Kronika Amordien

3
Mistři
(tato kronika obsahuje sprostá slova, takže… ale Vy je stejně všechny znáte, takže klidně čtěte)
V
Věnováno Sedmovi
v
Praze dne 8.prosince roku 2008 sepsala na základě Velikonočního larpu a ilustrovala Eva Voglová. K ilustacím jsou
použity inspirace dostupné na internetu — některé obrázky jsou pouze ručně překreslené fotografie nebo cizí kresby.
4
ážně jsem chtěla dát teplý guláš, ale hospodský asi zrovna myslel na své
vzdálené příbuzné, takže jsem se slušně nudila. Zapálila jsem si cigaretu a lačně natáhla její dým do plic. „Slečno?“ oslovil mě klučina a udiveně
se na mě podíval. Zběžně jsem ho přejela očima – asi vesničan, ale z MOJÍ
vesnice určitě není, tohohle jsem ještě neviděla.
„No?“ zeptala jsem se trošku nevrle.
„Mám pro vás dopis.“ Zašeptal a naklonil se ke mně, jako bych s ním byla
strávila poslední dva večery.
„Pro mě?“ „Pro Vás.“
Asi není dvakrát důvtipný. Vzala jsem si tedy od něj list a důkladně si ho
prohlédla. Taranis ví, jestli si ten špindíra dneska vůbec umyl ruce. A navíc:
kdo by mně posílal dopis, když se všeobecně ví, že neumím číst? Něco mi
šeptalo, ať mu nedůvěřuji a já měla vždycky dobrej čuch na průsery.
„Od koho to je?“ Upřela jsem oči do chlapíka a snažila se provrtat do jeho
skořápky.
„To já nevím, jsem jen posel.“
„Jó, posel? Tak mi to přečti, neumím číst.“
„Nemůžu číst vaši korespondenci, slečno.“
„Neumím číst a nevadí mi to. Čti!“
„Nemůžu, slečinko, to vážně nejde, je to váš dopis.“ Otáčela jsem listem
v prstech. Starší pergamen, stočený do ruličky spojoval rudý pečetní vosk
s obtištěným znakem. Ten erb jsem už někde viděla. Ale kde?
Ze záchodů vyšla nějaká žena a vydala se k vedlejšímu stolu.
„Umíte číst?“ Zeptala jsem se. „Já?“ podivila se, „ne, to neumím.“ Mladík
mezitím seděl vedle na židli a čekal, jak to s listinou dopadne. Neotvírej to,
z toho nekouká nic dobrého. Ale třeba je tam nějaký obrázek... Stiskla jsem
pečeť mezi prsty… A poslední, co jsem zahlédla, byl spokojený úsměv toho
mizery.
5
L
ist jsem pustila z ruky jak horkej brambor, ale už bylo pozdě. Přede mnou
se světlo zavřelo a obestřela mě tma. Měla jsem pocit, že letím, jako
předevčírem večer cestou domů. Pak jsem náhle ucítila pevnou půdu pod
nohama, jako bych zapomněla, že tam byl ještě jeden schod. A přede mnou
se vynořila okovaná tvář.
„Jméno!“ Řekl nezvykle tvrdý a nekompromisní hlas.
„P
rosím?“ Zakoktala jsem. Kolem mě jakási podzemní chodba, spíš jeskyně s upravenou podlahou, přede mnou čtyři svíčky na malém stole
a za nimi chlap s děsivou železnou maskou na obličeji. Tohle asi není překvapení k narozeninám.
„Tvoje JMÉNO!“ zahřměl znovu.
„Sněženka.“ Pípla jsem.
„Žádnou Sněženku tady nemám, jak se jmenuješ?“ zavrčel hlas a sklopil hlavu k listině. Navzdory situaci mě to pobavilo. Tím jsem získala čas,
abych se rozhlédla. Z obou stran vedle mě stály lavice, na té pravé seděly
dvě osoby. Když jsem se k nim otočila, jedna tvář se náhle rozjasnila a muž
vstal a zašeptal:
„Amordien, jsi to ty?“ Sedmilhář! Můj nejlepší kámoš! Je teda trošku starej,
ale jinak je vážně fajn, byla jsem s ním v armádě a celou tu zlou dobu jsme
drželi při sobě.
„Dobrá, Sněženko, sedni si.“
Ne, že bych byla zvyklá poslouchat, to tak, ale nějak jsem se radši rozhodla
udělat výjimku. Na tomhle místě uprostřed místnosti jsem si připadala jak
před soudem a na to nemám dobrý vzpomínky.
H
uhl.
Ztuhla krev v žilách.
Dva prázdné oční důlky na mě upíralo z výšky jakési šílené monstrum, které evidentně stálo celou tu dobu nehlučně za mnou. Na chvíli jsem zapomněla dýchat, když se smíchem zabublal pobavený hlas. „Seznamte se, to je
můj mazlíček, a dneska ještě nevečeřel…“
ějak jsem najednou nemohla udělat krok. Nemrtvý drak, asi tři metry
vysoký a dvacet sáhů dlouhý, se protáhl, až v jeho obnažených kostech
zapraskalo. Ten zvuk měl neuvěřitelné účinky. Na nic jsem nečekala a třemi
skoky se dostala za Sedmu a posadila se. Poznám špatnou chvíli na vtipy.
„Co tu děláš?“ zašeptal Sedma.
N
6
„Nevím, a ty?“ V tu chvíli mě napadlo, že celou dobu držím v ruce cigaretu.
Roztřesené prsty jsem přitiskla ke rtům a opatrně nasála namodralý kouř.
Trochu mě to uklidnilo. Než stačil cokoli odpovědět, cosi plesklo jako maso
na řezníkově stole a na malém stupínku se objevila postava.
„J
méno!“ řekl ostře soudce i kat na pódiu tohohle zvráceného divadla.
To je přeci…
„Silverhand.“
Pozorně jsem sledovala jeho vyděšené pohyby, které jako by přesně kopírovaly mě samotnou před chvílí.
„Sednout.“ Otočil se k nám, draka si nevšiml, podíval se na mě a v očích se
mu objevila nefalšovaná radost. „Zlatuško, co tu děláš?“ Dobrá otázka.
Sedma jen překvapeně zamrkal, ale nic neřekl. Nemohl vědět, že zahořané
Silverhand, Lemon, Siron, Balanar a další z jejich grupy mě znají jako…
Zlou tužku. Jestli si dobře pamatuju, Silverhand měl vždycky meč tak leda
na parádu (a na té si zakládal), ale když šlo o to někomu zblbnout hlavu, vydoloval by z něj i zaschlý hleny.
Plesk!
„Jméno!“
Muž se nejdříve rozhlédl a já poznala – ach můj Taranisi! – sira Lothara.
Lothar byl vůbec první dobrodruh v pravém slova smyslu, kterého jsem
potkala. Na panství Pravda, kde jsem si vydělala svůj první slušnější balík
peněz. Naučil mě některé fígle, jak v tom chodit, jak se háčkuje sponkou
do vlasů zámek nebo jak udělám nějakej jednoduchej jed. Byl v tom profík, byl zazobanej a já si nejdřív myslela, že jsem potkala fakt hustýho borce. Pochopte, byla sem ještě vážně malá, to mě snad vomlouvá. No, ale pak
jsem ho oškubala v nějakejch kšeftech za informace a s tím si ho přestala
i vážit. A navíc když jste nejznámější zloděj v zemi, tak to v naší branži
neni poklona.
„Nic neříkej, Lothare!“ Poradil mu nahlas Sedma.
Ta svině, zasmála jsem se. Silverhand nechtěl ztratit tvář a dodal: „Zapírej,
Lothare, nic neřekni.“ To jsou celý oni. Jako bych je neznala.
„Sednout!“
„Kdo jste?!“ zavrčel Lothar, tasil a zaujal postoj k boji. „Loto, ss,..“ sykla
jsem.
„Amordien…“ zašeptal a sklonil špičku meče k zemi. V obličeji mu nenávist vystřídalo rozčarování s překvapením.
7
„O-toč-se..!“ Naznačovala jsem. Lothovi ztuhly svaly a stejně tak i Silverhandovi. Všímavej chlapec.
„Sednout povídám!“
„J
méno!“
„Co seš zač? A co tu dělám?“ Ozval se hlasitý Yago. Sedma vyskočil,
jako by ho někdo píchnul. Ti dva byla jedna mysl a někdy, myslím, i jedno
tělo. Sedma sice trpí ve stínu svého drzejšího přítele, ale vždycky se u toho
tváří, jako by právě vysral zlaťák. Nadšení v ryzí podobě.
„Sedmo!!“ „Yago!!“
Znechuceně jsem se odvrátila. Ať si tu romantiku nechaj na jindy… To
upoutalo moji pozornost ke schoulené postavě sedící vedle mě. Muž neměl
oko, svíral si poraněnou ruku zavěšenou na šátku a tváře mu zdobila zaschlá
krev. Samozřejmě, mohla to být marmeláda, v té tmě bych stejně houby poznala, ale vypadalo to jako krev.
„Já jsem Sněženka.“ Vybídla jsem muže k rozhovoru.
„Jerry Quinci.“
„Co se ti stalo?“ zajímala jsem se.
„Nechci o tom mluvit. Je tady.“ Rozhlédla jsem se.
„Jako kdo?“ Jasně, jeden drak, jeden hajzl, tma a jeskyně vysvětlují ledacos.
„O
na.“
„Ona?“
„Přítelkyně.“
„Asi ti nerozumím, kámo.“
„To ani nemůžeš.“ Asi blázen, pomyslela jsem si.
P
lesk.
„Jméno!“
„Siron!“ No ne? Tomu říkám povedená partička. Husťák mlčenlivý Siron.
Nakonec se ale i on posadil. Taky mu došly argumenty.
„A
si se ptáte, proč jsem vás sem zavolal.“
„Kdo jsi? Ty naše jméno znáš..“ Řekla jsem jak nejpevněji jsem do-
kázala.
„Mé jméno není důležité“ (ach jo, tyhle přesně miluju) „ale říkejte mi třeba
Nekro.“
„A proč jsme tady?“ Vyskočil na nohy tlučhuba Yago. Mlčení nikdy nebylo
8
jeho silnou stránkou.
„Tady pokládám otázky já, sedni si!“ zařval vztekle Nekro. „Máte dvě
možnosti – buďto poslouchat, nebo se stát večeří mého miláčka.“ Miláček
se na ty slova přiblížil asi o krok, tedy o dobré tři metry dopředu. Zavanul
k nám smrad hnijícího masa. „Jediný východ z této jeskyně je za jeho zády,
takže je-li libo…“
„A co tedy po nás vlastně…“
„Řekl jsem, že tu otázky pokládám pouze já! Vysvobodíte dva mé přátele ze
zajetí a tím si zasloužíte život.“
„To je dost blbej obchod…“ poznamenal Sedmilhář.
„Jestli se vám nelíbí, je tu alternativní varianta.“ Usmál se Nekro a drak se
zase o krok posunul k našim zádům. „Takže teď vám dám…“
„A proč si je neosvobodíte sám?“ zajímal se Yago.
„Protože to můžete udělat vy. Byl jsem zajatý a jeden z vašeho povolání mě
zachránil. Měl neuvěřitelné štěstí, takže by jste se měli asi rychle pomodlit.“
„Kdo vás vysvobodil?“
„Cornie. Vy jej, Lothare, jistě znáte, vysvětlete to ostatním…“ Buďto se
Loto v přetvářce značně zlepšil, nebo byl dutej jako my ostatní.
„Já?“ zablekotal.
„Ano, vy, jistě vám o mně Cornie vyprávěl.“ Docela by mě zajímalo, co je
ten Cornie zač, že nás navezl do tohohle průseru.
„Já ale o ničem nevím.“ Zdálo se mi, že zbledl.
„Tím to budu mít složitější, ale budiž. Byl jsem jedním z generálů Ilianiny
armády, a společně s dalšími třemi jsem se rozhodl ji svrhnout.“
P
Ch
olk. ILIAN. Temná apoštolka. Čarodějnice. Zkrvená mrcha.
Její armády vyplenily polovinu známého světa.
víli bylo ticho, když se ozval znovu Yago. „A co se stalo?“
„Jeden srab nás zradil a Ilian nás uvěznila. Tedy mě, válečníka,
jmenuje se Ten Čun Sen a hraničáře se jménem Goodfried. Musíte je přesvědčit, aby se přidali na mojí stranu a dokončili započaté dílo. Až je přesvědčíte, zabijte démony, kteří je asi hlídají, a sundejte jim amulet. Pak jim
předáte tenhle svitek – je teleportační a přivede je ke mně.“
„A my se tam dostaneme jak?“
„Projdete tímto železným poklopem – je tam portál a ten vás přenese k prvnímu z nich. Až jej osvobodíte, sami zlomíte první ze svitků, který vám
dám. Ten vás šoupne zpět sem. Nemusím vám říkat, jak odměním neú-
9
spěch… Pak znovu projdete dřevěným poklopem a ocitnete se o druhého
z mých přátel. Postup bude stejný. A až i jeho osvobodíte, zlomíte svůj druhý svitek a budete tady.“
„A pak nás necháte jen tak jít?“
„Chytrej kluk.“ Pochválil Nekro Sedmu. „Potom vyjdete ven, půjdete 120
kroků rovně, pak se dáte doprava u dřevěných vrat a půjdete 486 kroků,
pak uhnete do leva a dalších 118 kroků půjdete po blátivé cestě. Pak se dáte
na jihovýchod, přes bažinu a najdete bývalou Diplomatickou školu.“
„Diplomatickou školu?“ vydechla jsem.
„Jsou z ní už jen rozvaliny, moje armáda ji přešla třikrát tam a zpátky, ale
jejího legendárního Mistra, Fenga, nenašla. Hledám ho.“
„Nějakej další kamarádíček?“ zajímal se Yago.
„No, že vás posílám JÁ mu zezačátku ve vlastním zájmu radši neříkejte,“
usmál se Nekro, „my jsme ti zlí, on je ten „dobrej“. Musíte ho ale přesvědčit. Bez jeho pomoci Ilian nesvrhneme…“
M
azlíček zívl a položil hlavu na přední tlapy. Všechno bylo „na draka“.
Brzy umřu. V hlavě se mi to točilo jak na rozvrzaném flašinetu. Nekro,
nějaký Teď-čum-sem, 659 kroků na sever a 48 svitků s přenašedlama. Cigareta mi zhasla a já nenápadně sáhla do brašny, jestli najdu ještě jednu. Jsem
mrtvá. Mazlík si mě se zájmem prohlížel a přemýšlel, jestli mě sní i čepicí
nebo bez. Trošku jsem záviděla Yagovi – toho by přeci nesežral ani drak.
„T
en poklop otevřete dvěma klíčema – železným a dřevěným. V tomto pořadí. Pojďte si pro svitky.“ Přikázal Nekro. První vstal Yago
a zmocnil se klíče, hned za ním byl Sedma. Nikdy by mě nenapadlo, že bych
mohla být pomalá, když jde o to něco vzít. Tak jsem vzala aspoň ty dva, které
mi stejně náležely, svitky pro Nekrovi kumpány vzal Yago a Loto. K čertu!
Teda spíš k Nekrovi, jestli je v tom rozdíl.
ezi tím Nekro vyšel k pokopu a začal něco vysvětlovat Sedmovi. Srdce
mi poskočilo, všichni se k němu otočili… Oběhla jsem stůl, na kterém
ležela brašna, rychle koukla pod jeho desku. Nic. Opatrně jsem prstem nadzvedla látku brašny. Taky prd. To už se ale otáčel a já se zase rychle přemístila před stůl. Nekro řval na Sedmu, že otázky pokládá ON, takže si ničeho
nevšiml. Chlapi mezi tím otevřeli kovový poklop kovovým klíčem – jediný
pokyn, který jsem si zapamatovala – a zmateně hleděli do modré světélkující
stěny, která se vlnila jak vodní hladina.
M
10
„J
o, a ještě něco.“ Řekl náhle Nekro. „Máte na to dva dny, jinak si vás
s Mazlíkem najdu a už si tak přátelky nepopovídáme.“
11
J
en jsem ucítila Sedmovu ruku na svých zádech, jak do mě strčila, a pak
kolem mě zahučela tma, jako bych letěla. Už jsem čekala i přistání, takže
jsem dopadla daleko méně tvrdě. A znovu do jeskyně ozářené mihotavým
světlem svíček. Tak to plesklo za mnou přibyl Sedma. Byli jsme všichni.
Tedy – vlastně o dva víc.
Před naší vyjukanou skupinkou se pohyboval tvor asi dva a půl metru vysoký, zarostlý a já si uvědomila, že vím, jak jeho bratříčky nazývají. Trolové. Ještě nikdy jsem žádného neviděla, ale musel to být on. V rukou držel
obrovskou palici a se zájmem si nás prohlížel. Na konci jeskyně byl druhý
muž – nebyl tak vysoký, spíše udělaný, podsaditý a ramenatý. Rozhodně ale
nevypadal jako třasořitka.
„Jak se jmenuješ?“ Ptal se trola Silverhand.
„Bum.“ „Tvoje jméno je Bum?“ zkoušel si trola naklonit dál.
„Jó.“
„A co tu děláš?“
„Hlídám.“
„A nechceš jít pryč?“
„Nemůžu.“
„A do kdy tady budeš?“
„Dokuď neumře stářím.“
Super rozhovor. Čas na malé interview. „A pustíš nás k němu?“
Bum zvedl kladivo a udeřil jím vší silou do země, až se zatřásla a v uších mi
zazvonilo.
„Bum!“ Jasně! Že mě to hned nenapadlo…
„Takže ne?“ Evidentně si musel moji větu pomalu přeložit, takže ani nepraštil palicí do země a řekl: „Ne.“
Pak palicí nakreslil do prachu na zemi čáru, jež nás s ním dělila. „Tady je
Bum, tady jste vy. Jak vy tady, já vám udělat bum!“ Nenávidím pravidla.
ačala jsem si s Bumem povídat – vyprávěla jsem mu o rumu, o plážích
a o slunci, o mase, jež je venku k jídlu a snažila se ze všech sil jej přesvědčit, že tady to stojí za hovno. Občas si sice posteskl, že není někde venku,
ale vždy zdůraznil, že musí být tady a hlídat.
„Zabav ho,“ pošeptal mi Loto a pánové se šli poradit na konec jeskyně.
Chvíli jsem ještě tlačila Bumovi do hlavy nějaký nesmysly, pak jsem se ale
pokusila začít jednat se zajatcem. Dneska ty lidi nemaj žádný vychování.
Takhle se má člověk chovat k zachráncům? Jestli tenhle debil má zabít Ilian,
tak potěš koště. Mluvil stylem: „To mě nezajímá.“ nebo neodpovídal vůbec.
Občas se nám smál. Bum mezitím snášel moji komunikaci s Goodfriedem
Z
12
dost těžce a tak jsem se musela střídavě bavit s jedním a střídavě s druhým,
a používat slova jako hypoteticky a teoreticky, kterým Bum nerozuměl
a rozčilovaly ho. Nesměl pochopit, že se bavíme o útěku, naštěstí to ale nebylo tak složitý.
„A kdybys se, čistě teoreticky, ocit v situaci, v jaké jsi byl před touhle perzekucí, přidal by jsi se na stranu Nekra proti Ilian?“ Zeptala jsem se napřímo.
„S radostí bych té děvce usek hlavu.“ Procedil mezi zuby.
„Tak ano nebo ne?“ Chtěla jsem mít jistotu.
„Jo, ale to se, hypoteticky, sakra vůbec nestane, tak mě tu nechte chcípnout.“
„Super, to jsem chtěla slyšet.“
Buma ale unavil náš rozhovor a strašně jej zajímalo, co si povídají ti vzadu,
takže mě začal tlačit do kouta a překročil svoji čáru. Tyhle pravidla evidentně fungovali pouze jednosměrně. Než jsem stačila říct „cukrkandl ukrad
kandl“, už jim stál za zády. Zaslechla jsem jen: „…je to všem jasný?“ a moji
druzi opustili kolečko a vyrojili se kolem trola. Začali se ptát Buma na milion věcí, že nestačil ani vnímat, takže jiní měli čas zasypávat otázkama
Goodfrieda.
„C
o jste vymysleli?“ chtěla jsem vědět.
„No, když jsme zavrhli, že tě strčíme za tu čáru,“ začal Yago a chytil mě za pas, „tak jsme se dohodli, že pojedeme, dokuď to jinak nepůjde,
po kolejích, co nám vyznačil Nekro.“
„Nešahej na mě, nemám to ráda!“ zavřeštěla jsem a vší silou se zbavila jeho
špinavý pazoury.
„Ale?“ zakuckal se smíchy. „No pak jsme se dohodli, že pojedeme dohromady, páč jako jednotlivci nemáme šanci. Že musíme spolupracovat a pomáhat si, případný zisk si rozdělíme rovným dílem, je to jasný?“ Po pravdě
to bylo lepší, než jsem čekala. Rovnej díl nebylo nic, co by mi lidi běžně
nabízeli. Ze dvou důvodů – že byly úplně blbý a že je mi čtrnáct. A jejich
šovinistický ego nemohlo prostě schroupat, že jsem se za svůj krátkej život
stihla stát se ze sirotka šlechtičnou – sice bez léna, ale zato s nějakejma těma
užitečnejma kontaktama a o žluťásky taky nemám nouzi. O tom druhém se
ale veřejně nezmiňuju. Ono to nějak kazí auru nebohého sirotka.
k, to beru.“ Je mi jasný, jak to s tím rovným dílem je – každej sám
na sebe, tyhle týpky znám a nemám iluze, nejsem blbá, ale když bude
něco veřejně známý, že získali, tak se nevykroutěj.
„O
13
V
rohu jeskyně osaměle postával apatický Jerry. Jedinej, koho z naší vydařený skupinky neznám a asi bych měla. Já se s trolama neperu, jsem
slušná holčička, ať se perou voni. Já jdu dělat personalistiku.
„Co je?“
„Je tady.“
„Aha.“ Řekla jsem moudře. Čas změnit téma.
„Jak se ti to stalo?“ zeptala jsme se a ukázala na jeho ruku.
„Já se s Ilian znám, zajala mě. A její vězení není nic příjemného.“ Tím se to
vysvětlovalo. Z tohohle – rozhlédla jsem se – z tohohle by se zbláznil každej. Můj výzkumnej záměr zkazil Lothar, když se k nám přitočil. „Odveďte
jeho pozornost, zkusím se k němu proplížit. Schovám se ve stínu.“ To by
mě zajímalo jako jak. Koukla jsem se na rovnou zeď jeskyně. Stínu tu bylo
dost, ale proplížit se? Otočila jsem se k Lotharovi, ale – nebyl tam. Ať jsem
koukala, jak jsem koukala, voči bych si vykoukla, prostě se vypařil. Ehm?
