Průběžná zpráva 2008

Transkript

IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při
Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze
Strategie prevence vzniku a třídění využitelných složek komunálního odpadu na obecní
úrovni a formování trhu s vytříděnými surovinami v České republice
SP/2f1/77/07
průběžná zpráva za řešení projektu v roce 2008
Praha, listopad 2008
1
Autoři:
Ing. Petr Fanta, Ph.D.
doc. Ing. Alena Hadrabová, CSc.
Ing. Miroslav Horák
Ing. Zdenka Kotoulová
Bc. Alena Kováčová
Bc. Jana Matějovská
JUDr. Ing. Petr Měchura
Ing. Jan Slavík
Ing. Jitka Vlčková
RNDr. Martina Vrbová, Ph.D.
Ing. Iva Zeroníková
IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě Vysoké školy
ekonomické v Praze
nám. W. Churchilla 4
130 67 Praha 3 – Žižkov
tel./fax:
+412 224 095 564
e-mail:
[email protected]
www
http://www.ieep.cz
2
OBSAH
1
ÚVOD ...................................................................................................................7
2
TEORETICKÉ ASPEKTY TRHU DRUHOTNÝCH SUROVIN ...................10
2.1
Teoretické modely trhu primárních a druhotných surovin .............................. 11
2.2 Efektivnost trhu druhotných surovin ................................................................ 14
2.2.1
Původ tržních neefektivností na trhu druhotných surovin ..............................15
2.3 Transakční náklady na trhu druhotných surovin ............................................. 22
2.3.1
Vymezení pojmu transakční náklady.............................................................23
2.3.2
Úloha transakčních nákladů při rozhodování firem........................................25
2.3.3
Transakční náklady obce a svozových firem při uzavírání smlouvy...............26
2.3.4
Jak vyčíslit transakční náklady - metody měření ...........................................27
2.3.5
Návrh metody měření v rámci trhu druhotných surovin.................................29
2.3.6
Jak snížit transakční náklady? .......................................................................30
2.4
3
Shrnutí ................................................................................................................ 32
FORMOVÁNÍ TRHU DRUHOTNÝCH SUROVIN V 90. LETECH 20.
STOLETÍ............................................................................................................33
3.1
Pojem „druhotná surovina“............................................................................... 34
3.2 Vývoj trhu druhotných surovin od 90.let .......................................................... 36
3.2.1
Sběrový papír ...............................................................................................38
3.2.2
Výkup a zpracování kovových odpadů..........................................................39
3.3 Trh druhotných surovin v ČR v kontextu evropského obchodu ...................... 41
3.3.1
Stav do roku 1989.........................................................................................41
3.3.2
Stav po roce 1989 .........................................................................................42
3.3.3
Vývoj od roku 2000 ......................................................................................45
4
SOUČASNÝ TRH DRUHOTNÝCH SUROVIN V ČESKÉ REPUBLICE –
PAPÍR, SKLO, PLASTY, KOVY .....................................................................48
4.1 Úprava odpadů na druhotnou surovinu ............................................................ 48
4.1.1
Úprava skla...................................................................................................48
4.1.2
Úprava papíru, plastů a nápojových kartonů..................................................49
4.2 Zpracování druhotných surovin ........................................................................ 58
4.2.1
Zpracování skla ............................................................................................59
4.2.2
Zpracování sběrového papíru ........................................................................60
4.2.3
Zpracování plastů .........................................................................................60
4.2.4
Zpracování nápojových kartonů ....................................................................62
4.3 Obchodování s druhotnými surovinami ............................................................ 62
4.3.1
Papír .............................................................................................................62
4.3.2
Plastové odpady............................................................................................65
4.3.3
Skleněné odpady...........................................................................................67
4.3.4
Kovové odpady.............................................................................................68
4.4
Pozice obce na trhu druhotných surovin ........................................................... 70
3
Vztah obce k trhu druhotných surovin v ČR..................................................70
Obce na trhu druhotných surovin v EU .........................................................71
4.4.1
4.4.2
5
SYSTÉMY TŘÍDĚNÍ VYUŽITELNÝCH SLOŽEK KOMUNÁLNÍHO
ODPADU ............................................................................................................76
5.1 Stávající systémy sběru ...................................................................................... 76
5.1.1
Oddělený sběr využitelných složek ...............................................................76
5.1.2
Sběr směsného odpadu..................................................................................80
5.1.3
Sběr nebezpečných odpadů ...........................................................................81
5.1.4
Úprava (třídění papíru a plastů).....................................................................83
5.2
Nové poznatky a zařízení v systémech sběru odpadů ....................................... 84
5.3
Některé otázky vývoje systémů separovaného sběru v Německu ..................... 85
5.4 Stav nakládání s jednotlivými komoditami ....................................................... 87
5.4.1
Sběr využitelných odpadů .............................................................................87
5.4.2
Sběr využitelných odpadů v obcích...............................................................88
5.4.3
Technické vybavení obcí pro sběr využitelných složek .................................91
5.4.4
Papír .............................................................................................................93
5.4.5
Plasty............................................................................................................96
5.4.6
Sklo ..............................................................................................................98
5.4.7
Kovy........................................................................................................... 101
5.4.8
Nápojové kartony ....................................................................................... 103
5.5 Analýza nakládání s komunálními bioodpady ................................................ 104
5.5.1
Právní úprava nakládání s BRKO................................................................ 104
5.5.2
Prevence množství a nebezpečných vlastností............................................. 106
5.5.3
Současná produkce BRKO.......................................................................... 108
5.5.4
Vývoj technologií provozovaných v ČR...................................................... 109
5.5.5
Zkušenosti s odděleným sběrem BRKO v ČR ............................................. 114
5.5.6
Ekonomika nakládání s BRKO ................................................................... 120
5.5.7
Některé nástroje užívané k podpoře sběru a zpracování BRKO v zahraničí . 124
5.6
6
Shrnutí .............................................................................................................. 125
MOTIVACE K TŘÍDĚNÉMU SBĚRU KOMUNÁLNÍHO ODPADU A
POPLATKOVÉ SYSTÉMY............................................................................130
6.1 Poplatkové systémy obce a vztah k trhu druhotných surovin ........................ 130
6.1.1
Poplatek za ukládání odpadů na skládky a povinná finanční rezerva pro
rekultivace ................................................................................................................. 130
6.1.2
Rozšířená (ekonomická) odpovědnost výrobce ........................................... 131
6.1.3
Úhrada nákladů shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a
odstraňování komunálních odpadů občany ................................................................. 132
6.1.4
Úlevy z místního poplatku podle skutečně sebraného množství využitelných
složek (konkrétní příklady)......................................................................................... 134
6.1.5
Zkušenosti se systémy váženého sběru odpadu v ČR................................... 137
6.2 Platby za komunální odpad v zemích EU a Švýcarsku ................................... 138
6.2.1
Důvody zavádění variabilních plateb .......................................................... 139
6.2.2
Struktura a výše plateb................................................................................ 140
6.2.3
Konkrétní přínosy variabilních plateb ......................................................... 145
4
6.2.4
6.2.5
6.2.6
Konkrétní negativní důsledky variabilních plateb........................................ 147
Technická řešení systému ........................................................................... 149
Diskuse rizika zavedení variabilních plateb................................................. 154
6.3 Platby za komunální odpad v České republice – praktické zkušenosti .......... 157
6.3.1
Užití typů poplatků v obcích ....................................................................... 157
6.3.2
Postoje obyvatel k poplatkům ..................................................................... 158
6.3.3
Náklady na odpadové hospodářství obce..................................................... 161
6.3.4
Poplatky a oddělený sběr využitelných odpadů ........................................... 166
6.3.5
Možnosti motivace občanů s použitím poplatků .......................................... 168
6.4 Variabilní platby v systémech obcí v ČR......................................................... 171
6.4.1
Konkrétní případy obcí, které zavedly variabilní platby .............................. 171
6.4.2
Konkrétní opatření ke zvýšení separace odpadů .......................................... 173
6.5
7
Svozové firmy a poplatkové systémy obce ....................................................... 178
SPOLEČNOSTI NAKLÁDAJÍCÍ S ODPADY A JEJICH VLASTNICKÁ
STRUKTURA ..................................................................................................181
7.1
Svozové společnosti a jejich snaha po racionalizaci provozu (modernizace
služeb) ............................................................................................................... 181
7.2
Bariéry vstupu svozových společností na trh .................................................. 185
7.3
Smluvní vztahy mezi svozovými firmami a obcemi ........................................ 185
7.4 Vlastnická struktura firem nakládajících s odpady........................................ 188
7.4.1
Informace z Registru ekonomických činností.............................................. 188
7.4.2
Informace z obchodního rejstříku................................................................ 192
7.5 Proces privatizace veřejných služeb v ČR....................................................... 195
7.5.1
Postavení soukromého sektoru v odpadovém hospodářství v zahraničí........ 196
7.5.2
Rozvoj systému nakládání s odpady z hlediska podnikatelských aktivit ...... 198
7.5.3
Vliv privatizace na sektor nakládání s odpady............................................. 199
7.5.4
Právně-ekonomický rámec soukromého podnikání v oblasti nakládání
s odpady 200
7.5.5
Privatizační transformace komunálních podniků ......................................... 202
7.6 Výběrová řízení na zajištění veřejných služeb v obci...................................... 203
7.6.1
Institut veřejných zakázek........................................................................... 205
7.6.2
Proces zadávání veřejných zakázek............................................................. 207
7.6.3
Jaká je realita? ............................................................................................ 208
7.6.4
Situace v praxi obcí..................................................................................... 209
7.6.5
Závěr .......................................................................................................... 211
7.7 Projekty PPP v podmínkách České republiky ................................................ 212
7.7.1
Definice PPP............................................................................................... 213
7.7.2
Funkce PPP ................................................................................................ 214
7.7.3
Formy PPP.................................................................................................. 214
7.7.4
Výhody a nevýhody PPP............................................................................. 216
7.7.5
Aplikace v odpadovém hospodářství, možnosti pro ČR............................... 221
7.7.6
Příklady ...................................................................................................... 223
7.8
Vyhodnocení kvalitativní analýzy.................................................................... 226
5
7.8.1
7.8.2
7.8.3
8
Metodika .................................................................................................... 226
Vyhodnocení - shrnutí................................................................................. 227
Vyhodnocení – podrobné informace............................................................ 233
SPECIFIKA VEDENÍ ÚČETNICTVÍ OBCÍ.................................................238
8.1
Účetnictví obcí .................................................................................................. 238
8.2
Účetnictví podnikatelských subjektů ............................................................... 239
8.3
Porovnávání schopnosti vykazovat reálné údaje............................................. 240
8.4
Sbližování účetnictví......................................................................................... 243
LITERATURA.......................................................................................................245
6
1
ÚVOD
Tento projekt s označením SP/2f1/77/07 a názvem „Strategie prevence vzniku a třídění využitelných složek komunálního odpadu na obecní úrovni a formování trhu s vytříděnými surovinami“ je součástí Resortního programu výzkumu v podprogramu SP2 „Udržitelné využívání
zdrojů“, oblasti výzkumu SP2f „Nakládání s odpady a prevence vzniku odpadů“, jejichž cílem je „předcházet vzniku odpadů, snížit měrné produkce odpadů nezávisle na úrovni
ekonomického růstu“.
Postup řešení projektu v aktuálním roce 2008 vychází z přílohy č. 1 dodatku smlouvy,
jež byla uzavřena mezi zadavatelem (MŽP ČR) a nositelem projektu (IEEP při VŠE Praha)
na počátku tohoto roku. Oproti původnímu návrhu projektu došlo z důvodu neplánovaného
prodlení uzavření smlouvy ke změně časového rámce řešení projektu – původní časový rámec
řešení projektu (duben 2007 – září 2009) byl nahrazen novým časovým rámcem, a to od července 2007 – prosince 2009. Celková doba řešení projektu odpovídá době uvedené v návrhu
projektu, tedy 30 měsíců.
Na naplnění cílů projektu definovaných v návrhu projektu a v příloze č. 1 smlouvy pracoval tým expertů složený nejen z akademických pracovníků Institutu pro ekonomickou a
ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze (IEEP) pod vedením doc. Ing. Aleny Hadrabové, CSc., ale i odborníků reprezentujících praxi
současného systému nakládání s odpady v České republice. Skupinu těchto odborníků tvoří
na jedné straně zástupci soukromých subjektů, jež patří ke klíčovým prvkům současného systému nakládání s odpady v České republice (ČAOH, SPDS-Aporeko, ODAS, EKO-KOM),
ale na druhé straně jsou součástí řešitelského týmu i zástupci Národní sítě Zdravých měst
(Mladá Boleslav, Velké Meziříčí a Boskovice).
V roce 2008 byly řešeny následující úkoly (rozpracované kapitoly, jejichž termín dokončení je plánován na příští rok, nebudou součástí tohoto řešení):
a. teoretická analýza fungování trhu s druhotnými surovinami
b. analýza vlastnické struktury zpracovatelských zařízení a svozových firem
c. analýza překážek v působení na trhu u zpracovatelských zařízení a svozových firem
d. analýza úlohy svozových firem v řetězci nakládání s využitelnými složkami komunálních odpadů
e. analýza účinnosti vybraných nástrojů podpory tříděného sběru využitelných složek
komunálního odpadu
V čem spočívá hlavní odlišnost tohoto projektu od projektů, jež mohou být navenek
zaměření našeho projektu podobné? Je to především důraz na poptávkovou stranu trhu dru7
hotných surovin, jež absorbuje suroviny vytříděné na úrovni obcí a jež může tlačit na zefektivnění stávajících systémů tříděného sběru podle požadavků zpracovatelů. Je tedy zřejmé, že
předmětem zájmu jsou především suroviny vytříděné z komunálního odpadu a jejich význam na trhu druhotných surovin.
O jaké tématické oblasti řešení se tedy jedná? Jak je patrné z minulých výroků, pak tříděný sběr odpadu a recyklaci chápeme jako střet nabídky vytříděných surovin a poptávky po
nich. Stranu nabídky představují systémy tříděného sběru využitelných složek komunálního
odpadu organizované obcemi a stranu poptávky představují zpracovatelská zařízení, která tyto vytříděné využitelné složky přetváří v druhotné suroviny určené k dalšímu využití ve výrobě. Projekt si klade za cíl analyzovat obě strany „trhu“ s odpady s ohledem na možné distorze, které brání na jedné straně efektivnímu sběru využitelných složek komunálního odpadu a
na straně druhé jejich využití ve zpracovatelských zařízeních.
Výchozí hypotézou projektu, kterou se budeme snažit v průběhu řešení projektu testovat, je: změnou institucionálního prostředí a odstraněním bariér na trhu druhotných surovin je možné vytvořit vhodné podmínky pro dosažení cílů definovaných v politice odpadového hospodářství (POH ČR).
Abychom zdůraznili kontinuitu řešení projektu, pak jsme výstupy z roku 2007 doplnili o výstupy z letošního roku. Výsledek je značně extenzivní co do počtu stran i do informací, které se snaží zmapovat trh druhotných surovin v České republice.
V některých případech jsme aktualizovaly výstupy z minulého roku, čímž reagujeme na
dynamický vývoj trhu druhotných surovin v ČR a ve světě.
Předkládaná průběžná zpráva je rozdělena na několik dílčích částí. V úvodní části shrnujeme základní přístup k řešení a úkoly, které byly součástí řešení v roce 2008. II. kapitola
se věnuje teoretickým aspektům trhu druhotných surovin. V této části jsou formulovány hnací
síly, které se podílí na jeho utváření, a to včetně diskuse vlivu trhu primárních surovin.
Prostor bude věnován i otázkám toho, do jaké míry se trhy primárních a druhotných surovin
ovlivňují a jaké důsledky má tato interakce na míru recyklace odpadu. Výsledky této části
budou následně konfrontovány s praktickými zkušenostmi fungování trhu druhotných surovin
v České republice. Nedílnou součástí této části průběžné zprávy bude i analýza vývoje politiky podporující recyklaci a využití odpadu na úrovni Evropské unie. Tato kapitola byla doplněna o teoretickou analýzu tzv. transakčních nákladů a specifikaci jejich úlohy na trhu druhotných surovin.
III. kapitola průběžné zprávy se zabývá formováním trhu druhotných surovin v 90. letech minulého století s důrazem na úlohu průmyslu a význam jednotlivých materiálů, jež na
trh druhotných surovin vstupovaly (především papír a kovy). Identifikovány jsou faktory, jež
8
hrály významnou úlohu při formování tohoto trhu a jež mohou být významným vodítkem pro
pochopení charakteru trhu druhotných surovin v současné době. Náš zájem směřoval i k definici druhotné suroviny, která sice v současné právní úpravě chybí, ale jejíž význam pro fungování trhu je zcela zásadní. Jelikož je český trh součástí evropského prostoru, pak jsme se
snažili reflektovat vývoj trhu druhotných surovin právě v kontextu evropského obchodu.
IV. kapitola průběžné zprávy analyzuje současný stav na trhu druhotných surovin, a to
pro plasty, papír, sklo a kovy. V rámci těchto materiálů sledujeme vývoj cen na trhu a analyzujeme faktory, které cenový vývoj determinují. Současně se věnujeme i analýze institucionálního prostředí, jež trh druhotných surovin ovlivňuje. Tato kapitola byla aktualizována
s ohledem na aktuální vývoj.
V. kapitola průběžné zprávy se zabývá systémy tříděného sběru využitelných složek
komunálního odpadu, jež představují zdroje materiálů vstupujících na trh druhotných surovin.
Zajímá nás především povaha jednotlivých systémů tříděného sběru (jaké materiály jsou odděleně sbírány, jak je s nimi nakládáno, jaké jsou nové přístupy k těmto systémům apod.).
Důraz klademe především na to, do jaké míry tyto systémy dokáží reagovat na změnu poptávky po jednotlivých materiálech na trhu a jakým způsobem vypadá v současné době proces úpravy odpadů na druhotné suroviny a jejich zpracování.
VI. kapitola průběžné zprávy se věnuje problému motivací ve stávajících systémech
tříděného sběru odpadu na komunální úrovni. Mají obce v současné době možnost reagovat
na změnu tržních podmínek přizpůsobením systémů tříděného sběru? Pozornost věnujeme
především poplatkovým systémům a jejich schopnosti měnit preference spotřebitelů ve vztahu k třídění využitelných složek komunálního odpadu a snižování produkce směsné frakce. V
rámci této části se diskutují i náročnější systémy vážené sběru komunálního odpadu, jež se ve
stále vyšší míře prosazují v podmínkách Německa. Velká část této kapitoly se věnuje zkušenostem s variabilními platbami v zahraničí a ČR.
VII. kapitola průběžné zprávy se zaměřuje na otázku vlastnické struktury zařízení nakládajících s odpady (především svozových firem). Prostor věnujeme otázkám výběrových řízení a zkušenostem s projekty Public-Private-Partnership (PPP). Nedílnou součástí této kapitoly je i otázka působení svozových firem na trhu v ČR, vnímání překážek a bariér vstupu na
trh a rovněž vyhodnocení kvalitativního výzkumu, který probíhal mezi svozovými firmami
v tomto roce.
VIII. kapitola se věnuje otázkám vedení účetnictví v obcích a především rozdílům, které
jsou mezi vedením účetnictví u soukromých firem a obcí. Tato kapitola tvoří přechod mezi
řešením v tomto roce a v roce 2009, kdy se budeme věnovat možnostem aplikace motivačních
plateb v obcích. Otázka účetnictví v obcích hraje v tomto smyslu zcela zásadní roli, a proto
jsme jí pozornost věnovali již v tomto roce.
9
2
TEORETICKÉ ASPEKTY TRHU DRUHOTNÝCH SUROVIN
Mezi hlavní argumenty obhajující recyklaci odpadu patří především obava z vyčerpání primárních surovinových zdrojů1. Materiály vyrobené z odpadu (druhotné suroviny) jsou považovány za vhodný substitut, jež mohou primární suroviny do značné míry nahradit a tím jejich vyčerpání buď zcela zabránit nebo alespoň oddálit. To, že tomu nemusí být vždy, naznačují některé ekonomické modely, které budou předmětem našeho zájmu v následující kapitole.
Pro využití druhotných surovin jako výrobního vstupu je rozhodující především to, zda
dokáží konkurovat primárním surovinám nejen kvalitou a kvantitou, ale především zda jsou
dostupné za cenu odpovídající (nebo nižší) ceně primárních surovin. V procesu cenové tvorby u primárních surovin je důležitá nejen vzácnost této suroviny na trhu či tržní poptávka, ale
i cena druhotných surovin. Je možné říci, že cena druhotných surovin představuje jako výstup backstop technology horní hranici růstu ceny primárních surovinových zdrojů
v důsledku jejich postupného čerpání. Překročením této hranice primární suroviny nebudou
dál využívány.
Následující skutečnosti je možné považovat za klíčové důvody pro propojenost trhu
primárních a druhotných surovin (Rutkowsky, 1998):
- primární a druhotné suroviny jsou velice často dokonalými substituty
- vyčerpatelnost primárních surovin podporuje materiálové využívání odpadu
- pokles těžby surovinových zdrojů snižuje přímo a nepřímo produkci odpadu
Analýza modelů trhu primárních a druhotných surovin provedená v této kapitole bude
ztížena skutečností, že jsou trhy primárních a druhotných surovin značně citlivé na jakékoli
externí šoky (např. nové informace o rozsahu současných zásob, konkurence nových materiálů, náklady konkurujících technologií nebo krátkodobá politická rozhodnutí s důsledky na
kolísání cen a produkce) (Hendres, 1985). Nejprve však věnujme prostor současnému vývoji
na poli definice samotného pojmu „druhotná surovina“.
1
Tento výrok potvrzují i slova Hnutí Duha, které na svých internetových stránkách uvádí, že: „každou
tunu materiálu, která se spálí nebo skončí na skládkách, je nutné znovu vykácet, vytěžit nebo zpracovat, což často způsobuje další toxické znečištění, spotřebu energie a poškozování krajiny“ (Hnutí Duha, 2007)
10
2.1
Teoretické modely trhu primárních a druhotných surovin
Ekonomická teorie se s tímto problémem zabývala nejen s ohledem na substituovatelnost
primárních a druhotných surovin, ale i s ohledem na vliv využívání druhotných surovin ve výrobě na celkový objem odpadu. Zmíněné modely zohledňují hlavní faktory, které ovlivňují
vztah mezi cenami primárních a druhotných surovin – především se jedná o růst ceny za odstraňování odpadu, cenu primárních surovin nebo nižší ceny za využívání odpadu.
Na základě předpokladů, které při tvorbě modelů zohledňují různí autoři, je možné rozdělit tyto modely do následujících skupin (Rutkowsky, 1998)2:
a. modely, které za hlavní cíl recyklačních opatření považují pouze opětovné využití surovin ve výrobě
i.
optimalizační modely – tyto modely rozšiřují neoklasický model optimální alokace surovin o možnost recyklace a určují optimální míru těžby a recyklace
ii. cenově-teoretické modely – tyto modely zkoumají možnosti substituce primárních
a druhotných surovin s otázkou, jakým způsobem se projeví změny cen na nasazení jednotlivých surovin ve výrobě3
b. modely, které zkoumají vliv produkovaných odpadů na společenský užitek – v těchto
modelech se produkční faktor práce dělí mezi původní produkci primárních surovin,
recyklaci surovin a konečnou produkci spotřebních statků a je hledán optimální poměr
mezi těmito aktivitami. Užitek společnosti je pak maximalizován tehdy, když se zvýší
spotřeba statků nebo naopak sníží škoda způsobená produkcí odpadů4.
c. modely, které zohledňují spotřebu primárních surovin současně se vznikem odpadu – jejich cílem je určit optimální míru těžby a způsob nakládání s odpady. Mezi nejvýznamnější autory teoretických modelů tohoto typu patří především Siegler (1992) či Michaelis (1991)5.
2
Podobné dělení modelů uvádí i Holm-Müller (1997), která se však při dělení soustřeďuje na společenské užitky
a škody na životním prostředí.
3
Autorem tohoto modelu je Jaeger (1976). Více viz v jeho textu: Eine ökonomische Teorie des Recyclings, in:
Kyklop 29/76, s. 660 – 677.
4
Autorem tohoto modelu je např. Smith (1972). Více viz v jeho článku: Dynamics of Waste Accumulation?
Disposal versus Recycling, Journal of Economic Theory 76/72, s. 600 - 616
5
Jak uvádí Rutkowsky (1998, s. 99), pak typickým znakem modelu, jehož autorem je Michaelis, je: „snaha určit
stínové ceny primárních a druhotných surovin, resp. různých způsobů nakládání s odpady, které mohou být
následně porovnávány s reálnými cenami na trhu“. Naopak podstatou modelu podle Sieglera je: „snaha analyzovat množství výrobních faktorů určených na výrobu statku z primární, resp. druhotné suroviny a množství
odpadu ukládaného na skládku v závislosti na ceně za odstraňování odpadu“.
11
Podle Rutkowského (1998) přispívají tyto modely k zodpovězení určitých hypotéz, které
jsou založeny na cenové tvorbě na trzích primárních a druhotných surovin. Ačkoli se z těchto
modelů nedá odvodit jednoznačná politika nakládání s odpady, pak nabízí odpověď na otázku
vazeb mezi tvorbou cen na trzích primárních a druhotných surovin a jejich substituovatelnosti, na otázku důsledků růstu či poklesu cen primárních surovin na vyčerpatelnost těchto surovin a množství odpadu, které musí být odstraněno.
Celá řada těchto modelů vychází z předpokladu, že jsou primární a druhotné suroviny
substituty. V tomto případě by mělo rostoucí množství druhotných surovin ve výrobě za následek pokles těžby primárních surovinových zdrojů o stejné množství. Cena druhotných surovin na trhu je tvořena náklady práce a náklady kapitálu výroby (odhlížíme od nákladů na
odstraňování, které byly uspořeny opětovným využitím surovin ve výrobě) (Michaelis, 1991).
Hlavní problém při tomto odvozování představuje předpoklad optimální substituce a
předpoklad rozdílu mezi společenskými a soukromými náklady, jež má za následek vznik externalit 6,7. Nedokonalá substituce primárních a druhotných surovin spočívá na podstatných
potížích při použití druhotných surovin ve výrobě, a to z důvodu nepravidelných dodávek do
výroby a neodpovídající kvality druhotných surovin (Rutkowsky, 1998; 80).
Budeme-li uvažovat možnost, že druhotné suroviny vypadnou z výrobního procesu
(např. jako důsledek předcházení vzniku odpadu nebo jako důsledek cenové konkurence primárních surovin), pak to bude mít za následek omezování finální produkce, protože: „doba
životnosti výrobku je vyšší než interval mezi výměnou modelů“ (Rutkowsky, 1998). Nejistota
při využívání druhotných surovin může mít za následek, že budou výrobci dávat přednost
primárním surovinám před druhotnými.
Mnoho výrobců nárokuje i určitou kvalitu surovin (např. jako důsledek zákonných požadavků, které se týkají obsahu nebezpečných látek ve výrobku), protože této kvalitě musí
přizpůsobit celý výrobní proces. Pokud výrobce nemá k dispozici požadované množství druhotné suroviny o určité kvalitě, pak tuto surovinu nevyužije ve výrobním procesu. Toto platí
však i naopak. Pokud na trhu neexistuje dostatečná poptávka po druhotných surovinách, pak
producenti druhotných surovin nemají dostatečný stimul k tomu, uvádět na trh odpovídající
množství druhotné suroviny. Rutkowsky nazývá tuto situaci jako problém „slepice a vejce“
(Rutkowsky, 1998; s. 82). Tato nejistota na trhu a nedostatek informací jsou často považovány
za selhání trhu, ačkoli se naproti tomu může jednat o hlavní předpoklad rozvoje trhu. Tato si-
6
Protože problematika internalizace externalit přesahuje rámec tohoto textu, pak se jí nebudeme dále věnovat.
Pro účely této kapitoly však budeme předpokládat, že je teorie externalit z ekonomického, politického a epistemologického pohledu postavena na neplatných principech (Simpson, 2003).
7
Právě tuto skutečnost považuje Rutkowsky (1998) za hlavní příčinu toho, že: „se realizovaná úroveň recyklace
nachází pod optimální úrovni ze společenského hlediska“.
12
tuace na trhu umožňuje hledat ziskové příležitosti a dosahovat časově omezených monopolních zisků8.
Pokud odstraníme předpoklad dokonalé substituovatelnosti, pak musíme uvažovat mezní míru substituce (míra, v které jsou substituovány primární a druhotné suroviny – pohybuje
se v rozmezí od 0 do 1) a rozdílnou produkci odpadu v důsledku využívání primárních a druhotných surovin.
Pokud se jedná o souvislost mezi trhy primárních a druhotných surovin, pak tento model
poskytuje dobrý pohled na cenovou tvorbu a konkurenci obou druhů surovin. Důležitou roli
při tvorbě ceny druhotných surovin hrají náklady na odstraňování odpadu, které představují
alternativu k nakládání s odpady. Environmentálně-politická opatření v oboru nakládání
s odpady, které spočívají především ve zdanění ukládání odpadu na skládky a v poplatkové
politice za účelem odklonit tok odpadu od skládkování, mají odpovídající dopady na surovinovou politiku.
Jiné modely (Siegler, 1992), které uvažují vztah mezi trhy primárních a druhotných surovin, zdůrazňují komplementární vztah mezi těmito surovinami. V těchto modelech představují náklady ukládání odpadu na skládky jeden z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují využití primárních a druhotných surovin v produkci statků.
V těchto modelech se ukazuje, že růst ceny za odstraňování odpadu, růst ceny primárních surovin a pokles ceny za materiálové využití odpadu mají jednoznačně pozitivní vliv na
úroveň recyklace (a tím i na produkci primárních a druhotných surovin). Tyto situace na trhu
mohou mít za následek jak rostoucí, tak klesající využívání primárních a druhotných surovin
ve výrobě. Důvod spočívá v tom, že rostoucí cena odstraňování odpadu působí na jedné straně na pokles produkce statku, ale na druhé straně na rostoucí produkci druhotných surovin.
„Pokud je druhý vliv silnější, pak může mít za následek rostoucí produkci statku a stejně tak
rostoucí využívání primárních surovin. Pokud je naopak první vliv silnější, pak bude produkce klesat a může mít za následek rovněž pokles produkce druhotných surovin“ (Rutkowsky,
1998; s.103).
Tyto vztahy vznikají s předpokladem komplementarity primárních a druhotných surovin. Pokud tento předpoklad odstraníme, pak budou mít uvedené situace na trhu za následek,
že zvýšení využívání druhotných surovin ve výrobě povede k růstu produkce odpadů, která
však: „bude nižší než dodatečně zapojené množství druhotných surovin do výroby“. Lze však
očekávat i další důsledky (Rutkowsky, 1998):
- růst ceny za odstraňování odpadu povede k poklesu využívání primárních surovin ve
výrobě a naopak k růstu využívání druhotných surovin
8
Trh, který poskytuje dokonalé informace o nabídce a poptávce je dokonalým trhem nebo trhem pod centrální
kontrolou.
13
- zvýšení ceny primárních surovin vede k částečné substituci primárních surovin surovinami druhotnými. Množství odstraňovaného odpadu současně klesá.
- rostoucí náklady na využívání odpadu způsobují pokles využívání druhotných surovin
při odpovídajícím růstu využívání primárních surovin a rostoucím množství odpadu k
odstranění.
Pro doplnění teoretického přístupu k problematice vztahů cenové tvorby primárních a
druhotných surovin a jejich konkurence lze zmínit ještě přístup Jägera (Rutkowsky, 1998).
Svůj model odvozuje z předpokladů9, které sice ve skutečnosti nemohou být naplněny, ale jež
představují významný příspěvek do představené diskuse. Na základě těchto předpokladů dochází k závěru, že využívání odpadu způsobí rostoucí množství nejen druhotných surovin ve
výrobě, ale také primárních surovin, a to přes částečnou substituci primárních surovin surovinami primárními.
Z těchto důvodů se staví proti podporám využívání odpadu, které „není v každém případě smysluplné a naopak může být kontraproduktivní. Přesnější znalosti nákladů a poptávkové
funkce jsou podmínkou pro zajištění, že nenastanou opačné efekty, než bylo plánováno“ (Rutkowsky, 1998; s. 107).
Společným znakem představených modelů je snaha o optimální alokaci primárních a
druhotných surovin s důrazem na otázku optimální míry recyklace. Byly analyzovány různé
faktory, které tuto alokaci ovlivňují a které nemusí být na první pohled zcela zřejmé (např.
náklady na ukládání odpadu na skládku). Význam těchto modelů spočívá rovněž v tom, že
nám umožňují nově nahlížet současný trh s primárními a druhotnými surovinami. Důležitým
doporučením uvedených modelů je klást mnohem vyšší pozornost faktorům ovlivňujících trh
primárních a druhotných surovin, jež mohou v řadě případech působit proti obecnému přesvědčení (Rutkowsky, 1998; s. 108).
2.2 Efektivnost trhu druhotných surovin
Jak uvádí OECD (2006), pak trhy druhotných surovin neustále rostou, a to nejen jako důsledek politik podporujících recyklaci na národní, ale i mezinárodní úrovni, ale rovněž (a možná
právě) jako důsledek zlepšujících se podmínek na trhu. Na druhou stranu je možné vnímat řadu omezení a bariér, které dalšímu rozvoji trhu druhotných surovin brání. Tyto bariéry snižují
efektivnost trhu. Použitím slov Michaelise z minulé kapitoly: „míra využití a recyklace odpadu nedosahuje společensky optimální úrovně“ (Rutkowsky, 1998; s. 108).
9
Jedná se o předpoklad, že mohou být suroviny opětovně využity pouze jednou, aniž by vznikaly dodatečné náklady, účinnost je 1 a primární a druhotné suroviny jsou substituovatelné (Rutkowsky, 1998).
14
Co je možné považovat za společensky optimální úroveň recyklace? Je tato úroveň výsledkem společenského konsensu prezentovaného volenými zástupci v parlamentním systému
dané země (bez nároků na nějaký exaktní způsob výpočtu) nebo je společensky optimální míra recyklace výsledkem hledání objektivně správné míry recyklace prostřednictvím specifické
vědecké metody? Je vůbec třeba definovat společensky optimální úroveň recyklace?
Jak vyplývá ze studie OECD (2006), pak trhy zbavené neefektivností umožňují dosáhnout společensky optimální míry recyklace bez dalších intervencí státu. Jaký je původ případných tržních neefektivností, které mohou narušit spontánní proces využívání a recyklace odpadu na trhu? Nedosahuje-li úroveň recyklace jako výsledek spontánních tržních sil společenské úrovně, je možné mluvit o neefektivnosti trhu (někdy též tržních selháních)?
Je zřejmé, že stanovení společensky optimální úrovně recyklace hraje zcela klíčovou
úlohu, a proto je třeba jí věnovat patřičnou pozornost. Jak uvádí studie OECD (2006; s. 15):
„v procesu formulace ekologické politiky, jejímž cílem je zvýšení úrovně recyklace, je třeba
nejdříve porozumět potenciálním neefektivnostem, které mohou na trzích existovat a tomu, jak
tyto neefektivnosti je možné překonat formulací veřejné politiky“.
Jak již bylo uvedeno v minulé kapitole, pak úroveň recyklace závisí na řadě faktorech.
Studie EPA (1993) zdůrazňuje především základní 3 faktory:
− přiměřená, jistá a relativně neznečištěná nabídka druhotných surovin
− poptávka zpracovatelů (tedy těch, kteří materiálově zpracují suroviny pro další využití),
výrobců a vývozců musí být taková, aby absorbovala nabídku druhotných surovin
− poptávka spotřebitelů po výrobcích, které obsahují druhotné suroviny, musí být taková,
aby absorbovala nabídku těchto výrobků
Je zřejmé, že působení těchto faktorů může být do značné míry narušeno v důsledku
existence různých tržních neefektivností. Hlavním cílem následující kapitoly je proto nejprve
shrnout základní tržní neefektivnosti a následně diskutovat možnosti jejich odstranění či
zmírnění. Pozornost bude věnována rovněž původu těchto neefektivností – zda jsou způsobeny již samotnou povahou trhu nebo zda jsou způsobeny externími vlivy a zásahy státu. Tato
skutečnost se do značné míry odrazí i na hledání řešení těchto neefektivností.
2.2.1 Původ tržních neefektivností na trhu druhotných surovin
Studie OECD (2006; s. 20) uvádí následujících 5 zdrojů tržních neefektivností:
1. transakční náklady na trhu druhotných surovin
2. informační asymetrie v souvislosti s kvalitou odpadu
3. spotřební externality a averze k riziku
15
4. technologické externality v souvislosti s výrobky
5. tržní síla na trhu primárních a druhotných surovin
V následujícím textu budeme jednotlivé zdroje neefektivností na trhu dále precizovat.
Hlavním zdrojem informací bude především studie OECD (2006) a EPA (1993).
Transakční náklady na trhu druhotných surovin
V první řadě je třeba si uvědomit, že jakákoli transakce na trhu vyvolává vznik specifických
nákladů, které mohou mít povahu nákladů na vyhledávání informací o nakupujících a prodávajících (tzv. search costs) či informací o ceně, nákladů na samotné vyjednávání mezi jednotlivými subjekty (uzavírání smluv a vynucování jejich ustanovení apod.) nebo administrativních nákladů souvisejících s danou transakcí. Všechny tyto náklady je možné nazvat transakčními. Autorem konceptu transakčních nákladů je Ronald Coase (1937 či 1960)10.
V přirozených podmínkách trhu jsou transakční náklady nedílnou součástí širších úvah
o nákladech dané aktivity (např. prodej druhotné suroviny). Existence transakčních nákladů
tedy nebrání tomu, aby k dané transakci vůbec došlo. To však neplatí v situaci, kdy jsou
transakční náklady prohibitivní. V takovém případě by k transakci nedošlo (v našem případě
k prodeji druhotné suroviny). Z pohledu snahy dosáhnout určité společensky optimální míry
recyklace se však může zdát takový závěr jako nežádoucí (a to i přesto, že u řady jiných výrobků na trhu k tomuto dochází jinak zcela bez povšimnutí), a proto má smysl se ptát, jak dosáhnout toho, aby k dané transakci došlo i za cenu vysokých transakčních nákladů nebo jak je
možné transakční náklady snížit. Je tedy možné vyslovit hypotézu, že: v případě vysokých
transakčních nákladů na trhu druhotných surovin bude míra recyklace nižší, než je společensky optimální míra!
Jakým způsobem působí cenový mechanismus na trhu primárních a druhotných surovin? V první řadě bude zcela jistě platit, že poroste-li cena finální produkce vyrobené
z primárních surovin, pak poroste konkurenceschopnost produkce vyrobené z druhotných surovin. Na druhou stranu však současně bude v důsledku rostoucí ceny vstupů snižována finální produkce. Cena druhotných surovin hraje na trhu zcela klíčovou roli. Jak však naznačuje
10
Poprvé se o významu transakčních nákladů zmínil ve slavném článku z roku 1937 The nature of the firm,
v kterém transakční náklady považuje za hlavní příčinu vzniku firmy. Mnohem zásadnější však byl z pohledu
environmentální ekonomie jeho druhý článek z roku 1960 The problem of social costs, ve kterém transakční
náklady uvedl jako součást vyjednávání mezi subjekty v případě vzniku jakéhokoli problému v ochraně životního prostředí. Coase se domníval, že v případě nízkých (nebo nulových) transakčních nákladů bude řešení daného problému dosaženo na základě vyjednávání mezi dotčenými subjekty, a to bez nutnosti státních zásahů.
Tím zpochybnil do té doby převládající přístup k řešení problému ochrany životního prostředí, které spočíval
ve zcela klíčové úloze státu (viz koncept internalizace externalit, jehož autorem je Arthur Cecil Pigou).
16
studie OECD (2006; s. 22), pak: „existuje řada trhů, na kterých je informace o ceně nedostupná“.
Jak již bylo uvedeno, v případě trhu druhotných surovin je v řadě případech obtížné najít partnera obchodu, popř. je třeba vynaložit na jeho identifikaci dodatečné náklady (tzv.
search costs). Tato skutečnost vyplývá především z prostorové rozptýlenosti výroby a nepravidelnosti z hlediska času. Tyto náklady se však postupně snižují v důsledku vývoje trhu. Typickým příkladem trhů, kde může docházet ke vzniku tohoto problému, jsou trhy s plasty a
specializovaným kovovým odpadem (OECD, 2006).
Dalším problémem jsou náklady spojené se samotným vyjednáváním mezi účastníky trhu. Tyto náklady mohou být prohibitivní především v případě trhů s různorodými výrobky
nebo na trzích, kde tato různorodost není v plné míře rozpoznána jedním nebo oběma účastníky tržní transakce. Jak uvádí studie OECD (2006; s. 22), pak: „náklady na vyjednávání
vznikají i tehdy, pokud jsou si oba účastníci tržní transakce vědomi povahy obchodované komodity, a to z důvodu jedinečnosti každé transakce. Každá transakce tak zahrnuje proces poznávání druhého účastníka transakce a určitý stupeň strategického jednání, kdy se nakupující
a prodávající snaží dosáhnout určité výhody z dané transakce“.
Jakým způsobem je možné tyto problémy s vysokými (či prohibitivními) transakčními
náklady vyřešit? V první řadě se nabízí možnost uzavírání dlouhodobých kontraktů mezi subjekty účastnících se tržní transakce. Dalším možným řešením je i účast určitých prostředníků,
kteří zprostředkují obchod mezi kupujícími a prodávajícími (tzv. brokeři). Tyto subjekty využívají tzv. úspor z rozsahu11 ve vyhledávání potenciálních účastníků obchodu. Tento způsob
překonávání problému s transakčními náklady je zřejmý na příkladu tzv. komoditních burz (v
podmínkách České republiky např. Českomoravská komoditní burza Kladno). Stále více než
prezenční komoditní burzy se využívají elektronické burzy. Jak uvádí studie OECD (2006; s.
23): „jejich nárůst (elektronických komoditních burz – pozn. autora) může být vysvětlen vírou, že v přítomnosti klesajících informačních nákladů12 je možné vyřešit problém s náklady
na vyhledávání centralizací trhu na internetu“.
Jak je však patrné, pak komoditní burzy sice umožňují do značné míry vyřešit problém
vyhledávání nakupujících a prodávajících, ale již nejsou schopny vyřešit problém
s různorodostí obchodovaných výrobků. V této souvislosti je možné si klást otázku, do jaké
míry je nutné (či potřebné) doplnit soukromá řešení vysokých transakčních nákladů o určité
vládní aktivity, které by výměnu informací o potenciálních účastnících trhu rovněž poskytovali.
11
12
Tento ekonomický termín popisuje skutečnost, kdy s rostoucím objemem výstupu klesají výrobní náklady.
Po dlouhou dobu vývoje ekonomického myšlení byly informace považovány za volný statek – statek
s nulovou hodnotou. Teprve Georg J. Stigler ve svém článku z roku 1961 (The Economics of Information)
ukázal, že informace má povahu tržního statku s pozitivní hodnotou
17
Informační asymetrie v souvislosti s kvalitou odpadu
S problematikou vysokých transakčních nákladů souvisí i problém asymetrických informací,
neboť nedokonalé či asymetrické informace zvyšují transakční náklady. Jedná se o informace
nejen o ceně druhotných surovin, ale i o jejich kvalitě. Často totiž dochází k informační asymetrii mezi tím, kdo druhotnou surovinu prodává (a je tedy velice dobře seznámen s její kvalitou) a tím, kdo jí následně nakupuje. Jak ukazuje George A. Akerlof ve svém článku The
Market for „Lemons“: Quality Uncertainty and the Market Mechanism z roku 1970, pak nabízející na trhu je možné rozdělit na ty, kteří vědomě nabízí zboží nižší kvality („lemons“) a
ty, kteří nabízí zboží vyšší kvality. Špatnou volbou mohou nakupující následně upřednostnit
„lemons“, což zvýhodňuje jejich prodávající, kteří mají nad kupujícími informační výhodu.
Prodávající tak mají sklon na trhu prodávat zboží nižší kvality (OECD, 2006; s. 24).
Takové chování prodávajících je samozřejmě možné pouze za určitých podmínek. Dle
studie OECD (2006; s. 25) je třeba zvážit především:
− náklady na ukrývání negativních vlastností druhotných surovin
− náklady na zmírňování těchto negativních vlastností
− náklady kupujících na odhalování negativních vlastností
− náklady vznikající ex-post v případě, že jsou negativní vlastnosti odhaleny
Jinými slovy řečeno bude platit, že v případě nízkých nákladů kupujícího na testování
kupovaného zboží na obsah znečišťujících látek bude mít prodávající pouze nepatrný sklon
k ukrývání negativních vlastností zboží13. Současně je třeba dodat, že takové chování prodávajících je typické pouze pro takové tržní transakce, které se příliš neopakují (jsou spíše nahodilé). V takovém případě nehraje reputace prodávajícího příliš velkou úlohu. V případě
dlouhodobých strategií prodávajících je podobné chování spíše ojedinělé (OECD, 2006).
Je možné toto chování nějakým způsobem prokázat na současných trzích druhotných
surovin? Jak ukazuje studie OECD (2006; s. 25), pak takové chování je patrné především
v případě odpadů, kdy materiály od různých původců jsou shromážděny v místě sběru (např.
použitý motorový olej, některé plasty nebo stavební odpad). Problémy s obsahem znečišťujících látek byly naopak patrné v případě skla, plastů a papíru14.
13
Tato vazba platí samozřejmě i opačně – čím nižší jsou náklady na skrývání negativních vlastností zboží a čím
vyšší jsou náklady na jejich odhalení, tím vyšší je nebezpečí podobného chování u prodávajících.
14
V tomto případě studie OECD (2006) cituje ze zprávy RDC/PIRA s názvem Evaluation of the Costs and Benefits for the Achievement of Reuse and Recycling Targets for the Different Packaging materiále in the Frame
of the Packaging and Packaging Waste Directive.
18
Jaká se nabízejí řešení tohoto problému? V první řadě je to opět úloha zprostředkovatelů
obchodu, jejichž funkce spočívá nejen ve zprostředkování obchodu, ale jež může být rozšířena i o garanci kvality obchodovaného zboží (opět díky úsporám z rozsahu v zisku informací).
Zprostředkovatelé tak přesouvají riziko nízké kvality obchodovaného zboží z kupujících na
sebe (to je typické pro trhy s úsporami z rozsahu a tam, kde jsou potřeba specifické znalosti
na odhalování negativních vlastností). Důležitou úlohu sehrávají i elektronické burzy odpadu,
v jejichž rámci mohou nakupující zveřejňovat poznámky o prodávajícím a kvalitě jeho zboží.
Důležitým nástrojem na odstranění tohoto problému mohou být i dlouhodobé kontrakty
mezi prodávajícími a kupujícími. Tyto smlouvy zvyšující náklady prodávajícím „lemons“
v případě odhalení negativních vlastností zboží. Jak naznačuje studie OECD (2006; s. 26),
pak se trh druhotných surovin segmentuje mezi příležitostní prodávající (u nichž je efekt ztráty reputace v důsledku prodeje „lemons“ nepatrný) a pravidelné prodávající (u nichž je efekt
ztráty reputace značný).
Ještě se nabízí 2 tržní řešení problém asymetrických informací. Tím prvním je jsou testy
kvality. Tento způsob řešení však nemusí být vhodný jak z technických, pak především finančních důvodů. Druhé řešení spočívá ve vertikální integraci výrobního procesu, kdy odpady s potenciálem druhotných surovin vznikají v rámci stejného subjektu, jako je výroba finální produkce zboží. V takovém procesu je zřejmé, že je možné uplatnit vyšší kontrolu kvality
vstupních surovin (OECD, 2006; s. 25).
Studie EPA (1993) uvádí ještě jednu významnou souvislost problému asymetrických informací, a sice negativní konotace spojené s druhotnými surovinami jako takovými nebo
s výrobky, jež jsou z druhotných surovin vyrobeny. Kupující či spotřebitelé pak dávají přednost při výrobě či spotřebě primárních surovinám, a to i v případě, kdy je cena druhotných surovin nižší. Takové chování pramení z představ o nízké kvalitě druhotných surovin či jejich
potenciální nebezpečnosti k lidskému zdraví. Řešením tohoto problému je opět ve zvýšení informovanosti účastníků trhu, a to buď jako důsledek cílených informačních kampaní nebo jiných strategií výrobců druhotných surovin. Tento druh tržní neefektivnosti nazývá studie
OECD (2006) jako spotřební externality, o nichž bude pojednáno v následujícím bodě.
Spotřební externality a averze k riziku
Tento druh tržní neefektivnosti pramení z nedokonalých informací při využívání druhotných
surovin při výrobě finálních výrobků či jejich spotřebě. Jedná se např. o situaci, kdy spotřebitel nemá dostatečné informace o povaze finálního produktu či jeho využití. V takovém případě může dávat přednost jiným výrobkům, jež druhotné suroviny neobsahují, a to i přesto, že
k jejich upřednostnění není objektivně důvod.
Spotřebitel si nemusí reálně uvědomovat rozdíl mezi výrobky vyrobenými z primárních
a druhotných surovin. Studie OECD (2006; s. 27) uvádí často citovaný případ: „recyklované-
19
ho papíru, kterému je často přisuzována nižší kvalita v případě užití, pro která je naopak více
než vhodný. Tato informační selhání však mohou představovat bariéru vstupu na trh, jež se
může následně projevit v nižší míře recyklace či nižší aplikaci nových technologií, jež využívají druhotných surovin“.
V tomto případě hraje významnou úlohu proces, kdy spotřebitelé získávají nové informace o daném produktu – proces učení se. Jedná se o informace, které spotřebitelé získávají
jak sami na základě předchozích rozhodnutí, tak jako informace vycházející ze zkušeností
ostatních účastníků trhu. Tyto zkušenosti představují pozitivní externalitu, která je však poskytována v míře nižší, než by bylo ze společenského hlediska optimální (OECD, 2006; s.
28). Opět se tak dostáváme do neřešitelné situace, jaká míra by měla být považována za optimální?
Jak dále uvádí studie OECD (2006), pak i malý stupeň nejistoty spojený s kvalitou některých typů druhotných surovin může mít zcela zásadní důsledky na trhu. I při nízké pravděpodobnosti, že statek vyrobený z druhotné suroviny může vadný, může být poptávka po takovém statku velmi nízká. Tato skutečnost je důsledkem averze spotřebitele k riziku (resp. averze k tomu být jakkoli zklamán)15. Důsledkem averze k riziku je v tomto případě přeceňování i
nízké pravděpodobnosti nízké kvality produktu obsahujícího druhotné suroviny. Čím může
být způsobeno takový vzorec chování spotřebitelů? Je to na jedné straně povaha spotřebitelských preferencí a na straně druhé absence dostatečných informací (EPA, 1993; s. 7).
Averze k riziku je však typická nejen pro spotřebitele, ale i pro podnikatele. Nestálá a
nepredikovatelná povaha trhu druhotných surovin představuje pro potenciální investory riziko, které nemusí chtít podstoupit (na druhou stranu odměnou za riziko je vyšší míra zhodnocení investice v případě, že je investiční záměr správný). Jak uvádí studie EPA (1993; s. 7):
„věřitelé nejsou často ochotni investovat do nových, malých společností jednoduše proto, že
výkon firmy v oboru je krátkodobý a neznámý a tudíž příliš riskantní“.
Problém tedy spočívá v tom, jak přesvědčit spotřebitele o tom, že produkty vyrobené z
primárních a druhotných surovin mají stejnou kvalitu (navíc na trhu druhotných surovin je
perfektní substituovatelnost spíše výjimkou a nikoli pravidlem) (OECD, 2006; s. 29). Jakou
podobu by měla informace o kvalitě jednotlivých produktů mít? Jak uvádí studie OECD
(2006; s. 29), pak jednou z možností je vytvořit standardy pro všechny produkty bez ohledu
na materiál.
Negativní očekávání spotřebitelů spojené s produkty vyrobenými z druhotných surovin
má ještě jeden důležitý aspekt. Tím je ekologické značení výrobku, jež označuje mimo jiné i
možnost obsahu recyklovaného materiálu. Takové značení tedy může mít na trhu zcela opačné efekty, a to i v případě spotřebitelů, jež přisuzují hodnotu ochraně životního prostředí
15
V originále „risk aversion“ resp. „disappointment aversion“.
20
(OECD, 2006; s. 30). „Pokud negativní efekty spojené s vnímaným riskem převáží pozitivní
efekty spojené s environmentálními preferencemi, pak se poptávka sníží“ (ibid).
Technologické externality v souvislosti s výrobky
Za technologické externality v souvislosti s výrobky jsou považovány externality, které vznikají tehdy, když firma vyrábějící finální produkci tak činí bez ohledu na náklady následné
recyklace a provozovatel recyklace nemá prostředky k tomu, aby donutil výrobce ke změně
designu finálního produktu. Jako příklad takové externality je možné považovat vícevrstevné
obaly na potraviny, široká škála barev nápojových obalů, které znesnadňují tříděný sběr, využívání tiskařských technologií, které vyžadují nové recyklační technologie na zpracování papíru apod. (OECD, 2006; s. 30).
Je potřeba nějakým způsobem zasahovat do internalizace těchto externích efektů?
V případě, kdy je výrobce finální produkce napojen na recyklátora, pak je potenciální externalita internalizována v rámci trhu. Stejně by tomu bylo i v případě vertikálně integrovaného
odvětví, kde by internalizace probíhala v rámci jedné firmy. Lze předpokládat, že: „v obou
případech bude mít výrobce motivaci ke změně designu výrobku“ (OECD, 2006; s. 31).
Problém s touto formou řešení vzniká tam, kde pro některé toky odpadů trhy nevznikají
– např. komunální odpad. V tomto případě výrobce nenese náklady toho, když produkuje výrobky, jež mohou být pouze velmi obtížně recyklovatelné (ibid).
Jaké řešení se nabízí v případě uvedených technologických externalit? V praxi se často
prosadily tzv. zálohové systémy nebo systém zpětného odběru, kdy zodpovědnost za nakládání s výrobky po ukončení jejich životního cyklu přebírá jejich výrobce. Současně je možné
zmínit i některé programy podporující technologie určené k recyklaci odpadu nebo subvence
výrobcům ke změně designu výrobků.
Tržní síla na trhu primárních a druhotných surovin
Výchozím předpokladem pro neefektivnost trhu v podobě tržní síly je představa, že omezené
množství firem produkující primární suroviny dokáže bránit efektivní konkurenci firem produkujících druhotné suroviny. Jedním ze způsobů využití tržní síly může být tlak na snižování
ceny, která neodpovídá reálným nákladům výroby nebo vytváření jiných překážek vstupu firem produkujících druhotné suroviny na trh. Jak však naznačuje studie OECD (2006; s. 32),
pak úspor z rozsahu (s odpovídajícím poklesem ceny) je dosahováno spíše než v procesu sběru odpadu v malé míře v procesu zpracování odpadu, ale i tak je význam tržní síly zcela nepatrný.
Jak vypadají reálné zkušenosti trhu primárních a druhotných surovin s využitím tržní síly? Jak je patrné ze zkušeností Spojených států, pak vysokého stupně tržní koncentrace je do-
21
saženo v případě výroby pneumatik, hliníku a novinového papíru. K měření stupně koncentrace se využívá především Hirschmann-Herfindalův index či míra koncentrace 4 největších
firem v odvětví (procento národního produktu vyrobeného 4 největšími firmami) (OECD,
2006; s. 33).
I přesto, že je možné sledovat jistou míru koncentrace na trhu primárních surovin, pak
dle studie OECD není negativní vliv této koncentrace na trh druhotných surovin průkazný.
Naopak existují argumenty, které podporují tvrzení o pozitivním vlivu tržní síly firem produkujících primární suroviny na trh druhotných surovin. „Pokud jsou firmy schopny segmentovat mezi trhy primárních a druhotných surovin a cena rozlišuje tyto dva trhy, pak za určitých
předpokladů bude míra recyklace vyšší než by tomu bylo v případě absence jakékoli koncentrace“ (OECD, 2006; s. 34).
2.3
Transakční náklady na trhu druhotných surovin
V současnosti je snahou obcí motivovat občany k třídění odpadu v rámci sběru využitelných
složek komunálního odpadu. Důvodem je především snaha snížit množství odpadu ukládaného na skládkách, resp. odpadu určeného k spalování na jedné straně a zvýšení recyklace a využití využitelných složek komunálního odpadu.
Podíl vytříděného odpadu nestále roste, je však otázkou, zda existuje i dostatečná poptávka po těchto surovinách. Jaký smysl by mělo třídit odpady, kdyby po těchto odpadech
pak nebyla poptávka a nikdo by je již dál nechtěl využívat? Trh druhotných surovin v ČR
funguje, ale zatím se spíše rozvíjí. Snahou je podpořit růst tohoto trhu.
Čím více materiálu vzniká v rámci toku odpadů, tím více jsou trhy tlačeny k tomu, aby
tyto materiály pokryly a využívaly. Trhy, dostatečně veliké na to, aby absorbovali rostoucí
proud recyklovatelných surovin, zatím neexistují. Náklady spojeny s neúspěchem při tvorbě
takovéhoto trhu jsou vysoké. V důsledku toho jsou autority na národní i lokální úrovni postaveny před otázky vytvoření politik a programů, které by rozvinuly trhy potřebné velikosti.
Úspěšné recyklační snahy závisí primárně na třech faktorech, které ovlivňují fungování
trhu druhotných surovin (EPA, 2003):
- adekvátní, spolehlivá nabídka těchto "sekundárních" materiálů;
- dostatečně veliká poptávka ze strany zpracovatelů, výrobců a vývozců, která by
absorbovala nabídku druhotních surovin;
- poptávka spotřebitelů po produktech obsahujících druhotné suroviny dostačující k tomu,
aby absorbovala nabídku
Tyto tři faktory jsou ovlivněny výší transakčních nákladů. Jak na straně poptávky, tak
na straně nabídky na trhu druhotných surovin vznikají transakční náklady. Jejich výše pod-
22
statně ovlivňuje rozhodování firem. Na trhu druhotných surovin se vyskytují subjekty, jejichž
transakční náklady nejsou zcela identické. Jedná se o obce, svozové firmy, dotřiďovací linky
a zpracovatele.
Obec, jako původce odpadů (dle zákona o odpadech), je odpovědná za nakládání
s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sama jako oprávněná
osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí.
K převzetí odpadu do svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická
osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění
nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo také za určitých podmínek sama
obec. Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na
základě rozhodnutí krajského úřadu. Ministerstvo stanovuje vyhláškou podmínky pro provoz
zařízení.
2.3.1
Vymezení pojmu transakční náklady
Pojem transakční náklady není jednoznačně definovatelný. I když podle S. Cheunga (1992)
existují všude, kromě „one-man“ ekonomiky Robinsona Crusoa. Mnoho ekonomů se pokusilo o jeho vymezení, ale zatím nebyla vytvořena žádná jasně daná a obecně uznávaná definice.
Pro rozhodování firem na trhu druhotných surovin se zdá být nejvýstižnější definice Jana
Pavla, která říká, že „transakční náklady jsou veškeré náklady, které jsou spojené s realizací
daného kontraktu mimo nákladů produkčních“(Pavel, 2005). Jinými slovy „transakční náklady zahrnují spotřebu reálných zdrojů potřebných k provádění společenských transakcí“
(Kvasnička, 2008). Institucionální ekonomie definuje transakční náklady jako „náklady na
provoz ekonomického systému“ (Mlčoch, 2005).
Prvotním autorem pojmu transakční náklady je Ronald Coase, podle kterého, „aby subjekt mohl provádět transakce, musí objevit, s kým chce vůbec jednat, informovat lidi, se kterými chce jednat a za jakých podmínek smlouvy atd.“ Transakční náklady jsou potřebné
k formulování kontraktu, jeho vyřízení a kontrole.
Pod transakční náklady můžeme zahrnout (OECD, 2006):
1. náklady na přípravu kontraktu – vyhledávání partnera (search cost) a zjišťování
informací o něm, náklady komunikace mezi partnery, získávání informací o cenových
požadavcích možných dodavatelů + náklady na testování kvality jejich výrobků
2. náklady uzavření smlouvy
a) náklady na vyjednávání - zahrnují náklady na věnovaný čas, náklady na právní
pomoc apod.
b) rozhodování – placení poradců
23
3. náklady na monitorování a vynucování smluvních závazků (Kvasnička, 2008) –
vztahují se na sledování dohody ve snaze zajistit, že všechny strany splní předem
stanovené podmínky. Dále tyto náklady zahrnují ex post vyjednávání a sankcionování
smluvního partnera, který se nechová v souladu s dohodou (Dyer, 1997)
4. administrativní náklady spojené s podnikáním transakce. Administrativní náklady se
týkají především zajištění transakce v souladu s platnou legislativou. Musí být
dodržena určitá pravidla a splněny veškeré požadavky ze strany státu.
Dále lze dělit transakční náklady na náklady ex ante a ex post. Ex ante jsou náklady na zjišťování. Ty mohou mít podobu peněžní i nepeněžní (čas), které lze pomocí nákladů ušlé příležitosti převést na peněžní. Náklady ex post vznikají, když je potřeba vynucovat plnění smlouvy (soudními spory, arbitrážními řízeními apod.) (Pavel, 2006).
Pokud vše při uzavírání kontraktu běží bez problémů, mezi transakční náklady budou
patřit náklady na vyhledání partnera, vyjednávání s partnerem a konečné uzavření kontraktu.
Pokud s kontraktem nastanou problémy, bude nutné vynaložit i ex post transakční náklady,
tedy náklady na kontrolování dodržování smlouvy, případné sankciování či náklady na zrušení smlouvy.
Výše transakčních nákladů je také ovlivněna individuálními znalostmi, osobní sítí
(známostí), dovednostmi uzavřít transakci a institucionálním nastavením (Benham - Benham,
2004). Vzhledem k technologickému pokroku (např. internet) a rozvoji zprostředkovatelských
služeb v poslední době transakční náklady klesají (HSBC, 2007).
Zatímco je možné sledovat rozvoj v oblasti transakčních nákladů a dosahu, diskuse kolem zdrojů těchto nákladů zůstávají uzamčeny hluboko ve slepé uličce (Wang, 2007).
V dostupné literatuře jsou identifikovány tři faktory, které způsobují růst transakčních nákladů. Nejsnáze lze rozpoznat lidskou slabost nebo chybu. Jednoduše řečeno, pokud mají lidé
omezenou racionálnost, je jasné, že musí čelit něčemu, co nazýváme transakční náklady a že
nenulové transakční náklady jsou způsobeny bez ohledu na ekonomický sektor, ve kterém se
rozhodujeme a provádíme operace, a na typ aktivity, kterou provádíme. Druhý zdroj se zaměřuje spíš na to, co je předmětem transakce spíše než na strany zahrnuty do transakce, tedy
přenáší pozornost na faktor a produkt heterogenity. Na trhu výrobních faktorů, především na
trhu práce, je otázka měření (kvality i kvantity) vstupu práce výzvou. V literatuře zabývající
se lidským kapitálem můžeme postupně sledovat zdokonalování způsobu, jakým je ekonomy
podchycena kvality práce. Stále ale existuje v tradičních měřeních lidského kapitálu něco, co
je potenciální, možná (také latentní) kapacita spíš než materiální, jako například vzdělání.
Nejenom, že se snažíme získat co nejvíc a co nejvhodnější informace a bereme samozřejmě
v úvahu náklady s tím spojené, ale zůstáváme bezbrannými vůči ostatním, kteří mají přístup
k informacím pro nás nedostupným. Tato informační asymetrie je nevyhnutelně přítomna
24
v každé transakci. Je těžké, někdy i nemožné, zachytit, kdo koho tímto způsobem vykořisťuje.
Třetí zdroj transakčních nákladů upozorňuje na sociální aspekt transakce: koordinaci. Zatím
co měření se týká hlavně interpersonální dimenze transakce, zde je ústřední zájem zaměřen na
proces získávání, dešifrování a sdílení informací mezi jednotlivci. Růst transakčních nákladů
tak plyne ze společenského procesu koordinace. Nedávný nárůst zájmu o dělbu práce (zejména o omezení způsobeny náklady spojenými se spoluprací), více než o rozvoj trhu zdůrazňován A. Smithem, přesouvá do popředí společenský původ transakčních nákladů.
2.3.2
Úloha transakčních nákladů při rozhodování firem
Firmy se stejně jako jakýkoliv jiný subjekt rozhodují o uzavření smlouvy na základě maximalizace zisku. Porovnávají výnosy, které jim daná transakce přinese s jejími náklady. Mezi náklady však musí započítávat i transakční náklady, které někdy nejsou zcela zřetelné. Jejich
výše je většinou jen odhadnutelná. Podle těchto odhadů se pak firma rozhoduje, zda se o vyjednávání a uskutečnění transakce vůbec pokusí.
Pokud jsou transakční náklady příliš vysoké, prodávající a kupující nevstoupí v jinak
ziskovou směnu a tím pádem vznikne nerealizovaný zisk (OECD 2006). Naopak pokud jsou
transakční náklady nízké, znamenají více uzavřených obchodů, větší specializaci a rostoucí
výstup (Benham - Benham, 2004).
V reálném světě mohou transakční náklady zničit některé dohody. Venkovské regiony
například čelí vysokým nákladům spojených s recyklačními snahami. Náklady na procestování velkých vzdáleností kvůli sběru, sloučení (fúze) a distribuci relativně malého množství
druhotných materiálu často brání venkovským oblastem k efektivnímu marketingu (resp. odbytu) jejich druhotných surovin.
Vysoké transakční náklady rovněž ovlivňují půjčky od bank. Poskytnutí malé půjčky
vyžaduje stejně nebo dokonce více času než vybavení velké půjčky. Kromě toho mohou být
náklady zjišťování úvěruschopnosti malých firem nepoměrně velké. Tudíž, investování do
malých recyklačních společností není pro půjčovatele lákavé.
V praxi se subjekty veřejného sektoru (resp. obce a kraje) v úsilí zajistit poskytování veřejných služeb musí rozhodnout, zda budou s tím spojené činnosti vykonávat ve vlastní režii
nebo je zadají externímu dodavateli. V České republice obce často nakupují určitou službu
nebo statek od externího dodavatele a jejich partnerem je obchodní společnost vlastněná danou obcí, příp. krajem. Rozumíme tím právnickou osobu založenou podle obchodního zákoníku, ve které má obec či kraj majoritní majetkovou kontrolu. Obecně lze rozdělit takovéto
společnosti do dvou skupin (Pavel, 2006):
25
1) společnosti zřízené příslušnou municipalitou primárně z důvodu podnikání – cílem
je dosažení zisku a zajištění dodatečných zdrojů finančních prostředků pro obecní
rozpočet
2) obecní obchodní společnosti jako právnické osoby založené obcí s cílem
poskytovat ty veřejné služby, které by jinak musela obec zajistit ve vlastní režii
nebo zadat externímu dodavateli.
V podmínkách České republiky jsou majetkové účasti obcí a krajů v obchodních společnostech spíš odrazem snahy poskytnout a zajistit veřejnou službu než získat dodatečné finanční
prostředky.
Podstatným přínosem obecních obchodních společností je snížení rizik, která plynou
z uzavření nekompletních smluv. Čím více je smlouva nedokonalá16, tím více rostou smluvním stranám transakční náklady spojené s dohadováním. Dle Jana Pavla „jsou tyto náklady
tím větší, čím je nakupovaný výstup méně měřitelný a čím obtížněji lze definovat kvalitu“.
Z výsledků pilotního výzkumu lze konstatovat, že obecní obchodní společnosti, které
jsou pověřené zajišťováním veřejné služby bez výběrového řízení, jsou nejdražším řešením, a
to zejména z důvodu absence hnací síly – tj. konkurence nebo změny vlastnictví. 17 Dále se
ovšem uvádí, že v případě existence konkurence a získání zakázky v rámci regulérního výběrového řízení jsou náklady obecní firmy srovnatelné nebo také nižší než externí dodavatelé
(Pavel, 2006).
Důležité je zdůraznit náklady nastavení obchodování (zvyšují transakční náklady firem),
čímž jsou myšleny náklady vstupu. Mohou jimi být nehodící se pravidla a regulace jako je
registrační či licenční poplatek, pravidla prodeje nebo půjček, různé vývozní a dovozní regulace a daně. Aby se některé firmy vyhnuly těmto transakčním nákladů, schylují se k činnosti
v rámci šedé ekonomiky (Wang, 2003, s. 6).
2.3.3
Transakční náklady obce a svozových firem při uzavírání smlouvy
Obce musí zajistit svoz veškerého odpadu, který produkuje. Při uzavírání smlouvy se svozovou firmou jí vznikají transakční náklady.
-
vyhledávání vhodné svozové firmy, tzv. search costs
-
vyjednávání se svozovou firmou o konkrétních podmínkách smlouvy
16
Tím se myslí skutečnost, že obchodní kontrakt ne úplně ošetřuje veškeré problémy, které mohou nastat během
jeho plnění.
17
Obecní obchodní společnosti jsou podle Jana Pavla dokonce dražší než externí zajištění zadané z volné ruky,
kdy nejvíc hrozí možnost korupčního jednání. (Pavel, 2006)
26
-
samotné uzavření smlouvy
-
plnění podmínek stanovených státem
Současně vznikají i transakční náklady svozovým firmám, a to následujícího charekteru:
-
vyjednávání s obcí o konkrétních podmínkách smlouvy
-
plnění podmínek stanovených státem
2.3.4
Jak vyčíslit transakční náklady - metody měření
Vyčíslení transakční nákladů není jednoduchou záležitostí. V různých sektorech, jako je například bankovnictví, průmysl, zemědělství atd., se využívají odlišné metody.
Podle Williamsona (1981) mají na velikost transakčních nákladů vliv tři faktory. Je jimi
specifičnost aktiv, měřitelnost výstupu a frekvence zadávání kontraktu. Vysoká specifičnost
aktiv způsobuje to, že vynaložené náklady mají mimo uzavřenou transakci limitovanou nebo
nulovou hodnotu.
Pokud je specifičnost investic nízká a měřitelnost výstupu snadná, jsou transakční náklady poměrně nízké. Pokud je však specifičnost investic vysoká a měřitelnost obtížná, jsou
transakční náklady vysoké. Postředními variantami jsou vysoká specifičnost a snadná měřitelnost nebo nízká specifičnost a obtížná měřitelnost výstupů (Pavel, 2006).
Studie Brown-Potoski (2002) došla k závěru, že služby v odpadovém hospodářství, jako
je nakládání s odpady, skladování odpadu, čištění ulic, atd. patří do skupiny snadně měřitelných výstupů s nízkou specifičností investic (ibid).
Jak uvádí Wang (2003), v empirických studiích je přímým nástrojem měření transakčních nákladů hodnota zdrojů využitých při vyhledávání obchodního partnera a při provádění
transakce. Jiné studie je zjišťují na základě rozdílu mezi zaplacenou cenou kupujícím a obdrženou prodávajícím. Některé studie se zaměřují na sekundární náklady více než na přímé.
Například Williamsonova ekonomie transakčních nákladů je zaměřena na sekundární náklady
vyjednávání a vynucování. Další studie se zabývají náklady státních zásahů uvalených na
vstup na trh, které redukují velikost trhu nebo eliminují trh celkově. Jiné studie zase shledávají, že mohou být transakční náklady „agent-specific“. Jedná se o marže zaplacené zprostředkovatelům transakce (Wang, 2003).
V rámci finanční ekonomie se pod pojmem transakční náklady rozumí náklady na investování v rámci finančního trhu, které zahrnují poplatky makléři a „ask-bid spreads“. Stoll a
Walley (1983) došli k výši transakční nákladů pouze sečtením provizí a marže. Komplikovaněji zjišťovali transakční náklady Collins a Fabozzi (1991). Podle nich transakční náklady =
fixní náklady (= provize + poplatky + daně) + variabilní náklady (= execution cost, náklady
27
vykonání + náklady příležitosti). Kde náklady vykonání = cenový dopad + market timing cost
a náklady příležitosti = očekávané výsledky – aktuální výsledky – náklady vykonání – fixní
náklady.
Důležitým pojmem je transakční sektor, který je využíván některými ekonomy. Wallis a
North (1986) měří velikost transakčního sektoru. Celou ekonomiku rozdělují na dvě části,
produkci a transakce. Měřením celkové hodnoty zdrojů používaných transakčním sektorem,
přichází s celkovou velikostí transakčních nákladů v ekonomice. Dochází k závěru, že čím je
rozvinutější ekonomika, tím větší je velikost transakčního sektoru. Na mikroekonomické
úrovni jsou však naopak požadovány co nejnižší transakční náklady. Proto je nutné zvážit,
zda je možné měřit transakční sektor na makroekonomické úrovni a transakční náklady na
mikroekonomické úrovni.
Polski (2000) specifikoval a kvantifikoval transakční náklady v americkém komerčním
bankovnictví. Při měření rozlišoval dva komponenty. První jsou úročené výdaje – celkový
zaplacený úrok a navýšený o všechny úrokové závazky. Ty odráží náklady kapitálu pro bankovní průmysl. Druhým komponentem jsou neúročené výdaje (poplatky, reklama, atd.). Netržní transakční náklady doplňují náklady transakčního sektoru, které jsou jen částečné, protože zachytávají jenom transakce, které „protečou trhem“. Jsou jimi myšleny zdroje utracené
při čekání, získání povolení obchodovat, dohadování s byrokracií, atd. Tyto transakční náklady jsou rozšířené v rozvojových a přetvářejících se ekonomikách, ačkoliv velikost oficiálního
transakčního sektoru je malá.
Gabre-Madhin (2001), ve studii Etiopského trhu obilí, měřil náklady transakcí, kterým
obchodníci čelí. Při každé transakci autor měřil náklady investované na čas práce strávené při
vyhledávání obchodního partnera a náklady příležitosti pracovního kapitálu při vyhledávání.
Později měřili jak nákladné je pro obchodníka uvázat pracovní kapitál v obilné akcie, zatímco
čekají na provedení transakce (str. 6). Z průzkumu vyplynulo, že transakční náklady tvoří 19
% celkových nákladů.
Další studie o přepravě vody ze zemědělství k jiným účelům upozorňuje na transakční
náklady způsobené politikou (PITC – policy induced transaction costs), pod které patří poplatky za obchodního zástupce, inženýrské a hydrogeologické studie, soudní náklady a poplatky placené státním agenturám (Colby, 1990). Není zde zahrnuta cena za vodní právo a
náklady realizace přepravy, pokud již byla uskutečněna. Jiný způsob měření PITC je čas strávený čekáním na schválení státní agenturou.
McCann a Easter ve své studii programu kontroly znečištění (konkrétně nonpoint source pollution) v Minnesota River (1999) měřili velikost transakčních nákladů spojených se
čtyřmi různými politikami na snížení znečištění. Transakční náklady dle nich obsahují sběr
informací a jejich analýza, uzákonění zmocňovací legislativy včetně náklady na lobby, design
a provedení politiky, podpora a administrace průběžného programu (on-going program), ná-
28
klady na monitoring/zjišťování a perzekuci/podnět. Přímým měřením bylo zjištěno množství
požadovaného vstupu práce, které bylo následně převedeno na monetární náklady.
Značný zájem v oblasti environmentální ekonomie je věnován emisnímu obchodování.
Studie, které se tím zabývají, identifikovaly několik faktorů, které přispívají k vysokým transakčním nákladů v rámci emisního obchodování. Jedná se o tyto činitelé: 1) není jednoduché
jak pro kupující tak pro prodávající identifikovat jeden druhého v některých programech, 2)
regulační schvalování je nákladné a zdlouhavé, 3) a firmy čelí enormní nejistotě při předpovědi jak by regulátor vymezil a vyčíslil jejich počáteční emisní úroveň (baseline emission level) a snížení emisí.
V rámci ekonomie identity jsou náklady spíše „agent-specific“ než „transaction specific“. Jinými slovy, záleží na identitě aktérů. Uvnitř stejného průmyslu mohou různí ekonomičtí aktéři zásadně ovlivnit náklady na uzavření obchodu. Jednotlivci často čelí různým cenám za stejné zboží, zejména v prostředí konkurenčního trhu. Jinými slovy, zákon jedné ceny
selhal. Do ekonomického modelu je tak vnesen prvek dlouho zaveden v sociologii a psychologii: co děláme bez pochyby záleží na tom, kdo jsme, s jakou skupinou se ztotožňujeme. Příkladem může být etnická koncentrace. Společenská dimenze (social dimension) transakčních
nákladům pak vliv na ekonomický výstup. Je to dáno tím, že společenské vztahy mohou efektivně snižovat transakční náklady.
Zajímavým výsledkem a přínosem transakční ekonomie identity je to, že nás posouvá
vpřed v porozumění tržních selhání zapříčiněných prohibitivně vysokými transakčními náklady. Ty, jak je známo, zmenšují velikost trhu nebo jej úplně eliminují.
Dyer (1997) počítal transakční náklady jako celkový počet jedinců zaměstnaných na
zprostředkování produkce (management, obchodníci, právníci a podpůrný personál) dělený
celkovou hodnotou zboží, které získaly. To je vyjádřeno jako dolarová hodnota zboží koupeného na zjišťujícího zaměstnance.
2.3.5
Návrh metody měření v rámci trhu druhotných surovin
Transakční náklady na trhu druhotných surovin představují především náklady na přípravu
smlouvy, náklady na uzavření smlouvy, monitorovací náklady a náklad na vynucování a administrativní náklady. Jedná se tedy o:
-
cenu času stráveného vyhledáváním potenciálních partnerů a zjišťováním informací o
těchto partnerech a náklady spojené s vyhledáváním (platba za internet, telefon…)
-
cena času stráveného vyjednáváním podmínek s budoucím partnerem o uzavření
smlouvy
-
cena času stráveného sledováním dodržování podmínek smlouvy
29
-
cena času stráveného upozorňováním na nedostatky dodržování smlouvy
-
poplatky, daně
2.3.6
Jak snížit transakční náklady?
Transakční náklady lze snížit několika způsoby. Náklady na přípravu kontraktu lze snížit lepší informovaností (odstranění informační asymetrie) ohledně možných smluvních partnerech
a jejich cenách. Náklady na uzavření smlouvy mohou být sníženy dlouhodobými kontrakty.
K snížení administrativních nákladů by mohlo dojít prostřednictví zjednodušení státem stanovených požadavků v oblasti nakládání s odpady.
Podle Coaseho transakční náklady neovlivňují pouze smluvní uspořádání produkce, ale
také množství a typ zboží a služeb, které je produkováno a dostupné na trhu (Wang, 2003).
Odstranění informační asymetrie znamená pro firmy značné snížení transakčních nákladů na
vyhledávání vhodného smluvního partnera. Vyhledávání smluvních partnerů může být ulehčeno centralizací trhu přes web, kde by bylo možné jednodušeji sehnat informace o potenciálních partnerech (OECD 2006). Například v Severní Karolíně (USA) byl vytvořen trh pro
vyřazené nebo nadbytečné materiály a výrobky. Snahou této služby - směny odpadu – je přesměrovat část obnovitelných materiálů k potenciálnímu uživateli. Na internetu je možné získat údaje o dostupných materiálech a materiálech žádaných, jejich podrobný popis a kontaktní údaje poskytovatele (resp. žádajícího).18
Náklady na vyhledávání můžou být také sníženy prostřednictvím reklamy v rámci medií, novin, billboardů či odborných časopisů. Reklama plní funkci informační, která může
pomáhat při spojování prodávajících a kupujících a zároveň má funkci přesvědčovací, kdy je
snahou reklamy zvýšit poptávku po daném produktu. Částečně tedy řeší informační problém
(Pastine – Pastine, 2003).
Nejen reklama, ale i dobrá pověst firmy, může vést k lepšímu šíření informací. Mezi
účastníky trhu se šíří i informace ohledně zkušeností s danou firmou a díky tomu může dojít
k uzavření více kontraktů s nižšími transakčními náklady (Rogerson, 1983). Firma nemusí
zjišťovat dodatečné hodnocení budoucího smluvního partnera.
Snadnější zjištění informací o kvalitě může být zajištěno také prostřednictvím standardů
(norem). Ty znamenají pro firmu záruku určité kvality produktů či služeb poskytovaných vyhledávaným partnerem.
Možnostmi, jak snížit transakčních náklady na uzavření smlouvy, může být uzavírání
dlouhodobých kontraktů a využívání zprostředkovatelů (OECD 2006). Uzavřením dlouhodobého kontraktu odpadnou firmám náklady spojené s uzavíráním jednotlivých smluv, které by
18
North Carolina WasteTrader, online vstup: http://www.ncwastetrader.org/home.aspx
30
v daném časovém horizontu musely být uzavřeny a zároveň nebude nutné poskytovat finance
na vyhledávání nových partnerů.
V případě vysokých transakčních nákladů firmy na vyhledávání smluvního partnera a
vyjednávání s ním, může firma pověřit zajištěním kontraktu zprostředkovatele. K tomuto řešení se firma uchýlí jen v případě, že náklady na zprostředkovatele jsou pro ni nižší než kdyby si vše musela zařídit sama.
Na snížení transakčních nákladů firem na trhu druhotných surovin se může podílet i stát,
prostřednictví zveřejňování informací o trhu druhotných surovin osobám sbírajícím, využívajících a potenciálně užívajícím recyklovaný materiál. Stát sám může nakupovat recyklované
produkty a tím stabilizovat trh a stimulovat investice. Dalším nástrojem může být přímá finanční podpora firem využívající recyklovaný materiál (EPA, 1993).
Někdy je pro firmy nákladné splnit veškerá státem stanovená pravidla a povinnosti pro
vstup na trh druhotných surovin. Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze při splnění podmínek, na základě kterých je udělen souhlas
k provozování. To často brání vstupu dalších konkurentů na trh. Pro obce je těžší najít firmu,
která by jim v poskytování služeb vyhovovala. A nebo je pro samotnou obec příliš administrativně náročné provozovat takovéto zařízení.
