ZRCADLENÍ

Transkript

ZRCADLENÍ

ZRCADLENÍ
Cyklus duchovních úvah
inspirovaný litaniemi ke svaté Kláře
s. Ráchel od Dítěte Ježíše OSCCap
Zrcadlení
Cyklus inspirovaný Litaniemi ke svaté Kláře
Úvod
K modlitbě litanií je možné přistupovat různě: někteří je pokládají za
přežitek, jiní rádi využívají tuto formu zbožnosti, díky níž se mohou lépe
soustřeďovat na určitá tajemství víry nebo vlastnosti svatých; pro některé
jsou inspirací a pro jiné nutným zlem... Je jisté, že mnohé z invokací ve
snaze zhustit do krátkého sousloví skutečnost, která by v životopisech
vydala na několik stran, působí často zvláštně a nesrozumitelně, někdy i
směšně. A přece v naší uspěchané době, kdo má čas vzít do ruky knihu a
pročítat se duchovní naukou či životopisy svatých? Litanie se tu nabízejí
jako určitý „výtisk do kapsy“, shrnutí toho podstatného ze života
Božího či svatých. Jen je na nás, abychom se je naučili číst, číst i zde mezi
řádky či lépe v jejich řádcích, a čerpat tak z jejich bohatství.
V naší komunitě je zvykem modlit se litanie vždy po odpolední liturgické
modlitbě. Na každý den v týdnu připadají určité litanie. Litanie ke svaté
Kláře se modlíme každé úterý: každé úterý je tak dnem, kdy si na pár
okamžiků zaskočíme „na kosmetiku“ a posedíme před nastaveným
zrcadlem „klariánské módy“. Co invokace, to jeden pohled, jedna výzva.
Kláře nebylo cizí vzhlížet se v zrcadle, kterým jí byl Kristus. Zve k
tomu i nás skrze svůj životní příklad. A za posezení v tomto salónu se platí
podle zákonů nejvyšší chudoby jen čistou měnou otevřeného srdce a
ochoty pohlédnout na sebe ve Světle, jehož svědkem se Klára stala.
I.
O počátku
„Svatá Kláro, před narozením Bohem světu zjevená“
„Svatá Kláro, světlem světa Kristem nazvaná“
Tyto první dvě invokace nás přivádějí na počátek Klářiny životní cesty.
Snaží se zachytit událost, ke které došlo ještě před Klářiným narozením,
jak o tom vypovídá svědkyně v Kanonizačním procesu, sestra Cecilie, a
kterou následně autor Legendy o svaté Kláře podává takto:
„Když se těhotné paní (matce Kláry) přiblížil porod, naléhavě prosila v
kostele Ukřižovaného, aby jí popřál ve zdraví přestát porod. A tu zaslechla
hlas: „Neklesej na mysli, paní, bez nebezpečí přivedeš na svět světlo, které
způsobí, že na zemi bude jasněji.“ Osvícena tímto proroctvím, dala
narozenému děvčátku při znovuzrození svatým křtem jméno Klára (jásná) v
naději, že se slíbená jasnost podle zaslíbení nějak vyplní.“1
Odhlédneme-li od tradičního hagiografického kánonu, který s oblibou
užíval jako předznamenání celého díla nějaký mimořádný zásah ještě v
době před narozením budoucího světce, aby poukázal na jeho výjimečnost
a mimořádnost již od mateřského lůna po vzoru Ježíšově, proroků a
velkých biblických postav, otvírá se před námi jeden ze základních pilířů
duchovního života, který je zvláště dnes tak namáhavě hledaný a
budovaný.
Ve hře je vědomí samotné existence:
• vnímané jako Boží dar
• obdařené vlastním konkrétním posláním a smyslem
• vybavené k tomu zvláštními a jedinečnými dary vlastní osobnosti
• určené pro věčné společenství ve vztazích lásky
Jde tu o prosté vědomí toho, že můj život má smysl, protože má svůj
počátek v Bohu, má svůj smysl v naplnění jeho poslání, i svůj cíl,
kterým je život navěky ve společenství s Ním. Tato jistota osvědčená
zkušeností je základem šťastného života. Umožňuje totiž, aby život sám
byl prostoupen nadpřirozenou skutečností víry, která je darem Ducha
svatého. Člověk se tak dotýká svého nejhlubšího určení, dorůstá do
Boží podoby a Božího obrazu – dosahuje svého cíle ve spolupráci s
milostí, která stále výrazněji prokresluje jeho podobu k dokonalosti v lásce
neboli ke svatosti.
Klářin život je bohatou paletou barev a odstínů této spolupráce vyrůstající
z vědomí toho, Komu patří, odkud pochází a kam směřuje. Překrásným
výrazem, který o tomto vědomí vypovídá, jsou její slova, která pronáší na
prahu věčnosti: „Jdi, vždyť ten, který tě stvořil, také tě posvětil; jako matka
své dítě neustále tě chránil a miloval něžnou láskou. Buď veleben, můj
Pane, že jsi mě stvořil...“2
„Pohlédnout k svému počátku“3 je jednou z rad, které dává ze své
1 LegKl 1,9-11
2 LegKl 29,19-22
3 2LAn 11
zkušenosti Klára své sestře a přítelkyni, naší Anežce české, v jednom ze
svých listů. Uvádí ji v souvislosti s vytrvalostí na započaté cestě
následování, snad v okamžiku, kdy pomíjí prvotní nadšení a je třeba
začít jednat z podstaty, z věrnosti, nezávisle na emocích a okamžitých
prožitcích. Pohlédnout k svému počátku je umění, kterému je třeba se učit
vytrvale na počátku každého dne, každé činnosti, každé situace, která si
žádá mé rozhodnutí. To je ona pravá komunikace, pro kterou jsme byli
již od věčnosti vysloveni a v Bohu darováni ke sdílení navěky.
Vědomé uchopení této hodnoty z nás činí „nositele světla“, stáváme se
světlem světa a svět okolo nás se projasňuje nadějí, ať už nám maminka
dala jméno jakékoli.
A jen tak na závěr si dovolím otázku? Všimli jste si, co je na litaniích
(kromě některých invokací) zvláštního? Nejsou osamělé. Vždy jsou
dialogem mezi námi a milostí, mezi naším nyní a věčností; a jsme to my,
kteří dáváme svou odpověď na předem připravený dar milosti: Oroduj, za
nás.
Svatá Kláro, oroduj za nás!
Styling duchovního zrcadlení
jedná se o samostatnou a kreativní činnost podle založení každého z nás.
Následující okruhy jsou jen tématickým námětem k přemýšlení a případné
realizaci ve vlastním životě. Předpokládají jistou duchovní zralost a
schopnost samostatného rozvinutí do různých oblastí života.
Je dobré vybrat si některé z okruhů a po určitou dobu sledovat, jak
konkrétně se v mém životě rýsují. Nechat si denně pár okamžiků na
přemýšlení nad nimi. Dát si reálné předsevzetí. Okruhy vždy vztahovat na
osobní situaci – řešit sebe a ne druhé. Smyslem stylingu není vnější
dokonalost, ale radost ze života ať už dobře rozběhnutého nebo nově
nalezeného: tempo není rozhodující.
1. okruh: Hodnota mého života
2. okruh: Vzpomínky a práce s nimi
3. okruh: Silné a slabé stránky mé komunikace s Bohem a lidmi
4. okruh: Láska jako cit, láska jako vztah
5. okruh: Pilíře mého života
6. okruh: Můj začátek života, dne, činností
II.
O červené niti
"Svatá Kláro, v mládí k službě Boží vyvolená"
S tímto novým oslovením se před námi otvírá možnost vstoupit do Klářina
rodného domu a nechat si před očima promítnout film o tom, jaké to bylo,
když byla malá, jaké bylo její dospívání a v jakých podmínkách vlastně
dozrálo její životní rozhodnutí.
Svědkové v Kanonizačním procesu, ať už to jsou její přítelkyně, které se
později staly jejími sestrami, anebo ne, či osoby, které se pohybovaly v
blízkosti Klářiny rodiny, svorně vypovídají o šlechtickém původu, který
nebyl jen pokrevní záležitostí, ale především ztělesněním těchto ideálů tak,
jak jej předkládal kánon trubadúrské kultury Klářiny doby.
Podle tehdejších zvyklostí Klára vyrůstala v té části šlechtického domu,
která byla vyhrazena ženám. O jejím otci se prameny téměř nezmiňují a
rovněž neuvádějí ani jména Klářiných bratří, jen poznamenávají, že z
rodiny Favarone pocházelo v té době sedm rytířů. Mnohem větší pozornost
je věnována její matce Hortulaně – ženě ušlechtilé, zbožné, s poutnickými
sklony. Nejen že se vypravila na pouť do Říma a do Gargana ke svatému
Michaelovi, ale podnikla dokonce i pouť do Svaté země, což jistě něco
vypovídá o síle jejího ducha i odvaze, která Kláře nebyla cizí, třebaže
poutnické sklony po matce nepodědila. Poslední Hortulaninou poutí však
bude ta, kterou jí prošlápne Klára, do San Damiana pod assiskými
hradbami.
„Dívka Klára – pokračuje Legenda – brzy začala jasně svítit. Už v dětství
začala prosvětlovat stíny světa a začala zářit ušlechtilým, bezvadným
chováním. Učenlivým srdcem přijímala z úst matky základy víry... Ráda
otvírala své ruce chudým a přebytkem svého domu mnohým pomáhala v
bídě... Od dětství s ní rostlo milosrdenství... Modlitba pro ní byla
nejmilejším zaměstnáním. Povznášení mysli k Bohu jí přinášelo štěstí,
takže se postupně začala rozhodovat pro panenský život... Před světem se
navenek zdobila, vnitřně však oblékala Krista. Tak rozvitý byl její život
ctnosti a modlitby už v otcovském domě, tak úžasné byly prvotiny jejího
ducha. Vůně svatosti z ní proudila jako z komůrky s voňavkami, třebaže se
uzavírala. Nic netušící sousedé ji začali chválit, její tajné skutky
milosrdenství nezůstaly utajeny a pověst o její dobrotě se začala šířit mezi
lidmi.“4
Zdálo by se, že Klára snad ani ten klášter ke svatosti nepotřebuje –
ve svých osmnácti letech měla pověst světice. A přesto její svatosti
chybělo to zásadní. Na sklonku života píše hned v úvodu své Závěti:
„Poznej své povolání“5. Popis jejího „svatého života“ v otcovském domě
až příliš často doprovází slovo „začala“ a začátek si žádá pokračování,
rozvinutí. Z Kláry, světice rodného domu, se má jednou stát svatá
Klára. O co jde? Jde o červenou nit, která se vine napříč životem, která
propojuje všechny, i ty nejdrobnější události, a zapojuje je do celistvého
obrazu, jehož ústředním námětem je zcela a naplno rozvinutý lidský život,
proniknutý Boží milostí a vykreslený Božími tahy do krásy v barvách
odpovídajících osobnosti každého člověka.
