Behavioralni experimenty

Behaviorální experimenty
Příklady z knihy Bennet-Levy a kol.: Oxford Guide to Behavioural Experiments in Cognitive Therapy,
Oxford University Press, 2004.
AGORAFOBIE
Myšlenka: „Když se mi točí hlava, musím se opřít o zeď, jinak upadnu!
Alternativa: I kdybych se o zeď neopřela a pokračovala v chůzi, tak bych neupadla.
Pokus.: Pacientka jde na vycházku, a když se jí začne točit hlava tak se o nic neopře, ale pokračuje v chůzi a
přitom sleduje své pocity v těle, své myšlenky a své dýchání po dobu aspoň 10 minut.
Myšlenka: „Když mám při chůzi pocit nejistoty, musím jít pomalu a opatrně, abych neupadla.“
Alternativa: „I když mám pocit nejistoty, moje nohy mě nesou spolehlivě a nenechají mě upadnout.“
Pokus: Terapeut jde s pacientem, a když mu ten sdělí, že má při chůzi pocit nejistoty, tak mu terapeut
předvádí různé typy chůze – dlouhé kroky, úkroky do stran, chůze jako po čáře, stoj na jedné noze –
pacient to po něm opakuje a sleduje, zda přitom upadne.
Myšlenka: „Kdybych na ulici omdlela, tak mě lidé nechali ležet, dokud bych se sama neprobrala.“
Alternativa: „Kdybych na ulici omdlela, brzy (do 5 minut) by se našel někdo, kdo by se u mě zastavil a začal
by mi pomáhat.“
Pokus.: Terapeut jde s pacientem na ulici a zde předstírá mdlobu, zatímco pacient sleduje, jak na to lidé
reagují.
Když se objeví první zachránce, terapeut mu poděkuje za zájem a řekne, že to nic není, že mívá
takové občas takové stavy a že si na to vezme lék.
Pak může na jiném místě předstírat mdlobu pacientka.
Myšlenka: „Na ulici by se mi mohlo udělat špatně a pozvracela bych se. Lidé by se na mě dívali a hlasitě by
mě odsuzovali nebo by mi nadávali.“
Alternativa: „I kdyby se mi na ulici udělalo špatně a pozvracela bych se, většina lidí by si toho ani nevšimla,
a ti, kdo by si toho všimli, by se dál věnovali vlastním záležitostem. Nikdo by mi nenadával.“
Pokus: Terapeut jde s pacientem do parku, tak z připravené termosky nabere do úst polévku a pak předstírá,
že se mu udělalo špatně a že zvrací.
Pacient pozoruje reakce kolemjdoucích.
Myšlenka: „Když půjdu někam, kde to neznám, tak zabloudím a nenajdu cestu zpět. Nikdo mi nepomůže.“
Alternativa: „I kdybych zabloudil, tak se někoho zeptám na cestu a on mi poradí.“
Pokud: Terapeut jde s pacientem na určené místo. Terapeut se pak ptá kolemjdoucích, jak se dostane např. na
nádraží.
Pacient jej přitom sleduje.
Pak se může pacient zeptat na cestu několika jiných lidí.
Nápadné chování na veřejnost – při chůzi si nahlas povídat pro sebe a gestikulovat; zpívat si nahlas; něco
vykřiknout; být nápadně nalíčený; táhnout za sebou na provázku dětskou hračku nebo banán; jít
„jako opilý“; mít polité kalhoty vodou, jako by byl člověk pomočený;
1
SOCIÁLNÍ FOBIE
Myšlenka: „Pokud se soustředím sám na sebe a své chování, přijdu na to, jak se správně chovat. Pokud bych
se na to nesoustředil, tak bych se choval nemožně.“
Alternativa: Kdybych se soustředil na to, co dělají a říkají druzí, dokázal bych na to přirozeněji reagovat a
choval bych se méně křečovitě.
Pokus: V sezení si nejdříve pacient zkoušel rozhovor s terapeutem, přičemž jednou se zaměřil na to, jak se
chová a co říká a snažil se, aby působil co nejlépe. Pak se naopak soustředil na to, co mu říká
terapeut a reagoval spontánně, nesnažil se kontrolovat. Po každém rozhovoru hodnotil míru svého
napětí a obav.
Mezi sezeními si pacient v zaměstnání zkoušel povídat se spolupracovníky, přičemž zaměřil svou
pozornost na ně a ne na sebe. Pokaždé po skončení rozhovoru zaznamenal na škále 0-10 míru své
nervozity během hovoru a míru své spokojenosti s tím, jak rozhovor zvládl.
Pacientka se často červenala na veřejnosti a její známí si ji kvůli tomu někdy dobírali. Proto se snažila zakrýt
si tvář svými dlouhými vlasy a odvracela obličej, když se s někým bavila.
Myšlenka: „Nesmím druhým lidem dovolit, aby viděli, že se červenám. Mysleli by si o mě, že jsem hloupá a
neschopná.“
Alternativa: Červenání nic nevypovídá o tom, jaký člověk je. Každý se někdy červená, někdo častěji, někdo
méně. Když si toho nebudu všímat, tak se budu červenat méně často. A když se začervenám, svět se
kvůli tomu nezboří.
Pokus: Pacientka si v sezení zkoušela, jak reagovat, když se někdo zmíní o tom, že se červená. Terapeutka jí
předváděla různé možné odpovědi, pacientka si z nich vybrala ty, které jí připadaly nejvhodnější.
(„No, to mám po mámě. Ta se taky pořád červenala.“)
Pacientka poté mezi sezeními změnila své chování, když mluvila s druhými lidmi – neodvracela tvář
a nezakrývala si ji vlasy. Cílem bylo, aby si někdo všiml, že se červená a zmínil se o tom, aby tak
mohla uplatnit svou nacvičenou reakci. Poté sledovala, jak se chovají druzí lidé.
Pacient byl přesvědčen, že pokud by si druzí všimli, že se červená, tak by jej pozorovali, smáli by se mu a dělali by
na něj poznámky. Proto nechodil nakupovat do pultových prodejen, aby nemusel hovořit s prodavačem.
Myšlenka: Když si lidé všimnou, že se někdo červená, tak se mu budou smát.
Alternativa: Většina lidí se stará sama o sebe a své známé a nesledují pozorně druhé kolem sebe. I když si
všimnou, že se někdo červená, tak na něj nijak zřetelně nereagují.
Pokus: Terapeut šel s pacientem do nákupního střediska. Zde si nalíčil tváře na červeno, chodil po nákupním
středisku a hovořil s prodavači. Pacient sledoval, jak se k němu lidé chovají.
Poté si pacient sám načervenil tváře a šel nakupovat, přičemž sledoval, jak se k němu lidé chovají.
