Úcastníci konference

Účastníci konference
Dr. Josef Bühler (1904 - 1948)
Státní tajemník
Úřad generálního guvernéra v Krakově
(Regierung des Generalgouverneurs)
Bühler, od června 1941 stálý zástupce generálního guvernéra Franka, byl v této funkci spoluodpovědný za všechny
zločiny páchané na polském obyvatelstvu a za masové vraždy polských Židů. Na konferenci ve Wansee naléhal na
Heydricha, aby se v Generálním gouvernementu začalo s „konečným řešením", protože v tomto případě on osobně
nevnímá žádné „problémy s transportem“. Bühler si dále přál, aby se „židovská otázka na tomto území co nejdříve
vyřešila“. V roce 1942 se také podílel na přípravách německého osídlování u Lublinu a na odvlečení Poláků na
nucené práce do Německa.
Narodil se ve Waldsee (Württemberg) v katolické rodině jako syn pekaře, studoval na gymnáziu, potom práva, v
roce 1932 promoval jako doktor práv, v dubnu 1933 vstoupil do NSDAP. Jako vrchní státní návladní vedl kancelář
říšského ministra bez portfeje Hanse Franka. Od prosince 1939 byl vedoucím úřadu generálního guvernéra v
Krakově, od března 1940 se tam stal státním tajemníkem. V lednu 1945 z Krakova uprchl. V dubnu 1946 svědčil u
Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku jako svědek obhajoby Hanse Franka. Poté byl vydán do Krakova,
kde byl v červenci 1948 odsouzen k trestu smrti a propraven.
Adolf Eichmann (1906 - 1962)
Hlavní úřad pro bezpečnost Říše
(Reichssicherheitshauptamt)
Vedoucí oddělení IV B 4
Eichmann organizoval deportace a hrál tak ústřední roli při procesu vyvražďování evropských Židů. Od října 1934
pracoval v Hlavním úřadu Civilní rozvědky a kontrarozvědky (SD) v Berlíně v oddělení II /112 („Židovství"). Zabýval
se možnostmi vyhnání Židů z Německa. Po anexi Rakouska a po německém vpádu do Čech a na Moravu řídil v
letech 1938/39 „Ústředí pro vystěhování Židů" („Zentralstellen für jüdische Auswanderung") ve Vídni a v Praze. V
říjnu roku 1939 se podílel na plánech na zřízení „židovské rezervace“ ve městě Nisko na řece San (Polsko). Od
prosince 1939 byl referentem v RSHA, oddělení IV D 4 („vystěhování a vyklizení“), od března 1941 vedoucím
oddělení IV B 4 („záležitosti Židů a jejich vyklizení"). Během konání konference ve Wansee vyhotovil Eichmann
konečný protokol. Od října 1941 do roku 1944 jeho kancelář koordinovala transporty a potvrzovala počty Židů, kteří
mají být deportováni. Od března 1944 byl jako velitel „Speciálního komanda Eichmann" v Budapešti zodpovědný
za odvlečení více než 437 000 Židů do Osvětimi a do jiných koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Narodil se v Solingenu jako syn účetního. Vystudoval vyšší reálné gymnasium, nedokončil technickou školu a po
absolvování obchodní školy v letech od 1925 do 1933 pracoval jako prodavač a obchodní cestující ve Vídni. V
dubnu 1932 vstoupil do NSDAP a SS, v srpnu 1933 se přestěhoval do Německa. V letech 1934 až 1939 sloužil v
Civilní rozvědce a kontrarozvědce (SD), poté až do roku 1945 v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu
(Reichssicherheitshauptamt). Počátkem května 1945 se vydával za svobodníka leteckých sil (Luftwaffengefreiter),
byl zajat a brzy uprchl. Pod falešným jménem pracoval jako lesní dělník u města Celle. V roce 1950 uprchl přes
Rakousko a Itálii do Argentiny, kde žil v Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement. V květnu 1960 byl odtamtud
unesen příslušníky izraelské tajné služby Mossad. V prosinci 1961 byl v Jeruzalému odsouzen k trestu smrti a 31.
května 1962 popraven.
