23. část - Historie Ždírce nad Doubravou

23. část - Historie Ždírce nad Doubravou

AKTUALIZOVÁNO
v březnu 2016
23. (závěrečná) část
Historické období 1989-1990
Běžné záznamy kronikáře nenasvědčovaly, že rokem 1989 skončí komunistické
panství v obci i v celé zemi, že padnou ploty z ostnatého drátu kolem západních hranic, že po dlouhých čtyřiceti letech zvadne ono proklamované na věčné časy a nikdy
jinak, a český národ i národy dalších evropských zemí pocítí opět závan svobody.
V naší republice to začalo 15. ledna 1989 sérií protestních shromáždění, která
vstoupila do dějin jako Palachův týden. Pak přišla petice Několik vět a na ni 30. června
reakce Rudého práva v článku Kdo seje vítr ... Do roka, jak věští známý antikomunista
Brzezinski, bude prý s komunismem v Československu konec, píše Rudé právo. Ani na
chvíli si autoři nepřipouštějí, že by se předpověď zkušeného amerického politologa
mohla vyplnit.
Ještě 1. srpna na slezině pražského funkcionářského aktivu, příslušníků Lidových milicí a SNB hřímal vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze Miroslav
Štěpán z tribuny sjezdového sálu Paláce kultury: V souladu s požadavky pracovních
kolektivů a většiny Pražanů rozhodně prohlašujeme, že nepřipustíme jakýkoli pokus o
destabilizaci, o útok na socialismus, proti přestavbě! Slavnostní akt přenášela Čs. televize. Když pak v závěru přísahali účastníci věrnost lidu, odvážil se kdosi vzadu zvednout ruku proti navrhovanému usnesení. – „Co je to za vola? Skoč mu za krk!“ nařizoval rozezlený Štěpán okolostojícím pohůnkům, aniž tušil, že jeho slova přenáší do
éteru zapnutý mikrofon u řečnického pultu.
Miroslav Štěpán 1. srpna 1989: „Nepřipustíme ...!
Drama východních němců, opouštějících v říjnu své trabanty a přelézajících
zeď západoněmecké ambasády v Praze, signalizovalo zhroucení komunistického impéria více než zřetelně. Režim byl natolik slabý, že už nedokázal masovému exodu občanů bratrské země NDR v útěku z Varšavské smlouvy na Západ zabránit. Právě i díky
těmto unikajícím Němcům se železná opona mezi Západem a Východem, počínaje pádem berlínské zdi 9. listopadu 1989, zhroutila.
Pokračujme ale se ždíreckou kronikou:
Výstavba a jiné. Postaveno 7 nových rodinných domků a celkem 15 bytů [neupřesněno]. U plánovaného vodojemu, kulturního domu a čistírny odpadních vod zůstalo jen při plánech. Stavba školy dokončena, probíhaly brigády na drobnější práce ...
Byl proveden odstřel pařezu po mohutném jilmu na dvoře bývalého čp. 5 Pravoslava
Pelikána. [Odstřel byl proveden natolik „odborně“, že kusy pařezu létaly všude kolem, některé až přes silnici ke Štěpánovým a do dvora JZD. Jen zázrakem nepřišel nikdo k úrazu a nevznikly větší škody.] Řečiště Doubravky uvězněné do kanálu zůstalo
proti slibům bez oživení zelení. Tok říčky by prý pak nebyl dosažitelný pro mechanizaci
při čištění koryta ...
Ždírecký zpravodaj stále nevychází. [Komunistické vedení obce má teď jiné starosti než vydávání zpravodaje. Přednější je stranická práce. Však také po posledním
předsedovi MNV nezbyly v kanceláři než skříně plné stranických brožurek.]
Jediný snímek z výstavby v obci v roce 1989
Poznáte, kde byl pořízen?
Výnosy a hnojení ... Byl-li celkový průměrný výnos některé plodiny proti minulým létům nižší, byla to situace způsobená povětšině člověkem zejména vynucováním
rekordních výnosů použitím maximálního množství hnojiv, čímž se zákonitě projevila
únava půdy, zvláště pak při nedostatku přírodních statkových hnojiv. Patrné to bylo
zejména u lánů kukuřice pěstované na siláž, možno i lnu nebo i u ostatních zemědělských plodin. Jako další důsledek musel se projevit i pokles dojivosti krav. Jako laik
procházející kolem osetých lánů a luk musel jsem si nutně povšimnouti znatelného
ochuzení skladby a pestrosti porostu luk, snížení ploch osetých jeteli, v neposlední řadě ponechání usušení sena samotné přírodě bez rozhodné pomoci člověka. Řady pracovnic – sušiček sena – vymizely z našich luk, seno změnilo barvu šedozelenou za hnědou a vůně sena změnila se v ostrý pach siláže a zatuchliny. Jen velmi těžko můžeme
kritizovati ať již množství vyprodukovaných plodin nebo jejich kvalitu. Státní zájem
určuje, čemu je třeba dáti přednost, zda kvantitě či kvalitě. Při veřejné kritice špatné
kvality brambor k zimnímu uskladnění přítomný předseda JZD odpověděl: „Nemyslete
si, že bychom vám nedovedli vypěstovati kvalitnější brambory než nyní. Soutěž JZD a
nadřízené složky ukládají nám jako prvořadý ukazatel hektarový výnos, nikoli kvalitu.“
[A odborník, zemědělský inženýr (!) Josef Kadlec poslušně poslechne, pokud se pouze
nevymlouvá, aby zakryl vlastní neschopnost.]
