docK mezinárodní ochraně uprchlíKů a evropsKé úmluvě o ochraně
download 
Stížnost Transkript
K mezinárodní ochraně uprchlíKů a evropsKé úmluvě o ochraně
Příručka UNHCR K mezinárodní ochraně uprchlíků A evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod II. Vydáno v únoru 2007 Překlad: UNHCR Praha Tuto příručku připravil Úřad UNHCR Štrasburk ve spolupráci s UNHCR Ženeva Vydavatel: Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Technická redakce a grafická úprava: Východočeská tiskárna, s. r. o. Obsah Kapitola I: Přehled rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti (leden–červen 2005)....................5 I.1: Rozsudky Soudu.............................................................................................................................................. 5 ♦ Singh proti České Republice, konečný rozsudek ze dne 25. ledna 2005, stížnost č. 60538/00 ♦ Mamatkulov a Askarov proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 4. února 2005, stížnosti č. 46827/99 a č. 46951/99, velký senát ♦ Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, konečný rozsudek ze dne 24. února 2005, stížnost č. 57947/00 ♦ Isayeva proti Rusku, konečný rozsudek ze dne 24. února 2005, stížnost č. 57950/00 ♦ Shamayev a 12 ostatních proti Gruzii a Rusku, konečný rozsudek ze dne 12. dubna 2005, stížnost č. 36378/02 ♦ Muslim proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 26. dubna 2005, stížnost č. 53566/99 ♦ Öcalan proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 12. května 2005, stížnost č. 46221/99, velký senát ♦ Suheyla Aydin proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 24. května 2005, stížnost č. 25660/94 ♦ Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku , rozsudek ze dne 16. června 2005, stížnost č. 60654/00 I.2: Rozhodnutí Soudu o přijatelnosti . ............................................................................................................. 19 ♦ Kambangu proti Litvě, rozhodnutí ze dne 17. března 2005, stížnost č. 59619/00 ♦ Aoulmi proti Francii, rozhodnutí ze dne 10. května, stížnost č. 50278/99 ♦ Said Botan proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 12. května 2005, stížnost č. 1869/04 ♦ Ibrahim Mohamed proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 12. května 2005, stížnost č. 1872/04 ♦ Kalanyos a ostatní proti Rumunsku, rozhodnutí ze dne 19. května 2005, stížnost č. 57884/00 ♦ Pellumbi proti Francii, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, stížnost č. 65730/01 ♦ Djemailji proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, stížnost č. 13531/03 ♦ Cicek proti Turecku, rozhodnutí ze dne 18. ledna, 2005, stížnost č. 67124/01 ♦ Sijaku proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, stížnost č. 8200/02 ♦ M.H. Mawajedi Shipohkt a A. Mahkamat Shole proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, stížnost č. 39349/03 ♦ Haliti proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 1. března 2005, stížnost č. 14015/02 ♦ Haedley proti Spojenému království, rozhodnutí ze dne 1. března 2005, stížnost č. 39642/03 ♦ Hussain Mossie proti Švédsku, rozhodnutí ze dne 8. března 2005, stížnost č. 15017/03 ♦ Gordyeyev proti Polsku, rozhodnutí ze dne 3. května 2005, stížnost č. 43369/98 ♦ Ovdienko proti Finsku, rozhodnutí ze dne 31. května 2005, stížnost č. 1383/04 ♦ Svetlorusov proti Ukrajině, rozhodnutí ze dne 31. května 2005, stížnost č. 2929/05 I.3: Dohled Výboru ministrů nad výkonem rozsudků...................................................................................... 33 I.4: Další zprávy................................................................................................................................................... 33 Kapitola II: Přehled rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti (červenec–prosinec 2005).......34 II.1: Rozsudky Soudu.......................................................................................................................................... 34 ♦ Said proti Nizozemsku, konečný rozsudek ze dne 5. července 2005, stížnost č. 2345/02 ♦ Üner proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 5. července 2005, stížnost č. 46410/99 ♦ Moldovan a ostatní proti Rumunsku, konečný rozsudek ze dne 12. července 2005, stížnosti č. 41138/98 a 64320/01 ♦ Siliadin proti Francii , konečný rozsudek z 26. července 2005, stížnost č. 73316/01 ♦ N. proti Finsku, konečný rozsudek ze dne 26. července 2005, stížnost č. 38885/02 ♦ Mogos proti Rumunsku, rozsudek ze 13. října 2005, stížnost č. 20420/02 ♦ Niedzwiecki proti Německu, konečný rozsudek ze dne 25. října 2005, stížnost č. 58453/00 ♦ Okpisz proti Německu, konečný rozsudek ze dne 25. října 2005, stížnost č. 59140/00 ♦ Keles proti Německu, konečný rozsudek ze dne 27. října 2005, stížnost č. 32231/02 ♦ Bader proti Švédsku, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, stížnost č. 13284/04 ♦ Tuquabo-Tekle proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 1. prosince 2005, stížnost č. 60665/00 II.2: Rozhodnutí Soudu o přijatelnosti.............................................................................................................. 44 ♦ Saadi proti Spojenému království , rozhodnutí ze dne 27. září 2005, stížnost č. 13229/03 -- ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ Bonger proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 15. září 2005, stížnost č. 10154/04 Kaldik proti Německu, rozhodnutí ze dne 22. září 2005, stížnost č. 28526/05 Hukic proti Švédsku, rozhodnutí ze dne 27. září 2005, stížnost č. 17416/05 N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05 Ramzy proti Nizozemsku, 15. července 2005, stížnost č. 25424/05 Gebremedhin proti Francii, 15. července 2005, stížnost č. 25389/05 II.3: Dohled Výboru ministrů nad výkonem rozsudků Soudu........................................................................ 52 II.4: Další zprávy.................................................................................................................................................. 52 Příloha: 1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8........... 53 2. Protokol č. 11 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.................................. 71 - - Kapitola I.– Přehled rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti (leden–červen 2005) I.1. Rozsudky Soudu ♦ Singh proti České republice, konečný rozsudek ze dne 25. ledna 2005, stížnost č. 60538/00 – Ochrana proti svévolnému zbavení svobody za účelem vyhoštění, povinnosti státu, pokud jde o řádnou péči a urychlené rozhodování – Porušení článku 5 odst. 1 písm. f) a odst. 4 Úmluvy (právo na svobodu a bezpečnost) Skutkový stav: Stěžovatelé, Balbir Singh a Bakhschisch Singh, jsou indickými občany. Dne 11. listopadu 1996 byli zadrženi v České republice, kde pobývali legálně, a poté byli dne 9. dubna 1998 odsouzeni za napomáhání třetím osobám k nedovolenému překročení státních hranic k trestu odnětí svobody v délce 21 měsíců a byl jim uložen trvalý zákaz vstupu na území České republiky. Po vykonání trestu byli dne 11. srpna 1998 vzati do vyhošťovací vazby s odůvodněním, že nemají cestovní pasy, a tudíž je nelze okamžitě vyhostit. Několikerá odvolání proti rozhodnutí o vzetí do vazby jakož i žádosti o status uprchlíka byly neúspěšné na všech stupních řízení. Řízení vedená českými úřady po dobu trvání vazby byla poznamenána obdobími nečinnosti a průtahy mezi jednotlivými procesními úkony. Ústavní soud dne 6. února 2001 rozhodl, že jakékoli další prodlužování vazby je přípustné pouze za výjimečných okolností, které v tomto případě nebyly dány. Po propuštění z vazby dne 11. února 2001 vydala policie oběma stěžovatelům cestovní doklady, a umožnila jim tak opustit zemi. První stěžovatel po uplynutí dočasného víza odcestoval na Slovensko a tam se usadil. Druhý stěžovatel zůstal na prodloužené vízum v České republice a podruhé požádal o azyl, zatím bezúspěšně. O jeho kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu zatím nebylo rozhodnuto. Postup českých úřadů s cílem získat pro stěžovatele nové doklady V době od června 1998 do února 2001 české úřady bezúspěšně žádaly indické velvyslanectví, aby stěžovatelům vydalo cestovní pasy. Z rozsudku není zřejmé, zda po únoru 2001 velvyslanectví pasy skutečně vystavilo. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že délka jejich vyhošťovací vazby byla nepřiměřená, což bylo způsobeno tím, že české úřady při vyřizování věci nepostupovaly s řádnou péčí. Stěžovatelé nesouhlasili s tvrzením o údajném nebezpečí, že vyhoštění bude zmařeno, čímž české úřady i soudy zdůvodňovaly opakované prodlužování vazby, a uvedli, že vazba byla celkově nepřiměřená (článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy). Stěžovatelé tvrdili, že soudy nerozhodovaly o jejich žádostech o propuštění na svobodu dostatečně rychle (článek 5 odst. 4 Úmluvy). Právní posouzení: Článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy Soud připomněl, že vzhledem k účelu článku 5, jímž je ochrana jednotlivce proti svévolnému zbavení svobody, může být v souladu s článkem 5 odst. 1 písm. f) zbavení svobody odůvodněno tehdy, probíhá-li vyhošťovací řízení. Vyhošťovací vazba proto může být ospravedlnitelná pouze za předpokladu, že je takové řízení vedeno s řádnou péčí. V daném případě trvala vazba dva a půl roku, během nichž lze zaznamenat jistá období nečinnosti, jako například období mezi několika žádostmi policie a diplomatickými nótami adresovanými indické ambasádě. Soud rozhodl, že české úřady měly vyvinout větší aktivitu, zejména poté, co v dubnu 1999 indické velvyslanectví projevilo neochotu vystavit oběma stěžovatelům cestovní pasy. Z tohoto důvodu a dále i proto, že české soudy nedoložily žádné závažné důvody k prodloužení - - vazby nad dobu dvou let, jak požaduje české právo, Soud rozhodl, že řízení nebylo vedeno s řádnou péčí. Prodlužovaná vazba proto byla v rozporu s článkem 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Článek 5 odst. 4 Úmluvy Z judikatury Soudu vyplývá, že veškerý opakovaný soudní přezkum vazby musí být v souladu s vnitrostátními právní předpisy a s účelem článku 5, kterým je ochrana jednotlivce proti svévolnému zbavení svobody. Bez ohledu na vnitrostátní systém soudního přezkumu musejí Vysoké smluvní strany podle článku 5 odst. 4 zajistit urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody. Vzhledem k délce řízení a jistým průtahům při doručování rozhodnutí stěžovatelům, v jejichž důsledku byli v jednom případě zbaveni práva podat novou žádost o propuštění z vazby, Soud rozhodl, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy. ♦Mamatkulov a Askarov proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 4. února 2005, stížnosti č. 46827/99 a č. 46951/99, velký senát –N evyhovění předběžnému opatření oznámenému podle článku 39 Jednacího řádu Soudu je porušením článku 34 – odklon Soudu od jeho vlastních precedentů, podle nichž nejsou předběžná opatření závazná – Nedošlo k porušení článku 2 (právo na život) – Nedošlo k porušení článku 3 (zákaz mučení) – Nedošlo k porušení článku 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) – Porušení článku 34 (účinný výkon práva na individuální stížnost) Skutkový stav: Oba stěžovatelé jsou uzbeckými občany a členy uzbecké opoziční politické strany. Na počátku března 1999 je na základě mezinárodních zatykačů vydaných pro podezření ze spáchání teroristických činů v zemi jejich původu zatkla turecká policie. Na základě dvoustranné smlouvy požádal Uzbekistán o jejich vydání z Turecka. Stěžovatelé podali stížnost k Soudu, v níž mimo jiné tvrdili, že by jim v případě vydání hrozilo špatné zacházení. I přes předběžná opatření podle článku 39 oznámená Soudem dne 18. března 1999 turecké úřady stěžovatele dne 27. března 1999 vydaly do Uzbekistánu. Následně Soud informovaly o tom, že obdržely záruky, že stěžovatelé nebudou v Uzbekistánu mučeni ani odsouzeni k trestu smrti. V červnu 1999 uznal Vrchní soud Uzbecké republiky stěžovatele vinnými a odsoudil je k trestu dvaceti a jedenácti let odnětí svobody. Po vydání se s nimi již dále nemohli stýkat jejich právní zástupci. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že jejich vydání do Uzbecké republiky bylo v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy, a prohlašovali, že v době vydání jim hrozilo reálné nebezpečí mučení a špatného zacházení. Dále na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy poukazovali na nespravedlivost vydávacího řízení v Turecku a trestního řízení v Uzbekistánu. Stěžovatelé konečně tvrdili, že provedením vydání navzdory předběžnému opatření oznámenému Soudem podle článku 39 Jednacího řádu Soudu Turecko nesplnilo své závazky vyplývající z článku 34 Úmluvy. Stanovisko vlády: Vláda se mimo jiné vyjádřila v tom smyslu, že vydání bylo provedeno po přijetí diplomatických záruk Uzbekistánu, že nebude uložen trest smrti a stěžovatelé nebudou podrobeni mučení či špatnému zacházení, ani jim nebude zkonfiskován veškerý majetek. Uzbecké úřady poskytly ujištění, že Uzbecká republika jako signatář Úmluvy OSN proti mučení přijímá a znovu potvrzuje svůj závazek podřídit se požadavkům této Úmluvy. Pokud jde o účinky předběžného opatření oznámeného podle článku 39, vláda odkázala na právní názor Soudu k návrhu, že Vysoké smluvní strany nemají právní povinnost takovým oznámením vyhovět. Cruz Varas a ostatní proti Švédsku, 20. březen 1991, 15576/89; Čonka a ostatní proti Belgii, 13. březen 2001, 51564/99. Tamtéž. - - Vyjádření třetí strany: Mezinárodní komise právníků předložila vyjádření, podle něhož vzhledem k obecným principům mezinárodního práva, smluvního práva a mezinárodního precedenčního práva jsou předběžná opatření oznámená podle článku 39 Jednacího řádu Soudu pro dotčený stát závazná. Právní posouzení: Články 2 a 3 Na základě důkazů, které byly Soudu předloženy, nebylo možné konstatovat porušení článků 2 a 3 Úmluvy. Nicméně nesplnění předběžného opatření oznámeného podle článku 39 Tureckem bylo třeba přezkoumat z hlediska článku 34 Úmluvy, neboť vydáním byla stěžovatelům odepřena možnost předložit důkazy požadované Soudem pro účely posouzení otázky, zda existovalo „reálné nebezpečí“, a to způsobem, který Soud pokládal vzhledem k okolnostem případu za vhodný. Článek 6 odst. 1 Co se týče vydávacího řízení v Turecku, Soud znovu připomněl svůj právní názor, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců se netýkají určení občanských práv nebo závazků stěžovatelů nebo trestního obvinění vzneseného proti nim ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o trestní řízení v Uzbekistánu, Soud odkázal na svůj rozsudek ve věci Soering proti Spojenému království, v němž rozhodl: „Právo na spravedlivý soudní proces v trestním řízení tak, jak je zakotveno v článku 6, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Soud nevylučuje, že výjimečně by mohlo být rozhodnutí o vydání zpochybněno z hlediska článku 6, a to za okolností, kdy v zemi požadující vydání bylo uprchlíkovi zjevně odepřeno právo na spravedlivý proces nebo mu jeho odepření hrozí.” Soud uznal, že „v té době bylo možné důvodně pochybovat o tom, zda se stěžovateli v Uzbekistánu dostane spravedlivého procesu”, dospěl však k závěru, že neexistují dostatečné důkazy o tom, že by jakékoli možné vady v řízení mohly způsobit „zjevné odepření spravedlnosti“ ve smyslu rozsudku Soudu ve věci Soering. Nicméně nerespektování předběžného opatření podle článku 39 ze strany Turecka znemožnilo Soudu získat další informace, a usnadnit tak posouzení otázky, zda existuje reálné nebezpečí zjevného odepření spravedlnosti, a proto bylo nutné je přezkoumat z hlediska článku 34 Úmluvy. Článek 34 Skutečnost, že Turecko nesplnilo předběžné opatření oznámené Soudem, vyvolalo otázku, zda se Turecko dopustilo porušení svých závazků podle článku 34 Úmluvy, tj. nebránit stěžovatelům ve výkonu jejich práva na individuální stížnost. Podle analýzy provedené Soudem povinnost stanovená v článku 34 „vyžaduje, aby se Vysoké smluvní strany zdržely nejen vyvíjení nátlaku na stěžovatele, ale rovněž jakéhokoli jednání či opomenutí, které by zničením či odstraněním samotného předmětu stížnosti učinilo tuto stížnost bezpředmětnou nebo jakýmkoli jiným způsobem bránilo Soudu v posouzení stížnosti běžným postupem.“ Cílem předběžného opatření, a to jak z pohledu stěžovatele, tak z pohledu Soudu, je usnadnit „účinný výkon“ práva na individuální stížnost podle článku 34 zachováním samotného předmětu stížnosti, jestliže hrozí nenapravitelná škoda v důsledku jednání či opomenutí žalovaného státu. Od vstupu Protokolu č. 11 v platnost již právo na individuální stížnost nezávisí na prohlášení Vysoké smluvní strany. Soud proto poznamenává, že jednotlivci nyní požívají na mezinárodní úrovni skutečného práva domáhat se práv a svobod, které jim Úmluva přímo přiznává. Upozorňujeme na částečné nesouhlasné stanovisko soudců Bratzy, Bonella a Hedigana: Vzhledem k dostupným nepřímým důkazům existují závažné důvody, na jejichž základě se lze domnívat, že stěžovatelům hrozilo reálné nebezpečí špatného zacházení a že vrácením stěžovatelů navzdory tomuto nebezpečí došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Maaouia proti Francii [velký senát], 5. říjen 2000, 39652/98, § 40; Penafiel Salgado proti Španělsku, 16. duben 2002, 65964/01; Sardinas Albo proti Itálii, 8. leden 2004, 56271/00. Soering proti Spojenému království, 7. červenec 1989, 14038/88, § 113. Upozorňujeme na částečné nesouhlasné stanovisko soudců Bratzy, Bonella a Hedigana, podle jejichž názoru byly před soudem předloženy dostatečné důkazy o tom, že ke dni vydání existovalo reálné nebezpečí, že stěžovatelům bude zjevně odepřena spravedlnost. - - Soud připomněl, že Úmluvu je třeba vykládat z hlediska Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969, jmenovitě článku 31 odst. 3 písm. c), odkázal na obecné principy mezinárodního práva, smluvního práva a mezinárodního precedenčního práva, jakož i na názor vyjádřený v této věci jinými mezinárodními orgány po vynesení rozsudku Cruz Varas a ostatní a poznamenal, že výklad rozsahu platnosti předběžných opatření nelze oddělovat od řízení, jehož se týkají, či od rozhodnutí o předmětu řízení, který mají chránit (viz § 103-127). Soud podotkl, že i Mezinárodní soudní dvůr, Meziamerický soud pro lidská práva, Výbor pro lidská práva a Výbor proti mučení OSN, ačkoli fungují na základě jiných mezinárodních smluvních ujednání, v odůvodněních svých nedávných rozhodnutí potvrdily, že hlavním účelem předběžných opatření v mezinárodním právu je ochrana práv uplatňovaných účastníky řízení před nebezpečím nenapravitelné škody. Ať se jedná o jakýkoli právní systém, řádný výkon spravedlnosti vyžaduje, aby nebyly činěny žádné nevratné kroky, dokud probíhá řízení. Soud rovněž využil analogie s vlastním pojetím účinného právního prostředku nápravy na vnitrostátní úrovni ve smyslu článku 13 Úmluvy, které vyžaduje odkladný účinek takového prostředku, jde-li o opatření, která jsou potenciálně v rozporu s Úmluvou, a nesou s sebou riziko nevratných následků. Rozhodl, že „lze sotva zdůvodnit, proč by tento princip účinného prostředku nápravy neměl být přirozeným požadavkem vyplývajícím z Úmluvy v mezinárodním řízení před Soudem, jestliže platí pro řízení ve vnitrostátním právním systému.” Předběžná opatření, tak jak jsou praktikována v systému Úmluvy, mají za cíl zamezit nevratným situacím, které by Soudu bránily řádně přezkoumat stížnost, popřípadě zajistit stěžovateli reálný a účinný užitek z uplatňovaných práv plynoucích z Úmluvy. Nesplnění předběžného opatření ze strany žalovaného státu by proto podkopávalo efektivitu práva na individuální stížnost zaručenou článkem 34 Úmluvy a rovněž tak formální závazek státu podle článku 1 chránit práva a svobody zakotvené v Úmluvě. V daném případě vydání znemožnilo Soudu provést řádné přezkoumání stížnosti v souladu se svou ustálenou praxí v obdobných případech a v konečném důsledku případně ochránit stěžovatele proti potenciálním porušením Úmluvy. Stěžovatelům tedy bylo bráněno v účinném výkonu jejich práva na individuální stížnost zaručeného v článku 34 Úmluvy, které jejich vydáním ztratilo na významu. Soud rozhodl, že na základě článku 34 Úmluvy se Vysoké smluvní strany zavazují zdržet se jakéhokoli jednání či opomenutí, které by mohlo individuálnímu stěžovateli bránit v účinném výkonu práva na podání stížnosti. Nesplnění předběžného opatření státem je proto nutno považovat za ztěžování účinného přezkoumání stížnosti Soudem a za bránění účinnému výkonu stěžovatelova práva, a tudíž za porušení článku 34 Úmluvy.10 Soud dospěl k závěru, že nesplněním předběžného opatření oznámeného podle článku 39 Jednacího řádu Soudu Turecko porušilo své povinnosti podle článku 34 Úmluvy. ♦ Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, konečný rozsudek ze dne 24. února 2005, stížnost č. 57947/00 – Odpovědnost státu za usmrcení civilistů v důsledku vojenské operace, nerozlišující použití zbraní – Porušení článku 2 (právo na život) – Porušení článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy) – Porušení článku 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku) Článek 31 odst. 3 písm. c) Vídeňské úmluvy: „Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel: …c) na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.” Soering proti Spojenému království, 7. červenec 1989, 14038/88, s. 35, odst. 89-91. Čonka proti Belgii, 5. únor 2002, 51564/99, § 79. 10 Upozorňujeme na nesouhlasné stanovisko soudce Cabrala Barreta, který nesouhlasí se zjevným odůvodněním většiny, že totiž samotné nesplnění předběžného opatření vládou per se by mělo mít za následek porušení článku 34 Úmluvy. Zdůvodňuje to tím, že jelikož státy vždy odmítaly připustit závaznost předběžných opatření, nemůže tak činit Soud a ukládat státům povinnost, kterou odmítly přijmout. Dle jeho názoru dojde k porušení článku 34 Úmluvy pouze tehdy, pokud nesplnění předběžného opatření Vysokou smluvní stranou bude bránit stěžovateli ve výkonu jeho práva na podání stížnosti, a tudíž znemožní účinné přezkoumání jeho stížnosti Soudem. - - Skutkový stav: Všechny tři stěžovatelky se v říjnu 1999, v době intenzivních vojenských operací v Čečensku, nacházely ve velkém konvoji vozidel na cestě z Grozného do Ingušska. Na hranicích mezi Čečenskem a Ingušskem byla silnice zablokována ruskými vojsky. Po několika hodinách bylo oznámeno, že ten den nebude nikomu umožněn průjezd. Celý velký konvoj se začal otáčet. Krátce poté nad konvojem přeletěla dvě ruská vojenská letadla a svrhla bomby. Vozidlo s první stěžovatelkou a jejími příbuznými zastavilo. Její dvě děti a snacha vystoupily jako první a byly výbuchem bomby zabity. První stěžovatelka byla zraněna a ztratila vědomí. Druhá stěžovatelka byla při tomtéž útoku zraněna a byla svědkem smrti příbuzných první stěžovatelky. Stěžovatelky sice tvrdily, že v konvoji viděly pouze civilisty, vláda však trvala na tom, že obě letadla prováděla průzkumný let a byla napadena střelbou z velkorážových pěchotních zbraní umístěných na nákladním automobilu v konvoji. Poté, co obdrželi povolení k útoku, piloti tento nákladní automobil spolu s několika dalšími vozidly zničili. Předmět stížnosti podané k Soudu: První stěžovatelka na základě článku 2 Úmluvy namítala, že její dvě děti byly zabity osobami jednajícími jménem státu. Všechny tři stěžovatelky pak tvrdily, že útokem vojenských letadel na konvoj bylo porušeno jejich právo na život podle článku 2 Úmluvy. Dále tvrdily, že úřady neprovedly účinné a řádné vyšetření těchto útoků. První a druhá stěžovatelka také prohlásily, že v důsledku útoku bylo porušeno jejich právo na ochranu proti nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Třetí stěžovatelka tvrdila, že v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 byly v důsledku leteckého útoku zničeny tři automobily v jejím vlastnictví, z toho jeden z nich naložený rodinným majetkem. Stěžovatelky prohlásily, že ve vztahu k výše uvedeným porušením neměly k dispozici účinné prostředky nápravy podle článku 13 Úmluvy. Právní posouzení: Článek 2 (povinnost chránit právo na život) Bylo nesporné, že se stěžovatelky staly terčem leteckého raketového útoku, při němž byly zabity dvě děti první stěžovatelky a první a druhá stěžovatelka byly zraněny. Ačkoli vláda nepředložila kopii kompletního vyšetřovacího spisu, doložené materiály umožňovaly učinit určité závěry o tom, zda byla operace naplánována a provedena takovým způsobem, aby byly eliminovány nebo v co největší možné míře minimalizovány škody způsobené civilistům. Vláda prohlašovala, že cílem operace bylo ochránit osoby před nezákonným násilím. Vzhledem ke kontextu konfliktu probíhajícího tou dobou v Čečensku měl Soud za to, že se ozbrojené síly oprávněně domnívaly, že došlo k útoku, nebo že takový útok hrozí, a že vzdušný úder byl legitimní odpovědí na takový útok. Existence „humanitárního koridoru“ a několik kilometrů dlouhé dopravní zácpy měla být orgánům plánujícím v ten den vojenské operace známa a měla je upozornit na nutnost mimořádné opatrnosti při použití smrtících prostředků. Nebylo zřejmé, že by si osoby odpovědné za plánování a řízení operace nebo piloti sami byli této potřeby vědomi. Soud rozhodl, že i za předpokladu, že by ozbrojené síly sledovaly legitimní cíl, nebyla operace naplánována a provedena s nezbytnou opatrností vůči životům civilních osob, a dospěl k závěru o porušení článku 2 Úmluvy. Článek 2 (povinnost provést účinné vyšetřování) Vyšetřování bylo zahájeno se značným zpožděním a i po jeho zahájení zjistil Soud řadu závažných a nevysvětlených případů nečinnosti. Rozhodl proto, že úřady