Pacient měl strach, že se mu ve společnosti roztřesou ruce, když se bude snažit napít, rozlije kávu a ostatní si
toho všimnou. Proto se snažil držet šálek oběma rukama, pil rychle v době, kdy se nikdo nedíval a odvracel
se, aby druzí neviděli, že se mu třesou ruce.
Myšlenka: „Musím pevně držet šálek, abych zabránil třesu rukou a abych nerozlil kávu.“
Alternativa: Kdybych držel šálek volněji, možná by se mi ruce třásly méně. A možná by ten třes byl méně
nápadný než to, jak držím šálek oběma rukama a odvracím se, když se chci napít.
Pokus: V sezení pacient zkoušel, jak silně se mu třesou ruce, když je drží napjaté a jak poté, když je uvolní a
„vytřepe“.
Ve společnosti pak nacvičoval pití kávy, přičemž držel šálek jednou rukou a neodvracel se.
Nakonec schválně rozlil kávu a sledoval, jak se lidé kolem něj chovají a jak se přitom on sám cítí.
2
Pacientka měla při rozhovoru s druhými lidmi strach, že jim bude připadat nudná. Proto stále přemýšlela
o tom, co řekne, aby to bylo zajímavé nebo vtipné. Trápilo ji, že často neví, co říci.
Myšlenka: „Musím si předem připravit co řeknu, tak, aby to bylo zajímavé a vtipné. Nesmím se zarazit a
mlčet. Jinak si o mě druzí budou myslet, že jsem nudná a hloupá.“
Alternativa: Když člověk moc přemýšlí o tom, co řekne, nesoustředí se na to, co říkají druzí a pak snadno
ztratí nit hovoru a neví, co říci. Když se zaměřím na to, co říkají druzí, bude se mi na to lépe
reagovat. A když mě zrovna nic nenapadne, tak se svět nezboří.“
Pokus: Terapeut v sezení hrál jejího partnera, povídali si, a ona se nejdříve zaměřila na to, aby byla vtipná a
zajímavá, potom na to, aby co nejlépe porozuměla tomu, co jí říká terapeut. Oba hodnotili, jak často
se přitom zarazila a nevěděla co říci. Také oba hodnotili, jak jim pacientka připadala zajímavá.
(Je lépe hodnotit pozitivní kvalitu – „zajímavá“, „vtipná“, než negativní kvalitu – „nudná“, „křečovitá“. Pro
pacientku je více motivující, když je „zajímavá“ na 6, než když je „nudná“ na 4.)
Mezi sezeními si pacientka cvičila rozhovory s druhými tak, aby se soustředila na to, co říkají oni, a ne na to,
co říká ona. Po rozhovoru hodnotila jak se cítila nervózní a jak je s rozhovorem spokojená.
3
HYPOCHONDRIE
Pokusy, zkoumající vliv pozornosti na vnímání příznaků.
Myšlenka: „Pokud nebudu sledovat své tělesné příznaky, tak něco závažného přehlédnu a onemocním.
Alternativa: „Pokud své tělesné příznaky stále sleduji, pak si jich více všímám a připadají mi jako horší a
nebezpečnější.“
Pokus: Střídat dny „s pozorností vůči tělesným příznakům“ a dny „s přehlížením tělesných příznaků“. Přitom 5x
denně hodnotit míru úzkosti na škále 0 – 10; a každý den večer zhodnotit myšlenku „Mám rakovinu nebo
jinou vážnou nemoc“ na škále přesvědčivosti 0 – 100%.
Myšlenka: „Pokud si všimnu nějakého neobvyklého pocitu ve svém těle, znamená to, že jsem nemocen.“
Alternativa: „Mít neobvyklé pocity v těle je normální, ale většinu z nich člověk přehlédne.“
Pokus: Pacient i terapeut se v sezení postupně soustředí na jednotlivé části těla s snaží se uvědomit si všechny
pocity, které v této části těla vnímají.
Vliv kontrolujícího chování na výskyt příznaků
Myšlenka: „Pokud si nebudu opakovaně prohmatávat určité místo na těle, přehlédnu něco důležitého a
onemocním.“
„Potíže při polykání jsou známkou choroby krku, proto musím stále polykat, abych si toho všiml.“
Alternativa: „Prohmatáváním určitého místa na těle si vyvolám příznaky, které považuji za známku choroby.“
„Rychlé polykání způsobuje nepříjemné pocity v krku.“
Pokus: Pacient i terapeut si masírují určité místo na těle.
Pacientka i terapeut rychle za sebou osmkrát polknou.
Význam tělesných příznaků
Myšlenka: „Bolest hlavy (či jiný tělesný příznak) jsou známkou vážné nemoci.“
Alternativa: „Bolest hlavy je běžný příznak, který má i řada zdravých lidí.“
Pokus: Zeptat se aspoň 20 lidí, zda někdy mají uvedený příznak. Pokud ano, jak často, jak silně. Co při jeho
výskytu dělají. Jak si tento příznak vysvětlují – vážná nemoc? Běžné přepracování? Vliv počasí?
Vliv přemýšlení o věcech na jejich výskyt
Myšlenka: „Pokud budu na něco myslet (nebo na něco myslet nebudu), tak se to stane.“
Alternativa: „Ať na něco myslím nebo ne, nijak neovlivním, zda se to stane.“
Pokus: Pacient po dobu 1 týdne každý den intenzivně myslí na něco, aby se to stalo; zjišťuje, zda se to stalo.
Pacient jeden týden na něco intenzivně myslí; další týden se snaží odvést pozornost k jiným myšlenkám či
činnostem. Zjišťuje, zda se stalo to, na co nemyslí.
4
OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHA
Při všech pokusech je třeba vysvětlit pacientovi, že cílem je ověřit platnost určité předpovědi a zjistit, jak se mění
stupeň napětí během doby, i když pacient neprovede obranný rituál. Je třeba pacienta připravit na to, že zpočátku
bude cítit velmi silné napětí a nutkání k obrannému rituálu a že se bude muset hodně nutit, aby úkol splnil.
Zpočátku je vhodné provádět tyto pokusy v sezení a terapeut může sloužit jako vzor.
Ztotožňování myšlenek (představ) s jednáním
Myšlenka: „Když na něco myslím (představuji si to), tak to udělám.“ – např. „Když mě napadne, že bodnu
své dítě nožem, tak ho opravdu bodnu.“
Alternativa: „Tyto myšlenky mě trápí, protože jsou mi odporné a tak se je snažím potlačit. Snaha o potlačení vede
k jejich upevňování. Samotná myšlenka mě nemůže přimět k tomu, abych něco udělala.“
Pokus: Terapeut položil na stůl před pacientku velký nůž a požádal ji, aby si intenzivně představovala, jak ho bere
do rukou a bodá jím do terapeuta. Přitom opakovaně hodnotil stupeň jejího napětí (0-10).
