kniha ke stažení

1
Obsah
O životním prostoru…………………………………………….. 3
O neudržitelnosti současného stavu…………………………...... 4
Přelidnění a získávání zdrojů…………………………………… 7
Drancování lesů………………………………………………... 10
Kam zbloudila ekologie?……………………………………….14
O bezmoci demokracie………………………………………… 18
Co je lid a jaká jsou jeho práva………………………………... 22
O rovnosti názorů………………………………….…………... 25
O menšinách a multikulturalismu………………………………28
O nadnárodních společnostech………………………………… 30
Kritika sportu………………………………………………….. 32
Trapnost jako veliký hřích…………………………………….. 35
Vina kulturního braku…………………………………………. 38
Důsledky sociálních sítí……………………………………….. 41
Podmínky zdárného duševního vývoje………………………... 43
Proč je nezbytná možnost srovnání……………………………. 48
Svoboda, které je třeba………………………………………… 50
O významu psychologie……………………………………….. 52
O tajemstvích a neznámu……………………………………… 56
O spravedlnosti a bezpráví v životě…………………………… 58
Co je dobrá válka……………………………………………… 63
Hodnota každodenního života…………………………………. 68
Krása vesnického domu……………………………………….. 72
O odívání………………………………………………………. 74
O kráse a hodnotě národů……………………………………… 86
Smrt skutečného světa…………………………………………. 90
O hnusu a nicotě……………………………………………….. 92
Kde hledat východisko………………………………………… 94
Principy poznání a boje………………………………………... 97
Nová Jednota………………………………………………….100
Co dělat?………………………………………………………103
2
O životním prostoru
Současná doba se svým materiálním vzedmutím nahrává především
jednomu druhu člověka, který již všechny ostatní bezpečně zatlačil do pozadí.
Tím druhem je spotřebitel, ta uspěchaná a ustrašená bytost, jejímž jménem a pro
jejíž „prospěch“ jsou uzavírána veškerá rozhodnutí.
Z běžného života bylo téměř odstraněno nebezpečí a tento fakt sklízí ze
strany spotřebitelů i institucí bezvýhradné uznání. Veřejnost chápe bezpečí jako
absolutní dobro a hodnotu o sobě, proto panuje přesvědčení, že by se z jeho
nárůstu měli všichni radovat. V současnosti vládnou takové podmínky, za nichž
téměř k ničemu nebezpečnému a nezajištěnému nedochází.
Politici i jejich zákony si zakládají na tom, že dbají na kvalitu žití svých
občanů. Jako kritérium kvality však uznávají prakticky jen pohodlí a dostatek.
Opomnělo se, že život by měl být hodnocen i podle své zajímavosti. A právě
v tomto ohledu moderní svět katastrofálně selhává, život nikdy nebyl tak
bezobsažný a nudný jako na prahu 21. století.
V demokracii je lidem oficiálně dovoleno zastávat svůj názor, ovšem jen
takový názor, který se snáší se všemi ostatními. A společenská platforma si
vyhrazuje nárok posuzovat, je-li daný názor žádoucí nebo alespoň tolerovatelný.
Ale i kdyby nebyl, pořád může být tiše trpěn, dokud je bezmocný, dokud
nevznáší požadavky. Jedná-li člověk podle společenských norem, je většině
ukradené, co se mu honí v hlavě. „Jen si mysli, co chceš, ale chovat se budeš
podle toho, co si myslíme my.“
Původcem těchto norem o přípustném a nepřípustném chování je
spotřební člověk, tento jeden z mnoha lidských typů, který dnes neprávem nabyl
vrchu. Avšak ani on není tvůrcem svých názorů, nýbrž jen papouškuje to, co mu
podstrkují média, všeobecné předsudky a nadnárodní společnosti. Pod jejich
taktovkou je člověk tolerován, pokud nebrání šíření příznivého klimatu pro
utěšený růst spotřeby a produkce.
Ale co když naše přesvědčení mluví právě proti těmto způsobům a jejich
vedlejším důsledkům, jimiž jsou velkoplošná nivelizace člověka, destrukce
přírody a bezcenné živoření? A co když chceme žít jinak? Jenomže není kde.
Moderní svět neumožňuje žádnou alternativu. Bezmezná honba za ziskem
vede ke snaze obsadit a vysát každý zdroj. Proto se masivní výstavba a
modernizace šíří z lidských center všemi směry. Dnešní lidé bez ustání vyžadují
více prostoru a odřezávají z krajiny stále větší kusy. Na nich pak staví silnice,
sklady, velkoobchody a satelitní městečka. Jsme svědky plošného
znehodnocování krajiny. Všechno ostatní, totiž příroda, zvířata, hodnotný život
a volná krajina, je nuceno ustupovat pořád dál. A proto by musel ustupovat i
každý nepřítel modernity, který se nechce spokojit s postavením dnešního
člověka, což znamená hrát poslední housle v rozvrzaném orchestru.
Lidé krajinu obsazují selektivně podle její bohatosti a příznivých
podmínek. Opravdový svět je vytlačován do stále nehostinnějších míst a
3
útočišť: do pouští, odlehlých hor a mrazivých plání, a místo něj přichází poušť
technokratické společnosti. Tím pádem je žití mimo moderní svět neúměrně
obtížné a člověku by pomalu nezbývalo než třít bídu s nouzí v extrémním
klimatu.
Ještě před sto lety bylo všude plno volného místa, dnes už nikde
nenajdeme neposkvrněný kus země. Kde jsou lidé, tam jsou vidět i projevy
„pokroku“.
Na Zemi je jen omezený prostor a nelze ustupovat věčně, zanedlouho by
již nebylo vůbec kam ustoupit. Jednoho dne by moderní svět strčil své dotěrné
prsty i do posledního skrytého údolí! Ale dávno před tím by už bylo pozdě.
Tyto vyhlídky sžírají nejedno odvážné srdce a otravují nejednu odolnou
mysl. Mnohý člověk, hledě vstříc zítřku, cítí jen nejhlubší zoufalství. Měl by
snad stále jen zatínat pěsti a říkat si: „musíš to strpět!“? – dusit v sobě ten
oprávněný hněv? Nebo se snažit přizpůsobit a přikázat si dobrovolnou slepotu s
vědomím, že na věci stejně nic nezmění? Toho už bylo dost. Co kdyby si naopak
řekl: „Tak počkat, jsem tu ještě já!“ A co kdyby k sobě stejně promluvily tisíce?
Pak už bychom měli sílu stvořit vlastní svět.
O neudržitelnosti současného stavu
Jestli dnešní společnost jako celek ještě uznává nějaký cíl, pak je to ono
„stálé zvyšování životní úrovně“. Kvůli němu se rozvášňují ekonomové a
politici hřímají zpoza svých řečnických pultíků. Veřejnost je strašena recesemi a
hmotnou nouzí a podněcuje se u ní touha po neustálém obohacování. Zítra mít
víc než dnes a pozítří mít víc než zítra, to se lidem jeví jako správný smysl
snažení.
Zvětšování blahobytu však stejnou měrou znamená nárůst spotřeby,
zátěže i znečištění, tedy rostoucí nároky na planetu. Který ekonom či populista
je dost odvážný, aby toto dodával, ba aby si důsledky přiznal v plném rozsahu?
A co vlastně znamená a přináší ono „zvyšování životní úrovně“? Vůbec
tu nejde o dosažení zajímavějšího a hodnotnějšího života ani o růst člověka do
výše. Pod touto formulí se ukrývá prachsprosté zvyšování pohodlí a další
usnadňování příliš snadného života. A jako přímý důsledek se projevuje
prohlubující se nuda a všeobecná otrávenost životem. Je to k smíchu i k pláči,
ale ještě více k vzteku.
Nejedná se o žádné hromadění síly a prostředků k velkému cíli, jen o
prosté hromadění. Ekonomický růst tu stojí jako samospasitelný cíl, nebo
správněji řečeno jako ubohá záplata na díru po chybějícím smyslu.
Lidé rádi žijí v očekávání, že si polepší, ať už je jejich stávající majetek
jakýkoli. Tento pocit si spojují s mylnou domněnkou, že až budou mít víc,
budou také spokojenější. Potřebují se prostě na něco těšit.
4
Ve skutečnosti často vůbec nejde o to, že by se nyní měli špatně, že by
potřebovali víc. Lidé v moderním světě, zejména v poslední době, netrpí
materiálním nedostatkem. Jde zde o cíl a smysl života; snaha mít víc dodává
běžným lidem vidinu smyslu a účelnosti. Jak ti by si tedy kdy mohli říct: „Už
mám dost“?... Pak by totiž hned vyvstala otázka: „A co dál?!“ Kdyby tito lidé
jednou mohli mít vše, nač si vzpomenou, pak by to pro ně byla snad ta největší
pohroma.
Zvyšování životní úrovně je dnes lidem pomůckou, aby sami se sebou
dokázali vyjít. A jak draze za takovou pomůcku platí příroda!
S vědci, politiky a ekonomy se to nemá jinak, i jejich životům by měl
utěšený rozvoj společnosti dodat smysl. Smysluplnosti chtějí dosáhnout tím, že
lidstvu usnadní bytí šířením všeobecného blaha. Ale jak chatrně si své počínání
ospravedlňují! Celé to horlivé „máme se dobře, ale mohli bychom se mít ještě
lépe (snáze, rychleji...)“, za kterým se skrývá potřeba být někomu prospěšný.
Lidé se honí za prázdnými a naivními vidinami „lepších životů“, přičemž
dostali Zemi pod nesnesitelný tlak. Na první pohled se sice může zdát, že se nic
tak zásadně nemění, lidé chodí do práce jako vždycky a žijí svými malými
starostmi, avšak ze všech koutů světa přicházejí varovné zprávy.
Ale ekonomové si bohapustě myslí, že naše současnost je jenom
odrazovým můstkem pro brzký materiální triumf, pro konzum planetárního
měřítka. Přitom už tento stav je zcela neudržitelný.
A jak odporný a nesnesitelný obraz nám předkládají globalističtí
ekonomové o své vysněné budoucnosti, v níž všechny „malicherné problémy“ a
překážky výrobního procesu byly vyřešeny a lidé se mají vespolek rádi a s
nadšením táhnou za jeden provaz při práci na společném cíli. Ten však vůbec
neexistuje, protože jejich cílem je od začátku pouze navýšit výrobu. Věru, jak
mrzký je to svět, v němž jsou všichni pouhými spotřebiteli! A jak naivní musí
být ten, kdo jej považuje za ideál.
Ale přešpatně tito odborníci odhadli přítomnost. Nejen že nás nečekají
žádné „zářné zítřky“, chybí málo a nebudou nás čekat žádné zítřky.
Ozývá se stále více hlasů, že není radno dále zvyšovat nároky, ale dosud
jsou bezpečně přehlušeny nezájmem většiny. Všechny odhady předpokládají, že
tlaku na planetu bude ještě dlouho a výrazně přibývat. Je však zřejmé, že míra
únosnosti již byla překročena. Způsob, jakým se žilo před několika sty lety, by
planeta snesla po tisíce let, avšak při způsobu, jakým se žije dnes, nepřečká
Země ve zdraví ani století.
Drtivý rozmach techniky a rozvoje se počítá v řádu posledních desetiletí a
stejná doba stačila k tomu, aby byla ohrožena rovnováha světa. Velké změny k
horšímu se neustále zrychlují.
Uvědomme si, že žijeme v ukradeném čase. Mnohé změny v přírodě se
projevují se zpožděním v řádu desítek let. Způsobuje to obecně nízká rychlost
toku některých typů látek a energie prostředím. Lokální změna podmínek se
projeví v globálním posunu rovnováhy až po čase. U některých látek také trvá
5
dlouho, než se z místa vypuštění dostanou tam, kde dokážou škodit. To je případ
notoricky známých freonů, které jsou v podmínkách troposféry nereaktivní, ale
během let vystoupají do stratosféry, kde z nich UV záření odštěpuje atomy
chloru a ty pak rozkládají molekuly ozonu. Mezi další mechanismy vedoucí ke
zpoždění projevů patří pufrační schopnost půdy, extinkční dluh organismů a
rezistence ekosystémů.
Proto dnešní míře zátěže neodpovídá stávající stav přírody, ale stav
výrazně horší, který nutně přijde. Toto opoždění je vodou na mlýn všem
nevěřícím Tomášům, kteří vidí, že dnes ještě není tak zle, a vyvozují z toho, že
si můžeme dovolit tlak dále zesilovat. Katastrofální omyl! My dnes ještě vůbec
nevíme, jaké dlouhodobé následky by měla lidská činnost v míře odpovídající
jednotlivým dekádám 20. století, přesto však žebříčky spotřeby letí strmě
vzhůru.
Vyspělé země se od počátku vyvíjejí na úkor zaostalých. A to zde ani
nemluvím o vykořisťování. Mám na mysli to, že i když se v několika zemích
tlak na přírodu neúnosně zvyšoval, pořád existovala obrovská území bez
zatížení. Díky velkým rozlohám divočiny se příroda mohla do jisté míry
vypořádat se znečištěním z vyspělých států. Jenže od poloviny 20. století se i
zaostalé země začínají rychle rozvíjet a to, co dříve tvořilo protiváhu, se dnes
samo stalo závažím.
Jistě, je velmi obtížné posoudit, jak silný vliv má lidstvo na svět. Tím se
také ohánějí všichni pochybovači a často již to považují za dostatečnou záminku
k nečinnosti. Zdůrazňují, že planeta je obrovská a lidé ve srovnání s ní nepatrní.
To je pravda, ale zato jich jsou miliardy.
Každý ekosystém funguje na bázi určité rovnováhy vstupů a výstupů, ale
lidé tyto rovnováhy nesmlouvavě rozvrátili. Velká většina rozlohy úrodných
biomů byla lidstvem přeměněna na městskou zástavbu, pole nebo alespoň
pastviny. Nelze proto očekávat, že by tak masivní zásahy zůstaly bez odezvy.
U pochybovačů je vždy přání otcem myšlenky; oni doufají, že lidstvo
planetu příliš neovlivňuje, a odtud pramení i celé jejich zanícené přesvědčení.
Nechce se jim nic měnit na jejich pohodlném živobytí, takže jim stačí záminka,
aby se zbavili špatného svědomí.
V některých otázkách (globální klimatická změna mezi ně nepatří, její
existence je již nesporná) se dosud možná obtížně hledají nezvratné a
jednoznačně přesvědčivé důkazy o zhoubném vlivu člověka, ale uvědomme si,
že jedná-li se o budoucnost světa, má být i pouhé podezření dostatečným
důvodem k rázným opatřením. Žádná opatrnost zde není dost opatrná. Možné
přecenění rizika způsobí nesrovnatelně menší problémy než jeho podcenění.
Jenomže i nejvyšší politici se v tomto směru chovají až dětinsky. Většina
těch, kteří rozhodují, hledí na krátkodobý materiální zisk a svou popularitu, jimž
obětují budoucnost. O věcech příštích se uvažuje nanejvýš v řádu pár desetiletí.
Nikdo nedomýšlí jednání do důsledků a raději v sobě živí falešné naděje, že tak
zle nebude.
6
Máme právo budoucnosti obětovat přítomnost, ale ne naopak. Avšak jen
to se dnes děje. A až bude mít každý dostatek nepopiratelných důkazů, bude už
pozdě.
Přelidnění a získávání zdrojů
Ve společnosti se dosud drží a je dokonce značně rozšířené přesvědčení,
že Země a moderní technika spolu uživí téměř jakékoli množství lidí a že se tedy
nemusíme obávat populačního přírůstku, že se to vždycky nějak smírně vyřeší.
Toto tvrzení patří do kategorie vinných omylů, proto jej máme mýtit a
pranýřovat při každé příležitosti. Jednání podle něj zahání lidstvo do stále
bezvýchodnější situace, zatímco pokusy o změnu poměrů jsou jeho zastánci
naivně odbývány.
Ještě výrazně větší množství lidí, než je dnes, by se na Zemi opravdu
nějaký čas udrželo, ale za cenu nesnesitelných důsledků. Lidí neustále přibývá a
zároveň má každý jedinec čím dál větší životní nároky. Zajištění zdrojů pro
takto rozpínavou populaci si žádá zavádění stále intenzivnějších a přírodě
vzdálenějších výrobních postupů. Již v dnešní době jsou tyto postupy velmi
zvrácené.
Malou spotřebu lze pokrýt různými způsoby a vlastně ani nemusí záležet
na tom, který konkrétně se zvolí. Existuje několik možností, z nichž žádná
nepřináší přírodě závažné problémy. Čím je ale spotřeba větší, tím horší dopady
zapříčiní kterýkoli způsob a tím složitější je ji pokrýt. Moderní společnost se
dostala do stavu, kdy energetická politika nemá prakticky žádné správné
východisko. Při současné spotřebě přináší každý zdroj dalekosáhlé důsledky.
Většinu energie poskytují dnešní společnosti fosilní paliva. Jejich
získávání má značné destruktivní dopady na krajinu, například
mnohakilometrové povrchové doly na uhlí, a při jejich využívání vzniká
obrovské množství oxidu uhličitého a různých škodlivin. Jejich zásoby jsou
navíc omezené a společnost z nich ukrajuje takovými díly, že začíná být
nezbytné zabývat se jejich budoucím vyčerpáním.
Jaderná energetika je na jednotku energie s významným odstupem
nejefektivnější i nejekologičtější a vzhledem k tomu jsou i její dopady na
přírodu nejnižší, elektrárna například při provozu nevypouští téměř žádné
škodlivé plyny. Jeví se proto jako nejlepší možnost, ale ani ta není ideální.
Vytváří sice málo odpadu, ten je ovšem radioaktivní a zůstává velmi dlouho
nebezpečný, takže se hromadí. Druhý okruh problémů se týká náročného
získávání uranu. Děje se tak loužením kyselinou sírovou v podloží, což
například znehodnocuje zásoby podzemní vody v okolí. I masové uplatnění této
možnosti má tedy své důsledky. Nemalá část populace se také bojí jaderných
havárií. Opodstatněnost těchto obav je ale spíš nízká vzhledem k rostoucí
přísnosti bezpečnostních opatření v jaderných elektrárnách. Strach záměrně šíří
7
odpůrci atomové energie, kteří rozdmýchávají obavy veřejnosti a pak se jich
zpětně dovolávají jako argumentu.
Vodní energetika využívá obnovitelný zdroj a produkuje minimum
škodlivin, má ovšem omezenou kapacitu (toky a místa vhodná pro stavbu
elektrárny), která je leckde prakticky naplněna a jinde by její zvýšení
vyžadovalo stavbu velkoplošných přehrad a zalití rozsáhlých ploch.
Ostatní obnovitelné zdroje jsou všeobecně málo efektivní, a tedy
prostorově náročné. Na jeden Temelín o výkonu 2000MW by bylo potřeba
zhruba 40 km2 solárních panelů. To znamená při souvislém pokrytí čtverec o
straně 6,3 km. Stejný výkon by pokrylo 670(!) megalomanských větrných turbín
o výšce stožáru 88 metrů a průměru rotoru 100 metrů. Provoz slunečních a
větrných elektráren neprodukuje skleníkové plyny, proto jsou poslední dobou
vládami podporovány. Jejich dopady na krajinu jsou ale zničující a neúměrné
jejich výkonům. Pole pokrytá solárními panely i větrné turbíny rozeseté po
horizontu jsou odpudivými výjevy. Už v zemích, kde pokrývají několik procent
spotřebované energie, poškozují panely a turbíny výrazně vzhled krajiny.
Kdybychom z nich ale chtěli uhradit výraznou část lidské spotřeby, bylo by to za
cenu plošného znehodnocení krajiny. Solární panely nejsou tak nápadné, zato
jich musí být hodně a zabírají půdu. Větrné elektrárny jsou naproti tomu vidět na
kilometry, jsou to varovně vztyčené prsty, které nám stále připomínají, že jsme
v moderním světě, abychom se snad náhodou nezapomněli, abychom ani na
chvíli nemohli současný svět považovat za cosi víc. My se však chceme
zapomínat a máme právo na nezničené rozhledy.
Na činnost obou zdrojů se také nelze spolehnout kvůli kolísající síle větru
a oblačnosti, takže jsou závislé na vyrovnávání výkonu jinou elektrárnou. Z toho
všeho vyplývá, že solární panely ani větrné turbíny nejsou cestou, kterou
bychom měli jít. Bylo by žádoucí je z krajiny naopak odstranit a žádné další
rozhodně nestavět.
Energetické plodiny, hlavně řepka olejka, se také počítají mezi
obnovitelné zdroje. Aby z nich vyráběné palivo uhradilo výraznější podíl
spotřeby, musely by se ovšem pěstovat na desítkách procent zemědělské půdy.
A co hůř, jejich ekologičnost je spíše iluzorní. Při samotném spalování bionafty
vzniká sice méně škodlivin než u benzínu nebo klasické nafty, o to více jich
však vzniká při její výrobě.
Kdybychom chtěli podstatnou část energie uhradit dřevem, bylo by nutné
lesy přeměnit na dřevní plantáže. Už současná poptávka po dřevu a s ní spojené
lesnictví ale udržují estetickou hodnotu středoevropských lesů na velmi nízké
úrovni. Argumentem pro přeměnu malých ploch na intenzivní lesní plantáže je
možnost uchránit tak ostatní lesy od plošné intenzivní těžby. Pokud se ovšem
poptávka po dřevu bude nadále zvyšovat, žádné uchráněné lesy nakonec
nezůstanou a všude budou plantáže, což je nepřípustné.
Vlády dnešních zemí si pomalu začínají připouštět všestranně palčivou
situaci lidské společnosti a snaží se ji řešit. Ve skutečnosti ale netuší jak a jdou
8
na to špatně. Jedním z příznaků je i jejich nedomyšlená podpora a zvýhodňování
vpravdě nepříliš ekologických obnovitelných zdrojů. A jaký je výsledek?
Evropská unie chce podle plánu pokrýt do roku 2020 obnovitelnými zdroji (to
znamená včetně vodní energie a spalování biomasy) 20% energie. Větrná a
solární energie se na tom podílí v řádu procent. Je to snaha, ale jak vidno, nejde
o nic, co by zvrátilo světové trendy a spasilo moderní společnost. Kdo ví, jestli
by to v absolutních číslech vůbec vyrovnalo nárůst spotřeby. Kdyby si ale zvolili
vyšší cíle, důsledky pro krajinu by byly tím závažnější.
Jaderná energie by naproti tomu při vhodném použití umožnila obnovit a
udržet si krásné lesy a nezničenou přírodu. Z krajinného hlediska jsou ty velké
chladící věže vidět zdaleka a není to nic hezkého, ale stále je to jedna stavba v
nížině. Jakýkoli jiný zdroj poškozuje vzhled krajiny mnohem více. Kdyby ale
měla spotřeba neustále růst, mohla by i jaderná energetika brzy přinášet
nesnesitelné důsledky. A teď si představme, že by na Zemi nebylo 7 ale třeba 12
miliard lidí a všichni by spotřebovávali tolik jako dnešní průměrný Američan.
Dočasné pokrytí takové spotřeby by s sebou neslo úplné zlikvidování přírody.
Což není největší nehorázností cosi takového ignorovat, obhajovat, nebo
dokonce ještě podporovat?
Každé získání suroviny je spojeno s určitým poškozením přírody a tedy s
jistou obětí. Čím více suroviny se má získat, tím je i poškození větší. Když si
toto uvědomíme, vidíme najednou, že nárok na zdroje není samozřejmým
právem pro kohokoli za jakýchkoli podmínek. Naopak, má-li být podstoupena
oběť, a zejména je-li velká, je třeba dostatečného důvodu pro její ospravedlnění.
Zajímavý a duševně rozvinutý člověk svou přítomností obohacuje svět, činí z
něj pozoruhodnější místo, a tedy má na zdroje právo. Takoví ale nemohou být
všichni, ba ani většina. I běžní lidé proto mají nárok na zdroje, pokud sami
alespoň ničím neuráží. Vedle nich ale již řadu let narůstá masa bezduchých
nemyslících konzumentů. U těch lze o právu na zdroje uvažovat teprve, až
přestanou být těmi bezduchými konzumenty.
Právo nevzniká jen prostou schopností platit své účty za energie a
suroviny. Jejich získávání je spojeno s negativními důsledky pro přírodu. Kvůli
tomu, aby se nějaký primitiv mohl jen tak projíždět autem, svítit v celém domě
jako o pouti, plácat zbytečně hektolitry vody a zabíjet svou nudu u televize,
kvůli tomu se někde kácí krásné lesy, rypadla důlních strojů ohlodávají krajinu a
montují se solární články. A co na to tento nevděčník? Je líný i jen zhasínat a
třídit odpad! A co hůř, sám je svou nesmyslnou existencí znuděn a otráven a
život je mu prokletím.
Zastavit nárůst lidské populace a začít omezovat zbytečnou spotřebu je v
zájmu všech. Energetické nároky moderního člověka rozhodně nejsou k životu
nezbytné, ba nejsou ani životu prospěšné. Vzhledem k dnešnímu obrovskému
množství lidí ale zjevně nelze všem dopřát skutečný život. Je vlastně jedině
dobře, že se tolik lidí tísní ve městech, jen díky tomu někde ještě zbyla volná
krajina. Co by se asi stalo, kdyby každý obyvatel paneláku najednou zatoužil po
9
vlastním domě... Teprve až bude na Zemi volněji, začne být účelné odstraňovat
sídliště a podobné hnusy. Do té doby je patrně jedinou možností nakládat
s běžnými lidmi hromadně a hledět, jak by co nejméně uškodili. Masovost vede
obecně ke snížení nákladů a i s jejím používáním již příroda čelí drtivému tlaku.
Nesmí však dojít k nedorozumění, že by se hromadně mělo nakládat se
všemi, že si nikdo nesmí dovolit vybočovat a chtít víc. Takový omyl by byl zcela
ve shodě s dnes proklamovanou rovností lidí a vyžadoval by i od výjimečných
jedinců zařazení se a zprůměrování.
Zde je na místě položit si otázku, zda by objevení nějakého téměř
nelimitovaného zdroje energie bylo řešením na dnešní problémy. Za současných
poměrů nikoli. V první řadě by to otevřelo cestu obludnému plýtvání a
nepředstavitelnému nárůstu lenosti. Obecně platí, že čím více zdrojů mají lidé k
dispozici, tím více jich spotřebují. Kdyby byly zdroje nelimitované, spotřeba by
vzrostla nade všechny meze. Na větší pohodlí si každý snadno zvykne a pak jej
začne považovat za nutnou samozřejmost. Jistě by se objevila nemalá skupina
idiotů, kteří by pěšky už neudělali ani krok a jiní by celé hodiny jezdili auty sem
a tam. Další by si ověsili domy reflektory a chtěli by mít neustále světlo jako ve
dne. Pro kdejakou zcestnou myšlenku by najednou bylo dost prostředků. Ticho a
klid, tedy základní podmínky života, by postupně přestaly existovat. Takový
objev by nebyl spásou, nýbrž posledním hřebem do rakve lidstva, které by se
společensky zhroutilo do úplné nicoty.
Cílem do budoucna není zajistit na úkor přírody pokrývání neustále
rostoucích nároků, nýbrž omezit tyto nároky jen na smysluplné a účelné. Kdyby
se potom objevil nový nezávadný zdroj energie (vědci se již léta snaží ovládnout
proces jaderné fúze - spojování lehkých atomů za uvolnění masivního množství
energie) a umožnil ušetřit mnohem více přírody, byl by to ideální stav.
Drancování lesů
Využívání přírodních zdrojů je pro život nezbytné, každý další závěr
v tomto směru je ale určen mírou a prostředky, jimiž se tak děje. Čím větší je
lidská populace a čím vyšší má nároky na suroviny, tím intenzivnější tlak
zákonitě vyvíjí na prostředí. Za poslední dvě století se téměř všechny zbytky
lesů v rozvinutých státech dostaly do područí průmyslového dřevařství. Snaha o
maximalizaci výnosů se drasticky podepsala na charakteru lesa. Původní druhy
stromů byly většinou nahrazeny výnosnějšími dřevinami, především smrkem.
Smrkové monokultury i ostatní lesy jsou také mladší a značná část jich má
stejnověkou, uniformní strukturu. V produkčním lesnictví se porost pokácí
v ekonomicky nejvýhodnějším věku, který je mnohem nižší, než by byl věk lesa
bez lidských zásahů. Vykácení se pokrytecky nazývá „obnovou lesa“ a les, který
je určen, aby v blízké době padl pod pilami dřevařů, se nazývá „lesem
v obmýtním věku“.
10
Několik posledních desetiletí sílí zájem lesníků i ochránců přírody o
změnu poměrů v lesnictví a místy se přechází k hospodaření, které má být
šetrnější k přírodě a údajně trvale udržitelné. Bylo uznáno, že les má i jiné
úlohy, než jen vytvářet dřevo.
Změnou lesnických přístupů lze mírně zvýšit kvalitu a přírodní hodnotu
lesa i bez výrazného snížení výnosů. Limitem dalšího zlepšení je ale právě
intenzita, s jakou má být les obhospodařován. Trvá-li správce na vysokých
výnosech, jsou možnosti zlepšení velmi omezené. A v tom vězí kámen úrazu,
protože skoro všem dnes jde o peníze až na prvním místě.
V tomto případě však doplácí na lidskou hamižnost něco, co je nesmírně
cenné. Lesy jsou nebo přinejmenším mohou být krásné a například v evropském
prostoru jsou nesporným základem krajiny. Starý bukový les plný velikánů a
padlých kmenů je cosi impozantního a představuje nejhodnotnější prvek
skutečné krajiny. Je to ideální místo pro výjimečný a vznešený život. Navštívit
jej je zážitek, a co teprve mít jej za humny! Až se mi chce nazvat nešťastníkem
každého, kdo takový les nikdy neviděl.
Kdo ale starý prales kvůli zisku vykácí, ten přímo přispěl k zevšednění
světa. Takový les roste dlouho a člověk jej svou činností může snadno poškodit,
stačí už porazit pár největších stromů. Pokud ale pokácí většinu starších jedinců,
je veškerá hodnota ztracena. V dnešní krajině dospělé a staré lesy nejsou skoro
vůbec, čímž je nesporně ochuzena. Místo nich vidíme samé mladé a středně
staré porosty včetně smrkových monokultur a hojné paseky i jiné stopy po těžbě.
Napříč Českou republikou nalezneme lesy v různém stavu, který v zásadě
odpovídá míře chamtivosti minulých a současných správců. Vzácně se vyskytují
relativně souvislé porosty, ale najdeme také řadu tak vybrakovaných lesů, že se
skládají více z pasek a křoví než ze stromů. Zároveň skoro všude dominují
oproti listnatým nepůvodní jehličnaté druhy, například vojenský újezd Brdy je
téměř souvislá smrková monokultura, okolí Bezdězu je zase monokulturou
mladých borovic. Stav průměrného lesa v této zemi hodnotím jako značně
neutěšený. Z pohledu na satelitní snímky například vyplývá, že v Krušných
horách v okolí Novodomského rašeliniště prakticky nelze mluvit o lese, protože
třetina plochy je holá a na zbytku rostou mladé stromky. V Krušnohoří působí
souhra intenzivního lesnictví s poškozením porostů imisemi a v lesích od
Božího Daru po Horu Svaté Kateřiny spoluvytváří žalostný obrázek. Naproti
tomu na soutoku Moravy a Dyje (v biosférické rezervaci Dolní Morava), kde se
do nedávna vyskytoval rozsáhlý lužní les, je masivní těžba výhradní příčinou
zkázy. Dospělý listnatý les dráždil firmy a hospodáře svým „nevyužitým
potenciálem“, a proto jej začali systematicky přeměňovat na paseky, na nichž
bude les nejdříve za dlouhá desetiletí.
Mně nejznámější případ se odehrává na Křivoklátsku. Tamní lesy byly do
nedávné doby jedním z největších zbývajících celků listnatých lesů ve střední
Evropě. Proto také bylo Křivoklátsko prohlášeno chráněnou krajinnou oblastí a
později i biosférickou rezervací. Staré krásné bučiny pokrývaly celé kopce, v
11
posledních letech ale i zde proběhla jejich tragická likvidace. Snad na výsměch
si lesníci založili „lesnický park“, aby ukázali celému světu, jak umí ”trvale
udržitelně“ hospodařit. Při každé příležitosti přesvědčují veřejnost, jak jim záleží
na přírodě, a ohánějí se pojmy jako například „šetrnost“. To je účinná metoda,
protože drtivou většinu to uchlácholí a přiměje k nečinnosti, takže si lesnické
firmy mohou dovolit mnohem víc. Je otázkou, nakolik jejich hospodaření škodí
přírodě, naprosto však není otázkou, zda škodí estetické hodnotě lesa.
Realita působí skoro tak, jako by se ta lesnická pakáž snažila Křivoklátské
”hvozdy“ úplně vymýtit, a nutno dodat, že se jí to daří. Nepraktikuje sice
velkoplošné holoseče, ale menšími vyrubanými plochami se tamní lesy jen
hemží. Vedle toho dochází k nekonečnému prořezávání ostatních porostů. Při
kterékoli návštěvě lesa slyšíme vzteklé vrčení pil.
Situace se má obecně asi takto: původně vzrostlý bukový les se spoustou
velkých stromů a menším dorostem. Jednoho dne se na stromech objeví tečky
zvýrazňovací barvy. Pak přijdou lesníci a pokácí zhruba čtvrtinu až třetinu
stromů. Ale ne, že by nyní měl les na dlouhá léta pokoj, aby mohl dorůst.
Napřesrok se tečky objeví znovu a zase se kácí, a další rok opět, až zbyde jen
pár stromů, mlází nebo rovnou paseka. Tato zkáza trvá na Křivoklátsku v
neutuchající míře již několik let a nejvíce zasahuje právě ta nejcennější a
nejkrásnější místa se starými stromy, která nejvíce zasluhují uchovat. I všechny
ostatní porosty jsou ale pod silným tlakem, lesy jsou samé prázdné místo a
někde tak řídké, že skrze ně vidíme stovky metrů. Člověk by chtěl věřit, že už to
přece musí přestat, ale to by se šeredně spletl. Když projdeme ty zbytky lesů,
vidíme, že úplně všude jsou další stromy označené k pokácení. Kdyby všechny
tyto stromy naráz zmizely, už by tam opravdu nic nezbylo. Pokud nám záleží na
přírodě a její kráse, stává se procházka po takovém lese akorát zdrojem
nevýslovného hněvu. Nikdo si neumí představit, kolik zloby a lítosti jsem já
musel spolknout, když jsem ty dlouhé roky sledoval, jak jsou posvátné háje
jeden za druhým znesvěcovány.
Jak to může lesnickým firmám procházet? Napomáhá jim řada faktorů. Už
samotná administrativa a zákony umožňují přes formule o šetrnosti k přírodě
existenci bezohledně intenzivního lesnictví. Když se s tím spojí korupční
prostředí a klientelismus, mají lesníci nemístně volné ruce a vše záleží na jejich
libovůli. Státní úředníci a lesnické společnosti nezřídka táhnou za jeden úplatky
prolezlý provaz.
Reálné zásahy v terénu nelze nijak maskovat, ale když se operace
dostatečně rozmělní, obvykle to ani není potřeba. Pro běžného návštěvníka lesa
je skoro nemožné udělat si obrázek o celkové intenzitě kácení, protože věc
nesleduje plošně a dlouhodobě. Navíc když člověk vidí nějaký jev, potřebuje
vědět, jak se to dělá jinde (znát referenční hodnoty), aby mohl posoudit, jestli je
to v širším kontextu dobré nebo špatné. Proto velmi záleží na tom, jak mu kdo
danou situaci interpretuje. Na tomto principu je založen psychologický trik
aktivního přesvědčování. Lesníci dbají o to, aby si před veřejností vytvářeli
12
ekologickou vizáž a tvrdí, že svojí péčí vlastně pomáhají lidem i přírodě.
Paseky, pařezy po obrovských stromech a haldy pořezaného dřeva vydávají za
cosi, co je „přirozenou a samozřejmou“ součástí lesa. Přitom tajně doufají, že
nikdo neztropí povyk nad tím, že se to děje ve skandální míře.
Značnou část neznalých návštěvníků se opravdu podaří takto obelhat a
uchlácholit. Jiní si říkají: „Tohle vypadá hrozně, ale oni sami asi vědí nejlépe, co
je potřeba.“ Většina je naštvaná, ale jednoduše to nechce řešit a přidělávat si tím
problémy. Pasivitu udržuje i fakt, že lidé záměrně v dobrovolné slepotě přehlíží
zjištění, která jsou jim nepříjemná. Obyvatelé místních vesnic mají zase ve věci
vlastní zájem, protože někteří v lese pracují, jiní kupují dřevo a ostatní jsou
alespoň známými lesáků. Ti se tedy už vůbec k ničemu nerozhoupají a nanejvýš
kibicují u piva. Tak se stává, že se dlouho nepozvedne žádná zaťatá pěst.
Přijde-li na Křivoklátsko někdo poprvé, místní lesy se mu pravděpodobně
pořád ještě budou zdát ucházející, protože nemá srovnání s tím, jaké byly dříve.
Nejhorší je přímé porovnání míst, která známe a ke kterým jsme si vytvořili
vztah. Když na taková místa sáhnou špinavé pracky lesních dělníků, je to
k vzteku, a teprve tento vztek může lidi vyburcovat k činu. Kdo ale spatří místo
prvně až po zásahu, chápe jako výchozí stav až ten změněný a celá záležitost se
jej zdaleka tak nedotkne.
Co vlastně znamená trvalá udržitelnost v lesním hospodaření? V první
řadě to, že se za rok z lesa neodtáhne víc, než v něm přiroste. V tomto případě se
ovšem ani ne za desetiletí zničil les, který rostl 100 až 150 let. Křivoklátské lesy
se změnily v tvrdě dřevařský region a žádné plky o udržitelnosti na tomto faktu
nic nemění. Podívejme se na satelitní mapě na celý pás lesa od Hředlí po
Sýkořici. Že se v chráněné krajinné oblasti může vyskytovat takto vyrubaný les,
to považuji za nehorázné.
Na základě vlastního pozorování nemohu věřit tomu, že by se
nepřekračovaly lesnické plány. Celé počínání místních lesníků je nutné prověřit,
a pokud se ukáže, že postupovali protizákonně, exemplárně je ztrestat. A kdyby
jejich praktiky snad i byly v souladu se zákonem, pak je to jasný důkaz o tom, že
jde o špatný zákon a vinu nese ten, kdo jej vytvořil. Přímo na místě vidíme, že
to, co se děje, je nesnesitelné, takže nás nesmí upokojit ani případná legálnost
takového počínání.
Získávání dřeva je spojeno s poškozováním estetické hodnoty přírody,
proto je nezbytně nutné ujasnit si, v jaké míře a za jakým účelem je to přípustné.
Poškozování jedné hodnoty není špatné jedině v situaci, kdy se tím jiná hodnota
vytváří. To znamená, že využívat dřevo lze právoplatně pro stavbu roubeného
nebo podobně hodnotného domu a následné topení v něm. Dále například pro
výrobu esteticky cenného nábytku nebo na oheň při táboření v lese. To vše platí
zejména, pokud to dělají zajímaví a hodnotní lidé, protože ti mají na
opravdovost nezpochybnitelné právo. I za těchto podmínek je ale využívání lesa
přípustné, jen není-li celoplošné, takže vedle obhospodařovaných porostů
existují také nemalé plochy přírodního lesa.
13
Když ale dřevem topí banální konzumní člověk ve svém odpudivém
příbytku, pak má dřevo čistě jen hodnotu své energetické výhřevnosti, a tedy
zcela nevyužitý potenciál. O to víc nás dopálí, když se právě kvůli tomu kácí
vzrostlé krásné lesy. Ve východní Evropě bukovým dřevem dokonce běžně topí
lidé v ošuntělých se panelácích. Dřevo tam chápou jako laciný zdroj, ale za
takové situace jsou lesy ničeny naprosto zbytečně. Představme si, že by se ze
dřeva místo toho, aby zbůhdarma proletělo rezavými komíny, postavily
nádherné vesnice, z nichž by se lidé radovali ještě za dvě století. Samozřejmě je
nutné poskytnout dotčeným lidem jiný zdroj energie, který si mohou dovolit.
Lesy skýtají majitelům příležitost k výdělku. Nevyužívat ji se v dnešní
materialistické společnosti jeví jako ztráta, za kterou majitel očekává náhradu.
Zejména všichni politici zadlužujících se zemí se mohou přetrhnout, aby
odněkud vypotili nějaký ten milion či miliardu, a proti omezení lesnictví by
nepochybně protestovali. Jako argument by použili to, na co společnost nejvíce
slyší, totiž že by se to podepsalo na veřejném blahobytu a pracovních
příležitostech. Takový argument dosud platil za prakticky nedotknutelný, ale
tomu bude brzy konec. Zvláště drzý je od těch, kdo společnost ve velkém
okrádají a kryjí miliardové podvody. Tuto velkoformátovou korupci a zlovolná
spolčení je nutno nemilosrdně vyhladit. Dnes se všude šetří a vypadá to, že na
nic nejsou peníze, ale když se nebudou desítky procent státního rozpočtu
rozkrádat, všichni se budou mít lépe a na velké plány najednou budou
prostředky.
Takovým velkolepým plánem je vytvářet krásnou a vznešenou krajinu, v
níž by i lidé mohli růst ke své velikosti a žít své pozoruhodné životy. A staré
lesy a stromy jsou nepostradatelným prvkem takové krajiny. V dnešní krajině je
jich minimum, proto zasluhují přísnou ochranu. U mnoha velkých stromů je
doslova hříchem pokácet je a člověk by horko těžko hledal nějaké
ospravedlnění.
Kam zbloudila ekologie?
Uznáme-li, že úkolem ekologie je učinit lidskou přítomnost na této Zemi
po delší čas snesitelnou, pak musíme zároveň konstatovat, že v tom ekologie
katastrofálně selhává.
Zběžnému pohledu běžného Evropana se to možná nezdá, ale všechno se
zhoršuje zdrcující rychlostí. U nás v Evropě však rozbíhající se globální změny
zatím jen nesměle klepou na dveře. Většina lidí ještě nečelí ekologickým
důsledkům materiální expanze v každodenním životě, a právě jen odtud pramení
ten jejich nehorázný nezájem.
Člověk vidí, že stále existují lesy a louky, na polích se pěstují plodiny,
panuje ještě poměrně stabilní klima, města se jaksi udržují v provozu, továrny
běží, regály velkoobchodů jsou plné zboží, on má svou práci i svou rodinu, a
14
proto podléhá dojmu, že to vše je samozřejmost. Myslí si dokonce, že je to
jistota, na které lze stavět a budovat spokojené živobytí. Ten naivka si plánuje
kariérní postup, spoří na důchod, bere si hypotéku, kupuje auto a jezdí na
dovolené. Dumá, za jak dlouho bude mít to či ono a domnívá se, že tento jeho
zajištěný život potrvá donekonečna. Nebudu zde ani rozvádět, jak je nám už
takovýto drobný „život“ z duše odporný.
Jenže ve světovém soukolí to pořádně skřípe. Zemský ekosystém funguje
už jen ze setrvačnosti, se zaťatými zuby. Ve všem bude už jenom hůř. Veškeré
domnělé jistoty moderního člověka se v příštích několika desetiletích rozpadnou
jako domečky z karet a hrady z písku a on bude ze svého pohodlí za uši vytažen
jako králík z teplého klobouku. Dnešní čtyřicátníci nejen že nebudou mít
spokojené stáří, dost možná budou bídně hynout hlady nebo mrazem v ruinách
paneláků a jejich mrtvoly budou cupovat krysy nebo „drazí pozůstalí“.
Globální zhoubný vliv lidstva se nejprve projevuje na těch nejcitlivějších
místech, jakými jsou například korálové útesy. Takové přírodní úkazy jsou už
dnes z poloviny zničené. Klima střední Evropy je ale k životu velmi příznivé a
ani změna teploty o několik stupňů by neučinila tento prostor neobyvatelným.
Nicméně všude poroste úsilí nutné k zajištění nejzákladnějších potřeb, život
bude stále těžší a závislejší na technice. To ale bere v úvahu málokdo, protože
běžní lidé se sami od sebe začínají o problémy starat, až když ty se jich fyzicky
dotýkají.
Přímému ničení padají za oběť ekosystémy a tvorové, z nichž lidstvo
dokáže vydřít zisk. Deštné pralesy, mangrovy i všechny ostatní hodnotné
ekosystémy čeká pod taktovkou lidstva rychlá likvidace. Lov a ztráta životního
prostoru zdecimovaly téměř všechna divoká zvířata, jmenovitě například
nosorožce, lvy, tygry, vlky, medvědy, rysy, orly všech druhů, sokoly, zubry,
bizony, kytovce, žraloky, tuňáky a tak dál a tak dál. Žádnou výjimkou nejsou ani
populační poklesy o 99%. Velké většině zvířat nad 1 kilogram hrozí vyhubení
v nejbližších desetiletích, přinejlepším pak do konce 21. století.