Tato invokace litanií tak v sobě skrývá výzvu odhalovat onu „červenou nit“
na pozadí všedních a obyčejných událostí a postupně skládat jednotlivé
kostičky životní skládačky až k té poslední do vzájemného propojení. Je
také poznáním, že ačkoli není tato práce možná bez světla Boží milosti,
přesto nepadá z čistého či virtuálního nebe, ale děje se zde, teď a tady.
Počítá s konkrétními lidmi a skutečnostmi. V konečném důsledku je
schopností číst svůj život v Boží optice a psát na něj svou odpověď ne
perem a inkoustem (či na klávesnici), ale prstem živého Boha v knize
života.
Přesto ovšem invokace ukrývá jednu zásadní podmínku, která se objevuje
hned v úvodu: oslovení Boží milostí, ke kterému dochází „v mládí“. Pro
dnešního člověka je věk 18 let (kdy se Klára definitivně rozhoduje a kdy
rozpoznává své povolání) opravdovým mládím, kdy snad ještě ani není čas
na nějaká zásadní rozhodnutí, ovšem podle středověkého počítání nebyla
Klára žádná mladice, ale zralou ženou, zcela odpovědnou za svůj život. Její
„mládí“ nemá s věkem nic společného. Je odkazem na mladé srdce,
pružné, schopné reagovat a přizpůsobovat se, nechat se vychovávat a
vést. Srdce neustrnulé v žádných obranných mechanismech a
zatvrzelostech. Srdce důvěřivé, bezelstné a schopné nadchnout se pro velké
Boží plány, pro budoucnost. Klára věci neuspěchává, dává jim čas tak, jak
je postupně objevuje a nalézá, a přitom neulpívá na půli cesty, nespokojuje
se s částečností – její srdce zůstává stále mladé, a proto stále schopné
4 LegKl 2
5 ZávKl 4
nového oslovení a hlubšího prorůstání do zralosti.
Se zralostí pak souvisí druhá část invokace: „k Boží službě vyvolená“. V
užším slova smyslu se tím jistě chápe vyvolení k zasvěcenému životu, ke
konkrétní formě osobního zasvěcení. V širším kontextu však objevujeme
klíčové slovo křesťanské zralosti. „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane
podle tvého slova“6, jsou slova, kterými do světa přichází spása. V Mariině
postoji je obsaženo veškeré tajemství spolupráce člověka s Bohem, zrozené
ze vzájemného přijetí a obdarování, jež ústí do plodnosti, která přesahuje
všechny čistě lidské možnosti. Přijetí služby je zralostí, která daruje
život, a proto je plodnou v řádu milosti.
V Klářině zrcadle se dnes odvíjelo klubíčko červené nitě života, upředené
„od mládí“ ze spolupráce s Boží milostí, z postupného objevování
vlastního místa před Boží tváří v postoji služebnice, která odpovídá svému
Pánu své „fiat“. A Bůh s odpovědí neváhá: „Dnes do tohoto domu přišla
spása.“7
1. U kolovrátku s červenou nití života: zpracování jednotlivých vláken
a propojení toho, co zatím leží zvlášť.
2. Moje sestava na posílení srdce pružného a hbitého, na odbourání
tukových vrstev s cviky proti infarktu
3. Výstup na vyhlídku se zacílením na cíl mého života
4. Mariánská praxe služby v mém barevném odstínu
5. Osvědčené kroky pro roztančení Božích plánů v mém životě
III.
O liliích
„Svatá Kláro, lilie andělské čistoty“
Komu by se v tuto chvíli nevybavil známý obrázek Kláry, držící v rukou
lilii a případně monstranci či evangeliář. Řečí symbolů se tu dává zřetelně
najevo, jaký titul bude následovat za Klářiným jménem, aby bylo zřejmé,
6 Lk 1,38
7 Lk 19,9
do které kolonky svatých, že patří: svatá Klára, panna.
Panenství bylo trendem doby, ve které Klára žila. Na šlechtických
dvorech opěvovali trubadúři vznešenou a nedostupnou krásu ženy a v tichu
klášterů šla z ruky do ruky Píseň písní nebo aspoň komentář jejích prvních
čtyř veršů, který sepsal cisterciácký mnich, Vilém ze Saint-Thierry.
S rozšířením cisterciácké reformy šířilo se také pojetí panenství jako
drahocenné perly, kterou je třeba nade vše cenit a střežit. Poprvé se tak
v dějinách církve objevují vysoké klášterní zdi, zámky, mříže a předpisy,
shrnuté do termínu „papežská klauzura“. Z odloučenosti této klauzury pak
vycházejí díla přetékající láskou k božskému Snoubenci, zaznívají slova o
zásnubách duše s Bohem, o kráse lásky, vedle níž je jakákoli jiná krása
pouhým stínem. A do církevního slovníku přibývá nový výraz: ženská
snoubenecká mystika.
Pročítáme-li Klářiny spisy, zvláště její listy adresované Anežce české, je
zřejmé, že lilie v Klářině ruce je víc než výmluvný symbol. Je její
skutečnou charakteristikou, i když si přece jen „neodpustí“ svůj
františkánský odstín. Hned v Prvním listě Anežce české Klára píše:
„Z hloubi srdce jste raději zvolila nejsvětější chudobu a hmotnou nouzi a
přijala jste urozenějšího snoubence, Pána Ježíše Krista, který vaše
panenství zachová vždy neposkvrněné a neporušené.
Když ho budete milovat, budete čistá, když se ho dotknete, stanete se čistší,
když ho přijmete, budete pannou.“8
Panenství, jak Klára ukazuje, není jen záležitostí těla, ale především
otázkou lásky. Čistota tu souvisí se srdcem, které je svobodné a zároveň
připoutané k jediné lásce, přijaté ve volbě nejsvětější chudoby a hmotné
nouze – neboli, jinými slovy, je postavena před všechno ostatní, protože je
pokladem, za který se vyplatí dát všechno; je drahocennou perlou, kterou
se vyplatí získat.
Panenství, jak se ukazuje dál, není statickou záležitostí, neměnným,
setrvalým stavem. Ale naopak, je procesem, ve kterém se roste od lásky k
lásce, až k její nejčistší podobě.
„Vždyť je již jasné,“ píše svatá Klára, „že duše věřícího člověka,
nejdůstojnější z tvorů, je z milosti Boží větší než nebe, protože nebesa s
ostatními tvory nemohla pojmout Stvořitele, ale jen věřící duše je jeho
8 1LAn 6-8
příbytkem i trůnem, a to jedině díky lásce, jak o tom říká Pravda: Kdo
miluje mě, bude milován mým Otcem i já ho budu milovat a přijdeme k
němu a uděláme si u něho příbytek.“9
Být pannou, nebo ještě lépe stávat se jí, pro Kláru znamená mít čisté
srdce, které obývá Bůh svou láskou. A podle Pánova příslibu těm, kteří
jsou čistého srdce, náleží patření na Boha.
Cesta, která k takovému patření přivádí, je právě oním námětem „tajných“
rozhovorů mezi Klárou a Františkem ještě v době před jejím definitivním
rozhodnutím. Autor legendy o těchto setkáních říká: „Otec František ji
povzbuzoval, aby pohrdla světem. Ukazoval jí, jak pošetilé jsou světské
naděje a jak klamná světská zdání. Líčil jí, jak hluboce oblažuje
zasnoubení s Kristem a radil jí, aby perlu panenské čistoty uchovala pro
toho skvostného Snoubence, který se z lásky stal člověkem.“10 A věrná
průvodkyně Kláry, Bona de Guelfuccio, ve své výpovědi v Kanonizačním
procesu na otázku, co Kláře svatý František říkal, odpovídá: „Vždy ji
přesvědčoval, aby se obrátila k Ježíši Kristu.“11
Otázka čistého srdce je tak otázkou srdce obráceného ke Kristu. On je
tou cestou, která přivádí k Otci, a sám Filipovi odpovídá: Kdo viděl mě,
viděl Otce12. Proto Klára, když mluví o panenství a kontemplaci, vždy
užívá slova vyjadřující pohyb, následování a spojuje je s přislíbením,
bohatstvím a odměnou. Následování Krista v lásce přivádí Kláru k jádru
blahoslavenství, ze kterého je schopna se těšit už teď a tady, třebaže nic
neslevuje z nároků, které Pán klade na své učedníky a přátele.
„Chudá panno, obejmi chudého Krista“13, vyzývá Anežku českou, aby ji
tak uvedla do tajemství niterného sjednocení s láskou toho, který se z lásky
stal člověkem, chudým až na Kříž, chudým až k podobě Chleba, vydaného
do rukou lidí. A zároveň nechává zaznít slova přetékající štěstím a nadějí:
„abys sama pocítila to, co cítí přátelé, když zakoušejí skrytou sladkost,
kterou sám Bůh od počátku připravil těm, kdo ho milují14.“
Známkou panenského srdce tak není příslušnost k nějaké formě
zasvěceného života, ale především důvěrnost, která zná a poznává Lásku,
9
10
11
12
13
14
3LAn 21-23
LegKl 3,4-6
Proc 17,8
Jan 14,9
2LAn 18
3LAn 14
která obývá její srdce. Je k ní zcela obrácené, je schopné následovat ji po
vůni, kterou zanechává, je schopné na ni patřit, i když její podoby jsou
různé; objímá ji svou touhou, dotýká se jí svým odevzdáním. Poznávají se
navzájem v radosti, která je vyhrazena těm, kteří milují, kteří jsou si
podobní.
