a výběr: Manželství a rodina v Božím plánu

Devět
katechezí
svatého
otce o
manželství
a rodině
Manželství a rodina
v Božím plánu
Sestavil P. Martin Vlček
MANŽELSTVÍ A RODINA V BOŽÍM PLÁNU
1. Muž a žena, první část
(15. 4. 2015) ………………………………………………………… 2
Vzájemnost muže a ženy odráží Boží podobu a je jejím obrazem – Dnes je velká potřeba
této vzájemnosti – Rovnoprávnost mužů a žen – Krize rodiny je krizí víry.
2. Muž a žena, druhá část
(22. 4. 2015) ………………………………………….…………… 4
Adamova prvotní samota – Prvotní jednota – Prvotní hřích plodí hříchy další – Starost a
péče církve o manželskou jednotu.
3. Zasnoubení
(27. 5. 2015) ………………………………………….……………………….…………….. 6
Čas učení se tomu druhému – Na lásce je třeba pracovat – Bůh se zasnubuje se svým
lidem – Uzrávání lásky – Příprava na manželství je dobou iniciace.
4. Manželství, první část
(6. 5. 2015) ………………………………………………….……… 10
Manželství je obrazem lásky Krista a církve – Důstojnost a krása manželství – Účast na
misijním poslání církve.
5. Manželství, druhá část
(29. 4. 2015) …………………………………………………….… 12
Svatba v Káně – Proč mladí nechtějí vstupovat do manželství – Živé svědectví
křesťanských rodin.
6. O slibech, které činíme dětem
(14. 10. 2015) …………………………………… 14
Odpovědnost rodičů – Slib lásky dávaný dětem, když je přivádíme na svět – Rodičovská
láska v sobě nese jiskru Boží lásky.
7. O manželské věrnosti
(21. 10. 2015) …………………………………………………….… 17
Rodina je založena na slibu lásky a věrnosti – Lidská svoboda, věrnost a láska – Věrnost
danému slovu – Věrnost manželskému slibu.
8. Rodinný duch je ústavou církve
(7. 10. 2015) ………………………………… 19
Rodinná láska a důvěra – Neutěšený stav dnešní společnosti – Rodina a církev.
9. Rodina a národy
(16. 9. 2015) …………………………………………………………………….. 21
Rodině je svěřen plán „zdomácnění světa“ – První hřích lidí – Žena je silnější v obraně
stvoření – Něžná péče Boha o muže a ženu stále pokračuje a trvá dál.
1
1. Rodina: Muž a žena, první část
Drazí bratři a sestry, dnešní
katecheze se zaobírá ústředním
aspektem tématu rodiny, totiž velkým
darem, kterým Bůh obdařil lidstvo,
když stvořil muže a ženu a ustanovil
svátost manželství.
Začněme krátkým komentářem
prvního textu o stvoření z knihy
Geneze. Čteme zde, že Bůh po
stvoření světa a všech živých bytostí,
učinil mistrovské dílo, totiž lidskou bytost, kterou stvořil ke svému
obrazu: „stvořil člověka jako obraz Boží, stvořil je jako muže a ženu“
(Gen 1,27), jak říká kniha Geneze. Tato pohlavní odlišnost se
vyskytuje v dlouhé řadě živých tvorů a v mnoha formách života,
avšak pouze v případě muže a ženy s sebou nese Boží obraz a
podobu. Biblický text to ve dvou verších opakuje třikrát (Gen 1,2627): muž a žena jsou stvořeni podle obrazu a podoby Boha. To
znamená, že nejenom muž sám o sobě a nejenom žena sama o sobě
je Božím obrazem, ale také muž a žena jako pár jsou stvořeni k
obrazu a podobě Boha. Odlišnost muže a ženy není výrazem
protikladu nebo poddanosti, nýbrž je výrazem sdílení a plození podle
Božího obrazu a podoby.
Učí nás tomu sám život, že k důkladnému poznání sama sebe a k
harmonickému růstu člověk potřebuje vzájemnost muže a ženy.
Když se jí nedostává, tak to má vždy následky. Jsme stvořeni ke
vzájemnému naslouchání a k vzájemné pomoci. Lze říci, že bez
vzájemného obohacení se touto odlišností – v myšlení i jednání, v
cítění, práci a také ve víře – nemůže nikdo dostatečně chápat, co
vlastně znamená být mužem a ženou.
Moderní a soudobá kultura otevřela nové prostory a svobody v
chápání této obohacující odlišnosti a vzájemnosti. Přinesla však také
mnoho pochybností a skepse. Například se ptám, zda takzvaná
genderová teorie není také výrazem frustrace a rezignace, která
hodlá smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede
konfrontovat. A hrozí nám, že uděláme krok zpět. Odstranění této
různosti je totiž problém, nikoli řešení.
Řešit vztahové problémy je zapotřebí tím, že muž a žena spolu
budou více mluvit, více si naslouchat, více se znát a více se milovat.
Musejí se k sobě chovat uctivě a přátelsky spolupracovat. Na těchto
2
lidských základech podporovaných Boží milostí lze stavět celoživotní
manželskou a rodinnou jednotu. Manželský a rodinný svazek je
vážná věc a to pro všechny, nikoli jenom pro věřící. Chtěl bych
vybídnout intelektuály, aby toto téma neopomíjeli, jako by snad bylo
druhotné vzhledem ke snaze o svobodnější a spravedlivější
společnost.
Bůh svěřil zemi smlouvě mezi mužem a ženou. Její nezdar vysouší
svět citů a zatemňuje nebeskou naději. Znepokojivé signály už se
vyskytují, podívejme se na ně. Chtěl bych mimo mnoha jiných
poukázat na dva body, které by nás podle mého mínění měly
naléhavěji zavazovat.
První. Nepochybně musíme učinit mnohem více pro ženu, pokud
chceme vzájemnost mezi muži a ženami posílit. Je totiž nezbytné,
aby bylo nejen více nasloucháno ženě, ale aby také její hlas měl
skutečnou váhu a respektovanou vážnost ve společnosti i v církvi.
Způsob, jakým uvažoval o ženě Ježíš, skýtá silné světlo a osvěcuje
cestu, která vede dál a z níž jsme ušli jenom kousek. Ještě jsme
nepochopili do hloubky, co nám může přinést ženský génius a co
může dát žena společnosti a nám. Žena totiž dovede vidět věci
jinak, takže doplňuje mužské myšlení. Je to cesta, kterou je třeba se
ubírat tvořivěji a odvážněji.
Druhá úvaha se týká tématu muže a ženy stvořených k Božímu
obrazu. Kladu si otázku, zda krize kolektivní důvěry v Boha, která
nám způsobuje mnoho škody, infikuje nevírou a cynismem,
nesouvisí také s krizí smlouvy mezi mužem a ženou. Biblické podání
nám totiž velkou symbolickou freskou pozemského ráje a prvotního
hříchu říká, že právě společenství s Bohem se odráží ve společenství
lidského páru a ztráta důvěry v nebeského Otce plodí rozdělení a
konflikt mezi mužem a ženou.
