Bratři Majereové

P Ř E D E H R Y
SVAZEK 3
BRATŘI MAJEREOVÉ
Kevin Stein
RADOMÍR SUCHÁNEK
NAKLADATELSTVÍ NÁVRAT • 1999
-
2 -
DRAGONLANCE®
PRELUDES
Volume Three
BROTHER MAJERE
Cover Art by JEFF EASLEY
Czech translation by ŠÁRKA BARTESOVÁ
DRAGONLANCE and the TSR logo are trademarks owned
by TSR, Inc. and used under license.
DUNGEONS & DRAGONS
and ADVANCED DUNGEONS & DRAGONS
are trademarks owned by TSR, Inc. and used under license.
© copyright 1989, 1999 TSR, Inc., All Rights Reserved
ISBN 80-7174-139-6
-
3 -
Volia's Estate - dům paní Volie; Creole's Estate - dům pana Creoleho; Cal's
Estate - dům pana Cala; Wrightwooďs Estate - dům pana Wrightwooda; Brunswick's Estate - dům pana Brunswicka; Raistlin and Caramon meet Bast - Raistlin a Karamon potkávají Basta; Westgate Street - ulice k Západní bráně; Eastgate
Street - ulice k Východní bráně
Mereklar - Mereklar; 1. Cereal Crops - obilná pole, 2. Fiber Crops - rostlinná
pole; 3. Vegetables - zelenina; 4. Sugar - cukr; 5. Forage Crops (straw and alfalfa) - pastviny (tráva a vojtěška); 6. Fruits and Nuts - ovoce a ořechy; 7. Hyava hyava; 8. Oil Crops - olejninová pole; Alvin's Estate - dům pana Alvina; Shava's
Estate - dům paní Shavas; Masak's Estate - dům pana Masaka; Manion's Estate dům pana Maniona; Young's Estate - dům pana Younga; Southgate - Jižní brána;
Eastgate - Východní brána; Raistlin finds fight - Raistlin objeví místo zápasu;
Earwig meets Catherine - Earwig se setkává s Kateřinou; Barnstoke Hall - Barnstokův hostinec; Fruit or wood-bearíng trees - ovocné a jiné stromy
-
4 -
Mereklar - Mereklar; Dead wizarďs cave - jeskyně Mrtvého mága; The Black
Cat Inn - hostinec U Černé kočky; Forest of Qualinesti -les Qualinesti; Kharolis
Mountains - Karoliské hory; Encounter with thieves - setkání s lupiči; Path taken
by twins - cesta, kudy šla dvojčata
-
5 -
Bertremovi, Knihovna Palantasu
Od Dalamara, Věž Vysoké magie, Palantas
Zdravím vás, pane,
- nejprve bych se rád omluvil za to, že jsem vyděsil Vás i Vašeho mladého
písaře, když jsme se setkali ve velké knihovně. Jsem tak zvyklý na cestování
stezkami magie, že jsem docela zapomněl na to, že ostatní nemusí být na mé
náhlé zjevování připraveni. Doufám, že se mladý písař už docela zotavil z toho
nešťastného pádu ze schodů.
Můj posel (doufám, že Vás příliš nevyděsil jeho poněkud hrozivý vzhled)
má v „rukách" dokument, o nějž jste žádal. Obávám se, že materiál, o kterém
jsem mluvil - to znamená seznam poznámek, napsaných samotným Raistlinem
Majerem a týkající se jeho předchozího života -nemůže být do knihovny dopraven. Vzhledem k tomu, že je Shalafi od přírody velmi tajemný, uvrhl na
své knihy matoucí kouzlo. Toto kouzlo nejen že znemožní, abyste mohl jeho
knihy číst, ale mohlo by Vám, Bertreme, vážně ublížit.
A tak jsem tuto odpovědnost vzal na sebe a text jsem přepsal. - Všechny
podrobnosti jsou do té míry úplné a přesné, jak se mi je podařilo rozluštit z
Raistlinových poznámek a vzpomínek Karamona Majerea. Hledal jsem šotka
Earwiga Páčidlo, který s nimi také prožil několik dobrodružství, ale nepodařilo
se mi to. (Nemusím jistě říkat, že jsem nehledal příliš důkladně!)
Materiál je rozdělen do dvou částí. První a také kratší část se jmenuje
„Raistlin a Solamnijský rytíř". Poskytne nám podrobnosti o šotkovi Earwigovi
- a o tom, jak se s dvojčaty setkal. Příběh vypráví o Shalafiho setkání s rytířem, jehož pýcha je oba téměř přivedla do záhuby. (Když vezmeme v úvahu
naše současné vztahy s rytíři, měl byste dvakrát zvážit, než se rozhodnete tento
příběh v Solamnii vydat.)
Druhý příběh, který jsem nazval „Bratři Majereové", je z několika důvodů
velmi zajímavý, zvláště pro záhadnou a tajuplnou osobnost, se kterou se dvojčata setkala. Jak víte, vedly se mezi učenci debaty, týkající se tohoto „poloboha". Je skutečný, nebo je to jenom postava z mýtů a legend? Pamatuji se, jak
jsem o tom sám hovořil s Raistlinem. Tenkrát mě zarazil Shalafiho významný
úsměv. Abych řekl pravdu, nikdy mi neprozradil, že znal pravdu o „Bastovi".
Že se Raistlin o Basta zajímal, to naznačuje snad nejlépe skutečnost, že mu
šel z cesty, aby nasbíral o tomto tmavém „zloději" další historky. Ty Vám
budou zaslány, jakmile budu mít čas zlomit kouzlo, které je chrání.
Teď bych se rád zmínil o Vaší žádosti o podrobnosti týkající se chronologického pořadí příběhů ve Vaší sbírce. Nabízím pro Vaše záznamy následují-
6 -
cí: (Informace jsou založené jak na mých poznámkách, tak na vyprávění Karamona Majerea.)
Potom, co se společníci rozešli v hostinci Poslední domov, Raistlin a Karamon okamžitě zamířili do Věže Vysoké magie. Raistlin tam vykonal zkoušku s výsledkem, který se stal legendou.
Pak se dvojčata vypravila do Lesa Žďárské cesty. Tam strávila asi měsíc,
než jim bylo dovoleno odejít. Domníváme se, že někdy v té době se Raistlin
setkal s tou podivnou ženou, která měla Shalafimu dát dítě. (Mimochodem o
této fámě Vám nemohu poskytnout žádné informace. Příběhy o jejich vztahu
začaly až několik let po Raistlinově smrti. V jeho poznámkách jsem nenašel
nic, co by tento vztah potvrdilo.)
Po útěku z Lesa Žďárské cesty se dvojčata vrátila do Útéšína, kde Raistlin
strávil několik měsíců hledáním léku na svou chorobu. Studoval a stal se odborníkem v alchymii a léčitelství a získal znalosti, které mu posloužily po celý
zbytek jeho života. Naneštěstí se mu nepodařilo zlepšit svůj zdravotní stav.
Když jim došly peníze, bratři byli donuceni opustit Útěšín, a tak se vydali
hledat své štěstí.
Karamon si vzpomíná, že chtěli překročit Novomoře, ale nebyl si jistý,
proč se do tak nebezpečné divočiny pustili. Možná to nevěděl ani Raistlin.
Jedna z okrajových poznámek v Shalafiho alchymistických textech naznačuje,
že Raistlin možná pokračoval v hledání magického elixíru mládí.
Raistlin v té době také nepřestával hledat pravého kněze. Odvažuji se tvrdit, že ho nehledal ve snaze zjistit pravdu, ale v naději, že najde někoho, kdo
ho dokáže vyléčit. (Přesto je to velmi zajímavé, protože když se o čtyři roky
později setkává se Zlatolunou, řekne jí, že ho její léčivá síla vyléčit nedokáže.
Co se stalo během té doby, že byl o něčem takovém tak přesvědčený? Snad
najdeme odpověď během pročítání jeho dalších textů.)
Nepochybně bylo příčinou jeho hořkého zklamání to, že se mu nepodařilo
najít pravého kněze, a tak nepřestává hledat, ale nachází jen šarlatány. Jeden z
nich je nechvalně známý podvodník z Larniše (o kterém se zmiňuje v jedné
kapitole). Krátce po tomto setkání potkávají Raistlin s Karamonem Solamnijského rytíře a zbaví pevnost Smrtič jejího prokletí. Pak pokračují na své cestě
k Novomoři, až vstoupí do Mereklaru.
Toto dobrodružství však není koncem dobrodružného putování obou bratří.
Pokračují v cestování další čtyři roky, až je zastaví Válka Kopí. Mé učení,
stejně jako práce spojená s postavením hlavy Řádu černých mágů, mi dává jen
málo času na průzkum, ale doufám, že se mi snad za pár dní podaří rozluštit
zbývající část Shalafiho poznámek. Stejně jako Vy, Bertreme, shledávám tyto
záležitosti fascinujícími.
Můj Shalafi byl nepochybně nejschopnější a nejmocnější kouzelník, který
-
7 -
kdy žil. Jsem potěšen, že se snažíte shromáždit pravdivá fakta, týkající se jeho
života. Jsem si jistý, že budoucí generace si budou pamatovat a vážit této
tragédie a triumfu Raistlina Majerea.
Doufám, že to pro Vás bude přínosem. Věřím, že můj posel tento dopis
bezpečně doručí. (Pokud po něm na pergamenu zůstane nějaký sliz, dá se
snadno odstranit roztokem citrónu, octa a vody.)
Prosím, vyřiďte co nejsrdečnější pozdrav také Astinovi.
Dalamar
-
8 -
Prolog
CHLAPEC ZVEDL ZRAK OD SVÉ HRY A Spatřil dva cizince, stojící na
zaprášené křižovatce, jak se snaží přečíst nápis. Nepřestávaje je sledovat, pokračoval v tom, co předtím dělal - pouštěl si malou loďku v kaluži. Ale když
větší a silnější z obou mužů - podle počtu zbraní, kterými byl obtěžkán, nejspíš
válečník - strhl pergamen, chlapec nechal loďku pomalu potopit do kalné vody. Ukryl se za nedalekým keřem, tiše se přiblížil a poslouchal.
„Hele, Raiste, podívej se na to!" zavolal velký muž na toho druhého, který
stál jen několik kroků od něho.
Chlapec si druhého muže prohlížel s nesmírným zájmem. Dítě ještě nikdy
nevidělo skutečného mága, slýchávalo o nich však v pohádkách, a tak nemělo
žádné potíže kouzelníka poznat podle exotického roucha - mělo barvu krve tajuplných kapes, amuletů, visících na provaze kolem jeho pasu, a černé dřevěné hole, o kterou se při chůzi opíral.
„Přestaň ječet! Nejsem hluchý. Co jsi našel?" řekl rozzlobeně mág.
„Říká se tu... jen si to přečti." Válečník mu podal list papíru a sledoval, jak
si jej mág pečlivě prohlíží. „No, co si myslíš? Ledaže by to, ovšem, bylo staré."
„Zdá se, že to bylo pověšeno teprve nedávno. Pergamen není ještě porušený deštěm."
„Aha, ano. Takže to je možná to, co hledáme, že?"
„Mzda podle dohody," zamračil se mág. „Je to stále lepší než nic. Odměna,
kterou jsme vydělali za to, že jsme došli do pevnosti Smrtič, je už skoro pryč.
Nikdy se nám nepodaří překonat Novomoře." Smotal pergamen a zasunul jej
do rukávu.
Válečník si povzdechl. „Zase budeme spát pod širým nebem?"
„Musíme šetřit tu trochu peněz, co nám zbyla."
„Asi máš pravdu, i když pohár zázvorového piva bych neodmítl."
„O tom nepochybuji," odpověděl kysele mág.
„Už jsi někdy slyšel o tomhle Mereklaru?" zeptal se válečník po chvilce.
„Ne, a ty?"
„Ne.
Mág se nejprve podíval na tabuli a pak obrátil svůj pohled na cestu, kam
ukazovala. Cesta byla blátivá a porostlá trávou a plevelem.
„Nezdá se, že by o tom vědělo mnoho lidí. Já..."
„Ááá, tady jste, no konečně!"
Chlapec slyšel, jak někdo s úlevou vydechl. Podíval se skrz houští a uviděl
-
9 -
postavu menšího vzrůstu, než byli oba muži, jak cupitá po cestě tak rychle, jak
jen ji její nohy v oranžových podkolenkách nesly.
Šotek! Chlapec ho bezpečně poznal a okamžitě uchopil všechny věci, které
vlastnil, což bylo jedno napůl sněžené jablko, jež si šetřil k obědu, a rozbitý
nožík na vyřezávání loděk.
Snad zašustily větve, když se chlapec pohnul, protože s hrůzou zjistil, že
mág náhle otočil hlavu a pozorně se zadíval do houští, ve kterém se skrýval.
