světýlka duší

2
Dana M.
Všehomíra
Výběr z tvorby 2012 - 2015
3
Pár slov úvodem
Autorka nám předkládá průřez svou tvorbou posledních let v několika částech. Část
osobně lyrická překvapuje svou otevřeností
na jedné straně a jemnou rafinovaností na
straně druhé.
Speciální pasáž Houslista pak jde více do
hloubky a má zřetelný filosofický nátěr.
Závěrečná prozaická část knížky nám autorku představuje jako schopnou lehké abstrakce, šikovné kombinatoriky a jemně sarkastické vize kombinované s humorným
štychem.
Knížka stojí ze opakované čtení, v mezním
případě může pomoci i s řešením vlastních
osobních problémů; rozhodně patří k tomu
lepšímu, co se v amatérské literární tvorbě
vyskytuje.
Jarda Čampulka
4
5
6
VŠEHOMÍRA
...míra všeho
7
8
Pomíjivost
Z těch okamžiků, kdy zastavil se čas..
Je ticho
Do ranních mraků právě vrostlo slunce
Jejich uklidňující jas, omývá jemně mou mysl
Jsem klidná a klid je absolutní
Chtěla bych utéct, opustit své tělo,
jemuž se právě teď zachtělo,
letět přes tento svět,
který ještě spí
Být všude najednou
a nohy nezebou
Pocit blaženosti této myšlenky mnou prochází
Zemská tíže si balí saky
paky
Zůstat tam, v té chvíli,
kdy vše nedůležité zdá se být
a tvořit tak součást svého bytí s vědomím,
že jedná se o prchavý oka mžik,
který dělá tuto krásu
Mou dočasnou duševní spásu
Ochutnat chuť zázraku za úsvitu
9
Nebe v lahvi
Zavři kus nebe do lahve
a vždy s sebou ji nos.
Vylij obsah pod nohy
když světem půjdeš bos.
Nevěřící
jako ateistka
nechtěla jsem věřit
že existují andělé
ale jednoho dne
nastal zvrat
pocit
kterému je
tak těžké odolat
prošel kolem
mně na dohled
moje srdce dostal
bez remcání
hned
10
Kroužek
je tenčí, ohnutý a zkroucený o ty roky stejně
jako její ruce, poznamenané prací
tento prsten zažil tvrdé dny
nikdy ho nesundala
/symbol jejich lásky/
drhla s ním podlahu v domě
pracovala na zahradě
a taky její děti
a po nich vnoučata
zanechali stopy dní
na kousku toho lesku
tam, kde kdysi diamanty zářily
jsou dnes jen malé dolíčky
jako vzpomínka na poklady
ztracené kdesi ve dřezu
plného nádobí
po dobré večeři
měla ho ráda
čas plyne a ona už tu není
vzpomínám na její úsměv
její ruce
pohlazení
hřeje mě teplo prstenu
skrytého v mé dlani
11
Do tmy
Mám zlomená křídla,
už dlouhý čas.
Nemohu létat.
A tak jen sedím,
anebo občas někam popojdu.
Není to daleko, kam můžu.
Není toho moc, co můžu.
Je to jako neviditelný ostnatý drát,
který je všude kolem mne
a bolestivě zraní,
jakmile se snažím projít skrz.
A tak už ani nezkouším,
kolik toho ještě vydržím.
Má, už tak raněná křídla,
jsou celá od krve,
z toho marného boje
a dalších zklamání tak,
jako moje duše.
A létat nemohu.
Přelétnout tu hranici,
která mě drží při zemi.
Tak už jen čekám.
Až se má křídla zhojí.
A budu moct uletět.
Čekám.. poníženě čekám..
Jak dlouho ještě?
12
V duši hudbu slyšeti
No, pojďte a přečtěte si nějakou mou báseň
Některé jednoduché a upřímné žel
To se uklidnil ten neklidný pocit
A vyhnal myšlenku na denní světlo
Ne z per velkých, starých mistrů
Ne z úst pěvců úžasných
Čí vzdálené kroky to tedy rozeznívají ozvěnu
po chodbách času?
Číst nějakého skromnějšího básníka
Jehož slova vytryskla přímo z jeho srdce
Je, jako sprchy mraků v létě
Nebo slzy, stékající po tváři
Kdo, přes dlouhé dny práce
A noci, postrádající lehkostí
Stále slyšel ve své duši hudbu?
Tyto písně mají moc poklidnou
Zmírnit svou péčí, neklidný puls člověka
A přišly jako požehnání
Které následuje po modlitbě
Noci musí být naplněny hudbou!
A starosti, které zamořují den
Musí složit své stany stejně, jako Arabové
A tiše se odplížit
Život je nekonečná dřina a úsilí
A dnes v noci se mi stýská po odpočinku
13
Ve víru tance
v den posledního šelestu křídel
přišla smrt oblečená v bílé
jak studený vítr za letní noci
začal počítat svůj dech
průhledná krůpěj ranní rosy
v slzu se promění a cosi
mu sjíždí dolů po zádech
údiv, strach, mráz či běs?
v den posledního zpěvu ptáků
nadechnutí vůně vlčích máků
doteku pavučiny na tváři
slunce mu cestu prozáří
smrt zlehka v rámci elegance
bere život do své moci
spolu pak ve víru tance
s životem jeho se točí
14
Zatmění
Slunce milovalo měsíc
láskou tak jasnou,
že rozsvítilo celou oblohu.
Když se přiblížili k sobě,
na pár prchavých chvil
se den proměnil v noc.
V tichu té chvíle
dotkla jsem se
Všehomíra.
Živote
Damoklův meč
nad hlavou mi visí!
Nechal´s mě v tom,
mně nezbývá než
stokrát za den v sobě umírat.
Navenek pro jiné se smát,
za tebe hloupě bojovat.
Do sebe pak po nocích,
potichu řvát z plných plic.
Nelze,
nelze víc!
15
V koši
v odpadkovém koši
našla jsem naději
někdo ji tam hodil
jako starý nepotřebný krám
zranitelná seděla na dně
a raději
zahodila i tu poslední naději
že ji tam někdo najde
na některé věci zůstane člověk
vždycky sám
16
Insomnia
Když studená tma začne halit ulice
a zpod potemnělé lavičky v parku
začne mlha plazit se,
lehne si na zmačkaný polštář ke mně.
Chvíli tváří se jako Vlídnice
a pak celou obejme mě
svými neklidnými chapadly.
Do oka jsme si zrovna nepadly.
Hlavou se mi honí těžké myšlenky
a krouží..
23:56
01:10
02:00
Nakonec,
ráno odejde,
jako když vás v rozpacích opustí milenec
a můj odraz se dalším dnem
zničeně plouží.
17
Psychoagonie
uprostřed nicoty
prohledávání tmy
plující osamělosti
vnímání neurčitostí
ujmout se nejistoty
hrát si se zranitelností
absorbovat nejasnosti
chápat obtíže
vysílena poruchami
žijící s iluzemi
závislá na průniku zvenčí
otrokyně pokušení
18
(roz)bitá
na rtech stopa
zaschlé krve
s nepříjemnou
pachutí
ve skle odraz
se jí směje
stojí tichá
bez hnutí
Slivovice
Chlast rozvazuje jazyky!
Olalááá!
Nalijte čistého…
- slivovice!
Jazyky rozvazuje,
nožičky svazuje..
a pod stůl shazuje!
19
Déšť
kap..kap..ťuk
plesk..kap
pššššt
prší
procházím se prázdnou ulicí
zatímco vy jste se spěchali rychle skrýt
nechávám déšť tančit na svých rtech
otáčím hlavu k nebi a pozoruji šedé mraky
otevírám ústa abych zachytila chladivé kapky
a pak se směji té dětské hlouposti
když déšť pleská o okenní tabulky
a konejší mě k spánku
cítím se tak lehce
volná jako pták
tehdy někdy bývám šťastná
kap..kap..ťuk
plesk..kap
pššššt
neschovávejte se
slyšíte jak krásně šumí?
