3. neděle v mezidobí

FARNÍ INFORMÁTOR
3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 23. LEDNA 2005
Hospodin je mé světlo a má spása.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, Boží slovo je světlem naší mysli i srdce. Prosme Pána, abychom
dokázali žít každým slovem, které vychází z jeho úst:
L: PANE, UČ NÁS ŽÍT PODLE TVÉHO SLOVA.
z Za Svatého Otce Jana Pavla II. a všechny pastýře Církve, aby z jejich jednání
vyzařovalo Kristovo světlo, a tak se v celém světě šířilo tvé.
z Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze
vybudovat bez Krista, - Boha, který se pro nás a pro naší spásu stal člověkem.
z Za oběti zemětřesení v jihovýchodní Ázii, ať jim Pán dá účast na zjevení své slávy;
jejich příbuzné ať posílí v naději a celý svět ať přivede k projevům bratrství a solidarity.
zZa ty, kdo věří v Boha a přijali jeden křest, aby si v týdnu modliteb za jednotu křesťanů
hlouběji uvědomili své spojení s Kristem, základem Církve.
zZa věrné zemřelé, ať mají účast na slávě těch, kterým jsi dal moc stát se Božími dětmi.
K: Otče, sešli nám Ducha pravdy, aby slovo tvého Syna proměnilo naše srdce a obnovilo
náš život. Skze Krista našeho Pána.
L:Amen.
EX TOTO CORDE
NA VAŠE DOTAZY ODPOVÍDÁ
Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík SI
Eminence, v prosinci jste oslavil své 85. narozeniny v den, kdy celou
Církví zní antifona „O Sapientia“. Napsal jste knihu „Sophiologie de
S. Basile“ a mnoho dalších pojednání o moudrosti (pozn.: nedávno
vyšla italsky knížka pohádek kardinála Špidlíka - Moudrá sova a její
příběhy). Co byste řekl o životní moudrosti dnes, kdy mnozí ztrácejí chuť žít?
Ve staré škole jsme čítávali nade dveřmi nápis: „Uč se, synu, moudrým býti.“ Příliš to
na nás nezapůsobilo. Víc pozornosti vzbudilo vypravování ze života sv. Cyrila, našeho
národního patrona. Čteme tam: „Když bylo Konstantinovi (tak se totiž jmenoval sv. Cyril
v mládí) sedm let, uviděl ve snu, jak vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby
si jednu vybral.“ Jedna z nich byla nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje.
Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril se hned rozhodl: Tebe si vyberu.
Už před lety jsem navštívil v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování
dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia.
Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve
významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná
mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké pezii o
Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého
člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např.
někdo, kdo by nám spravil počítač, když se zastavil.
I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví
(8,22): „Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.“ Stvořil ji první, aby mu byla jakoby
dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly
dobře ocenit toho, kdo dovede udělat svou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví
proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a
pokazí.
Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo
mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o
samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte
mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od
východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale
v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to ted staří lidé. Trvalo to
dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací.
Sv. Pavel si dobře všiml, jak „Řekové hledají moudrost“ (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je
však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli
křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru
nad pyšnou moudrostí pohanů, kterou „Bůh zatratil“. Když se nějaký učený člověk chlubí
před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: „A k čemu ti to vlastně je?“. I poznání
totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je
opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká,
že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku.
Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu
stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus
vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí
moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh
všecko stvořil a zachovává. „Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení“, čteme
v knize Přísloví (8,35).
Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je symbolický
výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá
všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Není to náhodou, že se mystické zásnuby
sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských
myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit
jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi
a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře:
„Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i
hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.“
Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po
dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré
malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení
v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami; zdá se
mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uprostřed tlupy
turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o
kterém se v průvodci píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím
uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se
rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží
moudrosti, která je světlo k pochopení všeho.
Jak se to světlo jmenuje v našem životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do
našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne
intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám
stává krásným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova
smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který
by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy
žije život!
O
TRAGÉDIE V JIHOVÝCHODNÍ ÁSII
Nevýslovná tragédie, jež postihla mnohé země jihovýchodní Ásie – Indonésii, Srí
Lanku, jižní Indii, Thajsko, Maledivy, Myanmar – a zasáhla i pobřeží afrického Somálska
a Keni, přičemž za sebou zanechala více než 225.000 dosud zjištěných obětí, klade mnoho
otázek, které v těchto tíživých
okamžicích lidstva nemohou
zůstat bez odpovědi, u vědomí,
že mnohé zůstává zahaleno
tajemstvím,
jak
v rovině
vědecké, tak – především – v
rovině náboženské.
První otázka se týká samotné
skutečnosti: k čemu došlo na
asijském jihovýchodě? Bylo to zemětřesení nesmírné intenzity (9 stupňů Richterovy
škály), k němuž došlo v desetikilometrové hloubce Indického oceánu, a jehož epicentrum
leželo jen několik mil od ostrova Sumatra (Indonésie). Příčinou zemětřesení, tsunami (tak
jej nazývají v Japonsku, kde tento jev znají už po staletí) byla nerovnováha způsobená
posunem dvou podmořských
desek zemské kůry, neboli
mořská vlna více než deset
metrů vysoká, která se
přesouvá nesmírně velkou
rychlostí (kolem 800km/h) a
nabírajíc na síle se přehnala
přes pobřěží Sumatry a
dalších
indonéských
ostrovů, dále přes pobřeží
Srí Lanky, jižní Indie,
Thajska, Malediv, a dosáhla
až k břehům Somálska,
ležícího 3000 mil od epicentra. Tato vzdálenost se může zdát až neuvěřitelná, přesto však
zůstává poloviční ve srovnání s tou, kterou urazilo tsunami při velkém zemětřesení v Chile
(1960), jež se přehnalo celým Pacifikem a dorazilo až k hawajskému ostrovu Hilo, který je
vzdálen asi 6.200 mil. Pokud jde o výšku tsunami z 26. prosince 2004, lze připomenout
tsunami způsobené zemětčesením v Lituya Bay (Aljaška), jež dosáhlo výšky stovky metrů,
takže by pohltila Empire State Building v New Yorku: naštěstí se tato vlna přehnala
pouštní krajinou a nezasáhla Hawaj ani Japonsko.
Ačkoli je naše planeta – Země – stará čtyři a půl miliardy let, zůstává dosud nestabilní a
je podrobena seizmickým a vulkanickým jevům, a to jak mírné úrovně, tak co do rozsahu
značným. Znamená to, že to k čemu došlo v prosinci minulého roku se může v kratším či
delším časovém horizontu nečekaně opakovat a to i daleko od zón častých zemětřesení:
jako např. linie jdoucí od Aljašky přes Jižní Ameriku, Kalifornii, Mexiko, Střední
Ameriku, Peru a Chile, a linie která se táhne od Portugalska k Japonsku, procházeje jižní
Afrikou, Itálii, Tureckem, Iránem, Indií, Thajskem a Filipínami.
