24-2010 - Koruna Česká

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 24/2010
DEUS * REX * PATRIA
www.korunaceska.cz
Z obsahu čísla:
Výročí 180 narozenin JCKV
Františka Josefa I.
2
*
Stranické události
3
*
Zpráva o svěcení kaple Bl.
Karla Habsburského v Branišově
4
*
Nový monarchistický kalendář 2011
5-6
*
Stanoviska KČ k šlecht. tit.
a falešným řádům
7
*
Článek
Bohumila
J.
Studýnky: Hvězdná hodina
Karla Schwarzenberga
8-9
*
Články z médií
10
*
Článek J. Kurlantzicka:
Chráněno korunou 12-14
*
Kniha a výročí pražského
jara
14-15
*
Přílohy:
8. díl genealogií evropských
rodů (Petr Nohel).
Kandidátní listiny pro komunální volby v ČR jsou uzavřeny.
Ať jiţ se monarchistům a MS Koruny České podařilo úplně, či méně úplně naplnit vlastní
kandidátky nebo volili cestu vstupu do různých konzervativních koalic, na tomto poli se jiţ
více učinit nepodaří. Na přípravu kandidátních listin a mobilizaci členské základny i příznivců
myšlenky monarchie, stejně jako na promýšlení účinné strategie, jsme měli dostatek času.
Existují osamělí monarchisté, kdesi v malých obcích, bez moţnosti vytvořit plnohodnotnou
stranickou kandidátku, kteří se alespoň jako členové KČ zapojili na některé koaliční kandidátce. Existují celé skupiny monarchistů sídlící ve velkých aglomeracích, které se nepokusily ani
o to nejmenší. Tito lidé nám moţná v blízké době budou chtít poradit či vytknout, co a kde
děláme špatně. Dopředu, za svoji osobu, oznamuji, ţe jim nebudu naslouchat. Nechat se
zapsat na konec kandidátky, aby zamezili pro stranu úbytku procent v konečných přepočtech,
aby podpořili úsilí těch, kteří se snaţí, je totiţ to nejmenší, co mohli udělat, bez rizika a bez
výdajů. Lhostejnost plodí lhostejnost, a volby jsou dobrým testem na to, abychom věděli,
s kým máme počítat.
Co ještě zbývá? Zapojit se v předvolební propagaci a kampani. Máme na to půl druhého
měsíce. Organizovat účast našich příznivců a známých, kteří nejsou na kandidátkách, ale
něco pro nás dělají, ve volebních komisích. Proč bychom měli nechávat státu peníze, které
se takto dají vydělat, kdyţ mu musíme platit nehorázné kauce za účast v jistých typech voleb
převáţně z vlastních prostředků? Delegování do volebních komisí je v rukou strany jistým
druhem odměny pro ty, kdo nás podporují svými činy, a nemyslím si, ţe by průběh voleb a
sčítání hlasů nebylo třeba kontrolovat.
Blíţí se podzimní Generální směn KČ. Jde o sněm, na němţ se bude volit nové představenstvo a jistě bude doprovázen mnoha diskusemi a projevy. Určitě nikoho nepřekvapím, kdyţ
se kaţdého diskutujícího nejprve zeptám: Byl jsi na zemském sněmu? Kandidoval jsi ve
volbách? Jak ses podílel na předvolební kampani? Zaplatil jsi členské příspěvky? Účastnil
ses monarchistického pochodu? Nadchází totiţ doba, kdy bychom měli vědět, s kým můţeme
opravdu počítat.
Český zemský hejtman Jan Drnek.
Pro informace ohledně voleb kontaktujte volebního koordinátora KČ:
Mgr. Petr Krátký, Švabinského 816/46, 149 00 Praha 4, e-mail: [email protected],
tel. 724 464 351
VÝROČÍ – srpen 2010
Mým úkolem je ochránit mé národy
před jejich politiky.
2
18. 8. si připomínáme „kulaté" narozeniny předposledního vládnoucího
českého krále Františka Josefa I. Většina našich médií k tomuto bezesporu významnému výročí zarytě mlčí.
Vláda Františka Josefa I. byla pravděpodobně nejdelším panováním v
historii – trvala 68 let a byla nepochybně výkonem hodným převáţně hlubokého uznání. Během tohoto dlouhého období se Podunajská monarchie
přetvořila z absolutní na konstituční. V posledních desetiletích před Velkou
válkou ( 1914-1918 ) byla respektovanou evropskou velmocí s velkou mírou
občanských svobod, kvetoucím kulturním spolkovým ţivotem, dynamicky se
rozvíjejícím průmyslem, státem štědře podporovanou vědou a úctyhodným
tempem se rozvíjející infrastrukturou. Šlo o 2. největší evropský stát (po
evropské části Ruska), s téměř 50 miliony obyvatel a jeho hlavní město –
Vídeň – bylo v r. 1914 čtvrtou (dle některých pramenů dokonce druhou)
největší světovou metropolí. Nejprůmyslovější součástí říše byly země
Koruny české, které se těšily vpravdě otcovské přízni, péči a lásce císaře a
krále. Nelze samozřejmě pominout ani chyby, neúspěchy, vojenská, politická, ale ani osobní neštěstí, jeţ dlouhé panování Františka Josefa I. také
provázely. Čeští monarchisté samozřejmě, tak jako všichni Češi, Moravané
a Slezané, hluboce litují toho, ţe se panovník nakonec nenechal korunovat
na českého krále a rakousko-uherský dualismus roku 1867 povaţují za
fatální chybu. V tomto roce byla ztracena příleţitost (která však nebyla
poslední) přetvořit impérium ve federaci. To nám však nemůţe bránit v
trpělivém úsilí prokázat převáţně blahodárný vliv panování Františka Josefa
I. na naše země. Císař a král štědře podporoval českou vědu, umění a
školství. Nejkrásnější školní budovy, jeţ dodnes zdobí většinu našich měst
a obcí, byly postaveny převáţně v 90. letech 19. století nebo na začátku
století 20. Na stavbu Národního divadla přispěl panovník částkou vskutku
významnou, a to ze svých osobních fondů. A takových příkladů je bezpočet.
Po rozbití monarchie byly pomníky a busty našeho krále s nadšením vpravdě revolučním odstraňovány, ulice, mosty a nábřeţí nesoucí jeho jméno
horlivě přejmenovávány, jeho památka systematicky vymazávána, jeho
osobnost karikována.
Odvolávajíce se na výrok významného českého historika Jiřího Raka – „ je
nejvyšší čas vrátit habsbursko-lotrinskou dynastii do české historie – bez
idealizace, ale i bez démonizace" vyzýváme kulturní a odbornou veřejnost
nejen k objektivní a nepředpojaté diskusi na toto téma, ale i ke konkrétním
činům. Přestaňme se bát své historie a vysvoboďme ji z předsudků, klišé a
deformací! Vraťme pomníky našeho krále na jejich místa!
Vážení kolegové,
dnes jsem si zakoupil časopis (viz nadpis), kde jsem našel řadu zajímavých článků, jako Zlatý věk českého národa, Češi a jejich
poslední králové a další zajímavé články. Zarazil jsem se u vyjádření dr. J. Raka u otázky: Domníváte se, že je možný návrat monarchistického zřízení do naší země? A cituji:" Obnovení monarchie je dnes samozřejmě nemožné. Jednak naši monarchisté SAMI
NEVĚDÍ, kdo by měl být panovníkem, což je docela legrační. A navíc si myslím, že monarchie není možná v ateistickém národě..."
Už proto si myslím, že bychom se měli jednoznačně přiklonit k legitimistické linii a prosazovat legitimní následnictví potomků našeho
krále a císaře bl. Karla. Jak to ostatně už zaznělo nedávno v diskusi při dotazu, zda podporou Habsburků nepřicházíme o voliče.
Pan mgr. Krátký to vystihl přesně. Vivat rex, Jirka Čížek
Ahoj Jiří,
ten článek jsem četl. On již sám název časopisu je zavádějící. Historie není živá, ale to kosa také není a přesto může mít její užívání fatální následky pro živou trávu, například. Takové repliky, jako, že monarchisté sami nevědí, jsou buďto účelově matoucí,
nebo jsou důsledkem nevědomosti autora a jeho pouze povrchního obeznámení se s tématikou ke které se vyslovuje. Ovšem tvrzení, že v ateistické společnosti není monarchie možná, je pravdě mnohem blíže.
Já se také zlobím na lidovce, když tu a tam propagandisticky tvrdí, že oni jsou jedinou křesťanskou stranou u nás a voliči by si jich
měli vážit apod... Křesťan by se neměl uchylovat k vědomé lži. Pokud je nevědomý, neměl by dělat politiku. Takže jednoznačně
souhlasím. Otevřeně se přihlásit k legitimismu a ke křesťanství, nebo k nějaké víře v Boha. Ono totiž vůbec nejde o to, zda
Habsburkové, nebo jiní. Jde o to, aby věci byly legitimní, to jest po právu. Přitom nemohou být po právu, které samo po právu nastoleno nebylo, nýbrž revolučně (1918). Habsburky chceme prostě proto, že po právu mají nárok a basta. Právo přece není něco, co
by se nám mělo osobně líbit, a co by se mělo naší libosti přizpůsobovat. Protože to děláme, jsme tam, kde jsme.
S řečmi, že návrat monarchie je nyní nemožný, bych se nezdržoval. Mnoho seriózních lidí mi ještě 18. listopadu 1989 tvrdilo, že
komunisté tady budou vládnout ještě padesát let a my jsme naivní snílci. Svět nestojí na počtu pravděpodobnosti, ale na zázraku.
Nestojí na náhodě a štěstí, ale na plánu a spáse, což ateisté nevědí a proto nemohou některé věci správně odhadnout (vědět)
dopředu. Jejich první chybou je, že se vůbec pokouší odhadovat, zatímco by měli věřit. Honza Drnek.
UDÁLOSTI VE STRANĚ – srpen 2010
Předsednictvo na své srpnové schůzi (10. 8. 2010) shrnulo situaci kandidatury členů a MS strany v nastávajících komunálních volbách:
V Praze byla podána kandidátka KČ do zastupitelstva (magistrátu) města
v obvodech 5 a 7, v počtu 23 kandidátů. Volby v Praze značně ztíţilo umělé
rozdělení magistrátu do sedmi volebních obvodů.
Do obvodních praţských zastupitelstev kandiduje KČ v obvodech Praha 1,
Praha 2, Praha 3 a Praha 11.
V Plzni kandiduje KČ v rámci konzervativní Plzeňské aliance a bylo tak dosaţeno obsazení všech městských obvodů i magistrátní kandidátky. Z celkového
počtu 155 míst obsazuje KČ 25 míst, často v prvních 6 pozicích kandidátky.
V Roztokách kandidují členové KČ v rámci místní kandidátky sdruţení
D.O.S.T. a mají dosti velké šance na úspěch.
Ve Valticích se moravský zemský hejtman pan Luboš Velecký dopustil vpravdě hrdinského činu a odmítl nabídku TOP 09 na lídra kandidátky. Namísto toho
postavila MS KČ Valtice plnou vlastní kandidátku.
Dále byla schválena kandidatura pana Ing. Arch. Oldřicha Kodedy, kterou
staví MS KČ v Plzni, ovšem s podmínkou, ţe „kandidát nesmí v průběhu kampaně používat brnění a zachová civilní dekórum.“
Jako další senátní kandidát byl postaven pan Ing. Josef Mrocek za obvod
Kutná Hora.
Další údaje o kandidaturách členů a MS KČ přineseme souhrnně v příštím
předvolebním vydání Monarchistického zpravodaje.
