Grigorij Klimov PTÁK OHNIVÁK - FIREBIRD

Grigorij Klimov PTÁK OHNIVÁK - FIREBIRD

Grigorij Klimov
PTÁK OHNIVÁK - FIREBIRD
Ruský originál Biblioteka Grigorijа Klimova, www.g-klimov.info, srpen 2003
Překlad Luc Petr, Trampská nit, www.tnit.fr, říjen 2012
I
Zvoní mi moje dobrá známá Leka, která pracuje v nadaci Tolstého a má tam na
starosti nějakou sociální výpomoc:
- Grigory Petrovič, nechcete dceru?
- Jakou dceru?
- Osmnáctiletou. Sirotek. Vždyť žijete sám v dvoupokojovém bytě. Tak si vemte
k sobě tu sirotu. Jí bude dobře a vy se nebudete nudit.
- A co je to zač?
- Skončila ruské gymnazium na Park Avenue, nyní se učí na vysoké škole. Žila
jako dcera u metropolity Filareta. Jenže náš duchovní umřel, a my teď hledáme
pro ní byt. Tak jsem si vzpomněla na vás. Nahradíte jí metropolitu. Udělejte
bohulibé dílo.
- A ona je už dlouho v Americe?
- Pět nebo šest let.
- Tak to bude z třetí židovské vlny. Je to tak? Židovka?
- Kdepak, co vás napadá? Chodí do našeho kostela. Veliká křesťanka. Svíčku
chodí zažehnout. Má spoustu ikon. Náš fond jí platil za byt, ale teď jsme na tom
finančně velmi špatně. Vezměte si k sobě to hodné děvče.
- A jak se jmenuje?
- Dáša Degtereva. Dobré ruské jméno.
Další den, Leka zařídila seznámení. Přivezla Dášu ke mně, abych uviděl, jaká je.
Holčička dělá velmi dobrý dojem: štíhlá postava, hezká tvářička, svetr z drahé
angorské vlny. Dívám se na pikantní sirotu a povídám:
- Moje situace je taková: spím v ložnici, ale sedím celý den v kuchyni. Kuchyně
je moje největší, nejjasnější a nejteplejší místnost. Obývací pokoj téměř nikdy
nepoužívám. Chcete-li, můžete žít v mém obývacím pokoji. Právem dcerky.
- To mi zcela vyhovuje - usmívá se Dáša.
Tak, ve věku 68 let, jsem se vybavil šťavnatou osmnáctiletou dcerou. A říkám si:
„Ach jo, starý vole, vážeš si na krk mladistvou.”
Přes den chodí Dáša do Ford College, přísné katolické škole, kde absolvovala
první ročník a teď chodí do druhého. A večer, když jí přestane bavit sedět o
samotě ve svém pokoji, přijde ke mně do kuchyně, kde čtu noviny a pustí se do
různých rozhovorů. Tak třeba, o týden později, ona stojí přede mnou a čistí
nožem pomeranč.
- Grigory Petrovič, a co říkají o mně ty vaše známé, stařenky s modlitební knížkou?
- Říkají, že jsi hysterička.
- Ach, ty sss-staré s-svině! - Dáša zasyčí a s velkým rozmachem vrhá na mne
nůž, kterým loupala pomeranč.
Je to kuchyňský nůž s černou rukojetí a ostrou špičkou. Proletěl kolem mne a
uvízl v poličce s knihami tak, že jsem jej s obtížemi vytáhl.
- Staré dámy mají pravdu. Ty jsi nejen hysterička, ale i psychopatka. Copak smíš
takhle házet nožem? - Říkám. - Vypadni odsud! Marš do svého pokoje!
Dáša poslušně utekla do pokoje. Ale já přemýšlím: "Uh-uh, dívka se pokouší mne
ovládnout. S takovou se nebudeš nudit."
Ale deset minut později, Dáša, jako by se nic nestalo, je znovu v kuchyni, tancuje
a usmívá se.
- Dášo, jestli příště tvůj nůž se zapíchne do mého břicha, budeš muset volat
"první pomoc". Tak se laskavě nauč nazpaměť tohle telefonní číslo.
- Grigory Petrovič, příště už nebude. Čestné pionýrské ! - A Dáša usedá, jako
děcko, mně na klín a objímá můj krk. A já samozřejmě změknu. Ano, dceruška
zkouší různé triky, jak na mne vyzrát. Trp kozáče, budeš atamanem, říká ruské
přísloví.
O několik dní později Dáša přichází do kuchyně s velkým balíčkem fotografií. Po
absolvování gymnasia, které řídí protojerej Grabbe [starší pravoslavný duchovní],
letěla na dva týdny do Paříže a do Říma. Jako odměnu za absolvování střední
školy.
Letěla s nějakým mladým mužem, vše platil jeho otec. Teď mi ukazuje fotografie
z tohoto výletu. Už z fotografie je vidět, že její společník je typický mladý žid.
Dáša vybírá své fotografie a dává stranou, fotky svého společníka trhá na kousky
a hází do koše.
Jednoho večera jsme mluvili o tom, co konkrétně znamená v angličtině slovo
"striptérka".
- Jsou to ženy, které dráždí muže. Sexuálně, - říkám.
- Já vím, - říká Dáša, zvedne si svetr nad hlavu a ukazuje mi svou nahou hruď.
Když se to tak vezme, mám doma svůj soukromý striptýz. Nepotřebuju chodit
po barech. Podprsenku Dáša ze zásady nenosí. Veselý je život.
O týden později Dáša mi ukazuje své rodinné album - další balík fotografií. Je tu
i velké jasné foto: travou zarostlý zadní dvůr a podivná dvojice - sympatický muž
leze po čtyřech a na jeho zádech jak na koni sedí usmívající se žena.