V případě podmořských zemětřesení lze dnes naštěstí určit za jak dlouho dorazí tsunami
ke břehu a jaké může mít důsledky. Vyžaduje to však, aby nejrizikovější země byly
vybaveny odpovídající techonologii: tato však je velmi nákladná, a proto si ji mohou
dovolit jen technicky nejvyspělejší země – jakými jsou Spojené státy a Japonsko, které
tato vybavení skutečně mají. Na druhé straně, pouze technická možnost předpovědět
mořská zemětřesení nestačí. Je třeba mít možnost upozornit pobřežní obyvatelstvo na
nebezpečí, kterým mohou čelit. A to právě je v případě rozvojových zemí nejtěžší.
Nicméně, ani tyto obtíže by neměly odradit od budování průzkumných a výstražných
systémů, upozorňujících na mořská zemětřesení, a vybavit jimi země, ležící
v nejrizikovějších pásmech. Uvědomíme-li si, že – podle dat SIPRI – světové válečné
výlohy dosáhly v roce 2003 výše 879 miliard dolarů, nemělo by být zatěžko z této
astronomické sumy, určené na zabíjení, uvolnit malou část na vybudování průzkumných a
výstražných systémů, které - přestože nedokáží mořským zemětřesením zabránit, alespoň
by omezily výši škod.
Tváří v tvář ekologické katastrofě, která v uplynulých dnech postihla jihovýchodní Asii, si
mnoho lidí - věřících i nevěřících - kladlo otázku: Bůh, který je dobrý a spravedlivý, jenž
Otcovskou láskou miluje všechny lidi a prozíravě se o ně stará, jak mohl dopustit takovou
katastrofu, co slepě zasáhla mnoho prostých a chudých lidí, a pohřbila tolik nevinných
dětí? Jak jde toto neštěstí dohromady s Boží spravedlností? tyto otázky se vynořují
pokaždé, když dojde k nějaké velké přírodní katastrofě – zemětřesení, podmořským
otřesům či povodním – kterou nelze jako např. válku přičítat tak docela lidské
odpovědnosti. Jistě, války zanechávají mnohem vyšší počet mrtvých než např.
katastrofální tsunami: tak kupříkladu „mírná“ válka nedávné doby si vyžádala víc mrtvých
než tsunami z 26. prosince. V případě války však lze ukázat na ty, kdo nesou odpovědnost.
Ale kdo je odpovědný za přírodní katastrofy? je snadné, ba dokonce spontánní, volat
k odpovědnosti Boha, který svět stvořil a svou prozřetelností jej udržuje. Mnozí proto
v těchto dnech spatřovali v tsunami Boží trest za hříchy lidí. Někteří v něm viděli „božské
potrestání“ prvotního hřích, který uškodil nejen lidem, ale i přírodě, takže zůstává
vystavena těm nejhorším katastrofám.
Hned na začátku musíme říci, že vidět upřílišeně v přírodních katastrofách Boží trest za
hříchy lidí je omylem, který zpochybňuje Boha, jak nám ho zjevuje Ježíš v evangeliu.
Samozřejmě, ve Starém zákoně se přírodní katastrofy mnohdy přičítaly Bohu. Tak např.
potopa světa je chápána jako trest za lidskou zlobu: „Hospodin viděl, že lidská zloba na
zemi je veliká“ a řekl Noemovi: ‚Hle, sešlu na zemi vody potopy, aby zahubily vše živé
pod nebem‘ (Gen 6,5.17). Stejně tak Bůh zničil města Sodomu a Gomoru, když „seslal
z nebe oheň a síru“ (Gen 19,24) jako trest za hříchy jejich obyvatel. Musíme však
připomenout, že zjevení Boha ve Starém zákoně zůstává zatím nedokonalé. Pouze v Ježíši
kristu nám Bůh dal plné a definitivní zjevení. ježíš nás nyní učí, že hřích Boha uráží a
nelíbí se mu; učí, že hřích – pokud ten, kdo se ho dopustil nelituje – vede k věčné záhubě.
Pokud jde o přírodní katastrofy, –
zmiňuje se mimochodem právě o
zemetřesení: „Na mnoha místech
budou zemětřesení, hlad a mor“
(Lk 21,11), - neříká však, že by
byly trestem za hříchy lidí. Naopak
učí, že Bůh je Otec, který
prozíravě pečuje o všechny své
děti, že jim odpouští hříchy: zvlášť
miluje a stará se o chudé, maličké
a neopouští ty, kdo trpí.
Příčinou přírodních katastrof je
skutečnost, že země je podrobena
jevům, které mohou být za jistých
okolností velmi ničivé a lidem
škodlivé. K těmto jevům dochází podle fyzikálních zákonů, kterými se řídí sluneční
soustava, jejíž součástí je i planeta Země. Tyto zákony stanovil Bůh Stvořitel. Jistě, mohl
by je zastavit či změnit jejich běh, ale nečiní tak než velmi zřídka, jako například v případě
zázraků, aby dal jedinečné znamení své láskyplné přítomnosti v lidských dějinách.
Na druhé straně, země byla svěřena lidem, kteří - jakožto rozumové bytosti, schopné
„vládnout“ zemi, mají úkol i odpovědnost činit ji stále obyvatelnější a plodnou vším, čeho
je schopna pro blahobyt a štěstí všech, kdo ji obývají. Lidé nepochybně nedokáží zabránit
vzniku přírodních katastrof; jistě však mohou omezit jejich škody. Současný vědecký a
technologický pokrok je takový, že by mnohým katastrofám, způsobeným přírodou, jako
je např. proměna mnoha zemských zón v pouštní krajiny, což má za následek záplavy a
sucho, jako zřejmě i klimatické změny a zvyšování hladiny moří, mohl zabránit či alespoň
omezit jeho škody. Současná věda a technika se bohužel tímto směrem neubírá. Pracují
z velké části na zničení planety a jejich zdrojů pro egoistické záměry komerčního rázu,
politickou a vojenskou moc, jen mizivě pak pro dobro lidstva. Uvažme jen astronomické
sumy, které by mohly sloužit k nasycení či vzdělání miliónů lidí, zvláště dětí, umírajících
hladem, k léčbě nemocí, jakou je např. AIDS, jež zůstává hrozbou zničení celého
afrického kontinentu, ale kterými se mrhá na výzkum a výrobu stále hrozivějších a
ničivějších zbraní, jakoby nestačily stávající ohromné arzenály jaderných zbraní, které
jsou s to několikrát zničit celou planetu. V tom spočívá ten nejtěžší hřích, za který nese
vinu dnešní člověk, vždyť závažným způsobem protiřečí Božímu záměru s lidmi, který je
vždy plánem lásky a záchrany.