Chlapec ztuhl. Nikdy ještě neviděl takovou tvář. Dokonce ani ve snech. Mág
měl zlatavou pleť, také oči měl zlaté a zřítelnice ve tvaru přesýpacích hodin.
Naštěstí pro chlapce začal šotek znovu mluvit.
„Myslel jsem, že vás už nikdy nechytím! Nedopatřením jste mě opustili.
Proč jste mi, hoši, neřekli, že odcházíte uprostřed noci? Kdybych se neprobudil a neviděl vás, jak jste se tiše protáhli kolem mých dveří se zabalenými
věcmi, nikdy bych býval nezjistil, jakým směrem jste se vydali. Chvilku mi
trvalo, než jsem zabalil, a pak jsem zažil hrůzu, když jsem se vás snažil dohonit. Jednou jsem vás dokonce ztratil, ale mám takové zařízení, které používám,
abych našel cestu, a ono mi ukazuje, kde mám hledat. Chcete to vidět?" Šotek
začal prohrabávat celou řadu kapes a vyhazoval na zem množství podivných
předmětů. „Je to někde tady..."
Válečník si s mágem vyměnili významné pohledy. „Ach ne, to je v pořádku, Earmite..."
„Earwigu!" opravil ho rozhořčeně šotek.
„Ach ano. Promiň. Earwig Vzpříčidlo, že je to tak?"
„Páčidlo!" šotek zapíchl do země vidlicovitou hůl, kterou držel v ruce. „Páčidlo. Mezi šotky je vysoce vážené..."
„Pojď, Karamone," řekl mág hlasem, který by dokázal zmrazit i vařící vodu. „Musíme jít."
„Kam máme namířeno?" zeptal se šotek a vesele poskakoval.
Mág k němu přistoupil, zastavil ho a upřel na šotka své podivné oči.
„ My nemáme namířeno nikam."
Chlapce napadlo, že každý kromě šotka by se před mágovým pohledem
shrbil a padl před ním na kolena. Ale šotek se na něho jen vážně podíval.
„Ale vždyť mě potřebujete, Raistline. Opravdu. Copak jsem to nebyl já,
kdo vám pomohl rozluštit záhadu v pevnosti Smrtič? Byl. Sám jsi to řekl. Napověděl jsem ti a ty jsi přišel na to, že ta dívka byla příčinou kletby a Karamon
by nikdy nenašel svou nejoblíbenější dýku, kdyby nebylo mě..."
„Kdyby nebylo tebe, nikdy bych ji neztratil," zabručel válečník.
„A pak mi Tasslehoff řekl - pamatujete si na mého bratrance Tasslehoffa
Bosonožku? Zkrátka mi řekl, že jste ho vždycky brali na dobrodružné cesty a
že on vám vždycky pomáhal z nesnází, a protože on tady teď není, měli byste
- 10 -
mě vzít místo něho. Také vám můžu vyprávět spoustu zajímavých příběhů,
jako třeba ten o Dizzy Jazyčisku a minotaurovi."
„To stačí!" Mág si stáhl kápi víc do čela, jako kdyby ho látka měla ochránit
před šotkovým monologem.
„Raiste, nech ho jít s námi," řekl válečník. „Bude nás bavit. Víš, že když
mluvíme jen spolu, začínáme se často nudit."
„Já vím, že mě nudí, když mluvím jen s tebou, bratře. Ale nemyslím si, že
situace bude snadnější, když budu muset mluvit ještě s šotkem!"
Mág pomalu vykročil po prašné cestě a opíral se ztěžka o svou hůl, jako
kdyby nedávno prodělal nějakou vážnou chorobu.
„Co říkal?" zeptal se šotek, vykračuje po boku válečníka.
„Nejsem si jistý," řekl válečník a potřásl hlavou. „Ale určitě to nebyl kompliment."
„No dobře," řekl šotek a zatočil svou vidlicovitou holí ve vzduchu, až začala vydávat hvízdavý zvuk. „Stejně nejsem na komplimenty zvyklý. Kam že
jste to říkali, že jde„Do Mereklaru."
„Mereklar. O tom jsem nikdy neslyšel," prohlásil šťastně šotek.
Chlapec počkal, až budou ti tři téměř z dohledu, než se rozběhl do starého
zchátralého hostince v lese blízko křižovatky. U stolu seděl nějaký muž a před
sebou měl nedotčený pohár.
Chlapec k němu přistoupil a vyprávěl mu, co právě viděl.
„Válečník, mág a šotek. Všichni tři mají namířeno do Mereklaru. A teď,
když jsem udělal, cos chtěl, kde jsou peníze?" zeptalo se dítě. „Slíbils mi to."
Muž mu položil ještě několik otázek, chtěl vědět, jakou barvu mělo mágovo roucho a jestli válečník vypadal jako starý ostřílený bojovník.
„Ne," řekl chlapec po chvilce uvažování. „Je asi tak starý jako můj bratr.
Asi tak kolem dvaceti. Ale jeho zbraně se zdály být často používané. Myslím,
že ho jen tak snadno nepřemůžete."
Muž vylovil z kapsy jednu kovovou minci a hodil ji na stůl. Spěšně vstal ze
židle, když se vezme v úvahu, že seděl v hostinci už tři dny - od chvíle, kdy
pověsil nápis - rozběhl se do lesa a brzy se ztratil z dohledu.
- 11 -
Kapitola 1
RAISTLINA VZBUDIL Z HLUBOKÉHO SPÁNKU zvuk píšťalky - podivný zvuk mu připomněl jeho nekonečnou bolest, období utrpení a muk.
Nadzvedl se na chabých loktech a podíval se do žhavých uhlíků v ohništi.
Uhasínající uhlíky Raistlinovi připomněly jeho podlomené zdraví. Jak je to
už dlouho, co prodělal zkoušku? Kolik času uběhlo od chvíle, kdy si kouzelníci ve Věži Vysoké magie od něj vyžádali oběť za jeho magické umění? Měsíce. Jen několik měsíců. Přesto mu to připadalo jako větší část jeho života.
Raistlin si znovu lehl, natáhl ruce před tvář, prohlédl si kosti, žíly a šlachy,
stěží rozeznatelné v slabě osvětleném lese. Světlo z ohniště se odráželo od
jeho zlaté kůže a dodávalo jí při tom mírně narudlý nádech - zlatou kůži získal
v souboji o osobní moc, v boji o svůj život.
Hořce se usmál a sevřel dlaň v pěst. Vyhrál. Byl úspěšný. Všechny je porazil.
Ale okamžik jeho triumfu měl krátké trvání. Začal neovladatelně kašlat,
záchvaty s ním otřásaly jako s rozbitou loutkou.
Zatímco se Raistlin snažil popadnout dech, pískání pokračovalo. Nahmatal
si u pasu malý váček s bylinami. Přidržel si jej u nosu a úst a nadechl se
omamné sladké vůně sušených listů a svařených ratolestí. Záchvat kašle povolil a Raistlin se odvážil doufat, že tentokrát našel lék. Odmítal věřit, že bude
takto slabý po celý zbytek svého života.
Byliny zanechaly na jeho rtech hořkou příchuť. Zastrčil váček zpět pod
opasek, který byl o něco tmavší než jeho rudé roucho, na němž bylo patrné
neustálé praní. Nehledal krev, která pomalu usychala na jedné z jeho kapes.
Věděl, že tam bude.
Raistlin zhluboka dýchal a se zavřenýma očima se snažil uklidnit. Představoval si spoustu různých úrovní síly, které prošly jeho životem - zářivé, zlaté
vlny jeho magie, jeho mysli, jeho duše. Držel svůj život ve svých rukách. Byl
pánem svého vlastního osudu.
Raistlin se znovu zaposlouchal do zvuku píšťalky. Neslyšel podivnou, nepřirozenou hudbu, jak ho napadlo, když se probudil - hudbu temných elfů,
hudbu, o které se mu zdálo v těch nejhorších nočních můrách od doby, kdy
vstoupil do vyššího řádu magie. Byla to veselá a živá hudba nerozvážného
šotka.
Raistlin odhodil těžkou přikrývku a otřásl se v chladném večerním vzduchu. Uchopil hůl, jakmile ji sevřel v nikách, nechal se uklidnit jejím hladkým
dřevěným povrchem, a pomalu vstal.
- 12 -
„Širak," řekl tiše.
Síla jeho nitra začala proudit do hole a mísila se s energií, jež byla uvnitř
černého symbolu mágova vítězství. Uvnitř krystalu, sevřeného dračím drápem
na vrcholu hole, se objevilo jemné bílé světlo.
Jakmile světlo ozářilo temný les, hudba náhle ustala. Earwig překvapeně
pohlédl na postavu v rudém rouchu, tyčící se nad ním.
„Nazdar, Raistline!" zašklebil se šotek.
„Earwigu," řekl tiše mág, „snažím se usnout."
„No ovšem, já vím, Raistline," odpověděl šotek. „Je přece půlnoc."
„Ale já kvůli tomu hluku nemůžu usnout, Earwigu."
„Jakému hluku?" Šotek se se zájmem rozhlédl po táboře.
Raistlin natáhl zlatou ruku, vytrhl Earwigovi z ruky píšťalku a přidržel mu
ji přímo před nosem.
„Aha," řekl pokorně šotek, „tenhle zvuk..."
Raistlin zastrčil píšťalku do rukávu, otočil se a vykročil zpět ke svému lůžku.
„Mohl bych ti zahrát ukolébavku," navrhoval Earwig, vyskočil na nohy a
rozběhl se k mágovi. „Když mi píšťalku vrátíš, tak bych mohl. Nebo bych ti
třeba zazpíval..."
Raistlin se obrátil a nevraživě se na šotka podíval. V jeho podivných očích
se odrážely plameny z ohniště.
„Nebo raději ne," řekl mírně vystrašeně Earwig.
Ale šotkové nikdy nezůstanou vystrašení příliš dlouho. „Je tady opravdu
hrozná nuda," dodal a pokračoval vedle mága. „Napadlo mě, že když zůstanu
v noci vzhůru, bude to zábava, a také to chvilku zábavné bylo, protože jsem
čekal, že někdo vyskočí z houští. Karamon řekl, že právě proto musíme držet
hlídku, ale nikdo nevyskočil a nezaútočil na nás, a tak jsem se začal nudit."
„Dulak," zašeptal Raistlin a začal znovu kašlat. Světlo uvnitř krystalu zablikalo a zhaslo. Mág se uložil na své lůžko, jeho unavené nohy ho sotva nesly.
„Tady, Raistline, dovol mi, abych ti pomohl," nabízel se Earwig a narovnal
mu přikrývku. Pak vstal a s nadějí v očích se na mága podíval. „Nechceš znovu rozsvítit tu hůl, Raistline?"
Mág se schoulil pod těžkou přikrývkou.
„Mohl bys mi teď vrátit píšťalku?"
Raistlin zavřel oči.
Earwig si nešťastně povzdechl a podíval se na mágův rukáv, kam zmizela
jeho píšťalka.
„Dobrou noc, Raistline. Doufám, že ti ráno bude lépe."
Mág cítil, jak ho soucitně pohladila malá ručka. Šotek odcupital stranou,
- 13 -
jeho malé nožky dělaly v mokré trávě jen nepatrný lomoz.
Když začal Raistlin konečně usínat, zaslechl znovu hlas píšťalky.
***
Karamon se probudil několik hodin před rozbřeskem, byl čas na jeho hlídku. Společníci se dohodli, že rozdělí hlídky na dvě části. První se ujal Earwig,
na Karamona připadla druhá. Karamon se s oblibou ujímal poslední hlídky,
známé jako „hlídka mrtvého muže", protože to byla doba, kdy hrozila největší
možnost potíží.
„Earwigu, běž si lehnout," řekl Karamon a vzápětí si uvědomil, že ho šotek
už dávno poslechl.
Earwig tvrdě spal a v ruce svíral několik píšťalek.
Karamon potřásl hlavou. Co jiného mohl od šotka očekávat? Šotkové se od
přírody nebáli ničeho, ať živého či neživého. A tak bylo velmi obtížné přesvědčit šotka, že je v táboře nutná hlídka.
Ne že by si válečník myslel, že jim hrozí nějaké nebezpečí, okolí bylo klidné a mírumilovné. Ale Karamon nedokázal klidně usnout, aniž by postavil
hlídky, stejně tak jako vydržel celý den bez jídla. Měl k tomu jediný důvod tedy alespoň ten, který řekl svému bratrovi - že potřebují Earwiga, aby je na
jejich cestě doprovázel.