Předsednictvo konstatovalo, ţe: Koruna Česká má k tomuto datu 186 řádných
členů a 249 registrovaných příznivců. 82 členů dosud nezaplatilo členské příspěvky, coţ stranu značně omezuje v moţnostech předvolební kampaně.
Byl projednán návrh z řad členské základny na zaloţení MS Středočeského
kraje a Představenstvo poţádalo pana Jaroslava Konečného, aby se této chvályhodné iniciativy ujal.
Zářijové zasedání Představenstva bude jako výjezdní konáno u příleţitosti
Slezského zemského sněmu v Ostravě.
V sobotu 25. září 2010 se ve Slezské Ostravě bude konat
Slezský zemský sněm 2010
Harmonogram
13:00
ubytování
15:00
poloţení věnce
16:00
začátek jednání
Ubytování
v hotýlku v Paskově (mezi Ostravou a Frýdkem), 4–5 lidí z předsednictva
zadarmo. Odvoz na místo po jednání zajištěn
neděle 26. září 2010
- zajištěn salónek se snídaní
- Mše svatá v tradičním římském ritu od 10 hodin (Ostrava nebo Frýdek dle
ohlášení)
MŠE SVATÁ na památku blahoslaveného Karla I. Habsburského (17. 8.
1887–1. 4. 1922) posledního rakouského císaře, českého krále a markraběte
moravského etc., se bude konat v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně ve
středu 20. října 2010 v 17.30 hodin. Vysluhovat ji a kázat bude d. o. ThLic.
Petr Šikula za účasti chrámového pěveckého sboru a zástupců spolků a organizací v historických uniformách a s prapory.
3
MS KČ Plzeň se v těchto komunálních volbách
spojila s poměrně úspěšnou (v minulých komunálních volbách) koalicí stran a nezávislých
s názvem Plzeňská aliance. Tak se podařilo
obsadit jak radniční kandidátku, tak i kandidátky
všech hlavních obvodů. Z celkového počtu 155
kandidátů je 25 kandidátů za Korunu Českou,
přičemţ na všech obvodech je první kandidát
na 2. – 6. místě kandidátky.
KČ se významně podílí v redakční radě předvolební kampaně aliance a rozsah předvolebního programu tvoří z jedné třetiny návrhy MS KČ
Plzeň. Aliance přijala i takové body, jako je
obnovení středověkého plzeňského svátku,
změna názvu města na Královské město Plzeň,
zveřejňování nabídek výběrových řízení i sloţení a hlasování výběrové komise na internetu,
podpora prvovýrobců, řemeslníků a farmářů a
pořádání trhů, zvýšená podpora neziskovým
organizacím a zavedení minimálně dvouletých
grantů, apod.
Stránky Plzeňské aliance najdete na:
http://plzenskaaliance.cz/
OMLUVA:
Na tomto místě se nyní omlouváme panu Jiřímu
Jiroutovi. V čísle 22. MZ jsme uveřejnili recensi
pana Jirouta na knihu p. Moravy "C. k. disident
Karel Havlíček", aniţ jsme se zeptali autora na
souhlas a uvedli zdroj (v tomto případě:
http://www.dfenscz.com/view.php?cisloclanku=2010062101).
K tomuto nedopatření došlo proto, ţe recenze
byla redakci doručena jako příspěvek bez uvedení zdroje.
Zároveň upozorňujeme přispívatele a majitele
webových stránek, ţe zde uveřejněné příspěvky
jsou obecně povaţovány za volné ke staţení,
nejsou-li proti staţení zajištěny. Často se stává,
ţe i nám se vracejí naše vlastní články a příspěvky po čase z úplně neznámých zdrojů,
dokonce jako anonymní a zlidovělé pamflety, bez
podpisu autora. Redakce MZ.
AKCE – srpen 2010
4
Navzdory vytrvalému dešti se u kaple v Branišově sešlo nečekaně velké mnoţství křesťanů a příznivců myšlenky monarchie.
Koruna Česká byla hojně zastoupena, dokonce i stráţnickou
moravskou výpravou. Přítomen byl český zemský hejtman a
mnoho dalších členů, k vidění byly tři standarty MS. Čestnou
salvu stříleli stříbrní ostrostřelci. Byl posvěcen a umístěn zvon
„Blahoslavený Karel“, čemuţ poklepem asistoval i správce
brandýského zámku pan Novák. Chystá se pořádání poutí.
Pan farář, který slouţil mši svatou v tridentském ritu snahu
rodiny Nejdlových ocenil slovy: Mnozí říkají, že by něco podobného také dělali, ale nemají peníze. Opak je pravdou. Protože
nic neděláme, nic nemáme. Red.
KALENDÁŘ – 2011
5
Opět se blíţí doba vydání Monarchistického historického kalendáře na rok 2011 .
Tento historicky druhý kalendář bude poněkud obsáhlejší, neţ loňský. Především byly rozšířeny přímo kalendářové stránky, tak,
aby šlo o skutečně uţivatelský praktický kalendář, do něhoţ bude majitel moci zaznamenávat své denní povinnosti, schůzky a
osobní výročí. Dále byly doplněny a rozšířeny záznamy o historických výročích připadajících a ten který den. Celá grafická úprava,
včetně církevního kalendáře a adresáře, doznala o třídu vyšší úrovně a Představenstvo Koruny České se jako jeden muţ zapojilo
do korektur, které právě probíhají.
Autorem kalendáře, grafiky a především literární přílohy, je opět český zemský hejtman Jan Drnek. Příloha nese název Maxmilián
a jde o fiktivní příběh rakouského císaře Maxmiliána, který nastupuje na trůn po předčasné smrti bratra Františka Josefa I., po zdařeném atentátu v roce 1853. Příběh je zároveň zajímavou historickou studií a fikce umoţňuje autorovi prozkoumat moţnosti boje
s nastupujícím liberalismem a nacionalismem v druhé polovině 19. století. Autor jej hodlá rozpracovat do obsáhlého románu a
v budoucnosti vydat jako samostatnou publikaci. Kalendář je pochopitelně doplněn o informace o KČ a jejím programu.
Obálka bude barevná, obsah černobílý. Rozsah celého kalendáře činí 206 stran, přílohy asi 80 stran. Cena ještě nebyla stanovena, ale budeme o ní včas informovat. Počet výtisků bude omezen a vzhledem k tomu, ţe loňský kalendář v počtu 500 ks byl rozebrán do měsíce a dodnes se ozývají zájemci o jeho výtisk, vyzývá KČ k tomu, aby si zájemci kalendář objednávali jiţ nyní, přímo u
předsedy strany pana Václava Srba: [email protected]
Ukázka:
Maxmilián se o bratrově smrti dozvěděl o pouhý den později ve svém dočasném sídle, Ville Lazarových v Terstu. Po jiţní, ţelezniční trati, ihned za matčiným dopisem, spěchala vojenská eskorta s úkolem neprodleně a bezpečně dopravit mladého následníka
do Schonbrünnu. Max si uvědomoval, ţe Prozřetelnost jakýmsi podivným způsobem plní jeho tajná přání být prvním. Jeho pocity
kolísaly na hraně skutečného soucitu a bratrem a nezvladatelného pocitu zadostiučinění, tak, jako dříve kolísaly mezi bratrskou
láskou a ţárlivostí. Nepochyboval o sobě. Věděl, ţe svou roli zvládne, ale sebedůvěra jej nezbavovala ostraţitosti a obezřetnosti. Ba
právě naopak. Přesně si dovedl představit atmosféru, která nyní panuje u dvora. Cestou do Vídně sledoval krajinu poznamenanou
prudce se rozvíjejícími průmyslovými a technickými zásahy člověka. Sčítal své slabiny a zkoumal své výhody. Bylo mu jasné, ţe se
nevrací jen do nové situace a funkce, ale do světa, který byl celý jiný a prudce se měnící. Svět byl v pohybu. Tam ve vídeňských
palácích to ještě nepostřehli a to byla jedna z jeho největších výhod.
Z hlediska vládních kruhů nezbýval čas zkoumat Maxovu způsobilost k vládě. Důleţité nyní bylo udrţet samu kontinuitu a legitimitu
vlády. Ţofie mateřským instinktem okamţitě postřehla změnu v synově chování i zjevu, ale věřila si, ţe jej dokáţe udrţet pod svým
vlivem. Nemohla tušit, jak moc se Maxmilián ve skutečnosti změnil. Dospěl náhle a rychleji neţ jeho starší bratr, nabyl zkušeností,
prošel láskou i ţalem, tvrdě pracoval a stýkal se s lidmi i vládci daleko od domova. Lidsky vyzrál. Jeho dospělost nebyla rolí, kterou
vyţadovalo postavení. Jeho dospělost byla skutečným a nezvratným stavem. Poznal poměry v jiných zemích a mohl srovnávat.
KALENDÁŘ – 2011
6
Především však získal důkladný odstup ode dvora, od jeho zvyklostí a jeho morálky. Vracel se z vyhnanství ale také ze zdravějšího
a přirozenějšího prostředí. Mohl odpustit, ale nikoliv zapomenout. Zbavil se hořkosti, ale získal na opatrnosti a cílevědomosti. Vrátil
se nabitý touhou ukázat všem, jak má vypadat a jednat správný císař. Jeho touha však jiţ nebyla onou ţivelnou zbrklostí jako dříve.
Nabyla uváţlivějších a trpělivějších forem. Své ambice dokázal rozprostřít na celá léta a desetiletí, uvaţovat jako skutečný monarcha, zahlédnout za stěnou aktuálních událostí principy a trendy vývoje, pohyby a proudy národů i celé civilizace. Jeho projekty a
plány vyzrály v nekonečných celonočních diskusích s přítelem kapitánem Tegetthoffem a v oponenturách zkušených vzdělaných
lidí. To vše Ţofie zjistila aţ mnohem později, kdy uţ na tom všem nemohla téměř nic změnit. Zejména cílevědomost byla vlastností,
kterou od svého druhého syna očekávala nejméně, ačkoliv k jejímu vývoji a vzniku sama nejvíce přispěla tím, ţe tiše souhlasila s
Maxovým vyhnáním ode dvora. Kreativita Maxovi zůstala, ale cílevědomost si ji ochočila. Maxmiliánovi bylo jasné, ţe jeho úspěšnost bude posuzována především podle toho, jak věrně dokáţe napodobit Franziho. To ale nehodlal. Naopak. Vracel se světák,
který si o matce i o dvorské kamarile myslel své a svůj návrat pojímal od samého začátku bezmála jako dobyvatelské vojenské
taţení. Jenţe v kaţdém taţení je zapotřebí důkladný průzkum, sběr informací o nepříteli, určení jeho síly a nalezení slabin. Zároveň
je zapotřebí klamat a skrývat, maskovat své vlastní pohyby a nedovolit nepříteli, aby si učinil jasný obraz. Ukázat protivníkovi nejprve to, co chce vidět, co očekává.
5. března 1853, po okázalém a honosném pohřbu Františka Josefa I., byl ve Vídni slavnostně korunován císař Ferdinand Maxmilián I. Nespěchal. Nesměl své doposud silně opevněné budoucí protivníky poplašit přízrakem mladého blázna, který by ihned rozpouštěl absolutistické struktury a zaváděl překotný liberalismus, na který nebyla říše připravena. Věděl, ţe stejně jako u maríny, i
v politice musí začínat od píky. Učil se. Věděl, ţe jednou utaţené šrouby lze snadno povolit, ale nesnadno znovu utáhnout, kdyby
toho bylo třeba. Dal si záleţet, aby kaţdý jeho krok byl dokonale připraven a zajištěn, aby se stal nevratným. Uvědomoval si, ţe je
v politice i v současném prostředí dvora nováčkem a neváhal sehrát roli jelimánka zaskočeného osudem.