Není tedy na místě volat Boha
k odpovědnosti za přírodní katastrofy
a zpochybňovat tak jeho dobrotu a
prozřetelnost. V této souvislosti lze
říci, že o Boží „prozřetelnosti“
obecně nepanuje správné vědomí.
Mnozí se domnívají, že spočívá
v tom, aby uchránila lidi situací,
které by mohly ublížit jejich životu,
zdraví či majetku. Bůh ale není
„poskokem“ lidské zloby, pošetilosti
a lenosti, ani katastrofálních dopadů
přírodních jevů: proto nezasahuje, aby zabránil hrozivým důsledkům přírodních jevů a
trestuhodným či neprozíravým lidským postojům. Jeho prozřetelnost spočívá v tom, že
Bůh dokáže vytěžit pro lidi dobro i z těch nejtragičtějších situací, do kterých je vrhají
přírodní katastrofy či jejich vlastní zloba a pošetilost. Jak k tomu dochází pro nás zůstává
velkým tajemstvím. Ale protože je Bůh dobrý, musíme si být vědomi toho, že by
nedopustil, aby docházelo k bolestným a tragickým událostem, pokud by nedokázal či
nechtěl i ze zla vytěžit pro lidi dobro. Právě proto, že Bůh je spravedlivý, musíme si být
vědomi, že láskyplná Boží prozřetelnost se nejmocněji projevuje vůči prostým, chudým a
nevinným dětem.
Bylo by proto mylné domnívat se, že tváří v tvář katastrofám, jejichž příčiny jsou jak
příroda tak lidská zloba, zůstává Bůh indiferentní či dokonce nepřítomný. Jako Otec
nemůže být lidem vzdálený, vždyť má nekonečný soucit se všemi svými dětmi, které
jakýmkoli způsobem či z jakéhokoli důvodu – ať už z vlastní viny nebo kvůli jiným – trpí
na těle nebo na duchu anebo je postihla smrt. On nestvořil smrt ani nezůstává
indiferentním tváří v tvář lidskému utrpení; ale reálným způsobem – i když pro nás
tajemným – jim pomáhá a jekaždému z nich je nablízku. Křesťanský Bůh je Bohem, který
v Ježíši z Nazareta vzal na sebe lidský úděl právě v tom, co je v něm nejpotupnější,
nejstrašnější a nejhrozivější: zná proto lidské utrpení a způsobem, pro nás tajemným, na
něm nepřestává mít podíl. I v těch nejtemnějších hodinách lidských dějin stojí Bůh po
boku každého, kdo trpí a umírá. Když Elie Wiesel mluvil o dětech, které se staly obětí
zemětřesení, položil otázku: „A Bůh, byl u toho všeho?“ Křesťanská odpověď zní: „Bůh
ve své otcovské lásce stál po boku každého z těchto dětí, aby je zachránil ve svém
království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje“.
Tragédii na asijském jihovýchodě hrozí, že bude brzy zapomenuta. Bylo by dobře, aby
se uchovala v paměti jako příležitost k některým významným odkazům pro smýšlení lidí
naší doby.
Musí zůstat především odkazem na nejisté podmínky, v nichž se odvíjí život člověka na
zemi. Vyvažuje pyšný pocit všemohoucnosti, kteří mnozí v dnešním světě pěstují,
přesvědčeni o tom, že člověk – ve svých úžasných možnostech, jež mu vkládá do rukou
vědecko-technický pokrok – dokáže pkkořit síly zla, co činí úklady jeho blahobytu, zdraví
a životu. Ve skutečnosti, i přesto, že vše čeho člověk v tolika oblastech dosáhl je
obdivuhodné – poprvé v lidských dějinách značná část lidstva vyšla ze stavu pouhé
existence, pokořila staleté a zhoubné nemoci, podařilo se jí prodloužit život do rozměrů, o
nichž se předchozím generacím ani nesnilo, překonala prostorové i časové vzdálenosti,
sjednotila svět - , musíme také přiznat, že se objevily nové nemoci, jako např. AIDS a
nesčetné formy nádorových onemocnění, jež spolu s jadernými, biologickými a
chemickými zbraněmi uvádějí v pochybnost samo přežití lidstva. Především je třeba uvést
skutečnost, že velká část lidstva dosud žije v neúnosných podmínkách chudoby, hladu a
nedostatečného vývoje, kterým navíc přitěžují nakažlivé choroby, války a konflikty, jež za
sebou zanechávají milióny obětí, aniž by bohaté země dokázaly dostát závazku vyčleňovat
rozvojovým zemím 0,7promile svého hrubého domácího produktu, jak slíbily.
Na druhém místě to, k čemu došlo na jihovýchodě Ásie musí být odkazem solidarity. Je
třeba připomenout, že velké přírodní katastrofy, jako jsou zemětřesení, sucho, povodně a
ničivé nemoci, jako AIDS,
postihují ty nejchudší národy
planety a působí nejzávažnější
škody, vzhledem k tomu, že
ochrana před nimi značně slabá
nebo vůbec neexistuje. Velmi
naléhavě z toho vyplývá povinnost
solidarity. S uspokojivým pocitem
můžeme konstatovat, že asijská
tragédie vyvolala v celém světě
velmi živý pocit solidarity, která
dokázala nashromáždit značné
prostředky ve prospěch těch, kdo
tuto strašnou katastrofu přežili
(např. občané v Pustiměři a
Drysicích dokázali během dvou hodin!!! věnovat 30.000,-Kč: Pust.-20.000,-Kč; Drysice10.000,-Kč). Ale právem se lze ptát: jak dlouho vydrží? Skutečným problémem zemí,
které tsunami postihlo, totiž zůstává jejich rekonstrukce; a ta si vyžádá mnoho let a značné
lidské i finynční náklady. Je proto nezbytné, aby mezinárodní společenství vytvořilo
stabilní organizaci, jež by dokázala pomáhat postiženým zemím při rekonstrukci. Existuje
totiž nebezpečí, že poté co opadne zděšení nad tím, co se stalo, zůstanou z Malediv a
Thajska jen vzpomínky na místa dovolených a zábavy, mimochodem ne vždy počestné.
Tragédie v jihovýchodní Ásii se musí konečně stát výzvou „obrácení“. Evangelista
svatý Lukáš říká, že když za Ježíšem „přišli někteří, aby mu sdělili zprávu o Galilejcích,
jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětních zvířat“, Ježíš odpověděl: „Myslíte si, že ti
Galilejci byli většími hříšníky, než ostatní obyvatelé Galileje, které tento úděl nepostihl?
