Odpovědi na otázky
Transkript
Odpovědi na otázky
Abdrushin ODPOVĚDI NA OTÁZKY Podle různorodých překladů vydání z let 1924 – 1937 Předmluva. Dostávám často dopisy s opravdovými díky, jež ve mně vzbuzují velikou radost. Avšak vážně hledající, který pomocí přednášek nalezl, může svůj dík za to říditi jen k Bohu samotnému. Mohu-li býti prostředníkem, není přece tento dar ode mne. Nejsem nic bez Boha a nemohl bych bez něho ani nic dáti. Jako příklad mohl bych uvésti následující: Jestliže jest nějakému člověku prostřednictvím sluhy předán dar, tu neděkuje přece sluhovi, nýbrž dárci samotnému. Ne jinak zde. Je-li mně dopřáno, abych čerpal z pramenů, jež jsou ostatním uzavřeny, tu mám přece sám největší příčinu děkovati tomu, kdo mi to umožnil! 1 1. Dobré skutky ze ctižádosti. Otázka: Přednáška o „osudu“ dává podnět k otázce, jak se ve zvratném působení projevuje spravedlnost u lidí, kteří poskytují velké dary, avšak nečiní tak z citu, nýbrž konají dobročinnost jen z „módy“, aby tak získali vážnost. Odpověď: Postup lze snadno přehlédnouti. Probíhá přesně podle zákonů. Okolí každého člověka je proniknuto způsobem jeho skutečného cítění. Tvoří tedy kolem něho stejnorodou jemnohmotnou vrstvu. Sebeklamy se při těchto dějích samy vylučují, protože nejsou schopny života. Jestliže tedy člověk v sobě poctivě vypěstoval dobré cítění, pak bude i vrstva jej obklopující, stejného druhu. Vracející se nepříznivá zvratná působení z dřívějška jsou touto proti nim stojící vrstvou zadržena a odvedena nebo vstřebána a rozložena dříve, než mohla zasáhnout člověka samotného. Tím jsou zcela odstraněna nebo alespoň značně zeslabena, takže se tím člověku pro jeho vážné dobré chtění dostalo odpuštění toho, co dřív udělal zlého. Obráceně je to však u těch, kteří svými dary způsobili skutečné dobro, avšak vykonali to s úmyslem, aby sami při tom získali, i když třeba jen to, aby se o nich mluvilo, tedy z ješitnosti, nebo to učinili, aby získali vážnost a jméno, tedy ze ctižádosti. Zákon zpětného působení se při tom naplní bezpodmínečně v každém ohledu. Z místa, kde jeho dar přinesl požehnání, proudí na dárce v každém případě zpět dobro a to stejného druhu, co dobrého způsobilo. Nitro a tudíž okolí dárcovo je však prosáklé egoismem, snahou po vlastním prospěchu, nebo jiným zlem. Dobro, proudící zpět, zasáhne nejdříve tuto vrstvu a jest jí rovněž zadrženo, odvedeno, vstřebáno a rozloženo, takže člověk sám nemůže nic obdržet z tohoto dobrého zvratného působení, nebo obdrží jen velmi zeslabenou část. Jenom na síle vnitřního cítění dotyčného člověka záleží, zda dobro, proudící zpět, bude zcela odvedeno, nebo jak dalece bude zeslabeno, dříve, než člověka vnitřně dosáhne a tak dospěje k vlastnímu účinku. Je-li toto cítění silně proniknuto zlem, je člověk sám vinen, když dobro, které je mu prostřednictvím zvratného působení určeno, k němu nemůže. Je-li zlo méně silné, pronikne však přece část dobra až k němu. Tím pak se mu dostane přesného podílu své vlastní vnitřní hodnoty. Ne více a ne méně. Přijde to až těsně k němu a může se to tak projeviti zcela dobře v jeho okolí, ve vnějších pozemských věcech, které jsou pomíjející. Jeho samotného se to však nemůže dotknouti, aby tím získal věčné hodnoty, které mají skutečnou cenu. Rozdíl jest již v tom: jestliže dotyčný daruje z citu, jenom proto, aby pomohl, navazuje se při tom ihned vlákno, které vychází od něho a směřuje tam, kde jeho pomocí vznikne požehnání. Toto vlákno tvoří přímou cestu k němu zpět. Tím je působení mnohem přímější a soustředěnější. Jestliže však jeho cit není při dávání stejným způsobem účasten, pak chybí toto vlákno od něho vycházející jako spojení s místem, kde jeho dar působí, protože vedl k stejnorodosti cítění. Dobré zvratné působení ani nemůže k němu dospěti tak soustředěně. I zde spolupůsobí ještě mnoho jiných vedlejších okolností. Šířiti se o nich, mohlo by obraz jen zmásti, přesto, že všechny přispívají k tomu, aby způsob spravedlnosti, uplatňující se ve zvratném působení, byl vyvážen do nejjemnějších odstínů. Není ani pomyšlení na to, že by v jakémkoliv 3 1. Dobré skutky ze ctižádosti. dění mohlo dojíti i k jedinému atomu nespravedlnosti. Tato možnost je zcela vyloučena následkem podivuhodného spolupůsobení moudrých zákonů Stvořitele, takže každému se dostává toho, co mu patří až do nejmenších podrobností. Nesmí však při tom být zapomenuto, že se z toho všeho jen zřídka mnoho odehrává v krátkém pozemském životě. Bývají to jen zlomky. Celé dění se rozděluje na celé bytí. 4 2. Zodpovědnost soudců. Otázka: Je soudce duchovně zbaven odpovědnosti, jestliže ve službě ze ctižádosti vyvíjí přílišnou horlivost a odsune stranou to, co je všeobecně uznáváno za lidskost v přesvědčení, že tím plní svou povinnost? Odpověď: Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nikdy nenarodili. Chránící stěna „služba a povinnost“ pozemským úmrtím zmizí. Za všechna svá rozhodnutí a činy je čistě osobně zodpověden, tak jako každý jiný člověk. Pozemské falešné přesvědčení na tom nic nezmění. Toto přesvědčení je schopno klamati jenom jej samotného. Záleží vždy jen na tom, jak zastává svůj úřad. Musí vzíti za základ lásku; neboť jen v pravé lásce spočívá spravedlnost. 5 3. Nevěřící kazatelé. Otázka: J a) ak je to s kazateli, kteří považují svůj úřad za pouhé povolání, slouží jim k obživě a nevěří skutečně ve vše, čemu vyučují. b) Má večeře Páně, podávaná takovými lidmi též účinnost? Odpověď: a) Zpětná působení se neptají po pozemských úřadech a hodnostech, nýbrž dávají každému to, co mu patří. Tím jsou všechny podobné otázky rozřešeny. Ú b) činek večeře Páně se řídí hlavně dle vnitřního života příjemce. Jestliže ten je správně zaměřen, dostane se mu síly, odpovídající jeho zaměření, i když večeře Páně je podávána takovou rukou. Když Kristus při všem zvlášť zdůrazňoval: „Staň se ti jak věříš!“, poukazuje tím zřetelně na zákon zvratného působení. Každý může obdržeti jen to, na co je zaměřen, nic jiného, ať jsou to duchovní nebo tělesné síly. Jinak by přece snadno ve svatých zákonech stvoření vznikla nespravedlnost. A to je nemožné. 6 4. Popírání dětství Božího. Otázka: Abdrushin říká, že ne všichni lidé jsou dítkami Božími. Jest však psáno: Kdo zapírá dětství Boží, hřeší proti Duchu Svatému! Odpověď: Především je zapotřebí, aby všemu, co je psáno, bylo také správně rozuměno. Budiž tedy dík tazateli za to, že položil tuto otázku. Každý, kdo se takto táže, dává tím často mnoha lidem něco, aniž by si toho byl vědom. Přednáška: „Člověk a jeho svobodná vůle“, kde je řečeno, že nikoliv všichni lidé jsou dítkami Božími, dává současně i odpověď na tuto položenou otázku. Skutečností, že ne všichni lidé jsou dítkami Božími, není popíráno Boží dětství. Dětství Boží zapírá jen ten člověk, který zanedbává schopnosti Božího dítěte, darované mu Duchem Svatým, které jsou obsaženy v jeho duchovním semeni. Když je tedy dostatečně nevyvíjí a nechá je zakrnět, takže se nemohou uplatnit a rozvinout se. To je zapření dětství Božího! V tomto zanedbání je zapření. Tím však hřeší samozřejmě zároveň i proti Duchu Svatému, který mu v semeni daroval schopnosti k Božímu dětství, které měly být vyvinuty a vypěstovány. Kdo to zanedbá, nikdy nebude a nestane se dítětem Božím přesto, že je čekatelem na ně; to znamená, že má k tomu možnost, kterou mu již zaslíbil v semeni dar Ducha Svatého. Tím, že nedbal tohoto daru, tedy jej zapřel, prohřešil se a tím znemožnil splnění vysokého zaslíbení. 7 5. Konfirmace. Otázka: Jaký účinek a jaký duchovní účel má konfirmace v evangelické církvi? Odpověď: K onfirmace by měla duchovní účinek a duchovní účel a mohla by přinésti bez pochyby též veliké požehnání, kdyby měla jako základ čistě duchovní smysl. Tak tomu však není, nýbrž konfirmace se vůbec netýká náboženství nebo víry samotné, jak by to mělo být s každým úkonem, ke kterému dochází před oltářem, tedy před stolem Páně. Je to pouze akt církve jako organisace, který jest nutno zařaditi na stejný stupeň jako jiný spolkový obyčej. Důkaz, že tomu tak jest a ne jinak, spočívá v tom, že směrodatnou k připuštění ke konfirmaci evangelické církve není duševní hodnota, vnitřní zralost, touha po Bohu, ani duchovní vědění. Neboť církev takovouto zkoušku jednoduše odmítá, jestliže není splněn její „Organizační“ předpis, který šablonovitě bez výjimky podmiňuje, že konfirmace může býti provedena jenom tehdy, když ten, kdo o ni žádá, se po určitý počet měsíců podrobil příslušnému vyučování, vedenému církví k tomu určeným duchovním, tedy církevním zřízencem. Z tohoto důvodu je nemožno, aby byl konfirmován někdo, i když by byl ochoten složiti každou zkoušku duševního i duchovního druhu, čímž by mohl dokázati, že je hoden konfirmace a je pro ni zralý. Tímto předpisem nejsou církví ke konfirmaci připuštěni zralí a cenní lidé, a jsou odmítnuti, jestliže svou zralost a svou hodnotu získali jiným způsobem, než prostřednictvím zástupce církve, i když to velmi často může být mnohem cennější, než rozumové vyučování biřmovanců. Jest samozřejmé, že tato ustanovení za žádných okolností nesmí platit, jestliže se jedná o duchovní a duševní zisk člověka. Něco podobného by pracovalo jako překážka přímo proti vznešené vůli Kristově, ve které se musí církev jako taková osvědčovati. Rozhodně by to nebylo v duchu a ve smyslu velkého nositele spásy, který nikdy nezamýšlel založit nějakou církev, nebo nějaké náboženství, nýbrž jeho úkolem bylo osvoboditi duše. Proto musí být konfirmace pouze ryzí formálností, jenom přijetím do organisace církve jako takové. Nesmí to být zaměňováno s přiblížením se k Bohu. Může tudíž lidem, kteří jsou biřmováni, přinésti jen organisační prospěch a organisační povinnosti, nic více. Takový smysl bude v konfirmaci spatřovati i sama církev, protože jinak by se provinila opomenutím a osobivostí, spočívající ve vylučování. To by muselo ve zvratném působení přinésti vážné následky, nehledě k tomu, že by se to rovnalo nebezpečné domýšlivosti, která u farizeů za časů Kristových sotva byla větší. A to nelze od církve očekávat! Neboť křesťanské církve působí jen v duchu Kristově a dle jeho učení, proto z takového omezujícího určení vyplývá, že konfirmace není duchovním úkonem nebo věcí přinášející pokrok, nýbrž že může být pouhou formalitou světské organisace. Kdyby tomu bylo jinak, pak by omezování pomocí předpisů znamenalo chybu, jejíž dosah není třeba teprve osvětlovat. Konfirmace nemůže být tedy bezpodmínečně počítána k duchovnímu vzestupu. Co jednotlivec tímto úkonem vnitřně získá, to záleží jen na jeho vlastním, osobním zaměření. 8 6. Boho – lidé. Otázka: V novějších knihách je mnohokrát poukazováno na to, že jednou přijde doba Boho-lidí, dokonalých, ušlechtilých lidí. Je to doba tisícileté říše? Odpověď: Přijde doba nikoliv Boho-lidí, nýbrž doba Boho-člověka! Omyl zde opět spočívá v pokusu o zevšeobecnění osobního zaslíbení, dosud nepochopeného. Nikdy nebude moci existovat Boho-člověk mimo jediného, který vyšel z Boha: Imanuel, Syn Člověka. Nejušlechtilejší lidé mohou býti z povahy věci v nejvyšší dokonalosti pouze lidmi ducha, nemohou se však státi Božskými. 9 7. Hnutí Grálu. Otázka: Má Hnutí Grálu nějaké spojení s některým z existujících řádů Grálu nebo s některými společnostmi, které se nazývají podobně? Odpověď: Hnutí Grálu není v žádném spojení s jakýmkoli známým řádem nebo spolkem. Také by při své bezpodmínečné samostatnosti odmítlo jakékoliv slučování. 10 8. Sociální a politické úvahy. Otázka: Nevyjádří se Abdrushin o mnohých tak palčivých sociálních a politických otázkách? Odpověď: O sociální politice a podobných věcech nebudu přednášet. Může-li to udělat tisíce jiných úplně volně, aniž by při tom byli obtěžováni, u mne by lidé zcela bezpochyby za tím něco hledali. Jest ku podivu, jak se lidé snaží mým nejnevinnějším snahám a čistě věcně logickým přednáškám podkládati úmysly, jež jsou mi úplně vzdáleny. Dokonce soukromých rozmluv v tomto směru bych se rád vzdal, ačkoliv na ně má každý jiný člověk neomezené právo. Vznikly z toho na mne často již nejodpornější útoky. I kdybych na nějakou otázku odpověděl jen podobenstvím nebo současně použil k dokreslení to, co jsem viděl na příklad z nejvážnějších badatelských kruhů slavných medií s výslovným poukazem na to, … vždycky by se pak našel někdo, kdo by to znetvořil, a snažil se mi to osobně přičísti, a vyzdobené dodatky vlastní fantazie rychle kolportoval dále, nebo dokonce používal k nečistým účelům. Co je to platno, že takové události v očích opravdových lidí vrhají světlo jen na ty, kdo se mne tím snaží poškodit? Co je to platno, že mi na to s mnoha stran dochází ujištění, že je to nejlepší důkaz pro to, jak vážně se berou moje slova! Ošklivost mi při tom vždy zůstane. Děje-li se toto již v oboru duchovním, jak by to bylo v oborech jiných! Proto raději mlčím, třebaže bych mohl s toutéž prostotou a jistotou ostře osvětlit tak mnohé a mohl tak poukázat na mnohé cesty. Chci v klidu provést a dokončit své práce, jež nacházejí tolik ohlasu. Z tohoto důvodu prosím, aby mi otázky tohoto druhu v budoucnosti již nebyly zasílány. 11 9. Umění dechu. Otázka: Přinese Abdrushin také výklad o umění dechu? Odpověď: P řijdu ve svých přednáškách i na umění dechu. Známé učení o tom jsou dobrá. A tisíce lidí prožilo již požehnání toho na sobě. Moje přednáška o tom má však přinésti hlubší vysvětlení. To, co zde dosud bylo, bude tím jen podpořeno, a ne zavrženo. Těm, kteří se tím zabývají nebo v tom hledají, budou ukázány nové cesty a dáno možnosti, aby si byli plně vědomi skutečných pochodů při tom, které ještě dnes nejsou vůbec známy a tím lehčeji, rychleji a dále mohli pokračovati než dosud. 12 10. Návštěva kostela. Otázka: Jest možno raditi hledajícím, aby chodili do kostela? Odpověď: T aké církvemi vede cesta ku Pravdě. Rozhodující pro to jest vždy jen vnitřní stav jednotlivce. Návštěvou kostela kráčí člověk kupředu, slouží-li mu návštěva skutečně k soustředění a je-li podnětem, aby své nitro v této chvíli odvrátil ode všech pozemských malicherností a hledal spojení se Světlem. Mnozí potřebují návštěvu kostela. Tak, jak se jednotlivec při tom otevře, tolik také obdrží. Mnozí nalézají zbožnost jen v lese, jiní na moři, jiní opět v hudbě a četní skutečně jen v kostele. Tito lidé by se neměli vyhýbat kostelu! Ve všech vyznáních jsou kazatelé, kteří byli k tomu zrozeni a zaslouží si, aby byli zváni povolanými. Člověk se jen musí naučit, aby v sobě oživil, odvažoval a zkoumal, co se mu tam podává. Neboť jest také sám za sebe jedině zodpovědný. Jakmile se o to snaží, pak již zcela přesně vycítí, co je správné. Chození do kostela samo o sobě nemůže přirozeně člověku přinésti žádnou blaženost a není mu nic platno, jestliže se k tomu sám v sobě neprobudil! Záleží na každém člověku samotném, a vždy jen na něm, zda jde v sobě nahoru nebo k temnu. I když jde krátký úsek falešnou cestou, může mu to správně posuzováno, také jen prospět, neboť pozná, jak to dělat nemá a bude se před tím v budoucnu chránit. Trosek takové cesty musí pak vždy použíti jako stupňů, jež by ho tím rychleji vedly vzhůru. Kostely jsou zcela dobré, avšak lidé, návštěvníci těchto kostelů, jsou v sobě mrtví. Kdyby v sobě vzbudili život, našli by i v kostelích to, co potřebují. 13 11. Upadnutí zpět do dřívějších chyb. Otázka: Co se stane, když po vyslyšení modlitby člověk upadne opět do svých starých chyb? Odpověď: V nejčastějších případech jest schopen člověk, žel, jen ve vážné tísni, aby se modlil ku svému Bohu s veškerou vroucností. Když tíseň minula, stávají se modlitby rychle plošší a vedlejší, a často se splněním mizí také všechna předsevzetí, která dříve tak snažně prosící měl, poněvadž k němu přistupují „jiné nutnější záležitosti“. Všechno se opět stává samozřejmým, všedním, méněhodnotným. Myšlenky jsou opět zaměřeny k zevnějšímu a pozemskému. To jest však starý, známý děj, který již před tisíciletím nebyl jiným než dnes. Na příklad nemoc poskytuje člověku čas k přemýšlení, o němž se domnívá, že ho později míti nebude a míti nemůže jen proto, že se od toho nechá příliš odvésti často úplně vedlejšími věcmi. Nikdy nebude tak poctivým, aby přiznal, že to prostě jinak nechtěl. Zůstaňme u nemocného. Nějaký nemocný ví, že to s ním jde ku konci, i kdyby to ještě mohlo trvati dlouho. Že se jeho myšlenky při mučivých snad bolestech stanou vážnějšími s ohledem na konec nemoci a tím na odchod, jest samozřejmé. Právě tak, že při tom duševně změkne a stane se povolným. Procitají také ovšem všechny myšlenky a dobrá předsevzetí, jak úplně jinak by si zařídil svůj život, kdyby přes všechno očekávání mohl být osvobozen od svých bolestí a … nemusel ještě zemříti. Úplně nesměle jako nepravděpodobné, veliké a nezasloužené štěstí září mu taková možnost v daleké dálavě. Takové myšlenky projevují však skrytá přání a jsou často vroucnějšími modlitbami než přímá prosba o uzdravení, poněvadž jsou v takových situacích skutečně čisté a pokorné. Jestliže se však takovému člověku ku překvapení mnohých dostane milosti neočekávaného zlepšení, tu se často stává, že s pozvolným zesílením nemocného těla vyvstanou opět dřívější chyby. A pak nastává to, co se již často stalo a co se ještě často stávati bude: Člověk je o sobě přesvědčen, že jde novou cestou, kterou si předsevzal a ve skutečnosti jsou to však opět staré cesty jen v nové formě. Moc svobodné vůle byla při tom kletbou místo požehnáním. S každým sklouznutím dolů zúžuje se přirozeně obzor jeho chápavosti, tak že nikdy nemůže vidět toto klouzání dolů a jiným, kteří se ho snaží v pravý čas na to upozornit, nevěří, a náhle jest ještě více zatížen vinou než dříve. Jsou to takové případy, kde by bylo lépe, aby pomoc nikdy nepřišla. Proto nepřináší vyslyšení prosby pro každého člověka bezpodmínečně požehnání. Na takové lidi, jež lze nazvat věrolomnými, nepřijde však žádný trestající blesk z výšin, právě tak ani rychle neonemocní a nezemře. Jen naivní, nevědomé myšlení očekává takové věci. To by byl akt libovůle Stvořitelovy, proti jeho vlastním zákonům. Jestliže dal ve své milosti ozdravění nebo zlepšení, tu nastala tato pomoc v přirozeném dění úplně v rámci dokonalých zákonů. Ne jinak potom. Stvořitel neodejme beze všeho dalšího toto ozdravění nebo zlepšení jen proto, že tuto pomoc obdržel nějaký člověk jako dar, který pak následkem své svobodné vůle a starých chyb se jí stal nehodným. Nové onemocnění bude pak následovat jen vlivem nové tělesné příčiny. Třeba tím, že ze staré nemoci zbyl nějaký zbytek, který opět procitl k nové činnosti. 14 11. Upadnutí zpět do dřívějších chyb. Bylo by proto nesprávné, při takových vyskytujících se případech viděti v tom snad nespravedlnost Stvořitele, nebo dokonce myslet, že by zlepšení přišlo stejně a nebo, že to nebyla žádná zvláštní milost. Ještě hůře však je žíti v domnění, že další dobrý zdravotní stav jest důkazem toho, že se člověk drží správné cesty! Toto poslední skrývá v sobě největší nebezpečí. Jest to sebeklam tak krásný a uklidňující, že se jím mnozí lidé rádi nechávají klamat. Při tom člověk nemusí vinu po léta pociťovat. Dokonce snad až do té doby, až musí přejíti na onen svět. Pak ovšem pozná velmi rychle, co dělal. Jsou to politováníhodní lidé, ne však vždy zavrženíhodní. Jako jest tomu v nemoci, právě tak jest tomu také při jiných vyslyšených modlitbách, jako vůbec při jakémkoliv daru s výšin. I když člověk již při zrození nebo teprve v určitý čas obdržel nějakou zvláštní schopnost za nějakým účelem, který správně nesplnil, tu není mu tato schopnost ihned odňata. Tato schopnost nemůže však dosáhnout toho rozmachu, jehož by jinak dosáhla při dodržení správné cesty. Rozhodně jest však velmi silně zatemněna a zmatena v onom směru, k čemu vlastně byla dána. Tato neschopnost nesmazává však v tom současně také touhu po uplatnění se na nějakém vysokém cíli. Přistoupí-li k tomu ještě zúžení schopnosti chápání, dává to směs, která způsobuje mnoho škod a zmatků. Takový člověk bezpodmínečně věří, že plní zcela svou úlohu a že jde správnou cestou a něco též dokáže. A přece jest to všechno falešné. Takto omilostněnému a neplnícímu chybí při tom každá pomoc ze Světla, jemuž se sám uzavřel a tím také nutné vedení. Domnění, že sám a lépe všechno ví, není mu nic platné. Stane se to nejhorší léčkou jeho života. Jakmile pak přejde na onen svět, musí vyúčtovat svěřenou mu hřivnu, jak Kristus v tak mnohých podobenstvích výstižně vylíčil děj vybavení se bezpodmínečného zvratného působení. Tyto vysvětlivky mají sloužiti tazateli pouze jako přibližné vodítko pro jeho vlastní úvahy, jež pak podle své otázky chce provádět. Avšak všechno, co chce vědět, jest již v mých přenáškách jasně řečeno a jest třeba jen správně sledovat postup dění. 15 12. Nakladatelská značka. Otázka: Nakladatelská značka na knihách a sešitech jest pro mnohé čtenáře záhadou a vzbuzuje přání zvěděti její význam. Nevědoucí a zlomyslní lidé se dokonce pokouší nacházeti v něm opravdu podivné vysvětlení. Hada chtějí stavěti za důkaz, že Abdrushin ve svých přednáškách nevědomky pracuje pro temnoty, tedy zlé a špatné. Had jest při tom myšlen jako symbol všeho zla. Odpověď: N ěco takového lze očekávat jen od zcela nevědomých, nemyslících lidí. Kdo má jen trochu vzdělání, ten ví, že had, který se kousá do ocasu, symbolizuje také něco úplně jiného a opačného, jako na příklad pojem nekonečnosti. Had tvořící kruh s vnitřním A by mohl znamenat, že moje studie se snaží probádat nekonečnost, nebo že se mé přednášky obírají ději v nekonečnosti. Právě tak dobře by se mohlo však říci, že had nemá podávati pojem nekonečnosti, nýbrž O, takže by značka nakladatelství značila: Nakladatelství se snaží zprostředkovat vše, co může býti alfou a omegou duchovního dění, co jest tedy mezi počátkem a koncem. To jest také chtěný smysl znamení. 16 13. Má Abdrushin protivníky? Otázka: Proč má Abdrushin tak mnoho protivníků? Odpověď: N epřátele mám, ale žádné protivníky. To jest dvojí. Jako poctivý protivník může přicházet v úvahu jen ten, kdo dovede namítat jen čistě věcně, poněvadž také já zůstávám jen čistě věcný a neosobní. Takoví lidé, kteří mne napadají osobně, nejsou hodni, aby byli nazýváni protivníky, nýbrž dávají si ve svých útocích vždy trvale vysvědčení veliké vnitřní chudoby a podávají současně svým způsobem často také důkaz, že musí míti opravdu zavržitelné vlastnosti, neboť jinak by nic takového nečinili. Protivník jest zcela něco jiného, mnohem čestnějšího a nikdy není osobní. 17 14. Jaké školení měl Abdrushin? Otázka: Ze které skupiny Abdrushin vyšel a jaké měl školení? Kde získal to, co říká ve svých přednáškách? Odpověď: Tyto otázky zalétají ke mně po přednáškách. Chci je zde znovu ve stejné krátkosti také zodpovědět. Nevyšel jsem ze žádné skupiny, neprodělal jsem žádného školení, nestudoval jsem a nikde jsem své znalosti nezískal. Nečetl jsem ani budhistické, ani teosofické, ani antroposofické nebo nějaké jiné dílo, nýbrž odmítám všechny takové knihy, pokud jsou mi nabízeny. Nebo jich přijmu, avšak nečtu jich. Co říkám ve svých přednáškách, říkám z přesvědčení sám ze sebe. A nacházejí-li se podobnosti v rozličných náboženstvích, tak jsem je jistě odtud nečerpal. Avšak těší mne pak, najde-li se tam totéž nebo něco podobného. Ze všech těchto důvodů požaduji stále, že se mají zkoumat slova a nestarat se o řečníka! Kdo mne pak chce následovat, jest skutečně opravdový hledatel, který dovede myslet sám. A jiní lidé, kteří se musí držet osob místo věci a nemohou zůstat také věcnými, nemají pro vážné snahy vpřed žádné ceny. Pro mne jako pro člověka ještě méně. 18 15. Smrt Syna Božího na kříži. Otázka: V článku jednoho časopisu jsem četl následující: „Probodnutí těla Kristova a jeho smrt na kříži byla světově historickou událostí smíření Božství s lidstvem, byla nejdůležitějším dějem všech dějů, na který se vztahuje více nebo méně všechno hlubší náboženské myšlení před Kristem a po Kristu.“ Krátce před tím jsem četl velmi osvětlující přednášku Abdrushinovu o smrti Syna Božího. Nemohla by být uveřejněna v témže časopise přiměřená odpověď, podobná této přednášce? Mnozí lidé by se o to jistě silně zajímali. Odpověď: M á-li být tento názor známkou hloubky náboženského myšlení, pak je to s ním špatné. Nehodlám psát do novin. Nehledě k tomu, že by časopis určitě odmítl přijetí opačného článku a já bych se nemohl rozhodnout o to prosit, poněvadž sám své přednášky považuji za příliš vážné, nezbyl by mi k tomu ani při nejlepší vůli čas. Avšak i vážnost věci samé mi zakazuje, abych se o tom zúčastnil veřejného vyměňování názorů v denních listech. Každý skutečně vážně hledající člověk se takovými články a vývody stejně nespokojí a nakonec přece najde cestu k mým přednáškám, aby tak jako vy s hrůzou poznal nesprávnost mnoha dosavadních názorů. Poněvadž jste přednášku již četl, jest zbytečno, abych o věci samé důkladněji mluvil. Kdo může o tom jen trochu neovlivněně přemýšlet, musí v názoru, zastávaném v článku, nalézt povážlivý háček, který mu nedá dospět ke klidu a tím více ho nutí k opravdu vážnému hledání pravdy. Jistě každému v sobě živému člověku bude těžko pochopitelno, že právě výslovně zločin a vražda posla, který přišel z Božského, má přivodit smíření tohoto Božství s lidstvem! Bůh nechal svého Syna, aby z veškeré slávy přišel na tuto chmurnou Zem mezi lidi, kteří se od něho odklonili, aby jim ukázal cestu vzhůru do jeho světlé říše. A to vysvětlením ve svém Slově, které můžeme nazvat také poselstvím nebo učením. Že toto lidstvo, jemuž poselství Boží platilo, Vyslance pak zavrhlo, v nenávisti pronásledovalo a na konec ještě umučilo a zavraždilo, byl důsledek hříchu nebo pochybení, že místo Boha, povýšilo pozemský rozum za svého skutečného vládce. Místo, aby tato nová vina byla považována za plod tohoto velikého pádu do hříchu, povýšli lidé tento krvavý čin a odmítnutí Božského Vyslance dokonce na vše přezařující slavnost smíření takto se rouhajícího lidstva s Božstvím, které bylo touto vraždou tak zneuctěno! Je to přece jen silný kousek. Jak si představuje toto podivné lidstvo svého Boha, že se domnívá, že s ním může beztrestně takto jednat? 19 16. Zjevení Janovo. Otázka: Mnohokrát je opakováno: „Beránek Boží, který nese hříchy světa.“ Abdrushinova přednáška „Smrt Syna Božího na kříži a poslední večeře“ mi však ujasnila ve srozumitelných pro mne vývodech, že Kristus podle nezměnitelných zákonů stvoření nemohl vzít na sebe hříchy světa. Jak vysvětlí Abdrushin tento rozpor? Odpověď: V e slově samém není žádného rozporu. Tento jest pouze v dosavadních nesprávných výkladech. „Ejhle, Beránek Boží, který nese hříchy světa,“ neznamená vůbec, že vzal na sebe hříchy světa a viny lidstva, že je tedy světu a lidstvu odňal, jak by si toto ve své známé bezmezné osobivosti a pohodlnosti rádo namluvilo, nýbrž: „Ve svých ranách nese Kristus hříchy světa a jeho zločiny viditelně, které na něm jako na Vyslanci Božím byli spáchány.“ Beránek nese znamení hříchů světa jako trvalou obžalobu! Vůbec ne jako znamení smíření. Také ve zjevení Janově se mnohokrát opakuje jako zvláštní obžaloba: „Beránek, který byl zabit!“ Tento výraz, toto mnohonásobné volání Nejstarších před trůnem Božím při soudu nezní vůbec jako jásání nad smířením, nýbrž jako obžaloba a poukazuje tím zřetelně na spáchaný zločin. Lidstvo nechť bere proto množící se stigmatizace mnohem spíše jako vážné výstrahy, než aby jim jásalo vstříc. To všechno jest přece mnohem srozumitelnější a jasnější než podivné opačné výklady, které chtějí čisté Božství bez okolků obtížiti vinami lidí. V tomto novém způsobu čtení jest to zdánlivě jen malý vnější rozdíl a přece jest to pravý opak dosavadního. Jest však bezpodmínečně správné, nechceme-li od počátku pochybovat o dokonalosti Božských zákonů, když tedy uznáváme a v úvahu bereme dokonalost Boží, která přece nemůže připustit odchýlení spravedlnosti vůči jinému, ani vůči sobě! I když se ve zjevení Janově kapitola 7., verš 14. a 15. píše: „To jsou ti, kteříž přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, kterýž sedí na trůnu, zastiňovati je bude“ – tu jest to všechno bezpodmínečně potvrzení mých přednášek. Pomyslete na moje četné poukazy a vysvětlivky o jemnohmotných tělech na onom světě, které se nazývají šatem, rouchem ducha nebo obalem. Lidé, kteří přijali Kristovo slovo a žili podle Něho, učinili tak ve zcela přirozeném důsledku doslovně své jemnohmotné tělo, svůj šat, méně hutným a temným, tedy čistším, světlejším a jasnějším, takže se mohli vznést do výše, až nakonec do světlé říše Boží, která se nazývá Ráj a nad nímž mimo Prastvoření trůní a jest Božské. Jsou to tedy ti lidští duchové, kteří žijí podle slov Kristových a tím šli tou cestou, kterou On jim ukázal. Také omytí se v krvi neznamená nic jiného. Vždyť Kristus, jako všichni praví Vyslanci Páně, nebyl snad radostně lidstvem přijat, nýbrž jako nepřítel rozumové nadvlády jejími stoupenci posmíván, špiněn, mučen a nakonec dokonce zabit. Musel vylít svou krev, poněvadž poselství, 20 16. Zjevení Janovo. které přinesl, se nehodilo tehdejším samozvaným duchovním vůdcům, poněvadž i ti se podrobili rozumu a proto nemohli „rozumět“ Božímu poselství. Kdo tedy do sebe živě přijal Slovo, pro které On, jako rouhač Bohu byl odsouzen, omyl se tím obrazně v Jeho krvi. Neboť Slovo mu umožnilo, aby šel pravou cestou, která jedině byla znamenána jeho krví. To však neznamená žádné smíření Boha s lidstvem a nemění nic na zločinu ukřižování. Nepoukazuje to též na uvalení nebo převzetí viny lidí. Uvažte sám jednou klidně, co tam stojí jasně a zřetelně: „… a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově!“ Čtěte to jednou správně! Je tím výslovně řečeno: Oni sami to učinili! Kristus jim nemyl jejich roucha. Nevzal tedy na sebe jejich vinu, nýbrž oni museli sami smýt své viny! Tedy opak názoru mnohých vnitřně tak duchovně prázdných věřících. Také další líčení zjevení Janova mluví ve znázorněném osudu lidstva dosti zřetelně o opaku toho, když vylévání číší Božího hněvu na Zem a na lidstvo jistě není znamení a projevem smíření skrze Kristovu krev lidstvem násilně prolitou, nýbrž jeví se to dost zřetelně jako trest! Kdo toto vše, tak jasně řečené a každému logickému myšlení blízké nechce chápat správně, tomu přirozeně není pomoci. Takoví lidé jsou pohodlní, aby se vzchopili a musí proto zajít, poněvadž nemohou vzhůru ke Světlu, aniž by si sami očistili svá roucha. Jest tolik badatelů bible a všichni ji ještě dnes špatně čtou. Tito zůstanou navždy badateli v bibli, nebudou však nikdy znalci bible. Moje dosavadní přednášky vylíčily toto vše již dost jasně. Necháte-li je v sobě ožít, pak padne také páska s vašich očí a uvidíte vše jasně v dosud vám poněkud cizím Světle Pravdy, bez mé pomoci. Nebudete nacházet již žádných mezer až vzhůru do nejvyšší světlé části stvoření ve všem dění od počátku až podnes a dokonce také poznáte, co musí z toho následovat pro budoucnost. Bez mystiky a tajnůstkářství a bez namáhavého, nespolehlivého vypočítávání. 21 17. Budhismus. Otázka: Snad nechci příliš mnoho, když prosím Abdrushina o vysvětlení, jak se staví oproti nejvznešenějším myšlenkám Budhistů, kteří vidí svou největší blaženost v opětném rozplynutí se lidského ducha, který se před tím stal dokonalým? Odpověď: Vaše otázka skrývá již odpověď v sobě. Ano, stavím se úplně rozhodně proti těmto myšlenkám v nejostřejším významu slova! Největší blaženost lidského ducha, který se stal dokonalým, jest osobně vědomý život v duchovní části stvoření, která se nazývá rájem, tak jako osobně vědomé spolupůsobení odtud na trvalém vývoji stvoření podle Božské vůle. Kdyby mělo nastat opět rozplynutí, bylo by celé lidské bytí a putování všemi částmi stvoření úplně bezúčelné! To se však nedá sloučit s dokonalostí vůle Stvořitelovy. Každý nakonec pochopí, že rozplynutí hotového lidského ducha nemůže být nikdy pokrokem, nýbrž pouze strašlivým krokem zpět! Lidský duch se bude i v ráji, ve svých možnostech vyvíjet trvale dále, avšak nikdy se nerozplyne. Vždyť jeho putování a všechny k tomu patřící nutnosti, mají jako konečný cíl sebeuvědomění k osobnímu „já“. Rozplynutí postihne jen toho lidského ducha, který na své dráze hmotností následkem nesprávných názorů zbloudil a tím ztratil pravou cestu a nemůže ji nalézt, aby ho dovedla do těch světlých výšin, ze kterých vznikl. Pak zcela přirozeně, když se jím obývaná část světa žene ku svému rozkladu, bude se svými hmotnými obaly právě tak rozložena a rozplyne se, při čemž opět ztratí i své osobní získané „já“ jako takové. Přestává tak opět jako osobnost existovat. Tento rozklad jest totožný s vymazáním na věky ze zlaté knihy vědomého života, poněvadž byl neschopen a nehledal cestu do výšin. Tento pochod jest zcela přirozené samočinné dění, které se nazývá věčné zatracení. Jest tím nejstrašnějším, co se může stát osobně vědomému lidskému duchu. Vyvíjející se duch, snažící se k výšinám, přijímá však vždy více obraz Stvořitelův a vchází v ideální lidské postavě osobně vědomý do říše duchovna, aby se tam trvale rozvíjel a spolupůsobil ve stvoření. Jíti ještě výše není mu možno a také to nemůže býti dosaženo rozplynutím, které směrem vzhůru nemůže nikdy nastat, poněvadž pak musela by jeho cesta vést ven mimo stvoření a to on nemůže. Nad stvořením jest Božské. Lidský duch jest však duchovní, nikoliv Božské podstaty a z toho pro něho nezměnitelně vyplývají přirozené a nepřekročitelné hranice. Musí zůstat v duchovnu následkem svého původu, který v sobě nemůže doznat změn a žádného stupňování k Božskému. V důsledku toho jest budhistická myšlenka, které holdují i mnozí okultisté v domněnce, že mají v sobě Božské, bezpodmínečně bludem. Člověk jest tvor, stojí tedy ve stvoření a vždy bude muset v něm zůstat. Každé jiné tvrzení ukazuje jen směšnou vypínavost, kterou trpí celé lidstvo a tím považují nejfantastičtější a nejnepřirozenější věci za možné. Budhistická představa největší blaženosti v rozplynutí namáhavě získaného osobního vědomého „já“, má svůj původ ve sklonu orientálců k pohodlnému klidu! Tento sklon se vloudil 22 17. Budhismus. jako přání do náboženských názorů, které vždy mají nějaký charakteristický ráz země svého vzniku. 23 18. Dítka Boží. Otázka: Abdrushin říká, že není každý člověk dítětem Božím, ačkoliv stojí přece psáno, že každý člověk dědictvím je v sobě dítětem Božím a proto má nárok na království Boží. Chce to Abdrushin popřít? Odpověď: Každý nezměněný zápis skutečného poselství Božího bude se vždy krýti s mými vývody. Tak také zde. Není v tom žádného rozporu. Jen váš názor je trochu jednostranný. Výrok přece potvrzuje pravdivost mých vysvětlení velmi zřetelně. Míti dědictví, neznamená nic jiného, než nést v sobě schopnosti v důsledku duchovního původu. Jakmile však člověk chce uplatnit nároky z tohoto dědictví, chce tedy vejít do duchovní říše, pak je i zde, jako všude na zemi, zapotřebí důkazu; poněvadž každé uplatňování práv a nároků podmiňuje současně provedení důkazu. Důkaz může být podán pouze tím, že tyto přinešené schopnosti byly rozvinuty; jiný důkaz se pro to nepřipouští. Jenom v uplatnění těchto schopností k tomu daných, jest důkaz podán. Uskuteční-li se to, pak se lidský duch také stal dítětem Božím, které jest schopno vejít do jeho říše. Jedno vyplývá zcela samočinně ze druhého, neboť hotový vývoj jest také současně silou, která zcela automaticky otvírá bránu k této říši radosti. Jestliže však člověk nevyvinul schopnosti v tomto směru mu dané, tedy své dědictví, nemůže pak také uplatňovati svůj nárok a nemůže vejít do říše Boží, a proto se nemůže také stát dítětem Božím, poněvadž zahrabal hřivnu a neuložil ji tak, aby nesla užitek. Ve slovech není tedy žádného rozporu, nýbrž jen důkaz správnosti mých slov. 24 19. Bázliví věřící. Otázka: Co mám dělat, když jsem v poselství Grálu nalezl to, co jsem již dlouho hledal, jsem tím šťasten, avšak mé okolí, které je jinak zaměřeno, se mi posmívá. Mám povolit a dělat všechno, co se ode mne požaduje a jen ve skrytu se zaměstnávat Poselstvím, abych se vyvaroval všech sporů? Odpověď: Ten, koho se dotkla Pravda, má též bezpodmínečnou povinnost za ni vystoupit, jinak není hoden daru osvícení. Nemá pro ni svárlivě bojovat nebo vnucovat snad své přesvědčení jiným, ale má nechat klidně všechny lidi jít jejich cestou. Nesmí však trpět, aby se někdo snažil odvrátit ho z jeho cesty. To, co dodržuje vůči druhým, má plné právo vyžadovat i pro sebe. Jestliže se však sám učiní otrokem druhého, nezaslouží nic jiného, než aby mu byl dar opět odňat. Již Kristus před tím varoval, když pravil: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu i já, nebudu ho znáti.“ Jak slabý a ubohý musí se ten, kdo říká, že našel Pravdu a je o ní přesvědčen, jeviti druhému člověku, před nímž přesto ustupuje. Může takový druhý člověk nabýti při tom úctu před Pravdou? Naopak, posměváčci a opovrhovači jsou tím jen posilováni, poněvadž se jim to nejcennější dává pod nohy, aby to mohli pošlapat a pošpinit. Jsou tak dokonce zdržováni od toho, aby Pravdu jako takovou poznali a ocenili. Jak zcela jinak je to, když se ten, kdo nalezl Pravdu, postaví klidně vůči všemu; určitě, nekolísavě a rozhodně. Také ostře, nejde-li to jinak, aby si udržel nejvyšší klenot a druhé uvaroval od nové viny. Jen tak se může protivník naučit úctě před věcí! Nikdy zbabělou povolností. Mnohý bez rozpaků obětuje ihned to nejsvětější, jen aby tím jiného ubohého človíčka nedráždil ke hněvu, aby ho neurazil a nebo snad jen proto, aby se přechodně nevyrušil ze svého pozemského klidu a pohodlnosti. To nejsou ti věřící, kteří budou jednou smět vejít do království Božího, které takovým způsobem zapírali. Musí pak jíti k těm, jimž dávali ve službě na zemi přednost. Pryč je ta doba, kdy takové skrývání bylo považováno za mučednictví. Nemůže tím být nic omluveno. Každý má bojovat za to, co má v sobě, jinak toho není hoden! Bude mu to opět odňato! Není nic vyššího než Bůh! A vedle něho musí všechno ostatní ustoupit daleko do stínu. Žádný člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl. Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny! 25 20. Záhada z Konnersreuthu. Otázka: Zná Abdrushin stigmata v Konnersreuthu? Nechce o tom říci něco svým čtenářům? Šíří se o tom tolik posměchu. Odpověď: O této věci přišlo na mne již tolik dotazů, že se tím musím zabývat. Takoví, kteří o tom mluví s posměchem nebo povrchně, prostě jako o hysterii a domnívají se, že jsou pokrokoví, a jsou ochotní dávat i laskavé rady, že by se děvče mělo posadit do studené lázně a nebo dát do donucovací pracovny, nebo snad do blázince, ukazují tím tak bezmeznou hloupost, že by bylo skutečně škoda každé vteřiny, která by se k vůli nim ztratila. Těm moje odpověď neplatí! Dopřát takovým lidem, aby sami museli jen jeden týden snášet takové věci, nebylo by vůbec žádným bezbožným přáním. Byl by to konečně nejlepší prostředek přinutit je k přemýšlení a především k tomu, aby se se svým lehkovážným „myšlením a věděním“ drželi trochu více zpátky a neměli vždy připravený kámen, který s posměchem hází na lidi, jako je tato Terezie Neumannová. Velmi brzy by pak prosili o smilování. Tak je tomu vždy. Stávají se ovšem lehčí případy, kdy fantismus víry může v autosugesci tu i tam přivoditi jizvy a stigmata. Avšak tento případ nepatří do tohoto druhu! Tento pochod není hysterie! Nechte takové prázdné žvanily mluvit a nedbejte jich. Již dnes je škoda každého pšeničného zrna, kterého se jim na Zemi dostává k výživě, neboť to jsou prázdné plevy, které při posledním účtování budou shledány jako nic a budou rozprášeny. Jsou to škůdci, kteří vždy velikými slovy stojí v cestě. Loví v kalných vodách, když dříve sami zakalili tu nejčistší vodu a rozsévají s radostí neklid a pochybnosti. Nemluvme již o nich, neboť jejich čas není daleko. – Podívejme se tedy nyní věcně na tak často přetřásanou záhadu z Konnerstreuthu! Utrpení tak strašlivě stigmatisované Terezie Neumannové, která občas musí nésti nejen všechny jizvy mučeného a zavražděného Syna Božího, jako jsou otvory po hřebech a ránu kopím, tak jako mnohé rány na hlavě, které zanechala trnová koruna, nýbrž která často prožívá dokonce všechna tělesná utrpení Kristova, až ve smrtelných křečích zemdlena klesne na krví zbrocené lože. Tisíce lidí putuje k tomuto místu. Proudí tam ze všech krajů a ze všech zemí. V hustých řadách stojí často kolem malého domku, ve kterém děvče bojuje svůj boj. Slyší při tom v duchu řeči, které se týkají ukřižování a to jazykem tehdejší řeči, uvádějíc tím v úžas jazykozpytce. Užasle naslouchají čekající lidé těmto zprávám; často mohou i letmo vidět těžce trpící děvče ležeti v krvi. Vrtí zamyšleně hlavami a němě žasnou nad Božským darem, jak tomu mnozí říkají. Věda i církev stojí před záhadou, jak to bez obalu přiznávají. Poněvadž jsou k tomu nucení nepopiratelnými skutečnostmi tentokrát hrubohmotného druhu, kterým by přece jinak měli lépe rozumět. To vše podmiňuje přes velký rozruch velkou zdrženlivost. Bylo psáno, že správné rozřešení této zdánlivé záhady bude jisto veškerým díkem, také i díkem církve. Tato slova jsou jistě poctivě a velmi dobře míněna s nejlepším chtěním pro správnost. Bezpochyby bylo tím však slíbeno a zaručeno cosi, co nebudou lidé moci dost dobře dodržet. 26 20. Záhada z Konnersreuthu. Že nejsou tohoto díku schopni, musí lidé připočítat nejhoršímu nepříteli ducha, jejich samozvolenému neomezenému vládci, pozemsky připoutanému rozumu! Pod vládou rozumu musí však posluchač rozumět také to pravé. Nemíním tím snad nějaký státní režim nebo něco podobného, nýbrž pouze dobrovolné zaměření jednotlivců pod svým vlastním rozumem, což přivodilo do pozemských poměrů všechno nezdravé a žel, ještě nějakou dobu přivádět bude. Se všemi jednotlivými lidmi stojí však přirozeně i církev pod strašlivou tíhou následků tohoto dědičného hříchu proti duchu. Člověk to s sebou do církve již od počátku vnesl, aniž by o tom věděl, aniž by to tušil nebo chtěl. Jed vnikl tím zcela nepozorovaně do všeho chtění, a tak je i tam triumfující spoluvládce zase pozemský rozum. Nebude to moci být jinak, okud tento hřích proti Božskému určení nebude v lidstvu do základu vyhuben. To tvoří také zeď, která brání rozřešení záhady této stigmatisované. Církev i věda proto těžko dokáží, aby pravé řešení skutečně přivítali a za ně děkovali, poněvadž skutečné vědění a nezkalená pravda neúprosně vyžaduje chápavost nad všechny hranice úzkého rozumu! Jako vůbec každé duchovní dění. Že církev i věda toto tajemství nemohou správně vysvětlit, to podává důkaz, že obě části jsou přes nejlepší vůli takovým způsobem ještě spoutány. Vždyť jedna skutečnost musí být nerozlučně důsledkem druhé. To, že tvrdí, že to ještě udělat mohou a pro dosavadní nemohoucnost používají všech myslitelných záminek, není žádným důkazem. Času k tomu měli dost! Nechali jej však uplynout bez úspěchu a to dává velmi zřetelně opačný důkaz. V takových vážných případech utrpení musí být využitkována každá hodina, když je zde skutečné chtění a … schopnost! Tu není času ke sporu a řečím, nýbrž jest lidskou povinností jednat. A kde se tak neděje, tam je zřejmá nemohoucnost. O tom přece není sporu. Nemožnost pochopení opravdového rozřešení vylučuje již předem přirozeně také každé dorozumění. Zbývá proto již jediná cesta; že skutečnost potvrdí má vysvětlení! Proto chci tu poukázat na cestu pravdy, která povede k řešení a tím k osvobození. Ovšem za předpokladu, že lidé touto cestou pak také půjdou a že snad z bázně před překvapením ji potichu neodmítnou a nebudou pracovat proti ní. Důsledek použití této cesty musel by však přinést důkaz pravdy. Sledování této cesty nemůže v žádném směru přinést škodu. Proto nelze tento požadavek označit jako nesprávný. Zvláště proto, že by tím byly ukončeny také mnohé spory. Věda ví již ze samotných událostí, že při pokusech o tělesné léčení nebo zmírnění šla falešnou cestou. Utišující masti vyvolávaly v opaku k očekávanému ulehčení jen bolestivé záněty, které podle zpráv ihned zase zmizely, když byly obvazy sňaty. To znamená, že rány byly opět čisté, jakmile bylo zanecháno lékařských pokusů. A tak je to chtěno, jak jsem již předem řekl. Rád bych výslovně upozornil, že ve vysvětleních, které jsou nutné, není žádných útoků! Cítím každou poctivou snahu, kterou v tomto případě jak věda, tak církev vždy projevovaly, jako nejlepší chtění pomoci. Až dodnes nelze nic vytýkat, až na to, že lidé nechtějí jít ukázanou cestou a že se vyhýbají důkazu. Celé lidstvo jde v tomto případě opět jednou bludnou cestou tím, že všechno pozoruje s nesprávné strany. Přirozeně musí posluchač a čtenář myslet! Musí se snažit číst opravdu v událostech a klidně je pozorovat. Pohleďte přece, jak jen si všichni lidé při tom počínají! Hledají se všechny možnosti, dokonce i všechny nemožnosti, zcela nápadně však jediné neberou v úvahu a ponechávají úplně stranou jako pohádku, kterou nelze vážně zahrnout do oboru skutečného dění. Toto jediné jsou železné zákony Boží, jest to jeho tvůrčí vůle, kterou přes její nezměnitelnost vůbec nedbají a při všech úvahách neberou za základ! Tato skutečnost mluví tak strašlivě zřetelně o vnitřním stavu člověka, církve nevyjímaje, že jedině to by muselo stačit k objasnění mnou často vysvětlovaného pádu do hříchu a jeho důsledcích. Hluboce myslícímu člověku by to nemohlo být podáno důrazněji. Tak jako zde, tak jest to však také v každém případě, v každém myšlení a jednání! Pohled zůstává hloubavě upřen jen na pozemské a do nejnižších nížin a nemůže se již pozvednout k výšinám a také nechce! 27 20. Záhada z Konnersreuthu. To, co by u nestísněného člověka bylo samozřejmým počínáním, totiž že by ve všem nejdříve hledal velikou vůli Stvořitelovu a jen podle ní by formoval své závěry, v čemž jedině by mohlo být pravé řešení, zahrnuje to člověk dneška, i samotní zástupcové církve, do říše fantasie! Podřizují se, naopak, zcela veřejně vědě, tedy pozemskému rozumu a pozemské vázanosti a činí se tak vazaly onoho Antikrista, před nímž by měli varovat, jehož však nikdy nepoznali. Kupředu s čistotou Božské Pravdy! Kdo se skrývá, není jí již hoden. – – – To platí nyní již více, než jen několika lidským duším! Jak pronikavě osvětluje tento spor o události v Konnersreuthu hluboký úpadek v lidském nitru! Jak jasně ukazuje skutečné odvrácení se od Boha a jeho vůle, poněvadž se ji nedbá. Ani u těch, kteří se domnívají, že věří. Zbloudilí lidé něvidí tuto hrůzu propasti, která se v nich již dávno rozevřela. Vrávorají klidně dále na jejím okraji, drženi ještě přechodně svými falešnými názory. Blaze všech, kteří se na tomto případě poučí, kteří jej povýšeně s výsměchem nezavrhnou do oblastni hysterie k vlastnímu uklidnění, nebo aby tím zakryli své nepochopení. Mnozí tak ovšem činí se skutečným přesvědčením, poněvadž nejsou již schopni vycítit své nepochopení a domýšlejí se být skutečně vědoucími tak jako se mozkově chorý směje všem těm, kteří nenásledují jeho blouznění. – Terezie Neumannová je ve svém utrpení často nazývána svatou a omilostněnou, u které se lidé modlí a o jejíž přímluvu tak mnohý tiše prosí. A nikdo netuší, že tato tak „omilostněná“ nejvíce potřebuje přímluv. Nikdo neuváží, že této nejubožejší právě bližními jest znemožňováno osvobození, jež jí kyne! Vina za to padá bezpodmínečně zpět na tyto lidi, kteří své zbožnosti dávají nesprávný směr, neboť tím se tato stigmatisovaná cítí vnitřně povýšena jako Bohem vyznamenaná. Následkem názoru okolí je daleko vzdálena toho, vážněji a hlouběji přemýšleti a zaměřiti své myšlenky a city jednou jiným směrem, při čemž by našla, že nemá platit za vyznamenanou, ale naopak za poznamenanou! Nutná pokora, která by mohla vést k vysvobození, je v ní násilím zatlačena do falešného směru. Terezie Neumannová se tak stává obětí falešného stanoviska dobromyslných spolubližních, jestli jí ještě v pravý čas nepřijde poznání. Přichází o příležitost vysvobození z těžké karmy přes její opětovné zpětné působení, poněvadž nemůže přijít k poznání, půjde-li to tak dále, jak se dosud dělo. Zaslepeně stojí tito duchovně slepí a také duchovně hluší před domem, na který pohlížejí jako na posvěcené místo, zatím co tam ve skutečnosti smějí tak zřetelně spoluprožívat jednu z nejotřesnějších výstrah účinků přísné vůle Boží v její neochvějnosti! Ve stigmatisované z Konnersreuthu zápasí o vysvobození jedna lidská duše, která si ve své nynější pozemské schránce dosud vůbec neujasnila skutečné dění. – Tato duše se kdysi rouhala Synu Božímu na kříži! Není to ani po prvé, že od té doby dlí na Zemi a jest takto poznamenána. Jen tehdy, když si toto konečně uvědomí a v pokoře bude prosit o oduštění, může být vysvobozena. Bude to pak též duchovně vidět a při tom pozná, toho, jehož přímluva ji může osvobodit z její, kdysi tak těžké viny! Jí známé „Světlo“ bude jí při tom napomáhat. Avšak nestane se tak bez vlastního poznání. To jest jediná cesta k jejímu vysvobození! Kdo jí bude chtít ukázat a urovnat tuto cestu, ten jest jejím nejopravdovějším přítelem a pomocníkem. Kdo ji však od toho zdržuje nebo brání, jest jejím nejhorším nepřítelem. Terezie Neumannová bude sama vidět vše, co potřebuje k vysvobození, jakmile půjde v sobě pravou cestou a může pak také ozdravět tělesně bez lidské pomoci. – – Slova, která již slyšela o „Světle“, jež při tom vidí, se při tom mohou splnit, poněvadž teprve pak může být jejím utrpením současně pomoženo mnoha duším. Mnozí budou pak moci ještě v pravý čas přijít k poznání přísného dění v Božské vůli a uvědomit si, že je to jinak, než jak si to v pohodlném klidu dosud představovali. Budou moci naslouchat sami v sobě a dospět tak ke vzestupu. Ne jinak bylo pro ni míněno slovo „Světlo“ od jejího dobro chtějícího vedení. Také ve slovech „smíš ještě trpět“, jest zaslíbení velikého požehnání, neboť to pro trpící znamená ještě novou možnost odpykáním v utrpení snad přece ještě přijít k poznání a tím k vysvobození. 28 20. Záhada z Konnersreuthu. „Spasitel se z toho těší“, jest právě tak zcela správné, poněvadž má radost nad každým hříšníkem, který ještě může být zachráněn před věčným zavržením. Proč se v celém světě chápou tato slova opět falešně k vlastnímu oslavení? Svévolní otroci rozumu se při tom pravděpodobně budou chtít obvyklým prázdným způsobem posmívat, aniž by mohli podat nejmenší protidůkaz nebo logické vysvětlení. Zvláště když se mluví o znovuvtělení, o kterém mluvívali největší duchové Německa, mezi jinými na příklad i Goethe, vždy s přesvědčením. Chci však podat důkaz pomocí viditelného výsledku, který se jistě dostaví, jakmile bude použito zde ukázané cesty. Posměváčkové mohou raději mlčet k vůli vlastní karmě, neboť oni netuší, co tím vždy znovu na sebe uvalují a mohou vyčkat důkazu, v němž je východisko, jestliže … tato cesta bude skutečně použita. Já sám nepotřebuji při tom dělat nic. Každý vážně a dobře smýšlející člověk se může snažit, aby myšlení této trpitelky a věřící rozmluvou přivedl na tuto cestu. Když tyto události v Konnersreuthu časem opět ustávají, není to žádné řešení, žádné léčení, tím méně vysvobození, neb jest velmi pravděpodobné, že po krátkém posílení bude následovat nová záhada, ještě silnější než dříve, i když to bude teprve po měsících nebo po letech! A to přinese nové lámání hlavy. Bude-li pak osud Terezie Neumannové pod nějakými záminkami ukryt před veřejností, pak tím byl spáchán opět zcela dobromyslně osudný omyl a uvalena zodpovědnost s nemenšími důsledky. Ve svých přednáškách jsem již vícekrát poukázal na to, že nyní přišel čas, kdy se uzavírá kruh tehdejšího dění. Zmínil jsem se také o tom, že jsou na Zemi opět všechny duše, které nepřijaly Božské poselství, k poslednímu zúčtování v době, kdy zvratné působení tohoto strašlivého zločinu má začít zpětně působit v plné síle. Kdo se tedy Synu Božímu v Jeho svatém poslání nositele Pravdy rouhal, kdo jej osobně napadal a jemu se posmíval ze svobodného rozhodnutí, tedy ze svobodné vůle, bez donucení představených nebo vlády, bude ve zvratném působení též zasažen podle tíže své viny. Mnozí budou při tom muset nést znamení Jeho utrpení jako tím poznamenaní, až se od toho budou moci osvobodit. Jestliže nepřijdou k poznání, bude následovat věčné zatracení, tedy zničení vývojem získané duchovní osobnosti. Všichni stigmatisovaní byli jen poznamenaní, kteří tak nesli své osobní provinění proti Synu Božímu! S vyjímkou malých případů, které mohly nastat autosugescí v náboženském blouznění. Na tom nemohly nic změnit ani služby církví, i když takto postižení žili při tom v nejhlubší víře v Boha. Byla v tom však vždy možnost konečného vykoupení, kdyby v pokoře prosili o odpuštění a necítili se snad býti svatými. Těžká karma vyžaduje rozuzlení! Může se tak stát stigmatisací, pozná-li v tom dotyčný současně rozuzlení! Lidstvo se bude muset po dobrém nebo po zlém naučit věřit v železné zákony všech projevů Božské vůle, i když si to dosud v zakrytých přáních představovalo a vysvětlovalo jinak. Láska Boží jest jedině v zákonech, které od počátku světa až do dnes působí beze změny a budou působit až na konec všech dnů! Také Kristus poukazoval zcela zřetelně vždy znovu na to, že nepřišel svým poselstvím zákony rušit a měnit, nýbrž jen naplnit! Tedy beze změny dodržovat! Lidé uvidí ještě mnohá vážně varující znamení a tak mnohá, dosud falešně chápané budou muset slyšet a prožít v nezfalšovaném světle věčné Pravdy. Jejich duše však přesto přes všechno neslyší, ustrašeně zavírají své oči, plny tichého vzdoru před tím, co vidět nechtějí. Toto skrývání však neodnímá z nich žádnou zodpovědnost! 29 21. Lotr na kříži. Otázka: Není to akt libovůle, když Kristus na kříži pravil k jednomu lotru: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Lotr byl přece zločinec a musel odpykat svou karmu dříve, než mohl dojít do Ráje. Odpověď: V tomto případě není akt libovůle, ani rozpor. Vámi zmíněný lotr na kříži řekl svými slovy zcela zřetelně, že se cítí vinen a že zaslouží trest, zatím co Kristus musí trpěti nevinně. Došlo v něm tedy k úplnému poznání jeho viny a zaslouženého trestu. Toto poznání, spojené s důvěřivou prosbou, aby Kristus na něho myslel, až bude ve své světlé říši, učinilo současné protrpění nejtěžšího pozemského trestu ve zvratném působení okamžitým odpykáním veškeré viny. Celá karma, která mu ještě hrozila, mohla se tím ihned vyčerpati. Samozřejmě musel pak takto od viny osvobozený a již neobtížený vejít ihned po své pozemské smrti do duchovního Ráje. Právě zákonitý účinek musel přivodit okamžité povznesení k duchovnímu, po odloučení se pozemského těla. Přípověď Kristova byla tedy úplně v rámci plnění Božských zákonů, tedy Božské vůle. Jinak tomu bylo s druhým lotrem, který se Kristu v jeho utrpení posmíval a zahrnoval ho hanlivými slovy. Zde započal ve splnění zákonů ihned běh nové karmy, která se musela ukázat v nejtěžších zpětných účincích ve světě jemnohmotném, tak jako se později ukázala viditelně v dalších pozemských životech a ještě se ukáže, až i on přijde k poznání své viny a k poctivé prosbě o odpuštění. 30 22. Změna pohlaví při znovuzrození. Otázka: Je možné, aby lidská duše žila při znovuzrození jednou jako muž, podruhé jako žena? Odpověď: I nkarnace duše, pokud se týká pohlaví, se řídí dle jejích vlastností. Jestliže se u některé duše změní vlastnosti tak dalece, že mužské se změní a postupně se víc a více kloní k ženskému způsobu nebo naopak, pak se též stane, že tato duše se jednou vtělí jako muž, podruhé jako žena. To se však týká jen pozemského těla. Lidský duch zůstává vždy tím, k čemu se rozhodl na počátku svého putování stvořením. 31 23. Budou zodpovězeny všechny otázky? Otázka: Budou zodpovězeny všechny otázky, které jsou zaslány? Odpověď: N e. Z kladených otázek mnoha čtenářů lze často poznat, že jsou daleko vzdáleni pochopení hluboké vážnosti Poselství Grálu. Neboť v nejčastějších případech se ptají na věci, jichž znalost nepřispěje ani tím nejmenším k duchovnímu vzestupu osobního „já“ člověka, nýbrž může sloužit pouze k ukojení rozumové snahy po vědění. K takovým dosavadním zvykům nemají však lidští duchové, kteří se chtějí skutečně zachránit, již žádného času nazbyt! Poselství Grálu dává proto jen to, co potřebuje lidský duch, aby mu byl ulehčen a vůbec umožněn nutný pro něho vzestup. Kdo alespoň z části vycítí naléhavost toho, ten místo všech otázek se bude snažit použitím veškerých svých sil, aby to, co je v Poselství dáno, prozkoumal a přijal. To však, čemu nemůže ještě rozumět, nebude odmítat nebo přes to přecházet, ale bude hledět sám do sebe, zda tam není v některém záhybu příčina k nemožnosti porozumění. – Každá otázka je požadavek! Týká-li se nutnosti k duchovnímu vzestupu, pak jest oprávněna. Chce-li však ulehčení rozumového uspokojení, pak je to vůči vážnosti Poselství osobivost, poněvadž se takové věci týkají mnohem nepatrnějšího a nižšího, než je účel a obsah Poselství. Kdo se jím však zabývá s dostatečnou vážností a nechá všechny předsudky stranou, ten musí v podávaném nalézt též zodpovězení každé rozumové otázky. Jestliže to nemůže, pak buď jeho rozum na to nestačí a nebo dost hluboko nezkoumá. Poselství musí být bráno přirozeně od první až do poslední přednášky jako celek. Jinak je nelze pochopit a k tomu patří vytrvalá snaha a duchovní píle! Až dosud je dáno jenom to nejnutnější, poněvadž doba nezadržitelně tlačí na to, aby lidé věděli to nejnutnější. Neposkytuje místa pro zdržování, jež nejsou nutná. Z toho důvodu musí mnohé otázky zůstat nepovšimnuty. Budou zodpovězeny a podrobně vysvětleny po první velké očistě. Přednášky Poselství nežebrají o přízeň lidí a neprosí se, aby byly kupovány pro zisk, jak je to u knih vždy samozřejmé, nýbrž jsou dány. To znamená, že stojí mezi vším ostatním klidně zcela pro sebe, bez účasti na okolí, avšak živé a že se nedají odsunout masami, kterým nemohou nic říci, poněvadž tyto ještě nechtějí. Také nemohou být zničeny nenávistí těch, jimž se zdají nepohodlné. Všechno a každý bude muset jednou počítat s tím, co v nich bylo řečeno. Nemůže jít klidně kolem, aniž by své „já“ zkoumavě na tom nezměřil. Nejsou tu dány k diskusi a neptají se po mínění, nýbrž jsou dány, zůstanou trvale pevnější než skála, tvrdší než ocel, nezměnitelně a neúprosně. 32 24. Byl Kristus vegetarián? Otázka: S mnoha stran se nyní tvrdí, že Kristus byl výslovný vegetarián. Co o tom říká Abdrushin? Odpověď: O tom nepotřebuji nic říkat, ale jen poukázat na to, že se Kristus zúčastnil požívání velikonočního beránka. Mimo to jest známé nasycení 5 000 lidí, kdy sám dal podávat lidem ryby – a proto nebyl vůbec jen pro požívání rostlinné stravy. Krista by neměli lidé používat k reklamním účelům pro nějaké snahy. 33 25. Vlastní stvoření a hmotný svět. Otázka: Po studiu Poselství Grálu jsem přišel ve svých úvahách na to, že za vlastní stvoření nutno považovat hmotný svět. Možno něco proti tomu namítnout? Odpověď: Všechno. Neboť takový názor je falešný a není vzat z Poselství Grálu. V dalších přednáškách proniknu stejně pomalu vždy hlouběji do dosavadních tajemství stvoření a budu je muset při tom vždy více členit a rozdělovat, při čemž přirozeně přijde vždy víc a více odstupňování, která přirozeně nemohou být dána při prvním velkém přehledu. Již předem chci na tuto otázku odpovědět alespoň to, že vlastní stvoření jest jen duchovní říše, tedy ráj. Všechno ostatní jsou důsledky, stále slabší napodobeniny. Tak jest na příklad přímým dílem Božské vůle, tedy Ducha Svatého, jen praduchovní říše, která však v sobě nese všechno, aby samočinně se silou, spočívající v praduchovnu, dále působila prostřednictvím praduchovních, tedy přímo stvořených, kteří jsou tím prostředníky pro vznik dalšího stvoření. Všechno,mimo praduchovní říši, není tedy přímo vytvořeno Božskou vůlí, nýbrž jen nepřímo, to jest silou, vloženou do praduchovního, pomocí zprostředkování Prastvořených. Lidé, kteří mi často říkali: „Já chci přece být dobrý. Jestli nejsem, není to má chyba. Proč mne Bůh nestvořil tak, abych mohl být jen dobrým?“ budou v tom pak vidět, jak nesprávná je tato myšlenka. 34 26. Mystika, okultismus a spiritismus. Otázka: Je mystika užitečnější k duchovnímu vzestupu než na příklad okultismus a spiritismus? Jak jsou v tomto směru užitečné četné sekty? Odpověď: Stojíte-li před takovou otázkou, musíte se především snažit procítit duchovní důsledky rozličného působení a pouze podle toho utvářet své mínění. Naleznete, že „mystik“ nestojí vůbec výše, nýbrž škodí právě tak jako spiritista a okultista, a konečně i sekty. Před mnoha desetiletími byly nešťastné obyvatelky nevěstinců dodávány hlavně z kruhů prodavaček a služek. Smutnou příčinou toho byl často vnitřní popud poznat volný a třpytný život, nebo byla to také důvěra v lásku k nějakému muži, který v lehkomyslnosti nebo hráčském způsobu nebyl takové důvěry hoden. Jen zřídka byl tu příčinou skutečný osobní sklon k nižšímu a lehkomyslnému životu. Klesání takových děvčat, která nakonec již nemohla vyvinout sílu, aby se dostala z toho bahna, jest známo. Úplně podobně jako při těchto tehdejších pochodech, jest to dnes rozšířeno v duchovním oboru. Snaha vniknout do života na „onen svět“, který si mnohý člověk představuje úplně jinak než skutečně jest, vede dnes veliké masy tak zvaných hledajících, kteří touží po něčem jiném, do bahna temnot. Tak jako vnitřně po lepším nebo jen po novém, dosud jí neznámém, toužící děvčata nechtěla poznat nepravost obletujících je mladíků nebo mužů, poněvadž by to znamenalo vzdání se mnohých přání, právě tak málo vidí často až křečovitě duchovně hledající, že se místo pravým zlatem … ověšují pozlátkem a cetkami, které jim předstírají stoupání vzhůru. Zahaleni bludnými představami, jdou spokojeni sami sebou pozemským bytím a stávají se tak na onom světě ubohými blázny tohoto bludu, který samozřejmě musejí vzít s sebou a který je tam ovládne. Všichni zůstávají viset ve hmotnosti a nenajdou sílu, aby se vytrhli z houževnatosti tohoto bludu, protože se neodvažují postavit své cítění jinak, v bázni, že by se tím mohlo ztratit to, co si zamilovali. Jsou bez záchrany vydáni rozkladu a s přicházejícím rozkladem všeho hmotného rozloží se také jejich namáhavě získané osobní vědomí, které jako vědomé jest neupotřebitelné a musí být proto vráceno do beztvarého. To není však žádný pokrok, jak se domnívají budhisté, nýbrž jest to smazání až dotud proběhlého vývoje, poněvadž tento se děl falešným směrem. Čím jsou v prožití žádostivých děvčat a žen lehkomyslní mladíci a mužové, kteří přivodili tak smutný bod obratu, to zastupují v duchovním oboru dnes četné společnosti a náboženské sekty okultistů, spiritistů a co se ještě takového vytvořilo. Jsou to ti nejhorší lapači duší pro temnoty! Při tom mají ti, co se nazývají vůdci, velmi často dokonce chtění k dobrému! A to chtění by časem též mohlo přinést bezpodmínečně jen dobré, kdyby při tom nebyla veliká překážka, která se ve všech případech projevuje mnohem silněji a všude odchyluje nejlepší vůli se správné dráhy. Jest to bránění se všemu tomu, co neodpovídá vlastnímu smýšlení jednotlivých vůdců. Tato obrana přichází z instinktivní bázně, že by museli mnohé změnit na svém dosavadním směru, při 35 26. Mystika, okultismus a spiritismus. čemž by snad stoupenci mohli poznat, jak častokrát jdou falešnou cestou. V tomto poznání mohlo by se pak ztratit něco z úcty, kterou svým „mistrům“ tak bezpodmínečně přinášejí vstříc. Ačkoliv tato myšlenka je tak bláhová, přece se jí mnozí vůdcové nechají strhnout a následují tvrdošíjně cestu, přes mnohdy probleskující cit, že tím činí něco nesprávného. Nelze však činit výtku jedině vůdcům, neboť ještě více škod způsobují sami stoupenci jak sobě, tak svým spolustoupencům stejného směru. Když zakladatel nějakého hnutí měl snad skutečně správný cíl a chtěl své stoupence přivést vstříc Pravdě, možno s jistotou mít na to, že jeho stoupenci vnitřně zůstali vždy daleko za učením samotným. Když pak zakladatel zemřel, projevil se nedostatek správného prožití dobrého učení často velmi brzy. Stoupenci se domýšleli, že mají již celé a nejvyšší učení a propadli tím duchovní pýše, která uzavřela dveře k další možnosti vzestupu. Jdou pak s jásáním, nic netušíce, kolem poslední Pravdy, na kterou je jejich zakladatel chtěl jen připravit. Z toho důvodu tak mnohá správná cesta byla stoupenci úplně nevyhnutelně svedena do hrobu, místo aby vedla ke světlým výšinám. Jak mnoho hledajících a vědychtivých šlo při tom bez jakéhokoliv tušení kolem jediného skutečného mistra, kolem Syna Božího. Především ti, kteří se domnívali, že jsou schopni poznat jeho příchod. Právě tito byli dokonce jeho nejostřejšími protivníky. Proč se na tom nikdo nepoučil? Dnes vidíme křesťany žít v mnoha nesprávných pojetích učení jejich Mistra. Pyšně, osobivě a přece bez porozumění vůči hluboké Pravdě, která leží v Kristově poselství. Jedině to dalo vyrůst tak mnohým sektám a společnostem, poněvadž lidský duch v sobě cítí vyrůstat neuhasitelné nutkání k tomu, aby měl více, než církve dávají ve svých stále stejných povrchních výkladech. Lidé doufají, že se jim v těchto sektách a společnostech dostane většího jasna a jsou spokojeni často již tím, když to zní jinak než v církvi. Nutkání nechává jim již v tom vidět pokrok, i když ve skutečnosti je to mnohem méně, než dostávali již v církvích. Účastník spiritistické seance ku příkladu zaměňuje zajímavé a nové velmi lehce s hodnotným. Nemyslí na to, že to, co je zajímavé, nemusí být současně hodnotné. Ani jeden neuvažuje v objektivním klidu, čím mu to vše vlastně má posloužit k duchovnímu vzestupu, při čemž nakonec rozhoduje přece jen jeho vnitřní kvalita! Je pyšný na to, že si tyká s těmi, kteří již odešli na onen svět! Při tom to ve skutečnosti není nic jiného, než zde na Zemi ve styku se spolubližními. Tělo, které nosí ti, kdo odešli na onen svět, má on také a každý člověk na Zemi v sobě. Přes ně má již jen hrubohmotný obal. A to, co si nechává říkat za veliké námahy od bytostí z onoho světa, není ani tisící díl toho, co Kristus přinesl. Přesto přikládá více ceny všem těmto malým projevům, jejichž obsah jest mu přece již dávno úplně znám. Jakou nesamostatnost vlastního myšlení a cítění tím projevuje v celém svém bytí. Nepoužívá toho, co v seancích prožívá snad k tomu, aby tak rychle, jak jen možno, vnikl se vší vážností do Kristova poselství, učil se mu správně rozumět a pochopil celou jeho velikost, aby se mohl povznést k duchovní svobodě, kterou Kristovo poselství přináší, nýbrž on se naopak připoutává na to, co je mu v těchto maličkostech nabízeno jen proto, že to navenek má jinou formu. Jest to další překážka, avšak žádné povzbuzení! Jeden z největších zprostředkovatelů temna jest domýšlivost! Pohleďme jednou na spiritisty. Až na nemnohé výjimky trpí stoupenci tak nadměrnou domýšlivostí, kterou odívají do zdánlivé pokory vědění, že s nimi nelze vůbec mluvit, aniž bychom při tom nepociťovali odpor. Představují si, že mohou mnohým zesnulým „pomoci“, při čemž ve skutečnosti mnohem více pomoci potřebují oni sami. Toto chorobné chtění pomáhat není však vůbec žádnou láskou, nepramení též z velikého chtění sloužit, právě tak nelze je vysvětlit čistě lidskou ochotou k pomoci, tím méně tryská z pravé zbožnosti, nýbrž není to nic jiného, než nejnepříjemnější vnitřní vypínání, které nelze vyhubit. Tuto největší ze všech slabostí však dokonale využívají temnoty zvláště v kruzích začínajících medií. Tu přichází temný, běduje nad něčím a nevědomí človíčkové honem chtějí této ubohé duši „pomoci“. S zbožným kroucením očí, modlitbami, svěcenou vodou, talismany a zaříkavými slovy, která neznamenají nic jiného než bezmeznou pýchu těch, kdo se domnívají něco vědět. 36 26. Mystika, okultismus a spiritismus. Jest to komedie, sloužící k sebeuspokojení a nic více. Podkuřování vlastní osobě. Pomoc jest jen v jeho představě. Temný v mnoha případech nechce žádnou pomoc! On ví, že mu tito lidé nemohou pomoci a počítá jen s tím, aby je tak nepozorovaně přitáhl k sobě dolů! Tak jako se všechno temné vrhá vždy jen na slabosti. A to s velikou nadějí na úspěch, neboť chtěním pomoci otvírají se takto chtějící proudům temna. Podávají mu ruku, aby je pozvedli, přicházejí s ním však do kontaktu a klesají, aniž by co věděli! Že chtěli jinak, není jim v tomto případě vůbec nic platno, protože se dobrovolně vydali nebezpečí, před nímž by jinak byli bezpodmínečně chráněni. Takto však byla jimi samotnými prolomena ochrana a taková lehkomyslnost se musí vymstít. I když takoví lidé konečně potřebují a prosí o pomoc druhých, když sami svou hloupostí přišli do tísně a nemohou dále, tu chtějí jako pomoc jen splnění vlastních přání a ne snad osvobození od temného ducha, kterého na sebe přitáhli. Kdyby do takového kruhu přišel opravdový pomocník, který by místo splnění jejich nesprávných přání poslal příslušníka temna tam, kam podle svého druhu patří, aby mu zabránil zatahovat lehkomyslné nevědomce do zkázy, pak by všichni takto osvobození jednotně zaujali nepřátelský postoj vůči tomuto pomocníku a pravděpodobně by ho nazývali poslem temnot, kdyby jejich ubohý „duch“ pojednou nemohl již přijít. Je to ve skutečnosti jen hněv nad ztrátou tak mnohých zábavných hodin, ve kterých se mohli „povznášet“. To si ovšem neuvědomují. „Zbožní“ nazývají to tvrdostí a považují to za nekřesťanské, když takový duch jest poslán tam, odkud přišel, poněvadž jen tam a nikde jinde může přijít k poznání. Aby bylo možno skutečně pomoci nižšímu duchu, k tomu patří zcela jiných věcí, než mohou poskytnout účastníci a vůdci spiritistických kroužků. Z tohoto a ještě z mnoha jiných důvodů nemá žádného účelu takovým zbloudilcům v jejich domýšlivosti říkat ještě třeba jen jediné slovo přesto, že bych v každém sezení, lhostejno, kde a kým je vedeno, ať je sebesilnější, při takových případech beze všeho mohl přivést důkazy. Tam, kde je skutečně vážné chtění, najdou mne vždy připravena ku pomoci. Postavím se bez váhání vůči každému spiritistickému kruhu nebo jeho duchům, každému démonu nebo jiným vetřelcům! – Ne jinak jest tomu u okultistů, kteří se v hledání a částěčně v experimentech ztrácejí ve věcech, které je ještě více připoutávají na nízké jemnohmotné okolí. Proudy, jimž se otvírají, vážou je jen pevněji a drží zpět. – Právě tak veliké škody způsobují díla mystiků, kteří se svým nejistým tápáním vedou jen do bludiště zmatků, což přináší jako přirozený následek jen zapletení se do těchto bludišť. Jest to z největší části fantasie a blouznění, v kterém se snaží opájeti sami sebe nebo chtějí vzbudit zdání skutečného vědění, které se však podobá jen mnohoříkajícímu úsměvu nevědomce. Není to nic jiného než blud, ve kterém žijí a který je mnohdy svede i k tomu, aby se posmívali jiným, méně škodlivým. Nejsou si vůbec vědomi své vlastní nebezpečnosti, poněvadž tato leží jen na duchovním poli, což nejsou schopni poznat. Osobně jsou také úplně neškodní, avšak jejich díla způsobují ohromné zmatky a zavádějí, lhostejno, zda své fantastické myšlenky opatrně halí do románu, nebo je nalévají do jiných forem. Mystika vede ještě lehčeji do náruče temných proudů, poněvadž s sebou současně přináší uspávající pohodlnost nebo příjemné mrazení a plaše se vyhýbá jakékoliv jasnosti. Lidští duchové žijí při tom nezdravě bez pevných základů a jsou vláčeni sem a tam. Bůh však chce, aby člověk žil podle jeho zákonů, poněvadž jen v tom může být člověk šťasten! K tomuto žití podle zákonů však náleží plná znalost a žádné nejasnosti. Celý život a pohyb ve stvoření jest podroben zákonům a přichází skrze ně. Proto musí člověk stvoření poznat jasně a plně vědomě až do nejmenších částí! Kde pak zůstává ještě místo pro mystiku? Mystika ve stvoření jest proti Božské vůli a nesnáší se s Božskými přikázáními. Proto musí škodit lidem, kteří se jí obírají. Mystik jest tedy blízce příbuzný s okultistou a spiritistou a škodí v důsledku svého působení. Duchovně není v tom žádného rozdílu. K politování jsou pak ještě velmi mnohé náboženské sekty a společnosti, které se všechny domnívají, že každá má pro sebe jedině plnou pravdu a že jde přede všemi ostatními. S tímto předsudkem předstupují vůči všemu, s čím se setkají a nezkoumají svěže jiné myšlenky a nenechají je na sebe působit, nýbrž táhnou všechno dosavadní s sebou. Jakmile se toto staré 37 26. Mystika, okultismus a spiritismus. nedá smísit s novým, zavrhují toto nové jako falešné. Řídí své měřítko podle starého, které jim bylo dáno a jemuž často ještě vůbec správně neporozuměli. Jejich úsudek v tomto omezení je vždy ukvapený a svéhlavý. Nevěcně a nikoliv vlastními slovy, nýbrž slovy jiných, kterým nikdy sami správně neporozuměli, se snaží všechno v porovnání se svým věděním odmítnout jako méně hodnotné. K tomu používají blahosklonných vět, které nejen ukazují duchovní pýchu, nýbrž zjevují také skutečnou vnitřní prázdnotu a nezměnitelnou omezenost. Jsou to zástupy těch, kteří vždy důvěrně volají: „Pane, Pane!“ Avšak Pán je nebude znát! Chraňte se především před těmito „věřícími“, abyste se s nimi tupě nehnali do zkázy. 38 27. Jest Abdrushin protivníkem astrologie? Otázka: Jest Abdrushin protivníkem astrologie? Odpověď: N e! Znám naopak velmi dobře vysokou hodnotu astrologie. Znám však také nedostatky nynějšího vědění v této věci. Z toho důvodu radím, aby tyto nedostatky, kterých jsou si vědomi mnozí, kdo se zabývají astrologií, nebyli zatajovány těm, kteří o horoskop prosí. Největší nebezpečí leží tu opět ve všech takových věcech na straně publika, které hledá radu! Největší jejich část se pak stává tak úzkostivě odvislou, že se vůbec neodváží žádného svobodného rozhodnutí a tím si úplně znemožňují svůj vlastní duchovní vzestup a duchovní uzrávání. Právě astrologii bych velmi rád pomohl razit cestu k výšinám, které jí patří. 39 28. Konnersreutský případ. Otázka: Konnersreutský případ byl náhle ukryt před veřejností, když byl probuzen zájem velmi mnohých lidí, aniž by místa, jež dala podnět k uzavření tohoto jistě neobyčejného případu, podala uspokojivé vysvětlení. Konnersreutský případ se vyvinul v otázku lidstva a neměl by proto sloužit jen ke studiu jednotlivců za kulisami, kteří se domnívají být povoláni. To se děje v roce 1927, ne snad o 100 let zpět! Neměl by tu být vznesen všeobecný protest? Odpověď: Domníváte se, že nějakým protestem dnes získáte mnoho cenných následovníků? Již z počátku jsem viděl, že dojde k tomuto ukrytí a také jsem na to poukázal! Je to znamení, že jsem poznal správně, poněvadž nevědomost, přijde-li do nesnází, jinak jednat nemůže, nemá-li odvahu přiznat nevědomost. Vyčkejte klidně konce, i kdyby to mělo trvat léta. Pravda se nakonec ukáže přes ukrývání i pozemsky. Dosavadní pokusy o vysvětlení tak mnoha těch, kdo se domnívali být vědoucí, jsou většinou jen nejbezplánovitější fantazie, sestavené ze čtených, avšak málo pochopených knih a ani věda, ani církev nemohly oznámit nic uspokojivého. Není divu, že to vzbuzuje neklid, když v tomto způsobeném zmatku náhle dojde k takovému zřetelnému ústupu. Přesto však není nutno se k vůli tomu rozhořčovat. Hodina vysvětlení jednou přijde. Pak neškrtnu nebo nepřidám ani slovo k mým vysvětlivkám o tomto případě, že dnes, až na řídké výjimky, to lidé chtějí přejít se smíchem. Pro mne jest Konnersreutský případ vyřízen. 