1
Dr. Roland Freisler (1893 - 1945)
Státní tajemník
Říšské ministerstvo spravedlnosti
(Reichsjustizministerium)
Freisler zastupoval na konferenci ve Wannsee ministerstvo, které především od vydání Norimberských zákonů v
roce 1935 řídilo pronásledování německých Židů prostřednictvím právních opatření a dále systematicky zbavovalo
práv všechny židovské oběti. Freisler byl „garantem nacionálně socialistického smýšlení". V srpnu 1942 byl
jmenován prezidentem Lidového soudního dvora. V této funkci společně s dalšími členy senátu vynesl tisíce
rozsudků smrti nad politickými protivníky.
Narodil se v Celle jako syn vysokoškolského inženýra, v rodině s reformním protestantským vyznáním, vystudoval
gymnasium v Cáchách, kde v roce 1912 maturoval. Studoval práva na universitě v Kielu a v srpnu 1914 odešel do
armády v hodnosti Fahnenjunker, později poručíka. Od října 1915 do roku 1920 byl v Rusku jako válečný zajatec.
Po návratu pokračoval ve studiu v Jeně, kde v roce 1922 promoval jako doktor práv. Od roku 1924 působil v
Kasselu jako advokát a člen městské rady za Národně socialistický blok. V červenci 1925 vstoupil do NSDAP. Od
roku 1932 poslancem v pruském zemském sněmu, byl povolán do pruského ministerstva spravedlnosti jako
ministerský ředitel, od června 1933 státním tajemníkem a členem pruské státní rady, od října 1933 členem
Akademie německého práva a vedoucí oddělení trestního práva. Od dubna 1935 se stal státním tajemníkem
spojeného Říšského a pruského ministerstva spravedlnosti, kde byl mimo jiné zodpovědný za personální otázky,
trestněprávní legislativu a výkon trestu. Zahynul 3. února 1945 při leteckém náletu na Berlín.
Reinhard Heydrich (1904 - 1942)
Velitel Bezpečnostní policie,
Civilní rozvědky a kontrarozvědky
(Sicherheitspolizei und SD)
Úřadující říšský protektor Čech a Moravy
Heydrich byl od roku 1938 klíčovou postavou při vysídlování a vyhlazování Židů v Evropě. Od anexe Rakouska
vzrostl význam Civilní rozvědky a kontrarozvědky (SD) při organizování nuceného vysídlení. Po norimberském
pogromu v roce 1938 nechal Heydrich v Německu uvěznit 26 000 Židů do koncentračních táborů. Počátkem druhé
světové války rozkázal Heydrich 1.9.1939 zřídit židovská ghetta a ustanovit rady starších ve všech židovských
obcích v Polsku. Po přepadení Sovětského Svazu rozkázal pohotovostním jednotkám, aby popravovali
komunistické funkcionáře a Židy ve věku, kdy by byli schopni ozbrojeného odporu. Na základě jeho pokynu brzy
přešly pohotovostní jednotky na obsazeném sovětském území k systematickému masovému vyvražďování celého
židovského národa. Vybaven plnou mocí udělenou Göringem ze dne 31.7.1941 k realizaci „Konečného řešení
židovské otázky " plánoval Heydrich vyvraždění 11 milionů evropských Židů.
Narodil se v Halle nad Saalou jako syn skladatele a ředitele konzervatoře. Vystudoval katolické gymnázium, v roce
1920 se stal členem organizace Freikorps. V roce 1922 vstoupil do Říšského námořnictva (Reichsmarine), s
hodností nadporučíka (Oberleutnant zur See) byl v roce 1931 potupně s hanbou propuštěn pro porušení
manželského slibu. V roce 1931 vstoupil do NSDAP a SS. V červenci 1932 byl Himmlerem pověřen vybudováním a
řízením Civilní rozvědky a kontrarozvědky – SD (Sicherheitsdienst–SD). V dubnu 1933 se stal velitelem Bavorské
politické policie, v dubnu 1934 velitelem Úřadu tajné státní policie (Geheime Staatspolizeiamt) v Berlíně. V červnu
1936 se stal velitelem Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei), v září 1939 velitelem Hlavního říšského
bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt – RSHA). V Praze se stal 27. května 1942 obětí atentátu z řad
členů českého odboje a na následky zranění 4. června 1942.
