knížce zdarma zde Virgule

VIRGULE
ÚVOD
Obvykle si lidé myslí, že virgule je nějaká podivná atrakce a proutkaři jsou poněkud exotičtí
cvoci, kteří pomocí svého proutku hledají na něčí zahradě vodu. Není to ani dvacet roků, kdy jsem
si myslel totéž. Od té doby jsem ale nasbíral spoustu nových poznatků a protože jsem moc zvědavý,
umínil jsem si, že přijdu záhadě virgule na kloub. Aniž jsem tušil, do čeho se vlastně pouštím.
Ukázalo se, že budu muset revidovat celý svůj pohled na fyziku, vědu, kterou mám rád. A to, věřte
mi, nebylo nijak snadné. A stejně obtížné je o tomto tématu psát. Tedy ne že by byl problém sám o
sobě nestravitelný, to určitě ne, ale dotýká se témat, která věda zakázala zkoumat. Jde o to, že
reakce virgule je spojována s tak zvaným mimosmyslovým vnímáním a to prý neexistuje. Rozumíte
tomu? Jakpak můžeme vnímat mimo smysly? Naše vnímání se přece děje právě přes naše smyslové
orgány, kvůli tomu je příroda vynalezla a nic na tom nezmění skutečnost, že dosavadní věda si
s těmito smysly neví rady.
Problém reakce virgule souvisí s mnoha jevy, kterými se zabývají lidé pracující
v alternativních oborech, ale odpovídající fyziku nikde nenajdete. Tito lidé už narazili na spoustu
nezvyklých jevů a pokud si o nich chcete číst, dobrá je kniha Viktor Farkas, Nevysvětlitelné záhady.
V jeho knize najdete velký počet záhad, ale v zásadě jde o záležitosti dvojího druhu. Některé záhady
se vyznačují silovými účinky a jiné zase pracují s informacemi. Tato část mne zaujala, ale mnoho
jsem si z ní vzít nemohl. Celkem správně autor odkazuje na podivné přenosy informací, které
obsahuje i neživá hmota a jsou takoví lidé, že je z ní vyčtou, ale odkazy na možný fyzikální
mechanismus vedou vesměs k pokusu EPR, ke kvantové provázanosti částic a k teoriím, které
předpokládají vědomí i u částic. Velmi rozumně je ve snaze pochopit podivnosti tohoto světa
postulován Bellův teorém, ale pokud z něj chcete vyvodit prakticky použitelná fakta, neuspějete.
Tato část fyziky je stále v pohybu a v současném stavu upřímně řečeno nevyhovuje inženýrskému
myšlení, které hledá především praktická řešení.
Ještě s jedním přístupem se člověk může setkat, jde o tak zvanou esoteriku. Když jsem začal
mít dobré praktické výsledky, přifařily se ke mně postupně dvě partičky „esoteriků“, tj. lidí, kteří
měli plnou hubu tajemných učení a všelijakých astrálních kydů. V obou případech se z nich
vyklubali obyčejní lháři a zloději a pokud se setkáte s „esoteriky“ tohoto druhu, pošlete je radši tam,
kam patří.
O virguli už jsem napsal knihu, který vyšla, za čas se mi přestala zamlouvat a přepsal jsem ji,
nová verze také vyšla pod titulem Základní kniha o virguli a nejspíš by mohla stačit, ale něco se mi
pořád nezdá být v pořádku. Dnešní fyzika zpracovává objevy učiněné před sto lety (i když kvantová
mechanika je o něco mladší), nic zásadně nového se zdánlivě neobjevilo a pokud se něco takového
vyskytne, je to často zametáno pod koberec. Opravdu, tak to dneska chodí. Nemusíte mi věřit, ale
můžete si o problému něco přečíst. Lidí, kterým vadí dnešní zkorumpovaná věda, je čím dál víc, ale
velmi dobrá je kniha Johannes Jürgenson, Věda bez skrupulí aneb Obchod s fiktivními fakty. Moc
jsem tuto knihu uvítal, protože jsem začal shromažďovat poznámky pro podobný text. To víte,
člověka potěší, že i jiným vadí chování vědeckých celebrit, které za úplatu lžou jako pastoři. Jsou to
hanbáři.
Může se stát, že text čte člověk placený (doufám, že dobře) ze státních peněz a může se začít i
durdit, že nejsem uctivý tam, kde on je. Vůbec se mu nedivím, ale mohl by si přečíst knihu.
Například pánové Klaus Dona a Reinhard Habeck napsali knihu Zakázaná archeologie a lidé by ji
měli číst a zamýšlet se nad ní, protože jde o učebnicový příklad vědecké reality, která neuznává
nepohodlné skutečnosti a ze všech sil prosazuje ve svém oboru tak zvaný standardní model. Oba
autoři se s ním střetli. Jde o to, že lidstvo jako takové prý vzniklo v Africe, zformoval se Homo
Sapiens Sapiens a ten vyrazil do světa a převládl, podle genetiků prý to bylo původně jen pár set
jedinců. Už tohle samo o sobě myslící člověk prostě nepobere a oba autoři jsou nejen lidé myslící,
ale i zvídaví. A navíc se zajímali o nálezy z pradávných dob, které standardní historku prostě staví
na hlavu a umínili si, že uspořádají výstavu právě takových nálezů. Výstavu dali dohromady, ale
moc zajímavé bylo jednání s oficiálními muzei, jejich papaláši prostě k výstavě nepřispěli.
Rozumíte tomu? V depozitářích se povalují hromady nálezů, které vyvrací současné „vědecké“
názory na vývoj člověčího druhu, ale to víte, nález sto padesát milionů let starého kladiva prostě
neokecáte. A tak nezbývá, než podezřelé exponáty zatajit před lidmi a tvrdit furt to své.
My občané s tím ale musíme počítat. A uvědomit si význam standardních modelů. Ony jsou na
světě proto a jen proto, aby nám řekly, že včera bylo hůř a dnes je lépe, že jsme byli v minulosti
blbější ještě více, než dnes a vůbec, že pokrok spěje kupředu. A to tedy spěje. Když se podíváte
očima podporovanýma fungujícím mozkem na právní, politické a ekonomické standardní modely,
zjistíte, že sledují jediný cíl: Stále rychlejší rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. A to je tedy
zatra mizerný pokrok, nemyslíte? Nicméně každý, kdo se zaobírá něčím opravdu novým, by měl
vědět, že není v tomto světě vítán a pokud si myslí, že to, co prospěje lidem, prospěje i jemu, ať si
hned dá pár facek a za každým rohem si je poctivě vrátí. Nikoliv. Může uspět, pokud jeho dílo
zrychlí otevírání ekonomických nůžek, jinak je bez šancí.
Tohle jsem si uvědomil hodně brzy a od svého úsilí jsem nic neočekával a neočekávám. Totéž
by měl pochopit každý, kdo spřádá nové myšlenky a dochází k nestandardním závěrům. Musí holt
počítat s tím, že je sám a bude sám a musí být nad věcí. To rozhodně.
Rozhodl jsem se tedy ještě jednou psát o virguli a tentokrát nebude text nijak zvlášť zábavný,
protože ve skutečnosti jde o závažné téma, neboť koresponduje s jevy, které zrovna nezapadají do
současného oficiálního vědeckého obrazu světa. Jenže s tímto obrazem začínají dnes polemizovat i
opravdoví vědci, takoví, kterým nejde jenom o pocty, vliv a penízky. A to je dobře.
První kontakt s virgulí
Bylo to v devadesátých letech, krátce po převratu. Zabýval jsem se tehdy spoustou činností,
vesměs šlo o odbornou práci a byl jsem v jednom kole. Jednoho dne za mnou na jedno pracoviště
přijeli dva lidé, prvního jsem znal, patřili jsme kdysi dokonce do jedné party. Přednesli zajímavý
problém:
Vyrábí přenosná zařízení pro fotografování aury bříšek prstů pro diagnostické účely. Ačkoliv
jsou přístroje po elektrické a konstrukční stránce totožné, dávají rozličné výsledky.
Protože jsem posedlý luštěním záhadných technických problémů, dohodli jsme schůzku a pomalu
jsem se začal seznamovat s detaily. Vlastní technické zařízení mne příliš nezajímalo, šlo o to, aby
byl na ploše generován jediný ostrý elektromagnetický puls. Nad plochou byl fotografický papír, na
něm prsty diagnostikované osoby a výsledkem byla černobílá fotografie ukazující, jak z prstů
proudí cosi, co prý je aura. Podle tvaru téhle aury se dalo spolehlivě a levně diagnostikovat. Tedy
nebýt právě těch rozdílů v zobrazení různými přístroji. Oba výrobci soudili, že za něco takového,
jako je aura, mohou určitě mezony a protože se v takových věcech vyznám, mohl bych přijít na to,
kde je zakopaný pes.
Řekl jsem jim rovnou, že mezony můžeme vyloučit už v první aproximaci, protože jejich úloha
v jádře atomu je jiná a co je podstatné, zařízení nepracuje s dostatečné velkými porcemi energie,
aby se mezonům zamlouvaly. Pokud mám problém luštit, musím se nejdřív seznámit s tím, co je
aura a proč se dá vyfotit ve vysokofrekvenčním elektromagnetickém poli – což vlastně znamená, že
může jít o něco jiného, o neznámé pole, která za těchto podmínek reaguje právě takovým způsobem
a vazbí s polem elektromagnetickým.
Ukázalo se, že i oni se snažili poučit o tom, co je aura a tak jsem při studiu nemusel začínat
úplně z ničeho, něco už přečetli a nyní jsem tedy četl i já. Teď předběhnu děj. Netrvalo to příliš
dlouho a problém jsem rozluštil, ale nikdy jsem jim řešení neprozradil. Začínalo mi být jasné, že ho
nezaplatí a já už jsem v životě rozdal moc nápadů a když vypukl kapitalismus, skončil jsem s tím.
Záhada však vedla naprosto jistě k pokladnici dalších záhad a protože jsem nějaké peníze měl,
rozhodl jsem se, že na ní budu pracovat. Sice to dělat nemusím, lepší by určitě bylo, kdybych se
věnoval podnikání a hrabal penízky, ale – nikdy bych si neodpustil, že jsem pustil z hlavy jednu z
vůbec největších záhad, kterou se člověk na této zemi může zabývat.