Myšlenka: „Když mě napadne, že by se mohlo stát něco zlého, tak se může stát.“
„Musím udělat něco, abych tomu zabránila, jinak jsem za to odpovědná.“
Alternativa: „Když mě napadne, že by se mohlo stát něco zlého, nijak tím neovlivním, zda se to stane.“
„Nemusím nijak reagovat.“
Pokus: Pacientka nejdříve v sezení 10 minut intenzivně myslela na to, že terapeut dostane infarkt. Pak měla myslet
na to, že některá ze SZP na oddělení bude mít úraz (poraní se, podvrtne nohu apod.)
Pak dostala za domácí úkol každý den v určenou dobu po dobu 30 – 60 minut myslet na to, že se stane
něco zlého. Zpočátku se to týkalo terapeuta, později i členů rodiny. Představy se přitom postupně
zhoršovaly – nejdříve, že si někdo podvrtne kotník, pak si zlomí nohu, pak ho přejede auto a nakonec že
zemře. Přitom sledovala stupeň své úzkosti 0-10.
Myšlenka: „Když mě napadne, že bodnu své dítě nožem, tak se mohu přestat ovládat a udělat to. Proto s ním
nesmím být o samotě a nesmím mít po ruce nic ostrého.“
Alternativa: „Tyto myšlenky mě trápí, protože jsou mi odporné a tak se je snažím potlačit. Snaha o potlačení vede
k jejich upevňování. Samotná myšlenka mě nemůže přimět k tomu, abych něco udělala.“
Pokus: Pacientka dostala za úkol strávit každý den večer 30 minut se svým dítětem sama v místnosti a přitom si
představovat, jak ho bodá nožem. Přitom hodnotila stupeň své úzkosti.
Další úkol byl v tom, mít v místnosti položený nůž; další úkol byl mít nůž v ruce.
Přehnaná odpovědnost
Myšlenka: „Musím zkontrolovat, zda jsem zamkla. Nedokážu odolat puzení, které mě k tomu nutí.“
Alternativa: „Pokud by někdo jiný převzal odpovědnost za škody, které by mohly vzniknout tím, že jsem
nezamknula, dokázala bych odejít bez přehnaného kontrolování.“
Pokus: Pacientka několik dní počítala, kolikrát se musí vrátit zkontrolovat dveře, než je schopna od nich odejít.
Terapeutka poté napsala prohlášení na oficiálním papíře s hlavičkou kliniky, že přebírá na dobu jednoho
týdne veškerou odpovědnost za škody, které by vznikly tím, že pacientka nechá dveře odemknuté a
nezkontrolované. S tímto prohlášením v kapse pak pacientka počítala, kolikrát se musí zkontrolovat dveře,
přičemž se měla snažit omezit kontrolování na maximálně jednou až dvakrát.
Cílem pokusu je zjistit, zda pacientka lépe odolává nutkání kontrolovat zavření dveří, pokud za případné
škody odpovídá někdo jiný – tedy zda je součástí problému její přehnaný pocit odpovědnosti.
Je důležité, aby si terapeut po skončení pokusu vyžádal prohlášení o své odpovědnosti od pacientky zpět,
aby nesloužilo pacientce jako zabezpečující rituál.
5
Kontrola myšlenek
Přesvědčení: „Musím být schopen kontrolovat své špatné myšlenky a zahnat je, jinak udělám něco hrozného.
Alternativa: I když své myšlenky nechám být, nic hrozného neudělám.
Pokus: Pacient střídal dny, kdy se snažil své „špatné“ myšlenky co nejvíce zahánět; a dny, kdy je nechával být a
nijak na ně nereagoval. Přitom 5x denně hodnotil míru svého napětí a četnost výskytu špatných myšlenek.
Na konci dne také zhodnotil, zda ten den udělal něco špatného.
Strach ze špíny
Myšlenka: Pokud bych se pořádně neumyla, tak by si druzí všimli, že jsem špinavá a dávali by mi to najevo.
Alternativa: I když se umyji jen krátce (5 minut), nikdo si toho nevšimne.
Pokus: Pacientka se ráno umyla jen krátce a potom celé dopoledne sledovala, zda jí někdo dá najevo, že se mu zdá
špinavá. Také každou hodinu hodnotila míru svého napětí na škále 0 – 10.
Myšlenka: Pokud bych neměla každý den nové čisté šaty, druzí by si toho všimli a chovali by se ke mně odmítavě.
Alternativa: I kdybych si vzala tytéž šaty 3 dny po sobě a měla na nich skvrnu, nikdo by mi to nevytknul.
Pokus: Pacientka si vzala 3 dny po sobě do práce stejné šaty a poslední den si na nich udělala schválně skvrnu od
omáčky. Přitom pozorovala, jak se k ní druzí chovají a také hodnotila míru své úzkosti 3x denně.
Myšlenka: Pokud se dotknu něčeho, co je (co mi připadá) špinavé, musím se okamžitě důkladně umýt, jinak a) se
nakazím nějakou vážnou nemocí; b) budu pociťovat nesnesitelnou úzkost.
Alternativa: Pokud se dotknu něčeho, co je (co mi připadá) špinavé a pak se několik hodin neumyji, tak
neonemocním a moje úzkost se postupně sníží.
Pokus: Pacient si vybral v pracovně terapeuta něco „hodně špinavého“ – například dotknout se oběma dlaněmi
podlahy. Pak se těmito dlaněmi dotknul svých šatů a své tváře – terapeut udělal totéž. Poté se ani jeden z
nich neumyl po dobu několika hodin – do večera, přičemž oba ruce používali k běžné činnosti. Pacient
první hodinu sledoval míru své úzkosti co 10 minut, poté už jenom každou hodinu.
Nesnášení nejistoty
Myšlenka: Musím si být naprosto jistý, že jsem zamknul dveře. Pokud to nevím na 100%, pak jsem to asi neudělal.
Alternativa: Je zcela normální, že si člověk není úplně jistý, zda něco udělal. To neznamená, že to zapomněl udělat.
Pokus: Pacient se zeptal 10 lidí, zda jsou si naprosto (na 100%) jistí, že nezapomněli ráno zamknout dveře, když
odcházeli z bytu. Pokud ne, nakolik jsou si tím jistí a jak moc je to trápí – na škále 1-10.
Terapeut udělal stejný pokus.
Myšlenka: Musím kontrolovat tak dlouho, dokud nemám ten „správný“pocit. Pokud to neudělám, budu pak celý
den pociťovat velmi silné napětí – nejméně stupeň 8 na škále 0-10.
Alternativa: I když odejdu bez kontroly, moje úzkost se během určité doby zmírní.