Když Dyer (1997) porovnával transakční náklady několika auto-výrobců, zjistil, že japonští výrobci je mají oproti americkým nižší. Důvodem byly opakované transakce s malým
množstvím dodavatelů, úspory z rozsahu při obchodování s malou skupinou dodavatelů, rozsáhlé šíření informací v rámci firmy redukující asymetričnost informací, použití mimosmluvních samodonucovacích zajištění, která jsou efektivní pro nedefinovaný časový horizont a
nakonec investice ve specializovaná aktiva.
Snižovat transakční náklady lze tedy opakovaným uzavíráním kontraktů jen s malou
skupinou odběratelů. Při každém dalším uzavření smlouvy stačí již jen doladit její podmínky,
tím může být ušetřen čas, který by byl věnován domluvě na veškerých podmínkách kontraktu.
S velikostí objemu transakce, se snižují transakční náklady na jednotku směny. Což
znamená, že je pro firmy lepší uzavřít transakci většího rozměru. Pokud bude ten samý objem
transakce řešen několika kontrakty, transakční náklady budou mnohem větší. Čas strávený
několikanásobným vyjednáváním smlouvy přinese vyšší náklady (ibid, s. 546).
Další možností jak snížit transakční náklady je zvýšit stupeň sdělování informací mezi
transaktory. Tím dojde ke snížení informační asymetrie a tedy i ke snížení transakčních nákladů (ibid, s. 547).
V České republice ulehčuje vyhledávání smluvních partnerů společnost EKO-KOM 19,
která umožňuje obcím sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadů z obalů
19
http://www.ekokom.cz/scripts/detail.php?id=98
31
prostřednictvím systému tříděného sběru v obcích a prostřednictvím činnosti osob oprávněných nakládat o odpadem a zároveň umožňuje svozovým firmám získat akreditaci, která pak
garantuje určitou kvalitu služeb firmy, jež nemusí obce ověřovat. Obcím je prostřednictvím je
v rámci tohoto systému poskytována finanční podpora na nakládání s odpady, jejíž výše se
odvíjí od nakládání obce s odpady. Dále společnost poskytuje obcím poradenské a vzdělávací
služby.
2.4 Shrnutí
Trh druhotných surovin nelze zkoumat bez důkladné analýzy teoretických aspektů, které spočívají především v otázce jeho efektivnosti a vztahu k trhu primárních surovin. Analyzovat
efektivnost jakéhokoli trhu je velice obtížné, protože to vyžaduje znalost „ideálního“ trhu, s
kterým by bylo možné trh druhotných surovin porovnávat. Již samotná povaha a definice
efektivnosti je velice diskutabilní. Vycházíme-li z odborné literatury věnující se problematice
fungování trhu druhotných surovin, pak za neefektivní jsou považovány ty aktivity, které brání prosazování druhotných surovin na trhu. V textu jsme vyjmenovali 5 základních neefektivností, které mohou snížit míru využívání druhotných surovin a tím i míru recyklace.
O tom, že však nikoli vždy je možné považovat druhotné suroviny za dokonalé substituty primárních surovin svědčí část věnovaná problematice modelů trhu primárních a druhotných surovin. Zde je zřejmé, že využití druhotných surovin ve výrobě je závislé na celé řadě
dílčích faktorů, jako je např. cena za odstraňování odpadu, cena primární suroviny a cena za
recyklaci odpadu.
V další fázi řešení tohoto projektu bude tato teoretická kapitola dále precizována a doplněna o praktické implikace trhu druhotných surovin v České republice.
32
3
FORMOVÁNÍ TRHU DRUHOTNÝCH SUROVIN V 90. LETECH 20. STOLETÍ
Až do roku 1948 bylo pro obor druhotných surovin charakteristické drobné živnostenské
podnikání. V celé republice bylo jen několik velkoobchodníků - zejména se železným šrotem,
neželeznými kovy, papírem a skleněnými střepy. Po komunistickém převzetí moci byly znárodněním velkoobchodů a zapojením drobných živnostníků u nás vytvořeny organizační
předpoklady k naplňování společenského poslání oboru druhotných surovin na základě monopolizace, rajonizace a specializace.
V roce 1948 byly zřízeny národní podniky Sběrné suroviny, které zahrnovaly komplexně hospodaření všemi druhotnými surovinami, včetně kovového odpadu. V roce 1952 došlo
k vyčlenění hospodaření kovovým odpadem z tehdejších Sběrných surovin a vytvoření národních podniků Kovošrot, přičemž Sběrné suroviny zajišťovaly jen tzv. lidový sběr kovového odpadu a předávaly jej ke konečné úpravě Kovošrotům.
Rok 1989 jako rok zásadní politické a hospodářské změny se promítl také
do hospodaření s druhotnými surovinami. Organizační změna představovala rozbití monopolního postavení podniků Sběrných surovin a Kovošrotů. Privatizací byl postupně rozbit stávající funkční systém recyklace postavený na využívání zdrojů v celostátní síti 1500 výkupen
charakteristický placením za dodání. Nedošlo však k žádnému podstatnému propadu ve využívání odpadů. Byl udržen dosavadní poměrně vysoký, s Evropou srovnatelný standard. Na
základě bývalých státních podniků vznikla řada firem podnikajících v oboru komplexně a nebo specializovaných na kovové či nekovové druhotné suroviny.
Došlo také ke změnám v systému získávání využitelných odpadů. Kvůli restitučnímu
procesu tj. navracení pozemků a objektů původním vlastníkům, byla řada výkupen zrušena a
bylo nutno plynule přejít na jiné způsoby získávání surovin jako je ambulantní či kontejnerový systém, postupně budovaná síť sběrných dvorů a v neposlední řadě síť soukromníků vykupujících odpady za účelem prodeje k využití. Tak se postupně vytvářel průmysl druhotných
surovin v ČR. Ten se vyvíjel živelně a pouze na tržních principech bez uznání, že se svým
způsobem jedná o zvláštní druh podnikání, obvyklý na celém světě, jež doplňuje surovinovou
potřebu průmyslové výroby recyklací využitelných odpadů a současně snižuje nutnost jejich
likvidace.
33
3.1
Pojem „druhotná surovina“
V oblasti odpadového hospodářství se dostává do popředí celé problematiky pojem recyklace
a její význam pro snižování objemu odpadů, které je třeba likvidovat. Z toho pak vyplývá
nutnost stanovit kdy odpad přestává být odpadem, ale stává se surovinou, tj. jednou z částí životního cyklu výrobků. V ČR se takový neodpad výrobního či komunálního původu neoficiálně dosud nazývá druhotná surovina.
K tomu je třeba uvést, že v poválečné ČR až do konce 80. let minulého století byla všeobecně uznávaným pojmem „Sběrná surovina“. Ta nebyla vymezena obecně legislativně, ale
její povinná charakteristika byla určena ČSN. Pojmu odpad a jeho přesnému definování nebyla věnována zvláštní pozornost. Důsledkem bylo, že objemy získávaných a zpracovatelským
průmyslem využívaných sběrných surovin (např. železného šrotu, sběrového papíru, skleněných střepů, ale i použitého textilu, pneumatik atd.) stále rostly, a to na úrovni vyspělých států
západního světa. Logickým výsledkem bylo omezení objemu nevyužívaných odpadů jako zátěže životního prostředí.
Od počátku 90. let minulého století byla sběrná surovina nahrazena pojmem „druhotná
surovina“ spolu se zahájením legislativního procesu v oblasti odpadů (který jak se zdá nebude nikdy definitivní). V tomto procesu, vyjádřeném postupně zákonem o odpadech č.
238/1991, č. 125/1997 a platným zákonem o odpadech č. 185/2001Sb. však DS nebyla nikdy
definována přesto, že byla a je v právních předpisech používána. Stala se tak formou odpadu,
kterou není třeba jakkoli určit?!
Důsledkem toho je demotivující přístup k využívání těch vedlejších produktů výroby
a odpadů jako materiálů, které jsou využívány jako vstupní suroviny zpracovatelského průmyslu. Přitom mělo jít v samém počátku o uzákonění motivačního procesu jako základu pro
trvalé snižování zatěžování životního prostředí odpady. Významným prvkem celé problematiky je fakt, že bez vstupních druhotných surovin – ne odpadů – již nemůže zpracovatelský
průmysl fungovat. Praktické přínosy vymezení „Druhotné suroviny“ jejím definováním:
-
Vztah druhotné suroviny k odpadu vychází z recyklačního procesu: prvotní surovina –
výrobek – odpad – druhotná surovina – výrobek. Proto by definice měla být součástí
zákona o odpadech i s vědomím toho, že existují jiné právní formy které se zabývají
materiály a surovinami – zákon č. 22/1997 Sb., zákon č. 102/2001 Sb., zákon č.
513/1991 Sb., zákon č. 59/1998 Sb.
-
Druhotné suroviny nemohou být odpadem ve smyslu jeho definice, neboť hospodaření
s nimi jako s kterýmkoliv zbožím či materiálem je přísně řízeno nabídkou a poptávkou
na trhu. Z hlediska mezinárodního obchodu kotací např. železného šrotu, barevných kovů a plastů na komoditních bursách LME Londýn, Frankfurt a/M., N. York.
-
Vyjmutí druhotných surovin z režimu odpadů bude motivačním faktorem pro zpracovatelský průmysl. Dosud je teoreticky nutné, aby firmy nakupující druhotné suroviny měly
34
„Oprávnění k nakládání s odpady“ což znamená značnou administrativní náročnost
představující zvýšené náklady. K tomu je třeba poznamenat, že značná část firem se této
povinnosti snaží vyhýbat.
-
Vyjmutí z režimu odpadů je také významné pro recyklační průmysl a dopravce. Minimalizovala by se průběžná evidence odpadů včetně ročních hlášení, hlášení pro statistický úřad, zasílání dalších údajů příslušnému správnímu úřadu v rozsahu stanoveném
v zákonu o odpadech a jeho prováděcích předpisech. Omezení této administrativy má
přímou vazbu na viditelné snížení nákladů recyklačního průmyslu a dopravců.
-
V ČR nevymezením druhotné suroviny není k dispozici relevantní statistika využívání
druhotných surovin. Nelze proto exaktně prokázat jejich objemy, mimo jiné i ve vztahu
k odpadům. K dispozici jsou dosud pouze odpovědné odhady množství.
-
Vyjmutí druhotných surovin z režimu odpadů by naopak snížilo náročnost státní a krajské administrativy, neboť druhotné suroviny by byly vyjmuty z krajských plánů odpadového hospodářství.
Legalizací „Druhotné suroviny“ by skončilo zbytečné plýtvání neúnosnou evidencí a
výkaznictvím. Společnost by nebyla nadále uváděna v omyl uváděním obrovského výskytu
odpadů, z nichž značná část takovými odpady, které je třeba likvidovat či ukládat není.
Přijetím definice druhotných surovin by se prokázala schopnost posuzovat zákonnou změnu
nejen po právní stránce, ale i z hlediska smyslu pro potřeby společnosti a praktického dopadu
do průmyslové sféry.
V posledních letech se konečně začaly projevovat snahy o zásadní obrat v této problematice. Na konci roku 2005 se profesnímu sdružení Svazu průmyslu druhotných surovin –
Aporeko podařilo prosadit zveřejnění „Metodického návodu k nakládání se sběrovými odpady kovů, papíru a skla“. Bylo to poprvé od roku 1991, kdy byl zahájen legislativní proces
v oblasti nakládání s odpady u nás, první oficiální přiznání státní správy, že je třeba věnovat
pozornost a řešit problematiku přeměny odpadu v neodpad – druhotnou surovinu, neklást administrativní překážky procesu recyklace a přiznání, že druhotné suroviny jsou nedílnou součástí materiálových toků surovin a bez nich zacyklování není úplné.
K tomu je však třeba konstatovat nejednotnost stanovisek státní správy. Jestliže MŽP
žádost o schválení Metodického návodu odmítlo a jeho rigidním stanoviskem je, že uznání
druhotné suroviny jejím definováním odporuje evropskému právu, MPO jako kompetentní
státní orgán v oblasti surovinové politiky materiál zveřejnilo pro možnost dalších kroků, jež
je možno i v kontextu evropského práva činit.
K posunu však dochází i v Evropské Unii. V roce 2006 bylo uznáno, že Směrnice o odpadech č.75/442/EHS je již zastaralá a byla nahrazena Směrnici č. 2006/12/ES. Ani tato
Směrnice však z hlediska důrazu na využívání odpadů nevyhovuje a bude revidována. V nově
35
navrhované Směrnici, jež byla již v září 2007 schválena Radou EP a Radou o odpadech, v čl.
3 již definuje pojem recyklace, v čl. 4 vymezuje vedlejší produkty a v čl. 5 stanoví , kdy odpad přestává být odpadem.
K tomu je však nutno konstatovat, že tyto navrhované změny se ještě nepromítnou do
novely zákona o odpadech č. 185/2001Sb., jež má vycházet pouze z platné Směrnice č.
2006/12/ES.
3.2
Vývoj trhu druhotných surovin od 90.let
Nejvýznamnějšími komoditami na trhu druhotných surovin jsou železný šrot a sběrový papír.
Pro papírenskou a hutní výrobu se jedná o nezastupitelné suroviny. To znamená, že úroveň
odbytu a prodejních cen je významně ovlivňována konjunkturální situací obou průmyslových
odvětví. Prodejní ceny jsou závislé na cenách primárních surovin, tj. u sběrového papíru na
vývoji cen dřevní hmoty a floatingu, u šrotu především železné rudy, u plastů na cenách ropy
atd. Nominální úroveň prodejních cen je přitom objektivně nižší než nahrazených primárních
surovin, což při rostoucích nákladech vymezuje úroveň výnosů. Jestliže ještě na počátku
90.let nebyl obchod s druhotnými surovinami v ČR plně vystaven mezinárodním vlivům,
v současné době je již plně integrální se všemi důsledky, jež z toho vyplývají. To je významné zejména proto, že český trh druhotných surovin je již od 70.let minulého století trvale přebytkový a tudíž závislý na exportu těch množství, jež není tuzemský trh schopen zpracovat.
Představuje to často značné výkyvy v odbytu a cenách, které však recyklační firmy nemají
možnost uplatnit v plné míře vůči svým dodavatelům.
Trh dodavatelů využívající možnosti potenciální plošné nabídky, a to zejména
z komunálních zdrojů, je pokryt tisíci dodavatelů ve formě živnostníků, svozových firem, či
zdrojů sběrných dvorů. Pro recyklační firmy to znamená v oblasti získávání materiálu tvrdé
konkurenční prostředí. Je to permanentní soutěž vymezená nabídnutými podmínkami, tj. především cenou, ale také svozovou vzdáleností, zárukami odběru a dalšími. To vše pouze
v nepřímé závislosti na realizační ceně na trhu v příslušném období.
Mimo těchto vlivů na získávání materiálu recyklačními firmami jsou limitujícími prvky
roční období. Potenciální nabídka se v zimě snižuje v závislosti na počasí, tj. mrazu a sněhu, a
to jak u kovových, tak nekovových druhotných surovin. Na sníženou nabídku má také vliv
letní prázdninové období.
Trh odběratelů, mimo zřejmého vlivu konjunkturální situace zpracovatelského průmyslu, je též poznamenán ročním obdobím, kdy poptávka je zpravidla nižší v letních měsících
z důvodu odstávek a oprav zpracovatelských zařízení. Naopak v podzimních měsících a na
konci roku se poptávka zvyšuje v zájmu předzásobení pro zimní období.
Tyto vlivy na obchodování s druhotnými surovinami jsou na straně nabídky i poptávky
tradičně respektovány. Jiná situace vznikne, když poklesne výrazněji poptávka po nekovo36
vých druhotných surovinách, zejména po sběrovém papíru. Recyklační firmy nejsou schopny
držet dlouhodobě zvýšené zásoby, neboť jsou skladovány převážně venku a počasí, zejména
úroveň vlhkosti má velký vliv na kvalitu jednotlivých druhů. Při dlouhodobějším poklesu poptávky je nutno snížit objem vykupovaného množství. To má pochopitelně dopad na sběrovou morálku ve sběru a výkupu. Mobilizace nabídky pak trvá i několik týdnů a měsíců
v závislosti na ročním období, k tomu je nutno konstatovat, že uvedená situace se netýká kovonosných vykupovaných odpadů vzhledem k tomu, že u těchto materiálů většinou poptávka
převyšuje nabídku.
Trh druhotných surovin na počátku 90. let vycházel z kontinuity obchodů předchozích
let, zvláště v zahraničně obchodních vztazích, k zásadnímu narušení nedošlo. Změny v oblasti
legislativy a státních zásahů, vlastnických změn, zahájení vstupu zahraničního kapitálu se výrazně, z hlediska vlivu na obchodované množství na straně nabídky, neprojevily, došlo pouze
k dočasné stagnaci. Jestliže zahraniční obchodní vztahy bez problémů vycházely z pevně udržovaných kontaktů na základě dlouhodobě budovaných smluvních vztahů, tuzemský odbyt
a hospodaření s druhotnými surovinami se vstupem v platnost „odpadové“ legislativy zkomplikovalo. Jedná se především o zvýšené náklady na administrativu a výkaznictví, po celá 90.
léta pak stagnace realizačních cen při růstu cen energií, přepravy i mezd nedávala prostor pro
rozvoj recyklačních firem. Omezení představovala i licenční politika státu v zahraničním obchodě s kovovým odpadem. Dalším základním momentem bylo a zůstává, že obchod
s druhotnými surovinami je výrazně proexportní. Český zpracovatelský průmysl nebyl a není
schopen absorbovat nabízená množství. Index růstu výroby trvale zaostává za růstem sběru,
výkupu a recyklace odpadů do výsledné druhotné suroviny.
V roce 1990 představovala nabídka s.p. Sběrné suroviny a Kovošrot v ČR 3 mil. tun železného šrotu, 355 tis. tun sběrového papíru, 40 tis. tun skleněných střepů, 7 tis. tun odpadů
plastů. Trh 90. let byl značně nevyvážený s kolísavými cenami i poptávkou, přebytky byly realizovány exportem. Od roku 2003 se však, vzhledem k rozšíření světového obchodu o poptávku asijských zemí (především Číny), původní recese postupně přeměnila v konjunkturní
trend. Výrazně se to projevilo u kovového odpadu a odpadů plastů, od roku 2007 pak i sběrového papíru.
V roce 2006 sběr, výkup, úprava a prodej kovových a nekovových druhotných surovin
v ČR představuje roční hodnotu cca 25 mld. Kč při 2500 pracovnících. Bylo upraveno 3,5
mil. tun železného šrotu, 120 tis. tun neželezných kovů, více jak 650 tis. tun sběrového papíru, 130 tis. tun skleněných střepů, více jak 100 tis. tun odpadních plast, recyklován je sběrový
textil a další komodity.
37
3.2.1
Sběrový papír
V České republice má sběr a využívání sběrového papíru dlouhou tradici. Od roku 1948 je
v městech a obcích organizován jeho sběr, významné jsou také různé sběrové akce, především školní. Tímto způsobem včetně vlastní sítě výkupen získávají firmy průmyslu druhotných surovin materiál pro vytřídění a úpravu dodávek papírenskému průmyslu. Tyto systémové aktivity nebyly přerušeny ani po roce 1989, kdy došlo v ČR ke změně v politické a
ekonomické orientaci země. Od počátku 90. let minulého století podléhá v ČR hospodaření
s druhotnými surovinami, tedy i sběrovým papírem zákonu o odpadech a zákonu o obalech,
které vycházejí z mezinárodně uznávané legislativy. Obchodování sběrovým papírem je realizováno na základě Evropské normy EN 643.
V posledních deseti letech však přesto ke změnám v hospodaření se sběrovým papírem
došlo. Původní způsob sběru a výkupu, organizovaný prostřednictvím sítě stálých výkupen,
ve kterých se za příjem materiálu platilo a ve kterých se již sběrový papír také třídil, byly postupně z větší části nahrazovány kontejnerovým a ambulantním sběrem. To přineslo určité
zjednodušení organizace sběru a úsporu nákladů. Také situace na trhu se změnila. Český trh
sběrového papíru je již od 70. let minulého století trvale přebytkový. Původní směrování přebytků na Slovensko a také do Rakouska bylo postupně nahrazeno převažujícím exportem do
Německa a některých dalších zemí západní Evropy. Tím se český sběrový papír plně zapojil
do světové výměny zboží prostřednictvím firem zemí s přístupem k moři, jako významné dopravní cesty pro především asijské destinace.
K tomu je však nutno konstatovat, že rozvoj oboru jak v ČR tak v Evropě poznamenaly
v 90. letech prudké změny konjunkturálního vývoje, kdy dlouhodobé propady cen i prodeje
nepřispěly k potřebné modernizaci technického vybavení a investování. V průměru se ceny
v tomto období pohybovaly do roku 1995 na úrovni roku 1991. Po krátkodobém prudkém
vzestupu se opět propadly a na přelomu tisíciletí, až do roku 2006 se u masových druhů, tj.
smíšeného papíru, odpadů obchodních domů, novin, časopisů a lepenek pohybovaly od 1.700
do 4.000 Kč. V současné době se od počátku roku 2007 cenová úroveň a odbyt stále zvyšuje.
Je předpoklad, že se jedná o trvalejší trend.
Český obchod sběrovým papírem představoval v roce 2006 670.000 tun. Tento objem
plně pokryl tuzemskou poptávku, 260.000 tun bylo exportováno. Z hlediska vývoje posledních let se jedná o značný nárůst exportu, který vychází z poměrně plynulého trendu tuzemské nabídky plynoucí ze sběru a výkupu sběrového papíru jehož nárůst představuje
v posledních letech v průměru více jak 5 % ročně. Tomu však neodpovídá schopnost absorpce papírenské výroby ČR, která v posledních letech sice roste, ale s vyšším podílem použití
primárních surovin než sběrového papíru. Spotřeba sběrového papíru spíše stagnuje a
v posledních dvou letech se dokonce mírně snížila. Současná konjunktura papírenského průmyslu by měla tento stav zvrátit.
38
Na trhu sběrovým papírem jsou důležitými dodavateli v ČR recyklační firmy EUROWASTE Štětí, REMAT Brno, MAD Olomouc, NAPOS Hradec Králové, PAPOS Ostrov a
další, ale i převážně svozové firmy jak jsou A.S.A Praha, Marius Pedersen. Materiál je dodáván především pro Bupak České Budějovice, HUHTAMAKI Přibyslavice, Norske Skog Štětí,
Olšanské papírny, Smurfit Kappa Žimrovice, Brněnské papírny a další.
Z hlediska využití sběrového papíru jako vztahu mezi sběrem a výrobou papíru se Česká republika poměrem 43 % řadí mezi vyspělé státy Evropy. Také koeficient sběru jako vztahu mezi sběrem a spotřebou papíru v hodnotě 45 % je na dobré úrovni a má vzrůstající trend.
3.2.2
Výkup a zpracování kovových odpadů
Zpracovávání kovového šrotu patří mezi nejstarší odvětví recyklace a nakládání s druhotnými
surovinami. Kolik je známých kovů, tolik druhů odpadů vzniká, ale protože z kovů se tvoří
také jejich slitiny, existují také stovky odpadů slitin kovů. Objevy ve zbrojním, leteckém a
kosmickém průmyslu přinášejí stále další nové slitiny kovů. Všechny výrobky s kovovými díly se po ukončení životnosti stávají zdrojem kovového šrotu.
Kovový odpad je důležitou druhotnou kovonosnou surovinou a je významnou součástí
kovového fondu České republiky. Podle zdrojů vzniku je kovový odpad rozdělen do kategorie
výrobní odpad (vlastní, vratný), zpracovatelský odpad a odpad amortizační (spotřebitelský).
Odhaduje se, že z celkového ročního objemu kovového odpadu u nás je výrobní odpad, který
má z hutního hlediska nejvyšší kvalitu, v objemu cca jedné třetiny z celkového množství. Objem zpracovatelského odpadu za rok je závislý na ročním objemu výroby hutních výrobků a
má se zato, že je ve výši cca 20 % z tohoto objemu. Amortizační odpad tvoří rozhodující podíl odpadu všech kovů a množství je závislé na podílu použitého kovu v jednotlivých výrobcích.
Na přelomu 80. a 90. let minulého století pod pojmem „průmysl kovového odpadu“
existovalo v bývalém Československu 7 státních podniků (Kovošroty Plzeň, Praha, Děčín,
Hradec Králové, Brno, Ostrava a Bratislava), které za rok vykoupily a zpracovaly až 3 miliony tun kovového odpadu a dopravily jej do hutí a sléváren v celé republice. Zásadní politické
a ekonomické změny na počátku 90. let významnou měrou zasáhly i do tohoto průmyslu.
Následná privatizace bývalých státních podniků a velká diversifikace, to byl důsledek
vzniku stovek nových firem na trhu s kovovým odpadem. Jestliže „průmysl kovového odpadu“ v dobách svého největšího boomu spolu s výrobním odpadem zpracoval až 5 milionu tun
šrotu, tak dnes se za rok sebere, vykoupí a zpracuje cca 3,5 miliony tun, ze kterých se vyveze
do zahraničí více než 1 milion tun za rok. Naopak ročně se doveze ze zahraničí cca 600 tisíc
tun kovového odpadu na zpracování a předání českému hutnímu průmyslu. Výrazný pokles je
ovlivněn strukturálními změnami ve výrobě i spotřebě průmyslových výrobků (programy ma-
39
teriálových úspor) a také v současné době pomalu dokončená obnova výrobních zařízení ve
firmách.
Trh s kovovým odpadem má výrazný charakter obchodu se surovinami. Podléhá značným výkyvům v dlouhodobé i krátkodobé periodě. Z dlouhodobého hlediska ale převládá poptávka nad nabídkou. Moderní hutní technologie využívají ve stále větší míře kovový šrot jako vstupní surovinu. Podíl kovového šrotu ve vsázce při výrobě surové oceli se pohybuje mezi 41 až 43 %.
Do velkých českých hutních firem, tj. Arcelor Mittal Ostrava a.s., Vítkovice, a.s., Železárny a drátovny Bohumín (ŽDB), a.s., Třinecké železárny, a.s. a Železárny Hrádek, a.s. dodává kovový vsázky schopný šrot jen vybraný a omezený okruh dodavatelů, kteří zaručují
požadovaná množství, jakost a skladbu kovového šrotu v potřebných termínech. Z této množiny dodavatelů jsou v současné době nejdůležitější na českém trhu s kovovým odpadem firmy sdružené do skupiny Scholz AG z Essingenu Spolková republika Německo, dále společnost TSR Czech Republic, s.r.o. a firma TROJEK s.r.o. Tyto tři firmy do vyjmenovaných hutí
dodají a do zahraničí vyvezou odhadem 80 – 85 % z ročního výskytu kovového odpadu
v republice mimo odpad výrobní.
Privatizace průmyslu druhotných surovin zrušila monopol bývalých státních podniků.
Na druhé straně vznikly stovky velkých a především malých firem, které živelným způsobem
zaplnily trh s kovovým odpadem. Tento stav je také příčinou potíží, které byly a jsou řešeny
až v současnosti. Tato živelnost v mnoha směrech může ohrozit kvalitu životního prostředí.
Nejen sběr, ale i zpracování amortizačních kovových odpadů – hlavně autovraků, elektrošrotu
včetně chladících a mrazících zařízení, železničního šrotu, vojenského šrotu - vyžaduje ověřené určité znalosti a hlavně dodržování zákonů a vyhlášek. Z tohoto důvodu přistupují
v současné době některé krajské úřady k omezení vydávání souhlasů k této činnosti.
V polovině 90. let minulého století hutnický a strojírenský průmysl – jako hlavní odběratel kovového vsázky schopného šrotu – stagnoval nejen u nás, ale také v zahraničí. Tento
stav na trhu s kovovým odpadem způsobil částečnou krizi v českém průmyslu kovového odpadu. Výkupní ceny kovového odpadu poklesly zásadně a velmi prudce. Společnosti upravující kovový odpad řešily i další problémy. Plynulý odbyt na domácím trhu jim narušovalo
předzásobení hutí upraveným vsázky schopným šrotem také až na tři měsíce dopředu. Společnosti byly ochotny dodávat kovový šrot i za nižší ceny, ale hutě nebyly schopny v té době
ani splatit dluhy za dřívější dodávky. Po lhůtě splatnosti to byly desítky miliony korun. Špatný odbyt na domácím trhu nutil tyto společnosti poohlédnout se po potencionálním odběrateli
v zahraničí. Zahraniční ceny sice nedosahovaly úrovně cen v tuzemsku, ale byly to hlavně jisté hotové peníze. V tomto období o vývozu a dovozu kovových odpadů rozhodovala ministerstva. Ministerstvo životního prostředí rozhodovalo a stále rozhoduje o dovozu kovových
odpadů a ministerstvo průmyslu a obchodu vydávalo příslušné licence na vývoz kovového
40
odpadu. Vznikla paradoxní situace – domácí odběratelé neplatili a objem vývozu byl omezen
licencí, která byla nastavena podle realizovaných objemů dodávek na českém trhu. Licence
na vývoz upraveného vsázky schopného šrotu bránila šrotovým společnostem získat hotové
peníze ve splatnosti.
Přelom tisíciletí byl charakteristický překonáním recese v hutním průmyslu a také
v průmyslu druhotných surovin. Licence na vývoz upraveného vsázky schopného šrotu byla
zrušena. Následkem bylo, že se objevilo okamžitě mnoho dalších „firem“, které upravený šrot
výhodně vykupovaly a ihned vyvezly, aniž jej třeba fyzicky viděly a zkontrolovaly z hlediska
jakosti. Tyto „firmy“ byly bez jakéhokoliv zázemí. Jejich „činnost“ zásadně omezil a následně zrušil nový zákon o odpadech z roku 2001. Konec recese a rozvoj domácí hutní výroby se
začal projevovat tím, že na trhu s kovovým odpadem byla poptávka daleko vyšší nežli nabídka. Také klesající strojírenská výroba v Česku a konjunktura na světových trzích s ocelí přispěly k tomuto stavu. Středoevropské ocelárny vyráběly naplno a v letech 2003 a 2004 navíc
světové ocelářství rozhýbala Čína, Indie, Indonésie. Důsledek tohoto stavu se projevil tím, že
nákupní ceny neupraveného ocelového a železného šrotu vzrostly čtyřnásobně (z koruny za
kg až na 4 koruny za kg). Na mezinárodních komoditních burzách vzrostly jednotkové ceny
kovového šrotu od roku 1991 několikanásobně. Zvýšený vývoz i velmi kvalitního šrotu za
lukrativní ceny poškodil domácí ocelárny a tím snížil jejich konkurenceschopnost. Celkové
zásoby kvalitních druhů šrotu v Česku se snížily. Následky tohoto stavu trvají prakticky
dodnes. Ceny šrotu byly nestabilní i v minulosti, ale nikdy nebyly tak velké rozdíly v krátkém
časovém období. Vysoké výkupní ceny za šrot mohou zvyšovat nebezpečí krádeží a nelegálního nakládání s kovovým šrotem.
V současné době se situace na trhu s kovovým odpadem víceméně stabilizovala. Hladina cenové úrovně za nákup a odbyt kovových odpadů zůstala zhruba na úrovni let 2004 –
2005. Poptávka hutí po kvalitním šrotu kolísá podle klimatických podmínek, což je známo i
z předcházejících let. Závažným problémem v oblasti průmyslu kovového odpadu zůstávají
„firmy“ a „fyzické osoby“, které zásadně nechtějí respektovat platné zákony a vyhlášky České republiky.
3.3
Trh druhotných surovin v ČR v kontextu evropského obchodu
3.3.1
Stav do roku 1989
Průmysl druhotných surovin (dále jen DS) patří v České republice od roku 1948 mezi tradiční
obory hospodářství se stále vzrůstajícím významem. Doplňuje surovinovou potřebu průmyslové výroby recyklací využitelných odpadů a současně snižuje nutnost jejich likvidace, dále
naopak šetří zdroje primárních surovin (dřeva, rud, ropy apod.), které rovnocenně nahrazuje.
41
Kromě toho využívání druhotných surovin znamená významné úspory práce a energií, které
by jinak musely být vynaloženy při používání primárních surovin.
Až do roku 1948 bylo pro obor druhotných surovin charakteristické drobné živnostenské podnikání a v celém státě bylo jen několik velkoobchodníků, a to zejména se železným
šrotem, neželeznými kovy, papírem a použitými skleněnými obaly. Znárodněním velkoobchodů a zapojením drobných živnostníků byly i u nás vytvořeny organizační předpoklady
k naplňování společenského poslání oboru druhotných surovin na základě monopolizace, rajonizace a specializace.
V roce 1948 byly zřízeny národní podniky Sběr (později Sběrné suroviny), které zahrnovaly komplexně hospodaření všemi druhotnými surovinami, včetně kovového odpadu.
Spojené hospodaření se všemi druhotnými surovinami včetně kovového odpadu nemělo
dlouhé trvání. V roce 1952 došlo k vyčlenění hospodaření kovovým odpadem z tehdejších
Sběrných surovin a vytvoření národních podniků Kovošrot, přičemž Sběrné suroviny zajišťovaly jen tzv. lidový sběr kovového odpadu a předávaly jej ke konečné úpravě Kovošrotům,
které podléhaly ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů. Sběrné suroviny byly v působnosti ministerstva lehkého průmyslu (později ministerstva spotřebního průmyslu) a byly
řízeny centrálně až do roku 1960. Po územní reorganizaci státu v roce 1961 byly Sběrné suroviny podřízeny krajským národním výborům a NV hlavního města Prahy jako monopolní
organizace na úseku výkupu, sběru, úpravy a dodávek v té době oficiálně nazývaných „sběrných surovin“.
3.3.2
Stav po roce 1989
V 90.letech se původní struktura oboru druhotných suroviny téměř zcela rozpadla. Pro toto
období byl charakteristický vznik mnoha firem a působnost velkého počtu živnostníků. To
bylo způsobeno tím, že obor nebyl ustanoven chráněnou ani vyjmenovanou činností ve smyslu zákonů, tedy živnostenské oprávnění obdržel každý kdo o ně požádal. Volné působení trhu
tak znamenalo pozvolné přecházení na standardní velkoobchodní a maloobchodní prostředí.
V současné době působí na trhu druhotných surovin v České republice asi 1500 subjektů s jedním až 600 zaměstnanci. Roční finanční obrat představuje cca 30 miliard Kč.
Z uvedeného počtu subjektů představuje asi 20 firem rozhodující podíl na trhu se základem
firem Kovošrot a Sběrné suroviny a firem se zahraničním kapitálem. Celkově je v oboru asi
400 společnosti (akciových společností, veřejných obchodních společností, komanditních
společností a společností s ručením omezeným) a cca 1100 soukromých podnikatelů, z nichž
je cca 1000 subjektů s počtem do 5 pracovníků.
Jediným jednotícím subjektem, který kontinuálně zastupuje zájmy oboru je Svaz průmyslu druhotných surovin (dále jen SPDS), který se v roce 1991 transformoval z původního
Zájmového sdružení pro sběrné suroviny. Zásluhou tohoto svazu nedošlo v roce 1991 až 1992
42
k okamžitému zrušení s.p. Sběrné suroviny, ale byla umožněna řádná transformace a posléze
privatizace těchto firem. To zajistilo plnou kontinuitu využívání DS.
V celém odpadovém hospodářství působí v současné době také řada sdružení, asociací a
svazů. SPDS je však jediným profesním svazem, který sdružuje většinu rozhodujících firem
oboru a je tak schopen zastupovat zájmy nejen svých členů, ale i průmyslu DS jako celku.
Úloha a činnost svazů a sdružení se v současné době v Evropě rozšiřuje a prohlubuje.
Na tom mají zájem jak členové, tak i státní správa. Pro firmy je členství mj. potvrzením serióznosti s určitou akreditační kvalitou na trhu a prestižní otázkou, pro státní správu jsou svazy
oficiálním partnerem při zásadních rozhodnutím, ale i zdrojem informací.
Postavení České republiky v 90.letech vůči západním státům Evropy se v oblasti hospodaření s odpady a DS stalo nerovnoprávným. Zatímco legislativa těchto zemí byla tvořena
kontinuálně od 70.let, v ČSSR do roku 1991 neexistovala žádná právní úprava ani podpora
hospodaření s DS. V rámci nového fenoménu v západním světě – ochrany životního prostředí
a přírodních surovin – byly m.j. zdrojem financí a tím i podpory rozvoje odvětví prostředky
velkých a nadnárodních koncernů (např. divize Shell, Marubeni, Thyssen, RWE), které začaly být pod tlakem občanských a jiných sdružení na ochranu životního prostředí. Po letech takového vývoje již není prioritní, aby státy sdružené v EU měly ve své rozvinuté legislativě
zakotvenu obecnou či plošnou přímou podporu podnikání v recyklaci. Legislativa jednotlivých zemí se zaměřila na vymezení základních pravidel pro vytvoření recyklačních systémů,
jež ve větší či menší míře řeší dostupnost recyklovaných materiálů pro odběratele a vymezují
se z hlediska hodnoty obchodovaných jednotek na zahraničním trhu.
Jestliže do počátku 90.let v ČSSR neexistovala právní úprava hospodaření s odpady a
DS, tak od roku 1991 je již právní prostředí v této oblasti pro vlastní hospodaření a podnikání
upraveno zákonem č. 238/1991 a zákonem č. 125/1997 Sb. To znamenalo velký pokrok pro
hospodaření s odpady vytvořením rámce pro jejich využívání skladování a likvidaci.
Tyto právní úpravy v oblasti odpadů sice akcentovaly jejich využívání, avšak nešly nad
rámec povinné separace. Znamenalo to, že od počátku absolutně scházel stimulační efekt pro
podnikání a i pro uplatnění DS na trhu. Přes opakované snahy sdružení firem průmyslu DS o
nápravu upozorňováním státní správy na tento nedostatek, nenašla se vůle k tomu najít
v legislativě státu prostředek a nehledal se ani způsob jak změny dosáhnout.
Výrazným problémem průmyslu DS v 90.letech byla absence podpory využívání DS a
ochrana domácího trhu.
Potřebná byla opatření, jež by stimulovala zpracovatelský průmysl k zájmu o DS. Mohlo či mělo se jednat o určité daňové zvýhodnění u daně z příjmů, což by umožnilo eliminovat
nepříznivé vlivy konjunkturálních vlivů při nepravidelnosti hospodářských cyklů. Zvýhodnění zátěže DPH by značně pomohlo při realizaci výrobků či produktů z recyklovaných odpadních plastů a pryže. Je však třeba konstatovat, že pro urychlení plné konkurenční schopnosti
43
recyklačních firem vůči zahraničí by bylo třeba na dobu určitou, či jednorázově, umožnit přístup ke zlevněným úvěrům či bezúročným půjčkám určených k rozvoji a modernizaci technologické základny firem.
Vlivem otevřeného trhu DS se totiž několikrát v tomto období objevil problém ochrany
domácího trhu. Jestliže totiž dojde v Evropě k hospodářskému útlumu, následuje převaha nabídky DS nad poptávkou. Rozdílné cenové hladiny v ČR a okolních státech tlačily využívání
odpadů jako DS natolik dolů, že docházelo k takovému nárůstu dovozů, který ničil ekonomiku tuzemských firem s důsledkem zvýšeného skládkování jinak využitelných odpadů.
V takovém případě bylo těžké prokázat dumping, navíc bylo takové eventuální šetření pro tuzemské firmy ve smyslu zákona velmi drahé a zdlouhavé. Teprve vytvořením sběrných systémů na základě nového zákona o obalech došlo postupně k vyrovnávání cenových hladin vůči Evropě.
K rozhodování o stavu a možnostech uplatnění opatření vůči jakémukoliv odvětví je
nutná informační a datová základna. Je třeba konstatovat, že od roku 1991 základní a exaktní
informace statistického charakteru o oboru DS chybí. Jestliže do konce 80.let funkci sběratele
dat plnily Průmysl kovového odpadu ú.o. a Zájmové sdružení pro sběrné suroviny, tak
v důsledku všech nastalých změn datová základna zanikla.
Z této situace podpořené ještě zrušením zpracovávání plánů odpadového hospodářství,
se vyvinula po celá 90.léta datová a informační nedostatečnost o skutečném využívání odpadů
a tím i o produkci DS v ČR.
Hlavním důvodem tohoto stavu se zdá být nezájem státní správy o tyto informace.
Z toho však následně plyne i nezájem o problematiku oboru a jeho podceňování. Argument,
že je postačující statistické zjišťování přímo ve zpracovatelském průmyslu je zavádějící, neboť prokazatelnost může být účelová. Takové zjišťování navíc nevypovídá o situaci v oboru
celostátně, ale ani regionálně.
Hospodaření firem průmyslu DS je závislé na dvou hlavních faktorech. A sice na úspěšnosti při získávání zdrojů DS a na situaci na trhu DS.
Při získávání zdrojů panuje v ČR při tak velkém množství firem a živnostníků velká
konkurence. Z toho často vyplývá přeplácení (především u kovových DS), jež ve svém výsledku působí buď na ekonomiku firem nebo i na výši průměrných cen na trhu. Tento stav je
však při spontánnosti trhu logickým důsledkem.
Přes tento důležitý faktor je však rozhodující zda a za jakých podmínek je možno upravenou DS prodat. Zda má firma přímý vztah k odběrateli či musí využívat služeb jiných subjektů.
Obchodní strategie v oblasti DS je totiž vymezena tím, že se jedná o trh odběratele. Ten
diktuje, kdy je ochoten dodávku přijmout, v jaké kvalitě, za jakou cenu, kdy hodlá zaplatit a
nakonec, kdy skutečně zaplatí.
44
Postavení firem – hlavních dodavatelů DS průmyslu značně ztěžuje množství živnostníků, často podnikajících v tomto oboru pouze dočasně a spekulativně. Obchodní praktiky, jako
je nákup odpadů především kovů pochybného původu, neplnění základních povinností podnikatele jako nezveřejňování platných ceníků, porušování norem požární ochrany, bezpečnosti
práce apod., na což musí velké podniky vynakládat značné částky, značně ztěžuje až deformuje podnikatelské prostředí oboru, nemotivuje potenciální dodavatele, především obyvatelstvo. Domníváme se, že v tomto smyslu neplní zcela příslušné státní orgány, tj. Ministerstvo
životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí a jejich okresní orgány svou roli,
když se jejich kontroly zpravidla soustřeďují pouze na velké firmy.
Pro dokreslení celkové situace je třeba také uvést, že spolupráce sběrových organizací
s městy a obcemi nebyla na dobré úrovni. A to jak v regionech, tak i v obcích. Ke vzniku
„recyklačních dvorů“ často nebyly existující firmy ani přizvány, při rozhodování měly hlavní
roli osobní preference a zájmy. Bez ohledu na již existující kapacity sběren a výkupen a další
možnosti spolupráce byla pořizována nová zařízení a vynakládány tak zcela zbytečně a nesmyslně značné veřejné finanční prostředky.
Přes veškeré problémy a potíže však průmysl DS také v 90.letech prokázal svou životaschopnost. Zásobování zpracovatelského průmyslu nikdy nevázlo z jeho viny. Podíl na
ochraně životního prostředí je více než zřejmý.
Podmínky, za kterých byly nuceny recyklační firmy v 90.letech obchodovat tedy nebyly
optimální. Ale vzhledem k tomu, že se podařilo zvládnout přechod ze státního do soukromého
vlastnictví probíhal tuzemský i zahraniční obchod kontinuálně.
3.3.3
Vývoj od roku 2000
Od konce 90.let se podmínky pro hospodaření s DS začaly měnit. Očekávaný vstup ČR do
Evropské unie se projevil zvýšeným zájmem zahraničního kapitálu o obor. Vznikly nové svozové firmy jako např. A.S.A., Marius Pedersen, van Gansewinkel a další, posiluje také zájem
o recyklační firmy, prosazuje se firma Scholze, TSR, AVE, atd.
Znamená to rozvoj a modernizaci svozových a úpravárenských kapacit. Prosadil se dominantně kontejnerový způsob separovaného sběru z komunálních zdrojů u nekovových DS
s následným dotřiďováním. Pro ČR klasický výkupní systém zůstává pro použité železné a
neželezné kovy. Současně s tím se však také vyhrotila konkurence v přístupu ke zdrojům.
Konkuruje se v oblasti nákupních cen a schopnosti nabídky doplňkových služeb. To zejména
v případě smluvních vztahů s městy a obcemi. Jedná se např. o zajištění likvidace nebezpečných odpadů apod.
Ceny přitom zásadně vycházejí z cen primárních surovin. Pohybují se na úrovni 50 % a
níže. Jejich vývoj je přímo či nepřímo závislý na úrovni cen na světových komoditních bur-
45
zách. U barevných kovů a železného šrotu se jedná o přímý vztah, neboť tyto suroviny jsou
kótovány přímo např. na LME London nebo na burze v New Yorku. Ceny sběrového papíru
jsou odvislé od cen celulózy, kterou v podstatě určují tři největší producenti z USA a severní
Evropy. U plastů je logické, že jejich ceny jsou závislé na cenách ropy.
V oblasti legislativní bylo pozitivní přijetí zákona o obalech č. 477/2001 Sb. Tento zákon reprezentoval první motivační faktor v přístupu ke komunálním zdrojům odpadů formou
finančního příspěvku ze zdrojů výrobců obalů. Jako méně pozitivní pro obor DS lze charakterizovat nový zákon o odpadech č. 185/2001 Sb. Ten sice již reflektoval Směrnici EU o odpadech a vytvořil tak podmínky pro bezproblémový vstup ČR do EU v roce 2004 i v oblasti
hospodaření s odpady. Pro obor DS však neznamenal a neznamená dosud ani motivační ani
jiný příznivý dopad. Zákon nevyřešil vymezení DS vůči odpadům, což by znamenalo zjednodušení v obchodování zrovnoprávněním vůči ostatním surovinám. Naopak se zvýšila administrativní náročnost, a tím i náklady na jednotku produkce. K tomu je možno konstatovat, že
postupem času se vzhledem k častým novelizacím stal značně nepřehledným a tím stále méně
instruktivním.
Český trh DS na straně nabídky zůstává stále především u objemově nejvýznamnějších
komodit výrazně proexportní. Toto vymezené zaměření českého obchodu DS je sice efektivním řešením přebytků na tuzemském trhu, ale pochopitelně to znamená vystavit se zahraničně
obchodním podmínkám, kdy konjunkturu často následuje odbytový a cenový propad se všemi
ekonomickými důsledky.
Jestliže 90.léta představovala časté výkyvy v mezinárodním obchodě z hlediska odbytu
a cen při poměrně nízké úrovni průměrných cen jak u kovových, tak i nekovových DS, tak od
roku 2003 se situace počala měnit. Razantní vstup Asie, zejména Číny a Blízkého Východu
na světový trh znamenal výrazný nárůst poptávky po surovinách a tedy i po surovinách druhotných, zejména po druhotných kovech, plastech ale i sběrovém papíru.
Pro tuzemský trh však platí, že potřeby zpracovatelského průmyslu jsou více jak ze 75
% kryt nabídkou českých recyklačních firem. Rozdíl představují druhy a kvality DS, které
nejsou v tuzemsku dostupné. V institucionálním zajištění obchodu s DS má ČR svoji specifiku, jinde v Evropě neznámou. Tím je pořádání kontraktačních jednání pro dodavatele a odběratele, které se koná vždy v první polovině měsíce každého čtvrtletí a organizuje je Svaz
průmyslu druhotných surovin v různých místech ČR. Na počátku 90.let byla, po ustavení komoditní burzy Kladno, sice snaha obchodování s DS realizovat prostřednictvím této instituce,
ale tento záměr nebyl obchodníky akceptován. Veřejné obchodování, které burza předpokládá, by totiž odhalovalo možnosti nabídky firem v objemu i cenách, což by ještě více zostřilo
konkurenci v oblasti zdrojů. Kontraktační jednání naproti tomu jsou diskrétní a o jejich úspěchu svědčí i to, že se jich zúčastňují také zahraniční firmy (z Německa, Rakouska a Maďarska).
46
Hlavními překážkami v působení zpracovatelů na trhu DS jsou :
-
legislativní – především nevymezení DS vůči odpadu. Představuje to zátěž administrativní, ale i organizační jak pro dodavatele, tak i pro zpracovatelský průmysl, který musí
mít oprávnění k nakládání s opady. Zpracovatelů DS se týkají různá omezení a povinnosti např. při přepravě, která jsou ale určena pro nakládání se směsným či blíže nespecifikovaným odpadem.
Řešení představuje vymezení druhotných surovin vůči odpadům. Definování druhotné
suroviny v novém zákonu o oběhu výrobků. Mimo obecné definice by měly být jednotlivé DS vyjmenovány s odkazem na určenou normu státní či evropskou.
-
na trhu DS v oblasti zdrojů působí od 90.let množství živnostníků podnikajících
především v nákupu a prodeji použitých kovových materiálů. Často se přitom jedná o
podnikání dočasné a spekulativní. Především vzhledem k jejich množství, nedostatečné
evidenci i možnosti pouze obecného uvedení jejich podnikatelských aktivit
v živnostenském listě je možné, že neplní povinnosti, jež ukládá zákon o odpadech a
další předpisy a kontrolní činnost příslušných státních orgánů je není schopná efektivně
postihovat.
Řešením by mělo být vymezit nakládání s DS jako koncesovanou živnost. Žadatel by
musel prokázat znalost příslušných předpisů, příp. norem a odbornou způsobilost. To by
významně očistilo a zprůhlednilo podnikatelské prostředí v oboru.
-
problém stále se zvyšujících nákladů na jednotku produkce vůči tržním cenám. Jedná se
především o náklady na energie a dopravu. Je to, mimo objektivní důvody, způsobeno
dominantním způsobem přepravy DS kamiony, nevyužíváním přepravy železniční.
Řešením by bylo najít motivaci pro obchodníky i pro České dráhy.
47
4
SOUČASNÝ TRH DRUHOTNÝCH SUROVIN V ČESKÉ REPUBLICE – PAPÍR, SKLO, PLASTY, KOVY
4.1
Úprava odpadů na druhotnou surovinu
Úpravou odpadů se pro potřebu této studie rozumí proces, v němž je odděleně sebraný využitelný komunální odpad roztříděn na obchodovatelné nebo dále zpracovatelné suroviny a jsou
z něj odstraněny nežádoucí příměsi. Úprava je tedy proces výroby druhotných surovin
z odpadů.
Obdobně jako v procesu odděleného sběru, lze rozdělit úpravu odpadů podle komodit –
především sklo, papír a plasty, kovy a ostatní. Pro úpravu skleněných odpadů se používají
specializovaná zařízení zcela odlišná od ostatních zařízení. Pro úpravu papíru a plastů (případně nápojových kartonů) se používají totožná nebo velmi podobná zařízení, proto jsou tyto
komodity řešeny společně. Úprava kovů probíhá v kovošrotech a tato studie se jí podrobně
nezabývá.
4.1.1
Úprava skla
Jedná se o specifický proces, při kterém dochází k odstranění nežádoucích příměsí (kovů,
kamenů, porcelánu, ostatních odpadů a nevhodných druhů skla), rozdělení a míchání vhodné
barevnosti podle požadavků konečného zpracovatele, zajištění potřebné granulace a vlhkosti
skleněných střepů.
V ČR existují dva provozovatelé úpravy skleněného odpadu z obcí. Jedná se o firmu
AMT se sídlem v Příbrami (2 linky – Příbram, Nové Sedlo), která je hlavním dodavatelem
skleněných střepů pro koncern OI v Dubí u Teplic (dřívější Avirunion). Druhá linka patří
sklárně Vetropack Moravia Glass v Kyjově, která je v současné době provozována firmou
REMAT – Glass. Tato linka upravuje skleněný střep přímo podle konkrétní potřeby sklárny.
Oba úpravci provozují zařízení v dostatečné kapacitě na pokrytí úpravy veškerého sebraného skleněného odpadu v ČR. Celková kapacita obou zařízení je cca 120-150 tis. tun
ročně.
Dodávky skleněných odpadů jsou zajišťovány přímými kontrakty se svozovými firmami
nebo organizacemi, které sklo nakupují ve větších objemech od jednotlivých svozových firem
a zajišťují jeho transport k úpravě. Překupem nebo resp. shromažďováním a případným mechanickým odstraněním velkých příměsí se zabývá na území ČR cca 30 zařízení. Jedná se o
dotřiďovací linky, které většinou v rámci své běžné činnosti vykupují také skleněný odpad,
který dále zobchodovávají u obou zmíněných úpravců. V poslední době (cca 2 roky se ob-
48
chodování se skleněným odpadem rozšířilo i mimo území ČR a to zejména do Polska a Německa.
Problémem v úpravě skla zůstává vysoký podíl barevné směsi sbíraných odpadů a podíl
příměsí typu keramiky apod., který znehodnocuje střep. Omezením může být také zpracování
skleněných odpadů vázané na odbyt u jediného odběratele. Odlišné kvalitativní parametry
upraveného skla vázané na jednu konkrétní sklárnu mohou v budoucnu omezit zobchodování
střepu u jiných odběratelů. Proto se úpravci snaží v současné době přiblížit evropským standardům, které jsou volnější a mají jinou granulaci a podíl kameniva. Cílem je zlepšit možnosti obchodování skla i mimo území ČR.
Úpravou skla z komunálního sběru se začalo zabývat několik menších firem, které
zkoušejí komunální skleněný odpad jako doplňkovou surovinu pro výrobu plochých skel, autoskel apod.
V průběhu roku 2008 výrazně vzrostla poptávka po skleněných odpadech a to v celé Evropě. Znamenalo to nárůst výkupních cen skla. Problémy s odbytem upraveného skleněného
střepu ustaly. Kromě poptávky dvou již uvedených úpravců sklo nakupují i zpracovatelé ze
zahraničí, především z Německa.
4.1.2
Úprava papíru, plastů a nápojových kartonů
Úprava papíru a plastů patří k nejčastější činnosti dotřiďovacích linek. Na úvod je potřeba
konstatovat, že se nejedná o třídící linky, na kterých je roztřiďován směsný komunální odpad
na jednotlivé komodity. Takových linek je provozováno velmi málo i v zahraničí. Běžně provozovaná zařízení jsou tedy dotřiďovaní linky, které roztřiďují odděleně sebrané odpady na
jednotlivé druhy podle požadavků trhu s druhotnými surovinami a odstraňují z odpadu nežádoucí příměsi. V ČR i v zahraničí se jedná vesměs o linky poloautomatické (až na několik výjimek v SRN, příp. dalších státech). Součástí takových linek je vždy manuální třídění odpadů
doplněné různými separátory (magnetické, optoelektronické, balistické apod.) a lisy.
Počty dotřiďovacích linek na úpravu papíru, plastů a nápojových kartonů se neustále
zvyšují. Do rozboje těchto zařízení začínají investovat také velké odpadářské firmy, které se
dříve úpravou odpadů nezabývaly.
V současné době je v ČR provozováno na základě souhlasů 101 dotřiďovacích linek pro
úpravu odděleně sebraných plastových a papírových odpadů (na některých linkách se rovněž
dotřiďuje nápojový karton). Zcela přesná evidence těchto zařízení je problematická, především pak evidence velmi malých zařízení.
Ve vybavenosti dotřiďovacích linek jsou výrazné rozdíly. V některých zařízeních je daný odpad ručně dotřiďován na zemi a následně lisován v malých, méně výkonných lisech. Jiná zařízení jsou vybavena dopravníkovými třídícími technologiemi s klimatizovanými praco-
49
višti pro třídící personál, automatickým vyprazdňováním bunkrů a lisováním na výkonných
kontinuálních lisech.
Lokalizace zařízení na území ČR je nestejnoměrná. Nejhustší síť dotřiďovacích zřízení
je v moravských krajích.
V ČR jsou ale provozována také „zařízení“, která jsou vybavena jen ručním dotříděním
na ploše a nekvalitními málo výkonnými lisy. Jedná se většinou o provozy s malou kapacitou,
sloužící pro malé spádové oblasti. Nevýhodou takových provozů je neschopnost produkovat
druhotné suroviny vyhovující podmínkám zobchodování. Odpady z těchto provozů je potřeba
přepravit na větší zařízení, které je schopno lisovat standardizované balíky. Existenci těchto
zařízení ovlivňuje poptávka po surovině. Např. v případě PET lahví se vyplatí taková zařízení
provozovat.
Většina dotřiďovacích linek má provoz organizovaný na dotřídění papíru a plastů. Jen
velké linky, které dotřiďují papírové odpady z průmyslu, jsou specializované na tuto základní
komoditu. Stejně tak existují i linky specializované jen na úpravu plastů.
Tab. 1. Počet dotřiďovacích linek na úpravu odděleně sebraných odpadů (papír, plast)
v krajích (r.2007, 2008)
Ruční třídění s
lisem
Linka vybavena
technologií
Hlavní město Praha
Jihočeský
Jihomoravský
Karlovarský
Královéhradecký
Liberecký
Moravskoslezský
Olomoucký
Pardubický
Plzeňský
Středočeský
Ústecký
Vysočina
Zlínský
1
2
1
1
4
4
1
5
1
10
7
4
5
15
7
8
6
Celkový součet
17
Kraj
4
1
3
1
2
2
78
Linka uzavřena
2
2
1
1
6
Celkem
2
6
5
3
9
2
10
7
9
6
18
10
8
6
101
zdroj: kraje, EKO-KOM, a.s.
50
Tab. 2. Přehled dotřiďovacích linek na úpravu odděleně sebraných odpadů (papír,
plast) v ČR (r.2007, 2008)
Typ třídící linky
ruční třídění s lisem
Obec
Sušice
linka vybavena technologií Plzeň
Název
Rumpold-P, s.r.o. Sušice
Západočeské sběrné suroviny, a.s.
linka vybavena technologií Planá u Marianských Lázní IGRO s.r.o.
linka vybavena technologií Otovice
RESUR, s.r.o. Otovice
linka vybavena technologií Plzeň
Západočeské komunální služby
linka vybavena technologií Černošín
EKO – I recykling s.r.o
linka vybavena technologií Kralovice
BECKER - Bohemia Kralovice
uzavřena
AŠ
Ašské služby,s.r.o.
uzavřena
Svatava
Derter, s.r.o. Býšť
linka vybavena technologií Žďár n. Sáz.
Miloslav Odvárka-ODAS
linka vybavena technologií Žďár n. Sáz.
Miloslav Odvárka-ODAS
linka vybavena technologií Vyškov
RESPONO, a.s.
linka vybavena technologií Třebíč
ESKO-T, s.r.o.
linka vybavena technologií Třebíč
REMONDIS
linka vybavena technologií Těmice
EKOR, s.r.o.
linka vybavena technologií Hodonín
TESPRA Hodonín, s.r.o.
linka vybavena technologií Hrušky
TEMPOS Břeclav, a.s.
linka vybavena technologií Havlíčkův Brod
TS Havlíčkův Brod
linka vybavena technologií Pelhřimov
TS Pelhřimov
Stavosur
Hustopeče
51
linka vybavena technologií Moravské Budějovice
TS Moravské Budějovice
linka vybavena technologií Hrádek u Pacova
SOMPO, a.s.
linka vybavena technologií Kopřivnice
SLUMEKO, s.r.o.
linka vybavena technologií Třinec
Nehlsen Třinec, s. r. o.
linka vybavena technologií Frýdek Místek - Lískovci
Frýdecká skládka, a. s
linka vybavena technologií Krnov
Technické služby Krnov s.r.o.
linka vybavena technologií Bruntál
Bukovjan Zdeněk
linka vybavena technologií Uherský Brod
RUMPOLD UHB, s.r.o.
linka vybavena technologií Uherské Hradiště
Sběrné suroviny UH, s.r.o.
linka vybavena technologií Hulín
RESO - REGIONÁLNÍ SDRUŽENÍ OBCÍ
linka vybavena technologií Otrokovice
Technické služby Otrokovice s.r.o
linka vybavena technologií Zlín
Technické služby Zlín, s.r.o.
linka vybavena technologií Havířov
Technické služby Havířov a. s.
linka vybavena technologií Ostrava
OZO Ostrava s. r. o.
linka vybavena technologií Vsetín
Technické služby Vsetín
linka vybavena technologií Zábřeh
EKO servis Zábřeh s.r.o.
linka vybavena technologií Jeseník
Technické služby Jeseník a.s.
linka vybavena technologií Přerov - Žeravice
Technické služby města Přerova
linka vybavena technologií Opava
Technické služby Opava s. r. o.
linka vybavena technologií Šternberk
REMIT s.r.o.
linka vybavena technologií Olomouc
Technické služby města Olomouce, a.s.
linka vybavena technologií Rapotín
SITA CZ a.s. (provozovna Rapotín)
linka vybavena technologií Ostrava
A.S.A., spol, s.r.o., provozovna Ostrava
52
linka vybavena technologií Bohumín
BM servis a. s.
linka vybavena technologií Šumperk
ECOPAK, spol. s r.o
linka vybavena technologií Tábor
Rumpold s.r.o.
linka vybavena technologií Písek
Odpady Písek, s.r.o.
linka vybavena technologií Český Krumlov
Služby města Český Krumlov
linka vybavena technologií Jindřichův Hradec
AVE CZ Jindřichův Hradec s.r.o.
Želeč
Bohdana Břendová
Strakonice
Recyklace odpadů a skládky, a.s.
Jablonec n.N.
Severočeské komunální služby
linka vybavena technologií Teplice
Kovošrot Děčín, sklad Teplice
linka vybavena technologií Postoloprty
Technické služby, spol. s r.o., Postoloprty
linka vybavena technologií Lovosice
BEC odpady
linka vybavena technologií Liberec
Kovošrot Děčín, sklad Liberec
linka vybavena technologií Chomutov
Ecoselct, a.s.
linka vybavena technologií Ústí nad Labem
AVE CZ Ústí nad Labem s.r.o.
Varnsdorf
EKO servis Varnsdorf
Děčín
Technické služby Děčín, a.s.
linka vybavena technologií Teplice
Marius Pedersen, provozovna Teplice
linka vybavena technologií Litvínov
Mostecké odpady
uzavřena
Pro EKO Varnsdorf
Varnsdorf
linka vybavena technologií Dubno
AMT s.r.o. Příbram
linka vybavena technologií Praha
Pražské služby, a.s.
linka vybavena technologií Svaté Pole
DOKAS DOBŘÍŠ spol. s r.o.
53
linka vybavena technologií Dolní Hbity
RECIFA a.s.
linka vybavena technologií Čelákovice
Technické služby Čelákovice
linka vybavena technologií Kralupy nad Vltavou
České sběrné suroviny, a.s.
linka vybavena technologií Dolní Beřkovice
TILIA Mělník spol. s r.o.
linka vybavena technologií Kamenné Žehrovice
RUMPOLD-P s.r.o., provozovna Praha
linka vybavena technologií Kladno
SKS - separace s.r.o.
linka vybavena technologií Hořovice
Ing. Miloslava Tinková
linka vybavena technologií Přibyšice
TS Benešov s.r.o.
Praha
A.S.A., spol. s.r.o.
Lysá nad Labem
RETHMANN-JEŘALA RECYCLING, spol. s.r.o.
Libenice
Tomáš Pilc
linka vybavena technologií Martinov
Relimex, spol. s r.o.
linka vybavena technologií Kutná Hora
PLAST PLUS s.r.o.
linka vybavena technologií Kutná Hora
PLAST PLUS s.r.o.
linka vybavena technologií Tuklaty
SLEDGE, s.r.o.
linka vybavena technologií Hostín u Vojkovic
LeoCzech spol. s r.o.
uzavřena
Ždánice
Nykos a.s.
Chcoceń
PLAST servis CZ s.r.o.
Hlinsko
EKO Hlinecko, o.p.s.
linka vybavena technologií Svitavy
LIKO Svitavy, a.s.
linka vybavena technologií Jičín
Technické služby města Jičína
linka vybavena technologií Hradec Králové
NAPOS, a.s.
linka vybavena technologií Hradec Králové
Petr Stýblo – FEĎA
54
linka vybavena technologií Lázně Bohdaneč
Transform a.s.
linka vybavena technologií Pardubice
Marius Pedersen, a.s.
Vlčice
Obecní úřad Vlčice
Rychnov nad Kněžnou
Jaroslav Sejkora – VDS
Sezemice
Flor s.r.o.
Chlumec nad Cidlinou
Jan Pernt – ORO
Hradec Králové
TSR Czech Republic s.r.o.
linka vybavena technologií Svitavy
EPR Praha
linka vybavena technologií Jaroměř
Ladislav Rund
linka vybavena technologií Broumov
Rumpold, s.r.o. - provozovna Broumov
uzavřena
Sezemice
Ruml-CZ, a.s.
uzavřena
Heřmanův Městec
Rekla, s.r.o.
zdroj: kraje, EKO-KOM, a.s.
Papír
Ekonomika zařízení je dána poměrem mezi komunálními a komerčními odpady. Komunální
odpady získané z odděleného sběru poskytují v případě papíru méně kvalitní výstupy
v podobě směsného papíru a náklady na jejich dotřídění jsou několikanásobně vyšší než je
tomu u komerčních odpadů, pocházejících např. z obchodních sítí (jedná se většinou o kvalitní druhotné suroviny). Papírové odpady zejména komerční jsou zařízeními nakupovány od
jednotlivých svozových firem. Cena výkupu závisí na momentálním stavu na mezinárodním
trhu. Nejvyšší výkupní ceny jsou standardně u novinového papíru a lepenky. Velká dotřiďovaní zařízení třídí papírové odpady na několik druhů a podle oborových norem papírenského
průmyslu. Lisované balíky v jednotlivých třídách papíru jsou dále obchodovány s konečnými
zpracovateli. Ve většině případů je však papír obchodován velkými obchodními organizacemi, které obchodují se surovinou mezinárodně a mají přímé kontrakty s papírnami. Mezi ně
patří např. EUROWASTE nebo REMAT. Přímý kontrakt mezi papírnou a obcí v podstatě neexistuje.
55
Plasty
Obdobná je situace v dotřídění plastů. Většina plastových odpadů pochází z komunálního
sběru. Průmyslové plasty, které jsou většinou jednodruhové, mají obecně vyšší kvalitu než
komunální a obchodují se za pozitivní cenu podle momentální poptávky. Zcela zvláštní postavení mají u komunálních plastů PET lahve, u kterých existuje již několik let trvale vysoká
poptávka. Obchodování s PET výrazně ovlivňuje celou ekonomiku třídičky. Většina zařízení
má proto eminentní zájem na tom, aby se v rámci obcí sbírala pouze tato komodita. PET lahve mohou tvořit v komunálních plastech 50-80 % z celkové hmotnosti. Většina zařízení dále
vytřídí z komunálních plastů fólie, které se rovněž obchodují za pozitivní ceny. Další třídění
závisí na schopnostech provozovatele zařízení a na jeho ochotě dále směs plastů dotřídit.
Běžnou praxí je, že po vytřídění lukrativních druhů plastů končí směs jako materiál pro výrobu alternativních paliv, případně na skládce jako odpad z dotřídění.
Poptávka po směsných plastech v ČR existuje, ale vzhledem k záporné ceně směsi
v minulosti (až -2000 Kč/tuna) není příliš velký zájem ze strany provozovatelů dotřiďovacích
linek tuto možnost využívat. V současné době dochází k posunu v této oblasti i díky působení
AOS EKO-KOM, která podporuje materiálové zpracování směsných plastů. Dochází tedy
k postupnému obratu a provozovatelé linek začínají pozitivně vytřiďovat směs plastů podle
potřeb zpracovatelů. Taková směs je odebírána zpracovateli za nulovou cenu nebo mírně pozitivní cenu, což je samozřejmě výhodnější za existující podpory dotřídění plastů ze strany
AOS, než skládkování nebo využití na paliva.
Přehled provozovaných zařízení na dotřídění odděleně sbíraných komunálních a komerčních odpadů není v ČR v aktuální podobě k dispozici. Na krajských úřadech jsou evidovány oprávněné osoby, které mají vydaný souhlas k provozu zařízení. Současný stav těchto
údajů je téměř nepoužitelný, protože z evidencí není jasné, jaké postavení a jaký význam
v rámci hospodaření s odpady v kraji nebo v ČR zařízení mají a zda jsou tato zařízení vůbec
provozována.
V této studii byly použity údaje AOS EKO-KOM, která pro své potřeby provádí šetření
sítě zařízení. V době zpracování studie bylo evidováno v rámci systému 96 zařízení na dotřídění a úpravu odpadů. Většina těchto zařízení upravuje odpady z obou zdrojů – komunálních
i komerčních (pouze 2 zařízení jsou evidována pro odpady komerční).
Dotříděním papíru se podle dostupných informací zabývalo v r.2007 cca 69 zařízení
(zařízení, která dotřiďují komunální papír) s plánovanou kapacitou cca 220 tisíc tun papíru.
Kapacita je využívána jen částečně.
Dotříděním plastů se zabývalo v r.2007 celkem 72 zařízení s plánovanou kapacitou cca
100-150 tisíc tun plastů ročně. Řada dotřiďovacích zařízení zejména zainvestovaných ze SFŽP nebo fondů EU je naddimenzovaných a neodpovídá potenciálu využitelných odpadů
v běžné spádové oblasti.
56
Lokalizace zařízení je značně nerovnoměrná, stejně tak jako vybavení těchto zařízení.
Rozmístění hlavních evidovaných zařízení na úpravu plastových a papírových odpadů je znázorněno na obrázku č.1.
Obr. 1. Lokalizace třídících a dotřiďovacích zařízení
zdroj: EKO-KOM, a.s. (2007)
Zařízení označená na obrázku jako ruční třídění představují zařízení s malou kapacitou,
s dotřiďovací plochou (často venkovní), vybavená jednoduchými lisy. Některá z těchto zařízení vznikají příležitostně jako reakce na vysokou poptávku u některých surovin (řada „zařízení“ na dotřídění PET lahví). Tato zařízení mají malou životnost danou nulovou investicí a
cílem vysokého zisku v krátké době. Většina malých dotřiďovacích zařízení je zaměřena na
získání ekonomicky zajímavých komodit. Z plastů se vytřídí PET a fólie a ostatní plasty končí na skládce nebo v lepším případě v palivech.
Nejvíce zařízení je situováno na území Středočeského kraje, v některých krajích zařízení zcela chybí nebo jsou k dispozici jen některá menší bez patřičného vybavení.
Základní přehled některých významnějších zařízení v krajích ukazuje tabulka č.3.
57
Tab. 3. Nejvýznamnější zařízení v krajích ČR
kraj
Jihočeský
Odpady Písek
Jihomoravský
Tempos Břeclav, EKOR Kyjov
Karlovarský
Královéhradecký
Liberecký
Moravskoslezský
Petr Stýblo - Feďa
Severočeské sběrné suroviny Liberec
OZO Ostrava, Nehlsen Třinec, TS Opava
Olomoucký
Respono Vyškov, TS Olomouc
Pardubický
Transform Bohdaneč
Plzeňský
IGRO, Západočeské sběrné suroviny
Praha
Středočeský
Pražské služby
SKS Kladno, Středočeské sběrné suroviny,
RECIFA, Relimex
Ústecký
R-Holding, BEC odpady
Vysočina
ODAS, ESKO-T
Zlínský
TS Zlín
V poslední době je zaznamenán trend nárůstu počtu menších zařízení nebo naopak velkých
zařízení bez ohledu na velikost spádové oblasti. Většina zařízení je ale odsouzeno
k ekonomickému zániku – rentabilní může být jen zařízení, které má spádovou oblast alespoň
70-100 tisíc obyvatel.
Malá zařízení mají smysl jen v uzavřených nebo obslužně obtížných oblastech, kde částečné dotřídění a slisování odpadů vede ke snížení nákladů při přepravě do větších zařízení.
Stávající politika státu, který podporuje komunální projekty na stavbu dotřiďovacích zařízení bez jakékoliv územní koncepce, povede ke vzniku nerentabilních zařízení, které zatíží
celý proces nakládání s komunálními odpady v krajích.
Za stávající situace, kdy kraje nemají žádné pravomoci ke stanovení regionální sítě zařízení, která by vedla k vytvoření logické sítě spádových oblastí, nelze počítat s tím, že lze
ovlivnit jakýmikoliv nástroji na úrovni státní správy a samosprávy efektivní nakládání
s vytříděnými odpady.
4.2
Zpracování druhotných surovin
Většina druhotných surovin vyrobených dotříděním a úpravou odděleně sbíraných odpadů je
volně obchodovatelná na mezinárodním trhu. Zejména komodity, u kterých existuje vysoká
poptávka, jsou vyváženy a prodávány zahraničním zpracovatelům.
58
Velká část druhotných surovin, a to zejména těch, které jsou získávány z komunálních
odpadů, je až na výjimky zpracována na území ČR.
Tuzemští zpracovatelů ale zcela běžně nakupují nedostatkové druhotné suroviny v zahraničí. Důvodů může být několik:
–
Poptávané suroviny není dostatek (často i z důvodu jejího vývozu do zahraničí za přijatelnější ceny)
–
Surovina ze zahraničí může mít kvalitu, které nedosahuje tuzemská surovina (to byl případ např. dovozů bílého skla pro potřeby sklárny v Kyjově)
–
Surovina ze zahraničí může mít nižší a tedy výhodnější cenu (a to i s přepravou) než je
tomu na tuzemském trhu (i když to může být na úkor kvality)
Zpracování druhotných surovin vyrobených z odpadů není až na výjimky předmětem nakládání s odpady. Zpracovatelé si nakupují materiál do vlastní výroby, kterým nahrazují primární suroviny nebo šetří spotřebu energií při výrobě.
Díky mezinárodnímu trhu a blízkosti zpracovatelských zařízení v některých sousedních
zemích EU pozbývá významu otázka nutnosti zajistit dostatečnou kapacitu pro zpracování
druhotných surovin pouze na území původu odpadu. Toto zajištění by mělo ale existovat
v případě neatraktivních komodit, po kterých neexistuje trvalá poptávka a jejichž sběr a následné využití je vyvoláno uměle jako důsledek legislativních opatření ke zvýšení recyklace
odpadů v rámci celé EU.
4.2.1
Zpracování skla
Zpracováním odpadového skla se zabývají v ČR 2 velké sklárny, a to Vetropack Moravia
Glass a.s. Kyjov a OI a.s.Teplice. Oba zpracovatelé jsou vlastněni zahraničními společnostmi,
které náleží do skupiny hlavních zpracovatelů odpadního skla v Evropě (Vetropack, Owen Illinois).
Celková výrobní kapacita těchto skláren je cca 410 tisíc tun obalového skla ročně.
Z českého trhu obě sklárny vykoupí cca 100-130 tisíc tun sběrového skla ročně. Část skleněných odpadů je dováženo ze zahraničí – především se jedná o bílé sklo nebo barevně odlišené
sklo, které na českém trhu chybí.
Zpracováním odpadního skla se začaly zabývat i další výrobci skla. Jsou to některé
menší sklárny, které přidávají do vsádky menší podíl skleněných odpadů. V ČR se objevila
další technologie, která používá jako jeden ze vstupů upravený skleněný odpad. Jedná se o
společnost Knauf, která vyrábí izolační hmoty ze skleněných vláken. Zřejmě dojde k rozvoji
dalších technologií, které používají sklo do stavebnictví a jiných odvětví průmyslu.
59
4.2.2
Zpracování sběrového papíru
Sběrový papír je v současné době komoditou, která se nejvíce obchoduje v rámci světového
trhu s papírem. České papírny a další zpracovatelů zpracují více než 450 tisíc tun sběrového
papíru ročně. Velká část tohoto papíru pochází z domácích zdrojů, část je dovezeno ze zahraničí (v r.2006 to bylo cca 34 tisíc tun. a dalších cca 242 tisíc tun se vyvezlo mimo ČR)20.
V ČR pracuje cca 21 papíren a některé z nich jsou významnými odběrateli separovaného papíru. Celková zpracovatelská kapacita papíren je postačující, pokud se sběr papíru výrazně nezvýší. Přebytky papíru, a to zejména jejich nekvalitní část z komunálního sběru, bude
potřeba využít jinak než na výrobu papíru. Papír však patří mezi biologicky degradabilní odpad a rovněž odpad určený k energetickému využití.
V politice ČR je nutné zvážit další rozvoj tříděného sběru papíru versus jeho využití
v rámci spalování komunálních odpadů ve spalovnách nebo zařízeních pro biologické zpracování papíru. Toto alternativní řešení se samozřejmě týká především nižších tříd papíru
(např. směsný papír z komunálního sběru).
Doplňkovými technologiemi jsou výroba různých izolačních hmot na bázi papíru apod.
4.2.3
Zpracování plastů
Podmínky zpracování se liší pro jednotlivé skupiny plastů. Jednodruhové plasty jsou obecně
lépe a jednoduše zpracovatelné a existuje po nich víceméně trvalá poptávka na trhu. Vytříděné jednodruhové plasty jsou běžně obchodovány v rámci mezinárodního trhu druhotných surovin.
PET
Nejčastěji zmiňovaným plastem jsou PET lahve. Poptávka je řízena zejména asijskými trhy.
Lze odhadnout, že podíl PET zpracovávaných v zahraničí dosahuje více než 85 % veškerého
sebraného množství. PET lahve jsou zpracovávány na neprané nebo stále častěji na prané
„flakes“, které jsou dále obchodovány. Obchodování se rozšířilo kromě Číny také do zemí jako Itálie, Maďarsko, Polsko, Německo apod. V Evropě vznikla řada nových zpracovatelských
kapacit, které mají zájem o velmi kvalitní surovinu z ČR. V rámci Evropy se obchodují také
slisované lahve podle barev. Podle zkušeností českých zpracovatelů PET jsou české lahve
jedním z nejčistších materiálů, které lze v Evropě nakoupit.
Konečnými zpracovateli PET na konečný výrobek jsou v současné době Silon a.s. Planá
n.Lužnicí, který vyrábí vlákno na střiže, a PTP Technologies, které vyrábí kvalitní regranulát
a preformy lahví. Technologie „bottle to bottle“ provozovaná touto firmou je americký patent
soukromých zahraničních majitelů. Výstup z této výroby má certifikace, které umožňují pou20
Uvedené údaje pocházejí ze SPPaC a zahrnují také odpadní papír z výrob.
60
žití výrobků jako obalů na potraviny. Oba zpracovatelé zpracovávají částečně surovinu
z Čech, ale jsou nuceni její nedostatek (většina se vyváží do zahraničí) doplnit dovozy méně
kvalitních surovin ze zahraničí, které mají nižší cenu a jsou dostupné.
Ostatní jednodruhové plasty
Jedná se o zpracování PE, PP, PS, PVC, ABS a dalších jednodruhových plastů. V ČR působí
řada firem, z nichž některé z nich se zabývají konečným zpracováním, některé výrobou regranulátů. V době zpracování této studie jich bylo evidováno v rámci šetření AOS cca 45
provozovatelů zpracování plastů. Jedná se ale pouze o ty zpracovatele, kteří používají plasty
z tříděného sběru.
Směsné plasty
Směsné plasty jsou specifickou komoditou. Jedná se o směs různých plastů, které jsou zpracovávány především fyzikálními metodami na konečné výrobky.
Zpracovatelé směsných plastů používají do výroby podstatnou část plastových odpadů
ve formě aglomerátu dovezeného ze zahraničí, který je dotovaný ze systémů Zeleného bodu
(nejčastěji DSD).
Jednou z největších překážek pro zvýšení podílu zpracovaných směsných plastů z ČR je
také malý odbyt konečných výrobků. ČR nijak nepodporuje používání výrobků
z recyklovaných odpadů.
K hlavním zpracovatelům směsných plastů patří v současné době Transform Lázně
Bohdaneč, U Transform Stod, Mosev Plast a další. Plánované zpracovatelské kapacity těchto
zařízení se pohybují kolem 15 tis. tun ročně.
U plastů obdobně jako u papíru vyvstává otázka energetického využití, které zejména
v případě směsných plastů energeticky i ekonomicky méně náročné než zpracování. V tomto
případě se ale jedná o změnu politiky ČR k energetickému využití u komodit, kde jsou nepřiměřené náklady a environmentální přínos spíše záporný.
Celkově lze říci, že zpracovatelské kapacity na území ČR jsou vzhledem k množství
odděleně sbíraného plastu dostatečné. U lukrativních druhů plastů je zaznamenána v poslední
době zvýšený zájem investorů do koncových výrobních zařízení. Většinou se jedná o záměry
na zařízení pro východní a střední Evropu. Prozatím nebyly tyto záměry realizovány především z důvodu, že od původců odpadů nebo odpadářských firem nelze získat dlouhodobější
garance na dodávky odpadů. Stále větší část upravených plastových odpadů se vyváží do zahraničí.
61
4.2.4
Zpracování nápojových kartonů
Zpracování nápojových kartonů je zajištěno dvěma způsoby. Hlavním způsobem je zpracování přímo v papírnách, kde se odpad rozvlákňuje se sběrovým papírem (případně odděleně na
konci směny). Získává se z něj kvalitní dlouhé primární vlákno, které se používá pro výrobu
dalšího papíru. Zpracování v papírnách je nejběžnější metodou používanou i v zahraničí. Odpad z rozvláknění (cca 1/3 odpadů) se energeticky využívá nebo jej lze použít jako doplňkového vstupního materiálu pro výrobu stavebních prvků z lisovaných kombinovaných odpadů.
V ČR se zpracováním nápojových kartonů zabývají některé papírny - Papírna Bělá pod
Bezdězem, Kappa Karton Moravia Žimrovice a Tišnovská papírna (největší odběratel). Výroba desek a stavebních prvků je zajištěna společností VÚVL v Hrušovanech u Brna. Vzhledem k malým objemům vytříděných nápojových kartonů (do 2 tisíc tun ročně) nemají papírny
o tuto surovinu velký zájem. AOS na podporu rozvoje systému sběru a recyklace této komodity zajistila zpracování v zahraničním zařízení (Německo, Rakousko), takže do budoucna se
zřejmě bude většina nápojových kartonů zpracovávat v zahraničí
4.3
Obchodování s druhotnými surovinami
4.3.1
Papír
Zdrojem pro výrobu druhotné suroviny jsou především odpady obalových odpadů (kartony a
lepenky), dále noviny a tiskoviny a samozřejmě odpady z výroby a zpracování papíru.
