Božská komedie

RENESANCE A HUMANISMUS - UKÁZKY
ITALSKÁ RENESANCE
Alighieri Dante: Božská komedie
Zpěv první
Básník bloudí v temném lese (hřích) a ohroţují ho tři šelmy: pardál, lev a vlčice (alegorie
rozmařilosti, pýchy a lakomství). Zachrání ho básník Vergilius (symbol rozumu), kterého
poslala Dantova zemřelá milenka Beatrice; Vergilius básníka provází Peklem a Očistcem:
1.1 Kde v půli ţivot náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
ţe pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Pak uzříš ty, jimţ oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
ţe buď kdy buď, přec dojdou vykoupení.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
ţe na to dosud vzpomínám jen s děsem.
...
Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, neţ má je,
s níţ nechám tě, aţ budu musit jíti.
I myslím, ţe ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenţ povede tě místy věčných vzdechů.
Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolně výti.
...
Zpěv třetí
Podává obraz pekla, hříšníků a provinilců; ukázka začíná nápisem na bráně pekelné:
1.2 MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,
MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU!
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE
MOC BOŢÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU!
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!
Rájem provádí Danta Beatrice, která je symbolem nadpozemské dokonalosti
1.3.
Ty, paní má, ty jsi má naděje,
šlas do pekel, abys mne uzdravila,
aţ tam jsem viděl tvoje šlépěje,
tolik jsem poznal jen proto, ţes byla
ty po mém boku, jen z tvé dobroty,
z tvé milosti se do mne vlila síla.
1. Na základě daných úryvků určete, kdo je hlavní postavou tohoto díla.
2. V textu najdeme doklady typicky středověkého myšlení i počínajícího renesančního myšlení. Doloţte.
3. Jak líčí autor peklo?
Francesco Petrarca: Sonety Lauře
Oslněn Lauřinou ctností a krásou
Do hrdé krve pokoru a klid,
vznešenost, za níţ čisté srdce jest,
plod zralých dní a květnou ratolest,
pod váţným čelem rozjasněný třpyt to dokázala v jedné ţeně slít
sudička hvězda, ba sám vládce hvězd;
tu líbeznost, tu důstojnost a čest
básníkům ani nelze vyslovit.
Láska se u ní s cudnou myslí snoubí,
s vrozenou krásou půvab královen;
a sladce mluví kaţdý posuněk.
A cosi, nevím co, se v očích hloubí,
co rázem zjasní noc a zatmí den,
čím hořkne med a sládne peluněk.
4. Na základě této básně charakterizujte sonet jako literární ţánr. Jakou má formu?
5. Jak charakterizuje Petrarca Lauru?
FRANCOUZSKÁ RENESANCE
Francois Villon: Balada
Já u pramene jsem a ţízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a ţádný prospěch z ní,
srdečně přijat, kaţdým odmítán.
K věcem, jeţ neznám, horoucně se vinu,
ţenu se k cíli, jehoţ neţádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíţí;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbliţší,
srdečně přijat, kaţdým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dlím „dobrý večer“, jitro-li se skví;
kdyţ leţím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, kaţdým odmítán.
Ó kníţe, kaţdý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, kaţdým odmítán.
6. Co je tématem této básně?
7. Povšimněte si formy básně - jedná se o tzv.
francouzskou (villonskou) baladu. Jaké má znaky?
8. Najděte v básni kontrasty. Jak je nazýváme?
Francois Villon: Závěť
Kdybych si myslil, ţe mým skonem
se krapet dobra vykoná,
já smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.
...
Ţil jednou jistý Diomed,
kdyţ Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
a ním arci naloţit chtěl zle:
kdyţ lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.
I táţe se ho panovník:
"Proč pirátství se oddáváš?"
i odpoví mu loupeţník:
"Proč, pane, pirátů mi láš?
Ţe vyjíţdím - jak dobře znáš jen s kocábkou, ne s dvojstěţníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!
Co dělat! Člověk nemá viny !
Co naloţil ti osud, nes!
Osud je viníkem, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes !
Kdyţ můţeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc neţ dost to ví uţ kaţdé dítě dnes -,
tam nerodí se samá ctnost."
Vrtalo mozkem kníţecím,
co Diomed mu pověděl,
aţ "Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný," mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
ţil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.
9. Co je námětem této básně?
10. Jaké poučení z ní plyne?
ŠPANĚLSKÁ RENESANCE
Miguel Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha
Kapitola VIII.
o velkém vítězství, jehoţ dobyl chrabrý don Quijote v hrozném a neslýchaném dobrodruţství
s větrnými mlýny, a o jiných událostech hodných blahé paměti.
Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote
uviděl, řekl svému zbrojnoši:
"Štěstěna vede naše kroky tak, ţe bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej,
Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc.
A já se s nimi dnes utkám a všechny pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude
to boj po právu a řádu válečném, vţdyť Bohu slouţí, kdo vyhlazuje to dračí sémě z povrchu
zemského."
"Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza.
"Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. "Coţpak nevidíš ty jejich paţe, které bývají i
dvě míle dlouhé?"
"Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho Panza, "tamhleto před námi nejsou obři, ale větrné
mlýny, a to, co vypadá jako paţe, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským
kamenem."
"Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "ţe nemáš o rytířských dobrodruţstvích ani ponětí.
Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a
nerovný boj."
Po těch slovech bodl ostruhami svého koně Rosinantu, nedbaje Sancha, který na něho křičel,
ţe se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vţil do toho, ţe jsou to obři, ţe uţ ani
Sancha neslyšel, a třebas jiţ byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na
ně a křičel z plna hrdla: "Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jediný rytíř!"
V tu chvíli se zvedl trochu vítr a velká křídla se začala točit. Kdyţ to uviděl don Quijote,
pokračoval mocným hlasem:
"A kdybyste hýbali větší počtem paţí, neţ jich měl sám obr Briareus, trestu neujdete!"
To vzkřikl, a odporoučeje se z celého srdce svého vzácné paní Dulcinei, vyprošuje si na ní,
aby stála při něm v tom velkém nebezpečí, chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno,
vyrazil s Rosinantou vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbliţší mlýn. Vedl ránu přímo do
křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, ţe bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a
jezdce, který se hned válel, všecek pohmoţděn, v širém poli. Sancho Panza spěchal pánovi ku
pomoci, jak jen osel stačil, a kdyţ uţ byl u něho, viděl, ţe se rytíř nemůţe ani hnout: tak
prudce padl totiţ na zem i s Rosinantou.
"Pomoz Pánbůh!" zvolal Sancho. "Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si
rozmyslil, co děláte? Ţe jsou to jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu, ţe se v
hlavě téţ nějak točí?"
"Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, "vţdyť přece bojování je víc neţ cokoli jiného
změna za změnou. A pak si téţ myslím, a je to jistě pravda, ţe čaroděj Freston, víš ten, co mi
uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z
vítězství; tak mě nenávidí. Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému
dobrému meči."
"Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho.
11. Charakterizujte na základě této ukázky dona Quijota.
12. Proč jeho jméno zobecnělo a je dnes synonymem pro nerealistické snílky?