absolutismus a parlamentarismus - pracovní verze

Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
Absolutismus a parlamentarismus
Opakování:
- absolutismus
- v 17. a 18. st. fr. Bourboni, Habsb. v Rak., Bourb. ve Šp., Hohenzollernové v Prusku,
Romanovci v Rusku,….. Švédsko
- panovník má nejvyšší suverenitu v obl. zák., výk. a soudní moci, neexistuje dělba moci
- pan. je rozhod. činitel v zahr. i dom. politice
- nástr. moci armáda, byrokracie, církev (ideologie)
- osvícenský absolut.
- zp. vlády v 18. st. v zemích V a stř. Evr.; pokus panovníka upl. myšl. osvíc. v praxi
- zdůr. roli státu, v č. osvíc. panovník – považ. se za 1. úředn. státu, slouží zájmům státu
- stát uskut. reformy zajišť. prosperitu země
- podp. podnik. a manuf., řídí se merkantilismem, odstr. nevoln.
- cílem hosp. vyrovnat se Z a zach. starý polit. režim (feudal.)
- upl. se tam, kde je silný 3. stav, kt. by mohl uskut. revoluci
- Rusko, Prusko, Rak., Šp., Dánsko
- cestou ke * kapital. spol.
•
•
•
•
•
•
přelom 15. a 16. století Z Evropa
centralizované národní monarchie
v 16. století nastává krize mezi panovníkem a stavy /dualismus moci (stavy ×
panovník) nahradil starý středověký dualismus (církev × stát)
teorie absolutismu: "stát je důležitý, král je z boží milosti vládcem na trůně“
18. století racionalismus zbořil náboženskou ideu, absolutismus byl
zdůvodňován osvícenským despotismem, despotismem rozumu
17. století
absolutistické vlády byly obvykle řízeny královým hlavním
ministrem (ve Francii to je kardinál Richelieu a jeho nástupce kardinál
Mazarin; ve Španělsku Olivares; v Anglii Land a Strafford; ve Švédsku
Oxeenstierna)
17. století
podařilo se absolutismus odstranit v Anglii a v Nizozemí (úsilí
o koloniální panství, námořní velmoci, ekonomický vzestup - měšťanstvo
obchodovalo se zámořím (tzv. „nová šlechta“ v Anglii ve službách panovníka)
/= byly to protestantské země!!!!
1. Anglická revoluce
Vývoj předrevoluční
Za vlády Tudorovců, zejména však za Alžběty I. dochází v Anglii k rozvoji
hospodářskému i kulturnímu. Rozvíjí se podnikání, pronikání do zámoří, vznikají
zárodky kapitalismu. Dochází k souladu zájmů mezi panovnickým rodem a
podnikateli. Jelikož byla Alžběta po celý svůj život svobodná, a tudíž bez legitimních
potomků, tak roku 1603 nastupují Stuartovci (vedlejší královský rod) v osobě syna
popravené Marie Stuartovny, Jakuba I. (1603 - 1625). Už za jeho vlády dochází k
neshodám mezi panovnickou mocí a podnikateli.
1
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
Situace se dále zhoršuje i za vlády Karla I. (1625 - 1649), kterýžto usiluje o
absolutismus, čímž dochází ke zhoršení vztahu mezi parlamentem a panovníkem.
Karel I. se snaží získat co nejvíce finančních prostředků, což realizuje jednak
vybíráním daní bez souhlasu parlamentu (tím porušuje privilegium) a jednak také nutí
bohaté, aby mu poskytli půjčky („nucené půjčky“). Toto chování parlament prohlásil
za nezákonné (v tzv. petici práv). Panovník na to reagoval rozpuštěním parlamentu a
vládne sám až do roku 1640. I nadále se snaží získat peníze, a tak prodává
monopoly (výsadní právo výroby a obchodu pro určitou oblast trhu). To vše vede k
všeobecné nespokojenosti (vysoké ceny, cla, zavedeny i dřívější daně a také daně
dávno zapomenuté). Hospodářská politika krále však oslabovala výrobu a obchod,
byla omezena podnikatelská svoboda. Karlovo snaha získat peníze vedla dokonce i
k prodeji úřadů a titulů. Rozpory se projevovaly též v náboženské oblasti (státním
náboženství = anglikánství).
V 17. století vzniká skupina zv. Puritáni (puritás = čistota, purus = čistý). Ti chtěli
čistou církev, chtěli očistit anglikánskou církev od zbytku katolictví (vycházeli přitom z
kalvinismu). Tato skupina je spjata také s odporem proti absolutismu. Od puritánů se
oddělili tzv. Independenti (nezávislí), podle nichž by měla být církev spravována
radou starších (odmítali církevní hierarchii).
Puritáni chtěli také politický podíl na moci, a proto byli pronásledováni. Odcházejí
tedy do amerických kolonií, kde zakládají osady (v Nové Anglii - dnešní SZ cíp USA.;
1620). Říkalo se jim „Otci poutníci“ („Pilgrim fathers“) - tímto začala kolonizace
východního pobřeží USA. Na pobřeží Atlantiku postupně vzniká 13 amerických
kolonií, z nichž později vzniknou Spojené Státy Americké.