2
Otto Hofmann (1896 - 1982)
Šéf Hlavního úřadu pro rasové a osídlovací záležitosti SS
(SS - Rasse- und Siedlungshauptamt)
Jako šéf hlavního úřadu se Hofmann podílel od roku 1940 do roku 1943 ve vedoucí funkci na zločinecké
germanizační politice na polském a sovětském území. Byl zodpovědný za „rasové prověrky", na jejichž základě
byly vyhnány ze své země celé etnické skupiny a nahrazeny Němci z různých zemí. Byl také zodpovědný za
zavlečení polských dětí do Německa a za „Péči o rodokmen“ SS (SS-„Sippenpflege"). Na konferenci ve Wannsee
Hofmann důrazně požadoval sterilizaci „míšenců".
Narodil se v Innsbrucku jako syn obchodníka. Absolvoval základní školu, gymnázium, v roce 1914 se stal
vojenským dobrovolníkem a v březnu 1917 poručíkem. V červnu 1917 byl v Rusku zajat, uprchl do Německa a
absolvoval pilotní výcvik. V roce 1919 byl demobilizován, v letech 1920 až 1925 pracoval ve velkoobchodu s
vínem, poté byl samostatným obchodním zástupcem s vínem. V dubnu 1923 vstoupil do NSDAP, v dubnu 1931 do
SS, od roku 1933 na plný úvazek ve funkci velitele SS. V dubnu 1943 se stal velitelem Vrchní oblasti SS jihovýchod (SS-Oberabschnitt Südwest) a nejvyšším velitelem SS a policie ve Württembersku, Bádensku a
Alsasku. Byl velitelem válečných zajatců ve vojenském okrsku V (jihovýchod). V procesu proti funkcionářům
Hlavního úřadu pro rasové a osídlovací záležitosti SS (SS-Rasse- und Siedlungshauptamt) byl za zločiny proti
lidskosti a za válečné zločiny v březnu 1948 odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1954 byl na základě udělené
amnestie propuštěn z věznice v Landsbergu. Poté byl zaměstnán jako obchodník ve Württembergu, zemřel v roce
1982.
Dr. Gerhard Klopfer (1905 - 1987)
Stranická kancelář NSDAP
(Parteikanzlei der NSDAP)
Ředitel odboru
Klopfersova role v procesu „Konečného řešení" vyplývala z jeho ústředního postavení ve stranické kanceláři ve
vládním systému nacionálního socialismu. Patřil k nejvlivnějším a nejlépe informovaným byrokratům nacionálně
socialistického režimu. Jako vedoucí státoprávního oddělení III ve stranické kanceláři NSDAP a jako zástupce
Martina Bormanna byl zodpovědný za „rasové a národnostní otázky", hospodářskou politiku, spolupráci s RSHA a
zásadní záležitosti okupační politiky. V listopadu 1942 se jako státní tajemník podílel na dalším omezení práv Židů,
kteří žili ve „smíšených manželstvích".
Narodil se ve Schreibersdorfu (Slezsko) jako syn zemědělce. Absolvoval gymnázium, v roce 1923 maturoval,
studoval práva a ekonomii v Jeně a ve Wroclavi, kde v roce 1927 promoval jako doktor práv. Od roku 1931 byl
soudcem Obvodního soudu v Düsseldorfu. V dubnu 1933 vstoupil do NSDAP a SA. Koncem roku 1933 se stal
referentem na pruském ministerstvu zemědělství, od roku 1934 na Úřadu tajné státní policie (Geheime
Staatspolizeiamt). V dubnu 1935 nastoupil ke štábu „vůdcova zástupce“ (Stellvertreter des Führers), Rudolfa
Hesse. V roce 1935 vstoupil do SS, kde se stal vedoucím hlavní kanceláře. V roce 1938 se stal ministerským
radou s pověřením k vyvlastňování židovských podniků. V dubnu 1945 uprchl z Berlína, později byl internován. Po
svém propuštění z vazby v roce 1949 byl denacifikačním soudem v Norimberku prohlášen za osobu „s nižším
stupněm provinění“. Od roku 1952 působil jako daňový poradce, od roku 1956 jako advokát v Ulmu. Přípravné
řízení kvůli účasti na konferenci ve Wannsee bylo státním zastupitelstvím v Ulmu v roce 1962 zastaveno. Zemřel v
Ulmu v roce 1987.