40 29. Co je energie? Co je tíže? Otázka: Co je energie? Co je tíže? Odpověď: T yto otázky jsou předčasné, neboť teprve v příštích přednáškách bude o nich důkladně pojednáno. Chci však přece ve vší krátkosti vysvětlit aspoň toto: Energie jest duch! Právě o duchu musím ještě mnohokrát pojednávat, neboť duch zahrnuje téměř všechny nevyřešené záhady naší nynější vědy. Duch má též mnohá odstupnění, což dosud nemohlo být bárno v úvahu, poněvadž to nikdo neví, ježto „duch“ nebyl tímto lidstvem vůbec ještě poznán. Duch jest tak mnohostranný ve svém odstupňování, že v těchto mnoha odstupňováních vznikly všechny bludy, na nichž si lidé vždy ještě marně lámou svou hlavu. Energie, nazývaná tak exaktní vědou, jest duch. Ne však takový duch, ze kterého se tvoří sebevědomý lidský duch, nýbrž jiný druh. Dnes o tom jen krátce: Prastvoření v duchovním stvoření, tedy v Ráji, vyzařují ve svém chtění. Tato vyzařování jsou také duchovní, avšak nižšího stupně směrem dolů, neboť to nejsou přímá vyzařování Ducha Svatého, Božské vůle, nýbrž vyzařování těch, kteří byli Duchem Svatým stvořeni! Tato vyzařování pronikají jako duchovní odstupnění paprskovitě dolů přes hranice duchovní řeše a proudí jinými částmi vesmíru, nesou však v sobě přes své odstupnění vždy ještě jako duchovní živou sílu, která nejen naráží a pudí, nýbrž působí také magneticky přitažlivě na jinorodé neduchovní okolí. Magnetická přitažlivá síla u těchto duchovních proudů není však ve své síle tak veliká jako síla, která drží celý vesmír. Tak se stává, že proudy, proniknuvší z duchovní říše, mohou k sobě přitáhnout vždy jen maličké částečky jinorodého okolí a tím jsou jimi obaleny, kterýžto pochod rozdrobuje proudy zprvu jednotné. Takový duchovní proud jest tím v přirozeném dění rozdělen na nezčetné prášky, poněvadž obaly přitaženého mají dělící účinek. Tyto obaly jsou vždy pouze úplně nepatrné, tenoučké vrstvičky rozličných okolních druhů, poněvadž jednotlivý malý duchovní prášek proudu má magnetickou, zadržující sílu, odpovídající své nepatrnosti. Tím vznikají pak pozvolna elektrony, atomy atd. Avšak cesta až sem jest nekonečně daleká. I tu chci dnes krátce popsat. Představte si: Vyzařování Prastvořených proniká ve své aktivitě chtění ven přes hranice Ráje. Přicházejí do říše bytostna jako magneticky přitahující cizinci. Bytostnost sama se skládá z mnohých odstupnění, které chci předběžně rozdělit zatím jen ve tři základní druhy: na jemnou, střední a hrubou bytostnost, nepřihlížeje při tom k základním druhům vědomé bytostnosti, která je v tomto druhu nejvyšší, a nevědomé bytostnosti. Při vstupu duchovního proudu do jemného druhu bytostnosti nastává, jsouc vyvolána magnetickou silou proudu, ihned obalování touto jemnou bytostností, čímž se současně vzbuzuje horlivý pohyb. Tento pochod obalování vyhlíží tak, jakoby se nepřátelská armáda vrhla na tohoto vetřelce, či duchovní proud, při čemž však ve skutečnosti jen toto duchovní v tomto cizím druhu svého nového okolí, samo vyvolává tento pohyb vlastní magnetickou přitažlivou silou. Bytostné 41 29. Co je energie? Co je tíže? pospíchá k němu přitaženo v letícím spěchu. S obalováním následuje současně rozprášení proudu. Není žádného smíšení duchovního s jemnou bytostností, nýbrž jen obalení duchovního bytostným. Jádro jest duchovní prášek, který jest kolem dokola obalen jemno bytostností, která jest držena magnetickou přitažlivou silou duchovního jádra. Duchovní jádro uchovává však své magnetické vyzařování i přes tento obal a proniká jím jemný, bytostný obal. Při tomto pronikání vzniká však teplo a nastává změna zářením duchovního prášku. Spojením vystupuje jinak, než bylo zprvu a získává touto změnou vliv na střední bytostnost. Současně s pochodem přitahování jemné bytostnosti vzniká pomalu stlačování se jednotlivých částeček jemné bytostnosti, čili nakupení se kolem každého duchovního prášku a toto stlačené nakupení vyvolává zmenšení prostoru určité látky vůči jinému, ještě volně se vznášejícímu nepoutanému okolí jemné bytostnosti. Proto není již přitažlivou silou duchovní říše, ráje, držen na stejné výši, jako částečky dosud volné. Se stlačením nastává další vzdálení se od stále stejnoměrně pracujícího magnetického střediska sil, které spočívá v podstatě duchovního stvoření, Ráje. A tento děj jest nástupem zákona tíže. Jest to současně bod obratu v pohonu až dosud se odehrávajícího dění. Tento pochod nutno bystře pozorovat; Činností chtění Prastvořených vznikají vyzařování. Nutno ovšem upozornit, že tato vyzařování nejsou chtěním samotným, nýbrž průvodními zjevy chtění, vedlejšími účinky hlavního proudu chtění. Přesto si udržují tyto vedlejší účinky, nekontrolovaně svými původci, vždy ještě tolik průbojné síly, že jsou vypuzeny přes hranice duchovní říše a tam vyvolávají magnetickou silou, která je v nich v důsledku jejich duchovního druhu zakotvena, účinky, které jsem právě vylíčil. Hlavní proud chtění Prastvořených nemá s tím nic společného. Ten se projevuje vždy přímo ve chtěném cíli. Mnohem silněji a vědoměji. O tom promluvím jindy. Okamžité obalení duchovního prášku, který byl vytlačen přes hranice, brání bezprostředně samočinnému jeho návratu do duchovna, poněvadž se mezi to vtlačila vrstvička jemné bytostnosti, nebo lépe, jest přitažlivostí duchovního prášku mezi tím držena. První děj vzdálení se od magnetického centra bylo tedy vypuzení ven jako vedlejší účinek nějakého vědomého chtění. S prvním obalem nastává ihned jako příčina dalšího pohybu pravý opak; nutnost dalšího vzdalování se následkem přitažlivosti vzniklého zhuštění jemné bytostnosti v poměru k dosavadnímu okolí, ostatní ještě nezhuštěné jemné bytostnosti. Odtud působí pak vždy více činitelů na pohybový popud. Při každém dalším obalu přistupuje k tomu nový činitel. Zde musím podotknout, že každý jednotlivý druh v celkévém stvoření jest ve zcela zvláštním, svou podstatou podmíněném stupni pro sebe zaměřen na přitažlivou sílu duchovního stvoření, v základě naladěn vždy na volný, nesouvisející, tedy nestlačený dotyčný druh. Jemnohmotnost jest tedy zařízena na jiný stupeň přitažlivé síly než hrubohmotnost. Právě tak ovšem zase jinak než bytostnost. Tak dochází k tomu, že při obalování duchovního prášku stlačením jemné bytostnosti nastává ihned jiný stupeň přitažlivé síly duchovního stvoření, který způsobuje vzdalování se obaleného duchovního prášku dále od bodu přitažlivosti. Tento děj se opakuje při každém novém obalení. Jest nazýván zákonem tíže, který ve skutečnosti jest zakotven v možnosti vzdálení se té které věci od přirozené přitažlivosti duchovního stvoření! Tato možnost vzdálení se jest podmíněna příslušnou podstatou v jejích rozličných změnách. K dalšímu ději mohu se vyjádřit stručněji: Stlačený obal jemné bytostnosti přináší s sebou podle našich pojmů takzvané klesání vlidem shora uvedených účinků a blíží se tím střední bytostnosti, na kterou nyní vyzařování duchovního jádra změněné vlivem obalu, působí právě tak přitažlivě, jako dříve duchovní prášek na jemnou bytostnost. Zde je nutno opět si všimnout toho, že přímé, tedy nezměněné vyzařování duchovního prášku, by nemohlo ve střední bytostnosti působit tak silně jako nynější vyzařování, které bylo pozměněno obaly jemné bytostnosti. Teprve toto může působit na střední bytostnost tak přitažlivě, že se ihned klade jako další obal přes obal jemné bytostnosti a jest udržována změněnou přitažlivou silou duchovního prášku. Tím vzniká tentýž pochod jako dříve v jemné bytostnosti a také zde je vyzařování duchovního prášku opět pozměněno, poněvadž jest již ovlivněno dvěma obaly. Tak to jde dále do hrubé bytostnosti a z ní pak zase do jemné, střední a hrubé jemnohmotnosti. Duchovní prášek přijímá vždy nové obaly rozličných druhů, až pak nakonec vstupuje do jemné hrubohmotnosti a tím 42 29. Co je energie? Co je tíže? kolem sebe klade tento obal. Odtud jde do střední hrubohmotnosti a pak teprve do těžké, tedy hrubé hrubohmotnosti, která ve svém volném stavu odpovídá vůbec hrubohmotnosti našeho těla a našeho viditelného okolí. Teprve zde se však stává vším tím, co jest exaktní vědě dneška známo, stává se elektrony, atomy atd. Ženoucí energií jest ve všem jen jádro, nepatrný duchovní prášek, který patří k nejnižšímu odstupnění v duchovnu a jest jen vedlejším projevem chtění Prastvořených v tak zvaném ráji, v duchovní centrále stvoření. Toto vysvětlení jest přirozeně ještě velmi jednostranné. A z toho, co bylo řečeno, možno mít užitek tehdy, jestliže použijeme též zákona stejnorodosti. Při tom je nutno, všímati si především obalů, neboť každý obal jest podroben zákonům svého druhu, což znamená, že se duchovní prášek může správně uplatňovat vždy jen tam, kde je právě jeho nejzevnější obal ve své stejnorodosti. Se svým hrubohmotným obalem jen ve hrubohmotnosti a zde opět jen ve zcela určitém příslušném druhu. S jemnohmotným obalem jen ve stejnorodosti jemnohmotna. V bytostném obalu jen v příslušném druhu bytostnosti. Samozřejmě z toho vyplývá, že námi již zmíněný zákon tíže, tedy možnost vzdálení se od přitažlivé síly duchovní říše působí vždy jen převážně na příslušný zevnější obal. Tento zevnější obal jest tedy rozhodující pro místo zdržování se a pro sílu k přímé činnosti. Klíč k otevření vchodů do jiných druhů jako na příklad z jemné bytostnosti do střední a hrubé, tak jako do hmotnosti, jest ve změnách vyzařování duchovního prášku, jež vznikají vždy dalšími obaly. Bez těchto změn by nebyl možný ani přechod, ani činnost v přitahování. Duchovní muselo by tedy zůstat úplně nečinné, kdyby přešlo přímo bez přechodů do hmotnosti, poněvadž by tím chyběla každá možnost spojení. Ku konci ještě něco: Z mých výkladů vyplývá, že jedině duchovní není podrobeno zákonu tíže! Nezná žádné tíže a proto vždy, jakmile jsou uvolněny jeho obaly, musí nezadržitelně stoupat, letět vzhůru do duchovní říše, která nepodléhá zákonu tíže, nám známému. Abych vyloučil omyly, chci poukázat na to, že duchovní zárodek člověka jest zcela jiného druhu duchovna, než zde znázorňované proudy. Má také mnohem více přitažlivé síly a uplatňuje ji až po určitý stupeň také přímo na obalené duchovní prášky. Tak mnohý posluchač může si nyní představit, že veliké rozdělení duchovních druhů v pozdějším stvoření, tedy také v našich částech, tím že nepodléhá tíži okolí, nese v sobě ohromnou sílu ke vzestupu ke svému duchovnímu původu a tím spojení s přitažlivou silou odtud přicházející, dává celému vesmíru držení a pomáhá udržovati dráhu, kterou všechno musí dodržovat. Tento obor jest tak ohromný, že dnešní malý přehled musí být rozdělen do mnoha přednášek, abych posluchače a čtenáře do toho uvedl. Avšak přes zdánlivou obtížnost vrací se vždy vše jen k největší prostotě. Jedině odklon lidského ducha, způsobený potlačením jeho duchovní vnímavosti mne nutí, abych v mnohaletých přednáškách provedl posluchače namáhavou cestičkou rozumu, poněvadž se každý bez vyjímky ztratil v houštinách. Seskupení se, znázorněných částeček ve hvězdy se vznikajícím při tom nahromaděním magnetické síly duchovna, které je v nich obsaženo, které mimo působící velikou centrálu duchovní říše, mají mezi sebou a v sobě opět vlastní, vůči duchovní říši přirozeně mnohem slabší centrály přitažlivosti, které ve veliké vzdálenosti od Ráje, jako hlavního centra, také mezi sebou mohou zvlášť působit, přes to, že zůstávají vždy v poutech hlavní přitažlivé síly duchovního ráje, bude tvořiti serii přednášek pro sebe. Právě tak jejich seskupení se v těla lidská, zvířecí a rostlinná. Vědění jest moc! Často se používá tohoto rčení, avšak k tomu jest nutno jiné vědění než to, co se lidé dnes domnívají míti. Musí to být duchovní vědění, nejen rozumové vědomosti! Dosud v tom exaktní věda nedosáhla nic zvláštního a všichni se ztrácejí se svým nejistým tápáním v říši nesčetných nedostatků nižších oborů. Jen ten, kdo zná všechna tajemství stvoření, může dát rozkvést hmotnému světu, nebo jej uvésti v trosky. 43 30. Poznání inkarnací z fotografií. Otázka: Jest možno, aby lidé na základě fotografií mohli vidět dřívější nebo pozdější inkarnace? Odpověď: Z ajisté, avšak nikoliv bez jistého omezení. Bude to těžké u takových osob, které byli nějak přímo zapojeny do velikého světového dění. (není to tedy míněno pozemsky). Neboť takoví lidé jsou pod zvlášť silným prouděním, která matou vidoucího, kalí jeho zrak a snad mu i k jeho prospěchu znemožňují, aby se přiblížil. 44 31. Jest Abdrushin věštec? Otázka: Jest Abdrushin věštec nebo čerpá z cizích pramenů? Odpověď: P řesto, že tato otázka jest čistě osobní, čili zvědavost a vědění o tom absolutně nemůže přispět k duchovnímu vzestupu, chci na to vyjímečně odpovědět. Nejsem žádný věštec ve známém smyslu, nečerpám však ani z cizích pramenů. Obojího není mi zapotřebí. Také si ze žádné strany nic nevypůjčuji, jak se mnozí domnívají. Není to žádné shrnování myšlenek jiných hnutí. Nacházíte-li příbuzné zvuky v rozličných starých i novějších směrech, vzniká to pouze tím, že v nich jsou obsažena zrnéčka Pravdy. Taková zrnéčka musí vždy a všude zůstat stejná a proto je lze nalézti i v mých přednáškách. Čerpám sám a nesestavuji nic dohromady! Kdo se s tím nedovede spokojit, ten by nerozuměl ani tomu, kdybych chtěl vysvětlit více. Chci, aby Slovo bylo zkoumáno a přijímáno, pokud to kdo dovede, neboť bez vlastního přesvědčení každého jednotlivce nemá pro něho žádnou cenu. Přesvědčení však nesmí být k vůli tomu, kdo Slovo přináší, nýbrž musí vzniknout z vnitřního souhlasu s tím, co bylo řečeno! O tom jsem se zmínil výslovně již na počátku svých přednášek ba ještě více, vyžaduji to. A při tom jsou takové otázky zbytečné. Kdo přes to při čtení nevycítí již čerpání, ten také Poselství vůbec nepochopil. 45 32. Kdo byla duše záhady z Konnersreuthu? Otázka: Jestliže Abdrushin s takovu jistotou vysvětluje záhadu z Konnersreuthu, může pak jistě také říci, kým tato duše dříve byla a z čeho vznikla její karma? Odpověď: Samozřejmě. To, že jsem o tom pomlčel, je jenom proto, že zůstávám u věcných vysvětlivek a nezatahuji nic osobního. Dotýkám se jen toho, co je bezpodmínečně nutné k vysvětlení veřejně položené otázky. 46 33. Může být vyléčen člověk posedlý démonem? Otázka: Může být vyléčen člověk posedlý démonem? Odpověď: Č lověk nemůže vůbec být nějakým démonem „posedlý“! Není to možno již ze zcela přirozených důvodů. Neboť jádro člověka jest duch, démon jest však bytost, kdysi nevinná a pouze chtěním lidského ducha vypěstovaná v démona. A poněvadž duch jest ve své podstatě výše nežli bytost, nemůže bytost ducha zatlačit, ani ne občas, což při posedlosti jest nutné! Člověk může však být démonicky ovlivněn! To jest veliký rozdíl. Neboť k ovlivnění patří chtěné vnitřní vyjití vstříc dotyčného člověka, nechť již jest to vyvoláno jeho jednáním, tedy dějem, který působí zvenčí na nitro, nebo jeho vlastním chtěním, nějakým sklonem, který si přisvojil, čili učinil ho svou vlastností. V tomto případě otvírá se nejdříve vnitřně tomuto zlému vlivu a působí pak ovlivněn na venek. Ovlivnění démonem nemůže tedy nastat bez vlastního chtění. Z tohoto důvodu jest také léčení nebo pomoc velmi ztížena. Tento stav jest také mnohem nebezpečnější pro člověka samotného a pro jeho okolí, poněvadž působí vypočítavěji, potměšileji a dokonale vědomě. Posedlý jest však ten, kdo jest nějakým zlomyslným, nízkým, tedy temným lidským duchem z onoho světa občas nebo trvale „posedlý“. To znamená, že jeho vlastní duch jest v něm během posedlosti zatlačen stranou a ochromen, při čemž vetřelec přejímá vládu nad tělem a jeho mozkovými funkcemi, i když jen částečně. Nad denním mozkem však úplně. Toto zatlačení může nastat, poněvadž zlovlný jest také duchem, nikoliv bytostí! Může se to stát také vždy jen tam, kde k tomu byla podána ruka vlastním duchem. To se může stát různým způsobem. Buď velikou ochablostí, tedy leností vlastního ducha, nebo při zahrávání si s tak zvanými záhrobními bytostmi, jako na příklad při pohybech stolku atd. Může se tak stát množstvím jiných událostí, jako leknutím, bázní a úzkostí, kteréžto stavy na krátký okamžik ochromují sílu vlastního ducha. Avšak také v tom jest opět tolik četných variací dějů, že to nelze zodpovědět schematicky nebo jen zběžně. Musel bych o tom napsat zvláštní přednášku. Dnes přináším jen hrubé základní rysy, které mohou dát správný obraz těm, kdo se na to táží. Posedlost se dá léčit lehce a rychle, přirozeně že ne spiritisty nebo církevními duchovními. Nemůže se tak dít zaklínáním a vším podobným, také ne těmi, kdo mají jen zlomky vědění. Vše to nemá ve stvoření žádné moci, nýbrž musí to být v síle toho, kdo jest k tomu povolán. Tato síla jest mnohem větší než síla všech v úvahu při tom přicházejících zlomyslných duchů, kteří často disponují ohromnou energií. Tak jako tito zlovolní dostávají přílivy sil z temnot, tak dostává čistý duch v čisté víře ku své síle síly ze světlé čistoty v nejprostší modlitbě před činem. Posedlost lze tedy rychle vyléčit, ovlivnění však mnohem tíže. S jistotou možno předpokládat, že velmi mnozí lidé v ústavech pro choromyslné jsou jen posedlí a nikoliv nemocní. Jest přirozené, že jsou při tom na čas zničeni, neboť tělo nemůže tento duchovní přetlak trvale vydržet. 47 34. Kristus a znovuvtělení. Otázka: Jak to přijde, že Kristus nemluvil nikdy o znovuvtělení? Nikdy také nemluvil o Svatém Grálu. Odpověď: Kristus pravil jen všechno to, co museli vědět lidé za Jeho času, aby mohli duchovně stoupat vzhůru a nic víc. Dnes musí však mít lidé důkladnější vysvětlení, poněvadž prokázali neschopnost pochopit hloubku prostoty Kristových podobenství a obrazů. Mimo to byla však poslední večeře na konci Jeho pozemské pouti úkonem Grálu. Avšak tyto vysvětlivky jdou mnohem dále, nežli je dnes nutno. Co lidé dnes potřebují ke vzestupu, to již dostali. Kdo chce vědět ještě více, ten nepoznal to, co bylo řečeno dosud. Tomu by ani další také nemohlo pomoci. 48 35. Přitažlivost stejnorodého. Otázka: Abdrushin mluví o světovém zákoně přitažlivosti stejnorodého. Jak je možné, že se extrémy stýkají, při čemž stejnorodé póly se odpuzují. Můžeme to pozorovat všude, i u lidí. Dobré ženy nemívají zvláštní muže, při čemž dobří mužové často mají nápadně špatné ženy atd. Takových případů lze nalézti mnoho. Odpověď: M luvím-li o světovém zákoně přitažlivosti stejnorodého, nejedná se při tom o malé částečky druhů, o kterých se v otázce zmiňujete. Chcete-li mluvit o stejnorodosti ve světovém zákoně, musíte si být nejdříve vědom toho, co vůbec druh jest! Na příklad positivní elektřina, právě tak jako špatná žena nebo špatný muž, dávno ještě nejsou nějakým druhem pro sebe, tak jak přichází k uplatnění ve světovém zákoně. Positivní a negativní části usilují k sobě, poněvadž teprve ještě s mnoha jinými částmi mohou tvořit druh, který pak vyvíjí přitažlivou sílu na tentýž ucelený druh. Nadto jest snaha po spojení rozličných dílčích druhů přímo projevem tohoto zákona přitažlivosti stejnorodého, který vynucuje, že částečky, patřící k dokonalému druhu, se musí nalézt a spojit. Na tyto věci přijdeme později stejně, čím více se budeme blížit pozemsky viditelným pochodům. 49 36. Spiritisté. Otázka: Abdrushinova slova o spiritistech jsou takové břitkosti, že v nich lze spatřovat jen dvojí: buďto ještě částečná neznalost nebo tak vysoké vědění, že stojí nade všemi bytostmi z onoho světa, kteří se ve spiritistických kroužcích projevují. Jen jedna z těchto dvou věcí může být základem jeho skutečně nápadné ostrosti, kterou se tato přednáška ode všech ostatních liší. Proč je Abdrushin tak přísným protivníkem tolik rozšířeného spiritismu? Odpověď: Nejsem protivníkem spiritismu. Již jednou jsem to zvlášť zdůraznil. Avšak názory a postoj spiritistů musí být až na řídké výjimky zavrženy. Daly by se srovnat se stádem ovcí bez pastýře, jsou však na tom ve skutečnosti hůře než ovce, což se velmi brzy prokáže. Spiritismus o sobě má plné oprávnění a velkou úlohu. Projevy z tak zvaného onoho světa jsou ve většině případů dobře míněny a ve svém, ne příliš velikém rozhledu, jsou plně přizpůsobeny omezeným možnostem chápání těch, kteří po tom touží. Kdyby byla možnost chápavosti zmíněných kroužků zdravější a svobodnější, pak by i projevy ve zvratném působení mohly přicházeti od výše již stojících bytostí z onoho světa. Falešné a zavržitelné přinášejí sem však také jen stoupenci, tedy spiritisté sami, protože si každý kruh představuje, že dostává to nejvyšší, čistou Pravdu, která však sama tomu, kdo se projevuje, jest ještě úplně cizí, nebo jest při nejmenším zakalena. Pravím otevřeně na otázku nahoře zmíněnou, že nemluví ze mne nevědomost, nýbrž větší vědění, než všech spiritistických kroužků a těch, kteří se zde projevují. Klidně a chladně tvrdím, že tam, kde se zdá, že se projevuje to nejvyšší, přirozeně vždy jen podle mínění těchto kruhů, jest bezmezný omyl, vyvolaný, vytvořený a živený samotnými stoupenci tohoto kruhu. Lidé vůbec neví, jakému zmatení pojmů vždy podléhají. A to jest to, že se sami sobě zdají vnitřně upevnění. Žádnému člověku neberu dobrou víru v sama sebe a v hodnoty všech projevů, kterých se účastní, avšak se vší ostrostí a určitostí popírám vědění obou částí: stoupenců, tak jako těch, kteří se projevují. Docházející dopisy z různých zemí a z různých národů při vší své dobromyslnosti a veškeré poctivosti poskytují mi vždy znovu skličující důkaz, že jest to ještě mnohem horší, než jsem chtěl říci. Ode všech těchto zbloudilých, kteří se v sobě z vlastní omezenosti cítí tak klidní a povznešení, lze se jen s velkým smutkem odvrátit. Právě v této zdánlivé povznešenosti spočívá strašlivé nebezpečí zániku, který nyní již nehrozí, nýbrž jest úplně nevyhnutelný. Není to domýšlivost postižených, kterých jsou miliony, a není to chtění se povznášet, avšak se soustrastí v srdci nad druhými, jdou cestou k vlastní zkáze. I zde mohu říci jen tolik, abyste čekali jen krátký čas. Toto vyčkávání nemůže již žádného příliš unavit a mnohý pozná konečně s velikým uleknutím, že následkem jeho vlastního postoje je cesta před ním ještě tak dlouhá, že jeho síla již nedostačuje, aby dosáhl vysněného cíle ještě před poslední hodinou, poněvadž se příliš dlouho zdržoval jen nicotnostmi, které tvrdošíjně považoval za veliké a svaté. 50 37. Kývání. Otázka: Kývám siderickým kyvadlem. Ne způsobem obvyklým, nýbrž ve vážném bádání. Vím, že se mohu na své výsledky spolehnout. Kromě jiných kýval jsem tako o Kristovi, Mojžíšovi, Budhovi, s nápadnými výsledky. Nevynechal jsem nakonec kývání ani o Abdrushinovi a vím, kdo jest. Mimo sebe znám ještě mnohé jinak obdařené, kteří to právě tak vědí a nedají se v tom nijak mýlit. V odpovědích posledního sešitu, zda je Abdrushin věštcem, odmítl takové otázky jako zvědavost a podal odpověď, která jest ve smyslu správná a odpovídá pravdě, avšak musela by být mnohem zřetelnější. Svým dopisem kladu tedy Abdrushinovi otázku: Proč odmítá Abdrushin takové lidsky oprávněné otázky, proč se veřejně nepřizná k tomu, co je přece mnohým již známo? Odpověď: Poněvadž mi toho není zapotřebí! Opravdoví povolaní to budou vždy vědět v hodině, kdy to potřebují i bez mého přičinění. Ti však, kteří se domnívají být povolanými a nejsou jimi, nepotřebují to vědět. Mimo to se při tom jedná především o Slovo samotné, ne však o mne osobně. Smísení Slova s osobou odvádí bezpodmínečně část pozornosti od Slova na osobu. To ovšem neškodí Slovu, ani nositeli tohoto Slova, rozhodně však tomu, kdo chce přijmout Slovo neovlivněně a neděleně. Kdo chce slyšet, ten slyší i tak, a jiným lidem by ani sebevětším vycházením vstříc nebylo více pomoženo. Takto zůstanou uchráněni alespoň toho, aby na sebe uvalili novou karmu nepromyšleným posměchem, který by se jim jednou musel hořce vymstít. Varuji však každého čtenáře a posluchače naposledy s hlubokou vážností také před kýváním a radím, aby se od nynějška úplně vyvarovali každého pokusu s jakýmkoliv pomocným prostředkem okultistů, spiritistů, antroposofů atd. Lhostejno, co to jest, i kdyby to bylo nejnevinnější, i tak zvané meditace. Všechno od nynějška bude ke škodě těm, kdo se tím obírají! Budou uchopeni temnotou a strženi dolů, aniž by to pozorovali, protože to, co je světlé, nemůže již k nim přijíti. Každý jednotlivec jest sám vinen svým duchovním zánikem. Neboť od nynějška jest všechno světlé staženo zpět a temnotám přenechána volná ruka. Nebude meškat zmocnit se těch, kteří mu takovým obíráním podali třeba jen špičku prstu. Krásnými pokryteckými slovy, která nedávají tušit duchovní pád. Kdo nechce slyšet, ten to musí pak pocítit. Neboť počátek konce právě započal, což každý jen trochu neovlivněný pozorovatel musí poznat. 51 38. Lorber. Otázka: Co říká Abdrushin o Lorberovi? Odpověď: J eho díla jsem nikdy nečetl, avšak vím, že měl být upravovatelem cesty pro nositele Pravdy. I když on sám se postavil do služeb této úlohy, snaží se nyní jeho stoupenci, aby tuto z části radostně splněnou misii rozbili. Chtěl hledající lidi vést vstříc nositeli Pravdy, ne však sám být nositelem Pravdy. Mnozí jeho stoupenci však uzavřeli své oči a uši všemu ostatnímu a považují to, co on přinesl, za nejvyšší, takže samotné poselství nositele Pravdy budou hodnotit níže. Tím podkopávají Lorberův úkol a také jeho chtění. Takové dění nění však nové, nýbrž nalezne se dnes všude, nechť se jedná o Bahai, nebo o antroposofii a o všechna ostatní hnutí malého něbo velkého stylu, takže by pro mnohé bylo lépe, kdyby nepřišli žádní předchůdci. Na štěstí jsou mnohé přicházející události dosti silné, aby takové nebezpečné bludy odplavily a obnažily při tom Pravdu. Předchůdci mohou mluvit sebezřetelněji, stoupenci však přece v zaslepenosti hledají vždy falešný výklad a přehlížejí tvrdošíjně nejzřetelnější poukazy. Jsou nevyléčitelní ve své neschopnosti přijmout něco úplně nezměněně a prostě tak, jak to jest. Vždy se pokouší podávat výklady a vysvětlení, ve kterých mohou nechat vyniknout svému vlastnímu světlu! Mnohému bude snad ještě možno pomoci poznáním, které vznikne v pravý čas v nouzi. 52 39. Zkušební kámen okultismu. Otázka: Abdrushin neodmítá zásadně spiritismus a okultní zjevy, nýbrž jen dosavadní způsob provádění. Jest nějaký zkušební kámen, podle něhož by bylo lze poznat, který z mnoha kroužků sleduje pravou cestu a který má také jistou výši? Odpověď: Samozřejmě, že jest takový zkušební kámen, avšak pro člověka vždy jen ke zcela určitému stupni. Dnes je ještě vše zmateno a nepravost hnízdí téměř v každém kroužku, proto nepodávám o tom ani žádné rady. Avšak od prvního dne soudu jest to jedině Slovo Syna Člověka a tento sám. Kroužky, které poznají Slovo, jsou na správné cestě na tomto i na onom světě. V tom není žádného rozdílu, neboť ono platí pro všechny. A jasnovidci, kteří poznali Syna Člověka, mají čisté schopnosti. Budou smět vidět na Něm a kolem Něho věci, které nikdo jiný kolem sebe nemůže mít, poněvadž předstírání právě těchto vznešených znamení jest zcela nemožné! A proto také nemohou v poznání jít nakonec bludně. Pro ty však, kteří nejsou čistého srdce, jest také schopnost jasnozření zbytečná a zkázonosná. Mnozí se ovšem domnívají, že jsou čistého srdce, ačkoliv jimi vůbec nejsou, neboť žijí vnitřně bezstarostně ve falešné pokoře. Také mezi nimi nastane současně třídění. Hledající lidé mohou však být zcela klidni, neboť v posledním okamžiku největšího nebezpečí a nouze jest úplně nemožné nějaké podstrčení falešného Syna Člověka, poněvadž by mu nebyla dána síla, aby skutečně pomohl. Mohl by přinésti opět jen lidskou chytrost, ne však Božskou Pravdu, která jest dána pravému Synu Člověka. 53 40. Souboj. Otázka: Jaké stanovisko zaujímá Abdrushin k souboji? Odpověď: P odivuhodná otázka. Kdo se snažil alespoň trochu pochopit jedině směrodatné Božské zákony, bude vědět, že každý souboj je nejen dětinský, poněvadž bylo dáno již dosti příležitostí k povšimnutí, že v mnoha případech padnou při tom právě cennější lidé, nebo jsou tělesně poškození a že je to bezpodmínečně zločin. Tuto skutečnost neodstraní ani nejtřpytnější pláštík. Opravdu směšně působí vnější formy udržující důstojnost této záležitosti, která by byla skutečně hodna lepší věci. Všichni zúčastnění uvalují na sebe duchovně více nebo méně mocnou vinu a nebude jim léhké ji odčinit. Mimo to musí nést a odčinit účinky veškerých škod a duševních bolestí těch, kteří pozůstali. Jest to znamení nápadné vnitřní vyprahlosti a prázdnoty tam, kde mohou dozrávat takové výstřelky společenských pojmů, které žádné straně nemohou přinést uspokojivé rozřešení. Jejich zjevnou, dětinské maškarádě se podobající nesmyslnost uvidí každý vnitřně vážný člověk. Aby byla ukázána mužnost a odvaha, to vyžaduje ovšem více, než vnější pevnost po několik hodin. Tomuto dává pozemský život zcela jiné příležitosti, jichž se právě takoví zdánliví hrdinové velmi často obávají a nezřídka před nimi prchnou. Jsou to povinnosti vůči spolubližním, nemluvíme-li již vůbec o železných povinnostech vůči Stvořiteli. Ti všichni mají za tyto křičící a příčící se jednání již svou mzdu a také v budoucnosti ji nezkráceně obdrží. Společenské zvláštní názory nemohou nikdy otřást světovými zákony. Kdo se stane hříčkou takových názorů a zvyků, ten zahrabal v sobě též pravé jádro a jemu nemůže být proto dost dobře pomoženo. Až konečně jednou z toho procitne, jest pak pro něho příliš pozdě. Chorobný pojem cti ve smyslu souboje, pohlížíme-li naň v pravém světle, není ničím jiným než částí sebeoslavování, která by ráda chtěla učinit z tvora Stvořitele a snaží se být pánem místo služebníkem. Z toho vzniká karikatura, jako ze všeho nezdravého a nepřirozeného. Pád jest samozřejmě při tom o to hlubší. 54 41. Syn Člověka. Otázka: Jest Syn Člověka již na zemi, nebo se teprve zrodí? Proč mlčí Abdrushin vytrvale právě o tomto bodě? Nechce Abdrushin mnoha lidem, kteří s přesvědčením přijali jeho slovo, i v tomto bodě poukázat na správnou cestu? Odpověď: Blízká budoucnost sama přinese odpověď; neboť bude jen jeden světový učitel. Také se Syn Člověka teprve nenarodí, nýbrž je již dlouho mezi lidmi, jak to již správně vycítili tak mnozí náboženští zvěstovatelé. Tvrdý čas, kdy Syn Člověka zůstane mezi všemi falešnými proroky a vůdci jako jediný, kdo může skutečně pomoci v duchovní a pozemské tísni, je mnohem bližší, než jak si to dnes představují i ti lidé, kteří jsou označováni za nejpesimičtější fantasty. Nemůže tedy být ještě dítětem, nebo být teprve zrozen. To by bylo pro včasnou pomoc příliš pozdě. Vyčkává klidně dobu splnění svého úkolu, protože by se mu dnes lidé posmívali a mnohé kruhy by jej nenáviděly neméně, než kdysi Syna Božího. Proč by se měl předčasně dávat poznat, když mu Boží vůle sama urovná cestu? Není mu zapotřebí, aby se podílel na závodě, jehož cíl jest jedině jeho cílem! Nikdo kromě něho jej nedosáhne. Kdo z opravdu vážně hledajících si jen může představit, že by se tento Syn Člověka postavil do jedné řady s těmi mnohými, nebo jen vedle těch, kdo si říkají vůdci! Nemusel byste se nad tím usmívat? Syn Člověka se neuchází o přízeň lidí a nebude se ani přít s církvemi; neboť toho mu vůbec není zapotřebí. Boží vůle mu tentokrát požene lidstvo do rukou jakoby důtkami! Jeho klidné vyčkávání je to nejstrašnější, co se může lidstvu stát! Lidstvo to však jinak nezaslouží. Dostane se mu toho, co si samo připravilo. Čekejte proto trpělivě, až se čas naplní. 55 42. Soustrastí vědoucí. Otázka: Abdrushin říká, že legenda o Grálu jest proroctvím. To jest mi dobře srozumitelné. Jeho poselství Grálu znázorňuje však Syna Člověka – Parsifala přísného až k tvrdosti, při čemž v básni o Grálu se praví o „čistém bloudu“ „soustrastí vědoucí“! Odpověď: Jedině ve spravedlivé přísnosti spočívá povzbuzující láska! Mimo to špatně rozumíte slovům „soustrastí vědoucí“. Že Parsifal jest bojovníkem, o tom není třeba se zvlášť zmiňovat. Uvažte tedy jednou sám zcela klidně a objektivně: může se někdo soustrastí s jinými stát sám skutečně vědoucím? Pomocí slitovného soucitu, jak si to s mnoha jinými lidmi představujete? Přemýšlejte hlouběji a na konec přijdete k přesvědčení, že skutečné vědění nemůže vzniknout soucitem. Proto jest výklad nesprávný. Pochopte jej však z jiné strany a pak přijdete k tomu, jak má být vykládán a jak mu má být rozuměno, a jak také na počátku byl mínen. Znamená to: „Spoluutrpením vědoucí“. To jest správnější. Soustrast jest vlastně spoluutrpení! Nejen bolest druhých soucítit, nýbrž jíti správnou cestou a při tom s ostatními spolutrpěti. Muset procítit všechno ve vlastním prožití! To jest zcela něco jiného. V legendě nebo proroctví jest přes úchylky od skutečné inspirace následkem spolupráce lidského básnického rozumu při podání ještě dosti zřetelně vyjádřeno, že zaslíbený Parsifal musí sám v boji prožít všechny pozemské omyly, aby pod nimi trpěl jako mnozí jiní. Teprve tím se nakonec stane skutečně vědoucím o tom, co jest na tom falešné a kde pak při započetí své vlastní úlohy má zasáhnout, aby pomohl a vše změnil. Není těžko pochopit, že v duchovním vztahu všechno protrpí jako čistý bloud v počátečním nepochopení pozemských názorů, poněvadž řídí své myšlení a jednání převážně a bezděčně podle správných měřítek z onoho světa, které se tomuto lidstvu během pochybených tisíciletí staly nesrozumitelnými. Proto musí bezpodmínečně přijít do konfliktu s názory tohoto lidstva. Přichází z úplně jiného světa, který žije podle Božských zákonů, jež se v mnohém základně liší od zákonů, jež vymysleli duchovně zbloudilí lidé zde na zemi. Jest právě tak přirozené, že při tom bude přísný a na konec v hodině své úlohy zcela neúprosně všechno pozemské ohne a změní podle Božských zákonů. Proto Parsifal, který přichází z vysokých dálav, kde zmatení názorů samovolně vytvořeného pozemského utrpení musí zůstat nepochopitelno, teprve mezi lidmi musí vše spoluprožít na sobě, aby pro to získal správné porozumění. Bez vlastního prožití nemůže vzniknout to vědění, které jest skutečně schopno odpomoci ostrým a pevným zásahem, zcela cílevědomě a s jistotou. Tak tentokrát nepomůže lidské chytrosti žádné kroucení a žádné obracení. Neboť ji poznal v celé její vadnosti. Chrobná místa budou vyříznuta a odstraněna, aby snažícímu se lidstvu byl ulehčen čas jeho pozemského života a mohl se dokonce přiblížit podobě ráje. K této úloze patří nejvyšší vědění, které bylo před tím úzce spojeno s pozemským prožitím uprostřed všech těchto výrůstků lidského rozumu. A proto jest oběť předchozího spoluutrpení nevyhnutelná, má-li přijít 56 42. Soustrastí vědoucí. k pravému vědění! Nutným důsledkem toho bude přísnost až k tvrdosti, poněvadž bude před ním vždy stát vlastní prožití jako příklad. Je to přirozené dění, jehož velikost budou lidé moci poznat tak jako vždy teprve daleko později. Též jistotu duchovního vedení, které používá všech cest vždy jen z přirozenosti. Při takovém velikém dění nepadají vedlejší důsledky spoluběžících, radostných nebo utrpení přinášejících událostí téměř v úvahu. Proto zůstávají tomu, kdo to provádí, vždy samozřejmé. Nebaží při tom po lidském porozumění nebo soucitu a registruje jen v citu při ostrém pozorování taková prožití, věda, že mu mají sloužit ke vzdělání. Nakonec bude vše nádherně vykonáno! Utrpení samo a nepřátelství lidí v tak mnohé podobě, naostří meč a zatvrdí ocel kladiva, které je má ve zpětném působení roztříštit v jejich pochybeném sebepovyšování! S obdivem bude po všech událostech lidský duch ve zpětném pohledu patřit na moudrost svého Stvořitele a pokorně se skloní, aby se v dobrovolné službě postavil do soustavy jeho stvoření. 57 43. Znovuvtělení a náboženská vyznání. Otázka: Mají-li býti stigmata z části účinky karmy, musely by se přece objevovat mezi národem židovským, který tehdy Krista ukřižoval. Odpověď: Mnozí čtenáři se podiví, že takovou naivní otázku veřejně zodpovídám. Považuji to však za nutné, poněvadž takové omezené názory jsou, žel, velmi rozšířeny. Znovuvtělení se neřídí podle příslušnosti k nějakému náboženství, nýbrž pouze podle zralosti ducha, tak jako podle vlastností, které na něm ulpěly a které si tehdy získal, nebo je v sobě nosí. Stupeň zralosti, tak jako druh vlastností vyvolávají účinky přitažlivé síly stejnorodého ve světovém dění, tedy také při znovuvtěleních. Ne však nějaký náboženský názor, nebo nějaká konfese. Mezi dnešními Židy jsou proto vtěleni mnozí dřívější křesťané, tak, jako mezi nynějšími křesťany jest mnoho dřívějších Židů. Náboženské názory jsou čistě pozemské, právě tak jako národnost. Před těmito závorami, které zřídil lidský rozum, nezastaví se dění jako je znovuvtělení, poněvadž tyto závory nebo hranice nejsou v sobě živé a ve světovém dění nic neznamenají. Jsou to ve skutečnosti jen malé vedlejší věci, které jedině malý pozemský člověk považuje za důležité a veliké k vůli – pozemskému vlivu! Pro nic jiného. Často jest křesťan ve svém nejbližším pozemském bytí Židem, aby byl později opět křesťanem, nebo obráceně a přirozeně právě tak stoupenci jiných náboženství. Také pohlaví jest věcí vedlejší. Mění se nebo zůstává stálé, podle vývoje druhu schopností nebo „sklonů“. Vedle veškeré velikosti, která v tom jest, dokazuje tento stav, že určitý náboženský názor nemá nic společného s vlastní hodnotou nebo nehodnotou lidského ducha. Mimo to ukazuje, že náboženská nenávist, tak jako nenávist národnostní, jest něco pozemsky malého a nízkého, ba dokonce něco směšného, poněvadž jest to nesmyslné. Avšak ani náboženské pojmy nebyly nikdy v pozemských lidech živé, neboť jinak by musel jejich vliv býti silnější a jíti hlouběji a vytrvati dále! Řídké vyjímky, které skutečně živě stojí ve svých názorech a proto také zůstávají jim dlouho podrobeny, takže přichází k platnosti i při znovuvtěleních, nemohou být považovány za příklady. Proto bude každému čtenáři tím lehce srozumitelno, když pravím, že „živé Slovo Boží“ nemůže nikdy vzejít z určitého a pevného náboženství, nenese také nikdy něco takového v sobě a také nechce! Kristova slova o jediné „církvi“ nebyla pochopena ve velikém čistě duchovním smyslu, nýbrž žel, byla velmi zpozemštěna a tím omezena a jejich smysl byl zmrzačen. 58 44. Sekty a jejich působení. Otázka: Co říká Abdrushin k rozličným sektám a jejich působení? Odpověď: N a otázky o různých sektách, jako na příklad o „Svazu bojovníků za mír a pravdu“, nebo „Bílá lóže“ a pod. neodpovídám, protože není již čas na vedlejší věci, které jsou pro skutečné štěstí i neštěstí lidstva a pro nadcházející velké události úplně bezvýznamné. Pozornost může být věnována jen důležitějším záležitostem, které pak při vážnosti nadcházející doby obstojí a budou spolupomáhat jako určující hodnoty. K tomu nemůže být počítána většina dnešních snah, protože nejsou schopny přetrvat ani začátek; neboť všechno nepravé bude bez ohledu odklizeno. Není již nutno se o tom šířit. Všichni tazatelé naleznou ve světovém dění odpověď, jakou nečekali, která však bude hovořit zřetelněji než slova! Jestliže některé snahy přijaly nové myšlenky mého Poselství Grálu a již po léta se je snaží zpracovat svým způsobem jako „vlastní“, pak poukazuji na to, že první sešity mých přednášek byly uveřejněny již v roce 1923. To vám vysvětlí mnohé. Ponechte lidem potěšení; neboť nakonec to nebude mít trvání. V Poselství „Ve světle Pravdy“ jsem napsal to, co lidstvo potřebuje. Zda to přijme nebo odmítne, bude mu k užitku nebo ke škodě. 59 45. Budha. Otázka: Jest Budha Vyslanec Boží? Odpověď: N e. Nebyl Vyslancem ani stvořeným, nýbrž pouze vyvinutým. Dokázal však odvrátit se od falešně jdoucího lidstva a neučinit se otrokem rozumu jako ostatní. Odtrhl se od toho a mohl jíti ve vlastním vývoji svého ducha normální, pro lidstvo určenou cestou. Pozemský rozum ho nemohl již omezovat svou silnou, na hrubohmotnost vázanou omezeností. Proto mohl ve vývoji přijít až na práh duchovní říše. Bylo to jen zcela přirozeným důsledkem, že ho ostatní lidstvo ve své omezenosti považovalo za něco vyššího, co stálo mimo ně. Jeho vědění, vznikající v pokračujícím normálním vývoji, muselo ukázat ohromný rozdíl mezi ním a jeho spolubližními. Budha šel tedy normální cestou pozemšťanů. Cenit však jeho učení, podávající jeho vědění, výše než poselství pravého Vyslance Božího, Ježíše Nazaretského, nebo je stavět jen vedle něho, jest pouze znakem absolutní nevědomosti a jasným výrazem všeobecně panujícího smutného omezení chápavosti, kterým trpí celé lidstvo a z něhož se právě Budha svého času odloučením násilně vytrhl, aby zvolil normální cestu duchovního vývoje, kterou mu stvoření zřetelně ukazovalo. Jeho příklad nebyl však jeho stoupenci jako obyčejně pochopen v tom smyslu, jak on to dělal a jak to chtěl, nýbrž změněn v opak. Nemá žádného smyslu dále se o tom rozšiřovat. Samotná skutečnost, že i takoví lidé, kteří měli příležitost poznat poselství Syna Božího a přesto se přiklonili k budhismu, jest dosti smutná, aby zřetelně projevila neschopnost chápání takových lidských duchů a dosvědčila, že nechápou poselství Boží! A proto nejsou také schopni přijmout má vysvětlení a poukazy. Jest přirozeným předpokladem, že vznešená moudrost v její prostotě chce být v Božím poselství „nalezena“, na což již Syn Boží sám zřetelně poukazoval se slovy: „Hledejte a naleznete!“ Z toho vyplývá, že nenalezne ten, kdo není schopen vážně hledat. Evropští stoupenci Budhova učení nejsou však již schopni hledat správně ve slovech Vyslance Božího, poněvadž jeho poselství přichází z výše, z níž lze přijímat jen při zcela zvláštním, skutečně pokorném postoji. Jest také vysvětlitelno, že s úsměvem přecházejí přes to, čemu nerozumí. Pro omezenost jejich ducha jest to opět svědectví, že mohou hledat a nalézt pouze v tom, co zvěstuje vyvinutý duch, stojící daleko níže než Vyslanec Boží! Jsou schopni objevovat hodnoty jen v nižším, poněvadž tyto jsou jejich omezenosti bližší. Pro vyšší jim chybí možnost k pochopení. Nepomáhá proto dohadovat se s nimi a vysvětlovat jim, neboť by to nemohli nikdy pochopit. V učení Budhově jest pohyb zdola nahoru a má své užší, určité hranice. V poselství Vyslance Božího jest však pohyb shora dolů a neohraničený! Lidskému duchu jest proto nezvyklý. Musí se mnohem více namáhat, aby pochopil. Budhovo učení není proto žádným poselstvím, nýbrž jen poznatky. Tak jako i u Mohameda. Oba putovali správnou cestou jako připravovatelé cesty pro Světlo. Jejich slova byla však jejich stoupenci špatně vykládána a předávána. 