Odtud plyne obrovská odpovědnost církve, všech věřících a
především věřících rodin při znovu objevování krásy stvořitelského
plánu, který vpisuje Boží obraz také do smlouvy mezi mužem a
ženou. Země se plní harmonií a důvěrou, když je smlouva muže a
ženy prožívána dobře. Pokud tuto krásu stvořitelského plánu muž a
žena společně hledají mezi sebou a s Bohem, nepochybně ji
naleznou. Ježíš nás výslovně povzbuzuje k vydávání svědectví o této
kráse smlouvy mezi mužem a ženou, která je obrazem samotného
Boha.
3
2. Rodina: Muž a žena,
druhá část
Drazí bratři a sestry, v
předchozí katechezi jsem se
pozastavil u prvního
biblického textu o stvoření
člověka v první kapitole
Geneze, kde se píše: „Bůh
stvořil člověka ke svému
obrazu, k obrazu Božímu ho
stvořil; stvořil je jako muže
a ženu“ (Gen 1,27). Dnes
bych toto zamyšlení chtěl
dokončit druhým biblickým podáním, které nacházíme ve druhé
kapitole. Tady čteme, že Pán po stvoření nebe a země „utvořil
člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se
stal člověk živou bytostí“ (Gen 2,7).
Bůh pak usadil člověka v krásné zahradě, aby ji obdělával a chránil
(srov. Gen 2,15). Člověk je vrcholem stvoření, ale něco mu chybí.
Duch svatý, který celou Bibli inspiruje, předkládá nejdříve obraz
samotného člověka bez ženy. A naznačuje dojem Boha, který vidí a
pozoruje samotného Adama v zahradě Eden: je svobodný, je pánem
celého stvoření … ale je sám. A Bůh vidí, že to „není dobré“. Je to
nedostatek společenství, chybí mu společenství, postrádá doplnění.
„Není dobré, že člověk je sám“ – praví Bůh – a dodává: „Udělám mu
pomoc, která by mu byla protějškem“ (Gen 2,18).
Bůh tedy přivádí k člověku všechna zvířata. Člověk dává každému z
nich jeho jméno. Je to obraz vlády člověka nad stvořením. V žádném
živém tvoru však nenachází sobě podobný protějšek. Člověk zůstává
nadále sám.
Když mu Bůh konečně představí ženu, muž s radostí rozpoznává, že
toto a pouze toto stvoření je jeho součástí: „kost z mých kostí a tělo
z mého těla“ (Gen 2,23). Konečně je tu odlesk, vzájemnost. Když
chce někdo například pomoci druhému, musí jej mít před sebou.
Pokud chce někdo pomoci a nemá komu, schází vzájemnost.
Člověku k dosažení plnosti něco scházelo, chyběla mu vzájemnost.
Žena není „replikou“ muže, pochází přímo ze stvořitelského Božího
činu. Obraz „žebra“, není ani v nejmenším, výrazem podřadnosti či
podřízenosti, nýbrž je vyjádřením stejné podstaty a
4
komplementarity (vzájemným doplňováním se) muže a ženy, kteří
se touto vzájemností vyznačují.
Skutečnost, že v tomto podobenství Bůh vytváří ženu, zatímco
člověk spí, zdůrazňuje právě to, že ona v žádném případě není
výtvorem člověka-muže, nýbrž Boha. A naznačuje to ještě něco
dalšího: aby muž nalezl ženu - a řekněme lásku k ženě - musí
nejprve snít a potom ji najde.
Důvěra Boha v muže a ženu, jimž svěřil zemi, je velkorysá, osobní a
úplná. Bůh jim zcela důvěřuje. Ten Zlý však do jejich mysli vkládá
podezření, nevíru a nedůvěru. A tak dochází k neposlušnosti
vzhledem k Božímu přikázání, které je mělo chránit. Upadnou do
blouznění všemohoucnosti, které ničí harmonii a všechno
kontaminuje. Toto blouznění my všichni v sobě často zakoušíme
také.
Hřích plodí nedůvěru a rozdělení mezi mužem a ženou. Jejich vztah
je ohrožován tisícerými formami znetvoření, poroby, lstivých svodů
a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných.
Celé lidské dějiny jsou tímto rozdělením poznamenány.
Pomysleme například na negativní excesy patriarchálních kultur.
Pomysleme na četné formy mužského šovinismu, který považuje
ženu za druhořadou. Pomysleme na zpředmětnění a komercializaci
ženského těla v nynější mediální kultuře. Pomysleme však také na
nynější epidemii nedůvěry, skepticismu a nevraživosti, která se v
naší kultuře, a to zejména u žen, šíří pochopitelnou podezíravostí
vůči smlouvě mezi mužem a ženou, vůči smlouvě, která má zároveň
tříbit důvěrnost společenství a střežit důstojnost v odlišnosti.
Pokud v sobě nebudeme nacházet vzlet sympatií k této smlouvě
mezi mužem a ženou, vzlet sympatií, který bude moci poskytnout
novým generacím ochranu před nedůvěrou a lhostejností, budou na
svět přicházet děti, které budou stále méně zakořeněné v této
smlouvě již od mateřského lůna.
Sociální devalvace trvalé a plodné smlouvy mezi mužem a ženou je
zajisté pro všechny ztráta. Musíme navrátit vážnost manželství a
rodině!
Bible krásně říká: muž nachází ženu, setkávají se a muž musí něco
opustit, aby ji plně našel. A proto opustí muž svého otce i svou
matku, aby šel za ní. A to je krásné! Znamená to začátek cesty, na
níž je muž zcela pro ženu a žena zcela pro muže.
5
Pečovat o tuto smlouvu mezi mužem a ženou, i když hřeší a jsou
zranění, i když jsou zmatení, ponížení, malomyslní a nejistí, je tedy
v dnešní situaci pro nás věřící povoláním, které je naléhavé a
náročné.
Samotné biblické podání o stvoření a hříchu nám ve svém závěru
podává jeden krásný obraz: „Hospodin Bůh udělal člověku a jeho
ženě kožené sukně a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Tento pohled
plný něhy na onen hříšný pár nás zanechává s otevřenými ústy. Bůh
je vůči muži a ženě něžný. Je to obraz otcovské péče o lidský pár.
Samotný Bůh o svoje mistrovské dílo pečuje a chrání je.
3. Zasnoubení
Drazí bratři a sestry, dnes bych
chtěl pokračovat v cyklu
katechezí rodině a mluvit o
zasnoubení. Zásnuby, jak lze
slyšet v tomto slovu, mají co do
činění s důvěrou, s důvěrným
seznámením a ujištěním. Je to
společné a důvěrné obeznámení
se s povoláním, které dává Bůh,
protože manželství je především objev Božího povolání.
