čtvrtek 7.4.2005

...........třetí festivalový úvodník...........
rodamu snad zmiňme ještě alespoň mezinárodně srozumitelné “Joint us!”. Dobře
se bavte a do přítomných redaktorů toho
prosím nalijte co nejvíc, zaslouží si to!
Silvie Šustrová, šéfredaktorka
P.S.: Korektorka české verze objevila kouzlo, které v sobě skrývá kombinace vodky
a Red Bullu, a posléze s ním seznámila
i zbytek redakce. Tak se na nás prosím
nezlobte a vězte, že případné hrubky vám
dávají křídla.
P.P.S.: Škoda, že taky nejsme čarodějnická škola. Možná by se nám pak podařilo
nějak očarovat počítače, které čas od
času prostě vypoví službu a například
neuloží kompletní reflexi, se kterou se
chudák redaktor moří několik hodin, jako
se to včera stalo Hance Hejdukové. Za její
ochotu napsat celý článek znovu ještě jednou srdečně děkujeme, stejně jako Míše
Tvrdoňové, která zmíněnou reflexi do šesti
do rána překládala.
P.P.P.S.: Avada kedavra festival!
7. d
uspořádají takový malý, roztomilý festival.
A na takové akci rozhodně nesmí chybět
společenská událost zahrnující především
tanec, alkohol a v pozdějších hodinách i
mezinárodní setkání velmi blízkého druhu.
V Harry Potterovi uspořádali ples, my vám
nabízíme Meeting Point párty, která začíná dnes ve 20:00 v klubu Fléda. Určitě si ji
nenechejte ujít, tradičně patří k tomu nejlepšímu, co Encounter nabízí, zvláště pokud se vám doposud nepodařilo potkat se
s žádnými studenty ze zahraničních škol.
Buďte si jisti, že tady na to nepochybně dojde, a tak si vás dovolím vás na to alespoň
trochu připravit uvedením několika často
užívaných frází v angličtině pro podobné
příležitosti:
„To s tou tsunami (Irákem, papežem, Orlando Bloomem…) je smutný, co?“ - “That
tsunami (Iraq, Pope, Orlando Bloom…)
thing is really sad, isn’t it?”
“Nedáš si buráky?” - „Would you like some
peanuts?”
“Zahajovací večer byl opravdu podařený,
že?” - „The opening evening ceremony was
really successful, don‘t you think?”
“A nedala by sis kešú?” - „What about
some keshu nuts?”
“Jen aby nám vydrželo počasí.” - „I just
hope it‘s not going to rain.”
Vzhledem k přítomnosti školy z Amste-
na 2
b
u
005
Ředitel Barrandovských studií Radomír Dočekal potvrdil zprávy o tom, že
probíhají jednání o možném natáčení pátého dílu filmové série o Harry Potterovi
v Čechách. Když jsem se na internetu
tuto informaci dočetla, bezděčně jsem si
vzpomněla na historku jednoho šťastlivce,
kterému se podařilo popovídat si v jednom
z pražských supermarketů s americkým
hercem Ronem Pearlmanem, který v té
době v hlavním městě natáčel Hellboye.
Pearlman mu tehdy na jeho nadšený pozdrav prý odpověděl něco ve smyslu: „Fine,
nice to meet you. Don‘t you know how the
fuck does this thing work?“ („Fajn, rád
jsem tě potkal. Nemáš tušení, jak sakra
funguje tahle věc?“). Pevně doufám, že
se dohoda s anglickými filmaři podaří - mě
osobně by totiž jen máloco potěšilo tak,
jako moci třeba takovému Gary Oldmanovi ukázat, jak se desetikorunou odemyká
nákupní vozík…
Postrádáte souvislost mezi Harry
Potterem a festivalem? Kdo hledá, najde.
A věřte, že šéfredaktorka ve čtyři hodiny
ráno hledá opravdu urputně a tentokráte
našla… Ohnivý pohár, o kterém pojednává
čtvrtý díl kouzelnické série. Bradavická
škola čar a kouzel si v něm na svůj hrad
pozve kolegy z jiných zemí, aby si vzájemně předvedli, co umí - tedy si v podstatě
2.
.1
.. . . .. . ... . .. . . .. . ... . .s. . . e. . . .t. . .k. . . á
n í
. . . d n e s
11:00, 14:00 hadivadlo
dle w. shakespeara:
EIN STÜCK.HAMLET.
essen
17:00 ced
w. gombrowicz:
YVONNA, PRINCEZNA BURGUNDSKÁ
bratislava
17:00, 20:00 marta
n. rinkinen: DALŠÍ
helsinky
19:00 sál favu
BARVY ANTAGONISTICKÝCH POCITŮ
20:00 fléda
MEETINGPOINT PARTY
FOLKWANG - UNIVERSITY ESSEN
essen - německo
podle w. shakespeara
EIN STÜCK.HAMLET.
Režie a dramaturgie: Maren Wegner
Scéna: Kathrine von Hellermann
Kostýmy: Grit Gross
Hrají: Oliver El-Fayoumy, Fabian Sattler,
Sonia Hausséguy, Daniel Flieger
Délka představení: 60 minut
Představení „Ein Stück. Hamlet.“ chce položit několik otázek jedné z nejznámějších
her světové literatury: Shakespearovu
.2
Hamletovi.
Jak hrát Hamleta? V naší době? Jak mají
mladí lidé, herci, režisér, scénografové nalézt svou vlastní cestu, jak se s touto hrou
vypořádat? Jak pracovat na textu? Jak se
přiblížit postavám? Jak se s těmito otázkami vyrovnat? Možná bychom je mohli
zahrát? Jak spolu tyto otázky souvisí? Co
je divadlo? Jaká je jeho funkce? Co divadlo
zmůže? Co zmůžou herci? Co zmůžou lidské bytosti? Co lidské bytosti dělají? Co dělají herci? Jaké je propojení mezi hercem
a postavou? Kdo hraje roli? Co je realita?
Co je pravda? Co je zdání? Co je bytí? Co
je hraní? Kdo je Hamlet, princ dánský? A
co je „Hamlet“, nejdiskutovanější hra? Být
či nebýt? Nachází se zde ještě vůbec úplný
příběh? Nebo jen témata? Kusy a kousky?
Nachází se zde vůbec ještě něco kompletního? Nebo jen kousky? Stücke.
Ein Stück Hamlet.
hadivadlo
11:00, 14:00
DIVADELNÍ FAKULTA, VYSOKÁ
ŠKOLA MÚZICKÝCH UMĚNÍ
bratislava - slovensko
witold gombrowicz
YVONNA, PRINCEZNA
BURGUNDSKÁ
Režie: Maja Hriešik
Dramaturgie: Roman Olekšák, Emília Luptáková
Scéna a kostýmy: Katalin Bujnová
Hudba: nylon union
Produkce: Sabina Borská, Kristína Stellerová
Hrají: Rita Bancziová, Júlia Horváthová/
Lívia Sabolová, Eva Kerekesová, Michal
Kubovčík, Judita Laxová, Štefan Martinovič, Martin Meľo, Csaba Mokány, Táňa
Pauhofová, Stanislav Staško
Délka představení: 90 minut
Není ošklivá. Ani duševně není omezená. A
vůbec, nezdá se být horší než většina děvčat.
