z krásné knihy plné parády

V. H . B .
Z KRÁSNÉ KNIHY
P L N É PA R Á D Y
e-kniha I dybbuk
Kavárna Union byla jako jedna z nejslavnějších pražských
kaváren začátku minulého století místem setkávání umělců
a intelektuálů, jejich leckdy bouřlivých debat či novátorských
myšlenek. V tomto společensky inspirativním prostředí vznikla
řada nejen literárních, ale i výtvarných děl a mezi jedno z nich,
s Unionkou výsadně spojené, patřila i Krásná kniha plná parády. Nejednalo se o knihu v pravém slova smyslu, ale o „krásné
album s listy kreslicího papíru v pevných deskách“, do něhož
kavárenští hosté, jmen známých i neznámých, přispívali mimo
jiné i svými nevázanými verši a kuriozními kresbami. O tomto
dílku mnoha autorů, jeho charakteru a historii, hovoří podrobně úvodní text.
ŽRÁDÝLKA PANA V. H. N.
Žádná z pražských kaváren nemá tak silnou uměleckou tradici
předválečnou jako Unionka na rohu Perštýna. Dalo by se jíti
hodně hluboko do její minulosti a vždy by se tu našlo překvapující hnízdiště lidí od pera a štětce. Ale nejslavnější éra se
začala tak před třemi desítkami let, kdy tu vévodil malinkatý,
obtloustlý kavárník pan S., odborník a obchodník znamenitý,
při tom však šelma podšitá, s hubou pěkně a spíš na dvakrát
proříznutou. Ještě dnes, kdy už šťastně zbohatl na velkoměstském podniku, jejž si po odchodu ze starosvětské Unionky
zřídil na druhém konci Nového města, je populární svými
vtipnými výroky a zvláště drsnou originalitou ve vzkazech
i vyhláškách, jimiž chrání své místnosti od vyzývavosti prostitutek, křiklounství pokoutních bursiánů a jiné čeládky. Tenhle
pan S. rozuměl, jak řečeno, výborně obchodu a pořád se staral
o to, aby hosté byli u něho něčím překvapeni. A protože sám
byl pln života a věděl, že „chlap od chlapa nikdá nebude“ a že
střed všeho světa je přece jen kousek pod ženským pupkem,
měl ve své soukromé jarmárce vždycky pěkný výběr všelijakého zábavného čtení pro nudící se pány, romány, novely i knihy anekdot, jejichž původ byl většinou záhadný; a k tomu
knížky s obrázky, někdy fotografie, někdy kresby — všecko
tajná výroba, neznámý nakladatel, fantastická tiskárna. Byla
to arci produkce německá, ale i český kousek se tu a tam objevil, většinou ovšem dílo velmi pokoutních hodnot. Kavárník
odešel, ale hosté kumštýři zůstali a s nimi zůstal už i ten bacil
nemravné literatury. Na přání hostů se musel pěstovat dál jako
kombuša, jenže teď už o něj nepečoval sám kavárník, nýbrž
pan vrchní P., nezapomenutelná postava neúnavného obsluhovače všech návštěvníků a vždy ochotného finančníka ve věcech
3
drobných i větších půjček. Mezi ním a unionskou bohémou
byl poměr co nejpřátelštější. Vyhověl, kde mohl a malíři zas
opláceli jemu stejnou ochotou. A protože brzo vypozoroval,
že „jeho páni“ čmárají mu na mramor stolků mnoho neřestných kreseb, které by mohly uraziti zrak počestně zamilované
měšťácké dvojice, jal se brzo u jejich stolů nastrkovati papír,
aby si páni zařádili a stůl zůstal čist. Zprvu snad ani netušil, co
z toho bude. Brzo se však ukázalo, že není vděčnější spekulace
než nastrčit malířům při veselém tlachu tužku a papír; bezděky
rostly tu figury, scény a situace, nad nimiž se celý stůl řehonil.
A pan vrchní, který se na ty věci koukl při své skromnosti až
dodatečně v koutku u kuchyně, kde měl schovaný svůj půllitřík, přišel sám na to, že co se tu v dobré náladě improvisuje, je většinou mnohem lepší než to, co on kupoval za drahé
starorakouské zlaťáky od pokoutních dodavatelů. A ježto se
k němu chodilo den co den, podstrčil tam jednoho dne nikoli
čtvrtku papíru, nýbrž celý sešit, obyčejný školský sešit s černou
obálkou; ale už to stačilo, aby se z něho učinila pamětní kniha.