Tak jsme se bavila s Bumem a doufala, že to bere Lothar jako dobré rozptýlení. Stála jsem na kraji čáry, která byla po Bumově procházce již daleko
méně zřetelná a čekala. Pak se Bum otočil ke stěně.
„Co tu děláš? Myslíš si, že když Tě nevidím, že tě necítím?“ To byla nejdelší věta Bumovy kariéry a to asi zachránilo Lotovi život. Ze stínu se vynořil
Lothar – dala bych krk, že tam ještě před chvílí nestál – a vrátil se zdrceně
na naši stranu zadupané čáry.
Pak jsme zkoušeli s Yagem rozhodit nějak Gootfrieda. Já hrála tu hodnou,
povzbuzovala jsem ho a vyprávěla mu o svobodě, zatímco Yago jej srážel,
říkal, že je posranej z Ilian za ušima a že se bojí, že ani nechce vysvobodit,
ale on se nám jen smál. Bum ale po všech těch incidentech ztratil svoji čáru
a nakreslil novou – a o dost blíž.
Už jsme tu tvrdli fakt dlouho a kromě dalších marných pokusů se nic nedělo. Já bych to Gotfriedovi sundala – a ono se ukáže. Jenže by bylo daleko
lepší, kdyby to udělal někdo jinačí. Mezitím jsem pozorovala zábavnou hru
Lothara s Sedmy, jestli je dokáže Bum praštit palicí. Byli mrštní jako hadi
a úspěšně se jeho ranám vyhýbali, ale to je jen otázka času. Buma to přivádělo k šílenství a klukům docházela energie na další rychlý úhyb. O to víc si
jej ale dobírali. Když selhala i tahle taktika, stáli jsme všichni jako obvykle
půl stopy od čáry a nakláněli se za ní, abychom něco důrazného řekli. Byl
hluk a já stála na straně. Čára byla teďka sotva metr a půl od zajatce.
14
Jo, jsem blbá.
B
lbá, blbá, blbá.
Jenže mě už to tam vážně sralo. Byli jsme u prvního úkolu a mohli čekat jen na smrt, když se nehnem. Prostě mi ruply nervy…
Pozorně jsem se koukla na Buma, který o mě vůbec nevěděl, a ucítila v podbřišku to samé odhodlání, jako tehdy, když jsem šla ukrást ten štít.
A
P
si mám v sobě něco špatně, nějakej porouchanej pud sebezáchovy nebo
tak. Jen jedinej skok ke Gootfriedovi. Rup přívěšek!
ak to šlo všechno ráz na ráz – Gootfried přerval řetězy, já zkoušela uhnout
a pak se ozvalo lup a BUM! Červené hvězdičky se mi roztančily před očima. Zachroptěla jsem a cosi ve mě ruplo. Vyplivla krev. Na poslední chvíli
jsem sice ještě trošku uhnula, takže mě palice nezasáhla plnou silou, ale i tak
jsem si chvíli myslela, že mi přeťal páteř.
N
epřeťal. Možná jsem měla zlomený žebro, možná ne, ale ještě jsem se
dokutálela k zadní části místnosti a zůstala na zemi. Špatně se mi dejchalo. Gootfried společně s ostatními trola udolali.
Měla jsem slzy těsně na krajíčku a tiše jsem úpěla bolestí. Pak jsem ale zahlédla, jak si Silverhand přikládá ruku na ošklivý šrám na své paži, něco
zamumlal a – rána byla pryč!
„Vyléč mě..“ zavzlykala jsem.
„Já to neumím.“ Zalhal.
“Nekecej. Prosííím.“
„Jenže já to dělám takovým artefaktem, víš. On vydestiluje ze zlata sílu
a vyléčí tě, jenže já už nemám. Stačil by ryzáček…“
„Já nemám peníze,“ zavzlykala jsem a pomyslela na své těžce dobyté valouny zlata, jež mě tížili v mém třetím – tajném – měšci.
„Ani stříbrňáček?“ Zeptal se s nadějí v hlase Silverhand.
„A nestačil by tenhle náramek?“ a ukázala jsem na svoji paži, kde jsem
měla z nejobyčejnějšího kovu cetkový šperk.
Zaváhal. „Asi jo.“ Vzal si ho a pak – světe, div se – přiložil ruku k mým zádům a mně se okamžitě ulevilo.
„Možná už je ten náramek vycucanej a je na čase mi ho vrátit…!“ odtušila
jsem místo poděkování.
15
„Ale já žádnej náramek nemám.“
„Nelži, podvodníku, myslíš si, že jsem blbá nebo co?“
„No, malá bys na to byla dost.“
Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit. Tohle přehnal!!! Debil. Uraženě jsem
odešla ke Gootfriedovi.
P
o druhé jsme se již s Nekrem nesetkali. Místnost byla prázdná, poklop
uzamčený a kostěný drak pevně na svém místě. Nezbývalo, než otevřít
dřevěným klíčem a znovu skočit do neznáma. Na okamžik mě napadlo, že
kdyby tyhle kousky nevedly do tolik nepříjemných míst, mohlo by mě tohle
cestování i bavit.
P
rvní, co mě po projití modrou hladinou napadlo už nebyl ani tak šok
z letu, ale obrovský smrad, jež se šířil a blížil a zaplavoval mozek jako
kyselina. Pak se tma rozestoupila a já uskočila v domnění, že jsem nejspíše
přistála uprostřed hnojiště. Ale byl to jiný pach – pach plísně, rozkládajícího
se masa a tlejícího listí. Rozhlédla jsem se – kolem byla jakási podzemní
místnost, ze stropu vyrůstaly kořeny, stěny tvořila hlína.
Kromě nás tu bydleli jako již tradičně i dva místní. Jeden vysoký, oděný
v černém a přikovaný ke stěně. Ten druhý od pasu dolů vypadal jako kůň,
nebo možná osel, kdo se v tom má vyznat, od pasu nahoru byl ale docela člověčí, měl kudrnaté vlasy a když jsme se objevili, začal se rychle pohybovat. Byl mrštný. Evidentně jsem jej zaujala – očichával mě ze všech
stran, dvakrát do mě strčil nosem. Pak se dal na průzkum ostatních. Nebyl
to zrovna plyšáček na hraní, v jeho myších očích byl záblesk nepříčetnosti,
svalové propletence se mu vlnily s jakýmkoli pobybem a v každé vteřině
sebou nevypočitatelě cuknul. Zabil by mě jedinou mířenou ranou.
„B
uď pozdraven, Ten-čun-sene. Já jsem Sněženka.“ Jsem přece slušná
holka, umím se představit.
Zvuk, který se mu vydral z hrdla měl asi připomínat smích, ale zněl spíš
jako když koza chčije na plech. Faun, jak jsem otypovala koňočlověka,
k němu přiběhl a lísal se mu u nohou. Pak smích ustal. Z vteřiny na vteřinu.
„Zab je!!!“ zařval černý a faun se rozeběhl proti nám. Kluci se bránili
a myslím, že to byl Yago, kdo křičel na černého: „Přišli jsme tě zachránit –
na Nekrův rozkaz!“
„Máme ti pomoct!“ přidal se Sedma.
„Nekro je volný!“
16
„Zabiješ s ním Ilian?“ zběsile jsem volala já.
Černý chvíli přemýšlel, zatímco my udržovali odstup mečema od fauna,
který na nás dorážel, až nás zahnal jako ovce do opačného rohu, než byl
zajatec.
„Dobrá, co jste zač?“ A laxně dodal: „Nech je.“ Faun přiběhl k jeho noze
jako nějakej čokl.
„Přišli jsme tě vysvobodit.“
Černý se opět rozesmál svým drsným pološíleným smíchem.
„Tak co jste? Iluze? Duchové? Lidi? Ze mě už nic nedostanete, nic, rozumíte? Vůbec nic. Vyřiďte té mrše, že ji pozdravuju. Běžte pryč!“
Nechápavě jsme se po sobě rozhlédli.
„Ale nás poslal Nekro…“ pípla jsem.
„Jestli vás poslal Nekro, tak mi sundej ten amulet! Ne, ne, NE! Už mě nemuč, nic ti nepovím! Už mě nemuč!!!“
Jak vyslovil slovo „amulet“, faun se vymrštil a rozeběhl se proti mně.
„Ne, nech mě, jedeš obludo, nech mě!“
„Zabij je, všechny je zabij!“ podporoval jej Ten-čun-sen a já se statečně
skryla za potěšené tváře svých druhů.
„Ilian, tak mě zab! Tak mě zab, ty mrcho, ale už mě nemuč, nic ti nepovím,
rozumíš? Nic!“
Mezitím jsme fauna přestali bavit a tak se přesunul zase zpět ke svém páníčkovi. Očichával jej, snažil se ho uklidnit. Pomalu jsme začali opouštět
náš roh a rojit se do místnosti jako švábi na pivo. Nebo jako lakriská armáda
na buzerplac. Faun zpozorněl a šel nám v ústrety. Stála jsem úplně na kraji,
levou rukou se dotýkala zdi. Ačkoli faun nic neřekl, opět mezi námi a ním
vznikla pomyslná hranice, kterou si udržoval.
Pak udělal někdo na druhé straně jeden nerozvážný krok kupředu a strhla se
tam malá bitka. Měla jsem příležitost. Jedinečnou příležitost, která se možná nebude opakovat. Nechtěla jsem tu tvrdnout jako minule.
U
P
dělala jsem to.
Nemohla jsem si pomoct.
řiskočila jsem k černému a pokusila se mu amulet převléct přes hlavu.
Dva rychlé pohyby a bylo by to, jenže…
Pozdě, faun si mě všiml!
Úprk.
Rána. A druhá.
17
Bolest, bolest, BOLEST!!
Víření mečů, krev. Svalila jsem se na zem a schoulila se do klubíčka.
Krev… Loto dvakrát uskočil malé ráně, ale pak dostal další, a další, a další.
Cákala z něj rudá, slyšela jsem zvuky boje.
Nevýslovný puch prořízl šílený hlas. „Oheň tě stráví! Zabijte ho!“ Z faunova
těla vytryskl gejzír krve a cárů masa, jak kouzlo udeřilo.
Silverhand se sklonil k zemi, byl vážně raněný. Černý se k němu otočil a vykřikl:
„Uzdrav těžká zranění!“ a rány se samy zatáhly a přestaly krvácet.
Choulila jsem se k zemi, když jsem pochopila, co tu páchne. Podlaha byla
tvořena zetlelými mrtvými těly, jež pokrývali malí bílí červi. Bolest ustupovala, nebylo to tak zlé jako minule. Zvedla jsem hlavu právě včas, abych
zahlédla blížící s pěst.
„Kde je? Ten amulet!“ Namířil smrtící ránu na můj obličej. Umí mluvit!
„Tam – tam spadl!“ a ukázala jsem prstem na místo, kde původně stál zajatec. Byla jsem dost rychlá.
Faun se zarazil a pak se otočil k místu, na které jsme ukázala. Vyhrála
jsem!
„Lžeš!!!“
Couvla jsem o malý kousek dozadu, malá dívka na podlaze a nad ní obrovský faun se smrtící pěstí. Ozval se Ten-čunův hlas…
to jo, ale pak helfnout trošku zpátky, to ne. I když tím kouzlem… Ostatní
mu pak dali svitek a plesk – byl pryč. Ty maj teda talent k vyjednávání.
Pak postupně začali všichni mizet, jen se ozývaly praskající pečetě, až jsem
na místě zbyla sama. Rozhodla jsem se nespěchat a šla se podívat po tom
amuletu. Na zemi jsem ho ale nenašla, dokonce tu nebyly ani žádné zásoby
jídla nebo pití, ani blbej talíř, takže jsem smutně lupla svitek a ponořila se
do tmy za ostatními.
Nikdy jsem nepřemýšlela o fotosyntéze, o nedostatku světla či jak mi rostou
větve. Nenapadlo mě ani, kterým kamenům se musí moje kořeny vyhýbat
nebo že se moje špička dotýká stropu. Míza mi proudila pomalu do listoví
a já toužila po vánku, jež by si se mnou pohrával.
Všechno je někdy poprvé.
K
dyž jsem se probrala, zahlédla jsem ještě, jak z půdy mizí moje kořeny
a mění se zpět v moje nové boty. Bylo po boji. Na zemi ležel mrtvý faun
a nebyla jsem sama, kdo přišel k úrazu.
„Proč mi sem Nekro poslal takové třasořitky? Vždyť jsem vás musel zachraňovat, a to si piště, že tohle běžně nedělám. Dvoum z vás jsem zachránil život, vy bábovky!!!“
asadila jsem nejzmučenější výraz, jaký jsem uměla, vypoulila oči, aby
mi začali slzet a přišla k děsivému Ten-čun-sonovi. „Pomožte mi, jsem
raněná, prosím.“ Vzlykala jsem.
„Na to zapomeň!“ odvětil mi přívětivě. Hodnej kluk, nechat se vysvobodit,
N
18
O
tevřela jsem oči a kolem mě se rozprostírala stará známá jeskyně. Ale
všechno se tu změnilo. Po stole či stupínku ani památky, žádný pach
přerostlého Mazlíčka, ta temná díra působila snad i přátelský dojmem. Náš
známý poklop byl také pryč a místy, kde stál, sem prosvítalo světlo. Bylo
ráno. Museli jsme tu strávit celou noc a na mě náhle padl pocit únavy. Měla
jsem hlad a žízeň. Taranis je sympaťák, u pasu se mi houpala čutora s ostrou
pálenkou. Notně jsme si přihla. Hurá za svobodou!
19
P
rocházeli jsme jeskyní a jak jsme se blížili k povrchu, bylo tepleji a tepleji. Venku musí být krásný den. Pak se jeskyně prudce stočila doprava
a před námi se objevila neradostná scenérie.
„Doprdele.“ Ulevila jsem si. „No snad si nemyslíte, že do tohohle polezu?“
Sedma se projevil jako pragmatik. „A tak tu chceš zůstat? Nebo si snad
slečna všimla po cestě jiné možnosti?“
V tu chvíli se stalo něco nepředvídatelného. Myslím, že se za to bude Silverhand stydět do konce života, ale položil ruku na má záda, kde se látka
postupně barvila do šarlatova, a zamumlal: „Uzdrav lehká zranění.“ Okamžitě jsem pocítila úlevu. Překvapeně jsem se na něj podívala a tiše pípla:
„Děkuju.“ Nabídl mi však jen pohled na svá záda. Že by špatné svědomí?
„Já to sám nepřelezu. Budeme se držet za ruce. Když někdo upadne, vytáhneme ho.“ Navrhl Yago.
Pohlédla jsem rozpačitě na terén před námi. Strop se prudce snižoval
do výšky asi jednoho metru a se zemí se občas spojoval krápníky, od tenkých po široké jako strom. Naopak podlaha klesala do neurčité hloubky,
kterou zalévalo jakési žluté, bublající bahno, ze kterého šla pára a občas vyprsklo do vzduchu. Pozorně jsem přistoupila k překážce a plivla do tekutiny.
Okamžitě to zasyčelo. Místy bylo bahno povleklé šedou slupkou, někde ale
jasně svítilo červenooranžovým světlem. Teoreticky to možné bylo – dalo
by se přidržet krápníků, při dobrém doskoku na některá pevnější místa, která trčela ven, no, jo, šlo by to.
„Já chci lézt sám. Promiňte, ale radši spoléhám sám na sebe.“ omlouval se
Silverhand.
„Pojďme hlasovat,“ vybídla jsem ostatní „kdo nechce s ostatními?“
Až na Yaga se přihlásili se všichni.
N
ež jsem se otočila, Sedma už byl na prvním kameni. Za něj se postavil
Yago a jak se opatrně Sedma přehoupl o kus dál přidržujíc se stalagnátu, pomalu vstoupil na první kámen. Stoupla jsem si do fronty na škvarky
za Silverhanda. Nechtěla jsem jít poslední. Na první kámen to nebylo daleko.
Opatrně jsem na něj položila nohu, chytla se pevně nejbližšího vápencového
nesmyslu a přenesla na šutr hmotnost. Pomalu jsme postupovali. Teplo bylo
čím dál větší a mě napadlo, že se blížíme do pekla. V tu chvíli mi podjela
noha a jen těsně nad červenou kapalinou jsem vyrovnala rovnováhu a nenamočila se. Navíc jsem se potila.
„Zkrvený vedro!“ Ulevila jsem si.
„Amordien, jestli je ti horko, tak si odlož.“ Vybídl mě Yago někde vepředu.
20
Debil. Až se odsud dostanem, tak ho…
„Vááá!“ Ozvalo se z toho směru a já poznala jeho vyděšený křik. Slyšela
jsem, jak křičí Sedma, že Yago spadnul, jak zoufale se ho snaží zachránit.
Bylo mi líto, že poslední myšlenka na něj zněla, že mu zmaluju ciferník.
Bylo mi to líto, ale nemohla jsem udělat nic, jen se sama pevně držet.
„Spadl mi tam rum!“ ozval se Yagův hlas. Ten šmejd žije! Takhle mě vyděsit! A jestli se stará o rum – tak to nebude tak zlé.
„Nech ho tam, vykašli se na něj!Yago, spálíš se!“
„Ne, ne, on se potopí, musím…“ Žbluňk!
„Ty debile, chceš se utopit a rozpustit?“
„Mám ho, mám, vidíš? Je trošku vařenej, ale mám ho.“
„Dej mi napít…“ řekl rezignovaně Sedma a přihnul si, což jsem poznala
podle zvuku, jenž se mu vydral z hrdla, které si popálil horkým rumem.
„Doleva nebo doprava?“ zeptal se Sedma, který se plazil stále jako první.
„Vždycky doprava!“ Rozhodl Yago.
Pokračovali jsme. Otočila jsem se dozadu. Siron neměl nejmenší problém,
tedy kromě těch, co jsme měli všichni, ale za ním lezl bezoký a těžce poraněný Jerry. Nebyla to marmeláda, to nemusím zdůrazňovat. Uznale jsem
pokývala hlavou. Možná byl blázen, ale zajala ho Ilian… Rozhodně ale byl
kabrňák – to, že tu teďka lez s náma mohlo znamenat jen jedno. Že se mu
kurva chce žít.
„Tady je konec, je to slepý!“ nahlásil zepředu Sedma. Od místa, kde jsem
stála, se cesta rozdělovala na dva směry – doleva a doprava. Yagovo „vždycky doprava“ asi nefunguje. Vydala jsem se tedy doleva, čímž jsem se stala
první, kdo razil cestu a musel zjišťovat, co drží a co ne, a ostatní pak šli už
jen v mých stopách. Jsem prostě nejlepší.
Pak jsme ucítila závan chladného větru a uviděla přirozené, denní světlo.
Poslední kámen neležel nejdál, ale cestu k němu zastiňovaly dva stalaktity.
Vklínila jsem nohu mezi ně, přehoupla se, odrazila a… na poslední kamen
dopadla jen tak tak, ale byla jsem venku. Světlo mě oslepilo.
„Jsem nejlepší! Jsem první! Hurá! Jsem z toho venku!“ řvala jsem jak jatá.
Důvod to oslavit.
K
olem byla napůl zalesněná krajina. Stáli jsme sotva dva metry od cesty,
i když vchod do jeskyní z ní nebyl vidět. Vyšla jsem na ní, znovu se
napila a pak postupně (a nedobrovolně) nabídla všem, co vylezli na povrch.
Jerryho významně odmítl, když už jsem se smířila s tím, že se podělit zkrátka musím. Fuj, absolvent jeden! Ale nejhorší noční můra je za mnou. Ted už
21
jen najít Fenga a poslat ho do pekel za těma třema.
„T
o vážně nikdo neví, jak zněl ten návod, kudy se tam máme dostat?“
zabědoval Sedma.
„Říkal sem ti,“ otočil se Yago na Silverhanda „že si to máš zapamatovat. No
ne?“
„Proč sis to nezapamatoval sám?“
Lothar se zamyslel. „Já bych šel nahoru – doprava.“
„Nesmysl, byla tam nějaká bažina, to bude dolů, doleva.“ Oponovala jsem.
N
o, že jsme šli nahoru, protože malý holky nikdo neposlouchá, i kdyby
„náhodou“ měly pravdu, to asi nemusím vysvětlovat. Že jsme se nahoře
rozdělili, protože Yago chtěl jít sám a my všichni ostatní pohromadě, takže
on, Lothar a Sedma odbočili, to už mi rozum nebere. Čas se natahoval. Nakonec jsme stejně Yagovu skupinu doběhli a šli dolů. Musím přiznat, že jsme
bloudili a bloudili. Na všech rozcestích jsme se pohádali, každej měl svůj rozum a chtěl, aby ho ostatní poslouchali. Bažiny jsme prošli asi čtyři, nabrala
jsem si do bot, zavázala si čepičku pod krkem a přetáhla přes ní kápi, abych
nenastydla. Navzdory tomu, že zemi pokrývala slupka sněhu a ledu, bylo nám
docela teplo. Asi pálenka. Jak jsme tak šli a bavili se, najednou k nám zavanul
divnej puch – smrad, ze kterého se mi ježily chloupky na nohou.
o, Yago?“ napomenula jsem ho.
„To si nemůžeš dojít někam do lesa?“ optal se ho pro změnu Sedma.
„Ste blbý!“
V jednom měl Silverhand pravdu – totiž když tvrdil, že kde to smrdí, musí
tam být lidi. A tak jsme, navzdory všemu logickému chápání, se za smradem vydali.
„N
„A
le nerozejdeme se, až se z tohohle vylížem, budeme udržovat kontakty a spolupracovat, ne?“ řekl Yago první rozumnou myšlenku ten
den.
„To zní dobře,“ nadchnul se Sedma, „vždyť jsme tu ze všech zemí.“
„Z jakých zemí?“ zajímalo mě.
„No,“ vysvětloval Sedma, „ty jsi z Nonoly, já teď bydlím na Nefritových ostrovech a Lothar je Lakriskej rytíř. Když to dáme dohromady, může to fungovat.“
„Koukej, Amordien,“ vložil se do toho Yago, „když tě jako někdo nasere,
tak ti neuteče někam jinam, a když by se někdo jinej rozhodl udělat něja-
22
kou akci na tvým území, tak ti musí dát vědět a ty si třeba řekneš, že z toho
chceš nějaký procento nebo tak. A naopak, když nějakej hajz uteče přede
mnou na Nonolu, ty se ho zbavíš.“
„Musím si to promyslet.“
„A co ty, Stříbroruko? Nemám rád ty cizinský slova…“
„Já žiju v Zahoře.“
„To máš blbý, tam už je šéf přidělenej, ale vy dva, si myslím, se nějak vždycky dohodnete, ne?“ Mrknul Yago na Lothara.