20
Sněhová vločka
můj život
je jako sněhová vločka
tak křehký
když pomalu
snáší se k zemi
plný pozoruhodných obrazů
studený a sám
můj život
je jako sněhová vločka
lapena ve víru chumelenice
co jen na malou chvíli zůstane
tady
Bolíš ve mně
den za dnem plyne
a ty stále stejně
bolíš ve mně
kde jsi?
jak se tam máš?
chybí mi tvůj
můj svět
chybí mi ten náš
21
V běhu času
Vidím křehkou postavu,
spočívající na vratké židli.
Slavné příběhy její minulosti
odešly spolu s publikem
a starý muž je už jen bezbarvý a tichý,
jako zamračené duby v mrazivé zimě.
Nikoho nezajímá.
Jeho mysl, zastíněná chorobou,
ve světlých záblescích vzpomíná na hezké časy.
Co zbývá?
Nad hladinou
vírem polapena
točí se točí svět
skrz bílá oblaka
sluneční paprsek
lenivě protéká
zažehnout oblohu
chvíli se pokouší
svět kolem utichl
dobře je na duši
22
Svíčka
.
....
….....
zapálila
jsem svíčku
a nechala se
..hypnotizovat..
září mihotavého
.....plamene…..
............
..
..
…..představoval mou.....
….....spalující touhu….....
….…....zase tě vidět…........
............……………....................
vzpomínka na tebe žije
…..navždy v mém srdci.....
...…….....v mé mysli..…........
...................……………..............
plamen se zklidní a kouř
...doutnající ve vzduchu...
..…..vypadá jako duch.......
..............................……………....
přísahám že jsem viděla
…..tvou tvář, tvůj smích….
.…...........i tvoje oči…..….......
......……………............................
žádný strach ani starosti
a to přináší mé duši klid
23
Prosím..!
Zoufale volám do všech stran:
"Prosím, řekněte mi někdo,
proč všechno vypadá jinak,
když člověk zůstane tak sám?!"
Už vidím havrany létat nad poli.
Osamělý hlas o skály se tříští.
Slova utichla, už mě nic nebolí.
:::
Nebolí?
Štěstí
Přitulilo se ke mně štěstí
a když ukolébalo mě k spánku,
s úsměvem na líci zdrhlo.
Nemehlo!
24
Vínečko bílé
vínečko bílé
jsi mi tak milé
ve vinárně
uprostřed Čech
rozlévané
potůček kolem
tiše si ševelí
zavřeno mají
chvilku jen
v neděli
domácí chleba
a taky sýry
kytara, přátelé
to vše
je mi milý
25
Nespavost
Spánek se pokouší o mou hlavu
neúnavně, takřka zoufale,
ale dveře jsou zamčené
a já ztratila klíče.
Už dlouho nemohu spát
A tak
mu uklouzne milostný dopis
pode dveřmi,
s polibkem vyčerpání.
Připomněl mi mou lásku,
která slíbila,
že se zítra vrátí,
s kyticí bílých tulipánů.
Chce se mi spát
Budu trpělivě čekat
v měsíčním svitu.
Budu připravena,
přijmout jej ve dveřích.
Usínám
26
Zbraně hromadného ničení
co když
návštěvníci z jiných planet
mají zbraně hromadného ničení
proti naší hlouposti
které zničí
naši nevědomost
najednou?
obávám se že náhlé zjevení
našeho chybného vnímání
všeho co jsme znali a dosud platilo
by mělo za následek
katastrofální kolaps v naší společnosti
a vina by nás zabila
obávám se že jsme tak milující
a soucitní
že nakonec sami explodujeme
jako obětní hvězdy
krčící se za naší lhostejností
která již nebude přetrvávat v atmosféře
dusící se v nesouladu člověčenství
s veškerým vesmírným bytím
27
Perseidy
Za okny dál běží si svět.
V pokoji bílém čas zastavil se.
Temnota vypíná mou mysl,
ta bolestí znovu se začíná
chvět.
A z oblohy naprosto klidně
si padají létavice.
To jiní chtějí zpět na Zemi,
vyklidit pokoje bílé,
uvolnit místo tam nahoře,
či pro některé snad tam dole?
Prý Bůh bdí nade všemi.
Už nikdy nechci padat.
Už nikdy, NIKDY VÍCE!
Rouhání?
Nepůjdu do pekla,
já.. už tam jsem!
Amen
28
Oči, po tátovi modré snad
vlásky husté a černé
oči?
po tátovi modré snad...
pod víčky uzamčené
minuty plné něhy
bolí
když jejich anděl malý
cítit ji už nemůže
i lístky růže tehdy
smutkem si opadaly
co teprve srdce
jeho
její
29
Koncert jara
je to slavík nebo skřivan
jehož zpěvem začal den?
kdo skrývá se
v zelenajících se větvích usazen?
ten elegantní koncert
jarní vánek zopakuje
a k němu se přidá les
sluneční paprsky
rozehrají úsměvy
ve tvé tváři
lechtajíc svou žlutou
i bránu do nebes
měkké stíny
skryjí tvoje oči
to ti sluší
30
jeřábi se vrací domů
barví oblohu
a temné mraky mizí
i na duši
životem se hemží země
i vinná réva chytá dech
a její buclaté přívěsky svítí
jaro s grácií sbírá růže
a další pestré kvítí
voní
březen a jeho vlhké boty
v dubnu na slunci se suší
klid vstupuje do lidí
přestanou být slepí
hluší
31
Čas vánoční
vánoční světla už zase vesele blikají a svítí
jako hvězdy na obloze
(mezi nimi ta má, malá)
spoutané chladnou a jasnou nocí
čerstvě napadaný sníh zdobí cesty
a vypadá dobře i na stromech a jejich větvích
i na špičce starého kostela
který právě odbíjí čas pozdní večeře
lidé zachumlaní v čepicích a teplých kabátech
účastní se vánočního shonu
pobíhají sem a tam
utrácejí
nasávají atmosféru
než vydají se na cestu domů
nezapomeňte na jmelí!
cinkání rolniček
miminko uprostřed jesliček
tichá přání letí k nebi
letmý dotek vloček
na červeném nose
koledy hrají
32
rozpustilé koulování
svařák na zahřátí
a taky rychlý párek s hořčicí na posilněnou
kapři v kádích sebou mrskají a čekají
kdopak si je letos odnese
komu šupinka štěstí přinese?
zvony zvoní
cukroví voní
z vánočních stromků
line se vůně smoly
spolu s vůní skořice
a vánočního koření
vyvolá pocit
ve kterém dobře je mi
měkká záře svící láká
k odpočinku
rodina, objetí, sdílení
světýlka v očích
radost a smích
sněží
rozkroj jablíčko
najdi hvězdičku
33
Monodrama
(variace na kýčovité rýmy)
jednou možná všechno znova
rozdělíme mezi slova
do dvou světů to co bylo
mělo se stát i to co je
v životě novém na chleba mít
cihlu po cihle dům postavit
v zlatý prach vzpomínky obrátit
na jevišti života hercem se stát
další monodramata prožívat
nepřemýšlet nad tím proč zrovna já
musím v téhle frašce hlavní roli hrát
:::
pak šťastně bačkorami zaklepat
34
Pryč
U moře,
o samotě,
jen já a nikdo jiný
Rozhodla jsem se skočit
a stát se součástí nekonečna
Plavat tak daleko,
dokud budu mít sil
a nikdy se nevrátit
A pak,
se nade mnou hladina uzavře
Všechny chyby mé minulosti
budou smazány
Pospěšte!
Čas se krátí,
je téměř svítání
Až si všimnou, že jim chybím,
budu už daleko..
35
Ztraceni v Americe
Velryba otvírá tlamu,
chvíli předtím, než spolkne je ty hloupé malé makrely.
Malou chvíli ponechá je
v tupém jejich sebeklamu.