Je zajisté krásné, že se dnes mladí lidé mohou brát na základě
vzájemné lásky. Avšak právě svoboda tohoto svazku vyžaduje
svědomitou harmonii rozhodnutí, nikoli pouhou shodu přitažlivosti či
citů trvající chvíli či určitou dobu; svoboda tohoto svazku si žádá
svou cenu.
Jinými slovy, doba zásnub je čas, ve kterém je pár povolán ke
krásnému dílu lásky, sdílenému úsilí, které jde do hloubky.
Snoubenci se postupně navzájem objevují: muž se „učí“ ženě,
osvojuje si tuto ženu, svoji snoubenku; a žena se „učí“ muži,
osvojuje si tohoto muže, svého snoubence. Nepodceňujme důležitost
tohoto osvojování, „učení se tomu druhému“: je to krásné úsilí a
sama láska jej vyžaduje, protože nejde jenom o lehkomyslné štěstí
nebo jen citové unešení.
Bible představuje celé stvoření jako krásné dílo Boží lásky: „Bůh
viděl všechno, co udělal – říká kniha Geneze – a hle, bylo to velmi
dobré“ (Gn 1,31). Teprve po šesti dnech Bůh „přestal s veškerou
prací“. Z tohoto obrazu chápeme, že Boží láska, která dává
vzniknout světu, nebyla improvizovaným rozhodnutím. Nikoli! Byla
6
to podivuhodná práce. Boží láska stvořila konkrétní podmínky
neodvolatelné, pevné a trvalé smlouvy mezi Adamem a Evou.
Smlouva lásky mezi mužem a ženou, která je na celý život se proto
nikdy neuzavírá improvizovaně - ze dne na den. Žádné manželství
nevzniká narychlo, na vzájemné lásce je třeba pracovat, je třeba
spolu chodit, navzájem se poznávat. Smlouvě lásky mezi mužem a
ženou se každý musí učit a musí se tříbit. Dovolím si říci, že tato
smlouva lásky mezi mužem a ženou je řemeslným dílem. Učinit ze
dvou životů jediný je skoro zázrak, je to zázrak svobody srdce.
Možná bychom v tomto bodě měli vyvinout větší úsilí, protože naše
„citové souřadnice“ jsou dnes poněkud popletené. Kdo chce mít
všechno hned, při první těžkosti (nebo příležitosti) také všechno
hned vzdává. Důvěra a věrnost ve vzájemném sebedarování nemá
šanci, pokud převáží návyk konzumovat lásku jako jen nějaký
doplněk stravy psycho-fyzického blahobytu. To není láska!
Zasnoubení je koncentrovaná vůle společně opatrovat něco, co nikdy
nebude možné koupit či prodat, zradit či opustit, i kdyby jiná
nabídka byla jakkoliv atraktivní.
Také Bůh mluví o smlouvě se svým lidem v kategorii zásnub. V knize
proroka Jeremiáše Bůh promlouvá těmito slovy k lidu, který se od
něho vzdálil: „Vzpomínám na oddanost tvého mládí, na lásku tvého
zasnoubení“ (Jer 2,2). To Bůh se zasnoubil a učinil pak slib, o
kterém jsme slyšeli na začátku dnešní audience ve čtení z proroka
Ozeáše: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou
spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se
s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Pán se
vydává se svým lidem na dlouhou cestu zásnub. Nakonec uzavírá
Bůh se svým lidem sňatek v Ježíši Kristu, bere si církev za nevěstu.
Boží lid je Ježíšova nevěsta.
Vy Italové máte mistrovské literární dílo o zásnubách: Manzoniho
knihu Snoubenci. Je zapotřebí, aby je mládež četla a znala. Je to
mistrovské dílo. Vypráví příběh snoubenců, kteří zakusili mnohá
utrpení, prošli spoustou těžkostí, aby nakonec uzavřeli manželství.
Neodsunujte stranou toto mistrovské dílo o zásnubách, které nabízí
italská literatura právě vám. Přečtěte si jej a nahlédnete krásu
zasnoubení, utrpení, ale také věrnost snoubenců.
Církev ve svojí moudrosti střeží rozdíl mezi snoubenci a manžely.
Není to totéž právě vzhledem k delikátnosti a hloubce tohoto
ověřování. Buďme pozorní a nepohrdejme lehkomyslně tímto
7
moudrým učením, které se živí ze zkušenosti tolika šťastně prožitých
manželství. Mocná tělesná pouta jsou držiteli klíčů duše. Nemůžeme
s nimi nakládat lehkomyslně, aniž bychom neotevřely dlouhotrvající
ránu v duchu (1 Kor 6,15-20).
Jistě, dnešní kultura a společnost se staly poněkud lhostejnými k
delikátnosti a serióznosti tohoto přechodného období přípravy na
manželství. A nelze říci, že by dnešní kultura a společnost byly
štědré vůči mladým lidem, kteří mají vážný zájem založit rodinu a
přivést na svět děti! Naopak, často jim právě kultura a společnost
kladou tisíceré mentální i praktické překážky.
Zásnuby jsou životní etapou, která musí uzrát jako ovoce. Je to
důležitá cesta, na níž uzrává láska mezi mužem a ženou, aby se tato
láska mohla stát základem pro život v manželství.
Předmanželské kurzy - příprava na manželství jsou zvláštním
výrazem péče o snoubence. I když vidíme, že mnohé páry přicházejí
na tyto kurzy možná i trochu nedobrovolně. V duchu si říkají: „Kněží
nám budou dělat kurz? Proč? Vždyť my víme své!“ Přicházejí neradi,
ale potom jsou spokojeni a děkují, protože tam skutečně našli
příležitost – často bohužel jedinou příležitost – k reflexi nad svou
zkušeností a to nikoli z banálního pohledu.
Ano, mnohé páry jsou spolu dlouhý čas, možná i důvěrně nebo spolu
žijí, ale neznají se doopravdy. Vypadá to divně, ale zkušenost
ukazuje, že tomu tak je. Proto je třeba přehodnotit zásnuby, které
jsou časem jak vzájemného poznávání, tak poznávání Božího plánu.
Příprava na manželství musí být pojata z této perspektivy, s
využitím jednoduchého, ale intenzivního svědectví křesťanských
manželů.
Nyní se zaměřím k tomu, co je v přípravě na manželství podstatné:
1. Společně a svědomitě objevená krása Bible. 2. Modlitba ve své
liturgické, ale i „domácí“ dimenzi jak je prožívána v rodině. 3.
Svátosti, svátostný život, zvl. svátost smíření a svaté přijímání,
kterým Pán přichází přebývat ve snoubencích a vzájemně je
připravuje, aby se vzájemně přijímali s Kristovou milostí. 4. Bratrství
s chudými a potřebnými, kteří nás pobízejí ke střídmosti a sdílení.
