát nic nešlo, ale na všem záleželo. Zatímco dneska
jde všechno, ale na ničem nezáleží.
RENATA KALENSKÁ: Počkejte, ale vy jste si před chvílí liboval, jak je to úžasný, že máme umytý auta, a teď zase na ničem
nezáleží.
MICHAL HORÁČEK: Je to mnohem těžší proto, že nemáme překážku. Najednou není důvod si to přebírat. Představte si, já jsem
napsal takovou písničku, která se jmenuje S cizí ženou v cizím
pokoji. A nějaký člověk mi tehdy vysvětlil, že dobře ví, jakej to
je fantastickej jinotaj. Ta cizí žena je naše svoboda, která nám
byla vzatá, a cizí pokoj, to je naše země, která nám byla odcizena
bolševikem.
RENATA KALENSKÁ: A vy jste to takhle nemyslel.
MICHAL HORÁČEK: No samozřejmě že ne. Ale představte si,
kolika lidem stálo za to, si to vykládat. Dneska na to každej
kašle. Jistě si vzpomenete, jak naprosto nevinný poznámky
vyvolávaly krásnou odezvu lidí.
RENATA KALENSKÁ: Kdežto dneska jinotaje prostě nezabírají.
MICHAL HORÁČEK: Dneska nezabírá nic. Teda, zaplať pánbůh,
že to je jedno. Protože když si lidé vykládají S cizí ženou v cizím
pokoji, jakože mluvíte o svobodě, tak to už je hodně zlé. Ne,
opravdu. Teď je dobře, teď se staráme o to, aby byly ty umytý
ROZRAZIL 27
9
auta. Umění přece musí přicházet ve chvíli, kdy slouží jako
nástupní prostor pro jinotaj, pro tu spoluúčast.
RENATA KALENSKÁ: Jak vy vnímáte, pane Kohoute, slova Václava Havla z dopisu Husákovi, například o kastraci kultury?
PAVEL KOHOUT: Já si na to už nevzpomínám. Ale chtěl jsem říct
něco jiného. Za deset let budeme mít čtyři sta let od Bílé hory.
Z těch čtyř set let jsme byli 298 let okupováni Rakušany, pak
jsme byli dvacet let svobodní, pak bylo sedm let německé období,
tři roky svobody, 45–48, a potom čtyřicet let de facto ruské okupace. To je z těch čtyř set let v podstatě pětadvacet svobodných
let, teď máme devatenáct. Společnost se na to, co zažila, chovala fenomenálně. Neztratila svůj jazyk. I když všechna česká
i moravská města mluvila německy, tak většina národa uměla
česky, protože kdo si chtěl podržet češtinu a kdo si chtěl podržet
víru, evangelickou, tak potřeboval Bibli kralickou a tam se čeština zachovala. Byl to rozhodně první samizdat. A první generace velkých Čechů devatenáctého století udělala obrovskou
věc pro emancipaci české společnosti. A ta se vlastně už nikdy
potom neztratila. Někdo tady říkal, že se národ zkazil. Ne, elity
národa nevydržely. Ten národ na tom byl dobře. Skoro neznám
tatínka a maminku, kteří by neříkali svým dětem: „Hele, ve
škole vám říkaj tohleto, ale ve skutečnosti to bylo trošku jinak,
akorát o tom nemluvte ve škole nebo před sousedem, protože je
komunista.“ Ale to je přece úžasné, že přes to všecko, co se tady
stalo, se vývoj této země nezpozdil. Ale bohužel, v těch posledních dvaceti letech normalizace selhala dosti trapným způsobem elita, to znamená skutečně česká a hlavně kulturní inteligence, která dává jakýmsi způsobem společnosti směr. Vlastně
jsme na tom byli s normalizací nejhůř. Poláci nebo Maďaři proti
nám byli v podstatě hauři, protože oni se jaksi dokázali uchránit
tlakům režimu tak, že si mohli dovolit daleko více než my.
RENATA KALENSKÁ: Jiří, když mluví pan Kohout o tom, že
jsme v historickém kontextu obstáli fenomenálně, to je pro tebe
ten způsob našeho chválení se?
JIŘÍ VORÁČ: Nevím. Každopádně souhlasím s tím, že je tu
problém selhání a selhávání elit. A myslím si, že to pokračuje.
Když jsi zmínila ten Havlův dopis Husákovi, tak tam je jedna
taková, pro mě asi nejzajímavější pasáž, kde mluví o estetice
banality a aplikuje tento pojem na kulturní nebo uměleckou
činnost, ale já to v zásadě chápu jako metaforu, která se vztahuje na společenský status quo. Že to je něco jako mentalita
banality nebo mentalita průměrnosti. Ono je to tam vlastně
tak, že člověk, který je v područí estetiky nebo mentality
banality, dává přednost jednoduché nebo pohodlné lži před
vyrušující pravdou. A tohle je myslím problém, který pokračuje nadále. Dokladem toho je i způsob toho komplikovaného
vyrovnávání se s minulostí. Já nejsem zastáncem jednoho
výkladu minulosti, to v žádném případě. Ale jsem pro, aby se
věci co nejpřesněji pojmenovávaly.
10
FOYER
Michal Horáček
RENATA KALENSKÁ: Použil jsi termín nepohodlná pravda.
Před týdnem v tomto sále bývalý prezident Václav Havel vyslovil svoji nepohodlnou pravdu. Já jsem nenašla člověka, který
by s ním souhlasil. Prohlásil, že ho někdy napadá, jestli to
všechno nedělali zbytečně, když vidí, jak lidé volí komunisty,
jak se komunisté v krajích dostávají vlastně poprvé od listopadového převratu k reálné moci. Souhlasíte s Václavem Havlem?
PAVEL KOHOUT: Tak to nemohl myslet.
RENATA KALENSKÁ: Ptala jsem se, jestli to myslí vážně, a řekl,
že ano. Ten rozhovor asi za čtyři dny autorizoval. Vyšel v Lidových novinách. Pořád na tom trval.
PAVEL KOHOUT: Odpovím jinak. Člověk může v jednom interview něco říct v okamžitém rozpoložení. Václav Havel je člověk,
pro kterého všechno, co se v životě udělá, má nějaký smysl.
A samozřejmě to, co vykonal on, to má smysl dvojnásob. Měli
jsme štěstí, že on v tom historickém okamžiku pomohl rychle
přivézt naši zemi zpátky na mapu.
(do diskuze vstupuje Petr Oslzlý)
PETR OSLZLÝ: On to položil jako znejišťující otázku sama sebe.
Neřekl, že to jeho konání bylo nesmyslné. Řekl, že je znejistěn
tím, že se opět dostávají ti samí lidé k moci, a to se dostávají…
MICHAL HORÁČEK: Občas nás napadá leccos.
PETR OSLZLÝ: On ale nic neodvolal.
RENATA KALENSKÁ: Já neříkám, že něco odvolal.
MICHAL HORÁČEK: Já tady potřebuju jenom něco vyjasnit.
Celou dobu se snažím říct, že národ podle mě nijak neselhal.
A připadá mi, že jdu proti proudu, kterej říká, že doba byla
zoufalá a cynická. A jestli se mám vrátit k tomu, co říkal Václav
Havel, tak bych mu na to odpověděl nebo mu odpovídám tímhle přeneseným způsobem: Co jsme chtěli? My jsme chtěli, aby
si lidi mohli říct svobodně, co si myslej. Patnáct procent, nebo
kolik, si říká, že dobrej program je ten komunistickej. My s tím
nesouhlasíme. Ale ta svoboda je právě v tom, aby ti ostatní, se
kterými bytostně nesouhlasíme, si mohli říct svoje a volit si
svoje. Mně se to taky nelíbí, já komunisty nevolím a taky bych
je nejradši zakázal, ale není to přece dobře, že si lidi můžou svobodně říct, co chtěj? Takže my kritizujeme lidi, že si myslej to,
co si myslej? No ne, to bychom byli intelektuálové, kteří mají
radši myšlenky než lidi. V tom špatným smyslu. Buďme radši
demokraty.
(do diskuze vstupuje Vladimír Morávek)
VLADIMÍR MORÁVEK: Jestli k tomu můžu něco malinkého
dodat, tak on to vlastně řekl na úvod debatního cyklu, který se
jmenuje Úsvit v Čechách. Je klíčová doba, kdy se znovu musíme,
my co spolu kamarádíme, sdružit a mluvit o naději, o světle. On
to opravdu řekl, ale řekl to jako komentář k zřízení tohoto prostoru, kde vy sedíte. Trochu mu to bylo i protivné, jeho fotografie na stěnách, a my jsme řekli: „Vy jste muž, který formuloval
něco, co je pro nás cenné a nejcennější. A je vlastně fascinující,
že tady sedíte na zemi a že vás zajímá, jak trochu roztržitě se
čtyři muži a Renata snaží formulovat neformulovatelné, protože je to všechno příliš složité. A to je velká naděje, že je zase
znovu myšlenka cenná. Že kvůli myšlence zase třeba někomu
stojí za to jít se poprat. To je vlastně myšlenka v prospěch úsvitu,
v prospěch naděje.