Nastává též konflikt mezi panovníkem a parlamentem, který vede k povstání ve
Skotsku (1639). Skotové byli presbyteriáni, nesouhlasili s anglickou zahraniční
politikou v době třicetileté války (nepomohli českým protestantům). Král začal sbírat
vojsko, ale chybí peníze. Skotové vpadají do Anglie a díky bojovníkům zkušeným z
třicetileté války vedou úspěšné boje. Panovník svolal parlament, aby mu povolil daně,
ten však na oplátku požadoval potrestání královských rádců Strafforda a Landa. To
král odmítl a po čtrnácti dnech parlament opět rozpustil (=1. zasedání parlamentu;
„krátký parlament“). Na podzim 1640 opět svolal parlament, který však zasedal až
do roku 1653 („dlouhý parlament“), kdy panovník musí naslouchat opozici a
splňovat její požadavky.
Vlastní revoluce (1640 - 1660)
požadavky opozice:
1) potrestání královských rádců (prosazuje se názor, že i nejvyšší úředníci jsou
odpovědni parlamentu, nejenom králi)
2) omezení vojenské moci krále (rozpustit královskou armádu)
3) svolat a rozpustit parlament lze i bez vůle krále
Roku 1641 nastává nová situace v souvislosti s dalším povstáním v Irsku (jiná víra
= katolíci; proti absolutismu, proti násilnému pronikání anglikánské církve). Vzniká
otázka, zdali má být králi svěřeno vojsko. Do roku 1642 probíhá tzv. Pamfletová
válka, která řeší spor o charakter politické moci. Objevuje se požadavek rozdělit
politickou moc; Král se má dělit o moc s vládou. Moc rozdělena na tři pilíře: krále,
2
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
vládu a parlament. Král s vládou má výkonnou moc, parlament moc zákonodárnou.
Karel chtěl zatknout předáky opozice (razantní řešení). To se nepodařilo, a navíc tím
ztratil možnost domluvit se s umírněnými.
Roku 1642 - 1648 vypuká v Anglii občanská válka. Na jedné straně stál král,
anglikánská šlechta a církev, katolická šlechta a část buržoazie (= královská jízda
„kavalíři“); na straně druhé stál parlament, statkáři, obchodníci (presbyteriáni), drobné
vrstvy - řemeslníci, svobodní sedláci, drobná buržoazie (independenti). (vzhled:
kulatá hlava, vlasy ostříhané „podle hrnce“; jednoduchost oblékání).
Průběh války
Zpočátku měla převahu anglická armáda, která se opírala o jízdu (vedl ji Ruprecht
Falcký - syn Fridricha). Vojsko parlamentu vycvičilo jízdu z dobrovolníků - v čele stál
Oliver Cromwell. Roku 1644 se parlamentní vojsko spojilo se Skoty a společně
porazili královské vojsko u Marsto Mooru. To posílilo vliv Cromwella a Independentů
v armádě a v parlamentu. Anglický parlament zřídil armádu nového typu (placená
parlamentem; přísná kázeň, velitelé byli jmenováni podle schopností - netřeba
urozenosti; tzv. agitátoři udržovali náladu vojska a bojeschopnost).
Roku 1645 byl král poražen v bitvě u Naseby, byl dobyt Oxford (sídlo royalistů), král
prchl. Roku 1646 se král vzdal Skotům a ti jej prodali parlamentu (aby měli na žold).
V parlamentu dochází k rozporům mezi presbyteriány (umírněnými) a
independenty. Pro presbyteriány byl boj u konce, majetek royalistů byl zkonfiskován
a státním náboženstvím se stal kalvinismus. Byl též prosazen bezcelní obchod s
koloniemi. V parlamentě vznikly též spory o ústavu (otázky, kdo má dostat politická
práva (otázka volebního cenzu) - podle majetku?) Objevují se též Levelleři
(rovnostáři), kteří přicházejí s nejradikálnějšími návrhy myšlenkami v oblasti práv (lidé
jsou si rovni) - jejich programem je dohoda lidu (vytvoření republiky, zrušit privilegia,
volební právo i pro nižší šlechtu, náboženská svoboda, sociální reforma). Diskutovalo
se též o ústavě (tím o demokracii).
- první diskuse tohoto typu; nebyla však dokončena
- jakým způsobem se mají lidé podílet na řízení státu
- byla přerušena, protože král uprchl z Londýna a spojil se se Skoty a chystal válku
proti parlamentu
- další jednání o ústavě měla proběhnout až po skončení války
Armáda se znovu sjednotila, presbyteriáni byli vyhnáni z parlamentu („kusý
parlament“).
Druhá občanská válka (1648 - 1649)
Král a Skotové byli poraženi, král byl prohlášen za zrádce a za viníka války a 30.
ledna 1649 popraven. Byla zrušena sněmovna lordů, zrušena monarchie a v květnu
1649 vyhlášena republika. Mezi silami revoluce však spory trvaly. Independenti
ovládali armádu a parlament, vystupovali proti levellerům. Předáci levellerů byli
uvězněni nebo odešli do vyhnanství; vojáci byli posláni do Irska, aby potlačili
3
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
povstání (1649 - 1652). Irové byli poraženi, byla jim zabírána půda, kterou si rozdělili
angličtí statkáři. Irsko se stalo jednou z anglických kolonií.