Vedení a správa družstva byly přestěhovány do nově vybudované administrativní budovy v Křížové, kde jsou umístěni všichni vedoucí zaměstnanci ... Přenecháváme
tedy sledování ukazatelů kronikáři v Křížové. Ve Ždírci zůstávají dílny a opravna zemědělských strojů, bývalý kravín, bývalý velkokapacitní teletník a část vepřínu.
Pila. Montáž nové kanadské technologie na pořez kulatiny. [Šlo o technologii
v západních průmyslových zemích zastaralou, která ovšem u nás byla vnímána jako
špičková. Však ji byl v Kanadě osobně přebírat na soukromo-služební cestě sám komunistický ředitel ždírecké pily soudruh Jiří Kohl z Krucemburku.]
TJ Tatran. Na severní straně hřiště vyrostl patrový objekt – kabiny pro hráče
včetně bytu pro domovníka. Hodnota díla je 1 milion Kčs a bylo zde odpracováno více
než 5 tisíc brigádnických hodin.
Ze zápisů ve školní kronice v roce 1989:
26. února byla pro žáky ze škol Ždírec a Křížová příslušníky LM místního okrsku. [Smysl této věty mi uniká.] Závěr byl u rybníku Řeka, kde si účastníci
opekli připravené buřty a zároveň bylo provedeno vyhodnocení ...
14. dubna proběhly třídní schůzky SRPŠ. Mimo jiné se řešila otázka zajištění
oslav 40. výročí založení PO SSM, pomoc ze strany rodičů a otevření 3.
pavilonu.
1. května jako každoročně proběhla prvomájová manifestace, kde se škola podílela na výzdobě úpravě obce i vlastní účastí na ní.
Poslední první máj na tribuně v kravatách (1989)
5. května položili pionýři kytice u památníků padlých ...
8. května se uskutečnil lampionový průvod s položením věnce u památníku ...
12. června začala probíhat výuka v nově otevřeném 3. pavilonu ...
Pro závody a JZD škola a PO SSM zajišťovala většinou kulturní programy pro různé jejich události a výročí, od nich to byla možnost exkurzí a materielní pomoc nebo pomoc při údržbě. Vzhledem jiného osevního programu
v JZD ubylo manuelní činnosti a tedy i brigádnické pomoci, Výpomoc byla jen
při sběru kamení a bylo odpracováno 719 hodin.
Významná data politická a společenská byla připomenuta ve školním
rozhlase, k některým byly zaměřeny i kulturní vložky ... V říjnu a březnu se
uskutečnily branné kurzy, v listopadu a v květnu pak branná cvičení ... Naši žáci
s ochránci přírody pomáhali při výsadbě stromků v lese nebo některých oblastech naší chráněné krajiny. Během roku byla prováděna úprava okolí nové školy a výsadba keřů a okrasných stromků ... Během roku jsme zajišťovali sběr druhotných surovin a léčivých rostlin ...
V říjnu bylo provedeno okresní hodnocení školního roku 1988-1989.
V prospěchové části se naše škola umístila na prvním místě, v celkovém hodnocení na 2. až 4. místě ...
6. října proběhla na škole beseda s příslušníky ČSLA a tentýž den žáci 6. a 7.
tříd navštívili patronátní útvar v Havlíčkově Brodě.
10. října proběhla na škole exkurze 25 pedagogických pracovníků z Japonska
v čele s vedoucím školské správy prefektury Tokio ... Vzhledem k tomu, že
se nám podařilo zajistit pěkné uvítání, vyzněla návštěva velmi dobře. Po
besedě s vyučujícími hovořili i se samotnými žáky ... Líbilo se jim u nás.
17. listopadu ve školním rozhlase byla provedena kulturní vložka a slavnostní
referát k Mezinárodnímu dni studentstva. Téhož dne probíhaly oslavy
k tomuto výročí i v Praze. Část účastníků se vydala na Václavské náměstí. Na Národní třídě proti studentům byl proveden hrubý zásah bezpečnostních pořádkových sil. Na protest proti tomu byla vyhlášena stávka
studentů v Praze a postupně se přidali studenti z jiných míst. K nim se
přidali i herci. Informace o těchto událostech se rozcházely ... Na 27. 11.
byla vyhlášena generální stávka. Vzhledem k tomu, že tento den výuka
končila před 12 hod., na škole stávka nebyla ... atd., atp.
Ředitel Bohumil Mísař zapisoval události následující po 17. listopadu 1989 ex
post, když už bylo zřejmé, že vláda komunistů definitivně skončila. Proto sám sebe
prezentuje jako nezúčastněného pozorovatele, který probíhajícím změnám nebránil.
