Petrklíč 2/2007 - rímskokatolická farnost kurim
Transkript
Petrklíč 2/2007 - rímskokatolická farnost kurim
ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 2/2007 ROČNÍK II. Vítězství, které přemáhá svět: naše víra. /1 Jan 5,4/ O Velikonocích si připomínáme utrpení, smrt a vzkříšení našeho Pána. Církev jásá radostným Aleluja. Změnilo se však něco od Kristova vítězství nad smrtí? Stejně dále bují hřích, zlo stále více rozpíná své ruce a smrt kosí jak mladé, tak staré. A ži vot plyne stejně. A přece se změnilo VŠECHNO. Zlo je sice ve světě stále, ale už je ohroženo, v budoucnosti bude definitivně poraženo. Smrt ukazuje svou moc nade vším živým, ale její vláda bude zlomena a život zvítě zí nad smrtí. Zárukou této víry je právě Zmrtvých vstalý. On má moc i energii, kterou je schopen dát člověku, který mu uvěří. On je ta jediná naděje ve vítě zství dobra, spravedlnosti a života. On je tou jedinou cestou, kterou dojdeme k vrcholu svého ži vota a naplnění svých tu žeb. Zmrtvýchvstání je klíčem k pochopení dějin světa, dějin celého stvoření i člověka. Co nám chce říci vzkříšený Je žíš dnes? A co my řekneme Jemu? Snad právě to, že v dnešní době plné nejistot a problémů tím více vyniká nikde neselhávající jistota, kterou je On sám. Velikonoční jitro ozařuje horizont za všemi těžkostmi, utrpením a smrtí. Vzkříšený nám ukazuje cíl, který je před námi. V dnešním životě se nám mohou zdát mnohé věci cenově těžko dostupnými, ale hodnoty nejcennější, jako vnitřní pokoj, harmonie, naděje, síla víry a lásky, odvaha žít a radost sloužit, nám nemůže nikdo zdražit ani vzít. Dostáváme je zcela zdarma a jako velký, často vůbec nezasloužený dar od vzkříšeného Pána. Touha dnešního člověka vlastnit, mít, zbohatnout, stojí v tě žké disharmonii s Ježíšovým velikonočním poselstvím: obětovat se, darovat se, dát se do krajnosti. Právě křesťané mohou být nositeli naděje a často nenápadným způsobem vnášet do současného světa úmysl posvěcení, oběti a modlitby. A tak vědomě přizvat Pána do všeho toho těžkého i nadějného, kterým právě my lidé procházíme. Není podstatné, že tito nositelé Boží naděje jsou jenom skrytou menšinou v našem národě. Důležitá je myšlenka, kterou nesou, a kterou s pomocí Boží pracují na spáse svých nevěřících kolegů. Dále je také sílí vědomí, že jsou spolupracovníky zmrtvých vstalého Krista, vítě ze nad zlem, utrpením a smrtí. Vžd yť On je nejenom Bůh, ale i náš bratr, a proto naše velikonoční radost nikdy nemusí končit. Tuto velikonoční radost vám všem vyprošuje a s vámi chce sdílet Váš farář STRAN A 2 „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezah ynul, ale měl život věčný. Vžd yť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, ji ž je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na ale lidé si zamilovali více tmu než svět, světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Jan 3,16-21 Martin Strašák, 5 let Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi Blížila se doba postní a já ji chtěla prožít lépe, než léta minulá. Měla jsem různá dobrá předsevzetí, ale nakonec se Bůh postaral sám. Uprostřed jedné noci mne probudil manžel, že ho zlobí srdce. V tako vých chvílích není mnoho času na přemyšlení, za volala jsem „rychlou“, která opravdu rychle přijela a manžela odvezla do nemocnice. Byla noc, v celém domě zůstávám sama bolavá úzkostí a strachem, zda se ještě uvidíme. Promítá se mi film našeho společného života, kolika malichernostmi a zbytečnostmi si ho znepříjemňujeme. Hledám posilu i útěchu v modlitbě. Dnes mi myšlenky neutíkají, modlitba je vroucí a při slovech „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ mám najednou problém. Snažím se smlouvat, možná i vzdorovat a modlitba přechází v ro zhovor s Bohem. Nakonec prosím o sílu, abych uměla vůli Boží přijmout. V duši se mi rozlil klid a usínám. Manžel se z nemocnice brzy vrátil, ale za týden je před námi další těžká zkouška, opět nemocnice. Snažím se přijmout Boží vůli a věřím, že vše co nás potkalo má smysl a je to pro nás dobré, byť těžké. Věřím v pomoc Boží, neboť u Boha není nic nemožného. Tak se stalo, že prožíváme dobu postní opravdu postně a jen nepatrně se svými starostmi přibližujeme k utrpení, které prožil Ježíš. „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Jak snadno se říká a jak těžko uvádí v ži vot. Anna STRAN A 3 O svatém Františku z Assisi V únoru si v kostele kuřimští farníci vyslechli recitační pořad o životě svatého Františka. Recitace byla doprovázena živou hudbou. Chci se s vámi podělit o několik myšlenek, které mě zaujaly. Svatý František, světec ze třináctého století, je schopen oslovit svým živým vztahem k Bohu i naše současníky. František byl zprvu považo ván za pošetilce. Odešel od své rodiny, vzdal se všeho majetku a chodil po kraji chudý jako ten nejposlednější žebrák a kázal. Děti po něm házely kamení a dospělí se mu smáli. Pro Františka byl ale tento život naplněním jeho hledání. Poznal, že jedině v Bohu je pravá radost a štěstí. Později se k němu přidali další bratři a vznikl františkánský řád, jehož řeholi potvrdil papež Inocenc. Chudoba, čistota a poslušnost se staly jejich heslem. František dokázal chválit Boha za všechno stvoření. Jeho vztah k Bohu se odrážel v lásce nejen k lidem, ale také zvířatům a neživé přírodě. Svůj obdiv a úctu ke stvoření vyjádřil v básni: Píseň bratra Slunce Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení. Náleží jen tobě, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Buď pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením, především s panem bratrem Sluncem, jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo. A on je krásný a září veliký m jasem; tvým, Nejvyšší, je obrazem. Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy, na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné. Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr, za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí, jímž dáváš svým tvorům obživu. Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu, která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň, kterým osvětluješ noc, a on je krásný, veselý, silný a mocný. Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi, která nás živí a stará se o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami. Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení. Blaze těm, kdo to snášejí pokojně, neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni. Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříš ích; blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí, protože druhá smrt jim neublíž í. Chvalte mého Pána a dobrořečte mu, děkujte mu a služte mu s velkou pokorou. Jana STRAN A 4 Rozsévač Vzpomínka na otce Petra Barana – Dědečka Cestička v metrových sněhových zá vějích už je jakž takž prošlapána, přece se ale snažím koordinovat každ ý krok, abych si do nezapnutých bot nenabral. Mo zek se ale ještě kolébá v polospánku, takže pokračuji spíše jen pomalými, váhavými kroky. Ještě před pěti minutami jsem byl zachumlán v teplém spacáku a teď si to v kalhotách a tričku mířím k nedalekému potoku provést ranní hygienu. Baterku už s sebou neberu, cestu znám, stejně bych ji v potoce nebo v zá věji pohřbil. Je šest hodin ráno. Včera byl Silvestr. Každým dalším krokem další sady naskakují postupně mozkových závitů, pohyb y se stávají jistějšími. Až se za chvilku opláchnu do půl těla v potoce, budu už mít v hlavě den a všechny souvislosti do sebe zapadnou jako puzzle. Je to asi první Silvestr, který trávím mimo domov či okruh přátel, uvědomuji si. Rozhodně je to první Silvestr, který jsem se společností, ve které se v tyto dny nacházím, vůbec neslavil. Silvestr, jeho nutné oslavy, všechno, čím žiji a co považuji za důležité – to všechno jsem za hradbami nechal tam někde zasněžených lesů v údolí. A nic, vůbec nic z toho není najednou potřebné, důležité. Studijní povinnosti, potřeby, dokonce ani ta totalita sem do beskydských hor nějak málo dosahuje. Vracím se do chaty, kde se ostatní připravují na otevření dalšího dne mší svatou. Teprve potom je na řadě snídaně z namazaných chlebů a poté začíná další část přednášek. Naslouchám pečlivě každému slovu Dědečka – otci Baranovi mezi mládeží nikdo jinak neřekne-, každé z nich ale, dříve než je zapíšu do sešitu, několikrát obrátím a prozkoumám ze všech stran. Ze začátku jsem vůbec nechápal, kde jsem se tu vzal a proč vlastně. Pojem duchovní cvičení byl za totality ostře sledované téma a nedalo se po něm jen tak sáhnout jako po čokoládě v supermarketu. Až po nějakých dvou dnech jsem schopen uvolnit napětí a pootevřít srdce. A teprve po mnoha dnech, měsících, letech, si uvědomuji, že zapomenutých jsem tam v těch STRAN A 5 zasněžených beskydských kopcích prožil jeden ze svých nejdůležitějších okamžiků v ži votě. Bůh si otevřel mé srdce a vstoupil do něj láskyplně a přece natolik samozřejmě, že jsem směl zažít ono „nikoliv já, ale Ty“. Toto setkání bylo natolik jednoznačné, chtěl bych říct bytostné, že těch několik dnů duchovního cvičení s Dědečkem ovlivnilo celý můj další život i moji duchovní cestu. Ne, nechci tím říct, že jedno důležité setkání s Bohem řeší všechny další nejasnosti či problémy. Ale člověk ví, že se může kdykoliv na Boha obrátit, že na konci každého tunelu je světlo. Má se vžd y kam vrátit. V po zdější době, již ve svobodném státě, jsem se s Dědečkem setkával ve společenství, které obohacoval dary zkušeného duchovního. Dědeček nehleděl na svůj pokročilejší věk a plně v duchu zakladatele svého salesiánského řádu, dona Bosca, pracoval s krédem, že odpočívat bude až v nebi. Vedl více společenství a ročně procházely jeho duchovními cvičeními na stovky mladých lidí. A při tom všem dokázal zorganizovat stavbu kostela a oratoře v Žabovřeskách. Jsem nadšený zvládnutím výstavb y a stavbou samotnou. Vždy si ale také uvědomím, že toto Dědečkovo viditelné dílo není vůbec ničím proti plodům, které vyrostly v mnoha a mnoha srdcích několika generací. Dědeček byl tím pravým Rozsévačem. Věděl kdy a věděl jak. A rozséval kudy chodil. A ze zasetého roste nová budoucnost. Přináší plody a zasévá nové. A to i v okamžiku, kdy se i Rozsévačovy dny naplnily a on si už skutečně může dopřát odpočinku. Mirek Děda P. Petr Baran, přezdívan ý Děda, se narodil na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu 8. 12. 1926 v Nižních Lhotách. Jako chlapec se stal chovancem salesiánského ústavu ve Fryštáku. Vstoupil k salesiánům, první řeholní sliby skládal v Ořechově v srpnu 1945 a na kněze byl vysvěcen 13. 12. 1967. Během salesiánské praxe byl třikrát zatčen jako politický vě zeň. V Brně působil od roku 1974, nejprve jako sanitář v nemocnici u svaté Anny. A v této době začínal kolem sebe shromažďovat mládež pro rozhovory a svátosti smíření. Po večerech vedl kroužky. Během prázdnin se věnoval duchovním cvičením v přírodě anebo na chaloupkách. Jemu vděčíme za to, že v Žabovřeskách je kostel Panny Marie Pomocnice a oratoř nejen pro mládež. Zemřel 28. 2. 2007. Musím říct, že měl nádhernou a klidnou smrt. Měla jsem tu milost být u něj. P. Petr onemocněl rakovinou a nemoc měla rychlý konec. Byl ve všem odevzdaný Pánu. Dokonce často připomínal svým spolubratrům, že se dohodl s Hospodinem, že bude žít do 80 let. Oslavy osmdesátých narozenin prožil ještě v plné síle jako poděkování za dary, kterými ho Bůh zahrnul. Naposledy veřejně vystoupil v kostele v BrněŽabovřeskách na slavnost svatého Jana Boska, kde se rozloučil se svými přáteli slovy: „Očekávám vás všechny v nebi.“ Hanka STRAN A 6 Rozhovor Cti otce svého i matku svou… Příb ěh paní Anny Mackové může b ýt vzorem nerozhodným a váhavým, kteří jsou právě nyní ve stejné situaci, jako ona před pár lety. Co se vlastně stalo? Maminka se 27. 