MICHAL HORÁČEK: To je fajn, Vladimíre. Ale to je jednoduchý,
si to takhle říct. Problém je říct, že to můžou i lidi, který vyznávají komunistický ideje. Tak můžou je vyznávat? A můžou je
vyznávat do té míry, že budou volit komunisty? Že budou volit
komunisty a způsobí, že půjdou do Parlamentu? A že možná
způsobí i to, že budou vytvářet koalice a budou nám vlastně jako
by vládnout?
PETR OSLZLÝ: Ale Michale, mohu ti odpovědět? To je přece
demokracie.
MICHAL HORÁČEK: No právě.
PETR OSLZLÝ: Ale mohu být nad tím skeptický?
MICHAL HORÁČEK: Skeptický ano, jenže tady byla debata
o tom, jestli se mají komunisti zakázat, nebo ne. I lidi, se kterými nesouhlasím, si můžou říct svoje. To není problém, to je
normální. Problém je s těma komunistama. Tam máme problém.
JIŘÍ VORÁČ: Máte pocit, že byl problém zrušit a zakázat NSDAP
po druhé světové válce v Německu?
Renata Kalenská
MICHAL HORÁČEK: Ne, myslím, že tam nebyl problém. Ale
pozor, teď se dotýkáme toho nejdůležitějšího. V Americe, když
uděláte fašistický průvod, půjdete pod hákovýma křížema,
budete hajlovat, tak můžete, protože tam je první dodatek
k Ústavě.
JIŘÍ VORÁČ: To jo, ale taky tam nikdy nebyli u moci komunisti.
MICHAL HORÁČEK: Ale můžou bejt, můžou.
PETR OSLZLÝ: Ale v České republice si svolá parlamentní strana
schůzi a říkají si soudruzi. Vyznávají Marxe a je to možné, je
tady demokracie. Jako v Americe…
MICHAL HORÁČEK: Je to nepříjemné, ale ty zákony musí platit.
Vidíte, teď jsme se dostali do problému. Musíme si uvědomit,
že demokracie je i pro někoho, s kým bytostně nesouhlasím,
koho považujeme za zločince. Najednou je zajímavý, jak moc tu
demokracii chceme a jaký má mít mantinely.
RENATA KALENSKÁ: Já jsem třeba včera mluvila s člověkem,
který byl svého času nejmladší politický vězeň v Československu, a toho mlátil pan Vondruška, dnešní poslanec. Ten člověk
je naprosto zoufalý, protože cítí jenom bezmoc. Byl ve vězení asi
šest let. A dodneška se v podstatě bojí promluvit, já ho přesvědčuju, ať to udělá. Co s takovou situací?
MICHAL HORÁČEK: Musí promluvit. Když vám bude kňourat
do ucha, tak co to má za význam? Musí promluvit, a pak to má
smysl.
ROZRAZIL 27
11
Michal Horáček, Renata Kalenská
RENATA KALENSKÁ: Kňourat je hodně pejorativní výraz. Vy
jste neseděl šest let ve vězení.
MICHAL HORÁČEK: To je jedno. Ale důležitý přeci je, jestli chce
něco říct, tak to musí říct.
PETR OSLZLÝ: Ale toto by americká demokracie neunesla, poněvadž by toho Vondrušku už nikdo nezvolil.
MICHAL HORÁČEK: Přesně tak.
RENATA KALENSKÁ: A čím to je, že u nás ano?
MICHAL HORÁČEK: Nevím. To je právě to těžký. Ale řekněme…
ne fakt, to je strašně těžký. Ale přece jenom – říct, že komunisti
ty hloupý lidi zblbnou, to je nesmysl. Já neznám žádný blbější
lidi, než jsou v Parlamentu. Ne fakt. Podívejte se třeba na Šojdrovou, na Kalouska, na Grebeníčka, na kohokoliv. To je skoro
jedno, až na malý výjimky. Takhle nahrnete dvě stě lidí tady
na Zelný trh a máte zrovna takovej Parlament, jako máme teď.
RENATA KALENSKÁ: Pane Kohoute, proč volíme takové lidi,
jako je pan Vondruška?
PAVEL KOHOUT: Já jsem ho nevolil.
RENATA KALENSKÁ: Takže nemáte vysvětlení? Nepřemýšlíte
o takových věcech?
PAVEL KOHOUT: Ale jo, prostě má své voliče, tak co si budeme
říkat. Komunistická strana nebyla zakázána. NSDAP byla zakázána, protože ji zakázal Norimberský tribunál, včetně organizací ostatních. U nás generace, která byla tenkrát v listopadu
12
FOYER
89 při převratu, patrně z taktických důvodů, protože taky nikdo
netušil, že se Sovětský svaz zhroutí do dvou let, dala přednost
tomu, dohodnout se s nimi. Dali přednost mírovému přechodu
za cenu, že tu komunisté prostě zůstali. Ale teď je to záležitost
demokratických stran, aby je dostaly ke zdi. A když to nedělají,
tak je to problém.
RENATA KALENSKÁ: Vraťme se ještě k tomu dopisu Gustávu
Husákovi. Jsou to otázky, které Václav Havel kladl generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ v roce 1975. Když jsem mu některé
citovala, říkal, že jsou dodnes aktuální. Pakliže jsou, tak by mě
zajímala vaše odpověď. Například, jaký je skutečný vnitřní stav
společnosti?
JIŘÍ VORÁČ: Domnívám se, a možná se budu opakovat, pokud
mám na takto položenou otázku odpovědět, že je problém jednak v tom, že společnost nebyla schopna přijmout odpovědnost
za svoji vlastní minulost a pojmenovat problémy včetně zločinů.
Tohle je dědictví, které si nadále neseme.
RENATA KALENSKÁ: Je tedy společnost svým způsobem
nemocná?
JIŘÍ VORÁČ: Řekl bych, že se uzdravuje pomaleji, než bych chtěl.
MICHAL HORÁČEK: Já na tuhle otázku nemůžu odpovědět.
PAVEL KOHOUT: Vedle toho, co pan Voráč říkal, společnost logicky ztrácí instinkty. Protože společnost, která je
v ohrožení, začne vždycky po několika letech velice přesně
chápat, co jí hrozí. A když se dostane do svobody a do blahobytu, a my v něm jsme, tak má najednou dojem, že je to všecko
na věky. Ve svém životě jsem třikrát zažil, jak demokracie
umírá přes noc, v roce 39, pak roce 48 a v roce 68, zatímco
totality vydrží desítky let. V Německu, Rakousku, ve Francii, v Itálii jsou už ty instinkty ztraceny. Dneska se, jak víte,
lidé domnívají, že není potřeba mít armádu a že v Německu,
když je v Afghánistánu zraněn voják, už se volá po tom, aby
byla stažena celá německá mírová armáda. Jestliže tomuto
procesu podlehneme, tak to vidím s demokracií pochopitelně
opět nahnuté.
JIŘÍ VORÁČ: Jestli ještě můžu, já bych tu otázku konkretizoval
třeba otázkou radaru. Pro mě je to záležitost, na které se ukazuje, že společnost ještě nedorostla odpovědnosti za druhé.
Jsme-li součástí nějakého obranného systému, jsme spojenci, je
naší povinností převzít díl odpovědnosti. Jestliže to neumíme,
tak je to vážný problém.
RENATA KALENSKÁ: Je tu někdo proti radaru?
PAVEL KOHOUT: Ne, jsem pro. Nejenom to. Američani skutečně v minulém století třikrát Evropu v podstatě zachránili.
A dneska říct, tak vám děkujeme a trhněte si nohou, mi prostě
připadá neuvěřitelný.
RENATA KALENSKÁ: Čeho se lidé dneska bojí?
JIŘÍ VORÁČ: Já doufám, že ničeho.
MICHAL HORÁČEK: Já si myslím, že se bojej toho, čeho vždycky.
Bojej se o normální věci, o který se báli vždycky. A báli se o ně
i za totality. Tehdy to bylo o to horší, že ještě mohl někdo zaklepat a… nebo nemuseli přijmout dítě na gympl… Ale myslím si,
že se nebáli o jiný věci, než teď v normální společnosti.
PAVEL KOHOUT: Já nevím, čeho se bojí lidé, ale vím, čeho se bojím já.
RENATA KALENSKÁ: Čeho?
PAVEL KOHOUT: To vám neřeknu.