Odmítl vysedávat celé dny u psacího stolu a vymýšlet předpisy a zákony. Od toho měl dvorské právníky a úředníky. Jeho mysl se
zaměstnávala principiálními záleţitostmi. Pokud šlo o předpisy a nařízení, zajímal ho jejich smysl a důsledky. Nechal si vše důkladně vyloţit, poté začal vymýšlet situace, na které nový předpis nestačil a inspiroval jeho tvůrce k revizím textu. Matka i dvorští hodnostáři se domnívali, ţe Maxmiliánovi chybí Josefova soustředěnost a trpělivost, píle a zodpovědnost. Domnívali se, ţe mladý císař
bude panovníkem jen symbolicky, bude si uţívat postavení, jezdit na hony a slavnosti, bavit se a rozptylovat, coţ všechny uspokojovalo, neboť otěţe moci by pak zůstaly v jejich rukou. Skutečnost byla ovšem přesně opačná.
K tomu, aby se Max vyznal v záleţitostech řízení velké říše a v otázkách zahraniční politiky, potřeboval odborníky a znalce, kteří
nebyli pod vlivem a pod kontrolou dvorské kamarily. Musel spěchat, neboť procestoval půl Evropy a věděl, ţe svět je v pohybu, ţe
mu nebude dopřáno příliš mnoho času na to, aby se zorientoval. Jeho cesty za zábavou pouze maskovaly horečnou činnost a usilovnou práci, získávání důleţitých kontaktů a spřádání neviditelných sítí. Nejčastěji se vydával za zábavou na hony a lovy aţ do
Císařského lesa v západních Čechách.
Seznámil se podrobně s událostmi posledních let a krátce po korunovaci neváhal, pod záminkou lovů, zajet do Kynţvartu na rodové statky stařičkého kníţete Metternicha. Slíbil povolat jej později ke dvoru a učinit svým osobním tajným radou, navzdory nevoli
matky i kamarily. Zatím potřeboval jen rady a důkladné školení. Metternich jiţ neměl sílu splétat sloţité intriky na evropské šachovnici, ale v mladém Maxmiliánovi objevil zvláštní politický talent, kterým byl nadšen a který se rozhodl kultivovat. Objevil muţe znalého světa a především muţe nespoutaného ţádnými dogmaty, zvídavou povahu, která nehledala hotové návody k pouţití, ale pátrala
po platných principech a nebála se je aplikovat. Objevil bývalého přírodozpytce a snílka, který se proměnil v analytika s velkou
fantazií. Věděl, ţe právě Maxmilián by dokázal být pragmatickým politikem, kdyby to situace vyţadovala. Metternich proslul svými
absolutistickými názory, svým odporem k liberalismu i nacionalismu. Tento odpor s ním Maxmilián sdílel, stejně jako celá rodina a
celý dvůr. Maxmilián se ale nedomníval, ţe vývoj k rozkladu světa lze zastavit pouhým zakonzervováním všech pohybů a dějů, jak
činil Metternich od Vídeňského kongresu v roce 1815. Ani Metternich jiţ nebyl tím starým Metternichem. Revoluce jej poučila, ţe
oheň pod kotlem bude hořet stále a svět do něj bude vţdy nějak přikládat. Pokud kotel neprodyšně uzavře a utěsní, docílí leda
výbuchu. Maxmilián hledal vhodné přetlakové ventily pro kotel říše a věděl, ţe přetlak je třeba vyuţít, aby cosi důleţitého poháněl.
Metternich si byl vědom toho, ţe situace v Evropě je zcela jiná, neţ byla za jeho kancléřství. Tušil, ţe Rakousko není jiţ mocností
schopnou zavádět své pořádky na celém kontinentu, ţe říši půjde vbrzku o holé přeţití. Metternich věděl, ţe říše nejprve musí zesílit
a vybruslit z bezpočtu krizí, neţ bude schopna cokoliv vnucovat světu. Bez Metternichových zkušených rad by byl Maxmilián ve
svém prvotním zápalu a ve své touze trumfnout bratra, natropil mnoho nenapravitelných škod a dopustil by se mnoha omylů. Mladý
císař to chápal tím více, čím déle jej Metternich školil v zahraničně-politických a diplomatických záleţitostech. Starý kníţe měl stále
dobré informace, znal přesně povahy politiků a panovníků. Věděl, jak probíhají na kterých dvorech určité politické procesy, a dovedl
odhadnout, k čemu ten, který národ a stát směřují. Stejně jako se nástup na trůn stal satisfakcí pro Maxmiliána, stalo se tajné rádcovství satisfakcí pro zneuznaného Metternicha. Oba vyhnanci chystali návrat.
Poslední číslo Monarchistických listů je k odebrání v kavárně a vinárně U posledního soudu, Jagellonská 8, Praha 3 - www.uposlednihosoudu.cz denně od 17 do 22 hod. Cena je 15,- Kč, pro členy
KČ, kteří zaplatili členské příspěvky na tento rok, pouhých 10 Kč. Toto číslo je koncipováno tak, aby
mohlo sloužit jako předvolební materiál také ke komunálním volbám v říjnu 2010.
ORIENTACE – Červen 2010
7
Usnesení předsednictva KČ ze dne 13. dubna 2010 nemůţe sedět za jedním stolem), odborná veřejnost (historici,
k souběhu členství v Koruně České
a v nelegitimních rytířských řádech
Řád není moţné povaţovat za legitimní jen na základě souhlasu Ministerstva vnitra. Ministerstvo rozhoduje pouze o registracích subjektů s tím, ţe pokud má dotyčná organizace slovo „řád“
v názvu, neznamená to ještě, ţe Řádem skutečně je. Pokud si
kdokoliv zaregistruje např. organizaci se slovem „církev“ nebo
„kongregace“, ministerstvo to také schválí, ale neznamená to
ještě, ţe daná organizace se tím kongregací nebo církví skutečně i stane.
Z tohoto pohledu je zcela lhostejno, čím se organizace zabývá
nebo jaké má členské příspěvky. Tzv. „moderní řády“ jsou zpravidla zakládány jako výhodný byznys zakladatelů (z nesmyslně
vysokých poplatků za pasování se pak charita dělá po určitou
dobu docela snadno), kteří se většinou dobročinností jen zaštiťují, ale sami vědí, ţe by do legitimního řádu přijati s vysokou pravděpodobností nebyli. Ostatně těţko je představitelné, ţe by se
člověk, který chce opravdu upřímně dělat charitu, neobrátil na jiţ
ustanovené řády s nabídkou vlastní pomoci. Legitimní řády provozují nejvíce charitativních projektů. Pro zaloţení „nového řádu“
tak vlastně zbývá jen jediný důvod – prostá lidská ješitnost a
touha nosit na sobě něco zvláštního.
Z tohoto důvodu je také kaţdý člen kandidující na funkční posty
v Koruně České povinen předkládat přehled svého působení ve
všech typech organizací a to před i po roce 1989, aby si tak
členská základna mohla udělat o dotyčném¨obrázek. Není tam
direktivně vymezeno, kterých organizací se to týká, protoţe jsou
známy i případy, kdy lidé prohlédli a z falešných řádů vystoupili.
Kaţdý má přeci právo se splést.
Podle stejných kritérií posuzuje předsednictvo i přihlášky nových
členů. Klade si rovněţ otázku, zda členství toho kterého kandidáta nemůţe znamenat pro Korunu Českou poškození jejího dobrého jména. U tzv. „moderních řádů“ o tomto nebezpečí není
sporu. V době, kdy KČ před 8 lety řídili nejen členové falešného
řádu, ale zároveň lidé, prohlašující se neoprávněně za šlechtice
(!), zaznamenala KČ největší propad své prestiţe. Odklonila se
od ní šlechta (coţ je logické, ta přeci s falešnými šlechtici
kteří doposud v KČ nějaký potenciál viděli, ho nyní logicky postrádali) a odešlo velké mnoţství členské základny (většinou
legitimistů, protoţe všem bylo jasné, ţe legitimního panovníka si
nikdy nemůţe získat organizace sdruţující falešné osoby).
Stálo poměrně velké úsilí, neţ se podařilo tyto „falešné“ šlechtice a „falešné rytíře“ z vedení KČ (a vůbec z členské základny)
odvolat. Přesto i tak pachuť této minulosti v mnoha lidech zůstává a je to dodnes překáţkou našeho vzestupu v kruzích, kterých
si váţíme. Např. většina naší šlechty nám v podstatě jiţ nikdy
neuvěřila, ţe jsme se s nimi definitivně vypořádali. Byl to doposud největší boj v KČ a málem ji stál vlastní existenci. Byť nikdo z
členů předsednictva nepochybuje o upřímné snaze po angaţovanosti, vidí v členství ve výše citované organizaci překáţku,
která by mohla nepřímo ohrozit obraz KČ v očích lidí, kteří problematice šlechtických titulů a skutečných řádů rozumí (je jich
víc, neţ by se mohlo zdát, ostatně tato problematika patří k základnímu rozhledu monarchisty a hlavně – zcela by to zabránilo
tomu, aby nás naši následníci brali váţně!!!). Vyjadřujeme proto
jako předsednictvo KČ svůj údiv nad tím, ţe jedna celá MS (jak je
uvedeno v jejím zápise) souhlasila v obdobném případě s takovým vysvětlením svého člena, které je typické spíše pro lidi s
monarchismem soupeřící neţ sympatizující.
Zcela na závěr bychom rádi poznamenali, ţe organizace se
můţe stát skutečným Řádem pouze v případě, ţe je zaloţena či
legitimizována panovníkem (toto právo mají ad informandum jak
příslušníci vládnoucích a dříve vládnoucích rodů, tak např. i
papeţ – jako suverén Vatikánu – ale např. i jednotliví biskupové,
ovšem s omezením na jimi vedenou diecézi). Jiná moţnost pro
zaloţení Řádu neexistuje a nedá se nijak jinak obejít. Je to podobné jako se šlechtictvím – toho také nelze nabýt jinak, neţ
udělením panovníkem či zděděním po otci (jeli takto udělení
koncipováno, coţ je u dědičných titulů dohledatelné a průkazné).
Takovým kandidátům nabízíme moţnost stát se našimi příznivci
a jsme připraveni i na širokou spolupráci. V případě, ţe „moderní
řád“ opustí, nemáme problém s jejich přijetím za řádné členy.
Přijetí kohokoli za řádného člena tedy předsednictvo nadále
podmiňuje jeho odchodem z nelegitimního řádu, pokud je jeho
členem. Do té doby bude veden jako příznivce.
Stanovisko Koruny České k otázce šlechtických titulů a rytířských řádů
KČ neusiluje o sebemenší obnovu mocenských či jiných privilegií šlechty, ovšem zároveň povaţuje zákon z r. 1918,
jímţ byly šlechtické tituly zrušeny, za anachronický. Tento zákon navíc pozbyl své sankční sloţky. KČ hodlá iniciovat
jeho zrušení, protoţe přinejmenším některé jeho části jsou v rozporu s Listinou lidských práv a svobod a pouţívání šlechtických titulů je navíc běţné v mnoha státech EU.
Za oprávněné uţivatele šlechtických titulů povaţujeme potomky těch, kteří byli nobilitováni vládnoucími českými panovníky, včetně posledního vládnoucího českého krále blahoslaveného Karla I., jsou uvedeni v Gothajském almanachu, v
Almanachu českých šlechtických rodů či v Almanachu českých rytířských a zemanských rodů.