Válečník se posadil pod strom. Měl rád tuto část noci. Rád se díval na měsíce a hvězdy, jak se ztrácejí v prvním ranním světle. Konstelace se obracely a
otáčely - platinový drak Paladina, pětihlavý drak Takhisis, mezi nimi se vyjímal bůh Gilean, symbol rovnováhy. - Na Krynnu už v existenci těchto pradávných bohů věřilo jen několik lidí, kteří si ještě pamatovali jména jednotlivých
souhvězdí. Karamon je znal od svého bratra. Někdy se ale i on zamýšlel nad
tím, jestli Raistlin v opovrhované bohy věří. Pokud tomu tak bylo, nikdy se k
tomu otevřeně nepřiznal. Možná to tak bylo lepší, pomyslel si Karamon. V
této době by ho taková víra mohla zabít.
Karamon spojil jednotlivé jasné body na obloze, představil si spojení linií a
čar a přetvořil hvězdy do symbolů dobra a zla. Našel jejich jmenovce - boha
Majerea, podle elfů též zvaného Jediná Růže (tak ho nazýval přítel Tanis),
Solamnijští rytíři mu říkali Mantis (podle Sturma). Souhvězdí leželo hluboko
na temné obloze. Karamon od Raistlina věděl, že toto souhvězdí mělo poskytnout vyrovnanost myšlenek, klid v duši. Nebesa mu dala pocit stability, rovnováhu světa. Ať se stane cokoli, konstelace tu bude navěky.
Karamon hvězdy pozdravil a ztěžka vstal. Je čas dát se do práce. Tiše prošel kolem svého bratra, aby ho neprobudil, vyrovnal své zbraně vedle sebe a
jednu po druhé začal pozorně prohlížet. Měl tři ocelové meče, všechny byly
- 14 -
staré a prošly mnoha bitvami. Jeden byl meč bastard, taktéž zvaný jedenapůlruční meč, protože jej bylo možné použít jak jednou, tak dvěma rukama.
Rukojeť byla potřísněná zčernalou krví. Chránič - jednoduchý kousek kovu
bez ozdob, připojený ke konci rukojeti, odkud pokračovalo čtyři stopy dlouhé
ostří - byl poškrábaný od četných útoků nepřítele.
Ostatní zbraně byly menší: jeden starý opotřebovaný meč se širokým
ostřím a závažím na jílci, druhá zbraň byla půl stopy dlouhá dýka s mohutnou
rukojetí a širokým ostřím. Toto byly zbraně zdatného bojovníka, takového,
který nikdy neobětoval čest za cenu vítězství. Zbraně pro něho byly starými
věrnými přáteli.
Karamonovy ostatní zbraně byly zničené válkou, byly to dary smrti. Jedna,
dvě nebo dokonce tři dýky měly rukojeti vykované do podoby démonů a draků. Měl také stilet s dvojitou čepelí, která se klikatila jako had, a několik dalších malých zbraní, jakými byly ruční sekery a vystřelovací šipky. Kromě toho
měl Karamon ve své sbírce také bodné zbraně, bronzová kopí a zahnuté nože.
Všechny tyto zbraně získal od nepřátel, kteří je už nepotřebovali.
Vytáhl brousek a kousek látky a začal zbraně čistit. Nejprve začal svými
meči, nabrousil je kamenem a otřel hadříkem, který předtím namočil v troše
vody. Potom je zvedl, nastavil do stříbrného světla Solináru a jeden po druhém
pozorně prohlédl, jestli je ostří dokonale rovné. Několikrát je ohnul holýma
rukama, než byl konečně spokojen. Pak se podíval, jestli na čepeli nenajde
nějaké praskliny či vroubky, což by znamenalo, že je čas zbraň vyhodit, aby se
nestalo, že praskne uprostřed důležitého boje. Nenašel však na nich nic takového. Karamon byl skutečný znalec na nejrůznější druhy osobních soubojů,
nikdy nedovolil, aby se jeho zbraně opotřebovaly, protože věděl, že pravidelná
údržba by mu mohla zachránit život.
Uložil nářadí, zasunul meče zpět do pochvy a přivázal si je k mohutnému
svalnatému tělu. Holýma rukama dokázal ohnout i tu nejsilnější ocelovou tyč,
zvedat těžké předměty či odstraňovat překážky. Na mocných svalech mu vystupovaly žíly. Tenké kožené řemeny, které přidržovaly Karamonovo brnění
bez ozdob na prsou, zapraskaly kdykoli se zhluboka nadechl, a ocelové chrániče na holené nedokázaly ani obepnout jeho nohy. Karamon byl silný a mocný, byl zrozený k boji, stejně jako byl jeho bratr předurčený magii. Pro většinu
lidí bylo obtížné uvěřit, že jsou dvojčata.
Obloha byla jasná, nikde sebemenší známka po mracích a hvězdy jasně zářily.
„Stra by měl být hezký den," řekl si pro sebe Karamon a protáhl se. Levou
rukou se poškrábal na krku, zatímco druhou si přejel po neoholené tváři. Byla
mu zima.
Earwig nechal ohniště vyhasnout, už z něj zbývalo jen několik žhavých uh- 15 -
líků.
Karamon si povzdechl nad nezodpovědným šotkem a vydal se do lesa, aby
nasbíral nějaké větve a klacíky. Raistlin bude potřebovat teplo ohniště, až se
probudí. Musí si ohřát bylinný lektvar, kterým léčil svůj kašel.
Karamon byl zklamaný, když zjistil, že v nejbližším okolí nejsou žádné
použitelné větve. Ohlédl se zpátky na svého spícího bratra, schouleného v
přikrývkách, a vydal se hlouběji do lesa doufaje, že najde nějaké dřevo, aniž
by se musel příliš vzdálit od svých společníků.
Byl pryč z tábora necelých patnáct minut, když vtom nedaleko zaslechl podivný zvuk. Nejprve ho napadlo, že by to mohl být jen nějaký lesní dravec, ale
pak zaslechl další zvuk - kradmý a tajemný.
Karamon se rychle ukryl za rozložitým dubem a tiše vytáhl meč a malou
dýku. Pozorně naslouchal, měl pocit, že zaslechl tichý šepot - bylo to znamení
k útoku. Opatrně došel na nedalekou mýtinu. Les mu poskytoval dokonalý
úkryt, stejně jako předtím ukryl jeho protivníky.
„Je jich pět," počítal pro sebe Karamon, jak se krčil ve stínu jiného dubu.
Znovu zaslechl jejich pohyb, zkoumal jejich metody, poslouchal příkazy
jejich velitele a odpovědi ostatních.
Uvážil, že nepoužije dýku a místo toho vytáhl vrhací nůž a několik šipek,
aby se protivníků zbavil jednoho po druhém. Ale jak se přiblížil k okraji mýtiny, ztratil celou strategii.
Solinár a Lunitár osvítily scénu v lese rudým světlem a prozradily pohybující se vetřelce.
Tři muži svírající válečná kopí stáli nad spícím Raistlinem. Další dva pak
nad Earwigem.
„Tihle blázni do Mereklaru nikdy nedojdou," řekl ten nejvyšší z nich, který
měl přes hlavu černou kápi. Zvedl kopí a zabodl ho do Raistlinova těla.
Karamon vyrazil z lesa a rozběhl se k nim. Nepřestával řvát zlostí. Mečem
srazil zloděje stojícího nad Earwigem a dalším dvěma zabodl do žaludku nože.
Nechal dlouhou dýku v těle jiného zloděje a potom se oběma rukama chopil
meče. Když se rozběhl za zbývajícími třemi bandity, krev mu hučela v uších
tak, že přehlušila všechny ostatní zvuky.
Jeden zloděj zvedl paži k útoku, ale Karamon jeho útok snadno odrazil a
zabodl svou zbraň až po rukojeť do nepřítelova těla. Ten zemřel s překvapeným výrazem ve tváři. Jeho útok Karamona ale něco stál.
Druhý zloděj vyskočil, aby velkého válečníka bodl do zad, Karamon však
neměl dost času na to, aby se otočil a útoku zabránil. Na tom nezáleželo. Jeho
bratr byl mrtvý a Karamonův život byl od této chvíle stejně k ničemu. Když
koutkem oka zahlédl záblesk ocelové čepele, vyhrkly mu z očí slzy.
Zbraň se však náhle uprostřed pohybu zastavila a lupič jako by zkameněl.
- 16 -
Karamona to tak překvapilo, že málem upustil svůj meč. Pak na kraji lesa
zaslechl tiché odříkávání zaklínadla a uviděl, jak se z lesního šera vynořil
Raistlin. Karamon rozpřáhl náruč a rozběhl se ke svému bratrovi.
„Raiste?" zašeptal.
Raistlin ho pohledem přerušil.
„Co se stalo, Karamone? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha."
Karamon spustil ruce podél těla. „Na chvilku jsem si myslel, že jednoho
vidím, Raiste! Myslel jsem, že jsi mrtvý!" Silák samou úlevou sotva mluvil.
Na mágově tváři, zčásti ukryté pod červenou kápí, nebyly znát ani sebemenší pohnutky.
„Za to, že žiju, ale tobě rozhodně nevděčím!" Přistoupil k zbývajícímu
útočníkovi, aby si ho s chladnou zvědavostí prohlédl. Zlodějovy paže vlivem
kouzla docela znehybněly. Nemohl se pohnout, nemohl překonat nezdolatelnou sílu magie.
„Šel jsem pro nějaké dřevo," zamumlal Karamon a na jeho tváři se objevil
zahanbený výraz. „Opravdu jsem si nemyslel, že by na nás někde mohlo číhat
nějaké nebezpečí. Nikdy jsem neslyšel, že by se v tomhle lese potulovali nějací zloději. A oheň byl vyhaslý a já věděl, že musíš být prokřehlý na kost, a
kromě toho je tu ještě ten lektvar, co piješ...
„To je v pořádku!" přerušil Raistlin netrpělivě bratrovo vysvětlování. „Tak
moc se nestalo. Víš, že mám velmi lehký spánek. Slyšel jsem je už z dálky."
Mág se zarazil a pečlivě si prohlížel svého vězně. „Na profesionální zloděje se
chovají poněkud neobvykle, nemyslíš, Karamone?"
„Jo, vlastně máš pravdu," prohlásil válečník a poškrábal se na bradě. „Zdají
se být trochu neohrabaní."
„Škoda, že jejich vůdce utekl."
„Opravdu?" Karamon se zamračeně rozhlédl kolem sebe.
„Byl to ten muž s černou kápí. Jakmile jsi vyrazil z lesa, vzal nohy na ramena. Myslím, že by stálo za to si s ním promluvit. Slyšel jsi, co říkal, než
uhodil do něčeho, o čem si myslel, že to jsem já?"
Karamon se zamyslel, odhodil za hlavu vztek, strach i úlevu a zapátral ve
své paměti. „Tihle blázni do Mereklaru nikdy nedojdou!"
„Zatraceně," řekl ohromeně velký válečník, když to konečně pochopil.
„Ano, můj bratře. Nebyli to zloději, ale najatí zabijáci."
„Mohl bych ho ještě chytit."
„Nikdy bys ho nenašel. Je tady doma, zatímco my ne. Podíváme se raději
na toho, co jsme chytili. Širak!"
Uvnitř hole se rozsvítilo magické světlo. Raistlin namířil paprsek na svého
zajatce, zatímco jeho bratr uchopil zamaštěnou koženou kápi a strhl mu ji z
hlavy. Tvář, kterou uviděli, byla bledá a strnulá Raistlinovým kouzlem, takže
- 17 -
muž měl ve tváři tentýž výraz, jako když se chystal zasáhnout Karamona.
Vrah měl rty zkřivené do krvelačného úšklebku. Bylo na něm znát, že má
radost z toho, že může svého protivníka bodnout zezadu.
„Teď kouzlo uvolním. Takže ho drž," nařídil Raistlin.
Karamon muže popadl, silnou rukou ho přidržel za krk a k hrdlu mu přitiskl dýku.
V okamžiku, kdy Raistlin natáhl zlatou ruku, muž sebou trhl. Když zjistil,
že kouzlo už pominulo, pokusil se o útěk. Karamon jen zpevnil stisk a zatlačil
dýkou do jeho kůže.
„Neuteču!" kňoural zajatec. „Jen mu nedovol, aby mě znovu očaroval!"
„Dobrá... když nám odpovíš na pár otázek," řekl Raistlin tichým, šeptavým
hlasem.
„Jistě, řeknu vám všechno! Jen už znovu nečaruj!"
„Kdo vás najal, abyste nás zabili?"
„Nevím. On nám to neřekl."
„Kde jste se s ním setkali?"
„V jednom hostinci blízko Mereklaru. U Černý kočky. Včera v noci. Říkal
jen, že pro nás má ňákou práci. Říkal, že vás máme jen vokrást! Neříkal,
abysme vás voddělali!"
„Lžeš," řekl chladně Raistlin. „Najali vás, abyste nás ve spánku zavraždili."
„Ne! Přísahám! Já jsem..."
„Už mě to jeho plácání unavuje. Zavři mu pusu, Karamone."
„Navždycky?" zeptal se Karamon a rukou sevřel zabijákovo hrdlo.
