Přehled k rozboru

Literární druhy a žánry
a) epika
= má děj (vypráví autor nebo postavy)
I. velké žánry:
epos: rozsáhlá veršovaná skladba
- hrdinský, historický, duchovní
epopej: řada propojených eposů
román: dělení podle času, tématu a formy
- čas: např. historický, utopický, válečný
- téma: např. psychologický, detektivní, sci-fi
- forma: např. epistolární
legenda: o životě světce
kronika: chronologický sled dějin
b) lyrika
II. střední žánry:
povídka: kratší než román, jednoduchý děj
novela: rychlý spád, často nečekaný děj
pohádka: ústní lid. slovesnost, dobro vítězí
báje (mýty): vznik světa, bohové atd.
III. drobná epika:
bajka: alegorie (jinotaj) - zvířata jako lidé
anekdota: nečekaná a komická pointa
verš: obvykle řádek básně
stopa: 2-3 slabiky, opakující se v řadě veršů
(jako těžké a lehké doby)
→ prozódie (např. sylabotonický systém:
daktyl, trochej, jamb nebo volný verš)
rým: např. sdružený, střídavý, obkročný,
postupný, tirádový
sloka (strofa): určuje počty veršů/slabik ve
skupině (“odstavci”), např. tercína, hexametr, blankvers
c) lyrickoepické žánry
= objevuje se lyrika i epika
balada: veršovaná skladba, pochmurná, končí tragicky
romace: milostná veršovaná skladba se šťastným zakončením
básnická povídka (poema): veršovaná, událost ze života
Literární formy
a) poesie
= pocity, nálady (většinou monolog autora)
- dělíme na: milostnou, přírodní, občanskou, reflexivní
píseň: prosté vyjádření, ke zpěvu, lidová X umělá
elegie: žalozpěv, tématem je ztráta (často nakonec smíření)
epitaf: náhrobní nápis
epigram: krátká satirická báseň, zakončená pointou
sonet (znělka): nejrozšířenější pevná forma lyrické poesie
balada italská a francouzská: milostná báseň
b) próza
stavební jednotky:
- slovo, věta, odstavec
- kapitola, díl, kniha, cyklus
hlavní prozaické žánry:
povídka, novela, román, esej...
d) drama
= scénické provedení (jednání a rozhovory postav, režie)
tragédie (truchlohra): vážný obsah, hrdina podléhá
- expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
komedie: karikatura skutečnosti, humor, šťastný konec
tragikomedie: vážný děj → šťastný/humorný konec (a naopak)
fraška: lidová hra, jednoduchý děj, výsměch nedostatkům lidí
činohra: volnější žánr, vážný děj, obyčejní lidé a běžné situace
opera: hudebně dramatický žánr, text (libreto) + hudba
revue: spojení kabaretních čísel, často hudba a tanec
muzikál: uplatňuje mluvený projev, zpěv, tanec i hudbu
melodram: mluvený přednes doprovázený hudbou
Skladba a rozbor poesie
a) Stopa
= menší úseky verše (2-3 slabiky),
opakující se v řadě veršů (záměr autora).
- mají dvě části: 1) Těžká doba (teze), přízvučná slabika (–)
2) Lehká doba (arze), nepřízvučná s. (U)
- organizace stop (zejm. teze a arze) ve verši = prozódie
b) Verš
= jeden řádek básně
- 3 (+1) základní prozodické systémy (druhy verše):
1) Sylabický systém (důležitá je jen slabika)
- ve všech verších stejný počet slabik
2) Tónický systém (důležitý je jen přízvuk)
- ve všech verších stejný počet přízvučných slabik
3) Sylabotónický (důležité jsou přízvuky i slabiky)
a, Trochej = dvouslabičná stopa, obvyklá ve starší lit.