V této chvíli opustím chronologický popis událostí, protože informace člověk získává na
přeskáčku a postupně si je zařazuje. Například pokud jde o problém virgule, záměrně jsem se
tenkrát vyhýbal jakékoliv literatuře o ní, abych se nenechal ovlivnit. Něco jsem si přečetl až tehdy,
když bylo všechno jasné a prokázané. Teď ale čtěte o tom, jak chápou virguli jiní lidé. Předem byste
ale měli vědět, že je zásadní rozdíl mezi tím, kdo virguli užívá a VÍ, že ta věc funguje a člověkem,
který tuto zkušenost nemá, navíc si zpravidla hraje na chytráka a ohání se vědeckými poznatky.
Jeho postoj je potom až směšně iracionální, protože upadá na úroveň hlupáka a jediné, co mu zbývá,
je blábolení typu „věřím tomu – nevěřím tomu“.
Ve shodě s dříve uplatňovaným právem budiž slyšena i druhá strana. Dnes je, pravda, takový
přístup považován za špatný a opozice je umlčována a odstrkována, ale bez dobré opozice se nic
rozumného neprosadí a když se rozhlédnete kolem sebe, sami musíte uznat, že rozum dnes opravdu
dostává na frak. Velmi dobrým oponentem je RNDr.Emil Kašpar DrSc. Napsal knihu Populárně a
vědecky o proutkaření a tu vydala Jednota českých matematiků a fyziků. Autor s virgulí nepracoval,
takže nezažil ten překvapivý pocit, když cítíte, že na něco reaguje. Pan doktor psal knihu
s úmyslem prokázat, že virgule je podvod a věc nevědecká a ve skutečnosti sepsal dobrý seznam
omylů proutkařů, Kdyby zůstal jen u toho, byla by kniha dobrá, ale on si předsevzal odhalit
„tajemství“ virgule a udělal to tímto způsobem:
Odvodil rovnici, dávající do souvislosti ohybový moment M, kterým působí proutkař na
držadla virgule s úhlem φ o který se vychýlí vrchol virgule. Model ověřil tím, že upnul virguli do
svěráku a když ho utahoval, vrchol virgule se vychyloval. Po stránce mechanické je všechno
v pořádku, jenže, víte, lidé používají velké množství typů virgulí, od vidlice z větví přes všelijaká
kyvadla a pružiny až k přesnějším jednoročním virgulím a rovnici, kterou pan doktor odvodil, na ně
nelze aplikovat.
Na obrázku vidíte přesnou virguli typu T. Lze velice snadno odvodit vztah mezi silou F, kterou
na ni působí prsty proutkaře a pohybem konce virgule (body A a B). Řešením je rovnice tlumeného
kmitání, konec virgule párkrát kmitne kolem nejnižší polohy a zastaví se. Tedy měl by se zastavit,
ale když máte v ruce virguli, zjišťujete, že se chová jinak. A je vám za chvilku jasné, že
s mechanickým modelem virgule zřejmě nevystačíte.
Když jsem se začal seznamovat s virgulí, byl to jednoruční typ Motýlek, spočítal jsem a nechal
vyrobit staticky vyváženou virguli. Chtěl jsem prostě vědět, jestli na virguli působí nějaká síla, která
ji vychyluje a během pár minut bylo všechno jasné. Staticky vyvážená virgule na nic nereaguje a
z toho plyne, že pohyb virgule obstarávám já sám tím, že všelijak nakláním prsty. Reakce virgule je
tedy mojí reakcí na nějaké pole a celý přístroj sestává z mé osoby a ukazovátka, které držím v ruce.
Ne že bych si tímto zjištěním nějak zvlášť polepšil, ale přestal jsem se trápit hledáním
mechanických modelů virgule.
Ještě bych se rád zastavil u zjištění, které pan doktor popisuje na straně 109 své knihy. Chodil
krajinou s přítelem, který pracoval s virgulí a na jednom místě řekl: Tady je pramen. Dali na to
místo značku a pan doktor ji v nestřežené chvíli přemístil o kousek dál. Po čase chtěl, aby přítel
ověřil, jestli je pramen pořád na svém místě a virgule reagovala – na přemístěnou značku. Pan
doktor to pochopitelně považoval za kardinální důkaz své hlavní myšlenky o podvodnících
proutkařích a nezamyslel s nad tím, co se skutečně stalo: Proutkař s virgulí v ruce reagoval na
značku, nic víc a nic míň.
Vysvětlení není vůbec jednoduché a rozdělím ho na dvě části. Vezmu si na pomoc knihu
doktora Bienika Geopatogenní zóny (může být i moje kniha BU-BU-BU). Je tam pasáž popisující
potíže s vytýčením GPZ pomocí virgule. Stane se, že jeden senzibil vnutí svoji představu ostatním a
oni se pak mýlí.
Skutečné vysvětlení se odvíjí od vlastností nábojů. Náboj, myšleno energetický náboj, je
nahromaděná energie o určité potenci a specifických parametrech. Ano, energie, která má
bezprostřední vliv na zdravotní stav živé tkáně, se dá shromáždit ve formě nábojů v celkem
libovolné hmotě. Pracoval jsem s těmito náboji tak, že je pozoroval velmi dobrý senzibil a říkal, co
podle jeho mínění mohou vyléčit. Byl přesný a nezažil jsem omyl. Předměty opatřené energetickým
nábojem ležely na zemi a když jsem jeden zvedl, řekl mi, že na podlaze po něm zůstal zvolna mizící
energetický otisk. A to je správné vysvětlení – značka (označující pramen) prostě převzala „otisk“
pramene.
Úplně jiný názor na virguli najdete v knize, kterou napsal pan Czeslaw Spychalski, jmenuje se
Radiestezie v domě i na zahradě. Autor nejprve vysvětluje, že virgule je prastará pomůcka. Lidé si
všímali toho, že některá místa prostě škodí zdraví a postupně přišli na to, že k jejich nalezení
poslouží virgule. Je to naprostá pravda, ale dnes se spousta „vědců“ zviditelňuje tím, že popírají
existenci GPZ, jevu, o kterém vědí starou bačkoru. Pan Spychalski píše i o tom, že virgule má
mnoho využití, s její pomocí prý lze získat spoustu informací. Tato myšlenka je zajímavá, protože
něco takového je možné jen tehdy, pokud se kolem nás rozprostírá informační pole (pozn. korekt. co
je informační pole je vysvětleno níže v textu) a virgule (přesněji člověk s virgulí) reaguje právě na
něj. Na straně 138 je v knize uvedena tato poučka:
Každé těleso vyzařuje ve vymezeném, sobě vlastním směru.
Později bude nutné upřesnit pojmy „vyzařuje“ a „směr“, ale jinak tato poučka naznačuje, že jde o
vektorové pole.
Není nad to, když něco napíše dobrý praktik. RNDr. Ing. Evžen Andres napsal knihu Jak
odhalit tajemství geopatogenních zón. Jako geofyzik pracoval u firmy Geoindustria a měl hovor
s náměstkem – nyní cituji:
Když jsme se setkali, pan náměstek se mě zeptal, co vím o virguli. Cože?
„Jak je možné,“ pokračoval náměstek, „že geofyzikové mají menší úspěch při vyhledávání
nerostných surovin než geologové, kteří ovládají proutkařské umění?“
To jsem opravdu nevěděl.
„Vy geofyzici úkol jednou vyřešíte a pětkrát ne. Stojí to spoustu peněz, času a fyzické námahy.
Někteří geologové zvládnou své úkoly pomocí virgule lépe, rychleji a s menší námahou.“
Pan Andres rychle zjistil, že má pro práci s virgulí talent a ona mu opravdu dobře sloužila.
Dospěl ale k důležitému poznatku: Pokud chce někdo úspěšně použít virguli, musí velmi dobře
vědět, co hledá, což znamená, že musí být v daném oboru odborníkem. Chce-li tedy někdo užít
virguli například k diagnóze chorob, musí znát anatomii a vědět, jak fungují jednotlivé orgány.
Takovým způsobem užíval virguli Ing. Radomír Husárek, autor knihy Proč škodí mikrovlnky.
Na závěr kapitoly ještě nahlédněme do Akademického slovníku cizích slov:
Telestezie je vnímání bez účasti známých smyslových orgánů, při kterém informace o specifických
objektech se spojuje s pohybovou reakcí na ně (kupř. proutkaření).
Telestét. Je to osoba nadaná schopností uvádět v pohyb indikátor pomocí vlastní energie, která
pracuje na základě podobném radarovému zjištění vzdálených předmětů nebo jiných údajů
nepřístupných zraku.
Indikátor je nástroj, který převádí senzibilem přijímanou informaci zjištěnou psychickým
„radarem“ v údaj, který je přenesen přes centrální nervovou soustavu na svalový pohyb rukou. Tedy
jakýkoliv typ virgule, třeba pověstný proutek nebo kyvadélko.
Potíže s aurou
Jsou lidé, kteří ji vidí. Četl jsem kdysi o tom, že světci měli zvláště silnou auru a proto jim
malíři přidali nad hlavu zlatý kroužek. No nevím, jestli je to nejlepší vysvětlení. Dnes jsme spíše
ochotni přiznat osobám, kteří dokáží působit na jiné lidi, vlastnost zvanou charisma. O něm něco
vím a pokud se dostanu k vlastnostem informačního pole, možná něco prozradím.
Setkal jsem s se ženou, která viděla auru perfektně. Bylo to za nezvyklých okolností. Pacientka
měla v jednom místě tlustého střeva nádor a odvážný lékař použil novou terapii, kterou jsme
navrhli. Do fyziologického roztoku jsem vpravil silný náboj s vhodnými vlastnostmi a tuto látku
dostala nemocná do žíly. Senzibilka popisovala, jak z aury mizí hnědá skvrna, která provází
nádor… je to už hromada let a ta nemocná paní, pokud vím, dosud žije. Tímto způsobem by se dalo
léčit prakticky okamžitě, ale nikdo to nepovolí, protože tato metoda je levná.
Vlastně bych měl objasnit, proč píši o auře. Inu proto, že původní zadání se týkalo přístroje,
který fotil auru bříšek prstů. Na fotografiích byly k vidění čáry a obláčky vystupující z prstů a ten,
kdo tuto metodu nastudoval, hned věděl: No vida, je tady tahle čára, takže náš pacient je majitelem
žlučníkových kamenů.
Fotografování aury objevili manželé Kirlianovi. Umístili předmět do vysokofrekvenčního
elektromagnetického pole a vida, kolem předmětů se objevily podivné obrazce. Auru má úplně
všechno, každý předmět, ale aura živé tkáně je složitější a také se mění. A dá se z ní vyčíst porucha
zdraví.
