Zde - O Prevenci kriminality

MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra politologie
Obor Bezpečnostní a strategická studia
Kriminalita a její struktura z pohledu médií
Diplomová práce
Tomáš Kellner
Vedoucí práce: PhDr. Josef Smolík, Ph.D.
UČO: 326018
Politologie – bezpečnostní a strategická studia
imatrikulační ročník 2008
Brno, 2013
Prohlášení o autorství práce
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Kriminalita a její struktura z pohledu médií
vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně 10. 12. 2013
……………………………
Tomáš Kellner
2
Tímto bych rád poděkoval PhDr. Josefu Smolíkovi, Ph.D. za projevenou vstřícnost, ochotu a
cenné připomínky a rady při vedení této práce. Dále bych nesmírně rád poděkoval svým
nejbližším za materiální i jinou podporu, kterou mi během mého studia poskytovali.
3
OBSAH
ÚVOD…………………………………………………………………………………………6
1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA…………………………………………………………9
1.1 Konceptuální zakotvení médií………………………………………………………9
1.2 Masová média jako instituce………………………………………………………..9
1.3 Vysílací média………………………………………………………………………10
1.4 Zpravodajství……………………………………………………………………….11
1.5 Zpravodajské zdroje a jejich věrohodnost………………………………………..12
1.6 Mediální konstrukce reality………………………………………………………..12
1.7 Nastolování témat………………………………………………………………......13
1.8 Rámování…………………………………………………………………………....15
1.9 Gatekeeping……………………………………………………………………….…15
1.10 Zpravodajské hodnoty……………………………………………………………..16
1.11 Stav, rozsah, dynamika, intenzita a struktura kriminality……………………...17
1.12 Kriminální statistiky…………………………………………………………….…19
1.12.1 Historie tvorby kriminální statistiky……………………………………….…20
1.12.2 Statistiky zpracovávané Policií ČR………………………….…………….….21
1.12.3 Statistiky zpracovávané Ministerstvem spravedlnosti ČR…………………....23
1.12.4 Statistiky z ostatních zdrojů…………………………………………………..25
1.12.4.1
Probační a mediační služba ČR……………………………………….…..25
1.12.4.2
Vězeňská služba ČR………………………………………………….….…..26
1.12.5 Nedostatky kriminálních statistik…………………………………….………27
1.13 Konstrukce kriminálních zpráv…………………………………………….…….32
1.13.1 Práh zajímavosti………………………………………………………….…...33
1.13.2 Předvídatelnost………………………………………………………….……34
1.13.3 Zjednodušování……………………………………………………….….…...34
1.13.4 Individualismus……………………………………………………….….…...35
1.13.5 Riziko…………………………………………………………………...…….36
1.13.6 Sex…………………………………………………………………..………..38
1.13.7 Celebrity a vysoce postavené osoby……………………………………..…...39
1.13.8 Blízkost……………………………………………………………………….39
1.13.9 Násilí………………………………………………………………………….41
1.13.10 Vizuální ztvárnění a grafické znázornění……………………………………41
4
1.13.11 Děti…………………………………………………………………………...42
1.13.12 Konzervativní ideologie a politický odklon………………………………….44
1.13.13 Případ zmizení Madeleine McCann…………………………………….…....44
1.14 Pořad o kriminalitě Na Stopě……………………………………………………..46
2 METODOLOGIE…………………………………………………………………………47
2.1 Přípravná fáze výzkumu…………………………………………………………...47
2.1.1
Výzkumná otázka……………………………………………………………..48
2.1.2
Technika sběru dat – obsahová analýza………………………………………48
2.1.3
Operacionalizace……………………………………………………………...50
2.2 Fáze vlastního výzkumu……………………………………………………………53
3 EMPIRICKÉ VYHODNOCENÍ…………………………………………………………54
3.1 První výzkumná otázka…………………………………………………………….54
3.1.1
Předvídatelnost………………………………………………………………..55
3.1.2
Zjednodušování……………………………………………………………….55
3.1.3
Stereotypizace………………………………………………………………...56
3.1.4
Riziko…………………………………………………………………………57
3.1.5
Sex…………………………………………………………………………….57
3.1.6 Násilí………………………………………………………………………….58
3.1.7
Blízkost……………………………………………………………………….58
3.1.8
Děti……………………………………………………………………………59
3.1.9
Vizualizace…………………………………………………………………...59
3.1.10 Konzervativní postoj…………………………………………………………60
3.1.11 Nově identifikované zpravodajské hodnoty………………………………….60
3.2 Druhá výzkumná otázka…………………………………………………………...61
4 DISKUZE………………………………………………………………………………….64
4.1 První výzkumná otázka…………………………………………………………….64
4.2 Druhá výzkumná otázka.…………………………………………………………..65
4.3 Celkové zhodnocení………………………………………………………………...67
ZÁVĚR………………………………………………………………………………………68
SEZNAM UŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ…………………………………….…..71
PŘÍLOHA…………………………………………………………………………………....76
5
ÚVOD
Pokud si čteme denní tisk, sledujeme večerní zprávy či posloucháme rozhlas, často
zaznamenáme také zprávy zabývající se kriminalitou. Kriminalita představuje pro média
objekt trvalého zájmu, jehož intenzita, zdá se, dosahuje až forem určité posedlosti (Jewkes
2011)1. Četnými kriminologickými výzkumy je prokázáno, že právě média jsou pro veřejnost
primárním zdrojem informací o kriminalitě (srov. Zeman a kol. 2011, Večerka a kol. 2003,
2007, Kury 1997, 2002 a mnoho dalších). Jak tvrdí Kury (2002), média, konkrétněji zprávy o
trestné činnosti, jsou bezkonkurenčně ten nejvýznamnější činitel, který má vliv na vnímání
kriminality a na její hodnocení. Pokud tedy veřejnost získává informace o kriminalitě v drtivé
většině z médii, je jasné a logické, že média také výrazně ovlivňují postoje veřejnosti na
kriminalitu a kriminální politiku2. „O skutečnosti, že média představují významný faktor
spoluutvářející život a postoje jednotlivce, skupin i celé společnosti, není pochyb“. (Jirák –
Köpplová 2007: 151) Média tak mohou díky své „informační nadvládě“ uměle vytvořit
například strach ze zločinu nebo jinak formovat společenské nálady vůči kriminalitě, což bylo
ostatně výzkumy také prokázáno (srov. Jewkes 2011). Zeman (2011) k tomu dodává, že
média nejsou zdrojem informací o kriminalitě a postojového ovlivňování nejen pro veřejnost,
ale také i pro samotné tvůrce trestní politiky3. Obraz trestné činnosti, který média nabízejí, je
dle kriminologických výzkumů navíc oproti realitě notně zkreslen (srov. Ditton – Duffy
1983). Jedná se o to znepokojivější vývoj, když veřejnost označuje právě média za primární
a takřka výhradní zdroj informací o kriminalitě; to má za následek, že veřejnost má o
kriminalitě výrazně zkreslené informace. Výzkumy tak kupříkladu ukazují, že čtenáři novin, v
nichž černá kronika zabírala největší část celkového prostoru zpravodajství, vykazovali vyšší
míru strachu ze zločinu než čtenáři titulů jiných; studie taktéž dokazují, že lidé častěji
sledující kriminální zpravodajství se více domnívají, že dochází k nárůstu kriminality, aniž by
tomu tak dle oficiálních statistik bylo (srov. Pfeiffer 2005).
1
Newburn (2007) na základě svého výzkumu mj. konstatuje, že pětina veškeré filmové produkce tvoří
kriminální snímky, čtvrtina programové televizní nabídky se skládá z pořadů, v nichž zaujímá
signifikantní roli zločin.
2
Dle výzkumů (srov. Večerka a kol. 2003, 2007) veřejnost většinově tvrdí, že dochází k nárůstu
kriminality, avšak zároveň přiznává, že mimo média jiné další zdroje informací pro toto tvrzení nemá.
3
„Na postoje občanů ke kriminalitě a její kontrole můžeme nejlépe nahlížet jako na součást
dynamického systému, ovládaného vzájemným působením médií, politických iniciativ a různých
zájmových skupin“. (Zeman a kol. 2011: 42) Postoje a činnost politiků jsou do jisté míry
determinovány přáním veřejnosti, která často přejímá mediální informace za hotové a pravdivé (ať už
ale mohou být jakkoliv pokřivené či nepravdivé). Tímto způsobem tak mohou média nepřímo
ovlivňovat podobu trestní politiky.
6
Výzkumníci jak z kriminologie, tak z oblasti mediálních studií se pokoušeli prozkoumat a
pochopit vztah mezi médii a zločinem takřka celé půlstoletí, studie zabývající se mediální
prezentací kriminality jsou v zahraničí relativně časté. Za dnes již klasickou práci v této
oblasti lze považovat studii Dittona a Duffyho z roku 1983. Ta se zabývala analýzou
zpravodajství v šesti regionálních skotských denících za účelem komparace těchto zpráv o
kriminalitě
s
oficiálními
statistikami
o
registrované
kriminalitě.
Autoři
dospěli
k jednoznačnému zjištění, že média se přednostně zaměřují na delikty násilného či sexuálního
charakteru na úkor majetkové trestné činnosti. Ve statistikách činil podíl násilné kriminality
ve sledovaném období pouze 2,4 % celkové registrované kriminality, naopak ve zpravodajství
bylo násilné kriminalitě věnováno 45,8 % celkového prostoru určeného informacím o
kriminalitě (srov. Ditton – Duffy 1983).
V České republice (dále jen ČR) však žádný takový podobný výzkum prozatím realizován
nebyl4. Objevilo se „pouze“ několik výzkumů od Institutu pro kriminologii a sociální
prevenci5 (dále jen IKSP) zabývajících se postoji a názory veřejnosti ke kriminalitě a
kriminální politice. V některých z nich se objevily kapitoly hovořící o vlivu mediálního
zkreslení při vnímání kriminality, nicméně nejednalo se o teze založené na vlastních
výzkumech - ty totiž byly převzaty ze zahraničních výzkumů (srov. Zeman 2011). Tato práce
tak bude v rámci českého prostředí první „vlaštovkou“ a věřme, že nikoliv poslední.
Konkrétně se práce zaměří přímo na způsob tvorby a prezentace kriminálních zpráv
v účelově vybraném publicistickém pořadu o kriminalitě. Práce stojí na tezi, že média se snaží
i v rámci kriminálního zpravodajství diváka zaujmout, proto záměrně vybírají takové zločiny,
které mají největší šanci upoutat divákovu pozornost, a tak kýženou získat sledovanost.
„Ačkoliv jsou každým dnem spáchány stovky nejrůznějších zločinů, jen o některých se
z médií následně dozvíme“. (Tomášek 2010: 36) Jak toto tvrzení doplňuje Vlach (2013), pro
média jsou vždy lákavější takové trestné činy, které lze působivě prezentovat po vizuální
stránce. Pro média tak bude jednodušší informovat o vraždě, loupeži či znásilnění než o
krádežích či o úvěrových podvodech. Obecným cílem práce je skrze provedený výzkum zjistit,
zda v českém prostředí dochází k odlišné mediální prezentaci kriminality, než jak uvádí
kriminální statistiky.
4
Autor zkontaktoval IKSP „vlajkovou loď“ kriminologického výzkumu v ČR s prosbou o případné
poskytnutí zdrojů k tématice mediální prezentace kriminality. Odpovědí mu bylo že, v IKSP se
výzkumem přímo zaměřeným na obsahovou analýzu zpráv o kriminalitě doposud nikdo nezabýval,
avšak byly mu poskytnuty zdroje jiné. Obecně autor využíval pro tuto práci poznatky řady pracovníků
IKSP, za což jim touto cestou upřímně děkuje.
7
Tento cíl budou zastupovat dvě výzkumné otázky:
1. Objeví se v nadpoloviční většině analyzovaných dílů pořadu Na Stopě nadpoloviční
většina vybraných zpravodajských hodnot, které prezentuje Y. Jewkes?
2. Bude struktura kriminality prezentovaná v pořadu Na Stopě ve vybraném období
výrazně odlišná od struktury kriminality uvedené Statistickým přehledem kriminality
v témže období?
První otázka vychází z práce Y. Jewkes, která tvrdí (2011), že pravděpodobnost
medializace určitého zločinu ovlivňuje několik různorodých faktorů, tzv. zpravodajských
hodnot. Právě výskyt těchto zpravodajských hodnot ve zprávách o kriminalitě bude práce
zkoumat. Pokud budou tyto zpravodajské hodnoty v kriminálních zprávách identifikovány,
lze to považovat za signifikantní důkaz o tom, že i v českém prostředí dochází k mediální
konstrukci kriminality. Druhá výzkumná otázka vychází z premise, že média informují o
kriminalitě odlišně než oficiální kriminální statistiky, které jsou relativně nejbližším a
nejspolehlivějším pramenem informací o skutečné kriminalitě. Podobný výzkum byl ostatně
realizován již Dittonem a Duffym ve Velké Británii v 80. letech, v ČR však doposud nikoliv.
Cílem druhé výzkumné otázky je zjistit, zda se liší struktura kriminality prezentovaná
v médiích od oficiálně evidované struktuře kriminality. Skrze tyto dvě na sobě relativně
nezávislé otázky má být zjištěno, zda (a případně jak) je kriminalita prezentovaná médií
rozdílná od oficiálně evidované kriminality.
Samotná práce bude mít klasické členění – v teoretické části budou představeny a
definovány nejdůležitější pojmy, které úzce souvisejí s prací. V rámci mediální problematiky
bude představen proces nastolování agendy, způsob tvorby zpravodajství, atd. Z oblasti
kriminologie pak budou představeny především pojmy související s evidencí kriminality a
kriminální statistiky. Stěžejním úkolem teoretické části je představit zpravodajské hodnoty od
Y. Jewkes. V metodologii práce bude uvedena metoda zkoumání a konkrétní výzkumný
design. V analytické části poté budou analyzovány výsledky, které pak budou podrobeny
diskuzi a v závěru zhodnoceny.
8
1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA
Jednou z esenciálních součástí jakéhokoliv výzkumu je bezesporu i teoretický základ.
Teoretický základ, v němž jsou představeny a definovány relevantní pojmy související
s výzkumem. „V rámci teoretické přípravy bychom měli co nejpřesněji vymezit oblast, do
které zkoumaný jev patří, měli bychom tuto oblast definovat, vymezit vůči ostatním oblastem,
přesně ohraničit (co tam patří, co ne, co částečně), modelově zobrazit možné uspořádání
systému a vztahy v něm“. (Cejp 2011: 12) Ačkoliv se práce zabývá především problematikou
kriminologie a mediálních studií, svou roli mají bezesporu i poznatky dalších vědeckých
disciplín jako sociologie, psychologie či politologie, ty však budou v případě této práce
ponechány stranou.
1.1 Konceptuální zakotvení médií
Jak již bylo zběžně řečeno v úvodu, média se velkou měrou podílejí na prezentaci
kriminality a významně ovlivňují, jak veřejnost o kriminalitě přemýšlí a jaké k ní zaujímá
postoje. Pokud však chceme o médiích hovořit fundovaněji, je třeba provést teoretické
ukotvení nejstěžejnějších pojmů vztahujících se k činnosti médií. O této problematice lze
napsat mnohem více než jedna celá diplomová práce, kvůli tématickému i rozsahovému
omezení je však nutno postupovat relativně stručně.
Pojem média dnes užívá mnoho oborů a pro každý z nich znamená poněkud něco jiného.
Obecně slovo médium znamená prostředek, tedy to, co něco zprostředkovává, zajišťuje. Právě
obory zabývající se projevy komunikace označují pojmem médium/média to, co „někomu
zprostředkovává nějaké sdělení, tedy médium komunikační (…). Někdy se jím myslí
technologie, které zajišťují produkci, přenos a příjem sdělení, jindy se pod výrazem média
skrývají lidé, kteří produkují mediální obsahy“. (Jirák – Köpplová 2007: 16) Rozlišujeme dále
primární komunikační média (přirozený jazyk) a sekundární média (prostředky k záznamu a
přenosu médií, jako např. obrázky, tisk, komunikační sítě, nahrávací a přenosové prostředky)
1.2 Masová média jako instituce
Od obecného vymezení médií se dostáváme k vymezení médií jakožto společenských
institucí. Masová média jsou komunikačním prostředkem, který slouží k celospolečenské
komunikaci, která směřuje od jednoho zdroje k publiku skládajícího se z velkého množství
lidí.
9
„Jejich podstatným rysem je skutečnost, že nepodporují vysílání a přijímání sdělení na obou
stranách, nýbrž svou podstatou staví jednoho účastníka do role vysílatele a druhého do role
příjemce“. (Jirák – Köpplová 2007: 21) Tato početná skupina příjemců má mezi sebou takřka
nulové sociální vazby, tvoří tedy „masu“6. Právě tato představa o anonymním souboru
příjemců dala těmto médiím označení masová média. Na tyto instituce se lze dívat a dělit dle
různých prizmat (dle užívané technologie vysílání, atd.), krom toho jsou značně proměnlivá
v čase i prostoru. „Mediální instituce se postupně rozvinuly kolem svých klíčových činností,
tj. zveřejňování a šíření informací a kultury“. (Jirák – Köpplová 2007: 40) McQuail (2009)
považuje za hlavní činnost mediálních masových institucí produkci a distribuci „znalostí“
(informací, idejí, kultury) jménem těch, kteří chtějí komunikovat a kteří reagují na kolektivní
či individuální poptávku. Mimoto uvádí ještě další typické rysy masových médií:
Hlavní činností masové mediální instituce je produkce a distribuce symbolických obsahů.
Média operují ve „veřejné“ sféře a jsou dle toho regulována.
Zapojení odesílatele i příjemce je dobrovolné.
Organizace mediálních institucí je ve své formě profesionální a byrokratická.
Média jsou svobodná a současně nejsou nadána žádnou oficiální a explicitní mocí (viz
McQuial 2009).
1.3 Vysílací média
V rámci masových médií rozlišujeme ještě dále tzv. vysílací média (broadcasting), do
nichž zahrnujeme rozhlas a televizi. Rozhlas a televize vznikly jakožto systémy vyvinuté
především pro vysílání a přijímání, jako abstraktní procesy de facto bez definovaného
přenášeného obsahu. Obě tato média si tento obsah vzala od již tehdy existujících médií, a
proto jsou jejich nejoblíbenější obsahy odvozeny (filmy, hudba, zprávy či příběhy). Zaměřme
se však na televizi, neboť ta je pro tuto práci určující. Charakteristickým znakem televize je
vysoký stupeň kontroly a regulace při udělování licencí od veřejných institucí. Původně šlo o
technickou nezbytnost, avšak později se toto změnilo na
proces spíše politického
rozhodování a ekonomických zájmů.
6
McQuail (2009) při vymezování masy má na masu spíše negativní pohled.. Charakterizuje ji jakožto
velký soubor, který není diferencovaný, má převážně zápornou podobu, postrádá pořádek a je
projevem masové společnosti. Z tohoto pojmu vychází také masové publikum, podle McQuaila je
masové publikum početné, velmi rozptýlené, neinteraktivní, anonymní, heterogenní, neorganizované a
neschopné samostatné akce a je předmětem řízení a manipulace.
10
S tím souvisí i další charakteristický rys televize - distribuce od centra k periferii a spojování
veřejnoprávní televize s mocenskými centry a politikou. Přestože televizi je do značné míry
upírána její nezávislá politická úloha a televize je v první řadě považována za zábavní
médium, v moderní politice hraje zásadní roli. „Televize je považována za hlavní zdroj zpráv
a informací pro většinu lidí a za hlavní komunikační kanál mezi politiky a občany, navíc ve
své neformálně přidělené roli veřejného nositele informací si televize obecně podržela svou
důvěryhodnost“. (McQuail 2009: 47)
1.4 Zpravodajství
Zpravodajství můžeme definovat jakožto „vědomou novinářskou činnost i konkrétním
viditelným a slyšitelným výsledkem této činnosti, která se manifestuje v obsahu novin,
časopisů, rozhlasu televizi i tzv. nových médií“. (Osvaldová a kol. 2011: 19) Tento termín
tedy označuje jednak přípravnou fázi sběru informací, ale také i jejich sdělování skrze různé
kanály. Pojem zpravodajství však může nabývat i dalších rovin jako například pořad či relaci
v audiovizuálních médiích. Osvaldová dále dodává (2011), že žurnalistické zpravodajství stojí
na faktech a událostech, které shromažduje, selektuje, interpretuje a předává skrze média
příjemcům. Má tak poskytnout veřejnosti dostatek podnětů k utváření vlastních názorů a
stanovisek; čili bez prezentace vlastních názorů, ale pouze s objektivními fakty. To, jak si
ukážeme v dalších částech práce, je ve skutečnosti spíše poněkud utopické konstatování
vycházející z ideálního stavu.
Zpravodajství užívá ustálených forem a způsobů, jak příjemcům informaci sdělit. „Zprávy
poskytují nejen fakta, ale obsahují také základní hodnoty sdílené s ostatními členy
společnosti. Zatímco fakta, jména a detaily se ve zprávách mění téměř denně, rámec, do
kterého jsou zasazeny – symbolický systém – přetrvává dlouhodoběji“. (Bird a kol. 1988: 69)
Zpravodajství tak reprezentuje to, kdo a co je ve společnosti důležité, co je normativně
správné a co utváří společnou identitu – kdo jsme my a kdo jsou oni (srov. Trampota 2006).
V rámci práce bude stěžejní zpravodajství televizní, které má oproti tištěnému či
rozhlasovému zpravodajství řadu specifik, o nichž by se dalo sáhodlouze rozepsat. Primárně
je to však vzájemná kombinace obrazové a zvukové složky. „Vztah obrazu a zvuku má
v televizním zpravodajství mimořádný význam (…). Měly by se navzájem organicky
doplňovat a dohromady vytvářet rovnocenný funkční celek“. (Osvaldová a kol. 2011: 77) Od
zpravodajského televizního příspěvku se požaduje, aby byl stručný, věcný, hutný, přesný a
jasný. Tyto požadavky pak determinují proces tvorby televizní zprávy.
11
1.5 Zpravodajské zdroje a jejich věrohodnost
Vzhledem k tomu, že žurnalisté nemohou být vždy přímo u událostí, o nichž chtějí
informovat, často tak získávají své informace od jiných zdrojů. Tyto výstupy mohou tak být
značně ovlivněny. Proto je důležité dbát diverzity zdrojů, nicméně to je spíše ideál, ke
kterému je možno se v nejlepším přiblížit. Autoři jako například Gans (2004) na základě
svých výzkumů upozorňují na různé zastoupení sociálních skupin v médiích. Zatímco osoby
politicky či ekonomicky významné mohou získat přístup do médií snadno, neboť jsou lehce
dostupní a vyhledávaní, naopak ti, kteří těmito atributy nedisponují, jsou ze strany médií
méně žádaní. Lidé bez moci se do zpravodajství dostanou zpravidla za dramatických
okolností, například při narušení sociálního řádu.
Gans (2004) uvádí faktory determinující výběr zdrojů. Primárně se jedná o schopnost
dodat vhodné informace, ta je však podmíněna podnětností zdroje (tedy mírou ochoty dostat
se do médií), stupněm moci, jakou
zdroj disponuje, a v neposlední řadě také jeho
geografickou a sociální blízkostí k novináři (Gans 2004). Obecně je také důležitá efektivita
(rychlost s časovou nákladností informace) a spolehlivost zdroje „Přednost dostávají
autoritativní zdroje, tedy ty nacházející se v oficiálních pozicích, jelikož se u nich očekává, že
kvůli svému veřejnému statusu si nemohou dovolit otevřeně lhát“. (Závodná 2012: 7)
Na tuto problematiku navazuje i důvěra ze strany publika. Důvěra dle Gaziana a
McGratha (1987) úzce souvisí více s vnímanou poctivostí, nepředpojatostí a dobrou vírou než
s vnímanou přesností či spolehlivostí prezentovaných informací jako takových. Dle McQuaila
(2009) důvěryhodnosti televize před novinami nahrává také možnost použití audia, videa či
jiných obrazových materiálů. Velkým přelomem v této problematice byl a je rozvoj internetu,
kdy veřejnost očekává, že internet může vyřešit jisté nejistoty v hodnověrnostech informací.
A tak jedinci, kteří obecně nedůvěřují politice, se raději uchylují mimo mainstreamové
informační zdroje a vyhledávají informace na internetu, kde očekávají větší zdrojovou
rozmanitost.
1.6 Mediální konstrukce reality
Jak již bylo avizováno, média značně ovlivňují myšlení jedinců i mas a participují na
tvorbě obrazu reality. Užívá se tvrzení, že média konstruují vlastní, mediální obraz reality.
Tato teorie vychází ze sociální konstrukce reality. „Média jsou všudypřítomná, a proto jsou
velmi důležitými tvůrci reality.
12
Při mediální konstrukci reality dochází k transformaci předobrazu reálného světa (události) v
mediálně konstruovaný obraz (zprávu)“ (Numerato 1999: 7).
Drtivá část veřejnosti nemá přímou zkušenost se závažnou kriminalitou, a tak o ní
získávají informace především z médií. „Člověk, vzhledem k tomu, že nemůže prožít danou
zkušenost, nemůže také srovnat mediální a objektivní realitu fenoménu. Ve své hlavě si tedy
vytváří obraz zastřený mediální mlhou. Tento obraz má nemalý vliv na utváření jeho názoru
na danou věc“. (Hotová 2011: 12) Veřejnost takto prezentovanou realitu vnímá jako danou
(respektive často zapomíná na to, že je strukturovaná), většina veřejnosti si neuvědomuje, že
obraz reality je vytvořen médii7. „Představy občanů o realitě jsou rozhodujícím způsobem
určovány selektivními kritérii jedné jediné profesní skupiny, totiž žurnalisty“. (Kunczik 1995:
125) Pokud například média uvedou zprávu, že dochází k výraznému nárůstu kriminality a
neschopnost policie tento nárůst řešit, veřejnost tento názor příjme rychle za svůj a na
možnosti policie řešit kriminalitu bude nahlížet velmi skepticky. Veřejnost totiž ve velké míře
nemá přímou zkušenost s prací policie při řešení kriminality a uvedenou zprávu bere jako
objektivní a ověřenou, aniž by si uvědomila, že se jedná o konstrukt vytvořený z reality a aniž
by si také zprávu ověřila nahlédnutím do kriminálních statistik. Ne každý však zprávu musí
vnímat stejně. Při přijetí zprávy hrají významnou roli mimo jiné také poměry, životní postoj,
předsudky jednotlivých členů publiku a také kontextuální situace. Dle McQuaila (2009) je
skutečná interpretace zpravodajství ovlivněna okamžikem přijetí zprávy.