- opakuje se dvojice: těžká a lehká doba (– U)
- “Vel.ké, ši.ré, rod.né lá.ny”
b, Jamb = dvouslabičná stopa, pro č.j. nepřirozená
- opakuje se dvojice: lehká a těžká doba (U –)
- “Za tro.chu lás.ky šel bych svě.ta kraj”
- “Byl pozd.ní ve.čer – prv.ní máj”
c, Daktyl = tříslabičná stopa, velmi hojná
- opakuje se trojice: těžká, lehká, lehká (– U U)
- “Pro nás švih bi.čem a ko.nop.nou šňů.ru”
- “Hra.dis.ko si.vé a vy.so.ké”
4) Volný verš - důležitá pouze melodie verše
- obvykle nemívá interpunkci ani se nerýmuje
Poesie: dílo psané v rytmicky a melodicky organizované řeči
- základní jednoty: stopa, verš (rým), sloka
c) Rým
= zvuková shoda slov nebo jejich částí
- základní prvek veršové výstavby
Příklady rýmů:
- rým jednoslabičných slov - pán / lán
- rým jednoslab. a trojslabičných slov - smích / v ulicích
- rým trojslabičných slov - radosti / žádosti
Význam rýmu:
- napomáhá rytmu
- napomáhá eufonii (libozvučnosti)
- napomáhá významové výstavbě básně
- tzv. rýmy významotvorné a vycpávkové
Asonance
- není rým; shoda pouze koncových samohlásek
Druhy rýmu:
1) Sdružený (aabb)
Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!
2) Střídavý (abab)
Co mělo přijít, stalo se jen zpola.
Létat mne ve snu ptáci učili –
padat už ne: hle, Ikarova škola.
Banální výhry. Krásné omyly.
3) Obkročný (abba)
Nic, tato pěna, cudný rým,
jen, abych vytkl hlavní body,
tak mizí střemhlav na dně vody
houf sirén, jenž si ztropil šprým.
4) Postupný (abc abc)
Mládí už je fuč,
dávno nejsme kluci,
co nám život dává?
Semtam ňákej puč,
ňákou revoluci,
žádná velká sláva.
5) Tirádový (aaaa)
Slípka opustí můj hřád
koně začnou v stáji ržát
pyšní jsou a nadutí, kamna hřát
ale pořád při chuti, stuhy vlát
6) Přerývaný (abcb)
Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.
d) Sloka (strofa)
= dělení básně do menších celků
- graficky podobné odstavcům
- obvykle čtyřveršové (max. 14veršové)
- mohou být nepravidelné
Dělení do slok probíhá např. na základě:
významu (obsahu), rytmu (metrum)
a intonace (zvuková podoba)
Příklady typů slok (strof):
1) Tercína - tři (desetislabičné) verše
2) Ritonel - první verš je poloviční
3) Hexametr - šest daktylských stop
4) Blankvers - 10slabičný jamb (nerým.)
a) Tropy
Jazykové prostředky
= přenáší význam slova (na jiný předmět, než je obvyklé;
mění se tím původní význam a vytváří se nevšední spojení)
- tropy dělíme do dvou skupin - metafora a metonymie
A/Metafora
= přenášení významu na základě podobnosti spojovaných slov
např. tvaru/struktury (zub pily), rozsahu/množství (kapka štěstí), funkce (hlava rodiny), místa/polohy (čelo postele)
• Personifikace - zosobnění (věc se stává živou), světlo pláče
• Synestézie - vjem původního smyslu je vyvolán jiným smyslem
slyším čerň písmene (slyšení barev), viděn byl zvuk (vidění zvuků)
• Epiteton - básnický přívlastek, výslovně pojmenovává vlastnost jména
a) epiteton stálý - otřelé, ustálené spojení (zelený háj)
b) epiteton zdobný - vyzvednutí významu slova (smaragdová tráva)
• Oxymóron - spojení dvou vylučujících se jevů (protiklad)
ztrhané struny zvuk, mrtvé milenky cit
• Přirovnání - obvykle se slovem “jako”, někdy bez
krásná jako kvítka na džbánku; jdou světem, (jako) polní lilie
B/ Metonymie
= spojení na základně souvislosti, např. místně, časově, zvykem apod;
nespojuje vzdálené jevy (jako metafora), ale obvykle jevy blízké;
např. dělá mozoly (“pracuje”), čteme Vančuru (“Vančurovy knihy”)
Uprostřed noci stojí dům, šedesát oken propadlo snům... (okna = lidi)
• Synekdocha - zaměňuje část za celek a opačně (snědla to jeho čelist),
nadřazenost a podřazenost (vydělat si na chleba - živobytí obecně),
singulár a plurál (zaplatí to daňový poplatník - všichni poplatníci
• Hyperbola - nadsazené pojmenování (sto roků v šachtě žil)
• Litotes - oslabené pojmenování (nejsem nespokojen = jsem spokojen)
• Eufemismus - zjemnění pojmenování (zesnul = zemřel)
+ Perifráze - opis, vystihující jev nebo děj pomocí typických znaků;
„bude růst nade mnou tráva“ (zemřu); nosit parohy (být podváděn)
• Ironie - vtipné vyjádření pomocí slov s opačným významem
(to se ti povedlo), vystupňovaná ironie = sarkasmus
Výběr a užití jazykových prostředků =
jazykový styl (ten studuje věda stylistika)
b) Figury
= slovní konfigurace, nemění se význam slov
- opakování, seskupování a zvýšování hudebnosti slov
A/ Hromadění hlásek
• Aliterace - opakování počátečních hlásek (potkal potkan potkana...)