Zápisy a verše, které se tam s kresbami ukládaly, byly arci hodny té družiny, která si právě tou dobou dala jméno SPOLEK
WITTOCK. Toto záhadné slovo nebylo však nic jiného než
německá transkripce smutného zjevu, jejž dřív nebo později,
většina členstva ráno na sobě zpozorovala. V družině na štěstí
zasedal i mladý lékař MUDr. S., sám vtělená čistota, který jako
specialista pro choroby „kožní“ měl od svých kumštýřských
přátel zajištěnu klientelu velmi početnou. Živ z ní být arci
nemohl, ale dalo to pěkný základ k jeho pozdější znamenité
galerii. SPOLEK WITTOCK měl ovšem brzo i svou hymnu; zpívala se na oblíbenou tehdy operetní melodii „Tančeme
dokola“ a začínala se arci citátem z Wildea:
Neb každý zabíjí, co miluje
a proto puškou, pyjem ženu zraňuje,
nuž, proto každý z nás naplň svou patrontaš,
af žije Wittock, Wittock, Wittock spolek náš!
4
Autor těchto kuriosních veršů jest velký český lyrik a v soukromém životě dnes úřední osobnost — tu nelze uvádět ani
jeho iniciály. Jméno spolku vymyslel znamenitý a žel už mrtvý
sochař, jehož bujná fantasie vytvářela ostatně nejbohatší varianty nově nalezeného slova. Z nich trvale se ujalo pozorování,
že onen ranní zjev bývá barvy nazelenalé; „je to s fedrpušem“
byl první postřeh; a protože to bylo se zeleným fedrpušem,
byl to logicky odznak generála. A tak se ujalo říkat „generál
Wittock“ a po bláznivých flámech se hojně vynořovala otázka:
„Tak co, nenavštívil tě generál Wittock?“ Vrchol této „spolkové“ po-třeštěnosti byl arci v tom, že jsme se po kterýchsi prázdninách svolávali do Unionky inse-rátem. Podepsaný sám vlastní rukou napsal a v Národní Političce dal uveřejnit inserát:
SPOLEK WITTOCK!
DNES V UNIONCE V 8 HODIN.
GEN. W.
Radost z toho, že to ošidné slovo bylo v solidním listě skutečně naplno vytištěno, byla ohromná a zvláště jeho sochařský
tvůrce po léta na ten inserát vzpomínal s dětinnou radostí.
Je však — pro přísně historickou věrnost těchto veledůležitých výkladů — nutno přiznati, že objevení se černého sešitu
mělo svůj vliv i na tvorbu a ráz družiny. Vyskytl se nápad ustaviti se co UČENÁ SPOLEČNOST CTIHODNÝCH PATERNISTÚ, a sešit měl býti kronikou jejího působeni. Ten první
sešit také, myslím, toto označení měl. Zapisovaly se do něho
komické nápady i „důležité“ příběhy z flámů, zaznamenávaly se
tam hluboké rozprávky o věcech sexu a vpisovaly delší či kratší
verše. Vím jen, že jsem tam měl nějakou baladu, začínající se
Smuten sedím, slzu v oku
v společnosti gonorrhoků…
a končící se
5
…miloval bych jako pes.
Co mi z toho všeho zbývá?
Zítra přijde recidiva
a pan doktor S.
Neklame-li mne pamět, nebyla tato první knížka UČENÉ
SPOLEČNOSTI CTIHODNÝCH PATERNISTÚ dokončena. Forma jednotlivých příspěvků byla příliš rozházená,
nestejnorodá, rukopisy nepořádné, improvisované, uspořádání nevzhledné. A my měli přece mezi sebou lidi, kteří znamenali začátek moderní české grafiky! Pan V. H. B. si aspoň stále
naříkal, že tohle nic není a že by se mělo začít znova a kumštovně, aby každá strana byla pěkné ŽRÁDÝLKO. Dlouho se
za to přimlouvat nemusel, otcovský pan vrchní se brzy vytasil
s novou knihou, tentokráte v tuhých deskách (ale pořád ještě
kvartového, sešitového formátu) a její zasvěcení bylo tedy svěřeno panu V. H. B. On sám toho večera namočil pero a napsal
na první stránku:
na poznámky. A toho jitra, snad pod dojmem vzpomínek na
záliby pana S., vepsal jsem na každou tu stránečku nějaký epigram, nějaký veršovaný povzdech, nějakou střelnou modlitbičku. Dvaapadesát jsem jich napsal při dvou bílých kávách
s čerstvými makovými rohlíčky — jakživ před tím, jakživ
potom jsem nezačínal Nový rok takovým literárním výkonem.
Co tam všecko bylo, už dávno nevím. — „Kolibri-Kalender“
se prošoupal, propotil, protrhal až do nečitelnosti. Pamatuji se
jen na několik kousků, z nichž jeden, aspoň prvním dvojverším, dokonce zlidověl:
Čas utíká jako jelen
do prdele byvší střelen.
Nežli zbavíš holku věnce,
už je tady impotence.