„Přitahuj mě za sebou, poběžme za vůní tvých mastí, nebeský Snoubenče!
Poběžím a neochabnu, dokud mě neuvedeš do komnaty vína, dokud nebude
tvá levice pod mou hlavou a tvá pravice mě šťastně neobejme, dokud mě
nepolíbíš nejšťastnějším polibkem svých úst“15, tak zpívá panenské srdce
téměř sedmdesátileté Kláry na prahu věčnosti.
Panenské srdce totiž nikdy nestárne, vždyť žije v přítomnosti stále
nové a svěží Lásky, která všechno činí nové16. A v blízkosti takové lásky
jistě zbývá prostor i na jemné, usmívající se detaily: nebo vám snad
připadá jako „náhoda“, že v občanském kalendáři na svátek sv. Kláry slaví
svůj svátek všechny Zuzany... a Zuzana znamená hebrejsky lilie.
1. Stínovaní pohledu: proberu si barevné spektrum, kterým se
nejčastěji dívám na svět a pokusím se rozšířit barevnou škálu i o
jemnější odstíny jednotlivých postojů; případně si udělám paletu
svých oblíbených barev, do kterých se budu snažit vyladit.
2. Květina pro mou lásku: popřemýšlím, kterou květinu bych zasadila
do svého srdce, aby rozkvétala Bohu i druhým pro radost;
uvědomím si aspoň tři podmínky, které jsou nutné pro její dobrý
růst a zařídím se podle toho.
3. Píseň do kroku: budu se snažit o ztišení svých myšlenek, tužeb,
požadavků, nároků, abych dobře slyšel(a) hlas lásky, která mluví v
mém srdci.
4. Chvilka poezie: začtu se do knihy Písma – Píseň písní a nechám se
zavést až tam, kam mě pustí. (existuje i moc pěkný komentář k této
knize od Blaise Arminjona ve slovenském překladu s názvem
Veĺpieseň)
15 4LAn 30-32
16 Srov. Zjev 21,5
5. Romantika ve dvou: nechám se obdarovat jedním výrokem z
Evangelia, se kterým se vydám na jednodenní cestu duchovní
obnovy na místě, které mám rád(a) nebo ke kterému mám zvláštní
vztah.
IV.
Křesťanství 3D
„Svatá Kláro, ve víře pevná“
„Svatá Kláro, v naději mocná“
„Svatá Kláro, láskou serafínskou planoucí“
Třemi invokacemi, které se dotýkají tří božských ctností – víry, naděje a
lásky – vstupujeme přímo do Klářina životního příběhu i prostoru.
Neboť třemi rozměry, který tento prostor vytvářejí, jsou právě ony tři
božské skutečnosti přítomné nejen v Klářině životě, ale i v životě každého
věřícího, každého křesťana. O Kláře se v Kanonizační bule píše, že se
uzavírala do těsného prostoru kláštera sv. Damiána, její sláva se ovšem
rozlévala v dál17: skrze víru, naději a lásku zůstávala v Bohu, skrytá v
tajemství jeho života. Vždyť to je život v plném slova smyslu – tedy v
plnosti a bez hranic, v prostoru vzájemnosti, která překonává každé
omezení, neboť se daruje vždy celá.
Pevnost Klářiny víry je vystavěna na poznání Boha jako Otce
milosrdenství, který osvítil Klářino srdce18, který je štědrým dárcem
milosti, od něhož, jak věříme, pochází každý dobrý dar a každé dokonalé
obdarování19. Otec je pro Kláru zdrojem života, který od něho pochází a k
němu směřuje. Celý život je tak uzavřen v koloběhu přijímání takového
daru, jeho sdílení a odpovědí na něj – navrácení ho Bohu, jak o tom jasně
vypovídají i Klářina poslední slova, která pronáší ke své požehnané duši.
Ovšem darem všech darů, který Otec dává, je život jeho jednorozeného
Syna20. Přijmout tento dar v jeho plnosti je pro Kláru vrcholem a
naplněním života: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše
Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě 21, jak je uvedeno
hned v úvodu její řehole, zůstává nejryzejší definicí klariánského života.
17
18
19
20
21
BulKan 18-19
Srov. ZávKl 24
2LAn 3
Srov. Jan 3,16
ŘehKl 1,2
Pokud se evangelium stane životní normou, pak je zřejmé, že srdce je
obýváno Duchem Božím, který je darem Otce i Syna těm, kteří uvěřili, aby
v nich dále konal dílo vykoupení a posvěcení. Klára ve svém listě vybízí
Anežku, aby na započaté cestě následování postupovala dál, úzkou
stezkou, od dobrého k lepšímu, od jedné ctnosti ke druhé 22. A ve své Závěti
hovoří o vcházení těsnými dveřmi: tento „zúžený“ prostor však má jediný
smysl a tím je vytříbení touhy: Ať se sestry zaměří na to, po čem mají
nade všechno toužit, totiž aby měly Ducha Páně a jeho svaté jednání23.
Toto je Klářina pevnost víry, a protože je plná touhy po Duchu Páně, její
naděje neklame24. Moc její naděje je vírou ve věrnost Boha, který ji
povolal k životu s ním a pro něho. Klára se cítí obklopena Boží péčí o
sebe i o ty, které jí jsou svěřeny. A tato Boží péče má nejrůznější podoby.
Klára se v ní dotýká Boží moci, když znamením kříže uzdravuje nemocné,
když zázračně rozmnožuje chybějící pokrm, když je náhle doplněn
chybějící olej, když je uchráněno hned dvakrát město Assisi od vpádu
vojska a drancování, když na konci svého života může políbit schválenou
řeholi...
„Neboj se, dcero, Bůh je věrný ve všech svých slovech a svatý ve všech
svých činech, vylije na tebe a na tvé dcery své požehnání a bude vaším
pomocníkem a nejlepším utěšitelem; on je náš vykupitel a naše věčná
odměna25“, píše Klára ve svém listě. Budoucnost pro Kláru není
předmětem strachu či obav, protože plná naděje žije „uzavřena“ v Moci
Boží, v proudícím Životě otevřeném pro možnosti bez hranic.
Poznání Boha jako darující se Lásky je pro Kláru, stejně jako pro
Františka, jako pro každého z nás, objevem, který všechno mění. Jsme
nalezeni v lásce, jsme nalezeni sami před sebou. Jsme těmi, kterými jsme –
k obrazu Božímu a jeho podobě.
Klára je touto láskou zcela uchvácena. Jí se zcela vydává: je snoubenkou
Lásky, která se jako první odevzdala jí. Serafínská láska je láska totální,
výlučná, která jediná ospravedlňuje a dává smysl jakémukoli jednání
a konání. Nakonec je to láska, která zůstává – zatímco vše ostatní je
podstatné natolik, nakolik je výrazem lásky. Neboť jen jedno je třeba...26
22
23
24
25
26
Srov 1LAn 32
ŘehKl 10,9
Srov Řím 5,5
LErm 15-16
Lk 10,42
Pohled upřený na Krista, Zrcadlo, o němž Klára mluví a kterým je Kristus,
kontemplovaný – do života odzrcadlovaný – v tajemstvích své lásky, ji
nakonec přivádějí k proměně v toho, kterého miluje Mocí Lásky. Klára ví,
že tato láska je vylita do jejího srdce a že díky ní a v ní je schopna vidět a
rozpoznat, tváří v tvář, Krále slávy a to nejen v okamžiku jejich
definitivního setkání.
Víra, naděje a láska jsou tak nakonec pro Kláru oním dobrým
doprovodem k poslednímu přejití, kde celý životní prostor nalezne své
vyústění v jediném společenství lásky – jediném rozměru, kterým se
vyměřuje věčnost.
Styling duchovního zrcadlení:
1. Pět „P“: sestavím si žebříček svých hodnot, které nesmí chybět
„krásnému“ životu.
2. Pevnost víry: vymyslím pět posilovaček na posílení víry.
3. Moc naděje: objevím svůj klíč k tajemství, kterým si odmykám
přístup k naději.
4. Plnost lásky: uvědomím si, čím plním svůj obyčejný den, čím plním
své touhy, čím plním svůj slovník, čím plním své myšlenky.
5. Květina života: vím, jakou květinu Pán zasadil do mého srdce,
umím se o ni starat? V jaké fázi svého růstu se nachází? Jaké má
květy, vůni, plody? Co jí prospívá a co jí škodí? Umím se obléknout
do její barvy? Ladí nám to?
V.
O perlách a klenotech
„Svatá Kláro, perlo poslušnosti“
„Svatá Kláro, klenote Ježíše a Marie“
Ve svém listě Anežce české Klára Anežku vybízí k jedné zajímavé činnosti:
má sama sebe ozdobit, uvnitř i navenek, oděvem i květy, jak přísluší
snoubence nejvyššího Krále27 a hned v počátku jejich dopisování neváhá
Anežce připomenout, že je to Pán, kdo její hruď ozdobil drahými kameny,
kdo na její uši zavěsil nádherné perly a celou ji obklopil jarními květy a
27 4LAn 16
třpytivými drahokamy. Kdo ji korunoval zlatou korunou, na níž vtiskl
znamení svatosti28.
Je až s podivem, že slova o špercích, perlách a drahokamech nezní nijak
nepatřičně z úst té, která jinak chudobu skloňuje na každý pád v singuláru i
plurálu. V jejích formulacích jasně cítíme ryzost, pro kterou obraz
drahocenného šperku či perly představuje ono spojení mezi vzácností kovu
či kamene a přesné práce umělce, která z něho vytváří jedinečné dílo, jehož
účelem je ozdoba, zkrášlení již dané skutečnosti.