Ne, říkám vám, ale pokud se neobrátíte, stejně tak zahynete“. Poté, s doakzem na neštěstí,
k němuž v té době došlo – padající věž v Siloe zabila 18 lidí – Ježíš řekl: „Myslíte si, že
těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe, byli větší hříšníci než ostatní obyvatelé
Jeruzaléma? Ne, říkám vám, ale pokud se neobrátíte, stejně tak zahynete“ (Lk 13,1-5). Pád
věže v Siloe nebyl podle Ježíše trestem Božím pro oněch osmnáct, jak se domnívali ti, kdo
se zprávou přišli. Událost byla výzvou k obrácení. A stejně tak je třeba se dívat na to,
k čemu došlo 26. prosince minulého roku v Indickém oceáně.
Koneckonců, všichni se „pohoršujeme“ nad utrpením, kterému jsou neprávem vystaveni
nevinní, zvláště pak nad tím, které postihlo bezbranné děti na jihovýchodě Ásie. Věřící
člověk však dobře ví, že nad lidskými dějinami panuje moc nevinného Krista, který se sám
svým utrpením a smrtí stal obětí zla. On však bolest a smrt učinil přechodem spásy,
jakkoli nezbytným a tragickým, jehož zárukou je pro každého křesťana Ježíšovo
zmrtvýchvstání. Na otázku po utrpení nevinných proto neexistuje žádná logická a
racionální odpověď. Existuje pouze odpověď víry, která říká, že v dějinách nebude mít
nikdy poslední slovo zlo ani smrt nebude, ale život a spása. Odtud pramení výzva
k mobilizaci sil, aby se učinilo vše pro pomoc těm, kdo přežili, a modlitbou se vyprošovala
spása duším obětí. /zpracováno podle prestižního mezinárodního jezuitského časopisu La Civiltà Cattolica/
O
HLE, BERÁNEK BOŽÍ
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI)
Kdesi jsem četl, že měli první misionáři
u jednoho eskymáckého kmene potíž s
přeložením textu: „Hle, beránek Boží“.
Domorodci, nejenom že beránka nikdy
neviděli, ale neměli pro něj ani slovo.
Prý se užilo slov: „Hle, tuleň Boží.“ To
severské zvíře prý je pro ně také symbol
mírnosti, podobně jako je beránek v řeči
naší. Dnešní děti z měst už také živého
beránka nevidí, ale znají ho z tolika
zobrazení a z četby.
V Bibli je beránek častým tématem.
Hlavní jsou čtyři: velikonoční beránek
při útěku z Egypta (Ex 12,1nn), služebník
Hospodinův přirovnaný k beránku, o
kterém mluví Izajáš (53,7), velikonoční
beránek při poslední večeři Ježíšově
(Mt 26,17nn) a nebeský beránek ve
Kardinál Špidlík při eucharistii v rodných Boskovicích, 22.2.2004
zjevení Apokalypsy (Ap 5,9nn).
Vyjití Izraelitů z Egypta začíná zabitím beránka. „Desátého dne tohoto měsíce si každý
vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu… Budete mít beránka bez vady,
ročního samce… Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet…
Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej
ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka…“ (12,3nn).
Vyjití z Egypta, exodus, pochod pouští do zaslíbené země byl největší náboženský zážitek
Starého zákona. Je to obraz pouti křesťanské z vyhnanství hříchu do ztraceného ráje. Je
pozoruhodné, že tato pouť začíná smrtí starého způsobu života. Izraelité byli kočovníci.
Měli stáda. Ve stádě ovcí je beránek, který vede. Beránci jsou nyní zabiti. Je to
symbolické. Stádo izraelského lidu povede nyní sám Bůh. Ta zkušenost se stále opakuje.
Když ztratíme něco z toho, co dávalo směr naší životní cestě, vstupuje na ni Bůh a ukazuje
nám on sám, jak pokračovat dál.
Kolik je exodů v dnešní společnosti: Svět je plný miliónů uprchlíků, vyhnanců,
vystěhovalců z hladu. Ztratili všecko předcházející. Pozoroval jsem jednou nějakého
člověka asijského typu v Kalifornii u benzinové pumpy. Jeho angličtina se omezovala více
méně na znalost čísel. Musel totiž umět říci řidičům, kolik mají zaplatit a spočítat, kolik
jim má vrátit. Byl jistě rád, že ho na tu práci přijali. Ale jaká je to hrůza, když si
uvědomíme, že se jeho život zredukoval jenom na tento styk. Nevstoupí-li do jeho života
Bůh, aby ho vedl, stane se z něho ztroskotanec. Na štěstí znám i jiný případ. Je to mladý
umělec. Rodina žila v Kazachstánu. Všechno ztratili. Rodiče jsou ateisté a nešťastní. On se
stal hluboce věřícím a svého exodu nelituje. Následuje zjevení Starého zákona. Židé
obětovali každý rok beránka o velikonocích na paměť toho, že opustili Egypt, obraz
hojnosti, ale i otroctví, a že v poušti našli Boha, který je od té doby vedl.
To, co bylo v beránku velikonočním jenom naznačeno, je daleko názorněji a určitěji
řečeno v Izajášově předpovědi o služebníku Hospodinovu (Iz 52,13-53,12): „Hle, můj
služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese se a vysoko se vyvýší…“. Je to proroctví
velké moci budoucího Mesiáše, jakých je ve Starém zákoně vícero. Ale ukazuje se cesta,
jakou k té slávě dojde. Ta pak je neuvěřitelná. Prorok si je vědom, že říká věci, které se
zdají absurdní: „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? (53,1).
„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin
postihl pro nepravost všech Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na
porážku…“ (53,6-7). Výsledek toho všeho? Nebude to zánik, ale naopak cesta vítězství
pro něho a pro všechny, za které se obětuje. Je to tedy jasné proroctví Krista.
Křesťanská tradice tedy vidí v obřadu velikonočního beránka smrt a vzkříšení Ježíšovo.