Přesto je v její konzistenci nějaký nešťastný
prvek, který způsobuje, že včera neměla
úspěch, že ho nemá ani dnes a že ho nebude mít ani zítra: Yvonna - symbol nejslabšího,
symbol těch, kteří se neumějí bránit. Yvonna
byla, je a navždy zůstane obětí. Nezáleží na
tom, v jaké společnosti se nachází, vždy a
všude je objektem ponižování, vyžívání se v
přesile - moci, síly, idiotismu, sex appealu…
Pro Yvonnu neexistuje vysvobození, spasí ji
jedině smrt. Protože dokud žije, její bezedné
utrpení bude všem okolo donekonečna připomínat nesmyslnost lidské existence. Ano,
je v tom jakási zvláštní, pekelná dialektika. Takové perpetum mobile; jako kdybychom na
tyč přivázali psa a kočku - pes honí a straší
kočku a kočka straší a honí psa. A celé se to
šíleně točí. Ale navenek: ticho jako v hrobě…
Hororová komedie Witolda Gombrowicze.
ced
17:00
DEPARTMENT OF PERFORMING ARTS, FACULTY OF CULTURE AND SERVICES, HELSINKI POLYTECHNIC STADIA
helsinky - finsko
nina rinkinen
DALŠÍ
Režie a dramaturgie: Nina Rinkinen
Zvukové efekty: Pauliina Ojala
Hrají: Kimmo Tähtivirta, Katja Hämäläinen
Délka představení: 60 minut
Komedie o vztazích využívající principy
animace a pantomimy. Ve hře se nemluví
a je velmi blízká pantomimě. Jedním ze
zdrojů inspirace pro tvůrčí kolektiv byl
film Sylvaina Chometa „Trio z Belleville“.
Další je studie toho, jak se reální herci
můžou přiblížit animovaným postavičkám. Postavit animaci jako styl na jeviště
bylo náročné, ale zároveň to hře dodalo
svěží a osobní nadhled. Inscenace je
komická a zároveň velmi odhalující a
dojemná. Další pokládá divákům otázku:
Proč jsou vaše vlastní nedokonalé kvality
tak roztomilé a sladké, když u jiné osoby
jsou tak otravné?
Hra začíná běžnými rutinami normálního
rána. Každý den se všechno odehrává
podle stejného schématu, dokud jej neočekávaná událost nevyhodí ze zajetých
kolejí. Co se stane se vztahem, když
jeden chce porušit veškeré zvyky a ten
druhý se je snaží zachovat?
Inscenace vtipně odhaluje situaci, kdy
tráva začíná vypadat zeleněji na té druhé straně plotu. Základními tématy hry
jsou nevěra, nespokojenost a sexuální
svoboda. Toto téma je aktuální, protože
v moderní společnosti se vztah zdá být
na jedno použití. Téma v kostce by mohlo
znít: „Dokonalí lidé neexistují“.
marta
17:00, 20:00
..............................offprogram
ATELIÉR PROF. CTIBORA TURBY,
SEMESTRÁLNÍ PRÁCE 1. ROČNÍKU
BARVY ANTAGONISTICKÝCH
POCITŮ
Tvůrčí tým: Anna Kubějová, Martina Krátká, Sára Venclovská, Roman Blumaier,
Saša Stankov, Pavel Sterec, Pavel Šmíd,
Jiří Stivín
„Kdyby nebylo barev, byli bychom daltoničtí!“ říká Kuzma Prudkov, klasik mystifikace, zrozený z vůle několika ruských
vtipálků. Pamatuji jen Tolstého, autora
přepisu Colodiho Pinocchia. Komunikativita světa barev je dílčím tématem naší
druhé studie. Na prvním místě je studie
pocitů; protichůdných pocitů. Člověk v
sobě v převaze nese směřování k jedné
pocitové tonalitě. V mnoha případech
usiluje o to být vidět jinak, než cítí svoje
převažující úsilí, protože je třeba přesvědčen, že to je cennější lidská podoba,
a tu se snaží do podoby svého bytí vreží-
rovat. Ne vždy s úspěchem. Není nutné
takové úsilí nazývat lží, můžeme mluvit o
usilování k lepšímu, nebo k tomu, co za
lepší považujeme.
Barvy jsou interpretací nmaznačených
pocitů malíře Pavla Šmída. Nakonec Jiří
Stivín se pokouší o totéž. V barevném
hudebním tónu interpretovat pocity. Takže dialog tří typů umělců: mima, malíře,
muzikanta.
Tělo je plochou malířova výrazu, tělo je
v pohybu prostředkem výrazu, hudba
hledá interpretaci a mim hledá skrze její
vjem pochopení a zjemnění svého výrazu
vedeného tělem. Tělo jako nástroj je integrující prvek v celém procesu. Ať žije
naše hříšné tělo!
sál favu, údolní ulice 13
19:00
OMLUVA........................
Ve včerejším čísle jsme v offprogramové
anotaci k Maskám a tvářím omylem
otiskli informace k Dialogům. Panu
prof. Turbovi a zúčastněným studentům
i čtenářům se tímto omlouváme za
veškeré nepříjemnosti zpúsobené tímto
přehmatem.
.3
reflexe..........s. belbel: POSTEL...........................lodž
MAGIE POSTELÍ
Inscenace hry Sergeho Belbela Postel, kterou zahráli na setkání lodžští studenti, není ničím víc než hořkou anekdotou. Manželský pár si pořídí úchvatnou,
esteticky strhující a z hlediska „filosofie
nábytku“ zcela jedinečnou postel a hodlá
ji pokřtít obdobně úchvatným, strhujícím
a jedinečným manželským sexem - když
v tom zjistí, že v prvé noci, po
kterou budou mít tuto postel
doma, tam nemůže ani jeden
být. Manželka pochopí tuto
komplikaci jako osudové
znamení a rozhodne se, že
slavnostní inauguraci lože
provede jiný pár - manželův
kamarád a její přítelkyně,
které tímto způsobem zároveň dají dohromady. Ke
kýžené postelní premiéře
však nedojde a noc proběhne
bez jakéhokoli pohlavního zážitku. Fakt, že postel zůstala
slavnostně neotevřena, rozladí manželský pár natolik, že
.4
vede k jejich rozchodu.
Veškerý půvab triviálního příběhu
spočívá v způsobu jeho vyprávění - story
je rozsekána do jednotlivých kratičkých
výstupů, které jdou za sebou bez ohledu
na chronologii i kauzalitu a které v první
polovině inscenace končí často dráždivě „useknuty“ jakoby uprostřed akce
- v druhé polovině se pak některé scény
opakují znova, ale s odlišným hereckým
jednáním (posouvajícím smysl řečeného) a překvapivým
řešením „useknutých“ scén.
Příběh se tedy před divákem
vynořuje až postupně a musí
si jej sám skládat, což ovšem
(zvláště pro diváky neznalé
polského jazyka) činí výsledný tvar poněkud subtilním a
neúderným a trochu i klade
otázku ohledně vhodnosti
jeho účasti na mezinárodním
festivalu. Jak autor, tak tvůrci
nadto - zdá se mi - v druhé
polovině, kdy se story již vyjasňuje a čeká se pouze na
konkrétní rozuzlení oné nepo-
vedené noci, poněkud přecenili diváckou
atraktivnost „skládačkovitého“ tvaru.
Nicméně je fakt, že téma v současné
dramatice natolik provařené, jakým je
konzumní vyprázdněnost citového života
třicátníků, dokáže Belbel podat v jednoduchém příběhu neotřele a překvapivě
zábavně - až po překvapivě krutou pointu. Fixace na předměty denní spotřeby
(ať prádlo či postel), jejich exkluzivitu a
značkovost (toto téma je v inscenaci
podpořeno promítáním vtipné série parodických reklam) nakonec přirozené sexualitě - kterou herci rafinovaně(zejména
v první polovině) u postav výrazně akcentují - vlastně brání. Čtveřice aktérů pak
tuto anekdotu sehraje vkutku brilantně, s
precizním timingem, suverénními gesty
a perfektně odpozorovanými a do grotesky nadsazenými klišé telenovelního
a seriálového herectví (až po ty vskutku
od srdíčka procítěné sinatrovky), takže
si troufám mluvit (přes jistou rozvleklost
druhé poloviny) o skutečné lekci současného komediálního herectví.