1.7 Nastolování témat
Nyní je potřeba představit i proces tvorby zpravodajství, studiem tohoto procesu se
zabývala řada autorů, proto je tento proces dnes již poměrně dobře zmapován. Stěžejní je pro
zpravodajský proces tzv. agenda setting čili nastolování témat.
Jak uvádí McQuail (2009), výzkum obsahu zpravodajství ukazuje, že velká část
zpravodajství je prezentována skrze významové rámce. S tímto konstatováním přišla prvně D.
Graber. Dle Graber (1984) interpretační rámce a schémata usměrňují výběr, zájem i
poznávání, jsou kolektivně konstruovány a často široce sdíleny. Tato schémata pak jsou
definována jako „kognitivní struktura skládající se z organizovaných vědomostí o situacích a
o osobách, která by byla abstrahována z předchozích zkušeností.
7
S tímto souhlasí i Yewkes, autorka stěžejní teoretické části práce, když tvrdí, že média neprezentují
realitu, nýbrž jsou verzí reality, která je kulturně determinována a která je odvislá od několika
vztažných faktorů (Jewkes 2011).
13
Tato struktura je používána při zpracovávání nových informací a při oživování informací
uložených v paměti“. (Graber 1984: 23) Nastolování témat (agenda settting) je kruciální částí
procesu tvorby zpravodajství. Jedná se o proces, kdy dochází k výběru témat či událostí, které
jsou vybrány, aby se staly zprávami (ve smyslu informace, o níž budou média informovat).
„Editoři a vedoucí zpravodajství každý den vybírají a zveřejňují zprávy, čímž zaměřují naši
pozornost a ovlivňují, jaká denní témata vnímáme jako nejdůležitější“. (McCombs 2009: 26)
Schopnost ovlivňovat významnost témat ve veřejné agendě tedy označujeme jakožto
schopnost zpravodajských médií nastolovat agendu. Cílem médií je tak vypracovat okruh
událostí, které se ve zpravodajství periodicky objevují, a tak nastolovat témata ve společnosti.
Některá témata jsou tedy záměrně upřednostňována na úkor jiných, opomíjených. Média
tímto způsobem určují, co budou diváci v důsledku vnímat jako důležité a co nikoliv. „Na
zpravodajství se tak nemůžeme dívat nejen jako na výběr událostí nebo aktérů, ale také jako
na výběr témat, ke kterým se události vztahují (…). Jde o agregovaný vliv velkého množství
sdělení, přičemž každé z nich má rozdílný obsah, ale všechny pojednávají o stejném
(obecném) tématu“. (Trampota 2006: 113)
Ukázalo se, že důležitou úlohu pro přebírání mediální agendy mají také vlastnosti
příjemce. Dle McCombse (1988) je prvním charakteristickým znakem zájem o mediální
obsah, dále je to nejistota a neznalost ve vztahu k uvedeným nastoleným tématům a za třetí
úsilí spojené s vyhledáváním spolehlivého zdroje informací. „Příjemci, kteří vybraným
médiím důvěřují a nemají o problematice daných témat dostatek informací, budou nastolování
více náchylní a budou intenzivněji přebírat mediální a zpravodajskou agendu“. (Trampota
2006: 122)
Pokud si tedy výše uvedené poznatky vztáhneme na problematiku kriminality, je zcela
zřejmé, že se téma kriminality v médiích pravidelně objevuje a je pravidelně rozebíráno (ať už
se jedná třeba o informace o nejrůznější trestné činnosti, trestní politice, jejich komentářů
apod.) „Ve zpravodajské struktuře je zpráva z kriminálního prostředí a autentický záběr
z místa spáchání trestného činu „udičkou“, na kterou se hojně „loví“ zájem a pozornost
diváků“. (Urban a kol. 2011: 188) Vzhledem k tomu, že příjemci kriminálních zpráv nemají o
této problematice obvykle valné znalosti, chovají důvěru ve zpravodajství a tuto mediální
agendu (zprávy o kriminalitě) bez problému přebírají.
14
1.8 Rámování
S postupným rozvojem výzkumu nastolování agend badatelé zjistili, že média témata
nejen vybírají a nastolují, ale také je určitým způsobem zpracovávají.
Jedná se o de facto druhou úroveň procesu agenda setting, kdy média při zpracování určitých
tématických událostí některé vlastnosti zdůrazňují a jiné naopak potlačují (Urban a kol. 2011).
Média tak skrze rámování (framing) dokáží vnutit publiku kritéria hodnocení. Vlivem
upřednostnění či upozadění některých témat dochází k ovlivňování postojů publika.
Prostřednictvím zarámování tématu diváci získají pocit, že prezentovaný pohled na danou
událost je ten jediný správný - některé příběhy jsou prezentovány velmi dramaticky a vážně,
jiné s ironickým či humorným tónem, aby tak byl divákovi naservírován hotový pohled na
událost.
Rámce organizují svět jak žurnalistům, kteří o něm reportují a kterým napomáhá ke
zvládnutí nepřeberného množství informací, tak i konzumentům zpráv, jimž umožňuje
snadněji pochopit předkládanou problematiku (McQual 1999). „Po celém světě se denně
odehraje nepřeberné množství událostí, které by si zasloužily mediální prezentaci, nicméně
kvůli omezenému prostoru je nutno provést výběr, který probíhá právě dle tohoto rámování“.
(Jewkes 2011: 40) Příkladem rámování z oblasti kriminality může být často divákům
servírována černobílá dichotomie o tom, že pachatelé jsou vždy ti zlí a deviantní, zatímco
oběti jsou vždy nevinné a bezbranné.
1.9 Gatekeeping
Součástí výše uvedených procesů je ještě také gatekeeping8, což je v podstatě
rozhodování, které události jsou stojí za publikování a které nikoliv. I tento proces má určité
zákonitosti. Primárně musí události naplňovat určité charakteristiky, aby byly přijaty jako
zprávy. Trampota (2006) uvádí, že do tohoto procesu je zapojeno obvykle několik
„gatekeeperů“, kteří jsou v navzájem hierarchickém postavení (tak se na výběru zpráv může
podepsat i kvalita profesních vztahů).
8
V anglickém překladu se jedná o „hlídání brány“, čili výraz „gatekeeper“ lze přeložit jakožto hlídač.
V kontextu médií jej lze upřesnit jako „hlídač výstupů“. Nicméně jasně daný adekvátní český překlad
vlivem nárůstu anglicismů v českém jazyce není, proto je vhodnější v tomto případě ponechat
anglický výraz gategkeeping a užívat v uvozovkách skloňovatelný anglicismus „gatekeeper“, neboť je
stylisticky obratnější, ač se nejedná o výraz český.
15
Jak tvrdí McQuail (2009), osoby zodpovědné za gatekeeping mají ustálenou představu o tom,
jaká témata budou přitažlivá a atraktivní pro publikum. V tomto sehrává významnou roli tzv.
zpravodajská hodnota zprávy, o níž bude pojednáno dále.
Krom toho je to také situační kontext jako například vytíženost a kapacita žurnalistů,
zpoždění, s jakou se zpráva dostane do médií atd. „Způsob selekce událostí, které se stanou
zprávou, je mj. výrazně ovlivněn jak osobou redaktora, tak ustavenými pravidly fungování
mediální organizace“. (Hotová 2011: 18)
Pokud si toto vztáhneme na problematiku kriminality, tak média jistě denně obdrží velké
množství informací o spáchané kriminalitě, nicméně pouze určité kriminální činy jsou
medializovány, jelikož se „gatekeepeři“ domnívají, že by byly pro diváka atraktivní a zvýšily
sledovanost (srov. Vesecká – Chromý 2009).
1.10 Zpravodajské hodnoty
Výraz zpravodajské hodnoty byl poprvé užit Lippmannem ve 20. letech minulého století. Ten
přišel s tezí, že témata vyskytující se v médiích jsou vybírána dle obecně platných a sdílených
kritérií9. „Zpravodajské hodnoty označují soubor kritérií, jimiž média poměřují zpravodajskou
přijatelnost událostí a zpravodajskou vhodnost jejich zpracování“. (Burton -Jirák 2003: 248)
Těchto faktorů existuje celá řada, liší se autor od autora. O zpravodajských hodnotách hovoří i
Yewkes, která uvádí také zpravodajské hodnoty, avšak specificky použitelné pro kriminální
zpravodajství (ty budou obšírně popsány níže).
Vágner (1997) uvádí například tyto zpravodajské hodnoty: překvapení, neobvyklost,
aktuálnost, jednoznačnost, prostorová blízkost, dosah, doba životnosti, konflikt, efekt odrazu,
stádový pud, vztah k elitním osobám, negativita. „Nejdůležitější z nich jsou ty, které mají
přímý vliv na publikum. To znamená, že zpráva je zajímavá, jestliže informuje stručně a
jednoznačně o události, která se stala před relativně krátkou dobou, v blízkém okolí, týká-li
se nějaké známé osoby a je-li jejím obsahem navíc negativní jev “. (Vágner 1997: 37) Tyto
faktory můžeme částečně shrnout do jedné množiny a tou je „práh pozornosti“. Jak doplňují
Jirák a Köpplová (2003), překročení prahu pozornosti je důležité z toho důvodu, že média
mají tendenci zdůrazňovat význam zpráv, jimž se už jednou rozhodla věnovat pozornost.
9
Lippman užil výraz „news values“ ve své knize Public Opinion. Tento výraz spojoval s
jednoznačností událostí, překvapením, prostorovou blízkostí, osobním zaujetím a konfliktem.
Hodnota zprávy je v podstatě intuitivní myšlenka novinářů o tom, co dané publikum zajímá a
co by vzbudilo jeho pozornost (Kunczik 1995).
16
Přelomový a dodnes užívaný katalog zpravodajských hodnot přinesli norští autoři Galtung
a Ruge. Ti uveřejnili v roce 1965 klíčovou studii The Structure of Foreing News, v níž
představili soubor zpravodajských hodnot, jenž ovlivňují, zda bude událost zařazena do
zpravodajství (Burton - Jirák 2001). Celkově identifikovali 12 hlavních zpravodajských
hodnot, z nichž osm označili za obecně platné a zbývající čtyři za kulturně specifické
sehrávající důležitou roli v západních médiích. Jedná se o tyto hodnoty: četnost, práh
pozornosti, jednoznačnost, smysluplnost, souznění, překvapení, kontinuita a kompozice. Do
druhé, specifické, skupiny zařadili vztah k elitním národům, vztah k elitním osobám,
personalizace a negativita (Hartley 1990). Vzhledem k tomu, že níže jsou dopodrobna
rozepsány zpravodajské hodnoty od Y. Yewkes, pro tuto práci směrodatné, je nadbytečné
blíže představovat další zpravodajské hodnoty, nicméně jak si níže ukážeme, některé z nich se
překrývají.
1.11 Stav, rozsah, dynamika, intenzita a struktura kriminality
Problematika této práce je do jisté míry multioborovou - spadá totiž jak do oblastí
mediálních studií, tak i do oblasti kriminologie. Jelikož médiím již byla věnována část výše,
nyní se zaměříme na oblast kriminologie. Kriminologie, ač disciplína relativně mladá10, je v
současnosti již etablovaným vědným oborem. Název je odvozen z latinského crimen (v
překladu zločin) a z řeckého logos (česky učení či věda). Kriminologie je tak dle tohoto
překladu vědou o zločinu11. Co se obšírnější a obecně přijímané definice týče, neexistuje nad
ní jednotná shoda12. Zřejmě nejvýraznější potíž tkví v definování zločinu, jakožto hlavního
předmětu studia kriminologie13. Nicméně není cílem této práce rozebírat a problematizovat
definování kriminologie, proto se spokojíme s Kaiserovou definicí: „Kriminologií rozumíme
uspořádaný celek vědních poznatků o zločinu, pachateli, negativních sociálních projevech a
sociální kontrole takového chování včetně problematiky oběti zločinu a prevence
kriminality“. (Kaiser 1994: 1)
10
V roce 1885 se termín kriminologie objevil v názvu knihy italského kriminologa R. Garofala Criminologia.
11
„Pojem kriminologie nevznikl náhodně či ve vzduchoprázdnu, ale je výsledkem složitého,
historicko-společenského vývoje“. (Dianiška a kol. 2009: 11)
12
Podle Bouře (2003) je tato nejednotnost v definování kriminologie způsobena nestejnými
představami kriminologů o obsahu, předmětu a cíli kriminologie.
13
Jak tvrdí někteří kriminologové, trestní zákony nejsou nic jiného než sociální konstrukt, který si
daná společnost vytváří za účelem regulace chování svých členů. Názory, jaké chování má či nemá být
takto upravováno, se během doby mohou dost výrazně měnit (srov. Tomášek 2010, Muncie a kol.
2001).
17
Jedním z fundamentálních úkolů kriminologie je mj. i popis kriminality. „Důvod, proč je
této problematice věnována značná pozornost, spočívá nejen ve snaze poznat, jaká je
kriminalita na určitém území, jak se vyvíjí během určitého časového období a jaká je její
struktura, ale zejména v tom, že tyto informace mohou přispět k objasňování příčin
kriminality a ověřování kriminologických teorií“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 2)
Při popisu kriminality se setkáváme s několika pojmy. Prvním z nich je stav kriminality.
„Stav kriminality (kvantitativní ukazatel) je vyjádřením počtu evidovaných trestných činů,
které jsou spáchány na sledovaném území (republiky, krajů, okresů či jinak definovaných
územních celků) v určitém období, vyjádřený zpravidla v absolutních číslech“. (Marešová
2011: 8)
Na něj navazuje další pojem - rozsah kriminality. Rozsahem kriminality se rozumí počet
činů, které lze z hlediska trestního práva definovat jako činy trestné spáchaných na
vymezeném území za určené časové období. „Údaj, jehož se touto cestou dobereme, k nám
promluví řečí dobře srozumitelných absolutních čísel (…). Jasnost a snadná stravitelnost
těchto údajů však není zadarmo“. (Tomášek 2010: 62) Samotné absolutní vyjádření v jednom
časovém období je sice poznatkem jistě užitečným, nicméně neumožňuje srovnání s obdobími
předchozími.
Proto se užívá dynamika kriminality, která ukazuje na časové změny v rozsahu
kriminality. V této souvislosti se pak s ohledem na to, zda došlo k nárůstu či poklesu
kriminality, případně pokud nedošlo k žádné významné změně, uvádí, že kriminalita má
vzestupnou či sestupnou tendenci (trend), případně stagnuje (Novotný – Zapletal 2001).
Samotný rozsah kriminality vyjádřený v absolutních číslech dále neumožňuje fundované
srovnání mezi vymezenými oblastmi. Z hlediska erudované komparace je totiž zcela
nesmyslné srovnávat například počet vražd v ČR s počtem vražd ve Spojených státech. Je
totiž zřejmé, že vražd ve Spojených státech bude nepoměrně mnohem více (srov. Tomášek
2010). Aby toto srovnání mělo potřebnou relevanci, je žádoucí zohlednit i počet obyvatel
území, na němž zjišťujeme rozsah kriminality. Tímto se dostáváme k tzv. intenzitě
kriminality, která je dána rozsahem kriminality v přepočtu na počet obyvatel žijících ve
vymezeném území. Intenzita kriminality je vyjádřena skrze index (koeficient) kriminality.
Index kriminality je podíl počtu spáchaných činů a počtu obyvatel na vymezeném území
vynásobeným 100 000 (eventuelně 10 000). Tento údaj je již pro územní srovnávání mnohem
vhodnější. Avšak ani index není vyvarován zkreslení. Údaj o obyvatelích na daném území
totiž nemusí zahrnovat skutečný počet obyvatel, kteří se na vytyčeném území v daný moment
pohybují.
18
Pachatel nebo oběť se může na daném území vyskytovat pouze krátkodobě (například turisté
či uprchlíci). Mezinárodní komparace jsou limitovány také odlišnými trestněprávními
systémy srovnávaných zemí14. „Přes všechna omezení ale podobné komparace a analýzy
poskytují velmi užitečné poznatky nejen pro kriminology“. (Holcr 2008: 35)
Dalším významným ukazatelem je též struktura kriminality, což je rozložení kriminality
dle různých aspektů – dle geografické oblasti (např. kriminalita v krajích či okresech), dle
druhu kriminality (násilná, majetková kriminalita apod.) Případně také dle pohlaví či věku
pachatele, recidivy atd. „Obvyklé je to rovněž hledisko odrážející územní rozložení
kriminality, neboť se potvrzuje, že jednotlivé regiony nebo města jsou trestnou činností
zatíženy různě“. (Tomášek 2010: 67) Údaje o struktuře kriminality podávají jiné než v jádru
kvantitativní informace. „Zájem veřejnosti je však upřen především na závažnější druhy
kriminality, které jsou veřejností vnímány jakožto vážné narušení společenského řádu, a tak
dělení na strukturní znaky je velmi užitečné“. (Diániška a kol. 2009: 49) Při interpretaci
nashromážděných informací o kriminalitě je velmi důležité zabývat se strukturou kriminality
taktéž proto, poněvadž příčiny kriminality i typy pachatelů se mohou u jednotlivých druhů
kriminality značně lišit (srov. Kuchta – Válková 2005: 124).
Avšak i přes sebepodrobnější analýzu struktury kriminality nelze zodpovědět všechny
otázky o popisu trestné činnosti. Evidované zločiny, ač jsou vedeny ve stejné druhové skupině
a splňují například znaky totožné skutkové podstaty, se ve skutečnosti mohou výrazně lišit15.
Pro toto kvalitativní odlišení využívá kriminologie tzv. tíži kriminality. Zpracování tíže
kriminality je založeno na klasifikaci způsobené újmy či škody, případně dle výše uloženého
trestu.
1.12 Kriminální statistiky
Výše bylo uvedeno, že pro poznání kriminality je velmi žádoucí ji nějakým způsobem
zaznamenávat.
14
Odlišnosti mohou panovat ve skutkových podstatách či dokonce i v celých právních systémech,
neboť stále existují významné rozdíly mezi kontinentálním a ostrovním (anglosaským) právem.
15
„Loupež sice v rámci obvyklého členění zůstane vždy loupeží, ale jiným deliktem bude v našich
očích případ, při němž nedojde k újmě na zdraví, a jiný postoj již zaujmeme k lupiči, který svým
útokem způsobí oběti vážné zranění“. (Tomášek 2010: 70)
19
Nejčastějším a nejzákladnějším fundovaným zdrojem16 informací o registrované kriminalitě17
jsou kriminální statistiky zpracovávané orgány činnými v trestním řízení (čili policejními
orgány, státními zastupitelstvími a soudy).
Cílem této kapitoly není obšírně představit, jak se jednotlivé statistiky vytvářejí, ale spíše
je krátce charakterizovat a ve stručnosti uvést historický vývoj evidence kriminality na našem
území. Těžištěm kapitoly pak bude ležet ve zhodnocení kriminálních statistik.
1.12.1 Historie tvorby kriminální statistiky
Obecně historie zpracovávání a publikace statistických údajů o kriminalitě sahají do
Francie 20. let 19. století18. V rámci tehdejšího rakouského mocnářství se v Českých zemích
objevila také statistika, i když v omezené míře, a to od roku 1788. Obsahovala především
evidenci o jednotlivých pachatelích. Jednalo se však spíše o nekomplexní, nefundované a
málo vypovídající záznamy. Evidence postrádaly bezprostřední vztah s trestným právem,
zachycovaly
jen malý zlomek jevů a neumožňovaly srovnání v čase (Kaplan 1922 in
Marešová 2011). Kriminální statistiky byly v období První republiky zdokonalovány, užívány
byly již index kriminality a struktura kriminality. Skrze strukturu kriminality se někteří
kriminologové snažili zjistit vliv na četnost kriminality (srov. Stehlík 1925 in Marešová
201119). Za prvorepublikové kriminální statistiky zodpovídal Státní úřad statistický. V rámci
statistik se začala také více zohledňovat kriminalita latentní. Během německé okupace úřad
pokračoval ve své činnosti, ač ve velmi omezené míře. V období 2. poloviny 20. století pak
dochází při tvorbě statistik k diverzifikaci.
16
Veřejnost málokdy čerpá informace o kriminalitě právě z kriminálních statistik. Hlavním zdrojem
jsou média, která dokáží podat informace mnohem poutavěji. „Zatímco mediální zpravodajství o
zločinu nabízí emoce a vzrušení, statistiky stačí leckoho otrávit dávno před tím, než v nich najde údaj,
po němž se pídí“. (Tomášek 2010: 58)
17
Musíme brát v potaz, že registrovaná kriminalita není totožná se skutečnou kriminalitou a je třeba
tyto termíny rozlišovat. „Největším problémem je skutečnost, že statistiky obsahují jen údaje o
evidované kriminalitě, a tak veškeré analýzy, pro které jsou základním zdrojem resortní statistiky, jsou
informacemi jen o kriminalitě evidované orgány činnými v trestním řízení a o známých (zjištěných)
pachatelích“. (Marešová 2011: 7)
18
Tyto údaje použil advokát J. Guerry, který se zaměřil na zjišťování vtahu mezi bydlištěm, pohlavím,
věkem a společenským postavením na četnost výskytu kriminality. Francouzská evidence kriminality
byla v té době považována za tak dokonalou, že zůstala po 50 let nezměněna a sloužila jako jistý vzor
(srov. Marešová 2011).
19
Výňatek z trestní statistiky ze 20. let 20. století: „Léta válečná, zvláště pak poválečná, jak dokládá
statistika, radikálně zvýšila počet výskytu závažných trestných činů, především majetkového
charakteru (konkrétně krádeži a spoluúčasti na ni), zejména na území působnosti vrchního zemského
soudu moravsko-slezského. V roce 1915 krádeže a spoluúčast na krádeži činily 50,8 % ze všech
zločinů a v roce 1919 až 83,3 %. V letech 1920 – 1922 dochází k poklesu kriminality jako důsledku
zrychleně přijatých zákonných opatření, jimiž byla pozměněna kvalifikace majetkových deliktů“.
(Stehlík 1925 in Marešová 2011: 35)
20
Informace o kriminalitě poskytovaly statistiky Ministerstva vnitra ČSSR, Ministerstva
spravedlnosti ČSSR
a Generální prokuratury ČSSR, která byla při tvorbě statistik
nejaktivnější a která vydávala nejsměrodatnější výstup Statistické ročenky kriminality pro
daný rok. Tato diverzifikace tvorby kriminálních statistik zůstala až do současnosti. „Snaha
sladit je do určitého celku, v němž by se data o evidovaných činech a známých pachatelích v
rámci často prezentovaného trychtýře20 vyvíjela od počátku evidence do odsouzení (potrestání
pachatele) je sice letitá, ale nikdy neuskutečněná a nyní vzhledem k ochraně osobních dat i
neuskutečnitelná“. (Marešová 2011: 52)
Od roku 1974 jsou pak zpracovávány kriminální statistiky skrze výpočetní techniku.
„Právě v souvislosti se zavedením výpočetní techniky do zpracování resortních statistik o
kriminalitě byl radikálně metodicky upraven sběr základních dat, jejich třídění, zpracování a
vykazování. Nově zavedený systém kriminální statistiky od roku 1974 pokračoval
kontinuálně až do roku 2010. (…) Základním zdrojem pro analýzu kriminality a vypracování
kriminalitu omezujících opatření byl a stále i dnes zůstává informační systém Evidenčně
statistický systém kriminality“. (Marešová 2011: 40-43)
S počátkem roku 1993 je pak tvorba kriminálních statistik přenesena na Policii ČR,
Státní zastupitelství ČR a Ministerstvo spravedlnosti ČR, což jsou stěžejní orgány pro boj
s kriminalitou. „Je běžnou praxí, že státní instituce, které mají v nějaké míře co do činění
s trestnou činností, si podrobně evidují a následně statisticky zpracovávají informace o
jednotlivých činech a jejich pachatelích, případně i o obětech“. (Podaná 2012: 379)
1.12.2 Statistiky zpracovávané Policií ČR
Tyto statistiky jsou zpracovávány Policejním prezidiem ČR, konkrétněji je pak technicky
zabezpečuje Odbor informatiky a provozu informačních technologií. „Odbor informatiky a
provozu informačních technologií odpovídá především za zabezpečení provozu centrálních
informačních systémů Policie ČR a plnění dalších úkolů v těchto oblastech: (…) zajišťování
distribuce výstupů statistik trestné činnosti, průběhu a výsledcích trestního řízení a statistik
dopravních nehod pro resortní i mimoresortní subjekty“. (Portál Policie ČR) Vedení a
evidence kriminálních statistik patří mezi důležité úkoly policie (srov. Marešová 2011).
20
Model trychtýře představuje Kuchta a Válková, kdy policejní statistiky zaregistrují všechny trestné
činy, dále se tento počet zúží na objasněné činy, statistiky státního zastupitelství pak provedou další
filtraci, kde jsou zahrnuty činy, které jsou stíhané, a soudní statistiky pak zahrnou činy, jejichž
pachatelé byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tak se z prvotního čísla o výši
několik desítek tisíc registrovaných činů dostaneme až na čtyřnásobně menší počet (srov. Kuchta –
Válková a kol. 2003).
21
Systém vedení policejní evidence lze členit jak vertikálně (vertikální stupně řízení od útvaru
přes kraj na republikovou úroveň), tak horizontálně (dle jednotlivých dílčích služeb policie).
Základním zdrojem pro analýzu kriminality je informační systém „Evidenčně statistický
systém kriminality“. Evidenčně statistický systém kriminality – kriminální statistika – je
počítačově vedený systém, jenž eviduje a zpracovává statistické údaje o objasněné i
neobjasněné trestné činnosti a o pachatelích. Policejní statistika eviduje údaje o zjištěné
kriminalitě -
jednak o zjištěných trestných činech (tj. registrovaných policií), jednak o
osobách charakterizovaných jakožto známí pachatelé, resp. stíhané osoby (Novotný – Zapletal
2004). Tento systém obsahuje údaje o trestných činech spáchaných na území republiky
občany ČR i cizinci, ale také o trestných činech spáchaných občany ČR v cizině, pokud však
byly do ČR předány i příslušné údaje (Novotný – Zapletal 2001). Údaje jsou získávány skrze
„Formuláře o trestném činu“21 a z „Formuláře o známém pachateli“22. V nich jsou uvedeny
žádoucí informace jak o spáchaném činu, tak o jeho pachateli. Tyto formuláře jsou
standardizovaným způsobem vyplňovány dle příslušných charakteristik. Evidenční Statistický
systém kriminality je užíván pro pravidelné statistické zpracování údajů o trestné činnosti a je
členěn dle služebních obvodů (útvar, okres, kraj, republika) a dle takticko statistické
klasifikace trestné činnosti.