Rytířské řády ustanovuje a legitimuje výhradně duchovní nebo světská moc (papeţ, panovník, výjimečně biskup).
ORIENTACE – Srpen 2010
8
Hvězdná hodina Karla Schwarzenberga
9. srpna 2010
Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti a v historii
Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg je symbolem kladných hodnot v nepřehledném oceánu podprůměru, buranství a fatálně
špatně nastaveného establishmentu. Konfrontace činů s definicí čehokoli obnaţí poctivou snahu o naplnění smysluplných myšlenek
a oddělí charakter od kamufláţí, nepoctivostí, naivity a pokrytectví. Definice konfrontovaná se skutečnými postoji, činy a s viditelným i
neviditelným směřováním prozradí pravé hodnoty člověka a míru jeho odpovědnosti při převzetí veřejné funkce zástupce obce a
manaţera obecního majetku za její osud. Definice, tradice a skutečnost vytvářejí nepřekonatelné překáţky pro zakrytí křiváctví,
korupce, úplatnosti a kašírované činnosti pro činnost.
Příklady a ponaučení
Jde také o příklady – osobní a z dějin – o ponaučení. Postoje, vývoje a dopady po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se jen reprodukují
a posilují. Následně recidivují, aţ nastává opakované zklamávání elit. Na Bílé hoře to bylo najímání ţoldnéřů namísto sluţby vlasti
občanů. Národ nezklamal ani v roce 1938, ani v roce 1968. Měl obnovené vlastenectví, čest a hrdinství. Zklamal druhý československý prezident Edvard Beneš – a dvakrát. Zklamal první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander
Dubček. Zklamaly takzvané politické elity – nedorostly, nevyrostly. Výběr byl chaotický a manipulovaný, na okrasu, na kšeft a ve
prospěch buranské honorace. Celé společenské vrstvy byly vylučovány z konkurence o vedení společnosti.
Po české prohře ve třicetileté válce zavedla vítězná protireformace Obnovené zřízení zemské (Verneuete Landes Ordnung), jímţ
novým mocným a zbohatlíkům nastavila koridory, mantinely a hodnotové cíle. Aby lépe rozuměli, co vrchnost ţádá, a jak se bude
vyvíjet definice establishmentu. Evropa jako celek pak Vestfálským mírem z roku 1648, který potvrdil českou prohru, ustavila novodobé státy a jejich sféry vlivu. I po roce 1918 byly v jiţ demokratické první Československé republice ţádoucí směry nastaveny pro
nový establishment – zrekvírování majetku tentokrát šlechtě a církvi – a vznik jejích nouveau riches. Podobně – i kdyţ v jiné polaritě
– budovala definice morálky, cti a cílů věrchuška po roce 1948 a znovu po roce 1968. Obávám se, ţe se dějinné paralely objevily i po
roce 1989 – nový establishment, noví zbohatlíci, noví hrdinové posledních dvaceti minut, nepotismus.
Ţoldnéři nevybojovali národní věc za občany a vlastence a nic za ně nevyřešili v roce 1620 a totéţ platí i dnes. České obyvatelstvo
je vychováváno k blaţenému pocitu, ţe se o národní bezpečnost nemusí starat. Nemá to v náplni, ve svém svědomí ani v branné
povinnosti. Potřebujeme švýcarský systém občanské branné povinnosti jako doplněk k malé profesionální armádě schopné udrţovat
v chodu a pohotovosti techniku a systémy. A neulehčovat občanům svědomí odkazem na povinnosti profesionálů, třeba vojáků,
odcizením politiky a apatií, tedy nepovinnostmi. Jde o výchovu k odpovědnosti, vlastenectví a cti. Bohuţel to není v módním trendu
bláznění s Evropskou unií. Moţná je to tak i podprahově naprogramováno.
Chybné potlačování
První Československá republika potlačovala v historii období habsburské dynastie na českém trůnu, preferovala zahraniční odboj
za první světové války před domácím a sráţela statečnost českého vojáka v zákopech, ať byl kdekoli. Hrdinství českých vojákůlegionářů na Piavě však bylo stejné jako těch u Zborova. Pro většinu vojáků Českého království bylo legionářství či ne-legionářství
otázkou okamţitého rozhodnutí na náhodném místě a za náhodně příznivé situace. (Dovoluji si to tvrdit, protoţe v historii mé rodiny
jsou dva frontoví bojovníci, prarodiče Jan a František, z první světové války – od roku 1914 aţ do roku 1918. A v případě ruského
legionáře aţ do roku 1921.)
Je třeba vzít v úvahu, ţe v národním boji vystupovala katolická církev v případě Poláků či Maďarů pro národ a v českých zemích ve
prospěch Habsburků. Potlačování jejího duchovního vlivu – zejména v obecné výchově k morálním hodnotám – po roce 1918 prvním
československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (TGM) však bylo chybné včetně vytváření nových církví a vnášení
těch netradičních z Nového světa.
Nežádoucí stateční
Podobně zapůsobilo i eliminační úsilí první republiky vůči aristokracii. Podlomilo její vliv (nedotaţenou) pozemkovou reformou, coţ
vedlo k takzvanému Hradeckému programu – k přípravě kolektivizace v padesátých letech. Skutečná aristokratická národní elita
(přestaňme osočovat pojmenováním, jako je „pobělohorský“) byla zatlačena do pozadí se všemi svými závazky vůči tradici, národu,
rodu a Evropě. Do popředí se kromě jiţ dobře nakročené střední třídy dostali i lidé, kteří postrádali distingovanost, čest, národní
sebeuvědomění a pocit hrdinství tady a teď, pokud historie přinese nutnost neokázalého a faktického hrdinství bez mediální slávy.
Mnichov 1938 byl jednoznačně – vedle mezinárodního appeasementu a kupčení s osudem „neznámého malého národa ve střední
Evropě“ – prohrou českých politických elit včetně tehdejšího prezidenta Beneše. Český voják a občan byli připraveni hájit národní
svobodu a čest a mnoho z nich to později prokázalo v zahraničním i domácím odboji.
Stejně jako mnozí stateční v první světové válce se i ti ve válce druhé stali pro reţim po roce 1948 neţádoucí kvůli své statečností –
ať jiţ bojovali na západní či východní frontě. Stejné bylo i potlačení elit ve prospěch ne-elit s okázalým destruktivním plebejstvím,
které začalo být napravováno aţ během šedesátých let. Stejně brutálně a jiţ vyzkoušeně však bylo zavedeno po srpnu 1968. Odsuzování vznikajících elit v osmdesátých letech v následujících desetiletích aplikovali i „povstalci posledních minut“ a „ročníky po událostech“. V roce 2010 sklízíme důsledky tohoto vývoje a po přelomových parlamentních volbách nastává i určité prozření. Začínáme
věci i osoby nazývat pravými jmény. A doufáme, ţe veřejné a občanské věci budou napravovány. Bude ctí, nebo hanbou, současných volebních vítězů, kam společnost dovedou – ekonomicky, státoprávně, mezinárodněpoliticky, bezpečnostně i mravně.
Odsunutí do pozadí
Vlastenectví, čest, tradice, respekt vůči předkům a velkým místům národní historie nepatří mezi silné stránky českých současníků.
Tyto pozitivní vlastnosti a silné faktory národní existence byly v různých obdobích systematicky – byť v důsledku různých a často
protichůdných zájmů politických i rádoby elit – eliminovány, selektivně zaměřovány, překrucovány a zneuţívány k prosazování
méně schopných a samostatných na úkor tvořivých.
Do popředí se dostávali křiklouni, darebáci, naivky a kšeftaři. Za to legie nekrvácely. Za to ani nepadli ani nestrádali čeští vojáci v
regulérní rakousko-uherské armádě, kteří narukovali jako občané Českého království. V průběhu první Československé republiky si
však toho nikdo nevšímal. Aristokracii poníţila plebejská hnutí mysli a zpupnost republikových kadetů Bieglerů, lajtnantů Dubů a
okresních hejtmanů. Legionáři a ostatní frontoví veteráni byli odsunuti do pozadí. Do popředí se drali noví údajní „hrdinové“. Skuteční hrdinové jsou skromní a nevyţadují ani „koryta“ ani dávky. Hrdinové jsou pro kaţdý český establishment obtíţní, protoţe se
nesnadno korumpují. Proto legionáři dostali jako odbytné občas pouze trafiky. Interbrigadisté, zahraniční odboj z druhé světové
války a třetí odboj pak kriminály a popravy. Nahoru vystoupali lidé bez morálky, křiváci a blouznivci. V současnosti je to kafkovské
panoptikum.
Stále stejné tendence
Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti, skutečné odvaze v pravou chvíli – a nikoli aţ post festum –
a v historii. Ono zakotvení představují jinde ve světě tradiční společenské elity – aristokracie, produktivní vyšší a střední třída, uvědomělé dělnictvo a tradiční anticko-ţidovsko-křesťanské mravní zaloţení celé společnosti. Nejvyšší podíl ateistů v české společnosti v Evropě není ničím chvályhodným. Nevadilo by to, pokud by národ mohl mravní oporu hledat a nalézat i jinde, třeba u tradičních
elit. Ty však byly od roku 1918 potlačovány a poniţovány ve prospěch nouveau riches všeho druhu. Stále stejné tendence se projevují i v současném mravním marasmu, společenské skepsi a ţivota na úkor budoucnosti.
Pokračuje i negování smyslu pro zajišťování národní a mezinárodní bezpečnosti a perspektivy na udrţení suverenity státu i národa
v dohledné budoucnosti. Proti smyslu pro odpovědnost ve věci národní bezpečnosti ekonomické, politické, vojenské a duchovní se
angaţují „lehkoţivkové“ a lidé bez odpovědnosti plédující dříve pro RVHP. Jindy zase od sebe eurohujersky odtlačují odpovědnost s
tím, ţe je zde dnes například Evropská unie a Brusel – stejně jako to dřív byla Moskva, Berlín či Vídeň. Beneš jako druhý politik po
TGM (a v zákrytu za ním) natolik zabředl do iluzorní Společnosti národů a nešťastného versailleského uspořádání, ţe si nevšiml, ţe
s odchodem prezidenta Masaryka přebírá přímou odpovědnost za národ. V jeho oblíbené Ţenevě, Malé i Velké dohodě to však
nikdo nezaznamenal. Tím hůř pro zemi a národ, jehoţ lídr si ani nevšimne, ţe má historickou odpovědnost namísto hraní si na
diplomacii.
To by se v zemi krále Artuše, Tudorovců, Marlboroughů, Wellingtonů a Churchillů nemohlo stát. Angličané rozorali golfová a fotbalová hřiště, aby se při německé blokádě za druhé světové války dokázali zásobovat vlastními vypěstovanými potravinami. V protektorátu Čechy a Morava se však ve stejné době natáčely líbivé, ale unylé a bezduché filmy v noblesních dekoracích barrandovských
studií s bílými telefony. Obdobné filmy v bledě rudém a poté v bledě modrém se natáčely i v dalších desetiletích.
Odpovědnost
Jde o odpovědnost vůči zemi, národu, historii, tradici a cti. O závazky ke genealogicky známým předkům nebo ke konkrétním, ale
dosud neznámým potomkům. Tuto moţnost, privilegium a přirozenou povinnost má stará česká aristokracie. Není náhodou, ale
přímo fenoménem doby, ţe volby vyhrál Karel Schwarzenberg, který je symbolem zmiňovaných kladných hodnot. V jeho případě se
projevil zdravý český selský rozum, neboli instinkt a odpovědnost občana. Schwarzenberg je pro českého občana majákem, protoţe
v něm vidí záruku cti a odpovědnosti k národu, zemi a rodinné tradici.
