Pochody smrti Příklad: Pochod smrti z Grünbergu do Volar

Pochody smrti Příklad: Pochod smrti z Grünbergu do Volar

Pochody smrti
Příklad:
385
Pochod smrti
z Grünbergu
do Volar
437 – Evakuační transport do Terezína
Židovské muzeum v Praze
Ve dnech před a po konci války i do terezínského ghetta přijelo přibližně 15 tisíc vězňů
evakuovaných z jiných koncentračních
táborů, zejména z poboček Flossenbürgu.
Vězňové přijížděli ve zuboženém stavu
a ve vagonech byla též řada těl zemřelých.
Do Terezína přinesli epidemii skvrnitého tyfu,
které ještě po osvobození podlehlo mnoho
vězňů. Od vyhladovělých a nemocných lidí
z těchto „evakuačních“ transportů terezínští
vězni zjistili, co se skutečně dělo ve vyhlazovacích táborech na východě, kam byly z Terezína deportovány desetitisíce lidí. Několik set
příchozích patřilo mezi ně a bylo již v Terezíně
podruhé. Stávalo se, že je v jejich podvyživeném stavu nepoznávali jejich vlastní příbuzní.
Smutnou kapitolou konce války byly tzv. pochody smrti z koncentračních
táborů, které byly před postupem spojeneckých vojsk postupně uzavírány
a evakuovány. Nacisté však nechtěli dopustit, aby vězňové koncentračních
táborů byli osvobozeni postupujícími spojeneckými vojsky. Pochody smrti
probíhaly od léta 1944 až do posledních dní německé „Říše“ v květnu 1945.
Vězňové byli v nelidských podmínkách nuceni pěšky, často za mrazu a bez
dostatečného oblečení a bez jídla, překonávat velké vzdálenosti do cílových
táborů. Velká část z nich byla dozorci SS na cestě zavražděna. Zčásti byli
evakuováni též železnicí – v přeplněných vagonech, bez vody a jídla.
Pochody smrti probíhaly doslova do posledního okamžiku německé „Třetí říše“. Zhruba čtvrt milionu vězňů bylo během nich zavražděno,
nebo zemřelo na nesnesitelné podmínky – hladem, zimou, na nemoci.
Průběh pochodů smrti vyvolává také otázku, proč nacističtí dozorci,
většinou příslušníci SS, i v posledních dnech války, kdy porážka nacistického
Německa byla již zřejmá, nadále poslouchali rozkazy, vězně trýznili a zabíjeli.
Pochody přes území českých zemí
Protože české země byly osvobozeny až na samém sklonku druhé světové
války, měla řada pochodů smrti za cíl pobočné tábory v okupovaném českém
pohraničí, popřípadě ghetto Terezín nacházející se v Protektorátu Čechy
a Morava, nebo procházely přes české území. Další byly vypravovány z táborů v pohraničí do jiných táborů v okolí.
Přes české země prošly většinou přes menší obce v pohraničí, ale též
přes Prahu a Brno – desítky tisíc vězňů. Trasy transportů se často měnily
kvůli postupující frontě. Někteří vězni se dočkali osvobození v cílovém koncentračním táboře, jiní na cestě. Časté byly také pokusy o útěk, přestože za ně
hrozil trest smrti. Přeživší umírali na podvýživu a vyčerpání či v důsledku
epidemií a zranění ještě po skončení války.
Velká část vězňů zařazených do pochodů smrti zahynula cestou
a byla pochována v neoznačených hromadných hrobech podél cest, kudy
transporty procházely. Po osvobození některé mrtvé exhumovali a důstojně
pohřbili na hřbitovech, jiní zůstali v neoznačených hrobech dodnes.
Příklad:
1. fáze:
Glogau – Schlesiersee – Grünberg
Grünberg (Zielona Góra, Zelená Hora)
Schlesiersee (Sława)
Konec ledna 1945, trasa dlouhá 80 kilometrů
Pochod smrti
z Grünbergu
do Volar
Glogau (Głogów)
Glogau – Kolem Glogau (polsky Głogów) byly vězněny ženy židovského původu z Maďarska, které
prošly selekcí v Osvětimi a byly nuceny kopat protitankové jámy na obranu před postupující Rudou
armádou. Na konci ledna 1945 byly evakuovány do 80 kilometrů vzdáleného koncentračního tábora
Grünberg.