• Zvukosled - organizované opakování hlásek (k vytváření rytmu)
a) onomatopoie (zvukomalba) - opakování hlásek simulující reálný zvuk
drnčí, drnčí zvonek; listí šustí a svistí; obecně libozvučnost = eufonie
b) paranomázie - jedn. opakování počátečních morfémů (rejdivý rej)
B/ Hromadění slov
• Anafora - opakování slov na začátku verše (vzdy veselo bylo / vždy vesele je)
• Epifora - opakování slov na konci verše (chodím přes lesy / ach ouvej, přes lesy)
• Epizeuxis - opakování slov za sebou (ke kořenům / ke kořenům musíme jít)
• Epanastrofa - opakování slov na konci jednoho a na začátku druhého verše
• Antiteze - příměr protikladem (to neletěla mračna / to hlouček utíkal)
C/ Hromadění významů
• Pleonasmus - vyjádření (zcela) zřejmé skutečnosti (nasadil si klobouk na hlavu)
• Tautologie - ta samá skutečnost je pojmenována různými slovy (věčně a navždy)
• Gradace - stupňování významů (pochod, útok, vítězství, sláva!); opak antiklimax
D/ Odchylky od syntaktické stavby
• Polysyndeton - nadbytečné množství spojek; opak asyndeton (chybí spojky)
• Elipsa - vynechání části výpovědi (aby tě čert); nedokončená výpověď
s trojtečkou (jako otevřená možnost) = apoziopeze (proboha, co jsi to... udělal)
• Anakolut - vybočení z větné vazby (Kluci ráno, když přišli domů, byla jim zima)
E/ Řečnické figury
• Řečnická otázka - otázka neočekávající odpověď (je zřejmá z kontextu)
• Apostrofa - řečnické oslovení neživého objektu nebo nepřítomné osoby
Odchylky od pravidelné větné stavby
Jazykové prostředky v próze
• Anakolut vyšinutí (vybočení) z větné stavby
• Automatizované výrazy a)
Souslovná pojmenování a frazémy
Část věty nenavazuje syntakticky správně na část předcházející. Například vytvoříme delší
souvětí s vloženými větami, a pak zapomeneme, že se nám v nich musí shodovat podmět
s přísudkem. Nemusí se to ale týkat jen shody podmětu s přísudkem. Použijeme například
špatný tvar vztažného zájmena, příp. podstatné jméno v nesprávném pádě.
Frazém = ustálené spojení slovních tvarů slov s vlastním významem. Jedná se například
o sousloví, rčení, pořekadlo, přirovnání či přísloví (např. hrát důležitou roli, korunovat
úspěchem, mít význam, mít na svém kontě, připsat k dobru atd.)
“Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí.”
Správně: “Člověku, když není opatrný, se hned něco ztratí.”
b)
• Zeugma zanedbání dvojí vazby
c)
Odchylka spočívající ve spojení souřadných členů vazebným vztahem patřícím jen k jednomu z nich.
“Žádáme cestující, aby pro příchod a odchod k vlakům na třetím nástupišti použili
podchod.” Správně: “...odchod od vlaků”; “...a odchod od nich” apod.
Národ chtěl a volal po nové vládě. Správně: “Národ chtěl novou vládu a volal po ní.”
činitelé, jednatelé, pozorovatelé, davy, masy, veřejnost, zodpovědná místa atd.
Floskule a klišé
Floskule = slohově nadnesený nebo jen obecně platný, ale neprocítěný (prázdný) obrat,
rčení, průpověď či fráze. Jedná se o výrazy, které nadužíváním ztratily životnost a obsah.
(např. stalo se, co se stalo; vysílat signál; základní pilíř něčeho apod.)
Klišé = zcela obvyklé, nekreativní a mechanické využívání jazykových prostředků.
(zdraví je základ; vzdělání je priorita; moudrost starých lidí; krása mládí apod.)
• Aktualizované výrazy • Kontaminace křížení vazeb
Vznik nového slova (slovního spojení; zpravidla nesprávného) mechan. spojením, křížení
dvou významově blízkých výrazů.