Proto i poslední prorok starozákonní, sv. Jan Křtitel, jej tím titulem označil: „Hle, beránek
Boží!“ A sám Ježíš uvádí své umučení těmito slovy: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto
beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že už ho nebudu jíst, dokud vše nenajde
naplnění v království Božím“ (Lk 22,15). 1. list sv. Pavla ke Korintským datují exegeti na
léta 55-57 n.l. Stojí v listě: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus; proto slavme
velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem
upřímnosti a pravdy“ (1 Kor 5,7-8). Tvrdí se, že apoštol, když to píše, se inspiruje už
prvními velikonočními obřady společnosti křesťanské. Dokončením těchto základních
textů Písma o symbolu beránka, je poetické líčení Beránka nebeského v Apokalypse
(5,9nn): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou,
zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem viděl mocného anděla, který vyhlásil velikým
hlasem: „Kdo je hoden otevřít knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi, ani na
zemi, ani pod zemí, nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní“ (v. 1-3). Kniha tu znamená
celé dějiny světa, jeho osudy a smysl. Jsou lidsky nepochopitelné. „Velmi jsem plakal, že
se nenašel nikdo, kdo by mohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi
řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu
sedmkrát zapečetěnou.“ V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi
bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný..“ (v. 4-6). Smysl je jasný. Kristus přijal
podobu beránka, ale tím pochopil smysl dějin spásy, logiku, jakou se ubírají a tím také se
projevil jako lev, před kterým všecky nebeské bytosti padají na kolna a zpívají: „Jsi hoden
přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu
vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem
našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí.. Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc,
bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.. A všecko stvoření na nebi, na zemi,
pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i
Beránkovi, dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků“ (v. 9-13). Beránek je tedy v
biblických textech symbol Krista, a tím také dynamismu křesťanského života. Porážkami a
neúspěchy se naše pouť stává nepochopitelná, ale promítnutá do osudů Krista je to cesta k
definitivnímu vítězství. Je to poselství nové, neslýchané, ale pravdivé.
O
URBIS ET ORBIS DECRETUM
KTERÝM SE UDĚLUJE V „ROCE EUCHARISTIE„ DAR ODPUSTKŮ SPOJENÝ SE
ZVLÁŠTNÍMI ÚKONY POCTY A UCTÍVÁNÍ NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ
Eucharistie
-
MIRACULORUM
MAXIMUM, největší ze zázraků (srv.
slavnost Těla a Krve Páně, Liturgie četby, 2.
a
nejvznešenější
památka
čtení)
Vykoupení, jež vykonal náš Pán Ježíš
Kristus svou smrtí, jakožto oběť a
svátost
utváří
neporušitelným
způsobem jednotu Boží Církve, silou
nadpřirozené milostí je jí oporou,
svlažuje jí nevýslovnou radostí a je
nadpřirozenou pomocí, která živí
zbožnost věřících a vede je k růstu, ba
dokonce k plnosti jejich křesťanského
života. Vzhledem k tomu Svatý Otec Jan Pavel II., pohnut starostlivostí o Církev,
s úmyslem rozvíjet veřejnou i soukromou úctu k Nejsvětější svátosti, v listu Mane
nobiscum Domine, ze 7. října 2004 stanovil, že letošní rok bude v celé Církvi zván
„Rokem Eucharistie“.
Svatý Otec pak, aby v tomto roce povzbudil věřící k hlubšímu poznání a intenzívnější
lásce k nevýslovnému „Tajemství víry“, aby z něj těžili stále hojnější duchovní plody, při
audienci poskytnuté podepsaným moderátorům Apoštolské penitencierie, chtěl obdařit
odpustky některé úkony pocty a zbožnosti vůči Nejsvětější svátosti, které jsou níže
uvedeny.
Plnomocné odpustky se udělují všem i jednotlivým věřícím za běžných podmínek
(svátostná zpověď, přijetí eucharistie a modlitba na úmysl svatého Otce, s duší zcela
vzdálenou náklonnosti k jakémukoli hříchu), a to pokaždé, když se pozorně a zbožně
účastní jakéhokoli posvátného obřadu či úkonu zbožnosti ke cti Nejsvětější Svátosti,
slavnostně vystavené anebo uchovávané ve svatostánku.
Za výše uvedených podmínek se dále udělují plnomocné odpustky kněžím, členům
institutů zasvěceného života a společností apoštolského života i ostatním věřícím, kteří
jsou vázáni povinností modlitby Liturgie hodin, stejně jako těm, kdo jsou zvyklí recitovat
Božské oficium z pouhé zbožnosti, pokaždé, když na sklonku dne společně či soukromě
zbožně recitují Večerní chvály a Kompletář před Nejsvětější svátostí, vystavenou k úctě
věřících anebo uchovávanou ve svatostánku.
Věřící, kteří pro nemoc či z jiných
oprávněných důvodů nemohou navštívit
Nejsvětější svátost oltářní v kostele či
oratoři, mohou získat
plnomocné
odpustky doma či tam, kde se z důvodu
bezmocnosti nacházejí, pokud se zcela
zříkají všech hříchů, jak bylo výše řečeno,
a s úmyslem dostát třem obvyklým
podmínkám – jakmile jim to bude možné
–, uskuteční návštěvu duchovně, s touhou
v srdci a v duchu víry v reálnou
přítomnost Ježíše Krista v oltářní Svátosti,
a pomodlí se Otče náš, Věřím v Boha a
připojí zbožné vzývání svátostného Ježíše
(např. „Budiž chválena a velebena bez
ustání, Nejsvětější Svátosti oltářní“).
Pokud nemohou vykonat ani to, získají
plnomocné odpustky, jestliže se připojí
s vnitřní touhou k těm, kdo řádným
způsobem konají, co je k získání odpustků
předepsáno, a obětují milosrdnému Bohu
nemoci a útrapy svého života, maje i oni
předsevzetí dostát třem obvyklým
podmínkám, jakmile jim to bude možné.
Kněží, kteří vykonávají pastorační
službu, především faráři, ať mají na mysli „Podněty a návrhy“ naznačené 15. října 2004
Kongregací pro bohoslužnu a svátostnou disciplínu a co nejvhodnějším způsobem
informují o této blahodárné dispozici Církve své věřící, ať s ochotou a velkodušností
naslouchají jejich zpovědem a ve stanovených dnech ať k užitku věřících vedou
slavnostním způsobem modlitby ke svátostnému Ježíši.
Konečně, ať při katechezi vybízejí věřící k častému vydávání otevřeného svědectví víry
a úcty k Nejsvětější Svátosti, jak se předkládá ve Všeobecném ustanovení IV „Enchiridia
Indulgentiarum“, maje na paměti i ostatní ustanovení tohoto Enchiridia: č. 7: Adorace a
eucharistické procesí, č. 8: Eucharistické a duchovní přijímání, č. 27: Primice novokněží a
slavení kněžských a biskupských jubilejí.
Tento dekret je platný po dobu Roku Eucharistie, počínaje dnem jeho zveřejnění
v „L‘Osservatore Romano“ (pozn.: v L‘Osservatore Romano byl Dekret zveřejněn 15.1.2005, str. 7).
Řím, v sídle Apoštolské Penitencierie, 25. prosince o slavnosti Narození našeho Pána Ježíše Krista.
GIACOMO FRANCESCO cardinale STAFFORD
Velký penitenciář
GIANFRANCO GIROTTI, O.F.M. Conv.