Opak je pravdou. Podle svědectví učitelů bránil jakýmkoli protirežimním aktivitám. Po
17. listopadu 1989 nesouhlasil se stávkou a informoval žáky v intencích tehdejších oficiálních zpráv Rudého práva a Československé televize.
Po kritice vznesené vůči němu na ustavujícím shromáždění OF v kině 17. prosince 1989 a osobní i písemné kritice některých učitelů bylo evidentní, že pro svoje
problematické pedagogické i lidské kvality, a zvláště pak pro svou dlouholetou komunistickou angažovanost, nemůže v této funkci nadále působit. Proto ždírecký Koordinační výbor OF již na své první ustavující schůzi 17. prosince 1989 pověřil své tři členy jednáním s učiteli o situaci na škole, které se uskutečnilo 18. prosince.
Závěrečným zápisem ve školní kronice se Bohumil Mísař snaží očistit ze své
dlouholeté komunistické příslušnosti a bezvýhradného přisluhování totalitnímu režimu. Lidsky pochopitelné je i to, že s odstupem času se snaží prezentovat svoje odvolání z funkce jako křivdu. Nelze ovšem přehlížet, že některá vyjádření v jeho kronikářském záznamu jsou tendenční a přinejmenším nepřesná. To je možné doložit archivovanými záznamy a dokumenty z činnosti ždíreckého občanského fóra. Nezvratnou
skutečností ale zůstává, že po složitých jednáních zástupců ždíreckého OF se zástupci
školy a místních i okresních orgánů nakonec k výměně neschopného a zkompromitovaného ředitele ždírecké školy skutečně došlo a od 1. února nastoupil do funkce ředite-
le zkušený učitel Ladislav Pospíchal. Z jeho záznamů ve školní kronice definitivně
zmizeli „soudruzi a soudružky“ a namísto „kádrových“ šlo už dále pouze o změny personální. V jejich rámci se nový ředitel mj. zmiňuje:
Na zdejší školu nastoupila učitelka pí Petra Polívková z Benátek, která se tím
vrátila po dvanácti letech opět do školní služby. Po celou tuto dobu nesměla
z náboženských důvodů vykonávat učitelské povolání. Nucený odchod ze školství ji tehdy postihl také na zdejší škole, především přičiněním tehdejšího ředitele Richarda Matějíčka ...
Uplynulá desetiletí přinesla různé formy postihů i persekuce tisícům učitelů, z toho i několika desítkám v havlíčkobrodském okrese. Proto byly v lednu a
únoru 1960 při odboru školství ONV zřízeny rehabilitační komise ... ze zdejší
školy jsme byli rehabilitováni dva – pí učitelka Polívková a já ...
V sobotu 3. března byla ve vstupní hale školy uspořádána vzpomínková
oslava ke 140. výročí narození T. G. Masaryka s projevem [ředitele Ladislava
Pospíchala] a kulturním programem. Po několika desetiletích tak mohla být
znovu veřejně a svobodně vyzdvižena osobnost zakladatele našeho novodobého
státu a zhodnoceno jeho dílo ...
Současný pohled na školní areál (2007)
Dále opět z obecní kroniky:
Obyvatelstvo. Počet obyvatel k 31.12.1989: 3 054. Nejstarším občanem je Bedřich Škarýd. Narodilo se 25 dětí, zemřelo 41 občanů. Ze známějších ždíreckých 26.
ledna ve věku 90 let Marie Nepovímová, vdova po železničáři, 13. února Jaroslav Sedlák z čp. 181, věk 65 let, 18. března ve věku 72 let manželka kronikáře Zdeňka Bílková.
V domově důchodců zemřela 28. dubna Františka Smíšková ze Ždírce, vdova po textilním faktorovi. 10. května zemřel ve věku 85 let Pravoslav Carda, bývalý tajemník i
předseda MNV a zasloužilý ždírecký funkcionář zvláště v místní tělovýchově. 13. července zemřela ve stáří 82 let Marie Procházková z čp. 322, manželka bývalého majitele tkalcovny. MUDr. Vladimír Jeřábek, bývalý zdejší obvodní lékař, zemřel dne 18.
července ve věku 69 let. Bývalý zdejší listonoš Bohumil Pelikán zemřel 22. října ve věku 82 let. 16. listopadu zemřel těsně před nástupem do důchodu velitel ždíreckých po-
žárníků Zdeněk Mühlfait ve věku 59 let. 28. listopadu zemřela Františka Coufalová
z čp. 104, 84 let a 9. prosince ve věku 75 let Milada Švandová z čp. 110. 21. prosince
zemřel ve věku pouhých 43 let Emil Kuffa. V Křížové zemřel 23. září nejstarší občan
okresu Jan Zvolánek ve stáří 104 a půl roku.
Zdravotní stav obyvatelstva se v posledních desetiletích [za komunistické vlády]
značně zhoršil. Z 23 států Evropy jsme co do střední délky života klesli z pátého na devatenácté místo ... Na zdejších křižovatkách letos [kupodivu] nedošlo k žádné nehodě.
Nepřišly ani přírodní pohromy, krupobití, těžké bouře.