“cenit si něčeho” “všímat něco” “zmínit něco”
“diskutovat něco”
Zobecnělé výrazy místo konkrétního pojmenování
- “cenit si něco/vážit si něčeho”
- “všímat si něčeho/vnímat něco”
- “zmínit se o něčem” (z ang.)
- “diskutovat o něčem” (z angl.)
• Atrakce skladební spodoba
Spodoba sousedn. slov, kterou vzniká nesprávná ustálená vazba.
“Spoustě lidem to vůbec nevadilo.” “Kvůli nedostatku bylinkám jsme ...”
- “spoustě lidí”
- “nedostatku bylinek”
d) Expresivní a emocionální
např. vekslák. vytrubovat do světa
jazykové prostředky
e) Dvojznačná a mnohoznačná
např. být na koni, hrát prim
f)
pojmenování
Nespisovná slova - obecná čeština, slang, argot
Slang = jazyk určité společenské či profesní skupiny
(např. úča - učitelka, komp - počítač, kule - pětka apod.)
Argot = jazyk deklasované společenské vrstvy (např. kriminální, drogové apod.)
(např. peří - pervitin, tác - tisíc, čórka - krádež, flojd - policista)
g) Obměněné frazémy
např. prolomit ledy nepřátelství, raketový pád
Jak rozebírat text?
aneb Stylistika, syntax a lexikum v akci!
Při rozboru textu pracujeme se 3 základními jazykovými rovinami:
(1) Co hodnotíme v stylistické rovině?
1. Funkční styl: prostěsdělovací, odborný, publicistický, umělecký, řečnický, administrativní
2. Slohový postup: informační, vyprávěcí, popisný, charakterizační,
výkladový, úvahový
+ způsob vypravování (u vyprávěcího postupu): ich-forma / er-forma
3. Použitý jazyk
a) spisovný: knižní (starší jazyková norma) / spisovný jazyk (současná
jazyková norma) / hovorová čeština (ústní spisovná komunikace s drobnými
odchylkami od normy)
b) nespisovný: obecná čeština (nespisovné výrazy) / dialekt (nářečí) /
slang (mluva určité sociální skupiny) / argot (jazyk deklasovaných soc. skupin)
4. Členění textu
a) kapitoly (např. v knize) a oddíly (např. nadpisy v odborném textu):
označené/neoznačené, pravidelné/nepravidelné, dlouhé/krátké
b) odstavce či strofy (u básní): pravidelné/nepravidelné
+ je členění závislé na obsahu? (např. podle oblastí přímé řeči)
+ sleduje nějaký účel, má nějaký systém? (např. estetický)
5. Koncepce textu
a) hodnotíme dílčí prvky výstavby textu a jejich poměr v textu:
např. objevuje se spíše popis / charakterizace / dialogy / vnitřní monology / tabulky / grafy
b) hodnotíme typografii a různá zvýraznění v textu, případně užívání
symbolů či značek
1)
2)
3)
Stylistika – celková koncepce textu (obsah, forma)
Syntax
– skladba částí textu (seskupování slov a znaků)
Lexikum – stavební jednotky textu (jednotlivá slova)
(2) Co hodnotíme v syntaktické rovině?
1. Délka souvětí: složitá, rozvitá souvětí / jednodušší stavba vět
(a v jaké situaci? – např. u přímé řeči nebo v rámci popisu)
2. Pravidelnost větné stavby: pravidelný slovosled / nepravidelný
slovosled, tj. s odchylkami (příp. v jakých úsecích textu?)
3. Netypické větné konstrukce (např. užívání neslovesných vět: „Pozor!“)
4. Hutnost vyjadřování (zejm. návaznost a kompaktnost textu)
– užíváním spojek – nedměrné / oslabené (polysyndeton/asyndeton)
– zvyšování hutnosti textu užíváním specifických slovních druhů
(např. přechodníky, neshodné přívlastky, složité vazby)
(3) Co hodnotíme v lexikální rovině?
1. Konkrétní slova: archaismy (zastaralá slova), neologismy (novotvary),
frazémy (ustálená spojení), vulgarismy, expresivita (citové zabarvení)
2. Tvary slov: deminutiva (zdrobněliny – např. chlapeček), augmentativa
(zveličení – např. chlapák), přechodníky (např. přijdouc, získavše, jsouce),
infinitivní koncovky (např. dělati, péci), jmenné tvary (např. mlád)
3. Umělecké jazykové prostředky: tropy a figury