Regent
TE DEUM LAUDAMUS
UPLYNULÝ ROK V DĚJINÁCH CÍRKVE A FARNOSTÍ (dokončení)
„Qui grandi Sommi Pontefici,
tra quali molti santi e beati,
fino ai nostri giorni, hanno celebrato la
Messa e confermato nella fede i
fratelli; qui si sono celebrati
avvenimenti storici epocali,
qui sono stati battezati e cresimati
innumerevoli schiere di fanciulli
e di giovani; qui hanno voluto avere
estremo riposo celebri figure di tutti i
tempi...“(homílie J. E. Mons. Giovanni Coppy,
čestného občana Drysic, pronesená v bazilice svatého
Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího
posvěcení, 18. listopadu 2004)
„Tady, – v Konstantinově bazilice,
stejně jako v té dnešní –
velcí papežové,
mezi nimiž
je mnoho svatých a blahoslavených,
co po staletí
přicházeli k hrobu
svatého Petra...!“
slavili mši svatou
a utvrzovali bratry
ve víře;
tady se slavili
epochální
historické události,
jako
dva vatikánské
koncily;
tady přijaly
křest a biřmování
nesčetné zástupy
dětí a mladých;
tady si přáli
věčně spočinout
nejslavnější postavy
všech dob
v očekávání svého
vzkříšení;
tady se modlili,
plakali a nacházeli
odpuštění poutníci,
Bůh odsunut na okraj dnešní společnosti
/Interview kardinála Josepha Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry,
poskytnutý italskému deníku La Repubblica, 19. listopadu 2004/
Kardinál Ratzinger říká, že společnost, jakou je ta naše, v níž je Bůh
odsunut na okraj a zcela nepřítomný, se zničí sama. „Existuje agresivní
světská ideologie, která může být znepokojivá. Protestantský pastor ve
Švédsku, který kázal o homosexualitě na základě jednoho úryvku z Písma,
byl na měsíc uvržen do vězení. Laicizmus už není oním neutrálním prvkem,
co otvírá prostory svobody pro všechny. Začíná se měnit v ideologii, která
se vnucuje prostřednictvím politiky a nedává veřejný prostor katolickému a
křesťanskému pohledu, který je tak vystaven riziku, že se stane soukromou
záležitostí a v podstatě umlčenou. V tomto smyslu existuje boj a nám
nezbývá, než bránit náboženskou svobodu proti vnucování ideologie, která
se představuje jako by byla jediným hlasem rozumu, zatímco je pouze
výrazem jistého ‚racionalizmu‘.
Ale čím je podle vás laicita?
„Správná laicita je náboženskou svobodou. Stát neukládá
žádné náboženství, ale dává svobodný prostor
náboženstvím s odpovědností vůči občanské společnosti a
umožňuje tedy těmto náboženstvím, aby se podílela na budování společenského života“.
Na otázku po pravé podstatě křesťanství, je kardinál popisuje jako: „dějiny lásky mezi
Bohem a lidmi. Pochopí-li se to v řeči naší doby, ostatní bude následovat“.
Kde je v současné společnosti Bůh?
„Je velmi odsunutý na okraj. V politickém životě se zdá být skoro nedůstojné mluvit o
Bohu, jako by to byl útok na svobodu toho, kdo nevěří. Politický svět se řídí svými
normami, sleduje své cesty a Boha vylučuje jako by byl něčím co na tuto zem nepatří.
Stejně tak je tomu ve světě obchodu, ekonomie i soukromého života. Bůh zůstává na
okraji. Zdá se mi, že je nezbytné znovu objevit - a síly k tomu jsou – že i politická e
ekonomická sféra potřebují odpovědnost, která vzchází ze srdce člověka, a v posledku, má
co do činění s přítomností či nepřítomností Boha. Společnost, v níž Bůh zcela schází, se
zničí sama. Viděli jsme to na velkých totalitních režimech uplynulého století“.
Velkým problémem je sexuální etika. Encyklika „Humanae vitae“ vytvořila propast
mezi učitelským úřadem Církve a praktickými postoji věřících. Nenastal čas ji
přehodnotit?
„Podle mě je evidentní, že musíme v zamyšlení pokračovat. Jan Pavel II. už od prvních let
svého pontifikátu poskytl nový antropologický a personalistický přístup k tomuto
problému a rozvinul tak značně odlišný pohled na vztah já a ty, mezi mužem a ženou. Je
pravdou, že pilulka otevřela cestu k antropologické revoluci značných rozměrů. Ale
nebyla, jak se snad mnozí domnívali na začátku, pouze pomocí v tíživých situacích, ale
změnila pohled na sexualitu i samotné tělo. Sexualita se odtrhla od plodnosti a tak se do
hloubky změnilo i samotné chápání lidského života. Sexuální akt tím ztratil svůj záměr a
cíl, který předtím byl vždy zřejmý a určující, takže se všechny druhy sexuality staly
rovnocennými. Z této revoluce pak vyplývá rovnocennost mezi homosexualitou a
heterosexualitou. Proto říkám, že papež Pavel VI. ukázal na velmi závažný problém“.
Tedy homosexualita. Jde o téma lásky mezi dvěma osobami a ne o pouhou sexualitu.
Co může udělat Církev, aby tento fenomén pochopila?
„Řekněme dvě věci. Především musíme mít velký respekt vůči těmto lidem, kteří trpí a
kteří se snaží najít správný způsob svého života. Na druhé straně, vytvořit dnes právní
formu jakéhosi druhu homosexuálního manželství by těmto lidem nepomohlo“.
Posuzujete tedy rozhodnutí Španělska negativně?
„Ano, protože je destruktivní pro rodinu i společnost. Právo utváří mravnost či jistou
formu mravnosti, protože normální lidé mají obecně za to, že to, co ukládá právo je také
mravně dovolené. A zvážíme-li toto spojení, více či méně postavené na roveň manželství,
máme společnost, která už neuznává specificitu ani základní povahu rodiny, čili vlastní
spojení muže a ženy, jehož cílem je zajistit pokračování lidstva – a to nejen ve smyslu
biologickém. Proto tedy rozhodnutí, které Španělsko udělalo, není těmto lidem ku
prospěchu, neboť tímto způsobem zničíme základní prvky právního řádu“.
Eminence, mnohdy, když Církev na všechno říkala ne, kráčela vstříc prohrám.
Nebyla by alespoň možná nějaká dohoda solidarity mezi osobami, i homosexuálními,
která by byla uznána a podepřena zákonem?
„Ale institucionalizace takového záměru – ať už to zákonodárce chce či nikoli – by se
nezbytně jevila veřejnému mínění jako alternativní druh manželství a relativizace by byla
nevyhnutelná. Nezapomínejme pak, že takovými rozhodnutími, k nimž dnes inklinuje
Evropa – takřka – na úpadku, se oddělíme od všech velkých kultur lidstva, které vždy
uznávaly význam své sexuality: totiž že muž a žena jsou stvořeni jako společná záruka
budoucnosti lidstva. Záruka nejen fyzická, ale i mravní“.