Snoubenci, kteří se touto cestou vydají, společně rostou, a toto
všechno je připravuje k uzavření manželství nikoli způsobem
světským, ale křesťanským!
8
Vzpomeňme na dnešní úryvek z proroka Ozeáše, ve kterém Bůh
mluví k svému lidu jako snoubenec ke své snoubence: „Zasnoubím
se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem,
milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak
poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22).
Každý snoubenecký pár ať o tom přemýšlí a často si vzájemně
říkejte: „Budeš mojí nevěstou, budeš mým ženichem“. Čekejte na tu
chvíli. Je to proces, který postupuje vpřed pomalu, protože to je
proces uzrávání. Jednotlivé jeho etapy nemusí hořet. Každé zrání je
takové, jde krok za krokem.
Čas zásnub se opravdu má stát dobou iniciace - uvedení. K čemu? K
úžasu nad duchovními dary, jimiž Pán skrze církev obohacuje nové
rodiny, které chtějí žít v Jeho požehnání.
Nyní se pomodleme k Svaté Rodině Nazaretské: Ježíši, Josefovi a
Marii. Modleme se, aby dnešní rodiny šly touto cestou přípravy.
Modleme se za snoubence. Prosme všichni společně Matku Boží za
všechny snoubence, aby chápali krásu této cesty k manželství. A
všem snoubencům, kteří jsou zde na náměstí, vyprošuji požehnaný
čas zásnub!
4. Rodina: Manželství, první
část
Drazí bratři a sestry, v našem
cyklu katechezí o rodině se dnes
přímo dotkneme hluboké krásy
křesťanského manželství. To není
pouhý obřad, který se koná v
kostele, s květinovou výzdobou,
šaty a fotkami... Křesťanské
manželství je svátost, která se
slaví v církvi a která také vytváří
církev, neboť dává počátek novému rodinnému společenství.
Apoštol Pavel to shrnuje známým výrokem: „Toto tajemství – říká o
manželství - je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef
5,32). Pavel inspirovaný Duchem svatým tvrdí, že láska mezi
manžely je obrazem lásky mezi Kristem a církví. Nepředstavitelná
důstojnost! Ve skutečnosti je však vepsána ve stvořitelském plánu
Boha a bezpočet křesťanských manželů ji navzdory svým omezením
a hříchům spolu s Kristovou milostí uskutečnili!
9
Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané
jsou povoláni se mít rádi, jako nás miloval Kristus a „podřizovat se
jedni druhým“ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této
souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem
Krista a církve. Tato analogie je nedokonalá, ale je třeba chápat její
duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň jednoduchý
a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují Boží
milosti.
Manžel – říká Pavel – má mít svou ženu rád „jako vlastní tělo“ (Ef
5,28); milovat ji jako Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni“
(Ef 5,25). A vy, zde přítomní manželé, rozumíte tomu? Milovat
vlastní manželku jako Kristus miluje církev – to je míněno vážně,
nikoli žertem! Účinek této radikální oddanosti požadované po muži
láskou a důstojností ženy a podle příkladu Krista, musel být v
samotné křesťanské komunitě mimořádný.
Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní
vzájemnost oddanosti a úcty, uzrával v dějinách postupně, ale
nakonec převážil. Svátost manželství je obrovský úkon víry a lásky:
dosvědčuje odvahu víry v krásu stvořitelského úkonu Boha a život
oné lásky, která pobádá jít stále dál, za sebe i za rodinu samu.
Křesťanské povolání mít rád bezvýhradně a bezmezně je spolu s
Kristovou milostí základem svobodného souhlasu, kterým je
manželství vytvářeno.
Církev sama je plně zapojena do dějin každého křesťanského
manželství: roste jeho úspěchy a strádá jeho nezdary. Musíme se
však vážně ptát: přijímáme my sami jakožto věřící a také jako
pastýři až do nejzazších důsledků tento nerozlučitelný svazek dějin
Krista a církve s dějinami manželství a lidské rodiny? Jsme ochotni
tuto odpovědnost na sebe seriózně brát? Znamená to, že každé
manželství jde cestou lásky, kterou Kristus chová k církvi. A to je
velkolepé!
V hloubi tohoto stvořitelského mystéria, poznaného a obnoveného
ve svojí ryzosti, se otevírá druhý velký horizont, který charakterizuje
svátost manželství: Rozhodnutí „vzít se v Pánu“, toto rozhodnutí,
zahrnuje misionářskou dimenzi, což znamená ochotu srdce
zprostředkovávat Boží požehnání a Pánovu milost všem. Křesťanští
manželé mají jakožto manželé účast na poslání církve. K tomu je
zapotřebí odvahy! Proto, když zdravím na generálních audiencích
novomanžele, říkám jim, že jsou odvážní. Milovat jako Kristus miluje
církev - to vyžaduje odvahu!
10
Slavení této svátosti nemůže ponechávat stranou tuto
spoluzodpovědnost rodinného života za obrovské církevní, misijní
poslání lásky. Život církve se pokaždé obohacuje krásou svatební
smlouvy, stejně jako se ochuzuje pokaždé, když je zohyzděna. Aby
církev mohla nabízet všem dary víry, lásky a naděje, potřebuje také,
aby manželé odvážně prokazovali věrnost svojí svátostné milosti!
Boží lid potřebuje jejich každodenní putování ve víře, lásce a naději
spolu se všemi radostmi a námahami, které s sebou v manželství a
rodině toto putování nese.
Směr cesty je tak vyznačen navždy. Je to trasa lásky, totiž mít rád
jako miluje Bůh, navždy. Kristus nepřestává pečovat o církev, stále
ji miluje a chrání a neustále odstraňuje z její lidské tváře skvrny a
vrásky všeho druhu. Dojemná a překrásná je tato zář Boží síly a
něhy, která se předává od manželství k manželství, od rodiny k
rodině! Svatý Pavel má pravdu: toto je skutečně „veliké tajemství“!
Muži a ženy dostatečně odvážní, aby nesli tento poklad v „hliněných
nádobách“ svého lidství, jsou bytostným zdrojem pro církev a pro
celý svět. Bůh jim za to natisíckrát žehnej!
5. Rodina: Manželství,
druhá část
Drazí bratři a sestry, naše
reflexe o původním Božím
plánu s mužem a ženou se,
po zastavení u knihy Geneze
a u listu Efezanům, nyní
zaměří přímo k Ježíši.
Svatý Jan na začátku svého
evangelia vypráví příhodu ze
svatby v Káně Galilejské, na
které byli přítomni Panna Maria i Ježíš se svými prvními učedníky
(srov. Jan 2,1-11). Pán Ježíš byl na této svatbě nejenom přítomen,
ale doslova „zachránil tuto slavnost“ zázrakem proměnění vody ve
víno!