V 50. letech navrhoval usazení emigrantů v Irsku; pokračovaly boje se Skoty,
Skotsko bylo pevně připoutáno k Anglii, roku 1654 bylo připojení dokonáno.
Diggeři (levelleři) (= kopáči) říkali, že každý člověk má nárok na půdu, byli proti
majetkové nerovnosti. Na jihu Anglie zabírali zkonfiskovanou půdu a snažili se o
rovnostářství. To však bylo tvrdě potlačeno.
Kusý parlament ztrácí popularitu (v souvislosti s úplatkářstvím, sobectvím a
odhlasováváním různých odměn). Roku 1653 Cromwell parlament rozehnal. To
bylo přijato s všeobecným souhlasem. (pokusy parlament obnovit, ale pro
neschopnost znovu rozpuštěn). Roku 1653 je v Anglii nastolena vojenská diktatura.
Hlavní osobou je zde Cromwell („lord protektor“). Jeho oporou je armáda (vládl spolu
s generály), policie, byrokracie a výzvědná služba. Cromwell vládl v zájmu buržoazie.
Prosazoval zákony - svobodu podnikání, rozvoj, .. Roku 1651 vydal zákon zv.
navigační akta (zákon o plavbě), který říkal, že do Anglie smí dovážet zboží jen
anglické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží vyrobeno. (zákon namířen proti
Nizozemí)
S tím souvisí obchodní války s Nizozemím (1652 - 1654) o převahu na moři a o
posílení postavení Anglie ve světovém obchodě. Do roku 1674 války pokračovaly, za
Cromwella byla zlepšena zahraniční politika, zlepšeny vztahy se Španělskem a s
Francií. Roku 1658 po obnovení parlamentu a ústavy Cromwell zemřel. Po jeho smrti
vládl krátce jeho syn Richard, ten však musel r. 1659 odstoupit.
Vzrůstá počet stoupenců pro obnovení monarchie. Tak učinil gen. Monck, který
provedl restauraci Stuartovců (1660), tím obnovení monarchie; na trůn usedá syn
popraveného krále - Karel II.
Anglie po r. 1660, Slavná revoluce
Karel II. (1660 - 1685)
Za vlády Karla II., v roce 1666, došlo k velkému požáru Londýna. Hořet začalo 2.
září 1666 v pekařství v uličce Pudding Lane. Požár trval pět dní a během něj shořelo
téměř celé historické jádro Londýna, postavené většinou ze dřeva.
Zničeno bylo přes 13 tisíc domů, 90 kostelů, z význam-ných budov pak například
katedrá-la sv. Pavla, která byla znovupostave-na architektem Si-rem Christopherem
Wrenem.
Stavba této kate-drály pak probíhala v letech 1675 až 1710 a je nyní jednou z nejvíce
navštěvovaných památek v Londýně.
Karel II. neobnovil předrevoluční poměry, musel přijmout podmínky parlamentu
(nedotknutelnost vlastnických práv buržoazie vztahujících se k půdě), slíbil
bezpečnost těm, kteří se postavili proti Stuartovcům (trestal pouze ty, kteří se
zasloužili o popravu jednotlivce). V letech 1681 - 1685 vládl bez parlamentu, vládl
absolutisticky.
4
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
Jakub II. (1685 - 1688)
Jakub II. vládl absolutisticky, vznikla proti němu opozice, kterážto začíná jednat s
Nizozemím (místodržící: Vilém Oranžský - zeť Jakuba II., oženil se s jeho dcerou
Marií). Roku 1688 se Vilém vylodil v Anglii, anglická armáda se přidala na jeho stranu
a Vilém byl přijat za panovníka. (= tzv. slavná revoluce)
Vilém III. Oranžský
Vilém III. vydal roku 1689 listinu „vyhlášení práv“, která potvrzovala práva
parlamentu, Anglie se stává konstituční monarchií (moc je omezena dohodou,
ústavou - omezení panovnické moci). Vzniká parlamentní monarchie (posílení
postavení buržoazie v oblasti hospodářské i politické).
Slavná revoluce
Slavná revoluce proběhla klidně, bez krveprolití; Vilém se stal králem (panovník,
vláda, parlament). V Anglii proti sobě stojí dvě strany: Toryové reprezentují šlechtu,
statkáře a duchovní; naproti tomu Whigové reprezentují podnikatele, obchodníky,
loďaře. V 19. století se tyto dvě strany přejmenovaly na konzervativce a liberály.
Jakub II. uprchl do Francie, pokoušel se obnovit svoji sílu a moc za pomoci Francie.