- To je můj otec a matka - říká Dáša. - Ale oni se rozvedli.
- Proč?
- Táta byl alkoholik. On byl geolog-výzkumník. Stále na expedicích. Tam mívali
jen vodku a špek. A tak se opíjel.
Podíval jsem se na fotografii, kde žena sedí na muži jak na koni. Tato kombinace
je mi dobře známá: je to masochistický muž a sadistická žena. Potom takové hry
končívají alkoholismem. Politoval jsem otce alkoholika, a povídám:
- Možná, že ho k tomu maminka dohnala?
V ten moment moje dcera explodovala. Vyskočila a zařvala na mne: „Nedotýkejte
se mé matky!” Pak běžela ke dveřím, otočila a udeřila mě celou záplavou zaklení
nejsofistikovanějších:
- Jste darebák, ničema a parchant! Vy jste vůl, vidlák, hajzle jeden! - Odmlčela
se, nabrala vzduch do plic a pokračovala: - Jste všivák, vandrák a skutečný
parchant! Měl by si vás vzít čert!
Pak běžela do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře tak, že celý náš dům se
otřásl. Nelíbilo se mi to, jdu za ní do jejího pokoje a povídám:
- Nebouchej dveřmi jako blázen. Protože sousedi mohou zavolat policii, a já budu
mít problémy. Co mám říct policistům? Aby tě odvezli do blázince? Máš vztek.
Víš, jak tam léčí hysteričky? Dají jim po hubě. Ovšem ne pěstí, ale dlaní. Chceš
nafackovat?
Tady Dáša dostala strach, běžela do koupelny a zamkla se na klíč. Šel jsem do
kuchyně a dal se do čtení novin. Poté, co poseděla v koupelně asi patnáct minut,
Dáša vychází a říká s úsměvem:
- Grigory Petrovič, a nebál jste se?
- Čeho?
- No, že spáchám sebevraždu...
- Tam nic k tomu není.
- Ó, nevím... Prohlédla jsem si lékárničku... Tam můžete spolknout celou řadu
ošklivých věcí...
- Hele, Dášo, ty dáváš lidem žár - jako skutečný pták-ohnivák. Ale já mám už
dost tvého horka. Jinými slovy, zítra hledej si jiný byt.
Další dva dny s Dášou nemluvím - jakoby neexistovala. Na třetí večer přichází
ke mně a sténá:
- Oh, Grigory Petrovič, já už to nesnesu... Šla jsem do školy a praštila čelem do
sloupu... Tady, podívejte se, palici jsem si narazila - bere mě za ruku a dává si
na čelo. - Potom, jako blbá, sedla jsem si do jiné třídy a nevšimla jsem si toho.
Už to nemůžu vydržet...
- Grigory Petrovič, odpusťte mi! Já už to neudělám, dávám vám své čestné slovo,
čestné komsomolské! - Ohnivák objímá mě kolem krku a válí se po mně svými
ňadry. Nikoliv jako moje dcera, ale jako žena.
Samozřejmě, že jsem zase roztál. No dobrá, říkám, je správné, že se omlouváš.
Pokořenou hlavu nesekají. Ale v budoucnu ber v úvahu to, že jsi bláznivá
psychopatka. Pokus se kontrolovat svoji hysterii.
- Ale metropolita Filaret mě vodil k psychiatrovi a psychiatr nic nenašel.
- To znamená, že metropolita také si všiml, že jsi nenormální. Ne tak docela
blázen, ale napůl. Jsem odborník na tyto věci - moje žena se zbláznila, měla druh
klimakterického šílenství.
- To je zajímavé. Vyprávějte!
Stručně jí vyprávím, že moje žena Kisa byla 20 let velmi milým člověkem, a pak
najednou šla na mne s kuchyňským nožem. Člověk na hranici šílenství, svého
druhu pohraničník.
- Já bych vaši Kisu zabila! - uzavírá můj pták-ohnivák.
- Není to tak jednoduché - říkám. - To bychom museli postřílet polovinu žen.
- Říká se o vás, že jste profesor špinavých záležitostí - směje se Dáša.
***
Po této příhodě žijeme spolu relativně klidně. Jednou jsem upustil tužku a ta se
zakutálela pod stůl. Abych ji mohl sebrat, musel jsem tam vlézt po čtyřech. Ale
okamžitě Dáška přiskočila ke mně a hups, mně na záda jak na koně, jako kdysi
dělala její matka s otcem. Stejná hra. Ale kdyby jen to, nejenže mi sedí na zádech,
ale pořád se ošívá a prohýbá v zádech a tře o mne, jak se říká, své genitálie.
- Dáško, slez, budu vstávat a ty spadneš! Ale ohnivák pokračuje svou dětskou
zábavu. A já ji nechávám to dělat a přemýšlím: „Bože, jak silná je dědičnost.
Ona přesně kopíruje to, co dělala její nebožka matka! Instinkt!” Ale jezdkyně se
jen směje.
Moje knihy o degeneraci, sexuálních zvrácenostech a duševních onemocněních
jsou na poličce v obývacím - v jejím pokoji. Ale Dáša je nečetla, pouze
prolistovala a jen tak mimochodem říká:
- Všechno tohle i bez vás znám...
Jindy zasednu za volant a jedeme s mou novou dcerkou do zoologické zahrady
nebo do botanického parku v sousedství, nebo k jezeru, kde plavou divoké
kachny s kachňaty. New York je zábavné město: jednou tam vidím v přístavu
dvě obrovské letadlové lodě a uprostřed si hrají divoké kachny. V našem
okresním zoo je krásná krytá voliéra, kde se prochází po svém království pávi s
nádhernými chvosty.