Z planety kypící životem se stává mrtvá, vyjedená planeta mrakodrapů,
paneláků, vepřínů a nekonečných lánů monokultur, kde moderní člověk
„konečně“ nastolil svoji hrůzovládu. Takováto podoba současnosti možná není
odporná těm městským otrokům, kteří zvíře vidí jen na televizní obrazovce a
které příroda nezajímá, já ji však odmítám. S něčím takovým se NIKDY
nesmířím. Bude-li v příštích desetiletích tento proces dovršen, přestane mít
existence na této Zemi pro mě smysl. Představa světa bez divočiny je pro mě
děsivá.
Lidstvo se ukázalo být nejhorším ze všech možných škůdců této krásné
planety, který souhrn všech ostatních destruktivních vlivů žoviálně strčí do
kapsy. A největší vinu na tom jako vždy a všude nese přelidnění.
Jakou úlohu v tomto grandiózním konci světa zastává ekologie? A o
jakých úlohách si namlouvá, že je zastává? Měla by bít na poplach a sdružovat
lidi usilovně hledající alternativu k modernímu světu. Místo toho však ekologie
15
získala jistou politickou váhu a spoluúčast v rozhodování, takže přijala
postavení, které jí bylo vyhrazeno. Systém namíchal a rozdal karty a s těmito
kartami se ochrana přírody snaží sehrát svoji skromnou partii. Dělá, co se dá, ale
asi už tušíte, že to ani zdaleka nestačí. Pekelný oř pokrok se s kočárem civilizace
řítí do propasti a ekologie jen mírně brzdí jeho bezhlavý trysk. Jedinou nadějí je
však skopnout z kozlíku zběsilého vozku světový kapitál a chopit se opratí.
V kontextu dnešní reality je rozsah ekologických aktivit spíš už jen
směšný. Vědomosti by byly, ale chybí jejich odezva a uplatnění v životě.
V zákonech a mezinárodních úmluvách nalezneme proklamace o tom, že je
třeba nepřetěžovat zdroje a držet lidský vliv na snesitelné úrovni, že je třeba
zastavit destrukci ekosystémů a vymírání druhů, ale nic z toho se neděje. Nad
ochranářskými snahami téměř vždy vítězí zájmy bezohledného materialismu.
V žádném z globálních cílů není ochrana životního prostředí úspěšná.
Kvůli tomu se mi jeví nemístné označovat problémy a hrozby za výzvy „challenges“, jak si to ekologové navykli ve snaze zdůraznit svůj aktivní
přístup. Za výzvu lze podle mého považovat jen to, u čeho existuje určitá naděje
na splnění, jinak jde o pustý eufemismus. A tihle ekologové navíc v bezmezné
naivitě doufají, že svých cílů dosáhnou mírumilovnými metodami domluvy a
přesvědčování.
Proud profesionální ekologie sám sebe chápe příliš úzce jen jako vědu.
Domnívá se, že filosoficko-morální otázky už jsou vyřešeny humanismem a
politické otázky demokracií. A proto environmentální vědy jen přináší data a
podklady pro humanistická řešení. Humanismus se svými morálními předsudky
ovšem nikdy žádné řešení nevymyslel, jeho „řešením“ bylo vždy jen více
ukrajovat z rezerv Země. Přemnožili se někde lidé? To nevadí, zintenzivníme
výrobu. Došlo jinde dřevo? Pokácíme další lesy… Tímto odsouváním problémů
způsobuje humanismus jejich eskalaci a nakonec kolaps, k němuž všechno
směřuje.
Ekologie postavená na humanitní morálce je absurdní a bezzubá, protože
stále ustupuje donekonečna rostoucím nárokům lidské společnosti. Prosadí se
jen taková opatření, která nikoho neomezují. A proto je „řešení“ vždy
nedostatečné a navíc jen dočasné. Dokud má společnost nadbytek, může si
dovolit malou úlitbu a ponechat drobnou část krajiny a zdrojů stranou pro
přírodu. Ale jakmile udeří nouze, půjdou všechny ohledy stranou. A nouze
udeří, na to lze vzít jed. Kdo pak bude s puškou v ruce bránit poslední ussurijské
tygry?
Dnes je vyhlášen národní park, který bude za 10 či 20 let stejně
zplundrován kvůli potřebě dřeva a zemědělské půdy. A ani sám status
chráněného území ochranu nezaručuje, příroda je v něm mnohdy drancována
skoro stejně bezostyšně jako kdekoli jinde. Řada národních parků existuje jen na
papíře a území se ve skutečnosti nedostává pražádné péče ani protekce.
Za neúspěchem ekologie stojí i samotní ekologové se svojí náturou.
Nalezneme mezi nimi zvýšený podíl různých podivínů, zpustlých samorostů,
16
ošklivých žen a dalších ušlápnutých outsiderů, tedy lidí, kteří v ostatních
vzbuzují spíše odpor. Extrémní případy jsou i zde vzácné, ale slabý odvar tohoto
je přítomen v kdekom. Jsou to lidé spíše neprůbojní, jemnocitní snílci, žádné
dominantní osobnosti, které by dokázaly pohnout davy.
Důvodem je to, že zdravý a silný člověk má častěji sklony ke spokojenosti
se sebou a tedy i k duševní zahálce. Outsider je naopak odstrkovaný, trpící a sám
o sobě pochybující, takže je puzen hloubat, proč se mu tak špatně vede.
Přemýšlení jej posléze přivede i k hledání dobra. Naneštěstí však už podvědomě
uvažuje jako utlačovaná oběť, má v sobě a priori zakořeněnou morálku
ublíženosti. Chce pro každého ohledy, aby si je i on sám směl nárokovat. Odtud
ten zpropadený levičácký humanismus, kterým je celá ekologie nasáklá.
A ti ostatní, „normální“ ekologové podléhají stejným nešvarům, jakým
podléhají lidé obecně. Pominu ty, kteří jdou ekologii studovat z lenosti.
Zbývající přijdou s určitým zápalem, který v nich ale studium postupně zadusí,
protože cestu ze současné krize nikdo nezná. Od ideálů upadají studenti ochrany
přírody víc a víc ke každodenní rutině, na ekologii činu se naučí hledět spatra.
Běžný fundovaný ekolog už netouží zachránit svět, vnořením do problémů
zjistil, že nic není tak jednoduché, ovšem ustrnul ve slepé uličce relativizování
bez východiska. Nyní mu jde spíš o to, aby si i pro sebe našel volnou niku:
nějaké útulné místečko, kde by se mohl zašít a žádaje o granty pracovat na
nějakém podružném problému. Možná bude namítat, že každý ten problém má
svůj význam, ovšem za podružný a zástupný musí být považován do doby,
dokud se ty největší, fatální problémy přehlíží. Dokud se na největší hrozby
nenajdou uspokojivá řešení, je nesmyslné zabývat se podružnostmi. Krom toho
existuje obrovská disproporce mezi teoretickými znalostmi a jejich uplatněním
v životě. O všestranně zhoubném vlivu lidstva se toho ví poměrně hodně, ale
stejně není nikdo schopen s tím něco učinit. Žádné vědomosti například
nezabránily tomu, aby se desítky druhů velkých savců nedostaly na pokraj
vyhubení. Vědeckému bádání je spíše vyhrazeno jen mapovat postupující zkázu,
než aby jí dokázalo zastavit. To je úkol pro velkou politiku.
Nechtěl bych však být nevděčný a podceňovat například význam řady
záchranných programů, které předešly vyhubení několika druhů. Jak jsem ale
řekl výše, jsou to vítězství jen dočasná. Tyto druhy stejně postupně přichází o
svůj životní prostor.
Ekologové zkrátka vědí, že na ty velké problémy prostě nestačí, proto jim
nezbývá než řešit menší úlohy. Současné dění jim připadá hrozné, ale netroufají
si vystoupit proti tlaku korupce a nadnárodních firem. Bohužel, společnost při
tom získává dojem, že všechno je jaksi zajištěné, protože ekologie vykazuje
činnost a má slovo v politice. Když někdo nadnese nutnost řešit ony fatální
problémy, jejichž existenci běžný člověk odsouvá na okraj vědomí, je označen
za extremistu, protože ekologie už přeci „funguje“.
To vše by nás nemělo překvapovat, jsou to logické důsledky faktu, že
nikdo ještě nepřinesl reálné řešení. Neexistuje společný prapor, pod nímž by se
17
odhodlání mohlo sjednotit. Píšící ekologové sami hýří fantasmagorickými plány,
jejichž realizaci očekávají v budoucnosti, avšak ona neproběhne nikdy. Skutečné
řešení těžko může přinést ekolog, jehož záběr je příliš omezený, musí to být
člověk poznání, který ekologické znalosti zahrnul do svého pochopení světa.
Vzhledem k pokročilému stavu destrukce bude řešení nutně radikální,
protože lidé se zkrátka budou muset uskromnit. Jeho nedílnou součástí musí být
rázná proměna každodenního života, jež za současnými trendy načrtne tlustou
čáru. Jemnocitné dušičky ale ráznost odmítají jakožto extremismus, ovšem za
těchto podmínek může být jedině ráznost adekvátní. Naopak smířlivost se dnes
už stala nemístnou a vyskytuje se také jen tam, kde vládne nevědění. Obhájci
nekritické smířlivosti mnoho věcí nevědí, ignorují nebo si nechtějí připustit.
Odmítání „extremismu“ si lidé spojují s dobrým svědomím a žijí
v přesvědčení, že tento musí být za všech okolností špatný. Extremistou se
přitom této vyměklé společnosti jeví každý, kdo se rozhodne podle svého
poznání jednat a vystoupí proti zvrhlosti. Ve svém „boji“ proti němu se občané
cítí být v právu a připadají si ctnostní. Nebýt extremistou je ovšem ctnostné jen
tehdy, když k tomu není důvod. V opačném případě jde o zbabělost.
A nalezneme zde jistý paradox – ráznost, kterou většina uzná za adekvátní
při ochraně lidských životů, se té samé většině zdá nepřiměřenou při ochraně
přírody. Tito lidé si neumí představit, že by někdo mohl přírodu milovat stejně
silně, jako třeba oni milují své děti. A já nepochybuji o tom, že v této přelidněné
době je láska k přírodě citem vpravdě vznešenějším a potřebnějším než láska
k dítěti. Touha po dětech je navíc sobecká, protože většina lidí chce zplozením
potomka jen dodat své existenci nějaký smysl.
Já miluji lesy více, než lidé své děti. A kdyby jejich děti někdo mučil a
hubil, jaký osud by mu asi přáli? To by najednou násilí odmítal jen málokdo.
Jenže když je třeba chránit přírodu, to se všichni vymlouvají a nanejvýš melou
pantem.
Právě na pasivitu a chybějící kuráž svých odpůrců spoléhají všemožní
škůdci přírody. Málokdy se najde někdo, kdo by doopravdy vzdoroval a
nenechal se zastrašit. Drtivá většina jen nespokojeně žvaní a rázné činy sama
odmítá.
O bezmoci demokracie
„Demokracie není dobrý systém, ale je to ten nejlepší z možných.“ Takto
v dnešní době rozvratu a nesplněných očekávání obhajují demokracii ti chytřejší
z liberálů. Za tichého souhlasu všech zúčastněných se z politiky jako služebnice
ideálů, která má s člověkem své plány, stala politika nejmenších věcí, která se
zabývá už jen problémy každodennosti a za svou nejvyšší metu považuje
pohodu běžného člověka. Politik je v takovém pojetí ospravedlnitelný, jen
pokud je sluhou lidu. A tento stav má být kýženým cílem a vrcholem dějin? Říct
18
si, že pravda neexistuje a každá hodnota je relativní, a proto opustit jednou
provždy snahy o pozvednutí lidstva a napříště se věnovat už jenom technickému
zlepšování všedního života? Taková demokratická společnost že má být nejlepší
z možných?
Po řadě nezdarů a tvrdých zkušeností 20. století se většina společnosti
stala hluchou a netečnou k pokusům o nějaké principiální změny. Lidé se již bojí
a jsou i líní zkoušet a tvrdošíjně se drží systému, který vlastně po nikom nic
nechce a od nikoho také nic nečeká. Jejich instinktivní odpor vůči všemu, co
ještě má svůj ideál a nebojí se někdy být i tvrdým, proti odvážnějšímu myšlení i
jednání, ovšem není dán hlubokým chápáním hodnoty demokracie, jak jedině by
to bylo přípustné, nýbrž obyčejným strachem z toho, že by se mohl objevit
někdo, kdo jim upře část jejich pohodlí. Tím ovšem vývoj ustrnul na slepém
bodě, ve zřízení, které vlastně není ničím jiným než mezidobím a vyčkáváním
na lepší systém. Když však má toto mezidobí delší čas hrát úlohu cíle dějin,
vystupuje na povrch stále zřetelněji jeho neúspěšnost a nesmyslnost. Čím větší
jsou problémy, jimž svět čelí, tím více v jejich řešení demokratický systém
selhává. S tím vším pak vyplouvá na povrch i vědomí o nutnosti změny.
Paradox demokracie spočívá už v její základní tezi, že vyjadřuje vůli lidu.
Nevidím, že by lid jako celek měl nějakou skutečnou vůli, možná tak veřejné
mínění, ale máloco je tak vrtkavé a nerozhodné jako právě veřejné mínění. Ti,
kdo se dnes nejvíce ohání vůlí lidu, mají propracované způsoby, jak tuto vůli
určovat nebo alespoň ovlivňovat. Dalekosáhlý vliv má na veřejné mínění
zejména reklama a její agresivnější sestra propaganda. Mínění si utváříme na
základě informací dostupných z okolí. Když je proto v médiích a jiných zdrojích
veřejnosti záměrně předkládán zkreslený obraz reality, ovlivňuje to hluboce
mínění i každého inteligentního člověka. Získáváme tím špatné výchozí
informace, z nichž pak nutně vyvozujeme špatné závěry. Právě na manipulaci
s obrazem reality se média zaměřují.
Různé vlády, společnosti a iniciativy mají rozličné plány, ale téměř žádná
to se světem nemyslí dobře. Reklamu a mediální lež používají k prosazení svých
záměrů, například soustavné podceňování ekologických problémů umrtvuje vůli
ke změnám. Vydávání konzumního systému za samozřejmost a podmínku života
zajistí, že většinu lidí vůbec nenapadne, že něco je špatně. Ubezpečování, že
techniky nebude vládami a korporacemi zneužito proti člověku, zase umožňuje
příchod světa, kde se právě to stane a jedinec bude již zcela bezmocný.
Společnost sama usnadňuje svým charakterem médiím práci, protože lidé
se rádi nechají klamat pohodlnou lží a chtějí věřit tomu, co by se jim líbilo. Zde
vyvstává nutnost podrobit jakoukoli propagandu přísnému dohledu a odebrat
korporacím vládu nad médii, jinak je každá snaha o nápravu odsouzena k
nezdaru.
Možnost ovlivňovat veřejné mínění však může být stejnou měrou použita
k dobrému cíli. Může mezi lidmi probudit zájem a skutečnou vůli k něčemu, ty
ovšem nepramení z veřejnosti samotné, nýbrž z iniciativy jednotlivců a malých
19
skupin. Opravdová vůle lidu je cosi velmi redukovaného, projevuje se jen jako
reakce na období těžkých existenčních podmínek a omezuje se na všeobecnou
nespokojenost. Aby se běžný člověk rozhoupal k projevu, musí trpět značnou
nouzí. Sám od sebe chce jen zajištění základních potřeb, ostatní požadavky mu
podsunul některý z „mluvčích lidu“. Právě tak se za světové války v Petrohradě
změnily požadavky chleba v požadavky abdikace cara. Na takové vůli by jen
blázen mohl chtít stavět společnost.
Ale i kdyby společnost disponovala tvořivou vůlí, je zde jiný ještě
výraznější rozpor. Vůle většiny rozhodně nemusí indikovat nejlepší možnost.
Názor většiny zdaleka nemusí být pravdou, vlastně jí ani nemůže být, proto je
chybou pokládat jej za kritérium správnosti.
Většinu tvoří obyčejní lidé, jejichž mínění je nesmírně omezené. Běžný
člověk hněte své stanovisko ze směsice pocitů, přání a domněnek, důvody zde
hrají podružnou roli a vědění není přítomno vůbec. Většina je zcela neschopna
správně posoudit stav věcí, protože přání věrně uctívá jakožto otce myšlenek.
Každý z davu chce především svůj malý aktuální prospěch a pak až ho zajímá
společnost a svět. Avšak plete se i v mínění o tom, co je pro něj samého
prospěšné, takže pak sklízí hořké plody své práce.
Jak by mnoho takových mohlo mít dohromady pravdu?! Je to bezmála
zázrak, má-li pravdu v celkovém pohledu na svět i jediný ze všech a správné
mínění a hodnocení skupina lidí. Od nich se pak hodnotné smýšlení šíří na
všechny strany a může Zemi připravit velké ozdravění. Kam se za nimi hrabe
“objektivita” celého veřejného mínění. V demokracii je však hlas nejlepšího
člověka formálně roven hlasu posledního z hlupců.
Je krajně naivní myslet si, že by se většina současných lidí byla kdy
schopna samostatně dopracovat k nějakému kloudnému poznání a vytvořit tak
uvědomělou společnost. Od běžných lidí se nedá vůbec očekávat, že budou znát
řešení na složité problémy, tyto problémy obvykle ani nezahlédnou. V jejich
silách je přinejlepším poznat toho, kdo by řešení znát mohl a tomu pak svěřit
důvěru. Jedině tak také může demokracie reálně fungovat. Celá krize dnešního
politického života spočívá v tom, že právě lidí povolaných rozhodovat tu není.
Neštěstí každé doby se rodí tehdy, když se k moci dostanou trpaslíci.
Lid bezpodmínečně potřebuje své inspirující vůdčí vzory, bez nich je
prakticky nemožné, aby se rozhodoval správně. Lid sám nemá iniciativu a jen
reaguje na podněty, to znamená, že problémy chce řešit, až když se stávají
nesnesitelnými, a vůbec neví jak. Rozhodně se jim nesnaží předejít.
Demokratická “řešení” jsou také zcela nedostatečná, neboť prvním zájmem
obyčejných lidí je vlastní pohodlí. Demokratický minimalismus znamená hasit
jen tam, kde nejvíc hoří. Jenže co když je třeba část pohodlí obětovat? Čím déle
se odkládají problémy přelidňování a devastace přírody, tím větší daň si budou
žádat. Ještě před sto lety by se řešily relativně snadno, odloží-li se jejich řešení
ještě o třicet let, bude to již daň nesnesitelná. Dnes se při snahách o zlepšení
klade na první místo podmínka, že musí být zachován nadbytek a pohodlí pro
20
všechny. To lze dělat tak dlouho, než dojde k celkovému zhroucení. Demokracie
je dobrá jen k tomu, aby lidstvo dovedla spořádaným krokem na pokraj zániku.
Technický pokrok spolu s demokracií nevědomých mas, to je vskutku smrtící
kombinace.
Za doby míru a dostatku demokratické zřízení alespoň přibližně funguje.
Tehdy se totiž neuzavírá mnoho důležitých rozhodnutí, většina jich má jen
administrativní charakter a na jejich konkrétní podobě vlastně příliš nezáleží.
Když ale nastane ohrožení, je princip demokracie v koncích, protože nemá
způsob, jak by bez ztráty své liberálnosti lidi k něčemu přinutil, tím pádem ani
vůli přijmout dostatečně silná opatření. Nejpozději tehdy je nutné, aby konečně
vystoupil někdo a rozhodl, co je třeba vykonat a kam napřít úsilí, a ukončil tak
překřikování davu, který není svolný k žádným ústupkům. A jistěže se to tak
také děje. Ve skutečnosti by měli takoví rozhodující lidé vystoupit dříve, ještě
než lehkovážnost společnosti způsobí příchod velké krize.
Stojíme před dilematem, zda se umanutě držet chybného mínění většiny, a
nebo se spolehnout na vedení elity, což také přináší rizika.
O demokracii lze říci tolik, že při neúnosném zatěžování prostředí je
schopna dočasně vytvořit celkem blahobytnou společnost a každému dává volné
ruce, aby si hleděl svých zájmů.
Já bych ale považoval za daleko cennější systém, který dokáže vytvořit při
dlouhodobě snesitelné míře zátěže prostředí, které pozvedá lidskou úroveň a
umožňuje žít zajímavý život. Cennější je ale vlastně i jakákoli po delší dobu
udržitelná, tedy k přírodě přátelštější společnost.
Pro moderní svět je příznačná obava či fobie z vlády privilegovaných.
Ano, historie nás učí, že v mnoha případech je taková vláda uzurpátorská a
společnosti škodlivá. Je ale nasnadě, že odmítnutí nezasluhuje tento způsob
vlády jako celek, nýbrž ti nevhodní lidé u kormidla. Dejte běžnému člověku
velkou moc a stane se z něj monstrum. Žádný běžný člověk nemá ve vládě co
pohledávat, naopak, taková úloha si žádá v každém ohledu výjimečné a vybrané
jednotlivce, kteří se nezdeformují pod vahou zodpovědnosti. Bohužel, právě
proti existenci takových jedinců brojí již dlouho morálka prostřednosti.
Od politiků se očekává, že budou jen prvými z lidu a nikoli víc než lidem.
Nejsou to vládcové, jen úředníci, jimž vláda není posláním ale prací. Není proto
divu, že horizontem jejich úvah je vlastní prospěch a odhadování, co všechno
jim ještě projde. Stávají se z nich paraziti, mohou si nakrást a své sliby odbýt
lakonickým „tak jsem to zkusil“.
Do politiky se dere kdekdo s vědomím, že vlastně skoro nic neriskuje.
Proto by na politiky měly být napříště kladeny vyšší nároky, aby za sebe ručili
svou ctí a pakliže se jí zpronevěří, budou vystaveni všeobecnému pohrdání. Pro
povolaného vládce je jeho snažení posláním, za něž je ochoten ručit vším. Za
takových podmínek by si politickou dráhu každý zlodějíček dobře rozmyslel.
Vládu mají obstarávat ti nejlepší, pakliže jsou dobří dost. Právě na jejich
hodnotě vše záleží. Kdyby se vlády jednou chopili ti, kteří mají vládnout, pak se
21
na Zemi mohou dít obrovské věci, které dosud nepřicházely vůbec v úvahu.
Osvícení vládci, kteří přijali za své ty největší úkoly, aniž při tom zapomněli na
lid, právě ti by mohli pozvednout svět na novou úroveň.
Co je lid a jaká jsou jeho práva
Myšlení a uvažování dnešní společnosti je do hloubky otráveno. Již
několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale, odklání
od aristokracie a elity směrem k lidu. Lid získal v dějinách celou řadu zastánců
mezi intelektuály a mysliteli, kteří boj za jeho práva přijali jako své poslání. To,
ve spojení se všeobecným vzděláním a hmotným vzestupem, způsobilo, že lid
sám sebe začal vnímat jako sílu a svrchovanou hodnotu. Vzápětí pak logicky
začal mít i požadavky na politická práva a moc.
Souběžně s tím docházelo ke zpochybňování aristokracie a jejího
významu. Zde působily jako voda na mlýn hojné příklady aristokratů, kteří měli
moc, ale v žádném ohledu nepředstavovali duchovní výkvět své doby. Novou
sílu celý jev nabral se vznikem buržoazie. Měšťané našetřili majetek a posléze si
vydobyli i politickou váhu, ale nikdy si neosvojili úroveň a styl aristokracie,
kterou se snažili jen neúspěšně imitovat. Měšťan je chytřejší člověk, kterému se
pílí podařilo zbohatnout, nikdo v něm ale, ani při nejlepší vůli, nemůže spatřovat
projev vyššího lidství.
Za takových podmínek se mezi chudými vrstvami v důsledku vydatné
socialistické agitace rozšířila nenávist a pohrdání vůči jakékoli elitě. Kdekdo si
začal říkat: „Když oni mohou mít moc a majetek, proč bych je neměl mít i já?“
Tak se evropské nebe zatáhlo rudými mračny dělnických bouří.
Skrze celé dějiny socialistického smýšlení se však táhne jedno základní
nedorozumění. Všichni ti, kteří bojovali za rovnost a práva lidu, především
špatně pochopili pojem lid. Jedni pocházeli z nuzných poměrů a museli si na
živobytí vydělávat tvrdou dřinou. Při pohledu na majitele továren je popadala
zlost a v duchu se ptali: „Oč jsem já horší než tamten nabubřelý panák? A proč
tedy já mám pracovat do úmoru, zatímco on žije v takovém pohodlí?“ Druzí
netrpěli hmotnou nouzí, ale ve svých myšlenkách se do té situace vžívali. Oba
druhy pak cítily křivdu a hrubou sociální nespravedlnost. Odtud pramení
rozhořčení, z nějž socialismus čerpá své postoje. Zde se však zároveň všichni
socialističtí intelektuálové dopustili zásadního omylu v uvažování, když křivdy
na sobě automaticky zaměnili za křivdy na lidu, jako by jim snad kdokoli byl
roven. Svým učením otravovali mysl společnosti, o tom není pochyb, ale nebyli
to lidé bez mozku a ducha, inteligencí rozhodně čněli nad průměr. Tím pádem
ale sami nepatřili k lidu, nýbrž k určitému druhu elity.
Spravedlivá příslušnost k elitě se určuje duševní úrovní a nikoli majetkem.
Oni však záměrně přehlíželi rozdíly mezi sebou a běžným člověkem a stavěli se
do čela lidu jako hlásné trouby a rozněcovatelé jeho hněvu. Toužili za sebou cítit
22
dav, jímž by své rozhořčení znásobili do olbřímích rozměrů a pak zosnovali
svou pomstu. Jejich kázání bylo pro mnohé přitažlivé, protože široké vrstvy
skutečně neměly zrovna lehký život a lidé jsou mimo to vždy rádi, když mohou
někoho učinit odpovědným za svoji životní bídu.
Socialistická idea rovnosti spočívá na předsudku, že jsou to jen podmínky
prostředí, co vytváří rozdíly mezi lidmi. To je vyvráceno už prokazatelně
rozdílnou inteligencí různých lidí. U běžných lidí má prostředí skutečně určující
vliv, ale velkou výjimečnost ani genialitu nevysvětluje. Člověk musí mít
vrozený potenciál, aby se mohl duševně povznést do opravdové výše. Napoleon
se nestal Napoleonem jen díky okolnostem, ale také díky tomu, že na to měl.
Průměrnému člověku lze usilovnou péčí dopomoci k rozšíření obzorů, ale touha
po poznání nepramení z jeho nitra. Ponechán sám sobě zůstává přízemním a čte
bulvární tisk. Naopak inteligentní osobnost touží už sama od sebe po poznání a
snaží se růst vzhůru. Je podobna sekvoji vždyzelené, zatímco běžný člověk je
pouhým břečťanem, i on se občas podívá do korun, ale jen tehdy, má-li tam po
kom vylézt.
Kdyby ti teoretikové socialismu chtěli lepší společenské postavení pro
sebe, bylo by to oprávněné. Inteligentní lidé nemají dělat úmornou manuální
práci, nýbrž potřebují prostor a čas k duševnímu vzestupu. Kdyby chtěli zlepšit
hmotnou situaci chudších vrstev, bylo by to také oprávněné. Avšak tím, že
namísto aristokracie ducha pozvedli za cíl společnosti sprostého dělníka, tím
spáchali zločin proti životu.
Lidu je třeba zajistit snesitelné životní podmínky a důstojnou existenci, to
nikdo nezpochybňuje. Zároveň je ale nestoudnou křivdou vůči přirozenosti
přisuzovat davu veškeré právo, „v jeho zájmu“ ničit a napadat elitu jako stav a
vést válku proti výjimečnosti.
Co je totiž tento lid? Lid je to, co zbyde ze společnosti, když odečteme
všechny výrazně nadprůměrné. Je to masa obyčejných lidí a obyčejný člověk je
bohužel nevýslovně omezený a provždy nesvobodný tvor. Proto má poslouchat
a ne rozhodovat. Když lid získá přímou moc, naprosto k ničemu mu není a
vůbec netuší, co by s ní tak měl dělat. To se již několikrát v historii ukázalo.
Vždy pak nastává doba totálního rozvratu, takže i ti, kdo lidu moc s velkou
slávou dali, mu ji vzápětí i v jeho zájmu odebírají.
A co je vůbec zájmem takového lidu? Snad aby se už vůbec nemuselo
pracovat? Jaký nesmysl! Kdyby obyčejný člověk nemohl pracovat, byl by to pro
něj nejhorší trest, protože s volným časem si neví rady. Stejně tak ani nechce
svobodu, takže mu ji žádná síla na Zemi nemůže dát.
Toto vědění je intelektuálům i zástupcům lidu příliš málo známé, protože
je jim bez ustání předkládán falešný obraz lidu. Spisovatelé i režiséři vydávají
běžné lidi za mnohem duchaplnější, než ve skutečnosti jsou, protože jen tak
mohou hrát nějakou úlohu v jejich příbězích. Člověku se pak chce věřit, že
taková je i realita. Ve skutečném životě však potkáváme velmi málo zajímavých
lidí a velkodušných pohnutek.
23
Výjimečnost a průměr mají diametrálně odlišnou hodnotu, proto jim mají
náležet i odlišná práva. Házet je do jedné kategorie a chtít rovná práva pro
všechny může jen ten, kdo nespatřil propast mezi nimi, protože sám je ještě
lidem a hledí zespodu. O čemkoli lze však přiměřeně soudit jen z pozice
nadhledu. Kdo náleží k lidu, ten nemůže chápat a posoudit, co je sám zač. A kdo
je inteligentní, ten by měl vědět, že sám už tak docela není lidem a že jeho
zájmy se mohou a mají lišit od zájmů běžného člověka.
Duševní elita si musí sebe samu jako elitu uvědomit a přijmout svoji
stěžejní úlohu. Náležet k elitě znamená vedle výsadního postavení také závazky.
Ti nejlepší mají určovat společnosti cíle a směr. Když někdo naopak inteligenci
využívá k tomu, aby její pomocí napálil druhé a hledí jen na sprostý zisk, stává
se obyčejným parazitem. Ještě více viny nese ten, kdo se stal hlásnou troubou
dekadence, kdo pouští do světa duševní špínu nebo svádí společnost
k nesplnitelnému blouznění.
Co se však v dějinách přihodilo? Ti, kdo si neuvědomují výše řečené,
bojují již celá staletí za práva lidu, a proto lidu již staletí roste hřebínek.
Objevují se pak pocity, že by se svět docela obešel bez autorit a každé autoritě je
přiznáno právo na existenci, jen pokud je služebnicí lidu. Bez správné elity je
však i veškerý lid vydán na pospas rozvratným vlivům i různým příživníkům,
kteří mu nalhávají cosi o svobodě, zatímco uvrhávají celou společnost do stále
odpornějšího otroctví.
A dát lidem jednoduše volnost? To dnes už kvůli přelidnění nepřichází
v úvahu. Leckdo to slibuje, ale nikdo to neudělá, nejméně pak ti demokraté, kteří
si tajně přejí mít každého pod kontrolou. A i kdyby, obyčejnému člověku stejně
není ku prospěchu, je-li ponechán sám sobě. Je mu mnohem lépe, když může
poslouchat autoritu, kterou má důvod ctít, než když má o celém svém životě
rozhodovat sám. V takovém případě je sám nad sebou bezradný, zoufalý a
rozmrzelý a je náchylný ke všem závislostem.
Lid zároveň potřebuje něco, co by dodalo jeho existenci smysl a
opodstatnění. Běžný člověk by měl chápat jako poctu, když jej někdo velký
využije ke svým vznešeným plánům, protože to je jediný způsob, jak se takový
člověk může na něčem velkém a vznešeném podílet. V této souvislosti chci
vyjádřit své hluboké opovržení poselstvím písně Plebs blues Jaromíra Nohavici
(čímž ale pochopitelně neodsuzuji celou jeho tvorbu), která je příkladným
projevem lidové ublíženosti a resentimentu. Bez vládců a jejich velkých plánů
by se běžní lidé obrátili v prach a nikdo by jich nevzpomněl, ale například
takovou stavbou pyramidy nebo účastí ve slavné bitvě získají i oni kousek
nesmrtelnosti.
A jen domysleme do konce, co by znamenalo, kdyby každý inteligent měl
svou snahou jen ulehčovat a sloužit lidu. Vzešly by z toho tak nudné a ploché
dějiny, že bychom mohli celá staletí přehlédnout jediným pohledem, aniž by
bylo, co o nich říci. Toužit po něčem takovém je v každém směru zvrácené.
24
Demokratická společnost stagnuje, nikam vědomě nesměřuje, nemá cíl.
Své plány omezuje tím, co může pochopit a uznat masa, což ji prakticky
odsuzuje na pouhé vegetativní udržování chodu. Kýžené pozvednutí lidstva by
bylo reálně možné, ale prosadit jej může jen geniální individualita, nikdy masa.
Většina problémů naší doby pramení z toho, že autority neexistují nebo
jsou zpochybněné, takže si kdokoli dělá, co jej napadne, a celá společnost je v
rozkladu. Každá změna přináší řetězec důsledků, ale těm běžní lidé naprosto
nerozumí a vůbec s nimi nepočítají ve svých úvahách. Čelíme zcela novým
hrozbám, jejichž zvládnutí by si žádalo pevnou ruku u kormidla. Místo toho
však panuje pocit, že komukoli náleží právo se k čemukoli vyjadřovat. Média
(především internet) jsou zaplavena tisíci tlučhubů, kteří mají neodolatelnou
potřebu sdělovat světu svá hloupá stanoviska. Zatím je každý kloudný názor
přehlušen lomozem prázdných slov.
O rovnosti názorů
Co nyní hodlám říct, to není žádná velká novinka. Ví nebo alespoň tuší to
dneska leckdo. Ale málokdo si to dovolí otevřeně prohlásit, aby nesklidil
přemrštěnou reakci ze strany svých méně uvědomělých spoluobčanů. Proto když
už se o tom mluví, tak většinou jen v náznacích a nesměle. Dokud ovšem tento
pohled na věc nevejde ve všeobecnou známost a neobhájí své místo, zůstává
těžko představitelným, že by společnost mohla vykročit lepším směrem.
Nuže, problémem dnešní doby není ani tak nedostatek tolerance, jak
slýcháme ze všech směrů, nýbrž právě její přemíra, a to hlavně na nevhodných
místech. Ve všech společenských úvahách se dosud počítá s jedním ošklivým
předsudkem, že totiž mínění všech lidí má, alespoň teoreticky a formálně,
stejnou hodnotu. Proto se mnoho omezených lidí v rozhodování spoléhá
výhradně na svůj mdlý rozum, místo aby si nechali poradit od chytřejších,
protože se domnívají, že jejich názor není o nic horší než názor kohokoli jiného.
Běžní lidé si uvědomují jen velmi málo souvislostí, a proto vidí problémy na
nesprávných místech, takže si následně vytyčují úplně mylné cíle a svými
snahami akorát tak škodí.
Na pomýlených základech běžně vznikají celá hnutí. Je tolik
myšlenkových směrů poskládaných ze zlomků pravdy, ale žádný, který by měl
pravdu jako celek, takže se rozšířil pocit, že žádná pravda ani správný směr
vlastně vůbec neexistují, že všechno je subjektivní a relativní. „Co je dobré pro
jednoho, je špatné pro jiného.“ Jedno hnutí brojí proti druhému, a přitom jsou
obě správnému cíli na hony vzdálena. Nekonečné množství snažení tak přijde
nazmar.
Dokud se neuzná, že v jádru je jedna myšlenka hodnotnější než druhá,
není vůbec naděje na jakoukoli změnu poměrů. Nyní ale hodnotným názorům
není přiznána jejich svrchovanost a staví se na roveň kdejakým plkům. Při řízení
25
státu nebo v jiných důležitých otázkách však není ani v demokracii možno takto
jednat a sluchu se chtě nechtě dopřává chytřejším lidem. No vida, jakmile o
něco jde, nikdo najednou nevěří v rovnost názorů. A proč nejít od polovičatosti
o krok dál a neuznat její neplatnost i v běžném životě?
V otázce svobody slova je potřeba poukázat na jeden zásadní problém.
Liberálové a demokrati neustále mluví o toleranci a nutnosti uznat každé mínění,
těmito honosnými slovy však obvykle myslí právě tolik, že mají být uznány
liberálně-demokratické názory a nesouhlasné mnohdy sami odmítají. Za touto
maskou tolerance jsou vždy připraveni upřít druhému jeho právo nesouhlasit.
Svoboda názoru se vztahuje jen na neškodná mínění, která po nikom nic
nechtějí, na úzce vymezený rámec demokratického smýšlení a demokratické
slepoty.
Jistě ne všichni, ale někteří rovnostáři jsou plni fanatického zanícení, s
nímž se vrhají na projev jiného smýšlení jako supi na mršinu. Cítí se pobouřeni
slovy jako tradice, nerovnost a zejména dobrý vkus. Tolik tedy k jejich
„toleranci“.
Demokratovy úvahy o příčinách a následcích zůstávají při povrchu.
Přemýšlí jen o zjevných věcech a nevidí skryté důsledky, takže odmítá pouze to,
co člověka bezprostředně omezuje nebo ohrožuje. To je například kriminalita,
stejnou měrou ale také mnohé kritizující názory. Ne každá kritika je adekvátní a
opodstatněná, ale odsuzování úpadkových jevů oprávněné je. Abychom však
úpadek vůbec rozpoznali, musíme pohlédnout na svět bez růžových brýlí
humanismu. To se demokratovi nechce, takže sám dekadenci neodhalí a její
odmítání mu pak připadá jako nepřípustné a bezdůvodné omezování svobody.
Pod tímto dojmem v dobré víře odsuzuje netolerantní smýšlení a nevědomky tak
jen posiluje úpadek.
Na systému se přiživuje jak úzký okruh bohatých, tak skupiny chudých,
líných nebo vychytralých. Levicoví liberálové, socialisti či anarchisti často
napřou veškerou svou nenávist a "spravedlivé" rozhořčení vůči bohatým a k
ostatním příživníkům jsou nemístně nekritičtí.
Jiní si vedou odvážněji a dovolí si vidět a kritizovat i některé další nešvary
společnosti, obvykle ty, které se právě jich přímo dotýkají. Přesto odpírají
druhým nárok odmítat jiný jev, takže svůj názor ve skutečnosti považují za
hodnotnější a zpochybňují tak své teze o názorové rovnosti.
Společnost, kde právo na vlastní názor znamená právo na schválený
demokraticko-moralizující okruh názorů, nutně upadá, protože nepříznivé jevy
se množí jako houby po dešti a není nikdo, kdo by jim čelil.
Kdyby demokratický směr stál na poznání pravé podstaty světa, pak by
proti jeho protěžování nešlo nic namítat. Místo toho však stojí na odvěkých
morálních předsudcích a z psychologického hlediska je nemálo povrchní, takže
skutečnému poznání jen brání.
Říkejme to stále znovu, neexistuje důvod, proč by libovolné dva názory
měly mít stejnou hodnotu. Naše mínění přímo odpovídá našim duševním
26
schopnostem a intelektuálnímu rozhledu, má své důvody a rozhodně nespadlo z
nebe, aby jedno mohlo být zaměnitelné za jakékoli jiné.
Víra v rovnou hodnotu rozdílných názorů by v důsledku například
znamenala, že nemá vůbec žádný smysl se učit a zjišťovat informace a na jejich
základě si vytvořit nový názor. Ale takový blábol by snad nemohl obhajovat ani
ten největší pablb. A jestliže názor vzniklý z lepšího informování se o realitě má
vyšší hodnotu, proč by ji neměl mít i názor vytvořený vyšším intelektem?
Samozřejmě, že tomu tak je. Při pohledu na stejnou událost ji jeden nepochopí a
druhý ano, protože má lepší kognitivní schopnosti i představivost a navíc třeba
zná kontext.
Krom toho, my, kteří se někam vyvíjíme, víme moc dobře, že hodnota
našich názorů vzrůstá, že starší nejsou rovny těm stávajícím. Omyly se nahrazují
stále pravděpodobnějšími omyly a nakonec pravdou. Jak bychom tedy mohli
považovat za sobě rovná mínění lidí, kteří dnes obhajují naše dřívější a nám
důvěrně známá nedorozumění?!
Mnoho dnešních lidí v sobě chová zášť vůči všemu, co není za každou
cenu demokratické, vůči neskrývaným projevům aristokracie ducha. S pocitem
spravedlivého rozhořčení kolem sebe vytváří ovzduší netolerantní k jiným než
rovnostářským myšlenkám, čímž nemálo působí i na obecné mínění. Ve
společnosti dokonce koluje jakýsi pocit, že se ví, čím jsou nedemokratické
myšlenky mylné a nebezpečné, takže je lze odsoudit bez jejich předchozí
znalosti. Nic není pravdě více vzdáleno! A příznačné je, že jakmile se někdo
otázkou nerovnosti lidí začne opravdu zabývat, jeho prvotní zanícený odpor
dozná přehodnocení. Bohužel, společnost dnes radši dopřává sluchu třebas i
hlásání anarchie než hlásání hierarchického principu.
Zde je na místě otázka, zda by bylo ještě dnes možné velké hnutí jdoucí
lepší cestou. Pomýlených rovnostářkých hnutí, která ve svých řadách
shromažďují všechny zmatené, zhrzené a trpící elementy, je všude dost. Právě
tito jedinci nejvíce slyší na moralizující a humanistická kázání, na tvrzení, že
každý život má nevýslovnou hodnotu a podobně. Takový typ je ve společnosti
zcela běžný, stejně jako utrpení je běžné, proto mají levicová hnutí širokou
základnu příznivců.
Zároveň ale platí, že motivace je obecně velmi nízká. U běžných lidí jsou
to téměř výhradně osobní zájmy a ne oddanost myšlenkám, co je motivuje.
Ochotni riskovat jsou, jen když se mají opravdu špatně. Proto se z protestů v této
blahobytné společnosti stal spíš koníček a povyražení.
Naopak směry postavené na hierarchickém chápání života musí čelit už
instinktivní nedůvěře a předsudkům ze strany veřejnosti. Jak už jsem řekl, tato
veřejnost staví na předpokladu, že je všeobecně dokázané, jak škodlivé a
nesprávné je učení o lidské nerovnosti. Aby se k němu člověk dopracoval,
očekává to od něj vyšší kvalitu a výrazně větší uvědomělost. Takových jedinců
je v populaci jen zlomek, zato jejich odhodlanost je větší. Najdou se mezi nimi i
27
takoví, kteří jsou schopni dělat něco z přesvědčení a ne jen pro vidinu zisku (k
němuž se řadí i pocit vlastní důležitosti).
Z nich by bylo možno vytvořit malé ale pevné hnutí. Aby se však jeho
zásady prosadily v celé společnosti, bude nejprve nutné zlomit sílu
rovnostářských předsudků, aby si je lidé přestali spojovat s dobrem.
To věru není snadný cíl, předcházet mu musí vznik vysoce promyšleného
světonázoru, který se zbavil všech tendenčních výkladů a neopodstatněných
zásad a přináší spravedlivou stupnici hodnot i pravé poznání skutečnosti.
O menšinách a multikulturalismu
Klíčovou součástí společensky „korektního“ smýšlení je v moderní zemi
bezesporu uznávat tvrzení, že všichni lidé jsou si rovni, a tedy by měli mít stejná
práva a srovnatelné možnosti. A čím hůře se pro toto tvrzení hledají argumenty,
tím vášnivěji se za něj horuje. Jsme svědky silné myšlenkové přecitlivělosti
vedoucí k častému osočování z diskriminace, proti němuž se lze jen těžko bránit.
Řada lidí je ve snaze vyhnout se tomu raději přehnaně nekritická a za každou
cenu vstřícná. Ze strachu volí dobrovolnou slepotu a odmítají si přiznat
problémy.
Ke zbabělým kompromisům se současná společnost uchyluje výrazně
častěji, než by bylo záhodno. Široké oblibě se těší „jemné“ pokoutné metody
typu uplácení, přemlouvání, dezinterpretace, rozeštvávání a podobně. Na
problémové osoby se vyhrazují stále nové prostředky a opětovně se jim
ustupuje, místo aby jim také jednou někdo ukázal meze.
My bychom se rozhodně hranicemi korektního smýšlení neměli nechat
svazovat. Naopak by bylo na místě systematicky pranýřovat tendenčnost
rovnostářských ideí, odhalovat to jejich záměrné opomíjení i zveličování, až se
ve společnosti přestanou spojovat s pocitem dobrého svědomí.
Nemístný a nedomyšlený je také dnešní přístup k menšinám,
přistěhovalectví a multikulturalismu. Mezi demokraty panuje vůči nárůstu
menšin a novému stěhování národů přehnaná otevřenost, aniž by se kdo z nich
zajímal o důsledky. Nikdo například nahlas nepřipustí, že souhlasí se zánikem
různorodosti, jenomže především k tomu globalizace a mísení kultur vedou.