™
Smrt
je pro křesťana
završením
pozemského života,
ale současně počátkem
nového, věčného života
v Božím království,
pravého života s Bohem,
který Apokalypsa (21,3-4)
popisuje slovy:
„On (Bůh) bude přebývat
uprostřed nich (spasených)
oni budou jeho lidem;
on pak bude ‚Bůh s nimi‘.
On jim setře
každou slzu z očí;
už nebude smrt,
ani pláč, ani nářek,
ani zármutek,
protože to co bylo,
pominulo“.
Modlitba k svatému Augustinovi
Velký Augustine, náš otče a učiteli, znalci zářných Božích cest,
jakož i křivolakých cest lidských,
žasneme nad divy, které v tobě působila Boží milost.
když tě učinila zaníceným svědkem pravdy a dobra, ve službě bratřím.
Nauč nás,
- na počátku nového milénia, poznamenaného Kristovým křížem číst dějiny ve světle Boží prozřetelnosti,
jež řídí události k definitivnímu setkání s Otcem.
Směruj nás k pokoji, živ v našich srdcích tvou touhu po hodnotách,
na nichž v síle, která pochází od Boha, lze vybudovat „město“, hodné člověka.
Hluboká nauka, kterou jsi oddaným a trpělivým studiem čerpal z neustále živých
pramenů Písma, ať osvěcuje ty, kdo jsou dnes pokoušeni zavádějícími přeludy.
Dej jim odvahu, aby se znovu vydali na cestu k „vnitřnímu člověku“,
v němž čeká Ten, který jediný může dát mír našemu neklidnému srdci.
Tolik našich současníků jakoby ztratilo naději, že mezi protichůdnými ideologiemi,
lze dojít pravdy, po níž jejich nitro uchovává trýznivou nostagii. Nauč je nikdy
se nevzdávat hledání, v jistotě, že na konci bude jejich námaha odměněna
uspokojivým setkáním s nejvyšší Pravdou, která je zdrojem každé pravdy stvořené.
A konečně, svatý Augustine, předej i nám jiskérku oné horoucí lásky k Církvi,
katolické matce svatých, která podpírala a oživovala námahy tvé dlouhé služby.
Dej, ať kráčíme společně pod vedením řádných pastýřů,
a tak dojdeme do nebeské vlasti, kde se všemi blaženými,
budeme moci připojit svůj hlas ke zpěvu nového aleluja, jež nekončí. Amen.
/Jan Pavel II.; obr.: Svatý Otec před ostatky sv. Augustina:1650. výročí narození – 354-2004/
INEFFABILIS DEUS
ENCYKLIKA PAPEŽE PIA IX. O NEPOSKVRNĚNÉM POČETÍ PANNY MARIE
8. PROSINCE 1854 – 8. PROSINCE 2004
Nevypověditelný Bůh, jehož cesty jsou milosrdenství a věrnost, jehož vůle je
všemohoucí a moudrost mocně sahá až do nejzažších konců světa, a jenž všemu vládne
svou dobrotou (srv. Moudr 8,1), předvěděl už od věčnosti žalostný pád celého lidského
rodu, způsobený Adamovým hříchem, a v záměru skrytém po staletí stanovil, že první dílo
své dobroty završí ještě hlubším tajemstvím, vtělením Slova...
Nauka, která vyznává, že nejblahoslavenější Panna Maria byla od prvního
okamžiku svého početí
– skrze jedinečnou milost
a privilegium
všemohoucího Boha –
vzhledem k zásluhám
Ježíše Krista,
Spasitele lidského rodu,
uchráněna
jakékoli poskrvny
prvotního hříchu,
je Bohem zjevená
a všichni věřící
jí proto musí
pevně a neochvějně
Pius IX. vyhlašuje Dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie,
věřit.
Podesti, Palazzo Apostolico vaticano.
MODLITBA JANA PAVLA II. K NEPOSKVRNĚNÉ PANNĚ
O SLAVNOSTI NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ PANNY MARIE U SOCHY NA PIAZZA SPAGNA,
ŘÍM
Neposkvrněná Panno!
Opět jsme zde,
abychom Ti vzdali hold u tohoto sloupu,
z něhož s láskou bdíš nad Římem a nad celým světem,
od chvíle, kdy před 150 lety blahoslavený Pius IX. prohlásil za pravdu katolické víry
tvé uchránění od veškeré poskvrny hříchu,
vzhledem ke smrti a vzkříšení
tvého Syna, Ježíše Krista.
Neposkvrněná Panno!
Tvá nedotčená duchovní krása je nám živým zdrojem důvěry a naděje.
Mít tě za Matku, svatá Panno, nás posiluje na životní cestě
jako záruka věčné spásy.
Proto se utíkáme s důvěrou k Tobě, ó Maria.
Pomoz nám budovat svět,
v němž bude vždy milován a chráněn lidský život,
z něhož budou vyhoštěny všechny formy násilí,
kde všichni budou s vytrvalostí usilovat o mír.
Neposkvrněná Panno!
V tomto roce eucharistie
nám dej s obnovenou vírou a vroucí láskou slavit a adorovat
svaté tajemství Kristova Těla a Krve.
Ve tvé škole, ó ženo eucharistická ženo,
nás nauč vzpomínat na úžasná díla,
jež Bůh nepřestává konat v srdcích lidí.
Svatá Panno, s mateřskou starostlivostí
veď stále naše kroky po cestách dobra. Amen.
™
™
™
„A Giovanni Paolo II
in pole position da 26 anni sulle strade dell‘umanità“
Bylo to 4. června 1988. Pro závody v Maranello a dráhu ve Fiorianu se psala událost, na
kterou se nezapomíná: na pozvání Enza Ferrariho, patron automobilového koncernu
přichází vzácný host, že snad vzácnějšího si ani nelze představit. Karol Wojtyla, papež,
jenž přišel zdaleka, papež zvyklý na neustálý pohyb a cestování, jako žádný z papežů před
ním. Pro celou stáj Ferrari to by den velkolepé slavnosti.
Nyní, po šestadvaceti letech mu
stáj Ferrari oplatila zdvořilostní
návštěvu, a celá se přesunula do
Vatikánu na soukromou audienci
s Janem Pavlem II. Delegace
devadesáti zaměstnanců, v čele s
prezidentem Lucou Corderou di
Montezemolo, generálním ředitelem Jeanem Todtem a stájovými
hvězdami, piloty - Michaelem
Schumacherem a Rubensem
Barrichellem,
překročila
v pondělí, 17. ledna, práh
Papež ve Fioranu 4. 6. 1988 v luxusním voze značeném Stáj Ferrari
Vatikánu,
aby
se
setkala
s papežem. K setkání došlo na počátku nové závodní sezóny , kdy stáj z Maranella na
konci února oficiálně představí nový monopost. Půjde o Ferrari, jež má potvrdit vrcholné
sportovní postavení: šest titulů konstruktérů a pět světových titulů za posledních šest let
zcela evidentně ukazuje na domínium, které si tato stáj rok od roku buduje.