10. 1994 vracela z kostela domů, bylo ji 82 let. Když přecházela po přechodu silnici, srazilo ji auto. Měla četné zlomeniny, půl roku byla v nemocnici, prodělala dvě operace. Od roku 2000 však maminka začala být stařecky sklerotická a na tatínka byla péče o ni moc. Moje srdce vědělo, že bych se o ni měla postarat, ale rozum se trochu vzpíral. Jaký jste měla s maminkou vztah? S maminkou jsem měla problematický vztah, nikdy jsme si spolu nemohly popovídat. Mamince vděčím za dvě věci. Přivedla mě k víře. Víra je dar. Je to tak velký dar, který nás neopravňuje povyšovat se nad ty druhé, kteří víru hledají nebo kteří neměli možnost k víře přijít. Mamince vděčím za to, že mi ukázala velkorysý přístup k životu. Měla těžký život, ale nikdy, v žádné chvíli, si nestěžovala. Když mi byly 4 měsíce, tatínka zavřeli do vězení jako politického vězně. Maminka přišla o práci, byla bída. Bydleli jsme na faře a u příbuzných na statku. Tatínek byl propuštěn po 11 letech při amnestii, kdy měl za sebou polovinu vyměřeného trestu. Popište, prosím, Vaši životní situaci, kdy jste řešila, jak bude postaráno o maminku? V roce 1995 jsem už za sebou netáhla cejch dítěte politického vězně. Mohla jsem se prosadit v zaměstnání, pracovala jsem s lidmi, tak jak jsem si představovala. Prožila jsem si čtyřměsíční období, kdy jsem řešila, jak se k tomu postavit. První variantou byl denní stacionář, ale protože bydlíme v Kuřimi, tak v Brně by maminku nevzali. Pak jsem se zkoušela informovat na týdenní stacionář. Tam neměli zájem, protože ona už potřebovala stálý dohled. Sestřičky na Žernůvce zrovna naneštěstí opravovaly domov. A tak jsem se v tom duševně plácala. Maminku jsme si přepsali k sobě na trvalé bydliště. Občas jsem si nechala napsat ošetřování, abych tatínka vystřídala. Bůh viděl, že potřebuji pomoc. Na svátek sv. Cyrila maminka spadla, zlomila si krček, pak to vzalo rychl ý spád. Maminka byla zno va na operaci, rehabilitace nebyla hned, maminku jsem si vzala domů, a trochu jsem ji rozhýbala. Pak když jsem se vrátila do práce, musela jsem pracovat do večera. Tak to b ylo takové zoufalé. Kdy jste se rozhodla, že zůstanete s maminkou doma? Na konci léta jsme jeli s přáteli na dovolenou k moři. Věděla jsem, že je potřeba se rozhodnout. Byla jsem ze všeho unavená, a tak jsem se hodně máčela ve vodě. Najednou na mě přišel dotek Boží, cítila jsem se v náruči Boží. Měla jsem takový pocit: „Proč já se starám o takové věci pozemské? Když já se postarám o maminku, tak mi to Pán Bůh vrátí“. Najednou se mi rozlil úžasný pocit klidu v duši: věděla jsem, že nyní je nejdůležitější postarat se o maminku. Vylezla jsem z vody a suše jsem oznámila, že zůstanu s maminkou doma. Přátelé to vzali jako fakt. To bylo období, kdy jsem si říkala, že jsem si zvolila dobře, ale to jsem ještě nevěděla, co nás čeká. Během tří měsíců jsem ukončila zaměstnání. Od 1. 11. 2000 jsem zůstala s maminkou doma. STRAN A 7 Je náročné pečovat o blízkou osobu? Pečovat o člověka není tak jednoduchá věc. Tatínek byl s maminkou celý den. Říkal: „Ona mi to dělá naschvál“. Po měsíci jsem se dostala do stejného stádia a říkala jsem si to samé. Po těžkém roce jsem byla tak vyčerpaná, že jsem po měsíci opatrování neměla žádnou energii, byla jsem jakoby vyhořelá. Nebyla jsem schopná nic, poslouchat rádio, číst, spát. Pan doktor Rašovský mi pomohl, domluvil mi pobyt maminky v hospici v Rajhradě. Tam jsem nabrala sílu, věděla jsem, že se tam o ni dobře postarají, pomohli mi radou a pak už jsem věděla aspoň trochu, jak na to. Dařilo se Vám těžkosti překonávat? Já jsem se sama opravdu divila, co člověk v sobě v duši má. A dalo by se to nazvat duše posedlá tmou. Na tuhle situaci se člověk nemůže dost dobře připravit, i kd yž všechno teoreticky zná. Pokud člověk včas nezaregistruje, jak reaguje, neobrátí se na pomoc k Bohu nebo na chvíli nevypne, velmi rychle se dostane na dno, křičí na člověka, ačkoliv ví, že nemá. Když už jsem věděla, že už to více ne zvládnu, představila jsem si na místě maminky Krista, že mu sloužím. Důležité je brát vše jako službu, jakmile to berete jako oběť, začnete jako člověk selhávat úplně ve všem. Každému bych přála, aby si ten boj vybojoval tak jako já. S Boží pomocí se dá všechno zvládnout. Umět to přijmout. I v těžkých chvílích je potřeba hledat to, k čemu nás Pán Bůh chce dovést. Život nekončí, musí se jít dál. Někde jsem slyšela, že i když už máš pocit, že toho nemůže být víc, tak že máš ještě rezervy. Pán Bůh na nikoho nenaloží víc, než je sám schopen unést. Když si vzpomeneme na Boží pomoc, tak se to dá zvládnout. Jak se na tu dobu díváte dnes? S odstupem času bych nevrátila ani jeden den svého života. Všechno mělo svůj smysl. Dnes bych nebrala žádný den zpět. Začala jsem žít úplně jiným životem. Zvykla jsem si, že jsem doma sama, podřídila jsem svůj život maminčinu životu. Dalo se s ní pomodlit, dalo se s ní zpívat, což si užívala hlavně moje první vnučka, říkali jsme, že zpívají svoje rodinné evrgríny: Já do lesa nepojedu nebo Vyšla Marína od Hodonína. To jsem si uvědomila, jak úžasně na staré lidi dobře působí děti. Maminka měla otevřenou rakovinu, a bylo ji třeba denně převazo vat. Dítě je tak sociálně vybavené, vnučce nedělalo problém starat se o maminku. Zcela nenásilně se do jejího života vlo žilo, že první je STRAN A 8 starost o babičku. To je dobrý klad, který jsme do její duše vlily. Jeden z problémů dnešního světa je, že se vytěsnila ze života smrt. Lidi stárnou, je potřeba se o ně starat. Doprovodila jste maminku až do konce? Maminka oslavila 90. narozeniny, chodila. Měli jsme odjet na dovolenou, proto byla domluvená návštěva hospice. Hned druhý den, co jsme maminku zavezli do Rajhradu, jsem