To jen aby pak věděly,
že vstříc jdou celému světu,
když volají známou větu:
„Už brzy přijde Santa Claus!“
- a po něm třeba Mickey Mouse
36
Zpověď psankyně
Je to už dávno,
co začala jsem psát.
Tehdy někdy
začalo mé mlčení.
A já plnila stránky.
Radostí svou.
Bolestí.
A taky touhou.
Představou.
Pravdou.
A někdy také lží.
A pak,
když přišla tma,
konečně jsem se zastavila.
A promluvila.
Bílé, prázdné stránky,
se staly mými ústy.
Protože
i docela křehké básně,
které jsem psala,
nikdo neslyšel.
37
Svítání
rosa na louce
jak křišťálové slzy
povzdech svítání
průhledný závoj
stoupá mezi stromy a
čeká na dotek
slunce tu je pro
zázrak nového rána
otevři oči
Vzpomínka
tři roky jsou to
co zmizel úsměv a s ním
modrá tvých očí
pták zpívá píseň
mezi zelení stromu
tam za mým oknem
jako tehdy tu
zase kvetou bledule
a svět se točí
mezi tou krásou
já a mé srdce v slzách
pro tebe moknem
38
V knihovně
plynová lampa
rozptyluje těžkou tmu
hořák plápolá
vysoký regál
stovky opuštěných knih
tichá knihovna
zašedlé stránky
ve chvíli s mojí knihou
svět opustil jsem
vnímám příběhy
písmena a slova mnou
tiše prochází
slunce skrz okna
do knihovny proniká
obdivuji ho
vstupuje světlo
dlouhou noc zahání den
je čas pracovat
39
Oka.mžik
zář ve tvých očích
světýlka noci tančí
kapky rosy v mých
ruka ve vlasech
kouzlo společné noci
úsměvy na rtech
těsné objetí
vroucí a tichá přání
vlahý polibek
40
Zima
přikrývka bílá
kvítí skrývá před zimou
život tu čeká
na
Jaro
slunce na zemi
kvítí voní a sílí
život pod sluncem
41
Fotografie
krása vzpomínek
dávno zapomenutých
fotografie
Moře
poslouchej dobře
neklidný a bláznivý
to je zvuk moře
Čas
nikdo neví kdy
ve zrození i smrti
čas všem se krátí
42
Doteky Všehomíra
odlesky slunce
na hladině jezera
obrazy kreslí
tvář ti pohladí
chladivý letní vánek
svěžest probouzí
vlčí máky se
červenají na louce
ta elegance
orosené jsou
perlami ranní rosy
krásou okouzlí
vnímáš jak život
kolem tebe klokotá
vzduch voní létem
bílá hluchavka
sladká chuť na jazyku
dětství se vrací
hladíš Azora
srdce se plní láskou
vesele štěkne
čimčarára čim
vrabci svolávají sněm
soumrak se snáší
43
44
Houslista
na zlomek času
rozzářil křišťál
tvé dlouhé řasy...
dojemné znamení
lásky a štěstí
po tváři padá...
miluješ… asi...
45
46
Houslista
ach mistře
jak krásně hrajete
jemnými doteky
tóny ze rtů mých loudíte
po strunách přejíždíte
smyčcem svým
vášnivým
jako luk mne napínáte
každým promyšleným pohybem
protékám vám pod rukama
hudba zní
ach
smí se to, smí?!
sladké násilí
je až nesnesitelná
tato intimita
a přesto toužím po tom ohni
co ve mně dmýcháte
po ohni
co mě spaluje
47
Jemu
noc plnou lásky mi daruj
říkej bez nadsázky mám tě rád
a city mi prsty na prsa maluj
postel plnou růží
(bez trnů)
a taky mě a tebe
v lahvi trocha sladkého vína
po kterém se tak opojně motají myšlenky
vana plná pěny
a hlavně ty
a já
spolu
unikáme světa bolu
tu chvíli proměň v jedno velké nebe
létat v oblacích s tebou aspoň chvíli chci
mít tě blízko sebe!
48
Meandry duše
při pohledu na tebe
moje srdce vzlétne
jak daleko je do nebe?
už nemohu se dočkat
až se naše těla potkají
pak ochutnám tě ve tmě
něžně
sladce
potají
být zase jednou celá
noc naslouchá nám
a je bdělá
tvůj horký dech
na mojí nahé kůži
v meandrech duše
slast zorničky úží
pro pár vzácných chvil
úsměv se znovu probudil
49
Marína
růže dvakrát zapomenutá
osiřelý anděl
jak sirka mezi žhavými těly
zažehnutá
prchavý okamžik v dálku
uletěl
Nástroj
V okamžiku,
kdy přiloží rty k tělu
svého oblíbeného nástroje,
...
přijde melodie.
50
Buď mým majákem
polib mě
dotkni se mé kůže
vyveď vášně
ukryté hluboko uvnitř
vezmi s sebou mou bolest
i strach
ve tmě této noci
buď mým majákem
a já půjdu za tvým světlem
a pak až se rozední
v jasu slunce ukaž mi
že jsi ten pravý
dej mi křídla ať mohu létat
pohlaď mé srdce
prolom tu zeď
je na čase
abych viděla jak padá
jsem připravena na lásku
teď!
51
Luxusní deviace
(..se zavázanýma očima)
nechť všechny vaše ostatní smysly
zbystří pane..
odevzdejte se mi a já vás dnes povedu
dotkněte se mě
ochutnejte mě
vnímejte mě
poslouchejte mě
jednoduše řečeno
užívejte si mne pane
moji démoni touží
po vaší pozornosti
chtějí cítit objetí
s rukama blízko mého pasu
naše cesty se protínají
zmocňuje se vás panika
52
paprsky měsíce
dopadají na mou tvář
ale vy ji nevidíte
je zahalená v žíznivosti
v luxusní deviaci
osvoboďte svoji touhu
uvízněte se mnou v této chvíli
uprostřed našeho sdílení
chci vám ukázat zbrusu nový svět
myslíte že i se zavázanýma očima
dá se krásně milovat?
zkusme to
zjistíme
dotkněte se mě
ochutnejte mě
vnímejte mě
poslouchejte mě
jednoduše řečeno
užívejte si mne pane
53
54
VŠEHOMÍRA
… co básně neunesly
55
56
PANÍ SMRT
.. lze ji obelstít? Povídka se špetkou černého humoru.
Těsně nad ránem, jsem uslyšela zaklepání na dveře. Chvíli jsem se
nemohla zorientovat. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Tahle nechtěná vyrušení ze spánku z duše nenávidím. Většinou nepřináší nic dobrého a ani dnes tomu nemělo být jinak.
Obecně navíc nemám ráda rána, potřebuji dost času k tomu,
abych se dokázala probrat a posbírat aspoň nějakou chuť k denním činnostem. Proto jsem cítila naprosté znechucení z toho, že
mě někdo tak neomaleně vyrušil z posledních zbytků snění. Nakonec, byla jsem přece nemocná, mám právo na trošku klidu a
dneska nemusím vůbec nic! Cítila jsem se pod psa, přesto jsem se
naštvaně vypotácela z postele a šla otevřít.
To, co jsem uviděla, mě přikovalo k zemi. Projel mnou třes, celou
mě pohltil chlad a zděšení. Za dveřmi stála paní Smrt. Pozdravila
„až na věčnost“ a s náznakem prchavého úsměvu, skvoucího se v
temnotě, vystupující z bělostné lebky, se snažila být milá. Vystupovala velmi slušně a šla rovnou k věci. Možná, aby snížila oboustranné napětí a mou vzrůstající paniku. Prý přišla, aby mě odvedla do věčnosti. Ale já ještě nechci jít! Vše v mém nitru křičelo a
vzpouzelo se tomu nepochopitelnému ortelu, který nade mnou
byl právě vyřknut. Nahlas jsem nebyla schopna cokoli říct. Chvíli
jsme se na sebe upřeně dívaly. Já silně šokovaná, ona možná s pocitem lítosti nad bezmocí lidí, která se zračila v jejich očích pokaždé, když jim zaklepala na dveře a prosila o vstup. Netlačila na
mě, dávala mi čas vše vstřebat a to se jí částečně podařilo.