Národy mají právo být odlišné, a není to jen právo, odlišnost je veskrze
žádoucí. Jenomže pokrok, konzumní systém a expanze moderního světa
způsobují jednoznačný zánik rozdílů a zvláštností na všech úrovních, ať jde o
vzhled, kulturu, zvyky či způsob života. Různorodost tak nahrazuje v zásadě
jediný typ – tuctový moderní spotřebitel. Tento druh je v důsledku všude stejný,
byť má třeba jinou barvu kůže.
Zestejnění notně napomáhá masová migrace, při níž dochází k mísení
lidských druhů. V malé míře to nepředstavuje problém, ale hromadné stěhování
povede ke smísení všeho se vším.
28
Obyčej se přirozeně uchovává jen v prostředí, kde převládá nebo je
alespoň obvyklý. Moderní město je ale umělý prostor, kde se potkává směsice
menšin. Každá si z vlasti přinese své zvyky, takže jistou dobu se zdá, že panuje
velká různorodost. V cizím prostředí ale obyčej začne záhy oslabovat a
degenerovat, z každodenní součásti života se stane tradice dodržovaná už jen o
svátcích. Je to logické, například Kubánští kozáci nosili ve své domovině pod
Kavkazem výrazný kozácký oděv, ale v emigraci v něm působili nezvykle a
záhy se jej většina vzdala. Člověk nemá náladu být stále terčem šuškání a
užaslých pohledů, proto se snaží připodobnit a zapadnout. Ve městě také
nemůže přežít kultura postavená na vztahu k přírodě nebo na činnostech, které
tam nelze provozovat. To se vlastně týká většiny kultur, takže města jsou obecně
k jejich udržení nevhodná. Například stepní pastevci ve městech žádnými
pastevci zůstat nemohou.
Čím více se lidé stěhují do měst a cizích zemí, tím rychleji kultury
upadají. V důsledku pak dochází k přeměně různých typů lidí v beztvarou
míchanici, která má rozdílně akorát tak předky. Zdá se to někomu přehnané?
Většina národních kultur je už dnes prakticky mrtvá. Lidé se liší již jen svými
rasami, tedy genetickými rozdíly. I ty ovšem čeká smísení, u něhož jsme nyní
teprve na samém začátku. Pokud bude stěhování sílit a potrvá nějaké to století,
z ras zůstanou jen směsky.
Migrace je přirozenou součástí historického vývoje, záleží ale na její míře.
Pokud se v krátkém čase promíchá velká část světové populace, je to násilné
přerušení vývoje. Někdo může tvrdit, že je to naopak jeho završení, pak by to
ovšem bylo završení krajně žalostné.
Je na místě vystřízlivět z onoho naivního optimismu vůči migraci a
nenechat se zmást médii, která na politickou objednávku tak vehementně a
průhledně propagují obraz mnohonárodnostní společnosti. Do reklam i ostatní
televizní produkce se zahrnuje co nejvíce lidských typů, aby se média zavděčila
co největšímu počtu a lidé si na tu směsku zvykli.
Menšiny jsou obecně vzato problémový jev, v nynější době obzvláště.
Pětiprocentní menšina obvykle neznamená pro většinu žádnou hrozbu, pokud ta
je doopravdy většinou. Dnes je však společnost roztříštěná do stovek drobných
názorových a zájmových frakcí i jednotlivců, takže síla většiny je spíše
iluzorním pojmem utopeným v pasivitě. Pětiprocentní menšina je tedy
paradoxně nejsilnějším jednotným prvkem ve společnosti, jehož tlaku je ochotno
vzdorovat nanejvýš také pár procent populace. Čili: v době, kdy je národ alespoň
z části jednotný, neznamenají menšiny zdaleka takový problém jako v době, kdy
je národ rozložen relativismem a antagonistickými silami. Přistěhovalci se navíc
v cílové zemi nerozprostírají rovnoměrně. Koncentrují se předně do velkých
měst, kde je jejich relativní poměr výrazně vyšší než v celém státě.
Menšiny v národě rovněž působí jako pátá kolona. Když propukne mezi
oběma státy konflikt, dávají svému domovskému státu možnost a záminku
29
intervenovat pro jejich ochranu. Příslušníci menšiny jsou zároveň postaveni před
nepříjemné dilema, na kterou stranu se přiklonit a koho tím pádem zradit.
Z těchto důvodů je prozřetelné držet menšiny trvale v omezeném počtu a
nepřipustit jejich velký nárůst. Menšiny, které v zemi jsou, by však měly hledět,
aby místní národ kulturně obohacovaly. Měly by si tedy uchovat svůj tradiční
ráz a zůstávat jasně ohraničené. Toho lze v cizím prostředí docílit jen silnou
podporou a rozněcováním jejich národní hrdosti. Menšina, která si je vědoma
své hodnoty, se nesnaží jen napodobit místní zvyklosti.
Ona dnes tolik vyžadovaná asimilace je především ke škodě.
Přistěhovalci, kteří se smísí s domácími a přizpůsobí se, již sami nepřináší nic a
pouze přispívají k rozvratu a rozmělnění národa. Napomáhají vzniku směsky
bez opravdové svébytnosti.
Podobně jako jednotliví lidé nemají ovšem ani kultury jako celky stejnou
hodnotu. Duchovně nevyspělé národy jsou náchylnější ke všem úpadkovým
jevům a budou je šířit i v cílové zemi. A naopak, je-li menšina hodnotnější než
místní národ, může na něj působit příznivě. Rozdíly panují i mezi kulturami
blízkými a vzdálenými. Čím rozdílnější a čím smělejší je příchozí menšina, tím
více třecích ploch vznikne při jejím styku s domácím národem. To vše
ovlivňuje, jak velké počty dané menšiny jsou v konkrétním případě ještě
přípustné.
Když je menšina příliš početná, začne se nemístně roztahovat. A pokud se
do země tlačí vlna imigrantů a obsazuje stále více prostoru, není důvod k nějaké
přívětivosti. Vítáme cizince, který přichází jako host, ale musíme čelit tomu, kdo
přichází jako uchvatitel. Národ, který trpí politickou změkčilostí, si zadělává na
velké problémy.
O nadnárodních společnostech
Moc nadnárodních společností neustále roste a v porovnání s ní moc
národních států upadá. Dravá nadnárodní společnost uznává jen jedinou
motivaci a tou je zisk, za nímž se žene s cynickou chladnokrevností. Žádná
metoda vedoucí k zisku jí není příliš podlá, nestydí se podlézat, uplácet,
zastrašovat. Velké firmy se dokonce začínají montovat už i do světové politiky a
souhrou tak zvaných měkkých metod ovlivňují vývoj kýženým směrem. A
naskýtá-li se někdy možnost beztrestně zlikvidovat svého odpůrce, ne každé
vedení firem ještě váhá. Za poslední půlstoletí došlo k postupnému pádu všech
zábran.
Nadnárodní společnosti se především snaží vytvářet prostředí, které
svědčí jejich co největším ziskům, to znamená, že v jedněch zemích lacino
rabují přírodní zdroje a používají levnou pracovní sílu a v druhých zemích
podporují bezstarostnou utrácivou konzumní společnost. Jejich zájmem je, aby
jeden člověk byl otrockým dělníkem a druhý otrockým spotřebitelem. Těžko si
30
představit něco opovržníhodnějšího, něco nepřátelštějšího Zemi i člověku.
Nadnárodní korporace tu stojí před svědomím lidstva jako výstraha a ztělesnění
krvelačné zvrhlosti.
Hojným a vysoce účinným nástrojem nadnárodních firem je milosrdná
společenská lež. Využívají toho, že lidé chtějí být klamáni, a ochotně jim
podsouvají svůj klam. Lidé rádi poslouchají povídačky o tom, kdovíjak jsou
svobodní, jaký mají úžasný styl, jak je všechno „v pohodě“ a tak podobně. A
právě toho využívají korporace v reklamě a podstrkují lidem kýžené dojmy, díky
nimž se zvýší prodej produktů nebo firmám snáze projdou jejich zvrácené
praktiky. Samy sebe vydávají korporace za užitečné služebníky, solidní partnery
či dokonce dobré přátele. Ale to jen dokud je člověk poslušnou ovcí a dělá, co
ony chtějí, jinak začnou hrozit a vystrkovat drápy.
Čím víc roste moc té které nadnárodní společnosti, tím víc roste její
sebevědomí a bezohlednost. Nejprve se podbízí, ale záhy už diktuje, trestá a
dokonce i ponižuje. A to i své vlastní zaměstnance, když jim vytváří
nesnesitelná pracovní pravidla. Firmy expandují lidem do života, aby si je
mohly zavázat a následně podrobit. Rozhazují sítě do všech stran a zanechávají
po sobě návnady se skrytými háky. A když potom tyto háky hrozí důvěřivým
lidem roztrhat vnitřnosti, to víte, že ti již stojí klidně jako beránci. Tyto firmy
všude staví své podniky, minimalizují náklady a zvyšují obrat, a při tom se jako
velcí lidumilové zaštiťují „podporou rozvoje“ a „pracovními příležitostmi“.
S vlastními řadovými zaměstnanci však zachází jako s dobytkem.
V zaostalých zemích probíhá rabování zdrojů, do něhož se často rychle
zapojují i místní zkorumpované vlády. Vyvíjí se tlak na odstranění dosud
existujících zábran a omezení, aby se docílilo „rovnoprávnosti“ a liberalizace
trhu.
Situace spěje k tomu, že se nadnárodní korporace v brzké době stanou
prakticky jediným elementem ovládajícím světový trh. V honbě za zvětšováním
zisku se snaží každou svébytnou jednotku zničit nebo integrovat do systému.
Místní výrobu vyšachovaly sítě poboček a prodejen a kulturní odlišnosti a
tradiční prvky nahrazuje nebo asimiluje konzumní model. Jak účinné a
dalekosáhlé je toto zestejnění světa! V zemích na všech kontinentech vidíme
stejné obchodní řetězce, v nich stejně bídné zboží a stejně zbytečné tuctové
spotřebitele. A jaké znechucení v nás vzbudí, když cestujeme do daleké země,
abychom v ní spatřili stejnou špínu, jíž máme plné zuby z domova.
Nadnárodní společnosti však tuto špínu pozvedají na ideál a předkládají ji
davům konzumentů. Jejich moc nad každodenními životy lidí neustále roste, lidé
se stávají součástí velikého soukolí, které jim udává tempo a směr, nebo je
semele. Odpůrci jsou prohlášeni za nepřítele lidu či svobody či demokracie,
nikoli však za nepřítele lži a nicoty.
V moderním světě moc nadnárodních korporací, podnikatelů a
byznysmenů neustále roste, až by nakonec zbyli jen oni a jejich podřízení!
Dopustíme to?
31
Je jasné, že nadnárodní společnosti nemají pražádný zájem na změně
poměrů, na omezení expanze, na uskromnění. Místo toho masivně propagují svá
zrůdná výrobní schémata, a teprve když se ve společnosti zvedne silný odpor,
který už nemohou umlčet, rázem obrátí, svoje schéma změní a nezřídka se ještě
začnou vydávat za nositele změny. Jediným motorem této změny je ale
nebezpečí poklesu zisků a změna se odehraje právě ve chvíli, kdy možná ztráta
z odlivu popularity předčí zvýšení výrobních nákladů. Změna je také vždy
minimalistická a doprovázená masivním obelháváním a propagandou. Ve
skutečnosti jsou to zavilí odpůrci každé snahy o nápravu poměrů, s tím se musí
počítat. Proto existují stran nadnárodních společností jen dvě správné možnosti:
buď se bezvýhradně podrobí, nebo musí být zlomeny!
Kritika sportu
Sport je jedním ze základních pilířů současného světa, jehož přínosy jsou
chápány jako nesporné a téměř nikdo si o nich nedovolí pochybovat. Sport
nikdo nevnímá jako problém.
Mně však jeho stávající podoba byla nesympatická snad od prvního
setkání. Šlo zde o instinktivní odpor a až mnohem později jsem pro něj nacházel
důvody, které mě jen utvrdily o jeho původní oprávněnosti. Dnes moc dobře
vím, že skoro vše, co se pojí s moderním sportem, je nízké, zkřivené a falešné.
Zejména ideály, které nám jakoby chce předkládat, jsou to nejpokřivenější, a
rozhodně nic, co bychom měli stvrzovat.
Absurdní mi od počátku připadala otázka fandění. Ne v národních nebo
městských týmech, kde lze nalézt nějaký (alespoň iluzorní) důvod pro podporu,
tím spíše však v případě měst, ve kterých se nachází týmů více. Mezi
jednotlivými týmy neexistují žádné faktické rozdíly, které by ospravedlňovaly
výběr některého z nich. Lidé prostě začnou fandit tomu, který podporuje někdo
z jejich okolí. A pak na stadionu vřeští radostí nebo proklínají nebesa podle
toho, jak se jejich favoritovi daří. Ti nejposedlejší a nejvíce omezení si svůj tým
dokonce ztotožňují s „absolutním dobrem“. A přitom by stačilo jen potkat na
začátku jinou skupinku lidí a dnes by fandili svému úhlavnímu nepříteli.
Ani národní týmy nemají nic společného s duchem národa a nijak jej
nereprezentují. Tuto pokryteckou lež stvořil moderní svět, který stvořil i
moderní sport a národy naopak zahubil. Národní cítění bylo odsunuto do
takových směšných a bezzubých pozic, jakou je právě fandění ve sportu. Tam se
národní „hrdost“ modernímu světu ještě hodí, protože ji dokáže zpeněžit. Váží-li
si někdo vlastního národa, nijak jej to nezavazuje k tomu, aby se také divácky
angažoval v mezinárodních sportovních soutěžích. Ty jsou totiž pouhými
veletrhy konzumní zábavy, které se do laciného pseudonacionálního hávu balí
jen proto, aby šly lépe na odbyt.
32
O nic z toho tu ale pochopitelně vůbec nejde, tým je jen záminkou, aby
diváci mohli něčemu fandit. Fanoušek sleduje sport z vícero důvodů. V první
řadě se jím zbaví téměř jakéhokoli množství nadbytečného času. Kdysi bylo
sportovní „dění“ během roku nárazové, protože existovalo jen několik soutěží,
které tím pádem bylo možné pokládat za významné události. Již řadu let se ale
disciplíny i soutěže množí jako houby po dešti a s překryvy střídají jedna
druhou. Musí běžet několik televizních kanálů, aby to vůbec stačily odvysílat.
Proto může divák na sport v televizi civět, jak dlouho je mu libo.
Za takových podmínek se příkladně ukazuje, čím je sport především –
strašlivým stereotypem. Neustálou komercionalizací nabyl podobu prázdného
balastu k vyplnění času. Ani výsledky nemají pražádný význam, dnes vyhraje
ten, zítra zase jiný, ale v nekonečné řadě se to stává nepodstatným. Ještě méně
významu pak má boj o „průběžné umístění“, který představuje většinu
sportovního „dění“. A jaká důležitost je tomu všemu podsouvána! Televizní
hlasatelé nikdy nezapomenou upozornit, že „příští zápas rozhodne, proto musíte
zůstat s námi!“
Sport dále zastává funkci náhražky zážitků a dobrodružství v dnešním
vyprázdněném světě. Média vydávají zápasy za „velké bitvy“, a přitom jen pár
exotů (tento výraz platí nejvíce pro fotbalisty) předvádí ve zcela sterilním
prostředí své maňáskové divadlo. O vznešeném zápolení si ta pustá komerce
může nechat jen zdát. Pro lidi je zážitkem a povyražením spíš to, že jdou na
stadion a tam se vyřádí. Fandění je posledním koutkem, kam bylo dnešní
společností zahnáno mužství. Muž, který neustále ohýbá hřbet a je poslušný, jde
jednou za čas na fotbal a tam je mu dovoleno trochu si zařvat. Ale i zde se
požaduje, aby to dělal pokojně. Pak jde domů a dál ohýbá hřbet.
Nemalým zážitkem je pro člověka pocit jednoty a propojení s masou lidí
se stejným cílem a právem na své straně. Takové pocity jsou silné, zde se však
lidé shlukují kolem bezobsažného a malicherného cíle, kterým je vítězství
nějakého týmu. Naproti tomu doma u televize se takový divák musí opravdu
snažit, aby z toho pro sebe vyždímal jakýkoli „zážitek“.
Sport se v současnosti těší takové oblibě z velké části kvůli tomu, že
v moderním světě není moc co jiného dělat. Na rozdíl od všeho zajímavého a
vzrušujícího, co bylo ze života odstraněno nebo redukováno, má sport veřejnou
podporu a nabízí i divákům jakousi možnost vyžití. Lidé se alespoň někde
mohou opájet pocity propojení, síly a smyslu, když všude jinde jde jen o peníze
a nikdo se to nesnaží skrývat.
Ve své podstatě je sport hrou a hry lidi baví. Také je útočištěm pro
bojovného ducha, kterému byl skutečný boj zakázán. Když není na výběr,
zkousnou lidé i to, že hra získala odpudivou formu a přišla o obsah, pořád je jim
to milejší než nemít vůbec nic. Z toho plyne, že chceme-li odstranit současnou
podobu sportu, musíme lidem dát něco lepšího.
Velmi silnou moc mají v životě představy a sugesce. Všechny instituce
předkládají dnešní sport jako vznešený ideál a drtivá většina populace jim na to
33
skočí. Tyto instituce to dělají z velmi zištných důvodů. Když nabídnou lidem
možnost zábavy a rozptýlení, odkloní a vypotřebují tím jejich nespokojenost a
touhu změnit žalostnou přítomnost. Čím více se lidé rozptylují zástupnými
činnostmi, tím menší je jejich potřeba řešit skutečné problémy. Na fotbale se
vyřvou a pak nedělají potíže. Ale potíže komu? Všemožným parazitům, kteří
zotročují a vysávají lidstvo a tlačí svět do osidel smrti.
Opravdu, kdyby nebylo sportu, společností by kolovalo mnohem více
energie. A moderní svět má věru proč se bát jakékoli energie, protože kdykoli se
jí trochu nahromadí, obrací se s pravidelností proti němu. Sport je tedy
pomahačem zvráceného systému a sedativem lidstva. Tím, že dovede odstranit
volný čas, vychovává také k neustálé duševní zahálce, která se s postupem času
vyvine v chorobnou, patologickou lenost a neschopnost myslet.
Jaké metody k podpoře sportu systém využívá? Především těží z výše
zmíněných důvodů toho, že lidé sami sport vyhledávají, a stačí mu tyto důvody
posilovat. Sport je všeobecně glorifikován, sportovním událostem se věnuje
přehnaná pozornost a vítězové jsou oslavováni jako hrdinové. V druhé řadě pak
systém spojuje sport s dobrem – sport je zdravý a správný, proto je záslužné jej
podporovat. Odmítat by jej mohli jen nějací nemoderní, divní a špatní lidé.
Sport je údajně také něco, v čem se lidé překonávají a posouvají své
hranice. Jenže v myšlení a duševním vzestupu se člověk může překonávat asi
tisíckrát více než prostou tělesnou činností. A jak jsem řekl, sport napomáhá
šíření patologické duševní lenosti širokých mas. Jaký význam má vedle toho
fakt, jestli nejrychlejší člověk světa uběhne 100 metrů za 10 nebo 9,58 vteřiny?
A jak fanaticky kvůli tomu musí trénovat! Zničí si celé tělo, jen aby se takovou
prkotinou zapsal do dějin.
Vítězení v turnajích se pro moderní státy stalo otázkou prestiže, proto do
něj investují horentní sumy. Snaha o dosažení co nejlepších výsledků je nutí
disciplíny profesionalizovat, přičemž se veškerá radost z pohybu změní
v hektický spěch a nahánění vteřin. Mluvit pak o tom, že si někdo zápas „užil“,
jak nás přesvědčují sportovci, je faleš, kterou pravděpodobně oblbují i sami
sebe.
Kvůli mezinárodním soutěžím se staví odporné megalomanské stadiony a
desetitisíce lidí při nich kmitají sem a tam. Kolik zbytečně a nesmyslně
spotřebované energie! A zapomínat nesmíme ani na to, že stavbou stadionu
v zaostalé oblasti se do místa přitáhne zhoubná pozornost turismu, který ještě
urychlí likvidaci zbytků původní kultury a zanechá po sobě jen moderní hnus.
Významná je i snaha pořád zlepšovat sportovní náčiní, která vede k neustálým
obměnám a krajně neuváženému rozvoji nejmodernějších technologií.
Když si někdo jde s kamarády zahrát nějakou hru, na tom není pranic
špatného. Ale jakmile se dostáváme na profesionální úroveň, stává se sport
bezobsažným. Všechno určují peníze – jen si uvědomme, kolik se jich točí
v mezinárodních soutěžích! Mnoho organizací si ze sportu udělalo velmi
výnosný byznys. A když se podíváme na oblečení sportovců, vidíme, že jsou to
34
vlastně jen pohyblivé reklamy, ověšené tucty log a značek. Forma většiny
dnešních sportů je mimořádně odpudivá. Stadiony jsou naprosto umělá a sterilní
místa, v nichž se uměle navodí podmínky nějakého zápasu a davy z tribun to
divadlo sledují, jako by šlo o všechno.
Kdo holduje sportu v takovéto podobě, ten spolu s ním potvrzuje i
moderní svět v jeho nejhorší dekadenci a prolhanosti. V poslední době dokonce
můžeme sledovat, jak se sport stal věrným poskokem multikulturalismu, což je
poplatnost toho nejnižšího druhu. Pomocí sportu se propaguje vidina naivně
šťastného světa, kde se všichni musí mít za každou cenu rádi, a souběžně se jím
kryje šířící se systematické zotročování a ponižování člověka, po němž se ještě
požaduje, aby byl spokojený se vším. Jde tu o zřejmou snahu odvést pozornost a
rozmělnit možný odpor.
Jedinou adekvátní reakcí na takové podlosti je bojkot a naprostý nezájem
o profesionální sport. Já osobně si těžko dokážu představit něco, co by mi bylo
více volné, než nějaké sportovní výsledky. Sportovní novinky pro mě nejsou
pražádnými novinkami. Na druhou stranu obvyklý ”argument“, že chleba kvůli
tomu levnější nebude, je pouze směšný. Opravdu bych nerad potkal tak
omezeného člověka, aby ho zajímalo jen to, kvůli čemu bude levnější chleba.
Dosud jsme mluvili o sportu na profesionálně-divácké úrovni. Druhou
záležitostí je sport jako činnost, což je něco docela jiného, i když několik z
přednesených charakteristik splňuje také. Většina se jej provozuje ve sterilním,
možno říct až nelidském prostředí moderních sportovišť: komu by mohly být
příjemné ty panelové kobky s umělým osvětlením, suchý vzduch z větráků či
chlorovaná voda v bazénech? A v tomto rámci existuje běžný člověk, sem chodí
po práci a hledá tu své „sportovní vyžití“. A místo aby si uvědomoval to
obrovské podrobení a zchudnutí života, odchází domů s dobrým pocitem, že
udělal něco pro sebe.
Pohled na to mě naplňuje hlubokým odporem. Aby byl běh dobrým
během, musíme mít nad hlavou volnou oblohu, pod nohama cítit zem a dýchat
čerstvý vzduch. Ale i zde je třeba zvažovat problém přelidnění. Sportovní
centrum koncentruje velké množství běžných lidí na malém prostoru. Nebýt
toho, byli by rozlezlí všude venku.
Lidé žijí ve světě, s nímž nejsou spokojeni, způsoby, jimiž nejsou
spokojeni o nic více. Je pochopitelné, že si sportem i jinými činnostmi snaží
vytvořit trochu osobního prostoru a učinit si život snesitelnějším, v důsledku to
ale umožní další zhoršení stavu. Čím více toho lidé snesou, tím těsnější smyčku
jim kolem krku stáhne moderní svět.
Trapnost jako veliký hřích
Jakkoli je nános moralizování silný a dokáže znetvořit lidské myšlení,
prorůst až k humoru obvykle není v jeho moci. Proto humor promlouvá
35
přirozeněji než morálka a pravdivěji vypovídá o lidském nitru. Ani nějaká
morální obluda nedokáže sama sobě vsugerovat, aby jí korektní a všesměrně
neškodný humor připadal vtipný a místo toho se potají směje vtipům
„nevhodným“.
V humoru se rovněž lépe než kde jinde odhaluje lidská nerovnost. Není
pravdou, že by záliba v různých druzích humoru byla čistě jen otázkou vkusu
bez vztahu k duševní úrovni člověka. Do jisté míry to platí u žánrů, ale naprosto
ne při srovnání trapného, hloupého „humoru“ s humorem inteligentním.
Ona trapnost zde vystupuje jako vlastnost s vysokou mírou objektivity,
jíž lze téměř dokázat. Inteligentní lidé mají vespolek zálibu v oduševnělejším
humoru a jenom ten je dokáže pobavit. Nenajdete mezi nimi skoro žádného
(jestli vůbec jakého), který by se upřímně bavil nad laciným a prostoduchým
humorem hlupáků. Inteligentní lidé se z velké míry shodnou na tom, že jim
připadá trapný.
Přízemní omezená individua se řehtají při vulgárních dvojsmyslech, jejich
„humor“ musí být dost jednoduchý, prvoplánový a explicitní, všechno pěkně na
plnou hubu, aby tomu rozuměli. Kolikrát stačí i sprostá narážka. Schválně
poslouchejte, když se baví v hospodě blbci. Naopak humor na úrovni hlupáky
nudí, protože oné úrovně nedosahují.
Přesto jsou někteří rovnostáři schopni tvrdit, že každému se líbí určitý
humor a označení trapný je pobuřuje. Takové řeči můžeme bez rozpaků smést
ze stolu a například ubohé fórky většiny těch novodobých televizních a
rozhlasových bavičů označit za objektivně trapné.
Fakt, že vkus v humoru odpovídá duševní úrovni, je ještě lépe potvrzen
vývojem každého jedince. Pro vtípky, jimiž se častují děti, platí v ještě větší
míře to, co bylo řečeno o humoru hlupáků. Dětské vtipy jsou z pohledu
dospělého člověka velmi trapné. Všechno je zde ještě mnohem prvoplánovější.
Stačí říct nějaké „zakázané“ sprosté slovo a už se dětičky chichotají. Příčinou je
jednoduchost uvažování nevyspělé dětské mysli. S dospíváním člověk duševně
roste a mění se i jeho humor. A jsme u toho, ten humor se mění se změnou
úrovně, tedy to není jen otázka vkusu!
Při poslechu dětského humoru se člověk může podivovat, jak se tomuhle
mohl jako malý smát? Ale smál se, protože každý začíná od nuly. Já sám si
pamatuji, jak jsem jako dítě nerozuměl, když si „dospěláci“ vyprávěli vtipy. (Jen
tak na okraj, vzpomínám si například na jeden konkrétní vtip od Renčína o
budníčkovi: „To je budníček, je velmi užitečný, do ničeho nekecá“, jejž jsem
rovněž nechápal.)
Vedle humoru bývá často trapné také chování, což se stává, když je
nepřiměřené, hloupé nebo když nezná správnou míru. Představme si člověka,
který kvůli banalitě ztropí hysterickou scénu. Není snad toto trapné? Znát
pravou míru, neboli vědět kdy přestat, je nesmírně důležité. Velmi často vězí
právě v tom rozdíl mezi trapností a humorem.
36
Jako malý kluk jsem jednou podestýlal ve stáji a přišel za mnou syn
nějakého známého. Byl mladší než já, ale dělal ze sebe chytrého a povídá mi:
„Hele, nechci ti do toho kecat, ale děláš to špatně.“ Nesmyslnost tohoto
prohlášení mě rozesmála. Prý „nechci ti do toho kecat“, ale vzápětí mi do toho
kecat začne.
Onen chlapec seznal, že jeho slova sklidila naprosto neočekávaný úspěch
a to mu dodalo sebedůvěru. Ten den za mnou přišel snad dvacetkrát s tím, že mi
do něčeho „nechce kecat“. Pak už říkal jen tu první část: „Hele, nechci ti do toho
kecat.“ a očekával, že se budu smát. Vtipné to však bylo jen poprvé, podruhé
ještě jako narážka na předchozí vtip, ale v ostatních případech to bylo už jen čím
dál víc vlezlé a trapné.
Tak přesně to vypadá, když někdo neví, kdy přestat. Dotyčný objeví
nějakou úspěšnou hlášku či glosu a pak ji omílá do omrzení, snaže se z ní
„vytřískat“ co nejvíc. Problém hlášek ale tkví v tom, že celkový humor či dojem
z nich vzešlý se s četností použití nesčítá, nýbrž dělí.
Děti a největší blbci dělají dokonce to, že získanou hlášku násilně roubují
na nejbližší příležitost, kam se ale příliš nehodí. Jejich chudému duchu ona
hláška připadá jako strašné bohatství, s nímž se chtějí co nejdříve někomu
pochlubit. Neumí si počkat na správnou příležitost, kdy by jejich poznámka
zapůsobila jako triumf, ale zahodí ji v roli spodka.
Projevů trapnosti bychom našli jistě vícero. Například jakékoli vtírání se a
dolézání, dále nemístné, rádobyvědoucí udílení rad nebo snaha být za každou
cenu vtipný, ta generuje trapnosti opravdu mnoho. Trapné je také to, když se
někdo vydává za kohosi, kým zjevně není. Obecně jde vždy o přehnanost a
nepřiměřenost v chování. Nemohu doporučit ani vyprávění vtipů jako takové.
Situační humor je mnohem přirozenější zábavou a snáze se vytváří, vtipně může
vyznít nečekaný tón či komický pohyb a tak podobně. Za vzor dobrého humoru
můžeme označit Divadlo Járy Cimrmana (všimněte si třeba grimas a úšklebků
Miloně Čepelky). Naopak mluvený vtip je málokdy tak silný, aby byl skutečně
vtipný. 4/5 smíchu nad vtipy jsou smíchem ze slušnosti.
Pro lidi je trapnost, kterou jako trapnou pociťují, znechucující. Ani mě
nenapadá žádná horší vlastnost, která by budila více pohrdání a nechuti člověka
k člověku. Trapnost je schopná otrávit každý požitek, zkazit každou zábavu.
Představme si společnost, která se dobře baví, a pak najednou někdo začne být
trapný. Rázem je všechna dobrá nálada pryč a každý si v duchu říká: „bože, drž
už hubu!“ Nejhorší pak je, patří-li dotyčný k nám, protože tím dělá ostudu i nám
samotným.
Trapnost znehodnotí i jakýkoli výtvor, zejména film. Vyskytuje-li se ve
filmu hodně neúmyslné trapnosti, je tím odepsán a nic už jej nezachrání.
Veškerá námaha pak přijde vniveč.
Jak se tedy trapnosti vyvarovat? Co vyzní v dané situaci vtipně a co
trapně, to se člověk snaží odhadnout podle reakce ostatních, protože sám sebe
nevidí z vnějšku. Proto se klidně může dopustit chyby. Krom toho, pozitivní
37
reakce obecenstva dodá člověku odvahu, sníží zábrany a podnítí v něm touhu
blýsknout se. Jenže humor si nelze jen tak vycucat z prstu, takže když dotyčný
spotřebuje své zásoby, může nakonec klesnout až k úplnému blábolení.
K tomuto je člověk náchylný tím víc, čím silnější je jeho touha předvést se a čím
více se řídí podle reakce prostředí a méně podle vlastních zásad. Zejména pod
vlivem alkoholu padají zábrany a leckdo pak začne „dělat ostudu“. Ale i
inteligentní člověk se někdy nechá („pod vlivem“) strhnout a pak se proklíná, co
to všechno nažvanil.
Jak se vystříhat trapnosti, tomu je třeba se naučit. Velmi v tom pomáhá
zpětná vazba, tedy když nás přítel diskrétně upozorní. Jistě, možná nás to urazí,
protože jsme byli přistiženi při něčem, co sami tak nesnášíme, ale je to cenné
poučení, za které bychom měli být do budoucna rádi. Proto se nemá trapnost
přehlížet a tolerovat, přinejmenším v dobré společnosti. Trapnost popouzí,
odpuzuje a činí lidské vztahy nucenými. Ale když je na ni upozorňováno, lidé se
jí začnou vyhýbat a většina jí vymizí.
Náš boj proti zvrácenosti proto má být veden rovněž se záměrem vymýtit
trapnost z každodenního života.
Vina kulturního braku
Ruku v ruce s tím, jak běžný lid získával společenskou moc, si začal
nárokovat také své místo v kultuře. Moderní kultura zlidověla, což znamená
především tolik, že se snížila na úroveň průměru, aby byla srozumitelná a
přístupná masám. Všechno neobyčejné, vysoké a povznesené je vyhrazeno jen
nemnohým. Rovnostářská společnost ovšem neuznává, že by vůbec existovali
nějací nemnozí.
Dvacáté století znamenalo celkovou proměnu politiky, která se oficiálně
plně postavila do služeb lidu. Nikam už běžného člověka nežene, nechce jej
nijak formovat, nýbrž se jen stará, aby měl co největší hojnost a pohodlí. To je
však osudná chyba, která vede ke zlenivění a duševní zahálce. Společnost jako
celek pozbyla velké ideály a s nimi i veškerý smysl a cíl. Dnes je na každém,
aby si sám našel smysl, jenže kdo to dokáže? Obyčejný člověk rozhodně ne,
proto se upíná k lživým a zástupným „cílům“ a potácí se od špatného k horšímu.
Ve chvíli, kdy se materiální zájem stává jediným reálným kritériem pro
hodnocení všeho a všech, klesá hodnota společnosti jako celku k nule. A
nenechme se zmást nějakými řečmi o svobodě a humanitě, i těm vládne kapitál a
honba za ziskem!
Olbřímí podíl na poklesu a snížení společnosti má kulturní tvorba, tedy
konkrétně fakt, že i ta se snížila a upustila od ideálů. Na kulturní a duševní
tvorbu se aplikovala sprostá materiální pravidla volného trhu, tedy princip
nabídky a poptávky. Dnešní ”umělci“ tvoří především tak, aby se jejich činnost
prodala. Duchovno sestoupilo z výšin na trh a literatura chce být srozumitelná
38
každému. Kdokoli si pak nárokuje postavení vrchního hodnotitele tvorby a není
ochoten si připustit, že existuje i něco, čemu nemůže porozumět. Za takových
podmínek se kulturní tvorba nesmírně sníží a zchudne. A tím v důsledku utrpí
úplně všichni včetně prostého lidu.
Každý člověk by dokázal být o něco lepší, ale i o něco horší, než je nyní.
Aby duševně povyrostl a pochopil víc, než chápe dnes, musel by se ale snažit.
Když však necháme běžného člověka zvolit si, vybere si pohodlí, tedy
bezmyšlenkovitost. Pohodlí ducha znamená teplé a smrduté bahno braku, v
němž je obyčejnému člověku nejlépe. Toto bahno se dnes stále více a stále
důkladněji stává společenskou kulturní normou. A co hůř - přestává sebe samo
jako bahno pociťovat, a místo toho si říká kultura! Také nemyslet se stalo
normou, která už ani nezahanbuje, naopak přemýšlivost je podezřelá.
Nejlepším důkazem toho je, že se lidé přestávají stydět za svoji ubohost.
Běžní lidé se rozhořčeně ohrazují: „Každému se líbí něco. Já nekritizuji to tvoje,
tak ty nekritizuj to mé.“ Jenže všichni nemají stejné právo kritizovat! Běžný
člověk by si měl uvědomit, že jsou na světě věci, o nichž pranic neví, a tedy do
nich nemá co mluvit.
Když se dává každému to, co je mu nejpohodlnější, podporuje se tím
stoka, která roste v útrobách společnosti. Zároveň to otupuje a láme potenciál
nadějnějších lidí, protože i ti se naučí spokojovat s málem. Lidé si pro svůj život
berou příklady od svých vzorů, společnosti jsou ale dlouhodobě předkládány ty
nejhorší vzory, z nichž si bere ty nejhorší příklady a ty potom chce uvádět
v život. Produkce kulturního braku proto rozhodně není nevinnou záležitostí,
nýbrž přímo způsobuje pád člověka.
Snížení kultury se ospravedlňuje tím, že tak jde blíže k opravdovému
člověku, lépe vyjadřuje lidské potřeby a pravdivěji odráží lidskou duši. Každé
snížení v kultuře však vede k dalšímu snížení člověka, protože ten nad sebou
záhy spatřuje nižší ideály, jimiž je méně motivován. A záhy je třeba znovu snížit
kulturu, má-li dále pravdivě odrážet člověka. Tak lze postupně degenerovat
skoro až do úplné prázdnoty.
Realita a kulturní tvorba spolu úzce souvisí, ale vždy mezi nimi panuje
určitý odstup. Snížení v kultuře vede k úpadku reality, naopak posílení v kultuře
pozvedne i realitu.
Když člověk sám o sobě pochybuje, má v kultuře a v knihách nalézt
oporu, která mu dodá odvahu k vlastnímu boji, a ne jen další červy, kteří budou
nahlodávat jeho sebevědomí. Na kolísání a klopýtnutí lidského ducha by měla
kultura reagovat naopak posílením, aby podněcovala ke vzestupu. Přinejmenším
však musí udržet status quo, pokud se sníží, stává se spoluviníkem úpadku.
Problém tkví ale v tom, že kulturní tvorba je odrazem duševního stavu lidí, a
pokud ti o sobě pochybují, nemůže zákonitě jejich činnost hýřit sebejistotou.
Často jsou to právě nejvýznačnější lidé své doby, kteří klopýtají jako první, a od
nich se krize šíří společností. O to více jsou za všeobecného rozkladu potřeba
sebejisté individuality schopné hlásat a naplňovat ideály.
39
Někdo může namítat, že dnes máme svobodu a nikdo není nucen stýkat se
s kulturním brakem, to je ovšem námitka nesmyslná. Tento brak je všude kolem,
čpí ze všeho, takže by člověk musel nedýchat, aby se vyhnul jeho smradu. A už
vůbec se nevyhneme styku s lidmi, které zkazil a zohýbal. Svým vlivem
každého poškozuje. A pokud dnes někdo roste do výšky, je to navzdory
působení moderní „kultury“, ta každého od vzestupu jen odrazuje a vábí jej zpět
do bahna. A přitom by se k duševnímu vývoji nabízely jedinečné možnosti,
téměř všechny knihy jsou snadno dostupné a informace k rozšíření obzorů
máme vždy na dosah. Ovšem každá snaha o vlastní rozvoj vychází čistě z osobní
iniciativy, nic vnějšího nás k tomu nenabádá.
Ale jaká by tedy kultura měla být? Především se na ní musí uplatnit
princip nerovnosti. Existují lidé na rozdílných úrovních a těm náleží duchovní
strava na rozdílných úrovních. K vyšším lidem a k obyčejným lidem nemá
smysl mluvit stejně. Kdybychom k vybranějšímu člověku mluvili jako k mase,
uráželo by jej to. A kdybychom k mase mluvili jako k vybranějším lidem,
ničemu by nerozuměla. Jistě není účelné nutit obyčejného člověka do chladných
a bystrých vod. Když se v nich pokouší plavat, nejde mu to, a při první
příležitosti spěchá zpátky tam, kde je mu dobře - do vody mělké a bahnité. Větší
paseku ale nadělá, když se nadanému člověku vnucuje duševní špína. Každý by
se měl stýkat právě s takovou kulturou, která stojí vždy o něco nad ním, aby jí
byl podněcován k vlastnímu růstu. Přílišná nouze plodí zoufalství, ale přiměřená
nouze je nejlepším stimulem ke zdokonalování, jak nám to ukazuje matka
příroda. Pohodlí je dobré tak pro chvíli odpočinku, jako trvalý stav působí
zhoubně.
Velcí myslitelé a spisovatelé by měli tvořit, jak nejlépe umí, ne jak jim to
nejvíc vynese. Nižší tvorbu za ně obstarají jiní, o to nemusí mít obavu. Kdo ale
tvoří a píše pro lidi nejvybranější, ten vytváří díla trvalé hodnoty. Čím lepší dílo,
tím méně lidí jej může docenit. To však naprosto není důvod, aby se jedinečná
díla netvořila. Kdo naproti tomu píše pro dnešní masu, a tedy na úrovni dnešní
masy, ten vytváří jen spotřební literaturu, která se dneska přečte a zítra po ní pes
neštěkne.
Kniha není jen produkt a čtenář není jen odběratel! Kulturní tvorba nesmí
pouze reflektovat poptávku. Takové chápání kultury se hojně rozšířilo mezi
dnešními rádobyrealisty, ale je krajně nebezpečné až zločinné. Zcela opomíjí
nejdůležitější úlohu kultury - formovat a pozvedat člověka. Neméně pomýlený
je i pocit, že spisovatelem by se mohl stát každý (viz ty přiblblé články „jak se
stát spisovatelem“ na internetu, u některých najdeme dokonce absurdní dovětek
„snadno a rychle“!). Každý se může stát nanejvýš pisálkem. Kdo ale píše brak,
ten tak bude od nynějška činit s vědomím, že má přímý podíl na úpadku
člověka, že je závažím, jež strhává lidstvo do propasti.
Každý je spolutvůrcem společnosti a kultury, proto by nikdo neměl mít
právo na nicotu, protože se skrze něj šíří a stává se nicotou druhých. Už řadu let
se ovšem jak na běžícím pásu točí filmy a píší knihy, které raději nikdy neměly
40
vzniknout, které jsou nejsprostší urážkou člověka. Zábavní průmysl je žumpou,
která se vyváží do lidských hlav.
Nebylo by ale správné nastolit represivní režim tvrdé cenzury. Lidé by
měli mít možnost volby. Místo toho máme sami jít nejlepším příkladem a
zvěstovat nové ideály.
Přizpůsobování se poptávce svědčí o slabé a nevýrazné osobnosti. Kdo na
to má, může se vydat cestou právě opačnou a využít toho, že nejen poptávka
ovlivňuje nabídku, ale i nabídka poptávku. Jedinci, kteří jsou schopni zplodit
vysoce hodnotná díla, si bez ohledu na soudobé trendy začnou záhy vytvářet
vlastní okruh čtenářů, který se rozrůstá a sílí.
Potírat by se mělo jen to opravdu nejhorší, nejtrapnější a nejpovrchnější,
co je výsměchem životu. To ostatní však demaskujeme a tím zbavíme čistého
svědomí. Nebezpečné není to, co je bídné a nesnaží se svoji bídu skrýt.
Nebezpečná je bída, která se vydává za obsah. Tou se lidé živí a nemají při tom
nejmenších výčitek. Právě tomu musíme v jejich zájmu zabránit. S povrchností
se má začít pojit špatné svědomí.
Lidstvo si musí vytknout svůj cíl, jestli se nemá zhroutit do nicoty. Tento
cíl se v první řadě projeví nesmírným ozdravěním kultury, na níž se opět začnou
klást nároky. Přestane být tím, co vyplňuje čas, a stane se opět tím, co podněcuje
lidský růst. Kulturní tvorba má být za tímto účelem podrobena jakostní kontrole.
Ať si je člověk třeba demokratem, křesťanem či socialistou, musí však být
oduševnělý, aby měl nárok cosi ventilovat do světa. Existují díla, s jejichž
myšlenkami nesouhlasíme, a přesto nám připadají zajímavá, přesto z nich máme
požitek. A navíc, závažné námitky proti našim postojům činí naše vlastní
myšlení ještě důkladnějším. Proto i naši soupeři pracují v náš prospěch.
Ale člověku, který nemá kousek mozku v hlavě, náleží jen mlčet, aby z
kultury nečinil chudobinec ducha.
Zkrátka a dobře, společnosti je třeba kultury, která bude trvale příznivě
působit.
Důsledky sociálních sítí
Sociální sítě se během pár let staly všudypřítomnými, neboť si jimi
mládež zaplnila prázdné místo po zániku skutečného života. Dovolím si tvrdit,
že většina mladé generace si v tuto chvíli existenci bez nich již nedokáže
představit. V této kapitole bych rád ukázal, jak sociální sítě způsobily skokové
zrychlení v úpadku a rozvratu jednotlivce.
Člen sociální sítě má svůj profil, kde má volné pole k prezentaci sebe
sama. Pro masu hloupých a omezených jedinců to znamená, že mají příležitost
ke zvěčnění své nízkosti. Tvorba každého jednotlivce odpovídá jeho duševní
úrovni, duševní sprostota většiny, která se dříve vzájemně spíše tušila, se zde
41
rozpoznala, dodala si odvahy a odhalila se v plné šíři. Její míra notně narostla,
protože již téměř nezahanbuje a mnohý se jí naopak chlubí.
Běžný jedinec se ze začátku snaží udržovat u příspěvků na profilu určitou
úroveň s ohledem na to, co si o nich pomyslí ostatní. Z příspěvků druhých však
postupně zjišťuje, že ani ostatní nejsou žádní géniové a slušnáci, a tak si
popouští uzdu a bez rozpaků píše příspěvky stále trapnější a vulgárnější, čili
jdoucí mu více „od srdce“. Právě tak se vzájemně rozpoznává a posiluje nízkost
a kvůli tomu jsou sociální sítě zaplaveny nejnižší sprostotou. Každý blbec se
také ke všemu vyjadřuje, když má tu možnost. To věru není nic nevinného,
protože se tím vytváří podmínky, za nichž sprostota a lůzovitost bují, zatímco
všechno lepší se stává ještě vzácnějším.