Zdálo se, že Raistlin o tom chvilku uvažuje. Zloděj mlčel a na jeho tváři
bylo vidět zděšení.
„Ne, ještě se nám později bude hodit. Drž ho pevně."
Raistlin si z hlavy stáhl kápi a v jeho očích se zalesklo měsíční světlo - zřítelnice měly tvar přesýpacích hodin, byly to oči, které viděly umírání, rozklad,
vysychání. Jeho zlatá kůže se leskla a předčasně bílé vlasy dodávaly mladému
jednadvacetiletému muži poněkud démonický výraz. Raistlin se pomalu přiblížil ke zloději.
Muž začal ječet a zoufale se snažil vymanit z Karamonova sevření.
Raistlin natáhl ruku a prsty se dotkl zlodějova čela. Muž se začal pod mágovým dotekem svíjet a sténat.
„Mlč," zavrčel Karamon, „a poslouchej mého bratra!"
„Až uvidíš muže v černé kápi, řekneš mu, že já a můj bratr jdeme do Meraklaru a že nebudeme mít klid, dokud ho nenajdeme. Rozumíš tomu?"
„Ano! Ano!" kňoural vyděšeně zloděj.
„A teď na tebe uvalím kletbu. Jakmile někoho zabiješ, duch toho mrtvého
muže vstane a bude tě pronásledovat. Ve dne bude doprovázet tvé kroky, v
- 18 -
noci tě bude stíhat ve snech. Budeš se ho snažit všemožně zbavit, ale bude to
marné. Duch tě dožene k šílenství a nakonec to budeš právě ty, kdo proti sobě
obrátí vlastní nůž."
Raistlin uvolnil ruku. „Nech ho jít, Karamone."
Silák ho pustil a zloděj padl na kolena. Zůstal shrbený na zemi a vyděšeně
oba bratry pozoroval. Karamon se po něm výhružně ohnal nožem, muž rychle
vyskočil na nohy a vyděšeně zmizel v lese. Dlouho potom se z lesa ozývalo,
jak naráží do stromů.
„To je ale strašné prokletí," řekl vážně Karamon. „Nevěděl jsem, že taková
prokletí můžeš na lidi uvalit."
„Nemohu," řekl Raistlin a rozkašlal se. Zmocnil se ho další záchvat, který
otřásl jeho slabým tělem.
Natáhl ruce ke svému bratrovi a ten ho pomalu odvedl zpět do tábora k teplé přikrývce.
„Chceš říct... že jsi na toho muže ve skutečnosti žádnou kletbu neuvalil?"
zeptal se zmateně Karamon a pomohl svému dvojčeti lehnout.
„Ale ano, je prokletý," řekl Raistlin, když mohl konečně znovu promluvit.
„Ale já jsem ji na něho neuvalil." Mág se mírně usmál. „Udělá si to sám. A
nestůj tu a nezírej na mě tak! Je mi hrozná zima. Běž a přines nějaké dřevo.
Nechám magickou hůl svítit, dokud nerozděláš oheň."
Karamon potřásl hlavou, stále to nemohl pochopit.
Vrátil se pro dřevo, které upustil, když se rozběhl za nezvanými návštěvníky, když vtom náhle zakopl o Earwigovo spící tělo. Při tom nečekaném vzrušení na šotka docela zapomněl. Karamon si vzpomněl na útočníky, stojící nad
Earwigem, jak v rukách svírali oštěpy. Klekl si na zem a opatrně se dotkl šotkova malého těla, ukrytého pod přikrývkou.
„Earwigu?" řekl znepokojeně Karamon.
Pod přikrývkou se ozvalo hlasité zívnutí, pak se šotek protáhl a nakonec
vystrčil hlavu. Ospale se kolem sebe rozhlížel v ranním šeru, pak pohledem
zachytil mrtvá těla a polámané zbraně, válející se opodál. Tráva kolem byla
zdupaná.
Earwigovi klesla překvapením brada a vyváni oči. Těkal jimi z Raistlina na
Karamona a zase zpět. Pak zaklonil hlavu a začal naříkat.
„To je v pořádku, Earwigu," těšil ho Karamon. „Neplač. Jsme v bezpečí.
Zabijáci už jsou pryč."
„Já vím!" naříkal Earwig, vstal a kopl do nejbližšího drnu.
„Cože?" zeptal se nechápavě válečník. „Tak proč tedy brečíš?"
„Jak jsi mi to mohl udělat, Karamone?" naříkal šotek. „Myslel jsem, že
jsme přátelé! Tady je boj - a ty mě to celé necháš prospat!"
- 19 -
Kapitola 2
ROZEDNILO SE, A JAK SE ZDÁLO, KARAMOnova optimistická předpověď byla správná: byl skutečně velmi krásný den. Teplota vyšplhala na
příjemnou úroveň, bylo dostatečně teplo na chůzi, a přesto ještě dost chladno,
aby to bylo příjemné. Slunce se vyhouplo na bezmračnou oblohu, aby tři společníky ohřálo.
Mrtvá těla bývalých vrahů stále ležela na mýtině. Aby si Earwig vynahradil, že přišel o boj, alespoň prohledával mrtvá těla, hledaje nějaké vodítko,
které by jim prozradilo, kdo ti lidé vlastně jsou. V kapse jednoho zloděje našel
medailon ze zlatých vláken spletených tak, že vypadala jako kousek provazu.
Pro šotka nebyl žádný problém najít skrytou západku na otevírání. Uvnitř
našel sbírku miniaturních hudebních nástrojů, vyrobených ze stříbra, kosti a
slonoviny, každý detail byl dokonale vypracovaný. Vypadalo to, jako kdyby
nástroje čekaly na to, až se jich chopí miniaturní orchestr.
Šotek medailon zavřel a hodil jej na přikrývku k ostatním „pokladům". Pak
se vydal k dalšímu tělu, všiml si totiž, že muž má na ruce tři prsteny. Každý
byl ze zlata se zasazenými diamanty, které se v ranním slunci zářivě leskly.
Earwigovu pozornost však upoutal kousek podivného kovu, který zloději vypadl z kapsy.
Šotek vzal podivný předmět do ruky a otáčel jím sem a tam. Pak s ním potřásl a zaslechl slabý zvuk, jako když skleněné střepy chrastí o kov. Earwig
předmět nastavil na světlo a uprostřed mezi kovovými vlákny uviděl malý
korálek. Dlouho si jej pozorně prohlížel, protože ho drobný předmět nesmírně
fascinoval, pak ho to ale začalo nudit, a tak jej odhodil k ostatním.
Šotek obcházel jedno tělo po druhém, sbíral zlato a diamanty a další vzácné
věci, držel je v ruce, cítil jejich tvar a váhu, pak je odhodil stranou a zapomenul na ně dřív, než se sehnul ke starému psacímu brku se stříbrným hrotem,
úlomku fialového skla nebo ze dřeva vyřezávanému orlu, který nebyl o nic
větší než šotkova dlaň. Hodnota a cena z pohledu ostatních ras pro šotky nic
neznamená. Zvědavost způsobuje, že touží po všem, na co jim padne zrak, bez
ohledu na to, co v tom okamžiku drží v ruce.
„No, našel jsi něco?" zeptal se Karamon.
„Támhle je to," odpověděl hrdě šotek a ukázal na pokrývku. „Nepůjdeš se
na to podívat?" zeptal se, když si všiml, že Karamon váhá.
„Myslím, že ano," řekl silák a klesl na kolena. „Jen mi z toho naskakuje
husí kůže, když si představím, že to jsou věci, které ještě před chvílí patřily
mrtvým."
- 20 -
„Proč? Vždyť jsi jim přece vzal jejich zbraně?"
„To je něco jiného."
Jak to? Já to nechápu..."
„Prostě to tak je! Je to jasné?" Karamon na šotka vrhl nevraživý pohled.
„Máš moc slabý žaludek, bratře," ozval se šeptavým hlasem Raistlin a zastavil se těsně za Karamonem. „A co víc, stojíš mi ve světle. Já osobně žádné
předsudky vůči majetku mrtvých nemám."
Mág se sklonil a jemnýma vyhublýma rukama se začal přehrabovat ve věcech ležících před ním. Některé zvedl pozorně si je prohlížel. Earwig ho dychtivě pozoroval.
„Tohle jsou největší diamanty, jaké jsem kdy viděl. Ty už jsi někdy viděl
větší, Raistline?"
„Je to sklo," prohlásil mág a odhodil prsten mezi ostatní předměty.
Zdálo se, že to Earwiga trochu zarmoutilo, ale za chvilku se opět rozveselil.
„Ten zlatý řetěz je docela těžký, že jo, Raistline?"
„Ani se nedivím, je to totiž olovo. Ale co je tohle?"
Mág zvedl ze země stříbrný amulet a mnul jej mezi palcem a ukazováčkem. Potom jej položil do dlaně a ukázal svému bratrovi. Karamon se na
amulet podíval a zašklebil se.
„Fuj, kdo by něco takového nosil?"
„Třeba já!" ozval se šotek a toužebně se na tretku podíval. Amulet měl tvar
kočičí lebky s malými rubíny místo očí.
„U kterého z nich jsi to našel?" zeptal se Raistlin.
Earwig se zamyslel. „U žádného. Našel jsem to v trávě, kousek odsud," řekl a ukázal k Raistlinovým úhledně srovnaným přikrývkám.
„Muselo to být velitele," zavrčel Karamon.
„Ano," souhlasil Raistlin a podíval se na amulet. Po těle mu přejel mráz a
ruce se mu roztřásly. „Je to zlo, Karamone. Je to věc temnoty. A je velmi stará. Řekl bych, že pochází ještě z období před Pohromou."
„Zbav se toho!" řekl vážně válečník.
„Ne, já..." Raistlin zaváhal, pak se obrátil na Earwiga. „Opravdu bys to
chtěl nosit?"
„Ach ano!" vzdychl šotek. „A jak, je to přece „věc z temnoty".
„Raiste..." začal Karamon, ale jeho bratr na něho vrhl rychlý varovný pohled, a tak silák raději mlčel.
Mág našel v harampádí stříbrný řetěz, navlékl na něj amulet a zavěsil jej
šotkovi kolem krku. Pak zamumlal několik tichých slov a konečky prstů se
zlehka dotkl chladného kovu. Earwig byl bez sebe štěstím a prohlížel si svůj
nový náhrdelník s neskrývaným nadšením.
Raistlin vstal, aby si protáhl své chatrné tělo. Pak se v chladném ranním
- 21 -
vzduchu znovu prudce rozkašlal. Obrátil se a zamířil zpět k ohništi. Karamon
ho následoval.
„Co s těmi věcmi budeme dělat?"
„Necháme je tady, není mezi nimi nic skutečně cenného.
Karamon se ohlédl za sebe a uviděl Earwiga, jak si cpe do všech kapes a
mošen tolik „pokladů", na kolik mu jen stačí místo.
„Udělal jsi ze šotka terč, Raistline," řekl silák.
Mág si klekl k ohništi a naklonil se dopředu, aby se trochu zahřál. „Nikoli
terč, bratře," opravil ho. „Ale návnadu."
„Tak jako tak mu hrozí nebezpečí. Ten, co amulet nosil, jej bude jistě hledat. Bude vědět, že šotek byl svědkem jeho zločinu. Co jsi to říkal, když jsi mu
ten náhrdelník věšel na krk? Bylo to ochranné kouzlo?"
Raistlin zavrčel: „Nebuď blázen, Karamone. Jen jsem jej začaroval, aby si
jej šotek nesundal. A co se týká toho nebezpečí, je v daleko menším nebezpečí, než bys byl ty nebo já, kdyby si jej jeden z nás navlékl místo něho. Šotka
nikdo nebere vážně. Budou si myslet, že to našel a nasadil si jen tak pro pobavení. A my si zatím musíme všímat každého, kdo by o amulet projevil nějaký
nezvyklý zájem."
„Mně se to nelíbí, Raiste," trval na svém Karamon. Taková zatvrzelost u
něho nikdy nebyla zvykem.
„A já zase nemám rád, když se mě někdo pokouší zabít ve spánku!" odsekl
jeho bratr. Pak vstal a opřel se ztěžka o magickou hůl. „Je čas jít. Musíme si
pospíšit, chtěl bych tam dorazit, než se setmí."
„Kam? Do Mereklaru?" Karamon uhasil uhlíky botou a pak na ohniště nalil
trochu vody.
„Ne, do hostince U Černé kočky."
***
Raistlin Karamona nepřestával překvapovat. Vlastně to bylo od doby, kdy
se musel jako každý mág zúčastnit zkoušky, aby mohl vstoupit do výšin říše
magie - ten den byl osudný - a Raistlinovi podlomil zdraví. Jeho tělo bylo
vyhublé, takže vypadal jako kostra potažená kůží, a navíc se ho zmocňovaly
kruté záchvaty kašle. Karamon si často dělal starosti, jestli se jeho bratr bude
moci ještě někdy znovu nadechnout. V noci se Raistlinovi zdály strašidelné
sny a jeho bratr ho mnohokrát slyšel naříkat a křičet ze spaní. Častokrát byl
ráno tak slabý, že ani nemohl vylézt z postele.