Největší „bouře“ za posledních čtyřicet let přišla ale 17. listopadu 1989, kdy národ po surovém zákroku policejních sil proti studentské manifestaci v Praze řekl jasně,
že už má bolševíků plné zuby: tzv. Sametová revoluce. O té se ovšem kronikář v zápisech o roku 1989 zatím nezmiňuje. Byl zřejmě otřesen ztrátou manželky, která mu
po dlouholetém vzájemném soužití odešla v březnu toho roku a také pravděpodobně
znechucen tím, že by se opět musel zpětně omlouvat za zápisy pořízené pod komunistickou cenzurou. V neposlední řadě jistě také čekal, jak to všechno dopadne. Jakýkoli
ukvapený zápis v případě, že by všehoschopní totalitní vládci vzpouru národa krvavě
potlačili a nastolili opět teror, mohl pro něj mít osudové následky. Proto zatím popis
listopadových a dalších událostí vynechal a přičinil jej až v květnu dalšího roku. Je
evidentní, že jeho zápisy v posledních obdobích jsou proti dřívějšku poměrně odvážné.
Zde na konci roku uvedl i události ze světa, z nichž některé by dříve byly tabu.
Události ze světa. Zemětřesení v severní Arménii. Ve Francii oslavy 200. výročí
dobytí Bastily [příznačné i pro nás]. Po černobylské havárii [o které se dříve nesmělo
ani špitnout] bylo evakuováno 25 tisíc lidí, postaveno 170 nových obcí a z obdělání
vyjmuto přes 100 tisíc hektarů zemědělské půdy. V Bělorusku zůstává pod trvalou lékařskou kontrolou 171 tisíc lidí. V Baškirii došlo k výbuchu vlaku. V červenci zemřel
ve věku 89 let Andrej Gromyko, bývalý sovětský ministr zahraničních věcí. [Rovněž
příznačné – jeho smrt představuje alespoň zmírnění agresivní sovětské mezinárodní
politiky.] Podle údajů OSN žilo na zeměkouli k 1. červenci 1989 5,1 miliardy lidí.
Roční přírůstek činí 89 milionů. V srpnu zemřel americký spisovatel Irving Stone.
A na závěr kronikářova zápisu „bomba“ předznamenávající konec sovětského
panství nad porobenými národy, konec sovětské rozpínavosti v důsledku ekonomického vykrvácení, když je Američané uzbrojili, a začátek konce samotného SSSR: Gorbačov prohlásil na zasedání OSN, že sníží stav ozbrojených sil o půl milionu mužů, omezí
konvenční zbraně a stáhne či omezí počet [okupačních] vojsk v NDR, ČSSR, Maďarsku
a Mongolsku. [Z Afghánistánu se s ostudnou porážkou stáhli už loni.]
1. května 1990
DODATEK K ZÁPISU ZA ROK 1989. VÝVOJ UDÁLOSTÍ NA SKLONKU ROKU
1989 – DEMOKRATIZACE ČESKOSLOVENSKA – SAMETOVÁ REVOLUCE
Rok spěl zdánlivě klidně ke svému konci. Došlo asi tak k 15. listopadu a bylo mu
určeno změniti kurz namnoze právě o 180 stupňů. Přibližovalo se 50. výročí tragických
událostí okolo pohřbu zavražděného studenta Jana Opletala. Studenti pražských vyso-
kých škol vymohli si povolení k manifestaci. Povolení dostali, avšak ke hrobu Karla
Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově. Proč právě k Máchovu hrobu není nám známo. Masy studentů daly se na pochod do města a na Národní třídě narazili na „stůj“
bezpečnosti. Mladým lidem těžko bezdůvodně poroučet. Bezpečnost měla však v rukou
dost obušků k vymáhání poslušnosti. Manifestace byla zmařena. Chuť obušků okusilo
dost účastníků a pomník Karla Hynka Máchy se manifestace nedočkal. „Krvavý pátek“ 17. listopadu zdánlivě působením obušků umlkl.
Příštího dne 18. listopadu, v pátek v odpoledních hodinách konal se znovu pochod na Národní třídu a na Perštýn. Policie znovu bila do řad manifestujících, desítky
jich zajistila a pokutovala. Na Václavském náměstí u sochy sv. Václava oznámili herci
všech pražských divadel, že se připojují k manifestujícím studentům. [Tento odstavec
neodpovídá skutečnosti. Události na Národní třídě se seběhly odpoledne a večer 17.
listopadu, herci se připojili po schůzi v Činoherním klubu ještě týž den večer.]
V neděli 19. listopadu nehrálo pak již v Praze žádné divadlo. U sochy Sv. Václava na mohutné manifestaci ohlášeno ustavení „občanského fóra“. [Opět nepřesné.]
Venkov o tomto dění zatím téměř nic nevěděl. V neděli večer promluvil v televizi
s. Pitra. Ve všech ždíreckých podnicích zajišťovala lidová milice spolu s KSČ ostrahu
– hlídky vybraných členů. [Kromě toho z neděle 19. na pondělí 20. listopadu v noci byli vybíráni a shromažďováni nejspolehlivější příslušníci lidových milicí ze ždíreckých
podniků k připravovaným zákrokům proti demonstrantům v Praze. Vzhledem k dalšímu vývoji revolučních událostí však byli nakonec rozpuštěni.]