Grünberg – V koncentračním táboře Grünberg (polsky Zielona Góra) se nacházely zejména německy
mluvící ženy židovského původu z oblasti kolem Katovic.
Bautzen (Budyšín)
Liegnitz (Legnica, Lehnice)
Görlitz (Zhořelec)
Dresden (Drážďany)
Chemnitz
Zwickau (Cvikov)
Plauen
Helmbrechts
Konec ledna 1945 – 6. března 1945, přibližně 1200 žen,
na místo určení do Helmbrechtsu jich došlo 621, trasa
byla dlouhá 400 km, vězeňkyně byly nuceny jít pěšky,
jet vlakem a automobily.
Grünberg – Na konci
ledna 1945 bylo vyhnáno
směrem na bavorský Helmbrechts zhruba 1200
Židovek z Polska, Maďarska, Sovětského svazu
a Německa..
Grünberg – „Ráno
jsme byly rozděleny do dvou
skupin cca po tisíci lidech. Postavili nás
do řad po pěti, aby nás dozorci mohli lépe
sledovat. Pochodovaly jsme k Bavorsku (druhá
cca tisícovka žen pochodovala do Bergen-Belsenu. Němci nás vedli po polních cestách
nedaleko lesů. Nejprve nás na noc zamykali
do stodol, ale kradly jsme jídlo, tak nás
přinutili spát venku, na sněhu.“
Rachel Kuttner
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Helmbrechts – Po čtyři sta kilometrech vysilující pěší chůze, jízdy auty
a vlakem dorazilo 6. března pouze 621 z nich do pobočného tábora
v bavorském Helmbrechtsu.
Paní L. D.
Židovské muzeum v Praze
Helmbrechts – „Z Grünbergu jsme do Helmbrechtsu
dorazily 6. 3. 1945. Tady nám přikázali,
abychom se svlékly donaha a stály venku. Byl
skoro metr sněhu. Řekli nám, že kdo se pokusí
o útěk, bude zabit elektrickým proudem. Aby
nás postrašili, ukázali nám hlavu mrtvé
ženy trčící ze sněhu, zmrzlé tělo uzavřené
v krvavém krunýři a další mrtvou ženu visící
na stromě.
Po mnoha hodinách nám vrátili naše oblečení namočené v desinfekci. Oblékly jsme se
do mokrého. Potom nás nacpali do prázdných
kasáren, spaly jsme na zemi. Na jednom konci
místnosti stála plechová konev na mléko se
dvěma uchy, která sloužila pouze k močení.
Každé ráno musely dvě ženy ,toaletu‘ vynést
a vyprázdnit. Byla pro ně ale příliš těžká,
vždy někoho polily. Stráže nám dávaly noviny
a my do nich balili hlavy mrtvých, aby nedocházelo k dalšímu šíření infekce.
Pět týdnů jsme seděly, nic jiného než
seděly na zemi jak opice a navzájem si vyndávaly vši z hlavy. Ven nás pustili, jen když
se větralo.“
Rachel Kuttner
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Helmbrechts – „Myslím, že za normálních poměrů
bych dostala otravu a už bych nežila. Tam se
to vydrželo. Jedna osoba by to nevydržela,
proto jsme vždycky byly dvě a pomáhaly jsme
si. Já jsem chodila s Lilkou Justitzovou,
a ta utekla s nějakou Blankou. Tak jsem si
Helmbrechts – Pracovní tábor Helmbrechts byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Před příchodem pochodu smrti se
zde nacházelo asi 700 žen. 13. dubna 1945, dva dny před příchodem
americké armády, bylo přibližně 1200 vězeňkyň vyhnáno na pochod
dlouhý 310 kilometrů.