RENATA KALENSKÁ: To jste nás obohatil. Další teze. Je-li
základním principem společenského uplatnění princip vnějškové adaptace, jaké asi mohou být v lidech mobilizovány vlastnosti a jací asi lidé se mohou dostávat do popředí? Václav Havel
klade těžké otázky.
MICHAL HORÁČEK: Na to už si sám odpovídá. To už tam přece
říká předem, tak proč o tom máme mluvit?
RENATA KALENSKÁ: Pojďme tedy dál. K jak hluboké zítřejší
duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace
jeho kultury?
MICHAL HORÁČEK: Jeho obava se nenaplnila. Naprosto. Studoval jsem v roce 74 na vysoký škole, než mě vyhodili, pak
v roce 94 a teďka ještě furt studuju. Taky tady, na Masarykově
univerzitě, občas něco přednesu. Tak můžu srovnávat. V devadesátým čtvrtým roce nikdo neuměl anglicky. Nikdo si nepře-
ROZRAZIL 27
13
Pavel Kohout
Jiří Voráč
četl cizí knihu. A když přečetl, tak vůbec neuměl ten text vysvětlit. A o deset let později to umí každej. To je strašnej rozdíl. Jedna
z takovejch věcí.
RENATA KALENSKÁ: Vy jste to uměl přece.
MICHAL HORÁČEK: No já jsem to náhodou uměl, ale kolegové
to neuměli. Ale chci mluvit o spoustě jinejch věcí. Ve společenských vědách je spousta různých doktorských titulů. Každý měl
svůj titul. To není jen to RSNDr., jak má támhle Grebeníček.
Vůbec, jako velmi suspektní považuju jakejkoliv akademickej
titul získaný před rokem dejme tomu 92. Protože antropologie,
sociologie, když to tak vezmu namátkou, vůbec nemohla být.
Jak se mohlo učit právo v zemi, kde popravili Slánského? Jak
se mohla učit ekonomie v zemi, kde se nevyznávala instituce
zisku?
RENATA KALENSKÁ: Takže až váš titul má smysl?
MICHAL HORÁČEK: Ano. Ale k tomuhle vůbec nechci dojít,
to je úplně jedno. Taky znám pána, který se habilitoval jako
inženýr na dílo, které neslo název Dovoz náhradních dílů do
spalovacích motorů ze zemí RVHP. Ten inženýrský titul získal jistý Václav Klaus. Chci jenom říct, že úroveň vzdělávání
v té době byla velmi problematická, jak na to Václav Havel
upozorňoval. Ale ta samočisticí schopnost, příchod mladých
lidí, kterým tehdy bylo 20, 16, 10, to je strašně znát. Navázali na svět. My tady už nejsme zavřený, my jsme Evropani,
14
FOYER
my jsme světoobčani. Kolegové, které potkávám na univerzitách, jsou rok od roku lepší. Já jsem starej, víc jsem přečetl,
to je má výhoda, ale oni myslí rychleji a líp. Tady není něco,
na co se nedá navázat. To jsou noví mladí lidi, kteří neřeší
nějakej komunismus. Ti se učí, umí jazyky, jezdí po světě.
Kdekdo z mých kolegů byl na Sorbonně a v Americe. Já tu
kastraci vůbec necejtím, naopak.
RENATA KALENSKÁ: Když jste zmínil Václava Klause tak
posměšně, to, na základě čeho on získal svůj titul, to pro vás
nebyla kastrace?
MICHAL HORÁČEK: Ano, ale kastrace znamená, že se něco
vyřízne a už tam nic nenaroste. Znamená to devastaci. A tohle
ne. To bylo zranění, který se zahojilo, díky vám, mladým lidem,
kteří přicházejí a budou přicházet. Nic se nestalo. Odesrali jsme
to trošku v těch 70., 80. letech. Dvacet let není moc, ale dobrý,
jdeme dál.
RENATA KALENSKÁ: Také máte něco tak optimistického?
PAVEL KOHOUT: Já si myslím, když se podívám na mapu Evropy
z dob svého dětství a na dnešní mapu Evropy, tak že můžu být
jenom optimista.
MICHAL HORÁČEK: Přesně tak.
RENATA KALENSKÁ: A do toho máme ještě nového disidenta
Evropské unie Václava Klause. Takže závěrečné shrnutí. Dnešní
debata se jmenuje Česká zkušenost. Jakou zkušenost jsme si
z období let 68–89 vzali do současnosti? Je to velmi obecná
otázka a zároveň prostor pro vaše závěrečné slovo.
JIŘÍ VORÁČ: V 68. mi byly tři roky, takže mohu mluvit až o období,
kdy jsem tak říkajíc rozum bral, v osmdesátých letech. Možná
nejdůležitější zkušenost osobní, ale řekl bych i přenositelná na
společnost, je ta, že věci jdou změnit, osobním i kolektivním
nasazením. A to je pro mě koneckonců i výzva pro dnešek. Když
jsi třeba zmínila strach, odpověděl jsem, že doufám, že se lidé
v tuto chvíli nebojí. Pokud se bojí, tak je to problém nedospělosti. Lidi si musí zvyknout na to, že mají zodpovědnost a že je
to především na nich, v jakých podmínkách budeme žít. V tom
velkém třesku, v tom společenském přerodu, je to pro mě asi
nejživější a zároveň nejvíce fascinující příběh, který se v mém
životě udál.
MICHAL HORÁČEK: No, mně bylo 16. Bylo to nepříjemný, mít
před sebou celej život. Jediný poučení, který se dá čerpat z historie, kterou Cicero tak slavnostně označil jako učitelku života
a světlo pravdy, je to, že se z ní lidi nikdy nepoučej. Takže myslím, že na to se nedá odpovědět, čím jsme se poučili. Ono se ani
nejde úplně poučit. Každá situace je unikátní, každá situace
je nová, nespadá do nějakých předem připravených kadlubů.
Přesto bychom to měli zkoušet. S vědomím, že to asi nevyjde,
ale přesto. Ale souhlasím s panem kolegou, mně se nejvíc optimistický, nejhezčí zdá to, že lidi už převážně vědí, že se musejí
postarat sami, opravdu. Víme, co to je odpovědnost. Demokracie nám ji dává. Dává nám svobodu volby nejen politických
stran, ale zejména volby toho, jak chceme vést svůj život.
RENATA KALENSKÁ: No přesto lidé volí sociální demokracii, protože jim tím kyne naděje, že se zbaví třicetikorunových
poplatků. Dobře. Vám bylo, pane Kohoute, v osmašedesátém,
40 let. Tak jak odpovíte na tu otázku?
PAVEL KOHOUT: No zaprvé, že zkušenost je nepřenosná. Kdyby
byla přenosná, tak naše děti budou nejchytřejší na světě. Ale
myslím, že budou stejní blbci. Zadruhé, že v nesvobodě se dá žít
absolutně svobodně, když je člověk ochoten zaplatit příslušnou
cenu. A zatřetí, že i z blbce může něco být, pokud svou blbost
pozná, pojmenuje a pokusí se napravit.
RENATA KALENSKÁ: To jste mluvil o sobě?
PAVEL KOHOUT: No, obecně.
RENATA KALENSKÁ: Pánové, děkuji.
MICHAL HORÁČEK (1952)
textař, novinář, spisovatel, producent. Absolvoval
American Studies na Macalester College, USA (1984)
a obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií
Univerzity Karlovy (2006). V roce 1974 byl vyloučen na
ROZRAZIL 27
15
přímou intervenci StB ze studia žurnalistiky na pražské
UK a byl 60 dní vězněn (za padělání souhlasu SSM pro
žádost o výjezdní doložku na dvouměsíční cestu do USA).
V roce 1977 se stal korespondentem časopisů v Austrálii,
Velké Británii a zejména v USA, kde mu roku 1982 byla
udělena cena Excellence in Journalism, na jejímž základě
získal stipendium na Macalester College. Od roku 1986
působil v Mladém světě. Od počátku 80. let se věnuje
psaní textů k písním. Proslul spoluprací se skladatelem
Petrem Hapkou. Napsal přes 300 písňových textů (S cizí
ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Levandulová,
Srdce jako kníže Rohan nebo Dívám se, dívám). Tři roky
stál v čele Akademie populární hudby. Napsal knihy
Království za koně (1982), Zpráva z Kentucky (1983),
Jak pukaly ledy (1990 a 2007, předmluva Václav Havel),
Los a sázka (1997), O české krvi otců vlasti (2004, předmluva Zdeněk Svěrák) a O tajemství královny krav (2007,
předmluva Dušan Třeštík). (více: www.michalhoracek.cz)
PAVEL KOHOUT (1928)
spisovatel a dramatik. Bohatý životopis i velké kvantum
literární tvorby Pavla Kohouta jsou stále příležitostí
k mnoha reflexím, hodnocením i polemikám. Od roku 1961
se věnuje výhradně literární tvorbě. Od schematických
budovatelských básniček přes – na tehdejší dobu progresivní – divadelní hry (Zářijové noci, 1955) dospěl k tomu,
že se stal jedním z intelektuálních exponentů Pražského
jara 1968, později disidentem, byl též jedním ze zakládajících aktivistů Charty 77, později ho komunistický
režim vypověděl ze země. Po listopadu 1989 se vrátil do
vlasti (pobývá střídavě ve Vídni a Praze) jako úspěšný
dramatik, i když se nadále věnuje také tvorbě prozaické.