Jan Šotkovský
...................s. belbel: POSTEL..................reflexe
lodž
ČERNOBÍLÁ POSTEL
Absolventský ročník lodžské školy
představil v úterý večer a ve středu ráno
v Martě hru současného katalánského
dramatika Sergi Belbela Postel. V zásadě jednoduchý příběh mladého páru,
který si objedná postel, přičemž nemůže
být přítomen v době jejího přivezení, a
nabídne tak noc svým přátelům (ti se
předtím nikdy nesetkali), byl inscenátory
rozdroben asi do čtyřicítky sekvencí, které navíc nebyly poskládány chronologicky. Už úvodní titulky ve stylu amerického
filmu s anglicky mluvícím komentátorem,
který komolil polská jména, naznačovaly
inspiraci filmem, lépe řečeno situační komedií: herecký projev byl schematizován,
každá situace byla jasně pojmenována
přesným zveličeným gestem, což připravovalo živnou půdu pro množství gagů, v
jedné scéně se dokonce ozval reprodukovaný smích tak, jak to známe třeba ze
seriálu Přátelé. A právě schematismus
je zásadním slovem - „Je to svět lidí
pěkných, mladých a bohatých. Tak uhlazených ve svém chování, že až směšných
ve svém schematismu,“ píše se v programovém letáku k inscenaci. Tomu odpovídalo i scénografické řešení: postavy
v černobílých kostýmech se pohybovaly
na bílé podlaze jinak černého prostoru, v
němž se nacházela jediná rekvizita - bílá
postel, a pak zde bylo ještě bílé plátno,
na které se promítaly úvodní titulky a
inscenaci půlící, vtipně řešené reklamy
s účinkujícími protagonisty Belbelovy hry.
Jak už bylo řečeno, chronologický způsob vyprávění byl rozbit: začínalo se první
scénou, ale pak následovala devatenáctá, pak druhá, pak osmnáctá... a tak dále
až k desáté scéně, po které následoval
blok televizních reklam nabízejících šampaňské, cadillacy, pánské spodní prádlo,
televizory a fotoaparáty, vše nápadně připomínající atmosféru amerických 50. let
tak, jak o tom dnes sníme. Scény, které
předbíhaly čas byly jasně čitelné - narozdíl od bílého svícení chronologicky postupujících byly tyto svíceny žlutě. Ve druhé
polovině, po reklamách, bylo žluté svícení
určeno naopak scénám již uvedeným.
Tato kompoziční hra nebyla samoúčelná:
v jedné z prvních žlutých scén jsme mohli
tušit svádění Přítele Přítelkyní, nicméně
plné uvedení této scény v chronologické
řadě, tedy téměř na konci hry a v bílém
světle, ukázalo, že Přítelkyně měla rozbitý
zip korzetu.
Postel jako hlavní postava, kolem které se točí všichni a všechno, postel jako
zástupce celé řady různých druhů zboží
- televizorů, fotoaparátů... A k tomu černobílé postavy svorně přijímající diktát
černého nebo bílého... Lodžským inscenátorům a vynikajícím hercům se podařila nápaditá inscenace, která nikomu nic
nenutí, a přesto významně promlouvá.
Jan Havlice
.5
reflexe..........t. dorst: FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS.....brno
PSANÍ O PSANÍ O PSANÍ
Jsem Krappet zmatený. A tak to
má být. Nevěřte kritikům, když po divadelních kavárnách cedí nad karmínovou
dvoudeckou skrz nečesané kníry veškerý
svůj intelektuálně nabubřelý slovník v
improvizovaném rétorickém tělocviku
na téma svíravé neuchopitelnosti a objektivní nekvantifikovatelnosti transcendentálních kvalit umělecké performance.
Lakmusový papírek na divadlo je totiž
prostý - dobrá inscenace ve vás vyvolá
dobré otázky.
Ouvej je, když se s hlavou plnou dobrých a zatraceně zajímavých otázek sedá
těsně po představení do časopisecké pekárny (i tady je nejdůležitější noční směna,
navíc se zdráhám používat obvyklé slovo
pro podobnou
pracovnu - když
mě pan vrátný
pouštěl do budovy, na mé pokorné oznámení, že potřebuji
do redakce, se
hluboce zamyslel a s pečlivě
dávkovaným
opovržením
pravil: „Redak-
.6
ce? Honosný název...“) s nutností uhníst
a uplácat z lepkavého těsta nezpracovaných myšlenek něco, co by bylo mazané
alespoň jako mazanec, když na šněrování
sofistikovaných vánoček není čas.
Plác, plác. Inscenace stojí na kvalitním
textu. Dramaturgii těžko něco vytknout,
hra se zdá být šetrně přešetřena nic jí
na jevišti nechybí ani nepřebývá. Čímž je
vlastně z poloviny vyhráno. Plác, plác.
Plác, plác. Režie je. V mnoha místech
působivá, ve vedení herců přesvědčivá. Ve výkladu nepodbízivá, což se mi
zamlouvá. Hledají se především lidé v
lidech, komorní důkladností, i když na
docela velkém jevišti.
Jen proklamované strhující davové
scény, „monstrózní výjevy zmanipulovaného davu“, mi přišli v jinak citlivě vedené
komorní trojhře až ostudně zbytečné.
Ale možná mi jen unikla jejich souvislost
s dějem, postavami či čímkoliv jiným,
na čem spočinulo mé oko. Celou dobu
jsem netušil, kdo dav zmanipuloval, čím
ho zmanipuloval a k čemu ho zmanipuloval. Kromě toho, že ho zmanipulovala
režisérka k přestavbám scény. Škoda.
Bez těch šarád a v intimnějším prostoru
bych inscenaci viděl raději.
Plác, plác. Herci hrají. Solidně. Občas
by potřebovali udržet ve scénách větší
vnitřní napětí, ale celkově vzato se se
svými velkými rolemi srovnali s velkým
přehledem. Prostor pro zpřesnění výrazu během dalších inscenací tu ovšem
ještě je a věřím, že bude využit. Plác. Po
zádech.
Největší poplácání ovšem zaslouží
scénická hudba a její citlivé propojení s
dějem.. PLÁC!
A děj? Postavy? Muži, kteří se tvrdošijně odmítají hodit do ordinérní frašky
a žena s touhou žít v románu? S těmi
je kříž. Tady se líhnou všechny ty otázky,
které mi po odevzdání tohohle mazance
nedají spát. Kdo je vlastně ten Krapp?
Cynický, bezcitný manipulátor? Zamindrákovaný diktátor se strachem, že někdo
prokoukne jeho masku úspěšného a sebejistého pána světa? Předvádí se, aby
se přesvědčil o vlastní všemohoucnosti,
nebo je všemohoucí a předvádí se jen
tak? Uměl milovat? A pokud ano, proč
o tom neuměl mluvit? A kdo je Julie?
Romantická duše vtažená svým mužem
do reality? Silná žena volající po silných
citech? A Hrabě? Neschopný a opovrženíhodný bezpáteřní bahnivec ve vlastním
vykonstruovaném neštěstí? Citlivý a hrdý
modrokrevník zahnaný okolnostmi do situace, z které těžko vyváznout se ctí?
A kdo jsem, sakra, já? Plác, plác?
Mikuláš Bryan
.....t. dorst: FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS..........reflexe
brno
DORST S OBOJKEM
Text Tankreda Dorsta Fernando
Krapp mi napsal dopis láká k inscenování
jistou nejasností, přitažlivostí, otazníky.