386
Oelsnitz
2. fáze:
Grünberg – Helmbrechts
našla Evu, která byla ordonanc u komandanta
ve Schlesiersee. […] Šly jsme spolu a přišly
do tábora v Helmbrechtsu.“
3. fáze pochodu smrti:
Helmbrechts – Volary (Prachatice, Husinec)
Cudrovice – „Bylo
13. dubna – 6. května 1945, přibližně 1200 žen, do cíle došlo jen několik desítek, 310 kilometrů, pěšky
Ahornberg
Rehau
Helmbrechts
Aš
Schwarzenbach an der Saale
KZ Zwodau / Svatava
Falknov (dnes Sokolov)
Bukovany
Hazlov
Kaceřov
Františkovy Lázně
Litrbachy (Čistá – zaniklé město)
387
Sangerberg (Prameny – zaniklá obec)
Helmbrechts – „Ráno přijelo auto, veliké nákladní
auto, plné mladých esesáků, velice energických, kteří vyskočili, každý měl vlčáka,
kterého na nás pustil, vyhodili nás z těch
stodol, seřadily jsme se venku a začal pochod
smrti. To byla vlastně ta nejstrašnější
fáze té doby. Ušly jsme každý den třicet až
čtyřicet kilometrů – to jsem tenkrát nevěděla, to vím až dnes. Lidi umírali úplně jako
mouchy, a kdo jenom upadl, i když ještě nebyl
skutečně mrtvý, tak ho na cestě zastřelili.
Tenkrát se maminka, Julča a Pavla domluvily,
že utečou, já jsem hrozně nechtěla, protože
tam, kde jsme chodily, vlastně nic nebylo,
byly to jenom německé vesnice a nebylo kam
utéct a pořád jsme chodily jenom lesem.
Příroda byla nádherná, šílený kontrast k celé
té situaci, člověk mohl chápat nádheru těch
lesů a zasněžené stromy a kočičky, které
začaly pučet, a ta naše mizérie.“
[…] „Často jsme spaly na pokraji silnice
v té hrozné zimě a tenkrát jsme neutekly.
Utekly jiné ženy. O těch ženách jsme tři dny
neslyšely a maminka a její přítelkyně povídaly, že určitě jsou u nějakého sedláka schované a už to mají nějak za sebou. Až čtvrtý
den nás postavily do půlkruhu, stály jsme tam
strašně dlouho ve sněhu, a najednou přišly ty
ženy – myslím, že jich bylo pět – postavili
je tam a před námi je zastřelili…“
Eva Erbenová
Židovské muzeum v Praze
Denní příděl jídla byl 300 g chleba, tři malé brambory a hrnek hnědé
kávy, postupem času jídla ubývalo a bylo vydáváno pouze příležitostně.
Obyvatelé vesnic, kterými pochod procházel, z donucení vařili vězeňkyním v pařácích pro dobytek krmnou řepu a brambory.
Nemocné, zraněné či chůze neschopné vězeňkyně byly stříleny
a pohřbívány v lese podél cest. Denně umíralo, také hlady a vyčerpáním, až 20 žen. 20. dubna 1945 začal pochod ze Svatavy (Zwodau).
Dozorci SS jej vedli převážně po menších silnicích, neboť se sami vezli
na nákladním automobilu.
najíst. V Mrákově jsem chtěla utéct, šla jsme
do jednoho stavení a z toho mě vyhodili.
Češi, ano, to byla dvě česká místa, Domažlice
a Mrákov. Pak jsme zase přešly do Sudet.“
Blažejovice – „Těhotná žena SS, která seděla
Anín – U Anína se několika vězeňkyním podařil útěk, sedm z nich skrývaly až do konce války německojazyčné obyvatelky Dlouhé Vsi (dnes
součást obce Anín) Marie Hauptman a Theresie Schmidt.
Kvilda – „Pak jsme šly dál a posledního dubna
jsme přišly před Kvildu. První den jsme spaly
na poli před Kvildou a padal sníh. Druhý den
jsme šly do Kvildy. Bylo to prvního máje.
Sněžilo a chodily jsme v takové břečce. Mně
v noci ukradli ty chatrné boty a nezůstalo
mi nic. Omotala jsem si nohy hadry a tak
jsem chodila do 6. května. Z Kvildy jsme
šly do Volar, tam jsme přenocovaly na pile.
Chtěla bych podotknout, že na Šumavě jsme už
vůbec nedostávaly jídlo, nebyl nikdo, kdo by
nám udělal něco k jídlu, a tak jsme sbíraly
po hnojištích krmnou řepu a na louce šťovík.
Ráno jsme odešly z Volar a večer přišly
do Prachatic.“
Paní L. D.
Židovské muzeum v Praze
Blažejovice – „Vzpomínám
si, že u osady Bierbruck byl náš transport napaden hloubkovým
americkým letounem a ostřelován kulometem.
Nastal zmatek, SS stráže se vrhly do příkopu,
utíkaly do polí a my zůstaly stát na silnici.