Když jsem se trošku uklidnila, můj mozek začal pracovat na plné
obrátky. Snažila jsem se ji obelstít sladkou řečí, hrou na city a pak
také prosíkem, ale k ničemu to nevedlo. Dobře věděla, proč přišla
a já dobře tušila, že z této situace není východiska. Nakonec jsem
to vzdala a jen požádala o pár chvil, abych se mohla připravit.
Když už zemřít, tak ať mi to aspoň sluší. Snad mě najdou dříve,
než do mého těla vryje své zohavující stopy neúprosný čas.
57
Uvedla jsem ji, nabídla jí ze zdvořilosti jídlo a pití, aby neměla
dlouhou chvíli, a s trpkým pousmáním nad těmi paradoxy, jsem
se šla připravit. Na cestu, které se všichni více či méně obáváme.
Na cestu, ze které není návratu.
Tak tohle je bezmoc?
Srdce mi bušilo v nepravidelném rytmu, hlavu jsem měla v jednom ohni, hrdlo mi svírala úzkost při pomyšlení na mé blízké a
jejich bolest, v očích se mi zaleskly první slzy. Roztřesenýma rukama jsem si učesala vlasy, opláchla obličej, s hrdostí se na sebe podívala do zrcadla, snad abych si tím pohledem dodala trošku odvahy a pak jsem udělala krok vpřed.
Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, paní Smrt zrovna spala.
Při pohledu na ni, jsem si nedokázala ujasnit, zda vůbec vypadá
tak děsivě, jak ji všichni líčí. Najednou se mi zdála docela milá. Až
na jedno. V jedné ruce držela kosu, ve druhé seznam jmen lidí,
kteří byli na řadě. Své jméno jsem viděla úplně nahoře. Napadl
mě zoufalý čin. Zatímco spala, vymazala jsem svoje jméno a napsala ho úplně dolů. Doufala jsem, že jsem si tímto zajistila aspoň
pár dalších dní na tomto světě. Alespoň se rozloučit se všemi, které mám ráda! Nezbývalo mi, než jediné. Čekat, až se probudí a
doufat, že snad nic nepozná. Ano, to je má jediná záchrana!
Právě odbíjelo poledne, když se paní Smrt probudila ze svého
spánku. Rozhlédla se po pokoji, aby si ujasnila, kde právě je, napila se již studeného čaje, ke kterému s chutí přikusovala mé oblíbené sušenky. Pak mě vyhledala svým prázdným pohledem a řekla
„Bylas ke mně dnes velmi laskavá, oplatím ti proto tvou vstřícnost. Začnu od spodní části seznamu“.
58
SVĚTÝLKA DUŠÍ
Je to přesně rok, co přemýšlela o tom, že odejde z tohoto světa.
Byl Štědrý den, a celé období okolo Vánoc, pro ni bylo těžké. Možná to bylo tím, že byla dlouho nemocná. Nemohla skoro opustit
lůžko, lemované čtyřmi studenými zdmi.
S tichou láskou, sledovala svoje děti. Hrály si u stromečku. Hlavičky měly skloněné nad autíčky, kterými brázdily pomyslnou silnici
pod větvičkami. Pak její pohled zabloudil do kuchyně. Jako vždy,
měli krásně nazdobený stůl, připravený na Štědrovečerní večeři.
Adventní věnec na stole, se konečně pyšnil všemi čtyřmi zapálenými svíčkami, cinkot andělského zvonění v ní probouzel nostalgii a
vzpomínky na vlastní dětství. A to bylo to, co si přála. Zanechat v
dětech podobně krásné vzpomínky. Světýlka na stromečku se
třpytila v odlescích ozdobiček, v oknech se pyšnila vánoční
hvězda.
Najednou se trošku zarazila. Proč jsou ale tak smutné, její děti?
Jsou přeci Vánoce! Za chvíli půjdeme ven, zapálit svíčku na hřbitov všem svým zemřelým. Poslat jim tichou myšlenku tam nahoru,
do nebe. Je to dávný zvyk jejich rodiny a jí vždy dojme pohled na
tu spoustu mlčenlivých plamínků na hrobech. Světýlka duší. Tolika lidem někdo chybí.. Přitom si budou povídat o tom, kdy přijde
Ježíšek a budou v dobrém rozmaru vzpomínat na dědu s babičkou, kteří už tu nejsou. A potom, celí příjemně vymrzlí, začnou
smažit kapra a chystat večeři.
Pak uviděla jeho. Sekal v dřevníku dříví na zátop a celý byl u toho
tak podivně schoulený.. Když se otočil, aby vhodil kus dřeva do
velkého, proutěného koše, najednou spatřila slzu, jak si tiše razila
cestičku po jeho tváři. Proboha, co se to děje?
Musela přerušit tok svých myšlenek. Zrovna rozdávali sníh. Její
děti milovaly bílé Vánoce a dnes.. dnes budou mít tolik sněhu a
táta, je poveze na saních, cestou na hřbitov, zapálit svíčku..
.. mámě.
59
PRÁSKAČI
Sakra, už jsem tam měl být. Takhle si respekt u podřízených
opravdu nezískám! Jít příkladem, to je heslo, kterého se držím!
…..
Emil je úspěšný podnikatel, což byste na něm na první pohled zcela jistě nepoznali. Celý rok nosí kraťasy a jezdí ve starém Fordu.
Je mu čtyřicet osm a je sám. Pokud tedy nepočítáme psa, kterého
si před rokem pořídil, aby měl alespoň nějakou společnost a kterého s sebou všude bere, aby Archie nebyl sám. Emil vlastní velký
autobazar, v okresním a krajském městě poměrně navštěvovanou
autoškolu, pak také benzínovou stanici, pár menších obchodů a
dvě ceněné nemovitosti. Do práce vstává každý den už ve čtyři
ráno a jeho pracovní den končí nejdříve v šest večer. Má za sebou
pár neúspěšných vztahů. Žádná nevydržela jeho pracovní nasazení a už vůbec ne jeho nezdravě spořivou povahu. Emil by si mohl
dovolit útulný byt či malý dům. Emil by si mohl dovolit mít děti,
po kterých vždy toužil a dopřát si více volna. Místo toho bydlí ve
studeném, neosobním a nezařízeném bytě, jehož dominantou je
dřevěná skříň a v ní oblečení, které nosil ještě na střední a rád se
tím chlubí. Na skříni si hoví urna s pozůstatky jeho otce, odpuzující každou případnou návštěvu. Kuchyň nemá. Není důvod. Nevaří.
V podstatě ani nejí, pokud nepočítáme instantní polévky. Musí být
na sebe tvrdý, musí vydělávat, nesmí utrácet, musí jít příkladem!
A právě spěchá. Jako každý den je otrokem stresu. Právě jede na
ohlášenou kontrolu do jednoho ze svých obchodů. Nestíhá! To si
ale nesmí dovolit stejně tak, jako není ochoten přehlédnou jakoukoli nedochvilnost u svých zaměstnanců. A tak šlápne na plyn.
Jeho myšlenky přeruší hlas, který se energicky line z autorádia.
"Dopravní zpravodajství rádia "Šťouch". Na silnici 38 před obcí
Radostín, směr Havlíčkův Brod, stojí svítící panáčci s kasičkou,
tak dejte pozor, abyste jim tam nějakou tu kačku nepřispěli, váš
zpravodaj Tonda kamioňák."
***
60
Tonda je drsný chlapík, něco kolem čtyřicítky. Tvář mu zdobí dvoudenní strniště, úbytek vlasů řeší dobrovolným oholením hlavy a jako
správný tvrďák nosí okolo krku zlatý řetěz jako od Šafářovic krávy.