V pondělí 20. listopadu ohlásili svoji účast na stávce studentů též studenti
z Bratislavy, Ostravy, Brna a Olomouce. V úterý 21. listopadu stávkují v Praze již
všichni studenti (80 000) a na Václavském náměstí sešlo se v podvečer celkem asi 200
tisíc lidí. Sraz nebyl organizován, manifestující zpívají hymny, provolávají různá hesla, mluví řečníci, prvně vystoupil též Václav Havel.
Ve středu 22. listopadu byl ustaven stávkový výbor, bylo svoláno zasedání ÚV
KSČ a federální vlády. Na zdejší pile byl sepsán dopis pro vedení závodu a závodní
složky, který podepsalo 148 [správně 118] pracujících. Měla to být podpora pro pražské studenty. Bylo též navrženo utvoření stávkového výboru. Dopis dostal následující
den ředitel závodu a předseda závodního výboru /1
1
- Dopis pro vedení a složky závodu VČDZ ve Ždírci n. D. (Sestavil Vladimír Uchytil se spolupracovníky
v údržbě):
My, níže podepsaní zaměstnanci VČDZ navrhujeme vzhledem k vzniklé politické situaci vedení závodu a složkám následující:
Domníváme se, že v této době by neměla být přijímána žádná stanoviska ke vzniklé společenské situaci, bez účasti a vědomí všeho osazenstva závodu. Vzhledem k tomu navrhujeme, aby si pracující na
jednotlivých pracovištích vybrali své zástupce, z nichž by byla vytvořena skupina, která by v součinnosti
s vedením závodu a složkami a za souhlasu všeho osazenstva závodu, navrhovala možná společenská
řešení. Pokud již bylo přijato nějaké stanovisko, žádáme Vás, abychom s ním byli seznámeni. Tyto naše
návrhy chápejte jako snahu pomoci projít tímto složitým obdobím klidně a bez konfrontací, které si nikdo z nás nepřeje. Odložme strach a pokrytectví minulých let a postupujme pravdivě a čestně tak, abychom se nemuseli v blízké budoucnosti stydět před naší mládeží, před umělci, vědci a inteligencí, před
všemi těmi, kteří nastavili pravdivé zrcadlo naší době.
Věříme, že tato naše snaha bude správně pochopena a bude k ní zaujato stanovisko.
Ždírec n. D. 22. 11. 1989
118 vlastnoručních podpisů.
Poznámka: Dopis byl sepsán proto, že ředitel závodu Jiří Kohl spolu s předsedy ZO KSČ (Oldřich Tesárek) a PV ROH (Milan Podroužek), kteří byli jeho poslušnými poskoky, se chystali poslat do Prahy vyjádření odsuzující „podvratné“ akce studentů a umělců.
Dne 24. listopadu bylo oznámeno složení nového ÚV KSČ v kterém zůstal Miroslav Štěpán a z něhož odstoupil Miloš Jakeš. Na pile byla svolána výrobní porada, na
níž se měl odhlasovati odpor proti stávce. K odhlasování však nedošlo.
V sobotu a v neděli 25. a 26. listopadu svolal OV KSČ všechny ředitele a vedoucí závodů na poradu jak zabránit stávce. K závěru ovšem nedošlo. V Praze byl
v neděli 26. listopadu proveden dialog Ladislav Adamec : Václav Havel.
Stávka byla ohlášena na pondělí 27. listopadu ve 12 až 14 hodin a byl vysloven
požadavek vyšetřit všechny okolnosti okolo 17. listopadu 1989. Na pile dostal ředitel
závodu příkaz z Trutnova nebránit stávce a netrvati na napracování stávky. Schůze zaměstnanců byla v závodní jídelně a byl na ní zvolen též stávkový výbor. Stávka probíhala též v ostatních závodech ve Ždírci a v okolí: v Bytexu, ve Vzoru, v JZD, na Novém
Ransku, v Křížové na náměstí, v Chotěboři, v Hlinsku, v Havlíčkově Brodě. Dosti lidí
dojíždělo na manifestace i tam. Ze schůzí a jednání stávkových výborů byly pak posílány písemné či telegrafické resoluce na ústředí podniků, požadována podpora stávkujících studentů, svobodné volby a zamezení násilných činů, propuštění politických vězňů a odstranění násilností z občanského života a jeho co nejširší demokratizaci. Na
stávkových schůzích byly prováděny sbírky dobrovolných příspěvků pracujících na
podporu pražských stávkujících. Volily se nové závodní výbory novým demokratickým
způsobem. Nové občanské fórum bylo zvoleno ve Ždírci 17. prosince a jeho první
schůze konala se v místnosti obecního kina. Této zakládající schůze zúčastnil se Ing.
Holenda z Havl. Brodu a několik studentů z Vysoké školy chemické z Pardubic. Listinu
o vzniku a ustavení podepsalo 360 přítomných občanů.