neprovedly účinné vyšetřování, čímž porušily procesní část článku 2 Úmluvy. Soud byl toho názoru, že případ není třeba posuzovat samostatně podle článku 3 Úmluvy. Rozhodl, že zničení automobilů a vybavení domácnosti paní Bazayevové při dotyčném vzdušném útoku bylo závažným a neoprávněným zásahem do jejího pokojného užívání vlastnictví v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Článek 13 Vzhledem k tomu, že stěžovatelkám svědčil „obhájitelný“ nárok, měly mít možnost využít účinných a reálných prostředků nápravy, které mohly vést ke zjištění a potrestání zodpovědných osob a k poskytnutí - - odškodnění. V daných případech však bylo trestní vyšetřování neúčinné, neboť postrádalo nezbytnou objektivitu a důkladnost, v důsledku čehož byla oslabena efektivita jakéhokoli jiného prostředku nápravy, včetně prostředků občanskoprávních. Soud proto konstatoval porušení článku 13 Úmluvy. ♦ Isayeva proti Rusku, konečný rozsudek ze dne 24. února 2005, stížnost č. 57950/00 – Odpovědnost státu za usmrcení civilistů v důsledku vojenské operace (nerozlišující použití zbraní). – Povinnost provést při usmrcení osob účinné trestní vyšetřování – Porušení článku 2 (právo na život) – Porušení článku 13 (právo na účinné prostředky nápravy) Skutkový stav: Stěžovatelka bydlela ve vesnici Katyr-Yurt v Čečensku. Po obsazení Grozného ruskými vojsky v únoru 2000 přišla do vesnice početná skupina čečenských bojovníků. Počet obyvatel vesnice se v té době rozrostl až na zhruba 25 000 osob, včetně velkého počtu osob vysídlených z jiných částí země. Čečenští bojovníci dorazili zcela nečekaně a vesničané byli nuceni se ukrýt před těžkým ruským ostřelováním, které začalo krátce nato. Když ostřelování příštího dne ustalo, stěžovatelka se spolu s rodinou a dalšími vesničany pokusila dostat pryč. Jakmile však automobily vyjely z vesnice, byly napadeny ze vzduchu. Stěžovatelčin syn byl smrtelně zraněn, další tři osoby jedoucí ve stejném vozidle byly rovněž zraněny. Stěžovatelka přišla při útoku i o tři neteře a její synovec zůstal v důsledku utrpěných zranění tělesně postižený. Přišla o dům, osobní majetek a automobil. Trestní vyšetřování zahájené v roce 2000 potvrdilo stěžovatelčinu verzi událostí. V roce 2002 však bylo uzavřeno, neboť akce ozbrojených sil byly za daných okolností shledány legitimními, jelikož vesnici obsadila početná skupina ilegálních ozbrojenců a odmítala se vzdát. Předmět stížnosti podané k Soudu: Podle stěžovatelky byl způsob, jakým byla vojenská operace připravena, řízena a provedena, v rozporu s článkem 2 Úmluvy. Dále na základě článku 2 Úmluvy namítala, že úřady průběh vojenské operace účinně a řádně nevyšetřily a že neměla k dispozici žádný účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy. Právní posouzení: Článek 2 (povinnost chránit právo na život) Soud připustil, že nesporná přítomnost značně početné skupiny ozbrojených bojovníků v Katyr-Yurtu a jejich aktivní odpor mohly ospravedlnit použití smrtících prostředků ze strany osob jednajících jménem státu, čímž tato situace spadá do působnosti článku 2 odst. 2. Bylo však nutno nalézt rovnováhu mezi sledovaným cílem a prostředky použitými k jeho dosažení. Soud dospěl k závěru, že vojenská operace v Katyr-Yurtu nebyla neplánovaná. Použití těžkých, neřízených, vysoce explozivních leteckých bomb v zalidněné oblasti, mimo válečný stav a bez předchozí evakuace civilistů, nebylo slučitelné s mírou opatrnosti, jaká se očekává od orgánu prosazujícího zákon v demokratické společnosti. Vzhledem k tomu, že v Čečensku nebylo vyhlášeno stanné právo ani stav ohrožení a že ani nebyla přijata opatření k odstoupení od závazků podle článku 15 Úmluvy, bylo třeba operaci posuzovat v běžném právním kontextu. I když šlo o situaci, kdy byli vesničané drženi jako rukojmí početnou skupinou bojovníků, jak tvrdila vláda, primárním cílem operace měla být ochrana životů proti nezákonnému násilí. Nerozlišující použití zbraní však bylo s tímto cílem v příkrém rozporu, a nelze je tedy považovat za slučitelné s mírou opatrnosti nezbytnou při operaci tohoto typu, při níž je osobami jednajícími jménem státu použito smrtících prostředků. V dokumentech, které Soud zkoumal, nebyla jediná zmínka o tom, že by byl civilnímu obyvatelstvu umožněn bezpečný průchod. Pro úvahy Soudu ohledně přiměřenosti odpovědi na útok byla relevantní i ta skutečnost, že se vláda neodvolala na žádné ustanovení vnitrostátních právních předpisů, které by upravovaly použití síly osobami jednajícími jménem státu v takových situacích. I když Soud připustil, že uvedená vojenská operace měla legitimní cíl, rozhodl, že nebyla naplánována a provedena s nezbytnou - - mírou opatrnosti vůči životům civilního obyvatelstva. Soud proto konstatoval porušení práva na život podle článku 2 Úmluvy. Článek 2 (povinnost provést účinné vyšetřování) Vyšetřování bylo zahájeno teprve na základě oznámení stížnosti žalované vládě v září 2000. Z části vyšetřovacího spisu, která mu byla předložena, Soud zjistil několik závažných nedostatků, zejména neexistenci příslušných úřadů, které by měly na starosti humanitární koridor, a dále nedostatky v poskytování informací stěžovatelce ohledně průběhu řízení, a to v rozporu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy. Soud proto rozhodl, že úřady neprovedly účinné vyšetřování okolností dotyčné vojenské operace a nerespektovaly své procesní povinnosti podle článku 2 Úmluvy. Článek 13 Stěžovatelka by měla mít možnost využít účinných a reálných prostředků nápravy, které by vedly ke zjištění a potrestání zodpovědných osob a k získání náhrady škod. Trestní vyšetřování však bylo ve skutečnosti neúčinné, čímž byla oslabena efektivita veškerých ostatních prostředků nápravy, včetně prostředků občanskoprávních, čímž došlo k porušení článku 13 Úmluvy. ♦Shamayev a 12 ostatních proti Gruzii a Rusku, konečný rozsudek ze dne 12. dubna 2005, stížnost č. 36378/02 – Užití diplomatických záruk v případu vydání; nelidské zacházení jako důsledek nezákonného násilí ze strany státních úřadů; povinnosti státu, pokud jde o účinný výkon práva na podání stížnosti k Soudu – Nedošlo k porušení článku 2 (právo na život) – Porušení článku 3 (zákaz mučení) – Porušení článku 5 (právo na svobodu a bezpečnost) – Nedošlo k porušení článku 6 (právo na spravedlivý proces) – Porušení článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy) – Porušení článku 34 (účinný výkon práva na individuální stížnost) – Porušení článku 38 (posouzení případu) Skutkový stav: Stěžovatelé, ruští a gruzínští občané, byli v srpnu 2002 v Gruzii zatčeni, obviněni mimo jiné z nezákonného překročení státní hranice a vzati do vyšetřovací vazby. V Rusku proti nim probíhalo trestní stíhání pro několik trestných činů, z nichž pro jeden byl zákonem stanoven trest smrti. Ruské úřady požádaly o jejich vydání. Vzhledem k tomu, že gruzínské trestní právo zakazovalo vydání fyzické osoby do země, kde by jí hrozil trest smrti, žádalo gruzínské státní zastupitelství v této věci záruky. Bylo ujištěno, že stěžovatelé nebudou odsouzeni k trestu smrti a nebudou mučeni ani vystaveni špatnému zacházení. V říjnu 2002 gruzínské úřady svolily k vydání pěti stěžovatelů. Zvláštní jednotky za použití násilí vyvedly z cel jedenáct vězňů s tím, že čtyři z nich budou vydáni. Tyto čtyři osoby určené k vydání byly odvezeny, pátý vězeň byl odveden přímo z vězeňské nemocnice, kde byl hospitalizován. Těchto pět stěžovatelů bylo i přes předběžné opatření Soudu podle článku 39 dne 4. října 2002 předáno ruským úřadům. Soud obdržel ve prospěch stěžovatelů od ruské vlády záruky a prohlášení, že k nim bude mít volný přístup formou korespondence, případně návštěvy na místě. Soud na základě článku 39 ruské vládě oznámil, že vzhledem k připravovanému jednání před Soudem by měli mít možnost tyto osoby ve vězení navštívit jejich právní zástupci. Ruská vláda tomuto předběžnému opatření nevyhověla a zpochybnila platnost plných mocí k zastupování stěžovatelů. Vydání dalších stěžovatelů schválené gruzínskými úřady v listopadu 2002 bylo na základě soudních rozhodnutí pozastaveno či zrušeno. Dva ze stěžovatelů byli v únoru 2004 uvězněni ruskými úřady poté, co zmizeli z Tbilisi. Soud rozhodl o vyslání vyšetřovací delegace do Gruzie a Ruska. Vzhledem k pasivnímu přístupu ruských úřadů se však uskutečnila pouze návštěva v Gruzii. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé s odvoláním na články 2 a 3 Úmluvy tvrdili, že vydáním do Ruska byli vystaveni nebezpečí - 10 - odsouzení k trestu smrti a špatného zacházení. Dále na základě článku 3 poukazovali na násilí, které na nich bylo spácháno při jejich vyvádění z vězeňských cel v Gruzii, a s poukazem na článek 5 Úmluvy uvedli, že nebyli informováni o důvodech svého zadržení a nebylo jim umožněno nahlédnout do svých spisů. S odkazem na článek 6 odst. 1 a 3 Úmluvy stěžovatelé tvrdili, že se jim v Rusku nedostalo spravedlivého procesu, neboť byli drženi v izolaci a neměli kontakt se svými právníky. Právní posouzení: Předběžné námitky: Ruská vláda napadla řádné zastoupení stěžovatelů před Soudem. Bylo sice pravdou, že vydaní stěžovatelé listiny vlastnoručně nepodepsali, Soud však rozhodl, že tato skutečnost vyplývala ze situace (vydání v mimořádně rychlém řízení bez možnosti přístupu k vězňům), a nebylo ji proto možno použít v jejich neprospěch. Stěžovatelé úkony svých zástupců dodatečně schválili a ruská vláda znemožnila jakékoli objektivní ověření jejich tvrzení tím, že nevyhověla předběžnému opatření Soudu. Jakékoli pochybnosti v tomto ohledu proto byly odstraněny. Článek 3 Údajné nebezpečí odsouzení k trestu smrti a špatného zacházení po vydání do Ruska: Před rozhodnutím ve věci žádosti o vydání si gruzínské úřady vyžádaly od ruských úřadů záruky, že stěžovatelé budou před tímto nebezpečím ochráněni. Soud konstatoval, že žádostem o vydání bylo vyhověno formou výslovných záruk (tj. moratorium na trest smrti platné v Rusku v předchozích šesti letech a nález Ústavního soudu, který zakazoval soudům tento trest ukládat) a že neexistoval důvod, proč by gruzínské úřady měly pochybovat o jejich důvěryhodnosti. Gruzínské úřady souhlasily s vydáním pouze těch stěžovatelů, jejichž totožnost byla ověřena a kteří údajně měli v době zatčení ruské pasy, a dále těch stěžovatelů, kteří nebyli v Rusku odsouzeni k trestu smrti. Je pravdou, že většině stěžovatelů nebylo po vydání umožněno informovat Soud ani své právní zástupce o své situaci v Rusku. Důkazy předložené jejich právními zástupci však neprokázaly porušení článku 3. Pouhá možnost špatného zacházení sama o sobě neměla za následek porušení článku 3, zejména když gruzínské úřady obdržely v tomto smyslu od ruské strany záruky. Soud proto rozhodl, pokud jde o pět vydaných stěžovatelů, že Gruzie neporušila článek 3 Úmluvy. Článek 3 Soud posuzoval případ stěžovatele, proti němuž byl v listopadu 2002 podepsán příkaz k vydání, jehož výkon byl na základě odvolání pozastaven; tento příkaz měl být vykonán v závěru probíhajícího řízení. Vzhledem k událostem nastalým po listopadu 2002 Soud dospěl k závěru, že hodnocení, na jehož základě bylo rozhodnutí o stěžovatelově vydání přijato, již v době, kdy případ přezkoumával, nebylo dostačující pro vyloučení veškerého rizika špatného zacházení zakázaného Úmluvou. Soud proto dospěl k závěru, že pokud by mělo být rozhodnutí o vydání pana Gelogayeva do Ruska z listopadu 2002 vykonáno, Gruzie by tím porušila článek 3. Článek 2 Nebyl předložen důkaz na podporu tvrzení, že v době, kdy gruzínské úřady rozhodly o vydání, existovaly závažné a podložené důvody, na jejichž základě bylo možné se domnívat, že vydáním by byli stěžovatelé vystaveni reálnému nebezpečí popravy bez soudu. Ve vztahu k pěti vydaným stěžovatelům proto Soud rozhodl, že ze strany Gruzie nedošlo k porušení. Článek 3; Užití fyzického násilí k vyvedení stěžovatelů z vězeňských cel za účelem jejich vydání: Stěžovatelé kladli při vyvádění z cel odpor a ozbrojili se. Použití zvláštních jednotek proto mohlo být rozumně považováno za nezbytné k zajištění bezpečnosti a potlačení nepokojů. Avšak s ohledem na postup úřadů ve vydávacím řízení nebylo použití fyzického násilí chováním vězňů ospravedlnitelné a vyvolalo pochybnosti z hlediska článku 3 Úmluvy. Kromě toho duševní utrpení a zranění některých stěžovatelů při zásahu zvláštních jednotek byla závažné povahy a stěžovatelům nebylo včas poskytnuto lékařské ošetření. Toto utrpení se rovnalo nelidskému zacházení. Soud proto konstatoval, že ve vztahu k dotyčným jedenácti stěžovatelům Gruzie porušila článek 3. - 11 - Článek 5 odst. 2 a 4 Gruzínské úřady neinformovaly stěžovatele o tom, že jsou zadržováni za účelem vydání a jejich právní zástupci neměli v rozporu s článkem 5 odst. 2 přístup ke spisům vydávacího řízení. V důsledku této skutečnosti bylo právo stěžovatelů na odvolání proti rozhodnutí o zadržení v souvislosti s vydávacím řízením zbaveno své podstaty, čímž byl porušen článek 5 odst. 4. Článek 13 ve spojení s články 2 a 3 V důsledku skutečnosti, že rozhodnutí o vydání nebylo stěžovatelům doručeno a stěžovatelé se o vydání dozvěděli pouze z obecné informace z televizního vysílání večer před vydáním, bylo stěžovatelům v rozporu s článkem 13 Úmluvy zabráněno v uplatnění jejich práva na účinný právní prostředek nápravy. Stojí za povšimnutí, že Soud přihlédl také k tomu, že byl nevyhovujícím způsobem oznámen přezkum údajného porušení článku 3 Gruzií při odvádění stěžovatelů z cel za účelem jejich vydání. Soud byl toho názoru, že jestliže úřady nespecifikovaly, koho ze skupiny se rozhodnutí vydání týká, ponechaly stěžovatele v zoufalé nejistotě a u pěti stěžovatelů tím přispěly k porušení článku 3 Úmluvy. Článek 34 (Gruzie) Po vydání do Ruska byli stěžovatelé drženi v izolaci. Ruské úřady i přes výslovné oznámení Soudu podle článku 39 nedovolily jejich právním zástupcům v řízení před Soudem stěžovatele navštěvovat a Soudu nebylo umožněno vyslat do Ruska vyšetřovací delegaci k jejich vyslechnutí. Soud nebyl s to dokončit meritorní přezkoumání jejich stížností vznesených proti Rusku. Shromáždění důkazního materiálu tím bylo zmařeno. Obtíže, jimž tito stěžovatelé čelili po svém vydání do Ruska, jim závažným způsobem bránily v účinném výkonu jejich práva na odvolání zaručeného článkem 34. Tím, že Gruzie nevyhověla předběžnému opatření podle článku 39, nesplnila ve vztahu k čtyřem stěžovatelům své závazky vyplývající z článku 34. Soud tedy konstatoval na straně Gruzie porušení článku 34 Úmluvy. Články 3 a 6 a článek 38 odst. 1 (Rusko) Vydaní stěžovatelé tvrdili, že Rusko porušilo článek 3 a článek 6 odst. 1 a 3. Soud nebyl ani přes vyslání vyšetřovací delegace schopen zjistit skutkový stav v Rusku a materiály předložené účastníky řízení mu neumožnily rozhodnout o údajném porušení článku 3 a článku 6 odst. 1 a 3 ze strany Ruska. Tím, že Rusko odepřelo delegátům Soudu přístup k zadržovaným stěžovatelům a kladlo vyšetřovací delegaci Soudu překážky, porušilo článek 38 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Článek 34 (Rusko) Ruská vláda nedostála svým závazkům ohledně přístupu ke stěžovatelům drženým v izolaci, jež dala Soudu v listopadu 2002, a i přes žádosti Soudu v tomto směru nebyl právním zástupcům nikdy umožněn přístup ke stěžovatelům. Písemná komunikace s vydanými stěžovateli byla pro zajištění účinného posouzení značné části jejich stížnosti nedostatečná. Sám Soud zaslal vydaným stěžovatelům dopisy, ale výsledek vyvolal závažné pochybnosti o tom, zda si stěžovatelé mohou se Soudem svobodně dopisovat a předložit mu bližší podrobnosti o svých námitkách. Krom toho nebylo Soudu umožněno vyslechnout v Rusku ty stěžovatele, kteří zmizeli několik dní před příjezdem soudní delegace do Tbilisi a o tři dny později byli zatčeni ruskými úřady. Opatření podniknutá ruskou vládou těmto stěžovatelům zabránila v účinném výkonu jejich práva na podání stížnosti k Soudu. Soud proto rozhodl, že ve vztahu k sedmi stěžovatelům Rusko porušilo článek 34. ♦ Muslim proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 26. dubna 2005, stížnost č. 53566/99 – Obecné posouzení bezpečnostní situace v Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna, které může mít vliv na další stížnosti odmítnutých iráckých žadatelů o azyl – Nebyl porušen článek 2 (právo na život) – Nebyl porušen článek 3 (zákaz mučení) – Nebyl porušen článek 8 (právo na rodinný a soukromý život) – Nebyl porušen článek 13 (účinné prostředky nápravy) - 12 - Skutkový stav: Stěžovatel je iráckým občanem turkmenské národnosti. Jeho bratr Hassan zemřel 17. ledna 1991 během války v Zálivu. Jiný voják rodině řekl, že Hassan byl popraven poté, co se pokusil dezertovat z armády. V květnu 1994 byl další stěžovatelův bratr, Ismail Hassan, usvědčen z padělání dokladů a odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Stěžovatel se dozvěděl, že tento bratr pracoval pro disidentskou organizaci. Z toho stěžovatel usoudil, že jeho bratr byl odsouzen pro své politické aktivity. V únoru 1998 vláda vyvlastnila 200 hektarů půdy patřící dědovi stěžovatele. Ačkoli byla za vyvlastnění přiznána náhrada, nebyla nikdy vyplacena. V srpnu 1998 se stěžovatel spolu s bratrancem vydal za Jasimem Al-Takriti, vedoucím oblastního úřadu, tuto záležitost projednat. V nastalé hádce bratranec Al-Takritiho zastřelil. Stěžovatel i bratranec uprchli, ale následujícího dne byl bratranec zatčen a během mučení obvinil ze zastřelení Al-Takritiho stěžovatele. Stěžovatel se rozhodl odejít z Iráku. Před odchodem mu známý předal kopii zatykače, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel je podezřelý ze špionáže a zrady. Stěžovatel odešel ze země a v září 1998 se hlásil u UNHCR v Turecku. Současně požádal tureckou vládu o azyl a dočasný status uprchlíka a čekal na možnost usadit se ve „třetí evropské zemi“. Během pobytu v Turecku se dozvěděl, že jeho matka byla několikrát zadržena a vyslýchána ohledně jeho pobytu a že jeho bratranec a bratr Ismail byli popraveni. UNHCR rozhodl, že se stěžovateli nepodařilo doložit jeho pronásledování na základě důvodů stanovených v Úmluvě z roku 1951. Stěžovatel obdržel dočasné povolení k pobytu, prodlužované každých šest měsíců, a čeká na možnost usadit se ve „třetí evropské zemi“. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatel s odvoláním na články 2 a 3 Úmluvy tvrdil, že pokud by byl vydán do Iráku, irácká vláda by jej dala popravit. Na základě článku 13 Úmluvy namítal, že neměl k dispozici účinné prostředky nápravy proti rozhodnutím tureckých úřadů a UNHCR. S poukazem na články 3 a 8 Úmluvy pak poukazoval na své stávající životní podmínky. Právní posouzení: Během stěžovatelova pobytu v Turecku padla irácká vláda a došlo k radikálním změnám. Soud rozhodl, že nebude posuzovat stěžovatelova původní tvrzení ve vztahu k situaci před pádem režimu Saddáma Husajna, ale s ohledem na situaci ke dni posuzování stížnosti. Soud rozhodl, že část stížnosti týkající se nebezpečí špatného zacházení se stěžovatelem ze strany vojenských jednotek Saddáma Husajna se vzhledem ke změně režimu v Iráku stala bezpředmětnou, připustil však, že posoudí nové argumenty předložené stěžovatelem v červenci 2003 na základě článku 3 Úmluvy. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k nebezpečné situaci panující v Iráku po intervenci Spojených států amerických by v případě vyhoštění byl vystaven nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Soud poté na základě řady zpráv mezinárodních organizací, mj. organizace 2004 UNHCR Advisory regarding the return of Iraqi (Poradní výbor UNHCR zřízený roku 2004 pro návrat iráckých občanů do vlasti), dospěl k názoru, že v severní části Iráku existují bezpečnostní rizika a že zejména v oblasti Mosulu a Kirkúku dochází ke sporům mezi kurdskými, arabskými a turkmenskými komunitami. Soud však nepovažoval za prokázané, že by stěžovatelova osobní situace mohla být horší, než situace příslušníků turkmenské menšiny, nebo snad dokonce než situace jiných obyvatel severního Iráku. Soud připomněl, že je nutno prokázat individuální rozměr nebezpečí špatného zacházení podle článku 3 a že nestabilita zjištěná v dané zemi sama o sobě nestačí k vyslovení závěru o porušení tohoto ustanovení (§ 70). Není bez zajímavosti, že Soud dodal, že v daném případě je takové zacházení o to méně pravděpodobné, že v Iráku probíhá demokratizační proces, který by mohl vést ke zlepšení situace. Taková úvaha se zdá zbytečná, neboť Soud rozhodl, že námitka je neopodstatněná. Vzhledem k závazku turecké vlády nevyhošťovat odmítnuté žadatele o azyl a k tomu, že OSN v té době připravovala plán dobrovolné repatriace (§ 71), Soud dospěl k závěru, že případným vyhoštěním nebude stěžovatel vystaven reálnému nebezpečí špatného zacházení zakázaného článkem 3. Soud nepovažoval za nutné posuzovat námitku ve spojení s článkem 2 Úmluvy. - 13 - Pokud jde o část stížnosti podle článku 13 Úmluvy, Soud byl přesvědčen, že námitka je předčasná, neboť do současné doby nebyl vydán žádný příkaz ke stěžovatelově vyhoštění. Soud byl dále toho názoru, že námitka týkající se stávajících stěžovatelových životních podmínek v Turecku nespadá do působnosti článku 8 Úmluvy a nedosahuje míry vyžadované pro uplatnění článku 3 Úmluvy. ♦Öcalan proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 12. května 2005, stížnost č. 46221/99, velký senát – Nebyl porušen článek 2 (právo na život) – Porušení článku 3 (zákaz mučení) – Porušení článku 5 (právo na svobodu a bezpečnost) – Porušení článku 6 (právo na spravedlivý proces) – Nebyl porušen článek 34 (účinný výkon práva na individuální stížnost) Velký senát dospěl ke shodným závěrům jako senát ve svém rozsudku ze dne 12. března 200311. ♦ Suheyla Aydin proti Turecku, konečný rozsudek ze dne 24. května 2005, stížnost č. 25660/94 – Zodpovědnost státu za smrt osoby po jejím zatčení; povinnost provést náležité a účinné vyšetřování – Porušení článku 2 (právo na život) – Porušení článku 3 (zákaz mučení) – Nebyl porušen článek 11 (svoboda shromažďování a sdružování) – Porušení článku 13 (účinný prostředek nápravy) – Nebyl porušen článek 14 (zákaz diskriminace) – Porušení článku 38 (posouzení případu) Skutkový stav: Skutkové okolnosti případu, zejména události, k nimž došlo v době od 18. března 1994 do 9. dubna 1994, jsou mezi účastníky řízení sporné. Značná část rozsudku se zabývá tvrzeními účastníků řízení ohledně skutkových okolností a vyšetřovací činnosti Komise a Soudu. Stěžovatelka je tureckou občankou kurdské národnosti. Žije ve Švýcarsku, kde jí byl udělen politický azyl. Byla manželkou Necati Aydına. Tvrdila, že ona a její manžel byli vzati do policejní vazby, kde byla ze strany turecké policie podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení a její manžel mučen. Soud vzal na vědomí, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že stěžovatelčin manžel byl 18. března 1994 zadržen policií a následně 4. dubna 1994 předveden před soud v Diyarbakıru, který nařídil jeho propuštění. Sporné bylo, zda byl Necati Aydın skutečně propuštěn na svobodu právě uvedeného dne. Podle stěžovatelky nebyl její manžel Necati Aydın po příkazu soudce ze dne 4. dubna 1994 nikdy reálně propuštěn. Později byl zastřelen osobami ve státních službách. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelka podala na základě článků 2 a 3 Úmluvy stížnost týkající se manželova zatčení, špatného zacházení s ním a jeho smrti a dále špatného zacházení a mučení v průběhu zadržení jí samotné. Dále namítala, že úřady neprovedly žádné smysluplné vyšetřování. S odvoláním na článek 11 Úmluvy uvedla, že její manžel byl zabit kvůli svým odborářským aktivitám. S odvoláním na článek 13 Úmluvy poukazovala na zásadní pochybení při vyšetřování smrti manžela. Dále si stěžovala, že byla porušena práva 11 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP – aktualizace leden-červen 2003, s. 3-5. - 14 - jejího manžela zakotvená v článcích 2 a 13 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy, a to z důvodu jeho etnického původu. Právní posouzení: Soud považoval za prokázané, že vláda nebyla schopna objasnit smrt Necati Aydına, který byl naposledy spatřen živý v rukou osob jednajících jménem státu a poté jej stihla násilná smrt. Z toho vyplynulo, že došlo k porušení článku 2 Úmluvy. Soud dále dospěl k závěru, že vnitrostátní úřady neprovedly žádné smysluplné vyšetřování ve věci zabití stěžovatelčina manžela, natož pak vyšetřování náležité a účinné, jak požaduje článek 2 Úmluvy. Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy z důvodu zacházení, jemuž byl manžel stěžovatelky vystaven před svojí smrtí. Co se týče zacházení, kterého se stěžovatelce údajně dostalo během její vazby, Soud konstatuje, že mimo stěžovatelčiných vlastních tvrzení neexistuje na podporu její námitky žádný důkaz. Soud proto nebyl schopen v tomto směru učinit žádný závěr. Stěžovatelka argumentovala, že v případech, kdy se jedná o osobu ohroženou nezákonným násilím úředních osob z důvodu své odborářské činnosti, je třeba posuzovat otázky z hlediska článků 2 a 11 odděleně. Požadovala, aby Soud konstatoval porušení článku 11 Úmluvy. Soud poznamenal, že tato námitka se zakládá na stejných skutkových okolnostech jako námitka posuzovaná z hlediska článku 2 a že nepovažuje za nutné zkoumat tyto námitky samostatně. Stěžovatelka tvrdila, že podstatné vady vyšetřování vraždy jejího manžela vedly k porušení článku 13 Úmluvy. Soud rozhodl, že stěžovatelce byl odepřen účinný právní prostředek nápravy, pokud šlo o nelidské zacházení s jejím manželem a o jeho smrt, a tudíž jí byl odepřen přístup k veškerým dostupným prostředkům nápravy, včetně nároku na odškodnění. Došlo proto k porušení článku 13 Úmluvy. Vzhledem ke svým shora uvedeným závěrům ohledně článků 2, 3 a 13 Soud nepovažuje za nutné určit, zda vady zjištěné v tomto případu byly součástí zavedené praxe úřadů. Soud přihlédl ke svým závěrům o porušení článků 2 a 13 Úmluvy a nepovažoval za nutné tyto námitky posuzovat též ve spojení s článkem 14 Úmluvy. Soud dospěl k závěru, že vláda nepředložila žádné (přesvědčivé) vysvětlení pro průtahy a nečinnost v souvislosti s odpovědí na žádosti Soudu o příslušné dokumenty, informace a svědky. Rozhodl proto, že vláda nesplnila své závazky podle článku 38 odst. 1 a) Úmluvy opatřit Komisi a Soudu všechny nezbytné prostředky pro zjištění skutkového stavu. ♦ Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, rozsudek ze dne 16. června 2005, stížnost č. 60654/00 – Odmítnutí povolení k pobytu; povinnost státu nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným a individuálním zájmem. – Porušení článku 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) – Nebyl porušen článek 34 (účinný výkon práva na individuální stížnost) Tento rozsudek není konečný, protože případ byl postoupen velkému senátu. Skutkový stav: Stěžovatelé, manželé a jejich dcera, bydlí v Lotyšsku od konce 60. let. Po rozpadu Sovětského svazu zůstali bez státního občanství. Po neúspěšné žádosti o povolení k trvalému pobytu obdrželi pouze povolení k pobytu dočasnému. V roce 1995 lotyšské úřady zjistily, že stěžovatelé v roce 1992 získali pasy bývalého Sovětského svazu, které je opravňovaly k přihlášení k pobytu v Rusku. V roce 1996 získali otec a dcera ruské státní občanství. Jejich další žádost o povolení k trvalému pobytu byla zamítnuta. V listopadu 2003 - 15 - obdrželi stěžovatelé dopis objasňující, jak mají postupovat, aby svůj pobyt v Lotyšsku zlegalizovali. Stěžovatelé však povolení k pobytu nezískali. Matka byla v roce 2002 v souvislosti se stížností podanou k Soudu vyslýchána policií. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé poukazují na porušení svých práv podle článku 8 Úmluvy. Odvolávají se na výjimečnost své situace zapříčiněné rozpadem Sovětského svazu. Zdůrazňují, že mají k Lotyšsku silné pouto, neboť otec a matka tam žijí již více než třicet let a jsou ve společnosti integrováni. Dcera se v Lotyšsku narodila. Dále poukazují na skutečnost, že druhá dcera i s rodinou má v Lotyšsku trvalý pobyt. Na základě článku 34 Úmluvy si stěžují, že je lotyšské úřady zastrašovaly, aby je přinutily vzít svou stížnost zpět. Právní posouzení: Soud dospěl k názoru, že i když lotyšská vláda pobyt stěžovatelů v Lotyšsku v průběhu řízení před Soudem zlegalizovala, stěžovatelé mohou i nadále tvrdit, že jsou obětí porušení článku 34 Úmluvy. S ohledem na délku pobytu stěžovatelů v Lotyšsku Soud rozhodl, že opakované neudělení povolení k trvalému pobytu představovalo zásah do jejich soukromého života. Zásah do rodinného života nebyl prokázán. Vzhledem k okolnostem případu Soud rozhodl, že lotyšské úřady překročily své meze uvážení a nenalezly spravedlivou rovnováhu mezi legitimním cílem v obecném zájmu a zájmy stěžovatelů. Zásah proto nebyl shledán nezbytným v demokratické společnosti a bylo rozhodnuto, že práva stěžovatelů podle článku 8 Úmluvy byla porušena. Pokud jde o námitku z hlediska článku 34 Úmluvy, Soud vzal v úvahu, že podle tvrzení úřadů byla matka vyslýchána poté, co vystoupila v televizní show, kdy obvinila vládu ze zkorumpovanosti. Bylo prokázáno, že během výslechu byla stěžovatelka tázána rovněž na svoji stížnost podanou k Soudu. Vzhledem ke všem okolnostem případu Soud rozhodl, že vyslýchání ze strany policie nedosáhlo intenzity „nátlaku“ nebo „zastrašování“. Článek 34 Úmluvy nebyl porušen. I.2. Rozhodnutí Soudu A. Věci prohlášené za přijatelné ♦ Kambangu proti Litvě, rozhodnutí ze dne 17. března 2005, stížnost č. 59619/00 – Nezákonné zbavení svobody během azylového řízení – Článek 5 odst. 1 a 4 (právo na svobodu a bezpečnost) Stěžovatel je angolským státním občanem. Dne 2. března 1998 přicestoval do Litvy na tranzitní vízum platné do 4. března 1998. Dne 10. března 1998 byl stěžovatel zatčen při pokusu o překročení litevskoběloruské hranice bez cestovního pasu. Stěžovatel uvádí, že 12. března 1998 byl z policejní stanice převezen do Cizineckého registračního centra („CRC“), protože v Litvě pobýval ilegálně. Vláda prohlásila, že stěžovatel požádal o pobyt v CRC svobodně a z vlastní vůle. Od června 1998 do prosince 1999 stěžovatel neúspěšně žádal o azyl na všech stupních řízení. Současně se ohrazoval proti svému trvajícímu pobytu v CRC s tvrzením, že se rovná nezákonnému zbavení svobody. V říjnu 1999 Vyšší správní soud jeho stížnost zamítl a rozhodl, že CRC není místem, kde by byl zbaven svobody, a že je tam stěžovatel držen v souladu s vládními nařízeními. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozhodnutí z prosince 1999 odvolací soud zamítl. Dne 21. ledna 2000 stěžovatel obdržel nový pas a opustil CRC. Další řízení týkající se zákonnosti jeho pobytu v Litvě podle všeho nezahájil. Stěžovatel na základě článku 5 odst. 1 Úmluvy tvrdil, že 12. března 1998 byl nezákonně převezen do CRC a tam déle než 22 měsíců zadržován, přičemž pro takové zbavení svobody neexistuje ve vnitrostátním právu - 16 - žádný právní základ. Dále s odkazem na článek 5 odst. 4 Úmluvy poukazoval na nemožnost dosáhnout soudního přezkoumání ve věci zbavení svobody. Soud na základě podání učiněných účastníky řízení rozhodl, že stížnost je přijatelná z hlediska článku 5 odst. 1 a 4 Úmluvy. ♦ Aoulmi proti Francii, rozhodnutí ze dne 10. května, stížnost č. 50278/99 –D eportace po vyslovení zákazu pobytu ve Francii; stížnost týkající se nedostatku lékařské péče v zemi původu a rodinného života. – Článek 3 (zákaz mučení) – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) Stěžovatelem je alžírský občan narozený v r. 1956. Do Francie přicestoval v roce 1960 spolu s rodiči a sourozenci, kteří měli všichni francouzské občanství. Stěžovatel byl ženatý a v roce 1983 se mu narodila dcera. V roce 1989 byl usvědčen z trestné činnosti a odsouzen mimo jiné k trvalému zákazu pobytu ve Francii. U stěžovatele byla diagnostikována chronická hepatitida. Všechna jeho odvolání a žádosti o odklad zákazu pobytu byly zamítnuty. V srpnu 1999 podal stěžovatel žádost o azyl, která byla taktéž zamítnuta. Dne 19. srpna 1999 byl stěžovatel deportován do Alžírska. V prosinci 2000 Správní soud v Lyonu příkaz k deportaci zrušil, neboť bylo prokázáno, že léky nezbytné k léčení stěžovatelovy hepatitidy nejsou v Alžírsku dostupné. Stěžovatel se však nemůže do Francie vrátit, neboť mu alžírské úřady odmítají vydat pas a zároveň mu francouzské úřady nechtějí vydat laissez-passer. Stěžovatel tvrdí, že jeho vydání do Alžírska bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, protože se kvůli aktivitám svého otce obává perzekuce. S odvoláním na totéž ustanovení namítá, že v Alžírsku není dostupná nezbytná lékařská péče, a s odvoláním na článek 8 Úmluvy tvrdí, že jeho vyhoštění je v rozporu s jeho právem na rodinný život. Na základě podání obou stran Soud dospěl k závěru, že stížnost je přijatelná z hlediska článků 3 a 8 Úmluvy. V tomto případu vydala Francie stěžovatele do Alžírska i přes předběžné opatření oznámené Soudem podle článku 39. Soud rozhodl, že později posoudí otázku, zda Francie porušila článek 34 Úmluvy. ♦ Said Botan proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 12. května 2005, stížnost č. 1869/04 ♦ Ibrahim Mohamed proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 12. května 2005, stížnost č. 1872/04 –P ovinnost získat před příjezdem do Nizozemska dočasné pobytové vízum odporující právu na respektování rodinného života. – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) Oba případy se týkají téže otázky, a to konkrétně povinnosti stanovené v nizozemském právu získat ještě před příjezdem do Nizozemska dočasné pobytové vízum. Oba stěžovatelé jsou somálští občané. Jejich žádosti o povolení k pobytu podané v Nizozemsku jim byly zamítnuty, neboť neměli dočasné pobytové vízum. Předpokládalo se, že se stěžovatelé vrátí do Somálska nebo některé sousední země, kde požádají o udělení potřebného víza. Vzhledem k neexistenci mezinárodně uznávaných orgánů vydávajících potřebné cestovní doklady však tato povinnost činí somálským občanům značné obtíže. Said Botan přicestovala do Nizozemska dne 2. ledna 1995 a požádala tam o azyl. Její žádost byla zamítnuta. Stěžovatelka uvedla, že v roce 1996 navázala vztah s panem Omerem Farahem Ali. Uzavřela s ním manželství, ze kterého se jim narodily tři děti. Stěžovatelka požádala o povolení k pobytu, aby mohla zůstat se svým manželem. Žádost byla zástupcem ministra spravedlnosti zamítnuta z toho důvodu, že stěžovatelka neměla potřebné dočasné pobytové vízum, o jehož vydání bylo třeba požádat na nizozemském zastupitelství v zemi původu, nebo pokud v zemi původu takové zastupitelství nebylo, na zastupitelství nacházejícím se nejblíže zemi původu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení. - 17 - Ibrahim Mohammed přicestoval do Nizozemska v roce 1998 a požádal tam o azyl. Jeho žádost byla nakonec zamítnuta. V roce 1998 navázal v Nizozemsku vztah, oženil se a narodily se mu dvě děti. Požádal o povolení k pobytu, aby v Nizozemsku mohl pobývat spolu s manželkou. Žádost byla zamítnuta ze stejného důvodu jako žádost paní Botan. Stěžovatelova námitka i odvolání byly zamítnuty. Stěžovatel tvrdil, že přestože kontaktoval všechny příslušné úřady, nebyl schopen cestovní doklady získat. V obou případech je sporné zda je možné od somálského zastupitelství získat platné doklady nezbytné pro cestu do Somálska nebo do některé sousední země za účelem získání dočasného víza. Nizozemské prováděcí pokyny k cizineckému zákonu stanoví, že jelikož v Somálsku neexistuje mezinárodně uznávaný ústřední orgán, neuznává Nizozemsko somálské úřady ani doklady jimi vydané, včetně dokladů cestovních. Obecně se považuje za prokázané, že somálským občanům nemůže nebo již nemůže vláda jejich země vydávat platné mezinárodní cestovní doklady. Navzdory tomuto postupu se v řízení ve věci nedostatku dočasného pobytového víza má za to, že somálští občané mohou odcestovat zpět do Somálska nebo některé sousední země, aby tam požádali o dočasné pobytové vízum. Dne 14. prosince 2004 v jiné věci nizozemský krajský soud vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření podaném somálským občanem, jehož žádost o povolení k pobytu za účelem společného soužití s jeho partnerkou byla zamítnuta, protože neměl dočasné pobytové vízum. Soudce byl toho názoru, že informace z roku 2001, na níž vláda založila své tvrzení, totiž že odvolatel může o takové vízum požádat v Keni nebo Etiopii, se ukázala již ne zcela správná. S ohledem na neexistenci mezinárodně uznaných somálských úřadů vydávajících cestovní pasy byl dále soudce toho názoru, že se vláda nezabývala otázkou, jakým způsobem by pas, o němž tvrdila, že jej mohl stěžovatel získat od somálského zastupitelství v Evropě, mohl být pro stěžovatele použitelný. Dále bylo konstatováno, že vláda opomněla zjistit, zda by stěžovatel mohl cestovat do Keni nebo Etiopie a zůstat tam po dobu několika měsíců s použitím laissez-passer Evropské unie. V této souvislosti vzal soudce v úvahu skutečnost, že somálští občané potřebovali ke vstupu do zemí sousedících se Somálskem cestovní pas a vízum. Stěžovatelé tvrdili, že vnitrostátní úřady porušují jejich právo na respektování rodinného života zaručeného v článku 8 Úmluvy. Soud byl v obou případech s ohledem na tvrzení obou stran toho názoru, že stížnost je přijatelná z hlediska článku 8 Úmluvy. ♦ Kalanyos a ostatní proti Rumunsku, rozhodnutí ze dne 19. května 2005, stížnost č. 57884/00 – Zničení romských domů jako zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (zákaz mučení) – Neprovedení řádného vyšetřování v rozporu s článkem 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) – Článek 6 (právo na spravedlivý proces) – Článek 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) – Článek 13 (právo na účinné prostředky nápravy) – Článek 14 (zákaz diskriminace) Stěžovatelé, oba romského původu, žijí ve vesnici spolu s neromskými obyvateli. Dne 6. června 1991 došlo mezi čtyřmi Romy a nočním hlídačem ke rvačce, za kterou byl první stěžovatel odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Po této události dav neromských obyvatel napadl a smrtelně zranil dva muže. O dva dny později obyvatelé vyvěsili oznámení pro romské obyvatele, že příštího dne budou jejich domy zapáleny. Místní úřady, které Romové informovali, nezasáhly a „doporučily“ Romům, aby v zájmu vlastního bezpečí svoje domy opustili. Dne 9. června 1991 bylo všech 27 romských domů i s veškerým majetkem zapáleno a zcela zničeno. Během následujícího roku byli romští vesničané nuceni bydlet v blízkých stájích ve zcela neutěšených podmínkách (bez topení a tekoucí vody). Bylo zahájeno policejní vyšetřování. Právním zástupcům stěžovatelů byl odmítnut přístup ke spisům. V roce 1996 úřad státního zástupce vyšetřování zastavil s odůvodněním, že stíhání trestných činů je promlčeno. Odvolání podaná stěžovateli byla zamítnuta s tím, že trestné činy byly spáchány jako důsledek „závažných provokací ze strany obětí“ a že vzhledem k velkému počtu zúčastněných osob není možno pachatele zjistit. V letech - 18 - 1991 až 1993 si stěžovatelé své domy znovu postavili. Podle všeho však dosud neobdrželi náhradu za zničený osobní majetek a nábytek. Stěžovatelé tvrdili, že po zničení svých domů byli nuceni žít ve velmi nuzných podmínkách, což se rovnalo zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stěžovali si, že jelikož úřady neprovedly patřičné vyšetřování předmětných událostí, zbavily je práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy. Tvrdili, že rumunské úřady porušily článek 8 Úmluvy tím, že na události, při nichž byly jejich domy zničeny, přiměřeně nereagovaly a nezabránily jim. Na základě článku 13 Úmluvy namítali, že jim byl odepřen účinný a komplexní prostředek nápravy. Konečně uváděli, že porušení Úmluvy, jehož obětí se stali v důsledku předmětných událostí, bylo převážně motivováno jejich romským etnickým původem, a tudíž bylo diskriminační v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3, článkem 6 odst. 1 a článkem 8 Úmluvy. Na základě tvrzení účastníků řízení dospěl Soud k názoru, že stížnost je přijatelná z hlediska článků 3, 6, 8, 13 a 14 Úmluvy. Námitky vlády o nevyčerpání právních prostředků nápravy a o nesplnění předpokladů pro přiznání postavení oběti byly zamítnuty. Soud projednává dva podobné případy týkající se zničení domů patřících Romům a jejich vyhnání z vesnic: Gergely proti Rumunsku (č. 57885/00) a Tănase a ostatní proti Rumunsku (č. 62954/00). B. Věci prohlášené za nepřijatelné ♦ Pellumbi proti Francii, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, stížnost č. 65730/01 – Stěžovatel není obětí ve smyslu článku 34 – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) Stěžovatel je albánský občan. V roce 1990 vstoupil na území Francie a byl uznán za uprchlíka. V roce 1993 se mu narodilo dítě s francouzskou občankou. V roce 1997 byl usvědčen z nelegálního obchodování s drogami a odsouzen ke třem rokům odnětí svobody a byl mu uložen trvalý zákaz vstupu na francouzské území. Jeho žádost o zrušení tohoto zákazu byla v roce 1998 zamítnuta. Po odpykání trestu byl stěžovatel dne 10. června 1999 propuštěn. S ohledem na uprchlický status stěžovatele, který dosud nebyl zrušen, bylo rozhodnutím ministra stanoveno, že se stěžovatel musí zdržovat v oblasti Nice. Trvalý zákaz zrušen nebyl. Z rozhodnutí není zřejmé, zda stěžovatel rozhodnutí ministra napadl. S odvoláním na článek 8 Úmluvy stěžovatel poukazoval na to, že zamítnutí žádosti o zrušení zákazu vstupu bylo porušením jeho práva na rodinný život. Soud se v první řadě zabýval otázkou, zda je stěžovatel obětí ve smyslu článku 34 Úmluvy. Zjišťoval proto, zda stěžovateli hrozilo nebezpečí, že bude vystaven jakýmkoli přímým důsledkům tvrzeného porušení. Bylo konstatováno, že rozhodnutí ministra o omezení pobytu na oblast Nice ve skutečnosti vedlo k tomu, že zákaz pobytu zcela pozbyl svých účinků. Pokud by bylo omezení pobytu zrušeno, může stěžovatel využít prostředek nápravy k napadení takového rozhodnutí i veškerých dalších rozhodnutí, která by měla dopad na okruh záruk souvisejících s jeho postavením. Soud byl toho názoru, že příkaz k vyhoštění pozbyl platnosti, takže pokud chtějí francouzské úřady stěžovatele vyhostit, musejí vydat příkaz nový a vzít při tom v úvahu stěžovatelovu aktuální situaci. Stěžovatelův záznam v trestním rejstříku není zákonným důvodem pro zrušení jeho uprchlického statusu. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo rozhodnuto, že stěžovateli bezprostředně ani v blízké budoucnosti nehrozí vyhoštění z Francie. Z tohoto důvodu nelze stěžovatele považovat za oběť porušení článku 8 Úmluvy ve smyslu článku 34. Stížnost proto byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Djemailji proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, stížnost č. 13531/03 – Stěžovatel není obětí ve smyslu článku 34 – Článek 3 (zákaz mučení) – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) - 19 - Stěžovatelův otec, občan Srbska a Černé Hory romského původu, požádal v prosinci 1990 ve Švýcarsku o azyl, a to i pro stěžovatele. Žádost byla zamítnuta, ale stěžovatel svůj odjezd opakovaně odkládal. V březnu 1998, červenci 2000 a květnu 2001 byl stěžovatel opakovaně usvědčen a odsouzen k trestům odnětí svobody za různé trestné činy, jako např. krádež, poškozování cizí věci, konzumaci hašiše, vydírání, loupež s použitím násilí a sexuální napadení. V rámci humanitární akce švýcarské úřady rozhodly udělit dočasné povolení k pobytu osobám, které požádaly o azyl před 31. prosincem 1992. Vzhledem k jeho trestnímu záznamu se na stěžovatele tato akce nevztahovala a bylo rozhodnuto, že má zemi opustit. V dubnu 2003 stěžovatel podal žádost o nové posouzení svého případu. Rozhodnutím z 28. května 2003 bylo stěžovateli povoleno zůstat ve Švýcarsku po dobu trvání řízení, které v současné době stále probíhá. S poukazem na článek 8 Úmluvy stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí, jímž bylo nařízeno jeho vyhoštění ze Švýcarska, porušuje jeho právo na rodinný život s rodiči a sourozenci. Dále namítal, že jeho vyhoštění by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Soud nejprve posuzoval, zda je stěžovatel obětí ve smyslu článku 34. Jelikož stěžovateli bylo povoleno zůstat ve Švýcarsku po dobu trvání řízení, které v současné době stále probíhá, nelze se domnívat, že mu bezprostředně nebo v blízké budoucnosti hrozí vyhoštění ze Švýcarska. Bylo proto rozhodnuto, že stěžovatele nelze považovat za oběť porušení článků 3 a 8 Úmluvy ve smyslu článku 34. Stížnost byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Cicek proti Turecku, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, stížnost č. 67124/01 – Zodpovědnost vlády za vyšetření smrti stěžovatelova syna po jeho vyhoštění – Článek 2 (právo na život) – Článek 13 (právo na účinný prostředek nápravy) Po zamítnutí své žádosti o azyl v Nizozemsku byl stěžovatelův syn vyhoštěn do Turecka. Jelikož měl vykonat vojenskou službu, byl okamžitě po příjezdu do Turecka převezen na vojenskou základnu. Dne 5. srpna 1999 byl stěžovatel informován o tom, že jeho syn dne 4. srpna zemřel. Vojenský prokurátor nařídil zastavení trestního stíhání, neboť při vyšetřování vyšlo najevo, že stěžovatelův syn spáchal sebevraždu a účast jiné osoby nebylo možno prokázat. Stěžovatelovy námitky proti zastavení trestního stíhání byly zamítnuty. S odvoláním na článek 2 Úmluvy stěžovatel tvrdil, že jeho syn zemřel v době, kdy za něj zodpovídal stát. Poukazoval na neexistenci účinného právního prostředku nápravy podle článku 13 Úmluvy. Soud vzal na vědomí, že podle článku 2 je stát zodpovědný za provedení nestranného a veřejného vyšetřování ke zjištění konkrétních okolností smrti stěžovatelova syna. Soud však rozhodl, že nebylo možno prokázat, že by vyšetřování okolností případu bylo nedostatečné, nebo že by chyběl účinný právní prostředek nápravy. Bylo proto rozhodnuto, že stížnost je z hlediska článku 2 zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovi nesvědčil obhájitelný nárok podle článku 2, námitka z hlediska článku 13 nevyžadovala další zkoumání. Stížnost proto byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦Sijaku proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, stížnost č. 8200/02 – Stěžovatel není obětí ve smyslu článku 34 – Článek 2 (právo na život) – Článek 3 (zákaz mučení) Stěžovatel je občanem Srbska a Černé Hory albánské národnosti. Trvale pobýval v Kosovu. Když se v roce 1998 v Kosovu zhoršila bezpečnostní situace, stěžovatel označoval srbské policii domy politických odpůrců režimu. Místní Albánci jej označili za kolaboranta se Srby a zrádce. Podezřívali jej, že je členem - 20 - organizace „Černá ruka“ (údajné srbské teroristické organizace). Po stažení srbských bezpečnostních sil z provincie a příjezdu mírových sborů pod vedením NATO (KFOR) v červnu 1999 byl stěžovatel údajně unesen členy UQK, vězněn a vyslýchán ohledně organizace „Černá ruka“ a svého napojení na srbskou policii. Stěžovatel tvrdil, že s ním bylo hrubě zacházeno a že se pokusil spáchat sebevraždu. Podařilo se mu uprchnout, skryl se a nakonec se vrátil do svého města, kde byl UQK znovu odhalen. Na jaře roku 2000 se jej čtyři příslušníci UQK pokusili zavraždit. Incident byl nahlášen KFOR a terénnímu vyslanci Mezinárodního výboru Červeného kříže, který mu navrhl opustit Kosovo. Dne 25. srpna 2000 byl stěžovatel za asistence pracovníka ochrany UNHCR odvezen na hranici Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (BJRM). V BJRM byl stěžovateli přiznán status Temporary Humanitarian Assisted Person (osoba dočasně požívající humanitární pomoci, „THAP”). Dne 27. dubna 2001, kdy status THAP pro kosovské Albánce vypršel, podal stěžovatel ministerstvu vnitra žádost o azyl. Navzdory memorandu zaslanému kanceláří ICTY ( Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii) ve Skopje na podporu stěžovatelovy azylové žádosti ministr vnitra tuto žádost zamítl. Bylo rozhodnuto, že stěžovatel uvedl záměrně nepravdivé a rozporné skutečnosti a že nemůže mít důvodné obavy z pronásledování v případě návratu do země původu. Další odvolání byla neúspěšná. Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovu žádost s tím, že stěžovatel mohl využít účinné ochrany, pokud ne v Kosovu, tak přinejmenším v jiných částech země původu. Dne 7. února 2002 byla stěžovateli doručena výzva ministerstva vnitra k opuštění země. V dopise z 19. února 2002 adresovaném pracovníku ochrany UNHCR ve Skopje Vedoucí vyšetřování ICTY potvrdil, že stěžovatel je potenciální svědek a očekává se, že bude vyzván, aby podal svědectví v budoucích trestních řízeních před tribunálem. Dále uvedl, že podle informací, které má tribunál k dispozici, by pro stěžovatele nebylo bezpečné vrátit se do Kosova nebo do Srbska vzhledem k velmi reálnému očekávání, že tam budou ohrožena jeho základní lidská práva. Dne 28. února 2002 Soud oznámil předběžné opatření podle článku 39. Dopisem z 13. března 2002 vláda informovala Soud o tom, že stěžovatel nebude vyhoštěn a že ministerstvo vnitra ve spolupráci s UNHCR prošetřuje možnost převozu stěžovatele do třetí země. Dne 26. března 2002 stěžovatel dobrovolně opustil tranzitní centrum pro cizince. Od té doby je stěžovatel jako potenciální svědek pod ochranou ICTY a byl dočasně převezen na bezpečné místo. Stěžovatel s odkazem na články 2 a 3 Úmluvy tvrdil, že pokud by měl být vyhoštěn do země původu – Srbska a Černé Hory – hrozilo by mu vážné nebezpečí, že bude vystaven mučení nebo nelidskému zacházení a zabit. Soud rozhodl, že jelikož stěžovatel dobrovolně opustil tranzitní centrum a odcestoval z BJRM do bezpečné třetí země v rámci programu ICTY na ochranu svědků a obětí, nemůže nadále tvrdit, že mu bezprostředně hrozí vyhoštění. Stěžovatelovo tvrzení, že po splnění povinností svědka by byl vrácen do Makedonie, je do značné míry hypotetické a spekulativní. I kdyby k tomu došlo, stěžovatelův návrat by se uskutečnil v blíže neurčené době v budoucnu, kdy by okolnosti v BJRM i Republice Srbsko a Černá Hora, jakož i rizikové faktory, na něž stěžovatel v současné době poukazuje, mohly být značně odlišné. Záleželo by na stěžovateli, zda by v tom okamžiku podal novou stížnost, pokud by se domníval, že mu vlivem okolností hrozí porušení jeho práv podle Úmluvy. Soud proto dospěl k názoru, že stěžovatel v daném okamžiku nemohl tvrdit, že je obětí porušení Úmluvy ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z těchto důvodů Soud prohlásil stížnost za nepřijatelnou. ♦M.H. Mawajedi Shipohkt a A. Mahkamat Shole proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, stížnost č. 39349/03 – Povinnost stěžovatele předložit důkazy o tvrzeném porušení – Článek 3 (zákaz mučení) Stěžovatelé, manžel a manželka, jsou íránskými občany. Manželka se narodila v rodině, která se stavěla proti islámské revoluci v Íránu. Poté, co byl její otec zabit, provdala se její matka za aktivistu marxistické politické organizace Rah-e-Kargar (dále jen „nevlastní otec“). Na počátku 80. let byl nevlastní otec odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody. Stěžovatelka a její matka byly po dobu jednoho roku zadržovány. Po svém - 21 - podmínečném propuštění v roce 1989 se začal nevlastní otec skrývat, když se dozvěděl, že jeho jméno figuruje na seznamu osob určených k likvidaci. Jeho dřívějších politických aktivit se ujala stěžovatelka. Několik měsíců předtím, než nakonec opustila Írán, ji skupina studentů zbila do bezvědomí. Po výhružných telefonátech se začala skrývat. Dne 22. listopadu 1999 se v domě jejích rodičů uskutečnila domovní prohlídka. O několik týdnů později stěžovatelka spolu s „doprovodem“ opustila Írán. Dne 23. ledna 2000 podala žádost o azyl v Nizozemsku. Žádost byla na všech stupních řízení zamítnuta s odůvodněním, že se stěžovatelce nepodařilo podat konzistentní informace, a některé části její výpovědi byly považovány za rozporné i přesto, že předložila listinné důkazy, mimo jiné také kopii seznamu osob k likvidaci, kde bylo mezi 182 uvažovanými oběťmi uvedeno jméno jejího otce. Její manžel pracoval během vojenské služby jako vězeňský dozorce. Jeden z vězňů, jistý G., byl významným členem strany Azadibakhshe Baluchistan. G. jej přesvědčil, aby pro něj pašoval ven z vězení dopisy, což stěžovatel prováděl až do 19. listopadu 1999, kdy se od jiného vězně dozvěděl, že G. byl umístěn do samovazby. Dne 21. listopadu 1999, když se dozvěděl, že G. při mučení prozradil jistá jména, manžel stěžovatelky dezertoval. Dne 23. ledna 2000 podal žádost o azyl v Nizozemsku, ta však byla zamítnuta na všech stupních řízení s odůvodněním, že jeho výpověď není věrohodná. Dne 12. prosince 2003 předseda senátu, jemuž byl případ přidělen, oznámil žalované vládě podle článku 39 Jednacího řádu Soudu, že je žádoucí, aby v zájmu obou stran i řádného vedení řízení nebyli stěžovatelé až do dalšího oznámení deportováni do Íránu. Stěžovatelé tvrdili, že jako odpůrci stávajících vládců v Íránu se obávají nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu v případě deportace (článek 3 Úmluvy). Soud odkázal na zásady ze své judikatury vztahující se k porušení článku 3. V daném případě byl Soud toho názoru, že žádný ze stěžovatelů nepředložil přímý listinný důkaz dokládající, že po něm z jakéhokoli důvodu pátrají íránské úřady. Soud uznal, že v případech tohoto typu může být obtížné takový důkaz získat. Nebylo však zřejmé, že by jakékoli informace z veřejných zdrojů popisující situaci v oblasti lidských práv v Íránu měly nějaký vztah k osobní situaci stěžovatelů. Soud proto konstatoval, že nebyly zjištěny zásadní důvody, na jejichž základě by bylo možné se domnívat, že by kterýkoli ze stěžovatelů byl vystaven reálnému nebezpečí porušení článku 3, pokud by byl vyhoštěn do Íránu. Rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a tudíž nepřijatelná podle článku 3 Úmluvy. ♦ Haliti proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 1. března 2005, stížnost č. 14015/02 – Povinnost státu nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a zájmem stěžovatele – Článek 8 (právo na rodinný a soukromý život) – Článek 13 (právo na účinný prostředek nápravy) Stěžovatel je občanem Srbska a Černé Hory. Dne 20. listopadu 1996 byl uznán za uprchlíka. Oženil se a z manželství se mu narodily tři děti. V roce 1999 odešel do Kosova. V rozhodnutí z 6. července 2001 mu byl na dobu neurčitou zakázán opětovný vstup na území Švýcarska. Dne 12. července 2001 byl zrušen jeho status uprchlíka. Proti oběma rozhodnutím se stěžovatel odvolal. V následném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel působil v organizacích, které mohly ohrozit situaci v Kosovu, a že měl styky se zločineckými organizacemi. Dále bylo konstatováno, že stěžovatel pravidelně pobýval v Albánii a Kosovu. Mělo se za to, že pro jeho rodinu sice může být obtížné, ale nikoli nepřekonatelné, aby s ním pobývala nebo jej pravidelně navštěvovala. Všechna odvolání byla zamítnuta. Stěžovatel tvrdil, že zákaz vstupu do Švýcarska byl zásahem do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále si stěžoval, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy. Soud rozhodl, že zákaz vstupu na švýcarské území je zásahem do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Poté zkoumal, zda byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem Švýcarska a zájmem - 22 - stěžovatele. Bylo konstatováno, že stěžovatelovy styky se zločineckými organizacemi ohrožují mezinárodní vztahy Švýcarska s uvedeným státem při hledání mírového řešení pro Balkán. Dále bylo rozhodnuto, že neexistují žádné nepřekonatelné překážky pro vedení rodinného života v Albánii nebo v Kosovu. Námitka týkající se článku 8 Úmluvy byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jelikož bylo rozhodnuto, že řízení ve Švýcarsku lze považovat za účinné ve smyslu článku 13 Úmluvy, námitka týkající se tohoto ustanovení byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stížnost jako celek proto byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Headley proti Spojenému království, rozhodnutí ze dne 1. března 2005, stížnost č. 39642/03 –Ú dajné porušení se neprokázalo, povinnost státu nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a zájmem stěžovatele – Článek 2 (právo na život) – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) Stěžovatelé, otec a syn, jsou občany Jamajky. První stěžovatel tvrdí, že na Jamajce provozoval úspěšný podnik, který se stal terčem pozornosti gangů. Když odmítl nadále předávat jednomu z gangů podíl na zisku, někdo po něm v srpnu 1993 vystřelil, takže musel být hospitalizován v nemocnici. V říjnu 1993 gangsteři stříleli po stěžovateli a jeho přítelkyni (matce druhého stěžovatele). První stěžovatel byl znovu převezen do nemocnice, jeho přítelkyně zemřela. V lednu 1994 přicestoval první stěžovatel do Spojeného království na šestiměsíční vízum pro léčebné účely, které mu bylo prodlouženo až do srpna 1995. Na základě sňatku uzavřeného v červnu 1995 bylo prvnímu stěžovateli v roce 1996 uděleno povolení k pobytu na dobu dvanácti měsíců. Manželství se rozpadlo a stěžovatel navázal vztah s C. V květnu 1998 za stěžovatelem přijel z Jamajky jeho syn, druhý stěžovatel, narozený 2. listopadu 1991. Při příjezdu bylo druhému stěžovateli vydáno prodloužené šestiměsíční povolení k pobytu. Dne 31. ledna 2000 byl první stěžovatel uznán vinným z drogové trestné činnosti a odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že první stěžovatel byl již dříve třikrát odsouzen, ve všech případech za násilné trestné činy, byl dne 13. února 2002 vydán příkaz k jeho deportaci. Odvolání proti tomuto rozhodnutí i žádost o azyl mu byly zamítnuty. V červnu 2004 se první stěžovatel vrátil do vězení pro podezření z další trestné činnosti (násilí vůči C.). Druhý stěžovatel se nastěhoval k bratrovi C. a jeho rodině. Rodina naznačila, že druhý stěžovatel u ní může zůstat. O možném vyhoštění druhého stěžovatele dosud vláda nerozhodla. První stěžovatel s poukazem na článek 2 Úmluvy tvrdil, že pokud by byl deportován na Jamajku, byl by tím ohrožen jeho život. Oba stěžovatelé pak s odvoláním na článek 8 Úmluvy uvedli, že deportace prvního stěžovatele by byla nepřiměřeným zásahem do jejich práva na respektování rodinného života. Podle názoru Soudu nebylo prokázáno, že by se i nyní gangsteři chtěli na stěžovatele zaměřit, nebo že kdyby tak učinili, byl by podstatně více ohrožen na Jamajce než ve Spojeném království. Skutečnost, že první stěžovatel až do února 2002 nežádal ve Spojeném království o azyl a že na sebe vzal to riziko a zapletl se do dovozu zakázaných drog v době, kdy status jeho pobytu ve Spojeném království byl nejistý, nasvědčují tomu, že on sám nebral příliš vážně ohrožení svého života, které by mu údajně v případě deportace hrozilo. Soud proto dospěl k závěru, že prvnímu stěžovateli reálné nebezpečí zabití nehrozí. Rozhodl, že v daném případě nebylo na základě konkrétních skutkových okolností zjištěno porušení článku 2 Úmluvy a že je třeba námitku odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o námitku týkající se článku 8, Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti nasvědčující tomu, že pouto „rodinného života“ mezi oběma stěžovateli bylo přerušeno. Soud se domníval, že příkaz k vyhoštění prvního stěžovatele zachovával spravedlivou rovnováhu mezi právem prvního stěžovatele na respektování jeho rodinného života a předcházením nepokojům a zločinnosti. Bylo konstatováno, že trestný čin prvního stěžovatele byl závažným porušením veřejného pořádku a že během poměrně krátké doby, kdy byl ve Spojeném království na svobodě, byl usvědčen ze tří dalších násilných trestných činů. - 23 - Dokud se vláda nerozhodne vyhostit druhého stěžovatele, zdá se, že bude moci i nadále žít ve Spojeném království v jiné rodině. I kdyby druhý stěžovatel byl raději žil se svým otcem, článek 8 nezaručuje právo zvolit si nejvhodnější místo k rodinnému životu. Soud byl toho názoru, že stěžovatel neprokázal existenci nepřekonatelných překážek pro vedení rodinného života na Jamajce. Soud rozhodl, že námitku z hlediska článku 8 Úmluvy je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stížnost proto byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Hussein Mossie proti Švédsku, rozhodnutí ze dne 8. března 2005, stížnost č. 15017/03 – Celková situace v zemi původu nepředstavující reálné nebezpečí podle článku 3 (zákaz mučení) – Článek 8 (právo na respektování rodinného života) První stěžovatel je občanem Demokratické republiky Kongo. Ostatními stěžovateli jsou jeho bývalá manželka a jejich dvě děti, všichni švédští občané, a dále jeho syn z dřívějšího vztahu, který má stejné občanství jako jeho otec. První stěžovatel je příslušníkem kmene Banyamulenge. V roce 1985 uprchl do Tanzanie, neboť byl v DRK členem ilegální politické strany. V srpnu 1989 odešel do Švédska, kde v dubnu 1991 Imigrační komise zamítla jeho žádost o azyl, ale s ohledem na situaci panující v DRK a současně jeho osobní situaci mu udělila povolení k trvalému pobytu. V září 1991 se první stěžovatel v Tanzanii oženil s druhou stěžovatelkou. Té bylo rovněž uděleno povolení k trvalému pobytu ve Švédsku. V květnu 1996 za nimi přicestoval syn prvního stěžovatele. V červnu 1999 při příjezdu do Švédska byl první stěžovatel kontrolován celníky a byl u něj nalezen heroin. V listopadu 1999 byl shledán vinným a odsouzen k šesti a půl letům odnětí svobody a k vyhoštění ze Švédska se zákazem vstupu až do 1. ledna 2015. V letech 2002 a 2003 byly zamítnuty stěžovatelovy žádosti o zrušení příkazu k vyhoštění. Dne 16. října 2003 byl stěžovatel vyhoštěn do DRK. Stěžovatelé s poukazem na článek 8 Úmluvy tvrdili, že vyhoštěním prvního stěžovatele ze Švédska do DRK bylo porušeno jejich právo na respektování jejich rodinného života. První stěžovatel rovněž s odvoláním na článek 3 Úmluvy uvedl, že mu bude v DRK hrozit mučení nebo zabití, protože je příslušníkem kmene Banyamulenge. Soud vzal na vědomí, že když první stěžovatel zdůvodňoval nebezpečí špatného zacházení v DRK, dovolával se pouze obecné situace v DRK a skutečnosti, že náleží k etnické menšině. Soud byl přesvědčen o tom, že celková situace v zemi není taková, aby bylo možno mít za prokázané, že prvnímu stěžovateli hrozí v DRK reálné nebezpečí špatného zacházení odporujícího článku 3 Úmluvy. Tato část stížnosti byla proto považována za zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k daným okolnostem byl Soud toho názoru, že příkaz k vyhoštění zachovával spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelů na respektování jejich rodinného života a předcházením nepokojům a zločinnosti a ochranou zdraví a morálky. Soud podotkl, že kromě usvědčení z hlavní trestné činnosti byl stěžovatel odsouzen pro několik méně závažných trestných činů a že rodina může přesídlit do Tanzanie, nebo každopádně prvního stěžovatele příležitostně navštěvovat, ať už v DRK, nebo v Tanzanii. Bylo proto rozhodnuto, že námitka z hlediska článku 8 Úmluvy je zjevně neopodstatněná, a proto byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Gordyeyev proti Polsku, rozhodnutí ze dne 3. května 2005, stížnost č. 43369/98 –O chrana proti svévolnému vzetí do vydávací vazby, povinnosti státu co se týče řádné péče a rychlého rozhodování – Článek 3 (zákaz mučení) – Článek 5 odst. 1 písm. c) a f), odst. 3 (právo na svobodu a bezpečnost) – Článek 6 (právo na spravedlivý proces) – Článek 8 (právo na respektování soukromého života) - 24 - Stěžovatel je běloruský občan. Na základě obvinění z padělání dokladů vzneseného Prokurátorem Běloruské republiky byl v roce 2000 vydán z Polska, a to i přes řadu žádostí o propuštění a odvolání proti rozhodnutí o vydání. Stěžovatel požádal o azyl dne 9. září 1997, kdy se ještě nacházel ve vydávací vazbě. Tvrdil, že jako členovi běloruské disidentské organizace Běloruská lidová fronta „Obrození“ mu hrozí špatné zacházení ze strany státních orgánů. Dále tvrdil, že obvinění, která proti němu byla vznesena, byla založena na provokaci bývalého příslušníka KGB. Jeho žádost byla zamítnuta na všech stupních řízení. Stěžovatel s odvoláním na článek 5 odst. 1 písm. c) a f) tvrdil, že jeho vazba byla nezákonná, neboť neměla oporu v polském právu a byla založena na neúplné žádosti o jeho vydání do Běloruska, která nebyla včas doplněna. Dále tvrdil, že polské úřady ve vydávacím řízení nepostupovaly s řádnou péčí. Soud konstatoval, že stěžovatelova vazba měla platný právní základ. Výklad příslušných ustanovení vnitrostátních právních předpisů Soud nepovažoval za neodůvodněný, svévolný nebo jinak odporující stěžovatelovým právům podle článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Soud dále poznamenal, že stěžovatel požádal o azyl v době, kdy se již nacházel ve vydávací vazbě. S ohledem na otázku, kterou bylo třeba v rámci azylového řízení rozhodnout, byl Soud toho názoru, že není v obecném veřejném zájmu na řádném výkonu spravedlnosti ani v zájmu stěžovatele, aby taková rozhodnutí byla přijímána ukvapeně, bez náležitého přihlédnutí ke všem relevantním otázkám a důkazům. Soud poznamenal, že vydávací řízení je spojeno s rozhodnutím o žádosti o azyl. Soud se domníval, že stěžovatel si měl být vědom skutečnosti, že podáním žádosti o azyl může přispět k prodloužení vydávacího řízení. Konstatoval, že jakmile bylo azylové řízení skončeno, otázka stěžovatelova vydání byla rozhodnuta bez jakýchkoli výraznějších průtahů. Dospěl proto k názoru, že vydávací řízení nevykazuje ze strany vnitrostátních úřadů žádný nedostatek v řádné péči, v jehož důsledku by se mohla stěžovatelova vydávací vazba dostat do rozporu s článkem 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Proto bylo rozhodnuto, že námitka je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel s poukazem na článek 5 odst. 3 Úmluvy tvrdil, že jeho vazba překročila „přiměřenou lhůtu“. Soud podotkl, že toto ustanovení se vztahuje pouze na ty formy zbavení svobody, které jsou realizovány „za účelem předvedení [osoby] před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody pro to, že je třeba jí zabránit ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“. Dále poznamenal, že jelikož polské úřady stěžovatele zadržovaly „za účelem vydání“, článek 5 odst. 3 není na daný případ použitelný. Z uvedeného vyplývá, že námitka je neslučitelná ratione meritae. Stěžoval dále prohlašoval, že jeho vydání běloruským úřadům by mělo za následek porušení článku 3 Úmluvy. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by mu v případě vydání hrozilo reálné a vážné nebezpečí takového zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 3. Z toho plyne, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel poukazoval na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, které mělo spočívat v tom, že vzhledem k jeho dřívějším politickým aktivitám v Bělorusku a celkové situaci v zemi existuje značné riziko, že se mu v případě vydání nedostane spravedlivého procesu. Soud se touto otázkou nezabýval, neboť konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné přesvědčivé důkazy alespoň o pravděpodobnosti, že v jeho případě k něčemu takovému dojde. Námitka byla proto prohlášena za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel dále upozorňoval na porušení článku 8 Úmluvy, které mělo spočívat v tom, že během vazby polské úřady zadržovaly a otvíraly jemu adresované dopisy. Soud poznamenal, že tato část stížnosti není doložena, a je proto zjevně neopodstatněná. Stížnost prohlásil za nepřijatelnou. ♦ Ovdienko proti Finsku , rozhodnutí ze dne 31. května 2005, stížnost č. 1383/04 – Vyhoštění do země, kde scházejí odpovídající zdravotnická zařízení – Článek 3 (zákaz mučení) Stěžovatelé, matka se synem, jsou ukrajinskými občany. První stěžovatelka je ruské národnosti. Spolu s manželem vlastnila na Ukrajině kliniku plastické chirurgie. Tvrdila, že v roce 1999 byli obtěžováni úřady a následně přinuceni - 25 - kliniku zavřít. Prohlašuje, že v lednu 1999 byla fyzicky napadena a její syn byl v listopadu 1999 fyzicky napaden a v prosinci 2000 unesen a pohlavně zneužit. I přes celou řadu pokusů domoci se u ukrajinských úřadů ochrany Úřad generálního prokurátora vyšetřování v trestní věci týkající se druhého stěžovatele zastavil. V červnu 2001 stěžovatelé přicestovali do Finska, kde požádali o azyl. Matka tvrdila, že dům jejích rodičů byl zapálen a koncem roku 2001 byl zavražděn její manžel – údajně mafií. Žádost o azyl byla zamítnuta. Podle lékařské zprávy z 1. září 2003 byl u syna diagnostikován posttraumatický stresový syndrom, psychotická deprese a vysoké riziko sebevraždy. Byl léčen na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro mládež. Dne 14. listopadu 2003 byl přijat do povinné zdravotní péče. Stěžovatelé s odvoláním na článek 3 Úmluvy tvrdili, že jejich vyhoštění z Finska na Ukrajinu by znamenalo přerušení nezbytné psychiatrické léčby druhého stěžovatele a že by ovlivnilo jeho duševní zdraví do té míry, že by se mohly naplnit obavy z jeho sebevraždy. Stěžovatelé dále poukázali na své dřívější problémy v zemi původu a prohlásili, že ukrajinské úřady je dostatečně neochrání a ani nemohou. Soud připustil závažnost zdravotního stavu druhého stěžovatele. Konstatoval však, že tvrzení první stěžovatelky o tom, že druhý stěžovatel byl traumatizován zážitky na Ukrajině, není podložené. Rozhodl, že nebylo prokázáno, že by se druhému stěžovateli na Ukrajině nedostalo náležité péče. Soud sice uznal, že rozhodnutí o vyhoštění mohlo druhému stěžovateli přivodit psychický stres, nedospěl však k závěru, že by stěžovatelovo vyhoštění bylo v rozporu s článkem 3, neboť nedosahovalo vysoko nastaveného limitu aplikovatelnosti tohoto článku. Případ ani nevykazoval tytéž výjimečné okolnosti jako případ D. proti Spojenému království12. Soud nezjistil žádné porušení článku 3 Úmluvy. Pokud jde o námitku na poli článku 3 Úmluvy ohledně stěžovatelčiných dřívějších problémů na Ukrajině, Soud zpochybnil celkovou věrohodnost prohlášení učiněných stěžovateli před finskými úřady a rozhodl, že námitka z hlediska článku 3 Úmluvy je zjevně neopodstatněná. Stížnost jako celek byla proto prohlášena za nepřijatelnou. C. Odročené věci ♦ Svetlorusov proti Ukrajině, rozhodnutí ze dne 31. května 2005, stížnost č. 2929/05 – Nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy (zákaz mučení) v případě deportace – Údajné porušení článku 5 Úmluvy (právo na svobodu a bezpečnost) při zatčení a vzetí do vydávací vazby – Článek 6 (právo na spravedlivý soudní proces) Stěžovatelem je běloruský občan podezřelý ze spáchání trestného činu podvodu. Dne 29. prosince 2004 byl stěžovatel na Ukrajině zatčen a vzat do vazby za účelem vydání do Běloruska. Proti tomuto rozhodnutí podal několik odvolání, která však byla zamítnuta. Bylo pouze prokázáno, že jeho vazba v období od 29. prosince 2004 do 11. ledna 2005 byla nezákonná. Dne 20. ledna 2005 požádal stěžovatel Soud o uplatnění článku 39, aby tak zabránil svému vydání do Běloruska. Předseda senátu rozhodl o použití článku 39. Dne 21. února 2005 stěžovatel požádal na Ukrajině o azyl. Stěžovatel tvrdil, že jeho vydání by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy vzhledem k nebezpečí nekorektního zacházení. Na základě téhož ustanovení si stěžoval na řízení na Ukrajině týkající se jeho vydání. Podle článku 5 odst. 1 písm. f), odst. 3 a 5 Úmluvy si stěžoval na nezákonnost vazby, absenci rychlého soudního přezkumu a na nemožnost domoci se odškodnění. S odkazem na článek 5 odst. 2 Úmluvy tvrdil, že nebyl řádně informován o důvodech svého zatčení. Soud s odvoláním na dokumenty obsažené ve spisu rozhodl, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel s poukazem na článek 5 odst. 4 Úmluvy tvrdil, že nebyl urychleně předveden před soud. Soud rozhodl, že tato námitka je částečně zjevně neopodstatněná, a ve zbytku jednání odročil. 12 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP, kapitola 4.1 – Vybraná judikatura k článku 3, s. 8. - 26 - Stěžovatel s odvoláním na článek 6 odst. 1 Úmluvy uvedl, že běloruské úřady ignorují zásadu presumpce neviny a že se mu nedostane spravedlivého procesu; jednání odročeno. Soud rozhodl, že projednání námitek z hlediska článků 3, 5 odst. 1 písm. f), 4, 5 a 6 odst. 1 je odročeno a ve zbytku prohlásil stížnost za nepřijatelnou. D. Věci vyškrtnuté ze seznamu Žádné případy týkající se mezinárodní ochrany uprchlíků. E. Smírná urovnání Žádné případy týkající se mezinárodní ochrany uprchlíků. F. Stížnosti oznámené vládám Žádné případy týkající se mezinárodní ochrany uprchlíků. G. Článek 39 Jednacího řádu Soudu – předběžná opatření V prvním pololetí roku 2005 bylo vyhověno 24 žádostem o vydání předběžného opatření podle článku 39, z nichž v 15 případech proti Švédsku: Stížnost číslo 44922/04 Datum předběžného opatření Označení Cílová země KELJMENDI proti BJR Makedonii 11. 1. 2005 Kosovo 547/05 SVARCA proti Švédsku 12. 1. 2005 Kosovo 3477/05 AIDO ALI proti Rumunsku 31. 1. 2005 Turecko 2929/05 17837/04 4023/05 3418/05 4144/05 4244/05 4701/05 5212/05 5607/05 5145/05 6339/05 6607/05 7260/05 8628/05 9886/05 11665/05 SVETLORUSOV proti Ukrajině GULER proti Turecku a Švýcarsku 31. 1. 2005 AFIFY proti Nizozemsku 2. 2. 2005 SHABAZOVA proti Rusku Bělorusko – – Egypt Bangladéš 4. 2. 2005 BJR Makedonie KHALILOV a ostatní proti Švédsku 10. 2. 2005 Ázerbájdžán SEMJONOV proti Švédsku 16. 2. 2005 AYEGH proti Švédsku 4. 2. 2005 RAGIMOVA a ostatní proti Švédsku EVANS proti Spojenému království 14. 2. 2005 22. 2. 2005 MOJSIJEVIC proti Švédsku Írán Ázerbájdžán Kyrgyzstán – 28. 2. 2005 Srbsko a Černá Hora RRUSTEMAJ proti Švédsku 15. 3. 2005 Srbsko a Černá Hora HASANOVA proti Švédsku 5. 4. 2005 Uzbekistán MULIIRA proti Švédsku 1. 3. 2005 AHMED proti Švédsku 17185/04 SHLOUN proti Švédsku 23254/05 3. 2. 2005 ELEZI proti Švédsku MOSTAFA a ostatní proti Turecku 22556/05 1. 2. 2005 KOHINUR a ostatní proti Švédsku 16348/05 17276/05 21. 1. 2005 24. 3. 2005 4. 5. 2005 OKUBAY proti Švédsku 26. 5. 2005 MABROKI proti Švédsku 21. 6. 2005 ESMAILI proti Nizozemsku - 27 - Uganda Keňa nebo Somálsko Irák Eritrea 31. 5. 2005 Oblasti pod palestinskou správou 29. 6. 2005 Írán Tunisko I.3.Dohled Výboru ministrů nad výkonem rozsudků K rozsudku Soudu ze dne 8. července 2004 ve věci Ilasçu a ostatní proti Ruské federaci a Moldávii13 přijal Výbor ministrů dne 22. dubna 2005 mezitímní rezoluci ResDH (2005)42, v níž vyzval Moldávii, aby pokračovala v úsilí o dosažení propuštění dvou stěžovatelů, kteří jsou dosud nezákonně a svévolně zadržováni na jejím území, a dále vyzval Rusko, aby se rozsudku plně podrobilo. I.4.Další zprávy Dne 26. ledna 2005 Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo pana Dragoljuba Popovice soudcem za Srbsko a Černou Horu a dne 27. dubna 2005 zvolilo paní Inetu Ziemele soudkyní za Lotyšsko. Protokol č. 12 (zákaz diskriminace) k Úmluvě ratifikovaly Albánie, Arménie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Finsko, Gruzie, Nizozemsko, San Marino, Srbsko a Černá Hora a Makedonie a 1. dubna 2005 vstoupil v platnost. 13 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP, kapitola 5.8 – Přehled rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti (červenec-prosinec 2004), s. 1. - 28 - Kapitola II. – Přehled rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti (červenec – prosinec 2005) II.1: Rozsudky Soudu ♦ Said proti Nizozemsku, konečný rozsudek ze dne 5. července 2005, stížnost č. 2345/02 – Ochrana proti refoulement dezertéra, zvláštní ohled Soudu na obecnou situaci dezertérů v zemi původu – Nebyl porušen článek 2 (právo na život) – Porušení článku 3 (zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení) Stížnost byla prohlášena za přijatelnou dne 5. října 200414. Skutkový stav: Stěžovatel je občanem Eritrey. Dne 8. května 2001 přicestoval do Nizozemska a požádal tam o azyl. Uvedl, že sloužil jako voják a bojoval ve válce s Etiopií. Ačkoliv válka skončila 13. června 2000, vojáci nebyli ihned demobilizováni, neboť eritrejské úřady se obávaly dalších vojenských vpádů ze strany Etiopanů. Stěžovatel uprchl do Súdánu a vzápětí do Nizozemska poté, co byl téměř pět měsíců držen v podzemní cele, aniž proti němu bylo vedeno trestní stíhání. Dne 23. května 2001 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o azyl i odvolání. Bylo rozhodnuto, že nemožnost předložit jakékoli doklady k prokázání totožnosti, státní příslušnosti či trasy stěžovatelovy cesty snižuje věrohodnost jeho tvrzení. Také stěžovatelův popis jeho údajného útěku byl považován za nepravděpodobný. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatel s odvoláním na články 2 a 3 Úmluvy tvrdil, že vyhoštěním do Eritrey by byl vystaven nebezpečí popravy nebo mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. Právní posouzení: Soud rozhodl, že stěžovatelova tvrzení jsou konzistentní, a že je potvrdila i Amnesty International. Přestože byl předložený materiál obecné povahy, těžko říci, jaké další důkazy na podporu stěžovatelovy verze bylo možné od něj přiměřeně požadovat. Soud v tomto duchu připomíná, že: „je na osobách, které tvrdí, že by jejich vyhoštění bylo v rozporu s článkem 3, aby v co nejvyšší možné míře předložily materiál a informace umožňující (...) Soudu posoudit, jaké riziko může jejich vyhoštění znamenat” (§ 49). Při posouzení celkové věrohodnosti stěžovatelových tvrzení Soud rozhodl, že existuje jasný náznak toho, že stěžovatel je dezertérem, neboť požádal v Nizozemsku o azyl v květnu 2001, tj. v době, kdy demobilizace ještě nezačala a ani další rok začít neměla. V této souvislosti Soud poznamenal, že si lze jen sotva představit, jakým jiným způsobem, než dezercí, by mohl stěžovatel armádu opustit. Při posouzení rizika špatného zacházení se stěžovatelem v případě jeho vrácení do Eritrey bral Soud v úvahu mimo jiné také zprávy Amnesty International popisující špatné zacházení s dezertéry v Eritreji, které podle názoru Soudu představuje nelidské zacházení15. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již byl eritrejskými vojenskými úřady zadržen a vězněn a že byl těmto úřadům znám, Soud konstatoval, že byly prokázány závažné důvody, na jejichž základě se lze domnívat, že v případě vyhoštění by stěžovateli hrozilo reálné nebezpečí špatného zacházení odporujícího článku 3 Úmluvy. Vzhledem k závěru ohledně článku 3 byl Soud přesvědčen, že případ není nutné posuzovat samostatně z hlediska článku 2. 14 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a ESLP – aktualizace červenec-prosinec 2004. V tomto případu Soud věnoval zvláštní pozornost obecným materiálům popisujícím situaci dezertérů v Eritreji a dospěl k závěru, že jako dezertérovi úřady již jednou zadržovanému by stěžovateli nebezpečí špatného zacházení hrozilo. 15 - 29 - ♦ Üner proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 5. července 2005, stížnost č. 46410/99 – Vyvážení obecného zájmu státu na ochraně veřejného pořádku a práva na rodinný život migranta v případě vyhoštění – Nebyl porušen článek 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) Tato věc byla postoupena Velkému senátu podle článku 43 Úmluvy16. Skutkový stav: Stěžovatel je turecký občan. V roce 1981, ve věku 12 let, přicestoval spolu s matkou a dvěma bratry do Nizozemska za otcem. V roce 1988 obdržel povolení k trvalému pobytu. V červnu 1991, nebo přibližně v té době, začal žít s nizozemskou občankou. Dne 4. února 1992 se oběma narodil syn. Stěžovatel se v listopadu 1992 odstěhoval, ale zůstal se svojí partnerkou i synem v těsném kontaktu. V lednu 1994 byl usvědčen ze zabití a z napadení a byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. Partnerka se synem jej ve vězení navštěvovala nejméně jednou týdně, většinou i častěji. Dne 26. června 1996 se stěžovateli a jeho partnerce narodil druhý syn, kterého stěžovatel vídal také každý týden. Obě jeho děti mají nizozemské občanství a stěžovatel je uznal za vlastní. Stěžovatelova partnerka ani děti nemluví turecky. Rozhodnutím ze dne 30. ledna 1997 bylo stěžovateli zrušeno povolení k trvalému pobytu a s ohledem na jeho odsouzení ze dne 21. ledna 1994 mu byl uložen desetiletý zákaz pobytu. Stěžovatel se odvolal, avšak bezúspěšně. Dne 11. února 1998 byl deportován do Turecka. Ukázalo se však, že se brzy poté do Nizozemska vrátil a dne 4. června 1998 byl znovu deportován do Turecka. Znovu se neúspěšně odvolal. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatel s odvoláním na článek 8 Úmluvy tvrdil, že zrušením povolení k pobytu a uložením desetiletého zákazu pobytu byl odloučen od své manželky a svých dvou dětí. Právní posouzení: Soud konstatoval, že příkaz k vyhoštění proti stěžovateli byl zásahem do jeho práva na respektování rodinného života, který však byl v souladu s nizozemským právem a sledoval legitimní cíle, konkrétně veřejnou bezpečnost a předcházení nepokojům a zločinnosti. Vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu a ke skutečnosti, že se nejednalo o stěžovatelovo první odsouzení, měl Soud za prokázané, že existuje legitimní důvod se domnívat, že stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost. Proti tomuto tvrzení nesvědčily ani žádné informace o chování stěžovatele v době po jeho propuštění. Soud navíc rozhodl, že ačkoli stěžovatel legálně pobýval v Nizozemsku 16 let, nic nenasvědčovalo tomu, že by se již nemohl usadit v Turecku, kde strávil prvních 12 let svého života. Stejně tak neexistovaly nepřekonatelné překážky pro jeho partnerku a jejich děti, které se dosud nacházely v adaptabilním věku. A konečně, stěžovatel a jeho partnerka spolu nežili jako rodina a zákaz pobytu nebyl vydán na dobu neurčitou. Za těchto okolností Soud rozhodl, že zákaz pobytu byl přiměřený a k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. ♦Moldovan a ostatní proti Rumunsku, konečný rozsudek ze dne 12. července 2005, stížnosti č. 41138/98 a 64320/01 – Špatné zacházení s Romy a ničení romského majetku za účasti rumunských úředních osob 16 Podle článku 43 Úmluvy mohou v tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu strany případu požádat ve výjimečných případech o postoupení případu 17-ti člennému Velkému senátu Soudu. V takovém případě kolegium pěti soudců posoudí, zda případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo Protokolů k ní, či závažný problém obecného významu a pokud ano, konečný rozsudek vynese Velký senát. Pokud případ žádnou takovou otázku nebo problém nevyvolává, kolegium žádost odmítne, čímž se rozsudek stává konečným. Jinak se rozsudky Senátu stávají konečnými po uplynutí tříměsíční lhůty nebo dříve, pokud strany prohlásí, že nebudou žádat postoupení případu. - 30 - – Porušení článku 3 (zákaz mučení) – Porušení článku 6 odst. 1 (přístup k soudu) – Porušení článku 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě) – Porušení článku 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) – Porušení článku 14 (zákaz diskriminace) Skutkový stav: Případ se původně týkal 25 stěžovatelů, z nichž 18 souhlasilo se smírným urovnáním (viz Moldovan a ostatní proti Rumunsku (č. 1), rozsudek ze dne 5. července 2005). V roce 1993 došlo mezi třemi Romy a vesničanem neromského původu k potyčce, při níž byl vesničanův syn jedním z Romů pobodán do hrudníku. Romové utekli do nedalekého domu. Venku se shromáždil početný rozhněvaný dav, v němž byli i místní velitel policie a několik policistů. Dav dům zapálil, přičemž dvěma z Romů se z něho podařilo uprchnout, ale byli davem pronásledováni a ubiti. Třetímu muži bylo zabráněno dostat se z domu a uhořel v něm. Stěžovatelé tvrdili, že policie dav podněcovala k ničení dalšího romského majetku ve vesnici. Do příštího dne bylo zcela zničeno 13 romských domů, včetně obydlí a osobního majetku stěžovatelů. Několik stěžovatelů tvrdilo, že se stali oběťmi násilností ze strany policie a vesničanů. Romští obyvatelé vesnice podali trestní oznámení na údajné viníky včetně šesti policistů. V roce 1995 byla všechna obvinění proti policistům stažena. V roce 1997 byl zahájen trestní proces a civilní řízení o náhradě škody proti 11 vesničanům, kteří se události údajně zúčastnili. Soud prokázal, že vesničané měli v úmyslu za podpory úřadů vesnici “vyčistit od Romů”. Ve svém rozsudku okresní soud mimo jiné prohlásil, že romská komunita se marginalizovala, chovala se agresivně a úmyslně odmítala a porušovala ve společnosti uznávané právní normy. Rozsudky za ničení majetku a mimořádně závažnou vraždu se v průběhu řízení měnily v závislosti na stupni řízení. V listopadu 1999 Nejvyšší soud potvrdil rozsudky za ničení majetku, ale třem obžalovaným zmírnil obvinění z mimořádně závažné vraždy na vraždu závažnou. V roce 2000 byla dvěma z odsouzených vesničanů udělena prezidentská milost. Rumunská vláda následně vyčlenila finanční prostředky na obnovu zničených a poškozených domů. Stěžovatelé ale tvrdili, že jelikož byly některé domy neobyvatelné, byli nuceni žít ve velmi chladných a stísněných podmínkách, přičemž tento stav trval několik let a v některých případech trvá doposud. Mnozí stěžovatelé a jejich rodiny v důsledku toho závažně onemocněli. Náhrada majetkové i morální újmy přiznaná pouze některým ze stěžovatelů byla poměrně nízká. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že poté, co byly jejich domy zničeny, museli žít ve velmi nuzných podmínkách, čímž došlo k porušení článků 3 a 8 Úmluvy. Stěžovali si, že neschopnost úřadů provést řádné trestní vyšetřování, završené formálním obviněním a odsouzením všech odpovědných osob, pro ně znamenala odepření přístupu k soudu za účelem podání civilní žaloby na náhradu škody proti státu z důvodu zneužití úřední moci dotčených policistů. Někteří stěžovatelé také na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy poukazovali na skutečnost, že kvůli délce trestního řízení dosud neskončilo řízení civilní. Dále stěžovatelé podle článku 14 Úmluvy tvrdili, že se kvůli svému etnickému původu stali oběťmi diskriminace. Právní posouzení: Soud nemohl přezkoumat stížnosti na zničení domů a osobního majetku či vyhnání stěžovatelů z jejich vesnice, neboť k těmto událostem došlo před ratifikací Úmluvy ze strany Rumunska v roce 1994. Bylo však zřejmé, že policisté se na vypálení romských domů podíleli a snažili se incident utajit. Stěžovatelé byli nuceni žít v nevyhovujících podmínkách. Vzhledem k tomu, že jednání osob vystupujících jménem státu mělo přímý dopad na práva stěžovatelů, Soud rozhodl, že za jejich jednání je zodpovědný stát, pokud jde o životní podmínky stěžovatelů. Otázka těchto podmínek pak spadá do rámce práv stěžovatelů na respektování jejich soukromého a rodinného života a práva na domov. - 31 - Soud učinil tyto závěry: - Přestože se vypálení domů stěžovatelů účastnily osoby jednající jménem státu, Úřad státního zástupce proti nim nezahájil trestní stíhání, čímž znemožnil vnitrostátním soudům zjistit míru zodpovědnosti těchto osob a jejich potrestání; - Vnitrostátní soudy po mnoho let odmítaly přiznat stěžovatelům náhradu majetkové škody za jejich zničený osobní majetek a nábytek; - Až teprve deset let po předmětných událostech byla stěžovatelům přiznána náhrada škody za zničené domy, avšak nikoli za škodu na osobním majetku; - V rozsudku vyneseném v trestním řízení proti obviněným vesničanům se vyskytovaly diskriminační poznámky o romském původu stěžovatelů; - Nároky stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy byly v prvním stupni řízení zamítnuty; - Krajský soud přiznal nezletilému dítěti jedné ze vdov jen polovinu částky životních nákladů s odůvodněním, že zesnulé oběti trestnou činnost vyprovokovaly; - Tři z domů úřady nenechaly znovu postavit a ty, které pravděpodobně znovu postaveny byly, zůstaly neobyvatelné; - Většina stěžovatelů se do své vesnice nevrátila a rozptýlila se po Rumunsku a Evropě. Soud byl toho názoru, že “výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o celkovém přístupu úřadů, který u stěžovatelů i v době po červnu 1994 nadále vyvolával pocity nejistoty a sám o sobě představoval překážku pro uplatňování jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a na domov“ (odst. 104). Tento přístup a opakující se neschopnost úřadů učinit přítrž porušování práv stěžovatelů se rovnala závažnému porušení článku 8 trvajícího charakteru. Soud byl přesvědčen, že životní podmínky stěžovatelů v posledních deseti letech a jejich zhoubný vliv na zdraví a blaho stěžovatelů, mimo jiné spolu s celkovým přístupem úřadů, jim musely působit značné psychické utrpení. Životní podmínky stěžovatelů a rasová diskriminace, kterou je podrobily různé úřady při řešení jejich stížností, se rovnala „ponižujícímu zacházení“ ve smyslu článku 3. Soud tedy konstatoval porušení článku 3 Úmluvy. Nebylo prokázáno, že stěžovatelé mohli za konkrétních okolností tohoto případu podat proti policistům účinnou civilní žalobu o náhradu škody. Stěžovatelé nicméně podali civilní žalobu proti civilistům, které trestní soud shledal vinnými a žádali náhradu za zničené domy. Tato žaloba byla úspěšná a účinná a náhrada byla stěžovatelům přiznána. Za těchto okolností byl Soud přesvědčen, že stěžovatelé nejsou oprávněni podat další samostatnou civilní žalobu proti policistům, kteří se údajně zúčastnili téhož incidentu. Soud proto nezjistil porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (přístup k soudu). Posuzované období trvalo více než 11 let. Soud proto konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivé projednání v přiměřené lhůtě). Soud sice nemohl přezkoumat samo vypálení domů stěžovatelů a zabití, avšak poznamenal, že romský původ stěžovatelů se ukázal jako rozhodující faktor pro délku i výsledek vnitrostátních řízení. Zejména si povšiml diskriminačních poznámek, opakovaně činěných úřady v průběhu celého případu a faktu, že úřady až do roku 2004 slepě odmítaly přiznat stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy za zničení předmětných rodinných domů. Soud proto vyslovil porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s články 6 a 8 Úmluvy. ♦ Siliadin proti Francii, konečný rozsudek z 26. července 2005, stížnost č. 73316/01 – Nedostatky francouzského trestního práva v oblasti ochrany cizinců proti novodobým formám otroctví – Porušení článku 4 (zákaz otroctví) Skutkový stav: Stěžovatelka je občankou Toga a žije v Paříži. V lednu 1994, ve věku 15 let, přijela do Paříže spolu s francouzskou občankou původem z Toga, paní D. Ta se zavázala, že stěžovatelce zlegalizuje její imigrační - 32 - status a zařídí jí vzdělání. Stěžovatelka se měla paní D. starat o domácnost, dokud by si nevydělala tolik peněz, aby jí splatila cenu letenky. Stěžovatelka se tak ve skutečnosti stala neplacenou služkou pana a paní D., kteří jí zabavili cestovní pas. V říjnu 1994 paní D. „půjčila“ stěžovatelku svým přátelům, panu a paní B. U nich měla zůstat jen několik dní, ale paní B. se rozhodla si ji ponechat. Stěžovatelka se pro tento pár stala „děvčetem pro všechno“ a byla nucena pracovat sedm dní v týdnu od 7:30 do 22:30 hodin bez nároku na mzdu či dny volna. Spala na matraci na podlaze a nosila staré oblečení. V červenci 1998 se stěžovatelka svěřila sousedovi, který informoval Výbor proti novodobému otroctví a ten věc oznámil orgánům činným v trestním řízení. Proti panu a paní B. bylo zahájeno trestní stíhání. V první instanci byli uznáni vinnými a odsouzeni, ale v rámci odvolacího řízení byli zproštěni obžaloby. V rozsudku z 15. května 2003 shledal Odvolací soud ve Versailles pana a paní B. vinnými z toho, že nutili stěžovatelku pro sebe bezplatně pracovat, ale zaujal názor, že její pracovní a životní podmínky nebyly neslučitelné s lidskou důstojností. Nařídil jim proto zaplatit stěžovatelce náhradu škody ve výši 15 245 Є. V říjnu 2003 přiznal pracovněprávní soud stěžovatelce částku, která zahrnovala 31 238 Є na nevyplacené mzdě. Předmět stížnosti podané k Soudu: S odkazem na článek 4 Úmluvy stěžovatelka tvrdila, že francouzské trestní právo jí neposkytlo dostatečnou a účinnou ochranu proti „nevolnictví“, v němž byla držena, nebo alespoň proti „nucené a povinné práci“, kterou byla nucena vykonávat, v důsledku čehož se prakticky stala domácí otrokyní. Právní posouzení: Soud byl toho názoru, že článek 4 Úmluvy je jedním z těch ustanovení Úmluvy, z nichž plynou Vysokým smluvním stranám pozitivní závazky. Rozhodl proto, že Vysoké smluvní strany jsou povinny postihovat a trestat jakékoli jednání směřující k udržení osoby v situaci neslučitelné s článkem 4. Soud dále vzal v úvahu, že Parlamentní shromáždění Rady Evropy poukázalo na skutečnost, že „domácí otroctví“ v Evropě stále existuje a týká se tisíců lidí, z nichž většinu tvoří ženy. Vzhledem k okolnostem tohoto případu Soud rozhodl, že stěžovatelka byla podrobena nucené práci ve smyslu článku 4 Úmluvy. Soud poté řešil otázku, zda byla stěžovatelka též držena v otroctví či nevolnictví. Ačkoli byla zbavena osobní autonomie, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nebyla držena v otroctví v pravém smyslu, jinými slovy, že by pan a paní B. vůči ní vykonávali skutečné vlastnické právo. Soud definoval nevolnictví ve smyslu článku 4 Úmluvy jako povinnost z donucení poskytovat vlastní služby a konstatoval, že stěžovatelka byla takovému zacházení podrobena. Soud rozhodl, že v té době platná trestněprávní legislativa neposkytovala stěžovatelce konkrétní a účinnou ochranu proti výše uvedenému zacházení. Rozhodl proto, že došlo k porušení článku 4 Úmluvy. ♦ N. proti Finsku, konečný rozsudek ze dne 26. července 2005, stížnost č. 38885/02 – Ochrana bývalého člena Mobutuových zvláštních ochranných sil proti refoulement do DRK – Porušení článku 3 (zákaz mučení) Skutkový stav: Stěžovatel přicestoval v roce 1998 do Finska a požádal tam o azyl. Tvrdil, že odešel z Demokratické republiky Kongo (DRK) v květnu 1997, když Kabilovy povstalecké jednotky zbavily moci prezidenta Mobutua. Prohlásil, že v DRK by byl v ohrožení života, neboť patřil do okruhu prezidentových nejbližších osob, a to hlavně proto, že byl členem jeho zvláštních ochranných sil. V roce 2001 nařídilo Imigrační ředitelství stěžovatelovo vyhoštění. Jeho tvrzení nepovažovalo za věrohodná a bylo toho názoru, že se mu nepodařilo prokázat svoji totožnost. V roce 2002 odmítl Správní soud stěžovatelovo odvolání; přihlédl při tom ke skutečnosti, že stěžovatel vystupoval pod různými jmény, mimo jiné jako žadatel o azyl - 33 - v Nizozemsku v roce 1993 a nebyl přesvědčen o jeho důvěryhodnosti. V roce 2003 zamítl Nejvyšší správní soud další stěžovatelovo odvolání vzhledem k pochybnostem o jeho pravé totožnosti, etnickém původu a o místě jeho pobytu v době od vyhoštění z Nizozemska v roce 1995 do příjezdu do Finska v roce 1998. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatel tvrdil, že jeho vyhoštění do DRK by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Právní posouzení: Za účelem posouzení stěžovatelovy důvěryhodnosti provedli dva delegáti Soudu jako důkaz výslech samotného stěžovatele, jeho manželky dle obyčejového práva K.K. (rovněž uprchlici z DRK) a dále vyššího úředníka z Imigračního ředitelství. Soud shledal K.K. důvěryhodnou svědkyní, jejíž svědectví jasně potvrdilo stěžovatelovu výpověď. Soud měl sice i nadále pochybnosti o věrohodnosti části stěžovatelovy výpovědi, ale prohlásil, že jeho výpověď jako celek je třeba považovat za dostatečně konzistentní a věrohodnou. Co se týče nebezpečí zacházení odporujícího článku 3, Soud poznamenal, že jelikož stěžovatel odešel z DRK před osmi lety, nelze vyloučit, že zájem současných úřadů na jeho zadržení, včetně možného špatného zacházení z důvodu jeho dřívějších aktivit, již zeslábl. Soud citoval velkou řadu zpráv UNHCR (odst. 117–121) zdůrazňujících, že pokud jde o bývalé příslušníky armády, při posuzování možného nebezpečí v případě vrácení do DRK mohou být významné i jiné faktory než hodnost, například vojákův etnický původ či napojení na vlivné osoby (odst. 161). Za rozhodující byly považovány stěžovatelovy konkrétní aktivity jako infiltrátora a informátora zvláštních ochranných sil prezidenta Mobutua, který podával zprávy přímo nejvyšším důstojníkům blízkým bývalému prezidentovi. V této souvislosti Soud podotkl, že nebezpečí špatného zacházení nemusí nutně hrozit ze strany současných úřadů, ale i od příbuzných disidentů, kteří se mu mohou chtít pomstít. Soud rozhodl, že úřady by nemusely být schopny nebo ochotny jej před těmito hrozbami ochránit. Konstatoval proto porušení článku 3 Úmluvy. ♦ Mogos proti Rumunsku, rozsudek z 13. října 2005, stížnost č. 20420/02 – Vrácení osob bez státní příslušnosti z Německa do Rumunska – Nebyl porušen článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) – Nebyl porušen článek 34 Úmluvy (individuální stížnosti) Věc byla prohlášena za přijatelnou 6. května 200417 Skutkový stav: Stěžovatelé, pár a jejich pět dětí, jsou osobami bez státní příslušnosti rumunské národnosti.18 V roce 1990 odešli z Rumunska do Německa, kde požádali o azyl s odůvodněním, že jako Romové byli vystaveni perzekuci. V roce 1993 se vzdali svého rumunského občanství. Jejich žádost o azyl i pokusy o získání povolení k trvalému pobytu na území Německa byly zamítnuty ve všech stupních řízení. 7. března 2002 byli stěžovatelé (kromě nejstarších dvou dětí, které uzavřely manželství s německými občany) vyhoštěni do Rumunska, především na základě dohody uzavřené mezi oběma státy v roce 1998, v níž Rumunsko prohlásilo, že je připraveno přijmout všechny své bývalé občany, kteří se stali osobami bez státní příslušnosti. Stěžovatelé tvrdili, že při příjezdu byli zatčeni policií a před přemístěním do tranzitního centra s nimi bylo špatně zacházeno. Kromě toho tvrdili, že když chtěli (kromě nejmladšího dítěte) dne 1. dubna 2002 pomoci jiné osobě bez občanství, kterou ve vedlejší místnosti týralo několik policistů, tito policisté je napadli. Žalovaná vláda tyto skutečnosti popírá. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že 1. dubna 2002 s nimi bylo špatně zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Dále 17 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP – aktualizace leden-červen 2004. Část stížnosti týkající se Německa, viz Mogos a Krifka proti Německu (stížnost č. 78084/01), aktualizace leden-červen 2003 Příručky UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP. 18 - 34 - tvrdili, že jejich životní podmínky v tranzitním centru znamenaly porušení článku 3 Úmluvy. S odvoláním na článek 34 Úmluvy si stěžovali, že jim bylo úřady bráněno v komunikaci se Soudem. Právní posouzení: Co se týče událostí z 1. dubna 2002, Soud rozhodl, že stěžovatelé svoji stížnost ohledně špatného zacházení ze strany policie nedoložili. Dále rozhodl, že i za předpokladu, že policie použila síly, byla tato síla přiměřená okolnostem případu. Pokud jde o životní podmínky, Soud prokázal, že stěžovatelé o vlastní vůli odmítli odejít z centra do Rumunska. Dále bylo prokázáno, že stěžovatelé odmítli lékařské ošetření v nemocnici. Soud proto neshledal porušení článku 3 Úmluvy. Soud konstatoval, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení, že jejich dopisy byly zadržovány a že rumunské úřady se dozvěděly o jejich obsahu, a proto nezjistil porušení článku 34 Úmluvy. ♦ Niedzwiecki proti Německu, konečný rozsudek ze dne 25. října 2005, stížnost č. 58453/00 ♦ Okpisz proti Německu, konečný rozsudek ze dne 25. října 2005, stížnost č. 59140/00 – Diskriminace imigrantů při poskytování sociálních dávek na dítě v závislosti na délce trvání jejich povolení k pobytu – Porušení článku 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s článkem 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života) Skutkový stav: Stěžovateli byli v obou případech přistěhovalci s povolením k pobytu uděleným z výjimečných důvodů. Byly jim zamítnuty žádosti o sociální dávky na děti, neboť stěžovatelé nebyli držiteli trvalého ani dočasného povolení k pobytu, jak vyžaduje zákon. V případu Niedzwiecki byly zamítnuty veškeré opravné prostředky ve vnitrostátním řízení. V případu Okpisz bylo řízení o stěžovatelově odvolání přerušeno poté, co Sociální odvolací soud postoupil několik precedenčních případů Spolkovému ústavnímu soudu. V rozsudku ze dne 6. července 2004 dospěl Spolkový ústavní soud k závěru, že rozdílné zacházení s rodiči, kteří mají trvalé povolení k pobytu a těmi, kteří je nemají, postrádá dostatečné odůvodnění. Po vydání tohoto rozhodnutí bylo řízení o stěžovatelově odvolání opět přerušeno do doby novelizace příslušné právní úpravy. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že odmítnutí německého úřadu přiznat jim sociální dávky na dítě se rovnalo diskriminaci odporující článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Právní posouzení: Soud rozhodl, že poskytnutí sociálních dávek na dítě spadá do pojmu respektování rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy a tudíž je aplikovatelný článek 14 ve spojení s článkem 8. Soud nenalezl žádné „objektivní a rozumné zdůvodnění“ pro rozdílný přístup ke stěžovatelům (odst. 32 rozsudku Niedzwiecki proti Německu a odst. 33 rozsudku Okpisz proti Německu). Konstatoval proto porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy. ♦ Keles proti Německu, konečný rozsudek ze dne 27. října 2005, stížnost č. 32231/02 – Nalezení rovnováhy mezi obecným zájmem státu na ochraně veřejného pořádku a rodinným životem přistěhovalce ve věci týkající se vyhoštění – Porušení článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života) Skutkový stav: Stěžovatel, turecký občan, přicestoval v roce 1972 ve věku deseti let do Německa, aby zde mohl žít spolu - 35 - s rodiči a bratrem. Oženil se a má nyní čtyři děti, které jsou všechny tureckými občany. V roce 1983 mu byla – vzhledem k dřívějším odsouzením – udělena výstraha, že dopustí-li se další trestné činnosti, bude vyhoštěn. V lednu 1999, po opakovaném odsouzení za trestnou činnost, bylo nařízeno jeho trvalé vyhoštění do Turecka. 21. května 1999 se stěžovatel vrátil a podal žádost o poskytnutí azylu. 12. srpna 2003, po zamítnutí azylové žádosti, byl znovu deportován. 19. prosince 2003 podal žádost, aby byla účinnost jeho vyhoštění časově omezena. Toto řízení dosud probíhá. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatel tvrdil, že jeho vyhoštěním do Turecka bylo porušeno jeho právo na respektování rodinného a soukromého života, zakotvené v článku 8 Úmluvy. Právní posouzení: Soud rozhodl, že příkaz k vyhoštění byl zásahem do stěžovatelova práva na respektování jeho rodinného života a že tento zásah byl v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíle, konkrétně veřejnou bezpečnost a předcházení nepokojům a zločinnosti. Ačkoliv stěžovatel není přistěhovalcem druhé generace, při posuzování otázky, zda byl tento zásah „nezbytným v demokratické společnosti“, na něj Soud aplikoval podobná kritéria jako v případech imigrantů druhé generace (viz Boultif proti Švýcarsku, č. 54273/00 a Benhebba proti Francii, č. 53441/99, 10. červenec 2003). Vzhledem k okolnostem případu, jakými byla povaha spáchaných trestných činů, dlouhá doba stěžovatelova pobytu v Německu a postavení jeho dětí, Soud shledal časově neomezený zákaz pobytu v Německu nepřiměřeným a tudíž v rozporu s článkem 8 Úmluvy. ♦ Bader proti Švédsku, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, stížnost č. 13284/04 – Ochrana proti refoulement do země s nebezpečím zjevného odepření spravedlivého procesu s možným následkem trestu smrti – Porušení článku 2 (právo na život) – Porušení článku 3 (zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení) Skutkový stav: Stěžovatelé, manželský pár se dvěma dětmi, jsou syrskými občany kurdské národnosti. V srpnu 2002 požádali ve Švédsku o azyl. Manžel tvrdil, že v prosinci 1999 byl zatčen syrskou bezpečnostní policií a devět měsíců byl vězněn a vyslýchán ohledně svého bratra, který dezertoval. Žádost o azyl byla zamítnuta. V lednu 2004 podali stěžovatelé novou žádost a předložili rozsudek Krajského soudu v Aleppo (Sýrie) ze 17. listopadu 2003, jímž byl manžel v nepřítomnosti uznán vinným ze spoluúčasti na vraždě svého švagra a odsouzen k trestu smrti. Stěžovatel tvrdil, že je nevinný a v kritické době pobýval v Bejrútu. Dále uvedl, že v letech 1999-2000 byl kvůli podezření ze spáchání tohoto trestného činu po dobu devíti měsíců vězněn. Žádost o azyl byla zamítnuta, neboť ze zprávy švédského velvyslanectví v Sýrii vyplynulo, že pokud by se manžel do Sýrie vrátil, případ by byl pravděpodobně znovu otevřen a dále že trest smrti je jen zřídkakdy udělován za trestné činy „týkající se cti“ (odst. 23). Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelé tvrdili, že pokud by byli deportováni do Sýrie, manželovi by hrozilo reálné nebezpečí zatčení a popravy, čímž by byly porušeny články 2 a 3 Úmluvy. Právní posouzení: Soud připomněl, že případ může vyvolávat otázky podle článků 2 a 3, pokud „Vysoká smluvní strana deportuje cizince, kterému byl v přijímajícím státě zjevným způsobem odepřen spravedlivý proces, nebo mu takové odepření hrozí, jestliže důsledkem tohoto odepření byl nebo by mohl být trest smrti“ (odst. 41)19. 19 Soud argumentuje, že článek 2 Úmluvy sice nezakazuje trest smrti za všech okolností, ale vykonání trestu smrti uloženého v rámci nespravedlivého procesu by se rovnalo svévolnému zbavení života, které by bylo v rozporu s článkem 2 Úmluvy (odst. 41; viz též souhlasné stanovisko soudce Cabral Barreta k rozsudku připojené). - 36 - Soud v tomto případě podotkl, že zpráva ze švédského velvyslanectví je „neurčitá a nepřesná“ (odst. 45) a pokud se týče osudu stěžovatelů v případě deportace do Sýrie, obsahovala pouze domněnky. Soud také poukázal na skutečnost, že švédské úřady neobdržely ze Sýrie záruku, že případ bude znovu otevřen a že státní zástupce nebude požadovat trest smrti. Dále bylo konstatováno, že okolnosti vykonání by působily značné obavy, úzkost a nesnesitelnou nejistotu, pokud jde o podmínky popravy. Kromě toho bylo konstatováno, že první řízení je nutno považovat za zjevné odepření spravedlivého procesu, které by stěžovatelům způsobilo další obavy a úzkost. Soud proto konstatoval porušení článků 2 a 3 Úmluvy. ♦ Tuquabo-Tekle proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 1. prosince 2005, stížnost č. 60665/00 – Povinnost hostitelské země umožnit sloučení rodiny – Porušení článku 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) Skutkový stav: Stěžovatelka uprchla v roce 1989 z Etiopie do Norska poté, co byl zabit její manžel. Ačkoli jí byl odepřen azyl, bylo jí uděleno povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Jejímu synovi a dceři, kteří zůstali v Etiopii, bylo povoleno za ní přijet do Norska, ale to se podařilo pouze synovi. Stěžovatelka se provdala v Nizozemsku a přestěhovala se tam. S manželem se jim narodily dvě děti. V roce 1997 podala stěžovatelka žádost, aby za ní do Nizozemska mohla přijet dcera. Tato žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že vzhledem k délce odloučení a ke skutečnosti, že dcera se integrovala do rodiny strýce a babičky, již rodinné vazby neexistují. Bylo také argumentováno tím, že po sňatku s panem Tuquabo paní Tuquabo-Tekle založila v Nizozemsku novou rodinu, do níž její dcera nikdy nepatřila. Předmět stížnosti podané k Soudu: Stěžovatelka argumentovala, že odmítnutí nizozemské vlády umožnit její dceři bydlet společně s matkou v Nizozemsku je porušením článku 8 Úmluvy. Právní posouzení: Soud musel přezkoumat rozsah povinnosti státu přijímat na svoje území příbuzné tam usazených přistěhovalců, včetně osob požívajících humanitárního statusu, jak tomu bylo v daném případě. Tato otázka je ze strany UNHCR předmětem zvláštního zájmu, neboť jeho cílem je posilovat závazek států usnadnit slučování rodin. Soud připomněl, že rozsah výše uvedené povinnosti bude nutno posoudit mimo jiné podle konkrétních okolností zúčastněných osob a obecného zájmu sledovaného dotčeným státem. Při posuzování otázky, zda žalovaný stát nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy jednotlivce (tj. sloučení rodiny v Nizozemsku) a společnosti (tj. kontrola přistěhovalectví), Soud takto zamítl argumenty vlády: – Nelze předpokládat, že rodiče opouštějící svoje děti se neodvolatelně rozhodli vzdát se jakýchkoli myšlenek na budoucí opětovné sloučení rodiny, jak dokazuje přetrvávající snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby za ní její dcera mohla přijet; – Pokud stěžovatelka uprchla během občanské války z Etiopie s úmyslem požádat v cizině o azyl, nelze mít za to, že dceru opustila „z vlastní svobodné vůle“ (odst. 47); – Za daných okolností vyšší věk stěžovatelčiny dcery (15 let) nebyl dostatečným důvodem pro odmítnutí sloučení rodiny20. Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatoval porušení článku 8. 20 Stojí za zmínku, že při posouzení tohoto případu Soud naznačil paralelu s případem Sen proti Nizozemsku z 21. prosince 2001 (další podrobnosti viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP, kapitola 5.2 – aktualizace červenecprosinec 2001, str. 3). - 37 - II. 2. Rozhodnutí Soudu o přijatelnosti A. Věci prohlášené za přijatelné ♦ Saadi proti Spojenému království, rozhodnutí ze dne 27. září 2005, stížnost č. 13229/03 – Zadržování žadatelů o azyl za účelem snadnějšího přezkoumání žádosti o azyl – Článek 5 (právo na svobodu) – Článek 14 (zákaz diskriminace) Stěžovatel je iráckým občanem kurdské národnosti. 30. prosince 2000 přicestoval do Spojeného království a požádal o azyl. Poté, co mu bylo dvakrát prodlouženo dočasné jednodenní povolení k pobytu, byl 2. ledna 2001 zadržen v Přijímacím středisku v Oakingtonu. Stěžovatel se odvolal proti zamítnutí žádosti o azyl a 9. ledna byl propuštěn. V lednu 2003 mu byl udělen status uprchlíka. Stěžovatel podal návrh na soudní přezkoumání svého zadržení, v němž tvrdil, že bylo nezákonné, v rozporu s článkem 5 Úmluvy. Nutno poznamenat, že vnitrostátní soudy se neshodly na výkladu článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Soudce v prvním stupni konstatoval, že zadržení nebylo s článkem 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy slučitelné. Argumentoval tím, že toto ustanovení vyžaduje, aby zadržení bylo nezbytné pro účinné zabránění nepovolenému vstupu na území. V daném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel požádal o azyl a nehrozilo tedy, že by uprchl. Odvolací soud a Sněmovna lordů naopak rozhodly, že zadržení nezbytné být nemuselo a že zadržení za účelem rozhodnutí, zda má být vstup povolen, je s článkem 5 odst. 1 písm. f) v souladu21. Stěžovatel tvrdil na základě článku 5 Úmluvy, že jeho zadržení bylo nepřiměřené a svévolné a že mu nebyly sděleny jeho důvody. Podle článku 14 Úmluvy si stěžoval, že jeho zadržení bylo možné jen kvůli tomu, že iráčtí Kurdové byli uvedeni na seznamu národností, s nimiž se počítalo pro umístění v Oakingtonu. Výše uvedený argument Odvolacího soudu a Sněmovny lordů předložila vláda před Evropským soudem pro lidská práva. Stěžovatel naproti tomu kromě jiného tvrdil, že zadržení žadatele o azyl, který nepředstavuje pro kontrolu přistěhovalectví žádné nebezpečí, pouze za účelem urychlení rozhodování o jeho/jejím vstupu, není tímtéž, co „zabránění nepovolenému vstupu“, jak požaduje článek 5 odst. 1 písm. f). S ohledem na tvrzení stran Soud dospěl k názoru, že stížnost je přijatelná. Napadení postupu Spojeného království v Oakingtonu v tomto případu bude mít významný dopad i v širším měřítku na častější případy zadržování žadatelů o azyl v Evropě. B. Věci prohlášené za nepřijatelné ♦ Bonger proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 15. září 2005, stížnost č. 10154/04 – Článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) Stěžovatel, etiopský státní příslušník, požádal v lednu 1995 v Nizozemsku o azyl. Tvrdil, mimo jiné, že za Mengistuova režimu byl pilotem etiopského vojenského letectva. Od července 1992 do ledna 1993 pobýval v převýchovném táboře. V březnu 1993 se z obav před opětovným zatčením ukryl a následně opustil zemi. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta. V lednu 1997 podal druhou žádost o azyl, podloženou dopisem, ve kterém o něm etiopské úřady požadovaly informace. Ministr pro přistěhovalectví jeho žádost o azyl zamítl s tím, že činy stěžovatele jako pilota letectva spadají do působnosti článku 1 F Ženevské úmluvy z roku 1951. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatel nedoložil žádné nově zjištěné skutečnosti, ani změnu okolností, jak vyžaduje zákon. 21 K bližším podrobnostem o argumentaci vnitrostátních soudů viz Část A rozsudku Skutkové okolnosti případu, str.2. - 38 - Stěžovatel tvrdil, že pokud by byl vyhoštěn do Etiopie, hrozilo by mu reálné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Dále si stěžoval, že odmítnutí krajského soudu přezkoumat jeho druhou žádost o azyl bylo porušením článku 13 Úmluvy. Nizozemská vláda tvrdí, že v současné době nemá v úmyslu stěžovatele do Etiopie reálně vyhostit a že v případě jeho skutečného vyhoštění by stěžovatel mohl toto rozhodnutí napadnout v odvolacím správním řízení. Stěžovatel uvedl, že zamítnutí jeho žádosti o azyl představovalo ve skutečnosti příkaz k vyhoštění a že ve správním řízení není upraven žádný účinný opravný prostředek. Soud dospěl k názoru, že při neexistenci reálných vyhlídek na vyhoštění o sobě stěžovatel nemůže tvrdit, že je obětí ve smyslu článku 34 Úmluvy. Pokud jde o článek 13, Soud konstatoval, že i pro případ rozhodnutí směřujícího k jeho skutečnému vyhoštění poskytuje odvolací správní řízení účinný opravný prostředek umožňující určit, zda by vyhoštění do Etiopie bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Soud proto shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto nepřijatelnou. ♦ Kaldik proti Německu, rozhodnutí ze dne 22. září 2005, stížnost č. 28526/05 – Článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) – Článek 13 Úmluvy (právo na účinné prostředky nápravy) Stěžovatelka je tureckou občankou. V červenci 2002 požádala v Německu o azyl. Mimo jiné tvrdila, že ji znásilnili turečtí vojáci, když hledali jejího manžela a že muži z její vesnice naléhali na jejího otce (který jí pomohl uprchnout), aby ji zabil a obnovil tím čest rodiny. Předložila lékařské zprávy, které mimo jiné uváděly, že pokud by byla přerušena či ukončena její léčba, hrozí jí nebezpečí zhoršení její nemoci nebo sebevraždy. Žádost o azyl byla zamítnuta na všech stupních řízení, a to z toho důvodu, že stěžovatelka by byla v bezpečí v západní části Turecka a že nezbytná lékařská péče je v Turecku dostupná. Stěžovatelka tvrdila, že její vyhoštění do Turecka by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy a dále podle článku 13 Úmluvy, že německé úřady řádně nepřezkoumaly údajná nebezpečí, která by její deportace znamenala pro její život a zdraví. Soud došel k názoru, že stěžovatelka nedoložila svoji stížnost pokud jde o nebezpečí špatného zacházení ze strany úřadů nebo členů vlastní rodiny při návratu do Turecka. Co se týče zdravotního stavu stěžovatelky, Soud rozhodl, že ač je stěžovatelčina situace v Turecku méně příznivá, než podmínky v Německu, nelze tuto skutečnost z hlediska článku 3 považovat za rozhodující. Soud dále podotkl, že nic nenasvědčuje tomu, že by vnitrostátní úřady stěžovatelku deportovaly, pokud by to představovalo bezprostřední nebezpečí pro její zdraví nebo život. Konstatoval proto, že k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo. Vzhledem k tomu, že stížnost podle článku 3 Úmluvy byla zjevně nepodložená a tudíž neobhajitelná, Soud rozhodl, že článek 13 Úmluvy nelze aplikovat. Stížnost byla prohlášena za nepřijatelnou. ♦ Hukic proti Švédsku, rozhodnutí ze dne 27. září 2005, stížnost č.17416/05 – Článek 3 (zákaz mučení) Stěžovatelé jsou manželský pár se dvěma dětmi pocházející z Bosny a Hercegoviny. V roce 2003 požádali stěžovatelé ve Švédsku o azyl. Tvrdili, že nejmladší syn trpí Downovým syndromem a epilepsií a že ve vlastní zemi by se mu nedostalo léčby či lékařské péče. Dále tvrdili, že manžel, který byl policistou, pomáhal zatýkat zločineckého bosse a od té doby mu vyhrožuje mafie. Stěžovatelé podali čtyři opakované žádosti o azyl nebo o povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Všechny žádosti byly zamítnuty. Stěžovatelé tvrdili, že pokud by byli deportováni do Bosny a Hercegoviny, hrozilo by jim zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. - 39 - Co se týče dřívějších výhrůžek a obtěžování, Soud konstatoval, že stěžovatelé neprokázali, že úřady Bosny a Hercegoviny nebyly ochotny nebo schopny je ochránit. Soud považoval za významné, že se případ týká deportace do jiné Vysoké smluvní strany Úmluvy, která se zavázala zabezpečit základní práva zakotvená v jejích ustanoveních. Soud proto shledal tuto část stížnosti zjevně nepodloženou. Soud sice uznal závažnost synova postižení a skutečnost, že péče o něj a léčba v Bosně a Hercegovině by s největší pravděpodobností byla značně nákladná, ale byl přesvědčen, že zdravotní stav nejmladšího syna nelze srovnávat se závěrečnou fází smrtelného onemocnění a že tento případ nevykazuje žádné z výjimečných okolností, které Soud stanovil ve své judikatuře22 (viz mimo jiné výše citovaný judikát D. proti Spojenému království, odst. 54). Stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně nepodložená a prohlášena za nepřijatelnou. C. Odročené věci Žádné případy vztahující se k mezinárodní ochraně uprchlíků. D. Věci vyškrtnuté ze seznamu Žádné případy vztahující se k mezinárodní ochraně uprchlíků. E. Smírná urovnání Žádné případy vztahující se k mezinárodní ochraně uprchlíků. F. Stížnosti oznámené vládám ♦ N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05 – Ochrana proti refoulement nemocného HIV bez možnosti přístupu k náležité léčbě v zemi původu – Článek 3 (zákaz mučení) Stěžovatelka, ugandská státní občanka, přišla do Spojeného království v roce 1998. S vážným onemocněním byla přijata do nemocnice. O několik měsíců později u ní byla diagnostikována dvě onemocnění spojená s AIDS a velmi pokročilé stádium infekce HIV. Podle lékařského posudku by „bez aktivní léčby byla její prognóza hrozivá a pokud by byla přinucena vrátit se do Ugandy, kde neměla vyhlídky na podstoupení odpovídající léčby, očekávaná délka jejího života by byla kratší než dvanáct měsíců“. Její žádost o azyl byla zamítnuta z důvodu nevěrohodnosti a s odůvodněním, že léčba AIDS je v Ugandě dostupná za silně dotované ceny. Rozhodce zamítl stěžovatelčino odvolání proti zamítnutí žádosti o azyl, ale připustil odvolání z důvodů podle článku 3, neboť konstatoval, že v jejím případě by mohlo být odůvodněné výjimečné povolení zůstat ve Spojeném království. Státní tajemník se odvolal a v následných soudních rozhodnutích byl učiněn závěr, že stěžovatelčiným vyhoštěním nebude článek 3 porušen. Sněmovna lordů, opírajíc se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, došla k názoru, že podmínka výjimečných okolností požadovaná v článku 3 nebyla naplněna, neboť stěžovatelčin zdravotní stav nedosáhl tak kritického stádia, aby existovaly naléhavé humanitární důvody od vyhoštění upustit. Podle článku 39 Soud oznámil předběžné opatření vládě Spojeného království, která řízení o vyhoštění přerušila. Stížnost byla oznámena úřadům Spojeného království podle článku 3 Úmluvy. G. Článek 39 Jednacího řádu Soudu – předběžná opatření 22 Viz D. proti Spojenému království, rozsudek z 2. května 1997, 30240/96, Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP – Přehled judikatury k článku. - 40 - ♦ Ramzy proti Nizozemsku, 15. července 2005, stížnost č. 25424/05 – Absolutní povaha zákazu refoulement podle článku 3 Úmluvy a boj proti terorismu – Článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) Případ se týká vyhoštění osoby podezřelé z členství v islámské extrémistické skupině z Nizozemska do Alžírska. Stěžovatel tvrdí podle článku 3 Úmluvy, že pokud bude vyhoštěn do Alžírska, bude mu hrozit reálné nebezpečí mučení a špatného zacházení ze strany alžírských úřadů. 15. července 2005 Soud podle článku 39 Jednacího řádu Soudu oznámil nizozemské vládě, že stěžovatel nemá být vyhoštěn do Alžíru, dokud Soud ve věci nerozhodne. Intervenovat v řízení před Soudem jako třetí strana bylo povoleno: – Vládám Itálie, Litvy, Portugalska, Slovenska a Spojeného království; – Nevládním organizacím AIRE Centre, Interights (též zastupující organizace Amnesty International Ltd, Association for the Prevention of Torture, Human Rights Watch, Mezinárodní komise právníků, Open Society Justice Initiative a Redress), Justice and Liberty. Cílem Spojeného království, podporovaného výše uvedenými vládami, je napadnout absolutní povahu zákazu vrácení, hrozí-li mučení podle článku 3 Úmluvy, jak ji stanovil Soud v případu Chahal proti Spojenému království ze dne 15. listopadu 199623. Dle názoru Spojeného království by stát měl mít možnost hledat rovnováhu mezi svým zájmem na zajištění národní bezpečnosti a zájmem jednotlivce. Vzhledem k precedentu Chahal, který určil, že bez ohledu na své chování stěžovatel nemá být vrácen tam, kde mu hrozí mučení, je takové hledání rovnováhy v současné době vyloučeno. Stěžovatel prohlašuje, že je Mohammed Ramzy, alžírský občan, narozený v roce 1982. Bydlí v Nizozemsku, kde je úřadům znám pod tímto a deseti dalšími jmény. 12. června 2002 byl v Nizozemsku zatčen pro podezření ze zapojení do islámské extrémistické sítě působící v Nizozemsku a napojené na alžírskou Salafistickou skupinu pro hlásání islámu a boj. Podezření vůči stěžovateli se zakládala na úředních zprávách nizozemských bezpečnostních a výzvědných služeb vypracovaných 22. a 24. dubna 2002. 5. června 2003 v rámci trestního řízení soud stěžovatele zprostil všech obvinění a nařídil jeho propuštění z vyšetřovací vazby. Rozhodl, že zprávy, o něž se opírala obžaloba, nelze použít jako důkaz. Vzhledem k tomu, že představitelé výzvědných služeb odmítli poskytnout důkaz o původu informací uvedených ve zprávách rozvědky s odkazem na zákonnou povinnost zachovávat mlčenlivost a jelikož je příslušní ministři této povinnosti nezprostili, neměla obhajoba možnost účinným způsobem si ověřit původ a přesnost informací ve zprávách uvedených. Obžaloba sice nejprve podala proti tomuto rozsudku odvolání, ale 6. září, ještě před zahájením odvolacího řízení, je vzala zpět. Okamžitě po svém propuštění 5. června 2003 byl stěžovatel zadržen cizineckou policií a za účelem vyhoštění umístěn do detence pro cizince. Téhož dne požádal o azyl a tvrdil, že mu hrozí, že bude v Alžírsku podroben mučení nebo špatnému zacházení. Jeho žádost o azyl byla nakonec zamítnuta konečným rozhodnutím Státní rady ze dne 6. července 2005. 14. září 2004 vydal ministr pro imigraci a integraci příkaz k jeho vyhoštění. Rozhodl, že stěžovatel představuje riziko pro národní bezpečnost. 31. srpna 2005 ministr zamítl stěžovatelovu námitku proti tomuto rozhodnutí. V současné době je u Krajského soudu v Haagu projednáváno stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí z 31. srpna 2005. 23 Viz Chahal proti Spojenému království, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996, č. 22414/93, Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP, kapitola – Vybraná judikatura k článku 3. - 41 - 15. září 2005 byl stěžovatel propuštěn z detence pro cizince. Krajský soud v Haagu prohlásil jeho pokračující držení v detenci pro cizince za nezákonné, neboť nebylo možno očekávat, že bude v přiměřené době z Nizozemska vyhoštěn. ♦ Gebremedhin proti Francii, 15. července 2005, stížnost č. 25389/05 – Azylové řízení na hranicích a pojem zjevně nepodložené žádosti – Článek 2 (právo na život) – Článek 3 (zákaz mučení) – Článek 5 (právo na svobodu a bezpečnost) – Článek 13 (právo na účinné prostředky nápravy) Soud oznámil stížnost pana Gebremedhina (stížnost č. 25389/05) francouzské vládě dne 30. srpna 2005. V souladu s článkem 39 svého Jednacího řádu Soud téhož dne rozhodl, až do dalšího oznámení, o prodloužení předběžného opatření, jímž požádal francouzskou vládu, aby pozastavila rozhodnutí o vyhoštění vydané proti stěžovateli. Nad rámec svých konkrétních okolností tento případ vyvolává také obecné otázky týkající se řízení o azylové žádosti na hranicích a nepovolení vstupu na území ve Francii. Francouzskému sdružení ANAFE bylo v této věci povoleno intervenovat jako třetí strana. Stěžovatelem je občan Eritrey, narozený v roce 1979. V současné době mu nevládní organizace poskytuje ubytování v Paříži. Jako celá řada dalších osob byl stěžovatel spolu s rodinou v roce 1998 vysídlen z Etiopie do Eritrey. Pracoval jako fotograf-reportér pro nezávislé noviny Keste Debena, které řídil Milkias Mihretab. Stěžovatel a pan Mihretab byli v roce 2000 kvůli své novinářské činnosti zatčeni a 8 a 6 měsíců vězněni. Na základě kompromitujících fotografií, nalezených v jeho bytě, policie stěžovatele znovu zatkla a zadržovala jej 6 měsíců. Během této doby s ním bylo údajně hrubě zacházeno a údajně mu zůstaly následky, jako například popáleniny od cigaret a bolesti zad. Poté byl ze zdravotních důvodů převezen do nemocnice, odkud uprchl. Pobýval u babičky, kde jej vyléčil jistý lékař, pak uprchl do Súdánu ke strýci. Opustil Súdán a 29. června 2005 přistál bez osobních dokladů v Paříži na letišti Charlese de Gaulle a byl umístěn do „zone d’attente“ v Roissy. Vyslýchal jej člen personálu OFPRA (datum neudáno), který se k možnosti jeho přijetí vyjádřil pozitivně. Avšak další člen OFPRA, který se stěžovatelem uskutečnil druhý pohovor za přítomnosti tlumočníka, považoval žádost vzhledem k rozporům a nepřesnostem za zjevně nepodloženou. Z téhož důvodu také 6. července 2005 ministr vnitra žádost o povolení vstupu na francouzské území zamítl a rozhodl o vyhoštění stěžovatele do Eritrey, nebo jakékoli jiné země, která jej legálně přijme. 7. července 2005 stěžovatel napadl toto rozhodnutí u Správního soudu v Cergy Pontoise v řízení o předběžném opatření („en référé“). Tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo vážně ohroženo jeho právo žádat o azyl a právo nebýt vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení chráněné článkem 3 Úmluvy. 8. července Správní soud prohlásil stěžovatelův návrh za zjevně nepodložený, a to bez nařízení jednání či jakékoli rozpravy. Stěžovatel uvedl, že 8. července jej policie odvezla na eritrejskou ambasádu. Úřady údajně předaly eritrejskému velvyslanci jeho žádost o azyl včetně podrobností o okolnostech jeho útěku a jménech osob, které mu pomáhaly. - 42 - 20. července Ministerstvo vnitra povolilo stěžovateli vstup na francouzské území, mimo jiné po zvážení žádosti Evropského soudu pro lidská práva podle článku 39 jeho Jednacího řádu, aby stěžovatelovo vyhoštění bylo pozastaveno až do 30. srpna 2005. Na tomtéž základě byl stěžovateli vydán osmidenní „sauf-conduit“, který mu měl umožnit podat žádost o povolení k pobytu a žádost o azyl. S pomocí ANAFE a organizace Reportéři bez hranic mu bylo uděleno dočasné povolení k pobytu. Stěžovatel podal žádost o azyl a OFPRA mu přiznal status uprchlíka. Stěžovatel tvrdil, že jako reportér svobodného tisku by byl v případě vrácení do Eritrey reálně ohrožen na životě (článek 2 Úmluvy), nebo vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení (článek 3 Úmluvy). Byl přesvědčen, že při absenci účinné soudní kontroly úřady zneužívají pojmu zjevně nepodložená žádost o azyl, která je jediným důvodem pro odmítnutí vstupu na území. Stěžovatel poukazoval podle článku 13 Úmluvy (právo na účinný prostředek nápravy) na absenci opravného prostředku s odkladným účinkem proti rozhodnutím o odmítnutí vstupu na území. S odvoláním na článek 5 Úmluvy argumentoval, že byl nezákonně zbaven svobody (po dobu 22 dnů namísto 20, jak stanoví zákon) a bez možnosti účinného soudního přezkoumání. ♦ Další žádosti podle článku 39, kterým bylo vyhověno ve druhém pololetí roku 2005: Stížnost číslo 24171/05 KARIM proti Švédsku 26565/05 23944/05 39726/04 26844/04 26834/05 27174/05 30977/05 26853/04 27495/05 31956/05 32572/05 34559/05 36326/05 14600/05 37913/05 39806/05 40902/05 61292/00 42175/05 42963/05 44092/05 45223/05 Datum předběžného opatření Název Cílová země 6. 7. 2005 Bangladéš N. proti Spojenému království 22. 7. 2005 Uganda SALEM proti Portugalsku 28. 7. 2005 E. COLLINS a A. AKAZIEBIE proti Švédsku MOLASHVILI proti Gruzii 8. 7. 2005 26. 7. 2005 Nigérie – Indie AGBOTAIN a OSAKPOLOR OMOREGBEE proti Švédsku 29. 7. 2005 Nigérie T.A. a ostatní proti Švédsku OSMANOVA proti Švédsku 19. 8. 2005 POPOV proti Rusku 26. 8. 2005 Bangladéš 1. 9. 2005 – MICHALOPOULOS proti Řecku 1. 9. 2005 HAMIDOVIC proti Itálii SALAMZADE KAMAL proti Švédsku ANGOSOM proti Francii A.M. proti Finsku Bosna a Hercegovina 4. 