Vedl válku ze Skotska a z Irska (poražen), Irsko a Skotsko pevněji připoutáno k
Anglii. Anglie a Francie soupeřily o ovládnutí námořního obchodu a o ovládnutí
kolonií v Severní Americe. Starosti o zahraniční politiku odvrátily Viléma od vnitřních
záležitostí (byla posílena moc parlamentu a vlády).
Význam revoluce
-
vytvořila podmínky pro přechod ke kapitalismu
- v ostatních zemích probíhala snaha vytvořit absolutistický stát (Fr.)
- vznik Anglo-Nizozemské personální unie
2. Francie v 17. století
Ludvík XIV. (1643 - 1715)
- zpočátku za něj vládla matka a kardinál Mazarin, fakticky se ujal vlády až v roce
1661 (smrt Mazarena)
- jeho vláda představuje vrchol absolutismu „L’état c’est moi“ „Stát jsem já“ [Ludvík
XIV.]
- vyloučil z podílu na moci vysokou šlechtu (potrestal jí za dřívější pokus o jeho
svrhnutí (fronda princů))
- jmenuje úředníky (ministry) z řad střední šlechty, vzniká dvorská šlechta závislá na
něm
5
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
- jmenuje intendanty = královští úředníci, byli jmenováni do jednotlivých
francouzských krajů, tam dohlíželi na města, dbali královských zájmů, omezili práva
krajů (měst)
- absolutismus => úřednictvo zodpovědno králi
- vytvářel si rady odborníků - státní rada, finanční rada
- množícím se úřadům již Louvre, dosavadní centrum vlády a byrokracie, nestačil a
tak Ludvík XIV. rozhodl o zbudování velkolepé rezidence, totiž zámku versailles
- celý dvůr se na místo, kde nebyl tak blízko nespokojeným lidem, odstěhoval roku
1682
- za doby vlády Ludvíka XIV. nebyly svolávány generální stavy
- opory panovníka:
- úřednictvo (byrokracie) - nahradilo stavovské zřízení
- armáda (jedna z nejsilnějších v Evropě, pohlcovala 3/4 státních příjmů)
- snaha rozšířit území Francie, zejména proti Německu
- církev (Ludvík zastával názor, že stát má mít jedny zákony, jednoho krále a
jednu víru, a to katolickou)
- 1685 ruší Edikt Nantský (vydaný roku 1598 Jindřichem IV.)
- představoval náboženskou svobodu, zrovnoprávnil hugenoty a katolíky
Francouzská společnost
Francouzská společnost byla společností stavovskou, přičemž nejmocnějším
stavem bylo duchovenstvo vlastnící asi pětinu všech pozemků. Patřilo společně se
šlechtou mezi „privilegované“, tzn., že neplatili daně. Vysocí církevní hodnostáři byli
jmenováni králem ze střední šlechty.
Také šlechta byla privilegovaná (a tudíž nemusela platit daně), žila jen z feudální
renty (založené na pozemkovém vlastnictví). Odlišné postavení měla dvorská
šlechta, která byla financována králem. Za odměnu dvořané královi sloužili.
Do třetího stavu patřili všichni ostatní. Ti byli neprivilegovaní, a tudíž jediní, kteří byli
povinni odvádět daně do královské pokladny. Třetí stav tvořili měšťané, městská
chudina, buržoazie, chudina, dělníci v manufakturách, poddaní na venkově, aj.
Daně
- přímé
- nepřímé (z prodeje, z koupě)
- poddaní na venkově museli platit ještě dávky své vrchnosti
Francie za Ludvíka XIV. byla nejmocnější Evropskou mocností, opírala se o finance a
armádu. Finanční stav se zlepšil zásluhou ministra Jeana Colberta, který začal
uplatňovat zásady hospodářské politiky státu („colbertismus“ nebo také
„merkantilismus“).
Merkantilismus
- národohospodářská teorie
- zdroj bohatství se vytváří v obchodních vztazích (mezinárodní obchod)
- cílem obchodu je aktivní obchodní bilance (vývoj převyšuje dovoz)
- pohledávky se platily drahými kovy
6
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
- bohatství země je určováno množstvím drahých kovů v zemi
- spjat s podporou výroby (aby bylo co vyvážet)
- státní subvence (podpora) - manufaktur, udělování monopolů na určité
podnikání, vydávání ochranných cel
- uvnitř Francie cla rušena (mezi hrabstvími)
- souviselo s budováním komunikací - silnice, kanály, průplavy, přístavy
- Francie proniká do kolonií (Amerika (Louisiana), Kanada, Asie (Indie, Indonésie))
Výbojné války za Ludvíka XIV.