Karel Schwarzenberg je potomkem kníţete Karla Filipa Schwarzenberga, který v roce 1813 v bitvě národů u Lipska velel koaličním
vojskům, jeţ porazila Napoleona. Jeho předkové se angaţovali v boji proti nacistické okupaci. On sám byl účastníkem a ochráncem
odboje proti komunismu, a proto nemusí zpětně nic dokazovat. Musí však přijmout odpovědnost nekonečně vyšší neţ ostatní
účastníci a hráči moci veřejné a navázat na kladné tradice svých předků. A nepokazit je svým potomkům v příštím století, kteří jeho
činy budou mít zapsané v předlouhé a zaznamenávané rodinné historii. To je jeho povinností.
Je zásluţné a úctyhodné, ţe pan předseda strany TOP 09, kníţe a občan český výzvu dějin přijal a chce ji plnit. Jeho „hvězdná
hodina“ nastala. Ještě dlouho nebude tak mnoho lidí za své vítězství vděčit takové hrstce lidí, jmenovitě Karlu Schwarzenbergovi. O
tom jsem přesvědčen. Parafráze Winstona Churchilla je na místě. A také doufám, ţe hlavní město České republiky proţije druhou
renesanci s novým perspektivním primátorem Zdeňkem Tůmou a s ním i celá země. Schwarzenbergovi partneři a spolupracovníci i
ostatní nositelé moci a věcí veřejných a občanských vybraní demokratickou volbou mají stejnou odpovědnost jako „kníţe“. On ji
však má jedinečně dějinnou a rodovou. Přejme mu proto hodně zdraví a sil. Odpovědnost, čest a charisma má jiţ závazkem i darem jako potomek evropského kníţecího rodu existujícího víc neţ pět set let. Umím si představit i jeho důstojnou přímou demokratickou volbu prezidentem v roce 2013 díky drtivému vítězství.
Bohumil J. Studýnka (Autor je advokát, ekonom a bankéř)
Týdeník EURO 31-32/2010
http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-hvezdna-hodina-karla-schwarzenberga
fa4/p_politika.asp?c=A100807_170624_p_politika_wag
MÉDIA – Srpen 2010
Australská premiérka:
Až zemře královna, budeme republikou
10
Hraběte Bořka Dohalského ubili v Osvětimi
Rod vladyků z Dohalic je znám jiţ od 15. století, kdy se jednalo
o vladycký rod působící okolo Hradce Králové. Později v 16.
století se rod rozvětvil do několika linií, z nichţ přeţila pouze
jedna. Ta byla aktivní zejména v době stavovského povstání, kdy
podporovala takzvaného. „zimního krále“ Fridricha Falckého.
Později se příslušníci rodu vrátili do Čech a přidali se na stranu
císaře Ferdinanda II., potom byl rod loajální koruně, aţ do příchodu bavorského kurfiřta Karla Albrechta Bavorského. To samozřejmě nemohla královna Marie Terezie Janu Kryštofovi
Bořkovi – Dohalskému z Dohalic odpustit, ale nakonec se její
srdce obměkčilo a dokonce rod povýšila do hraběcího stavu, v
němţ zůstal aţ do konce monarchie.
Hrabě knězem
Nás bude ovšem zajímat postava Antonína Bořka – Dohalského
z Dohalic (23. 10. 1889 Přívozec – 3. 9. 1942 Osvětim). Jeho
Australská premiérka chce, aby se země po smrti britské kráţivot
byl bezprostředně spjat s vírou v Boha. Proto se rozhodl
lovny Alţběty II. stala republikou. Australská premiérka Julia
Gillardová v úterý prohlásila, ţe by se Austrálie po smrti součas- pro církevní dráhu. Nejprve studoval bohosloví v Praze, poté v
né panovnice britské monarchie Alţběty II. měla stát republikou. Římě. Právě věčné město ho zaujalo natolik, ţe se rozhodl pevně podporovat katolictví.
Informuje o tom server The Australian.
"Jako premiérka bych chtěla být svědkem vypracování dohody Po první světové válce působil jako řadový kněz na různých
na modelu republiky," řekla Gillardová během předvolebního farnostech v Čechách, aţ přišel rok 1924, kdy si ho vyhlédnul ke
mítinku v Townsville na severu státu Queensland. "Ale myslela spolupráci praţský arcibiskup František Kordač. Ten ho ustanovil
bych si, že tím správným časem pro tento národ, kdy by se měl svým sekretářem a ceremoniářem. Roku 1928 se stal tajným
komořím papeţe Pia XI., pak byl arcibiskupským radou a kanclévydat na cestu k republice, je po změně monarchy."
Premiérka zároveň přiznala, ţe navzdory svému republikán- řem. Nakonec byl roku 1928 jmenován metropolitním kanovnískému smýšlení chápe, ţe Australané cítí k 84leté panovnici kem u sv. Víta na Praţském hradě.
"hlubokou náklonnost".
Oproti republikánskému smýšlení Gillardové je její největší rival Stoupenec Masaryka
v nadcházejících volbách šéf liberálů Tony Abbott věrným mo- Jako kněz a zároveň prelát rytířského a špitálního řádu sv.
narchistou. Stál ve středu kampaně proti republikánům během lazara Jeruzalémského se věnoval pastorační a charitativní
referenda v roce 1999. Tehdy se 55 procent Australanů vyslovilo činnosti. Byl přesvědčeným stoupencem demokratických hodnot
a svobodného uspořádání společnosti. Politicky se jednoznačně
proti změně v republiku.
Austrálii čekají v sobotu parlamentní volby. Gillardová se stala přikláněl k prezidentovi Masarykovi a takzvanému hradnímu
historicky první ţenou v premiérském křesle Austrálie letos 24. křídlu. Při volbě Masarykova nástupce v roce 1935 se vyslovoval
června poté, co odstoupil tehdejší premiér Kevin Rudd. Reagoval pro Edvarda Beneše a tudíţ pro kontinuitu Masarykova prezitak na klesající popularitu labouristů, kterou zavinila série jeho dentství, coţ mu nacisté později náleţitě připomenuli.
politických selhání.
Austrálie získala nezávislost na Velké Británii 1. 1. 1901. For- Vlastenec
málně je však britský monarcha stále nejvyšším představitelem Antonín Bořek – Dohalský se nemohl vnitřně vyrovnat s naciszemě, zastupovaný na federální úrovni generálním guvernérem. tickou okupací našich zemí. Proto rezignoval na post arcibiskupZdroj: http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/australska-premierka-az- ského kancléře. Po smrti kardinála Kašpara se začalo uvaţovat
o Dohalském jako o kandidátovi na uvolněný stolec praţského
zemre-kralovna-budeme-republikou.html
arcibiskupa. Na druhé straně se proti Dohalskému vytvořila
opozice u německých kanovníků u sv. Víta, zejména Josef
Grüner protestoval proti moţnému jmenování na uvolněný stolec. Na konzistoři protestoval, ţe Dohalský arcibiskupem nikdy
nebude, ţe jím bude právě on. Na to mu Antonín Dohalský odpověděl: „Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí
Německo vyhrát!“
Tato slova a zapojení do odboje stačily k jeho zatčení gestapem a převezení na Pankrác, do Terezína a nakonec do Osvětimi. Zde byl ubit při pochodu na pracoviště. A tak se uzavírá 3.
září 1942 ţivot českého vlastence, který svůj ţivot spojil s existencí Československa.
MAREK VAŘEKA
http://hodoninsky.denik.cz/serialy/hrabete-borka-dohalskehoubili-v-osvetimi20100817.html
17.08. 06:38 Mediafax
AKCE – srpen - září 2010
11
18. září 2010 se v Královském městě Nymburce, v prostoru pod hradbami, koná rekonstrukce bitvy z první světové války
PŘECHOD ŘEKY STYRU – LUCK 1916
Program:
14,00 – představení jednotek v prostoru bojiště pod hradbami
15,00 – moderovaná bitevní rekonstrukce včetně vylodění z prámů, průletu bojových letadel,
nasazení obrněných vozidel a dělostřelectva
16,00 – slavnostní dekorování jednotek
Po celou dobu akce zajištěno občerstvení, k vidění dobový tábor carských, rakouskouherských a německých jednotek.
Pořadatelé: Město Nymburk, občanská sdružení – Klub přátel vojenské historie Pardubicko a Labská stezka.
Pasovští pod Helfenburkem
Program
Sobota 21.8.:
11.00 Zahájení - cvičení vojska, souboje
12.00 Lancea - Potkali se u Kolína
13.00 Strašlivá Podívaná
14.00 Golem
15.00 Pasovští pod Helfenburkem - bitva z r.1611
16.00 Tanec - Gloria
17.00 cvičení vojska, tábor Pasovských, střelba, souboje
-naučný pořad o válčení počátku 17.stol.
18.00 Lancea -Šach Mat
19.00 Večerní přepad Pasovských - bitva z r.1611
Neděle 22.8.:
11.00 Zahájení-Cvičení vojska ,souboje
13.00 Pasovští pod Helfenburkem. bitva z r.1611
http://www.helfenburk.estranky.cz/fotoalbum/z-akci/oslavy-zalozeni-hradu/p1000632.jpg.html
Neexperimentujte s našimi dětmi!
Akce D.O.S.T. si dovoluje pozvat všechny svobodomyslné občany na protestní shromáţdění
„Neexperimentujte s našimi dětmi!“, které pořádá ve středu 1. září 2010 na podporu Výboru na
obranu rodičovských práv.
Sejdeme se v 17 hodin na Malostranském
náměstí v Praze a následovat bude pochod před
budovu Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy ČR. Závěrečná část akce pak proběhne
před kostelem Panny Marie Vítězné v Karmelitské
ulici, kde vystoupí se svými projevy zástupci
politických stran a občanských sdruţení.
Chceme tak projevit svůj odpor proti nucenému
zavádění sexuální výchovy do škol a proti "genderovému" znásilňování českého jazyka a dalším
podobným experimentům, které pod vlivem Evropské unie pronikají do českých škol.
Přijďte všichni, komu není lhostejný osud
našich dětí!
http://www.akce-dost.cz/
Tradiční akce v Třemošné u Plzně
na motivy války v Itálii v r. 1917.
Tento rok se bude konat v sobotu 2. 10. 2010 od 15 h.
Účastníci se musí dostavit nejpozději do 9 h. v sobotu nebo do 22 h.
v pátek (spaní je opět domluveno v tělocvičně místní školy)
Na setkání se těší pořádající 2. Kompanie K. u k. Inft. Rgtm. No. 35.
Petr Prcek Schleiss
KONTAKTY – Srpen 2010
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky kapely 35. Pěšího pluku:
http://www.kapela35.websnadno.cz/Historie-35-pesiho-pluku-a-kasaren.html
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Doporučené čtení:
www.konzervativnilisty.cz
Veřejný dluh České republiky
K aktuálnímu datu a hodině najdete na:
www.verejnydluh.cz
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
chod strany
chod strany
ML
ML
ML
ML
reklamní předměty
specifikace
členský příspěvek
dary a příspěvky příznivců
vydávání ML
inzerce v ML
příjmy z prodeje ML
předplatné ML
odznaky KČ
specifický symbol
1112009*
222
333
322
300
311
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
12
Petici Zrušte prezidenty podepisujte na:
www.zrusmeprezidenty.cz
STRÁNKY MÍSTNÍCH
SPOLEČNOSTÍ KČ:
http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/
http://www.kc-plzen.cz/
http://www.mshorice.ic.cz/
http://www.kcolomouc.cz/
http://kcvalmez.wz.cz/index.htm
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Adresa: Koruna Česká (monarchistická
strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1.