Raněné byly dvě ženy SS a jedna mrtvá.
Vztek esesáků, že to odnesly ony, a ne my,
si s hrozným masakrem vybili na nás. Bylo
několik ubitých vězeňkyň.“
Vzpomínky neznámé vězeňkyně
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Mrákov – „Z Mariánských
lázní jsme šly dál
na jih a přišly do Domažlic. Tam to bylo
pro nás krásné. Někdo viděl, že tam jdeme,
a všude po náměstí ležely balíky s jídlem.
Totéž bylo v Mrákově. Plno jídla tam bylo
a ještě z oken házeli buchty. To bylo poprvé,
za celou cestu […], kdy jsme dostaly pořádně
Mariánské Lázně
Paní L. D.
Židovské muzeum v Praze
Z pomsty členové SS zastřelili 22 vězeňkyň, a to jak ty, které se pokoušely utéct, tak i ženy umírající vysílením. Mrtvá těla byla zahrabána
u volarského hřbitova do chlévské mrvy. Několika vězeňkyním se útěk
podařil a ukrývaly se v Blanickém mlýně. Zdejší německé obyvatelstvo
je zásobovalo jídlem.
vedle mě, byla zasažena do břicha. Já
jsem nebyla ani škrábnutá. Ve zmatku jsme
se otočila na Tziporu Magerkewitz, ženu,
se kterou jsem sdílela deku, a řekla
jsem jí – teď máme příležitost utéct.
Příliš se obávala pohnout, tak jsem ji
popadla za nohu a vystrčila z vozu.
Přešly jsme pole a dostaly se k úzké
říčce, ani jedna z nás neuměla plavat,
netroufly jsme si ale zastavit, protože
dozorci SS šli nepochybně po nás. Přebrodily jsme. Vodu jsme měly až ke krku.
Dostaly jsme se k farmě, kde jsme se
schovaly do stodoly do sena, než vešla
nějaká žena. Zatřásly jsme senem, abychom
na sebe upozornily. Zakřičela německy.
‚Panebože, co chcete?‘ Řekly jsme jí, že
jsme Židovky a chceme vodu. ‚Není pro
vás bezpečné tady zůstávat,‘ varovala nás
a řekla nám, abychom se schovaly nedaleko
na kopci v lese. Později nám přinesla
trochu mléka.“
Planá
Brod nad Tichou
Rachel Kuttner
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Adela Kestenberg Manheimer
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Paní L. D.
Židovské muzeum v Praze
Cudrovice – „Byla jsem dost daleko za hlavním
dozorcem, ale zaslechla jsem část rozhovoru. Ten z auta šíleně nadával našemu
hlavnímu dozorci, že je blázen, že se
s námi tahá po lese, že je konec války
a radši by se měl někam zdejchnout. Tak
jsem pochopila, že máme jen dvě možnosti:
buď budeme volné, nebo nás zastřelí. […]
Příští den jsme nedostaly nic k jídlu,
a protože jsme nemohly ven, nemohly jsme
Stráž
Borek
Dehetná
Svržno
Hostouň
Horoušany
Poběžovice
Volary – 118 zesláblých a umírajících žen ve Volarech bylo
po útěku SS nejprve odkázáno na pomoc místních německých
obyvatel, později se o ně starala americká armáda. I přes lékařskou péči však ještě několik žen po osvobození zemřelo.
Husinec – Pomoc přeživším vězeňkyním poskytli lidé z Volar
a vesnic v okolí Prachatic a Husince a 2. prapor partyzánské
skupiny Šumava II.
Vlkanov
Volary – Po osvobození Volar identifikovali němečtí antifašisté místa, kde byla do hromadných hrobů pohozena těla
zavražděných žen. Z rozkazu americké armády byla těla pietně
exhumována a pohřbena na volarském hřbitově. Na exhumaci,
kopání hrobů a ukládání těl do rakví se muselo podílet německé
civilní obyvatelstvo. Kolem otevřených rakví museli projít všichni
volarští Němci.
Draženov
Domažlice (protektorát)
Mrákov (protektorát)
Maxov
Všeruby
Pomezí
Pláně
Adela Kestenberg Manheimer
Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Blažejovice – „Na statek jsme dorazily čtyři
a chtěly jsme jíst. Německý majitel nám
vyšel vstříc s pistolí a začal střílet.