Toto není nebezpečí a problém tolik pro ty, kdož jsou inteligentní, mají
vlastní život a nějaký „profil“ chápou jako cosi okrajového. Ti mohou výběrem
svých „přátel“ omezit míru nízkosti. Avšak i zde platí, že je sociální síť strhává
níž, mimoděk i oni načichnou sprostotou dneška.
Vlastní život má obecně spíše ten, kdo v mládí vyrůstal ještě bez sociální
sítě. Horší problém však nastává u generace, která roste s „profilem“ od mala. U
té se profil stává středobodem života, jemuž všechno podřizuje a je na něm
otrocky závislá. Lůzovitost této generace je mnohem větší a v pozdějším věku se
jí nadějní jednotlivci horko těžko zbavují. Tyto děti vyrůstají v blízkosti
dotěrného kolektivu a jsou nesamostatné. Sociální sítě jsou jedním
z nejmarkantnějších prvků, které likvidují podmínky pro přirozený a zdravý
duševní vývoj. Z lidí se nepozorovaně stávají duševní zrůdy se zkřiveným
vnímáním reality.
Sociální sítě také změnily podobu mezilidských vztahů. Každý má svůj
„profil“, každý je dohledatelný. Lidé se vzájemně dozvědí jména a první, co
udělají, je, že se „proklepnou“. Je to logické, chtějí vědět, s kým mají co do
činění, a proč nevyužít dostupné informace? Avšak má-li hodnotný člověk
s mozkem v hlavě také nějaký profil, pak si dobře hlídá, co na něm zveřejní.
Prezentuje buď určitou svoji masku, nebo sděluje jen neškodné informace. Je
pro něj nemyslitelné, že by měl na potkání odhalovat své nitro.
Ale obyčejný člověk, ta hlava otevřená, ten na sebe vyžvaní, co mu slina
na jazyk přinese, bez rozpaků vyzradí i své „nejtajnější“ myšlenky. To si pak
jeden počte a ihned ví, s kým má „tu čest“. Inteligentnímu člověku vlastně může
taková sociální síť ušetřit mnoho špatných styků. Leckdo vypadá od pohledu
solidně, ale při zhlédnutí jeho profilu ihned víme, kolik uhodilo. Hodnota
každého vynálezu je určena předně tím, k čemu jej kdo používá.
Běžní lidé si navykli žít veřejně, své nejmenší radosti a starosti svěřují
profilu a od druhých očekávají účast. To je mi z principu odporné. Jak jsou
nesamostatní, jak jsou směšní! Právě tyto drobné radosti a starosti tvoří velkou
většinu „obsahu“, který na sociální síti nalezneme. A uživatelé se tím balastem a
brakem dennodenně probírají a zabíjejí hodiny okouněním, co dělají druzí. Čas
42
strávený na sociální síti je promarněným časem. A ať si mi někdo opováží
stěžovat, že pak nestíhá cosi v reálném životě!
Ona potřeba přidávat na svůj profil obsah je už sama o sobě projevem
degenerace. Ideální uživatel sociální sítě je ten, který žije téměř v přímém
přenosu, cokoli dělá, ihned „sdílí“. Takovou osobu však já nazývám nemožným
hovadem.
Potřeba sdílet své aktivity je ve skutečnosti touhou dokázat, že se daný
člověk nenudí. A dokázat se to snaží právě proto, že opak je pravdou. V lepším
případě je časté sdílení příspěvků exhibicionismem, který vlastně říká: „Podívej,
jak jsem zajímavý“. To není špatné jen u doopravdy pozoruhodných lidí,
kterých je však mizivé procento. Všichni ostatní si na zajímavé jen hrají.
Život, s nímž se někdo chlubí na profilu, se navíc stává falešným. Takový
člověk totiž pak i své aktivity dělá proto, aby se jimi mohl pochlubit. Něco dělá,
a zároveň to dokumentuje, ale dělá to vlastně proto, aby měl co dokumentovat.
Hodnota i autentičnost dané aktivity je téměř nulová.
Příliš mnoho dokumentování životu škodí, protože buď žijeme, nebo
dokumentujeme, ale ne zároveň. Podívejme, jak je to dnes: všichni se všude při
všem fotí! Věčně mají mobily v rukou a kvantitou se snaží přebít chybějící
kvalitu.
Život se kvůli všudypřítomnosti komunikačních technologií a sociálních
sítí stal falešným. V mé vizi budoucnosti pro ně není místo, jsou přebytečné,
přinejmenším v takto masovém rozšíření. Pro člověka by ta představa, že se
svěřuje nějakému profilu, že je stále po ruce, aby jej někdo druhý mohl nahánět
a ukrátit si jím svou nudu, měla být absurdní a odporná.
Podmínky zdárného duševního vývoje
Duševní vývoj inteligentního člověka je beze sporu to nejdelikátnější, co
na této Zemi probíhá. Každý jednotlivec musí ve své mysli od začátku vystavět
představy světa i sebe sama, vycházeje při tom ze zkušeností a vlastních i cizích
úvah. Duševní vývoj je proces velmi choulostivý, v němž lze člověku pomáhat
nebo naopak házet klacky pod nohy. Pokud něco neproběhne správně, bývají
následky dalekosáhlé.
Největší vliv má hmotné a duchovní prostředí, ve kterém člověk vyrůstá.
V mladém věku jedinec teprve objevuje nejzákladnější zákonitosti života. A
pokud o nich jeho okolí nepodává pravdivé svědectví, je celé jeho poznávání již
od počátku orientováno špatným směrem.
Je logické, že mládí je nejtvárnější dobou. Tehdy dojmy a podněty
přichází jakožto zcela nové, jedinec je nemá s čím porovnat a teprve na jejich
základě staví své úvahy. První informace chápe dítě jako fakta, není schopné
posoudit jejich věrohodnost. Z mála jednotlivostí se snaží usuzovat o obecném.
V pozdějším věku je naopak každý další zážitek hodnocen v porovnání se
43
všemi předchozími zkušenostmi. Proto zkušenosti mládí působí jako referenční
hodnoty a mají poměrově větší význam než zkušenosti pozdější. Když tedy dítě
vyrůstá v prostředí plném nesprávných interpretací, je soustavně uváděno
v omyl a později jej bude stát obrovské úsilí, aby se s tím vypořádalo. Ještě i
v 17 letech je člověk schopný bez rozmyslu papouškovat úplný blábol, který mu
někdo v útlém věku nažvanil.
Je dobré si uvědomit, že lidé nežijí vždy tak docela ve stejném světě a
jejich poznání reality se tím rozchází. Například pro dítě z bohaté rodiny byly
v 18. století vedle učení hlavními starostmi kratochvíle a snahy zbavit se nudy.
Dítě v chudé rodině mělo naopak často starost, aby dostalo vůbec najíst. Obě
děti žily v notně rozdílném prostředí a v myslích obou při tom nutně vznikaly
podstatně odlišné představy světa. Ještě rozdílněji musel svět vnímat otrok a
jeho pán.
Lidé v různých dobách a v různých postaveních si tedy zákonitě vytvářeli
odlišná ponětí o skutečnosti. Při tom platí, že čím více stavů a situací jedinec
zažije, tím více tváří reality pozná a tím přiměřeněji může soudit o celku.
V porovnání s dnešní dobou si ale všechna období minulosti byla poměrně
blízká. Vývoj posledních několika desetiletí přinesl tak radikální změny
každodenního života, že to ani omylem nesnese s čímkoli srovnání. A tyto
změny zasahují stále hloub až k samotným základům života. K tomu musím bez
otálení dodat, že jsou to změny zničující.
Zhruba od poloviny 19. století se tempo změn drasticky zrychluje, ve 20.
století pak nabralo přímo závratné obrátky, ale až donedávna to stále byly
změny kvantitativní. (To znamená, že přírody a hezkých věcí bylo stále méně,
zatímco hnusu přibývalo). Avšak od doby, kdy elektrotechnika vytvořila
virtuální realitu, jde již o docela jiný svět. Lidé žijí v principiálně odlišném světě
než dříve. Je to naprostý zlom ve vývoji a jeho důsledky rostou nade všechny
meze. Realita získala ve virtuální realitě mocného konkurenta, který si uzurpuje
stále více prostoru a jedinou pravou realitu doslova vysává.
Na současné dospělé populaci se projevuje jen zlomek všech následků
těchto změn. Důvodem je, že virtuální realita nastoupila až v době, kdy její
příslušníci měli již zkonsolidované pojetí o skutečnosti, které tím nebylo
zasaženo. I když se dnes rychle orientují na elektroniku, je pro ně virtuální
realita stále něčím navíc a mají ji s čím konfrontovat.
Pravou katastrofu můžeme naopak sledovat u dětí do 15 let. Ty virtuální
realita a jí vytvořený svět provází už od narození a hluboce poznamenávají
jejich duševní vývoj. Tyto děti získávají velmi zkreslené představy o tom, čím
svět je a čím by měl být.
Dříve si děti hrály a běhaly venku. Dnes je běžné, že už pětiletý capart má
mobilní telefon, počítač a dokonce i profily na sociálních sítích! Čím více času
tráví s technikou, tím větší deficit reálných zážitků má. Problém virtuální reality
je ten, že v ní si lze na všechno pouze hrát. V počítačové hře může být každý
druhý trouba dobyvatelem světa, zatímco v realitě je to absolutní nula.
44
Jenomže pro zdravý duševní vývoj si nestačí jen na něco hrát, ten
potřebuje nefalšované zážitky. I v realitě si lidé sice na něco hrají, ale to je
nezbytné. Teprve dlouhodobým hraním si na něco se tím člověk může postupně
doopravdy stát. Ve virtuálním prostoru je ovšem toto hraní si umocněno na
druhou a nijak nepřispívá k vývoji. S jeho šířením vznikají lidé, kteří si
donekonečna jen na něco hrají, avšak doopravdy jsou jen uzlíčkem pocuchaných
nervů a nutkání. Existencí a podstatou těchto cizopasníků je napodobování.
Omladina si například hraje na drsňáky, a zatím je to vůbec ta nejzbabělejší
generace, která kdy žila.
Osobním kontaktem s druhými lidmi se formuje charakter. Jedinec
získává zkušenosti a učí se, jak se v které situaci chovat. I zde se objevuje
markantní deficit, který ústí ve stále častější infantilní, trapné či jen nepřiměřené
chování.
Čím mladší děti, tím jsou tyto změny výraznější. A nevidím žádný
mechanismus, kterým by se to mohlo samovolně napravit. Pokud se stávající
poměry udrží, stojíme před úplným triumfem virtuální reality, který způsobí
konečný rozklad lidstva mnohem dřív, než by se kdo nadál.
Kupříkladu nesnesitelně narostla lůzovitost všeho druhu. Každý toho
nažvaní o lásce, a zatím je v jeho duši jen smrduté bahno a vilný chtíč. Většina
lidí se drží v houfech a také o sobě v množném čísle uvažuje. Lidstvo se mění
v přesocializovanou pakáž závislou na kolektivu (nejčastější u jižních národů).
Dosažení duševní svobody je za všech dob nanejvýš vzácný akt, avšak virtuální
realita nastoluje podmínky, za nichž je to zhola nemožné.
Ani tyto důsledky se ovšem dosud neodhalují v plné míře. Jak už jsem
vyložil, podstatou takové virtuální realitou odkojené existence je napodobování.
Její principiální odlišnost se nemusí projevit v běžném životě, kdy jen dovedně
imituje všechny kolem a tváří se jako normální člověk. S děsivou zřejmostí se
však rozdíl ukáže ve chvíli, kdy by se ona sama měla postavit do čela a prokázat
kvality. Když tato existence dostane náročný úkol, selže v něm jakožto zcela
neschopná a nekompetentní.
Musíme vzít v potaz, že mladá generace ještě žije ve světě, který řídí
dospělí, ještě nemusí rozhodovat a mají koho napodobit. Ale nechci vidět dobu,
kdy tato cháska převezme svět nebo bude vychovávat vlastní potomky. To bude
debakl, který předčí ty nejčernější odhady!
Přichází generace duševních zrůd a lidských trosek, které leccos znají
teoreticky, ale nic doopravdy. Jejich existence se točí kolem mobilního telefonu
a připojení na internet. Aby si člověk učinil představu, co v blízké budoucnosti
čeká svět jako celek, měl by pozorovat USA, Japonsko nebo Čínu. Tyto země
jsou o pár let „před námi“ a důsledky masovosti, virtuální reality a všeobecného
hnusu jsou tam ještě patrnější.
Při pohledu na japonskou současnost se člověk neubrání dojmu, že se celý
ten národ pomátl. Hemží se to tam individui, která tak zvaně „mají problém“,
jakož i regulérními úchyly. Ale není divu, musí být šílené žít v 38 milionové
45
aglomeraci s hustotou osídlení nad 10 000 lidí na km2 a z pořadů, jaké jim tam
běží v televizi, by se také zcvoknul kdekdo.
Stav těchto zemí předznamenává poslední fázi úpadku vedoucí k úplnému
rozkladu. Oficiální představitelé společnosti se s tím samozřejmě budou snažit
něco dělat, ale nebude to už možné. Společnost sama se jim rozsype pod rukama
jako kůlna z vepřovic po dlouhém dešti. Každé státní zřízení spočívá svou vahou
na produktivním lidu, který je schopen poskytovat své síly. Můžeme ovšem
očekávat rychlý úbytek produktivních sil a rozrůstání množiny, která naopak
pomoc vyžaduje, protože z fyzických či duševních příčin není schopna
„normálně“ fungovat. To pak nezbytně destabilizuje společnost.
Nepochybně je všem jasné, že příčin úpadku lidstva je kromě nástupu
virtuální reality celá řada. Obecně se všechny podílí na vzniku prostředí, které je
nevhodné k uchování a rozvoji zdravého člověka. V největší míře se pak
koncentrují v moderním městě, v němž zdárná existence není dlouhodobě
udržitelná. Z venkova se přistěhuje duševně zdravý člověk, ale už ve 3. generaci
se všechno rychle zvrhává.
Umělé městské prostředí je výtvorem nedávné minulosti. Města starších
dob až do konce 19. století měla ve skutečnosti mnohem blíž k venkovu než
k dnešním městům. Především byla malá, jejich průměr se počítal na stovky
metrů, u největších maximálně několik kilometrů. Do volné krajiny to tedy vždy
bylo pár minut chůze. Architektura lahodila oku, lidé se v domácích dílnách
věnovali řemeslům a tak podobně.
Ve 20. století však města obludně nakynula a učinila volnou krajinu
každodennímu životu nedostupnou. Katastrofální rozdíl je vidět například při
srovnání rozlohy Brna nebo Ostravy na mapách vojenského mapování z 19.
století s beznadějným dneškem.
A co hůř, všechna města se tak děsivě rozrostla o hnus a učinila z něj
dominantní složku lidského života! Historická centra byla utopena v záplavě
sídlišť, satelitních městeček, dálničních okruhů, obchodních center a
průmyslových zón.
Taková proměna nutně vedla k vyprázdnění života. V moderním městě je
všechno zajištěné a bezpečné, nic se tam neděje, a tak lidé žijí v nudném
stereotypu betonové šedi. Tato nuda a zoufalost se staly živnou půdou pro
sociálně patologické jevy a otevřely bránu úpadkovým směrům v kultuře. Ve 20.
století vzniklo více kulturních směrů než za celé předchozí dějiny a každý nový
je bídnější než ty předchozí. V 19. století se koncertem rozumělo představení
klasické hudby a byla to událost, na kterou se diváci svátečně oblékli. Koncerty
moderní hudby se odehrávají v temných zakouřených klubech nebo halách, na
pódiu se naparují samozvaní spasitelé a řev z reproduktorů trhá uši. Diváci,
mnohdy opilí i zfetovaní, sebou trhají do záblesků stroboskopu a pěstmi hrozí
imaginárním nepřátelům. Žádnou výjimkou nejsou ani výjevy, kdy se zpité
trosky válí ve vlastních zvratcích. Takovou dnes máme kultůru, pokrok jen co je
pravda!
46
Na mladého člověka ze všech stran útočí choré výplody moderního
”umění“, stupidní produkce zábavního průmyslu, vřeštící animované postavičky
i dennodenní sprostota a nízkost spoluobčanů. A co je nejhorší: nikde nevidí
zdravý protichůdný ideál! Jakpak by se z něj v takovém prostředí také nestal
duševní degenerát?
Současná „kulturní“ produkce je jako jed. Všechno je laciné a otlemené,
všechno se zdrobňuje. Například ty barevné postavičky z reklam a seriálů mají
být údajně roztomilé, ale jsou jen zrůdné a uráží estetické cítění.
Aby se člověk mohl zdravě vyvíjet, potřebuje přirozenou realitu. Od
útlého dětství má mít kontakt s přírodou. Klukům nejlépe prospívá kolektiv
kamarádů a lesy nebo jakákoli volná krajina, v níž si mohou hrát. Někdy přijdou
domů potrhaní, poškrábaní nebo promoklí, ale tak je to správně, protože také
něco zažili, něco poznali a objevili. Vyrůstat a žít by člověk měl v přirozeném
prostředí.
To mi připadá jako hlavní předpoklad k udržení života vůbec. Různé
kultury měly v minulosti různé zvyklosti a stupnice hodnot a žily v rozdílných
krajinách, ale přesto byly životaschopné, protože život probíhal v přirozených
podmínkách. Člověk se prostě po různých ztřeštěných pokusech mohl vždy
vrátit do lesa, tam se uklidnit a načerpat nových sil. Proto se stvoření virtuální
reality v důsledcích ukáže stejně zhoubným jako nejtvrdší ideologické vymývání
mozků.
Prostředí je vlastně důležitější než názory. Pokud má člověk zvrácené
názory, ale žije ve zdravém, život podporujícím prostředí, pak to ještě nemusí
tolik vadit. Pokud ale svými zvrácenými názory ve spojení s technickým
pokrokem následně vytvoří i zvrácené prostředí, úpadek na sebe nenechá dlouho
čekat.
Chceme-li ovšem povznést lidstvo nad běžnou existenci, musíme učinit
mnohem víc než jen obnovit přirozené podmínky. I v přírodě bývají lidé
duševně omezení, pokud nejsou pod příznivým vlivem bohaté kultury. Na
lidstvo je třeba výchovně působit a vštěpovat mu správné zásady a životu
přitakávající hodnoty.
Vládnou-li společností mylné hodnoty, vedou člověka nejprve k blouznění
a po létech zbytečného trýznění k tomu, že si vytvoří svojí osobní skrytou
morálku. Na druhou stranu, kdyby se lidské vědomí postavilo již od začátku na
pevnou půdu, mohlo by vyrůst vskutku vysoko. Proto je třeba prosadit pravdivé
chápání světa.
Čím hlouběji zapustí člověk kořeny do zdravé skutečnosti, tím zdárněji se
může vyvíjet. Realita je pro člověka totéž co půda pro strom. Je-li od ní odtržen,
nemá se v životě o co opřít. Vysoká kultura a vznešené ideály zase působí jako
ruka podaná z nebes, která člověku pomáhá růst do výšky.
Aby došlo k obratu, musí být stůj co stůj zlomena moc virtuální reality. Je
třeba odstavit ji na vedlejší kolej, aby opět tvořila jen doplněk skutečnosti, aby o
skutečnosti informovala, ale nenahrazovala ji. To ovšem nepůjde jen tak, dříve
47
si musíme uvědomit, proč vlastně získala virtuální realita takovou moc. A tou
příčinou je vyprázdněnost reálného světa, fakt, že ze života zbyla jen deprese
nebo všední nuda. Když reálné zážitky chybí, nelze se divit, že lidé hledají
kompenzaci.
Skutečné zážitky jsou však mnohem silnější, vedle barvité reality nemá
virtuální ”realita“ šanci. Stejně tak ale nemá šanci ubíjející všednost proti
virtuální realitě. Je tedy zřejmé, kde hledat záchranu. Nejprve musíme vytvořit
podmínky pro hodnotný život, to ostatní už nebude těžké.
Proč je nezbytná možnost srovnání
Drtivá většina lidí si svůj pojem o životě vytváří výhradně na základě
pozorování nejbližšího okolí, v němž žije. Toto okolí je určující silou jejich
pohledu na svět, rozhoduje o tom, jaké hodnoty budou uznávat, co jim bude
připadat normální, zkrátka veškerou jejich existenci…
Pokud je toto zjištění pro někoho nové a ne důvěrně známé, měl by se na
chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak dalekosáhlé důsledky to přináší. V
první řadě to znamená, že všechny názory a úvahy běžného člověka jsou
především svědectvím o jeho prostředí, a nikoli vyjádřením obecné reality a
pravdy. Jsou výsledkem přečtených knih, zhlédnutých filmů a lidí, s nimiž
mluvil, a jen v malé míře i výsledkem jeho vlastního přemýšlení.
Veškeré názory, hodnoty a životní plány, které si před sebe běžný člověk
klade, nejsou jeho vlastními názory, hodnotami a plány, jak si namlouvá, nýbrž
jsou mu předloženy prostředím a okolnostmi, do nichž se narodil. Kdybychom
při narození přesadili běžného člověka z kterékoli historické doby do kterékoli
jiné doby, jeho duševní obzor by se přesně přizpůsobil novým podmínkám.
Z toho plyne, že jeho názory mají velmi nízkou objektivní hodnotu.
Tento stěžejní vliv prostředí se však zdaleka netýká jen obyčejného
člověka. Okolní svět je referenční hodnotou, podle níž si všichni vytváříme
obrázek o tom, co je dobré, co špatné, co přiměřené a co divné. Tyto dojmy
poznávající člověk neustále porovnává se svými pocity a myšlenkami, a tím si
vytváří mínění o sobě i o světě. Jeho mínění je tedy také silně formováno
prostředím, ale z nemalé části spočívá i na vlastních úvahách, pro něž je okolí
jen materiálem.
V jednání je důležitým pojmem přiměřenost. Když vidíme, že někdo
jedná nepřiměřeně, vyvolává to v nás odpor a nesouhlas. Například když jeden
člověk trestá druhého bitím a urážkami za nějaký nepodstatný prohřešek (kterým
vlastně jen získal záminku trestat), nebo když někdo na jemné upozornění ztropí
hroznou uštěpačnou scénu.
Hodnocení přiměřenosti je záležitost jemného vnímání, a proto nejsnáze
ovlivnitelné. Běžní lidé žádné jemné vnímaní nemají a za přiměřené považují
prostě to, co je v jejich okolí nejčastější. To například znamená, že když někdo
48
vyrůstal v rodině s primitivně-despotickým otcem, existují předpoklady, že sám
bude ve vlastní rodině chtít podobný režim zavádět. Vnímavý člověk tím naopak
dostane podnět, aby se sám snažil neadekvátnosti vystříhat.
I nejlepší intelektuální výkvět však ve svém hodnocení přiměřenosti
zůstává silně ovlivněn prostředím. Existuje úplné minimum lidí, kteří by se
začali zamýšlet nad správností a přiměřeností všeho kolem sebe. Pro ostatní se
určitý základ vždy „rozumí sám sebou“.
Pochybnosti a nedůvěřivost lze v lidech buď potlačovat nebo naopak
rozněcovat. Společnost či hnutí může své členy vychovávat k bezvýhradné
poslušnosti nebo naopak ke všeobecné nedůvěře a důrazu na osobní poznání.
Prospěšnost obojího se liší u různých typů lidí. Třetí možností je ponechat je
samy sobě, jak se to děje v demokratickém systému. Tato možnost nesvědčí
prakticky nikomu.
Obecně platí, že čím více je učení tendenční a realitě odporující, tím větší
důraz klade na prostou poslušnost, protože si uvědomuje chatrnost svých
argumentů. Proto se snaží vymýtit vše, co by člověka mohlo přivést na jiný
způsob myšlení, a neobejde se bez všudypřítomné represe. Vzorovými příklady
jsou bolševismus, křesťanství v dobách svého šíření a současné vzplanutí islámu.
Velké poznání a silné učení naproti tomu jiné směry vyvrací. Nepotřebuje
zamlčovat jejich principy, protože je překonává, a z řad nepřátel přetahuje ty
nejlepší na svou stranu. Kvůli tomu se ovšem stává terčem zavilé agitace, kterou
potírat musí. U obecného lidu se totiž samovolně neprosadí to nejsprávnější
učení (správnost není lid schopen posoudit, spíše je nakloněn milosrdné lži než
pravdě), nýbrž to, za které se nejdůrazněji bojuje.
Vznik velkého poznání je podmíněn možnostmi široce srovnávat. Čím
více známe alternativ k naším konkrétním podmínkám, tím přiměřeněji je
můžeme posoudit. Kdo alternativy nezná, tomu cokoli může připadat normální.
V koncentračních pracovních táborech, které ještě dnes existují v Severní
Koreji, jsou lidé od narození vedeni v podmínkách, kde individualita je
zakázána a kde se ukrytí hrsti rýže trestá zbičováním a náznak neposlušnosti
smrtí. Strážný může vězně prakticky podle své vůle i zabít a bití je zcela běžnou
součástí života. Nenahlášení cizího „prohřešku“ se trestá obdobně jako jeho
spáchání a vězni se udávají za kus žvance. A jaké psychologické dopady to má?
Ten, kdo se do tábora dostal v dospělosti, ještě cítí ono bezpráví. Ale dítěti
narozenému v tomto systému vše připadá normální. Nezná sounáležitost, když
je někdo ztrestán za prohřešek, ostatní si myslí, že si to zasloužil a přijde jim to
logické. Strážným zase připadá samozřejmé, že mají právo libovolně bít a mučit
vězně. A to se tito vězni dostali do táborů i ze zcela malicherných příčin.
Předchozí odstavec vychází z cenného dokumentu Tábor 14, který
doporučuji zhlédnout, případně přečíst knihu Útěk z tábora 14. Obojí vypráví
autentický příběh mladíka Sin Tong-hjuka, který se v koncentračním táboře
narodil. Když se mu náhodou podaří z tábora utéct, připadá mu i Severní Korea
jako ráj svobody!
49
Životní prostor koncentračního tábora je vrcholem zrůdnosti, a přesto
může svým obyvatelům připadat normální. Až do takové situace může člověka
zavést, když nemá své okolí s čím porovnat.
Možnost srovnávání je základním předpokladem přiměřeného názoru.
Člověk, který se má dopracovat k velkému poznání, musí sám na sobě zažít
obrovské množství pocitů, stavů a myšlenek – pozitivních i negativních. Čím
více jich zažije, tím z více úhlů se na každou otázku může podívat a tím lépe
posoudí, co je a není správné a přiměřené. Tím méně bude také někomu křivdit.
Jednotlivci se ovšem samozřejmě diametrálně liší ve svých intelektuálních
i psychologických možnostech a ve schopnosti učit se ze zkušeností. Někomu
například stačí, aby poznal týden či měsíc tvrdé dřiny v továrně nebo hmotné
nouze, a tato zkušenost je pro něj nesrovnatelně cennější než pro jiného, který
tak prožije půl života. Vzhledem k impozantní výši, do níž člověk musí
vystoupat, aby se dobral pravdy, bude své zkušenosti nutně zkracovat. Potenciál
poznávajícího tkví právě v jeho umění zkratky. Na první či druhý pohled vidí,
co jinému zůstane na věky skryto.
Poznávající se ze svého počátečního nevědění probouzí k zápasu, v němž
zpochybní všechny své dosavadní domnělé jistoty a hodnoty. S tím vyvstane
nezbytnost vytvořit si hodnoty nové. V tomto boji se člověk opakovaně pozvedá
a opakovaně padá a trpí jako málokdo, což jsou nesmírně cenné zkušenosti.
Naučí se, co to je úspěch i co je neúspěch a pozná mnoho jejich odstínů. Pokud
jeho boj završí vítězství a konečné pozvednutí na vyšší úroveň, hledí teď na
život docela jinýma očima. Dalek je tomu, aby šmahem pohrdal všemi, kdo
někdy klopýtli, ale taktéž tomu, aby měl pro každou slabost a nízkost soucitný
pohled.
Odpírat společnosti možnost porovnávat doby a jevy znamená uvrhávat ji
do slepoty. Dnešní lidé znají jen moderní svět, takže jej berou jako
nezpochybnitelnou samozřejmost a středobod všech úvah, mají silně zkreslenou
představu o tom, co je život. Neumí si představit, že by reálně mohlo existovat i
něco jiného. Kdo však má srovnání, ten teprve může soudit o hodnotě
moderního světa a může též přednést návrh, jakým směrem by se měl vývoj
ubírat.
Svoboda, které je třeba
S drtivou většinou lidí se to má tak, že opravdovou svobodu vůbec
nepotřebují, ba děsí se jí více než čehokoli jiného. Tito lidé potřebují určitý pocit
volnosti, ale také řád, jistoty a pravidla.
A pak jsou lidé, velice vzácní jednotlivci, pro které jsou svoboda a volnost
bytostnou nutností a i malou míru nesvobody vnímají jako téměř nesnesitelné
břemeno. Co je ostatním lidem požehnáním, tedy například zaměstnání, je pro
50
tyto individuality děsivou přítěží, protože ty mají své vlastní velké plány a velké
záliby, na něž potřebují čas.
Jsou to bez výjimky myslitelé a prochází složitým vnitřním vývojem. V
jejich životech se mohou vyskytnout období obrovského, takřka
neovladatelného zhnusení lidstvem a současným světem, protože právě k tomu
nás vede skutečné prozření nejdříve. Toto zhnusení se může vztahovat i na
nejzákladnější mezilidské vztahy, protože člověk zpočátku touží po absolutní
svobodě, která je jistě vznešeným, leč nesmyslným ideálem, a on proto zoufale
tluče křídly o mříže domnělé klece a bouří se i proti tomu, co je s životem
neoddělitelně spjato.
I já sám jsem v takovém stavu žil a mám v tom směru zkušenosti jako
málokdo. Dva až tři roky jsem kolem sebe nesnesl nikoho a nikdo mi nemohl
být dost dobrý. I ty nejběžnější závazky pro mě byly málem příliš, svůj kontakt
s lidmi jsem omezoval na naprosté minimum. Když člověk musí strpět něco, co
se mu strašlivě příčí, vytváří to v něm napětí a s tím se pojí i nemalé nebezpečí:
může dojít k nějakému konfliktu, hráz se prolomí a donutí člověka k zoufalému
činu. Mně ale naštěstí šli spíš všichni z cesty.
Je doufám jasné, že podobný stav si vědomým rozhodnutím nikdo
nepřivodí a stejně tak se z něj nelze rozhodnutím dostat. Zde vládne nutnost.
Někoho ten tlak zlomí, někdo pod ním úpí léta a u jiného se zmenší nebo jej on
opanuje. Nikdo si však nevybírá, jestli je dost silný.
Svobodu vyžadující individua potřebují osobní prostor, často mají svých
starostí dost a naprosto se nechtějí účastnit veřejného života, či se dokonce
jakkoli angažovat. Máloco je pro ně horší představou, než že by po nich byla
angažovanost požadována.
Organizaci (například komunistické straně) může připadat, že jsou to lidé
neužiteční, dokonce pro společnost nebezpeční, až někoho třeba napadne, že by
nebylo špatné odstranit je a zbavit se tím rizika. Takto uvažovat je však ta
největší nestoudnost, nestoudnost průměrných vůči velkým duchům. Právě
v těchto výjimečných jednotlivcích se totiž koncentruje většina hodnoty lidstva
jako celku. Pouze ti také doopravdy posouvají hranice lidského ducha a vytváří
ta nejlepší díla, z nichž se mohou těšit nejlepší hlavy dalších staletí. Prospěch či
pohodlí tisíců průměrných tedy nevydá za jednoho mimořádného člověka.
Na toto by měla každá organizace a společenská síla pamatovat, musí
svobodným duchům ponechat prostor a volnost. Svobodný duch se však může
objevit kdekoli, proto lze zavádět jen taková opatření, která nevylučují a
nepoškozují jeho existenci. Řešením je dostatek volné krajiny, kde i samotář
najde své místo. Společnost nemá být povinností pro všechny.
Úspěch jedince v jeho osobním boji mu tím pochopitelně zaručit nelze, a
většina takových smělých pokusů ztroskotává, ale to už záleží na kvalitách
každého jedince. Společnost mu může jen dopřát vhodné podmínky či alespoň
jít z cesty. Kdyby měl například do úmoru dřít v továrně, pak se buď zlomí,
51
nebo se mu život stane peklem na Zemi. Zrovna k tomu by vedlo to hloupé
komunistické heslo: „kdo nepracuje, ať nejí“.
Když však svobodný duch jednou obstojí a skrze velké popírání dospěje
k velkému potvrzení, pak právě jeho a ničí jiné vědění může přinést společnosti
jako velký dar smysl a vykoupení od nicoty.
Tento vítěz nad sebou neuznává žádnou jinou autoritu než sebe sama,
závazná jsou pro něj jen jeho vlastní pravidla. Je proto vlastně též ztělesněným
ideálem anarchie. Avšak anarchisti se šeredně pletou, když si myslí, že takového
stavu by mohl dosáhnout kdekdo. A neméně se pletou i ve svých domněnkách,
že sami již jsou svobodní.
Mezi dosavadními společenskými teoriemi se vyskytovaly takové, které
hlásaly svobodu pro všechny, a takové, které realizovaly porobu pro všechny.
Ani jedno z toho není šťastnou volbou kvůli fundamentálním rozdílům, které
existují mezi jednotlivými lidmi. Nejspravedlivější systém je ten, který dává
každému tolik volnosti, kolik je mu prospěšné. A podporovat vznik a vývoj
svobodných duchů, to je pak vůbec nejšlechetnějším posláním společnosti.
V současném světě se o svobodě mnoho nažvaní, ale od všech je
vyžadována poslušnost. Otroctví všeho druhu, včetně dobrovolného otroctví, se
šíří jako mor a představa, že by někdo mohl žít mimo systém, je absurdní.
Běžným lidem je to jedno, ale v nás kypí zloba.
O významu psychologie
Psychologie stojí ve světě živých tvorů u základů všeho. Velká většina
jevů a jednání má své psychologické příčiny, které se navenek projevují jako
pociťovaná nutkání. V hlubších záležitostech ducha, jako je například otázka
motivace, obvykle platí, že rozumové důvody jsou cosi, co lidé svým nutkáním
vymýšlejí až zpětně, aby jejich chování budilo dojem sebekontroly.
Z toho plyne, že psychologické pochopení je nejzásadnější podmínkou i
těch nejelementárnějších kroků v poznání vůbec. Bez něj neexistuje žádné
poznání, nýbrž jen omyly a předsudky, neboť člověk uvažuje o věcech, kterým
nerozumí. Výjimkou je pouze exaktní věda, avšak abychom zjistili, co z jejích
poznatků vyplývá pro nás a pro život, musíme je stejně lidsky zhodnotit. A
právě zde všichni vědci ztroskotávají, ti se sice holedbají objektivní pravdivostí
vědeckých poznatků, ale sami zůstávají otroky svých nutkání.
Odhalit principy, jimiž se řídí žití jako celek, lze jen skrze neustávající
psychologické zkoumání. Kdo je toho schopen? Vysoká inteligence je zde
vstupní podmínkou, bez níž to nelze. Situace, jejíž podstatu inteligentní člověk
snadno prohlédne, zůstává ostatním lidem nevysvětlitelnou záhadou. A takových
situací zažijeme a potkáme stovky či tisíce. Zároveň inteligentní člověk vidí
rozpory ve vysvětleních, která jsou mu předkládána druhými (zejména v případě
snah o morální interpretaci života), zatímco hloupější člověk je nekriticky
52
přijme, a také si uvědomuje existenci řady jevů, na něž se mu nikdo z okolí ani
nepokouší odpovědět. Přirozeným závěrem je, že se snaží věcem přijít na kloub.
Druhou podmínkou pak je, aby svou potřebu poznat pravdu pociťoval jako
palčivou osobní nutnost, která jej přiměje soustředit svůj intelekt do odhalování
příčin a neplýtvat jím na úplně jiné oblasti, které vidí jako méně důležité.
Obě tyto podmínky už ale splňovalo mnoho lidí, a přesto se pravdy
nedobrali. Je zde totiž ještě podmínka třetí, musí jít o jedince, pro něž bude ona
zjištěná pravda příznivá a kteří k ní mají sílu. Pravdu může poznat prakticky
jenom ten, kdo bude s její podobou více méně spokojený. Člověk, kterému by
pravda byla zdrojem velkého utrpení, naráží při své honbě za ní na
neproniknutelnou zeď vlastní vůle ke lži. Například nízkému nebo
znetvořenému člověku by poznání pravdy přineslo zjištění, že by raději vůbec
neměl existovat. Jak by v takovém případě mohl nestranně hodnotit? Když ten
nedopatřením nahlédne pod roušku tajemství, zděšeně uskočí a začne zastávat
tvrzení, že každá pravda je relativní. I bez toho se celý život potýká s vědomím
vlastní nedostatečnosti a stojí jen o takovou „pravdu“, která by jej ujistila, že to
s ním není až tak hrozné.
Zbabělci a pacifisti zase skálopevně ignorují poznání, že přílišná míra
bezpečí je pro život zhoubná. Obecně vzato pravdu nemůže poznat nikdo ze
slabých, ošklivých a nemohoucích. Poznatek, že smysl musíme životu vetknout
teprve my sami, navíc vyžaduje železnou sílu vůle, aby se pod tím vědomím
člověk nezhroutil.
Přemýšlející lidé si vytváří velmi konkrétní obrazy toho, jaká „pravda“ by
se jim líbila, a skutečné pravdy se mohou dobrat jen tehdy, když se jejich obraz
přibližně shoduje s realitou. Velmi často spočívá jejich „poznávání“ jen ve snaze
hledat důkazy pro svá přání.
Obrovskou moc zde mají předsudky. Člověk si vytvoří kýženou
představu, přičemž skutečná pravda je lepší (mluvím ze zkušenosti), to on ale
nejprve nedokáže posoudit, protože takové pravdě přisuzuje mylné důsledky. Až
během poznávání upravuje svou kýženou podobu pravdy a zjišťuje pomýlenost
té prvotní. A teprve ruku v ruce s proměňováním představ může i jeho poznání
postupovat kupředu, pokud ale není schopen či ochoten své předsudky
přehodnotit, ustrne na mrtvém bodě.
Zde je důvod toho, proč tolik lidí slyší na různá zjevně pomýlená kázání:
potvrzují jim jejich přání o podobě reality. To je pro lidi obvykle zásadnější než
otázka pravdy a lži.
Jak vidno, poznat zákonitosti života, osvojit si toto vědění jakou svou
nedílnou součást a na něm vystavět filosofii mohou jen ti nejvybranější. Pravdy
objeví inteligentní člověk právě tolik, kolik jí snese. Jistě to není nic, čeho by
bylo lze docílit vědomým rozhodnutím. Psychologem se člověk rodí a vůle
poznat pravdu se v něm probudí, ale nikomu ji nelze jen tak vnutit.
Materiál k poznávání skýtá ve velkém množství sám život – pozorováním
chování lidí i zvířat a neustálým rozborem vlastních myšlenek a pocitů. Oba
53
prameny se vzájemně stále opravují a porovnávají, protože znalost vlastních
pohnutek nám umožňuje lépe odhadovat pohnutky druhých a opačně. Čím více
stavů a zkušeností člověk pozná, tím je jeho vědění obsáhlejší.
Za splnění třech výše zmíněných podmínek je cesta k velkým objevům
otevřená (pravdy leží lidstvu na očích, ale to je nechce vidět). Na základě
převratných poznatků pak člověk může vytvářet filosofii té nejvyšší kvality.
Filosofie, to totiž znamená hodnotit. Nejprve zde ale musí předcházet
psychologické poznání, které teprve dá filosofii kloudný materiál k hodnocení.
Jen filosof, který zná a chápe různé duševní pohnutky, by je mohl přiměřeně
posuzovat. Psychologický nadhled je nezbytným kritériem, hodnotit správně
můžeme jen to, co známe. Kdo přiznává: „nevím, proč onen člověk dělá to a to“,
ale chce zároveň vynášet soudy, ten může velmi snadno křivdit. Pravidelně se to
stává v delikátních a komplikovaných případech, protože pro ně obvykle neplatí
běžné důvody.
Tím, že za jednáním odhalujeme jeho psychologické pohnutky,
zjišťujeme, co jest. Následně je ale třeba přemýšlet o tom, co by mělo nebo
mohlo být, tedy filosofovat. Jedno bez druhého je neúplné. Mimochodem,
nepředstavujme si filosofii jako nějaký druhý krok. Ve skutečném životě se
člověk často nejdříve začne zaobírat filosofickými úvahami, vytvoří si nějaké
představy o světě a poté psychologicky prověřuje jejich platnost. Obojí se pak
rozvíjí souběžně a vzájemně na sebe působí, přičemž filosofie roste do výšky a
psychologie do hloubky. Nelze poznávat, abychom zároveň alespoň předběžně
nehodnotili.
Psychologie brána samostatně si nad sebe neklade ideály, což mnohdy
vede pouze k prostému zneužívání nabytých znalostí k obelstění druhých a za
účelem bídného zisku. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se dnes o
psychologii někdo zajímá. Filosofie bez psychologického poznání je naproti
tomu zcela bezzubá. Chtěla by uvažovat, ale nemá o čem, chtěla by hodnotit, ale
nemá co. Taková „filosofie“ je pak pouze prázdným schematismem, který se
vyučuje na filosofických fakultách.
O výše řečeném patrně nemá řada lidí, kteří sami sebe považují za
filosofy, valné potuchy. Běžný obdivovatel filosofie si přečte nějaké knihy,
v nichž narazí na „strhující filosofické problémy“, o nichž pak začne usilovně
dumat. Samotného jej však do té doby žádné zásadní myšlenky nenapadaly,
takže obsah daných knih nemá s čím porovnat. Proto například vůbec nepozná,
že řada oněch údajných problémů ani nejsou problémy, nýbrž jen zajímavosti
k čaji o páté. Postupem času si začne tento člověk vytvářet nějaký vlastní
koncept, spíchnutý na míru jeho představám o kýžené podobě reality. Jelikož
však o psychologii zatím ani nezavadil a k pravdě by stejně neměl dost síly,
ustrne v určité fázi omylu a tu už pak jen dále rozvádí. Takovému tlachání se
dobře daří na akademické půdě a společnost jej bohužel zaměňuje za filosofii
jako takovou, která jí tím pádem připadá bezobsažná.
54
V dnešní společnosti nejsou filosofie ani psychologie brány doopravdy
vážně. Obojí odsunula do pozadí politika. Politika je však až tím
nejodvozenějším produktem, který se má starat o to, aby důsledky poznání uvedl
v život. Politika bez předchozího poznání je však nicotnou. Dnešní politické
koncepty staví hlavně na tom, co se podle nich rozumí samo sebou, tedy na
prostinkých moralismech. Proto zvěstují světu falešné cíle a veškeré prostředky
vrhají do usilování o ně. Rovněž psychologii používají jen jako prostředek
k prosazení svých pochybných cílů a nezajímá je ale, že by měla mít největší
slovo již při jejich vytváření. Velkou politiku lze v každém případě provádět jen
na základě velkého poznání.
Když se podíváme na politickou garnituru, vidíme, že jsou to vlastně
tuctoví lidé, kteří tam šli zkusit štěstí. A tihle skrčkové se domnívají, že jim
náleží rozhodovat o tom, co by mělo být.
Masové směry dnešní doby jsou vystavěny výhradně na politice a málo na
poznání, odtud plyne jejich pomýlenost. Kupříkladu všichni ti řadoví socialisti,
demokrati či anarchisti, kteří se z pozice své psychologické nevědomosti vrhají
rovnou do politického horování za „lepší svět“ a chtějí lidstvu určovat jeho cíle.
Nejprve by však museli mít alespoň hrubou představu o tom, co je vlastně zač
onen člověk, kterému tak touží ukázat směr. V tomto ohledu jsou však plni
předsudků, pozorují tak, aby viděli, co je jim milé. Zejména komunisti byli tak
dalece zmýlení, že běsnili i proti tomu, co je samozřejmou a nejzákladnější
součástí života. Jejich snažení proto může život jedině rozvracet.
O záležitostech, které vyžadují právě nejdelikátnější posuzování a u nichž
se vlastně teprve ukáže síla a vzlet myšlení každého z nás, takového socialistu
vůbec nenapadne pochybovat, vůbec nespatří rozpory, které vězí v jeho
interpretacích. Jeho filosofie či politikaření jsou jen navlékáním korálků-omylů
na nit nevědění.
