Papež František – Světové setkání mládeže 2013

Table of Contents
Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost
3
Bůh vždycky překvapuje
6
Neberme druhým naději, staňme se jejími nositeli
9
Nikdo nemůže zůstat netečný vůči vládnoucím nerovnostem ...
13
Přijel jsem, abych byl utvrzen nadšením vaší víry
17
Víra je revoluční
20
Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů
23
Neexistuje životní kříž, který by Pán nesdílel ...
25
Bůh nás povolal jménem a přijmením
30
Dialog je podporován „sociální pokorou“
34
Loďka církve není transatlantickým parníkem
40
Jsme polem víry
54
Jděte beze strachu sloužit
60
Maria nás učí být misionáři
64
Dnešek je jiskrou věčnosti
66
Vzepřete se kultuře dočasnosti
76
Nepochybuji, že všichni odjíždějí jako misionáři
79
2
Mládí je okno, kterým do světa
vstupuje budoucnost
Papež František na uvítanou, Rio de Janeiro
Paní prezidentko, Vážení státní
představitelé, Bratři a přátelé!
Bůh si ve své láskyplné prozřetelnosti přál,
aby mi první mezinárodní cesta mého
pontifikátu poskytla možnost návratu do
milované Latinské Ameriky. Konkrétně pak
do Brazílie – země, která se pyšní svým pevným svazkem s Apoštolským
stolcem, svou hlubokou vírou a přátelstvím, kterými odjakživa udržovala
svou výjimečnou jednotu s Petrovým nástupcem. Vzdávám díky za tuto
Boží laskavost.
Naučil jsem se, že kdo chce mít přístup k brazilskému lidu, musí vstoupit
branou jeho obrovského srdce. Kéž je mi tedy nyní dovoleno jemně
zaťukat u těchto dveří. Prosím o svolení vstoupit a strávit s vámi tento
týden. Nemám zlato ani stříbro, avšak přináším to nejcennější, co mi bylo
dáno: Ježíše Krista! Přicházím Jeho jménem, abych přiživil plamen
bratrské lásky, který plane v každém srdci. Toužím, aby se všem společně
a každému zvlášť donesl můj pozdrav: „Pokoj Kristův ať je s vámi!“.
3
Zdravím uctivě paní prezidentku a vážené členy její vlády. Děkuji vám za
velkorysé přijetí a za slova, kterými jste vyjádřila radost Brazilců z mé
přítomnosti ve vaší zemi. Zdravím také guvernéra tohoto státu, který nás
laskavě přijímá ve vládním paláci, primátora Ria de Janeiro, členy
diplomatického sboru, akreditovaného u brazilské vlády, další státní
představitele a všechny, kdo se zasloužili o to, aby se má návštěva
uskutečnila.
Chci se též s láskou obrátit ke svým bratřím biskupům, na kterých spočívá
závažný úkol vést Boží stádce v této rozlehlé zemi, a k jejich milovaným
místním církvím. Přeji si, aby touto návštěvou pokračovalo pastorační
poslání, vlastní římskému biskupovi – utvrzovat bratry ve víře v Krista,
povzbuzovat je, aby svědčili o důvodech naděje, která z Něj pramení,
podněcovat je, aby každému člověku nabízeli nevyčerpatelné bohatství
Jeho lásky.
Je známo, že hlavní důvod mé přítomnosti na území Brazílie přesahuje
její hranice. Přijel jsem kvůli Světovým dnům mládeže. Přijel jsem, abych
se setkal s mladými lidmi, kteří přicestovali ze všech částí světa,
přitahováni otevřenou náručí Krista Vykupitele. Chtějí nalézt útočiště v
jeho objetí, blízko jeho Srdce a znovu naslouchat jeho jasné a mocné
výzvě: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy”.
Tito mladí lidé pocházejí z různých kontinentů, hovoří rozdílnými jazyky,
jsou nositeli nejrůznějších kultur, a přesto v Kristu nalézají odpověď na
své nejvyšší a společné touhy. Mohou u Něho utišit hlad po průzračné
pravdě a ryzí lásce, které by je přes veškerou jejich rozdílnost sjednotily.
Kristus jim poskytuje prostor. Ví totiž, že není nic silnějšího, než energie
vyzařující ze srdcí mladých lidí, které si podmanilo Jeho přátelství. Kristus
mladým lidem důvěřuje a svěřuje jim budoucnost svého vlastního
poslání: "Jděte, získávejte učedníky”; jděte za hranice lidských možností a
utvářejte bratrský svět. Také mladí lidé však Kristu důvěřují – s Ním
nemají strach riskovat svůj jediný život, neboť vědí, že je nečeká zklamání.
4
Jsem si dobře vědom toho, že když se na počátku této své brazilské cesty
obracím k mladým, hovořím zároveň také k jejich rodinám, jejich
církevním komunitám, národům, z nichž pocházejí, a společnostem, do
nichž jsou zapojeni, k mužům a ženám, na kterých velkou měrou závisí
budoucnost nových generací.
Běžně u vás slýcháme rodiče, kteří říkají: „Děti jsou zřítelnicí našich očí”.
Jak krásným vyjádřením je tato brazilská moudrost, která mladým lidem
dává podobu oční panenky, okna, kterým do nás vstupuje světlo, aby
nám darovalo zázrak vidění. Co z nás bude, nebudeme-li pečovat o své
oči? Jak budeme moci jít dál? Mým přáním je, aby si v tomto týdnu každý
z nás kladl tuto provokativní otázku.
Avšak pozor ! Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost. Toto
okno nám tudíž předkládá nemalé výzvy. Naše generace projeví, že je na
úrovni příslibu, skrytého v každém mladém člověku, dokáže-li mladým
lidem poskytnou prostor. Znamená to tedy: obhájit materiální a duchovní
podmínky pro jejich plný rozvoj, dát jim solidní základy, na kterých
mohou v životě stavět, zaručit jim bezpečnost a výchovu, aby se stali tím,
čím mohou být, předat jim trvalé hodnoty, pro něž se vyplatí žít, zajistit
jim transcedentní horizont k utišení jejich žízně po ryzím štěstí a k jejich
prospěšné tvořivosti, odevzdat jim jako dědictví svět, který by odpovídal
míře lidského života, probudit v nich jejich nejlepší schopnosti, aby se
stali protagonisty vlastních zítřků, spoluzodpovědnými za osud všech.
Zaujmeme-li tyto postoje, předjímáme budoucnost, která vstupuje
oknem mládí.
V samém závěru všechny prosím o laskavou pozornost a, bude-li to
možné, také o empatii, nutnou k navázání přátelského dialogu. V tomto
okamžiku se papežova náruč otevírá, aby objala celý brazilský národ, v
jeho všestranném lidském, kulturním a náboženském bohatství. Kéž se
nikdo necítí vyloučen z papežovy lásky – od Amazonie po pampu, od
suchých oblastí po (bažinatý) Pantanal, od malých vesnic po metropole.
Pozítří, dá-li Bůh, mám v úmyslu vás všechny připomenout Naší Paní z
Aparecidy a vzývat její mateřskou ochranu nad našimi domovy a
rodinami. Již nyní vám všem žehnám a děkuji vám za přijetí!
Přeložila Jana Gruberová
5
Bůh vždycky překvapuje
Homilie Svatého otce, Aparecida
Ctění bratři v biskupské a kněžské
službě, Drazí bratři a sestry.
Kolik jen radosti mi dává návštěva v tomto
domě Matky každého Brazilce, svatyni Naší
Paní z Aparecidy. Den po svém zvolení
římským biskupem jsem navštívil baziliku
Panny Marie Větší v Římě, abych svoji službu Petrova nástupce svěřil
Matce Boží. Dnes jsem chtěl přijít sem, abych požádal naši Matku, Pannu
Marii, o zdar Světového dne mládeže a abych k jejím nohám složil snahy
putujícího lidu Latinské Ameriky.
Chtěl bych vám nejprve říci jedno. V této svatyni, kde se před šesti roky
konala V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku,
došlo k něčemu krásnému, co jsem mohl osobně zažít, totiž vidět, jak
biskupové, kteří pracovali na tématu setkání s Kristem, učednictví a
misijního poslání, cítili, že jsou povzbuzování, doprovázeni a v jistém
smyslu inspirováni tisíci poutníky, kteří sem denně přicházejí svěřovat
svůj život Matce Boží. Tato konference byla pro církev velkým
momentem. A vskutku lze říci, že dokument z Aparecidy se zrodil právě z
tohoto prolnutí pastýřského úsilí a prosté víry poutníků pod Mariinou
mateřskou ochranou. Církev hledající Krista vždy klepe na dům Matky a
žádá: „Ukaž nám Ježíše“. U ní si lze osvojit pravé učednictví. Proto jde
církev do misií vždycky v Mariiných stopách.
6
Dnes hledím na Světový den mládeže, který mne přivedl do Brazílie, a
také klepu na bránu domu Panny Marie, která Ježíše milovala a
vychovávala, aby nám všem, pastýřům Božího lidu, rodičům a
vychovatelům pomáhala předávat našim mladým hodnoty, které z nich
učiní tvůrce spravedlivějšího, solidárnějšího a bratrštějšího národa a
světa. Chci proto poukázat na tři jednoduché postoje: zachovávat naději,
nechávat se překvapit Bohem a žít v radosti.
1. Zachovávat naději. Druhé čtení dnešní mše nám líčí dramatickou
scénu: žena – postava znázorňující Marii a církev – je pronásledována
Drakem – ďáblem – který chce pohltit jejího syna. Není to však scéna
smrti, ale života, protože Bůh zasáhne a dítě zachrání (srov. Zj 12,13a.1516a). Kolik jen těžkostí je v životě každého, v našem lidu, v našich
společnostech! Jakkoli velkými se však mohou zdát, Bůh nikdy nedopustí,
aby nás pohltily. Tváří v tvář sklíčenosti, která může nastat v životě toho,
kdo pracuje na evangelizaci, nebo toho, kdo se snaží žít víru jako otec a
matka rodiny, říkám jasně: mějte vždycky v srdci jistotu, že Bůh jde spolu
s vámi a ani na okamžik vás neopouští! Nikdy neztrácejme naději! Nikdy
ji ve svém srdci nezhášejme! Drak, zlo je v našich dějinách, ale není tím,
kdo je silnější. Silnější je Bůh a Bůh je naše naděje! Je pravda, že dnes
jsou tak trochu všichni - i naši mladí - okouzleni mnohými idoly, které se
stavějí na místo Boží, a zdá se, že skýtají naději: peníze, úspěch, moc a
rozkoš. Pocit osamocení a prázdnoty se často usazuje v srdcích a
ponouká ke hledání kompenzace u těchto pomíjivých model. Drazí bratři
a sestry, buďme světly naděje! Mějme kladný pohled na skutečnost.
Povzbuzujme velkodušnost, která je pro mladé lidi charakteristická, a
provázejme je, aby se stali protagonisty budování lepšího světa a
mocnými hybateli církve i společnosti. Nepotřebují jenom věci, potřebují
především nabídku oněch nemateriálních hodnot, které tvoří duchovní
jádro národa, jeho paměť. V této svatyni, která tvoří část paměti Brazílie,
jej můžeme téměř číst: spiritualita, velkodušnost, solidarita, vytrvalost,
bratrství, radost – to jsou hodnoty, které jsou hluboce zakořeněny v
křesťanské víře.
7
2. Druhý postoj: nechávat se překvapit Bohem. Kdo je mužem či ženou
naděje, oné velké naděje, kterou nám dává víra, ví, že i uprostřed těžkostí,
Bůh jedná a překvapuje nás. Dějiny této svatyně jsou toho příkladem. Tři
rybáři po dnu marné práce vylovili namísto ryb ve vodách řeky Rio
Paraíba něco nečekaného: sošku Naší Paní Neposkvrněného Početí. Kdo
by si představil, že se toto místo neúspěšného výlovu stane místem, kde
se budou moci všichni Brazilci cítit dětmi téže Matky? Bůh vždycky
překvapuje, podobně jako nové víno, o kterém jsme slyšeli z dnešního
evangelia. Bůh pro nás chystá vždycky něco lepšího. Žádá však od nás,
abychom se nechali překvapovat Jeho láskou a přijímali tato Jeho
překvapení. Důvěřujme Bohu! Pokud se víno radosti, víno naděje od
Boha vzdálí, vyčerpá se. Přiblížíme-li se k Němu, zůstaneme-li s Ním, pak
se chladná voda, těžkosti i hřích promění na nové víno přátelství s Ním.
3. Třetí postoj: žít v radosti. Drazí přátelé, putujeme-li v naději,
necháváme-li se překvapit novým vínem, které nám podává Ježíš, spočívá
v našem srdci radost a nemůžeme nebýt jejími svědky. Křesťan je
radostný, nikdy sklíčený. Bůh nás provází. Máme Matku, která ustavičně
pečuje o život svých dětí, o nás, jako královna Ester z prvního čtení (srov.
Est 5,3). Ježíš nám ukázal, že tvář Boha je tváří Otce, který nás miluje.
Hřích a smrt byly poraženy. Křesťan nemůže být pesimista! Netváří se
jako někdo, kdo se ocitl v trvalém zármutku. Jsme-li opravdu zamilovaní
do Krista a cítíme, jak nás miluje, naše srdce „plane“ radostí, jež nakazí ty,
kteří jsou nám blízko. Jak řekl Benedikt XVI. během návštěvy v této
svatyni, „učedník je si vědom, že bez Krista není světla, není naděje, není
lásky, není budoucnosti“ (Promluva na konferenci v Aparecidě, 13. května
2007).
Drazí přátelé, přišli jsme klepat na bránu Mariina domu. Ona nám
otevřela, nechala nás vstoupit a ukazuje nám svého Syna. Nyní nám
praví: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Ano, naše Matko,
vynasnažíme se udělat, co nám Ježíš řekne! A budeme tak činit s nadějí, s
důvěrou v Boží překvapení a plni radosti. Ať se tak stane.
Přeložil Milan Glaser
8
Neberme druhým naději, staňme se
jejími nositeli
Promluva Svatého otce v nemocnici pro drogově závislé, Rio de Janeiro
Drahý Otče arcibiskupe Ria de Janeiro a drazí
bratři biskupové, Vážení představitelé
státní správy, Drazí členové ctěného
Sekulárního františkánského řádu, Drazí
lékaři, zdravotníci a další zdravotní
pracovníci, Drazí mladí, rodiče a
příbuzní, dobrý večer!
9
Bůh si přál, aby mé kroky po návštěvě svatyně Naší Paní z Aparecidy zamířily do
výjimečné svatyně lidského utrpení, jakou je Nemocnice sv. Františka z Assisi.
Okolnosti obrácení vašeho svatého patrona jsou dobře známy: mladý František
opouští bohatství a pohodlí, aby se stal chudým mezi chudými. Chápe, že
skutečným bohatstvím a dárcem pravé radosti nejsou věci, majetek, světské
modly, nýbrž následování Krista a služba druhým. Možná poněkud méně známý
je okamžik, kdy toto všechno ve Františkově životě nabývá konkrétní podoby,
tedy když objímá malomocného. Onen trpící a vyloučený bratr se „pro sv.
Františka z Assisi stává prostředníkem světla“ (srov. Lumen fidei, 57), neboť
pokaždé, když objímáme bratra či sestru v nesnázích, objímáme trpící Kristovo
tělo. Dnes bych na tomto místě, kde bojujete se závislostí na návykových
látkách, chtěl obejmout každého a každou z vás. Jste Kristovým tělem, a proto
bych chtěl prosit, aby Bůh naplnil vaši i mou pouť smyslem a pevnou nadějí.
Objetí, objetí. Stejně jako svatý František se všichni musíme naučit objímat
potřebného člověka. V Brazílii a po celém světě existuje množství situací,
vyžadujících pozornost, péči a lásku. Jednou z nich je zápas proti drogové
závislosti. V našich společnostech však často převládá sobectví. Kolik
„obchodníků se smrtí“ se řídí logikou moci a výdělku za každou cenu! Metla
obchodu s drogami, který s sebou nese násilí a rozsévá bolest a smrt, vyžaduje
odvážný postoj celé společnosti. V různých latinskoamerických zemích se
diskutuje o liberalizaci užívání drog, avšak tímto krokem není možné umenšit
jejich šíření a snížit vliv závislosti na psychotropních látkách. Je nutné vyrovnat
se s problémy, na kterých se užívání drog zakládá, ještě více podporovat
spravedlnost, vychovávat mladé lidi k hodnotám, jež utvářejí život ve
společenství, doprovázet ty, kdo prožívají obtíže, a darovat naději do
budoucnosti. Každý z nás má zapotřebí, aby na druhého pohlédl očima Kristovy
lásky, naučil se obejmout potřebného, aby mu vyjádřil svou blízkost, cit a lásku.
10
Avšak objetí samo o sobě nestačí. Podejme ruku tomu, kdo je v tísni a kdo
upadl do temnot závislosti, aniž možná ví, jak se to stalo. Řekněme mu: Můžeš
znovu vstát, můžeš se vrátit zpět. Je to namáhavé, avšak možné, budeš-li chtít.
Drazí přátelé, chtěl bych říci každému z vás, avšak zejména mnoha dalším, kteří
nenalezli odvahu vydat se vaší cestou: Ty sám jsi protagonista svého vzestupu,
to je zcela nepostradatelná podmínka! Najdeš mnoho podaných pomocných
rukou, avšak hlavní rozhodnutí za tebe nikdo neudělá. Nejste však nikdy sami,
církev a mnozí lidé jsou vám nablízku. Dívejte se s důvěrou před sebe. Váš
pochod je dlouhý a namáhavý, avšak hleďte kupředu. Tam je „jistá budoucnost,
která má jiné vyhlídky, než iluzorní nabídky idolů světa, a která dodává nový
elán a novou sílu všednímu životu” (Lumen fidei, 57). Každému z vás bych rád
znovu zopakoval : nedejte si ukrást naději! Nedejte si ukrást naději! Zároveň
bych však rád řekl: neberme druhým naději, nýbrž staňme se jejími nositeli!
V evangeliu čteme podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hovoří se tu o
muži, kterého přepadli lupiči a nechali ho polomrtvého ležet na kraji cesty.