První ze zázračných znamení, kterým Pán zjevil svoji slávu, tedy
uskutečnil v souvislosti s manželstvím a bylo to gesto velké
sympatie ke vznikající rodině, gesto podnícené Mariinou mateřskou
péčí. Vrací nás to ke knize Geneze, kde Bůh dokončuje celé stvoření
mistrovským dílem muže a ženy. Ježíš začíná se svými zázraky
právě zde u tohoto mistrovského díla, v manželství, na svatbě. Ježíš
11
nás tak učí, že Božím mistrovským dílem je rodina: milující se muž a
žena! To je mistrovské dílo Boží!
Od časů svatby v Káně se změnilo mnoho věcí, ale toto Kristovo
„znamení“ obsahuje stále platné poselství.
Zdá se, že je dnes nesnadné mluvit o sňatku jako o slibu, který
manželé stále obnovují v různých životních obdobích svého života.
Vskutku je stále méně lidí, kteří uzavírají manželství. Mladí se
nechtějí ženit a vdávat, to je fakt.
V mnoha zemích však stoupá počet rozvodů a klesá počet dětí.
Těžkosti společného soužití manželů či rodiny vedou stále častěji a
rychleji k rozpadu svazků a důsledky nesou především děti.
Uvědomme si, že prvními a největšími oběťmi, které nejvíce trpí
rozvodem, jsou děti.
Pokud odmalička zakoušíš, že manželství je svazkem „na dobu
určitou“, nevědomky to tak bude i u tebe. Mnozí mladí skutečně
nemají v plánu uzavírat trvalý svazek, nemají v plánu zakládat
rodinu natrvalo. Je to kultura prozatímnosti, všechno je provizorní a
zdá se jako by neexistovalo nic definitivního. Myslím, že se musíme
velice vážně zamyslet nad tím, proč se mnozí mladí „necítí na
manželství“.
To že mladí odmítají sňatek, je jedna ze starostí, které dnes
vyvstávají. Proč se nechtějí brát? Proč dávají často přednost soužití
či „ redukované odpovědnosti“? Proč mají mnozí i mezi pokřtěnými
malou důvěru v manželství a v rodinu? Je důležité se to snažit
pochopit, pokud chceme, aby mladí mohli nacházet správnou cestu.
Proč nemají důvěru v rodinu?
Těžkosti nejsou jenom ekonomické povahy, ačkoliv ty jsou často
opravdu vážné. Mnozí se domnívají, že tato změna nastala v
posledních desetiletích v důsledku emancipace ženy. Ani tento
argument však neplatí, je falešný a nepravdivý. Je výrazem
mužského šovinismu, který chce nad ženou neustále panovat.
Děláme ostudu jako Adam, když se jej zeptal Bůh: „Proč jsi jedl
plody z toho stromu?“, a on odpověděl: „Žena mi dala jíst. Žena je
tedy vinná…“ Ubohá žena! Musíme ženy bránit!
Ve skutečnosti takřka všichni muži i ženy chtějí stabilní citovou
jistotu, solidní manželství a šťastnou rodinu. Rodina je na vrcholu
oblíbenosti mezi mladými lidmi, ale ze strachu, že se spletou, mnozí
na ni ani nepomýšlí, a přestože jsou křesťané, neuvažují o
12
svátostném manželství, o jedinečné a neopakovatelné smlouvě mezi
mužem a ženou, která se stává svědectvím víry. Snad právě tento
strach ze selhání je tou největší překážkou k přijetí slov Krista o
nerozlučitelnosti manželství, kterými však také slibuje zvláštní
milosti manželskému spojení i rodině.
Nejvíce přesvědčivým svědectvím o požehnání křesťanského
manželství je dobrý život křesťanských manželů a rodin. Není
lepšího způsobu pro vyjádření krásy této svátosti!
Bohem posvěcené manželství chrání onen svazek muže a ženy,
který Bůh požehnal již na počátku stvoření, a je zdrojem pokoje a
dobra po celý manželský a rodinný život. Tato velká důstojnost
svazku muže a ženy v prvních dobách křesťanství vedla například k
odstranění nešvaru, který byl tehdy považován za zcela normální,
totiž práva manželů rozejít se s manželkou a to z pohnutek naprosto
lichých a ponižujících. Evangelium – dobrá zvěst o rodině, které
právě tuto svátostnost manželství zvěstuje, to je to, co překonalo
všeobecně zavedenou kulturu rozvodu.
Křesťanský zárodek radikální rovnosti manželů musí i dnes přinést
nové plody. Svědectví o důstojnosti manželství se stane
přesvědčivým právě jen touto cestou, tedy přitažlivým svědectvím
skutečné vzájemnosti a komplementarity mezi manžely.
Proto musíme jako křesťané v tomto ohledu požadovat více.
Například rozhodně musím podporovat právo na rovnou mzdu za
tutéž práci. Proč by mělo být samozřejmé, že ženy vydělávají méně
než muži? Nikoli! Mají tatáž práva. Nerovnost je zjevný skandál! Ale
zároveň je třeba uznávat, že mateřství ženy a otcovství muže jsou
vždycky tím nejcennějším bohatstvím, které prospívá především
dětem. Rovněž tak ctnost pohostinnosti křesťanských rodin dostává
dnes zásadní význam, zvláště v situacích chudoby, degradace a
násilí v rodině.
Drazí bratři a sestry, nemějme strach pozvat Ježíše na svatbu,
pozvat jej k sobě domů, aby byl s námi a opatroval rodinu. A
nemějme strach pozvat také Jeho matku Marii! Křesťané, kteří se
berou v Pánu, jsou proměňováni na účinné znamení Boží věrnosti a
lásky. Křesťané neuzavírají sňatek pouze kvůli sobě, ale berou se v
Pánu k užitku celého společenství církve a také celé společnosti.
6. 0 slibech, které činíme dětem
Drazí bratři a sestry, Ježíšova slova jsou mocná, když říká: „Běda
13
světu, že svádí ke hříchu!“. Ježíš je realista, když říká: „Pohoršení
sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého
přicházejí“.
Dnes budeme přemýšlet o
velmi důležitém tématu: o
slibech, které dáváme
dětem. Nemám na mysli ani
tak sliby, které jim tu a tam
během dne dáváme,
abychom je utěšili anebo
aby byly hodné, a někdy si
možná pomůžeme nějakým
tím nevinným trikem, když
jim slíbíme karamelku
apod., abychom je pobídly k nasazení ve škole nebo jim rozmluvili
nějaký jejich vrtoch. Mám na mysli sliby mnohem důležitější, mám
na mysli ty, které jsou rozhodující pro jejich očekávání ve vztahu k
životu, mám na mysli sliby, které rozhodují o jejich důvěře ve
vztazích k lidem a jsou důležité pro jejich schopnost chápat Boží
jméno jako požehnání. To jsou sliby, kterými se jim hluboce
zavazujeme.