Svou práci kamioňáka miluje. Dostane se do nevídaných končin celé
Evropy a občas si odskočí i za nějakou tou veselejší kamarádkou,
stojící u cesty, připravenou udělat mu za pár stovek potěšení. Tonda
má doma hodnou ženu a dvě děti, ale drží se hesla "co oči nevidí,
srdce nebolí". A tak dnes ráno v klidu políbí svou ženu na tvář,
pozdraví se s dětmi a vyrazí na další ze svých dálkových cest.
***
Emil dál poslouchá dopravní zpravodajství a i přesto, že spěchá,
ušklíbne se při vědomí, že se právě blíží ke kritickému úseku a zpomalí s myšlenkou na to, jak ty paka policajtský zase převeze. Však to
ještě dožene. Zlatej Šťouch, pomyslí si. Bez něj by už měl na kontě
nesčetně pokut a Emil nerad rozhazuje!
***
Anička je žena kamioňáka Tondy. Má ho ráda, ale samota, kterou
trpí v době jeho nepřítomnosti, ji ubíjí. Má chvíle, kdy na ni vše padá,
stejně tak, jako dnes. Tonda před chvílí odjel a ona, jako vždy, neví co
dřív. Čeká ji den plný povinností. Připravit děti na odchod do školy a
školky, odjet do práce, po práci zase pro děti, rychle nakoupit, připravit doma večeři, něco poklidit, udělat s dětmi úkoly a těšit se na
večer, kdy padne únavou do postele, aby ráno přivítala další z těch
mnoha osamocených dnů bez Tondy. Někdy jí přijde líto, jak málo
Anička s Toníčkem svého tatínka vídají. Někdy je jí líto sebe samotné.
***
Tak a je to. Emil je pěkně převezl a opět šlape na plyn, aby dohnal
nevítané zpoždění. I když stále nestíhá, cítí se jako vítěz. Nechytli ho,
nechytli! Ručička tachometru během pár vteřin ukazuje o pětatřicet
kilometrů více, než je povolená rychlost v obci. Blíží se přechod pro
chodce. To poslední, co Emil zahlédne, jsou vyděšené oči mladé ženy
na přechodu, držící za ruce dvě menší děti.
***
Tondovi vyzvání telefon. Neznámé číslo. Raději zastaví a zvedne ho.
"Pan Černý? Policie České republiky.."
Z rádia se tiše line "Na silnici E65 stojí policejní hlídka, dávejte pozor!"
61
HAVRANÍ
Jako vždy, přišla v pravý čas. Rychlým pohybem si uhladila neexistující záhyby na černých šatech, stěží dosahujících poloviny
stehen. Zběžně se podívala na svůj odraz ve skle a jen uhladila
havraní vlasy zdobené lístky břečťanu. Z kabelky vylovila malou
rtěnku a mírnou červenou obtáhla své bledé rty. Teprve poté se
na mě konečně podívala a usmála se. Tanečním pohybem se blížila ke mně, houpajíc se smyslně v bocích. Má touha narůstala,
vztáhl jsem ruku směrem k ní, ale ona ji obešla a zamířila k muži
za mnou.
Viděl jsem ji tu už několikrát. Vždy někoho brala s sebou, ale mě
si doteď nevšímala. A já po ní už tolik měsíců nepokrytě toužil!
Naklonila svou porcelánovou tvář blíž k dalšímu vyvolenému a
políbila ho na čelo. Pak přišly na řadu stříbrné nůžky. Čepelemi,
vedenými proti sobě, přestřihla třpytivou nit, spojující zmatenou
duši s tělem.
V nemocničním pokoji se na malou chvíli rozvlnil vzduch. Asi, jak
jsem v beznadějném gestu máchl rukou do prázdna. - Můj Bože,
ležím tu už druhý rok. Ať si konečně přijde i pro mě!
62
KOUSEK SNU
Šeří se, letní den potichoučku střídá teplá noc, která s sebou nese
příslib jedinečného, neopakovatelného okamžiku splynutí dvou
duší, dvou sobě si vzácných těl..
Ležíme spolu nazí na velké posteli, povlečené bělostným prádlem,
oči obrácené vzhůru, okna dokořán. Hledíme na hvězdy a vychutnáváme si svou vzájemnou blízkost, na kterou jsme tak dlouho
čekali. Na parapetu tiše přihlíží žlutě zbarvený plamen svíčky,
která má být němým svědkem našeho splynutí, našich nadějí..
Cítím svou nesmělost, možná i obavu, ale než jí stačím vyhlásit
válku, chytáš mě pomalu za ruku, nakláníš se nade mnou chystajíc se mě políbit, cítím se jako princezna, jako ta nej princezna na
celém širém světě s tebou, vím, že se nemusím ničeho bát, padá
hvězda!
Chci se utopit v tvých polibcích, nechám tvou ruku, která mě tak
jemně hladí po tváři, krku a prsou a vychutnávám si plnými doušky ten nádherný pocit, že teď patříš jenom mně. Moje nesmělost
se vzdává bez boje, má ruka vystřelí jako šíp, začne ti čechrat vlasy, vkládám tvou hlavu do svých dlaní, abych se ti mohla podívat
do očí a vidět v nich odraz svého krátkého štěstí. Mám chuť tě
líbat a začínám na čele, pomalu se sunu k tvým dychtivým rtům a
lehce je ochutnávám svými. Hladím tě po prsou, po krásném tmavém kožíšku jako stvořeném k milostnému pohrávání a pak se
pomalu dostávám níž, až k tvému nejtajnějšímu místečku, kde
začínám cítit tvou touhu..
63
HC PARDUBICE VS HC PLZEŇ
Moji tři chlapi mě vzali poprvé v životě na hokejový zápas! Né, že by
byli té lásky a tak mysleli na svou matku a také manželku jednoho z
nich, ale jednoduše zneužili mé plánované služební cesty, nacpali se
mi do auta a rozhodli, že když už jedu tím směrem, tak by byl hřích
to vše nevzít jedním vrzem, jak říkali. Proti mým protestům, že sice
přežiji, že jedou se mnou, ale přeci jenom bych se po práci raději toulala s tisícovkou v kapse od drahého po Afíku a lovila nějaké knižní
klenoty, mi sdělili, že toto nepřipadá v úvahu a raději půjdu za 170
korun českých fandit, abych netrpěla v době jejich nepřítomnosti
nudou. Ach, zastesklo se mi po neexistující dceři. Ještě, že ten náš pes
je aspoň holka!
Přesně v 17:03 jsme vstoupili do Tipsport arény, kde jsem se zasekla v osidlech turniketu, ze kterých se mě cca dalších pět minut
snažili pořadatelé vysvobodit, za účasti nelichotivého pískotu z
fronty nadržených fanoušků a povzbuzování typu "ty krávo, nevíš, kudy je vpřed?" anebo "kterej blbec to zase brzdí?!" Přemýšlela jsem, jak rychle poznali, že jsem z venkova.
V 17:10 jsem si to už vesele funěla po boku svých drahých synů a
šampióna směr kluziště. Asi v zájmu sponzoringu arény, si mé
drahé děti zakoupily za nehorázný peníz pití a pivní tyčinky. Při
představě, jak dlouho pracuji na to, co moje děti dokážou za necelých pět sekund rozfofrovat, na mě šly pomalu mdloby.. dnes, již
podruhé.
17:15, sedíme! Židličky jsou poněkud těsnější, zcela ignorující míry normálního člověka, jako jsem já a proto se modlím, aby naší
řadou neprocházelo moc lidí, protože mám oprávněné obavy, že
až se pokusím vstát, na mém zadku zůstane přišpendlená, jako
nelichotivá ozdoba i ona úzká židle. Nakonec se lehce uklidním,
aréna je poloprázdná, tak snad…
17:16, moje obavy se beze zbytku naplní, do arény proudí davy
fanoušků a má židlička, držící se mého zadku jako vosa bonbónu,
svou spodní částí div nevypíchne holčičce za mnou obě oči.