Kolem procházejí lidé, dívají se, ale nikdo se nezastaví. Naopak všichni lhostejně
pokračují v chůzi, přece se jich to netýká! Kolikrát také my řekneme: To není můj
problém! Kolikrát se jen otočíme na druhou stranu a předstíráme, že jsme nic
neviděli! Pouze jeden neznámý Samaritán, když muže zahlédne, k němu
přistupuje, pozdvihne jej, podá mu pomocnou ruku a léčí jeho rány (srov. Lk 10,
25-37). Drazí přátelé, věřím, že zde, v této nemocnici, se uskutečňuje
podobenství o milosrdném Samaritánovi. Neexistuje tu lhostejnost, nýbrž
laskavost, nevládne tu nezájem, nýbrž láska. Asociace svatého Františka a Síť
léčby závislosti na psychotropních látkách učí, jak se sklánět ke člověku v tíživé
situaci, neboť v něm spatřují Kristovu tvář a Kristovo trpící tělo. Děkuji lékařům
a pomocnému zdravotnickému personálu – vaše služba je cenná. Vykonávejte ji
vždy s láskou. Je to služba, kterou jste prokázali Kristu, přítomnému v bratřích:
“Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne
jste udělali” (Mt 25,40), říká nám Ježíš.
11
A chtěl bych zopakovat vám všem, kteří bojujete s drogovou závislostí, i vám,
rodinným příslušníkům, kteří nemáte lehkou úlohu, že církev není vaší námaze
vzdálena, nýbrž vás s láskou doprovází. Pán je vám blízko a drží vás za ruku. V
nejnáročnějších momentech se k němu obraťte a On vám dodá útěchu a
naději. Důvěřujte také v mateřskou lásku Panny Marie, jeho Matky. Dnes
dopoledne jsem v Aparecidě každého z vás svěřil do jejího srdce. Ona stojí po
našem boku jako Matka vždy, když je zapotřebí nést kříž. Vkládám vás do jejích
rukou a s láskou vám všem žehnám. Děkuji!
Přeložila Jana Gruberová
12
Nikdo nemůže zůstat netečný vůči
vládnoucím nerovnostem ve světě
Papež v chudinské čtvrti Varginha, Rio de Janeiro
Nejdražší bratři a sestry, dobrý den! Je
krásné, že zde s vámi mohu být! Již od
počátku plánování brazilské cesty bylo mým
přáním navštívit všechny čtvrti této země.
Býval bych chtěl zaklepat na každé dveře,
pozdravit „Dobrý den!“, požádat o sklenici
chladné vody, vypít si „cafezinho“ (kafíčko)
(potlesk))– ale ne skleničku cachaçy
(brazilského rumu) (smích, potlesk), rozmlouvat, jako bych byl doma mezi
přáteli, a naslouchat srdci každého člověka – rodičů, dětí, prarodičů... Brazílie
je však tak velká! Není možné zaklepat na každé dveře, a proto jsem se rozhodl,
že navštívím vaše společenství, které dnes zastupuje všechny brazilské
městské obvody. Je krásné být přijat s láskou, velkorysostí a radostí! Stačí se
podívat, jak jste vyzdobili ulice vaší obce. Také to je znamení lásky, vycházející z
vašeho srdce – srdce Brazilců, kteří prožívají slavnost. Děkuji každému z vás za
toto krásné přijetí. Děkuji mons. Oranimu Tempestovi a manželům Ranglerovi
a Joaně za vřelá slova.
13
1. Již od první chvíle, kdy jsem vstoupil na brazilskou půdu, vnímám vřelé přijetí
a cítím ho také mezi vám. Umění přijímat je velice důležité, ještě důležitější než
jakákoliv výzdoba a krášlení. Pokud někoho velkoryse přijmeme a něco s ním
sdílíme – trochu jídla, prostor svých domovů či svůj čas, nejenom
nezchudneme, nýbrž obohacujeme se. Vím dobře, že zaklepe-li u vašich dveří
hladovějící člověk, vždy naleznete způsob, jak se s ním o jídlo rozdělit. Jak říká
přísloví, „do hrnce s fazolemi lze vždy přilít vodu“. Je vždy možné přidat k
fazolím vodu. Vždy! A vy se dělíte s láskou, čímž ukazujete, že pravé bohatství
nespočívá ve věcech, nýbrž v srdci!
Brazilský národ – a zejména jeho nejprostší vrstvy – mohou světu poskytnout
cennou lekci solidarity. Na slovo solidarita se často zapomíná nebo se o něm
mlčí, protože je nepohodlné. Téměř se z něj stala nadávka. Chtěl bych proto
vyzvat každého, kdo vlastní více zdrojů, a dále veřejné představitele a všechny
lidi dobré vůle, aby nikdy nepolevili v úsilí o spravedlivější a solidárnější svět.
Nikdo nemůže zůstat netečný vůči nerovnostem, které ve světě dosud
vládnou! Kéž každý člověk – podle vlastních možností a v souladu se svou
zodpovědností – dokáže přispět k vymýcení sociální nespravedlnosti. Ke světu,
ve kterém by se lépe žilo, nevede kultura sobectví a individualismu, jež často
řídí naši společnost, nýbrž kultura solidarity. Utváříme ji tehdy, spatřujeme-li v
druhém nikoliv konkurenta nebo číslo, nýbrž bratra. A my jsme všichni bratři.
Rád bych povzbudil úsilí, které brazilská společnost vyvíjí v boji s hladem a
chudobou, aby tak do sebe začlenila všechny části svého těla, včetně
nejpotřebnějších a nejvíce trpících. Snahy o obnovení pořádku nikdy
nepovedou k nastolení trvalého souladu a štěstí, zřekne-li se společnost jedné
své části, bude-li ji ignorovat a vytěsňovat na okraj.
Nedopusťme, aby do našich srdcí vstoupila kultura vyřazování. Všichni jsme
bratři, a nikdo tudíž není na odpis!
Taková společnost jednoduše ochuzuje sama sebe, ba co víc, ztrácí něco ze
své podstaty. Připomínejme si neustále, že pouze schopnost sdílení nás
skutečně obohacuje. Vše, co sdílíme, se násobí. Pomysleme jen na rozmožení
chlebů, které učinil Ježíš. Velikost společnosti se poměřuje způsobem, jakým
nakládá s nejpotřebnějším člověkem, který nevlastní nic jiného než svoji
chudobu!
14
2. Chtěl bych vám také říci, že církev je „zastánkyní spravedlnosti a obhájkyní
chudých vůči nepřípustným a do nebe volajícím sociálním a ekonomickým
nerovnostem“ (Dokument z Aparecidy, 395 ). Církev si přeje spolupracovat při
každé iniciativě, která přispívá ke skutečnému lidskému rozvoji a znamená
rozvoj celého člověka. Drazí přátelé, je jistě nezbytné dát chléb tomu, kdo trpí
hlady. Je to spravedlivý čin. Avšak existuje ještě větší hlad – hlad po štěstí, který
může utišit pouze Bůh. Hlad po důstojnosti. Nelze hovořit o skutečné podpoře
společného dobra, ani o pravém lidském rozvoji, jsou-li přehlíženy základní
pilíře, podpírající stát. Mám na mysli nehmotné statky daného národa: život,
který je Božím darem a hodnotou, již je nutno stále hájit a podporovat; rodina,
základ soužití a nápravný prostředek společenského rozkladu; celistvá
výchova, která se neomezuje na pouhý přenos informací s cílem vytváření
zisku; zdraví, které musí směřovat k celkovému blahobytu člověka, včetně jeho
duchovní dimenze, jež má zásadní význam pro lidskou rovnováhu a zdravé
soužití; bezpečnost, stojící na přesvědčení, že násilí lze přemoci pouze tehdy,
změní-li se lidské srdce.
3. Rád bych řekl ještě poslední věc. Na tomto místě, stejně jako v celé Brazílii,
žije mnoho mladých lidí. Vy, drazí mladí, jste výjimečně citliví vůči
nespravedlnostem, avšak často jste zklamáni zprávami, které hovoří o korupci
a o lidech, kteří namísto společného dobra sledují vlastní zájmy. Také vám a
všem ostatním opakuji: nedejte se odradit, neztrácejte důvěru, nedopusťte,
aby vyhasla naděje. Skutečnost se vždy může změnit, stejně jako člověk.
Usilujte o to, abyste přinášeli dobro jako první, nezvykejte si na zlo, nýbrž jej
přemáhejte dobrem. Církev vás doprovází a daruje vám cenný majetek. Je jím
víra v Ježíše Krista, který „přišel, aby (ovce) měly život a aby ho měly v hojnosti“
( Jan 10,10).
15
Dnes vám všem – a zejména vám, obyvatelům této komunity ve Varginze –
říkám: nejste sami, církev je s vámi, papež je s vámi. Každého z vás nosím ve
svém srdci a přisvojuji si vaše nejniternější úmysly – děkování za radostné
události, žádost o pomoc v obtížích, touhu po útěše v momentech bolesti a
utrpení. To vše svěřuji přímluvě Naší Paní z Aparecidy, Matky všech brazilských
chudých, a s velkou láskou vám udílím své požehnání.
Děkuji.
Přeložila Jana Gruberová
16
Přijel jsem, abych byl utvrzen
nadšením vaší víry
Papež na uvítanou SDM, Copacabana - Rio de Janeiro
Drazí mladí, dobrý večer!
Chci vám především poděkovat za svědectví
víry, které dáváte světu. Vždycky jsem
slýchával, že v Riu nejsou zvyklí na zimu a
déšť, ale vy ukazujete, že vaše víra je silnější
než zima a déšť. Blahopřeji. Jste opravdu
hrdinové!
Spatřuji ve vás krásu mladé Kristovy tváře a moje srdce se plní radostí!
Pamatuji si první Světový den mládeže, který se slavil roku 1987 v Argentině, v
mém městě Buenos Aires. Uchovávám v živé paměti slova bl. Jana Pavla II. z té
doby: „Mám ve vás velkou naději! Doufám, že obnovíte svoji věrnost Ježíši
Kristu a Jeho vykupitelskému kříži“ (Promluva, 11.dubna 1987).
Ještě než začnu, chtěl bych připomenout tragické neštěstí ve Francouzské
Guyaně, které postihlo mládež, která jela na toto setkání. Přišla tam o život
mladá Sophie Moriniere a byli zraněni další mladí lidé. Zvu vás k minutě ticha a
modlitbě k Bohu, našemu Otci za Sophii, za zraněné a za příbuzné.
17
Letos se tento Světový den podruhé vrací do Latinské Ameriky. Vy, drazí, jste
mocně odpověděli na pozvání papeže Benedikta XVI., který vás sem svolal.
Děkujeme mu z celého srdce! Jemu, který nás sem dnes svolal, pošleme
pozdrav a silný aplaus. Před odjezdem do Brazílie jsem s ním totiž mluvil a
žádal jej, aby mne provázel na této cestě svou modlitbou. A on mi řekl, že se
bude modlit a že bude u televize, takže nás právě v této chvíli sleduje…
Svým pohledem objímám tento obrovský zástup. Je vás mnoho! Přicházíte ze
všech kontinentů. Často jste vzdáleni nejenom zeměpisně, ale také
existenciálně, kulturně, sociálně a lidsky. Dnes jste však tady, ba dokonce jsme
tady spolu, abychom v jednotě sdíleli víru a radost ze setkání s Kristem a z
toho, že jsme Jeho učedníky. Tento týden se Rio stává centrem církve, jejím
živým a mladým srdcem, protože jste velkodušně a odvážně odpověděli na
pozvání, které vám adresoval Ježíš, abyste zůstali s Ním a stali se Jeho přáteli.
Vlak letošního Světového dne mládeže přijel zdaleka a projel celou brazilskou
zem v jednotlivých etapách podle plánu „Bota fé – Podej víru“. Dnes přijel do
Rio de Janeira. Z Corcovada nás objímá Kristus Vykupitel a žehná nám. Při
pohledu na toto moře, pláž a na vás všechny, se mi v mysli vybavuje chvíle, kdy
Ježíš povolal první učedníky, aby ho následovali po břehu Tiberiadského jezera.
Dnes nás Ježíš znovu žádá: Chceš být mým učedníkem? Uprostřed Roku víry
nás tyto otázky vybízejí k obnově našich křesťanských závazků. Vaše rodiny a
místní společenství vám předaly obrovský dar víry, Kristus ve vás vzrostl. Dnes
touží přijít sem, aby vás utvrdil v této víře, v živé víře v Krista, který přebývá ve
vás, ale přišel jsem také já, abych byl utvrzen nadšením vaší víry! Víte, že v
životě biskupa jsou mnohé problémy, které vyžadují řešení. Víra biskupa se
těmito problémy a těžkostmi může rozesmutnět. A smutný biskup, to by bylo
špatné. Přišel jsem sem, aby moje víra nebyla smutná a aby mě nakazilo vaše
nadšení.
18
Se sympatiemi zdravím vás, zde přítomné, kteří jste přišli z pěti kontinentů a
vaším prostřednictvím také všechny, kdo si přáli, ale nemohli přijet do Ria.
Všem, kdo jste spojeni rádiem, televizí a internetem, říkám: Buďte vítáni na
této slavnosti víry! V různých částech světa se v tuto chvíli spolu s námi
shromáždili mnozí mladí lidé, aby tento moment prožívali s námi v radosti,
přátelství a víře. A buďte si jisti, že vás všechny svým srdcem a všezahrnující
sympatií objímám. Dnes je nejdůležitější toto vaše shromáždění a setkání
všech mladých lidí, kteří nás sledují komunikačními prostředky. Kristus
Vykupitel z vrcholku hory Corcovado vás vítá a objímá v tomto nádherném
městě Riu!
Chci zvláště pozdravit pozdravil předsedu Papežské rady pro laiky, drahého a
neúnavného kardinála Stanislava Ryłka a všechny, kdo pracují spolu s ním.
Děkuji mons. Oranimu Joãovi Tempestovi, arcibiskupovi ze São Sebastião do
Rio de Janeiro za srdečnost, s níž mne přijal a rád bych řekl, že zdejší lidé
dovedou hostit a přijímat opravdu vydatně. Děkuji mu za velkou práci, kterou
spolu se svými pomocnými biskupy vynaložil na přípravu tohoto Světového
dne mládeže spolu s mnoha diecézemi této obrovské země - Brazílie. Vyjadřuji
svoje poděkování všem státním i místním představitelům i všem ostatním,
kteří se přičinili o to, aby se mohl uskutečnit tento jedinečný moment slavení
jednoty, víry a bratrství. Děkuji bratrům biskupům, kněžím, seminaristům,
zasvěceným osobám a věřícím laikům, kteří provázeli mládež z různých částí
naší planety na jejich pouti k Ježíši. Všem a každému patří moje srdečné objetí
v Ježíši a s Ježíšem.
Bratři a přátelé, buďte vítáni na 28. Světovém dnu mládeže v tomto
překrásném městě Riu de Janeiro!
Přeložil Milan Glaser
19
Víra je revoluční
Homilie Svatého otce při uvítacím ceremoniálu, Copacabana - Rio de Janeiro
Drazí přátelé,
„Je krásné, že jsme zde!“
zvolal Petr poté, co spatřil
proměněného Pána Ježíše,
oděného slávou. Můžeme
také zopakovat tato slova?
Já myslím, že ano, protože
dnes je pro nás všechny
krásné, že jsme společně s
Ježíšem! On nás tady v Riu přijímá a zpřítomňuje se mezi námi. A v evangeliu
jsme slyšeli také slova Boha Otce: „To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“
(Lk 9,35). Přijímá nás Ježíš, ale také my chceme přijmout Jeho a naslouchat Jeho
slovu, protože právě přijetím Ježíše Krista, vtěleného Slova, nás přetváří Duch
svatý, osvěcuje budoucí cestu a dává nám křídla naděje, abychom mohli s
radostí putovat (srov. Lumen fidei, 7).
20
Co však můžeme dělat? „Bota fé – Podej víru“. Kříž Světového dne mládeže volal
tato slova během své pouti po Brazílii. „Podej víru“ – co to znamená? Když se
připravuje nějaké dobré jídlo a vidíš, že chybí sůl, tak „podáš“ sůl, chybí olej,
podáš olej... „Podat“, tedy přinést, dodat. Tak je tomu i v našem životě, drazí
mladí. Pokud chceme, aby měl opravdu smysl a plnost, jak si sami přejete a
zasluhujete, říkám každému a každé z vás: „podej víru“ a tvůj život dostane
novou příchuť, bude buzolou, která indikuje směr; „podej víru“ a každý tvůj den
bude osvícen a tvůj horizont už nebude temný, nýbrž zářivý; „podej víru“ a tvoje
existence bude jako dům postavený na skále, tvoje cesta bude radostná,
protože potkáš mnoho přátel, kteří půjdou s tebou. Podej víru, podej naději,
podej lásku! Všichni společně: Podej víru, podej naději, podej lásku!
Kdo nám však toto všechno může dát? V evangeliu slyšíme odpověď: Kristus.
„To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“ Ježíš je Ten, který nám přináší Boha
a který nás vede k Bohu, s Ním se celý náš život proměňuje, obnovuje a my
můžeme hledět na realitu novýma očima z Ježíšova hlediska, Jeho vlastníma
očima (Lumen fidei, 18). Proto dnes každému z vás říkám: „podej Krista“ a
dostaneš křídla naděje, aby ses mohl s radostí vydat budoucí cestou; „podej
Krista“ a tvůj život bude naplněn Jeho láskou, bude plodným životem. Všichni
totiž toužíme mít plodný život, život, který rozeznívá životy druhých.
Dnes každému prospěje, položí-li si upřímně otázku: v koho skládám svou
důvěru? V sebe sama, ve věci nebo v Ježíše? Všichni jsme často pokoušeni
stavět se do centra, věřit, že jsme osou veškerenstva, věřit, že pouze my
budujeme svůj život anebo si myslet, že majetek, peníze a moc dávají štěstí. Ale
všichni víme, že tomu tak není! Jistě, majetek, peníze a moc mohou poskytovat
chvilkové opojení, iluzi štěstí, ale nakonec se sami staneme jejich majetkem,
vnucují se nám stále více a nikdy nás nenasytí. Nakonec jsme „zahlceni“, ale
nikoli „zasyceni“. Je velmi smutné vidět mládež „zahlcenou“, ale slabou. Mládež
má být silná, živit se vírou a nikoli se cpát věcmi.
„Podej Krista“ ve svém životě, slož v Něho svou naději a nebudeš nikdy zklamán!