Sledujeme-li pozorně, jak Klára o špercích píše, otvírá se před námi jistá
dynamika proměny: Na prvním místě jsou ozdoby a šperky darem,
kterými sám Král zdobí svou nevěstu, následně jsou to ozdoby, kterými se
má Anežka sama zdobit před Zrcadlem svého Snoubence. A litanie nám
nakonec odhalují smysl této činnosti, kterým je definitivní proměna:
sama se stát perlou, sama se stát klenotem.
Jak se ale stát klenotem, který má krášlit Krásu samu a Tu, která je celá
krásná? Co ještě může člověk přidat ke kráse Boha a Marie, Matky Boží?
Existuje jen jediná možnost. Dar, který je jednou provždy darován člověku
jako nedotknutelný a zdobí ho zvláštní důstojností podoby Boží a Božího
obrazu. Dar, jehož užívání se člověk bolestně učí celý život a jehož smysl
nakonec nenajde jinde než před Zrcadlem Ukřižovaného. Dar, který je-li
darován zpět, jako čistý projev lásky, je objevením (se) vzácné perly v
Božím království.
Rozpoznávat svou svobodnou vůli jako dar, odzrcadlovat ji v Kristu a
odevzdat ji krůček po krůčku Pánu jako zástavu vzájemné lásky, to je
cesta pravé, ryzí poslušnosti, cizelované vzácnou prací Umělce i
spoluprací ze strany člověka v dar nesmírné ceny, kterou je život člověka
vykoupený Kristovou krví. Je to nové stvoření k obrazu a podobě Syna, na
jehož těle září drahokamy jeho svatých, oslavených ran. Život utvářený
láskou, vedenou přesně a umně.
V Klářině životě nacházíme dva případy, při kterých bylo toto cizelování
zvláště patrné. A snad nás i překvapí, že na první pohled nejde o nic tak
závažného. V obou záležitostech jsou protagonisty Klára i František.
V první kapitole Klářiny řehole je uvedeno, že Klára po svém obrácení
slíbila Františkovi poslušnost. František měl tedy právo jí mluvit a
zasahovat do života. Této své kompetence využil jen dvakrát. Poprvé to
28 Srov. 1LAn 10-11
bylo v případě, kdy se Klára rozhodla pro nezdravé praktikování postu a
tělesného umrtvování29. Tehdy František zasáhl (pro jistotu i za pomoci
místního biskupa) a uložil Kláře aspoň minimální dávku jídla pro každý
den. Střet na první pohled banální. Ovšem pro Kláru víc než kosmetický.
Klára zde totiž musela ustoupit ze svého pojetí řeholního života. Ze svých
představ o svatosti a cestě k ní. Znamenalo to „vyklidit pozice“ a uvolnit
cestu Evangeliu jako jedinému prostředku, jak žít. Poslechnout i tak
banální Františkův příkaz bylo pro Kláru prubířským kamenem její
vybrušované lásky. A my víme, že poslechla tak dokonale, že dokonce po
letech bylo splnění tohoto příkazu důvodem, aby Pán „ustoupil“ a uvolnil ji
z mimořádného vytržení, do kterého ji uvedl během posvátného Třídenní o
jedněch velikonocích30.
Druhým případem31, kdy František zasahoval, byla záležitost ohledně
vedení kláštera. Tehdy byla Klára přinucena přijmout službu a titul abatyše.
Znovu se zde zkřížily plány a představy osobní s těmi, které byly
předloženy k přijetí. Toto nebyla otázka pokory. Klára věděla, že přijme-li
titul abatyše, klášter bude samostatný, nezávislý... a to ona nikdy nechtěla.
To, co utvářelo identitu její a jejích sester, bylo právě pouto k Menším
bratřím a Františkovi. V té chvíli od ní František žádal skutečně mnoho.
Musela uvěřit, že i když viditelně nebude existovat žádná záruka této
vzájemnosti, ona se přesto neztratí, ale bude žít skrze vnitřní věrnost a
dar společného povolání. A to, že poslechla, umožnilo nejen život ale i
životnost řádu, který dnes nese její jméno a který by v opačném případě ani
nevznikl.
Ukazuje se tak, že pravá poslušnost je vždy ve službě životu.
Proč je to ale právě poslušnost, která nám dává vrůstat do krásy? Krásná
věc je krásná tím, čím je; ne tím, co působí. A kvalitou poslušnosti je
zůstávání, tedy bytí. Poslušnost je postoj zůstávání před Bohem v
pozorném (bdělém) nastavení vůči jeho vůli, která není přijímána jako
nevyhnutelný osud, ale jako projev lásky, která ví, co je dobré. Která ví, co
je správné. Která tím, že ví, také dává smysl a bytí.
Poslušnost nás tak odpoutává od vlastního konání k vzájemnému bytí.
Být před Bohem neznamená nečinnost, ale naopak naplnění nejvyšší
možnou aktivitou. Činnost Boha je bytí, jsme-li s ním či v něm či skrze
29 Srov LegKl 12, 13-19
30 Srov LegKl 21
31 Srov LegKl 8,4
něho... má naše konání kvalitu bytí, a proto je nosné, plodné, požehnané,
naplněné a krásné.
Ale jak?, ptáme se. Vraťme se znovu k úvodním Klářiným slovům: nejprve
se nechme obdarovat, zakusit vděčnost z daru svobody a rozhodování, z
daru vlastní důstojnosti i odpovědnosti, nechme se okouzlit záplavou Boží
dobroty a projevy jeho přízně. Pak postupme k Daru, kterým je Kristus.
Připomínejme si jeho slova, postoje, skutky. Dojděme pod Kříž. Hleďme
na Probodeného. Nechme se jím dostihnout v našich ranách. Přijměme
jeho pozvání k společnému stolu. Zůstávejme s Ním.
A On Krása sama, bude s námi – jeho bytí je zároveň konáním. A co
jiného může konat Krása než krásu. To je můj milovaný Syn, toho
poslouchejte32. Každý, kdo slyší můj hlas a otevře, k tomu přijdu a budu jíst
u něho a on u mě33. Až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechno k sobě 34.
Kéž nás na této cestě přitahování krásou, na cestě poslušnosti, provází Ta,
která vždy zůstávala ve svém „Fiat“ a která je celá krásná.
Být nádhernou čelenkou v dlani svého Boha, Božím klenotem v Božích
rukou nebo snad jen „prstýnkem z hlíny“, to už není tak důležité.
Podstatné je tam opravdu být... jednou provždy vyryti v dlaních svého
Boha.
1. Náušnice z perel Božího slova: Slyš Izraeli, slyš (XY) –
prorozjímám si jako osobně určenou tuto Boží výzvu a ozdobím se
připraveností slyšet i poslouchat.
2. Náhrdelník ze vzácných kamenů: Posbírám ve svém životě vzácné
kamínky vzpomínek na mocné Boží skutky, kdy jsem se směl(a)
dotknout Boží dobroty, milosrdenství, pomoci.
3. Brož s „bílým kamínkem“: v hlubině svého srdce se pokusím
objevit „jméno“, kterým mě Pán povolává k bytí před Ním a v
Něm.
4. Náramek: nechám se připoutat ke Kristu takovému, jakého ho
poznávám z Evangelia a jaký je v tuto chvíli nejbližší mému srdci.
32 Mk 9,7
33 Zjev 3,20
34 Jan 12,32
5. Prsten: odevzdám se Pánu, nechám se zavázat jeho věrností a denně
si vyhradím určitý čas jen a jen pro Něho, pro nás dva.
VI.
Bezbariérové přátelství
„Svatá Kláro, nejmilejší dcero svatého otce Františka“
„Svatá Kláro, nejochotnější následovnice svatého otce Františka“
„Svatá Kláro, bratří menších sestro milovaná“
Z výše uvedených invokací je zřejmé, že tentokrát se náš zájem zaměří na
Františka a jeho vztah ke Kláře. Kým byl František pro Kláru a kým byla
Klára pro Františka? V jakém vztahu jsou pak oba řády navzájem? Protože
toto není místo na rozplétání složitých souvislostí historického vývoje,
kterým si oba řády prošly během jejich více než 800-leté historie,
zůstaneme jen u Františka a Kláry. Ovšem i zde je na místě odpustit si
romantické záběry na Kláru běžící rozkvetlou loukou za Františkem či
podobné výjevy, kterými oplývají současné pokusy o filmové zpracování
životních příběhů obou světců.
Kým pro sebe byli navzájem, je ovšem možné poznat z toho, co sami říkají
ve svých spisech. Pro Kláru byl Františkův příklad životní inspirací.
Na něm poznala své povolání. Proto pro Kláru bude František navždy „náš
přeblažený otec“, „náš milovaný otec“, „po Bohu naše jediná útěcha a
opora“...35 Vedle něho se Klára cítí malou, nepatrnou sazeničkou, která pro
svůj růst potřebuje živnou půdu péče a ochrany jeho i jeho bratří, jak sám
František sestrám slibuje. A nejen to, Klára nechává na Františkovi, aby
sám definoval identitu Kláry a jejích sester, jejich poslání i úkol v
církvi: „Protože z Božího vnuknutí jste se staly dcerami a služebnicemi
nejvyššího a svrchovaného Krále, nebeského Otce, a zaslíbily jste se
Duchu svatému tím, že jste si zvolily život podle dokonalosti svatého
Evangelia, chci a slibuji za sebe i za své bratry, že budu o vás vždy horlivě
pečovat a starat se, tak jako o ně.“36 (ŘehKl VI,3-5)
V tomto duchu tedy František Kláře a jejím sestrám odevzdává cestu
následování Pána po vzoru Marie, jeho přesvaté Matky. Sestry se mají stát
z Božího vnuknutí dcerami a služebnicemi Otce: být tak otevřené pro
Ducha Páně a přijímat ho čistým srdcem a čistým tělem. Uzavřené v
35 ZávKl 5; 7; 38
36 ŘehKl 6,3-5
tajemství Vtělení kráčet cestou dokonalosti svatého Evangelia. V závěti pro
sestry, kterou František diktuje na sklonku svého života stojí: „Já, maličký
bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána
Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky a vytrvat v ní až do konce. A prosím
vás, mé paní, a radím vám, abyste stále žily v tomto přesvatém životě a v
chudobě.37“
Poutem, které spojuje Františka a Kláru, bratry a sestry je tak následování
života a chudoby Ježíše Krista a jeho Matky. Chudoba Krista je onou
dokonalostí, ke které jsou povoláni a které mají být v církvi
znamením.