Zasvěcené informace o životaběhu i některých aspektech jeho tvorby přináší kniha Pavla Kosatíka Fenomén
Kohout (Paseka, 2002). Kohoutovu tvorbu pro divadlo
charakterizoval vždy smysl pro sociální aktuálnost, dobře
napsaný dialog, v neposlední řadě také divácká atraktivnost jeho her. Ještě na začátku šedesátých let proslul
elegantními jevištními úpravami věhlasných literárních
děl (Cesta kolem světa za 80 dní podle Julesa Verna,
Válka s mloky na motivy románu Karla Čapka, ale i Josef
Švejk podle Jaroslava Haška). Inspiraci později nacházel
i v dramatické literatuře (dvě úpravy Rostandova Cyrana
z Bergeracu). Nedávno Pavel Kohout vydal dvousvazkové
vzpomínky To byl můj život??
velkých profilových rozhovorů s osobnostmi z uměleckého prostředí. Poté na rok zakotvila v časopise Týden.
Do Lidových novin se opět vrátila, a to na začátku
roku 2001. Zde se specializuje na „Rozhovory týdne“
s českými politiky. V roce 2000 její práce vyšla knižně pod
názvem Rozhovory na konci milénia. Kromě toho spolupracovala s TV3 a časopisem Respekt. Publikovala svazek
povídek Vybledlo a knihu úvah na téma mezilidských
vztahů Udělej motýla.
JIŘÍ VORÁČ (1965)
filmový historik, docent na Masarykově univerzitě v Brně.
Tamtéž vystudoval bohemistiku a historii (1989) a postgraduálně filmovou vědu (1998), od r. 2000 vedoucí
Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Zabývá se dějinami
české kinematografie po roce 1945, filmovým exilem,
metodami historiografického výzkumu, příležitostně
filmovou kritikou a divadlem (e Dissident Muse. Critical eatre in Eastern and Central Europe, Amsterdam
1995); editor filmové literatury (mj. Marshal McLuhan:
Člověk, média a elektronická kultura, 2000; Dokument
(v) exilu, 2005; Robert Fischer: David Lynch. Temné
stránky duše, 2006; Iluminace: Filmový exil, 2008); kurátor při filmových festivalech a přehlídkách (mj. Arts&Film
Telč, Letní filmová škola, MFDF Jihlava). Publikuje v čas.
Film a doba a Iluminace. Autorský podíl na sbornících
Češi a Němci. Dějiny–kultura–politika (Praha / Mnichov
2001), Obrazy času. Český a rakouský film 30. let
(Praha / Brno / Vídeň 2003). Autor monografie Český film
v exilu. Kapitoly z dějin po roce 1968 (Host, 2004), spoluautor (s Jiřím Trávníčkem) knižního rozhovoru s Dušanem
Šlosarem Jaké hlavy, takový jazyk (Host, 2008).
Od r. 2003 člen Rady České televize. V r. 2008 obdržel
od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla.
RENATA KALENSKÁ
se od roku 1997 věnuje novinařině. Tři roky pracovala
v Lidových novinách jako politická zpravodajka a autorka
inzerce
rce
16
FERMAN
ČT
EN
Á
SPÁSA ZE PSA
(ALEŠ ROLEČEK)
Má babička, o níž mi lze doufat, že hledí v radosti na tvář Stvořitelovu, vždy takto hovořila se psem, který jí vybíhal v ústrety, když
se vracela domů: „Ach, ty má kočičko nejvěrnější,“ a kočku, která
se jí lísala u nohou, nazývala „pejskem nejroztomilejším“. Nerozuměl jsem tehdy té podivné záměně. Ale, vždyť některé bytosti
k nám přicházejí z ráje a tu všechna naše pozemská pojmenování
selhávají. A kdo můžeš rozumět, rozuměj!
V nejvyšších úzkostech sestupuje pomoc shora a přibíhá i ze
zdola, slétá na lehkých perutích a také skáče radostně a štěká.
Kdo by to neznal. Jak by bylo v tomto slzavém údolí, kdyby naše
slzy nebyly stírány psím jazykem. Když vše se zdá stát proti nám,
i Nebesa i Příroda, kterou jsme tak zranili, tehdy se objeví spásný
pes a proti všem stojí na naší straně.
„Sám proti všem! ... Vždy věrný svým bohům! Nejlepším! Největším! ... Můj pane, dej se políbit: Tak pořádné olíznutí to ti udělá
dobře…“ To jsou slova Psa z Maeterlinckovy hry Modrý pták.
Vše se postaví proti člověku, stromy i zvířata a jediný pes vytrvá:
„Zůstávej pěkně za mnou,“ říká svému pánovi. „Odpadlíku! Hlupáku! ... Zrádče! Jidáši! ... Náš bratře, utopili tvá mláďata.“ Volají
všichni kolem, ale pes proti vší své zvířecí přirozenosti zůstává
věrný svým bohům-lidem.
A je to také světec, který proti vší své lidské přirozenosti setrvává v zničující hrůze svého bytí. Proti vší přirozenosti, ale podle
své přirozenosti světce.
38
ČTENÁ
Kdo by nevěděl, že obětí je vykupován tento svět. Kdysi se platila provinění krví kozlů a býků. Když nastal nový věk smíření, zdá
se, že byla vybrána jiná kreatura k oběti a následování. Nejdříve
sám Bůh a potom všichni, kdo se mu tolik podobají. Svatí a psi.
Nebo svatí se psy. Bylo by možno vršit jeden příběh za druhým
a nikdy se nedobrat konce, ale pohlédněme třeba jen do Brehmova
Života zvířat, knihy, od níž by se snad mnozí poučných a zbožných vypravování ani nenadáli. Stačí ovšem vyhledat onu kapitolu
o psu svatobernardském, která je chválou nejslavnějšího ze psů,
jak je zde nazván Barry – bernardýn zachránce.
„Nejvýtečnějším psem byl tento Barry … ty nejvyšší všech zvířat… světec na hoře svatého Bernarda.“ Barry vychází ven za sněhových vánic a hledá zapadlé nešťastníky v závějích a toto „sladké
břímě“ a jho, které netíží, odnáší do kláštera. „Každou podařenou záchranou byl jsi poučen a učiněn veselejším a soucitnějším.
… Ano, konal jsi svou povinnost, jako člověk zbožný a bohulibý.“
Je to báseň v próze a také hagiografie, která končí touto výzvou:
„Smekni klobouk … kup si tvoji podobiznu a zavěs na stěnu své
světnice: a kup si k tomu též obraz chlapce útlého na tvém hřbetě,
kterak s ním u fortny klášterní stojíš a zvoníš, a ukazuj ho svým
dětem říkaje: Jděte a jednejte zrovna tak, jako tento milosrdný
Samaritán dělal, a shoďte ze stěn obrazy Robespierrea, Marata…
a podobizny jiných vrahů a lupičů a vyhoďte je oknem, aby mladá
a něžná mysl učila se ode psů tomu, čemu odnaučila se u člověka.“
U Maeterlincka je to pes bojující a obětující se za svého Pána,
u Brehma je pes milosrdný Samaritán, ztělesnění evangelijního
podobenství o největším přikázání.
Ó svatí psi, co všechno vám bude ještě vykonat a vytrpět.
Malaparte pozdvihuje ovšem psa až k podobnosti s Kristem
trpícím a ukřižovaným. V románu Kůže je děsivá scéna psích
pašií, pokusných psů za živa rozpitvávaných, psů napjatých na
ocelových strunách. Hrozné rozchlípené rány otevírají pohled
na pulzující obnažené srdce. Psi trpí v němé bolesti, nestěžují si,
nikoho neproklínají, nikoho neviní ze svého utrpení, nevydají ani
hlásku, protože jim před zákrokem vyřízli hlasivky.
Lze vůbec jít ještě dál v tomto podobenství. O několik stran před
tím má Malaparte jiný děsivý příběh o ukřižovaných Židech za války
na Ukrajině. Jakkoli je to strašné, tyto lidské bytosti mohou ještě
naříkat, a tak se utrpení oněmělých psů jeví hlubší a bolestnější.