Jenže tato porucha se dá najít i virgulí. U nás kdysi proběhlo i vědecké zkoumání, šlo o
výzkumný úkol ČSAV s názvem Výzkum a využití mentální energie v praxi. Vedoucím tohoto úkolu
byl PaeDr. František Kahuda. Protože šlo o oficiální úkol, musí být výzkumná zpráva k sehnání
v knihovně Akademie. Z této zprávy použiji tři informace.
V nemocnici v Šumperku používali výzkumníci virguli a hledali s její pomocí nemocné orgány
– a nemýlili se. Tedy na jedné straně aura, na druhé straně virgule. Aura zobrazuje interakci čehosi
s elektromagnetickým polem. Musí to tak být, jinak by ji nikdo nemohl ani vidět, ani fotografovat.
A na tohle tajemné cosi reaguje i člověk s virgulí.
Druhá informace se týká měření změn magnetického pole při práci s virgulí. Takové změny se ale
nepodařilo prokázat.
Třetí, nejdůležitější informace se týká práce Ing. Rumlera, který byl jedním z řešitelů úkolu.
Zobrazení ukazuje „stromečky“ z měděného drátu (pokud byste je chtěli vyrobit, udělejte je
nejméně půl metru vysoké). Stromečky vsadíte do podložky, mohou to být dřevěné destičky. Mezi
stromečky natáhněte motouzy a když budete mít všechno pohromadě, vězte, že jste sestrojili anténu
RUKA (ze jmen Rumler, Kahuda). Když položili před antény předmět, senzibilové viděli na
špagátech vlny charakteristického tvaru a když nad provázky jezdili virgulí, reagovala na vlnovou
délku těchto vln. Pro práci na anténách se hodí jednoroční virgule typu motýlek nebo T.
Tady jsem je načrtl. Zhotoví se z měděného drátu průměru kolem 2mm. Fotka není ostrá, takže
radši přidám popis. Vlevo typ Motýlek, rozměr A se volí tak, aby dobře „seděl v ruce. Vpravo typ T,
rozměry 88 a 44mm. Obě virgule se drží mezi prsty, palec nahoře, ukazovák dole. Jak vidíte, našla
se bizarní, ale fungující metoda umožňující měřit vlnovou délku „čehosi“.
Aura byla studována i dříve. V 19. století se jí zabývalo více lidí, ale tenkrát se podařilo pánovi
jménem James Clerk Maxwell napsat soustavu rovnic, které popisovaly elektromagnetické pole a
všichni vědci hrrr, už si s nimi hráli a dělají to dodnes. Matematický popis se podařil proto, že byly
sestrojeny měřící přístroje základních elektrických a magnetických veličin. Měření aspektu
spojeného s aurou se podařilo až Ing. Rumlerovi, ale ve špatné době. Pokud dnes není ve hře
elektromagnetické pole, hned každý ví, že je to nevědecké – ano, k takovým výšinám posléze
dospěla věda. Jeden můj známý, projektant, tuhle stupiditu charakterizoval takto:
Přiveď k tomu kabel silný jako nohu, dej brzdu na elektroměr, aby se neutavil – a pak hned poznají,
že to funguje. Jinak to nepoznají.
Zkrátka v 19. století bylo možné se zabývat aurou a baron Reichenbach shromáždil skupinu
dobrých senzibilů a sepsal jejich pozorování. Text najdete v knihovně: Reichenbach, Ódické listy. Je
to velmi zajímavá kniha, ale vzal jsem si z ní prakticky jen jedno závažné zjištění: Senzibilové
vypozorovali, že to, co vidí, je polarizované podle světových stran.
Dneska se s aurou opět pracuje, a to dvěma způsoby. Jeden z nich jsem zmínil, jde o levnou a
přesnou diagnostiku. Nyní k druhému způsobu. Jeho popis najdete v časopise PHOENIX 6/2006,
článek BARVY NAŠÍ DUŠE. Jde o to, že v Rakousku je k sehnání přístroj fotografující auru
s expozicí 5 až 15 vteřin. Je nabíledni, že za takovou dobu se zjeví jen rozmazané barevné flekance
v okolí hlav fotografovaných občanů, ale je to opatřené pěknou legendou: Prý jsou tam zobrazeny
éterické, emocionální, mentální a astrální vrstvy a pokud je někdo opravdový borec, vnímá astrální
zónu až v šesté vrstvě.
No nic. Kdo si hraje, nezlobí. Na jednom německém satelitním kanále jsem viděl film o auře a
šlo o kvalitní záběry v převážně modrém spektru. Proč v modrém, objasním později. Fotografovaná
aura se neshoduje s tou, kterou vidí senzibilové a ani oni sami nevidí jednotně. Ostatně ne vždycky
se kryje to, co vidí oko s tím co sejme fotoaparát. Například na fotce sluneční korony při zatmění
uvidíte něco jiného, než jste spatřili na vlastní oči.
Jak vidíte, informaci se přihrnulo větší množství, ale zatím z nich nelze zmoudřet, to tedy ne.
Dalo se ale měřit, postavil jsem anténu RUKA a měřil a měřil a zjišťoval moc zajímavé věci. Začalo
být jasné, jaký význam v přírodě má ta která vlnová délka a také to, že chorý orgán má jinou
vlnovou délku než orgán zdravý. Z velkého množství měření nakonec vyplynulo, že zdravé
prostředí má v přírodě nastavenu určitou vlnovou délku a na ní „jedou“ i zdravé orgány.
Geopatogenní zóna má vlnovou délku odpovídající chorému orgánu a mokřadní rostliny jsou na
tom ještě hůř. Ony ano, ale ne voda. Ta je před mokřadem co do vlnové délky „nemocná“, ale za
mokřadem „zdravá“. Zkrátka dověděl jsem se toho moc a moc. Stále jsem ale nevěděl, co je aura a
proč a nač reaguje člověk s virgulí v ruce.
Potíže s polem
Vektorová pole se v matematice popisují určitým způsobem a neměla by vzniknout teoretická
nesnáz, jenže – to, co jsem věděl, ke kvalitnímu popisu nestačilo. Ostatně za chvíli sami uvidíte, že
ani popis elektromagnetického pole není bez určitých kostlivců ve skříni.
Nyní budou následovat dvě informace, které pomohly problém vyřešit. První z nich se týká patentu
č. 93304. Pan Karel Drbal sestrojil pyramidku z papíru. V ní byl stojánek, na něj se položila tupá
žiletka – a pyramidka ji nabrousila. V papírové dutině se tedy odehrálo něco velice reálného a
muselo tam působit pořádně silné pole, ostatně zkuste si nebrousit tupou žiletku. Hned poznáte, že
na pyramidku nemáte.
Druhá informace se týká pana Wilhelma Reicha. On byl žákem slavného zakladatele
psychoanalýzy Freuda, ale názorově se s ním rozešel. Jeho osud je zajímavý, protože jeho práce se
dotýká základních principů současného uspořádání lidské společnosti. Myslím, že žádnému čtenáři
neuškodí se s nimi stručně seznámit.
Zikmund Freud přišel na to, že obchodně výhodnější je lidi strašit. Člověk prý je hříčkou pudů
a má zakódován pud destrukce a radost z ničení a musí se oblomit výchovou. To byl skvělý názor,
protože lidé by bez strašení mohli začít přemýšlet a to se žádnému papalášovi nehodí do krámu. Oni
potřebují na lidi pouštět jednoho bubáka za druhým. Reich naopak tvrdil, že člověk má v sobě
zakódován pozitivní rozvoj, pokud tedy má možnost se rozvíjet. Dokonce zdarma přednášel
dělníkům a tak ho postupně vyhodili z Psychoanalytické společnosti a potom z komunistické strany.
V té době musel emigrovat do Norska, neboť byl Žid a v Reichu by s ním zatočili ještě hůř. A
v Norsku oznámil, že objevil biologickou formu energie, kterou nazval „orgon“. Zanedlouho musel
opět utíkat, tentokrát do USA. A tam léčil. Použil dutiny, tak zvané „argonské akumulátory“ a léčil
těžké choroby, například rakovinu. A narazil. Na moderní lékařství.
Otcem moderního lékařství je „starý Bill“, otec zakladatele koncernu velkého JDR (John
Davison Rockefeller). Starý Bill se zamyslel nad surovou ropou, kterou těžil, dal ji do malých
lahviček, vymyslel pro ni název Nujol a prodával to svinstvo jako lék proti rakovině. Standard Oil
Copany ten zázrak prodává dodnes, i když s malou úpravou. Surová ropa odplavuje z těla vitamíny,
proto do ní přidávají trochu karotenu.
Druhým základním pilířem moderní medicíny se stalo zjištění, že zpuchýřující jed Yperit
napadá přednostně mladé, rychle se množící buňky. Začali ho tedy vpravovat do žil nemocných
rakovinou a nazvali toto barbarství „chemoterapie“. Dneska už se nestydí stříkat do žil pacientů
barvivo z náplní propisovaček!
Ptáte-li se, jak je něco takového vůbec možné, seznamte se s dílem pana JDR. On viděl, že
moderní lékařství je zdrojem obrovských zisků (dnes vlastní jeho koncern na 200 výrobců léků), ale
nesmí se o tom vědět. A tak začal skupovat noviny, rádiové stanice, zkrátka sdělovací prostředky,
senátory, FDA (úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA), protože si uvědomil pravou podstatu
zastupitelské demokracie, kterou je zkorumpovatelnost. Takový stav vyhovuje gigantickým
korporacím. Když něco chtějí, kývnou a politici se mohou přetrhnout, aby jim to rychle dodali.
Koncern klanu Rockefellerů dnes vlastní kde co a kde koho… ale tohle je příliš o politice.
Zkrátka do takového prostředí přijde doktor Reich a začne skutečně léčit rakovinu! I vymysleli
na něj právní pastičku, strčili ho do kriminálu a tam zakrátko zemřel. Orgonské klece rozmlátili
roku 1956 sekerami, zakázali jeho knihy a ty, co zbyly, veřejně spálili v New Yorku. Paráda, viďte?
Tihle Rockefellerové, má-li člověk věřit Internetu, jsou přímo ztělesněním zla na Zemi, ostatně
sami se můžete podívat na http://www.youtube.com/watch?v=RPJagY_WhMl a budete žasnout,
jenže potíž je s ověřením. Možná jsou zlem, možná ne, Bůh suď. Lidé také mohou soudit, ale ti to
činí na základě důkazů a ty, obávám se, v případě opravdu bohatých lidí v průběhu soudního řízení
kamsi vymizí.