60 45. Budha. To označuje přirozeným způsobem duchovní stupeň dotyčných stoupenců a jejich možnost chápání podmíněnou touto omezeností. K tomu přichází ještě jistý fanatismus, který jest právě tak neklamným znamením jen omezeného, částečného vědění. Právě tento fanatismus zúžuje opět obzor duchovní vnímavosti ještě více, zachmuřuje dokonce často také všechno ostatní a vyvolává groteskní účinky. Kdo to všechno klidně pozoruje, a jde až na dno, musí již sám přijít k těmto závěrům. Jako východisko nalezne pak vždy buď duchovní omezenost a s tím spojenou neschopnost chápání, řekněme neschopnost opravdového hledání, nebo naopak duchovní svobodu, ve které jest stupňující se schopnost vnímavosti a vzestupu, nestísněná lidským zlem rozumové nadvlády. Z těchto dvou základních kamenů lze snadno přezkoumat a poznat falešný nebo správný způsob výstavby. Při tom jest přirozeně hlavní věcí, že takový člověk dovede též zkoumadlo správně položit, zcela věcně, neosobně a bez předsudků. 61 46. Vzývání svatých. Otázka: Jaké stanovisko zaujímá Abdrushin k vzývání svatých; považuje to za nesprávné? Odpověď: V zývání není uctívání! Proto jest vzývání duchovních pomocníků a vůdců o sobě pěkným zvykem, pokud se tak děje ve správném smyslu. Jest nyní mnoho lidí, kteří vědí, že mají duchovní vedení. Tito duchovní vůdcové, alespoň ovšem ti přímí, kteří jsou pozemskému člověku nejbližší, ještě dlouho nemohou být nazýváni „svatými“. Jest ovšem na místě, když lidský duch v nitru děkuje svým vůdcům, neboť ti mají často hodně námahy a bolesti se svými chráněnci, mnohem více než radosti. Pro tuto trnitou činnost vedení jest slovo díků vždy na místě. Také i prosba o pomoc tu i tam není ničím nesprávným, pokud tím člověk nepropadá do uctívání, které přísluší jedině Bohu. Nejvyšší vedoucí vůle jest pro každého člověka v duchovní říši. Odtud následuje dolů celý řetěz provádějících pomocníků. Poslední z těchto pomocníků jest však vždy utvářen tak, že stojí jen o málo výše než jeho chráněnec sám, poněvadž jinak by s ním nemohl citelně dojít ve spojení. Jest to nejčastěji takový lidský duch, který má ještě spojení se Zemí; neboť kdyby byl již příliš vysoko, nemohl by jej pozemský člověk již „pociťovat“. Takový vůdce může též ještě spolucítit při všech jeho hnutích a může mu v tom dříve porozumět. A když se jeho chráněnec modlí ve vážných věcech, pak se s ním v modlitbě spojuje a jeho přímluva má pro pozemské utrpení více síly, než přímluva vyššího ducha, který pozemské utrpení nemůže již tak silně pociťovat, poněvadž již ztratil jakékoliv pochopení těchto věcí. Jen cit jest směrodatnou silou v modlitbě a ne slova, která bez síly dozní jako zvuk ve větru. Slova slouží pouze k našemu napomáhání duševnímu zahloubání se v citu, za účelem ujasnění směru citu a jeho podpory. Nejvyšší vůdcovská vůle jest tedy v duchovní říši a je tímto řetězem pomocníků sdělována, až pak ten nejspodnější pozemskému člověku nejbližší pomocník se toto chtění a vůli snaží svému chráněnci ujasnit s použitím všech jeho předností a slabostí, které chráněnec vlastní a o nichž může pozorováním a spolupociťováním vědět jen nejblíže stojící vůdce. Při tom se nesmí zapomínat, že rozhodujícím je vždy chtění vedeného člověka, poněvadž je zodpovědný za svoje konání. Vedení jest tedy jen pomocí! Činnost celého řetězu vůdců až k nejvyšším vůdcům v duchovnu, si za svou pomoc zaslouží lidského díku i když ve zvratném působení při věrné námaze ve vedení sami vůdcové také získávají. Právě tak mohou a mají k nim být pozemskými lidmi vysílány prosby o věrné přispění. To není nesprávné, nýbrž přináší to mnoho požehnání. Koho však možno prohlásit za „svatého“? „Svaté“ jest jedině to, co je v přímé souvislosti s Božským a nic jiného. Proto se říká „Duch Svatý“ na rozdíl od duchovního. Nikdo se nemůže svatým státi, kdo jím není již od počátku, poněvadž svatost souvisí opět jen s podstatou, není však zásluhou. Žel, slovo „svatý“ bývá často používáno úplně nesprávně. Jistě není žádného člověka, který to bere vážně ve svých úvahách, myšlení a cítění, který by mohl být přesvědčen o tom, že 62 46. Vzývání svatých. pozemští lidé mohou někoho učinit svatým a že při tom názor nebo přesvědčení pozemských lidí hraje nějakou roli! Nechci tu klnout zavedeným zvykům v mnohých kruzích, jsou-li skutečně prováděny v dobré víře; musí to však, při všech takových zvyklostech také tu i tam být konečně promyšleno těmi, kdo to činí, aby věděli, co vlastně činí. Neboť kdo přesně neví co činí, tomu nemůže jeho jednání přinést nikdy pravého užitku, poněvadž to pak zůstává prázdnou formou a šablonou, kterým chybí skutečný život. A bez života nemůže nikdy stoupat nějaká modlitba vzhůru až k místu, které přináší splnění. Každý člověk, který skutečně myslí a nedá se od toho odstrašit leností nebo zbabělostí, přijde koněčně sám v sobě k mnohému vyjasnění. Bezmyšlenkovití a povrchní by však ani nejdůkladnějším vysvětlením nedošli k porozumění a pochopení. Kdo četl moje Poselství Grálu správně, má také odpověď na tuto otázku ujasněnou již v sobě, aniž by zvlášť na to poukazoval. Avšak chci dát ještě jednu pomoc, když poukáži na znovuvtělení, ačkoliv tím poněkud předbíhám. Jen nemnozí budou již tak daleko, aby obraz, který tu rozvíjím, necítili příliš cizorodým. To jim konečně nemohu zazlívat, poněvadž nutný skok od dosavadních názorů až k těmto skutečnostem jest přece jen trochu daleký. Vnitřní síla, jejíž schopnost roztaživosti jest odvislá vždy od zralosti dotyčné duše, může však při veškeré námaze sotva dosáhnout tak daleko, jak jest pro poznání nutno. Z tohoto důvodu chci poodhalit jen cípek závoje skutečného dění i když je nebezpečí, že se to bude zdát groteskní. Bylo by to však k velikému požehnání lidstva a k ulehčení mnohého porozumění, kdyby se mu právě v tom mohlo dostat jasného rozhledu. Působí to ovšem v prvním okamžiku velmi střízlivě, jako Pravda vždy, avšak současně to přináší i osvěžení. Veškeré názory a tím také pozemský život mnoha lidí by se tím ihned úplně přetvořil k zdravému vzestupu. Když se člověk náhle může správně rozhlédnout kolem sebe, vidí, že všichni ti, o nichž se v minulosti v dějinách dověděl mnoho velkého, krásného, avšak též nepěkného, z nějvětší části žijí opět s ním na Zemi v krvi a mase jako on, jenže nyní v jiné postavě, nemůže to zůstat bez dojmu. Ba že on sám jest snad dokonce jedním z těch, koho nějakým způsobem ctí … anebo jímž pohrdá. Ale to vše má svůj čas. Nad čím se dnes ještě musí usmívat, to ve zcela krátké době bude považovat za správné a dokonce za samozřejmé. Proto pravím výslovně: Zasahuji dnes tímto krátkým poukazem poněkud daleko kupředu. Když na příklad nyní řeknu, že Schiller znázornil ve Valdštýnovi své vlastní prožití, že byl dříve na Zemi jako Valdštýn a dále nazpět ještě v různých podobách, pak to ovšem vyžaduje dlouhou duševní činnost, než se s takovými skutečnostmi důvěrně obeznámíme! A řeknu-li dále, že na př. slavný malíř Rafael, tak jako Tizián, se dnes nachází mezi žijícími a nemají ani tušení o dřívějším dění a o svém někdejším umění, pak se to mnohého musí přece jen podivně dotknout. Již myšlenka, že Rafael v dnešní postavě stojí s obdivem před nějakým obrazem, který v dřívějším životě sám vytvořil, působí při omezenosti vzpomínek dokonce komicky a humorně. A není to přece ani pohádka, ani fantasie. Když řeknu, že Terezie Neumannová byla kdysi lotrem na kříži, který se rouhal Kristu a proto ve zpětných účincích ještě dnes musí nést rány, až jí z toho vzejde poznání a odpykání viny, budou o tom ne snad všichni, avšak přece velmi mnozí, ba největší počet lidí, pochybovat a považovat to za fantasii. A přece není tak daleko doba, že v tom budou muset poznat pravdu! Vezměme v úvahu, že také učedníci Kristovi, kteří svého Mistra nebo jeho poselství s jeho vlastními vysvětlivkami svého času nepřijali správně, od té doby již byli vícekráte opět na zemi v rozličných postavách a že dnes jsou z největší části dokonce opět mezi lidmi, kam musí pak myslící člověk dojít ve svých úvahách? Zvláště, když pozná i příčiny a účinky, které vedly k tomuto novému zrození. Při tom zhroutí se mnohý dosavadní obraz v nic a otevře se rozhled na radostné probuzení nové, veliké doby, vzhůru se snažícího lidského ducha, který zlomí tak mnohá stará zbytečná pouta a s otevřeným pohledem bude s jistotou stát ve stvoření svého Boha, aby mu v něm konečně vědomě sloužil a tím také především … sám sobě. 63 47. Poměr Poselství Grálu k jiným naukám. Otázka: Nechce Abdrushin dát také vysvětlení o tom, jakým způsobem by se daly srovnat pojmy jiných nauk, např. učení indického, okultistů, spiritistů atd. s jeho pojmy jako je jemnohmotnost a jiné? Jistě by mnohému člověku pomohlo vytvořit si správný pojem. Odpověď: To se nestane. Poselství Grálu stojí živoucí pro sebe. Kdo je chce pochopit, ten musí nejdříve všechno dosavadní nechat za sebou bez výjímky. Jen tak se je naučí chápat správně. A pak může sám přehlédnout všechno tak jasně, že Poselství Grálu může prosvítit také dosavadní, při čemž uvidí, co jest z toho pravdivé a co bylo z toho vymyšleno lidským rozumem. Musí se tedy nejdříve v sobě znovuzrodit, aby tak nezatížen starými pojmy mohl přijmout nové poselství. Jen tato cesta jest volná. Ze všeho starého při tom odpadne vše to, co bylo nepravé a zůstane jenom všechno pravé. Každý pokus o srovnání musí ztroskotat na živoucnosti slova tohoto Poselství Grálu, které jest silnější než vše dosavadní, lidským smyslem zkalené. Poselství Grálu jest však dokonale jednotné s tím slovem, které přinesl Ježíš z Nazaretu, Syn Boží. 64 48. Poselství Grálu a Židé. Otázka: Platí Poselství Grálu také pro Židy? Odpověď: P oselství platí, jako kdysi poselství Kristovo, všem lidským duchům, kteří se mu otevřou! V tom smyslu není žádných závor. Kdo se správně otevřel, jest stejně hodnotný jako všichni ostatní. Rozdíl vzniká vždy jen silou tohoto otevření se. Poselství Kristovo bylo tehdy také jen v první řadě určeno Židům, ne snad výlučně, poněvadž ti v sobě měli podle tehdejšího duchovního vývoje největší možnost k pochopení. Ve zpětném působení se proto Syn Boží nemohl vtělit nikde jinde. (přednáška „Otče odpusť jim, neb nevědí, co činí“) Přesto platilo poselství celému lidstvu. Židé měli poselství Boží nést dále ke druhým dozrávajícím národům. To nemělo vůbec znamenat výchovu k bezpodmínečnému židovství. Ne snad, že by se ten, kdo se otevřel Pravdě, musel stát Židem, aby mohl vejít do říše Ducha, do království Božího; neboť jen ten, kdo slouží Pravdě, může vejít do království Světla! Náboženství o sobě nehraje při tom žádnou roli! Právě tak jest tomu i dnes opět u všech, kteří se nyní chtějí otevřít Pravdě. Následkem mnohonásobného znetvoření Slova Božího lidskou chytrostí, nastala nutnost nového Božího poselství prostřednictvím Syna Člověka, které se tentokrát obrací na základě nepošinutelného zvratného působení na všechny lidi, bez ohledu na národnost a náboženství. Je určeno všem, v nichž žije touha po vznešeném a čistém. Neboť poselství Boží jest opět určeno celému lidstvu na tomto i na onom světě a má být neseno dále, jako kdysi u Židů poselství Syna Božího. Přesto mohou právě tím dnes i Židé dosáhnout vykoupení a osvobození z jařma, které tehdejším selháním na sebe uvrhli. Jestliže to však i tentokrát opět promeškají, pak jest to pro vždy. Nikdy již se jim k tomu nedostane příležitosti. Avšak brzy nastanou i mezi Židy veliké věci, tak jako v celém lidstvu! Pro poselství z Pravdy a proto také před Bohem neznamená křesťanství ani židovství jako takové nic! Pravé poselství Boží zná jen lidské duchy, kteří jsou více nebo méně vyvinutí, tedy více nebo méně vnímaví. A jedině to jest směrodatné ve zpětném působení, které je řídící ve stvoření. A toto zpětné působení jest částí samotné veliké vůle Boží, takže ve skutečnosti tato vůle skrze bezpodmínečné zpětné působení vše ve stvoření řídí a přináší původci podle zásluhy odměnu nebo trest. 65 49. Syn Člověka jako soudce. Otázka: Praví se: „Když však přijde Syn Člověka, aby soudil …!“ Jest Syn Člověka dosazen jako soudce? Odpověď: Jedině Bůh smí soudit! Syn Člověka přináší ještě jednou jeho „Slovo“! A ve Slově spočívá pak soud. Jak tentokráte člověk Slovo přijme, tak se sám soudí. Každý jednotlivec má ještě jednou svobodnou volbu z milosti Boží. Avšak naposled. Jak se člověk k tomu zachová, zda to přijme nebo odmítne, tak jest pak souzen sebou samým, poněvadž tím nastává ihned třídění. Vyčkávání jest odmítnutí, neboť další čekání jest nemožné. Nemožný jest také návrat ze zvolené dráhy. Tentokrát platí buď … a nebo! A to ihned! Váhání, kritisování a rozumbradství má konec. Co není úplně, bezpodmínečně v souladu s novým „Slovem“, to padne! Přenesení stávajícího jest úplně nemožné, pokud na tom lpí jeden prášek vytvořený lidskou chytrostí, který nesouhlasí s Poselstvím. Slovo musí být přijato úplně nedotknuté, neznetvořené a nezkřivené. Neexistuje „dorozumění“ a ostatní pojmy! Právě tak neexistuje „dohoda“; neboť Slovo „jest“! Odváží-li se člověk jediným skokem postavit se na nový základ, aniž by staré bral s sebou, přijme-li tedy nové Slovo jako nový základ myšlení a cítění, jež nejsou ovlivňovány starým, pak rychle uvidí ze svého nového stanoviska, jak se mu otvírají všechny cesty, které mu dosud byly nejasné nebo uzavřené a pak také pozná, v čem šel dosud špatně. Nemůže vůbec nalézt Pravdu v novém slově jinak, než když se nejdříve bezpodmínečně postaví na novou půdu! Z venku tak učinit nemůže, protože ho zdržují mnohé omyly a nenachází žádného spojení. K tomuto nutnému skoku patří přirozeně vypětí síly, překonání a odvaha. Kdo to nemůže, nedosáhne nikdy pochopení. Z toho vyplývá samo sebou, že k cíli dojdou jen ti, kdo jsou silni v sobě! Ti, kteří jsou schopni učinit tento skok. Všechno staré musí být zanecháno zpět, neboť to, co je ve starém správné, jest v novém Slově stejně již obsaženo, neboť toto přichází přímo z Pravdy. Z nutného skoku vyplývá, že lhostejní, nedbalí a slabí v duchu jsou již předem vyloučeni! Oni nikdy nedosáhnou vytoužené a nutné „nové země“, která je zaslíbena hledajícím a která jedině může poskytnout záchranu jako pevný základ, který nikdy nezakolísá a nepadne. Nikdy nebude možno, aby sektářství nebo dogmata zkoumaly „živoucí Slovo“! Avšak obráceně jistě. Živoucí Slovo bude nyní tvořit neklamný, ostrý zkušební kámen pro všechno stávající! A v tom spočívá neúprosný soud, který rozděluje konečně cesty všech. Celá armáda lidských duchů, kteří se dnes pokládají za věřící a chtěji se ve falešné pokoře pyšně blížit Božímu trůnu, budou rozprášeny v nic dříve než budou moci přijít ke stupňům trůnu! Domnívají se, že jsou spravedliví a nedbají proto Slova a usmívají se dokonce ve své povrchnosti a omezenosti netušíce, že stojí v něm před soudcovským mečem ducha! Otevřte proto uši svého ducha! Zaslechnete pak mnohé pro vás cenné a nebudete již bezstarostně čekat na věci, které již začínají jíti kolem vás! Probuďte se, dříve než bude pozdě! 66 50. Co je Pravda. Otázka: Co je Pravda? Odpověď: P ravda jest to věčně nezměnitelné! Co se ve své formě nikdy nemění, nýbrž jest takové, jaké bylo již od věčnosti a zůstane vždy takovým, jakým jest nyní. Co proto není a nemůže být podrobeno nějakému pokroku, poněvadž to bylo od počátku dokonalé. Pravda jest skutečná, jest „Jsoucí“! Jsoucí jest jedině pravý život. Celý vesmír se o tuto Pravdu „opírá“. Proto jest jen to, co přichází z Pravdy, také skutečně žijící a všechno ostatní jest podrobeno změnám ve smrti. Z toho důvodu jedině to, co přichází z Pravdy, bude moci obstát a všechno ostatní zajde. Nakonec zůstane jedině Slovo Páně, přicházející ze Světla a Pravdy, jež může býti přineseno jen Vyslanci Božími, kteří sami stojí ve Světle a Pravdě a tedy v sobě jsou skutečně živí! Žádný lidský duch a žádný duch z onoho světa není schopen to dokázat. Nemá k tomu vůbec žádné možnosti. Z toho důvodu nemůže nikdy to, co bylo lidským rozuměm vymyšleno a lidským duchem poznáno, v sobě nésti pravý život. Zůstává to teoriemi a poznatky, jimž chybí síla živé Pravdy. Probudit k životu Slovem znamená: Probudit k poznání Pravdy! Jak možno spícího probudit k dennímu vědomí, tak je duchovně mrtvý probuzen k poznání Pravdy živým Slovem. Tak jako se však ten, kdo byl ze spánku probuzen, nikdy nemůže státi samotným dnem, tak také nemůže ten, kdo byl z duchovní smrti probuzen k živé Pravdě, státi se současně samotným životem! Jemu budou jen otevřeny oči k poznání tohoto života. On se nikdy nemůže stát životem a Pravdou, nýbrž může jen putovat po jejích drahách! Stane se probuzeným. Také zde lze použít Kristových slov: „Nechte mrtvým pochovávati své mrtvé!“ To znamená, nechte četné lidi, kteří chtějí být vůdci a učiteli, nadále poučovati lidi, kteří je chtějí poslouchat a tím se systematicky uzavírají živému Slovu. Nechte tyto mrtvé vůdce s jejich mrtvými slovy klidně navždy pochovávat mrtvé posluchače a tak je vyřadit z možnosti probuzení. Vy však, kteří opravdově hledáte, neposlouchejte je! Tím nejsou snad míněny jen mnohé sekty a společnosti, nýbrž také falešná dogmata všech velkých náboženství. V této době není žádné obce, která by skutečně sledovala pravou cestu. Ani lidská horlivost, ani nadšení neodstraní často úplně falešné ukazovatele cesty, které lidská chytrost postavila na správnou dráhu. Kdo jim důvěřuje, ten nedosáhne cíle ani při nejlepších vnitřních vlohách. Co spočívá v tom, co bylo řečeno, to nalezne každý, kdo se poctivě o to namáhá. Vyžaduje to však hlubokého přemýšlení a nesobeckého bádání. Pro ty, kdo se domnívají, že jsou již vědoucí a pro povrchní to není! 67 51. Jak bylo před stvořením. Otázka: Stvoření mělo počátek. Jak tomu bylo před tímto začátkem? Byl tehdy Bůh bez vyzařování, bez činnosti? Odpověď: Pomůže vám to, nač jste se tázal, k vašemu duchovnímu vzestupu? Nikoliv. Mimo to týká se to věci, která jest mimo stvoření, kam nedosahuje možnost chápání lidského ducha následkem jeho podstaty. Jako tvoru jsou mu dány jeho hranice. Musí zůstat vždy uvnitř stvoření a snažit se, aby je správně poznal! S tím má právě dost co dělat. A když tak nakonec dospěje až vzhůru do říše ducha, pak ztratil se vzestupem také potřebu chtít vědět věci, jejichž pochopení jde nad jeho možnost. V pokorné zbožnosti cítí pak teprve blízkost Všemohoucího, mocného Boha! Buďte tedy o tom bez starosti. Čím dokonalejší budete v duchu, tím více budete též chápat sám sebe! Tím odpadne postupně domýšlivost omezenosti, která dnes převážně ovládla lidského ducha. Budete stále pokornějšími vůči velikosti Boží, kterou budete stále více poznávat. Lidský duch může být rád, že tím ztratí také nynější groteskní postoj, jinak by se za to musel věčně hanbit. Musel by si připadat směšný ve zpětném pohledu na nynější domýšlivost. Z této nevědomosti vznikající skutečně dětinská domýšlivost má za následek také snahy tak zvaných chytrých hlav, které chtějí Ježíše Nazaretského bezpodmínečně považovat za lidského ducha, který se z tohoto lidstva vyvinul vzhůru. Cítí se ještě velicí tím, že uznávají, že to musel být zvlášť omilostněný, vynikající člověk, který se vyšinul na výši proroka. Tito chytráci jsou přece ve skutečnosti tak naivní, že nepřijdou ani na přirozenou myšlenku, že i ten, kdo přišel z Božského na Zemi, musí vyčkat zralosti nezvyklého mu těla a že je právě tak nucen naučit se správně používat tohoto pozemského nástroje dříve, než může započíti se svou úlohou. Musí proto také nejdříve nechat správně zrát mozek, což všechno vyžaduje určitý, nám známý čas, zvláště proto, že takový Vyslanec nemůže být počítán mezi media, která často nevědomky působí nad stav svého vlastního ducha. Také nepatří mezi inspirované, k nimž patří mnozí velcí umělci. Vyslanec Boží působí vědomě sám ze sebe, poněvadž nosí pramen v sobě. V tom jest také v nutnosti pozemského vývoje veliký rozdíl a jest v tom také vysvětlení nechápavosti mnohých lidí vůči životu a působení Vyslance Božího. A přece jest v tom opět zřetelně poznatelné jen obrovské velikášství nehotového lidského ducha, který si představuje, že má v sobě kvality, které jsou schopny vyvinout se až k nejvyššímu a že tedy patří k nejvyššímu ze všeho, co existuje. Člověk nechce za žádných okolností přiznat, že jest něco, co se nevyvinulo zdola nahoru, nýbrž přichází shora, s výše, které člověk nejen nikdy nemůže dosáhnout, nýbrž které nemůže nikdy ani pochopit. V tom jest tak zavržení a opovržení hodná domýšlivost lidského ducha, který takové možnosti nechce vůbec vážně brát v úvahu, poněvadž mu nemohou být srozumitelny. Aby v tom však hledal přirozený důkaz, že to jest právě výše, k jejímuž pochopení mu chybí schopnost, to mu ani nenapadne! Tak malým jest v duchu! 68 51. Jak bylo před stvořením. Také ve vaší otázce jest jistá malost, poněvadž podle toho předpokládáte, že stvoření jest vše mimo Boha. Jak daleko jste vzdálen od pochopení skutečné velikosti Boha! Stvoření, k němuž patří lidský duch, jest přes svou ohromnou rozlohu jako stvoření opět jen jedním z děl živoucí Božské vůle. Jako dílo jest také omezené. Jeví se v nekonečnosti, kterou si lidský duch není schopen představit, jako prášek, ne více než jediná hvězda v tomto stvoření. Kromě toho to stvoření, k němuž patří lidští duchové, vznášejí se ještě další ne méně mocná stvoření, zcela jiného druhu. Lidskému duchu známé, částečně však ne ještě správně pochopené dějiny stvoření týkají se pouze existence tohoto jediného stvoření zcela pro sebe, z něhož lidé při spatření nesčetných hvězd mohou tušit jen nejmenší část. Dějiny netýkají se celkových účinků veliké Božské vůle! A toto vám známé stvoření jest ovšem v celku v sobě zaokrouhlené, přispívá však ve své vlastní utvářenosti opět jen jako malá část k veliké harmonii stvoření, tvoří v něm jediný článek s určitou úlohou, z něhož však jakékoliv onemocnění jako nynější selhání lidského ducha je pociťováno jako překážka v harmonii veškerenstva. Proto musí být zaveden opět pořádek i za cenu uražení takového nemocného článku, nejde-li to jinak. Pokuste se do toho vmyslet a nedosáhnete nic jiného, než že se vám zatočí hlava. Jest lépe, když se člověk nyní konečně nejdříve naučí zabývat se sám sebou a se vším, co obsahuje to stvoření, ve kterém se nachází a k němuž patří, a kterému jedině může a má sloužit k jeho vývoji. Tím se postupně stane dokonalým jako lidský duch, čímž zmizí také přání chtít být něčím jiným, než tím, čím v nejlepším případě býti může … upotřebitelným lidským duchem! Jako takovému pak taková otázka ani nenapadne, poněvadž nakonec pozná sám sebe! A z toho vzniká pokora, jež mu dnes tak chybí! 69 52. Zkoumání Slova. Otázka: Abdrushin vyžaduje, aby každý člověk zkoumal Slovo. Jest však každý člověk schopen kritisovat? Odpověď: Zní to podivně, jest však, žel skutečností, že největší část lidí vůbec neví, co to znamená, když pravím, že Slovo má být každým člověkem ostře zkoumáno, aby pak z vnitřního přesvědčení mohl podle něho žít. Zkoumat neznamená kritizovat, nýbrž je to něco, co jest lidem mnohem těžší: vnitřní procítění! A zde jest první úskalí. Procítění bez předsudků člověk již nezná, nýbrž přistupuje ke každé věci se svým vlastním kouskem moudrosti, aby podle toho měřil všechno ostatní. Tuto chybu dělá téměř každý jednotlivec. Nejvíce však v tom hřeší spolky a především redakce časopisů v domění, že cosi přece říci musí, když se člen nebo čtenář táže přes to, že často nemají vůbec času, aby se otázkou vážně zabývali. Nepostačí-li tedy kousíček jejich vlastního vědění, což jest vůči živému Slovu jen přirozené, tu prostě chtějí být víceméně „duchaplní“ a proto vtipkují a posmívají se, a jsou částečně ve své omezenosti přesvědčeni, že mají pravdu nebo tím zakrývají vlastní neschopnost. Kdo je tak pohodlný, aby přikládal takové pozemské moudrosti nějakou cenu, řídil se podle ní, nebo se jí dal zmýlit, ten se stává obětí své zkázonosné pohodlnosti. Promešká okamžik, kdy se ho dotkla spása a jde ku zkáze. Na těch však, kteří takové nepravosti lehkomyslně šíří svými „záblesky ducha“, jimiž rádi poučují a oslňují, zavěsí se takové oběti na onom světě jako přítěž, takže ke vzestupu budou moci přijít teprve tehdy, až všechny oběti naleznou svou cestu do výše, ne dříve! Co to znamená, může si každý hledající snadno představit. Na tomto úskalí pohodlnosti, řídit se jinými lidmi a ptát se jich napřed na jejich mínění, ztroskotají opět mnozí právě tak, jako na úskalí neschopnosti pravého zkoumání. Pravé zkoumání, které tak často vyžaduji, podmiňuje především vypětí vlastních schopností, vlastní síly. A s tím jest současně ve zpětném působení úzce spojeno … probuzení každého jednotlivce pro sebe. Požehnání námahy následuje tedy ihned. To však nemůže nastat nikdy, když někdo pro sebe bere za základ mínění druhých. Zkoumání, tedy opravdové procítění, musí každý člověk provést pro sebe sám zcela tiše ve svém nitru. Musí naslouchat v sobě. Musí naslouchat, zda-li se tam ozvou příbuzné tóny v opaku k dosavadním názorům! Boží volání vychází ke každému jednotlivému lidskému duchu přímo! Neboť také každý jedině sám za sebe nese zodpovědnost za vše, co myslí a dělá! V tom jest nemožnost, aby se mohly tvořit spolky tam, kde se jedná o Slovo Pravdy, poněvadž se při tom každý musí snažit, aby byl hotov sám ze sebou! Nemůže se opírat o druhé, nebo si od nich vyžadovat radu. Kdo ukazuje takovou nesamostatnost, jest již předem ztracen pro vlastní život. Nepotřebuje se namáhat, poněvadž konečného cíle nikdy nedosáhne. Bude-li ztracen ihned nyní, nebo teprve 70 52. Zkoumání Slova. později, nehraje pro něho žádnou velikou roli! Bylo by nesprávné zanechávat takovým duchovním lenochům naděje, které se přece nikdy nesplní. Kdo nemůže Poselství Grálu duchovně následovat, pro toho jest lépe, jde-li dál svou cestou, než aby ukazoval záblesky své moudrosti, neboť nastane hodina, kdy bude pak pozdě na to, aby se mohl rozmyslet k něčemu lepšímu, poněvadž nynější dětinské vyvišování vytvoří mlýnský kámen, který ho zadrží dole. Poselství Grálu zasahuje všechny lidi v nejslabším bodě: v domýšlivosti, živené po tisíciletí! Proto tolik citlivosti, tolik posměšků, tolik shovívavosti ve zdánlivé povýšenosti, ze které až příliš zřetelně promlouvá největší zloba, jež nakonec právě jen svědčí o tom, co Poselství Grálu o lidech říká. Kroucení, vykrucování, obracení, posměch, horlivost, nenávist a chtění platit za chytré, ukazuje myslícímu pozorovateli všude jako v nejčistším zrcadle jako skutečnost to, co nechtějí uznat a co chtějí potírat! Boj jest však marný! Škoda síly na to vynaložené! Neboť tato Pravda jest neúprosně pevná a zvítězí. Vzpírání a kroucení tentokrát lidem nepomůže. Ochromí při tom jenom sami sebe a v této zemdlenosti zaniknou, nebo se musí chtě nechtě zařadit na správnou cestu. Již se to zprvu projevuje jen v neklidu, až jednoho dne vyrazí jasný plamen svatého poznání pod struskou, která dnes ještě na tom leží, plníc tak v opaku ke své podstatě svůj účel tím, že všechnu sílu jiskry, doutnající pod ní svým těžkým odporem, vyvíjí jen k největší síle. I zlo musí nyní sloužit dobru. Všichni, kdo již nemohou v sobě cítit Boží volání, budou odtrženi od dveří k duchovní říši, pokud by později chtěli vstoupit. Musí se vrátit zpět do noci a hrůzy! Mohou si pak vyžadovat marné rady těch, jejichž řečem slepě důvěřovali jenom proto, aby se sami nemuseli duchovně namáhat a také z bázně před jakoukoliv zodpovědností. Nemůže jim býti již pomoženo, neboť jim chybí duchovní „život“. Patří k mrtvým, kteří se již neprobudí! Jak by mohli vejít do říše Boží, když se uzavřeli slyšet volání a z pohodlnosti se raději drželi náboženských dogmat, která nevyžadovala námahy duchovní čilosti a Bohem požadovaného probuzení! Takového překování sama sebe nedokáže každý; neboť to vyžaduje celou sílu, kterou je člověk schopen vyvinout, především ale pokornější poznání sama sebe! 71 53. Světlem povolaní. Otázka: Měl jsem příležitost vidět, jak v rozličných městech studují čtenáři Poselství Grálu, kteří se sloučili v kroužky. Byla mi při tom nápadná rozličnost, jež v tom panuje. Zatím co v jednom kroužku přicházely ke slovu mnohé směry a pak s nimi bylo porovnáváno Poselství Grálu, řečník v jiném kroužku postavil Poselství Grálu jako základ a nenechal platit nic jiného. Který z obou vedoucích jest pro lidi povolanější? Odpověď: Jsou lidé Světlem povolaní a lidé lidmi vyvolení, nebo ti, kteří se sami cítí povolanými. To jest veliký rozdíl v účinku. Světlem povolán slouží Bohu a zná proto jen vůli Boží, která již od počátku byla, je a zůstane nezměnitelná a proto nepřipouští žádných ústupků, nedává žádné možnosti k odchylkám a působí proto přísně. Nemůže nic jiného nechat přijít ke slovu, než vůli Boží, která se nedá ohýbat. Ten, kdo byl vyvolen lidmi, nebo se sám cítí povolaným, slouží přece především lidem a činí jim proto ústupky. Bere-li to vážně, snaží se jejich přání pomalu přivést k přání jedinému a přivést je nakonec tak daleko, aby chtěli konečně nechat platit jen vůli Boží, čímž by byli schopni také správně porozumět Světlem povolanému. Pak již v jeho učení necítí žádnou přísnost, nýbrž poznají přímou cestu. Kde jest jen jedna cesta, musí po ní člověk samozřejmě jít, chce-li dojít k cíli. Jest nesprávné říkat, že mnohé cesty vedou ke Světlu. Tam vede jen jediná, která záleží v bezpodmínečném splnění Božské vůle. Žádná jiná. A poněvadž jest Božská vůle dána zcela určitě, nepřipouští také žádných kompromisů s přáními lidí. Rozličný pro lidi jest pouze způsob, jak jdou touto cestou, jakých při tom používají pomocných prostředků, jež se řídí podle jejich vyvinutých osobních schopností. Tento rozličný způsob putování nemění však cesty, tím méně její směr. Jest také nesprávné tvrzení, že ten, kdo slouží lidem, slouží tím také Bohu. Jak je známo, lze sloužit jen jednomu pánu. Naproti tomu pomáhá povolaný, který slouží Bohu, současně také vždy lidem. Že tato pomoc nemůže vždy souhlasit s přáním lidí, jest samozřejmé, poněvadž pravá pomoc je zřídka ve splnění přání. Ti, kteří slouží lidem, jsou jim přirozeně vítanější, poněvadž je to pro ně pohodlnější. Jsou však vždy daleko slabší. Nejčastěji se stávají obětí svých přívrženců. 72 54. Služba Grálu. Otázka: Co jest služba Grálu? Odpověď: Služba Grálu jest plnění Božské vůle bez ohledu na vůli lidí a na přání lidí. Pojem „služba Grálu“ nesmí být libovolně rozšiřován. Stoupenec Poselství Grálu není též současně ve službě Grálu. Neboť on pouze přijímá osobní užitek z Poselství, aby nalezl cestu ke Světlu a šel po ní. Tím přijde do říše Boží, aniž by bylo při tom lze mluvit o službě Grálu. Služba Grálu samotná vyžaduje mnohem více. Mnohým lidským duchům jest otevřena ovšem k tomu cesta, ale jen nemnohým je nakonec souzeno, aby tohoto cíle skutečně dosáhli. I pro lidské duchy, kteří již dlí v duchovní říši, jest hrad Grálu ještě tak vzdálen, že se to pozemsky nedá ani domyslet. Jedině „vzdání se sebe sama“, správně pochopené, jest krokem, o němž se lidští duchové domnívají, že jej již učinili, avšak … to žije jen v jejich přestavách. Toto vzdání se sebe sama není vůbec žádným rozplynutím se, nebo vstoupením do snivé Nirvány dle orientálních představ, nýbrž jest to nejsilnější myslitelná, sebe plně vědomá čilost, nejvyšší stupeň osobní činnosti. Něco zcela jiného, než jak si to představují pohodlní lidští duchové. Tento stav je daleko nad nynější lidskou chápavost. Ze všeho, dosud o tom vymyšleného, můžeme předpokládat přibližně pravý opak toho, abychom vystihli to pravé. Čtenáři mají se však spokojit, že nalezli cestu ke Světlu a mohou stoupat vzhůru. To jest již ona vytoužená blaženost, to nejvyšší, po čem skutečně dobrý člověk může toužit. Jest to koruna lidského života. 73 55. Antroposofie. Otázka: Jde antroposofie správnou cestou? Mnozí antroposové chtějí vésti spory o Poselství Grálu. Odpověď: S toupenci každé sekty jsou přesvědčeni o její správnosti a zvláště o správnosti své vlastní moudrosti. Takoví lidé čtou a slyší všechno ostatní jen v tom jednostranném přesvědčení, nehledají tedy již a nemohou proto také nic nalézt. Tím se stali slepými a hluchými. I nejčistší Pravdu by považovali jen za chtěnou zášť a zavrhli by ji, jakmile by nesouhlasila s jejich vlastními moudrostmi. Jsem proto rád, že takovou otázku, jako je vaše, nepotřebuji zodpovídat, poněvadž jsme již vstoupili do oné doby, kdy každý člověk brzy na sobě prožije, zda jde cestou správnou, nebo zda se to jen domnívá a odkud jedině může mu přijít pomoc. Tímto způsobem a nikoliv slovy budou obnaženi a padnou falešní proroci. Buďte tedy klidný a pozorujte ještě krátký čas. Brzy naleznete sám neklamný rozsudek. Také o antroposofii. Nechte tedy klidně lidi přít se o Poselství Grálu. Ve slepém hněvu chce mnohý horlivec v Poselství nacházet dokonce rozpory právě tam, kde se jeví nejlogičtější věcnost nejzřetelněji. Jde-li však vážný čtenář na kloub takovým údajným rozporům, vidí brzy, že tvrzení o těchto rozporech bylo jen zrcadlením nemožnosti porozumění u dotyčného útočníka samotného nebo svědectvím o tom, jak se zapletl do nesmyslností vlastního názoru, od kterého ve vzdorovité zarytosti nechce upustit. Tak se při bližším zkoumání útoky odhalují jen jako vysvědčení duchovní chudoby takových lidí, kteří tím chtějí oslňovat svou vlastní moudrostí. Ve většině případů takoví lidé vůbec nečetli celé Poselství, nýbrž prostě na ně štěkají tím, že zběžně do něho nahlédli a vyňali několik jednotlivých částí s výrazem úzkosti a starosti, že by jejich dosavadní vymyšlená velikost mohla utrpět úhonu někým, kdo to ví lépe. Někteří jdou v této směšnosti dokonce tak daleko, že chtějí tvrdit, že Poselství neobsahuje vůbec nic nového. Nu a na to není zapotřebí žádné odpovědi. Myslím, že právě toto tvrzení nese v sobě již správný úsudek o dotyčných a dává poznat, že jim úplně chybí jakákoliv možnost porozumění a že ve své vnímavosti dosud nedorostli na vlastní obsah Poselství. Tito mají klidně dále patřit k lehčím společnostem. Nepomůže jim však žádný útok, žádný výsměch, žádný posměch … všichni budou pohřbeni pod troskami své falešné vědychtivosti a ke svému štěstí rychle zapomenuti, při čemž Poselství Grálu zůstane. 74 56. Odpověď na útoky. Otázka: Nechce Abdrushin odpovědět na mnohostranné útoky? Já, jako tazatel vím náhodou sám o mnoha věcech, že by bylo pro něj snadné, aby obrátil kopí na něj namířená. Odpověď: Mé slovo je pro mne příliš cenné, než abych jím plýtval na takové věci. Není mi toho ani zapotřebí, poněvadž odpovědi na to přijdou ze zcela jiné strany. Buďte jen úplně kliden, neboť nic nezůstane nezodpovězeno, ani to nejmenší. Stane se tak způsobem, který ovšem celému lidstvu bude sloužit jako trvalé poučení. Já k tomu nemusím ničím přispět. A pokud se týká mnohých „názorů“ a mínění a nebo dokonce prohlášení od tak zvaných rasových badatelů a vykladačů písma, které jste mi přiložil a kteří ve mně chtějí poznávat rasově čistého Žida, pak nemohli takoví lidé ovšem vydat žádného lepšího vysvědčení své neschopnosti ve svém „vědění“, než právě to. Neboť není žádné čistě němečtější a tak zvané křesťanštější rodiny daleko do minulosti než ta, ze které pocházím. To by však u mne nehrálo žádnou roli, neboť znám jen lidi a nesoudím podle rasy, národnosti nebo náboženství. To jest příliš malicherné a nedůstojné opravdového člověka. Věří tito lidé, že budou směti vtáhnout do království Božího s národními barvami a národními hymnami? Ne, takové omezenosti mne nemohou pohnout k odpovědi. Stalo se také módou, že v jistých kruzích je mnohé, co by mohlo být nebezpečím pro jejich vlastní přání nebo idee, prostě označováno jako prožidovská snaha. Mnohým lidem má být tak znemožněno, aby se tím zabývali a v laciné sebeochraně neztratili základ a půdu, nýbrž aby mohli nepříliš chvalitebnými prostředky při tom podporovat vlastní cíle. Jak jednostrannými jsou kromě toho rasoví badatelé, kteří se snaží usuzovat pouze podle zevnějšku a hrubohmotnosti, při čemž vlastní člověk jest duch jako jedině směrodatný. A tento duch jest starší než nynější a dřívější pozemská těla. Vezměme to čistě pozemsky: Dobrý člověk bude vždy týž, i když vícekrát změnil své šaty. Jest ve všedních šatech právě takový jako v nedělních. Ne jinak je tomu s duchem, s vlastním člověkem. Je mi hnusno, přemýšlím-li o těchto nesmyslnostech. A na čem vlastně spočívá celá ta pýcha, celá ta představa, kterou si tak mnozí osobují vůči Židům, mezi nimiž jsou lidé, jimž by bylo lze mnohem přátelštěji stisknout ruku, než svým spolukřesťanům? Na čem vlastně spočívá křesťanství? Jen na židovství! Křesťanství zaznamenalo jen židovské proroky starého zákona a nic jiného. Desatero přikázání přišlo jen skrze Žida. Učedníci byli Židé. Budoucnost přinese v tomto směru mnohé, že se dnešní posměváčci budou muset stydět za své nynější názory a své nynější vědění. Přijdou pro ně mnohé hodiny, kdy by si přáli, aby raději byli mlčeli, místo, aby se ve své ubohé domýšlivosti nafukovali. Jest zaslíbeno, že „všechno musí býti nové“! Na toto splnění těší se tak mnozí. Jest však nějaké strašlivější odsouzení než právě toto zaslíbení? Nejeví se v tom skutečnost, že všechno, vůbec všechno jest falešné, když všechno musí býti nové, tedy jiné, aby bylo konečně správné? A v této době nyní stojíme! Není skutečně nic, co by od základu nebylo falešné ze všeho, co si lidé vymyslili a vytvořili. Větší důkaz toho než nynější hluboký úpadek a nynější bezútěšný zmatek není jistě nutný. 75 57. Nepěkné myšlenky. Otázka: Pokouším se žíti podle Poselství Grálu. Často se mi však vtírají nepěkné myšlenky, kterých vůbec nechci. Chci dokonce často pravý opak. Nepěkné myšlenky dotírají však na mne tím více a hučí mi doslova do uší. Mnoho tím trpím, neboť mne to mučí a skoro bych zmalomyslněl při otázce, jak to všechno přichází, zda jsem snad v nitru špatný? Odpověď: P íšete přece sám, že vždy jen jinak myslíte než chcete. Proto musí být vaše nitro lepší než vaše občasné myšlenky. Jistě budete při tom vždy také tak jednat, jak chcete, ne jaké jsou vaše myšlenky. Ostatně jest jen málo lidí, jimž by se tak nedělo. Nad tím se nemusíte zneklidňovat. Takové myšlenky, s nimiž nesouhlasí vlastní chtění, mají málo síly. Formy, které tím byly vytvořeny, rozplynou se velmi rychle, aniž by mohly způsobit škodu. Přirozeně za předpokladu, že jim nepřivádíte vždy opět novou sílu tím, že byste o nich stále znovu hloubal. Věnujte těmto nevítaným myšlenkám méně pozornosti a pak zmizí sama sebou. Jinak však pomáhá vnitřní krátká modlitba. 76 58. Proč mnozí v Poselství Grálu nic nenalézají? Otázka: Jak jest možno, že mnozí lidé nemohou v Poselství Grálu nic nalézti, zatím co mně jest vedle bible vším? Odpověď: To budou převážně sektáři, ne však v sobě ještě svobodní lidé. Kdo říká, že Poselství Grálu jest lehké, nebo že nepodává nic nového, ten je nezná, nic z něho nenačerpal i když je četl; krátce, právě on je nepochopil. Bylo pro něho příliš těžké a proto je nachází lehké. Tím je vlastně řečeno vše! Takový člověk se však může utěšovat, že Poselství ani není pro něho určeno. Komu nic nedalo, ten tím přijal právě to, co si zasloužil. To patří k třídění. Pozdější zkušenosti to zřetelně ukáží. 