Takováhle čtyřverší tedy přišla vhod dekoratérskému a grafickému toužení pana V. H. B. a KRÁSNÁ KNIHA se začínala
skvěle vyzdobeným epigramem popisným:
KRÁSNÁ KNIHA PLNÁ PARÁDY
To byl tedy pak oficielní titul, který se v Unionce vžil; po
léta přicházeli hosté a pře-četše všechny deníky i revue, obraceli se na pana vrchního: „Prosím vás — ještě KRÁSNOU
KNIHU PLNOU PARÁDY… není-li v ní něco nového…“
První stránky KRÁSNÉ KNIHY vepsal zdobným písmem
pan V. H. B. sám. Šlo o to, aby dílo nepodlehlo bezvýznamným inspiracím jako onen první VĚSTNÍK UČENÉ SPOLEČNOSTI. Hledalo se něco, co by mělo definitivní formu,
vhodnou pro grafický um pana V. H. B. Náhodou jsem to byl
já, jenž jsem mu mohl posloužiti. Po sylvestrovské noci, jež
zahalovala onen rok, proseděl jsem jitro v té moderní kavárně
pana S., o níž se na začátku zmiňuji. Daroval mi k Novému
roku kalendáříček, „malý Kolibri-Kalender“, jak říká Josef
Čejka. Proti každému týdnu byla v něm prázdná stránečka
6
Kunda jest jak hustý prales,
kam už mnohý pták si zalez’;
v ústraní však jako rys
číhá na něj clitoris.
Po několika takových verších začalo přibývati i kreseb.
Nekreslil jen pan V. H. B., silně se začal — a s úžasnou fantasií — účastnit i karikaturista K. i jiní grafikové. Byly tu věci
velkolepé, sám K. nakreslil jakési groteskní ZVĚSTOVÁNÍ
ANJELSKÉ tak krásné, že nezávadný detail této kresby byl
odtud reprodukován v předválečném „Uměleckém Měsíčníku“, jejž vydávala „Skupina výtvarných umělců“. A to už se
cítilo, že tento malý formát sešitu pro vyšší kreslířské aspirace
nedostačuje. Muselo se opatřit něco většího, kumšt kreslířský
se chtěl odtrhnout od pouhého doprovodu veršů a „udělat se
7
pro sebe“. A tak došlo jednoho dne k objednávce krásného alba
s listy kreslicího papíru v pevných deskách. Tu tedy vznikla
nová a definitivní KRÁSNÁ KNIHA PLNÁ PARÁDY a onen
malý, spíše literární sešit obdržel nové jméno: Z KNIHY DO
SRDÉČKA. Pokřtil jej tak opět pan V. H. B.
Tahle velká KRÁSNÁ KNIHA stala se pak opravdovou
pýchou Unionky. Kolovala po stolech celé hodiny, což nemusí
nikoho překvapit, uvědomí-li si, že celá ta kavárna kromě snad
přední místnosti byla den co den od oběda do půlnoci nabita
lidmi od kumštu, lidmi jedné generace, lidmi velmi si blízkých
názorů. A že byla téměř bez ženských; tihle lidé si tenkrát své
milenky do kavárny Union nevodili, tam bylo ovzduší příliš
bouřlivé. A k ženským byl vůbec jiný poměr — sprostot o nich
byly pořád plné huby, ale o té své žádný ani muk, kolikrát ani
nejvěrnější kamarád o kamarádovi nevěděl, s kým to někde na
druhém konci Prahy chodí. Byla v tom taková chlapská drsnost i chlapská čestnost; ženy skutečně milované musely zůstat
úplně mimo oblast téhle divoké party.
KRÁSNOU KNIHU vytvářeli hlavně dva umělci: pan V.
H. B. ji začal, pan K. se k němu připojil. Nezaplňovala se překotně, čekalo se klidně, až přišel vtipný nápad. Ale objevil-li
se, při práci během dne — jaký pak to byl v Unionce chvat,
už aby byl proveden! To si pan V. H. B. ihned odsedí, pan
vrchní snesl všecko, tužku, gumu, tuš, pero, červený inkoust,
a pan V. H. B. se dvě tři hodiny lopotil se svou stránkou; nebo
arci ji také vyřídil i za patnáct minut. To záleželo na inspiraci a na složitostí. K některým těžším úkolům si odnášel
Knihu o půlnoci domů a při lampě pracoval v ní až do rána,
aby ji zase při „černém kafi“ po obědě odvedl s novým „žrádýlkem“.
Pan K. byl se svými kresbami celkem pohotovější. Nad grafickou dokonalost a formální bezvadnost, k níž spěl pan V.
H. B., cenil si pan K. u kreseb RUKOPIS; jakkoli své velké
grafické listy dovedl doma i stokrát předělávat, než je zcela
komposičně vyrovnal, u věcí improvisovaných chtěl, aby jejich
8
čára nesla v sobě všechen půvab a charakter bezprostředního
vedení ruky.