E-mail: [email protected]
Internet: www.korunaceska.cz
IČO: 44266740
Č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
Account: 1721719263/0800 (EUR)
IBAN: CZ2808000000001721719263
Předseda a tiskový mluvčí:
Václav Srb
Tel: 603412671
E-mail: [email protected]
Generální sekretář KČ:
Bohumil Šourek
Tel: 737 568 648
E-mail: [email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: Měsíčník
www.korunaceska.cz
[email protected]
www.kc-plzen.cz
[email protected]
http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm
Copyright © OBr. 2008
Chráněno korunou
Co monarchové nabízejí moderní demokracii? Uplynulé dva bouřlivé měsíce přinesly ve světové politice jedno překvapení: Náhle
monarchie znovu začínají vypadat jako důleţité.
V Belgii, kde je křehká vláda neustále na pokraji zhroucení, sehrál král Albert II. zásadní roli při snaze o její stabilizaci, při zprostředkování jednání mezi vedoucími politiky a nátlaku na návrat k jednacímu stolu. Přítomnost královny Alţběty při vyjednávání
vládní koalice po nedávných volbách v Británii, kdy se přetahovali labourističtí, konzervativní a liberální politici o účast ve vládní
koalici Britům připomněla, ţe země zachovává instituce, které zabránily skutečnému rozklíţení.
A co teprve v Thajsku, kde chaos, který vládl v ulicích Bangkoku, pramení částečně ze strachu o budoucnost země po případné
smrti 82-letého krále Bhumibola Adulyadeje, který v minulosti pomáhal řešit politické krize tím, ţe nutil představitele armády a demonstrantů, aby spolu jednali a sladili své poţadavky. „Bez něj,“ poznamenal James Ockey z Canterburské univerzity na Novém
Zélandu, „nemusí být Thajsko schopno vyřešit bez větších konfliktů budoucí krize.“
V demokraciích 21. století můţe myšlenka monarchie vyhlíţet jako anachronismus, jako relikt dávno uplynulých dob, ve kterých
světu vládly malé elitní vzájemně spřízněné rodiny, přičemţ většina obyčejných lidí neměla na vládě účast. A k dovršení všeho mohou králové a sultáni v zemích, jako je Brunej, Jordánsko, Maroko, skutečně vládnout, stejně despoticky a neprůhledně jako jakýkoliv
diktátor.
TÉMA MONARCHIE – Srpen 2010
Například podle organizace Human Rights Watch marocký
král Mohamed VI. zodpovídá za „represivní legislativu, umožňující trestat a věznit mírovou opozici.“. V Bruneji údajně zpronevěřil bratr vládnoucího sultána Jefri miliardy ze státních
fondů, které kromě jiného utratil za 2 000 automobilů a lascivně nazvanou královskou jachtu.
Ale v Evropě a části Asie projevilo v poslední době mnoho
politiků, politologů, a občanů větší úctu k pozitivní roli konstitučního panovníka, jakou můţe sehrát v demokracii. Stejně
jako v Belgii, kde panovníci mohou být arbitry poslední instance, nemohou-li zvolení politici vyřešit hluboké rozpory. Mohou
svým národům nabídnout sjednocující postavu, umoţňující,
aby politické krize neeskalovaly do naprosté zkázy. A v éře
partajnictví a redukování individuálních práv mohou monarchové slouţit jako prostředek stability v demokracii, která by se
jinak mohla rozpoltit. A. W. Purdue, autor knihy „Long to Reign?“ (Touha po vládě?), argumentuje, ţe panovník „umoţňuje
reformy v rámci kontinuity.“
Někteří politologové dokonce tvrdili, ţe návrat zrušených
monarchií je v zájmu demokracie, zejména v rozvojových
zemích, kde panovník můţe slouţit jako sjednotitel národa a
předcházet etnickým a kmenovým krveprolitím. Takovým
příkladem můţe slouţit Kambodţa, ve které na počátku 90. let
po občanské válce král pomohl inspirovat kambodţský lid k
zhojení ran způsobených Rudými Khmery. V roce 2001, po
svrţení Talibanu, přivítali v Afghánistánu návrat bývalého krále
Záhira Šáha, aby zahájil Velkou Radu a slouţil jako sjednotitel
pro vyjednávání politických stran při budování afghánské
demokracie. Potomek posledního panovníka v Iráku Šarif Ali
bin Husajn začal veřejně argumentovat, ţe konstituční monarchie by mohla napomoci k redukování začarovaného etnického
a sektářského rozdělení země. V Laosu, kde lidé mohou sledovat televizní vysílání Thajského království, se královská
rodina, ţijící v exilu, stala shromaţdištěm některých oponentů
autoritářské vlády. Akademik z asijského jihovýchodu Michael
Vatikiotis v jedné eseji prosazuje návrat koruny do sousední
Barmy. Tvrdí, ţe monarchie je sjednocujícím faktorem v rozrůzněné společnosti, rozdělené během britské koloniální nadvlády, přičemţ tuto jednotu se dosud ničím nepodařilo efektivně nahradit.
Přestoţe světovým médiím dominuje windsdorská dynastie,
ve skutečnosti je dosud monarchiemi 12 evropských zemí,
stejně jako jsou monarchiemi Kambodţa, Japonsko, Thajsko,
Malajsie, Bhútán a další země. I přes občasné snahy republikánů, pokoušejících se o ukončení monarchie, průzkumy
veřejného mínění ukazují silnou podporu pro monarchii v
téměř kaţdém národě s panovníkem. Podle jedné nizozemské
ankety vyslovilo podporu monarchii 70 procent respondentů,
ve Španělsku to bylo 65 procent respondentů, v Japonsku 82
procent. V mnoha těchto zemích má monarchistické uspořádání mnohem větší podporu neţ jakákoliv veřejná instituce.
V mnoha modernizujících se zemích zjistili, ţe monarcha je
zdrojem moci a národní identity, která stojí v opozici politickému hašteření. Panovník můţe stát pouze jako hlava státu,
nebo můţe tvořit další druh nezávislého centra moci, schopného krotit nejhorší excesy volených politiků, podobně jako
Nejvyšší soud nebo Sněmovna lordů.
Přestoţe tuto roli můţe splňovat i ceremoniální prezident,
podobně jako v Izraeli nebo v Německu, monarcha má na
lidskou představivost unikátní nárok. Expert na moderní monarchie na University of Stirling ve Velké Británii, Neil Blain,
13
říká, ţe monarchistické symboly jako ţezlo a koruna nemohou
být přeneseny na ceremoniálního prezidenta. „Královna,“ říká,
„je tak nebo onak stvrzením, jakkoli mytickým, politické stability
země a trvalých historických základů.“
„Angličané si nepřejí vidět královnu na bicyklu,“ říká, „protoţe
z místa, kde lidé stojí, vypadá lépe v Rolls-Roycu zn. Phantom,
popř. ještě lépe v kočáře taţeném koňmi.“
V rozvojových zemích mohou současní monarchové udělat
víc neţ poskytovat odkazy na minulost – mohou pomoci rozšířit
demokratické principy. V Bhútánu to byl král Dţigme Dordţe
Wangčhug, kdo vyvíjel úsilí změnit svou dříve izolovanou zemi
a vedl ji k prvním opravdu demokratickým volbám. Ve Španělsku to byl zase král Juan Carlos, kdo se po smrti diktátora
Francisca Franca zaslouţil o zrod nové španělské demokracie.
Po válkách v letech 1970 a 1980 se do Kambodţe vrátil král
Norodom Sihanuk a pomohl při transformaci země k demokracii
v 90. letech, coţ přineslo zemi pulzující, i kdyţ někdy drsnou a
krvácející demokracii.
Někteří z těchto panovníků také napomohli k hospodářské a
kulturní modernizaci. Bhútánští monarchisté vyprovokovali své
občany, aby přijali internet, satelitní televizi, mezinárodní obchod a další moderní změny. Saúdská Arábie krále Abdalláha,
ačkoliv není konstituční monarchií, získala kredit tlakem na
sociální a ekonomické reformy, které ředí sílu konzervativních
náboţenských fundamentalistů a nutí království investovat do
vědeckotechnického vzdělávání.
Odborníci na evropské monarchie nyní také vidí rostoucí
úlohu králů a královen v době, kdy se země stále více diverzifikují. Jak demokracie přijímají stále více imigrantů a země se v
rámci nadnárodní nadstavby, jako je Evropská Unie, stále více
zbavují své národní identity, mohou tyto změny způsobovat
větší obtíţe v jednotě národa. Monarcha můţe potom být sjednocujícím prvkem při vítání nováčků a pomoci jim, aby se cítili
jako občané.
Například švédský král Carl XVI. Gustav pouţívá monarchii k
integraci přistěhovalců. V jednom slavném projevu řekl, ţe
„noví švédští občané… sem přišli ze zemí celého světa... za
těchto okolností je to právě síla monarchie, že král může být
nestranným a sjednocujícím symbolem.“ V době zvyšující se
popularity pravicových anti-islámských politiků u nizozemské
veřejnosti vyzývá nizozemská královna Beatrix ve svých královských projevech k toleranci.
Monarchističtí vědci také naznačují, ţe v době posilování
vnitřní bezpečnosti a kontroly, kdy zvolení politici hromadí dříve
neslýchané pravomoci a soudy se zdráhají to změnit, můţe
monarcha zajistit občanskou svobodu. Eamonn Butler, ředitel
Institutu Adama Smithe, londýnského think–tanku, nedávno ve
Financial Times tvrdil, ţe královna Alţběta stojí příliš často
stranou, zatímco předseda vlády se stal příliš silným, ale přesto
královna zůstává podle britské ústavy osobou, která můţe
výkonnou moc kontrolovat. „Jediným řešením je nechat naši
konstituci působit,“ napsal Butler. „To nesporně znamená mít
panovníka, který je připraven zasáhnout ve prospěch lidu.“ Ve
skutečnosti hraje v Británii obdobnou roli Sněmovna lordů –
často kritizovaná jako pozůstatek zmizelé feudální aristokracie
– kdyţ se snaţí uplatňovat dozor nad britskou vládou v jejím
úsilí o nové pravomoci.
Podobně v Kambodţi bývalý král Sihanuk (který odstoupil ze
zdravotních důvodů a nyní pouţívá titul Král Otec) se často
střetl s premiérem Hun Senem, který byl sice zvolen, ale nahromadil ve funkci téměř diktátorské pravomoci. Sihanuk často
TÉMA MONARCHIE – Srpen 2010
14
kritizoval Hun Senovu mocenskou taktiku, a pouţíval královské instituce k ochraně obyčejných lidí před premiérovým zneuţíváním
moci.
Panovníci nicméně musí pouţívat velmi jemné způsoby. Vzhledem k tomu, ţe ústavní moc monarchů je dnes tak nejasná, musí být,
chtějí–li ji efektivně pouţívat, velmi opatrníci při jejím uplatňování. Thajský král Bhumibol Adulyadej často ve veřejných projevech
kritizoval politiky, které viděl jako příliš prodejné nebo moci chtivé – coţ někdy vedlo k politickému sblíţení s elitou stran orientovaných na Bangkok a proti stranám, spojeným s venkovskými lidmi, kteří přišli do Bangkoku a nakonec vedli demonstrace ústící v
násilí. „Palác je tedy velmi politický, přestoţe obecný mýtus je, ţe král je nad politikou,“ říká Irene Stengs, expertka na thajskou monarchii Meertensova ústavu v Holandsku.