Vidíte, drazí mladí, víra způsobuje v našem životě revoluci, kterou bychom
mohli nazvat koperníkovskou. Vyvádí nás ze středu a klade tam Boha. Víra nás
noří do Jeho lásky a dává nám jistotu, sílu a naději. Zdánlivě se nic nemění, ale v
našem nejhlubším nitru se mění všechno. Je-li tam Bůh, přebývá v našem srdci
pokoj, shovívavost, vlídnost, odvaha, tichost a radost, jež jsou plody Ducha
svatého (srov. Gal 5,22) a naše existence se přetváří, náš způsob myšlení a
jednání se obnovuje, stává se Ježíšovým, Božím způsobem myšlení a jednání.
Drazí přátelé, víra je revoluční a já se dnes ptám: jsi ochoten, jsi ochotna jít s
touto revoluční vlnou víry? Jedině vstupem do této vlny dostane tvůj mladý
život smysl a bude plodný.
21
Drahý mladíku, drahá dívko: „podej Krista“ svým životem. On tě v těchto dnech
očekává, naslouchej Mu pozorně a Jeho přítomností bude nadšeno tvé srdce;
Podej Krista: On tě přijímá ve svátosti odpuštění a svým milosrdenstvím hojí
všechny rány hříchu. Nemějte strach žádat Boha o odpuštění, protože On se ve
své veliké lásce nikdy neunaví nám odpouštět, jako otec, který nás miluje. Bůh
je čiré milosrdenství! „Podej Krista“: On tě čeká také v eucharistii, jež je svátostí
Jeho přítomnosti, svátostí Jeho obětavé lásky a očekává tě také v lidství mnoha
mladých, kteří tě obohatí svým přátelstvím, povzbudí svým svědectvím víry,
naučí řeči lásky, dobroty a služby. Také ty, drahý mladíku a drahá dívko, můžeš
být radostným svědkem Jeho lásky a odvážným svědkem Jeho evangelia a
vnášet tak do světa trochu světla. Nechej se milovat Ježíšem, je to přítel, který
nezklame.
„Je krásné, že jsme zde!“ - podat Krista v našem životě, podat víru, naději i lásku,
které nám On dává. Drazí přátelé, přijali jsme zde sošku Naší Paní z Aparecidy.
Prosme Marii, aby nás naučila následovat Ježíše, abychom byli učedníky a
misionáři. Jako Ona chceme přitakat Bohu. Prosme její mateřské srdce o
přímluvu za sebe, aby naše srdce bylo ochotné milovat Ježíše a dávat Jej
milovat. Drazí mladí, Ježíš nás očekává. Ježíš s námi počítá!
Amen.
Přeložil Milan Glaser
22
Děti a prarodiče tvoří budoucnost
národů
Svatý otec před modlitbou Anděl Páně, arcibiskupský palác v Riu de
Janeiro
Drazí bratři a sestry, přátelé!
Děkuji Boží prozřetelnosti, že přivedla mé kroky až sem, do města Sao
Sebastiao do Rio de Janeiro. Ze srdce děkuji Mons. Oranimu a také vám,
že jste mně přijali s vřelostí, kterou dáváte najevo svou lásku k nástupci
sv. Petra. Rád bych, aby tato má cesta do Ria obnovila ve všech lidech
lásku ke Kristu a k církvi, radost z toho, že jsme s Kristem spojeni a že
náležíme k jeho církvi, a aby posílila naši snahu žít z víry a svědčit o ní.
Modlitba Anděl Páně je překrásným výrazem lidové zbožnosti, které se v
Brazílii říká Hodinka Panny Marie. Jde o jednoduchou ústní modlitbu,
která se modlí třikrát denně – ráno, v poledne a při západu slunce – čímž
údává rytmus našemu každodennímu životu. Jde ale také o modlitbu
důležitou. Všechny vás proto vybízím, abyste se ji modlili. Připomíná nám
zářnou událost, která proměnila lidské dějiny – událost Vtělení, jíž se Boží
Syn stal člověkem v Ježíši z Nazareta.
23
Dnes si církev připomíná rodiče Panny Marie a prarodiče Pána Ježíše –
svaté Jáchyma a Annu. V jejich domě spatřila světlo světa Panna Maria,
počatá bez poskvrny prvotního hříchu; v jejich domě vyrostla,
doprovázena jejich láskou a vírou; v jejich domě se naučila naslouchat
Hospodinu a následovat jeho vůli. Svatí Jáchym a Anna jsou součástí
dlouhé řady těch, kdo ve vroucím rodinném prostředí předávali lásku k
Bohu až k dívce Marii, která do svého lůna přijala Božího Syna a darovala
ho světu, nám. Rodina má neocenitelnou hodnotu jako výsostné místo
pro předávání víry! V této souvislosti bych chtěl zdůraznit jednu věc: dnes
se tento den svatých Jáchyma a Anny slaví v Brazílii a v jiných zemích jako
den dědečků a babiček. Prarodiče jsou velmi důležití v životě rodiny jako
ti, kdo předávají ono bohatství lidskosti a víry, které je důležité pro
každou lidskou společnost. Jsou důležití pro setkávání a dialog mezi
generacemi, obzvláště uvnitř rodiny. Dokument z Aparecidy nám to
připomíná slovy: „Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů; děti proto,
že v nich jdou dějiny kupředu, prarodiče, protože předávají svou životní
zkušenost a moudrost (č. 447).“ Tento vztah, tento dialog mezi
generacemi je pokladem, který je třeba uchovávat a podporovat! Během
těchto Světových dnů mládeže chtějí mladí lidé pozdravit své prarodiče.
Zdraví je s láskou a děkují jim za svědectví jejich moudrosti, kterou nám
nepřestávají nabízet.
A nyní, kéž se na tomto náměstí a v přilehlých ulicích, i v domácnostech,
které s námi prožívají tuto chvíli modlitby, cítíme jako jedna velká rodina.
Společně se obraťme k Panně Marii, aby naše rodiny ochraňovala, aby se
staly ohnisky víry a lásky, ve kterých lze pocítit přítomnost jejích syna
Ježíše.
Přeložil Petr Havlíček SJ
24
Neexistuje životní kříž, který by Pán
nesdílel s námi
Promluva Svatého otce po pobožnosti Křížové cesty, Copacabana - Rio de
Janeiro
Drazí mladí!
25
Přišli jsme dnes, abychom
doprovodili Ježíše na jeho
cestě bolesti a lásky, na
křížové cestě, která je
jedním z důležitých
okamžiků Světových dnů
mládeže. Na závěr
Jubilejního roku 1984 se
blahoslavený papež Jan Pavel II. rozhodl svěřit kříž vám, mladým, se slovy:
„Neste jej do světa jako znamení Ježíšovy lásky k lidstvu a ohlašujte všem, že
pouze v Kristu mrtvém a zmrtvýchvstalém je spása a vykoupení (Parole ai
giovani [22 aprile 1984]: Insegnamenti VII, 1 [1984], 1105 ).“ Od té chvíle tento
kříž putoval všemi světadíly a prošel nejrozmanitější místa lidské existence,
takže je téměř nasycen životními situacemi mnoha mladých lidí, kteří jej viděli a
nesli. Nikdo se nemůže dotknout Ježíšova kříže bez toho, aby na něm
nezanechal něco ze sebe samého, a zároveň aby nenesl něco z Ježíšova kříže ve
svém vlastním životě. Chtěl bych, aby tento večer, kdy doprovázíme našeho
Pána, zazněly ve vašem srdci tři otázky: Co jste vy, drazí mladí z Brazílie,
zanechali na Kříži během těchto dvou let, kdy putoval vaší rozlehlou zemí? A co
zanechal Ježíšův kříž v každém z vás? A nakonec, jaké ponaučení dává tento Kříž
životu každého z nás?
26
1. Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během
Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který
kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam
jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli
Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména
pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním stále ten Ježíš, který ho
miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a
bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší. Ve svém
kříži se Ježíš spojuje s mlčením všech obětí násilí, které nemohou křičet,
zejména těch, kdo jsou nevinní a nikdo je nebrání. Svým křížem se Ježíš
sjednocuje s rodinami, které prožívají těžké chvíle, které oplakávají tragickou
ztrátu svých dětí, jako v případě 242 mladých obětí požáru ve městě Santa
María na počátku tohoto roku. Modleme se za ně. V kříži se Ježíš sjednocuje se
všemi lidmi, kteří trpí hladem, ve světě, který si na druhé straně dovoluje
přepych každodenního vyhazování tun jídla. Svým křížem se Ježíš spojil s mnoha
otci a matkami, kteří trpí, když se jejich děti stávají oběťmi umělých rájů, jakým
je droga; ve svém kříži se Ježíš spojuje s těmi, kdo jsou pronásledováni pro
náboženské přesvědčení, pro svůj názor nebo jednoduše pro svou barvu pleti.
Ve svém kříži se Ježíš sjednocuje se všemi mladými, kteří ztratili důvěru v
politické instituce, protože vidí jejich egoismus a korupci, nebo ztratili důvěru
vůči církvi, ba dokonce víru v Boha, kvůli nesrovnalostem života křesťanů a
služebníků evangelia. Ježíš tolik trpí naší nedůsledností! Na Kristově kříži leží
utrpení, lidský hřích, také náš hřích, a Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou
náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž
neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto,
abych ti dal naději a život (srov. Jan 3, 16).“
27
2. Nyní můžeme odpovědět na druhou otázku: Co zanechal Ježíšův kříž v těch z
vás, kdo jste jej viděli a dotýkali se ho? Co kříž zanechává v každém z nás?
Zanechává dobro, které nemůže dát nikdo jiný: jistotu věrné Boží lásky k nám.
Tak velké lásky, která dokáže vstoupit do našeho hříchu a odpustit ho, vstoupit
do našeho utrpení a dát nám sílu ho nést, vstoupit do naší smrti a zvítězit nad
ní a dát nám spásu. V Kristově kříži se nachází všechna Boží láska, jeho
nesmírné milosrdenství. A toto je láska, které můžeme důvěřovat a ve kterou
můžeme věřit. Drazí mladí, důvěřujme Kristu a svěřme se mu (srov. Lumen
fidei, 16), neboť On nikdy nikoho nezklame! Pouze v Kristu, který zemřel a vstal z
mrtvých, nalezneme spásu a vykoupení. S ním zlo, utrpení a smrt nemají
poslední slovo, protože On nám dává naději a život. Z kříže, nástroje nenávisti,
ztroskotání a smrti učinil znamení lásky, vítězství a života.
První název Brazílie zněl „Země svatého Kříže“. Kristův kříž tu byl před pěti sty
lety zasazen nejen na pláži, (kde přistáli její objevitelé), ale také v dějinách, v
srdci a v životě brazilského národa a mnoha dalších národů. Krista trpícího
cítíme blízko jako jednoho z nás, který sdílí naši životní cestu až do krajnosti.
Neexistuje životní kříž, ať malý nebo velký, který by Pán nesdílel spolu s námi.
28
3. Ale Kristův kříž také vyzývá k tomu, abychom se nechali nakazit touto láskou,
učí nás, abychom se na druhé dívali vždy s milosrdenstvím a s láskou, zvláště na
ty, kdo trpí, kdo potřebují pomoc, kdo čekají na pouhé slovo, na lidské gesto.
Kříž nás učí vycházet ze sebe samých, jít druhým naproti a podat jim ruku. Kolik
tváří jsme viděli na křížové cestě, kolik tváří doprovázelo Ježíše na jeho cestě na
Kalvárii: Pilát, Šimon z Kyrény, Panna Maria, jeruzalémské ženy ... Dnes se tě
ptám, komu z nich se chceš podobat? Chceš být jako Pilát, který nemá odvahu
jít proti proudu a zachránit Ježíšovi život, a proto si nad ním myje ruce. Jsi jeden
z těch, kdo si myjí ruce, předstírají neznalost a stáčí zrak opačným směrem?
Nebo jsi jako Šimon z Kyrény, který pomohl Ježíši nést onen těžký kříž, jako
Panna Maria a ženy, které neměly strach doprovodit Ježíše s láskou a něhou až
do konce. Kým chceš být – Pilátem, Šimonem, nebo Marií? Ježíš se na tebe dívá
a ptá se: Pomůžeš mi nést kříž? Bratře, sestro, co Mu ve své síle mládí odpovíš?
Drazí mladí, přinášejme na Kristův kříž naše radosti, naše trápení, naše
neúspěchy. Nalezneme otevřené srdce, které nás chápe, které nám odpouští,
miluje nás a žádá nás, abychom stejnou lásku vnášeli do našeho života,
abychom stejně milovali naše bratry a sestry.
Přeložil Petr Havlíček SJ
29
Bůh nás povolal jménem a přijmením
Drazí bratři (a sestry) v Kristu, Když se
dívám do této katedrály plné biskupů,
kněží, seminaristů, řeholníků a řeholnic,
kteří přišli z celého světa, myslím na slova
žalmu z dnešní mše svaté: „Jásejte Bohu,
všechny země (Žl 66).“ Ano, jsme zde,
abychom chválili Pána, a děláme to proto,
abychom potvrdili naši ochotu být jeho nástroji, aby nejen některé
národy, ale všichni lidé chválili Pána. Se stejnou ochotou jako sv. Pavel a
sv. Barnabáš ohlašujeme evangelium našim mladým, aby se setkali s
Kristem a stali se tvůrci bratrštějšího světa. V tomto smyslu bych se chtěl
spolu s vámi zamyslet nad třemi rozměry našeho povolání: že jsme
povoláni Bohem, povoláni ohlašovat evangelium a povoláni podporovat
kulturu setkávání.
30
1. Povoláni Bohem. Myslím, že je důležité, abychom v sobě stále oživovali
tuto skutečnost, kterou často uprostřed mnoha každodenních povinností
považujeme za příliš samozřejmou: „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem
vyvolil vás,“ říká nám Ježíš (Jan 15, 16). Znamená to, vrátit se k prameni
našeho povolání. Na to žádný biskup, kněz, řeholník, řeholnice ani
seminarista nesmí zapomenout. Jinak ztratí podstatný vztah k počátku
své cesty. Prosme Pannu Marii o tuto milost nezapomínat, protože ona
má dobrou paměť. Prosme o milost pamatovat si své prvotní povolání.
Jsme Bohem povoláni k tomu, abychom zůstali s Ježíšem (srov. Mk 3, 14),
sjednoceni s Ním. Toto žití, zůstávání v Kristu ve skutečnosti poznačuje
všechno, co jsme a co děláme. A přesně tento „život v Kristu“ je tím, co
zajišťuje naši apoštolskou účinnost a plodnost naší služby: „Ustanovil
jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“ (Jan 15, 16).
To, co zajišťuje plody, není pastorační tvořivost, není to plánování, byť
také velmi pomáhají, ale to, co zajišťuje plody, je schopnost být věřícími v
Krista a věrnými Kristu, který s naléhavostí říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve
vás“(Jan 15, 4). Dobře víme, co znamená nazírat Ho, klanět se Mu a
objímat Ho. V našem každodenním setkávání s Ním v eucharistii, v
našich tichých chvílích adorace, chvílích, kdy ho poznáváme a objímáme
také v potřebných lidech. „Zůstávat“ s Kristem neznamená izolovat se, ale
setrvávat v Něm, abychom se mohli setkat s druhými. Tady chci zmínit
slova blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, která řekla: „Musíme být velmi
hrdé na naše povolání, které nám dává příležitost sloužit Kristu v
chudých. Hledat Krista a sloužit mu, k tomu je třeba jít do slumů a do
chudinských čtvrtí. Musíme jít k tamním lidem se stejnou radostí, s jakou
kněz kráčí k oltáři (Mother Instructions, I, s. 80).“ Ježíš je Dobrý pastýř, je
naším pravým pokladem. Prosím, nevymazávejme ho z našeho života!
Zakořeňujme svá srdce více a více v Něm (srov. Lk 12, 34).
2. Povoláni ohlašovat evangelium. Drazí biskupové a kněží, mnozí z vás,
pokud ne všichni, jste přišli proto, abyste doprovodili vaši mládež na její
světové dny. Také oni slyšeli Ježíšova slova: „Jděte ke všem národům a
získávejte mi učedníky (Mt, 28, 19).“ Naší povinností pastýřů je pomáhat
jim, aby jim srdce hořelo touhou, být Ježíšovými učeníky a misionáři.
Jistě, mnozí by se tváří v tvář tomuto pozvání mohli poněkud vylekat,
protože by si mohli myslet, že být misionářem nutně znamená opustit
svoji zem, svou rodinu, své přátele. Bůh nás žádá, abychom byli
misionáři. Kde jimi máme být? Tam, kam nás postavil, v naší vlasti, nebo
31
tam, kam nás pošle. Pomáhejme mladým lidem. Naslouchejme jejich
snům, potřebují, abychom slyšeli o jejich úspěších, jejich těžkostech, a
zůstaňme v klidu, pokud uslyšíme sice stejná slova písně, ale s jinou
melodií, s odlišnou identitou. Trpělivě naslouchejte – o to prosím z
celého srdce. Ve zpovědnici, při duchovním vedení, v doprovázení.
Umějme s nimi čas ztrácet. Rozsévat stojí mnoho sil, velmi mnoho!
Mnohem větší pocit uspokojení přináší sklízet úrodu. Všichni mnohem
radši sklízíme! Ale Ježíš nás prosí, abychom opravdu rozsévali.
Nešetřeme své síly tam, kde lze mladé formovat! Svatý Pavel, když se
obrací na galatské křesťany, používá krásný výraz, který ve svém životě
uskutečnil: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v
podobu Kristovu (Gal 4, 19).“ Kéž to také my uskutečňujeme ve své
službě! Pomáhejme našim mladým znovu objevit odvahu a radost víry,
radost být osobně milováni Bohem – je to velmi náročné, ale pokud
mladý člověk pochopí, pokud pocítí díky pomazání, které mu dává Duch
svatý, že „je osobně milován Bohem“, bude ho to provázet celým jeho
životem. Znovuobjeví radost, že (Bůh) dal svého Syna Ježíše pro naši
spásu. Vychovávejme je k misii, ke schopnosti vycházet ven, vydat se na
cestu, být tuláky víry. Ježíš to se svými učedníky dělal stejně. Nedržel je
upnuté na sebe, jako kvočna svá kuřátka, ale vyslal je na cestu!