Neboť, jak uvádí František bratřím a následně Klára sestrám doslovně v
řeholi: „To je ona vznešenost nejvyšší chudoby, která vás, mé nejdražší
sestry, ustanovila za dědičky a královny nebeského království. O věci vás
sice ochudila, ale ctnostmi obohatila. Toto ať je váš úděl, který vede do
země živých. K němu, milované sestry, zcela přilněte a nic jiného, pro
jméno našeho Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky na věky na tomto
světě nechtějte mít.“38
Svědectvím o této skutečnosti může být i událost, na kterou si sestry
vzpomínají po více než třiceti letech od Františkovy smrti. Jedná se o
„slavné“ Františkovo kázání sestrám beze slov. Tehdy František
navštívil sestry, které se velmi těšily na setkání s ním a jeho slova. Místo
toho si světec nechal donést popel, posypal si jím hlavu a za modlitby
kajícího žalmu Miserere, aniž by řekl něco dalšího, odešel. Dal tím najevo,
kdo je Tím důležitým, na kterém jejich vzájemný vztah, a tím i identita,
stojí. Ne František, ne Klára, ale Kristus chudý a ukřižovaný pro nás
hříšníky. Kristus, který chudobou svého ponížení ve Vtělení spojil nebe se
zemí i všechny lidi mezi sebou navzájem.
Na rozdíl od Kláry, která se ve svých spisech často odvolává na Františka a
nešetří projevy své náklonnosti a oddanosti, ve Františkových spisech
Klářino jméno nenajdeme. Byl snad proto jeho vztah méně vroucí? Když
František sestupuje z hory La Verny, kde přijal od Pána stigmata,
neuchyluje se jinam než do San Damiana, kde nakonec tráví celou zimu.
San Damiano je místo, kde se mu dostává hlubokého očištění i mimořádné
milosti ujištění o své spáse, v jejímž odlesku František skládá svůj
Chvalozpěv stvoření. Právě v tomto okamžiku se obrací i k svým sestrám a
37 ŘehKl 6,7-9
38 ŘehKl 8, 4-6; ŘehFr 6,4-6
oslovuje je tak, že o vroucnosti jeho vztahu nemůže být pochyb:
Slyšte, Chudičké (Poverelle)...“, píše ten, kterému se dodnes přezdívá
Poverello (Chudičký). Mohl jim dát krásnější jméno? Mohl je obdarovat
více? Vždyť jeho oslovení je vyznáním hluboké jednoty, která zná a
sdílí nejhlubší tajemství Františkova srdce: „Pán mi dal“...39, které se
jako refrén nese celým jeho životem. A přesto může darovat více, když ve
světle nové milosti v závěru své výzvy říká: „neboť každá bude královnou
v nebi korunovanou s Pannou Marií40“. Být „chudičkým“ je tak jen jiným
jménem pro toho, kdo je zahrnut krásou nebe a společenstvím s těmi, kteří
patří na Boha a žijí v plnosti jeho Lásky.
Po Františkově smrti se San Damiano stává jeho živým odkazem a
památkou. Řád bratří prochází svým nutným vývojem, ale uprostřed
překotných proměn tu zůstává San Damiano a jeho svědectví o chudobě,
která koření v tajemství Pánova Vtělení, jako Františkova sazenička. Až do
konce svého života se Klára nepřestane odvolávat na živnou půdu, do níž
byla vsazena, a poskytovat občerstvení a stín těm bratřím, kteří budou chtít
usednout v jejím stínu, aby v sobě oživili vzpomínku na Františka a způsob
jeho následování života a chudoby Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky.
Klára a František, dvě jména, která nerozlučně patří k sobě nejen proto, že
je pojí stejné místo, stejná doba a stejná životní volba, ale především proto,
že oba přijali pozvání sdílet totéž tajemství Boží lásky, která si nic
neponechává pro sebe a zcela se vydává za nás, za chudé, které obohacuje
svou chudobou.
Bohu díky, že i dnes je možné toto tajemství sdílet dál.
1. bahenní lázeň: co je živnou půdou pro mou sazeničku víry? V
jakém prostředí se jí daří nejlépe a jaké podmínky potřebuje pro
svůj růst?
2. Pokusím se charakterizovat tuto půdu slovy Písma svatého (aspoň
tři základní vlastnosti)
3. Do jaké čeledi patří má sazenička? Co je pro ni typické a k čemu
39 ZávFr 1; 4; 6; 14
40 PísPov 6
má sloužit?
4. Znám její celé „botanické“ jméno: tedy jméno pro tento svět i pro
věčnost?
5. I kdyby byly kolem mě tisíce podobných sazeniček, v čem je ta má
jedinečná?
6. Která liturgická doba je dobou jejího květu a kdy přináší své plody?
Jakou podobu mají a kdo se z nich může těšit?
7. Jaký „kosmetický“ přípravek by se dal z mé rostlinky připravit:
mast k uzdravení, olej k osvěžení a uvolnění, parfém na oslavu,
peeling k očištění, mýdlo na čisté svědomí, voda po holení příliš
pichlavých rysů mé povahy...?
VII.
K jádru věci
„Svatá Kláro, neobyčejná milovnice chudoby“
Když roku 1228 přichází papež Řehoř IX. do Assisi, aby oficiálně prohlásil
bratra Františka za svatého, využívá této své cesty také k zastávce v
klášteříku San Damiano, aby navštívil sestru Kláru a její sestry. Během
návštěvy, která nemá jen zdvořilostní účel, je Kláře předloženo papežovo
řešení ekonomického zajištění jejího kláštera: Svatý otec osobně nabízí
část ze svého vlastnictví na vydržování sester u San Damiana. Klára ovšem
s rezolutní pevností odmítá. Papež nechápe příčinu odporu, domnívá se, že
Kláře brání morální závazek, který učinila slibem chudoby, a tak nabízí
další řešení, jak zaznamenává Legenda: Bojíš-li se kvůli slibu, my tě slibu
zprošťujeme. A na základě této velkodušné a dobře míněné papežovy
nabídky smíme dodnes držet v rukou klíč k pochopení toho, co je to
Klářina chudoba. „Svatý otče,“ odpovídá Klára, „navěky nechci být
žádným způsobem zproštěna následování Krista.“41
Klářina chudoba tak na prvním místě není ani morálním závazkem, ani
slibem, kterému je třeba dostát, dokonce ani jednou ze ctností, o kterou je
třeba usilovat. Klářina chudoba je oním povoláním, o kterém mluví v
úvodu své Závěti; je onou ve světle Boží milosti nalezenou Cestou, kterou
se nám stal Syn Boží. Chudoba se tak Kláře stává způsobem, jak se
dotýkat spásy, jak sdílet s Bohem jeho způsob života a bytí.
41 Srov LegKl 9,12-15
Je zřejmé, že v tuto chvíli se náš pohled od hmotné nouze, záplatovaných
hábitů a skrovných přídělů jídla posouvá na jinou kolej. Před očima máme
chudobu svatou, blaženou a zbožnou42, jak ji Klára tituluje v listě sv.
Anežce české: je to chudoba Boha, který volí tento způsob, aby uvedl
člověka do plného bohatství života. A v čem tento život spočívá? V tom, že
poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho kterého jsi poslal, Krista
Ježíše43.
Klára, která neúnavně hledí do Zrcadla, v němž se na Ježíšově tváři odráží
krása obnoveného lidství, poznává Boha, který je láska. Pozorné zahledění
se do tajemství vtěleného Božího Syna Kláře ukazuje na vnitřní pouto mezi
Otcem a Synem, na lásku, která mezi nimi vládne, která je spojuje a vylévá
se na celé stvoření. A tuto lásku Klára nazývá chudobou, neboť v ní se
Ježíš zcela a naprosto odevzdává, daruje a vydává svému Otci i lidem
do rukou. To je cesta naší spásy. Syn Boží se stal chudým, abychom my
zbohatli z jeho chudoby44.
A proto ta, která miluje, netouží po ničem jiném, než touto cestou jít, sdílet
ji, a tak být nablízku Milovanému. Nedovolí, aby ji nikdo (ani papež) a nic
(ani všechny námitky zdravého rozumu) od této lásky mohly odloučit.
Klářino úsilí je nakonec korunováno uznáním, když Svatý otec rozpoznává
pravost této její cesty a uděluje klášteru San Damiano své Privilegium
Chudoby. „Je známé“, píše v něm, „že jste se zřekly žádostí po časných
věcech z touhy zasvětit se výlučně Pánu. Proto jste všechno prodaly,
rozdaly chudým a předsevzaly si, že nikdy nebudete nic vlastnit a že se ve
všem budete držet šlépějí toho, který se pro nás stal chudým a který je
Cesta, Pravda a Život…45“
Ježíšova chudoba, jeho sebedarování, je cestou, která ukazuje na
pravdu o Bohu a člověku, a tak přivádí do života v plnosti. Jít touto
cestou sice znamená ztrácet sám sebe, prodat všechno své bohatství,
zdarma ho (službou) rozdat stejně chudým – bratřím a sestrám – kolem
sebe a nezakládat svou vlastní hodnotu na žádném vlastnictví… nabízí
ovšem také podivuhodnou výměnu časného za věčné, kdy bohatství
Božího života otevře život člověka možnostem bez hranic vpravdě
božských.
42
43
44
45
1LAn 15,16,17
Jan 17,3
2Kor 8,9
PrivChud 1
„Proto po ničem jiném netužme, nic jiného nechtějme, v ničem jiném
nemějme zálibu a potěšení než v našem Stvořiteli, Spasiteli a Vykupiteli,
jediném pravém Bohu, který je plné dobro, veškeré dobro, celé dobro,
pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, vlídný, mírný, laskavý a milý,
který jediný je svatý, spravedlivý, pravý, svatý a přímý, který jediný je
dobrotivý, nevinný, čistý, od něhož, skrze nějž a v němž je všechno
odpuštění, všechna milost, všechna sláva všech kajícníků a spravedlivých,
všech blažených, kteří se společně radují v nebi“46, radí František ve své
Nepotvrzené Řeholi.