Dne 3. prosince proklamovali stávkující, aby prezident Husák propustil všechny
politické vězně a odstoupil z funkce. Veřejná bezpečnost začala rozesílat žádosti o posudky na některé fakulty a gymnázia na studenty, kteří byli dne 17. listopadu na pražské Národní třídě při brutální zákroku proti vysokoškolské manifestaci zadrženi. Po
tvrdých následcích a výslechu měli být tedy ještě trestně stíháni, čemuž měl požadovaný posudek napomoci. Požadované posudky nebyly ani vypracovány a odeslány a Bezpečnost je pak už nepožadovala. Z úřadující vlády republiky odstoupilo 11 členů – ministrů a náměstků. Prezident na návrh předsedy vlády ČSSR jmenoval týž den nové
členy vlády, kteří na Pražském hradě složili do jeho rukou ústavou předepsaný slib. /2
Zároveň s mnoha hesly požadujícími demokratizaci našeho nového života a odsuzujícími poměry a počiny režimu, který byl dosud po čtyři desetiletí u moci, objevilo
se téměř všude jméno našeho „prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka“ a jeho obrazy. Kde přečkaly okupaci a celé zlé další období jeho sochy a našly se v řadách manifestantů staří i mladí stoupenci jeho myšlení a ideálů, vracely se na svá bývalá místa.
Všude objevovala se současně hesla „rehabilitace“ mrtvých i živých, začaly se vracet
řady lidí, kteří žili po léta z politických důvodů za hranicemi vlasti a čekali na okamžik, až budou moci bez nebezpečí navštívit svůj domov. Byla to řada herců, výtvarných umělců, byl to i Tomáš Baťa a Rafael Kubelík a velká řada dalších, kteří odešli
jako nadějní jinoši a vrátili se nyní do vlasti jako kmeti s téměř již prožitým životem.
2
- Tato „nová vláda“ bohužel znovu představovala většinové zastoupení komunistů, proto se zvedly nové protesty, byla vyhlášena stávková pohotovost a tehdejší představitelé státní moci byli nuceni kapitulovat. 10.
prosince již po dohodě s OF a nekomunistickými politickými stranami byla ustavena tzv. „vláda národního porozumění“ pod předsednictvím Mariána Čalfy.
Dne 5. prosince odpoledne zaplnilo se opět Václavské náměstí desetitisícovými
davy. Demonstranti projevovali společnou vůli národa proti všem, když by chtěli zbrzdit demokratické přeměny ve společnosti a kdož nadále setrvávají na vysokých místech. Ozvala se i výzva k prezidentovi republiky k odstoupení z funkce a hrozeno další
stávkou.
Nová vláda byla jmenována, složila slib do rukou předsedy české národní rady
a rozhodnuto svolat mimořádnou schůzi ČNR na 18. prosince, na které budou projednány změny ve složení výborů a předsednictva ČNR.
Dne 8. prosince vydal prezident ČSSR Gustáv Husák rozhodnutí o amnestii, aby
nebylo konáno, resp. aby bylo zastaveno zavedené řízení o přečinech proti zájmům socialistického hospodářství a společnosti, veřejnému pořádku. Resignoval též primátor
hlavního města Prahy a v tajných volbách byl zvolen nový primátor Josef Hájek.
Předsednictvo KSČ vyloučilo z řad KSČ Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána za
hrubé politické chyby při řešení společenského napětí, zejména 17. listopadu 1989.
Parlamentní komise pracující na vyšetření odpovědnosti za neblahé události rozhodla,
že jejich odpovědnost je jednoznačná.
Na ploše ruzyňského letiště přistálo 14. prosince letadlo Tomáše Bati, který se
po 50 létech vrátil na československou rodnou půdu. Prohlásil, že chce vidět, co se u
nás děje, kam směřuje naše demokracie a pozdravit pár bývalých spolupracovníků.
Ve Valdštejnském paláci v Praze uskutečnilo se 14. prosince jednání zástupců
rozhodujících politických sil v naší zemi o způsobu volby prezidenta. Dosavadní prezident Dr. Gustáv Husák odstoupil z funkce dne 10. prosince. Jednání se zúčastnily: delegace pověřená předsednictvem ÚV KSČ, delegace čsl. strany socialistické a lidové,
ÚV SSM, Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a stávkujících studentů. Na politické
scéně se znovu objevil Alexander Dubček, Dr. Čestmír Císař, Václav Havel, Ladislav
Adamec. Předsedou vlády ČSSR byl zvolen Marián Čalfa.
Těsně před vánočními svátky vypukla revoluce v Rumunsku. Asi milion obyvatel
hlavního města vyšlo 22. prosince do ulic poté, co diktátor Ceaucescu krvavě zasáhl
proti demonstrantům. Rada národní fronty v bukurešťském rozhlase a televizi oznámila, že přebírá veškerou moc v Rumunsku. Získala na svou stranu armádu a bezpečnostní složky a jen místy Ceaucescovy složky podržely moc ještě příští den. Hodně krve
teklo v Temešváru. Později bylo oznámeno že diktátor s celou rodinou a věrnými stoupenci byli pobiti, že moc je v rukou armády a bezpečnosti a ohniska odporu slábnou a
skládají zbraně. Oběti na životech jdou do tisíců, situace ve státě se uklidňuje a normalizuje se. Okolní státy i ČSSR poskytly novému rumunskému režimu pomoc přednostně ve formě léčiva.