Tato klasifikace má podobu kódů, které označují jednotlivé trestné činy a jejich skupiny.
Uspořádání kódů bylo zhruba dle uspořádání hlav trestního zákona vzestupně s tím, že
nejnižší kódy mají nejzávažnější trestné činy a nejvyšší kódy zastupují ty nejméně závažné.
Jak tvrdí Marešová (2011), vlivem změn v trestním zákoně a přidáváním nových skutkových
podstat však tato stupnice dávno neodpovídá svému záměru a účinnost nového trestního
zákona z roku 2010 toto kódování také nijak pozitivně nezměnila. Pokud hovoříme o členění
dle skupin trestných činů, je třeba zmínit srovnání se statistikami Ministerstva spravedlnosti
ČR, kde dochází ke členění dle hlav zvláštní části trestního zákona - čili členění obou statistik
je tedy relativně odlišné, což značně limituje možnost komparace.
21
„Formulář o trestném činu eviduje kriminální skutky (trestné činy) evidované na základě oznámeni
občanů či zjištěné přímo policii. Podmínkou zařazeni do evidence je stanoveni trestně právní
kvalifikace“. (Vyhodnocení současného stavu informatiky v Policii ČR 1995: 34)
22
„Formulář o známém pachateli eviduje trestně stíhané a vyšetřované osoby – osoby, proti kterým
bylo zahájeno trestní stíhání nebo kterým bylo sděleno podezření ze spáchání trestného činu. Zahrnuje
však i osoby, které z důvodu věku nejsou trestně odpovědné, tj.děti, které nedovršily patnáctý rok
věku“. (Vyhodnocení současného stavu informatiky v Policii ČR 1995: 34)
22
Policejní členění dle jednotlivých druhů trestné činnosti umožňuje na jednu stranu získat
podrobnější poznatky o struktuře kriminality, a to skrze takticko-statistickou klasifikaci23. Na
stranu druhou však toto dělení může mít i svá úskalí. Je totiž značně spekulativní, zda do
skupiny násilných trestných činů jednoznačně spadá trestný čin porušování domovní svobody,
neboť užití násilí či jeho pohrůžky nemusí být vždy jeho doprovodným projevem (srov.
Kuchta – Válková a kol. 2005). Nový trestní zákon účinný od 1. ledna 2010 se však do
policejních statistik promítl. Jsou totiž nově sledovány tři samostatné kategorie trestné
činnosti – přečiny, zločiny a zvlášť těžké zločiny.
Prezentace výsledků probíhá buď skrze tiskovou zprávu nebo elektronické vyvěšení na
webových stránkách Policie ČR formou dokumentu Microsoft Excel v měsíčních,
čtvrtletních, pololetních a ročních intervalech.
Policejní statistiky dle Kuchty a Válkové (2011) podávají nejúplnější a nejpřesnější obraz
o rozsahu kriminality, neboť jejich údaje jsou časově nejblíže době, kdy byl daný čin spáchán.
1.12.3 Statistiky zpracované Ministerstvem spravedlnosti ČR
Ministerstvo spravedlnosti ČR centrálně zpracovává statistiky soudních agend a státních
zastupitelství. V evidenci kriminality navazuje na činnost Generální prokuratury ČSSR, která
od 60. let vydávala Statistické ročenky kriminality na daný rok24. Tyto ročenky byly jediným
fundovaným zdrojem informací o kriminalitě pro laickou i odbornou veřejnost (srov.
Marešová 2011: 57) Naposledy tato ročenka vyšla v roce 1993, od roku 1994 Ministerstvo
spravedlnosti ČR vydává Statistické ročenky o kriminalitě pro daný rok. Tyto ročenky
obsahují:
1) statistické přehledy členěné dle hlav trestního zákona za daný rok dle platného
územního rozdělení; především jsou uváděny celkové počty vyřízených věcí,
23
Například mimo celkový počet vražd je možno zjistit i počet vražd se sexuálním podtextem nebo
vražd na objednávku, podobné členění je i u krádeží.
24
„Dnem 1.7.1966 byla v resortu Generální prokuratury a Ministerstva spravedlnosti ČSSR zavedena
sjednocená statistika trestní, která sleduje tyto hlavní cíle:
a) sjednotit statistické ukazatele a přitom zajistit jejich stálost, relativní samostatnost a návaznost na
dřívější a jiné statistiky pro účely poměrně širokého a hlubokého zpracování do periodických
dlouhodobých přehledů a rozborů; umožnit též souběžná hlubší kriminologická šetření a sociologické
výzkumy;
b) přispět k účinnému plnění úkolů všech orgánů činných v trestním řízení a vytvořit lepší
předpoklady pro využívání statistiky k řízení a kontrole, a to na všech stupních soudů a prokuratur;
c) zkvalitnit a rozšířit sledování statistických údajů se zřetelem na potřeby vědeckého řízení boje proti
kriminalitě; vytvořit tím první předpoklady pro využití nové techniky k analýzám pomocí
samočinných počítačů (tehdy ještě s využitím děrných štítků), event. pro perspektivní využití metod
logického modelování (kybernetiky) pro účely exaktních syntéz“. (Justiční statistická ročenka 1967)
23
počty evidovaných trestných činů, počty známých pachatelů (stíhaných osob,
obžalovaných osob, odsouzených) s tím, k jakým druhům trestů);
2) časové řady vybraných ukazatelů kriminality;
3) počty stíhaných, obžalovaných a odsouzených osob dle jednotlivých skutkových
podstat;
4) grafické znázornění vybraných ukazatelů kriminality v delších časových řadách,
koeficienty (indexy k počtu trestně odpovědných obyvatel) osob stíhaných, obžalovaných
a odsouzených včetně jejich věkového rozložení a dále také údaje o trestné činnosti osob
do 15 let (Statistická ročenka kriminality 2010).
Z této Statistické ročenky kriminality je tak možno mj. získat podrobné informace o
sankční politice, jelikož sledují ukládání jednotlivých druhů trestů či výchovných opatření.
Dále lze zkoumat efektivitu činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť sledují i
průměrné délky vazby atd. (srov. Kuchta – Válková a kol. 2005).
Pod gesci Ministerstva spravedlnosti ČR spadají také statistiky státních zastupitelství.
Nejvyšší státní zastupitelství předkládá prostřednictvím ministra spravedlnosti nejpozději do
poloviny kalendářního roku Zprávu o činnosti státního zastupitelství za uplynulý kalendářní
rok. „Zpráva o činnosti státního zastupitelství je důležitým informačním prostředkem o
činnosti státního zastupitelství, stavu a vývoji kriminality a poruchových jevů a o stavu
zákonnosti v oblasti působnosti státních zastupitelství“. (portál NSZ 2013) Tato zpráva
obsahuje výčet a analýzu činnosti státního zastupitelství ve všech relevantních oblastech, tzn.
v plnění úkolů státních zastupitelství při výkonu a dozoru nad zachováváním zákonnosti
v přípravném řízení trestním a při postupu v trestním řízení soudním; dále zpráva obsahuje
informace o stavu a vývoji kriminality, přezkumné agendě, výkonu působnosti státního
zastupitelství v netrestní oblasti, oblasti právního styku s cizinou, výkonu dohledu
a sjednocující činnosti Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k celé soustavě státního
zastupitelství (portál NSZ 2013). Zprávy o činnosti vždy obsahují krátké zhodnocení vývoje
trestné činnosti spáchané občany ČR, ale také i cizími státními příslušníky. Stav a vývoj
trestné činnosti je ve zprávě uveden jak textově25, tak i tabulkově a graficky.
25
„Přes opětovný mírný nárůst počtu stíhaných osob a osob, vůči nimž bylo konáno zkrácené
přípravné řízení, platí závěr, že z hlediska dlouhodobého vývoje evidovaná kriminalita stagnuje, resp.
postupně klesá, což spolehlivě dokumentují i údaje policejní statistiky (…) Pokud i v roce 2012
přetrvávaly problémy s přeplněností věznic v důsledku velkého počtu odsouzených vykonávajících
trest odnětí svobody, přičemž šlo o důsledek vysokého podílu recidivy u odsouzených osob, počátkem
roku 2013 vyhlášená amnestie prezidenta republiky fenomén přeplněnosti věznic omezila. Je však
otázkou, zda by uvedený problém neměl být řešen systémovými opatřeními (zejména v trestně
politické oblasti)“. (Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2012)
24
Zpráva je rozdělena do dvou částí - textové a tabulkové. „Postupem doby se textová část
zpráv i tabulková část rozšiřovaly až dohromady představovaly více než 400 stran. Proto bývá
vypracovávána i zestručněná verze zprávy v rozsahu 15 – 20 stran“. (Marešová 2011: 59) Jak
již bylo řečeno, jedná se primárně o podrobnou analýzu činnosti státních zastupitelství –
vyplynuvší poznatky mají sloužit především pro následné zhodnocení stavu kriminality a
zhodnocení činnosti soustavy státních zastupitelství.
Co se sběru dat pro tyto zprávy týče, v rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR se užívají
tzv. statistické listy trestní, které jsou zvlášť vytvořené pro data sbíraná státními
zastupitelstvími a zvlášť pro data sbíraná soudy. Mají podobu interního sběrného archu
statistických dat. I jejich vypracování probíhá u obou subjektů odděleně.
1.12.4 Statistiky z ostatních zdrojů
Mimo tyto základní zdroje informací o kriminalitě existují i další, doplňkové a
partikulární zdroje. Je tak možno uvést ještě statistiky pomocných orgánů v trestném řízení,
resp. institucí zajištujících výkon trestů a některých dalších institucí.
1.12.4.1 Probační a mediační služba ČR
Probační a mediační služba ČR26 poskytuje informace o kriminalitě skrze statistický
přehled s názvem Vyhodnocení činnosti středisek Probační a mediační služby v České
republice za daný rok. Toto vyhodnocení je rozděleno do dvou částí – jednak na vlastní
statistiku v tabulkové podobě a na textový komentář27. Toto vyhodnocení obsahuje mj.
informace o
celkovém počtu evidovaných případů trestné činnosti dětí a mladistvých,
drogové trestné činnosti, extremismu a
především pak rozložení trestné činnosti dle
jednotlivých fází trestního řízení.
26
„Probační a mediační služba ČR usiluje o zprostředkování společensky prospěšného a zároveň
účinného řešení konfliktů spojených s trestnou činností a současně organizuje a zajišťuje efektivní a
důstojný výkon alternativních trestů a opatření s důrazem na zájmy poškozených, ochranu komunity a
prevenci kriminality“. (Portál PMS 2013)
27
„Ze shromážděných statistických údajů vyplývá, že za rok 2012 střediska Probační a mediační
služby ČR evidovala celkem 31 129 nových případů. Ve srovnání s celkovým počtem nově
evidovaných případů v roce 2011 (27 150 případů) představuje počet nově evidovaných případů v roce
2012 oproti roku 2011 nárůst a to o 14,7 % bodů (tj. o 3 979 případů)“. (Komentář ke statistickému
vyhodnocení činnosti středisek Probační a mediační služby v České republice za rok 2012)
25
1.12.4.2 Vězeňská služba ČR
Statistiky vězeňské služby ČR jsou uvedeny v několika dokumentech. Prvně se jedná o
tzv. Týdenní statistické hlášení a Měsíční statistické hlášení. V těchto hlášeních je uveden
počet celkově vězněných osob, počet vazebně stíhaných osob, počet odsouzených osob dle
typu vězení a dle konkrétních vězeňských zařízení, jejich nástupy a propuštění; osoby jsou
identifikovány podle pohlaví a věku (srov. Měsíční statistické hlášení Vězeňské služby ČR –
září 2013) Stěžejním dokumentem je pak Ročenka Vězeňské služby ČR, kterou stejně jako
předchozí dokumenty vypracovává Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Tato ročenka28
poskytuje obšírné informace u fungování Vězeňské služby ČR za daný rok – první kapitola se
zabývá úkoly, organizací a řízením vězeňské služby na daný rok, další kapitolou je
ekonomický aspekt fungování a poslední, nerozsáhlejší kapitola, je věnována statistickým
informacím o vězněných (i nenastoupených), obviněných i odsouzených osobách (i cizinců)
dle věku a pohlaví, druhu trestu ve věznicích či v objektech zabezpečovací detence. Obsažené
údaje tedy spíše souvisejí se sankční politikou než přímou s kriminalitou, neboť vypovídají
převážně o osobách ve výkonu trestu než o spáchané trestné činnosti.
Partikulární a ne zcela přímé informace o kriminalitě je možno získat také z informací
např. od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (výroční zprávy orgánů sociálně právní
ochrany dětí, kde jsou informace o dětských obětech či pachatelích), dále od Ministerstva
zdravotnictví ČR29 či Českého statistického úřadu.
Mimo státní orgány vytvářejí partikulární statistiky také některé neziskové organizace.
Příkladem takové organizace může být Bílý kruh bezpečí, který poskytuje odbornou,
bezplatnou a diskrétní pomoc obětem a svědkům trestných činů (portál Bílý kruh bezpečí
2013). Bílý kruh bezpečí vydává mimo jiné i Statistický přehled na daný rok. V tomto
přehledu je např. uvedeno, kolik klientů vyhledalo pomoc Bílého kruhu bezpečí, jakého byli
klienti pohlaví, věku a kvůli jakému činu tito přišli (srov.Statistický přehled rok 2012). Ač
tedy nezaznamenávají explicitně trestnou činnost, jejich informace jsou i přes svou nepřímost
také užitečné.
28
Údaje, které jsou uvedeny ve Statistické ročence, jen dokládají komplikovanou až svízelnou situaci,
v níž se Vězeňská služba České republiky ocitá. V roce 2012 je atakována hranice využitelnosti
ubytovacích kapacit, kterou se při stále narůstajícím počtu vězněných osob a tlaku na nižší rozpočet
Vězeňské služby České republiky daří jen stěží optimálně řešit. (…) Podkladem tabulek, grafů a
vyhodnocení jsou statistické informace zpracované na různých pracovních úsecích Vězeňské služby
České republiky“. (Statistická ročenka Vězeňské služby za rok 2012)
29
Zde lze zjistit údaje o soudně nařízené ochranné léčbě ve zdravotnických zařízeních.
26
Zde vyjmenované hlavní instituce - především pak Policie ČR, Ministerstvo spravedlnosti
ČR a Nejvyšší státní zastupitelství stejně vypracovávají statistické evidence samostatně, nikdo
jejich činnost nekoordinuje a ani neexistuje jednotná metodika pro tvorbu těchto evidencí.
Existuje tak řada rozdílů, např. zařazování trestných činů do skupin podle druhu kriminality
atp., které do značné míry znemožňují možnost vzájemného srovnání, propojení a interpretaci
shromážděných dat.
1.12.5 Nedostatky kriminálních statistik
Ačkoliv jsou kriminální statistiky stěžejním pramenem informací poskytující řadu
cenných informací o kriminalitě, nejsou rozhodně pramenem dokonalým. Vypovídací hodnota
statistik je snižována řadou zkreslujících faktorů. „Při využívání statistik o kriminalitě je
nutné si uvědomit, že poskytují v první řadě informace o činnosti orgánů činných v trestním
řízení, a jsou tím výrazně limitovány“. (Marešová 2011: 62) „Prozaičtěji“ to shrnuje Maguire
(2002), který tvrdí, že kriminologie se musí smířit s tím, že pokud zachází s kriminálními
statistikami, vstupuje do oblasti tekutých písků.
Prvním faktorem, který se na snížení vypovídací hodnoty kriminálních statistik podílí,
jsou demografické vlivy. Pokud například dojde k přírůstku či úbytku obyvatel na daném
území, ovlivní to zřejmě i kriminální statistiku. Více obyvatel totiž může zapříčinit zvýšení
registrované kriminality a naopak. Nebo pokud dochází během jednoho měřeného období
k výraznému příbytku či úbytku obyvatelstva. Tento neduh lze však částečně eliminovat,
pokud jsou při analýze kriminality použity informace o intenzitě kriminality, nikoliv pouze o
rozsahu kriminality; přesto jsou však demografické změny významným faktorem
ovlivňujícím kriminální statistiku, neboť statistické záznamy o množství obyvatel nejsou vždy
totožné se skutečným počtem obyvatel pohybujících se na vymezeném území. Palčivé to
může být především při mapování kriminality dle území daného státu. Například občan kraje
Vysočina může spáchat trestný čin loupeže na území Jihomoravského kraje, kam dojíždí
pravidelně za prací. Čin, pokud byl zaregistrován a nevyřešen, je zaevidován na území
Jihomoravského kraje, aniž by byl spáchán občanem tohoto kraje.
Legislativní změny v trestním právu se na kriminálních statistikách také negativně
promítají. Sledovat tyto změny je především velmi důležité při analýze dynamiky kriminality.
„Usuzovat o stavu a struktuře kriminality v určitém intervalu lze jen tehdy, pokud nenastala
změna trestního práva způsobilá sama o sobě vyvolat pohyb statistických dat. Tento pohyb
statistických dat není s legislativními změnami synchronizován, ale projevuje se s určitým
zpožděním“. (Kellner 2008: 29) Setkáváme se se dvěma skupinami změn.
27
Buď dochází ke kriminalizaci – čili ke zvýšení trestní represe spočívající v zavádění nových
skutkových podstat
postihující jednání doposud netrestné, případně dochází k úpravě
stávajících skutkových podstat, kdy může docházet ke zpřísňování sankcí či rozšiřování
trestní odpovědnosti.
Opačným jevem je dekriminalizace, kdy dochází ke zmírnění trestní represe. Dochází tak
kupříkladu k rušení skutkových podstat doposud trestných činů, případně ke snížení sankcí,
může být zúžena i trestní odpovědnost. Příkladem výrazné dekriminalizace v ČR je zvýšení
výše škody nikoliv nepatrné (ze 3000 Kč na 5000 Kč) a celkové posunutí hranic pro škodu
malou, vetší, značnou a velkého rozsahu účinné od 1.1. 2002.
V souvislosti s legislativními změnami lze jakožto bezprecedentní případ uvést účinnost
nového trestního zákona k 1. lednu 2010. V novém trestním kodexu došlo ke změně jak
v řadě skutkových podstat, tak i v obecné části trestního zákona. Změny se projevily jak
kriminalizací, tak i dekriminalizací. „Jakmile v rámci úprav trestního zákona dojde ke
kriminalizaci či dekriminalizaci, stává se jakákoli, třeba i nejpropracovanější a nejdokonalejší
meziroční komparace kriminálních statistik vysoce diskutabilní záležitostí (…) Takřka
neustále je třeba dávat pozor, zda nedošlo ke změně nebo úpravě zákona, která se na výsledné
podobě kriminality, budeme-li ji vztahovat k předchozímu období, výrazně podepíše“.
(Tomášek 2010: 79)
Nicméně nemusí dojít ani k explicitní změně trestní legislativy, aby docházelo
k podstatnému zkreslení statistik. Někdy postačí změny v trendech v kriminální politice.
Příkladem takové změny může být politický či policejní zvýšený zájem30 o činy související
např. s extremismem, organizovaným zločinem, korupcí, hospodářskou kriminalitou atd.
Taktéž může docházet k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení (skrze investice do
vybavení, vzdělání, zvýšení počtu příslušníků apod.). Policie se ve své činnosti například
může soustředit i na určité oblasti či skupiny obyvatel. „Jde o tzv. overpolicing, který je
založen na tom, že policie zaměřuje svoji pozornost na místa či skupiny osob, kde očekává
vysokou pravděpodobnost spáchání trestného činu, resp. výskytu potenciálních pachatelů“.
(Kuchta – Válková a kol. 2011: 146) To vše může vést k tomu, že „protěžovaným“ druhům
trestné činnosti či lokalitám je věnováno obvykle více pozornosti než ostatním. Aktivita a
schopnost orgánů činných v trestním řízení sehrává také svou roli. Pokud jsou například
aktivnější, může tak být odhaleno více činů.
30
Zvýšení zájmu je obvykle důsledkem určité události, která znepokojí veřejnost a vyvolá tak u
politiků či dotčených orgánů patřičnou reakci. Obvykle se jedná o závažný zločin, který ovlivní
smýšlení velké části veřejnosti. Innes (2003) označuje tyto delikty jakožto signální zločiny, neboť
výrazně promění náladu a atmosféru v celé společnosti a je proto nutno rychle zjednat nápravu.
28
To pak může být paradoxně prezentováno jakožto nárůst kriminality, jedná se však o otázku
interpretace dat – to už však
není přímo vina špatné konstrukce kriminálních statistik.
„Zvýšení počtu evidovaných trestných činů však může být jen důsledkem určitých politicky
motivovaných krátkodobých manipulací (např. v souvislosti s volbami)“. (Marešová 2011:
64)
Jak totiž bylo řečeno, statistiky spíše než o kriminalitě vypovídají o efektivitě činnosti
orgánů činných v trestním řízení. Takové změny v trendech trestní politiky někteří
kriminologové velmi kritizují, neboť v tom vnímají mocenské aspekty, kdy se policejní
orgány zaměřují na drobnější delikty typické pro nižší vrstvy, zatímco významná hospodářská
kriminalita vyšších vrstev je postihnutelná minimálně (Podaná 2012).
Naopak se může projevovat i naprosto opačný trend – orgány činné v trestním řízení jsou
neefektivní bez prostředků na činnost, což pak může vyvodit tvrzení o snižování kriminality.
Tomu tak ve skutečnosti vůbec být nemusí, neboť orgány činné v trestním řízení nejsou
vlivem různých faktorů schopny odhalovat a tak evidovat trestnou činnost.
Dalším jevem zkreslujícím vypovídací hodnotu statistik jsou amnestijní rozhodnutí
prezidenta republiky. Především jsou to amnestie ve formě abolice, kdy je trestní stíhání
zastaveno. Amnestie se vztahuje primárně na skutky s nižší společenskou nebezpečností.
Poslední významnou amnestií je ta z 1.1. 201331. Amnestie, byť i jen dílčí, výrazně deformují
statistiky, neboť zaevidované činy jsou tak de facto smazány. Podobný efekt, avšak
v mnohem menším měřítku mají také prezidentské milosti. Nicméně například Marešová
(2011) tvrdí, že nelze říct, že by se dopad amnestií vždy projevil jako významné snížení
kriminality v resortních statistikách v roce, kdy je vydána.
Časová prodleva mezi spácháním trestného činu a registrací této skutečnosti také
deformuje výpovědní hodnotu statistik. Jeden čin totiž může být spáchán v jednom roce,
avšak zaregistrován až v roce následujícím. Především u vážnějších činů nemusí dojít o
registraci, odhalení, obžalování a odsouzení pachatele v průběhu jednoho období. Kellner
(2008) uvádí, že jsou obvykle uváděny pouze ty nejzávažnější činy ze souběhu a ostatní
zůstávají neevidovány, což způsobuje evidenční absenci.
31
„Prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů:
(1) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly
pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok.
(2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly
pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce
2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 10 let“. (Portál
Hrad 2013)
29
Problematická je také registrace více skutkových podstat spáchaných jedním pachatelem
nebo jednoho skutku spáchaných více pachateli.
Nejednotná metodika při evidenci a vykazování těchto statistik způsobuje také odchylky.
Jak již totiž bylo uvedeno, hlavní instituce zodpovědné za tvorbu statistik mají navzájem
odlišný způsob evidence. Podstatné je také to, že metodika evidování se může během času
také měnit, dokonce i v rámci jedné instituce. „Resortní statistiky jsou závislé na kvalitě užité
metodiky, na účinnosti kontroly správnosti sumarizovaných dat a vyloučení jejich dublování a
zájmové manipulace s nimi (např. v zájmu výslednosti posuzované s pomocí čárkovacího
systému) a na následné, bohužel často i zvykové či politickým přístupem motivované,
interpretaci získaných dat oficiálními představiteli vládních orgánů, především pak samotné
policie“. (Marešová 2011: 67)
Svůj negativní podíl mají také prosté individuální omyly při zadávání statistických údajů.
Nedostatek personálu, času, nízké platové ohodnocení či komplexní složitost zadávacích
systémů riziko omylů, ať již záměrných či nezáměrných, ještě zvyšují.
Výrazný nedostatek, za který však kriminální statistiky samy o sobě nemohou, jsou jejich
zavádějící interpretace. „V ČR je přístup k interpretaci statistických údajů o kriminalitě velmi
povrchní, spíše novinářský, a analýza stavu kriminality, potvrzení pravdivosti zahraničních
údajů či dokladování (věcná argumentace) některých tvrzení nebývají vůbec požadovány“.
(Kellner 2008: 30) Kriminální statistiky se často stávají také velmi užívaným politickým
nástrojem, kdy se jednotliví politici, především pak v rámci předvolebních obdobích, opírají o
kriminální statistiky, nicméně jejich interpretace je často tendenční, když využívají data pouze
ke konstatování rapidního nárůstu kriminality, aniž by statistická data podrobili hlubšímu
pochopení a vhledu.32 (srov. Marešová 2011). „Komu se aktuální data o kriminalitě hodí,
může se s nimi ohánět, kdo je chce zpochybnit, má po ruce celý arzenál argumentů“.
(Tomášek 2010: 87)
Je třeba si uvědomit, že u policejních statistik je naprostá většina trestné činnosti hlášena
veřejností. Z toho plyne jeden výrazný nedostatek, a to, že policejní statistiky jsou závislé na
poskytnutých informacích od veřejnosti. Pokud veřejnost kriminalitu neohlašuje, policie není
schopna ji v takové míře odhalit (srov. Podaná 2010). Tato nezachycená kriminalita se nazývá
latentní kriminalita.
32
Slabiny kriminálních statistik jsou často účelově zneužívány. Neboť jak dokládá Lee (2007), jestliže
kriminální statistiky prokazují nárůst kriminality, media i opoziční politici tento nárůst výrazně
prezentují. Jakmile ale statistiky zaznamenávají pokles kriminality, ihned se objevují komentáře od
médií či politiků, kteří poukazují právě na uvedené nedostatky statistik.
30
„Jedná se o trestnou činnost, o níž se orgány činné v trestním řízení nedozvěděly, především
proto, že nebyla oznámena z nejrůznějších důvodů“. (Zoubková – Moulisová 2004: 42)
Existuje více podtypů latentní kriminality. Tato konkrétní latence je označována mj. jakožto
latence černá nebo také jako temné číslo kriminality, což je rozdíl mezi skutečně spáchanou
trestnou činností a registrovanou trestnou činností. Dalším pojmem je tzv. šedé číslo
kriminality – jedná se o takovou kriminalitu, o níž se orgány činné v trestním řízení
dozvěděly, nicméně nepodařilo se jim čin objasnit a zajistit pachatele.