3
Wilhelm Kritzinger (1890 - 1947)
Říšská kancelář
(Reichskanzlei)
Ředitel odboru
Kritzinger byl po Lammersovi, vedoucím Říšské kanceláře (Reichskanzlei), druhým v pořadí funkcí. Byl proto
obeznámen se všemi opatřeními proti Židům a v rámci Říšské kanceláře se „problémem Židů“ rozsáhle zabýval.
Podílel se tak v letech 1939/40 na vypracování vyhlášky proti „lidovým škůdcům“ a 11. vyhlášky k Říšskému
občanskému zákoníku. Ta se stala podkladem k zabavení majetku německých Židů před jejich deportací. Jako
státní tajemník se v letech 1942/43 zabýval vypracováním vyhlášek k cílenému omezování právních prostředků
židovských občanů. Během výslechů po roce 1945 Kritzinger přiznal svoji účast na konferenci ve Wannsee a uznal
její zločinný charakter.
Narodil se ve městě Grünfier (Netzekreis) jako syn faráře. Absolvoval gymnázium, maturoval v roce 1908,
vystudoval práva, v letech 1914-18 byl nasazen na frontě, naposledy jako rezervní poručík. V letech 1920/21 byl
advokátem, v roce 1921 složil čekatelské zkoušky a pracoval jako pomocná síla na Říšském ministerstvu
spravedlnosti (Reichsjustizministerium). V letech 1925/26 byl zemským soudním radou na pruském ministerstvu
obchodu. V roce 1926 odešel zpět na Říšské ministerstvo spravedlnosti. Do NSDAP vstoupil 1.1.1938. V únoru
1938 přestoupil do Říšské kanceláře jako vedoucí oddělení B ve funkci ředitele odboru. Počátkem roku 1942 se
stal státním podtajemníkem a na konci toho samého roku státním tajemníkem. V dubnu 1945 uprchl z Berlína, v
květnu 1945 se stal státním tajemníkem v Dönitzově vládě ve Flensburgu a následně byl internován v Bruchsalu. V
dubnu 1946 propuštěn, v prosinci znovu zatčen. Kvůli nemoci byl podmíněně propuštěn a v roce 1947 zemřel.
Dr. Rudolf Lange (1910 – 1945)
Velitel Bezpečnostní policie,
Civilní rozvědky a kontrarozvědky
(Kommandeur der Sicherheitspolizei und des SD - KdS)
Lange patřil k dlouholetým úředníkům Gestapa „střední úrovně“, kteří zaručovali chod aparátu teroru. Když se pod
Heydrichovým velením formovalo velitelství pohotovostních jednotek Bezpečnostní policie, Civilní rozvědky a
kontrarozvědky (Sicherheitspolizei und SD) pro vyvražďování Židů v Sovětském svazu, byl nasazen také Lange.
Velel štábu pohotovostní jednotky A (Einsatzgruppe A), která postupovala za Wehrmachtem do Baltských zemí.
Vedl dočasně pohotovostní komando 2, které do prosince 1941 zavraždilo přibližně 60 000 lotyšských Židů včetně
těch, kteří byli do Lotyšska deportováni. Sám Lange velel jednotce, která vraždila v předměstí Rigy. Konference ve
Wannsee se zúčastnil jako „zkušený praktik“ masových poprav.