Během takových procházek Dáša se chová jako vzorná dívka. Někdy dokonce
vezme mě za ruku. Ale psychiatři říkají, že když se dcera moc laská s otcem,
označuje to komplex Elektry. A opravdu - byla to moje lesbická nevěsta Nataša
Meyerová, která ráda chodila ruku v ruce se svým otcem ; vyprávěla mi, že lidé
je často pokládali za muže s ženou. Rovněž Dáša zná triky k oklamání publika:
jakmile se blíží někteří známí, demonstrativně se mi věší na krk, jako by byla
mou milenkou. Jsou to vše jen dětské hry, jenomže komplex Electry bývá spojen
s lesbickou láskou. A mně začíná být smutno za Dášku. Ona se tomu jen směje.
V naší nejbližší botanické zahradě ve Flushingu je plno planých jablek, které z
nějakého důvodu Američané nejí. Přijel jsem s Dáškou a narval jsem celou tašku
těchto jablíček, podobných višním, přinesl je domů a vařil z nich skvělou
zavařeninu. [Snad narážka na smysl písně V. Vysockého Rajská jablka: Každý smí trhat rajské
ovoce, ale žije-li špatně, i ráj pro něj bude šedý, p.překl.]
Dáša s velikým potěšením snědla několik z mých sklenic. A já jsem byl rád, že
jsem nakrmil sirotka. Pak jsme našli ve stejné botanické zahradě několik stromů
kdoule, které Američané také nejí. [Pěstěná jablka dříve neexistovala; zakázaný strom v ráji
byla asi kdouloň, pozn.překl.] A opět, navařil jsem výborný kdoulový jam pro svého
sirotka. Téměř rodinná idyla...
Z našich rozhovorů se vyjevil následující Dášin rodokmen: její dědeček byl
podplukovník v KGB jménem Zubkov, rodem Rus, její babička byla Tatarka a její
matka Ruska, jejíž druhý manžel byl Žid, který nyní žije v Brooklynu a který má
nyní druhou manželku - Židovku.
- Proč po smrti tvé matky nezůstala jsi u nevlastního otce? - ptám se.
- On mě obtěžoval. Tak jsem od něj utekla.
Nicméně, synodální babičky, které dobře Dášu znají, tvrdí, že její matka sama
sebe vydávala za židovku. Je to vše jakási židovská zamotanina.
Podle teorie pravděpodobnosti, její matka byla nejspíš poloviční židovka a Dáša
je jen čtvrtinová. Všechno to je třetí vlna sovětské židovské emigrace, která se
usadila na Brighton Beach.
Vzhledem k tomu, že navenek Dáša je velmi hezká, má samozřejmě i ctitele,
jsou také studenti. A ona se otevřeně se mnou radí:
- Můj první boy-friend je tak hloupý, že ani neví, co má dělat v posteli. Ohledně
druhého, myslím, že si to ještě rozmyslím... Nejmíň dva týdny s nikým spát nejdu.
Pomalu se ukazuje, že sirotek není zas tak moc chudý ; její matka před smrtí
podepsala pro svou dceru dobré pojištění. Kromě toho, metropolita udělal nátlak
na své farníky a sebral pro Dášu solidní dědictví. Tak si žije na úroky z tohoto
kapitálu.
Kromě nápadníků, Dáša má ještě výbornou kamarádku - Věru Efraimovou. Její
otec je napůl Žid, její matka Židovka, a Věra je tedy ze 3/4 Židovkou. Rovněž z
třetí vlny. Věra rovněž vystudovala ruské gymnazium a šla na college.
- Kdo vlastně chodí do ruského gymnazia? - ptám se.
- Samí židi a negři.
- A ty jsi co?
- Já jsem byla jediná Ruska.
Věřiny rodiče nepracují, ale učí se anglicky a žijí na wellfare, to je zvláštní důchod
pro všelijaké sociální parazity. Věra také nepracuje, něčemu se učí a spí s
americkým klukem, který prodává sýr, jak mne informovala Dáša.
Věra vypadá docela dobře: taková roztomilá dívka, trochu větší a o málo starší
než Dáša. Chodí v amerických texaskách, zastrčených do ruských bot.
- Ona dělá docela dobrý dojem, - řeknu. - Ne taková psychotička jako ty.
- Och, nevím. Doma ona nohou vyrazila okno a vyhodila telefon z okna. To proto,
že její matka telefonovala moc dlouho. Takže není všechno zlato, co se třpytí. A
ona spí s nějakým blbcem.
Věra zůstává na noc s Dášou. Mám dvě lehátka v obývacím pokoji. Na jednom
spí Dáša, takže navrhuji, aby ustlaly Věře na druhém gauči.
- Ne, ne, není třeba - namítá Dáša. - Budeme spát společně - a už obě nahé
krásky leží v posteli a chichotají. Odešel jsem do kuchyně, číst si noviny. Ať se
holky baví.
***
Přišel den Dášin narozenin, bylo jí 19 let. Sedí sama ve svém pokoji a nudí se.
Přichází za mnou do kuchyně, vytáhne z bufetu láhev vodky a navrhuje:
- Grigory Petrovič, pojďme pít!
Jakoby byla paní domu, vytahuje sklenky a nalévá vodku. Sedíme a pijeme.
Najednou jsem si vzpomněl, že mám v ložnici, mezi přezkami a knoflíčky do
košile, krásný ruský pravoslavný kříž, ze zlata s modrým smaltem. Jednou jsem
jej náhodou uviděl v americkém vetešnictví a koupil jen tak, jako krásnou hračku.
- Dášo, tady je dárek - říkám. - Je tu dobrý nápis rusky: "Bože, spas mě a
ochraňuj." Možná ti to pomůže v životě.