Smyslem výbojných válek bylo zabezpečit hranice Francie a rozšířit její území, dále
ukázat bohatství a sílu Francie. V 60. letech 17. století začíná výbojná politika
Ludvíka XIV:
1) od Anglie odkoupil přístavní město Dunkerque
2) vpád do Flander (Šp. Nizozemí)
- „devoluční války“
- Ludvík uplatňoval dědické (devoluční) právo jeho manželky na toto území
- získal 12 Flanderských měst
3) útoky proti severnímu Nizozemí (Holandsku)
- chtěl ho zničit (obchodní konkurence, také z náboženských důvodů)
- vpád Francie do Nizozemí, tam Nizozemci protrhli hráze, ale Francie stejně
zvítězila
- na straně Nizozemí stálo Španělsko, a císař Svaté Říše Římské Národa
Německého
- v čele Nizozemí stál Vilém III. Oranžský
4) politika re-unie
- namířena proti Německu
- Ludvík nechává zkoumat „právní nárok“ na území v Říši (pohraniční oblasti),
právníci řeknou „ano“ a Ludvík je anektuje (vojensky obsazuje)
- německá knížata souhlasí, aby je Ludvík spravoval po dobu 20ti let (Sársko,
Alsasko, Lucembursko, Strassbourg)
Perzekuce Hugenotů
Hugenoti nesměli ve Francii zastávat úřady, ani některá vyhrazená zaměstnání
(advokáti, lékaři), byly zavírány jejich kostely. Ludvík zavedl systém dragonád s
cílem přinutit i venkovany na přechod ke katolické víře. Do vesnice se nastěhovali
dragouni a chovali se tam jako na dobytém území, byli tam tak dlouho, dokud všichni
obyvatelé nepřestoupili oficiálně na katolickou víru. Po roce 1685 museli všichni
obyvatelé Francie buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země (nebo
trestáni - deportováni na galeje - nucené práce v Americe). Touto nucenou emigrací
Francii opustilo asi 200 000 lidí. Ti odešli do Německa, Švýcarska, Nizozemí, do
Afriky (Lapsko) nebo do Ameriky.
Ludvík XIV. uplatňoval galikanismus, což znamená že panovník je nadřazen církvi.
7
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
3. Evropa na přelomu 17. a 18. století
Roku 1683 byli u Vídně poraženi Turci a vyhnáni z Uher. Tím se zlepšily možnosti
Rakouských Habsburků. Roku 1686 vzniká Augšpurská liga (spojenectví císaře,
německých knížat, Španělska a Švédska).
Roku 1688 probíhá tzv. „Slavná revoluce“, kdy Vilém Oranžský nastupuje na
Anglický trůn. Tehdy se k Augšpurské lize přidal i on, resp. Anglie a Nizozemí.
Augšpurská liga válčila proti Francii 9 let. Válka zpustošila Porýní a skončila mírovou
smlouvou (kompromisem) (spíše neúspěch Francie).
Ludvík XIV. uznal Viléma III. jako anglického krále; v Holandsku uznal obchodní
výsady a z reunií mu zbyl jen Strassbourg a část Alsaska.
V polovině devadesátých let se začíná projevovat hospodářský úpadek Francie,
dochází k finančnímu bankrotu Francie, vyčerpanosti. Ludvík ani přesto však neztratil
zájem o nákladnou zahraniční politiku.
a) Válka o španělské dědictví (1700 - 1713)
Do této války se zapletla doslova celá Evropa. Vnuk Ludvíka XIV., Filip z Anjou,
potomek Rakouských Habsburků uplatňoval nárok na španělské dědictví. Nakonec je
uzavřen Utrechtský mír (1713) s Anglií a Nizozemím a s Francií.
Výsledky války o španělské dědictví
1) Španělským králem se stal Filip V. za podmínky, že nikdy nespojí Španělsko s
Francií
2) územní ústupky: Španělsko odevzdalo Rakousku italské území (Neapolsko, Jižní
Itálii a Sicílii, Sardinii, Milán a Španělské Nizozemí). Anglie ovládla Gilbraltar a
Menorku (ve Středozemním moři). Bylo též potvrzeno její monopolní postavení v
obchodu s otroky. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Výbojné války
Ludvíka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrovské výdaje způsobily
hospodářský úpadek ve Francii spojený s nepokoji a stávkami. Spoustu peněz stál
též Ludvíkův nákladný život. Začal s výstavbou Paříže, aby se tak stala
nejkrásnějším městem na světě. Křivolaké uličky nahrazoval širokými bulváry.
Postavil si sídlo v Louvre, Zámeček Versailles nechal přebudovat na komplex mnoha
zámečků. V roce 1715, po smrti Ludvíka XIV., nastupuje jeho vnuk, Ludvík XV.
Za něj zpočátku vládne regentská rada. Byl méně schopným panovníkem ve
srovnání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evropského konfliktu (do
války o Rakouské dědictví a do Sedmileté války Ameriky s Anglií). V Americe ztrácí
kolonie ve prospěch Velké Británie.
8
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
b) Prusko
Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté Říši Římské Národa Německého.
Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a
ovládnout. V Říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i
samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě
Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou Říše byl císař z Habsburského
rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I., na začátku 18. století Josef I. a v
letech 1711 - 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru
- Marii Terezii).
Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky,
byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém.
V 17. století v Říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollerů - 1415 koupili
Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo
se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem
protestanté z různých zemí - Francie, Čechy)
Kurfiřt Fridrich Vilém I. (1640 - 1688)
Největším státem v Říši však bylo Prusko. Pruský král ovládal různá území s vlastní
vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským, ... V letech 1640 - 1688 tyto funkce
zastával Fridrich Vilém I. („velký kurfiřt“). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský
absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní
a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou
kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl
byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku (zrušil dovoz ze zahraničí,
zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály,
přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních
zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale
schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední
vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka
byli statkáři (jungherr).