Proč a kdy se dnešní lidé zajímají o psychologii? Obvykle z pohodlnosti,
chápou ji jako nástroj, který by je měl zbavit utrpení. Chtějí si například
vsugerovat spokojenost, i když k ní nemají žádný důvod. Za takovým účelem na
sebe ovšem uplatňují jen psychologické oblbování a nikoli psychologické
poznání. I v jiných ohledech je zajímá jen to, co by jim získané poznatky mohly
přinést a nikoli, jestli je také něčím zavazují (například přehodnocením vlastního
života). Nejhorší je však to, že psychologii považují jen za jedno z odvětví,
stejně důležité jako je řada dalších, a nikoli jako základ pro každého odvětví
lidských snah. Bez ní však ve všem ostatním nutně tápají.
Pro mě byly hledání pravdy a snaha vysvětlit různé jevy vždy osobní
nutností a mé hodnocení světa vyrůstalo z psychologických kořenů. Můj vývoj
spočíval dosud z velké většiny na vlastním psychologicko-filosofickém
zkoumání. Četba a seznamování se s myšlenkami druhých lidí mi byly až do
nedávné doby čímsi velmi okrajovým. Ale lidé mdlého ducha, ti naopak čtou a
čtou a není jim to k ničemu dobré, protože mají akorát ve všem zmatek. Na
každou tezi se najde antiteze a oni nedokážou posoudit, která je pravdivější.
55
Seznámí se s problémy, které vůbec necítí jako své vlastní, a začnou o nich
filozófovat. Z toho důvodu jsou pak jejich závěry prosty obecnější platnosti.
O tajemstvích a neznámu
Na každých deset evropských myslitelů, kteří vychvalovali poznání, by se
snad nenašel jeden, který obhajoval hodnotu tajemna. Vládlo-li dříve ve světě
nepochopitelno, zatímco ustrkované a ojedinělé poznání jen nesměle
probleskovalo tmou, pak v moderním světě je tomu právě naopak. Člověk je
postaven do neustálého světla empirického vědění, žije v domnění, že většině
toho, čemu lze porozumět, již rozumí, v jeho životním obzoru je všechno tak
jasné, zřejmé a – ploché. Dnes se tajemství stalo vzácností, proto je důležité ptát
se po jeho hodnotě a úloze v lidském životě. Avšak úvahy o důležitosti toho, co
neznáme, nikdo nebere doopravdy vážně.
Modernita je vnímána především jako materiální a vědecký triumf
společnosti, ale neslyším dostatek hlasů, které by dodávaly, že s jejím
příchodem se svět zároveň stává stále méně zajímavým. Co by však mohlo být
silnější námitkou? Vždyť k čemu je blahobyt a jistota vedoucí k nudě? Jde tu ve
zkratce o rozhodnutí, zda chceme jisté nic nebo méně jisté a bezpečné něco.
Když ale poznáme, že ono nic je ve skutečnosti ničím, již jej nelze více
obhajovat.
Lidé chtějí a potřebují tajemno, jednoduše proto, že je zajímavé. Již déle
než století se však jedná, jako by každé tajemství bylo úhlavním nepřítelem,
kterého je třeba co nejrychleji poznat a vysvětlit. Toto vysvětlování skýtá
lovcům záhad požitek a tajemství je prostředkem k němu. Někdo si z odhalování
záhad učinil poslání, aby získal cíl a smysl existence. A nebudeme zastírat, že si
zvolil zajímavý cíl.
Je ale jasné, že zdaleka nejde jen o prosté zjištění údaje, o hromadění
známých dat. Cílem je poznávat a mít co poznávat. Objevování je určitým
druhem hry a stejně jako ve hře nejde o to, co nejrychleji zvítězit. S rozluštěním
ztrácí každé tajemství mnoho ze své přitažlivosti.
Proto cítí badatel vedle radosti z objevu i jisté rozčarování a neklid. Když
je hotovo a odpověď nalezena, opět vyvstává nepříjemná otázka: „A co mám
dělat dál?“ Chvíli se může radovat z úspěchu, ale pak mu nezbývá, než si hledat
nový úkol a záhadu.
V příkrém rozporu s tím stojí nevědomá, leč přijímaná teze, že cílem
společnosti je poznat toho co nejrychleji co nejvíc, a s ní se pojí předpoklad, že
potom snad lidé budou šťastní. Nic tomu však nenasvědčuje. Vezměte vědci
jeho tajemství a vezmete mu i radost ze života, vezměte člověku jeho záhady a
vyletí z kůže. Vidět všechno jasné a zřejmé, to jej dokáže jen naplnit zlostí.
Lidé také chtějí žít s pocitem, že existuje něco, co je přesahuje, že existuje
i něco víc než jejich obyčejný život. Čím dnes lidé jsou a co mají, to nemohou
56
vnímat jako bohatství, jak by se tedy mohli smířit s představou, že právě oni
sami jsou tím nejlepším, čeho lze na Zemi dosáhnout?
Poznání a zrcadlově k němu i tajemna existují dva druhy: vědecké či
empirické poznání vnějších faktů a vnitřní psychologicko-filosofické poznání.
Vědecké poznání spočívá v prosté znalosti dokazatelných fyzikálních zákonů,
chemických reakcí, fyziologického fungování, historických událostí... Vnitřní
poznání naopak znamená pochopit lidskou psychiku, příčiny jednání, skutečnou
hodnotu věcí...
Vzájemné vazby těchto dvou druhů jsou značně omezené, nejsilněji je
spojuje základní fakt, že každý jev má svou příčinu. Vědecké poznání nám
rozhodně nezaručuje porozumění lidské psychologii a už vůbec nemá co říci k
jejímu filosofickému zhodnocení. Naproti tomu poskytuje filosofii pevné
výchozí body v jejím poznávání světa.
Materialisticky založená veřejnost hledá neznámo především v té vnější
vědecké sféře, vlastně si pořádně vůbec neuvědomuje, že by existovalo také
nějaké jiné. A teď si představme, že by najednou lidstvo znalo ve všech věcných
otázkách pravdu, což by se mu tím život zcela neznechutil? „Již nezbývá vůbec
nic k objevování“, tak by lidé naříkali nad tou nekonečnou pustinou. Ale právě k
tomuto stavu se dnes uhání mílovými kroky.
I na začátku minulého století byl svět ještě plný záhad a tajemství, ale
dnes je vědecké bádání již tolik pokročilé. Kdysi vědci či objeviteli stačilo
přemýšlet a dobře se dívat, aby učinil nějaký objev, ale ta doba už je pryč. Co
bylo možné objevit snadno, to je už známo, dnes jsou podmínkou objevů
nejmodernější přístroje. Samozřejmě se neví úplně všechno, ale ví se hodně a
kdo tvrdí opak, ten to říká jen proto, že by si to přál. Především moderní lidé by
si to přáli, pořádají hony na poslední záhady a přitom by chtěli, aby záhad
neubývalo. Pro kus neznáma ale musí chodit stále dál nebo se zabývat stále
menšími podrobnostmi. Na vše, co zbývá nepoznané, se vrhá mašinerie vědců a
činí tak svět ještě známějším.
Lidé vyprázdnili svůj obzor a teď se diví, že jim všechno připadá tak
ploché a pusté. Proto lační po senzacích a shlukují se kolem objevů, které by je
na chvíli vytrhly z každodennosti. Ale jak je pro ně typické, z pozoruhodné věci
vzápětí učiní běžnou. Například při objevení divokého a neznámého údolí se
můžeme vsadit, že v něm co nevidět povede turistická cesta s nějakým tím
stánkem s občerstvením.
S vědomím této dlouhodobé nouze se lidé snaží tajemství vytvářet, ale
drtivá většina takzvaných záhad se vyrábí z ničeho. Vše, co člověk neví, ještě
není záhadou, pouhá neznalost nějakého údaje není rovnou tajemstvím. Taková
“záhada” se vzápětí vysvětlí a ukáže se, že vlastně vůbec není zajímavá. Z toho
plyne, že skutečných záhad je na světě mnohem méně, než by se chtělo věřit.
O tajemství je důvod mluvit teprve v souvislosti s tím, co i jako poznané
zůstává zajímavé. A nejsprávněji pak jen s tím, co bylo úmyslně skrýváno. Zde
však je zásadní rozdíl v tom, zda byla skrývána nízkost a špína, protože ty dvě
57
se vždy chtějí ukrýt, nebo nějaká velká a krásná věc, zatajovaná právě na
ochranu před nízkostí.
Okultisté by však ve všem chtěli spatřovat tajemnost, a čím jsou hloupější,
tím průhledněji si při tom počínají. Ve světě, kde dominuje vědecký pohled, se
nejen drží, ale i rozrůstají pověry, náboženství a blouznění esoterických sekt.
Čím vyprahlejší je běžný život, tím více lidé doufají v nadpřirozeno.
Po tajemnu touží lidé všech úrovní, i ti hloupí. Pro mnoho dnešních sekt je
charakteristická zarážející ubohost a lůzovitost obsahu, protože jsou dílem
hloupých pro hloupé. Kdejaký nikdo se cítí být prorokem a hnedle založí svůj
osobní chudobinec ducha, který by měl společnosti přinést spásu. Podle jeho
duševní úrovně pak vypadají praktiky i učení vzniklé sekty.
Většina důležitých jevů, které lze poznat empiricky, je již známá. Široké
okolí moderního člověka je pečlivě zdokumentováno. Ale velké filosofické
poznání leží dosud neobjeveno a stranou zájmu. Řada plodných myslitelů
minulosti i pár současných k němu má hodně co říci, ale společnost jako celek o
jeho existenci nemá ani potuchy, ta se stále řídí starými morálními předsudky.
Lidé nejsou bohatí na duchu, proto jim zdokumentovaný okolní svět připadá tak
nesnesitelně pustý.
A přitom by to mělo být právě naopak. Lidé by se měli vyznat v životě a
v dobru i zlu, ale okolo sebe mají mít dostatek neprobádaných míst a zajímavý
svět.
Leckdo se snaží dělat tajemství sám ze sebe, ale málokdo je dost zajímavý
na to, aby nějaké tajemství vůbec mohl mít. Avšak lidé, kteří svým duševním
obzorem přesahují všechny ostatní, ti se nutně musí společnosti jevit záhadní a
nepochopitelní. Pouze v jejich moci je dodat světu nový duchovní obsah. Na
základě něj pak lze měnit prostředí, v němž lidé žijí, a smést z něj onu
vyprahlost. A vskutku, jak velká služba by tím byla světu prokázána!
O spravedlnosti a bezpráví v životě
Podle toho, jak současná společnost chápe spravedlnost, je každý život ze
své podstaty nespravedlivý. Jinak to ovšem ani nemůže být, proto je mi
příznakem do hloubi otráveného smýšlení, když se v tom hledá něco
principiálně špatného. Odstranit veškeré „bezpráví“ by bylo možno jen
vyhlazením všeho živého, aby už nebyl žádný boj. Ale to by snad nemohl chtít
ani ten největší blouznivec.
Světem od vzniku života jednou provždy vládne nerovnost. Míra síly,
inteligence a všestranné zdařilosti, s níž se každý tvor narodí, podmiňuje stejně
jako samotný živočišný druh veškerou podobu jeho dalšího života. Když se
člověk narodí jako zdravý, inteligentní, pohledný a silný, probíhá jeho život
úplně jinak než žití obyčejných či dokonce neobdařených lidí.
58
Nedostatek zdraví omezuje. Čím více má člověk nemocí, tím více se jim
musí věnovat a tím méně času mu zbývá na jeho záležitosti a zájmy. Zdravotní
problémy také snižují celkovou kvalitu života a znemožňují mnoho hodnotných
aktivit, s nimiž život teprve stojí za to. Silně churavějící jedinci potřebují
městské prostředí, kde je všechno snadné, aby se vůbec udrželi naživu. Jejich
zážitky, to jsou cesty z postele k doktorovi a zpátky. Vyjet si na koni nebo
vyrazit na dalekou cestu pro ně ani teoreticky nepřichází v úvahu. A kdo je
schopen tvrdit, že mentálně zaostalý nebo invalida by mohli žít plnohodnotný
život, ten jenom dokazuje, že takový život sám nikdy nežil. Jinak by musel
vědět, že k plnohodnotnému životu je nezbytně třeba zdravé tělo i zdravá mysl.
Inteligence je podmínkou pro jakýkoli duševní rozvoj, bez ní jsou výšiny
života člověku jednou provždy nedostupné. Hloupý život je strašlivě chudý. Ale
je pravdou, že nejchytřejší lidé dosud trpěli také největšími existenciálními
krizemi, protože si nejpalčivěji uvědomují všechny nejistoty. Mnohý z nich je
náchylný, bezradný, pochybující. Jako první je zasahují a ovládají úpadkové
síly. Ale skutečné vykoupení od toho všeho vede jen skrze další
sebezdokonalení, nikoli skrze sestup k hlouposti.
Bez fyzické krásy se člověk (tedy spíš muž než žena) možná obejde, ale
s ní je všechno lepší. Krása otevírá člověku dalekosáhlé možnosti a naopak
ošklivost možnosti zužuje. Pohledného člověka mají ostatní rádi, líbí se jim a
snáze jim bude připadat sympatický. Takový člověk rovněž prosadí svoji
mnohem snáz než ošklivec. Z toho důvodu si také může dovolit mnohem víc,
může vybočovat, a když je to správným směrem, vzbudí příznivý ohlas.
Dokonce i k dekadenci a ke lži dovedou svést pohlední lidé, proto se využívají v
reklamách. Pro inteligentního a charismatického člověka je svět světem velkých
možností. S kdekým se může seznámit, kdekdo je ochoten mu pomoci.
U ženy je pak vzhled naprosto zásadní. Představme si dvě sympatické
dívky, jednu krásnou a druhou ošklivou. O první budou muži usilovat, druhou
budou chtít nanejvýš jako kamarádku. A kterému muži by bylo zatěžko pomoci
pohledné ženě, která se ocitla v nouzi? Pro její záchranu je hotov i riskovat a
konec konců, jsou-li na podobné celkové úrovni, může se ona událost stát
nejlepší příležitostí k seznámení. Ale když má potíže ošklivá žena, muž jí
pomůže spíše ze slušnosti a pak si jde zase rychle po svých.
Síla je z velké části podmínkou šťastného života. Vaše fyzická převaha
činí drzé lidi slušnými a násilné mírnými. Se silným mužem všichni jednají
docela jinak než se slabochem. Málokdo si na něj troufne, málokdo si dovolí jej
zastrašovat nebo podvádět, a to přirozeně podporuje jeho sebevědomí. Svět je
pro něj daleko bezpečnějším místem. Ale takový efekt nepřináší jen kila svalů,
nýbrž i sebejisté vystupování, pramenící z vědomí vlastní moci. S neškodným
slabochem naproti tomu leckdo vymete a každý stín pro něj znamená potenciální
hrozbu.
Nechci říkat, že fyzická síla znamená totéž co právo, to by pak největší
právo bylo na straně násilnických primitivů nebo těch odporných kulturistů.
59
Platí právo lepšího. Síla je však rozhodně podmínkou uplatnitelnosti práva.
Myslíte si, že když například jeden útlý člen lesní stráže potká v rezervaci tři
velké chlapy na motorkách, že je k něčemu donutí? Teoreticky má ale právo
zadržet je do příchodu policie. Lepší lidé tedy musí pěstovat i fyzickou zdatnost
a bojové dovednosti, jinak při konfrontaci s tupou silou neobstojí.
V přírodě je to dokonce tak, že právo na holý život má jen ten, kdo jej
dokáže obhájit. V lidské společnosti by takové pravidlo bylo zcestné. Vedle toho
je však utopická a zcestná i touha po jakési úplné spravedlnosti, která
rozhlodává přirozený řád a převrací život na hlavu. Podle ní by nikdo neměl mít
lepší život než ostatní a výjimečné individuality by se tedy měly vzdát své
nadřazenosti. Takovou nehoráznost hlásají vždy jen nezdaření, ublížení a slabí, a
pak také ti, kdo naletěli jejich hořekování.
Vynikajících lidí je třeba, to právě oni svou vznešeností dosud
ospravedlňovali i to všechno ostatní, co si také říká člověk. A vskutku by bylo
možné a správné nastolit větší spravedlnost ve společnosti, ne však snížením
vysokých lidí, nýbrž pozvednutím obecného průměru. Průměr, v němž zdařilost
vystupuje jako vzácná výjimka, potřebuje pozvednout.
Minimální výskyt nebezpečí v moderní společnosti způsobil, že lidé,
zejména muži, vyměkli. Skoro žádný není schopen se ctí obstát při fyzické
konfrontaci, protože se to neměl kde a jak naučit. Z toho vyplývá, že se
společnost stala bojácnější. Jenže násilnosti nelze nikdy zcela vymýtit a jejich
ojedinělé případy vzbuzují ve zbabělé společnosti o to větší hrůzu. Neschopnost
běžného člověka bránit se pak zpětně výskyt násilností podporuje.
Na to reaktivně smýšlející dekadenti pokřikují, že je potřeba vytvořit svět,
kde by se nikomu nemohlo stát příkoří. A k tomu si ti naivkové myslí, že na to
vystačí s technikou, právním státem a policií za zády, čímž chtějí zcela převést
zodpovědnost za své bezpečí na vnější faktory.
Avšak stát v rozvratu naprosto není schopen právo zajistit. Přes veškerá
opatření a technický teror existuje tolik podvodníčků! Člověk si musí při každé
transakci dávat pozor, aby jej někdo nenapálil a neokradl. A i když se ví, že
někdo podvádí, obvykle se s tím nic neudělá. Problém sice může dotčený „řešit“
přes soudy, ale všechny procedury jsou zdlouhavé, náročné a drahé. Každý si
stokrát rozmyslí, než vstoupí do právního sporu, protože to stojí mnoho času,
starání se a mnohdy i peněž. Zejména nebezpečí finanční ztráty zchladí většinu
odhodlání soudit se. To v praxi znamená, že si toho lidé nechají hodně líbit,
téměř vždy ustoupí a právně řešit začnou až úplně nesnesitelnou situaci. Právě
s tím všichni drobní paraziti počítají, oni ze zkušenosti dobře vědí, že okradený
člověk řve, vyhrožuje, ale skoro každý se na to nakonec vykašle. Je tohle
spravedlnost? A spravedlivé není ani to, kolik zlořádů uniká trestu pomocí
kliček a slabých míst v zákonech. Když se člověk dostane do problémů,
s údivem zjišťuje, že nakonec stejně existuje téměř jenom ta spravedlnost,
kterou vezme do vlastních rukou.
60
A co hůř, zákonnou cestou je člověk téměř bezbranný proti určitému
druhu chátry, proti zchytralé pakáži, která se ve své nicotnosti neustále ohání
odstavci a paragrafy zákonů, podává trestní oznámení a má potutelnou radost
z toho, že může buzerovat druhé. Všichni vědí, jaká jsou to hovada, ale jen
právník se jim dokáže ubránit. Normální lidé se takových individuí bojí, nechtějí
si s nimi nic začínat a stále ustupují jejich teroru. Když tak zvaný právní stát
umožňuje tohle, je to další svědectví o určité pomýlenosti současného pojetí
práva.
Pomoc od všeobecné kriminality a zkorumpovanosti nemůže zajistit ani
samotná technika. Možné by to bylo jedině v případě, že by všichni byli
očipovaní a jejich pohyb sledován, takže v případě incidentu by bylo velmi
snadné určit pachatele. Taková totální kontrola by však byla zároveň totální
zrůdností.
Dnešní města jsou plná kamer, ale po zkušenostech vím, že tyto kamery
příliš bezpečnosti nezaručí. Dokonce i na teoreticky nejstřeženějších místech
může bujet organizovaný zločin, jakož i příležitostné chmatáctví. Policie, která
by tyto případy měla řešit, je například schopná se vymlouvat, že kamery
nepořizují záznam (kdyby to byla pravda, pak je to naprosto absurdní) a pouze
sepíše nějaký směšný protokol, čímž veškerý její zájem končí. Ale ani u
natočené krádeže není vůbec vyhráno. K brzkému dopadení pachatele a
navrácení ukradených věcí by mohlo dojít jen tehdy, kdyby nezmizel ze zorného
pole kamer. Je-li však na záznamu jen krádež, ví se, jaké měl oblečení, v lepším
případě jak vypadal jeho obličej, ale ne už kde ho hledat mezi těmi desetitisíci
lidmi. U malých krádeží se o to navíc policie vzhledem k jejich množství vůbec
nepokouší. Veškerá aktivita obvykle končí právě sepsáním protokolu. Kamerový
záznam je užitečný možná tak při recidivě a občas je nějaký pachatel dopaden
díky náhodě. Toť vše. Z toho plyne, že ani všudypřítomnost technických
opatření nedokáže tak docela zajistit právo a bezpečí. U konkrétních míst by
zajištění bezpečnosti přitom nemuselo být tak těžké s pomocí volavek, které by
provokovaly ke krádežím a zloději by byli brzy jednoduše vychytaní.
Obecně vzato, v prostém potírání negativních jevů může pomoc hledat jen
nedovtipný, reaktivně jednající politik, který si myslí, že bojovat s jednotlivými
symptomy úpadku znamená totéž jako bojovat s úpadkem samým. I tento politik
sám je pak pouze symptomem a ztělesněním úpadku.
Nad úpadkem lze vítězit jen tehdy, když my sami se staneme vzestupným
proudem a novou silou, jež bude proudit do žil společnosti. Pak se ukáže, že
zatočit s patologickými jevy není vůbec tak těžké, protože ty začnou samovolně
mizet jako sníh v jarním slunci. A najednou už nebude třeba mít všechno do
nejmenších detailů ošetřeno zákony a vyhláškami a všude mít kamery. A s tou
trochou nenapravitelné spodiny, která tu i pak zůstane, si lze lehce poradit.
Současná situace je způsobena jednak rozkladem společnosti, ale i
bezbranností lidí. Podvodníci si vybírají hlavně takové oběti, od nichž jim nic
nehrozí. A že jich dneska je! Bojeschopnost je pro život potřebná, aby člověk
61
dokázal udržet bezpráví, které se mu může přihodit, na rozumné míře a nebyl
všem vydán na milost. Jak naivní jsou ty představy, že by člověk sílu vůbec
nemusel a neměl potřebovat!
Určitá míra nespravedlnosti k životu neoddělitelně patří. Toto poznání ale
samozřejmě neospravedlňuje páchání jakéhokoli bezpráví. Společnost, tedy
hlavně její vedení, má zajistit, aby nespravedlnost nedosáhla obludných
rozměrů.
Zrůdné bezpráví je zejména to, co všude po světě napáchali komunisti.
Spravedlivý a přirozený řád je hierarchické uspořádání vycházející z lidské
nerovnosti. Strašlivým bezprávím je také to, jak lidé zacházejí se zvířaty,
hospodářskými zvířaty ve velkochovech a na jatkách počínaje. Nemenší
bezpráví plodí i lidská nadutost, která se domnívá, že celá planeta je tu kvůli
lidem a ti mohou zničit, co je napadne. Chce-li někdo přinést spravedlnost, pak
má začít zde a ne spekulovat, jak by lidi učinil rovnějšími.
Velká část nespravedlnosti mezi lidmi plyne z toho, jak se kdo narodil.
Své zrození si nikdo nemůže vybírat a ani na něm nenese vinu, a přesto je to akt,
který předurčuje veškerý jeho další život. Je to vrh kostek, který za nás učinil
někdo jiný. My můžeme už jen dělat to nejlepší s tím, co máme. Měli bychom se
proto starat, aby naši potomci měli výchozí podmínky co nejlepší. Čím krásnější
a zdařilejší lidé jako celek jsou, tím šťastnější, spravedlivější a zajímavější může
být a pod správným vedením i bude jejich svět.
Když se ale množí odpudiví a beznadějně ztracení jedinci, pak s nimi
přichází na svět i zbytečné, nevyléčitelné utrpení. Jejich život je totiž nouzí.
Změkčilí obhájci rovnosti však chtějí zachraňovat i ty nejvíce nezdařené a
dopomáhat jim k ”plnohodnotnému životu“, čímž jen prodlužují jejich trápení.
Nakonec jim ještě umožní uplatnit jejich „právo“ na dítě, aby ti mohli svou
nedostatečnost předat další generaci. Na dítě má však právo jen silný a zdravý
jedinec.
Každé chátrání člověka zvyšuje míru utrpení. Slabost je zodpovědná za
velkou část neštěstí, které na světě je. Jak hanebně se proto najednou jeví
všechno, co umožňuje a podporuje lidský úpadek!
Lidstvo se musí přestat rozrůstat a do budoucna musí směřovat k poklesu
početnosti. To znamená, že celkový počet dětí, které se mohou narodit, je
omezený. Jejich úroveň by proto měla být co nejvyšší. To znamená, že
rozmnožování průměru by se mělo omezit a podprůměru docela zastavit.
Chápu, je to velký požadavek, chtít po někom, aby se vzdal dítěte,
zejména když mnozí vidí dítě jako smysl své existence. A za dnešních poměrů je
to také požadavek neproveditelný. Proč by se měl například kterýkoli Evropan
omezovat, když v Africe má každá žena kupu dětí?
Ale silné hnutí, které by prosadilo tato pravidla celosvětově, vrhá na celou
záležitost docela jiné světlo. Pokud se omezí celý svět a v počtech v první řadě
rozvojové země, pak každá osobní oběť jednotlivce přinese výsledek. A i když
někdo nebude mít dítě, vznešenost onoho hnutí mu dá ještě víc.
62
Právě zde vidím jedinou možnost, jak se z tohoto světa ještě může stát
lepší svět, jak může nebýt zničen ve válkách a lidský druh nebýt rozvrácen
úpadkem. Každý, kdo chce být světu nápomocen, by se těmito úvahami měl
vážně zabývat.
Co je dobrá válka
Skutečné muže láká boj. Zrůdy láká naopak zabíjení, které muž chápe jen
jako nutné zlo války. Dobrá válka je taková, v níž je hodně boje a málo zabíjení.
Hodnota války je vlastně přímo úměrná tomu, kolik dobrodružství se při ní
zažije a kolik zajímavých příběhů se přihodí. Proto je podmínkou její hodnoty,
aby se jí účastnili oduševnělí jedinci, kteří z ní mají silný vnitřní prožitek.
V opačném případě by to byla obyčejná řezničina. To vše také určuje, jak
poutavou podívanou se stane pro dějiny. Kvůli tomu existují dva velice odlišné
druhy války: na jedné straně války, které se vedly za starých časů, a proti nim
bídné novodobé válčení.
Vskutku, jen máloco je tak odpudivé jako moderní válka, protože v ní
zůstala jen destrukce a zmar a veškerá vznešenost a romantika se z ní naopak
vypařila. Hodnota války se obecně snižuje s rostoucí účinností střelných zbraní a
strojů na zabíjení. S těmito změnami se výrazně proměňuje i její celková podoba
a podstata se přesouvá od boje směrem k co nejefektivnějšímu zabíjení.
S moderní technikou se válka stala hlučnou, zničující a prozaickou. Význam
bojových dovedností vojáka klesá a vyhrává zpravidla lepší technika. Moderní
válka je proto dekadentní.
Palné zbraně se používají od středověku a z původně podpůrné úlohy se
postupem let vyvinuly v klíčový prvek bojů. Obrat ve válečnictví nastává zhruba
tehdy, kdy se palné zbraně stanou tak účinnými, že jedna strana jimi dovede
rozprášit nepřátelskou zteč nebo zdecimovat protivníka, ještě než vůbec dojde
ke kontaktu vojsk. Za takových podmínek se jít na zteč už vůbec nevyplácí a
polní bitva se mění v ostřelování z dálky.
Nejstarší palné zbraně měly z dnešního pohledu řadu nedostatků. V
případě arkebuz s doutnákovým zámkem, kde se prach na pánvičce zapaloval
přiložením žhavého doutnáku, stačí déšť a mokro, aby doutnák navlhnul nebo
zhasnul a zbraň je dočasně nepoužitelná. Se zbraněmi nabíjenými zepředu je
spojena jejich nízká kadence a otázkou je samozřejmě také přesnost všech
starých zbraní s jednoduchými mířidly. I při masivním rozšíření střelných zbraní
mohou okolnosti nastavit podmínky tak, že během střetu dojde k boji zblízka.
Zejména jde o boj v porostu, v zástavbě nebo v jinak nepřehledném terénu,
případně za tmy nebo v mlze, kdy je nepřítel vidět až na krátkou vzdálenost.
Přepady a rychlé nebo nečekané útoky také dovolí proniknout až k nepříteli.
Kvůli dešti může navlhnout střelný prach, při dlouhém boji se spotřebuje
střelivo a hlavně děl se nažhaví. Čím jsou palné zbraně účinnější, tím méně
63
pravděpodobné je, že dojde k boji zblízka, a tím méně se do této eventuality
investuje, což znamená, že se postupně redukují zbroj a chladné zbraně.
Dokud se používaly jednoranné předovky, zůstává kontaktní boj stále
pravděpodobným prakticky pro každou bitvu. S příchodem automatických
zbraní se naopak i boj na nejkratší vzdálenost děje střelbou a přichází tak o
hodnotu. Muž již nebojuje, ale mačká kohoutek a co nejrychleji přebíjí. Střelné
zbraně činí zabíjení jednodušším a efektivnějším, to znamená, že se při něm
odehrává méně boje a dobrodružství. Velká část vojáků padne tak, že je trefí
nějaká nahodilá kulka, a oni se budou válet v bahně s prostřeleným břichem.
Jakým hříchem proti dobré válce byl pak vynález kulometu!
Moderní válka, to je vůbec samé válení v blátě a v prachu, pokoutné
rozhlížení, plazení se a nakonec smrt při výbuchu granátu nebo bomby. Kde jsou
ty šiky, jež vyrovnaným krokem pochodují na nepřítele? Dnešní vojáci musí mít
stále strach, že je někdo z dálky znenadání odpráskne. V tom již není pranic
povznášejícího.
Druhým problémem novodobých válek je to, že se z lidí pravidelně stávají
bestie. Válka ztratila veškerou čest a rytířskost, vojáci bojují se zavilou, slepou
nenávistí vůči nepříteli, navíc za podmínek tak strašných, že psychicky drtí
každého muže. Všichni lidé pod vlivem moderního světa lůzovatí a na válce se
to projevuje dvojnásob zhoubně. Individua s bídnou duševní úrovní a bez
jakýchkoli zábran se pak promění v pravé běsy, když dostanou do rukou zbraně.
Nezatěžují se nějakými úvahami o právu a oprávněnosti, myslí si, že mít
samopal znamená mít právo. Idiot se samopalem bude terorizovat všechny, kteří
samopal nemají, protože si chce dokázat svoji moc. Pak jsme svědky takových
hrůz, jako je například svazování rukou ostnatým drátem, brutální znásilňování,
mučení a masakry z rozmaru. Když se naskytne příležitost, odhalí mnohý svoji
podlidskou podstatu. Kazatelé rovnosti napomáhají akorát tomu, že si největší
spodina sama o sobě myslí stále víc a pod dojmem nabyté sebedůvěry a práva
pak dokáže činit největší odpornosti.
Vojsko je třeba podřídit přísné disciplíně a vojáky naučit, co si v boji smí
a nesmí dovolit. Výše zmíněné jevy je třeba nekompromisně z války vyhladit.
To, že dnešní muži nejsou na boj zvyklí a vycvičení, má neblahé následky. Když
totiž k boji dojde, vůbec nevědí, co mají očekávat, neumí na to přiměřeně
reagovat a po prvním otrkání jsou jako utržení ze řetězu. Všechno to pokřivené a
ukřivděné v nich se dostává ke slovu a chce se mstít. Nechtěl bych věru vidět,
v co by se dnes zvrhla válka v Evropě.
S válkou, zejména ve 20. století, se pravidelně pojí takové výjevy, jakými
jsou hromady mrtvol a zohavená těla v krvi. Něco takového by se mohlo
zamlouvat snad jen největším zvrhlíkům. Pokud tento aspekt a tuto podobu
války někdo nekriticky obdivuje, pak jenom proto, že ji nikdy nezažil. Zároveň
by nás to však nemělo dovést k závěru, který se sice nabízí, avšak je nesprávný,
totiž, že by na světě vůbec nemělo být válek a boje.
64
Boj je neodmyslitelnou vlastností života. Jeden tvor žije na úkor druhého
a bylo by chorobné hledat v tom něco špatného a utopické snažit se to dokonce
nějak ˮřešit“. Býložravci žerou rostliny, ale každá šelma musí lovit, aby mohla
žít. I ten býložravec vlastně žije na úkor rostlin. Ale je zde skutečně oprávněný
výraz na úkor? Vztahy mezi lovcem a kořistí umožňují nastolení určité stability
v prostředí. Nebýt lovců, býložravci by se brzy přemnožili a prostředí zpustošili
tak, že by pak každý z nich trpěl nouzí. Tlak lovců rovněž nutí lovené druhy
vyvíjet se a zlepšovat, nebo přinejmenším udržet si úroveň. Víte, kolik
přestárlých a chromých zvířat by se nebýt toho po Zemi belhalo?
Boj a soupeření jako součást života působí blahodárně. Lidé se dokázali
oprostit od stavu, kdy občasný fyzický boj nedílně patřil k životu, a považují to
za pokrok, avšak ku prospěchu jim to není. Kromě stále patrnějších následků na
zdatnost a úroveň lidstva jde i o úlohu války v dějinách a v životě. Představme
si, že by války vůbec nebyly a všichni výjimeční jedinci by napřeli své snahy do
ulehčování života ostatním. Čím by potom byly dějiny? Dějinami stále nudnější
každodennosti. A kdo by o takové dějiny stál, kdo by je snesl?
Války a boje přináší životu nebývalé množství příznivých důsledků. Ve
válce totiž zdaleka nejde jen o bitvu, ta je až rozhodným předělem či závěrem
dlouhé řady událostí a stavů, které nelze opomíjet. Jak příznivé je pro společnost
žít s vědomím, že jednou může vypuknout válka! Díky tomu jsou muži
vychováváni k boji, cvičí svoje schopnosti i disciplínu a stávají se tak
opravdovými muži. Bojeschopný muž pak dovede hájit práva svoje a své rodiny
i v běžném životě. A v každém životě může nastat chvíle, kdy své právo
obhájíme jedině šavlí nebo pěstí. Naproti tomu bezbranný „muž“ musí volat o
pomoc nebo prosit o smilování. Je závislý na libovůli druhých, nikdo si jej
nemůže vážit a on sám musí o sobě neustále pochybovat.
V bojeschopné společnosti spolu lidé jednají s mnohem větším respektem
a netoleruje se příživnictví ani jiné drzosti, protože mnohý je schopen potrestat
je. To jsou nedocenitelné a nenahraditelné výhody pro kvalitu a úroveň
každodenního života. Vidíme tedy, jak je ve své podstatě zvrhlé snažit se
společnost demobilizovat, učinit ji bezbrannou a chtít problémy řešit jen skrze
státní úřady, vidíme, jak je zvrhlé naříkat nad samotnou existencí zbraní. V
bojovné společnosti jsou zbraně nedílnou součástí života a je to tak správně, už i
jen proto, že jsou esteticky hodnotné (nemluvím zde pochopitelně o moderních
zbraních).
Přiměřená míra boje činí život mnohem zajímavějším a opravdovějším.
Nikdo by jistě nechtěl žít v prostředí, kde beze zbraně nemůže udělat ani krok, o
nic horší ale není ani prostředí, kde zbraně nejsou nikdy potřeba.
Boj dává prostor pro objevení toho vůbec nejhodnotnějšího, co na Zemi
může existovat, totiž hrdinství. Jen v boji se muži stávají hrdiny a ženy pak mají
své hrdiny, které mohou milovat. Co je naproti tomu ono bezpráví jednotlivých
případů, které každý boj plodí? Právě proti bezpráví také mohou povstat
hrdinové a odhalit, co v nich dříme. Bezpráví se nemá jen co nejrychleji
65
odstranit, hrdina jej má využít k tomu, aby proti němu pozvedl zbraň a učinil ze
své současnosti pro všechna budoucí pokolení strhující podívanou. Ale strhující
podívaná musí mít i náležitou, esteticky přitažlivou formu. Až do 19. století se
nosilo mnoho krásných uniforem, ve 20. století však zavládl kvůli modernizaci
hrozivý úpadek. Hodnotný boj, to jsou například husaři ženoucí se do útoku, ne
banda vojáků v maskovaných kombinézách nebo dokonce tryskové letadlo
vrhající bomby.
Měli bychom se vážně zabývat tím, aby i naše přítomnost byla jednou pro
budoucí pokolení zajímavá, aby nebyla jen vyšuměním dějin do ztracena.
Fyzické útrapy jsou totiž konečné, ale hrdinství, to září napříč staletími. Při
pohledu na hrdinu plesá každé srdce radostí. Obraz hrdiny na koni, jak vede své
věrné do rozhodujícího střetu, to je ideál, který nad sebe budou skuteční muži
stavět navždy.
Prožitý boj a odvaha, kterou prokázal, jsou pro každého muže důvody,
aby si sám sebe více vážil. Pokud voják v bitvě cítí, že to je akt, který možná
nepřežije, znemožňuje mu toto vědomí mít z bitvy samotné požitek. Jde o to,
jestli to tak musí být vždy, a já si myslím, že nikoli. Mnoho bitev většina
zúčastněných přežije. Takových, které by zdecimovaly obě armády, se odehrálo
jen málo. Pokud voják ví, že má velmi dobrou šanci na přežití a padne, jen
kdyby měl smůlu, pak prožívá bitvu docela jinak. A plane-li jeho srdce
nadšením, ustupuje pocit nebezpečí stranou.
Bitvy za starých časů nebyly tak smrtonosné, jak si dnes představujeme.
Kulky mohou svištět všude kolem, avšak jen zřídka nějaká zasáhne. A každá
rána také nezabíjí. Kdo se za napoleonských válek vzdal, ten dostal obyčejně
milost a do zajetí upadnuvší jednotky se nezřídka na čestné slovo vracely na
území svého státu. Generálové tehdy dokázali jednat s nefalšovanou
šlechetností.
U mnoha tažení se stalo, že jádro armády jimi prošlo až do konce. Umírají
hlavně ti méně zkušení. Každopádně však i voják, který z bitvy samotné nemá
naprosto žádný požitek, má nadosmrti na co vzpomínat a může být hrdý, že tam
byl. Nebezpečí hodnotíme s odstupem docela jinak.
Ale jak už jsem říkal, samotné bitvy nejsou zdaleka vším. S válkou byla
spojena tažení, což vedle náročných pochodů a únavy obnáší také večery u
táborových ohňů, zpěvy a vyprávění, manévry, hlídky, průzkumné oddíly,
pronásledování a šarvátky, tedy obrovský prostor pro dobrodružství a hrdinské
činy. Čím více takového dění je, tím lepší je to válka. Bitva teprve završuje
týdny či měsíce na tažení.
Naproti tomu někdy válka dokáže nabrat i nesmyslně krutou podobu, kdy
vojska svádí krvavé bitvy a trpí hladem a vyčerpáním. Všichni aktéři se mají
snažit, aby se situace takto nevyhrotila. Takovéto střety vzbuzují oprávněný
odpor, ale nemělo by se zapomínat, že válka bývá i mnohem mírnější.
Humanisté vždy zdůrazňují, kolik údajně zbytečně promarněných životů
ta která válka stála. Taková interpretace mi připadá neadekvátní. Ano, mnoho
66
mužů pomřelo, ale mnoha jiným dopomohla válka k úžasně zajímavému životu,
který by jinak nebyl vůbec myslitelný. Bylo by lepší, aby místo toho všichni žili
všední život? Neřekl bych. Smrt jedněch je daň za dobrodružství druhých.
Ovšem ani smrtí posledního z účastníků význam dané války nevyprchává.
Představme si jen, kolika desetitisícům mladíků i mužů poskytla požitek četba
válečných memoárů. Věru, bez válek by byly dějiny chudé.
Válka jako událost obohacuje po celý život. Mladíci se cvičí a
zdokonalují, získávají sebevědomí a zkušenosti v šarvátkách. Muži pak jsou
díky bojovým zkušenostem pevnější a odvážnější i v běžném životě. A když
v boji padnou? Jen málo způsobů smrti je hodnotou srovnatelných s hrdinskou
smrtí v bitvě. Oč lepší je než dotěrné stáří! Ale když muž přežije, přinese mu
válka životní zážitky. V mládí nabíráme a střádáme síly, válka je jednou
z nejlepších možností, jak je využít. Pokud vzestup nemá své završení
v hrdinských činech (které samozřejmě nemusí končit smrtí), pak jen plynule
přejde v pozvolný úbytek a vlastně neměl smyslu, protože šlo o střádání na nic.
Války obohacují i duševně, dopřávají mužům silné zážitky, a to nejen
strachu, ale i vznešenosti a opojení životem. Díky nim mají podnětný materiál
k přemýšlení a k vnitřnímu vývoji.
A ženy? Těch se na válku neptejme. Pro ty z ní plyne jen ohrožení, takže
ji zákonitě musí odmítat stejně jako bezbranní muži, zejména v téhle zbabělé
době. Ale na světě by nebylo k vyjití, kdyby všechno bylo tak zajištěné a
bezpečné, jak by si to ženy ”přály“. Snažme se je z války co nejvíce vynechat. A
pokud některá vládne zbraní, dost možná by mluvila jinak.
Někomu jako jsem já, kdo miluje všechny krásné věci a hodnotné lidi,
může připadat, že bitva vytváří obrovskou škodu. Kolik věcí se při ní zničí!
Kolik skvělých lidí padne! A to tím spíš, že hodnota války roste s hodnotou těch,
kdo se jí účastní. Musíme ale mít na paměti jedno. Společnost vytváří a střádá
hodnoty v podobě výjimečných osobností i zdařilých věcí, ale nejen pro
každodenní život, nýbrž i pro velké události. Válka je příležitost, kdy se tyto
hodnoty nejlépe zúročí. Dobrá válka je nejvznešenějším plýtváním na světě. Ale
to vlastně spíš na pohled, ona totiž materiální hodnoty přímo transformuje na
hodnoty duchovní.
Zbývá zamyslet se nad tím, co ze zde zmíněného vyplývá: jestli hodnotné
války patří jednou provždy minulosti, nebo jestli existuje nějaká naděje, že by se
jednou mohly vrátit? Moderní válčení je vázáno na vysokou technickou úroveň.
Zbraně a vybavení k němu nelze zajistit z přirozeného prostředí. To například
znamená, že když vojákovi dojde munice, je mu najednou samopal k ničemu a
on je znovu odkázán na boj zblízka. Jeho vybavení se vyrábí ve velkých
továrnách, bez nichž se moderní válka neobejde. K výrobě kvalitního kopí nebo
šavle ovšem stačí výheň, ocel, uhlí a trocha nářadí, tedy cosi, čím disponuje
každá nejzapadlejší kovárna, k výrobě luku stačí ještě o dost méně. Kdyby se
vysokou technickou úroveň podařilo odstranit z velké oblasti, otevírá se zde opět
67
prostor k vedení války postaru. To by zatím přicházelo v úvahu jen v nejvíce
odlehlých koutech světa.
My však do svého každodenního života přesto musíme navrátit
bojeschopnost, to znamená vojenský výcvik 19. století, disciplínu, fyzickou
zdatnost, ovládání zbraní, jízdu na koni, přežití s minimem vybavení a podobně.
Abychom se však nestali snadnou kořistí, bude zřejmě třeba zařadit vedle toho i
moderní výcvik.
Hodnota každodenního života
Kromě odvážných činů, dalekých cest a velkých myšlenek zastává
v životech i těch nejpozoruhodnějších lidí zásadní část, obvykle většinu, určitá
každodennost. Podceňovat její význam a nevěnovat náležitou pozornost její
podobě by proto bylo politováníhodné nedorozumění.
Bez okolků lze říci, že moderní svět způsobil zdrcující nárůst
každodennosti a zároveň zdrcující pád její hodnoty. Z každodennosti se stala
všednost a z ní posléze nesnesitelná prázdnota. Jak říkám, čím bezpečnější,
snazší a od přírody více odtržený je život, tím nudnější a falešnější nutně je. Čím
lacinější a esteticky urážlivější jsou předměty, které člověk používá a jimiž se
obklopuje, tím odpudivější je celý jeho životní prostor. Proto v nás dnes cokoli,
co se týká všedního života, vyvolává tak fundamentální nechuť a opovržení. Ale
každodenní život nebyl vždy tak ubohý a také takovým nemusí zůstat. Je
nezbytně nutné navrátit mu hodnotu.
Pohleďme, k čemu vede to, co současná úpadková společnost chápe jako
rozvoj, a tedy smysl své existence… Jak žije dnešní obyčejný člověk? Vše, co
dělá, je bez hodnoty. Chodí do práce, aby si vydělal na živobytí, avšak většina
dnešních zaměstnání je člověka nehodna. Jedni tráví osm či deset hodin denně
v odporné továrně, kde vyrábí ošizené napodobeniny nebo naopak předražené
„luxusní“ krámy. Další pak toto zboží převáží kamiony do ještě horších
velkoskladů, kde s ním nějací otroci manipulují. V obchodních centrech jiní
doplňují regály nebo sedí za kasou a mechanicky načítají čárové kódy.