77 59. Trestá Bůh? Otázka: Proč trestá Bůh někdy tak tvrdě? Odpověď: B ůh vůbec netrestá! Také nehrozí, ani nevábí. To všechno jsou falešné lidské názory. Také desatero přikázání, jež bylo dáno prostřednictvím Mojžíše, jsou pouze ukazovatelé cesty k tomu, jak může člověk dosáhnout šťastného života. Tresty vyhlašuje jen člověk ve svém společenském řádu. Ovšem tak jako ve všem, co vymyslel, vyhlašuje to falešným způsobem, nedokonale, s ještě mnohem nedokonalejším výkonem. Slovo trest vymyslil vůbec jen člověk sám ze sebe ve svém omezeném pochopení. Vezměme k lepšímu pochopení příklad dosti pozemského druhu: Nějaký obchodník vstoupil do společnosti s jiným. Jeho přítel jest prozíravější a má lepší znalost lidí. Když byl tázán obchodníkem na příčinu rozličných obchodních obtíží, varoval ho tento přítel a dal mu radu, aby pokud možno nejrychleji rozvázal toto obchodní společenství, poněvadž jeho společník má špatné úmysly a bezohledně chce jít za svým prospěchem ke škodě obchodníka. Přítel řekl obchodníkovi krátce a jasně, že utrpí velké ztráty, jestli neuposlechne jeho rady. Obchodník však nenásledoval této rady, poněvadž nemohl ještě poznat žádných známek pro pravdivost obav přítelových. Teprve o několik roků později se výstrahy tohoto přítele splnili. Obchodník utrpěl veliké ztráty vinou svého společníka, který mohl neobyčejně obratným způsobem provésti předem promyšlený plán ke škodě svého společníka. Obchodník nazýval to nyní trestem za to, že neuposlechl výstrah svého přítele a snažil se to pochopit jako trest. Tak se staví lidé vůči Světlu. Odtud jim přichází mnoho výstrah v pravý čas, jejichž následováním by se mohli uvarovat mnohého zla. Když je však stihne zlo, které si sami zavinili a jež se muselo projevit tím, že nechtěli slyšet nebo uposlechnout, domnívají se, že je to trest Boží. Domnívají se, že jsou kdož ví jak velicí, když tento „trest“ trpělivě snáší a očekávají za to od Boha zvláštní odměnu, i když je to jen v pocitu vnitřního povznesení za to, že jsou hodní. To všechno je sebeklam a lež. Neboť Bůh je tím netrestá, nýbrž oni sami si ve své tvrdošíjnosti vytvořili toto zlo. Ze Světla může být pozorováno, když nějaký člověk nebo celé lidstvo nastoupí na falešnou cestu, která bezpodmínečně musí vésti ke zcela určitému cíli. Tento konec, který člověk mnohdy nemůže vidět nebo spíše vidět nechce, jest ze Světla přesně poznáván. Člověk nebo lidstvo jsou varováni. Nenásleduje-li uposlechnutí a lidé jdou tvrdošíjně svou cestou dále, pak jest přirozeno, že v určité době musí přijít k tomu konci. Tento konec není však přivoděn ze Světla jako trest, nýbrž byl dán již zvolením cesty a Světlo se jen namáhalo, aby lidstvo od toho odvrátilo a přivedlo ho na jinou dráhu, která by zlý konec obešla a přivedla konec radostný. Bůh tedy netrestá, nýbrž člověk to vše způsobuje sám, nechce-li se nechat varovat. Proto jest velikým rouháním říkat: „Bože, jak tvrdě trestáš!“ Také jest falešná žaloba: „Jak může Bůh něco takového připustit!“ 78 60. Duch a duše. Otázka: Co říká Abdrushin tvrzení, že duch a duše žijí v člověku vedle sebe? Odpověď: K do to tvrdí, ten nemá o stvoření ani tušení. Duch jest původ, jádro a konečný cíl člověka. Duch jest on sám, bez obalu jiného druhu. Duše jest tentýž duch, zabalený jedním nebo několika obaly jiného druhu, avšak bez obalu hrubohmotného, bez pozemského těla. Duše tedy musí samotného ducha nésti v sobě jako vlastního živého člověka. Jakmile duch postupně odložil jemnohmotné a bytostné obaly, při čemž stoupá vždy výš a výše, stojí nakonec jen jako lidský duch obalený ještě lehkým duchovním obalem a může pak do říše ducha, do Ráje. O tom podám ještě důkladnější vysvětlení. 79 61. Co jsou pomlouvači. Otázka: Co jsou pomlouvači? Odpověď: L idé, kteří obratně znetvořují skutečnosti, aby jimi ke škodě jiné osoby dali falešný smysl. Ti, kteří vymýšlí nové události a historky a rozšiřují je za tím účelem, nejsou pomlouvači, nýbrž lháři. Podle Božských zákonů jest jedno stejně zavržitelné jako druhé. Patří to k pokusu o morální vraždu, nebo k jejímu provedení. Karma jest při tom právě tak těžká, jako při hrubohmotně dokonané vraždě a v mnoha případech jest dokonce ještě těžší, poněvadž duševní rány jsou trvalejší. Zvláště, když v mnoha případech jsou tu vtaženy do spoluutrpení i jiné osoby. Vůbec každý pokus nebo provedení morálního poškození, lhostejno zda jest to odůvodněno nebo ne, jest nutno karmicky těžce odpykat. To by mělo být snadno srozumitelné, poněvadž takový čin o sobě předpokládá vždy nečistý charakter; neboť čistý, nebo jen ušlechtilý charakter by to nikdy nečinil a takové myšlenky ze zdravého odporu by odmítl daleko od sebe. Nečistota jest tedy v takových věcech přirozeně vždy na provádějící straně, jež se tím automaticky jako taková označuje. 80 62. Abdrushinovo stanovisko k stávajícím společnostem. Otázka: Proč odmítá Abdrushin spojit se se stávajícími společnostmi a sdruženími? Bylo by to přece v mnoha případech snadné, sjednotit se. Ve snaze vzhůru měli by lidé vzájemně si podat ruce a působit společně, čímž by mnohem dříve bylo dosaženo vznešeného cíle. Odpověď: Nejsem tu proto, abych vysvětlováním, spory a debatami vyváděl lidi z omylů, jež si sami vytvořili, nýbrž přináším Poselství, jehož se mohou lidé přidržet, aby se dostali ven ze svých bludů. Není při tom žádné „sjednocování“, nýbrž jedině: „Buď a nebo!“ Není také žádného spolupůsobení, nýbrž nanejvýš následování. Kdo není schopen si to ujasnit, ten nechť nechá Poselství Grálu klidně stranou, neboť jemu by nepřineslo žádného užitku. Kdo je nepovažuje za Boží dar, ten mu nikdy neporozumí. Pro toho také není. Nesnažím se ani jediného člověka „přemlouvat“. Také nemám v úmyslu založit „společnost“ nebo církev a žít z jejích ročních příspěvků. Proto zůstávám neodvislý a nemám v úmyslu studovat všechna tvrzení lidmi vyslovená, částečně nesmyslná, abych je pak vždy znovu argumenty vyvracel. To by bylo podle mého názoru přikládáno příliš mnoho cti směšné aroganci mnohých lidí. Bůh ukazuje Pravdu, jaká jest, ve svém stvoření. Stojí uprostřed žalostného a nebezpečného zmatku, který lidstvo natropilo. Poznat a přijat Pravdu jako takovou jest pouze věcí lidí, kteří musí napnout všechny síly, aby získali tento nejcennější statek pro sebe, bez něhož jsou bez záchrany ztraceni. Člověk musí učinit pro to všechno! Neboť Bůh za ním neběhá a nesnižuje se nikdy na sluhu člověka! To jest však to, co člověk dosud ve svém podivném stanovisku očekává. On požaduje vždy důkazy! Nechť on se přece namáhá, aby poznal Pravdu. Jest to přece jedině jeho prospěch. A ten, kdo skutečně poctivě hledá, kdo se tedy poctivě snaží, ten také dojde poznání. K tomu patří však již od samého počátku bezpodmínečně ona pokora, která dává poznat sebe sama. A to jest asi také to nejtrpčí pro člověka dnešní doby. Již na tom ztroskotá, neboť toho není schopen, to on nechce! A proto vynutil soud. Pohleďte jen na člověka, jak honosivě kráčí svým pozemským bytím, ověšen všemi cetkami pozemské ješitnosti! Kde má tu být místo pro pokoru! Nakonec si ještě představuje, že nyní nastavší boj Světla proti všemu temnu se děje jen k vůli němu! Avšak tento velký boj není k vůli němu osobně. Vzestup, který je mu při tom umožněn, jest jen důsledkem toho. Promešká-li využitkovat tuto poslední příležitost s veškerou svou silou, nechce-li slyšet volání, zůstane vězet v bahně, které si sám vytvořil a zadusí se v něm. Nebude pro něho smutek! Obtížen tím, co vytvořil lidský rozum, nepoznal by nikdy pravou cestu. Já však jdu svou cestou v poznaném splnění své úlohy sám. Není zapotřebí, aby mne následoval někdo, kdo se k tomu dobrovolně neodhodlá. Myslím, že moje řeč je vždy dostatečně zřetelná. Kompromis, i kdyby byl sebelehčí a prostší, jest pro mne v každém směru úplně vyloučen. Spojení se společnostmi, sektami a církvemi nepřichází nikdy v úvahu, Bůh je nezná. Neboť jako chrám Boží, kostel a dóm jest míněno něco jiného, mnohem většího než nějaká organisace na Zemi! 81 63. Pozemsky praktické rady. Otázka: Proč věcech? nemluví Abdrushin ve svých přednáškách také jednou o prakticky – pozemských Odpověď: Lidem je to, co jsem doposud řekl, mnohem více zapotřebí, jak se to nyní v krátké době projeví. Neřídím se jejich přáním. To přenechávám všem těm, kdo píší proto, aby „udělali obchod“. 82 64. Poselství Grálu rozbíjí sekty. Otázka: Mohu říci, že ve svém hledání jsem s lidsky možnou vážností a věcností prošel jednotlivými obory okultismu jedním po druhém a horlivě jsem studoval theosofii a později antroposofii. Všude jsem našel něco krásného, pravdivého a povzbuzujícího, avšak korunu přineslo mi teprve Poselství Grálu svou jasností a především svými prostými závěry. Co jsem našel dobrého ve všem ostatním, nalezl jsem v Poselství Grálu opět. Dosud jsem všude dostával jen zlomky navzájem spolu nesouvisející. Nyní však jsem viděl před sebou něco celého, přehledného ve srozumitelném sledu, což mi dalo jasný obraz a tím teprve jistotu mého vědění. Všechny dosavadní jednotlivé části se správným spojením a vyplněním dosud stávajících mezer se staly jedním tělem a ožily. Mluvil jsem o tom se známými z dřívějška, theosofy a antroposofy, avšak žádný z nich mi nechtěl rozumět. Neviděli v Poselství Grálu nic nového, přesto, že toto obsahuje mnohé, co dosud nebylo nikým řečeno. Prostou jasnost pociťovali jako méněcennost. Co tu dělat? Lidé mají přece vědět, že s jednotlivými zlomky nelze mnoho počít, i když tyto jsou sebelepší a že jen ten musí být mistrem, který nám ukáže souhrn a tím celkové použití, jak jest tomu v Poselství Grálu. Od doby čistého učení Kristova jsem nenašel nikde opět takovou jasnost a hloubku. Odpověď: Jakou potřebujete ještě odpověď? Dáváte si ji ve své otázce sám. Nechte ty lidi jít klidně jejich cestou. Pro takové Poselství není! Mimo to nebylo Poselství Grálu snad skládáno dohromady, nýbrž jest pro sebe samo, úplně samostatné a neodvislé. O tom jsem již vícekrát mluvil. Váš dopis není ojedinělý, neboť přichází různé téhož smyslu, jež dokonce uvádí podobná slova. Tím, co jste prožil, dostalo se vám potvrzení, že Poselství ke svému pochopení vyžaduje větší vážnosti a píle než povrchní lidé myslí a že vždy mluví jedině a přímo k jednotlivé duši, dávajíc jí to, co právě ona pro sebe ke vzestupu potřebuje. V této neschematické živoucnosti musí přirozeně rozbíjet každou sektu a stává se tak pro její existenci velikým nebezpečím, poněvadž vytváří samostatné, v sobě svobodné lidi, jež musejí být nepřáteli všeho sektářství. Jest to tušící pud sebezáchovy, když se organisace, společnosti a sekty staví vůči Poselství s ignorováním, výsměchem, snižováním nebo nepřátelstvím. Toto však „jest a zůstane“, i když se všechno ostatní rozpadne a nedá se ničím zadržet na své cestě, kterou dokonce i každý útok musí podporovat. 83 65. Co jest vážné hledání? Otázka: Co jest vážné hledání? Odpověď: V ážné hledání není právě všechno to, co je dnes takto označováno! Kdo vážně, tedy poctivě hledá Pravdu, musí se nejdříve úplně vnitřně očistit, to znamená vyprázdnit se ode všeho, co dosud četl a čemu se učil, a musí to úplně odsunouti stranou. Musí vyřadit také všechny osoby a pak klidně v sobě procítit „Slovo“ jako dítě, které stojí před něčím novým. Ne bez důvodu nachází člověk u dětí často nejneklamnější posouzení věcí a lidí, poněvadž tyto předstupují ke všemu bez předsudků a bezelstně. Zní to lehce, jest to však pro dnešního člověka to nejtěžší. Není pro něho větší překážky než právě toto. A poněvadž požaduji nejvážnější hledání jako základní podmínku pro možnost přijetí vlastního obsahu Poselství Grálu, stavím tím na člověka nějvětší požadavek, jaký mu vůbec může být položen. Tím také současně vylučuji zcela jistě již předem všechny ty, kteří jsou domýšliví na své vědění. Jest to třídění, při kterém jen pokorný může obdržet palmu pravého poznání v důsledném zvratném působení, přičemž ostatní vyjdou naprázdno. Pochopit toto všechno rozumově jest až na vzácné výjimky vyhraženo novému pokolení, které přežije nynější dobu, neboť teprve očistěný rozum, který násilím bude očistěn ode všech strusek nynějších bludů a ješitnosti, vlastním prožitím přinese nutnou k tomu neovlivněnou možnost pochopení. Toto nové pokolení nelze však očekávat teprve v příštích stoletích, nýbrž již žije a stane se novým jen tím, že jeho příslušníci rozličného stáří vyjdou očistěni ze soukolí a mlýnských kamenů, které nyní právě začínají mlíti! Při čemž všichni ostatní budou rozemleti. Takový opravdu hledající nebude hledat spolky, nebude se přidružovat k žádným sektám a nebude také mít potřebu se sdružovat. Zpracuje jedině všechno v sobě, poněvadž jiný mu při tom nemůže pomoci. Jen tak to v něm ožije a stane se jeho vlastnictvím, které nemůže sdíleti s jinými lidmi. 84 66. Pocity méněcennosti. Otázka: Mám snad poněkud zvláštní otázku, doufám však, že se mi dostane odpovědi, protože mnoho lidí o tom mluví. Jak jsem mohl pozorovat, velmi se tím trápí a jsou tím stísněni. Co jsou to vlastně pocity méněcennosti? Odpověď: Jelikož se tato otázka dotýká všeobecného zájmu, budiž na tomto místě zodpovězena. Komplexy méněcennosti, jak se jim tak krásně říká, se vyskytují tam, kde se duch nemůže svobodně rozvíjet. Je to dokonce v mnoha případech důkazem toho, že takový člověk je duchovně silnější, než jak se může projevovat. Proto trpí pod tlakem neznámé mu překážky. Čtěte mé pojednání: „Tajemství krve.“ Z něho můžete poznat mnohé, co se týká právě této otázky. Je však ještě jiná příčina komplexů méněcennosti, kdy lze jen stěží pomoci: je to lenost ducha! Člověk by se již sám mohl vzchopit, aby shodil ze sebe tlak, jen kdyby chtěl. Je však k tomu příliš pohodlný a chtěl by, aby to učinili jiní. Mimo to se časem cítí ve svém výstavním postoji docela dobře a něco by mu chybělo, kdyby tlak od něho ustoupil. Chce být litován, žádá na mnoha místech o radu a pomoc, avšak byl by málo vděčen tomu, kdo by jej mohl skutečně osvobodit od navyklého tlaku. Případům prvního druhu lze zásadně pomoci, případům posléze líčeným však nikoliv, protože člověk sám ve skutečnosti nechce. 85 67. Čistý bloud. Otázka: Ačkoliv jsem již často viděl a slyšel operu „Parsifal“, přece ve mně zůstává stále nejistota ohledně pojmu „čistý bloud“. Kdybych o tom získal úplnou jasnost, byl by dojem ještě silnější. Odpověď: Mluvil jsem o tom již také ve svých přednáškách o praduchovních úrovních. V každém důkladně myslícím člověku musí znázorňovaná postava „čistého blouda“ vyvolat nejistotu. Tato nejistota vyvstává, protože výraz a celé vylíčení této postavy je omyl, který ve svých přednáškách odůvodňuji. V této odpovědi by to vedlo příliš daleko, proto se spokojuji poukazem, že Parsifal je „čistá brána“, ne však „čistý bloud“. V tom spočívá vše. Vědění o tom vám společně s jiným pojmem zjedná klid. Parsifal je ve skutečnosti prostředníkem ke stvoření, tedy též k člověku a je branou Pravdy a života pro všechno stvoření směrem dolů. (čistý bloud = v němčině „der reine Tor“ čistá brána = v němčině „das reine Tor“). 86 68. Rentgenové oči. Otázka: Již často jsem v novinách četl o lidech s rentgenovýma očima. Nemohl jsem si nikdy objasnit a neměl jsem ani příležitost o tom slyšet něco přesnějšího. Mohu si však představit, že člověk, který skutečně má takovou schopnost, je jistě mnohem citlivější než jakýkoliv zhotovený instrument. Bylo by možné dostat o tom podrobné vysvětlení? Odpověď: S kutečnost, že takové oči existují, je pomocí novin již velmi známá a není již popírána, protože není dobře možné ji vyvrátit. Zabývali se tím již lékaři, aby tento děj, tajuplně se jevící, vyzkoumali a použili jej pak ku pomoci lidstvu. Bádání však dosud nezískala dostatečně pevnou půdu, aby je bylo lze považovat za pevně stojící vědění a zužitkovat je. A tato pevná půda ve smyslu ve vědě dosud obvyklém nebude moci nikdy být vytvořena; neboť tyto velmi vzácné schopnosti jsou u jednotlivých lidí tak rozdílných druhů, že vůbec nemohou být jednotně pozorovány. Shromáždíte-li pět lidí, kteří jsou takto nadaní, shledáte, že každý jednotlivý z nich působí způsobem pro sebe ojedinělým, více nebo méně jasně a vůbec „nevidí“ vždy totéž jako ostatní. Velmi zde též spolupůsobí příslušná svéráznost nadaného, právě tak jako stupeň jeho vzdělání formuje způsob výrazu a dokonce velmi omezuje „vidění“. Čím méně takový člověk studiem získal určité znalosti, tím neovlivněněji, tedy jistěji a jasněji bude umět takový dar zužitkovat, jinak se mu zcela nevědomě mezi to vsunou získané názorové formy, které způsobí, že skutečný obraz nemoci se jeví jinak. Na druhé straně se však může stát, že člověk neovlivněný naučeným, vidí sice obraz nemoci správně a nezkřiveně, avšak není sto se vyjádřit tak, aby to správně vylíčil. Obojí má proto nevýhody, které často brání přesnému vylíčení a proto mohou dokonce přinést nebezpečí, jestliže se někdo bez rozpaků podrobí takovým věcem. Nejlépe je, když zde spolupůsobí schopnost s vědou, samozřejmě nikoliv v jedné osobě. Když tedy lékař stojí vedle takto uschopněného člověka, jehož líčení obrazu nemoci se časem přesně naučí rozumět a pak připojí své vědění a skutečnosti, aby pomohl. Tím pak z toho může vzniknout požehnáníplné působení. Bez pečlivého prozkoumání „viděného“ obrazu nemoci není však radno se na to bezpodmínečně spolehnout. Jako všude, tak i zde jsou vyjímky; jsou však velmi řídké! Tyto vyjímky lidí zvlášť silných schopností bychom mohli nazvat nejen lidmi nadanými, nýbrž omilostněnými. Tito však nikdy neopominou radit k přizvání lékaře, který při svém působení vezme v úvahu spatřený obraz nemoci. Bylo by přirozeně od lékaře nesprávné, aby takové neobyčejné pomoci z nějakého předsudku odmítal. To však nikdy neučiní lékař, který je skutečně lékařem a chce především lidem pomoci. K tomu přistupuje ještě něco: Takové schopnosti nebo dary se mohou u lidí vynořiti a po nějaké době jednoduše opět zmizet! To úzce souvisí jako tak mnohé se změnami složení krve; neboť jen zcela určité vyzařování krve může přivodit „vidění“ okem ducha, jak lze nazvat náhle se objevující schopnost rentgenových očí. 87 68. Rentgenové oči. Tak zvané rentgenové oči nejsou oči pozemského těla, nýbrž jsou to obrazně vyjádřeno, oči duše, kterým nejdříve musí být upravena cesta, aby mohly takové věci spatřit. A k tomu slouží vyzařování zcela určitého druhu složení krve, které se může utvořit a pak opět změnit. Tím vzniká a zároveň mizí ta často tak obdivovaná schopnost. V tom spočívá též vlastní vysvětlení. Je přece dostatečně známo, že i zcela významná media náhle ztratí své vynikající schopnosti, nebo že se tyto zeslabí, aniž by dosud byl nalezen důvod. Kde toto nastane, tam se nějakým způsobem změnilo složení krve a tím i její vyzařování. A jedině ve způsobu vyzařování krve spočívá každá mediální schopnost, jejíž rozličnosti nastávají opět různorodými mosty, které tvoří příslušná vyzařování krve. Klíčem ke všem těmto věcem je tedy krev! Není to jen jedno zcela určité složení krve, o němž lze říci, že přináší mediální schopnosti, nýbrž existuje jen jeden určitý základní druh s mnoha odvětvími, které vykazují nejjemnější, mnohdy snad sotva poznatelné rozdíly. Jednou to bude zcela zvláštní, avšak pro pomoc lidem významné vědění, vědění o účincích vyzařování krve a vědění o možnosti chtěné změny tohoto vyzařování. V tom spočívá pro člověka všechno pozemské! Jeho tělesné zdraví a plný rozvoj jeho ducha na Zemi. Je to nejdůležitější pozemská pomoc, která může být dána, jež zahrnuje všechno a chová v sobě štěstí a mír. Dnes může právem být hovořeno o často používaném výrazu „otrávená krev“; neboť je tomu vskutku tak, je to jenom jiné, než si to lidé myslí. Mostem ke všemu, tedy i k vynikajícím vlastnostem je tedy vyzařování krve! Musím zde ukázat ještě mnoho cest, abych vytvořil celý obraz o nesmírném významu tohoto dosud nepoznaného pracovního pole, které se nyní otevře těm lidem, kteří se namáhají prozkoumat dosavadní tajemství stvoření, aby mohli pomáhat a pak se ve skutečné službě uplatňovat v novém vědění. Nebudou to však činit, aby si tím vydobyli „jména“. Chtěl bych při tom poukázat ještě na jedno! Tak zvanýma očima duše je většinou rozpoznáno jemnější záření nemoci, ne jenom to tělesně viditelné. Toto poslední, viditelné lékaři, tedy tělesnému oku, hraje při tom jen vedlejší úlohu, je-li vůbec viděno. Avšak právě tento jemnější druh vidění je cennější a důležitější; neboť jím lze rozpoznat ložisko nemoci, její vlastní východisko, které pozůstává tak jako všechno ostatní v jemných zářeních a jež teprve vyvolává účinky, pozemskému oku viditelné. V tom spočívá přednost a větší význam užití takových „vidění“. A když takovému omilostněnému je dáno i to, že může rovněž vyzařováním své krve hledat a také „vyciťovat“ spojení, co může v tom nebo onom případě sloužit k léčení nebo pomoci alespoň ke zmírnění, pak je to milost, kterou lze sotva docenit, a může dokázat vskutku zázraky. Dnešní lidé jsou však zvyklí hledat jen svůj vlastní prospěch a podle toho posuzují i vše u ostatních lidí. Mnozí předpokládají o svých bližních vždy jen to nejhorší, což jest však jenom ozvěna jejich vlastního nitra a to jim znemožňuje, aby věřili v ideálně myslící lidi. Proto se takto nadaní lidé plaše stahují zpět, protože jim samotným je tento dar moci pomáhat příliš posvátný, jejich chtění je příliš čisté, než aby je vydali pošpinění. Naproti tomu se však nelze domnívat, že působení tohoto druhu má být poskytováno zcela zdarma; neboť ne každý takto nadaný je současně požehnán i majetkem, aby mohl trvale bez protihodnoty poskytovat takové pomoci. Opačné názory jsou chorobné, nespravedlivé a osobivé. Jsou sice též lidé, kteří využívají takovéto mnohoslibné oblasti a snaží se dělat nečisté obchody, nedávají tedy za úplatu správnou protihodnotu, nebo nedávají vůbec žádnou. K vůli nim nesmí být znevažováno to pravé. Kde je vůbec oblast lidské činnosti, na níž neexistují podobné výstřelky? Hledali bychom je nadarmo. Ze všech těchto pohnutek je pochopitelné, že se mnohý skutečně omilostněný, který by mohl přinést velké požehnání, se svými schopnostmi drží zpět a neposkytuje lidem pomoc. V této otázce je však skryto přání, i když přímo nevyslovené, slyšeti, zda lze doporučit používání těchto schopností, jestliže se k tomu naskytne příležitost. Je-li to přijímáno způsobem, jak jsem již vysvětlil, lze k tomu bezpochyby radit; neboť každému člověku přinese velké uklidnění, když se z takového místa dozví, jaký je stav jeho těla. Bylo při tom nalezeno již tak mnohé, co bylo nutné vědět a již v zárodku mohlo být zcela snadno odstraněno tak mnoho zlého, co by se snad později mohlo projevit velmi škodlivě. 88 68. Rentgenové oči. I zde je tomu tak, jako s mnoha jinými věcmi v lidském životě. Často jde člověk kolem příležitostí, aniž by je pro sebe zužitkoval a později po nich baží, když je již nemůže mít. Jako neurčitý tlak nepřestává jej tížit myšlenka, že něco zmeškal. 89 69. Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti. Otázka: Často jsem přemýšlel o tom, v čem vlastně spočívalo v životě Syna Božího Ježíše pokušení v poušti. Nepřišel jsem při tom ke správnému pochopení. Mohl by mi Abdrushin podat vysvětlení? Odpověď: Je dobře, že tato otázka byla položena; neboť o tom ještě nebylo podrobně hovořeno. Pravděpodobně nebyl ještě nikdy objeven pravý smysl tehdejšího pokušení, protože člověk i v tomto případě zůstal tak jako ve všech duchovních věcech příliš povrchní. Možnost správného pochopení předpokládá ovšem znalost mého Poselství. Chci se pokusit umožnit hlubší pohled. Ježíš šel do pouště, aby v samotě podpořil a ulehčil nutný průlom svého poznání vlastního původu z Boha, což bylo pro splnění jeho působení nezbytné. Tušení síly s tím spojené naplnilo ho postupně velikým nutkáním a chtělo se projevit, aniž by si toho mohl být Ježíš již plně vědom. Chybělo již jen nemnoho dní a bylo by v něm dozrálo v plné jasnosti vědění o jeho možnostech v hrubohmotných účincích. Pak by ovšem bylo bývalo pro pokušitele příliš pozdě, aby přiměl Ježíše k něčemu, co by již předem muselo poškodit jeho působení. Tak jako vždy chopil se pokušitel i zde obratně okamžiku, který byl jeho úmyslům příznivý. To mohla být v tomto případě jen doba přechodu mezi vyciťováním pronikající Boží síly a jejím vědomým použitím ve světle Boží moudrosti, která současně usilovala o proniknutí. Moudrost zná nepošinutelné zákony, které Tvůrce vložil do stvoření, z nichž stvoření teprve vzniklo a je i udržováno. Pokušitel znal tyto zákony a na nich vystavěl svůj plán. Velmi obratně zvolil okamžik, kdy si Ježíš stále jasněji uvědomoval svou úlohu a svůj původ, avšak neměl ještě jasné poznání, a dosud se to v něm vlnilo a kvasilo. To byla jediná příležitost a možnost pokládat nástrahy, které by jej mohly svésti k nerozvážnosti, poškozující jeho budoucí úlohu a jež by již předem na dlouhou dobu učinila jeho vystoupení před lidmi neúčinným, nebo je alespoň velmi oslabila. Tak našel pokušitel rychle bod pro tento útok nejcitlivější. Byla to nevýslovná láska Syna Božího k lidem. Ježíš chtěl přece s otevřenou náručí radostně jíti vstříc lidstvu a pomáhat mu, neboť byl pozemským ztělesněním Boží lásky. Proto se lichotil pokušitel: „Jsi-li Syn Boží, učiň tyto kameny chlebem!“ K tomu se připojil hlubší smysl; že mu pak budou lidé jásat vstříc, aby se ochotně otevřeli jeho slovům, která jim chtěl přinést k osvobození věděním. Ježíš by tak byl ihned při svém vystoupení získal lidi pro sebe a měl by snažší působení. V tom bylo lákání! Byl to vskutku lákavý cíl pro lásku chtějící pomáhat slovem, která přirozeně v sobě nesla snahu moci působit rychle a tak pronikavě, jak jen možno. Kdyby to bylo tímto způsobem proveditelné, nemohlo by být o pokušení ani řeči, nýbrž všechno by se prokázalo jako pomoc k rychlejšímu uskutečnění působení Syna Božího, což však vůbec nebylo v úmyslu pokušitele. 90 69. Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti. Pokušení spočívalo v tom, přimět Ježíše k něčemu, co by mu nebylo možné a čím by byl zklamal lidi! To se však mohlo stát jenom v době, kdy sice již v sobě pociťoval přemocnou sílu k zázračnému působení a tušil též svůj původ z Boha, dosud však nepronikl k poznání nutnému pro vědomé působení. Z toho důvodu nemohl též dosud přehlédnout samočinně působící zákony, položené nezměnitelně Boží vůlí do stvoření. Zákony, do nichž mohl a … musel vložit svou moc, protože proudí z Boha Otce skrze jeho vůli a jsou dokonalé a nemohou proto nikdy být pokřiveny. Ježíš by proto nikdy nemohl z kamenů učinit chléb, poněvadž tato možnost není zákony stvoření dána. Právě tak se nemohl spustit z nejvyššího cimbuří chrámu, aniž by při tom jeho tělo nebylo poškozeno. Pokušení spočívalo v tom, že svůdce chtěl přiměti Ježíše k něčemu, co se mu muselo nepodařit, aby tak již předem u lidí podkopal víru v jeho poslání. Pokušitel znal zákony stvoření, znal omezenost myšlení pozemských lidí, která je i dnes velmi rozšířená v bludném domnění, že dokonalý Bůh může ve své všemohoucnosti provádět činy libovůle protivící se jeho vlastním dokonalým zákonům stvoření! To všechno využíval pokušitel v době, kdy sebepoznání v Ježíšovi již dozrávalo k průlomu a vlnilo se v něm a nutkalo, avšak dosud v něm nebylo jasno. Tak chtěl svým našeptáváním zasadit působení Syna Božího již předem těžkou ránu nebo jej zcela znemožnit, při čemž zvolil za vhodnou půdu tehdy ještě prudkou lásku a snahu pomáhat a ještě více ji rozdmychával. V tom bylo pokušení Ježíše v jeho vývoji, které bylo založeno na snaze těžce otřást celým pozemským dílem již před jeho započetím. Avšak právě na základě tohoto podnětu propuklo ve stejném okamžiku vědění v Synu Božím a on odmítl pokušitele. Jest vlastně podivné, že různé křesťansko-náboženské společnosti považují za nejvyšší víru, když vidí dokonalost a všemohoucnost Boží v tom, že může prostě všechno, aniž by se musel držet svých vlastních zákonů stvoření, v nichž spočívá jeho všemohoucnost. Tak předpokládají beze všeho, že by byl Ježíš mohl z kamenů učinit chléb. Právě však tím, že toto ponoukání svůdcovo označují a uznávají za „pokušení“, dokazují vlastně sami správnost mého vysvětlení zákonů stvoření v mém Poselství! Neboť kdyby byla jejich víra, že to Ježíš jako Syn Boží mohl učinit, správná, pak by přece návrh pokušitelův nebyl žádným „pokušením“, nýbrž skutečnou, velikou pomocí. Pokušení má však vždy přinést škodu, jak to též ve skutečnosti bylo pokušitelem zamýšleno. Považovat však tuto událost za pokušení a současně vyučovat bezpodmínečné víře v zázraky, v tom je rozpor, který nelze překlenout a který zřetelně ukazuje, že těmto naukám úplně chybí skutečné vědění, a že jsou postaveny na bezmezné povrchnosti. Tak se v tisícerých věcech projevují mezery dosavadních nauk náboženských institucí a již při zběžném pohledu samočinně dokazují mnohou neudržitelnou nevědomost. 91 70. Existuje „prozřetelnost“? Otázka: Existuje „prozřetelnost“ nebo vzniklo toto učení jen snahou ulehčit kolísavému lidstvu putování pozemským životem? Odpověď: Prozřetelnost není nic jiného než zpětné působení, na jehož přesně vyznačených drahách stojí pomocníci poskytující pomoc těm lidem, kteří jdou svou cestou správně. V tom spočívá též předurčenost pozemské cesty. Prozřetelnost jest vlastně pozdější účinek dřívějších rozhodnutí v prožívání. Avšak člověk, který krátkozrace chce věřit jen v jeden pozemský život, tyto pozdější účinky odpovídající zákonům stvoření nazývá z tohoto důvodu prozřetelností. Míní tím však vlastně působení ochotných pomocníků, stojících na těchto cestách pro dobro chtějící lidi. Proto se často mluví o „dobrotivé prozřetelnosti“. Proto není vůbec nesprávné používat slovo „prozřetelnost“, pokud si o ní lidé neučiní nesprávný obraz. Ve skutečnosti jest však takzvaná prozřetelnost jen částí vlastního dění. 92 71. Vyhnání z ráje. Otázka: Jak došlo vlastně k vyhnání z Ráje? Odpověď: P řed zodpověděním této otázky musím položit protiotázku: Týká se otázka děje přirozeného vývoje stvoření, nebo děje spojeného s „pádem do hříchu“? Neboť to jsou dvě zcela rozdílné věci, které spolu vůbec nesouvisí. K vůli jednoduchosti chci zodpovědět obojí. Všimněme si nejdříve děje vývoje stvoření. Při tom se jedná o východisko nevědomých zárodků lidských duchů od hranice tak zvaného ráje. Zárodky odtud vycházejí, aby se tam po plném uvědomění opět navrátily. To je zcela přirozený děj, který je výstižněji nazýván jako „vypuzení“. Ještě zřetelněji to vyjadřuje slovo „odražení“. Při trvalém vývoji stvoření je to odchod nevědomých duchovních zárodků, samočinné jejich uvolňování se z oblasti duchovní sraženiny, která sousedí s Rájem. Děje se tak nutkáním po uvědomění a znamená to začátek putování hmotnostmi za účelem vývoje k uvědomění. To však není trestem, nýbrž milostí. O tom jsem již obšírněji pojednal ve svém Poselství, protože to patří k vědění o stvoření. Avšak trest, který následoval po pádu do hříchu, byl dějem pro sebe, který se tak jako všechno odehrál zcela přirozeně a postihl vyvinuté již lidské duchy. Pád do hříchu se udal na Zemi a je spojen s procitnutím tozumu, který měl býti dán člověku prostřednictvím Lucifera k jeho povznesení ve hmotnosti. Nebyl mu však dán proto, aby se člověk před tímto rozumem skláněl tak, že jej povýšil na to nejvyšší. Člověk chtěl jeho pomocí panovat a tím se stal jeho otrokem, místo aby jej učinil jemně broušeným nástrojem pro svou pouť hmotnostmi. Měl jím v díku ke Stvořiteli v lásce všechno hrubohmotné zušlechťovat a pozvedat. Protože je rozum připoutaný k zemi a vždy jím zůstane, lidský duch se jím spoutal a tím podvázal jakékoliv spojení se světlými výšinami, se svým vlastním domovem. Zbavil se tak spojení se Světlem, pro něho tak nutného a odřízl si tím návrat do svého domova. Jakmile člověk dosadil rozum na to nejvyšší, projevil se jako pytel nahoře zavázaný, protože si tak uzavřel výhled vzhůru. Neboť rozum, jako produkt pozemského mozku může rozumět jenom všemu tomu, co stejně jako on patří k hrubohmotnosti, z ní vychází a je s ní pevně spjat. Je přirozené, že odmítá to, co nenáleží k této hmotnosti, nebo stojí vůči těmto věcem bez porozumění, což je totéž jako neschopnost uznání. Toto odpadnutí ode všeho vyššího, nehmotného, znamená odříznutí od Ráje. To je jistě každému myslícímu člověku snadno pochopitelné. Při této události byl člověk na Zemi, nikoliv v ráji, od něhož se odloučil. Ani výrok: „V potu tváře své chléb jísti budeš“, není těžko pochopitelný. Ve skutečnosti nebyla tato slova vyřčena, to nebylo nutné, protože to přirozený následek samočinně přinesl. 93 71. Vyhnání z ráje. Jakmile se člověk nadvládou rozumu odřízl od Ráje, nacházejícího se v duchovní říši a ode všeho vyššího, mimohmotného, protože to nemohl pochopit a proto o tom ani nemohl vědět, muselo se všechno jeho myšlení a konání zaměřit jen na to, co je pozemsky vázané, jak to odpovídá rozumu. Tím vzniklo úsilí jen po těchto o sobě nízkých věcech! Pohled pozemského člověka se odvrátil od vyšších věcí a upřel se jenom na Zemi a pozemské potřeby, pro něž vyčerpal všechnu svou sílu. Proto mu nezbylo nic jiného, než aby v potu své tváře a v boji se svými spolulidmi zápasil o denní chléb. V tom spočíval trest, který však samočinně vyplynul z toho, že se odvrátil od Boha a jeho světlých výšin a upnul se k hrubé hmotnosti, které musel namáhavě odnímat to, oč se snažila jeho mysl. Samočinné a samozřejmé dění bylo obrazně znázorněno v pádu do hříchu a vyhnání z Ráje, které nebylo ničím jiným, než svévolným odloučením se od duchovního Ráje. Svádění nenastalo v Ráji, nýbrž na Zemi; neboť do ráje by had nikdy nemohl přijít, nehledě k tomu, že duchové žijící v ráji by vůbec nemohli být takovým způsobem sváděni, protože se zachvívají a působí jen v citu! Tam nepotřebují rozum, náležející jen ke hmotnosti, kterému platilo svádění. 94 72. Práce bez radosti. Otázka: Stává se často, že vnější poměry člověka vyšinou z jeho dráhy, kterou se rozhodl jíti. Musí přijmout postavení nebo práci, které nejsou v souladu s jeho skutečným cílem a tak ztrácí mnoho času, který musí být považován za neužitečně ztrávený. Jestliže se kromě toho musí přemáhat, aby příslušné práce provedl, pak tato práce jistě nemůže přinést užitek jeho duchovnímu zrání. Odpověď: V ěrné plnění povinností přináší vždy duchovní prospěch. Smozřejmě, že tento prospěch je živější a vyšší, je-li práce vykonávána radostně a s láskou. Často jsou však takovéto práce nutnými mosty, které dotyčný člověk ještě potřebuje, aby mohl dosáznout vyššího cíle, který jej pak zcela naplní a tím se mu stane radostí. Je samozřejmé, že při podobných přechodných pracích, které někdy mohou trvat mnoho let, nemůže býti vždy uspokojení a radost, nejméně tehdy, když člověk tyto práce potřebuje k svému vlastnímu vývoji a duchovnímu pokroku! Mnohem později pak velmi často vidí, že právě ta léta, která považoval za promarněná, a kdy se domníval, že je odváděn z cesty, kterou si sám předsevzal, byla těmi nejdůležitějšími, a která by za žádnou cenu na své pozemské cestě nemohl postrádat, protože zkušenosti z nich nutně potřeboval k dosažení vyššího cíle. Potom děkuje z celé duše za moudré vedení, které jej zdánlivě odsunulo stranou. 95 73. Skupinová duše. Otázka: Co se rozumí skupinovou duší? S tímto označením jsem se setkal často v mnohých knihách, avšak nikdy jsem pro to nenalezl skutečné vysvětlení, z něhož by mohla vzniknout správná představa. Odpověď: Tato otázka se dotýká dobu, k jehož vysvětlení by bylo zapotřebí celé série přednášek, což nelze uskutečnit v rámci prosté odpovědi na otázku. Přesto chtěl bych se o této záležitosti zmínit alespoň v hrubých rysech. Nejlépe když s tím spojím jinou mi předloženou otázku, která zní: „Mají mimo lidí duši i zvířata, rostliny atd., které probíhají vývojovým pochodem? Jak je to při jejich smrti?“ Na to je nutno říci, že ve stvoření není ničeho, co by mohlo zůstat bez vývoje; neboť toho zákon pohybu nepřipouští. Tak se vyvíjejí i duše zvířat, které pocházejí ze zvláštního druhu bytostné úrovně, která jako první obklopuje hmotnosti. Zde nemohu jinak, než poukázat na mé přednášky o různých kruzích nebo úrovních stvoření, protože jejich znalost je bezpodmínečně nutná k pochopení této odpovědi a nemůže být podán úžeji ohraničený obraz, protože v těchto úrovních je a zůstává všechno v pohybu. Tak se na Zemi vyvíjejí stále víc a více duše zvířat, která vycházejí z nejspodnějšího kruhu bytostna a nejsou duchovní podstaty. Jsou proto podrobeny též přiměřeným změnám. V počátečních stupních se tyto duše při pozemské smrti vracejí ke skupinové centrále, nebo lépe řečeno, jsou jí přitahovány a spojují se s ní, při čemž ztrácejí opět svou formu. Není však jen jedna skupinová centrála, nýbrž existují centrály pro každý stupeň zralosti. I zde se vše shlukuje podle zákona stejnorodosti a to v odstupnění zralosti. Při vyšším vývoji zvířecích duší přetrvává však forma duše při pozemské smrti stále delší dobu a může se pak také inkarnovat, aniž by před tím splynula se skupinovou duší. Poutající silou, která v touze udržuje formu, je při tom příchylnost, věrnost nebo láska. Pojem „skupinová duše“ zahrnuje druhy nízkého bytostna, z něhož se oddělují zvířecí duše, aby se tam po pozemské smrti opět vrátily, jelikož jsou přitahovány shromaždišti. Podle lidských pozemských pojmů je to beztvará masa, jejíž části přijímají formu jako duše, oddělují se, aby při návratu formu opět ztratily a rozplynuly se v ní. Ve skutečnosti pozůstávají však tyto skupinové duše z mnoha trvale se měnících nejasných útvarů, které se vlní mezi sebou a do sebe. Objasňuji to jen tímto způsobem, abych o tom podal přibližný obraz, protože bližší pochopení podmiňuje čtení mých přednášek. Jenom jedno budiž zde připomenuto: duše, o nichž jsem se právě zmínil, mají jen tvorové, kteří se mohou pohybovat z místa, jako zvířata a která tak mají možnost se chránit. Rostliny a horniny nemají žádné vlastní duše, nýbrž tvoří jen obydlí pro bytostné tvory jako skřítky atd., kteří se z nich mohou libovolně vzdálit, aniž by pociťovali bezprostřední bolest, jestliže je jejich obydlí zraněno. 96 73. Skupinová duše. Tito bytostní tvorové opatrují svěřená jim obydlí, která se nemohou pohybovat z místa a pečují o ně. Budují a vyživují je svými zářeními a to se pak lidským očím jeví jako samostatný život těchto rostlin. 97 74. Chyby přes nejlepší chtění. Otázka: Již dlouho se namáhám chtít vždy jen dobro a přece při tom musím znovu a znovu prožít, že dělám jednu chybu za druhou. Tu bych si skoro zoufal a musím se domnívat, že duchovní zrání není zde na Zemi vůbec možné. Odpověď: Je lépe při dobrém chtění dělat chyby, než nedělat vůbec nic, z bázně před možností chybování! Člověk, který dělá chyby, se většinou přesto dostává dále, jestliže se pro budoucnost z těchto chyb poučí a snaží se, aby se nedopouštěl znovu těchže chyb. Jeho duch při tom zcela určitě zraje, pokud je jeho vůle dobrá a on úmyslně nechce zlo. 98 75. Nepoznávání Božího působení. Otázka: Čím to je, že tak mnoho lidí není schopno poznat působení Boží ve stvoření, ale žijí tak, jakoby Boha nebylo? Odpověď: Protože se takoví lidé neotvírají! Patří k tomu však značně velká dávka tuposti, jestliže člověk ve stvoření nevidí vyšší působení. Takovýto stav není však neschopností lidského ducha, nýbrž pouhou povrchností nebo leností! Tito lidé jedí a pijí a myslí na získávání pozemských výhod, avšak nikdy se neptají, jak vzniklo toto krásné stvoření, k němuž sami náleží a čím je udržováno. Berou a požívají, aniž by chtěli vyzkoumati, kdo je dárcem. Takoví lidé platí před Stvořitelem méně než zvířata, protože nad zvířata vynikají možností poznávání a jsou jenom příliš pohodlní této zvláštní schopnosti využít. To se zdá být přísné a tvrdé, avšak odpovídá to skutečnosti. Jsou to opravdoví zahaleči, trubci ve stvoření, i když je pozemští lidé považují za pilné a významné. 