XI. Tridentský koncil a reforma církve, nové řeholní řády, církev po

XI.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Tridentský koncil a reforma církve, nové řeholní řády, církev po Tridentském
koncilu
Tridentský koncil /1545-1563/
Volání po reformě se v 15. a v 16. stol.ozývalo stále hlasitěji. Reforma byla jedním z hlavních
problémů uţ na koncilech v Kostnici a Basileji. Za Pia II. kardinál Mikuláš Kusánský
předloţil rozsáhlý reformní program a Pius uţ navrhl prováděcí bulu, kdyţ zemřel. I za Sixta
IV. a pověstného Alexandra VI. byly podnikány náběhy k reformám. Julius II. zřídil 8
člennou skupinu kardinálů, která měla vypracovat reformní návrhy pro koncil. Za Lva X.
předloţili dva kamaldulští mniši nejradikálnější a nejobsáhlejší reformní program, jaký byl
dosud napsán. Hlavní důvod ztroskotání všech reformních snah byl jistě ten, ţe papeţ ani
kurie neměli dost náboţenské síly k provedení reforem.
Císař Karel vzal brzy svolání koncilu za své. Papeţ Klement VII. se koncilu bál, při
vzpomínce na kostnický a basilejský konciliarismus. Volání říšských stavů po svobodném
koncilu v německých zemích /svobodném od papeţe/, jeho obavy opravňovalo. Klementu
v tom bránila však ještě starost o církevní stát, v tom šel ve šlépějích Julia II. Bál se
ohroţení ze strany Habsburků, proto hledal spojení s francouzským králem Františkem I.
Císař byl takovou věrolomností rozhořčen. Nařídil svým vojskům táhnout proti Římu, aby dal
papeţi pocítit svou moc. Netušil, k čemu to povede. Hrubí, nedisciplinovaní vojáci po smrti
vrchního velitele bez vedení po celé týdny plenili Řím, loupili, vraždili. Papeţ půl roku
snášel tuhé vězení. Současníci pociťovali toto „sacco di Roma“ jako strašné navštívení Boha
k pokání a obrácení zesvětštělé kurie. Skutečně udělalo konec renesanční nevázanosti.
Zahájilo také reformu. I papeţ Pavel III., i kdyţ byl ještě renesanční člověk, byl také první,
kdo váţně začal s reformou. Jmenoval za kardinály řadu průkopníků reformy, vytvořil z nich
Kongregaci pro reformu. Kromě toho podporoval nové reformní řády: theatiny, barnabity,
kapucíny, potvrdil také jezuitský řád. S Karlem se dohodli na svolání koncilu 1540 do
Mantovy.
Francouzský král František I. však teď nasadil vše, aby koncil zmařil. Ve svém úsilí o
hegemonii nad Evropou se obával, ţe koncil posílí postavení císaře. Neštítil se štvát proti
císaři Turky a uzavřít spolek s německými protestanty. Císař zvítězil i v této 3. válce
s Františkem I.
Na Karlovo naléhání papeţ svolal koncil r. 1542.do Tridentu. Tu vyhlásil František I. po
čtvrté Karlovi válku. Teprve, aţ ji císař vyhrál, mohl Františka přimět.aby souhlasil
s koncilem. Koncil se sešel v prosinci 1545 v Tridentu. Koncil zahajovalo jen 31 koncilních
otců. Nikdo netušil, ţe začíná největší událost celého novověkého katolicismu.
Bylo nutné vyřešit problematiku reformy /církevní disciplíny/, i problémy věroučné. Koncil
konal objektivní práci. Oproti subjektivním Lutherovým citovým výbuchům a osobním,
polemizujícím projevům Kalvínovým, působí čistá, věcná argumentace tridentských
teologů příjemným a uklidňujícím dojmem.
Průběh koncilu
1. období 1545-48. Koncil postavil proti protestantské zásadě „sola scriptura“ nauku o
dvou pramenech – Písmu a Tradici. Pak se jednalo o dědičném hříchu a
ospravedlnění. V protikladu k „sola gratia“ byl zamítnut názor o absolutní
zkaţenosti padlé lidské přirozenosti. Člověk, který je v posvěcující milosti a jedná ve
víře a lásce můţe konat zásluţné dobré činy. Pak byla definována nauka o svátostech
vůbec. Týkala se opět základního problému reformace.
Koncil přesídlil do Bologne pro vypuknutí epidemie a ohroţení protestantskými
vojsky. Císař marně protestoval, vztah mezi ním a papeţem se znovu přiostřil, kvůli
papeţově neblahé rodinné politice.
2.období /1551-52/ Papeţem Julius III. Opět v Tridentu. Jednalo se o Eucharistii.