Ouřadové pro změnu vysedávají v kancelářích, kde vyřizují nesmyslné
pohledávky. Dělníci na stavbách zase pracují každodenně v prostředí řvoucích
strojů a budují nějaký hnus z železa a betonu, případně z plechu. A zemědělec?
Ten v práci prakticky také nesleze z traktoru nebo kombajnu.
Takto nedůstojnou prací si člověk vydělává na byt a stravu. Ale jaký byt a
jakou stravu! Bydlí se ve všemožných krabicích, kterým se drze říká domy. Kdo
má původní vesnický dům nebo byt ve staré zástavbě, ten si může gratulovat.
Nejhorší možností je naopak panelák na sídlišti.
Nakupovat si většina lidí během pár let navykla v těch ubohých
supermarketech a obchodních centrech. A co dělají, když po práci přijdou
s nákupem domů? Ti aktivnější si čtou nějakou odpočinkovou literaturu, hrají
68
nějaký sport nebo jdou na procházku. Ostatní pak jen pasivně sedí u televize
nebo nově také šmejdí na internetu. Specialitou mladé generace jsou počítačové
hry a zevlování na sociálních sítích. Také se samozřejmě uklízí a vaří, což
zabere nějaký čas. Večer pak u televize končí skoro všichni a ráno jdou do
práce, aby se celý cyklus opakoval.
Nakonec přijde víkend, kdy se pracovat nemusí. Kdo má chatu, ten jede
na chatu, kde se bude starat o pozemek a stavbu, vařit, klábosit se sousedy,
chodit na procházky a nepochybně také sledovat televizi. Kdo chatu nemá, ten
dělá domácí práce v bytě, televizi nebo počítač má zapnuté déle než obvykle, jde
na delší procházku nebo s kamarády do hospody.
Občas přijde na řadu to, čemu se říká „dovolená“. Asi nejtypičtější je
vyrazit v létě k moři a v zimě lyžovat. Ve 20. století se na pobřežích i v horách
vyrojily velkokapacitní hotely, které poskytují masovou „dovolenou“ pro masy
obyvatelstva. Přímořské hotely tvoří samostatné areály s bazény, jídelnami a
zábavními parkety, kde turista smrdí naprostou většinu času. Vyhrazený kus
pláže pokrývá jedno lehátko vedle druhého a z reproduktorů vyřvává vlezlá
hudba, jejímž účelem mělo být nastolení „pohody“. Nemalá část hostů však ani
k tomu moři nechodí a jen se válí u bazénů. Vrcholem pokleslosti pak bývají ty
nemožné „animační programy“. Jak děsivě nenáročné to všechno je! Jak
žalostný a zvrácený člověk musí být, aby mu něco podobného mohlo stačit, aby
dokonce odjížděl s dobrým pocitem, že byl u moře a že se už těší na příští rok!
Až dosud jsme v našem sledování životní náplně běžného člověka
nenarazili naprosto na nic, co by mělo nějakou hodnotu, co by jakkoli
přesahovalo rámec všednosti. Viděli jsme jen samý nudný a klidně lze říci i
zbytečný život. Život, kterým však žije většina populace, a podle toho je utvářen
a organizován svět. A co zbývá v takovém světě výjimečným jednotlivcům, jimž
cosi podobného nemůže nikdy stačit? Není-li kam prchnout, musí se snažit
zařídit si svůj životní prostor co nejlépe. Někdo má v tomto směru štěstí už od
narození, protože jeho rodina žije v pěkném domě na pěkném místě, nebo je
bohatá a hmotně jej zajišťuje, takže on si nemusí už v mládí vydělávat nějakou
podřadnou prací. Jiní ale nemohou z žádné takové výhody těžit a všechno si
musí vybojovat sami.
Osobním cílem jednotlivce v této společnosti je vytvořit si co
nejhodnotnější život. To znamená získat co nejhezčí dům na co nejkrásnějším
místě, najít si zaměstnání nebo jiný zdroj peněz, který jej dokáže zajistit a
zároveň co nejméně uráží lidskou důstojnost, všechno své vybavení a předměty
denní potřeby jakož i šat si pořídit opravdové a esteticky cenné a věnovat se
samým hodnotným zájmům, mezi něž patří zejména cesty za dobrodružstvím,
umění boje a duševní rozvíjení. Zásadní také je, pokud to lze, obklopit se sobě
rovnými a nespokojovat se s všední společností. Čím více v těchto plánech
člověk uspěje, tím hodnotnější bude jeho každodenní život.
Zde musím zdůraznit obrovský význam místa, kde žijeme. Je to docela
jiný život, když z okna hledíme na kopce s lesy a loukami, jak se koupou v
69
zapadajícím slunci, a ne na hnusné moderní baráky. Čím volnější krajina, tím
lépe. V ní je i každodenní život tisíckrát zajímavější než v moderním městě.
Vyvarovat se musíme především jednoho, totiž nemístné skromnosti,
kterou u řady lidí pozoruji. Někdo si například řekne: „Vždyť tam budu jen
přespávat“, a s takovým ”ospravedlněním“ si koupí byt v paneláku, ve kterém
nakonec zůstane dalších 15 let. Říkal si „jen přespávat“, ale žije tam a co může
být důležitější, než jak a kde žijeme? Jiný, místo aby si vybavil domácnost
tradičními věcmi, vezme zavděk spotřebním smetím a bude se pak na něj muset
dívat každý den. Další si nekoupí kovaný nůž s parohovou střenkou a spokojí se
s lacinou čínskou náhražkou, která mu bude dělat společníka na cestách. A
dalšímu se nelíbí moderní oblečení, avšak nenechá si ušít šat hodný Člověka,
totiž některou z uniforem či krojů, a chodí ve starých hadrech.
Kdysi se lidé začali spokojovat a toto spokojování se postupovalo stále dál
a je příčinou bídy, do které svět upadl. Proti každé nemístné skromnosti a
každodenní nedůslednosti se proto musíme vymezit. Buďme nároční, tak nechť
zní od nynějška naše ctnost.
Ve své snaze učinit vlastní život co nejhodnotnějším však naráží každý
člověk na velké překážky. Ve svém okolí bude pravděpodobně zcela ojedinělý,
jediný náročný v moři spokojujících se. Hodnotu může vtisknout svému
bezprostřednímu okolí, ale dál než za plot jeho pozemku nesahá jeho moc. To
znamená, že i když bude bydlet v roubeném domě, nemůže zabránit tomu, aby si
vedle jiný nepostavil hnusnou krabici. Dost dobře také nejde, aby si jednotlivec
sám vyráběl všechny potraviny, takže mu stejně nezbude než nakupovat
v nějakém místním, dost pravděpodobně také hnusném obchodě. A najít si práci,
která by vynášela peníze a zároveň neurážela lidskou důstojnost, to je téměř
utopický cíl. K naplnění těchto cílů se musíme spojit a vytvořit si vlastní
prostředí.
Mnoho lidí dnes žije přímo bídně. I u všech ostatních, kteří mají slušné
živobytí a takříkajíc „pohodu“, ovšem platí, že na nich není vůbec nic
zajímavého. Tito lidé jsou co do své estetické hodnoty přinejlepším neutrální.
Nosí neutrální oblečení, mají neutrální záliby, bydlí v neutrálních domech a
dokonce myslí neutrálně, když už vůbec myslí... To je jeden z problémů dnešní
doby: nic novodobého není samo o sobě zajímavé.
Vytvářet hodnoty lze u každé činnosti dvojím způsobem, jedním je
samotný výsledek vykonané práce, například postavený tradiční dům, a druhým
je vytvářet hodnotu už způsobem, jakým je činnost prováděná. V tomto směru
uvažují dnešní lidé vysloveně vadně. Když cokoli neudělají nejefektivnějším
způsobem, tedy za pomoci moderních strojů, vnímají to jako ztrátu zisku nebo
času. Říkají si: „Už jsme mohli mít víc.“ Za takových podmínek klesne vnitřní
hodnota každé činnosti k nule a všichni si navyknou spěchu a stresu a žijí v
pocitu, že jim něco utíká.
Ale i uspěchaní novodobí lidé potřebují nějaké hodnoty. Ty se snaží získat
až pomocí výdělku, který jim plyne z každodenního snažení. Možný a mnohem
70
správnější by byl ovšem opačný přístup, totiž vytvářet hodnoty již v našem
běžném životě.
Každou činnost máme pokud možno provádět tak, aby nejen její výsledek,
nýbrž i ona sama byla již nositelkou hodnoty. Z této hodnoty máme pak požitek
my i všichni ostatní, kdož jsou jí svědkem. A pokud se takové uvažování rozšíří,
což musí být naším cílem, budou lidé vytvářet hodnoty kolektivně. Pak bude
veškerý život zajímavější a každý se může vzdát maximální efektivity, aniž by
sám sebe nějak znevýhodnil.
Co přesně myslím teď osvětlím na příkladech jezdectví a lesnictví. Jízda
na koni má nejlepší předpoklady být hodnotným zážitkem, přesto v tomto příliš
spořádaném světě nabyla rozměr všednosti. Všednost, to je jezdit s koněm jen na
odpolední vyjížďky, na sobě mít moderní péřovou vestu a plastovou helmu,
v ruce akorát tak bičík a při prvním zahřmění spěchat domů, abychom náhodou
nezmokli. Hodnota jízdy je přímo úměrná tomu, co se dělá spolu s ní. Hodnotné
je koňmo cestovat či hlídkovat na hranicích, hodnotné je prohánět se po pláni,
když se nám u pasu houpe šavle a přes rameno karabina nebo luk.
Pro lesní práce se dnes používají jako minimum motorové pily a traktory,
šíří se však i obludné stroje, které všechno zajistí samy pomocí masivních
mechanických ramen. V lese nepracují dřevorubci nýbrž lesní dělníci ve
špinavých montérkách, zvýrazňovacích vestách a plastových helmách. Pracují
za řevu motorových pil a smradu z výfuků traktoru. Po stromech malují
zvýrazňovacími spreji své zlověstné značky, takže člověk ví rok dopředu, jaký
osud čeká daný les. A zpravidla to ani nejsou pražádní milovníci přírody, což
poznáme podle plastových lahví nebo kanystrů od benzinu a oleje, které po lese
pohazují. V celé této činnosti neexistuje nic, co by mělo skutečnou hodnotu, co
by bylo zajímavé. Každý je rád, když se v lese těm pacholkům vyhne. Taková
práce je efektivní a laciná a lacinost je v moderním světě hlavním kritériem
výrobních procesů.
Je však třeba vydat se jinou cestou. Představme si dřevorubce v kroji a
plstěném klobouku, sekeru přes rameno, jak vede tažného koně se zdobným
postrojem, na němž cinkají rolničky. Ano, používat ruční pilu, sekeru a klády
tahat pomocí koní, to dá mnohem větší práci, ale představme si, co by to
znamenalo. Pro každého, kdo by takové dřevorubce potkal, by to byl zážitek,
každý by na ně hleděl s potěšením (pokud by zároveň věděl, že les není
drancován). Musí se však udržovat náležitá forma, kdyby místo kroje nosili
dřevorubci montérky, celá věc by rázem pozbyla smyslu. A místo kombajnů by
alespoň malá políčka a louky mohli kosit ženci a píci odvážet na povozech.
Podobným způsobem je třeba si počínat ve všem, čímž by vznikl
nádherný svět, ve kterém je i každodenní život nositelem svrchované hodnoty.
Život v takovém světě je bohatou odměnou každému člověku za jeho větší
osobní námahu. V omezené míře lze používat i moderní stroje, a to sice tam, kde
odstraní nesmyslně velkou a neúměrnou dřinu, aby život byl potěšením a ne
úmornou prací. Například v nížinách, které stejně vždy zůstávají fádní krajinou,
71
by bylo plýtvání silou i časem kosit pole ručně. Při dnešních obrovských
počtech lidí není až tak snadné populaci uživit, ale jako reálnou se jeví možnost,
že většina produkce by spočívala na strojích a nížinách a ruční práce ve vyšších
polohách by zase obstarávala většinu hodnoty.
Ale novodobí lidé, ti dělají všechno běžné co nejefektivněji s
předpokladem, že jim tak zbude více času a prostředků na zábavu. Tím ale
zároveň kolektivně vytvořili naprosto znehodnocený a vyprázdněný svět, kde
každý živoří a tajně si říká: „Kéž bych byl někdo jiný, kéž bych byl někde
jinde.“ Lidé v práci zatínají zuby a veškeré své zažívání soustředí do volného
času, který stejně nemají kde pořádně užít. Nejlepší, co dnes lze udělat, je vydat
se na cestu do zemí, kde ještě přežívá nějaká opravdovost. Moderní svět ovšem
zbytky opravdovosti valem ničí a rozvrací.
Opravdovost by však každý mohl mít kolem sebe a nemusel se za ní
vydávat tisíce kilometrů daleko a platit za to veškeré úspory.
Krása vesnického domu
Stále znovu jsem utvrzován v poznatku, že dnešní lidé pranic nechápou
hodnotu starého venkova. Ona nevýslovná krása původní krajiny zůstává jejich
zrakům zcela skryta.
Tito lidé jsou již uvyklí prostředí moderního města a jen kdesi na pozadí
jejich vědomí panuje pocit, že je vůbec nějaký venkov. Často jej ani neznají a
nemají na něj pražádný názor, snad vyjma lehkého přezírání a shovívavého
úšklebku. Když někde narazí na skrovné zbytky původního světa, zpravidla je
vůbec nevnímají. Jsou pro ně jen kulisami bez nějaké vlastní hodnoty.
Jenže ony to nejsou jednotlivé nahodilosti, nýbrž pozůstatky naprosto
odlišného způsobu života, jiné stupnice hodnot i celkového chápání reality. O
tom dnes ale nikdo nemluví, prakticky nikdo si to ani neuvědomuje, a proto to
téměř nikoho ani nezajímá. Teprve pojmenování učiní nějakou věc lidem vůbec
viditelnou.
K vesnici se neodlučitelně váže vesnický dům a hospodářství jako její
základní stavební kámen. Takový dům není jen pouhým místem pro život, je
rovněž nositelem estetické hodnoty. A právě vyjádření původu a projevů této
hodnoty je zde mým cílem.
Velký díl krásy vesnických domů pramení z přírodních materiálů, ze
kterých jsou postaveny. Opravdovost je třeba chápat jako samostatný rozměr
hodnoty věcí a v takovém případě musíme konstatovat, že z přirozených
materiálů opravdovost přímo sálá. Mají svou nepravidelnost a strukturu, z čehož
vyplývá bohatství tvarů a detailů. U zdi z kamení nebo dřeva spatřujeme detaily
na všech úrovních přiblížení, ať už na dům hledíme z dálky nebo z největší
blízkosti, kdy detaily spočívají právě ve struktuře dřeva či kamene. Dokonce i na
bíle omítnuté stěně vidíme nepravidelnosti povrchu a tahy štětce.
72
Naproti tomu betonová zeď či moderní omítka se podobá spíše
homogenní ploše jednolité barvy a tak ji také vnímáme. Když se dům skládá z
několika jednolitých ploch, pak je co do tvarů velmi chudý.
Novodobé domy jsou postaveny z umělých a průmyslově zpracovaných
materiálů, které nepůsobí přirozeně ani svojí podstatou, ani zpracováním, jež je
význačné úplnou pravidelností. To znamená, že každý díl je stejný jako ty
ostatní. Naprostá pravidelnost působí chladně a prázdně a odkazuje na sériovou
výrobu.
Všechno ručně vyráběné, zpracovávané a stavěné se vyznačuje drobnou
nepravidelností, která tomu dodává osobitost a umocňuje přitažlivost vzhledu.
Můžeme srovnat starou kamennou zeď s novodobou zdí, která nepůsobí příliš
přirozeně, dokonce i když je z přírodního kamene. Kámen je totiž strojově
ořezán do ostrých přesných tvarů, kdežto kameny ve starých zdech jsou
přirozeně oblé. Obdobné je to s dřevěným obložením a roubenou stavbou: rovná
prkna přesně posazená jedno vedle druhého proti sekerou tesaným kmenům
roubenky.
Přinejmenším srovnatelný vliv jako materiály má i architektura
samotného domu. Tradiční tvary lahodí oku, zatímco všemožné hranaté plochy a
krabicovité stavby nemohou nikdy působit přirozeně.
Vedle materiálů a tvaru činí vesnické domy krásnými i jejich stáří. Téměř
cokoli zbrusu nového vypadá nepřirozeně a teprve používáním a opotřebením to
zkrásní. Z tohoto pohledu budou i novodobé domy působit méně odpudivě, až
zestárnou. Krásu ale nezískají nikdy, nanejvýš si na ně zvykneme.
Takové domy rovněž nikdy nevytvoří skutečný venkov. Rozestavme na
pole či podél potoka dnešní rodinné domky a můžeme si být jisti, že z toho ani
náhodou nebude vesnice, vznikne jen jakási městská kolonie pohozená v krajině.
Dokonce ani při jejich rozvržení do půdorysu vesnice s některými typickými
prvky nepůjde o skutečnou vesnici.
Vesnici činí vesnicí její přirozený a tradiční rozměr. Pravá ves musí a má
obsahovat tradiční domy a staré usedlosti se stodolami a dvorky, kde se prohání
slepice. A čím více jich má, tím více je vesnicí. Tradiční dům může být i nově
postavený, ale musí mít původní přirozený vzhled. Všechno ostatní, tedy
všemožné bytové jednotky s rovnými střechami, šumperáky, podnikatelské vily
a rodinné domky, to vesnici pouze eroduje a ředí.
Ale proč vůbec stavět tradiční domy? Někomu to může připadat jako
zpátečnictví, které se nehodí pro 21. století. Jenže tyto původní domy jsou lepší
než cokoli novodobého, vlastně neexistuje důvod stavět jinak. Kdyby měly
vesnice provždy vypadat jako v roce 1850, pak by byly provždy krásné. Ale jsou
snad krásné dnes, kdy se všichni předhánějí ve snahách být moderní a
„originální“?
Dnešní člověk také absolutně neumí zasadit dům do prostředí. Na
vesnických domech působí esteticky i to, že jsou nedílnou a nenucenou součástí
daného místa. Dvůr, stodoly a spousta věcí okolo tvoří pozvolný přechod mezi
73
domem a okolím. Všechny stavby mají své základy v zemi a na ně navazuje
udusaná hlína či záhonek.
Současným trendem je naopak jakoby odizolovat vše od okolí. Dřevěný
kůl již není zaražen do hlíny, nýbrž stojí na jakési kovové patce. Jistě, dřevo pak
vydrží déle netlít, ale vůbec to nevypadá opravdově. Kolem domů se vytváří
lemy z dlaždic nebo štěrku a kdekdo si vydláždí rovnou celý dvůr, který pak
působí sterilně.
Na nepřirozenosti novostavbám přidává i to, že vyjma nějakého bazénu a
zahradního altánku často nemají žádné zázemí a okolí. Někdy jde dokonce o
zcela holou stavbu. To pak nutně působí dojmem odcizení od daného místa, byť
to jinak může být tradičně vypadající dům.
Původní vesnický dům je tvořen mnoha částmi, z nichž každá je povedená
a hodí se k ostatním, čímž umocňuje zdařilost celku. Takový ideální dům, to je
kamenná nebo roubená stavba se sedlovou střechou pokrytou šindelem, došky
nebo taškami z pálené hlíny, skrývající tradiční interiér plný krásných věcí. K ní
patří dvorek z udusané hlíny nebo kočičích hlav, vedle stojí chlév se zvířaty,
stodola se senem, dřevem a zemědělským nářadím, kurník, někdy i zdobený
dřevěný holubník a podobné náležitosti. Na zápraží je lavička k posezení, podél
stěn opřené hrábě a kosy, na zdech rozvěšené postroje, na šňůře se sušící
prádlo... Kolem domu jsou záhony a ovocné stromy a nakonec dřevěný plot a
drobná políčka.
Jistě ale není podmínkou, aby měl dům tohle všechno najednou. Často
stačí několik povedených detailů a už nás zaujme svou malebností.
Dokonce i když notně slevíme ze svých nároků a představíme si prosté
bílé obdélné stavení s jednou kůlnou a střechou z pálených tašek, pak zde pořád
máme dům, který sice již ničím nenadchne, ale také rozhodně ničím neurazí.
O odívání
Nesporně je důležité, co máme uvnitř, velmi důležité je však i to, jací
jsme navenek, tedy jak vypadáme a jaký život žijeme. Tyto dvě součásti nás
samých se vzájemně umocňují a nelze je od sebe oddělit.
Význam zevnějšku nebyl mezi mysliteli dosud zdaleka doceněn, řada
filosofů o něm dokonce mluvila s despektem a nazývala jej malicherným a
nepodstatným. Opak je pravdou, o tom by jim panovníci mohli vyprávět. Náš
vzhled je nedílnou součástí nás samých a je projevem i spolutvůrcem našeho
charakteru. Na lidech bez skutečného duševního obsahu je pak příjemný
zevnějšek tím jediným, co na nich má nějakou hodnotu a činí je alespoň na
pohled přitažlivými.
Říkat tedy, že nám nezáleží na tom, jak vypadáme, je nebetyčná hloupost.
Naopak, ke každému stavu má patřit i přiměřená forma. To znamená, že
duševně vynikající člověk by se neměl spokojit s tuctovým a nezajímavým
74
vzhledem a tuctovým a nezajímavým způsobem života. Výjimečný duch má
odhodit masku průměrnosti.
Vedle duševní nivelizace kráčí ruku v ruce s moderní společností i
zevšednění a zchudnutí lidského zevnějšku, jeho sjednocení na velmi nízké
úrovni. Na moderní lidi je žalostný pohled. Od počátku historie se odívání
národů a kmenů různě měnilo, ale většina jeho podob byla zajímavá, byť
samozřejmě ne stejnou měrou. Novodobý člověk však nastolil v odívání úpadek,
jenž nemá obdoby. Prvopočátek tohoto úpadku se objevil v 17. století na
západoevropských panovnických dvorech, kdy však nevhodné tvary nebo
kombinace byly ještě spíš jednotlivostmi.
Tento trend se v následujícím století rozhořel ve výraznou celoevropskou
změnu módy. Původcem této změny byl francouzský dvůr s Ludvíkem XIV,
jehož módu kopírovala všechna západoevropská šlechta, a tu pak se zpožděním
napodoboval i obecný lid.
Změna oděvu proběhla také v armádách a došlo k zavedení jednotných
uniforem. V západní Evropě to byl přerod spíše pozvolný, k němuž se výrazně
směřovalo již v druhé polovině 17. století. Naproti tomu car Petr I. na přelomu
věků zrušil tradiční jednotky střelců, které si svůj původní vzhled uchovaly až
do konce, a nahradil je moderní armádou zcela odlišného zjevu.
Součástí oděvu 18. století byl většinou vypasovaný dlouhý kabátec a
třírohý klobouk. Proti tomu nelze nic namítat, pokud je kabátec ze solidní látky,
zapnutý a doplníme jej o vysoké jezdecké boty. Celý komplet pak stále vypadá
mužně.
Kabátec se však často nosil rozepjatý, zapínání leckdy ani neměl a
vepředu se jen jaksi podivně rozvíral, v civilním životě k němu patřily
tříčtvrteční kalhoty, punčochy a střevíce, což z estetického hlediska není zrovna
šťastná volba. V tomto nejčastějším podání jde o první oděv v historii, který se
již nevyrovná předchozí módě a znamená jasný kvalitativní sestup. Odívání
ovšem souvisí se způsobem života, na bály a po městské dlažbě lze chodit
v polobotkách a jemném oblečení, do přírody a na koně jsou naopak mnohem
lepší vysoké boty a solidní provedení oděvu. Úpadek módy jde tedy ruku v ruce
s určitým úpadkem ve způsobu života, s výrazným přenesením jeho těžiště do
interiérů, do měst a do představ. V porovnání s dneškem by však toto oblečení a
život byly stále vrcholem opravdovosti a krásy.
Diametrální rozdíl v módě mezi 18. stoletím a předchozími časy je
poněkud zarážející. Zdálo by se, že změkčilost a pohodlí života musely
drasticky narůst, aby bylo najednou přiměřené nosit takový oděv. To se zdá
velmi nepravděpodobné a také by na to nenavazoval stav světa v 19. století.
Podle svých dosavadních zběžných znalostí oné doby soudím, že to tak ve
skutečnosti také příliš nebylo. Móda 18. století je vyjádřením touhy dokázat si,
že tehdejší svět byl mnohem zjemnělejší, než tomu bylo ve skutečnosti. V suchu
a pohodlí zámků s jejich plesy byl ten oděv pohodlný, avšak do exteriérů a do
válek se nehodil. To si ale šiřitelé nové módy nechtěli připustit, a tak se mnozí
75
umanutě i bahnem brodili v lakovaných střevících. Po čase však začali z onoho
bláznění střízlivět a uchylovali se opět k praktičtějším tvarům a provedení.
V civilní módě můžeme od 18. století sledovat až na drobné peripetie
souvislý kvalitativní pokles. Úpadek odívání je stále výraznější a zasahuje větší
část společnosti a více národů. V 18. století bychom v Evropě ještě nalezli řadu
etnik a skupin, které si udržely svůj původní vzhled, například polská šlechta
nebo skotští horalé, a také v armádách sloužila řada lokálních jednotek jako
třeba Slavonci a Bosňáci v rakouských službách. O století později bylo
zvláštností už podstatně méně a nové způsoby byly rozšířeny ve všech městech a
začaly se ve velkém vyvážet i do zbytku světa.
V 19. století se objevil oděv, který jako první dosáhl mizivé estetické i
obsahové hodnoty – pánský oblek. Je to oděv vytvořený pro trvalý život ve
městě, do přírody naprosto nepraktický a z estetického hlediska nezajímavý,
neutrální. Člověk v něm může být zajímavý ještě tak pro to, kým je a co zažil
jindy, ne však pro svůj zjev v obleku. Ale vzhledem k tomu, jak skvělé a
přitažlivé oděvy lze vytvořit, nevidím k nošení této bezpohlavní neutrality žádný
důvod. Měšťanstvo a posléze i dělnictvo ovšem začalo nosit obleky každodenně
a s postupem let pronikaly naneštěstí i na venkov. Tím došlo k obrovskému
zchudnutí zevnějšku a od doby, kdy civilizace znamená pána v obleku, se spolu
s ní šíří i chudoba formy.
Vesnický sedlák s pěkným hospodářstvím a celkem hodnotným životem
jde občas do města a tam se zhlédne v městských páprdech. Chce se jim
připodobnit, takže odloží čižmy a vyšívané košile vymění za oblek, který je
v jeho prostředí navíc úplně nevhodný. Tím sám přinese úpadek na venkov.
Můžeme se ptát, jak je něco takového možné, jak může člověk v obleku
svým vzhledem někoho inspirovat? Umožněno je to tím, že oduševňování
člověka se dosud neslo ruku v ruce s úpadkem formy. Dekadentnost elity tkví
v tom, že od života bezděky sklouzává k představování si života. Tím zároveň
změkne, stává se bojácnou a pak už bezpečí kolem sebe vyžaduje. Inteligentní
lidé se vzdělávají, mají rozhled, avšak žijí často nudně. Obleky jako první začali
nosit učenci a bohatí lidé. Právě v nich ostatní vidí své vzory, a proto přejímají
jejich způsoby. Pravdou je, že městský člověk měl mnohem širší rozhled, a
proto venkovanovi připadal jako pán z lepší společnosti. Pro vzdělance byl
oblek zpočátku prostředkem k odlišení se od prostého lidu.
Tak se stalo, že forma ve své podstatě chudá převládla a stala se
společenskou normou. Úpadek dále sílil a 20. století se pak už nese zcela ve
znamení všeobecné bídnosti podoby, kterou nabyl lidský život i lidská móda a
která se z výjimek definitivně stává pravidlem. V první polovině minulého
století mizely v Evropě poslední zajímavé národy a skupiny a jejich módu
nahradila proletářská bekovka a sako.
Vojenská móda
76
V době, kdy se žití šlechty přesouvá do interiérů a tím ztrácí na
dobrodružnosti, se výrazně odděluje život civilní a vojenský. Vojenský život se
odehrává venku, v přírodě, často v dešti nebo v zimě, proto musí být oděv
pořádný. Blízkost nebezpečí a tělesná námaha také podporují mužnost, která se
odráží i v zevnějšku. Na šlechtických dvorech naproti tomu vládne
přecitlivělost, a ta se taktéž projevuje ve vzhledu. Proto stojí od 18. století civilní
oděv mnohem níž než jeho odpovídající vojenský protějšek. To se mocně
projevuje v druhé polovině století 19., kdy vidíme mnoho krásných vojenských
uniforem a vedle nich civilní oděv, který nestojí vůbec za řeč. Koncem století se
však v reakci na změny válečnictví šířila fádnost i mezi uniformami a v první
polovině 20. století hodnotné tvary z vojenských oděvů téměř vymizely.
V Evropě se pohledné uniformy nejdéle udržely v carském Rusku a mezi
kozáky, z nichž mnozí ještě ve Druhé světové válce bojovali ve svých
čerkeskách. Naproti tomu v Anglii přišel úpadek jako první, což není nic
divného, když se tam také nejdříve masivně rozšířily obleky.
Má teorie módy
Každá část oděvu může být buď výrazná, nebo nenápadná, případně něco
mezi, tedy řekněme neutrální. Jejich vzájemný poměr a soulad dává dohromady
oděv jako celek. Čím více jeho částí je výrazných, tím výraznější je celkový
vzhled.
Můžeme nalézt čtyři přístupy k tomu, jak se lidé chtějí zvýrazňovat.
Prvním je prosté sčítání nebo zvětšování výrazných prvků. Tento způsob je
typický u kulturně méně vyspělých lidí a společenstev, protože ty ohromuje
především kvantita a chybí schopnost docenit kvalitu. Takoví lidé se snaží
zaujmout množstvím a všechno stavějí na odiv. Ale kdo by to byl řekl, výsledek
většinou neudělá při nezávislém hodnocení zdaleka takový dojem, jak by si
přáli, snadno může působit naopak přehnaně. S rostoucím kvantitativním
vyjádřením roste i nepraktičnost, takže se oděv posléze stává pouze oděvem
slavnostním a v běžném životě se sahá k jednodušší podobě.
Druhou a nejlepší možností je osvojit si takovou výraznost, která ještě
nepřesahuje mez přiměřenosti a dalšího zvýraznění docílit zvyšováním
kvalitativní úrovně dílů, to hlavně znamená, aby člověku skvěle padly a byly
pečlivě ušity. Kvalitu samozřejmě nelze zlepšovat donekonečna a bylo by
nesmyslné platit za oděv nad rámec jeho hodnoty.
Další způsob je masivně rozšířen dnes a spočívá v pouhém zvyšování
ceny dílů bez nárůstu jejich hodnoty. S tím je spojen systém drahých značek,
jejichž vlastnictví je vstupenkou do „vyšší společnosti“ a jež lidé musí
samozřejmě znát, jinak by to celé postrádalo smysl. Vezměme si příklad ze
současnosti: muži chodí na oficiální akce v oblecích, které jsou všechny velmi
podobné, ale i za takový kus hadru lze zaplatit desítky tisíc. Hodnota takového
oděvu je čistě demonstrativní, člověk jím ukazuje, co si může či nemůže dovolit.
77
Poslední možnost lze prakticky považovat za podstatu novodobé módy.
Návrháři se v zoufalé snaze upoutat na sebe pozornost mohou přetrhnout, aby
přišli s co nejneobvyklejšími a nejbizarnějšími tvary bez jakéhokoli skutečného
ohledu na estetickou stránku. Je to nejsprostší a nejprůhlednější snaha šokovat a
její výsledky vidíme dnes a denně na molech módních přehlídek. Je drzostí,
když si ti návrháři myslí, že jejich křečovité výpotky se vyrovnají hodnotnému
oděvu. Celá novodobá móda si zvrhle libuje v nevkusu.
Zbohatlíci obvykle utrácí za oblečení horentní sumy, aby mohli věřit, že
mají vlastní styl. A přitom jedni jsou věrnými služebníky mnohdy nesmyslných
konvencí a schémat etikety a jiní jsou otroky módních trendů. Vůbec se mi příčí
tyhle módní trendy, které se každoročně mění, aniž by směřovaly k lepšímu,
nýbrž jen aby nahradily bídné za jinak bídné. Jsou dílem světového kapitálu,
kterému jde jen o jedno: aby byl obrat. Nejlepší móda může naproti tomu být
dlouhodobá.
20. století je stoletím nevkusu a otráveného žaludku. Není proto divu, že
většina jeho módy rovněž nestojí za nic. Obyčejné dnešní oblečení je sice
praktické a vzhledem přímo neuráží, zároveň ale také ničím nezaujme, je šedivě
neutrální. A proč být neutrální, když člověk může být i zajímavý?
V historii odívání nalezneme mnoho zdařilých tvarů a kusů, které by
stačilo jen vybrat a obnovit. To nejlepší tu již bylo, těžko by člověk vymyslel
cosi úplně nového a srovnatelného.
Jak jsem řekl, každá část oděvu může být výrazná nebo nenápadná, což se
týká tvaru a zdobení. V případě zdobení obvykle nevede k dobrému výsledku,
když se snažíme mít ho všude a co nejvíc. Vyspělý vkus nachází zalíbení spíše
v přiměřené zdobnosti.
Mezi tvary existují tvary lepší a horší, přičemž vzájemné poskládání
jednotlivých dílů a jejich soulad nejsou nahodilé, ale řídí se pravidly estetiky. Že
každému se líbí něco a vůbec nelze posuzovat, tento rovnostářský předsudek
nechme rovnou ležet stranou. Obecně platí, že nic přehnaně velkého ani příliš
malého nevypadá dobře. Nejlepší oděvy respektují linie správně tvarovaného
lidského těla. Pokud člověka popadne zpupná touha „napravovat“ či
„vylepšovat“ některý ze základních tvarů, jen se se zlou potáže. To vidíme
například na výsledcích viktoriánské touhy po „vosím pasu“ nebo na zkracování
chodidel čínských žen. A je to již příznakem jisté zvrhlosti, že se cosi takového
někomu líbí.
Obecně lze říci, že na hlavě působí dobře pokrývky výraznějších tvarů.
Zdaleka nejlepší jsou podle mého různé kožešinové čepice – husarské kalpaky,
kozácké kubáňky, papachy, čapky polské šlechty zdobené šperkem a peřím a
celkově čepice nošené ve východní Evropě. Mnohem lepší jsou tvary válcové či
nízké než kulaté, jaké ještě dnes nosí staré babky. Nezamlouvají se mi ani příliš
moderní ušanky, byť jsou možná praktické. Ucházející jsou například také
třírohé vojenské, mušketýrské nebo slovenské horalské klobouky a dobře
vypadá zdobení péry a střapci. Nejhorší jsou naproti tomu moderní sportovní
78
čepice, jejichž tvar je zcela nevýrazný, naopak ještě připlácnou člověku vlasy
k hlavě a dělají ji na pohled menší. Ne o mnoho lépe vypadají také kšiltovky,
bekovky, fezy a podobně. Nejminimalističtější ze všech je jarmulka.
U bot hovoří vzhled jednoznačně pro boty vysoké a z kůže. Mohou mít
ven přehnutou manžetu a zapínání na přezky nebo řemínky, ale dobře vypadají i
klasické černé holínky. Polobotky mi naproti tomu připadají jaksi malé a
nevýrazné.
Nejspodnější vrstvu oblečení tvoří košile a ne nějaké blbé triko, které si
vymyslelo 20. století. Ale ani ne košile obleková, nýbrž krojová. Může mít
mnoho podob, jen přes tělo by neměla být příliš volná, aby v ní člověk
nevypadal jako v pytli. Já mám nejraději košile s vyšívanou náprsenkou nebo
stojacím límečkem. Košile se buď zastrkuje do kalhot, nebo ne, pak je ale třeba
ji v pase stáhnout páskem či opaskem, jak to vidíme u ruských a rumunských
krojů. Jako zdobení se nabízí výšivky a nabírání rukávů.
Na košili patří hlavní vrstva, vhodných možností je zde celá řada. Mně se
velice zamlouvají dlouhé vypasované kabátce – polské a bojarské kaftany se
šňůrami, kozácké čerkesky a podobné. Na zimu jsou pak nejlepší kožešinové
kabáty s chlupem dovnitř, pochopitelně také vypasované. Vypasování je zásadní
prvek, který vytváří nejpřitažlivější, v pase zúženou siluetu. Zúžený pas má být
přítomen již ve střihu oděvu a ne jen doplňován opaskem. Pak totiž stačí opasek
někde ztratit a člověk v tu ránu chodí v neforemném hábitu, a krom toho,
přebytečná látka se v pase muchlá, což je vidět.
Jinou hlavní vrstvou té nejvyšší hodnoty jsou vojenské kabátce z 19.
století v celé řadě variant. Klasická tunika či waffenrock má jednořadé zapínání,
stojací límec a zdobení na rukávech a vzadu na rozparku. Mezi další patří
zejména husarské attily, ulanky (kabátce hulánů) a tuniky s dvouřadým
zapínáním. Kabátce jsou opět v pase zúžené a nosí se přes ně opasek. Výhodou
těchto uniforem je jejich nesporná elegance, kterou uzná i většina moderních
lidí. Nepůsobí tak vzdáleně, lze je nosit i ve městě, kam se například oděv
polského šlechtice nehodí. Na oficiálních akcích dovedou beze zbytku nahradit
moderní obleky, aniž by nad jejich majiteli mohl kdokoli ohrnovat nos. A
nakonec, u lidí budí respekt, takže si tlučhubové nedovolí tropit posměšky, jak
by to dělali třeba u vesnických krojů.
V dnešní mužské módě silně převládají rovné střihy. Rovný střih nevadí
snad jedině tehdy, pokud oděv končí u pasu, všechno delší vypadá mnohem lépe
vytvarované. Občas ale člověk vidí chlapa v dlouhém kabátě, který je rovný jako
prkno a dotyčný v něm vypadá nemožně. Veškerá práce vložená do takového
kusu oděvu pak vyjde nazmar.
Svrchní vrstvou je plášť, téměř jedinou variantou je rozšiřování od ramen
směrem dolů. Zde vypasování, krom toho, že není možné, není ani potřebné.
Každý si je totiž vědom, že dotyčný má pod pláštěm hlavní vrstvu a ta má teprve
tvar.
79
U kalhot záleží velmi na tom, co máme na těle a na nohou. Když jde o
dlouhý kabátec a vysoké boty, pak je z kalhot vidět jen málo a zdobení je proto
zbytečné. V případě košile a vesty či krátkého kabátce má naopak zdobení
smysl. Kalhoty mohou být úzké nebo široké, přičemž obojí může vypadat dobře.
Široké je ale třeba zastrčit do vysokých bot, aby v polovině lýtek rozšíření
končilo. Rozkrok je vhodné ponechat v běžné výši a nespouštět jej až ke
kolenům jako u kalhot Turků a kozáků ze 17. století. Výrazným typem kalhot
jsou rajtky. Pokud je jejich rozšíření u kolene přehnaně velké, jak to můžeme
vidět na některých starých fotografiích, působí tyto kalhoty až směšně, je-li však
přiměřené, pak se nám mohou rajtky zamlouvat.
Ženská móda měla po většinu historie podobu různých šatů s doplňky.
Zúžený pas je zde nezbytností. Šaty jsou ale vhodné jen pro ženu, která nedělá
nic náročného, a já naprosto chápu, že takové postavení nemůže, zejména
v dnešní době, mnohé ženy uspokojovat. Je-li některá dobrodružnější povahy,
pak pro její oděv platí to, co bylo výše vyřčeno pro muže s doporučením navíc,
aby se svým šatem nebály zdůraznit svou ženskost.
V průběhu dějin se objevila řada vysoce hodnotných stylů oblékání a není
důvod si myslet, že jen jeden by byl ten správný. Během času se naše sympatie
vůči nim mohou různě přelévat, aniž by to bylo nutně důsledkem nějakého
vytřibování vkusu. Například i na cosi, co nás zprvu vůbec neosloví, si můžeme
následně zvyknout a oblíbit si to.
Tak je to dobře, protože svět minulosti byl tolik zajímavý mimo jiné i
proto, kolik všemožných kultur a životních způsobů se v něm objevilo. Lidé
nemají být všude stejní. Hodnota módy pro vybrané území je proto dána nejen
její estetickou stránkou, ale i původností. I o něco méně přitažlivé oblečení je
lepší volbou tam, kde se původně vyskytovalo. Tento trend přirozeně podporuje
i lidské cítění, protože tíhne k tomu, co je mu bližší. Krom toho různé klima a
terén podmiňují i různé tvary oblečení, například s rostoucí zimou se oděv
prodlužuje a zatepluje.
Novodobé módě je ale všechno jedno. Celý svět je zmítán jejími
kosmopolitními trendy, a přitom stvořila jen cosi, co je vlastně nehodno člověka.
Vzpoura proti modernímu světu nemá být jen vzpourou teoretickou a
hodnotovou, kdy jeden koncept nahradí druhý a na pohled se nic nezmění. Musí
to být i změna kulturní a životní. I moderní forma musí být překonána.
Každý, kdo chce žít zajímavý život, by měl dbát i o to, aby mu vtiskl
přiměřenou podobu. Tím sám tvoří ze světa zajímavější místo a ze svého života
dobrou podívanou, při které je na co se dívat. Bohužel, většinu lidí, kteří se
vracejí k tradicím a například obnovují řemeslo nebo si pořídí hospodářství, ani
nenapadne, že by se měli zbavit i těch moderních hadrů. To se ale může rychle
změnit, když dostanou patřičnou inspiraci, když někdo před nimi proklestí onu
cestu, po které je třeba se dát.
80
Jak na to?
Jedním z našich cílů je tedy obnovit hodnotné odívání a hodnotný život a
zajistit, aby se ve světě rozšířily. Jako první je musíme obnovit přímo my sami a
teprve tím lze následně inspirovat velkou spoustu dalších lidí. Kdo se pro to
rozhodne, bude patrně začínat zcela od nuly, protože nic původního se v našem
okolí nedochovalo. Určitou nevýhodou je fakt, že u řemeslníků došlo ve 20.
století k přerušení linie předávaných znalostí. Krejčí, kteří dnes šijí historické
oblečení, se to nenaučili od předků, ale metodou pokusu a omylu. Když si u nich
člověk nechá něco vyrobit, může se občas stát, že výsledek nebude odpovídat
představám. Jistě je pravdou, že některé staré střihy mohou být nepraktické, ale
u mnoha dalších v nás ten dojem vznikne na základě jejich nepovedené dnešní
rekonstrukce. Leccos bude třeba teprve vyzkoušet, abychom si na to mohli
učinit přiměřený názor. Prvními nezdary se člověk nemůže nechat hned odradit.
Je třeba si postupně „vychovat“ vlastní generaci řemeslníků skvěle ovládajících
svá řemesla a schopných zajistit vybavení pro příslušné množství zájemců.
A že jsou moderní materiály lehčí a efektivnější? To je možná fakt, ale
znovu upozorňuji, že lidé si mohou dovolit nedělat jen to nejefektivnější.
Zatím jsem se zde zabýval výhradně vzhledem. Použitelnost a užitková
hodnota jsou pochopitelně také zásadní. Nechceme například oblečení, v němž
by nám bylo stále vedro, nebo pod jehož tíhou bychom za chvíli sotva pletli
nohama. Nechceme ani takové, které se brzy roztrhá nebo je příliš drahé na
každodenní nošení. To vše si žádá od výrobců určitou zručnost.
Jednotlivec by si měl vytvořit hodnotný šatník a funkční historickou
výbavu pro každou příležitost, aby získal nezávislost na novodobém oblečení. Je
ale potřeba zmínit jednu okolnost: změnil se charakter lidské přítomnosti
v krajině. Dříve lidé v krajině žili, zatímco dnes žijí ve městech a krajinou jen
prochází při výletech. Důležitý rozdíl to přináší v hornatých oblastech, protože
výstupy na vrcholy jsou náročné a člověk se při nich zapotí v jakémkoli oděvu.
Mnohé historické oblečení námahu zvyšuje. V minulosti to příliš nevadilo,
protože nebyla jiná možnost a lidé měli své aktivity rozložené. Když například
takový bača vystoupal do hor, určitou dobu tam zůstal a už se jen pomalu
přesouval, posedávaje na stráních. Na těžší práci si navíc mohl oblečení odložit.
Ale dnešní turista absolvuje výstupy z údolí každý den a večer se opět vrací,
anebo při vícedenních túrách nosí těžký batoh. Pro obojí je historické oblečení
nevýhodou. Právě u cestování je proto třeba nejvíce zkoušet, abychom zjistili, co
má smysl a co už je příliš nepraktické. Výsledkem bude určitý kompromis mezi
estetikou a efektivitou. Na ostatní činnosti pak můžeme bez potíží nosit oděv
přitažlivější.