Nejméně žádanou komoditou je směsný papír z komunálního sběru.
Papírové odpady nebo spíše druhotné suroviny vyrobené dotříděním, lisováním a případně další úpravou vytříděných odpadů, jsou nejlépe definovanou skupinou druhotných surovin s jasně vymezenými vlastnostmi.
Požadavky na tržní skupiny sběrového papíru jsou stanoveny v ČSN EN 643 (50 1990),
kterou se stanoví Seznam evropských standardních druhů sběrového papíru. Norma definuje
druhy papíru, které jsou na evropských trzích běžně obchodovatelné. Norma stanoví, že sběrový papír získaný z třídíren komunálního odpadu není vhodný pro použití v papírenském
průmyslu.
Norma rozděluje papír do skupin podle kvality:
-
Skupina A: běžná kvalita
-
Skupina B: střední kvalita
-
Skupina C: vysoká kvalita
-
Skupina D: obsahující sulfátový papír
62
Norma dále stanoví obsah vlhkosti ve sběrovém papíru. Dále pak výčet nepoužitelných
materiálů v podobě nepapírových složek a papírů a lepenek škodlivých pro výrobu..
Běžně sbíraný papír v rámci systémů tříděného sběru komunálních odpadů patří do skupin A0 – A2. Tyto skupiny jsou také nejméně finančně hodnoceny při vlastním obchodování.
Vývoj cen papíru v ČR v období 2000 – 2008 ukazují obrázky č.2 a č.3. Na prvním grafu je zobrazen vývoj cen mezi obchodními organizacemi (případně třídičkami) a konečnými
zpracovateli – papírnami. Obchodování s papírem probíhá v ČR především prostřednictvím
několika obchodních organizací (mezi největší patří Eurowaste a Remat). Přímé vazby mezi
odpadářskými firmami a papírnami jsou méně časté a to spíše u velkých firem nebo naopak
menších papíren.
Obr. 2. Vývoj výkupních cen papíru u zpracovatelů
Vývoj průměrných výkupních cen sběrového papíru v Kč/t v ČR - papírny
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
rok 2002
A2 - smíšený
rok 2003
B5 - lepenka
rok 2004
B10 - č asopisy
rok 2005
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
rok 2001
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
rok 2000
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
0
rok 2006
rok 2007
rok 2008
B1 - noviny
Vývoj výkupních cen mezi dotřiďovacími linkami nebo obchodníky a odpadářskými
firmami ukazuje druhý obrázek č.3.
63
Obr. 3. Vývoj výkupních cen papíru ve výkupnách
Vývoj průměrných výkupních cen sběrového papíru v ČR v Kč/t - výkupny
1800
1600
1400
1200
1000
800
600
400
200
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
I.Q
II.Q
III.Q
IV.
0
rok 2000
rok 2001
rok 2002
A2 -smíšený
rok 2003
rok 2004
B5 - lepenka
rok 2005
rok 2006
B10 - časopisy
rok 2007
rok 2008
B1 - noviny
V obou případech jsou nejnižší ceny pro smíšený tříděný papír (A2), což je skupina papíru,
která se získává dotříděním komunálního sběrového papíru. Z grafů je patrné, že ceny sběrového papíru silně kolísají. Jsou řízeny mezinárodním trhem se sběrovým papírem, zejména
pak německým trhem. Český papír se běžně obchoduje na mezinárodním trhu.
Papír je druhotnou surovinou, jehož tržní hodnota je pozitivní, a to i při převisu nabídky
nad poptávkou. Hlavní podíl zpracovávaného papíru tvoří odpadní papíry z výrob a dále tzv.
průmyslový papírový odpad, pocházející z obchodních sítí a velkých původců odpadů.
Do budoucna při pokračujícím nárůstu množství sběrového papíru lze očekávat pokles
poptávky po třídách papíru s nižší kvalitou. Počet papíren, které zpracovávají sběrový papír
v ČR se nezvyšuje. Částečným řešením je vývoz, ale i ten zřejmě poklesne s očekávaným nárůstem třídění odpadů zejména v nových členských státech, kterou by měly plnit požadavky
směrnice EU o obalech. Pak se jeví jako řešení zpracovávat papír jinými metodami – biologicky nebo energetickým využitím.
K poklesu poptávky dochází zejména u některých druhů kartonu a lepenek a smíšeného
papíru. Jedná se tedy především o papír pocházející z obchodních sítí a dalších původců.
V komunálním papírovém odpadu převažují hmotnostně časopisy, noviny a různé reklamní
letáky, u kterých se cena nijak významně nezměnila. S poklesem cen se firmy zabývající se
svozem a následnou úpravou těchto odpadů začaly soustřeďovat na pokrytí ztrát. Nejjednodušším zdrojem příjmů pro tyto firmy jsou obce. Některé z firem začaly avizovat zvýšení cen
za službu svozu odděleně sbíraných odpadů a to i prostřednictvím médií. Vztahy s původci,
64
především pak s obchodními řetězci, se firmy snaží upravovat co nejméně. Tento přístup má
samozřejmě negativní dopad na obce a jejich odpadové hospodářství. Rovněž je tento postup
negativně vnímán i občany, protože mají pocit, že tříděný sběr odpadů, pro které není možnost využití, nemá smysl.
S nárůstem množství vytříděných odpadů a rovněž tak výrobní ceny druhotných surovin
v ČR a v dalších státech EU bude do budoucna docházet k výraznějšímu omezování poptávky
po papíru a dalších surovinách. Je potřeba nacházet nové způsoby využití těchto odpadů, nikoliv striktně prosazovat jejich recyklaci. Lze očekávat, že část smíšeného papíru bude využívána biologickými metodami a část papíru bude použita na výrobu paliv nebo přímo energeticky využita ve spalovnách. Tyto způsoby využití je nutné komunikovat s občany a obcemi. Je však otázkou, nakolik má potom smysl sbírat odpady s malou poptávkou odděleně ve
finančně náročných sběrových systémech.
4.3.2
Plastové odpady
Plastové odpady jsou velmi heterogenní směsí různých druhů plastů s různými vlastnostmi
(polyolefiny jako HDPE, LDPE a PP, dále styrenové plasty, polyesterové plasty jako je PET a
dále malé podíly vinylchloridových plastů, polyamidů atd.). Vesměs jsou recyklovatelné, ale
jejich zpracování je často energeticky velmi náročné a potírá ekonomický přínos jejich recyklace.
Z hlediska poptávky na trhu je nutné rozdělit plastové odpady na jednodruhové a směsné (vícepruhové) plasty. Jednodruhové plasty jsou poměrně dobře obchodovatelné, jejich cena závisí opět stejně jako u papíru na poptávce.
Pro plastové odpady není k dispozici žádná technická oborová norma, která by vymezila
požadované vlastnosti plastů, aby mohly být obchodovatelné a využitelné. Je to způsobeno
především tím, že obor zpracování a využití plastů je velmi široký s použitím různých technologií.
Podmínky pro obchodování s plasty jsou stanovovány konkrétními odběrateli, a to
zejména podle technologie konečného zpracování. Vesměs se jedná o podmínky stanovující
složení plastů, podílů příměsí, případně vlhkosti a velikosti lisovaných balíků.
Pro PET odpady jsou stanoveny podmínky na území ČR víceméně shodné, a to díky
tomu, že převážná většina PET (neprané flakes, prané flakes, slisované lahve podle barev) je
obchodována v zahraničí (především na asijských trzích).
K poklesu cen dochází také u plastů. Pokles není tak dramatický jako v případě papíru.
Cena je u nás do jisté míry udržována hlavními zpracovateli plastů, zejména PET a směsných
plastů. Obchodování s plastovými odpady je do značné míry ovlivněno poptávkou čínského
65
trhu. Ten začíná požadovat vyšší kvalitu dovážených surovin a upravuje obchodování koncesemi, které mohou zpomalit nebo omezit na určitou dobu nákup. V případě plastů je problém
s cenou výstupních produktů. Některé výrobky díky vysokým výrobním nákladům nemohou
konkurovat výrobkům z primárních surovin a to zvláště v období poklesu ceny ropy. Pokud
chtějí evropské státy, aby se plastové odpady ale i další suroviny recyklovaly, je potřeba nalézt ekonomické a další nástroje k pobídce trhu k používání výrobků z druhotných surovin.
Bez těchto nástrojů bude budoucnost využití druhotných surovin ovlivňovat jen velikost poptávky, takže u některých druhů odpadů dojde k výraznému omezení jejich recyklace.
Vývoj výkupních cen PET je ukázán na následujícím obrázku. PET se obchodují především jako transparentní a barevné. Rozlišení na další barvy není příliš cenově atraktivní. Vývoj cen PET v období 2000 – 2008 ukazuje obrázek č. 4.
Obr. 4. Vývoj výkupních cen PET lahví
Vývoj průměrných výkupních cen PET v Kč/t v ČR - zpracovatelé a úpravci
12000
10000
8000
6000
4000
2000
bílé
barevné
rok 2004
modré
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2007
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2006
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2005
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
rok 2003
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2002
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2001
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2000
IV.Q
I.Q
II.Q
0
rok 2008
zelené
Ceny kolísají v závislosti na cenách v okolních státech především v Německu. V roce 2006
došlo k částečnému omezení vývozu PET do Číny. Ta totiž omezila své dovozce a začala požadovat vyšší kvalitu než jen nepraný flakes. K omezení došlo také v důsledku evropských
cel na textilní zboží dovážené z Číny. Omezení lodní kamionové přepravy znamenalo částečně také omezení dovozu PET. To znamenalo dlouho avizované snížení cen v ČR. Až do poloviny roku 2008 ceny stoupaly. Poptávka je zaznamenána z ostatních evropských zemí
(např. Německo, Maďarsko, Slovensko, Rakousko apod.) Tyto země mají vybudované výrobní a zpracovatelské kapacity, které mají omezené zdroje surovin (v Německu v důsledku
66
zavedení zálohového systému došlo k poklesu výroby kvalitní PET suroviny). České PET je
vysoce kvalitní s velmi nízkým obsahem příměsí a vysokou čistotou barev.
Další obchodovatelnou skupinou plastů s pozitivními cenami jsou různé druhy fólií a
jednodruhové plasty.
K cenovému vývoji došlo i u směsných plastů a ostatních méně žádaných plastových
odpadů. Směsné plasty dosahovaly ještě před 2 lety záporných výkupních cen, a to z několika
důvodů. Jednak jsou možnosti zpracování technologicky omezené zejména díky obtížné
kompatibilizaci polyolefinů a styrenových plastů. Rovněž použitelnost výrobků je omezená
díky některým užitným vlastnostem (např. malá pevnost a houževnatost, vysoká hustota
apod.). Materiálové (fyzikální) zpracování je ale vyžadováno evropskou směrnicí o obalech,
která je implementována do českého zákona. Míra recyklace je vysoká a energetické využití
plastů je zatím potlačováno ve prospěch materiálového. Proto je ve většině zemí EU zpracování směsných plastů dotováno z různých zdrojů, nejčastěji však výrobci, plniči a distributory
obalů. Tyto dotace se projevily i u našich zpracovatelů, kteří dovážejí zejména z Německa
aglomerát (částečně tepelně upravený směsný plast) dotovaný platbami z DSD a dalších obalových společností.
Požadavek na úhradu nákladů za zpracování směsných plastů v ČR se pohybovaly
v posledních letech v rozmezí 500 – 2000 Kč/ t odpadních plastů. V současné době se směsné
plasty vykupují, zvláště pak když jsou upraveny podle požadavků konečných zpracovatelů.
Výkupní ceny se pohybují kolem 500 – 800 Kč/t. Velká část směsných plastů je používána
k výrobě alternativních paliv.
Díky zvýšené poptávce po upravených plastových odpadech se v posledních dvou letech změnily i výkupní ceny tříděných plastových odpadů z obcí. Dotřiďovací linky vykupují
směs podle kvality (sběr z kontejnerů se spodním výsypem je kvalitnější) a přepravní vzdálenosti a také podle toho, na kolik druhů plasty dále dotřiďují. Výkupní ceny se pohybují mezi
300-800 Kč/t. Výslednou cenu ovlivňuje zejména podíl PET a jeho aktuální výkupní ceny na
trhu druhotných surovin. V případě odklonění PET z toku odpadů by došlo k výraznému zvýšení cen za úpravu plastových odpadů.
4.3.3
Skleněné odpady
Požadavky na kvalitu skleněných odpadů, resp. upravený skleněný střep, jsou dány podmínkami největších skláren v Evropě, které střep nakupují a dále zpracovávají. Běžně se používají německé kvalitativní normy (množství příměsí do 25 ppm na tunu). Zpracovatelé skla v ČR
mají ale normy rozlišné, odvíjející se od konkrétních technologických požadavků skláren.
Normy nebo spíše požadavky na kvalitu střepu stanovují barevnost, granulaci, vlhkost, poměr
příměsí apod.
67
V ČR působí dvě největší sklárny, které zpracovávají převážně obalové sklo z tříděného
sběru komunálních odpadů. Jedná se o společnosti OI v Teplicích (bývalý Avirunion) a Vetropack Moravia Glass v Kyjově. Obě sklárny jsou součástí nadnárodních společností se zahraničními vlastníky.
Sklo je jednoznačně nejlépe recyklovatelnou druhotnou surovinou. Je nezbytnou součástí vsádky a nahrazuje primární suroviny ve sklářském kmeni. Jeho nenahraditelnou výhodou je ale vysoká energetická úspora při vlastním zpracování.
Vývoj cen sběrového skla (výkup úpravců od svozových firem – obcí) je poměrně stabilní. V období 2000-2005 se ceny držely na úrovni průměrně cca 380 Kč/t (barevné sklo),
670 Kč/t (bílé sklo). K výraznějšímu poklesu cen a snížení poptávky po sběrovém skle došlo
v průběhu roku 2006. V té době se měnil přístup majitelů největšího zpracovatele barevného
střepu v ČR – OI. OI nakupovala sklo na evropském trhu a ceny českého skla byly méně výhodné. Ke konci roku 2006 byla situace u svozových firem špatná, hromadily se zásoby skleněných odpadů z obcí. Proto byla část skla s pomocí AOS vyvezena mimo území ČR.
V průběhu roku 2007 došlo ke stabilizaci a v druhé polovině roku byla zaznamenána zvýšená
poptávka po skle i za strany zahraničních zpracovatelů (Německo, Polsko, Slovensko). Výkupní ceny skla se opět zvýšily zhruba na stejnou úroveň jako před rokem 2006. V současné
době je odbyt tříděného skla bezproblémový. Sklo s nižší kvalitou (často z kontejnerů
z horních výsypů) je vykupováno za nižší ceny, které se podle přepravní vzdálenosti pohybují
mezi 0-200 Kč/t, ostatní barevné sklo se obchoduje mezi 300-500 Kč/t. Bílé sklo je cenově
zvýhodněno.
V současné době se objevují na trhu další technologie, které zpracovávají sběrové sklo
jako jednu ze vstupních surovin. Jsou to výroby materiálů do stavebnictví apod. Zvýšení poptávky ze zahraničí je důsledkem změn na německém trhu se sklem, kdy došlo k omezení obchodování přes centrální organizaci dotovanou DSD.
4.3.4
Kovové odpady
Kovové odpady nejsou podrobně řešeny. Jejich výskyt a složení je známo pouze v domovním
odpadu. Kovové odpady pocházející z jiných zdrojů, které se vyskytují ve výkupnách surovin, kovošrotech, sběrných dvorech apod., nejsou podrobně sledovány.
Pro kovové odpady není známa žádná sjednocující norma, která by upřesňovala podmínky výkupu a vlastního zpracování. Podmínky jsou stanovovány jednotlivými zpracovateli.
Trh s kovovými odpady je dobře rozvinutý. Ceny na českém trhu v období 2000-2008
ukazuje obrázek č.5.
68
Obr. 5. Vývoj průměrných prodejních cen šrotu (v Kč/t)
Vývoj průměrných prodejních cen šrotu v Kč/t
9500
8500
7500
6500
5500
4500
3500
2500
1500
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
500
rok 2000
rok 2001
rok 2002
šrot lehký
rok 2003
rok 2004
šrot těžký
rok 2005
rok 2006
rok 2007
rok 2008
litina
Výkupní ceny kovových odpadů se postupně zvyšují. Větší kolísání je zaznamenáno u barevných kovů, kde se v r.2004 zvedla poptávka a od té doby ceny neustále rostou. Rovněž se výrazně zvýšila poptávka po železných kovech na export na asijské trhy. Tato poptávka trvá již
třetím rokem a výrazně neklesá.
Je třeba ale poznamenat, že většina vykoupených kovových odpadů nepochází z obcí.
Jedná se o odpady sbírané občany a firmami (autodílny, vyřazené stroje apod.). Zvýšená poptávka zvýšila výrazně kriminalitu v této oblasti. Dochází k demontážím kovových částí staveb, kanalizace a jiným krádežím. I přesto, že provozovatelé mají za povinnost evidovat a
hlásit odpadů z podezřelých zdrojů, v praxi se toto vůbec nedodržuje a sběrny surovin vykoupí téměř cokoliv. Výkupní ceny ve sběrných a výkupnách kovových odpadů ukazuje obrázek
č.6.
69
Obr. 6. Vývoj průměrných výkupních cen železného šrotu (v Kč/t) - výkupny
Vývoj průměrných výkupních cen železného šrotu v Kč/t - výkupny
8500
7500
6500
5500
4500
3500
2500
1500
ro k 2003
rok 2006
rok 2007
IV.Q
III.Q
I.Q
II.Q
IV.Q
III.Q
I.Q
II.Q
IV.Q
III.Q
I.Q
rok 2005
šrot těžký
II.Q
IV.Q
III.Q
I.Q
rok 2004
šrot lehký
II.Q
IV.Q
III.Q
I.Q
II.Q
III.Q
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2002
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2001
IV.Q
I.Q
II.Q
III.Q
rok 2000
IV.Q
I.Q
II.Q
500
rok 2008
litina
S vysokou poptávkou a vysokou výkupní cenou vzniká problém s rozkrádáním obecního majetku. V současné době vyjádřil Svaz měst a obcí požadavek, aby byl výkup kovových odpadů od občanů omezen právní úpravou.
4.4
Pozice obce na trhu druhotných surovin
4.4.1
Vztah obce k trhu druhotných surovin v ČR
V předchozím textu byl popsán tok využitelných složek komunálních odpadů od sběru
v obcích, přes úpravu, kdy se odpady přeměňují v obchodovatelné zboží, až po konečné zpracování a využití druhotných surovin.
Obce figurují v celém toku především na úrovni sběru. Systém sběru je nastaven obcí a
to většinou na základě doporučení odpadářské firmy, která zajišťuje svoz vytříděných odpadů. Většina firem je v současné době privátních a jen část je vlastněna obcemi a městy. Častý
je model podílového vlastnictví, kdy obec figuruje jako spolumajitel.
V většině obcí probíhá technické zajištění svozu odpadů na základě obchodní smlouvy
mezi obcí a svozovou firmou. Cena za svoz vytříděných odpadů bývá stanovena různě – může to být paušální platba např. podle počtu obyvatel v obci, nebo platba odvozená podle počtu
svozů nebo platba za tříděný celek jako součást platby za komplexní služby v OH.
70
Výše ceny bývá různá. Podléhá také často obchodní politice odpadářských firem.
V praxi je možné se často potkat s jevem, kdy cenu za tříděný sběr firma obci neúčtuje, což
působí navenek jako bonus při výběrových řízeních. Ceny v oblastech se silnou konkurencí
firem jsou často pod skutečnými náklady. Většinou ale pak dochází k tomu, že po několika letech, kdy si firma vytvoří dostatečný trh, ceny nutně zvedne nebo je promítne do cen za ostatní služby – nejčastěji do svozu a odstranění směsného komunálního odpadu. Podrobně se budeme zabývat cenami v jiné kapitole.
Ceny druhotných surovin jsou do celkové ceny za službu svozu tříděných odpadů částečně promítány. Většinou se jedná o podíl z prodeje odpadů na třídících linkách. Přímé obchodování se surovinami obce až na malé výjimky neprovádějí. Podle každoročního šetření
v dotazníku AOS EKO-KOM obce nemají přehled o tom, zda jsou do ceny za služby promítány ceny druhotných surovin. A to i v případech, pokud je obec spoluvlastníkem svozové
firmy.
V praxi se potvrzuje, že příjem z prodeje odpadů na dotřiďovací linky bývá příjmem
odpadářské firmy a firma rozhoduje o tom, jak dalece promítne tento příjem do cen za služby.
Obdobně nemají obce až na výjimky přímé obchodní vztahy s dotřiďovacími zařízeními. Obchodování je opět plně v kompetenci odpadářských firem, které zajišťují v obci svoz
tříděných odpadů a to i v případech, kdy obec dotřiďovací zařízení vlastní nebo spoluvlastní.
Totéž platí i pro oblast obchodování s druhotnými surovinami. Obce většinou nemají
přímé obchodní vztahy se zpracovateli druhotných surovin. Zpracovatelé o to ani nejeví zájem. Obchodní smlouvy existují mezi dotřiďovací zařízením a obchodníkem nebo konečným
zpracovatelem. Finanční prostředky získané z prodeje druhotných surovin jsou příjmem provozovatelů zařízení. Částečně je promítají do celkové ceny za službu, kterou nabízejí svozovým firmám.
4.4.2
Obce na trhu druhotných surovin v EU
K postavení obcí na trhu druhotných surovin v zemích EU bylo shledáno jen velmi málo informací. Tento stav vyplývá pravděpodobně ze skutečnosti, že obdobně jako v podmínkách
ČR, tak i v celé Evropě obce nevstupují do přímých kontraktů se zpracovateli druhotných surovin. Obce všeobecně nejsou účastníky trhu druhotných surovin. Většinou samotné obce
nepřichází na trh druhotných surovin s poptávkou, ale také ani nemají co na trhu druhotných
surovin nabízet. Oddělený sběr využitelných složek komunálního odpadu za obce organizují a
provádí svozové firmy, které zajišťují odbyt vyseparovaných odpadů za účelem jejich zejména materiálového využití.
Svozové firmy, ať se jedná o soukromé či komunální podniky, rozhodují o tom v jaké
kvalitě, za jakých podmínek a kterému odběrateli budou získané materiály předány. Rozhodu-
71
jí o tom zda sebrané odpady dále dotřídí či jinak upraví a tím zvýší jejich prodejní cenu. Zda
sebrané odpady prodají obchodní firmě v regionu nebo zda je přepraví na větší vzdálenosti
firmě s vyšší cenovou nabídkou či přímo zpracovateli. Svozové firmy takto rozhodují na základě ekonomických podmínek sběru, úpravy, odbytu, přepravy. Dlouhodobým působením
firem na trhu si tyto vytváří optimální obchodní řetězce. Zpracovatelé druhotných surovin
většinou preferují velkokapacitní dodavatele, u kterých je předpoklad pravidelných dodávek v
požadovaném množství a kvalitě. Výjimkou mohou být mimořádné dodávky požadované
zpracovateli nebo přímé dodávky místních firem apod.
Aktivita svozových firem na trhu druhotných surovin je závislá především na jejich strategii. Komunální podniky budou více orientovány na zajištění kvality poskytovaných služeb,
za cenu potlačení efektivnosti vykonávaných činností. Soukromé podniky budou preferovat
maximalizaci zisku při optimálním kvalitativním standardu poskytovaných služeb a ekonomické efektivnosti činností. U soukromých podniků se dá očekávat větší aktivita na trhu druhotných surovin. Obecně je pak aktivita firem závislá na možnostech, podmínkách a schopnosti firem na tomto trhu operovat.
Jedním ze souhrnných dokumentů o konkurenceschopnosti a plánování kapacit na trhu
druhotných surovin z komunálních odpadů je dokument, analyzující podmínky ve Velké Británii (OGC, 2006). I když je situace v nakládání s komunálními odpady ve Velké Británii
v mnohém podobná podmínkám v ČR, odpadové hospodářství je zde silně regulováno. Místní
úřady ve Velké Británii a těmto podřízené organizace věnují velkou pozornost plánování a řízení služeb odpadového hospodářství.
Sir Christopher Kelly vypracoval v r. 2003 program utváření trhu druhotných surovin z komunálních odpadů ve Velké Británii. Obchodní kancelář vlády (OGC) shromáždila
informace z širokého okruhu zdrojů včetně rozsáhlého průzkumu místních úřadů a jejich plánů odpadového hospodářství.
Charakteristika trhu:
a) Několik dodavatelů služeb zpracování a odstraňování odpadů (8-9 dodavatelů) nakládá s minimálně 78 % (hm.) komunálního odpadu. Většina dodavatelů je regionálních
nebo místních, ne však celostátních.
b) Schopnost dodavatelů (především odstraňování odpadů) uplatnit se na trhu závisí na
regionální prezentaci (tzn. schopnosti zužitkovat nebo rozšířit existující infrastrukturu
na nové kontrakty, jakmile se objeví). Bylo zjištěno, že určité oblasti (např. Londýn,
SE) mají větší potenciál pro budoucí soutěž než jiné (např. NW, NE).
c) Organizace přímých služeb (DSO) mají hlavní úlohu při sjednávání kontraktů o odpadech (53 % hm. odpadů). Soukromí dodavatelé mají pocit, že se nedodržuje konku-
72
renční neutralita, ale průzkum ukazuje, že všichni účastníci, soukromí i veřejní mají
stejné výhody.
d) Vyšší procento úspěšnosti na trhu druhotných surovin mají kontrakty na sběr a odstraňování odpadů (60-75 %), zatímco nižší úspěšnost je u kontraktů na úpravu odpadů
(méně než 50 %) a nejnižší (méně než 30 %) u integrovaných kontraktů typu end-toend (od jednoho konce k druhému – k uživateli).
e) Dodavatelé na trh odpadů jsou v poslední době konsolidovaní a do budoucna se bude
dále snižovat počet dodavatelů soutěžících o největší kontrakty. Klíčovým faktorem
podporujícím konsolidaci je to, že změny v předpisech vedou k potřebě vývoje nových zařízení a větší společnosti mají lepší možnosti pro investování do těchto zařízení.
f) Když jednotlivé úřady projednávají své potřeby na trhu, zjišťují, že trhu chybí informace pro potřeby dodavatelů zakázek dle plánu veřejného sektoru. Kromě toho jsou
dostupné informace trhu často nesourodé a zdroje vhodných dat nekoordinované. To
komplikuje plánování dodavatelům a ztěžuje atraktivnost nových vstupů na tento trh.
g) Trh čelí různým potížím z hlediska politiky odpadů. V nedávné době zvýšený zájem o
udržitelné odpadové hospodářství vyústil v extenzivní sérii politik a změn předpisů na
tomto trhu. Dá se předpokládat, že tyto politiky nejsou dostatečně propojené a chybí
jasné priority v relaci mezi odlišnými politikami a iniciativami.
h) Velké množství komunikačních kanálů v politice a informacích přidává trhu nejistotu.
Minimálně 20 různých státních orgánů podporuje regulaci, plánování anebo poradenství na trhu odpadů.
i) Významné jsou ceny nabídek všech účastníků kontraktů v odpadovém hospodářství.
Zdá se, že dodavatelské ceny nabídek jsou přibližně stejné, ať se jedná o projekt malého či velkého rozsahu.
j) Pro potenciální nové vstupy je trh odpadů příliš riskantní. Jedním z možných zdrojů
nových vstupů na tento trh je stavební odvětví. Stavební firmy, které se chtějí dostat
na tento trh, předem označují řadu problémů a překážek:
- vysoké ceny nabídek
- nedostatečné zkušenosti místních úřadů s komplexním vyřizováním odpadových
zakázek
- nedostatečné příležitosti pro vytváření konsorcií – získat pochopení na trhu a vybudovat kapacity
- omezené fondy/možné finanční varianty dostupné pro místní úřady
- málo příležitostí k včasnému zapojení dodavatele – v současné době neobvyklé, ale
usnadnilo by to nabídkový proces.
73
Plány místních úřadů
a) V současné době „linie“ kontraktů zahrnuje přes 50 kontraktů v oblasti odpadů, které
je třeba každoročně přidělit na příští 4 roky. Údaj vychází z odpovědí respondentů
průzkumu SKM (Secondary Kelly Market), kdy se vyjádřilo 71 % účastníků, ale aktuální potřeba kontraktů bude větší. Místní úřady vcelku přistupují k trhu odpadů nekoordinovaně. Je vysoce pravděpodobné, že odpady nebudou konkurenceschopné vlivem chybějících kapacit na trhu.
b) Existuje reálná vyhlídka, že vlivem relativně malého počtu dodavatelů, malého rozsahu nabídek a velkého počtu kontraktů, si státní zakázky budou konkurovat navzájem.
c) Toky komunálního odpadu a ostatní proudy odpadu jsou běžně plánovány nezávisle
na sobě. Objevuje se názor, že vzhledem k potížím při plnění cílů stanovených pro biodegradabilní složku komunálních odpadů, je nereálné, aby místní úřady rozšiřovaly
své aktivity směrem k živnostenským a průmyslovým odpadům. Na druhé straně jiní
zúčastnění zase apelují na nutnost integrovaného přístupu a odmítají soustředit se na
biodegradabilní složku odpadů zvlášť, neboť tak se podle nich ztrácí příležitost zvyšovat efektivnost nakládání s odpady.
Financování zakázek
a) Způsob soukromého financování PFI (private finance initiative) není v odpadovém
průmyslu považován za optimální. Brzdí rozvoj oboru a zpomaluje i uzavírání kontraktů.
b) U místních úřadů převládá silný názor, že současné kredity soukromých iniciativ
nejsou vhodné, protože nedávají přednost strategicky významným projektům.
c) Průmysl zastává názor, že odpadové zakázky jsou zdlouhavé a často krachují ještě
před zajištěním financování. Aby byly nové vstupy odpadů na trh zajímavé, je třeba
zrychlit uzavírání projektů i výstavbu zařízení.
d) Místní úřady mají malé zkušenosti a málo expertů pro uzavírání zakázek na odpady.
Jsou závislé na drahých poradenských firmách a často platí znovu za obdobné rady.
Doporučení – nutné akce
Britské Ministerstvo životního prostředí na základě Kellyho zprávy vypracovalo Program
rozvoje infrastruktury odpadů (WIDP), jehož cílem je:
-
implementovat politiku nakládání s komunálním odpadem s ohledem na infrastrukturu
potřebnou k plnění požadavků směrnice EU o skládkách odpadů,
74
-
usnadnit a rozvíjet ve spolupráci s místními úřady vypracovávání plánů zakázek
v odpadovém hospodářství ve smyslu této zprávy.
Všeobecně lze konstatovat, že z hlediska Evropské unie, ale i celosvětově trh
s druhotnými surovinami respektive recykláty je perspektivní (European Commission,
2007). Spolu s rozvojem světové ekonomiky, tak jak pokračuje její expanze a zvyšuje se ničení přírodních zdrojů a energie se stává recyklace klíčovým faktorem. Tento fakt přináší rostoucí příležitosti pro odpadové hospodářství. Posun směrem k udržitelným vzorcům spotřeby
a výroby je milníkem udržitelného rozvoje, a to nejen z hlediska energie, ale všech zdrojů,
které vyrábíme, spotřebováváme či odstraňujeme. Zásadní roli má recyklace, neboť:
-
snižuje množství odstraňovaného odpadu,
-
snižuje spotřebu přírodních zdrojů,
-
zvyšuje energetickou účinnost.
Ekoprůmyslová odvětví v EU mají obrat 227 mld. EUR, a to odpovídá 2,2 % z HDP
Evropské unie. Ekoprůmysl zahrnuje také úpravu odpadů (52 mld. EUR) a recyklaci (24 mld.
EUR, 500 000 pracovních míst). Recyklační průmysl čítá přes 60 000 firem, z toho 3 % velkých, 28 % středních a 69 % malých. Poptávka a cena u surovin se zvyšují vlivem globalizace a objevují se indicie, že roste též mezinárodní obchod s recykláty. Evropská unie se na světovém ekoprůmyslu podílí jednou třetinou. Na světovém průmyslu nakládání s odpady a
recyklace se Evropská unie podílí jednou polovinou.
Potenciál recyklace je obrovský, ale chybí vymezení bariér rozvoje trhu. Významný je
rovněž potenciál pro zlepšení účinnosti a kapacity recyklace na základě podpory inovace a
zavádění efektivnějších procesů a modernějších technologií. Takto lze uspořit náklady, energie i přírodní zdroje a snížit tak závislost na zvyšujících se cenách surovin. Avšak budoucnost
má taková recyklace, která nesnižuje kvalitu suroviny.
75
5
SYSTÉMY TŘÍDĚNÍ VYUŽITELNÝCH SLOŽEK KOMUNÁLNÍHO ODPADU
Systémy sběru komunálních odpadů v ČR v posledním desetiletí jsou založeny na určitém
technickém a organizačním standardu, který ve své podstatě je neměnný. K určitým kvalitativním změnám dochází v dílčích technologických částech. Nová technická řešení, která znamenají skokové inovace v systému (např. logistické systémy přepravních kontejnerů, svozové
automobily s čelním nakládáním sběrných nádob) nedoznaly plošného rozšíření.
5.1
Stávající systémy sběru
Analýza stávajících systémů sběru je zaměřena zejména na popis užívaných systémů, způsobů a zařízení a jejich vhodnosti při sběru využitelných složek, sběru směsného komunálního
odpadu a nebezpečných složek.
5.1.1
Oddělený sběr využitelných složek
Systémy odděleného sběru využitelných složek komunálních odpadů mohou mít několik podob. Obecně lze tyto systémy charakterizovat podle:
-
dostupnosti sběrného místa pro občany (donáškový sběr, odvozový sběr),
-
stupně tříděných druhů odpadů (jednosložkový sběr, vícesložkový sběr),
-
používané technologie (nádobový sběr, beznádobový sběr, pytlový sběr),
-
způsobu sběru (stacionární sběr – určená sběrná místa, mobilní sběr).
Vhodnými a všeobecně rozšířenými sběry pro oddělené shromažďování skla, papíru a
plastů jsou donáškový nebo odvozový způsob sběru v podobě nádobového či pytlového sběru
a se zaměřením především na jednosložkový sběr. S rostoucí výtěžností sběru dochází u papíru a plastů k přechodu na odvozové systémy sběru. Sklo i výhledově bude sbíráno donáškovým způsobem a podle současných požadavků zpracovatelů postupně do oddělených nádob
podle barev (čiré, barevné) a do nádob se spodním výsypem.
Donáškový způsob sběru
Donáškový způsob sběru je založen na aktivní roli občanů. Většinou je prováděn za užití
sběrných nádob - kontejnerů, které jsou pro vybrané komodity umístěny do tzv. „hnízd“
76
s více kontejnery. Donáškový systém je vhodný jak pro městskou zástavbu bytových domů
(panelová sídliště), ale i zástavbu rodinných domů, tak pro venkovskou zástavbu. Kontejnery
se umisťují na veřejných prostranstvích, a to většinou v místech zvýšeného pohybu obyvatel
(obchody, restaurace, zastávky městské dopravy), dále na křižovatkách ulic a ve směrech přirozeného pohybu občanů.
Umístění kontejnerů by mělo mít pro občana přijatelnou donáškovou vzdálenost, která
se obvykle stanoví na 100-200 m od obytného objektu. Donášková vzdálenost závisí na hustotě obytné zástavby a na hustotě sídlících obyvatel. Počet obyvatel na jedno hnízdo kontejnerů by podle hustoty osídlení neměl přesáhnout 300-500 obyvatel. V zástavbě rodinných domů
je optimální 100-200 obyvatel na jedno hnízdo.
Hnízda jsou většinou tvořena barevně odlišenými kontejnery. Jedná se o sběrné nádoby
větších objemů v rozsahu 660-3200 litrů s horním nebo spodním výsypem. Optimální pro
sběr papíru a plastů je použití normalizovaných kontejnerů určených a v dané oblasti užívaných pro sběr směsného odpadu z domácností, avšak s již uvedeným barevným rozlišením.
V takovém případě lze obvykle pro sběr papíru i plastů užívat také stejnou svozovou techniku
a tím se zvýší její využití.
Sběr papíru a plastů lze provádět jednosložkově (každá složka se sbírá zvlášť) nebo
dvousložkově (obě složky se sbírají do jednoho kontejneru). V případě dvousložkového sběru
je nutno provádět následné dotřídění sebraných složek, které vzhledem k poptávce po kvalitních surovinách bývá nezbytné i u jednosložkového sběru. Pro oddělený sběr papíru je
s ohledem na hustotu optimální kontejner o objemu cca 1 m3 modře označený a pro sběr
plastů 1,5–2 m3 žlutě označený. Při dvousložkovém sběru se užívají kontejnery větších objemů. Četnost svozu sebraných surovin se provádí podle výskytu odpadu a intenzity třídění odpadu občany a upravuje se podle potřeb systému. Optimální v současné době je provádění týdenního svozu.
Pro sběr skla jsou vhodné kontejnery se spodním výsypem o objemu cca 1 m3. Sklo je
sbíráno odděleně podle barev do nádoby na sběr čirého skla (bílé) a do nádoby na sběr barevného skla (zelené). Optimálním řešením je sběr skla do jednoho dvoukomorového kontejneru.
Z kontejnerů se spodním výsypem je sklo sváženo nákladním automobilem s hydraulickou
rukou. Sklo má delší intervaly svozu 3 až 6 týdnů podle počtu napojených obyvatel.
Odvozový způsob sběru
Odvozový způsob sběru je občany jednoznačně preferován, je kvalitativně vyšším standardem odděleného sběru a pro občany pohodlný. Při užití sběrných nádob jsou tyto nádoby
umístěny buď v obytném objektu nebo v jeho těsné blízkosti. Vzdálenost sběrných nádob od
objektu by neměla přesáhnout 30 m.
77
Odvozový způsob sběru se používá především v zástavbě bytových domů.
V současnosti je při hustotě 200 obyvatel na 1 hnízdo je již zaveden v panelových sídlištích
v řadě měst. Je vhodný i k aplikaci v centru městské zástavby a v zástavbě rodinných domů.
V zástavbě rodinných domů je také výhodné zavedení mobilního sběru „dům od domu“.
Odvozový sběr se provádí do nádob menších objemů v rozpětí 80-360 litrů (ve vícepodlažní bytové zástavbě kontejnery 660-3200 litrů, obdobně jako u donáškového způsobu sběru). Nádoby jsou stejně jako u donáškového způsobu barevně odlišeny. Velikost nádob by
měla být úměrná počtu bytových jednotek. Stanoviště nádob mohou být totožná se stanovišti
nádob na běžný směsný odpad z domácností. S ohledem na nižší hustotu obyvatel a tedy i výtěžnosti sbíraných složek v zástavbě rodinných domů, je vhodné takto nádobami vybavit 2-5
rodinných domů. Ve vícepodlažní zástavbě bytových domů je doporučeno 200 obyvatel na
jedno stanoviště sběrných nádob (hnízdo).
Odvozový způsob sběru je náročnější na obsluhu (větší počet menších nádob k naložení), mnohdy je nutno provádět i zanášku do obytných objektů. Způsob je také provozně nákladnější. U odvozového způsobu sběru se za optimální považuje týdenní svoz surovin umístěných v nádobách.
Pytlový sběr
Modifikací donáškového i odvozového způsobu sběru je třídění a shromažďování sbíraných
komodit obvykle do plastových pytlů. Plastové pytle je nutné dodat do domácností
v dostatečném množství. Naplněné pytle jsou pak sbírány odvozovým způsobem. V určené
svozové dny objíždí domácnosti respektive obytné objekty svozový automobil nebo lze pytle
shromažďovat na vymezených sběrných místech.
Odvozový způsob pytlového sběru je vhodný pro obyvatele rodinných domů, kteří mají
více prostoru ke skladování pytlů před jejich odvozem. Velmi omezeně jej lze používat
v bytových domech. Pytlový sběr vyžaduje dokonalou organizaci sběru.
K usnadnění svozu pytlů je vhodné pro sběr jednotlivých surovin použít obvyklé barevné označení – modré na papír, žluté na plasty. Jako optimální se jeví používání pytlů o objemu 70 litrů. Před svozem musí občané pytle zabezpečit proti vysypání odpadu. Naplněné
pytle se sváží do místa dotřídění sebraných odpadů, kde se teprve vyprázdní jejich obsah a
roztřídí na prodejné suroviny. Výkony svozu jsou nižší než u třídění do sběrných nádob.
Sběrné nádoby při správné manipulaci a údržbě představují vyšší hygienický standard.
Pytlový sběr se pak používá v oblastech se ztíženou dostupností nebo při nedostatku vhodného místa pro instalaci sběrných nádob (např. historická centra měst, obchodní a administrativní části měst). Při srovnání pytlového a nádobového způsobu sběru se ukazují následující
přednosti a nedostatky.
78
Přednosti pytlového sběru
-
výhodnost a pohodlnost pro občany,
-
jednoduché určení sběrného místa,
-
jednoduchá svozová technika,
-
vyloučení údržby a desinfekce sběrných nádob.
Nedostatky pytlového sběru
-
vyšší nároky na organizaci sběru,
-
užitím pytlů vzniká většinou nový odpad,
-
užití pytlů je nevhodné pro odpady s větší hustotou (např. sklo, keramika),
-
pytel je snadno poškoditelný, zejména při styku s ostrými předměty,
-
nebezpečí znečištění komunikací, ale i ohrožení bezpečnosti dopravy,
-
extrémní fyzická námaha obsluhy svozového automobilu,
-
dodatečný sběr rozsypaných odpadů.
Ke sběru naplněných pytlů se užívá různá technika podle dostupnosti. Pytlový sběr je
náročný na organizaci svozu. Pokud nelze spolehlivě zajistit pravidelný sběr v určených intervalech, je vhodné provádět sběr pytlů denně.
Ve venkovských oblastech může být aplikováno buď soustřeďování pytlů na sběrném
místě nebo mobilní sběr, kdy svozový automobil přijíždí ve stanoveném termínu a po dobu
např. 20 minut odebírá pytle od občanů, ale současně může odebírat i jiné komodity (např.
objemný odpad, elektrozařízení, nebezpečný odpad s uložením do speciálních nádob).
Každý ze způsobů odděleného sběru má své přednosti a nevýhody a pro konkrétní podmínky v dané oblasti je nutno hledat optimální způsob sběru, který bude zejména technicky,
ekonomicky a sociálně přijatelný.
Náklady odděleného sběru
Na základě informací z databáze EKO-KOM a.s. byl zpracován a publikován (Konference
Odpady a obce, Hradec Králové, 2007) přehled základních nákladových položek odpadového
hospodářství obcí za rok 2006 ve velikostních skupinách obcí. Zde jsou také obsaženy průměrné náklady odděleného (tříděného) sběru využitelných složek komunálních odpadů včetně
nákladů na provoz sběrných dvorů. Přehled je uveden v následující tabulce.
79
Tab. 4. Vybrané náklady odpadového hospodářství obcí 2006 (Kč/obyvatel a rok)
Velikost obce
do 500
501 – 1000
1001 – 5000
5001 – 10000
10001 – 20000
20001 – 50000
50001 – 100000
nad 100000
Průměr ČR
Tříděný
sběr
94
84
77
77
70
80
80
177
97
Směsný
KO
482
449
424
396
436
451
397
586
463
Sběrný
dvůr
62
60
65
58
94
67
60
28
56
Objemný
odpad
59
54
52
50
46
51
36
36
45
Odpadk.
koše
27
21
23
39
36
33
24
26
29
Nebezp.
odpad
42
32
24
19
20
15
8
6
18
Celkem
1)
872
763
721
692
752
751
643
878
747
1)
součtové rozdíly vznikají v důsledku vynaložení ještě dalších nákladů obcemi
5.1.2
Sběr směsného odpadu
Sběr směsného odpadu se s ohledem na jeho významný podíl v odpadech a jeho pravidelný
výskyt provádí většinou odvozovým způsobem. Pro shromažďování směsného odpadu se používají sběrné nádoby různých objemů kovové (70, 110 1100 litrů) a plastové nádoby (60,
120, 240, 360, 660, 770, 1200 litrů). Sběrné nádoby jsou umístěny většinou u vchodu do
obytných objektů nebo uvnitř těchto objektů.
Pro správné použití sběrných nádob je důležité jejich označení. Doporučuje se umístit
na nádobu viditelnou a dobře čitelnou nálepku s uvedením druhu odpadu (např. směsný odpad), název sběrné firmy, kontakt na firmu v případě stížnosti. Sběrné nádoby bývají většinou
majetkem sběrných firem, které nádoby pronajímají a jejich cenu promítají do celkových nákladů na sběr odpadů.
Směsný odpad shromažďovaný ve sběrných nádobách je sbírán (přesypáván) do speciálních svozových automobilů. Automobily jsou většinou vybaveny nástavbami
s univerzálním výsypným zařízením (výsyp většinou standardizovaných nádob, ale o různém
objemu). Svoz směsného odpadu ze sběrných nádob v centrální části měst se provádí denně,
v zástavbě bytových domů ve městech 2-3x týdně, v ostatních částech měst obvykle 1x týdně.
V některých oblastech jsou provozovány překládací stanice, kde se odpad z jednotlivých
svozových automobilů překládá do velkokapacitních kontejnerů (20-30 m3). Kontejnery jsou
propojeny do velkokapacitních souprav (38 t), které odvážejí výkonné tahače na vzdálenější
zařízení (skládku, spalovnu). Kontejnery mohou být na větší vzdálenosti také převáženy po
železnici nebo vodní dopravou.
80
5.1.3
Sběr nebezpečných odpadů
Některé druhy odpadů produkovaných v domácnostech obsahují nebezpečné látky, které při
nakládání s odpadem mohou způsobit ohrožení životního prostředí a zdraví lidí. S ohledem na
to je žádoucí předcházet těmto rizikům. Podstatné snížení rizika lze dosáhnout odděleným
sběrem a odděleným zpracováním těch druhů odpadů, které jsou jeho zdrojem.
Za nebezpečné odpady z domácností se považují zejména:
-
čisticí prostředky (prací a bělící, pro toalety a sanitární techniku apod.),
-
motoristické prostředky (oleje, akubaterie, kapaliny, pneumatiky),
-
domácí pesticidy (prostředky pro deratizaci, repelenty a spreje),
-
zahradnické potřeby (herbicidy, fungicidy, insekticidy),
-
prostředky z domácích dílen (lepidla a tmely, barvy a laky, ředidla a rozpouštědla),
-
elektrická a elektronická zařízení (chladničky a mrazničky, televizní obrazovky a PC
monitory, zářivky a výbojky),
-
ostatní (zbytky léků, přenosné baterie, rtuťnaté teploměry).
Každý z výše uvedených výrobků má určité specifické vlastnosti, které mohou:
-
ohrozit zdraví občanů při neodborném zacházení s těmito výrobky,
-
ohrozit bezpečnost a zdraví pracovníků nakládajících s odpady (sběr, skládka),
-
znehodnotit složení odpadu z hlediska možného dalšího využití (např. kompostování),
-
ohrozit kvalitu podzemních vod, ovzduší a půdy v případě nesprávného nakládání
s odpadem.
Například z rozbitých zářivek se může uvolnit rtuť – jeden z nejtoxičtějších kovů. Akubaterie
obsahují toxické olovo, ale i zdraví nebezpečnou kyselinu. Použité minerální oleje znehodnocují povrchové, ale i podzemní vody. Při nesprávné manipulaci s vyřazenými chladícími zařízeními může dojít k úniku freonů – chlorovaných látek, které významně přispívají k destrukci
ozónové vrstvy. Zbytky ředidel, barev a jiných hořlavých látek bývají často příčinou požárů
na skládkách.
Předcházet těmto rizikům lze zavedením odděleného sběru a zpracování upotřebených
výrobků, ale i znečištěných obalů obsahujících nebezpečné látky. Oddělený sběr nebezpečných odpadů z domácností respektive upotřebených výrobků obsahujících nebezpečné látky
se obvykle provádí mobilním způsobem sběru, ale také prostřednictvím stabilních sběrných
míst – sběrných dvorů.
81
Mobilní sběr
Mobilní sběr je spojován se speciálně vybavenou mobilní sběrnou. Mobilní sběrna je
v podstatě speciálně upravený automobil určený pro přepravu nebezpečných věcí. Sběrna objíždí podle předem dohodnutého a vyhlášeného harmonogramu předem určená sběrná místa
(stanoviště mobilní sběrny). Na těchto sběrných místech odebírá odborně vyškolená obsluha
od občanů nebezpečný odpad (zejména drobný nebezpečný odpad), který dále třídí do jednotlivých druhů a ukládá do speciálních nádob na nebezpečný odpad. Speciální nádoby jsou
pevné nádoby zajištěné proti znehodnocení a zejména úniku kapalin (kovové, plastové, vyztužené dno, uzamykatelné apod.).
Mobilně sebraný nebezpečný odpad je přepravován do centrálních míst jeho úpravy a
předzpracování (soustředění, dotřídění, příprava pro recyklaci či odstranění). Mobilní sběr je
vhodný nejen pro venkovskou zástavbu, ale také pro městskou zástavbu.
Stabilní sběrná místa
Stabilní sběrná místa nebezpečných odpadů jsou jednou z forem donáškového sběru odpadů.
Stabilními místy pro sběr nebezpečných odpadů jsou především sběrné dvory. Stabilními
místy sběru nebezpečného odpadu mohou být např. stanice pohonných hmot (odběr použitých
olejů, akubaterií, pneumatik), které lze napojit na mobilní sběrnou službu nebezpečných odpadů.
Stabilní sběrná místa nebezpečných odpadů musí být vybavena odborně zaškolenou obsluhou, která zajistí kontrolovaný příjem a uložení odpadů. Tím se zajistí bezpečná manipulace s odpady a předejde určitým haváriím, které by mohly nastat neodborným smícháním odpadů, jejich vystavením slunečnímu záření apod. Obdobně jako u mobilní sběrny jsou tato
místa vybavena speciálními nádobami pro určité druhy nebezpečných odpadů. Stabilní sběrná
místa by měla mít zpevněnou plochu, na které lze zajistit úklid a zabránit průsaku při případném úniku nebezpečných kapalin.
Sběrné dvory
Sběrné dvory jsou zřizovány nejčastěji pro odkládání objemných odpadů a nebezpečných odpadů od občanů. Sběrné dvory v případě skladování nebezpečných odpadů musí být dostatečně stavebně zajištěny (nepropustné, vodohospodářsky zabezpečené plochy). Výhodné jsou
v tomto případě speciální skladovací kontejnery (ekosklady), které umožňují provozovat
sběrný dvůr při standardní úrovni stavebního řešení.
Hlavní výhodou sběrných dvorů je jejich časová dostupnost pro občany. Sběrné dvory
postupně v mnoha městech a obcích nahradily přistavování velkokapacitních kontejnerů na
určená sběrná místa.
82
Sběrná místa
Využitelné složky, biologicky rozložitelné složky, ale také směsný odpad z domácností mohou být sbírány donáškovým způsobem na k tomu účelu vyhrazená sběrná místa. Takto je
možné organizovat sběr ve městech, ale zejména ve venkovských a v horských oblastech.
Odpad je takto soustřeďován na centralizovaných sběrných místech, která jsou pro občany
z větší územní oblasti dostupná svou přirozenou spádovostí.
Doporučuje se, především s ohledem na hygienická opatření, vybavit takováto stálá
sběrná místa přepravníky odpadu (kontejnery, valníky), místa označit a ohraničit např. jejich
oplocením. Svoz odpadů z takto vyhrazených sběrných míst je prováděn podle potřeby (po
naplnění přepravníků). Vhodné je zajistit pravidelnou kontrolu čistoty na určených sběrných
místech a informovat sběrnou službu o potřebách odvozu odpadů. Tím lze předejít nadměrnému znečištění prostranství či přímo tvorbě nepovolených skládek zejména ve městech.
5.1.4
Úprava (třídění papíru a plastů)
Cílem odděleného sběru využitelných složek odpadů z domácností je vytvořit z vytříděného
odpadu druhotnou surovinu, která je po úpravě použitelná při materiálové recyklaci, tedy dále
ve výrobě. Odpad odděleně sebraný a svezený sběrnou firmou je nutno upravit a dotřídit tak,
aby byl dále zpracovatelný a obchodovatelný. Samotný odděleně sebraný odpad není druhotnou surovinou.
Na jednotlivé druhotné suroviny mají zpracovatelé určité kvalitativní požadavky. Jedná
se především o množství znečišťujících příměsí, fyzikální vlastnosti (např. vlhkost, velikost
granule), způsob dodávek (např. drcený materiál, lisovaný materiál) apod.
S ohledem na požadavky zpracovatelů je nutno odděleně vytříděný a sebraný odpad
podrobit dalšímu třídění a úpravě. Dotřídění do požadovaných skupin se provádí buď ručně
bez mechanizace nebo na třídicích linkách, kde většinou převládá rovněž ruční dotřídění.
Vybavení pro dotřídění odděleně sebraných odpadů je velmi různorodé. Sebraný papír se třídí
např. do tříd podle technické normy (na karton a lepenku, noviny a časopisy, směsný papír) a
odstraňují se z něj příměsi ostatních odpadů. Sebrané plasty se dotřiďují nejčastěji na PET
podle barev, na fólie a na tvrdé a měkké plasty. Samozřejmě se také odstraní nežádoucí příměsi. Papír a plasty jsou nejčastějšími komoditami, které se na linkách dotřiďují. Suroviny
jsou potom lisovány do standardních balíků, aby mohly být expedovány ke zpracovatelům.
83
5.2
Nové poznatky a zařízení v systémech sběru odpadů
V této kapitole jsou uvedeny některé nové poznatky o systémech sběru komunálních odpadů
a možnosti jejich řešení.
a) Řešení některých nedostatků stanovišť sběrných nádob
Rozšiřování sběrných nádob na oddělený sběr ve městech je často provázeno nedostatkem
vhodných míst na komunikacích a požadavky na bezpečnost silničního provozu. Jedním ze
způsobů řešení nedostatku vhodných veřejně přístupných ploch pro zřízení stanovišť většího
počtu kontejnerů na shromažďování odděleně sebraných složek komunálního odpadu je instalace podzemních kontejnerů. Širšímu uplatnění těchto kontejnerů v podmínkách ČR brání zejména nedostatek finančních prostředků v obecních rozpočtech. Pořízení jednoho podzemního „hnízda“ o třech kontejnerech představuje vynaložit 270 – 300 tisíc Kč včetně prostředků na zemní práce. Na instalaci podzemních kontejnerů lze přispět z odměn za separaci
obalových složek, které získávají obce od AOS EKO-KOM. Ukazuje se, že pro menší města
s dobře rozvinutou péčí o systémy sběru využitelných složek, díky odměnám z kolektivního
systému a tržbám z prodeje surovin, je separace samofinancovatelná.
Hlavním nedostatkem podzemních kontejnerů jsou vysoké náklady na stavební úpravy
stanoviště. Podzemní kontejnery mají však řadu výhod, pro které se provádí jejich instalace.
Vedle estetického vzhledu, je to zejména odstranění zápachu s ohledem na umístění kontejnerů v chladné zemi (zapuštění ze 2/3 ), obtížnost manipulace s kontejnery cizími osobami, snížení nebezpečí z dopravní překážky na komunikacích, snížení nebezpečí z úmyslného zapálení, možnost umístění kontejnerů o větším objemu např. 3 m3 a tím snížení četnosti svozu surovin, využití univerzálního prostředku pro nádoby se spodním výsypem (nákladní automobil
s hydraulickou rukou).
Podzemní kontejnery jsou instalovány sice v menším rozsahu, ale již na mnoha místech
v ČR. Jsou umístěny např. v historické části města Hradec Králové, v Uničově a v Brně
(hnízdo osazeno 3 kontejnery; 1 x PET a 2 x sklo).
Výhodou z hlediska čistoty prostranství jsou také hranaté kontejnery, které umožňují
zvýšit péči o stanoviště způsobem strojního čištění (samosběrné metení).
Řešením je také nasazení dělených kontejnerů na sklo, a tím redukovat počty nádob při
současném zachování třídění skla do barev a tedy i zvýšení možností zhodnocení sebraných
složek.
84
b) Systémy několika komoditního sběru do jedné nádoby
Systémy založené na třídění odpadu u občanů způsobem např. suchá složka a mokrá složka
nebo duté obaly a ploché obaly, s následným dotříděním do kvalitativně odlišných skupin
prodejných surovin, nenašly v podmínkách ČR své uplatnění.
Oddělený sběr dutých obalů a plochých obalů jako dvou nádobový systém byl téměř celé desetiletí provozován ve městech Ústí nad Labem a Děčín. Duté obaly (PET lahve, skleněné lahve, nápojové kartony, nápojové plechovky) svezené z přistavených kontejnerů byly dotříděny na poloautomatizované třídicí lince. Ploché obaly (plastové fólie, tiskoviny a jiný papír) byly svezeny na druhou linku k ručnímu dotřídění. S tím, jak stoupají požadavky zpracovatelů na kvalitu druhotných surovin, vzrostly i náklady třídění a nejprve v Děčíně s novým
vybavením nádobami po povodních v roce 2002 a přibližně po 5 letech v Ústí nad Labem došlo ke změnám celého systému se zaměřením na jedno komoditní sběr.
Hlavní nevýhody několika komoditního sběru spočívají ve zvýšené četnosti svozu,
v častém přeplnění kontejnerů, v nízké výtěžnosti surovin, ve vysokých nákladech následného
dotřídění sebraných složek.
Zkušenosti z takovéto změny systému odděleného sběru ukazují na to, že změna návyků
občanů a jejich závislost na zavedeném systému je dlouhodobou záležitostí. Požadované kvality, v nově zavedeném systému, která je běžná v jiných městech, lze dosáhnout po 3 až 5 letech. Proto, každou podstatnou změnu systému musí obce velmi dobře uvážit. Jinak, např.
přestože náklady nového systému jsou prokazatelně nižší, ve skutečnosti i při změně systému
v dané lokalitě se nemění. Úprava občany vytříděných složek s ohledem na smíšenost materiálů je ještě po několik let nákladná.
c) Mobilní sběrné dvory jsou nadstandardním řešením
V některých městech je prováděn sběr a svoz odpadu způsobem „mobilních sběrných dvorů
„. Ukazuje se, že pro občany je tento sběr nadstandardním řešením a pro města zbytečně velkou finanční zátěží. Kapacitně postačující pro občany jsou stacionární sběrné dvory, mnohdy
i jejich kapacita je nadbytečná, tu však lze regulovat četností odvozu odpadů. Snížení četnosti
organizování akcí „mobilních sběrných dvorů“ se u občanů nesetkává s pochopením.
5.3
Některé otázky vývoje systémů separovaného sběru v Německu
Po přibližně 30 letech intenzivní separace v Německu se asi od roku 2000 objevují otázky,
v jakém rozsahu je zapotřebí třídit odpad u občana respektive v domácnostech. Nejsou přitom
zpochybňovány cíle odděleného sběru, ani dosažené úspěchy, ale jedná se o otázku, zda na
základě dalšího rozvoje techniky třídění nelze výhledově separaci zjednodušit.
85
Rozhodující pro používání nových systémů separovaného sběru je využitelnost získaných frakcí. Hmotnostně nejvýznamnější využitelnou frakcí z komunálního odpadu
z domácností a ze živnostenských provozů v Německu představuje „papír, lepenka a karton“. Nejvyšší a zpracovateli požadované kvality lze získat z odděleného sběru. Starý papír
vytříděný ze zbytkového (směsného) odpadu není podle evropské normy sběrového papíru
(EN 643:1994) vhodný k dalšímu využití. Starý papír z několika složkového sběru (např. nádoba na suché složky) je nutné označit. Nesmí se bez označení míchat s jiným papírem.
Vysoké požadavky na kvalitu „skla“ vedly k zavedení donáškového systému
s kontejnery pro jednotlivé barvy. Zde stojí otázka zda tento nákladný systém při klesajícím
množství starého skla v důsledku zavedení záloh na vratné lahve a při zvyšujícím se podílu
PET lahví se udrží.
Zatímco recyklace obalových „plastů“ se řídí nařízením o obalech, plošný systém sběru
jednotlivých druhů plastů z německých domácností stále chybí. Nutnost separovaného sběru
plastů se však vzhledem ke zpracování zbytkového odpadu ve spalovnách a v zařízeních pro
mechanicko-biologickou úpravu se oproti dřívějšímu skládkování snižuje.
Separovaný sběr „kovových obalů“ upravuje nařízení o obalech. Separace kovů
z domovního a živnostenského odpadu by mohla být kompletně zajištěna ve všech spalovacích zařízeních a zařízeních pro mechanicko-biologickou úpravu.
„Obaly z kombinovaných materiálů“ se sbírají jako lehké obaly duálního systému.
Významnou frakcí odděleného sběru je „biologický odpad“. Německo má v rámci EU
význačný podíl na celkovém sběru bioodpadu (36 % biologického odpadu a 50 % rostlinného
odpadu). Podíl cizorodých látek v sebraném bioodpadu představuje 1-5 %, přičemž
v hromadné zástavbě bytových domů se kvalita separace snižuje. Proto je vhodné
v problematických oblastech od sběru bioodpadu upustit, zejména, když jej tvoří jen malé
množství bioodpadu z domácností (bez zahradního odpadu).
Separovaný sběr je akceptován všemi domácnostmi v Německu a stal se součástí životního prostředí. Neustále stoupající kvóty využití však pro mnohé občany nejsou přijatelné,
stejně jako počet systémů sběru (např. nově sběr elektrozařízení). Je zde riziko přetížení původců odpadů s následkem polevující ochoty k třídění. Také úspory poplatků a nákladů, které
jsou občanům politicky vsugerovány se nedostavují, protože materiálové využití odpadů je
často stejně nákladné jako odstranění, někdy i nákladnější.
V současné době probíhají v Německu praktické pokusy společného sběru různých skupin materiálů, vedle nádoby na suché hodnotné látky se zkouší např. společný sběr zbytkového odpadu a lehkých obalů. Pracovní skupina „Logistik“ např. navrhuje ponechat nádobu na
bioodpad; sběr suchých hodnotných látek v nynějších pěti systémech (papír, plasty, sklo čiré,
sklo barevné, lehké obaly) doporučuje zjednodušit sloučením nejprve do tří, později do jediné
nádoby (Müll und Abfall, č.6/2005).
86
Podniky na odstraňování odpadů v Německu a jejich zákazníci musí také hledat společná řešení spočívající v nové koncepci logistiky odpadového hospodářství. V rámci plošně
vykonávaných služeb v odstraňování odpadů přepravují společnosti nebo jejich provozovny
na velké vzdálenosti velké množství odpadů, jako jsou lehké obaly, elektrozařízení, živnostenské odpady. Příčina spočívá především v tom, že podniky usilují o využití vlastních velkých centrálních zařízení na úpravu a využití odpadů. To má dopady nejen ekonomické, ale i
ekologické. Řešení spočívá v nalezení optimálního modelu založeného na procesních řetězcích.
5.4
Stav nakládání s jednotlivými komoditami
K nejčastěji obchodovaným druhotným surovinám pro účely recyklace patří komodita kovy,
papír, sklo a plasty. Obchodují se i další materiály, ale objemy nejsou významné nebo se jedná o speciální druhy odpadů, které se upravují pro potřeby zpracovatelů (např. dřevěné odpady ze staveb a z objemných komunálních odpadů)
5.4.1
Sběr využitelných odpadů
Sledované komodity odpady uvedené v předchozím textu mají různé zdroje vzniku. U některých komodit převažuje původ z komunálních systémů třídění odpadů (sklo, plasty, nápojový
karton), u dalších komodit převažuje naopak sběr odpadů z průmyslu (živností) a komunální
sběry jsou jen doplňkem (papír). Důležitým prvkem ve sběru využitelných odpadů jsou i výkupny surovin, které vykupují za pozitivní cenu od občanů i podnikatelů některé druhy odpadů – např. kovové odpady jsou většinově sbírány právě ve výkupnách, ostatní sběry jsou jen
doplňkové (viz přehled).
Zdroj
Průmysl
obchod
Typ odpadů
převážně obalové odpady
papíru a lepenky, různé
druhy fólií, odpady obchodů a z výrob
Způsob sběru
Zajištění
Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství.
Zajištění většinou smluvně
s odpadářskými firmami
1) Zajištěno většinou smluvně
s odpadářskými
firmami
(oprávněnými osobami)
2) Zajišťuje obec ve spolupráci
s oprávněnou osobou
3) Privátní výkupny druhotných surovin
Výkup v privátních výkupnách
nebo u obchodníků
Komunální
sféra
Využitelné složky komunálních odpadů s podílem
obalů - papír, plasty, sklo,
kovy
1) Oddělený sběr v nádobových
systémech obce (hlavně plast,
sklo, papír, nápojový karton)
2) Sběr ve sběrných dvorech
(hlavně papír, kovy)
3) Sběr od občanů (papír, kovy)
ostatní
Především kovové odpady
nebo jiné dobře obchodovatelné odpady
Soukromé i právnické osoby
87
Popisem sběru odpadů pocházejících z obchodu a průmyslu se tato studie nezabývá.
Sběr je řešen jako součást služby, kterou zajišťují odpadářské firmy (oprávněné osoby podle
zákona o odpadech) pro jednotlivé původce odpadů. Odděleně se většinou shromažďují odpady, pro které existuje na trhu druhotných surovin poptávka – zejména se jedná o lepenku a
papír a kvalitní obalové fólie. Ostatní druhy méně kvalitních odpadů z pohledu surovinového
trhu se netřídí a jsou součástí směsných odpadů určených k odstranění. Specifickou část těchto odpadů tvoří tzv. živnostenské odpady – tedy odpady produkované podnikajícími soukromými osobami. Velká část menších podnikatelů využívá sběrových systémů obcí, většinou
bez vědomí a souhlasu obce. Tyto odpady se pak stávají součástí komunálních odpadů a je
s nimi tak nakládáno. V některých městech mohou tyto odpady tvořit více než 50 % z celkové
produkce komunálních odpadů.
Právě v živnostenských odpadech je potenciál, jak zvýšit množství vytříděných využitelných odpadů. Opatření v zákoně o odpadech jsou nedostatečná a většina obcí vztah se živnostníky v oblasti odpadů vůbec neřeší.
5.4.2
Sběr využitelných odpadů v obcích
Veškeré údaje uvedené v následujícím textu vycházejí z informací AOS EKO-KOM, a.s., která provozuje systém sdruženého plnění podle zákona o obalech a ve spolupráci s obcemi zajišťuje zpětný odběr a využití odpadů z obalů. V ČR je tento systém provozován jako integrovaný, tzn. použité obaly jsou sbírány společně s ostatními využitelnými složkami komunálních odpadů. Ve studii jsou použita souhrnná data za rok 2006 a dílčí data získaná v 1.pololetí
2007. Jsou to údaje z cca 5600 obcích (cca 10 mil. obyvatel = 98 % populace ČR). Zahrnují
komodity, které jsou sbírány v nádobových nebo pytlových systémech a jen doplňkově ve
sběrných dvorech a výkupnách odpadů. Do hodnocení není zahrnuta komodita kovy, protože
se až na výjimky realizuje prostřednictvím individuálních sběrů a výkupen.
Zastoupení jednotlivých komodit sbíraných v obcích ukazuje tabulka č.5.
Tab. 5. Sběr jednotlivých komodit využitelných komunálních odpadů (rok 2007)
Komodita
papír
plast
sklo barevné
sklo bílé
nápoj.karton
Počet obcí
Počet obyvatel
4515
9627943
5647
10078167
5556
10046263
1880
5738228
2948
7198492
Z tabulky č.5 je zřejmé, že ne všechny obce mají zavedený sběr všech složek nebo alespoň tří základních složek (papír, plast, sklo barevné), které představují hmotnostně více než
97 % veškerých tříděných odpadů.
88
Zastoupení sběru jednotlivých komodit podle velikosti obcí ukazuje tabulka č.6 a 7.
Tab. 6. Sběr jednotlivých komodit odpadů v procentech obcí (2007)
VELIKOSTNÍ SKUPINA
Nesbírá
papír
Nesbírá
plast
Nesbírá
sklo barevné
Nesbírá
sklo bílé
Nesbírá
NK
1. (0 až 500 obyvatel včetně)
2. (501 až 1 000 obyvatel včetně)
3. (1 001 až 5 000 obyvatel včetně)
8. (100 001 a více obyvatel)
Celkový součet
29%
14%
8%
1%
0%
0%
0%
0%
20%
1%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
3%
1%
1%
0%
0%
0%
0%
0%
2%
71%
65%
62%
60%
46%
40%
39%
0%
67%
53%
47%
39%
39%
16%
19%
11%
25%
48%
Tab. 7. Sběr jednotlivých komodit odpadů v procentech obyvatel (2007)
VELIKOSTNÍ SKUPINA
Nesbírá
papír
Nesbírá
plast
Nesbírá
sklo barevné
Nesbírá
sklo bílé
Nesbírá
NK
1. (0 až 500 obyvatel včetně)
2. (501 až 1 000 obyvatel včetně)
8. (100 001 a více obyvatel)
Celkový součet
26%
14%
7%
1%
0%
0%
0%
0%
5%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
2%
1%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
0%
70%
64%
62%
59%
46%
41%
37%
0%
43%
52%
46%
39%
40%
16%
19%
12%
19%
29%
Z obou tabulek vyplývá, že malé obce do jednoho tisíce obyvatel (u komodity papír do
5000 obyvatel) nemají zaveden sběr tří základních komodit. Je potřeba ale poznamenat, že
tento „nedostatek“ se týká pouze cca 7 % obyvatel. U ostatních velikostních skupin je zastoupen sběr všech komodit téměř bez problémů. Zastoupení sběru komodit podle krajů ukazuje
tabulka č.8.
89
Tab. 8. Sběr komodit v krajích v procentech obcí (2007)
KRAJ
Nesbírá
papír
Nesbírá
plast
Nesbírá
sklo barevné
Nesbírá
sklo bílé
Nesbírá
NK
Jihočeský
Jihomoravský
Karlovarský
Královéhradecký
Liberecký
Moravskoslezský
Olomoucký
Pardubický
Plzeňský
Středočeský
Ústecký
Vysočina
Zlínský
0,00%
26,12%
16,75%
1,75%
25,98%
4,76%
30,14%
26,54%
35,31%
12,94%
22,22%
8,18%
18,50%
13,71%
0,00%
0,61%
0,00%
0,00%
0,84%
0,48%
0,34%
0,54%
0,49%
0,44%
0,27%
0,91%
0,16%
0,00%
0,00%
3,06%
1,14%
0,00%
1,40%
1,43%
1,71%
2,68%
2,96%
0,88%
1,73%
7,27%
0,96%
0,67%
0,00%
63,06%
28,13%
96,49%
79,61%
72,38%
80,14%
60,32%
64,20%
90,79%
77,69%
89,39%
48,80%
57,53%
0,00%
53,06%
29,27%
67,54%
55,03%
46,19%
68,84%
41,82%
42,96%
56,80%
57,10%
31,21%
33,81%
59,20%
V tabulce č.9 je uveden přehled kombinací sběru jednotlivých komodit v procentech
obcí. Většina obcí má zaveden vícekomoditní tříděný sběr využitelných odpadů. Tříkomoditní sběr je nejrozšířenější variantou – v roce 2006 byl zaveden v 72 % obcí. Druhou častou variantou je sběr kombinace plast – sklo v cca 25 % procentech obcí.
K rozvoji tříkomoditního sběru přispělo bezesporu opatření AOS, která zohlednila tříkomoditní sběr bonusovou složkou odměn za třídění odpadů. Tímto opatřením narostl počet
obcí s tříkomoditním sběrem z cca 57 % v roce 2003 na současných cca 72 %.
Tab. 9. Kombinace sběru komodit v procentech obcí
kombinace základních sbíraných komodit (papír, plast a sklo)
Rok
Nesbíráno*
papír
plast
sklo
papír
sklo
plast
sklo
papír
plast
papír
plast
sklo
2004
0,7%
0,0%
2,7%
0,5%
0,2%
33,6%
1,3%
60,9%
2005
0,5%
0,0%
2,2%
0,3%
0,1%
28,4%
1,5%
67,0%
2006
0,3%
0,0%
1,3%
0,3%
0,1%
24,9%
1,0%
72,0%
2007
0,00%
0,02%
0,99%
0,19%
0,05%
19,07%
0,79%
78,88%
2008
(1-3q)
0,02%
0,07%
0,75%
0,33%
0,05%
17,32%
0,78%
80,68%
* v obcích se sbírají jiné komodity, nejčastěji kovy
V přepočtu na obyvatele lze konstatovat, že v roce 2006 mělo možnost odděleně sbírat
základní tři komodity využitelných odpadů 93,5 % obyvatel, kombinaci plast – sklo 5,8 %
obyvatel.
90
5.4.3
Technické vybavení obcí pro sběr využitelných složek
Tato kapitola se zabývá popisem technického zajištění odděleného sběru využitelných komunálních odpadů v obcích. Sběr využitelných odpadů u ostatních původců je řešen individuálně
podle prostorových a organizačních možností konkrétního původce. Ke sběru jsou používány
různé typy kontejnerů a to včetně velkoobjemových kontejnerů často vybavených lisovací
jednotkou.
Vybavenost obcí pro sběr jednotlivých komodit a jejich způsoby sběru jsou zobrazeny
v tabulce č.10.
Tab. 10. Vybavenost a způsoby sběru využitelných komunálních odpadů v obcích ČR
(EKO-KOM, 2/2008)
Komodita
Počet obcí
Počet obyvatel
Kontejnery
(ks)
662
Pytle (ks)
1 736
Sběrné
dvory (počet)
Počet
výkupen
(ks)
418
365
Kov
Nápojový karton
1 278
6 706 360
2 867
7 163 943
4 981
44 473
32
2
Papír
4 423
9 580 683
42 061
132 780
370
243
Plast
5 668
10 109 048
62 410
683 102
274
45
Sklo barevné
5 326
9 979 226
47 396
21 678
202
14
Sklo bílé
1 993
5 962 741
12 797
10 955
104
1
ČR
5 713
10 130 299
170 307
894 724
582
407
* zahrnuje pouze obce, které sbírají NK do samostatných nádob
Nejrozšířenějším způsobem sběru využitelných odpadů v obcích je nádobový systém
sběru. Velká část obcí má zavedený pouze tento systém a nepoužívá žádné další doplňkové
způsoby sběru. Pytlový sběr používá cca 1000 a to zejména pro sběr plastů (případně papíru
nebo nápojových kartonů).
Obecným měřítkem pro vybavenost obcí byla hustota sběrné sítě, kdy 1 průměrné sběrné hnízdo (3 kontejnery na papír, plast a sklo) mělo být k dispozici cca 200 obyvatelům.
V současné době se tento ukazatel pohybuje kolem 186 obyvatel na průměrné sběrné hnízdo.
Meziroční nárůst počtu kontejnerů se pohybuje mezi 11-15 % z celkového počtu (viz
tabulka č.11), Částečně jsou kontejnery nakupovány z prostředků AOS a část je pořizována
obcemi buď vlastními nákupy nebo pronájmem od svozových firem.
91
Tab. 11. Počet kontejnerů
Rok
2004
2005
2006
2007
Papír (tis. ks)
27,7
31,2
35,0
39,7
Plast (tis. ks)
43,9
49,7
54,7
59,8
Nápojový karton (tis. ks)
1,8
1,6
3,5
4,6
Sklo barevné (tis. ks)
37,1
40,2
44,7
46,0
Sklo bílé (tis. ks)
4,5
4,8
7,7
11,1
Kov (tis. ks)
0,9
0,9
0,7
0,6
115,8
128,3
146,4
161,9
odhadovaná donášková vzdálenost v metrech
170
148
143
138
počet obyvatel na 1 sběrové hnízdo*
252
232
205
186
Celkem kontejnerů (tis. ks)
S postupující vybaveností se zkracuje také donášková vzdálenost je sběrným nádobám.
Další ukazatele hustoty sběrné sítě včetně frekvence svozu (obsloužený objem za dané čtvrtletí) ukazuje tabulka č.12.
Tab. 12. Hustota sběrné sítě v obcích ČR (2/08, EKO-KOM)
Instalovaný
objem (m3)
Papír
Plast
Sklo směsné
Sklo bílé
Nápojový karton
Kov
Celkový součet
61 466
154 893
58 364
15 379
8 078
1 322
299 502
Obsloužený
objem (m3)
590 673
1 018 549
185 752
31 989
25 295
1 594
1 853 853
Obsloužený
objem
v l/obyv.
61,7
100,8
18,6
5,4
3,5
0,2
183,0
Počet obyvatel/
1000 l instal.
sběrných nádob
156
65
171
388
888
5 082
34
Způsob sběru jednotlivých komodit
Sběr využitelných odpadů je v ČR striktně jednokomoditní (s výjimkou nápojových kartonů)
už od počátku zavedení třídění odpadů.
Papír je sbírán do kontejnerů různých objemů. Převládají kontejnery s horním výsypem.
V posledních letech se ukazuje, že pokud je papír svážen v ucelené svozové oblasti, pak lze
používat kontejnery se spodním výsypem. Ekonomika svozu je podle zkušenosti svozových
firem srovnatelná, ale kvalita z kontejnerů ze spodním výsypem je mnohem lepší. Necelá třetina veškerého komunálního papíru pochází z jiných sběrů než nádobových nebo pytlových,
které jsou organizovány a hrazeny obcemi. Papír je totiž sbírán intenzivně ve školách a dobrovolnými organizacemi.
Plasty jsou sbírány především v nádobovém systému a doplňkově v pytlích. Jiné způsoby sběru nejsou významně rozšířené. Obdobná situace je u sběru skla, kde se sbírá do nádob
(požadovaný a dnes již převažující typ se spodním výsypem).
92
Nápojové kartony jsou sbírány samostatně ve větších obcích a městech, která mají instalované samostatné nádoby nebo používají pytle. Rozšířeným způsobem je také kombinovaný
sběr – nápojové kartony se sbírají dohromady s papírem nebo s plasty. Je to jediná komodita,
která se sbírá částečně v kombinace s jinou komoditou.
Kovy jsou komoditou výjimečnou. Samostatný sběr do nádob (případně pytlů) probíhá
v několika stovkách obcí. Jsou to většinou historicky dané systémy. Většina kovových odpadů je sbíráno přes sběrné dvory nebo spíše výkupny surovin. V takovém případě se nejedná o
použité obaly, ale většinou o kovové stroje a zařízení nebo jejich součástí. Díky vysoké poptávce ze strany výkupců jsou bohužel spojeny s tímto výkupem krádeže na soukromém i
komunálním majetku.
5.4.4
Papír
Papír je v ČR tradiční druhotnou surovinou. Do roku 1989 byl vykupován v síti státních
Sběrných surovin. S privatizací surovinového trhu v devadesátých letech došlo k výrazným
změnám. Sběr papíru v obcích byl značně omezen a výkup již nebyl tak lukrativní jak tomu
bylo v předešlých letech. Podíl papíru v komunálním odpadu však neustále roste. Spolu
s plasty patří ke komoditám s dynamickým vývojem. Podle současných standardů (VaV
720/2/00) se papír vyskytuje v domovním odpadu v 7,6 – 25,6 % (průměr podle typů zástaveb
je kolem 18,63 %). Nejnižší výskyt papíru v komunálním odpadu byl zaznamenám ve venkovské zástavbě s vytápěním na tuhá paliva. Většinu papíru totiž obyvatelé spálí a tudíž se
nestává součástí odpadů. Tento trend bude pokračovat i v nadcházejících letech díky zdražování cen energií na vytápění.
Celková spotřeba papíru v ČR v roce 2006 byla 144 kg/obyvatel (SPPaC, 2007). Spotřeba přitom neustále roste (meziroční nárůst 2005/2006 byl 7 %). Vzhledem k výskytu papírových odpadů v domovním odpadu lze odhadnout, že více než 75% veškerého spotřebovaného papíru za rok se objeví jako papírový odpad jiných původců než občanů.
Velkou část papírových odpadů zpracovávaných jako druhotné suroviny tvoří obalové
odpady pocházející z obchodních sítí a odpady z papírenského průmyslu. Jedná se především
o kvalitní odpady typu lepenek, kartonů, novinového papíru apod.
Český trh s papírem podléhá mezinárodnímu surovinovému trhu. Reaguje na všechna
vychýlení poměru mezi poptávkou a nabídkou. Papír se obchoduje prostřednictvím několika
velkých obchodních společností, z nichž některé z nich s papírem vůbec nenakládají, jen
s ním obchodují.
Zpracovatelský papírenský průmysl zpracovává sběrový papír a přidává jej do výrobu
jednotlivých produktů. Srovnání podílů surovin používaných na výrobu papírenského zboží
93
v ČR a ostatních evropských státech (sdružených v CEPI – Confederation of Europien Paper
Industries) ukazuje obrázek č.7.
Obr. 7. Podíly surovin pro výrobu papírů a lepenek v České republice a CEPI (17 EU
plus Norsko a Švýcarsko) v roce 2005
CEPI
6%
ČR
15%
Buničina
Dřevovina
Sběrový papír
Plniva a ostatní
43%
43%
42%
41%
1%
9%
zdroj: EKO-KOM, a.s. (2007) a SPPaC
Přehled hlavních typů výrobků, které se vyrábějí v ČR a pro jejichž výrobu se používá
také sběrový papír ukazuje tabulka č.13. V tabulce je také provedeno srovnání jeho podílu z
celkové jeho spotřeby u nás a v CEPI v roce 2005 (%)
Tab. 13. Podíl spotřeby sběrového papíru na typy výrobků
Primární výrobek
Novinový papír
Obalové materiály
Skládačková lepenka
Hygienické papíry
Spotřebitelský výrobek
Noviny
Obaly z vlnité lepenky
Obaly ze sklád. lepenky
Hygiena – toal.papír,
ubrousky
CZ
13
61
8
CEPI
19
46
7
5
7
zdroj: EKO-KOM, a.s. (2007) a SPPaC
Podíl sběrového papíru v jednotlivých typech výrobků je odlišný. Zastoupení sběrového
papíru ve skupinách výrobků ukazuje tabulka č.14 a to včetně srovnání s CEPI (2005)
Tab. 14. Podíl sběrového papíru ve výrobku v ČR a v CEPI rok 2005 (%)
Primární výrobek
Novinový papír
Obalové materiály
Skládačková lepenka
Hygienické papíry
Spotřebitelský výrobek
Noviny
Obaly z vlnité lepenky
Obaly ze sklád. lepenky
Hygiena – toal. papír,
ubrousky
CZ
52
93
100
52
CEPI
82
92
40
50
zdroj: SPPaC
94
Zdroje sběru papírových odpadů
Zdroje papírových odpadů jsou dva a to komunální sběr, který je méně významný, a sběr u
původců, který je rozhodující pro zpracování v papírenském průmyslu.