V souvislosti a nastávající volbou prezidenta ČSSR se dne 22. prosince 1989
sešli k jednání ve Valdštejnském paláci v Praze zástupci rozhodujících politických sil
Československa a dospěli ke vzájemné dohodě, směřující k vytvoření příznivých podmínek pro další rozvoj demokracie, humanity a národního dorozumění. Shodli se na
tom, že považují za uznávané představitele českého a slovenského národa na úřad prezidenta republiky Václava Havla a na úřad předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka. Shodli se dále na nezbytnosti doplnění uvolněných míst poslanců
Federálního shromáždění pro období předcházející svobodným volbám.
Volebním dnem byl stanoven pátek 29. prosince 1989. Do Vladislavského sálu
Pražského hradu vstoupil Václav Havel jako 9. kandidát prezidenta republiky v dopro-
vodu předsedy Federálního shromáždění ČSSR Alexandra Dubčeka a předsedy federální vlády Mariána Čalfy. Václav Havel byl jediným kandidátem z představitelů politických stran, Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. Poprvé po 41 létech byl tak
do funkce hlavy státu navržen kandidát bez stranické příslušnosti. Volby se zúčastnilo
183 poslanců Sněmovny lidu a 140 poslanců Sněmovny národů. Všichni dali hlas navrženému kandidátovi. [Poslušně, jak tomu byli po léta zvyklí. Tehdy ještě měli nahnáno, co s nimi bude!] Po složení slibu Václava Havla k Ústavě ČSSR stvrzeném jeho
podpisem zazněla státní hymna doprovázená dvaceti dělostřeleckými salvami. Na
pražském hradě byla vztyčena československá státní vlajka a prezidentská standarta ...
Zapsal k 1. květnu 1990 Josef Bílek.
V naší obci došlo také k důležitým změnám, které už kronikář bohužel nezmiňuje. Ustavením občanského fóra v prosinci 1990 se na nich začala podílet i ždírecká
nekomunistická veřejnost. Kromě zmíněné výměny ředitele školy byl odvolán dlouholetý komunistický ředitel ždírecké pily Jiří Kohl. V březnu byla vyměněna rada MNV
a vedoucí funkcionáři obce, tj. předseda MNV Ladislav Pospíšil a tajemník Pavel
Mühlfait, a obměněn poslanecký sbor, do kterého namísto dřívější komunistické přesily byli kooptováni funkcionáři a poslanci z řad nestraníků a příslušníků demokratických stran. Dnes se to zdá samozřejmé, tehdy šlo ale o převratné, dříve naprosto nemyslitelné změny, které se vůbec neprosazovaly lehce. Další postup ve vyrovnávání
s totalitní minulostí zhatil bohužel svým „trávorůstovým“ projevem v ČsT v lednu
1990 tehdejší předseda pražského OF Petr Pithart.
Co je však velmi důležité, že na rozdíl od dřívějších komunistických praktik
při provádění politických změn nebyl nikdo z odstupujících funkcionářů pro svou
totalitní minulost a pro své rozdílné názory perzekvován, pronásledován a zavírán do vězení. Jejich dětem nebylo bráněno ve studiu a volbě povolání. Nikomu
nebyl zabavován majetek, nikdo z nich nebyl nucen hledat spásu v emigraci
I když Bílkův zápis o průběhu sametové revoluce je poněkud neúplný a nepřesný, na věci samé to nic nemění. Naopak se jím dokládá, že kronikář se podvědomě
snažil omluvit svoje dřívější tendenčních zápisy z období normalizace, jako to učinil
v roce 1968 se zápisy z padesátých let. Toto je také jeho poslední kronikářský záznam.
V květnu roku 1990 při shromáždění rodáků v sále ždíreckého kina byla jeho práce
oceněna čestným křeslem pro hosta, ale hned nato se své funkce vzdal. Vykonával ji
s nebývalou svědomitostí a pracovitostí od roku 1950, to znamená plných čtyřicet let!
Má nespornou zásluhu na tom, že Ždírec má podle jeho bádání v písemnostech a archivech zaznamenánu alespoň částečně svoji starou historii (když tu původní spálila vdova po starostovi Frühbauerovi v roce 1900) a poměrně přesně tu novodobou. Škoda
jen, že se pana Josefa Bílka nemůžeme už na nic dalšího zeptat, když zemřel nedlouho
po těchto událostech 18. března 1991 ve věku šestasedmdesáti let.
Nová ždírecká kronikářka paní Miluše Mühlfaitová v jednom ze svých prvních
zápisů v roce 1990 uvedla tuto dobu: Nastává období mnoha změn ... /3
3
- Je smutné, i když možná příznačné, že redakční rada ždíreckého zpravodaje Naše noviny nepovažovala za
nutné připomenout počátek těchto změn v samotném Ždírci už při dvou kulatých výročích. Vždyť nebýt
tehdejších událostí, nebyly by přinejmenším ani Naše noviny.