Nemůžeme zůstat uzavření ve svých farnostech, v našich společenstvích,
v našich farních a diecézních institucích, když tolik lidí čeká na zvěst
evangelia, vyjděme jako poslové! Nejedná se pouze o to, otevřít dveře a
přijímat toho, kdo přijde, ale znamená to vyjít ze dveří ven, hledat a
setkávat se! Popostrčme mladé, aby vycházeli ven. Samozřejmě, že
budou dělat hlouposti. Nemějme obavy! Apoštolové je dělali před námi.
Popostrčme je ven! S rozhodností mysleme na pastoraci, která začíná na
periferii, u těch, kdo jsou nejvíce vzdálení, u těch, kteří obvykle farnost
nenavštěvují. Oni jsou VIP hosty. Jděme je hledat na křižovatky cest.
32
3. Být povoláni Ježíšem, povoláni evangelizovat. Povoláni podporovat
kulturu setkávání. V mnoha prostředích, zejména v humanismu, jemuž
dominuje ekonomismus a jež nám byl ve světě uložen, prosadila se
kultura vylučování, kultura odpisu druhých. Není v ní místo ani pro staré
lidi, ani pro nechtěné děti, není v ní čas na to, zastavit se u chudáka na
ulici. Občas se zdá, že pro některé lidi jsou mezilidské vztahy regulovány
dvěma moderními dogmaty, jimiž jsou výkonnost a pragmatismus. Drazí
biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a také vy, seminaristé, kteří se
připravujete ke službě v církvi: Mějte odvahu jít proti proudu této kultury.
Připomeňte si jedno. Mně to prospívá a často o tom rozjímám, totiž vzít
si první knihu Makabejským, kde stojí, jak se tehdy mnozí chtěli
přizpůsobovat dobové kultuře. Zanechme všeho… jezme všechno, co jedí
ostatní lidé. Dobře máme Zákon, ale netřeba přehánět… a nakonec
odložili víru, a vrhli se proudu této kultury. Vy mějte odvahu jít proti
proudu této kultury výkonnosti a odpisu. Setkávání a přijímání všech,
solidarita – což je slovo, které se v této kultuře zakrývá jako něco
neslušného - solidarita a bratrství jsou prvky, které činí naši civilizaci
opravdu lidskou.
Buďte služebníky společenství a kultury setkávání! Dovolte mi říct, že
musíme být v tomto smyslu téměř posedlí. A čiňme to bez domýšlivosti
těch, kteří vnucují „svoje pravdy“, nechme se přitom vést pokornou a
šťastnou jistotou toho, kdo byl nalezen, dostižen a proměněn Pravdou,
kterou je Kristus a kterou nelze neohlašovat (srov. Lk 24, 13-35).
Drazí bratři a sestry, Bůh nás každého povolal jménem a příjmením,
abychom ohlašovali evangelium a abychom s radostí prosazovali kulturu
setkávání. Kéž je nám v tom vzorem Panna Maria. Svým životem nám
dala příklad „takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo
spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí“ (Lumen
gentium, 65). Kéž je ona hvězdou, která řídí s jistotou naše kroky vstříc
Kristu. Prosme ji, aby nás učila setkávat se denně s Ježíšem. A když
děláme jakoby nic, protože máme moc na práci a svatostánek zůstává
opuštěn, kéž nás vezme za ruku. Prosme ji o to! Pohleď, Matko, až budu
dezorientovaný, veď mne za ruku. Kéž nás popostrčí vyjít na setkání s
tolika našimi bratry a sestrami, kteří jsou na periferii, žízní po Bohu a
nemají nikoho, kdo jim ho zvěstuje. Kéž nás nevyhodí z domu, ale
pobídne, abychom vyšli ven. A tak ať jsme Pánovými učedníky. Kéž nám
všem vymůže tuto milost.
33
Dialog je podporován „sociální
pokorou“
Promluva Svatého otce k představitelům politiky a kultury, Rio de Janeiro
Excelence, dámy a
pánové!
Dobrý den!
Děkuji Bohu za příležitost
k setkání s natolik
kompetentními zástupci,
kteří nesou zodpovědnost
za politiku, diplomacii,
kulturu, náboženství,
akademický svět a podnikatelský sektor této rozlehlé země, jakou je Brazílie.
Rád bych k vám promluvil ve vaší krásné portugalštině, avšak k lepšímu
vyjádření toho, co mi leží na srdci, dávám přednost španělštině. Prosím vás o
laskavé prominutí!
34
Všechny vás srdečně zdravím a vyjadřuji vám své uznání. Monsignoru
Oranimu a panu Walmyru Júniorovi pak děkuji za vlídná slova na uvítanou, za
představení a svědectví. Spatřuji ve vás paměť vaší vlasti i její naději – paměť
dějinného vědomí a zároveň naději, že se vaše vlast v otevřenosti světlu
Kristova evangelia bude dále rozvíjet za plného respektování etických principů,
založených na transcendentní lidské důstojnosti.
Paměť minulého a utopie projektovaná do budoucnosti se střetávají v
přítomnosti, která není událostí bez dějin a bez příslibů, nýbrž okamžikem v
čase, výzvou k přijetí moudrosti a jejímu uplatnění v budoucnu. Lidé, kteří ve
svém národě zastávají zodpovědné úlohy, jsou povoláni, aby šli vstříc
budoucnosti „s klidným pohledem toho, kdo dokáže vidět pravdu“, jak říkal
brazilský myslitel Alceu Amoroso Lima ( Il nostro tempo, in: La vita
soprannaturale e il mondo moderno, Rio de Janeiro 1956, str.106 ). Chtěl bych
se s vámi podělit o úvahu nad třemi aspekty tohoto klidného, vyrovnaného a
moudrého pohledu. Prvním je původnost kulturní tradice, druhým solidární
zodpovědnost při tvorbě budoucnosti a třetím konstruktivní dialog při
nakládání s přítomností.
1. V prvé řadě je správné docenit dynamickou originalitu, kterou se vyznačuje
brazilská kultura ve své mimořádné schopnosti integrovat různé prvky.
Všeobecné cítění národa, základy jeho myšlení a kreativity, životní principy,
měřítka při posuzování priorit a pravidel jednání se zakládají na celistvém
pojetí lidské bytosti, slučují se s ním a spolu s ním rostou.
35
Tento pohled na život člověka, který je brazilskému lidu tak vlastní, také čerpal
z mízy evangelia a obdržel z ní zejména víru v Ježíše Krista, v Boží lásku a
bratrský vztah k bližnímu. Bohatství této mízy musí přinést plody v takovém
kulturním procesu, který by zachoval věrnost brazilské identitě, a zároveň
tvůrčím procesu, který by vedl k lepší budoucnosti pro všechny. Je to proces,
který přispívá k růstu celkové humanizace a kultury setkávání a vztahů. Je to
křesťanský způsob, jak podporovat společné dobro a radost ze života. Sbíhají
se zde víra a rozum, náboženský rozměr s různými hledisky lidské kultury –
umění, vědy, práce, literatury...Křesťanství spojuje přesah a vtělení, díky své
schopnosti neustále dodávat svěžest myšlení i životu, na rozdíl od hrozícího
zklamání a rozčarování, která mohou zaplavit srdce a šíří se ulicemi.
2. Druhým prvkem, jehož bych se chtěl dotknout, je sociální zodpovědnost,
která vyžaduje určitý kulturní, a v důsledku rovněž politický vzorec. Jsme
zodpovědní za formaci nových pokolení, musíme jim pomoci, aby byla
schopna jednat v oblasti politiky i ekonomiky, a zároveň ukotvena v etických
hodnotách. Budoucnost vyžaduje očištění politiky – je nutno obnovit politiku,
která je jednou z nejvyšších forem lásky. Budoucnost rovněž vyžaduje
humánní pohled na hospodářství a politiku, která by stále více a lépe vedla k
účasti lidí, vyhýbala se elitářství a vymýtila chudobu. Ať nikdo nepostrádá
prostředky nezbytné k životu a ať je všem lidem zaručena důstojnost, bratrství
a solidarita. To je cesta, kterou navrhuji. Již v dobách proroka Amose často
zaznělo Boží varování: „Za stříbro prodávali spravedlivého a chudáka za pár
opánků, hlavy ubožáků drtili v prachu země a křivili právo pokorných“ ( Am 2,67 ). A volání po spravedlnosti dosud trvá.
36
Kdo má vůdčí úlohu – dovolte mi říci, koho život pomazal jako vůdce – musí
mít konkrétní cíle a hledat specifické nástroje k jejich dosažení. Existuje tu však
také nebezpečí, že pokud se tužby nenaplní, člověk upadne do deziluze,
zahořklosti a lhostejnosti. Apeluji proto na dynamiku naděje, která nás
podněcuje k neustálému přesahu, k vynaložení veškeré energie a schopností
ve prospěch lidí, pro něž pracujeme. Přijímáme tak dosažené výsledky,
vytváříme podmínky pro nové cesty, vydáváme své síly, aniž bychom leckdy
viděli výsledky. Naději však udržujeme stále živou, s onou stálostí a odvahou,
které vyvstávají, přijme-li své vůdčí poslání.
Vedoucí vrstva dokáže po úvaze zvolit nejsprávnější z daných možností, pokud
je vedena vlastní zodpovědností a zájmem o společné dobro. Touto cestou
vstupuje do středu problémů dané společnosti a smělostí odvážných a
svobodných činů je dokáže překonat. Naší zodpovědností, byť stále
ohraničenou, je pochopit celou realitu jejím pozorováním, zvažováním a
hodnocením, abychom dokázali učinit rozhodnutí v přítomnosti, avšak
zároveň rozšířit pohled i do budoucnosti a přemýšlet nad důsledky svých
rozhodnutí. Kdo jedná zodpovědně, konfrontuje své skutky s právy druhých a
předkládá je Božímu soudu. Tento etický smysl se dnes jeví jako
bezprecedentní dějinná výzva. Musíme o něj usilovat a začlenit jej do
společnosti. Kromě vědecké a technické racionality je dnes požadován také
morální závazek, který obnáší sociální a hluboce solidární zodpovědnost.
37
3. Kromě integrálního humanismu, dbajícího na původní kulturu, a kromě
solidární zodpovědnosti, doplním tuto reflexi o třetí prvek, který považuji v
přítomnosti za zásadní. Je to konstruktivní dialog. Mezi sobeckou lhostejností a
násilným protestem vždy existuje ještě jedna volba – dialog. Dialog mezi
generacemi, dialog v rámci národa, aby všichni utvářeli jeden lid; schopnost
dávat a přijímat a zachovat si přitom otevřenost vůči pravdě. Stát roste, pokud
spolu rozmanité oblasti jeho kulturního bohatství zahájí činorodý dialog –
lidová kultura, univerzitní kultura, mladé kultury, kultura umění a technologie,
ekonomická a rodinná kultura, kultura sdělovacích prostředků. Je nemožné
myslet si, že by mohla mít budoucnost společnost, do níž by výraznou měrou
nepřispívaly morální síly; v takové demokracii, která by zůstala uzavřena do
pouhé logiky vyvažování a zástupnictví ustavujících zájmů. V rámci tohoto
dialogu považuji rovněž za zásadní přínos významných náboženských tradicí,
které sehrávají plodnou roli ve kvasu společenského života a oživení
demokracie. Laicita státu podporuje pokojné soužití různých náboženství. Stát,
aniž by přijal za vlastní jedno z vyznání, ctí a doceňuje přítomnost náboženské
dimenze ve společnosti a umožňuje její konkrétnější vyjádření.
Když se mne leadeři různých sektorů dotazují na radu, dávám jim stále tutéž
odpověď: dialog, dialog, dialog. Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina,
či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. Kultura, do níž
může každý něco dobrého vložit a z níž na oplátku může něco dobrého získat.
Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v
otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků. Tento otevřený a ochotný
postoj bez předsudků bych definoval jako „sociální pokoru“ . Právě ona
podporuje dialog. Pouze takto se může dobře rozvíjet porozumění mezi
kulturami a náboženstvími a jejich vzájemná úcta, bez předsudků a za
oboustranného respektování příslušných práv. Buď dnes vsadíme na dialog a
na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme. Tudy vede cesta, přinášející
plody.
Excelence, dámy a pánové!
38
Děkuji za vaši pozornost. Přijměte tato slova jako výraz starostlivosti
církevního pastýře a jako vyjádření úcty a sympatií, které chovám k
brazilskému národu. Bratrství mezi lidmi a spolupráce při tvorbě spravedlivější
společnosti nejsou smyšleným snem, nýbrž jsou výsledkem spojeného úsilí ve
prospěch společného dobra. Povzbuzuji vás ve vaší snaze o společné dobro,
která vyžaduje ze strany každého člověka moudrost, rozvahu a velkorysost.
Svěřuji vás nebeskému Otci a žádám jej, aby na přímluvu Naší Paní z Aparecidy
naplnil svými dary každého z přítomných, vaše rodiny, lidská i pracovní
společenství. Ze srdce prosím Boha, aby vám požehnal. Mnohokrát děkuji.
Jana Gruberová
39
Loďka církve není transatlantickým
parníkem
Promluva papeže k biskupům Brazílie
Drazí spolubratři,
je krásné, že se setkávám s vámi, brazilskými biskupy.
Děkuji, že jste přišli, a dovolte mi, abych s vámi promluvil jako s přáteli, takže
budu radši mluvit španělsky, abych lépe vyjádřil to, co mám na srdci. Prosím,
omluvte mne!
Sešli jsme se trochu v ústraní, na místě, které pro nás přichystal náš spolubratr
Mons. Orani, abychom byli o samotě a mohli mluvit od srdce k srdci, jako
pastýři, kterým Bůh svěřil své stádce. Na ulicích Ria nás čekají zástupy mladých
lidí z celého světa, které potřebují zažít soucitný pohled Krista Dobrého Pastýře.
Jsme povoláni, abychom jim tuto zkušenost zprostředkovali. Využijme tedy tuto
chvíli odpočinku, sdílení a skutečného bratrství.
Nejprve bych chtěl obejmout všechny členy předsednictva Brazilské biskupské
konference, i arcibiskupa Ria de Janeiro, a s nimi vás všechny, každého z vás,
obzvláště emeritní biskupy. Spíše, než abych pronesl nějaký formální projev,
bych se s vámi chtěl podělit o několik zamyšlení. První mě napadlo při návštěvě
poutního místa Aparecida. U nohou sochy Neposkvrněné Panny Marie jsem se
modlil za vás, za vaše církevní obce, za vaše kněze, řeholníky a řeholnice, za vaše
seminaristy, laiky a jejich rodiny, zejména za mladé a staré, protože obě skupiny
jsou nadějí národa; mladí, protože přinášejí odhodlání, sny a naději v
budoucnost; staří, protože představují paměť a moudrost národa.[1]
40
1. Aparecida: klíč k pochopení misijního poslání církve
V Aparecidě nabídl Bůh Brazílii svou vlastní matku. Ale také dal v Aparecidě lekci
ohledně sebe samého, totiž ohledně svého způsobu bytí a jednání. Je to lekce
pokory, která je Bohu vlastní jako jeho naprosto podstatný rys, která je přímo v
genetickém kódu Božím. V Aparecidě je možné se věčně učit, jaký je Bůh a jaká
je církev. Je to poučení, na které ani brazilská církev ani brazilská společnost
nesmějí zapomínat.
Na počátku událostí v Aparecidě byla rybolov chudých rybářů. Měli velký hlad a
málo zdrojů k obživě. Lidé stále potřebují chléb. Lidé začínají vždy od svých
potřeb, také dnes. Měli tedy vratkou a k rybolovu nevhodnou loďku, měli staré
sítě, možná i potrhané a nedostatečné. Nejdřív byla námaha, snad i únava,
protože výsledek rybolovu byl ubohý: selhání a neúspěch. Navzdory vší námaze
byly sítě prázdné.
Potom, jak Bůh chtěl, vstoupilo na scénu Tajemství. Vody jsou hluboké, a přesto
vždy skrývají možnost, že je v nich ukryt Bůh. A on přichází naprosto nečekaně.
Trpělivost těch, kdo na něj čekají, je stále vystavována zkoušce. Bůh se projevil
naprosto novým způsobem, protože Bůh vždycky překvapuje: soška z křehké
keramiky, znečištěná pobytem v říční vodě, poznamenaná zubem času. Bůh
vstupuje na scénu vždy v prostém oděvu.
Byla to soška Neposkvrněné Panny Marie. Nejdřív našli její tělo, potom hlavu,
které posléze spojili dohromady. To, co bylo rozbité na kusy, je spojeno
dohromady, v jeden celek. Koloniální brazilská společnost byla tehdy rozdělená
ostudnou zdí otroctví. Madona z Aparecidy má černou tvář. Nejdřív byla její
soška na kusy, ty pak spojily v jeden celek ruce chudých rybářů. V tom všem je
stálé Boží ponaučení, které nám chce nabídnout. Jeho krása, která se zrcadlí v
Marii, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, se vynořuje z temných hlubin
řeky. V Aparecidě od úplných počátků nabízí Bůh poselství, že je možné znovu
uspořádat to, co je rozpadlé, znovu spojit to, co je rozdělené. Oddělující zdi a
propasti mají zmizet. Církev nemůže podcenit tuto lekci. Má být nástrojem
smíření.
41
Rybáři neznehodnotili tajemství onoho setkání s Bohem na řece, ačkoliv to bylo
tajemství, které se jevilo neúplné. Nezahodili kousky sošky, kterými se tajemství
projevilo. Čekali, že se tajemství naplní. A toto naplnění na sebe nenechalo
čekat. Vyplývá z toho moudrost, které se musíme naučit. V životě se setkáváme
s Božím tajemstvím jen po kouskách, vidíme pouhé kamínky z mozaiky.
Obyčejně chceme vidět hned všechno najednou, ale Bůh se naopak dává
poznat jen pomalu a postupně. I církev se musí učit této schopnosti čekat. A
pak si rybáři odnesli toto tajemství domů. Prostí lidé mají stále dost místa pro
to, aby si u nich tajemství mohlo učinit příbytek. Možná, že jsme způsob, kterým
hovoříme o Božím tajemství, zúžili na pouhé racionální vysvětlení. Prostí lidé ale
nechávají tajemství vstoupit do srdce. U chudých lidí Bůh vždycky najde místo k
přebývání.
Rybáři „agasalham“: oblékli tajemství Panny Marie, které vylovili z řeky, do šatů,
jako by jí byla zima a potřebovala zahřát. Bůh po nás žádá, abychom jej skryli do
nejvřelejšího místa sebe sama, do svého srdce. Je to Bůh, kdo v nás osvobozuje
vroucnost, kterou potřebujeme, ale nejprve k nám vstupuje téměř s
prohnaností toho, kdo žebrá. Rybáři zahalili tajemství Panny Marie prostým
pláštěm svojí víry. Zavolali své sousedy, aby se podívali, co krásného našli.