Vraťme se k problému. Pan Drbal prokázal, že v dutině účinkuje pole a pan Reich s ním
dokázal léčit. Je tedy na místě podívat se na fyziku, která se uplatňuje v dutině. Je tady řada dobrých
vodítek, protože s dutinami pracuje elektrodynamika a vyrábí s jejich pomocí elektromagnetické
vlny. Co se týče těchto vln, popisuje je tak zvaná vlnová rovnice. Vezměme například tuto rovnici
pro vektor intenzity elektrického pole E. Za rozumných podmínek (pole bez nábojů, bezeztrátové
dielektrikum) jde o vztah ΔE - µε δ2E δt2) = 0. Předpokládejme-li rovněž ustálený periodický
děj, při němž je časový průběh dán funkcí exp(iωt), přejde vztah pro prostorovou složku na tvar (Δ
+ k2)E = 0 (psáno v operátorovém tvaru). Toto je známá Helmholtzova rovnice, která se uplatňuje
v optice.
Obvykle se řeší pomocí substituce E = Aexp(ikB), kde A je amplituda a kB fáze. Rovnice se
pak rozpadá na reálnou a imaginární složku a pokud má někdo zájem se s ní seznámit, ať si otevře
knihu pana Kvasila Úvod do kvantové elektrodynamiky nebo podobnou knihu. Pro naše účely je
totiž tato rovnice nevhodná – a nehodí se ani v elektrodynamice, protože neumožňuje výpočet
uvnitř dutiny. Plyne to z tvaru Helmholtzovy rovnice a pokud budete řešit pole uvnitř kvádru se
stranami b,d,w nikam nedojdete.
(Do obrázku jsem přikreslil vlnový vektor k).
Rovnice je tvořena třemi totožnými skalárními rovnicemi a nelze splnit okrajové podmínky,
které říkají, že na hrany se může naskládat jen celistvý počet vln. Rovnice má řešení pouze pro
krychlovou dutinu. Tento problém se lidi něco natrápil a hledali jeho řešení. Dobré a přehledné
vztahy najdete například v knize pana plukovníka Angota Užitá matematika pro elektrotechnické
inženýry, ale pro naše účely se hodí spíše postup, který zvolil pan Heinrich Hertz – prostě proto, že
z něj plynou určité podivnosti, které se budou hodit.
Mimochodem, jestlipak víte, proč se rozepisuji o matematických problémech? Inu proto, že
v dřívějších knihách jsem to neudělal a pan vydavatel poslal text k posouzení a odborníci usoudili,
že jsem kdesi opsal pár pitominek z fyziky. Skutečnost je jiná, člověk musí ve skutečnosti mnoho
znát, aby mohl řešit problém, který jsem tu nastínil. A je zde další závažná okolnost. Vlnová
rovnice, jak vidno, neumožňuje popsat elektromagnetické pole, pokud se nalézá v prostoru, který ho
omezuje. Při tom skutečnost je taková, že se vždycky nalézá v prostoru, který ho nějak omezuje.
Pan Hertz vyšel z představy, že prostředí je vybuzeno vnucenou elektrickou, případně
magnetickou polarizací v objemu V a potenciály vyjádřil pomocí vektoru (v elektrickém případě) A
= µ0ε0(δΠeδt2) a φ = - divΠe, kde Πe je elektrický Hertzův vektor. Ten musí splnit určité podmínky.
Pokud je magnetická polarizace Jvn nulová a uplatní se jen elektrická polarizace Pvn, jde o rovnici
ΔΠe - µ0ε0δ2Πe//δt2) = - ε0-1Pvn.. Podobně lze napsat rovnici pro magnetický vektor. Výhoda tohoto
postupu je v tom, že stačí určit jednu složku magnetického a jednu složku elektrického vektoru a je
možné vypočítat vektory E a H. Když tedy orientujeme výpočet ve směru osy z, řešíme v ustáleném
stavu dvě skalární rovnice, které ve vzduchovém prostředí mají jednoduchý tvar, např. pro
elektrický případ (Δ + k2)Πez = 0.
Jak vidíte, není to zrovna jednoduché. Neexistuje nějaký jednodušší přístup? Kupodivu ano, ale
musíme se přesunout do oboru, který se jmenuje kvantová mechanika. Pan Louis de Broglie
stanovil pravidlo, že každá částice je provázena vlnou, která nese informaci o této částici. Tato vlna
se označuje písmenem ψ a měřitelné veličiny se vypočtou ze součinu ψψ*. (Ne vždycky. Pro fotony
a mezony tato metody selhává, ale jinak jde o nejúspěšnější nápad všech dob). Jak to tedy bude
s naší krabicí s hranami b,d,w? Víme, že je prázdná a navíc uvnitř nepůsobí žádné pole, takže
příslušná kvantová (Schrödingerova) rovnice má tvar (Δ + k2)ψ  0 Jak vidíte, je totožná s rovnicí
pro složky z Hertzových vektorů a má dokonce stejné řešení.(Rovnice platí pro částici s ostrou
hodnotou impulsu p = ħk, což je v našem případě splněno). Nyní se podívejme na to, jakou
informaci nám přinesla doprovodná vlna o částici, která se nachází v krabici.
Úplné řešení pro ustálený, periodicky probíhající děj má tvar ψ = Aexp(ikr – iωt) a přináší s
sebou některé zádrhele. Nejprve tedy vypreparujeme informace. Na hrany b,d,w se vejde n,p,q vln
(jsou to tedy celá čísla) a můžeme bezprostředně napsat vlnový vektor k = π(n/b,p/d,q/w) a z něj lze
snadno určit vlnovou délku děje λ = 2/(n2/b2 + p2/d2 + q2/w2)1/2.
Funkce ψ, kterou jsme získali, se dá graficky znázornit a obrázkem je pohybující se vlnové
klubko. Jakou rychlostí se pohybuje jeho střed? Zjistíme to, když otočíme souřadnou soustavu tak,
aby se směr vektoru k kryl s některou ze souřadných os, řekněme s osou x. Stálá hodnota amplitudy
je potom dána vztahem kx = ωt a hledaná rychlost je w = x/t = ω/k. Vztah mezi ω a k získáme tak,
že trochu upravíme rovnost platící pro energii pohybující se částice s klidovou hmotností M: ω =
c(k2 + M2c4/ħ2)1/2. Potom platí w = c(1 + M2c4/p2)1/2. Můžeme vypočítat ještě rychlost danou vztahem
dω/dk a dostaneme pro ni vztah v = c(1 + M2c4/p2)-1/2. Když do tohoto vztahu dosadíme za impuls
vztah p = Mv(1- v2/c2)-1/2, vyjde nám že tato rychlost je totožná s rychlostí částice doprovázené
vlnou ψ. A máme tu malér. Pro součin obou rychlostí totiž platí vztah v . w = c2, kde c je rychlost
světla. Za takovou informaci vám tedy, pane deBroglie, pěkně děkujeme!
Výsledky, které jsem zapsal, jsou samozřejmě známé, rychlost částice se jmenuje grupová
rychlost a rychlost středu vlnového klubka rychlost fázová. Protože rychlost částice je menší než
rychlost světla, je rychlost doprovodné vlny zase vyšší než světelná, proto není doprovodná vlna
považována za reálný objekt. Je fakt, že ji nikdo nedokáže pozorovat ani změřit. Kvantová
mechanika se tímto problémem příliš nezabývá, protože studuje jiná řešení Schrödingerovy rovnice,
ale pokud je částice nějak omezena v pohybu, v našem případě uvnitř dutiny, může to mít význam.
Samozřejmě se s tím setkávají i ti, kteří pracují na rezonátorech v elektromagnetickém oboru Já teď
ocituji odstavec z knihy pávů profesorů Tysla a Růžičky, myslím, že dílo se jmenuje Úvod do
vysokofrekvenční techniky:
Ste.54: Lze tedy říci, že přenos energie vlnovodem se zprostředkuje rovinnou vlnou šířící se
pod určitým úhlem k ose vlnovodu tak, že dochází k mnohonásobným odrazům od stěn vlnovodu.
Průmět této rychlosti do osy vlnovodu udává rychlost šíření této energie ve směru osy vlnovodu.
To nemá chybu. Od stěn rezonátoru se mnohonásobně odráží podivné Hertzovy vlny a v ose se sune
elektromagnetická vlna. Autoři se úspěšně vyhnuli nadsvětelným potížím, fyzikální vlk se nažral a
elektromagnetická koza zůstala celá.
Vlnovod se počítá stejně jako rezonátor čili naše krabice. Viděli jste sami, že není snadné
posoudit děj, který probíhá uvnitř dutiny. Navíc zde vyvstává potíž právě s elektromagnetickými
vlnami, které se pohybují rychlostí světla, tedy stejně rychle jako jejich doprovodné vlny. Ony by
sice neměly mít s virgulí nic společného, ale dokud se to neprokáže, musíme připustit i tuto
možnost.
S nadsvětelnou rychlostí jsou potíže, které nejlépe ilustruje pokus, jenž vymysleli pánové
Einstein, Podolsky a Rosen, odtud pokus EPR. Spočívá v tom, že dvě částice, vzniklé při prvním
pokusu, letí rychle od sebe a jedné z nich se nečekaně přistrčí do cesty druhý pokus, na který musí
reagovat. Protože obě částice musí dohromady vyhovět kvantovým zákonům, musí bez příčiny
reagovat i druhá částice. Neměla by, protože informace o druhém pokusu, který potkal její kolegyni,
k ní nestačí doletět, vždyť nejvyšší rychlost, kterou může letět, je přece rychlost světla, ale ona to
udělá. Tento pokus byl později potvrzen, světlo se zachovalo správně a vyhovělo kvantovým
zákonům. Protože ale rychlost světla je prohlášena za nejvyšší možnou, nemohly se jeho částice
vzájemně informovat… zkrátka vznikl problém a bylo potřebné zastrčit kostlivce do skříně. Dnešní
stav je ten, že takové částice jsou prohlášeny za kvantově provázané a budou reagovat v jednom
okamžiku, i kdyby jedna z nich byla na jednom konci vesmíru a druhá na druhém konci. No nic.
Konstruktéři příštích kvantových počítačů už pracují, vůbec se nestarají o žvásty kolem
nadsvětelných rychlostí a najisto s nimi počítají.
Ostatně takový problém už se jednou vyskytl a také byl úspěšně zameten pod koberec. Dva
vědci zjistili, že některé částice se při pokusech chovají tak, jako by se otáčely kolem osy. Malér byl
v tom, že když spočítali jejich otáčky, zjistili, že na obvodu rotující částice přesahuje obvodová
rychlost světelnou rychlost a to se nesmí. Vyřešilo se to moc pěkně prohlášením, že částice mají
vnitřní moment hybnosti, dnes se pro něj užívá termín spin.