Mimo klasickou latenci se rozlišuje také latence umělá – čili kriminalita, o níž se orgány
činné v trestním řízení dozvěděly, ale z různých důvodů ji neregistrovaly. „Jedná se o situace,
kdy policista buď nesprávně posoudí právní skutkové okolnosti a dojde k závěru, že nešlo o
trestný čin, nebo sice správně posoudí skutek jako trestný čin, ale přesto jej neeviduje a ani se
jím dále nezabývá“. (Kuchta – Válková a kol. 2011: 146) Příkladem mohou být bagatelní
případy majetkové kriminality, u níž lze předpokládat nízká pravděpodobnost zjištění
pachatele. Coleman a Moynihan (1996) uvádí tři hlavní příčiny evidence kriminality. Jedná se
prvně o celkový sociální a politických kontext, který determinuje, zda je kladen či naopak
nekladen vysoký společenský či politický důraz na vysokou efektivitu práce policie a
objasněnost dané trestné činnosti. Druhým je organizační kontext, což jsou především
policejní nařízení a postupy, včetně priority vyšetřování. Poslední je situační kontext, kterým
jsou myšleny konkrétní okolnosti daného činu, včetně vytíženosti policie v dané situaci.
Latentní kriminalita je pomyslnou Achillovou patou kriminálních statistik a také
kriminologie obecně. Je navíc také poměrně komplikované zjistit skutečnou míru latentní
kriminality. Skrze kriminologické výzkumy lze získat částečné poznatky o latentní
kriminalitě. Především se jedná o tzv. viktimizační výzkumy, kdy jsou oslovování
respondenti, jež se stali obětí trestné činnosti. Dále se užívají tzv. self-reportové výzkumy,
kdy jsou respondenti dotazováni na to, zda se někdy dopustili trestné činnosti. Tyto výzkumy
mají také své limity, jejich zjištění jsou taktéž omezená v porovnání s kriminálními
statistikami, nicméně poskytují alespoň nějaký způsob, jak získat informace o této
neevidované kriminalitě s možností porovnání s oficiálními zdroji.
Po prostudování řádků výše se můžeme domnívat, že kriminální statistiky mají řadu
enormních nedostatků a jejich přínos je zanedbatelný. Opak je však pravdou. „I přes kritiku
jsou oficiální statistiky velmi cenným zdrojem informací. V zemích s nepříliš silnou tradicí
kriminologického výzkumu, jako je třeba ČR, jsou oficiální statistiky stále nejvýznamnějším
zdrojem dat“. (Podaná 2012: 383).
31
Nezastupitelnou úlohu kriminálních statistik ostatně i přes uváděná negativa oceňuje většina
autorů (srov. Marešová 2010, Kuchta – Válková a kol. 2011, Novotný – Zapletal 2004,
Tomášek 2010). Nicméně práce s kriminálními statistikami vyžaduje zodpovědný a
kvalifikovaný přístup. „Je třeba plně využívat možností komplexního pohledu na kriminalitu
skrze užití všech oficiálních kriminálních statistik a doplňovat i ověřovat jejich data
kriminologickými výzkumy, včetně studia jednotlivých případů“. (Novotný – Zapletal 2004:
53) Podaná (2012) dodává, že z perspektivy dostupnosti dat pro další výzkum poskytují
kriminální statistiky základní souhrnné údaje, které jsou vždy k dispozici a které obvykle
postačují k běžným analýzám stavu a vývoje kriminality. Znovu zdůrazňuje, že užití
kriminálně-statistických dat však
předpokládá adekvátní znalosti kontextu kriminality a
kriminální politiky (srov. Podaná 2012).
1.13 Konstrukce kriminálních zpráv
V této kapitole bude představena fundamentální část teoretického základu – konstrukce
kriminálních zpráv, jež uvádí Yvonne Jewkes33. Tuto konstrukci představila poprvé
v publikaci Media and Crime, která prvně vyšla v roce 2004 (druhé vydání vyšlo v roce
2011).
Mimo vlastní volný překlad vybraných pasáží bude teoretický podklad doplněn o
Tomáškovy komentáře, ten totiž ve své publikaci Úvod do kriminologie teorii Y. Jewkes
zběžně představuje a komentuje. Jewkes (2011) konstatuje, že vliv médií na kriminalitu byl
již několikrát konceptualizován, a to jak pozitivně či negativně, odvisle od užitého pohledu.
Výzkumy vztahu mezi mediálním obsahem a kriminalitou jsou již relativně rozšířené, byla
vytvořena řada teoretických modelů s cílem zavést alternativní pohledy na to, jak sdělovací
prostředky prezentují kriminalitu. Ačkoliv jistý obraz kriminality a násilí je prezentován ve
filmech, hudbě, počítačových hrách, stěžejním zůstává obraz prezentovaný ve zpravodajských
médiích. Dále Jewkes uvádí, že skrze sdělovací prostředky jsou lidé „vzděláváni“
v problematice kriminality. Kriminální zpravodajství také vytváří vlastní verzi kriminální
sociální reality. „I ty nejletmější kriminální výzkumy ukazují, že kriminální zprávy poskytují
naprosto diametrálně odlišný obraz o kriminalitě než oficiální kriminální statistiky“. (Jewkes
2011: 41).
33
Profesorka kriminologie na University of Leicester. Ve svých výzkumech se primárně zajímá o
vztah médií, trestné činnosti a kultury, výzkumně se také zabývala rolí populárních médií a jejich
vlivu na sociální začlenění. Nedávno zkoumala oblast kulturní kriminologie, kybernetické kriminality.
Mimo tyto oblasti je její zájem také v problematice vězeňství (Portál University of Leicester 2013).
32
Jewkes hovoří obecně o dvou faktorech determinujících tvorbu kriminálních zpráv. Prvně,
zprostředkovaný obraz reality je vytvářen skrze producentský proces v rámci vybraného
média a je strukturálním determinantem tvorby kriminálního zpravodajství. Výsledným
příkladem tohoto procesu tak může být výrazné „přeinformování“ o případu, který byl již
vyřešen, informování o jednom specifickém druhu kriminality, přinášení zpráv o šokujících
případech násilí v určitou dobu, aby tak zprávy působily umocněněji atd.
Druhým faktorem, který podmiňuje tvorbu mediálních zpráv, je publikum, resp. divácká
sledovanost. Sledovanosti je podřizována veškerá mediální činnost. Jewkes zmiňuje
nastolování agend a rámování, tyto pojmy však již byly představeny výše.
Jewkes ve svém výzkumu uvádí 12 bodů - zpravodajských hodnot, které výrazně
ovlivňují způsob tvorby a prezentaci kriminality v médiích. Jak bylo výše uvedeno, těchto
seznamů zpravodajských hodnot existuje více. Greer (2008) upozorňuje, že ačkoli je většina
z těchto zpravodajských hodnot univerzálních a během času se příliš nemění, určitou kulturní
a historickou podmíněnost přehlédnout nelze. Pokud se mění společnost, mění se i nároky na
to, jaká zpráva bude považována za zajímavou34. Zpravodajské hodnoty od Jewkes jsou však
oproti ostatním raritní v tom, že se zabývají přímo oblastí kriminality. Navíc platí za jedny
z nejužívanějších a staly se již etablovanými (srov. Greer 2008, Tomášek 2010, Scheinost
2010).
Vzhledem k tomu, že neexistuje český překlad její knihy, bude proveden vlastní volný
překlad fundamentálních částí, které budou případně doplněny poznatky autora práce či
ostatních autorů35.
1.13.1 Práh zajímavosti
Událost musí splňovat určitou úroveň dramatičnosti, aby byla vůbec považována za
zpravodajsky cennou. Zájem o potencionální příběh je odstupňován dále na lokální, národní či
globální důležitost dle rozsahu události, čili jinými slovy – pouliční rvačka bude atraktivnější
pro lokální médium působící v dané lokalitě než pro celostátní deník. Pokud zpráva/událost
dosáhne požadované zajímavosti, média postupně přidávají další a další požadavky na
zajímavost.
34
V posledních desetiletích tak můžeme v kriminálním zpravodajství pozorovat například zvyšující se
zájem o slavné osobnosti či o delikty se sexuálním kontextem.
35
Nejedná se o fundovaný přesný překlad veškeré teorie, nýbrž o překlad pracovní sloužící ke
komplexnímu a zevrubnému představené teorie.
33
Média se snaží hodnotu zprávy dále zvýšit tím, že prezentovaný příběh dále aktualizují a
doplňují o nová čerstvá fakta nebo mu dodávají nové rámce, aby byla atraktivita stále
udržována. „Po několika měsících tiskové hysterie ze vstupu politických uprchlíků do Velké
Británie vyplnil jeden deník titulní stránku článkem s nadpisem „Žadatelé o azyl jedí naše
mazlíčky“. V momentě kdy dochází k ochabnutí zájmu o příběh, dojde k oživení příběhu
skrze nové rámce a struktury“. (Jewkes 2011: 46)
1.13.2 Předvídatelnost
Příběhy či události, které jsou raritní, neočekávatelné anebo vymykající se normám budou
považovány také za zpravodajsky cenné. Nepředvídatelnost dává příběhu novou hodnotu.
Objevení „nečekaných“ zločinů dodává této zprávě punc prominentnosti. Nicméně i
předvídatelné zprávy mají svou hodnotu díky předběžnému plánování při uvedení zprávy.
Zločin samotný je totiž těžce předvídatelný a spontánní, nicméně zpravodajská média mají
své informační zdroje, a tak s předstihem mohou vědět například o uvedení nové koncepce
boje s kriminalitou nebo znát návrhy obžaloby v soudním řízení. U těchto předvídatelných
zpráv média často pracují s časem uvedení zprávy, aby tak byla co nejatraktivnější – například
soudní proces s vrahem bude tak časově dáván do kontextu s vydáváním nové koncepce boje
s násilnou kriminalitou. Dalším aspektem předvídatelnosti je, že mediální agenda je ve většině
případů strukturována v předvídatelném stylu. Jednoduše pak, pokud média očekávají, že se
něco stane, žurnalisté již částečně připraví zprávu dříve, než k dané události vůbec dojde.
Například v kontextu s ohlášenými demonstracemi média mají již tendence vytvářet zprávu
dopředu přesně dle předpřipraveného rámce (Jewkes 2011).
1.13.3 Zjednodušování
Události nemusí být vždy jednoduché ve smyslu tvorby zpravodajství, nicméně musí být
redukovatelné na potřebné minimum témat. Proces zjednodušování má několik aspektů.
Prvně, zprávy se tvoří stručně, aby tak pro diváka nebylo náročné udržet pozornost. Zadruhé,
rozsah možných vnitřních významů příběhu musí být omezený. Na rozdíl od románů, filmů a
povídek, kde je mnohoznačnost oceňována, zpravodajský prostor není otevřený interpretacím.
„Diváci jsou vybízeni k tomu, aby si udělali jednotný závěr o příběhu“. (Jewkes 2011: 47)
Proto se přistupuje k uvádění spíše nečekaných událostí, jako je vražda či násilné vloupání
než analýze trendů kriminality, neboť ty jsou mnohem více komplexní, jsou obtížně
uchopitelné a možnost jejich redukce je takřka nemožná.
34
Na druhou stranu, komplikovanější a komplexnější zprávy jsou výjimečně uváděny,
pokud se jedná o zprávy, které většina hlavních médií sama prezentuje, a tak jim dodává
vlastní punc významnosti.
Mimo zjednodušování média povzbuzují či podvědomě nutí své čtenáře, posluchače či
diváky k omezení kritického myšlení, aby tak reagovali v jednomyslné shodě. Čím více jsou
zprávy o kriminalitě znepokojující, tím více veřejnost odsuzuje porušování právních,
morálních či společenských kodexů. „Případ je navíc nutno vylíčit barvitě a dramaticky,
z čehož pramení skutečnost, že jakýkoli prostor pro expertní analýzy, které by ho pojaly
v širších a hlubších souvislostech obvykle schází“. (Tomášek 2010: 36) V následcích
závažných kriminálních případů dochází k diskriminační aplikaci nebezpečnosti na určité
jednotlivce. Ve světle této žurnalistiky tak jsou duševně nemocní jedinci viděni jako násilničtí
psychopati, emigranti z Blízkého východu jako nebezpeční teroristi, členové střeleckého
klubu jako vrahové. Toto zjednodušované zpravodajství může vést k podjatosti, kdy například
hlavní média v dané zemi mohou vystupovat negativisticky vůči určité minoritě či sociální
skupině. Jewkes to demonstruje na situaci v USA po 11. září 2001, kdy došlo k náhlé změně
postojů u hlavních médií skrze vládní manipulaci – v médiích se objevoval kontext líčení
války proti terorismu jako patriotický a americký; ke slovu se dostávaly více emoce nežli
racionální argumenty.
Princip zjednodušování má však ještě další roviny. Média prezentují kriminalitu na
základě binární opozice. A tak příběhy znázorňující zločin, zločince či teroristy jsou
vytvářeny v kontextu dobří vs. zlí, padouši vs. hrdinové, pachatelé vs. oběti, nevinní vs. vinní,
normální vs. deviantní. Takové polarizační rámce se standardně využívají a mohou mít různé
významové obměny – například rodiče nemohu být zároveň pedofily, jakékoliv teroristické
akty jsou čisté zlo a nemohou mít jakýkoliv „dobrý“ podtext. „Všechny tyto procesy
zjednodušování výše uvedené naprosto zavrhují jakékoliv jiné odstíny než bílá a černá,
komplexní realita je tak nahrazena jednoduchou, stravitelnou a nepopíratelnou zprávou“.
(Jewkes 2011: 49)
1.13.4 Individualismus
Princip individualismu je spojen se zjednodušováním (viz výše) a s principem rizika (viz
níže). Zločin je založen na individuích a racionalizaci, která je individuální reakcí na zločin.
Média přistupují k procesu personalizace skrze zjednodušené příběhy, kterým je dodáván
lidský apel, jenž má ve výsledku zapůsobit na emoce publika. Příčiny či následky (kulturní,
sociální, politické) jsou prezentovány a shrnuty pouze jako individuální zájmy.
35
Jak pachatel, tak i oběť jsou líčeny jakožto individua, která dle tohoto invididualistického
rámce jednají. Na problematiku trestné činnosti je nahlíženo skrze individualistickou
patologii. Pachatel – kriminálník – je tak obvykle popisován jakožto impulsivní, agresivní,
násilnický, iracionální a mající zvířecí sklony. Čili má předem daný status, který je dopředu
společností normativně odsuzován. Dále zpravodajství vybízí veřejnost k tomu, aby sama
sebe viděla jako bdělé pozorovatele jakýchkoliv pokusů o narušení sociálního systému od
pachatelů - nebezpečných, izolovaných predátorů bez jakýchkoliv zábran. Média v podstatě
upřednostňují osobní odpovědnost za zločin, naopak odhlížejí od vysvětlení, které by bylo
založeno na adekvátním pochopení sociálních, kulturních či jiných kontextuálních faktorů.
Společnost je při každém podobném deliktu upozorňována na to, že pachatel – čisté zlo –
porušuje její normy a ohrožuje její samou existenci. Pachatelé jsou jasně zodpovědni za své
činy, jsou u soudu prezentováni jako devianti diametrálně odlišní od zbylé společnosti, jsou
terčem nenávisti ze strany společnosti a svůj trest si zaslouží (srov. Reiner a kol. 2001).
„Média se zaměřují především na pachatele a na to, jak před nimi ochránit společnost, nikoliv
na reflexi a kritickou analýzu všech souvislostí, za nichž ke spáchání zločinu došlo“. (Jewkes
2011: 51)
Pokud média hovoří o jednotlivých aktérech zločinu, připojují k nim také jejich
charakteristiky. Aby média zprávu o kriminálním skutku dále zatraktivnila, dodávají mu tvář
příběhu, vyprávění. Jak uvádí například Ericsson (1995), kriminální příběhy tvoří prominentní
část obsahu masových médií. Toto velké zastoupení má příčinu v lačnosti publika, které
příběhy o kriminalitě doslova hltá. Oblíbené jsou pak také pořady o kriminalitě. Reiner (1997)
uvádí, že vletech 1955 až 1991 se v Británii vysílalo více než 70 různých pořadů o
kriminalitě. V tomto rozmezí celá čtvrtina nejpopulárnějších televizních pořadů se zabývala
kriminalitou. Navíc dodává, že tyto pořady jsou čím dál více oblíbenější a přibývá jich.
1.13.5 Riziko
Dnešní moderní životní styl je charakterizován všudypřítomnou posedlostí jakýmkoliv
rizikem. Toto vědí i současná média, a proto věnují malou pozornost kriminální prevenci a
osobní bezpečnosti. Výjimka je pouze tehdy, když
je zpráva o prevenci vložena do
rozsáhlého příběhu o „velkém“ a závažném zločinu, kdy je potřeba prevence líčena se vší
naléhavostí a dramatičností (Greer 2003). Empiricky prokázáno, drtivá většina závažných
zločinů jako vraždy, znásilnění je spáchána pachateli, které jejich oběti znaly. Existují také
jasně
rozpoznatelné
rysy
viktimizace
obyvatel
v určitých
socio-ekonomických
a
geografických oblastech. Avšak média ve své prezentaci tato fakta naprosto popírají.
36
Zločin je médii naopak prezentován jako náhodný nepředvídatelný čin, jenž může zasáhnout
kohokoliv a kdekoliv. Jsou podporovány stereotypy, kdy jsou závažné zločiny spáchány
nebezpečnými cizinci, kteří jsou připraveni udeřit kdekoliv a na kohokoliv. „Opravdu máme
větší šanci, že nás v záchvatu zlosti, vyvolaném hádkou, propíchne v kuchyni nožem
manželka nebo manžel, než aby tak učinil cizí člověk, který si na nás počká kdesi v temném
zákoutí, až půjdeme z práce“. (Tomášek 2010: 38)
Myšlenka, že všichni jsou potenciální oběti, je relativně novým fenoménem. Po druhé
světové válce se příběhy o zločinech koncipovaly tak, aby čtenář získal s pachateli soucit; tak
získal převahu rehabilitující směr v trestní politice. V dnešní době, která je charakteristická
strachem z nebezpečí, se příběhy o zločinech zaměřují více na oběť. Vnímaná zranitelnost je
ještě více akcentována viktimizací, a tak dochází ke zvyšování strachu o svou osobní
bezpečnost. Místy média využívají veřejného strachu s cílem tento strach ve veřejnosti ještě
více posílit. Příkladem toho mohou být zprávy po 11. září 2001, kdy americká a britská média
prezentovala apokalyptické vize dalších útoků na další cíle. Mnoho zločinů zkrátka veřejnost
straší a morální panika nikdy nevymizí. „Zatímco můžeme argumentovat, že média nedokáží
poskytovat veřejnosti zdroje k tomu, aby si vytvořili nezávislé představy o kriminalitě, tak
přesto nikdy nevymizí lidský strach z možné budoucí viktimizace, kdykoliv o ní uslyší
z médií“. (Jewkes 2011: 51)
Tento bod je možno doplnit konstatováním, že stav morální paniky a strachu ze zločinu
vyhovuje politikům – s cílem zabránit v páchání zločinů podporují tvorbu bezpečnostních a
kontrolních opatření, což jde v ruku v ruce s omezováním svobody a získáváním kontroly nad
veřejností (srov. Tomášek 2010).
Jewkes nevytyčuje přímo zpravodajskou hodnotu oběti, ačkoliv jí uvedené spojení rizika
s mediální prezentací oběti je poměrně úzké. Jak tvrdí Greer (2008), ne všechny oběti obdrží
od zpravodajství rovnocennou pozornost. Média si často vybírají takové oběti, které splňují
určité charakteristiky s cílem posílit divácký zájem o takovou zprávu, dochází tak spíše
k vytvoření a utužení stereotypů. Christie (1996) hovoří o tzv. ideální oběti, což jsou dle ní
osoby nebo skupiny osob, které mají při viktimizaci výrazně zvýšený legitimní status, jsou
vnímány jakožto velmi zranitelné, bezbranné, nevinné a hodné soucitu36. Takový status je
přiznáván především starým lidem, tělesně či duševně postiženým jedincům nebo dětem.
36
Tato charakteristika se částečně překrývá s postavením dítěte jako oběti. Greer uvádí také příklad,
dvou unesených desetiletých děvčátek z roku 1995, jejichž únos vyvolal obrovskou mediální
pozornost (Greer 2008).
37
Naopak existují také oběti, kterých si média spíše nevšímají, jedná se například o
bezdomovce, drogově závislé a další osoby žijící na společenské periferii. Greer (2008)
k tomu ještě přidává tzv. hierarchii viktimizace – ta popisuje rozčlenění různých kategorií
obětí dle mediálního a společenského diskurzu, kdy se ideální oběti (např. znásilněné mladé
dívky) nachází na špičce této hierarchie, zatímco „nehodné“ oběti (agresivní opilý
bezdomovec, který byl vážně zraněn při útoku na kolemjdoucího) se nachází na pomyslném
spodu této pyramidy.
1.13.6 Sex
Jednou z nejvíce charakteristických zpravodajských hodnot především u bulvárního tisku,
ale také do určité míry i u serióznějších médií, je téma sexu. Výzkum obsahu novin od
Dittona a Duffyho prokázal, že o zločinech se sexuálním podtextem je informováno mnohem
více, což narušuje celkový obraz o kriminalitě, kterou veřejnost přijímá (srov. Ditton – Duffy
1983). V ženách pak vytváří přehnané obavy, že se stanou obětí takové trestné činnosti. Dále
bylo výzkumy prokázáno, že pokud je informováno o násilí vůči ženám, tisk častěji dává do
souvislosti násilí a sex, takže se tyto dva druhy deliktů stávají vzájemně virtuálně propojené a
nerozeznatelné. Tuto „přeinformovanost“ o činech se sexuálním podtextem je možno
demonstrovat na případu ze Strathclyde z roku 1981, kdy zprávy o činech zahrnující sex
zabíraly 45,8 % novinového obsahu, ačkoliv tvořily jen 2,4 % celkově registrované
kriminality. „Tyto zprávy byly opět podporovány informacemi o osamocených, chorobných
pachatelích – lovců žen – kteří vlivem neukojitelného chtíče hledají náhodně osamocené a
nevinné oběti, které po znásilnění zavraždí“. (Jewkes 2011: 52) Takové druhy případů vždy
obdrží v médiích značný prostor.
Naopak sexuální činy proti ženám, kde násilí není stěžejní součástí příběhu, či sexuální
útoky od pachatelů obětem známým takový prostor v médiích neobdrží. Také vraždy
prostitutek, které se netěší takové „nevinnosti“, jsou uváděny mnohem méně než zprávy o
znásilněných a zavražděných „nevinných“ ženách.
Tyto případy jsou zveřejňovány co
nejvíce dramaticky se snahou co nejvíce zapůsobit. Je třeba také ukázat na dichotomii, kdy
muži jsou líčeni jako potenciálně vždy násilníci hnáni sexuálními tužbami, zatímco všechny
ženy jsou prezentovány jako potenciálně nevinné oběti (Jewkes 2011).
38
1.13.7 Celebrity a vysoce postavené osoby
Mediální posedlost celebritami je evidentní. Příběhy, kde sehrává roli známá osoba, mají
mnohem vyšší mediální hodnotu. Úroveň deviace požadovaná k zajištění pozornosti médií je
v takových případech navíc mnohem nižší, než u zločinů spáchaných „běžnými“ občany,
neboť práh zajímavosti již byl překročen. Tato „osobnost“ je terčem mediálního zájmu, i když
spáchá i relativně nevýznamné porušení morálních či sociálních norem, jako je i opilství či
dopravní přestupek. U normální osoby by si takového skutku média nevšímala. Nehledě na to,
zda jsou tyto celebrity oběťmi nebo pachateli, je jejich život či zkušenosti se zločinem pod
detailním zájmem diváků.
Odsouzení zločinci se také mohou stát mediálními „celebritami“ na základě proslulosti
svých zločinů či medializace soudního procesu. Někdy mají zločinci ve světle médií roli
lidového zla, neboť samotná média jsou již v mnoha ohledech morálními arbitry, média
rozvíjí jejich příběh, přidávají těmto pachatelům různá přízviska a mají tendenci jeho příběh
obsáhle dokumentovat, včetně soudního procesu. Nicméně nejsou to jen představitelé
zábavního průmyslu či známí zločinci, kteří jsou takto pod drobnohledem. Vysoce postavení
jedinci (politici, byznysmeni, akademici atd.) jsou ve svém „běžném“ životě také předmětem
mediálního zájmu a často jsou užíváni k poskytnutí osobního úhlu pohledu na příběhy, které
by jinak nebyly součástí zpráv. Čím je médium lokálnější, tím více se zabývá méně
známějšími osobami, které vyvíjí svou činnost ve stejné lokalitě jako dané médium (například
starosta malého města takto může být pod „lupou“ okresního tisku). Navzdory obecné
tendenci médií ukazovat zločin jako činnost negramotné spodní vrstvy společnosti, jsou to
paradoxně příslušníci střední třídy nebo vysoce známé osoby a celebrity, o jejichž zločinech
se informuje nejvíce a jejichž deviace zabírají v novinách či zprávách nejvíce času, resp.
prostoru (Jewkes 2011).
1.13.8 Blízkost
Blízkost je v tomto kontextu chápána jak prostorově, tak i kulturně. Prostorová blízkost je
chápána geograficky – čili blízkost k události, zatímco kulturní blízkost se vztahuje
k důležitosti události pro veřejnost. Oba tyto faktory blízkosti se navzájem prolínají, čili je
velmi pravděpodobné, že pokud uvedený příběh má vůči svému publiku blízkost například
hodnotovou (čili kulturní), bude mít i blízkost geografickou. Blízkost také variuje mezi
lokálními a celostátními médii. Například relativně běžný zločin jako krádež může být uveden
v lokálních médiích, tak do celonárodního deníku zařazena nebude, ledaže by měla nějakou
jinou zpravodajskou hodnotu (například pokud by byla spáchána celebritou).
39
„Čím blíže jsou zprávy příjemci, tím méně závažný musí zločin být, aby o něj čtenáři či
diváci projevili zájem. Zatímco ve zpravodaji, který vydává radnice pětitisícového města,
strhne pozornost občanů zmínka o útoku sprejera na místní autobusovou zastávku, celostátní
deník se tímto typem kriminality prakticky nezabývá“. (Tomášek 2010: 39) Geografická
blízkost je brána i nadnárodně, a to především skrze mezinárodní spolupráci sdílení politické
aktivity, diplomatické vztahy atp. Naopak tento zájem o dění v jiném státě upadá, pokud jsou
tyto vazby slabší37. Významným elementem v nadnárodních zprávách je etnocentrismus.