17:30, děcka letí k ledu a když se dožaduji u šampióna vysvětlení,
je mi sděleno, že za chvíli přijdou hráči a kluci si s nimi šli plácnout.
64
17:35, začíná rozbruslení. Hudba duní arénou, jedna reklama
střídá druhou, kotel se plní nadšenými fanoušky, začíná mě pohlcovat atmosféra a cítím v sobě jistou míru dojetí, aniž bych si byla
jistá tím, zda se mi stýská po nekoupených knížkách, či se mi tu
přeci jenom začíná líbit. Z tohoto trapného stavu mě vyvede puk,
který mi prosviští těsně kolem hlavy s poučením staršího "vidíš, já
ti to říkal, kdybys sledovala led, byla bys v bezpečí!". Následně jen
v šoku registruji, jak se mé pubertální dítě pere asi s pětiletou
holčičkou o tu malou a černou, zabijáckou věc. Syn vyhrává, ale
jako správný gentleman holčičce okamžitě poradí, ať si počká na
další. Kde jsem jen udělala chybu?
17:50, začíná komentátor za pomoci účastníků vyvolávat jména
domácích. Vyvolá jméno, fanoušci v odpovědi hulákají hráčovo
příjmení. Jsem neuvěřitelně pyšná na svého staršího a především
toho malého, jak dokonale znají jména všech hráčů. To jsem nevěděla, že ten hokej tak baští! A vůbec mi nevadí, že mi díky nejenom jeho řevu praskají ušní bubínky a třeští hlava.
17:51, mé nadšení a pýcha opadá, když si všimnu obrazovek nad
ledovou plochou, na kterých jsou promítány fotky hráčů, spolu s
jejich jmény.
17:52, přehodnotím situaci a jsem alespoň pyšná, že moje mladší
dítě umí tak krásně a rychle číst! Myslím ta příjmení! Dokonce se
odhodlám, začít řvát s nimi a s nápovědou, svítící na obrazovce,
nadšeně zaječím "Škoda!" Můj odhodlaný hlásek se osamocen line
arénou a fanoušci okolo mě propadají v hurónský smích. Začaly
totiž reklamy!
17:53, hráči mizí v šatně, aréna je téměř do posledního křesla
zaplněná, ještě sedm minut a vypukne to. Starší mě úspěšně polévá předraženým ledovým čajem a s puberťácký otráveným výrazem a protočenýma panenkama mi, asi jako na omluvu, sdělí "se
stane né?" Nemám čas mu ani vynadat.
17:54, hala duní, fanoušci skandují, vzduchem víří fanouškovské
šály a čepice, nafukuje se brána domácím hokejistům.
17:58, nastupují hráči na led, fanoušci ječí a dupou a já se cítím
65
trapně, protože jsem po svém předešlém fiasku ještě nenalezla
dostatek odvahy se přidat.
18:00, začíná zápas. Mám problémy zvládnout sledovat tu malou
černou věc a tak jsem občas starším napomenuta, že koukám
špatným směrem, zatímco mladší mě rovnou zabíjí naprosto pohrdavým pohledem. Sprostá slova létají vzduchem a já jenom
přemýšlím, jak moc se asi zafixují do podvědomí osmiletého dítěte. Asi hodně, protože vzápětí vedle sebe slyším mladšího, jak řve
"ty vole, to si snad děláš prdel!" Pokouší se o mě mdloby. Když si
starší uvědomí důvod mých mrákot, mile mi řekne
"helevolemami, neblbni, tady nás nesmíš okřikovat, byla bys trapná!" Ač nejsem pro fyzické tresty, má ruka spontánně vyráží
vpřed, proti jeho hlavě, avšak naprosto mine cíl (aaau!), protože
právě hosté sází "našim" první gól a moje dítě si stoupá a ječí "to
snad není pravda, vy buzny plzeňský!"
Cítím naprostou bezmoc. Chce se mi plakat. Šampion se na mě
přiblble usměje, jako, že dobrý! Přiblblý úsměv, vykreslený naprosto jiným důvodem, opětuji. Raději vyrvu svůj zadek ze židličky a jdu se projít na záchod. Je přesně 18:27 a já zjišťuji, že to byl
docela blbý nápad. Záchod sice nalézám relativně brzy, ale jakmile se chystám odejít z kabinky a umýt si ruce, s prvními hmatatelnými náznaky paniky zjišťuji, že zámek se zasekl! Proboha, ještě
tohle! Lomcuju dveřmi, jak divá, ony ale ne a ne povolit a tak jen
zaječím "pomooooc!" a s údivem sleduji, jak se dveře pomalu otevírají a nějaká starší usměvavá paní se mne ptá, zda jsem v pořádku. Asi moc ne. Proč jsem jen ty dveře tolik rvala k sobě a ne
od sebe? Nojo, no, občas máme všichni zatmění! Celá rozrušená
vyběhnu na chodbu, abych zjistila, že naprosto nevím, kde jsem a
už vůbec netuším číslo naší řady a tím ztrácím naprosto všechny
záchytné body. Bloudím jenom dalších dvacet minut, než si vzpomenu, že mám mobilní telefon. Pomoc je na světě!
Během druhé třetiny na sebe začínám být právem hrdá. Už celých
pět minut, se naprosto skvěle orientuji na ledě a ani jednou jsem
neztratila puk ze svého zorného úhlu. Při tom všem soustředění
asi působím dost strnule, protože synek je mým netečným a soustředěným chováním naprosto znechucen a nutí mě tleskat
66
a skandovat hesla jako "Dy-na-mo" a taky "Paaar-du-bi-ce!"
Tolik úkonů najednou bohužel zatím ještě nejsem schopna zvládnout. Dostáváme další gól a fanoušci domácích začínají být evidentně otrávení. Otrávená jsem i já. Do sedadla mi nepřetržitě
kope asi desetiletá holčička za mnou a tak, po jejím asi stopadesátém nakopnutí, se na ní mile otočím a zavrčím "přestaň!".. Holčička se lekne natolik, že na mě vysype celý pytel paprikových
brambůrků, které se mi úžasně vpletou do vlasů. Tatínek ji konečně okřikne za její chování a odpovědí mu je "ty mě nemáš rád, ty
na mě řveš!". Taková malá a už taková vyděračka! Mám sto chutí
jí vylít zbytek našeho ledového čaje na hlavu! Od tohoto nekalého
úmyslu mě odradí jen jedno. Gól!!!!! Snažím se synovi udělat radost a tak okamžitě vstanu a tleskám a ječím a.. synek kroutí hlavou a dí "tyjovolemami.. a nevadí ti, že jsme ho dostali my?!" Chyba se vloudí no!
0:3
Přestávka.
19:25, začíná třetí třetina, která mě naprosto pohlcuje. Domácí,
kterým údajně fandím, jsou agresivnější a rozhodnutí, vybojovat
si svoje místo na slunci, což se jim posléze daří.
1:3
Opatrně se rozhlížím a když vidím jásot na naší straně, přidávám
se, vstávám, ječím a kdo ví, co ještě. Vedle sebe jen slyším spokojené "helevolebrácha, se chytá, dobrý co?" Výborný!
2:3
Chytám se už naprosto bez problémů, zjistila jsem totiž, že "naši"
mají dresy červené a ti druzí bílé a když se na tuto "drobnost"
zaměřím, nemohu se již znovu seknout a tak spolu s pardubickým
kotlem jen skanduji "góóóól!". A nikdo, mě neokřikuje!
19:44, Pardubice vyrovnávají, aréna šílí a já s ní.
3:3
19:47, začíná prodloužení. Bohužel je vyloučen jeden z pardubických hráčů a Plzeň triumfuje a vsází poslední gól dnešního večera.