Fridrich I. (1688 - 1713)
Fridrich I. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradách
Charlottenburku umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v
Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd.
Budoval vojsko (asi 40 000 vojáků). Roku 1701 obdržel královský titul ve východní
části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o Šp. dědictví). (v západním Prusku
vládl polský král) Králem celého Pruska se stal až jeho vnuk za sedm desítek let.
Král Fridrich Vilém I. (1713 - 1740)
Král Fridrich Vilém I. (označením král jej odlišujeme od kurfiřta Fridricha Viléma I.)
vládl celému Prusku. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedl militarismus,
tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zvýšit počet
9
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
vojáků na 13 000 (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu
připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do
země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval
průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač
sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm
ponechal ekonomickou svobodu.
Fridrich Vilém II.
Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského
absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií.
c) Rusko
V Rusku vládl v letech 1689 - 1725 Petr I. Veliký z dynastie Romanovců (ta
nastoupila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo absolutistickou monarchií, vyšlo
ze své izolace a vstoupilo do Evropy jako mocnost. Petr I. byl rozhodným,
energickým a vynalézavým vládcem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval
stovky západních techniků a umělců, nařídil nosit západoevropský šat a holit si tváře,
zaváděl kouření. Upravil ruský kalendář podle západního vzoru (zavedl tzv. juliánský
kalendář, podle kterého byl počátkem roku 1. leden; stále však byl ruský kalendář o
14 dní pozadu za Evropským). Roku 1703 začal stavět nové hlavní město Petrohrad
(podle Evropského vzoru).
= okno do Evropy
Od roku 1690 do 1724 vedlo Rusko války o přístup k Baltu a k Černému moři. V
letech 1700 - 1721 to byla severní válka proti Švédsku, kteréžto ovládalo Finsko,
Karélii, Livonsko a Východní Pobaltí. Petr se spojil s Polskem a Dánskem a začal
válčit. Zpočátku měli převahu Švédové (Karel XII. z rodu Vasa) - zvítězili v bitvě u
Narvy. Roku 1707 Švédové vnikli do Ruska; Petr začal ustupovat a vtáhl je hluboko
do ruských rovin a rozdrtil je v červnu 1709 u Poltavy v jižním Rusku (Švédové
oslabeni těžkou zimou). Válka pokračovala dále až do uzavření Nystadtského míru.
- Petr získal Livonsko, Estonsko, Jugrii, Karélii
=>Rusko se stalo evropskou velmocí
Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kavkaz, kde získal území u Kaspického
moře, roku 1696 ve válce proti Turkům získal Azovské moře (pak jej zase ztratil).
Petrovy reformy se týkaly vojenství, hospodářství a správy. Zřídil vládnoucí senát,
který měl administrativní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opatřit peníze na
válečná tažení a kontrolu nad celým finančním systémem. Rusko bylo rozděleno na
gubernie a gubernie na vévodství. Zřídil devět úřadů (podle švédského systému),
které byly vedeny jedenáctičlenným kolegiem. Doménou šlechty se stalo vojsko. Více
než polovina mužů ze šlechtických kruhů byla zaměstnána ve státní správě, zbytek
ve vojsku (museli projít čtrnácti postupnými kroky za nejvyšší hodností). Šlechta se
tím stala závislou na carovi. Vojsko však pohltilo 80% státního rozpočtu, což
způsobovalo trvalý nedostatek peněz (to vedlo ke zvyšování daní; šlechta a
duchovenstvo však žádné daně neplatili.)
10
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
Petr se řídil merkantilní politikou. Rusko vyváželo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet,
aj. Bylo zde zřízeno divadlo, muzeum, nemocnice, Ruská akademie věd (vědecký
výzkum, vyučování), vojenská akademie. V manufakturách pracovali nevolníci. Byly
prohloubeny sociální rozdíly mezi obyvateli.
Petrův syn Alexej byl spolu s carovými odpůrci utýrán k smrti (za přípravu
proticarského spiknutí).
Během třiceti dalších let probíhaly v Rusku tzv. Palácové převraty. Byly zřízeny
gardové pluky; tímto způsobem se vystřídalo 6 panovníků, než se na trůn stejným
způsobem dostala Kateřina II. z Amhaltu (1762 - 1796). Ta navázala na Petrovo dílo,
měla osvícenské myšlenky a ideologie, které však nerealizovala. Území se za její
vlády zvětšilo natolik, že stoupl počet obyvatel o celou třetinu. Úspěšné vedení války
s Tureckem vysloužilo Rusku území až k Černému moři a Krymskému poloostrovu
(=„Nové Rusko“). Nevolnictví zpomalilo hospodářský rozvoj v Rusku (nevolníci =
„mužici“). Nenávist ruského rolníka se projevila v kozáckém povstání Jemeljana
Pugačova (potlačeno, Pugačov popraven).