Byla definována reálná přítomnost a transsubstanciace. Pak o svátosti pokání a
svátosti nemocných.
Na koncil se dostavili protestanté, k čemuţ je přiměl císař. Stále ještě ţil v představě,
ţe existuje společná základna, je jen třeba spolu mluvit. Velmi brzy se však ukázalo,
ţe uţ vůbec neexistuje společná základna pro jednání. Brzy nato povstání
protestantských kníţat koncil přerušilo.
1559 byl zvolen za papeže Pius IV. z rodu Medici. Jeho pontifikát by zapadl jako
bezvýznamný, kdyby v něm nezazářila hvězda jeho synovce sv. Karla
Boromejského, kterého jmenoval do sboru kardinálů, a který se později stal
arcibiskupem milánským. Tento kardinál patří spolu se sv. Ignácem z Loyoly
k největším aktérům církevní reformy. Na naléhání sv. Karla svolal Pius IV. třetí,
závěrečnou fázi Tridentského koncilu
3.období /1562-63/. Bylo nejplodnější. Podnět dala situace ve Francii, kde hugenoti
čnili velké pokroky a hrozil francouzský národní koncil. Němečtí biskupové se
neúčastnili, neboť se báli opustit svá biskupství, pro nebezpečné mezikonfesijní
napětí.
Nejdůleţitější body – opět Eucharistie a mešní oběť, svěcení kněžstva a svátostný
charakter manželství. Aby se učinila přítrž tzv. tajným manželstvím, bylo
rozhodnuto, ţe za platná budou povaţována jen ta manţelství, která budou uzavřena
před místním farářem a dvěma svědky. Byly také vydány dekrety o očistci,
odpustcích, úctě světců, svatých ostatků, obrazů. Zvlášť významné bylo nařízení o
výchově kněžského dorostu v seminářích, coţ předtím neexistovalo. Dále –opět na
prvém místě zásluhou sv.Karla, byly vydány dekrety o kázni kléru, pod církevními
tresty se zakazovalo svatokupectví, mnohoobročnictví a nepotismus.Tím koncil
skončil. 199 biskupů, 7 opatů a 7 řádových generálů podepsalo četné dekrety a
reformní ustanovení. Papeţ bez výjimky všechny potvrdil.
Tridentský koncil byl odpovědí nejvyššího učitelského úřadu církve na
protestantskou reformaci. Nebyla to kontroverzní odpověď, nýbrţ jasné vymezení
katolické nauky, podané učitelským úřadem. Nehodní papeţové se stali definitivně
minulostí, stejně jako nemravné řády a kněţstvo, alespoň ne v takové míře jako
v pozdním středověku.
Po koncilu nastal tuhý zápas proti zastaralým zlořádům. Nastává také mohutný
rozmach církevního života, který patří k nejpodivuhodnějším jevům církevních
dějin. Probouzí se nové sebevědomí katolického lidu.
K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu
snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Od nepravého se liší tím, ţe je
ochoten trpělivě nést kříţ slabostí svých i druhých a ani na nich neztroskotat, ani sám
něco jiného nerozbít. Reformátorům chyběl historický smysl, kdyţ se domnívali, ţe
církev je moţno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale
nebyli sto přinést svatost a vnitřní ozdravení.
Ţivot ve sluţbě pravé reformy je tvrdá dřina. Jen hluboká zboţnost, heroické ctnosti a
neochvějná víra ve svatost církve dodávala muţům pracujícím na církevní obnově
potřebnou sílu. Nebyli ušetřeni trpkého zklamání, neúspěchů, mnohdy i škodlivých
pomluv.
Ve století po Trid. koncilu se setkáváme ve všech stavech s četnými velkými světci,
takţe se mluví o období svatých. Byli Boţí odpovědí na potřeby doby.
Výsledkem obrodných snah Tridentského koncilu byla volba jedné z největších osobností té
doby. Karel Boromejský se postaral, aby po smrti Pia IV. kardinálové dali svůj hlas
budoucímu papeţi Piu V. Je zařazen mezi světce. Vynikal skvělými duchovními kvalitami.
Jeho 6 letý pontifikát znamenal radikální zlom v životě papežského dvora. Především byl
odstraněn veškerý přepych, kardinálům a úředníkům kurie byl přikázán skromný způsob
života a přispívat ze svých příjmů na chudé. Velký důraz kladl papeţ na modlitbu, zvlášť
breviáře. Sám šel příkladem vzorného života.Vynikal přísností k sobě i druhým, ale
zároveň laskavostí a mírností. Tyto vlastnosti osvědčil i v úřadě inkvizitora, který po určitou
dobu zastával. Kacíře přesvědčoval s trpělivostí. Světskému rameni vydal jen případy, které
byly spojeny s kriminálními delikty.