Jak již bylo řečeno, papír měl v občanském sběru dlouhou tradici, která byla podpořena
státním výkupem. Po privatizaci se ceny narovnaly a trh začal upřednostňovat kvalitní papírové odpady z komerčních zdrojů. Poptávka po málo kvalitním komunálním papíru poklesla.
Díky silným výkyvům na evropským a světových trzích došlo v druhé polovině 90. let
k omezování nádobového sběru papíru v obcích.
V současné době je papír sbírán v 4.176 obcích (9 443 308 obyvatel). Zapojení obcí do
sběru papíru ukazuje obrázek č.8.
Obr. 8. Sběr papíru v obcích (k 30.6.2007)
Vysv.: Modře – sbírající obce, zeleně – sběr nezajišťován, bíle – nezapojené obce do systému EKO-KOM
Ostatní zdroje papírových odpadů jsou především obchodní sítě a některé průmyslové
podniky a pochopitelně samotná výroba v papírenském průmyslu.
Sběr papírových odpadů podle zdrojů v jednotlivých letech ukazuje tabulka č.15.
95
Tab. 15. Sběr papíru podle zdrojů (EKO-KOM, a.s.)
Papír z KO
2002
2003
2004
2005
2006
2007
66 469
81 252
95 326
115 604
137 402
158 557
Obalový papír
z ostatních zdrojů
79 260
133 828
182 715
210 367
246 414
274 135
celkem v tunách
145 729
215 080
278 041
325 971
383 818
432 692
Údaje o sběru komunálního papíru lze považovat za ucelené. Zahrnují odpad z nádobového
nebo pytlového sběru v obcích. Část papíru je sbírána ve sběrných dvorech, ale především ve
výkupnách surovin nebo prostřednictvím jednorázových výkupů obchodních organizací
(např. sběry ve školách). Podíl papíru z jiných zdrojů než z obecních nádobových systémů
v roce 2006 činil cca 28 %.
Údaje ve třetím sloupci tabulky jsou pouze o obalových odpadech, které jsou vykazovány do systému EKO-KOM. Jedná se tedy o odpady skupiny 15 01, které nezahrnují odpady
z papírenské výroby.
5.4.5
Plasty
Plasty patří ke komoditám s nejdynamičtějším rozvojem. Jejich množství v komunálních odpadech neustále roste. Je to způsobeno rozšířením plastů jako balicích prostředků a využíváním plastů na výrobu spotřebních předmětů. Podle prognóz jejich význam a tedy i zastoupení
v komunálním odpadu bude stále narůstat. V analýzách realizovaných v rámci státního programu VaV byl stanoven v r.2002-3 podíl plastů na cca 9-18% (průměr cca 14,4 %).
Podle údajů AOS EKO-KOM bylo v r.2006 uvedeno na trh v ČR celkem cca 151 tisíc
tun nevratných spotřebitelských plastových obalů. Pokud bereme v úvahu, že podíl obalů
v komunálních plastech tvoří cca 87 %, pak lze celkovou produkci plastů v KO odhadnout na
cca 174 tisíc tun. Podíl plastů v tzv. živnostenském odpadu není významný. Tvoří cca 9,5
hm.% .
Plasty jsou v komunálních odpadech zastoupeny podle druhů následujícím způsobem
(EKO-KOM, 2007).
Tab. 16. Zastoupení druhů plastů v KO
PET
PE
PVC
PP
PS
Jiné
36,5%
46,2%
0,3%
9,0%
6,3%
1,7%
96
Toto zastoupení pochopitelně ale neodpovídá materiálovému zastoupení v tříděném sběru. Podíl obalů je kolem 80 - 90 hm. %.
Oddělený sběr plastů v České republice má obdobný vývoj jako v ostatních evropských
zemích. Na počátku 90.let se na českém trhu objevily PET lahve, které rychle vystřídaly sklo
jako hlavní materiál na výrobu nápojových obalů. Obdobně vzrůstá použití různých druhů fólií jako obalových materiálů a kompozitních obalů, které jsou částečně tvořeny plasty (např.
blistry).
Vzhledem k narůstajícímu obsahu plastů v komunálním odpadu přistoupila řada obcí na
počátku 90.let (1992-5) k zavedení tříděného sběru této komodity. Rozvoji třídění napomáhala v té době situace ve zpracovatelském průmyslu. Na území ČR začalo působit několik
recyklačních kapacit na zpracování směsných plastů. Rozvoj těchto zařízení byl umožněn
masivními dovozy plastů do ČR, získaných v rámci odděleného sběru plastových obalů v
německém DSD - duálním systému, který zabezpečuje využití a zpětný odběr obalových odpadů. Po r.1997 došlo k výraznému poklesu přílivu dotovaných plastových odpadů. Tento
fakt způsobil omezení zpracování plastů a nárůst ceny za zpracování směsných plastů od obcí.
Dalším faktorem, který ovlivnil vývoj nakládání s plastovými odpady, byl nárůst PET
lahví v komunálním odpadu a následná stále se zvyšující poptávka po odpadu PET. Řada obcí
přešla kolem r.1998 na jednodruhový sběr PET. Díky kolísavé poptávce se však sběr opět
rozšířil na celou škálu plastů.
Zdroje sběru plastových odpadů
Nejvýznamnějším zdrojem plastových odpadů sbíraných odděleně jsou obecní systémy.
Ostatní zdrojem jsou odpady pocházející zejména z obchodních sítí. Většina potenciálních
plastových odpadů z průmyslové výroby se do režimu odpadů vůbec nedostane, jsou využity
jako vstup do další výroby.
Oba zdroje plastových odpadů se velmi významně liší svými složením. Sběr komunálních plastů zahrnuje celou škálu materiálů, především pak PET. U „obchodních“ plastů převládá jednoznačně PE ve formě různých fólií. Podíl materiálů (nebo spíše typů plastů)
v odděleně sbíraných komunálních plastech je následující.
97
Tab. 17. Zastoupení druhů plastů v tříděném sběru
PET bílé
PET barevné
Fólie
PVC obaly
Ostatní obaly
Fólie neobalové
PVC neobalové
Jiné plasty
Příměsi
22,3 – 35,9 %
32,6 – 42,4 %
2,3 – 6,7 %
0,3 – 0,6 %
7,4 – 16,3 %
2,1 – 9,2 %
0,6 – 2,6 %
2,6 – 5,4 %
2,5 – 7,5 %
Plasty jsou vůbec nejsbíranější komoditou v obcích. Jejich sběr je zaveden ve více obcích než je tomu u tradičního skla. Oddělený sběr plastových odpadů je zaveden v současné
době v 5 562 obcích (10 038 497 obyvatel ČR).
Sběr plastových odpadů podle zdrojů v jednotlivých letech ukazuje tabulka č.18.
Tab. 18. Sběr plastů
2002
28 055
plasty z ostatních
celkem v tunách
zdrojů
4 250
32 305
2003
38 374
18 038
56 412
2004
45 636
22 545
68 181
2005
48 687
26 923
2006
59 600
33 332
75 610
92 932
2007
68 820
36 412
105 232
Plasty z KO
Právě oddělený sběr v obcích je nejvýznamnějším zdrojem pro recyklaci a využití plastových
odpadů kromě odpadů z výrob. Druhým zdrojem je průmysl a to zejména obchod.
Největší návratnost z plastových komunálních odpadů mají PET lahve. V současné době
se pohybuje mezi 48 - 52 %. Vysoká účinnost sběru PET je způsobena snadným a jednoznačným rozlišením obalu a také propagační kampaní v médiích, kde je PET synonymem pro obtížné nakládání s plastovými odpady, které zamořují životní prostředí. Přitom sběr PET a jejich následná recyklace patří k nejlépe ekonomicky vyváženým recyklačním procesům.
5.4.6
Sklo
Sklo patří ke komoditám, jejichž výskyt je v komunálním odpadu poměrně omezený. Velká
část skleněných obalů (79 %) je distribuována na trh jako vratné opakovaně použitelné obaly
(pivní lahve). V roce 2006 to bylo 668 tisíc tun. Oproti tomu nevratné obalové sklo je
v menšině. V roce 2006 ho bylo uvedeno na trh (a to včetně importu) asi 175 tisíc tun. Množ-
98
ství neobalového skla je v komunálním odpadu zanedbatelné a při rozborech komunálních
odpadů nebylo téměř zjištěno. Zastoupení jednotlivých skupin skla v domovním odpadu je
uvedeno v tabulce č.19.
Tab. 19. Výskyt jednotlivých skupin skla v domovním odpadu (EKO-KOM)
smíšená
venkovská
Sídlištní
Průměr ČR
Čiré obaly
63%
71%
62%
67%
Hnědé obaly
7%
4%
12%
7%
Zelené obaly
30%
4%
22%
20%
Neobaly
0%
21%
4%
6%
Oddělený sběr skleněných odpadů má v ČR dlouhou tradici. Historicky bylo sklo sbíráno odděleně jako bílé a barevné. V polovině 90. let došlo ke změně poptávky ze strany konečných zpracovatelů – skláren. V té době byl upřednostňován barevný střep bez rozlišení barev s tím, že se případný nedostatek bílého skla řešil dovozy ze zahraničí. V obcích tedy došlo
ke stažení většiny nádob na sběr bílého skla.
V posledních třech letech roste výrazně poptávka po barevně odděleném sběru skleněných odpadů. Standardně sbíraný odpad má nízkou kvalitu a je pro potřeby zpracovatelů
omezeně použitelný.
Sběr bílého skla je postupně obnovován a zaváděn z důvodu lepší prodejnosti skleněného střepu na surovinovém trhu. Nepředpokládá se ale, že bude zaveden ve všech obcích ČR.
Vhodnější je sbírat transparentní sklo v ucelených svozových oblastech. Stav sběru transparentního (bílého) skla ukazuje obrázek č.9.
99
Obr. 9. Sběr bílého skla v ČR (EKO-KOM, 2007)
Modře – probíhá sběr, zeleně – neprobíhá sběr, bíle – obce nezapojené v systému EKO-KOM
Zdroje sběru skleněných odpadů
Hlavním zdrojem skleněných odpadů je tříděný sběr v obcích, i když podíl skleněného střepu
pocházejících z restaurací, hotelů a stravovacích zařízení je také nezanedbatelný. Sběr skla
podle zdrojů ukazuje tabulka č.20.
Tab. 20. Sběr skleněných odpadů
Sklo z KO
Sklo z ostatních
celkem v tunách
zdrojů
17 883
45 843
2002
46 742
2003
54 350
35 200
89 550
2004*
62 720
39 202
101 922
2005
69 440
46 350
115 790
2006
81 784
49 002
130 782
2007
91 367
28 232
Sběr u ostatních zdrojů (původci – zejména hotely a restaurace) probíhá formou kontejnerového sběru s použitím různých typů kontejnerů (i velkoobjemových). Část skla zejména hnědého pochází jako odpad z plnících linek na vratné sklo v pivovarech.
Sběr skleněných odpadů jako barevného mixu je zaveden v 5 495 obcích (10 014 717
obyvatel). Sběr bílého skla je zaveden 1 591 obcích (5 280 111 obyvatel).
100
Poptávka po barevně odděleném skle roste. Barevný střep, který je sbírán v ČR, obsahuje velký podíl bílého skla a je barevně nestandardní. Tato vlastnost negativně ovlivňuje obchodovatelnost skleněného odpadu mimo území ČR.
V zemích EU je situace obdobná a odhaduje se, že v průběhu cca. 5 let dojde k převisu
nabídky směsného barevného skla nad poptávkou a vytříděné sklo bude nezpracovatelné. Některé země se snaží této situaci předejít dvoukontejnerovým sběrem skla na bílé a barevné
(případně na více barev). V jiných zemích je podporována následná úprava vytříděných odpadů na úpravárenských linkách. Je diskutabilní, který způsob je výhodnější a hlavně použitelný v konkrétních podmínkách dané země. V roce 2007 došlo ke zlepšení odbytu českého
skla. Je zaznamenána zvýšená poptávka i ze strany zahraničních zpracovatelů (Německo, Polsko).
5.4.7
Kovy
Kovové odpady jsou v této studii v souvislosti s komunálním odpadem zmiňovány jen okrajově. Velká část kovových odpadů pochází z jiných než komunálních zdrojů, tedy odpadů obsažených v běžně produkovaném domovním odpadu. Kovové odpady, které se objevují ve
výkupnách surovin od občanů jsou spíše klasifikovány jako objemné odpady a „živnostenské“ odpadů.
Zastoupení kovových obalů ve spotřebitelském sektoru v ČR na nižší úrovni než je tomu ve světě. V roce 2006 bylo uvedeno na trh v ČR pouze necelých 36 tisíc tun nevratných
spotřebitelských (prodejních) kovových obalů a to zejména v podobě barev a chemikálií, krmiva pro zvířata a ostatních potravinářských obalů. Podíl hliníkových obalů je přitom cca
čtvrtinový.
Sběr kovů má v ČR dlouhou tradici. Kovy byly sbírány v rámci sítě státních výkupen
Sběrných surovin nebo prostřednictvím kovošrotů. U kovových odpadů se jednalo vždy o výkup za pozitivní ceny. Ekonomicky zajímavější byl a je i nadále sběr barevných kovů (hliník,
měď, apod.).
Výkup kovových odpadů pokračuje i po privatizaci státních podniků za obdobných
podmínek jako v devadesátých letech.
Zdroje sběru kovových odpadů
Systematický sběr kovových odpadů není v obcích většinou organizován, Díky trvale pozitivním cenám odpadů je sběr předmětem zájmu různých organizací (hasiči, skauti apod.) a
jednotlivých fyzických osob. Výkup se uskutečňuje prostřednictvím soukromých výkupen
nebo kovošrotů.
101
Sběr kovových odpadů v obcích je spíše doplňkový prostřednictvím sběrných dvorů nebo občasných sběrů objemných odpadů.
V obcích byl sběr kovových odpadů vykázán v 1 370 obcích (6 757 429 obyvatel ČR).
Sběr probíhá prostřednictvím nádob, pytlů a především sběrných dvorů.
Sběr kovových odpadů podle zdrojů v jednotlivých letech ukazuje tabulka č.21.
Tab. 21. Sběr kovových odpadů v ČR
2002
kovy z KO
Obalové kovy
z ostatních
zdrojů
celkem v tunách
72 200
3 033
75 233
2003
76 718
4 380
81 098
2004
127 039
11 428
138467
2005
125 008
9 236
134244
2006
155 701
13 222
168 923
2007
170 773
12 643
Ostatní zdroje jsou kovové odpady pocházející od jednotlivých původců a dále pak obalová
složka kovových odpadů získaná magnetickou separací ve spalovnách komunálních odpadů.
Kovy s komunálních odpadů představují zejména sběry fyzických osob, které odevzdávají
odpad do výkupen. Množství kovových odpadů sbíraných v obcích v systému EKO-KOM
neukazuje na reálnou situaci ve sběru kovů. Vhodnější by byly údaje z výkupen druhotných
surovin. Tyto údaje však nejsou k dispozici. Kromě toho nejdou často evidovány sběry od
občanů pod katalogovým číslem skupiny 20, ale pod jinými čísly nebo vykupovaných třídy
kovů.
Samostatný sběr kovových odpadů organizovaný obcemi je ekonomicky nevýhodný.
Obce jej provozují z historických důvodů nebo z důvodu poptávky občanů po rozšíření tříděných odpadů. Přes obecní systémy sběru (nádoby, pytle, sběrné dvory) je sbíráno cca 15 %
z celkového množství kovových odpadů sbíraných občany.
AOS EKO-KOM realizovala v r.2003-4 pilotní projekt na ověření různých způsobů sběru drobných kovových odpadů (se zaměřením na obalové odpady) a zjištění stávajícího stavu
sběru této komodity. Podíl kovových obalů se pohyboval od 26-97 %. Nejlepší výsledky sběru byly jednoznačně u pytlového sběru. Výtěžnost při ročním sběru dosáhla kovových obalů
by v případě pytlového sběru dosáhla 0,236 kg na obyvatele a v případě klasického kontejnerového sběru 0,050 – 0,150 kg na obyvatele.
102
5.4.8
Nápojové kartony
Nápojové kartony patří k tzv. kombinovaným obalům, tj. obalů , které jsou složeny z více
druhů materiálů. Nápojové kartony jsou tvořeny z více než 70 % papírem a dále polyetylenovou a hliníkovou fólií. Jednotlivé materiály jsou na sebe vrstveny tak, že nejdou jednoduše od
sebe oddělit. Nápojové kartony jsou sbírány samostatně v některých evropských zemích. Tento samostatný sběr je podporován především výrobci těchto obalů.
V ČR byl systém sběru a recyklace nápojových kartonů zahájen po dohodě mezi výrobci nápojových kartonů a AOS EKO-KOM v některých vybraných oblastech ČR. Sběr je postupně rozšiřován v návaznosti na možnost zpracování
Celkové množství nápojových kartonů lze odhadnout na základě údajů z AOS. V roce
2006 bylo uvedeno na trh více než 18 tisíc tun nápojových kartonů.
Zavedení samostatného sběru je vzhledem k velmi nízkému výskytu především záležitostí ekologického image výrobců obalů a nikoliv ekonomická nebo environmentální nutnost.
Hlavním zdrojem odpadů nápojových kartonů je komunální sběr. Část odpadů pochází
přímo z výroby, resp. z plnících linek nebo z obchodů jako vyřazené šarže. Tyto výrobní odpady jsou odváženy svozovými firmami ke zpracování.
V současné době je sběr nápojových kartonů aktivně vykazován 1830 obcemi, ve kterých žije
5 946 694 obyvatel. Zapojení obcí do sběru nápojových kartonů ukazuje obrázek č.10.
Obr. 10. Zapojení obcí do sběru nápojových obalů
Modře – probíhá sběr, zeleně – neprobíhá sběr, bíle – obce nezapojené v systému EKO-KOM
Sběr nápojových odpadů podle zdrojů v jednotlivých letech ukazuje tabulka č.22.
103
Tab. 22. Sběr nápojových obalů podle zdrojů
NK z KO
NK z ostatních
zdrojů
celkem v tunách
2002
39
412
451
2003
98
460
558
2004
236
29
265
2005
638
99
737
2006
1279
96
1 375
2007
1778
116
Odpady nápojových kartonů se používají především v papírenském průmyslu. Ve vybraných
papírnách dochází k jejich rozvlákňování. Z rozvlákněné hmoty se pak získávají celulózové
vlákno a směs plastové a hliníkové fólie. Vlákno má mimořádnou kvalitu (primární dlouhé
vlákno) a je používáno jako papírenská surovina do výroby papíru. Zbytek z rozvláknění je
dále využíván při výrobě desek z nápojových kartonů. Z velké většiny je ale spalován nebo
skládkován. V papírnách ve spolupráci s AOS se hledají další postupy pro využití zbytku.
Dalším způsobem je výroba stavebních prvků. Poptávka po těchto produktech je zatím
velmi nízká.
5.5
Analýza nakládání s komunálními bioodpady
Problematika nakládání s bioodpady je v této části studie zaměřena na bioologicky rozložitelné odpady obsažené v komunálních odpadech (BRKO). Sledovány jsou právní podmínky nakládání s tímto odpadem, možnosti prevence množství a nebezpečných vlastností, vývoj produkce hlavních druhů komunálních odpadů, které jsou hlavním zdrojem BRKO, vývoj technologií provozovaných v ČR, zkušenosti s odděleným sběrem BRKO, ekonomické otázky
nakládání s BRKO se zaměřením na orientační investiční a provozní náklady a návrh strategie
prevence a nakládání s biologicky rozložitelnými odpady v podmínkách ČR.
5.5.1
Právní úprava nakládání s BRKO
Nový přístup k nakládání s komunálním bioodpadem respektive souhrnně s biologicky rozložitelnými komunálními odpady (dále jen „BRKO“) vyplývá ze Směrnice Rady 1999/31/ES
z 26. dubna 1999 o skládkách odpadů. Ve směrnici jsou obsažena opatření k postupnému snižování BRKO ukládaných na skládky.
Opatření k postupnému snižování množství BRKO ukládaných na skládky v ČR
jsou zakotvena v § 21 odst. 5 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen zákon),
v podobě seznamů odpadů, které je zakázáno ukládat na skládku a které lze ukládat na sklád-
104
ku pouze za určitých podmínek. Seznamy jsou součástí vyhlášky MŽP č. 294/2005 Sb., o
podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, přílohy č. 4 a 5.
V bodě 8 písm. d) přílohy č. 4 vyhlášky č. 294/2005 Sb. se stanoví: Biologicky rozložitelný podíl komunálního odpadu ukládaný na skládky musí být postupně omezován
v souladu s harmonogramem stanoveným v Plánu odpadového hospodářství ČR a krajů (tj.
snížit tento podíl do roku 2010 na 75 %, do r. 2013 na 50 % a do r. 2020 na 35 % celkového
množství (hmotnosti) biologicky rozložitelného komunálního odpadu vzniklého v roce
1995).
V souladu s vyhláškou č. 294/2005 Sb. (§ 2 písm. b)) je biologicky rozložitelným odpadem jakýkoli odpad, aerobně nebo anaerobně rozložitelný. Za BRKO jsou pak považovány
všechny druhy biologicky rozložitelného odpadu ve skupině 20 Katalogu odpadů (vyhláška
MŽP č. 381/2001 Sb.). Patří sem nejen komunální odpad (tj. odpad z činnosti fyzických
osob, jehož původcem je obec), ale i odpadům z domácností podobné živnostenské a
průmyslové odpady, odpady z úřadů, včetně složek odděleného sběru.
Do BRKO náleží odpady papíru a lepenky, biologicky rozložitelný odpad z kuchyní
a stravoven, část odpadů oděvů a textilních materiálů, dřevo, biologicky rozložitelný
odpad ze zahrad a parků, část směsného komunálního odpadu, odpadu z tržišť a objemného odpadu ve skupině 20 Katalogu odpadů.
Rozhodujícím nástrojem pro naplnění strategických cílů ve snižování množství BRKO
ukládaných na skládky k roku 2010 a zejména 2013 jsou plány odpadového hospodářství
ČR a krajů. Opatření v nich obsažená mají směřovat k vytvoření regionálních sítí účelných
zařízení pro využívání BRKO respektive úpravu a využívání komunálních a jim podobných
odpadů a ke zdokonalení nástrojů pro naplnění jejich kapacit a využití výsledných produktů.
K hodnocení stavu plnění POH je vytvořena soustava indikátorů, do které náleží i indikátor I.22 „Podíl biologicky rozložitelného komunálního odpadu ukládaného na skládky,
vzhledem ke srovnávací základně roku 1995“. Vývoj hodnot indikátoru v dosud sledovaných
3 letech ukazuje na postupné vzdalování se od naplnění prvního cíle, stanoveného pro rok
2010. Jedná se především o komunální bioodpad, který se nedaří odklonit od skládkování. S ohledem na to byla do řešení výzkumného projektu zařazena i problematika
komunálního bioodpadu.
Na určitou část biologicky rozložitelných odpadů se vztahuje také platnost zákona
č. 308/2000 Sb., kterým se mění zákon č.156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních
látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd a zákon č. 69/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění
pozdějších právních předpisů.
105
Další požadavky na zařízení, např. požadavky na provozní řád, rozvádí vyhláška č.
383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Vzhledem k tomu, že kal z ČOV je rovněž zařazen mezi BRO, nabízí možnost využití
upravených kalů na zemědělskou půdu vyhláška č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití
upravených kalů na zemědělské půdě. Tento právní předpis specifikuje požadavky nejen na
upravený kal, ale i na půdu, na které má být využit. Požadavky zahrnují ukazatele a limity pro
chemické i mikrobiologické hodnocení, množstevní a časové požadavky na aplikaci.
Kromě uvedených právních předpisů je v ČR v současné době možné pro využití a hodnocení BRO, resp. kompostů použít normu průmyslové komposty ČSN 46 5735.
V současné době je v ČR připravována vyhláška o podrobnostech nakládání
s BRO. MŽP po dohodě s Mze a MZ bylo zákonem o odpadech zmocněno k vypracování
prováděcího právního předpisu, ve kterém se má stanovit seznam BRO, technické požadavky
na provoz zařízení biologického zpracování BRO, technologické požadavky na úpravu BRO,
obsah provozního řádu zařízení, požadavky na kvalitu odpadů vstupujících do kompostáren,
limitní koncentrace cizorodých látek a indikátorových organismů při výstupu ze zařízení, četnost a metody vzorkování.
5.5.2
Prevence množství a nebezpečných vlastností
Za strategické cíle odpadového hospodářství, které jsou zakotveny v Plánu odpadového hospodářství ČR (POH ČR), jsou obecně považovány: snižování měrné produkce odpadů, maximální využívání odpadů a minimalizace negativních vlivů na zdraví a životní prostředí. Předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti patří k všeobecným
povinnostem každého jedince daným zákonem o odpadech (zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů).
Prevence množství a nebezpečných vlastností je důležitá i v oblasti produkce komunálního bioodpadu. Tato oblast nebyla dlouhou dobu nijak právně upravena a nestála v popředí
zájmu původců komunálního odpadu, kterými jsou obce. Nově od roku 2006 mohou obce ve
své samostatné působnosti, jako opatření pro předcházení vzniku odpadů, stanovit obecně
závaznou vyhláškou obce systém komunitního kompostování a způsob využití zeleného
kompostu k údržbě a obnově veřejné zeleně na území obce (§ 10a zákona o odpadech).
Komunitní kompostování by mělo být využíváno především v menších obcích, ve
venkovských regionech, v zahrádkářských koloniích. V těchto oblastech kromě aspektů ekologických je nutno zohlednit aspekty finanční a zvolit ekologicky a ekonomicky smysluplné
využití i při relativně malém množství rostlinných odpadů.
Komunitním kompostováním se rozumí systém sběru a shromažďování rostlinných
zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce, jejich úprava a následné zpracování na zele106
ný kompost, tj. substrát vzniklý kompostováním rostlinných zbytků. Úprava a kompostování
zelených zbytků musí být provozovány tak, aby nedošlo k narušení složek životního prostředí
nad míru stanovenou zvláštními právními předpisy. Kompostovací proces musí být řízen tak,
aby byl zajištěn aerobní mikrobiální rozklad organické hmoty bez vzniku zápachu a emisí
metanu.
Řízené komunitní kompostování zabraňuje vytváření skládek bioodpadu v okolí mnohých obcí v podobě posekané trávy, listí, větví apod. Takové skládky sice nejsou nebezpečné,
ale kromě toho, že mají negativní vliv na vzhled okolí obcí a vytlačují chudomilné druhy rostlin z tamější vegetace, jsou často základem černých skládek odpadů a navíc při odstranění
těchto skládek rostlinné odpady ztěžují separaci ostatních druhů odpadů.
Dalším ze způsobů předcházení vzniku bioodpadu je domácí kompostování. Domácí
kompostování má své výhody, ale i rizika. Jeho přínosy spočívají zejména v přeměně odpadu
na hnojivo a následně ve vylepšení půdních vlastností, ve snížení produkce odpadů,
v eliminaci nároků na nákladná zařízení, ve snížení frakcí v komunálním odpadu produkujících průsaky a plyny při uložení odpadu na skládky, ve snížení dopravních nákladů a emisí
při sběru odpadů. V případě, že se kompostování nevěnuje dostatečná péče, mohou nastat i
problémy spojené s tvorbou průsaků a zapáchajících plynů, s líhnutím obtížného hmyzu a
s přilákáním hlodavců.
Domácí kompostování je založeno na předpokladu, že obec nebude zajišťovat zpracování bioodpadu, který většina producentů dokáže využít sama. Ve venkovských a řídce obydlených oblastech je neekonomické zavádět separaci a účelnější je vynaložit prostředky na výchovu občanů. Všeobecně je možno konstatovat, že v menších obcích je optimální zavést jak
osvětu a podporu domácího kompostování, tak i pro tamní podmínky uzpůsobenou formu
komunitního kompostování.
Kvalita a způsoby použití výsledných produktů ze pracování bioodpadu závisí na
kvalitě vstupní suroviny. Dlouhodobé zkušenosti potvrzují, že zpracování frakcí získaných
mechanizovaným zpracováním směsného komunálního odpadu na kompost představuje výrazné riziko kontaminace vstupní suroviny a následně výsledného produktu. Proto se doporučuje kompostovat výhradně bioodpad získaný odděleným sběrem.
Riziko nebezpečnosti sebraných komunálních odpadů snižuje oddělený sběr nebezpečných složek komunálního odpadu. Základním zařízením pro pravidelný odběr odděleně sebraných nebezpečných složek komunálních odpadů jsou sběrné dvory. Správným provozem
sběrných dvorů v obcích a realizací mobilních sběrů nebezpečných odpadů se snižuje riziko znečištění komunálních odpadů, včetně biologicky rozložitelných.
107
5.5.3
Současná produkce BRKO
Nejvyšší podíly biologicky rozložitelného komunálního odpadu (BRKO) představuje
v současné době směsný komunální odpad (SKO), přibližně 90 % hmotnosti celkového
množství BRKO ukládaných na skládky a objemný odpad, přibližně 8 % hmotnosti. Produkci
směsného komunálního odpadu (kód 200301 Katalogu odpadů) a objemného odpadu (kód
200307 Katalogu odpadů) v letech 2005 – 2006 uvádí následující tabulka.
Tab. 23. Produkce SKO a objemného odpadu v letech 2005 a 2006
Název kraje
SKO (t)
Rok 2005
Obj. odpad (t)
SKO [t]
Rok 2006
Obj. odpad (t)
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Plzeňský kraj
Karlovarský kraj
Ústecký kraj
Liberecký kraj
Královéhradecký kraj
Pardubický kraj
Vysočina
Jihomoravský kraj
Olomoucký kraj
Zlínský kraj
Moravskoslezský kraj
312
407
158
100
84
229
118
146
120
112
354
157
136
310
38
28
12
24
15
43
11
8
10
13
33
9
17
54
343
383
179
106
83
220
132
131
130
135
316
171
143
325
25
34
18
27
16
34
12
9
12
16
45
13
23
48
Celkem
2 742
316
2 798
331
zdroj: VÚV T.G.M. - CeHO
Vývoj způsobů nakládání se směsným komunálním odpadem je uveden v následující tabulce.
Tab. 24. Vývoj způsobů nakládání se směsným komunálním odpadem
Rok
2000
2001
2002
2003
2004
produkce
2540
2586
2412
2449
2451
spalováno MBÚ skládkováno
SKO [tis. tun]
319
370
390
400
420
0
0
0
0
0
2
2
2
2
2
221
216
022
049
031
zdroj: VÚV T.G.M. – CeHO, ČSÚ, SAKO Brno a.s.
Směsný komunální odpad a objemný odpad obsahují zejména zbytky jídel, papír, rostlinný
odpad, dřevo, textil a některé další biodegradabilní složky. Jedinou v současnosti významnou
technologií zpracování pro odklon komunálních odpadů od skládkování jsou spalovny komunálního odpadu.
108
5.5.4
Vývoj technologií provozovaných v ČR
Biologicky rozložitelné odpady kromě energetického využití mohou být zpracovány zejména způsoby aerobních a anaerobních technologií.
Pro aerobní zpracování (kompostování) jsou vhodné: komunální bioodpady rostlinného původu (zeleň), kaly z ČOV a menší množství odpadů z lesnického průmyslu. Při dodržení určitých pravidel je možné na kompostárnách využívat i BRO ze separovaného sběru od
občana.
Pro anaerobní zpracování (bioplynové stanice) jsou vhodné: komunální biodpady
z jídelen, ze separovaného sběru od občanů, část zemědělských a potravinářských odpadů
(živočišného původu). Množství nelze příliš dostatečně odhadnout, protože vhodnost pro
technologii závisí na mnoha faktorech.
Kompostování
Výroba kompostů do r. 1990 byla založena převážně na využití hnojivých odpadů ze zemědělsko potravinářského komplexu, které nevyžadovaly mechanickou úpravu. V případě využití komunálního odpadu se jednalo o zpracování směsného komunálního odpadu, u kterého
bylo třeba zajistit jeho mechanickou úpravu drcením, ale také proséváním na požadovanou
zrnitost. V r. 1988 byla z celkové produkce tuhého komunálního odpadu využívána pouze 2
% odpadů, tj. přibližně 60 000 t/rok, což představuje 1,2 % odpadů v tomto období využívaných ke zpracování na kompost. Ze směsného komunálního odpadu bylo úpravou získáno 5065 % kompostovatelného materiálu a vyrobeno 40-45 % kompostu, přibližně na výrobu 1 t
kompostu bylo nutno zpracovat 2 t komunálního odpadu. Výroba kompostu byla finančně
podporována resortem zemědělství v rámci „Programu rozvoje výroby průmyslových kompostů“, jehož cílem bylo vyrovnání bilančního 20-30 % schodku organických látek
v zemědělské půdě. Náklady na výrobu průmyslových kompostů představovaly 120-165 Kč/t,
cena průmyslových kompostů činila 84-107 Kč/t, vznikající ztráta byla pokryta dotací ministerstva zemědělství ve výši 35-37 Kč/t (tj. 20-30 % z nákladů).
Po r. 1990 byla zařízení pro úpravu směsného komunálního odpadu na kompostovatelný
materiál postupně vyřazena z provozu. Hlavní důvody ukončení provozu byly ekonomické.
Náklady výroby kompostů byly vyšší než tržby z jejich prodeje a dotace poskytované pro využití kompostů byly zrušeny. S ohledem na nízké ceny skládkování odpadů nemohli provozovatelé zařízení požadovat po dodavatelích komunálních odpadů odpovídající úhradu, která by
pokryla ztrátu z výroby kompostu. Projevují se také obtíže v dodržení požadavků ČSN 46
5735 „Průmyslové komposty“ ve vztahu k obsahu toxických prvků v surovině pro výrobu
kompostu, která je získávána prosevem ze směsného komunálního odpadu.
109
Podle údajů ČEÚ – ISO bylo k 31.12.1994 v ČR provozováno na 30 kompostáren.
Z toho jen 6 zařízení (Soběslav, Kdyně, Nová Paka, Bystřice nad Pernštýnem, Luhačovice,
Kroměříž) zpracovávalo biologicky rozložitelný komunální odpad. Surovinou pro výrobu
kompostu byl již výhradně odpad vyseparovaný z domácností, živnostenský odpad a odpad
z údržby zeleně ve městech. Kapacita těchto kompostáren je odhadovaná na 7 500 t/rok vyrobeného kompostu (přibližně 10 000 t/rok vstupní suroviny).
Koncem 90. let z celkového množství vyrobeného kompostu (860 000 t/rok) bylo 37 %
registrováno jako průmyslové komposty v souladu se zákonem č. 156/1998 Sb., o hnojivech.
Zbývající výroba představuje komposty vyrobené pro vlastní potřebu provozovatelů zařízení
za účelem organického hnojení, rekultivace pozemků, zakládání zeleně. Kompostování
v podmínkách ČR je ze 71 % prováděno na kompostových zakládkách a jen z 28 %
v biofermentorech s řízeným rozkladem zpracovávaného materiálu, 1 % představuje vermikompostování (kompostování s využitím žížal). Odhaduje se, že množství komunálního odpadu zpracovávaného na kompost se podstatně nemění.
Odbyt kompostů se minimalizuje, možnosti využití kompostů představují rekultivace
antropogenních půd, zakládání zeleně, výroba pěstebních substrátů a substrátů pro zahrádkáře. Prodejní ceny nepokrývají náklady na výrobu kompostů, řešením může být pokrytí nákladů platbou původce za zpracování (odstranění) komunálních odpadů. Určitým stimulem pro
zemědělské využití kompostů byla dotace na komposty ze zemědělského dotačního fondu v r.
1999 (r. 2000), která byla zrušena. Příležitostí pro rozšíření výstavby kompostáren byla ustanovení zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, která zakazovala skládkování kompostovatelného odpadu a dále umožňovala považovat kompostárny za zařízení k úpravě odpadů bez nebezpečných vlastností, u kterých se k provozu nevyžaduje souhlas příslušného orgánu státní
správy.
V ČR jsou provozovány kompostárny o různých kapacitách zpracovávaného materiálu,
s různou provozní kázní apod. Většina provozovatelů kompostáren je zároveň producentem
bioodpadů (údržba parků, technické služby, zahradnické provozy) případně je též uživatelem
vyrobeného kompostu. Zpracování bioodpadů jako služba producentům odpadu je spojena
s nízkou cenou, která je neúměrně nižší než na skládkách nebo ve spalovnách. Velká část bioodpadů, zejména z údržby zeleně mizí jako mulče nebo jsou míchány do organických hnojiv
a na kompostárny se vůbec nedostanou. Proto je většina kompostáren ve špatné ekonomické
situaci.
V ČR je v provozu na 100 kompostáren. Na technologii volného kompostování (zakládky, krechty, hromady) je zaměřeno na 90 % těchto zařízení. Kapacita zařízení pro zpracování
bioodpadů z komunálních odpadů není samostatně sledována. Celková kapacita pro výrobu
kompostu v ČR je přibližně 700 tis. tun ročně. V současnosti se vyrábí 500 tis. tun registrovaného kompostu uváděného do oběhu prodejem a 200 tis. tun pro vlastní potřebu. Kromě ko-
110
munálních bioodpadů a čistírenských kalů se každoročně kompostuje 100-200 tis. tun průmyslového bioodpadu (papírenské odpady, odpady ze zpracování dřeva, konzervárenský odpad apod.). Dále je kompostováno každoročně 300-550 tis. tun zemědělského bioodpadu (zvířecí fekálie, rostlinný odpad). Objem výroby kompostů na území ČR se mění v závislosti na
odbytu kompostů.
Vyrobený kompost dnes není využíván dřívějším hlavním odběratelem, zemědělstvím,
z důvodu menšího zájmu o úrodnost půdy a o zabezpečení potravinové soběstačnosti. Většina
provozovatelů dotuje provoz kompostárny z jiných podnikatelských aktivit (údržba zeleně
apod.). Tato situace je způsobena zejména špatným uplatněním kompostu na trhu. Zde je limitující zejména cena substrátů vyrobených z rašeliny (neobnovitelný zdroj), kterému kompostárny jen těžko konkurují. Dalším problémem je minimální odbyt kompostu u dřívějšího
hlavního odběratele, kterým bylo zemědělství. Z těchto důvodů je nutné zajistit dostatečný
ekonomický příjem na vstupu v podobě ceny zpracovávaných odpadů.
V zákonu o odpadech je nově umožněno obcím stanovit obecně závaznou vyhláškou
systém komunitního kompostování a způsob využití zeleného kompostu k údržbě a obnově
veřejné zeleně na území obce (§ 10a). Nově jsou zákonem také upraveny povinnosti pro biologické zpracování biologicky rozložitelných odpadů (§ 33b). Tato opatření vytváří podmínky
pro kompostování komunálních odpadů především v menších obcích. Oddělený sběr biologicky rozložitelných odpadů z domácností za účelem jeho zpracování na kompost je zatím ve
stádiu pilotních projektů.
V souvislosti s omezováním množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů
ukládaných na skládky bude intenzivněji rozvíjeno kompostování těchto odpadů. Kompostárny budou zpracovávat především odpady z údržby zeleně ve městech a ze zahrad občanů, dále bioodpady získané od dalších subjektů na území města. Bioodpady z domácností budou
odděleně sbírány v zástavbě rodinných domů měst a budou doplňkem vstupních surovin do
zpracovatelských zařízení biologicky rozložitelných odpadů. Stabilizovaný směsný komunální odpad, který bude výstupem z technologií mechanicko – biologické úpravy (výstup
z aerobního či anaerobního zpracování), jak ukazují zkušenosti ze zemí EU, nemůže být považován za vstupní surovinu pro výrobu kompostu.
Anaerobní digesce
Anaerobní technologie zpracování odpadů (anaerobní digesce) je vícestupňový přírodní proces rozkladu organických látek bez přístupu kyslíku, poskytuje technologický základ pro
efektivní využívání biologicky rozložitelných odpadů. Klasický anaerobní rozklad organické
hmoty probíhá ve čtyřech fázích: hydrolýza, okyselení, tvorba kyseliny octové a tvorba metanu. V prvních dvou fázích dochází ke zkapalnění a rozkladu použitých materiálů, vlastní
přeměna na metan nastává v posledních dvou fázích. Jednotlivé fáze se liší nejen podílejícími
111
se mikroorganismy a vznikajícími produkty, ale i zřetelně se lišícími životními podmínkami
pro bakterie.
Anaerobní digescí je výrazně redukována přirozená pachová zátěž z rozkladu organické
hmoty obsažené ve zpracovávaných odpadech. Proces totiž probíhá v plynotěsném reaktoru
s dobou zdržení vsázky zpravidla 20-30 dnů. Výsledným produktem anaerobní fermentace je
jednak hnojivý substrát (výroba kompostu a hnojiv) a jednak energeticky využitelný bioplyn.
Proces není doprovázen žádnými dalšími emisemi nežádoucích chemických komponent. Jistou nevýhodou ve srovnání s aerobní fermentací (kompostováním) je vyšší investiční náročnost technologie a vyšší provozní náklady. Tato zdánlivá nevýhoda je však vysoce kompenzována energetickým přínosem bioplynu (výroba a prodej elektřiny za výhodné ceny, teplo
pro další využití). Klasická bioplynová stanice pro mokrou fermentaci je tvořena vstupní/homogenizační jímkou, reaktorem a výstupní jímkou (mezisklad fermentačního zbytku uskladnění před konečným využitím, např. aplikací na pole, apod.). Anaerobní proces je kontinuální a manipulaci zajišťují čerpadla.
Z hlediska četnosti lze konstatovat, že silně převažují aplikace mokré fermentace nad
suchou. Je to dáno historicky, neboť většina bioplynových stanic byla stavěna u intenzivních
chovů zvířat s kejdovým ustájením. Na druhou stranu suchou fermentaci lze použít i u materiálů, které nelze mokrou cestou zpracovat (např. podestýlky na bázi pilin v mokré cestě tvoří
krusty, ucpávají čerpadla, apod.) respektive jejichž zpracování je velmi obtížné a energeticky
a provozně nákladné (drtiče představují vysoké investiční náklady, vysokou spotřebu elektřiny).
Suchou cestou je možné zpracovat i směsné odpady (příměsi plastu, dřeva, kovu, zeminy, atd.). Reaktory u suché cesty jsou jednodušší a provozně spolehlivější (např. žádná míchadla, tzn. snížení zdrojů poruch). Ve srovnání s mokrou cestou mají aplikace suché cesty
nižší specifické výtěžnosti bioplynu respektive, že pro docílení stejné produkce bioplynu je
nutná delší doba zdržení (vetší reakční objemy). Tato jistá nevýhoda suché cesty je v současnosti postupně eliminována intenzivním vývojem technologie a řízením anaerobního procesu
(dávkování anaerobních mikroorganismů, dávkování modulátoru pH, apod.). Suché fermentační procesy bývají stabilnější. Z tohoto pohledu je suchá fermentace velice perspektivní
technologií.
Kogenerace
V ČR i ve většině aplikací v zemích EU je bioplyn využíván v kogeneraci ve spalovacím motoru. Nové možnosti kogenerace nabízí Stirlingův motor. Motor pro bioplynové stanice (zatím pro mikrokogeneraci) vyvíjí česká firma TEDOM s.r.o. Prototyp tohoto motoru představila na strojírenském veletrhu v Brně v roce 2006.
112
V ČR je provozováno na 15 zařízení s technologií anaerobní digesce jako zemědělské
bioplynové stanice. Hlavními vstupy do těchto technologií jsou :
-
materiál z ustájení zvířat (prasečí kejda, chlévská mrva, drůbeží podestýlka),
-
jateční odpady,
-
masokostní moučka,
-
odpady z kuchyní a restaurací,
-
odpady ovoce a zeleniny,
-
odpady ze zeleně.
Dále to jsou průmyslové (potravinářské) bioplynové stanice. Jde o anaerobní reaktory
(cca 15 zařízení) pro čištění odpadních vod z potravinářských závodů. Tyto reaktory zpracovávají většinou pouze rozpuštěný substrát a bioplyn je často likvidován v hořácích. Nejde o
zpracování bioodpadů, ale odpadních vod.
Dále je v ČR v provozu přibližně 100 čistíren odpadních vod s anaerobní stabilizací kalu. V těchto zařízeních se produkovaný bioplyn přímo spaluje s využitím tepla při vytápění
nebo je využíván v kogeneraci.
Hlavními výstupy z bioplynových stanic jsou:
-
bioplyn (55-60 % CH4, dále CO2, H2S, Si sloučeniny)
Plyn je možné bez větších úprav využít pro spalování v klasických kotlových hořácích.
Nejčastější aplikací je využití plynu pro výrobu elektrické energie pomocí spalovacích
motorů.
-
digestát
Tuhý zbytek po fermentaci (kvalitní hnojivo). Většinou před aplikací na půdu je upravován na kompost nebo po částečném odvodnění případně též v tekutém stavu může být
digestát aplikován jako hnojivo. U českých bioplynových stanic dochází k přeměně 4060 % sušiny bioodpadů na bioplyn (u zahraničních až 70 %).
-
odpadní voda
V závislosti na technologii, vstupních surovinách, stupni odvodnění a recyklu tekutiny
vzniká při anaerobní digesci 100-375 litrů odpadní vody na 1 tunu zpracovávaných odpadů.
Zpracováním bioodpadu na bioplynových stanicích nevznikají emise navyšující antropogenní skleníkový efekt. Emise vznikají až po spálení bioplynu v hořácích nebo ve spalovacím motoru. Oproti kompostování odpadá problém se zápachem.
113
5.5.5
Zkušenosti s odděleným sběrem BRKO v ČR
a. Domovní a komunitní kompostování
V České republice je tradičně rozšířené domovní kompostování na zahradách. Toto kompostování obvykle není podporováno ze strany obce či jiného subjektu. S rozvojem okrasných
zahrad okolo domů a s pozvolným ústupem zahrad produkčních se však četnost zahradních
kompostů snižuje a v okolí některých vesnic vznikají černé skládky složené převážně ze zahradních odpadů.
Komunitní kompostování se v ČR vyskytuje většinou jako společné kompostování
nejčastěji u zahrádkářských kolonií a pouze v několika případech jako podpora kompostování odpadu z domácností.
Několik projektů zaměřených na domovní kompostování bylo a je řešeno nevládními
organizacemi, např. Hnutím Duha, Olomouc; Děti Země, Liberec. V ČR se dlouhodobě kompostováním (od domovního až po průmyslové) zabývá CZ BIOM. Podpora komunitního
kompostování má mnoho podob. Velmi významné zejména v počátcích je poskytování informací a výměna zkušeností. Toto může zajistit obec či nevládní organizace formou letáků,
webových stránek, brožurek, seminářů, praktických školení apod.
Další možnou podporou je pomoc při zakládání domovních kompostovišť či výstavba komunitních kompostérů. Tato pomoc může představovat buď darování jednoduchých
kompostérů, finanční spoluúčast při koupi kompostérů, poskytnutí materiálu a návodu na zhotovení kompostéru nebo vybudování a následné provozování větších komunitních či obecních
kompostérů či kompostovišť. Velmi významnou je nejenom pomoc při rozběhu kompostování, ale zejména v jeho průběhu. Velmi užitečné je půjčování štěpkovače pro nadrcení větví
nebo poskytování poradenského servisu.
Konkrétní příklad podpory kompostování
V Hradci Králové realizovalo město projekt na kompostování domácího bioodpadu ve speciálních kompostérech zakoupených občanům městem. Cílem projektu je snížit množství odpadu, které by jinak končilo na skládkách a za jeho uložení by se muselo zaplatit. Kompost občané použijí na svých zahrádkách nebo jim ho zdarma město odveze na svou kompostárnu.
Kompostéry o objemu 120 litrů si občané od technických služeb města půjčují zdarma. Pro
realizaci projektu byly vybrány lokality se zástavbou rodinných domů se zahradami. Cena
kompostovací nádoby o objemu 120 litrů představuje přibližně 1200 Kč/ks. Kompostován je
odpad ze zahrádek a bioodpad z domácností.
114
b. Oddělený sběr BRKO
V podmínkách ČR je málo zkušeností s běžným provozem sběru tříděných BRKO z domácností. V několika městech ČR (Bystřice nad Pernštejnem, Kroměříž, Nová Paka, Písek, Plzeň,
Praha 12, Rýmařov, Strážnice, Uherské Hradiště) byl z jejich iniciativy zaveden sběr tříděných BRKO ze zahrad a z domácností již v průběhu 90. let m.s. a někde je provozován i
v současné době. V dalších městech pak v posledním období 3-4 let probíhá realizace pilotních projektů odděleného sběru BRKO (Bílina, Jindřichův Hradec, Plzeň, Praha – Dolní
Chabry, Uherské Hradiště). Celkově je možné stav odděleného sběru bioologicky rozložitelných komunálních odpadů v ČR považovat za stádium pilotních projektů.
Pilotní projekt v Bílině
S cílem prozkoumat možnosti odděleného sběru a zpracování biologicky rozložitelné složky
komunálního odpadu byl v říjnu 2003 realizován pilotní projekt „Třídění, svoz a zpracování
BRKO v Bílině, Na Výsluní“. Projekt s podporou Krajského úřadu Ústeckého kraje realizovala firma EKODENDRA ve spolupráci s Městskými technickými službami v Bílině. Projekt
byl zaměřen na příměstskou část města Bílina, lokalitu Na Výsluní. Podchyceno bylo 40 rodinných domů, z nichž se do třídění bioodpadů zapojilo 32 rodin, tj. celkem 74 obyvatel. Sběr
kuchyňského a zahradního kompostovatelného odpadu se uskutečnil pomocí nádob o objemu
75 litrů a plastových pytlů do domácností (1-2 ks na domácnost a týden). Bioodpad byl každý
týden svážen na kompostárnu Pitterling, kde byl podrcen a zpracován do zakládky kompostu.
Ke svozu byly užity vozidla MULTICAR nebo AVIA, nakládání se provádělo ručně.
Před zahájením sběru byl do každé domácnosti roznesen letáček se základními informacemi o třídění bioodpadu. Za poškození, odcizení, čistotu a hygienu nádoby odpovídali občané, kteří souhlasili s napojením na systém sběru bioodpadu. Čistota sebraných odpadů byla
téměř 100 %. Množství sebraného bioodpadu představovalo 3,47 kg/obyv.a týden.
Na podzim a na jaře tvoří převážnou část vytříděného bioodpadu zahradní odpad (listí,
zvadlé a uschlé rostliny, drny), který byl zastoupen z 80 % celkového sebraného množství.
Zbytky ovoce a zeleniny tvořily dalších 15 % a kuchyňský odpad byl zastoupen přibližně 5
%. V zimním období došlo k razantnímu poklesu množství vytříděného bioodpadu. Výrazný
pokles sběru v zimním období je u tohoto druhu odpadů v zástavbě rodinných domů typický,
jelikož zahradní odpad je eliminován a kuchyňské zbytky se často zkrmují.
Kompostování probíhá tradičním krechtovým způsobem za dodržování technologického
postupu (monitoring parametrů zakládky, překopávky apod.). Při rozšíření sběru bioodpadu
se uvažuje o rozšíření kompostárny o biofermentor pro vyšší hygienizaci sebraného materiálu
před vlastním kompostováním na zakládkách.
O připravovaném pilotním projektu a o třídění BRKO vyšlo několik článků v místním a
odborném tisku. Při předávání nádob a pytlů na třídění bioodpadu byl občanům rozdán in-
115
formační letáček s popisem zahrnujícím: vyjmenování odpadů patřících do nádoby na bioodpad, popis systému svozu, cíl projektu, kontakt na provozovatele a zajišťovatele projektu.
V průběhu zahajovacího měsíce byla provedena obchůzka domácností s připomenutím nutnosti třídit a s děkovným letáčkem. Třídicí občané získali se souhlasem zastupitelstva slevu
na poplatku za odvoz odpadu (50 %). Po uplynutí čtvrtletí zkušebního provozu byli občané
informováni o výsledcích sběru. Provoz pilotního projektu zajišťují Městské technické služby
v Bílině (nákup nádob a pytlů, svoz BRKO, komunikace s občany, administrativa a účetnictví) Firma je příspěvkovou organizací.
Rozšíření odděleného sběru na lokalitu Pražské předměstí v Bílině, které je tvořeno
smíšenou zástavbou rodinných domů a panelovým sídlištěm. Po konzultaci se společností SSI
Schäfer je u každého domu umístěna nádoba na bioodpad, tzv. compostainer o objemu 120 litrů. V místech panelového sídliště bylo vytipováno 19 sběrných míst s nádobami o objemu
240 litrů. Každá domácnost v celém regionu obdrží pro sběr bioodpadů nádobu do domácnosti o objemu 20 litrů. Svoz 1 x týdně zajišťují opět Městské technické služby v Bílině. Kompostárna
ke zvýšení hygienizace provozu byla vybavena biofermentačními boxy
s automatizovaným měřením teploty a odvětráváním (zábrana úniku zápašných látek) do biofiltrů. Vyrobený kompost bude využíván pro rekultivaci, obnovu parkové a sadové zeleně.
Pilotní projekt v Plzni
Pilotní projekt odděleného sběru biologicky rozložitelného kuchyňského a zahradního odpadu
byl zahájen v městské části Plzeň 2 – Slovany v roce 2000. V zástavbě rodinných domů bylo
rozmístěno 30 sběrných nádob (compostainerů) o objemu 240 litrů, již v roce 2001 byl sběr
rozšířen o 14 sběrných nádob. Takto bylo vybaveno ke sběru území, které představuje 4000
obyvatel v zástavbě rodinných domů města Plzně. Sběr bioodpadu se rozšíří na území městské části Plzeň 1, a to přistavením sběrných nádob výhradně u rodinných domů.
Informační kampaň u pilotního projektu byla zahájena roznesením letáků s informací o
sběru bioodpadů do každé domácnosti. Následně je kampaň orientována na: provoz zelené
linky, důkladné značení nádob, roznášení informací do každé domácnosti (letáky, odpadové
kalendáře), besedy na školách, publikování informací v místním tisku, na webových stránkách, na úřední desce městské části. Při zahájení projektu byl odpad svážen 2x týdně, po měsíci byla zvýšena frekvence na 3x týdně. Postupně byl vytvořen harmonogram svozu uzpůsobený podle množství vznikajícího bioodpadu v různých ročních obdobích. V měsících prosinec až únor jsou nádoby sváženy 1x týdně, v březnu a v listopadu 2x týdně, od dubna do října
3x týdně.
Pro svážení odpadu se osvědčují vozidla s lineárním stlačováním odpadu ve sběrné nádrži, oproti rotačnímu stlačování, které případné příměsi promíchá do substrátu, je lineární lis
výhodnější. Při pilotním ověření bylo dosaženo poměrně dobré čistoty odděleně sebraných
116
bioodpadů. Pozitivní vliv na kvalitu odpadů měla informační kampaň. Odpad je svážen na
kompostárnu v Uhercích u Nýřan, kterou provozuje firma D+P Rekont s.r.o. a kde je zpracován spolu s čistírenskými kaly a s drůbeží podestýlkou na kompost a rekultivační substráty.
Samotný sběr bioodpadů zajišťuje firma Reodepona s.r.o. Firma také provozuje 3 sběrné dvory, kde je sbírán bioodpad do velkokapacitních kontejnerů.
Pilotní projekt v Praze
Zkušební projekt tříděného sběru bioodpadu na území městské části Praha – Dolní Chabry byl
zahájen v září 2004. Sběr byl prováděn ve smíšené zástavbě rodinných a bytových domů na
území o celkové rozloze 499 ha. Na tříděný sběr bylo napojeno 2 744 obyvatel, celkově se
jednalo o přibližně 1050 objektů bydlení (z toho 50 rekreačních). Zkušební provoz probíhal
po dobu 2 let (9/2004 – 8/2006). Zvolen byl odvozový způsob odděleného sběru s nádobami
o objemu 120 litrů a 240 litrů (typ Compostainer), celkově bylo umístěno na 800 kusů sběrných nádob. Svoz byl prováděn 1 x 14 dní (lichá sobota), svozovým vozidlem Mercedes – linear press (jinak neaktivní)o objemu nástavby 15 m3. Sebraný bioodpad byl svážen na kompostárnu JENA – Úholičky.
Před zahájením sběru byly provedeny informační kampaně. První leták byl zaměřen na
obecnou potřebu třídit bioodpad s uvedením odpadů, které mohou obyvatelé odkládat do
sběrných nádob. Druhý leták informoval o technických a provozních podmínkách sběru, o
druhu sbíraného odpadu, organizaci předání nádob občanům a o informačních linkách. Každá
domácnost zároveň obdržela kalendář svozu.
Svoz bioodpadu byl prováděn 1 x za 14 dní svozovým vozidlem se speciální záchytnou
vanou pod korbou vozidla. Svoz zajistila akciová společnost Pražské služby, která odváží bioodpad k dalšímu zpracování na kompostárnu JENY v Úholičkách u Velkých Přílep. Provozovatel je spokojen s kvalitou sebraného odpadu, žádný ze svozů nebyl vyloučen
z kompostování.
Sběr je zaměřen zejména na bioodpad ze zahrad: listí, tráva, zbytky rostlin, kousky větví
keřů i stromů (posekané, nastříhané, prořezávky, štěpka), spadané ovoce (proložené trávou a
klestím) a částečně kuchyňský bioodpad. Z domácností se jedná o následující odpad: zbytky
zeleniny a ovoce, čajové sáčky, kávová sedlina, skořápky vajec. Občané odkládají bioodpad
do speciálních sběrných nádob od společnosti SSI Schäfer.
Projektu se účastní 799 domácností v rodinných domech a 1 bytový dům. Rozmístění
nádob o objemu 120 až 240 litrů se řídí podle rozlohy zahrad a druhu obytného objektu. Celkem proti podpisu bylo předáno 699 ks nádob o objemu 120 litrů a 140 litrů a 101 ks nádob o
objemu 240 litrů.
Speciální nádoba s odvětráním (Compostainer) umožňuje prodloužit svoz bioodpadu na
1 x za 14 dní. Průměrná hmotnost nádoby naplněné bioodpadem představuje u 120 l nádoby
117
21,84 kg a u 240 l nádoby 43,68 kg. Průměrné roční množství sebraného bioodpadu činí 96,7
kg na osobu a rok. Nejvyšší množství bioodpadu bylo sebráno v letních měsících, výhledově
se uvažuje o rozšíření intervalu svozu v zimních měsících na 1 x za 3 týdny (pokud teplota
klesne pod 5 °C). Tento předpoklad potvrzuje skutečnost, že v lednu bylo přistaveno pouhých
35 % nádob (nastříhané vánoční stromky), v březnu 15 % a v květnu již 80 %.
Na základě dosavadních výsledků lze konstatovat, že sběr komunálního bioodpadu je
možný ve specifických podmínkách Prahy v zástavbě „vesnického“ charakteru – rodinných
domů se zahradami. Kromě zkušeností s tříděním další složky komunálního odpadu je také
podstatné snížení výskytu černých skládek na území této městské části Prahy, jejichž základem v minulých letech byl především bioodpad.
Pilotní projekt v Uherském Hradišti
Pilotní projekt zaměřený na využívání bioodpadů ze zahrad a kuchyní, v jehož rámci jsou testovány možnosti zintenzivnění odděleného sběru bioodpadů, byl zahájen v dubnu 2006
v Uherském Hradišti. K tomuto účelu byly vybrány tři sídelní lokality - dvě lokality výškových domů na sídlišti ve Štěpnicích a jedna lokalita rodinných domů v Mařaticích. Jedná se o
pilotní oblast v sídlištní zástavbě o počtu 216 domácností s 448 obyvateli. Dále o referenční
oblast v sídlištní zástavbě s 399 domácnostmi s počtem 964 obyvatel. Sběr bioodpadu je také
sledován v zástavbě 150 rodinných domů.
Projekt probíhá ve spolupráci s firmou Odpady – Třídění – Recyklace a.s., Uherské
Hradiště a OTR, s.r.o. Buchlovice; s Odborem životního prostředí MěÚ v Uherském Hradišti
a se studenty Střední zemědělské školy a Gymnázia ve Starém Městě.
Bioodpad ve městě se sbírá již od roku 1995. V současnosti pokrývá veškeré bytové
domy na sídlištích a 10 % rodinných domů. Provozovatel, firma OTR a.s. nyní zajišťuje svoz
bioodpadu ze 347 compostainerů o objemu 120 litrů a 322 compostainerů o objemu 240 litrů
z města a okolních obcí (Staré Město, Uherský Ostroh a Kunovice). Bioodpad je také sbírán
ve sběrném dvoře.
Bioodpad je odvážen na nedalekou kompostárnu provozovanou OTR, s.r.o. Buchlovice.
Celkem se sbírá 200 – 400 t bioodpadu za rok (rok 2000 = 221 t/rok, rok 2001 = 325 t/rok,
rok 2002 = 353 t/rok, rok 2003 = 413 t/rok, rok 2004 = 363 t/rok).
Z provedeného předběžného dotazníkového průzkumu vyplynulo, že:
Na sídlišti vynáší většina domácností odpad třikrát týdně, u rodinných domů denně. Na sídlišti je 83 % domácností se svozovými službami spokojeno, u rodinných domů je spokojenost
vyšší 96 %. K nejčastějším stížnostem patří znečištěné okolí kontejnerů na sídlišti a příliš
dlouhý interval svozu sběrných nádob. V oblasti rodinných domů je stále přeplněný kontejner
na plasty (jedno hnízdo na 150 RD). Nespokojenost s vysokými poplatky za svoz odpadů
118
(407 Kč/osobu a rok v roce 2005). Občané postrádají kontejner na nápojové kartony. Naprostá většina dotazovaných třídí odpad, hlavním důvodem je ohleduplnost k životnímu prostředí,
část obyvatel to považuje za povinnost danou obecní vyhláškou. V oblasti rodinných domů je
míra třídění jednotlivých komodit celkově nižší než na sídlišti.
Nejčastějším důvodem netřídění bioodpadů je nečistota a zápach, nedostatek prostoru
na nádoby pro oddělený sběr, nezájem, velká vzdálenost míst s kontejnery pro oddělený sběr.
O tom, jak se zpracovává bioodpad ví dotázaní velmi málo, zvláště překvapivé jsou výsledky v sídlištní zástavbě, kde se již několik let bioodpad separuje a obyvatelé o „nějaké
kompostárně“ nic netuší. Což potvrzuje, že občané mají nedostatek informací, a to vyvolává
v lidech zbytečné pochybnosti o smyslu třídění odpadů.
V zástavbě rodinných domů má většina občanů svůj vlastní kompost (57 %), bioodpad
zkrmují (13 %), bioodpad odváží do sběrného dvoru (12 %), v menší míře vozí bioodpad do
lesa, spalují jej, odnáší jej do sběrných nádob na bioodpad k nedalekému sídlišti. Zatímco 54
% domácností již o žádný systém nakládání s bioodpadem nemají zájem, 42 % by uvítalo zavedení sběrných nádob.
Za účelem získání podkladů ke stanovení vlivu propagace systému na jeho provoz se
uskutečnila v pilotní oblasti informační a propagační kampaň. Kampaň spočívala v předání
informačního letáku a dopisu od městského úřadu s výzvou k zapojení se do projektu a kontakty na organizátory akce.V rámci informační kampaně byla každé domácnosti v pilotní oblasti jako motivační prostředek předána role 100 ks kompostovatelných sáčků od firmy
HRABio. O průběhu a výsledcích pilotního projektu byli občané informování prostřednictvím
místního tisku (místní televize a městský zpravodaj).
Na základě provedené informační kampaně v pilotní oblasti se ukázalo,že:
V pilotní oblasti bylo po provedené kampani k oddělenému sběru bioodpadu sebráno 0,23
kg/obyvatele a týden, tj. 11,96 kg/obyvatele a rok. Zatímco v referenční oblasti (bez propagace) pouhých 0,11 kg/obyvatele a týden, tj. 5,72 kg/obyvatele a rok.
Na sídlišti byly do domácností dodány sáčky na bioodpad. Z průzkumu vyplynulo, že
většina domácností sáčky používá a je s nimi spokojena. V průměru se spotřeba domácností
pohybuje mezi 2-3 sáčky týdně, což odpovídá spotřebě 100 sáčků za rok na jednu domácnost.
Občané jsou ochotni si tyto sáčky kupovat, pokud cena jedné role kompostovatelných sáčků s
počtem 15 kusů nebude činit více než 20 Kč.
V pilotní oblasti je podíl kuchyňského odpadu o něco vyšší než je v referenční oblasti.
V pilotní oblasti představuje 94,7 % a v referenční oblasti pak 81,1 %. Zahradní odpad se na
bioodpadu ze sídlištní zástavby podílí 4,9 – 17 % hmotnosti. Objemová hmotnost ve sběrných nádobách se příliš neliší a představuje 281 – 258 kg/m3.
119
Bioodpad je svážen v letních měsících 1x týdně, v zimním období 1x za 14 dní. Množství nežádoucích příměsí se pohybuje mezi 1-5 % hmotnosti bioodpadu, což je množství pro
zpracovatele ještě přijatelné.
Oddělený sběr bioodpadu na sídlištích v Uherském Hradišti je dobře zavedený. Obyvatelé bioodpad separují, ale v menší míře než ostatní tříděné odpady. Nejčastějším důvodem
netřídění je nečistota a zápach. I přes relativně značné informační aktivity města Uherské
Hradiště byla mezi obyvateli zjištěna nejistota v základních otázkách využívání odděleně sebraných odpadů. Kompostovatelné sáčky byly přijaty velmi dobře. Anketa potvrdila, že by
mohly řešit jeden z hlavních problémů třídění bioodpadů, kterým je nečistota a zápach.
V Uherském Hradišti bylo v průběhu pilotního projektu dosaženo poměrně nízké výtěžnosti bioodpadu (Bílina na sídlišti 0,33 kg/obyv.a týden a v rodinných domech 3,4 kg/obyv. a
rok; Plzeň převážně v rodinných domech 1,3 kg/obyv.a týden; Uherské Hradiště na sídlišti
0,23 a 0,11 kg/obyv. a týden), a to i přes skutečnost, že v pilotní oblasti proběhla osvětová
kampaň na podporu třídění biologicky rozložitelných odpadů.
5.5.6
Ekonomika nakládání s BRKO
I přes poměrně vysoké náklady zavádění odděleného sběru a kompostování biologických odpadů přináší tato činnost výrazné úspory, které jsou však určeny výší poplatků za ukládání
odpadů na skládky případně do spaloven.
Všeobecně platí, že čím blíže zdroji odpadu je kompostování prováděno, tím je celý
proces levnější a méně zatěžující životní prostředí. Na druhou stranu centralizovaná řešení
umožňují efektivnější kontrolu procesu kompostování a výsledného produktu, jsou univerzálnější (např. do sběru bioodpadů je možné relativně snadno zahrnout jakýkoliv typ zástavby) a
jsou schopná poměrně rychlého rozšíření.
Orientační náklady odděleného sběru BRKO
Orientační náklady pořízení (investiční) bez DPH
Speciálně upravený svozový automobil ……………………………. 3.500.000 Kč
Sběrné nádoby (compostainer) – 120 litrů …………………………… 900 Kč/ks
Sběrné nádoby (compostainer) – 240 litrů ……………………………1200 Kč/ks
Nádoby do domácností – 10 litrů/ks ……………………………………115 Kč/ks
Biodegradabilní sáčky do domácností (5 ks/domácnost/měsíc)……..…2,80 Kč/ks
120
Orientační provozní náklady
Všeobecně je málo informací o nákladech jednotlivých způsobů nakládání s odpady. Průzkum prováděný v rámci výzkumného projektu MŽP VaV/720/1/03 zaměřeného na problematiku BRO v roce 2003 ukazuje na to, že průměrné náklady na pořízení sběrných nádob při
rozmístění nádob v hustší sídlištní zástavbě by se mohly pohybovat v rozpětí 50-100
Kč/obyvatele. Náklady na provoz se pak pohybují v rozpětí 810 – 1670 Kč/t.
V nákladech nejsou zohledněny náklady na pořízení biodegradabilních sáčků do domácností (viz cena uvedená výše) ani nádoby na sběr bioodpadu do domácností, stejně tak
nejsou zakalkulovány náklady na informační kampaň, které závisí na intenzitě informační
kampaně.
Ve výzkumném projektu VaV – SL/7/115/05 „Výzkum možností využívání bioodpadu
a zeleného odpadu z městských aglomerací“ jsou uváděny následující náklady separace:
-
BRKO
1050 Kč/t,
-
ostatní BRO
1250 Kč/t,
-
odpad zeleně
1500 Kč/t.
Náklady mohou být srovnatelné se současnými náklady na sběr a skládkování směsných
komunálních odpadů (cca 1600 Kč/t). Což může výhledově představovat ekonomickou výhodu pro provozovatele odděleného sběru bioodpadů a jejich kompostování, protože náklady na
skládkování směsného komunálního odpadu dále porostou.
To potvrzují i informace z Německa. Podle modelového zpracování nákladové logistiky
odděleného sběru bioodpadu a jejich zpracování společností INFA (Institut für Abfall,
Abwasser und Infrastruktur – Management GmbH, Ahlen) jsou jednotkové náklady sběru
zbytkového komunálního odpadu z domácností a zavedeného odděleného sběru bioodpadu
celkově o 14 % vyšší oproti původním nákladům sběru směsného komunálního odpadu, a to
ve venkovských oblastech a o 3 % vyšší ve městech. To vše se dosáhne při středních hodnotách jednotkových nákladů 145 EUR/t u zbytkového odpadu a 60 EUR/t u sběru bioodpadů
(studie z r. 2006).
Orientační náklady zařízení na zpracování BRKO
Ekonomické parametry u již provozovaných kompostáren jsou velmi rozdílné. Závisí především na typu technologie, velikosti zařízení, dislokaci v regionu, druhu využívaného odpadu,
kvalitě produkce a poptávce po výsledném produktu.
121
a) Kompostárny
Orientační investiční náklady (Informace z Realizačního programu pro BRO, 2004)
Kapacita 20.000 t BRO/rok (vlastní mechanizace)
- stavební investice
15.000.000 Kč
- strojně technologická investice
8.000.000 Kč
Kapacita 20.000 t BRO/rok (zapůjčení mobilní mechanizace))
15.000.000 Kč
1.800.000 Kč
Kapacita 600 t BRO/rok (vlastní mechanizace)
3.300.000 Kč
1.000.000 Kč
Orientační provozní náklady (Informace ENVIKONGRES, 2006 - krechtové kompostárny)
Kapacita 300 - 500 t BRO/rok
Provozní náklady 188 – 358 Kč/t
Investiční náklady 846 – 3778 Kč/t
Provozní náklady 180 – 320 Kč/t
Provozní náklady 304 - 362 Kč/t
Informace VaV – SL/7/115/05, 2006
Kapacita Centrální kompostárny Brno – současná 35.000 t/rok, výhledová 70.000 t/rok
Provozní náklady – současné 557 Kč/t, výhledové 302 Kč/t
Investiční náklady – současné 1114 Kč/t a rok, výhledové 698 Kč/t a rok
122
b) Bioplynové stanice
Informace ENVIKONGRES, 2006
Kapacita 12.000 t BRO/rok
Provozní náklady
402 Kč/t
Investiční náklady 36.000.000 Kč
Kapacita 50.000 t BRO/rok
Provozní náklady
318 Kč/t
Investiční náklady 100.000.000 Kč
Informace VaV – SL/7/115/05, 2006
Anaerobní digesce v Brně – plánovaná kapacita 30.000 t BRO/rok
Provozní náklady
335 Kč/t
Investiční náklady
140.000.000 Kč
Evropští provozovatelé kompostáren jsou toho názoru, že oddělený sběr bioodpadu zvýší sice
míru recyklace komunálního odpadu, ale nesrovnatelně zvýší náklady na nakládání se směsným komunálním odpadem. V rámci průzkumu v několika státech, kde oddělený sběr bioodpadu je provozován již několik let se nepodařilo prokázat, že by intenzivní sběr bioodpadů
znamenal výrazně vyšší náklady v souhrnu systému svozu komunálních odpadů. Náklady na
sběr bioodpadů v porovnání se směsným komunálním odpadem jsou vysoké, vzhledem
k použitým nádobám a k četnosti svozu. Při určité výtěžnosti odděleného sběru bioodpadu lze
tyto náklady vykompenzovat snížením frekvence svozu zbytkového (směsného) odpadu.
K těmto faktorům je třeba dále přičíst ceny za odstraňování odpadů. Separovaný bioodpad lze
kompostovat za ceny nižší než např. když směsný (netříděný) odpad je spalován. Náklady na
jednotlivé způsoby nakládání s komunálními odpady je vhodné porovnávat v souhrnu systému a nikoliv v rámci jednotlivých způsobů. Jedná se o rozdíly ve hmotnostech a objemech
jednotlivých skupin či druhů odpadů, které v souhrnu tvoří nepodstatné části v systému. Porovnání jednotkových nákladů může vést ke zkresleným závěrům, např. jednotkové náklady
sběru papíru jsou několika násobně vyšší ve srovnání se sběrem směsného komunálního odpadu. Přesto v absolutní podobě v systému nakládání s komunálním odpadem se upuštění od
jejich odděleného sběru neprojeví snížením nákladů.
123
5.5.7
Některé nástroje užívané k podpoře sběru a zpracování BRKO v zahraničí
Slovensko
Úspěšnost naplnění cílů EU v nakládání s biologicko rozložitelným odpadem závisí na uplatnění vhodného systému nástrojů a jejich působení. V podmínkách Slovenské republiky se
v současnosti jako nejprogresivnější jeví zavedení kombinace přímých nástrojů – zákazy, limitovaná omezení a nepřímých nástrojů – poplatky, dotace, zvýhodněné půjčky.
Na Slovensku v novele zákona o odpadech (zákon č. 24/2004) byl od roku 2006 zaveden zákaz odstraňování biologicky rozložitelných odpadů rostlinného původu na skládkách, i
když jsou součástí komunálních odpadů. Současně mají obce za povinnost zavést sběr papíru, plastů, kovů, skla a biologicky rozložitelných odpadů od 1.1.2010.
Rakousko – Vídeň
Oddělený sběr biologicky rozložitelného odpadu byl ve Vídni zaveden na základě modelového ověření z roku 1988 v roce 1991. Jedná se o separaci bioodpadu ze všech městských zelených ploch, z tříděného sběru na sběrných dvorech, z kontejnerů ze sídlišť a biologicky rozložitelných odpadů z obchodních řetězců. Ve Vídni nebyla zavedena oddělená separace kuchyňských odpadů z domácností a tyto jsou součástí zbytkového směsného komunálního odpadu. Sběrné nádoby jsou plošně rozmístěny po celém městě včetně sběrných dvorů, zahrádkářských osad apod. Postupně byl sběr optimalizován, co do objemu nádob, četnosti svozu
bioodpadu i hustoty sběrné sítě. V řídce osídlených oblastech, v zástavbě rodinných domů,
činí průměr 100 kg na obyvatele a rok sebraného bioodpadu, v hustě osídlené zástavbě pak 30
kg na obyvatele a rok.
Sběr kompostovatelných odpadů je ve Vídni zpoplatněn. Za bioodpady, mezi které
patří zahradní a kuchyňské odpady (tráva, ovoce, zelenina bez zbytků z jídelen, prachových
podílů a masa) se platí 145 EUR/t. Za dřevní odpad (stromy, keře, větve do síly 20 cm) se
platí 50 EUR/t, za směs těchto odpadů pak 70 EUR/t. Pro srovnání, za odstranění směsného
komunálního odpadu zaplatí občané: při svozu 1 týdně za nádobu o objemu 120 l to je 197
EUR/rok (přibližně 1 t/rok z této nádoby), za nádobu 240 l pak 393 EUR/rok, za nádobu 1100
l to činí 1966 EUR/rok.
Získaný kompost vyrobený z odděleně sebraného bioodpadu je využíván na polích vídeňských zemědělců v ceně 1 EUR/t. Hlavním odběratelem je Vídeňský zemědělský podnik
hospodařící na 1800 ha a odebírající ročně 25.000 tun kompostu. Dále je kompost na několika
sběrných dvorech dáván zdarma do domácností. Využívání kompostu je pod vědeckou kontrolou Ludwig-Boltzmannova institutu pro biologické zemědělství a aplikovanou ekologii.
Kompostárna Lobau má rozlohu 2,6 ha zpevněné plochy a kapacitu 100.000 tun zpracovávaných bioodpadů za rok.
124
Německo
Odbyt kompostů (kompstárna ve Pfatteru – blízko Regensburgu) je prováděn zdarma. Kompostárna podporuje zemědělce možností zapůjčení traktoru s rozmetadlem včetně obsluhy za
nižší ceny (140 – 180 EUR/8hod).
Kompostárna (Kolín nad Rýnem) je v provozu 10 let, její provoz je ztrátový. Náklady
kompostárny nejsou zakalkulovány do integrovaného systému nakládání s odpady ve městě.
Ztráta je hrazena z výnosů spalovny komunálního odpadu. Spalovna přispívá na provoz kompostárny 140 EUR/t. K přerozdělování prostředků dochází na základě přesné kalkulace cen a
díky tomu, že provozovatelem obou zařízení je jedna společnost. Prodej kompostů se pohybuje v cenách 1-1,5 EUR/45 l pytel.
Na rozdíl od EU, která přiznává kompostu status produktu, jsou v Německu opačné tendence a kompostování podléhá stále novým zákonným regulacím. Zpřísňují se také stávající
úpravy např. 30.nařízení na ochranu před imisemi a technický návod pro ovzduší, jehož
zpřísněné požadavky na imise se po uplynutí přechodné doby dotknou většího počtu existujících kompostáren.
Zákonem o obnovitelných zdrojích energie bylo zvýhodněno energetické využití biomasy tak, že je na trhu nedostatek určitých druhů biomasy. Novela zákona o obnovitelných
energiích podporuje malá zařízení, zatraktivnila paliva z obnovitelných surovin a vede
k podpoře inovačních technik. Dílčí toky zelených a biologických odpadů se tak využívají jako paliva. Rostlinný odpad je z kompostování vyřazen, je využíván energeticky a schází potom v kompostu jako jeho důležitá součást. Kompostování je aktivní udržitelnou ochranou
klimatu z hlediska uvolňování CO2 .
Z výše uvedeného vyplývá celá řada doporučení:
-
energeticky náročné obory potravinářského průmyslu, které zpracovávají produkty prokazatelně z ploch ošetřených kompostem, by měly dostat dobropis CO2,
-
bioodpady patří vždy do nádoby na sběr bioodpadů,
-
musí se vybudovat celostátní právní jistota,
-
stát musí dát záruky pro rovnocenné prosazování relevantních opatření.
5.6
Shrnutí
Jako využitelné složky komunálních odpadů jsou nejčastěji odděleně sbírány komodity papír,
plasty, sklo (barevné, bílé). Doplňkově jsou sbírány kovové odpady. Nově zavedenou komoditou jsou nápojové kartony. Podíl sbíraných komodit vykazovaných obcemi v systému EKOKOM ukazuje obrázek č.11.
125
Obr. 11. Podíl (v % hm.) jednotlivých komodit sbíraných v rámci odděleného sběru
v obcích
Podíl jednotlivých komodit se meziročně příliš nemění. Jedná se o odpady sbírané především
z domovního odpadu do nádobových systémů. Určitou část odpadů (zejména u komodit papír, kovy) tvoří odpady tzv. živnostenské, které tvoří stále výraznější část komunálních odpadů.
Zastoupení komodit pocházejících z jiných než obecních zdrojů nelze pro nedostatek informací stanovit. Známá je pouze skladba sbíraných obalových odpadů skupiny 15, které jsou
evidovány AOS. Převažující komoditou v obalových odpadech je papír (lepenka, karton), který tvoří cca 70 % všech obalových odpadů.
Výtěžnost tříděného sběru
Množství odděleně sebraných využitelných komunálních odpadů je evidováno podle zákonné
evidence odpadů. Souhrnné údaje jsou potom k dispozici v informačním systému o odpadech
(ISOH), který spravuje Centrum pro hospodaření s odpady. Údaje zaznamenané v evidenci
odpadů se do značné míry odlišují od údajů, které poskytují obce do systému EKO-KOM.
V evidenci odpadů dochází k chybám způsobeným několikanásobným vykazováním týchž
odpadů na různých úrovních nakládání s odpady. Kromě toho Katalog odpadů před novelou
zákona o odpadech zařazoval vytříděné obalové složky komunálních odpadů do skupiny 15 a
zbytek vytříděných komunálních odpadů do skupiny 20. V ČR se ovšem komunální obalové
odpady nesbírají odděleně, proto došlo při zařazování odpadů v evidenci ke značným disproporcím, protože zařazování odpadů záviselo na výběru svozových firem.