67
Jakmile se puk dotkne branky, pardubičtí fanoušci se zvedají a
odcházejí. Jen my setrváváme na místě, protože kluci šli lovit podpisy hráčů na dresy a kšiltovky. Nechápu, proč se tak rychle hala
vyprazdňuje a proč hráči nestojí svým fanouškům alespoň za potlesk. V dobrém i ve zlém, nebo ne? Na sáhodlouhé úvahy nemám
prostor, řítí se ke mně nadšeně moje děti a ječí. "Mám to, podepsal se mi Sýkora a Čáslava!" To, že tyto dva hráče už tam mají
podepsané nejméně jednou, v tuto chvíli neřeší…
20:08, tak děcka, jede se dom! A né, nechte tam sakra ten automat na horkou čokoládu, si myslíte, že jsem "oslíčku otřes se" či
co...?
68
NEUSTÁLE SE PŘEKONÁVÁM
.. například tuhle.. asi to všichni znáte.. jdete potmě do postele a i
když jste si už tisíckrát zopakovali, že pod tou postelí opravdu,
ale OPRAVDU NIC a NIKDO není, skočíte do ní z úctyhodné vzdálenosti ladnou šipku, aby vám nedej Bože nezůstaly nohy, byť jen
setinu sekundy na zemi nebezpečně blízko postele, přesněji řečeno, u tý děsný, věčně rozšklebený díry, co většina postelí pod sebou má.
Moje postel, vzhledem k mé váze, za kterou by se jistě nestyděla
ani Helenka Růžičková... má mých šipek už asi plný zuby, protože
se rozhodla dát mi to najevo takovým nepříjemným zvukem.. jako, když něco praská.. jako hodně nahlas si stěžovala.. vám povim! No jasně postýlko, haha, ti to nesežeru (i když jindy sežeru
na co přijdu), prej jsi dělaná i na slona a do toho mi zbejvá
nejmíň pět cm a tři kg živé váhy.. tak neremcej. V hlavě mi ale
stejně začalo hlodat, jestli by to nešlo jinak. A představte si, že šlo!
Zrovna minulej tejden jsem nechala nohy potmě celý tři sekundy
na zemi!!! Nejdříve jsem se posadila na postel, nohy nechala celou
tu šíleně dlouhou dobu dole.. pak hodila kopyta nahoru.. (a roztřesenou ručičkou jsem pod peřinou opatrně zhasla baterku). Překonala jsem se!!! A jak!
A taky jsem se nepodívala na konec knížky, kterou děsně žeru a je
taaak tlustá, že než se dočtu konce, asi zešedivím zvědavostí.. A
místo toho, abych četla časák odzadu, což je můj klasický způsob,
otevřela jsem ho řádně na první stránce!
Anebo třeba tuhle... zrovna včera jsem chtěla jednoho člověka
poslat do pérdele.. no jasně, že jsem ho tam poslala, ale volila
jsem tak důmyslně slova, že dotyčného ani nenapadlo se urazit...
škoda.
No a dneska, dneska jsem se překonala úplně nejvíc nejvícácky!!!
Mám děsnej hlad a děsnou nechuť vařit.. našla jsem v ledničce,
mezi posledním jogurtem (samo prošlým), zbytkem másla a jednou paprikou, poklad. A to, celý balení takovejch těch kyselejch
pidirybiček, smotaných do ruličky s cibulí. Odjakživa nesnáším
69
slizký věci, nesahnu na to, ani kdybyste mi dávali čokoládovou
zmrzku, tu já fakt miluju, natož, abych něco takovýho dala do
huby! No co, řekla jsem si, jseš frajerka, to dáš, překonej se sakra!
Tož.. první rybu jsem za pomoci vidličky a nože vypreparovala
tak důkladně, až nebylo co jíst.. druhou jsem s celým krajícem
chleba naráz strčila do huby a žvejkala a žvejkala, myslela na to,
jak mám myslet na něco jinýho, když dělám něco ekl.. polkla.. nepříjemná pachuť mi zůstala v puse, ale já přežila!
Takže vo čem to celý je.. no chci vám napsat, že jsem dobrá, právě
jsem sežrala kyselou, nechutně slizkou rybu.. a nechte si poznámky, že měla asi centimetr a půl.. to můj výkon nikterak nesníží! A
musím se pochválit, jsem dobrá!
Šmarja... mi je nějak šoufl…………………………………………asi.. Půjdu..
70
VZPOMÍNKY NA HIPPOKRATŮV OSTROV
Ještě při nástupu do letadla se mi nechce věřit, že je to pravda. Já,
zapřísáhlý odpůrce sluníčka, se mu dobrovolně chystám po dvaceti letech vydat napospas. Cesta proběhla vcelku příjemně. Děti
při startu, na radu babičky, žvýkají jako o život, zatímco já zkoumám pytlík poslední záchrany a pro uklidnění zkouším, jak rychle
ho zvládnu v případě nouze použít. Přemýšlím, kam asi letí Dáda
s Felixem, které jsme viděli v odletové zóně. Musím se pousmát při
vzpomínce na ten „nenápadný“ rozruch kolem jejich přítomnosti.
Kdo měl v tu chvíli po ruce telefon nebo foťák, neváhal ho použít.
Ubytování příjemné. Díky řeckým kohoutům, kteří vám dělají
budíček už ve čtyři ráno a všude přítomným kozám, krávám,
psům a kočkám, se tu cítíte skoro jako u nás na venkově. Jedinou
vadu shledávám v úzkých odpadních rourách, které jsou příčinou
toho, že váš rozmazlený nos, často na ostrově naráží na ne zrovna lichotivé pachy. Použitý toaletní papír totiž musíte házet do
koše vedle. By mě zajímalo, kolikrát měli turisté ruku v záchodě,
zoufale lovíc zbloudilý toaleťák.
Jídlo i pití perfektní. All inclusive má prostě něco do sebe. Pult
plný dobrot. Tak třeba já volím po výborné večeři řecký dezert.
Netuším, jak bude chutnat, ale vypadá dobře a tak si na něj ještě
ze slušnosti a taky, abych vypadala, že takováto dovolená, je pro
mě naprostá rutina, nasypu plnou lžíci kokosu z misky, která je
položená hned vedle. Kuchařka se na mě poťouchle usměje a já jí
úsměv oplácím, jakože „Jo, určitě to bude skvělý, mňam!“. Menší
dítko dnes sází na jistotu, cpe se neškodnými špagetami a ptá se
bráchy, jestli na ně náhodou někde neviděl sýr. Brácha s přehledem ukáže na misku s kokosem a já ho zpražím slovy „Používej
mozek sakra, špagety máš na levoboku, kokos u buchty na pravoboku. To není sýr, ale kokos. To je snad logický né?!“ Starší si s
přehledem trvá na svém a volá trhanou angličtinou servírku, aby
se jí zeptal, zda kokos je sýr. K mému údivu servírka přikyvuje a
někdy v té chvíli si všimne mé ozdobené buchty a začne se smát.
No nic. Na Řeky nechoďte s logikou a raději si na dezerty nic nesypte. Líp to pak chutná.
71
Samozřejmě je skvělé, pořádně jídlo prostudovat, pro začátek
alespoň očima. Tak třeba já jsem v jednom lákavém pekáči objevila podezřelý kousek, ze kterého na mě po chvíli vykouklo chapadlo chobotnice. Synek dopadl se svým zkoumáním ještě hůř. Jak
se tak rozhodl experimentovat a zkusit něco nového, milá recepční mu doporučuje rizoto a s úsměvem dodá „Dys iz gůd, traj it.“
Tož dítko dalo na upřímnou radu, nasyslilo si plný talíř a šlo baštit. Opravdu uznal, že je to vynikající. Úsměv mu zamrzl ve chvíli,
kdy se mu na vidličce zjevila první mini chobotnička. Kdybych
věděla, že moje dítě umí tak rychle běhat, přihlásila bych ho do
atletického oddílu.
Taky se vám může stát, že máte podobně neochotného puberťáka
jako já, který není sto, donést vám další nášup a vy si připadáte
blbě, plazit se už počtvrté okolo pultu s jídlem. Mám pro vás jednu radu. V tomto věku jsou děti poměrně štítivé a pokud dostanete chuťna to, co mají právě na talíři, vězte, že stačí lehce prsknout
jeho směrem a už si maže pro novou porci, přičemž tu starou s
radostí přenechá vám.