„V pohodě,“ přisvědčil Loto, „ty se stejně víc specializuješ na zprávičky a já
na kasičky, takže si do zelí nepolezem.“
„A ty, Yago, odkuď seš ty?“ napadlo mě.
„Já teď rozjíždím bussines se Sedmou – on má rum a já ho budu dovážet
loděma. A občas si půjčím něco z jiný bárky, co tam pluje. Kdybys měla tip
na nějakej plovoucí dáreček, umím to ocenit.“
Zasvítily mi oči. To je to, co přesně potřebuju. „Počkejte, poslouchejte.
Mám nápad. Král mě jmenoval baronetkou za zásluhy v jedný tajný misi,
to je fuk, ale nechce mi dát léno, že jsem na to malá. Ale prej, když mu
dokážu, že mám nějakej obchodní záměr, tak mi dá území a jednu takovou
fajnou rybářskou vesnici na břehu. No, vy budete vozit rum pouze a výhradně do mýho přístavu, já si s vaší pomocí zařídím, aby se na Nonole nedařilo
cukrový třtině a vy dostanete slušnej bakšiš.“
„Jasný, ty díky tomu dostaneš vesnici, nasadíš ceny, zrušíme konkurenci
a vyděláme. Ty nejseš blbá.“ Ocenil můj nápad Yago.
„Musíte ale odpřisáhnout, že nikam jinam nebudete vyvážet, abych tu vesnici dostala…“
„Jasně, panu králi to napíšu černý na bílým.“ Ujistil mě Sedma.
To zní jako prýma kšeft.
P
ak jsme z dálky uviděli původ toho zápachu. Vlastně bych měla říci původce, i když jemu už to bylo asi jedno. Na stromě, který stál na kraji
polámané planiny z padlých kmenů, se houpala mrtvola oběšence. Vítr s ním
mával ze strany na stranu a rozháněl smrad široko daleko. Už tu visel dlouho. Hnus! Nějaký ptáci vzlétli z jeho těla, když jsme se přiblížili. Sedmilhář
se projevil jako muž činu, dvěmi rychlými pohyby vyšplhal k lanu a odřízl
jej. Stála jsem raději v pozadí a sledovala, jak jej Yago chytil, aby nespadl
jako kus žoku a hned jej začal prohledávat. Tomu se asi nehnusí vážně nic.
Neměl u sebe ani zlomenou grešli – až na cár papíru, na kterém byla nějaká
písmenka a pak – světe div se – korálky. Svíral je v dlani, byly hezky barevný
23
a nebyly do kolečka, aby se daly pověsit na krk. Silverhand začal číst. Nepamatuju se to přesně, ale pokusím se dát něco dohromady:
Z
Tři kroky ke mně vedou, tři kroky spojí tě se mnou,
Perla drahocenná ukrývá, co jazyk náš nejvíc užívá,
Tohle všechno tuší, kdo bratry své v srdci nosí,
Prst spravedlivý označí a nevědomé prověří.
novu upozorňuju, že jde jen o volný překlad, básnička byla ve skutečnosti hezčí, ale já psát umím jenom krátce a básničky mi zatím vážně
nejdou.
Prohlédla jsem si korálky – kromě toho, že nebyly určitě určený k pověšení
na krk měly ještě jednu zajímavost: na jejich začátku byly tři korálky jiný
– průsvitný a čirý jako perly. Perla drahocenná ukrývá, co jazyk náš nejvíc
užívá…
„Hej chlapi, ty korále jsou dopis!“
„Cože?“
„No, nečetl jsi, že perla.. a tak dál? Co náš jazyk nejvíc užívá?“
„Sex.“ Zasvítil Yago.
„Ale hovno, řeč, ty hovado, řeč užívá nejčastěji. Tři kroky ke mně vedou –
koukejte na ty tři perly na začátku. Tam odsud se to čte. Hele, kolik je tam
písmenek? Není jich tolik jako těch korálků?“
ebylo. Já počítala korálky, Silverhand zase písmenka. Všimla jsem si
taky, že hnědý korálky se tam vyskytujou jenom po třech za sebou –
tak jsem zase říkala Silvovi, kolikátý písmenko je: první před trojicí, první
za trojicí.. a tak dál. K ničemu to nevedlo. Yago, který se celou dobu jako
jediný tvářil skepticky, měl evidentně radost.
N
24
D
ál jsme bloudili a pak jsme náhle uviděli strážní věž a u ní dřevěná vrata.
Mohla to být náhoda, ale: „za dřevěnými vraty 118 kroků doprava…“, nebo
tak nějak to znělo.
Zatímco jsem se pokoušela mluvit s Jerrym (a bylo to jako chtít po Fernandovi stručnou pravdu), tak se cesta stáčela relativně podle toho, co jsme si pamatovali a vypadalo to, že jsme konečně našli cestu. Pak však návod končil.
Myslím, že tam byl severozápad, ale jak to poznat? Copak jsem nějakej blbej
hraničář nebo jinej úchyl, co běhá po lesích? Jasně, říkačky o tom, že stromy
jsou obrostlý mechem z jihu nebo že mraveniště nikdy není ze severu známe
všichni, ale zkoušeli jste to někdy na kraji lesa, kde všechny stromy se sklánějí ven za světlem? Tak se Sedmilhář s Yagem odpojili od naší družiny a šli
napřed prozkoumat cestu, bujaře popíjejíc zachráněný rum. Silverhand začal
něco hledat v brašně a mě napadlo, že má kompas. Měl něco lepšího – kus
sýra! Vytáhla jsem nůž a ukrojila si, což nesledoval sice s nadšením, ale s tupou rezignací. Všichni jsme byli hladoví jak skříťata. Pak se ozval Siron – nejmlčenlivější člen naší družiny.
„Něco jsem zahlédl za námi.“
„Jako co?“ zajímal se Jerry.
I mně se zdálo, že jsem něco viděla. Chvíli jsme hleděli do zadu po cestě a nic
se nedělo, až jsem začala pochybovat o našem zdravém rozumu, když se ze
křoví vynořil jakýsi člověk – byl oblečen značně legračně a ještě legračněji
se tvářil. Hlavu měl na křivo, připitomělý úsměv a čepici s jakousi srandovní
bambulí úplně netypického střihu. Byl trošku oválený od sněhu a pomalu se
k nám blížil. Zastavil se asi metr od nás a koukal na sýr, co jsme měla v ruce.
„Ahoj.“ Začal rozhovor Silverhand.
„Hi.“ Dostalo se mu odpovědi a bláznivému muži odkápla slina od úst.
„Chceš ochutnat?“ zeptala jsem se a uřízla kousek sýra. Nejlepší cesta k důvěře vede přes žaludek.
Přikývl.
Podla jsem mu sýr a aby se nebál, i sobě jsem kousek uřízla a dala do úst.
Začal rychle žvýkat. Pak se zatvářil vděčně a sáhl za opasek, vytáhl měšec
a se slovy: „na!“ jej podával Lotharovi. Loto snad poprvé v životě zaváhal, ale
měšec je měšec…
Muž se zatvářil potěšeně, ukápla mu další slina a stáhl si čepici.
„Na.“ řekl a podával ji Sironovi. Siron na rozdíl od Lothara nezaváhal ani
na chvíli a po té divné čepici chňapnul.
„Na.“ zakňoural potřetí a vytáhl dýku a podával ji mě. Čepelí proti mému tělu.
25
„Dáš mi jí?“ zeptala jsem se a opatrně ustupovala do strany před špičkou
nože.
„Tvoje…“ odpověděl mi a naklonil hlavu na druhou stranu. Debílek. Už
jsem po ní sahala, když jsem si všimla, že je na ní nějaká tekutina. JED.
olnou rukou mě strhnul k sobě. Se svojí muší vahou jsem neměla žádnou
šanci. Ostří se dotklo mého hrdla. Zavřela jsem oči.
V
C
ouvl o dva kroky od družiny, která tasila, ale pak se zastavili a hleděli
na mě – a já na ně.
Ať mě neřízne, Taranisi, ať mě neřízne, ať mě neřízne!
Byla jsem tak vyděšená, že jsem zapomněla brečet nebo mluvit. Byla jsem
tak vyděšená, že jsem zapomněla dýchat.
„Co jste zač?“ zeptal se nade mnou nepřátelský hlas a já si náhle uvědomila, jak je vysoký. Musel se před tím krčit. Ostří nepříjemně studilo a já cítila
vlhkost, jež mi stékala po hrdle. Taranisi!
„My,“ začal koktat Lothar, „my tu hledáme bývalou Diplomatickou školu.“
„Ále… co pak to?“ posmíval se muž a ještě pevněji stiskl moje tělo ke svému, abych se nemohla vycuknout, což mě ani nenapadlo.
„Když ji nenajdeme, tak nás jeden týpek zabije…“ Vysvětloval dál Silverhand.
„Co to kacáte? Jakej týpek? Co tam hledáte?“
„No, poslal nás, aby jsme našli Fenga, aby mu pomoh zabít Ilian.“
Ucítila jsem, jak se ruka na mém hrdle zachvěla.
„Zabít Ilian?“ zeptal se pomalu…
„My nemáme moc na výběr. On je vážně hustej… a když se nám to nepovede, tak nás zabije, no fakt.“
„A proč poslal právě vás, takový ňoumy, co se nechaj nachytat na elementární fígl?“ Cítila jsem na sobě pohledy mých druhů…
„Jo, to kdybychom věděli.“ Povzdechl si Lothar.
„Tebe od někud znám.“ Pohledy všech se stočily k Lotharovi. „Jak se jmenuješ?“
„Sir Lothar.“
„A
ch tak. A vy ostatní?“ Kupodivu mluvili pravdu.
„A ty?“ Zeptal se a stiskl mě, abych věděla, že mluví na mě.
„Sněženka.“ Pípla jsem, jak nejroztomileji jsem uměla. Pak sevření povolilo
a dýka z mého krku zmizela. Odskočila jsem jak lapené zvířátko, které má
26
náhle možnost k útěku. Už se netvářil tak hloupě – byl vysoký, měl pronikavý pohled a rozhodně nevypadal, že by se mu chtělo slintat.
„Já jsem Sid. Promiňte, sire, teď se tu potuluje spousta nebezpečných lidí,
nikdy nevíte, co vám hrozí. Omlouvám se.“ Kdyby se radši omluvil mně!
Chlap jeden namyšlenej!
„V pořádku.“ usmál se Lothar, kterému evidentně tohle pochlebování dělalo
dobře.
Dozvěděli jsme se, že je bývalým studentem té školy, ale když přišly armády, tak musel prchnout a skrývat se po lesích. Rád by ale našel nějakého
bývalého studenta nebo Mistra a spojil se s ním.
„Škola je teď obsazená lapky, vrahy a takovou sběří. Sleduji je každý den,
může jich být tak dvacet, takže se tam nedostanu, abych našel jakékoli stopy
po mých Mistrech. Zbyly z ní jen ruiny.“
V tu chvíli se vrátili opilý Sedmilhář a Yago, který na Sida málem upadl.
„Máme šanci je v tomhle složení pobýt?“ zajímala jsem se. Ve škole můžou
bejt stopy po Fengovi.
„No,“ zamyslil se Sid a významně pohlédl na Yaga, „jestli je tohle váš nejlepší bojovník…“
Yago to asi pochopil jako výzvu a začal kolem sebe mávat směšně rukama
a nohama, aby dokázal, že za něco stojí. Nemyslím, že by to pomohlo.
„Máme s sebou Mistra.“ Řekl Siron a pohlédl na Lothara. To udělalo
na Sida dojem.
„Vážně? Jestli máte s sebou Mistra, tak to je jiná. Jste ale, koukám, někteří
ranění.“ Přihlásili se Siron, Yago, Jerry… a já. Bylo to jen škrábnutí, ale
proč to nezkusit? Sid jim rozdal jakési bylinky, ale na mě už zase nezbylo.
„Máte šanci je dobýt, protože jich tam je jenom polovina. Druhá půlka chce
přepadnout karavanu a odešla už ráno.“
„Jakou karavanu?“ Zbystřil Loto.
„Karavanu z Craftu do Trojzubce, vyslal ji sir Arti Tol z Hapopoty, nějaké
zásoby, lidi, nářadí a tak. Chtěl jsem je varovat, ale pak jsem narazil na vás
a rozhodl se vás sledovat.“
„Musíme je varovat! Je ještě čas?“
„Ještě ano, když budeme spěchat, tak stihneme dobýt školu i varovat karavanu, k přepadu má dojít dnes v noci nebo zítra ráno.“
„A my jsme tedy v bývalém Duinu, mezi přesunutým Craftem a Trojzubcem?“ zajímala jsem se. Koukal, jako kdybych spadla z višně, ale přisvědčil.
„Ano, jsme asi půl dne od cesty.“
27
N
ebyli jsme daleko, cesta vedla hustým smrkovím a byla ouzká tak na jedny ramena. Nechtělo se mi bojovat. Copak já zmůžu s mečem? Nechala
jsem se předejít, že jdu na záchod a skrčila se dva metry od cesty. Uplynul
nějaký čas a já se uvelebila.
Pak jsem ho uviděla. Kráčel opatrně po cestičce za námi, měl zelený plášť,
tmavé kučeravé vlasy a nevinný obličej. Když kolem mě prošel, přemýšlela
jsem, co dál. Musím ostatní varovat.
„Dobrý den!“ promluvila jsem nahlas. Muž sebou trhl.
„Dobrý den,“ zakoktal, „neviděl jsem tě.“
„Co tu děláte?“ řekla jsem na rovinu.
“Sleduji vás,“ odpověděl a přivřel oči, „už od oběšence.“
„Od oběšence? No, mě můžete důvěřovat, kdybych nevěřila já vám, copak
bych vás oslovila sama v lese, když jsou všichni daleko? Jsem jen malá holka…“ a při těch slovech jsem si uvědomila tu hrůzu. Věnovala jsem mu
úsměv plný nevinnosti a naivity.
„Nemám, proč bych ti ubližoval, jen jsem chtěl vědět, jestli nejste bratrovi
vrazi.“
„My a vrazi? Vždyť jsme ho sundali dolů… A navíc už tam musel bejt pěkně dlouho.“
„Našel jsem ho teprve včera. Čekal jsem tam, až jste se objevili vy. Říká se,
že pachatel se vrací na místo činu, proto jsem vás sledoval.“
„Tak to upřímnou soustrast.“
„Byli jsme s bratrem jako jedna duše. Teď jsem odcestoval, byl jsem měsíc
pryč, vrátím se – doma není.“
„A čím se živíte?“
„Jsem cestovatel, poutník, dalo by se říci.“
„A nejste náhodou bejvalej žák diplomatický školy?“
„Já? Ne, to nejsem. A co vy, co tu děláte?“
„Jdeme očistit bývalou školu od lapků a vrahů, co tam bydlí. Přidáte se
k nám? Třeba některý z nich zabil vašeho bratra.“
„Nejsem zrovna válečník, ale něco s mečem umím. Třeba tam najdu stopu…“
Pohlédla jsem na jeho meč. Jeden a půl ruční hovado, se kterým mávaj vážně jen válečníci. Takže kecá.
„A kde bydlíte?“
„No, teď v jedný malý vesnici nedaleko, od doby, co tu prošli apoštolové.“
„A před tím?“
„Před tím jsem byl z toho města, jak tam přistál Craft.“
28
„Z jakého města?“
„Z Danderionu.“ Kdo by zapomněl jméno města, kde žil celý život a před
dvěma rokama změnilo název? To je blbost.
„Z Danderionu,“ zopakovala jsem po něm, chyba, asi poznal, že jsem si jeho
zaváhání všimla. Naštěstí jsme právě došli naši družinu. Představila jsem
ho, tvářila se jako kamarádka a doufala, že zapomene, že jsem ho prokoukla.
„N
B
eznáme se odněkud?“ zeptal se Sid.
„Nevím, nepamatuji se.“
lížili jsme k ruinám rozestaveným kolem kusu skály trčící ze země jako
hrozba nebesům. Uvnitř to žilo bujarou zábavou… Pánové se rozhodli,
že se rozdělíme a polovina nás opustila. Geniální nápad, jen co je pravda.
N
aše polovina se připlížila k hradbám, když tu… Yago zrovinka seděl uprostřed jejich hloučku, popíjel jejich víno a kamarádíčkoval se
s nima. Copak můžeme takhle zaútočit? Když zaútočíme, tak se buď přidá
k nim, nebo ne a pak ho sejmou. Idiot! Pak se o moji maličkost začali zajímat
dva místní piráti. Smrděli jako tejden starý fusekle padlýho legionáře. Měli
otravný kecy a já si musela dávat sakra pozor, abych si je udržela od těla.
Nakonec jsem vytáhla svoji nejdelší zbraň – bič. To je asi pobavilo a vykřikovali, že takový ženský se jim líběj. S chutí bych je tím bičem zmlátila, až
by z nich cucky lítaly, ale copak jsem mohla? Všichni tam stáli a tvářili se, že
neví, jestli teda s nima kamarádíme nebo jako co bude a čekali asi na nějaký
znamení z nebe. Pěkně mě to sralo.
ak se jeden z těch otrapů přitulil ke mě až moc blízko. Ruply mi nervy,
vydala jsem celej svůj vztek, co ve mě bublal už asi dvacet minut, sílu
celého svého těla, všechnu vůli a všechny myšlenky.
lesk! Jasný jak facka!
Oklepala jsem se, jak ze mě vyprchával vztek a sledovala, jak se tomu
pirátovi otáčí hlava pod mým úderem, jak udiveně čumí, jak se chytá za tvář,
jak se jeho kámoš směje. Super!!
P
P
„Hele, co je s ním?“ zeptal se jeden z trhanů a kupodivu ukázal za má záda.
„Asi omdlel,“ odpověděl Sedma. Všichni se otočili jak na povel. Tak
tuhýho chlapa hned tak neuvidíte, už to měl za sebou dobrejch deset, dvacet minut, a protože jsem byla blíž, viděla jsem i červenou, co
29
se mu linula zpod zad. Ležel tam ani nedutal.
„Omdlel jo?“ zapochyboval trhan. „Chci se k němu jít podívat. Hej, Miki, jsi
v pořádku?“ Miki kupodivu nic.
„Jen si lehnul a vytuh, je vožralej… Dej si taky, na, neblbni.“
„Ne, chci k němu. Co jste mu udělali, hajzlové zasraný? Miki!!“ To už si všímavý pirát začal probíjet cestu k mrtvole a já musela pozornost znovu obrátit k těm dvoum, co se mě před tím pokoušeli vošahávat. Už jsem toho měla
právě tak dost. Vytáhla jsem meč a namířila na krk nejbližšího votrapy.
„Hej, kotě, brzdi…“ znervóznil a jemně odtlačoval čepel od svého hrdla.
Vymrštila jsem ostří od a zase zpět, takže jsem ho trošku klepla přes prsty.
Muž couvl.
„Z
abili ho! Vražda! Na ně!“
Zařval jiný bandita, já se na zlomek vteřiny otočila a na hromádce už
tam ležely dvě tuhý těla. U druhého se vrah ani nesnažil zakrýt stopy po vražedné zbrani. Tráva a sníh byly rudé. No, pozornost se taky vyplácet nemusí.
To už se ale vzpamatovali i dva nejbližší piráti a vytáhli zbraně. V jednom
jsem měla výhodu – tasenou zbaň.
„D
ám si tě k večeři, děvko!“ procedil mezi zubama chlapík v odrbaném
koženém varkoči a ťal nejdříve zleva, pak úder stočil a vedl jej podél
k mému pravému boku. Včas jsem pochopila záměr a vykryla místo dopadu
zbraně. Měl větší sílu a můj směšný mečík jen těžce udržel ránu. To už se
mi po pravici postavil náš nový družiník, vedle něj Sedma a na konci řady
šermoval Sid. Na levo skála, na pravo sráz. Stále jsme udržovali rozumný
odstup a já se musela tajně pochválit – od prvního dobrodružství na Pravdě,
kde jsem pořádně ani nezvedla meč, jsem se dost zlepšila. Však jsem taky
trénovala na louce za stodolou a všechny kluky z vesnice jsem si dala jako
malinu. Prostě jsem dobr…
„Jauvááá!“
Zařvala jsem a stáhla se dozadu. Blesk bolesti mě vrátil na zem. Ostří jen
lehce sjelo a smeklo se, já uskočila, ale pozdě – špička mě škrtla a rozpárala mi nadloktí. Dohajzlu! Nebyla to zlá rána. No, ne tak zlá. Sedma byl
raněněj, stejně jako Sid, viděla jsem Jerryho, ten byl celej od krve, těžko říct
jestli své, nebo cizí, obklopen asi třemi nepřáteli, bil se jako lev. Pašák.
ž se mi tolik nechtělo do linie, ale zela v ní díra, kterou teď bránili
chlapi proti přesile jen těžko. Pak náš zelený společník zasáhl a jeho
nepřítel se zkroutil k zemi. Sedma udělal levý výpad a škrtl piráta, který
U
30
na chvíli ztratil pozornost a otočil se ke kumpánovi. Linie postoupila a my je
zatlačovali. Moje rána už jen slabě krvácela, byl čas se vrátit. Udělala jsem
krok vpřed, v tom jsem si všimla… Bodnout umí i dítě, ale to, co udělal nepříteli můj zelený poutník, che, toť výsledek školené a pečlivé ručičky. Dýka
zajela do zad piráta, vytryskla krev, pak se v ráně stočila a pečlivě našla svůj
vnitřní cíl. Na místě byl mrtev, nevydal jediný hlásek, jen se sesunul k zemi.
Kdysi jsem něco podobného zahlédla u Sedmy, ale ten měl trošku speciální
vzdělání…
V
ýhled mi zakryl Sid a já musela vykrýt úder. Opět proti sobě stály dvě
pevné hradby. Rozhodla jsem se použít svůj bič – švihla jsem jím po nastavené zbrani, bič jej obmotal, ale pirát byl rychlejší – trhl a bič mi vyrazil
z ruky. Ksakru! Pak ale došlo v bitvě k obratu – nepostřehla jsem, kdo byl
tím, jež zlomil poslední odpor nepřátel, ale jejich obrana se rozpadala a oni
ustupovali – na kládě seděl týpek, oči zavřený a zpíval si. Zhulenej pirát.
Třikrát jsem do něj sekla, začal skučet a pak přiskočil Sedma a bod ho do zad
– tím přesným, chirurgickým obratem, a muž vydechl naposledy.
Zabili i slepého!“ zaúpěl jeho kamarád a dal se na útěk. Vyběhla jsem
za ním – měl můj bič a mohl varovat kámoše, ale byl rychlejší, neměla
jsem šanci. Když byl dobrých sto metrů ode mě, ještě jsem vykřikla „Vrať mi
hračku!“ a on kupodivu zahodil bič a utíkal dál…
„
B
ylo po bitvě a já se začala divit, kvůli čemu jsme to vlastně riskovali.