Klára si je vědoma, že vrcholem této chudoby je dar vlastního života; v
Eucharistii vydává Ježíš své Tělo, na Kříži odevzdává svého ducha…
Chudoba tak není odsouzena k trpnému snášení či asketické dovednosti,
ale je opravdovou cestou k životu, jejímiž plody jsou radost a pokoj
Vzkříšeného Krista. Odevzdání vlastního těla a umenšení se pro přijetí
daru Ducha svatého proměňují život v eucharistii, v díkůvzdání a
nepřetržitou chválu, jejímž zdrojem je radost pramenící v Božím
království, radost, kterou nic nemůže vzít47.
František ve svém Napomenutí říká, že na této zemi nemůžeme tělesnýma
očima vidět z Božího Syna nic než jeho Nejsvětější Tělo a Krev v
eucharistických způsobách chleba a vína48. Chvěje se úžasem a bázní před
tajemstvím Boha denně sestupujícím z Otcova lůna na oltář. A jeho tělo se
nakonec stává tajemným způsobem ikonou Ukřižovaného. Tělo, do kterého
Láska sama otiskla znamení své vydanosti až do krajnosti, pečeť své
chudoby.
Klářinou pečetí nejsou viditelná stigmata, třebaže i její tělo se smělo stát
vyvoleným nástrojem k doplnění míry Kristových útrap v dlouholetém
snášení nemoci, na konci cesty jejího následování nacházíme naprosté
uvolnění a svobodné patření, kdy jí je dáno tělesnýma očima spatřit Krále
slávy. V prostém sebedarování je očištěna od jakéhokoli ulpění na
sobě, a tak schopna ve svém těle spatřit Boha: chudá (bez hranic
milující), která vždy chudého ( bez hranic milujícího) Krista následovala.
A nám, kterým stojí za to strávit sem tam nějakou minutku u Klářina
zrcadla nadešel čas sestoupit z těchto výšin Boží chudoby do běžného
prostoru našeho vlastního tříbení a růstu ke svatosti. Invokace mluví o
46 NepŘeh 23,9
47 Jan 16,22
48 Srov Nap I, 20
Kláře jako o neobyčejné milovnici chudoby a tím zdařile podtrhuje, že
Klářina cesta následování chudého Krista je záležitostí neobyčejné
lásky. A v tomto bodě jsme všichni na stejné lodi: ne každý je pozván jít
jako Klára cestou chudoby, ovšem každý člověk je pozván k lásce – a to
naprosto neobyčejné, způsobem zcela neobyčejným. A právě tato
neobyčejnost je nakonec rozhodující… už jen kvůli atributu na svatých
obrázcích.
1. Index váhy: kde jsou má příliš „silná místa“, kde je třeba trochu
zchudnout do Kristova smýšlení?
2. Kritérium krásy: podle čeho posuzuji, co je dobré, krásné, vhodné
pro mě a pro mé nejbližší? Kolik si nechávám odstupu od svého
názoru a svobody pro Ducha Božího a modlitbu?
3. Kouzlo okamžiku: našlo by se v posledních dnech něco, čím jsem
se nechal(a) okouzlit? Co mě přivedlo k úžasu a radosti? Co jsem
učinil(a) s tímto vzácným darem?
4. Šperkovnice: Jakým bohatstvím je pro mě Bůh a život s Ním: najde
se aspoň 7 vzácných drahokamů v pokladnici mého srdce?
5. Atribut: co je nezbytným doplňkem mého neobyčejného
následování Krista? Co je pro mé následování charakteristické a od
čeho by mě nic nemělo odloučit?
VIII.
O překážkách na cestě
„Svatá Kláro, statečná přemožitelko těla“
„Svatá Kláro, slávou světa pohrdající“
„Svatá Kláro, odvážná podmanitelko zlých duchů“
V době, kdy Klára píše druhý list naší Anežce české, má za sebou více jak
dvaadvacetiletou zkušenost duchovní cesty a života v klášteře San
Damiano. Naproti tomu Anežka je na cestě chvilku, ovšem dostatečně
dlouho na to, aby prvotním nadšením mohl začít prorůstat postoj
vytrvalého následování, tříbeného také překážkami na cestě. Křesťanská
tradice tento proces duchovního zápolení shrnula do tří okruhů: tělo, svět a
ďábel. Na těchto rovinách je každý konfrontován s realitou o svém
sobectví, své žádostivosti a přitažlivosti k hříchu. Zdálo by se tedy, že
duchovní boj je ten typ boje, kde se ohledy na slabší pohlaví neberou...
Začteme-li se do Klářina životního příběhu, jak nám ho předkládá autor
Legendy, setkáme se tu s ženou silně vyzbrojenou tvrdou askezí vůči
svému tělu, rozhodnou odvahou, s níž opouští své společenské postavení a
až do smrti hájící zástavu nejvyšší chudoby. Kláru, která čelí útokům zlého
ducha a přemáhá ho silou své modlitby, pevnými postoji a pohotovými
odpověďmi... Klára je skutečně žena statečná, rozhodná a duchapřítomná,
ovšem tajemství jejího vítězství nejen v duchovním trojboji je třeba hledat
někde jinde.
Když Klára na sklonku svého života diktuje svou Závěť, vzpomíná: „Když
Nejvyšší Otec nebeský uznal za vhodné svým milosrdenstvím a svou
milostí osvítit mé srdce, abych po příkladu a učení našeho otce Františka
konala pokání...“49, tak začíná příběh i po 800 letech stále živý. Otec
osvěcuje Klářino srdce svým milosrdenstvím a ona začíná konat pokání
podle příkladu svatého Františka. Jak silně tato slova rezonují s těmi
Františkovými z úvodu jeho Závěti, napsané o třicet let dříve: „Pán dal
mně, bratru Františkovi, abych takto začal konat pokání: neboť, když jsem
byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě
přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich
odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla;
a pak jsem ještě chvíli otálel a opustil jsem svět“50.
Toto je příklad, který František odevzdává Kláře: konat pokání znamená
prokazovat milosrdenství, být milosrdná, mít srdce propustné pro
milost lásky, kterou je Duch svatý jako proměňující síla, která všechno
tvoří nové.
Františkova zkušenost mezi malomocnými mu odhalila pravdu o něm
samotném: v prokázaném milosrdenství objevil sebe jako potřebného
milosrdenství, které by uzdravilo jeho vnitřní malomocenství způsobené
hříchem, náklonností ke zlému a vlastním sobectvím. Tehdy pochopil, proč
se Bůh stal člověkem a co Ho to stálo, aby nám prokázal milosrdenství.
František tak opouští svět pro Boha, který přemožen láskou opustil nebe
pro člověka, a to člověka malomocného hříchem.
49 ZávKl 24
50 ZávFr 1-3
Klára, osvícena touto milostí, poznáním Otce milosrdenství, si nevolí jinou
zbraň a jinou zbroj. Opouští své postavení, své bohatství a své jistoty. Chce
být služebnicí Boha a svých sester a miluje je jako matka něžnou láskou.
Prokazuje milosrdenství a dovolí Pánu, aby ji zahrnul svým
milosrdenstvím. Takto vítězí nad sebou, přemožena silou lásky, která jí
vnitřně připodobňuje k Milovanému. Podle Něho učí se i ona nastavovat
zlu druhou tvář a přemáhat ho mocí srdce propustného pro milost za cenu,
kterou zná jen láska.
Proto, když popisuje cestu následování, radí Anežce, ať kráčí rychlým,
svěžím krokem, radostná, hbitá a bezpečná...51 jako by bez námahy. Ptáme
se, jak je to možné. Kam najednou zmizely všechny překážky? A odkud
stále brát onu potřebnou svěžest? Přesto však je na místě ještě jedna
otázka: a přemýšlí snad o rezervách a překážkách dítě, které se žene do
rozevřené tátovy náruče?
Stal-li se nám Syn Boží cestou52, jak vyznává Klára, pak proč po ní
nekráčet se stejnou odvahou, jakou prokazují maličcí? Vždyť každý pád na
takové Cestě může být pádem jen do Jeho milosrdenství.
Snad i my jsme těmi, kteří se mají za čím ohlédnout na svém duchovním
putování a vyzkoušeli jsme již vícekrát svůj „důvtip“ při zdolávání
nejrůznějších překážek. Možná jsme i zabrousili na duchovní bazar
osvědčených prostředků pro duchovní boj nebo se zoufale rozhlížíme po
tom nejefektivnějším, který zabere už jednou pro vždy... Klára je chudou
paní a v její škole se neplatí školné. Jediným vkladem je Ten, který nelpěl
na tom, že je rovný Bohu, ponížil se a stal se jedním z nás53, stal se naším
služebníkem... A my jsme zbohatli z jeho chudoby54. A tak když nám po
kapsách cinkají „drobné“ Božího milosrdenství, zkusme být marnotratní
vůči sobě i lidem kolem nás, nechme se zahrnout a rozdávejme tuto něžnou
podobu lásky celým srdcem, celou duší a celou svou silou.
Styling duchovního zrcadlení: Program proti vráskám
1. zmapování vrstevnic svých vrásek: co mi působí starosti, čím se
trápím, s čím zápasím v osobním i duchovním životě, co mi působí
51
52
53
54
2LAn 12-13
ZávKl 5
Srov Flp 2,6-7
2Kor 8,9
2.
3.
4.
5.
největší ponížení, zklamání... co jsem si ještě neodpustil(a).
přečtení návodu: začíst se do Evangelia... po určitou dobu
pravidelně číst úryvek z Evangelia podle Lukáše nebo Jana a dát si
pár minut na přemýšlení.
aplikace: postupně na svá trápení nanášet vrstvy poznané Boží
lásky a věřit, že Bůh má dost moci, aby splnil, když něco slíbí.
vstřebávání: nechat se oslovit konkrétní výzvou, kde a jak rozdat
své bohatství získaného milosrdenství (i kdyby bylo malé jako
hrášek) s důvěrou, že Bůh doplní, co buje třeba.
ocenění: nezapomenout ohodnotit chválou, vděčností, radostí či
jinak Boží dílo ve mně a pochválit se, jak mi milosrdenství sluší:
Rozjasnit svou tvář a nechat si zaplatit lanovku až na vrchol té hory,
jejíž vrstevnice jsou zapsány ne na čele, ale v mém a Božím Srdci.