Pokus: Pacient jeden den kontroloval tak dlouho, až se cítil „správně“. Přitom zaznamenával, jak dlouho mu to
trvalo a hodnotil svou úzkost každou hodinu.
Další den nic nekontroloval (zda zavřel dveře, vodovodní kohoutek aj.), zaměřil svou pozornost na jinou
činnost a sledoval míru své úzkosti každou hodinu.
6
Zjištění, co je normální
Myšlenka: Už mám své potíže tak dlouho, že nevím, jak se mám umývat normálně.
Pokus: Pacientka celý den sledovala jinou ženu bez potíží s nutkavým umýváním, a dělala při umývání totéž, co
viděla u ní. Přitom každou hodinu hodnotila míru své úzkosti.
7
GENERALIZOVANÁ ÚZKOSTNÁ PORUCHA
Myšlenka: Nedokážu své starosti nijak kontrolovat.
Alternativa: Dokážu odložit své starosti na pozdější dobu a zabývat se jimi až pak.
Pokus: Pacientka dostala za úkol, aby si pokaždé, když ji napadne nějaká obavná myšlenka, poznačila na kousek
papíru nějaké slovo či několik slov, které jí tuto starost připomenou. Pak měla nechat tuto starost být
s tím, že se jí bude důkladně zabývat v určenou dobu – například večer od 20 do 21 hodin. V této době se
pak měla postupně zamyslet nad všemi zaznamenanými starostmi, zhodnotit, jak silnou míru úzkosti v ní
vyvolávají a napsat, co nejhoršího by se mohlo stát, pokud by se její starost splnila.
Myšlenka: Musím své starosti potlačovat, jinak se z nich zblázním.
Alternativa: Čím více se budu snažit své myšlenky potlačovat, tím více se mi budou vynořovat v hlavě.
Pokus: Pacientka dostala za úkol během následujících 30 minut naprosto potlačit myšlenku na to, že v rohu
místnosti sedí veliký růžový slon. Měla si zaznamenat, kolikrát během této doby se jí tato myšlenka vrátí.
Myšlenka: Starosti povedou k tomu, že se zblázním a začnu se chovat hystericky.
Alternativa: I když budu myslet na starosti velmi intenzivně, nezblázním se a nezačnu se chovat hystericky.
Pokus: Pacientka si v sezení úmyslně vyvolávala své obavné myšlenky „Tu zkoušku nikdy neudělám“; „Skončím
jako úplný chudák.“ a každých 10 minut hodnotila míru své úzkosti a přesvědčivost myšlenky „Zblázním
se a budu se chovat hystericky.“
Myšlenka: Pokud si budu dělat starosti (myslet na něco), tak zabráním tomu, aby se to stalo.
Alternativa: I když si kvůli tomu dělat starosti nebudu, tak se to stejně nestane.
Pokus: Pac. si týden cvičila pasivní postoj vůči starostem – pokud se objevily, nechala je být; vytvořila si představu
oblohy, po které plynou mráčky. Po týdnu zjišťovala, kolik nepříjemných věcí se jí stalo, kterým mohla
zabránit, kdyby si dělala starosti.
Myšlenka: „Pokud budu stále předem myslet na různé možné nepříjemnosti, které by se mohly stát mě nebo
mým blízkým, tak zabráním tomu, aby k nim došlo.“
Alternativa: „Tato myšlenka zvyšuje mou úzkost. Více mi pomůže, když se smířím s tím, že budoucnost je
nejistá a některým nepříjemným událostem se prostě předejít nedá.“
Pokus: Pacient si každý den v určenou dobu aspoň 20 minut opakuje a píše větu „Ať udělám, co udělám,
stejně si nemohu být jistý, že se mým blízkým (mé dceři, manželce….) nestane něco zlého.“
Přitom hodnotí míru napětí před a po tomto cvičení a přesvědčivost alternativní myšlenky.“
8
SPECIFICKÉ FOBIE
Myšlenka: To, že se v dané situaci tak silně bojím, znamená, že jsem nenormální.
Alternativa: I jiní lidé se v této situaci bojí, nebo se zase bojí v situacích, ve kterých já se nebojím.
Pokus: Vypracovat dotazník s otázkami na míru strachu v dané situaci, doplněný o dotaz na to, v jakých jiných
situacích se dotázaný cítí nepříjemně, i když ví, že nejsou nebezpečně. Tento dotazník nechat odpovědět
aspoň 50 lidem.
Obecné zásady zvládání obávaných situací
Většině pacientů pomůže, když jim terapeut nejdříve ukáže, jak lze danou situaci zvládnout, případně si předem
nacvičí její zvládání v sezení.
Je třeba předem zformulovat předpověď, co se během obávané situace stane, případně i alternativní předpověď.
Je důležité, aby se pacient zaměřil na své myšlenky, tělesné pocity a chování, stejně jako na to, co se v dané situaci
děje - například aby si pozorně všímal objektu, který v něm vyvolává fobii. To lze předem v sezení nacvičit
nácvikem všímavosti.
Pacient by měl v obávané situaci v předem určených intervalech – například co 2 minuty – hodnotit míru své
úzkosti a zapsat si hodnotu na předem připravený formulář.
Pokud míra úzkosti přesáhne určitou předem dohodnutou hranici – například 9 – může pacient ze situace odejít,
chvíli se zklidnit a pak se do situace znovu vrátit. Opakovaná expozice by ale neměla skončit dříve, než pacient
dokáže v situaci vydržet a jeho míra úzkosti se zmírní v dané situaci.
Je nutné po každém nácviku zvládání obávané situace zhodnotit míru přesvědčivosti pacientovy původní
předpovědi; event. míru přesvědčivosti alternativní předpovědi. Pokud by se měl ukončit až poté, co se
přesvědčivost obavné předpovědi sníží a přesvědčivost alternativní předpovědi zvýší.
Je vhodné náročnost obávaných situací postupně zvyšovat – nejdříve pac. s terapeutem; terapeut předvede, jak
situaci zvládá, pacient pozoruje; potom pacient sám, terapeut jej pozoruje; pak pacient sám, bez přítomnosti
terapeuta.
9
DEPRESE
Souvislost mezi myšlenkami a náladou
Myšlenka: „Moje nálada nijak nesouvisí s mými myšlenkami. Nemohu ji nijak ovlivnit.“
Alternativa: „Moje nálada je ovlivněna tím, na co zrovna myslím.“
Pokus: Pacient napíše seznam problémů, které ho v současné době hodně trápí; myšlenky, které mu v depresi běží
hlavou.
Pak dostane za úkol se soustředit na jeden konkrétní problém (negativní myšlenku) a po minutě zhodnotit
míru své deprese na škále 0 – 100%.