se chystala na návštěvu společně s oběma vnučkami. Z hospice už volali, že maminka je v bezvědomí. Zůstala jsem u ní 24 hodin. Nikoho jsem do té doby k smrti neprovázela. V hospici je příjemné prostředí a nemusela jsem se starat o technické záležitosti. Vžd ycky jsem si myslela, že na člověka padne smutek, je-li přítomen blízkosti smrti. Převedete-li umírajícího člověka na druhou stranu břehu, nenecháte-li ho v okamžiku smrti samotného, rozlije se pocit štěstí, zvláštní, jiný než je narození dětí nebo jiná radostná událost. Řekla bych, že tento okamžik, kdy jsem držela do poslední chvíle maminku za ruku, než nás opustila, zůstává v mém životě jako nejšťastnější pocit. Změnilo se něco ve Vašem životě během dvou let ošetřování maminky? Váš život je obohacen, změníte životní rytmus a pohlédnete do hlubin vaší duše. Dospělého člověka nevycho váte, musíte se naučit brát lidi takové, jací jsou. Naučili jsme se vážit každé volné chvilky. Maminka nás za ty dva roky vychovala víc, než za celý ži vot, a dostala nás tam, kde si nás přála mít. Můžete nějak poradit ostatním, kteří se právě rozhodují a váhají nebo se starají o blízké? Hlavní věc je postarat se o rodiče. Nelituji ani jediného dne. Všem doporučuji projít si vnitřní boj, smlouvání s Bohem. Lidé by se měli naučit žít v rodině. Jestliže se nenaučíme společně žít v rodině, jak můžeme žít společně ve státu? Problém není ve financích, od nového roku se zvedly částky pro lidi pečující o osobu blízkou. Problém je neochota slevit ze své sobeckosti a pohodlí. Život křesťana by měla vést láska, pokud se prohřešujeme proti lásce, dopouštíme se toho největšího hříchu. Ráda bych vám všem poradila, kdo se rozhodujete v dnešní chvíli, ab yste těm svým blízkým poskytli pomoc a péči. On vám to Pán Bůh vrátí. Dáša STRAN A 9 Kristova léta Když se řekne Kristova léta, co Z pohledu na kterýkoliv betlém vystavený v našich kostelích si automaticky vám to připomíná? Nevím, jak vám, ale já si vzpomenu na své 33. narozeniny a na vybavíme, že nad jeslemi svítí hvě zda ten zvláštní pocit – ano, teď mi je tolik let, s dlouhým zářivým chvostem – tedy kolik bylo Kristu, když zemřel na kříži. Co nepochybně kometa. Pokud by jsem doposud stihl dokázat? A On již betlémskou hvězdou byla vskutku umírá – za nás všechny, ab y nás vykoupil kometa, bylo by pro astronomy snadné ze hříchu. Za svůj krátký život stihl mnoha čas Kristova narození spolehlivě ověřit. přiblížit způsoby Existují podrobné lidem království zá znamy o pozonebeské zde na zemi rování komet z té a vnést jim naději, že doby, žádná z tehdy nikdy není pozdě na za znamenaných obrácení k Bohu. komet však termínevyhovuje. Jeho působením se nově základy křesťanství Navíc tu byla i jistá takovou „astrologická“ obtíž. zakořenily silou, že ani další Podle dobových pohnuté historické výkladů byly komety nešťastným znameudálosti je nedokázaly vymýtit. ním na nebi, takže Nedávno jsem se stěží hodily pro ohlášení radostné četl velice pěkný článek od Jiřího zvěsti o narození Grygara (více na Vykupitele lidstva. Ve skutečnosti je www.vira.cz). V tomto článku se však zobrazení kozmiňuje o astronommety nad Betlémem mických pozorováhistoricky doloženo ních, ze kterých pak teprve z italských vědci odvodili, v koliVeronika Planerová, 12 let jesliček počínaje 15. ka letech Kristus stoletím, odkud se nejpravděpodobněji tato zvyklost nejZávěrem zemřel. později ve druhé polovině 16. století dostala i k nám. článku se dovídáme, že Kristus umírá ve 40 letech, a tolik mi je právě teď! Jakoby Teprve ve druhé polovině 20. století se se historie opakovala a já si pokládám podařilo odhalit tvůrce, který použil kometární symboliky pro biblickou zprávu zase tutéž otázku jako kdysi. Dovolil jsem o klanění tří králů jako první. Byl to si uvedený te xt trochu upravit. proslulý italský malíř Giotto di Bondone Ve 2. kapitole Matoušova (1267-1337), který r. 1304 maloval fresku evangelia v Bibli je zmíněn příběh tří Klanění pro padovskou kapli Scrovegni. mudrců („králů“), kteří se na základě pozorování hvě zdy přišli do Betléma Inspiroval se vlastním pozorování návratu Halleyovy komety. poklonit právě narozenému Ježíši. STRAN A 10 Co tedy vlastně mohla být ona hvězda na východě, o níž hovoří Matoušovo evangelium? Správný výklad našel patrně již počátkem 17. století proslulý německý astronom Johannes Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci (úhlové sblížení) planet Jupiteru a Saturnu. Napadlo ho proto propočítat, kdy ke stejné konjunkci obou planet došlo v období kolem počátku křesťanského letopočtu a zjistil, že se tak stalo v roce 7 př. n. l. dokonce třikrát po sobě: koncem května a září, jakož i počátkem prosince, a to v souhvězdí Ryb. Takový úkaz nemohl zajisté uniknout babylónským hvězdopravcům (mudrcům), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na hliněné tabulce, objevené r. 1925 archeology. Podle těchto nezávislých údajů lze odhadnout, že se Kristus narodil nejspíše někdy v září roku 7. př. n. l., což vypadá na první pohled podivně, když přece křesťanský letopočet má mít za svůj počátek datum Kristova narození. Ve skutečnosti však historici vědí už dá vno, že se Kristus musel narodit před počátkem letopočtu. Počátek letopočtu se totiž určoval až mnohem později, teprve v 6. století. Roku 532 se o výpočet data Kristova narození pokusil opat římského kláštera Dionysius Exiguus, ale dopustil se přitom několika chyb při navazo vání tehdy existujících kalendářů zpět do dosti vzdálené minulosti. Na základě srovnání rozličných historických událostí je velmi pravděpodobné, že úhrn těchto ch yb dává právě zmíněný sedmiletý rozdíl. Dostáváme se k datu Kristova ukřižování. V té době se Židé řídili lunárním kalendářem a datum Velikonoc určovali podle okamžiku prvního jarního úplňku. Začátek lunárních měsíců