Máme tedy pohromadě některé informace o tom, co se děje v dutině a nyní je můžeme aplikovat na
konkrétní případ.
Rozhodla RUKA
Dnešní svět prý je vědecký a nebýt vědců, sedíme nejspíš pořád ještě na stromech. Což je
bohužel dosti hloupá lež. Dnešní lidskou civilizaci založili sedláci tím, že dokázali vyrobit přebytek
potravy. Přesto se dnes kdejaký „vzdělanec“ ušklíbne, když uslyší termín „selský rozum“. Užitý
pojem má ale jiný význam, protože tento selský rozum se prostě dokázal vypořádat s mnoha
praktickými problémy. Výše zmíněný vzdělanec neví, co všechno dobrý sedlák zná a umí, není mu
známo, že si rozumí se zvířaty, s rostlinami a půdou a vzdělanec, pokud se nad sebou hluboce
zamyslí, zjistí, že jeho hlava něco takového nesvede, protože je přeplněna sbírkou bezcenných
abstraktních kydů. Selský rozum se uplatňuje v praktických oborech a když se podíváte kolem sebe,
zjistíte, že náš svět není vědecký, ale technický. Bez techniky bychom se sice díky sedlákům
najedli, ale pořád ještě bydleli na stromech.
Tím chci říct, že praktický inženýr bere vědu s rezervou a kouká užívat selský rozum. Když
pracuje na řešení praktické úlohy, zajímají ho spíše než vědecké články práce jeho kolegů, kteří
dělali na něčem podobném a dospěli k tak zvaným praktickým poznatkům. V daném případě jsem,
jak jste poznali, měl na čem stavět. O dutinách už se leccos ví a jde teď o ony podivné vlastnosti,
které objevili pánové Reich a Rumler. Pokud je pravda to, co jsem se dověděl dosud, měly by se
projevit vlnami na anténě RUKA. Já sice tyto vlny neuvidím, ale mohu je měřit.
Oba výše zmínění pánové do svých dutin nepřiváděli žádnou energii. Působily tam tedy
samovolně buzené kmity a to je dobrý poznatek. Příroda je totiž co se energie týče velmi dobře
zařízená a když už má energii vydat, dá jí nejmenší potřebné množství. Protože jde o vlny, znamená
to, že tyto vlny budou mít největší možnou vlnovou délku, protože to je právě podmínka minima
energie. To ovšem znamená, že ve vlnovém vektoru k = π(n/b,p/d,q/w) se uplatní pouze čísla n,p,q
s hodnotou 0 nebo 1.
V představě Hertzových vektorů, které v tomto případě použiji ve tvaru (0,0,ψE,H), lze převzít
tato čísla z odborné literatury, například od pana Angota. Mohu napsat i vlnovou funkci.
Prostorovou složku ve tvaru exp(ikr) lze totiž zapsat pomocí funkcí sin a cos a o tom, které z nich
se uplatní, rozhoduje konkrétní technické řešení. Pro Hertzovy vektory platí
kE = π(1/b,0,1/w)
ψE = AE sin(πx/b) cos(πz/d)
(n,p,q) = (1,0,1)
kH = π(0,1/d,1/w)
ψH = AH sin(πy/d) sin(πz/w)
(n,p,q) = (0,1,1)
Jak vidíte, tyto samovolně buzené vlny nemají průmět na jednu z os a to v případě, který řeším,
nemůže nastat. Navíc musí být jevy ve shodě s pozorováním senzibilů pana Reichenbacha
polarizované a to vede k lichým funkcím. Řešení je tedy následující:
kT = π)1b,1/d,1/w)
ψT = AT sin(πx/b) sin(πy/d) sin(πz/w) (n,p,q) = (1,1,1)
Vlny jsem označil indexem T od slova Terestrické, ale na názvu podle mne nezáleží. Důležité
je, že elektrické i magnetické řešení vykazuje jinou vlnovou délku, než která se uplatní v případě
vlny T. Další postup byl zřejmý: Musím najít technické řešení, které umožní „vypustit vlny
z dutiny“. Měl jsem pár nápadů a jeden z nich obstál. Spočítal jsem tedy rozměry dutiny, která měla
produkovat vlny T s určitou vlnovou délkou, vypočetl jsem i vlnovou délku pro Hertzovo řešení,
sestrojil z papíru dutinu s příslušnou technickou úpravou a měřil a naměřil délku odpovídající vlnám
T. Mimochodem, správné měření na anténě RUKA je směrové s orientací sever-jih, měřený předmět
je na severu.
Ověření bylo víc. Hrál jsem si nějakou dobu s odvozením vztahů pro dutiny omezené rovnými
stěnami, protože v literatuře je nenajdete. V případě válce a koule posloužily Besselovy a
Legendrovy funkce, ale horší to bylo s elipsou. Funkce, které pro ni našel pan Mathieu, moc
nevyhovují technické praxi, takže jsem se nakonec naštval a odvodil pro vlnovou délku (víc údajů
jsem v této fázi nepotřeboval) jednoduchý interpolační vzorec, který v praxi obstál. Zkrátka mohu
prohlásit: Vlny, které se projevují na anténě RUKA, jsou jednoznačně typu T!
Pokusy byly různé a v tomto textu se zmíním jen o některých. První skupina se týkala řešení
reakce virgule. Měl jsem k dispozici rezonátory schopné „vypustit vlny ven“ popsané funkcí ψ a ta
má v některých bodech prostoru nulové hodnoty (uzly) a v jiných hodnoty maximální (kmitny). Je
snadné tyto body vypočítat a vyznačit v prostoru. Ukázalo se, že virgule (člověk s virgulí) cítí
odpuzování v uzlech a je přitahován kmitnami. Pokusů byla zase celá řada a daly stejný výsledek.
Druhá skupina pokusů se týkala zjištění pana Reicha: Tato energie léčí. Abych získal více
informací, musel jsem vyhledat pomoc dobrého senzibila a také poněkud upravit pokusné
uspořádání. Využil jsem toho, co zná více lidí, i když to nevytrubují do světa. Existují postupy (je
jich celá řada), kdy působící vlny nahromadí ve zvolené hmotě „náboj“, který zachovává vektorový
popis. Zvolil jsem jednu z těchto technologií, dělat jsem krabice typu b,d,w s různými poměry stran
(vlnovou délku jsem volil shodnou s přírodním normálem) a náboje potom pozoroval senzibil. Byl
opravdu dobrý a postupně se začal rýsovat vztah mezi vlnovým vektorem a jeho významem pro
lidské zdraví. Říkal mi, že tento náboj bude léčit onu nemoc, jiný zase jinou nemoc a později se
ukázalo, že měl pravdu. Ne tomto místě chci upozornit na to, že opravdové léčení je z poněkud
jiného soudku, ale pro začátek to nebylo špatné.
Později, daleko později se potvrdilo (a stále potvrzuje), že cílené náboje dokáží řešit i takové
poruchy zdraví, které jsou nad síly současné medicíny. Technologie je složitá a poznatky, které jsou
k tomu potřebné, se rozhodně nevejdou do jedné knihy.
Zdálo se, že už je všechno potvrzené a vyzkoumané a není nic, co bych mohl přidat, ale uvažte,
že zatím se jenom vysvětlilo, na co reaguje virgule, našly se vztahy popisující to, co vzniká v dutině
a také se objevuje možnost použít tuto energii k léčení. Jenže způsob, kterým jsem získával
poznatky, mi nevyhovoval. Spoléhat se na virguli a pozorování senzibilů je sice možné a funguje to,
jenže jak dál? Pro popis pole, které je ve hře, je potřebné nejít další pokusy, takové, při kterých
nebude potřebná virgule a pokud ano, tedy jen jako pomůcka, která přímo s pokusem nesouvisí.
Všechno se vrtí
Neberte to prosím doslova, Vy se třeba v této chvíli možná vůbec nevrtíte. Jde jenom o pokusy.
Ing. Rumler, tvůrce antény RUKA, udělal s touto anténou spousty zajímavých pokusů. Některé
z nich najdete v závěrečné zprávě úkolu Výzkum a využití mentální energie v praxi, popis jiných
pokusů najdete občas ve starých číslech časopisu Věda a technika mládeži. Nevím, jestli existuje
soupis těchto pokusů, ale jeden z nich mi připadal vrcholně zajímavý. Jeden „stromeček“ antény
dali na plovák do misky s vodou, celé to propojili provázkem s anténou RUKA – a anténa na
plováku se otáčela.
Než se pustím do pitvání tohoto pokusu, ukáži i jiné možnosti, které přichází v úvahu. Začít
můžeme třeba u vztahu pro rychlosti částice a doprovodné vlny v . w = c2. Pokud bych se chtěl
zabývat pokusy tohoto druhu, musel bych vzít v úvahu vlastnosti prostředí a vztah by byl složitější,
ale v principu bych došel ke stejným výsledkům, jen čísla by byla malinko jiná.
Nejprve připomenu jednu definici týkající se šíření vln. Frekvence je počet vln naskládaných
na dráhu, kterou vlna urazí za vteřinu, například u elektromagnetických vln jde o vztah λe . fe = c.
Podobně musí pro doprovodnou vlnu T platit λ . f = w. Po dosazení za rychlosti dostáváme vztah
v . λ . f = c . λe . fe . Frekvence doprovodné vlny (vlny T) je potom dána vzorcem f = c 2/(λv), kde λ
je vlnová délka, kterou naměříme na anténě RUKA. Posuďme nyní případy, kdy dojde k vazbě
frekvencí (f = fe) a vlnových délek (λ  λe). Nebudu vás unavovat výpočty, ale když uvažujeme
běžné prostředí, dojdeme v prvním případě k výsledku fe řádově 1015 (modrý konec optického
spektra s přesahem do UV pásma) (vzpomenete? Psal jsem o německém filmu, který zobrazoval
modrou auru) ve druhém případě jsme na hodnotách fe řádově GHz. V tomto pásmu pracují
současné čipy a to vysvětluje, proč dnešní elektronika škodí zdraví.
Vlně popsané vektorem k přísluší impuls p = ħk, případně můžeme posoudit i pohybovou
energii, pro kterou platí Wk = p2/(2m). Přírodní normál například vytváří impuls velikosti přibližně
7,5-33, ale vln je hodně. Podívejme se, kde se mohou projevit výrazněji.
Mikrovlnka je zařízení, které vám rychle ohřeje potravu. Pokud chcete vědět, jak funguje,
vyřaďte zařízení na otáčení, dejte dovnitř krajíc chleba a nechte ho klohnit. Když ho vytáhnete,
zjistíte, že je na některých místech spálený a na jiných netknutý. Uvnitř mikrovlnky totiž vzniká
stojaté pole (rovnice najdete v předchozím textu) a to má v některých místech prostoru uzly a
v jiných kmitny. Místa, kde bude chléb netknutý nebo uškvařen, lze tedy určit i výpočtem.