Tvůrci si však nezbytně musí vytvořit
silnou režijně-dramaturgickou koncepci,
výklad textu. Díky tomu se produkce začínající čtením poštovní zásilky od boháče
Krappa dceři bankrotáře Julii hodně
odlišují, především dochází k posunům
postav (např. u Petra Lébla v divadle Na
zábradlí byla Julie nejsilnější ne jevišti,
Martinu Františákovi v Městském divadle Zlín vyšly nechtěně obě figury podobně dominantní). V kuse Jolany Kubíkové
zůstává rozvržení sil stejné jako v textu.
Julie je uvnitř zranitelná, navenek drzá a
ostrá. Muži slaboši. Otec, protože zkrachovalý slibuje sebevraždu, Hrabě, neboť
se nechá Krappem vydírat, a Fernando,
kterému to tak vyhovuje; naplánoval si to,
čímž je dominantní. K posunům tedy dochází jinde. Přehlédnout rozhodně nelze
přetvoření sevřeného textu o šesti postavách v (vzhledem k dané hře) opulentní podívanou zprostředkovanou třinácti
herci. Důležitou roli hrají sluchové vjemy.
Hudba téměř stále, několik songů, zvuky
jako takové - Krappovy kroky, bouchnutí
dveří atd. Působení inscenace zintenzivňuje také duplikování některých replik
německy v podkresu a občas ilustrování
slov obrazem (např. první Krappova
manželka v druhém plánu). Díky tomu si
přijde na své i oko. Obzvlášť, když může
vidět funkční scénu, již při jakémsi prologu tvoří bílé paravany na kolečkách,
později prosvícené už předvídají scho-
diště z druhé strany, která uvězní Juliin
život po svatbě, aby scvrkla její život na
Krappově vodítku mezi dva tři stupínky.
Když ji Fernando odešle na vyléčenou do
blázince, obnaží se jeviště vertikálně. Po
návratu Julie přijímá Krappův styl života,
schodiště se již tedy nevrací. Po smrti
odchází postavy odhaleným jevištěm ven
do reality.
Změny se výrazně dotkly textu. Nezmizely postavy, příběh, ale došlo k okleštění autorovy zvláštní poetičnosti. Dorst
zůstal, leč na obojku, jako dostala na
krk jeho hrdinka. Vypravěčsko-scénické
poznámky, které přiděloval konkrétním
postavám, v inscenaci říká hlas z reproduktoru. Tento dramatikův otazník stál,
myslím, za složitější odpověď než jen
mávnutí ruky, kterému se rovná řešení
v podobě vypravěče. Některé motivy z
textu mizí (zdebilizování psychiatrů), jindy
potěší režijní invence (chytré nahrazení
hřebínku, tedy sice silně ženského symbolu, funkčnější obručí, která značí hračku, jež Krapp nechtěl kupovat synovi, čili
vstřícné gesto, zároveň je symbolem
obojku nyní již na celé Juliino tělo, s nímž
ale žena tančí, užívá si ho; hrábě místo
hrabě; zdůraznění závislosti Otce na dceři jeho posazením na vozíček apod.).
Představení se občas utápí v sobě
samém, stejně jako ve výše zmíněných
inscenacích pokulhává ztvárnění Krappa,
jenž od herce vyžaduje velké charisma
(ve stínu je nejen jeho minulost, ale zde
i tvář pod kloboukem). Na festivalu ale
ostudu Brnu určitě neudělalo.
Hana Hejduková
.7
offflexe........w. shakespeare: HAMLET......................brno
HRA NA HAMLETA
Jakže se to hraje? Tak to se vezme
jeden takový Hamlet a dalších asi dvacet
černých figurek a rozhodí se to po černé
šachovnici, kterou jste předtím pocukrovali. A tak se to dělá pořád dokola za
doprovodu zvuků a dá se tomu jméno
Hamlet. A protože černá šachovnice
není přece vůbec žádná šachovnice, jsou
pravidla taková, že černá.
Ale to nevadí! Nejsou sic políčka, jsou
dány tahy. Ale to neladí!
Ve scéně rozhovoru Hamleta s Poloniem Hamlet říká: „Slova.“ A Pollonius
opáčí: „Čeho se týkají?“ A sbor herců,
vytvářejících ozvěnu jejich slov v rozlehlých síních Elsinoru, naváže: „Týkají, týkají,
tikají, tikají, tikají…“
A tak je to s celou inscenací. Tiká.
Všechno v ní tiká. Slova, zvuky, akce. Velice přesně. Jako hodinový strojek. Stejně,
tak stejně. Při vší rozličnosti v inscenaci
užitých efektů.
Herci zpívají, běhají, skáčou, šplhají
po laně uprostřed scény, smějí se, křičí,
válejí se v závějích papírové drti, hrají na
kytaru, hrají si na delfíny a mnoho dalších
věcí. Mají stále co na práci, jsou velmi
vytížení. Jsou bohužel natolik vytížení, že
nestačí hrát Hamleta - anebo prostě
hrát tak, aby z toho i ti na druhé straně
.8
něco měli, anebo alespoň artikulovat. Vynakládají spoustu energie, která však na
druhou stranu nedospěje, aniž dospěje
jinam. Ve fyzice se tomu říká entropie:
nevyužitá energie, která jen tak vyšumí
do vesmíru. V divadle se prostě rozbije
o skleněnou čtvrtou stěnu - přestože ji
herci sami svou fysis bourají. Jenomže
je to jen tah.
Třeba ve scéně divadla potulných herců, kdy členové elsinorské rodinky usedají
jako diváci mezi diváky. Tím se z efektu
vnímání několikanásobné znakovosti
- herci hrají herce, kteří hrají postavy,
které hrají nefér a které je sledují a které
zejména jako diváci sledujeme my - stává zase normální divadelní vnímání. Což
by ovšem nevadilo, kdyby toto původně
velmi rafinované divadlo na divadle zde
svým
loutkovým
pojetím nepůsobilo
jako velmi krutá sebeironie samotných
zúčastněných.
Hercům prostě
nebylo dáno. Tedy
od Boha ano. Od režisérky ne. To první
prosvítalo přesně
tam, kde přestávalo
prosvítat to druhé.
Inscenace Ham-
let režisérky Smilkové je tvořena sledem
jednotlivých cirkusových čísel. Velmi
jednotlivých. Bez vzájemné divadelní
kontinuity a bez kontinuity vnitřní, jejichž
začátek a konec je nastaven společnou
předvolbou a vývoj uvnitř prostě nějak
souvisí s rozstříhanou Shakespearovou
předlohou, na jejíž známý příběh jsou
navěšeny. Naštěstí známý, protože
jinak by ucelenost inscenace spočívala
jen ve velmi náhodné skrumáži tady a
teď pod jedním šapitó v jedné papírové
drti. Kdyby ovšem tato drť tak neodbytně nesymbolizovala naopak inscenační
rozdrcenost.
Pročpak si tvůrci zvolili za výchozí
pravidla pro svou hru ta Shakespearova,
když jim evidentně přišla tak nedostačující?
A nemám nic proti
interpretacím. Jen by to
tak nějak měla být interpretace. Alespoň nějaká.
Upozornění:
Inscenace není vhodná pro
alergiky na prach a diváky
s biologickými potřebami.
Nejsem náročná, ale
za dýcháním kyslíku si
stojím.
Jana Alfabeta Cindlerová
...........JERZY STUHR...................offflexe
MASKY A TVÁŘE
STARÉ MASKY, MLADÉ TVÁŘE
Masky jsou staré tisíce let, loňští
prváci se s nimi sžívali půl roku, my viděli
čtyřicetiminutový sestřih jejich práce a já
mám pár minut a písmenek na sepsání
objevného pojednání. Moderní bábel se
se starými kultovními předměty věru
nemaže...