A pak se jen rozhlížet a žasnout.
IX.
O hluboké pokoře na míru
„Svatá Kláro, zrcadlo řeholní dokonalosti“
„Svatá Kláro, vzore hluboké pokory“
„Řeholní dokonalost“ je pojem zajímavý, zvláště je-li střižený podle vzoru
hluboké pokory, jak nám dnes předkládají uvedené invokace. Existuje
kniha, kde jsou přehledně seřazené jednotlivé řeholní společnosti,
kongregace a řády i s patřičným vyobrazením řeholního oděvu. Již nejedna
kandidátka přiznala, co také sehrálo svou úlohu při rozhodování, kam se
rozjet při hledání povolání...
Řeholníka však nedělá hábit, třebaže ho činí snadno rozpoznatelným a
doslova nepřehlédnutelným. Řeholník svůj název odvozuje od slova
„řehole“, která je pro něho zrcadlem způsobu života, který přijal jako dar v
okamžiku, kdy Pánu kývl na jeho pozvání.
A Klářina řehole začíná překvapivým způsobem: nenajdeme zde výčet
zákazů a příkazů, ale prostinké konstatování: způsob života Chudých sester
je zachovávat Evangelium našeho Pána Ježíše Krista...55 a v dalších
kapitolách Klára jen rozvádí, jak si přeje tento životní hábit, habitus,
nastřihnout podle vzoru hluboké pokory Toho, který byl zavinut do plének
a položen do jeslí; který podstoupil nesčetné námahy a trápení pro
55 ŘehKl 1,1-2
vykoupení lidského rodu a nakonec chtěl trpět na dřevě kříže a zemřít na
něm tou nejpotupnější smrtí56. „Řeholní dokonalost“ najednou nabírá jiné
obrátky. Je dokonalostí evangelní, je odzrcadlováním Krista a jeho lásky. A
tak je zřejmé, že tento střih není vyhrazen jen XS asketickým velikostem,
ale je pro každého v té míře, v jaké byl povolán následovat Krista.
Klářinou mírou je prostinký šat Kristova lidství, šat pokorného a trpícího
Služebníka, který se nám stal cestou k Otci. Četná svědectví sester v
Kanonizačním procesu i vlastní Klářiny spisy jsou plné dokladů toho, jak
vnímala sebe samu sjednocenou s tímto životním postojem Ježíše a jeho
Matky. Pokora a chudoba se vinou jako zlatá nit snad každou stránkou.
Legenda obdivuje Klářinu schopnost sloužit, soucítit a pomáhat sestrám i
všem ubohým, kteří se na ni obraceli ve svých těžkostech. Neváhá detailně
popisovat péči, s jakou se věnovala ošetřování nemocných a nemohoucích.
Žasne nad autoritou abatyše – služebnice a matky sester 57. Velikost Kláry
jako by vyrůstala z drobného semínka odevzdanosti zapadlého do půdy
slabosti a utrpení, které Klára přijímala za své, aby ho proměnila jasem
milosrdenství v místo a okamžik setkání s Boží trpící a vykupující láskou.
A jak si dokonalost představovala sama Klára? „Děkuji štědrému dárci
milosti, píše Anežce české, od něhož, jak věříme, pochází každý dobrý dar
a každé dokonalé obdarování, že tě ozdobil tak velkou slávou ctností a
opatřil tě znameními takové dokonalosti, že ses stala horlivou
napodobitelkou dokonalého Otce, a proto si zasluhuješ stát se
dokonalou, aby jeho oči na tobě nespatřily nic nedokonalého. Stala ses
učednicí nejsvětější chudoby v duchu velké pokory a nejvroucnější lásky
a přilnula jsi ke stopám toho, s nímž sis zasloužila spojit se sňatkem“58.
Klára dokonalost spojuje s dokonalým Otcem, Otcem milosrdenství. Její
dokonalost tak není výsledkem osobních snah, ale je darem Božím. Je
přilnutím k Božímu Daru, k Synu, kterého Otec daruje pro naši spásu.
Klára radí Anežce, aby se stala dokonalou přijetím Božího Syna,
ztotožněním se s Ním v darování sebe sama Otci do rukou. Tak jako Otec
dává všechno, i svého Syna, kterého neušetří, a tak zjevuje dokonalost své
lásky, podobně i Anežka a s ní každá klariska je pozvána rozdat sebe celou
ve službě lásky. A tak Anežčiny (Klářiny) prázdné ruce a náruč Boha Otce
jsou nakonec těmi mírami, podle kterých se stříhá hábit Kláry a jejích
56 4LAn 19-23
57 Srov LegKl 12
58 2LAn 3-7
sester.
Oblékat denně takový hábit je pro Kláru největším z darů, který od Otce
milosrdenství přijala: je jejím povoláním a v něm je skutečnou řeholnicí,
živoucím evangeliem o Boží lásce. Takto smí být zrcadlem lásky Boha,
který se vydává člověku do rukou, aby ho směl nést ve svém Náručí a
uvést do plnosti života.
„Škoda, že se do Klářina hábitu jen tak nevejdu“, posteskne si možná
nemnohý z nás. Ovšem pro tyto případy má Klára v záloze Zrcadlo, které
je šité na míru každému z nás, kdo nosíme svůj „křestní hábit milosti“ nebo
aspoň stopujeme u Cesty nedaleko směrovky „k Otci“. „On je odlesk věčné
slávy, záře věčného světla a zrcadlo bez poskvrny. Do tohoto zrcadla se
každý den dívej a v něm svou tvář neustále pozoruj. Vždyť v něm září
blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak to budeš moci v
celém zrcadle s milostí Boží nazírat“59.
Jinými slovy, nechme se získat Ježíšovou chudobou, pokorou a láskou a
nebuďme pak moc překvapeni, až se druzí za námi začnou na ulici ohlížet:
budem totiž odrážet krásu blahoslavenství, svatosti a něčeho
nevyslovitelného, co má moc oslovit druhé. A nebude to vlastně nic
zvláštního, když naším módním trendem bude Evangelium, které nám
dokonale padne. Vždyť je střiženo na míru každého z nás.
Styling duchovního zrcadlení: Kontrola šatníku
1. „Model snů“: Co si představuji pod pojmem dokonalost? Mám
jasno v tom, jak by měl vypadat můj model evangelní dokonalosti?
Podle jakého vzoru a jaké míry se bude stříhat?
2. „Křestní roucho milosti“: Provedu průzkum současného stavu: Jak
moc je opotřebované, jak často ho nosím, jak o něj pečuji, roste se
mnou, sedí mi, potřebuje někde vyspravit...?
3. „Pracovní oděv“: Jakým způsobem využívám své svěřené hřivny?
4. „Domácí oděv“: Co je mi na křesťanství vlastní? V čem se cítím
pohodlně, ve své kůži, jako doma? V čem jsem v tuto chvíli za
vodou?
5. „Něco na sport“: Čím je pro mě má víra přínosem? Kde vnímám tu
59 4LAn 14-18
správnou výzvu pro sebe a kde potřebuji zabrat?
6. „Pyžamko“: Mám místo, kde se cítím zcela v bezpečí? Kde si mohu
odpočinout? Odpočívám?
X.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
„Svatá Kláro, Ježíšem v ochranu společně se sestrami přijatá“
„Svatá Kláro, velebitelko Nejsvětější svátosti“
Pročítáme-li pozorně Klářiny spisy, především její Řeholi a Závěť,
můžeme si povšimnout zvláštního důrazu, kterým jsou texty protkány, a
vytvářejí tak vlastní odstín Klářiny františkánské spirituality. Vedle
nejvyšší chudoby je to svatá jednota, která je pro Kláru znamením a
projevem skutečného a naplněného následování Krista. Vnější a vnitřní
chudoba jednoduše nestačí, neboť i ona je cestou k plnému společenství
lásky ve vzájemné jednotě s Bohem, druhými i námi samými.
Svatá jednota je tedy ovocem života podle evangelia. Podle soudobých
zpráv víme, že v San Damianu sdílelo toto životní směřování společně na
padesát sester. Na tak omezeném prostoru se jistě muselo střetávat velké
množství osobností, povah, sklonů, tužeb, záměrů a pohledů… Uchránit
vzájemnou jednotu tak, aby bylo možné nejen žít, ale také zviditelňovat
druhým ideál evangelního života, nemohlo být výsledkem dobře
naplánované strategie, empatického umění ani spolehnutí se na
charismatickou osobnost zakladatelky. Jednota je otázkou lásky. Lásky,
která vytváří společenství, která funguje na principech vložených do
lidského srdce, stvořeného k obrazu a podobě Boží, k obrazu Trojice. Jen
takové společenství může nabídnout ochranu a bezpečí. Cílem svaté
jednoty je bezpečné prostředí, kde neexistují zavřené dveře... na
prvním místě mého vlastního srdce.
Je zřejmé, že toto je konkrétní podoba živého sesterství, jak si ho Klára
přála pro své sestry z jediného důvodu: ne aby se mohla pokochat morální
dokonalostí svého společenství, ale jednoduše proto, aby sestry vnímaly, že
jsou v bezpečí. Proto je učí a nabádá, ať bezpečně (bez obav) jedna druhé
vyjevuje své potřeby, ať se učí mluvit o sobě a naslouchat si, ať jsou vůči
sobě pozorné jako matka vůči své dceři, ať společně nesou tíhu
rozhodování a umí přijímat odpovědnost jedna za druhou. I konflikty, které
jsou nevyhnutelným tříbením na cestě svaté jednoty, měly být příležitostí
k hlubšímu poznání a přijetí se na nové rovině vztahu, posíleného
vzájemným a bezprostředním odpuštěním.