99 76. Přirozená a násilná smrt. Otázka: Jaký rozdíl se jeví u lidské duše při jejím odloučení se z těla při přirozené smrti a při smrti násilné? Odpověď: Duše přicházející na onen svět následkem náhlé smrti je jako plod, který před zralostí padá se stromu a teprve potom musí dozrávat. Tato duše, předčasně přecházející na onen svět, musí nějakým způsobem přiměřeně dohonit to, co na Zemi zameškala. Avšak i smrt, kterou lidé nazývají přirozenou, může být pro duši předčasná, jestliže člověk své hrubohmotné tělo zanedbával nebo o ně nepečoval, když je tedy dostatečně nechránil jako svěřený mu statek nebo je dokonce poškozoval. To může nastat velmi snadno přílišným pitím, kouřením i jinými sklony a náruživostmi, které neodpovídají zdravým požadavkům těla. Kdo vůbec z lidí ví, o kolik let je často zkrácen pozemský život nějakým hloupým nebo nevinně vypadajícím zvykem, nemluvě vůbec o vášních nebo ctižádostivém sportovním přehánění. Je to polovina dnešních „kultivovaných“ pozemských lidí, jejichž duše následkem všech těchto mravů a nemravů musí opustit tělo předčasně pro onen svět a proto nemohli naplnit svůj čas, jestliže o nějakém splnění a vyšším účelu pozemského života vůbec může býti řeč. 100 77. Milost a spravedlnost. Otázka: Co je milost a v jakém je poměru ke spravedlnosti? Odpověď: V lidském smyslu je milost aktem libovůle, ve smyslu Božském tak není. Milost spočívá v samočinných zákonech stvoření, které nesou Boží vůli, jež je současně spravedlností. Zákony poskytují ve své spravedlnosti padlým lidským duchům možnost, aby odpykáním mohli opět stoupat. Tyto účinky samočinných Božích zákonů ve stvoření nesou v sobě spravedlnost a lásku a jsou zároveň i milostí, kterou Bůh lidem nabízí. 101 78. Osud Inků. Otázka: Znám historii Inků, „synů slunce“. Byli dobromyslní a přece tak strašlivým způsobem zanikli pověstným Pizarrem. Lpěla na tomto lidu tak těžká karma, že ji nemohl při své čistotě a dětskosti odčinit symbolicky? Jak lze vysvětlit při nevinném životě tohoto lidu hrůzy, jež musel prožít? Odpověď: Velmi jednoduše! S nevinností, v níž Inkové žili, byli by došli k zastavení! Cítili se dobře, necítili potřebu, aby se dobrovolně dále vyvíjeli. Žili jako nevinné ovečky. Na Zemi však existovali ještě jiní lidé, kteří se oddali neblahému vlivu panství rozumu a podobali se proto vlkům. Jak známo, nemohou ovce a vlci žít pohromadě. Mimo to si musí tazatel ujasnit, že všechny obtíže nemohou být následkem existující již karmy, neboť i karma musela přece míti jednou svůj počátek. Každý čtenář mého Poselství ví, že i dnes se každou hodinu vedle běžící karmy nejen karmická vlákna rozuzlují, nýbrž stále i nová navazují. Tak si tito zlovolní lidé, kteří přepadli Inky, navázali novou karmu, zatím co Inkové, přes těžké prožívání získali; neboť se stali bdělými, aby se duchovně i pozemsky mohli dále vyvíjet! Z této události se může lidstvo opět poučit, že je povinností lidí býti vždy bdělými. Duchovně i pozemsky. Pozemský člověk může stát duchovně sebe výše, může sebe lépe žíti ve Světle, jestliže není současně i pozemsky bdělý a zapomíná na své pozemské okolí, v němž jest mu žíti jako pozemskému člověku, nechce-li tohoto okolí dbáti, nýbrž chce zde na Zemi žíti jen duchu, pak utrpí, musí utrpět škodu, protože dává zlovolným lidem volné pole. Umožňuje tak růst slabostí a chyb svých spolubližních a poskytuje jim dokonce příležitost, aby se v nich vyzuřili. A to je špatné! Ve svém Poselství jsem výslovně poukázal na to, že na Zemi musí jít pozemské ruku v ruce s duchovním. Bdělost je tou nejlepší obranou a nejostřejším bojem! To je důležité pro každého pozemského člověka! Již bdělostí může být odvráceno mnoho zla, dříve než dojde k boji. To je ten správný boj, který se vyžaduje ve smyslu Boží vůle. Tak mají všichni bojovat v pevné bdělosti a skrze ni! 102 79. Osočování. Otázka: Všiml jsem si toho, že právě proti Abdrushinovi jsou podnikány stále nové útoky s takovou nenávistí, jejíž způsoby musí na vzdělané a myslící lidi působit odpudivě. Nesetkal jsem se s tím jen u různých sekt, ale musel jsem to vidět nyní i u církví. Zamýšlím se nad tím velmi, protože takové jednání ukazuje pravý opak vzorného křesťanského života, jak bychom to museli očekávat a požadovat ode všech lidí, kteří náleží k církvi a slouží jí, jestliže máme věřit v pravost jejich slov a nauk. Rozhodně to neodpovídá zásadám Syna Božího Ježíše, na nichž přece jsou křesťanské církve založeny a které jsou závazné pro každého křesťana, jenž to se svým křesťanstvím míní vážně. Jak si lze vysvětlit, že se vyskytuje něco takového, jehož způsob musí otřást celou základní stavbou? Nebo mám snad nesprávný názor? Odpověď: Otázkou je již dosti zřetelně dána odpověď. Je to myšleno zcela logicky a nepotřebuje žádného dalšího vysvětlování. V celých světových dějinách to prokazatelně byli vždy jen zástupci právě panujícího náboženství, kteří bojovali proti těm, kdo hledali Pravdu a proti nositelům Světla, pokud tito překročili hranice daných náboženských předpisů a přiblížili se tak Pravdě. Tyto dějinné důkazy nemůže nikdo popřít. Ani Synu Božímu Ježíši nevedlo se jinak. To je přece všeobecně známo. Kdyby dnes opět přišel, vedlo by se mu opět přesně tak, bylo by to jen přizpůsobeno dnešním poměrům. To nejednou poctivě prohlašovali sami kněží s kazatelen. Žádný člověk, který zná lidi a jejich způsoby, nebude očekávat nic jiného. Avšak způsob takových útoků, ať už k ním dochází v skrytu nebo veřejně, může jen charakterisovat dotyčné osoby, od nichž vyšly; oni též nesou zodpovědnost před zákony Božími, které nakonec proti nim musí zapůsobit. Osoby, které útoky provádějí, charakterisuje jedině způsob a vtiskuje jim příslušnou pečeť. Tazatel nemá tím však obviňovat samotné církve jako celek. 103 80. Útoky církví a sekt. Otázka: Jedna již zodpovězená otázka mne přiměla k nové otázce: Abdrushinovi by muselo být snadné osvětliti slabiny a nedostatky církví a sekt. Tím by již z chytrosti zanikly jejich útoky. Odpověď: Očekává ode mne tazatel, že se dám obvyklými temnými a zavrženíhodnými cestami, které tak charakterisují odpůrce? Mohl bych to učinit a napsal bych celé svazky, avšak to není mým úkolem. Mým úkolem je ukázat cestu lidem, kteří vážně hledají Boha a Pravdu, pomoci jim a poskytnout to, co hledají. To vysvětluje i to, proč se obvyklým způsobem nesnažím získat čtenáře a přívržence a rozšiřovat jejich okruh. Poskytuji hledajícím, avšak neucházím se. Kdo skutečně hledá, ten nalezne! Nalezne, protože je to Bohem chtěno a protože je k tomu veden pomáhajícími silami ze světlých výšin. Tytéž síly pomáhají tak i mně a lidstvo se v pravý čas musí dovědět, že jsem pod svatou Boží ochranou. Tím se též samočinně projeví nesprávnost všech útoků. To se nakonec projeví tak, že právě tyto útoky a všechny podobné činy nejvíce přispějí k tomu, aby podpořily mou úlohu, přesto, že zamýšlely opak. Spočívá to v zákoně Božím, že v této době i temno se svými zlými úmysly proti vůli musí sloužit Světlu. Mé vlastní vědění v bezpodmínečné důvěře v mé poslání a jeho výsledek dává mi právo, abych i přes prosby lidí mlčel na útoky a ponechal lidem na vůli, zda chtějí nenávistným útokům věřit. Stačí, když při tom myslí jen na slova Syna Božího Ježíše: „Podle jejich skutků poznáte je.“ To znamená: „Máte je poznat podle druhu jejich působení!“ Poznání pravého způsobu protivníků není potom již tak těžké. Mimo to těžce hřeší lidé při takovýchto pokusech o potlačování a pronásledování právě proti jednomu z hlavních zákonů Božích: člověk má míti svobodu rozhodování, která je neoddělitelná od jeho odpovědnosti; neboť kde je odpovědnost, tam musí též býti svobodná schopnost rozhodování! Tato však přestává tam, kde je podvázána svoboda zkoumání a uvažování místy, která se tím zřetelně snaží udržeti svůj vlastní vliv. Kde je skutečně Pravda, tam může být klidně osvětlována a není se čeho obávat. Tam není ani žádného důvodu horliti proti něčemu jinému nebo novému. Naopak, všechno jiné může Pravdu jen upevnit. Jest nejsvětější povinností člověka, v poznání Boha i ve svém duchovním vývoji kráčeti vpřed. Každé podvazování v tomto smyslu a poutání na stávající, je zastavením, které vede k úpadku. Rozumově vědecké bádání a objevování trvale pokračuje; jestliže duchovně vědecké bádání neudržuje stejný krok, musí být časem otřeseno a začne kolísat, protože chybí harmonie obou těchto různých druhů, které mají jíti ruku v ruce. Výsledkem jest pak nevyhnutelné zhroucení, protože rozumově vědeckému bádání chybí nutná živoucí duchovní opora; neboť mystika není schopna tuto oporu rozumovému vědění poskytnout. 104 80. Útoky církví a sekt. Tyto poznámky zdánlivě nesouvisí s otázkou. Avšak jenom zdánlivě. Ve skutečnosti prohlubují smysl odpovědi a já doufám, že to mnohý člověk pochopí. 105 81. Modlitby. Otázka: Jako vážný čtenář Abdrushinova Poselství Grálu „Ve světle Pravdy“ chci v sobě oživiti tak významnou přednášku o modlitbě. Při tom cítím, že by pro mnohé lidi bylo velikým darem, kdyby Abdrushin mohl dát základní formu pro modlitbu všedního dne, které bychom se mohli přidržeti. Odpověď: T oto není první podnět tohoto smyslu. Proto jsem již kruhu čtenářů dal základ modlitby ranní, večerní a modlitby před jídlem, jejichž smysl odpovídá postavení člověka ve stvoření. Jestliže se člověk snaží tato slova nejenom „odříkávat“, jako to většina lidí dělá, nýbrž soustředěně je v sobě prociťovat, tedy spoluzachvívat se s nimi, pak vzniká taková účinná modlitba, jakou je člověk schopen vyslati. Moje slova mají k tomu poskytnout jen vnější oporu a podpořit cítění. Modlitby znějí: 1. Ranní modlitba: „Tvůj jsem, Pane! Můj život má býti jen díkem Tobě. Ó, přijmi milostivě toto mé chtění a dej mi i dnes k tomu pomoc Své síly!“ Amen. 2. Večerní modlitba: „Pane, jenž trůníš nade všemi světy, prosím Tě, nech mne této noci odpočívat ve Své milosti.“ Amen. 3. Modlitba před jídlem: „Pane, v milostivém působení Svého stvoření máš pro nás vždy připraven pokrm. Přijmi náš dík za Svoji dobrotivost!“ Amen. 106 82. Ježíšovy zázraky. Otázka: Mnoho lidí věřících bibli se pevně drží „zázraků“ Ježíšových. Jak vysvětlí Abdrushin zázrak nasycení pěti tisíc lidí několika chleby a rybami? Tisíceronásobné rozmnožení jídla je přece podle zákonů stvoření vyloučeno. Odpověď: I toto je podrobně vysvětleno ve spisech líčících život Ježíšův na Zemi. Tehdy vznikly mezi lidmi pověsti, které nejenom znetvořovaly slova Ježíšem vyslovená, nýbrž spřádaly i kolem jeho osoby nesmírně vystupňované pověsti, které postrádaly jakéhokoliv skutečného základu. To se stávalo vždy a stává se to i dnes. Ježíš sám byl často zděšen, když poprvé přišel do místa, kam ho takové pověsti předběhly. Byl proto z lidí zoufalý. K takovým pověstem náleželo i vyprávění o nasycení pěti tisíc lidí, které neodpovídalo skutečnosti. Naslouchalo mu sice pět tisíc lidí a on je při tom sytil Slovem Božím, které je pokrmem a nápojem ducha. Nejednalo se však o pozemské věci. Mně samotnému se přece v posledních letech nevedlo jinak. Byly rozšířeny pověsti, které jsou v poměru se skutečností přímo směšné. Mnohé by se dalo označit za urážku lidstva, o němž se předpokládá, že bude takovým věcem věřit. Dokonce v nejbližším okolí mého bydliště psaly noviny o zámku, mnohdy o hradu a podobných věcech, zatím co ve skutečnosti bydlím v docela skromném domě, což lze velmi snadno zjistit. Vyprávějí se příběhy, které mohly vzniknout jen v chorobně založených mozcích nebo vznikly … záměrně ze zlých úmyslů, aby lidé byli zdrženi od toho, zabývati se vážně mým Poselstvím. Důvodem toho může být přirozeně v mnoha případech jen strach, že by se lidští duchové seznámili s mým Slovem a radostně by se probudili. Že by při hlubokém zamyšlení přišli na věci, jejichž vysvětlení najdou v mém Poselství Grálu „Ve světle Pravdy“ a nikde jinde. Ne jinak tomu bylo za pozemského života Ježíšova. Pověsti byly vymýšleny a rozšiřovány z části z fantasie a přehánění a z části ze zlého chtění. Jestliže lidé pak těmto pověstem věřili a Ježíš nemohl na jiných místech podobným prosbám vyhovět, protože to nebylo v souladu se zákony stvoření, pak se museli lidé domnívat, že nechtěl! Tím bylo obratně zaséváno záští. Žel, tyto falešné pověsti byly zachyceny i pro pozdější dobu a tak podávány dál. Lidem je zapotřebí jen to, aby byli bdělí a aby pozorovali dnešní spolulidi. Pak najdou též beze všeho vysvětlení mnohých rozporů z dřívějších dob; neboť dnes jsou lidé právě takoví, jací byli již dříve. Když bude někdo za sto let číst dnešní novinové zprávy z mého nejbližšího okolí, pak nebude divné, jestliže bude těmto šířeným pověstem plně věřit v bludném domnění, že vše musí být přece pravdivé, když tyto pověsti vznikly v nejbližším okolí. 107 83. Přináší přepěstění předního mozku tělesné škody? Otázka: Přináší jednostranné přepěstění předního mozku člověka, o němž se zmiňuje Poselství, mimo strašné duchovní následky tohoto dědičného hříchu též tělesné škody? Odpověď: Způsobuje velmi mnoho škod, protože pozemské tělo je zařízeno na harmonický a nikoli na jednostranný vývoj mozku. Kdo zná význam mozku pro lidské tělo, ten to beze všeho pochopí. Tímto nesprávným nakládáním je potlačováno velmi mnoho tělesných schopností, které by se jinak byly rozvinuly a přinesly veliký užitek. Jiné schopnosti se opět mohou uplatnit jen skromně, zatím co všeobecně vzniká též mnoho nemocí, před nimiž by jinak bylo lidstvo ochráněno. To všechno způsobuje trvalé zkracování délky pozemského života, které je velmi značné. Lidstvo, až se přetvoří, později s hrůzou pozná, jak velice tímto odklonem od zákonů stvoření i pozemsky hřešilo a jaká škoda tím vznikla. Mnoho nemocí úplně zanikne a život se překvapivě prodlouží. Bylo by bezúčelné, abych se těmito věcmi zabýval blíže; neboť tyto změny nastanou přijetím nezkřiveného živého Slova zcela samočinně a s takovou prostotou, že změnění lidé budou již jenom potřásat hlavou nad předstíraným „vysokým věděním“ pokřivené doby, jejíž dutost se sama musela projevit a zhroutit. 108 84. Správné ocenění spolulidí. Otázka: Často se mi velmi těžko daří správně poznávat spolubližní, abych byl schopen ocenit je podle jejich vnitřní hodnoty. Zklamání pak bolí. Mnohý člověk, který vykonal něco opravdu velikého, projeví se při bližším poznání osobně jako velmi malý. Jak je to možné? Odpověď: Jestliže má být člověk poznán podle své vnitřní hodnoty a nikoliv podle svých snad velkých pozemských skutků, je nutno si všímati maličkostí, které se projevují v jeho chování. Právě tyto mnohé maličkosti, které zůstávají nepovšimnuty, ukazují to vlastní, osobní člověka. Jenom velmi zřídka stojí člověk ve svých skutcích. Ve většině případů staví tyto před sebe. Jenom zralý lidský duch jest zajedno se svými skutky. Jedině ten je tak i skutečně živý ve svém působení všedního dne na rozdíl od mnoha těch, kteří konají svou práci jenom automaticky, sami však zůstávají vedle těchto prací. Těmto posléze jmenovaným chybí přirozeně také opravdová radost z práce. Tito lidé mohou sice být věrní v plnění povinností, avšak v tomto plnění vidí nutnost, v nejpříznivějších případech nutnost potřebnou pro život; nenalézají však v tom nikdy skutečné uspokojení a proto ani radost, nýbrž šilhají při tom žádostivě vždy po něčem jiném. Toto jiné má pak obvykle málo společného s prací, nýbrž souvisí s plněním přání po požitcích, které pro správného člověka smějí vycházet teprve ze splnění povinností a z radostně provedené práce; neboť pravá radost a nezkalený požitek vzniká jen z vědomí věrného splnění povinností a radostně vykonané práce. Pozorujte i v tomto smyslu lidi v maličkostech; při tom lze velmi rychle poznat, zda svou práci vykonávají cele, tedy radostně, nebo automaticky. Podle toho je lze ocenit. 109 85. Dávání a přijímání. Otázka: Abdrushin mluví ve svém Poselství mezi jiným o jednom velkém zákoně stvoření, dle něhož jen v dávání může spočívat správné přijímání. Byl bych vděčen, kdybych směl právě v tomto směru slyšet něco podrobnějšího, co by mohlo mé myšlení uvést na správné cesty. Odpověď: Tento zákon proniká vším. Při troše pozornosti není těžké jej poznat a z něho se učit. Netýká se jen vědomého a chtěného myšlení a konání lidí nebo jejich působení v jednotlivých povoláních, nýbrž týká se všech dějů, které jsou považovány za samozřejmé a do jistého stupně se uplatňují samočinně. Všimněme si jednou dýchání! Jenom ten, kdo správně vydechne, může provésti a také provede i zdravé a dokonalé vdechnutí. Je k tomu správným vydechnutím dokonce veden a nucen. To dává tělu zdraví a sílu. Vydechnutím člověk dává! Dává něco, co je ve stvoření užitečné. Budiž zde jmenován jen kysličník uhličitý, potřebný k výživě rostlin. Ve zpětném z toho vyplývajícím působení je ten člověk, který pečlivě vydechuje, schopen opět hluboce s libostí vdechnouti. Tím k němu proudí veliká síla, zcela jiná, než při dýchání povrchním. Obráceně tomu tak není. Člověk může hluboce a s požitkem vdechnout, aniž by proto byl samočinně nucen také důkladně vydechnout; neboť většina lidí provádí právě vydechování povrchně. Snaží se požitkářsky bráti, avšak nemyslí na to, že mají též něco dáti. Zanedbávání správného dávání, tedy dokonalého vydechování, má za následek mnohé; na prvé nemůže tím člověk nikdy dospět ke skutečnému požitku vdechnutí a za druhé není vypuzeno a odstraněno všechno, co je tělu škodlivé a nepotřebné, a co musí toto tělo zatěžovat ve zdravém zachvívání. Tím může časem vzniknout mnoho chorobného. Vnímavý pozorovatel i v tom pozná nevtíravě působící zákon. Nejinak je tomu v hrubších tělesných věcech. Má-li býti potrava přijímána s požitkem, lze to docíliti jen trávením, tedy měněním a předáváním k výživě země a rostlin. Je to bezpodmínečně od toho odvislé! A jak je to v tělesných věcech, tak je tomu i s věcmi duchovními. Jestliže chce duch čerpat, tedy přijímat, musí to přijaté ve změněném stavu předávati dále. Měnění a formování přijatého před jeho předáním dále posiluje a zoceluje ducha, který je tímto zesilováním uschopňován přijímati stále více a stále hodnotnější věci, protože k tomu vytvořil předáváním prostor, ať již slovem, písmem nebo jiným skutkem. Teprve předání přinese mu ulehčení, jinak by ho to tlačilo, stále zatěžovalo, a znepokojovalo a dokonce by ho to nakonec mohlo zcela zkrušit. Jenom dáváním, tedy předáváním, může znovu přijímati. Zmiňuji se o těchto snadno pozorovatelných a srozumitelných věcech jenom proto, abych tak poukázal na to veliké, trvale působící. Všechny děje ve stvoření podléhají tomuto zákonu. V účincích se to přirozeně projevuje v každé úrovni vždy v jiné formě přiměřeně jejímu druhu. 110 85. Dávání a přijímání. Tento zákon lze označiti též jinak a osvětliti jej s jiné strany, jestliže řekneme: ten, kdo přijímá, musí dávati dále, jinak dojde k váznutí a poruchám, které jsou škodlivé a mohou se státi ničivými, protože je to proti samočinně působícímu zákonu stvoření. A není žádného tvora, který by nepřijímal. 111 86. Jest Abdrushin Žid? Otázka: Často jsem se setkal s tvrzením, přicházejícím z Německa, že Abdrushin je Žid. Již léta o tom slyším znovu a znovu. Není těžko v tom poznat úmysl škodit, ať jakýmkoliv způsobem. Proto bych byl vděčen, kdybych jednou na to slyšel odpověď od samého Abdrushina, který i v této záležitosti tak jako při všech útocích zachovává důstojnou zdrženlivost. Odpověď: N a vaši otázku mohu s největší jednoduchostí odpověděti; tvrzení, že jsem Žid, je lež a to velmi nejapná lež, protože v tomto případě může být snadno dokázán opak, což nebylo vždy tak snadné u mnohých dosud tak obratně sestavených pomluv, které měly znetvořit skutečnosti. Nestaral jsem se o skutečné původce v tomto případě. Jestliže však u nich všechno stojí na tak slabých nohou jako tato směšná a samozřejmě zlomyslně míněná lež, pak to nebude mít dlouhého trvání. Před několika léty přinesly jisté německé noviny s tímže úmyslem mou fotografii, na které jsem mohl poznat, že byla pro tento účel upravena retušováním. Byla tedy zfalšována, protože se vůbec nepodobala skutečnému snímku. Možná, že tím byly dotyčné noviny podvedeny. I tehdy jsem mlčel, protože se mi zdálo příliš směšné říci o tom třeba jen jediné slovo. Přesto, že je to pro mne úplně vedlejší věcí, mám v ruce důkaz mého tak zvaného čistě árijského původu až zpětně do 16. století. Tyto důkazy byly shromážděny lidmi, kteří smýšlí přímo a čestně. Nestalo se tak z mého podnětu. Mé Poselství samotné jest však věcné a obrací se ke všem lidem, kteří smějí na Zemi ztráviti určitou píď času. Jednal bych proti svatému zákonu Božímu, kdybych v tom chtěl dělat nějaké rozdíly. 112 87. Je možné pozemské zmrtvýchvstání? Otázka: Přísně církevně věřící lidé poukazují často na biblickou zprávu, dle které nevěřící Tomáš směl při zjevení se Syna Božího Ježíše vložiti svou ruku do rány v boku a tuto též jako ránu pociťoval. Tím chtějí odůvodnit, že vzkříšení se muselo udáti tělesně, tedy opak toho, co vysvětluje Abdrushin. Odpověď: J e to obvyklý pohodlný způsob argumentů církevně věřících dokazovat něco tím, že se opírají o biblická místa, která jen ve vzácných případech skutečně správně chápou a která ani dosud nebyla vždy správně vykládána. Mimo to poukazování na zprávy v bibli vůbec nejsou žádným skutečným odůvodněním. To jistě bude každému samostatně myslícímu člověku beze všeho jasné. Ježíš nosil při svém zjevení se učedníkům právě tak jako každý jiný zesnulý zpočátku již jen tělo jemnější hmotnosti, nikoliv však tělo hrubohmotné. Aby mohl Tomáš dosáhnout přesvědčení, že to byl skutečně Ježíš, byla mu poskytnuta milost, aby na tento okamžik mohl vidět a pociťovat jemnohmotně, aby tedy mohl nechat působit své vlastní jemnohmotné tělo. Jemnohmotné tělo vidí a pociťuje, jde-li o lidského ducha, jenž se ještě nalézá v hrubohmotné schráně skrze jeho hrubohmotné tělo. To vzbuzuje zdání, jakoby to bylo hrubohmotné tělo samotné, které působí. Hrubohmotné tělo provádí při tom velmi často i zevně viditelně příslušné pohyby, jde tak říkajíc spolu. Tak tomu může být i dnes při zcela jiných příležitostech. Člověk nadaný pro jemnohmotné zření a pociťování po něčem sahá a také pociťuje jako samozřejmost to, co jiní lidé nemohou vidět. Ani u Tomáše to nebylo jinak. Viděl a cítil skrze své hrubohmotné tělo svým jemnohmotným tělem a jeho orgány Ježíšovo, již zjasnělé, tedy jemnější tělo. Viděl a pociťoval proto i jeho ránu, aniž by to bylo hutné tělo z masa a krve. To je zcela přirozený děj, který – podporován světlými pomocníky a silami za účelem přesvědčení – a hlavně proto, že byl samotným Ježíšem chtěn, musel tím přirozeněji na Tomáše působit. Právě tento děj však dokonce velmi zřetelně mluví za to, že to nemohlo být pozemské tělo Ježíšovo, všem učedníkům známé; neboť jinak by byla každá pochybnost předem vyloučena. Ježíš musel tedy již zevně ve svém jemnohmotném těle vypadat jinak, což připustilo pochyby o jeho pravosti následkem rozdílu oproti jeho jinak známému pozemskému tělu. Ježíš chtěl proto podati ještě zvláštní důkaz, aby rozptýlil pochybnosti umožněné změnou. To, co takoví horlivci chtějí uvádět jako důvody svého myšlení, je ve skutečnosti důkazem opaku! Jest jenom nutno vzdáti se ztrnulosti líné snahy lpěti na něčem navyklém nebo naučeném. Pak se samočinně při přemýšlení o tom dostaví paprsek, který přinese všestranné osvětlení, takže později nebude moci člověk pochopit, proč na to nepřišel již mnohem dříve. A kdo potom vynaloží sílu všechno klidně vzájemně uvážit, ten nalezne, že všechno mluví pro to nové a nikoliv pro staré, které vzniklo z mylného, líného myšlení nebo chytré vypočítavosti. 113 87. Je možné pozemské zmrtvýchvstání? Pozemští lidé přece trvale prožívají dosti, aby se mohli jen při trošce přemýšlení snadno vmyslet do skutečností. Na příklad, kdo ještě nikdy neprožil jasný sen, při kterém se zúčastnilo hrubohmotné tělo a hrubohmotně spolupůsobilo? Hází sebou nebo pláče, vzlyká a křičí, sténá a mluví, zatím co sen, skutečné prožívání, zření a pociťování vůbec není hrubohmotného druhu, nýbrž je mnohem jemnější než jemnější hmotnost, která u zjasnělého těla Syna Božího přicházela v úvahu, při události s nevěřícím Tomášem. A přece je člověk během prožívání ve snu úplně přesvědčen, že je sen hrubohmotného druhu. Jenom při probuzení přichází pak poznání, že tomu bylo jinak, přesto, že ještě nalézá hrubohmotné důkazy jako slzy a podobně. Ani tak zvané „proměnění“ není změnou něčeho stávajícího, jako třeba hrubohmotného těla pozemského, nýbrž je to jeho odložení, které umožňuje vystoupit jemnějšímu tělu, jež pak lidský ducha samotný může silněji prozařovat. Proměnění se přece nevztahuje na pozemské tělo, nýbrž na člověka samotného, který je duchem, jenž po odložení pozemského těla a jiných na něm visících kalících strusek počíná stále jasněji prozařovat svými obaly. Začíná nová doba, která odstraní všechny pochybnosti a dá nově povstati vědění o Bohu v čistším, živějším hávu. Toto vědění nezmenší velikost tehdejší oběti Syna Božího, nýbrž postaví ji do ještě zářivějšího světla, protože se lidský duch stane vědoucím a neulpí jen na nejasné víře, která v sobě nemá žádnou živou sílu. 114 88. Odpověď na útoky II. Otázka: Jako vážně hledající čtenář veškerých přednášek Abdrushinových jsem pobouřen nad způsobem člunku „Vomp a osada Grálu“. Je to mistrovské dílo úmyslného překrucování, ihned poznatelného, protože je v rozporu se skutečným Slovem Abdrushinovým. Má sloužit určitému, avšak v článku nevyslovenému účelu. Chce Abdrushin i zde mlčet? A nebylo by vhodné podat bližší vysvětlení o mariánském kultu, protože to přece musí zajímat i nekatolické křesťany. Odpověď: Proč bych neměl i nadále mlčet na útoky, které se přece v dohledné době musí působením zákonů Božích ve stvoření samočinně vysvětlit? Následkem toho pak právě takové útoky nejen spadnou na své původce, nýbrž dokonce více než cokoliv jiného přispějí k tomu, že podpoří opak zamýšleného. Jelikož jsou však vaše otázky takovými útoky přímo vynucovány, chtěl bych dáti alespoň několik pokynů, které mohou každého člověka podnítiti k vlastnímu přemýšlení a které odpovídají skutečnosti. Článek, o němž jste se zmínil, není, jak píšete, vůbec žádným mistrovským kouskem překrucování, nýbrž jeho způsob silně připomíná způsoby jednání církví ve středověku, které jsou dnes přece všeobecně s oprávněným rozhořčením zavrhovány. Obsah a způsob článku ukazuje zřetelně jen jedno: snadno pochopitelnou starost, nechci říci zrovna bázeň, že by se tak mnohý hlouběji myslící člověk i z církevních kruhů mohl připojiti k důslednému vysvětlení vědění o stvoření, které jsem ve svých přednáškách podal, protože by mu nezůstaly dlužny srozumitelnou a přesvědčivou odpověď na všechny dosud nevyjasněné lidské otázky a neodkazovaly by ho na mystiku. A tyto moje přednášky jsou v každém slově prozářeny nejčistším, vědoucím uctíváním Boha, zdůrazňujícím jeho dokonalost. Dokonalost Boží je vůbec základem a východiskem všech mých přednášek, zatím co jí u ostatních dosavadních nauk často nebylo dbáno, neboť dokonalost nepřipouští činy libovůle, spočívající mimo působící zákony stvoření, protože tyto zákony vznikly z dokonalosti Boží, z dokonalosti Stvořitele. To však zvyšuje uctívání Boha a věděním je ještě prohlubuje. Nesnižuje to vůbec posvátnou úlohu pozemské matky Marie z Nazaretu, která směla dáti pozemské tělo Synu Božímu, Ježíši! A jestliže uznávám a zdůrazňuji dokonalé zákony Boží ve stvoření a vyvozuji z toho důsledek, že při každém pozemském zrození musí býti podle zákonů stvoření i pozemské plození, pak v tom není žádného pošpinění; neboť jinak by přece každé pozemské mateřství muselo být považována za pošpinění! Nebo se snad chce pozemské lidstvo opovážit nutit Boha v jeho samočinně působících přírodních zákonech, aby se podřídil jeho lidským, tak různorodým a též tak proměnlivým společenským zákonům? Neposkvrněné početí je početí v nejčistší lásce, v opaku k početí v hříšné vášni! 115 88. Odpověď na útoky II. A je samozřejmé, že Ježíš nikdy nemohl být dítětem hříšné vášně. Já bych byl první, kdo by takovou myšlenku se vší energií potíral. Patří k tomu již veliká nečistota, takto vykládat mé čistě věcné úvahy. Pokud jde o Vaši druhou otázku o způsobu mariánského kultu, chtěl bych vstoupit do šlépěje Syna Božího Ježíše a osvětlit ji rovněž otázkou: Ježíš učil lidi všemu, jak mají myslet a jednat, ba dokonce jak mají mluvit a se modlit, aby konali to, co je správné a Bohu milé? Řekl však někdy třeba jen jediným slovem něco podobného? A křesťané se přece chtějí řídit dle Krista. Myslí, že není třeba se o tom šířit. Jsem úplně vzdálen toho, abych se dotýkal přesvědčení nebo názorů jiných lidí. Vážím si každého uctívání Boha, je-li pociťováno upřímně. Právě tak jsem se ještě nikdy nesnažil vnucovat své vědění nějakému člověku, nýbrž předem stále vyžaduji od každého vážné, vlastní zkoumání, protože vlastní, Bohem vložená zodpovědnost člověka podmiňuje též svobodnou možnost rozhodování; neboť i spravedlnost Boží je dokonalá. Nečinila by člověka zodpovědným za něco, k čemu by se nemohl svobodně rozhodnout. Samozřejmě, že v tomto směru není vyjímky, ani v záležitosti víry. A kdybych v tomto případě chtěl jednou poukázat na bibli, na kterou se mnozí odvolávají, praví Ježíš dle evangelia Matoušova v 6. kapitole: „Modlíce se, pak nebuďte mnohomluvní jako pohané; neboť se domnívají, že pro svou mnohomluvnost vyslyšeni budou. A proto takto se modlete.“ Pak jim dal Otčenáš, jak se mu ještě dnes vyučuje a jak se jej lidé modlí. Jinak ale nic! Jestliže ještě poukáži na první přikázání, které Ježíš nejednou zvlášť zdůrazňoval, kde se výslovně praví: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných bohů mimo mne!“, pak je to zbožné uctívání Boha. Vše ostatní jest pak vymyšleno lidmi. A křesťané chtějí přece následovat jen Krista. Já jsem však také výslovně již před léty na položenou mi otázku prohlásil, že není nic nesprávného a že je naopak na místě, děkovat duchovním pomocníkům za jejich mnohé pomoci. Toho buď pro dnešek dosti. Kdo nechová nečisté myšlenky, ten nikdy nebude moci nalézti něco nečistého v tom, co jsem řekl. Najde jen věcné, zákonům stvoření odpovídající odůvodnění, opírající se o dokonalost Boží, jak to v nejčastějších případech již dokazují a učí světové dějiny. Světové dějiny! Ano, ty poučují o tak mnohém, mezi jiným též o tom, že to byli vždy právě kněží, ať již hlásali jakýkoliv pojem Boha a nauku, kteří nejhorším způsobem vystupovali proti každému nositeli Pravdy a každému, kdo hledal správný pojem Boha. Protože se jimi cítili ohroženi ve svém klidu a ve svém vlivu. Byli to přece kněží, kteří pronásledovali zvěstovatele Jana Křtitele a později učedníky, a s nejvyšším knězem v čele obžalovali Syna Božího Ježíše z rouhání se Bohu a přivedli jej na kříž. A opět to budou světové dějiny, které budou s neúprosnou jasností ještě za tisíciletí líčit skutečnosti dnešní doby a vyprávět o bojích, které se stejným způsobem odehrávají v nynější době, až Pravda svatého Světla prozáří i ten nejskrytější koutek temna. 116 89. Bádání o rakovině. Otázka: Četl jsem sešit: „Světový učitel jako vůdce vědy“ od Dr. Kurta Iliga z Berlína, který píše jako exaktní přírodovědec. K vědě patří přece také medicína. Nenašel jsem však z tohoto oboru v Poselství Grálu dosud nic. Vůdce vědy měl by však bezpodmínečně podporovat snahy také na tomto poli tak důležitém pro blaho lidí svými pokyny a směrnicemi. Jako ku příkladu právě bádání o rakovině. Proč se tak neděje? Odpověď: Poněvadž ještě tu není doba k tomu, neboť vůdcové lidstva a lidé sami jsou nyní daleko více zaměstnáni vším jiným než zdravou výstavbou. Na vyvedení z takového chorobného zmatku ve všech oborech při stávající bezmezné vědecké domýšlivosti nevědomců není vůbec pomyšlení. A tato domýšlivost se musí bezpodmínečně nejdříve rozpadnout v trosky sama sebou, aby konečně byla přiznána nevědomost. Teprve, až se věda úplně zhroutí, bude následovat vzestup. Tyto věci jsou příliš cenné, než aby mohly být vrhány do nynějšího čarodějnického kotle vzájemného sebepodkuřování, kde by pravděpodobně byly ze samé ješitnosti ignorovány. Přišla již hodina, kdy se již nebude smět běhat za lidmi za účelem pomoci, jak to dosud bylo mylně považováno za křesťanské nebo lidské. Takovou lásku lidé nesnášejí. Příliš je zhýčkala a přivodila jen nezdravé sebepřeceňování. Nyní budou donuceni k tomu, aby se konečně hořkým prožitím naučili rozeznávat pozlátko od pravého zlata, aby všichni nebyli úplně ztraceni. Přesto, že hořejší otázka skrývá ironii, má tu být vyjímečně dán poukaz, na nějž bude později opět navázáno v hlubším pojednání: Každý rakovinný nádor jest podmíněn neschopností a nedostatečnou činností jater! Nechť se pohled obrátí tímto směrem. Zdravá játra s opravdu normální činností nepřipustí žádných druhů rakoviny. Proto by mělo být již u mládeže dbáno na přiměřený rozumný způsob života. Také u těch, kteří již onemocněli, jest nutno klásti na to hlavní váhu. S uzdravením jater bude síla nemoci zlomena, lhostejno, na kterém místě se nachází. 117 90. Katastrofy. Otázka: Byla mi sdělena zpráva, že prý Abdrushin řekl, že Anglie ještě v tomto roce se částečně potopí. Proč ve svých přednáškách vůbec nemluví o takovýchto věcech? Odpověď: Kdo vám říkal takovouto věc, jako bych ji skutečně já řekl, ten je lhář. Snad tím sleduje zcela určitý účel a chce mi nějakým způsobem škodit. Jednejte s takovými proroky budoucnosti s největší opatrností. Nejlepší jest pak přímá otázka u mne. Vyvstanou mnozí lidé, kteří se budou zlobit pro má slova, poněvadž jsou jim z různých důvodů nepohodlná. Budou hledat vše možné, aby jejich přesvědčivou sílu nějak zeslabili. Velmi často jsem tázán v čistě soukromých hovorech na mé mínění o mnoha uveřejněných zprávách o přicházejících událostech, které astrologové vydávají. Mezi jiným bylo z několika stran poukázáno na úplný nebo částečný zánik Anglie. Jsa tázán, poukazoval jsem vždy s plným přesvědčením, že něco takového v tomto roce neočekávám! Tedy pravý opak toho, co tu bylo vystřeleno. Jsou, žel, lidé, kteří zavádí obratně rozmluvy, aby slyšeli názory, které pak otočené a znetvořené kolportují dále. Již před několika měsíci jsem si umínil, že o takových věcech, které jsou naprosto daleko od mých přednášek, nebudu nic říkat ani v nejintimnějších soukromých hovorech – nejsem přece žádný věštec. Když lidé ve svém nitru přijdou ke správnému poznání, což je účelem mých přednášek, pak to všechno nepotřebují a mohou klidně jíti vstříc všem přicházejícím událostem. Nechtějí-li se však probuditi v sobě, neposlouží jim ani všechno ostatní vědění. Avšak ještě jednou krátce, abych aspoň falešným zprávám ulomil hrot: Neočekávám takovou katastrofu v tomto roce! Také v ostatních událostech nebudu na otázky říkat svůj názor, i když bych se o tom rozhovořit mohl. Vynoří-li se podobné pověsti, pak je to nesprávné. Mám na práci něco jiného, mnohem důležitějšího; vždyť vnitřní probuzení jest lidstvu nutnější než všechno ostatní a jest mnohem cennější než vědění o nastávajících událostech. Lidé to potřebují nyní z určitých důvodů mnohem nutněji než všechno jiné. 118 91. Lidský smysl a Boží vůle. Otázka: Přednáška „Lidský smysl a Božská vůle v zákoně zpětného působení“ působila na mne tak, jako by byla psána krví srdce. Vzbudila mé sympatie. Není to neskromnost tázat se, zda obsah nepodává část toho, co spisovatel sám prožil? Odpověď: Tato otázka není neskromná a nemám žádné příčiny, abych se bál volné odpovědi. Ano, to jsem já sám! A v ohledu na skutečné právo a bezpráví, tak jako na správnou morálku, hledím s oprávněnou hrdostí pryč přes ty všechny, kteří mi přivodili bolest a tím spíše i na ty, kteří ještě dnes se opět pokouší. Moje přednáška „Lidský smysl a Božská vůle v zákoně zpětného působení“ není jen vymyšlena nebo sestavena dohromady, nýbrž její obsah byl prožit skutečně mnou samotným. Mohl bych k tomu přidat ještě mnohé, abych neporozuměním a nízkým smýšlením mně vždy znovu přivoděné utrpení ukázal jako důležitou ilustraci, avšak to by muselo proti mnohým a mnohému vyvolati tak oprávněné pobouření, že raději od toho upouštím. Avšak každý člověk na onom světě, a mnozí částečně ještě i zde v každém případě musí očekávat neúprosně to, co rozsévají! Pohleďte s jasným okem kolem sebe. Se studem uvidíte před sebou tak mnohý kal, který se skrývá pod pozlátkem klamné vznešenosti. Učte se, abyste se svůj pohled naučili nořit skrze hladkou povahu a příjemná slova až do pravého základu lidí. Před takovým zrakem potáhne se brzy zdánlivě krásně bílá, čistá růže odpornou vyrážkou a ten, kdo se tak rád ukazuje čistý, zjeví se vám pak jako nejnečistější a nejbezcennější mezi mnohými. Jsou lidé, kteří se usilovně snaží, aby na venek nosili velmi nápadně plášť vší počestnosti, vznešenosti a také korektnosti. Náhle se však projeví z nějakého důvodu ohromné pobouření proti nějakému člověku, jemuž z nepřízně nebo závisti chtějí nějakým způsobem uškodit. V naivním sebeklamu si namlouvají, že to vůbec není nějaké škodlivé, zavrženíhodné poškozování jiného člověka, které nese za sebou těžkou karmu a snaží se o takový zavrženíhodný způsob jednání a bijí se v prsa se lží, že se jedná jen o to, aby pouze jen za tím účelem v náhle procitlé lásce k lidem, které nikdy nebylo, toho, jejž osobně nenávidí, učinili neškodným. Při tom zapomínají svého pláštíčku, který tak namáhavě udržují pohromadě, a vrhají se ve způsobu jednání dobromyslně do nejodpornějšího kalu a bahna ukazujíce, že jest jim to velmi známé a příjemné, poněvadž je k tomu jejich nejvnitřnější potřeba dokonce nutí. Tím zjevují každému jinému nezahaleně své skutečné nitro, při čemž v zaslepenosti si snaží namluvit, že ti, kteří se tak dobrovolně a dokonce s nadšením dávají používati jako nástroje temnot, slouží jen dobru a chtějí jen odkrýt zdánlivou špínu. Tito neblazí jsou pak každému, kdo vidí jasně, lehce poznatelni jako zavržení a zle pošpinění, jen sobě samým ne! A tato slepota leží jako největší kletba na lidstvu! Ve svých účincích jest pro onen svět plna strašlivé hrůzy. Kletbou zatížení jest zcela správné označení. Neříká se však ani zlomek toho, jakou strašlivost v sobě skrývá. Jak vážný požadavek leží již ve slovech Kristových, když pravil: „Nehleď na mrvu v oku bratra svého, nýbrž pohleď na břevno ve svém vlastním oku.“ 119 91. Lidský smysl a Boží vůle. Hledateli, zkoumej vážně jednání spolubližních ve spojení s jejich úmysly. Budete-li na ně pohlížeti takto, pak naleznete u mnohého za pokryteckou maskou brzy také strhaný pravý obličej, který ve vás probudí hnus a hluboký smutek, poněvadž jste mnoha takovým nesli vstříc nejčistší city a opravdové lidství. Bůh dá, že čas opravdové očisty nastane skutečně brzy, ve kterém pokrytectví farizeů neobstojí a jež slouží nyní jako nejlepší kotviště k nejtemnějším násilnostem. Poukazuji zde zvlášť na přednášku „Boj“, kterou jsem již před léty uveřejnil. Aby opravdu hledající niterně uzrával a při tom současně mé přednášky zkoumal, jak se jich dá použíti, jest dobré, když ze svého vlastního života něco vyjme, zahloubá se do toho a učiní pokus, aby to za použití směrnic z mých přednášek roztřídil. Při tom se naučí vidět, to jest naučí se rozumět, jak tyto události jako uzly visí v jemnohmotném tkanivu, jak vlákna běží kupředu a nazpět a na všechny strany, a odtud zase přicházejí. Vznikne pomalu živý obraz, který dá volný přehled a tím také současně zcela jinou schopnost úsudku, která se často musí odchylovat od stávajících názorů. Dá to trochu práce, ale každý počátek je těžký, zvláště při tomto, avšak odměna jest nakonec veliká! 