Dáše se tento křížek tak zalíbil, že začala tančit. Zastrčila kazetu s hudbou Vládi
Vysockého a tancuje v kuchyni. Potom rozbila sklenku, pak druhou - a zpívá
píseň "Ach, Voloděnko". Já zametám koštětem střepy, ona, aniž by přestala
tančit, ulehá na podlaze a tančí vleže na zádech. Byl jsem tak okouzlen, že jsem
řekl:
- Dášo, válí se mi tu ještě dva snubní prsteny. Už je nepotřebuju. Přeješ si, dám
ti je taky?
- A jaká je jejich historie?
- Jedna moje snoubenka, Nataša Clarkson, se ukázala být lesbička a sadistka.
Ta druhá, moje manželka Kisa, taky byla defektní. Ach, Hospodine, spas je a
ochraňuj !
- Ne, takové snubní prsteny přináší jen neštěstí. Bojím se jich.
Když se dost vytancovala, Dáša leží na podlaze a vzdychá:
- Nemůžu vstát. Grigory Petrovič, vemte mě a odneste mne do postele.
***
O několik dní později, Dáše něco nešlo pod nos, popadla těžký otvírák na
konzervy a rozmáchla se na mě. Popadl jsem ji za ruku a vytrhl jí otvírák z rukou.
Ale ona se pouští se mnou do rvačky a snaží se mě udeřit kolenem mezi nohy,
jako poslední kramářka.
- Takový otvírák může zabít člověka! - říkám. - Opět dáváš lidem horko, jak pták
ohnivák. Tak koukej, zítra se jdi podívat po novém bytě.
Firebird našpulila rty a šla do svého pokoje. Druhý den mi volá Leka z Tolstého
nadace:
- Grigory Petrovič, Dáša za mnou přišla a chce, abych jí našla jiný byt. Říká, že
jste ji obtěžoval...
- Ona lže. To ona dotírá, nadzvedává svetr nad hlavu a ukazuje mi nahé poprsí...
To je minimum, bylo i hůř...
***
- Dáša se nikdy nevdá, - Věra vrtí hlavou.
- Proč?
- Já ji dobře znám - opatrně odpovídá Věra. Zdá se, že obě dívky jsou, jak se
říká bisexuální. Lesbičují spolu, ale spí s muži. Jenže psychiatři říkají, že
bisexuální lidé neexistují, jsou jen lesbičky, které žijí s muži, ale nemilují buď
jejich duši, nebo jejich tělo. Statistiky ukazují, že 75% prostitutek jsou lesbičky.
Odsud pochází všechny neurózy a psychózy. Jak říkají dekadenti, v Dáše sedí
démon Incubus, který mění ženu v muže. Věře komanduje ženský démon
Succubus, který ji táhne k ženám. Existují ještě lesby latentní a lesby potlačené,
v těch kombinacích by se už ani čert nevyznal, dokonce i psychiatři si to pletou.
Upřímně řečeno, je mi líto Dášky, mojí zbloudilé dcery.
Zajel jsem ke svému dobrému příteli Kosťovi Kostrovu. On je lékař-stomatolog,
člověk bohatý a také velmi milý, rád dává dárky. Má krásný dům na Long Islandu,
50 mil od New Yorku, velmi milou ženu a dospělého syna-studenta. Přes tento
šťastný rodinný život, Kosťa je velký alkoholik. Hned ráno, místo čaje, pije.
Pravda, ne vodku, ale koňak. A potom kleje tak sprostě, jak jen se dá. Jeho
manželka Marina se chmuří, ale syn Koka tomu nevěnuje žádnou pozornost.
Každý má své triky.
Sedíme s Kosťou a samozřejmě pijeme. Já se chlubím, že mám nyní mladou
nevlastní dceru. Samozřejmě, že neříkám, že je napůl šílená psychopatka, a
maluju ji jako krásnou a chytrou. Téměř rajské ptáče, i když takové ptáky jsem
nikdy neviděl. Ale když se dobře napiješ, pak ...
- Vzpomínáš si na pohádku o hloupém Ivánkovi, který chytil ptáka-ohniváka? říkám. - Tak vidíš, moje Dáška je takový Ohnivák... Dává lidem teplo...
Kosti se tak dotkl můj příběh o chudé sirotě, z které se stal pták-ohnivák, že mu
vyhrkly slzy, běžel do sklepa a přitáhl velkou pětilitrovou sklenici nádherně
zakandlovaného medu:
- Tumáš, to je dárek tvému Ohniváku!
Pak vběhl do vedlejší místnosti a přinesl kasetový radiopřijimač v originálním
obalu, cena tehdy nejmíň 100 dolarů:
- To je také tvému Ohniváku!
Potom si Kosťa postěžoval na svého syna Koku :
- Už je mu 23 let. Má už čas běhat za holkama a on neběhá. Víš co, přivez ty
sem svoji dceru. Možná, že ona vzbudí u něj zájem.
Externě, Koka vypadá docela dobře: hezká postava, přes 2 metry vysoká,
zajímavý obličej, a studuje na zubaře. Jen na duši je jaksi příliš jemný a nesmělý.
Seznámit ho s Dáškou? Bůh mě chraň! Kosťa bude proklínat den a hodinu, kdy
jsem mu podstrčil takového hada. Vždyť by zničila život i jemu i jeho synovi.
O týden později, Kosťa přišel ke mně - podívat se na nevěstu pro svého syna.
Přinesl celou tašku nejrůznějších lahodných věcí pro ni. Bylo jasné, že můj ptákohnivák se mu líbí, a důrazně zval ji k sobě na návštěvu.
Všechny ty dobré věci Dáša s Věrou sežraly s radostí. Ale seznamovat se s Kokou
ona nechce.
II
Dáša žije se mnou už půl roku. Přišel měsíc červenec a s ním protivné vlhké
horko. Zajeli jsme s Dáškou vykoupat se na Sea Cliff. Celý den jsme se opalovali
na pláži, a k večeru jsem se rozhodl podívat se na Kosťu. Žije v novém sídlišti
bohatých a krásných domů, velmi odlišných od obyčejných domů kolem New
Yorku.