Na automaty na kafe a další alko i nealko pití, si v Řecku dávejte
obzvlášť pozor. Vše je výborné chuti i vůně, jen se to povětšinou
nenachází pod správným kohoutkem.
Vstřícnost Řeků je neskutečná. Hned první den vidíme po pas v
mrazáku zabořeného Sergia, syna kuchařky, zhruba ve věku mého mladšího syna. Jeho profesionální grif na dolování zmrzliny
nás natolik uchvátí, že ho požádáme, zda by nám taky nemohl
nějakou vydolovat. S úsměvem na tváři opět zajede do útrob mrazáku, aby se vynořil s úžasnou zmrzkou, pro každého z nás. Od té
doby nám nosí zmrzlinu pokaždé, kdy nás spatří. Taky s námi
hraje kulečník anebo chodí na procházky po pláži, kde se snažíme
najít nějakou tu ojedinělou mušličku na památku. Když starší syn
jásá radostí nad novým objevem, přivalí se k němu Sergie, vezme
mu nádhernou mušli z ruky, znalecky ji zhodnotí a poté ji se slovy
„Its not rajt.“ zlomí. Zmrzlina nezmrzlina, mám sto chutí ho přetáhnout pantoflí, kterou si nesu v ruce.
Ale legrace je, když se snažíte malýho řeckýho kluka učit česky.
72
"Sergie, sej ř!" "Sej rž!" odpovídá s úsměvem Sergie. Po pěti minutách umí skvěle zopakovat Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček.
Na pláži se může udát spousta věcí. Tak třeba zjistíte, že hned
vedle vás je nudapláž. Ještě příjemnějším zjištěním je, když vám
devítileté dítě sdělí, že s ním to nic nedělá. Uch. Díky Bohu! Taky
si nefoťte turisty na koních, může se vám stát, že se kůň lekne
právě vašeho blesku, vyhodí jezdce ze sedla a vám se to pak fakt
blbě vysvětluje. A taky se snažte zorientovat ve svých sousedech
na hotelu nebo dopadnete jako já, když jsem se se svou halali angličtinou snažila o něčem velmi důležitém domluvit s jedním pánem na pláži a ve chvíli mého největšího zoufalství slyším „Ježíš,
vždyť vy mluvíte česky, co tu blbneme, vždyť jsme sousedi.“ Kos je
ráj gayů. Už vím, kdo nám babám krade ty nejhezčí chlapy!
A nikdy, NIKDY si neobjednávejte na ostrově Pserimos limču, aniž
byste se nejdřív zeptali na cenu. Vono dvanáct euro za doušek
vymačkanýho pomeranče, fakt není žádná sranda. Naštěstí vám
náladu spraví pohledný majitel Miami Café na ostrově Kalymnos,
který vaše děti nakrmí tou nejlepší zmrzkou, jakou jste kdy jedli,
vám udělá skvělé latté a k tomu přidá tak příjemně ledovou vodu
úplně, ale úplně zadara, protože se do vás zakouká. Na naši lásku
jsme bohužel měli jenom necelou hodinku, než odplouvala loď
zpátky na Kos, ale přesto..
Baj báj Řecko, nezapomenu!
73
MÍT TRPASLÍKA, DO RÁNA MI VYROSTE!
Nenávidím zákon schválnosti. O co větší antipatie k němu pociťuji, tím urputněji se mě drží!
Často nad něčím přemýšlím. Ve chvíli, kdy ze sebe udělám naprostý přiblblo a požádám o radu, do hlavy mi rychlostí Pendolina
vjede geniální řešení...
Ve městě sečou trávu jen jednou za měsíc. Samozřejmě přesně na
místě, v den a hodinu, kdy tam po sto letech vyrazím i já. Aspoň
už vím, kolik stojí odtahovka a fakt to není málo.
Když si jdu pro pitomý razítko ke svý doktorce, vyfasuju naprosto
neplánovaně už mezi dveřmi tetanovku. Au!
Pokud mám to štěstí a jednou se mi konečně povede vypadat na
nějaký fotce normálně, tak se tam pro změnu jako debil tváří zase moje dítě!
Nedávno jsem si koupila krásný sazeničky rajčat. Vyrostly mi z
toho pěkný okurky.
Na dovče si už ze zvyku sypu na dezert kokos, abych posléze zjistila, že je to maskovaný sýr na špagety, hovící si v protilehlém rohu restaurace. S logikou už na mě nikdo nechoďte!
O tom, že propukám v nekontrolovatelný smích v naprosto nevhodných situacích ani nemluvím. Zvlášť na firemní poradě to není úplně vhodné. Jenže ty mouchy na zdi, co se tak hezky kamarádili kolegovi na rameni, byli fakt vtipný, na rozdíl od pana ředitele. Měkké "i", protože to byl mušák a mušice. Podle toho, co prováděli.
Když jedu v rodinné koloně na svatbu a lehce překročíme rychlost? Které z těch pěti aut zastaví policajti?
Tuhle jsem jela na důležitou schůzku. Při vystupování z auta jsem
zakopla o vlastní nohu a švihla klienta deskami s dokumenty přímo do … Omlouvám se, opravdu to nebylo schválně pane Karfík.
Chápu, že jsme se nedohodli. Uzdravte se brzy.
Cokoli nového si pořídím, projeví nejdéle do dvou hodin od
74
prvního použití nějakou výrobní vadu. Samozřejmě už si dávám
pozor a pečlivě si v obchodě vybírám z více kusů. Vždy se mi podaří vybrat ten největší šmejd.
Když mi na něčem opravdu záleží, snažím se tvářit inteligentně.
Bohužel mě prozradí dědičný smích naší rodiny. Prostě chrochtáme všichni. Už by to mohl taky někdo legalizovat!
SMS typu: Neříkej to tomu a tomu, je to překvapení! - se mi podaří většinou odeslat na číslo překvapeného…
Dopisy Ježíškovi mi tradičně odcházejí na špatnou adresu. Už třetím rokem si přeju pod stromeček Bavoráka a zase jsou z toho
jenom fusekle.
Když dám prát černý prádlo, vždy se tam vloudí i nějaký ten papírový kapesníček. Na bílém by to nebylo tak vidět, takže se ani nedivím.
V obchodě si koupím vždy něco dražšího pět minut před plánovanou, avšak neohlášenou slevou a pak mám zkaženej celej život až
do úterý.
Když můžu vyhrát půl mega v „Haló, tady Tydýtovi“, dřív, než
stihnou promluvit, uvítám je stylem - „Nemám zájem o žádný nový tarif, díky, nashle.“
Tak čau.
75
76
Pár slov o autorce
Drsná holka s něžnou duší, jejíž dílka čtu si
rád, rozpláče i touhou vzruší, dovede i rozesmát...
(shane)
Fascinuje mě její humor a nadhled, do kterého dokáže
zabalit životní moudrost a když je potřeba, okořenit
ho i špetkou hořkosti. Umí mě rozesmát i rozplakat a
to se povede málokomu. (Máta)
Ráda přemýšlí nad různými věcmi, má ráda myšlenky
a dovede zkombinovat rozum a cit. (Singularis)
Holka, která vás v textech nemate nejasnostmi. Můžete, nebo nemusíte ji číst rádi, ale vždy je ke čtenáři
upřímná, čistá a čitelná. (hledač)
Líbí se mi její sebeironie a nadhled. To, jak umí donutit člověka k smíchu, ale zároveň i k zamyšlení, až slzám... (Andrea M.)
77
78
Dana M.
Všehomíra
Ilustrace a obálka LuLu Lightning ,
Redakce a sazba Jaroslav Čampulka
Písmem Cambria v listopadu 2015
vytiskla tiskárna TRIBUN EU Brno
79
80