Za věrohodnější údaje o tříděném sběru z obcí lze považovat údaje AOS, která eviduje
data z 98 % populace a není přitom vázána klasifikací podle Katalogu odpadů. Do vytřídě-
126
ných odpadů jsou tedy zahrnuty veškeré odpady, které obec prostřednictvím svých občanů
odkloní od směsného komunálního odpadu. Jsou to tedy odpady z nádobových nebo pytlových způsobů sběru, sběrných dvorů, mobilních sběrů a doplňkových sběrů na školách, zájmovými organizacemi apod. a také odpady odevzdané do výkupen surovin, pokud jsou tyto
výkupny zahrnuty do obecního systému nakládání s komunálními odpady.
Vývoj výtěžnosti tříděného sběru v kg/obyvatel.rok ukazuje obrázek č.12.
Obr. 12. Výtěžnost tříděného sběru (v kg/obyvatel.rok) v období 2002-2008 (EKOKOM, 2007)
60
50
20,4
40
16,9
15,6
30
12,6
13,0
0,7
9,7
20
0
3,4
0,51
0,39
8,0
0,19
4,1
4,6
7,3
8,6
10,1
2002
2003
2004
8,8
7,9
7,5
6,5
5,8
5,6
5,2
10
1,7
1,12
7,7
6,8
6,0
5,2
11,5
13,7
15,7
17,7
2006
2007
2008
NK
Kov
Zdroj:
EKO-KOM, a.s. (2007)
0
Papír
Plast
2005
Sklo barevné
Sklo bílé
Přehled nárůstů výtěžnosti ukazuje tabulka č.25. Pro vlastní posouzení systému tříděného sběru jsou důležité výsledky spíše pro komodity papír, plasty a sklo, které jsou sbírány
převážně v nádobovém sběru.
127
Tab. 25. Vývoj výtěžnosti tříděného sběru vybraných druhů komunálních odpadů
v období 2000-2006 (EKO-KOM,a.s.)
2002
2003
2004
2005
2006
2007
papír
7,40
8,64
10,09
11,43
13,75
15,72
plast
3,42
4,09
4,65
5,14
5,97
6,82
0,19
0,39
0,51
0,73
1,12
5,59
5,78
6,47
7,45
7,94
0,01
0,02
0,06
0,13
0,18
sklo bílé
sklo barevné
5,31
nápojový karton
kovy
8,08
9,75
12,99
12,56
15,58
16,94
celkem
24,21
28,27
33,92
36,18
43,61
48,72
celkem bez kovů
meziroční nárůst
(bez kovů)
16,13
18,52
20,93
23,61
28,03
31,79
14,8%
13,1%
12,8%
18,7%
13,4%
I přes původní předpoklady o zpomalení nárůstu tříděného sběru se meziroční nárůst u komodit sbíraných v nádobovém systému nesnížil a pohybuje se mezi 13-19 %. Z tabulky i dalších
grafů je patrné, že komodita kovů je komoditou, jejíž sběr je plně závislý na poptávce na trhu
druhotných surovin. Ostatní komodity poptávce výrazně nepodléhají, jejich sběr je ovlivněn
zejména legislativními požadavky na zpětný odběr a recyklaci obalových odpadů a cíle POH
na využití komunálních odpadů.
V obrázku č.13 je zobrazen růst výkonu tříděného sběru jednotlivých komodit v obcích.
Významnější nárůst sběru papíru je způsoben snahou AOS, která podporuje rozvoj tříkomoditního sběru odpadů (souvisí se zajištěním zpětného odběru). Z hlediska trhu druhotných surovin nemá tato aktivita přílišný význam, protože hlavní část papírenských (a kvalitních) surovin pochází z jiných zdrojů než z komunálního sběru.
128
Obr. 13.Výkon tříděného sběru jednotlivých komodit v obcích
16,0
kg/obyvatel.rok
14,0
12,0
10,0
8,0
6,0
4,0
2,0
0,0
2000
2001
2002
2003
papír
sklo barevné
2004
plast
kov
2005
2006
sklo bílé
nápoj.karton
U komodity kovy je zaznamenám výkyv. K těmto výkyvům dochází v souvislosti s kolísáním
ceny, za kterou jsou kovové odpady vykupovány soukromými sběrnami.
Celkově lze říci, že potenciál tříděného sběru využitelných odpadů od obyvatel vyčerpán není. Je to vidět např. při srovnání průměrných výtěžností sběru v jednotlivých krajích
ČR (tab.č 26). Z tabulky je zřejmé, že kraje, kde je výtěžnost nejvyšší (Plzeňský, Praha), převyšují republikový průměr o cca 29 %. Potenciál je zejména ve větších městech, které obecně
dosahují nižších výkonů než je tomu u menších obcí nebo malých měst.
Tab. 26. Výtěžnost tříděného sběru KO v jednotlivých krajích (EKO-KOM, a.s.)
NK
kovy
0,84
1,01
3,04
0,02
0,48
0,68
sklo barevné
8,82
7,59
5,29
6,88
10,03
8,78
0,45
0,12
0,11
0,09
0,08
0,45
3,02
13,00
9,99
8,13
27,07
37,06
celkem
bez kovů
42,21
42,42
37,81
32,91
62,23
75,76
6,72
7,27
7,96
9,70
0,60
1,26
1,24
0,59
7,71
8,57
10,36
10,60
0,15
0,24
0,09
0,15
19,31
28,27
47,48
10,45
47,18
64,28
82,93
48,81
27,86
36,01
35,46
38,36
8,01
4,51
7,45
6,12
6,82
0,75
0,43
2,29
1,66
1,12
8,33
5,11
8,30
7,47
7,94
0,10
0,06
0,16
0,14
0,18
1,88
32,14
14,43
17,89
16,94
30,61
57,94
46,89
47,12
48,72
28,73
25,80
32,45
29,23
31,78
papír
plast
sklo bílé
Jihočeský
Jihomoravský
Karlovarský
Královéhradecký
Liberecký
21,24
14,27
15,15
13,08
15,72
23,64
8,18
6,42
4,26
4,73
8,84
5,16
Moravskoslezský
Olomoucký
Pardubický
Plzeňský
12,71
18,72
15,83
17,35
Středočeský
Ústecký
Vysočina
Zlínský
ČR
11,56
15,69
14,30
13,84
15,72
celkem
129
39,19
29,41
27,83
24,79
35,15
38,71
6
MOTIVACE K TŘÍDĚNÉMU SBĚRU KOMUNÁLNÍHO ODPADU A POPLATKOVÉ SYSTÉMY
6.1
Poplatkové systémy obce a vztah k trhu druhotných surovin
Za rozhodující ekonomické nástroje uplatňované v podmínkách ČR stimulující materiálové
využívání komunálních odpadů lze považovat:
-
poplatek za ukládání odpadů na skládky,
-
povinnou finanční rezervu pro rekultivace a asanace skládek,
-
rozšířenou (finanční) odpovědnost výrobce,
-
úhradu nákladů shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů občany.
6.1.1
Poplatek za ukládání odpadů na skládky a povinná finanční rezerva pro rekultivace
Poplatek za ukládání odpadů na skládky a povinná finanční rezerva pro rekultivace jsou sice
nápravnými nástroji, ale s pozitivní stimulací. Účelem těchto nástrojů je předcházet negativním vlivům skládky na životní prostředí, ale při vhodném nastavení jejich výše jsou motivací
k omezování skládkování a zvyšování využití odpadů.
Výše sazby poplatku za ukládání komunálního a ostatního odpadu má v zákonu o odpadech vzestupnou tendenci a v současné době (400 Kč/t ukládaného odpadu) dosahuje téměř
horní hranice zákonem stanovených sazeb (500 Kč/t v roce 2009). Lze očekávat další zvýšení
sazeb tohoto poplatku s cílem vytvářit předpoklady pro postupné vyrovnání nákladů odstraňování komunálního odpadu a nákladů jeho využívání. U finanční rezervy pro rekultivace při
současné výši 100 Kč/t lze výhledově očekávat určité disproporce ve výši nákladů spojených
s péčí o skládku a jejich pokrytí z finanční rezervy, a to i s ohledem na snižování množství
odpadů ukládaných na skládky.
Oba nástroje působí v této oblasti pozitivně a mají perspektivu dalšího uplatnění i přesto, že je diskutována oprávněnost příjmů obcí z poplatků za ukládání odpadů na skládky, které se nachází na jejich území. Při vhodném nastavení výše poplatku za uložení odpadu na
skládku bude původce odpadů motivován k využití odpadů, které bude pro něho ekonomicky
výhodnější. Daně za skládkování odpadu zavádí a zvyšuje stále více členských zemí EU.
Jejich cílem je učinit skládkování ekonomicky nevýhodným a tak stimulovat recyklaci a využití energie z odpadů.
130
Zvýšení poplatku za ukládání odpadů na skládky v podmínkách ČR je navrhováno
v připravované změně zákona o odpadech. Navrhuje se zde zpoplatnit i další způsoby odstraňování odpadů a energetické využívání odpadů. Sazby uvádí následující tabulka.
Tab. 27. Sazba poplatku za odstraňování odpadů a za energetické využívání
komunálního odpadu ve spalovnách komunálního odpadu (návrh změny
zákona o odpadech)
Období
2009 – 2010
2011 – 2012
2013 a dále
Odstraňování odpadů způsoby
uvedenými pod kódy D1, D3,
D4, D5 a D12
v příloze č. 4
Komunální odpad Nebezpečný oda ostatní odpad
pad
700
1000
1500
7000
10000
15000
Odstraňování odpadů způsoby
uvedenými pod kódy D2 a
D10
v příloze č. 4
Nebezpečný
Komunální ododpad
pad a ostatní
odpad
200
2000
350
3500
500
5000
Energetické
využívání komunálního odpadu
200
350
500
zdroj: MŽP (2007)
Současně se změnou výše poplatku se také uvažuje se změnou příjemce výnosů z poplatků.
Část (80 %) výnosu z poplatků je navrhovaným příjmem kraje, na jehož území je zařízení
k odstraňování odpadů umístěno a část (20 %) zůstává příjmem obce na jejímž území je zařízení k odstraňování odpadů umístěno.
S ohledem na vývoj inflace by měla být také zvýšena zákonem stanovená částka finanční rezervy pro rekultivace skládek. S jejím zvýšením se v navrhované změně zákona
neuvažuje.
6.1.2
Rozšířená (ekonomická) odpovědnost výrobce
Rozšířená odpovědnost výrobce je jednou ze strategií ochrany životního prostředí, jejímž cílem je snížení celkových dopadů výrobku na životní prostředí tím, že činí výrobce administrativně odpovědného za celý životní cyklus výrobku. Nástroj je v ČR realizován např. zavedením povinnosti zpětného odběru na všechny obaly a vybrané výrobky.
Jedná se o nástroj preventivní negativně stimulující. I když, jak se ukazuje nelze tento
nástroj uplatnit u všech toků odpadů, osvědčil se zejména v oblasti obalů a obalového odpadu, kde téměř všechny členské státy EU uplatnily tento nástroj i při nové právní úpravě předmětné problematiky. Rozšířená (finanční) odpovědnost výrobce v rámci legislativy EU je stanovena zatím pro oblast vozidel s ukončenou životností a oblast výrobků elektrických a elektronických zařízení.
131
Působnost nástroje rozšířené odpovědnosti výrobců v oblasti obalů a obalového odpadu
se významně dotýká problematiky nakládání s komunálními odpady. Příspěvky osob povinných ke zpětnému odběru obalů poskytované v rámci sdruženého plnění AOS EKO-KOM
obcím, smluvně zapojeným do systému, přibližně pokrývají zvýšené náklady současné separace využitelných složek, ve kterých je převážně zastoupen obalový odpad (plasty, sklo).
Nástroj je konkrétním a účinným stimulem separace využitelných složek z komunálních
odpadů za účelem jejich materiálového využití. V případě upuštění od uplatnění tohoto nástroje zaměřeného do oblasti obalového odpadu, dojde i k postupnému zániku separace komunálních odpadů v obcích. Samotná povinnost odděleného shromažďování a sběru využitelných složek bez ekonomické pobídky bude pro obce malou stimulací.
6.1.3
Úhrada nákladů shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů občany
Úhrada nákladů „systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování
komunálních odpadů“ občany je nástrojem, který vychází ze zásady „znečišťovatel platí“.
Konečným producentem spotřebitelských (komunálních) odpadů je občan. Zde však je nutno
určitou odpovědnost delegovat na výrobce, neboť ten zajišťuje vývoj a výrobu výrobku a
podstatně tak ovlivňuje budoucí produkci odpadů z výrobku. Podíl na produkci komunálních
odpadů mají však nejen výrobci, ale i spotřebitelé, neboť v tržní ekonomice není výroba bez
poptávky možná.
Současná právní úprava, ve které jsou zakotveny tři formy úhrady nákladů spojených
s nakládáním s komunálním odpadem (forma místního poplatku, poplatku za komunální odpad, smluvní ceny) vytváří pro obce široký prostor pro výběr jí vyhovující a pro občany přijatelné formy. Je na rozhodnutí obce kterou z možných forem úhrady uplatní a kolik nákladů
přenese na občany a kolik uhradí z rozpočtu obce. V rámci forem úhrady může obec uplatnit i
systém stimulace občanů založený na rozdělení nákladů podle objemu či hmotnosti produkovaných směsných komunálních odpadů.
Jednou z takových možností je i systém „PAYT - Plať, když vyhazuješ“. Systém je poplatkovým systémem, založeným na objemu nebo hmotnosti vyprodukovaného směsného
komunálního odpadu. Má ekonomicky motivovat občana ke snížení množství odpadu, neboť
poplatky rostou se zvyšujícím se objemem či hmotností odpadů odkládaných při pravidelném
sběru. Projevem systému může být naopak nežádoucí i protiprávní jednání občanů (např. vytváření černých skládek odpadů, spalování plastů v domácích topeništích). Systém je možné
realizovat při vysoké kázni a uvědomělosti občanů. Pokud neexistují represivní zákonná pravidla, která budou motivovat občany ke kázni a eliminovat možnosti nezákonného jednání
(např. odkládání odpadů na neurčených místech, odkládání odpadů do cizích nádob) a bude
132
zaručena vymahatelnost těchto zákonem stanovených pravidel, nelze rozvíjet systémy plateb
podle vyprodukovaného množství odpadů. Pozitivní výsledky v podmínkách ČR mohou přinést systémy zainteresovanosti občana na množství vytříděných využitelných složek odpadů
(kapitola 3.4 – konkrétní příklady úlev z místního poplatku).
V současné době většina obcí využívá formy místního poplatku. Podle šetření prováděných AOS EKO-KOM je formou místního poplatku zpoplatněno cca 80 % hmotnostního
podílu komunálních odpadů. Respektive 80 % občanů provádí (má provádět) úhradu nákladů
systému nakládání s komunálním odpadem obci formou místního poplatku.
S ohledem na to, že současná zákonem stanovená maximální výše poplatku vychází
z ekonomické úrovně roku 2000, je její výše již nedostačující a vznikají často disproporce
mezi vynaloženými náklady obce a dosaženými příjmy v rámci odpadového hospodářství.
Úhrada nákladů systému nakládání s odpady na území obce prováděná občany (např. formou
místního poplatku) je hlavní příjmovou položkou odpadového hospodářství v obecních rozpočtech. Dalším příjmem jsou tržby za druhotné suroviny, odměny AOS EKO-KOM za odděleně sebraný obalový odpad, platby živnostníků napojených na systém obce aj. Pokud obec
má na svém území skládku odpadů, pak je i příjemcem poplatku za odpad, který je zde uložen. Jedná se často o významnou položku v rozpočtu obcí, která spíše patří již do podnikatelské činnosti obce.
Problémy spojené s nedostatečnou výší místního poplatku s ohledem na vynaložené náklady odpadového hospodářství řeší obce několika způsoby:
-
ztrátu uhradí z rozpočtu obce (přerozdělení prostředků),
-
sníží náklady odstraňování směsného KO na úkor nákladů na separovaný sběr (místní
poplatek se skládá ze dvou položek; 250 Kč a 250 Kč netříděné/směsné KO),
-
zavede jinou formu úhrady nákladů, např. smluvní vztah s občanem, poplatek za komunální odpad.
V současné době většina obcí uhrazuje ztrátu z odpadového hospodářství z rozpočtu obce, přitom hledá možnosti snížení ztráty tím, že např. plně využívá stanovené horní hranice
místního poplatku 500 Kč. K tomu využívá i možnosti věcné záměny některých nákladů
v rámci činností spojených s nakládáním s komunálními odpady. Případy, kdy obce přechází
na jiné formy úhrady jsou ojedinělé.
Výhody místního poplatku spatřují obce především v následujících aspektech:
-
jednoduchý výpočet,
-
snadná vymahatelnost,
-
snížení počtu neplatičů,
-
příjem není účelově vázán,
133
-
standard systému určí obec,
-
občané mohou odkládat odpady na kterémkoli určeném místě,
-
snížení výskytu černých skládek,
-
snížení nákladů obce na odstranění černých skládek.
Nevýhody místního poplatku spočívají zejména:
-
ve zvýšení produkce komunálních odpadů,
-
zvýšení nákladů za odstraňování komunálních odpadů,
-
zvýšení nákladů na údržbu určených míst (zejména stanovišť na tříděný odpad).
V současnosti s připravovanou změnou zákona o odpadech se navrhuje i změna výše
místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a
odstraňování komunálních odpadů. Navrhuje se zvýšení horní hranice částky stanovené na
základě skutečných nákladů obce na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu na 650 Kč
(250 Kč + 400 Kč). Celkové zvýšení horní hranice poplatku tedy představuje 400 Kč, tj. ze
současných 500 Kč na osobu a rok na 900 Kč na osobu a rok. Toto zvýšení odpovídá úrovni
nákladů obcí na sběr a svoz směsného (netříděného) komunálního odpadu a připravovanému
zvýšení poplatků za odstraňování odpadů a inflačním vlivům k horizontu roku 2010. Pro další
období je možné tuto hranici opět posoudit a případně upravit.
6.1.4
Úlevy z místního poplatku podle skutečně sebraného množství využitelných složek (konkrétní příklady)
a) Systém zavedený ve Městě Letohrad
Systém založený na úlevách z místního poplatku podle počtu bodů získaných za odevzdané
odděleně sebrané využitelné složky k recyklaci je zaveden např. ve Městě Letohrad. Využitelné složky, papír, plasty, nápojové kartony, jsou zde sbírány způsobem dům od domu.
Občané v domácnostech shromažďují jednotlivé druhy odpadů odděleně podle požadovaných látkových skupin a v určený den, zde konkrétně jednou za 14 dnů (každé liché pondělí), odloží sbírané komodity na sběrné místo, kde v jiný den přistavují nádobu se směsným
komunálním odpadem.
Při sběru využitelných složek musí občané dodržovat několik základních pravidel. Jedná se zejména o následující zásady:
-
odpady se shromažďují a odevzdávají čisté, vymyté, bez zbytků potravin,
134
-
odpady se třídí do několika skupin:
o plasty
§
fólie čiré (polyetylénové, mikroténové, strečové),
§
PET lahve (včetně víček, zmáčknuté),
§
Směsný plast (barevné fólie a obaly s potiskem, igelitové tašky, kelímky, jiný plastový odpad),
o papír
§
kartonový papír (vlnitá a hladká lepenka, kartony),
§
ostatní papír (noviny, časopisy, letáky, balicí papír),
o nápojové kartony
-
odpady musí být zabalené (plasty zvlášť podle definovaných skupin v plastovém pytli o
minimálním objemu 110 litrů, nápojové kartony v oranžovém plastovém pytli o objemu
80 litrů, papír svázaný zvlášť podle definovaných skupin do balíku o minimální hmotnosti 10 kg),
-
zabalené odpady musí být opatřeny samolepkou s čárovým kódem.
Obaly si opatřuje každý občan sám a na vlastní náklady. Plastové pytle jsou volně
v prodeji a lze je zakoupit v technických službách nebo u firmy provádějící svoz. Samolepky
s čárovými kódy jsou v rámci úspor rozesílány občanům spolu s poštovní poukázkou na
úhradu místního poplatku. Sběrná (výběrčí) místa jsou vybavena čtečkami čárových kódů,
stejně jako pracovníci firmy, která odebrání a svoz odpadu zajišťuje. Čárový kód slouží
k získávání informací o množství a druzích vytříděného odpadu. Čárový kód umožňuje evidovat řadu různých údajů, lze např. porovnávat i množství vytříděného odpadu v jednotlivých
místních částech.
Snímaná data jsou pak podkladem k přiznání slevy z místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů.
Za 2 roky provozu výše popsaného systému, zavedeného Městem Letohrad ve spolupráci s Komunálními službami s.r.o., Jablonné nad Orlicí, lze vysledovat následující výhody.
Výhody systému
-
výrazné zvýšení podílu tříděného odpadu,
-
vysoká kvalita sbíraných komodit,
-
identifikace nekvalitních třídičů (anulace slevy),
135
-
samofinancovatelnost systému (v roce 2006 získalo město za vytříděné suroviny odměnu 450 tis. Kč, náklady na svoz tříděného odpadu činily 340 tis. Kč, náklady na samolepky a tisk 9 tis. Kč, čtečky a SW práce 30 tis. Kč, slevy na poplatcích 61 tis. Kč),
-
nezvyšování produkce směsného (zbytkového) komunálního odpadu,
-
zlepšení platební kázně (při prodlevě z placení zaniká nárok na slevu z poplatku),
-
informování občanů o jimi dosažené výtěžnosti komodit (zpětná vazba, informace na
poštovní poukázce),
Nevýhody systému
-
časová náročnost sběru je vyšší než při svozu z kontejnerů,
-
možnost naplnění zabalených surovin hmotnostně významným balastem,
-
při balení do pytlů se vytváří nový odpad.
b) Systém zavedený v Mladé Boleslavi
Bonus ve formě snížení poplatků za odpad je také zaveden (od dubna 2007) v Mladé Boleslavi. Nový městský projekt zatím počítá zejména s aktivním přístupem občanů.
Občan za účelem zapojení se do systému musí z vlastní iniciativy uzavřít příslušnou
smlouvu s městem. Na základě tohoto aktu obdrží kartu s čárovým kódem i barevně odlišené
pytle na jednotlivé druhy tříděného odpadu. Vytříděný odpad mohou občané odnášet zatím na
šest sběrných míst, kde je množství i kvalita odpadu zaznamenávána prostřednictvím karty
s čárovým kódem. Podle sebraného množství využitelných komodit je pak přidělena sleva na
místním poplatku. Maximálně lze dosáhnout slevy ve výši 180 Kč na občana, pro čtyřčlennou
domácnost to může znamenat roční úsporu až 720 Kč.
Za první 3 měsíce podepsalo smlouvu s magistrátem o zapojení domácnosti do třídění
odpadu 734 domácností, což reprezentuje více než 2200 obyvatel města (5 % obyvatel města). Množství vytříděných komodit se ve stejném období zvýšilo o 28 % (246 tun), tj. přibližně 112 kg/rok na osobu zapojenou do nového systému třídění.
O způsob sběru projevují občané velký zájem, zejména v sídlištních čtvrtích. Občané
zde mají k dispozici veřejně přístupné barevně odlišené nádoby na odděleně sbírané využitelné složky a také sběrný dvůr, kde se sebere čtvrtletně na 100 t papíru, 68 t plastů, 63 t skla,
15 t kovů, 0,7 t nápojového kartonu.
136
c) Novozélandský systém „Recykluj, či plať“
Množství odpadu z domácností, které odchází na skládku je stále v některých oblastech Nového Zélandu vysoké (60 %). Proto např. ve Christchurchu (třetí největší město) byl zaveden
nový systém sběru odpadu z domácnosti, jehož cílem je zvýšit množství odpadu určeného
k recyklaci.
Původní systém je založen na tom, že každá domácnost dostane od místního samosprávného úřadu 45 l sběrnou nádobu na recyklovatelný odpad (papír, kovy, sklo, plasty).
Pro tříděné odpady, které lze dále využít, není žádné množstevní omezení a jejich svoz zajišťuje samospráva zdarma (bez přímé platby). Jinak je tomu u směsného komunálního odpadu.
Obec poskytuje domácnostem speciální barevné plastové pytle s logem obce. Pouze takto
označený odpad se sváží a odváží na skládku. Každá domácnost (majitel bytové jednotky)
obdrží od obce 26 kusů 50 litrových pytlů na rok, k uvedenému účelu. Pokud domácnost překročí produkci směsného odpadu odpovídající objemu těchto pytlů, musí si další pytle zakoupit. Běžný směsný odpad v pytlích je svážen od vchodů do objektů, objemný odpad se shromažďuje na určených sběrných místech, kde občan zaplatí určitý poplatek za ekologické odstranění. Podporuje se také domácí kompostování.
Novým systémem je sledováno především zvýšení motivace občanů k třídění odpadů.
Směsný komunální odpad bude nadále shromažďován do pytlů a svážen ve čtrnáctidenních
intervalech. Tříděný odpad bude skladován ve větších sběrných nádobách o objemu 240 litrů,
jednotlivé komodity budou do nádoby vkládány zabalené odděleně v plastových pytlích.
Bioodpad ze zahrad bude ukládán do sběrných nádob o objemu 80 litrů, jeho svoz bude
prováděn v týdenních intervalech. Občané v tomto případě mají možnost získat za úplatu větší sběrnou nádobu. Stejně tak mohou za příplatek získat větší množství značených pytlů na
směsný odpad.
Prioritou nového systému není úspora nákladů sběru a nakládání s odpady
z domácností, ale snižování produkce směsného odpadu. Motivačním prvkem je zde především zvýšení objemu pro shromažďování využitelných složek a snížení objemu pro odkládání
směsného odpadu a bioodpadu. Na odstranění produkce směsného odpadu nad plánovaný limit, musí občan vynaložit zvýšené finanční prostředky. Stejně tak je ekonomicky motivován
ke snížení produkce zahradního odpadu a jeho kompostování.
6.1.5
Zkušenosti se systémy váženého sběru odpadu v ČR
V roce 1993 zahájila firma ODAS vážení popelnic. Jednalo se o rozhodnutí ze strany firmy a
jeho důvodem bylo více motivovat obyvatele k zahájení separace a tím šetření financí za svoz
popelnic. Nezbytnou podmínkou pro tuto činnost bylo vybavení svozové techniky vážním a
identifikačním systémem, což v r. 1993 představovalo částku cca 400 tis na 1 vozidlo. Dále
bylo zapotřebí vybavení administrativy software a označení všech svoz. nádob čárovými kó-
137
dy , což představovalo dalších cca 100 tis. na celou oblast. Tento systém provozovala firma
do roku 2001, kdy bylo jeho užívání ukončeno.
Výhody užívání vážního systému:
-
každý občan znal hmotnost vyváženého odpadu a byl motivován k minimalizaci
-
obce věděly, kdo popelnici vyváží a kdo ne
-
obce měly přesnou informace o hmotnosti odpadu v dané obci
Nevýhody užívání vážního systému:
-
vysoká administrativní náročnost na udržení čistoty systému (pořízení nových popelnic,
poničení štítků s čár. kódy apod.)
-
absence informace v případě poruchy systému,
-
mezi občany začal systém zbavování se odpadu nezákonnými způsoby
-
přesvědčení obyvatel, že nesou zodpovědnost pouze za svůj odpad ve své popelnici,
další odpady v systému (separace, NO, hřbitovní odpad a pod) se jich netýká
-
vážní systém, byl konstruován pouze na 1 typ sbíraných nádob
Důvody pro ukončení užívání vážního systému:
-
zahájení svozu kombinovanými vyklápěči – obyvatelé mohou mít více druhů pop. nádob
-
nový systém výběru poplatku dle nového zákona o odpadech
Moderní přístupy k váženému sběru komunálního odpadu:
-
Konstrukce vážních systémů je zdokonalená
-
Jsou odbourány bariéry jediného typu svozových nádob
-
Čipy nejsou tak náchylné jako čárové kódy
-
Bariera z hlediska náročnosti čistoty systému je zřejmě těžko odstranitelná
6.2
Platby za komunální odpad v zemích EU a Švýcarsku
Při úhradě nákladů sběru a odstraňování komunálních odpadů má nezanedbatelnou úlohu
uplatnění principu „znečišťovatel platí“. Platby za komunální odpad mohou být uplatňovány
v různé podobě, formě a způsobu. V zásadě se jedná o formu fixních a formu variabilních
plateb. Oba případy plateb jsou podmíněny přístupem obcí a svozových firem k efektivnímu
vynakládání prostředků a k realizaci opatření, která příznivě působí na výši nákladů odstraňo-
138
vání komunálních odpadů. Např. v Německu 1), ale i v dalších zemích Evropské unie jsou
v tomto směru obvykle realizována opatření spočívající v:
- zvýšení separace a zhodnocení sebraného papíru,
- prevenci a zvýšení zhodnocení bioodpadů,
- zhodnocení dřevního odpadu,
- rozšiřování podmínek pro zpětný odběr EEZ,
- zlepšení organizace a řízení komunálních podniků,
- zdokonalení techniky sběru a svozu odpadů (např. snížení pracovníků obsluhy),
- společném skládkování svazků obcí (sdružování prostředků pro skládkování),
- snížení namáhavosti práce na příjmu, zpracování a zhodnocení odpadu,
- přiblížení služeb občanovi (zlepšení komunikace s občany).
K dosažení vyšší efektivnosti obecních systémů je také třeba motivovat odběratele
služeb sběru komunálních odpadů, tj. občana. Protože fixní platby za odpad nemají potřebný stimulační účinek, přistupují často obce k systémům variabilních plateb.
6.2.1
Důvody zavádění variabilních plateb
Poplatkové systémy nakládání s komunálními odpady se mohou vyznačovat pevnou pro
všechny původce respektive občany stejnou platbou (fixní platba) nebo je pro ně charakteristická proměnlivost poplatku v závislosti na výši požadovaného výkonu (variabilní platba).
Variabilní platby sběru a odstraňování domovních odpadů přináší obcím a jejich občanům
několik důležitých výhod. Za nejvýznamnější lze považovat:
a. spravedlivost pro původce
Jednotliví původci platí pouze za svoje odpady a platí podle toho, kolik odpadů produkují.
b. ekonomická motivace původců
Kdo produkuje více odpadů, má vyšší poplatky jak ten, který se snaží mít odpadů méně.
Uplatňuje se princip „Znečišťovatel platí“. Každý platí adekvátně tomu, jaký je jeho podíl na
využívání služeb sběru, přepravy a odstraňování (popř. využívání) odpadů. Jedná se o spravedlivé přerozdělení nákladů mezi jednotlivé původce. Využívá se přirozeného chování člověka. Každý subjekt má snahu uspořit na poplatcích za odpady, musí však pro to něco vykonat, např. snížit množství, třídit, kompostovat.
139
c. environmentální přínosy
Systémy variabilních plateb vytváří u původců odpadů ekonomickou motivaci k tomu, aby se
aktivněji zapojili do systému třídění surovin v obcích, do domácího kompostování, upřednostnění vratných zálohovaných obalů, případně také nakupování lehce recyklovatelných výrobků a obalů, dokonce i nebalených výrobků a v souhrnu, aby produkovali co nejméně odpadů. Chování původců odpadů takto směřuje ke zvýšení ochrany životního prostředí.
d. efektivnost provozu
K dalším nezanedbatelným výhodám, které se nejčastěji vyskytují při realizaci poplatkových
systémů, patří např. úspora nákladů na odpadové hospodářství, zvýšení příjmů za odprodej
druhotných surovin, lepší přehled o množství odpadů od jednotlivých skupin původců (domácnosti, nepodnikatelské subjekty, živnosti apod.), efektivnější svoz, vyšší spokojenost občanů se službami atd.
Nejčastěji užívanými systémy plateb za množství směsných odpadů jsou:
-
žetonový systém,
-
vážicí systém,
-
pytlový systém,
-
objemový systém.
Výzkum schémat sběru domovního odpadu v Evropě z hlediska jejich zpoplatnění ukázal, že
ve většině případů poplatky hrají důležitou roli při snižování množství a třídění odpadu (Beasley, 2003). Poplatky však musí být stanoveny v rozpětí únosné míry pro původce domovního odpadu. Často je třeba zohlednit nejen sociální postavení původců, ale i geografickou
proměnlivost území, různé politické i finanční strategie. Úspěch zaváděných schémat sběru
odpadů závisí na důsledném poskytování informací a na vzdělávacích a osvětových programech.
Z vyhodnocení dat prováděného např. v Německu obecně vyplývá, že specifické množství odpadů na obyvatele a rok je vyšší při vybírání paušálních poplatků než při použití jiných
systémů poplatků (Geisser – Kügler, 2004).
6.2.2
Struktura a výše plateb
Z hlediska konstrukce modelu poplatků se rozlišuje mezi jednodílnými a vícedílnými systémy
poplatků. U jednodílných spojuje poplatek součásti základního poplatku a poplatku za výkon.
Lze je vztahovat k osobám, k nádobám, pozemku, domácnosti a nezohledňují míru využívání
systému odstraňování. Vícedílné systémy poplatků se skládají ze základního poplatku, paušálního poplatku za jednotku, poplatku za výkon a/nebo za pronájem sběrné nádoby. Pro
140
spravedlivý výpočet poplatků dle principu původce je nutno co nejvíce součástí poplatku stanovit na základě skutečně odstraňovaného množství odpadu. Rozsah uplatnění poplatkových
systémů uvádí následující tabulka.
Poplatková schémata ve světě (DEFRA, 2007):
Země
Rozsah finančně pobídkového schématu
Rakousko
Široký rozsah uplatnění poplatků za odpady
Belgie
Široce rozšířeno zpoplatnění odpadů. Ve Flandrech má většina obcí zavedeny variabilní poplatky.
Dánsko
Zhruba 10 % místních úřadů zavedlo poplatková schémata podle hmotnosti odpadu, zbývající
obce uplatňují platby za odpady „navíc“ (překračující stanovené množství)
Finsko
Francie
Široký rozsah uplatnění poplatků za odpady (třetina obcí)
Německo
Řecko
Poplatky schváleny legislativou, ovšem v současné době nejsou místními úřady vymáhány
Irsko
Dobrovolný variabilní systém poplatků v celé zemi
Itálie
Široce uplatněny variabilní poplatky (od r. 2008 by měly být povinné)
Lucembursko
Nizozemsko
Zvyšující se počet obcí uplatňujících variabilní poplatky za odpady
Portugalsko
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
Zvyšující se počet obcí uplatňujících variabilní poplatky za odpady
Austrálie
Poplatky rozšířeny v Novém Jižním Walesu a Viktorii
Kanada
Široký rozsah uplatnění poplatků za odpady (např. Britská Kolumbie a Ontario)
Jižní Korea
Všechny domácnosti platí za odpady
USA
Ve 46 státech určitá míra zpoplatnění odpadů (v r. 1999 35 mil. obyvatel)
zdroj: DEFRA (2007)
Nejvíce zkušeností a také informací ze zavedení variabilních plateb za komunální odpad
vykazuje Německo. V posledních 10 letech v Německu stouply poplatky za odpad a tím také
i náklady na odpadové hospodářství cca o 140 % (Müller, 2000). Současně extrémně pokleslo
množství skládkovaných odpadů, neboť více než 50 % odpadů se sbírá odděleně. Spektrum
výkonů komunálního odpadového hospodářství se na základě stoupajícího ekologického
standardu tak rozšířilo, že vedle nákladů na odstraňování zbytkových odpadů vznikají náklady na množstevně významné jiné druhy a nové činnosti, jako např. objemné odpady, biologické odpady, ekologické poradenství a osvěta. Až 80 % nákladů odpadového hospodářství
jsou fixní náklady, tj. náklady nezávislé na množství odpadů. Poplatky jsou dvousložkové,
základní a doplňková složka. Měřítkem pro základní poplatek jsou: osoba, nádoba, domác-
141
nost, plocha pozemku. Doplňkový poplatek pokrývá činnosti závislé na výkonu, může být
tvořen progresivně (není v tomto období udržitelné), degresivně (optimální) nebo lineárně
(nejčastější řešení).
Poplatky za komunální odpad např. v Bavorsku jsou od roku 1998 v průměru stabilní
(Simon, 2004). Rodina se dvěma dětmi platí ročně 169 EUR (r. 2004), což je o 21 EUR méně
než je průměr v rámci Německa. Nejvyšší poplatky za odpad jsou v Hessensku (ibid), kde činí téměř 400 EUR, avšak služby odstraňování odpadů jsou zde perfektní a poplatek zahrnuje i
platby za biologický odpad. Nejnižší poplatky jsou v Meklenbursku-Předním Pomořansku a
činí pouhých 60 EUR za rok, zahrnují však pouze odvoz zbytkového odpadu (ibid).
V samotném Bavorsku je rozpětí poplatků 78-291 EUR za rok u čtyřčlenné rodiny. Poplatky
jsou diferencované podle výkonů odstraňování zbytkového odpadu, papíru a biologického
odpadu. Pouhé odstraňování zbytkového odpadu představovalo v roce 2003 v průměru 137
EUR za rok, za dodatečnou sběrnou nádobu na papír se platí 152 EUR, za nakládání se všemi
třemi frakcemi (papír, bioodpad, zbytkový odpad) v průměru 174 EUR. S ohledem na účinnost nařízení o ukládání odpadů k 1.6.2005 nabylo na významu tepelné zpracování komunálních odpadů. Jestliže v roce 2000 využívalo tepelné zpracování 48 obcí ze sledovaných 80
obcí, v roce 2004 to je již 59 obcí. Na poplatcích se tento posun nijak neprojevil.
Rozdíly ve výši poplatků zjišťované v jednotlivých zemích v Německu vedou k povinně
prováděným porovnáním poplatků (Ehrmann – Elmer – Brenck, 2006). Zájem o porovnání
poplatků za odstraňování odpadu v Německu byl vyvolán v posledních letech nespokojeností
občanů s neustále rostoucími sazbami a nedostatečnou transparencí kalkulace poplatků (Odpadové fórum, 2008). Podle dostupných informací činí rozdíly v poplatcích mezi jednotlivými
obcemi až 800 procent (Homann, 2007a).
Pravidelně prováděná porovnání poplatků a výkonů (benchmarking) s povinnou účastí
je vhodným nástrojem k tomu, aby se ozřejmil vliv jednotlivých faktorů a nalezla se slabá
místa jednotlivých obcí. Německé odpadové hospodářství totiž více než dvě desetiletí kolísá
mezi nedostatkem a nadměrným počtem kapacit pro odstraňování odpadů. Na počátku 90. let
byl vydán celý soubor zákonů a nařízení, směřovaných k odpovědnosti výrobců za produkt a
k vyšší míře využívání odpadů. Tento směr odpadové politiky měl dalekosáhlé následky a
vedl ke změně struktur jak u původců a vlastníků odpadů, tak i v oblasti odstraňování odpadů
veřejnoprávními a soukromými subjekty. Provedená srovnání nákladů a poplatků v odpadovém hospodářství ukazují, že na množství odpadů má vliv mnoho lokálních faktorů, přičemž
rozsah jejich vlivu je nejasný. Proto nelze rozdíly v poplatcích mezi jednotlivými obcemi jednoznačně odůvodnit jednotlivými parametry odpadového hospodářství.
Jedním z mála systematických porovnání (ibid), která se soustřeďují na situaci v jedné
spolkové zemi, je studie z roku 2006, která se zabývá poplatky v 30 velkých městech Severního Porýní-Vestfálska. Při porovnání poplatků se podle předmětu sledování rozlišují dvě
142
různé varianty: sledování výše poplatků za určité množství výkonů (porovnání poplatku a výkonu) a sledování výkonů odstraňování odpadů ve srovnání jednotlivých měst.
Při porovnání zátěže se sledují finanční výdaje domácností za odstraňování odpadu. Pro
30 velkých měst Severního Porýní-Vestfálska vyplynuly z tohoto způsobu porovnání následující výsledky. Průměrná zátěž na osobu u čtyřčlenné domácnosti v rodinném domku v roce
2006 činila 57,80 EUR, takže tato domácnost byla celkem zatížena 231,40 EUR. Dvoučlenná
domácnost v rodinném domku nezaplatila polovinu, tedy 115,70 EUR, ale při zátěži na osobu
72,50 EUR celkem 145,04 EUR. Největší výkyvy v zátěži na osobu lze pozorovat u jednočlenných domácností. V rodinných domcích činí rozdíl až 608 % a v bytových domech 828
%. Nejmenší rozdíly jsou mezi dvou, tří a čtyřčlennými domácnostmi v rodinných domcích.
Při porovnání zátěže na osobu mezi jednotlivými obcemi se rozdíl pohybuje v rozmezí 170 a
300 %.
Druhý způsob porovnání poplatku a výkonu umožňuje na rozdíl od porovnání zátěže
domácností odpovědět na otázku, zda je výkon odstraňování odpadu v jednom městě ve srovnání s jiným levnější nebo dražší (Homann, 2007b). Nutným předpokladem je, aby se příslušný poplatek vybíral ve všech srovnávaných městech za stejné množství téhož výkonu. Nesmějí tedy být žádné odchylky v počtu prováděných výkonů (zbytkový odpad, biologický odpad, objemný odpad atd.) a v množství, např. v objemu vyprazdňovaných nádob na objemný
odpad. Při porovnání poplatků a výkonu se na bázi srovnatelných objemů vyprázdněných nádob vypočítá pro všechna porovnávaná města poplatek za jednotku, z něho se pak odvodí výše poplatku za vyprázdnění 100 l nádoby. Průměrný poplatek za vyprázdnění 100 l nádoby
činil v roce 2006 v porovnávaných městech kolem 4,42 EUR. Odchylky činily max. 41 %
směrem dolů a 50 % směrem nahoru (2,62 popř. 6,99 EUR). Z 30 měst vykazovalo 18 nízké
až velmi nízké poplatky, 12 měst vybíralo vysoké až velmi vysoké poplatky. Obecně lze konstatovat, že poplatek za 100 l odpadu je tím vyšší, čím více obyvatel má obec (vyšší náklady
na odstraňování zbytkového odpadu, na logistiku a jiná opatření nakládání s odpady).
Ve Spojeném království se chystá mnoho opatření souvisejících s klimatickými změnami. Jsou zde také připravována opatření (rok 2007) zaměřená na snížení množství a recyklaci
odpadu z domácností (Simon, 2004). Defra (the Welsh Assembly and the Environment Agency) navrhuje, aby obyvatelé, kteří budou používat sběrné nádoby menších objemů dostali slevu na poplatcích za sběr odpadu a naopak větší sběrné nádoby budou mít vyšší poplatky, toto
opatření se bude týkat také snížení četnosti odvozu odpadu a všech poplatků za množství odpadu (např. vážící systémy).
V britském okrese Blaby byl zaveden systém sběru domovního odpadu, na základě kterého jsou zdarma, jednou týdně vyprazdňovány sběrné nádoby o objemu 140 litrů na směsný
odpad a dvakrát týdně rovněž nádoby o objemu 140 litrů na recyklovatelné odpady. Pro navíc
143
objednaný odvoz směsného odpadu a pro odvoz zahradního odpadu je stanoven zvláštní poplatek (Stiles, 2005).
K redukci množství odpadu v Basileji ve Švýcarsku přispěly jednak zavedení nových
poplatků za odpad z domácností a jednak motivační projekty v živnostenských a v průmyslových podnicích (Gfeller – Moll – Mahler – Paroubek, 2000). V souladu s tím byla kapacita
spalovny komunálních odpadů snížena o třetinu. Poplatky za odstranění 1 t sídelního odpadu
činí 180 CHF (r. 2001) a zvláštního odpadu 300 CHF (r.2001). Nový model poplatků zjednodušil tarify na 4-5 stupňů, proto jsou procesní náklady získané kalkulací účelně seřazeny do
skupin, přičemž objemný a zvláštní odpad jsou úměrně dražší. Nový model přispívá k tomu,
že do zařízení jsou více dodávány zpracované odpady, za něž je poplatek nižší. Někteří živnostníci jsou ochotni provádět ve svých vlastních závodech drcení a jinou úpravu odpadu.
Nové poplatky jsou zavedeny od roku 2001.
Dále jsou uváděny příklady zavedení poplatkových systému v evropských regionech.
Maastricht, Nizozemsko (DEFRA, 2007)
Občané kupují speciální pytle v tamních obchodech (cena 1 EUR). Sváží se odpady pouze
v těchto pytlích (pokud použijí jiné pytle, dostanou upozornění a později pokutu). Množství
vytříděného odpadu se poté zvýšilo ze 45-50 % na 65 %. Maastricht je nyní špičkovým městem z hlediska třídění odpadů. Schéma poplatků také pomohlo uspořit 20 % prostředků
v rozpočtu města.
Vídeň, Rakousko (Steinbauer, 2000)
Magistrát města Vídně je oprávněn nařízením předepsat poplatek za odvoz odpadu. Platí se
poplatek za nádobu a poplatek za odvoz. Poplatky, i když se průběžně zvyšují, patří
k nejnižším v Evropě. Poplatky pokrývají následující náklady: vyzvednutí sběrné nádoby ze
stanoviště a jejich zpětné umístění, oddělený sběr využitelných složek a jejich dotřídění,
energetické využití směsných odpadů, nakládání se zbytkovým odpadem.
Flandry, Belgie (DEFRA, 2007)
Většina obcí uplatňuje částečné nebo úplné schéma variabilních poplatků za domovní odpad.
Občané platí buď za hmotnost zbytkových odpadů nebo podle objemu sběrných nádob.
V oblastech se zavedeným poplatkem se snížilo množství odpadu o 24-28 kg/obyvatele za rok
(průměrný občan Flander vyprodukoval 549 kg odpadu za r. 2005).
144
Treviso, Itálie (DEFRA, 2007)
Schéma poplatků založené na frekvenci svozu odpadu. Domácnosti platí za svozy, které jsou
navíc nad stanovené minimální počty svozů (1-6 podle velikosti domácností). Průměrný variabilní poplatek činí 50 £. Schéma pomohlo snížit množství odpadů o 12 %.
Bjuv, Švédsko (DEFRA, 2007)
Nádoby na zbytkový odpad (nerecyklovatelný) jsou označeny visačkou s elektronickým čipem (zamezení přesunů mezi sousedy) a zváženy před a po vyprázdnění. Zbytkové odpady
jsou placeny za kilogramy. V prvním roce schématu se celkové množství odpadů snížilo o 19
% a množství zbytkových odpadů pokleslo o 45 %, přičemž se zvýšilo množství odpadu tříděného ke kompostování a recyklaci, a to o 49 %.
6.2.3
Konkrétní přínosy variabilních plateb
Přínosy variabilních plateb za odstraňování komunálních odpadů spočívají především ve zvýšení odděleně sebraných složek včetně bioodpadu (pokud je systém takto nastaven) a tím dochází ke snížení zbytkového odpadu určeného k ukládání na skládkách. Motivací pro původce
odpadů – občana je úspora poplatků za zbytkový odpad. Jak ukazují dále uvedené konkrétní
příklady, snížení množství zbytkového odpadu nelze standardizovat, neboť závisí na mnoha
faktorech, nejvíce na účinnosti třídění v období zavedení poplatku, na zvoleném způsobu
shromažďování odpadů, na socioekonomickém složení občanů v dané oblasti, na jejich zvyklostech apod. Např. zatímco v Německu se při zavedení variabilních plateb snížilo množství
zbytkového odpadu o 40-50 % hmotn., v Itálii je to např. jen o 18 % hmotn.
Toto tvrzení podporují dále uvedené případy zavedení variabilních plateb.
Baunatal, Německo, Hessensko (Entsorga-Magazin, 2001)
V hesenském Baunatalu proběhl z pověření Duálního systému pilotní projekt, jehož cílem bylo zvýšení sebraného množství využitelných složek a snížení poplatků privátních domácností
za odpad. Projekt usiloval o celkové snížení množství zbytkového odpadu o 40 %. Obyvatelé
dostali uzavíratelné sběrné nádoby, lehké obaly se nadále sbíraly do žlutých pytlů, byl zvýšen
objem nádob na biologický odpad a papír a objem nádob na zbytkový odpad byl snížen. Občané dostali písemné informace o průběhu projektu, možné úspoře poplatků a třídění využitelných složek. Informování občanů bylo doplněno návštěvou domácností. Celkem bylo docíleno snížení zbytkového odpadu o 53 %. Množství sebraných lehkých obalů se více než čtyřnásobilo. Tyto skutečnosti vedly ke 40 % úspoře poplatků, což znamená úsporu cca 80
145
DM/osobu a rok. Bylo zjištěno, že důležitým předpokladem pro kvalitní oddělený sběr využitelných složek jsou uzavíratelné nádoby.
Ratingen, Německo (Entsorga-Magazin, 2001b)
Město Ratingen u Düsseldorfu provedlo modelový pokus redukce množství zbytkového odpadu a úspory poplatků za odpad. Kontejnery o objemu 1100 litrů byly na pokusném území
nahrazeny uzavíratelnými kontejnery, k nimž má přístup pouze držitel čipové karty. Systém
pracuje na bázi solárních buněk. Systém registruje číslo zákazníka, po naplnění se uloží datum, čas a další údaje. Občané byli o funkci systému informováni tištěnými letáky, zprávami
v tisku, informačními pořady. Celkové množství odpadu se ihned po zavedení nových nádob
snížilo téměř na polovinu, ze 435 kg na 243 kg na obyvatele a rok. K nádobám neměl nikdo
jiný přístup než příslušné domácnosti a plnicí otvor neumožňuje vhazování objemných odpadů. Množství zbytkového odpadu se snížilo přibližně o 43 %, množství sebraných využitelných složek se asi o 80 % zvýšilo. Byl zaveden nový systém poplatků a minimální objem
zbytkového odpadu byl snížen na 13 litrů na osobu a týden, což pro občany znamená zřetelnou úsporu.
Dubnice nad Váhem, Slovensko (Kurinec, 2005)
V městské části Prejta v Dubnici nad Váhem přešli na hromadný pytlový sběr. Všechny sběrné nádoby byly staženy a každý obyvatel ukládá směsný odpad do svých pytlů, které nakupuje od města. Město z takto získaných prostředků financuje provoz systému pytlového sběru.
Po zavedení tohoto způsobu sběru výrazně pokleslo množství směsného komunálního odpadu. Zvýšení efektivnosti separace druhotných surovin bylo jedním z rozhodujících faktorů
poklesu objemu směsného odpadu. V roce 2005 přinesl pytlový sběr občanům úsporu téměř
450.000 Sk na místním poplatku za odpady. Přesto, že se v Dubnici nad Váhem realizuje separovaný sběr už více než 12 let, pytlový sběr způsobil v této části města dramatický nárůst
vyseparovaných potenciálních surovin. Od 1.1.2007 má být pytlový sběr realizován na území
celého města (Palkechová, 2007).
Itálie (Geisser – Kügler, 2004)
Deset obcí (celkem 24 200 obyvatel) v oblasti Milána zavedlo schéma variabilních poplatků
za domovní odpad (s výjimkou bioodpadu, který se sbíral odděleně zdarma). Poplatkový systém spočíval v pevné sazbě podle druhu a velikosti obydlí a variabilní platbě podle množství
odpadu sebraného v každé domácnosti. Výsledkem zavedení tohoto schématu bylo 18 % snížení objemu sídelních odpadů a 8 % zvýšení separace odpadu. Vyskytlo se několik málo případů černých skládek a neplacení fixních plateb.
146
Dánsko (Ernst & Young, 2002)
V oblasti Bogense v Dánsku je převážně venkovské osídlení. Platby za odpady jsou stanoveny podle hmotnosti směsného odpadu a bioodpadu. Pevná sazba pokrývá náklady na recyklaci a na sběr zbytkových odpadů. Variabilní platba závisí na množství zbytkového odpadu
překračující základní stanovené množství. Uplatnění schématu přineslo významné snížení
množství sebraných odpadů a zlepšení třídění, zvýšení množství recyklátů a podporu domácího kompostování. Zpočátku se vyskytly zvýšené případy ilegálního skládkování.
Ohrekeis, Německo (ibid)
Pilotní schéma bylo zkoušeno v obytných blocích v německém Ohrekeisu. Schéma zahrnovalo kontejnery pro separovaný sběr s poplatky dle hmotnosti a objemu s použitím čipových karet. Dosaženo bylo zlepšení třídění a množství odpadů se snížilo na 40 %, přičemž nebyly
téměř vůbec registrovány případy odmítavého přijetí obyvateli.
Bjuv, Švédsko (ibid)
Schéma poplatků za sběr odpadů podle množství v malé obci Bjuv ve Švédsku uplatnilo variabilní zpoplatnění množství zbytkových odpadů a kompostovatelných odpadů a bylo podpořeno sběrem 11 frakcí od krajů chodníků (pevné platby). Během prvního roku pokleslo množství zbytkových odpadů asi na 45 % a množství tříděného odpadu se zdvojnásobilo. Postupně
byla provedena aktualizace pevné a variabilní složky poplatku, aby se dosáhlo finanční udržitelnosti schématu.
6.2.4
Konkrétní negativní důsledky variabilních plateb
Pozitivním přínosem variabilních plateb je snížení množství zbytkového odpadu odloženého
na sběrných místech. Dokladem těchto přínosů jsou vzrůstající množství odděleně sebraných
složek komunálních odpadů. Přesto jsou také negativní zkušenosti spojené se zavedením variabilních plateb. Jedná se zejména o vytváření černých skládek, intenzivnější spalování odpadů v domácích topeništích, přenášení odpadu do sběrných nádob jiných původců (k sousedům) či do oblastí s nezavedeným systémem variabilních plateb (odpadová turistika).
Uvedené negativní důsledky nejsou zaznamenány ve veřejně dostupných informacích o
nakládání s komunálním odpadem v Německu. Jak je patrno z dále uvedených případů, negativní důsledky jsou projevem zavedení systémů variabilních plateb ve všech dalších evropských státech.
147
Dále jsou uvedeny příklady negativních důsledků variabilních plateb v některých evropských regionech.
Gelnice, Slovensko (Svietková, 2003)
Na základě přehodnocení dosavadního žetonového systému sběru komunálních odpadů, přistoupilo město Gelnice k radikálnímu řešení plateb za komunální odpad. Žetonový systém je
založen na přistavení nádob k odvozu směsného odpadu v intervalech, které si sám určuje občan podle potřeby, úhradu za provedenou službu prokazuje občan přiloženým žetonem. Žetony občané nakupují na obecním úřadu a v obchodní síti, cena žetonu vyjadřuje náklady spojené s 1 odvozem sběrné nádoby určitého objemu. Nádoby jsou pak přistavovány k odvozu bez
ohledu na harmonogram svozu respektive sběrných tras svozového automobilu a na hygienické podmínky sběru. Radikální změna spočívá v zavedení pravidelného sběru ve městě a jeho
zpoplatnění paušálním poplatkem, jak je to běžné v jiných městech. Žetonový systém se stal
neúnosným jak pro ekologii města Gelnice a její okolí, tak i pro ekonomiku svozu. K úbytku
zbytkového odpadu došlo za cenu vytváření černých skládek, zhoršily se hygienické podmínky svozu (dlouhodobé skladování odpadu v nádobách). Náklady svozu jsou vysoké vzhledem
k zachování pravidelnosti svozových tras i v případě nevytížení svozových automobilů a naopak.
Irsko (Martin, 2005)
Systém placení služeb odpadového hospodářství za množství odkládaného odpadu „Plať při
využití“ nebo také „Plať když vyhazuješ“ je znám jako účinné řešení problémů nakládání
s komunálními odpady. Avšak jak ukazuje příklad z Irska je spojen i s určitými potížemi. Ačkoliv teoreticky je tento systém v Irsku zaveden, prakticky je závazný pouze pro poskytovatele služeb sběru odpadů. Mnoho, především venkovských domácností, nemajetných a produkujících většinu odpadů, služeb v systému nevyužívá. Množí se ilegální skládky a ilegální
služby v nakládání s odpady.
Itálie (Ernst & Young, 2002)
Deset obcí v oblasti Milána zavedlo variabilní poplatkový režim, v rámci kterého platili lidé
odpady podle množství zbytkových odpadů. Pevná složka poplatku závisela na typu a velikosti obydlí (pokryla větší část nákladů na sběr a dopravu, i běžných nákladů systému) a variabilní složka na množství zbytkových odpadů z domácností (dle počtu pytlů sebraných zbytkových odpadů). Při svozu vybere svozová firma od občanů jejich „visačky“ a podle nich
provede propočet poplatku v kombinaci s celkovou hmotností zbytkových odpadů ve vozidle.
Režim přinesl 18 % zvýšení třídění odpadu a 18 % snížení množství zbytkových odpadů.
148
Celkové množství komunálních odpadů nepatrně vzrostlo a stejně tak i černé skládky. Vyskytly se také případy, že lidé odmítali se do schématu zapojit. Počítačové zpracování dat
umožnilo dobrou kontrolu systému a odhalování neplatičů. Procento daňových úniků bylo
zjištěno 4,5 % z účastníků systému, ale ve skutečnosti bude vyšší. Současně byl zaveden oddělený sběr bioodpadu, a to zdarma. Až do r. 1999, kdy se začal zavádět princip odpovědnosti
výrobce, byl podíl třídění odpadů u zdroje 70,3 %.
Bogense, Dánsko (ibid)
V oblasti Bogense v Dánsku je převážně venkovské osídlení. Platby za odpady jsou stanoveny podle hmotnosti směsného odpadu a bioodpadu. Pevná sazba pokrývá náklady na recyklaci a na sběr zbytkových odpadů. Variabilní platba závisí na množství zbytkového odpadu
překračující základní stanovené množství. Uplatnění schématu přineslo významné snížení
množství sebraných odpadů a zlepšení třídění, zvýšení množství recyklátů a podporu domácího kompostování. Zpočátku se vyskytly zvýšené případy ilegálního skládkování.
6.2.5
Technická řešení systému
Moderní management odpadů často využívá moderní komunikační techniky, které umožňují
účelné propojení mezi přáním spotřebitele, každodenní praxí odpadového hospodářství a požadavky řízení. Radiofrekvenční identifikace (RFID) je technika, která v posledních letech
vyvolala revoluci zejména v oboru dopravy, logistiky a obchodu. V oboru nakládání s odpady
podle odborníků z oboru sice ještě nenastala konjunktura, ovšem přibližně třetina nádob na
domovní odpad v Německu, 8-11 milionů nádob (Kreck, 2007), je již vybavena čipy nebo
systémem čárových kódů. V téměř 90 % se využívá technika RFID. Oba užívané způsoby
identifikace zaznamenají své objekty pomocí posloupnosti čísel, které se snímají v případě
čárového kódu optickým kontaktem a v případě čipů radiovými vlnami.
V některých podnicích došlo k zavedení automatické identifikace sběrných nádob již
před více než deseti lety. Rozhodující byla v mnoha případech potřeba transparentního systému a spravedlivého výpočtu poplatků z hlediska původce odpadu, který by vedl ke zlepšení
prevence vzniku odpadu. Toto byly například rozhodující důvody pro zavedení čárového kódu v okrese Darmstadt-Diesburg v roce 1993 (ibid, 2007). Účelem bylo sjednotit systém pro
23 obce s 23 různými systémy a sazbami za odpad a s poměrně velkým množstvím zbytkového odpadu. Na čárovém kódu nádob na domovní odpad je vždy uloženo specifické číslo majitele, datum vyprázdnění nádoby je uloženo ve čtecím přístroji. Okres se rozhodl pro čárové
kódy, protože čipy byly drahé. Po více než 10 letech praxe je systém čárových kódů úspěšný
a u obyvatelstva se setkal s vysokou akceptací.
149
V Brémách se rozhodli pro RFID před deseti lety a plynule pro to vytvářeli technické
podmínky (ibid). V tomto městě je 220 tisíc šedých nádob opatřeno čipem, což umožňuje výpočet poplatků domácnosti podle množství odpadu. Zařízení vozidla na vyprazdňování nádob
je opatřeno odpovídajícím čtecím zařízením. Veškeré informace se ukládají v palubním počítači, poté se radiovými vlnami přenášejí do centrály firmy ENO (Entsorgung Nord GmbH).
Lze snadno dohledat kdy a kde byla která nádoba vyprázdněna. Systém rozpozná všechny zaregistrované nádoby a při identifikaci cizí nebo kradené nádoby se proces vyprazdňování automaticky přeruší. Problém vyprazdňování nádob na „černo“, který se v Německu v průměru
týká 5-10 % nádob, byl v Brémách beze zbytku vyřešen.
Jestliže se obec rozhodne pro automatický identifikační systém, zavádí dnes zpravidla
systém s čipem. Při srovnatelných nákladech rozhoduje většinou dlouhá životnost, snadné
odečítání za ztížených podmínek a malé procento chyb (ibid). Čip pro šedou nádobu stojí 2
EUR. Cena za etiketu s čárovým kódem je přibližně 1 EUR. Jestliže se ovšem etikety neodečítají ruční čtečkou (pistolí), ale pevně nainstalovaným čtecím zařízením, je nutno umístit na
nádobu dvě etikety. Náklady potřebné technické jednotky na svozovém vozidle činí mezi 6 a
8 tisíci EUR, v případě systémů s čárovými kódy jsou o něco vyšší, protože tato technika je
náročnější na údržbu. Objevují se nabídky kompletních řešení s technickými jednotkami, které jsou výkonné i za nepříznivých povětrnostních podmínek.
Doporučuje se počítat s tím, že zavedení systému potřebuje asi rok, jen samotné vybudování databanky představuje značný časový podíl. Zkušenosti také ukazují, že když je automatický identifikační systém jednou zaveden, rostou nároky. Potom je ve výhodě ten, kdo
může realizovat rozšíření systému například o zapojení GPS nebo automatických technik vážení odpadu prostřednictvím palubního počítače (ibid).
Přednosti a nedostatky GPS a čárových kódů (Odpady, 2008)
1. GPS
Výhody
-
flexibilita, řešení je možné aplikovat na jakékoliv vozidlo,
-
integrita, řešení je nezávislé na způsobu výsypu, typu a objemu nádoby,
-
operativnost, řešení není vázáno určenými svozovými trasami,
-
adresnost, řešení poskytuje údaje o množství sebraného odpadu v jednotlivých obcích,
stanovištích nebo nádobách na svozové trase,
-
díky zmapování polohy nádob vznikne digitální mapa nádob a jejich stanovišť.
150
Nevýhody
-
vysoké pořizovací náklady (programové vybavení),
-
nemožnost definování objemu nádoby (nutno zadávat z pracoviště operátora nakladače).
2. Čárové kódy
Výhody
-
flexibilita, řešení je možné aplikovat na jakékoliv vozidlo,
-
integrita, řešení je nezávislé na způsobu výsypu, typu a objemu nádoby,
-
adresnost, řešení poskytuje údaje o množství sebraného odpadu v jednotlivých obcích,
stanovištích nebo nádobách na svozové trase.
Nevýhody
-
nároky na označení nádob čárovým kódem,
-
závislost, řešení je vázáno na nádoby opatřené identifikačním štítkem s čárovým kódem,
-
nutnost manipulace obsluhy nakladače s čtečkou čárového kódu,
-
možnost poškození identifikačních štítků na nádobách.
Hnacím momentem změn, které se obecně projevují v systémech sběru a třídění odpadů, je
především snaha o snížení provozních nákladů úsporou pracovních sil a vyšší výkonností
techniky. Zvýšení produktivity svozu je řešeno především za pomoci technických řešení,
umožňujících komplexní obsluhu zařízení např. pouze jedním mužem – řidičem.
Při odvozu komunálních odpadů z domácností jsou rozvíjeny systémy s poloautomatickým bočním a čelním nakládáním nádob. Technicky jsou tyto systémy vyřešeny. Jejich dynamickému rozvoji brání především náročnost dobře fungující organizace systému při velmi
rozdílných podmínkách stabilizace místa a polohy nádob připravených k odvozu.
Při odvozu živnostenských odpadů, kde se jedná o nádoby (kontejnery) velkého objemu, lze polohu kontejneru daleko lépe určit a stabilizovat. Proto se stále více prosazují systémy s čelním nakládáním pro kontejnery typu Frontlader s různými objemy. Tyto systémy
pracují velmi rychle a efektivně a jednomužná obsluha je samozřejmostí (Němec, 2008).
Ve snaze zvýšit podíl získaných využitelných látek z odpadů se více prosazuje odvozový způsob sběru, zejména u papíru. V současné době např. v Německu se projevuje intenzivním, pro občany zcela bezplatném, rozmisťování modrých nádob větších kapacit o objemu
240 litrů až do domu. Veškeré náklady (ale i výnosy) nese (a získává) provozovatel tohoto
systému v rámci volné soutěže s konkurencí. Nejedná se o stovky nebo tisíce nádob, ale o statisíce (celý německý trh například představuje potřebu 3-4 milionů kusů) (ibid). Systém je
151
podporován nynějšími příznivými cenami starého papíru na trhu. Protože však není nijak legislativně podložen, nelze vyloučit, že může dojít k jeho kolapsu a neřízenému zrušení
v okamžiku, kdy výnosy ze získaného papíru z jakýchkoliv důvodů výrazněji poklesnou.
Mimo tyto ekonomicky podložené tendence jsou evidentní i tendence rozvoje opatření
ve zlepšení estetiky a hygieny sběru na veřejných prostranstvích. V tomto směru se stále více
prosazují zejména systémy podzemních zařízení – především pro třídění odpadů, i podzemní
koše pro odpadky. Například v Holandsku je v provozu již několik desítek tisíc souprav, počet provozovaných zařízení roste i v Německu a v dalších zemích Evropy (ibid).
Systémy podzemních kontejnerů pro sběr směsného odpadu jsou úplně na počátku rozvoje. Důvody nejsou ve vlastní technologii kontejnerů, ta pracuje stejně spolehlivě jako při
třídění odpadů, navíc jsou k dispozici i speciální skříně pro vkládání odpadů s elektronickou
registrací plateb apod. Ekonomicky přijatelný odvoz totiž vyžaduje speciální vozidlo se stlačováním, násypným košem a vlastní hydraulickou rukou. A takové vozidlo lze efektivně využít jen při dostatečném počtu obsluhovaných zařízení.
Podzemní kontejnery a velké kontejnery s hradítkem a identifikačním zařízením patří
k novým systémům sběru. Osvědčila se i kombinace obou těchto systémů. Podzemní kontejnery pocházejí již ze 70. let, kdy byl odpad podzemním potrubím dopravován na centrální
místa sběru nebo odplavován kanalizací (pneumatické a hydraulické potrubní systémy).
V dnešní době se používají pod zemí klasické kontejnery na sklo, papír, lehké obaly aj. a odpad se sváží obvyklým vozidlem s hydraulickou rukou. U kontejnerů s hradítkem se musí
uživatel prokázat oprávněním např. čipovou kartou, teprve potom se uvolní otvor na vhození
odpadu. Ihned dochází také k zúčtování objemu nebo hmotnosti odpadu (Kiedroňová, 2008).
Existují různé typy těchto kontejnerů s identifikačními jednotkami a podle získaných zkušeností přispívají významně k redukci množství zbytkového odpadu. Kombinací podzemních
kontejnerů s hradítky lze navíc zredukovat náklady a spravedlivěji stanovit poplatky za odpad. Lze také předejít znečištění stanovišť kontejnerů na odpad.
Firma Pöttinger Entsorgungstechnik v Halle vyvinula systém, pomocí kterého lze odpad
vážit, identifikovat a následně slisovat (Umweltschutz, 2003). Kontejner s názvem MULTIPRESS ECO se již úspěšně používá v různých evropských městech např. při sběru živnostenských odpadů. Přístup ke kontejneru se uskutečňuje pomocí magnetické karty, na níž jsou založena data zákazníka. Po jejich ověření a identifikaci se automaticky otevře otvor, do nějž se
vhodí odpad. Zařízení odpad zváží a uloží data. Po stisknutí knoflíku se otvor opět uzavře.
Uvnitř kontejneru se odpad automaticky slisuje. Data se přenáší prostřednictvím sítě GSM a
jsou tak provozovateli průběžně k dispozici. Po zpracování účetním programem je zákazníkovi vypočítán poplatek.
V 90. letech v Tyrolsku vznikl nápad měřit objem domovního odpadu ultrazvukem.
V roce 1993 byl vyzkoušen v praxi první systém a od roku 1996 se používá i v Německu
152
(Loh, 2004). Jako základ slouží identifikační systém, který registruje sběrné nádoby před vyprázdněním. Při pohybu nahoru je ultrazvukem změřena výška naplněné nádoby (všechny typy nádob se při tom nacházejí ve stejné úrovni). Měření vyprázdněné nádoby se děje při pohybu zpět. Měřením se také zjistí znečištění dna nádoby a zbytky odpadu v nádobě a tyto se
zohlední při výpočtu. Z rozdílu mezi dvěma naměřenými vzdálenostmi a ze specifické geometrie typu nádoby speciální software vypočítá vyprázdněný objem. V okrese Reutlingen a
jiných obcích a okresech, kde se měření objemu využívá, byl zaznamenán trvalý úbytek
množství zbytkového odpadu a naopak větší zájem o třídění. Okres Reutlingen mohl
v důsledku této pozitivní tendence v roce 2004 dokonce snížit poplatky za zbytkový odpad
(Loh, 2004).
K tomu, aby poplatky za odpad a způsob jejich výpočtu byly transparentní, spravedlivé
a dostupné občanům, může přispívat také internet. V Německu existuje internetový informační systém www.abfallbanking.de . Na této adrese nebo na internetové adrese své obce si mohou občané po zadání svého čísla bytové jednotky nebo objektu najít všechny informace o
vyprazdňování svých odpadových nádob. Pracovní okruh „Využití výpočetní techniky ve sběru odpadů“ ustanovil rozhraní XML a implementoval je u různých výrobců software, čímž se
velmi zjednodušilo znázornění dat o vyprazdňování odpadových nádob na internetu. Geoplan
vyvíjí v současné době software WasteWatcher, pomocí kterého bude možno nejen denně
kontrolovat vyprazdňování nádob, ale i hlásit změny (velikosti nádob, rytmu jejich vyprazdňování) nebo kompletně hlásit nového uživatele. Údaje zadané občany budou ihned online
k dispozici příslušnému referentovi (Küke, 2004).
Také v Nizozemsku jsou přijímána různá nová alternativní řešení sběru odpadů. Jako
příklad je možné uvést sběr odpadů do podzemních kontejnerů, které jsou zvláště přínosné
v hustě obydlených oblastech. Kontejnery zaujímají menší plochy, redukují ukládání odpadků
v okolí stanovišť a jsou mnohem estetičtější. Dále to jsou systémy sběru dalších komodit, nejčastěji do značených pytlů, kdy občané platí za odvoz odstupňovaně podle druhu komodity,
hmotnosti, frekvence odvozu a v neposlední řadě podle kvality vytřídění.
Skládkování odpadů v Nizozemsku je znevýhodněno fiskálními a regulačními opatřeními. Nizozemsko má nejvyšší poplatek za uložení odpadu na skládku v EU (Petruš, 2008).
Poplatek činí 85 EUR/t. Preference nakládání s odpady je přesouvána k energetickému využití odpadu. V zemi je 14 spaloven, které zpracovávají 5,2 mil. tun odpadu za rok. Stále se investuje do nových účinnějších technologií. V současné době např. město Amsterdam investovalo více než 300 mil. EUR do výstavby supermoderní spalovny, která byla uvedena do provozu v roce 2007. Firmy z tohoto oboru spolupracují s akademickou sférou, univerzitami a
výzkumnými ústavy. Výsledkem jsou inovace v procesu nakládání s odpady.
153
6.2.6
Diskuse rizika zavedení variabilních plateb
Analyzované informace ukazují, že vhodné pevné a variabilní sazby poplatků pro domácnosti
mohou zvýšit recyklaci. Nicméně je třeba poznamenat že:
-
většina realizovaných projektů (snad s výjimkou Německa) zahrnuje relativně malá společenství lidí, a proto je třeba zvýšit pozornost při extrapolaci výsledků na větší schémata,
-
úspěch schémat nezávisí pouze na finančních pobídkách, ale vyžaduje vhodnou infrastrukturu pro sběr od krajů chodníků a následné nakládání. U většiny projektů byly systémy intenzivního třídění odpadů zavedeny jako předstupeň k použití variabilních poplatků.
-
zavedení variabilních poplatkových schémat bude spíše úspěšné a přijatelné v obcích
s vysokou úrovní ekologického uvědomění a je proto důležitá výchova a osvěta spolu
s vysokým stupněm veřejného vlastnictví,
-
administrativa, management a provozní náklady se mění v závislosti na propracovanosti
každého schématu. Nicméně variabilní poplatková schémata mají tendenci nárokovat si
vyšší administrativní náklady oproti systémům plateb podle velikosti domácnosti.
-
variabilní platby vzbuzují větší neochotu některých lidí a vedou k černému skládkování
nebo pálení domovních odpadů, i když informace ukazují, že tam, kde je dobrá infrastruktura, výhody převažují nad nevýhodami,
-
většinou u těchto schémat je třeba upravovat sazby variabilních poplatků, aby se udržela
výše hotovosti pro dodavatele služeb v případě poklesu objemu zbytkových odpadů.
Přesto analyzované informace prokazují, že transparentní poplatkové systémy poskytující finanční pobídky pro domácnosti k třídění odpadu mohou pozitivně působit na chování občanů.
V každém případě při zavádění variabilních plateb je nutné postupovat diferencovaně po zvážení podmínek v konkrétním regionu, jak vyplývá z následujícího příkladu.
Analýza domovního odpadu a další výzkumy namátkových vzorků byly podkladem pro
studii chování obyvatelstva ve vztahu k odpadu v jednom z braniborských zemských okresů
(Bongardt – Schmalz – Schmidt, 2003). Okres má tři typické sídelní struktury: velké obytné
komplexy měst, většinou spravované bytovými družstvy, okrajové městské čtvrti a venkovské
obce. Charakter venkovské sídelní struktury se z hlediska zástavby a využívání stále více přibližuje okrajovým městským čtvrtím. Zásadními veličinami pro výzkum byla sídelní struktura, struktura zástavby a velikost odpadových nádob. K analýze odpadu byly zvoleny údaje
z některých namátkově vybraných území za léta 1998-2001. Z výsledků vyplývá, že chování
obyvatelstva vzhledem k odpadu závisí na sídelní struktuře a sociální situaci, mimo jiné také
154
na pohybu obyvatelstva. Dále závisí na dostupných nádobách na odpad a finanční motivaci.
Jestliže poplatky za odpad závisí na míře naplnění nádob, snaží se obyvatelstvo snížit objem
odpadu jeho zahuštěním nebo rozmělněním. Kompostování biologického odpadu vlastními
silami je velmi vhodné ke snížení organického podílu v domovním odpadu. V závislosti na
výsledcích výzkumu byl v okrese zaveden kombinovaný systém poplatků: paušální poplatek a
poplatek za výkon a nádoby o objemu 10 litrů na osobu namísto dosavadních 15 litrů.
Dosažení stanovených cílů ve výtěžnosti separace využitelných složek nezávisí jen na
ekonomické motivaci občanů, ale ukazuje se, že bez ochoty občanů třídit odpad jsou slabé i
ekonomické stimuly. Např. v Nových Heřminovech (Kiedroňová, 2008), v obci Moravskoslezského kraje s necelými 300 obyvateli, je výtěžnost separace vysoká. Občané dokázali
v roce 2007 vytřídit na každého občana přibližně 51 kg využitelných složek (18 kg papíru, 20
kg plastů, 13 kg skla). Obec náleží mezi TOP 10 menších obcí kraje, které mají nejlepší výsledky v separaci komunálního odpadu. Oproti tomu např. ve Vrbně pod Pradědem vytřídili
jen 38 kg na jednoho obyvatele (ibid). V malých obcích se osvědčil svoz vytříděného odpadu
v barevných pytlích z určených míst, zpravidla přímo od jednotlivých rodinných domků.
Ve Vrbně je pytlový sběr zaveden v zástavbě rodinných domků. V sídlištní zástavbě
jsou rozmístěny kontejnery na tříděný odpad, které se vyváží podle potřeby. Na základě analýz v posledním období se potvrdila neplatnost tvrzení, že v důsledku vyšší separace využitelných složek se snižují náklady odpadového hospodářství. Na jedné straně dochází ke zvyšování celkového objemu komunálního odpadu, vzrůstají náklady na svoz a odstraňování odpadu, také náklady na dovybavení sběrné sítě a na druhé straně se snižují příjmy z prodeje vytříděných odpadů.
Zavedení poplatkových systémů bylo podrobně zkoumáno ve Velké Británii. Ukázalo
se, že např. systémy variabilních plateb vedou ke snížení zbytkového odpadu určeného
k uložení na skládku, ale vyžadují zvýšení nákladů v důsledku změn v technickém vybavení
sběru a téměř ve všech případech pravidelné zvyšování jednotkových sazeb poplatků. Nakonec vláda dospěla k závěru, že záleží na místních úřadech jaký systém plateb zvolí.
V konzultačním dokumentu k nástrojům pro recyklaci odpadů z domácností britská
vláda proto navrhuje udělit místním úřadům pravomoc, aby zavedly příjmově neutrální ekonomicky motivační schémata tam, kde jsou žádoucí (Defra, 2007). Jde o dobrovolnou záležitost místních úřadů a nikde nebudou tyto nuceny taková schémata zavádět. Role vlády je poskytnout místním úřadům nástroje k řízení služeb v oblasti nakládání s odpady. Vláda ruší pro
místní úřady zákazy zavádění vlastních finančních pobídkových schémat u odpadů. Nicméně,
schémata musí splňovat:
- schéma musí mít záměr, a to podporu recyklace a snižování odpadů,
- odpady tříděné k recyklaci a kompostování budou nadále sbírány zdarma (s výjimkou
zahradní odpadů, u kterých je případný poplatek v pravomoci místního úřadu),
155
- schéma musí být příjmově neutrální a nesmí navyšovat počet trvale přihlášených občanů,
- recyklační zařízení pro odpady od krajů chodníků musí pokrýt každou domácnost zapojenou do schématu. Místní úřady musí zajistit třídění pěti frakcí odpadu (kromě zahradních) – např. papír, sklo, plechovky, plasty a zbytky potravin,
- s domácnostmi se musí komunikovat jasně o podstatě schématu,
- schémata musí vyhovovat potřebám zvláštních či handicapovaných skupin obyvatelstva
(občané s daňovými výhodami, rodiny s malými dětmi),
- schémata musí být nastavena tak, aby předcházela černým skládkám a znečišťování
okolí.
Vláda též musí provést legislativní změny tak, aby mohla být poplatková schémata uplatněna
ve veřejných zařízeních a aby se zamezilo tomu, že občané budou své odpady ukládat v rámci
těchto zařízení.
Místní úřady musí mít volnost při výběru schématu včetně:
- výše plateb a slev,
- administrativy schématu včetně frekvence a způsobu placení,
- volby druhů obydlí vhodných pro poplatkové schéma,
- druhu schématu
o podle objemu nádob (schéma Seattle), kdy si občané na počátku roku vyberou velikost nádoby. Poplatky jsou stanoveny podle velikosti nádob.
o podle frekvence svozu (schéma Treviso), kdy si občan buď předplatí určitou frekvenci nebo použije visačku s elektronickým čipem,
o podle pytlů na odpady (schéma Maastricht) – speciální pytle respektive visačky,
o podle hmotnosti (schéma Flandry), kdy jsou nádoby na odpad v každé domácnosti
opatřeny čipem a nádoby se váží při nakládání na svozové vozidlo.
Náklady na implementaci poplatkových schémat mohou zahrnovat:
- nákup nových technologií, kontejnerů, vozidel (např. s vážicím systémem),
- náklady na propagaci pobídkového schématu,
- náklady na monitoring produkce odpadů před zavedením schématu, v průběhu schématu
a na hodnocení efektivnosti schématu,
- monitoring černých skládek před a po zavedení schématu,
- zavedení nové strategie boje proti černým skládkám,
156
- vymáhání plnění kontraktů,
- administrativa schématu.
Pokud místní úřady zavedou poplatkové pobídkové schéma pouze z části a v dané oblasti
funguje i jiný systém plateb za odpady, pak je třeba účinně spolupracovat a sdílet náklady.
6.3
Platby za komunální odpad v České republice – praktické zkušenosti
6.3.1
Užití typů poplatků v obcích
Ke sledování používání typů poplatků v ČR jsou využity údaje AOS EKO-KOM, a.s.
V ročním dotazníku o nakládání s komunálními odpady, který vyplňují všechny obce účastnící se systému EKO-KOM jedenkrát ročně, jsou uváděny údaje o způsobu a velikosti poplatku
pro občany.
Od roku 2002, kdy byl průzkum poprvé prováděn, se zastoupení jednotlivých typů poplatků příliš nemění. Pro ilustraci je uvedena tabulka č.28.
Tab. 28. Použití jednotlivých poplatků v % obcí
2002
2003
2004
2006
Místní poplatek
75,6
79,5
77,0
78,6
Poplatek za KO
20,0
20,2
19,8
21,1
- platba na obyv.
5,4
5,4
7,5
6,4
- platba na nádobu
8,2
7,9
7,2
7,8
- známka
6,4
6,9
4,8
6,9
4,4
0,3
3,9
0,3
Ostatní (smlouva)
2007
zdroj: AOS EKO-KOM
Smlouva o úhradě služeb za pevně danou cenu není téměř v praxi používána. Místní poplatek
jako paušální platbu bez možnosti jakékoliv ekonomické motivace občanů používá stabilně
již několik let téměř 80 % obcí. Přitom množství vytříděných a využitých odpadů v obcích
neustále narůstá (meziročně 11-18 %) a množství směsných komunálních odpadů spíše stagnuje.
157
6.3.2
Postoje obyvatel k poplatkům
Poplatky obsahující významnou variabilní složku závislou na množství vytříděných odpadů
by jako ekonomický nástroj měly výrazně ovlivnit chování občana k omezování produkce
směsných komunálních odpadů. Úloha poplatků jako ekonomického nástroje byla hodnocena
v průzkumech postojů obyvatel, provedených v letech 2004 a 2008.
Jedním z dotazů byla zjišťována informovanost občanů o výši poplatku za komunální
odpad. Znalost poplatků dokumentuje obrázek 14.