Narodil se ve Weisswasseru jako syn stavebního inspektora Říšských drah. Vystudoval práva, v roce 1933 vstoupil
do Gestapa v Halle. Promoval jako doktor práv na universitě v Jeně, v roce 1936 nastoupil do Úřadu tajné státní
policie (Geheime Staatspolizeiamt) v Berlíně. V roce 1937 vstoupil do NSDAP a SS. V roce 1938 působil u
Gestapa ve Vídni, od roku 1939 na Gestapu ve Stuttgartu, od roku 1940 velitel Gestapa ve Výmaru a Erfurtu, od
září 1940 zástupce velitele berlínského Gestapa. Od prosince 1941 velitel Bezpečnostní policie, Civilní rozvědce a
kontrarozvědce (Sicherheitspolizei und SD) v Lotyšsku, od února 1945 velitel Bezpečnostní policie a SD v „Říšské
velkopolské župě" („Warthegau"), v únoru 1945 spáchal v Poznani sebevraždu.
4
Dr. Georg Leibbrandt (1899 - 1982)
Říšské ministerstvo pro obsazená východní území
(Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete),
Ministerský ředitel
Od roku 1941 do roku 1943 Leibbrandtovi podléhaly oddělení všeobecné politiky, Ukrajiny, Baltských států,
Kavkazu, Ruska a také tiskové oddělení a oddělení kultury. V této funkci se ve velké míře podílel na genocidě
židovského národa. Už v říjnu 1941 se Leibbrandt účastnil porady s Heydrichem, na které se probíralo zahrnutí
všech Židů do programu na jejich zničení. Dva dny po konferenci ve Wannsee poslal pozvánku ke služebnímu
jednání o definici pojmů „Žid" ve „východních územích".
Narodil se ve městě Hoffnungsthal u Oděsy, absolvoval gymnázium v Dorpatu a Oděse. Uprchl do Berlína a od
roku 1920 studoval teologii, filosofii a ekonomii v Tübingenu a Lipsku, byl na studijních pobytech v Paříži, Londýně,
v Sovětském svazu a USA. Promoval v roce 1927 jako doktor filosofie. V roce 1933 vstoupil do NSDAP. Byl
vedoucím oddělení pro východ v Úřadu pro zahraniční politiku (Außenpolitische Amt) NSDAP. Poté byl
zodpovědný za antikomunistickou a antisovětskou propagandu. Od roku přísedící Lidového soudního dvora, od
července 1941 se stal vedoucím hlavního oddělní I (politika) na Říšském ministerstvu pro obsazená východní
území. V létě 1943 se přihlásil ke službě ve Válečném námořnictvu (Kriegsmarine). V roce 1945 byl internován, v
roce 1949 propuštěn z vazby, od ledna 1950 probíhalo u zemského soudu Norimberk-Fürth předběžné
vyšetřování, které bylo zastaveno v srpnu 1950. Bez dalšího stíhání zemřel v roce 1982.
Martin Luther (1895 - 1945)
Státní podtajemník
Ministerstvo zahraničí
(Auswärtiges Amt)
Luther byl od roku 1940 do roku 1943 jako vedoucí oddělení D (Německo) zodpovědný za spolupráci s Himmlerem
a s Hlavním úřadem pro bezpečnost Říše (Reichssicherheitshauptamt) a za odbor D III („židovská otázka, rasová
politika; informace pro zahraniční zastoupení o důležitých vnitropolitických událostech"). Tím, že intenzivně
spolupracoval s Hlavním úřadem pro bezpečnost Říše, zejména s úřadovnou Adolfa Eichmanna, udělal Luther z
oddělení D úřad, který se nejvíce podílel na „konečném řešení". Účast ministerstva zahraničí na genocidě celého
národa spočívala především v tom, že připravovalo a zajišťovalo po diplomatické stránce deportace z obsazených
a spřátelených zemí. Na konferenci ve Wannsee Luther doporučil, aby v severských zemích s ohledem na malé
„počty Židů“ a očekávané potíže prozatím nebyla zavedena příslušná opatření a veškeré úsilí se soustředilo na
jihovýchod a západ Evropy.