V tomto kontextu můžeme uvést postavení USA a styl jejich zpravodajství, kdy pro zařazení
zahraničních zpráv je relevantním kritériem jakýkoliv vztah vůči USA.
Kulturní blízkost se také během času mění, a to vlivem politického prostředí a kulturního
rozpoložení. Například o válce mezi Irákem a Íránem v 80. letech se informovalo velmi málo,
naopak v dnešní době se večerní zprávy bez událostí z Íránu takřka neobejdou. Může také
dojít ke zdomácnění zpráv ze zahraničí, resp. z určité oblasti, pokud jsou nějakým způsobem
blízké domácí kultuře. Pokud neexistuje žádná taková kulturní relevance, je kladen důraz na
dramatické zpracování či jiný prvek, jen aby si média udržela zájem diváků38. Kulturní
blízkost se taky týká individuálních aktérů v jakémkoliv kriminálním příběhu, který byl
globálně zveřejněn.
Pokud jsou do příběhu zahrnuti jednotlivci z různých národů, jednotlivá národní média
mohou k příběhu přistupovat v lepším případe vlasteneckým pohledem, v tom horším tím
xenofobním39 (Jewkes 2011).
37
„Pouze 3 z 52 afrických zemí byly v roce 2007 reprezentovány ve věcných televizních programech.
Latinská Amerika a další neanglické země jsou v britském veřejnoprávním vysílání zastoupeny
naprosto minimálně“. (portál OXFAM 2013)
38
„Dle studií se lidé v Británii již nezajímají o domácí dopravní nehody s méně než 10 mrtvými,
vlaková nehoda je nezajímavá, pokud nemá víc než 1 oběť, na kontinentu je to pak vlakové neštěstí
s minimálně 5 mrtvými, o stejnou nehodu v USA diváci vzbudí zájem, pokud má nejméně 20 mrtvých;
v Jižní Americe je to 100 obětí, v Africe 200 a v Čině 500 mrtvých. Nadto média do rozsáhlých
katastrof ráda přidávají i individuální příběhy; např. příběh ženy, která na poslední chvíli nenastoupila
do letadla, které se později zřítilo, a tak si zachránila život“. (Frayn 1965: 60)
39
Jewkes (2011) to demonstruje na příkladu vraždy britské služebné, kterou zavraždil americký
student v roce 2007. Bylo zajímavé pozorovat odlišný styl informování o vrahovi ze strany
amerických médií, která vůči vrahovi byla mnohem benevolentnější než média britská, která se vůči
němu silně vymezovala.
40
1.13.9 Násilí
Neoddiskutovatelně největší zpravodajskou hodnotu mají zprávy věnované násilí, média
se těmto zprávám snaží navíc dodat ještě větší dramatičnost a co nejlepší grafické ztvárnění
(o čemž bude pojednáno níže). Dokonce i ta nejvíce regulovaná média40 posouvají hranice
přijatelné reportáže, pokud jde o zobrazování aktů násilí. Násilí se tak stalo všudypřítomným
– ačkoliv je stále považováno za zpravodajsky cenné - zobrazuje se jako něco běžného,
všedního a zobrazováno bez hlubší snahy o porozumění či analýzu. Avšak i příběhy
zahrnující násilí musí splňovat i další hodnoty a mít určitý práh atraktivity, aby tak zůstaly
déle zajímavé - i ty nejvíce závažné akty násilí mohou být použity pouze jako výplň uprostřed
novin, pokud nejsou mediálně zajímavé nebo mediálně zle znázornitelné. Přesto ale násilí –
včetně násilných úmrtí – zůstává jádrem mediálního zpravodajství. „Podle výzkumu, britský
tisk věnuje v průměru 65 % veškerých zpráv o kriminalitě právě příběhům zahrnujícím
mezilidské násilí, ačkoliv policejní statistiky ukazují, že tento druh zločinu tvoří jen 6 %
celkové registrované kriminality“. (Jewkes 2011: 58)
Zastánci kulturní kriminologie mohou namítat, že jeden z hlavních důvodů expanze ve
zprostředkovaném zobrazení násilí tkví v tom, že reálný život se stává čím dál více zaplněný
obrazy násilí, krutosti a pokořením. Na média stále více vytvářen požadavek, aby byl zločin a
násilí distribuován do všech typů médií, a tak mohly být pohodlně sledovány. Současná
veřejnost přímo hltá obrazy násilí, ať už je to ve sportu, kdy publikum zajímají dramatické
souboje zápasníků nebo jsou to mezilidské konflikty v reality show41. Média jdou přesně
v tomto kurzu. S rostoucím imperativem přinést dramatičnost do mediálního zpravodajství
před reportážemi čím dál častěji slyšíme věty typu: „Tyto obrazy obsahují projevy násilí a
brutality, proto vyzýváme slabší povahy a děti, aby se na ně nedívaly“. S tímto souvisí další
bod, který je zaměřen přímo na zobrazení násilí - grafickou prezentaci zločinu (Jewkes 2011).
1.13.10 Vizuální ztvárnění a grafické znázornění
Televizní zprávy se obecně těší vyšší důvěře veřejnosti než noviny, částečně kvůli tomu,
že působí objektivněji, avšak také proto, že nabízí vyšší kvalitu (pohyblivých) obrazů. Tyto
obrazy totiž v mnohem větší míře demonstrují a dokazují pravdivost příběhu.
40
Autorkou jsou myšlena veřejnoprávní média.
„Masová společnost obnažila svoji duši médiím, která ji naopak přeměnila na zábavní komoditu.
Důvěrnosti jsou obráceny proti subjektům, transformujíc je na objekt bolesti a jsou tak přetavovány na
komoditu pro spotřebu“. (Presdee 2000: 75)
41
41
Během posledních 50 let měla televize obrovský vliv na působení médií, zpravodajství
nevyjímaje. Dle Greera (2009) byl primát vizuálních médií urychlen technologickým
rozvojem a konsolidován nástupem vizuální kultury. „Již jsme si jednoduše zvykli na to, že
jakákoliv zpráva bude doprovázena obrazy – jakmile tyto obrazy chybí, považujeme
informaci za méně důvěryhodnou“. (Jewkes 2011: 60)
Jak bylo uvedeno výše, přítomnost násilí v události je jedno z hlavních kritérií pro selekci
zpráv. Avšak existuje řada různých druhů násilí, a tak převažuje tendence upřednostňovat
takové druhy násilí, které lze snadno a poutavě vizualizovat. „Okázalé“ zločiny zaujímají
nejvíce pozornosti, protože je jednodušší zachytit je v televizním vysílání. Naopak zločiny,
které se odehrávají v privátní oblasti nebo které nejsou předmětem veřejné kontroly, jsou čím
dál více marginalizovány, a tak se stávají stále méně „viditelnými“. Zločiny jako domácí
násilí, týrání dětí či starých lidí, nehody v práci, znečišťování životního prostředí, zločiny
bílých límečků, porušování lidských práv dostávají relativně menší pozornost ze strany médií,
ačkoliv mají na celou společnost či individua mnohem větší dopad. Stejně tak jako i události
s dlouhodobým vývojem, ač mohou mít dalekosáhlejší vliv, jsou ve stínu těch náhlých
krátkodobých, protože ty umožňují záživnější a dramatičtější vizuální prezentaci. Mimo to je
možné televizní realityshow jako Big Brother, které rozmazávají rozdíl mezi zábavou a
realitou, srovnávat s přenosy ze soudních líčení. V USA tyto přenosy udělaly ze soudců a
právníků celebrity a vyvolaly pochybnosti o tom, zda jsou před kamerami také imunní vůči
projevům teatrálnosti a herectví.
Dalším velmi ceněným atributem je autentičnost pořízených záběrů. Například zachycení
policejního zásahu okolo stojícími svědky výrazně zvyšuje atraktivitu mediální prezentace42.
Ač takové záběry mohou místy hraničit až se slídičstvím, média se k tomuto staví s heslem
„účel světí prostředky“ (Jewkes 2011).
1.13.11 Děti
V ruce 1978 S. Hall43 se svými kolegy uvedl, že jakýkoliv zločin se bude těšit publicitě,
pokud s ním bude spjaté násilí. O tři dekády později může platit, že jakýkoliv zločin bude
mediálně zajímavý, pokud s ním budou spojeny děti.
42
Takovými příklady mohou být například policejní záznamy americké policie, která stíhá po dálnici
pachatele ujíždějícího v autě. V Británii takovým příkladem mohou být poslední záběry živé princezny
Diany.
43
Britský myslitel jamajského původu, významná postava kulturálních studií. V 70. letech ředitel
birminghamského Centra pro současná kulturální studia. Zabýval se především studiem moderní
populární kultury jakožto svébytné oblasti pro výzkum (Barker 2006).
42
Jenkins (1992) toto upřesňuje, že každý zločin, který se vymyká morálnímu konsensu, je
považován za více mediálně cenný, pokud jsou do něj zahrnuty děti. Faktem také je, že tyto
činy mají výraznou pozornost, ať už jsou děti v roli obětí či pachatelů. Nicméně Jenkins
(1992) se soustředí na dítě jako oběť a dodává, že média mimo prezentaci činu do zprávy
přidávají ještě „závazek“,
který můžeme nazývat morální kampaní nebo také politikou
substituce. Dětí se totiž užívá k nastolení nějakého tématu. Například v 70. letech se mnozí
snažili démonizovat a stigmatizovat homosexualitu či pornografii tak, že tomuto snažení
dodali dětský rozměr; kampaň nesměřovala proti samotné homosexualitě ale proti pedofilii,
v případě pornografie proti pornografii dětské. „Mládež je v podstatě chápána jako jakýsi
sociální barometr k testování společnosti, neboť pro nás všechny reprezentuje společné
zítřky“. (Tomášek 2010: 40) V případě jakéhokoliv spojení s dětmi deviantní chování
automaticky naplňuje vyšší práh viktimizace, než jaký by byl u dospělé oběti. Avšak
navzdory Jenkinsově tvrzení, že zahrnutí dětí garantuje mediální zájem, to není vždy zcela
platné. Jak již bylo výše uvedeno, sexuálním zločinům v rámci rodiny média nevěnují tolik
pozornosti. Média zastávají a prezentují rodinu jako ideální oblasti bezpečí ignorujíc fakt, že
sexuální násilí se vyskytuje ve všech komunitách a má až endemický rozsah. Je tak mnohem
pravděpodobnější, že dítě bude týráno či sexuálně využíváno v rámci své rodiny než z rukou
neznámého „zlého cizince“, jak to média ráda prezentují.
Naopak děti, které spáchají zločiny, začaly být zpravodajsky zajímavé až od roku 1993,
kdy desetiletý chlapec zavraždil dvouleté batole. Jednalo se o první případ za více než
generaci, kdy média označila předpubertální děti za démony než za nevinné. Tento případ
také vytvořil výrazný předěl v oblasti trestní justice a kriminální prevence. Desetileté děti
byly souzeny soudem pro dospělé a tento případ dal prostor pro masovou mediální hysterii po
celé Velké Británii, zároveň však představoval výrazné dilema pro masová média. Dětství je
sociální konstrukt, jinými slovy, jedná se o subjekt kontinuálního procesu redefinováno
vynalézání – prošlo mnoha změnami od časů romantické nevinnosti až po období
potenciálních psychických a emočních problémů. Ve 20. století však dětství bylo symbolem
potřebné ochrany a porozumění, tolik odlišné od dospělosti. Nicméně uvedená vražda pohled
na děti a dětství proměnila. Média v kontextu této vraždy děti označovala přídomky „malí
ďáblové“ či „brutální monstra“. „Chová-li se mládež a děti deviantně, jde o nezvratný důkaz,
že společnost upadá do morálního bahna, v němž dochází k rozpadu kultivovanosti, morálky a
slušnosti. Kdykoliv proto média zatouží vylíčit temné vize stále amorálnější společnosti, jsou
pro ně delikty spáchané jedinci z nejmladších věkových skupin doslova ideálním nástrojem“.
(Jewkes 2011: 62)
43
1.13.12 Konzervativní ideologie a politický odklon44
Většina britských médií (především pak bulvární tisk) přijímá společný konsenzus vůči
středo-pravicové politice, který se dá obecně klasifikovat jako „britský způsob života“.
V oblasti kriminality tato agenda znamená podporu represivní kriminální politice a zvýšené
policejní aktivitě, rozšíření vězení a celkově tvrdším sankcím. Naznačuje to, že žijeme ve
společnosti, v níž politický proces a mediální diskurz jsou od sebe navzájem nerozeznatelné.
Symbiotický vztah mezi politikou a masovými médii ilustruje mediální podpora legislativních
změn. Po dvě dekády byl pro britskou vládu v oblasti kriminální politiky charakteristický
populistický represivní přístup. Tento proces byl hlavními britskými médii oceňován, resp.
nijak nekritizován. Britský styl života je nejvíce bráněn novinami jako The Sun a Daily Mail,
které jsou striktně nostalgické a dnes přijímané již menšinou britských občanů. Ačkoliv
deklarují, že jsou hlasem lidu, kriminalizace určité vrstvy obyvatel a aktivit jsou obecně ve
zjevné intoleranci vůči komukoliv či čemukoliv, kdo vystupuje proti této konzervativní linii.
Striktně se také vymezují vůči tzv. „zločinům bez oběti“ jako je příležitostné užívání drog,
sexuální promiskuita, podpora dekadentního způsobu života atd. S tím souvisí také
přinejmenším rezervovaný vztah vůči emigrantům a menšinám (po 11. září 2001 pak vůči
muslimům, kdy muslimové byli líčeni bez rozdílů jako fundamentalisté). Příslušníci těchto
menšin byli líčeni negativně, i když se stali oběťmi kriminality (pokud o těchto činech bylo
vůbec informováno). Naopak jestliže byli v pozici pachatelů, média o tom rozsáhle
informovala a stavěla tyto pachatele do silně negativistického světla. Součástí tohoto
zpravodajství bylo i rozvíjení paniky a hysterie mezi veřejností spolu s voláním po zvýšené
trestní represi. Na této vlně, využívajíc mediální podporu, argumentovali i někteří politici
místo toho, aby problémy byly řešeny u svých počátků a systémově. „Úspěšní britští politici
dokázali využít masová média ke kriminalizaci určitých skupin lidí a odvrátit pozornost od
systémových sociálních problémů jako chudoba, nevhodně nastavený vzdělávací systém a
diskriminace“. (Jewkes 2011: 64)
1.13.13 Případ zmizení Madeleine McCann
Výše uvedené a představené zpravodajské hodnoty lze demonstrovat na jednom případě,
který lze označit jakožto bezprecedentní příklad toho, jak si média všímají kriminality. Tříletá
holčička Madeleine McCann byla unesena při dovolené v portugalském Luzu v květnu 2007.
44
Jewkes přímo uvádí název kapitoly jako „Conservative ideology and politial diversion“. Ačkoliv se
s ideologií konzervatismu přímo nepřekrývá, byl ponechán autentický a doslovný překlad.
44
Tento případ se stal mezinárodní zprávou celého léta (a i přes absenci jakýchkoliv
přesvědčivých důkazů či nálezu těla se tato zpráva v médiích periodicky objevovala po
dalších 5 let45). Drama dítěte uneseného z postele během letní dovolené s rodiči splňuje práh
zajímavosti, navíc rodiče unesené byli extrémně schopní ve vytváření dalších „minipráhů“
zajímavosti46, aby byl tak příběh stále aktualizován a udržován v povědomí veřejnosti. Ponurá
předvídatelnost je obsažena v četných kritických mediálních komentářích vůči rodičům
Madeleine (ti ji nechali osamocenou v pokoji, když se šli najíst), dále pak v mnoha
referencích, kdy média informovala o jiných dětských únosech v Portugalsku. Došlo ke
zjednodušení mnoha elementů příběhu, neboť portugalská policie dle svého zákona mohla
poskytnout zahraničním médiím velmi malé množství informací, které byly navíc podány
poměrně kuse. Únos byl prezentován jako individualistický - jako krutý akt náhody, a tak
jsou všichni z nás a především naše děti v nebezpečí, neboť riziko takových únosů je velmi
velké. Zločinu byl dodán také sexuální kontext, neboť únosce byl jistě sexuální deviant a
pedofil, nikdo totiž neunese malé dítě. Jakmile světová média začala informovat o této
události, rodina McCann se vlivem této události stala celebritami, poněvadž je díky
medializaci události znalo velké množství diváků, čtenářů, posluchačů. Obyvatelé Velké
Británie navíc příběh vnímali velmi intenzivně, neboť se událost stala britským občanům
v nedalekém Portugalsku, s nímž má aktivní historické vztahy, což je projev blízkosti. Tento
akt násilí ze strany násilného únosce byl v médiích obšírně graficky prezentován - v médiích
se objevily fotky usměvavé Madeleine, jak si krátce před únosem hraje se svými rodiči, dále
se v médiích vyskytly fotografie zdrcené matky po činu, fotky matky pak byly během času
aktualizovány, aby tak byl příběh držen v aktuálnosti. Faktem, že obětí tohoto ohavného činu
bylo roztomilé malé dítě z dobře situované rodiny ze střední třídy, bylo pro zprávy
kardinálním.
Konzervativní ideologie byla médii manifestována několika způsoby. Například řada
novinářů se ve svých příspěvcích k případu dotazovala, zda je akceptovatelné nechat dítě
osamoceně na dovolené v místě, kde jsou možnosti hlídání dětí. Také bylo vášnivě
debatováno o vině či nevině neformálních podezřelých, jako byi rodiče či ostatní britští
návštěvníci letoviska ubytovaní v nedaleké vile a všichni ostatní, kteří byli pod silným tlakem
médií, ačkoliv s činem nebyli nijak spojeni.
45
Ačkoliv se stal případ před 6 lety, média ve Velké Británii se k němu doposud vrací, když se
objevila zpráva, že klíčový podezřelý, který zemřel před 4 lety, byl závislý na heroinu (srov. portál
Mirror.uk 2013).
46
Organizace modliteb za nalezení dítěte v kostelech, audience u papeže, návštěva USA s cílem
podpořit policejní programy, které by měly zabraňovat únosům dětí atd.
45
Vyskytla se také jistá míra xenofobie, kdy britská média osočovala portugalskou policii
z neschopnosti objasnit případ, nedůvěryhodnosti a z takřka nulové kooperace s policií
britskou. Dominantním tématem se stalo, že britští detektivové by případ vyřešili zcela jistě,
zatímco portugalští příslušnici policie byli líní, nekompetentní a zkorumpovaní.
V českém prostředí se vůči tomuto případu přímo vybízí analogický případ nedávného a
dosud neobjasněného úmrtí dvou Češek v Egyptě (srov. portál Eurozprávy 2013), u nichž se
dá také identifikovat řada uvedených faktorů, které sehrávají přímý vliv, zda a jak dlouho
bude kriminální případ medializován.
1.14 Pořad o kriminalitě Na Stopě
V rámci empirické části práce bude provedena obsahová analýza pořadu Na Stopě, který
je vysílán Českou televizí. Tento pořad byl účelově vybrán, neboť na rozdíl od obdobného
pořadu TV Prima (Krimi zprávy) má volně dostupný kompletní archív. „Pořad Na Stopě
vychází ze zkušeností načerpaných při utváření tří předcházejících pořadů ČT s policejní
tematikou (Alarm – magazín prevence kriminality, Policejní zápisník – magazín z policejního
prostředí, Pachatel neznámý – pátrací relace), všechny zmíněné typy spojuje v jeden celek
a vzniká ve spolupráci s Policií ČR“. (portál ČT 2013) Pořad sám sebe deklaruje jakožto
zprostředkovatele informací, který má pomáhat policii při objasňování trestné činnosti.
Každý díl pořadu je rozdělen do několika částí. Obvykle jsou prezentovány zpravidla dva
kriminální příběhy, poté jsou v pátrací rubrice zveřejněny hledané či pohřešované osoby a
nakonec je ve zkratce představen určitý nedávno spáchaný a nevyřešený delikt se snahou
získat od diváků případné informace k jeho vyřešení. „Není to žádný okázalý pořad, nehledá
žádné neobvyklé formy, neoslňuje bombastickými efekty, ale každý ten pořad zná a ví, o čem
je. Od počátku své existence v roce 2000 má úspěšnou křivku sledovanosti. Není nikterak
strmá, ale stále se zvyšuje. Pátrací relace ostravského studia ČT Na Stopě není samozřejmě
reklamou Policie ČR, je to typický veřejnoprávní produkt, který slouží každému. Jeho
filosofií je, že představuje policejní práci a ta policejní práce něčemu pomáhá...“. (portál ČT
2013) Zda pořad prezentuje kriminalitu okázalým způsobem, bude podrobeno vědeckému
zkoumání. Nicméně pořad je diváky relativně vyhledávaný, neboť v roce 2012 byla průměrná
sledovanost jednotlivých dílů 238 000 diváků47.
47
Jedná se o oficiální informaci poskytnutou na vyžádání autora práce přímo z Diváckého centra ČT.
46
2 METODOLOGIE
„Výzkum chápeme jako cílenou a systematickou aktivitu zaměřenou na získání
relevantní empirické informace potřebné k řešení nějakého problému (ať už teoretického,
anebo praktického)“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 22) A tak je potřeba, aby veškerá
výzkumná snaha byla prováděna systematicky a bylo transparentně uvedeno, jaký byl
výzkumný plán a jakých metod bylo užito, aby tak nebyly zdevalvovány nashromážděné
výsledky. Z toho důvodu je nedílnou součástí této práce i kapitola zabývající se metodologií,
neboť bez metodologického zakotvení (stejně jako i toho teoretického) by byly jakékoliv
snahy o výzkumnou aktivitu irelevantní. Řádná výzkumná činnost by měla zahrnovat čtyři
základní fáze: přípravnou fázi, vlastní výzkum, fázi zpracování a třídění informací a
závěrečnou zprávu (Zoubková – Moulisová 2004). V této kapitole bude blíže představena
přípravná fáze – čili popsán výzkumný design atd. Vlastní výzkum byl proveden sledováním
a analýzou pořadu Na Stopě, včetně následného zpracování informací (do záznamového
archu), shromážděné výsledky jsou pak prezentovány v následujících kapitolách.
2.1 Přípravná fáze výzkumu
Smyslem přípravné fáze je zdůvodnit potřebu výzkumu, uvedení teorie, z níž výzkumná
snaha vychází, a výzkumných cílů. Jak již bylo řečeno, média velmi výrazně strukturují
veřejné mínění o kriminalitě. V zahraničních výzkumech bylo prokázáno, že média navíc
značně deformují obraz skutečné kriminality. V ČR však vliv médií na prezentaci kriminality
zkoumán nebyl,
proto je bezesporu nutné se touto problematikou fundovaně zabývat.
Teoretické zakotvení bylo uvedeno výše. Stěžejní je pro práci teorie o konstrukci kriminálních
zpráv od Y. Jewkes, která uvádí 12 zpravodajských hodnot, jež výrazně ovlivňují podobu
kriminálního zpravodajství.
Pro tvorbu výzkumu bylo také důležité představit proces mediálního nastolování témat (a
fungování médií obecně), ale také kriminálních statistiky, včetně uvedení jejich nedostatků,
neboť evidovaná kriminalita (jakožto nejbližší pramen informující o skutečné kriminalitě) a
její procentuelní výskyt bude za vybrané období srovnávána s trestnou činností prezentovanou
pořadem Na Stopě.
47
2.1.1 Výzkumná otázka
„Výzkumnou otázku zpravidla volíme tehdy, když zkoumáme zcela novou oblast, ke které
nemáme k dispozici předchozí výzkumy“. (Trampota – Vojtěchovská 2010: 104)
S přihlédnutím k tomu, že v českém prostředí výzkum mediální prezentace kriminality
realizován nebyl, a tak se lze inspirovat pouze u zahraničních poznatků a výzkumů, byla
vybrána varianta výzkumných otázek.
Média a mediální zpravodajství jsou rozhodujícím a hlavním zdrojem informací o
kriminalitě pro drtivou část veřejnosti (srov. Kury 2002, Tomášek 2010). Média se tak
rozhodujícím způsobem podílejí na tom, jak se ve společnosti o zločinu diskutuje. „Médii
vytvářená konstrukce kriminality je natolik významná, že ovlivňuje názory a postoje
veřejnosti na kriminalitu, za zamyšlení stojí, co a jakým způsobem ji podmiňuje“. (Tomášek
2010: 35) Zpravodajství se dnes výrazně „zezábavňuje“ s cílem zaujmout diváka, to se týká i
zpráv o kriminalitě. „Pro kriminální zpravodajství z toho vyplývá a jasně platí, že se v něm
neobjeví delikty běžné a z hlediska celkové kriminality charakteristické, ale naopak
výjimečně závažné, neboť právě ty mají největší šanci upoutat pozornost čtenářů, posluchačů
nebo diváků“. (Kury 2002: 7) Jak doplňuje Vlach (2013), trestným činům s násilným či
sexuálním prvkem je v médiích dáván mnohem větší prostor, než by si tyto činy zasloužily
vzhledem k jejich relativně slabému zastoupení v celkové struktuře kriminality.
Medializované delikty jsou vybírány dle určitých faktorů, ty byly v teoretické části
představeny jakožto zpravodajské hodnoty. V oblasti kriminálních zpráv pak byly
představeny zpravodajské hodnoty Y. Jewkes. Prokázání výskytu těchto faktorů/hodnot
(převedených v měřitelné indikátory) by pak dokazovalo, že v českém prostředí média
vybírají kriminální zločiny ne dle jejich skutečného zastoupení, ale dle toho, jak atraktivně
mohou být zločiny medializovány. Čili pokud by se přítomnost těchto zpravodajských hodnot
prokázala, bylo by jasné, že média o kriminalitě informují odlišně, než jaká je ve skutečnosti
(v kriminálních statistikách). Cíl práce – tedy zjistit, zda v českém prostředí dochází ke
zkreslené mediální prezentaci kriminality – mají zodpovědět 2 výzkumné otázky:
1. Objeví se v nadpoloviční většině analyzovaných dílů pořadu Na Stopě nadpoloviční
většina vybraných zpravodajských hodnot, které prezentuje Y. Jewkes?
2. Bude struktura kriminality prezentovaná v pořadu Na Stopě ve vybraném období
výrazně odlišná od struktury kriminality uvedené Statistickým přehledem kriminality
v témže období?