Obr. 14. Informovanost obyvatel o výši poplatku za KO (v %)
Rok 2004
Rok 2008
19%
21%
35%
38%
ví přesně, kolik platí
má představu
ví jen řádově
vůbec neví
22%
23%
21%
21%
zdroj: AOS EKO-KOM
Přesnou znalost poplatku má cca 38 % obyvatel, přičemž větší povědomost byla zaznamenána u obyvatel rodinných domků (41 %), menší u obyvatel sídlišť (32 %). Nejvíce je výše
poplatku sledována skupina sociálně slabých obyvatel a obyvatel nad 60 let věku. Výše poplatku je také více sledována na menších obcích a městech do 10 tis. obyvatel.
Respondenti v obou průzkumech rovněž odhadovali aktuální výši částky, kterou platí
jako domácnost za komunální odpad. Porovnání obou průzkumů ukazuje tabulka č.29.
158
Tab. 29. Odhad výše poplatku domácnosti za komunální odpad (Kč/domácnost)
rok
2004
2008
Průměr
1 037
1 178
Median
941
1 000
Minimum
50
100
Maximum
5 000
3 600
Percentil 25
534
750
Percentil 75
1 360
1 500
zdroj: AOS EKO-KOM
V následující tabulce je uvedeno porovnání aktuálně placené částky, přiměřené částky dle
subjektivního hodnocení respondentů a nejvyšší akceptovatelné částky. Data jsou uvedena za
rok 2008.
Tab. 30. Odhadovaná výše poplatků za KO v domácnostech (Kč/domácnost)
Počet osob v do-
Nejvyšší popla-
Aktuální poplatek
Přiměřený poplatek
1 osoba
520
393
631
2 osoby
946
731
1071
3-4 osoby
1371
936
1401
5 a více osob
1754
1131
1555
mácnosti
tek
Průměr všech poplatků za služby nakládání s komunálními odpady, které obce vybíraly od
svých občanů v roce 2007, činil 445 Kč/obyvatel.
Z výsledků obou průzkumů vyplývá, že 44 % respondentů považuje současnou výši poplatků za nižší, než by byli ochotní akceptovat. Necelých 30 % respondentů považuje stávající výši poplatků za neúměrnou (vyšší, než jsou schopni akceptovat). Nejvíce mají lidé spojený poplatek s platbou za vyvážení kontejnerů na směsný odpad a úklid okolo kontejnerů. Jen
9 % lidí zmiňuje také odvoz kontejnerů na tříděný odpad nebo provoz sběrného dvora.
Aktuální způsob platby podle znalosti občanů ukazuje následující obrázek. Graf potvrzuje masivní rozšíření místního poplatku v obcích ČR.
159
Obr. 15. Způsob platby poplatku za KO dle názoru obyvatel
7%
6%
2%
5%
paušální platba na
obyvatele
podle množství odpadu
podle frekvence svozu
podle velikosti popelnice
frekvence odvozu a
velikost popelnice
80%
zdroj: AOS EKO-KOM
Preferované způsoby plateb obyvateli ČR se v obou průzkumech (2004, 2008) příliš nemění.
Nejvíce obyvatel se přiklání nebo jim vyhovuje paušální platba na 1 obyvatele. Z ostatních je
to pak poplatek odvozený ze skutečné produkce odpadů, který se v praxi téměř neprovozuje.
Ze stávajících druhů poplatků je pak výrazněji požadován poplatek zohledňující velikost nádoby v kombinaci s frekvencí svozu (tj. obdoba stávajícího poplatku za produkci komunálních odpadů). Preference druhů plateb ukazuje následující tabulka.
Tab. 31. Preference způsobu plateb za odpady
2004
2008
paušální platba na obyvatele
44%
43%
podle množství odpadu
35%
32%
podle frekvence svozu
8%
8%
podle velikosti popelnice
4%
4%
frekvence odvozu a velikost popelnice
9%
13%
zdroj: AOS EKO-KOM
Průzkum postojů obyvatel nepotvrzuje jednoznačně význam poplatku jako motivačního nástroje ke zvýšení třídění využitelných složek, či spíše k omezování produkce směsného komunálního odpadu. Větší polovina respondentů by však preferovala alespoň částečně variabilní složku poplatku závislou na četnosti odvozu odpadů a/nebo velikosti nádob (jinými slovy tedy na produkci odpadů).
160
6.3.3
Náklady na odpadové hospodářství obce
Zdrojem dat pro hodnocení nákladů odpadového hospodářství obcí jsou údaje AOS EKOKOM, a.s., která vyhodnocuje ekonomické údaje od obcí již od r.2001. Údaje jsou získávány
z ročního dotazníku o nakládání s komunálními odpady. V následujícím textu jsou použita
statisticky vyhodnocená data za období 2002 – 2007.
Přehled základních nákladových položek odpadového hospodářství obcí je uveden
v tabulce č.6. Kromě položek uvedených v tabulce jsou ještě sledovány náklady na informování obyvatel, náklady na BRO, ostatní náklady. V r. 2007 se nově přidala položka administrativních nákladů spojených s odpadovým hospodářstvím. Jedná se vesměs o provozní náklady (v případě investic je zahrnuta i část odpisů investice v daném roce).
Tab. 32. Vybrané náklady hospodaření s odpady v obcích (v Kč/obyvatel/rok)
směsný objemný
KO
koše
odpad
tříděný
sběr
NO
sběrné
černé
dvory
skládky
ostatní
celkem
r.2002
298,5
38,2
23,5
46,0
13,3
51,2
9,5
86,1
480,2
r.2003
371,8
37,1
25,0
64,5
17,4
46,8
9,3
49,4
652,4
r.2004
415,8
41,9
27,5
75,4
19,5
52,0
11,8
52,5
687,0
r.2005
429,4
42,2
27,5
79,9
20,1
54,1
11,6
42,4
702,1
r.2006
463,2
45,3
29,3
98,4
18,0
56,2
11,8
23,0
747,0
r.2007
494,8
55,5
32,8
112,6
19,1
57,1
8,0
21,0
814,5
zdroj: AOS EKO-KOM
Hodnoty byly vždy stanoveny u obcí, které uvedly požadovaný údaj a nikoliv jako průměr za
celý vzorek. U některých položek byl počet obcí velmi nízký a to zejména u nakládání
s bioodpady (údaj poskytlo pouze cca 7 % obcí z celého vzorku), sběrných dvorů (cca 20 %
obcí), informování obyvatel (13 % obcí). Odstraňování černých skládek řešilo v r.2007 pouze
12 % obcí, nejvíce v obcích do 4 tis. obyvatel.
U všech nákladových položek je, až na výjimky, zaznamenán pravidelný meziroční nárůst. K nejvyššímu nárůstu dochází u objemného odpadu, tříděného sběru využitelných složek
KO a u košů. K nejvýznamnějšímu poklesu došlo v případě černých skládek (meziroční pokles mezi r. 2006 a 2007 byl cca 32 %). Celkový meziroční nárůst nákladů byl 9 %.
Poměr nákladových položek v jednotlivých letech ukazuje obrázek č. 16.
161
Obr. 16. Poměr nákladových položek v OH obcí
100%
90%
80%
70%
7,5%
7,1%
13,2%
14,1%
60,7%
62,2%
61,8%
r.2005
r.2006
r.2007
7,5%
7,5%
7,6%
10,4%
10,8%
11,3%
59,8%
59,7%
r.2003
r.2004
9,0%
8,1%
60%
50%
40%
30%
52,7%
20%
10%
0%
r.2002
směsný odpad
NO
objemný odpad odpad
sběrné dvory dvory
koše
černé skládky skládky
tříděný sběr
ostatní
zdroj: AOS EKO-KOM
Průměrné náklady na provoz odpadového hospodářství v obcích ČR byly pro rok 2007
stanoveny na 815 Kč ± 73 Kč/obyvatel. Z tabulky č.33 je jasné, že skutečné náklady obcí
převyšují 500 Kč hranici místního poplatku, kterou stanovuje zákon o odpadech (resp. část
zákona o místních poplatcích).
V tabulce č.7 je uveden přehled základních nákladových položek za rok 2007 ve velikostních skupinách obcí. Nejvyšší náklady vykazují malé obce do 500 obyvatel a dále pak
velká města s více než 100 tis. obyvateli. Výše nákladů u malých obcí je dána z velké míry
ztíženou obslužností díky vyšším přepravním vzdálenostem a malé hustotě obyvatel a tím i
malou produkcí odpadů.
162
Tab. 33. Vybrané náklady v r. 2007 (v Kč/obyvatel/rok)
tříděný
směsný
sběrný
objemný
sběr
KO
dvůr
odpad
do 500
113,0
491,1
36,1
501 - 1000
92,5
453,9
1001 - 5000
94,1
5001 - 10000
Velikost obce
koše
NO
celkem
66,3
23,0
40,1
886,4
37,6
61,1
15,1
30,7
780,2
444,7
44,9
61,1
15,8
24,1
749,8
92,8
427,4
51,4
68,5
30,9
18,4
769,7
10001 - 20000
85,7
461,0
71,3
60,1
48,7
18,5
798,7
20001 - 50000
84,6
449,1
47,1
55,1
31,7
14,5
757,2
50001 - 100000
90,9
460,9
65,1
46,5
31,6
26,2
747,2
100001 - 1 mil.
81,6
605,0
147,1
46,8
11,5
900,2
nad 1mil.
219,6
627,0
24,9
42,2
6,0
935,1
Celkem
112,6
494,8
57,1
55,5
19,1
814,5
32,8
zdroj: AOS EKO-KOM
Rozdíly v nákladech nejsou jen ve velikostních skupinách, ale také v různých oblastech republiky. Náklady korespondují s cenami služeb odpadářských firem v jednotlivých svozových oblastech.
Směsný komunální odpad
Nejvýznamnější nákladovou položkou pro všechny obce bez rozdílu je svoz a odstraňování
směsných komunálních odpadů (55 - 67 % z celkových nákladů v obci).
Náklady na svoz a odstranění směsného KO se pohybují mezi 367 – 627
Kč/obyvatel/rok (průměr 495 Kč/obyvatel/rok). Meziroční nárůst (rok 2006 - 2007) nákladů
na směsný komunální odpad činil cca 7 %.
Do nákladů se u směsných odpadů promítá nejvýrazněji nárůst zákonných poplatků za
skládkování.
Tříděný sběr
Druhou nejvýznamnější nákladovou položkou se stal v několika posledních letech tříděný
sběr využitelných složek komunálních odpadů (především se jedná o komodity papír, plast,
sklo, nápojové kartony a příp. kovy). Tvoří až 14 % z celkových nákladů na odpadové hospodářství obcí. Náklady jsou dány jednak investicí do sběrových nádob (pokud obec takovou
investici učiní) a jednak vlastními provozními náklady. Ty jsou velmi variabilní, protože jsou
do jisté míry ovlivňovány mírou poptávky a cenami druhotných surovin. Důležitou roli hraje
163
také cenová politika svozových firem v jednotlivých regionech. Náklady na tříděný sběr mají
ve sledovaném vzorku rozptyl ± 30 % (bez hl.m. Prahy). Rozdílnost nákladů ve velikostních
skupinách obcí ukazuje tabulka č.34.
Tab. 34. Orientační náklady na tříděný sběr využitelných odpadů ve vzorku (r.2007)
Velikost obce
do 500
Kč/obyv.
kg/obyv.
Kč/kg
113,0
25,7
4,4
501 - 1000
92,5
25,2
3,7
1001 - 4000
94,1
28,5
3,3
4001 - 10000
92,8
33,7
2,8
10001 - 20000
85,7
35,4
2,4
20001 - 50000
84,6
34,5
2,5
50001 - 100000
90,9
30,6
3,0
100001-1 mil.
81,6
29,9
2,7
nad 1 mil.
219,6
39,2
5,6
Celkem
112,6
31,7
3,6
zdroj: AOS EKO-KOM
V tabulce je kromě jednotkových nákladů na 1 obyvatele také uvedena výtěžnost sběru využitelných odpadů v obcích (papír, plast, sklo, nápojové kartony) a k tomu vztažené náklady
v Kč na 1 kg tříděných odpadů (bez rozlišení jednotlivých komodit). Rozdíly jsou nejen ve
velikostních skupinách, ale také v regionech, či spíše jednotlivých svozových oblastech. Rozdíly jsou dány především efektivností systému sběru a svozu využitelných odpadů. Nízká výtěžnost tříděného sběru a přitom vysoké náklady na jednotkové množství svědčí o nesprávně
nastaveném systému v obci či celé svozové oblasti.
S rozvojem odděleného sběru využitelných odpadů lze očekávat další nárůst nákladů.
Stávající jednotkové náklady na tuny vytříděných odpadů výrazně převyšují náklady na sběr,
svoz a odstranění směsných komunálních odpadů.
Bilance nákladů a příjmů v odpadovém hospodářství obcí
Odpadové hospodářství obce má samozřejmě svoji příjmovou část. Ta je tvořena nejčastěji
poplatky od občanů, platbami právnických osob („živnostníků“) zapojených do systému obce
a případně tržbou za prodej druhotných surovin získávaných z odpadů. Významnou položku
tvoří také odměny systému EKO-KOM a případně úspora nákladů či platby kolektivních systémů zpětného odběru elektrozařízení. Přehled průměrných příjmů ve velikostních skupinách
obcí za rok 2007 ukazuje tabulka č.35.
164
Tab. 35. Bilance příjmů a nákladů v OH obcí dle velikostních skupin (r.2007)
v Kč/obyvatel/rok
Příjmy
Velikost obce
Od obyvatel
živnostníci
druhotné
suroviny
Odměna
EK
Náklady
celkem
celkem
průměrně
obec doplácí
do 500
387,1
35,6
29,3
58,7
510,7
886,4
42%
501-1000
391,3
31,3
23,9
55,5
502,0
780,2
36%
1001-5000
397,2
44,3
17,9
59,6
519,1
749,8
31%
5001-10000
419,8
62,4
13,7
62,1
558,0
769,7
28%
10001-20000
436,2
100,7
13,7
65,5
616,1
798,7
23%
20001-50000
438,1
74,8
12,5
57,2
582,6
757,2
23%
50001-100000
435,7
8,9
49,6
50,2
544,4
747,2
27%
100 001 -1 mil.
467,0
30,0
42,3
539,3
900,2
40%
nad 1 mil.
570,6
8,3
85,4
664,3
935,1
29%
16,3
60,2
572,5
814,5
30%
Celkem
445,3
50,6
zdroj: AOS EKO-KOM
Průměrný poplatek od občanů v r.2007 činil cca 445 Kč/obyvatel (což je téměř stejná částka
jako v r.2006 – 443 Kč). Přitom ale průměrné náklady obcí na základní služby v odpadovém
hospodářství dosahovaly hodnoty o cca 45 % vyšší. Poplatek se přitom zvyšuje s rostoucí velikostí obce (obrázek č. 17).
Obr. 17.Podíl obcí využívajících jednotlivé úrovně poplatku ve velikostních skupinách
obcí
100%
90%
80%
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
do 500
0 - 100
501 1000
1001 5000
200 - 100
5001 10000
200 - 300
10001 - 20001 - 50001 20000
50000 100000
300 -165
400
400 - 480
nad
100000
480 - 500
Průměr
ČR
Je paradoxní, že malé obce, u nichž jsou náklady vyšší než u měst, zpoplatňují své občany daleko méně města s nižšími náklady. Celkově je nutno říci, že byť se zákonná hranice u
místního poplatku zastavila na 500 Kč/obyvatele, velká část obcí tuto hranici vůbec nevyužívá
Příjmy za druhotné suroviny uvedlo jen 21 % obcí. U zpoplatňování živnostníků a právnických osob zapojených do systému obce uvedlo údaje cca 35 % obcí z celého vzorku a to
především menší obce do 4 tisíc obyvatel. Nejméně je zákonná možnost zapojení živnostníků
do systému obce využívána ve velkých městech.
Jak vyplývá z tabulky č.35, obce v ČR doplácejí průměrně cca 30 % nákladů na odpadové hospodářství ze svých rozpočtů.
6.3.4
Poplatky a oddělený sběr využitelných odpadů
Pro potřeby této studie byla provedena analýza výkonu systému odděleného sběru využitelných odpadů (výtěžnost papíru, plastů, skla, nápojových kartonů v kg/obyvatel/rok)
v porovnání s používaným typem poplatku, tj. místním poplatkem (paušální platba bez možnosti motivace občanů) a poplatkem za produkci KO (částečně variabilní platba většinou
v závislosti na počtu nádob na směsný KO).
Pro analýzu byla použita data získaná z ročního dotazníku o nakládání s komunálními
odpady (AOS EKO-KOM) a dále pak údaje o množství odděleně sebraných využitelných
komunálních odpadů z výkaznictví obcí v systému EKO-KOM. Obecně lze říci, že bez ohledu na způsob zpoplatnění občanů výtěžnost odděleného sběru odpadů v obcích ČR roste (viz
obrázek č. 12).
Vztah mezi výtěžností odděleného sběru a výší poplatků
Do vzorku bylo zařazeno 1753 obcí (5 088 380 obyvatel), které poskytly dostatečné údaje pro
potřeby analýzy. Shrnutí analýzy uvádí následující tabulky č.36 a 37.
V tabulce č.36 je uveden přehled obcí, u nichž byl poplatek za KO nižší než 150
Kč/obyvatel/rok. Taková výše poplatků je používána spíše ojediněle a to v malých obcích nebo menších městech. Ve skupině měst nad 10 tis. obyvatel byl poplatek vyšší než 150 Kč.
166
Tab. 36. Přehled obcí, u nichž byl poplatek za KO nižší než 150 Kč/obyvatel/rok
Velikostní skupina
Počet
obyvatel
Počet
obcí
Výtěžnost
bez kovů
(kg/obyv.)
Místní
poplatek
(Kč/obyv.)
1 až 500 obyvatel
10 330
51
20,4
110,9
501 až 1 000 obyvatel
7 127
10
25,7
140,0
1 001 až 4 000 obyvatel
13 645
9
22,9
106,0
9 123
2
23,8
75,8
Celkový součet
40 225
72
23,0
113,3
Průměrná výtěžnost tříděného sběru (včetně výkupů a jiných typů sběru zahrnutých do odpadového hospodářství obce) se pohybuje v této skupině kolem 23 kg/obyvatel/rok.
V tabulce č.37 jsou uvedeny obce, které měly vyšší poplatek než 400 Kč/obyvatel. Vzorek je podstatně vyšší, neboť většina obcí dnes využívá poplatek blížící se zákonné hranici.
Tab. 37. Přehled obcí, u nichž byl poplatek za KO vyšší než 400 Kč/obyvatel/rok
Velikostní skupina
Počet obyvatel
Počet
obcí
Výtěžnost
bez kovů
(kg/obyv.)
Místní poplatek
(Kč/obyv.)
1 až 500 obyvatel
191 836
702
25,6
439,8
501 až 1 000 obyvatel
254 999
355
25,9
445,4
811 439
417
28,7
451,6
735 937
120
32,3
469,0
599 676
43
34,5
479,4
814 477
29
37,3
477,4
50 001 až 100 000 obyvatel
862 575
12
27,8
488,3
100 001 a více obyvatel
777 216
3
29,9
496,7
5 048 155
1 681
31,1
448,1
Celkový součet
Průměrná výtěžnost sběru využitelných složek je u srovnatelných velikostních skupin
obcí průměrně vyšší o 22 % než je tomu u obcí s nižším poplatkem. V roce 2006 byl tento
rozdíl ještě výraznější – výtěžnost vyšší o 87 % v obcích s poplatkem nad 400 Kč.
V ČR se v posledních dvou letech začínají objevovat v některých městech populistická
opatření, kterými samospráva města ruší veškeré poplatky za odpady pro občany. Příkladem
167
může být např. město Most nebo Děčín. Obě města patří výtěžnost odděleného sběru využitelných odpadů spíše k horšímu průměru ČR.
Z tabulek vyplývá, že výkon odděleného sběru využitelných složek KO je vyšší u obcí,
které mají stanovený vyšší poplatek pro občany (bez ohledu na typ poplatku). Nelze však jednoznačně hovořit o motivačním vlivu poplatku na chování obyvatel. Výtěžnost sběru závisí
spíše na místních podmínkách, organizaci a technickém zajištění sběru odpadů. Neopomenutelnou roli v tom hraje samozřejmě i informování obyvatel.
Obce s vyššími poplatky mají také vyšší náklady na odpadové hospodářství a v praxi to
většinou znamená, že tyto obce mají lepší a pro občany dostupnější systém sběru (hustší sběrová síť, dostatečná frekvence svozu apod.).
Vztah mezi výtěžností odděleného sběru a typem poplatků
Do analýzy bylo zařazeno 3 950 obcí (6, 564 mil. obyvatel), které uvedly dostatečné údaje o
způsobu platby a její výši. Analýzou skupin obcí používajících místní poplatek (rozsah 15500 Kč/obyvatel/rok, průměr ve sledované skupině 366,6 Kč/obyvatel/rok) a obcí používajících poplatek za produkci komunálních odpadů (rozsah 45-754 Kč/obyvatel/rok, průměr ve
sledované skupině 336,7 Kč/obyvatel/rok ) nebyly zjištěny žádné významné rozdíly ve výtěžnosti odděleného sběru. Vyšších výtěžností bylo dosahováno ve velikostních skupinách obcí
nad 5 tis. obyvatel a to u obcí, ve kterých byl zaveden poplatek za produkci komunálních odpadů a byl vyšší než hladina místního poplatku ve stejné velikostní skupině obcí s místním
poplatkem.
Opět se potvrzuje zjištění předchozí analýzy – čím vyšší je poplatek pro občany, tím organizovanější a dostupnější je systém sběru využitelných odpadů a tím je také vyšší výtěžnost
sebraných využitelných odpadů.
Rozdílnost obou typů poplatků směrem k občanovi je velmi malá. Vzhledem k tomu, že
poplatek za produkci KO je většinou stanoven jako paušální platba za nádobu se stanovením
minimálního objemu nebo počtu nádob na nemovitost, je vnímám občany také jako paušální
platba. Tato platba může být vyšší než místní poplatek, ale přesto není vnímána občany výrazně odlišně než místní poplatek. V ČR nejsou běžně provozovány systémy s vážením odpadů v jednotlivých nádobách, proto nelze posoudit, nakolik by takový způsob platby ovlivnil
chování občanů vedoucí k minimalizaci směsných komunálních odpadů.
6.3.5
Možnosti motivace občanů s použitím poplatků
Z provedených analýz vyplývá, že typy poplatků používané v ČR k úhradě služeb za nakládání s odpady nemají žádný významný motivační efekt pro občany vedoucí ke snižování produkce směsných komunálních odpadů a nárůstu vytříděných odpadů v obcích.
168
Motivace občanů ke třídění odpadů vychází spíše ze společenské poptávky. Občané třídí
odpad především z důvodů pocitu, že dělají cosi pozitivního pro ochranu životního prostředí a
tím se odlišují od ostatních, kteří odpady netřídí, a tudíž se chovají hůře k životnímu prostředí. Právě třídění odpadů je ve většině případů jedinou činností, kterou jsou ochotni občané
vykonávat pro životní prostředí, aniž by výrazně omezili nebo změnili své spotřebitelské nároky.
Z hlediska skutečných nákladů spojených s výkonem odpadového hospodářství obce
tvoří náklady na tříděný sběr zatím výrazně menší podíl, než jsou náklady spojené se svozem
a odstraňováním směsných komunálních odpadů (cca 14 % vers. 65 %). Přesto však nárůst
odděleně sbíraných využitelných odpadů bude představovat pro obce vyšší finanční zátěž. Při
porovnání jednotkových nákladů na sběr, svoz a přepravu ke zpracování nebo odstranění zjistíme, že náklady na tříděný sběr všech komodit jsou výrazně vyšší, než jsou náklady pro
směsný komunální odpad (tabulka č.12). Při hypotetickém navýšení množství vytříděných
odpadů z nynějších cca 12 % na cca 30 % atomu odpovídajícímu snížení množství směsných
komunálních odpadů by nárůst celkových nákladů na využití a odstranění odpadů z obce byl
při zachování stávajících cen cca o 25 % vyšší. Je pak otázkou, nakolik by obce mohly motivovat své občany prostřednictvím poplatku, když jejich náklady s rozvojem třídění pouze
vzrostou.
Tab. 38. Náklady na sběr komunálního odpadu
Kč/t
Náklady na sběr plastů
6 000 -9 000
Náklady na sběr skla
1 600 – 2600
Náklady na sběr papíru
2 000 – 3 200
Náklady na směsný KO
1 200 – 1800
U nákladů na sběr využitelných odpadů má vliv krom jiného také cena druhotné suroviny.
Promítá se do nákladů cca 15-30 % z celkových nákladů. Obce neobchodují vytříděné odpady
napřímo. Obchodování je zajištěno prostřednictvím svozových firem, které do určité míry
promítají příjmy z prodeje odpadů do cen pro obce. Nevýhodou využitelných složek odpadů
je neustálé kolísání trhu s druhotnými surovinami. V době převisu nabídky nad poptávkou
dochází k nárůstu cen služeb na zajištění svozu pro obce. U některých komodit může být toto
zdražení v řádech desítek procent.
Situace s převisem nabídky druhotných surovin bude v rámci evropského trhu stále častější. Vzhledem k nastaveným recyklačním kvótám ve směrnici o obalech a nyní i v nové
směrnici o odpadech pro domovní odpad lze očekávat výrazný nárůst množství druhotných
169
surovin vyrobených z odpadů. Energetická náročnost na výrobu těchto surovin (sběr, svoz,
úprava, manipulace, přeprava) je stále vyšší. Cenově se tak druhotné suroviny mohou přiblížit
primárním surovinám.
Do budoucna lze očekávat, že pro některé komodity odpadů bude výhodnější je spalovat
s využitím energie. Pak je ovšem otázkou, zda je nutné zatěžovat celý systém nakládání
s odpady jejich odděleným sběrem, když je možné je ponechat ve směsném komunálním odpadu a energeticky využít ve spalovnách. Tento způsob je značně levnější než oddělený sběr a
následné zpracování.
Tím se také dostáváme k tomu, k čemu má vlastně poplatek občany motivovat. Budoucnost materiálového využití odpadů je nejistá a skutečné náklady s ním spojené jsou a
v nejbližších letech budou vždy výrazně vyšší, než je svoz a následné odstranění nebo využití
směsných odpadů.
Nicméně poplatek by asi měl občanům zvýšit povědomí o jejich odpovědnosti za množství produkovaných odpadů. Pokud budeme vycházet ze současných cen, pak průměrný občan zaplatí za odpady necelých 500 Kč ročně, tj. necelých 10 Kč týdně. Současné náklady
jsou však vyšší – 815 Kč/obyvatel/rok, tj. necelých 16 Kč týdně.
Pokud bude důsledně třídit, obec mu zlevní poplatek o náklady za tříděný sběr. Pokud
budeme uvažovat, že náklady na tříděný sběr činily v roce 2007 cca 113 Kč/obyvatel a příjmy
z plateb AOS 60 Kč/obyvatel, pak by se občan mohl dočkat na základě těchto příjmů průměrné slevy cca 1,2 Kč týdně. A to ovšem za předpokladu, že obec zvýší celkové poplatky pro
občany, aby mohla systém odděleného sběru provozovat.
V celé této úvaze nejsou zohledněny náklady na oddělený sběr a následné zpracování
biologicky rozložitelných komunálních odpadů. Nakládání s touto složkou se bude do budoucna rozvíjet a s tím porostou také celkové náklady na odpadové hospodářství obce. Tyto
náklady se musí nutně promítnout do poplatků pro občany.
Samozřejmě, že obec může na základě svého rozhodnutí stanovit vyšší motivační složku
poplatku za komunální odpad. Je to ovšem na úkor zvýšení dotace odpadového hospodářství
z obecního rozpočtu.
Na základě všech uvedených skutečností lze konstatovat, že při stávajících nákladech
spojených se službami nakládání s komunálními odpady, jsou tyto náklady pro občana
z hlediska celkových životních nákladů (nájem, energie, potraviny apod.) nevýznamné. Motivace v podobě úspory v řádech desítek korun ročně je minimální. Na druhé straně zavádění
systémů s výraznou variabilní složkou závislou na produkci odpadů je zatím v ČR nákladnější
než samotná úspora za případné menší množství skládkovaných odpadů.
170
Aby mohl systém motivačních poplatků ekonomicky fungovat, pak by musela být služba spojená s nakládáním se směsným komunálním odpadem uměle výrazně finančně znevýhodněna oproti nakládání s využitelnými a biologickými složkami odpadů. Celkové náklady
na odpadové hospodářství by se pak pohybovaly v řádech tisíců Kč na 1 obyvatele, tj. stovky
EUR ročně, což odpovídá nákladům obyvatel vyspělých evropských států.
6.4
Variabilní platby v systémech obcí v ČR
Náklady na zajištění odpadového hospodářství obcí se i v podmínkách ČR neustále zvyšují.
Výše úhrady za nakládání s komunálním odpadem prováděná občany většinou nepostačuje na
jejich plné pokrytí. V současné době většina obcí uhrazuje ztrátu z odpadového hospodářství
z rozpočtu obce, přitom hledá možnosti snížení ztráty tím, že např. plně využívá stanovené
horní hranice místního poplatku 500 Kč. K tomu využívá i možnosti věcné záměny některých
nákladů v rámci činností spojených s nakládáním s komunálními odpady. Případy, kdy obce
přechází na jiné formy úhrady jsou ojedinělé.
Výhody místního poplatku spočívají především v jeho jednoduchém výpočtu, ve snadné
vymahatelnosti, ve snížení počtu neplatičů, v určení standardu sběru obcí, v odkládání odpadu
občany libovolně na obcí určených místech, ve snížení výskytu černých skládek a nákladů na
jejich odstranění. Nevýhody kapitačních plateb (tj. plateb na osobu) jsou zejména zvyšující se
množství produkce komunálních odpadů, zvyšování nákladů za odstraňování těchto odpadů,
zvyšování nákladů na úklid sběrných míst, především stanovišť na tříděný odpad.
Jak ukazují informace analyzované v rámci tohoto projektu, kvantifikace uvedených a
dalších vlivů tohoto způsobu úhrady nákladů a jejich porovnání s jinými způsoby úhrady,
zejména se způsoby plateb za množství vyprodukovaného zbytkového odpadu, nebyly doposud v podmínkách ČR předmětem systematického zkoumání. K odstranění tohoto nedostatku
by mělo přispět řešení tohoto výzkumného projektu. Pozorování v tomto směru budou prováděna v konkrétních podmínkách vybraných měst v rámci etapy řešení v roce 2009. K výběru
lokalit by měly přispět také dále uvedené informace.
6.4.1
Konkrétní případy obcí, které zavedly variabilní platby
V rámci první etapy řešení byly popsány systémy variabilních plateb ve formě „úlev
z místního poplatku podle skutečně sebraného množství využitelných složek“, zavedené ve
městech Město Letohrad a Mladá Boleslav. Jedná se o pytlové způsoby sběru využitelných
surovin do pytlů poskytnutých městem spolu se samolepkami (kartami) s čárovými kódy.
Pomocí čtecího zařízení čárových kódů jsou získávány informace pro určení výše slevy na
171
místním poplatku v důsledku zvýšení intenzity separace využitelných složek komunálních
odpadů.
Jedním z předpokladů uplatnění variabilních plateb je zavedení objektivních metod zjišťování
množství sebraných druhů odpadů na daném území. Jeden ze způsobů stanovení množství
produkovaných odpadů shromažďovaných ve sběrných nádobách uvádí následující příklad.
Evidence množství odpadů svezeného z nádob na území města Jaroměř (Odpady, 2008)
Cílem projektu realizovaného v Jaroměři je zavést systém, který zpřesní údaje o množství sebraných odpadů na jednotlivých stanovištích tříděného sběru a komunálního odpadu. Ze získaných dat bude možné vyhodnotit, jakým způsobem jsou stanoviště nádob využívána, zda
nedochází k přeplňování nádob (nedostatečná kapacita), nebo zda naopak nedochází
k výsypům poloprázdných nádob (předimenzovaná kapacita). Data jsou vyhodnocována průběžně tak, aby bylo možné stanovit režim obsluhy nádob v závislosti na místních podmínkách
a okolních vlivech (pitná sezóna, topná sezóna). Na základě těchto údajů pak bude možné
upravit počet nádob, případně četnost svozů tak, aby vyprazdňování nádob bylo efektivní.
Přesnou evidenci množství svezených odpadů zajišťuje systém vážení nakladače svozového vozidla. Protože toto řešení je technicky náročné a nákladné, rozhodli realizátoři projektu o alternativním řešení problému kvantitativního stanovení množství odpadu ve vysypávané
nádobě. Vycházelo se z možnosti stanovení hmotnosti odpadu na základě sypné objemové
hmotnosti. Sypná objemová hmotnost je vyjádřena poměrem hmotnosti odpadu k jeho objemu. Při stanovaní sypné objemové hmotnosti bylo využito údajů společnosti EKO-KOM, která stejné jednotky používá při výpočtu odměn, a výsledků průzkumu skladby komunálního
odpadu a tříděného sběru realizovaného v roce 2006.
Oproti vážení prostřednictvím nakladače svozového vozidla tímto způsobem nelze získat přesnou hmotnost sebraného odpadu. Výpočet hmotnosti odpadu na základě sypné objemové hmotnosti je však o mnoho přesnější než rozpočet celkového množství sebraného odpadu v poměru k počtu vysypaných nádob. Navíc toto řešení není závislé na používané technice a způsobu výsypu nádob. Při návrhu technického řešení byly zvažovány dvě varianty.
Varianta 1
Svozové vozidlo bude vybaveno systémem GPS, na základě kterého bude možné určit polohu
vozidla. Terminál v kabině řidiče přijme informaci o poloze vozidla a přiřadí k ní informaci o
objemu odpadu, kterou do terminálu zadá obsluha nakladače prostřednictvím spínače na pracovišti nakladače. Současně s údajem o čase pak bude záznam uložen do paměti terminálu.
Po naplnění vozidla řidič do terminálu zadá celkovou hmotnost svezeného odpadu a ta bude
podle údajů o objemu rozpočítána mezi jednotlivé nádoby.
172
Varianta 2
Svozové vozidlo bude vybaveno terminálem, ke kterému bude připojena čtečka čárového kódu. Terminál bude umístěn v kabině řidiče a bude přijímat informace o čárovém kódu umístěném na nádobě. Čárový kód bude sloužit k jednoznačné identifikaci typu, objemu a umístění
nádoby. K informacím z čárového kódu terminál přiřadí informaci o objemu odpadu, kterou
do terminálu zadá obsluha nakladače prostřednictvím spínače na čtečce čárového kódu. Současně s údajem o čase pak bude záznam uložen do paměti terminálu. Po naplnění vozidla řidič do terminálu zadá celkovou hmotnost svezeného odpadu, a ta bude podle údajů o objemu
rozpočítána mezi jednotlivé nádoby.
Přestože město Jaroměř tvoří ucelenou svozovou oblast s přesně stanoveným počtem sběrných míst a nádob, byla zvolena druhá varianta řešení, která je levnější a v důsledku plně splňuje požadavky města na optimalizaci svozu odpadů, omezení nežádoucích jevů při sběru odpadů a efektivní využití finančních prostředků placených za službu svozu odpadů.
Největším přínosem bude zmapování problému a problémových míst ve městě, progresivní nastavení svozu nádob, přesná evidence času svozu a jeho kvality. To umožní zahušťovat a rozšiřovat sběrnou síť na základě objektivních poznatků a předejít stížnostem ze strany
občanů. Přesná evidence svozu umožní kontrolu plnění svozové firmy a dodržování stanovených podmínek svozu. Zároveň budou vytvořeny podklady pro případné reklamace a sankce
za neplnění povinnosti.
Společně s označením sběrných nádob se získají pravidelné informace o jejich stavu a
rozmístění. V případě, že bude systém rozšířen také na nádoby podnikatelských subjektů, získá se přehled o tom, zda přistavený objem nádob a jejich obsluha odpovídá produkci odpadů,
kterou podnikatelé deklarují, a zda v tomto směru nedochází ke zneužívání systému města.
V případě občanů, zejména v rodinné zástavbě, pak bude možné vyhodnotit, jak občané nakládají se svými odpady a nakolik jsou hospodární.
6.4.2
Konkrétní opatření ke zvýšení separace odpadů
Ve snaze zvýšit podíl získaných využitelných odpadů jsou realizovány v řadě obcí zejména
pytlové způsoby sběru a projekty odděleného sběru biologicky rozložitelných odpadů (většinou ještě pilotní). Dále jsou uváděny příklady opatření prováděných ke zvýšení výtěžnosti
využitelných složek komunálních odpadů v podmínkách ČR.
173
Sběr do pytlů v Železném Brodě (Odpady, 2008b)
V Železném Brodě probíhá sběr komunálního odpadu jednak formou sběru do nádob rozmístěných po městě, jednak sběrem do pytlů, které se vydávají na městském úřadu, dále donáškou do sběrného dvora, případně do sběrny surovin.
Pytle na třídění směsného komunálního odpadu a pytle na tříděné odpady (nápojové
kartony, směsné plasty) se vydávají zdarma. Mohou je odebrat občané s trvalým bydlištěm ve
městě (v domech, kde se nepoužívají sběrné nádoby) i majitelé staveb pro individuální rekreaci na území města. Koupi pytlů na směsný komunální odpad mohou využívat různí živnostníci a občané okolních obcí.
PET lahve se sbírají především do žoků rozmístěných po městě, případně ve školách.
Pro občany, kteří nemají v blízkosti svého bydliště možnost odkládat PET lahve do žoků, jsou
k dispozici také pytle na PET lahve.
Nedávno město rozšířilo sortiment druhů odpadů, které se třídí, o kovové obaly. Obaly
mohou být od potravin (sem patří i víčka od skleněných konzerv), nápojů, kosmetiky. Obaly
nesmí být se zbytky potravin a znečištěny chemickými látkami. Tento druh odpadů se podobně jako nápojové kartony a směsné plasty třídí do speciálních pytlů. Pytle jsou šedé barvy
s popisem druhu tříděného odpadu a jsou vydávány zdarma. Plné pytle se odkládají na všech
pevně stanovených místech na tříděný odpad. Šedé pytle o objemu 100 litrů s vyznačením
sbíraných kovových obalů získalo město od Severočeských komunálních služeb a je předpoklad i odběru pytlů touto firmou po jejich naplnění. Jedná se o novou aktivitu v odpadovém
hospodářství města, kterou občané uvítali se zájmem, ale návratnost naplněných pytlů je zatím minimální. O způsob sběru kovových obalů mají zájem také chovatelé psů a koček, kteří
mají větší spotřebu konzerv než je běžné v domácnostech.
Za rok 2007 město sebralo případně zpětně odebralo 177 t papíru, 24 t směsných plastů,
16 t PET lahví, 60 t skla, 1 t nápojových kartonů, 1300 t kovů, 15,5 t elektrozařízení, 24,6 t
akumulátorů, téměř 3 t nebezpečných odpadů, 313 t objemných odpadů a 1252 t směsného
komunálního odpadu. Podíl odděleně sebraných využitelných a nebezpečných složek na celkové produkci odpadů ve městě v roce 2007 činil téměř 51 % hmotnostních, po odpočtu kovů
je to 17 % hmotnostních.
Ve Zlínském kraji zaznamenali mírný pokles množství bioodpadu na skládkách (Odpady, 2008c)
S ohledem na naplnění cílů v omezování biologicky rozložitelné složky v komunálním odpadu ukládaném na skládku realizují určitá opatření i obce ve Zlínském kraji. Některá města a
obce Zlínského kraje pronajímají občanům zahradní kompostéry. Např. Město Nový Jičín
v roce 2006 nakoupilo 470 kompostérů o objemu 390 litrů a v roce 2007 dalších 450 kompostérů. Akce je dotována z prostředků města, Státního fondu životního prostředí a Evrop-
174
ského fondu regionálního rozvoje. Občan za jeden kompostér zaplatí symbolických 120 Kč.
Po pěti letech přejdou kompostéry do vlastnictví občanů. Dotování kompostérů najatých majiteli rodinných domků a zahrad je přínosem jak pro obec, tak pro občany. Kvalita výstupního
materiálu je nad očekávání výborná. Snížil se nejen podíl komunálního odpadu odstraňovaného skládkováním, ale i náklady svozu odpadu a skládkování.
Např. v Kunovicích zvolili jiný způsob nakládání s biologicky rozložitelnými odpady.
Tímto způsobem je separace bioodpadu do odděleně přistavených nádob. Sběrné nádoby na
bioodpad jsou přistaveny před každým rodinným domkem a také budou přistaveny u bytových domů na sběrných místech pro směsný odpad. I když ve městě převažuje zástavba rodinných domků, byla dána příležitost třídit bioodpad i občanům v sídlištní zástavbě.
Ve Zlínském kraji jako v jednom z mála krajů množství skládkovaného bioodpadu mírně klesá. Přesto plnění cílů POH ČR v oblasti komunálních odpadů vidí jako problematické,
zejména s ohledem na nedostatečné zpracovatelské kapacity, složitý odbyt vyrobených kompostů, nízké ceny skládkování.
Sběr bioodpadu v hl.m.Praze (Odpady, 2008d)
Ve spolupráci Magistrátu Hlavního města Prahy a společnosti Pražské služby probíhá projekt
s názvem „Vracejte přírodě, vrátí vám to“ zaměřený na separaci bioodpadu a jeho využití
formou kompostování. Jedná se o službu sběru a svozu odpadu ze zahrad, údržby zeleně a
z domácností. Pro shromažďování bioodpadů mohou získat občané speciální sběrné nádoby,
tzv. kompostejnery. Svoz bioodpadu probíhá ve vegetačním období jednou za 14 dní. Služba
sběru a svozu bioodpadu je provozována na územích několika okrajových městských částí.
Efektivní je až po rozmístění minimálně 50 kusů kompostejnerů na daném území. Pro zavedení systémového svozu bioodpadu v nových teritoriích musí potenciální zájemce nejprve
provést registraci u společnosti Pražské služby, a.s. Služba bude zavedena po nakumulování
minimálního počtu registrací v konkrétní městské části. Cena za službu sběru a svozu činí
v roce 2008 podle velikosti sběrné nádoby přibližně 400-700 Kč.
V okrese Nový Jičín vzrůstá zájem o sběr bioodpadů (Odpady, 2008e)
Akciová společnost Asompo, a.s., v níž je zastoupeno 44 obcí a měst v okrese Nový Jičín, zavedla nový způsob sběru odpadu, který označila jako donáškový sběr „na půl cesty“. Bioodpad je sbírán do plastových kontejnerů o objemu 770 litrů, vyvážených jednou týdně a umístěných na stanovištích pro separovaný sběr. Občané mohou do nich odkládat trávu, listí, piliny, zbytky zeleniny a ovoce, drobné větve a rostlinný odpad z domácností. Ze 44 oslovených
obcí se do akce nejdříve přihlásilo 29 obcí. Bylo vytipováno 95 sběrných míst po dvou kontejnerech. Na počátku realizace záměru se zapojilo do systému jen 23 obcí, které požadovaly
rozmístit pouze 109 kontejnerů (namísto původních 190 ks). Postupně však vzrůstal zájem
175
obcí a na konci roku 2007 sběr bioodpadu fungoval ve 29 obcích a bylo rozmístěno 207 kontejnerů. Zapojení měst v regionu bylo zdlouhavé, města váhala a na systém se napojila až
v roce 2008. V současné době jsou bioodpady tímto způsobem sbírány přibližně od 100 tis.
obyvatel a zájem občanů je velký.
Nákup kontejneru, který stojí 3700 Kč, hradí akciová společnost a obec ho dostane na
základě smlouvy na tři roky do pronájmu. Poté kontejner přechází do jejího vlastnictví. Péče
o kontejner i kvalitu sběru jsou záležitostí obce. S kvalitou sebraného materiálu nejsou větší
problémy (za rok 2007 se řešilo jen pět případů znečištění bioodpadů). Uvažuje se o rozšíření
svozu bioodpadů na dvakrát týdně a o nákupu dalšího svozového automobilu.
Biologicky rozložitelné odpady jsou zpracovány v zařízení na jejich úpravu v areálu
Asompo, a.s. a používají se na skládce k technologickým účelům. V roce 2007 bylo sebráno
14 kg na občana a rok, v roce 2008 za devět měsíců to je již 25 kg.
Projekt komunitního kompostování ve Švihově (Odpady, 2008f)
Město Švihov realizuje od května roku 2008 projekt komunitního kompostování bioodpadů.
V sídlištní zástavbě obce jsou instalovány komunitní kompostéry a zároveň byli osloveni
všichni občané pilotní oblasti. Na území Plzeňského kraje se přitom jedná o ojedinělý projekt.
Cílem projektu je omezit skládkování bioodpadů a umožnit občanům v sídlištní zástavbě třídit a moderním způsobem kompostovat bioodpad. Město Švihov chce tímto způsobem zlepšit
služby pro občany v oblasti nakládání s odpady a přispět k ochraně životního prostředí.
Právě bioodpady tvoří největší hmotnostní podíl v domovním odpadu (běžně přes 30
%). Ačkoliv se občané města stále aktivněji zapojují do systému třídění odpadů, většina komunálních odpadů (a nejvíce právě bioodpady) stále končí na skládce. Tento stav je nadále
nevhodný a podle zákona o odpadech dále ani nebude možný. Město se tedy rozhodlo vyzkoušet v praxi metodu komunitního kompostování, která patří k ekologicky a ekonomicky
přijatelným řešením.
Do sídlištní zástavby jsou umístěny speciální komunitní kompostéry, do kterých obyvatelé sídlištní zástavby bezplatně odkládají bioodpady z domácností, zbytky ovoce a zeleniny,
uschlé květiny, listí, trávu apod. Zde se bioodpady přirozeným procesem aerobního rozkladu
za pomoci mikroorganismů a žížal přemění na kompost, tedy na kvalitní a na živiny bohatou
zeminu. Základem projektu je důsledná osvěta. Město proto již v polovině května zahájilo informační kampaň pro obyvatele sídlištní zástavby a současně s rozmístěním komunitních
kompostérů byla každá domácnost navštívena zaměstnancem města a obdržela speciální informační materiál města k projektu.
Novou službu zavedlo město pro občany bezplatně. Předpokládané náklady projektu činí 66.000 Kč a jsou hrazeny z dotace Plzeňského kraje a z rozpočtu města Švihov. Tento projekt vznikl a byl připraven v rámci projektu „Vzdělávání a spolupráce v odpadovém hospo176
dářství“, který byl realizován organizací CZ BIOM – České sdružení pro biomasu a město
Švihov byly partnery projektu.
Komunitní kompostování je obdobou domácího kompostování, ovšem s tím rozdílem,
že se realizuje společně pro větší skupinu lidí v jedné lokalitě. Pro realizaci projektu ve Švihově byla zvolena sídlištní zástavba, která zahrnuje devět bytových domů s 60 bytovými jednotkami, v nichž žije 155 obyvatel města. Projekt je určen primárně pro kuchyňské bioodpady
z domácností rostlinného původu, které se přirozeným procesem aerobního rozkladu přímo
v kompostéru přemění na kompost.
V roce 2008 byly umístěny v určených lokalitách dva komunitní kompostéry (Odpady,
2008g) (dřevěné o objemu 1800 litrů) a 8 plastových kompostérů (o objemu 720 litrů). Do
každého kompostéru byla umístěna zakládka za účelem urychlení procesu kompostování. Čistota uložených materiálů byla od samého počátku velmi dobrá. Množství hmoty postupně přibývalo. Tomuto vývoji ovšem předcházela intenzivní a osobní osvětová kampaň, která stále
pokračuje. Každý týden je prováděna kontrola kvality sběru a čistoty okolo kompostéru. Přibližně jednu polovinu z celkově vytříděné hmoty tvoří bioodpady z domácností a druhou polovinu bioodpady z přilehlých zahrádek. V komunitních kompostérech je hmota, kterou tvoří
výlučně bioodpady z domácností.
Odhaduje se, že za 3 měsíce občané vytřídili přibližně 1500 kg bioodpadů. Kvalita je
velmi dobrá, jen výjimečně se objevily nežádoucí příměsi, a to i přitom, že kompostéry na
rozdíl od jiných lokalit nejsou ve Švihově uzamčeny. Přístup ke kompostérům nemá jen několik vybraných rodin, ale kompostéry jsou dostupné pro všechny zájemce o třídění. Kompostéry jsou průběžně umývány, kontroluje se čistota okolí a podle potřeby je obsah kompostérů promíchán. Praxe potvrzuje, že při dodržení základních a obecných pravidel pro
kompostování nedochází k tvorbě zápachu.
Kompostéry do rodinných domů ve Vsetíně (Odpady, 2008h)
Vsetínská radnice bezplatně zapůjčuje majitelům rodinných domů kompostéry. Celkem se
jedná o čtyři sta zakoupených kusů, kam občané ukládají či budou ukládat odděleně shromážděný biologicky rozložitelný odpad. Kompostéry o objemu 350 litrů pořídilo město
v rámci projektu Logistického centra odpadů mikroregionu Vsetínsko, který je z 85 % hrazen
evropskými a státními fondy. Odhaduje se, že biologicky rozložitelný odpad tvoří přibližně
15-20 % veškerého komunálního odpadu. Největší množství tohoto odpadu vzniká u rodinných domků. Technické služby v roce 2007 uložily na skládku téměř 11 tis. tun komunálního
odpadu v ceně cca 1.000 Kč za tunu, uložení biologicky rozložitelného odpadu tak stálo asi 2
mil. Kč.
177
Pilotní projekt sběru bioodpadu v České Lípě (Odpady, 2008i)
V dubnu 2008 zahájilo město Česká Lípa zkušební sběr zahradního bioodpadu. Projekt bude
ukončen v listopadu a má přinést informace o kvantitě a kvalitě sebraného bioodpadu ve sledovaném území. Za nejvhodnější lokalitu byla vybrána městská část Svárov, jejíž občané projevili v anketě největší zájem třídit zahradní bioodpad. Svoz zahradního bioodpadu, který občané odkládají do speciálních sběrných nádob o objemu 120 litrů, se sváží jednou týdně.
Hnědé sběrné nádoby, zakoupené v počtu 250 kusů jsou občanům zapůjčeny do konce listopadu zdarma. Separován je zahradní bioodpad, tj. tráva, plevel, seno, sláma, listí, menší větve
a zbytky ovoce. Sebraný bioodpad je zpracováván spolu s kaly z ČOV. Celkové náklady na
pilotní projekt sběru bioodpadu činí přes půl milionu korun, z toho 345.000 Kč činí dotace
Libereckého kraje, zbývající část poskytují město a svozové firmy.
Integrovaný systém nakládání s bioodpady Vysoké Mýto (Odpadové fórum, 2008b)
Z potřeby nakládat co nejefektivněji s odpady se zrodila myšlenka zavedení separace biologicky rozložitelného komunálního odpadu a jeho dalšího energetického využití ve fermentační stanici. Z této vize vznikl projekt „Integrovaný systém nakládání s bioodpady Vysoké Mýto“. Projekt přesahuje hranice města a váže na sebe i ostatní producenty bioodpadu v regionu,
aby byl naplno využit místní potenciál a minimalizovány dopravní náklady. Projekt zahrnuje
vlastní fermentační stanici, svozové prostředky, nákup a rozmístění nádob pro sběr biologicky
rozložitelných komunálních odpadů (BRKO).
Sběr BRKO naváže na pilotní projekt, který zde probíhal v roce 2006. Tehdy byly vyzkoušeny tři objemy sběrných nádob 120 l, 140 l, 240 l, jako nejvhodnější se ukázala nádoba
o objemu 240 l, která byla zvolena k rozšíření v rámci další etapy separace bioodpadu. Po vyhodnocení pilotního projektu v říjnu 2006 se pokračovalo v odděleném sběru i v roce 2007,
kdy v září byl region rozšířen a osazen dalšími 115 kusy kompostejnerů. Za 21 měsíců bylo
takto vytříděno 177 tun BRKO, tj. přibližně 8,5 tun za měsíc.
6.5
Svozové firmy a poplatkové systémy obce
Úloha svozových firem v řetězci nakládání s komunálními odpady je zcela zásadní, jelikož
realizují požadavky vedení obcí na systém nakládání s odpady. Z toho důvodu je naprosto nezbytné, aby se účastnily jednání o tvorbě systému obce a uváděly ho do reálných mezí
z hlediska užívané techniky, způsobu provádění jednotlivých etap apod. Z toho důvodu se některé svozové firmy samy stávají „architekty“ nových systémů, nabízejí je daným obcím a
upravují je „na míru“ dle požadavků konkrétní obce. Výhoda takového způsobu je v rychlém
zavádění pokrokových novinek, jelikož svozové firmy se jednak sdružují ve spolcích, kde
jsou prezentovány a konzultovány novinky z oblasti OH a jednak často sbírají zkušenosti
v okolních státech, vyhodnocují jejich vhodnost a poté je aplikují ve své činnosti. Mohou tedy
178
zástupce obcí, kteří mívají ve své správě mnohem více činností než pouze odpady, vést směrem výstavby životaschopných systémů a uvážených investic.
→ zde začíná první vliv na konečnou výši poplatku za nakládání s KO.
Rozsah služeb nabízených svozovými firmami obcím
Tato oblast prodělala za posledních 15 let obrovský rozmach od prostého svážení popelnic a
ukládání odpadu na skládku až po dnešní skutečné systémy nakládání s odpady, jejichž vývoj
stále ještě není ukončen.
Začátek byl s prvním zákonem o odpadech, kdy jako jedna z prvních myšlenek byla, že
část odpadu je využitelná a tudíž by neměla končit na skládce, popř. ve spalovně. Byl to počátek zavádění separovaného sběru, který nejprve odděloval sklo (což mělo v našich zemích
tradici z éry sběrných surovin) a papír, který se sice do té doby nesbíral nádobovým systémem, ale odnosem do sběren, vytříděný dle druhů. V polovině 90-tých let se jako další druh
přidaly plasty a prozatím posledním druhem masivně sbíraným je nápojový karton.
→ Všechny tyto využitelné komodity mají též svůj ekonomický dopad do výše poplatků.
Na jedné straně je to množství odpadů, za které se nezaplatí skládce, popř. spalovně,
na straně druhé je pro ně zapotřebí vytvořit vlastní systém sběru a svozu a tím vznikají dodatečné náklady. Do celé záležitosti separovaného sběru vstupuje s novou legislativou v oblasti obalů autorizovaná obalová společnost, která má vypracovaný
příspěvkový systém pro obce a tak při optimálním fungování a kvalitní výtěžnosti
je celá separace pro obce s minimální popř. nulovou finanční zátěží.
Další ze složek, které se postupem času začaly oddělovat ze směsného KO je nebezpečný odpad. Požadavek na jeho oddělení vyvstal v souladu se stanovením skládek, které splňují
podmínky zákona a s požadavky na to, jak má vypadat skládka KO a co na ní může být ukládáno. Oddělený sběr nebezpečných odpadů, ke kterému je velmi často přidáván i sběr velkoobjemových odpadů je prováděn dle místních podmínek buď mobilním svozem nebo provozem sběrného dvora. Mobilní svoz je většinou využíván jednak v malých obcích, dle současně platné legislativy min. 2x ročně a nebo ve větších obcích jako doplnění provozu sběrných
dvorů pro ty obyvatele, kteří nemají možnost popř. chuť odpad do sběrných dvorů dopravit.
Sběrné dvory vznikaly původně ve velkých obcích či městech, postupem času se objevila
praxe, že se budují i v menších obcích s tím, že jsou spádově využívány i okolními obcemi.
Důvod jejich budování je umožnění trvalého místa odložení odpadu .
Systém sběru a svozu těchto druhů odpadů je další z položek, které poplatek buď zatíží,
nebo naopak vylepší. Jedná se o odpad, jehož velké množství je využitelné se ziskem, část
využitelná za náklady podstatně menší než uložení na skládce nebezpečného odpadu popř.
179
spálení a jen skutečně malá část musí končit na výše uvedené skládce(zbytky barev) či spalovně (staré léky). Velkou finanční úlevou v této oblasti od roku 2006 je opět zákonné stanovení povinností zpětného odběru v oblasti elektrospotřebičů, jelikož tato složka tvořila nejvyšší položku v nákladech obcí s nebezpečným odpadem.
V současné době je předmětem zájmu oddělený sběr bioodpadu. Je to velmi diskutovaná složka, která představuje nepříjemné dopady do ŽP v případě jejího skládkování. Její oddělený sběr a následné zpracování přes neoddiskutovatelnou využitelnost a potřebnost, je
problematické a zdaleka není dané tak jednoznačně, jako např. sběr a zpracování papíru či
skla. Nese sebou hygienická rizika, spornou potřebu na výstupní materiál ze zpracování apod.
Každopádně již nyní fungují způsoby sběru a zpracování některých složek bioodpadu tak, že
se jedná o skutečný recyklační cyklus.
Dopad do výše poplatku u tohoto odpadu je opět buď zatěžující nebo uvolňující podle
nastavení systému. Úspory jsou vyčísleny především v množství odpadu, za které se nezaplatí
odvoz či uložení na skládce, náklady pak mohou vznikat při nadměrné investici do zařízení
pro nakládání s bioodpadem a jeho náročným provozem a při nákladově náročném systému
sběru.
Další služby, které spadají do dobrého servisu svozových firem jsou v oblasti dodávky
nádob na odpady, výchovy a osvěty obyvatel ale i zástupců obcí, právní poradenství v oblasti
odpadové popř. celé oblasti ŽP atd.
180
7
SPOLEČNOSTI NAKLÁDAJÍCÍ S ODPADY A JEJICH VLASTNICKÁ STRUKTURA
7.1
Svozové společnosti a jejich snaha po racionalizaci provozu (modernizace služeb)
Činnost nakládání s odpady prochází vývojem stejně jako všechny činnosti našeho denního
života. Tento vývoj je veden snahou jednak o lepší a snazší plnění legislativních podmínek
(ochrana životního prostředí, bezpečnost práce apod.), o kvalitnější provedení služby zákazníkovi a v neposlední řadě o vylepšování ekonomiky činnosti. Situace na trhu nutí firmy nacházet nové formy organizace práce, investovat do techniky a personálu tak, aby mohli plnit
náročné požadavky zákazníků. Procesy koncentrace nakládání s odpady mezi velké nadnárodní společnosti ohrožují malé a střední podniky a nutí je k novým organizačním opatřením,
jako je neustálá optimalizace svozových tras, nové modely pracovní doby apod.
a. optimalizace svozových tras
Narůstající ceny pohonných hmot, postupné zavádění mýtného na některých komunikacích a
centralizovanější struktury zvyšují náklady na přepravu obecně a přepravu odpadu nevyjímaje. Pro udržení nákladů v přijatelné míře je zapotřebí tvorba optimálních svozových tras. Jako
základ dobré logistiky sběru je nutný průzkum obsluhované lokality se získáním údajů o počtu obyvatel, počtu byt. jednotek resp. domů, způsobech vytápění, apod. Pro další výpočet se
použijí standardy uvedené v odborné literatuře, které udávají objem a množství jednotlivých
odděleně sbíraných složek KO.
Dále je zapotřebí dosadit územní rozmístění jednotlivých obcí, jejich vzájemné dopravní návaznosti popř. řešení aktuální dopravní situace. Počet nádob a jejich velikost je dána četností svozu určeného odpadu. Ze získaných podkladů nám následně vyplyne:
- optimalizace rozmístění sběrných nádob a svozových tras
- velikost a počet kontejnerů,
- potřebná četnost svozu,
Proti takto získaným údajům je zapotřebí postavit skutečnou vybavenost jednotlivých obcí
nádobami na sběr jednotlivých složek odpadu, skutečnou produkci jednotlivých složek v obci
danou úrovní třídění apod. O sjednocení vybudovaného zázemí v obci a požadavky optimalizace je zapotřebí jednat se zástupci obcí.
Analýza řízení vozového parku dle výše uvedených údajů zprůhlední náklady a docílí
optimalizace svozových tras. Plánování tras umožní zlepšit vytížení vozidel a tím i využití
181
kapacit personálu, snížení variabilních nákladů. V současné době se nabízí rozličné množství
software pro počítačové řízení této činnosti.
Největší potenciál úspor je ve venkovských regionech, kde se odpady přepravují na velké vzdálenosti. Za ideální lze považovat rozmístění svozové oblasti prstencovitě okolo místa
uložení či následného zpracování odpadu, které je k provozovateli svozu ve vlastnickém či
smluvním vztahu.
b. využívání nové svozové techniky
Svozová technika prochází průběžným vývojem s cílem dosažení dobrých pracovních podmínek pro obsluhu a optimálních nákladů na činnost. Zkouší se nové systémy sběru a výsypu
nádob. Obor nakládání s odpady je v našich podmínkách nyní rozvinut do takové míry modernizace, že se již téměř nesetkáme s rotačními vozy osazenými vyklápěči na jeden druh nádob. Obsluha probíhá pomocí vozů s lineárním či rotačním stlačováním na různých stupních
automatizace ovládání stlačování i vyprazdňování, s různou silou stlačování, různou velikostí
nástavby a různou úrovní kontrolních systémů. Nástavby jsou osazeny vyklápěči umístěnými
z boku či zezadu. Typ vyklápěče určí jaké druhy nádob je možné manipulovat, kolik
v jednom cyklu, kolik je pro vysýpání zapotřebí obslužného personálu apod. Obecně platí, že
buď se zvolí maximálně možná variabilita v typech obsluhovaných nádob, nebo naopak dokonalost v obsluze malého počtu typů. Není možné určit, že některý z nabízených typů svozové techniky obecně platí za nejlepší. Výběrem je nutno co nejvíce vyhovět podmínkám
konkrétní oblasti a zadání požadovaného budoucím provozovatelem. Velikost vozu a stlačovací poměr se volí s ohledem na oblast ve které bude vůz provozován (jiný je zapotřebí do
sídlištní zástavby a jiný do historických center měst či malých vesniček) a s ohledem na komodity, které bude vůz obsluhovat. Typ vyklápěče se zvolí s ohledem na druhy nádob, které
bude vozidlo obsluhovat. Jako jedna z důležitých podmínek by měla být brána v úvahu ekonomičnost následného provozu. Z toho důvodu je důležité započítat počet pracovníků, které
bude zapotřebí k obsluze. Z pohledu úspory pracovních sil se jeví velice zajímavě vozy
s bočním vyklápěčem, které nabírají nádoby bez potřeby pracovníka obsluhy. Úspora mzdových nákladů je zde velmi patrná, nicméně je zapotřebí zhodnotit, zda obyvatelé oblasti budou akceptovat požadavek na přistavování nádob na přesně definované místo a zda je oblast
kompletně vybavena nádobami, které tento systém dokáže obsloužit. Bez splnění těchto požadavků nelze systém bočního výsypu aplikovat.
Z pohledu nákladovosti svozu je zapotřebí též stanovit systém sběru separovaných složek v základním rozdělení nádoby s horním výsypem x nádoby se spodním výsypem. Zde
vstupuje do úvahy několik faktorů, z nichž jeden ze zásadních je obslužná technika při svozu.
Vzdálenost místa následného zpracování separovaných složek odpadu by měla být rozhodující při volbě menšího vozu s hydraulickou rukou (s menší pořizovací cenou a tím i menšími
182
odpisy) obsluhovaného pouze řidičem obsluhujícím nádoby se spodním výsypem nebo dražšího vozu s lineárním stlačováním na nádoby s horním výsypem, kde mimo vyšších požadavků na odpisy a provozní náklady jsou i vyšší mzdové náklady z důvodu více pracovníků
obsluhy. Množství svezeného odpadu v obou případech je rozdílné, ale výsledné náklady je
nutno vztáhnout k jednotkovému množství svezeného odpadu.
c. využívání nových (resp. speciálních) sběrných nádob
Pro užití sběrných nádob platí mnohé z toho, co bylo uvedeno při parametrech svozové techniky. Daleko více zde však vstupují do rozhodování a další hlediska, jako např. estetické či
pohled na kvalitu odpadu získaného právě z té které nádoby. Volba samozřejmě musí respektovat možnosti užívané svozové techniky.
Při rozhodování o volbě sběrné nádoby v případě směsného komunálního odpadu je
jednoznačně dán systém s horním výsypem a volba je pouze ve velikosti nádoby (běžně užívané jsou 110 – 1 100 l) a materiálu (kov či plast). Velikost nádoby určuje počet uživatelů – k
objektu s větším počtem uživatelů je vhodnější větší nádoba, než několik malých. Je tím zaručena větší čistota okolí. Z hlediska materiálu jsou dnes určitě žádanější plastové nádoby,
které nekorodují a mají tak delší životnost. Nadto bývají osazeny kolečky, což umožňuje lepši
manipulaci.
V případě separace využitelných složek je ke zhodnocení více hledisek. Jedno ze základních je užití svozové techniky viz. výše. Jako další parametr je zapotřebí zhodnotit požadavky na kvalitu sebraného odpadu tím kterým systémem. Při použití nádob se spodním výsypem bývá výrazně vyšší čistota separovaného odpadu a v případě sběru skla nedojde svozem ke znehodnocení tak jako k tomu dochází při obsluze vozem s lineárním stlačováním. U
systému sběru se spodním výsypem je zároveň možnost daleko větší variability při výběru velikosti nádoby (sklolaminátové zvony se vyrábějí až do velikosti 4 m3). Naproti tomu nádoby
s horním výsypem je vhodnější použit pro nutnost převozu většího množství dobře stlačitelného odpadu na větší vzdálenosti. Na vliv počtu a umístění nádob na sběr odpadu, především
separovaného se pravidelně soustředí autorizovaná obalová společnost Eko-kom a.s., která
má o problematice vypracovány seriozní průzkumy a studie.
V oblasti vývoje svozových nádob je současným trendem nabídka podzemních kontejnerů. Jedná se především o vylepšení estetického hlediska, kdy hlavní část sběrné nádoby je
zapuštěna do země a na povrchu je pouze vhozový otvor a zařízení na obsluhu. Jedná se o
kontejnery, jejichž instalace je výrazně dražší, než u běžně užívaných. Dovolí však instalovat
tato technická zařízení i tam, kde by klasické kontejnery neobstály z důvodu estetického, památkového apod. Podzemní kontejnery jsou typově se spodním výsypem a tak jejich obsluha
nevyžaduje žádné speciální zařízení.
183
Další požadavky na sběrné nádoby přináší současně nejnověji rozvíjený trend a to sběr
bioodpadu. Jedná se o komoditu s nesporně velice specifickými nároky na sběr především
z hlediska hygienického, eliminace možného zápachu, minimalizace odsazení šťáv apod. Pro
tento účel jsou dodávány specifické nádoby s provětráváním a dělící mřížkou.
Jakou další novinku lze považovat kódování RFID. Jedná se o zakódovanou informaci v
zabudovanému čipu. Tento systém má široké využití, předpokládá se, že bude sloužit i pro
nakládání s odpady. Může obsahovat informace o výrobci materiálu, o složení odpadu, jeho
toxicitě i možnostech a způsobech nakládání. Již nyní se tyto čipy používají např.u identifikace kontejnerů a palet. Pro jeho masivnější rozšíření prozatím chybějí technické prostředky.
V oblasti třídění odpadů pak mezi nové směry patří například třídění na základě spektroskopie – užití infračervené oblasti spektra pomocí kamer a senzorů. Tento způsob by nahradil ruční práci na třídících linkách se všemi jejími negativy, jeho běžné rozšíření je však
v současné době též v oblasti fantazie.
d. podnikatelské rozhodování svozových společností – jak velká svozová oblast
Optimální velikost svozové oblasti je požadavek, který je ovlivněn mnoha faktory. Za ideálních podmínek má svozová firma pro obsluhu oblasti právě dostatečnou kapacitu svozových
prostředků i technologií na následné nakládání s přejatým odpadem. Tento údaj není možné
vyjádřit např. počtem svezených nádob, jelikož toto číslo se mění v závislosti na typu svážené
oblasti. Jiné množství bude v sídlištní zástavbě a jiné v malých horských vesničkách vzdálených od sebe. Další faktor je pak vzdálenost místa, kam se sebraný odpad dováží.
Pro dispečerskou činnost je zapotřebí dostatek technického personálu, dále zázemí administrativní pro ekonomické, legislativní a vývojové činnosti. Z těchto pohledů je patrná
přímá úměra čím větší svozová oblast, tím lepší. Na druhou stranu v případě velkých svozových oblastí je zapotřebí veliká profesionalita v koordinaci všech činností, jednotlivé oblasti
ať již dle územních celků nebo dle druhů služeb si dělí mnoho pracovníků a vzniká tak mnoho prostoru pro disproporce. Je to jev v současné době velmi častý, pro zvládání nasmlouvaných činností si velké firmy přizvou mnoho kooperujících subjektů a ve výsledku je systém
pro všechny strany velmi nepřehledný. Typickým příkladem je zadávání služeb řetězci obchodních nebo bankovních institucí. Je zapotřebí se rozhodnou mezi menší svozovou oblastí
s tím, že zodpovědní pracovníci osobně znají podmínky u daného původce vč. osobního setkávání se zodpovědnými pracovníky a možností reagovat na specifika jednotlivých původců.
A nebo velkou oblastí, kde bude aplikován jednotný systém tak, jak ho má svozová firma stanovený a původce se mu přizpůsobí. Do určité míry je to i rozhodnutí anonymitou velkého
celku a adresností a přehledností vztahů v malé firmě. Každopádně finanční zázemí firem
obsluhujících velké svozové oblasti je daleko větší, než v případě malých firem.
184
7.2
Bariéry vstupu svozových společností na trh
Základní barierou současného trhu v odpadovém hospodářství je dlouhodobá nevyjasněnost
legislativní situace. Oblast OH by se měla pohybovat ve směru plnění požadavků Plánu odpadového hospodářství České republiky. Základní dva problémy v oblasti komunálního odpadu jsou dány již tímto dokumentem. Požadavek na materiálové využití 50 % do roku 2010
je chybně nastaven, jelikož dle skutečně zjištěné materiálové bilance obsahuje komunální odpad tak jak je chápán dle zákona 185/01 Sb. a následných předpisů v našich podmínkách cca
36 % materiálově využitelných složek a cca 20 % bioodpadu. Běžnými metodami a způsoby
sběru tedy nyní možné docílit tak vysokého procenta využití. Další problém je požadované
snížení bioodpadu ukládaného na skládky na 75 % do roku 2010 a na 50 % do roku 2013.
Snížení se požaduje oproti množství v referenčním roce 1995. Dle vývoje množství produkovaného bioodpadu nelze metodami odděleného sběru a zpracování bioodpadu
v kompostárnách a anaerobní digescí dosáhnout požadovaných hodnot v daných termínech.
Pro požadovaný stav není naše republika vybavena technologiemi v potřebné kapacitě a směry udávané MŽP nepodporují investice do technologií, které by zajistily požadované hodnoty.
Jako velký legislativní problém možnosti dalšího rozvoje lze spatřovat dlouhodobou nevyjasněnost záměru MŽP na změnu zákona o obalech se stanovením zálohového systému nápojových obalů. Tento princip by se dotkl zejména PET lahví, tzn. sběru separovaného plastu a
z toho důvodu jsou již několik let pozastaveny investiční činnosti v oblasti třídění plastů. Není zcela jasné, jaké kapacity sběrových nádob, svozové techniky a třídících kapacit budou
v nejbližší budoucnosti zapotřebí.
Další barierou, lépe řečeno nerovnými podmínkami vstupu na trh jsou systémy podpor.
V rámci příspěvků z různých fondů lze v případě obcí či sdružení obcí dosáhnout na jiné
podmínky přerozdělení dotací, než je možné pro ostatní podnikatelské subjekty. Výše vložené
investice samozřejmě výrazně ovlivňuje cenu výsledného produktu, ve spojení se účetním
systémem obcí, kdy nejsou tvořeny odpisy se jedná o velmi výrazné cenové disproporce.
7.3
Smluvní vztahy mezi svozovými firmami a obcemi
Komplexnost služby – výhody a nevýhody
Tak jako v každém oboru, tak i ve službě odpadového hospodářství je zapotřebí balancovat
mezi kvalitou a výší ceny. Samozřejmě že požadovaná je velice kvalitní služba za minimální
cenu. Skutečnost je však taková, že požadavek ze strany zadavatele na minimální cenu sebou
nese snížení kvality služby. Tato záležitost se v plné výši neprojeví ihned v rámci výběrových
185
řízení, kdy bývá základní rozhodovací hledisko cena. Při dlouhodobější spolupráci lze v obci
vybudovat kvalitně provozované odpadové hospodářství s pohledu jak odborného, který zajišťuje dodavatel služby, tak vstřícného k obyvatelům, který zajišťují zástupci obce. Ovšem
v případech, kdy jsou velmi často vyhlašovaná nová a nová výběrová řízení, která mají za cíl
pouze minimalizaci ceny, není na tvorbu kvalitního systému dostatek času ani vůle.
Stanovení cenových podmínek je samozřejmě základní požadavek výběru, důležité je
však stanovit formu a způsob platby. Obce v poslední době často směřují k návaznosti platby
na vlastní obecně závazné vyhlášky o stanovení poplatku za svoz, shromažďování, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Není zde respektován princip fakturace dle stanovených jednotkových cen poskytovatele služeb za skutečně provedené úkony, ale částky jsou
stanovovány paušálně za kalendářní rok a předpokládaný objem odpadů. To vede k malé
transparentnosti plateb, nelze prosadit změnu v případě vývoje systému v obci (zvýšené
množství vyseparovaného odpadu X snížené množství odpadu ukládaného na skládky apod.).
Nadto použití takového způsobu platby bude obce znevýhodňovat od roku 2009 z hlediska
platby DPH – pokud bude stanovena hromadná cena pro všechny činnosti, nebude možné
uplatňovat sníženou sazbu DPH stanovenou pro sběr a svoz KO.
Způsob platby, kdy je dán jednotkový ceník za veškeré prováděné úkony je sice náročnější na fakturaci od svozové společnosti a na kontrolu ze strany obce, umožňuje však hospodaření v pravém slova smyslu.
Jedno z častých kritérií poptávky může být na komplexnost nabízené služby. Praxe
v současné době je taková, že menší obce a města požadují dodávku komplexní služby „na
klíč“, aby se oblasti odpadového hospodářství museli zabývat pouze minimálně. Naopak ve
městech s většími úřady, kde si mohou dovolit mít aparát úředníků znalých v dané problematice, obsluhují jednotlivé složky odpadového hospodářství různé firmy.
Komplexnost služby není všeříkající termín a je potřeba definovat co do něho spadá.
Samozřejmě se jedná o obsluhu nádob na směsný komunální odpad včetně předání odpadu k
uložení na skládku či do spalovny. Běžnou součástí je také obsluha nádob na separovaný sběr
a zajištění odběru nebezpečných a velkoobjemových odpadů. Další činnosti jsou však již na
nabídce firem a poptávce obcí. Jedná se o sběr a svoz elektrozařízení, nakládání s odděleně
sebraným bioodpadem – což dnes nabývá na významu, obsluha sběrného dvora či výkupny
využitelných odpadů. Ale mohou sem spadat i činnosti administrativní a osvětové, jako např.
legislativní poradenství, pomoc při výstavbě systému OH jako takového, tvorba propagačních
materiálů. Další okruh činností se může týkat pomoci při uzavírání smluvních vztahů s podnikatelskými subjekty na využívání systému obce. Je jisté, že převzetím výše uvedených povinností a starostí se do určité míry obci uleví, obce nabídku akceptují s povděkem a rádi ji
přijmou. Na druhou stranu se ukazuje, že obce touto cestou ztrácejí přehled a celá oblast se
pro ně stává neznámou. Vyvstává zde pak otázka, zda je dobré a účelné, aby byly natolik vy-
186
řazeny z akce. Pro svozovou společnost je zajištění komplexní služby vč. smluvních vztahů s
dalšími subjekty na jedné straně zatěžující personálně, do jisté míry supluje samosprávnou
činnost obce. Na druhou stranu však získá maximální přehled o oblasti, což může být do jisté
míry velmi dobře „využitelné“ a v extrémních případech až zneužitelné.
Specifické znaky smluv a jejich zdůvodnění
Při zadávání výběrového řízení bývá důležitým faktorem také délka kontraktu. Pokud nová
svozová společnost se zahájením své činnosti provede změnu systému např. ve způsobu separace apod., je zapotřebí mít na paměti, že občané tuto změnu akceptují plně až po několika letech provozu. Z toho důvodu není vhodný princip častého střídání. Často je délka kontraktu
odvislá od funkčního období obecních zastupitelstev. Zahraniční společnosti přicházejí
s nabídkou dlouhodobých smluv na 10 a více let. Dlouhodobost je kompenzována obcím pro
odůvodnění jejich rozhodnutí různými bonusy ve prospěch obce (nabídka bezplatného zapůjčení nádob, příspěvky pro obecní zařízení, apod.). Jako optimální z pohledu obou stran se jeví
dlouhodobá spolupráce na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou s delší výpovědní
lhůtou (6-12 měsíců) s tím, že pro případ výrazného porušení smluvních podmínek lze stanovit výpovědní lhůtu kratší.
Popis faktorů pro výběr konkrétního zpracovatelského zařízení
-
Cena za výkup či prodej
Solidnost obchodného vztahu – reference o společnosti
Výhled dlouhodobosti spolupráce
Platební a obchodní chování společnosti
Způsob využití dodávaných komodit
Dá se říci, že prakticky všechny uvedené faktory jsou společně nejvýše limitujícími faktory,
které vedou k výběru obchodního partnera.
Bylo by velice vhodné se při požadavku výběru solidního partnera pro spolupráci řídit
určitými obecně platnými stupni kvality. V úvahu připadají různé formy certifikací, ať již dle
norem řady ISO, nebo např. Odborný podnik nakládání s odpady. Bohužel však prozatím
žádný z těchto přiznaných certifikátů nezískal ve všech případech takovou vážnost, aby se
mohlo bez výjimky konstatovat, že označuje skutečnou kvalitu. Otázkou zůstává, zda je možné v našich podmínkách skutečně požadovanou vážnost v oborů certifikací dosáhnout, či zda
se bude stále v některých případech jednat o koupenou značku.
187
7.4
Vlastnická struktura firem nakládajících s odpady
Podobně jako v celém národním hospodářství ČR, procházely po roce 1990 subjekty náležející k odpadovému hospodářství složitým obdobím transformace, které bylo provázeno změnami ve formě vlastnictví, počtem firem i dalšími charakteristickými změnami. Ekonomické
subjekty typu bývalých národních podniků, komunálních podniků a tzv. socialistických družstev se postupně privatizovaly a transformovaly v různé typy obchodních společností, dále
vznikají subjekty nové, jak z hlediska teritoriálního, tak i z hlediska změn v technologiích a
v sortimentu recyklačních materiálů. Informace o vlastnické struktuře firem v odpadovém
hospodářství ČR lze získat v podstatě ze dvou centrálních databází:
-
Registr ekonomických subjektů, vedený Českým statistickým úřadem,
-
Obchodní rejstřík, vedený Ministerstvem spravedlnosti České republiky.
7.4.1
Informace z Registru ekonomických činností
Základním podkladem pro popis struktury firem nakládajících s odpady je v současné době
především Registr ekonomických subjektů (RES) vedený Českým statistickým úřadem podle
§ 20 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. RES je pravidelně aktualizován a každé čtvrtletí jsou k dispozici informace o počtu evidovaných subjektů podle základních třídicích hledisek. Výpisy z registru lze objednat u ČSÚ. S ohledem na to, že v této etapě řešení
výzkumného projektu se jedná o vstupní informace k dané problematice, nebylo tato objednávka realizována. Některé dále uváděné informace o vlastnické struktuře firem v nakládání
s odpady byly čerpány z výstupů VaV-SD/720/3/02 „Informační kampaně v odpadovém hospodářství“.
Při práci s RES, ale i při interpretaci výsledků statistických šetření, je třeba respektovat
skutečnost, že zatřídění se provádí podle převládající činnosti v členění OKEČ. Rozsah činností nakládání s odpady je výrazně rozsáhlejší a zahrnuje i činnosti dalších podniků, které do
stanoveného výběru nepatří. Nejdůležitější odvětvová seskupení ekonomických činností
podle OKEČ zahrnují následující činnosti podniků odpadového hospodářství:
D
Zpracovatelský průmysl
25.12 protektorování a obnova pryžových pneumatik
37.10 recyklace kovového odpadu a šrotu
37.20 recyklace nekovového odpadu
G
Obchod, opravy motorových vozidel a spotřebního zboží
51.57 velkoobchod s kovovým a nekovovým odpadem a šrotem a materiály pro recyklaci
188
O
Ostatní veřejné, sociální a osobní služby
90.02 Sběr a zpracování ostatních odpadů
90.03 Čištění města, sanační a podobné činnosti
Počet ekonomických subjektů, registrovaných v RES se oproti roku 1990 zvýšil více
než na sedminásobek (2004/1990 = 754). Vývoj počtu ekonomických subjektů je zpřehledněn
v následující tabulce.
Tab. 39. Vývoj počtu ekonomických subjektů v RES
OKEČ
1990
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2512
53
313
319
313
307
303
295
3710
153
905
970
1045
1088
1123
1158
3720
37
344
368
384
409
430
438
5157
26
367
396
398
401
402
399
9002
134
1362
1475
1544
1604
1647
1701
9003
522
2026
2157
2336
2622
2832
2988
Celkem
925
5317
5685
6020
6431
6737
6979
zdroj: VaV – SD/ 720/3/02 Informační kampaně odpadového hospodářství, 2005
V posledních třech letech se nárůst počtu ekonomických subjektů relativně stabilizoval. Vyjma protektorování pneumatik je u ostatních činností stálý mírný nárůst.
Z následující tabulky je zřejmé, že převážná část počtu podniků odpadového hospodářství působí v oblasti náležející do oddílu 90, tj. do oblastí sběru a zpracování odpadů, čištění
města a sanačních činností (70,8 %). Pouze menší část náleží do oddílu recyklace druhotných
surovin (22,9 %) a velkoobchodem s odpadem a šrotem se zabývá pouze 6,3 % ekonomických subjektů.