Narodil se v Berlíně, neabsolvoval žádnou vyšší školu, v roce 1914 se přihlásil jako vojenský dobrovolník, v roce
1918 byl poručíkem, poté dopravce nábytku. V březnu 1932 vstoupil do NSDAP, v letech 1933/34 byl vedoucím
hospodářské poradny v Berlíně, od roku 1936 vedoucím stranické poradny u pověřence NSDAP pro zahraničně
politické otázky (Beauftragter der NSDAP für außen-politische Fragen) Joachima von Ribbentropa. Když byl
Ribbentrop jmenován mistrem zahraničí, stal se Luther v roce 1938 vedoucím zvláštního oddělení NSDAP na
ministerstvu zahraničí. Od roku 1941 vedoucím odboru s funkcí „státního podtajemníka“. Po pokusu odstranit
Ribbentropa byl 16. února 1943 propuštěn a uvězněn v koncentračním táboru Sachsenhausen jako „privilegovaný
chráněný vězeň". Byl osvobozen Rudou armádou a o měsíc později zemřel v Berlíně.
5
Dr. Alfred Meyer (1891 - 1945)
Státní tajemník
Říšské ministerstvo pro obsazená východní území
(Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete)
Od léta 1941 do listopadu 1942 byl Meyer jako zástupce ministra Alfreda Rosenberga zodpovědný za tři hlavní
oddělení – politika, správa a hospodářství. V tomto postavení se podílel na vykořisťování a drancování obsazených
sovětských území, na útisku a vraždění jejich obyvatel, zvláště židovského obyvatelstva. Meyer byl pozván na
konferenci ve Wannsee, protože v oblasti působnosti jeho ministerstva již začala genocida Židů nasazením
pohotovostních jednotek (Einsatzgruppen). Ve Wannsee Meyer požadoval okamžité provedení „určitých
přípravných prací" v příslušných místech, avšak takovým způsobem, aby se obyvatelstvo neznepokojovalo. V
červenci 1942 navrhoval zavést v Sovětském svazu proti „míšencům" ta samá opatření jako proti Židům.
Narodil se v Göttingenu v domě evangelických rodičů jako syn vládního a stavebního rady. V roce 1911 maturoval
na gymnáziu ve městě Soest, od roku 1912 v armádě v hodnosti Fahnenjunker, od roku 1914 velitel roty, později
velitel praporu. Od roku 1917 válečným zajatcem ve Francii, 1920 propuštěn z armády v hodnosti kapitána. Po
válce pracoval v obchodu a studoval práva, řízení státu a národní ekonomii, v roce 1922 promoval jako doktor
politických věd. Od roku 1923 do roku 1930 pracoval jako právní referent důlního závodu v Gelsenkirchenu. V roce
1928 vstoupil do NSDAP a stal se vedoucím místní organizace, v letech 1929/30 vedoucím okrsku Emscher-Lippe.
Od září roku 1930 byl členem Říšského sněmu, od roku 1931 vedoucím župy NSDAP Westfalen-Nord. Od května
1933 říšským místodržícím v Lippe a Schaumburg-Lippe, od roku 1936 předseda lippské zemské vlády. Roku 1938
vrchním prezidentem Vestfálska a ve funkci SA-Obergruppenführera. Od listopadu 1942 byl říšským komisařem
pro obranu oblasti Westfalen-Nord. V květnu 1945 spáchal sebevraždu.
Heinrich Müller (1900 - nezvěstný 1945)
Hlavní říšský bezpečnostní úřad
(Reichssicherheitshauptamt)
Vedoucí úřadu IV
Jako velitel Tajné státní policie (Geheime Staatspolizei - Gestapo) se Müller podílel na téměř všech zločinech,
které úřad RSHA plánoval, připravoval a organizoval, především na genocidě evropských Židů. Od počátku září
1939 dával příkazy ke „zvláštnímu zacházení" s politickými protivníky (k vraždění). Podléhal mu také Eichmannem
řízený takzvaný „židovský odbor". Podílel se až do nejmenších podrobností na genocidě Židů v Sovětském svazu.