byl definován prvním zpozorováním Měsíce (po novu) na večerním soumrakovém nebi. Tak lze rekonstruovat data velikonoc v letech panování Pontia Piláta (26-36 AD), přičemž nejpravděpodobněji ukřižování spadá do let 29-33 AD. Takto uvažo val Isaac Newton, jenž v roce 1733 nabídl následující alternativy pro Velký pátek: 7. dubna 30, 3. dubna 33 a 23. dubna 34, přičemž poslední možnost považo val za vůbec nejpravděpodobnější. Podle C. Humphreyse a W.D. Waddingtona (1990) v den 3. dubna 33 v podvečer vyšel v Jeruzalémě Měsíc v úplňku zčásti zatmělý a zatmění skončilo 51 minut po východu Měsíce. To se zdá být ve shodě s líčením evangelistů (Mt 27,45; Mr 15,33; Lk 22,44), a proto podle shodného mínění historiků astronomie právě toto datum lze považovat za den Kristova ukřižování. To znamená, že Kristus zemřel na kříži ve věku 40 let. Dan Údržba kompasu Tichý víkend v Rokoli Drobné kapky jemného deště poskakují po odrazu siluet mužských postav na mokré dlažbě. Cáry mraků se opírají o vrcholky stromů potemnělého lesa a přítmí večera se již pohodlně rozložilo po kopcovité krajině. Náhodný kolemjdoucí by se pozastavil nad obrazem dvacítky chlapů držících se za ruce a modlících se společně modlitbu, kterou naučil apoštoly Ježíš Kristus. Možná by se tomu výje vu pousmál, možná by ale vycítil, že je svědkem okamžiku nevšedního, hlubokého, obohacujícího. Žádný náhodný kolemjdoucí se však na pozadí černého lesa nevynoří. Co by tu také v tuto dobu dělal? Pravda, do tohoto místa, ke kapličce v Rokoli u Nového Města nad Metují za vítá během roku spousta poutníků, v tento březnový sobotní večer ale nikoliv. STRAN A 11 Po společné modlitbě se dvacítka mužů vrací v čele s celebrujícím otcem Oldřichem Kolářem pod střechu kapličky, aby tak mohli pokračovat ve slavení liturgie mše svaté. Tato mše je součástí víkendu, který umožňuje ženatým mužům, tátům od rodin, strávit alespoň jeden víkend v roce výra zně jinak než těch jednapadesát ostatních. Strávit jej v tichu, v ústraní od každodenních starostí. Utřídit si myšlenky, hodnoty, směr, kam se vlastně ubírají. Strávit pár chvil s možností lépe vnímat Boží přítomnost. Otevřít se pro to, co nám náš Pán chtěl už mnohokrát říct a my jsme jej v tom okolním hluku neslyšeli. Tichý víkend pro muže, jak toto setkání nazývá organizující Schönstattské hnutí, začíná v pátek večer společnou mší svatou. Duchovní zamyšlení, téma na víkend pak otevírá sobotní den. P. Oldřich směřoval tentokrát ranní zamyšlení k mottu celého víkendu: „Být sám u sebe doma“. Tedy najít sám sebe. Být sám se sebou v harmonii, v pohodě. Být u sebe doma, ne být u sebe ve vě zení. Po celý sobotní den a nedělní dopoledne si každý může vytvořit svůj vlastní program, který jej samotného nejlépe dovede k hlavní myšlence setkání a k přiblížení se Bohu. Muži maximálně omezují komunikaci mezi sebou, aby se navzájem nerušili. Tráví čas v kapličce, v kostele, na křížové cestě, v přírodě, četbou, zkrátka tím, co je jim blízké. Otec Oldřich je k dispozici po celý den ke svátosti smíření. Než se chlapi nadějí, je tu čas nedělního oběda a rozloučení. To aby stihli včas dorazit ke svým rodinám. Každý tu prožil těch pár hodin po svém. Každý jinak. Někdo zde našel uklidnění a pokoj. Někdo byl osloven duchem poutního místa, někdo zde byl schopen vnímat Boží vůli potřebnou pro důležité ži votní rozhodnutí… Všichni se ale shodují v tom, že to stálo za to. A vracejí se obohaceni ke svým nejbližším, kteří měli pro mužský Tichý víkend pochopení. Komunita Schönstatt pořádá také tiché víkendy pro ženy, víkendy pro táty s dospívajícím synem, prázdninové týdenní pobyty pro rodiny s přednáškami a duchovním informace naleznete na webových stránkách doprovodem. Podrobnější www.schoenstatt.cz anebo u pořádajících rodin. Mirek Oprava kuřimského kostela Při prohlídce farního kostela sv. Máří Magdalény si můžeme v posledních letech povšimnout postupně se zvětšujícího komplexu malých trhlinek na klenbě u vítězného oblouku. K posouzení technického stavu klenby byl pozván statik pan ing. Huryta. Vyjádřil se, že důvodem vzniku těchto trhlin je vazný trám nad klenbou, který tlačí na její střed. Řešením je, dle vyjádření statika, stažení klenby ocelovými lany a vyměnění nebo přizpůsobení trámu tak, aby netížil klenbu. Náš technický administrátor, ing. Mičánek z Deblína, zadal tuto práci firmě Zamazal ml. & spol., s.r.o. z Brna. Vypracovaná předběžná rozvaha na opravu dosahuje cca 400 000 korun. Vzhledem k tomu, že tato stavba z 13. století je největší kulturní památka města Kuřim, byla podána žádost o dotaci na městský úřad. P. Jiří Krpálek kuřimský farář STRAN A 12 Reportáž z Domovinky Domovinka. Takto hezky říkají klienti svému dennímu stacionáři v Brně na Hrnčířské ulici. Hned za hlavním vchodem poznáte, že tento dům není jen tak obyčejný. Stěny a polička na chodbě jsou vyzdobeny zvonkohrami a dalšími předměty. Tato malá dekoračními umělecká dílka pocházejí z rukou klientů. Stacionář nabízí společnost a péči osamělým, postiženým a nemocným lidem. Provozuje ho Diakonie Českobratrské církve e vangelické, jejímž posláním je poskytování křesťanské sociální péče potřebným. Uvnitř nás přivítali ve společenské místnosti a nabídli šálek čaje. Dozvěděli jsme se, že zde si mohou klienti posedět, popovídat, zahrát společenské hry, za zpívat. Že se tu zpívalo krátce před naším příchodem, dokazovala kytara opřená o židli. Svou přítomností nás také potěšili dva čtyřnozí psí přátelé, speciálně vycvičení pro pomoc postiženým lidem. Diakonie nabízí klientům kromě centra denních služeb také pečovatelskou službu v domácnostech a chráněné bydlení OVEČKA. Samozřejmě přišla řeč i na finance, ty dostává toto nestátní sociální zařízení z dotací od státu, ze sbírek sborů Českobratrské církve e vangelické a z peněžních darů jednotlivců. Při