Ve skutečnosti král v roce 2006 poté, co sesadil populistického ex–premiéra Thaksina Šinavatru, sankcionoval státní převrat. Kvůli
těmto aktivitám však Bhumibol – který je chráněn před veřejnou kritikou přísnými zákony lese majeste – přišel o určitou míru respektu, který získal za několik desetiletí. Mezi „červenými košilemi“ – provládními skupinami – začínají být slyšet anti-monarchistické
sentimenty, ačkoli jsou velmi opatrní na výroky pohrdání aktuálním monarchou. Na rozdíl od mnoha předchozích shromáţdění v
Bangkoku nenesly tentokrát červené košile královské portréty, které by stály za zaznamenání, coţ je interpretováno jako znak nedůvěry k paláci.
Nepálská královská rodina se v poslední době dozvěděla, jak ničivé důsledky můţe mít, kdyţ král zjevně někomu straní. Poté, co na
přelomu 20. a 21. století vypuklo maoistické povstání, vzniklé ve venkovských oblastech, a vypořádalo se s parlamentní vládou,
převzal král Gjánéndra v roce 2005 vládní moc do svých rukou a pokusil se ovládnout bezpečnostní sloţky a potřít maoistické hnutí.
Pokus se nezdařil a proti koruně se postavil dokonce i parlament. Maoisté se nakonec chopili moci v Káthmandú v rámci dohody o
podílu na moci. V roce 2008, kdy byla Gjánéndrova pověst v troskách, Nepál zrušil monarchii a ustavil republiku. Gjánéndra opustil
královský palác jako provinivší se nájemce.
Nyní se zdá, ţe většina ostatních konstitučních monarchií vnímá poučení z míst, jako je Nepál. Ve Španělsku spolupracuje Juan
Carlos s politiky celého ideologického spektra, i přes své silně konzervativní vzdělání a původ z konzervativního prostředí. V Británii
královna Alţběta zachovala zdrţenlivost a veřejně nechválila ţádného z politických vůdců, kdyţ se labouristé, konzervativci a liberální demokraté mezi sebou handrkovali o podobě nové vlády, ačkoli osobně, podle Britain’s Daily Telegraph, pohrdala labouristickou
politikou Tonyho Blaira. A jak odpovídá britské tradici, kdyţ se nový parlament schází na prvním zasedání a vláda oficiálně oznamuje
svůj program pro daný rok, osobou, která čte projev – jako vţdy, bez ohledu na to, kdo vytváří politický program – je královna.
Autor: Joshua Kurlantzick, překlad: Bohumil Šourek.
Originální znění textu naleznete zde: http://www.boston.com/bostonglobe/ideas/articles/2010/05/23/saved_by_the_crown/
TÉMA a KNIHA – Srpen 2010
Něco málo o pozadí pražského jara 1968
21. srpna jsme oslavili 42. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Vytvářená a podporovaná legenda hovoří o riskantním,
neúspěšném a obětavém pokusu českého a slovenského národa, který se náhle z jakéhosi popudu utrhl ze řetězu Moskvy, aby
napsal hrdinskou kapitolu své historie (a po potlačení pokusu ze své velké části dále nehrdinsky kolaboroval). Asi by nás velmi rozzlobilo, kdyby nám někdo tvrdil, ţe naše puštění ze řetězu bylo záměrnou a plánovanou fází rafinovaného plánu těch, kteří nás pak
rychle zase chytili a přivázali na ještě kratší řetěz. Praţské jaro však beze sporu mělo své neideologické a zcela pragmatické pozadí,
zapadalo do strategických úvah a válečných počtů.
V polovině 50. let 20. století věřili mnozí, ţe se schyluje k třetí světové válce, ke generálnímu střetu, mezi Východem a Západem,
mezi komunismem a demokracií. Roku 1955 byl vyhlášen vojenský pakt Varšavská smlouvy. Československo, chtě nechtě, částečně
z vlastní viny, stálo na straně Východu, a to přímo na čele východních armád. Vycvičenost, výzbroj a dislokace Československé
armády ovšem nárokům první války jaderného věku neodpovídala. Kdyby se státy Varšavské smlouvy měly bránit, poslouţila by celá
tato republiková armáda s bídou jako lehký a mírně zdrţující nárazník. S obranou se však příliš nepočítalo.
Roku 1964 byl v Generálním štábu ozbrojených sil SSSR vypracován Plán pouţití ČSLA ve válce (míněno v útočné válce proti
západní Evropě). Tento plán zahrnoval 85% ozbrojených sil ČSSR po provedené úplné mobilizaci, které byly plánem zahrnuty
v prvním strategickém sledu a přešly by do podřízenosti Československého frontu armád Varšavské smlouvy, tedy pod sovětské
velení. Úkolem frontu bylo vedení útočných operací ve směru Nürnberg – Stuttgart – Strasbourg – Epinal – Dijon. Útok měl být, pouze na směru Čs. frontu podpořen 131 jadernými údery, coţ mimo jiné, znamenalo, nahnat většinu českých a slovenských muţů do
terénu totálně zamořeného radioaktivitou a fakticky je odepsat, i kdyby nedošlo k odvetným úderům ze západu. Po Československu
se vyţadovala pro záchranu a šíření socialismu neskromná oběť – oběť absolutní.
V celém uskupení prvního válečného sledu byl Čs. front jediným uskupením, ve kterém nebyla vřazena ţádná sovětská vojska.
Tato skutečnost se pochopitelně stala předmětem značné nespokojenosti Generálnímu štábu vojsk SSSR. Ani ne tak kvůli kontrole
této spojenecké armády, jako spíše kvůli obavám ze slabé účinnosti frontu. Vojenská hlediska byla veskrze pragmatická. Čs. front
mohl neuspět a stával se v očích sovětského velení slabým článkem řetězu, jakkoliv byl tento front určen k vedlejšímu a podpůrnému
strategickému směru. Hlavní válečné hry se konaly roku 1967 v Legnici v Polsku, a mimo jiné, prokázaly, ţe Čs. armáda sama není
schopna zajistit včasné válečné naplnění osobami a tím zajistit plnění válečných úkolů na svém směru. Velení Čs. armády se kritice
snaţilo předejít tím, ţe jiţ v míru povolalo do armády tolik muţů, kolik téměř odpovídalo válečným stavům jednotek.
Jednalo se o snahu tehdejšího vedení KSČ nedopustit rozmístění sovětských vojsk na území republiky a udrţet tak jistou, byť malou
míru politické suverenity. Sovětský Generální štáb od poloviny 60. let záměrně zvyšoval nároky na Čs. armádu, aby donutil Novotného vedení KSČ poţádat Moskvu o doplnění ozbrojených sil na území ČSSR o další sled sovětských vojsk. Byl to však právě Antonín
Novotný a jeho administrativa, včetně tehdejšího vrchního velení Čs. armády, kdo se tomuto kroku všemi prostředky bránil. Pouze
tato nepřítomnost sovětských vojsk na čs. území totiţ stála mezi postavením vazala Moskvy a realitou protektorátu Moskvy. Náčelníka operačního odd. Hlavního štábu Čs. armády generála Vitanovského označil náčelník Generálního štábu ozbrojených sil SSSR
maršál Zacharov dokonce za revizionistu. Také náčelník gš. Čs. armády generál Rytíř od roku 1964 nabídky Sovětů tohoto druhu
odmítal. Po válečných hrách v Legnici v roce 1967 tlak Sovětů náhle jako by pominul a vztahy obou generálních štábů ve druhé
polovině roku ochladly a ustrnuly.
V lednu následujícího roku 1968 pak generální tajemník ÚV KSSS Leonid Breţněv dal slovy: Eto vaše dělo, zelenou reformátorům
praţského jara a prvních několik měsíců se vůbec necítil znepokojen gradujícím obrodným a vysloveně revizionistickým procesem
v ČSSR. Praţské jaro udělalo práci za sovětské komunisty a samo odstranilo Novotného garnituru z vedoucích funkcí. Prezidentem
se stal armádní generál a dávný spolupracovník NKVD Ludvík Svoboda. Obrodný proces vykonal nevděčnou práci i ve vrcholných
armádních kruzích. Z nejvyšších funkcí byli odvoláni generál Lomský i generál Rytíř, a za podivných okolností spáchal sebevraţdu
generál Janko. Za protisovětské postoje byl odvolán generál Vitanovský. To vše ještě před srpnem 1968. A Moskva náhle změnila
tón.
Nově jmenované nejvyšší velení Čs. armády, jmenovitě generálové Dzúr a Rusov, stejně jako nový prezident generál Ludvík Svoboda, 21. srpna 1968 spolehlivě zabránili předem marným obranným akcím čs. vojenských jednotek. Profesionálním vojákům muselo
být jiţ měsíc před invazí jasné, co znamená koncentrace „spojeneckých“ armád u našich hranic. Uţiteční reformističtí mouřeníni byli
odesláni do politického důchodu, nebo odešli do emigrace. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy zůstalo na československém území
dostatečné mnoţství sovětských vojsk rozmístěných ve druhém sledu, v širokém obloukovém pásu od severozápadních Čech po
jiţní Slovensko. Strategicky důleţitá raketová výzbroj byla na hřebenech Brd nastrkána do betonových sil, jejichţ betonáţ byla jakousi náhodou dokončena těsně před 21. srpnem 1968. Nastala normalizace a Československo se definitivně proměnilo v sovětský protektorát.
Nelze zpochybňovat touhu čs. národa po svobodě a demokracii, stejně jako statečnost jednotlivců a obětavost celých skupin obyvatelstva. Z pragmatického pohledu však bylo praţské jaro roku 1968 sotva něčím více, neţ rafinovaně vymyšlenou a umoţněnou
záminkou k naplnění strategických vojenských cílů vrchního velení ozbrojených sil SSSR. Vzepětí národa odstranilo stranické dogmatiky, kteří ovšem na druhé straně tvrdošíjně bránili přítomnosti sovětských tanků na území státu, a zavdalo záminku k provedení
invaze a k dovršení plánu. Ti, kdo věděli, jaká hra se hraje ve skutečnosti, hrdinsky mlčeli. Ale kdo by jim tehdy věřil?
Jeden pozitivní dopad však toto naivní dobrodruţství pro český národ přece jen mělo. Definitivně jej vyléčilo z patologické obsese
panslavismu, kterou trpěl po více neţ 100 let. Na léčbu dalších historických obsesí a neuróz si ale bude muset ještě pár dalších let
počkat.
Jan Drnek.
Doporučená četba:
Československá lidová armáda na Rýnu
Autor: Karel Štěpánek a Pavel Minařík.
Vydalo Naše vojsko r. 2007.
DÍL 08 – MECKLENBURG, POMOŘANSKO, BRABANT, HESSE
Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků,
v dnešním díle se zaměříme na tzv.
malé
monarchie
na
území
Německa. Jedná se o rody, které
víceméně
tvoří
vždy
jednu
dynastickou linii u každé země od
prvního k poslednímu panovníkovi,
proto i přiložené rodokmeny
nejsou pro tento díl obzvlášť
složité.
Na této mapě je Meckleburg
zobrazen
žlutě,
Pomořansko
modrozeleně, Hessenko modře a
Brabant tmavě modře.