Koprodukční videodokumet JAMU
a Divadla Alfréd ve dvoře byl velmi decentně a patřičně orámován úvodní řečí
pana profesora Turby na jedné straně a
opatrnou diskusí na straně druhé. Pedagog, režisér a producent snímku v jedné
osobě se projevil i jako moudrý řečník
- mluvil dost dlouho na to, aby vyložil, co
bylo třeba, a dost krátce na to, aby udržel
pozornost nás všech.
Podstatné byly především dvě informace: studenti pracovali s maskou, která
jim byla zvenčí nabídnuta, což je postup
přesně opačný tradičním zvyklostem, kdy
si herec (i když v kontextu rituálů by bylo
přesnější ošklivě nečeské označení performer či přímo účelově polopatistické
uživatel) sám vytváří masku s ohledem
na zamýšlený výraz; studenti tedy museli
naopak hledat myšlenky, které do masek
kdysi vložili jejich tvůrci, učit se pracovat s
partiturou napsanou někým jiným.
A druhá: masky byly staré či lidové
originály nebo jejich přesné repliky, tedy
kusy s původní působivostí a duší prozrálou léty. Ožívaly před námi stejné jako
před stovkami let. Přesvědčivě.
V tom ostatně vidím největší význam
celého počinu. Když si odmyslíme, že funguje jako prostý (ač až překvapivě citlivě
pořízený) záznam školní práce, zároveň
slouží jako nenápadně vztyčený prstík
mířící k odvětví, které se u nás pěstuje
pohříchu málo, ač má očividně široké
možnosti a sílu podepřenou tisíciletou
historií...
Mikuláš Bryan
BYL TU JERZY
A je to za námi a stálo to za to, jak ví
každý, kdo tam byl. Jerzy hýřil vtipem a
auditorium se smálo a zábavnou formou
se dozvídalo.
A dozvídalo se mnohé. Třeba co je to tzv.
ruská metoda řešení kameramanských
problémů. To je tak: potřebujete matičku
Rus, čtyřicet stupňů Celsia, jimiž matička
žhne, a oko Jerzyho Stuhra. Zápletkou
je, že kameraman se snaží natočit detail Jerzyho oka. Protože je však Jerzy
po ruském natáčecím dni znaven, jeho
oko, protože jeho hlava, protože Jerzy
celý se efemérně chvěje. Přiskočí bratr
Rus s návrhem ruské metody univerzálního řešení: “Vodka!” Ač Jerzy není
abstinentem, v ruském klimatu rafinovaně odmítá. Přichází metoda kameramanská: přiskočí bratr Rus 2 s prknem,
to postaví za Jerzyho a Jerzyho k němu
ukřižuje. Jerzy má totiž naštěstí kostým.
A získává pevnost a kameraman detail
a je to. Claude Levi-Strauss to nazývá
domácím kutilstvím: pracujeme s tím,
co máme. A je to. Jenže narozdíl od varování skeptického večerníčku film takto
skutečně vznikl.
A ještě mnohé jsme se dozvídali (viz kolegův rozhovor). A ještě budeme, protože
si pánové Stuhr a Kovalčuk přísahali pro
své univerzity bratrství. A je to. A je to
tak dobře.
Jana Alfabeta Cindlerová
.9
rozhovor
s..............................................
režisérkou JOLANOU KUBÍKOVOU..........................................................................difa jamu, brno
O INSCENACI FERNANDO
KRAPP MI NAPSAL DOPIS
Je to pro tebe rozdíl, když se tvoje inscenace uvádí v rámci festivalu?
Ne, nevnímám v tom žádný rozdíl. Do
hry jsme šli osobně, pro mě bylo důležité
setkání s Petrou, Kryštofem, Martinem,
Bobem... Myslím si, že to nejdůležitější se
uděje během zkoušení hry. Je to takový
intenzivní čas. Nejdeme vstříc publiku s
něčím jiným, nedávám pokyn “dneska to
hrajte jinak.”
Výrazným prvkem inscenace je použití
chóru. Je to současný divadelní trend,
nebo to byl tvůj osobní přístup?
Obecně je pro mě chór divadelní prvek, který dobře funguje, masa na jevišti.
Chór jsem použila, protože samotná hra
je pouhým sledem dialogů. Celé to působí jako taková monostruktura a mně
se líbilo to rozbít. Je to jednak formální
oživení, a druhak to funguje významově.
Krapp hraje hru uvnitř domu s Julií a s
Hrabětem, a zároveň hru na venek. Nic
.10
se neděje, všechno máme zmáknutý. Dav
funguje jako jím zmanipulovaná jednotka,
která všechno plní výborně. To je ta uniformita. Dav je masa, která neklade odpor. Na rozdíl od Julie, která je schopná
mu říct “ale ty nejsi muž.” Snažila jsem
se, aby chór působil mrazivě. Neustále
se usmívají, protože Krapp řekl: “Nesnáším ten úšklebek, při němž nejsou ani
vidět zuby.”
Neubrala ta použitá fašistická reminiscence něco na aktuálnosti? Třicátá léta
v Německu, všichni víme, o co jde. Ale co
dnes?
Je sporné to tam takhle dodávat. Ten
text to v sobě přímo zakódované nemá,
ale já jsem to tam vycítila. Cítilo to asi víc
lidí. Například jsem se dočetla, že Lébl ve
své inscenaci použil Wagnerovu hudbu,
která tady k tomu “nadčlověčství” patří.
Není důležité, jaký systém to je. Hlavní je,
že ten systém je ideologický a demagogický.
Celá hra začíná rozkladem, finančním
i morálním. Ve společnosti je něco pro-
hnilého, něco nefunguje dobře, prodávají
se dcery... Není náhoda, že právě v tuto
dobu přichází Krapp, který nabízí pomoc
a nastolení řádu. Tak se ho chytíme za
ruku a neptáme se, jakými prostředky
toho docílí. Ale ani sám Krapp netuší, jak
moc se do toho zaplete. Má v sobě zakódovanou určitou devastující sílu a působí
ničivě i proti tomu, co má rád.
Jak se v inscenaci objevila scéna s melounem?
Když Hrabě přišel domů, všiml si,
že kousky melounu, které mu manželka
nabízí, jsou nakousnuté. Z toho usoudil,
že už to tam někdo před tím vymet. Hraběnka je žena nevěr a mělkého užívání
života. Oproti tomu Julie je pro mě přímá
ženská, která hledá pravdu a ne zapomnění se v nějakých dobrodružstvích.
Celá tahle operetní a fraškoidní poloha
se nám hodila pro odlehčení a vizualizaci
života Hraběte.
Jana a Jana
.............................................rozhovor
s
hostem festivalu JERZY STUHREM.....................................rektorem krakovské divadelní školy
ČÍM MÉŇE TOHO FILMOVÝ
HEREC VÍ, TÍM LÉPE
Člověk míní a osud mění. Celý včerejšek
jsem na rozhovor s Jerzy Stuhrem pečlivě připravoval, cizeloval otázky, konzultoval, studoval literaturu... Pak vyplynulo ze
situace, že rozhovor proběhne v rámci
plánované besedy s ním. A beseda se
nakonec nekonala, neboť Jerzy Stuhr
se s gustem chopil nabízeného tématu
vztahu divadelního a filmového herectví a
přednesl o něm strhující, prožitou, moudrou a nesmírně vtipnou přednášku, takže
na dotazy už nezbyl čas. Nabízím tedy z
jeho monologu aspoň pár střípků.