48
Obě výzkumné otázky mají stejný cíl – zjistit skrze výzkum (nikoliv skrze domněnky),
zda v českém prostředí dochází k mediálnímu zkreslování kriminality. První otázka se tento
cíl snaží zjistit obsahovou analýzou, kdy bude zkoumán výskyt vybraných faktorů
operacionalizovaných do podoby indikátorů. Druhá otázka se zabývá vlastní strukturou
prezentované kriminality a porovnává ji s kriminalitou uvedenou ve Statistickém přehledu
kriminality za rok 2012. V teoretické části byly kriminální statistiky představeny, byly
uvedeny i jejich nedostatky se zdůrazněním, že kriminální statistiky nejsou naprosto přesným
vyjádřením skutečné kriminality, nicméně se k vyjádření skutečné kriminalitě alespoň
přibližují48. Výsledek srovnání by měl zjistit, zda média prezentují strukturu kriminality
odlišně než kriminální statistiky.
Za zástupce médií byl vybrán pořad Na Stopě, neboť se jako jeden z mála televizních
pořadů zabývá přímo a pouze kriminalitou49. Vysílán je veřejnoprávní televizní stanicí
v týdenních intervalech a má dostupný kompletní archív dílů, navíc se těší relativně nemalé
sledovanosti (srov. informace od Diváckého centra ČT, portál Týden 2013).
2.1.2 Technika sběru dat - obsahová analýza
Obsahová analýza je technika analýzy dokumentů, což je jeden za základních typů technik
získávání dat. „Obsahová analýza je kvantitativní50 výzkumnou metodou pro systematický a
intersubjektivně
ověřitelný
popis
komunikačních
obsahů
vycházejících
z vědecky
podloženého kladení otázek“. (Schulz – Hagen a kol. 1998: 31) Jak tvrdí Novotný se
Zapletalem (2004), obsahová analýza se v rámci kriminologie mj. hojně využívá právě při
výzkumu prezentace kriminality v médiích, kdy lze skrze tuto techniku kupříkladu zjistit,
kolik zpráv o vraždách průměrný divák televize během jednoho týdne zhlédne. Obsahová
analýza je nicméně primárně užívána a obšírně rozpracována v rámci mediálních studií.
Charakteristickým rysem kvantitativní obsahové analýzy je dle Trampoty a Vojtěchovské
(2010) vysoká míra strukturovanosti a s tím spojený vysoký stupeň ověřitelnosti, kdy každý
krok podléhá explicitně formulovaným pravidlům.
48
Na národní úrovni není prozatím lepší způsob, jak co nejvěrněji a v takovém rozsahu zachytit
skutečnou kriminalitu (srov. Marešová 2011).
49
Dle výzkumů (srov. Zeman 2011) je to právě televize, odkud veřejnost získává nejvíce informací o
kriminalitě. Proto byl zvolen právě televizní pořad. Jewkes navíc dodává (2011), že televizní pořady
umožňují nejvhodnější aplikaci jejich zpravodajských hodnot.
50
„Většina obsahových analýz masových médií se tvořila v rámci pozitivistického paradigmatu
kvantitativně posuzujícího vzory a trendy ve standardizovaných „kouscích“ textů“. (Reiner a kol.
1997: 192)
49
Tento druh analýzy je vhodný pro zpracování většího množství dat. Samotná analýza se
skládá z několika základních částí51. Pokud vycházíme z tohoto postupu, je především
zásadním určení kategorie pozorování – kódování. „Kódováním označujeme praktický úkon,
při němž mediované obsahy, které chceme analyzovat, identifikujeme a zaznamenáváme
formou hodnot“. (Schulz – Hagen a kol. 1998: 40) Přičemž kódovací jednotkou je jednotka
mediovaného obsahu, k níž je vázáno měření obsahu. Tyto kódovací jednotky se nazývají také
jako proměnné nebo indikátory. Na tyto kroky byl brán zřetel i při tvorbě tohoto výzkumu,
když byla nejprve definována otázka, poté zvolen vzorek (resp. konkrétní zástupce médií),
jeho kategorizace, čas měření i uvedení kódování. V našem případě byla výzkumná otázka již
představena, byla vytvořena konstrukce mediálního obsahu (kriminalita v médiích), byl
zvolen jeden případ, který bude analyzován (pořad Na Stopě); za jednotky měření byly
zvoleny zpravodajské hodnoty Y. Jewkes, které byly následně přetransformovány do
kódovacích jednotek – indikátorů (ty budou představeny na následující straně).
Mimo kvantitativní obsahovou analýzu kriminálních příběhů z pořadu Na Stopě bude
součástí práce i analýza statistických dat - v tomto případě policejních statistik - jejichž
analýza je
kruciální pro zodpovězení druhé výzkumné otázky. „Statistika poskytuje
orientační přehled o kvantitativních znacích jevů a procesů. Umožňuje srovnání mezi
jednotlivými prvky i posouzení jejich vývoje“. (Cejp 2011: 34) Díky analýze statistických dat
můžeme získat obraz o kriminalitě obecně i o některých detailech a především můžeme
srovnávat její jednotlivé projevy. Jak však bylo v teoretické části již uvedeno, statistiky
kriminality nabízejí primárně kvantitativní informace a především pak - statistické údaje o
kriminalitě zaznamenávají pouze registrovanou kriminalitu a nezachycují kriminalitu latentní.
Konkrétně v našem případě bude analyzována struktura kriminality dle druhů trestné činnosti
ze Statistického přehledu kriminality za rok 2012, který je vytvářen Policejním prezidiem
ČR. Tato struktura kriminality bude následně srovnána se strukturou kriminality
prezentovanou v pořadu Na Stopě.
2.1.3 Operacionalizace
Operacionalizací se rozumí převedení teoretických konceptů na měřitelné hodnoty čili
indikátory. Operacionalizace není jednoduchou záležitostí, může mít mnohá úskalí, včetně
redukce pozorovaných vztahů, ale také dodržením reliability a validity.
51
Formulace výzkumné otázky či hypotézy, definice a výběr vzorku, definice jednotky měření,
konstrukce kategorií obsahu, nastavení kódovacích jednotek, kódování obsahu, analýza
shromážděných dat, definice závěru - tyto všechny kroky se mohou navzájem kombinovat a prolínat
(Wimmer – Dominick 2006).
50
Disman (1997) však na obhajobu uvádí, že problém redukce pozorovaných jevů a riziko
zkreslení není problémem pouze sociálních věd. „Jenom nesmíme zapomenout, že každé
nepřímé měření zvyšuje riziko zkreslení, a to tím více, čím více je kroků mezi zkoumaným
fenoménem a naším protokolem, záznamem o tomto fenoménu“. (Disman 1997: 57) V našem
případě proběhla operacionalizace na měřitelné hodnoty skrze tvorbu indikátorů. I při volbě
indikátorů je nutno dbát zvýšené opatrnosti, aby nedošlo ke zkreslení52. Je třeba uvést, že
některé uvedené indikátory zachycuji pouze určitou partikulární část představených
zpravodajských hodnot (ty jsou totiž například v případě zjednodušování poměrně rozsáhle
definované a mají více rovin), nicméně i přesto plní svou úlohu adekvátně a účelně.
Níže jsou uvedeny vybrané zpravodajské hodnoty a k nim přiřazené indikátory, které
budou v pořadu Na Stopě sledovány:
Předvídatelnost – příběh je vytvořen dle zaběhlého scénáře: představení (aktéři, lokalita,
doba), vlastní delikventní jednání, jeho následek, případně řešení.
Zjednodušování
-
příběh
není
tvořen
více
než
4
aktéry
–
obětí/oběťmi,
pachatelem/pachateli a orgány činnými v trestním řízení a případně svědky/pozůstalými.
Stereotypizace53 – jednotliví aktéři příběhu (oběť nebo pachatel) jsou krátce představeni
a charakterizováni , pokud je to možné54
Riziko – oběť a pachatel se před spácháním skutku navzájem neznali.
Sex – výskyt jakéhokoliv sexuálního podtextu.
Násilí – přítomnost násilného jednání nebo jeho pohrůžky.
Blízkost – uvedení přesné lokality a místa spáchání deliktu.
Děti – jakýkoliv aktér příběhu (pachatel či oběť) je mladší 15 let.
Vizuální ztvárnění – přítomnost video záběrů či fotografií (ilustračních nebo
autentických).
Konzervativní postoje55 – výskyt negativního hodnocení pachatele či jeho jednání.
52
„Intuitivní chápání pojmů na základě životní zkušenosti může hledání indikátorů ztěžovat, naopak
dobrá teoretická základna výzkumu umožňuje správnou volbu tam, kde se nabízí indikátorů více. Do
hry vstupuje více faktorů: efektivita zjišťování indikátoru, ekonomické nároky, stejně tak zkušenosti a
imaginace výzkumníka“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 30)
53
Ačkoliv Jewkes užívá názvu individualismus, pro vyjádření indikátoru je mnohem vhodnější
označení stereotypizace, neboť Jewkes o zpravodajské hodnotě individualismus mj. uvádí, že
jednotlivým aktérům média připisují stereotypně zaběhlé vlastnosti.
54
V některých případech, kdy je např. identifikováno tělo, není známa příčina smrti či není znám
pachatel, logicky není možné charakterizovat blíže jednotlivé aktéry.
55
Ač Jewkes uvádí pojem konzervativní ideologie, pro potřeby operacionalizace se hodí více termín
konzervativní postoje.
51
Indikátory budou seřazeny do záznamového archu/tabulky a během sledování
jednotlivých dílů bude autorem vyhodnocována jejich přítomnost (záznamový arch, včetně
výskytu indikátorů je uveden v příloze č. 5)
Některé faktory byly záměrně vynechány. Jedná se o práh zajímavosti, který lze v tomto
případě velmi těžko operacionalizovat. Samotným indikátorem by de facto mohlo být
zařazení kriminálního činu do pořadu. Dále je to přítomnost celebrit či známých osob.
Předpoklad je takový, že celebrity či známé osoby se v tomto pořadu nevyskytnou, a tak by
bylo zbytečné tento faktor uvádět, neboť by se nevyskytl. Nicméně tento faktor se při tvorbě
kriminálních zpráv běžně objevuje – vzpomeňme například na kauzu slovenské zpěvačky
Dary Rollins, která způsobila autonehodu s následkem smrti a celý případ byl velmi výrazně
medializován (srov. portál Aktuálně 2013). Příkladem tvorby osobnosti z pachatele, o níž
Jewkes hovoří, je v tuzemsku Jiří Kajínek, jehož případ byl také značně medializován56 a
který se v médiích také periodicky čas od času znovu objeví, což přímo explicitně dokazuje
tvrzení Jewkes o potřebě přinášet nové prahy zajímavosti (srov. portál iDNES.cz 2013).
V současnosti je pak hlavním mediálním „tahákem“ tuzemských médií soudní řízení
s exhejtmanem Středočeského kraje Davidem Rathem.
Operacionalizace struktury kriminality je nepoměrně jednodušší. Činy prezentované
v pořadu Na Stopě budou kategorizovány dle struktury, kterou užívají pro kategorizaci
oficiální policejní statistiky. Policejní statistiky byly vybrány účelově a záměrně. Vzhledem
k tomu, že jsou při své evidenci „nejblíže“ zločinu, jimi poskytované informace jsou tak
relativně nejblíže skutečnému stavu kriminality (srov. Kuchta – Válková a kol. 2005).
Následně bude provedeno srovnání zastoupení jednotlivých druhů trestné činnosti v obou
sledovaných případech. Cílem je tak zjistit, zda dochází k odlišné prezentaci struktury
kriminality. Měřené období bylo zvoleno na dobu jednoho roku, a to od 1.1. 2012 do 31.12.
2012. Je to z toho důvodu, že kriminální statistiky za rok 2013 nejsou kompletně zpracovány,
navíc pro potřeby relevantního a vědecky přínosného výsledku je třeba analyzovat pořad Na
Stopě alespoň po dobu jednoho kalendářního roku. Půlroční sledování by nemohlo přinést
relevantní data. Podobně jako u obsahové analýzy příběhů bude vytvořena tabulka dle druhů
trestné činnosti (tak, jak ji mají kategorizovanou v policejních statistikách)57.
56
O jeho osudu byl v roce 2010 natočen také film Kajínek, kdy je Jiří Kajínek líčen jakožto oběť, na
níž vraždy byly nastraženy a je obětí zkorumpované justice. Dalším indikátorem toho, že Jiří Kajínek
je již známou osobou. je např. web na jeho podporu (srov. portál Jiří Kajínek 2013).
52
Jakákoliv identifikovaná trestná činnost bude dle této struktury klasifikována a její
procentuální i nominální zastoupení bude vyhodnoceno pro každý díl pořadu zvlášť (viz
příloha č. 4). Poté dojde k poměrnému srovnání s cílem zjistit, jak se liší struktura kriminality
prezentována pořadem Na Stopě v porovnání s kriminální statistikou.
2.2 Fáze vlastního výzkumu
Fáze vlastního výzkumu byla provedena skrze kvantitativní obsahovou analýzu
kriminálních příběhů pořadu Na Stopě. Konkrétně pak dílů pořadu odvysílaných v časovém
rozmezí od 1.1. 2012 do 31.12. 2012. Celkem se jednalo o 50 dílů, přičemž každý z dílů má
v průměru 25 minut. Výsledky byly zaznamenány do standardizovaných záznamových archů.
Do prvního archu se zaznamenával výskyt faktorů (resp. je zastupujících indikátorů).
Do druhého archu se zaznamenávala prezentovaná trestná činnost dle kategorií
korespondujících se strukturou Statistické ročenky kriminality za rok 2012 vydanou
Policejním prezidiem ČR. Aby nedošlo ke ztrátě koncentrace, byla nejprve při prvním
zhlédnutí evidována prezentovaná trestná činnost, při druhém zhlédnutí byly analyzovány
kriminální příběhy s cílem identifikovat a do archu zapsat vyskytnuvší indikátory.
57
Statistický přehled kriminality uvádí kategorie „krádeže vloupáním“ a „krádeže prosté“ spojeny
pod jednu kategorii „Majetková kriminalita“. Dále v přehledu byly kategorie „Ostatní kriminalita“ a
„Zbývající kriminalita“. Ty byly sloučeny do jedné společné kategorie „Zbývající kriminalita“.
Vyčlenění vražd z kategorie „Násilné kriminality“ bylo záměrně ponecháno s cílem srovnat podíl
vražd ve Statistickém přehledu kriminality a v pořadu Na Stopě. „Hospodářská kriminalita“ obsahuje
trestné činy poškozují národní hospodářství či obchodních spolčeností a dochází k odcizení velkého
množství kapitálu. Do „Mravnostní kriminality“ patří trestné činy obsahující sexuální kontext.
53
3 EMPIRICKÉ VYHODNOCENÍ
3.1 První výzkumná otázka
Jak bylo uvedeno v metodologii, první výzkumná otázka byla vyhodnocována skrze
metodu kvantitativní obsahové analýzy. Bylo zhlédnuto všech 50 dílů pořadu Na Stopě
odvysílaných v roce 2012. V obsahové analýze jsme se zaměřili na tzv. kriminální příběhy,
což jsou jednotlivé zevrubné reportáže o vybraných trestných činech58. Počet těchto příběhů
se díl od dílu lišil, nicméně nejčastěji byly v každém dílu přítomny dva až tři kriminální
příběhy, které obvykle tvořily 2/3 – ¾ obsahu každého dílu59. Tyto příběhy byly podrobeny
kvantitativní obsahové analýze, kdy byl analyzován výskyt předem navolených indikátorů.
Tento výskyt byl uváděn vždy na celý díl (čili například část indikátorů se objevila v jednom
příběhu, část v příběhu druhém, některé ve všech příbězích konkrétního dílu apod.).
S výskytem těchto indikátorů souvisela první výzkumná otázka práce:
Objeví se v nadpoloviční většině analyzovaných dílů pořadu Na Stopě nadpoloviční
většina vybraných zpravodajských hodnot, které prezentuje Y. Jewkes?
Na tuto otázku můžeme po provedené analýze odpovědět pozitivně – v nadpoloviční
většině sledovaných dílů pořadu Na Stopě se vyskytla nadpoloviční většina zpravodajských
hodnot Y. Jewkes transformovaných do indikátorů. Konkrétní tabulku s výsledky lze nalézt
v příloze v tabulce a grafu č. 3. Z nich je patrné, že pouze 2 indikátory byly zastoupeny
v menší než nadpoloviční míře, jinak všech zbylých 8 indikátorů se vyskytlo v drtivé většině
všech dílů, konkrétně všech 8 v nejméně 80 % všech dílů. Vyplněný záznamový arch je k
nahlédnutí v příloze č. 5. Mimo tato procentuální zastoupení indikátorů je však žádoucí
provést komplexní vyhodnocení každého indikátorů zvlášť, neboť při vyhodnocování byly
objeveny zajímavé poznatky.
58
Příležitostně se v těchto příbězích objevily případy zmizení či pohřešování, u nichž nebylo 100%
prokázáno, že by u jejich příčiny byly znaky kriminálního jednání. Nicméně i tyto příběhy byly
začleněny do analýzy, neboť ačkoliv se u nich explicitně nevyskytlo například násilné jednání, šlo u
nich identifikovat navolené indikátory.
59
Zbylý obsah tvořila převážně oznámení o aktuálních případech, pátráních nebo rozhovory s policisty
k určitému kriminálnímu příběhu, eventuelně aktuálnímu případu.
54
3.1.1 Předvídatelnost
Tento indikátor zastupuje způsob, kdy média vytvářejí zprávy dle určitého
předpřipraveného rámce. Konkrétně, že příběh bude vytvořen dle zaběhnutého scénáře:
představení (účastníci, lokalita, doba), vlastní delikventní jednání, jeho následek, případně
řešení. Tento indikátor se objevil v každém z 50 sledovaných dílů.
V takto připraveném rámci byla vytvořena většina případů, kdy byl nejprve uveden čas či
místo činu– „Byl první zářijový den, v této malé obci se školáci vraceli ze svého prvního
školního dne…“ – toto byl typický způsob uvedení příběhu, kdy byli dále představeni aktéři
příběhu (většinou to byla oběť) – „Pan Hajánek, 55letý občan této obce, šel jako každý den na
svou pravidelnou procházku“ (pořad Na Stopě 10.9.2012), příběh poté směřoval
k charakteristice vlastního delikventního jednání – v tomto případě k přepadení. Po spáchání
činu nastupuje fáze, kdy je případ řešen. V této fázi se objevují obvykle vyšetřující policisté,
svědci či soudní znalci. Takto byla strukturována velká část případů, u nichž poškozený také
podával výpověď a sám se v pořadu objevil (buď poskytoval komentář nebo se objevil např.
ve video záběru). Odlišný způsob sestavení příběhu představovaly příběhy zabývající se
zmizením či vraždami s neznámými pachateli. V těchto případech je identifikovaná oběť či
zmizelá osoba nejprve charakterizována60 – především pak ze strany příbuzných, známých
nebo svědků – a převažuje pozitivní charakteristika. Dále jsou zrekonstruovány poslední
známé chvíle a poté je uvedena jedna či více vyšetřovacích verzí, například jak vražda mohla
vypadat, jak oběť zemřela anebo kam mohla zmizet. Pokud je znám celý sled událostí, je
zobrazena i rekonstrukce vlastního delikventního jednání.
Ve výjimečných případech je takto vystavěný příběh pojat retrospektivně, kdy se začíná
přímo nalezeným tělem a skrze výpovědi vyšetřovatelů se případ rozkrývá – tímto způsobem
se postupovalo u příběhů, kdy byly nalezeny pozůstatky mrtvého těla a vyšetřovatelé
disponovali poměrně malým množstvím informací. Nicméně i takové příběhy vykazovaly
vždy standardizovanou podobu prezentace
3.1.2 Zjednodušování
Indikátor zjednodušování se objevil v 49 dílech. Tento indikátor byl vytvořen tak, aby co
nejblíže zachytil mediální zjednodušování – příběh neměl mít v žádném případě více než 4
60
Samozřejmě pouze v případech, kdy byla totožnost oběti známa.
55
aktéry – pachatele, oběť, vyšetřovací orgány a svědky. V drtivé většině příběhů se tento
indikátor vyskytoval. Lišil se však obvykle počet aktérů u jednotlivých případů.
Standardní rozdělení – oběť, pachatel, vyšetřovatelé, svědci – se objevil u většiny případů;
především to bylo u činů jako loupežné přepadení, napadení či jiné loupeže. Naopak
„pachatel“ se přirozeně nevyskytoval v případech zmizení, kdy nebyla známa přesná příčina
tohoto zmizení (pokud byla vůbec nějaká delikventní příčina). O pachatelích se mluvilo
v hypotetické rovině v případech, kdy nebyla například určena přesná příčina smrti či nebyla
určena příčina zmizení.
V případě zmizení osob pak byl také přirozeně kladen větší důraz na svědky/příbuzné a
známé zmizelého, které často zmizelou osobu charakterizovali. V každém případě se však
vždy v takovém příběhu vyskytovaly vyšetřovací orgány (především pak byly jediným
aktérem v případech, kdy došlo k nalezení mrtvého těla, u nichž nebylo možné identifikovat
totožnost a nebyl dostatek důkazů pro vypátrání pachatele). Více aktérů se v příběhu objevilo
především ve složitých majetkových či hospodářských trestních činech, kterých se účastnilo
více pachatelů a řada poškozených, nicméně jak vyplynulo z analýzy, případů majetkové či
hospodářské trestné činnosti bylo nepoměrně méně než násilných činů.
3.1.3 Stereotypizace
Tento indikátor zkoumal, zda jsou oběť či pachatel jakožto aktéři příběhu alespoň krátce
charakterizováni. Indikátor byl identifikován ve 47 dílech. Charakteristika se týkala buď
povahových vlastností aktéra anebo byla popsána jeho činnost předcházející spáchání deliktu
(často v případě pachatele). Charakterizována byla vždy primárně oběť, pokud to charakter
případu dovolil (charakteristika logicky nebyla možná v případech, kdy nešlo identifikovat
oběť, to se však objevilo pouze ve 4 příbězích). Nedá se říci, že by se o oběti mluvilo vždy
v pozitivním světle, u některých obětí byla uvedena i negativní charakteristika (např. jakožto
významný člen jednoho z gangů se stal obětí vyřizování účtů), avšak výrazně převažovalo
pozitivní hodnocení – „Byl milý, usměvavý, nikomu by neublížil, nechápu, jak se mu to
mohlo stát“. (pořad Na Stopě 24.9. 2012), – toto by mohl být archetyp pro velkou část všech
charakteristik obětí. Toto hodnocení podávali příbuzní, ti byli v líčení velmi sugestivní, často
se u nich objevily emoce (častý pláč pozůstalých, kteří pachatele výrazně odsuzovali). Oběť
je prezentována jako osoba, která „si prošla peklem“ apod. Z toho je patrný cíl vzbudit
v divácích soucit s obětí, případně jakékoliv další emoce.
Naopak pokud byl pachatel odhalen či byl znám, i on byl charakterizován, avšak ne již
toliko zevrubně jako oběť. Navíc byl často označován negativními adjektivy – charakteristiky
56
jako „protřelý kriminálník, chladnokrevný řezník, výrostek, brutální a bezcharakterní“ se
objevovaly nezřídka.
Charakteristika pachatele se však povětšinou omezila na popis jeho jednání, případně
pohnutek a motivů. Černobílá dichotomie byla přítomna v řadě příběhů. K oběti bylo
přistupováno soucitně, k pachateli spíše negativně (nedá se však říci, že by pachatel byl vždy
výrazně démonizován, nicméně na něj bylo málokdy nahlíženo zcela nezaujatě, o tom však
blíže v indikátoru konzervativní postoj). Komentáře policejních orgánů k případům byly
vždy naprosto neutrální, nebyly nijak hodnotově, názorově či emocionálně zabarveny, což je
v příkrém kontrastu s hodnoceními a komentáři od publicistů.
3.1.4 Riziko
Tento indikátor měl zjistit, zda se pachatel a oběť při spáchání činu znali. Indikátor se
vyskytl ve 42 dílech. Jev, kdy se pachatel s obětí neznal, byl velmi častý. Explicitní to bylo
především v případech vloupání, loupežného přepadení, kdy měl pachatel relativně
krátkodobě vytipovaný určitý objekt – banku, benzínku, obchod, avšak její personál již
neznal a personál neznal pachatele. Toto bylo časté i u různých internetových podvodů. U
řady případů však nebylo možné 100% říci, zda se pachatel s obětí neznali – například když
byl pachatel maskovaný nebo když zůstal pachatel neodhalen. U těchto případů tento
indikátor nebyl hodnocen, ačkoliv by se dalo očekávat, že se s obětí spíše neznal. Započítány
nebyly ani takové případy, kdy bylo byť i důvodné podezření, že se pachatel s obětí neznali.
Často je uváděno, že pachatel si svou oběť vybral relativně krátce před spácháním činu,
neboť se domníval, že má u sebe velkou finanční hotovost atp. To, zda u některých případů
došlo k tomu, že pachatel oběť znal, avšak ta jej nikoliv, nešlo vyloučit61. Nicméně kruciální
byla neznalost oběti ze strany pachatele. Bylo málo případů, kdy by se oběť a pachatel
otevřeně znali. S pojetím rizika je úzce spjato i to, že pokud byl čin spáchán na veřejném
místě, tak to bylo explicitně zdůrazněno, toho se však dotýkal i indikátor blízkosti.
3.1.5 Sex
Indikátor zjišťoval přítomnost jakéhokoliv sexuálního jednání v uvedených příbězích.
Sexuální podtext byl přítomen v 7 dílech. Nicméně ve 3 dílech se vyskytl alespoň dvakrát.
Což naznačuje, že tyto případy by tak mohly být „sdružovány“ do společných dílů. Co se
případů týče, jednalo se především o znásilnění či o sexuální obtěžování. Zmiňováni byli
61
Například násilná přepadení podnikatelů, kdy pachatel oběť znal, resp. dlouhodobě věděl, že u něj
může získat velké množství cenností či jiných hodnotných věcí.
57
především pachatelé, kteří byli za sexuálně motivované činy již souzeni, přesto pokračují
v jejich páchání. Vyskytly se také případy s pedofily.
Ženy vždy shodně uváděly, že pachatele neznaly a nikdy neviděly. Což by odpovídalo teorii
Y. Jewkes, jež hovoří o osamocených pachatelích, kteří si své oběti vybírají náhodně.
V pořadu se vyskytla i další charakteristika Jewkes - pachatelé byli často poměrně
démonizováni a častováni výraznými negativistickými vyjádřeními. To by odpovídalo
stereotypizaci - na osamocené oduševnělé a neznámé násilníky – lovců žen bez jakýchkoliv
zábran (srov. Jewkes 2011). Nicméně další výskyt sexuálně motivovaných činů byl
v jednotlivých dílech překvapivě nízký.