Dnešního rána se však mág zdál být v neobyčejně dobrém stavu. Měl pevnou chůzi a jen zřídka se opíral o hůl. Dokonce si i dopřál pro něj neobvykle
vydatnou snídani - kousek chleba a ovoce. Ani se nepotřeboval napít bylinko- 22 -
vého čaje, který uklidňoval kašel, ani nemusel dýchat léčivé byliny, co měl v
mošně. Oči měl jasné a v ranním světle se mu leskly.
„To je záhada," říkal si pro sebe Karamon. „Jemu intriky prospívají. Jsem
rád, že se toho ujal Raistlin. To já bych se tedy raději utkal s armádou skřetů.
Nerad se skrývám."
Válečník si povzdechl. Strávil celý den pochodem s mečem v ruce, rozhlížel se po lese a na každém kroku očekával nějakou další léčku.
Také Karamonův druhý společník se dobře bavil. Earwig poskakoval po
cestě a točil ve vzduchu svou nejoblíbenější zbraní - prakovkou. Byla to vlastně hůl se smyčkou na konci. Earwigova prakovka byla nevšední tím, že se
smyčka dala sejmout a ze zbraně pak byla vzduchová foukačka. Z ní pak šotek
mohl střílet malé, ježaté střely, které měl ukryté ve vnitřní pravé kapse svého
cestovního oblečku.
Earwig byl ve skutečnosti velkým milovníkem všech druhů zbraní a byl na
svou sbírku náležitě pyšný. Neobvyklý vrhací nůž s pěti čepelemi, z nichž
každá byla zahnutá jiným směrem, byl jeho největším potěšením. Krom toho s
sebou měl několik vlastních vynálezů - miny naplněné prachem, který se
uvolnil, jakmile se jich někdo dotkl. Kromě toho měl ještě spoustu dalších
věcí, ale na ty zpravidla zapomněl, anebo je z roztržitosti vyměnil za nějaké
jiné, bezesporu zajímavější předměty.
Earwig nebyl s dvojčaty příliš dlouho, ale rozhodl se, že se k nim připojí,
aby se zúčastnil nějakého dobrodružství. Na mágovi ho fascinovaly jeho podivné oči a zlatavá kůže, a tak byl přímo u vytržení, že může být s někým, kdo
je tak nevšední a unikátní. Přesto šotkovi bylo Raistlina líto. -Mág byl zoufale
sklíčený. A tak se toho Earwig ujal sám a začal ho obveselovat nejrůznějšími
historkami a fantastickými příhodami, které se staly na jiných částech Krynnu,
nebo mu vyprávěl příběhy, které slyšel od svých přátel a příbuzných a snažil
se Raistlina rozveselit z jeho nekonečné melancholie, která ho obklopovala
stejně jako jeho těžké červené roucho.
Mág ho však zcela ignoroval, a když byl v obzvlášť špatné náladě, dokonce
se po šotkovi oháněl svou magickou holí.
Když se něco takového stalo, Earwig se obvykle připojil ke Karamonovi,
který měl o jeho historky vždycky zájem a dokonce sám znal několik divokých příběhů, kterým šotek jen stěží dokázal uvěřit.
Dnes si Earwig všiml, že je Raistlin v neobyčejně dobré náladě, a byl odhodlaný jeho dobrou náladu udržet co nejdéle, a tak mu začal vyprávět svou
nejzamilovanější příhodu.
„Hej, Raistline," začal. „Už jsi někdy slyšel o Dizzy Jazyčisku, šotkovi,
který uměl házet prakovkou s takovou přesností, že se mu vrátila pokaždé
zpátky do ruky? No a jednoho dne se šotek vsadil s minotaurem, který tvrdil,
- 23 -
že svou holí nedokáže obhodit celý les. Dizzy mu na to řekl: ‚Vsadím zlaťák,
co mám v kapse, proti tvému kroužku v nose, že moje prakovka obletí celý les
kolem dokola a že se mi vrátí zpátky.‘ Minotaurus souhlasil a řekl, že když to
Dizzy nedokáže, sní ho jako zákusek k večeři. Dizzy byl samozřejmě pro."
Earwig se na chvilku odmlčel a čekal na nějakou Raistlinovu odpověď. Ale
mág si jenom několikrát odkašlal a upíral pohled na cestu před sebou.
Šotek tedy pokrčil rameny a pokračoval: „Dizzy se nejdříve sto kroků rozběhl a pak prakovku vší silou odhodil!" Earwig napodobil Dizzyho mocný
rozmach, švihl svou vlastní prakovkou, aniž by ji pustil, a smyčka udělala
patřičný zvuk. „Dizzy a minotaurus čekali několik hodin, poslouchali, jestli se
prakovka nevrací. Když uběhl celý den, minoutaurus řekl: ‚No, můj milý příteli, vypadá to tak, že tě budu mít po večeři jako zákusek,‘ a Dizzy na to řekl..."
„Podívej, Karamone," řekl Raistlin a ukázal holí před sebe. „Hostinec."
„Ne, já myslím, že to není to, co Dizzy řekl," prohlásil Earwig a poškrábal
se na hlavě. „Podívej, Karamone, hostinec - to jednoduše nedává smysl, že je
to tak? Ve skutečnosti Dizzy řekl..."
„Nevidím odsud nápis," prohlásil Karamon, pohlížeje skrz stromy.
„Ne, ne, ne!" vykřikl Earwig rozčíleně. „To vůbec nebylo ono! A jestli to
musíte vědět, tak na ceduli je namalovaná černá kočka. A teď buďte zticha, ať
vám můžu dopovědět, co řekl Dizzy minotaurovi, co ho chtěl sníst k večeři.
Povídá mu..."
„Večeře," řekl tiše Raistlin. „Možná bychom se tu měli zastavit, povečeřet
a přespat, bratře. Souhlasíš se mnou? Koneckonců určitě po tom toužíš."
„Jistě, Raiste," řekl suše Karamon a s pochybami se zadíval na temný hostinec. Uložil meč zpátky do pochvy, ale nechal uvolněnou přezku.
Když Earwig viděl jeho přípravy, vytřeštil oči. „Karamone, čekáš, že bysme mohli mít nějaký potíže?"
Velký muž se zamračil. Raistlin se na Earwiga s úsměvem obrátil, natáhl
ruku a urovnal šotkovi na krku náhrdelník, aby byl dobře vidět.
„Děkuju ti, Raistline," řekl potěšené šotek. Nepamatoval si, kdy byl na něho mág naposledy tak milý. Určitě se mu líbí mé žertíky, pomyslel si spokojeně. A tak nahlas pokračoval: „Dizzy řekl tomu minotaurovi..."
Ale Raistlin s Karamonem zatím odešli.
Hostinec byl velký dvouposchoďový dům na kraji cesty. Stál nedaleko lesa. Dům měl nabílené zdi a hnědé trámy, byl určitě starý, ale rozhodně udržovaný. Kolem okenních parapetů byly tmavé dekorace. Všechny okenní tabulky
byly čisté a v těch nejvyšších se odrážely oranžové paprsky zapadajícího slunce, než definitivně zmizelo za vrcholky stromů a keřů blízkého lesa.
Earwig samým vzrušením zapomněl na svou žertovnou historku a rozběhl
se k hostinci. Nepřestával se ohlížet a prosit své dva společníky, aby si pospí- 24 -
šili. Karamon by rád přidal do kroku, ale zdálo se, že jeho bratr má náhle potíže s chůzí. Ztěžka se opíral o svou hůl, záda měl ohnutá, jako kdyby na nich
měl naložený nějaký neviditelný náklad a nohy ho sotva nesly.
Byla jeho náhlá slabost skutečná nebo předstíraná? Karamon přemýšlel,
zda by měl svému bratrovi nabídnout pomoc, protože u Raistlina jeden nikdy
neví.
Všichni tři nakonec dorazili k jednoduchému plotu z tenkých dřevěných latěk, vedoucímu kolem celého hostince. Karamon nahlédl jedním velkým oknem dovnitř, okenní tabulky byly horizontálně a vertikálně rozdělené malými
dřívky a jednoduché vyřezávané ozdoby zakrývaly praktické panty. Hostinec
se zdál milý a přátelský, a přestože se slunce teprve chystalo zmizet za obzorem, uvnitř už sedělo několik chlápků, z nichž každý měl před sebou pohár s
vínem nebo džbánek piva.
Nad jejich hlavami se v mírném vánku houpal nápis, vrzal a vydával při
tom zvuk jako malá kočka. Obrázek na tabuli se podobal černé kočce s hrdě
zvednutou hlavou a ocasem stočeným nad zády.
„Zajímavé," zamumlal Raistlin.
„Je to kočka," řekl Karamon.
„Ano, černá. Černé kočky jsou zpravidla přirovnávány ke zlým černým
kouzelníkům. Všeobecně by se dalo říct, že jakékoli zobrazení černé kočky je
nelichotivé, tato zvířata bývají vykreslována jako zlí tvorové, stejně jako jejich
páni. Tato kočka však vypadá poněkud přátelsky, to je velmi zajímavé."
Karamon neřekl nic - ale otevřel velké dřevěné dveře vyztužené ocelovými
pruty a pevným železným zámkem. Uvnitř hostince bylo horko jako v peci.
Uprostřed jasně hořelo velké ohniště. Noční vzduch začínal chladnout, a tak
byl oheň pro tři pocestné vítaným potěšením. Velký válečník si protáhl svaly,
roztáhl mohutné paže, zaklonil hlavu a uvolnil nohy.
Earwig nedokázal překonat svou zvědavost a vběhl do vchodu, který rozděloval hostinec od výčepní místnosti a vstupní chodby. Raistlin rychle vyrazil k
ohništi. Opřel si hůl o rameno, natáhl dlaně před sebe a nechal je nahřívat nad
plameny, jeho zlatá kůže se ve světle jasně leskla.
Karamon ještě jednou pohlédl na svého bratra, aby se ujistil, že je v pořádku, a pak se snažil v davu lidí tísnících se u výčepu najít Earwiga. Bylo to
zbytečné, šotek zmizel. Karamon si povzdechl. Jak mohou šotka chránit, když
ho nedokážou polovinu času dokonce ani najít. Válečník nevěděl, co může
čekat - možná zlé muže v černých kápích vyskakující zpod stolu. Rozhlédl se
tedy po lidech v davu.
Nikdo z nich na první pohled nevypadal nebezpečně, ale dlouholetá zkušenost z jiných hostinců Karamonovi našeptávala, že tu něco není v pořádku.
Všichni byli příliš... potichu.
- 25 -
Karamon došel k poškrábané recepční desce v levé části místnosti. Několik
minut trpělivě čekal, ohlížeje se na svého bratra, který stále ještě stál u ohniště.
Raistlin se ani nepohnul. Zdálo se, že ani nedýchá. Karamon se znovu podíval
do jídelny a poslouchal, zda neuslyší nadávky a rachot rozbitého nádobí, který
obvykle prozrazoval Earwigovu přítomnost. Neslyšel však vůbec nic. Válečník začal bubnovat prsty na velkou, v kůži vázanou knihu, která ležela na stole. Byla otevřená na stránce, kde se skvěla jména některých hostů, kteří v poslední době hostinec navštívili.
Karamon čekal deset minut, aniž by se kdokoli objevil. Pak začal být nervózní. Slyšel, že jeho bratr začal znovu prudce kašlat, a bál se, že by Raistlinovi mohly dojít síly. Karamon odešel od stolu a přistoupil ke svému bratrovi,
aby mu pomohl do křesla, když vtom se před nimi náhle objevil muž ve středních letech v čisté zástěře.
Muž měl skloněnou hlavu, jako kdyby o něčem uvažoval a nebyl si zcela
vědom svého okolí. Došel k desce a vytáhl ze zásuvky svíčku, zapálil ji a odešel do temné zadní místnosti za recepcí, aniž by velkému muži, stojícímu v
chodbě, věnoval sebemenší pozornost.
Karamon, který jen mlčky sledoval vchod a místo, kde muž zmizel, málem
začal řvát vzteky, ale muž se svíčkou v ruce vyšel po chvilce z osvětleného
pokoje. Když uviděl ozbrojeného muže, vyděšeně nadskočil a pak se na něho
nedůvěřivě zamračil.
„Chceme pokoj," požádal Karamon. „Pokoj s třemi postelemi a - " podíval
se na Raistlina - „musí tam být krb.
Karamon se zadíval do mužových hnědých očí, aby ho náhodou nenapadlo
říct, že nic takového v hostinci nemají. Ale hostinský jednoduše zalistoval v
knize, pak podal bojovníkovi brk a řekl: „Tady to podepište, prosím."