10. 2005 Eritrea 9. 9. 2005 11. 10. 2005 12. 10. 2005 PALADI proti Moldávii 10. 11. 2005 BILASI-ASHRI proti Rakousku 24. 10. 2005 17. 11. 2005 USEINOV proti Nizozemsku – 2. 9. 2005 ESKINAZI a CHELOUCHE proti Turecku HAKIZIMANA proti Švédsku Ázerbájdžán 25. 11. 2005 Ázerbájdžán Írán Izrael Rwanda - Egypt BJR Makedonie MAHDAWI proti Turecku 28. 11. 2005 Írán SAFAHANI LANGEROUDI a ZENDEH DEL proti Nizozemsku 13. 12. 2005 Írán 20.12.2005 Afghánistán MARCHENKO proti Ukrajině SULTANI proti Francii - 43 - 5. 12. 2005 - II. 3. Dohled Výboru ministrů nad výkonem rozsudk Soudu S ohledem na rozsudek Soudu ze dne 8. července 2004 ve věci Ilasçu a ostatní proti Ruské federaci a Moldávii24 přijal Výbor ministrů dne 22. dubna 2005 mezitímní rezoluci ResDH (2005)4225. 13. července 2005 Výbor ministrů Rady Evropy přijal druhou mezitímní rezoluci ResDH (2005) 84. V mezitímní rezoluci výbor se zájmem konstatoval, že od té doby moldavské úřady pravidelně poskytovaly informace ohledně kroků podniknutých k propuštění těch stěžovatelů, kteří byli stále ještě vězněni. Výbor však vyjádřil hlubokou lítost nad skutečností, že od doby přijetí této rezoluce ruské úřady znovu zpochybnily platnost rozsudku a trvaly na tom, že zaplacením přiznaného zadostiučinění považují rozsudek za plně vykonaný. Dále vyjádřil politování nad tím, že neposkytly žádné nové informace o úsilí, které zahájily k zabezpečení propuštění dosud vězněných stěžovatelů. Zejména zdůraznil, že je zřejmé, že prodlužování nezákonného a svévolného zadržování stěžovatelů déle než rok poté, co byl vynesen rozsudek, představuje naprosté nesplnění požadavků stanovených v rozsudku Soudu. Výbor vyzval moldavské úřady, aby i nadále usilovaly o ukončení svévolného zadržování dosud vězněných stěžovatelů a jejich okamžité propuštění a naléhal na ruské úřady, aby k tomu podnikly všechny nezbytné kroky. II. 4. Další zprávy 7. listopadu 2005 byl tajemníkem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku zvolen Erik Fribergh. 12. prosince 2005 zvolil Evropský soud pro lidská práva Peera Lorenzena (Dánsko) předsedou páté sekce Soudu na tříleté funkční období počínaje 1. březnem 2006. 24 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP – Shrnutí rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti za červenecprosinec 2004. 25 Viz Příručka UNHCR k ochraně uprchlíků a k judikatuře ESLP, kapitola 5.9 – Shrnutí rozsudků a rozhodnutí o přijatelnosti za leden–červen 2005. - 44 - Přílohy: 1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. 209/1992 Sb. SDĚLENÍ federálního ministerstva zahraničních věcí Federální ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 21. února 1991 byla v Madridu podepsána jménem České a Slovenské Federativní Republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a tyto další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující: Dodatkový protokol, sjednaný v Paříži dne 20. března 1952, Protokol č. 2 sjednaný ve Štrasburku dne 6. května 1963, Protokol č. 4, sjednaný ve Štrasburku dne 16. září 1963, Protokol č. 6 sjednaný ve Štrasburku dne 28. dubna 1983 a Protokol č. 7, sjednaný ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984. S Úmluvou i Protokoly vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky je ratifikoval s tím, že Česká a Slovenská Federativní Republika podle článku 64 Úmluvy činí výhradu k článkům 5 a 6 Úmluvy v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb. , o některých služebních poměrech vojáků. Ratifikační listiny byly uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 18. března 1992. Při ratifikaci Úmluvy bylo učiněno prohlášení: Česká a Slovenská Federativní Republika prohlašuje, že po dobu pěti let, která se bude mlčky prodlužovat vždy o období dalších pěti let, pokud Česká a Slovenská Federativní Republika své prohlášení neodvolá před uplynutím probíhajícího období: a) uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25 Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, články 1-4 Protokolu č. 4 a články 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku; b) uznává na základě vzájemnosti pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle článku 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k výkladu a použití Úmluvy, článků 1-4 Protokolu č. 4 a článků 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 66 odst. 2 dnem 3. září 1953. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila v platnost v souladu s článkem 66 odst. 3 dnem 18. března 1992. Dodatkový protokol vstoupil v platnost na základě svého článku 6 dnem 18. května 1954 a pro ČSFR vstoupil v platnost na základě téhož článku dnem 18. března 1992. Protokol č. 4 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dnem 2. května 1968 a pro ČSFR vstoupil v platnost podle téhož článku dnem 18. března 1992. Protokol č. 6 vstoupil v platnost na základě svého článku 8 odst. 1 dnem 1. března 1985 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 dnem 1. dubna 1992. Protokol č. 7 vstoupil v platnost na základě svého článku 9 odst. 1 dnem 1. listopadu 1988 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 vstoupí v platnost dnem 1. června 1992. Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dnem 1. října 1994 a tímtéž dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku. České překlady Úmluvy i Protokolů se vyhlašují samostatně. ÚMLUVA o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 Podepsané vlády, členové Rady Evropy, majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948; - 45 - majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených; majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod; znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí; rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu, podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci; dohodly se na následujícím: Čl.1 Povinnost respektovat lidská práva Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy. HLAVA I PRÁVA A SVOBODY Čl.2 Právo na život 1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. 2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury. Čl.3 Zákaz mučení Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Čl.4 Zákaz otroctví a nucené práce 1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. 2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce. 3. Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje: a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu; b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby; c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství; d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností. Čl.5 Právo na svobodu a osobní bezpečnost 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; - 46 - b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán; e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků; f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. 2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. 3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. 4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. 5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Čl.6 Právo na spravedlivý proces 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Čl.7 Zákaz trestu bez zákona 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Čl.8 Právo na respektování rodinného a soukromého života 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. - 47 - 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl.9 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání 1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. 2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl.10 Svoboda projevu 1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Čl.11 Svoboda shromažďování a sdružování 1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy. Čl.12 Právo uzavřít manželství Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva. Čl.13 Právo na účinné opravné prostředky Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Čl.14 Zákaz diskriminace Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Čl.15 Odstoupení od závazků v případě ohrožení 1. V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout - 48 - opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva. 2. Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a článku 3, 4 (odstavec 1) a 7. 3. Každá Vysoká smluvní strana, využívající svého práva na odstoupení, bude v plném rozsahu informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, která přijala a o jejich důvodech. Generálního tajemníka Rady Evropy bude rovněž informovat o tom, kdy tato opatření pozbyla platnosti a kdy ustanovení Úmluvy budou znovu prováděna v plném rozsahu. Čl.16 Omezení politické činnosti cizinců Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců. Čl.17 Zákaz zneužití práv Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Čl.18 Ohraničení možnosti omezení práv Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena. HLAVA II EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA Čl.19 Ustavení Soudu K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“). Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad. nadpis vypuštěn Čl.20 Počet soudců Počet soudců tvořících Soud je roven počtu Vysokých smluvních stran. Čl.21 Podmínky výkonu funkce 1. Soudci musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky. 2. Soudci zasedají v Soudu jako soukromé osoby. 3. Ve svém funkčním období nemohou soudci vykonávat činnost neslučitelnou s jejich nezávislostí a nestranností nebo s požadavky stálého úřadu; o všech otázkách vyvolaných použitím tohoto odstavce rozhoduje Soud. Čl.22 Volby soudců 1. Soudci jsou Parlamentním shromážděním voleni za každou Vysokou smluvní stranu většinou odevzdaných hlasů ze seznamu tří kandidátů předložených Vysokou smluvní stranou. - 49 - 2. Stejný postup se použije při doplňování Soudu v případě přistoupení nových Vysokých smluvních stran a při obsazování příležitostně uvolněných míst. Čl.23 Funkční období 1. Soudci jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční období poloviny soudců zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího roku. 2. Soudci, jejichž funkční období skončí uplynutím počátečního tříletého období, budou určeni losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned poté, co budou zvoleni. 3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obměně jedné poloviny soudců každé tři roky, může Parlamentní shromáždění rozhodnout, dříve než přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více soudců, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let, avšak ne více než devět let a ne méně než tři roky. 4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Parlamentní shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po volbách. 5. Soudce, který byl zvolen, aby nahradil soudce, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce. 6. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let. 7. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté co byli nahrazeni však pokračují v projednávání těch případů, které již posuzují. Čl.24 Odvolání Žádný soudce nesmí být zbaven svého úřadu, pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou nerozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované podmínky. Čl.25 Kancelář a referendáři Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu. Soudu pomáhají referendáři. Čl.26 Plénum Soudu Plénum Soudu a) volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy; tito mohou být zvoleni znovu, b) zřizuje senáty na pevně stanovené období, c) volí předsedy senátů Soudu; tito mohou být zvoleni znovu, d) přijímá jednací řád Soudu, e) volí vedoucího kanceláře a jednoho nebo více zástupců vedoucího kanceláře. Čl.27 Výbory, senáty a Velký senát 1. K projednání předložených případů zasedá Soud ve výborech složených ze tří soudců, v senátech složených ze sedmi soudců a ve Velkém senátu složeném ze sedmnácti soudců. Senáty Soudu zřizují výbory na pevně stanovené období. 2. Členem senátu a Velkého senátu bude ex officio soudce zvolený za dotčenou smluvní stranu nebo, pokud takový není nebo není schopen zasedat, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce. 3. Velký senát se dále skládá z předsedy soudu, místopředsedů, předsedů senátů a dalších soudců vybraných v souladu - 50 - s jednacím řádem Soudu. Je-li případ podle článku 43 předán Velkému senátu, nemůže v něm zasedat soudce ze senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za dotčenou smluvní stranu. Čl.28 Prohlášení výboru o nepřijatelnosti Výbor může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze svého seznamu případů individuální stížnost podanou podle článku 34, pokud takové rozhodnutí může být učiněno bez dalšího přezkoumání. Toto rozhodnutí je konečné. Čl.29 Rozhodnutí senátu o přijatelnosti a ve věci 1. Není-li učiněno rozhodnutí podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a ve věci individuálních stížností podaných podle článku 34. 2. Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností podaných podle článku 33. 3. Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, pokud Soud ve výjimečných případech nerozhodne jinak. Čl.30 Vzdání se pravomoci ve prospěch Velkého senátu Pokud případ projednávaný senátem vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud by se rozhodnutí senátu o otázce jím projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným, může se senát v kterémkoliv okamžiku před vynesením rozsudku vzdát pravomoci ve prospěch Velkého senátu, pokud proti tomu ani jedna strana případu nic nenamítá. Čl.31 Pravomoci velkého senátu Velký senát a) rozhoduje o stížnostech podaných buď podle článku 33, nebo článku 34, jestliže se senát vzdal své pravomoci podle článku 30 nebo pokud mu byl případ postoupen podle článku 43, a b) posuzuje stížnosti o posudky předkládané podle článku 47. Čl.32 Pravomoc Soudu 1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny věci týkající se výkladu a použití Úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány podle ustanovení článků 33, 34 a 47. 2. Spory o pravomoc Soudu rozhodne Soud. Čl.33 Mezistátní případy Každá vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení Úmluvy a Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou. Čl.34 Individuální stížnosti Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva. - 51 - Čl.35 Podmínky přijatelnosti 1. Soud se může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. 2. Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností předloženou podle článku 34, která je a) anonymní, nebo b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo již předložená jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti. 3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, kterou pokládá za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo podat stížnost. 4. Soud zamítne každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou podle tohoto článku. Může tak učinit v kterémkoliv stadiu řízení. Čl.36 Intervence třetí strany 1. Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení. 2. Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení. Čl.37 Vyškrtnutí stížností 1. Soud může v kterémkoliv stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že a) stěžovatel netrvá na své stížnosti, nebo b) věc již byla vyřešena, nebo c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti. Soud však pokračuje v posuzování stížnosti, vyžaduje-li to dodržování lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Soud může rozhodnout o navrácení stížnosti do svého seznamu případů, jestliže se domnívá, že okolnosti takový krok odůvodňují. nadpis vypuštěn Čl.38 Posouzení případu a řízení o smírném urovnání 1. Jestliže Soud uzná stížnost jako přijatelnou, a) za účelem zjištění skutečností pokračuje v projednávání případu společně se zástupci stran, a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky, b) poskytuje všestrannou pomoc zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Řízení vedené podle odstavce 1 b) je důvěrné. Čl.39 Dosažení smírného urovnání Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu formou rozhodnutí, které se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého řešení. - 52 - Čl.40 Veřejnost slyšení a přístup k dokumentům 1. Slyšení jsou veřejná, pokud Soud z důvodu výjimečných okolností nerozhodne jinak. 2. Dokumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak. Čl.41 Spravedlivé zadostiučinění Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Čl.42 Rozsudky senátu Rozsudky senátu se stávají konečnými v souladu s ustanoveními článku 44 odst. 2. Čl.43 Postoupení Velkému senátu 1. V tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu mohou strany případu požádat ve výjimečných případech o postoupení případu Velkému senátu. 2. Kolegium pěti soudců Velkého senátu žádosti vyhoví, jestliže případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo závažný problém obecného významu. 3. Pokud porota žádost přijme, Velký senát o případu rozhodne formou rozsudku. Čl.44 Konečnost rozsudku 1. Rozsudek Velkého senátu je konečný. 2. Rozsudek senátu se stane konečným, a) jakmile strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu, nebo b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku, jestliže nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo c) jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne žádost podle článku 43. 3. Konečný rozsudek se zveřejní. Čl.45 Odůvodnění rozsudku a rozhodnutí 1. Rozsudky a rozhodnutí o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti stížnosti musí být zdůvodněny. 2. Jestliže rozsudek nebo jeho část nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, je každý soudce oprávněn připojit k němu svůj odlišný názor. Čl.46 Závaznost a výkon rozsudku 1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. 2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon. - 53 - Čl.47 Posudky 1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a Protokolů k ní. 2. Takové posudky se nesmí zabývat otázkami, které se vztahují k obsahu nebo rozsahu práv či svobod stanovených v hlavě I Úmluvy a v Protokolech k ní, ani jinými otázkami, které by Soud nebo Výbor ministrů mohly posuzovat v důsledku jakéhokoliv řízení, jež může být zahájeno v souladu s Úmluvou. 3. Rozhodnutí Výboru ministrů požádat o posudek Soud vyžaduje většinu hlasů zástupců oprávněných zasedat ve Výboru. Čl.48 Poradní pravomoc Soudu Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministrů spadá do jeho pravomoci stanovené v článku 47. Čl.49 Odůvodnění posudků 1. Soud svůj posudek odůvodní. 2. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor. 3. Posudky Soudu se zasílají Výboru ministrů. Čl.50 Výlohy Soudu Výlohy Soudu hradí Rada Evropy. Čl.51 Výsady a imunity soudců Soudci požívají během výkonu svých funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy a v dohodách na jeho základě uzavřených. HLAVA III RŮZNÁ USTANOVENÍ Čl.52 Žádost generálního tajemníka Každá Vysoká smluvní strana poskytne na žádost generálního tajemníka Rady Evropy požadované vysvětlení o způsobu, jak její vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění všech ustanovení této Úmluvy. Čl.53 Ochrana zaručených lidských práv Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou. Čl.54 Pravomoci Výboru ministrů Nic v této Úmluvě nebrání pravomocem, které přiznal Výboru ministrů Statut Rady Evropy . - 54 - Čl.55 Vyloučení jiného způsobu urovnání sporu S výhradou zvláštního ujednání Vysoké smluvní strany souhlasí, že mezi sebou nepoužijí smluv, Úmluv nebo prohlášení, které jsou mezi nimi v platnosti k tomu, aby předkládaly formou žalob spory vyplývající z výkladu nebo provádění této Úmluvy jiným způsobem urovnání, než je stanoveno v této Úmluvě. Čl.56 Územní působnost 1. Každý stát může při ratifikaci nebo kdykoli později prohlásit sdělením generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že tato Úmluva se bude podle odstavce 4 tohoto článku vztahovat na všechna nebo kterékoli z území, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. 2. Úmluva se bude vztahovat na jedno nebo více území uvedených ve sdělení počínaje třicátým dnem následujícím po přijetí tohoto sdělení generálním tajemníkem Rady Evropy. 3. Na uvedených územích budou ustanovení této Úmluvy prováděna s přihlédnutím k místním potřebám. 4. Každý stát, který učiní prohlášení podle prvního odstavce tohoto článku, může kdykoli později prohlásit jménem jednoho nebo více území, kterých se toto prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy. nadpis vypuštěn Čl.57 Výhrady 1. Každý stát může při podpisu této Úmluvy nebo uložení své ratifikační listiny učinit výhradu ke kterémukoli ustanovení Úmluvy, pokud zákon, který v té době platí na jeho území, není v souladu s tímto ustanovením. Výhrady všeobecné povahy nejsou podle tohoto článku povoleny. 2. Každá výhrada učiněná podle tohoto článku musí obsahovat stručný popis příslušného zákona. Čl.58 Vypovězení 1. Vysoká smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu až po uplynutí pěti let od data, kdy se stala její stranou a po šesti měsících od zaslání sdělení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který o tom informuje ostatní Vysoké smluvní strany. 2. Tato výpověď nemůže zprostit Vysokou smluvní stranu závazků z této Úmluvy pokud jde o jakékoli jednání, které by mohlo znamenat porušení těchto závazků a mohlo být způsobeno touto smluvní stranou před datem, k němuž výpověď nabývá účinnosti. 3. Každá Vysoká smluvní strana, která přestane být členem Rady Evropy, přestane být stranou této Úmluvy za stejných podmínek. 4. Úmluva může být vypovězena podle ustanovení předcházejících odstavců pokud jde o kterákoli území, pro něž byla rozšířena (článek 56). Čl.59 Podpis a ratifikace 1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členům Rady Evropy. Bude ratifikována. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. 2. Tato Úmluva vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikačních listin. 3. Pro každý stát, který Úmluvu podepsal a který ji bude ratifikovat později, vstoupí Úmluva v platnost ihned po uložení ratifikační listiny. 4. Generální tajemní Rady Evropy oznámí všem členům Rady Evropy vstup Úmluvy v platnost, jména Vysokých smluvních stran, které ji ratifikovaly, jakož i uložení každé ratifikační listiny, k němuž dojde později. - 55 - Čl.60 zrušen Čl.61 zrušen Čl.62 zrušen Čl.63 zrušen Čl.64 zrušen Čl.65 zrušen Čl.66 zrušen Dáno v Římě 4. listopadu 1950 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník všem státům, které Úmluvu podepsaly. Příl. 1 Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Podepsané vlády, členové Rady Evropy rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“), dohodly se na následujícím: Čl.1 Ochrana vlastnictví Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Čl.2 Právo na vzdělání Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením. Čl.3 Právo na svobodné volby Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru. Čl.4 Územní působnost Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení - 56 - pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoliv území. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. Čl.5 Vztah k Úmluvě Vysoké smluvní strany budou považovat články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím. Čl.6 Podpis a ratifikace Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikační listin. Pro každý stát, který jej podepsal a bude jej ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali. Dáno v Paříži dne 20. března 1952 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem signatářům. Příl. 2 zrušena Příl. 3 Protokol č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávající některá práva a svobody jiné než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě Podepsané vlády, členové Rady Evropy, rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“) a v článcích 1 až 3 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, podepsaného v Paříži 20. března 1952, dohodly se na následujícím: Čl.1 Zákaz uvěznění pro dluh Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl.2 Svoboda pohybu 1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu. 2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. 3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. 4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti. Čl.3 Zákaz vyhoštění státních občanů 1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem. 2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem. - 57 - Čl.4 Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno. Čl.5 Územní působnost 1. Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. 2. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoli území. 3.Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. 4. Území každého státu, na které se vztahuje tento protokol vzhledem k jeho ratifikaci nebo jeho přijetí tímto státem, a každé území, na něž se protokol vztahuje vzhledem k prohlášení učiněnému tímto státem podle tohoto článku, budou považována za různá území pokud jde o odkazy na území státu učiněné v článcích 2 a 3. 5. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich. Čl.6 Vztah k Úmluvě Vysoké smluvní strany budou považovat články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím. Čl.7 Podpis a ratifikace 1. Tento protokol je otevřen k podpisu členům států Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení pěti ratifikačních listin. Pro každý stát, který jej podepsal a který jej bude ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin. 2. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno ve Štrasburku 16. září 1963 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem státům, které Úmluvu podepsaly. Příl. 4 Protokol č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zrušení trestu smrti Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“), berouce v úvahu, že vývoj, k němuž došlo v některých členských státech Rady Evropy, vyjadřuje všeobecnou tendenci ve prospěch zrušení trestu smrti, dohodly se na následujícím: Čl.1 Zákaz trestu smrti Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven. - 58 - Čl.2 Trest smrti v době války Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona. Čl.3 Zákaz odstoupení Od ustanovení tohoto protokolu nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy. Čl.4 Zákaz výhrad K ustanovením tohoto protokolu není přípustná žádná výhrada podle článku 57 Úmluvy. Čl.5 Územní působnost 1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí nebo schválení, určit jedno nebo více území, na která se tento protokol bude vztahovat. 2. Každý stát může kdykoliv později prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v platnost první den měsíce, který následuje po přijetí takového prohlášení generálním tajemníkem. 3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců bude moci být odvoláno pokud jde o kterékoliv území uvedené v tomto prohlášení sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nabude účinnosti první den měsíce, který následuje po přijetí takového sdělení generálním tajemníkem. Čl.6 Vztah k Úmluvě Členské státy považují články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se plní v souladu s tím. Čl.7 Podpis a ratifikace Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nebude moci ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Čl.8 Vstup v platnost 1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po dni, kdy pět členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem v souladu s ustanovením článku 7. 2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po datu uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení. Čl.9 Úkoly depozitáře Generální tajemník Rady Evropy sdělí členským státům Rady: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení; - 59 - c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost podle jeho článků 5 a 8; d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto protokolu. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno v Štrasburku 28. dubna 1983 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy. Příl. 5 Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol, rozhodnuty podniknout další opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv a svobod prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“), dohodly se na následujícím: Čl.1 Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců 1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b) dát přezkoumat svůj případ; c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. 2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Čl.2 Právo na odvolání v trestních věcech 1. Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon. 2. Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku. Čl.3 Odškodnění za nezákonné odsouzení Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby. Čl.4 Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát 1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. 2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. 3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy. - 60 - Čl.5 Rovnost mezi manželi Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí. Čl.6 Územní působnost 1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí nebo schválení, určit jednoho nebo více území, na něž se tento protokol bude vztahovat, přičemž určí rozsah, v jakém se zavazuje plnit ustanovení protokolu na tomto nebo na těchto územích. 2. Každý stát může kdykoli později prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy generální tajemník obdržel prohlášení. 3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců může být odvoláno nebo pozměněno pokud jde o kterékoli území uvedené v tomto prohlášení sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nebo změna nabude účinnosti první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy generální tajemník obdržel oznámení. 4. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. 5. Území každého státu, na něž se tento protokol vztahuje na základě ratifikace, přijetí nebo schválení tímto státem, a každé z území, na něž se protokol vztahuje vzhledem k prohlášení, které tento stát podle tohoto článku učinil, mohou být považována za různá území, pokud jde o odkaz na území státu učiněný v článku 1. 6. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 5 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich. Čl.7 Vztah k Úmluvě Členské státy považují články 1 až 6 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ostatní ustanovení Úmluvy se provádějí v souladu s tím. Čl.8 Podpis a ratifikace Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nemůže ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Čl.9 Vstup v platnost 1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty od data, kdy sedm členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem podle ustanovení článku 8. 2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení. Čl.10 Úkoly depozitáře Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení; - 61 - c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost v souladu s články 6 a 9; d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo prohlášení týkající se tohoto protokolu. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno ve Štrasburku 22. listopadu 1984 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy. - 62 - 2. Protokol č. 11 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod 243/1998 Sb. SDĚLENÍ Ministerstva zahraničních věcí Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 11. května 1994 byl ve Štrasburku přijat a jménem České republiky podepsán Protokol č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod , kterým se mění kontrolní mechanismus v ní ustavený. S Protokolem vyslovil souhlas Parlament České republiky a schválil jej podle článku 39 odst. 4 Ústavy České republiky jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky . Prezident republiky Protokol ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Protokolu, dne 28. dubna 1995. Protokol vstupuje v platnost na základě svého článku 4 dnem 1. listopadu 1998 a tímto dnem vstupuje v platnost i pro Českou republiku. Český překlad Protokolu č. 11 se vyhlašuje současně. PROTOKOL č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se mění kontrolní mechanismus v ní ustavený Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Ú mluvě o ochraně lidských práv a základních svobod , podepsané v Římě 4. listopadu 1950, (dále jen „Úmluva“), majíce na zřeteli naléhavou potřebu změnit kontrolní mechanismus ustavený Úmluvou za účelem zachování a zvýšení účinnosti ochrany lidských práv a základních svobod, především vzhledem k nárůstu počtu stížností a rostoucímu počtu členských zemí Rady Evropy, majíce na zřeteli, že je proto žádoucí pozměnit za tímto účelem určitá ustanovení Úmluvy , zejména nahradit stávající Evropskou komisi a Soud pro lidská práva novým stálým Soudem, berouce na vědomí Rezoluci č. 1, přijatou na Evropské ministerské konferenci o lidských právech, konané ve Vídni ve dnech 19. a 20. března 1985, berouce na vědomí Doporučení č. 1194 (1992), přijaté Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 6. října 1992, berouce na vědomí rozhodnutí o reformě kontrolního mechanismu Úmluvy , přijatého hlavami států a vlád členských zemí Rady Evropy ve Vídeňské deklaraci dne 9. října 1993, dohodly se na následujícím: Čl.1 Stávající text hlav II až IV Úmluvy ( články 19 až 56 ) a Protokolu č. 2, který přiznává Evropskému soudu pro lidská práva pravomoc vydávat posudky, se nahrazuje následující hlavou II Úmluvy (články 19 až 51 ): HLAVA II EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA Článek 19 Ustavení Soudu K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“). Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad. Článek 20 Počet soudců Počet soudců tvořících Soud je roven počtu Vysokých smluvních stran. - 63 - Článek 21 Podmínky výkonu funkce 1. Soudci musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky. 2. Soudci zasedají v Soudu jako soukromé osoby. 3. Ve svém funkčním období nemohou soudci vykonávat činnost neslučitelnou s jejich nezávislostí a nestranností nebo s požadavky stálého úřadu; o všech otázkách vyvolaných použitím tohoto odstavce rozhoduje Soud. Článek 22 Volby soudců 1. Soudci jsou Parlamentním shromážděním voleni za každou Vysokou smluvní stranu většinou odevzdaných hlasů ze seznamu tří kandidátů předložených Vysokou smluvní stranou. 2. Stejný postup se použije při doplňování Soudu v případě přistoupení nových Vysokých smluvních stran a při obsazování příležitostně uvolněných míst. Článek 23 Funkční období 1. Soudci jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční období poloviny soudců zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího roku. 2. Soudci, jejichž funkční období skončí uplynutím počátečního tříletého období, budou určeni losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned poté, co budou zvoleni. 3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obměně jedné poloviny soudců každé tři roky, může Parlamentní shromáždění rozhodnout, dříve než přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více soudců, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let, avšak ne více než devět let a ne méně než tři roky. 4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Parlamentní shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po volbách. 5. Soudce, který byl zvolen, aby nahradil soudce, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce. 6. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let. 7. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté co byli nahrazeni však pokračují v projednávání těch případů, které již posuzují. Článek 24 Odvolání Žádný soudce nesmí být zbaven svého úřadu, pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou nerozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované podmínky. Článek 25 Kancelář a referendáři Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu. Soudu pomáhají referendáři. Článek 26 Plénum Soudu Plénum Soudu a) volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy; tito mohou být zvoleni znovu, b) zřizuje senáty na pevně stanovené období, c) volí předsedy senátů Soudu; tito mohou být zvoleni znovu, d) přijímá jednací řád Soudu, e) volí vedoucího kanceláře a jednoho nebo více zástupců vedoucího kanceláře. - 64 - Článek 27 Výbory, senáty a Velký senát 1. K projednání předložených případů zasedá Soud ve výborech složených ze tří soudců, v senátech složených ze sedmi soudců a ve Velkém senátu složeném ze sedmnácti soudců. Senáty Soudu zřizují výbory na pevně stanovené období. 2. Členem senátu a Velkého senátu bude ex officio soudce zvolený za dotčenou smluvní stranu nebo, pokud takový není nebo není schopen zasedat, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce. 3. Velký senát se dále skládá z předsedy soudu, místopředsedů, předsedů senátů a dalších soudců vybraných v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li případ podle článku 43 předán Velkému senátu, nemůže v něm zasedat soudce ze senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za dotčenou smluvní stranu. Článek 28 Prohlášení výboru o nepřijatelnosti Výbor může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze svého seznamu případů individuální stížnost podanou podle článku 34, pokud takové rozhodnutí může být učiněno bez dalšího přezkoumání. Toto rozhodnutí je konečné. Článek 29 Rozhodnutí senátu o přijatelnosti a ve věci 1. Není-li učiněno rozhodnutí podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a ve věci individuálních stížností podaných podle článku 34. 2. Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností podaných podle článku 33. 3. Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, pokud Soud ve výjimečných případech nerozhodne jinak. Článek 30 Vzdání se pravomoci ve prospěch Velkého senátu Pokud případ projednávaný senátem vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud by se rozhodnutí senátu o otázce jím projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným, může se senát v kterémkoliv okamžiku před vynesením rozsudku vzdát pravomoci ve prospěch Velkého senátu, pokud proti tomu ani jedna strana případu nic nenamítá. Článek 31 Pravomoci velkého senátu Velký senát a) rozhoduje o stížnostech podaných buď podle článku 33, nebo článku 34, jestliže se senát vzdal své pravomoci podle článku 30 nebo pokud mu byl případ postoupen podle článku 43, a b) posuzuje stížnosti o posudky předkládané podle článku 47. Článek 32 Pravomoc Soudu 1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny věci týkající se výkladu a použití Úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány podle ustanovení článků 33, 34 a 47. 2. Spory o pravomoc Soudu rozhodne Soud. Článek 33 Mezistátní případy Každá vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení Úmluvy a Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou. Článek 34 Individuální stížnosti Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva. - 65 - Článek 35 Podmínky přijatelnosti 1. Soud se může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. 2. Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností předloženou podle článku 34, která je a) anonymní, nebo b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo již předložená jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti. 3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, kterou pokládá za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo podat stížnost. 4. Soud zamítne každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou podle tohoto článku. Může tak učinit v kterémkoliv stadiu řízení. Článek 36 Intervence třetí strany 1. Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení. 2. Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení. Článek 37 Vyškrtnutí stížností 1. Soud může v kterémkoliv stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že a) stěžovatel netrvá na své stížnosti, nebo b) věc již byla vyřešena, nebo c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti. Soud však pokračuje v posuzování stížnosti, vyžaduje-li to dodržování lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Soud může rozhodnout o navrácení stížnosti do svého seznamu případů, jestliže se domnívá, že okolnosti takový krok odůvodňují. Článek 38 Posouzení případu a řízení o smírném urovnání 1. Jestliže Soud uzná stížnost jako přijatelnou, a) za účelem zjištění skutečností pokračuje v projednávání případu společně se zástupci stran, a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky, b) poskytuje všestrannou pomoc zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Řízení vedené podle odstavce 1 b) je důvěrné. Článek 39 Dosažení smírného urovnání Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu formou rozhodnutí, které se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého řešení. Článek 40 Veřejnost slyšení a přístup k dokumentům 1. Slyšení jsou veřejná, pokud Soud z důvodu výjimečných okolností nerozhodne jinak. 2. Dokumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak. - 66 - Článek 41 Spravedlivé zadostiučinění Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Článek 42 Rozsudky senátu Rozsudky senátu se stávají konečnými v souladu s ustanoveními článku 44 odst. 2. Článek 43 Postoupení Velkému senátu 1. V tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu mohou strany případu požádat ve výjimečných případech o postoupení případu Velkému senátu. 2. Kolegium pěti soudců Velkého senátu žádosti vyhoví, jestliže případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo závažný problém obecného významu. 3. Pokud porota žádost přijme, Velký senát o případu rozhodne formou rozsudku. Článek 44 Konečnost rozsudku 1. Rozsudek Velkého senátu je konečný. 2. Rozsudek senátu se stane konečným, a) jakmile strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu, nebo b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku, jestliže nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo c) jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne žádost podle článku 43. 3. Konečný rozsudek se zveřejní. Článek 45 Odůvodnění rozsudku a rozhodnutí 1. Rozsudky a rozhodnutí o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti stížnosti musí být zdůvodněny. 2. Jestliže rozsudek nebo jeho část nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, je každý soudce oprávněn připojit k němu svůj odlišný názor. Článek 46 Závaznost a výkon rozsudku 1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. 2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon. Článek 47 Posudky 1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a Protokolů k ní. 2. Takové posudky se nesmí zabývat otázkami, které se vztahují k obsahu nebo rozsahu práv či svobod stanovených v hlavě I Úmluvy a v Protokolech k ní, ani jinými otázkami, které by Soud nebo Výbor ministrů mohly posuzovat v důsledku jakéhokoliv řízení, jež může být zahájeno v souladu s Úmluvou . 3. Rozhodnutí Výboru ministrů požádat o posudek Soud vyžaduje většinu hlasů zástupců oprávněných zasedat ve Výboru. Článek 48 Poradní pravomoc Soudu Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministrů spadá do jeho pravomoci stanovené v článku 47. - 67 - Článek 49 Odůvodnění posudků 1. Soud svůj posudek odůvodní. 2. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor. 3. Posudky Soudu se zasílají Výboru ministrů. Článek 50 Výlohy Soudu Výlohy Soudu hradí Rada Evropy. Článek 51 Výsady a imunity soudců Soudci požívají během výkonu svých funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy a v dohodách na jeho základě uzavřených.“. Čl.2 1. Hlava V Úmluvy se stává hlavou III Úmluvy; článek 57 Úmluvy se stává článkem 52 Úmluvy; články 58 a 59 Úmluvy se vypouští a články 60 až 66 Úmluvy se stávají články 53 až 59 Úmluvy. 2. Hlava I Úmluvy se nazývá „PRÁVA A SVOBODY“ a nová hlava III Úmluvy se nazývá „RŮZNÁ USTANOVENÍ“. Články 1 až 18 a nové články 52 až 59 Úmluvy se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze tohoto protokolu. 3. V novém článku 56 odst. 1 se slova „podle odstavce 4 tohoto článku“ vkládají za slovo „bude“; v odstavci 4 se slova „Komise k tomu, aby přijímala stížnosti“ a „podle článku 25 této Úmluvy „ nahrazují slovy „Soudu k tomu, aby přijímal stížnosti“ a „podle ustanovení článku 34 Úmluvy „. V novém článku 58 odst. 4 se slova „podle ustanovení článku 63“ nahrazují slovy „článek 56“. 4 .Protokol k Úmluvě se pozměňuje takto: a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu; b) v článku 4 poslední větě se slova „článku 63“ nahrazují slovy „článku 56“. 5. Protokol č. 4 se pozměňuje takto: a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu; b) v článku 5 odst. 3 se slova „článku 63“ nahrazují slovy „článku 56“; vkládá se nový odstavec 5 tohoto znění: „5. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich.“; c) odstavec 2 článku 6 se vypouští. 6. Protokol č. 6 se pozměňuje takto: a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu; b) v článku 4 se slova „podle článku 64“ nahrazují slovy „podle článku 57“. 7. Protokol č. 7 se pozměňuje takto: a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu; b) v článku 6 odst. 4 se slova „článku 63“ nahrazují slovy „článku 56“ a vkládá se nový odstavec 6 následujícího znění: „6. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 5 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich.“; c) odstavec 2 článku 7 se vypouští. 8. Protokol č. 9 se zrušuje. - 68 - Čl.3 1. Tento protokol je otevřen podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které mohou vyjádřit svůj souhlas být jí vázány a) podpisem bez výhrady ratifikace, přijetí nebo schválení; nebo b) podpisem s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, po kterém následuje ratifikace, přijetí nebo schválení. 2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Čl.4 Tento protokol vstoupí v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy všechny strany Úmluvy vyjádřily svůj souhlas být vázány protokolem v souladu s ustanovením článku 3. Volby nových soudců se mohou uskutečnit a všechny další nezbytné kroky za účelem ustavení nového Soudu mohou být učiněny v souladu s ustanoveními tohoto protokolu počínaje dnem, kdy všechny strany Úmluvy vyjádřily svůj souhlas být vázány protokolem. Čl.5 1. Funkční období soudců, členů Komise, vedoucího kanceláře a zástupce vedoucího kanceláře vyprší v den vstoupení tohoto protokolu v platnost, aniž by byla dotčena ustanovení odstavců 3 a 4 níže. 2. Stížnostmi, které k datu vstupu tohoto protokolu v platnost nebyly Komisí prohlášeny za přijatelné, se bude zabývat Soud v souladu s ustanoveními tohoto protokolu. 3. Stížnostmi, které k datu vstupu tohoto protokolu v platnost byly prohlášeny za přijatelné, se budou zabývat členové Komise v období jednoho roku poté. Veškeré stížnosti, jejichž posuzování nebylo ukončeno v uvedené lhůtě, budou předány Soudu, který se jimi bude zabývat jako stížnostmi přijatelnými v souladu s ustanoveními tohoto protokolu. 4. Co se týče stížností, k nimž Komise po vstoupení tohoto protokolu v platnost přijala zprávu v souladu s původním článkem 31 Úmluvy , tato zpráva se předá stranám, které nejsou oprávněny ji zveřejnit. V souladu s ustanoveními použitelnými před vstupem tohoto protokolu v platnost může být případ předán Soudu. Kolegium soudců Velkého senátu určí, zda jeden ze senátů nebo Velký senát o případu rozhodne. Rozhoduje-li o případu senát, jeho rozhodnutí je konečné. Případy, které nebyly předány Soudu, projedná Výbor ministrů v souladu s ustanoveními původního článku 32 Úmluvy . 5. Případy projednávané Soudem, které nebyly rozhodnuty ke dni vstupu tohoto protokolu v platnost, se předají Velkému senátu Soudu, který je projedná v souladu s ustanoveními tohoto protokolu. 6. Případy projednávané Výborem ministrů, které nebyly podle původního článku 32 Úmluvy uzavřeny ke dni vstupu tohoto protokolu v platnost, dokončí Výbor ministrů v souladu s tímto článkem. Čl.6 Učinila-li Vysoká smluvní strana prohlášení, kterým uznává pravomoc Komise nebo jurisdikci Soudu podle původního článku 25 nebo 46 Úmluvy ve vztahu k věcem vzniklým nebo založeným na skutečnostech, jež se staly po takovém prohlášení, zůstane toto omezení v platnosti pro jurisdikci Soudu podle tohoto protokolu. Čl.7 Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení; c) datum vstupu tohoto protokolu nebo kteréhokoliv jeho ustanovení v platnost v souladu s článkem 4; d) každý jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto protokolu. Na důkaz tohoto níže podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno ve Štrasburku dne 11. května 1994, v angličtině a francouzštině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jejich ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy. - 69 - Příloha Názvy článků, které budou včleněny do znění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a protokolů k ní Článek 1 Článek 2 Článek 3 Článek 4 Článek 5 Článek 6 Článek 7 Článek 8 Článek 9 Článek 10 Článek 11 Článek 12 Článek 13 Článek 14 Článek 15 Článek 16 Článek 17 Článek 18 – Povinnost respektovat lidská práva – Právo na život – Zákaz mučení – Zákaz otroctví a nucené práce – Právo na svobodu a osobní bezpečnost – Právo na spravedlivý proces – Zákaz trestu bez zákona – Právo na respektování rodinného a soukromého života – Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání – Svoboda projevu – Svoboda shromažďování a sdružování – Právo uzavřít manželství – Právo na účinné opravné prostředky – Zákaz diskriminace – Odstoupení od závazků v případě ohrožení – Omezení politické činnosti cizinců – Zákaz zneužití práv – Ohraničení možnosti omezení práv *** Článek 52 Článek 53 Článek 54 Článek 55 Článek 56 Článek 57 Článek 58 Článek 59 – Žádost generálního tajemníka – Ochrana zaručených lidských práv – Pravomoci Výboru ministrů – Vyloučení jiného způsobu urovnání sporu – Územní působnost – Výhrady – Vypovězení – Podpis a ratifikace Protokol Článek 1 Článek 2 Článek 3 Článek 4 Článek 5 Článek 6 – Ochrana vlastnictví – Právo na vzdělání – Právo na svobodné volby – Územní působnost – Vztah k Úmluvě – Podpis a ratifikace Protokol č. 4 Článek 1 Článek 2 Článek 3 Článek 4 Článek 5 Článek 6 Článek 7 – Zákaz uvěznění pro dluh – Svoboda pohybu – Zákaz vyhoštění státních občanů – Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců – Územní působnost – Vztah k Úmluvě – Podpis a ratifikace Protokol č. 6 Článek 1 Článek 2 Článek 3 Článek 4 Článek 5 Článek 6 Článek 7 Článek 8 Článek 9 – Zákaz trestu smrti – Trest smrti v době války – Zákaz odstoupení – Zákaz výhrad – Územní působnost – Vztah k Úmluvě – Podpis a ratifikace – Vstup v platnost – Úkoly depozitáře - 70 - Protokol č. 7 Článek 1 Článek 2 Článek 3 Článek 4 Článek 5 Článek 6 Článek 7 Článek 8 Článek 9 Článek 10 – Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců – Právo na odvolání v trestních věcech – Odškodnění za nezákonné odsouzení – Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát – Rovnost mezi manželi – Územní působnost – Vztah k Úmluvě – Podpis a ratifikace – Vstup v platnost – Úkoly depozitáře - 71 - - 72 -