Poté jej terapeutka požádá, aby se soustředil na pohled z okna její pracovny (nebo na nějaký předmět
v pracovně) a podrobně popsal, co vnímá – barvy, zvuky, tvary, vůně. Terapeut mu přitom pomáhá
konkrétními otázkami, aby se do svého prožitku co nejvíce ponořil. Poté pacient opět zhodnotí míru své
deprese na škále 0 – 100.
Hodnocení vlastní aktivity a jejího vlivu na náladu
Myšlenka: „Nedělám vůbec nic a jsem celý den stejně depresivní“.
Alternativa: „Během dne udělám řadu věcí a moje nálada se poněkud mění.“
Pokus: Pacient si do formuláře zapisuje každou hodinu, co během ní dělal a na škále -3 až +3 hodnotí svou náladu.
V sezení předtím si vyplní záznam z tohoto dne, aby se terapeut ujistil, že to bude dělat správně. Důležité
je vyplňovat formulář několikrát během dne – určit čas vyplnění (například každé 3 hodiny).
Hodnocení potěšení a úspěšnosti
Myšlenka: „Nic mě nebaví a nic se mi nedaří.“
Alternativa: „Některé činnosti mě baví více než jiné a některé se mi daří lépe než jiné.“
Pokus: Pacient si opět v sezení vyplní záznam činnosti za tento den a na škále 0-10 hodnotí nakolik ji daná činnost
těšila a nakolik se jí podařila.
Potom vyplňuje takto hodnocení každý den až do příštího sezení.
Zvyšování aktivity
Myšlenka: „Jsem tak unavená, že nedokážu nic dělat.“
Alternativa: „Pokud se do něčeho pustím, moje únava se spíše zmírní.“
Pokus: Pacientka měla střídat dny s rozdílnou mírou aktivity. Jeden den měla hodně odpočívat a každou druhou
hodinu hodnotit jak se cítí unavená 0 – 10 a jakou má náladu +3 až -3. Večer si naplánovala, co bude
další den dělat – seznam vhodných činností si sepsala v sezení s terapeutem.
Sudé dny pak měla plnit plán činnosti a opět co druhou hodinu hodnotit míru své únavy a svou náladu.
Vliv negativních myšlenek o sobě na náladu
Myšlenka: „Jsem úplně k ničemu.“
Alternativa: „Pokud bych k sobě byla laskavější a dokázala se povzbudit a pochválit, cítila bych se lépe.“
Pokus: V sezení si pacientka cvičila, jak by se mohla povzbudit a pochválit – aby se k sobě chovala jako svá
vlastní přítelkyně. Napsala si různé pochvaly a učila se říkat si je sama sobě. Také si napsala otázku
„Kdyby tu se mnou byla Jana (dobrá přítelkyně), co by mi asi řekla.“
Pacientka opět střídala dny – v liché dny se nijak nešetřila v sebekritice; v sudé dny se k sobě chovala
laskavě a opakovaně se chválila a oceňovala. Vždy po 2 hodinách hodnotila svou náladu od +3 do -3.
10
Podobně lze zkoumat i platnost jiných negativních předpovědí, týkajících se budoucnosti a chování svého a
druhých lidí.
Kdykoli depresivní pacient tvrdí, že nemá smysl, aby něco zkusil, je možno to postavit jako experiment a
zhodnotit, nakolik byla jeho předpověď platná a nakolik byla platná alternativní předpověď.
Přitom pomůže, když se pacient naučí „všímavosti“ – aby své smyslové vjemy, myšlenky a tělesné pocity sledoval
„s laskavou zvědavostí“ a bez hodnocení. To lze nacvičit v sezení a opět jako pokus – jak se pacient cítil před
cvičením všímavosti a jak po něm.
Zkoumání jádrových přesvědčení
Myšlenka: „Pokud něco neudělám dokonale, pak nemá vůbec smysl se o to snažit (to bylo úplně k ničemu).“
Alternativa: „Když něco udělám, tak to má smysl, protože získám zkušenosti. A ty se mi budou hodit příště.“
Pokus: Každý den večer si pacientka napsala, co ten den udělala, zhodnotila na škále 0-100% nakolik se jí to
podařilo a jak může získané zkušenosti v budoucnu využít.
Pak zhodnotila svou náladu a přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Jsem k ničemu. Dělám ve své práci spoustu chyb.“
Alternativa: „Každý člověk se dopouští chyb. To neznamená, že je k ničemu, znamená to, že je člověk, nedokonalý
jako druzí.“
Pokus: Pacient spolu s terapeutem vypracovali „Seznam chyb“, kterých se pacient v uplynulém půlroce dopustil.
Rozdělili je podle závažnosti do tří kategorií – „drobné“; „střední“ a „vážné“ s konkrétními příklady.
Poté spolu vypracovali dotazník, ve kterém byly otázky „Jak dlouho vykonáváte své povolání?“ „Stává se
vám, že uděláte chybu?“ „Jak často se vám stane že uděláte drobnou chybu?“ „Jak často se vám satane, že
uděláte drobnou chybu – střední chybu – vážnou chybu?“ „Co děláte, když uděláte chybu?“ „Co je podle
vás nejčastější příčinou, že člověk udělá chybu?“ „Trápí vás obavy předem, že uděláte chybu?“ „Jak se s
těmito obavami vypořádáte?“ apod.
Terapeut poté natočil na pásek rozhovor s 10 lidmi, kteří vykonávali stejnou profesi jako pacient.
Pacient předpověděl, co očekává, že se z rozhovorů dozví.
Potom spolu s terapeutem poslouchal natočené rozhovory a zaznamenával si, co dotázaní odpověděli.
Nakonec zhodnotil míru přesvědčivosti alternativního přesvědčení.
11
BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA
Myšlenka: „Nedokážu se ovládnout a musím ty peníze utratit.“
Alternativa: „Pokud budu mít jasný plán, co dělat, dokážu se ovládnout a peníze neutratit.“
Pokus: Pacient se seznámil s metodami na zvládání impulzů – konkrétně „Poradit se s druhou osobou, než něco
udělám“ a „Každé své rozhodnutí odložím o 48 hodin a teprve pak jej uskutečním.“
Spolu s terapeutem sepsali podrobný plán, co udělá, když jej napadne, že by měl něco koupit nebo za co
by měl utratit více peněz než 1.000 Kč najednou.
V dalším týdnu se pacient tímto plánem řídil. Každý večer si přečetl plán a zhodnotil, nakolik je pro něj
alternativní myšlenka přesvědčivá.
Pacientka na počátku mánie začala být velmi aktivní, chodila na diskotéky, kde na sebe poutala pozornost,
navazoval známosti a provozovala nechráněný sex.
Myšlenka: „Abych se dobře pobavila, musím na sebe upoutat pozornost a co nejvíce si užít.“
Alternativa: „Mohu se dobře pobavit, i když na sebe nebudu poutat pozornost a nebudu navazovat známosti.“
Pokus: Pacientka si během sezení napsala plán, jak se bude na příští diskotéce chovat – jak dlouho zde bude, kolik
alkoholu vypije, že bude většinou sedět u stolu a pozorovat druhé, místo aby tančila a navazovala
rozhovory.