My dospělí pohotově mluvíme o dětech jako o příslibech života. A
snadno se vždycky dojímáme, říkáme-li mladým, že jsou naší
budoucností a nadějí. To je pravda. Někdy se však ptám, zda my
sami jsme seriózní k nim a k jejich budoucnosti? Otázka, kterou
bychom si měli často klást, zní: Jak jsme poctiví ve slibech, které
dáváme dětem, které přivádíme na svět? Přivádíme je na svět a to
je velký závazek a příslib.
Co jim slibujeme? Slibujeme jim přijetí a péči, slibujeme jim blízkost
a pozornost, důvěru a naději, to jsou zásadní sliby, které můžeme
shrnout do jednoho slova: láska. Slibujeme jim lásku, která se
projevuje přijetím, péčí, blízkostí a pozorností, slibujeme jim lásku,
která se vyjadřuje důvěrou a nadějí. Tím největším, co jim
slibujeme, je však láska.
Toto je ten nejsprávnější způsob, jak přijímat lidskou bytost
přicházející na svět, a všichni si jej osvojujeme ještě dříve, nežli si
jej uvědomíme. Těší mne, když mezi vámi procházím a vidím tatínky
a maminky, kteří mi přinášejí svoje maličké. Ptám se: kolik jim je? –
Tři, čtyři týdny. A prosím Pána, aby jim žehnal, to je také láska.
14
Láska je slib, který muž a žena dávají každému dítěti, jehož početí
jim přichází na mysl. Děti se rodí a očekávají potvrzení tohoto slibu,
očekávají to plně důvěřivě a bezbranně. Stačí se na ně podívat, platí
to v každém etniku i kultuře i v každé životní situaci. A když nastane
opak, jsou děti zraněny „pohoršením“. Jsou zraněny nesnesitelným
pohoršením, které je o to závažnější, že ho nedovedou rozšifrovat.
Bůh nad tímto slibem lásky bdí již od prvního okamžiku.
Vzpomínáte, co o dětech říká Ježíš? Jejich andělé odrážejí Boží
pohled a Bůh je nikdy neztrácí ze zřetele (srov. Mt 18,10). Běda
těm, kdo zradí jejich důvěru, běda! Jejich důvěřivá odevzdanost
našemu slibu lásky nás od první chvíle jejich života nejen zavazuje,
ale také soudí.
A ještě něco bych rád dodal s velkým respektem ke všem, ale také
velmi otevřeně. Jejich spontánní důvěra v Boha by nikdy neměla být
raněna, zvláště ne z důvodu našeho více či méně vědomého nároku
Boha nahrazovat. Tajemný a něžný vztah Boha a dětské duše by
nikdy neměl být zneužit. Je to reálný vztah, který Bůh chce a
opatruje jej. Dítě je od narození připraveno vnímat, že je milováno
Bohem. Je k tomu ochotné. Ještě dříve než je schopno vnímat, že je
samo o sobě milováno, dítě už cítí, že existuje Bůh, který má děti
rád.
Právě narozeným dětem, se spolu s pokrmem a péčí začíná také
dostávat potvrzení o duchovní kvalitě lásky. Skutky lásky přicházejí
s obdržením jména, sdílením řeči, přicházejí v pohledech a v
podnětech úsměvů. Dítě se tak učí, že mezilidské vztahy míří k naší
duši, že hledají naši svobodu, že se v těchto vztazích přijímá
odlišnost druhého a že ten druhý se uznává a respektuje jako sobě
rovný. Milující rodiče dítě učí: že ti, kteří ho přivedli na svět, se mu
dávají, aby mu dali sami sebe! A toto je láska, která v sobě nese
jiskru Boží lásky.
Vy, tatínci a maminky, tuto Boží jiskru máte a vašim dětem ji
dáváte. Stáváte se tak nástrojem Boží lásky a toto je krásné, moc
krásné.
Jedině díváme-li se na děti Ježíšovýma očima, můžeme doopravdy
pochopit, v jakém smyslu obranou rodiny chráníme samo lidstvo!
Zorný úhel dětí je zorným úhlem Božího Syna. Církev dává ve křtu
dětem velké sliby, jimiž zavazuje rodiče i celé křesťanské
společenství.
15
Svatá Ježíšova matka - skrze niž k nám přišel Boží Syn, níž byl
bezmezně milován, z níž se narodil jako dítě - ať uschopňuje církev,
aby ji následovala v jejím mateřství i v její víře. A svatý Josef,
spravedlivý muž, který přijal, chránil a odvážně ctil toto velké
požehnání a tento Boží příslib, ať nás všechny uschopní a učiní
hodnými přijímat Ježíše v
každém dítěti, které Bůh posílá
na zem.
7. O manželské věrnosti
Drazí bratři a sestry, stojí za
povšimnutí, že identita rodiny a
celá rodinná realita se zakládá
na slibu. Lze říci, že rodina žije
ze slibu lásky a věrnosti, který si
muž a žena vzájemně dávají.
Tento slib manželské lásky také obsahuje závazek přijmout a
vychovat děti, ale uskutečňuje se také péčí o staré rodiče,
opatrováním a ochranou nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí
při realizování vlastních vloh, ale i přijetím vlastních omezení.
Manželský slib se také rozšiřuje při sdílení radosti a utrpení nebo
také ve velkodušné otevřenosti lidskému soužití a obecnému dobru.
Rodina, která se uzavírá sama do sebe, je jakýmsi protiřečením a
umrtvením tohoto slibu lásky a věrnosti, který jí dal zrod a
umožňuje jí žít. Nikdy nezapomínejme, že identita rodiny a rodinná
realita je vždycky slib vztahující se na celou rodinu i na celé lidstvo.
V dnešní době se zdá velmi oslabena vážnost věrnosti tomuto slibu
rodinného života. Na jedné straně je to proto, že si lidé nárokují
právo hledat za každou cenu a v jakémkoli vztahu hlavně vlastní
zadostiučinění a toto právo je pak velmi často povýšeno na
neoddiskutovatelný princip osobní svobody. Na druhé straně, je tato
vážnost věrnosti tomuto slibu oslabena také proto, že závazky a
vazby k obecnému dobru jsou svěřovány výlučně donucovací moci
zákona. Ve skutečnosti však nikdo nechce být milován pouze kvůli
tomu, že musí, jen z povinnosti. Láska stejně jako přátelství mají
svoji sílu a krásu právě v tom, že zakládají určitý závazek
společenství, aniž by odnímaly osobní svobodu a odpovědnost. Láska
je ze své podstaty svobodná, proto slib zakládající rodinu je
svobodný. A to je krásné. Bez svobody není přátelství, bez svobody
není láska, bez svobody není ani manželství.