To ale není všechno. Vlny čili kvanta elektromagnetického pole mají nejen vlnové, ale i částicové
vlastnosti. Tuto představu zavedl Albert Einstein a osvědčila se nejen při objasnění tak zvaného
fotoelektrického jevu, ale i v relativitě. Představte si tedy, že v dutině mikrovlnky rejdí
nepředstavitelné množství částic a s nimi pochopitelně musí rejdit vlny T. Výsledek tohoto reje je
překvapivý. Voda se například vaří v mikrovlnce při 105oC a některé chemické reakce lze uskutečnit
pouze v ní.
Nejpravděpodobnější příčinou je to, že spousta vln T prostě vytvoří náboj v ohřívané potravě.
Tento náboj přivádí k nepříčetnosti senzibily, kteří ho cítí a převrací se jim z něj žaludek, on se
ostatně začne převracet každému, kdo tyhle pochutiny polyká delší dobu. Mikrovlnka zkrátka není
léčivý orgonský akumulátor, ona je jeho opakem.
Prostě pokusy tohoto druhu nepřicházely v úvahu. Ne že bych do nich neměl chuť, ale chyběly
peníze. Musel jsem vymyslet pokusy, které šly uskutečnit s materiálem, který najdu v bytě. Necítil
jsem to jako potíž, protože jsem vždycky vymýšlel něco nového a nikdy jsem se nenechal odstrašit
potížemi. Řekl jsem si tedy, že pokusy, které plynou z impulsu a kinetické energie pustím z hlavy a
začnu se zabývat rotací (tedy oním vrtěním z názvu kapitoly).
Protože jde o vlny čili kvanta, je potřebné se na otáčení podívat očima kvantové mechaniky.
Otáčení se tam posuzuje užitím operátoru L = -iħ(rx) a platí pravidlo Lψ = Lψ. Pro otáčení byly
odvozeny obecné vztahy, průmět momentu hybnosti do osy z L z může nabývat pouze hodnot ħm a
kvadrát momentu hybnosti pouze hodnot L2 = ħ2l(l + 1). Operátor L2 získáme ze složek operátoru L,
pro umocňování platí pravidla platná pro operátory v Hilbertově prostoru. Čísla l a m jsou známá
z teorie atomu jako magnetické a orbitální číslo a mohou být rovna nule nebo celému číslu.
Podívejme se, na kterých souřadnicích jsou splněny kvantové podmínky pro naši dutinu popsanou
funkcí ψ = A exp(ikr). Pro vlnu T odvodíme z prvního pravidla vztah y = x .d/b . (1 – mb/π).
Z druhého vpravidla dostaneme vztah mezi souřadnicemi z a x, který je dosti složitý a nemá smysl
ho tady psát. Pro účel této knihy nemá význam.
Rozhodl jsem se, že ke studiu otáčení použiji toto pokusné uspořádání:
V principu jde o stojánek slepený z papíru Z něj visí na niti jednoduchý rezonátor, který slouží
jako čidlo a je ovlivňován jiným rezonátorem. Nejjednodušším rezonátorem je úsečka přiříznutá
z kousku špejle, která bude později nalepena na závěsnou nit a vodorovně vyvážena. Podívejme se
na ni shora.
Souřadnice bodu na špejli jsou r = ρ(cosφ, sinφ, 0). Pro vlnu T je funkce ψ sinová, ale pro
obecný popis je lépe použít vztah ψ = A exp(iπρl . cosφ Když spočítáme obě pravidla pro otáčení,
výsledkem je, že úhel φ musí splňovat tyto podmínky:
sinφ = m/π
cosφ = 0
sinφ = ± 1/π . (l(l+1))1/2
Je zřejmé, že tyto podmínky si vzájemně odporují a špejle nebude mít jednoduchý život.
Z hlediska klasické mechaniky je ale takto zavěšená špejle torzním kyvadlem s tlumeným
kmitáním. Pověsíme ji, pootočíme, ona se bude chvíli vrtět sem-tam a potom se zastaví v neutrální
poloze. O tom, které chování si špejle zvolí, rozhodne pokus.
Špejli jsem přiřízl na takovou délku, aby rezonovala s přírodní normálem, slepil ji s nití a
pověsil. Byl jsem zvědavý, jestli převáží klasická mechanika, nebo se ke slovu dostanou i vlny T.
Ukázalo se, že vlny T získaly od počátku značnou převahu a špejle se začala složitě vrtět. Když
jsem se dost vynadíval, vzal jsem do ruky virguli T a zjistil, že mohu pohyb špejle snadno ovlivnit.
Ne že bych do ní nějak virgulí šťouchal, šlo to pěkně pohodlně na dálku.
Všechny pokusy s normálem mají určitou vadu na kráse. Na povrchu Země existují pravidelné
elektromagnetické struktury, říká se jim Hartmanovy a Curryho pásy. Nezůstávají ale na místě,
posunují se. Tyto pásy mají charakteristické vlnové délky, dá se tedy říci, že představují svým
způsobem přírodní elektromagnetický normál. Nelze analogicky očekávat, že by pole vln T
zůstávalo ukotveno v určité poloze, ono se také posunuje a není možné stanovit pevnou souřadnou
soustavu. Přesto jsem těchto pokusů udělat větší množství s čidly z různých materiálů a rozličných
tvarů. Špejle z hutnějšího materiálu, například z měděného drátu, se chová stejně jako dřevěná, její
pohyb je ale pomalejší. Zajímavé bylo chování magnetické střelky, ta se vrtěla, jako by se
magnetické póly stěhovaly o tisíce kilometrů sem-tam. Vrtěla se elipsa, vrtěla se kružnice. Říkal
jsem si, že by se za tím vrtěním mohl schovat vliv elektrického náboje a tak jsem vodorovně zavěsil
měděnou kružnici, její rozměr byl takový, aby rezonovala s normálem. Nemohla být samozřejmě
polarizovaná elektromagneticky, ale ve smyslu pozorování Reichenbachových senzibilů musela být
polarizovaná vůči vlnám T. A to také byla a vrtěla se moc pěkně.
Chtěl jsem ověřit, jestli je odpuzování, které jsem cítil s virgulí v ruce v uzlech vln T, reálný
jev, nebo si jej lidský smysl nějak transformuje. Pověsil jsem tedy za sebou dvě špejle tak, aby se
v určitém směru setkávaly uzly jejich vln T. Odpuzování se nedalo přehlédnout. Když jsem navíc
přidal na konce špejlí hmotu, která dobře přebírá náboj, špejle kmitaly velice živě a efekt se
zesiloval. Rozumíte, on tam nejdřív náboj nebyl, ale jak se tvořily vlny T, začal se hromadit a
zesiloval. Došlo to tak daleko, že když jsem chtěl prsty přiblížit jejich konce, musel jsem přitlačit.
Něco takového se dá měřit, ale já jsem byl v situaci, kdy jsem měl k dispozici tento materiál: Papír,
špejle, nit, lepidlo, měděný drát a ocelový plech a také tabulku z PVC s nápisem Nouzový východ,
ze které jsem vyřezával čidla.
Tento pokus opravňuje k domněnce, že virgulí protéká dost energie na to, aby ji trénovaný
člověk mohl vyhodnotit a dokázal správně reagovat. Existuje jeden efekt, kteří znají lidé používající
jednoruční virguli. Zažil to jeden můj přítel, který zatoužil naučit se užívat virguli T. Ačkoliv jsem
ho varoval, zkoušel to s velmi silným nábojem a potom se několik měsíců zbavoval úporné bolesti
v ramenním kloubu. Něco takového by ho nemohlo potkat, pokud by se neuplatnila slušná porce
energie.
Jiná situace nastává, když se jako „pohon“ čidla použije dutinový rezonátor, který „vypouští
vlny ven“. Pozor, takové pokusy jsou velmi nebezpečné a ten, kdo neví, jak se chovat, si při nich
může vážně ublížit! Nicméně mají velkou výhodu, souřadný systém je jednoznačně definován.
Popíšu nyní pár pokusů s tímto uspořádáním: Rezonátor R má v určitém bodě prostoru hodnotu ψ =
0, tento stav označím R0. Čidlo C může mít v tomto bodě hodnotu ψ = A a takto provedený pokus
zapíši jako R0CA. Nyní popis čtyř pokusů, uspořádání dutinový rezonátor a špejle jako čidlo:
R0C0 Čidlo silně a nepravidelně kmitá kolem směru x, občas se v tomto směru zastaví a kmitá
v rovině xz.
R0CA Čidlo se chová podobně, ale zastávky ve směru x jsou častější.
R0C-A Podobné chování, ale zastávka čidla se posunula do úhlu cca 20o.
RACA Čidlo dodržuje s malými poruchami směr x a kmitá v rovině xz.
K dalšímu pokusu jsem použil plošné čidlo, šlo o obdélník slepený ze špejlí, svisle zavěšený.
Rozměry byly takové, aby se v určitém směru ztotožnil jeho vektor k s vektorem k rezonátoru.
Čidlo se nastavilo do tohoto směru, po chvíli několikrát prudce zakmitalo a děj se opakoval. Jako by
si nabíralo energii a potom se jí zbavovalo několika pružnými cviky. Tento pokus byl ale pouhou
přípravou k jinému, daleko závažnějšímu pokusu.
Už v době, kdy senzibil pozoroval náboje, začínala sbírat body myšlenka, že v přírodě je co se
týče vln T nastavena nejen určitá vlnová délka, ale dokonce vlnový vektor. Postupně jsem našel
pokusy, které to potvrzovaly a v době pokusů, o nichž píši, jsem tento vektor znal s dostatečnou
přesností. Čidlo zavěšené na stojánku byl zase obdélník slepený ze špejlí, tentokrát s takovými
rozměry, aby se jeho vektor k mohl ztotožnit s vektorem k normálu. Čidlo se vrtí stejně jako jiná
čidla, ale jiná situace nastane, když k němu přijde člověk. Čidlo, které jsem nazval Človíček, se
k němu otočí. Musí to udělat, protože člověk „jede“ na normál. Tento pokus se dá uspořádat ve
dvou variantách, první čidlo se k člověku točí hranou, druhé plochou. Pokusy probíhaly
v přízemním bytě se silnými zdmi. Když ale šel někdo po chodníku, čidlo na něj reagovalo.
Potvrdilo tak myšlenku o vektorovém nastavení přírodního normálu.