- Fuj, jaký jsou tu kurevský baráky! - povídá Dáša.
- Hele, já jsem tě vylíčil jako princeznu, - říkám. - A ty mluvíš jako poslední
sovětská bosačka. Měli by ti uříznout jazyk.
Přijíždíme ke Kosťovu domu. Před ním stojí bílý „Lincoln” a lesknoucí se nový
"Chevrolet".
- Oh, jaký tu maj čurácký mašiny, - říká moje princezna.
Zasedli jsme ke společnému stolu. Kostina manželka Marina je perfektní
hostitelka a všechno bylo velmi chutné a útulné. Ale brzy začalo Dášu nudit
sezení se seniory, a ona bezostyšně mávla na Koku: „Pojď se dívat na televizi!”
- a vede ho do jeho pokoje.
A stydlivý Koka pokorně jde za ní. Zde platí zákon, že měkkého muže přitahuje
tvrdá žena. Jako kdysi Dášina matka sedla obkročmo na jejího otce, tak i Dáša
okamžitě osedlala ubohého Koku, myslím si. Uvidíme, jak to skončí.
Po několika dnech přijde poštou velká a krásná pohlednice, kde Koka vyznává
Dáše lásku. Ale Dáša se jen směje a s rozkoší rve pohlednici na kusy. Pak
pohrdavě hází kousky do koše odpadků pod mým psacím stolem.
Stejně jako všechny mladé dívky, Dáša ráda cestuje, zvláště pokud je to za cizí
peníze. Takže navštívila už Paříž a Řím. Později se skupinou duchovních letěla do
Jeruzaléma a Egypta. Teď se jí otevírá nová příležitost cestovat gratis:
Přiznala se mi, že Kosťa, aby uspěl zasnoubit ji se svým synem, slibuje jí výlet
do Ria de Janeiro, který bude stát dva a půl tisíce dolarů. A vidím, že moji
princeznu tím zaujal. Vlezla pod stůl, vytáhla kbelík odpadků a loví v něm
zamilovanou pohlednici Koky, kterou nedávno roztrhala na kousky. Rozkládá je
na mém stole a slepuje lepicí páskou. Kdysi Ostap Bender snil o tom, že uvidí
Rio de Janeiro, a teď o tom sní Dáša.
Přichází ke mně můj dobrý přítel Viktor. Sedíme a popíjíme k večeru. Ze
zdvořilosti Viktor se ptá:
- Jak se daří vaší adoptivní dceři?
- Žije si skvěle. Sociální parazit vyšší třídy. Chystá se do Rio de Janeira. Jak Ostap
Bender.
V tom Dáša vlétá do kuchyně. Rozpuštěné vlasy, oči hořící.
- Viktore, buďte svědkem! Grigory Petrovič opět mne zesměšňuje! Drbá o mně,
že jsem sovětská bosačka.
Dáša seděla ve svém pokoji, dveře byly zavřené a mezi námi dvě stěny. Ona
slyší skrz zdi. Někteří neurotici a psychotici jsou obdařeni přecitlivělostí. Říká se
tomu extrasensorielní schopnosti.
- Je legrační, - říkám, - jak ona může slyšet zkrz zdi.
- Já i na přednáškách vidím a slyším, co vy tady děláte, - prohlašuje Dáška.
Druhý den ráno se mne ptá:
- Grigory Petrovič, vy o mně opravdu myslíte, že jsem nevěstka?
Mlčím.
- Grigory Petrovič, vy myslíte, že jsem vědma?
- Sama víš, co jsi zač, - říkám konejšivě.
- Ale vysvětlete mi, proč Kosťa, když je opilý, v nadávce nazývá Koku židáčkem?
- Já nevím, - říkám.
Kdysi dávno, byl Kosťa ženatý a měl dceru. Ale on se s manželkou rozvedl a víc
o ní nechce slyšet. Může být, že pro jeho současnou manželku Marinu je to také
druhé manželství, že syn Koka je z jejího prvního manželství. Vždyť každé druhé
manželství končí rozvodem a vzniká podobný galimatyáš.
Možná má Kosťa podezření, že první manžel Mariny byl žid. I u Dáši je podobně
zmatená situace, v které aby čert se vyznal. Takže si dovolila se přeřeknout, že
je vlastně tak trochu vědma, čarodějnice.
Jednoho dne se mi zadumaně přiznává:
- Já muže nemám ráda... Ani líbání nemám ráda...
Tehdy nevolně jsem si vzpomněl na svou snoubenku Natašu, která mi kdysi
dávno řekla: - Mám radši psy, než muže...
Ale s Věrou se Dáša objímá a šeptá: - Kočičko moje drahá... - Je to stejný švindl.
Dáša našla u mne knihu profesora Svjadošče „Ženská sexopatologie”, zalistovala
v ní a povídá: - Všichni muži milují 69...
- Odborníci říkají, že je to 69 způsobů, jak být nešťastný - namítám.
Jindy se Dáša přiznává, že nedokáže plakat. Kupodivu, je hysterička, ale nikdy
nepláče. Vytáhl jsem knihu o středověkých čarodějnicích a ukazuji jí, že vědmy
nemohou plakat, ale dovedou k slzám jiné lidi. To samé dokáží i současní
psychoanalytikové.
Zvoní mi můj přítel Viktor :
- Grigory Petrovič, vaše dcera říká, že jste mezek, hajzl a svině. Uráží vás hrozně,
ale vy jí to trpíte. Já už dávno bych jí dal přes čumák a vykopl ji ven.
- Ona je duševně nemocná, - omlouval jsem ji. - Je mi líto té dívky.