Svatý Otec se k „rodině“ Ferrari obrátil těmito slovy:
„Jsem rád, že mohu přivítat každého z vás, představitelů velké ‚rodiny‘ Ferrari, která
v minulých letech získala všechny úspěchy a trofeje. Zvláště vám blahopřeji k vítězství
v uplynulém světovém šampionátu.
Všechny
vás
srdečně
zdravím: vedení, piloty i
techniky, kteří jste mi přišli
předat
„model“
vozu
Formule
1.
Zdravím
především prezidenta Lucu
di Montezemolo, a děkuji
mu za slova, kterými se ke
mně jménem vás všech
obrátil.
S vroucností
pamatuji na osazenstvo
podniku, pracující a ty, kdo
jsou s námi v Maranellu
Ferrari, Luca Cordero di Montezemolo (první zprava) vzpomněl, že papež
spojeni
prostřednictvím Prezident
se před týdnem „setkal s diplomaty 170 národů a ukázal na život, chléb, mír a
televize. Ke všem ať dorazí
svobodu jako na čtyři výzvy dráhy století“. Na značce modelu Schumacherova
Ferrari, který byl papeži předán v přesné kopii 1:5, stojí psáno:
můj srdečný pozdrav.
„Janu Pavlu II., který je 26 let na pole position lidstva“.
Drazí přátelé z Ferrari! Vaše
přítomnost je mi příležitostí,
abych zdůraznil, jak důležitý je
sport i v naší společnosti.
Církev považuje sportovní
aktivitu, provozovanou
v souladu s pravidly,
za platný výchovný nástroj,
zvláště pro mladé generace.
Navíc Ferrari, jak před chvílí
zdůraznil váš prezident, je
jedinečnou ‚komunitou lidí‘,
ve
které
panuje
velké
„Je to pro mě velká čest. Vždy jsem o tom snil:
porozumění. Za své znamenité
setkání s papežem bylo přáním, které jsem v sobě nosil odjakživa.
sportovní
i
konstrukční
Je něčím, co mě činí skutečně šťastným“
výsledky vděčí především
(Rubens Barrichello)
entuziazmu, jehož základem je tento komunitní duch. Milovaní, i nadále pěstujte tento styl
práce a ze stálého růstu
v solidaritě učiňte jeden ze
svých zásadních cílů. Budete tak
šířit hodnoty sportu a současně
tak
přispějete
k budování
spravedlivější a solidárnější
společnosti.
Vás i vaše rodiny ujišťuji svou
zvláštní vzpomínkou v modlitbě
a s těmito přáními vám všem rád
uděluji své požehnání.“
Nebyl jsem v blízkosti Svatého Otce
od doby pořádání mistrovství světa ve
fotbale. Pokaždé, když se s ním
setkám, cízím, že je osobností, jež
vzbuzuje dojetí, obdiv a zamyšlení.“
(prezident stáje Ferrari Montezemolo)
„Je to něco jedinečného moci sem přijít s ostatními přáteli od Ferrari,
nesmírný dojem. Jen stěží se dá vysvětlit, co prožíváte. Je vskutku
zvláštní přijmou pozdrav od papeže. Bylo nádherné prožívat dojetí.
Zvláště vidět jeho sílu“ (Michael Schumacher)
„Byl to intenzívní okamžik velkého
dojetí. Mlčeli jsme tváří v tvář energii
a pokoře Svatého Otce. Ať už je
náboženství každého z nás jakékoli, je
velkým životním vzorem.“
(Jean Todt, generální ředitel))
Na závěr audience ředitel sdělil, že
Svatému Otci bude předán finanční
ekvivalent vozu „Enzo Super Limited
Edition“, který dá stáj do dražby ve
prospěch obětí zemětřesení
v jihovýchodní Asii, prostřednictvím
Caritas Internationalis. Vyvolávací
cenu tohoto nejprestižnějšího vozu
současnosti je 640.000 eur
(kolem 20 miliónů korun).
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 23. – 30. ledna 2005
DEN
LITURGIE
FARNOST
NEDĚLE
23. ledna
3. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ
24. ledna
SV. FRANTIŠEK SALESKÝ
BISKUP A UČITEL CÍRKVE
ÚTERÝ
25. ledna
OBRÁCENÍ SV. PAVLA
SVÁTEK
STŘEDA
26. ledna
ČTVRTEK
27. ledna
PÁTEK
28. ledna
SOBOTA
29. ledna
NEDĚLE
30. ledna
KONČÍ TÝDEN MODLITEB
ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ
SV.
TIMOTEJ A TITUS,
BISKUPOVÉ
ČTVRTEK
TÝDNE V MEZIDOBÍ
3.
SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ,
KNĚZ AUČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ
8.00
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
PUSTIMĚŘ
17.00
PODIVICE
8.00
PUSTIMĚŘ
14.00
DRYSICE
17.00
PUSTIMĚŘ
17.00
PUSTIMĚŘ
17.00
ÚMYSL MŠE SV.
za živou a zemřelou rodinu
ZBOŘILOVU a VŠETULOVU
za +Františku STĚNIČKOVOU,
manžela a dvoje rodiče
za + Josefa POSPÍŠILA,
manželku a duše v očistci
za +Františku ADAMCOVOU
manžela a děti
na poděkování za 50 let života
s prosbou o další B. požehnání
POHŘEB:
pan Antonín GRMELA /1925/
za + Rafaela KRÁLE
a farní sestru
za + Karla RYŠÁNKA,
manželku a rodiče
za + Františka SPISARA,
dceru Marii a duše v očistci
SOBOTA
3. TÝDNE V MEZIDOBÍ
4. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
za + Tomáše VEJMOLU,
PUSTIMĚŘ
manželku a syna
8.00
DRYSICE
za + rodiče MUSILOVY
9.30
za dar zdraví
PODIVICE
pro celou rodinu
11.00
SETKÁNÍ S BIŘMOVANCI
PUSTIMĚŘ
/v sakristii kostela sv. Benedikta/
14.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY
NA MĚSÍC LEDEN 2005
1. Za všechny, kdo působí na Blízkém Východě,
aby stále více usilovali o dosažení míru.
2. Za misijní země, aby v nich vyrůstali svatí
a velkodušní apoštolové, ochotní všem hlásat
Kristovo evangelium.
3. Za naši vlast, aby se nechala obohacovat
křesťanskými hodnotami ostatních evropských
národů.
FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE,
PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází
každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele –
„Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví,
by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; 1ks=10,-Kč.. V elektronické podobě (pdf) na www.pustimer.cz.