Tady Feng určitě není, to by byl padlej na hlavu. Rozbořené zdi, nosné
trámy propadlých střech sloužili pirátům jako palivo k ohni, nikde nic, co by
stálo za psí štěk. Chvíli jsme obvazovali rány, litovali se a popíjeli kořalku
na oslavu vítězství. Pak se zpoza kopce vynořil Silverhand a Siron.
„Vy už jste tady? My se je snažili obklíčit…“ Nejradši bych jim ukopla hlavu u prdele, ale nechtěla jsem si špinit nové boty. Nikdo to nekomentoval,
jen opilý Yago nám nadával, proč jsme takový fajnový lidičky napadli, že
s nima byla sranda. Zkusila jsem na vlastní kůži, ne, děkuji.
Seděli jsme na kládách, kolem se válela těla nepřátel, půda byla udusaná, krvavá a bahnitá. Jediný, co tu bylo zajímavý, byl kamenej kus desky, na který
byly obrázky. Silverhand mi vysvětlil, že pod obrázkama jsou jména zlodějských band na území Duinnu začal hledat kousek papíru, aby to obkreslil.
Cukalo mi v rameni, jak přicházelo k sobě, tak jsem se radši napila a nechala ho čmárat.
„Něco jsem našel, hej!“ vynořil se Sedmilhář ze sutin. V rukou svíral malou
31
truhličku na pidizámek.
„Otevři to, co to je?“
„Nějaký papíry,“ informoval nás, „mám číst?“
„Jo, jasně.“ Usedl teda na kládu mezi Yaga a Lothara, kteří mu nakukovali
přes rameno, a zahleděl se na listy. „Kdo to přečte, dostane neštovice, svrab
a průjem.“ Začal optimisticky a otočil na další stranu.
„Deníček Filipy.“
Sidovy se rozšířily zorničky.
Šlo o zápisky nějaký vévodovic holky, co jí bylo třináct jako mně a zdrhla
i se svou sestrou Rovenou a jakýmsi Rollincem do diplomatický školy. Hrdinka se učila na sicca, její ségra na lupiče. Pak se autorka zmiňovala o tom,
že je začne učit legendární Mistr Feng, kterej je prej tisíc let starej elf a že
jim řekli, že jsou nejlepší zlodějská skupina na škole za posledních sto let.
Feng byl podle všeho strašně super, i když po té, co jej dostala za Mistra, se
už nikdy nezmiňovala, jak vypadá. Škoda…
„Podrž mi to, chci se napít.“ Zastavil se ve čtení Sedma a Yago mu sebral
listy z rukavic a držel mu je před očima, aby mohl číst dál.
„Jen ty šifry mi přijdou přehnaný.“ Pokračoval, když si přihnul. „Všechno
musí být rozdělený alespoň do dvou zpráv, v jedný třeba jen lichý a v druhý
sudý slova, a teprve když se to dá dohromady, tak se to rozklíčuje. A základní posun jsem si zapamatovala jen proto, že ho někdo vytesal do prstu
bratrstva, takže ho vidím každý den, když kolem běhám.“ Vynořilo se mi
v hlavě „prst nevědomé označí a prověří“.
Deníček se blížil ke konci. Pisatelka se s ním loučila, budou rozděleni, což
ji mrzelo, každý z jejich party odejde do jedné části světa – Rovena na Nefritové ostrovy, Thomas do Série, Rollinc zůstává na škole v Duinu…
„Tebe, milý deníčku, nechám zde, třeba tě za sto let najde jiný student
a bude mít radost, že našel něco, co patřilo někomu dlouho před ním. Jen
doufám, že i žák prvního ročníku ví, že na cizí schránky má sahat v rukavicích, a kdo to neví, ten si stejně nic jiného nezaslouží.“
Yago zbledl. Fascinovaně sledoval svoje prsty, ze kterých mu vypadly listiny. Nic na nich nebylo. Škoda, aspoň ten svrab moh chytit.
“Jsi v pořádku?“ zeptal se Sedma. Ach, ta dojemná starost!
Yago přikývl.
Ohnula jsem se pro deník, že jej zvednu, ale Yago byl rychlejší a listy zvedl
opět holýma rukama ze země a dál je držel Sedmovi před očima. Ten přečetl poslední dva řádky. Konec.
32
„Z
náš ty jména?“ zeptala jsem se Sida, který stále vypadal spíš, že nevěří vlastním uším.
„Byli to Mistři, kteří odcházeli, když jsem nastoupil. Nikdy jsem je neviděl,
až na Rollince, který vedl školu.“
„A co byli zač?“ zeptal se Sedma.
„No, já moc nevím, jen…“
Při slově „jen“ zazněla krajem taková ta oblíbená píseň opilců s refrémem
na jedno slovo.
„Blbééé.“ K poslechu a tanci hrál sám proslulý Yago.
„Co je ti?“
„Jsi v pořádku?“ ptal se Lothar.
Yago přestal, otočil se k nám, chtěl něco říct. Na čele se mu perlil pot, oči
se mu nafoukly… Začal se opět dávit.
Beznadějně jsme kolem něj stáli a koukali. Když se vyzvracel a zvedl hlavu,
podal mu Silverhand čutoru.
„Dí…“ Ale slova díků zanikla v sevřených útrobách. Málem hodil šavli Silvovi na boty. Musel mít už žaludek vyždímanej jak ponožky a stejně zvracel sliny a šťávy. Smrděl jak pravdská knajpa plná zdechlejch ryb. Když se
uklidnil, vstal a začal nám něco naznačovat rukama.
S
e Sedmou jsme si rozdělili prášek ze skříňky. Může se hodit. Neměli
jsme moc času do přepadu karavany, ke kterýmu mohlo dojít kdykoli.
Vyrazili jsme k tábořišti, který je prej nedaleko. Sid mi vyprávěl, že tam lidé
chodí obchodovat s karavanami, že tam je tržiště a také malé chaty k pronájmu, je tam HOSPODA a vůbec všechno, co by se mohlo karavanám hodit
natolik, aby tam zanechali místním nějaký ten obnos. To mi zlepšilo náladu.
„S
edmo?“
„Copak?“
„Můžeš proklepnout našeho zeleného přítele? Moc se mi nezdá…“
„Proč?“
33
„Ženská intuice, vole.“
„Hele, malá… nebuď drzá!“
„Strejdo, prosííím… Ty seš fakt úžasnej, víš? To já bych nikdy nezvládla.“
Jen pohodil hlavou a šel si s ním promluvit.
Pokecala jsem mezi tím s Lotharem, že bych chtěla naučit jako nějaký fígle
vohledně jedů, a tak poctivě jsem mu lichotila, až se se na chvíli zdálo, že
ulítne, jak se nafouk. Takovej profík jako je on by mohl pustit něco málo ze
svých skvělých a úžasných schopností své malé chudé kamarádce, ne?
Cesta byla příjemná, Yago výjimečně mlčel, protože ho jakákoli slova dráždila k dalšímu zvracení a jen se nám rukama snažil neustále naznačit, že
když mluví, tak zvrací, a že potřebuje lékaře – hraničáře. To se dalo ignorovat.
„V
íte, no, já… nemluvil jsem pravdu.“ Začal najednou Sid, jako by dávil
chlupatou deku. Upřela jsem na něj oči, stejně jako Lothar a Sedma,
kterej se vrátil s tím, že náš cestovatel je čistej jako lilie. Zdál se mi jak zblblej… Aby tak na něj použil nějaký kouzla…
Když jsme všichni mlčeli, Sid se osmělil a pokračoval, prohlížeje si špičky
svých bot.
„No, trošku jsem kecal, jak jsem říkal, že jsem byl studentem. Já, no…, byl
jsem, ale vyhodili mě.“ Řekl nakonec a bylo vidět, jak se mu ulevilo. Vůbec
nechápu, proč se tak styděl, mě už vyhodili z tolika míst, že bych je ani nespočítala.
„Proč tě vyhodili?“ zajímalo Lota.
„No, pro podobněj vtípek, jako udělala Filipa – myslím s tím jedem.“ Všichni mlčeli, ale Sida to pálilo dál.
„Trošku jsem to přehnal. Dal jsem ho v kuchyni do jídla. Tak mě vyrazili.
Byl jsem už ve třetím ročníku…“ „Ve třetím ročníku?“ „No, na škole jsem
byl čtyři roky, každý ročník je dlouhý podle schopností žáka. Na konci skládáte zkoušky.“ Od toho okamžiku jsem měla Sida fakt docela ráda. Byl to
vlastně fajn maník.
„Když potkáte nějakýho Mistra, řeknete mu vo mě, že jo?“
To jsme slíbit mohli. Rozloučil se, domluvili jsme si znamení a byl fuč.
Y
ago začal zase mluvit, což byl krušnější okamžik naší cesty, a tak popíjeli ze samý radosti se Sedmou rum. Ostatní taky - na žal. Jak se přiblížila osada, zastavil Lothar, co jako uděláme dál.
34
„N
o, já bych se na ně vykašlal, proč jdeme do nějaký karavany je varovat, když potřebujeme najít Fenga?“ rozčiloval se motající Yago.
„Máš snad lepší nápad? Můžeš jít běhat po lese a volat: Budulínku, dej mi
hrášku! Třeba se ozve…“ zasmála jsem se mu. Vsadím boty, že jestli teda
je Feng takovej husťák, tak se neschovává někde v jeskyni posranej strachy,
to si spíš v poklidu žije někde, odkuď řídí svoje lidi. Jestli teda neni zcépeňkámoš. To by nebyla moc růžová situace ani pro nás.
„Co jste to za chlapi, když posloucháte malou holku…“ Významně jsem sáhla na bič.
„Jo, jo, už mlčím…“ zasmál se Yago a já se musela chtě nechtě taky smát.
„H
ele,“ nasadil Loto přísný tón, což u něj bylo něco natolik nezvyklého,
že jsme všichni zpozorněli. „nikdo tam neukradne ani stříbrňák, je
to jasný? Od naší karavany ruce pryč.“`
„Neboj, ani bahno na botech.“ Ujistila jsem ho. Ostatní pokývali, až na…
„Toho bohdá nebude, aby Yago koukal, jak se mu nabízej peníze. Nene, každý, co jeho jest. Co si ukradnu, to je moje.“
„Yago, nepřipadá v úvahu. Prostě se jich ani nedotkneš, ano? Kraď si jak
chceš v Nefritový zemi, ale tady seš v Zahoře v naší karavaně a necháš
ty peníze napokoji!“
„Hele, já se o tu vaši Zahoru neprosil, ale jak chceš. Já od tebe žádný požehnání nepotřebuju, to si laskavě uvědom.“
„Ode mě taky žádný nedostaneš. Opovaž se!“
„Taky že opovážím!“ smál se Yago. Nechtělo se mi poslouchat jejich rozhovor a tak jsem se sebrala a šla dopředu, v čemž mně ostatní docela ochotně
následovali. Hádat se s Yagem, tsss…
O
sada byla větší, než jsem čekala. Kolem malého travnatého náměstíčka se krčily rozeseté chatičky, každá s vlastním krbem, dvojicí postelí a skromným vybavením. Domluvila jsme se se Sedmou a jednu jsme si
pronajali. Návsi vévodila knajpa, dost veliká na to, aby se tam mohl pořádat
okresní slet křivonohých hnojařů a hospodská dneska vařila kuře s bramborem, o což se přihlásil hlasitě můj žaludek, sotva jsme vstoupili. Najedli jsme
se, do té doby nikoho z nás nic jiného nezajímalo, nějaký chlapík mě donutil
nahlásit jméno, že zapisuje všechny, co putují s karavanou. Pak se o nás zajímal místní šéf a Lotharovi lez do zadku, až se mi z toho ďálo blbě.
Vydala jsem se na průzkum okolí.
35
P
J
ohybovalo se tu dost lidí, první mě zaujal protivný trpaslík, co s sebou
měl zajatce, prý na rozkaz sira Artura. Zajatec měl zahalenou tvář.
asně, váš odhad je správný. Bylo to první, co jsem udělala. Vypadal ale
docela normálně, což mě trošku zklamalo. Pořád mě prosil o pomoc a trpaslík byl protivnej jako osina v prdeli, takže jsem se s nima chvíli zabývala
a pak šla pryč.
Nějaký maník ve směšném oblečení pobíhal po náměstíčku a zval lidi večer na divadlo. Usoudila jsem, že by to mohla být docela kůlna a proč se
nekouknout, když je to zadarmo. Tedy – za dobrovolný poplatek. Takže
zadarmo. Yerry mínil, že lidi od divadla vždycky nejlíp znaj okolí a že se
s nima po divadle setkáme. Nepřišlo mi to zrovna jako logická dedukce, ale
nevyvracela jsme mu ji, čas ukáže. Vedle chatky divadelní společnosti seděl
malý mužík v černé kápi. Když jsem šla kolem, stal a oslovil mě.
„Nechcete vyvěštit z ruky, slečinko? Za zlaťáček vám prozradím
vaši budoucnost, co ukrývá za taje a záhady.“
„To jste hodnej, strejda, ale já jsem sirotek a bez peněz, takže sorry.“ Pak
jsem si ale vzpomněla na Yerryho teorii o vyhledávání znalců na lidskou
duši a napadlo mě, že takový věštec je na tom ještě líp než divadelník, věštec se živí lží, musí odhadnout, co lidi chtěj slyšet, přesvědčivě hrát divadýlko, a to jeden na jednoho. No, tak ho prubnu.
„No, víte, ale můj osud by mě fakt zajímal, a já mám jen tenhle suchej chleba, ale podělím se s váma, když by jste chtěl, co říkáte, pane?“
Jestli chce jen ze mě tahat informace, tak to přijme. Kdo by lhal
pro suchej chleba?
„Dobrá, že jste to vy, náš zákazník, náš pán. Pojďte dál, sedněte si tady a podejte mi ruku. Tu ne, z té bych neviděl nic, musíte levou, dámo, v té je vepsán váš osud jak v knize, jen rozevřít a číst… Hmm, co to tady vidím? Jste
velmi mladá (kdo by to byl řekl?), máte za sebou těžké životní okamžiky,
ale přenesla jste se přes ně, á – tady to vidím jasně. Již brzy potkáte mladého
muže, bude bohatý a zamiluje se do vás. Hmmm, budete s ním mít velikou
svatbu a děti – krásnou holčičku a pak i chlapečka. Čeká vás šťastný osud,
samé krásné okamžiky, jen vytrvat.“ Uzavřel na závěr svůj výklad podvodník kartář. Během doby, co mluvil, se mi začala hromadit červeň v lících,
která hrozila vybuchnout spravedlivým hněvem.
„Jo, v době po apoštolech potkaly všechny těžké chvíle, v tom se asi nejde
nesplést, co? Máte s tím úspěchy, že? Koukejte, já nechci žádného manžela
36
ani děti, já chci vědět, co bude za dvě hodiny, jestli se na dnešek vyspím
v teplé posteli nebo budu muset jít dál, jaké mi hrozí nebezpečí, co budu
večeřet, rozumíte, člověče?“ dopálila jsem se. Věštec na mě upřel přes brýle
obě oči, poklepal hlavou a pak pomalu povídá: „Zítra vám hrozí nebezpeční. Přijednou sem rytíři a zatknou zde zloděje. Hodně zlodějů. Utečte.“
Polkla jsem.
„Jací rytíři?“ Muž jen pokrčil rameny. Pozorně jsem si jej prohlížela. On
ale přestal jevit zájem o moji maličkost, takže jsem položila okoralý krajíc
na jeho stolek a zamyšleně sešla dolů na náměstí po třech drobných schůdcích.
T
o už ale ke mně spěchal Silverhand, kterému se nezdál místní ochranka – od sira Artura najatý hraničář, který doprovázel karavanu. Muže
jsem oslovila, ale byl podivínsky odtažitý a nesympatický. Vykašlala jsem
se na něj a šla se podívat za mužem, jenž nás zapisoval. Jestli je v karavaně
někdo nový, tak to bude vědět. Vzala jsem s sebou Jerryho, protože neumím
číst, a prozkoumali jsme kroniku, ale kromě hraničáře a nás se k družině nikdo nepřipojil od doby, co vyrazila ze města. Když jsme vyšli ven, připadala
jsem si bezradná. Aby to Minžischán spral, jestli je v družině někdo, koho
sem nasadili banditi, aby jim nosil zprávy, tak už tu byl velmi dlouho. Venku
svolával divadelník k začátku představení a já se rozhlížela.
M
yslím, že jsme s Jerrym mysleli v tu chvíli na to samé – proč jde nikým
nepozorován ten chodec z vesnice? Kývli jsme na sebe a šli k dřevěnému plotu, abychom viděli, kam jde. Došel na rozcestí, dal se doleva, prošel
kolem vzrostlých stromů, na chvíli zastavil, zmizel nám ve spleti větví z očí
– a pak se začal vracet jako že nic.
Jerry mi nabídl rámě a šli jsme na procházku – na rozcestí Jerry zastavil,
hlídal, jestli někdo nejde a já šla hledat mezi stromy. Hledala jsem stopy
ve sněhu, ale pak jsem se do toho zamotala a když jsem koukala na svoje
vlastní už ve třetím kruhu, tak jsem se vrátila k Jerrymu, který mi zase nabídl rámě a doprovodil mě do vesnice. Tam právě začínalo divadlo.
N
ěco tak ubohýho jako hra o El Ňuňovi a krásné panně se hnedka nevidí.
V půlce jsem se sebrala a šla se ohřát do hostince. Byla mi zpropadená
zima. Boty jsem měla promočené jak vojenské latrýny a dostala jsem žízeň
– nabízeli tu jakousi břečku místo čaje zdarma, ale bylo to aspoň teplý. Natočila jsem si hrníček a jak si tak kráčím mezi stoly…
37
„Hej! To je můj náramek! Kdes ho vzal?“ vyjela jsem na takovýho honosně
oblečeného páprdu, co tam seděl u stolu a pohrával si s mým náramkem!!!
„Ono to na mě mluví?!“ zareagovala ta neforemná hrouda zpanštělýho sádla.
„To si piš, že mluvím, to je můj náramek, ten já poznám!“ křičela jsem
na chlápka. Načež ke mně přiskočili dva černobílý maníci, za normální situace spíš sympaťáci, a jeden mi řekl: „Odejděte HNED pryč!“
„Proč bych šla, tohle je veřejnej hostinec a navíc mám asi vyšší titul než
tenhle váš zloděj!“ rozčilovala jsem se.
„Amordien,“ sykl na mě Sedma, kterého jsem si všimla až teď, „tohle není
vhodná chvíle…“
Černobílej sešněrovanec na mě šáhnul, cosi nesmyslného breptnul a …
…chci jít ven…
!!
J
eště než se za mnou zavřely dveře, vyběh za mnou a řekl něco jiného podivného, zahučelo mi v uších a …
Chlap se smál, jako by to byl super fór a kouzlo pominulo. Cítila jsem se
trapně, chtělo se mi brečet a připadala jsem si ponížená. Nenávidím kouzelníky! Bylo mi nanic. Neměla jsem jedinou stopu, která by ukazovala na to,
že bejt v týhle karavaně není jen ztráta času. Chtělo se mi spát. Byla mi
zima. A taky to stálo za hovno.
Sebrala jsem se a odešla do chatky, která byla trošku vyhřátá skomírajícím
krbem. Sundala jsem mokrý boty a svlíkla patery ponožky, lehla si do postele a přikryla se dekou.
„V
ražda! Lidičky, stala se tu vražda!“
Vzbudila jsem se, otevřela jedno oko a znovu se pokusila odplout
do krajů zaslíbených. Na stěnách skotačily stíny od ohně a mě zvaly k tanci. Louka byla plná rosy a vítr bral sny k moři, sůl a barevné koření sněžilo do vlasů a voda unášela tělo v lehkosti…
„Vražda!“ „A koho zabili?“
Hluk venku splýval a já tančila vášnivé tango, růže byly rudé jako krev, stékaly a … Cože? Venku se něco děje, musím vstávat. Co se mohlo stát? Že by
zaútočila ta zlodějská banda? Poklepala jsem hlavou, abych vyhnala poslední
snění z uší a rychle začala obouvat boty.
38
„C
o se stalo? Sedmo? Co se děje, Jerry?“ snažila jsem se pochopit, o čem
si to vzrušeně šeptaj.
„Počkej chvíli,“ odbyl mě Sedma. Jerry je mnohem spolehlivější tvor, takže
se ke mně i otočil a vlídně povídá: „Vražda.“ …a to je všechno?
„To jsem slyšela taky, kdo koho zabil? Co je s váma? Ste jak natvrdlý…“ To
už se proti mě řítil strážnej.
„Do hostince nikdo nemůže!“ vykřikl místo pozdravu. „Tvoje jméno?“
„Ta je od nás, nechte ji.“ Zastal se mě konečně někdo. Vlezla jsem do hostince a čekala stopy krve, nebo aspoň náznak, ale nic. Moji sdílní družiníci usedli ke stolu. Sedma, Jerry, Silverhand, Siron, náš zelený společník
a Lothar, který vše řídil, nechal přinést věci, jež měl u sebe mrtvý. Zabili toho zapisovače, co nás na začátku prudil, jak se jmenujem. Někdo mu
dal něco do piva, ale ani Lothar ten jed neznal. Jak se muž napil, padnul
ksichtem na stůl a už se ani necuk. Po pravdě mě to překvapilo. Myslela
jsem, že v karavaně může bejt někdo nastrčenej od těch banditů, co jsme
jejich domácí půlce natrhli prdel, ale proč by zabíjel zapisovače? A když už
by to z nějakýho důvodu dělal, udělal by to pěkně ručně, po staru, nožem
nebo sekyrou, jed je pro fajnšmekry, co sakra vědi, s čím si zahrávaj. Pro tichý a kultivovaný vrahy, vzdělaný ve svym oboru. Takovejhle jed nekoupíte
od krysaře nebo kořenářky, ten si musíte vyrobit a to neni žádná prdel.
O
či se mi rozšířily, když Lothar vynadal na stůl, co měl nenápadný kronikář výpravy s sebou. Nějaké peníze, mezi nima i dva ryzí, ojojoj, to
jsem netušila, že psaní vynáší tolik peněz. Obyčejnej křivák, nějaký prádlo
a kroniku. Nic divnýho, kdyby z kroniky nevypadl dopis. Ano, máte pravdu,
i to by bylo docela normální, ale dopis nebyl psán písmem. Na bílém papíru byly vedle sebe malé kulaté obrázky, spíš znaky, navlečené jak korálky
na niti. Věděla jsem na první pohled, kde jsem, je už viděla.
S
ilverhan beze slova vyndal z brašny obkreslenou mapu z Diplomatický
školy. Pak vyňal i oběšencovi korálky a básničku a položil vše na stůl.