Na škále 0 – 10 pak zhodnotila, nakolik je pro ni alternativní myšlenka přesvědčivá.
Myšlenka: „Mám ty nejlepší nápady a dokážu všechno, co si zamanu.“
Alternativa: „Moje nápady jsou ovlivněny mojí náladou a můj odhad toho, co dokážu, je přehnaný.“
Pokus: Pacient si své nápady a plány zapisoval. Poté s terapeutem diskutoval o tom, jak jsou tyto nápady a plány
kvalitní a reálné.
Pokud měli každý jiné mínění provedli průzkum u 10 lidí a zeptali se jich na jejich názor. Pak pacient
hodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Musím udělat všechno, co mě napadne, a to hned“.
Alternativa: „Je lepší si svůj nápad zapamatovat, odložit jej a vrátit se k němu druhý den. Teprve pak se
rozhodnout, zda byl opravdu dobrý.“
Pokus: Pacient střídal dny – jeden den dělal vše, co ho napadlo hned, druhý den si své nápady jen pamatoval a
odkládal je na později.
Každý večer hodnotil, zda mu to, co udělal, opravdu prospělo (na škále 0 – 10) a u kterých nápadů bylo
dobře, že je odložil a neuskutečnil.
Myšlenka: „V posledních 3 letech jsem neudělal nic, co by stálo za řeč.“
Alternativa: „I v posledních 3 letech jsem dosáhl řady důležitých úspěchů ve svém životě.“
Pokus.: Nejdříve terapeut s pacientem v sezení probral poslední 3 roky jeho života a otázkami se jej snažil přivést
k tomu, aby nepřehlížel žádný z úspěchů, kterých dosáhl.
Poté spolu s pacientem sestavil dotazník s otázkami: „Co si myslíte, že se mi v posledních 3 letech
podařilo?“; „Vzpomenete si ještě na něco dalšího?“; „Na co bych mohl být ve svém životě hrdý?“
Tento dotazník pak pacient nechal vyplnit lidem, kteří ho v posledních 3 letech dobře znali – členům své
rodiny, spolupracovníkům, přátelům.
V sezení pak s terapeutem nahlas četl odpovědi a poté hodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
12
Myšlenka: „Můj život je k ničemu. Jako duševně nemocný člověk nikdy nedosáhnu toho, po čem toužím (v
zaměstnání, ve vztazích).
Alternativa: „Mnoho lidí s duševní poruchou má dobré vztahy, fungující rodinu a zajímavou práci. Proč bych to
nemohl zvládnout i já?“
Pokus: Pacient si začal hledat informace o známých lidech, kteří trpěli nějakou duševní poruchou. Také si přečetl
několik knih, které napsali autoři trpící BAP. Terapeut mu umožnil setkání s dalšími pacienty, kteří trpí
BAP a on se jich zeptal, co se jim v životě podařilo a jaké mají vztahy.
Po dobu několika týdnů pacient opakovaně hodnotil, nakolik je pro něj alternativní myšlenka přesvědčivá.
Myšlenka: „Cítím se skvěle, proč bych měl brát prášky. Prášky mi jenom ubližují a oblbují mě.“
Alternativa: „Když beru prášky tak lépe vycházím s lidmi, dokážu se lépe soustředit a nedělám věci, kterých
později lituji.“
Pokus: T. s pacientem prodiskutoval jeho zkušenosti z minulosti, když přestal užívat léky, jaké mu to přineslo
pozitivní zážitky a jaké negativní.
Společně pak vytvořili dotazník s otázkami:
„Když M. (jméno pacienta) nebere léky, tak je s ním domluva : výborná – dobrá – normální – špatná –
nedá se s ním domluvit.“
„Když M. nebere léky tak toho dokáže: mnohem více- více – stejně – méně – mnohem méně.“
apod.
Tento dotazník pak terapeut se svolením pacienta poslal lidem, kteří pacienta delší dobu znali. Výsledky
pak s pacientem probral v sezení a poté pacient zhodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
13
PSYCHOTICKÉ PŘÍZNAKY
Vkládání myšlenek
Myšlenka: „Můj bratr mi vládá do hlavy tyto myšlenky, že mám někoho zmlátit.“
Alternativa.: „V mládí jsem se s bratrem často pral. Možná proto se mi zdá, že mi tyto myšlenky dává do hlavy on.
Jsou ale moje vlastní myšlenky, jenom mi připadají cizí.“
Pokus: Pacient v sezení vzpomínal na svého bratra a na to, jak se v dětství prali. Přitom si všímal, jestli se mu
v hlavě objeví agresivní myšlenky a začne pociťovat zlost. Potom spolu s terapeutem srovnávali, nakolik
jsou tyto myšlenky podobné a nakolik vyvolávají v pacientovi podobné pocity.
Pak pacient hodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
Čtení myšlenek
Myšlenka: „Dokážu číst lidem myšlenky a předpovědět, co řeknou.“
Alternativa: „Číst myšlenky druhých lidí nedokážu, dokážu jenom hádat, na co myslí, na základě toho, jak se tváří,
a někdy se trefím.“
Pokus: Terapeut v sezení zapisoval na papír své myšlenky, tak, aby to pacient neviděl. Pacient psal myšlenky, které
„četl“ v terapeutově mysli. Pak si svoje záznamy porovnali.
Pak pacient hodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
Je důležité, aby terapeut s pacientem probral, jaký význam přikládá své domnělé schopnosti – její
vyvrácení by nemělo být pro pacienta nepříjemné a snižovat jeho sebevědomí. T. by měl zdůraznit, že
každý má schopnost se vcítit do druhého, zvláště pokud ho dobře zná, a na základě jeho chování a výrazu
uhodnout, jakou má náladu a zda myslí na něco příjemného nebo nepříjemného.
Tuto hypotézu pak může s pacientem ověřit tak, že se chvíli tváří smutně a myslí na něco smutného, pak
zase vesele – a pacient má odhadovat, jakou má T. náladu a na jaké věci asi myslí.
Přesvědčení o mimořádných schopnostech
Myšlenka: „Když na něco budu myslet, tak se to stane.“
Alternativa: „Tím, že na něco myslím, neovlivním, že se to stane. Pokud se stane to, na co myslím, je to náhoda“
Pokus: Pacientka byla přesvědčena, že dokáže ovlivnit, kterou stranou mince dopadne na stůl. Předpověděla vždy,
která strana to bude, a terapeut pak hodil mincí a zaznamenal, zda byla předpověď správná nebo chybná.
Po 100 hodech pak spočítali počet správných a chybných předpovědí.