Kateřina II. posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu; budovala
přístavy (Sevastopol). Potěmkin spravoval nově získaná území.
d) Polsko
Od 16. století zde byla Polsko-litevská unie (Stavovská monarchie). Polsko bylo
rozděleno do 50ti provincií, v čele stály sněmy (šlechta). Sněm rozhodoval o národní
správě a vybíral daně; vybíral reprezentanty do Sejmu (zde platilo „liberum veto“
(svoboda zakazovat; => nesouhlas jednoho člena znamenal zmaření přijetí
rozhodnutí) => z 55ti zasedání bylo 48 neúspěšných). Král a centrální autorita byla
nahrazena federací (50 šlechticů - oligarchie).
Zhruba dvě třetiny obyvatel byli nevolníci. Měšťanstvo se politiky neúčastnilo, města
byla pod kontrolou šlechty. = „zlatá doba pro šlechtické rody“
Národnostní různorodost způsobovala nejednotu. Polovinu obyvatel tvořili Poláci
(katolíci), třetinu Ukrajinci a Bělorusové (pravoslavní) a zbytek Němci (protestanté),
Litevci, Arméni a Tataři. V Polsku žilo také asi milion Židů. V průběhu 17. a 18. století
se státním náboženstvím stalo katolictví.
1648 - 1668 Jan Kazimír
- nájezdy kozáků, Rusů, Švédů
- Polsko ztratilo Livonsko (1660 připadlo Švédsku)
Polští sousedi uvažovali o rozdělení celého Polska. Vznikly otázky „Jak zachovat
rovnováhu sil v této oblasti?“ Francie viděla v Polsku ochranu proti Rusku; Rakousko
proti Rusku a Prusku. Roku 1772 za Kateřiny II. Polsko ztratilo třetinu svého území.
„první dělení“
- největší část (ale nejméně prosperující) dostalo Rusko
- Prusko dostalo nejrozvinutější část
- Rakousko dostalo nejlidnatější oblasti
11
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
Roku 1788 Polský sejm zrušil liberum veto a roku 1792 byla obnovena dědičnost
trůnu. Města se dostala do sejmu (mohla vlastnit půdu). Proti novému pořádku se
však vzepřela šlechta. Na její straně stála Kateřina II. i Prusko . Roku 1793 došlo k
tzv. „druhému dělení“. kdy Polsko ztratilo polovinu svého území právě ve prospěch
Ruska a Pruska.
V roce 1795 Polsko zmizelo úplně z mapy Evropy jako samostatný stát. „třetí
dělení“ Poláci se však nikdy nevzdali své národní identity a usilovali o obnovení
samostatnosti.
e) Habsburská monarchie v 17. - 18. století
Hospodářská a sociální situace
- zemědělské hospodářství
- půda rozdělená na dominikál (panská půda, šlechtická, nezdaněná) a rustikál
(poddanská půda, zdaněná - daně se platily dvakrát do roka)
- robota se zvyšovala, po třicetileté válce to byly tři dny v týdnu i více (před válkou
to bývalo jen několik dní v roce)
- byla omezována osobní svoboda (vydávány zákazy stěhování, povoleny i
tělesné tresty)
=> „druhé nevolnictví“
- placení dávek z půdy, z dědictví, z vykonávání řemesel, z jarmarků, z
převozů, navíc ještě odváděny naturálie
- v polovině 17. století byl prováděn soupis poddanské půdy pro přesné
vymezení daní (Berní rula v Čechách, Lánské rejstříky na Moravě - obecně
„katastry“)
- soupis všech poddaných obyvatel i ve městech, soupis veškeré orné půdy,
počtu dobytka, živností
- podle toho vznikla vymezená průměrná jednotka, stanoveny povinnosti a
dávky
- odpor poddaných proti robotě, nevolnictví (nevykonaná robota, útěky z panství,
soudní spory s vrchností - sedláci se odvolávali na svá starší práva) => selská
povstání
- roku 1680 pošlo k selskému povstání v Čechách
- sedláci zastavili robotu, poslali císaři (Leopoldovi) petici
- císař jim zakázal další petice a zrušil všechna privilegia, která platila
před r. 1618
=> vyvolalo to ozbrojené povstání, vzbouřilo se 160 panství v Čechách,
povstání bylo ale tvrdě potlačeno
- 1680 byl vydán robotní patent
- stanoveny 3 dny roboty v týdnu; zaměřen proti libovůli panstva
- znamenal rozchod se starými právy, potvrzeno znevolňování
- potvrzen stav před 1620
- na konci 17. století probíhají další boje (o tzv. stará práva na Domažlicku),
vzbouřilo se jedenáct vesnic (Chodové osidlovali pohraniční oblast a hlídali
hranice a zemské stezky, za to dostali 24 privilegií (osvobozeni od roboty,
podřízeni jenom králi). Od 14. století je dávali králové do zástavy, objevovala se
snaha je znevolňovat. Po roce 1620 tuto oblast získal císařský rada Lamminger
12
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