Yago byl někde pryč, takže jsem neměla komu vmést do tváře, že korálky
můžou bejt dopis, což mě mrzelo. Všichni se dali do luštění, ale moc jsem
tomu nerozuměla, kluci pořád obrázky nahrazovali nějakejma písmenkama,
četli návod z Filipina deníčku, ale stejně to nedávalo smysl. Prostě to bylo
marný. Zkusila jsem čórnout jeden zlaťák z výslužky po kronikáři (on už je
stejně potřebovat nebude), ale všiml si mě ten protivnej hraničář a jen zvedl
39
obočí, takže jsem do něj jen kousla, jestli je pravej a zase ho položila zpět.
Byl pravej, sakra! Luštění mě nudilo, a koukat, jak před váma leží peníze
a nemoct si vzít, to by bylo mučení snad pro každýho, tak jsem se sebrala
a šla si zase pro čaj. Mezitím do hostince zase pustili veřejnost, z čehož se
nejupřímněji radoval sympatický hostinský. Sedla jsem si sama a koukala
kolem. Zítra touhle dobou budu tuhá, jestli se nestane zázrak.
N
o, neměla jsem dobrou náladu. Snad to můžu přičítat únavě, opravdu
dlouho jsem se pořádně nevyspala, možná situaci. No, ne že bych už
párkrát neměla namále, většinou ale zastávám heslo, že ze života stejně nevyváznem živý a tak ho nemáme brát smrtelně vážně. Jenže vrhnout se do nebezpečí a zeptat se Taranise, jestli se mnou počítá i pro další kapitolu nebo
ne, je něco jinýho, než čekat, než vás sežere drak a sedět při tom na prdeli.
Hostinský poskakoval kolem hostů, sledovala jsme ruch i zadumané obličeje
naší party v rohu.
„D
obrý den!“ pozdravila jsem ženu, jež pomalu kráčela kolem mě.
„Dobrý.“ Odpověděla a šla si natočit hrníček teplého čaje. Vzpomněla jsem si, kde jsme ji viděla – hrála v divadle tu krásnou pannu. Stejně jsem
se nudila, mohla jsem ověřit Jerryho teorii v praxi. Za okamžik šla žena zase
zpátky a já ji pozvala, ať si přisedne.
„Ráda, proč ne? A co ty tady, dítě, cestuješ světem sama?“ zeptala se mě
a posadila se naproti. Vypadala unaveně a zmrzle.
„No, tak napůl. Jsem sirotek, ale už dlouho,“ řekla jsem rychle, když jsem
zahlédla v jejích očích známku soucitu. „Teď ale jsem náhodou v družině
támhle s těma, se sirem Lotharem a tak.“
„Vážně? A co děláte?“ „No, spíš co oni dělají. Snaží se najít toho vraha, co
tu zabil kronikáře, ale nemaj vůbec nic. Já tomu vůbec nerozumim, a navíc
se ty blbý šovinisti se mnou moc nechtěj nebavit.“ Povzdechla jsem si. Tak
přeci jen jsem vzbudila soucit.
„To dělaj chlapi furt, myslej si, že všemu rozuměj.“
„Jo, jako by sežrali Šalomounovo hovno, to máte pravdu.“
„No tak.“ Usmála se, když mě kárala. „Radši pij čaj.“
„Je strašná zima.“ Přikývla jsem.
„Sprostá kosa, náš krb je nějak rozbitej či co, v tomhle se nedá hrát.“
„Viděla jsem vaše představení, jste veliká umělkyně.“ Zalhala jsem pohotově. Kupodivu jí to moc nepolichotilo.
„No, jsem u divadla teprve krátce. Potřebovala jsem vypadnout z Craftu, tak
40
jsem vzala tohle místo, že se někam podívám.“
„To teda máte veliký talent, jestli hrajete krátce…“ Nejsem zvyklá, aby lidi
na moje lichotky nezabírali.
„Když myslíš. Ale asi toho zase nechám. Nebaví mě to.“
„Jakto?“
„Náš principál je opilec a rváč, každej večer se ho snažím nějak zbavit, jsem
na něj přímo alergická.“
„To se nedivím, ty chlapi jsou někdy strašný hovada.“
„Co ty o tom víš…“
„No, jsem sirotek, a ty toho vědi o světě docela dost.“
„Asi jo.“
„Ráda bych jim natrhla zadek, myslim chlapům, a našla toho vraha. Vy jste
u karavany od začátku, nepřijde vám někdo podezřelej?“ Žena se rozesmála.
„Ne, to vážně nepřijde. Teda všichni a nikdo. Takový normální lidi, nikdy
by mě nenapadlo, že se tu může něco takovýho stát.“
Zklamaně jsme vzhlédla a z očí mi probleskovala bezmoc a zoufalství. „Ani
trošku?“ Hrála jsem na city.
„No, možná, … Ne, nikdo.“
„Kdo??“ řekla jsme s nadějí v hlase a psí oddaností.
„No, podezřelej je trošku ten hraničář, chodec, říká si Vlk a je to fakt podivín. Takovej arogantní nafoukanec.“
„Všimla jsem si,“ přikývla jsem. „A nezdá se vám divnej věštec?“ Kula jsem
železo, dokuď bylo horké.
Žena se napila a zamyslela. „No, spíš jako podvodník než vrah, ale kdo ví?“
„Na mě měl dost zvláštní věštbu… Věštil mi konkrétně, že se tady objeví
nějaký zlodeji či co.“ Umělkyně nedala najevo žádné překvapení. Bylo to
tak nějak – nepřirozené. Chvíli přemýšlela a pak se jen zeptala: „Vážně?“
„No jo, kdyby si vymejšlel nějakou svatbu nebo tak, to by mi přišlo normální, ale bylo to, jako by na mě zkoušel nějakej tajnej kód, nějakou zprávu.“
Vsadila jsem vše na jednu kartu.
„Nemáme žádnej důkaz, museli bychom ho nějak chytnout…“
„Víte co,“ zajásala jsem, „mám nápad! Dáme to dohromady my, ženy! Chlapi by na to nikdy nepřišli. Koukejte, kdybych za ním šla já, bylo by to podezřelý, páč se ví, že cestuju s Lotharem. Ale když tam půjdete vy – no, on vás
určitě podcení. Půjdete za ním a dáte mu jako nějakou tajnou zprávu. Já naší
družině vysvětlím, že to jen hrajete a že nejste ve skutečnosti špión. Takže
se nemusíte bát, že by jste do toho nějak spadla a pak uvidíme, jak bude reagovat. Podle toho, co mi říkal, tak hledá svýho domluvenýho komplice.“
41
Zamyslela se a pak povídá: „Máš pravdu, to by mohlo fungovat. Domluv
se s těma svejma rytířema, co mu mám říct a zkusíme to. Tak ahoj.“ Vstala
a mrkla na mě.
O
debrala jsem se ke klukům – nový plán mi vlil krev do žil. Jaká náhoda,
že u skupinky postával zrovna Vlk. Vybavila jsem si, jak jsem ho dneska viděla bavit se s kartářem…
„Bavila jsi se s herečkou.“ Řekl sám od sebe.
„No a?“ Upřela jsem podezřívavě oči.
„Nic, jen že v noci chodí mimo tábor. Tak před třemi dny byla venku.“
Vůbec jsem nechápala, proč mi to říká, když před tím se tvářil tak podezřívavě. Tak jsme jen odpověděla: „Aha.“ A šla dohodnout plán s Lotharem,
aby vše klaplo, jak má. V hlavě jsem měla jasno jak po letním deštíku –
náhle všechno zapadalo. Lothar ani Sedma mi však nevěnovali pozornost.
Dokonce ani pozorný Jerry nechtěl naslouchat mému objevu, což mě trošku
zklamalo. Tak jsem odešla sama a jen zaslechla poslední slova, jež říkal Vlk
našemu zelenému spolucestujícímu: „Od někud tě znám, ale odkud…“
S
chovávala jsem se za malým keříkem a pozorovala, co se bude dít. Před
hostincem bylo rušno – řešili něco s Yagem, který se opile vzpíral dvoum
strážným. Pak přišel Lothar a chování biřiců se dost zlepšilo, ale Yaga nepustili. Kolem se motalo dost lidí. Věštec mířil ke dveřím hostice, které se
otevřely a vyšla z nich krásná panna ve svém dlohém zeleném plášti. Naklonila se k němu, něco špitla a věštěc se zastavil. Pak jí odpověděl a přirozeně
zamířil do hostince.
„Ř
ekl mi „dobrá“, no opravdu…“
„Takže jsem měla pravdu! Jste úžasná, výborně!“ lichotila jsem jí. Původně jsem chtěla ještě poslat jeho za ní se stejným plánem,
ale nebylo třeba. Teď už mi zbývalo přesvědčit ostatní.
„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna věštec…“ pokračovala herečka.
„Amordien!“ vyrušil mě Sedma.
„Omluvte mě, musím běžet… A moc děkuji.“ Omluvila jsem se a vyběhla
za Sedmou.
„A
42
mordien, jdeme se rozhlédnout po okolí. Zmínili jsme se před Vlkem o Prstu bratrstva a on tvrdí, že to je nějaké poutní místo někde
nedaleko. Musíme to najít.“
„Jestli je to poutní místo, tak to přeci musí vědet místní přesně, ne?“ zaujalo mě.
„Dobře, bylo to poutní místo, ale už je to dost dlouho a je to teďka zarostlý,
ale směr zhruba víme.“ Považovala jsem to za skvělou příležitost, kdy můžu
zbytku vysvětlit své objevy. Jen mě znervózňoval náš tichý zelený společník.
Ch
víli jsme kráčeli do kopce, když nás doběhl jeden štamgast z karavany.
„Počkejte, počkejte přeci chvíli…“ volal za námi a težce oddechoval. Všichni jsme se otočili a čekali.
„Ne-nemohl jsem vás najít, běžel jsme nejdřív z kopce a když jste tam nebyli, tak zase do kopce… Fuj, to jsem se zadýchal.“ Hekal muž.
„Vydýchejte se, v klidu…“ radila jsem mu věc, na kterou by sám určitě nepřišel.
„No, jo, chci vám nabídnout obchod,“ řekl a začal lovit něco z brašny, „tohle
jsem vyhrál nad vaším přítelem v kartách a mně je to k ničemu, tak mě napadlo…“
Všichni ztuhli.
Lothar začal lovit zuřivě v měšci.
„Určitě to odkoupíme,“ ujistil ho Silverhand. „Kolik by jste za to chtěl?“ zeptala jsem se a Lothar povídá: „tak za tři stříbrné?“
Na obchodování bylo po našem šoku pozdě a po Silverhandově „určitě“
ještě později. Naštěstí ale karbaník nebyl rozeným obchodníkem, protože
jej nenapadlo, že věc, kterou svírá v prstech, by mohl prodat naší družině
i za všechny peníze, co máme. Přesto ale zvedl cenu na „zlaťák“, který Lothar bez zaváhání vylovil a svitek, který jsme měli dát Fengovi, stopil ve své
kapse. Chlapík se se úsměvem vracel ke karavaně.
„J
á toho Yaga osobně podříznu jak kus dobytka!“ durdil se Loto. „Mám
toho právě tak dost. Nebudu mu věčně zachraňovat zadek.“
„Zachraňovat zadek?“ podivila jsem se a Lothar mi se vztekem v hlase povídá: „Ty vlastně ještě nevíš, co náš drahý Yago provedl, že?“ Když jsem
zakývala hlavou, jako že opravdu nevím, Sedma se do toho vložil:
„No, víš, Yago to trochu přehnal s alkoholem…“
„Trochu přehnal? To nemyslíš vážně, že ne?“ zavrčel Lothar.
„No…“
Jejich spor mě začínal unavovat. „Tak co se sakra stalo??“
43
„Milovaný Yago se pokusil okrást toho šlechtice v hostinci.“ Mně to nepřišlo jako tak zlej skutek. Takovej nafoukanej páprda…
„Dvakrát!!“
Řekvapeně jsem se otočila… „Cožee? Je blbej nebo co?“
„Jo, je. Ten šlechtic má na každym měšci Křiklouna. Když se ho dotkne
někdo jinej než on, tak to začne řvát na celý kolo: kradéééé! No, a Yago to
spustil dvakrát, popral se se stráží, prohrál ten zatracenej svitek v kartách,
já bych ho přetrhnul jak hada! A to mu neusekli ruku po první krádeži jen
proto, že se za něj Jerry zaručil.“ Jerry se jen skromně usmál.
„Sedmilháři,“ pokračoval Lothar, „můžeš mi říct, proč ho furt bráníš? Až
tohle přežijeme – jestli tohle přežijeme - tak ho pošlu pěkně recomandem
do Nefritu a ať se mi tu neukazuje, ano? Chtěli ho popravit. Uvědomuje si to
vůbec?“
„No, ten šlechtic na jeho popravě bude trvat.“ Podotkl zasmušile Sedma.
„Já vím. Dal jsem strážnému přímý rozkaz, že jej má zatknout, ale nic jiného. Nemoh sem ho před lidma pustit, to snad chápete.“ Ujišťoval se pohledem Loto, že mu to nikdo nedáváme za vinu. Všichni pokývali hlavou.
Dokonce ani Sedma neprotestoval, takže to muselo bejt fakt nějaký hustý.
moc o písmenkách, takže jsem se ztrácela.
M
lapali jsme sněhem zleva do prava a nazpátek, v soustředných kruzích
bloudili kolem kopce. A byla kosa. Pak se před námi vynořilo panorama
malého jezírka v bývalém lomu, nad vodou byla vytesána ruka se zdvyženým
ukazovákem. Vše bylo již značně zchátralé, jak pracoval sníh, led a déšť.
Hleděli jsme přes vodní hladinu naproti a mnuli oči. Co mám říkat, mrkev
mi nikdy nejela a tak jsem viděla tak možná velký… no, víte co. Po chvíli
dohadování se naši bystrozrací se dohodli, že tam kdesi ve změti mechu je
napsáno: p = 3. Otočili jsme se a šli zpět do osady. Vůbec jsem nevěděla, co
si s takovým „p = 3“ počít, ale kluci to asi chápali.
ěla jsem zoufalý pocit, že tohle bych nikdy nevymyslela.
A naplňovalo mě to beznadějí.
Každý složil kousek skládačky. Naslouchala jsem zpěvu sojky a napadlo mě,
že náš jazyk nejvíce nevyužívá řeč, ani slova, ba ani písmena, ale jen některé skupiny hlásek. Nechápu, jak mě to mohlo napadnout. To asi ta sojka…
Pak to zapojil Sedma do konceptu: samohlásky jsou korálky, souhlásky jsou
znaky.
Za znaky si vždycky napsal jméno zlodějské bandy a za znak doplnil první
písmenko.
Jerry se Silverhandem vymysleli, že hnědé korálky, které se opakují
po třech, jsou mezery mezi slovy. A ostatní barvy jsou písmena. A modré
korálky jsou samohlásky.
Tím získali soupis z prvních písmen názvů gild a z míst, kde jsou mezi nimi
samohlásky, stejně jako informaci, kde jednotlivá slova končí. Stále to ještě
nedávalo smysl.
Pak to zkoušeli posouvat o tři v abecedě, což je, jak mi vysvětlili, nějaký
soupis všech písmenek, jak jdou za sebou. To ale taky nefungovalo…
Už to na mě bylo strašně zamotaný.
A pak někoho napadlo, že se musí samohlásky posouvat o tři mezi samohláskami a souhlásky mezi souhláskami. Aby do toho husa kopla, to je mi
tedy patent, kdo tohle má číst?
Pak se dali do luštění a když jim vyšlo konečně první slovo, měli takovou
radost, jako by právě vyhráli Nonolyádu ve všech disciplínách.
Začalo mě to nudit. Jednak jsem nerozuměla tomu, co tam s těma písmenkama vlastně dělaj, jednak už to bylo dlouhý. A já měla před sebou ještě
jeden zábavnej okamžik.
ylo to divný. Bylo to zatraceně divný. Měla jsem pocit, že vzduch tak nějak ztěžknul. Asi bude pršet či co. Nebyli jsme dlouho pryč, ale na hostinci visel černý prapor, na náměstíčku nikdo nebyl… Vešli jsme do hostince,
ale zábava byla podezřele tichá. A možná i ponurá. Bylo tu málo lidí, čekala
bych, že po tom dni tu budou všichni svorně popíjet kořalu jako u nás v přístavu, ale kromě dvou štamgastů nikde nikdo. No jo, vražda v lokále. Vlastně
nám to vyhovovalo. Sedli jsme si v klidu ke stolu a znovu rozložili Filipin deník, korálky s básničkou, obrázkový dopis ze znaků zlodějských band a překres mapy ze školy. Pé rovná se tři. Snažila jsem se nějak zapojit, ale bylo to
ilverhande, poď sem…“
„Co je zase, Zlatuško..?“
„Poď sem, potřebuju s tebou mluvit.“
„Tak mluv, prosím tě, co se děje?“
Rozhlédla jsem se, jestli nás nikdo neslyší. „Vím, kdo zavraždil toho posla
bratrstva…“
„Vážně?“ pohlédl na mě pochybovačně.
„Na tuty. Hele, ty jsi mistr v rozpoznání toho, když někdo kecá, že jo?“
„No, trošku do toho dělám.“ Usmál se.
Š
B
44
„S
45
„Víš, z Filipiny kroniky je jasná jedna věc – že pracovali vždy po dvojicích.
Jeden řečník a jeden lupič. Jejich schopnosti se navzájem tak doplňovali, že
to byla ideální kombinace. V téhle karavaně jsou teď dva – a kryjí si záda.
Jeden to umí se slovy, manipulovat a lhát, ten je nám blízko, skoro pod kůží,
aby slyšel každé naše slovo a mohl včas zasáhnout. Ten druhý, tedy ta druhá, je tichá, nenápadná, jen žena, což je ve vnímání VÁS mužů jako být neviditelná. To si přeje každý zloděj, no ne? On zabil prvního nositele zprávy
a připojil se k nám, protože jsme vzali ty korále a potřeboval vědět, k čemu
jsou nám dobré. Sešel se s ní, před třemi dny za vesnicí, aby získala druhou
část zprávy. To měla udělat dneska, jenže jsme se do toho připletli my.“
Silverhand koukal, jako když nadloube volovi. „Ale vždyť ten dopis máme
my…“
„Jo, to je holt smůla, ale můžeme předpokládat, že mají pocit, že je lepší,
když nedojde ani jedna půlka dopisu. Pak asi příjemce nezačne pátrat, kam
se ztratil zbytek.“
„A já mám udělat co?“
„Taranisi, ty jsi ale někdy natvrdlej! Půjdeš za ní, se mnou, a ověříš moji
teorii.“
„A s jakou záminkou?“
„No,“ zalomila jsem rukama, „my za ní půjdeme, jako že máme plán, jak
usvědčit věštce, že to byl on. Že za ním musí jít ona – a dáme se do přípravy
plánu. A pak se musíš snažit.“
Silverhand vypadal, že se chce zeptat, co s tím má společného věštec, ale
radši jen pokýval hlavou.
„H
aló, madame, ste doma?“ ťukala jsem na dveře její chatky. Snažila
jsem se jít potichu, abych ve všech vyvolala pocit tajemství a důležitosti. Chvíli bylo ticho, až jsem myslela, že je už fuč, vzala roha, kramle,
vyzmizíkovala se…, ale pak se dveře váhavě přiotevřely a mezi futry se objevila hlava tmavovlásky.
„To jsi ty? Pojď dál…“ pozvala mě.
„Mám s sebou přítele, cestuje s námi a bude pravděpodobně zatýkat toho
věštce…“ herečka přeběhla očima po Silverhandovi, pak pokývla a pustila
nás dál.
„Posaďte se, jak doma. Tak jaký je plán?“ Zajímala se.
„Dneska v noci vyrazíme…“ Začala jsem vysvětlovat. Problém byl v tom,
že jsme potřebovali, aby se uvolnila, aby mluvila… a ona se ze všech sil
snažila mlčet, zatloukat, tiše naslouchat a ve vhodnou chvíli nás vyhodit.
46
Silverhand místo toho, aby se ujal aktivity, jak jsem předpokládala, tak na ni
hleděl jak na svatej obrázek. Co na ní sakra vidí?
K
dyž už nebylo o čem mluvit a byl čas se vypadnout dřív, než to bude
podezřelý, zvedli jsme kotvy a vypluli před chatičku, otočila jsem se
na okouzleného Silverhanda. No jo, hérečka.
„Tak co jsi zjistil?“
„Má s tou vraždou něco společného.“
„A to je všechno, co víš??“ zoufala jsem. „Nic víc? Jestli ho zabila ona nebo
ne? Kdo je jeji společník? Nic?“ Silverhand jen kroutil hlavou a tvářil se
překvapeně.
„Ty jsi ale budižkničemu! To jsi nemoh bejt trošku aktivní? Vždyť jsi tam
jen seděl a čekal, že ti skočí na klín! Nevím, na co jsi myslel!“ (…ale vím.)
V
ysvětlila jsem všem, co jsme zjistili, domluvila jsem ještě jeden rozhovor se Sedmou, a to za přítomnosti Lothara, kterej jí ze svý pozice může
rovnou nasadit klepeta, sehnala stráže… Prostě jsme byla zase jednou fakt
hustá, což museli uznat vážně všichni!
„Ve jménu Zahory vás zatýkám.“ Promluvil Lothar a všichni v místnosti sebou trhli. Žena vytřeštila oči.
„Já? To je asi nějakej vtip!“ a zoufale se rozhlédla.
„Na nic si nehraj!“ okřik jí Sedma. „Tvůj kámoš už nám všechno řek!“
„Jakej kámoš? Co to děláte?“ ječela, ale to už jí pánové svazovali ruce. Silverhand jí prohledal, což ho evidentně bavilo, ale nic u sebe neměla.
„Silverhande, pohlídej jí tu, než zatkneme jeho, nesmí ji vidět, vzal by
roha…“ zašeptal Lothar Silverhandovi tak, aby jej neslyšela…
S
otva jsme vyšli ven, stál tam náš „přítel“.
„Jdeme zatknout věštce, jdeš s námi?“ zeptal se Sedma.
„Jasně, půjdu. Čím více lidí, tím líp. Aspoň nám nezdrhne.“ To už jsme se pomalu zformovali kolem něho, já stála za jeho zády a nenápadně jsem vytáhla meč.
Co kdyby. On se rozešel a tak jsme šli pár metrů k věštci. Na co Lothar čeká?
„Počkej!“ zastavil Loto.