3.1.6 Násilí
Tento indikátor, který v příbězích zkoumal výskyt násilí či jeho pohrůžky, byl
zaznamenán v 41 dílech pořadu. Toto zjištění ostatně koresponduje i s druhou výzkumnou
otázkou, kdy byla násilná kriminalita ve sledovaných dílech zastoupena nejvíce ze všech
druhů kriminality. Mezi nejčastěji zastoupené činy patřila loupežná přepadení, kdy je násilí
přímou součástí přepadení nebo je jeho užitím expresivně vyhrožováno, dále byla častá
ublížení na zdraví, napadení a vraždy. Je třeba také zdůraznit, že konkrétní násilné jednání
bylo vždy poměrně zevrubně popsáno, především pak v případech loupežných přepadení, kde
byla vždy výrazně akcentována hrubost provedení. Jde tedy do jisté míry hovořit o
„posedlosti“ po násilných činech. Faktor násilí se velmi často snoubil s vizuálním ztvárněním,
které jej mělo blíže přiblížit.
3.1.7 Blízkost
Indikátor blízkosti byl detekován v 47 dílech pořadu. Indikátor zkoumal, zda je přesně
popsáno místo a lokalita činu. Indikátor zastupuje zpravodajskou hodnotu blízkost, která často
prezentuje zločin tak, že může ohrozit kohokoliv a kdekoliv. Toto je vlastně již jasně
demonstrováno úvodním titulkem u každého dílu: „Zločin se může dotknout každého z nás“.
Tento titulek jasně demonstruje uváděnou zpravodajskou hodnotu ještě dřív, než došlo
k samotné analýze indikátoru blízkosti. Vlastní analýza však poskytla také zajímavé výsledky.
Krom několika málo případů, kdy nešlo lokaci spáchání činu kvůli povaze zločinu neurčitelné
(internetové podvody), bylo místo činu v drtivé většině vždy přesně určeno. Často se
vyskytovalo uvození místa způsobem: „Poklidná obec s tisíci obyvateli na Kroměřížsku byla
ze svého klidu jednoho rána nepříjemně probuzena“. (Pořad Na Stopě 4.6. 2012). Často byl
58
tedy přítomen akcent na dříve poklidnou lokalitu bez zločinu, přičemž spáchaný zločin klidný
život v této lokalitě výrazně narušil.
Na to často navazovaly výpovědi tamějších obyvatel, kteří pociťují obavy vycházet večer
z domu a budou mít strach z dalšího zločinu, dokud pachatel nebude dopaden atp. Pokud byl
delikt spáchán na veřejném a dobře přístupném místě – např. loupež ve zlatnictví na náměstí
za bílého dne - tak toto bylo autory pořadu vždy explicitně zdůrazněno.
3.1.8 Děti
Indikátor dětí se objevil v 10 dílech. Tento indikátor spolu s indikátorem sexuálního
jednání byl zastoupen ze všech nejméně. Děti se objevily výhradně jako oběti činů –
především se jednalo o případy odložení novorozenců, dále se děti objevily jako oběti
sexuálního obtěžování, nebo dokonce i jako přímí účastníci loupežných přepadení (v těchto
případech byla těmto dětem věnována zvýšená pozornost na úkor ostatních obětí). Děti se
těšily ze strany autorů mimořádné pozornosti, ačkoliv se vyskytly pouze v 10 dílech, což je
oproti ostatním indikátorům relativně nízké zastoupení. Nicméně lze vypozorovat jev, kdy
byly příběhy o dětech kumulovány do jednotlivých dílů, když se v jednom dílu vyskytly
rovnou 2 příběhy, v nichž figurovaly děti.
3.1.9 Vizualizace
Cílem tohoto indikátorů bylo identifikovat vizuální ztvárnění příběhu. To bylo přítomno
ve všech 50 dílech pořadu, ba dokonce i v každém jednotlivém příběhu, jednalo se tak o
indikátor s nejčastějším výskytem. Vizualizace nabírala mnoha podob – jednalo se buď o
ilustrační záběry – například záběr obce, v níž se čin odehrál. Pro potřeby pořadu byly
vytvořeny i rekonstrukce deliktů s cílem o co nejbližší a nejvěrnější prezentaci zločinu. Mimo
tyto rekonstrukce a ilustrační záběry byly v příbězích přítomny i přímé fotografie či záběry
z místa činu, dále byly v řadě dílů také uváděny nijak retušované fotografie těla či tělních
pozůstatků. Všechna tato aktivita má jediný cíl - divákovi co nejblíže přiblížit daný případ a
přímo ho vtáhnout do dění. K dotvoření dojmu přispívá i hudební dobarvení, které bylo
součástí každého příběhu. Vybráno bylo vždy tématicky s cílem doplnit a posílit vizuální
dojem. V případě akce a rekonstrukce činu je hudba dynamická, v případě emočního výlevu
pozůstalého je hudba tklivá, tedy jejím hlavním cílem je dokreslit dramatičnost ztvárnění62.
62
Hudba často také obsahově koresponduje s konkrétním příběhem – například v případě příběhu, kde
hlavní roli mají drogy, hudební doprovod tvoří píseň, v níž se zpívá o marihuaně.
59
Místy se vyskytují varování komentátora k tomu, že nadcházející záběry mohou vzbudit u
slabších povah šok, což svědčí o jisté „senzacechtivosti“ s účelem zobrazit i brutální záběry.
Ačkoliv to s teorií Y. Jewkes nesouvisí, bylo vypozorováno, že i názvy příběhů mají často
takové znění, aby ihned upoutaly pozornost - například „Ty seš krásná!, Na odstřel!,
Odcházím, Krutá noc“ atd. Cílem těchto názvů je zřejmě přitáhnout a zvýšit pozornost diváka,
který od těchto názvů očekává opět dramatičnost.
3.1.10 Konzervativní postoj
Cílem tohoto indikátoru bylo zjistit, zda dochází k negativnímu vymezení vůči
spáchanému zločinu nebo vůči jeho pachatelům. Konzervativní postoj byl evidován ve 48
dílech. V analyzovaných příbězích byla vyhledávána jakákoliv negativní hodnocení činu či
pachatele ze strany autorů pořadu. Ačkoliv tato negativní hodnocení byla identifikována v 48
dílech, nebyla přítomna v každém příběhu (například negativní vymezení obvykle chyběla i
příběhů představujících zmizení atp.). Primárně se jednalo o negativní adjektiva vůči
pachatelům – objevily se výrazy jako „strašák, výrostek, protřelý kriminálník, fušerák,
podivín, nezákonný kejklíř“ atd.
Autoři nezřídka užívali také ironii – „Tomuto výtečníkovi v jeho rodišti těžko postaví
pamětní desku“. (Pořad Na Stopě 10.12. 2012) V příbězích se vyskytovaly také četné glosy –
„Aby si vychytralý pachatel nepískal, když si při svých podvodných kejklích nepřišel na
pěkných pár desítek tisíc“. (Pořad Na Stopě 18.6. 2012) Nedá se říci, že by byly výrazně
upřednostňovány takové příběhy, v nichž pachatelé pocházeli ze sociálně slabých či
vyloučených vrstev. Nicméně negativní zhodnocení činu či jednání pachatele bylo explicitní
součástí většiny příběhů. Naopak negativní hodnocení jednání oběti (např. označení „naivní
oběť“ apod.) bylo přítomno ve velmi málo případech. Byla tak uměle vytvářena dichotomie o
„zlém“ pachateli a „nevinné“ oběti, o tom však bylo hovořeno u stereotypizace.
Některé díly měly tématické zaměření na určitý druh kriminality. Většina obsahu těchto
dílů se týkala například podvodů, mravnostní kriminality či loupežných přepadení.
3.1.11 Nově identifikované zpravodajské hodnoty
Mimo zpravodajské hodnoty uvedené Y. Jewkes, byly vypozorovány ještě 3 další
vyskytnuvší se zpravodajské hodnoty, které jsou relativně samostatné (ač mají blízký vztah
k hodnotám uvedených Y. Jewkes).
60
Prvně se jedná o viktimnost, kdy jsou jakožto oběti primárně uváděni příslušníci určitých
skupin obyvatel. Především pak starší lidé, kteří jsou považováni za bezbranné a útoky vůči
nim byly i v pořadu Na Stopě značně časté a také i značně negativně hodnoceny - „Nebozí
senioři mají v patách podvodníky doslova na každém rohu!“. Nebo „Senioři platí za svou
důvěřivost a stávají se obětí vychytralých, často brutálních pachatelů - hrůzných individuí
bez špetky svědomí“. (Pořad Na Stopě 16.4.2012) Lze vypozorovat přímo hierarchizaci
viktimizace, o níž hovoří Greer (2008) – v porovnání se seniory bylo o lidech ze sociálně
vyloučených skupin (např. bezdomovců) hovořeno v nepoměrně menší míře. Některé oběti
jsou tedy pro kriminální zpravodajství atraktivnější než jiné.
Další zpravodajskou hodnotou, která do jisté míry souvisí s násilím a vizualizací, přesto
by však měla mít své autonomní místo, je krev. Zakrvácené místo činu bylo v příbězích vždy
velmi explicitně a otevřeně prezentováno. Pokud byla v násilném jednání přítomna újma
s krvavým zraněním, v ilustračních záběrech (především pak při rekonstrukcích) se vždy
zdůraznila. Zobrazení krve má tak zřejmě ještě více posílit dramatičnost a výjimečnost daného
případu s cílem vzbudit znovu další divácký zájem.
S vizualizací souvisí i přítomnost hudebního či jakéhokoliv jiného audiového
podbarvení. O tomto Jewkes nijak nehovoří. Sledované příběhy však byly vždy zvukově
podbarveny a jejich charakter se měnil podle průběhu příběhu (tklivá, dynamická hudba)
s cílem na diváka ještě více zapůsobit. Tento faktor, ač částečně souvisí s faktorem
vizualizace, je zcela autonomní a vyskytoval se ve všech příbězích. Logicky je však možné
tuto novou zpravodajskou hodnotu aplikovat pouze na média umožňující audiovou prezentaci.
3.2 Druhá výzkumná otázka
Druhá výzkumná otázka zněla: Bude struktura kriminality prezentovaná v pořadu Na
Stopě ve vybraném období výrazně odlišná od struktury kriminality uvedené Statistickým
přehledem kriminality v témže období?
Analýza této otázky probíhala rovněž sledováním pořadu Na Stopě ve vybraném období
1.1. – 30.12. 2012. Odpovědi byly zaznamenávány do připraveného archu (ten je k nahlédnutí
v příloze č. 4), kdy byla vyskytnuvší se trestná činnost identifikována a následně zařazena do
zvolených kategorií.
61
Za celé pozorované období byly identifikované činy v pořadu Na Stopě sečteny a seřazeny
dle druhu kriminality, poté procentuelně vyhodnoceny (v tabulce č. 2 v příloze) a
transformovány do grafu (viz graf č. 2 v příloze).
To samé bylo učiněno i se Statistickým přehledem kriminality za rok 2012, kdy do tabulky č.
1 v příloze byla uvedena veškerá trestné činnost dle druhu, poté byla procentuelně
Celková kriminalita v ČR v období 1.1.- 31.12. 2012
Druh tr. činnosti
Počet registrovaných činů
Vraždy
Násilná kriminalita
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
63
Zbývající kriminalita
188
18 358
1981
194 970
27 633
34 434
zastoupení v %
0,07
6,61
0,71
70,24
9,96
12,41
Pořadí
6.
4.
5.
1.
3.
2.
vyhodnocena a graficky znázorněna (viz graf č. 1 v příloze).
Dle Statistické ročenky kriminality za rok 2012 byly jednotlivé druhy kriminality
Celková kriminalita v pořadu Na Stopě v období 2.1 - 17.12. 2012
Druh tr. činnosti
Počet prezentovaných činů
Vraždy
Násilná kriminalita
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
Zbývající kriminalita
25
77
7
59
6
8
zastoupení v %
13,74
42,31
3,85
32,42
3,30
4,40
Pořadí
3.
1.
5.
2.
6.
4.
zastoupeny následujícím způsobem:
Zastoupení kriminality v pořadu Na Stopě za kalendářní rok 2012 je následující:
Pokud bychom tedy měli zodpovědět druhou výzkumnou otázku - Bude struktura
kriminality prezentovaná ve vybraném období v pořadu Na Stopě výrazně odlišná od
struktury kriminality uvedené ve Statistickém přehledu kriminality v témže období? – tak
můžeme odpovědět ano, struktura kriminality prezentovaná pořadem Na Stopě je ve
vybraném období výrazně odlišná od kriminálních statistik zastoupených Statistickým
přehledem kriminality za rok 2012.
Důvodem pro tuto odpověď je především výrazně vyšší (zhruba sedminásobně)
zastoupení násilné kriminality v pořadu Na Stopě – ve Statistickém přehledu kriminality je
63
Do skupiny „Zbývající kriminalita“ patří dle Statistického přehledu kriminality poměrně široká
škála různých trestných činů jako například týrání zvířat, zanedbávání povinné výživy, nedovolení
ozbrojování, šíření poplašné zprávy, podněcování k národní a rasové nesnášenlivosti atd.
62
podíl násilné kriminality 6,6 %, zatímco v pořadu Na Stopě se násilná kriminalita měla více
než 42% zastoupení.
Co se konkrétních skutků uvedených pořadem Na Stopě týče, jednalo se primárně o loupežná
přepadení – obchodů, bank, benzínových pump či bytů. V menší míře byly zastoupeny
napadení či ublížení na zdraví.
Signifikantně vyšší (přesně 195krát) zastoupení měly v pořadu Na Stopě vraždy – oproti
0,07 % výskytu v celkové registrované kriminalitě měly pořadu Na Stopě zastoupení 13,7 %.
Zhruba pětinásobně více byla v pořadu Na Stopě zastoupena mravnostní kriminalita –
oproti tomu policií bylo registrováno 0,71 % mravnostní kriminality, v pořadu Na Stopě to
bylo 3,85 % .
Výrazně vyšší podíly násilné, mravnostní kriminality a vražd byly primárně na úkor
majetkové kriminality, která byla zastoupena v pořadu Na Stopě o celou polovinu méně – ve
Statistickém přehledu kriminality zabírá více než 70 % veškeré kriminality, čili suverénně
nejvyšší podíl ze všech druhů trestné činnosti, v pořadu Na Stopě to bylo již jen 32,4 %. Ač to
bylo druhé nejvyšší zastoupení, rozhodně je to výrazná odchylka od policejních statistik.
Zhruba trojnásobně méně byla v pořadu Na Stopě zastoupena jak hospodářská, tak i zbývající
kriminalita.
Tento výzkum tak měl částečně korespondující výsledky s výzkumem Dittona a
Duffyho, kdy v mnohem větší míře byla oproti statistikám zastoupena násilná kriminalita a
naopak mnohem méně pak majetková trestná činnost. U výzkumu Dittona a Duffyho byly
v médiích výrazně více zastoupeny činy se sexuálním podtextem – v tomto výzkumu spadají
do oblasti mravnostní kriminality, ta byla skutečně pětinásobně vyšší než u statistik, nicméně
její zastoupení bylo v pořadu Na Stopě pod hranicí 4 % (srov. Ditton – Duffy 1983).
63
4 DISKUZE
Výzkum mediální prezentace kriminality v ČR přinesl mnohé zajímavé poznatky, které
jsou produktem relevantní vědecké činnosti, nikoliv pouze domněnkami bez ověření. Tyto
poznatky je třeba blíže okomentovat a interpretovat. Dále se objevily menší či větší výzvy,
s nimiž byla práce konfrontována. Tyto výzvy je třeba přímo uvést, aby tak výzkumník
poukázal na to, že o výzkumných problémech uvažoval a bral je v potaz.
4.1 První výzkumná otázka
Obsahová analýza pořadu, jejímž cílem byla identifikace indikátorů/faktorů, se potýkala
s určitými výzvami. Prvně to byly případy, kdy nebylo možno některé indikátory jasně
posoudit, například nebylo explicitně uvedeno, zda se oběť či pachatel navzájem znali. Když
se tedy nedal indikátor spolehlivě potvrdit, nedošlo v těchto případech k zavedení do archu.
Čas, kdy byly uvedené delikty spáchány, nebyl na rozdíl od druhé výzkumné otázky pro
analýzu relevantní – šlo především o zmapování výskytu faktorů, nesehrávalo tedy roli, zda
byl uvedený případ z jiného roku než 2012.
Zřejmě nejrizikovějším pro celou obsahovou analýzu byl výběr indikátorů. Jak bylo
řečeno, jejich správná volba je pro výzkum stěžejní. Převod některých faktorů na indikátory
nebyl zcela bezproblémový, například faktor individualismus, v němž se jedná především o
stereotypizaci vlastností oběti i pachatele, byl přetransformován na indikátor stereotypizace,
v němž mělo být zjištěno, zda byl pachatel či oběť nějak charakterizován. Ač došlo ke změně
názvu, je zřejmé, že indikátor měří téměř totéž, o čem hovoří Jewkes. Navíc tento faktor do
jisté míry vystihuje i indikátor konzervativní postoj, který měřil jak negativní zhodnocení
činu, tak i negativní zhodnocení jednání pachatele.
V rámci faktoru blízkosti byla akcentována pouze blízkost geografická. Kulturní blízkost
analyzována nebyla, drtivá většina případů měla místo činu v České republice (výjimku
tvořily především některé majetkové a internetové podvody, kde poškození byli z ČR a část
pachatelů byla ze zahraničí). Jistá redukce byla přítomna i u konzervativní ideologie, kde se
indikátor dotazoval pouze na přítomnost negativního hodnocení, což je však dostatečné pro
dokázání tohoto faktoru.
Rozhodnutí vynechat z měření určité faktory se nakonec také projevilo jako vhodné. Práh
zajímavosti lze charakterizovat jako dramatičnost zprávy. Lze říci, že drtivá většina zpráv
obsahovala dramatický nádech (resp. skutek musel splňovat jistou míru dramatičnosti a
zajímavosti, jinak by do vysílání zařazen nebyl).
64
Tuto zajímavost lze demonstrovat také tím, že pokud v určité době byly veřejně zmiňovány
například případy ozbrojených přepadení, byly tyto příběhy uváděny i v pořadu Na Stopě.
Faktor celebrit v podobě výskytu známé osobnosti se v žádném příběhu neobjevil. Bylo
však možno vypozorovat, že někteří pachatelé se objevili ve více příbězích, a tak o nich
moderátor hovořil jako o „starém známém“ či o „známé figurce“. Naopak vlivem medializace
mohli být za částečně známé osoby považováni policejní mluvčí či kriminalisté, kteří se
v pořadu periodicky vyskytovali.
Zajímavým se z hlediska provedené analýzy a předpokladů jevil i relativně malý výskyt
faktorů sexu a dětí. Důvodem může být to, že činů, kde měly svou roli děti, se v daném
období vyskytlo omezené množství. Obdobně toto může být i jedno z vysvětlení pro výskyt
sexuálního kontextu. Nedá se totiž očekávat, že by kupříkladu v každém druhém díle byly
tyto faktory přítomny. Ani vražda nebyla totiž obsažena ve velkém počtu dílů. Rozhodně tedy
nelze říci, že by výskyt případů se sexuálním podtextem byl v pořadu zanedbatelný – jeho
zastoupení bylo mnohem výraznější než v kriminálních statistikách. Toto platí i o dětech –
navíc, děti (osoby do 15 let) pokud páchají nějakou trestnou činnost, jedná se především o
majetkovou trestnou činnost, která je obvykle relativně bagatelní (srov. Matoušek – Kroftová
2003, Večerka a kol. 2009, Podaná – Buriánek 2007). A jak bylo již uvedeno, majetková
kriminalita jako prosté krádeže jsou pro média z hlediska medializace poměrně nezajímavé.
4.2 Druhá výzkumná otázka
Zřejmě nejvýraznější výzvou při obsahové analýze pořadu Na Stopě bylo zvolené období
- ačkoliv pro srovnání bylo u kriminální statistiky zvoleno celé období jednoho kalendářního
roku – tedy od 1.1. 2012 do 31.12. 2012, první díl pořadu Na Stopě proběhl až 2.1. a poslední
díl byl odvysílán 17.12. 2012. Čili srovnávaná období se časově ne zcela překrývala. Nicméně
autor věří, že uvedená odchylka by tak výsledek ovlivnila minimálně, neboť období 15 dní
tvoří zhruba 0,04 % celého kalendářního roku.
S nesourodým časovým obdobím také souvisí fakt, že první případy v lednu 2012 byly
spáchány ještě v roce 2011. To je však problém také kriminálních statistik, kdy činy mohou
být spáchány na sklonku roku, avšak zaevidovány až v roce nadcházejícím. Proto činy
uvedené z konce roku 2011 byly do analýzy zahrnuty, neboť i činy z konce roku 2011
obsahují i kriminální statistiky za rok 201264.
64
V plánu měl autor ze stejného důvodu zaznamenat i jeden díl z počátku roku 2013, aby tak byly
zaznamenány i skutky spáchané na konci roku 2012, které by tak byly zaregistrovány.
65
V pořadu Na Stopě se nicméně vyskytly některé činy, které nemohly být do analýzy
zahrnuty. Jednalo se o činy spáchané v letech minulých, jež se však v pořadu objevily, neboť
se ve vyšetřování objevily nové skutečnosti atp. Jednalo se primárně o vraždy, a tak autor od
jejich uvedení upustil, neboť s ohledem na absolutní počet vražd by mohlo dojít k nemalému
zkreslení. Zařazeny nebyly také ty případy, které se během roku objevily ve více dílech65.
Problematická byla místy kategorizace některých skutků. Některé delikty totiž bylo
komplikované zařadit – jednalo se například o souběh více skutků nebo daný skutek mohl být
zařazen jak do majetkové, tak i hospodářské kriminality. Pokud pachatel při svém počínání
spáchal více trestných činů, byly do archu zavedeny všechny vyjmenované. Mimoto, členění
policejních statistik (které mimochodem bylo označeno jakožto ne příliš vhodné i v teoretické
části) způsobilo totiž menší problémy i při vyhodnocování některých činů – příkladem
demonstrujícím tento nesoulad je klasifikace výtržnictví do skupiny „Zbývajících trestných
kriminality“, ačkoliv charakter tohoto činu je násilný (útok ať už vůči osobě či věci). Ačkoliv
autor má právnické vzdělání a znalosti skutkových podstat, tak dle informací uvedených u
příběhu bylo ve 3 případech matoucí určit, zda se jedná o hospodářskou nebo majetkovou
kriminalitu. Nicméně u 99 % veškerých případů bylo toto určení bezproblémové, neboť
samotné vyšetřovací orgány uvedly, za jaký čin je pachatel obžalován.
Dále byly klasifikovány a do archu zapsány pouze takové případy, u nichž byla policií
definitivně určena skutková podstata – čili do archu nebyly zavedeny například případy
zmizení, o nichž se vyšetřovací orgány například domnívají, že šlo o únos atp. V několika
příbězích se totiž vyskytla zmizení či nálezy mrtvol, u nichž však orgány činné v trestním
řízení nebyly schopny určit příčiny, resp. klasifikovat dle skutkových podstat, a proto tyto
činy nebyly posuzovány.
4.3 Celkové zhodnocení
Obecným limitem práce také může být relativní velikost analyzovaného vzorku, neboť
analýza probíhala po dobu jednoho roku a na jednom pořadu. Tohoto si je autor vědom,
nicméně domnívá se, že doba jednoho roku je postačující, navíc analyzován byl jeden ze
dvou televizních pořadů zabývajících se kriminalitou, který měl v roce 2012 průměrnou
sledovanost 238 000 diváků.
64
Nicméně v tomto i dalším díle se již objevily skutky z roku 2013 – první díl roku 2013 byl totiž
věnován rekapitulaci vyřešených případů z roku předchozího.
65
Častým důvodem pro toto další odvysílání byla neschopnost policie ve vyšetřování učinit nějaký
progres a další odvysílání daného případu mělo vést k progresu ve vyšetřování (např. pokud by se
ozval nový svědek z řad sledujících diváků).
66
Nelze tedy provést faktickou generalizaci, nicméně na základě shromážděných výsledků lze
usuzovat, že by následující obdobně designované výzkumy ostatních médií došly k
podobnému výsledku.
Na závěr kapitoly lze generálně konstatovat, že i tyto vyskytnuvší se potíže nijak
nedevalvují odpovědi na výzkumné otázky. Struktura kriminality se ve vybraném pořadu liší
oproti kriminálním statistikám velmi výrazně, čili můžeme vyloučit odchylky způsobené
například vynecháním některých neposouditelných případů, či o 15 dní kratší srovnávané
období apod. Důvodem pro toto výrazné zastoupení násilné kriminality a naopak malý podíl
majetkové kriminality tkví především v důvodech uvedených v teoretické části – především je
to cíl médií kriminalitu prezentovat co nejvíce divácky atraktivně. Prosté krádeže, ač mají
obecně největší zastoupení na celkové kriminalitě, nejsou pro diváka natolik atraktivní, aby o
nich média informovala v míře nějak větší. Naopak jsou to násilné činy, které budí u
veřejnosti signifikantně vyšší zájem. Čím je čin násilnější, vymyká se standardním
kriminálním činům a splňuje zpravodajské hodnoty, je pro média atraktivnější. Cílem médií je
především sledovanost, a tak se tomuto cíli přizpůsobují tím, že obecenstvu prezentují to, co
může upoutat jeho pozornost.
67
ZÁVĚR
Diplomová práce na téma Kriminalita a její struktura z pohledu médií se zabývala v ČR
doposud velmi málo výzkumně zmapovanou oblastí, a to mediální prezentací kriminality.
V českém prostředí bylo provedeno několik výzkumů zabývajících se vnímáním kriminality a
trestní politiky ze strany veřejnosti, v nichž bylo mj. prokázáno, že veřejnost získává
informace o kriminalitě v drtivé většině z médií (srov. Zeman a kol. 2010, 2011). Bylo také
prokázáno, že média mají signifikantní vliv na formování postojů veřejnosti ke kriminalitě
(srov. Kury 2002, Tomášek 2010). Další výzkumy, například o vlivu médií na prezentaci
kriminality, v českém kriminologickém prostředí prováděny nebyly.
Domácí autoři
(především z řad IKSP) se omezili ve svých studiích na dílčí konstatování, že média
kriminalitu prezentují odlišně, než jak je uváděna kriminálními statistikami;
přitom se
odkazovali na výzkumy a poznatky ze zahraničí (srov. Tomášek 2010, Scheinost a kol. 2010).