pohledu z okna nás zaujala zahrádka, jejíž úprava je dílem klientů. Klienti se zde mohou realizovat i při údržbě domu a v ergoterapeutických dílnách. Vyrábějí různé zvonkohry, keramické ozdoby na stěnu, hrníčky, koberce, ozdobné dárkové krabičky, malují obrazy… Také zde mají možnost sportovního vyžití v tělocvičně vybavené různými míči a boxovacím pytlem, který se nám líbil nejvíce. Když je třeba, změní se tělocvična na místnost k posílení ducha. Každou středu ve třináct hodin se zde konají bohoslužby. Činnost centra se neomezuje jen na tento dům. Klienti vyrá žejí společně na výstavy, di vadelní představení a rekreační pobyty v přírodě. Z jejich spokojených úsměvů se dá vyčíst, že tato činnost centra má smysl a je přínosem pro druhé. Na závěrem jsme ocenili práci klientů zakoupením zvonkohry a svíce. Díky vám za pohostinnost a zase někdy na shledanou. Jana STRAN A 13 Největší Belgičan P. Damian de Veuster – misionář malomocných z ostrova Molokai V poslední době sa stalo atrakcí v rů zn ých zemích světa organizovat prostřednictvím sdělovacích prostředků celostátní ankety o tom, kdo je největší osobností toho kterého státu. Podobné ankety proběhly i na území Čech a Slovenska. Ve Francii zvítě zil Charles De Gaulle, v Německu Adenauer, v Anglii Churchil, v Čechách Karel IV. Zatímco v mnohých státech vyhráli panovníci, politici, umělci či sportovci, v malém státě Evropy, Belgii, zvolili účastníci této ankety 1. prosince 2005 za největší osobnost své země misionáře malomocných P. Damiána de Veuster. Tato zpráva mě naplnila nesmírnou radostí. Osm posledních let svého živo ta jsem totiž věnoval studiu života a díla tohoto belgického kněze. Víc než šest let konám o jeho odkazu diapřednášky na území celé střední Evropy a nedávno vyšla má kniha o tomto člověku a prostředí, ve kterém působil, pod názvem: „Aina hemolele – svätá zem – Molokai“. P. Damián obětoval svůj život v službě malomocným v kolonii, do které byli vyhnáni a odkázáni sami na sebe. Přišel tam jako dobrovolník v roce 1873 a žil uprostřed těchto lidí nepřetržitých 15 let, když sám nakažen malomocenstvím umírá. Přišel tam jako služebník lásky, která byla tak veliká, že lidé přestali nazývat Molokai peklem na zemi. Ještě za jeho ži vota ho nazvali „Nebem na zemi“ a toto pojmenování tam platí dodnes. „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15,13) – stojí na pomníku P. Damiána v Kalaupapě na Molokai. Belgie je malá země Evropy. Je však důležitá tím, že je centrem států Evropské unie. Té unie, která se teď zamýšlí sama nad sebou, nad procesem rozšiřování a nad vlastní ústavou. Všude se vedou rozhovory o tom, jak by měla ta ústava vypadat, jestli se v ní mají nacházet výra zy jako Bůh nebo Evangelium. Zdá se, že nikdo ze soudně smýšlejících lidí nepochybuje o křesťanských kořenech Evropy. Ná zory o tom, jestli mají být tyto kořeny vzpomenuty i ve společné ústavě EU se však různí. Pro mne je symbolické, že právě v samém centru EU si lidé bez ohledu na názory politiků zvolí za největší osobnost svého národa člověka, který celý svůj život vybudoval na základech víry v Boha a na realizaci poslání, které věřícímu předkládá Evangelium Ježíše Krista. Symbolické je pro mne i to, že zatímco mnozí lidé v různ ých zemích Evropy – křesťanských či ateistickomaterialistických – pova žují za největší osobnosti svého národa lidi, kteří nadprůměrně vynikali svou státnickostí, vzdělaností, uměleckou či sportovní aktivitou a vlastnostmi, zvolí si jiný národ osobu „špinavého, sedláckého a tvrdohlavého kněze“. Symbolické je pro mne i to, že tento jednoduchý vesnický kněz, který nenapsal žádný vědecký traktát, nevytvořil žádné umělecké dílo, nestál v čele mnohamilionového národa, ale jen malé skupinky malomocných, předběhl v žebříčku belgických kandidátů takové osobnosti, jako např. světoznámý malíř Peter Paul Rubens (1577 – 1640), či slavný šansoniér Jacques Brel (1929 – 1978) nebo několikanásobný vítěz cyklistické Tour de France Eddy Merckx (1945). Nejsymboličtější je však pro mne to, že tento misionář malomocných oslovil budoucí a dnes již slavnou Matku Terezu z Kalkaty, která sa podle jeho příkladu stala novodobou misionářkou lásky a mnohokrát v ro zhovorech s novináři STRAN A 14 mluvila o P. Damiánovi jako o svém největším vzoru. Co na tom, že tento muž stále ještě není zařazen mezi ty lidi, které katolická církev označuje titulem nejvznešenějším: Svatý. (V roce 1995 ho papež Jan Pavel II. vyhlásil za blahoslaveného) Mnohem důležitější, cennější a úžasně výřečné je však fakt, že tento muž inspiroval tisíce a tisíce lidí po celém světě, že se stal jakoby „ALTER CHRISTUS“ – druhý Kristus. Důležité je, že si ho dnes, v této tak sekularizované, zmatené a v honbě za blahobytem uštvané době, všimla většina obyvatel jednoho malého národa v Evropě a že si ho vybrala za svůj největší vzor. Ké ž b y si lidé jiných národů také začali všímat hodnot, které jsou trvalé a rozhodující pro spokojený ži vot a ké ž tyto hodnoty položí na svém žebříčku hodnot také na první místo. Peter Žaloudek Peter Žaloudek je autorem knihy „Aina Hemolele – Svätá zem Molokai“, Karmelitánske nakladateľstvo, Bratislava, 2006. Farní společenství římskokatolické církve v Kuřimi Vás zve na audiovizuální přednášku Petra Žaloudka do kinosálu ZŠ Tyršova v Kuřimi Vyhnanství v ráji neděle 15. 4. 