Je nutné, aby se T. předem zeptal, co by pro pacientku znamenalo, kdyby pokus ukázal, že dopad mincí na
stůl nedokáže ovlivnit. Pokud by to bylo pro pacientku příliš stresující zjištění pak je lépe podobný pokus
neprovádět.
Přesvědčení o hlasech
Myšlenka: „Hlasy o mně vědí všechno. Musím je poslechnout a udělat, co mi přikazují.“
Alternativa: „Hlasy jsou moje vlastní myšlenky, proto se mi zdá, že o toho o mně hodně vědí. Když je neposlechnu,
budu možná pociťovat větší napětí, ale nic zlého mi nedokáží udělat.“
Pokus: T. s pacientem v sezení podrobně probral, co mu hlasy přikazují, v jakých situacích, a zda byly případy,
kdy je neposlechl a co se pak stalo. Ukázalo se, že někdy hlasy neposlechne, a i když je pak nějakou dobu
více nervózní, tak se mu nic hrozného nestalo. S terapeutem se dohodl na způsobech snížení napětí například tím, že se začne s někým bavit, začne si číst nebo se bude dívat na televizi. Tyto techniky si
napsal na kartičku.
Pacient si pak několikrát během dne zaznamenával, co mu hlasy přikazují a co se stane, když je
neposlechne. Zvýšení napětí zvládal pomocí předem připravených technik.
14
PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY
Myšlenka: „Pokud nebudu štíhlá, nestojím za nic.“
Alternativa: „Hodnota člověka nezáleží na tom, jak vypadá. Lidé mě oceňují na základě jiných předností než je
štíhlost.“
Pokus: Pacientka se ptala lidí, jaké vlastnosti považují u druhých za důležité a na základě čeho si jich váží.
Odpovědi si zapisovala.
Poté se ptala svých přátel, jaké vlastnosti u ní oceňují a co jim na ní líbí. Odpovědi si zapisovala.
Poté hodnotila přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Pokud bych si dovolila sníst něco „zakázaného“ (například tabulku čokolády), cítila bych se pak
hrozně špatně a musela bych jít zvracet.
Alternativa: Pokud bych snědla něco „zakázaného“, cítila bych se nějakou dobu v napětí, ale to by postupně
zmizelo, i když bych se nešla vyzvracet.
Pokus: Pacientka v sezení snědla několik čokoládových bonbónů (stejně jako terapeutka) a poté hodnotila stupeň
napětí každých 5 minut, dokud se napětí nezmírnilo natolik, že už necítila nutkání jít zvracet.
Myšlenka: „Kdybych se každý den několikrát nezvážila, tak bych pořád musela myslet na svou váhu a byla bych
velice nervózní.
Alternativa: „Kdybych se celý den nezvážila, tak bych na svou váhu myslela méně a nebyla bych tak nervózní.“
Pokus: Pacientka se v liché dny vážila jako obvykle a před a po každém zvážení hodnotila, nakolik je nervózní (na
škále 0-10) a jak moc mezi vážením myslela na svou váhu (0 – 100% času).
V sudé dny se nevážila a hodnotila své napětí a myšlenky na váhu 3x denně.
V sezení pak srovnala míru svého napětí v liché a sudé dny a přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Když budu jíst více než jednou denně, tak přiberu za týden aspoň 5 kilo a budu se cítit celý den velice
nepříjemně.“
Alternativa: „Když budu jíst každý den 5x denně menší porce, tak možná o něco přiberu, ale budu se cítit
klidnější.“
Pokus: Pacientka dodržovala po celý týden pravidelný jídelní režim a po každém jídle hodnotila, jak silné napětí
v sobě cítí.
Myšlenka: „Pokud nepůjdu po jídle zvracet, bude mě jídlo tlačit v žaludku a budu se cítit hrozně špatně.“
Alternativa: „Pokud po jídle nepůjdu zvracet, nějakou dobu budu cítit tlak jídla v žaludku a budu se cítit v napětí.
Po nějaké době ale oba pocity vymizí.“
Pokus: Po každém jídle si pacientka sedla s někým, s kým se cítila dobře, a povídala si s ním. Po půl hodině
zhodnotila, nakolik ji jídlo v žaludku tlačí (nesnesitelně – vůbec) a jak silné napětí v sobě cítí.
15
NESPAVOST
Myšlenka: „Když se v noci dost nevyspím, musím přes den hodně šetřit energií, abych se nevyčerpal.“
Alternativa: „Když budu přes den aktivnější, budu v noci lépe spát.“
Pokus: Pacient jeden den „šetřil energií“ (- hodně seděl, nepouštěl se do žádné náročnější práce, s nikým se
nebavil, nechodil ven). Každé 3 hodiny hodnotil svou náladu (+3 až -3) a stupeň únavy (0-10).
Další den se naopak snažil být co nejaktivnější – šel ven nakoupit, pracoval na zahrádce, sešel se
s přáteli a pobavil se s nimi. Opět hodnotil každé 3 hodiny svou náladu a stupeň únavy.
Myšlenka: Abych byla schopna přes den fungovat, musím v noci spát aspoň 8 hodin. Jinak mohu
onemocnět.
Alternativa: Dokážu přes den normálně fungovat, i když budu v noci předtím špatně spát.
Pokus: Pacientka šla jeden den schválně pozdě spát – kolem půlnoci – a nařídila si budík na 6 hodin, kdy
vstala. Po celý den byla aktivní – plnila program, který si předem s terapeutem naplánovala. Během dne
každé 3 hodiny hodnotila stupeň své únavy (0 – 10) a jak se jí daří její činnosti zvládat (0 - 100%).
Myšlenka: „Musím se přinutit usnout – jinak nedokážu usnout.“
Alternativa: „Když se nebudu snažit usnout, usnu dříve než když s o to budu snažit.“
Pokus: Po celý týden pacient liché dny po ulehnutí do postele soustředil své úsilí na to, aby usnul co nejdříve.
Druhý den ráno si zapsal jak dlouho mu trvalo, než usnul, a jak spal.
Sudé dny se naopak vůbec usnout nesnažil – měl za úkol nechat spánek být a přemýšlet o příjemných
věcech, které ho v životě potkaly. Také mohl poslouchat ve sluchátkách nějakou příjemnou hudbu. Druhý
den si opět zapsal jak dlouho mu trvalo než usnul, a jak v noci spal.
Myšlenka: „Není normální, že tak špatně spím.“
Alternativa: „Mnoho lidí má občas problémy se spánkem.“
Pokus: Vytvořit dotazník s otázkami ohledně toho, zda dotázaný někdy špatně spí, co dělá, když nemůže usnout,
v čem vidí příčinu špatného spánku a jak se cítí další den, když v noci spal přerušovaně.