Karamon se znovu podíval na svého bratra, ale tentokrát ho při tom hostinský pozoroval.
„Kouzelník!" řekl zděšeně.
„Jo. A co má být?" řekl Karamon. „Já jsem jeho bratr."
„Je mi líto, pane. Neberte to osobně. Já jen... nejsme tady na kouzelníky
zvyklí."
Pravděpodobně proto, že je všechny vraždí v lesích, pomyslel si Karamon,
ale nahlas neřekl nic. Vzal si brko a podepsal se, pak ještě přidal jednoduchou
kresbu růže s hvězdou uprostřed květu - byl to jeho osobní náčrtek starého a
dávno zapomenutého boha Majerea, jehož jméno Karamonův otec přijal za
příjmení.
Karamon obrátil knihu k hostinskému, aby ji mohl zkontrolovat, ale ten
namísto toho jen řekl: „Jmenuju se Jost. Když budete mít nějaké potíže, přijďte za mnou." -Podal Karamonovi klíč a ukázal ke schodišti. „Je to třetí pokoj
- 26 -
vpravo." Odešel od desky a rychle se vrátil do jídelny, zabodávaje oči do
Raistlina.
Karamon se zamračil. Nikdy nebyl v tak neobvyklém hostinci. Podíval se
na klíč a prohlédl si připevněnou visačku na kroužku s vyrytým číslem 221.
Potřásl hlavou, přistoupil k bratrovi a vzal ho kolem ramen, aby mu pomohl
do pokoje.
„Pst!" Mág znepokojeně zvedl prst ke rtům. „Posaď se!" zasyčel koutkem
úst.
Karamon nechápavě začal: „Až budeš připravený, můžeme jít nahoru do
pokoje, je tam i krb a..."
„Ano, ano, slyšel jsem," odsekl Raistlin a přerušil svého bratra mávnutím
zlaté ruky.
Karamon pokrčil rameny, otočil se a málem zakopl o Earwiga, který se
právě vracel z jídelny.
„Ani se neobtěžujte dovnitř," řekl šotek. „Je tam nuda jako v márnici. Nikdo se nesměje ani nezpívá nebo tak něco. Hej, Karamone, proč se vlastně říká
,nuda jako v márnici'? Já si myslím, že v márnici může být pěkně živo..."
Raistlin se znechuceně otočil a začal kašlat. Zdálo se, jako kdyby ho záchvat chtěl roztrhat na kousky. Opřel se o magickou hůl, která mu byla oporou
do chvíle, než se mohl znovu nadechnout. Karamon tentokrát věděl, že Raistlin kašel nepředstírá.
„Vezmi mě do pokoje," vydechl Raistlin a podal válečníkovi ruku.
Karamon mu pomohl do schodů ve druhém patře. Když prošli kolem malého okna, všiml si, že zatím nastala noc. Na východní oblohu se vyhouply oba
měsíce, stříbrný a rudý půlměsíc byly o něco plnější než před několika dny.
Když dvojčata dorazila k pokoji 221, Raistlin se začal třást, hlasitě se rozkašlal a stěží popadal dech. Karamon rychle otevřel a odvedl svého bratra ke
krbu. Na roštu byla připravená malá hromádka polínek.
Bez dalšího váhání Karamon rozdělal oheň.
„Přestaň," nařídil mu Raistlin třesoucím se hlasem. „Dojdi dolů a přines
trochu vařící vody. Rychle!" dodal, když viděl, jak jeho bratr váhá, protože
nechtěl Raistlina nechat v bolestech o samotě.
Karamon vyrazil z pokoje a rychle seběhl schody, aby přinesl, oč byl žádán.
Raistlin se posadil, naklonil se dopředu, hůl držel v třesoucí se ruce a před
očima se mu objevily mžitky a hvězdičky. Nedostatek vzduchu a záchvat způsobily, že ho šálil zrak. Nahmatal tedy sáček s bylinami, přidržel si jej u úst a
několikrát se zhluboka nadechl. Pak se znovu podíval do svého nitra, hluboko
do temnoty, kde na jeho vlastním nebi zářily skutečné hvězdy, kde dokonce
svítilo i jeho slunce. Stále věděl, co chce, a jeho touhou a odhodláním to nijak
- 27 -
neotřáslo.
Když uslyšel, že se Karamon vrací, opřel hůl o postel a začal připravovat
léky, které potřeboval, aby si udělal odvar. Karamon nesl v ruce kotlík s vodou, zpod pokličky se ještě kouřilo. Raistlin ho pobídl, aby přistoupil k posteli
a podal mu malý váček plný sušených lístků, které na chvilku dokázaly zahnat
mágovu nemoc.
Karamon rychle nalil vodu do hrnečku a ponořil prst do horké vody, doufaje, že nápoj připraví dřív, než jeho bratr dostane další záchvat kašle.
Raistlin ho mlčky pozoroval a pak tiše řekl: „Pamatuj si, Karamone, musíš
to dobře promíchat."
Pokojem se hnula hořká vůně čaje. Jejich matka vždycky říkávala: „Čím
hůř medicína chutná, tím větší má účinek." Karamona překvapovalo, že tento
odvar nepomohl mrtvým z hrobu.
Raistlin nápoj rychle vypil a pak zavřel oči. Zhluboka se nadechl a opřel se
o pelest postele.
„Tohle je moc podivné místo, Raiste," zamumlal Karamon. „Nelíbí se mi
tu. Je tu příliš velký klid."
Mág se znovu zhluboka nadechl. „Ano, ale není to brloh zlodějů a nájemných vrahů, který jsem původně očekával. Viděl jsi ty lidi, bratře? Sedláci,
farmáři a chudí rolníci."
„Jo," řekl Karamon a prsty si projel ve vlasech. „Ale je to přesně, jak říkal
Earwig. Všichni tu posedávají a mluví hrozně potichu. Nikdo nezpívá, nikdo
se nesměje. Možná, že tu je válka," dodal s nadějí v hlase. To by se mu líbilo.
Bylo by to jednoduché vysvětlení.
„Ne, myslím, že ne. Poslouchal jsem přes zeď jeden hovor, než jsi začal
mluvit a vyrušil mě."
„Omlouvám se. Myslel jsem si, že je ti zle. Nevěděl jsem..."
Raistlin pokračoval tichým hlasem dál, jako kdyby ho Karamon nepřerušil,
jako kdyby mluvil sám pro sebe. „Ti lidé jsou vyděšení, bratře."
„Ano? A čeho se bojí? Zabijáků?"
„Ne. Zmizely jejich kočky."
- 28 -
Kapitola 3
DVOJČATA SEŠLA SCHODY Z PRVNÍHO Poschodí, Raistlin se opíral
o bratra i o magickou hůl. Prošli kolem velkého otevřeného ohniště v hlavní
chodbě a zamířili do jídelny. Ale ještě než Karamon stačil vejít, Raistlin ho
zastavil, nepatrně si stáhl kápi a odhalil jedno ucho.
Karamon okamžitě poznal znamení — byl to signál, který dvojčata používala už celé roky - a rychle zmizel za nejbližším rohem, než si ho někdo z
přítomných mohl všimnout. Nastavil uši a poslouchal, doufaje, že se mu podaří přijít na to, co Raistlina tak zaujalo.
Z místnosti se ozývaly tiché hlasy.
„Já říkám, že to je ďáblova práce."
„Jo, to je pravda!"
„Jsem už víc jak osmdesát let na světě," vložil se do hovoru nějaký stařec,
„ale ještě jsem nic podobného neviděl! Odjakživa jsem se o kočky dobře staral, jak říkala legenda. A teď nás opustily! Na naše hlavy padlo prokletí!"
„Možná je to práce nějakého zlomyslného černokněžníka."
„Já jim nikdy nevěřil."
„Jo! Měli by je všechny upálit, jako to bylo za starých časů."
„Co myslíš, že se teď stane s Mereklarem, starce?"
„S Mereklarem? Mám strach o celý svět!"
„Slyšel jsem, že v celém městě už není jediná kočka," ozval se muž ve
farmářské zástěře s velkým kloboukem na hlavě. „Je to pravda?"
„Několik jich ještě zbylo, možná tak stovka," řekl stařec.
„Jediná stovka, když jich předtím byly tisíce?" dodal jiný muž.
„A jejich počet každý den klesá."
Všichni začali mluvit jeden přes druhého, každý přidával k dobrému klepy,
které sám slyšel. Doháněli se vzájemně až k šílenství.
Karamon vyšel z ukrytu a připojil se ke svému bratrovi. Zatahal Raistlina
za rukáv.
„Myslím, že jsme se ocitli v blázinci," zašeptal. „Ti lidé určitě zešíleli! Jak
můžou být tak vyděšení z toho, že se jim ztratilo pár koček?"
„Mlč, Karamone. Měl bys celou tuhle záležitost brát vážně. Mám takový
zvláštní dojem, že má mnoho společného s prací, kterou hledáme."
„Myslíš, že se necháme najmout, abychom hledali ztracené kočky?" Karamon se dal do smíchu, jeho hluboký hlas se rozléhal po celém hostinci. Všichni náhle ztichli a obrátili svou pozornost na oba bratry.
„Nezapomeň, Karamone," řekl Raistlin a hubenou rukou uchopil svého
- 29 -
bratra za paži. „Někdo se nás pokusil zabít."
Karamonův smích rázem utichl a oba bratři vstoupili do místnosti. Jejich
přítomnost tu nebyla vítaná. Byli to cizinci a přinášeli hrůzu, jakou nikdo nemohl pochopit. Nikdo z přítomných neřekl jediné slovo, nikdo je nepobídl,
aby si sedli.
„Hej! Raistline! Karamone! Tady jsem!" Earwigův pisklavý hlásek přerušil
nepříjemné ticho.
Dvojčata se vydala do zadní části místnosti. Návštěvníci hostince po mágovi vrhali nevraživé pohledy. Raistlin jim nevěnoval sebemenší pozornost a
na jeho tváři se objevil pohrdavý úšklebek.
Karamon pomohl svému bratrovi, aby se mohl co nejpohodlněji posadit na
tvrdé, dřevěné lavici. Válečník přivolal barmanku, která - potom, co Jost přikývl - přistoupila k jejich stolu.
Karamon začichal ve vzduchu a nakrčil nos. Co cítil z kuchyně, se mu příliš nelíbilo.
„To je králičí omáčka," řekla ta žena. „Můžete mít omáčku nebo nic."
„Dobrá, dáme si ji," řekl Karamon a bezděky si vzpomněl na Otíkovy kořeněné brambory v hostinci Poslední domov. Podíval se na svého bratra. Raistlin si kouskem plátna zakryl ústa a potřásl hlavou.
„Můj bratr si dá trochu bílého vína. Dáš si také něco k jídlu, Earwigu?"
„Ne, děkuju ti, Karamone. Už jsem jedl. Chápeš, přímo přede mnou byl talíř plný omáčky, jako by tu na mě čekal. Moje maminka mi vždycky říkala, že
plýtvat jídlem je hřích. ,Lidé v Solamnii umírají hlady,' říkávala. A tak, abych
pomohl hladovějícím lidem ze Solamnie, snědl jsem tu omáčku. I když nechápu, jak jim to může pomoct. Ty to víš, Karamone?"
Karamon nevěděl. Barmanka odešla a za chvíli se vrátila s talířem plným
omáčky a džbánkem piva, které postavila hlučně před Karamona. Pak podala
Raistlinovi pohár s vínem.
Karamon se s chutí pustil do jídla, usrkával horkou omáčku a rychle ji míchal lžící. Earwig ho při tom obdivně pozoroval. Raistlin se díval znechuceně,
když vtom jeho pozornost upoutal Karamonův napůl prázdný talíř.
„Nech mě podívat!" řekl a přitáhl si talíř k sobě.
„Hej! Ještě jsem nedojedl! Já..."
„Už jsi dojedl," řekl chladně Raistlin a vyškrábal zbytek jídla na podlahu.
„Co je to? Ukaž?" Earwig se vyškrábal na stůl, aby se mohl posadit vedle
Raistlina.
„Je to nějaká báseň," řekl Raistlin a se zájmem si prohlížel povrch talíře.
„Báseň?" zavrčel Karamon. „Tak tys zničil mé jídlo kvůli básni!"
Raistlin si to přečetl nejdřív pro sebe a pak to podal svému bratrovi.
- 30 -
Co je psáno, to je dáno, říká se, ze země pozná pět věků,
ale poslední nemusí nastat, jestliže temnota
zvítězí a projde branou bran.
Temnota pošle své prostředníky, smrtelné a černé,
aby bránu našli a byli tu, až přijde čas.
Živé kočky se promění v kámen,
ony rozhodnou o osudu,
světlo nebo tma
ve městě
prvních bohů.
„Tak co?" řekl Raistlin.
„Zase kočky," odpověděl Karamon a podal mu talíř zpátky.