Shromáždili se kolem ní, vyprávěli jí o svých trápeních a svěřovali jí své starosti.
Tím připustili, že Boží úmysly se mohou naplnit: jedna Boží milost, pak druhá;
jedna milost, která otvírá a připravuje člověka k tomu, přijmout další milost.
Bůh postupně odkrývá tajemnou pokoru své síly.
42
Můžeme se mnoho naučit od tohoto postoje rybářů. Zejména tomu, aby církev
byla místem, kde je přítomno Boží tajemství, aby v církvi toto tajemství mohlo
mít svůj příbytek, takže by mohlo lidi přitáhnout. Pouze krása Boží může lidi
přitáhnout. Cesta, kterou se Bůh přibližuje k lidem, je cesta uchvácení a
okouzlení. Bůh se nechá odnést k nám domů. Probouzí v člověku přání
opatrovat ho ve svém životě, ve svém domě, ve svém srdci. Probouzí v nás
přání, abychom svolali sousedy a dali jim poznat jeho krásu. Misijní poslání se
rodí právě z tohoto božského uchvácení, z tohoto úžasu, který vyvolává setkání
s ním. Hovoříme o misijním poslání, o misijní církvi. Mám na mysli tyto rybáře,
kteří svolali své sousedy, aby uviděli tajemství Panny Marie. Bez prostoty jejich
postoje je naše misijní poslání odsouzeno k neúspěchu.
Církev stále a naléhavě potřebuje, aby se neodnaučila tuto lekci z Aparecidy,
nesmí na ni zapomenout. Sítě církve jsou křehké, možná potrhané a sešívané;
loďka církve není obrovským transatlantickým parníkem, který brázdí oceány. A
přesto se Bůh chce zjevit právě skrze naše omezené prostředky, protože je to
stále On, kdo jedná.
Drazí spolubratři, výsledek pastorační práce se neopírá o bohatství zdrojů, ale
o tvořivost lásky. Samozřejmě, že vytrvalost, námaha, práce, plánování a
organizace mají smysl, ale především je potřeba vědět, že síla církve nesídlí v ní
samé, ale že se ukrývá v hlubině Božích vod, do nichž je povolána spustit sítě.
Další lekce, kterou si církev musí stále připomínat, je, že se nesmí vzdálit od
prostoty a jednoduchosti, jinak se odnaučí jazyk Tajemství. Kdyby se zřekla
prostoty, zůstane za dveřmi Tajemství, protože nedokáže vstoupit k těm, kdo
od církve očekávají to, co si nemohou dát sami, totiž Boha. Někdy ztrácíme ty,
kdo nám nerozumí, kvůli tomu, že jsme se odnaučili jednoduchosti a nechali se
unést způsobem uvažování, který je cizí našim lidem. Bez gramatiky
jednoduchosti se církev zbavuje schopnosti „ulovit“ Boha v hlubinách jeho
tajemství.
43
A poslední připomínka: Aparecida vyvstala na místě, které je křižovatkou.
Nachází se cestě, která spojovala Rio, hlavní město, se São Paulem, rodící se
podnikavou provincií, a s Minas Gerais, doly, jejichž suroviny byly velmi žádány v
Evropě. Byla to křižovatka koloniální Brazílie. Poučení je toto: Bůh se zjevuje na
křižovatkách. Brazilská církev nesmí zapomenout na toto povolání, které je do
ní vepsáno od jejího zrodu, od jejího prvního dechu: být schopná stahovat a
roztahovat srdce, schopná shromažďovat a rozdávat.
2. Ocenění cesty, kterou urazila brazilská církev
Římští biskupové chovali brazilskou církev vždy ve svém srdci. Tato církev
urazila úžasnou cestu, od dvanácti diecézí v době I. vatikánského koncilu k
dnešním počtu 275. Nejednalo se o expanzi úředního aparátu nebo nějaké
firmy, ale o pohyb, který vyvěral z evangelní logiky „pěti chlebů a dvou ryb“,
které se v kontaktu s dobrotou Nebeského otce v upracovaných rukách
rozmnožily. Chtěl bych dnes vyjádřit uznání vaší práci, kterou jste jako
biskupové neúnavně vykonali ve vašich církevních obcích. Myslím na biskupy v
pralesích, kteří cestují lodí po řekách, i v oblastech polopouští, v močálovitých
oblastech Pantanalu, ve stepních oblastech nebo v osídlených džunglích
velkoměst. Milujte vždy, s naprostou oddaností, vaše stádce! A myslím také na
tolik jmen a tváří lidí, kteří zanechali v cestě brazilské církve dějinami
nesmazatelné stopy tím, že se dotkli obrovské dobroty našeho Pána, již
projevuje této církvi.[2]
44
Římští biskupové vám nikdy nebyli vzdálení: sledovali vás, povzbuzovali,
doprovázeli. V posledních desetiletích vyzval blahoslavený Jan XXIII. naléhavě
brazilské biskupy, aby připravili svůj první pastorační plán, a od té doby vyrostla
skutečná tradice pastorační práce v Brazílii, která způsobila, že církev není
transatlantickým parníkem, který se nechá unášet proudem, ale lodí, která má
kompas (a ví, kam pluje). Boží služebník Pavel VI. vedle toho, že povzbuzoval k
přijetí závěrů II. vatikánského koncilu a k jejich jak věrnému, tak originálnímu
uvedení do praxe (srov. Všeobecné shromáždění CELAM v Medelinu), také
rozhodným způsobem ovlivnil sebevědomí brazilské církve prostřednictvím
Synodu o evangelizaci a onoho základního textu, který zůstává aktuální:
apoštolskou exhortací Evangelii nuntiandi. Blahoslavený Jan Pavel II. pak třikrát
navštívil Brazílii a procestoval ji od severu k jihu, přičemž kladl důraz na
pastorační poslání církve, na úlohu společenství a účasti, na přípravu Velkého
jubilea a na novou evangelizaci. Benedikt XVI. vybral Aparecidu za místo konání
5. všeobecného shromáždění CELAM (biskupské konference Latinské Ameriky),
které zanechalo hlubokou stopu v církvi celého amerického kontinentu.
Církev v Brazílii obdržela a s vlastní původností uvedla do života závěry II.
vatikánského koncilu, a tento uskutečněný proces z ní i přes určité dětské
nemoci učinil církev zralejší a dospělejší, otevřenou, velkorysou, s misijním
zápalem.
Dnes se nacházíme v novém okamžiku dějin. Jak se dobře vyjádřil dokumentu z
Aparecidy, nejedná se o dobu změny, ale jde o změnu doby, o zásadní dějinnou
změnu. A tak se tedy dnes musíme ptát: Co po nás Bůh žádá? Chtěl bych se
pokusit nabídnout určitý náčrt odpovědi na tuto otázku.
3. Cesta do Emauz jako klíč k pochopení přítomnosti a budoucnosti
Především není třeba podlehnout obavám, o kterých hovořil blahoslavený John
Henry Newman: „Křesťanský svět se stává čím dál tím víc sterilním a vyčerpává
se jako zem využitá až do konce, že je z ní jen písek.“[3] Není třeba podlehnout
rozčarování, skleslosti, nespokojenosti. Hodně jsme pracovali a občas máme
dojem, že jsme prohráli, připadáme si jako někdo, kdo musí bilancovat
promarněné období života, díváme se na ty, kdo nás opouštějí nebo nás již
nepovažují za důležité a hodné důvěry.
45
V tomto světle si znovu přečtěme příhodu učedníků jdoucích do Emauz (srov.
Lk 24, 13–15). Dva učedníci prchají z Jeruzaléma, vzdalují se Boží „nahotě“,
protože jsou pobouřeni neúspěchem Mesiáše, ve kterého doufali a který se
nyní jeví nenapravitelně poražen, pokořen, i třetí den od jeho smrti (vv. 17–21).
Toto je tajemství lidí, kteří opouštějí církev, lidí, kteří se nechali zlákat jinými
nabídkami, kteří už nepovažují církev – jejich Jeruzalém – za tu, která by jim
mohla nabídnout něco významného a důležitého. A proto vstupují na cestu
sami, se svou deziluzí. Možná jim církev začala připadat příliš slabá, možná příliš
vzdálená jejich potřebám, možná příliš chudá, co se týče odpovědí na jejich
obavy, možná příliš chladná vůči nim, možná zahleděná příliš sama do sebe,
uvězněná ve svém toporném způsobu vyjadřování, možná že dnešní svět učinil
z církve pouhý relikt minulosti, který nestačí na nové otázky. Možná, že církev
měla odpovědi pro dětství člověka, ale ne pro jeho dospělost.[4] Je skutečností,
že dnes existuje mnoho lidí, kteří jsou jako oni dva emauzští učeníci. Nejen ti,
kdo hledají odpovědi v nově se šířících náboženských skupinách, ale také ti,
kteří se zdají již bez Boha, ať teoreticky nebo prakticky.
Co dělat tváří v tvář této situaci?
Je zapotřebí, aby církev neměla strach vyjít do tmy jejich noci. Aby byla schopná
zachytit jejich cestu a vstoupit do jejich debaty. Je třeba, aby církev uměla vést
dialog s takovými učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma a bezcílně se toulají,
osamoceni a rozčarováni z toho, že křesťanství je ve světle jejich zklamání
neplodnou a sterilní půdou, neschopnou vyplodit něco smysluplného.
Neúprosná globalizace a intenzivní, často divoká urbanizace předkládají mnoho
slibných nabídek, takže se mnozí lidé přímo zamilují do možností, které se jim
nabízejí. Skutečně obsahují cosi opravdu kladného, jako např. zkracování
vzdáleností, sbližování lidí i kultur, šíření informací a služeb. Na druhé straně
však mnoha lidem unikají jejich záporné účinky, aniž by si uvědomili, jak
ohrožují pojetí člověka a světa, plodí rostoucí dezorientaci a prázdnotu, kterou
nedovedou vysvětlit. Některými z těchto účinků je ztráta smyslu života, rozklad
osobnosti, ztráta zkušenosti s příslušností k jakémukoliv „hnízdu“, absence
místa a hlubokých svazků. A poněvadž není, kdo by je provázel a ukázal vlastním
životem opravdovou cestu, mnozí hledali zkratky, protože laťka Velké církve jim
připadala příliš vysoko. Jsou také tací, kteří uznávají ideál lidství a života
nabízený církví, ale neodvažují se jej přijmout. Myslí si, že tento ideál je pro ně
příliš velký, mimo jejich možnosti a že kýžený cíl je nedosažitelný. Přesto
nemohou žít bez toho, aby neměli aspoň cosi, co by bylo třebas karikaturou
toho, co je příliš vysoké a vzdálené. Se zklamaným srdcem hledají něco, co je
znovu zklame, anebo se spokojí s částečným přimknutím, které nedovede dát
definitivní plnost jejich životu.
Skutečnost opuštěnosti a samoty, nepřináležitosti ani sám sobě, která tak
často vyvěrá z této situace, je příliš bolestivá na to, abychom ji zamlčovali. Je
nutné nechat ji promluvit. První reakce, která se nabízí, je nářek. Ale nářek je
jako bumerang, který se vrací zpět a jen prohlubuje pocit neštěstí. Jen málo lidí
je schopno naslouchat bolesti; potřebujeme ji alespoň umrtvit.
Na pozadí tohoto panoramatu je zapotřebí církve, která dovede být společnicí a
46
jde dál než k pouhému naslouchání, církví schopnou vydat se na cestu s lidmi,
schopnou dešifrovat temnotu noci skrytou za útěkem tolika bratří a sester,
kteří prchli z Jeruzaléma. Církev musí být schopná uvědomit si, že v důvodech,
kvůli kterým se někdo vzdaluje, je již obsažen také důvod možného návratu. Je
ale nutné umět číst v tom všem s odvahou. Ježíš rozehřívá srdce učedníků z
Emauz.
47
Chtěl bych, abychom se dnes všichni zeptali: Jsme ještě církví, která umí
rozehřát srdce? Jsme církví schopnou přivést zpět do Jeruzaléma, doprovodit
na cestě domů? V Jeruzalémě se nachází naše prameny: Písmo, katecheze,
svátosti, společenství, přátelství s Pánem, s Marií a apoštoly ... Jsme ještě
schopni vyprávět o všech těchto zdrojích tak, že by znovu v lidech probudili
uchvácení jejich krásou?
Mnozí odešli, protože jim bylo nabídnuto něco mnohem vyššího, silnějšího,
rychlejšího. Ale existuje vůbec něco vyššího, než je láska, která se zjevila v
Jeruzalémě? Nic není vznešenějšího, než pokoření Kříže, protože v něm láska
dosahuje skutečné vznešenosti! Jsme ještě schopni ukázat tuto pravdu těm,
kdo si myslí, že pravá vznešenost života se nachází jinde? A lze poznat něco
silnějšího, než je moc skrytá v křehkosti lásky, dobra, pravdy a krásy? Dnešního
člověka velmi přitahuje to, co je rychlejší než dříve. Rychlý internet, rychlá auta,
rychlá letadla, rychlé vztahy ... A přes to všechno se pociťuje zoufalá potřeba
klidu, řekl bych zpomalení. Umí být ještě církev pomalá, co se týče času,
naslouchání, trpělivosti, schopnosti napravovat a znovu spojovat? A nebo je i
církev už dávno pohlcena uspěchaností výkonnosti? Získejme, drazí spolubratři,
schopnost s klidem sladit náš krok s krokem poutníků, (které chceme
doprovázet), s jejich cestovním rytmem, abychom dokázali být jim stále
nablízku a dovolili jim nechat průchod rozčarování, které mají v srdci, abychom
do něj mohli vstoupit. Chtějí zapomenout na Jeruzalém, ve kterém sídlí jejich
prameny, ale tak pouze zemřou žízní. Je potřeba, aby církev dokázala
doprovodit ty, kdo se vrací do Jeruzaléma! Církev, která umí znovu objevit
slavné a radostné věci, které se zvěstují v Jeruzalémě, pomůže pochopit, že
(Jeruzalém) je mou matkou, naší matkou, a proto nejsme sirotky. V ní jsme se
zrodili. Kde je náš Jeruzalém, kde jsme se narodili? Ve křtu, v prvním setkání s
láskou, v povolání![5]. Je třeba církev, která bude opět zahřívat a zapalovat
srdce.
Je potřeba církev schopnou vracet občanství tolika svým synům a dcerám, kteří
jdou jakoby cestou exodu.
4. Výzvy církve v Brazílii
48
Ve světle toho, co bylo řečeno, bych rád zvýraznil některé výzvy, které stojí před
brazilskou církví.
Priorita formace – biskupů, kněží, řeholníků a laiků.
Drazí spolubratři, pokud nevychováme služebníky schopné rozpálit srdce lidí,
kráčet jejich nocí, mluvit s nimi o jejich snech a zklamáních, znovu sjednotit
jejich rozklad, v co bychom pak mohli doufat na naší přítomné i budoucí cestě?
Není pravda, že je Bůh v těchto lidech zastíněn. Naučme se dívat více do
hloubky člověka: pouze jim chybí někdo, kdo by rozohnil jejich srdce, jako se to
stalo učedníkům jdoucím do Emauz (srov. Lk 24, 32).
Proto je důležité podporovat a starat se o kvalifikovanou formaci, která vytvoří
osoby schopné sestoupit do noci, aniž by se ony samy ztratily ve tmě; schopné
slyšet o snech a iluzích mnohých, aniž by se nechaly svést; schopné přijmout
zklamání druhých, aniž by propadly beznaději a zahořklosti; schopné dotknout
se rozpadu osobnosti druhých, aniž by se jejich vlastní identita rozložila a
rozpustila.
Potřebujeme lidskou, kulturní, citovou, duchovní a věroučnou spolehlivost.[6]
Drazí spolubratři v biskupské službě, je třeba mít odvahu k důkladné změně
formačních struktur a způsobu přípravy kléru a laiků v brazilské církvi. Nestačí
pouhá vágní priorita formace, ani v dokumentech, ani na konferencích. Je
zapotřebí praktické moudrosti, která by uvedla do provozu dlouhodobé
struktury přípravy na místní, regionální i národní úrovni, a které by byly
skutečným srdcem pro biskupy, na nichž se nesmí šetřit silami, pozorností ani
doprovázením. Současná situace vyžaduje kvalifikovanou formaci na všech
úrovních. Biskupové nemohou delegovat tuto úlohu nikomu jinému. Nemůžete
ji delegovat někomu jinému, ale musíte se jí ujmout jako něčeho, co je naprosto
zásadní pro cestu vašich církevních obcí.
Kolegialita a solidarita v rámci biskupské konference
Brazilské církvi nesmí stačit národní leader, ale je potřeba vytvořit síť
regionálních „svědectví“, která by s použitím téhož jazyka zajistila nikoliv
jednohlasnost, ale opravdovou jednotu v bohatství různorodosti. Společenství
je jako plátno, které je třeba trpělivě a vytrvale tkát, postupně přibližovat
východiska, aby se stalo co nejširší pokrývkou. Pokrývka, která by byla utkaná
jen z několika vláken, by nikoho nezahřála.
49
Je třeba si připomínat Aparecidu jako způsob sbližování různorodosti. Nejen
rozdílnosti mínění kvůli sestavení nějakého dokumentu, ale rozmanitosti
zkušeností s Bohem, aby se dala do pohybu životní dynamika.
Učedníci z Emauz se vrátili do Jeruzaléma a vyprávěli o své zkušenosti, kterou
udělali při setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem (srov. Lk 24, 33–35). A tam se
dozvěděli o dalších zjeveních Pána a dalších zkušenostech jejich bratří.
Biskupská konference je právě takovým životním prostorem, kde má být možná
vzájemná výměna svědectví o setkáních se Zmrtvýchvstalým Pánem, na severu,
na jihu, na západě atd. Potřebujeme tedy rostoucí zhodnocení místního a
regionálního prvku. Nestačí centrální řízení, ale je třeba růst v kolegialitě a
solidaritě. Obohatí to všechny.[7]
Stálý stav misie a pastoračního obrácení
Na setkání v Aparecidě se hovořilo o stálém stavu misie[8] a o potřebě
pastoračního obrácení.[9] Jsou to dva důležité výsledky tehdejšího shromáždění
církve celé oblasti. V Brazílii se v těchto dvou bodech urazil významný kus cesty.