Je vlastně paradoxní, že jsem se mohl
setkat tak intenzivně jak s herectvím filmovým, tak s divadelním. Studoval jsem
divadelní herectví a myslel jsem, že budu
dělat celý život jenom divadlo. Když jsem
nastoupil do divadla, tak “staří mistři”
brali film jako cosi neuměleckého, jako
pouhý nástroj výdělku. Je to logické - ve
filmu na jejich práci záleží daleko méně.
Film se chová k hercům velmi surově to říkám jako filmový režisér, který ví, že
může udělat z malé role velkou (stačí pár
detailních záběrů), z velké malou (to je
ještě jednodušší, od toho tu koneckonců
je střih), dát herci jiný hlas a především,
že jej může z filmu vystřihnout úplně.
Říkám často svým studentům “Nemyslete si, že ve filmu hrajete nějaké role!
Vy jen poskytujete herecký materiál, z
něhož někdo jiný tu roli vytvoří.” (V divadle
naopak - když se zvedne opona, je tam
herec pánem a nikdo jej už nepřeruší leda když diváci začnou házet rajčata.) A
vidíte - dnes Andrzej Wajda (a to jsem s
ním dělal tolik divadelních rolí) říká “Stuhrovi nabídl víc příležitostí polský film než
polské divadlo.”
Jednoho dne - to už jsem byl dlouho hercem Teatru Starego v Krakově - mě po
představení čekal před divadlem smutný
muž v brýlích. Představil se jako Krzystof
Kiešlowski - byl už tehdy slavný dokumentarista, ale já se o dokumentární filmy
nezajímal a jeho jméno mi nic neříkalo
- a nabídl mi roli ve svém prvním hraném
filmu. Zároveň mi sdělil, že ta role nemá
žádný text, a pokud ji nepřijmu, tak ji z
filmu úplně vyhodí. Přesto mě tato optimistická nabídka zaujala a začali jsme
spolu spolupracovat.
Krzysztof jako dokumentarista hleděl
pochopitelně na profesionální herce s
nedůvěrou. Jeho dokumentární filmy byly
založené na autenticitě neherců, z nichž
jako režisér dostal cosi mimořádného,
neopakovatelného - v tom je génius dokumentaristy. To, že profesionální herec
je schopen znovu opakovat tentýž projev
emoce, mu přišlo jako něco podivného,
nepatřičného. Ale zároveň mu došlo, jaký
je to komfort, že herec zapláče stejně
poprvé, podruhé, potřetí a režisér si
může klidně točit...
Tak jsme se od sebe začali učit. On mě
upozorňoval na specifika filmového herectví - hodiny mi pouštěl své dokumenty,
ve kterých lidé třeba zdánlivě nic nedělali, ale v nichž v jednoduchém, všedním
projevu člověka, který si třeba jen balil
cigaretu, bylo něco dojemného, strhujícího. Kdyby mu řekl, co má tím balením
cigarety vyjádřit, co jím má zahrát, začal
by být nepřirozený, křečovitý.
V divadle závisí všechno na magickém
poutu mezi živým člověkem na jevišti a
živým člověkem v hledišti. Já jako herec
mám toto pouto ve svých rukou, usměrňuji divákův zážitek, mám adekvátně
tomu připravené tělo i hlas, volím výraz
potřebný k tomu, abych oslovil i diváky v
posledních řadách - to všechno znám, to
mě učili ve škole. Ve filmu ale nic z toho
nepotřebuju! Dobře posazený hlas mi ve
filmu k ničemu není.
Ta základní, podstatná věc, jeden z mála
styčných bodů filmového a divadelního
.11
.............................................rozhovor
s
hostem festivalu JERZY STUHREM.....................................rektorem krakovské divadelní školy
herectví, je opakování prožitku, opakování výkonu. Opakování prožitku - ne slov,
slova jsou to nejjednodušší...
Od Kiešlowského jsem se, když jsem pak
začal sám režírovat filmy, naučil analyzovat si psychologicky herce, odhadnout
jeho “cyklus opakovatelnosti” - zdali je
schopen opakovat scénu stále stejně, či
zda se unaví, znudí a bude čím dál horší
(pak potřebuje změnu daných okolností,
jak nás to učí už Stanislavskij), či zda naopak bude čím dál lepší. Filmový režisér
tohle musí umět rozpoznat.
Jednou jsme po jedné z posledních zkoušek s Wajdou čekali na připomínky, ale on
nám jen řekl: “Co vám mám povídat? Už
víte o těch rolích víc než já.” Na divadle
to tak je (nebo může být) - režisér herce
“nastartuje” a herec je schopen vést se
sám, neboť už ví skutečně víc. Ve filmu
je to často opačně - hlavně u menších
rolí - čím méně toho herec ví, tím lépe!
Řeknete herci, aby vypil pivo - a on ho
přirozeně vypije. Začnete mu vysvětlovat
hlavní a vedlejší motivace, jeho psychické
rozpoložení v tu chvíli, jeho vztah k půllitru...- výsledek je často k nekoukání.
Nelžeme si do kapsy - filmovou roli
dělá detail, pohled do tváře. To ostatní
je omáčka, makulatura - chodíš, piješ,
.12
sedneš si, postavíš se, otočíš se... Práce
s obličejovým detailem je naopak k nepotřebě v divadle - tam jej diváci nevidí. Mám
přítele, vynikajícího kameramana, který
nechodí do divadla. Lákám ho vždycky, ať
přijde, že máme pěkné představení a on
odpovídá, že dívat se dvě hodiny na jeden
záběr ho nebaví...
Na divadle mě zajímají právě postavy,
které musím skutečně vytvořit. Má první
role v Teatru Starym byl Verchovenskij
v Dostojevského Běsech - co já mám
společného s Verchovenským? Teď hraji
- možná svou poslední, kdoví - hlavní roli
v Richardu III., postavu, s jejímiž myšlenkami a záměry nemám vůbec nic
společného. Právě to mě vzrušuje. O
tom, že Richard III. je mrzák, ani nemluvě
- to je úkol, najít hereckou podobu jeho
postižení! Ve filmu je to jinak - když se na
sebe dívám ve dvacet let starých filmech,
říkám si - ano, takhle jsem vypadal, takhle
jsem mluvil, tohle jsem si myslel, takhle
jsem se choval... Samozřejmě jsou herci,
u kterých je to jinak, kteří tu roli zcela tvoří i ve filmu, u kterých po první minutě zapomenete, že jste je viděli v jiných filmech
- Marlon Brando, Anthony Hopkins...
Má první hlavní filmová role byla titulní postava ve filmu Felikse Falka Předtanečník
- namyšlený, světácký floutek, který chce
prorazit a jde za svým cílem zcela nemilosrdně. Krátce na to jsem dostal zcela
odlišnou hlavní roli v Kiešlowského Amatérovi - sympatický venkovan, který si
koupí levnou kameru, aby začal natáčet
život svého právě narozeného dítěte a
nakonec se z něj stane filmař. Kiešlowski
mi říkal - “Diváci tě musí mít od začátku
mít rádi!” Namítal jsem mu, že mě celé
Polsko teď z filmu zná jako svini a že mě
všichni budou na první pohled nesnášet.
Říkal jsem mu: “Jsi scénárista, tak mi
pomoz.” A on mi pomohl. V jaké situaci
je muž nejdojemnější? No, když jeho žena
rodí dítě a on je zcela bezradný, neví co
má dělat, není schopen ani zavolat taxík,
bojí se jí dotknout, chodí nervózně po
chodbě a čeká... Celá úvodní patnáctiminutová sekvence porodu byla vytvořena
s jedním hlavním cílem - aby mě diváci
začali mít rádi.