120 92. Kdo jest Syn Člověka? Otázka: Chce Abdrushin se svými výklady o Synu Člověka poukázat na určitou osobu? Odpověď: N e. Aby čtenář a posluchač mohl udržet správný směr, chci poukázat zvláště na to, že moje výklady v rozličných, dosud všeobecně jinak myšlených bodech jako ku příkladu o Synu Člověka, jehož oddělení od pojmu Syna Božího zdá se být mnoha čtenářům novým a mnohé jiné věci, nejsou žádným předvídáním a tím méně proroctvím. Nemá tím snad být také poukázáno na nějakou určitou osobu! Všechna moje pojednání jsou čistě věcného druhu a jsou vybudována na lidském myšlení, při čemž se snažím, abych neopustil půdu střízlivé důslednosti. Nespočívají na medijních nebo podobných projevech. Proto tyto přednášky vyžadují a také dobře snášejí, aby byly čtenářem a posluchačem samostatně promyšleny. Čtenář se musí trvale namáhat a zkoumat, zda je může s přesvědčením následovat nebo ne. Má přijmout také jen to, co po mnohonásobném vlastním osvětlení nalezne jako správné. Úplnost a bezmezerovitost se ukáže teprve tehdy, až dokončím ještě další počet přednášek. Já sám nedám mnoho na prorokování, přijmu však vše, co je v tomto směru známo, abych viděl důsledky takového myšlení, může-li být v přirozeném dění nějakým způsobem odůvodněno. Neboť tam, kde není takového případu, tam to vzniklo a zaplétá se do zmatku nezdravé fantasie. Proto má každý čtenář vážně spolumyslet a tím pomoci, aby se zmatky ujasnily a fantazie odkryly. 121 93. Krišnamurti. Otázka: Krišnamurti byl vystaven s velikou pílí jako učitel světa. Jest to Syn Člověka? Nebo bude tento teprve narozen? Proč mlčí Abdrushin zatvrzele právě o tomto bodu, který přece ve všech zemích jest nyní bohatými prostředky podporován dlouhými články v časopisech, přednáškami a dokonce i v kinech. Kam se pohlédne, vnucuje se mu to v nějaké formě. Nechce Abdrushin mnoha lidem, kteří s přesvědčením přijali jeho slov, ukázat také v tomto směru pravou cestu? Má býti mlčení souhlasem? Co říká tak nápadným snahám theosofů o Krišnamurtiho? Odpověď: Nic! Blízká budoucnost přinese vám sama odpověď. Neboť jest jen jeden učitel světa, to však není Krišnamurti! Také Syn Člověka se teprve nenarodí, nýbrž jest již dávno mezi lidmi, jak mnozí náboženští zvěstovatelé správně vycítili. Tvrdý čas, v jehož duchovní i pozemské nouzi on zůstane jako jediný, který skutečně může pomoci mezi všemi falešnými proroky a vůdci, jest mnohem bližší než si myslí i ti lidé, kteří jsou označováni za nejčernější fantasty. Nemůže být tedy již dítětem, tím méně může se teprve narodit. To by bylo příliš pozdě pro pomoc v pravý čas. Očekává jen klidně dobu splnění své úlohy, při čemž se mu dnes jen smějí a v mnoha kruzích nebyl by méně pronásledován jako kdysi Syn Boží. Proč by se on sám předčasně dával poznat, když Boží vůle sama urovná cestu tak, že mnozí z dnešních tvrdošíjných budou prosit o jeho pomoc? Nepotřebuje se zúčastnit takových závodů, jejichž cíl jest jedině jeho cílem! Nikdo ho nedosáhne mimo něho. Kdo ze skutečně opravdu hledajících si dovede představit, že by se tento Syn Člověka chtěl postavit do řady těch mnoha, nebo jen vedle těch, kdo si dávají říkat vůdcové! Nepřipadá vám to směšné? Netouží po přízni lidí, nebude také bojovat s církvemi. Neboť to vůbec nepotřebuje. Neboť vůle Boží tentokrát lidstvo požene mu do náručí jako bičované důtkami! Jeho klidné čekání jest to nejstrašlivější, co se může lidstvu přihodit. Neboť nijak jinak si to nezaslouží. Povede se mu tak, jak si to samo připravilo. Proto čekejte i vy trpělivě, až se čas naplní. Čím dále bude pokračovat přicházející bída, tím častěji bude zaznívat volání po Synu Člověka, po jediném pomocníku v nouzi. Vždy mocněji se bude probouzeti touha po něm, až konečně v nejvyšším zoufalství pozná ho umírající Německo a obdrží jeho pomoc. Nestane-li se tak, nastane jen zánik a jiní povolaní vzniknou na místě těch, kdož zklamali. Takže vedení ke vzestupu lidstva nakonec může připadnout jinému národu, který ho jako vůdce zavolá. Neboť jen na něm závisí úspěch, ne na lidech, poněvadž jejich úloha a jejich povolání jest pouze v poznání tohoto vůdce! A k tomu jsou schopnosti německého ducha nejpřiměřenější. Příliš rychle však pro lidské cítění prožijete celou hořkost a tvrdou vážnost tohoto zhroucení lidského bludu. Mlčme tedy ještě o tom. Ještě není čas mluviti. 122 94. Kde leží temnoty. Otázka: Kde si máme myslet temno? Ve kterém směru podle pozemských pojmů leží peklo? Odpověď: T ato otázka není tak naivní, jak se zdá na první pohled a jak jistě tazatelem byla myšlena. Uvažováno z pozemského stanoviska, tedy z místa, které zaujímá Země ve vesmíru, leží těžiště temnot na západě. Směrem k východu jest vrcholný bod celého vesmíru a jest to směr k duchovnímu Prastvoření, tedy ke světlé říši a k nejvyššímu bodu v ní; ke hradu Grálu. Na vysokém východě jest tedy východisko stvoření, vrchol všeho duchovního. Tím účinkuje také zákon tíže ve vesmíru posuzován z nynějšího stavu Země ve velikém směru z východu na západ. Západ jest tedy nejspodnější základ, kam těžké, hutné a tím také temné musí klesati. Na tyto zákony dojdu důkladně i zpět až teprve ještě rozvinu nutné veliké světové dění, aby konečně mohlo být správně využitkováno, to jest použito. Mimo to mohl bych k tomu poznamenat, že dnes celá Země právě padá do oblasti temnot, jest tedy obklopena temnotou následkem vycházení vstříc, nebo správněji, z podnětu lidských duchů, jež jsem již důkladněji vysvětlil: (Přednáška „Bylo jednou …“). 123 95. Veřejné přednášky. Otázka: Proč nepořádá Abdrushin nadále veliké veřejné přednášky? Odpověď: Poněvadž mé slovo jest pro mne k tomu příliš cenné. Chci vám něco říci. Představte si, že byste dnes vykonal velikou cestu a při tom narazil na místo, o jehož existenci lidé sice vědí, o němž však jim nic přesnějšího není známo, poněvadž nikdo tam skutečně nebyl. Lidé však podle vlastních pojmů si utvořili o tom rozličné obrazy a hádají se navzájem o tom, který z nich by měl být správný. Vás však zanesly mimořádné poměry na toto místo a najdete, že žádný z obrazů, které si lidé vymysleli, neodpovídá skutečnosti, nýbrž že všechno je docela jinak. Po dlouhých letech můžete se vrátit zpět a vypravujete nadšeně o skutečné podstatě a poměrech tohoto lidem neznámého místa. Co myslíte, že se pak stane? Lidé, kteří se dosud o to vůbec nestarali, přijmou i potom vaše vyprávění lhostejně, poněvadž na tom nemají žádného zájmu. Avšak všichni ti, kteří se snažili, aby o tom měli nějaký jasný obraz, nepřijmou snad s radostí vyprávění o vašich zážitcích na tomto místě, ačkoliv jim to přináší splnění jejich snu, nýbrž všichni náhle zapomenou své vlastní vzájemné spory a rozhořčené boje … jednomyslně se stanou vašimi protivníky a nepřáteli jen proto, že jste jim nevyhověl a nevylíčil skutečnosti tak, jak si je lidé ve své nevědomosti vymysleli. Proto budete považován za škůdce a v nejlepším případě vyhlášen za fantastu, nebo duchovního hysterika, avšak nejčastěji budete pak označen za švindléře a podvodníka, jen aby oni mohli podržeti svoje práva. Musíte být za všech okolností učiněn neškodným, lhostejno jakými prostředky, poněvadž se svými skutečnostmi přinášíte neklid a ohrožujete pověst a prameny příjmů tak mnohých, dosud vědychtivých. Jiný obraz: Připusťte, že z některého místa nevyšel ještě žádný člověk a tamní obyvatelé také nikdy nic nečetli. Jeden z nich přišel však konečně z dalekých zemí, kde žil mnoho let a pak se radostně vrátil. Mezi tím musel však cestou vše, co odtud přinášel s sebou, zanechat zpět a mohl z tohoto důvodu podávat zprávy jen o tom, co zažil a viděl. Mluvil o cizích stromech, květinách a neznámých zvířatech. Našel-li několik lidí, kteří mu rádi věřili a měli z toho radost, tu stačil jen jediný z ostatních, aby výsměšnými, nedůvěřivými poznámkami otřásl vírou a přivedl ji v kolísání, ba časem ji úplně zničil. Ochotně je pak takový člověk uznán za fantastu a lháře, který chce, aby se o něm mluvilo a všichni hladce popřou, že by mimo toho všeho, co vidí tito lidé ve svém místě, byly ještě věci jiné. Budou se smát tomu, když bude vyprávět, že jsou palmy, tygři a lvové a to s klidnou určitostí a pyšným rozumbradstvím. Představte si teď city toho, kdo dlouhá léta žil pod palmami, když před něj předstoupí lidé v sebevědomé vědecké domýšlivosti a ze široka a s velikými gesty tvrdí, že tomu tak není, a rozhořčeně ho odsuzují a na něho ukazují. Nemusí v něm vzniknout hnus, jehož nelze dosti hluboce procítit? Pokuste se jen do toho vmyslet a vcítit. Myslím, že není již třeba mnoha slov k vysvětlení. Takový člověk bude nakonec mlčet a s pokrčením ramen se odvrátí od takové hlouposti. Nehodí se uvedené obrazy ani na mne, ani na mé Poselství, avšak hodí se na lidstvo, vůči kterému stojím. 124 95. Veřejné přednášky. Jakou odvahu musí mít ten, kdo vstoupí jako vědoucí mezi lidi, do stvoření vyslán, aby jim ujasnil omyly, kterým propadli a jimž nakonec bezpodmínečně padnou za oběť. On přichází, aby je před tím varoval a zachránil. Poněvadž za tím účelem nosí jejich šaty (tělo), mluví i jejich řečí, mezi nimi vyrostl a naučil se jejich způsobům výrazu, takže se jim jeví stejnorodým, to jedině již dostačí, aby jeho poselství zavrhli, jako tomu bylo u Krista. Tím se u všech ovšem projevuje zřetelně nedůvěra v dosažitelnost vlastní vědychtivosti. A přece nemůže jim býti Poselství dáno jinak, než tímto způsobem. Oběť, kterou Vyslanec ze Světla musí tím přinést, jest žel pak právě v tom, na čem pozemští lidé staví největší pochyby. 125 96. Očekávání převratných událostí. Otázka: Kdy můžeme očekávat velké, z mnoha stran ohlašované převraty a události, které předznamenávají příchod nové doby? Odpověď: Tato otázka nesmí být zodpověděna. Úřady by mohly považovat i vážné proroctví nebo spatřené zjevení za „věštbu“, která podléhá trestnímu zákonu. Toto opatření je namístě, protože poskytuje veřejnosti ochranu před četnými kořistníky, šarlatány a fantasty nebo malými velikáši, kteří vědomě či nevědomě způsobili už dost neštěstí a každé dobré věci škodí. Mohutná vlna událostí má také v tom přinést změnu. Co by Vám také prospělo, kdybyste teď např. slyšeli, že nejprve přijde sedm ran, které začnou už toto léto zkázonosným suchem, po němž budou následovat ničivé záplavy? A ještě více? Nikdo by nic nezískal. Dalo by to podnět k falešným spekulacím. Proto je lepší očekávat s pevnou důvěrou v Boha všechno, co přijde, a klidně plnit své povinnosti. 126 97. Léčení v Domě Grálu. Otázka: Jak se léčí v Domě Grálu? Odpověď: P okládáním rukou proudí do nemocného nová životní síla. Kristovo slovo: „Jak jsi uvěřil, tak se ti staň!“ je také zde klíčem k procesu vyléčení. Výsledek se řídí zcela podle hodnoty člověka, to znamená, jak dalece je hoden uzdravení nebo jinými slovy dnešní doby: Jak je s k u t e č n ě vnitřně zaměřen, ne snad, jak si to předstírá. Podle t o h o t o s t u p n ě , ne více a ne méně, se mu dostane uzdravení! Ve zpětném působení nepošinutelných zákonů ve stvoření se cele formuje i toto: Kdo je vnitřně obrácen k temnu, ten nemůže přijmout do sebe světlou sílu k uzdravení, a kdo nechce, tomu nemůže být uzdravení vnuceno. Světlá síla povolaného prostředníka odtéká pak od něho pryč. Přesně tak, jak je to v evangeliu. Ani sám Kristus nemůže vzít do nebeské říše nikoho, kdo není vnitřně zaměřen na jeho evangelium, to znamená, kdo podle něho nežije. Vroucí přání uzdravit se je ovšem také stanovisko, které vede k přijetí a účinku síly. 127 98. Přijetí do řádu „Grálu“. Otázka: Jak mohu dosáhnout přijetí do řádu „Grálu“? Odpověď: S tále a ze všech stran se opakující otázky na připojení se k řádu nebo přijetí do něho vyžadují stručné vysvětlení v „Listech Grálu“ („Gralsblätter“), čímž se současně dostane odpovědi všem, kteří se ptali. Není možné jen tak beze všeho vstoupit do řádu tak, jak je to obvyklé u spolků, sekt nebo jiných společenství. „Grál“ nezískává členy. Těm, kdo žádají o přijetí, je vstup dokonce mimořádně ztížen. Nepřihlíží se k počtu příslušníků, nýbrž k vnitřním hodnotám, ať již jsou rozvinuty nebo ne. Jedině toho se dbá při přijímání mezi novice. Přijetí není spojeno s náklady. N o v i c j e š t ě n e n á l e ž í řádu. Podle jeho duchovního vývoje to může trvat rok nebo také desetiletí, než je přijat do řádu. Přitom musí stále očekávat, že bude opět zcela vyřazen, jestliže v době noviciátu, kdy se mu zčásti dostane pomoci, neoživí hodnoty, které v něm spočívají. Jinak ale stoupá dál podle stupně svého vývoje. Člověku, který se zajímá o učení řádu, radíme, aby se připojil ke s t o u p e n c ů m našeho učení Grálu v místě svého bydliště nebo v nejbližším větším městě. V mnoha městech se tvoří skupiny vážných lidí, kteří sami usilují o těsný styk s řádem, o přímou korespondenci s ním a také o to, aby je občas navštívil některý příslušník Grálu, jenž by v jejich kruhu hovořil o různých hlubokých životních otázkách. Z takového kruhu přicházejí časem novicové. Jsou to ti, kteří mimo vnitřní hodnoty nosí v sobě silnou touhu připojit se ještě blíže k řádu nebo v něm být také činní. Přijetí po méně než jednom roce noviciátu je nemožné. Přitom se na původní náboženské vyznání nebere zřetel, neboť řád posuzuje lidi jedině podle jejich vlastních hodnot. Řád sám je naprosto nezávislý, nevybírá žádné příspěvky a jde, nedbaje mnohonásobných společenství, jen svou vlastní cestou. Naštěstí je málo těch, kteří ve svých dotazech chtějí vědět, jaké výhody jsou spojeny s připojením se k řádu. Tito lidé nepřicházejí v úvahu ani pro připojení ani pro přijetí, poněvadž sama otázka dokazuje, že jim chybí vážná touha po vnitřním pokroku. Nemá se proto také poukazovat na výhody, které s sebou přináší stoupenectví. 128 99. Přiblížení se ke „Grálu“. Otázka: Jak se mohu přiblížit ke „Grálu“? Odpověď: S tále přicházejí dotazy, jak je možno blíže poznat řád „Grálu“ a být případně přijat, a) nebo prosby o bližší vysvětlení řádu. Proto se tím budeme ještě jednou podrobněji zabývat. Především budiž jasně řečeno, že tento řád nelze pojímat v obvyklém smyslu. Označení „řád“ se vlastně nemá vůbec používat, neboť zde se jedná toliko o jednoho vůdce, který přináší učení Grálu, pak o jeho pomocníky, jakož i učedníky. Mimo tyto osoby přicházejí novici. To jsou učící se, kteří hledají blízkost vůdce a chtějí spolupůsobit na oživení ideálních cílů. Pak následují ještě stoupenci, kteří žijí rozptýleni v mnoha zemích, ale přece jsou v duchu spojeni s vůdcem. Ti všichni tvoří vážnou (významnou) obec. Přijímání do řádu v obvyklém smyslu se vůbec nekoná, neboť přitom může přicházet v úvahu pouze takový člověk, který k tomu obdrží výzvu, volání. A toto volání není pozemské. Před narozením vyvolený, ucítí je v sobě samém v pravou hodinu, v níž musí svým dosavadním prožitím obdržet také odpovídající nutnou zralost. Ať je kdekoliv, v kterékoli zemi či kterékoli části světa, dostane se mu příležitosti, aby se mohl přiblížit. Musí se to stát dobrovolně, z vlastního vnitřního toužebného přání, bez jakéhokoliv ovlivnění, jinak by to nemělo pro něho žádnou cenu. Jestliže nejprve on sám o to neprosí, nemělo by mu být nikdy nic řečeno. U všeho platí jen duchovní hodnota, duchovní posuzování všech věcí, což bývá často s nynějšími lidskými pojmy ve velikém rozporu. Takoví lidé, kteří jsou příliš zatíženi pozemskými názory, mohou těmto věcem sotva rozumět. Lidé by se měli spokojit s tím, že budou zkoumat učení Grálu, přemýšlet o něm a starat se o to, zda v něm svým vnitřním citem vidí Pravdu nebo ne. To je přece pro ně hlavní věc a také to j e d i n é , z čeho mohou mít prospěch. Jestliže skutečně vážně zkoumají, potřebují jenom „S l o v o “ samotné, nic jiného. Pro ty, kteří to nedokážou, učení není. Ti ať se klidně od něho vzdálí, neboť nikdo je neprosil o účast. Ti ale, kteří Slovo Boží skutečně vážně hledají, naleznou v něm, kdo a co k nim mluví. Ti nepotřebují žádné další otázky. Tak se už předem oddělí plevy od pšenice. T ím jsme také současně odpověděli na všechny otázky, které se týkaly „kupování“. b) Koupě je prostě nemožná. Proto se může stát, že miliardář bude muset zůstat stát před zavřenou bránou, zatímco nejchudší z chudých, jdoucí stranou něho, najde vstup, protože přitom neplatí ani peníze ani nynější pozemské názory ani společenská nebo státní pravidla či zákony, neboť určování hodnoty sahá hlouběji. Přitom je samozřejmé, že případně chybějící vnější nebo duchovní vzdělání musí být za všech okolností doplněno, neboť je nelze oddělit od skutečného vnitřního stavu zralosti. 129 100. Gralsblätter a řád Grálu. Otázka: Mají „Listy Grálu“ („Gralsblätter“) nějakou spojitost s některým ze stávajících řádů Grálu nebo s takovými sdruženími, která se jmenují podobně? Odpověď: „Listy Grálu“ („Gralsblätter“) nemají žádné spojení s kterýmkoliv známým řádem nebo spolkem. Ve své bezpodmínečné samostatnosti by také jakékoliv připojení odmítly. 130 101. Krišnamurti. Otázka: V mnoha novinách byly uveřejněny články, ve kterých theosofové poukazují na Inda Krišnamurtiho jako na očekávaného „Velkého mistra“. Co tomu říkají „Gralsblätter“? Odpověď: Nic! Už k tomu došlo nesčetné množství dotazů z různých zemí. Zásadně ale odmítáme dotýkat se záležitosti nějakého sdružení nebo vyjadřovat svůj názor na to. D o t y č n é m u h n u t í j s m e n a p r o s t o v z d á l e n i . Kdo z Pravdy přichází a vážně hledá, ten také pozná, mluví-li k němu Pravda! 131 Pohádkové podání. V šedivém dávnověku, kdy nebe a země byly ještě jedno, a kdy smrt byla ještě neznámá a Alláh sám ve vší své slávě se svými putoval sem i tam, měl přítele a sluhu, od něhož se nikdy neodlučoval, před nímž jeho duše neznala žádného tajemství. Ten, který byl tak osvícen a povznešen, nazýval se Omkar a všech sedm blahoslavenství leželo otevřeno před ním. Jednoho večera pravil Allah s hlubokým zármutkem ke svému příteli a sluhovi takto: „Pohleď, mně jest změna a konec všech věcí zjevný. Vidím zánik lidského rodu, vidím jeho zlé činy a vidím jeho hříchy. Brzy budeme muset pozvednout naše nohy od této zeměkoule a odletět. Vždy hlouběji budou pak klesat ti, co zbyli, až nebude již žádné cesty, která by vedla od nich vzhůru k nám!“ Promluvil Omkar a jeho srdce se chvělo: „Tak není již žádné záchrany pro tyto nešťastníky?“ Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pravil: „Přece jest, kdyby jeden z našich v nejtemnější hodině jejich nejhlubšího zmatku se dobrovolně mezi ně vmísil a poslední nepatrné jiskřičky Světla v nich rozdýmal dechem bouře ku žhoucímu plameni, který by dal novou dobu – pak …“ Zaplesal Omkar a zajásal. „Och, Stvořiteli. Pak nech mne, považuješ-li mne za hodna, abych jim přinesl toto Světlo!“ Usmál se nejvýš Dobrotivý. „Budiž tak, jak sis vyprosil, avšak bude ti dán čas na rozmyšlenou a na zkoušku. Neboť všemi hlubinami a bolestmi vede cesta tohoto úkolu.“ Prst Allahův stanovil novou hodinu světů. Daleko vzdálena Světla kroužila zeměkoule v hlubokých temnotách. Jen jako nejasná touha žily v několika lidech ještě vzpomínky na světlou minulost jejich hvězdy. Zavolal Allah, ten Věčný, svého sluhu a přítele před svou tvář. „Ozbroj se,“ tak pravil vážně, „abys sestoupil dolů a žil tam krátký čas, který je ti vyměřen na rozmyšlenou. Avšak cizí a nepřátelskou jest tvé světlé duši duchovní noc tam dole. Pak teprve mi řekneš, zda mohou tvoje síly vystačit k vyprošenému dílu.“ Vrhl se Omkar na svou tvář, děkoval a zdravil Věčného. Klesal pak níže vstříc Zemi a v Allahově ruce zůstalo zpět jeho vědění o Světle a jeho světlém zrození. V kouzelné zemi tisíce pohádek vstoupila jeho noha na tuto Zemi. Cizí vůně obklopila cizince na této Zemi a nevyslovitelná touha po domově drásala nepochopitelně jeho duši. Jeho kmen ho pozvedl jako nejodvážnějšího jezdce a smrtí pohrdajícího válečníka na svého šejka. Propůjčil své rámě utlačeným a slabým, bojoval v nesčetných bojích pro spravedlnost a pravdu, nestaraje se o mocného nepřítele na Nilu, kterého tím sobě a svému národu vyvolal. Každého dne viděl nové boje, nová vítězství – – – za nocí však ležel ve své poušti bez hranic připoután ke svému koni, nebo před lehkým, osamělým stanem a nad ním putovaly bez hlesu hvězdy, zrcadlíce se v jeho očích, jež směřovaly k nim se zoufalými otázkami. A Allah se naklonil dolů a viděl muka a rozpory v duši svého přítele a sluhy, ve které byly láska s přísností ve věčném neutuchajícím boji. A bylo mu ho tak líto, že svého věrného co možná nejdříve zavolal opět k sobě. Opět stanul Omkar před Věčným a jeho pozemské zkušenosti ležely před ním rozprostřeny jako pestrý modlitební koberec, na němž hloubavě klekával. „Stvořiteli,“ tak k němu pravil, „obnovuji svou žhavou prosbu, abys mne seslal dolů v poslední hodině, avšak dovol mi ještě, aby paprsek tvého meče byl ostrý a ohebný, a dostačil na 132 Pohádkové podání. každého nepřítele. Odejmi ode mne lásku a slabost, soustrast a radostnou víru v lidské řeči a konání!“ Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pokynul opět na souhlas. „Budiž,“ pravil. „Ty budeš ostrým mečem v mé ruce. Avšak v hodině splnění musíš mi ho opět vrátit, abys byl opět jednotný, i když budete rozděleni jen tenkou stěnou dvou těl.“ Do hlubokého spánku ponořil ihned Allah svého přítele a sluhu, na němž mělo býti dokonáno mysterium bytí ve dvou. Noc bezvědomí ho obklopila, z níž vytrhl ho smích, který polekal jeho vážnou, přísnou duši. – Smích perlil se čistý jako zvuk zvonů všemi sedmi nebesy Allahovými, zazníval bezstarostně od jeho zlatého trůnu po sedmi stupních, přenášel se mocně dále ven do modrého všehomíra, s nímž se jásavě zasnoubil. Ztrnule stál Omkar neschopný pochopit, že to má být část jeho, co se tu vznáší kolem něho a jásavě se smíchem ho obletuje. Vrhl se na stupně trůnu a pravil: „Stvořiteli, nech ji jít na krátký čas dolů, abych si nejdříve sám na sebe zvykl.“ Pokynul opět Věčný s úsměvem na souhlas a žádný perlivý smích nerušil již myšlenky osvíceného. Oněměl a zmlknul. – – – Cizí a osamocená uprostřed nejnádhernějšího královského dvora lidstva, s věšteckým pohledem pro temnou budoucnost svého národa jakoby obtížena klatbou, kráčela svými pozemskými léty jako hrobkou. Ve své beznadějné bolesti rozuzlovala dění po Allahových věčných nezměnitelných zákonech, které Omkar v jeho druhém já ve svém válečném bytí vytvořil. Nůž vrahů rozřízl poslední poutající vlákna dění. Bolest a temnota zůstala zpět s oděvem jejího pozemského těla. Jásavě se vznesla vzhůru do Omkarovy náruče. Poslušna zákona jednoty, nechtíc se nikdy odloučit, přísahala s ním. Pohleděl na ni a štěstí úsměvu přijal z jejích rukou. Allahův prst stanovil novou a poslední temnou hodinu Země. Neproniknutelná noc spočívala na hvězdě. Pach krve milionů lidí zavražděných tam v nesčetných válkách valil se kolem a hukot bláznivého víru stoupal až vzhůru. Tu zavolal Allah svého přítele a sluhu. Jeho pohled byl pln vážnosti a starosti. „Hodina jest tu a budiž vyplněno tvoje přání. Zanes tam dolů mír.“ A odvrátil svoji tvář, aby zakryl pohnutí. Opět zůstalo vědění o světě Světla v ruce Allahově a mohlo být dáno teprve vyzkoušenému a vědomému. Plna zmužilé hrdosti nechávala ho Miriam jít s jistotou, že ho bude smět brzy následovat. Do středu nové doby, do říše na západu slunce, vstoupila nyní jeho noha. Avšak nevědomky hnalo ho to ještě jednou tam, kde před tisíci pozemskými roky bojoval a trpěl. Cítil se bratrem divokých a tmavých druhů, jejichž bílý burnus vlál za větru bouřlivé jízdy a zhlížel se v jejich hubených a odvážných tvářích jako v zrcadle. Volal a marně hledal, neozval se žádný hlas, nedostal žádné odpovědi. Hnalo ho to dále do nových zemí k dalekým národům jako pod bičem prastaré nomádské krve. Mezi tím nadešel čas, kdy i Miriam musela dolů. Zavolal ji Věčný před svou tvář a když přišla a s radostným smíchem k němu vzhlédla, proudila jeho láska přes ni a on pravil takto: „Miriam, mé dítě, běž také ty tam, dolů za tím, ke kterému patříš jako tělo k hlavě, jako strom ke kořenům, které mu přivádějí sílu. Do tvých rukou vkládám zářící lásku Stvořitele, abys léčila rány, které on musí zasadit v mých službách ve splnění slova, až nadejde hodina. Požehnané buďtež tvoje ruce s léčící silou tvořivé mé všelásky!“ A Alláh jí požehnal, té, která blízko jeho srdci je, a nařídil svému andělu, aby provázel budoucí dítě dolů a věrně je střežil. Tak se stalo, že Marie podivuhodně vedena, kráčela krátkým pozemským bytím, které musela sama bez Omara proputovat a na křižovatce, kterou označil prst Allahův jako bod setkání, vyšla mu vstříc, jako dítě. Daleká a těžká byla jeho cesta, unaven a zaprášen, s těžkým břemenem nejhorších pozemských zkušeností obtížen, stanul před ní. 133 Pohádkové podání. Ještě poutala pozemská slepota oči obou a jen stejná touha chvěla se napínavě v jejích prsou. Podali si ruce a aniž by hleděli kolem sebe, počali zmužile stoupat úzkou cestičkou, která před nimi spěla k nebi, a kterou poznali jako svou. Tu naplnil se čas a zvedla se ruka, aby uhodila hodinu dvanáctou. Věčný sám uvolnil pásku z očí Omkarových i Miriam. Přepážka zmizela. Bylo to jako kdysi v šedém dávnověku. Putovali po Zemi, avšak jejich oči spočívaly pevně a neoslepeny ve věčné slávě Allahově. Lidský rod se však hemžil po Zemi jako hmyz, tak jako po celá tisíciletí, vymýšleje vždy nově znějící jména k oslavě sebe a svého bláznivého konání. Kruh dění se pohyboval, začátek a konec směřovaly vstříc novému spojení. Nyní již vědoucí, pohlížel Omkar zpět na stopy své pozemské cesty a sklonil se mlčky před moudrostí vedení, které ho zakalilo jako drahou ocel, které ho vykovalo a ztvrdilo. „Abych byl dobrým mečem ve tvé ruce,“ tak šeptal, vzhlížeje vzhůru a poznání jeho úlohy jej zasáhlo jako žhoucí blesk. Tisíceronásobně jásal v hořícím nadšení, člověkem učiněný, nad pravěkým rozhodnutím. A Allah přijal tuto novou přísahu a seslal mu řady věrných světlých pomocníků – bojovníků, aby stáli při něm při počínajícím rozhodném boji. Stál daleko-široko jen v hrozivém boji, který nebyl z této Země, neboť v hodině splnění Allahův prst sejmul ochranný tmavý plášť s jeho ramenou. V pravěčné nenávisti temna vůči všemu Světlu a čistotě, vařilo to u jeho nohou a ve varu stříkalo jemu vstříc, aby ho zničilo. Chvěje se zadržovanou silou a pln netrpělivosti skočil tam, kde se to nejdivočeji valilo a jako blesk rozrážel temnoty a trhal mosty, kde by se světlé armády, spějící k němu, mohly zřítit. Po jeho boku Miriam sloužící láskou léčila rány, jež musel rozdávat, poslouchaje slova. Bezvýsledný a beznadějný zdál se býti zprvu tento boj, vedený osaměle na živné půdě samotných temnot, které vždy nové, nepřehledné masy lidstva štvalo, aby v divokém vzteku a zaslepení, jako stvůry hnaly se na to, co nemohly pochopit a co ohrožovalo jejich modly, které si zřídilo s tisíciletou námahou. Mnozí však, v nichž hluboko zasypaná jiskřička Allahova Světla doutnala, slyšeli. Pravěčná touha se probudila a rychle rostla, živena učením prorokovým. Proudili k němu, jásali vstříc osvoboditeli z těžkého duchovního jha a očekávali, s vírou zaslíbený čas Světla v šedi přítomnosti. A když se konečně objevila dávno zaslíbená znamení, když zemská koule jako míč v rukou hrajícího si dítěte letěla vysoko vzhůru ze své staré dráhy, na které byla miliony let, když vyšle hvězda na novém nebi, táhnoucí za sebou široký, světlý závoj, pod kterým již jednou lidstvo s modlitbou padlo na tvář – tu stoupal z nářků a řvaní zkázy milionový vítězný jásot plný díků k trůnu Allahovu! Prach minulých byl jen mrvou pro nové. Nic již nepřipomínalo opojení zlata, krve, temné minulosti. – Ve světlém jasu kroužila Země k nohám Allahovým, Pravěčného, jehož oči s láskou a radostí objímaly hvězdu, na které Omkar, bojovník a vítěz, sloužil mu nyní jako kněz, až přemocná touha po domově ho opět hnala vzhůru, když byl Zemí unaven. Allah dal však připravit svému příteli a sluhovi při jeho návratu na stupních svého trůnu slavnost, jejíž lesk v jasných nocích zářil až dolů k Zemi a lil do prsou lidí žhavé, nevyslovitelné touhy tam vzhůru … 134 Veliká bolest jde všemi zeměmi. S tupým tušením stojí nyní všichni lidé před něčím nepochopitelným. Pokud ještě mohou tušit, to jest cítit. Volám ještě jednou ke konečnému procitnutí z divokého víru nesnesitelně prázdné povrchnosti! N a p o s l e d y ! Klidně na to může být výsměch a posměch odpovědí. Brzy však zmlkne a choroba těžce srazí všechny posměváčky. A když všechny lidi zachvátí zvolna úzkost, pak nechť se pokusí, aby se ještě očistili kličkami selhávajícího mozku. Mohou se spolehnout na školskou moudrost, na kterou se tak často odvolávali, mohou vzíti své řády, své tituly, pocty, slávu lékaře, kazatele, soudce a státníky! Také všechno zlato a vše, co se domnívají ještě míti! Mohou jíti také k těm, kteří se falešně nechají nazývati vůdci a proroky, anebo jimi býti chtějí. – Mohou je prositi o pomoc na důkaz jejich poslání – to vše nezmění ani o vlas to, co přijíti musí. Neboť všechno pozemské vědění, všechna lidská síla a moc žije jen v jejich představách, není ničím před Bohem. Bude odvanuta tentokrát všechna havěť temna! Roztříštěna všechna lidská domýšlivost! Ti řídcí však, kteří chtějí slyšet, nechť slyší: Nákaza může zuřit jen tam, kde jí k tomu byla uvolněna cesta. Zátopa nestoupá ani o coul výše, než předem jí bylo určeno. Oheň z klína země a s oblak nešíří svou zkázu ani o píď dále, než smí. Bouře zuří svou určenou cestou. A když dosud pevná země kolísá, když řítí se hory, nové vyvstávají, když celé pruhy země řítí se v sutiny … nic neděje se bez pevného vedení Božské vůle! To budiž vám útěchou. Abdrushin Letnice 1929 135 Čtenářům Poselství Grálu. Polož Slovo Pravdy vysoko na skálu, aby se člověk musel namáhat, chce-li je získat! Takové jest přikázání, podle něhož jednám. Panoval dosud falešný blud, že Svaté Slovo Pravdy, které má být lidem nade vše drahým, poněvadž stojí vysoko nade všemi pozemskými hodnotami a pro člověka jedině znamená život a bytí, má být s prosbou přinášeno k němu, a že dokonce v nebi zavládne radost, je-li některý člověk dosti milostivý, aby je přijal. Je hříšné rouhání v tomto názoru, který je schopen strhnout svaté Slovo z jeho vysoké hodnoty. Také zde bude vše obnoveno, jak je zaslíbeno. Člověk, který chce míti svaté Slovo Pravdy, musí si je sám získat! Musí se pro ně namáhat. Kdo to nechce, není ho hoden! Člověk, který jest opravdový ve svém hledání Pravdy a cesty ke Světlu, ten se nezalekne ani žízně, ani hladu, je-li to nutno, nebo bude těžce o to bojovat s nízkostí všeho druhu. Namáhání se o Slovo stane se nyní svatým přikázáním! Tak je to ve stvoření chtěno! Tím budou odpuzeni rozmarní, jimž chybí opravdová vážnost ke vzestupu, kteří sebe a jiné v domněnkách jen klamou, nebo jsou pokrytci. Oni též mají být zavrženi! Tak přináší přikázání samo již veliké třídění, v němž oddělí se pravé od nepravého. Jako v podobenství zůstanou při tom od hostiny vyloučeni ti všichni, kteří jsou líní a lhostejní. Bystří, kteří nosí v sobě čistou touhu po Slově, nezaleknou se žádné námahy ani oběti, aby se mu přiblížili, slyšeli je a mohli je přijmout do chrámu své duše. Proto mají i pozemská záření napomáhati k tomu, aby přikázání bylo v každém směru splněno. Z velikého kruhu stoupenců Poselství Grálu mají být vyloučeni všichni, kteří nejsou proniknuti nejopravdovější touhou, aby duchem pronikly vpřed, aby byli živí v sobě. Všem takovým poskytuje rozum obvyklé omluvy, k sebeohlušení a k oklamání zjevně se projevujících slabostí, v nichž si pak našeptávají, že to vypadá příliš obchodně, nedůstojné Svatého Slova … Takoví nemají být připuštěni k přednáškám a mají zůstat vyloučeni, neboť ani nejsou hodni Slova, dosud ho nepoznali a také se ho nenaučí nikdy poznávat. Raději malý počet a to pravých a neochvějných! Tak, aby stáli jako skála v příboji nastavšího soudu! Mají světle zářit duchovně ve věrném chtění, ve vytrvalosti k vítězství. Nesmí být mezi nimi žádných shnilých plodů! 136 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. (Dodatek, neuveřejněný v knize „Ve Světle Pravdy“) U veďme příklad, který jest blízký lidskému porozumění. Před citem stojí čistý a přece při provedení strnulých paragrafů zákona a omezených názorů se jeví jako nesprávný. Mladý, i ideálu se snažící muž si vezme za ženu dívku, jež stojí vůči jeho citům bez porozumění, poněvadž koření pevně ve hmotném. Tento případ jest častější, než by se mělo za to. Právě přirozená důslednost poskytuje pro to vysvětlení. Čím větší ideály má mladý člověk v sobě, tím jistěji nepozná duševní nedostatky ženského pohlaví. Bude si myslet o ženě, že jest ztělesněním ideálu, jak také ve skutečnosti být má. Jak mnoho se v tom však nejčastěji klame, zjistí se teprve buď v manželství, nebo pomocí rozličných zkušeností ve svém životě. Že dívka, která koření ve hmotném, nepřeje si opět žádného pohodlnějšího manžela než právě takového idealistu, jest lehce pochopitelné, ovšem za předpokladu, že také hospodářské poměry na její nebo na druhé straně souhlasí s výpočty. Bude z přirozeného popudu toužit po tom, aby získala ideálního člověka, aniž by chtěla něco zlého a vůbec ne s úmyslem, aby mu škodila. Na její straně mohou přivodit rozhodnutí rozličné body. Buď chladná vypočítavost, nebo smyslný pud, právě tak jako přání, aby vůbec byla „paní“. To však není udržitelné na dlouho a není to žádným základem pro manželství. Přirozeně nastávají často také opačné případy, v nichž jsou dívky ideálně založené a mladíci nebo muži koření v materielním. Vystřízlivění přijde pak velmi brzy. Materialistická část bude s posměchem a nakonec všemi prostředky, až k nemilosrdné bezohlednosti chtít zničit ideální v druhém. Zvolna stoupá dokonce mnohdy i nenávist tam, kde byla zprvu jen vymyšlená láska nebo lhostejnost, jakmile materielní část cítí, že může vyvodit moc proti světlé a ideální části. Tuto moc dává jí zákon a vědomí manželství. Jest to zcela přirozený vývoj dvou nestejných částí, u obou velmi často nevědomý a nechtěný. Je to nutný výsledek v poměru duchovně nižšího vůči vyššímu, temnějšího vůči světlejšímu, jakmile temnější část cítí, že se nemůže připojiti k vyššímu vzletu druhého. Jest to zesíleno a vybičováno temnými centrálami sil, s nimiž jest zákonem přitažlivosti duševní stejnorodosti spojen. Stupňování nenávisti až k brutální nespravedlnosti nastává nakonec následkem užšího společného života v manželství a ve vědomí, že také ideální části připadá podle zákona v manželství tatáž moc. Poněvadž ideální nebojuje týmiž zbraněmi jako materielní, nýbrž jest ve svém základním smýšlení vždy zdrženlivější a dobromyslně v první řadě myslí jen na jiné, muselo dosud téměř vždy podlehnout, protože také celý vnější svět považuje a uznává jen hmotné za jedině správné. Z této půdy má býti vzat tento případ! Mladý, ideálně založený manžel, byl činný jako obchodník, tedy na půdě, na které jsou nejostřejší bojovníci materielních temnot. Se svými ideálními cíly a city nedostal se mladý muž daleko. Byl bez skrupulí využíván od mnoha, kteří čekali jen na příležitost, aby mu ihned dali ránu, jež ho měla vrhnouti do bláta ulice, jakmile jim nemohl poskytnouti žádného prospěchu. Ještě když ho vypočítavě obletovali a využitkovávali jeho ideální lehkomyslnosti, připravovali si takovou příležitost s chytrou vypočítavostí a jejich ruce zvedly při tom již kameny, aby se 137 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. připojili, která by ho z nějaké temnoty mohla zasáhnout, kdyby jeho důvěra v lidstvo utrpěla úraz, poněvadž by jejich slovům ve své nevinnosti bezpodmínečně důvěřoval. Házeti ihned sebou jest nejlepším způsobem obrany pro ty, kteří se sami mají skutečně něčeho obávat, jakmile jejich činy a snahy přicházejí na světlo sluneční. Tak jest tomu vždy při tisícerých příležitostech. Bezohledně vypočítavý materielní člověk označuje světlé, ideální velmi rád za lehkomyslnost, z nesouhlasu, jež mu přináší poznání, že on sám nikdy nemůže dosáhnout takové výše. Takový přirozený vývoj možno vidět jako předehru v dramatech u mnoha lidských duší. Skutečné jednání nedá na sebe v takovém případě dlouho čekat. Tak také v tom, který tu má být brán za základ. Nejdříve tu má být uvažováno o zevnějším pochodu podle pozemských názorů a později bude hledáno zpětné působení. Mnozí, kteří měli od tohoto mladého muže peníze a zboží, neplatili v hodině splnění svých povinností, takže on sám přišel do obtíží. Ujišťovali ho však pevně a jistě, že v určitý, pozdější den splatí své dluhy. V této dobré víře vypůjčil si obchodník sám to, co v té době potřeboval pro svou ženu. Při tom však padl do rukou dvou obratných lichvářů, kteří jsouce si sami vědomi svých nesprávností ve svém jednání, chytrým způsobem vždy dodržovali na venek všechny zákony. Počítali tedy již předem s bezprávím a mohli se proto opatrně postaviti nad zákony, jak to činí všichni, kteří již předem bezpráví chtějí! Požadovali jako zástavu „pro formu“, prodej části nábytku a poukazovali, jak je to zvykem, zvlášť na to, že tato „forma“ ve skutečnosti nic neznamená. Ohromné odškodnění za tuto „příležitost“ mohl muž unésti, kdyby … jeho dlužníci zaplatili. Dlužníci však nezaplatili. Vlastní den jeho plateb se blížil a nebylo tu žádné úhrady na směnky, které vydal. Muž byl povinen přikročiti k prodeji předmětů ku zajištění půjčky, poněvadž jimi mohl skutečně volně disponovati, a poněvadž také jeho žena lehce mohla ihned opatřiti mnohé z majetku své matky, který již z největší části jí také patřil a s nímž také muž po předcházejících rozmluvách mohl disponovat. Z materiálního smyslu ženy v opaku k muži, byla vyvolána vzdor tomu řada scén takového druhu, že je počítal k nejhorším z celého manželství, ačkoliv nebyla tu podkladem starost o živobytí. Muž se proto rozhodl neodvisle od ní v jiném městě vyrovnati dluhy vlastní prací. Přišel den placení a oba lichváři nechtěli však čekat, aby beze všeho dalšího neměli obdržet v poměru k půjčené sumě ohromné odškodnění a žalovali na zabavení „formálně“ prodaných předmětů, jejichž hodnota jim opět zaručovala trojnásobný zisk, při čemž by samozřejmě dosáhli ještě mnohem více, kdyby mohli dostat ještě obnovené odškodnění. Žena v dálce dlícího muže prohlásila zkrátka ze svého materielního stanoviska vzdor skutečnostem, že prodané předměty patří její matce, že muž neměl nad nimi žádného disposičního práva. Hlavním hnacím motivem k tomu bylo to, že nechtěla, aby lichváři dostali do rukou pro zcela nepatrnou sumu tak lehce trojnásobný zisk. Měla při tom v úmyslu v dobré vůli, že tím přiměje lichváře k tomu, aby počkali ještě krátký čas, ve kterém by muž nalezl příležitost dluh zaplatit. Muž, který v jiném městě byl tázán, co říká tvrzení své ženy, domníval se, že ona svoji výpověď odpřísáhla a mlčel, poněvadž ji nechtěl vystaviti trestu křivé přísahy. Byl proto pro zdánlivý podvod ihned zatčen a nemohl se z tohoto důvodu s ní o tom vůbec dorozumět. Představa křivé přísahy nechala ho mlčet i nadále. Když to bylo hnáno tak daleko, cítili dokonce i lichváři lidský cit a chtěli čekat, jestliže se žena zaručí za to, že její muž, poměrně bezvýznamný, jen do set se počítající dluh zaplatí během deseti let. Oni stejně nevznesli žádnou žalobu na potrestáni, nýbrž následkem výpovědi ženy, které odporovaly skutečnosti, byla prostě při civilní žalobě o dlužný obnos akta civilního procesu automaticky předána státnímu návladnímu k prozkoumání, úplně bez přičinění obou věřitelů a proti jejich vlastní vůli. Státní návladní sám nechal výjimečně zavolati ženu před vypracováním žaloby k sobě a připomínal jí pěkně lidsky, aby převzala tuto lehkou záruku vůči věřitelům a činil ji pozornou zvlášť na nedohledné důsledky pro budoucnost jejího muže, kdyby tvrdošíjně setrvala na svém pochybném stanovisku. Jediným pravdě a skutečnosti odpovídajícím slovem mohla obrátiti všechno k dobrému, avšak ona to neučinila! 