O misijním poslání je třeba připomenout, že jeho naléhavost vyplývá z jeho
vnitřní motivace, jedná se totiž o předávání dědictví, a ohledně misijní metody
je rozhodující připomenout, že dědictví je jako štafetový kolík: nevyhazuje se do
vzduchu, s úmyslem, že komu se podaří ho chytit, dobře, a komu se to
nepodaří, má smůlu. Pro předání dědictví je potřeba odevzdat ho osobně,
dotknout se toho, komu ho chceme darovat.
Ohledně pastoračního obrácení bych rád připomenul, že pastorace není ničím
jiným než projevem mateřství církve. Ona přece plodí a rodí, kojí, dává růst,
napomíná, živí, vede za ruku ... Je tedy zapotřebí, aby církev uměla znovu objevit
své mateřské nitro naplněné milosrdnou láskou. Bez milosrdenství je dnes
nemožné vstoupit do světa „zraněných“, kteří hledají pochopení, odpuštění a
lásku.
50
V misijním poslání, také na úrovni našeho kontinentu,[10] je velmi důležité
posílit úlohu rodiny, protože stále zůstává základní buňkou společnosti i církve;
mladé, kteří jsou budoucí tváří církve; úlohu žen, protože mají podstatnou roli
při předávání víry a ve společnosti představují každodenní sílu, která ji nese
vpřed a obnovuje. Neomezujme úlohu žen v církvi, ale podporujme jejich
činnou přítomnost v církevním společenství. Ztratíme-li ženy v jejich celistvé a
reálné dimenzi, riskujeme, že církev bude neplodná. Aparecida zdůrazňuje také
povolání a misijní poslání muže v rodině, v církvi a ve společnosti jakožto otců,
pracujících a občanů. Vezměte to vážně do úvahy.
Úloha církve ve společnosti
V rámci společnosti je jediná věc, kterou církev pro sebe žádá s obzvláštní
jasností: svobodu moci ohlašovat evangelium v jeho plnosti, i když se staví proti
tendencím ve světě, i když jde proti proudu, protože brání poklad, jehož je
jedinou ochránkyní, a brání dary, které nejsou jejím vlastnictvím, ale které
obdržela a jimž musí zůstat věrná.
Církev vznáší právo moci sloužit člověku v jeho celistvosti, protože mu říká to,
co Bůh zjevil o člověku a o jeho vztazích. Církev si přeje představovat ono
nehmotné dědictví, bez kterého se společnost štěpí a ve městech převládá
rozdělení jejich zdí, propastí a bariér. Církev má právo a povinnost pečovat o to,
aby stále hořel onen plamen svobody a jednoty člověka.
Naléhavými potřebami Brazílie jsou výchova, zdraví a sociální smír. Církev má k
těmto tématům co říci, protože, aby bylo možné přiměřeně odpovědět na tyto
výzvy, nestačí použít pouze technicko-odborná řešení, ale je třeba mít na zřeteli
za nimi stojící pojetí člověka, jeho svobody, jeho hodnoty, jeho otevřenosti vůči
tomu, co ho přesahuje.
Drazí spolubratři, nemějte obavy nabízet tento přínos církve, který slouží celé
společnosti, a nabízet slovo „vtělení“ také vlastním svědectvím.
Amazonie jako lakmusový papírek a zatěžkávací zkouška brazilské církve a
společnosti
51
Poslední bod, u kterého bych se chtěl zastavit, je Amazonie, protože ho považuji
za velmi významný pro současnou i budoucí cestu nejen brazilské církve, ale
celé brazilské společnosti. Církev se v Amazonii nechová jako někdo, kdo má
stále sbalená zavazadla, aby zmizel, jakmile vytěží všechno, co lze. Církev je v
Amazonské oblasti přítomná od počátku prostřednictvím misionářů, řeholních
kongregací, kněží, laiků i biskupů, a doposud je tato její přítomnost určující pro
budoucnost celé oblasti. Mám na mysli pohostinnost, kterou církev v Amazonii i
dnes ochotně nabízí přistěhovalcům z Haiti po strašlivém zemětřesení, které
postihlo jejich zemi.
Chtěl bych všechny vyzvat k zamyšlení nad tím, co dokument z Aparecidy říká o
Amazonii,[11] též nad jeho silným odkazováním se na úctu k celému stvoření a
na ochranu toho, co Bůh svěřil člověku ne proto, aby to divoce vykořisťoval, ale
aby stvoření učinil zahradou. V pastorační výzvě, kterou představuje Amazonie,
nemohu nepoděkovat za to, co církev v Brazílii koná. Práce Biskupské komise
pro Amazonii, která vyla ustanovena v roce 1997, již přinesla mnoho ovoce a
mnohé diecéze rychle a velkoryse odpověděly na výzvu k solidaritě s touto
oblastí tím, že do ní poslali jako misionáře laiky i kněze. Děkuji Mons. Jaimu
Chemelovi, průkopníku této činnosti, a kardinálu Hummesovi, současnému
předsedovi této komise. Ale chtěl bych dodat, že je dobré ještě dále povzbudit a
rozvinout tuto činnost církve. Je zapotřebí kvalifikovaných formátorů, zejména
profesorů teologie, aby mohly být upevněny výsledky, kterých bylo dosaženo
na poli formace domorodého kléru, také kvůli tomu, mít kněze uzpůsobené
místním podmínkám a posílí tak „amazonskou tvář“ církve. Prosím vás, abyste v
tom byli odvážní, odhodlaní! Buenosaireským nářečím bych řekl, abyste byli
neochvějní.
Drazí spolubratři, pokusil jsem se vám bratrským způsobem nabídnout
zamyšlení a směrnice pro práci církve, která je v Brazílii jako velká mozaika
mnoha kamínků, obrazů, forem, problémů a výzev, ale která právě díky tomu je
mimořádně bohatá. Církev nikdy neznamená jednotvárnost, ale
mnohotvárnost, která se uvádí v soulad a jednotu, což platí pro každou
skutečnost církve.
52
Neposkvrněná Panna Maria z Aparecidy, kéž je hvězdou, která ozařuje vaše úsilí
a vaši cestu, abyste, jak to Ona učinila, přinášeli Krista každému muži a každé
ženě vaší rozlehlé země. Kristus bude tím, kdo podobně jako učedníkům
zmateným a zklamaným na cestě do Emauz, rozohní srdce a dodá novou a
jistou naději.
Přeložil Petr Havlíček SJ
53
Jsme polem víry
Promluva papeže Františka na vigilii SDM, Rio de Janeiro
Právě jsme si připomněli život svatého Františka z Assisi. Před křížem
uslyšel hlas Ježíše, který mu řekl: „Františku, jdi a obnov můj dům“. A
mladý František na toto Pánovo povolání odpoví pohotově a velkodušně.
Opravit dům. Ale jaký dům? Teprve postupně si uvědomuje, že nešlo o to
dělat zedníka a opravovat kamennou budovu, ale přispět k životu církve.
Šlo o to, aby se dal do služeb církve, miloval ji a přičinil se, aby více
odrážela Kristovu tvář.
I dnes potřebuje Pán vás, mladé lidi, pro svoji církev. Drazí mladí, Pán vás
potřebuje. Také dnes volá každého z vás, abyste jej následovali v Jeho
církvi a byli misionáři. Drazí mladí, Pán vás dnes volá. Nikoli hromadně!
Ale tebe i tebe, každého. Poslouchejte, co vám říká v srdci.
Myslím, že můžeme něco naučit z toho, co se stalo v těchto dnech, když
jsme museli kvůli špatnému počasí zrušit konání této vigilie na
prostranství Campus Fidei. Pravé Pole Víry však není místo na mapě, ale
my sami. Ano. Každý z nás, každý z vás, já, všichni. A být misionářem
znamená vědět, že jsme Božím polem víry. Přidržel jsem se tohoto
obrazu Pole víry a přemýšlel jsem o třech obrazech, které nám mohou
pomoci lépe chápat, co znamená být učedníkem-misionářem. Za prvé,
pole jako místo setby; za druhé, pole jako cvičiště a za třetí pole jako
staveniště.
54
1. Pole jako místo setby. Všichni známe podobenství, ve kterém Ježíš
vypráví o rozsévači, který vyšel na pole rozsévat. Některá semena padla
na cestu, mezi kameny, mezi trny a nemohla se rozvinout; ale jiná padla
na dobrou půdu a přinesla mnoho užitku (srov. Mt 13,1-9). Sám Ježíš
vysvětluje smysl tohoto podobenství. Zrnem je Boží Slovo zasévané do
našich srdcí (srov. Mt 13,18-23). Dnes, každý den, ale zvláště dnes Ježíš
rozsévá. Když přijímáme Boží Slovo, pak jsme Polem víry! Dovolte
prosím, aby Kristus a Jeho Slovo vstoupili do vašeho života, nechte
vstoupit zrno Božího Slova, nechte je vzklíčit a růst. Bůh koná všechno,
ale vy jej nechte jednat, nechte, aby ve vás působil růst.
Ježíš nám říká, že semena, která padla na cestu nebo mezi kameny či trny
nepřinesla plody. Myslím, že si můžeme poctivě položit otázku: Jakou
půdou jsme nebo chceme být? Někdy jsme možná jako cesta:
nasloucháme Pánu, ale nic to v našem životě nezmění, protože se
necháváme ohlupovat mnoha povrchními signály, jimž nasloucháme.
Ptám se vás, ale neodpovídejte hned. Každý ať si odpoví v srdci. Jsem
ohlupován či ohlupovaná?
Jindy jsme jako kamenitá půda: s nadšením přijmeme Ježíše, ale jsme
nestálí a kvůli těžkostem nemáme odvahu jít proti proudu; anebo jsme
jako trnitá půda: věci, negativní vášně v nás dusí Pánova slova (srov. Mt
13,18-22). Zvykl jsem si ve svém srdci hrát dvojí roli? Vypadat dobře před
Bohem a zároveň před ďáblem? Chci přijmout Ježíšovo zrno a současně
zalévat trní a plevel, které rostou v mém srdci? Dnes jsem si ale jist, že
zrno může padnout do dobré půdy. Slyšme, jak padá zrno do dobré půdy.
Někdo možná řekne: „Ne, Otče, já nejsem dobrou půdou, jsem pohroma,
jsem plný kamenů, trní..“ Ano může tomu tak být na povrchu, ale uvolni
kousíček, malý kousek dobré půdy a nechej tam padnout zrno a uvidíš, že
vyklíčí. Vím, že chcete být křesťany doopravdy a nikoli na částečný úvazek,
part-time, nikoli „škrobenými“ křesťany se zdviženým nosem, křesťany na
pohled, nýbrž autentickými křesťany. Jsem si jist, že nechcete žít v iluzi
nekonzistentní svobody, která se nechává vláčet módami a
momentálními výhodami. Vím, že míříte vysoko, k definitivním
rozhodnutím, která životu dávají plný smysl. Je tomu tak nebo ne?
(odpověď: ano) Je. Dobře, je-li tomu tak, udělejme jedno: všichni mlčky
pohleďme do srdce a každý řekněme Ježíši, že chce přijmout setbu.
Řekněte Ježíši: pohleď, Ježíši na kameny, trní, plevel, ale pohleď na tento
malý kousek půdy, kterou nabízím, aby přijala zrno. Nechme padnout
55
Ježíšovo zrno mlčky. Pamatujte si tuto chvíli, každý zná jméno zrna, které
padlo. Nechte jej růst, Bůh se o ně postará.
56
2. Pole je vedle místa setby také cvičištěm. Ježíš nás žádá, abychom jej
následovali po celý život, byli Jeho učedníky a byli „v jeho týmu“. Myslím,
že většina z vás má ráda sport. A tady v Brazílii, jako i v jiných zemích, je
kopaná národní vášní. Ano či ne? Co dělá hráč, když je povolán stát se
členem týmu? Musí trénovat a to hodně! Tak je tomu v našem životě
Pánových učedníků. Svatý Pavel nám o křesťanech říká: „Kdo se chce
zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají,
aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející!“ (1 Kor 9,25). Ježíš
nám nabízí něco mnohem více než Světový pohár! Nabízí nám možnost
plodného a šťastného života a nabízí nám také budoucnost, která nebude
mít konce, život věčný spolu s Ním. To nám nabízí Ježíš. Avšak žádá po
nás, abychom zaplatili vstup, a to znamená trénovat, abychom „byli ve
formě“, beze strachu se vyrovnávali se životními situacemi a
dosvědčovali svoji víru. Dialogem s Ním: modlitbou. Zeptám se, ale
odpovězte ve svém srdci, nikoli nahlas, ale mlčky. Modlím se? Každý si
odpověz. Mluvím s Ježíšem anebo mám strach ze ztišení? Dovolím, aby
Duch svatý mluvil v mém srdci? Ptám se Ježíše: co chceš, abych učinil? V
tom spočívá cvičení, trénink. Ptejte se Ježíše, mluvte s Ježíšem. A když se v
životě spletete, uklouznete, dopustíte-li se něčeho zlého, nemějte strach.
Řekněte: Ježíši, podívej, co jsem učinil. Co mám nyní dělat? Vždycky však
s Ježíšem mluvte, v dobrém i ve zlém, když uděláte něco dobrého, i když
se dopustíte něčeho zlého. Nemějte z Něho strach! Toto je modlitba. A
tak se cvičíte v dialogu s Ježíšem, v tomto misionářském učednictví!
Svátostmi, které dávají růst Jeho přítomnosti v nás a přizpůsobují nás
Kristu. Bratrskou láskou, uměním naslouchat, chápat, odpouštět, přijímat,
pomáhat druhému, každému člověku bez vylučování nebo odsouvání na
okraj.
57
3. Pole jako staveniště. Je-li naše srdce dobrou půdou, která přijímá Boží
Slovo, a když ve snaze žít křesťansky „propotí košile“, zakusíme něco
velkého: nikdy nejsme sami, jsme součástí rodiny bratří, kteří jdou
stejnou cestou, jsme součástí církve. A zeptám se vás: Chcete budovat
církev? (odpověď:ano) Přičiníte se o to? (odpověď:ano) A zítra
zapomenete, že jste řekli ano… (odpověď: ne). Tak to se mi líbí. Jsme
součástí církve, ba dokonce se stáváme tvůrci církve a protagonisty dějin.
Buďte protagonisty. Přejděte do útoku! Jděte vpřed, budujte lepší svět,
svět bratrství, spravedlnosti, lásky, pokoje a solidarity. Buďte stále v
útoku. Svatý Petr nám říká, že jsme živými kameny, které tvoří duchovní
chrám (srov. 1 Petr 2,5). Pohlédneme-li na toto pódium, vidíme, že má
formu kostela vybudovaného z kamenů a cihel. V Ježíšově církvi jsme
živými kameny a Ježíš po nás chce, abychom vytvářeli Jeho církev. Každý z
nás je živým kamenem, kouskem budovy, a přijde-li déšť a tento kousek
chybí, proteče dovnitř voda.
Nestavte kapličku, která pojme jenom malou skupinu lidí. Ježíš nás žádá,
aby Jeho živá církev byla tak velká, že pojme celé lidstvo a stane se
domem pro všechny. Říká mně, tobě a každému: „Jděte a získejte za
učedníky všechny národy“. Tento večer mu odpovězme: Ano, chci také být
živým kamenem, společně chceme budovat Ježíšovu církev! Řekněme
společně: chci se stát a být budovatelem Kristovy církve! (mladí opakují).
Tvoje mladé srdce touží vytvářet lepší svět. Pozorně sleduji zprávy a
vidím, že mnozí mladí lidé v různých částech světa vyšli do ulic, aby
vyjádřili tuto touhu po spravedlivější a bratrštější civilizaci. Mladí v ulicích
jsou těmi, kdo chtějí být protagonisty změny. Prosím vás, nedovolte, aby
se jiní stali protagonisty změny. Vy jste těmi, kterým patří budoucnost.
Skrze vás vstupuje do světa budoucnost. Prosím vás, abyste byli
protagonisty této změny. Nadále překonávejte apatii a nabízejte
křesťanskou odpověď na sociální a politický nepokoj, který se vyskytuje v
různých částech světa. Prosím vás, abyste byli budovateli světa a přičinili
se o lepší svět. Drazí mladí, prosím vás, nehleďte na život shůry, zapojte
se do něho, Ježíš nezůstal nahoře, ale sestoupil. Nedívejte se na život
shůry, ponořte se do něho, jako to učinil Ježíš. Zbývá však otázka: odkud
začít? Koho se ptát, s čím začít? Jednou se kdosi ptal Matky Terezy z
Kalkaty, co by se mělo v církvi změnit, a ona odpověděla: ty a já! Ať se
tedy každý znovu v tichu zeptá: Mám-li začít od sebe, odkud začnu? A
každý ať otevře svoje srdce, aby mu Ježíš řekl, odkud začít.
58
Drazí přátelé, nezapomínejte, že jste polem víry! Buďte atlety Krista!
Buďte budovateli krásnější církve a lepšího světa. Pozvedněme svůj zrak k
Matce Boží. Ona nám pomáhá následovat Ježíše, dává nám příklad svým
přitakáním Bohu: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého
slova“ (Lk 1,38). Spolu s Marií řekněme Bohu také my: ať se mi stane
podle tvého slova. Tak jest.
59
Jděte beze strachu sloužit
Papežova homilie na závěr Světových dní mládeže, Rio de Janeiro
Ctění bratři v biskupské a
kněžské službě,
drazí bratři a sestry,
drazí mladí!
„Jděte a získejte za
učedníky všechny národy“
– těmito slovy se Ježíš
obrací na každého z vás a
říká: „Bylo krásné účastnit
se Světového dne mládeže,
žít víru společně s dalšími
mladými lidmi ze čtyř světových stran, ale nyní musíš jít a předat tuto zkušenost
druhým“. Ježíš tě volá, aby ses stal učedníkem na misiích! Co nám dnes ve světle
slyšeného Božího Slova říká Pán? Tři věci: Jděte, beze strachu, sloužit.
1. Jděte. V těchto dnech jste tady v Riu mohli získat krásnou zkušenost setkání s
Kristem a společného setkání s Ním; pocítit radost z víry. Zkušenost tohoto
setkání však nesmí zůstat uzavřena v našem životě nebo v malé skupině
farnosti, hnutí, vašeho společenství. Bylo by to jako vzít kyslík plameni. Víra je
plamen, který je tím živější, čím více se sdílí, předává, aby všichni mohli poznat,
milovat a vyznávat Ježíše Krista, který je Pánem života a dějin (srov. Řím 10,9).