(Lomikar))
- do čela Chodů se postavil Jan Sladký Kozina
- roku 1693 vypuklo povstání, to však bylo po 2 letech potlačeno a Kozina
popraven v Plzni
- na počátku 18. století byly přijaty další patenty
- na přelomu 17. a 18. století se začíná rozvíjet výroba a obchod, začíná sem
pronikat merkantilismus, ochrana domácí výroby před cizím zbožím, zavádění
manufaktur (majitelem je vrchnost); finanční prostředky získávají z fungování
svých statků, pracovní síla => poddaní
- rozptýlená manufaktura (domácí výroba)
- nákladnický systém (faktorský)
- zprostředkovatel je faktor, zajišťuje dělníkům surovinu, pak to prodá
- výroba plátna, sklářství
- soustředěné manufaktury
- jedna velká dílna, v ní dělníci (výroba vlněných látek)
- manufaktura = dělba ruční práce
- roku 1697 vzniká punčochářská manufaktura v Oseku (jižní Čechy) = nejstarší
manufaktura
- založil ji opat Osekského kláštera
- roku 1715 v Horním Litvínově vzniká soukenická manufaktura
- nejrozsáhlejší česká manufaktura (400 lidí)
- zakladatelem byl hrabě Valdštejn
- převahu mělo cechovní řemeslo
Politický vývoj po roce 1620
Ferdinand II. Štýrský (1619 - 1637)
Ferdinand II. byl zvolen českými stavy za českého krále v červnu 1617, v témže
měsíci byl také korunován v pražském chrámě sv. Víta. Ferdinand byl zvolen s
příslibem respektování Rudolfova Majestátu, tak se však nestalo. Římským císařem
byl Ferdinand II. zvolen 28. srpna 1619. Více informací o prvních letech vlády a bitvě
na Bílé Hoře
Ferdinand III. (1637 - 1657)
Ferdinand III. byl jmenován českým králem ještě za života svého otce Ferdinanda II.,
taktéž římského císaře, v roce 1627. Titul císař římský ovšem získal až po smrti
svého otce.
Poté, co byl zavražděn český vojevůdce Albrecht z Valdštejna (1634), se stal
vrchním velitelem císařské armády. Po smrti svého otce změnil tvrdý přístup k
vládcům zemí spojených v římském svazku a zasloužil se o ukončení třicetileté války
(1648 - Vestfálský mír).
Leopold I. (1657 - 1705)
- za jeho vlády byla vedena válka o Španělské dědictví, války s Turky (1663 - 64),
Turci pronikli až na území Slovenska, dobyli pevnost Nové Zámky
13
Absolutismus a parlamentarismus
2. ročník, sexta
- stavba pevnosti Leopoldov (vojevůdcem byl Evžen Savojský)
- roku 1683 čtvrt milionu Turků oblehlo Vídeň, Vídni pomohl také polský král, Turci
byli odraženi a vytlačeni z Uher
- Uhry se staly součástí Habsburské říše (častá povstání proti feudálnímu útisku,
proti rekatolizaci a proti absolutismu)
- v 17. století vypuklo v Uhrách povstání (vedl ho Imrich Töhöly)
- roku 1684 bylo povstání potrestáno popravou 29 měšťanů v Prešově (prešovská
jatka)
- na počátku 18. století vypuklo v Uhrách další povstání (vedl ho Frant. Rákoczy
II.)
- povstání uzavřeno roku 1711 tzv. Szátmarským mírem
= dohoda mezi uherskou šlechtou a Habsburky
- záruka šlechtických výsad
- Habsb. měli potvrzený dědičný nárok na trůn
- roku 1700 se Rakousko účastnilo války o Španělské dědictví
- Rakousko se vzdalo nároku; náhradou dostalo Neapolsko, Milánsko,
Sardinii, Španělské Nizozemí, Sicílii
- válka pokračovala ještě za Leopoldova nástupce Josefa I. (1705 - 1711) a
Karla VI. (1711 - 1740)
Karel VI. (1711 - 1740)
- za jeho vlády byla vydána tzv. Pragmatická sankce (pragmatická = prakticky
použitelná; sankce = právnické rozhodnutí na věky) (přijata českými stavy 1720)
- vláda má být na území Habsb. říše vždy v rukou jednoho panovníka a jeho
dědiců (potomků)
- dědicem může být i žena (když není muž)
- nástupnictví v ženské linii (využila hned dcera Marie Terezie)
- měla zaručit stálost a územní celistvost monarchie (Rakousko, Česko,
Uhersko)
- měla posílit absolutismus
Kultura doby pobělohorské
- spojena s katolictvím, odchodem exulantů a rekatolizací
- roku 1624 byly vydány patenty proti nekatolíkům
- vytvořeny reformační komise
- s vojskem procházely Čechami, což donutilo obyvatelstvo ke konverzi ke
katolické církvi
- činnost katolické církve (vznikla nová církevní správa a nová biskupství)
- působení jezuitského řádu
- v polovině 17. století vešla Karlo-Ferdinandova universita pod vládu jezuitů
- jezuité měli vliv na školství
- roku 1729 byla vytvořena nová tradice - svatořečení Jana Nepomuckého
14