Zvoní mi babičky řeholnice, které dobře znají Dášu. Dozvídám se, že už žila na
mnoha místech a odevšad ji vyrazili kvůli nemožnému chování. Když se dozvídají,
že ona u mne žije už skoro rok, babičky nechápou:
- Grigorij Petrovič, vy máte snad nervy z oceli, když jí to vše dovolujete!
Ale můj Ohnivák má i svou dobrou stránku. Na mé narozeniny, koupila mi kytici
květin a dvě bonboniéry.
- Druhou krabičku prodávali za poloviční cenu. To je důvod, proč jsem koupila
dvě - vysvětluje. - Ale komu dát tu druhou? Tetě Anně? Věře? Tetě Nadě? Jsou
to samé potvory... Víte co, radši to sežerem spolu... Přineste láhev vodky!
Po vypití několika skleniček, moje marnotratná dcera začne zpívat dětské
písničky, které se naučila na synodálním gymnaziu:
Znáte vy, kamarádi,
starou kurvu Marinu?
Jel kolem oficír,
nabouch její auto.
A ještě jinam vrazil.
Do něčeho jiného,
o čem se nemluví,
o čem se neučíme.
Po skousnutí čokoládového bonbonu, ozve se další píseň církevních gymnazistů:
V lese zrodila se jedlička.
Vedle ní rostl smrček.
Čtyřikrát denně prosil smrk,
Kdypak mu jedlička dá.
Řekla mu jedlička:
Jdi s tím tvým proutkem do háje.
Až půjdeš do důchodu,
tak nejmíň jednou denně.
Když skončila koncert, povídá:
- Teď mě odneste do postele, sedněte si ke mně a vyprávějte mi pohádky, dokud
neusnu...
***
Ale Dáša nezapomíná na svatební cestu do Rio de Janeiro. Za tím účelem začala
motat hlavu ubohému Kokovi a doslova ho očarovala svými triky a kouzly.
Koka téměř každý den jezdí k ní v tátově bílém "Lincolnu", zaparkuje naproti
našemu domu, oba v něm sedí a šeptají si. Jako její matka kdysi osedlala jejího
otce, tak Dáška nyní osedlala něžného a zamilovaného Koku. Potom se mi chlubí,
že Koka ji požádal o ruku.
Já vidím, že věc začíná mít vážný dopad. Ocítám se ve svízelné situaci. Riskuju,
že můj dobrý přítel Kosťa mne bude vinit z toho, že jsem mu podstrčil do domu
opravdovou zmiji. To znamená, že ho musím varovat před blížícím se nebezpečím,
říct mu, že si myju ruce. V opačném případě, můj ohnivák tam založí takový
oheň, že mi bude zle.
Další den, když Dáša byla na přednáškách, volám Kosťovi a začínám mu
vysvětlovat, že moje adoptivní dcerka není rajský pták, ale těžká psychopatka,
od které jeho syn by udělal líp držet se dál, jinak že ona mu zničí život.
- Nejdůležitější, - říkám, - vzpomeň si, že jsem tě varoval, ale za budoucnost já
neodpovídám. Prostě, já si myji ruce!
V tu chvíli se s třeskem rozlétnou dveře od bytu a vlítne Dáša. Obvykle přichází
z koleje po třetí hodině, a zrovna dnes přišla o několik hodin dřív. Samozřejmě,
že jsem přerval rozhovor s Kosťou, ale Dáška uhodla, o čem jsme mluvili, a
udeřila na mě s výčitkami:
- Opět o mně ty vaše drby! Řekla jsem vám jasně, že i v college vidím a slyším,
co tu děláte!!! - Tak dobře, však já vám ještě ukážu ; máte se na co těšit!
A začala hrát uraženou. Přestala se mnou mluvit. Když jde pryč, ani slovo.
Přichází, nepozdraví. Chová se, jako bych neexistoval. Dokonce jídlo jí ve svém
pokoji. Kompletní bojkot.
Trvalo to několik dní. Pak ji unavil vlastní bojkot, přichází ke mně do kuchyně a
činí pokání ze svých hříchů:
- Když mi bylo pět let, měla jsem takové záchvaty vzteku, že mě máma zavřela
na klíč na toaletě. Seděla jsem tam půl dne a vyla jako vlk. Chcete, ukážu vám,
jak jsem vyla?
- Není třeba, - říkám. - Já ti i tak věřím.
***
Přichází prosinec 1987, a Dáša mi říká, že brzy poletí s Kokou do Rio de Janeira.
- Dobila jsi se toho, o čem snil Bender. Co to bude - svatební cesta?
- Ne. Prostě vánoční prázdniny, - zamyšleně hladí své nahé břicho. - Jednoho se
bojím: můj otec byl alkoholik a otec Koky je taky alkoholik. Jaké budeme mít
děti?
Po návratu z týdenního výletu do Ria, Dáška mi dala pěkný dárek: krásný
malachitový popelník. Brazílie je proslulá svými minerály.
Brzy ode mne chce, abych jí dal láhev mešního vína, která stojí v mém bufetu.
Když minule letěla se skupinou duchovních do Jeruzaléma, přinesla mi tehdy jako
dárek láhev tohoto posvátného vína.
- Ale dárky se neberou zpět - říkám.
- Ach tak ! - vykřikla Dáška.
Popadla malachitový popelník a rozmáchla se, aby mi jej mrštila na hlavu. Vyrval
jsem jí z rukou její nový dar a říkám:
- Takovým popelníkem je možné zabít člověka. Vypadni! Nemůžu tě tu už ani
cítit ! Seber si své saky paky s ikonami, odnes i to církevní víno. Ale už toho mám
dost!
***
Další dva týdny můj Ohnivák žil u Koky, který měl pronajatý byt v New Jersey,
vedle svého college, v kterém studoval na dentistu. A v mém bytě zavládlo ticho.