189
Tab. 40. Členění podniků podle příslušnosti k příslušným oborům OKEČ (r. 2004)
Počet podniků
OKEČ
Podíl na celkovém
počtu
Název
Kód
v%
371000
Recyklace kovového odpadu a šrotu
974
17,3
372000
Recyklace nekovového odpadu
318
5,6
370000
Recyklace druhotných surovin celkem
1292
22,9
515700
Velkoobchod s odpadem a šrotem
354
6,3
900200
Sběr a zpracování ostatního odpadu
1430
25,4
900300
Čištění měst, sanační a jiné činnosti
2565
45,4
900000
Odstraňování odpadů celkem
3995
70,8
Celkem
Odpadové hospodářství
5641
100,00
Podle údajů ČSÚ bylo v polovině roku 2005 možno rozlišit v podnicích odpadového
hospodářství následující formy vlastnictví (tabulka).
Tab. 41. Formy vlastnictví firem v odpadovém hospodářství v roce 2005
Druh vlastnictví
Počet podniků
Podíl na celkovém počtu (%)
0
0,00
Soukromé
5150
91,30
Družstevní
4
0,07
Státní
3
0,05
169
3,00
7
0,12
Zahraniční
193
3,42
Mezinárodní (domácí a zahraniční)
89
1,58
Smíšené
26
0,46
Celkem
5641
100,00
Osobní
Komunální
Sdružení politických stran a církví
zdroj: ČSÚ, 2005
Z tabulky je zřejmé, že z hlediska rozlišovaných vlastnických forem jednoznačně převládá
soukromá forma (91,3 %), následovaná vlastnictvím zahraničních subjektů (3,42 %) a
vlastnictvím komunálním (3,0 %). Všechny ostatní formy vlastnictví se dohromady podílejí
pouze 2,28 %.
190
Z hlediska právní formy převažuje co do počtu subjektů u většiny činností forma „fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku“.
Podíl fyzických osob oprávněných k podnikání mezi roky 1990 a 1999 sice mírně poklesl, ale
v dalších letech mírně vzrůstá a u OKEČ 90 se přibližuje k výchozímu podílu z roku 1990 na
počátku ekonomické transformace.
Prakticky u všech činností je na druhém místě právní forma „společnost s ručením
omezeným“, dále pak „akciová společnost“. U odvětví 90, tj. odstraňování odpadů, zejména
u podniků s vyšším počtem zaměstnanců, se objevuje právní forma „příspěvková organizace“.
ČSÚ rozlišuje u atributu „kategorie podle počtu pracovníků“ několik velikostních skupin subjektů. Zcela jednoznačně převládá pásmo malých podniků, ve kterých je zaměstnáno méně než 20 pracovníků (90,3 %). V zemích EU jsou za malé a střední podniky považovány subjekty s 50 a méně zaměstnanci. Z tohoto hlediska tedy velká většina podniků odpadového hospodářství v ČR náleží do skupiny malých a středních podniků.
Tab. 42. Zastoupení podniků ve skupinách podle počtu zaměstnanců v členění podle
OKEČ
OKEČ
Kód
Název
Recyklace kovového odpadu a
371000
šrotu
372000
Recyklace nekovového odpadu
Velkoobchod s odpadem a šro515700
tem
Sběr a zpracování ostatního
900200
odpadu
Čištění měst, sanační a jiné čin900300
nosti
Celkem odpadové hospoPočet
dářství
%
Počty podniků podle pásem počtu zaměstnanců
0 - 19 20 - 99 100 - 249 250 a více
Celkem
v pásmech
717
33
6
1
757
217
22
2
0
241
240
33
2
1
276
947
159
29
10
1145
1965
112
23
6
2106
4086
90,30
359
7,93
62
1,37
18
0,40
4525
100,00
Rozvoj malých a středních podniků je jednou z priorit ekonomické strategie státu. Podporou
malých a středních podniků odpadového hospodářství na úseku využívání odpadů se dlouhodobě zabývá Ministerstvo průmyslu a obchodu. Velká část projektů je zaměřena především na
malé a střední podniky působící v oboru zpracování druhotných surovin, zejména pak na
podporu zpracování kovového odpadu a šrotu (např. získávání těžkých kovů z odpadů) a
zpracování nekovového starého materiálu a zbytkového materiálu.
191
7.4.2
Informace z obchodního rejstříku
Informace o vlastnické struktuře firem v obchodním rejstříku jsou veřejně přístupné. Informace jsou uvedeny v dostatečně podrobném rozsahu, ale s ohledem na rozsah dokumentace u
firem, které v této oblasti podnikání působí někdy i více než 10 let a na počet subjektů, které
byly vygenerovány v odpadovém hospodářství v rámci RES (na 7000 subjektů), je získání a
analýza potřebných informací velice časově náročnou záležitostí. Z tohoto důvodu bylo šetření zaměřeno na TOP 25 českých odpadových firem. Zde pak bylo využito informací ze zpracování takovýchto datových souborů, konkrétně se jedná o publikaci v časopisu Odpadové
fórum 3/2006.
Hierarchii firem působících na trhu odpadového hospodářství v ČR, v sestupném žebříčku na základě jejich obchodního obratu za rok 2004, převzatou z výše uvedeného zdroje,
předkládá uspořádání informací v následující tabulce. Obchodní názvy firem byly upraveny
podle informací v Obchodním rejstříku k 31.10.2007.
Tab. 43. TOP 25 CZ (obrat v mil. Kč – rok 2004), aktualizované údaje k 30.10.2005
Pořadí
Obchodní název firmy
Obrat v mil. Kč
1.
Marius Pedersen a.s.
3600
2.
.A.S.A., spol. s r.o.
1900
3.
Pražské služby a.s.
1800
4.
SITA CZ, a.s.
1050
5.
AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o.
1750
6.
Rumpold s.r.o.
1700
7.
Dekonta a.s.
600
8.
Spalovna a komunální odpady Brno, a.s.
400
9.
OZO Ostrava s.r.o.
280
10.
REMONDIS, spol. s r.o.
250
11. – 12.
ASP služby spol. s r.o.
230
van Gansenwinkel a.s.
230
Purum, s.r.o.
210
Služby města Pardubic a.s.
200
Termizo a.s.
200
Technické služby města Olomouce a.s.
200
Technické služby Opava s.r.o.
200
AVE CZ Ústí nad Labem s.r.o.
190
13.
14. – 17.
18. – 19.
20.
21. – 22.
Technické služby města Liberce a.s.
190
Technické služby Zlín, s.r.o.
155
Nehlsen Třinec s.r.o.
130
SLUŽBY MĚSTA JIHLAVY s.r.o.
130
192
23.
COMPAG MLADÁ BOLESLAV s.r.o.
125
24.
Technické služby Karviná, a.s.
110
25.
Technické služby Děčín a.s.
100
zdroj: Odpadové fórum, 3/2006, oprava obchodních názvů SLEEKO, 10/2007
Mezi TOP 25 CZ by neměla chybět i firma Technické služby Hradec Králové, u které je odhadován obchodní obrat v roce 2004 ve výši okolo 200 mil. Kč. Protože se jedná o příspěvkovou organizaci, nepodařilo se výši jejího obratu zjistit. Významným subjektem je též středočeský CZ Holding, ale ani u této skupiny firem se nepodařilo zjistit výši jejich celkového
obratu.
TOP 25 doplňuje dalších 14 firem, které jsou z velké části buď městskými podniky nebo
s významným vlastnickým podílem města. Tyto firmy většinou podnikají na území původních okresů a v podstatě do okolního území své aktivity nerozšiřují. Pravděpodobně v tomto
směru nejaktivnější obchodní politiku ze všech komunálních podniků uplatňuje OZO Ostrava
s.r.o. a Pražské služby a.s.
Firmy v žebříčku TOP 25 CZ obvykle zajišťují široký komplex služeb. Jedná se o
svoz komunálního odpadu, živnostenského odpadu a nebezpečných odpadů, o provozování
vlastních skládek odpadů, o úpravu odpadů včetně dekontaminace znečištěných zemin, ale i o
klasické činnosti městských technických služeb v obsluhovaném regionu, tj. čištění měst,
zimní údržba komunikací, údržba zeleně aj. Určitou výjimkou mezi firmami je společnost
Termizo a.s. se sídlem v Liberci, jejíž obrat vzniká v rámci procesu energetického využití odpadů. Dále je to společnost Purum, s.r.o., která se specializuje především na tekuté odpady.
Na trhu komunálních odpadů je v současné době přibližně 50 % celkového obratu zajišťováno komunálními podniky, které působí v některých velkých městech a ve velkém procentu v bývalých okresních městech. V oblasti komunálních odpadů mají významnou roli především společnosti vlastněné velkými magistrátními městy, jako je Praha, Brno, Ostrava, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Olomouc, Opava, Zlín a další.
Aktuální vlastnická struktura firem v odpadovém hospodářství je součástí vlastního
šetření v rámci výzkumném projektu. Analýza informací v rámci TOP 25 CZ, jejichž zdrojem
je Obchodní rejstřík, ukazuje na následující podíly vlastnické struktury (formy vlastnictví dle
RES ČSÚ):
a) podíl počtu firem na jednotlivých formách vlastnictví
-
komunální
44 %
-
zahraniční
40 %
193
-
mezinárodní
-
soukromé
12 %
4%
b) obchodní obrat firem podle forem vlastnictví
-
komunální
28,7 %
-
zahraniční
66,6 %
-
mezinárodní
-
soukromé
3,2 %
1,5 %
Z výše uvedeného je zřejmé, že vlastnickou strukturu ekonomicky významných firem
v odpadovém hospodářství tvoří zahraniční a komunální kapitál respektive vlastnictví. Každé
z těchto vlastnictví má své výhody a nevýhody a zejména v zajišťování služeb pro občany je
pro obce důležitým strategickým rozhodnutím. Nalezení optimálního řešení je pro samosprávy velmi obtížným úkolem. Základním předpokladem racionálního řešení je posouzení vlastních zdrojů obce, konkurenčních schopností prostředí v rámci regionu a důsledná specifikace
požadovaných prací a služeb.
Hlavní rozdíly v zajišťování služeb odpadového hospodářství v obcích prostřednictvím
veřejného (komunálního) a soukromého (zahraničního) podniku jsou spatřovány
v následujících přednostech a nedostatcích:
Výhody veřejného (komunálního) vlastnictví firmy
- přizpůsobivost požadavkům samosprávy,
-
příznivá výše vynaložených finančních prostředků,
-
operativní zajištění mimořádných událostí,
-
časová dostupnost managementu firmy,
-
rovnoměrné nároky na čerpání prostředků z rozpočtu.
Nevýhody veřejného (komunálního) vlastnictví firmy
- vyloučení potřeby průzkumu trhu (konkurence),
-
nižší motivace k zavádění nových technologií a forem řízení,
-
obtížnost kontroly vynaložených prostředků,
-
mnohdy nejednoznačné vymezení odpovědnosti,
-
nízká akumulace kapitálu,
-
nedostatečná reprodukce investic.
194
Výhody soukromého (zahraničního) vlastnictví firmy
- snížení měrných nákladů v důsledku konkurence, zejména režijních,
-
konkrétnost ve specifikaci prováděných činností,
-
odpovědnost firmy za provoz firmy a kvalitu služeb,
-
nižší zatížení samosprávy v průběhu roku,
-
možnost kontroly nákladů v důsledku podrobnější specifikace,
-
kulturnost chování firmy s ohledem na péči o image.
Nevýhody soukromého (zahraničního) vlastnictví firmy
- nebezpečí vytváření kartelu (dohod firem na ceně),
-
likvidace malých a středních podniků,
-
časově a finančně náročná příprava smluvního zajištění,
-
finančně náročnější zajištění mimořádných událostí,
-
v době konjunkce ztráta zájmu o veřejný (komunální) sektor.
Nakládání s komunálním odpadem je plně v kompetenci samosprávy, která také za svá
rozhodnutí nese před občany plnou zodpovědnost. Volba systému nakládání s komunálním
odpadem a způsob jeho zajištění jsou závislé na rozmanitosti nabídek provozních firem a jejich ekonomické přijatelnosti, která je ve vztahu k zatíženosti obecních rozpočtů a s ohledem
na šíři zajištění dostupnosti veřejných služeb, často rozhodující.
7.5
Proces privatizace veřejných služeb v ČR
Dosud žádná podobná podrobná studie nebyla v České republice vypracována. Jediné, z čeho
bylo možno alespoň částečně vycházet, je studie České asociace odpadového hospodářství
z roku 2001 Postavení soukromého sektoru v odpadovém hospodářství v České republice,
která mapuje soukromý sektor, obdobná studie, která by mapovala komunální sektor, však
bohužel zatím neexistuje. A i v zahraničí se touto tématikou teprve začínají zabývat, např.
v Německu či v Rakousku, nejnověji pak studie celoevropské asociace soukromých odpadových firem FEAD, opět vždy z pozic soukromých firem, takže nelze jednoduše sáhnout do
archivu a navázat na již vypracované studie a nezbývá, než začít alespoň od těchto studií,
z nichž mnohé platí i pro naší republiku.
195
7.5.1
Postavení soukromého sektoru v odpadovém hospodářství v zahraničí
Pro nás nejbližší nejen geograficky, ale i věcně, se zdál být výzkum rakouského svazu soukromých podniků odpadového hospodářství Verband Österreichischer Entsorgungsbetriebe
(VÖEB), který zadal specializované externí firmě podrobný průzkum postavení soukromého
odpadového hospodářství jako hospodářského faktoru, jehož výsledky byly prezentovány
v červnu r. 2000 na řádné valné hromadě rakouského svazu VÖEB. Vzhledem k některým
podobnostem trhu s odpady v Rakousku a ČR proto uvádíme některé zajímavé výsledky
z tohoto šetření.
Specializovanou firmou na průzkumy GfK Austria byl proveden nejprve telefonický
screening přes 3000 firem, majících něco společného s odpady, z nichž přes 1100 přiznalo,
že v této oblasti podniká též pro druhé (z tohoto počtu bylo 199 členů VÖEB, vynechány byly
pouze komunální firmy a asociace). Tyto firmy pak byly požádány o vyplnění podrobného
dotazníku. Z těchto více jak 1100 dotazníků se vrátilo vyplněných skoro 600 zadavatelům a
mohlo být vyhodnoceno.
Bylo tak zjištěno, že:
-
tato skupina podniků představuje významný hospodářský faktor
-
zaměstnává kolem 20 000 zaměstnanců
-
zpracovává ročně 30 mil. tun odpadů (tj. 3/4 všech odpadů)
-
s ročním obratem přes 40 mld. ATS
-
provozuje 8 000 nákladních automobilů
-
vlastní 77 000 kontejnerů
-
obhospodařuje 400 000 odpadových nádob
-
10 % podniků s více jak 50 zaměstnanci zaměstnává 65 % zaměstnanců oboru a vytváří
53 % obratu oboru
-
30 % podniků má oproti tomu pouze 1 zaměstnance nebo spolupracovníka
-
pro malé podniky je odpadová činnost pouze doplňkovou
-
pro větší podniky nad 10 zaměstnanců přževažuje jako hlavní
-
2/3 zákazníků jsou z privátního sektoru (61 %)
Hlavními činnostmi oboru jsou:
-
sběr a svoz odpadu (78 %)
-
třídění a zpracování (65 %)
-
skládkování (18 %)
-
ostatní (49 %)
196
Rozdělení podniků podle činností:
nejmenší podniky
sběr a svoz
malé podniky (do 10 zam.)
+ transport
střední podniky (do 50 zam.)
+ kontejnery, třídění, poradenství
velké podniky (nad 50 zam.)
+ specifické odpady, drcení, obchod, export a import
Podle druhu zpracovávaných odpadů:
-
běžné odpady (76 %)
-
sběrné suroviny (57 %)
-
nebezpečné odpady (54 %)
Přináležitost k oboru:
-
odpadové hospodářství ( až 59 % u členů VÖEB)
-
doprava (15 %)
-
sběrné suroviny (17 %)
-
obchod s použitým zbožím (9 %)
-
služby (6 %)
-
stavebnictví (6 %)
Za největší problémy považují odpadové firmy:
-
pokračující cenový propad a silnou konkurenci na tomto trhu (55 %)
-
29 % vidí příčinu v přibývajícím byrokratismu a jsou zklamáni obalovým nařízením
-
15 % firem uvádí typické problémy středního stavu - vysoké mzdové náklady a daně
-
pouze 4 % má problémy se sehnáním dobrého odborného personálu
-
11 % si stěžuje na nejasné předpisy a z nich vyplývající právní nejistotu a nedostatečné
prosazování stávajících zákonů, což nahrává „černým ovcím“ oboru
-
11 % vidí problém ve stagnaci poptávky, vysoké nezaměstnanosti a tím snížené kupní
síly zákazníků a úsporu rozpočtů obcí
-
každá 10 firma kritizuje odpadové hospodářství obecně a vyjadřuje tak svou starost o
životní prostředí - konstatuje pokles ekologického vědomí obyvatelstva, ukládání odpadu v ekologicky nevhodné formě a současný oběh odpadů považuje za neuspokojivý
197
-
9 % firem pozoruje se znepokojením pokračující tržní koncentrace a vytváření monopolů a obává se o existenci malých podniků
-
podobně se obává rostoucí konkurence státních a komunálních podniků
-
komunální podniky a veřejná zařízení jsou brány stále více jako konkurenční subjekt na
volném trhu, protože tyto podniky zajištěné dlouhodobými zakázkami vstupují stále více na pole privátního odpadového hospodářství.
Především tyto, ale i ostatní problémy se kryjí se situací v německém odpadovém hospodářství, jak prokazuje podobná studie provedená v únoru 1999 Svazem německých odpadových podniků (BDE) v Německu.
Závěrem je možno konstatovat, že rakouské odpadové hospodářství (s 2/3
v soukromých rukou) je významným hospodářským faktorem se silnými impulsy pro zaměstnanost a investice. A není žádný důvod si nemyslet, že tomu je u nás jinak.
7.5.2
Rozvoj systému nakládání s odpady z hlediska podnikatelských aktivit
Počátek 90. let se stal v environmentální politice České republiky výrazným bodem obratu.
Změny se pochopitelně nemohly vyhnout a ani nevyhnuly také oblasti podnikání s odpady a
roli soukromého sektoru v něm. Rozvoj podnikatelských aktivit na úseku hospodaření
s odpady je v tomto období zcela mimořádný. Velmi podstatným impulsem pro vznik rozsáhlého soukromého sektoru v oblasti nakládání s odpady, kterým se nyní Česká republika vyznačuje, podmínily především dvě skutečnosti:
Tou první byla všeobecná změna ekonomického a politického klimatu, která umožnila
Československu a později České republice transformaci na tržní hospodářství.
Druhou podmínkou stimulující vznik specifického“ trhu s odpady“ bylo přijetí speciální
legislativy, především zákona č. 238/1991 Sb. o odpadech.
Jednou z mála pozitivních aktivit, které do roku 1989 v oblasti hospodaření s odpady
působily, byl částečný sběr s cílem dalšího využití vybraných odpadových surovin - především papíru, skla, textilu a železného i neželezného kovového šrotu. Za tímto účelem byly
v České republice zřízeny státní podniky „Sběrné suroviny“ a „Kovošrot“, které byly zaměřeny na sběr, třídění a výkup znovu využitelných odpadů.
Těmto podnikům se dařilo v některých komoditách skutečně sebrat a do nového využití
vrátit, podstatnou část odpadů. Např. u papíru to bylo v roce 1989 až 40%. Přitom je třeba
vědět, že v České republice měl tento druh aktivit poměrně dlouhodobou tradici a že byl prováděn za úplatu. To mimo jiné znamená, že občané byli a dnes jsou v určitých případech
zvyklí, že za odevzdání odpadu - suroviny - obdrží finanční odměnu.
198
7.5.3
Vliv privatizace na sektor nakládání s odpady
V roce 1991 byla v bývalém Československu zahájena privatizace, která dosud pokračuje.
Pokud jde o aspekty privatizace, které se dotkly nebo mohou dotknout nakládání s odpady,
pak je lze vymezit v těchto směrech:
a) privatizace podniků specializovaných na nakládání s odpady (např. privatizace Sběrných surovin),
b) aspekty odpadového hospodářství těch průmyslových a jiných podniků, které byly
v průběhu let po roce 1990 zprivatizovány nebo navráceny původním majitelům (restituovány),
c) vznik nového soukromého sektoru v oblasti nakládání s odpadem.
Legislativní rámec české privatizaci vytvořil zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a také některé další zákony, především o restituci majetku
jejich původním vlastníkům (případně dědicům) a návratu majetku obcím. Podle tohoto zákona se jednou z klíčových metod privatizace stala tzv. “kupónová privatizace“. Touto metodou byly privatizovány např. podniky Sběrných surovin zaměřené na výkup odpadových surovin.
Jiným aspektem souvislostí privatizace a odpadového hospodářství především průmyslových podniků v ČR je odpovědnost nových (soukromých) majitelů za stav odpadového
hospodářství firem, které získali v privatizaci.
V tomto směru platí dvě právní zásady:
a) na nového vlastníka (nabyvatele privatizovaného podniku) přechází všechny povinnosti a závazky vzniklé v předchozí činnosti podniku.
b) nově přijatá legislativa o odpadech v ČSFR a později ČR vyžaduje plnění povinností
uložených podnikům bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Soukromí vlastníci
nejsou touto legislativou zvýhodňováni ani diskriminováni.
Konečně zcela zásadní změnu podnikání v odpadovém hospodářství znamenal vznik desítek a
stovek soukromých firem na trhu s odpady. V České republice došlo v létech 1990 - 1997 ke
zrodu nového podnikatelského oboru, kterým se stalo podnikání s odpady. Soukromý sektor
zaznamenal v tomto odvětví neobyčejný boom a postupně vznikly desítky a stovky firem specializovaných pro nakládání s odpady.
199
Soukromý sektor zabírá dnes již přes 50% trhu, sektor obecní a městský pak zbytek
s tím, že podíl soukromých firem bude i nadále stoupat. Např. nakládání s průmyslovými odpady je činností, která je privatizována téměř stoprocentně.
Přes veškeré nesporně pozitivní tendence a zásadní obrat, kterého bylo v oblasti odpadového hospodářství prostřednictvím privátního sektoru dosaženo v první polovině 90. let
existují nesporně i významná rizika. Ukazuje se absence vládního programu nakládání
s odpady, který by umožňoval efektivnější alokaci soukromého kapitálu do jednotlivých typů
zařízení ke zneškodnění nebo využití odpadů. V jistém smyslu jde o problém zajištění “přiměřené sítě“ ve smyslu směrnice 91/156/EHS, článku 5. V ČR totiž vznikají v některých místech nadměrné kapacity pro zneškodnění odpadů (např. spalovny komunálního odpadu), které
pak zase na jiných místech zcela chybí, stejně jako zaostávájí možnosti využití odpadu pro
recyklaci.
7.5.4
Právně-ekonomický rámec soukromého podnikání v oblasti nakládání s odpady
V České republice je podnikání s odpady upraveno několika základními předpisy:
Zákon o odpadech stanoví, že využívat či upravovat nebezpečné odpady, provozovat
skládku nebo spalovnu či jiné zařízení ke zneškodňování odpadů, sbírat či vykupovat odpady,
přepravovat, dopravovat, dovážet a vyvážet odpady lze jedině se souhlasem příslušného státního úřadu (okresního úřadu nebo Ministerstva životního prostředí ČR), v případě komunálního odpadu navíc souhlasu příslušné obce. Prováděcí předpisy stanoví řadu technických požadavků a podrobností na zařízení ke zneškodňování a využívání nebezpečných odpadů, na
evidenci odpadů, hlášení apod., které musí podnikatelé při nakládání s odpady splnit, aby obdrželi příslušný souhlas.
Živnostenský zákon zařazuje oblasti podnikání s nebezpečnými odpady do tzv. koncesovaných živností, které mohou vykonávat pouze osoby, které obdrží státní státní povolení
k provozování živností. Tento zákon stanoví i kvalifikační podmínky osob, které mohou obdržet koncesi k podnikání s nebezpečnými odpady. Ostatní živnosti při nakládání s odpady
lze provozovat po ohlášení živnostenskému úřadu (registrační - ohlašovací princip).
Obchodní zákoník jako základní předpis na úseku obchodního práva upravuje všechny
podstatné otázky podnikání tuzemských i zahraničních subjektů v České republice. Tato
právní pravidla se samozřejmě týkají i podnikání s odpady. Obchodní zákoník (zákon č.
513/1991 Sb. ve znění novel) upravuje tak především otázky hospodářské soutěže, subjektů
podnikání a obchodně smluvních vztahů. V České republice se mohou účastnit hospodářské
soutěže všechny fyzické i právnické osoby, i když nejsou podnikatelé a mají přitom právo
zcela svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu.
200
K této činnosti se mohou sdružovat a jsou při hospodářské soutěži povinni dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesměji účast v soutěži zneužívat. Z této definice i
dalších ustanovení obchodního zákoníku je patrné,že neobsahuje žádná diskriminační omezení hospodářské soutěže při podnikání s odpady.
S odpady podnikají v ČR jak fyzické osoby (občané registrovaní podle živnostenského
zákona nebo držitelé koncese dle živnostenského zákona), tak právnické osoby. Pokud jde o
právnické osoby, jsou to nejčastěji kapitálové společnosti, sdružující fyzické i právnické osoby. Nejčastější formou kapitálových společností v České republice jsou společnosti s ručením
omezeným a akciové společnosti. Pro založení společnosti s ručením omezeným obchodní
zákoník vyžaduje základní kapitál 200.000 Kč a pro akciové společnosti kapitál 1.000.000
Kč.
Pokud jde o typy obchodních smluv podle obchodního zákoníku, pak jsou použitelné i
pro oblast podnikání s odpady. Nejčastějšími smluvními typy, kterými se podnikatelé řídí,
jsou smlouvy kupní a smlouvy o dílo, které jsou podrobně a dostatečně českým obchodním
zákoníkem upraveny, takže v tomto směru neexistuje žádná právní mezera.
Občanský zákoník se oblastí podnikání s odpady také dotýká, neboť upravuje některé
obecné občansko - právní vztahy, které vznikají i při nakládání s odpady. Pro naše účely jsou
však nejdůležitější otázky občansko - právní odpovědnosti za způsobené škody. Při podnikání
a nakládání s odpady mohou totiž vzniknout někdy i značné škody na majetku, zdraví a jiných hodnotách.
Český občanský zákoník zakotvuje zásadu objektivní odpovědnosti za škody způsobené
provozní činností. Tato velmi přísná forma odpovědnosti např. znamená, že provozovatel
skládky, spalovny nebo zařízení na využití odpadů se nemůže v ČR zbavit odpovědnosti za
škody, které způsobí a to bez ohledu na zavinění a bez ohledu na to, zda porušil či neporušil
právní předpis. Jediným důvodem pro zproštění odpovědnosti v těchto případech je, že škoda
vznikla neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (např. zemětřesení, povodeň
apod.). Podle definice § 420 občanského zákoníku se o škodu způsobenou provozní činností
jedná vždy, je-li způsobena fyzikálními, chemickými vlivy provozu na okolí.
Český občanský zákoník také upravuje odpovědnost za škodu způsobenou provozem
zvláště nebezpečným. Jde také samozřejmě o objektivní odpovědnost a škody se lze zprostit
jen pokud škůdce prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Tento typ odpovědnosti za škody přichází do úvahy např. při nakládání s nebezpečnými odpady.
Otázky odpovědnosti za škody podle občanského zákoníku jsou v případě škod způsobených odpady tedy upraveny poměrně dobře. Určité nedostatky spočívají v relativně krátkých promlčecích lhůtách za způsobené škody. Obecné promlčecí lhůty podle občanského
zákoníku je tříletá, pouze v případě škody způsobené úmyslně je tato lhůta desetiletá. Přitom
201
škody způsobené odpady, např. škody vzniklé provozem skládek odpadů, se projevují často
s odstupem pěti, deseti i více let od doby svého vzniku. Podle českého práva se jedná již o
škody promlčené.
Lze konstatovat, že česká transformace vytvořila v létech 1991 - 1999 základní ekonomický, politický a právní rámec pro rozvoj privátního sektoru v odpadovém hospodářství.
Neexistují zde sice otevřeně diskriminační, ale také ani preferenční podmínky pro privátní
podniky a aktivity na trhu s odpady. Většina státních podniků zabývajících se podnikáním
s odpady nebo podniků, při jejichž činnosti odpady vznikají či se naopak využívají, byla již
v České republice privatizována. Čistá účast zahraničního kapitálu v tomto sektoru je dokladem otevřenosti tohoto druhu podnikání a také důležitým zdrojem pro financování nákladů
vyvolaných aproximací české legislativy s předpisy EU.
7.5.5
Privatizační transformace komunálních podniků
Většina obcí a měst v České republice nad 3000 obyvatel dosud zajišťovala povinností odpadového hospodářství v rámci svého vlastního “komunálního“ podniku, obvykle nazývaného
“Technické služby“ města. Tento podnik zpravidla vykonává i jiné veřejně významné práce
jako péči o místní silnice, veřejné osvětlení, ale také pohřební služby apod. V první polovině
devadesátých let v ČR působilo 400 - 450 těchto podniků, v nichž městské odpadové hospodářství představovalo 30 - 40% objemu všech činností. V oblasti nakládání s odpady se komunální podniky nejvíce zabývaly svozem a zneškodňováním odpadům (zejména provozováním skládek), případně v posledních létech začaly také s lukrativním tříděním odpadů, především PET lahví.
Obce menší než 3.000 obyvatel zajišťovaly své povinnosti v odpadovém hospodářství
zpravidla přímo (tj. bez činnosti specializovaného podniku “technických služeb“) nebo na základě obchodní smlouvy s podnikem technických služeb z blízké obce.
Zákony platné v České republice neumožňovaly až do roku 1990 existenci vlastnictví
obcí, ale pouze vlastnictví státu. První etapou privatizační transformace podniků Technických
služeb byla tedy deetatizace (odstátnění), které probíhala od r. 1991 a při němž majetek státu
přechází do vlastnictví obcí. Tato etapa je skončena a již od r. 1994 probíhá v řadě českých
měst druhá etapa transformace Technických služeb, která má různé varianty, ale jejíž podstatou je vstup soukromého kapitálu do všech sektorů služeb včetně odpadového hospodářství.
Podstatou druhé transformační etapy podniků Technických služeb je zakládání obchodních kapitálových společností (převážně společností s ručením omezeným i akciových společností), jako společností zpravidla smíšených, kde část (obvykle 40-60%) si ponechávaly
jako zakladatelé města a zbytek kupovaly soukromé obchodní firmy s vlastním know-how
v nakládání s odpady.
202
Častou variantou této privatizační transformace je přitom zakládání speciálních (od původních podniků oddělených) smíšených obchodních společností výhradně zaměřených na
nakládání s odpady na území města či svazku obcí. Výjimkou však není ani vznik takových
privatizovaných společností, které vedle odpadového hospodářství podnikají i v dalších oborech původních Technických služeb (údržba silnic, veřejné zeleně, osvětlení apod.).
Limity:
Cíle:
nedostatek vlastního kapitálu
získat kapitál
nedostatek know-how
získat know-how
chybějící koncepce
vytvořit strategii nakládání s komunálním odpadem
bezpečně skladovat odpady.
Nástroje:
obchodní veřejná soutěž na výběr strategického partnera
oddělení sektoru nakládání s odpady z podniku TS.
V současnosti pak probíhá třetí transformační etapa, která je charakterizována využitím nedostatku veřejných financí měst a obcí skupováním i zbývajících podílů jejich kapitálových společností zpravidla zahraničním majoritním vlastníkem, případně s následným spojením pod
jednu silnou mezinárodní společnost, která často má v oboru svých aktivit i zásobování vodou
či energiemi.
Podle způsobů zneškodňování či odstraňování odpadů lze konstatovat, že
v komunálním vlastnictví zůstávají především malé místní skládky (jejichž počet se ale díky
zpřísněné legislativě EU v posledních letech rapidně snížil) a na druhé straně pak veliké spalovny komunálního odpadu, postavené či vyprojektované již za minulého režimu. Naopak
v soukromých rukou jsou prakticky všechny nové investičně náročně technologie (třídící linky, moderní recyklační provozy), na něž města a obce (s výjimkou hl. m. Prahy či Brna)
zpravidla nestačí nejen technologicky, ale především finančně a to zatím ani s dotacemi programů EU. A navíc zde působí nejistota měst a obcí riskovat v době neujasněných koncepcí
ministerstva životního prostředí pro oblast nakládání s odpady.
7.6
Výběrová řízení na zajištění veřejných služeb v obci
V České republice bylo v roce 2006 celkem 6 248 samostatných obcí21. Jednou ze základních
funkcí, které tyto obce vykonávají, je zajišťování veřejných služeb po své občany. Obce mají
21
ČSÚ 2006.
203
několik možností, jak tyto veřejné služby zajišťovat. V zásadě však lze rozlišit tři základní
způsoby zajišťování veřejných služeb, kterými jsou:
-
Interní forma zajišťování
-
Externí forma zajišťování
-
Kombinace externí a interní formy.
Interní forma
Interní formou zajišťování veřejných služeb je chápána jakákoli forma, kdy obec zajišťuje tyto služby vlastními silami, tj. vlastními zaměstnanci, vlastní organizační složkou popřípadě
vlastní obchodní společností. Možností, jak může obec zajišťovat veřejné služby interní formou je samozřejmě celá řada. Mezi interní formy můžeme zahrnout i kombinace interních
způsobů, jako například zajišťování části služeb přímo zaměstnanci obce a části obchodní
společností ve vlastnictví obce.
V případě zajišťování veřejných služeb obecní obchodní společností záleží na majetkovém podílu obce na této společnosti. Za interní formu zajišťování veřejných služeb lze považovat i ty případy, kdy obec ovládá 100 % podílu v dané obchodní společnosti.
Externí forma
O externí formě zajišťování veřejných služeb hovoříme v případě, kdy služby reálně zajišťuje
soukromý dodavatel na základě uzavřené smlouvy. Použití externího způsobu produkce s sebou přináší pozitivní i negativní aspekty. Přínosy lze spatřovat zejména v poklesu produkčních nákladů, který je generován jak vpuštěním konkurence, tak i existencí soukromého a ziskově orientovaného vlastnictví u dodavatelů. Nevýhoda externího kontrahování je skryta
zejména ve ztrátě přímé administrativní kontroly nad produkujícím subjektem, což může vést
k růstu transakčních nákladů a možnému vzniku závislého postavení. (Pavel, 2008).
Hlavními externími formami zajištění veřejných služeb je klasické kontrahování služby
u soukromého subjektu, ale řadíme sem i situace, kdy je služby zajišťována obchodní společností, ve které má obec pouze majoritní nebo minoritní podíl, tedy nikoli 100 %.
Speciální formou zajišťování veřejných služeb je potom princip tzv. PPP – Public Private Partnership, tedy partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Kombinace externí a interní formy
Při zajišťování veřejných služeb může samozřejmě obec jednotlivé formy zajišťování kombinovat podle potřeby a okolností. V takovém případě hovoříme o kombinovaném přístupu
k zajišťování veřejných služeb.
204
7.6.1
Institut veřejných zakázek
Oblast zadávání veřejných zakázek je jednou z oblastí, ve které došlo k postupné harmonizaci
české národní legislativy s legislativou Evropské unie. Současná právní úprava tak zcela odpovídá legislativě EU a ostatních evropských zemí. V oblasti legislativy je proto možné najít
výraznější rozdíly mezi jednotlivými národními legislativami jen stěží. Jedním z důvodů je i
existence jednotného evropského trhu, který má zajistit rovné podmínky pro fungování ekonomických subjektů ve všech zemích EU.
Institut veřejných zakázek je v České republice v současné době upraven zákonem č.
137/2006 Sb. o veřejných zakázkách. Tento zákon definuje pojem veřejná zakázka v §7 takto:
Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či
více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací.
Klíčovým pojmem pro rozlišení, zda se jedná či nejedná o veřejnou zakázku je pojem
„zadavatel“. Zadavatelé podle zákona o veřejných zakázkách jsou rozděleni do tří skupin, a
to (zjednodušeně):
-
Veřejný zadavatel – sem patří stát, státní příspěvkové organizace, územní samosprávný
celek a jím zřizované příspěvkové organizace, případně jiné právnické osoby při splnění
určitých podmínek.
-
Dotovaný zadavatel – tj. fyzická či právnická osoba, která zadává veřejnou zakázku,
která je z více než 50 % hrazena z veřejných prostředků (většinou dotací).
-
Sektorový zadavatel – tj. právnická osoba, která disponuje určitým výhradním právem,
které jí zajišťuje v dané oblasti podnikání monopol či jiné výhradní postavení, nebo
právnická osoba, nad kterou má veřejný zadavatel dominantní vliv.
Jak je z výše uvedeného výčtu zřejmé, je obec, jakožto územní samosprávný celek, veřejným
zadavatelem, který se musí při zadávání veřejných zakázek řídit zákonem.
Externí forma zabezpečování veřejných služeb obcemi je rovněž veřejnou zakázkou,
neboť naplňuje znaky veřejné zakázky, tj. jedná se o zakázku zadávanou veřejným zadavatelem a je realizována na základě smlouvy, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí služeb.
Proto se musí obec při zajišťování veřejných služeb externí formou řídit zákonem o zadávání
veřejných zakázek.
V případě interní formy zajištění veřejné služby není obec vázána povinností použít institut zákona o zadávání veřejných zakázek. Při zajišťování veřejných služeb vlastními zaměstnanci či vlastní příspěvkovou organizací se nejedná o smluvní úplatné zajištění služeb.
Pokud obec zajišťuje veřejné služby vlastní 100 % vlastněnou obchodní společností, pak je
205
povinnosti zadávat zakázku podle zákona zbavena na základě výjimky ze zákona uvedené v
§18, písm. j), který stanoví, že zadavatel není povinen zadávat podle zákona veřejné zakázky,
pokud jejich předmětem je poskytnutí dodávek, služeb nebo stavebních prací veřejnému zadavateli osobou, která vykonává převážnou část své činnosti ve prospěch tohoto veřejného
zadavatele a ve které má veřejný zadavatel výlučná majetková práva; veřejný zadavatel má
výlučná majetková práva v určité osobě, zejména pokud disponuje sám veškerými hlasovacími právy plynoucími z účasti v takové osobě nebo pokud taková osoba má právo hospodařit
s majetkem veřejného zadavatele, nemá vlastní majetek a výlučně veřejný zadavatel vykonává kontrolu nad hospodařením takové osoby.
Ekonomicky lze tedy říci, že zákon o zadávání veřejných zakázek je zadavatel, v našem
případě obec, povinen použít vždy, kdy jsou veřejné prostředky vypláceny jinému subjektu.
V takovém případě musí vyplácené veřejné prostředky projít tzv. konkurenčním testem. U
klasického zajišťování veřejných služeb externím (soukromým) dodavatelem je to celkem
jednoznačné. Určité problémy či pochybnosti se objevují v případech, kdy obec zajišťuje veřejnou službu vlastní obchodní společností, v našich podmínkách většinou společností
s ručením omezeným nebo akciovou společností. Jak již bylo výše uvedeno, je obec oprávněna takové společnosti veřejnou zakázku zadat podle výjimky v §18 přímo bez soutěže. Aby
tak obec mohla učinit, musí být splněny následující tři podmínky, které vyplývají z judikatur
Evropského soudního dvora:
1. obecní společnost musí být řízena stejným způsobem, jako organizační složky zadavatele, tj. obce,
2. obecní společnost musí podnikat pouze v jurisdikci obce bez možnosti ohrozit fungování jednotného evropského trhu, a
3. nesmí být z jakékoli míry vlastněna soukromým kapitálem
Blíže k této problematice viz Pavel (2008).
Při splnění výše uvedených podmínek smí obec, jakožto veřejný zadavatel, zadat své
obchodní společnosti veřejnou zakázku přímo bez výběrového řízení. Současně tím ovšem
přenáší povinnosti veřejného zadavatele na tuto obchodní společnost. Pokud obecní obchodní
společnost zadává další zakázky soukromým společnostem, přebírá povinnosti veřejného zadavatele a je povinna postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. To samozřejmě neplatí, pokud obecní společnost získala veřejnou zakázku v rámci výběrového řízení. Obecně tak
platí, že veřejné prostředky musí při jejich vynakládání na volném trhu projít alespoň jednou
konkurenčním testem.
Ne zcela jasně definovaná situace v takovém případě často svádí k tomu, že obec zadá
své společnosti veřejnou zakázku bez výběrového řízení s odvoláním na to, že jde o vlastní
dceřinou společnost, avšak tato obchodní společnost zadává zakázky dále bez výběrového ří206
zení s odvoláním na to, že je soukromou obchodní společností a nikoli veřejným zadavatelem.
Tato interpretace je samozřejmě nesprávná a vynakládané veřejné prostředky musí alespoň
jednou projít tržním testem, aby byl naplněn předpoklad jejich efektivního vynakládání.
7.6.2
Proces zadávání veřejných zakázek
Proces zadávání veřejných zakázek je popsán v již zmiňovaném zákoně 137/2006 Sb. o zadávání veřejných zakázek. Pro veřejné zadavatele, tedy i obce, zákon rozeznává několik variant
realizace zadávacích řízení, konkrétně se jedná o následující:
-
otevřené řízení,
-
užší řízení,
-
jednací řízení s uveřejněním,
-
jednací řízení bez uveřejnění,
-
soutěžní dialog,
-
zjednodušené podlimitní řízení.
Výše uvedené druhy zadávacího řízení jsou seřazeny podle transparentnosti, přičemž nejtransparentnější je otevřené řízení s uveřejněním. Současně je to ovšem administrativně nejnáročnější postup zadávání veřejných zakázek. Zákon přesně stanoví, za jakých podmínek
mohou zadavatelé použít který druh zadávacího řízení, přičemž kritériem je druh zadavatele
(tj. veřejný, dotovaný nebo sektorový) a předpokládaná hodnota zakázky. Podle předpokládané hodnoty zakázky rozlišuje zákon zakázky nadlimitní, podlimitní a zakázky malého rozsahu. Nadlimitní veřejné zakázky jsou ty, jejichž předpokládaná hodnota bez DPH přesáhne limit stanovený zvláštním prováděcím předpisem. Zvláštním předpisem je v tomto případě
myšleno nařízení Evropského parlamentu a Rady, tedy právní předpis EU.
Další kategorií jsou podlimitní zakázky. To jsou zakázky které v případě nákupu dodávek a služeb dosáhnou minimálně 2 000 000 Kč bez DPH a u stavebních prací minimálně
6 000 000 Kč bez DPH, avšak nedosáhnou hodnoty limitu stanoveného pro nadlimitní zakázky. Pokud předpokládaná hodnota veřejné zakázky nedosáhne ani limitů uvedených výše, tj.
2 000 000 Kč pro dodávky a služby, resp. 6 000 000 Kč pro stavební práce, jedná se o tzv. veřejnou zakázku malého rozsahu.
Otevřené řízení a užší řízení může zadavatel použít vždy. Další druhy zadávacích řízení
jsou zadavatelé oprávnění použít pouze v určitých případech, například pokud již proběhlo
jedno kolo výběrového řízení a nebyl vybrán vítěz, pokud to vyžaduje charakter zakázky nebo pokud se jedná o podlimitní zakázku.
207
Pro zakázky malého rozsahu, tj. veřejné zakázky na dodávky a veřejné zakázky na služby v předpokládané hodnotě do 2 000 000 Kč bez DPH a veřejné zakázky na stavební práce
v předpokládané hodnotě do 6 000 000 Kč bez DPH nestanovuje zákon žádnou závaznou
formu výběrového řízení. Zadavatelé mohou u těchto veřejných zakázek použít jak vysoce
transparentní otevřené řízení, tak i přímé zadání veřejné zakázky z volné ruky. Je pouze na
nich, jaký způsob zvolí.
7.6.3
Jaká je realita?
Při zkoumání stávající situace v oblasti veřejných zakázek v České republice vyjdeme zejména ze dvou průzkumů, které byly v předchozích letech v této oblasti provedeny. První průzkum provedl J. Pavel v roce 2005 na vzorku 100 obcí (Pavel, 2006). Druhý celoplošný výzkum provedl tým prof. F. Ochrany v roce 2007 dotazníkovým oslovením všech obcí v ČR
(Ochrana, 2007). Při formulaci závěrů přitom vycházel z 900 navrácených dotazníků.
Oba výše zmíněné výzkumy docházejí v podstatě ke stejným nebo velmi podobným závěrům. Většina veřejných služeb je zajišťována dodavatelsky na základě smluvního vztahu,
přičemž jde o zajišťování buď externím dodavatelem (bez ohledu na právní formu) nebo
obecní obchodní společností. Například v oblasti nakládání s komunálním odpadem používá
externího dodavatele 78,8 % všech obcí. 3,6 % obcí používá obecní společnost a 8,6 % obcí
zajišťuje nakládání s komunálním odpadem některou z interních forem. V 9 % případů se
jedná o kombinaci uvedených forem (Ochrana, 2007). Podle finančního objemu je však externím dodavatelem zajišťováno pouze 53,8 % ze sledovaného vzorku 900 obcí, přičemž významně narůstá způsob zajišťování obecní společností (23,2 %). Z toho vyplývá jasně fakt, že
čím větší je obec, tím častěji používá vlastní společnost na zajišťování veřejných služeb. Tento závěr je celkem logický, když zvážíme efektivnost vlastní obecní společnosti pro nakládání
s komunálním odpadem například v obcích do 1 000 obyvatel, kterých je v ČR 4 93822.
Ochrana ve svém výzkumu uvádí, že v oblasti nakládání s komunálním odpadem je přibližně stejnou měrou používáno otevřené řízení, tedy nejtransparentnější způsob, a zadání
z volné ruky, tedy naopak nejméně transparentní forma zadávání veřejných zakázek. Zároveň
je možné vysledovat pozitivní závislost mezi velikostí obce použitím otevřeného řízení.
Přestože je možné vysledovat vzestupný trend v používání otevřeného řízení a transparentnějších metod při zadávání veřejných zakázek, nelze trh s veřejnými službami v ČR považovat za příliš transparentní. Například v letech 2001 až 2005 bylo prostřednictvím otevřeného řízení zadáno pouze zhruba 30 % z celkového objemu alokovaných veřejných prostředků. Na druhou stranu přes zakázky malého rozsahu, které mohou obce zadávat přímo tzv.
z volné ruky bylo rozděleno cca 65 % objemu všech prostředků. (Pavel, 2006 – 2).
22
ČSÚ, 2006
208
Podobnou situaci jak v oblasti formy zabezpečování veřejných služeb tak v oblasti používání způsobů výběrových řízení ukazují i obdobné výzkumy prováděné například na Slovensku. Meričková (2007) uvádí výsledky tří výzkumů prováděných na Slovensku v letech
2001 – 2007. Forma zajišťování se podobně jako v České republice liší podle jednotlivých
veřejných služeb. Na příkladu nakládání s komunálním odpadem, který je zmiňován i zde,
uvádí Meričková, že zhruba v 70 % případů je služba zajišťována na základě dodavatelské
smlouvy (tzv. contracting out). Otevřené řízení a užší řízení, tedy transparentní metody zadání, jsou přitom uplatňovány ve Slovenské republice v 32 % případů (sekundární výzkum
Transparency International Slovensko, 2006), zatímco přímé zadání je realizováno u 38 % veřejných zakázek. Tuto situaci lze považovat za srovnatelnou s Českou republikou.
Určité porovnání situace v oblasti veřejných zakázek v České republice a v Evropě přináší i index mezinárodní otevřenosti, který udává, kolik procent z trhu veřejných zakázek je
zadáno ve formě nadlimitních zakázek, tj. zakázek, které musí být inzerovány ve Věstníku
EU. Hodnota indexu byla v roce 2005 v ČR rovna 21 %, přičemž ve starých zemích EU se
hodnota tohoto indexu pohybovala kolem hodnoty 28,8 % (Pavel, 2006 – 2).
7.6.4
Situace v praxi obcí
Tato část textu se na rozdíl od předchozích neopírá o empirické výzkumy, pouze se snaží
identifikovat důvody, které vedou k vysokému procentu použití netransparentních metod, jak
vyplývá z předchozích částí.
V zásadě lze zkoumané situace rozdělit do dvou skupin. Tou první skupinou jsou situace, kdy nedochází k porušování zákona o zdávání veřejných zakázek, druhou skupinou jsou
potom situace, kdy je zákon porušován, ať již je důvodem nedbalost či pohodlnost až po situace, kdy je důvodem korupce.
Situace, kdy jsou veřejné zakázky zadávány z volné ruky a přesto nedochází
k porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, nastávají v případě, kdy zakázky jsou
skutečně malého rozsahu, tedy do 2 000 000 bez DPH u zakázek na dodávky a služby nebo
do 6 000 000 Kč bez DPH u zakázek na stavební práce. Jak již bylo uvedeno výše, je v České
republice 4 938 samostatných obcí, které mají do 1 000 obyvatel. Takto vysoký počet malých
obcí je v Evropě unikátní a podobnou strukturu lze nalézt pouze ve Francii. Čím menší obec,
tím je samozřejmě menší objem prostředků vynakládaných na veřejné služby. V uváděném
příkladu nakládání s komunálním odpadem by do kategorie zakázek malého rozsahu spadaly
přibližně obce ve velikostní kategorii do 5 000 obyvatel, kterých je v ČR 5 98023, tedy velká
většina. V takových případech je použití přímého zadání v rámci zakázek malého rozsahu
zcela legitimní.
23
ČSÚ 2006
209
Vedle legitimního použití přímého zadání z volné ruky se však vyskytují i případy, kdy
je zákon o zadávání veřejných zakázek z různých důvodů obcházen. Děje se tak buď přímo
jeho porušováním, jeho obcházením v podobě dělení zakázek nebo neaktivitou obce.
Neaktivitou obce rozumíme případy, kdy obec uzavřela s dodavatelem kdysi v minulosti
kontrakt na zajištění veřejné služby, a to na dobu neurčitou. Jedná se většinou o staré kontrakty z první poloviny 90. let. V té době v podstatě neexistovaly žádné zákony upravující zadávání veřejných zakázek. Kontrakty byly často uzavírány s dodavateli, kteří vznikli privatizací
obecní firmy. Některé takovéto kontrakty přežívají dodnes, aniž by byla jejich efektivnost
přezkoumána například novým výběrovým řízením.
Dalším důvodem pro obcházení zákona o veřejných zakázkách, například přímým zadáním z volné ruky i u zakázek, u kterých by měl být aplikován transparentnější způsob, případně úmyslným dělením zakázek na menší celky, může být administrativní náročnost výběrového řízení a snaha o rychlou realizaci. Čím je výběrové řízení otevřenější, tím je současně
administrativně náročnější. Snahou obcí potom může být i minimalizace tzv. transakčních nákladů spojených s realizací výběrového řízení.
Jiným důvodem pro obcházení zákona či dělení zakázek může být snaha o bezproblémovou realizaci veřejné zakázky ve stanoveném termínu. V případě soustavného odvolávání
některého účastníka výběrového řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek může dojít k velmi podstatnému zpoždění uzavření kontraktu, neboť zadavatel by neměl do doby vyřešení námitek s vybraným dodavatelem smlouvu uzavřít. Hořkou praxí, bohužel, je, že
v některých ojedinělých případech se potenciální účastníci odvolávají schválně s cílem získat
peníze za to, že nebudou dále zdržovat průběh výběrového řízení.
Odvolání proti výsledku či průběhu výběrového řízení probíhá v zásadě ve dvou částech. První částí je námitkové řízení u zadavatele, kdy zadavatel dostane možnost svoje případné pochybení sám napravit, další částí je potom správní řízení před orgánem dohledu, který v České republice představuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), (blíže viz
Jurčík, 2006).
Jak již bylo uvedeno dříve, nesmí do doby vyřízení námitek zadavatel uzavřít smlouvu
s vybraným dodavatelem. Někdy může být proto z důvodu urychlení zakázka zadána z volné
ruky. Není-li zveřejněno výběrové řízení, snižuje se samozřejmě okruh subjektů, které jsou o
zadání zakázky informovány a mohou podat námitku. Přestože jsou některé úkony obcí následně kontrolovány, jedná se především o zakázky realizované v souvislosti s obdržením dotací. Ve většině ostatních případů spíše platí, že kde není žalobce, není ani soudce. Proto mohou někteří zadavatelé riskovat zadání z volné ruky a doufat, že nikdo nevznese námitku proti
jejich postupu.
Vše uvedené případy jsou možná porušením zákona o zadávání veřejných zakázek,
avšak jejich jmenovatelem je snaha o hladký průběh a snížení transakčních nákladů. Zcela
210
samostatnou kapitolou jsou případy, kdy dochází ke korupčnímu jednání. To se projevuje buď
přímým porušováním nařízení zákona, případně porušováním ducha zákona. V prvním případě existuje možnost nápravy ve formě odvolání se k orgánu dohledu případně podání trestního oznámení pro korupci.
V některých případech, které nejsou bohužel ojedinělé, jak dokazuje dobře známý příklad „losování“ dodavatele na výstavbu víceúčelové haly v Karlových Varech, ale i jiné, je litera zákona zcela dodržena, přesto není dodržen duch zákona. Důvodem je to, že postižitelné
a rozporovatelné jsou většinou pouze situace, kdy dochází procedurálním prohřeškům proti
zákonu, nikoli k prohřeškům proti duchu zákona, tedy plýtvání veřejnými prostředky. Výhodnější nabídka je z nějakého banálního důvodu vyřazena a zakázka je zadána preferovanému dodavateli.
7.6.5
Závěr
Obce jakožto veřejné subjekty hospodařící s veřejnými prostředky jsou při zajišťování veřejných služeb povinny nakládat s těmito prostředky hospodárně a transparentně. Tento obecný
požadavek na hospodárnost a transparentnost vynakládání veřejných prostředků je v případě
smluvního nákupu dodávek, služeb a stavebních prací upraven zejména zákonem o zadávání
veřejných zakázek. Institut veřejných zakázek se v české legislativě postupně vyvíjel, přičemž
byl upraven postupně několika zákony. V současné době je zadávání veřejných zakázek upraveno zákonem č. 137/2006 Sb., který je již plně harmonizován s požadavky legislativou EU.
Právní úprava zadávání veřejných zakázek se tedy v podstatných věcech nikterak neliší od legislativy ostatních členských zemí.
Přestože některé výzkumy ukazují na stále nedostatečnou transparentnost při zadávání
veřejných zakázek, obecně lze konstatovat, že situace se postupem času zlepšuje. Důvodů pro
existenci nižší transparentnosti je celá řada od prostého nepochopení zákona (např. v případě,
kdy obec nepřezkoumává historické kontrakty uzavřené na dobu neurčitou) až po situace, které překračují hranici trestného činu.
Vysoké procento případů tvoří v České republice situace, kdy veřejné zakázky jsou zadány přímo nebo zjednodušeným způsobem zcela v souladu se zákonem z důvodu jejich nízké hodnoty. Ta vyplývá zejména z vysokého počtu malých obcí a mnohdy nedosáhne hodnot
upravených v zákoně.
211
7.7
Projekty PPP v podmínkách České republiky
Partnerství soukromého a veřejného sektoru se postupně za několik posledních desítek let stalo z okrajové alternativy poměrně rozšířenou formou spolupráce, která se hojně využívána
v řadě rozvinutých zemí a která bude podporována i nadále.
Public-private partnership (PPP) se používá na stále více projektů a narůstá také objem investic (graf 1). PPP je nyní z hlediska veřejné sféry vnímáno jako efektivní metoda
mobilizace doplňkových finančních zdrojů a dosahování výhod ze schopností soukromého
sektoru. Příčinou vzniku byl zejména nedostatek financí ve veřejném sektoru a narůstající požadavky na veřejně poskytované služby. Prvotní projekty byly realizovány zejména v oblasti
vodohospodářství a dopravy. V poslední době se tento typ spolupráce rozšiřuje do mnoha dalších oblastí infrastruktury a služeb.
Přes nesporné výhody, které může PPP veřejnému sektoru přinést, je třeba mít neustále na paměti, že PPP není jedinou metodou, jak projekt financovat a uskutečnit. Nedává ani
žádná „zázračná“ řešení. Mělo by být používáno pouze tam, kde je to vhodné a kde může přinést jasné výhody a užitek.
Existuje velké množství různých struktur PPP, z nich je nutné vybírat podle typu projektu, potřeb a oblasti. Není žádný jediný a dokonalý model. Každý z typů PPP má své vlastní silné a slabé stránky, na které musí být pamatováno a které musí být včleněny do návrhu
projektu.
Každý z partnerů získává určité z partnerství vyplývající povinnosti. Veřejný sektor
musí transformovat svou roli z poskytovatele služeb na manažera/kontrolora soukromého dodavatele. Zajišťování a zvyšování veřejného prospěchu z PPP závisí do značné míry na efektivním managementu a monitorovacím sytému (European Commission, 2003).
Obr. 18.Vývoj na trhu PPP, EU, 2004-2006
zdroj: European PPP Report 2007
212
7.7.1
Definice PPP
Není vytvořena žádná jednotná definice PPP. Každá instituce a často i každý výzkumník si
pro svou práci sestavuje nějakou svou vlastní definici. Definice se často liší svou obecností a
také tím, co její autoři považují za nejdůležitější charakteristické znaky.
Britské Ministerstvo financí definuje Public-Private Partnership jako dlouhodobou
spolupráci, která svádí dohromady veřejný a soukromý sektor kvůli dosažení oboustranného
užitku (The Stationery Office, 2000).
Massoud a El-Fadel ve svém článku vymezují PPP jako přenos a řízení služeb běžně
poskytovaných veřejným sektorem zcela nebo částečně na soukromou sféru. To zahrnuje široké spektrum spoluúčasti privátního sektoru v poskytování veřejných služeb a slouží jako
možný strategický nástroj vedení (Massoud, El-Fadel, 2002).
Evropská komise definuje Public Private Partnership jako spolupráci mezi veřejným a
soukromým sektorem, jejímž účelem je realizace projektu nebo zabezpečení služby, která je
tradičně poskytována veřejným sektorem. PPP umožňuje, aby obě strany měly jisté výhody
vzhledem k ostatním při vykonávání určitých úkolů. Tím je umožněno, aby každý sektor vykonával to, co umí nejlépe, veřejné služby a infrastruktura tak mohou být poskytovány ekonomicky nejúčinnějším způsobem. Obecným cílem PPP je proto uspořádat spolupráci mezi
partnery tak, aby rizika nesli ti, kteří jsou nejlépe schopni je kontrolovat, a aby bylo dosaženo
vyšší hodnoty díky využití zkušeností a schopností soukromého sektoru. (European Comission, 2003)
Vymezení pojmu Public-Private Partnership se mezi definicemi částečně překrývá. Na
základě studia definic vymezil Peters v roce 1998 pět obecných charakteristik PPP. Prvním
znakem je to, že tento typ spolupráce zahrnuje dva nebo více činitelů, z nichž alespoň jeden je
z veřejného sektoru a další ze soukromé sféry.
Za druhé je v PPP každý z účastníků vedoucím, to znamená, že každá strana je schopna spoléhat se sama na sebe spíše než, aby musela vracet záležitost k novému projednání jiné
autoritě. V některých případech musí veřejný sektor založit zvláštní odborný úřad způsobilý
vstoupit do partnerství dříve, než je umožněna spolupráce.
Třetím charakteristickým znakem je vytvoření trvalé a stabilní spolupráce mezi účastníky. PPP tedy zahrnuje dlouhodobý vztah, který je založen na parametrech vyjednaných členy na počátku nebo který se vytvořil v průběhu procesu, během něhož spolupráce vznikla.
Za čtvrté do spolupráce charakteru PPP musí každá strana něco přinést. Proto, aby došlo k vytvoření skutečné spolupráce, musí všichni postoupit nějaké zdroje, ať už jde o zdroje
materiální či nemateriální povahy.
Konečně taková spolupráce v sobě současně zahrnuje také to, že se vytváří jakási sdílená zodpovědnost za výsledky nebo činnosti. Tím se PPP liší od jiných vztahů mezi veřejnou
a soukromou sférou, ve kterých si veřejný sektor ponechává kontrolu nad rozhodováním o
213
způsobu jednání po té, co dostane doporučení od soukromých organizací. Na rozdíl od toho
PPP vytváří vzájemnou sdílenou odpovědnost, která může znesnadnit zjištění, kdo je za rozhodnutí zodpovědný. (Akintoye at al., 2003)
7.7.2
Funkce PPP
Evropská komise identifikovala čtyři základní funkce soukromého sektoru v PPP (European
Commission, 2003):
- poskytovat kapitál
- poskytovat alternativní management a realizační schopnosti
- poskytovat přidanou hodnotu spotřebitelům a veřejnosti obecně
- poskytovat lepší identifikaci potřeb a optimální využívání zdrojů
Dále pak vymezila tři hlavní důvody, proč je v současné době PPP stále víc využíváno
- Investice do infrastruktury – ekonomický růst je velmi závislý na rozvoji a rozšiřování
infrastruktury, zejména na technickém vybavení a dopravních systémech. Mimoto je
v mnoha zemích silná potřeba nové sociální infrastruktury, jako jsou nemocnice a zdravotnická zařízení, vězení, vzdělávací zařízení a ubytování. Mnoho vlád právě zde spatřuje nejnaléhavější oblast pro zapojení soukromého sektoru.
- Vyšší účinnost ve využívání zdrojů – zkušenost s privatizací ukázala, že mnoho činností, i těch tradičně vykonávaných veřejnou sférou, může být prováděno s nižšími náklady
soukromým sektorem.
- Vytváření komerční hodnoty z aktiv veřejného sektoru – významné množství veřejných
zdrojů je investováno do rozvoje aktiv, jako jsou obranné technologie a informační systémy, které jsou často využívány jen v malém měřítku. Zapojení odborných znalostí
soukromého sektoru do využití těchto aktiv v širším spektru aplikací může vést
k získání značného nárůstu zhodnocení (incemental value) pro veřejný sektor. (European Commission, 2003)
7.7.3
Formy PPP
Pole pro zapojení soukromého sektoru do financování, rozvoje a činnosti projektů, které jsou
tradičním hájemstvím veřejné sféry, je velmi široké. Na jedné straně pomyslné škály zůstává
veřejnému sektoru plná odpovědnost za financování, výstavbu, činnost a údržbu spolu
s převzetím všech dalších doprovodných rizik. Na opačném konci naopak celou zodpovědnost přebírá soukromý sektor. Většina kontraktů PPP leží mezi těmito dvěma extrémy a rizika
214
a odpovědnost je rozdělena mezi veřejnou a soukromou sféru podle jejich silných a slabých
stránek.
Existuje tedy mnoho forem PPP a stále jsou vyvíjeny další tak, aby odpovídaly charakteristikám jednotlivých projektů. Hlavní definiční charakteristikou je míra kontroly, kterou
přebírá soukromý sektor, a také zapojení do financování. Není žádný obecně doporučovaný
model, protože každý projekt sám definuje, co je vhodné a žádoucí. (European Commission,
2003)
Mezi nejčastější typy PPP, seřazené podle objemu přesunutého rizika na soukromého
partnera, patří následující (cit. dle British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999) :
- Operations and Maintenance – kontrakty, kde soukromý partner zajišťuje správu a
údržbu, ale aktiva zůstávají ve vlastnictví veřejného sektoru
- Design-Build – soukromý partner navrhne a vybuduje infrastrukturu podle standardů a
požadavků veřejného sektoru. Když je infrastruktura vybudována, veřejný sektor převezme její vlastnictví a dále je zodpovědný za její činnost.
- Turkney Operation – veřejná sféra zajišťuje financování projektu, ale najme privátního
partnera na navržení, vybudování a provozování infrastruktury po určitou dobu. Plány
činnosti jsou stanoveny veřejnou sférou, soukromý partner si ponechává vlastnictví infrastruktury.
- Wrap Around Addition – soukromý partner financuje a vybuduje doplněk
k existujícímu veřejné infrastruktuře. Soukromý partner pak může provozovat tento doplněk po určitou danou dobu nebo dokud nezíská zpátky své investice a přijatelný výnos
z investic.
- Lease-Purchase – veřejná sféra uzavře s privátním partnerem smlouvu o navržení, financování a vybudování infrastruktury pro poskytování veřejné služby. Soukromý
vlastník potom pronajímá infrastrukturu po určitou dobu veřejnému zadavateli, po uplynutí této doby je vlastnictví převedeno na veřejný sektor. Tento postup se používá, pokud obec potřebuje novou infrastrukturu nebo službu, ale nemá peníze na její financování.
- Temporary Privatization – vlastnictví existující veřejné infrastruktury je převedeno na
soukromého partnera, který infrastrukturu vylepší a/nebo rozšíří. Tato infrastruktura je
potom vlastněna a provozována soukromým partnerem po určitou smluvně danou dobu
nebo dokud nezíská zpátky své investice a přijatelný výnos.
- Lease-Develop-Operate/ Buy-Develop-Operate – soukromý partner si pronajímá nebo
kupuje infrastrukturu od veřejné sféry, rozšíří nebo zmodernizuje ji, potom má soukromník možnost provozovat zařízení podle smlouvy s obcí. Od soukromého partnera
215
se očekává, že investuje do rozšíření nebo vylepšení infrastruktury a má určitý čas na to,
aby pokryl své investice a získal z nich i určitý výnos.
- Build-Transfer-Operate - kontrakt veřejné sféry se soukromým partnerem na financování a vybudování infrastruktury. Po dokončení převede soukromý partner vlastnictví infrastruktury na veřejného zadavatele. Obec pak zpátky dlouhodobě pronajímá infrastrukturu soukromému partnerovi, během této doby má partner příležitost získat zpátky
své investice a také určitý výnos.
- Build-Own-Operate-Transfer – soukromý partner získává kontrakt na financování, zbudování, provozování, údržbu, řízení a výběr uživatelských poplatků po určitou dobu,
která pokryje investice. Po uplynutí smluvené doby je vše převedeno na obec.
- Build-Own-Operate – veřejný sektor převádí vlastnictví i zodpovědnost za existující infrastrukturu nebo uzavírá se soukromým partnerem smlouvu o výstavbě, vlastnictví a
provozování nové infrastruktury na věčné časy. Soukromý partner celkově poskytuje finance.
V literatuře i praxi se může objevit i řada dalších forem PPP či různých modifikací forem výše zmíněných.
7.7.4
Výhody a nevýhody PPP
Public private partnership není řešením pro zabezpečení veškerých služeb, které veřejný
sektor poskytuje. Existují zde také rizika spojená s použitím PPP bez kritického zvážení, zda
jde o postup přiměřený specifickým podmínkám. Místní správa by však měla rozeznat i přínosy, které z vhodného zapojení PPP plynou (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Základní předpoklad pro používání public-private partnership je ten, že součet všech
vkladů a výnosů pro všechny partery se nerovná nule. Spolupráce přináší zvýšení výnosů pro
daný objem zdrojů. Každý z partnerů získává prospěch ze spolupráce a zároveň si uchovává
svou autonomii. Obecně může být PPP obhajováno jako účinná cesta pro překonání nedostatků trhu, které jsou zapříčiněny externalitami (Osborne, 2000).
Nejčastěji zmiňovanou výhodou nebo důvodem pro využití PPP je finanční stránka věci.
(Greve, 2003; Massoud, El-Fadel, 2002, Osborne, 2000; Akintoye et al., 2003; British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999) PPP rozšiřuje možnosti pro větší investice veřejného sektoru bez zvýšení daní nebo zadlužení se. (Flinders, 2005) Zapojení soukromého
sektoru může vést ke snížení nákladů, případně k nárůstu kvality produktu za stejnou cenu.
PPP projekty, které dlouhodobě vyžadují opravy a údržbu podněcují soukromou sféru k tomu,
aby se snažila snižovat náklady po celou dobu trvání projektu (European Comission, 2003).
216
Kromě snížení nákladů by mělo nastat i zvýšení příjmů. PPP by mělo stanovit pro uživatele
takové poplatky, které odrážejí skutečnou výši nákladů spojených s poskytováním konkrétní
služby (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Zapojení soukromého sektoru by také mělo zlepšit kvalitu služeb nebo alespoň udržet
kvalitu stávající. PPP může zavést nové způsoby do organizace a provádění poskytování
služby (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Spolupráce umožňuje vklad zdrojů, díky nimž je možná realizace větších projektů nebo
více hledisek, než by byl samostatný realizátor schopen uskutečnit. Jednotlivé strany tak ztrácejí celkovou kontrolu nad svými vlastními zdroji, ale získávají vliv na daleko větší soubor
prostředků. Přínosem není jen větší množství, ale také jiné typy vkladů, jako jsou informace a
odborné znalosti, kterých se jinak organizacím nedostává. (Osborne, 2000) Soukromá sféra
může poskytnout i vysoce kvalifikované a zkušené pracovníky, kterých je ve veřejnému sektoru nedostatek (Massoud, El-Fadel, 2002; British Columbia: Ministry of Municipal Affairs,
1999).
Partneři mohou také společně sdílet rizika. Mezi tato rizika patří překročení rozpočtu,
neschopnost dodržet plán, potíže při respektování environmentálních a jiných norem nebo riziko, že příjmy nebudou stačit na pokrytí provozních nákladů a investic (British Columbia:
Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Při běžné realizaci projektu dochází často k tomu, že projekty většího rozsahu jsou kvůli
omezením veřejného rozpočtu rozděleny na jednotlivé části a řízeny jako oddělené jednotky,
které jsou realizovány postupně. V důsledku toho se nemusí podařit dosáhnout uceleného a
účinného řešení, které veřejný sektor potřebuje. Při realizaci s pomocí PPP je naopak možné
rozšířit souvislosti a zaměřit se na vytvoření komplexního řešení (Akintoye et al., 2003).
Posun od detailního definování vstupů k popisu požadovaných výsledků dovoluje nabízejícím konkurovat svou schopností vytvořit jedinečné a nápadité řešení, které by vedlo
k realizaci daného projektu. Například projektant může vytvořit zařízení, které bude sloužit
mnoha různým účelům a zároveň bude využíváno pro řadu obecních potřeb (Akintoye et al.,
2003).
Podle povahy problému může PPP velmi zvýšit účinnost a výkonnost jednotlivých organizací, zejména díky sladění mezi organizacemi i v rámci organizace, tím je vytvořena
synergie mezi jednotlivými částmi a redukována zbytečná duplicita. Tak mohou být dosaženy
lepší výsledky a sníženy náklady (Osborne, 2000). Větší efektivnosti lze dosáhnout kombinací různých aktivit jako projektování a konstrukce a také prostřednictvím flexibilnějšího nastavení smluv a zadávání zakázek včetně rychlejšího schvalování kapitálového financování a
efektivnějšího rozhodovacího procesu. Efektivnější dodávky služeb nejen že umožňují jejich rychlejší poskytnutí, ale též snižují náklady (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
217
PPP může také poskytnout větší zákonnost politice, protože dovoluje zapojit osoby
z místní komunity přímo a ne prostřednictvím zastupitelské demokracie centrální nebo lokální
vlády (Osborne, 2000).
Zvyšující se zapojení místních zastupitelství do public private partnership může pomoci
stimulovat soukromý sektor a přispět ke zvýšení zaměstnanosti a ekonomickému růstu. Místní soukromé firmy, které se zdokonalí v práci v rámci tohoto typu spolupráce, mohou „exportovat“ své odborné znalosti a začít vydělávat také vně regionu (British Columbia: Ministry of
Municipal Affairs, 1999).
Evropská komise ve svém materiálu Guidelines for succesful public-private partnership
vymezuje řadu výhod, které tento typ spolupráce může přinést. První z nich je urychlení
v zabezpečování infrastruktury. PPP často dovoluje veřejné sféře převést přímé kapitálové
výdaje v tok plateb za služby. To umožňuje, aby projekt pokračoval i v případě, že je omezená použitelnost kapitálu z veřejných rozpočtů.
Je umožněna také rychlejší realizace. Přenesení zodpovědnosti za projektování a výstavbu na soukromou sféru společně s platbami za poskytované služby vytváří pro privátního
partnera významný motiv pro dokončení projektu v co nejkratším čase.
Zároveň aplikace PPP vede také ke zlepšení rozložení rizika. Klíčovým principem spolupráce je totiž přenesení rizika na toho z partnerů, který je schopen riziko zvládat nejlépe a
při nejnižších nákladech. Cílem tedy je optimalizovat spíše než maximalizovat přenos rizik
tak, aby bylo zajištěno, že je dosažen co nejvýhodnější stav.
PPP motivuje ke zlepšení výkonů. Rozložení rizik, která jsou s projektem spojena, by
měla povzbudit soukromého dodavatele, aby zdokonalil řízení a zvýšil výkonnost. U většiny
PPP projektů jsou závazky plně hrazeny pouze, pokud standardy požadované služby průběžně
vyhovují.
Výhodou PPP může být i zlepšení kvality služeb. Mezinárodní zkušenosti svědčí o tom,
že kvalita služeb poskytovaných v rámci PPP je často vyšší než ta, které bývá dosaženo
v rámci tradičního pořízení služeb. To zřejmě svědčí o lepším spojení služeb s podpůrným
majetkem, zlepšující se úspory z rozsahu, zavedení inovací do poskytování služby nebo o plnění pobídek a trestů, které jsou obyčejně zahrnuty ve smlouvě.
Soukromý partner by měl být schopen získat další zisk od třetích stran, čímž dojde ke
snížení výše požadované podpory ze strany veřejné sféry. Tyto další příjmy mohou být získány z využití přebytečné kapacity nebo majetku.
Spolupráce PPP vede mimo jiné k posílení veřejného řízení. Přenesením zodpovědnosti
za poskytování veřejných služeb působí státní úředníci jako regulátoři a soustředí se především na plánování služeb a sledování výkonů namísto každodenního řízení poskytování služeb veřejnosti. Navíc vystavením veřejných služeb konkurenci umožňuje PPP, aby byly ná-
218
klady na tyto služby porovnány s tržními standardy, čímž je zajištěno, že bude dosaženo co
nejvyšší hodnoty „value for money“ (European Comission, 2003).
Jistou výhodou využití PPP je také to, že tato forma projektů je podporována ze strany
Evropské unie, a to i spolufinancováním ve formě grantů (European Comission, 2003).
S využitím public-private partnership pro poskytování veřejných služeb i realizaci společných projektů mohou být kromě výhod spojena také potenciální rizika, která je třeba předem dobře uvážit a být si jich po dobu vyjednávání podmínek projektu, realizace a celé spolupráce vědom. Ukazuje se také, že PPP není model vhodný pro všechny typy projektů. PPP
se zatím osvědčilo například při budování a řízení věznic a výstavbě silnic ale už ne oblastech, jako jsou nemocnice a školy (Flinders, 2005). Obecně lze říci, že téměř každá zmiňovaná výhoda přináší eventuální obtíže.
Hlavním důvodem selhání PPP je nedostatek jasných cílů. Pro mnoho projektů byly přijaty široké cíle, ale jejich podrobné záměry mohou být nejasné nebo mohou partneři rozdílně
chápat, co cíle znamenají. To pak rychle zapříčiňuje nedorozumění, nedostatek koordinace a
případné konflikty mezi partnery. To je potom ještě zdůrazněno, pokud má některý z partnerů
nějaké tajené nebo skryté agendy a záměrně usiluje o získání výhody nad partnery nebo o dosažení vlastních cílů bez podporování nebo opětování úsilí ostatních partnerů (Osborne,
2000).
Jednotliví partneři se vůbec mohou snažit prostřednictvím spolupráce prosazovat své
vlastní zájmy a cíle, což vede k nárůstu jejich výnosů na úkor všeobecného prospěchu
(Osborne, 2000).
PPP je také obhajováno tím, že přináší snížení nákladů díky přesunu rizika na soukromého partnera. Problém ovšem je, že některé služby jsou pro vládu či obec příliš důležité a
jejich poskytování nemůže selhat. Proto, pokud se projekt dostane do nebezpečí krachu, nezbude veřejnému zadavateli nic jiného než zakročit a subvencovat jej. Do těchto problémů se
dostaly například projekty National Air Traffic Services, Devonport Dockyard, Royal Armouries Museum, Channel Tunnel Rail Link (Flinders, 2005).
Místní vláda může například ztratit kontrolu nad službou. Jak již bylo zmíněno výše,
public-private partnership ze své podstaty vede ke sdílení rizik, užitku a také rozhodování
všemi partnery. Pokud do spolupráce vkládá soukromý sektor velké investice a nese významnou část rizik, zvyšuje se jeho zájem na rozhodování o tom, jakým způsobem budou služby
poskytovány a jak jsou stanovovány ceny. To často vede ke znepokojení, kdo vlastně plnění
služby kontroluje. Otázka kontroly proto musí být probrána v době, kdy se projekt definuje a
kdy je kontrakt projednáván. Místní zastupitelství si má podržet autoritu a zodpovědnost pro
vytvoření standardů pro poskytovanou službu a pro zabezpečení toho, že je hájen veřejný zájem (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
219
Problém může být také v otázce odpovědnosti za služby, protože se žádný z partnerů
necítí za službu plně zodpovědný v důsledku oddělení kontroly a odpovědnosti. Stejné nebezpečí číhá i v oblasti rozhodování. Skupiny mohou jednak rozhodovat iracionálně nebo suboptimálně, tedy způsobem, jakým by se jednotlivci sami nerozhodovali. Riziko spočívá ovšem
také v tom, že každý účastník může spoléhat na ostatní, že oni budu posunovat činnosti dále,
pak ale nemusí být žádná aktivita vyvinuta (Osborne, 2000).
V případě přijetí PPP spolupráce může být obec kritizována i za nedostatky, které jsou
primárně zaviněny soukromým partnerem. Soukromí partneři mohou mít sklon k pracovním
sporům, finančním problémům nebo dalším okolnostem, které jim umožní vyhnout se ocenění závazků. Kontrakty public-private partnership by měly tyto problémy předjímat a předložit
opatření, která se s nimi vypořádají (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Zapojení PPP může ve skutečnosti vést ke zvýšení výdajů. Všichni místní zástupci také
neberou v úvahu skutečné výdaje na poskytování služby, když vytvářejí politiky pro stanovování výše poplatků za služby. Například režijní nebo administrativní náklady a opotřebení
majetku často nejsou do stanovování ceny konkrétní služby zahrnuty. V některých případech
jsou zřejmé dotace (explicit subsidies) pro určité služby. Poskytování služby prostřednictvím
PPP vyžaduje, aby stanovená cenová politika a poplatky odrážely veškeré související náklady. To pak může mít za následek zvýšení uživatelských poplatků za některé služby. Náklady
na zvládnutí sporů kolem zvyšujících se poplatků nebo vytvoření komplexní politiky pro přípravné stádium ke vzrůstu poplatků může často negovat přínos PPP pro určitou službu (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999). Další náklady jsou spojeny například
také s časem zaměstnanců, kteří diskutují a vytvářejí dohody, a s průtahy v rozhodování kvůli
konzultacím s partnery. Může také být obtížné ukončit neúčinnou nebo neúspěšnou spolupráci nebo dokonce i spolupráci, jejíž cíl byl naplněn, pokud všichni partneři nesouhlasí, což
může ztrpčit vztahy i jinde (Osborne, 2000).
Pokud není spolupráce důkladně strukturovaná, může kontrakt vést ke snížení kvality
služby, neúčinnému poskytování služby nebo nedostatku vyhovujícího vybavení. Například
cost-plus kontrakty málo podněcují soukromého partnera k udržení kvality nebo zvýšení efektivity. Místní zastupitelství by při vytváření evaluačních kritérií pro projekt nebo službu mělo
vzít v úvahu také náklady na životní cyklus (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs,
1999).
Určité obtíže přináší také nezkušenost místních zastupitelství i investorů s tímto typem
realizace projektů v zemích, kde dosud PPP není příliš rozšířeno. To může totiž vyústit ve
zvýšení rizika. Veřejné sféra by se měla zpočátku raději zaměřovat na méně komplexní a lépe
chápané PPP kontrakty (British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Konkurenční soupeření mezi soukromými subjekty o to, kdo bude mít možnost vstoupit
do partnerství, je důležitým přínosem pro místní zastupitele, protože konkurence vede
220
k inovacím, efektivitě a nižším nákladům. V případě, že je dostupný pouze omezený počet
potenciálních soukromých partnerů s odbornými znalostmi nebo schopností naplnit dané požadavky, však nemusí být obec schopna z PPP získat užitek (British Columbia: Ministry of
Municipal Affairs, 1999). Konkurenční napětí také často zmizí, když je vybrán jeden dodavatel. Nabízející může zvýšit ceny po té, co je vybrán (Flinders, 2005).
Stejně jako u tradičních metod poskytování služeb i zde je možnost, že bude veřejná
sféra obviněna z předpojatosti při výběru soukromého partnera. To může být ještě běžnější u
PPP, kde kontrakt vždy nevyhrává nejnižší nabídka, protože byla stanovena také další kritéria
(např. value for money). Potenciál pro obvinění ze zaujatosti lze snížit prostřednictvím dobře
vytvořené metodiky a postupů a zajištěním transparentnosti jednání s potenciálními partnery
(British Columbia: Ministry of Municipal Affairs, 1999).
Úspěšné koordinaci plánů a cílů překážejí různé organizační problémy. Jennings a Krane našli překážky brzdící spolupráci. Jsou to překážky organizační, právně technické a politické. Mezi organizační úskalí zařadili lišící se úkoly, profesní orientace, struktury a procesy
správních orgánů. Právně technickými problémy rozumí předpisy nebo nařízení stanovené
vyšší autoritou a technickou kapacitu a praxi organizací. Do poslední kategorie řadí jak vnější
politické prostředí, tak vnitřní byrokracie (Osborne, 2000).