138 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. Zřetelně nastoupilo nyní vzrůstající nepřátelství materielního rozumového člověka vůči ideálnímu, jež muselo končit vítězstvím rozumového člověka, poněvadž okolí Země dosud převážně má v sobě stejnorodé a proto má také pro tyto věci více porozumění. Žena se radila u jednoho vzdáleného příbuzného, který holdoval ještě hůře materielním zásadám a který již dávno nenáviděl idealistu následkem jeho názorů a jednala, ačkoliv ne po prve podle jeho rad vůči svému muži. Státní návladní nemohl potom vzdor svému vlastnímu lidskému citu dělat nic jiného, než vyplnit svou pozemskou povinnost podle zákona. Mladý muž musel být pro požadavek prvního lichváře žalován pro podvod a musel být také odsouzen. Před vynesením rozsudku bylo však výslovně prohlášeno, že druhý, právě tak žalovaný případ má být považován za jedinou věc, poněvadž se při tom nejednalo o žádné opakování, nýbrž o událost, odehrávající se ve stejné době a za stejných předpokladů. Když se pak projednával požadavek druhého lichváře, byl tento případ vzdor prohlášení v rozsudku považován za opakování vzdor tomu, že odsouzený mezi tím nebyl vůbec na svobodě a že se jednalo v základě o jedinou a současnou věc, která pozůstávala jen ze dvou oddílů, i když se nepřihlíželo k tomu, že odsouzení se stalo za falešných předpokladů. Tak platil dnes beze všeho dalšího za dvakrát trestaného. Dluhy později správně zaplatil, takže nikdo neutrpěl škody, mimo něho samotného. Co to znamená při pozemském názoru omezeného lidského rozumu, netřeba snad zvlášť zdůrazňovat. Každému zlovolnému jest takový člověk již předem bezpodmínečně vydán všanc. Každému pomocníku temnot bez vyjímky. Nechť to byli otroci závisti, lakomství, chtivosti, pomlouvačnosti nebo jiných, lidstvem jako nevinné a nekompromitující uznávané nečistoty. Vždyť jedno jejich slovo o tak zvané „pozemské minulosti“ druhého stačilo a tento byl nejen morálně, nýbrž i hospodářsky těžce poškozen, nebyl-li pokaždé ihned zcela ruinován. Shora míněný člověk svou dobrou vůlí a svou pílí se dostal mnohokrát skutečně nahoru, byl vážen a ctěn, avšak jen tak dlouho, pokud neprobudil závist nebo zlobu nějakého temného počestného člověka, omezeného filistra nebo moderního farizeje z jakéhokoliv důvodu. Bez skropulí a bez uvážení používal pak takový člověk této pohodlné zbraně, aby z toho, komu záviděl, hravě učinil svou oběť. Zde se však ukazovala úplně a jasně hnací síla temných proudů. Neboť byla to žena sama, která bez ustání při každé příležitosti bičovala tím svého muže a používala to jako knůty, aby ho pod hrozbou veřejného označení donutila, aby se od ní nikdy neodloučil a po celý život jí posluhoval a byl vydán jejím rozmarům, vystupňovaným do nezměrna. Jest to smutný obraz v malém, který se právě tak jeví ve velkém, jakmile čistě materielní dosáhne neomezené moci nad ideálním. Celá nenávist temnot přichází při tom k výrazu proti všemu nepochopenému, co se nechce pohybovati stejným směrem. S podivuhodnou rozkoší líbilo se mimo to ještě ženě také to, že každému člověku, který se jí nebo jejímu muži blížil, při první naskytlé příležitosti „důvěrně“ sdělovala, jak těžký los ona nese na Zemi a poukazovala při tom svým způsobem na tyto události. Po desetiletí snažila se takovým způsobem získávat chorobně u lidí sympatie, které jí nikdy udělovány nebyly. Nakonec jí bylo zamilovanou hrou podkopávání jejího muže, při čemž se obklopovala se skrytou slávozáří tiché trpitelky, která pevně stojí po boku takového muže. Avšak běda mu, když mluvil o rozchodu. Falešné zlato, kterým se takto halila ve svém temném vnitřním životě, zřídka zůstalo bez účinku na vnější svět, který dá víru i té největší lži, poněvadž se mu zdá mnohem srozumitelnější. O průvodních zjevech vždy nepřátelštěji se utvářejících rozdílných charakterů nemá být mluveno. Jest jen přirozené, že pod takovým tlakem vyvíjeli se trvale ostřeji a stále prudčeji vůči sobě, jestliže druhému nepodlehl. Roztržka stala se nakonec zející propastí. Že takové nezdravé příběhy mohou vyrůstat jen z bahna nesprávných názorů, není těžko odůvodniti. Avšak takové býlí žene své květy ještě mnohem dále, poněvadž všechno temné bez ustání chce zničení a za tím účelem bičuje své nástroje a žene je pozemským bytím. V nemožnosti osvobodit se od této ženy, snažil se dvojnásobnou pílí stupňovat své příjmy nejdříve k vůli domácímu míru, pokud tento byl jen vůbec možný a pak též proto, aby jeho žena co možno nejméně musela osobně v domácnosti pracovat, aby aspoň tímto způsobem vytvořil neodvislost. 139 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. Na radu přítele, jehož schopnostem tak jako jeho mužnému slovu plně důvěřoval, dal ku založení jedné zahraniční společnosti uspořené peníze, aniž by se o tento podnik dále ještě staral. Tato společnost přišla v krátkém čase do platebních potíží. Muž z této příhody utrpěl při tom bez svého přičinění veliké ztráty. Podle bonapartistických zákonů, které v tamější zemi platily, byl však každý zakladatel po určitý čas považován za ručitele za celý podnik. Přítel, jemuž náš muž důvěřoval, byl však šplhoun nejvyššího druhu, který pod pláštíkem povrchního dodržování všech zákonů, v první řadě hledal jen vlastní prospěch bez ohledu na jiné. Tak i při založení tohoto podniku zřídil základy příliš lehké, jež pak nevydržely bouře prvního výboje. Při konkursu této společnosti byly zakládající spisy důkladně zkoumány a prohlášeny za nezdravé, a proto byli zakladatelé voláni k zodpovědnosti. Muž, který dal k tomu jen své peníze, nevěděl ani o obsahu zakládajících spisů, ani o vývoji společnosti. Sám nežil v oné zemi. Požadavku soudu, aby tam přišel a zodpovídal se tam, nepřikládal žádnou důležitost, poněvadž měl málo důvodů, aby měl velkou důvěru vůči bezpodmínečnému provedení spravedlnosti. Opíral se ve své odpovědi pouze na skutečnost, že dal jen vyplatit peníze bankou, která sama jako svědek o tom vystoupila. Vzdor tomuto důkazu však stačilo vědět, že tento muž platil za „dříve trestaného“, za tak zvaný podvod, aby i zde byl považován beze všeho dalšího za spoluzakladatele a byl vzdor jeho vzdálenosti spoluodsouzen. I když tento trest nemusel odpykat, platil vzdor tomu u průměrných lidí, kteří ve své vyslovené lenosti myšlení netvoří si žádný vlastní úsudek, zkrátka za znamenaného. Především u tak mnohého soudce, který se již předem při posuzování nejnevinnějších věcí řidil podle toho a tomuto muži zřídka důvěřoval i při nejprostších procesech. Také ve všech svých jednáních, které u každého jiného člověka platily za úplně samozřejmé a nevinné, setkával se již předem s nedůvěrou, a byly mu podkládány jakékoliv podvodné úmysly. Našly se také mnohé „úctyplné“ osoby, které si z toho dělaly sport, aby získaly nějaký prospěch. Mnozí beze všeho dalšího z prosté pohodlnosti považovali ve svých úvahách tohoto muže za nevěrohodného. Takový jest obraz vnějších pozemských forem a zvyklostí. Nyní však pohlédněme na rub celé věci. Na Božskou spravedlnost v zákoně zpětného působení, která neovlivněna lidskými názory, jde železně vlastní cestou. Jaké řetězy si takoví líní duchové ukovali pro onen svět a jaké strašlivé zpětné působení, i ti všichni, kteří v bláhové povýšenosti se odvažovali stavět se nad takového člověka a jíti proti němu, o tom nemají ani tušení, tím méně obav. A přece měli by příčinu chvěti se před tím, co tím vytvořili, když svému bližnímu přivodili takové škody. Oni jsou v těchto případech ti zavržení a svým jednáním pro onen svět již odsouzeni, a ne ten, jehož tupili a na něhož se pokoušeli pohlížet spatra. Jistě každý myslící člověk bude v tomto případě beze všeho dalšího považovat muže ve skutečnosti za nevinného, jakmile zjistí souvislost a děj, a dokonce vyjde mu vstříc s nejvřelejšími sympatiemi a soucitem, a s pravým opakem k těm, kteří v úmyslném zlém chtění slepě využívali vnějšího zdání, aby dotyčného nějakým způsobem poškodili. Žel, lidé však zanedbávají zkoumati sami, dříve než se nechají ovlivnit zlomyslným žvaněním a pomluvami. Často jsou k tomu strhovány dokonce i dobré charaktery, aby k tomu jako dobře míněnou radou přidaly nějaké slovo pro druhé. A takových případů jest tisíce. Podle Božské spravedlnosti vyhlíží tento případ úplně jinak. Jedině nevinným jest při tom ten, který byl prohlášen pozemsky za vinníka a na základě tohoto prohlášení lidmi také za něho byl považován. Všichni ostatní však uvalili na sebe větší nebo menší vinu a nemůže jim být prominuta, aniž by ji neodpykali do poslední částečky. Je-li správně chápán muž této události, nemůže v něm být nalezena ani stopa viny. Při žádném svém jednání nebyl veden myšlenkou přivodit nějakému jinému člověku škodu. Nechtěl získat žádných výhod s úmyslem, aby proto druhé poškodil. I když nastavší poměry vzbuzovaly dojem, přece se to vzdor tomu nestalo. Skutečně vinným jest jen ten, kdo předem a s úmyslem chce druhého poškodit. Jedině toto chtění skrývá život k vytvoření vlákna zpětného působení, které původce jednou ve zpětném účinku musí zasáhnout. 140 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. Neměl-li takovéhoto úmyslu, tu není vůbec možno, aby byl vinen. Také žádnému klidně myslícímu a rozumnému člověku nenapadne považovat za špatného nějakého člověka, který něco podnikne bez úmyslu poškodit, co pak přinese zlé následky a čímž druzí utrpí škodu. Takový člověk, který neúmyslně vyvolal škodu, bude se k opaku k jiným ihned snažit, aby všechno opět napravil, jakmile je mu to jen možno. Mnohým však žel, činí se to nemožným následkem účinku nesprávných názorů, jak zde byly vylíčeny. Jak již jednou bylo řečeno, jest mnohým srozumitelné toto všechno, poněvadž v prostotě leží pravda. Člověk vůbec nemůže falešně usuzovat, jakmile správně myslí. Nesmí však při tom zůstat jen na povrchu, nýbrž musí zkoumati hlouběji, aby nezískal jednostranný zlomek. To vyžaduje přirozeně námahu, jako všechno plně hodnotné. Nevyvinutí této námahy neškodí, pokud se nerozhodne ani pro, ani proti. Připojí-li se však bez uvážení k cizímu názoru, nebo tvoří-li si tak vlastní mínění, tu stává se toto zanedbání vinou, poněvadž druhý tím utrpí přímo nebo nepřímo škodu. I když druhému to nepřivodí žádnou škodu, zasáhne jeho samotného zpětné působení z toho, co v sobě myslel a usuzoval, poněvadž se to v něm stalo živým a vytvořilo vlákno, jehož zpět běžící účinek nalezne v něm stejnorodou půdu. Jedno zasahuje do druhého jako ozubená kola. Kdyby tu nebyla vhodná půda, tu nemohl by tento druh nikdy vzniknout. Tímto míněním vytvořená vlákna karmy nachází při zpětném účinku pak opět stejnorodou půdu a v jejich zpětném účinku musí pak přinést plody, to jest, projeví se zesíleně, citelně. Kdo si jen trochu dovede představit neodchylný běh zpětných působení, pro toho nebude těžká představa, jakými živými vlákny obtížila se v tomto případě žena, jež na ní visí jako nejsilnější řetězy. Proto musí nejpřirozenějším způsobem mnohonásobně sklidit vše to, co se snažila rozsévat. Žádný jí to nebude závidět, avšak také žádný nemůže jí ulehčit. Poněvadž tato vlákna nejdou odvisle jen od jednoho člověka, nezávisí jen na jejím muži, který by jí mohl odpustit. Mnohonásobně zachytila a zakotvila se tato vlákna v jemnohmotnosti. Jsou zapletena do mnoha malých i velkých událostí a ona roztrousila svůj jed nepřízně ke svému muži mezi příliš mnoho lidí, z nichž pokaždé nejen že k ní tato vlákna běží zpět, nýbrž že tito to, co od ní přijali, opět rozmnožili a na mnoho stran poslali dále, takže běží od nich vždy ve větších kruzích síly četných dalekých vláken těmi, kteří byli dále obetkáni, nakonec na ni zpět. Odpuštění jejího muže samotného může ji tedy osvobodit jen z malé části. A přece musí pak počkat a trpět, až i nejvzdálenější a nejjemnější vlákénko tkaniva, do nějž se zapletla a z nichž všechny vůbec ani nezná, bude uvolněno. Toto uvolnění nemůže také způsobit ona sama, nýbrž jest při tom ještě odvislou ode všech těch, kteří se její špatnou setbou dali bludně vésti a jimž musí ona opět pomoci to odpykat pod záplavou nebezpečných předhůzek a nepřátelství. Strašlivá myšlenka neúprosné spravedlnosti pro mnohé. Lidé však nechtěli přece jinak. Neboť kdyby žili podle slov Božích, a v sobě je živili, jak s varováním a s láskou byla jim v nich vykládána vůle stvoření, tu nemohli by holdovat takovým falešným názorům, jak to většina dnes a již před tisíciletími dokazuje. Při pomluvě a zlých řečech je samozřejmě chtěné poškození ihned viditelné, neboť toto nedá se tu odloučiti od jednání. Právě tak při krádeži nebo vloupání. To jest něco zcela jiného. Jako podvodník jest také snadno poznatelný ten, kdo prodává špatné zboží druhému jako dobré, nebo kdo předstírá méně hodnotnou prací práci dokonalou. Podvod jest, když se někdo snaží získat práci nebo zaměstnání, nebo jen nějakou důvěru s ujištěním, že dovede cosi vykonati, co ve skutečnosti jen zná, a nebo z malé části jen ovládá. Ve všem tom jest již předem vlastní vědění klamu. A to jest ono, které spřádá vlákna ke zlému zpětnému působení. Jedině v tomto pochodu jest důkaz skutečné viny. Jen takový neobstojí před soudnou stolicí Boží. Rozsudek a jeho vykonání leží jedině ve zpětném působení. V jeho živoucí samočinnosti proslovuje Stvořitel vždy svůj rozsudek. V tom jest jeho trest nebo odpuštění, avšak také odměna. On sám osobně nepotřebuje se o to starat, neboť každá duše musí projít tímto neochvějně pracujícím zpětným působením dříve, než se pak duch může vznésti ke Světlu. Ono přináší očistění nebo zkázu podle 141 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. vlastní vůle člověka, a jedině zcela očistěný a čistý duch přijde po odložení nižšího vzhůru až do říše Pána. Nechť se bije proto každý s vážným zkoumáním do vlastních prsou. Kdo jest pak ten, kdo se uzná za čistého a stojícího nad jinými? Při správném poznání nastoupí pokora, která vše trestuhodně se vyvyšující sama udusí. Kde nastoupila pokora v posuzování vlastní hodnoty, tam nenalezne pomluva místo a tím jest takový člověk současně uvarován před těžkou vinou. Syn Boží prohlásil kdysi již rozhořčenému davu: „Kdo jest z vás bez viny, nechť hodí první kamenem.“ Lidstvo nevzalo si tato slova nikdy k srdci. Žalobci a soudci nejsou vyjmuti ze zpětného působení. Podle stanoviska jejich cítění proudí vše na ně zpět. Rozhodným pro zpětné účinky jest v každém případě druh síly citu. Kdo se snaží jen na základě mrtvých paragrafů zákona a rozumovým chytráctvím stanoviti nějakou vinu, buď jsa veden ješitností nebo ze šplhounství, a nebo tím, že potlačil lidské city jako nejvyšší dary Stvořitele, ten bude těžko pykat v zákoně zpětného působení, který se rozuzlí v nejčastějších případech zde na Zemi buď v tomto, nebo teprve v nejbližším životě a padne na něj, při čemž v mnohých případech toto rozuzlení bude se díti také v tak zvaném záhrobním životě. Nemůže být ani řeči o nějakém vzestupu, pokud tato vina v plném rozsahu podle svého druhu není přesně odpykána. Měření druhu leží ve stupni živoucího cítění při jednání obou částí a to provádějícího i toho, kdo byl postižen. I dodatečné účinky takového jednání během celého pozemského života postiženého padají tíživě zpět na původce. Tak se děje zvláště těm lidem, kteří při odsuzování druhých buď zcela uměle formují jen umělé rozumové důvody, aniž by při tom uvažovali v čistém citu, jen aby opravdu rychle dosáhli ve svém povolání povýšení a vyznamenání. I když jim při tom chybí vlastní city, čili když tu není dosti síly, aby byla navázána účinná karma, tu padne přece dodatečně celá tíha prožití člověka na něho zpět, když musel ve svých správných citech trpět nesprávným provedením. Právě tak jest tomu u těch, kteří z lenosti vyřadí každý cit, a ulpívají pouze na formách jako jest tomu u slepé víry. Tito lidé, kteří nemají při tom dost živých citů, aby sami jako duchovně mrtví navazovali živé zpětné působení, budou plně a neděleně zasaženi účinky citu trpícího, který během celého bytí byl takovým jednáním zasažen a u něhož byly tak vyvolány všechny pozdější účinky. A to nepřihlížíme ani ke zpětným působením, jež vyvolala při tom zúčastněná jeho ješitnost. Hraje-li při odsouzení nějakou roli chtěná zlomyslnost nebo nenávist, nechť již je to vůči osobě nebo věci, tu přichází mimo to ještě plná síla zpětného působení této nenávisti, zloby nebo přehmatu. Všechno padá zpět. Zlé jako dobré, nic nezůstane ve zpětném působení neodpykáno. Ještě hůře jsou na tom však takoví lidé, kteří používají takových případů, aby takto postižené vždy znovu v očích spolubližních snižovali nebo jinak jim škodili. Zpětná působení takovýchto jednání, jež se pozemsky považují za lehká, jsou dosti těžká, aby z říše ducha vyloučila takového člověka někdy již pro vždy. Nechť se při tom myslí na podobenství o ztraceném synu. I když nějaká skutečná vina byla uložena, aby byla odpykána pozemským trestem, tu musí býti po odpykání trestu z takového člověka tato vina úplně sňata, chce-li pozemský soud a také lidé mluvit o pozemské spravedlnosti. Něco jiného být nemůže a nesmí, neboť jinak by i zde popíraly pozemské soudy, tak jako jednotlivci, veškerou spravedlnost. Či chce snad člověk, když odčinil všechno na něm spočívající zpětné působení, státi vzdor tomu před Bohem nadále jako pošpiněný, jak to činí zde na Zemi svým spolubližním? Je-li odpykáno a rozuzleno nějaké tížící zpětné působení a tím tedy vytrpěn a odčiněn také trest, není pak také již této viny, nýbrž tato jest úplně smazána. Takový člověk stojí před Bohem právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Vina po odčinění mu nemůže být přičítána nikdy k tíži, poněvadž to Božská spravedlnost nepřipouští. Pokud není člověk schopen činit totéž, jako Božská spravedlnost, nemůže sám býti vpuštěn do říše Boží, poněvadž tím páchá těžké bezpráví a uvaluje na sebe vždy novou vinu, kterou může odpykati jen změnou svého smýšlení a nijak jinak. Jest jako muž v podobenství, jemuž Pán odpustil jeho dluh, poněvadž nemohl platit. Tento však šel a požadoval od svých dlužníků všechno s úroky a úroky z úroků. Když mu pak nemohli zaplatit, dal je uvrhnouti do žaláře. O tom se doslechl jeho Pán. Nechal si zavolat svého 142 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení. služebníka, jemuž odpustil dluh a pro jeho smýšlení ho dal uvrhnout do žaláře. Kristus tím tehdy označil a vážně varoval před tehdy stávajícími a ještě dnes vládnoucími falešnými názory lidí. Proto nechť se člověk snaží, aby probudil svoji schopnost k úsudku v bystrém procítění a ve zkoumání. Jsou veliké rozdíly mezi Božskou spravedlností ve zpětném působení a rozsudky pozemských lidí. Tak jako mnohý falešný rozsudek lze ovšem při tom odvoditi z nedostatečnosti a omezenosti lidského rozumu, připoutaného na prostor a čas, tak zase musí být bezmyšlenkovitá a zlomyslná pomluva považována za plně vědomé a chtěné překračování Božských zákonů a proto pak nemůže očekávat žádného zmírnění ostrého zpětného působení. Bude pláč a skřípění zubů v řadách těch, kteří se vždy pomluvou snaží povznášeti nad své spolubližní. Kameny, které se snažili na ně zvednout, vyrostou ve zpětném působení ve skály, které je rozemelou a současně budou tvořit jejich náhrobní kameny, poněvadž takoví červové nesmí být vpuštěni do Ráje. 143 Volání. (Der Ruf – název německého časopisu) (Dodatek, který není uveřejněn v originále „Odpovědi na otázky“ – „Fragenbeantwotungen“, které byly uveřejňovány v německém časopise „Der Ruf“ v letech 1924 – 1937 Abdrushinem) „Volání“ vychází ven do celého světa! Má tvořit užší spojení mezi stoupenci a čtenáři mých slov. Na mnohých místech se utvořila „volná sdružení“ k pěstování myšlenek z mých přednášek, aby ve společné činnosti vždy hlouběji vnikala do pravd velikého stvoření a tím též správně poznávala Stvořitele. I když radostně zdravím tato sdružení, nemohu je přece vésti a také se jich nemohu zúčastniti. Neb takové snahy mají za následek vždy vázanost pro toho, kolem koho se seskupují. Povinnosti tak mnohého druhu i když jen morálním přispíváním členům. Něco takového dělat nemohu. Musím být a zůstat volným v tom, co říci mám! Ve všech mých řečech a rozhodnutích! Nesmím při tom brát ohled na přání jednotlivců nebo celých skupin, k čemuž by došlo, kdybych tím byl spoután. Nebo tehdy, kdybych v tom chtěl vidět obchodní výhody. Obojí nesmím pro sebe a mé spisy bráti v úvahu. Vzdor tomu nemohu upadnout do lhostejnosti a promarnit možnost poskytnout každému příležitost. Proto dávám, avšak neucházím se! A zůstanu vždy u tohoto základu: Kdo nic pro sebe v mém slově nenachází, pro toho není také myšleno. Nemá je také nikdy obdržeti vynuceně. Budu proto vždy svým slovem přítelem každého člověka a nepřítelem jeho chyb, poněvadž k vůli tomu nemohu nic škrtnout. Poněvadž se tedy nemohu vázat na svazky a protože znám povzbuzující výsledek toho pro mnohé jednotlivce, vytvořil jsem ze své nutné osamělosti „Der Ruf“, „Volání“, jakožto prostředníka mezi všemi čtenáři a skupinami, která svá sdělení a přání budou moci v něm vyměňovat. Za tímto účelem bude tu vždy bezplatné místo. Nechť „Volání“ probudí opravdu mnohé duše a přinese všem vážně hledajícím osvícení a tím mír a pokoj! V létě 1927 144 Závěrečné prohlášení. Jest mně úplně lhostejné, co lidé říkají mému Poselství a mým odpovědím na otázky. Je mi lhostejno, zda se jim to líbí nebo ne. Nejvřelejší uznání dotýká se mne právě tak málo, jako dobře míněné poučující dopisy nebo rozhořčené útoky, nechť jsou již slušného nebo zavrženíhodného druhu. Já vím, že pro mnohé lidské duchy není již příliš daleko hodina, kdy v sobě následkem duševní nouze násilím prolomí omezenost své neschopnosti pochopení. Teprve pak budou rozumět mým slovům a budou se učit je chápat, což udělat musí, nechtějí-li v nynějším zapletení zajíti. Nedotčen přátelstvím nebo nenávistí jdu svou cestou. Proto nechápu vzrušení jednotlivců a celých kruhů; neboť kdo nechce míti moje slovo, nechť je prostě zanechá! Nevnucuji je nikomu. Nemám také úmysl, abych s tím dělal „obchod“. Každý člověk musí sám vědět, jak se s tím vypořádá. Abdrushin 145 Obsah. Předmluva. .................................................................................................................................................... 1 1. Dobré skutky ze ctižádosti. .............................................................................................................. 3 2. Zodpovědnost soudců. ..................................................................................................................... 5 3. Nevěřící kazatelé. .............................................................................................................................. 6 4. Popírání dětství Božího. ................................................................................................................... 7 5. Konfirmace. ....................................................................................................................................... 8 6. Boho – lidé. ........................................................................................................................................ 9 7. Hnutí Grálu. ..................................................................................................................................... 10 8. Sociální a politické úvahy. .............................................................................................................. 11 9. Umění dechu. ................................................................................................................................... 12 10. Návštěva kostela. ............................................................................................................................. 13 11. Upadnutí zpět do dřívějších chyb. ................................................................................................ 14 12. Nakladatelská značka. ..................................................................................................................... 16 13. Má Abdrushin protivníky? ............................................................................................................. 17 14. Jaké školení měl Abdrushin?.......................................................................................................... 18 15. Smrt Syna Božího na kříži. ............................................................................................................. 19 16. Zjevení Janovo................................................................................................................................. 20 17. Budhismus. ....................................................................................................................................... 22 18. Dítka Boží. ....................................................................................................................................... 24 19. Bázliví věřící. .................................................................................................................................... 25 20. Záhada z Konnersreuthu. .............................................................................................................. 26 21. Lotr na kříži. ..................................................................................................................................... 30 22. Změna pohlaví při znovuzrození. ................................................................................................. 31 23. Budou zodpovězeny všechny otázky? .......................................................................................... 32 24. Byl Kristus vegetarián? ................................................................................................................... 33 25. Vlastní stvoření a hmotný svět. ..................................................................................................... 34 26. Mystika, okultismus a spiritismus.................................................................................................. 35 27. Jest Abdrushin protivníkem astrologie? ....................................................................................... 39 28. Konnersreutský případ. .................................................................................................................. 40 29. Co je energie? Co je tíže? ............................................................................................................... 41 30. Poznání inkarnací z fotografií. ...................................................................................................... 44 31. Jest Abdrushin věštec? .................................................................................................................... 45 32. Kdo byla duše záhady z Konnersreuthu? .................................................................................... 46 33. Může být vyléčen člověk posedlý démonem? ............................................................................. 47 34. Kristus a znovuvtělení. ................................................................................................................... 48 35. Přitažlivost stejnorodého................................................................................................................ 49 36. Spiritisté. ........................................................................................................................................... 50 37. Kývání. .............................................................................................................................................. 51 38. Lorber. .............................................................................................................................................. 52 39. Zkušební kámen okultismu............................................................................................................ 53 40. Souboj. .............................................................................................................................................. 54 41. Syn Člověka. ..................................................................................................................................... 55 42. Soustrastí vědoucí............................................................................................................................ 56 43. Znovuvtělení a náboženská vyznání. ........................................................................................... 58 147 Obsah. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 84. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. 92. 93. 94. 95. 96. 97. Sekty a jejich působení. .................................................................................................................. 59 Budha. ............................................................................................................................................... 60 Vzývání svatých. .............................................................................................................................. 62 Poměr Poselství Grálu k jiným naukám. ..................................................................................... 64 Poselství Grálu a Židé. ................................................................................................................... 65 Syn Člověka jako soudce................................................................................................................ 66 Co je Pravda. .................................................................................................................................... 67 Jak bylo před stvořením. ................................................................................................................ 68 Zkoumání Slova. ............................................................................................................................. 70 Světlem povolaní. ............................................................................................................................ 72 Služba Grálu. ................................................................................................................................... 73 Antroposofie. ................................................................................................................................... 74 Odpověď na útoky. ........................................................................................................................ 75 Nepěkné myšlenky. ......................................................................................................................... 76 Proč mnozí v Poselství Grálu nic nenalézají? ............................................................................. 77 Trestá Bůh? ...................................................................................................................................... 78 Duch a duše. .................................................................................................................................... 79 Co jsou pomlouvači. ....................................................................................................................... 80 Abdrushinovo stanovisko k stávajícím společnostem. .............................................................. 81 Pozemsky praktické rady. .............................................................................................................. 82 Poselství Grálu rozbíjí sekty. ......................................................................................................... 83 Co jest vážné hledání? .................................................................................................................... 84 Pocity méněcennosti. ...................................................................................................................... 85 Čistý bloud. ...................................................................................................................................... 86 Rentgenové oči. ............................................................................................................................... 87 Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti. ...................................................................................... 90 Existuje „prozřetelnost“? ............................................................................................................... 92 Vyhnání z ráje. ................................................................................................................................. 93 Práce bez radosti. ............................................................................................................................ 95 Skupinová duše................................................................................................................................ 96 Chyby přes nejlepší chtění. ............................................................................................................ 98 Nepoznávání Božího působení. .................................................................................................... 99 Přirozená a násilná smrt. .............................................................................................................. 100 Milost a spravedlnost. ................................................................................................................... 101 Osud Inků. ..................................................................................................................................... 102 Osočování. ..................................................................................................................................... 103 Útoky církví a sekt. ....................................................................................................................... 104 Modlitby. ........................................................................................................................................ 106 Ježíšovy zázraky............................................................................................................................. 107 Přináší přepěstění předního mozku tělesné škody? ................................................................. 108 Správné ocenění spolulidí. ........................................................................................................... 109 Dávání a přijímání. ........................................................................................................................ 110 Jest Abdrushin Žid? ...................................................................................................................... 112 Je možné pozemské zmrtvýchvstání? ........................................................................................ 113 Odpověď na útoky II. .................................................................................................................. 115 Bádání o rakovině. ........................................................................................................................ 117 Katastrofy. ...................................................................................................................................... 118 Lidský smysl a Boží vůle. ............................................................................................................. 119 Kdo jest Syn Člověka?.................................................................................................................. 121 Krišnamurti. ................................................................................................................................... 122 Kde leží temnoty. .......................................................................................................................... 123 Veřejné přednášky......................................................................................................................... 124 Očekávání převratných událostí.................................................................................................. 126 Léčení v Domě Grálu. .................................................................................................................. 127 148 Obsah. 98. Přijetí do řádu „Grálu“. ................................................................................................................ 128 99. Přiblížení se ke „Grálu“................................................................................................................ 129 100. Gralsblätter a řád Grálu. ............................................................................................................... 130 101. Krišnamurti. ................................................................................................................................... 131 Pohádkové podání. .................................................................................................................................. 132 Veliká bolest jde všemi zeměmi. ............................................................................................................ 135 Čtenářům Poselství Grálu. ...................................................................................................................... 136 Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení...................................................................... 137 Volání. (Der Ruf – název německého časopisu) ................................................................................. 144 Závěrečné prohlášení. ............................................................................................................................. 145 Obsah......................................................................................................................................................... 147 149