S vrtícími se čidly už skončím. Skončil jsem i pokusy s nimi, protože se objevily jiné, účinnější
metody. To víte, jsem především technik a měření virgulí na anténě se mi vždycky zajídalo. Byl
jsem rád, že se nakonec našly jiné možnosti. Nebudu o nich psát, protože tato kniha je o virguli a ne
o tom, jak to jde i bez virgule. A je pravděpodobné, že o tom nebudu psát nikdy.
Tenkrát viděli některé pokusy přátelé a soudili, že by se o nich mělo vědět. Zanedlouho tedy
přišel novinář, něco nafotil, něco napsal a že to byl bývalý technik, tedy žádný humanistický
žvanda, celkem pochopil, o co jde a napsal nadšený článek. Nulová odezva. V té době jsem se
pokusil kontaktovat Akademii věd, vedla ji nějaká paní Ilnerová. Korespondenci mám schovanou,
je to ostuda. Pro Akademii. Dneska už bych to nedělal, je mi jasné, že tyhle instituce zde nejsou
proto, aby prospěly vědě. Ony mají za úkol zabránit zbytečnému pokroku, který by mohl narušit
stále rychlejší přesun peněz od chudých k bohatým. Celá slavná Akademie mne zkrátka přestala
zajímat.
Informační pole?
Lidé ho mají tak nějak v podvědomí. Neví sice, kudy na něj, ale živě se zajímají o všechno, co
je s ním podle jejich názoru spojené. Pan Christopher Nolan například deset let pracoval na scénáři
a nakonec režíroval film Počátek. Leonardo diCaprio v hlavní roli má schopnost přečíst lidem ve
spánku jejich myšlenky, takže není nouze o zápletky. Lidé se na film hrnou a kritikové připouští, že
jde nejspíš o přelomové dílo. Tak je to s každým dílem, které se nějak dotýká informačního pole,
lidé ho prostě baští a mnohdy nerozlišují mezi realitou a fikcí.
V mnoha textech se setkáte s tvrzením, že pomocí virgule je možné získat informace. Obvykle
se člověk usadí a kývá pendlem nad tabulkou a to, co takto zví, pokládá za informaci. Tento způsob
mi nepřipadá nejlepší. Ale že se dá informace získat, o tom nepochybuji. V literatuře najdete
spousty příkladů. Omlouvám se, nezapsal jsem si pramen, ale jde o děj známý jako opičí efekt.
Opice na jednom ostrově si začaly mýt brambory. Netrvalo dlouho a opice na vzdálených ostrovech
si také začaly mýt brambory. Ještě lepší příklad najdete v knize Skryté skutečnosti, kterou napsal
Viktor Farkas. Jde o doložený případ týkající se krystalů. Ony ze začátku moc dobře nekrystalizují,
ale zaučí se a potom už to jde jako na drátku. Až do doby, než nějaký krystal – průkopník najde jiný
způsob krystalizace a to se zřejmě jeho kolegům zamlouvá, protože ho za chvilku napodobí. A to
prosím stalo ve velmi vzdálených provozech, které mezi sebou neměly spojení!
Významnější mi připadá to, co dělal otec klasické mechaniky pan Isaac Newton. On věnoval
daleko více času esoterice, než fyzice a na své epochální objevy prý přicházel jen tak mimochodem.
Také Albert Einstein prý si občas připadal jako naprogramovaný, uvedu zde jeho výrok:
Jsem si jist, že někde nedaleko nás existuje jakési bezčasové nadvědomí, společné všem živým
tvorům, z něhož člověk tu a tam získává podivuhodné informace nejen o světě kolem nás, ale i o
sobě samém.
Ve třicátých letech minulého století napsal zajímavou knihu pan Teillhard de Chardin. Podle
jeho názoru se myšlenky nikam neztrácí, zůstávají s námi a postupně propojí lidi strukturou vyššího
řádu. K jeho knize mohu přidat vlastní poznatek z doby, kdy jsem pracoval jako vývojář. Řešení
téhož technického problému obvykle nalezne současně více lidí, aniž by o sobě věděli.
Fyzika se snaží dobrat pochopení něčeho takového a zvláště pokus EPR alias kvantová
provázanost se stal popudem k rozvoji zajímavých teorií. Je to důležité, protože oficiální názor je
ten, že všechno už se dneska dá vysvětlit na základě fyzikálních zákonů, i když jevy, z nichž některé
jsem popsal v předchozích odstavcích, se jimi zcela jistě popsat nedají. Problém je v tom, že je
potřebné udržet víru lidí ve vědu, protože člověk, který v ni věří, se dá utáhnout na vařené nudli.
Raději uvedu příklad: Víte, že včerejší šampon obsahoval senzační sloučeninu Lírpa, ale věda
pokročila a dnešní výrobek je obohacen o výtažek z mochny brumlaté a navíc je přidána kyselina
špendlíková, takže vaše vlasy získají o 16,332% větší lesk. Věda se ale nezastaví a za měsíc tam
přidají Špundus a vy půjdete a zase to koupíte. Proto jsou jevy, které se z hlediska úrovně současné
vědy nedají vysvětlit, prohlašovány za nevědecké a pokud ještě ohrožují kšeft, viz příklad
orgonských akumulátorů, je nutné je roztřískat sekyrou na cimpr campr.
Některé aspekty jevů, kdy přichází ke slovu nadsvětelná rychlost, vadí a právě pokus EPR
umožní ukázat, v čem to spočívá. My jsme zvyklí uvažovat kauzálně (kauzalita je cizí slovo pro
příčinnost). Nejprve příčina, potom následek. Jestliže ale mezi příčinou a následkem neuběhne
žádný čas, nejde o kauzální děj. A navíc, tahle částice teď zrovna bez příčiny nepřirozeně otekla,
protože je kvantově provázána s částicí na druhém konci Vesmíru a ta také otekla. A z toho plyne
další potíž. Protože si ty dvě částice popovídají a budou jednat ve shodě, ať jsou kdekoliv, je děj
nelokální. Není potřebné a kolikrát ani možné určovat jejich souřadnice, stejně udělají, co si
umanuly.
Součástí úkolu Výzkum a využití mentální energie v praxi byla skupina lidí s virgulemi, kteří
s její pomocí hledali a nalézali choré orgány. Což jde docela dobře, protože parametry vln T
zdravých a nemocných orgánů se liší. Jejich úloha byla stejná jako při hledání geopatogenní zóny,
na jejíchž hranicích se také skokově mění parametry. A ten, kdo se je naučí s pomocí virgule
nacházet (učení trvá dlouho), nemusí mít ani ponětí o medicíně, natož pak o anatomii a přesto
velmi přesně vyznačí místo vážné zdravotní poruchy. Můžeme ale v tomto případě mluvit o
informačním poli? Tím si nejsem jist. Zatímní pokusy ukázaly, že se v přírodě uplatňují vlny typu T
a ty mají vztah k lidskému zdraví, nic víc. Mají nastaven vlnový vektor na určité hodnoty a
odchylky od tohoto vektoru znamenají chorobu.
To naznačuje, že spektrum vln T, kterým jsme se zatím zabývali, stěží může tvořit informační
pole. Pokusy ukázaly, že tyto vlny mají silové účinky a jiné pokusy svědčí o tom, že tyto účinky
reálně působí na zdravotní stav. To znamená, že studované spektrum vln T plní stejnou úlohu, jakou
plní v technice silnoproudá elektrotechnika. Pokud existuje informační pole, budou se jeho
vlastnosti spíše podobat sdělovací a výpočetní technice a bude zpočátku moc těžké se v nich vyznat.
Virgule tedy najde místo, kde se chorobu projevuje. To je moc dobrá a užitečná informace a
sám jsem se přesvědčil o tom, že spousta lékařů nosí v kapse virguli, ale to je nevede k pozitivní
změně. Když například některý z nich přijde s metodou, která léčí lépe a levněji a ostatní by se
k němu měli přidat stejně, jako to učinily opice při mytí brambor, neděje se tak. Naopak, sežerou
svého kolegu zaživa, protože léčit se musí stále dráže a nesmí se léčit lépe, protože pacienti by se
potom vyléčili a zdraví lidé lékaře nepotřebují. Koukám, že se mi do textu zase plete politika. Bude
tedy lépe, když změním téma.
Zázračná voda?
Bez vody se neobejdeme. Bude dobře si jí všimnout podrobněji, ale než to udělám, sdělím vám
upřímně, že co se týče informačního pole, mám už spoustu poznatků, zatím bohužel v podobné
formě, kterou získáte, když rozcupujete dlouhý text na útržky, nasypete je do nádoby a důkladně
promícháte. Textu se v této formě nedá rozumět a je potřebné útržky poskládat do původní podoby.
O některé kusé informace se s vámi ale rád podělím.
Tak tedy voda. Budu o ní psát i v jiné souvislosti, ale teď se podíváme na vztah vody a
informace. Je dobře dokumentován, protože pán jménem Masaru Emoto dostal dobrý nápad a co
víc, byl v situaci, kdy si mohl dovolit ho realizovat. Rozhodl se dát pod mikroskop krystalky ledu a
vyfotit je, ale ten led vyráběl zmražením vody a sledoval, co voda prožila před zmrazením. Jakkoliv
vám to může připadat přitažené za vlasy, ukázalo se, že tato metoda přináší překvapivé poznatky.
Doporučuji seznámit se s knihami pana Masaru Emoto a pokud to uděláte, pochopíte, že voda živě
komunikuje s okolím a reaguje na myšlenky a tato reakce se dá vyfotografovat.
V prvním díle, který vyšel v Německu (KOHA Verlag) je popsán (a vyfotografován) daleko
závažnější pokus. Autor rozdělil tutéž rýži do dvou sklenic. Domluvil se s dětmi a ty přicházely a
jednu rýži soustavně chválily, kdežto druhou neustále urážely. Ponižovaná rýže brzy a ošklivě
zaplísnila. Srovnejte si tuto informaci s nápadem jakéhosi bruselského šíbra, který, aby zdůvodnil
svou zbytečnou a přeplácenou existenci, nechal ozdobit krabičky cigaret nápisy typu Jak si zapálíte,
tak umřete na rakovinu a lidi ve vašem okolí jakbysmet!
Autor knih o vodě věnuje velkou pozornost léčivým vodách, jejichž krystaly jsou velice pěkné.
Podíváte se ale i na vodu ozářenou mobilním telefonem a tyhle krystaly už se vám líbit nebudou.