„Musím ti něco říct. Víš, mluvili jsme s tou herečkou.“
„A?“ zajímal se, nehnul brvou. Byla tma a já letmo zahlédla, jak spustil ruku ke zbrani…
„A všechno nám řekla. Ve jménu Zahory tě zatýkám!“
„Cože?“ podivil se viník a nenápadně se rozhlédl. Jeho ruka se dotkla záštity,
47
Sedma tasil a přiskočil k němu. Meč v jeho pochvě vyběhl o tři centimetry
nahoru, to ale už se Sedmova dýka stočila kolem hrdla a dotkla se ohryzku.
„Nezkoušej to…“ poradil mu. Meč se zhoupl zpět a zajatec zvedl ruce k nebi.
„Co to děláte?“
„Nelži! Zabil jsi toho oběšence, přiznej se!“
„Nemáte žádnej důkaz!“
„Ona všechno řekla. Dejte mu roubík.“ Rozkázal Lothar. Když jeho ruce
pevně spočívaly v poutech, uklidila jsem svoji šavli zpět za opasek.
„A co jste vlastně vyluštili z tý šifry?“ napadlo mě. Jerry se překvapeně otočil.
„H
ele, to je docela klika, že je úplněk zrovinka dneska. To by jsme
jinak byli asi v pěkný prdeli. Prostě Taranis je sympaťák, to se nedá
popřít. A víte co mě napadlo…?“
„Amordien…“ zasténal Sedma.
„Co je? Já jsem jen chtěla říct, že jsme měli fakt štígro. No ne?“
„Amordien,“ začal smířlivě Jerry, „nemyslíš, že by bylo lepší bejt chvilku
zticha?“
„Myslíte, že před náma uteče? Je to přeci Mistr, no ne? A navíc je to stejně klika.“
Lothar se nadechl: „Třeba to neni moc dobrá vizitka, že jsme slyšet
sto metrů v okolí, co myslíš?“
„Ale…“ nadechla jsem se. Prostě jsou to zapšklý páprdové a hotovo. Vždyť
jsem odhalila tu vraždu. Já, já jediná! A voni na mě úplně pečou. Co si vlastně myslej? Že mě můžou věčně poučovat? Nejsem žádná pitomá malá…
„D
obrý den!“ ozval se za námi Sironův hlas.
„Dobrý, dobrý…“ zachraptěl stařec. Všichni jsme se jak na povel
otočili.
„Asi vás tu hledáme….“ Snažil se Siron navázat kontakt.
„Mě? To se asi mýlíš, panáčku, já jdu náhodou kolem…“
„Já si myslím, že se nemýlí, Rollinci.“ Radikálně se ujal slova Sedma. S trochou obavy jsem se k němu otočila.
„Kdože??“ zeptal se dědula. To už jsem stála sotva metr od něj. Byl to starý
muž, tak sedmdesát let, ohnutý v zádech, zahalený v kápi, opírající se o příliš krátkou hůl. A možná se mi to jen zdálo, byla tma, žádnou louči jsme
neměli ani my, ani on, jen svit úplňku ozařoval vodní hladinu jezera, ale
možná se mu u pasu zablýskl… asi čutora.
„Přišli jsme za tebou, Rollinci, protože s tebou potřebujeme mluvit. Kdo
48
jiný by byl o půlnoci za úplňku u jezera?“
„Coože? Promiňte, chlapci, ale já špatně slyším. Cos to povídal? Museli jste
si mě s někým splést.“
„Ne, určitě ne, našli jsme obě dvě tvé zprávy, tvoji poslové byli zavražděni,
ale vrahy jsme zajali,“ dál klevetil Sedma, „a ze zprávy vyplývá, že tu budeš
čekat.“
Stařec se náhle zvětšil, kápě mu přepadla dozadu, na hlavě měl klobouk (jak
jsem si toho mohla nevšimnout??), napřímil se a – stál před námi dospělý
muž přímého pohledu, dlouhých vlasů a dobře vystavěné postavy. Na chvíli
jsem zapomněla dýchat.
„Dobrá, nebudeme si tu hrát divadlo. Proč jste přišli?“ řeklo TO.
Polkla jsem.
„No,“ zakoktal se Siverhand, „ my…“
„My vás hledáme, protože potřebujeme kontaktovat Fenga.“ Dořekl za něj
Sedma.
Rollinc se zarazil. „Fenga?“ zeptal se pomalu.
„No, musíme s ním mluvit.“ Pokračoval Sedma.
„A smím vědět, když už mě žádáte o tu pomoc, PROČ MUSÍTE??“
„No, když se nám ho nepodaří přesvědčit, že má pomoc jednomu chlapovi
zničit Ilian, tak nás ten týpek najde i se svým kostěným drakem…“ zablekotal Lothar.
„Můžete mi to nějak rozumně vysvětlit??“ zahřímal Rollinc, až z něj šla
hrůza.
„To je ale na dlouhý vyprávění…“ podotkla jsem.
„Mám dost času.“
Sedma, Lothar, Siverhand a já jsme pak na přeskáčku zhruba vypověděli, co
nás za posledních dvacetčtyři hodin potkalo. Jen o deníku se nikdo nezmínil. Nevím, jestli mí společníci prokázali tolik inteligence v jeden okamžik
společně, nebo šlo o řízení osudu, ale byla jsem ráda. Alespoň něco.
„Nekro, povídáte…“ zaujalo Rollince.
„Ano, nechával si říkat Nekro.“ Přisvědčil Sedma.
„Víte vy vůbec, komu jste pomohli?“
„No, on říkal, že velel Ilianině armádě…“ zafňukala jsem. „Ale co jsme
mohli dělat?“
„Hmmm,“ zamyslil se na chvíli Rollinc, „a Goodfrieda s Ten-čun-sena jste
osvobodili taky. Co víte o Ilian?“
ačala jsem si připadat jako u výslechu. Rollinc byl zkrátka husťák, asi
největší husťák, jakýho jsem kdy poznala. Ukázal na prvního a jak jsme
Z
49
před ním stáli jak usmrkanci v půlkruhu, nechal každého z nás postupně
odpovědět. Diktoval si směr a tempo rozhovoru. Určoval, kdo bude na jeho
otázky odpovídat. Kdo má mlčet a kdo naopak mluvit. Jak to dělá? Připadala
jsem si jako vesnickej blbeček, jak to tak šéfoval, ale zase na druhou stranu,
vesnickýmu blbečkovi by asi ani nepřišlo, že se chová pod svoji důstojnost,
což mě mohlo aspoň trošku utěšit.
„Ilian,“ zadrhla jsem se, když na mě přišla řada, „Ilian je apoštolka, to se
ví všeobecně. A taky nám vydrancovala celej Lakris, se svýma armádama,
a pokuď se nemýlím, tak to zmákla i tady, v Duinu.“ Ještě nikdy mě nenapadlo, že neumím mluvit. K sakru! „Jo!“ vzpomněla jsem si, když už se nadechoval Jerry vedle mě. „A říká se, že je to čarodějnice. Hodně mocná čarodějnice. Nemám ráda mágy…“ zamumlala jsme si už spíš sama pro sebe.
Ale překvapivě to Rollince zaujalo. „Setkala jsi se už někdy s nějakým?“
„Prosím, setkala. S několika. Ale vždycky, když už jsem si myslela, že jsem
je už převezla, tak udělali nějaký hula-hula – a člověk si pak připadá jak
idiot. Prostě zapomene, co chtěl, a dělá, co chtěj oni. Je to vážně hnus…“
ztichla jsem.
„Pamatuješ si jméno nějakýho z nich?“
Měla jsem v hlavě jak vymeteno. Dneska jsme se setkala s jedním – ale toho
jsem neznala. No, a na poslední výpravě s tím, no, jak měl lebku na holi
a mluvil s ní, byl ze Saurelionu a furt se mě ptal na sex a dal mi ten dopis,
co jsem neuměla přečíst. K Meledrachovi! Jak jen se jmenoval?
„No, já…“ začala jsem beznadějně koktat. „Nemůžu si vzpomenout.. Ten,
no, mám to na jazyku…“ Rollince moje tápání přestalo bavit a volně naznačil Jerrymu, že má pokračovat. Až za dvě hodiny jsem si dala dohromady
Azaka, ale znám třeba taky Fernanda, i když už jsem ho dlouho neviděla,
znám Croma, ten je moc hodnej a černej a má svou bohyni v listí, znala
jsem Sapfó, i když jen okrajově, a ta byla v družině s kouzelníkem Draxem.
Kam se to všechno v tu chvíli vykouřilo?
„Pomůžu vám.“ Rozsekl rozhovor Rollinc.
Oddechla jsem si.
„Ale má to háček.“
„A to?“
„Ani já sám nemůžu kontaktovat Fenga. To můžu jenom se svými přáteli.“
„Tak poprosíme i vaše přátele.“ Řekla jsem jednoduše.
Rollinc se na mě usmál tím úsměvem, co nenávidím. Malá a blbá. „Rovena
je na Nefritových ostrovech a Thomas v Sérii. Každý z nás má třetinu trumfové karty Fenga, kterými se lze s ním spojit. Bez jejich části Fenga kontak-
50
tovat nemůžu. Ale za měsíc by mi měli poslat zprávu, tak jim dám vědět.“
„Má to trošku větší háček.“ Řekl smutně Sedma.
„Ano?“ podivil se.
„Nekro nám dal dva dny. A jeden už máme za sebou.“
Mistr znejistěl, jen na okamžik, sotva postřehnutelný okem, pak se k nám
otočil a povídá: „Jak tedy kontaktuji Rovenu a Thomase?“
„No,“ zamyslel se Lothar, „v Craftu je portál na Nefritové ostrovy. Tím se
dokážu dostat za pět minut tam a dalších pět minut zpět. Lady Rovena bydlí
sotva půl hodiny cesty od Zářícího domu.“ Perlil Lothar.
„…a odsud do Craftu je to šest dnů jízdy, z čehož vyplývá, že je to trošku
napnutej rozvrh.“ Uzemnila jsem ho.
„A mimo to,“ připojil se pan Husťák, „do Série z Craftu zatím žádnej portál
nemáte.“ Informovanej Husťák.
„No, někteří kouzelníci umí teleportovat…“ nevzdával se Lothar.
„Ale no tak!“ přerušil ho znuděný Rollinc, „přemýšlejte přece! Vy že jste
osvobodili Goodfrieda? Všechny informace už máte…“ Co tím myslí?
„Vy máte trumfové karty lady Roveny i Mistra Thomase, že?“ řekl Sedma a mně chvíli trvalo, než mi došlo, co tím myslí. Nějak jsem se do toho
v první chvíli zamotala. Sedmovi to občas vážně pálí.
„Vskutku?“ zasmál se Rollinc. „Dobrá. Musím Vás ale upozornit, že cestování za pomocí trumfů Ilian zná. Ty cesty hlídá a proto je nepoužíváme. Je
to nebezpečné. A teď se Vás zeptám – nejdřív špatnou nebo tu horší zprávu?“
„Tu horší.“ Zamručela jsem.
„Tu horší. Hmm, tedy do toho. Karty jsem z bezpečnostních důvodů ukryl
a nenosím je u sebe. Roveninu kartu jsem schoval na takový skalnatý pahorek, protože se mi tam líbilo. Problém je v tom, že je natolik krásný, že se
Ilian rozhodla na něm vybudovat svůj palác.“
eště před půl hodinou jsem si myslela, že nás má Taranis rád. Mýlila jsem
se.
J
„A
Thomasova karta?“ Zeptal se po chvíli strašidelného ticha Sedma.
Tu jsem ukryl na cvičiště školy, není tak nebezpečné se k ní dostat,
ale je to obtížné. Jakého jste vůbec povolání?“
„Zloděj.“
„No, zloděj...“ zaváhal Silverhand.
„Zloděj.“
„Zloděj.“
51
„Obchodnice.“ Řekla jsem s co největším důrazem.
Rollinc se podivil. „To jste mi pěkná družina. No, je-li to pravda, pak by jste
to měli zvládnout.“
„Ale Sid říkal, že škola je zbořená…“
„Propadlík Sid?“ zasmál se. „Aspoň víte, proč je Sid propadlík.“ A mě chytil pod krkem! To je k vzteku.
„A, Mistře, můžu se na něco zeptat?“ pípla jsem do ticha.
„Prosím?“ zabodl do mě svoje oči, až jsem se zastyděla za svoji neomalenost.
„Mě by jen zajímalo, kdo byli oni, že sledovali vaše posly. A proč?“
Zdálo se, že se umí i usmát. „Vy jste to nepochopili, co? Vůbec nevíte, kdo
byli ti dva z karavany zač? Nenapadlo vás, že třeba i Ilian má svoji gildu,
dobře trénovanou zlodějskou síť, co jí nosí informace o celé téhle zemi? Co
posouvá figurkami? Pak jste naivní.“
Potřebovala jsem kyslík, trošku toho vzduchu do plic.
„Když jsme u toho – ta Ilianina pevnost – je to rekrutiště a cvičiště nových
špehů pro tuhle Ilianinu síť. Tak jednou týdně, někdy i vícekrát, tam chodí
noví a noví poskokové.“
Zapálilo mi to: „Myslíte, že kdyby jsme se vydávali za ty dva, co jsme je zajali, tak že by to mohlo fungovat? Já jsem ženská – no, ona byla starší, ale…
Nebo by jsme je mohli vyslechnout a vydávat se za nové rekruty. Když zjistíme, kdy tam měli přijít. No, dej Taranis, aby to byl náhodou zrovinka zítřek.“
„To zní rozumně. Dejte si ale velký pozor. Musíte se rozdělit na dvě poloviny, všichni to stihnout nemůžete. Takže ty,“ pohlédl na mě, „a kdo?“
Sedma vypjal hruď: „Já tam půjdu taky. Myslím, že by se hodilo, kdyby tam
šel někdo, kdo neřekne všechno po pěti minutách rozhovoru, co, Amordien?“ Uraženě jsem odfrkla.
„Já bych měl jít taky, už kvůli tomu, kým jsem.“ Povzdychl Lothar.
„Tím je to dáno. Hodně štestí. Silverhanda, Jerryho a Sirona tedy čeká naše
školní cvičiště. Dejte si pozor na skřítky. A Lothare, dohlédni, aby vaši dva
zajatci opravdu viseli. Jinak ti přinesou ještě dost problémů. Kdyby to soud
rozhodl jinak, vězeň na útěku… rozumíme si.“ Loto pokýval horlivě hlavou.
„Chcete se ještě na něco zeptat?“
„Jestli to přežijeme,“ řekl ponuře Sedma, „kde se sejdeme?“
„V tom případě zítra v poledne tady. A buďte opatrnější. Je vás slyšet stovky
metrů daleko.“
52
P
od nohama mi skřípal sníh, vítr skučel ve větvích, přemýšlela jsem o bozích, o osudu, o štěstěně, jež je tak vrtkavá. Maminka mi vždycky říkávala, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou, nebo že mám víc štěstí než
rozumu. Někdy to byla pravda, ale bez toho rozumu by to nešlo. A teď můj
rozum zaměstnávalo jediná myšlenka. Jít do Ilianiny pevnosti je možná horší
než se nechat sežrat drakem. Ilian je krutá, říká se to o ní, libuje si v bolesti
a v utrpení, nene, nechat se mučit od Ilian je horší než jedno polknutí draka.
A před drakem se dá možná schovat, možná. Před Ilian? Možná tak do prdele
a je dost veliký riziko, že tam půjde za vámi. Zase nejít do pevnosti – to je
jako říct: já to balím, dámy a pánové. Jsem posraná za ušima, tohle se nemůže
povíst. Volím radši rychlou smrt než jedinou naději spojenou s výhledem, že
se to nepovede. Copak já jsem se někdy něčeho bála? Copak já jsem kdy měla
před někym respekt? Stála jsem někdy v lati jako řiťolezec Čoud? Líbala jsme
někomu zadek a matlala med kolem huby? NE. Tak co se to se mnou děje?
„S
edmo?“
„Amordien, nech mě, prosím, chvíli o samotě…“
„Co se stalo?“
„Ty to nevíš?“
„Ne, co bych měla vědět?“
„Popravili Yaga.“
C
igareta měla chuť jak Mindžischánovi ponožky týden před Vánocema.
Statečně jsem ji kouřila, snažila se nemyslet, umrtvovala jsem mozek
v rumu, vínu a medovině. Bylo půl pátý ráno, ptáci vyřvávali a já seděla sama
u stolu s hostinským, jeho bratrem a nějakým mužem v klobouku. Bavili
se o ničem. Yaga popravili. Yaga, kterej se vždycky ze všeho vyzuje. Yaga,
nechytitelnýho, jako vítr a letní bouřka, ožralu a pleticháře, tlučhubu, ukecanýho Yaga. Nikdy před tím mě nenapadlo, že se něco takovýho může stát.
Když se to stalo Yagovi, může se to stát každýmu. Ne, nebrečela jsem, tomu
by jste snad ani nevěřili. Nebrečela jsem, ale všechno se ve mě svíralo. Proč
proboha chtěl dvakrát okrást toho nafoukance? Dvakrát? Je blbej? Vždyť ho
z toho Loto vysekal! Lothar, Lakriskej rytíř! Koho jinýho měli poslechnout
než jeho?
T
o ráno stálo za starou belu. Hlavu mi drtili ožralý jeleni, měla jsem pocit,
že mi roste paroží, hlava mi pukala v pantech. V hubě jsem měla jak
v polepšovně, žaludek mi vypovídal službu a opovážlivě se přeléval z leva
53
doprava – a zase zpět. Možná mě ten drak už sežral.
„Amordien, dělej, čeká nás Ilian!“
Netušili byste, co s člověkem udělá stres. Stres, nebezpečí, nebo prostě myšlenka, že to je dneska naposledy, co dejcháte zavšivenej Zahorskej vzduch.
No, v mym případě to bylo sice taky poprvý, ale to je fuk. Vyslýchali jsme
zajatce, křížovym výslechem, na všechno jsme se ptali obou a když jeden
zalhal, dostali nakládačku oba. Prokládali jsme to hodnej-zlej věznitel a nakonec se nezávisle na sobě na všem shodli. Takže nám přesně popsali, jak
to vypadá ve tvrzi, kolik je tam lidí, že měli dneska přijít tři nový rekruti,
no prostě všechno. Taranis má smysl pro humor. Tři nový rekruti. To je teda
prdel. Napínavý do posledního okamžiku.
„H
ele, a žádný blbosti.“ Začal Lothar.
„Jo, jasně, žádný blbosti…“
„Amordien, radši mlč a dělej jednou v životě, že neumíš do pěti počítat, jasný? Jsi naivní, bojíš se mluvit a posloucháš na slovo, jo? Dělej blbou.“ radil
mi Sedma.
„No, mluv radši ty, Sedmilháři, seš v tom profík, tebe na nic nechytěj.“ Mlel
Loto už popáté.
Byla jsem vystrašená k smrti. Proč si to nepřiznat? Slíbila jsem, že když to
přežijem, tak půjdu do kostela. Aspoň jednou. A naučím se číst a psát. No
fakt…
„Hele, a to tam jako takhle přijdem, no, my jsme ti nový rekruti.. a to všechno? A co když se nás budou ptát, odkuď jsme přišli, jak se jmenujem? Musíme si vymyslet historku, co jsme zač. A základem tý historky je co nejméně
lhát – tak se co nejmíň zvoře. Tak já jsem Sněženka – už jsem si na to zvykla…“
„Tak mě říkejte třeba Tajnej…“ vymyslel Loto. To je mi teda jméno.
„Tajnej a Sněženka? Hmm… a mě se říká Pít.“
„Pít?“ zeptala jsem se.
„Jako pátý.“
„Jo, aha. A odteď se budeme tak už oslovovat, ať si na to zvyknem. Takže
mluvit bude Pít. Má to být nějde uvnitř v nějaký místnosti, nejspíš ve sklepení, pravděpodobně v truhlici. Tu umí otevřít Tajnej. Když se něco posere,
tak uděláme co?“ plánovala jsem.
„No, já mám svitek neviditelnosti.“ Neochotně přiznal Loto.
„Jen jeden? Ale ty se umíš, no, jak jsi udělal v tý jeskyni – schovat ve stínu,
ne? Ty ho tak moc nepotřebuješ.“ Začala jsem z vostra.
54
„No, já… počkej, Amordien, mám tu… teda Sněženko, mám tu možná - jo,
mám dva.“
„Hmm, to je málo…“
„Hele, mám tu lektvar Havrana“ zašantročil v brašně Pít, „když se ho napiješ, změníš se v havrana a můžeš uletět. Ale když tě střelej šípem, no, havran má docela křehkou stavbu, rozumíš, ne?“
„Já mám taky křehkou stavbu, takže žádná změna.“ Poznamenala jsem.
„Na, vem si to, ale použij to jen v případě vysokýho ohrožení, jasný? Amor..
Sněženko, je to docela drahý… Chápeš to, doufám?“
„Proč bych to asi zbytečně plácala? Když to nepoužiju dneska, tak to zachrání kejhák třeba zrovna mně za půl roku. Nejsem blbá.“
„Ok, ale dej si to někam, ať to máš při ruce.“ Hnědavý lektvar v malé lahvičce lehce světélkoval barevnými odlesky. Pověsila jsem si ho na krk
a schovala pod kápi. V případě potřeby stačí zvedlout kuklu a napít se.
„T
ak, a teď, proč tam vlastně jdeme.“ Začala jsem z nového soudku.
„No, jako noví rekruti…“
„Ach jo, to nestačí! Já mám návrh. Byli jsme v karavaně. Chtěli jsme něco
čórnout. Já jsem měla odvést pozornost a vy jste to votočili. Jsme začátečníci, je to jasný? Prostě hrozný amatéři. Sice se nám to povedlo, ale vychytala
si nás tam jedna ženská – že nás viděla, a že máme dvě možnosti, buď nás
nahlásí strážím, nebo se nahlásíme sami tady. Tak jsme teda tady. Žádný
moc veliký nadšení pro Ilian – to by prohlídli, to nezahrajem, ale na druhou
stranu – proč ne? Stavíme se rádi na stranu silnějších. Tak jsme tu. Co vy
na to?“
„To nezní zle, ale co řekneme, když se nás zeptaj, jak se jmenovala?“
„Taranis, to je takovej problém? My jsme se jí ptali – a ona něco jako: moje
jméno není důležité. To říkaj všichni, co si chtěj připadat jako strašný borci.“
„Ok, a pak nám vysvětlila, kudy se sem dostanem a že máme říct, že nás
posílá ona a oni že už budou vědět.“
„Bingo!“ zaradovala jsem se.
„Tak, já jsem Pít a potkali jsme se v karavaně. Dali jsme se dohromady. Víc
o mě nevíte, jen že rád hraju karty.“
„To zní dobře. A ty, Tajnej?“
„No, já jsem z Trojzubce.“
„Ok, tak si každej odvyprávíme už svoji historku, co jsme dělali před tím.