60
Avšak, pozor! Ježíš neřekl, chcete-li nebo budete-li mít čas, nýbrž: „Jděte a
získejte za učedníky všechny národy“. Sdílet zkušenost víry, dosvědčovat víru a
hlásat evangelium je mandát, který Pán svěřuje celé církvi, i tobě. Je to příkaz,
který se však nerodí z touhy po nadvládě nebo z touhy po moci, ale ze síly lásky,
ze skutečnosti, že Ježíš jako první přišel mezi nás, dal nám nikoli něco ze sebe,
nýbrž nám dal sebe celého. Dal svůj život, aby nás zachránil a prokázal nám Boží
lásku a milosrdenství. Ježíš s námi nenakládá jako s otroky, nýbrž jako se
svobodnými osobami, přáteli a bratry. Nejenom nás posílá, ale i provází, a
během tohoto misijního poslání lásky je neustále při nás.
Kam nás Ježíš posílá? Neexistují hranice, ani omezení. Posílá nás ke všem.
Evangelium je pro všechny a nikoli pro některé. Není jenom pro ty, kteří se nám
zdají bližší, vnímavější a přívětivější. Je pro všechny. Nemějte strach jít a nést
Krista do každého prostředí, až na existenciální periferie, i za tím
nevzdálenějším, nejindiferentnějším. Pán hledá všechny, chce, aby všichni
vnímali vroucnost Jeho milosrdenství a Jeho lásky.
Chtěl bych, aby se zvláště Kristův pokyn: „Jděte“, rozezněl ve vás mladých
latinskoamerické církve, kteří jste zapojeni do kontinentální misie prosazované
zdejšími biskupy. Brazílie, Latinská Amerika, svět potřebuje Krista! Svatý Pavel
říká: „Běda mně, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Tento kontinent
obdržel zvěst evangelia, která poznamenala jeho vývoj a přinesla mnohé plody.
Nyní je tato zvěst svěřena také vám, aby zněla v nové síle. Církev potřebuje vás,
vaše nadšení, kreativitu a radost, které vás charakterizují. Velký apoštol Brazílie,
bl. José de Anchieta, šel do misií, když mu bylo teprve devatenáct let. Víte, kdo je
nejlepší pro evangelizaci mladých? Někdo mladý. Touto cestou je třeba se
vydat.
61
2. Beze strachu. Někdo by si mohl myslet: „Nemám žádnou speciální přípravu.
Jak mohu hlásat evangelium?“ Drahý příteli, tvůj strach se moc neliší od toho,
jaký strach měl Jeremiáš, když byl povolán Bohem, aby se stal prorokem. Slyšeli
jsme to před chvílí v prvním čtení: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit,
neboť jsem ještě příliš mladý.“ Bůh vám také říká to, co řekl Jeremiášovi: „Neboj
se…, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil“ (Jer 1,7.8). On je s námi!
„Nemějte strach!“ Jdeme-li hlásat Krista, On sám nás předchází a vede. Když
posílal své učedníky na misii, slíbil: „ Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28,20). A
to platí také pro nás! Ježíš nás nenechává samotné, nikdy nenechá nikoho
samotného! Vždycky nás provází.
Dále, Ježíš neřekl: „Jdi“, ale „Jděte“. Jsme posláni společně. Drazí mladí, vnímejte
v tomto misijním poslání přítomnost celé církve a také společenství svatých.
Když čelíme výzvám společně, pak jsme silní, objevíme zdroje, které jsme
neuměli najít. Ježíš nepovolal apoštoly, aby žili o samotě, povolal je, aby tvořili
skupinu, společenství. Rád bych se obrátil také na vás, mladí kněží, kteří spolu
se mnou koncelebrujete. Přišli jste jako doprovod s vašimi mladými, a to je
krásné, sdílet tuto zkušenost víry, je jisté, že to všechny omladilo, mládež
dokáže nakazit mládím. Je to však pouze jedna etapa cesty. Prosím vás, dál je
provázejte velkodušně a radostně, pomáhejte jim zapojovat se aktivně do
církve, aby se nikdy necítili osamoceni! Rád bych nyní vyjádřil vděčnost
skupinám, které se věnují pastoraci mládeže, hnutím a novým komunitám,
které tak tvořivě a odvážně doprovázejí mladé lidi při jejich zkušenosti života v
církvi. Pokračujte dál a nemějte strach.
3. Poslední slovo: sloužit. Na začátku Žalmu, který jsme zpívali, jsou tato slova:
„Zpívejte Pánu píseň novou“ (Žl 95,1). Co je tato nová píseň? Nejsou to slova, ani
melodie, ale píseň vašeho života, svolení ke ztotožnění vašeho života s tím
Ježíšovým, osvojení si Jeho cítění, Jeho myšlení, Jeho jednání. Ježíšův život je
životem pro druhé. Je životem služby.
62
Svatý Pavel pravil ve čtení, které jsme před chvílí slyšeli: „Udělal jsem ze sebe
služebníka všech, abych získal tím větší počet lidí“ (1 Kor 9,19). Kvůli hlásání
Ježíše se Pavel stal „služebníkem všech“. Evangelizovat znamená dosvědčovat v
první osobě Boží lásku, překonávat svoje sobectví, sloužit, sklánět se k bratřím a
mýt jim nohy, jako to činil Ježíš.
Tři slova: Jít beze strachu sloužit. Následováním těchto třech bodů, zakusíte, že
ten, kdo evangelizuje, je sám evangelizován, a kdo předává radost z víry,
dostává radost. Drazí mladí, po návratu do svých domovů nemějte strach být
velkodušní vůči Kristu, dosvědčovat Jeho evangelium. V prvním čtení, kde Bůh
posílá proroka Jeremiáše, dává mu moc „vytrhávat a hubit, ničit a bořit, stavět a
sázet“ (srov. Jer 1,10). Také pro vás to platí. Nést evangelium znamená nést Boží
moc, vytrhávat a hubit zlo a násilí, ničit a bořit překážky sobectví, netolerance a
nenávisti, stavět nový svět. Drazí mladí, Ježíš Kristus s vámi počítá! Církev s vámi
počítá. Papež s vámi počítá! Maria, Ježíšova a naše matka ať vás ustavičně
provází svojí něhou: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Amen.
Přeložil Milan Glaser SJ
63
Maria nás učí být misionáři
Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně, Rio de Janeiro
Drazí bratři a sestry,
Na konci této eucharistické slavnosti, kterou jsme pozvedli k Bohu svůj
zpěv chvály a vděčnosti za všechny milosti, které jsme obdrželi během
tohoto Světového dne mládeže, bych rád poděkoval mons. Orani
Tempestovi a kardinálu Rylkovi za slova, která mi adresovali. Děkuji také
vám, drazí mladí, za všechny radosti, kterými jste mne během těchto dní
obdarovali. Děkuji. Každého si nesu ve svém srdci!
Obraťme nyní svůj zrak k nebeské Matce, Panně Marii. V těchto dnech
vám Ježíš naléhavě opakoval pozvání, abyste byli učedníky – misionáři.
Slyšeli jste hlas Dobrého Pastýře, který vás volal jménem a rozpoznali jste
hlas, který vás volal (srov. Jan 10,4). Není snad pravdou, že jste v tomto
hlasu, který zněl ve vašem srdci, cítili něhu Boží lásky? Není pravda, že
jste zakusili krásu ze společného následování Krista v církvi? Není pravda,
že jste lépe pochopili, že evangelium je odpovědí na touhu po plnějším
životě? (srov. Jan 10,10). Je to pravda?
64
Neposkvrněná Panna se za nás přimlouvá v nebi jako dobrá matka, která
opatruje svoje děti. Maria nás učí svým životem, co znamená být
učedníkem – misionářem. Pokaždé, když se modlíme Anděl Páně,
upamatováváme se na událost, která navždy změnila lidské dějiny. Když
Anděl Gabriel zvěstoval Marii, že se stala Matkou Ježíše, Spasitele, svěřila
se Bohu, aniž chápala plný význam tohoto povolání, a odpověděla: „Jsem
služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Co však
učinila hned potom? Jakmile přijala milost, stát se matkou vtěleného
Slova, nedržela si tento dar pro sebe, ale cítila za něj odpovědnost a vyšla
ze svého domu a spěchala na pomoc své příbuzné Alžbětě, která ji
potřebovala (srov. Lk 1,38–39), učinila skutek lásky a konkrétní služby,
nesouc Ježíše ve svém lůně. A učinila to bez prodlení!
To je náš vzor, drazí přátelé. Ta která dostala od Boha nejcennější dar,
odpovídá nejprve tím, že se vydává na cestu, aby sloužila a nesla Krista.
Prosme Matku Boží, aby pomáhala také nám darovat radost z Krista
našim příbuzným, našim druhům, našim přátelům a všem. Stojí to za to!
Vyjít, vydat se odvážně a velkodušně na cestu, aby se každý muž i žena
mohli setkat s Pánem.
Drazí mladí, příští setkání Světového dne mládeže bude v roce 2016 v
Krakově, v Polsku. Prosme na mateřskou přímluvu Mariinu o světlo
Ducha svatého na cestu, která nás povede na tuto novou etapu
radostného slavení víry a Kristovy lásky.
Přeložil Milan Glaser SJ
65
Dnešek je jiskrou věčnosti
Papež František k zástupcům episkopátů Latinské Ameriky, 28.7. Rio de Janeiro
1. Úvod
Děkuji Pánu za tuto
příležitost mluvit s vámi,
bratry biskupy,
zodpovědnými za CELAM v
tomto čtyřletí 2011-2015.
Již 57 let CELAM slouží 22
biskupským konferencím
Latinské Ameriky a
Karibiku v solidární a
subsidiární spolupráci při
prosazování, stimulování a dynamizaci biskupské kolegiality a biskupského
společenství mezi církvemi tohoto regionu a jejich pastýři. Byl jsem stejně jako
vy svědkem mocného impulsu Ducha na V. generální konferenci
latinskoamerického a karibského episkopátu v Aparecidě v květnu roku 2007,
která stále oduševňuje činnost CELAMu směrem ke kýžené obnově místních
církví. Tato obnova se z velké části již uskutečňuje. Rád bych tuto konverzaci
soustředil na odkaz onoho bratrského setkání, které jsme pokřtili jako
kontinentální misi.
2. Příznačné charakteristiky Aparecidy
66
Existují čtyři charakteristiky, které jsou vlastní této V. konferenci. Jsou to čtyři
sloupy vývoje, který v Aparecidě nastal, a tvoří její originalitu.
1)Počátek bez dokumentu
V Medellíně, Pueblu a Santo Domingu se začínalo přípravnými pracemi, které
vyvrcholily v dokumentu typu Instrumentum laboris, který se rozvinul v
diskusi, reflexi a přešel do schváleného závěrečného dokumentu. Aparecida
však prosadila účast místních církví jako přípravnou cestu, která vrcholila v
souhrnném textu. Tento dokument, ačkoli byl opěrným bodem V. generální
konference, nebyl přijat jako výchozí. Počáteční práce spočívaly ve společné
konfrontaci pastoračních starostí vzhledem ke změně doby a k nezbytnosti
znovu si osvojit život učednictví i misionářskou dimenzi, na níž Kristus založil
církev.
2)Prostředí společné modlitby s lidem Božím
Důležité je zmínit modlitební prostředí vzniklé každodenním společenstvím v
eucharistii a při jiných liturgických momentech, kdy nás neustále provázel Boží
lid. Na druhé straně stojí fakt, že práce probíhaly v podzemních prostorách
svatyně, a byly doprovázeny „funkční hudbou“ zpěvů a modliteb věřících.
3)Dokument, který pokračuje nasazením v kontinentální misii
V tomto kontextu modlitby a života se zrodila touha po nových Letnicích pro
církev i závazek kontinentální misie. Aparecida nekončí dokumentem, ale
pokračuje kontinentálním misijním nasazením.
4)Přítomnost Naší Paní, Matky Ameriky
Je to první konference latinskoamerického a karibského episkopátu, která se
koná v mariánské svatyni.
3. Dimenze kontinentální misie
Kontinentální misie se promítá do dvou dimenzí: programové a
paradigmatické. Programová misie, jak naznačuje její název, spočívá v realizaci
skutků misijní povahy. Zatímco paradigmatická misie v sobě zahrnuje kladení
obvyklé činnosti místních církví do misijní souvislosti. Sem evidentně spadá
jako důsledek veškerá dynamika reformy církevních struktur. „Změna struktur“
(z přežitých na nové) není plodem studia organizování funkčního církevního
zřízení, z čehož by plynula statická reorganizace, nýbrž důsledkem dynamiky
misijního poslání. Přežité struktury padají tím, co mění srdce křesťanů, a tím je
právě misijní dimenze. Z toho plyne důležitost paradigmatické misie.
Kontinentální misie – programová i paradigmatická – vyžaduje zrod vědomí
církve, která se organizuje, aby sloužila všem pokřtěným i lidem dobré vůle.
Kristův učedník není izolován v jakési spiritualitě intimizmu, nýbrž je člověkem
žijícím ve společenství, aby se dával druhým. Kontinentální misie proto
implikuje církevní příslušnost.
Tato formulace, jež začíná misijním učednictvím a zahrnuje pochopení identity
křesťana v církevní příslušnosti, vyžaduje, abychom určili stávající výzvy misijní
dimenze učednictví. Poukážu jenom na dvě: interní obnova církve a dialog se
současným světem.
67
Interní obnova církve
68
Aparecida označila pastorační konverzi za nezbytnost. Tato konverze v sobě
zahrnuje víru v Dobrou zvěst, víru v Ježíše Krista, nositele Božího království, v
Jeho průnik do světa, v Jeho vítěznou přítomnost nad zlem, víru v pomoc a
vedení Ducha svatého, víru v církev, Kristovo tělo prodlužující dynamismus
Vtělení.
V tomto smyslu je nezbytné, abychom jakožto pastýři kladli otázky, které se
vztahují k církvím, jimž předsedáme. Tyto otázky slouží jako vodítko při
zkoumání stavu diecézí, pokud jde o přijetí ducha Aparecidy, a jsou to otázky,
které je vhodné si často klást při zpytování svědomí.
1. Přičiňujeme se o to, aby práce naše a našich kněží byla spíše pastorační než
administrativní? Kdo má hlavní prospěch z církevní práce? Církev jako
organizace nebo Boží lid jako celek?
2. Překonáváme pokušení věnovat reaktivní pozornost složitým problémů,
které vznikají? Vytváříme návyk pro-aktivní? Prosazujeme prostory a
příležitosti, kde by se mohlo projevovat Boží milosrdenství? Jsme si vědomi
odpovědnosti za opětovné zvažování pastoračních aktivit a funkčnosti
církevních struktur zaměřených na hledání dobro věřících i společnosti?
3. Umožňujeme věřícím laikům, aby měli podíl na misijním poslání? Nabízíme
Boží Slovo a svátosti s jasným vědomím a přesvědčením, že se v nich projevuje
Duch svatý?
4. Je pastorační rozlišování využívající diecézních rad obvyklé kritérium? Jsou
tyto rady, včetně těch farních, pastoračních i ekonomických rad, skutečným
prostorem účasti věřících laiků na pastoračních poradách, pastorační
organizaci a pastoračním plánování? Dobré fungování rad je rozhodující.
Myslím, že jsme v tomto ohledu velmi pozadu.
5. Máme my pastýři, biskupové i kněží, povědomí a přesvědčení o misijním
poslání věřících a dáváme jim svobodu, aby šli a rozlišovali na své cestě
učedníků misijní poslání, které jim Pán svěřuje? Podporujeme je a provázíme,
překonáváme všechna pokušení manipulace či nevhodného podrobování?
Máme stálou ochotu nechat se interpelovat při hledání dobra církve a jejího
misijního poslání ve světě?
6. Považují se pastorační asistenti a vůbec věřící za součást církve? Identifikují
se s ní a přibližují ji vzdáleným pokřtěným?
Je pochopitelné, že tady jsou ve hře postoje. Pastorační konverze se týká
hlavně postojů a reformy života. Změna postojů je nezbytně dynamická. „Stává
se procesem“, který jediný může být veden, provázen a rozlišován. Je důležité
mít neustále na paměti, že buzolou umožňující nezbloudit na této cestě, je
katolická identita pojatá jako církevní příslušnost.
Dialog se současným světem
Je dobré si připomenout slova Druhého vatikánského koncilu: „Radost a
naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak
trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“ (Gaudium et
69
spes, 1). Tady spočívá základ dialogu se současným světem.
70
Odpověď na existenciální otázky dnešního člověka, zvláště nových generací, s
přihlédnutím k jejich jazyku, obnáší plodnou změnu, kterou je třeba projít s
pomocí evangelia, magisteria a sociálního učení církve. Scénáře a areopágy
jsou nejrozmanitější. Například existují v tomtéž městě rozličné kolektivní
představy, které vytvářejí „různá města“. Pokud setrváváme pouze v
parametrech „kultury, která byla odjakživa“, což je v zásadě kultura rurální,
výsledkem bude anulace moci Ducha svatého. Bůh je na všech stranách. Je
třeba umět jej objevit, abychom jej mohli zvěstovat jazykem každé kultury; a
každá skutečnost, každý jazyk má odlišný rytmus.
4. Některá pokušení proti misionářskému učednictví
Misionářská dimenze učedníka bude podrobována pokušení. Je důležité umět
chápat strategii zlého ducha, abychom si pomohli při rozlišování. Nejde o to jít
a vymítat démony. Jde o pouhou evangelní prozíravost a vychytralost. Zmíním
jenom některé sklony, které utvářejí „pokoušenou“ církev. Jde o rozpoznání
jistých současných nabídek, které se mohou maskovat v dynamice
misionářského učednictví a brzdit, ba znemožnit proces pastorační konverze.