Müller formuloval na Heydrichův pokyn rozkazy pohotovostním jednotkám (Einsatzgruppen) a byl zodpovědný za
vypracování „zpráv o událostech“, do kterých se shrnovaly hlášení pohotovostních jednotek (Einsatzgruppen).
Müller patřil k vůbec nejhorším zločincům za psacím stolem národně socialistického režimu.
Narodil se v Mnichově v katolické rodině, otec byl zaměstnancem četnictva. Absolvoval základní a střední školu,
vyučil se leteckým mechanikem, od roku 1917 vojenským dobrovolníkem, v roce 1919 byl z armády propuštěn jako
poddůstojník. Pak působil na policejním ředitelství v Mnichově. Od roku 1929 byl policejním sekretářem v
mnichovské politické policii, byl nasazen proti komunistickým organizacím. V roce 1934 vstoupil do SS, pak byl
přeložen do Úřadu tajné státní policie (Geheime Staatspolizeiamt) do Berlína. Od roku 1936 zastupující velitel
Úřadu politické policie v Hlavním úřadu Bezpečnostní policie (Hauptamt Sicherheitspolizei), koncem roku 1938
vstoupil do NSDAP. Od roku 1939 byl jednatelem Říšského ústředí pro vyhnání Židů (Reichszentrale für jüdische
Auswanderung), od října 1939 vedoucím úřadu IV (Gestapo) v RSHA v hodnosti SS-Gruppenführera a
Generalleutnanta policie. Od května 1945 nezvěstný.
6
Erich Neumann (1892 - 1948)
Státní tajemník
Úřad zplnomocněnce pro čtyřletý plán
(Amt des Beauftragten für den Vierjahresplan)
Neumann se už v listopadu 1938 zúčastnil jednání u Göringa o „arizaci společnosti“ a o označování a izolaci Židů.
Na konferenci ve Wannsee zastupoval ministerstvo hospodářství, práce, financí, výživy, dopravy a ministerstvo pro
výzbroj a munici. Jako Göringův státní tajemník dohlížel na zájmy úřadů pro válečné hospodářství. Požadoval, aby
se prozatím nedeportovali židovští dělníci z továren, které byly důležité pro válečné hospodářství.
Narodil se ve Forste (Dolní Lužice) v evangelické rodině jako syn majitele továrny. Absolvoval gymnázium,
maturoval, studoval práva a národní hospodářství ve Freiburgu, v Lipsku a Halle. V letech 1914-17 sloužil v
armádě, naposledy v hodnosti nadporučíka. Od roku 1920 pracoval jako vládní čekatel v pruském ministerstvu
vnitra, poté v úřadu zemské rady v Essenu. Od roku 1923 vládní rada v pruském ministerstvu obchodu. V letech
1927 až 1928 zemským radou ve Freystadtu (Dolní Slezsko), potom jako ministerský rada opět na ministerstvu
obchodu. Od září 1932 vedoucí odboru na pruském státním ministerstvu, zodpovědný za správní reformu. V
květnu 1933 vstoupil do NSDAP, v srpnu 1934 vstoupil do SS. Od konce roku 1935 působil na pruském státním
ministerstvu, od října 1936 v Úřadu zplnomocněnce pro čtyřletý plán, Hermanna Göringa. Od léta 1938 byl státním
tajemníkem, od roku 1941 zastupujícím předsedou dozorčí rady firmy Kontinental Erdöl AG pro vytěžení ropných
nalezišť na obsazených územích Sovětského svazu. Od srpna 1942 byl generálním ředitelem firmy Deutsche
Kalisyndikat GmbH, v roce 1945 byl internován. Počátkem roku 1948 byl kvůli nemoci propuštěn, brzy nato
zemřel.