Před dvěma lety jsem byl na večeři u
Jana Pavla II. Říkal mi: “Chodil jsem na
vás do Stareho Teatru, pamatuji si vás
v Dziadech.” Řekl jsem mu: “Ale Svatý
Otče, já v těch Dziadech hrál Belzebuba.”
Odvětil: “Roli si člověk nevybírá.” A ukázal
na sebe a řekl: “Jak vidíte.”
Jan Šotkovský
......MEETING POING.......
divadla,
ve
kterých
hrajeme(te)
.........DIVADLO BOLKA POLÍVKY............................................. .....PARTY.....
„Bylo nebylo...“ pravil čahoun s červenou bambulí na nose a podezřele
dlouhými zelenými botami. „...na malém
náměstí vedle kostelíka uprostřed malého velkého města stával takový obyčejný
dům.“ Zde je nutno filutu s vytahanými
kšandami poněkud poopravit a doplnit.
Ten dům tam samozřejmě ještě stojí.
Kde? Jakubské náměnsí 5 - takže náměstí bychom měli, a to malé velké město, no tak, to snad nemyslel vážně. To je
přece Brno. A ještě si neodpustím říct,
že ten dům nebyl obyčejný, ale kulturní!
Tedy do roku 1948 byl dokonce Kulturní...
Kulturní dům obchodních a průmyslových
zaměstnanců!
No, a copak se s ním stalo? „Myslím,
že tam pak přišly mršky či co...“ Ano,
Mrštíci, tedy divadlo bratší Mrštíků na
dlouhých sedmnáct let. „...no a to se tam
teda začlo hrát divadlo...“ Jistě to divadlo
se tam samozřejmě začalo a samozřejmě ještě neskončilo, po Mrštících přišli
další a další. „Satanisté, třeba!“ Ne, satanisté opravdu ne, i když množství kostí
nalezených při vykopávkách by tomu
mohlo naznačovat. Spíš bys asi chtěl říct:
satiristé - tedy Satirické divadlo Večerní
Brno, které tady vydrželo o deset let
déle než ty tvé mršky. A samozřejmě, že
se činilo. Říká ti něco kupříkladu jméno
Evžen Sokolovský? „No, každopádně si
netroufám tvrdit, že neříká.“ To jsem si
myslel - to je jeden z našich nejvýznačnějších režisérů šedesátých let. Ostatně se
o tohle divadlo zasloužil i po revoluci. „A
pak, pak, když si tak chytrej?“ Pak? Pak
Divadlo u Jakuba končí - tedy na vysvětlenou, ono původní Satirické divadlo Večerní Brno nám v roce 1990 mění název na
ono místopisné Divadlo u Jakuba. Ovšem
jen na dva roky - přestávají chodit diváci
a bez divadla není diváků...
„Smutný, tuze smutný...A teď? Teď?
Kdo tam teď šeditel?“ Přemýšlím, přemýšlím... no jisté je, že se nám to zase
nějak přejmenovalo - na Divadlo Bolka Polívky. Nuže majitelem, ředitelem i hercem
v jedné osobě je dnes asi nejznámější
klaun Česka Bolek Polívka. Kromě toho,
že tu provozuje svoje klaunské variace
na slavná témata- jako třeba Variaci na
chlast či Dona Quijota, působí tato scéna hlavně jako stagiona. „Sta-sta-co?“ No
zkrátka v tom kulturním domě, o kterém
jsme na začátku mluvili, nehraje jenom
on, ale i jiná česká nebo zahraniční divadla. „No, konečně... tak už je mi to jasný!
A festivaly se tam taky dělají?“ Víš co?
Nejlepší bude, když se tam zajdeš sám
podívat.
Jan Bolívar Pohořelický
Milí přátelé rozpustilého festivalového
skotačení. Připadla mi milá povinnost
pozvat Vás na čtvrteční MEETING
POINT PARTY. Jak jste se jistě dočetli v
informačních materiálech, tato akce s
dlouholetou tradicí se letos koná v klubu
FLÉDA, jen co by kamenem dohodil od
našeho milovaného divadla MARTA. V
minulých letech jsme již zažili večírky
s nábojem mezigalaktickým, africkým,
loni jsme honili Janáčka. A letos
nás čeká velká narozeninová oslava.
Oslava patnáctých narozenin našeho
společného festivalu. Přijde gratulovat
hvězda z Hollywoodu, naše milé cukrářky
pro Vás uchystaly půlnoční pohoštění.
Ku tanci i ku poslechu hraje kapela
BENEDIKTA, posléze i DJ za gramofony
usedne a jistě zahraje i píseň na Vaše
přání. A poblahopřát přijdou i Vaši staří
známí ze zahajovacího ceremoniálu!
TAKŽE: zítra v osm hodin večer na
Flédě! Hodnotné dary pro oslavence
vítány!
váš Marek Mojžíšek
.13
POSTEL - LODŽ
Bylo to nejlepší, co jsem viděla za poslední
dva roky. Byla to skvělá kombinace všech
prostředků, jak scéna, tak stylový herectví, které bylo totálně naplněný. Šli do toho
naplno!
anonym, student Brno
Moc se mi to líbilo, byl jsem strašně spokojenej. Ověřil jsem si taky, že když jsem v
dětství žil na severní Moravě, že si člověk
rozvzpoměl na spoustu polských výrazů, a
tak to bylo pro mě snadnější a dá se říct,
že jsem slovně určitě polovině rozuměl.
Samozřejmě obsah jsem taky pochopil.
Moc jsem byl spokojenej, jak děcka hrály,
byli bezvadně uvolnění a naprosto jednoznačně pregnantní ve všech polohách.
Moc se mi to líbilo, moc!!!
Karel Hegner, pedagog Brno
Bylo to úplně úžasný, moc mě to nadchlo.
Hlavně se mi na tom líbily různé detaily,
které tam používali, například chůze.
Petra Beoková, student Brno
Velmi se mi to líbilo, hlavně kvůli tý nadsázce a kvůli jejich herectví, který bylo naprosto přesný a vtipný a strašně poutavý a
zajímavý a nevadilo mi, že tomu člověk zas
až tak moc úplně nerozuměl.
Danka, student Brno
...bylo to řidší než bych býval byl chtěl, no
ale jinak je to taková zábava s celkem sympatickým nasazením, takže dá se to vidět.
Prof. Pavel Švanda, pedagog Brno
Bylo to jedinečný, zatím nejlepší, co jsem
viděl. Samozřejmě jsem smyslu moc ne-
.14
rozuměl, protože polsky zrovna dvakrát
neumím, ale prostě to fungovalo a byla
to prdel.
Ondra, student Brno
Bylo to skvělé. Bylo to absolutně fantastické. Jsem v nebi.
Nina Rinkinen, Finland
Musím říct, že to na mě zapůsobilo, že mě
to bavilo. Ale ta druhá půlka, jak se tam
stala ta přesmyčka a začalo se to vracet,
tak jsem zjistila, že některé věci chápu asi
jinak, než oni mysleli, protože jsem jim úplně nerozuměla. Nicméně se mi tam líbily
přechody do grotesky a vůbec nejvíc čitelné pro mě, jako pro neznalce jazyka, byly
jejich jasný gesta, který se mi líbily. Když
HAMLET BRNO
Jsem z toho tak unešen, že k tomu nemůžu nic říct.. Bylo to úžasné, dostalo mě to.
Tomáš z Ostravy, student Brno
Je to dlouhé, zdlouhavé. Tvářilo se to, že
je to hrozně efektní, ale přitom to bylo o
ničem. Hamlet mě vůbec nezajímal, nikdo
z nich mě nezajímal. Byla to prostě nuda.
Navíc mi zavřeli všechny východy a nemohla jsem ven.