16
Svoboda a věrnost slibu si tedy neodporují, ba dokonce se vzájemně
vyžadují a to jak v mezilidských vztazích, tak ve vztazích
společenských. Pomysleme na škody, které v dnešním světě
způsobuje inflace nedodržených slibů ve všech možných oblastech a
nedodržování daného slova a přijatých závazků! Ano, drazí bratři a
sestry, věrnost je slib závazku. Věrnost je slibem, který se potvrzuje
a roste ve svobodné poslušnosti danému slovu.
Věrnost je „důvěrou, která chce být sdílena“. Věrnost je rovněž
„nadějí, která chce být pěstována společně“.
Když mluvíme o věrnosti, vzpomínám si na to, co říkali naši
prarodiče: „Kdysi stačilo uzavřít dohodu podáním rukou, protože
existovala věrnost slibu. Dnes musíš mít na všechno papír s
razítkem.“
I tento společenský zvyk - podání ruky - má původ v rodině, má
původ v rukoudání muže a ženy vydávajících se na společnou cestu
životem.
Věrnost slibům je skutečně mistrovské dílo lidství! Hledíme-li na
smělost krásy každého slibu, lekáme se, ale pokud jeho
houževnatou odvahou pohrdneme, jsme ztraceni. Žádný vztah lásky,
žádné přátelství, žádná forma přízně nedosáhne výše naší touhy a
naší naděje, pokud nenastane tento zázrak. Říkám „zázrak“, protože
síla a přesvědčivost věrnosti nás navzdory všemu nikdy nepřestanou
vábit a udivovat. Váhu daného slova a věrnost slibu nelze ani koupit
ani prodat, nelze ji vynutit silou, ani ji nejde udržet bez oběti.
Žádná jiná škola nás nemůže naučit této pravdě lásky, pokud to
neučiní rodina. Žádný zákon nemůže vynutit tento „poklad lidské
důstojnosti“, jestliže jej důvěrný svazek lásky a plození nevpíše do
našeho těla a do naší duše.
Bratři a sestry, je nezbytné, aby se této věrnosti slibu lásky dostalo
znovu společenské vážnosti. Opakuji: je třeba navrátit společenskou
vážnost věrnosti manželskému slibu lásky. Je nezbytné vyprostit z
podzemí každodenní zázrak milionů mužů a žen obrozujících svoje
rodinná pouta - základy, z nichž každá společnost žije, aniž by je
mohla sama jakkoli vybudovat či zaručit. Nikoli náhodou je tento
„princip věrnosti slibu lásky a plození“ vepsán do Božího stvoření
jako trvalé požehnání. A tomuto požehnání je svěřen celý svět.
Pokud svatý Pavel tvrdí, že v rodinném svazku se tajemně zjevuje
také rozhodující pravda o svazku Pána a církve (srov. Ef, 5),
17
znamená to, že samotná církev tady nachází požehnání, které je
třeba opatrovat a z něhož je vždycky třeba se poučit, dříve než
začneme poučovat a napravovat druhé.
Naše věrnost slibu lásky je zakotvena v Boží milosti a v Jeho
milosrdenství, Pán je totiž svým slibům věrný, jako první. Proto
láska k lidské rodině v dobrém i ve zlém je pro církev otázkou cti!
Kéž nám Bůh dá dostát výši tomuto slibu jeho věrnosti a lásky.
8. Rodinný duch je ústavou
církve
Drazí bratři a sestry, rodina,
která kráčí Pánovou cestou, je
zcela zásadní pro svědectví o
Boží lásce, a proto si zasluhuje
veškerou oddanost a péči,
kterou je církev schopna.
Biskupská synoda byla svolána
k tomu, aby dnešním rodinám
tuto oddanou a starostlivou
péči církve zprostředkovala.
V této katechezi se budeme zamýšlet nad vztahem mezi církví a
rodinou – o kterém můžeme říci, že je nerozlučitelný – s obzorem
otevírajícím se k dobru celého lidského společenství.
Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen nám jasně
ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. Styl
našich vztahů – veřejných, hospodářských, právních, profesionálních
a občanských – se totiž jeví jako velmi racionální, formální a
organizovaný, avšak zároveň jako velice vyschlý, vyprahlý,
anonymní a někdy až nesnesitelný. Ačkoli tento styl formálně usiluje
o zapojení všech, ve skutečnosti ponechává stále větší počet lidí v
osamělosti a odepisuje je.
Právě rodina a její život proto otevírá pro celou společnost mnohem
lidštější perspektivy. Otevírá oči svých dětí, aby viděly život – a to
nejenom očima, nýbrž také všemi dalšími smysly. Rodina ztělesňuje
vizi mezilidských vztahů, které se zakládají na svobodné smlouvě
lásky. Rodina vytváří svazky, které jsou založené na věrnosti,
upřímnosti, důvěře, spolupráci a vzájemné úctě. Rodina nás
povzbuzuje k budování obyvatelného světa a povzbuzuje nás k víře
ve vztahy, které spočívají na důvěře a lásce, a to i za obtížných
18
okolností. Rodina nás učí dodržovat dané slovo, učí nás úctě k
jednotlivcům, učí nás sdílet naše osobní i cizí omezení.
Všichni víme, jaká se věnuje v rodině pozornost jejím nejmenším a
nejzranitelnějším členům, ale také vůči těm, kteří jsou nejvíce
zranění a svým chováním si v životě přivodili i ty nejtěžší pohromy.
Jestliže někdo ve společnosti uplatňuje takovéto postoje, je to díky
tomu, že si je osvojili v rodinném prostředí. Tyto postoje jistě nejsou
založeny na soutěživosti nebo na touze po sebeuplatnění.
Přesto, že vše vyslovené je všeobecně známo, rodině se v politické a
hospodářské organizaci současné společnosti nepřičítá náležitá váha
ani uznání ani náležitá podpora. Chtěl bych říci ještě více – rodina
nejenom není patřičně uznávána, nýbrž už není ani dávána za vzor a
k poučení!
Moderní společnost se všemi svými vědeckými a technickými
výdobytky jako by dosud nebyla schopna přetlumočit své poznatky
do lepších forem občanského soužití. Organizace veřejného života
nejen, že stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním
lidským vztahům, ale společenské a politické mravy vinou agresivity,
vulgarity a pohrdání dokonce upadly natolik, že stojí pod úrovní i té
nejelementárnější rodinné výchovy. Za těchto okolností se pak oba
krajní termíny této zpustlosti mezilidských vztahů – tedy
technokratická omezenost a amorální jednání – setkávají a
navzájem se sytí a posilňují.
Přesně v tomto bodě, v souvislosti s rodinou a skutečným rodinným
duchem, dnes církev ustanovuje dějinný smysl svého poslání. A
začíná přitom od pozorné reflexe vlastního života.
Dalo by se říci, že „rodinný duch“ je ústavou církve. Křesťanství se
má projevovat rodinným duchem, má být takové. Apoštol Pavel to
jasně vystihuje, když efezským křesťanům říká: „Už nejste cizinci a
přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží
rodiny“ (Ef 2,19). Církev je a má být Boží rodinou.