Dr. Eberhard Schöngarth (1903 - 1946)
Velitel Bezpečnostní policie,
Civilní rozvědky a kontrarozvědky
(Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des SD - BdS)
Jako velitel Bezpečnostní policie, Civilní rozvědky a kontrarozvědky (Sicherheitspolizei und SD) pro celý „Generální
gouvernement" se Schöngarth podílel na všech opatřeních k potlačení a vyhlazení polského a židovského
obyvatelstva na obsazeném polském území. Po vpádu do Sovětského svazu řídil od června do září 1941
pohotovostní komando ve východní Haliči, která na území sousedícím s Polskem zastřelila přes 4 000 židovských
mužů.
Narodil se v Lipsku jako syn stavbyvedoucího. Absolvoval vyšší reálnou školu, v roce 1920 se stal členem
organizace Freikorps. V roce 1922 maturoval, vstoupil do NSDAP a SA, v letech 1922-1924 pracoval jako
bankovní úředník. Od roku 1924 studoval práva a státní správu v Lipsku, v červnu 1929 promoval jako doktor práv,
od června 1932 soudním čekatelem na Zemském soudu v Magdeburgu, Erfurtu a Torgau. V roce 1933 vstoupil do
SS, od listopadu 1933 působil na ředitelství Říšské pošty v Erfurtu. Od roku 1935 působil v tiskovém oddělení
Úřadu tajné státní policie (Geheime Staatspolizeiamt), od jara 1936 jako vedoucí oddělení Státní policie v
Dortmundu, Bielefeldu a Münsteru. Od roku působil jako vrchní státní rada a v hodnosti SS-Obersturmbannführera.
Od května 1944 velitel Bezpečnostní policie a SD v obsazeném Holandsku. V únoru 1946 byl britským vojenským
soudem odsouzen za zastřelení válečného zajatce k trestu smrti a popraven.
7
Dr. Wilhelm Stuckart (1902 - 1953)
Státní tajemník
Říšské ministerstvo vnitra
(Reichsministerium des Innern)
Stuckart se od roku 1935 na Říšském ministerstvu vnitra s jemu podřízeným oddělením I („ústava, zákonodárství,
správa") podílel na vypracování všech základních zákonů a vyhlášek proti německým občanům židovského
vyznání Velké říše. Jednalo se především o „Říšský občanský zákoník" a „Zákon na ochranu německé krve a
německé cti" (Norimberské zákony). V roce 1940 se podílel na přípravách opatření pro odebrání státního občanství
německým občanům židovského vyznání, v roce 1941 zpracoval návrh na označování Židů v Německé říši. Na
konferenci ve Wannsee Stuckart navrhoval nucenou sterilizaci „míšenců". V dubnu 1943 vedl konferenci státních
tajemníků o „policejním stíhání trestných činů, páchaných Židy" (13. vyhláška k říšskému občanskému zákoníku 13. Verordnung zum Reichsbürgergesetz).
Narodil se ve Wiesbadenu jako syn drážního zaměstnance, vychovaný v křesťanské víře, maturoval, v roce 1919
se stal členem organizace Freikorps, od roku 1922 studoval práva v Mnichově a ve Frankfurtu nad Mohanem. V
prosinci 1922 vstoupil do NSDAP, v roce 1928 promoval na doktora práv, v roce 1930 se stal soudcem Obvodního
soudu. Od roku 1932 do března 1933 byl advokátem a právním referentem SA v Pomoří. Od června 1933 státním
tajemníkem na pruském ministerstvu pro vědu, 1934 státním tajemníkem v Ministerstvu pro vědu, výchovu a
lidovou osvětu. Od roku 1935 státním tajemníkem na Říšském ministerstvu vnitra. V roce 1936 vstoupil do SS, kde
dostal v roce 1944 hodnost SS-Obergruppenführera. V květnu 1945 byl internován jako ministr vnitra Dönitzovy
vlády ve Flensburgu. V dubnu 1949 v „procesu z Wilhelmstraße" byl odsouzen ke třem letům a deseti měsícům
vězení, které si odpykal během vyšetřovací vazby. V roce 1950 byl denacifikačním soudem zařazen jako
„spoluúčastník" a v roce 1952 odsouzen k úhradě pokuty ve výši DM 50 000,-. V listopadu 1953 zahynul na
následky nehody.
8