Ale je tu ještě jeden příběh, říkám mu františkánský apokryf
a vlastně už ani nevím, kde jsem ho četl nebo slyšel, snad na tom
tolik nezáleží a bude mi odpuštěno, že ho nevylíčím přesně.
Vypráví se, že jednou putovali bratr svatý František s bratrem
Lvem snad přímo od Gubia, kde byl obrácen strašný vlk pouhým
pozdravením pokoje. A tehdy potkali na cestě toulavého, zuboženého
psa a světec mu požehnal a řekl: bratře pse, jak jsi blažený, jak požehnaný je tvůj chladivý čenich, jak mnoho za to musíš chválit našeho
Pána, že ti dal jím tišit utrpení a hasit žár trestů.
Ó bratře Lve, ovečko boží, jak dobré a radostné by bylo, kdyby
všichni menší bratři byli jako psi a jako tento pes. To ti povídám a to
si bratře pamatuj, že blažení jsou ti psíci, o nichž čteme v Písmu,
že jedí drobty ze stolu Pánova, neboť jejich místo je tak nízké
a ponížené, že jim jejich úděl nikdo nevezme a o nich je psáno, že
budou jednoho dne pozdviženi ze smetí, zpod stolů tohoto světa.
A to ještě věz a to si zapiš, bratře, bylo mi dáno vidět do propastí
pekla a uviděl jsem onoho bohatce z evangelia, jenž hodoval celý
život a po smrti byl pohřben do pekla. A v nebi jsem viděl Lazara
žebráka, co lehával u jeho dveří, jak odpočívá na klíně Abrahámově. Slyšel jsem pláč a skřípění zubů a nářek a úpění bohatcovo.
Jistě víš bratře, že se tento zatracenec dovolával soucitu a kapky
studené vody, ale nebylo možno mu ji podat, neboť propast mezi
ním a blaženými byla hluboká a nikdo ji nemohl překročit.
Jak hrozný byl ten nářek. Všichni v lůně Abrahámově hleděli dolů
na tvář bohatcovu spečenou žárem. A to věz bratře, že tam byli mnozí
od východu i západu, které bys tam nečekal, a byli tam také psi, kteří
milosrdně olizovali vředy Lazarovi, byli to psi bohatcovi, milosrdnější než jejich pán. Žalostně kňučeli, když viděli utrpení svého pána,
a tu jeden z nich vyskočil z blaženého klína našeho praotce a skočil
do oné propasti nevýslovné a jal se olizovat tu hroznou tvář.
Ach, bratře Lve, ovečko boží, co ti nyní řeknu, zvláště dobře si
pamatuj a zapiš, že v té chvíli se za tím psem objevil náš Pán a řekl
mu: „Jak se mi podobáš.“ A pes se obrátil a olízl ránu v jeho boku,
a zdálo se, jako by žár pekla pohasl a rána se zacelila.
Jistě každý, kdo chce psát o spáse
a psu, musí nejprve vzpomenout
kočičku naši nejmilejší, svatou
Terezii z Lisieux. „Jemu se líbí …
má slepá důvěra v jeho milosrdenství. To je můj jediný poklad.“
A když toto světice říká, hledí na
nás z dobových fotografií hlubokostí svých oddaných psích očí,
klidnou tváří lemovanou řeholním
závojem tak, jako některým psům
splývají dlouhé a sametově měkké
uši. Snad to nikoho nepohorší,
že se odvažuji srovnávat světice
a zvěř, mísit psy a kočky tak svévolně. Ale prosím přečtěte si ještě
těch pár vět a snad mi dáte za
pravdu, že některá mysteria nelze
vyjádřit jinak než paradoxy.
Snad je v tom příliš slepá důvěra v milosrdenství a až příliš
z toho koukají ty oddané psí oči. Jistě o tom budeme vědět mnohem víc, až my sami budeme hledět jednou do hlubin propastí
anebo nedej bože volat úpěnlivě z nich.
Říká se, že církvi v tomto věku třeba mystiků a světců,
svatá pravda. Zvláště těch, kdo slepě důvěřují v milosrdenství,
a těch s vlhkým chladivým čenichem.
Aleš Roleček (1958)
studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Na
FF UK přednášel na katedrách rusistiky a komparatistiky,
nyní působí na gymnáziu PORG. Před listopadem 1989
pracoval jako dělník, sanitář v pardubické nemocnici a prodavač v antikvariátu. V Římě byl redaktorem českého vysílání Radio Vaticana, působil v nakladatelství Vyšehrad –
Scriptum a jako správce sbírek ve Východočeské galerii
v Pardubicích. Mimo jiné publikuje v Revue Souvislosti.
ROZRAZIL 27
39
PR
O
Pes a město, rok 1908.
Právo lidu a Ostravský deník.
Stránka za stránkou, zpráva
za zprávou. Po psech ale ani
pes neštěkne. Pes a město,
rok 2008, Mladá fronta Dnes.
Hafan je králem médií, čuba
prezidentkou, čokl morální
autoritou vlasti.
D
LI
ŠT
(IVAN MOTÝL)
PA
Ě
Veškeří psi buďtež
přivázáni na pevné řetězy!
(od smíchovského městského psa k opilé ostravské koze a harpunované velrybě)
62
Jalový hafan na Smíchově
Strašlivá zuřivost od psa
Smíchov, sobota 19. prosince 1908. „Na Jakubském náměstí na
Smíchově nechal v sobotu po poledni státi svého psa hokynář
Mat. Bauer z Jalových Dvorů. Pes byl zapřažen do vozíku a klidně
stál. Jal se jej však drážditi Jaroslav Šefer, dělník z č. 85 v Radlicích. Pes rozdrážděn skočil po Šefrovi, a ježto měl chatrný náhubek, kousl Šefra do rtů a způsobil mu velkou ránu. Pokousaný
uchýlil se do všeobecné nemocnice, kdež mu ránu obvázali a domů
jej propustili.“
To je vůbec jediná zpráva obsahující slovo pes, na kterou lze
narazit při podrobném pročítání sociálnědemokratického deníku
Právo lidu z listopadu a prosince roku 1908. Psí život kráčel
jinudy než ten lidský. O sto let později je všechno jinak; pes, člověk
a město jdou společnou cestou. V Mladé frontě Dnes bylo slovo
pes v průběhu října a listopadu 2008 zmiňováno hned ve 185 článcích. Nerozličná soužití!
Mají specialistku na drogy. Jmenuje se Kira (zpráva z města
Šumperk)
Služební pes objevil drogu v mrazničce (Bruntál)
Mladé zločince vyslídili psi Sorbon a Vind (Jáchymov)
Darovat krve už mohou i psi a kočky (Olomouc)
Ležícího opilce hlídal agresivní pes (Plzeň)
Psi soutěžili ve výcviku a obratnosti (Mladá Boleslav)
Když pes léčí lidskou duši (Ostrava)
Před sto lety byl pes pro průměrného obyvatele českých, moravských a slezských měst více nepřítelem než takzvaným čtyřnohým
přítelem. Tahal sice občas vozíky, ale jen venkovanům z jakýchsi
Jalových Dvorů. Městské obyvatelstvo pes dráždil už svojí přítomností na ulici, nedej bože, když rafnul. Psi roznášeli vzteklinu
a města měla ze zákeřného onemocnění běs a hrůzu. Stalo se
v Praze v září 1908. „9 a půl roku stará dcera kancelářského sluhy
Josefa Postránecká z č. 468-III. byla před 6 týdny pokousána psem.
Děvčátko bylo ihned dopraveno do dětské nemocnice, odkud po
jednodenním pobytu převezeno do všeobecné nemocnice. Zde
v hrozných bolestech zemřelo. Před smrtí vypuklo děvče ve strašlivou zuřivost, což neklamně nasvědčuje tomu, že bylo pokousáno
vzteklým psem. Proč však tohle teprve po smrti bylo konstatováno?
Nebylo možno to poznati ihned nebo mít podezření a děvčátko
dopravit do Pasteurova ústavu? Je záhodno vyšetřit, kdo zde nese
vinu.“ Uvedená kritika lékařského postupu zveřejněná v Právu
lidu nezůstala bez odezvy, do vídeňského Pasteurova ústavu bylo
v příštích dnech převezeno hned několik lidí, kteří přišli do styku
se zesnulou Josefou Postráneckou, mimo jiné její opatrovnice
z nemocnice, která byla malou pacientkou poškrábána.