Projekty PPP se dají popsat, jako „kup nyní a zaplať později“. Délka kontraktů tak často
dosahuje i 20 let, což výrazně překračuje délku volebního období zastupitelů, kteří smlouvu
uzavřeli. Flexibilita budoucích vlád nebo místních autorit tak může být významně omezena
nutností splácet kontrakt, který uzavřela předchozí vláda. Tato zátěž může dosáhnout až takové části veřejného rozpočtu, že je zastupitelství donuceno omezit poskytování jiných veřejných služeb. V době nutných omezení výdajů také zatížení splácení PPP kontraktu vede
k výraznějším škrtům v jiných oblastech (Flinders, 2005). Například novináři v Dánsku proto
obviňují volené představitele z hazardu s penězi daňových poplatníků a s budoucími penězi
(Greve, 2003).
7.7.5
Aplikace v odpadovém hospodářství, možnosti pro ČR
Odpadové hospodářství zatím nezaujímá příliš velký podíl trhu PPP (následující obrázek),
přesto lze předpokládat, že vzhledem ke zvyšujícím se nárokům na poskytování služeb spojených s nakládáním s odpady může svůj význam do budoucna výrazně zvýšit. Tento předpoklad podporuje i Evropská komise ve své publikaci Guidelines for Successful Public-PrivatePartnership. Poslední dobou je podle tohoto materiálu používání PPP stimulováno také
v odvětvích, kde významně vzrostla zátěž veřejného sektoru, což platí zejména v oblasti nakládání s komunálním odpadem. Z ekonomických a environmentálních důvodů veřejné autority stále více snižují svou závislost na skládkách, které byly tradičním způsobem nakládání
221
s odpady. Nové metody likvidace odpadu, jako např. „waste to energy“ nebo zařízení na
recyklaci, vyžadují značné investice a odborné technické know-how. (European Commission,
2003)
Obr. 19.Podíl nynějších a dojednávaných projektů podle odvětví, EU, 2006
zdroj: DLA PIPER : European PPP Report 2007
Úvahy, které mají vést k výběru formy PPP, jsou podobné jako to pro oblast dopravy a vodohospodářství a obsahují velikost a rámec projektu, schopnost aplikovat uživatelské poplatky a
požadovaný rozsah přeneseného rizika. Pro projekty v oblasti odpadů jsou pravděpodobně
velmi vhodné rozvinutější formy PPP, kde může být značná část operačního rizika přenesena
na soukromý sektor. Navíc podle „Concession contract“ může být privátní sektor požádán,
aby financoval projekt, vybíral uživatelské poplatky a přijal riziko spojené s odpadem. (European Commission, 2003)
Modernizace hospodářství pevného komunálního odpadu (Municipal Solid Waste
Management MSWM) se skládá ze čtyř navzájem propojených prvků, a to modernizace vozidel a vybavení, konstrukce řízených skládek odpadů podle standardů Evropské unie, převzetí
integrovaných a holistických strategií MSWM a regionalizace sběru a transportu odpadu soustředěná kolem regionálních zařízení. Vzájemná závislost mezi těmito prvky je velmi důležitá. Například je nevýhodně drahé převážet nelisovaný odpad tradičními nízkoobjemovými
nákladními auty na dlouhé vzdálenosti na nové regionální skládky. Tato provázanost je občas
opomíjena, například pokud jsou z veřejných zdrojů vybudovány nové skládky odpadů, ale
222
obce dále používají své zastaralé dopravní prostředky na svoz odpadu, protože nemají dostatečné zdroje na vozový park. V jiných případech se modernizace omezuje na velká města a
nedosahuje do oblasti okolo (European Commission, 2004).
V nových členských zemích, zejména v České a Slovenské republice a v Maďarsku, se
soukromé podnikání stalo hnacím motorem modernizace odpadového hospodářství ve všech
jeho čtyřech provázaných aspektech, a to prostřednictvím PPP. Tento vývoj kopíruje vývoj ve
starých členských státech, kde se sektor odpadového hospodářství stále více otevírá privátní
účasti.
V tradičním odpadovém hospodářství má každá obec své vlastní zařízení pro nakládání
s odpadem a poskytovatel služby sváží odpad až osmkrát až desetkrát denně, používá při tom
maloobjemová vozidla bez možnosti odpad lisovat. Od tohoto sytému k současnému vedla
dlouhá cesta. Dnes se využívají velkokapacitní nákladní auta se systémem na stlačování odpadu, která podnikají nanejvýš dvě cesty denně na centrální regionální skládku. Po odpadovém hospodářství v transformujících se ekonomikách je nyní požadováno, aby tento vývoj
dohnali, částečně kvůli silám trhu a částečně kvůli ujednaným regulacím Evropské unie.
V rámci MSWM není složité nalézt odůvodnění pro použití PPP. Obce obecně čelí
zhoršující se finanční situaci, což v oblasti odpadového hospodářství znamená vzrůstající zastaralost zařízení, stoupající náklady na údržbu a zhoršující se služby. Potřeba čelit stále přísnějším environmentálním standardům, narůstajícímu množství odpadů, narůstajícím nákladům a poplatkům za odpady, a také to, že má soukromý sektor zájem o poskytování služeb a
vkládání investic, otvírá sektor odpadového hospodářství soukromým společnostem (European Commission, 2004).
7.7.6
Příklady
Evropská komise ve svém materiálu Resource Book on PPP Case Studies analyzovala sedm
příkladů aplikace PPP v oblasti odpadového hospodářství. Vyskytují se mezi nimi tři typy
PPP kontraktů, a to service contracts, concessions a joint ventures. Širší rozbor PPP by podepřel hypotézu, že joint ventures mají sklon být spojovány s dlouhodobými kontrakty mezi obcí a společností a jsou také nejstabilnějšími kontrakty. Příklady stabilního vztahu, který spočívá na důkladně připravené a transparentní spolupráci, jsou Rethmann v Maďarsku a
Kirklees ve Velké Británii.
Partnerství RWE s Varnou je typu joint venture, obec je pasivním partnerem a neúčastní se řízení joint venture. RWE Varna joint venture je jednou z pěti společností, které si
konkurují na trhu kvůli každoročně se měnícímu rozdělení rozpočtu. Tento případ může být
také zařazen mezi service contract, protože soukromá společnost je vystavena rozmarům, kte-
223
ré obyčejně charakterizují krátkodobé kontrakty v rizikovém prostředí. Kontrakt je nicméně
považován za nestabilní joint venture.
Případ Prescom v Rumunsku ukazuje nejistotu v měnícím se právním prostředí plném
konfliktů. Tam, kde právní prostředí a prostředí pro podnikání tvoří velké riziko, převažují
krátkodobé a rizikové service contracts. To neznamená, že service contracts jsou ze své podstaty krátkodobé a rizikové.
Riziko je často úzce spojené s vlastnickou strukturou. Plně vlastněné soukromé společnosti častěji čelí větším komerčním rizikům než joint ventures. Zdá se, že nebezpečí se
snižuje, pokud se soukromý partner může spolehnout na aktivní podporu a spoluúčast obce na
řízení PPP. To je obecně častější u joint ventures, kde má obec ekonomický zájem na zisku.
Přímá spoluúčast je také pozitivním faktorem.
ASA a Rethmann v Maďarsku. Projekt vznikl kvůli mobilizaci soukromého kapitálu
na nahrazení vozového parku a na vybudování skládky. Typ projektu byl joint venture.
V tomto projektu se ukázalo, že dohoda joint venture v odpadovém hospodářství může být finančně realizovatelná a obhajitelná, je možná i bez podpory centrální vlády a může přispívat
k regionalizaci odpadového hospodářství.
RWE Entsorgung v Bulharsku. Cílem projektu byla modernizace vozového parku.
Zde se ukázalo mnoho omezení spolupráce mezi obcemi a soukromým partnerem v oblasti
komunálního odpadu. Nestabilní situace bulharských obcí vedla k pozdním platbám nebo
úplným selháním v placení ze strany obcí. Obecní dluhy se pak často vyšplhaly na významný
podíl celkových ročních plateb soukromým společnostem. V důsledku toho pak společnosti
omezily služby na minimum, což vedlo k nízké kvalitě služeb a stížnostem obyvatel. Právní
prostředí v zemi je nejisté, proto jsou kontrakty pouze krátkodobé a neuspokojující. Stanovení
výše poplatků se navíc stává politickým tématem a odsouhlasené poplatky nepokryjí výdaje,
společnosti čelí nejistotě, jaké budou jejich budoucí příjmy. Ceny za dopravu a sběr jsou stanovovány administrativně, což omezuje konkurenci mezi poskytovateli. Kontrakty jsou zde
obyčejně uzavírány na rok. Součástí nabídky nejsou investice. Uchazeč o zakázku pouze specifikuje, jaké vybavení bude používat, ale nezavazuje se k žádným investicím. Vybavení je
obvykle poskytováno obcí, takže nedochází k modernizaci. Kontrakty se omezují na sběr a
transport odpadu, občas zahrnují také čištění ulic a odklízení sněhu, provozování skládek zůstává v kompetenci obce. Smlouva je také omezena pouze na vymezenou lokalitu a jen zřídka
společnost pracuje i v jiné obci nebo okolí. Celkově tedy kontrakty neposkytují dostatečnou
jistotu soukromým investorům pro dlouhodobé investice do modernizace zařízení a ještě méně pro budování navazujících zařízení.
Nessebar „Golden Bug“ Landfill v Bulharsku. Projekt byl zaměřen zejména na recyklaci. Zde se ukázalo, že oddělené zpracování odpadových materiálů může být komerčně realizovatelné s nízkonákladovými postupy. Na některých trzích jsou kapitálově náročné techno-
224
logie finančně nerealizovatelným řešením bez nějaké formy podpory. Ačkoli tedy vzhledem
k realizovatelnosti recyklace a vytvoření pracovních míst lze provoz považovat za úspěch, situace soukromé společnosti je nejistá kvůli neustálým sporům s obcí, které ohrožují přetrvání
firmy. Stále se tu projevuje špatné právní prostředí, které brání vstupu na trh.
Kirklees Metropolitan Solid Waste Project ve Velké Británii. Cílem projektu byla co
nejlepší aplikace strategií integrovaného odpadového hospodářství. Veřejné autority musí zaujmout velmi realistický postoj k tomu, čeho může být dosaženo. To zahrnuje také rozeznání
potřeb a omezení soukromého partnera. Požadavky na financování musí být zahrnuty do raných fází projektu, aby byly redukovány prodlevy a náklady v pozdějších stádiích. To všechno zdůrazňuje potřebu spolupráce založené na vzájemném porozumění a určité míře důvěry.
Velké výhody pro veřejného partnera přináší to, že má malý a soudržný projektový tým
s potřebnými schopnostmi, finančním rozpočtem a způsobilostí rozhodovat. Náklady a požadovaný čas by neměly být podhodnocovány. Kritickou složkou jakéhokoli PPP projektu je
míra přesunutého rizika. Obec musí být realistická v tom, jaká úroveň rizika přinese nejlepší
value for money, ale zároveň také poskytne nejlepší operační strukturu pro projekt a partnery.
Prescom v Targoviste v Rumunsku. Projekt vznikl za účelem přenesení veřejné služby
na soukromý podnik. Ačkoli současná smlouva není v žádném směru perfektní, je příkladem
životaschopného podnikání. Financování z grantů nemusí vést k optimálnímu řešení, pokud
na trhu existují i jiné alternativy, které by měly být důkladně zváženy a analyzovány dříve,
než je vznikající spolupráce se soukromým sektorem negativně ovlivněna. Potřeba soudržné
legislativy je jasná a zásadní pro podporu rozvoje efektivního partnerství.
The Jegunovce Concession v Makedonii. Projekt se zaměřil na vytvoření organizovaného odpadového hospodářství a jeho prodej. Zde se ukázalo, že i přes pro PPP nepříznivou
legislativu je možné vytvořit a podporovat rozvoj PPP. Legislativa zde stále podléhá tendencím a tradicím připomínajícím centrálně plánované hospodářství a podkopává participaci
soukromého sektoru v odpadovém hospodářství, situaci je obtížné změnit i za podpory EU. Je
nutné vytvořit politiku a legislativu podporující PPP. Je také nutné vytvořit sytém podporující
zájmy a úsilí soukromého sektoru a vyhledat možné příležitosti pro aplikaci PPP.
Mülheimer Entsorgungsgesellschaft mbH v Německu. Cílem bylo získat finance, zkušenosti a technologie. Projekt se uskutečnil v roce 1994. V tomto případě nebyli partneři vybráni na základě veřejné soutěže, ale obec přímo vyjednávala s jedním partnerem. Omezená
konkurence a zaměření se pouze na jednoho partnera v počáteční fázi v sobě zahrnuje nebezpečí nedostatku veřejných informací, potenciál pro nárůst nákladů, korupci a nedostatečnou
soutěž, která by podporovala zvyšování efektivity a technologické vylepšování. Přesto byla
dosaženo i pozitiv. Byla zbudována nová skládka nebezpečného odpadu a technická infrastruktura pro biologický odpad, zařízení jsou využívána různými obcemi v oblasti Ruhru a tak
zlepšují spolupráci mezi různými obcemi. Zaměstnanost a sazby zůstávají stabilní.
225
7.8
Vyhodnocení kvalitativní analýzy
7.8.1
Metodika
Součástí řešení projektu v roce 2008 byl kvalitativní výzkum zabývajících se rolí svozových
společností na trhu druhotných surovin v České republice a jejich vnímání problémů a překážek, které jim brání v efektivnějším nakládání s materiály vytříděnými z komunálního odpadu. Za tímto účelem byl vytvořen podrobný scénář interview (viz příloha č. 1), na jehož základě byly se zástupci svozových společností (většinou se jednalo o ředitele či jednatele těchto společností) v průběhu října a listopadu 2008 provedeny řízené rozhovory (v současné době řešitelský tým ještě čeká na odpověď několika respondentů, jež by se staly součástí finálního vzorku).
Za účelem řízeného rozhovoru bylo osloveno 22 svozových společností v členění podle
vlastnické struktury, velikosti (počet zaměstnanců) a regionálního působení, přičemž s účastí
na dotazování nakonec souhlasilo 18 zástupců svozových společností. Z tohoto počtu bylo 9
společností komunálního typu (většinou technické služby v 100% vlastnictví obce) a 9 společností soukromého charakteru.
Řízené rozhovory splňovaly metodologické požadavky kvalitativního výzkumu, které
definovali Strauss a Corbinová (1999): „sběr dat o sledované události, nejčastěji pomocí řízených rozhovorů, které jsou dále analyzovány pomocí tzv. procesu kódování…jednotlivé části textu týkající se sporných či kontroverzních otázek jsou označeny a následně interpretovány
v kontextu ekonomické reality“. Za tímto účelem bylo interview rozděleno na několik subčástí, jejichž hlavním smyslem bylo získat komplexní obraz o úloze svozové společnosti na trhu
druhotných surovin.
První část byla věnována obecným informacím o svozové společnosti typu: počet zaměstnanců, průměrné mzdy, pobídky na zvyšování produktivity práce či provozní a investiční
náklady. Druhá část se zabývala zjišťováním informací o podmínkách svozu odpadu. Především bylo cílem zjistit objem výkonu služeb svozových společností na příkladu množství
směsného komunálního odpadu, resp. jeho využitelných složek (papír, plasty, sklo) a dále informace o povaze služeb, které svozové společnosti nabízí obcím kromě svozu odpadu. Třetí
část mapovala způsoby nakládání s odpady, kterými svozová společnost v regionu disponuje. Cílem bylo zjistit, jaké možnosti svozové společnosti využívají v případě využívání odpadu – kapacity jednotlivých zařízení a stupeň jejich využívání. Čtvrtá část se zaměřila na sledování vztahu mezi svozovou společností a obcí, který v řadě případech může mít vliv na konečný způsob v uplatnění jednotlivých materiálů na trhu druhotných surovin (podpora tříděného sběru apod.). V rámci této části byla sledována povaha smluvního vztahu mezi svozo-
226
vou společností a obcí, faktory ovlivňující cenu služby a účastí svozových firem na výběrových řízeních. Poslední část se soustředila na prostředí vně svozové společnosti, především
se jednalo o analýzu pozice svozových firem v prostředí konkurence na trhu svozových služeb a trhu druhotných surovin. Z hlediska konečného cíle kvalitativního výzkumu patří právě
tato část ke klíčovým.
7.8.2
Vyhodnocení - shrnutí
a. trh druhotných surovin
Z rozhovorů je zřejmé, že svozové společnosti vnímají recesi na trhu druhotných surovin –
klesá cena jednotlivých komodit (především papíru a plastu), což se projevuje na finanční situaci svozových společností. Pokračující recese klade zvýšené nároky na hledání potenciálních úspor (např. byl zmíněn provoz chráněné dílny, jež díky prostředkům od Úřadu práce
mírně snižuje negativní dopady recese na financování provozu společnosti).
Významným aspektem obchodování s jednotlivými komoditami je skutečnost, že jejich
odbyt je vázaný na větší objemy: pro malé svozové společnosti to znamená hledání strategického partnera, který jednotlivé materiály od svozové společnosti odkoupí a spolu s dalšími
objemy od jiných společností ve větším množstvím prodává zpracovatelům. Malé svozové
společnosti tak většinou nemají přímou vazbu na zpracovatele, ale využívají prostředníka,
který má díky vyšším objemům lepší vyjednávací schopnost se zpracovateli (především o ceně). Tento strategický partner do značné míry snižuje přímý dopad cenových fluktuací na trhu
druhotných surovin na svozovou společnost, protože ta má uzavřenou dlouhodobou smlouvu
o dodávkách vybraných komodit.
Zástupci svozových společností současně uvádí, že se tříděný sběr nemusí omezovat
pouze na současně sbírané komodity – papír, plasty, sklo. Jedinou (avšak zcela klíčovou) překážkou, která brání svozovým společnostem, aby rozšířily tříděný sběr i na další komodity, je
nedostatečný odbyt. Rozšíření třídění (např. o textil) je zvažováno v souvislosti se snahou
snížit nároky na kapacity zařízení na odstraňování odpadu. Závislost třídění odpadu na odbytu
jeho výstupu nepřímo vysvětluje přesvědčení svozových společností, že tříděný sběr by bez
existence odměny od autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s. neměl z nákladového
hlediska smysl (viz dále). Současné třídění využitelných složek komunálního odpadu není reakcí na lepší nákladové podmínky recyklace odpadu oproti jeho odstraňování (resp. odbyt vytříděných surovin ze strany zpracovatelů), ale reakcí na environmentální legislativu (v tomto
případě zákon o obalech, který výrobcům nařizuje vytvořit systém zpětného odběru obalů a
obalových odpadů a jejich následnou recyklaci). Zatímco v případě neregulovaných komodit
(např. textilu, ale i třeba i korku či CD, neboli komodit, které jsou v rámci některých zahra-
227
ničních systému tříděny) je jejich třídění závislé na tom, zda po těchto materiálech existuje na
trhu poptávka, pak v případě komodit, které jsou součástí regulace (obaly a obalové odpady,
ale dnes již i elektrozařízení, baterie aj.) nehraje poptávka roli. Právě tato skutečnost stojí za
současnou recesí na trhu s papírem či plasty.
Jako problematický z pohledu systému tříděného sběru a z pohledu uplatnění na trhu
druhotných surovin vnímají zástupci svozových společností záměr MŽP zavést zálohy na
jednocestné nápojové obaly. Hlavním důvodem je obava z narušení stávajícího systému tříděného sběru vytvořeného AOS, ovšem neméně důležité je i očekávané znehodnocení investic do zařízení na třídění odpadu. Financování provozu těchto zařízení je do značné míry závislé na zisku z prodeje PET - vyjmutím PET dojde ke ztrátě hodnotného materiálu, čímž se
celý proces třídění stane bilančně neudržitelný. Odkloněním toku PET z tříděného sběru plastů na jedné straně povede k problémům s naplněností kapacit třídících linek (lze očekávat nárůst jednotkových nákladů na vytřídění nebo zánik těchto kapacit, protože nebude co třídit) a
na druhé straně ke ztrátě jediné až do současné doby ziskové komodity.
Plasty obecně patří k problematické komoditě tříděného sběru. Dle vyjádření zástupců
svozových firem není problém s uplatněním PET na trhu druhotných surovin (pozn. rozhovory byly provedeny ještě před poklesem ceny PET na trhu) a problém nastává především v případě směsného plastu (nakládání s tímto materiálem záleží do značné míry na vzdálenosti od
zpracovatele – např. Transform Bohdaneč – pokud přepravní náklady prohibitivně vysoké,
pak se směsné plasty odstraňují ve spalovně komunálního odpadu nebo na skládce). U směsného plastu je současně problematické dosáhnout „čistoty“ požadované zpracovatelem vzhledem k různorodosti plastů. Vedle nákladů na zpracování (uváděna byl částka 40 haléřů/t) musí svozové společnosti uhradit ještě přepravní náklady, což systém nakládání s plasty dále
prodražuje. Rozhodnutí o třídění plastů tak závisí na rozdílu mezi aktuálními náklady procesu
třídění + přepravními náklad – cena za vytříděné plasty u zpracovatele.
Papír je obdobně problematický jako plasty, protože vývoj cen za sběrový papír není
příznivý. Pokles cen svozové společnosti řeší buď uskladněním a spekulací na růst ceny v budoucím období (podle vyjádření jednoho z respondentů bylo papír později vždy možné uplatnit na trhu) nebo se musí spokojit s poklesem příjmů. Jelikož dodávky sběrového papíru jsou
pro zpracovatele zajímavé až od určitého objemu, pak jsou svozové společnosti (především
v menších městech) nuceni uzavírat smlouvy s prostředníky, kterým zpracovatelé platí vyšší
cenu. I přes vysoké investice do třídících linek nedokáží zisky z prodeje papíru pokrýt náklady celého procesu sběru, vytřídění a následné přepravy k zpracovateli.
Problém v případě skla spočívá v nedostatečném množství zpracovatelů skla na domácím trhu (jež odpovídá nízké poptávce po skleněných střepech). Sklárny kladou velice přísné
podmínky na čistotu dodávek skla a současně vyžadují, aby součástí dodávky byl i určitý podíl čirého skla (jeden z respondentů uvádí podmínku alespoň 20 % čirého skla). Omezené
228
podmínky pro výkup skleněných střepů v některých případech svozové společnosti řešily vývozem do Polska (pozn. nižší objemy skleněných střepů na domácím trhu postupně vedly nárůstu ceny u domácích zpracovatelů). Nároky skláren vyvolávají stejně jako tomu bylo
v případě plastů diskusi o tom, zda má svozová společnost zavádět tříděný sběr barevného a
čirého skla, popř. zda investovat do třídícího zařízení, které materiál vytřídí do podoby požadované sklárnami. Toto rozhodnutí závisí na poměru výkupních cen smíšených střepů resp.
odděleně sebraných barevných a čirých střepů a na nákladech na vytřídění (dle vyjádření jednoho respondenta však cena za dodávky směsného skla byla pouze o 0,10 Kč/kg nižší, než
v případě ceny za vytříděné sklo, což by při zohlednění nákladů vytřídění skla pro svozovou
společnost znamenalo vyšší náklady než zisky z prodeje materiálově čistého skla – v takovém
případě nemá smysl skleněné střepy třídit).
Uvedená situace na trhu druhotných surovin vede zástupce svozových firem ke shodnému přesvědčení, že by systém třídění odpadu bez podpory AOS (odměny pro obce) nebyl
životaschopný. Bez existence této podpory by obce od třídění odpadu upustily, protože náklady tříděného sběru jsou v současné době na vyšší úrovni než náklady na ukládání odpadu
na skládky. Příjmy od AOS však většinou pokryjí pouze sběr, ale nikoli nákup sběrných nádob. Zbývající část nákladů musí většinou obce financovat z jiných zdrojů. Neplatí, že čím
více třídíme, tím je systém levnější (naopak: čím více lidé třídí, tím vyšší jsou náklady obce a
tím vyšší poplatky by měli občané platit).
Mezi dotázanými se objevila i myšlenka, že z nákladového hlediska by bylo výhodnější
zavést svoz všech materiálů najednou a nikoli oddělený sběr jednotlivých materiálů v rámci
barevných kontejnerů (pozn. tento způsob sběru je dle Umweltbundesamt v Německu možný
díky pokročilejším technologiím třídění odpadu, které dokáží vytřídit využitelné komodity lépe, než člověk).
b. skládky
Rostoucí objem vytříděných složek komunálního odpadu spojená s neutěšenou situací na trhu
druhotných surovin vede svozové společnosti ke zvažování alternativních nákladově efektivních možností, jak s uvedenými odpady nakládat – např. spalování odpadu s využitím energie
či klasické ukládání odpadu na skládky. Plán odpadového hospodářství ČR však výstavbu
skládek a spaloven odpadu z veřejných zdrojů nepodporuje, tzn. že obce prakticky nemohou
budovat nové skládky či spalovny. Životnost stávajících skládek v řadě případech končí a zatím neexistuje alternativa. Z vývoje na trhu druhotných surovin je přitom patrné, že touto alternativou nemůže být recyklace odpadu, neboť trh nedokáže při současných cenách absorbovat produkty recyklace odpadu (nedostatečná poptávka). Nákladová náročnost tříděného sběru a následné recyklace, která je vyšší než náklady na ukládání odpadu na skládky (viz údaje
229
EKO-KOM, a.s.), činí recyklaci odpadu z nákladového hlediska jako neefektivní. V rozhovorech bylo často zmíněno, že: „vždy bude levnější odpad uložit na skládku než vytřídit“.
Z některých odpovědí je patrné ztotožnění se s myšlenkou odklonit tok odpadů od jeho
ukládání na skládky, ovšem za zcela jiných podmínek. Nárůst poplatku za ukládání odpadu na
skládky je považován za příliš rychlý: preferován je pozvolný nárůst poplatku tak, aby obce a
ostatní původci odpadu mohli narůstajícím nákladům za ukládání odpadu na skládky přizpůsobit své strategie formulované v plánech odpadového hospodářství (POH krajů, POH obcí).
Rychlý nárůst poplatku za ukládání odpadu na skládky bude mít za následek nižší investiční
aktivitu obcí, které nesou rostoucí náklady za ukládání odpadu na skládky. Postupný odklon
od skládek navrhuje i legislativa EU, ale na skládky se toho reálně ukládá mnohem více, než
se očekávalo (plánovaná kapacita skládek v některých případech nepostačuje reálným potřebám – k vyčerpání kapacity dojde mnohem dříve, než bylo plánováno).
V souvislosti s problematikou skládek byla jako problém dále zmíněna:
- změna přerozdělování příjmů z poplatku za ukládání odpadu na skládky ve prospěch
krajů (80 %),
- neexistence kontrolních mechanismů skutečného nakládání s vytříděnými odpady (svozová společnost ví, kolik odpadu předá ke zpracování, ale jaké množství zpracovatel
skutečně využije se již ve statistice neobjeví).
Svozové společnosti vnímají problém životnosti stávajících kapacit skládek jako velmi důležitý. V některých případech je kapacita skládky, kterou svozová společnost využívá téměř
vyčerpaná, přičemž rozšíření kapacity není vždy možné (především z vlastnických důvodů,
kdy pozemek nepatří svozové společnosti, ale např. obci či soukromé osobě). Výjimkou však
nejsou ani případy, kdy plánovaná kapacita dosahuje i několik desítek let. I tehdy se však
svozové společnosti snaží připravit na situaci, kdyby rostoucí produkce odpadu vedla k dřívějšímu naplnění kapacit skládek. Prognózovaná životnost skládek však není závislá pouze na
chování domácností a původců odpadu, ale i na požadavcích vyplývajících z různých právních norem (např. směrnice o skládkování odpadu).
Preference ukládání odpadu na skládky je do značné míry podpořena relativně krátkými
dojezdovými vzdálenostmi skládek od obce. V převážné většině případů dojezdová vzdálenost nepřesáhla 10 km.
c. nakládání s bioodpady
230
V případě nakládání s bioodpady respondenti zmiňují především 2 problémy: (a) nedostatečný odbyt kompostu na trhu a (b) neexistence strategie, jak dosáhnout splnění směrnice o
skládkování odpadu. S prvním problémem souvisí rozpor mezi zvládnutým systémem třídění
a využívání bioodpadu na jedné straně a nedostatečně zvládnutou znalostí toho, co
s produktem procesu využívání bioodpadu učinit na straně druhé. Jinými slovy řečeno umíme
kompostovat bioodpad (investice do těchto zařízení se podporují), ale nevíme co s výstupem.
Z úst jednoho z respondentů dokonce zaznělo, že právě z tohoto důvodu: „je výstavba kompostáren nesmysl – utopené náklady“ (pozn. tzv. sunk costs).
Z tohoto důvodu byly s respondenty diskutovány alternativní návrhy na řešení problému
s bioodpady, přičemž z odpovědí je zřejmé, že za tuto alternativu nejsou považovány MBÚ.
Tato zařízení neřeší problém s procesními výstupy, které je nutné ukládat na skládky či spalovat. V případě spalování však vzniká problém s tím, že lehkou frakci spalovny nechtějí, neboť má příliš velkou výhřevnost, a proto je nutné jí smíchávat s jinými materiály. Odstranění
je tak spojené s vyššími náklady. Alternativou by tak dle jednoho respondenta mohly být spalovny, které dokáží 95 % odpadu spálit.
V řadě obcích vznikají nové či již delší dobu probíhají projekty tříděného sběru bioodpadu, ale to nestačí. Je třeba zabezpečit i odbyt kompostu – jako jedna z možností jsou rekultivace dolů (ale ty nejsou dostupné všem) a dále zemědělci (ochota i pod cenou).
d. administrativní náklady
Jako překážku v působení na trhu druhotných surovin nebo obecně v odpadovém hospodářství svozové společnosti vnímají administrativní náročnost činností, které vyplývají ze legislativních norem a které se týkají nakládání s odpady. Např. se jedná o zbytečnou dvojí evidenci produkce a způsobů nakládání s odpady (a i přes dvojí evidenci však neexistuje dostatečná kontrola toho, co se s odpady skutečně děje), složitost legislativy (příliš mnoho §§
v zákoně o odpadech, jeho nepřehlednost a zbytečná ustanovení, která by měla být
v prováděcích předpisech), příliš složité administrativní nároky na skládky (dokumentace –
provozní řád, integrované povolení…) či sběrné dvory (postupy, manuál, obsluha…), složitá
administrativa typu průvodek či protokolů.
Další potíže svozovým společnostem působí: (a) nejednoznačnost či úplná absence některých ustanovení v zákoně (především se to týká neexistence definice druhotné suroviny a
rozdílu s odpady), (b) zahrnutí posečené trávy či zeminy do režimu zákona o odpadech, (c)
složitost celého systému nakládání s odpady (např. zbytečné položky skupiny 20 Katalogu
odpadů, kdy si v praxi využívá pouze nepatrný vzorek katalogových čísel) a (d) naopak nedostatečná legislativní pravidla pro nakládání s vybranými odpady (např. bioodpad), kdy společnosti mohou různě pravidla obcházet.
231
Mezi značně problematické oblasti činnosti svozových firem patří v současné době nejistota v účtování DPH – není zřejmá sazba na různé služby, přičemž ani MŽP, ani MF nejsou
schopny poskytnout výklad povinností.
e. poplatky za odpad
V současné době se diskutuje otázka motivačních plateb za komunální odpad pro domácnosti.
Zatímco na jedné straně se změna stávající situace považuje za nutnou (především ve výši
místního poplatku, protože jeho současná výše neumožňuje obci pokrýt náklady na obecní
systém nakládání s odpady), pak na straně druhé se jeden z respondentů domnívá, že:
„k motivačním poplatkům musí národ dospět“. Existuje obava, že motivační platby budou
motivovat některé domácnosti k hledání alternativních možností nakládání s odpady (vč. nutnosti zamykat popelnice před zneužíváním). Proklamace, že: „zvýšíme poplatky, aby více lidí
třídilo“ není pravdivá. Navíc, jak uvádí jeden z respondentů, pak plánované zavedení jediného poplatku s sebou přinese skutečnost, že: „nebude-li obec vybírat platbu v plné výši, pak
nedosáhne na dotace“.
Z rozhovorů vyplývá, že svozové společnosti nemají vliv na to, pro jaké platby za komunální odpad se obec rozhodne. Většinou má pouze poradní hlas, avšak na finálním rozhodnutí obce se nepodílí. Tato skutečnost může být překvapivá především z toho důvodu, že nastavení platby (zda se jedná o platbu paušální, či motivační) může mít vliv na celkové náklady svozové společnosti. Např. v případě motivačních plateb lze očekávat pokusy o vytváření
„černých skládek“, jež zvyšují náklady celého systému. Na druhou stranu však dle vyjádření
respondentů nemusí být takové chování nutným důsledkem motivačních plateb.
f. obecné problémy
Jakkoli důležité se zdají být vyjmenované problémy svozových firem na poli odpadového
hospodářství, pak za vůbec nejdůležitější problém současné situace v České republice považují svozové společnosti neexistenci dlouhodobé koncepce nakládání s odpady, která by svozovým společnostem, ale i obcím umožnila plánovat strategické investice. Současné neustálé
změny vyvolávají nejistotu, která se odráží v neochotě uvedených subjektů realizovat skutečně dlouhodobě investiční akce, protože panuje obava, že změna „pravidel hry“ v průběhu určitého plánovacího období firem může vést k znehodnocení nebo k úplné likvidaci vynaložených prostředků na investice (viz např. plánované zálohy nejednocestné nápojové obaly, které
by vedly k znehodnocení investic do třídících linek).
Za důležitý problém (který jde však nad rámec problémů souvisejících s trhem druhotných surovin) je respondenty považována neexistence odborné diskuse s MŽP ČR a neschopnost ministerstva komunikovat se zástupci svozových firem a pomoci jim při řešení praktických problémů.
232
7.8.3
Vyhodnocení – podrobné informace
a. průměrné mzdy a pobídky na zvýšení produktivity práce
V případě komunálních společností dosahují průměrné mzdy pracovníků 15-18 tis. Kč, přičemž výše se samozřejmě liší podle zastávané práce. Většina společností však nabízí různé
možnosti, jak si základní složku mzdy navýšit – vedle tarifní složky obsahuje mzda i pohyblivou složku závislou na výkonu, která v některých případech dosahuje až 40 %. Téměř všechny společnosti komunálního charakteru nabízí svým zaměstnancům bonusy za nízkou nemocnost – od měsíčních po čtvrtletní bonusy (v případě měsíčních se jedná o zhruba 600 Kč,
v případě čtvrtletní až 2000 Kč)24. Mezi velmi často používaní nástroje podpory produktivity
dále patří příspěvek na důchodové připojištění nebo životní pojištění, týden dovolené navíc,
13., resp. 14. plat popř. plat před Vánoci či před dovolenou, které však nejsou automatické,
ale závisí na hospodaření společnosti. K dalším motivačním prvkům patří např. stravenky,
vstupenky na kulturní či sportovní akce či příspěvek na profesní průkaz u řidičů.
V jednom případě zástupce svozové společnosti uvádí i odměny za množství vytříděných surovin, přičemž odměna by měla být vyvážená – na jedné straně by měla motivovat
pracovníka k vyšším výkonům, ale na druhou stranu by neměla zvyšovat pravděpodobnost
pracovních úrazů či riziko znečištění vytříděných materiálů.
Zajímavou veličinou, která se dá odvodit z veřejně přístupných údajů o svozové společnosti a která dokáže zhodnotit efektivnost provozu, je tzv. produktivita práce měřená podílem
přidané hodnoty (lze zjistit z výkazu zisku a ztrát) a počtu pracovníků. Z výsledků vyplývá,
že v případě komunálních společností se produktivita práce pohybuje od zhruba 200 – 450 tis.
Kč/1 pracovníka.
b. náklady – provozní, investiční
Výše provozních, ale i investičních nákladů do značné míry závisí na tom, jaký objem služeb
komunální společnosti zabezpečují – zda pouze odpadové hospodářství, nebo (což je právě
typické pro komunální společnosti) i další typy služeb jako např. veřejné osvětlení, správa
obecních komunikací, správa kulturních a sportovních zařízení, správa hřbitovů a parků. Ačkoli jsou většinou komunální společnosti v takovém případě rozděleny na divize, pak není
možné z výkazu zisků a ztrát zjistit, jaká část nákladů se týkala pouze odpadového hospodářství. Z údajů poskytnutých svozovými společnostmi vyplývá, že čím větší objem služeb společnost zabezpečuje, tím vyšší provozní náklady má.
24
U soukromých svozových společností se tento institut tolik neuplatňuje, protože systém je nastaven motivačně
i bez těchto bonusů a nízká nemocnost se u pracovníků předpokládá.
233
Investiční náklady závisí na plánovaných akcích svozových společností v jednotlivých
letech, a proto se celkové investiční náklady značně liší. Co je však pro většinu svozových
společností typické, je směr investic – většinou hlavní investice směřují do nákupu nové svozové techniky a sběrných nádob, ovšem v případě, že má svozová společnost ve vlastnictví
skládku odpadu, pak velice často investice směřují do rozšíření stávajících kapacit. Výjimkou
ovšem nejsou ani investice do strojního vybavení třídících linek či jiných zařízení na nakládání s odpady.
Součástí interview byla i otázka zaměřující se na sledování poměru mezi variabilními a
fixními náklady. Smyslem této otázky bylo zjistit, do jaké míry svozové společnosti disponují
prostorem pro hledání racionalizačních opatření. V případě, kdyby svozová společnost měla
vysoký podíl fixních nákladů na celkových nákladech společnosti, pak lze očekávat, že
v případě jakýchkoli změn na trhu druhotných surovin (např. současný pokles ceny papíru a
plastů) bude pouze velmi těžko hledat možnosti, jak optimalizovat nákladovou strukturu a tím
bude ztrácet konkurenceschopnost na trhu.
Ačkoli získané informace jsou většinou značně zkreslené tím, že si většina zástupců
svozových společností nedokázala představit rozdíl mezi variabilními a fixními náklady (tento ukazatel se nesleduje), pak se lze domnívat, že vyšší podíl fixních nákladů na celkových
nákladech vykazují především ty svozové společnosti, které vlastní zařízení na nakládání s
odpady. Většina společností uváděla poměr 50:50 mezi fixními a variabilními odpady, ovšem
výjimkou nebyl ani poměr 80:20 či 20:80. Takové rozpětí byla způsobeno buď nepochopením
dotazu či právě vlastnictvím zařízení na nakládání s odpady. Právě v tomto bodě by si proto
analýza zasloužila mnohem hlubší šetření.
c. odborné certifikáty
Většina oslovených firem komunálního charakteru vlastní odborné certifikáty ISO 9001 a
ISO 14001. Jak však vyplývá z vyjádření některých respondentů, pak vlastnictví certifikátu
není vnímáno jako výhoda pro danou společnost a jeho pořízení je dáno spíše tlakem vlastníka – obce. Právě z tohoto důvodu řada oslovených společností nemá zájem o recertifikaci.
Pokud vlastnictví certifikátu společnosti něco přináší, pak se jedná především o přínos „zevnitř“ společnosti – některé společnosti si díky certifikátu uvědomily nedostatky v řízení společnosti (např. otázky bezpečnosti či zodpovědnosti). Výhodu certifikátu „navenek“ jako
např. konkurenční výhoda nebo výhoda ve výběrových řízeních uvedlo pouze několik respondentů z komunální sféry.
Dalšími certifikáty nebo osvědčeními v komunální sféře je např. certifikát „odborný
podnik v odpadovém hospodářství“ nebo „akreditace od AOS EKO-KOM, a.s.
V případě soukromých svozových společností se čím dál více začíná prosazovat především certifikát „odborný podnik v odpadovém hospodářství“. Je to především z toho důvodu,
234
že se jedná o nadnárodní dceřinné společnosti, jejichž mateřské společnosti tento certifikát
mají. Výhodou tohoto certifikátu oproti ISO je jeho oborové zaměření – týká se oblasti nakládání s odpady. Současně i tento certifikát je využíván při účasti na výběrových řízeních. Tento certifikát je současně uznáván AOS po své vlastní akreditaci.
d. smluvní vztah s obcí
V případě komunálních společností je smluvní vztah v převážné většině na dobu neurčitou. U
soukromých společností se v některých případech uplatňují smlouvy na dobu určitou v délce
5 – 10 let. Délka kontraktu má vliv na to, do jaké míry jsou svozové společnosti vystaveny
konkurenci na trhu a tím i tlaku na snižování cen. U kontraktů na dobu neurčitou jsou svozové společnosti nuceny uzavírat každý rok dodatky ke smlouvě, které obsahují i kalkulaci ceny
na další období. V případě, kdy cenová nabídka neodpovídá představám obce, dochází ke
screeningu cenových nabídek konkurenčních firem. Smlouvy na dobu neurčitou tak zajišťují
nepřímý tlak na svozové společnosti.
Smlouvy s obcemi obsahují měřitelné ukazatele výkonu – v převážném případě se jedná o
množství sběrných nádob, frekvenci svozu odpadu či jeho množství (dle hmotnosti). V ojedinělých případech byla zmíněna i možnost paušální platby od obce bez ohledu na výkon.
Podobná situace je i u soukromých svozových společností – rozhodující roli hraje počet
svezených nádob, frekvence svozu či množství odpadu.
Svozové společnosti rovněž sledují reakci obyvatel na kvalitu poskytovaných služeb.
Mezi uplatňované formy patří především počet stížností na zákaznické lince (v případě soukromých společností) nebo u zodpovědného odboru na obecním úřadě (v případě komunálních společností). U soukromých společností je velice často reakce na poskytovanou službu
sledována v rámci „dotazníků spokojenosti zákazníka“, či v rámci jiných marketingových
průzkumů. Kvalitu poskytované služby svozovou společností posuzuje v řadě případech i
obec, a to jako součást své kontrolní činnosti (odbor OÚ nebo policie). V současné době se
využívá i možnosti internetu a elektronické komunikace mezi obyvateli, svozovou společností
a obcí.
Velice důležitou částí interview byla i otázka týkající se zohlednění cenového vývoje v
oboru odpadového hospodářství ve smlouvě – zda je cenová valorizace součástí smlouvy (nějaký valorizační mechanismus) nebo je změna ceny předmětem ad hoc domluvy mezi obcí a
svozovou společností. Bez ohledu na vlastnickou strukturu svozových společností se smluvní
ceny mění ad hoc, neboli teprve v případě, kdy dojde ke skokovému nárůstu cen vstupů. Pouze v několika případech byl valorizační mechanismus součástí smlouvy – např. automatický
růst ceny v případě, kdy míra inflace přesáhne 10 %. Změna smluvních cen je tak většinou
součástí vyjednávání o dodatku ke smlouvě na dobu neurčitou na konci každého roku, přičemž základem pro argumentaci je kalkulace ceny na základě vlastního kalkulačního vzorce.
235
Index cen v odpadovém hospodářství zveřejňovaný ČAOH v případě komunálních společností není jako argument pro zvýšení cen dostatečně silný.
Nejvýznamnějšími vnějšími faktory, které ovlivňují výši nabízené ceny, jsou především
poplatky za ukládání odpadu na skládky a dále pak náklady na práci (mzdové náklady),
cena pohonných hmot (tento faktor však pouze velmi omezeně, protože vývoj v posledních
letech značně kolísá v závislosti na změnách ceny ropy). Pouze v menší míře byly zmiňovány
i ceny energie, či investice do nových zařízení.
Zcela pochopitelné rozdíly mezi soukromými a komunálními svozovými společnostmi
nastávají v tom, jakým způsobem navazují spolupráci s obcí – zda na základě výběrových řízení či přímého zadání. Zatímco přímé zadání je typické především pro komunální společnosti, a to nikoli pouze v případě obce, která jí zřídila, ale i okolních obcí, pak soukromé společnosti se účastní výběrových řízení. Komunální společnosti se výběrových řízení účastní rovněž, ale v mnohem nižší míře. Spíše jsou oslovování potenciálními zájemci o jejich služby o
předložení nabídky.
Nižší účast komunálních společností ve výběrových řízeních je dána především tím, že
považují trh v případě svozu a nakládání s komunálním odpadem za rozdělený. To je patrné
zejména tehdy, když svozovou oblast obklopuje svozová oblast jiné komunální společnosti. V
takovém případě je konkurence považována za „přátelskou“ a konkurenční boj se vede především o svoz právnických osob, resp. využitelných složek komunálního odpadu. Pokud však
za hranicemi svozové oblasti komunální společnosti působí soukromá svozová společnost,
pak je konkurence na trhu považována za velmi intenzivní.
Informace o výběrových řízeních svozové společnosti získávají z obchodního věstníku
či odborných periodik, v případě soukromých společností jsou využívány osobní konzultace a
návštěvy u obcí regionálních zástupců.
Komunální společnosti v některých případech potvrzují, že se v rámci konkurenčního
boje setkali s praktikami, které konkurenční společnost zvýhodňují ve výběrovém řízení
(např. podplácení, či různé bonusy pro orgány, které rozhodují o zakázkách). Zmiňovány byly
i případy, kdy konkurenční společnosti nabízí své služby za ceny, které nedosahují průměrné
výše nákladů na zajištění služby na trhu. S kartelovými dohodami na trhu se zástupci svozových společností nesetkali, právě z důvodu intenzivní konkurence.
Výběrová řízení považuje většina oslovených zástupců svozových společností za spravedlivý nástroj výběru svozové společnosti. Především zástupci komunálních společností se
však obávají neprůhledných podmínek, které vyplývají z nejasného zadání či ovlivnitelnosti
výsledků. Jako lepší nástroj výběru považují přímé zadání, které předchází cenové konkurenci
a soustředí se pouze na kvalitu poskytované služby. Výběrová řízení by měla zohledňovat
nejen cenu nabízené služby, ale rovněž její kvalitu a současně by měla jasně definovat parametry výběru. Zástupci soukromých svozových společností většinou souhlasí s tím, že výbě-
236
rová řízení jsou spravedlivým nástrojem výběru svozové společnosti. Pokud se jim tato forma
z různých důvodů nelíbí, pak ale neznají lepší nástroj.
V rámci interview jsme se rovněž snažili zhodnotit míru komunikace mezi svozovou
společností a obcí, neboli jaká část pracovní doby je věnována komunikaci se zástupci obcí.
Bohužel vypovídací schopnost odpovědi na tuto otázku zkresluje různé porozumění otázce
zástupci svozových společností.
e. konkurence a překážky v působení na trhu druhotných surovin
Jak již bylo uvedeno výše v textu, pak intenzivněji vnímají konkurenci na trhu soukromé svozové společnosti, zatímco komunální svozové společnosti působící v rámci svozové oblasti
ohraničené jinými komunálními službami konkurenci vnímají v mnohem menší míře. To však
nemění nic na tom, že výběrových řízení se podle vyjádření zástupců svozových společností
účastní většinou 5 a více společností (soukromé společnosti uvádí většinou kolem 10 společností).
Mezi pociťované překážky v působení na trhu služeb v odpadovém hospodářství uváděné soukromými svozovými společnostmi patří především legislativní ustanovení, která jsou v
rozporu s potřebami praxe (resp. chybějící právní normy), administrativní zátěž a špatné zadání výběrových řízení. Kromě těchto překážek, které byly jako hypotézy formulovány již řešitelským týmem, byly respondenty jmenovány ještě nedostatečné kapacity zařízení nakládajících s odpady a chybějící dlouhodobá koncepce či záměr na poli nakládání s odpady.
Významnou součástí interview byla i oblast překážek v působení na trhu druhotných surovin. Z odpovědí respondentů je zřejmé, že za nejvíce problematickou je považována vysoká
cenová fluktuace komodit na trhu (především papíru a plastů) spojená s recesí na trhu obecně.
Tato recese brání odbytu uvedených komodit, čímž je narušeno financování tříděného sběru
v České republice (nedostatečný odbyt v rámci ČR řešila řada svozových společností vývozem do Polska či Německa). Nedostatečné kapacity na zpracování druhotných surovin vedou
podle respondentů k cenovému diktátu subjektů, kteří na trhu již působí.
Jako problematické jsou chápány zejména nepředvídatelné výkyvy cen komodit na trhu
druhotných surovin – výkyvy v cenách ropy, jež se promítají v cenách pohonných hmot a
energií jako problematické vnímány nejsou.
237
8
SPECIFIKA VEDENÍ ÚČETNICTVÍ OBCÍ
Všechny ekonomické subjekty musí, nebo by alespoň měly mít přehled o svém ekonomickém
fungování. Za tímto účelem si vedou účetnictví25, které by mělo věrně odrážet jejich hospodaření. Ekonomických subjektů je samozřejmě celá řada od fyzických osob přes obce, stát, neziskové organizace, malé a střední podniky, velké firmy, holdingy, investiční fondy až po
banky. Každý z těchto ekonomických subjektů má více či méně odlišný způsob vedení účetnictví podle své velikosti či charakteru činnosti. Přitom nepodnikající fyzické osoby jsou jako
jediné zproštěny povinnosti vést účetnictví, pouze jednou ročně podávají daňová přiznání.
V dalším textu nás bude zajímat porovnání dvou typů účetnictví, které se vyskytují nejčastěji při zajišťování veřejných služeb obcemi. Jedná se v první řadě o případ, kdy si obec
zajišťuje veřejné služby sama vlastními silami, a dále o situaci, kdy jsou veřejné služby zajišťovány smluvně externím dodavatelem26. Externí dodavatel může mít různou právní formu od
klasických firem, jako jsou s.r.o. a a.s. přes drobné živnostníky až po neziskové organizace
jako jsou například obecně prospěšné společnosti. V dalším textu se zaměříme na rozbor
účetnictví obcí a nejběžnější formy dodavatelské firmy, tedy klasické kapitálové obchodní
společnosti (s.r.o. nebo a.s.). Bude nás přitom zajímat především v čem se oba způsoby vedení účetnictví liší a jaké poskytují vstupní informace pro porovnání efektivnosti a nákladnosti
při zajišťování veřejných služeb.
8.1
Účetnictví obcí
Účetnictví obcí vychází podobně jako účetnictví podnikatelských subjektů ze zákona č.
563/1991 Sb. o účetnictví. Základním nástrojem řízení obcí je rozpočet. Ten je sestavován
vždy na jeden rok, přičemž jeho struktura a plnění je potom předmětem různých analýz a porovnání hospodaření v jednotlivých letech. Obec není primárně považována za ekonomický
subjekt, čemuž je uzpůsobeno i účetnictví obce, které je založeno na sledování příjmů a výdajů.
Na rozdíl od podnikatelských subjektů, které účtují o nákladech a výnosech, tedy obce
účtují o příjmech a výdajích. To znamená, že výdaj je zaúčtován v době, kdy byl skutečně
vydán, nikoli v době, kdy vznikl a ke které se vztahuje. Následující příklad dokumentuje nedostatečnost způsobu vedení účetnictví na obcích z hlediska časové věrnosti záznamů. Obec
v prosinci 2008 pořídí třídící linku na zpracování komunálního odpadu. Dodavatelská firma
linku instaluje a vystaví v polovině prosince fakturu se splatností 1 měsíc, tedy v lednu 2009.
25
Účetnictvím je v textu myšleno nejen klasické podvojné účetnictví, ale i daňová evidence případně další formy záznamu ekonomické činnosti subjektu.
26
Za externího dodavatele v tomto případě považujeme i vlastní obchodní společnost, která je obcí stoprocentně
vlastněna a řízena, avšak má samostatnou právní subjektivitu a vlastní účetnictví.
238
Instalace a pořízení třídící linky se projeví v rozpočtu a tedy v účetnictví obce až v lednu
2009, tedy v době, kdy byla faktura skutečně zaplacena, přičemž v rozpočtu ani účetní evidenci roku 2008 nebude o pořízení žádná zmínka. Bez znalosti dalších informací potom bude
účetnictví obce vykazovat mylnou informaci, že třídící linka byla pořízena v roce 2009.
Používání příjmů a výdajů v účetnictví obcí s sebou přináší další problém, kterým je
nemožnost odepisování majetku. Odpisy většinou tvoří významnou složku nákladů podnikatelských subjektů. Vzhledem k tomu, že se však jedná o ryze nákladovou položku, nikoli výdajovou, obce o odpisech neúčtují. To má samozřejmě vliv jak na zkreslení nákladů na zajištění veřejných služeb, jak ukážeme později, tak i na nepřesném obrazu hodnoty majetku. Jelikož obce nemohou odepisovat, vedou veškerý svůj majetek v účetnictví v pořizovací hodnotě.
Na příkladu to může opět vypadat takto. Obec v roce 1993 pořídila moderní třídící linku za 5
milionů korun. Jelikož neodepisuje, její účetní hodnota je stále 5 milionů korun, tedy i v roce
2008, kdy z linky může být už nepoužitelný šrot.
Výdaje obcí jsou stejně jako příjmy dále vedeny podle jednotlivých rozpočtových kapitol. Obec sice může vyčlenit určitou organizační jednotku (obdobu nákladového střediska u
obchodních společností), na kterou vykazuje hlavní výdaje zvlášť, většinou však další výdaje
spojené s činností, jako jsou například telefony, energie, kancelářské vybavení, spotřební materiál a někdy i investice jsou hrazeny z jiných kapitol rozpočtu obce. To samozřejmě zkresluje skutečné náklady, resp. výdaje dané organizační složky. Obec samozřejmě může nad rámec
běžného účetnictví vést jakousi obdobu nákladového střediska a striktně kalkulovat veškeré
náklady (výdaje) týkající se této organizační složky včetně podílu na režijních nákladech,
v praxi se tak ovšem neděje.
Výše uvedená specifika vedení účetnictví obcí samozřejmě nejsou jediná, ale odrážejí se
i v jiných oblastech, jako například, že obce většinou nebývají plátci daně z přidané hodnoty,
apod. Zde zmíněná specifika však mají klíčový význam při sledování rozdílů v porovnávání a
schopnosti vykazovat náklady na zajišťování veřejných služeb ze strany obcí a ze strany podnikatelských subjektů.
8.2
Účetnictví podnikatelských subjektů
Na rozdíl od obcí je účetnictví firem přímo uzpůsobeno podnikatelské činnosti a jejímu věrnému zobrazení. Proto firmy účtují nikoli o příjmech a výdajích, ale o nákladech a výnosech.
Na rozdíl od obcí, které většinou nákladovou a výnosovou evidenci nevedou, podnikatelské
subjekty sledují i příjmy a výdaje, které se promítají do takzvaného cash-flow, tedy peněžních
toků. Použití nákladů a výnosů umožňuje přesně alokovat náklady a výnosy do doby, kdy
vznikly, nikoli až do doby, kdy byly finančně vypořádány.
239
S tím souvisí i odepisování majetku. Princip odpisů spočívá právě v tom, že pořízený
majetek není „spotřebován“ okamžitě a najednou, ale je „spotřebováván“ postupně tak, aby se
náklady rozprostřely po celou dobu použití tohoto majetku. Nejen že jsou tím věrněji zobrazeny skutečné náklady činnosti v čase, ale je reálněji zobrazena i hodnota majetku. Pořizovací
hodnota majetku (tj. hodnota majetku + náklady pořízení) je postupně po předpokládanou dobu životnosti upravována právě o odpisy, které snižují hodnotu tohoto majetku. Po uplynutí
předpokládané doby životnosti majetku je tento tedy veden v účetnictví pouze evidenčně a je
oceněn nulovou hodnotou.
8.3
Porovnávání schopnosti vykazovat reálné údaje
Rozdílné schopnosti či neschopnosti obou typů účetnictví odrážet skutečné náklady na zajištění veřejných (či jakýchkoli jiných) služeb budeme opět dokumentovat na příkladu pořízení
třídící linky a veřejné služby nakládání s komunálním odpadem. Vyjdeme přitom
z následujících předpokladů.
Budeme sledovat vývoj nákladů v období pěti let. Na počátku tohoto období byla pořízena třídící linka, jejíž hodnota byla 6 milionů korun s předpokládanou dobou životnosti 10
let a dobou odepisování rovněž 10 let. Pro zjednodušení budeme předpokládat, že k zajištění
služby není třeba žádný další majetek. Službu bude v případě obce i soukromé firmy zajišťovat 5 zaměstnanců, kteří budou dostávat stálý plat 15 000 Kč měsíčně. Režijní náklady, tj. například vedení účetnictví, energie, telefony apod. budeme předpokládat ve výši 20 000 Kč
měsíčně. Dále budeme předpokládat, že se jedná například o obecní firmu, jejíž jedinou činností je zajišťovat nakládání s komunálním odpadem pro danou obec a jiné činnosti nevykonává. Jak tedy bude tento značně zjednodušený případ zobrazován v účetnictví firmy a jak
v účetnictví obce v případě, že se obec rozhodne zajišťovat službu vlastními silami? Jakou
cenu za likvidaci jedné tuny odpadu budou vykazovat obě účetnictví za předpokladu, že se
v obci zlikviduje 1 000 tun odpadu měsíčně? A jaká bude hodnota počáteční investice?
Účetnictví podnikatelského subjektu
Jak již bylo uvedeno výše, je účetnictví podnikatelských subjektů lépe uzpůsobeno zobrazování ekonomické činnosti. Začněme tedy tímto případem.
Firma pořídí třídící linku v hodnotě 6 milionů korun. V této hodnotě ji na začátku sledovaného období zanese do účetnictví a začne odepisovat rovnoměrným odepisováním27 po
27
Odepisování investičního majetku je stanoveno zákonem přičemž způsob odepisování si může účetní jednotka
zvolit. Navíc je možné uplatnit další možnosti a zvýhodnění umožněná zákonem, jako například mimořádný počáteční odpis ve výši 10 %. V našem zjednodušeném příkladě od těchto možností abstrahujeme a použijeme lineární odepisování po dobu 10 let ve výši 10 % z pořizovací ceny ročně.
240
dobu 10 let. Roční odpis je tedy vypočten následovně: 6 000 000 Kč / 10 let odepisování =
roční odpis ve výši 600 000 Kč. O tuto výši odpisů je každý rok snížena hodnota majetku.
Náklady na pracovníky zajišťující likvidaci komunálního odpadu jsou: 5 zaměstnanců x
15 000 Kč za měsíc x 12 měsíců = náklady na zaměstnance 900 000 Kč.
Roční režijní náklady jsou potom 240 000 Kč (tj. 12 měsíců x 20 000 Kč)
Vzhledem k tomu, že v našem zjednodušeném příkladu nepředpokládáme ve sledovaném období žádné zvyšování cen vstupů (tj. mezd a režijních nákladů), jsou celkové roční
náklady na likvidaci komunálního odpadu vykazovány podnikatelským subjektem ve výši
1 740 000 Kč (600 000 Kč roční odpis + 900 000 Kč mzdové náklady + 240 000 Kč režijní
náklady).
Účetnictví podnikatelského subjektu dá tedy na otázku jaké jsou náklady na likvidaci 1
tuny komunálního odpadu v jednotlivých letech odpověď 145 Kč. Tato částka je ve všech
sledovaných letech našeho pětiletého období stejná.
Na jednoduchém obrázku budou náklady na 1 tunu ve sledovaném období znázorněny
takto:
Obr. 20. Náklady na 1 tunu
160
140
120
100
80
Náklady na 1 tunu v Kč
60
40
20
0
Rok 1
Rok 2
Rok3
Rok 4
Rok 5
Současně na otázku jaká je hodnota majetku, který je k zajišťování služby používán odpoví
účetnictví podnikatelského subjektu, že hodnota třídící linky je po pěti letech od pořízení rovna 3 000 000 Kč (tj. pořizovací cena minus 5 x roční odpis ve výši 600 000 Kč).
Účetnictví obce
Účetnictví obce na rozdíl od účetnictví podnikatelského subjektu je založeno na příjmech a
výdajích, které jsou sledovány v jednotlivých rozpočtových kapitolách. V první řadě je třeba
určit, jak je nakládání s komunálním odpadem v účetnictví obce vedeno. To může být buď
formou samostatné organizační jednotky obce, což se projeví jako samostatná rozpočtová ka-
241
pitola. Druhou možností je, že účetnictví obce úkony spojené s nakládáním s komunálním
odpadem samostatně vůbec neeviduje a jednotlivé výdaje jsou sledovány v rámci jednotlivých rozpočtových kapitol podle charakteru výdajů.
V druhé variantě to vypadá tak, že například výdaje na mzdy pracovníků zajišťujících
veřejnou službu jsou vedeny společně s platy starosty a ostatních úředníků v rámci rozpočtové kapitoly odboru vnitřní správy, výdaje na účetní služby jsou vedeny v rámci rozpočtové
kapitoly finančního odboru společně například s výdaji na zajištění výběru daní a konečně investice do třídící linky je vedena v rozpočtové kapitole odboru rozvoje obce. Bez podrobné a
dobře vedené analytické evidence je v takovémto případě zhola nemožné se dopátrat skutečných nákladů, ba ani výdajů na likvidaci jedné tuny odpadu.
Poněkud jednodušší je situace, kdy obec zřídí pro nakládání s komunálním odpadem
samostatnou organizační složku, pro kterou vede v rozpočtu samostatnou kapitolu. Za ne příliš reálného předpokladu, že se podaří i režijní výdaje správně alokovat k této rozpočtové kapitole pak může rozpočet obce prostřednictvím této kapitoly reálně odrážet výdaje na likvidaci odpadů. Jaká čísla nám tedy rozpočet obce ukáže?
Výdaje na zaměstnance a režijní výdaje se v našem příkladu rovnají nákladům, které
uvádí i podnikatelský subjekt, tj. 900 000 Kč roční výdaje na zaměstnance a 240 000 Kč režijní výdaje. Výrazný je ovšem rozdíl v provedené investici. Obec, jak již bylo uvedeno, neodepisuje svůj investiční majetek a v rozpočtu vede pouze skutečné výdaje. V roce pořízení
třídící linky tedy bude rozpočet obce uvádět výdaj 6 000 000 Kč, zatímco v následujících letech nebude investiční výdaje evidovat vůbec. Účetnictví obce tedy bude dávat tuto informaci
o výdajích na likvidaci odpadu: v prvním roce budou výdaje 6 000 000 Kč za třídící linku,
900 000 Kč za mzdy zaměstnanců a 240 000 Kč jako režijní výdaje. V dalších letech budou
v rozpočtu zaneseny pouze výdaje za zaměstnance, tj. 900 000 Kč a režijní výdaje, tj. 240 000
Kč, celkem tedy 1 140 000 Kč. Pří likvidaci 12 000 tun odpadu ročně budou výdaje za tunu
podle údajů účetnictví obce následující:
242
Obr. 21.Výdaje na 1 tunu
600
500
400
300
Výdaje na 1 tunu v Kč
200
100
0
Rok 1
Rok 2
Rok 3
Rok 4
Rok 5
Hodnota třídící linky, přestože již je v polovině své životnosti, bude stále vykazována účetnictvím obce v hodnotě 6 000 000 Kč.
Jak je již z velmi zjednodušeného příkladu vidět, jsou náklady na zajištění likvidace
komunálního odpadu mnohem realističtěji zobrazeny v účetnictví podnikatelského subjektu,
zatímco údaje vykazované účetnictvím obcí mohou být při porovnávání zavádějící. Právě
opomenutí a někdy i neschopnost zahrnout investice do kalkulací může vést k mylnému závěru, že pro obec je levnější, pokud si službu zajišťuje sama vlastními pracovníky. Přitom náklady mohou být v obou případech stejné. Při porovnávání je tedy třeba kalkulovat všechny
relevantní náklady, které se k zajišťování služby vážou.
Většina obcí si je těchto nesrovnalostí většinou vědoma, stejně tak je však pro většinu
z nich obtížné oddělit náklady týkající se dané služby od nákladů ostatních, protože v mnoha
případech je v oddělené evidenci či organizační složce vedena pouze část nákladů.
8.4
Sbližování účetnictví
Výše uvedený text i příklad dokumentují, že účetnictví obcí není v tuto chvíli příliš uzpůsobeno vedení a poskytování informací hospodářských činnostech a jednotlivých nákladech na
ně. Informační schopnost účetnictví obcí lze v tomto ohledu zvýšit, ale pouze za cenu
podrobné a vlastně i samostatné účetní evidence.
Přestože účetnictví obcí není k zaznamenávání ekonomické činnosti příliš vhodné, obce
velmi často ekonomickou činnost vykonávají, a to jak při zajišťování veřejných služeb, tak
například i při správě vlastního majetku jako například pronájmu nemovitostí či činností ve
vlastněných lesích.
Toho si jsou vědomi i zákonodárci, neboť v novele zákona o účetnictví v rámci tzv.
účetnictví státu, které má vejít v platnost od roku 2010 bude účetnictví obcí podstatně přiblí243
ženo účetnictví podnikatelských subjektů. Kromě dalších oblastí bude nejvýraznější změna
právě ve způsobu ohodnocení majetku a zavedení odpisů. Právě tento krok by mohl výrazně
přispět k lepší porovnatelnosti dat vykazovaných účetnictvím obcí a účetnictvím podnikatelských subjektů.
244
LITERATURA
- AKINTOYE, A.- BECK, M.- HARDCASTLE, C. (2003). Public Private Partnership :
Managing Risks and Opportunities. Blackwell Publishing, 2003. ISBN 063206465X.
- BARZEL, Y. (1997): Some Fallacies in the Interpretation of Information Costs, Journal
of Law and Economics, Vol. 20, No. 2, October 1997
- BAYRISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT, GESUNDHEIT UND
VERBRAUCHERSCHUTZ (2006): Kosten und Gebühren der Abfallwirtschaft in
Bayern, 2006
- BEASLEY, J. (2003): Household waste collection: to charge or not to charge, Wastes
Management, 2003, č. 6, s. 10-11
- BENHAM, A.- BENHAM, L. (2004): The Costs of Exchange: An Approach to
Measuring Transactions Costs, The Ronald Coase Institute and Washington University
in St. Louis, September 2004
- BONGARDT, J. – SCHMALZ, S. – SCHMIDT, O. (2003): Analyse zum Abfallverhalten in einem brandenburgischen Landkreis, Müll und Abfall, 35, 2003, č. 5, s. 217-221
- British Columbia : Ministry of Municipal Affairs. 1999. Public Private Partnership: A
Guide for Local Government [online]. Document Version May 1999, cit. 2008-03-08.
Dostupný
z WWW:
www.cserv.gov.bc.ca/lgd/policy_research/library/public_private_partnerships.pdf
- COLBY, B. (1990): Transaction costs and efficiency in western water allocation.
American Journal of Agricultural Economics, 72, 1184 - 1192
- DEFRA (2007): Consultation on the Incentives for Recycling by Households, citace:
27.11.2008,
přístup
z WWW:
http://www.defra.gov.uk/environment/waste/strategy/incentives/pdf/waste-incentivesconsultdoc2007.pdf
- DYER, J.H. (1997): Effective interfirm collaboration: How firms minimize transaction
costs and maximize transaction value, Strategic Management Journal, Vol. 18:7, 535556, 1997
- EDER, S.- SWINDELL, M. (2007): European PPP Report 2007 [online]. cit. 2008-0312.
Dostupný
z WWW:
http://www.dlapiper.com/de/uk/publications/detail.aspx?pub=2492
245
- EHRMANN, H. – ELMER, C.-F. – BRENCK, A. (2006): Die Entsorgung von
Haushaltsabfällen in deutschland – entwicklung und Perspektiven aus Verbrauchersicht, Müll und Abfall, 38, 2006, č. 4, s. 178-185
- EKO-KOM (2007): Odpady a obce, sborník ze stejnojmenné konference, Hradec Králové
- ENTSORGA-MAGAZIN (2001a): In Baunatal übte eine Siedlung die Verringerung des
Restmülls: Mieter motiviert, Entsorga-Magazin, 20, 2001, č. 7/8, s. 44
- ENTSORGA-MAGAZIN (2001b): Modelversuch Ratingen – Müllschleusen lohnen
sich: Der Mieter hat es in der Hand, Entsorga-Magazin, 20, 2001, č. 11/12, s. 42-46
- EPA (1993): Developing Markets for Recyclable Materials, Mt. Auburn Associates, Inc.
a Northeast-Midwest Institute, grant č. X818723-01-0
- ERNST & YOUNG (2002): Analysis of the Application of the Producer Pays Principle
to Producers of Household Waste as a Driver Towards Sustainability UK, 2002
- European Commission (2007): Accelerating the development of the market forrecycling
in
Europe,
citace:
27.11.2008,
přístup
z WWW:
http://ec.europa.eu/enterprise/leadmarket/doc/recycling_final.pdf
- European Commission (2003): Directorate-General Regional Policy. 2003. Guidelines
for Successful Public-Private Partnership [online]. Document Version January 2003,
[cit. 2008-03-13]. Dostupný z WWW: www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/en-guide3.pdf
- European Commission (2004): Directorate-General Regional Policy. 2004. Resource
Book on PPP Case Studies [online]. Document Version June 2004, [cit. 2008-03-13].
ISBN
0-7726-3894-2
Dostupný
z WWW:
ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/guides/pppresourcebook.pdf
- FANTA, P.- ROUSEK, P. (2006): Formy zajišťování veřejných služeb obcemi. In: Vargová, V., Elexa, Ľ. (ed.). Európské financie – teória, politika, prax (CD-ROM). Banská
Bystrica: Ekonomická fakulta University Mateja Bela, 11/2006. ISBN 80 8083 335 4.
- FLINDERS, M. (2005). The Politics of Public-Private Partnerships. British Journal of
Politics and International Relations. 2005, vol. 7, no. 2, pp. 215-239. ISSN 1369-1481.
- GEISSER, A. – KÜGLER, T. (2004): Abfall vermeiden – Gebühren sparen ? Möglichkeiten verursachergerechter Abfallgebühren, Müll und Abfall, 36, 2004, č. 10, s 476481
- GFELLER, J.-C. – MOLL, D. – MAHLER, A. – PAROUBEK, T.: Neues Gebührenmodell für die KVA Basel (Nový model poplatků pro spalovnu odpadů v Basileji), EntsorgungsPraxis, 18, 2000, č.11, s. 26-29
- GREVE, C. (2003). Public-Private Partnership in Scandinavia. International Public
Management Review. 2003, vol. 4, no. 2, pp. 59-69. ISSN 1662-1387
246
- HENDRES, A. (1985): Umwelt- und Ressourcenökonomie, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt
- HNUTÍ
DUHA
(2007):
Recyklační
služby,
přístup
z webu:
http://www.hnutiduha.cz/index.php?cat=programy&art=slozka&id_prace=5&id=43
- HOMANN, F. (2007a): Konzeption und Ergebnis eines Abfallgebührenvergleiches von
30 Grossstädten in NRW, Müll und Abfall, 39, 2007, č.2, s.58-65
- HOMANN, F. (2007b): Konzeption und Ergebnis eines Abfallgebührenvergleiches von
30 Grossstädten in NRW. Teil 2: Preis-Leistung-Vergleich, Müll und Abfall, 39, 2007,
č.4, s.180-188
- HSBC (2007): Transaction Cost Analysis in Europe: Current and Best Practices,
European Survey, January 2007, přístup z WWW: citace: 27.11.2008
http://www.edhecrisk.com/best_execution/tca/index_html/attachments/EDHEC_survey
_TCA_in_Europe.pdf
- JURČÍK, R. (2006): Podmínky provádění kontroly a vlastní kontrolní mechanismy zadávání veřejných zakázek. Praha 2006. Transparency International – Česká republika
o.p.s.
- KIEDROŇOVÁ, A. (2008): Vyšší poplatky motivaci k třídění nezlepší, Odpady, 2008,
č. 6, s. 19
- KRECK, M. (2007): Automatische Identifikationssysteme in der Abfallwirtschaft, Funk
auf dem Vormarsch, Entsorga-Magazin, 6/2007, s.18-19
- KÜKE, M. (2004): Transparente Gebührenbescheide durch Web-Anbindung: Vom Homebanking zum Abfallbanking, EntsorgungsPraxis, 2004, September, s. 14-16
- KURINEC, M. (2005): Vrecový množstvový zber v Dubnici nad Váhom výrazně znížil
poplatky za komunálne odpady a zvýšil úroveň separacie surovín, Odpady, 5, 2005, č.
6/7, s. 5
- KURINEC, M. (2006): Vrecový množstvový zber v Prejte sa osvedčíl, Odpady, 6, č.4, s.
8-11
- KURINEC, M. (2003): Výhody a nevýhody systémov množstvového zberu zmesovych
odpadov, Odpady, 3, 2003, č. 6, s. 16-18
- KVASNIČKA, M. (2008): Nová institucionální ekonomie, citace: 28. 5. 2008, přístup
z WWW: http://www.econ.muni.cz/~qasar/vyuka/inst/inst-slide-tisk03.pdf
- LESMOND, D. A.- OGDEN J. P.- TRZCINKA Ch. A. (1999): A New Estimate of
Transaction Costs, The Review of Financial Studies, 1999, str. 1113-1141
- LOH, H. (2004): Gebührenabrechnung nach Volumenmessung. Mit der technik der
Fledermäuse, EntsorgungsPraxis, 2004, November, s. 8-9
247
- MARTIN, D. (2005): The true cost of Irish pay-by-use, Wastes Management, 2005, č.
10, s. 42-44
- MASSOUD, M.- El-FADEL, M. (2002). Public-Private Partnership for Solid Waste
Management Services. Environmental Management. 2002, vol. 30, no. 5, pp. 621-630.
ISSN 0364-152X.
- McCANN, L.- EASTER, K.W. (1999): Transaction costs of policies to reduce
agricultur phosphorous pollution in the Minnesota River, Land Economics, 75(3), 402 414
- MERIČKOVÁ, B. (2007): Kontrahovanie verejných služeb – vybrané problémy. In Acta Aerarii Publici, ročník 4 – číslo 1 – 2007, ISSN 1336-8818
- MICHAELIS, P. (1991): Theorie und Politik der Abfallwirtschaft – eine ökonomische
Analyse, Heidelberg
- MLČOCH, L. (2005): Institucionální ekonomie, Nakladatelství Karolinum, Praha 2005,
vydání druhé, ISBN 80-246-1029-9, str. 29
- MÜLLER, R. (2000): Erfahrungen mit unterschiedlichen Abfallgebührenmodellen, EntsorgungsPraxis, 18, 2000, č. 5, s. 39-41
- MŽP (2007): Návrh změny zákona o odpadech, nepublikováno!
- NĚMEC, J. (2008): Tendence změn v systémech sběru a třídění odpadů v Evropě, Odpadové fórum, 2008, č. 6, s. 17
- Odpadové fórum (2008a): Porovnání poplatků za odpad, Odpadové fórum, 2008, č. 1, s.
8
- Odpadové fórum (2008b): Integrovaný systém nakládání s bioodpady Vysoké Mýto.
Odpadové fórum, 2008, č. 2, s. 17
- Odpady (2008a): Zpřesnění evidence svezeného množství odpadů z nádob. Odpady,
2008, č. 7-8, s. 20
- Odpady (2008b): Sběr do pytlů jako součást systému. Odpady, 2008, č. 9, s. 9
- Odpady (2008c): Množství bioodpadu na skládkách mírně klesá. Odpady, 2008, č. 6, s.
18
- Odpady (2008d): Přihlaste se ke svozu bioodpadu. Odpady, 2008, č. 5, s. 6
- Odpady (2008e): Po pomalém nástupu zájem o sběr bioodpadů prudce roste. Odpady,
2008, č.10, s. 18
- Odpady (2008f): Projekt komunitního kompostování ve Švihově je úspěšný. Odpady,
2008, č. 10, s. 19
- Odpady (2008g): Komunitní kompostování odpadů. Odpady, 2008, č. 7–8, s. 11
- Odpady (2008h): Kompostéry do rodinných domů. Odpady, 2008, č. 3, s. 4
248
- Odpady (2008i): Pilotní projekt sběru bioodpadu. Odpady, 2008, č. 4, s. 4
- OECD (2006): Improving Recycling Markets, Organisation for Economic Co-operation
and Development, Paris
- OGC (2006): Improving Competition and Kapacity Planning in the Municipal Waste
Market,
citace:
27.11.2008,
přístup
z WWW:
http://www.ogc.gov.uk/documents/OGC_Kelly_Report_to_the_Financial_Secretary_to
_the_Treasury_-_May_2006(1).pdf , UK, 2006
- OCHRANA, F. (2001): Hodnocení veřejných zakázek a veřejných projektů. Praha: ASPI 2001 ISBN 80-85963-96-5
- OCHRANA, F. (2007): Ekonomická analýza hodnotících kritérií pro zadání veřejných
zakázek (analýza stavu a náměty na změny). Brno, 13. září 2007. In: Jurčík, R., Krutáková,L., Konopáč, V. (ed.). Veřejné zakázky a PPP projekty – potřebnost změny právní
úpravy v EU a v ČR. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007, s.
100-105. ISBN 978-80-7375-083-1.
- OCHRANA, F.- FANTOVÁ ŠUMPÍKOVÁ, M.- PAVEL, J., NEMEC, J. (2007): Efektivnost zabezpečování vybraných veřejných služeb na úrovni obcí. Praha 2007. Oeconomia- Nakladatelství VŠE. ISBN 978-80-245-1259-4.
- OSBORNE, S.P. (2000): Public-Private Partneship: Theory and Practise in International Perspective. Routedge, 2000. ISBN 0415212685.
- PALKECHOVÁ, D. (2007): Jako ďalej s množstvovym zberom v Dubnici? Analýza výsledkov vrecového systému zberu komunálneho odpadu a drobného stavebného odpadu,
Odpady, 7, 2007, č. 8, s. 3-7
- PASTINE I.- PASTINE, T. (2003): Consumption Externalities, Coordination, and
Advertising, International Economic Review, str. 919-943
- PAVEL, J. (2006): Efektivnost a transparentnost obecních obchodních společností,
Praha, 2006
- PAVEL, J. (2005): Transakční náklady a veřejné zakázky, v rámci řešení projektu č.
402/05/P009
- PAVEL, J. (2006): Ukazatele transparentnosti trhu veřejných zakázek v České republice. Praha, říjen 2006. Transparency International- Česká republika o.p.s.
- PAVEL, J. (2008): Používání obecních obchodních společností v České republice na
příkladu krajských měst. Praha, 2008. Transparency International – Česká republika
o.p.s., ISBN 978-80-87123-03-4.
- PETRUŠ, Š. (2008): Nizozemsko – inovace v odpadech, Odpadové fórum, 2008, č. 5, s.
22
249
- ROGERSON, W. P. (1983): Reputation and Product Quality, The Bell Journal of
Economics, The RAND Corporation, 1983, str. 508-516
- ROUSEK, P.- FANTOVÁ ŠUMPÍKOVÁ, M. (2007): Situace v zajišťování služeb municipalitami v České republice. Sborník z konference Problematika zabezpečování veřejných služeb, říjen 2007, str. 121-138. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-807399-030-5.
- RUTKOWSKY, S. (1998): Abfallpolitik in der Kreislaufwirtschaft, Erich Schmidt Verlag, Berlin
- SHERIDAN, P. – QUAID, O. (2007): Changes are Afoot, CIWM, 2007, č. 12, s. 58
- SIEGLER, H.J. (1992): Ökonomische Beurteilung des Recyclings im Rahmen der Abfallwirtschaft, Peter Lang Verlag, Frankfurt am Main
- SIMON, H.-W. (2004): Abfallgebühren- und Leistungsvergleich deckt Sparpotentiale
auf: Benchmark Bayern
- SIMPSON, B.P. (2003): Why Externalities are not a Case of Market Failure?, National
University – Department of Business, La Jolla
- STEINBAUER, W. (2000): Vídeňský model poplatků za likvidaci odpadu. Od poplatků
za odvoz domovního odpadu k poplatkům za odpadové hospodářství, EKO – ekologie a
společnost, 11, 2000, č.1, s. 2-4
- STILES, D. (2005): How Blaby started charging, Waste management, 2005, č. 1, s. 1819
- SVIETKOVÁ, A. (2003): Gelničania radikálne riešia problémy s odpadom, Odpady, 3,
2003, č. 12, s. 7-8
- The Stationery Office (2000): Public Private Partnerships: The Governemnt’s Approach [online]. Document Version 2000, [cit. 2008-03-13]. ISBN 0115600760. Dostupný z WWW: www.hm-treasury.gov.uk/mediastore/otherfiles/PPP2000.pdf
- UMWELTSCHUTZ (2003): Ein „intelligenter“ Müllcontainer, Umweltschutz, 2003, č.
7/8, s. 39
- WANG, N. (2003): Measuring Transaction Costs: An Incoplete Survey, The University
of Chicago, citace: 27.11.2008, přístup z WWW: http://www.coase.org/wwang2003measuringtransactioncosts.pdf
- WANG, N. (2007): Measuring Transaction Costs: Diverging Approaches, Contending
Practices
- WÜRZ, W. (2000): Neue Sammelsysteme lösen Abfallprobleme, Müll und Abfall, 32,
2000, č. 2, s. 83-88
250
- ZIEGENBERG, K., GÄTH, S. (2003): Abfallgebührenmodelle im Verglaich
Auswirkungen auf die Abfallmengen und Abfallqualitäten sowie das Gebührenaufkommen der Haushalte, Professur für Abfall- und Ressourcenmanagement, Justus-LiebigUniversität Giessen, Heinrich-Buff-Ring 26 c, 35392 Giessen
- Zákon č. 137/2006 Sb. o zadávání veřejných zakázek.
Statistiky
EKO-KOM, a.s. (2000 – 2007)
VÚV T.G.M. – CeHO (2006)
ČSÚ (Český statistický úřad)
SPPaC (2007)
Projekty Vědy a výzkumu
VaV 720/3/02 Informační kampaně v odpadovém hospodářství (MŽP)
VaV 720/2/00 Intenzifikace sběru, dopravy a třídění komunálního odpadu (MŽP)
251

Průběžná zpráva 2008

Transkript

Podobné dokumenty

fotografie v zimě

Poplatkové systémy v obcích

Sborník 2006 - Eko-kom

Ekonomické modely

Sborník 2011 - Eko-kom

registr časopisů 2 0 0 1 - Ministerstvo životního prostředí

pořad soutěže2010 - Církevní konzervatoř Opava

GAKO 11/2015 - Asociace poskytovatelů služeb pro pozemkové