MECKLENBURG
Původní Meklenburská dynastie,
která nikdy nevymřela a dosud žije,
se připomíná Niklotem (†1160). O
16 generací později se rod dělí na
primogeniturní větev MeckleburgSchwrin
a
sekundogenitruní
Mecklenburg-Strelitz.
Potomci
obou větví jsou dodnes naživu. I
přes tuto jednoznačnost má rod
Mecklenburg některé zajímavostí. Např. Albrecht II. (1340-1412), který usedl na trůn jako král švédský (jeho otec
Albrecht měl za ženu Eufemii, princeznu švédskou a norskou). Potomkům jeho bratra Jindřicha se v dalších 4
generacích podařilo sjednotit skandinávské trůny (i když nakonec zcela vymřeli bez potomků). Zajímavý je také
jiný Jindřich (†1934) o 600 let později, když se žení s holandskou královnou Vilemínou (viz díl č. 10) a jejich dcera
Juliana pak vládne téže zemi (matka dnešní královny Beatrix).
POMOŘANSKO
Vévodové pomořanští vládli ve své zemi prokazatelně počínaje bratry Vratislavem I. (†1134/48) a Ratiborem I.
(1156). Příslušníci rodu se na trůnu často střídali a celé Pomořansko nakonec splynulo s jinými monarchiemi
v okolí. Rod vymřel po 16 generacích bez potomků. Pokud bychom chtěli dnes hledat nárokovatele titulu
pomořanského vévody, patrně nejsprávnější by bylo vrátit se do 13. generace, kde se Žofie pomořanská vdává
za Frederika I. krále dánského, který je předkem všech dosud vládnoucích severských panovníků.
BRABANT a HESSE
Rod vévodů Brabantských a velkovévodů Essenských se připomíná Lambertem I. (†1015), hrabětem lovaňským.
Jindřichem II. (†1248) se pak dělí na dvě větve, z nichž první si ponechává Vévodství brabantské, druhá
Hessenko (v té době ještě hrabství). V 5 generacích pak první větev vymírá s tím, že její nárok přes dvě přeslice
dědí potomci Filipa II. burgundského. Tím se Brabant stává součástí burgundského dědictví, resp. součástí
sporu o pozdější dědictví španělské (viz díl č. 4), který se netýkal pouze Španělských zemí, ale titulárně také
Burgundska a Brabantska. Sekundogenitura pokračuje až dodnes tím, že se opět rozdělila na dvě větve HesseCassel a Hesse-Darmstadt.
VELKOVÉVODOVÉ MECKLENBURŠTÍ
DYNASTIE
MECKLENBURSKÁ
Niklot
1160
Přibyslav
1178
Jindřich Burwin I.
kníže meckleburský
1227
Jindřich Burwin II.
1226
Jan I.
1264
Jindřich I.
1302
Jindřich II.
1329
Albrecht II. (I.)
vévoda MecklenburgSchwerin
1379
Albrecht II.
král švédský
1340
1412
Magnus I.
1384
Jan IV.
1422
Jindřich II. (IV.)
1477
Magnus II.
1503
Albrecht VI.
1547
Jan Albrecht I.
1576
Jan V.
1592
Adolf Frederik I.
vévoda MecklenburgSchwerin
1658
Krisitán Ludvík I.
vévoda MecklenburgSchwerin
1692
Frederik Vilém
vévoda MecklenburgSchwerin
1713
Karel Leopold
vévoda MecklenburgSchwerin
1747
Frederik
vévoda MecklenburgSchwerin
1785
Adolf Frederik II.
vévoda MecklenburgStrelitz
1708
Frederik I.
1688
Kristián Ludvík II.
vévoda MecklenburgSchwerin
1756
Ludvík
1778
Adolf Frederik III.
vévoda MecklenburgStrelitz
1752
Adolf Frederik IV.
vévoda MecklenburgStrelitz
1794
Frederik František I.
1837
1819
Pavel Frederik
velkovévoda MecklenburgSchwerin
1842
Frederik František II.
velkovévoda MecklenburgSchwerin
1883
Frederik František III.
velkovévoda MecklenburgSchwerin
1897
Frederik František IV.
velkovévoda MecklenburgSchwerin
1945
1752
Karel II.
velkovévoda
Mecklenburg-Strelitz
1816
Jiří
velkovévoda
Mecklenburg-Strelitz
1860
velkovévoda MecklenburgSchwerin
Frederik Ludvík
Karel I.
Frederik Vilém
velkovévoda
Mecklenburg-Strelitz
1904
Adolf Frederik V.
velkovévoda
Mecklenburg-Strelitz
1914
Jiří
1876
Jiří Alexandr
1909
Adolf Frederik VI.
velkovévoda
Mecklenburg-Strelitz
1918
hrabě carlowský
1963
Jindřich
1934
Vilemína
královna holadnská
Jiří Alexandr
vévoda
mecklenburský
1921
Juliana
královna holadnská
1909
Jiří
Jiří Borwin
1956
Frederik František
1910
MECKLENBURG
- SCHWERIN
MECKLENBURG
- STRELITZ
VÉVODOVÉ POMOŘANŠTÍ
DYNASTIE
POMOŘANSKÁ
Vratislav II.
vévoda pomořanský
1160
1184
Vratislav I.
vévoda pomořanský
1134/48
Ratibor I.
vévoda pomořanský
1156
Bohuslav I.
vévoda pomořanský
1130
1187
Kazimír I.
vévoda pomořanský
před 1130
1180
Bohuslav II.
vévoda pomořanský
1177
1220
Kazimír II.
vévoda pomořanský
1180
1219
Barnim I.
vévoda pomořanský
1217/9
1278
Vratislav III.
vévoda pomořanský
1210
1264
Bohuslav IV.
vévoda pomořanský
1258
1309
Barnim II.
vévoda pomořanský
1277
1295
Vratislav IV.
vévoda pomořanský
před 1290
1326
Bohuslav V.
vévoda pomořanský
1318
1373/4
Kazimír IV.
vévoda pomořanský
1351
1377
Vratislav VII.
vévoda pomořanský
1362
1395
Erik VII.(XIII.)
král dánský
král norský
král švédský
Bohuslav VIII.
vévoda pomořanský
1364
1418
Barnim V.
vévoda pomořanský
1369
1402/4
Barnim IV.
vévoda pomořanský
1325
1365
Vratislav V.
vévoda pomořanský
Vratislav VI.
vévoda pomořanský
1345
1394
Bohuslav VI.
vévoda pomořanský
Ratibor II.
vévoda pomořanský
Otto I.
vévoda pomořanský
1279
1344
Kazimír III.
vévoda pomořanský
1348
1372
Swantibor I. (III.)
vévoda pomořanský
1351
1413
Otto II.
vévoda pomořanský
1380
1428
Kazimír VI. (V.)
vévoda pomořanský
po 1380
1435
Joachim
princ pomořanský
1424
1451
Bohuslav IX.
Barnim VI.
Vratislav VIII.
Otto III.
vévoda pomořanský
vévoda pomořanský
vévoda pomořanský
vévoda pomořanský
1407/10
1446
1365
Žofie
princezna pomořanská
oo Frederik I., král dánský
Alžběta
princezna dánská
oo Ulrich III. Mecklenburg
Žofie
1404
Vratislav IX.
vévoda pomořanský
1400
1457
Barnim VIII.
vévoda pomořanský
1390
1450
Erik II.
vévoda pomořanský
1425
1474
Vratislav X.
vévoda pomořanský
1435
1478
Bohuslav X.
vévoda pomořanský
1454
1523
Kazimír VII. (VI.)
vévoda pomořanský
1455
1474
Vratislav XI.
vévoda pomořanský
před 1465
1475
Jiří I.
vévoda pomořanský
1493
1531
Barnim IX.
vévoda pomořanský
1501
1573
Kazimír VIII.
vévoda pomořanský
1494
1518
Barnim X. (IX.)
vévoda pomořanský
Kazimír VII. (IX.)
vévoda pomořanský
1557
1605
Barnim VIII.
vévoda pomořanský
1406
1451
Filip I.
vévoda pomořanský
1515
1560
oo Frederik II., král dánský
Bohuslav XIII.
vévoda pomořanský
1544
1606
Filip II.
vévoda pomořanský
1573
1618
Bohuslav XIV.
vévoda pomořanský
1580
1637
princezna mecklenburská
1444
POMOŘANSKO
1464
Bohuslav VII.
vévoda pomořanský
před 1355
1404
VELKOVÉVODOVÉ HESSENŠTÍ
VÉVODOVÉ BRABANŠTÍ
Lambert I.
hrabě lovaňský
1015
Lambert II.
hrabě lovaňský
Jindřich II.
hrabě lovaňský
1078
Godfrey I.
vévoda dolnolotrinský
1139
Godfrey II.
vévoda dolnolotrinský
1142
Godfrey III.
vévoda dolnolotrinský
1190
Jindřich I.
vévoda brabantský
1235
Jindřich IV.
vévoda brabantský
1272
Marie Švábská
Jindřich II.
vévoda brabantský
1248
Jindřich III.
vévoda brabantský
1261
Jindřich I.
landkrabě hessenský
1308
Jan I.
vévoda brabantský
1294
Otto
landkrabě hessenský
1328
Jan II.
vévoda brabantský
1312
Jindřich II.
landkrabě hessenský
1376
Ludvík
1345
Jan III.
vévoda brabantský
1355
Heřman II.
landkrabě hessenský
1413
Markéta
oo Ludvík III.
hrabě flanderský
Ludvík I.
landkrabě hessenský
1458
Markéta
oo Filip II.
vévoda burgundský
Ludvík II.
landkrabě hessenský
1471
Jan
vévoda burgundský
1371
1419
Antonín
vévoda brabantský
1384
1415
Vilém I.
landkrabě hessenský
1515
Vilém II.
landkrabě hessenský
1509
Filip III.
vévoda burgundský
1396
1467
Jan IV.
vévoda brabantský
1403
1427
Filip
vévoda brabantský
1404
1430
Filip I.
landkrabě hessenský
1567
Karel
vévoda burgundský
1433
1477
Žofie Durynská
Jindřich III.
landkrabě hessenský
1483
Vilém IV.
Jiří I.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1592
Marie
oo Maxmilián I.
císař římský
arcivévoda rakouský
1596
Mořic
Ludvík V.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1632
1626
Vilém V.
Jiří II.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1637
1661
Vilém VI.
Ludvík VI.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1663
1678
Vilém VII.
Karel
Ludvík VII.
Ernest Ludvík
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
landkrabě Hesse-Darmstadt
1670
1730
1678
1739
Frederik I.
král švédský
Vilém VIII.
Ludvík VIII.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1751
1760
1768
Frederik II.
Ludvík XI.
landkrabě Hesse-Cassel
landkrabě Hesse-Darmstadt
1785
Vilém IX. (I.)
kurfiřt Hesse-Cassel
1821
Frederik
z Rumpenheimu
1837
Vilém II.
kurfiřt Hesse-Cassel
1847
Frederik Vilém I.
kurfiřt Hesse-Cassel
1875
1790
Ludvík X. (I.)
velkovévoda hessenský
1753
1830
Ludvík II.
Vilém
velkovévoda hessenský
1867
Frederik Vilém
1884
Frederik Karel
král finský
1940
1777
Ludvík III.
Karel
velkovévoda hessenský
1806
1877
1830
1809
1877
Ludvík IV.
velkovévoda hessenský
1838
1892
Ernest Ludvík
Filip
velkovévoda hessenský
1981
Mořic
1926
1868
1937
Ludvík
1908
1968
Jindřich
1966
HESSENSKO
HESSENSKO