Tak tedy vznikala KRÁSNÁ KNIHA, do níž tu a tam
přispěli i umělci jiní. Tak ne-božtík Franta Gellner, když se
po návratu z Paříže zastavil na pár týdnů před svou brněnskou definitivou v Praze, bručavý, skeptický, rheumatismem
a odumřelými láskami sklíčený. Prohlédl si KRÁSNOU KNIHU, pokrčil nad ní rameny, ale nazítří přinesl pro ni svou
perokresbu „Masírování prostaty“ — groteskní upomínku na
doby, kdy ještě zpíval:
Nad mým hrobem stáhne clown
tvář svou v smutnou masku:
tady zemřel vilný Faun
na nešťastnou lásku.
Něco se do knihy dostalo i anonymně. Na pražských
nárožích visel plakát (myslím Vincence Beneše) pro výstavu
„Skupiny“: muž s rozmáchlým mečem utíná hlavu odpůrci na
zemi. Polokubistická kresba byla velmi nápadná; a v Unionce se náhle vynořila dvojdílná necudná karikatura, která byla
jednomyslně vlepena do Krásné knihy. Kdo ji kreslil, nevím;
tak se mi zdá, že přišla anonymně poštou nebo ji tam nechal
neznámý kreslíř nenápadně ležet.
Ale doba, kdy se tato velká KRÁSNÁ KNIHA vytvářela,
byla už také posledním údobím slavné éry Unionky. Tou dobou
už se jednota generace trhala na jednotlivé skupinky i osamělé jedince, od bujarých začátků UČENÉ SPOLEČNOSTI
PATERNISTŮ i SPOLKU WITTOCK uběhly hezké měsíce
a lidé najednou stáli před velkými a stále se množícími úkoly.
To už se nemohlo mluvit o bohémě ve starém slova smyslu;
mladí mužové neměli často kdy na hýření, protože museli
dělat. Dělat — ne vydělávat. Docela se starého Života a staré
družnosti arci nevzdali nikdy, ale přece jen se pouta k Unionce
uvolnila. I kavárníci se tam měnili a stárnoucí pan vrchní viděl
9
se steskem, jak se mu jednotlivci z jeho zamilovaných hostí
ztrácejí. Pravda, přišli občas zase, ale přece jen už to nebylo
to. Spíše se stahovali v noci ve Waltnerově Montmartru, kde
se po letech najednou obnovil SPOLEK WITTOCK — arci
s novou hymnou podle nové operetní odrhovačky:
CO SE MŮŽE STÁTI
NEŽ SE MATKA VRÁTÍ
ANEB
FLAŠKA V KUNDĚ
Pojď sem, Marijánko, na ten prc,
já jsem dnes do tebe celý hrc —
rozhrň pěkně chloupky,
ať mohu do hloubky
vnořit jazyk celý
pod prdelí,
nad prdelí…
Celé noci to tam řval rozmašírovaný autor „generála Wittocka“. A pan V. H. B. seděl nedaleko v koutku divanu…
A pak přišla válka, poslední rána do toho veselého života.
Unionka osiřela téměř docela a opuštěný pan vrchní, trápen
starostmi o aprovisaci, začal vyprodávati své tajné poklady. Pro
čest mu budiž zaznamenáno, že Z KNIHY DO SRDÉČKA
a KRÁSNÁ KNIHA PLNÁ PARÁDY byly poslední dvě věci,
s nimiž se loučil a to ještě je prodal do spřátelených rukou. Ten
první prasešit se, myslím, během doby zničil (a škoda ho ani
nebylo); Z KNIHY DO SRDÉČKA si, tuším, odnesl sběratel
MUDr. S. a KRÁSNOU KNIHU PLNOU PARÁDY jsem
získal já. Přišly však věci, že jsem ji nemohl mít doma; na štěstí
našel se vydavatel této publikace, který knihu koupil a zařadil
do svých sbírek. Tam je nejlépe na svém místě.
KAKEJTA.
10
BOJ O BETINU
KUNDY A MISTŘI
ČURAJÍCÍ DÍVKA
A STARÝ ROZPUSTILEC
ANEB
POMSTA JE SLADKÁ
Této publikace, obsahující 15 snímků
perokreseb umělce V. H. B.,
vkreslených do alba KRÁSNÁ KNIHA PLNÁ PARÁDY,
bylo vydáno 100 výtisků na japanu a 300 výtisků na holandu
jako soukromý tisk jen pro vydavatelovy přátele z řad bibliofilských.
Publikace jest vyloučena z veřejného prodeje
a nesmí býti ani jinak rozšiřována.
Tento výtisk jest
01 I erotika