Závěrem
Velký český den, 17.listopad 1989, nazývají humoristé revolucí, bolševíci zradou a malověrní zklamáním. Ve skutečnosti šlo jen o návrat k normalitě, v níž je mimo
jiné normální, že v demokracii probíhá neustálý dialog, že se všechno propírá veřejně,
že existují lidsky přirozené nepořádky o kterých se může veřejně psát a hovořit, že ve
volených sborech se vyskytují přibližně stejná procenta géniů, obyčejných lidí i blbců,
jako mezi těmi, kdo je volili. Pokud se lidé jenom hádají a nevraždí, je to dobře. Pokud
se nepořádky napravují, je to také dobře. Také je dobré, oproti dřívějším totalitním
poměrům, že můžeme do všeho mluvit a na všechno nadávat. /4 A schopní lidé ve vedení státu i ti obyčejní jsou většinou pracovití a blbci dávají životu tu pravou šťávu, jelikož je s nimi legrace. Pravda, jen do té doby, než se chopí moci.
Zahraničním přátelům dosti těžko vysvětluji, co znamenal fakt více než čtyřicet
let hermeticky uzavřeného policejního státu, v němž obrazně řečeno, téměř každý třetí hlídal toho čtvrtého. Kdy od jeslí přes mateřské, střední a vysoké školy
každý stále slyšel totéž a stále totéž musel reprodukovat. Připojíme-li k tomu
členství v Pionýru, Svazu mládeže, různá čtvrtletní a měsíční „školení“ ve všech
organizacích a spolcích až po chovatele drobného zvířectva, činnost uličních
výborů, rozhodujících podle „aktivity“ kdo na vysokou školu půjde, kdo ne, kdo
dostane či nedostane cestovní pas atd., namítne se mně, že vědí dobře, co to je
diktatura. Samozřejmě nevědí ... zapomínají na to, že v Evropě vznikl systém
apokalyptický, nepodobající se ničemu, co zde bylo předtím. Nesrovnatelný
s ničím dřívějším ... Zdeněk Rotrekl.
Komunisti sami sebe charakterizují, že jsou lidmi zvláštního ražení. Můžeme
jim dát za pravdu, i když v opačném slova smyslu, než to nad rakví svého neméně krvavého předchůdce pronesl patologický usurpátor Džugašvili. Jak jinak lze vysvětlit
chování většiny z nich, kteří zatvrzele ještě poté, kdy vypluly na povrch všechny komunistické zločiny, stále odmítají omluvu za to, co nám všem (a v konečném důsledku
tedy i sami sobě) způsobili? O nějakém pokání u nich už vůbec nemůže být řeč!
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc dospívám k závěru, že nejde o „lidi zvláštního ražení“, ale o obyčejný genetický odpad lidské společnosti, hnůj – pokud to není
urážka tohoto ušlechtilého životodárného materiálu. Odpad, jaký se rozbují všude, dostane-li příležitost. Jako někteří Němci nikdy neodpustí Židům Osvětim, tak někteří
komunisti a práskači nikdy neodpustí svým obětem, které okradli, udali, nebo jim
ublížili jinak, jejich paměť ...
Snad je to zakódováno v hloubi lidské duše. Vždyť i staří Římané ... například
Tacitus: Je už v lidské povaze, že nenávidíme člověka, kterému jsme ublížili. – Nebo
Vlasta Chramostová: Pamatuj si, nepůjde o to, zda ty někomu odpustíš, ale že oni nikdy neodpustí tobě.
S úžasem sleduji, jak se z nejzavilejších komunistů stali po listopadu ´89 kapitalisté. Také u nás ve Ždírci několik takových máme. Tento novodobý komunistický ka4
- Skutečně jsme se dočkali splnění vizionářského přání Jana Masaryka, který po druhé světové válce prohlásil:
„V Československu bude demokracie teprve tehdy, až jednou půjdu po Václaváku a budu moct svobodně nadávat na vládu.“
pitalista odhodil veškeré mravní zábrany, popřel ideje, kterým obětoval podstatnou
část svého života, stal se vykořisťovatelem práce jiných a vlastně sám sobě třídním nepřítelem. Zradil tak nejen své učení, ale i sám sebe. Vypadá to jako adaptabilita, tedy
přizpůsobivost. Nevím ale, jestli se v těchto případech jedná o adaptabilitu, nebo spíše
o absurditu, tedy protismyslnost. Ovšem vzhledem k tomu, že jde o lidi zvláštního ražení ...
Jak tedy řekl Pavel Tigrid: „Nejlepší zárukou proti komunismu je dobrá paměť“.
Jsou věci, jež nemohou být připomínány dost často. Viktor Fischl.
Pravdu neobhájíte vlídnými slovy, tvrdil už před dvěma tisíciletími moudrý Sokrates. Odkrývejme tedy pravdu, i když bolí! – O to jsem se také snažil v celém svém
poněkud netradičním pojetí ždírecké historie.
Konec.
Josef Bílek (1915-1991), Jan Mísař (1912-2000)
Antonín Kolář (1876-1967)
Ždírečtí historici a kronikáři,
bez nichž by Ždírec nad Doubravkou neměl uchovánu svoji minulost,
ze které by mohl vycházet do budoucnosti.
Pokračujme v jejich díle.
* * * * *