„Ano," zamumlal Raistlin. „Zase kočky."
„Rozumíš tomu?"
„Ne tak docela. Až do této chvíle byla čtyři období -Věk Sněm, Věk Světla,
Věk Moci a Věk Temnoty, a ta trvá dodnes. Přichází však nový věk..."
„Když temnota zvítězí, tak ne," řekl Karamon a četl si talíř vzhůru nohama.
„Ano. ,A kočky se promění v kámen'. To je zajímavé, bratře. Velmi zajímavé." Raistlin položil talíř opatrně na stůl a zamyšleně na něj hleděl.
„Počkej chvilku!" řekl Earwig. „Na něco jsem si vzpomněl."
Vyskočil a rozběhl se k jinému stolu, kde sebral prázdný talíř a přinesl jej
mágovi. „Podívej! Tady je další básnička! Našel jsem ji, když jsem dojedl
svou večeři."
Položil talíř před Karamona, a když si všiml, že je silák zabraný do čtení,
chopil se jeho džbánku s pivem.
Co je psáno,
to je dáno, říká se,
že Pán koček přijde na
pomoc svým druhům, povede je
a nikoho jiného v boji s prostředníky.
Živé kočky se promění v kámen, ony
rozhodnou o osudu, světlo nebo tma
ve městě prvních bohů.
„Město prvních bohů," opakoval Raistlin a vzal Karamonovi talíř z ruky,
aby si báseň mohl také přečíst. Odjakživa se velmi zajímal o příběhy a vyprávění o prvních bozích. Bozích, o kterých věřil, že stále ještě existují. „Ještě
nikdy jsme na svých cestách nenarazili na něco podobného, bratře! Možná
- 31 -
právě tady najdu odpověď, kterou hledám!"
„Raistline," ozval se varovně Karamon.
Ostatní návštěvníci hostince byli zticha jako hrob a jen vrhali po bratrech a
šotkovi nenávistné pohledy. Několik jich dokonce vstalo.
„Co si myslíte, že tu děláte, vy cizinci? Tropíte si tu žerty?" zeptal se jeden
a zlostně sevřel pěsti.
„Jen jsme si četli, to je celé," začal Karamon a zlostí zrudl. „Je to snad zločin?"
„Mohl by být. A trest by se vám určitě nelíbil."
Karamon vstal. Byl sám proti dvaceti mužům, ale válečník věřil, že by v
boji zvítězil. Koutkem oka zahlédl, jak jeho bratr rukou zabloudil k váčku,
který nosil po straně svého roucha - váčku, jehož obsah byl stejně magický a
záhadný jako jeho majitel.
„Boj?" zeptal se Earwig a radostně skákal nahoru a dolů. „Bude se tu konat
pravá hospodská rvačka? Já jsem ještě žádnou takovou rvačku nezažil, hoši,
ale můj bratranec Tas měl o vás pravdu!"
„V mém podniku se prát nikdo nebude," ozval se pevný hlas. „Nech toho,
Hamiši, a ty se taky uklidni, Bartoku."
Hostinský se postavil mezi Karamona a ostatní a mával kolem sebe významně rukama. Muži se uklidnili, zůstali na svých místech a pokračovali v
tichém hovoru. Také Karamon se unaveně vrátil ke svému stolu.
„Je mi to líto, pánové," řekl Jost dvojčatům. „Obvykle nebýváme tak nepřátelští, ale v Mereklaru se dějí divné věci.
„Co bude s tou rvačkou?" dožadoval se Earwig.
„Mlč." Karamon šotka popadl za límec a posadil ho za stůl.
„Ty špatné věci - tím myslíte to, že mizejí kočky?" zeptal se Raistlin.
Jost se na mága udiveně podíval. „Jak to víte, pane?"
Raistlin pokrčil rameny.
„Vlastně jste přece kouzelník, hned mi to nedošlo," pokračoval hostinský a
pokradmu se na něho podíval. „Myslím, že víte spoustu věcí, o kterých my
nemáme ani tušení.
„A to je důvod, proč nám chtějí zakroutit krkem?" zeptal se Karamon a
palcem ukázal přes rameno na ostatní hosty v baru.
„Je to tím, že pro nás kočky znamenají totéž, co čestné slovo pro Solamnijského rytíře."
Karamon si vzpomněl na svého přítele Sturma a hluboce ho to dojalo. Solamnijští rytíři by raději zemřeli, než aby porušili dané slovo.
„Sednete si, pane..."
„Jost. Všichni mi říkají Joste."
„Posaď se tedy... hm... Joste," řekl Raistlin tichým hlasem, „a řekni nám,
- 32 -
jak je to s těmi kočkami."
Jost se znepokojeně ohlédl po ostatních hostech, ale nakonec se posadil naproti Earwigovi.
Karamon si přitáhl svůj džbánek s pivem, ale zjistil, že jej mezitím šotek
dopil.
„Zavolám na šenkýřku, aby ti donesla další džbán," řekl Jost.
Karamon pohlédl na svého bratra, který jen nepatrně potřásl hlavou, aby
válečníkovi připomněl, jak jsou na tom s penězi. Válečník si hlasitě povzdechl. „Ne, děkuju. Nemám už žízeň."
Hostinský se jen usmál a zamával na šenkýřku. „To bude na účet podniku,"
řekl. „Maggie, přines sklenice z mého vlastního sklepa."
Když se šenkýřka vrátila, nesla s sebou hnědou zaprášenou láhev. Karamon
poznal, že uvnitř bude nějaká velmi dobrá kořalka. Jost nalil jednu skleničku
sobě a druhou válečníkovi. Raistlin odmítl.
„Taky bys chtěl?" zeptal se hostinský šotka. „Zkroutí ti to vlasy na hlavě."
„Opravdu?" zeptal se šotek a toužebně se na likér podíval. Pak si pohladil
culík na vrcholku hlavy, byla to jeho chlouba. „No, to bych tedy nechtěl. Mám
rád své vlasy tak, jak jsou."
Jost pokračoval: „My v Mereklaru a v okolních městech věříme, že kočky
jednoho dne zachrání svět."
Karamon si přičichl k nápoji, který dostal, a nepatrně si usrkl. Nejdřív se
zašklebil, ale pak se jeho oči blaženě rozšířily, když ucítil teplo, které se mu
rozlilo na prsou. Napil se tedy ještě jednou.
„Jak?" zeptal se Raistlin, podíval se na svého bratra a zamračil se.
„Nikdo to neví jistě, ale my všichni věříme, že se to stane. Naše dědictví je
na tom založené." Jost chvilku likér převaloval na jazyku, než ho polkl. „A to
je důvod, proč jsou kočky pokaždé ve všech obydlích v Mereklaru vítanými
hosty. Je protiprávní ubližovat kočkám, jeden za to může dostat i smrtelný
trest." Hostinský se kolem sebe zachmuřeně rozhlédl. „Já sám jsem tady míval
kolem třiceti koček. Procházely se tady všude kolem, sem tam mi některá z
nich vyskočila na rameno nebo se mi stočila večer na klíně. Všechny zbytky,
co zůstaly na talíři, byly jejich. Rád jsem poslouchal, jak pěkně předou. A teď
- " potřásl hlavou - „teď jsou pryč."
„A víte, kam se všechny poděly?" zeptal se Raistlin.
„Ne, pane. Hledali jsme je. Nezbyla po nich však ani stopa. Dáš si ještě jeden pohár, příteli?" Jost znovu zvedl láhev. „Jsem rád, že ti chutná."
„To ano!" řekl Karamon, kterému vystoupily do očí slzy pokaždé, když
ucítil palčivou chuť likéru v hrdle. „Jak tomu říkáš?"
„Trpasličí likér. Od dob, co trpaslíci zavřeli Thorbardin, je těžko k mání."
Jost se obrátil na Raistlina. „Zdá se mi, že máš o tuhle záležitost neobvyklý
- 33 -
zájem, kouzelníku. Mohu se zeptat proč?"
„Ukaž mu ten papír, Karamone."
„Cože? Aha!" válečník nahmatal pod koženou vestou složený papír, který
našli na rozcestí, a podal ho Jostovi.
„Ach ano! Naši radní se rozhodli dát odměnu tomu, kdo by naše kočky našel..."
„Tak to tu ale nestojí," ukázal Karamon.
„Ne, to je pravda." Jost se začervenal, bylo mu to trapné. „Víme, že ostatním se naše láska ke kočkám může zdát podivná. Myslíme si, že by to lidé
odjinud nepochopili, dokud se sem nedostanou."
„Dokud se sem nedostanou," zamumlal Raistlin a nepříjemně se usmál.
Jost se na mága ostře podíval. Nebyl si jistý, jestli ho slyšel dobře nebo ne,
a tak se rozhodl jeho poznámku přejít mlčením.
„Nápad na odměnu přišel od městské radní, paní Shavas. Jestli o tu práci
máte zájem, měli byste si s ní promluvit."
„Přesně to máme v úmyslu," řekl Raistlin a podíval se na Karamona, který
si mezitím dopřál další skleničku.
Earwig zívl. „Budeš nám vyprávět ještě nějaké další příběhy? Co třeba o
Pánu koček? Znáš jej?"
„Ach tak." Jost zíral do svého poháru. Zdálo se, jako kdyby nebyl ve své
kůži. „Kočičí pán je vlastně král všech koček, vládce, který jim říká, co mají
dělat." Odmlčel se, aby se trochu napil, a pak pokračoval: „Jediná věc, která
není docela jasná, je, jestli on je ten, kdo život zachrání, nebo zničí."
„Takže vy věříte na Pána koček?" zeptal se Karamon.
„Věříme v jeho existenci," řekl Jost a nervózně se kolem sebe rozhlédl, jako kdyby ho někdo sledoval. „Jen nevíme, co ho motivuje."
Karamon sáhl znovu po láhvi, když vtom Raistlinovi vyletěla ruka a sevřela bratrovo zápěstí.
„Kde je ta brána, o které se proroctví zmiňuje?" zeptal se mág.
„Obávám se, že toho mnoho o proroctví nevíme," řekl Jost. „Vzniklo totiž
před mnoha lety, těsně po Pohromě. Kdybychom toho věděli víc, možná bychom pochopili, co se vlastně děje. Ale jestli máte zájem, slyšel jsem, že paní
Shavas má knihy, které vyprávějí o Pánu koček, o proroctví a o dalších věcech. Jsou napsané ve tvém jazyce - v magickém jazyce, ačkoli v těchto končinách už více než sto let žádný mág nebyl. Nikdy tu nebyl vítán, jestli chápeš,
co tím chci říct."
Hostinský vstal a chystal se odejít. Láhev vzal ke Karamonovu zklamání s
sebou.
„Vypadáte velmi unaveně. Proč si raději neodpočinete ve svém pokoji," radil Jost.
- 34 -
„Díky za tvůj zájem," odpověděl Raistlin, „ale nejsme unavení."
„Jak chcete," pokrčil rameny Jost a odešel.
Earwig mezitím tvrdě usnul, hlavu položenou na složených pažích. Karamon měl díky ostrému likéru oči podlité krví a díval se do prázdna. Raistlin se
natáhl přes stůl a uchopil ho za zápěstí.
„Co?" řekl velký muž a zamrkal.
„Vzpamatuj se, ty tupče! Potřebuju tě. Nevěřím tomu muži. Podívej se,
mluví s někým v rohu. Chci..."
Raistlin koutkem oka zahlédl tenkou, sotva viditelnou nitku světla, stoupající z podlahy - bylo to bílé světlo, táhnoucí se napříč pokojem. Cítil sílu, sílu,
která byla stará jako samotný svět, sílu, která procházela Ansalonem, vznášela
se nad oceány i pevninami v celé představitelné říši. Jedině ti, kteří chodili po
temných sférách, mohli takové říše poznat. Nebo ten, kdo se setkal s někým,
který tam byl.
Raistlin se otřásl a zavřel oči. Když je otevřel a podíval se znovu, všechno,
co viděl, byla podlaha - pevná, tmavá stářím a politá pivem.
„Co se děje, Raiste?" řekl Karamon mírně nejistým hlasem. „Co se stalo?
Co je tam dole?"
Karamon vůbec nic neviděl. Raistlin si protřel oči. Snad si s ním nehrála
jeho nemoc? Podíval se ke dveřím vedoucím do hlavní chodby s krbem. Tam
znovu uviděl to světlo. Byla to jen nitka slabého bílého světla silná jako prst.
Rychle otočil hlavou a zadíval se na světlo přímo. Zmizelo.
„Raiste, jsi v pořádku?"
„Asi mě šáh" zrak," zamumlal si pro sebe Raistlin, ačkoli věděl, že od chvíle, kdy tu sílu ucítil, to nemohl být klam.