Nejimpozantnějším projevem tohoto papeţe byla r. 1571 jeho aktivita při námořní bitvě u
Lepanta. Z papeţovy iniciativy vznikla „svatá liga“, sloţená z papeţských, španělských a
benátských oddílů. Mohamedánští Turci, kteří r. 1453 dobyli Cařihrad a vyvrátili z kořenů
byzantskou říši, posléze obsadili celý Balkán a stali se váţnou hrozbou celé Evropy. Chtěli
se vylodit také v Itálii a tak se zmocnit celého kontinentu. Křesťanské vojsko, vedené
španělským vojevůdcem Juanem d´Austria bylo početně mnohem slabší a ze strategického
hlediska nemělo vůbec šanci. Pius V. se tenkrát obrátil vroucně k matce Boží. Křesťanské
vojsko, ač početně mnohem slabší odrazilo turecký útok, který tehdy váţně ohrozil celou
Evropu a západní kulturu.
Pius V. zavedl potom svátek P. Marie Růžencové jako závazný pro celou církev.
Pius V. vydal také katechismus, který shrnul pravdy katolické víry v duchu Tridentského
koncilu.
Nové řeholní řády
Sv.Ignác z Loyoly /1491-1556/ a jezuitský řád
Ve sv. Ignáci se často vidí stratég, organizátor protireformace. Byl především hluboký mystik,
muţ modlitby a světec. Slouţil jako důstojník ve sluţbách císaře. Při obraně Pamplony proti
Francouzům utrpěl těţké zranění na noze a byl dlouho upoután na lůţko. Tehdy u něj došlo ke
změně smýšlení. Obrácení se dovršilo poutí k Matce Boţí Monserratské. V tichu samoty
v Manrese /1522-23/, proţil mystickou proměnu.Tam vznikl první náčrt slavných exercicií.
Od té doby bylo jeho heslem: “Omnia ad maiorem Dei gloriam“. Přes všechny překáţky
absolvoval latinskou školu v Barceloně, v Alcale a Salamance, proţil několik pronásledování
od španělské inkvizice a vykonal teologické studia v Paříţi. /V koleji, kde předtím nabyli
vzdělání Erasmus a Kalvín/.
V Paříţi seskupil kolem sebe okruh přátel: Petr Faber, František Xaver, Jakub Laynez,
Alfons Salmeron, Šimon Rodriquez a Mikuláš Bobadila. S nimi sloţil 15. srpna na
Monmartru slib chudoby a čistoty a působit jako misionáři ve Sv. zemi. Kdyby to do roka
nebylo moţné, dát se bezpodmínečně papeži k dispozici pro splnění jakéhokoliv církevního
úkolu.
Ignác nezaloţil řád proto, aby potíral protestantismus. Nechtěl nic jiného, neţ sloužit Kristu
v církvi. Jeho postoj byl samozřejmě opačný než postoj Luthera a reformátorů. Byl
jedním z největších mystiků – jeho mystika byla ovšem bez jakéhokoliv subjektivního
blouznění. Byla nazvána „mystikou služby“.V církvi viděl ţijícího Krista. k Bohočlověku
patří vše lidské, ubohé, to vše vzal Kristus na sebe, aby to spasil. “Duchovní církev“
reformátorů je neskutečná, proto i nekřesťanská. Instituční církev – to byl pro Ignáce ţijící
Kristus. Proto ani na okamţik neváhal, dát se této církvi k dispozici.
Také Ignác narazil na slabost instituční církve. Jiţ jako student se setkal s inkvizicí a byl
uvězněn.Váţně se střetl s fanatickým kardinálem Carafou. Kdyţ se tento stal papeţem ,
nastaly pro Ignáce zlé časy. Ale dovedl odlišovat v církvi boţské od lidského. Jeho myšlení a
snaţení nutně působilo protireformačně, neboť bylo katolické. Proti reformačnímu
subjektivismu a spiritualismu, proti odvolávání se na vlastní svědomí stavěl církev jako
nejvyšší autoritu. Poslušnost církvi, byla pro něj poslušnost Kristu. Stejně tak jeho
bezpodmínečná oddanost Svatému stolci.
Zásady svého postoje sepsal v knížce exercicií a seznámil s nimi milióny lidí. Pokyny, které
tam udílel, určily duch potridentské doby. Vše, co reformátoři z neporozumění nebo slepé
horlivosti odmítali, protoţe to uráţelo jejich spiritualismus, učil chápat v hlubším inkarnačním
pohledu, a zařazovat do širších souvislostí: zpověď, přijímání svátostí, mši sv., řeholní sliby,
úctu svatých, pouti, odpustky, posty a zdrţenlivost, obrazy, výzdobu kostelů ap. Zdůrazňoval,
ţe se nemá nabádat stále jen k pouhé víře, ale nabádat také k dobrým skutkům, jinak lidé
zvlaţnějí. Nemá se stále ukazovat na predestinaci, bez ní jistě nikdo nebude spasen, ale je
třeba rovněţ zdůrazňovat spolupráci s Boţí milostí. Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv.
podle vlastního subjektivního mínění, konečná interpretace patří nejvyššímu učitelskému
úřadu církve.