Důležitý je, aby byla co nejmíň vymyšlená, pak bude působit věrohodně. Jo,
55
a jdeme jen pro tu kartu, nic víc si nevezmem.“ Mudrovala jsem.
Sedma souhlasil: „Ani „ň“, žádnou kravinou neohrozíme náš plán. Jde
o kejhák. Tohle není žádná prdel. Jasný?“
„Stoprocentně.“ Souhlasil Lot… – chci říci Tajnej.
„Ani stříbrňáček…“ zafňukala jsem. „Ani kdyby se tam válely hromady
zlata…“ Ta představa je hrozná.
„Sněženko!“ okřikl mě Pít.
„Jojo, dyť říkám, ani stříbrňák.“ vzdychla jsem.
„Hele, a co když to získám, jak si dáme vědět?“ napadlo Tajnýho.
„No jo…“
„No, tak prostě navrhneš, jestli si nechcem zahrát karty. To je signál, že víš,
kde to je a jdeš pro to. A jak někdo řekne, že včera vyhrál v kartách, tak to
máme a mizíme. Nenápadně. Ok?“
„Jasný jak ryzáky ve Wasarově měšci. Ztište se, už tam budem.“ Zašeptala
jsem, když jsem zaslechla nějaký halas z dálky, ale nebylo potřeba. Oba to
zaznamenali rychlejc než já.
„H
ele, rozkaz zněl jasně! Nepouštět muže s koženou brašnou!“
„Jasně šéfe!“ zazněly dva obhroublé hlasy z hradiště, které se vynořilo na vrcholku kopce zakrytym větvema nejvyšších stromů. Kolem dokola
stála šedavá kamenná zeď, vysoká dvě tři patra, proti nám se tyčila brána
s padací mříží z bytelného železa, vypadalo to celé jako kus železné pěsti,
jež upadl z vesmíru a zabořil se nárazem do skály. Mimovolně jsme se oklepala. Jdoucí na smrt tě zdraví.
S
Život má smysl pro ironii.
edma si sundal koženou brašnu a vyrazili jsme k bráně.
„Poplach!“ zařval vztekle chlap na věži. „Tři neznámý osoby před branou. Mám je zabít?“ chvilku bylo ticho a pak se na hradbách objevila ještě
jedna hlava.
o ste zač?“
„Přišli jsme sem jako noví rekruti.“ Začal vysvětlovat Sedma. Já jsem
stála asi dva metry za klukama a oči upírala vyděšeně k zemi. Nevinnost sama.
„Řekněte heslo!“ Rozhlédli jsme se po sobě.
„Žádné heslo není! Jsme noví rekruti a neznáme heslo. Měli jsme dneska
přijít!“
„Co s nima, šéfe, neznaj heslo?“
„C
56
„No, teďka nám sem posílaj všelijaký lidi. Jak se jmenujete?!“ křikl muž
přes bránu.
„Já jsem Pít!“
„Říkaj mi Tajnej.“
Stydlivě jsme pohlédla vzhůru, pak zrak stočila k zemi a špitla tak, aby mě
sotva slyšeli: „Sněženka.“
„Sněženka?“ Zařval chlap na ochozu. „Sněženka? To si z nás děláš predel!
Proboha, voni nám sem pošlou někoho, kdo se jmenuje Sněženka? Je to
možný? Kdo vás poslal?“
Sedma se ujal slova: „Taková ženská z karavany.“
„Jak se jmenovala?“
„To nevíme, řekla nám, že její jméno není důležitý. A že se tu máme nahlásit.“ Šéf se strážným na sebe koukli, pak pan Kápo 1. Veliký pokrčil rameny
a zařval: „Jdu se na Vás dolů podívat. Nic nezkoušejte, jasný?“
Brána se začala otevírat a v jejich dveřích, Taranis chraň, stálo něco…
„Uhni Drobku! No tak!“ Drobek uhnul asi o metr. Třímetrový trol se zasmál tupým dobráckým úsměvem a ukápla mu půlmetrová slina na kalhoty.
Zavětřila jsem problém.
„Kapitáne!“ zasalutovala stráž a muž s bystrým pohledem v klobouku vyšel
ven. Na hradbách asi tucet mužů napnul luky a šípy. Kapitán přišel k Sedmovi, pohlédl mu do tváře, sáhl mu na paži, ohmatal bicepsy.
„Chlape! Ukaž svaly, jestli nějaký máš!“ Sedma se zoufale snažil napnout
svůj svazek svalové hmoty. Na paži se vyrýsovala boule. Strejda má moc
pěkný ruce…
„A teď ty!“ houkl na Lothara. Loto bez váhání vyhrnul kabátec, odhalil
nadloktí a na paži se nu vyrýsoval slušný svalový objem.
„Dobrý…“ pochválil ho kapitán a přešel ke mně. To snad nemyslí vážně? Já
tu přeci nejsem od síly.
„Nestyď se, poď sem, holka…“ povzbudil mě a bez obalu mi začal prohmatávat moje bláto na špejlích. Zatnula jsem snad i oči do naprostého výkonu.
„Hele, chlapi, ta ženská má z vás největší sílu, jak je to možný?“ křikl kapitán a povzbudivě na mě pohlédl. Několik mužů na hradbách se zasmálo.
„Pojďte dovnitř.“ Pomalu jsme se vydali ke bráně. V ní jako socha stál trol.
Sedma se tázavě otočil a kapitán ho okamžitě popohnal: „Lez, než tě prošpikuju, dělej!“ Sedma se podíval na trola, na kapitána, na trola. Pak položil
ruce na trolovo koleno, omluvně na něj pohlédl, odrazil se...
Když přepadl na druhou stranu, dopadl na nohy a bylo vidět, že je rád, že to
má za sebou. Drobeček asi mýdlo nikdy neviděl a vodu používá evidentně
57
jenom k pití. Druhý ke trolovi přistoupil bez otálení Loto, chytil se zbytků
látky a bez větších problémů přelezl jeho záda. Přišla na mě řada.
Těžce jsem se nadechla s odhodláním, že příště se nadechnu zase až v uctivé vzdálenosti do Drobka, odrazila se, chytla se jeho lemu látky, ale pak se
objevila veliká tlapa a ta mě nadzvedla až na úroveň ramena. Jen jsem se
překulila a už jsem padala přes jeho záda. Zachytila jsem se, nebylo to vysoko, a pak už jen bezpečně přistála na zemi. Musím uznat, že kdyby Drobek nesmrděl jako hnojová relaxační kupel, tak bych snad za jeho pomoc
byla i vděčná.
„Uhni, chci projít!“ poručil kapitán a Drobeček okamžitě uhnul.
„Vy, odevzdejte zbraně! Všechny!“ poručil kapitán a my neochotně odevzdali nože, dýky, meče a podobné propriety. Jeden ze strážných prohledal
Lota i Sedmu, když se vydal ke mně, v mých očích se objevilo tolik nefalšovaného zděšení, že nakonec gentlemansky jen zběžně prohlédl můj opasek
a nechal mě jít.
„Teď půjdete na cvičák, a budete makat, jinak… víme, jak si poradit s neposlušností.“ Vypadalo to tu tak. Zaslechla jsem, jak na jednoho týpka řve jak
zběsilej, že když má zakázáno si sednout a lehnout, tak se nesmí ani opřít,
ať už ho nevidí, nebo mu přidá další dva dny beze spánku…
58
59
V hlavě se mi vynořily nepříjemné vzpomínky. Šoulet, který řve – tak ty už
nemůžeš? – viděla sem svoji fyzickou schránku, jak leží na zemi a se sebevětší vůlí se nedokáže zvednout – tak ty už nemůžeš? Tak ty už nemůžeš?
Nemůžeš? Polykala jsem hlínu a dýchala jsem poslední nádechy… - tak ty
už nemůžeš? Zbičujte tu bestii! ZBIČOVAT!
a co koukáš, holka? Dělej na cvičák! A Sněženko ti říkat nemůžem,
to nejde. Budeš třeba, no, třeba - Břitva! Makej Břitvo na cvičák, než
tě budu muset potrestat!“
tak Břitva sebrala své saky paky a zmizela k místům, kde byl největší řev: „K zemi! Vztyk! Kde se flákáš? Jak se jmenuješ?“
„Prosím, Břitva…“ pípla jsem spíš jako kdybych říkala „párátko“.
„Dobře, Břitvo, k zemi! A vzyk! K zemi! Vztyk!“ A já padala jak podťatá
k zemi a zas vstávala na nohy, a padala…
„N
A
… Šoulet tenkrát nade mnou zachrčel - Zbičujte jí, ale moc jí neponičte. –
a pak mě chopily dva silné páry paží a vlekly mě po nádvoří. Vím, že jsem
nemohla ani brečet. V tu chvíli jsem si to aspoň myslela. Ale přece jsem
pak křičela – když dopadl první úder, křičela jsem víc než cokoli na světě,
když se do mě zařízl karabáč, křičela jsem zoufalstvím a nezkrotnou bolestí. A pak přišla temnota, laskavě mě obejmula.
„K
zemi, Břitvo, k zemi! Tak je to správně! Koukejte na ní, taková mladá a jak jí to jde!“
…bodeť by ne. Temnota se rozestoupila a mě překvapilo, že necítím bolest.
Nade mnou byl armádní ranhojič s magickým lektvarem. Prohlížela jsem si
svoje ruce a záda – nebyl na nich jediný škrábanec. Na těle ne… Za jediný
týden mě takhle zbičovali do bezvědomí a magicky vyléčili třikrát. Třikrát!
Neprovedla jsem vůbec nic, jen moje tělo jedenáctileté holky nebylo schopno vydržet stejnou zátež jako těla dospělejch chlapů, co toho měli plný kecky zrovna tak. V celé armádě se našli jen dva, co měli se mnou soucit. Jediný dva kamarádi. Crom, černoch, co neměl jednu ruku, a všechny útrapy
snášel tudíž mnohem hůř než ostatní, a Sedma, co za mě nosil náklad a táhl
se mnou MTčko, náš mobilní tábor. Zvláštní, co tohle s lidma dělá. Řiťolezec Čoud, co na mě vrhal opovržlivé pohledy, když už jsem se nemohla ani
hnout, Mingischán, co dělal všechnu špínu za panstvo a stejně za to vždycky dostal svůj příděl pohrdání. Bezkonfliktví Sedma, co šel cestou nejmenšího odporu, nikomu nelez do zadku a přitom se nikdy nikomu v armádě
60
nepostavil…
D
o reality mě vrátilo, když se do rytmu neozvalo „vztyk“. Ležela jsem
na zemi a vzhlédla k buzerchlapovi. Ten se s úsměvem poklonil jakési
zahalené ženě.
„Vítejte, madam. Cvičíme nové rekruty.“
„Všimla jsem si. Kde jsou ti tři noví?“ Sedma se nenápadně zavrtěl, aby
upoutal pozornost. Dáma na něj pohlédla a vyjádřila přání, že by si s ním
ráda promluvila.
„Jak se jmenuješ?“ bylo poslední, co jsem zaslechla, když odcházeli.
Za čtvrt hodinky se Sedma vrátil zpět, žena ho propustila a zatímco se on
přidal k našemu rytí hubou v zemi, ona zvolala: „Děvče, pojď, popovídáme
si spolu…“, a Sedma se zatvářil jako že je to v prdeli…
ráčela vedle mě tím krokem, který byl uzpůsoben rychlosti mých “ukzemivzykovaných“ nohou, povzbudivě se na mě usmála a já musela bojovat proti pocitu, že to je jediný člověk, který v téhle pevnosti má rozum.
Tak takhle to dělá. Nejdřív vás vyříděj a pak na vás pošlou někoho, kdo je
jako „milej“ a vy mu ochotně vyblejete všechno, co chtěj slyšet. Mysli na to,
Amordien, mysli na to. Je to jen maska!
„Děvenko, tohle není nic pro slečnu, jako jsi ty…“ začala povzbudivě ženská.
„Hmm…“ odpověděla jsem moudře.
„Jakpak se jmenuješ?“
„Kapitán mi řekl, že mi budete říkat Břitva.“ Zakuňkala jsem.
„Břitva, hmm, dobrá, Břitvo, a proč jsi sem přišla?“
Tak, a už je to tady. Na to jsem čekala. Jen se neproseknout. Moje hra na nesmělou holčičku může zmást její instinkty na lhaní. Teď už jen zazpívat naučenou písničku.
„My jsme byli v karavaně a …“ Žena pozorně sledovala moje odpovědi, ale
jestli něco přečetla nebo ne, to ví čert. Položila mi pár doplňujících otázek,
ale naše dohoda byla docela přesná, takže jsem snad nezaváhala. Až na jednu chvíli:
„A to jsi tady teda jen z donucení, nelíbí se ti tady?“ zeptala se mě. To byla
tvrdá otázka. Zaváhala jsem, toho si musela všimnout. Pak se mi vybavila
moje vlastní slova, která jsem hučela do Sedmy a Lothara: Čím méně lžete,
tím je vaše historka věrohodnější.
„Víte,“ začala jsem váhavě odpovídat: „já bych sem sama od sebe nešla, ale
K
61
na druhou stranu mám pocit, že je lepší stoupnout si na stranu silnějších.“
Řekla jsem pevně. Vzpomněla jsem si na Rollince, usmála jsem se sama pro
sebe a jen nenápadně zamumlala: „To tedy lepší je…“
Nevím, jestli to na ženu zafungovalo, ale pak už se tvářila spokojeně. Musela jsem si dávat pořád pozor na jazyk, takže jsem radši odpovídala jen:
„Ano, hmm..“ nebo „aha“, ale měla jsem pocit, že je se mnou spokojená.
Položila mi ruku kolem ramen a povídá: „Ty asi nejsi moc na nějakej boj,
viď?“
To, prosím, opravdu nejsem.“
To budou ty lakriský čumět, ty máš tak báječně naivní výraz, z tebe by
byl výbornej zvěd. Ale na to je ještě dost času. No nic, učit tě odteďka
budu já. Pojď, dám ti nějaký knížky, a…“
Já neumím číst.“ Po pravdě mi bylo do breku. Už zase to pitomý čtení! To
se v tomhle světě nedá žít bez písmenek? To by se jeden vzteknul! Mohla
jsem v klidu někde sedět vevnitř…
ena se zatvářila zklamaně, povzdechla si a pak povídá: „Jo, no, mohlo
mě to napadnout. To ale bezpodmínečně musíš znát! Začneme teda psaním. Poď sem…“ A ukázala na nádvoří na zasněžený kámen.
„Tady budeš psát. Koukej,“ a sebrala klacík ze země, „tohle je A. Teď ho
tady napíšeš dvacetkrát, a pak mě zavoláš, je ti to jasné?“ Zručně do sněhu
nakreslila klikihák. Vypadal jako střecha, ale radši jsem byla zticha, popadla jsme klacík a začala obkreslovat obrázek. Myslím, že mi to šlo. Žena mezitím odkráčela. Rozhlédla jsem se, to už se ke mě řítilo ale jiné nebezpečí.
„Pusu…“
Ach ne! Radši bych vyskočila z kůže, než se blíže seznámit s touhle přerostlou hromadou plesniviny.
„Pusu!“ zopakoval Drobek. To už se ke mě opovážlivě přiblížil. Začala jsme
takticky couvat za můj výcvikový kámen. Zahlédla jsem ženu, jak se mihla
o nádvoří…
„Já už to mám!“
Ta se ke mně otočila a pomalu a s poťouchlým úsměvem ke mě kráčela.
Nedávala jsem pozor. Pak mě dvě veliké tlapy popadly a přitiskly na uslintanou hruď.
Pokusila jsem se nadechnout. Tlapy mě stiskly a ozval se blažené krknutí.
Pomoc! Zoufale jsem se potřebovala nadechnout! Kyslík…
Temnota se slila v jednu velikou černou díru. Podlomila se mi kolena. Pád.
„„
„
Ž
62
D
robek moje bezvládné tělo pustil a to dopadlo na zasněženou zem. V tu
chvíli se mým plicím podařilo získat tolik potřebný vzduch a já s nově
nabytým vědomým začala kašlat.
Mezitím ta mrcha došla ke mně a se sebevědomým úsměvem se provokativně zeptala: „Kdepak?“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co se mě to vlastně ptá. Ukázala
jsem na kámen, ale to pitomé písmenko, už si nepamatuju, jak se jmenuje,
prostě nebylo. Drobeček se o moje fantastické výsledky otřel rukou. Zničeně jsem vsávala ze země, abych skutečně pochopila, že má snaha vyšla
vniveč.
„Cože?“ zeptala se a výhružně zvedla obočí.
„Tady, tady to bylo…“ vyděšeně jsem koktala.
„Tak to napiš znova a příště mě volej pouze v případě, že budeš mít práci
opravdu hotovou!“ Musela vědět, že to Drobek smazal. Spolkla jsem svoji ješitnost. Chtělo se mi křičet! Ta vaše obluda mě málem zabila a vy mě
tu budete nadávat kvůli nějakejm pitomejm obrázkům ve sněhu! Zhluboka
jsem se nadechla.
Nakreslila jsem dvacetkrát střechu s tyčkou uprostřed, když si to ke mě zamířil kapitán. Snaživě jsem se usmála ve snaze získat přízeň aspoň někoho
ve hradě. K mému zděšení se rozvalil do mých písmenek a povídá: „Umíš
vařit?“ Přisvědčila jsem kývnutím hlavy.
„Seber se a jdi do kuchyně, to jsou tamty dveře, a ať je to k jídlu, nebo vás
nechám z tý kuchyně pověsit všechny!“ Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem
usoudila, že kapitán je víc než nějaká ženská a vydala se ke dveřím. Před
dveřma byl zaraženej kůl a u něj byl uvázanej takovej klučina, no, moh
bejt straší než já, vono se to přes tu krev nedalo moc poznat. Z té mašírky
na krku by jste vyčetli spíš hovězí guláš než obličej. Guláš zašeptal: „Pomož
mi!“
V
kuchyni se mě ujal holohlavý chlapík. Začal mi vysvětlovat, kde je koření, jak se dělají placky, s čím je má rád kapitán a s čím kouzelník (maj
tu i kouzelníka!), kam se chodí pro vodu a nakonec, kde je spižírna na maso.
Spižírna! Pozorně jsme se koukla na kuchaře. Asi byl slepej jak patrona, protože uprostřed spižírny byl zřetelnej poklop do podlahy. Když odešel zpět
do kuchyně, chvíli jsem počkala a pak se nenápadně vrátila do spižírny. Nadzvedla jsem poklop. Pod víkem z těžkého dřeva zela díra do skály. Spíše bych
ji měla nazvat puklinou, protože nevypadala jako dílo člověka, ale přírodních
sil. V ní byla vklíněná a tmou zahalená truhlička, na které visel zámek. Jestli
63
je Mingischán mongol, tak tohle je vono!
a mnou se ozvaly kroky. Stuhla mi krev v žilách. Rychle jsem se snažila
vrátit víko na své místo. Nebetyčně skřípalo.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě tvrdý hlas. Kapitán!
„Koukám, z čeho by šla udělat jedna moje specialita, ale nikde tu nevidím
žádnou zvěřinu.“ Zalhala jsem. Taranisi!
„Maso není už dlouhou dobu, makej do kuchyně. Já pořád podezřívám kuchaře, že tu nějaký bejt musí, ty jeho placky nejdou žrát,“ svěřil se mi, „musí
ho mít někde ulitý. Už jsem tu nebyl pěkně dlouho.“ Zatímco mi vyprávěl
o svých žaludečních svízelích, nenápadně jsem se přesunula ke dveřím, takže poklop zůstal za mnou. Nohou jsem rozmazala prach, který se opět slil
v jednolitou špínu podlahy. Viděl to?
„Umí někdo z těch tvejch kamarádíčků lovit? Zvěřinu bych si dal. No, vykašli se tu na to a běž na bránu hlídat. Chlapi se musí vystřídat u jídla.“
„Ehm,“ odkašlala jsem si, „a mám hlídat na bráně beze zbraně?“
„Tak si vem to svoje párátko.“ Usmál se povýšeně, jako kdybych s tím snad
stejně neuměla mávat. Nevadí, mám svoji zbraň. Cestou ze spíže jsem opět
polkla svoje ego. Klid, Amordien, jen klid.
Z
N
a bráně jsme vystřídala chlapíka, který se šel najíst, a ledově jsem hleděla do kraje. Cestou mě zahlédl Sedma, a tak jsem na něj pokývla, že
s ním potřebuji mluvit. Když se vracel na cvičák, a bylo vidět, že toho má
právě tak dost, stavil se u mě.
„J
e to ve spíži pod poklopem. Na zámek, musí tam Loto.“ Zašeptala jsem.
Sedma plynule pokračoval v cestě a jen rukou naznačil, že rozumí.
Na bránu za mnou přišel nějaký starší chlapík, seřval mě, jak hlídám a nakázal mi, že kdyby šel kapitán, ať ho vzbudím, jinak ať si ho nepřeju. Jeho bych
si nepřála tak jako tak, takže o nic nejde.
Zatímco jsem tupě zírala do kraje, vzbudil ho jeho kámoš.
„Vstávej…“
„Co! Co se děje! Jo, to seš ty… nech mě.“
„Vstávej! Co je vona zač?“ Ukázal na mě. Dělala jsem, že to nevidím.
„Malá holka, tý si nevšímej. Tak vo co de?“
„Vážně? Nepráskne nic?“
„Ani nás neslyší…“ Ale slyším.
„Vím, jak můžeme zdrhnout…“
„Už zase?“
64
„Jo, večer se sejdem a já ti to vysvětlím.“ Pokývnul parťákovi a odešel. Zajímavé.
„P
usu!“ ozvalo se za mými zády. Tentokrát už jsem dobře věděla, co mi
hrozí a dala jsem si bacha.
„Pusu…“ Ozval se Mazlík znova a natáhl po mně svoje pařáty. Uhnula jsem
jako rybička.
„Počkej,“ zoufale jsem se mu snažila domluvit, „počkej přece!“ Obluda se
na chvíli zastavila a pohlédla na mě.
„Teď ne!“ snažila jsem se oddálit chvíli našeho sblížení.
„A kdy?“
„Dneska večer, ano?“ zaslibovala jsem, „dneska večer, ale pššš… je to naše
tajemství, do tý doby jakoby nic, jo?“
Nenapadlo mě, jaký by to mohlo mít účinek. Mazlík se zastavil, poškrábal
se na hlavě, pak se šťastně usmál a poslal mi vzdušnou pusu. Nakonec se
otočil a s výrazem největšího štěstí si to zamířil přes nádvoří pryč. No, jestli
tu budu ještě večer, tak to bude stejně ta nejméně nepříjemná událost.