2007 v 17:00, vstupné dobrovolné Nejedná se o přednášku v pravém slova smyslu, ale o velmi příjemné a zajímavé vyprávění teologa, cestovatele a fotografa ThLic. Petra Žaloudka z Vídně, s velkým množstvím atraktivních diapozitivů z ostrova Molokai – jednoho z Havajských ostrovů, doplněné o stylovou hudbu se zpěvy domorodých obyvatel této oblasti. Uváděné materiály si přivezl autor přednášky z osmi návštěv kolonie malomocných na ostrově Molokai. Informace získané z těchto cest, ale i ze studia archivních materiálů v různ ých koutech světa, jakož i zkušenosti z denního života v kolonii malomocných shrnul do obsáhlé publikace. Ta vyšla v rodném jazyku Petra Žaloudka (slovensky) na podzim roku 2006 a byla pojmenována havajským výrazem pro svatou zem – „Aina hemolel – svätá zem – Molokai“. Letos na podzim vyjde v Karmelitánském nakladatelství v českém překladu. V uplynulých šesti letech uskutečnil Peter Žaloudek na 120 diapřednášek s touto tématikou na území Rakouska, Německa, Čech a Slovenska. Radmila Sedmíková STRAN A 15 Přečetli jsme Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu Tato kniha není žádný současný „trhák“, ale její autor ji psal poměrně dávno a je možné ji potkat spíše v knihovnách. Stejně tak, jako jsem ji tam objevila já. Americký profesor pastorální teologie a spirituality se vydává strávit sedm měsíců do trapistického kláštera. Touží opustit vžité stereotypy a ponořit se do ticha společně s ostatními mnichy, aby nalezl pokoj a odpovědi na nezodpovězené otázky duchovního ži vota, jež se mu za celý jeho život nahromadily. Své každodenní zkušenosti s tamějším ži votem popisuje ve svém deníku. Ač se zprvu zdá, že s tímto pisatelem nemůžete mít nic společného, brzy zjistíte, že opak je pravdou. Jeho upřímné a kritické úvahy spojené s vnitřním zápasem, který každodenně statečně podstupuje, aby sám naboural svoje mylné představy o Bohu, jsou mnohdy vašimi vlastními, byť nepopsanými zápasy a boji, paradoxně žitými úplně v jiném prostředí. Stáváme se tedy svědky zprvu vnitřně zneklidněného člověka, který zasvětí více jak půl roku svého života práci a modlitbě, avšak odchází jako bytost nová, prozářená a pokojná. Tak jen na ukázku pár slov Henri Nouwena: „Vžd ycky jsem věděl, že: ‘Kamkoli jdeš, bereš si své já s sebou,’ ale teď už nemám na koho svést, že jsem takový, jaký jsem – kromě sebe samotného. Snad i to, že si tuto skutečnost připouštím, je malým krůčkem na cestě k čistotě srdce. Jaká moc je ve slovech svatého Pavla: ‘Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. … Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.’ (Ef 4,26-27, 32).“ Musím se přiznat, že mi tato kniha ležela na stolku téměř tři čtvrtě roku. Jsou prostě typ y literatury, které pro její obsah, hloubku, oslovitelnost, naléhavost, upřímnost, prostě zvládnout rychleji nelze. A podle mého soudu zrovna tahle spadá do již zmíněné kategorie. Katka Krátké zprávy z Orla Kultura Kulturní rada Orla vyhlašuje výtvarnou a literární soutěž pro mládež na téma „Bible“. Písmo svaté Starého i Nového zákona je po staletí trval ým bohatým zdrojem inspirace. V rámci soutěže máte možnost vyjádřit vlastním projevem nejen postavu nebo děj, který vás v Bibli zaujal, ale i popsat biblickou krajinu. Literární útvary i výtvarné techniky jsou libovolné, jedinou podmínkou je věk do 18 let. V loňském roce byly nejmladší účastnici 3 roky. Svoje dílka s označením názvu a řádně podepsaná můžete posílat na adresu Orel Kuřim, Křížkovského 55, 664 34 Kuřim, nebo je můžete odevzdat přímo Ivě Nováčkové. Uzá věrka soutěže je 15. června 2007. Tato soutěž má ústřední charakter (celorepubliková) a vyhodnocovat ji bude ak. mal. Josef Kulda z Prahy. Přejeme hodně zdaru! Miluše Macková STRAN A 16 Moderní média Jak je využít Dnešní svět je plný nových technologií, které na nás útočí ze všech stran. Pamatuji si na své dětství, kdy jsem jako kluk vyrůstal na vesnici. Jezdili jsme na kole, občas jsme se ještě svezli na koňském povozu, no a hlavně jsme lítali po všech mezích a remízkách a dělali všelijaké klukoviny: osobně musím přiznat, že mnohé z nich bych jistě svým ratolestem zakázal. Žádné mobilní telefony, televizi jsme spíše neznali natož nějaké počítače. Byl to snad lepší svět? Ne, takto se to rozhodně říct nedá, řekl bych spíše jednodušší. Nemuseli jsme řešit dlouhé vysedávání dětí u televize či počítače. Děti měly přirozeně dost pohybu. Ale na druhé straně nové věci mohou být velkým přínosem a o to tu jde. Umět jako ten správný hospodář každou věc či technologii vyu žít tím správným směrem a to je i cílem tohoto cyklu. Co je vlastně ten WEB? Po celém světě existuje síť počítačů vzájemně propojených, podobně jako třeba telefony. Ty umožňují mezi sebou vyměňovat data. Pokud máte doma počítač, můžete se i vy připojit k této síti. Ovšem jak už to na tomto světě chodí, přístup je placený. Mnoho lidí využívá s výhodou tzv. pevn ý internet – tedy mohou se připojit na WEB kdykoliv a platí měsíčně paušál – ten je srovnatelný s paušálem za telefon. Tak, řekněme, že jste se dostali k počítači s připojením na internet. A co dál? Tuto otázku jsem si kladl, když jsem se dostal poprvé na vysoké škole k počítači – spustil jsem internetový prohlížeč (browser) a zadal internetovou adresu. A protože se psal rok 1989, chtěl jsem vědět, zda jsem se již dostal na server ze zahraničí – nejlépe americký nebo spíše imperialistický. Browser je program, zpravidla již dodávaný s počítačem, který dokáže komunikovat s ostatními počítači (servery). Vy jenom zadáte adresu, kam se chcete podívat, vůbec vás přitom nezajímá, kde na světě je server umístěn. A teď se dostáváme k hlavnímu problému internetu – co zde vlastně můžeme najít a kde hledat. Ab y to bylo složitější, internet to není jen prohlížení nějakých textů na exotických serverech. Když jsme připojeni k internetu, pak informace nemusíme jen pasivně získávat, ale informace mohou putovat i od nás k ostatním. Ano tušíte správně – posílání zpráv druhým. Posílání pošty třeba do Japonska do několika sekund! Pro úplnost dodám, že dnešní technologie umí vyu žít internet pro telefonování a pro videokonference. Propojené počítače umožňují hrát síťové hry nebo ovládat svůj účet v bance. Ano, člo věku se chce říci, že je toho mnoho a že je v tom velký zmatek, ale kdo hledá ten nalezne opravdové poklady. Pokusme se najít křesťanské perly v záplavě informací. Pokud bych měl vybrat něco na začátek, tak vám doporučuji tyto adresy: 1. www.vira.cz 2. www.katolik.cz V příštím čísle Petrklíče se podíváme blíže na tyto dvě adresy a představíme si další zajímavé tipy. Dan STRAN A 17 Kulturně-duchovní dění 19. – 22. 