Také v Hradci Králové se stal pes nepřítelem města. Stalo se
na podzim roku 1908: „V Hradci Králové vyskytl se u psa p. Jana
Riedla případ vztekliny, který by mohl míti povážlivé následky. Se
PROPADLIŠTĚ
psem hrál si sedmiletý Rudolf Kapr a byl jím na rukou poškrábán,
když mu strkal ruku do tlamy. Poněvadž s pominutým psem přišlo
mnoho jiných psů do styku, nařízeno přísné vyšetřování. Zraněný
hošík byl odvezen do Vídně do Pasteurova ústavu. Za příčinou zjištění vztekliny u psa domácího nařizuje se na základě výnosu c. k.
okresního hejtmanství v Hradci Králové ze dne 19. října a politickém jeho obvodu kontumace psů.“
Ano, ano. Vyvraždit hradecké alíky a fifinky. „Ve smyslu
35. zákona ze dne 29. února 1880 nařizuje se následující: 1. Předměty, jichž se zde popsaný pes dotýkal, jako boudy, steliva, houně
atd., buďtež spáleny, řetězy vypáleny. 2. Veškeří psi, u nichž se styk
se psem podezřelým dokázati nedá, buďtež v celém obvodu zdejší
politické obce po dobu tří měsíců, tudíž až do 19. ledna 1909 buď
na pevném řetězu uvázáni, aneb spolehlivým, kovovým, každé
kousnutí zabraňujícím náhubkem opatřeni, neb na pevné šňůře
voděni. 3. Po dobu nařízení kontumace psů nesmí býti žádný pes
ani dočasně z obce odstraněn… kontumace tato se veřejně vyhlašuje s dodatkem, že kdo by svého psa dle předpisu neopatřeného
toulati se nechal, bude přísně potrestán.“
rovým ústavem ve Vídni. A to je i pravý čas na větu z Haškova
Švejka o lupiči psů Blahníkovi: „Byl to zkušený muž a vypravovalo
se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas
je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově
ústavu ve Vídni byl jako doma.“
Jo, jo, vybít pražské hafíky, stejně by je ukradl lupič Blahník.
Z nařízení Městského úřadu žižkovského z 26. září 1908, č. 4310
B: „Veškeří psi buďtež přivázáni na pevné řetězy a nesmějí ani za
příčinou noční hlídky odvázání býti, aneb psi tito buďtež opatřeni
dobrým, bezpečným náhubkem z pevného drátu, který musí býti
tak zhotoven, aby zabránil kousání… Psi, při nichž nebylo šetřeno
toto opatření, budou chyceni a utraceni – zamlčení pak nemocí
nebo nešetření tohoto nařízení tresce se jako přestupek po případě přečin.“
Kdo ví, kolika lidem tehdy nezajištění psi ublížili? „16letý
synek lakýrníka Josef Kocek z Nuslí č. 104, Krokova ul., byl ve
středu po 1 hod. odpol. u villy Bělky v Nuslích kousnut psem
instalatéra Ig. Havlíčka. Zranění je lehkého rázu. Lékař ponechal
hocha v domácím ošetřování. Pes dán byl pod zvěrolékařskou prohlídku.“
Jaroslav Hašek poprvé
Postrach ze vztekliny. Byl to zlý čas i pro bohaté pražské paničky
a jejich okrasné psíky, krutý čas pro c. k. důstojníky a jejich hafany.
Ještěže mocnářství disponovalo už výše zmiňovaným Pasteu-
Jaroslav Hašek podruhé
A co teprve soužití pes a kůň ve městě. Nemyslitelné! Čuba plašící koně, čokl jako viník četných zranění. „Včera jel 29letý řeznický
ROZRAZIL 27
63
mistr Václav Hausdorf ze Chval silnicí říčanskou, když náhle vyrazil na něho hlídací pes. Koně se splašili, Hausdorf spadl z vozu
a zlomil si levou nohu.“ Stalo se ve středu 24. září 1908. Pes ve
městě lámal ruce, kůň samotný však rovnou zabíjel, jak dosvědčuje následující zpráva téhož vydání novin. „Z Klatov. V úterý udeřen byl kočí Josef Kopřiva, zaměstnaný u zasílatele Adama Byliny,
koněm do hlavy tak prudce, že způsobeno mu bylo smrtelné zranění. O uzdravení jeho se pochybuje. Nešťastník je ženat a otcem
rodiny.“
Kůň zabíjel i celebrity, jak se tomu stalo 11. července 1908 při
Květinovém korzu v rámci Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti. Pod splašeným spřežením
zahynula hvězda Národního divadla Jindřiška Slavínská z Rittersbergu (1843–1908). „Slavínská byla povalena a kopyto splašeného koně strašlivým úderem dopadlo na její obličej. V mžiku byl
obličej rozbit, nos uražen, oči vyteklé,“ líčilo Právo lidu 12. července 1908. „Ještě větší hrůzy byly způsobeny divokým úprkem,
který nastal, sotva splašený kůň vrazil do lidu. Lidé padali na zem
a jiní hnali se přes ně. Křik, volání o pomoc, nářek, úpění a sténání
ohlušovalo.“ O události hovořila celá Praha, mezi zraněnými byli
vysoce postavení Pražané. Šlechta, lékaři i umělci. Žebra si například zlámal velkostatkář Havránek, mnoho se potloukl obchodník
Pavel Löwy či filozof Úlehla, tržnou ránu v obličeji utrpěl baron
Karel Nádherný. Příběh ze Stromovky měl zajímavého svědka.
Když se haškolog Radko Pytlík probíral korespondencí Jaroslava
Haška, našel lístek poslaný ve čtvrtek 16. července 1908 „milované
Jarmilce“, tedy Jarmile Mayerové, kterou si v roce 1910 vezme
Hašek za manželku. „Víš, já byl také na Květinovém korzu a ještě
s několika pány chytal jsem toho splašeného koně; mne odhodil
stranou a já si vymkl palec. Sotva držím dnes ještě péro v ruce, ale
palec zas je na svém místě, ale ještě několik neděl bude oteklý. Také
jsem se uhodil do zad, že jsem nemohl hned popadnout dech.“
Když se opije kočí a koza
Ptá se snad ctěný čtenář Rozrazilu, kam se poděl městský pes?
Někam se zaběhl. A ostravští kočí zatím mohutně chlastali a svoje
koně vůbec nezvládali. Jako třeba Karel Šafařík, který jednoho dne
v šílené rychlosti srazil u Živnobanky konduktéra a ujel. Když strážník jeho spřežení našel před prodejnou uzenáře Ferduse, Šafařík
uchopil bič a ujížděl dále městem a teprve ve Štěpánské ulici byl vůz
zastaven přivolanými policejními posilami. „Silný kočí ale tloukl
strážníky rukama, kopal, škrtil je a teprve po dlouhém zápase, jemuž
přihlížely zástupy, byl dopraven do chládku. Šafařík byl podnapilý.
Slovem každý takový divoký jezdec je podnapilý a v opilosti řeže
koně, až se bolestí vypínají, a žene se ulicemi jako Robert Ďábel.“
A nebo jiný ostravský pijan, kočí Golder, který „kdykoli se trochu
napije, má ve zvyku tlouci koně, že uhánějí jako splašení“.
Jo, jo, to jsou koně. Ale co vztah opilá koza versus město?
„V Goldbergrově domku na Zámostí v Polské Ostravě bydlící děl-
64
PROPADLIŠTĚ
ník uvařil si předevčírem ráno černou kávu, do které namíchal
rumu, a poněvadž káva mu v bytě dost rychle nechladla, vynesl
tuto s hrncem na dvůr, kdež ji postavil na zem, a odešel. Náhodou šla tudy koza, jejíž jemný čich byl vůní kávy tak podrážděn,
že neodolala a přiblíživši se k hrnci s kávou, tuto ochutnala a také
vypila. Sotva však dopila, svalila se na zem úplně opilá. Škubala
sebou, koulela očima a jazykem mlela, což hlavně na mládež působilo velmi komicky. Možná, že také tuto svou první opici zaplatí
životem, neboť její stav je prý povážlivý.“
Epilog s velrybou
Dobře, to byla opilá koza. Ale co třeba velryba? Kasovním trhákem letní Ostravy se stal tvor údajně „ulovený v severních mořích
granátovou harpunou“. Třiadvacet metrů dlouhá velryba byla
vystavena ve dvoraně místní střelnice a publikum bylo lákáno
inzerátem tohoto znění: „Není to kostra, nýbrž zvíře preparované
a bez zápachu.“
A kam se poděl pes? V roce 1908 po něm ani pes neštěknul!
A kousnout mohl i člověk. „Sešílel a ukousl ženě nos. V Proseku
bydlící 30letý zedník Jos. Knitl předevčírem před 11. hodinou
noční ve svém bytě zšílel; ukousl ženě své Rose špičku nosu a dal
se na útěk k Libni.“
Zdroj: Právo lidu 1908, Ostravský deník 1908,
Mladá fronta Dnes 2008
IVAN MOTÝL (1967)
Básník, publicista, redaktor časopisu Týden, amatérský
historik a historický amatér, piják piva a starý žvanil.