Co je ovšem klíčem pasujícím do každého zámku lidské uzavřenosti? Co je
klíčem Klářina úspěchu? Klára nabízí svou odpověď, jejíž příkladnou
ilustrací je známá, snad nejznámější, událost, kterou Legenda barvitě líčí
jako záchranu kláštera i města před vpádem saracénského vojska60.
V okamžiku, kdy je narušeno prostředí bezpečí, Klára se chová přirozeně a
bez patosu: nechává se položit na práh, jako viditelná překážka těm, kteří
chtějí toto bezpečí ohrozit, a zároveň před sebou nechává nést schránku
s uloženou Nejsvětější svátostí. Oběť Kristova těla a Klářina těla se
v jediném, sjednoceném postoji setkává na prahu mezi bezpečím
(životem) a ohrožujícím nebezpečím (smrtí). Vydaná láska versus
uchvacující zloba. Ale silnější než smrt je láska. Vojsko ustupuje a ve
zmatku se dává na útěk. A Klára slyší jakoby dětský hlas, vycházející
z eucharistické schránky: „Vždy vás budu chránit“ 61. Od této chvíle a
nadále jí už nikdo z rukou eucharistickou monstranci nevezme.
Takto jsme tedy došli až ke klíčovému okamžiku, kterým se nám otvírá
tajemství svaté jednoty, života sjednoceného Boží láskou. Ve starobylé
adventní antifoně je Kristus nazýván Davidovým klíčem: On je tím klíčem
každého lidského srdce. Jeho široce otevřené Srdce, kontemplované
v eucharistickém tajemství, učí Kláru jednat podobně. To, že je San
Damiano místem bezpečí, je důsledkem proměňujícího setkávání
s Kristem vydaného lidem do rukou. Nejvyšší projev Boží moci se
skrývá v naprosté bezmoci, křehkosti eucharistického chleba. Tato
dobrovolná bezbrannost lásky je hradbou, která střeží bezpečí jednotlivého
lidského srdce i celého společenství navzájem. Vzájemná vydanost ve
sdílení vlastních křehkostí nesených láskou je svatou jednotou, v
jejímž středu žije Bůh, mocný Strážce a Ochránce.
I přes hradby našeho srdce, našich rodin a společenství se čas od času snaží
dostat „saracéni“ najatí za mzdu, aby loupili a vraždili pokoj. Možná se náš
život podobá zplanýrovanému bitevnímu poli, možná se zuby nehty držíme
poslední obranné výspy, možná, že v našem srdci vládne pokoj… každému
je však nabídnuta stejná cesta. Položit sebe vedle Kristovy oběti na oltář
a věřit navzdory vší naději, že Jeho moc je silnější než každá beznaděj,
60 Srov LegKl 14
61 LegKl 14,10
strategie, zajištěnost. Že v jeho Srdci je dost pokoje pro každého z nás
tak, aby náš život byl v bezpečí, a tak otevřený pro každého i Každého,
kdo bude chtít vstoupit. Uprostřed všech každodenních zmatků tak bude
existovat oáza bezpečí a pokoje, odkud bude zaznívat jakoby dětský hlas:
„Vždy vás budu chránit“. Tím místem bude naše srdce a tuto radost nám
nikdo nevezme.
Kéž je tedy naší jedinou hradbou Ten, v jehož lásce jsou všichni v bezpečí,
sjednoceni poutem vzájemné lásky, která je svorníkem dokonalosti –
naprosté propustnosti pro plnost života v Lásce.
„Ó Klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, ty
zavíráš a nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo jsou spoutáni
v temnotách a stínu smrti.“
Styling duchovního zrcadlení: Klíčové postoje těla
1. Vyrovnání: je pozváním srovnat své životní priority s
obvyklým průběhem všedního dne na rovině vnitřního života,
života mezilidských vztahů i vztahu s Nejvyšším.
2. Prohřátí: znamená vystavit místa zatuhlá, bolavá, zablokovaná,
příliš zatěžovaná… hřejivému působení Božího milosrdenství tváří
v Tvář Lásce přítomné v eucharistickém tajemství.
3. Protažení: je otevřením pro nové poznání, novou zkušenost,
odpuštění, sebepřekročení, natažení v naději a důvěře k lásce, jak je
vlastní uvolněnému srdci.
4. Posílení: je aktivním zapojením všech duchovních svalů (ctností)
na cestě následování Toho, který stal služebníkem všech.
5. Sklonění: je uměním adorace, které je vlastní zůstávání v lásce,
neboť je sjednocena s Tím, který je Láska.
XI.
O Cestě s dobrým koncem
„Svatá Kláro, zázraky slavná“
„Svatá Kláro, mocná orodovnice před Bohem“
„Svatá Kláro, svatostí celý svět ozařující“
„Jak živá byla síla tohoto světla a jak silné je světlo tohoto zdroje jasnosti!
I když se toto světlo uzavřelo do klášterní skrytosti, přece z ní vyzařovalo
do světa! V těsném klášteře se soustřeďovalo, aby se pak rozlévalo do
světa v šíř i v dál. Střežila je uvnitř, a přece vyzařovalo ven. Ano, Klára se
skrývala, a přece byl její život zjevný všem. Klára mlčela, její sláva však
křičela. A není na tom nic divného, neboť tak jasně svítící lampa nemohla
zůstat skryta, aniž by zářila a své světlo šířila v domě Páně. Úžasně vonící
nádoba nemohla zůstat skryta, aniž by šířila vůni a naplňovala libou vůní
dům Páně. Ba, když v malém, osamělém klášteře praskla tvrdým životem
alabastrová nádoba jejího těla, vůní její svatosti se naplnila celá budova
Církve.62“ Tolik tedy autor Kanonizační buly sepsané ku příležitosti
svatořečení svaté Kláry, dva roky po její smrti. A současná verze?
Klára jasná svým jménem, září jako svatá Klára svým příkladem a nás nyní
přivádí k poslednímu zastavení u svého zrcadla. Dnes jsme zváni vystoupit
na horu, do slávy, která se umí dotýkat soucitem a něhou našich bolestí,
slabostí a chudoby. Klářina svatost je taková, protože je celá
prostoupená tím, čím žila a Kým žila. Otec milosrdenství, Bůh veškeré
útěchy, dokonalý Dárce… Bůh, chudý a pokorný ve své lásce k člověku: to
je její evangelium, ve které uvěřila a které se v ní stalo tělem, aby ho
svým životem ztělesnila. A jak k tomu došlo?
Aby Bůh mohl konat zázraky (neboť to ve skutečnosti je každý naplněný
život), nepotřebuje k tomu nic… aby se člověk mohl stát svědkem
zázraku, potřebuje víru, která by otevřela jeho oči. A pro oči otevřené
vírou existuje ještě jiné slovo, a tím je modlitba. Klára byla ženou
modlitby, ženou, která viděla Boha a jeho skutky. Nořila se do tohoto
pohledu, plnila jím své srdce, svůj život. Pozvolna ji tento pohled přetvářel
v to, čím žila uvnitř. Její tvář vydávala světlo 63 a lidem v její blízkosti bylo
dobře. Přitahovala láskou, protože Láska žila v ní a ona s Ní. Ne že by
měla na růžích ustláno, ale jednoduše dokázala přijmout také trnitou
stránku životní reality jako společnou cestu s Tím, který cestou k Otci
zanechal své stopy i mezi trny - na znamení těm, kdo půjdou za Ním. A ty
se ve světle víry rýsují ostřeji než kterýkoli trn.
Tak je Klářina svatost nepřetržitým sdílením Boží dobroty. Bůh se jí
daruje a ona Ho přijímá. Kristus, vtělené Slovo, se jí stává nikdy
nekončícím dialogem s Otcem, neboť v Něm Bůh daruje všechno, celé
62 BulKan 4-5
63 Srov LegKl 8,12-13
své dobro. A také Klára v tomto dialogu sdílí sebe celou, cele se odevzdává
s důvěrou milovaného dítěte do Otcových rukou. Ze setkání takových darů
pak nemůže povstat nic jiného než zázrak. Na velkodušnost člověka Bůh
odpovídá velkodušností Boha, sesláním Ducha svatého, Pána a Dárce
života, Ducha utěšitele a uzdravitele… Klářiny zázraky, které Legenda
zaznamenává se vší přesností64, jsou tak svědectvím o jejím soucitu a
prázdných dlaních, ochotných přijmout dary větší; a zároveň vyznáním
víry v Boha, který si nechal otevřít své Srdce a probodnout své dlaně na
znamení své lásky.
Klářin život proměněný v modlitbu o jediném Slově byl živoucím
evangeliem. A jako takový nutně nesl znamení „třetího dne“. Klára se stala
živou památkou Boha a jeho lásky, poznávala radost, kterou ji nikdo a nic
nevezme, a věděla, jak voní život v plnosti… Boží sláva přebývala v ní.
Že se to všechno krásně poslouchá? A že se nás to až tak netýká?
Kdo ví? V Klářině škole se nerozlišují velké a malé kroky, podstatné je,
po jaké Cestě jdou… a k tomu Klára nechává nejen svým sestrám jednu
výtečnou radu, která je zároveň přáním té, které ke jménu přibyla i svatá
zář:
„Buďte vždy milovnicemi Boha, svých duší a všech svých (bratří) a sester,
a vždyhorlivě zachovávejte, co jste Pánu slíbili. Pán ať je vždys vámi a vy
ať jste stejně tak vždy s Ním.“65
Všimli jste si, kolikrát se opakuje slovo „vždy“… a to je pokaždé, kdy
budeme mít odvahu k důvěře, k soucitnému srdci a prázdným dlaním,
protože pak se teprve budou dít, svatozář nesvatozář, zázraky v nás i kolem
nás, díky nimž leckteré oko prokoukne do Krásy.
Díky všem, kteří jste, svatozář-nesvatozář, dočetli až do konce… Je dobře,
že jsme tady. Ale Cesta vede dál. Cesta, která kéž by se nám stala
stylingem života.
64 LegKl 22; 31-40
65 PožKl 14-16

ZRCADLENÍ

Transkript

Podobné dokumenty