Důležitá je otázka ceny. Oblečení nemůže být tak drahé, aby na něj lidé
neměli, hlavně zpočátku, kdy jej budou potřebovat mnoho najednou. To by
nemělo být na úkor kvality, slevit však lze ze způsobu výroby. Zde nenamítám
81
nic proti dnešní tovární výrobě, díky níž se ceny udrží nižší. Když potom bude
mít člověk základní šatník hotový, může si jednotlivé kusy objednávat z malých
dílen za vyšší cenu. V opačném případě by zvláště chudším lidem trvalo dlouhá
léta pořídit si dostatek výbavy a po tu dobu by se nezbavili závislosti na
novodobém oděvu. Je také potřeba mít příslušné oblečení pro běžnou práci, aby
se člověk zbavil tendencí brát si na ni montérky a podobné „hrůzy“. Na
montérky je třeba uvalit klatbu.
Při nošení historického oblečení si člověk především musí dát pozor na to,
aby nevypadal směšně. To se stane, když si oblékne kus oděvu, který mu nesedí
nebo vypadá sám o sobě divně, případně když člověk neumí historické oblečení
nosit. Je k tomu třeba nemalá sebejistota, aby nás zvídavé pohledy a pozornost
nevyváděly z míry. Kdo by vypadal komicky, ten vzbudí u dnešních lidí akorát
posměch a celému záměru nijak neprospěje. Na průkopníky jsou vždy kladeny
vysoké nároky, proto si na sobě musí dát obzvlášť záležet. Cestu musí prorazit ti
nejodvážnější.
Když začnou dnešní lidé občas potkávat historicky oděné jedince a budou
si při pohledu na ně chtě nechtě muset připustit, že jim to sluší, vyvolá to u nich
zájem. Budou se ptát a přemýšlet: „Kdo to je, proč to nosí, co tím sledují?“ A to
je záhy přivede nejen k nám, ale i k našim myšlenkám a ke změnám, jež chceme
prosadit! Pak si bude mnohý říkat: „Kéž bych byl jako oni.“ Až lidé zjistí, že to
není nějaká recese nebo prázdná slupka, nýbrž že se k tomuto stylu pojí i
zajímavý život a nová jistota, kdo z nich by pak mohl odolat naší stupnici
hodnot?
V tom vězí obrovský potenciál, jaký ještě žádné hnutí, které chtělo
„napravovat svět“, nemělo. Hnutí, jehož stoupenci se vzhledem nijak neodlišují
od běžných lidí, může oslovovat jen svou činností a názory a potřebuje reklamu,
aby o něm šířila povědomí. My budeme inspirovat a oslovovat již samotnou
svojí existencí. To ale také znamená, že musíme vystupovat reprezentativně,
chovat se sebevědomě, ale ne zpupně, dávat si pozor, co a komu říkáme, mít
ujasněné názory, nejednat se zbaběle, ale zároveň dokázat mlčet a snést i křivdu,
je-li to třeba. Jsou to vysoké požadavky? Jistě, každý dělá chyby, ale těch chyb
nesmí být přespříliš a z každé je třeba se náležitě poučit.
Myslím, že toto pojednání je natolik nevídané, že při jeho čtení si leckdo
může připadat jako v Jiříkově vidění a bude se nevěřícně ptát, co to tady, sakra,
vykládám?! To je dáno tím, že málokoho druhého kdy napadlo se nad
podobnými otázkami pozastavovat, zatímco já se nad nimi zamýšlím již řadu let.
Neočekávám, že hned po přečtení někdo docení význam této promluvy, na to
jsou její závěry příliš nové a neobvyklé. Ale všichni o tom začnou uvažovat, a
čím více budou uvažovat a zvykat si na toto poselství, tím potřebnější jim budou
jeho cíle připadat.
Téměř nikdo nepřemýšlí tak důkladně, aby jej napadlo pochybovat o
hodnotě všeho kolem sebe. Důvod, proč novodobým lidem jejich vlastní
oblečení připadá dobré, je především ten, že jej nosí všichni a nic jiného neznají,
82
nikdy neuvažovali o jiných možnostech. Krom toho, skoro žádný z nich by si
nedovolil nějak vyčnívat. Ale když jiné oblečení začne nosit nemalá skupina
lidí, mnoho dalších se přidá.
Odívání minulosti je tak hodnotné nejen proto, že je jednoduše mnohem
hezčí než novodobé oblečení, ale také proto, co všechno se k němu pojí. A pojí
se k němu především zajímavý život, jehož nedílnou součástí je pohyb v přírodě
a často také dobrodružství. Právě o takový život musíme usilovat. Kdyby dnešní
lidé zůstali tak, jak jsou, a pouze se začali oblékat po vzoru minulosti, vězela by
v tom jen faleš, protože se nezbavili svých nudných, bezobsažných životů.
Moderní oblečení je produktem všednosti, a proto ji i jaksi nese v sobě.
Pánský oblek je nudný. Pravý hrdina, to není muž v obleku s pistolí, jaké
vídáme v akčních filmech. Moderní oblečení (kromě toho sportovního) je také
příznakem určitého odporu k přírodě a k „nezcivilizované“ krajině. Tyto
tendence prvně spatřuji už ve šlechtické módě 18. století. Projevují se tím, že
člověk považuje město a interiéry za svůj domov a přírodu prakticky za
vyhnanství. Místo aby při každé příležitosti s radostí shodil ty městské hadry,
chodí v nich zatvrzele i do přírody, kde jsou velmi nepraktické. I do ráje si nese
svůj kousek vyprahlého ducha, svůj kousek města. Takový člověk je pak
rozmrzelý, když šlápne do bahna, když se ušpiní o větev nebo když „příliš
fouká“ či prší.
V rámci výstřelků současné módy můžeme sledovat určitý zájem o
„retro“. Dnešní člověk občas použije některou jakoby historickou část oděvu, ale
vždy tak, aby celek stále působil moderně. Rozhodně nemíní vypadat historicky,
to ani trochu. Za příklad mohou posloužit kožešinové čepice, které občas nosí
mladé holky ke svým oblečkům, nebo kabáty v „army stylu“, které však
doplňují polobotky a džíny. Když dáte dnešnímu chlapovi vojenský kabát, pak si
v něm jen hraje na drsňáka a vydává se za kohosi lepšího, než doopravdy je.
Potenciál takového kusu oděvu zůstává zcela nevyužit.
Zhodnocení jednotlivých oděvů
Východoevropská móda 16. a 17. století: Vysoké boty, přiléhavý kaftan
zdobený šňůrami, kožešinová čepice, přes ramena plášť a u pasu karabela nebo
jiná šavle, tak vypadala v 17. století móda polské, maďarské a ukrajinské šlechty
jakož i ruských bojarů. Z mého pohledu se jedná přímo o ideál, vše je zde
přítomno v nejlepší podobě. Tedy samozřejmě za předpokladu, že oděv dobře
sedí na mužné postavě, protože cokoli lze ušít také tak, že to dobře vypadat
nebude.
Kavkaz a kozáci z Kubáně a Těreku v 19. století: Charakteristickým
oděvem tohoto kulturního okruhu je tzv. čerkeska se zásobníky na prachovnice
na prsou. Patří k ní čepice papacha či kubáňka, vysoké boty, kinžál a šaška.
Celek je to opět velice hodnotný a zajímavý je tím, že se udržel ještě do první
poloviny minulého století. Jako plášť se na Kavkazu používala burka ve dvou
variantách – s úzkými nebo širokými rameny. Té první nelze nic vytknout.
83
Avšak burka se širokými rameny je velmi podivným výtvorem, který dává
postavě obdélníkovou siluetu a tím rozbíjí veškeré její kontury. Radím proto
nosit burku úzkou, s níž kavkazský oděv nemá chyby.
Uniformy ostatních kozáckých vojsk a carské armády: Tyto uniformy
nejsou tak výrazné jako na Kavkaze, ale jsou taktéž zajímavé. Základní
uniforma vzoru 1882 měla zapínání na háčky po straně. Později ji nahradil
výraznější vzor 1907 s dvěma řadami knoflíků. Carská armáda měla jako
součást svých uniforem prvky z kozáckého prostředí i starší ruské tradice.
Uniformy evropských armád 19. století: Po celé předminulé století se
v evropských armádách vyskytovala řada nádherných uniforem. Jako příklad
můžeme uvést jednotky husarů a hulánů. Základem uniformy byl vypasovaný,
zdobený kabátec, což je oděv prvotřídní hodnoty. Překotný vývoj válečné
techniky však ve 20. století způsobil jejich rychlý konec a estetická hodnota
novějších uniforem strmě klesá.
Asie: Od Tatarů ve východní Evropě přes Turkmeny, Kirgizy a Burjaty až
do Mongolska a Číny se nosily různé dlouhé hábity jednoduchých střihů. Na
Středním východě se vpředu spíše jen překládají přes sebe, zatímco v Číně a
Mongolsku mají zapínání na straně. U těchto délů, jak se jim říká v Mongolsku,
spatřuji dva nedostatky. Prvním je jejich obvykle rovný střih, který by bylo
vhodné zaměnit za projmutý, aby to nebyla výhradně jen šerpa, co jim dodává
tvar. Zároveň je u rovného střihu šerpa naprostou nutností, protože úplně bez
přepásání je vzhled opravdu nevalný. Druhým problémem je, že se dély šijí
mnohdy zbytečně velké, takže jsou plandavé. I pro značně rozdílné jedince se
používají univerzální velikosti a to se podepisuje na výsledku. Nomádské
kultury mají úzký vztah k jezdectví, a proto by bylo vhodné dél opatřit ještě
rozparkem vzadu. Dlouhý hábit s rozparkem může splývat po stranách koňského
těla, ale bez něj se akorát zmuchlá vzadu za jezdcem. Bez těchto nedostatků by
ovšem byl oděv východních národů znamenitý.
Evropské kroje: Od Čech na západ nalezneme v Evropských tradicích
řadu krojů s podobnou hodnotou. Mužské střihy jsou spíše krátké a rovnější,
proto nedosahují úrovně východní Evropy, špatné ale také nejsou. Místo
kožešinových čepic se setkáváme spíše s klobouky.
Upozornit chci jen na několik prvků napříč Evropou. Sámové na severu
Skandinávie nosili své tuniky tak, že přepásané byly až v úrovni boků a k tomu
notně podkasané. Nevalný vzhled můžete vidět sami na starých fotografiích. Pas
má být u svrchní vrstvy skutečně v úrovni pasu, tedy ani na bocích, ani na hrudi.
Ve Švábsku jsem zase narazil na cosi, co bych ani nenazýval oděvem. Je
to jakási pláštěnka nebo pončo kruhově spadající od krku. Do deště je to možná
praktické, ale nosit něco takového běžně je celkem úsměvné.
V Nizozemí byly součástí kroje komické kalhoty silně rozšířené přes
stehna a dole úzké. Opět nešťastná volba…
Huculové v Karpatech nosili kožešinové vesty rovného střihu a často je
měli rozepnuté. Lepšího vzhledu by se docílilo při zapnutí a vypasování.
84
V Maďarsku se u stepních pastevců vyvinul zvláštní oděv – volný široký
kabát szur, který se nosil jen tak přehozený přes ramena. Člověk v něm má
siluetu almary nebo dokonce oválu. Nenapadá mě, jak takový oděv zlepšit,
nejspíš bych jej rozdělil na kaftan a plášť.
Kožichy a kožešiny: Oděvy z kožešin používaly asi všechny národy
z oblastí se studenou zimou. Estetická hodnota jednotlivých střihů vesměs
odpovídá tomu, jak respektovaly výše rozebrané módní zákonitosti. Nejlepší
možností je vypasovaný ovčí kabát s chlupy dovnitř a s lemy kožešiny po
okrajích. Dlouhý může být ke kolenům nebo do půli stehen. Pokud však není
vypasovaný, nestojí za nic.
U kožešiny si musíme uvědomit, že jde o materiál, který něco stojí – stojí
životy zvířat. Proto by si z ní neměl každý vyrábět, co ho napadne, a také na ni
nemá každý právo. Použití kožešiny je ospravedlněné, jen pokud se z ní vyrábí
něco krásného, což jsou právě historické kabáty a čepice. Takový kabát však
potřebuje mít i historický kontext a být míněn historicky, ne že si jej oblékne
dnešní ženská s moderními doplňky.
Na kožešinu nemají právo novodobí lidé, aby si z ní dělali nějaké
dekadentní oblečky. Některé ženské mají v oblibě obrovské beztvaré kožichy
z šelem. To je zvrhlé hned z řady důvodů. Vizuálně je takový kožich velká koule
či pytel, z nějž dole čouhají útlé nožičky a nahoře malá dutá hlavička, čili vzhled
akorát tak směšný. Dobře vypadají prakticky jen kožichy s chlupem dovnitř a ne
ven. Dále jsou moderní kožichy vyrobeny z šelem, kterých je na jeden kus
pobito spoustu. Kožešina z malých zvířat by se však měla používat jen na čepice
nebo nanejvýš lemy kabátu. Jedna liška stačí na jednu šlechtickou čepici, ale na
moderní kožich jich padne klidně dvacet. Na historický kožich postačí odhadem
pět ovcí, jejichž maso mohou lidé navíc sníst.
Celý případ završuje fakt, že po moderním kožichu touží především
zpupné nány, které si jím chtějí dodat zdání jakési hodnoty, aby zaujaly stejně
zpupné samce. Sečteno a podtrženo, moderní kožichy nemají právo na existenci.
Proto by se v budoucnu měly zabavit, rozřezat a nadělat z nich alespoň pořádné
čepice.
Moderní uniformy: Ve 20. století se vojenské uniformy rozdělily na
nebojové (slavnostní, vycházkové a podobně) a stejnokroje do akce (tzv.
battledress). U těchto druhých vůbec nejde mluvit o estetické hodnotě, ty slouží
čistě jen k vykonání špinavé práce. U nebojových uniforem estetických prvků
také stále ubývalo. Tunika či waffenrock (a všechny ostatní typy kabátců) se
stojacím límcem a charakteristicky zdobeným rozparkem byly vyměněny za
sako. Stojací límec nahradily malé klopy, linii hrudi ruší moderní kapsy
(chceme-li kapsy, tak vnitřní) a rozparek zmizel docela. Holínky se používaly
stále méně, až záhy zcela převládly dlouhé kalhoty jako od obleku a polobotky.
Na hlavách vidíme brigadýrky, barety nebo lodičky. To už je bída, přátelé.
Obleky: Ze všech druhů oficiálních oděvů přetrval v pacifistické
společnosti pouze jediný, a to ten nejhorší – společenský oblek. Tento oblek je
85
dnes určitým standardem, nosí jej úspěšní podnikatelé, vědci na konferencích,
umělci na vernisážích, herci na premiérách filmů… Mnohdy jsou to lidé
sebejistí, svého druhu společenské autority. V moderním světě jdou úspěšnost,
vzdělanost a inteligence ruku v ruce s vyprazdňováním formy (jak už jsem
upozornil), až se zastavily u naprosté bídy – u společenského obleku. Když si
tohle lidstvo uvědomí, náprava může být rychlá.
Oblek je silně nepraktický. Použitelný je pouze pro přežívání ve městě,
pro spořádanou chůzi po chodníku, pro přecházení z kanceláře do auta…
Nemám ani slov, jimiž bych adekvátně vyjádřil svou nechuť k takovému
„životu“.
Jakmile se v tom městském mikroklimatu totálního ochočení trochu
výrazněji projeví přírodní síla, oblek ihned selhává. Avšak právě tyto projevy
stereotypní městské prostředí alespoň trochu ozvláštňují. Když udeří mráz,
kravaťák se na zastávce při čekání na autobus klepe jako ratl, nervózně
podupává a nos má celý červený. Je to tragikomický pohled na úpadek člověka.
V duchu však tento změkčilec nejednou proklel přírodu s jejími rozmary a
přislíbil si sladkou pomstu v podobě triumfu vědy a techniky. Jindy, když začne
pořádný liják, rozběhne se kancelářská krysa ze všech sil k nejbližšímu
přístřešku a tam schlíple čeká na spásné „sluníčko“. A když není v zimě
odklizen sníh z chodníku, vzteká se v duchu, že jí navlhnou její polobotky.
Oblek není uzpůsoben k žádnému pohybu. Podívejme se, jak široce má
přišité rukávy! Když pak člověk zvedne ruce výš, než je ve městě potřeba, sako
se nemožně vyhrne. Není to oděv pro žádná rozmáchlá gesta, nýbrž pro toho,
kdo žije a myslí připaženě.
Oblek také znehodnocuje každou činnost. Život v obleku je život
bezcenný. Pozbývá jakéhokoli smyslu chodit do lesa, střílet z luku či jezdit na
koni, kdybychom při tom na sobě měli mít oblek.
O kráse a hodnotě národů
Ve společnosti počtem dominují nezdaření nebo přinejlepším málo
zdaření lidé. O to více si tedy musíme vážit každého pohledného nebo chytrého
člověka, a nejvíce těch, kteří jsou pohlední a inteligentní zároveň. Tito lidé jsou,
zejména v porovnání s průměrem, nositeli vyššího lidství, tím vyššího, čím
zdařilejší jsou a čím větší je tedy vzdálenost mezi nimi a masou obyčejných lidí.
Takoví lidé se vyskytují v každém národě a etniku, i když v různé míře.
Tuto míru lze poznat teprve pomocí pečlivého srovnávání a až poté získáme
představu, nakolik si různé národy mohou být nerovny. Národy se od sebe liší
vzhledovými charakteristikami, ale v zásadě v každém lze krásy dosáhnout
právě zdůrazněním těchto charakteristik. V každé rase najdeme lidi pohledné i
ošklivé. Proto se nemá směřovat k nějaké univerzální světové kráse a spodobě
lidských ras, ale naopak k podpoře regionální krásy.
86
Rozdíl v hodnotě mezi podařeným a nezdařeným člověkem je zřejmě
mnohem větší než rozdíl v hodnotě jednotlivých národů. Ve světě nalezneme
celou řadu vysoce hodnotných a zajímavých národů i etnik. Považovat proto
jeden národ (obvykle ten vlastní) za zdaleka nejlepší ze všech je mylné. Mimo
jiné to znamená cenit i spodinu onoho národa výše než výkvět národa jiného.
Tento způsob omezenosti v uvažování je ostudou pro každého, kdo se v
myšlenkách dokáže pozvednout jen trochu nad svoji rodnou hroudu. Ideologie,
postavená na údajném výsadním postavení jediného národa, se jistě může
zamlouvat jeho příslušníkům, ale pro ostatní je nepřijatelná kvůli své zjevné
nesprávnosti i proto, že jim nemá vůbec co nabídnout. Krom toho věřit v ni
zdaleka není totéž jako ji dokázat.
Pochopitelně to neznamená, že by člověk měl vlastní národ zavrhovat a
nechtít jeho prospěch, ovšem neměl by to být prospěch na úkor celého světa,
protože i příslušníci řady jiných národů mají právo na svůj prospěch.
Tvrdit, jak to tvrdili páni Němci, že jejich národu svět vděčí za veškerou
kulturu, a ohánět se při tom několika významnými jmény, nemůže obstát před
kritickým pohledem. Výjimečného myslitele či umělce nelze tak docela
považovat za projev národního ducha a důkaz hodnoty národa jako celku. Tito
jednotlivci tvoří spíš v rozporu s lidem a hodnotní jsou teprve proto, že
překonávají běžné názory a předsudky lidu. Ke společnosti se tím pádem podle
svých možností buď staví kriticky, nebo jí naopak hodlají ukázat lepší směr.
Pokud se v těchto snahách omezují na jeden národ, jemuž chtějí stát v čele, jsou
to stále oni, kdo vedou a formují ducha národa a utváří jej k obrazu svému. Jsou
spolutvůrci národní identity a ne jejími důsledky. Friedrich Nietzsche, patrně
největší myslitel všech dob, byl dílem sebe sama, ne dílem němectví. Sám o
sobě říká: „Jsem polský šlechtic nejčistšího ražení, v mé krvi není přimíšena ani
krůpěj krve špatné, alespoň ne německé.“
Vedle výjimečných osobností je však základem každého národa vždy
masa běžných lidí. S tvrzením, že tito lidé jsou někomu nadřazeni, může
nezávislý pozorovatel jen těžko souhlasit. Odlišná práva lidí se proto nemají
odvíjet tolik od národní příslušnosti jako od individuálních rozdílů. Lepším
lidem od přírody náleží výsadní postavení.
To, že se v některých společnostech vyskytují velcí duchové častěji, ještě
nevyvrací výše napsané. Způsobovat to může jednoduše fakt, že tyto společnosti
nabízí pro existenci velkých lidí příznivější podmínky. Zjištění, co všechno
znamená příznivé podmínky, by si žádalo podrobné zkoumání, které by jistě
přineslo i nečekané objevy, ale něco lze říci rovnou. Pro rozvoj myšlení může
být důležitým jevem obecný blahobyt inteligentnějších vrstev společnosti, díky
němuž se mnoho lidí může věnovat svým vlastním problémům a plánům, a
nemusí se vyčerpávat pracným získáváním obživy. Pro člověka s potenciálem k
velikosti je příznivé, když má zajištěnu základní existenci, zároveň ovšem
potřebuje pociťovat určitou nouzi či nebezpečí, které mu nedovolí sklouznout do
zahálky a bude jej nutit k tvorbě. Tuto nouzi mohlo dříve vyvolávat vědomí o
87
neutěšeném stavu člověka jako celku, dnes pak spíše pohled na zdrcující
všeobecný úpadek a vyostřující se ekologické problémy. Nejdůležitější se mi
však zdá obecné uvolnění poměrů a rozšířená nedůvěra ke starým morálním
předsudkům. Díky tomu stále více lidí přestává tyto předsudky považovat za
závazné a pouští se na vlastní pěst do neprobádaných vod. Každá doba úpadku
starých hodnot je zároveň líhní pro vynálezce hodnot nových. Nějakým
chybným, ale zároveň silným a pevně zakořeněným učením lze naopak odsoudit
národ na dlouhá léta k duševní neplodnosti.
Výskyt vyšších lidí je značně podmíněný jev s řadou příčin. Zároveň však
čím větší má člověk potenciál, tím více slábne podíl prostředí na jeho zrodu.
Nejvyšší lidé se s potenciálem k velikosti musí již narodit. Prostředí může jejich
vzestup urychlit, zeslabit a někdy dokonce zcela znemožnit, ale nikdy jej
nezpůsobí. Nelze zkrátka vychovat génia. Takové zrození je především dílem
šťastné náhody, vhodné rekombinace genů. Podíl biologického rodu na něm
nejlépe posoudíme tak, že si uvědomíme, jaká nesmírná propast zeje mezi
největšími lidmi a jejich přímými předky, že se v rodině, která je jednou z
mnoha, náhle jako blesk zjeví postava z docela jiného světa. Poslechněme si
opět, co nám k tomu říká Nietzsche: „Hledám-li vůči sobě nejostřejší protiklad a
zároveň nevyčíslitelnou sprostotu instinktu, nalézám vždy svou matku a sestru –
s takovou chátrou mne chtít spříznit bylo urážkou mé božskosti.“
Biologický rasismus zveličuje podíl rasy na vzniku mimořádných
osobností. Zcela jistě zde existuje i řada dalších faktorů jako je kulturní
prostředí, psychologický kontext a rovněž náhoda. I inteligentní národ lze
nedostatkem obecného vzdělání nebo tendenční dezinterpretací uvrhnout do
slepoty. Zejména nevzdělanost je pro vyšší duchovno zhoubná. Člověk si
potřebuje nejprve od druhých osvojit určitou duševní úroveň a naučit se, jak
pořádně myslet, což je asi to nejtěžší. Později už vlastní myšlenky vytváří hravě.
Pokud ovšem žije v prostředí, kde se hodnotné myšlenky vůbec nevyskytují,
zůstává omezeným. Když člověk nemá přístup k cenným dílům světových
autorů, jeho vlastní vývoj to velice ztěžuje, neboť musí pracně objevovat již
tisíckrát objevené základy. Kterýkoli velký národ by tedy stačilo připravit o
knihy, aby se jeho duševní úroveň vbrzku propadla.
Vyšší průměrná hodnota populace na nějakém území je v každém směru
příznivý jev, ale vznik génia ještě nezaručuje, jen zvedá pravděpodobnost.
Pozvedání úrovně lidstva by bylo kýženým cílem pro budoucnost, nevidím však
žádné svědectví o tom, že by již dnes byl nějaký národ jako celek výrazně
nadřazen ostatním. Pokud některý národ dokázal velké věci, bylo to vždy předně
díky velikánům, kteří se postavili do jeho čela. Takoví jednotlivci by ovšem
dokázali velké věci s leckterým národem. A stojí také za zmínku, že každý
současný národ pod tlakem moderního světa upadá a lůzovatí a žádný vůči tomu
není imunní.
Hodnota národa se mění podle vlivů působících na tělesnou a duševní
stránku jeho příslušníků. V dnešní době bohužel silně převládají nepříznivé
88
vlivy, takže člověk degraduje nebo setrvává na nízké úrovni. Mezi duševními
vlivy zaujímají přední místo dobré a špatné ideály. V tomto směru se nabízí
nesmírný prostor pro zlepšení, protože lidstvo čelí již dlouhá staletí moci
nesprávných ideálů a žije spíše jim navzdory. Křesťanství naočkovalo člověka
jedem soustrasti a pohrdání pozemským světem, což jsou hodnoty úpadkové,
které již tolik lidí odsoudily k neplodnému blouznění. Novodobá vlna poklesu je
mimo jiné zapříčiněna i novými špatnými vzory, které společnost napodobuje.
Naproti tomu objevení správných vzorů a jejich neodolatelná přitažlivost
přinesou už záhy své ovoce a způsobí brzké ozdravění společnosti.
Tělesný úpadek představuje limity možného vzestupu. Příroda je závislá
na nadprodukci, protože ne všechno se podaří. Moderní člověk se však snaží se
svou prvoplánovou humanitou zachránit každé počaté dítě a každého člověka
udržet naživu co nejdéle. Tím se rozrůstá základna lidí, kteří by dříve nepřežili,
a ještě je jim umožněno se dále množit.
Kvalitu populace může výrazně poznamenat také válka. Zatímco sbory
odvážných a zdatných dobrovolníků narukují a umírají na frontě, slabí, zbabělí
nebo jen pasivní čekají doma. Inteligentní vrstvy ve válce vystupují aktivněji,
čímž také více riskují než poslušná masa. Inteligentní vrstva se stává terčem
nepřítele, který chce zlomit vzdorovitost národa. Z toho důvodu je válka,
především moderní válka, určitým plýtváním s lidským potenciálem.
Ve válce lze páchat zločiny proti Člověku. Nejhorším zločinem je cílené
vyhlazování elity nepřátelského (či dokonce vlastního!) národa, které se děje za
účelem jeho podlomení. Příkladem toho je sovětský masakr polského
důstojnictva v Katyni nebo německé operace s cílem zničit polskou inteligenci a
následně polský národ. Nelze prominout, když někdo páchá ve prospěch svého
okamžitého politického cíle zločin na lidstvu jako takovém. Největší zločiny
vůbec spáchal na mnoha národech komunismus. Tisíce nejlepších lidí byly
během ruské revoluce prohlášeny za nepřátele proletariátu a likvidovány
chátrou.
Exemplární příklad zločinu proti Člověku ukazuje také známá fotografie z
Nankingského masakru, na níž japonský voják seká hlavu krásné čínské ženě.
Není nic, co by takový čin ospravedlňovalo. Smrti pohledného člověka není
třeba litovat jedině tehdy, je-li to zároveň duševní stvůra nebo nesnesitelně
hloupá a povrchní osoba. Zde to však jistě není ten případ. Tato žena by si
zasloužila docela jiný osud, v němž by klidně mohla být nejlepší ženou pro
některého z nejlepších mužů, a zatím ji tu nějaký nýmand nejprve zneuctí a
vzápětí připraví o hlavu. Je snad na světě taková přemíra zdařilých lidí,
abychom si směli dovolit jimi takto nesmyslně plýtvat?! Voják, který dostane
takový rozkaz a nevzepře se proti němu, nese stejnou vinu jako ten, kdo rozkaz
vydal.
Dvacáté století vskutku znamenalo pro mnoho národů nejtvrdší zkoušku,
která nejeden podlomila. A mimochodem, kdyby těch 160 milionů mrtvých ve
89
válkách minulého století byli lidé ze spodní hranice lidského žebříčku, mělo by
dnes lidstvo docela jinou úroveň a docela jiné možnosti.
Bylo by veskrze žádoucí napříště působit na společnost tím způsobem,
aby se průměrná kvalita lidí v každém národě zvyšovala, aby se krása a vysoká
inteligence staly méně vzácnými. Lidé se přirozeně sdružují podle své úrovně,
průměrní s průměrnými, lepší s lepšími a nízcí na sebe vyzbudou, protože nikdo
se nechce paktovat s těmi, kdo zdaleka nedosahují jeho úrovně. To platí zejména
pro volbu životního druha. Proto se vyšší lidé přirozeně množí mezi sebou.
Tento řád se poslední dobou snaží nabourat rovnostářský průměr, když hlásá, že
na fyzických kvalitách vůbec nezáleží. Jeho postranní myšlenkou je ukořistit si
také pro sebe nějakého vyššího člověka. S tím nemůžeme souhlasit. Je naopak
třeba podporovat úrovnostní segregaci a množení lepších lidí mezi sebou i co do
počtu. Hloupí a šerední jedinci by se naopak v obecném zájmu rozmnožovat
neměli.
Zdá se vám něco takového nepřípustným zásahem do práv oněch
„hloupých“? A co práva jejich dětí? Nikdo se neprosil o to, aby byl zplozen, ale
když už má přijít na svět, je jeho právem mít co nejlepší možnosti a vstupní
podmínky. Tyto okolnosti určí podobu jeho života, z velké míry rozhodnou o
jeho hodnotě a kvalitě. A jak k tomu dítě přijde, že bude také hloupé a ošklivé
po rodičích, takže pro něj život opravdu bude jen „slzavým údolím“? Pak by
bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodilo. Je sobectvím, chce-li nízký člověk dítě.
A když už jej mermomocí potřebuje, bylo by pro společnost příznivější, kdyby
si vzal za vlastní dítě z lepšího rodu. Zde je však zase nebezpečí, že jej pokazí
nedostatkem pochopení a špatným vlivem.
Také konzumním člověkem je celý svět již dávno přesycen, takže jeho
řady by se rozhodně neměly dále rozrůstat.
Někdo bude namítat, že takové úvahy a plány o směřování lidstva jsou
nepřirozené a raději by to „nechal na přírodě“. To je pohodlná výmluva s cílem
zbavit se odpovědnosti. Veškeré přirozené principy jsou moderním světem
nabourány a podlamovány, takže na ně již nelze spoléhat. Všechno, co dnes
člověk dělá, je nepřirozené a působí v jeho neprospěch. Je proto naopak potřeba
začít jednat v jeho zájmu. Krom toho, vhodné sňatky jsou na rozdíl od genové
manipulace pouze důslednou realizací přirozených a zdravých principů.
Smrt skutečného světa
Skutečný svět je mrtvý, totálně zabitý. Jedinou naději proto skýtá už jen
radikální obrození. Kdysi jsem doufal, že někde na odlehlých místech
opravdovost ještě objevím, byť třeba v redukované podobě. Nejprve jsem hledal
po českých horách, ale záhy mi bylo jasné, že se budu muset vydat dále.
Vzpomínám si, jak jsem s batohem na zádech prvně překročil hranice Slovenska
v neurčité naději, že bych tam v kopcích mohl narazit na roubené vesnice a
90
kdovíco ještě. Ale bylo to zklamání, ve vsích možná o pár starých chalup víc,
jinak žádný rozdíl.
V minulých letech jsem prozkoumával východní Evropu a Balkán a mohu
bez obalu říci, že i tam už je skoro všechno zničené. Dokonce ani v nejhlubším
srdci Asie není o mnoho lépe. Proto ve mně dnes cestování vyvolává spíše zlost
než požitek, všude vidím, co bylo a co by mohlo být, ale co je tak bez rozmyslu
ničeno a zahazováno. Pravda, od center směrem k okrajům ubývá moderních
vymožeností a naopak roste počet reliktů minulého světa, avšak jádro, podstata
je už otrávena všude. Tím jádrem je smýšlení – nikde již nepotkáme člověka 19.
století. I v Evropě můžeme sice porůznu nalézt tradičně vypadající vesnice, ale
žijí v nich už jen novodobí lidé, kteří novodobě přemýšlí.
Zničující proměna, jež se odehrála, tkví v tom, že oblasti mimo moderní
svět se ze svébytných a životem kypících jednotek změnily v periferie
modernity. Ještě začátkem 20. století existoval celkem životaschopný asijský
kulturní okruh s vlastními dynastiemi a hodnotami, jakož i mnohé hrdé horské
národy. To všechno infikoval a následně zničil západní svět poté, co sám
propadl zkáze. Dnes už na žádné stráni nespatříme sedět pastevce
v kožešinovém plášti, který by znal své místo na světě a byl pyšný na svůj život.
Dost možná, že nikdo takový není na celém širém světě. Nemůže se totiž objevit
jen tak náhodou, těžiště by mu musel dávat jiný světonázor, jenže modernita
všechno ostatní převálcovala.
Původní lidé již neexistují, i v nejodlehlejších krajích byli otráveni
moderním světem, to znamená alkoholismem, konzumem a masovou
antikulturou. Nikde žádná hrdost na svůj původ, nikde úcta k předkům a
k tradicím, nikde vědomí vlastní hodnoty. Všichni se s vyplazenými jazyky
ženou za vidinou pokroku. Skutečné hodnoty jsou uznávány nanejvýš
teoreticky, realita po nich šlape a plive a zajímá se jen o zisk. Celosvětovým
ideálem se staly univerzální popové či podobné pseudoikony. A mnohdy je
teoretická úcta k hodnotám proklamována jen proto, aby v realitě mohly být
snáze a bez odporu vyhlazeny.
I lidé ze vzdálených hor už jsou pokleslí: většina chodí ve špinavých
teplácích, páchne, kouří, věčně jen civí na televizní brak, vysedává po
zaplivaných putykách a opíjí se, je sprostá a nesnesitelně přízemní, živoří
v bordelu a všude rozhazuje odpadky, zkrátka děs a hrůza. Tito lidé už také nic
vlastního nevyrábí, ošizené potraviny, odporné litinové ploty i hnusné oblečení z
Číny nakupují v místním supermarketu. Kdyby dostali příležitost, s radostí by se
vrhli do náruče měst a konzumu.
Ale ani venkov v Evropě na tom není o mnoho lépe, „vesničani“ možná
tolik nesmrdí, ale přízemních primitivů vysedávajících po putykách mezi nimi
najdeme požehnaně.
Avšak staré fotografie nám podávají docela jiný obrázek. Jistě, chudina
existovala za všech dob, ale vidíme na nich i pohledné, čisté a svěží lidi
v důkladných oděvech. Právě ti dnes scházejí. Venkov, stejně jako města a
91
vlastně i cokoli jiného, ztratil úroveň. Není už ani žádná volná příroda, všude je
znát devastující vliv lidstva.
Když jsem si toto připustil, uvědomil jsem si také, že není kam prchnout.
Nemám co ztratit, protože existence v moderním světě pro mě postrádá smysl a
hodnotu. S vědomím toho, jak postupuje lidská všedestrukce, bych se nemohl
uchýlit ani někam do samoty. Jak bych mohl dojít klidu na samotě u lesa,
kdybych musel sledovat, jak ten les dřevařská chamraď neustále plundruje? Lidé
všechno krásné zničí.
Není co ztratit, proto musíme jít za svými cíli s veškerou rozhodností.
Mně není bídné přežívání milejší než boj za velkou věc. Jedinou nadějí je
svrhnout moderní svět a vytvořit si vlastní, kde teprve bude místo pro lepší a
vznešenější život. A právě tomuto obřímu úkolu nechť náleží všechno naše
snažení, nic jiného nemá smysl. Já již nehodlám plýtvat energií na podružnosti.
S moderními lidmi se přestávám bavit, nemají mi co pozoruhodného říct a
nemohu-li je změnit, nezajímají mne. Ani mě nenapadne, abych se každému na
potkání snažil zvěstovat co nejvíce pravdy, neboť si jsem moc dobře vědom
okolností, za nichž někdo může změnit názor, stejně jako těch, za nichž jej
nezmění. Nehodlám proto hučet do dubů. Krom toho, jednotlivá pravda vytržená
z kontextu celku může snadno působit jako nesmysl. Angažuji se tedy jen tam,
kde má slova padnou na úrodnou půdu. Teprve s těmi správnými lidmi lze
vytvořit hnutí a s jeho pomocí pak změnit i smýšlení všech ostatních.
O hnusu a nicotě
Prostředí, ve kterém existuje většina populace moderních států, je k životu
z mnoha důvodů nevhodné. Jedním z nich je i naprostá absence krásy. Od
počátku dějin do 19. století patřilo estetické hledisko k nejdůležitějším
motivacím lidského počínání. Modernita však umělecké cítění poznamenala
úplným pokažením vkusu a v každodenním životě znamenala odklon od estetiky
jako takové.
Užitkové předměty a spotřební zboží se sice mohou tvářit stylově, ale
lacinost výroby je s velkým odstupem jejich hlavním kritériem. Ve stavebnictví
(neříkám architektuře) se veškerý dobrý vkus odporoučel již dávno stranou. U
velkých projektů jsou „architekti“ schopni vytvořit jen sterilitu, zatímco běžní
lidé nezřídka při přestavbách svých domů nerespektují původní charakter a
vytváří slepeniny z toho, na co byla zrovna sleva v Baumaxu. Umělcům pak
znemožňuje tvorbu krásných děl zkažený vkus doby, který je navádí
k opěvování různých nedostatků nebo potrhlých představ.
Nabízí se jedno výstižné porovnání. Ve městech bývalého RakouskaUherska je vidět příkrý rozdíl mezi výplody z dob císařství a pozdějšími počiny.
Vznešeně a velkolepě se tyčí správní i kulturní budovy ze starých časů,
vyvedeny z kamene, s vkusnými ozdobami a s měděnou střechou… Tyto stavby
92
svědčí o době, kdy estetika a reprezentace byly stavěny nad obyčejnou touhu
ušetřit. Dokonce i na malém rumunském nádraží je podle drážní budovy znát,
kam až sahalo císařství. Ve velkých městech, zejména v Budapešti a Vídni,
můžeme obdivovat skvostné bronzové sochy generálů, velkých umělců,
národních hrdinů i prostých vojáků. Ty ztělesňují pro každou novou generaci
ideály vznešeného lidství. Realistické sochy dívek, zvířat a bájných tvorů rovněž
lahodí každému oku.
Co však mají vyjadřovat ty perverzní moderní skulptury? Ty mohou u lidí
jedině jitřit duševní rozpolcenost a v nás znechucení moderním světem. Zrovna
tak moderní stavby nestojí za nic; z většiny jen utilitární chrámy vulgárního
materialismu a zbytek naopak ztřeštěné výtvory chorých mozků, kde by se i
návštěvník měl bát o své duševní zdraví.
Ale každý dům, každé místo a každý život by měly být uměleckým dílem,
jinak nemají smysl ani cenu. Ve světě, ze kterého byla laciností vyhnána krása,
nestojí za to žít.
Podívejme se, jak vypadá novodobé město. Jeho historické jádro zabírá už
jen zlomek rozlohy a nepředstavuje proto typický vzhled. Místo toho se jako
rakovina rozbujela hnusná účelová zástavba na předměstích, k níž patří sídliště,
supermarkety, velkosklady a tak dále. Nevím jak vy, ale když já příležitostně
jedu autobusem a vidím za oknem ty žalostné řady krabicovitých baráků
z plechu, skla a železobetonu, nemohu jinak, než hledět na ně s největším
zhnusením a v duchu vzývat zemětřesení či jinou katastrofu, aby smetla tu špínu
z povrchu Země.
Není pranic platné, že má člověk dostatek, když je odsouzen existovat
v takovém prostředí. Ale nejde jen o architekturu, i nezastavěnou plochu všude
v okolí lidských sídel tvoří samá šedivá, hnusná místa plná odpadků,
rozježděného bahna, hromad stavebního materiálu a křoví zaprášeného
dopravou. Při opravě cesty se hezká zeď z pískovce bez uzardění zprasí
betonovým překladem a nerezovým zábradlím, na jiném místě je umělecký starý
pomníček doplněn o hnusnou žlutou bednu na štěrk, domy jsou pokryty
nevkusnými reklamními poutači… Nikomu také nepřipadá hloupé postavit na
dvůr tradiční hospody křiklavé reklamní slunečníky ani natahat do divoké
soutěsky nerezové chodníky… A tak bychom mohli pokračovat. Žalostného
vzhledu je nejen exteriér, ale také interiér většiny lidských domovů – samé
bezcenné odpudivé krámy z dob socialismu nebo mladší. Žádné krásné věci pro
každodenní potěchu oka i ducha.
Všudypřítomnost hnusu vedla k tomu, že lidé jej jako hnus přestali vnímat
a považují jej místo toho za cosi zcela normálního, stali se otupělými vůči
vzhledu svého okolí. Nikde se nesetkávají s krásou, a proto je ani nenapadne, že
by po ní měli toužit. Úroveň estetického cítění dnešních lidí je tragická.
Hnus a nicota jsou tak rozšířené, že prakticky nezbývá nic mimo nich.
Jsou všude, kde člověk za poslední půlstoletí provedl nějaký zásah. Jedině malé
plochy přírodních rezervací a národních parků jsou jich zatím ušetřeny.
93
Ale jen si vyrazme do národního parku… Celou cestu k němu budeme
nevyhnutelně svědky hnusu: u dálnic zaplivané čerpací stanice, solární
elektrárny, billboardy, supermarkety… Nakonec nás silnice přivede na
zaprášené parkoviště, kde zastavíme vedle hromady betonových desek, kolem
poházené PET lahve, a teprve když nám i tento pokleslý výjev zmizí za
zatáčkou, budeme mít od hnusu konečně pokoj. A ta hrozná tlačenice dále
v praku? Nu, škoda mluvit.
A já se ptám: je snad tohle nutná cena za život? Nelze to dále snášet,
v takovém prostředí se život stává nedůstojným! Lidské okolí takové nebylo
vždy a nemuselo by tak vypadat vůbec. Ale jen za předpokladu, že vulgární
materialismus přestane diktovat běh světa.
Jestli jsem svou tvorbou někomu dopomohl k určitému prozření,
nepochybně ještě drasticky naroste jeho zhnusení přítomností. Člověk by se toho
ale neměl bát! Právě takový stav je trvalým zdrojem vůle měnit, vůle, která se
jednou přežene světem a učiní hnusu přítrž. Zatím jsme však i my všichni chtě
nechtě hnusem nasáklí. Musíme si stvořit vlastní zřídlo čistého života a v něm si
omýt tělo i ducha.
Kde hledat východisko
Moderní svět, to je problém, bezesporu největší problém dějin. Všichni,
kdož dnes myslí, se snaží nalézt na tento problém řešení, a nikdo jej nenachází.
A tak problém kypí a těžkne a stále více duší strhává s sebou do propasti.
Hledači pokladu, protože řešení by vskutku bylo pokladem, pravidelně
ztroskotávají už na začátku. Nevidí problém jako celek v jeho komplexnosti,
z existujících vazeb odhalí jen zlomky, a tím pádem ani nehledají odpověď na
celek a nenaleznou víc než zlomky řešení. Vyberou si část, k níž mají největší
osobní vztah, a zbytek přenechají jiným. Ale tak to nefunguje. Aby se mohli
smysluplně věnovat výseku, musel by je nejprve někdo zahrnout do svého
celkového plánu. Teprve při pohledu na celek vidíme, jaká omezení si přináší
jednotlivé části navzájem.
Ale ani to nestačí. Před hledáním prostředků potřebujeme již znát svůj cíl.
Jedině tak má naše hledání nějaký směr a my můžeme určit, je-li pro nás daný
prostředek dobrý či špatný. Jistě, vědět, jaký by život měl být, to se snadno
řekne, ale nejhůře vyplní. Celá staletí si na tomto ořechu lámou zuby.
Při hledání cíle a výběru prostředků je nezbytné skloubit všechny důležité
otázky a problémy současnosti a teprve skrze jejich syntézu pak hledat
východisko.
Mocným hlasem se přihlašují o slovo problémy duševní a společenské –
úpadek člověka, nástup techniky, vláda malých lidí a malých myšlenek,
asimilace národů...
94
Ještě významnější jsou ale problémy ekologické – fatální neudržitelnost
současného stavu, přelidnění, obrovská spotřeba zdrojů, globální ekologické
změny, nekontrolované zvětšování zátěže... Ty tvoří jasné limity, v jejichž
mezích lze uskutečňovat společenské plány.
Mimo to se nesmí zapomínat na otázky hodnoty. Nestačí, aby život byl
zajištěný a dlouhodobě udržitelný, aby měl smysl, musí mít též hodnotu.