Alžběta, student Brno
Na moje gusto, to je trošku moc dynamický. Je tam spousta nádherných atmosfér,
ale trošičku se bojím pro to bohatství atmosfér a pro to bohatství dynamiky, že se
CO
VY.................................
tam byly tak to na mne fungovalo, když trošičku vytrácí Shakespeare. Ale přece
tam nebyly tak to nefungovalo, protože to
byla konverzačka.
Petra Kodysová, student Brno
Pokud porovnám toto představení s ostatníma představeníma posledních ročníků,
který tady na tý škole probíhaly, tak si musím
říct, že toto představení patří k těm lepším,
co jsem tady kdy viděl. I když jsem nerozuměl
všemu, co herci říkali, tak jsem pochopil to,
co hráli. Takže slova nejsou vždycky to nejdůležitější. A představení, který pochopíte, i
když nerozumíte textu, tak jsou to nejlepší,
co tady asi můžete vidět. Představení se mi
líbilo. Líbila se mi scéna, líbily se mi přechody.
Myslím, že jsem pochopil jednotlivý scény a
proměny. To si myslím, že je dobrý.
Pepa Hanzl, student Brno
jenom si myslím, že ten Shakespearův text
byl úžasnej. Pak je tam několik drobnejch,
řekl bych dramaturgickejch, momentů.
Myslím si, že třeba Claudius je vlastně velice tragická hluboká postava, protože je
to bratr, kterej se někdy v mládí dozvěděl,
že on nebude král, a pomalu začal toho
bráchu nenávidět. Je to veliká tragédie,
den za dnem, každá pochvala, každá
kapka, každá stopa kvalitního činu toho
bráchy ho pálila, bolela. Claudius je velkej
manipulátor . Celou tu situaci manipuluje.
On zorganizuje bratrovraždu, ale v tom
zázemí jeho života je obrovská tragická
hloubka. Claudius musí být strašně silná
osobnost. Já trošičku v tom klukovi, kterej
je moc zajímavej, bezpochyby to může být
zajímavej člověk, postrádám scénickou
hloubku, kterou musí mít, jinak nevěřím, že
je ta manipulace možná. Gertruda se tím
stává trochu jednoduchou ženskou, která
se zamiluje a nechá se manipulovat člověkem, u kterýho nevím, jestli tu sílu na tu
manipulaci má. Je to jako u Othella, Jago
je vlastně daleko zajímavější a tragičtější
figura než Othello. Othello je daleko víc
přímočarej a jednoduchej a často jsem si
říkal, že se ta hra nejmenuje Jago. Znovu
se vracím k tomu, že všechno na scéně
musí být divadelně vyslovený. Já musím
cítit tu sílu a ta mi tam trochu chyběla.
Možná, že mi chybí i u Laerta, když mu nevěřím tu strašnou bolest, ta je v hloubce
a ne v obrovským křiku. Ten mě možná
nepřesvědčí tolik jako hloubka bolesti. Pak
hradbách, krásný rozehrávaný situace.
Ale v určitém okamžiku je pro mě ta energie už monotónní. Nazval bych to příběh
Ofélie a Hamleta, protože si myslím, že ta
Ofélie byla velmi příjemná, velmi pěkná a
velmi silně postavená . A král, král nám
utek…
není vidět myšlenka. Myšlenka musí být
osobní, emočně silná a tady v tomto
představení je myšlenka vyjádřena právě takovými prostředky. Herci jsou velmi
opravdoví, živí, hrají určité obrazy a já si
myslím, že je to dobré divadlo.
Kdybych si to měla rozebrat, tak mi
přišlo, že tam bylo zatím vidět strašně
moc práce, ale ke mně to nedošlo, ani
aby mi to hnulo žlučí nebo čímkoliv jiným.
Bohužel, přišlo mi to jako taková trochu
spartakiáda.
Já dělám úplně jiný styl divadla - mnohem
více pracuji s pohybem a méně s jazykem.
Nerozuměl jsem jazyku. Mohu pracovat
pouze s tím, čemu rozumím. Pro mě je to
trochu zvláštní situace - herci byli mladí a
výteční, ale já nevím, kam mířili. To představení bylo dobře zrežírované. Cítil jsem
ten rytmus, tu energii, ale nevěděl jsem
přesně, kam směřují a co chtějí.
vezme ostrej nůž, a ještě si omočí špičku
v jedu. Kde je najednou ta jeho noblesa, o
které se tam mluví , najednou je to pouze
zabiják . Ta revoluční úprava, že Gertuda
vědomě vypije pohár jedu, to je zvláštní , v
okamžiku, kdy je tam naděje, že se k synovi
blíží a když pochopí, co je zač její muž, tak
se musí okamžitě postavit na stranu toho
syna a už jí nemusí zajímat vůbec nic jinýho. A ona ho tím v podstatě opouští. A to
je velké drama. Ale myslím si, že Diana s
Jakubem hloubku postav naznačují nebo
ji tam mají.
Líbilo se mi to, ale bylo to náročný na dívání tím, že to bylo strašně dlouhý, nemělo
to přestávku a hodně taky tím, že se opakovaly jednotlivý repliky sboru. Tak to bylo
takový těžkopádný. Jinak dobrý.
Alexej Pernica, pedagog Brno
Kája Palátová, student Brno
..............................NA
TO?
se stává sprostým zabijákem, protože si
Prof. Ctibor Turba, Brno
Ztrácí se v tom Hilský bych řekl, je tam
hrozná spousta energie, jsou tam moc
hezký nápady (rozloučení Laerta na
Jakub Rejlek, student Brno
FERNANDO KRAPP MI
NAPSAL DOPIS - BRNO
Bylo to velmi zajímavé představení. Hráli
tam herci, s kterými jsem pracoval, a já
osobně jsem spokojen, vyrostli a stali
se dospělými herci. Líbí se mi, že to má
téma, že to není jen sled událostí, že to
má pointu, historii. Velmi často vídávám
představení, v kterých se režisér zabývá
samými režijními postupy, je vidět práce
a různá režijní cvičení, ale za tou prací
Vladimir Poglazov, režisér, Rusko
William Raichel, Švýcarsko
Myslím, že to je velmi dobré představení
a velmi dobří herci. Dobře jsem mu rozuměla. Je to zajímavá hra, dobrá režie
i herci.
Kamila Klimczak, Polsko
Dobrá režie a muzika. Ale myslím, že herci neměli dost energie, a ani muzika je v
tom nepodpořila.
Hezká zrzka
… Ale já jsem profláknutá postava. Já
jsem to viděl podruhé, šel jsem kvůli
Kryštofovi, kterého jsem neviděl, viděl
jsem Martina, a musím znova říct, že mě
to představení zasáhlo
Luboš Sůva, dramaturg Brno
Já jsem jim nerozuměla, takže se mi to
nelíbilo.
Giovany, Švýcarsko
.15
.16
šéfredaktor:...............................................Silvie Šustrová
šéfredaktor ENG verze: .............Kateřina Boukalová
produkce: ..........................................Ludmila Frištenská
grafika & DTP:.........................Jan Bolívar Pohořelický
korektorka CZ verze:...........................Jitka Páleníková
korektor ENG verze:...................................Henry Majer
fotografie:............................................Zuzana Pitnerová
Cindlerová,
Jan
Šotkovský,
Jana
Prokešová, Jana Saavedra, Miloš Maxa,
Ilona Bára Šumná, Marek Mojžíšek, Hana
Hejduková
překladatelé:..............................Alžběta Nagyová, Alice
Dvořáková, Martina Procházková, Lenka
Váňová, Míša Tvrdoňová
redakce:......................Mikuláš Bryan, Jana Alfabeta
.................redakce dnešního meetingpointu no. 2.....................
hana a hana..............skandinávie