S manželkou Elli Tiliu provozovatel galerie Červený kostel
v Hlučíně ve Slezsku.
R
)
A
JA
(D
R
O
U
M
A Ě
G
N
Č
N
Í
A
H
R
D
IN
S
K
Á
S
ÍL
A
FERMAN
Jožemu Plečnikovi se může v dohledné době stát to, co se stalo
a ještě pořád se stává mnohým velkým umělcům: jeho život bude
důležitější než jeho umělecké dílo.
Pro leckterého umělce v minulosti bylo a pro leckterého žijícího
je i dnes pomyšlení na to skutečná noční můra. Před nějakou dobou
jsme viděli v novinách fotografii, na níž je zbitý Gabriel José García
Márquez, s ošklivým modrákem kolem oka. Gabo, jak mu říkali přátelé, dostal surovou ránu do obličeje, kvůli které mohl i oslepnout.
Neudeřil ho nikdo jiný, než další velikán latinskoamerické literatury
Mario Vargas Llosa, důvodem bylo milostné a cizoložné nedorozumění. Márquez povolil zveřejnění této fotografie teprve v pozdním
věku, až doposud geniální spisovatel neměl rád, tak jak to nemají
rádi i obyčejní smrtelníci, aby nějací vědci nebo dokonce redaktoři
bulváru slídili v jejich soukromém životě. Pokud opomeneme některé
umělecké, zpravidla kvazi umělecké chvástaly, kteří se svými excesy
pokoušejí upoutat pozornost veřejnosti, tak si každý tvůrce zejména
přeje, aby se lidé zabývali jejich tvorbou a ne jejich životem.
Novinka, že lublaňské arcibiskupství plánuje zahájit proces
ohledně Plečnikovy beatifikace – zřejmě po vzoru španělské,
respektive katalánské církve, která chce blahořečit Gaudího – pak
znamená přesně ono. Pokud bude proces zahájen, nad životem
architekta se skloní muži z církevních komisí, kteří budou posuzovat
„hrdinnou míru ctnostného života božího služebníka“, jak zní jedna
z definicí tohoto procesu. To znamená, že překontrolují jeho pozůstalost a pomocí dokumentů a svědků prověří každý detail jeho
66
FERMAN
života. Domnívám se, že zvláštní pozornost si vyžádá jeho obsáhlá
korespondence s Alicí Masarykovou, dcerou bývalého československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, a to z pohledu „hrdinné
míry ctnostného života“. Odborníci na beatifikaci nejspíš rovněž
nebudou moci opominout komunistické, to znamená ateistické
symboly, na některých jeho památkách, jeho stavbu na Titových
Brionech a ještě ledasco, co milovníkovi a znalci architektova díla
nečiní žádné problémy, ovšem komisím tohoto druhu by to mohlo
přidat mnoho hodin rozmýšlení a posuzování. Beatifikace, jak se
dočítám v oficiálním prohlášení katolické církve, je totiž součástí
řízení pro kanonizaci, což zkrátka znamená: prohlášení za svatého.
Dosažená a papežovým charismatem stvrzená beatifikace pak už
znamená, že může začít veřejné uctívání s určitými omezeními,
například ve stanoveném diecézi nebo v církevní provincii.
Může být síla osobní víry nějakého umělce důležitější než jeho
umění? Z hlediska učení katolické církve je odpověď bezpochyby
kladná, ovšem učení víry nemusí být nutně i učení umění. Proto
mě u této novinky ještě zvlášť zmátla zpráva v novinách, že informaci o návrhu na začátek procesu potvrdil také jeden z nejlepších
znalců Plečnikova díla a tento návrh se souhlasem komentoval
výčtem architektových výkonů v oblasti sakrálního umění, jeho
ztvárněním četných liturgických předmětů, atd. To evidentně znamená, že předmět procesu beatifikace nebo dokonce kanonizace
nebude v očích některých laiků jen Plečnikova víra a „hrdinná míra
ctnostného života“, ale i jeho architektura. Má to snad znamenat,
že po úspěšném ukončení beatifikace nebo dokonce kanonizace si
bude na Trojmostí třeba vzpomenout, že je to dílo blahořečeného
Jožeho Plečnika a že například Zacherlův dům ve Vídni, dům bohatého vídeňského podnikatele, projektoval „svatý Jože Plečnik?“
Bude snad, pokud k tomu někdy dojde, výstavba slovinského parlamentu, kterou plánoval architekt roku 1947, proslulá Katedrála
svobody, dílo „svatého Jožeho Plečnika“, a bude snad ještě vůbec
možné slovo „katedrála“ chápat v tomto kontextu jako symbolické
místo sdružování demokratických, laických občanských hodnot
a představitelů lidu, zvolených díky res publicae, a ne res religio?
To pochopitelně není záležitost, kterou by se měly zabývat komise
pro beatifikaci a kanonizaci, to je záležitost laické společnosti.
„Sluch svátosti a nezávadnost kandidátova života v souladu
s přikázáním a učením katolické církve“, jak také zní jedno z vysvětlení beatifikace, znamená i to, že se věřící v modlitbách díky určité
osobě spontánně obrací k bohu. „Určitá osoba“, v našem případě
Jože Plečnik, už nyní z onoho světa diktuje jistým lidem na zemi
některé činy. Nový farář na lublaňském předměstí Trnovo, kde stojí
Plečnikův dům, se rozhodl, že na jeho zahradě, která je ostatně
majetkem fary, postaví domov důchodců. Už předtím tam zbudoval
dětské hřiště na košíkovou. Trnovského faráře víc než architektovo
dědictví zajímají děti a důchodci, což je sice pěkné, ovšem k tomu
by nepotřeboval Plečnikovo svolení. A právě to dostal. Jak sám
napsal, už v červenci roku 2005 hovořil v duchu s Jožem Plečnikem,
který mu dal souhlas, aby na Plečnikově zahradě vybudoval dětské hřiště, protože měl děti rád. Doslova: „Jen to udělej, děti mám
velice rád, potěší mě, že se o ně postaráš!“ Nepochybuji, že odsouhlasí také plán výstavby domova důchodců na stejné zahradě, protože staré lidi měl zcela určitě rád.
Možná to Plečnikovo prohlášení z onoho světa udělá dojem na
členy komise, kteří se budou zabývat beatifikací. Na mě ho neudělalo.
Navíc mi přibyla starost, co nás ještě čeká, pokud bude proces beatifikace úspěšně dokončen. Pokud už dnes Plečnik přes své médium
povoluje trnovskému faráři, aby na zahradě, kterou měl on a jeho
tehdejší soused, rovněž tak trnovský farář, spisovatel Finžgar tolik
rád, postavil hřiště na košíkovou, co bude teprve tehdy, až získá
na taková prohlášení všechna vatikánská zplnomocnění? Skutečně
se bojím příliš horlivých uctívačů. Kdo nám zajistí, že některý z nich
nenavrhne, aby do kostelů, které Plečnik postavil, neumístili také
jeho kosti? Relikviář svatého Jožeho Plečnika by byl pro lidi, pro
něž jsou koše na dětském hřišti nebo domovy důchodců důležitější
než architektovo dědictví, jediná vhodná odpověď na novou situaci,
která by mohla po Plečnikově kanonizaci nastat.
Plečnik byl bezpochyby hluboce věřící člověk, katolík, duchovního před oltářem viděl, jak píše v jednom dopise, jako prostředníka
mezi bohem a lidmi. Ale v jeho životě nepřevažuje jeho ctnostný
život, nýbrž jeho troufalá fantazie, podivuhodná umělecká intuice, talent, který získal a uplatnil ho v pozemském a kosmickém
měřítku. Díky umění, které je pro něho „tak strašně krásná věc“
byl ve styku s transcendencí. Jak sám říká: „Veřejná sláva, práce
na veřejnosti, to všechno není nic! Jenom při práci, kdy člověk na
okamžik ucítí křídla věčnosti, získá něco, co už mu nemůže nikdo
vzít – také proto je umění tak strašně krásná věc.“
Ta strašně krásná věc je to, čemu říkáme „boží jiskra“. Inspirace,
tvůrčí síla, okamžik, kdy člověk ucítí křídla věčnosti. Loni jsme seděli
s přítelem básníkem v pravé slunečné poledne naproti kolínské
katedrály. „Pokud je nějaký důkaz,“ řekl jsem, „že na začátku bylo
slovo, je to tohle.“ Přítel, zřejmě ateista, možná agnostik, nechápal, co tím chci říct. „Tohle není vojenské opevnění nebo nákupní
dům,“ řekl jsem, „tato z utilitárního hlediska nemožná mohutnost
vyrostla z myšlenky, slova, touhy, tvůrčího úsilí. Jako skromné knihy
z našich slov.“ Tak je to s uměním, ať už je sakrálního nebo profánního původu. Ačkoliv je v něm vždy boží jiskra, není umění něčím,
co by bylo víře podřízeno, a teprve ne, aby s ní soutěžilo v chápání
světa. Umění je něco jiného. Může být, snad jako v Plečnikově případě, součástí víry nebo božího zásahu na svět a do života, přesto
není vírou samotnou. Tak jako není umění nutně spojeno s neklidem
a poklesky umělcova života, tak také bezpečně není v bezprostřední
souvislosti se „sluchem svátosti“ a nezávadností umělcova života.