Nikdy se neodvolával na učení reformátorů a nebojoval ve svým spisech proti heretikům.
Chtěl lidi přivádět na pravou cestu a zachraňovat jejich duše láskou a poučováním.
V úţasně krátké době rozšířili Ignácovi odchovanci tohoto nového ducha a lidé se mohli opět
radovat ze štěstí katolické víry. Nejvýrazněji se tato radost projevuje v uměleckém hnutí té
doby, v baroku. Říkalo se mu jezuitský sloh. Není jen uměleckou formou, ale výrazem
nového náboţensko-církevního pocitu. Barvou i tvarem vyjadřuje v nevyčerpatelné plnosti
tryskající nový život víry. Barok brzy zdobil chrámy a přenášel na věřící radostný vnitřní i
vnější pohyb. Zanedlouho zase putovala krajem veselá procesí s barokní nádheře, znova se
slavily staré svátky.
Na tom měli Jezuité velký podíl. Při smrti Ignáce /1556/ měl řád asi 1000 členů, o dvacet let
později to bylo 4000, kol.r. 1600 uţ asi 8500, a koncem 17. stol. asi 20 000. Přísně
centralistické vedení řádu z něj učinilo nanejvýš účinný, vţdy připravený nástroj ve sluţbě
obnovy církve.
Svědectvím jeho vnitřní náboţenské síly je velký počet světců, kteří z řádu vzešli. Např.
„druhý apoštol Německa“ Petr Canisius, velký misionář Japonska a Indie František
Xaverský, František Borgia, Alois Gonzaga, Robert Belarmin a mnoho dalších.
V této době zcela nečekaně, jako Boţí odpověď, vyrostlo v celé církvi mnoho svědců, skrze
něţ přichází pravá reforma církve.
Humorný a veselý sv. Filip Neri/1515-1595/ zakladatel Oratoria, se stal strhujícím
apoštolem Říma a novými metodami duchovní péče se mu podařil zázrak přivést renesanční
město k náboţensko-mravní obnově. Byl přítelem sv.Ignáce z Loyoly. Mnoha tisícům přinesl
duchovní, tělesné i duševní zdraví.
Ve Španělsku ţila velká světice Terezie z Avily /+1582/, která svou hlubokou mystikou a
nevyčerpatelnou křesťanskou láskou nejen obnovila karmelitánský řád, ale do značné míry
určila duch a spiritualitu ve Španělsku a Francii 17. stol. Po boku jí stál svatý karmelitán Jan
od Kříže /+1591/.
Sv. Angela Merici/+1540/ zaloţila v Brescii Voršilky –pro charitativní sluţbu a výchovu
dívek.
Jan z Boha/1550/,laik, zaloţil řád Milosrdných bratří pro ošetřování nemocných.
Karel Boromejský zaloţil řád světských kněţí – oblátů.
Kamil de Lellis/+ 1614/,zaloţil kamiliány pro ošetřování těţce nemocných a umírajících.
Jana Františka de Chantal /+1614/ vytvořila řád Navštívení P.Marie.
Její duchovní rádce František Saleský /+1622/, biskup ţenevský, velký misionář mezi
kalvíny, si získal proslulost jako laskavý duchovní rádce, autor významných knih duchovního
vedení.
Jean Olier /+1657/, farář u sv. Sulpice v Paříţi je zakladatel kongregace světských kněţí
Sulpiciánů. Aţ do začátku 20.stol.byl seminář St. Sulpice v Paříţi velmi významným
vzorem pro kněţské semináře ve Francii, ale i v Anglii, v Americe
Vincent de Paul /+1660/se stal velkým světcem křesťanské lásky k bliţnímu.
V pol. 17.stol.vznikl dále řád trapistů. Zaloţil jej r.1644 cisterciácký opat Armand de
Rancé, ve snaze o návrat k původní přísné řeholi cisterciáků.
V Nancy vznikly r. 1652 Boromejky, kongregace k ošetřování opuštěných nemocných.
V r. 1681 kongregace bratří křesťanských škol, kterou zaloţil Jan Křtitel de La Sal.
Tak velké mnoţství velkých světců, nových řádů, děl charity a výchovy svědčí opravdu
křesťanském duchu doby.