1. Ideologizace evangelního poselství. Je to pokušení, které bylo v církvi od
počátku: hledání hermeneutiky evangelní interpretace mimo samotné
poselství evangelia. Příklad: Aparecida v jisté chvíli trpěla tímto pokušením ve
formě jakési „asepse“ (sterilizace). Užívala se správně metoda „vidět,
posuzovat, jednat“ (srov. č.19). Pokušení spočívalo ve snaze „vidět“ naprosto
sterilně, v neutrálním „vidění“, které je nerealizovatelné. Vidění je vždycky
ovlivněno pohledem. Neexistuje aseptická hermeneutika. Otázka tehdy zněla:
Jakým pohledem přistoupit k realitě? Aparecida odpověděla: pohledem
učedníka. To jsou myšleny odstavce 20 až 32. Existují další způsoby
ideologizace poselství a v Latinské Americe a Karibiku se nyní objevují nabídky
tohoto rázu. Některé z nich zmíním:
a) Socializující redukcionismus. Objevit tuto ideologizaci je nejsnadnější. V
určitých chvílích byla velmi silná. Jde o interpretační nárok zakládající se na
hermeneutice sociálních věd. Zahrnuje nejrůznější oblasti: od volného trhu až
po marxistické kategorie.
b) Psychologická ideologizace. Jde o elitářskou hermeneutiku, která v posledku
redukuje „setkání s Ježíšem“ a jeho další rozvoj na dynamiku sebepoznání.
Běžně se nabízí hlavně na kursech spirituality, na duchovních obnovách atd.
Ústí do imanentního sebevztažného postoje. Nezná transcendenci a proto ani
misionářskou dimenzi.
c) Gnostická nabídka. Hodně se váže k předchozímu pokušení. Běžně se
vyskytuje mezi elitami v nabídce nadřazené, dosti netělesné spirituality, která
ústí do pastoračních postojů „quaestiones disputatae“. Byla to první deviace
prvotního společenství a v dějinách církve se opětovně vyskytuje v
revidovaných a opravených vydáních. Lidově se nazývá „osvícené katolictví“
(jakožto soudobé dědictví osvícenské kultury).
71
d) Pelagiánská nabídka. Objevuje se ve formě restaurování. Usiluje o pouhé
disciplinární řešení nešvarů v církvi, o restauraci překonaných zvyků a forem,
které už nejsou schopny mít ani kulturní význam. V Latinské Americe je patrná
v malých skupinách, některých nových řeholních kongregacích, které mají
přehnanou tendenci k věroučnému či disciplinárnímu „bezpečí“. V zásadě je
statická, i když pěstuje involuční dynamiku ad intra. Snaží se „recyklovat“
ztracenou minulost.
2. Funkcionalismus. Jeho působení v církvi je paralyzující. Spíše než realitou
cesty je nadšen „rozpisem cesty“. Funkcionalistická koncepce netoleruje
tajemství, usiluje o účinnost. Redukuje realitu církve na strukturu jakési
neziskové organizace (NGO). Platí ověřitelný výsledek a statistiky. Odtud vede
cesta ke všem podnikatelským modalitám církve. Je jakousi „teologií
prosperity“ z hlediska organizování pastorace.
3. Klerikalismus je také velmi aktuální v Latinské Americe. Je kuriózní, že ve
většině případů jde o hříšnou spoluvinu. Farář klerikalizuje a věřící laik jej prosí
o klerikalizaci, protože se mu jeví jako pohodlná. Fenomén klerikalismu z velké
části vysvětluje nedostatek zralosti a křesťanské svobody v části
latinskoamerického laikátu. Buď neroste (většina) nebo se krčí pod příkrovem
zmíněných ideologizací anebo má částečnou a omezenou příslušnost. V
našich zemích však existuje forma laické svobody v lidové zkušenosti: katolík
jakožto lid. Tady je patrná větší autonomie, většinou zdravá, která se zásadně
vyjadřuje lidovou zbožností. Jedna kapitola dokumentu z Aparecidy podává
hluboký popis této dimenze. Nabídka biblických skupin, církevních
společenství a pastoračních rad míří k překonání klerikalismu a k růstu
odpovědnosti věřících laiků.
Mohli bychom pokračovat popisem některých jiných pokušení proti
misionářskému učednictví, ale myslím, že tato jsou v Latinské Americe a
Karibiku v této chvíli nejvíce důležitá a nejsilnější.
5. Některá eklesiologická kritéria
72
1. Misionářské učednictví, které Aparecida nabízí církvi Latinské Ameriky a
Karibiku, je cestou, kterou chce Bůh pro „dnešek“. Veškeré utopické
projektování (do budoucnosti) nebo restaurování (do minulosti) nemá
dobrého ducha. Bůh je skutečný a projevuje se „dnes“. Vzhledem k minulosti
se nám Jeho přítomnost dává jako „paměť“ velkého díla spásy jak v Jeho lidu,
tak v každém z nás; vzhledem k budoucnosti se nám dává jako „příslib“ a
naděje. V minulosti byl Bůh přítomen a zanechal svoji stopu: paměť nám
pomáhá setkávat se s Ním; v budoucnosti je pouze příslib... avšak nikoli v tisíci
a jedné možné „budoucnosti“. „Dnešek“ je nejvíce podobný věčnosti, ba
dokonce „dnešek“ je jiskrou věčnosti. V „dnešku“ jde o život věčný.
Misionářské učednictví je posláním, povoláním a pozváním. Je dáno „dnes“, ale
„v tenzi“. Neexistuje misionářské učednictví, které by bylo statické. Misionářučedník nemůže vlastnit sebe samého, jeho imanence je v napětí k
transcendenci učednictví a k transcendenci misijního poslání. Nepřipouští
sebevztažnost: buď se vztahuje k Ježíši Kristu anebo k lidu, kterému má
zvěstovat. Subjekt, který přesahuje sebe. Subjekt projektovaný k setkání,
setkání s Mistrem (který nás pomazává na učedníky) a setkání s lidmi, kteří
čekají na zvěst.
Proto rád říkám, že postavení misionáře-učedníka není centrální, nýbrž
periferní. Žije v napětí směrem k periferiím... včetně periferií věčnosti v setkání
s Ježíšem Kristem. Mluvit při hlásání evangelia o „existenciálních periferiích“
decentralizuje a obvykle máme strach vyjít z centra. Misionář-učedník je
„decentralizovaný“: centrem je Ježíš Kristus, který svolává a posílá. Učedník je
poslán na existenciální periferie.
2. Církev je instituce, ale když se tyčí v „centru“, stává se funkcí a postupně se
začíná přetvářet na neziskovou organizaci (NGO). Pak si církev osobuje, že má
svoje světlo, a přestává být oním „mysterium lunae“, o kterém mluví otcové
církve. Je čím dál více sebevztažná a oslabuje nutnost misionářské dimenze
svého bytí. Z „instituce“ se stává „dílo“. Přestává být Nevěstou a stává
Administrátorkou; ze Služebnice se stává Kontrolorka. Aparecida chce církev
Nevěstu, Matku, Služebnici, která víru spíše usnadňuje než kontroluje.
73
3. Aparecida klade důraz na dvě pastorační kategorie, které plynou ze
samotného evangelia a mohou posloužit také jako kritérium hodnocení
způsobu, jakým v církvi žijeme misionářské učednictví. Jsou to blízkost a
setkání. Nejsou nové, ale představují způsob, kterým se v dějinách zjevil Bůh.
„Bůh blízký“ svému lidu, blízkost, která vrcholí Vtělením. Bůh, který jde vstříc
svému lidu. V Latinské Americe a Karibiku existuje „odtažitá“ pastorace,
disciplinární pastorace, která upřednostňuje principy, ukazatele, organizační
postupy… samozřejmě bez blízkosti, bez něhy, bez pohlazení. Je ignorována
„revoluce něhy“, která způsobila vtělení Slova. Pastorace s takovouto dávkou
distance není s to dosáhnout setkání: setkání s Kristem, setkání s bratřími. Z
tohoto typu pastorace může vzejít maximálně nějaký typ proselytismu, ale
nikdy nevede k začlenění do církve, ani k církevní příslušnosti. Blízkost vytváří
společenství i příslušnost, umožňuje setkání. Blízkost dostává formu dialogu a
vytváří kulturu setkání. Prubířským kamenem blízkosti a schopnosti setkání je
homilie. Jaké jsou naše homilie? Přibližují nás k příkladu našeho Pána, který
„mluvil jako ten, kdo má moc“, anebo jen poučují, jsou odtažité a abstraktní?
74
4. Pastoraci kontinentální misie (programovou i paradigmatickou) vede
biskup. Biskup musí vést, ale to neznamená zpupnost. Kromě odkazu na velké
postavy latinskoamerického episkopátu, které všichni známe, bych zde rád
přidal pár profilových rysů biskupa, jak jsem o nich už mluvil k nunciům na
setkání, které jsme měli v Římě. Biskupové musejí být pastýři, blízcí lidu, otcové
a bratři, velmi skromní, trpěliví a milosrdní. Muži milující chudobu, jak vnitřní
chudobu jakožto svobodu před Pánem, tak vnější chudobu jakožto prostý a
střízlivý život. Muži, kteří nemají „psychologii knížat“. Muži, kteří nejsou
ambiciózní a jsou spojeni s církví, aniž by čekali na jinou. Muži schopní bdít nad
stádcem, které jim bylo svěřeno, a pečovat o vše, co udržuje jeho jednotu, bdít
nad svým lidem, všímat si eventuálních nebezpečí, která jej ohrožují, ale
především dbát o růst naděje a mít slunce a světlo v srdci. Muži schopní
laskavě a trpělivě držet krok Boží v Jeho lidu. A místo, kde má biskup se svým
lidem stát, je trojí: vpředu, aby ukazoval cestu, uprostřed, aby udržoval
jednotu a neutralizoval vybočení, a vzadu, aby nikdo nezůstával pozadu, ale
také a zásadně proto, že stádce samo umí větřit nové cesty.
Nechtěl bych o postavě biskupa podávat nadměrné podrobnosti. Jenom
doplním a to i ve vztahu k sobě, že máme trochu zpoždění, pokud jde o
pastorační konverzi. Je zapotřebí, abychom si trochu více pomáhali v postupu,
který chce Pán v tomto „dnešku“ Latinské Ameriky a Karibiku. A bylo by dobré
začít odtud.
Děkuji vám za trpělivost, s níž jste mne vyslechli. Promiňte mi neuspořádanost
promluvy a prosím vás, abychom vzali vážně naše povolání být služebníky
svatého lidu věrného Bohu, protože právě v tom se uskutečňuje a ukazuje
pravomoc: ve schopnosti sloužit. Mnohokrát děkuji.
Přeložil Milan Glaser
75
Vzepřete se kultuře dočasnosti
Papež k dobrovolníkům pořadatelské služby SDM, Rio de Janeiro
Papež František k dobrovolníkům SDM 2013, Rio de Janeiro Dobré
odpoledne, drazí dobrovolníci,
Nemohl jsem se vrátit do Říma aniž bych osobně a ze srdce poděkoval
každému z vás za práci a nasazení, jímž jste provázeli tisíce mladých
poutníků, pomáhali jim a sloužili; za tolik malých gest, kterými se tento
Světový den mládeže stal nezapomenutelnou zkušeností víry. Svými
úsměvy, laskavostí a ochotou sloužit, jste každý zakusil, že „blaženější je
dávat než dostávat“ (Sk 20,35).
Služba, kterou jste poskytovali v těchto dnech, mi připomíná misi svatého
Jana Křtitele, který připravoval cestu Ježíši. Každý jste svým způsobem byl
nástrojem toho, aby tisíce mladých lidí měly „připravenou cestu“ k
setkání s Ježíšem. A tato služba je tím nejkrásnějším, co můžeme vykonat
jako učedníci – misionáři. Připravovat cestu, aby všichni mohli poznat,
potkat a milovat Pána. Vám, kteří jste v těchto dnech odpověděli tak
pohotově a velkodušně na povolání být dobrovolníky Světového dne
mládeže, chci říci: buďte stále velkodušní vůči Bohu i bližním, nic se tím
neztrácí, ba dokonce se získá obrovské bohatství života!
76
Bůh volá k definitivním rozhodnutím, má pro každého svůj plán: odhalit
jej a odpovědět na vlastní povolání znamená kráčet ke šťastné
seberealizaci. Bůh nás všechny volá ke svatosti, k životu, jakým žije On,
ale pro každého má jednu cestu. Někteří jsou povoláni posvěcovat se
založením rodiny skrze svátost manželství. Někdo dnes říká, že
manželství „není v módě“. Je to tak? (Odpověď: ne!). V této kultuře
dočasného a relativního mnozí kážou, že je důležité „užít si“ chvíli, že
nemá cenu zavazovat se na celý život, přijímat definitivní rozhodnutí „na
vždy“, protože se neví, co přinese zítřek. Já vás však žádám, abyste byli
revolucionáři. Prosím vás, abyste šli proti proudu; ano, v tomto vás
žádám, abyste se vzepřeli této kultuře dočasnosti, která vlastně míní, že
nejste s to vzít na sebe odpovědnost, že nejste schopni opravdu milovat.
Mám důvěru ve vás mladé a modlím se za vás. Mějte odvahu „jít proti
proudu“. A mějte také odvahu být šťastní.
Pán volá některé ke kněžství, aby se Mu naprosto darovali a milovali
všechny lidi srdcem Dobrého pastýře. Jiné volá ke službě druhým v
řeholním životě, aby se v klášterech oddali modlitbě k dobru světa v
různých oblastech apoštolátu a rozdali se všem, zvláště těm
nejpotřebnějším. Nikdy nezapomenu na onoho 21. září, kdy mi bylo 17
let, když jsem se zastavil v kostele San José de Flores, abych se
vyzpovídal, a poprvé jsem pocítil, že mne Bůh volá. Nemějte strach z
toho, že vás Bůh volá! Stojí za to přitakat Bohu. V Něm spočívá radost.
Drazí mladí, někdo z vás možná ještě nemá jasno v tom, co dělat se svým
životem. Ptejte se Pána, který vám dá poznat cestu. Jako to činil mladík
Samuel, který v sobě slyšel naléhavý hlas Pána, který jej volal, ale
nechápal, nevěděl, co říci, a za pomoci kněze Eliho nakonec tomuto hlasu
odpověděl: Mluv, Pane, poslouchám (srov. 1 Sam 3,1-10). Ptejte se Pána
také: Co chceš, aby udělal, jakou cestou se mám vydat?
Drazí přátelé, děkuji vám ještě jednou za to, co jste v těchto dnech
vykonali. Děkuji farním skupinám, hnutím a novým společenstvím, jejichž
členové se zapojili ve službě těmto Světovým dnům mládeže. Děkuji!
Nezapomeňte na všechno to, co jste tady prožili! Můžete vždycky
spoléhat na moje modlitby a já vím, že mohu spoléhat na ty vaše. A
úplně na závěr: modlete se za mne.
77
Přeložil Milan Glaser
78
Nepochybuji, že všichni odjíždějí jako
misionáři
Papež František při loučení na letišti v Riu de Janeiro
Drazí přátelé,
Za okamžik opustím vaši
vlast, abych se vrátil do
Říma. Odjíždím s myslí
plnou krásných vzpomínek,
které se zajisté stanou
modlitbou. Už nyní se mi
začíná stýskat. Stýskat po
Brazílii, tomto tak
obrovském národu s
velkým srdcem, lidu tak
přátelském. Stýskat po upřímném a širokém úsměvu, který jsem viděl u tolika
lidí, po nadšení dobrovolníků. Stýskat po naději v očích mladých lidí z
nemocnice sv. Františka. Stýskat po víře a radosti uprostřed protivenství mezi
obyvateli Varginhy. Jsem si jist, že Kristus žije a je účinně přítomen v jednání
bezpočtu mladých a mnoha lidí, které jsem během tohoto nezapomenutelného
týdne potkal. Díky za přijetí a přátelskou vřelost, kterou jste mi prokázali! I po
tom se mi začíná stýskat.
79
Děkuji zejména paní prezidentce, již zde zastupuje pan viceprezident, která
tlumočila cítění brazilského lidu vůči Petrovu nástupci. Srdečně děkuji svým
bratřím biskupům a jejich četným spolupracovníkům, kteří učinili z těchto dnů
nádhernou oslavu naší plodné a radostné víry v Ježíše Krista. Můj zvláštní dík
patří arcibiskupovi Ria de Janeiro, mons. Oranimu Tempestovi, jeho pomocným
biskupům a předsedovi biskupské konference, kard. Raymundu Damascenovi.
Děkuji všem, kdo se účastnili slavení eucharistie a dalších událostí, těm, kdo je
organizovali, těm, kdo se přičinili o jejich rozšíření prostřednictvím médií. Děkuji
také všem lidem, kteří tím či oním způsobem dovedli přijmout a vést nezměrné
množství mládeže, a v neposlední řadě mnoha těm, kdo se v tichu a
jednoduchosti modlili za to, aby tento Světový den mládeže byl pravou
zkušeností růstu ve víře. Kéž Bůh všechny odmění, jak to umí jen On sám!
V tomto ovzduší vděčnosti i stesku myslím na mladé protagonisty tohoto
velkého setkání. Bůh vám žehnej za tak obrovské svědectví živé, hluboké a
radostné účasti na těchto dnech! Mnozí z vás přišli na tuto pouť jako učedníci a
nepochybuji, že nyní všichni odjíždějí jako misionáři. Svým svědectvím radosti a
služby dejte rozkvést civilizaci lásky. Dokažte životem, že stojí za to vydat se pro
velké ideály, cenit si důstojnosti každé lidské bytosti a vsadit na Krista a Jeho
evangelium. Jeho jsme přišli hledat v těchto dnech, protože On nás hledal jako
první, zapaluje nám srdce, abychom hlásali dobrou zvěst ve velkých městech i
malých centrech, na vesnicích a na každém místě tohoto našeho rozlehlého
světa. Nadále chovám nezměrnou naději v mládež Brazílie i celého světa.
Kristus skrze ni připravuje na celém světě nové jaro. Viděl jsem první výsledky
této setby, jiní se budou těšit z bohatých žní!
Moje poslední myšlenka a poslední výraz stesku se obrací k Naší Paní z
Aparecidy. V této milované svatyni jsem poklekl v modlitbě za celé lidstvo a
zejména za všechny Brazilce. Prosil jsem Marii, aby ve vás posílila křesťanskou
víru, která je součástí ušlechtilé brazilské duše, jakož i mnoha jiných zemí,
pokladem vaší kultury, povzbuzením a silou k budování nového lidstva ve
smíření a solidaritě.
80
Tento papež odchází a říká „na brzkou shledanou“, je naplněn steskem a prosí
vás, abyste se za něj nepřestávali modlit. Tento papež potřebuje modlitbu vás
všech. Všechny objímám. Kéž vám Bůh žehná!
Přeložil Milan Glaser
81