Tyhle knihy jsem přečetl, ale jedno je špatné. Autor je zřejmě religiózně založený a tak se text
postupem času stále více přesouvá pomalu do náboženské roviny a tam rozhodně fyzikální jevy
nepatří. Jistě, zkoumání je obtížné a navíc se mu věnují převážně amatéři, ale probíhá. A podle
mého názoru má pro lidi rozhodně větší význam, než stálé civění do Hubblova teleskopu. Je ale
skoro jisté, že teleskop nic převratně nového nepřinese, kdežto tento způsob zkoumání vody spíše
ano. Proto není vhodné ho podporovat.
V jedné z uvedených knih najdete stať věnovanou panu Grandnerovi, který v Rakousku uměle
vyrábí a prodává léčivou vodu. Je to velmi dobré počínání a zaujalo mne, takže jsem dílem počítal,
dílem dělal pokusy. Abych vás seznámil aspoň s něčím z toho, na co jsem přišel, musím se vrátit do
doby, kdy kolem antény RUKA seděli senzibilové a viděli vlny různých tvarů. Tuto informaci totiž
v písemnostech nenajdete, řekl mi o ní člověk, který byl u toho. Vlny různých tvarů samozřejmě
znají i elektrotechnici, kteří jim říkají vlny modulované a díky práci matematika Fouriera je dokáží
sestavit z vln jednoduchých. Případ vln T je ale jiný, protože jde o vlny nebuzené a není možné je
nějakým způsobem sestavit z vln jednodušších.
Narazil jsem na to už u přírodního normálu. Dutina b,d,w moc možností nenabízí, zobrazením
vln je obyčejná sinusovka, kterou mohu modulovat jen tak, že použiji složitější dutinu. Potom se
kromě čísel n,p,q, které popisují počet vln na hranách dutiny, uplatní další čísla a ta představují
sdružené, tak zvané harmonické kmity, které modulují hlavní, tedy nosnou vlnu. Normál se posléze
dá s dostatečnou přesností napodobit dosti složitou dutinou.
Léčivé vody jsou hlubinné vodní vývěry se dvěma vlastnostmi: Mají dobré minerální složení a
příroda je opatřila nábojem, který působí příznivě na zdraví. Jedno bez druhého nefunguje. Pokud
nebude minerální složení, voda, která čile komunikuje s okolím, ztratí náboj, ten je fixován právě
minerálním složením. Bydlím v lázeňském městě, měl jsem tedy habaděj materiálu ke zkoumání a
zjistil jsem právě to, co jsem napsal.
Je to dobré zjištění, ale pokusy ukázaly ještě něco jiného: Pokud je taková voda v GPZ nebo ve
stojatém poli mikrovln, ztrácí její náboj už po dvou dnech kvalitu. Protože dnes je těch stojatých
polí díky „úplnému pokrytí“, kterým se vytahují mobilní operátoři a televizáci, kteří zavedli
digitální vysílání, všude víc, než je zdrávo, zdá se mi, že výroba léčivé vody není to pravé ořechové,
i když z technického hlediska dnes nepředstavuje bůhvíjaký problém. A tu mne napadlo, že by si
lidé mohli koupit rezonátor, který takovou vodu vyrábí. Voda zkrátka proteče přes zařízení a získá
léčivý náboj.
Horší to bylo s výběrem správného náboje. Na začátku tisíciletí to ještě nebyl problém, ale
přibývající mikrovlny všechno změnily. Pracoval jsem sedm let na studiu vlivu mikrovln na lidskou
regulační soustavu, která je poškozována a vím, oč tu jde. Alternativní obory se ve skutečnosti snaží
zajistit plynulý průtok energie čakrami, protože když nastane zádrhel, objeví se nemoc. Představu o
energetických tocích a jejich regulaci jsem musel stanovit jinak, než najdete ve většině literatury,
skutečnost je prostě jiná. Mezi „zasvěcenými“ se šušká, že skutečné energetické cesty, tak zvané
„dračí dráhy“, znají jen někteří… ale tím není třeba se zdržovat. Podstatné je, že jsem našel postup,
který umožnil vypočítat tvar dutiny se započtením vlivu mikrovln. Navrhl jsem zatím tři výrobky,
každý má trochu jiné uplatnění. Začaly se vyrábět, samozřejmě neprozradím, kde, ale vím, že se
prosadí. Každý, kdo se po nich začne pídit, by je měl nakonec najít.
Některý čtenář – a nejspíš jich bude víc – si v této chvíli může říct Hele, přestaň se blbě
vytahovat, ty pahejle! Kdopak ti to dosvědčí? Inu nikdo. Myslete si to dál. Vím, co jsem udělal a vy
to nevíte, takže si myslete, co vám slina na jazyk přinese.
Přístroje v novém oboru existují, sám jsem navrhl mašinku na léčení alergií. Funguje bez chyb,
ale neprovozuje se, protože nezapadá do dnešních názorů na alergie. A ty nemají bohužel
s alergiemi nic společného, jak se přesvědčíte, když si přečtete knihu MUDr. M. O. Bruker, Jak se
zbavit alergie. Tak to v dnešní medicíně chodí. Mašinka na alergie má ale řadu dalších možností,
jeden přístroj mám postavený na stole, přemýšlím o něm a pomalu začínám psát rovnice. Uvidíme.
Ostatně nedůvěřivcům mohu přihodit ještě jedno polínko do ohníčku: Rezonátory, které upraví
vodu, mohou pracovat v mnoha režimech a na ten správný musí být „naškoleny“ velmi speciální
technologií. Funguje tedy jen originál. Odborník, který se zabývá rezonátory v elektromagnetickém
oboru, ví, o čem to je, on má také plno práce s tím, jak dostat rezonátor do správného provozního
režimu.
Na příkladě léčivých vod je zajímavé to, že léčivý účinek lze do vody vpravit jako umělý
náboj, tedy silovou složku - a jako by se objevila i jakási druhá tvář, fotografie takového krystalu je
moc pěkná. Jenže voda se dá změnit i myšlenkou a krystal je potom jiný. Naštěstí dnes není pan
Emoto jediný, kdo mrazí vodu a fotografuje krystaly. Takže se ví o tom, že jiný laborant = jiný
krystal a také je zaznamenána reakce vody na nemoc experimentátora.
Někteří lidé při posuzování vlivu mikrovln na zdraví vychází z toho, že do dnes užívaného
kmitočtového spektra spadají hodnoty vlastních kmitů vazebných stavů mnoha látek. Jistě, tohle
musí fungovat, ale k úplnému vysvětlení to nestačí. Ono to nestačí ani k vysvětlení toho, proč po
ozáření mobilem vytvoří zmražená voda ohavný krystal.
Hypotézy si nechávám pro sebe. Rozumíte, dokud něco nepotvrdí pokus, chápu to tak, že jsem
si v hlavě poskládal nějakou fantasmagorii, i když na papíře vypadají příslušné vztahy moc hezky.
Zkrátka v kauze informační pole mohu tvrdit, že existuje a má stejně zajímavé vlastnosti jako pole
vln T, je všude a nikde, nezáleží na umístění, na vzdálenosti, na čase… ale neumím ho kloudně
odečíst, neumím ho vyrobit a podstatným způsobem ovlivnit. A docela rád bych to uměl.
Když studují regulační systém, který používá podkorová oblast mozku k ovlivňování
fyziologických pochodů, narážím na oblasti, které zcela zřejmě pracují jinak. Některé pokusy jako
by napovídaly, že se při tom uplatňuje informační pole podobné poli T, ale v jiné oblasti vlnových
délek. Zatím o tom vím moc málo – a hypotézy nezveřejňuji. Ještě bych se měl zmínit o číslech.
Jistě vám neušlo, že je neuvádím. Opravdu, najdete tu vzorce a nějaké výsledky, ale žádná čísla.
Důvod je jednoduchý. Konkrétní čísla mne stála čas a peníze a používám je k výpočtu fungujících
zařízení. Jistě víte, že detaily technologie se neprozrazují. Každý pracovitý a myslící člověk se
může vydat stejnou cestou a zjistit si je samostatně.
Někteří lidé mají enormní nadání, dokáží stanovit diagnózu nebo dokonce léčit. Mgr.Stanislav
Nardelli například dokázal léčit najednou velké množství lidí. Oni se chytili za ruce, někde v tom
řetězci byl pan Nardelli, začala proudit energie a lidé se léčili. Pokud by k tomu pan Nardelli užil
silovou složku, nejspíš by takové léčení nepřežil, ale jemu bylo po léčení dokonce lépe. Z toho
plyne, že impuls k léčení, který z něj vycházel, neměl formu silové, ale informační složky. Tahle věc
zkrátka existuje a je jen otázkou času, kdy jí někdo přijde na kloub.
Závěr
Mohl bych psát dál, to ano, ale nemám dost času. Proto je text dost zhuštěný a pár čtenářů
s ním bude mít potíže. Nejspíš by vás všechny zajímalo informační pole a to mne zajímá také, ale
dokud nepřijdu na dobré pokusy, které mne přesvědčí, chápu ho jako pracovní hypotézu. Ostatně
teď se promítá film Počátek a Leonardo diCaprio v hlavní roli zachází s informačním polem přímo
mistrně a odečítá spícím lidem myšlenky z hlavy. To já nedovedu. Navíc by mne to svádělo psát o
politice… vlastně proč ne? Skoro celý přínos dnešní politiky občanům vyjádřil jednoduchým
výrokem bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin:
Chtěli jsme to udělat co nejlíp, ale dopadlo to jako vždycky.
Nebylo možné odolat, k tomuto prohlášení jsem přidal kresbičku. Je stará hromadu let a nazval jsem
ji Naše šťastná budoucnost. Rozloučím se historkou ze života skvělého Louise Armstronga,
odposlechl jsem ji 13.7.10 na stanici Plzeň:
Malý Louis běhal bos a jeho vrstevníci také, kdepak by jejich rodiče sehnali peníze na boty?
Pořád si tahali z nohou střepy skla a hřebíky, ale žádná otrava krve, žádný tetanus. Jejich mámy
chodily na železniční násep, natrhaly řeřichu, vařily ji do husta a kaši dávaly na rány, které se za dvě
až tři hodiny bez následků zacelily. Jiná řeřicha než z toho náspu ale nefungovala.
Není co dodat. Prozatím.
P.S. Patřím mezi autory, kteří po léta upozorňují na podfuky, které užívají farmaceutické firmy
při vývoji a uplatnění nových léků. Nebylo to marné, dnes už se i v oficiálním tisku objevují první
nesmělé článečky s touto tématikou. Doporučuji třeba časopis Týden z 23.srpna 2010, článek
Chytráctví farmaceutických firem.
© Ing.Vladislav Trávníček, Mariánské Lázně 2010