Občas jsem zavolal Kosťovi a vidím, že on i jeho manželka jsou velmi rádi, že se
jejich syn dal dohromady s Dášou. Zřejmě měli už vážné obavy, že Koku málo
zajímají ženy. A hle, konečně našel rajského ptáka. Neříká se zbůhdarma, že
láska je slepá.
Za dva týdny, Dáša, jako by se nic nestalo, se objevila v mém domě, tancovala
a prozpěvovala si písničky. Celou druhou polovinu ledna se chovala více méně
normálně. Dokonce se snažila upéct dort - a pokřtila moji troubu, šeptala u toho
několik modliteb. Přes to všechno, dort se jí nepovedl a musel být vyhozen.
- To je vina tý čurácký zasraný mouky, - uzavírá kmotřenka metropolity ruské
pravoslavné církve.
Jeden večer jsme Dáškou seděli a koukali se v televizi za zajímavý film „Tři tváře
Evy”. Byl o ženě, která trpí jakýmsi psychickým onemocněním, kdy v jednom
člověku jakoby žily tři různé osoby: dnes je dobrá žena, zítra bude prostitutka,
den na to - světice, která běhá do kostela.
- To je film o tobě, - říkám. - V tobě také sedí dva lidé. Je to duševní nemoc.
Mimochodem, je nevyléčitelná. Já jsem expert na tyto záležitosti.
- Och, děláte si ze mě zas legraci.
- Smích je lepší než pláč.
- Tak hleďte, za váš výsměch... Do budoucna přeji vám pouze neštěstí, všechno
zlo, jaké jen je možné... A když já něco chci, tak se to i stane!
Ona opravdu věří, že je čarodějnice. Chudák holka - a chudák Koka, který se do
ní zamiloval. Tenhle ohnivák mu dá tolik tepla, že mu bude velmi zle.
- Grigorij Petrovič, a co to označujete v kalendáři? Takové podivné znaky...
- To jen vyznačuji, kdy bude úplněk.
- K čemu vám to je?
- Během úplňku někteří psychouši tak psychují, že jim preventivně navlékají
svěrací kazajku. V angličtině "lunatik" znamená šílenec.
- Aha, tak vidíte. Zase narážka na mne. Ale já teď budu všechny vaše znaky
zamazávat, - a skutečně, běžela a začernila všechna moje označení v kalendáři.
A já sedím a směju se.
Kdysi dávno, vědmy věřily v lunu a organizovaly za měsíčního světla své bály. I
Dáška věří v lunu - věří natolik, že zamazává data úplňku.
***
Koncem ledna, moje bludná dceruška mi ohlašuje, že se brzy odstěhuje a bude
žít s Kokem, který žije odděleně od svých rodičů a chce se s ní ženit.
- Dášo, žila jsi u mne více než rok, takže pokus se odejít hezky, bez skandálů, říkám jí. - Co ti mám dát na památku? - a dal jsem jí nádherný album "Divadlo
opery a baletu Bolšoj", drahé plnící pero "Montblanc" a ještě různé drobnosti.
Ale neskončilo to v dobrém. Ohnivák bez skandálů nemůže žít. Už ani si
nepamatuji příčinu tohoto posledního skandálu. Každopádně, když vyhodila
všechny moje dárky, sebrala svůj sak a odjela, dokonce bez rozloučení.
Další už jsem se dozvídal od našich společných přátel, kteří dobře znali Dášku.
První věc, kterou udělala, když žila s Kokou - pohádala se s jeho rodiči, kteří
zpočátku byli velmi rádi, že jejich syn, který neběhal za holkama, konečně našel
štěstí. Kosťa mi zvoní a stěžuje si:
- Přijela k nám a ukázala mi zdvižený prst. Nevíš, co to znamená?
Ale jo, já to vím. V jazyce americké bosačky to znamená "Fuck You". A v ruštině
bylo by netisknutelné zaklení ohledně matky. Jako nadávání.
- Já toho hada uškrtím! - vsteká se Kosťa.
- Varoval jsem tě, - hájím se. - Ale vždyť jsi kubánský kozák. Jak se říká, trp
kozáče, atamanem budeš! S ní se nebudete nudit. Ta ohnivačka vás všechny tolik
zahřeje, až vám bude horko.
***
O šest měsíců později jsem se dozvěděl, že moje bývalá dcerunka se provdala
za Koku a oficiálně stala se paní Daria Kostrová. Otec Koky, když se o tom
doslechl, jen si odplivl. Zdá se, že to byl čistě sňatek z rozumu. Dáša si uvědomila,
že lepší příležitost v životě už asi nenajde.
Pokud mám klasifikovat ženy, Dáša patří do třídy ženských lupičů. Bylo to typické
manželství měkkých mužů a tvrdých žen. Takoví byli její otec a matka, kde matka
- z legrace - jezdila na otci jak na koni.
Tak i Dáša osedlala Koku. A nic s tím nenaděláte: takový je zákon přírody, že
protiklady se přitahují. Kromě toho, měla špatnou dědičnost a ta je silnější, než
dobrá genetika. Kapka jedu je silnější než vědro zdravé krve.
Nad tím si lámali hlavu už bibličtí bohoslovci a došli k smutnému závěru, že ďábel
je kníže tohoto světa. A pokud někomu se to zdálo nejasné, bohoslovci dodali,
že ďábel je bůh tohoto věku. [V nichž bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných, aby
se jim nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží. (II. epišt. s. Pavla k
Korintským, 4.4)]
Pravda, tento "bůh" začíná malým písmenem. Přemýšlejte sami o významu těch
slov. Bible je kniha zašifrovaná. A nikdo dosud ji nerozšifroval.