Jenomže přelidnění si vynucuje silné omezování každého jednotlivce,
nevyhnutelně vede k masovosti života. Produkty se vyrábí z napodobenin a
převládají nepřirozené způsoby života závislé na moderní technice a
konzumních schématech.
Jedině skrze zhodnocení všech těchto problémů a jejich reálného významu
lze vůbec doufat v nalezení východiska. Pokud se omezíme na jeden problém
nebo jeden okruh problémů a postrádáme celkovou koncepci, jak to dělají
prakticky všechna hnutí a organizace, pak nevidíme, že by se naším „řešením“
jiné problémy jen vyhrotily. Nevidíme, zda je naše řešení z celkového pohledu
vůbec řešením nebo jen dalším zhoršováním situace.
Jedna věc je fakt, na většině ideových a životních směrů, které získaly
příznivce, lze nalézt něco, v čem s nimi lze souhlasit, v čem přinejmenším
obyčejný člověk může souhlasit. Stejně tak ale platí, že se všechny velké
světové směry dopouštějí hrubých omylů a těch mají více nežli pravd.
Ekologická hnutí chápou relativně dobře, jaké procesy probíhají v přírodě
a co lidstvo svým jednáním způsobuje, ale nemají kloudnou představu o tom, s
jakým cílem by se měla opatření vymýšlet, takže realizují jen jakési tápavé
pokusy o zlepšení. Snaží se, aby se jejich plány nedotkly prosperity a pohodlí, to
ale lze jen skrze modernizaci a posilování vlivu techniky, čili šíření umělého
prostředí. Jejich řešením je vskočit definitivně do technokratického věku.
Ekologové také nedoceňují hodnotu krajiny a mnozí by neváhali zastavět ji
solárními panely či větrnými turbínami. Naivně doufají, že moderní technologie
jsou samy schopny spasit svět a hodlají jim klidně obětovat opravdovost. A tato
oběť má být podstoupena kvůli tomu, aby si konzumní člověk dál mohl žít na
vysoké noze. V sociální a duševní rovině spoléhají velká ekologická hnutí na
morálku humanismu a na její předsudky, nesnaží se měnit člověka a vůbec
nevědí, co je člověk zač.
Mnoho společenských organizací očekává, že východiskem se stane
scientismus, že věda nám ukáže způsob, jak řešit problémy. Věda však nedokáže
hodnotit, hodnotí jen člověk a ten musí hodnotit i vědu. Věda může ukázat jak,
ale člověk musí vědět co a proč. Chvályhodnou úlohou vědy v dějinách je, že
lidem umožnila vysvětlit přírodní jevy a zbavit je tak puncu nepochopitelna, že
poznávání postavila na pevné nohy. Ovšem je to jen nástroj pro filosofii, ne
filosofie sama.
Protikladem k vědě je víra ve spirituální podstatu světa. Ta se oživuje tím
silněji, čím hlouběji scientismus proniká do společnosti a čím více společnost
v důsledku ztrácí na obsahu. Mnohý člověk cítí vyprahlost a prázdnotu
95
vědeckého pohledu a nemůže jej snést, takže v sobě živí víru, že existuje také
nějaké nadsmyslno, jež vědu přesahuje. Tato víra nalézá nejčastěji vyjádření v
podobě boha. Obnovený zájem o spiritualitu s radostí pociťují etablovaná
náboženství a hlásají, že se problémy vyřeší návratem k bohu. Zde se hojně
dovolává principů a struktur, které již dávno prokázaly svoji neúspěšnost.
Například křesťanství, to již dostatečně ukázalo, že z něj žádné „spasení“
nevzejde. Ale jeho představitelé by rádi opět rozmnožili svoji moc a zástupy
oveček, takže se staví do role kritiků dnešního světa i s jeho posedlostí
rozvojem. Mluví o tradicích a morálních hodnotách a přitom si malují svět, kde
mají opět zásadní slovo. Pravdou je, že například pravoslavné kláštery jsou
posledními baštami ještě vzdorujícími modernitě, ale místo ní nabízí pokání,
askezi a duševní nesvobodu. Mnoho nábožensky založených osob dnes končí
také ve spárech sekt, protože jim dodávají pocit tajemna a uspokojují tak jejich
psychologické potřeby.
Různá demokratická protestní hnutí, nespokojená se současnými
politickými a společenskými poměry, nepřináší vůbec nic ani k jednomu z výše
nastíněných problémů. Jejich cílem je pouze nastolit určitý pořádek, to znamená,
aby se nekradlo, aby všichni měli dost a tak dále. Jejich kýžený stav nemění nic
na nesnesitelné zátěži přírody ani na duchovním zakrňování člověka.
Demokracie není ochotna uznat, že by se lidstvo mělo uskromnit, a není vůbec
schopna řešit vyhrocující se problémy životního prostředí. Rozhoduje většina, ta
je však líná a zbabělá. Dokonce i tolik výjimečných lidí staví své dnešní pohodlí
nad budoucnost, a co teprve ti zbylí? Řídit se vůlí lidu bez toho, aby byla někam
směrována, znamená, že nebude učiněn žádný reálný pokus o nápravu.
Sociální a ideová hnutí vyžadují naopak určitou duchovní a společenskou
proměnu. U těch, která usilují o vzestup člověka a překonání morálních
předsudků, by skutečně mohlo jít o změnu k lepšímu. Jejich fatálním
nedostatkem je ovšem to, že se omezují na společenské a duševní otázky a
ekologické problémy naivně označují za výmysly levice, na čemž není ani zbla
pravdy. Kdyby je však tato hnutí chtěla uznat, vyžadovalo by to i výrazné
přepracování jejich společenských plánů.
Pokud jde o autoritativní režimy, jejich hodnota je přímo úměrná hodnotě
v čele stojící autority. Špatná vládnoucí skupina stvoří špatný systém a je snadné
sklouznout od pevné ruky k obyčejné hrubosti. Ale stojí-li v čele někdo
příkladný a prvotřídní, pak mu velké pravomoci nabízí i velké možnosti dovést
společnost k duševnímu vzestupu a prosadit materiální uskromnění. A to jsou
jistě správné cíle. Většina novodobých autoritativních režimů však dosud
usilovala o cíle zcela zcestné a neváhala se otočit zády k veškeré přirozenosti.
Plánovaly se obrovské stavby a podrobení přírody a na hodnotu krajiny a krásu
venkova se zapomnělo. Příroda a zdravý venkov jsou ale podmínkami pro
přirozený rozvoj člověka a skutečně hodnotný život.
Ruralisté a folklorně zaměření jedinci jsou však sami o sobě lidmi příliš
měkkými a mírumilovnými. Jejich přirozený vkus je vede k nesouhlasu s
96
moderním světem a jeho dopady na krajinu, ale jsou těmi, kdo se nechává stále
více ustrkovat, jako byl ustrkován venkov. A když starý venkov zanikl nadobro,
zmizel i jejich životní prostor a oni žili už jen z tradic a vzpomínek.
Principy poznání a boje
Principy poznání
Zdrojem poznání obecných pravd a fungování světa je nám veškerý náš
život, vše co zažijeme. Nejlepší filosofické knihy ale vedou k nespornému
obohacování, u mnohých přímo k přehodnocování, našeho světonázoru, protože
člověk chtě nechtě nevymyslí všechno sám. A pokud chceme poznat a pochopit
minulost, abychom si mohli vytvořit přiměřený názor na jednotlivá období,
události a osobnosti, musíme se nutně zabývat reáliemi té které doby nebo díly
zkoumaného člověka.
Lidé jsou však v otázkách poznávání spíše líní, nedůslední a polovičatí.
Způsobeno je to předně jejich přirozenou leností, avšak mocný podíl na tom má
i novodobá záplava podřadnými, zavádějícími a balastními informacemi. Vždyť
kdo by měl náladu probírat se kupami hnoje, aby v nich nalezl pár kloudných
poznatků?
A tak lidé běžně raději spoléhají na svůj odhad a na první dojmy. Takto
vzniklým míněním si zároveň nejsou nijak jistí a nehodlají podle něj nic dělat.
Raději proto nabádají k pasivní smířlivosti s vědomím, že nečinnost napáchá
méně škod než špatné rozhodnutí. A to se zdaleka netýká jen běžných lidí, i
poznávajícímu člověku trvá určitou dobu, než překoná lenost a osvojí si metody,
jak se dobírat pravdy.
Zde zmíním jen několik základních zásad, pro mnohé jistě notoricky
známých, široce rozšířené však naneštěstí nejsou. Vzhledem k obrovské šíři
dějin i současnosti je nutné čas využít efektivně a postupovat od nejdůležitějšího
k okrajovému. Při poznávání se nesmíme spokojovat s druhotnými prameny,
tedy s názorem našich současníků o té které době či osobnosti. Jen o tom, koho
člověk převyšuje, lze totiž přiměřeně soudit. Velikány dějin tedy nemohou
docenit tuctoví profesoři. Demokrati a humanisti zejména jsou mistry v tom, jak
někoho pomluvit a znetvořit tak, že by v zrcadle sám sebe nepoznal. Podlou
zbraní je také čestné uznání nebo zdůrazňování, že tehdy měl dotyčný pravdu,
ale dnes už to neplatí. Zato čteme-li původní dílo, je nám nedocenitelným a
nezvratným svědectvím o svém autorovi.
Složitá a problematická témata zkoumejme z více stran, ať neznáme jen
jeden úhel pohledu. Nesmíme být líní něco si přečíst a neměli bychom soudit jen
podle toho, co jsme kde slyšeli. Chceme-li se jednou prosadit, musíme nejprve
zatočit s vlastní leností. Teprve pak se náš názor bude zakládat na vědění a
nikoli na předsudku či předpokladu.
97
Je rovněž velmi vhodné počínat si systematicky, mít přibližný seznam děl
a témat, jimiž se hodláme zabývat. Je toho hodně… Ale ne zase tak hodně, když
si uvědomíme, že před sebou máme roky, během nichž se můžeme rozvíjet.
Své vzdělání bychom měli pojmout široce, to znamená nečíst jen knihy o
aktuálních problémech, ale do základů vetknout hodnotná díla klasické
literatury. Tím předčíme všechny ideologie minulého století, jejichž stoupenci
četli jen stranickou tendenční literaturu.
Virtuální prostor umožňuje nepřátelům moderního světa snáze se projevit,
následně také vzájemně rozpoznat, podpořit a předávat si poznatky. Všechno
vzácné nachází na internetu snáze sobě podobné než v realitě. Nikdo proto už
dnes nemusí začínat od nuly, k potenciálně zajímavým knihám a osobnostem se
dostane na internetu. Tento zdroj vědění je třeba beze zbytku využít.
Odvážným přemýšlením i četbou se v nás posléze rodí pravdivější
poznání reality, jehož součástí nezbytně bude i uvědomění si zvrácenosti
moderního světa, která se jeví tím větší, čím více souvislostí chápeme. Toto
vědění je pro nás zavazující, pramení z něj odhodlání jednat. To je něco docela
jiného než všechny ty bezzubé, smířlivé osobní „pravdy“, mající svůj původ
v předsudcích a prvních dojmech.
Principy boje
Jestliže jsme alespoň v hrubých rysech poznali pravdu, což skutečně je
náš případ, musíme dbát o to, aby se její důsledky projevily ve světě. Nesmíme
se spokojit s teoretickým věděním, zatímco se svět bude dále řítit do záhuby.
Pravdivé učení musí stůj co stůj získat nadvládu nad ostatními.
Předpokladem úspěšného boje proti mylné nepřátelské ideologii je v první
řadě porážka a rozvrácení její teorie. Vyvrátíme-li teoretickou správnost
ideologie, pak jejím chytřejším zastáncům sebereme to vůbec nejdůležitější,
totiž pocit, že mají pravdu a jednají v právu. Člověk podstoupí nebezpečí a snese
kdejaké ústrky a pronásledování, pokud ovšem věří, že pravda a spravedlnost
jsou na jeho straně. Když o toto přesvědčení přijde, tatam je náhle všechna jeho
rozhodnost, protože ztratil jistotu a začne oprávněně pochybovat, zda je jeho
jednání vůbec správné.
Z toho plyne, že pouhá represe, pouhé vnější pronásledování, může být
proti silné nebo zakořeněné ideologii neúčinné. Toho si lze všimnout na
komunismu v předrevolučním Rusku. Byl potírán, avšak socialistické nálady
byly masivně rozšířeny. Málo úsilí bylo vloženo do snahy vyvrátit jejich teorii a
dějiny i jevy ve společnosti interpretovat odlišným způsobem než skrze třídní
boj. A aby buržoazie bývala mohla kritizovat, musela by si nejprve pořádně
zamést na vlastním prahu. Proti komunismu argumentovala neúčinně, protože jí
šlo jen o to, udržet zaběhlé pořádky, aby měla klid pro své obchody. Ale
zachovat status quo, to věru není heslo, které pohne davy. V podstatě všichni,
kdo stáli proti komunismu, chtěli jen udržet stávající stav, nikdo si nepřipouštěl
potřebu určitých změn společnosti, a když, pak nebyl schopný bojovat za svou
98
vizi tak jako komunisti. Většina touhy po změnách proto našla v komunismu své
vyjádření.
My máme zcela jiné cíle než bolševici, ale učit bychom se od nich mohli
jednomu: jejich cílevědomosti. Je třeba jít neochvějně za svými plány, klidně i
s pomocí lstí a úskoků. I my se pak budeme moci smát všem těm
demokratickým ”hrdinům“ pera, jejichž činnost začíná i končí slovem.
Nejprve je ale třeba vyvrátit teorii nepřátelských učení a představit svou
vlastní. Toho se nedocílí pouhým citovým odmítnutím, je potřeba své nepřátele
studovat, abychom je pochopili a následně doopravdy vyvrátili. Teprve potom
jsme vůči nim imunní, ať už je někdo obhajuje sebedovedněji.
Ale za vítězství nelze považovat, dokážeme-li vyvrátit komunismus,
křesťanství, liberalismus, anarchismus a všechna další rovnostářská učení sami
před sebou, před nezávislým pohledem. To není až tak těžké. Vítězstvím je
teprve, když je vyvrátíme také samotným komunistům, křesťanům, liberálům a
anarchistům. Kdejaké učení dojde sluchu mezi podobně naladěnými lidmi.
Skutečně mocné učení však obrací lidské ražení, pomýleného komunistu vyvede
zpět na správnou cestu.
Dosud byla řeč o převaze v teoretickém poznání, která je předpokladem a
ospravedlněním pro snahy získat moc. Nebýt jí, byly by všechny mocenské
ambice liché a prázdné.
V úvahách, jak se prosadit, si musíme uvědomit, že pravda sama o sobě
zdaleka není zárukou úspěchu. Většina ji totiž vůbec nemůže pochopit, a tudíž ji
ani jako pravdu nerozpozná. Pravdivému učení proto nezbývá než bojovat
metodami, jaké může teoreticky použít i jakékoli nesprávné učení. Jeho chápaví
zastánci však budou mnohem rozhodnější, jsouce si vědomi spravedlnosti a
práva na své straně.
Pravdivé poznání skýtá jistou výhodu – při znalosti skutečných příčin a
následků se můžeme snáze vyvarovat chyb a mylných očekávání.
Dnes je časté, že se lidé snaží získat ohlas pomocí akce. Ihned vysvětlím,
proč je to špatná volba. Jakýkoli čin, který by měl adekvátně reagovat na stav
světa, by člověka vzápětí dostal za mříže. Přineslo by to okamžitou pozornost,
ale také zdiskreditování, a to i v případě celkem mírných akcí. Znamenalo by to
uzavřít si cestu k moci. Pár jedinců by to jistě nadchlo, ale společnost by
původce označila za extremisty a nechtěla s nimi nic mít.
A lze se tomu divit? Co by si takový běžný člověk pod mnohaletým
vlivem demokratické mediální masáže asi mohl pomyslet, kdyby se dozvěděl, že
někdo například zapálil velkoobchod? Řekl by si, že to byl nějaký blázen,
protože sám nevidí k takovému jednání dostatečný důvod. V přesvědčení by jej
utvrzoval i fakt, kolik politováníhodných bláznů se dnes po světě potlouká.
Společnost si nejprve musí uvědomit moderní svět a svůj způsob života
jako problém. Musí chápat nutnost změn. K tomu je nezbytné přetáhnout
veřejné mínění na naši stranu. Rázné akce, které přijdou nakonec, pak bude
společnost vnímat docela jinak, totiž ne jako hrozbu, nýbrž jako spásu.
99
Takové plány poněkud přesahují schopnosti všech podružných vůdců a
organizátorů, jejichž kapacity stačí právě tak na semknutí malé skupinky a
naplánování akce. Ve svých pěti vteřinách slávy ztropí co největší humbuk a pak
si jdou odpykat trest. V celkové bilanci tedy nedosáhnou ničeho.
My naproti tomu vyvineme nejprve tlak! Vytvoříme vlastní zdravé
prostředí, v němž bude mnohem snazší vymanit se z otroctví moderních idejí.
Chopíme se iniciativy a společenským působením si na svou stranu přikloníme
veřejnost.
Bude třeba vytvořit též vlastní média, protože kdo ovládá média, ovládá
veřejné mínění. Bez vlastních médií by nás cizí televize a rozhlasy sprostě
očerňovaly a neustále vydávaly za čiré zlo, zatímco my budeme nositeli
nejvyššího dobra. Ale lež obstojí, jen dokud se vedle ní nepostaví pravda, a tu
my postavíme!
Ke konkrétním činům má smysl přistoupit, až když budou mít naději na
úspěch. To skýtá i jednu obrovskou výhodu. Proti činům může stát provést rázná
opatření, ale proti slovům mnohem hůř, protože zde přeci máme „svobodu
slova“. Většina odpůrců se také k něčemu odhodlá, až když jim jde o majetek,
do té doby doufají, že problém se vyřeší sám. Slova má každý tendenci
podceňovat, což nám hraje do karet, neboť vše, co nyní potřebujeme, je klid na
náš rozvoj.
Nová Jednota
Lidstvo se řítí do propasti a klesne tím hlouběji, čím déle budou vládnout
moderní ideje. Jejich pomýlenost způsobila kolosální úpadek všeho a všech,
protože podrývají samotné základy života.
Všeobecný rozvrat přináší mnoho neblahých důsledků, pro stav
společnosti je z nich nejvíce zničující vědomí o vlastním vykořenění každého
člověka. Určité shodné zájmy dnes reálně existují na úrovni rodiny či skupiny,
ve větších organizačních strukturách je ovšem společný zájem čím dál víc jen
prázdným pojmem a nástrojem manipulace s lidmi. V dnešním státě brojí každý
proti každému. A co dnes znamená národ? Národy jsou do hloubi rozpolceny
zrelativizováním všech hodnot a střety názorových skupin.
Nikde jednotná síla, všude roztříštěnost a malý osobní prospěch jako
hlavní kritérium života. A mohlo by tomu být jinak? Kdekdo si stěžuje, jak jsou
lidé sobečtí, ale za stávajícího rozpadu soudržnosti nemá smysl mít běžnému
člověku za zlé, že hledí jen na své aktuální zájmy. Vždyť komu na něm také
záleží? Každá organizace od něj chce jen něco získat, jinak ji nezajímá.
Politické strany a občanské iniciativy žadoní o přízeň veřejnosti, ale žádná
nepracuje ve prospěch lidstva nýbrž jen ve prospěch svých naivních,
krátkozrakých plánů. Ze státu a národa se v moderním světě staly vyžilé, vágní
pojmy, které už málokdo považuje za závazné. A i tam, kde stát zůstává
100
výraznou silou, máme dobré důvody pochybovat, že mu záleží na zájmech lidí a
člověka jako celku. Státy se proměnily jen v jakési podnikatelsko-organizační
jednotky, jejichž hlavním cílem je udržet pořádek v zájmu hladkého obchodu.
Kvůli tomu se také zákonitě postaví proti každému pokusu o změnu této
žalostné situace. Samy chtějí lid jen více zneškodnit a úplněji ovládnout. Avšak
nemají ideál, jímž by mohly nadchnout, takže spoléhají pouze na represi.
Pro stav každé společnosti je zásadní, jestli v jejím čele stojí cosi, s čím se
může významná část populace identifikovat. Pokud lidé vidí, že vláda je
hodnotná a pracuje i v jejich prospěch, cítí určitou sounáležitost mezi svými a
jejími cíli. To samé zejména platí, pokud je vláda odvozena od ideologie a
pracuje na velkém úkolu, s nímž se lidé mohou ztotožnit. V takových případech
panuje vědomí, že poškozováním státu a společnosti by člověk parazitoval na
něčem vznešeném, a tím se sám stal špatným. Vedlejší vliv má i fakt, že by tím
v důsledku poškozoval také své vlastní zájmy. Sílu tohoto argumentu ale lidé
přeceňují, on si každý umí dobře spočítat poměr osobního zisku a ztrát, protože
jeho případné parazitování stát nepoloží a on si jím významně přilepší.
Nejsilnějším jedem je pro společnost učení o rovnosti lidí a názorů.
Aplikováno do důsledků totálně paralyzuje. Kdyby si všichni byli rovni, nikdo
by neměl právo po nikom nic chtít a všem názorům by bylo třeba přiznat stejnou
váhu. Za takových podmínek by společnost vůbec nemohla existovat.
V reálném světě je rovnost omezená, teoreticky se v ni sice věří, ale
prakticky se s ní příliš nepočítá. Nelze si však počínat okatě, protože by někdo
mohl vyrukovat s teorií. Proto je reálná společnost napůl paralyzovaná: zajišťuje
běžný provoz, ale velké plány nemá vůbec žádné. V důsledku se rozpadá pod
vlivem destruktivních jevů.
Demokratický systém selhává jednoduše proto, že stojí na principech,
jimiž se svět neřídí. Snaha uvádět tyto chybné principy v život má neblahé
výsledky. Všude ve vedení stojí malí lidé, pro které jsou moc a příležitost příliš
silnými lákadly, nad nimiž si nedovedou udržet nadhled. Vedení musí udávat
směr, ale to u malých lidí nepřichází vůbec v úvahu, proto se společnost
bezcílně potácí odnikud nikam. A když společnost nemá směr, začnou se
jednotlivci starat jen o to, jak by si zařídili co nejpohodlnější živobytí, začnou
šidit a vzápětí i krást. Zrelativizování všech hodnot silně urychluje všeobecný
nárůst korupce a parazitismu.
To vše přináší běžnému člověku dva poznatky. Žije s vědomím, že na
něm nikomu nezáleží, a také s vědomím, že co neukradne on, to ukradne někdo
jiný. Pokud neexistuje žádné vědomí podobného zájmu mezi jednotlivcem,
společností a zřízením, pak lidé nemají důvod nevyužívat pokoutné příležitosti a
už vůbec ne přinášet pro společnost oběti. Za takových podmínek se nad
sobectvím může pohoršovat snad jen nějaké morální strašidlo. Nic vnějšího
člověka k poctivosti nevede a uchovají si ji jen zatvrzelí jednotlivci. A ani se
nedá říct, že by to byli ti nejlepší, protože morální maximy, jako například
101
nepokradeš, platí spíš podle situace a mnohý na nich zarytě lpí jen kvůli svým
předsudkům.
Vskutku, rád bych od těch moralizujících kreatur slyšel nějaký platný
důvod, proč by dnes obyčejný člověk měl být poctivý.
V době duševního a společenského rozkladu má úpadková vláda jediný
prostředek k omezování kriminality: kontroly. Vymýtit by ji mohlo skutečně jen
přísné, všudypřítomné sledování, které zloděje a podvodníky odradí a samotný
akt krádeže učiní příliš riskantním. Tím se teror techniky stává stále
nesnesitelnějším a kdekoli se naskytne příležitost, tam se stejně krade.
V rozvráceném světě je to skutečně především příležitost, co dělá zloděje,
protože zloděj dříme v kdekom.
Zostřující se kontroly jsou pouze reakcí na reakci. Politická scéna je
naprosto neschopná nastolit jakýkoli silný ideál, proto jen potírá patologické
jevy, jichž je spoluviníkem. Vyřešit neutěšený stav může jedině společný smysl
a cíl, které společnost získá, a z nich vzešlé sjednocení. To jí však nemůže dát
demokratický systém. Kolem čeho ten by tak chtěl jednotit? Snad kolem
„stálého zvyšování životní úrovně“? To nejde přátelé, na to už mu hned tak
někdo neskočí. Ani žádná z ostatních ustanovených struktur nemůže dát dnešní
nedůvěřivé společnosti jednotnost. Tu může přinést jen nové převratné učení.
Vykořenění připravuje lidi o cosi mimořádného, o vědomí propojenosti
s čímsi vyšším. Lidé v demokratické společnosti se podobným úvahám brání,
protože si myslí, že jde vždy jen zhoubnou demagogii, a v mnoha případech by
měli pravdu. Mýlí se ale ve svém přesvědčení, že přirozeným vhodným stavem
pro běžného člověka je volnost. Běžný člověk si se svobodou neví rady,
potřebuje naopak řád, jistoty a nejlépe i smysl, které mu někdo určí. Proto jsou
lidé příchylní k autoritám. Druhořadé individuality jim ochotně dávají vidinu
smyslu a jednoty, aby je zatím mohly použít pro své druhořadé plány a omezené
zájmy. Existuje však i reálná možnost, že ona jednota bude pravá a ryzí, dána
ryzí individualitou, a jako taková vtiskne člověku nebývalou duchovní náplň.
Odmítat ji by znamenalo obrovsky se ochudit. Odhodlání pro vyšší zájem je
nejsilnějším prožitkem, jaký může běžný člověk zakusit. Čeho všeho by se
nevzdal, jen aby toto měl? Na velkých shromážděních pulzuje vzduchem
koncentrovaná energie a člověk je opouští pln opojného nadšení.
Demokratické zřízení ale právě tento prvek ze života téměř zcela
odstranilo, protože v demokracii existuje jen roztříštěnost. Kde je lid spojený
vědomím smyslu a cíle? Občané tráví večery u televize, v níž jim reklamy
podsouvají, že demonstrovat by se mělo už jen za levnější kus žvance nebo
mobilní tarif. Také fandění ve sportu je vyjádřením touhy po společném cíli, jde
však o chabou náhražku, která spojuje kolem ničeho.
Vysoká míra sobeckého materialismu a kriminality vytváří prostředí, ve
kterém se jiné chování stává nevýhodným. Pomoc může přinést jen hluboká
celospolečenská obroda. Všechny dílčí pokusy o nápravu, u kterých není
102
vyřešení kriminality jen jedním z cenných důsledků celkového plánu, nýbrž
hlavním cílem, proto nemohou uspět a naráží na hradbu nezájmu.
Člověk dnes žije s vědomím, že jej každý chce akorát okrást. Proč by tedy
on neměl využívat naskytnuvší se příležitosti? Zrovna tak není ochoten cokoli
obětovat ve veřejném zájmu. Jenže lidská společnost se musí stůj co stůj
uskromnit. Kdo by však byl ochotný si něco odpustit, když cítí, že čím více si
sám odpustí, tím více někdo jiný prohýří? Ale na druhou stranu, kdo by nebyl
ochotný riskovat a přinášet oběti, kdyby věděl, že to bude mít výsledek?
Takových podmínek ovšem může dosáhnout jen silné hnutí: hnutí, za
které se lidé postaví, a které se v případě potřeby postaví za ně. Jedinec dnes
nemá žádné zastání. Je téměř bezbranný proti zvůli politické garnitury,
nadnárodních společností i drobných podvodníků. Sám se rovněž nemůže
ubránit diktatuře techniky. Nedojde-li k obratu, bude v tomto století životní i
duševní prostor jednotlivce rozdrcen, podmínky k hodnotnému bytí zmizí
docela.
Na to vše existuje společná odpověď: Nová Jednota, hnutí, jehož cílem je
očistit svět od nicoty a úpadek proměnit v nový vzestup, který povede k
příchodu Velikého poledne. Toho zdaleka nelze docílit jen potíráním
rozvratných jevů, nýbrž předně prosazením zdravého ideálu. Jen ten je schopen
nastolit šťastný a spravedlivý řád.
Na rozdíl od všeho, co tlachá o obsahu, a místo toho přináší jen prázdnotu
a dekadenci, může Nová Jednota vtisknout společnosti pravý cíl a smysl. Silným
a svobodným jedincům přinese volnost a ostatním řád: každému tolik svobody,
kolik dokáže zvládnout. Musí být obnoveny podmínky pro zdravý a hodnotný
život. A až se Nová Jednota prosadí, zajistí svým členům i ochranu proti zlovůli
států a korporací.
Je vlastně dobře, že společnost je nedůvěřivá a apatická, protože tím lepší
musí být hnutí, které má oslovit. Každá povrchní „změna“, která chce jen
vyměnit vládu a nepřináší celospolečenské a životní proměny, má nulovou
naději na úspěch. A co je platné, že hovoří o ideálech, když se jim ani její strůjci
nedovedou přiblížit! My však dokážeme být nositeli nového života. Až jej lidé
na vlastní oči poznají, kdo z nich by se ještě mohl spokojit s prohnilou
přítomností?
Ano, bude to běh na dlouhou trať, ale já se tedy hned tak neunavím a ve
svém boji vytrvám, neburcuji z nočních můr, abych nakonec řekl: „Spěte dál.“
Co dělat?
O nutnosti velké proměny jsem toho namluvil již poměrně dost, a protože
nejsem jen nějakým „hrdinou pera“, rád bych, aby i v reálném světě byla brzy
započata cesta k jejímu uskutečnění. Pokud nějaká filosofie sebe samu chápe
alespoň trochu vážně, musí v časech, kdy Země čelí tak obrovským nebezpečím,
103
usilovat o skutečný ohlas. K tomu potřebuje v první řadě mít plán a ukázat směr
jednotlivcům, kteří s ní souhlasí.
Úloha vůdce
Liberalismus pošpinil pojem výjimečného vůdce a učinil z něj v mysli
běžného občana bezmála největší zlo. To umožnilo, aby se všude do vedení
vtlačila podnikavá a ziskuchtivá cháska, která si například myslí, že stát lze
spravovat jako firmu. Správný vůdce je však spíše největším dobrem a prakticky
také jedinou nadějí, jak vysvětlím vzápětí. Právě velikost vůdce nejvíce určuje
hranice možného a nemožného, protože nemožné je jenom to, co nedokážou
nejlepší z nás.
Dnešní společnost bez dominantního vedení je plna nadějných
individualit, které již dávno nevěří v proklamované demoliberální hodnoty a
uvědomují si to množství problémů, ale zároveň žádná z nich není schopna a
připravena postavit se do čela kýžené změny. Tito vyšší lidé, jak je lze nazvat,
mají své poměrně rozvinuté světonázory, ale žádný se tak docela nevymaňuje
z nahodilého kontextu svých životních podmínek, a má proto nejen své pravdy,
ale i řadu svých omylů, křivdí i přeceňuje. A omyly toho druhého každý vidí
snáze než své vlastní, proto se jeden vyšší člověk není ochoten podřídit
druhému.
Leckterý z vyšších lidí má také určité nápady a lokální plány, ale
navzájem se neshodnou. Mnohem větší shoda totiž vždy panuje v poznání o
tom, co je, než co by mělo být. To prvé může každý pozorovat kolem sebe, ale
to druhé je nanejvýš delikátní záležitostí vlastního hodnocení a vyžaduje velkou
představivost. Snazší je tedy kritizovat než vytvářet.
V tomto bodě se naplno odhaluje nepostradatelnost vůdce, který svým
poznáním překonává rámec náhody a uvědomuje si ještě podstatně více
souvislostí než ostatní. Ten přináší hluboké přehodnocení a je schopen každou
osobní pravdu vyvrátit nebo potvrdit, a tím z ní učinit pravdu obecnou. Je
rovněž schopen rozsoudit názorové pře, které mezi vyššími lidmi neustále
vznikají. A co je podstatné pro mezilidské vztahy, i jeho popírající názor se
pýchy vyššího člověka dotkne méně než odmítnutí ze strany jiného vyššího
člověka.
Pouze pod takovým vedením mohou nadějné individuality dojít jednoty.
Ony samy jsou pro každé hnutí rovněž nepostradatelné, protože jen ony jsou
schopny doopravdy pochopit, docenit a naplňovat předložené učení. A díky své
kreativitě, oduševnělosti a iniciativě dovedou plnit i samostatné úkoly. Jedině na
ně se vůdčí osobnost může spolehnout, bez nich by musela dělat všechno sama a
byla jen pastýřem nechápavého stáda. To by pak vůbec nemělo smysl se do
něčeho pouštět.
Jenom vůdce může vnést jednotu do roztroušených a tápajících řad
spřízněných duší. A to je také jeho cíl a prubířský kámen. Nehodlá vytvářet další
tuctovou skupinku, která bude koexistovat či spojovat se s jinými. Jeho
104
záměrem je dynamické hnutí, které poroste, až pohltí všechna ostatní. A právě
úspěch či ztroskotání této snahy ukáže, zda na to onen vůdce duševně a
psychologicky má.
Cíle organizační
Z výše řečeného vyplývá, že nejbližším cílem Nové Jednoty není žádné
přilákání davů (což by třeba ani nebylo možné), nýbrž oslovení nadějných
jednotlivců.
Takový jedinec se o mé tvorbě dozví, zběžně ji prolistuje, něco jej
zaujme, jiné ne, něco možná poděsí… V hlavě mu ale utkví pár střípků, nad
nimiž bude příležitostně uvažovat. Později se k textům vrátí, objeví nová témata,
a pozvolna začne o tom všem přemýšlet. Na nové myšlenky je třeba si zvyknout.
Jako bych to sám neznal... Teprve s postupem času, když začneme chápat
souvislosti, nám dochází závažnost mnoha jevů. A tak se třeba témata, která
čtenáře zprvu neosloví, později stanou nosnými pilíři jeho úvah. Aby se
výsledek zdařil, nelze nic z toho uspěchat. Za ta léta jsem se něčemu dobře
naučil: že mnohé věci potřebují čas a že nemá smysl tlačit na pilu.
Zvyknout si je třeba i na prosté vědomí, že se vůbec objevil někdo, komu
skutečně o něco jde. To je cosi v této apatií rozložené společnosti již nevídané a
člověk se tomu zdráhá uvěřit. Spíše vládne přesvědčení, že v tomto světě už
nemá smysl se o cokoli snažit. Prvým mým úkolem je tedy přemoci tu zdrcující
skepsi, která v každém vězí, a zasloužit si důvěru.
Čtení mých textů má podnítit určitou vnitřní proměnu. Díky ní si pak
člověk i v každodenním životě začne více všímat toho, nač upozorňuji. Mě
například neuráží jen forma i obsahová prázdnota drtivé většiny televizní i
rozhlasové produkce, hnus mi působí rovněž spotřební zboží, moderní baráky,
dotěrná technika, zhanobená místa…
Počáteční dojmy z mé tvorby mohou být klidně vlažné či rozpačité, ale
jsem přesvědčen, že o to větší ohlas vyvolá později, kdy se hodnotní lidé stanou
spolunositeli mých nadějí. U jednotlivců mně názorově bližších pak bude už
prvotní reakce jistě vřelejší.
Teprve vnitřně probuzený může být člověk hodnotným členem Nové
Jednoty a pouze s takovými členy může hnutí skutečně ožít a zapustit pevné
kořeny. Nadějných lidí mohou být v této zemi stovky, možná nějaký tisíc, z nich
ukujeme tvrdé jádro. Teprve jako silné a odhodlané hnutí pak začne Nová
Jednota blahodárně působit i na společnost a přinese jí nápravu.
Avšak chápu, že aby se někdo vůbec mohl identifikovat s podobnými cíli,
je k tomu třeba poněkud víc než jen čtení dosud anonymních textů. Stokrát více
zmůže osobní kontakt.
Cíle společenské
Jestliže se má Nová Jednota ve společnosti prosadit, bude spolu s tím
jednou muset také přijmout závazky za její chod. Mnohem dříve však, už od
105
doby, kdy jako hnutí začne reálně existovat, bude směřovat své úsilí k zajištění
bezpečnosti a existenčních podmínek svých členů a stoupenců.
V dnešní době je jedinec silně izolován. Všichni stojí proti němu a něco
po něm chtějí, ale nikdo nestojí doopravdy za ním. Při tom je stále více
zotročován výrobně spotřebitelskými metodami určenými k bezohledné generaci
zisku. Dokud se nevzpírá a drží tak zvaně hubu a krok, tváří se všichni strašně
mile. Například banka je schopná vydávat se za jeho přítele a solidního partnera.
Avšak běda, kdyby chtěl být nespokojený a odmítl se podílet na tomto kolotoči
ožebračování vlastní osoby. To by se brzy dočkal důrazného připomenutí, kdo
že je tady pánem.
Ve výrobně ekonomických vztazích jsme svědky stále větších zvráceností
sahajících až k úplné ztrátě zábran. Fanatická honba za ziskem se stává jediným
hnacím motorem všech firem. Úcta k zákazníkovi je v mnoha případech
minulostí. A protože se zisk nezhmotňuje jen tak odnikud, je nejsnazší cestou
k němu přivlastňování si plodů cizí práce, tedy ožebračování. A ožebračován je
v první řadě lid, čili ti izolovaní bezbranní jednotlivci.
Konzumní systém běžného člověka zcela pohltil. Reklamy mu vnucují
nepotřebné nebo dokonce životu škodlivé výrobky, které se vyrábí záměrně
nekvalitní, aby muselo docházet k jejich časté obměně, všechno je maximálně
šizeno, zatímco ceny zůstávají také maximální. Šetří se na materiálu, na práci,
na všem. Například stavebnictví se změnilo v naprostou fušeřinu. A když někdo
tolik nešidí, nasadí zase závratné ceny, takže kvalitní výrobky jsou neúměrně
drahé.
To je konzumní systém a kapitalismus ve svých důsledcích. Jednotlivé
firmy spolu sice soupeří o zisk, ale v užívání těchto metod jsou zajedno. Kdyby
se proti tomu chtěl člověk postavit a vyrábět kvalitní věci za rozumnou cenu,
všichni větší aktéři na trhu se na něj vrhnou a utlučou ho čepicemi. Předně by jej
mezi sebe vůbec nevpustili, protože blázny nastavující vyšší laťky tu přeci nikdo
nepotřebuje.
Takový stav je logickým vyústěním faktu, že se všechno dělá kvůli zisku,
a ten je zase důsledkem toho, že tu nikomu na nikom nezáleží. Avšak mezi členy
hnutí, jakým se má stát Nová Jednota, panuje skutečná sounáležitost. Proto je
nemyslitelné, aby se navzájem odírali. Hlavní motivací výroby a práce se pak
stává snaha zajistit členům hnutí dobré životní podmínky a nadbytek se
produkuje proto, aby byly prostředky k rozvoji hnutí a k řešení problémů.
S takovými plány se nelze obrátit na kapitalistické firmy v dnešním slova
smyslu. Spíše je třeba směřovat k vytvoření vlastních výrobních prostředků a
k prohlubující se nezávislosti na stávajícím systému. Teprve s celkovou vizí a
silným hnutím za zády bude něco takového navzdory nenávisti dotčených firem
možné.
Hnutí musí také zajišťovat svým jednotlivým členům bezpečnost a
ochranu. Není možné tolerovat bezpráví, které by na nich kdokoli páchal.
Postupovat se má jako ve Starověkém Římě podle pravidla, že zločin páchaný
106
na členu Nové Jednoty znamená totéž co zločin páchaný na Nové Jednotě jako
celku. Hnutí musí být připraveno postavit se za své členy plnou silou. Za to od
nich vyžaduje obětavost a neochvějnou věrnost.
Mluvím zde vlastně o postupném vzniku celé paralelní nezávislé a
mnohem zdravější společnosti s vlastním zajištěním celkové existence. Ta bude
ze stávající společnosti přetahovat hodnotné jedince do vlastních řad a nakonec
tuto společnost jako vyžilou slupku nahradí.
Tento postup se mi jeví jako mnohem realističtější než snahy napravit
prohnilou a zkorumpovanou společnost, ve které se všichni pohlaváři i drobní
zlodějíčci nápravě tajně nebo veřejně brání, protože nikdo nemá čisté svědomí.
Zároveň nebude mít hnutí hned od začátku zodpovědnost za chod celé
společnosti a získá nezbytný čas ke zkonsolidování pevného jádra.
Cíle osobní a existenční
V úvahách nad tím, o jaký život by měl jednotlivec usilovat, si musíme
uvědomit, že moderní svět prakticky neponechává možnosti pro hodnotné žití.
To znamená, že součástí nápravy poměrů má být výrazná proměna
každodenního života. V moderním městě lze nanejvýš přežívat obklopen
hnusným prostředím a hnusnými věcmi a novodobá krajina je také zničená.
Nejdůležitějším cílem vůbec je ovšem celkové uskromnění lidstva, takže
nutně musíme šetřit. K výrazným úsporám dojde například nekompromisním
odstraněním zmetkovité výroby. Vedle snižování spotřeby a zastavení růstu
populace musí být brán zřetel na kritérium, aby lidská aktivita vytvářela
hodnotnější prostředí. Defekty 20. století je třeba postupně obměňovat za lepší.
Protože však prostředky jsou a zůstanou omezenými, bude nejlepší je
nejprve zacílit na vybraná území. V první řadě má být očištěna ta nejkrásnější
krajina, naproti tomu v mnoha městech se kvůli krátkozrakosti 20. století zřejmě
ještě dlouho nebude možno vyhnout používání sídlišť, masové výroby a
podobně.
Na vzorových územích můžeme obnovit malebnou krajinu s krásnými
vesnicemi, kde bude možné žít skvělý život. Při řídkém osídlení bude mít každý
včetně přírody dostatek prostoru. Taková místa se mohou stát předobrazem
dokonalého světa, pravým pozemským královstvím. Díky nim si pak i lidé
s menší představivostí uvědomí, že moderní svět je cosi, co má být překonáno.
Aby se plán vzorových území v plném rozsahu podařil, měla by také být
obývána z velké části zajímavými a hodnotnými lidmi. Neměli bychom ten čistý
zdroj žití nechat otrávit přízemností a vpouštět do něj kdekoho. Tím takový kraj
notně předběhne dobu, protože v něm bude koncentrován výběr populace a
nikoli její průměrný vzorek. Jak obrovské možnosti kulturního rozkvětu cosi
takového dává, to ani nelze domyslet. Zbytek populace by se podobnému stavu
mohl z části přiblížit teprve v budoucnosti pomocí nanejvýš žádoucího
cílevědomého zušlechťování.
107
Že jsou podobné záměry neuskutečnitelné a že nám to nikdy neprojde?
Ach, jen nebuďme tak malomyslní! Jistě, zatím je to bezmála utopie, a
zůstaneme-li slabí a bezmocní, pak se to samozřejmě nepodaří. Nejprve se
musíme stát silnými, pak se moderního světa nebudeme ptát. Jako jednotlivci jej
můžeme nenávidět, můžeme jím pohrdat, ale jsme jím drceni. Proto se musíme
sjednotit.
Cíle globální
Vzhledem k tomu, že destrukce světa je v plném proudu, musí hnutí
přinášet i celkové řešení a plán, jak tuto destrukci zarazit. Pokud se nepodaří
masivně zvrátit současné trendy, nevidím pro lidstvo ani pro planetu pražádnou
budoucnost. I správný plán ale může uspět jen v případě, že za jeho prosazení
bude bojovat silné hnutí. Dokud takové hnutí nevznikne, zůstávají pochopitelně
globální ambice jen teoretickými.
První a největší problém je vždy přelidnění, kdo říká něco jiného, lže. Nic
kloudného se nezdaří a nemůže zdařit, pokud budou počty lidí dále narůstat. Ale
i sedm miliard je děsivě mnoho.
Mým řešením je dlouhodobé omezení porodnosti, zejména v rozvojových
zemích. Zároveň by se měli rozmnožovat především zdařilí jedinci, což pomůže
zastavit lidský úpadek a později otevře cestu k vzestupu.
Zastavit se musí i ten nehorázný nárůst spotřeby a energetických nároků
jednotlivce. Lidská existence je stále dražší, ale má stále méně hodnoty. Ze
života se stala drahá a prázdná hra na život. Pomoc přinese vzkříšení skutečného
světa, kde jsou náhražky žití včetně technických vymožeností přebytečné.
Podmínkou této cesty je postupné snižování lidského množství. Čím méně lidí
bude, tím lépe a hodnotněji si mohou žít.
Těchto cílů lze dosáhnout jen v případě, že se podaří vysvobodit
společnost ze zhoubného vlivu přesvědčení, že každý jedinec může mít
nekonečné nároky a má nekonečná práva.
To jsou tedy v krátkosti cíle do příštích let. Upřímně pochybuji, že by kdo
dokázal přijít s čímsi lepším. Spíš naopak, mnoho se mluví, ale reálný
komplexní plán nenabízí nikdo. Volba proto nejspíš bude vypadat následovně:
buď Nová Jednota, nebo nic.
Dnes možná pochybujete a kroutíte nevěřícně hlavami, ale za několik let,
přátelé, nebude Nová Jednota neznámý pojem, nýbrž naše nejskvělejší
přítomnost.
108