Ostatní děvčata utekla. Já jsem ale
nemohla, protože jsem měla nateklou nohu.
Padla jsem na zem a předstírala, že jsem
mrtvá. Jakmile se zavřely dveře, odplazila jsme se a dohonila je. Potkaly jsme
skupinu mužů, kteří mluvili francouzsky.
Řekli nám, abychom počkaly ve stodole,
a za chvíli nám přinesli čokoládu. Ráno
jsme viděly viset bílé vlajky na domech
a věděly jsme, že je po všem.“
ani nic sbírat po hnojištích. Seděly
jsme a čekaly. Esesačky přišly dovnitř
a svlékly děvčata, která byla trochu líp
oblečená. Z toho jsme pochopily, že se
chtějí převléct a utéct. […] Šly jsme
směrem ke starým Prachaticům. Tam jsme
odbočily nahoru do lesa a tichou poštou
se rozneslo, že nás zastřelí. Šly jsme
nahoru do lesa a nevěděly jsme, jak to
skončí. Nahoře jsme zastavily a velitel
řekl: ‚Teď si sedněte a chvíli si odpočiňte.‘ Teď jsme nevěděly, jestli nás budou
střílet nebo ne. Lehly jsme si všechny
na břicho. On vystřelil do vzduchu,
a to bylo asi znamení, že nás opouští.
Zmizel a my jsme do rána spaly na tom
místě, protože jsme nic neviděly a nevěděly jsme, kde jsme. […] Ráno za svítání
jsme vyšly. Rozkoukaly jsme se a uviděly
jsme na baráku vlajku. Vydaly jsme se tím
směrem, bylo to u Husince, jak se jmenovala ta vesnice už nevím. Lidi nám řekli,
že je po válce, vzali nás dovnitř, dali
nám vodu na umytí, dali nám šaty, protože
naše byly plné vší.“
to hrozné, jedna jsme
táhly druhou. V jednu chvíli jsem padla
na kolena a nemohla se zvednout. Ostatní
ženy věděly, že jediná věc, která mě
držela při životě, byl slib s mým otcem,
že přežijeme a zase se po válce setkáme.
Kdykoliv jsem ztrácela odvahu, představovala jsme si, jak se po válce objímám
se svým otcem. Já řeknu ‚Přežila jsem.‘
a on řekne ‚Mé dítě, tys přežila, já
jsem také přežil.‘ Aby mě postavily
na nohy, děvčata na mě zavolala: ‚Chceš
ještě pořád vidět svého tátu, ne?‘ Jako
by mnou projel blesk. Jejich slova mi
dala sílu pokračovat. Pořád jsme padaly,
ale oni nás nutili stále pokračovat.
Když se setmělo, řekli nám, abychom si
lehly na zem a nehýbaly se. Potom začali
střílet do vzduchu. V mrazivém dešti
jsme se za celou noc ani nepohnuly. Ráno
začala jedna z děvčat křičet ‚Děti, jsme
volný!‘. Vojáci zmizeli, zbyly po nich
jen zbraně.“
Chudenín
Nýrsko
Dešenice
Milence
Děpoltice
Husinec – Pochod z Glogau, Grünbergu a Helmbrechtsu přežilo
pouze několik desítek žen.
Datelov
Zejbiš (Javorná)
Hořejší Krušec
Stará Huť
Nové Městečko
Annín
Hartmanice
Dobrá Voda
Volary – Pochod zamířil zpět do Volar, pravděpodobně kvůli
zraněným dozorkyním. Vězeňkyně byly na noc umístěny
ve skladu na pozemku továrny Oskara Knäbla a na pile Otty
Pinskera. 5. května tam bylo zanecháno svému osudu asi 118
žen, ostatních zhruba 190 bylo vyhnáno na další pochod přes
Cudrovice směrem na Prachatice. Část vězeňkyň byla hnána
pěšky, nemohoucí jely na povozech.
Rejštejn
Kozí hřbet
Svojše
Zhůří
Horská Kvilda
Husinec
Kvilda
Prachatice
Farchenheid (Borová Lada)
Mlynářovice
Mergart (Zahrádky)
Cudrovice – 6. května u Cudrovic byl pochod opuštěn dozorci,
část vězeňkyň se dostala až do Prachatic, část do Husince
a okolí.
Slatina
Cudrovice
Blažejovice (Bierbruck)
Horní Vltavice
Lenora
Volary