Ohledně žen-lupiček... V historii psychologické války mezi SSSR a USA, mezi
KGB a CIA, kde klíčem byl komplex pederastie u Lenina, jako nejlepší příklad
takové lupičky dávají proslavenou paní Bonnerovou, manželku stejně
proslaveného Andreje Sacharova, vynálezce sovětské vodíkové bomby. Tato
lupička ráno si holila knír, pak holí zpracovávala svého akademika muže.
Nebo znamenitá revolucionářka Roza Zemlačka-Zankind. Během občanské války
tato Rózička zastřelila 100.000 (slovy sto tisíc) bílých vojáků a důstojníků, kteří
neměli možnost evakuace. Až Černé moře zčervenalo prolitou krví.
A za starých dobrých časů, inkvizice nazývala takové ženy čarodějnicemi a pálila
je na hranici. A tady je diskutabilní otázka, bylo to dobré nebo špatné ? Konec
konců, inkvizice se sestávala z nejpřísnějších náboženských řádů, františkánů a
dominikánů - kteří, aby se vyhnuli světským svodům a úplatkům, chodili bosi,
přepásáni provazem. Tito mniši znali psychoanalýzu lépe než doktor Freud.
(Nedivte se, že Freuda zakázali jak ve Vatikáně, tak i v Kremlu.)
***
Ale vraťme se zpět k mému ptáku ohniváku Dáše. Marina se slitovala nad synem,
a pozvala ho žít i s ženou ve svém velkém domě o více než šesti pokojích. Ale
Dáška mezitím si opatřila dva velké psy a přitáhla je s sebou. Jenže psi potřebují
vyvenčit a chodit s nimi na procházku, což Dáša nedělala, takže psi dělali své
potřeby leckde po domě. Když Marina se Dáše o tom zmínila, ta se začala s ní
rvát. Jak se sluší v Americe, Marina zazvonila na policii. Skončila tato historie
tím, že Dášu vyhodili z domu - spolu se psy i s manželem.
Zvoní mě můj dávný přítel Kosťa a diví se:
- Gríšo, prosím tě, vysvětli mi, jak jsi mohl s takovou potvorou žít? Já s ní jeden
den prožít nedokážu, a to byla u tebe přes rok?
- Kosťo, věc je v tom, že jsem měl adoptivního synka, krásné arabátko Andrušku. Miloval jsem ho jako vlastního syna. A potom moje žena zešílela a
ukradla mi Andrušku ; od té doby, mám zraněné srdce. Sedím sám doma a hraju
si s mravenci a s mandelinkami. A pak ďábel podstrčil mi tuhle Dášku do
pěstounské péče. No vidíš... Já ji měl za skutečnou dceru. Také za slunéčko
sedmitečné...
- Beruška pro tebe, ale pro mne zrádná zmije - uzavírá Kosťa.
Každopádně, Dáša žila s Kokou asi deset let. Celou tu dobu, žila s Kokou na účet
jeho rodičů, dokud nedostudovala zubařinu. Musí se jí uznat, že hloupá nebyla.
- Pracovat ta parazitka nebude, - říká Kosťa. - Chce vyučovat. Je to lepší, než
šťourat se v shnilých zubech.
Po obdržení diplomu dentisty, Dáša se nezastavila a šla studovat dál, na zubního
chirurga, což je vyšší kategorie v zubním lékařství. A aby jí to šlo snáž, namluvila
si profesora, který učil zubní chirurgii - a odhodila Koku. To je typické pro ženylupiče.
Prošly další dva roky. Můj ohnivák obdržel diplom zubního chirurga. Okamžitě
opustila milence-profesora, který jí pomohl dostat tento obtížný diplom. Od toho
přece je správná ženská-lupička. Odhodila svého profesora a šla učit stomatologii
na nějaký college - takže sama se stala profesorem. Není to vtip, nýbrž americká
skutečnost.
Mému kamarádu Kosťovi na rozloučenou opět ukázala - s úsměvem - vztyčený
prostřední prst, což po americky znamená "Fuck you", ale v ruštině (i v češtině)
by to byla neotisknutelná nadávka, takže to překládat nemohu.
Její bývalý manžel Koka brzy si vzal jakousi Američanku, která mu porodila
dcerku. Kosťova manželka, Marina, po 30 letech manželství náhle Kosťovi
oznámila, že ho nenávidí, a požádala o rozvod. Explicitní klimakterická porucha.
Stejný příběh byl s mojí manželkou Kisou. Dvacet let byla výborným člověkem,
a pak najednou leze na mě s nožem. To zafungoval kníže tohoto světa, proti
tomu nic nezmůžete.
Můj přítel Kosťa si dal postavit velmi pěkný dům nedaleko ruského kláštera v
Jordanville, žije tam osamoceně v šesti pokojích a jako zábavu vaří si tam vlastní
alkohol. Podle amerického práva, smíte si vařit pro vlastní spotřebu pálenku kolik
chcete, jen nesmíte to prodávat. Když mu předběžně volám, o Dáše nechce
slyšet ani slovo a jen nadává:
- Darebáku, ty jsi mi podstrčil pěknou zmiji!
Ale já, když si vzpomenu na svou zbloudilou dceru, nemohu se ubránit úsměvu.
Tento Ohnivák zatopí každému. S takovou se nebudete nudit. Dnes, ve svých 32
letech je z ní universitní profesorka, krásná, inteligentní - ale nebezpečná jako
jedovatý had. To je informace pro ty, kteří ji neznají.
Ale v mé paměti zůstala jako ubohý sirotek, lehkovážná dívenka, kterou jsem
přijal jako skutečnou dceru. Každý člověk je jiný. Slyšel jsem, že zrůdy a
ztřeštěnci vykrašlují život. Právě takovým excentrikem byl můj pták-ohnivák.
New York, 14. srpna 2003.
(z knihy "Inspirace - Rodinný album", kapitola 41)
KONEC
Grigorij Petrovič Klimov