Tento dotazník dát vyplnit aspoň 20 lidem. Zhodnotit výsledky a pak přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Během noci jsem se probudil aspoň 10x.“
Alternativa: „Nemohu si být jist, kolikrát jsem se během noci probudil, pokud to nezaznamenám.“
Pokus: Pacient si dal do postele tužku a kousek papíru. Pokaždé když se probudil, udělal na papír čárku (potmě) a
pak se snažil znovu usnout.“
Myšlenka: „Potřebuji vědět, kolik jsem toho naspala, proto se během noci opakovaně dívám na budík.“
Alternativa: „Sledování budíku mě jenom více znervózňuje a brání mi usnout.“
Pokus: Pacientka si několik nocí po sobě dala budík pod postel, kde na něj neviděla. Ráno hodnotila, jak moc ji to
znepokojovalo a jak se vyspala.
Myšlenka: „Když se v noci nevyspím, musím si zdřímnout přes den, abych to dohonil.“
Alternativa: „Když dokážu přes den nespat, v noci budu spát lépe.“
Pokus: Jeden týden si pacientka odpoledne vždy na hodinku lehla a zdřímla. Druhý týden zůstala celý den
vzhůru. Přitom si zaznamenávala, jak se v noci vyspala a jak moc unavená se cítila přes den.
16
NÍZKÉ SEBEVĚDOMÍ
Myšlenka: „Pokud udělám chybu a někdo si toho všimne, bude si o mně myslet, že jsem hlupák.“
Alternativa: „Každý dělá chyby a neznamená to, že je každý hlupák. I když udělám chybu, druzí mě nebudou
považovat za hlupáka.“
Pokus: Jeden týden si pacient pozorně všímal druhých lidí a poznamenával si, pokud někdo udělal chybu.
Potom hodnotil, zda mu dotyčný člověk připadá jako hlupák.
Druhý týden začal pacient sám úmyslně dělat drobné chyby (například přišel o chvíli později, řekl,
že zapomněl; v dopise udělal několik překlepů) a pak na ně sám druhém upozornil a omluvil se za
ně; přitom sledoval a zaznamenal si, jak na jeho chyby druzí reagují.
Po 2 týdnech znovu zhodnotil přesvědčivost alternativní myšlenky.
Myšlenka: „Kdybych druhé o něco požádala, tak by mě považovali za otravu a nechtěli by mi vyhovět.“
Alternativa: „Kdybych druhé o něco požádala, vyhověli by mi nebo by mě odmítli, ale nepovažovali by mě
za otravu.“
Pokus: Pacientka si v sezení s terapeutem nacvičila, jakým způsobem požádá kolegyni v práci, aby si s ní
vyměnila službu. Potom ji o to požádala a sledovala, jak se k ní bude kolegyně chovat a zda jí dá
najevo, že ji její žádost otravuje.
V sezení pak probrala s terapeutem, jak celá situace dopadla a zda se přesvědčivost její alternativní
myšlenky změnila.
Myšlenka: „Jsem divná. Kdybych na sebe nějak upozornila, druzí by si o mě mysleli, že jsem hloupá,
protože to tak je a já s tím nemůžu nic dělat.“
Alternativa: „Když si budu říkat, že jsem hloupá, tak se budu cítit nepříjemně. Když si naopak řeknu, že
nejsem o nic hloupější než řada jiných lidí, budu se sice cítit nesvá, ale ne tak nepříjemně.“
Pokus: V sezení nejdříve T. s pacientkou sepsali její sebekritické myšlenky.
Pak pacientka tyto kritické výroky říkala nahlas a terapeutka na ně reagovala nejdříve souhlasně
(„Ano, je to pravda, jsem úplně hloupá.“). Pak s pacientkou probrala, jak se cítí člověk, který s
takovými výroky o sobě souhlasí – např. „nepříjemně“ s intenzitou 8.
V dalším kroku pacientka opět opakovala své kritické výroky, ale terapeutka na ně reagovala
odmítavě („To není pravda. Nejsem o nic hloupější než druzí!“), Pak opět probraly, jak se cítí
člověk, který reaguje na kritiku takto – například „je spokojený“ s intenzitou 2.
Poslední krok spočíval v tom, že terapeutka říkala kritické výroky a pacientka se jim bránila.
Zpočátku jí musela terapeutka napovídat, ale po několika opakováních to zvládla sama.
Poté zhodnotila, jak se přitom cítila a nakolik nyní věří alternativní myšlence.
Myšlenka: „Jsem k ničemu. Nikomu na mně nezáleží.“
Alternativa: „Když si budu říkat takové věci, tak se budu cítit mizerně. Když na sebe sám budu laskavější a
budu sám o sebe více pečovat, budu se cítit lépe.“
Pokus: Pacient si za pomoci terapeuta naplánoval, jaké činnosti během týdne který den uskuteční. Každý den
večer zhodnotil, co se mu podařilo a sám sebe za to ocenil.
Po několika týdnech hodnotil, nakolik nyní věří alternativní myšlence.
17
Myšlenka: „Nemá cenu se pouštět do nějaké činnosti, pokud nemám jistotu, že ji dokážu zvládnout.“
Alternativa: „Dokud něco nezkusím, nemohu vědět, jak mi to půjde.“
Pokus: Pacientka v sezení opakovaně předpověděla, že se jí určitá činnost nemůže podařit. Terapeut tuto
předpověď zapsal.
Pak se pacientka do dané činnosti pustila a poté zhodnotila na škále 0-100% jak se jí dařilo. Kromě
toho požádala o stejné zhodnocení i někoho jiného, kdo byl s ní.
Pacientka byla znásilněna a vyčítala si, že si to zavinila sama svou neopatrností. Odmítala o svém zážitku
s kýmkoli ze svých blízkých hovořit, protože byla přesvědčena, že by ji odsoudili.
Myšlenka: „Za to, co se mi stalo, si můžu sama. Kdyby se to moji známí dozvěděli, tak by se se mnou
přestali bavit.“
Alternativa: „Za to, co se mi stalo, může pachatel, ne já. Kdybych se svěřila někomu blízkému, pochopil by
mě a vyjádřil by mi svou podporu.“
Pokus: Pacientka nebyla ochotna o svém zážitku s nikým hovořit. Terapeut proto s jejím svolením sepsal její
zážitek a potom s ním (bez uvedení jejího jména) seznámil 10 různých lidí a zeptal se jich, kdo si
myslí, že je viníkem toho, co se stalo a co by řekli ženě, které se to stalo. Jejich odpovědi nahrál na
magnetofon a pacientka si je pak poslechla v sezení a vzala si je i domů, kde je mohla opakovaně
poslechnout.
Na základě tohoto zážitku byla pacientka ochotna svěřit se jedné své blízké známé s tím, co se jí
stalo.
18