Před branou se nic nedělo, kolega spal a já tajně doufala, že se už Lothar
pustil do díla. Z hlídkování mě vyrušil kapitán, abych šla zpět do kuchyně. Normálně by mě to urazilo, ale dneska jsem byla za tu šovinistickou
představu ženy v kuchyni ráda. Před kuchyní se bavili dva chlapi tím, že
po zajatci házeli zbytky jídla. Ten byl očividně v bezvědomí. Tak takhle dopadnem, jestli nás prohlédnou. Oklepala jsem se. V tu chvíli přišel Drobek.
Oba chlapi uskočili.
„Hlad!“ oznámil trol. Ti dva chytráci ve snaze se jej zbavit jen ukázali
na zbytky koláčů na nohou chlapce. Zavřela jsem oči.
J
sou chvíle, kdy člověk lituje, že uši nejdou zavřít, vypnout, vypojit. Nejdou. Ten zvuk si zapamatujete. Věřte mi, nikdy už na něj nezapomenete.
Neviděla jsem, nekoukala jsem se, pečlivě jsem přitiskla víčka k sobě, jako
by mi je sešili. Věděla jsem, co se stane. Nepotřebovala jsme to i vidět.
„S
lečinka je citlivka?“ zachechtal se jeden ze dvou chlapíků. Neotevřela jsem oči, jen jsem po slepu došla až ke klice, tu stiskla a vpadla
dovnitř. A vrazila jsem do kuchaře. Byl bílý jako stěna a rukou mě k sobě
přitiskl.
„Já se na to nemůžu dívat.“ Slabikoval. Přikývla jsem. Pohladil mě po vla-
65
sech.
„Chtěl jsem mu donést potají nějaké jídlo, aby se aspoň najed, než ho popravěj.“ V rozklepaných rukou držel dva malé mrzké koláčky se zeleninou.
„Už to má za sebou, nic ho už nebolí,“ snažila jsem se uklidnit nás oba. Jen
zavrtěl hlavou a ukázal na okno. Vyhlédla jsem ven. Nad krví zbrocenou
postavou přivázanou ke kůlu stál vážný muž v brýlých a tmavé kápi. Zatočil
holí ve vzduchu…
„Pomůže mu?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Kuchař se vysmrkal a polkl.
„Ten nikdy nepomůže nikomu. Jen ho udrží při životě, dokud smrt nepřikáže kapitán pevnosti. Jak moc zajatec trpí je mu ukradený.“
Proběhly mi hlavou všechny myšlenky, které mi připomněly, že díky magii lze člověka mučit více, než by kdy příroda povolila. Smrt. Když padnete
do zajetí těhlech bestií, stává se i ze smrti největší milost.
„Hele, holka, dávej si pozor, jestli budeš tahle jako dneska projevovat soucit,
tak brzy skončíš na jeho místě.“ Nasadil masku neproniknutelného drsňáka
a odešel ke plotně.
Za chvíli se ze skladu vrátil Lothar. Nesl nějaké koření. Podíval se na mě,
odložil koření.
„Nepůjdeme si večer zahrát karty?“
Takže zatím nic.
„Klidně, ráda. Zeptej se ještě Píta, jestli nepůjde taky. Kde vůbec je?“
„Kapitán ho poslal na lov nějaké zvěře, aby bylo maso.“ Odpověděl mi kuchař. Chudák Sedma.
„Břitvo, tady máš dva protekční koláče pro kouzelníka, viděl tě, jak jsi litovala toho zajatce, tak si to běž vyžehlit…“ usmál se na mě kuchař. Z kuchyně se dá vládnout světu.
„Z
ase koláče?“ Zvedl obočí mág. Sklopila jsem oči, lehce se poklonila
a přikývla.
„Ale výborné…,“ pípla jsem, „speciálně pro vás.“ Jeden si vzal a pak mě
s výrazem znechucení odehnal pohybem ruky, jako bych byla nějaký hmyz.
Udav se, čaroprde!
„T
ak, tady to je,“ rozletěly se dveře a v nich stál Sedma – pozor! – se
srnou přes rameno. A zatímco pokládal ulovenou zvěř na stůl, klika
cvakla ještě jednou. Mezi futry stál kapitán.
„Rozhodl jsem se popravit zajatce,“ řekl bez obalu, „nebudeme čekat do večera. Ty,“ ukázal na Sedmu, „ty běž a zabij ho. Stejně mu už Drbek utrh
66
nohu a ruku. Doneseš ho sem a udělejte z něj něco k večeři.“
V tu samou chvíli vrzly dveře a ze skladu vyšel Loto. To mi dalo prostor
udržet před kapitánem kamenou tvář. Oni žerou svoje zajatce!! Loto si jej
ale v první chvíli nevšiml a vesele povídá: „Břitvo, pamatuješ, jak jsem včera vyhrál v kartách?“
I
ntermezzo se nekonalo. Žádný kámen, jenž by se s hlukem svalil z mých
beder. Snad proto jsem nehnula jediným svalem a zeptala se: „No a?“
To už si Loto všiml kapitánova klobouku a pod ním pobouřeného výrazu.
„Dnes večer se karty hrát nebudou. Seber se a běž na obhlídku okolí. Nafasuješ svoji zbraň. Zmiz!“
Že umí Loto vděčně poslouchat by mě nenapadlo. Rychle jsem srovnala svůj
pobavený výraz do neproniknutelné tváře bezcitné dívenky se zaostalým naivním výrazem. Kapitánův trest byl třešničkou na dortu. Loto i s úlovkem
jsou z toho venku.
Z
atímco Sedma bez jediného mrknutí podřízl hrdlo opět bezvědomému
mladíkovi, kapitán i mág vše sledovali. Pak položil mrtvolu na stůl. Všude byla červená. Drobek z dálky sledoval obřad s lítostí. Přišel o jistu potravu. Vědoma kuchyřových rad jsem drsně navrhla. „Dejte pod tu hlavu kýbl.
Uděláme polívku.“
Drobek se odvrátil a odešel. Kuchař skryl tvář v utěrce, kapitán se usmál
a čaroděj mě provrtal pohledem. Pak přišel posel a předčítal hodnostářům
soupisy od zvědů po Zahoře. Kde je jaká stráž, kdo je Ilian nakloněn, která
města jsou jak bráněná.
M
anuálně a bez záchvěvu soucitu jsem prořezávala maso mladíka
a do děr vkládala stroužky česneku. Otupěla jsem. Nebylo to nic proti
okamžiku, kdy mě ten chlapec prosil o pomoc. Nemohla, nemohla jsem udělat NIC. Jak se odsud dostanu? Můžu se proměnit v havrana, ale to by u mě
nesměl nikdo být, aby mi to kouzelník nezlomil. Navíc musím zmiznout dost
brzy, než si uvědomí, že by Loto měl být už zpátky. Kouzelník poslal Sedmu
na cvičák. Tudíž si musí pomoc sám, jsme ve stejné kaši. Pak se však slitoval
sám Taranis.
„J
e tu Břitva?“ zeptal se chlapík u vstupu do kuchyně.
„Jistě,“ nesměle jsem se usmála.
„Běž na obhlídku, zjistíš, co se děje na cestě. A vem si pro jistotu zbaně.“
67
Ty mi stejně zbyly od hlídání na stráži. Taranisi, jsi sympaťák! Do zbrojnice
jsem stejně zavítala – vzala jsem i Sedmovu dýku. Třeba by na ni při odchodu zapomněl. Je trošku sklerotický, když odněkud utíká. Začíná to vypadat,
že nás sežere drak, což je lepší, než jsem doufala.
Z
drhala jsem cestou necestou. Na nádvoří jsem viděla, jak ta baba s písmenkama slibuje Drobkovi večer, když ji teď nechá být. Spiklenecky
na mě mrkla. Jo holka, tvůj plán má trošku vadu. Ty tu večer ještě budeš. Pak
jsem si ještě zašla opačným směrem, aby stopy ve sněhu ukazovaly na druhou stranu a pak hurá do tábořiště. Jak jsem běžela, na zemi v blátě najednou
přede mnou ležel meč. A ne ledajaký. Lotův meč. To je trouba.
„N
o, nebudeš tomu věřit, hele,“ vzal mě Loto kolem ramen, když jsme
do sebe ládovali knedlíky jak Čoud eMTéčko, „týjo, všimla sis, že
sem tam na tebe na nádvoří zavolal jménem? Myslím pravým ménem! Normálně, jak k tobě šel Drobek, tak sem zařval: Amordijén! Hustý, co? Nikdo
si toho nevšim…“
„Ty seš tele, Lothare, to není možný!“ smála jsem se. Dala si panáka pálenky a zapálila cigárko. Není ten život báječnej?
„No, moh sem jim dát do jídla jed. Něco, co funguje až za nějakou dobu,
aby to nebylo tak moc jasný. Pozdě.“ Zvedla jsem oči od slivovice a překvapeně zakroutila hlavou.
„To tě vážně nenapadlo?“
„Až venku.“ Ach jo, Taranisi, ty to vidíš.
P
ak vrzly dveře a vešel Jerry, za ním Silverhand a Siron. Usmívali se. Vypadali unaveně, ale šťastně. A nesli kartu. Blížila se doba obědu, čas
vyrazit k jezeru.
K
ousla jsem se do jazyku, nechtěla jsem si to u Rollince rozházet. Čekal
tam a když nás uviděl, zatvářil se potěšně.
„Nuže?“ Zeptal se místo pozdravu. Sedma a Silva, naše eSa, vyndali mlčky
karty.
„Nedívali jste se na ně?“ Zavrtěli hlavou.
„To je dobře. Počkejte chvíli.“ Vzal kartu, zvedl ji do úrovně očí a začal
mluvit jako blázen do zrcadla. Zdravil, děkoval za přání, prohodil pár zdvořilostních vět… Pak karty vyměnil a divadlo se opakovalo. Rozhlédla jsem
se po vodě, na protějším břehu se kačer pokoušel znásilnit kachnu. Uteč,
68
holka, dej mu přes zobák!
„Dobrý den!“
Zčistajasna před námi stála jakási žena v černé kutaně a muž v pestrobarevném oblečku. Rollinc se s oběma uvítal, pak nám je představil jako lady Rovenu a gentlemana Thomase. Nikdo z nás se nezmínil, že ta jména známe,
nebo že dokonce víme, co dělali na hodinách lektvarů, jen Rovena zabodla
oči do Lota a s patřičným důrazem řekla: „Zdravím, sire Lothare. Dlouho jsme se neviděli, neníliž pravda?“ Loto se usmál jako přistižený školák
a sklopil oči. Ten amatér! Pak nás Rollinc všechny představil jménem. Sedma se ujal slova a vysvětlil, kde se tady bereme.
„Co víte o Gootfriedovi?“ Zeptal se Thomas.
„Že sloužil Ilian a že ho uvěznila, to je všechno.“
„A jména jako Nekro a Ten-čun-sen vám taky nic neříkají?“ Zmateně jsme
zakroutili makovičkami, až se pánům přesýpaly kuličky ze strany na stranu.
Po celou tu dobu si občas Rovena s Rollincem a Thomasem vyměňovaly významné pohledy. Co ale bylo jejich obsahem jsem nepochopila.
en výraz, který nasadila Rovena, nezapomenu. „Vy,“ a zatvářila se pohoršeně, „se s Fengem NIKDY nesetkáte.“ Pak se šli poradit stranou.
Tak jsme tam stáli jak bulíci. Miluju, když o mně rozhodujou jiný. A Rovenu
NEMÁM ráda.
T
„Fengovi vaši žádost předneseme, rozhodnutí je na něm.“ Oznámil mám
Thomas. Nikdo nic neřekl.
„Co budete teď dělat?“ Asi se půjdeme osolit…
„Nemůžete nám,“ rozmluvil se Sedma, „nemůžete nás zatím někam schovat?“ Koukli se po sobě.
„No, můžeme prověřit, co umíte a třeba vás něco naučit. Kdyby stála škola,
mohli by jste být jejími studenty.“
D
ovedli nás do skryté osady, tam si rozdělili stanoviště, na některých byl
přímo Rollinc, Rovena nebo Thomas, někde byly nějací jiní žáci. My
chodili od stanoviště ke stanovišti a snažili se splnit zadání.
Na prvním jsem střílela z flusačky. Mám přirozený talent, tři zásahy z pěti.
Na druhém jsem přesvědčovala ženu, že miluje mého kamaráda. Měla jsem
dobrej postup, hrála jsem raněnou a péčí o nebohé dítě… no nic, moc to nepochopili. Škoda.
Pak jsem měla varovat přítele uprostřed rozhovoru, že je v nebezpečí. Přítel
69
se vybavoval se dvěma, který už věděli, že je prozrazen a chtěli ho nenápadně zdržet, než přijdou stráže. Jedna z nich byla Rovena. To byla bomba!
Když žák řekl, že hotovo, Rovena se zmateně zeptala: „Ona Tě už varovala?“
Propadák naopak byla šifra. Zase mě dostihlo to debilní psaní. Tak jsem
vymyslela takovou s cígama. No, chápu, že nic moc. Vlastně při troše sebekritiky uznám, že byli aj docela spravedlivý. Docela.
Pak jsem měla jednomu týpkovi jako nasypat nějakej jed do pití. Byla to
hnusná diskriminace, páč tvrdil, že s dětma se nebaví a ať jdu od něj pryč.
Jed jsem si připravila do váčku na levém zápěstí. Nakonec jsem ho zakecala a pak už jen povolila provázek dvěmi prsty a obsah se vysypal do číše.
Že se mi to povedlo poznal v zápětí – jed jsem pro simulaci nahradila solí
a von prskal jako křeček…
Probodnutí ze zálohy se mi sice nepovedlo, ale to bylo tím, že jsem měla
hrozně hloupou Lotharovu dýku. Byla strašně dlouhá a prostě si mě chlápek
všimnul. Ale oba strážní se začali smát, když jsem ho odlákávala s tím, že
pro něj mám zprávu, která je IN-TI-MNÍ…
Svazování se mi povedlo, svázala jsem jednoho z žáků a nedostal se ven.
A snažil se dlouho…
Sedma mezitím přišel a pyšně nám mával papírem před nosem. Všichni se
kolem něj sesypali a začali to študovat. Chtěla jsem tam taky vidět, ale to už
se ozvalo: „Amordien!“
Tak jsem si rychle oblékla rukavici (zkušenosti jsou zkušenosti) a vypravila se za Mistry. Rovena se na mě usmívala, potřásla mi rukou a podala mi
ten důležitý papír. Vzala jsem si ho, jako by šlo o nějakou vzácnost, protože
tohle nemohlo být samo sebou. Pak mi potřásl pravicí i Thomas. Rollinc se
na mě podíval. Na tváři mu pohrával šibalský úsměv.
„Amordien, blahopřeju k úspěšnému splnění zkoušek druhého ročníku.
Ovšem s jednou podmínkou. Naučíš se číst a psát. Vysvědčení si dobře
schovej.“
Zalapala jsem po dechu. Rozezněly se varovné zvonečky nejistoty, jestli to
je pro mě dobře nebo ne. Vysvědčení. Už to slovo o něčem svědčí. Přihlouple jsem se usmála a mazala za Sedmou. Je hloupé, když je na nějakém papíru zapsáno, co umíte a co ne, každý si to může přečíst a myslí si, že do vás
vidí a jen vy nevíte, co tam je.
„Sedmo, přečti mi to… Prosím!“ zatahala jsem rozradostněného Sedmu
za rukáv. Sice se zaobíral právě vyprávěním toho, jak je skvělej, od čehož se
mu samozřejmě nechtělo, ale nakonec zvítězila zvědavost.
o, v tomhle duchu se táhlo celý odpoledne. Byla to vážně sranda a možná by tohle mohla bejt první škola, která by mě bavila. Kdyby mi někdo
před tejdnem tvrdil, že mě to bude bavit ve škole, rozbila bych mu hubu. Změna, no. Ale blížil se večer a tím i setkání s drakem. Jestli se Feng na nás vyprdnul, tak ochutnám dračí žaludeční šťávy. Nevím, jak vás, ale mě to trošku
znervózňovalo. Tak jsem si sedla do hospody a přemýšlela, jestli si mám dát
večeři, což je vlastně nebetyčný plejtvání. Tarnis ví, jestli na nemrtvý draky
fungujou vůbec nějaký jedy. Mohla bych se natřít něčím fakt hnusným, aby
mě vypliv. A pochybuju, že je něco hnusnějšího než on sám, takže asi nic.
Na kecy vo svěcený vodě nevěřím.
mordien?“
Otočila jsem se a za mými zády stál Rollinc. Překvapil mě. „Ano?“
„Chci s tebou mluvit, můžeš na slovíčko?“ Nedala jsem na sobě znát zvědavost a položila ledabyle skleničku s medovinou na stůl. „Samozřejmě.“
Posadili jsme se do rohu hostince naproti sobě. Po pravdě řečeno, nebylo mi
to dvakrát příjemné. Rollinc je Mistr, a navíc díky jedné kronice vím, v čem
vyniká. Ve vytažení znalostí. Upřel na mě oči a já nevěděla, kam bych je
měla odložit já. Co mi může chtít?
„Máš tu vysvědčení?“ Přisvědčila jsem a bez váhání jej vytáhla stočené
z kapsy. Zachytila jsem výraz nelibosti… Rozložil si jej před sebou a rukou
uhladil pomačkané rohy. Ten čas mi prospěl a já získala zpět ztracenou rovnováhu. Nic jsem neprovedla, zač bych se měla stydět?
„Splnila jsi druhý ročník, tvoje schopnosti mu tak odpovídají, ale asi víš,
pod kterou podmínkou…“
„Číst a psát…“ zamumlala jsem co nejméně otráveným tónem. Proč by měl
vědět, že této své absence lituji dneska už asi po stý?
„Brzy se to naučíš, je to důležité. Kdyby jsi chtěla, můžeš zde zůstat a až to
zvládneš, nastoupit do třetího ročníku.“ S výrazem pockerového hráče jsem
N
N
akonec jsem si dala večeři, popila medovinku a jak se večer klonil k noci,
jiskřička naděje se váhavě měnila v plamínek. Vrzly dveře a do místnosti vešla Rovena, Thomas a Rollinc. Docela spokojeně se usmívali.
„Sedmilháři!“ oslovil Rollinc zmateného Sedmu. Ten napochodoval před ty
tři, ti mu potřásli rukou a dali nějaký papír. Moc mi nebylo jasný, co to znamená.
„Sirone!“
70
„A
71
přikývla.
„Jsi velmi mladá,“ pokračoval zamyšleně, „velmi mladá.“ Vzdorovitě jsem
zvedla hlavu.
Zamyšleně se podíval na vysvědčení. Možná bych si jej nevšimla, kdybych
to nevěděla. Vypadalo to jako nepatrný pohyb v koutku, ale byl to úsměv.
Jsem si tím jistá.
„Také jsme na školu přišli mladí…“ Po těch slovech zaškubalo v koutcích
úst mě, „No nic, Amordien, koukneme se na známky. Travičství a varování přítele, výborně, vnucení názoru, tam to pokulhávalo, za tři, tak jak to
bylo?“
„Když já jsem měla myšlenku dobrou,“ začala jsem se obhajovat „jen času
na to bylo málo.“
„Někdy bývá málo času.“
„Ale i na přípravu bylo málo času. Všechno to byla improvizace. A musíte
uznat, že můj nápad by fungoval. Je pravda, že by to trvalo, ale zato to bylo
na beton.“
„No dobrá, příště by to chtělo přemýšlet trošku rychleji. A co to probodnutí
ze zálohy? Za tři a zkoušející si stěžoval, že musel být celkově mírný, nebo
by vás nechal propadnout všechny. Co se nepovedlo?“
„Nevlastním dýku,“ zastyděla jsem se, „tak jsem si půjčila Lotharovu, ale
ona je na mě příliš veliká a než jsem ji zvládla vytáhnout, tak jsme se málem napíchla sama a toho by si všiml i slepej flegmatik. Ale i tak jsem ho
docela účinně pořezala. Myslím, že ale sem měla fakt dobru taktiku, jak se
k němu dostat. To fungovalo. No, až na tu dýku.“
„Na všechno máš odpověď,“ usmál se Rollinc, „ale to k našemu povolání
patří. Pro příště je to poučení. Vlastní věci jsou základ. Svazování za dva,
to ujde, maskování za dva taky ujde, ale víš co ti sebralo výbornou?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Právě kvůli té výbavě. Čas jsi měla dobrý, nepoznala by tě ani vlastní matka, ale kde byl tvůj měšec, dýka, meč, svitky, jedy, škrtadlo? Nikdy si nezapomeň svoje věci s sebou! To je vážné pochybení, ale předpokládám, že
od teď si to už budeš pamatovat.“
„Určitě.“
„Tak, střelba z flusačky chvalitebná, to je v pohodě. Prozatím, samozřejmě.
A šifrování. K tomu se asi nemusím vyjadřovat. Dostala jsi za čtyři jen protože bez čtení a psaní to skutečně nejde. Taková čtyřka za snahu. Ale bez
toho čtení nemůžeš pokračovat dál. Je to jasné?“ Poraženecky jsem pokývala hlavou.
72
„No, diskreditace skupiny nehodnocena, bylo to celkem slušné, ale jaksi jste
zapomněli na sluhu. Bývají nebezpeční.“ To ano, připustila jsem v duchu,
zvlášť když věrného sluhu hraje Mistr Rollinc. „Výsledek vaší akce by měl
jednoznačně zdrcující následky pro některé z vás. No, chceš se na něco zeptat?“
„Chtěla bych. Promiňte, ve vší úctě, já jsem strašně ráda, že ho mám, ale
k čemu mi je takové vysvědčení? To bych si asi neměla pověsit doma na zeď
a ukazovat návštěvám. Vlastně mám pocit, že i když ho jako vopavdu chci,
tak bych se ho měla co nejdříve zbavit…“
Rollinc se k mému překvapení znovu usmál.
„To máš pravdu. Žádný dobrý zloděj si jej neschovává doma nebo se jím nechlubí. Já kupříkladu v každé zemi mám nějaké množství tajných schránek.
To je ideální místo pro přechovávání vysvědčení. A navíc v takové schránce
mám i nějaké zbraně, oblečení, malé zásoby potravin, jedy, peníze, prostě
vše, co mohu potřebovat, když se tam dostanu příště. A k čemu Ti takové
vysvědčení je? No, když Tě časem bude učit třeba i jiný Mistr než já…“
Veškerá podobnost s realitou je čistě náhodná
†
Děj a scénář: Fionka, Ferri, Arti, Torosar a další
Sepsala jako úplnou seminární práci: Sněženka
(samozřejmě Mistrům byla uveřejněna okleštěná část o některé detaily:-),
ostatním uveřejněna nebyla vůbec)
Ve vedlejších rolích: těch je moc,
takže všem děkuji za skvělý larpík.
73
74
75
76