Genialita Márquezovy prózy nemá nic společného s modrákem,
který vyfasoval od Llose, a krása Plečnikovy architekturní fantazie
má velice málo společného s hrdinnou ctností jeho života.
Přeložil Petr Mainuš
DRAGO JANČAR (1948)
Slovinský prozaik, dramatik, esejista a publicista. V Mariboru ukončil vyšší právní školu a poté vystřídal několik
zaměstnání. Byl novinářem mariborského listu Večer,
redaktorem, dramaturgem Viba filmu v Lublani. V roce
1974 byl za „nepřátelskou propagandu“ odsouzen k ročnímu vězení, po třech měsících však byl propuštěn na
svobodu. V letech 1987–1991 byl předsedou slovinského
PEN klubu. Jančar je autorem několika románů
(např. Galejník, Severní záře; Chtíč chtíc nechtíc; Kateřina,
páv a jezuita), dramatických her (např. Profesor Arnož a ti
jeho; Veliký brilantní valčík; Špiclování Godota, Halštat),
sbírek novel (Smrt u Marie Sněžné; Pohled anděla,…)
a filmových scénářů. Řada z nich byla přeložena mimo
jiné také do češtiny. V současné době patří Jančar k nejvýznamnějším žijícím slovinským spisovatelům. Za svá
díla získal několik slovinských a mezinárodních cen, mimo
jiné Prešernovu cenu za životní dílo (1994), evropskou
cenu za krátkou prózu města Augsburg (1994) a Herderovu cenu za literaturu (2003). Je také dvojnásobným
držitelem slovinské literární ceny Kresnik za nejlepší
román. V květnu 2005 navštívil knižní veletrh v Praze,
na němž bylo Slovinsko čestným hostem, a zúčastnil
se několika debat na aktuální témata. Látku pro své
romány, povídky, eseje a hry nenachází Jančar pouze
v domácím prostředí a pouze v současnosti, vždy mu
však jde o pravdivé vystižení častokrát nelehké situace
jedince v širším společenském kontextu.
ROZRAZIL 27
67
Jože Plečnik
Kostel Cyrila a Metoděje, Ljubljana
Kostel Svatého Františka z Assisi, Ljubljana
Kaple, Zacherlův palác, Vídeň
Kostel Nejsvětějšího srdce Páně, Praha
Kostel Nanebevstoupení, Bogojina
Zacherlův palác, Vídeň
68
FERMAN
ROZRAZIL 27
69
AN
FERMAN
M
70
R
Ne, nelekejte se. O sportu v mém fejetonu nebude řeč. Otevřel jsem
nedávno v čítárně pražské Městské knihovny brněnskou ROVNOST a upadl jsem málem na zem. Místo mně obzvláště drahé,
které mi bylo univerzitou života, tam bylo vyobrazeno jako kráter
na Měsíci, ve kterém se prohánějí bagry. Zemřel v pouhých šedesáti dvou letech (byl tedy mladší než já) – ZIMNÍ STADION za
Lužánkami. Ulice Drobného, která se vine po pravém boku nebožtíkově, je ulicí, kde jsem vyrostl a dodnes se tam nachází byt naší
rodiny. ZIMNÍ STADION za mého dětství byl beze střechy a vše,
co se tam dálo, měl jsem jako na dlani. LETNÍ KINO s obrovským
plátnem bylo z našich oken velmi snadno čitelné: vše, co se v tomto
kinu Zimního stadionu hrálo, viděl jsem i já, ba i nájemníci našeho
pětipatrového činžáku. Když tu byl roku 1961 uveden první americký film v ČSR od roku 1948 jménem SYNKOPY, ocitl jsem se
v euforii nebývalých rozměrů, jako všichni občané města BRNA.
Byl to starý černobílý film, tuším, že z roku 1942, a byl o neworleánských jazzových hudebnících. Všichni u nás šíleli po starém jazzu
a slavná brněnská bigbeatová kapela SYNKOPY 61 odvozuje svůj
název od tohoto filmu. A co sovětský velkofilm Pád Brlína, v němž
náš JAN WERICH hrál tlustého maršála GÖRINGA?! Viděl jsem
ten film asi pětkrát… A pak přišlo to nebývalé štěstí, že jsem se
s WERICHEM setkal osobně roku 1957, sice jen jako patnáctiletý
kluk, který požádal slavného herce o podpis.
Na brněnském Zimním stadionu jsem viděl živého VLASTU
BURIANA (roku 1960), který na pódiu letního kina stařeckou slabostí upadl, gecnul si takzvaně na prkna, která znamenala svět. Přisunuli pod něj rychle židli a Král komiků, aby odlehčil situaci, ukázal
prstem k nebi a zvolal: „Jé, éro letí!“. A co třeba vřískot komunistického ministra informací VÁCLAVA KOPECKÉHO, který při jakési
manifestaci hulákal, že republiku si kosmopolity rozvracet nedáme
(těmi kosmopolity myslel „bradaté Šalamouny“, jak on nazýval
Židy). A co orchestr KARLA VLACHA, který jediný v republice
(aspoň v padesátých letech) měl povoleno hrát veřejně jazz. No, byl
tu ještě GUSTAV BROM, pravým jménem Gustav FRKAL, kterého
jsem na Zimním stadionu zažil: stadion se dopoledne nezamykal
a jako kluk jsem se tam mnohokrát vloudil na zkoušky orchestrů
i souborů. Vzpomínám si, jak BROM při večerním koncertu odpo-
FE
IN MEMORIAM
brněnského
zimního stadionu
(PAVEL ŘEZNÍČEK)
věděl na hlasitou žádost publika „hrajte mambo“: „Pro chuligány
nehrajeme!“ (mambo a samba byly koncem padesátých let velmi
populární). A pamatuji si na Bromovu snaživost, když roku 1961
zapěl na stadionu „majore Gagarine, je prý vám dvacet sedm…“,
píseň velmi konjunkturální a velmi pak později slavnou.
S otevřenou pusou jsem sledoval dopolední zkoušky Bromova
orchestru, kde slavná zpěvačka JARMILA VESELÁ zpívala
s nenapodobitelným brněnským přízvukem „v rytmu bonga si
zpívám…“. Ten brněnský akcent, který tak strašně vadil JIŘÍMU
SUCHÉMU, když přijímal do SEMAFORU brněnskou zpěvačku
EVU BOJANOVSKOU, později PILAROVOU, ten Bromovi u Jarmily Veselé nevadil…
A co východoněmecký zpěvák FRED FROHBERG, bývalý
pilot německé LUFTWAFE na východní frontě, který tam ztratil
po sestřelu nohu? Zpívat do BRNA přijel s protézou a byl hlasově
neodolatelný! Jeho kolega JIŘÍ VAŠÍČEK se svým nádherným
barytonem, idol dívek od desíti do devadesáti let, byl tehdy populárnější, než dneska KAREL GOTT!
Z těch dob lituji jedné věci: že nemohl na Zimním stadionu
vystoupit černošský klarinetista EDMOND HALL, který hrával kdysi s LOUISEM ARMSTRONGEM. BROM ho nejak propašoval roku 1960 do Brna a tento přeslavný muzikant hrál pak
v Kulturním a vzdělávacím středisku asi pro dvě stě posluchačů
(naproti Justičnímu paláci na Rooseveltově ulici).
BRNĚNSKÝ ZIMNÍ STADIONE, BUDIŽ TI ZEMĚ LEHKÁ!
PAVEL ŘEZNÍČEK (1948)
Prozaik, básník, překladatel a publicista Pavel Řezníček se
narodil 30. ledna 1942 v Blansku. V Brně absolvoval jedenáctiletou střední školu, studia na dvouleté Střední knihovnické škole nedokončil. Od roku 1965 vystřídal řadu manuálních zaměstnání (mimo jiné frézař, skladník, archivář,
knihvazač, podúředník na poště); od roku 2002 v důchodu.
Překládá z francouzštiny (Joyce Mansour, Ambroise Vollard,
Benjamin Péret ad.). Od roku 1974 žije v Praze.
ROZRAZIL 27
71