Když Ježíš povolal apoštola Petra, aby jej následoval, řekl mu, že z
něj učiní „rybáře lidí“. Toto poslání dnes vyžaduje nový typ sítí. Lze
říci, že rodiny jsou dnes jednou z nejdůležitějších sítí poslání Petra i
církve. Nikoli sítí, která uvězňuje, nýbrž naopak sítí, jež vysvobozuje
z kalných vod samoty a lhostejnosti, ve kterých se dnes mnoho lidí
topí, uprostřed moře osamění a nezájmu. Rodiny dobře vědí, co
19
znamená důstojnost Božích dětí, a nikoli otroků a cizinců, anebo
pouhých čísel na dokladu totožnosti.
Ježíš začíná svou pouť mezi lidmi v Nazaretské rodině, aby je
přesvědčil, že Bůh na ně nezapomněl. Papež od rodin čerpá sílu pro
svou službu a církev odtud zajíždí na hlubinu, poslušna Mistrových
slov, s jistotou, že pokud tak učiní, bude úlovek zázračně bohatý.
Kéž by zanícení synodálních otců, oživované Duchem svatým,
vzbudilo v církvi takové vzepětí, že odloží staré sítě a opět se vydá
na lov v důvěře slovům svého Pána. Silně se za to modleme! Kristus
nám slíbil pomoc svého Ducha a povzbuzuje nás slovy: „Jestliže tedy
vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše
nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,9-13)
9. Rodina a národy
Drazí bratři a sestry, nynější
civilizační etapa je
poznamenána dlouhodobými
vlivy a účinky společnosti,
která je řízena ekonomickou
technokracií. Podřízení etiky
a morálky logice zisku má k
dispozici nesmírné
prostředky a enormní
mediální podporu.
V tomto scénáři se smlouva mezi mužem a ženou stává nejenom
nezbytností, ale i strategií emancipace národů od peněžní
kolonizace. Tato smlouva se musí znovu stát směrnicí politiky,
ekonomie i občanského soužití! Ona rozhoduje o obyvatelnosti
země, o přenosu životního citu, o přenosu pravdy a naděje.
Mohli bychom říci, že manželsko-rodinné společenství muže a ženy
je „zlatým jádrem“ této smlouvy mezi mužem a ženou a toto
společenství je její životodárnou gramatikou. Vírou tak nahlížíme
moudrost Stvořitele, který svěřil rodině, nikoli jen jakousi péči o
samoúčelnou intimitu, nýbrž vzrušující plán „zdomácnění“ veškerého
světa.
Právě rodina je počátkem a základem této kultivace světa, která nás
zachraňuje před mnoha a mnoha útoky, destrukcemi a kolonizacemi
(včetně té peněžní) anebo před zhoubnými ideologiemi, které tolik
20
ohrožují dnešní svět. Rodina je jakousi celosvětovou obrannou
základnou.
Právě biblické zvěst o stvoření světa a člověka nám poskytla
základní inspiraci pro naše krátké středeční meditace o rodině.
Z tohoto Božího slova musíme znovu hluboce čerpat. Čeká nás
obrovská, a také velice vzrušující práce.
Boží stvoření není pouhá filosoficko-teologická premisa: je to
všeobecný horizont života a víry. Neexistuje jiný Boží plán než plán
stvoření a vykoupení. Bůh se stal člověkem pro spásu celého
stvoření, Bůh se stal člověkem, „pro nás lidi a pro naši spásu“, jak
říká Krédo.
Stvořený svět byl svěřen muži a ženě. To, co se děje mezi nimi,
poznamenává všechno. Jejich odmítavý postoj k Božímu požehnání
ústí nevyhnutelně do jakéhosi deliria všemohoucnosti, které obrací
všechno vniveč. Říkáme tomu „prvotní hřích“. A všichni přicházíme
na svět s dědičnou chorobou, která plyne z tohoto prvotního hříchu.
Přesto však nejsme prokleti, ani ponecháni sami sobě napospas. Už
starozákonní podání o lásce Boha k prvnímu muži a ženě bylo psáno
ohněm! „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi
potomstvem tvým a jejím“ (Gn 3,15a).
Těmito slovy se obrací Bůh k lstivému hadu, velkém mágovi. A
prostřednictvím těchto slov vybavuje Bůh ženu ochrannou bariérou
proti zlu. A k ní se může, pokud žena chce, utíkat po všechna
pokolení.
To znamená, že žena je nositelkou jakéhosi tajemného a zvláštního
požehnání, které jí je dáno, aby bránila stvoření před Zlým! Jako
ona „žena“ z Apokalypsy, která běžela skrýt své dítě před Drakem a
Bůh je zachránil. (srov. Zj 12,6)
Pomyslete, jaká hlubina se zde otvírá! Vyskytují se mnohá a někdy
urážlivá klišé o ženě pokušitelce jako té, která svádí ke zlu. Existuje
však prostor pro teologii ženy, který je na výši tohoto Božího
požehnání ženě a jejímu potomstvo!
Tato milosrdná Boží ochrana nad mužem a ženou nikdy nepominula
ani neustala. Nezapomínejme na to! Symbolický jazyk Bible nám
říká, že ještě před jejich vyhnáním ze zahrady Eden, udělal Bůh
muži a ženě kožené sukně a oblékl je do nich.
21
Tento projev něhy znamená, že Bůh ani v bolestných důsledcích
našeho hříchu nechce, abychom byli nazí a vydáni napospas údělu
hříšníků. Tato Boží něha, tato péče o nás, se vtělila v Ježíši
Nazaretském - Božím Synu, „narozenému ze ženy“ (Gal 4,4). Svatý
Pavel v listu Římanům přece říká, že „Kristus zemřel za nás, když
jsme byli ještě hříšníky“ (Řím 5,8).
Kristus narozený ze ženy, z jedné konkrétní ženy, je Božím
pohlazením našich ran, našich pochybení, našich hříchů. Bůh nás
miluje takové, jakými skutečně jsme, a chce nás v tomto plánu
spásy vést dál. Žena je vždy tou silnější, tou, která tento plán spásy
nese dál.
Příslib, který Bůh dal muži a ženě na počátku dějin, zahrnuje
všechny lidské bytosti až do konce dějin světa. Budeme-li mít
dostatek víry, rodiny národů se rozpoznají v tomto Božím požehnání.
Na každý pád, kdokoli se nechá pohnout touto vizí, ať už patří k
jakémukoli národu či náboženskému vyznání, je na cestě s námi. Je
naším bratrem a sestrou.
Kráčejme v tomto požehnání, za tímto cílem: aby se z nás všech
stali bratři a sestry ve světě, který jde kupředu a který se rodí z
rodiny, ze spojení muže a ženy.
Zdroj: www.radiovaticana.cz
22