Tuto práci je možno považovat za první svého druhu v českém kriminologickém prostředí,
neboť se snažila skrze výzkumnou činnost potvrdit fakt - který byl doposud jen domněnkou že mediální prezentace kriminality se výrazně odlišuje od oficiálních zdrojů (kriminálních
statistik). Za zástupce médií byl účelově zvolen publicistický pořad Na Stopě, který se zabývá
výhradně kriminalitou a který je v týdenních intervalech vysílán Českou televizi. Výzkumné
otázky se vztahovaly na obsahovou analýzu jednoho celého kalendářního roku vysílání tohoto
pořadu. Cíl práce – zjistit, zda média vytvářejí odlišný obraz o kriminalitě - byl dosažen skrze
dvě na sobě relativně nezávislé výzkumné otázky. Každá se snažila zjistit rozdílným
způsobem, zda média vytváří (a příp. jakým způsobem) odlišný obraz o kriminalitě, než jaký
prezentují oficiální statistiky – konkrétně Statistický přehled kriminality za rok 2012
vydávaný Policejním prezidiem ČR.
První výzkumná otázka se dotazovala na to, zda se v nadpoloviční většině sledovaných
dílů pořadu Na Stopě objeví nadpoloviční většina vybraných zpravodajských hodnot, které
uvádí Y. Jewkes.
Tato výzkumná otázka vycházela z práce Y. Jewkes, která identifikovala zpravodajské
hodnoty mající signifikantní vliv na to, zda určitý kriminální čin bude medializován či ne.
Dle Jewkes (2011) platí, že čím více těchto hodnot/faktorů bude spáchaný kriminální skutek
splňovat, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude medializován. Těchto faktorů –
zpravodajských hodnot - Jewkes identifikuje 12.
68
Z těchto 12 zpravodajských hodnot bylo účelově vybráno 10, ty byly přetransformovány na
měřitelné indikátory a skrze kvantitativní obsahovou analýzu všech odvysílaných 50 dílů
pořadu Na Stopě v roce 2012 byl zjišťován jejich výskyt. Faktory, které uvádí Y. Jewkes,
byly v analyzovaných dílech zastoupeny významně. Konkrétně bylo zjištěno, že 8 z 10
indikátorů se vyskytlo v nadpoloviční většině všech dílů, dokonce všech těchto 8
zpravodajských hodnot bylo zastoupeno v nejméně 80 % všech dílů. Na výzkumnou
otázku tedy můžeme odpovědět pozitivně. Výrazné zastoupení vybraných hodnot dokazuje,
že opravdu významně ovlivňují to, zda daný kriminální případ bude medializován. Především
to však potvrzuje fakt, že média neinformují o kriminalitě rovnoměrně dle jejich skutečného
výskytu, ale účelově a záměrně si vybírají pouze takové případy, které mají potenciál vzbudit
divácký zájem a tím zvýšit sledovanost.
Mimo to lze skrze provedený výzkum uvést případně i další zpravodajské hodnoty. Jedná
se o faktor obětí, kdy si média všímají určitých skupin obětí více než jiných, o faktor krve,
který je jistým „podfaktorem“ faktoru násilí. Výskyt krve byl na místě činu totiž vždy
explicitně zobrazen. Třetím nově zdokumentovaným faktorem je hudební podbarvení příběhů,
které se při prezentaci vyskytlo vždy; jeho cílem bylo příběh ještě více divácky zatraktivnit a
zvýšit emociální vyznění příběhů. Tyto nové faktory je však nutno podrobit dalším
výzkumům, na základě jednoho případu totiž není možné vyvozovat zobecňující závěry. Je
třeba říci, že se jedná o výzkum jednoho případu, navíc pouze z jednoho druhu média, ač
v současnosti nejvýznamnějšího (televize). Přesto má však tento výzkum relativně výraznou
výpovědní hodnotu, neboť obě otázky poskytly jednoznačné odpovědi. Navíc vybraný pořad
Na Stopě má průměrnou sledovanost 238 000 diváků, což ukazuje, že se nejedná o nijak
zanedbatelný případ.
Druhá výzkumná otázka práce zněla: Bude struktura kriminality prezentovaná v pořadu
Na Stopě ve vybraném období výrazně odlišná od struktury kriminality uvedené Statistickým
přehledem kriminality v témže období?
Skrze obsahovou analýzu dílů pořadu Na Stopě za rok 2012, kdy byla zkoumána četnost
výskytu jednotlivých druhů kriminality (dle stejné struktury, jakou měl Statistický přehled
kriminality za rok 2012) bylo zjištěno, že struktura kriminality prezentovaná pořadem Na
Stopě se výrazně odlišuje od struktury kriminality uvedené ve Statistickém přehledu
kriminality za rok 2012. Majetková a hospodářská kriminalita byly zastoupeny v mnohem
menší míře na úkor násilné kriminality a vražd, které byly oproti kriminální statistice
zastoupeny výrazně více.
69
Obě výzkumné otázky potvrdily, že ve vybraném případě – pořadu Na Stopě - dochází
k mediální konstrukci kriminality. Není možno samozřejmě na základě jednoho případu tyto
poznatky generovat na všechna česká média, nicméně lze předpokládat, že v případě
obdobných výzkumů by byly výsledky relativně podobné. V českém prostředí tak média
informují o kriminalitě výrazně odlišně a vytváří odlišný obraz kriminality, než jaká ve
skutečnosti je (respektive jak informují kriminální statistiky66).
Důvodem pro tyto výrazné odchylky v prezentaci kriminality je pravděpodobně snaha
médií získat co největší sledovanost. Z poznatků je zřejmé, že pozornost diváků mnohem více
přitáhne zpráva o brutální vraždě než zpráva o odcizení horského kola. Proto jsou mediálně
prezentovány pouze takové činy, jenž vzbudí jakýkoliv zájem ze strany diváků/čtenářů.
Odlišnost informování médií o kriminalitě je třeba brát neustále na zřetel, neboť jsou to právě
média, z nichž veřejnost primárně získává informace o kriminalitě a skrze něž si formuje ke
kriminalitě názory a postoje.
Diplomová práce měla standardní strukturu, v kapitole diskuze byla uvedena také hlavní
problematická místa výzkumu a polemika nad výsledky, což demonstruje snahu o komplexní
uvažování nad problematikou mediální prezentace kriminality. Práce měla skrze řádný
výzkum dokázat, že média jasně a otevřeně deformují skutečnou strukturu kriminality. Tohoto
cíle bylo skrze 2 výzkumné otázky beze zbytu dosaženo. S ohledem na získané výsledky lze
konstatovat, že
práce dokázala výraznou odlišnost v mediálně prezentované a skutečné
kriminalitě. Vzhledem k tomu, že se jedná v rámci českého prostředí doposud o výzkum
raritní, věřme, že jej bude následovat další výzkumná snaha (např. rozšíření analyzovaného
vzorku o další druhy médií), aby tak role médií při prezentaci kriminality byla zmapována co
nejvíce a nestála pouze na domněnkách.
66
Evidovaná kriminalita se totiž nekryje s kriminalitou skutečnou, neboť evidence kriminality má řadu
nedostatků, z nichž je nejvýraznější latentní kriminalita. Nicméně oficiální statistiky evidované
kriminality jsou v současné době stále nejvěrohodnějším zdrojem informací o kriminalitě (srov.
Tomášek 2010, Kuchta – Válková a kol. 2005, Novotný- Zapletal 2004).
70
SEZNAM UŽITTÉ LITERATURY A PRAMENŮ
BIOGRAFIE
1. Barker, Ch.: Slovník kulturálních studií. Praha: Slon, 2006.
2. Bouřa, V.: Vybrané kapitoly z kriminologie. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003.
3. Bird, S. a kol.: Myth, Chronicle and Story: Exploring the Narrative Qualities of News.
London: Sage Publications, 1988.
4. Burton, G - Jirák, J.: Úvod do studia médií. Brno: Barrister and Principal, 2001.
5. Cejp, M.: Aplikace výzkumných metod a technik v kriminologii. Praha: IKSP, 2011.
6. Coleman, C. – Moynihan, J.: Understanding crime data: haunted by the dark figure.
Ballmoor: Open University Press, 1996.
7. Dianiška, G. a kol.: Kriminológia. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2009.
8. Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1997.
9. Ditton, J. - Duffy, J.: „Bias in newspaper reporting of crime news.“ British Journal of
Criminology 23, č. 1, 1983, s.150-169.
10. Ericsson, R.: Crime and the Media. Aldesrhot: Darthmouth, 1995.
11. Frayn, M.: The Tin Men. London: Collins, 1965.
12. Gans, J.: Deciding What’s News. A Study of CBS Evening News, NBC Nightly News,
Newsweek, and Time. Illinois: Nortwestern University Press, 2004.
13. Gaziano, C – MacGrath, K.: Newspaper credibility and realtionshops of newpaper
jourinalists to communities. London: Sage Publications, 1987.
14. Graber, D.: Processing the News. New York: Longman, 1984.
15. Greer, C.: Sex Crime and the Media: Sex Offending and Press in a Dividend Society.
Collumpton: Willian, 2005.
16. Greer, C. a kol.: Victims, Crime and Society. London: Sage Publications, 2008.
17. Hartley, J.: Understanding News. London: Routledge, 1990.
18. Holcr, K. a kol.: Kriminológia. Bratislava: Iura edition, 2008.
19. Hotová, J.: Mediální obraz českého předsednictví v Radě Evropské unie: obsahová
analýza mediální reprezentace. Brno: 2011. (diplomová práce)
20. Christie, N.: „The ideal victim.“ In: Fattah, E. (ed.): From Crime Policy to Victim
Policy. Basingstoke: Macmillan, 1996, s. 140 – 183.
21. Innes, M.: Signal crimes: detektive work, mass media and constructing collective
memory. Collumpton: Willan Publishing, 2003.
71
22. Jenkins, P.: Intimate Enemies: Moral Panics in Contemporary Great Britan. New
York: Aldine de Gruyter, 1992.
23. Jewkes, Y.: Media and crime. London: Sage Publications, 2011.
24. Jirák, J. – Köpplová, B.: Média a společnost: stručný úvod do studia médií. Praha:
Portál, 2007.
25. Jones, S.: Criminology. Oxford: Oxford Univerity Press, 2006.
26. Kaplan, J.: „Dvě studie o významu kriminální statistiky pro reformu trestního práva.“
Sborník věd právních a státních 9, č. 2. Praha: K. Kadlec, 1913, s. 372-390.
27. Kaiser, G.: Kriminologie. Praha: C.H. Beck, 1994.
28. Kellner, M.: Kriminální statistika v ČR
možnost jejího zdokonalování. Praha:
Univerzita Karlova, 2008. (diplomová práce)
29. Kuchta, J. – Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. & H.
Beck, 2005.
30. Kuchta, J. – Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. & H.
Beck, 2011.
31. Kunczik, M.: Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995.
32. Kury, H.: K postojům obyvatelstva ke kriminalitě a k trestání: srovnání (především)
Německa a České republiky. Freiburg: Institut Maxe Placka, 1997.
33. Kury, H.: Kriminalita a její prezentace v médiích: zkušenosti (především) z Německa a
České republiky. Freiburg: Institut Maxe Placka, 2002.
34. Maguire, M.: Crime statistcs: the „data exlosion“ and its implication. Oxford:
University Press, 2002.
35. Maguire, M. – Morgan, R. a kol.: The Oxford handbook of criminology. Oxford:
Clarendon Press, 1997.
36. Marešová, A.: Resortní statistiky. Základní zdroj informací o kriminalitě v České
republice. Praha: IKSP, 2011.
37. Matoušek, O. – Kroftová, A.: Mládež a delikvence. Možné příčiny, struktura,
programy prevence kriminality mládeže. Praha: Portál, 2003.
38. McCombs, M.: Agenda Setting. Praha: Portál, 2009.
39. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2009.
40. Muncie, J – Laughlin, E. a kol.: Problem of crime. London: Sage Publications, 2001.
41. Newburn, T.: Criminology. Cullompton: Willan Publishing, 2007.
42. Novotný, O. – Zapletal, J.: Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001.
43. Novotný, O. – Zapletal, J.: Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004.
72
44. Numerato, D.: Mediální konstrukce reality: Prezentace sociálnědemokratické vlády v
denících Lidové noviny a Právo. Brno: 1999. (diplomová práce)
45. Osvaldová, B. a kol.: Zpravodajství v médiích. Praha: Karolinum, 2011.
46. Pfeiffer, Ch..: „Media use and its impacts on crime perception, sentencing attitudes
and crime policy.“ European Journal of Criminology 45, č. 2, 2005, s. 259-285.
47. Podaná, Z.: „Výzkum kriminality.“ In: Krejčí, J. (eds.): Cesty k datům: zdroje a
management sociálněvědních dat v České republice. Praha: Slon, 2012, s. 250 – 315.
48. Podaná, Z. - Buriánek, J.: Česká mládež v perspektivě delikvence (výsledky
mezinárodního výzkumu ISRD-2). Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy,
2007.
49. Presdee, M. Cultural Criminology and the Carnival of Crime. London: Routledge,
2000.
50. Reiner, R. a kol.: Crime, Risk and Justice: the Politics of Crime Kontrol in Liberal
Democracies. Cullompton: Willian, 2001.
51. Reiner, R. a kol.: Media Made Criminality: The represenation of Crime in the Mass
Media. Oxford: Clarendon Press, 1997.
52. Scheinost, M. a kol.: Kriminalita očima kriminologů. Praha: IKSP, 2010.
53. Schulz, W. – Hagen, L. a kol.: Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum,
1998.
54. Tomášek, J.: Úvod do kriminologie. Jak studovat zločin. Praha: Grada Publishing,
2010.
55. Trampota, T.: Zpravodajství. Praha: Portál, 2006.
56. Trampota, T. – Vojtěchovská, M.: Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010.
57. Vágner, I.: Televizní zprávy – psychický nátlak? Praha: Argo, 1997.
58. Večerka, K. a kol.: Prevence kriminality očima občanů. Praha: IKSP, 2003.
59. Večerka, K. a kol.: Občané o kriminalitě a prevenci. Praha: IKSP, 2007.
60. Večerka, K. a kol..: Mládež v kriminologické perspektivě. Praha: IKSP, 2009.
61. Vesecká, R. – Chromý, J.: Kriminalita, veřejnost a média. Problémy, o nichž se příliš
(ne)mluví. Praha: Linde, 2009.
62. Urban, L. a kol.: Masová komunikace a veřejné mínění. Praha: Grada Publishing,
2011.
63. Vlach, J.: „Media v kriminologické perspektivě.“ Kriminalistika 22, č. 2, 2013, s. 11 –
25.
73
64. Wimmer, D. – Dominick, J.: Mass Media Research. An Introduction. London:
Thompson Wadsworth, 2006.
65. Závodná, M.: Mediální obraz libyjského konfliktu ve zpravodajství ČT, AJE a CNN.
Brno, 2012. (diplomová práce)
66. Zoubková, I. – Cejp, M. a kol.: Kriminologický slovník. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011.
67. Zoubková, I. – Moulisová, M.: Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex
Publishing, 2004.
68. Zeman, P. a kol.: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky. Praha: IKSP,
2010.
69. Zeman, P. a kol.: Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2011.
DOKUMENTY (všechny citace ověřeny ke dni 7.12. 2013)
70. Bílý kruh bezpečí: Statistický přehled za rok 2012. 2012.
71. (http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky/)
72. Československá statistika: Trestní statistika z Čech, Moravy a Slezska v letech 1919 –
1922. Praha: Melantrich, Praha, 1925.
73. Ministerstvo Spravedlnosti ČR: Statistická ročenka kriminality. 2010.
(http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=3397&d=47145)
74. Ministerstvo spravedlnosti ČSSR: Justiční statistická ročenka 1967. Část trestní.
Praha: Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů, 1967.
75. Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok
2012.
(http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/Zpravy_o_cinnosti/2012/7_NZN_603_2013.p
df)
76. Policie ČR: Vyhodnocení současného stavu informatiky v Policii ČR. Společný
policejní informační systém. Praha: 1995.
77. Policie ČR: Statistický přehled kriminality v období 1.1.2012 – 31.12.2012. 2012
78. (http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2012.aspx)
79. Vězeňská služba ČR: Měsíční statistické hlášení Vězeňské služby ČR – srpen 2013.
2013.
(http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn%C3%AD/statistik
y/T%C3%BDdenn%C3%AD%20statistick%C3%A9%20hl%C3%A1%C5%A1en%C
3%AD/2013/TSH%2030.8.2013.pdf)
74
INTERNETOVÉ PORTÁLY (všechny citace ověřeny ke dni 7.12. 2013)
80. Portál Aktuálně. 2013
(http://aktualne.centrum.cz/tema/dara-rolins_4363/autonehoda_1636/)
81. Portál Bílý kruh bezpečí. 2013.
(http://www.bkb.cz/)
82. Portál Česká televize. 2013.
(http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/146-poradu/)
83. Portál Eurozprávy. 2013.
(http://domaci.eurozpravy.cz/armada-a-policie/77051-smrt-cesek-v-egypte-pripadse-poradne-zamotava-co-se-deje/)
84. Portál Hrad. 2013.
(http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/rozhodnuti-prezidenta/amnestie-a-milosti/)
85. Portál Idnes. 2013.
(http://zpravy.idnes.cz/jiri-kajinek-promlceny-pripaddka/krimi.aspx?c=A130529_164243_plzen-zpravy_pp)
86. Portál Jiří Kajínek. 2013.
(http://jirikajinek.cz/)
87. Portál Mirror.uk. 2013.
(http://www.mirror.co.uk/news/uk-news/madeleine-mccann-suspect-heroin-addict2666784)
88. Portál Nejvyšší státní zastupitelství ČR. 2013.
(http://www.nsz.cz/index.php/cs/udaje-o-cinnosti-a-statisticke-udaje/zprava-o-innosti)
89. Portál Oxfam. 2013.
(http://www.oxfam.org.uk/get-involved/campaign-with-us/latest-campaign-news)
90. Portál Policie ČR. 2013.
(http://www.policie.cz/clanek/odbor-informatiky-a-provozu-informacnichtechnologii.aspx)
91. Portál Probační a mediační služby ČR. 2013.
(https://www.pmscr.cz/poslani-a-cile/)
92. Portál University of Leicester.2013.
(http://www2.le.ac.uk/departments/criminology/people/yj25
93. Portál Týden. 2013.
(http://www.tyden.cz/rubriky/media/televize-a-radia/porad-na-stope-hledal-anicku-srekordni-sledovanosti_188873.html#.UnUclXAbdjY)
75
PŘÍLOHA
Tabulka č. 1 – struktura trestné činnosti dle Statistického přehledu kriminality za rok 2012
Celková kriminalita v ČR v období 1.1.- 31.12.2012
Druh tr. činnosti
Počet registrovaných činů
Vraždy
Násilná kriminalita
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
Zbývající kriminalita
zastoupení v %
188
18 358
1981
194 970
27 633
34 434
0,07
6,61
0,71
70,24
9,96
12,41
Graf č. 1 – struktura trestné činnosti dle Statistického přehledu kriminality za rok 2012
Celková kriminalita v ČR v roce 2012
0,07%
12,41%
6,61%
0,71%
Vraždy
Násilná kriminalita
9,96%
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
Zbývající kriminalita
70,24%
76
Tabulka č. 2 - struktura trestné činnosti dle pořadu Na Stopě
Celková kriminalita v pořadu Na Stopě v období 2.1 - 17.12.
2012
Druh tr. činnosti
Počet prezentovaných činů
Vraždy
Násilná kriminalita
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
Zbývající kriminalita
zastoupení v %
25
77
7
59
6
8
13,74
42,31
3,85
32,42
3,3
4,4
Graf č. 2 – kriminalita v pořadu Na Stopě
Celková kriminalita v pořadu Na Stopě v roce 2012
3,30%
4,40%
13,74%
Vraždy
Násilná kriminalita
Mravnostní kriminalita
Majetková kriminalita
Hospodářská kriminalita
32,42%
Zbývající kriminalita
42,31%
3,85%
77
Tabulka č. 3 – zastoupení jednotlivých indikátorů v pořadu Na Stopě v analyzovaném období
INDIKÁTOR
VÝSKYT Z CELKEM 50 DÍLŮ
PŘEDVÍDATELNOST
ZJEDNODUŠOVÁNÍ
STEREOTYPIZACE
RIZIKO
SEX
NÁSILÍ
BLÍZKOST
DĚTI
VIZUALIZACE
KONZERVATIVNÍ
POSTOJ
50
49
47
42
7
41
47
10
50
48
Graf č. 3 - zastoupení jednotlivých indikátorů
VÝSKYT JEDNOTLIVÝCH INDIKÁTORŮ VE 49 DÍLECH
POŘADU NA STOPĚ
60
50
49
50
50
47
47
42
48
41
40
30
20
10
7
10
O
ST
O
J
E
ÍP
KO
N
ZE
R
VA
TI
VN
AL
IZ
AC
ĚT
I
VI
ZU
D
BL
ÍZ
KO
ST
ÁS
IL
Í
N
SE
X
IZ
IK
O
R
E
TY
PI
ZA
C
EO
U
ST
ER
D
NO
ZJ
ED
PŘ
ED
VÍ
D
AT
EL
N
O
ŠO
VÁ
N
ST
Í
0
78
Příloha č. 4 – vyplněný záznamový arch pro analýzu struktury kriminality v pořadu Na Stopě
(uvedené nominální hodnota znamená počet zaznamenaných deliktů v jednotlivých dílech dle druhu kriminality)
2.1. 9.1. 16.1. 23.1. 30.1. 6.2. 13.2. 20.2. 5.3. 12.3. 19.3. 26.3. 2.4. 16.4. 23.4. 30.4.
1
VRAŽDY
NÁSILNÁ
KRIMINALITA
MRAVNOSTNÍ
KRIMINALITA
1
MAJETKOVÁ
KRIMINALITA
HOSPODÁŘSKÁ 1
KRIMINALITA
ZBÝVAJÍCÍ
KRIMINALITA
3
3
1
1
2
1
1
1
1
2
1
1
3
1
1
4
1
1
1
2
1
1
1
2
1
1
3
1
1
5
1
1
2
1
1
2
1
1
7.5. 14.5. 21.5. 28.5. 4.6. 11.6. 18.6. 25.6. 2.7. 9.7. 16.7. 23.7. 30.7. 6.8. 13.8. 20.8.
VRAŽDY
NÁSILNÁ
KRIMINALITA
MRAVNOSTNÍ
KRIMINALITA
MAJETKOVÁ
KRIMINALITA
5
1
5
1
1
1
1
1
1
1
4
4
1
2
1
1
3
1
1
1
1
1
1
1
1
1
2
1
1
HOSPODÁŘSKÁ
KRIMINALITA
ZBÝVAJÍCÍ
KRIMINALITA
1
2
2
1
27.8. 3.9. 10.9. 17.9. 24.9. 1.10. 8.10. 15.10. 22.10. 29.10. 5.11. 12.11. 19.11. 26.11. 3.12. 10.12. 17.12.
VRAŽDY
1
1
3
NÁSILNÁ
KRIMINALITA
MRAVNOSTNÍ
KRIMINALITA
MAJETKOVÁ
KRIMINALITA
HOSPODÁŘSKÁ
KRIMINALITA
ZBÝVAJÍCÍ
KRIMINALITA
2
1
2
1
1
1
1
2
1
3
1
1
1
4
1
3
3
2
1
4
1
4
1
1
2
3
2
1
1
1
1
2
2
1
1
1
1
Příloha č. 5 – vyplněný záznamový arch pro analýzu zastoupení jednotlivých indikátorů v pořadu Na Stopě
(symbol x znamená výskyt indikátorů v jednotlivých dílech)
2.1. 9.1. 16.1. 23.1. 30.1. 6.2. 13.2. 20.2. 5.3. 12.3. 19.3. 26.3. 2.4. 16.4. 23.4. 30.4.
PŘEDVÍDATELNOST
ZJEDNOUŠOVÁNÍ
STEREOTYPIZACE
RIZIKO
SEX
NÁSILÍ
BLÍZKOST
DĚTI
VIZUALIZACE
KONZERVATIVNÍ
POSTOJ
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
80
7.5. 14.5. 21.5. 28.5. 4.6. 11.6. 18.6. 25.6. 21.5. 2.7. 9.7. 16.7. 23.7. 30.7. 6.8. 13.8. 20.8.
PŘEDVÍDATELNOST
ZJEDNODUŠOVÁNÍ
STEREOTYPIZACE
RIZIKO
SEX
NÁSILÍ
BLÍZKOST
DĚTI
VIZUALIZACE
KONZERVATIVNÍ
POSTOJ
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
27.8. 3.9. 10.9. 17.9. 24.9. 1.10. 8.10. 15.10. 22.10. 29.10. 5.11. 12.11. 19.11. 26.11. 3.12. 10.12. 17.12.
PŘEDVÍDATELNOST
ZJEDNODUŠOVÁNÍ
STEREOTYPIZACE
RIZIKO
SEX
NÁSILÍ
BLÍZKOST
DĚTI
VIZUALIZACE
KONZERVATIVNÍ
POSTOJ
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
81
x
x
Celkový počet znaků: 167 105
ANOTACE: Diplomová práce se zabývá v České republice doposud ojedinělým výzkumem
mediální prezentace kriminality. Prvním cílem práce je skrze provedenou jednoroční
obsahovou analýzu publicistického televizního pořadu o kriminalitě Na Stopě zjistit, zda se
struktura kriminality v pořadu Na Stopě liší od struktury kriminality uváděné kriminálními
statistikami. Dalším cílem práce je ověřit výskyt zpravodajských hodnot u uvedených zpráv o
kriminalitě v témže pořadu a témže období. Hlavním cílem je tedy zjistit, zda si média
všímají pouze vybrané trestné činnosti splňující
určité faktory, a tak prezentují pouze
mediálně zajímavé druhy kriminality.
KLÍČOVÁ SLOVA: Média, zpravodajské hodnoty, nastolování agendy, kriminalita,
prezentace kriminality, struktura kriminality, kriminální statistiky, zpravodajství o kriminalitě.
ANNOTATION: The thesis deals with a topic that is so far unique in the Czech Republic –
the presentation of crime by media. The first goal of this work is to find out whether the
pattern of crime depicted in the TV program “Na Stopě” differs from the structure of
criminality reported by criminal statistics or not, this being examined through a one-year
content analysis of the mentioned criminal - journalistic television program. Another goal is
to verify the occurrence of news values by the mentioned reports about criminality in the
same TV program and time period. The main aim is to determine whether the media pay
attention only to selected crimes that fulfill certain factors and thus present only medially
interesting types of criminality.
KEYWORDS: Media, news values, agenda setting, criminality, presentations of criminality,
structure of criminality, crime statistics, crime news.