4. Duchovní obnova pro seniory, nemocné a invalidní, Mons. Josef Žák 31. 5. – 3. 6. Duchovní obnova pro manžele, P. ICLic. Karel Moravec Pořádá Duchovní centrum sv. Františka z Pauly, Vranov Kontakt: [email protected], tel: 541 239 264 11. – 13. 5. Duchovní cvičení formou večeřadla, P. Š. M. Filip, OP 15. – 19. 5. Exercicie s Pannou Marií, P. J. Hladiš, SJ 18. – 20. 5. Duchovně relaxační víkend pro všechny, P. F. Petrík 3. – 7. 6. Duchovní cvičení pro důchodce a osamělé, P. S. Peroutka, SJ Pořádá Poutní a exerciční dům Stojanov, Velehrad Kontakt: [email protected], tel.: 572 571 531 23. 4. 9:00 – 15:30 Pevné objetí jako výchovný prostředek (?), PhDr. Jiřina Prekopová, celodenní seminář pro rodiče, učitele a odbornou veřejnost, Údolní 39, Brno 23. 4. 18:00 – 21:00 Hyperaktivní dítě v rodině a ve škole, PhDr. Jiřina Prekopová, seminář pro rodiče a zainteresovanou odbornou veřejnost, Sál B. Bakaly, Žerotíno vo nám. 6, Brno Kontakt: CRSP, Josefská 1, 602 00 Brno, Petra Škrdlíková, tel. 731 402 757, [email protected] 9. 5. – 9. 9. Zprávy o blízk ých světech. Výstava, která představuje veřejnosti život různým způsobem handicapovaných lidí, a to ve spolupráci s institucemi a sdruženími, která se věnují handicapovaným. Kontakt: Podhorácké muzeum, Porta coeli, Předklášteří, tel.: 549 412 293, e-mail: [email protected], www.muzeumbrnenska.cz/predklasteri.htm 25. – 29. 7. poprvé v jihomoravské metropoli, 18. ročník katolické charismatické konference. Jedná se o čtyřdenní akci duchovně formačního charakteru, určenou nejen pro členy a sympatizanty tohoto hnutí, ale i pro křesťany jakékoli spirituality i pro tzv. hledající. Program konference tvoří přednášky, adorace, neformální setkání, společná modlitba a bohoslužby. Záštitu nad konferencí převzal brněnský biskup Vojtěch Cikrle a hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek. Podrobné informace k organizaci a programu, včetně elektronické přihlášky, najdete na internetu na www.cho.cz nebo na tel.: 777 087 736. Z vlastní zkušenosti vřele doporučuji! 19. 5. v 10:00 Láska, úcta a sex. Setkání s paní MUDr. Ludmilou Lázničkovou. Zváni jsou všichni, především mladší rodiče a mládež. Setkání se koná v kuřimské orlovně, naproti kostelu. Katka STRAN A 18 Vážení rodiče a milé děti, jako každý rok, tak i letos pořádáme farní tábor pro děti. Termín: 7. – 14. 7. 2007 Místo: Mrákotín Ubytování je na faře. Spí se v patrových postelích. Každé dítě musí mít prostěradlo a spací pytel. Koupelen a WC je tam dost, pořádají se tam celoročně pobyty pro velké skupiny lidí, jsou na to vyba vení. Mrákotín se nachází 7 km od Telče. V blízkosti je zřícenina hradu a hrad Roštejn. V programu je celotáborová hra, soutěže, olympiáda a závěrečná cesta za pokladem. Cena: 1200 Kč, lze platit hotově i přes účet, může přispět i zaměstnavatel. Vyplněné přihlášky s vyjádřením lékaře a peníze odevzdejte prosím na faře nebo přímo Haně Prokopové, Kuřim 664 34, Komenského 1077 do 30. května 2007. Kolem 10. června potom obdržíte podrobné informace. Přihlášky najdete vzadu v kostele anebo obdržíte od Hanky Prokopové. Pozvání na Orelskou pouť do Křtin v neděli 3. června 2007 10:00 – 10:15 10:15 10:30 – 11:30 11:30 – 12:00 12:00 – 14:00 14:00 – 14:30 14:30 sraz praporů a poutníků na náměstí společný průvod do kostela mše sv. přesun do župního střediska v Bukovině sportovní odpoledne v Bukovině pro děti, kulturní program zajišťují členové z jednot naší župy požehnání v přírodě zá věr, odjezd srdečně zve Orel, jednota Kuřim Pořad obřadů svatého týdne POŘAD VELIKONOČNÍCH BOHOSLUŽEB 2007 Květná neděle Pašije o utrpení Páně KUŘIM MORAVSKÉ KNÍNICE 8:00 11:00 Neděle 1. 4. 2007 Zelený čtvrtek Velký pátek Velikonoční vigilie – Slavnost zmrtvýchvstání Čtvrtek Pátek 5. 4. 2007 6. 4. 2007 18:00 18:00 - Sobota 7. 4. 2007 21:00 - Hod Boží velikonoční Neděle 8. 4. 2007 11:00 Velikonoční pondělí Pondělí 1.1.2007 8:00 11:00 8:00 11:00 11:00 Dětská mše 11:00 Příležitost ke svátosti smíření je vžd y před i po mši svaté. Je možná i telefonická domluva na tel. čísle 541 230 183. STRAN A 19 Pro hloubavé hlavy Doplňovačka 1 2 3 4 5 6 7 8 V tajence se ukrývá náze v liturgického předmětu – kalichu s pokrývkou na uchovávání svátosti oltářní. 1. bezženství 2. starozákonní prorok 3. novozákonní zločinec 4. částečné nebo úplné osvobození od časného trestu 5. mariánská modlitba 6. zakladatel řádu jezuitů, svatý 7. slovo pašije vychá zí z latinského výra zu pro … 8. almužna Po uzávěrce Kuřimský farář, P. Jiří Krpálek, patří mezi pět kněží brněnské diecéze, kterým byl v pátek, 23. března, udělen titul kaplan Jeho Svatosti. Tento titul – titul papežského kaplana – udělil papež Benedikt XVI. a náleží k němu právo užívat před svým jménem čestný titul monsignore (zkratka Mons.). Dalšími poctěnými kněžími jsou František Baťka z Deblína, Josef Fiala z Běhařovic, Metoděj Kotík z Kři žanova a Mgr. Josef Zouhar z Hodonína, prezident Diecézní charity Brno. Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 7. 5. 2007 Redakční rada: Katka Šťastná, Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Jana Němečková, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák Příspěvky prosím zasílejte na e-mail: [email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.sweb.cz/fara.kurim Vytiskla tiskárna Jan Macek a Pavel Kusala, Horní náměstí 12, Jablonec n.N. STRAN A 20 Dětská stránka Se svolením redakce převzato z Katechetického věstníku Brno Lída