Ale s tou silou zároveň přicházel strach - strašný, zničující strach. Nechtěl
se s ním setkat znovu. Nebyl na to připravený. Mág se podíval ke stropu, trámy a podpěry byly vyrobené z tvrdých dřevěných částí, které tvořily nad hlavou oblouk. Kdykoli se podíval někam jinam, bílé světlo se objevilo, když
však na ně pohlédl přímo, zmizelo.
Raistlin uchopil hůl, a jak rychle vstal, zakopl o lavici.
„Hospodská rvačka?" Earwig sebou trhl a zvedl hlavu. Ospale se kolem sebe rozhlížel.
„Mlč," řekl Karamon.
„Co to Raistlin dělá?" zašeptal šotek.
„Já nevím," odpověděl mu Karamon. „Ale když se takhle chová, měl bys
ho nechat na pokoji."
Co jsem to viděl? Co to bylo? Opravdu jsem to viděl? Mág přistoupil k jižní zdi velké jídelny. Podíval se z okna a obrátil oči k obloze. Na měkké zelené
trávě se leskla záře obou měsíců, stříbrného i rudého. Raistlin se upřeně díval
- 35 -
tak dlouho, až mu začaly slzet oči. Bílé světlo se zdálo silnější.
Pak se vrátil ke stolu, ponořil prsty do sklenice s vínem a přetřel si oči, alkohol způsobil, že začal slzet ještě víc. Linka světla se zdála jasnější - mířila k
severu. Raistlin se obrátil k severnímu oknu a viděl, jak paprsek proniká podlahou a prochází zdí ven na trávu - bylo to jako řeka bílého světla. Mág ztěžka
dosedl na lavici.
„Hej, Raistline," vykřikl Earwig, „ty pláčeš!"
„Raist..."
„Mlč, Karamone!"
Mág se rozmáchl holí těsně nad šotkovou hlavou, takže se Earwig musel
přikrčit, jinak by přišel o hlavu. Pak holí ukázal na zem.
„Co vidíš, šotku?"
Earwiga jeho otázka překvapila, podíval se, kam holí míří, a vyvalil velké
hnědé oči. Bledá modrá koule na konci hole se vznášela jen několik palců nad
podlahou.
„No, vidím dřevěnou podlahu a několik červotočů. Není to legrační jméno?
Červotoč? Myslím, že to je proto, že vypadají jako malí červíci..."
„Podívej se na mě," nařídil mág.
„Jasně." Šotek se na něho poslušně podíval.
Raistlin si namočil prsty do vína a stříkl šotkovi přímo do široce otevřených očí.
„Au! Hej, co to děláš?" vykřikl bolestí Earwig a rukama si mnul oči, jak se
snažil zbavit pálivého alkoholu.
„A co vidíš teď?" zeptal se Raistlin znovu.
Šotek zamžikal očima a po tvářích se mu skutálely velké slzy. Rozhlédl se
kolem sebe. „Jejda! Celá místnost je rozmazaná. Všichni se tak divně chvějí.
Díky, Raistline, je to zábava!"
„Myslím, co vidíš na podlaze," řekl netrpělivě Raistlin.
„Žádnou podlahu nevidím," řekl šotek. „Připomíná mi to jen velký flek."
Raistlin se usmál.
„Co je, Raiste?" zeptal se Karamon, který při pohledu na napjatou tvář svého bratra pochopil, že se něco mimo- , řádného muselo stát.
„Hej, Karamone, co vidíš?" zvolal nadšeně Earwig. Popadl skleničku a vylil ji silákovi do očí.
„Vidím mrtvého šotka!" procedil Karamon mezi zuby. „Co si vůbec myslíš, že děláš?" zeptal se a popadl šotka za límec.
„Uklidni se, bratře," řekl Raistlin a zvedl dlaň pravé ruky. Karamon šotka
pustil a usadil ho znovu na židli.
„Jen tak mimochodem," pokračoval klidně mág, „co tedy vidíš, Karamone?"
- 36 -
„Nevidím vůbec nic!" zamumlal válečník a rukama si vytíral z očí slzy.
„Nevidíš něco na podlaze?"
„Co máš s tou podlahou? Pořád na ni zíráš, Raiste. Je ta podlaha v pořádku?"
„Ano, je to přece jen podlaha. Karamone, dojdi pro hostinského... jak se
jmenuje... Jost!"
„Spolehni se, Raiste," náhle se Karamonovi rozšířily oči. „Ty chceš, abych
ho přivedl zpátky?"
„Ne, jen se ho na něco zeptej. Kterým směrem odsud je Mereklar?"
Karamon pokrčil rameny. „Dobře."
„Půjdu s tebou," prohlásil Earwig, který se mezitím začal nudit, protože se
mu přestala točit hlava a vrátil se mu ostrý zrak.
Oba odešli. Raistlin unaveně dosedl na lavici. Cítil se vyčerpaný, dokonale
zbavený veškeré energie. Světelný paprsek byl magický, mohl jej vidět jen on.
Ale co to znamenalo? Proč tu byl? A proč cítí ten podivný, ledově stříbrný
strach...?
***
Karamon našel Josta a láhev trpasličí kořalky. Earwig je chvilku sledoval a
poslouchal, ale brzy ho to přestalo bavit. Nechtěl se však vrátit zpátky do jídelny, tam už přece byl.
„Myslím, že se půjdu na chvilku projít," řekl Karamonovi.
„Ale jistě, Earwaxi. Jen jdi," přikývl válečník. Jeho hlas zněl trochu podivně.
„Earwigu! Promiň."
Šotek si vzal do ruky prakovku a vyběhl z hlavních dveří hostince. Cestou
narazil do tří mužů stojících v měsíčním světle.
„Promiňte," řekl zdvořile Earwig.
Muži byli urostlí, svalnatí a na sobě měli černé kožené oblečení, opotřebované věkem. Kolem pasu měli řemeny různými mošnami a taškami a lesknoucí se ocelové zbraní
„Nazdar, prcku. Můžeme se tě na něco zeptat?" zeptal se pevným klidným
hlasem muž stojící přímo uprostřed. Na jeho tváři se odráželo červené světlo z
krbu. Šotka fascinovalo, když si všiml, že muž má tvář černou jako sama noc.
„Prosím, zeptejte se!" pobízel ho šotek.
Mužovy hluboké modré oči jasně zářily ve světle ohně. Klidně a tiše uchopil šotkovu malou ručku a vytáhl ji z jedné ze svých kapes.
„Kdybych byl na tvém místě, raději bych tu ruku nikam nestrkal," poradil
šotkovi.
- 37 -
„Omlouvám se," řekl Earwig a podíval se na svou ruku, jako kdyby mu ruka samá skočila do kapsy a jednala bez jeho vědomí. „Nevím, jak se to mohlo
stát."
„Nic se nestalo. Moji přátelé a já - " muž ukázal na dva společníky, stojící
vedle něho - „jsme přemýšleli, kde jsi vzal ten pozoruhodný náhrdelník?" Muž
ukázal na stříbrnou kočičí lebku, kterou měl šotek pověšenou kolem krku.
„Jaký náhrdelník?" řekl zmateně Earwig. Po pravdě řečeno na svou ozdobu
docela zapomněl. „Aha, tohle?" podíval se dolů a uchopil amulet, aby si jej
mohli muži lépe prohlédnout. „Je to dědictví, které se v naší rodině uchovává
po celé roky."
„Tak to je špatné," řekl ten černý muž. Jeho oči byly stejně rubínové jako
oči stříbrné kočky. „Doufali jsme, že by sis mohl vzpomenout, odkud to máš,
abychom si mohli také takový opatřit."
„No, to nemůžu, ale mohl bych vám dát tenhle," nabízel Earwig, protože
miloval rozdávání dárků. Pokusil se rozepnout řetízek, ale nepodařilo se mu
to. „To je divné. No, je mi to moc líto, pane. Mám strach, že jej mít nemůžete."
„Ano, nám je to také líto," řekl velitel tichým hlasem. Naklonil se blíž k
Earwigovi a šotek viděl, že rudě zářící oči toho muže jsou mírně šikmé. „Dej
si na čas, přemýšlej, kde jsi k amuletu přišel. Máme na to celou noc."
„Ale já ne!" odsekl Earwig. Rozhovor ho začínal pomalu nudit. Kromě toho si dělal starosti, do jakých potíží by se mohl dostat Karamon, kdyby ho
nechal bez dozoru. Earwig vykročil a pokusil se projít mezi třemi muži, ale oni
mu zatarasili cestu a jeden z nich ho nevybíravě popadl za paži.
„Můžeme to z tebe dostat spolu s tvýma vnitřnostma!"
„Opravdu byste to dokázali?" zeptal se Earwig, který měl pocit, že se tu
konečně něco zajímavého děje. „Vytáhnout moje vnitřnosti? Jak? Skrz moji
pusu? A nenadělalo by se z toho moc?"
Muž zavrčel a sevření na Earwigově paži ještě zesílilo.
„Počkejte!" nařídil černý muž. „Tak ty si jsi jistý, že nevíš, jak jsi k tomu
náhrdelníku přišel?"
Zase ten náhrdelník. Earwig trhl rukou, aby se vymanil ze sevření. Už ho to
začínalo unavovat.
„Ne, nevím! Opravdu! A teď, když mě omluvíte, musím se vrátit zpátky."
Šotek udělal jeden krok ke třem mužům a naznačil, že když mu neustoupí,
projde přímo skrz ně. Velitel se na něho podíval. Jeho červené oči zlostně
plály. Pak se náhle uklonil a ustoupil ode dveří. Také jeho společníci ustoupili
a klidili se mu z cesty.
„Kdyby sis vzpomněl, jak jsi k tomu náhrdelníku přišel, prosím, přijď nám
to říct," zašeptal klidným hlasem, když kolem něj šotek procházel.
- 38 -
Když se Earwig otočil, aby mu odpověděl, s překvapením zjistil, že muži
zmizeli.
***
Raistlin seděl sám a snažil se překonat svíravý kašel. Do plic mu odmítal
proudit vzduch. Uvědomoval si, jak začíná ztrácet vědomí. Hlava se mu točila
a on se podíval na dno šálku, kde měl zbytek své medicíny - několik lístků,
přilepených ke dnu. Natáhl kostnatou ruku a zastavil procházející šenkýřku.
„Horkou vodu!" vydechl.
Maggie se podívala na ruku držící její zástěru, ruku zbarvenou do zlata a
vychrtlou jako smrtka.
„Jste nemocný, pane? Mohla bych vám nějak pomoci?"
„Vodu!" vyhrkl Raistlin.
Žena vyděšeně odběhla, aby udělala, oč ji požádal.
Raistlin se naklonil dopředu, hlavu si ukryl v dlaních. Před očima se mu
dělaly mžitky, jaké kdysi viděl na představení jednoho iluzionisty — tančily,
točily se a leskly, měnily barvu, tvar, ale byly vždycky jen pouhou iluzí, byly
neskutečné a nezáleželo na tom, jak moc si přál, aby tomu bylo jinak, aby to
změnil. Přemýšlel o tom, kolikrát už pocítil takové zklamání.
Proč jen se jeho fyzická síla nemohla rovnat jeho síle duševní? Proč jen
nebyl pohledný a milý, aby ho lidé milovali? Proč musel tolik obětovat, aby
získal tak zoufale málo?
„Tak málo teď," řekl si pro sebe Raistlin. „Ale jak půjde čas, získám víc.
Par-Salian mi slíbil, že moje síla jednoho dne přetvoří svět!"
Nahmatal v kapse váček s bylinami. Co když právě tohle ho vyléčí? Musí
mít jen pocit, že je silnější. Ale slabé ruce ho nechtěly poslechnout a Raistlina
napadlo, že bude potřebovat Karamonovu pomoc.
Nepotřebuji ho, pomyslel si mág s pocitem vzdoru. Poslouchal sám sebe a
připadal si jako vzdorovité děcko. Rty se mu zkřivily do hořkého úšklebku.
Dobrá tedy, teď ho budu potřebovat. Ale jednou přijde den, kdy tomu už tak
nebude!
Šenkýřka mu přinesla vodu, postavila konvičku na stůl a chtěla rychle odejít, zároveň by však ráda i zůstala. Maggii se mág nelíbil, měl podivnou zlatou
kůži, kouzelnickou hůl a strašidelný pohled, z kterého šel po zádech mráz.
Nelíbil se jí, ale fascinoval ji. Byl tak slabý, přesto se jí zdál - nějak - silný.
„Naliju vám vodu, pane, chcete?" zeptala se tiše.
Raistlin lapal po dechu a téměř nedokázal ani zvednout hlavu, pak přikývl
a sevřel hrnek oběma rukama. Zhluboka se napil, nedostatek citu způsobený
slabostí zahnal nepříjemný pocit z horké vody. Vyprázdnil hrnek a zhluboka
- 39 -
se nadechl. Pak se opřel zády o stěnu a zavřel oči.
Tak ho Karamon našel, když se vrátil. Válečník vklouzl tiše dovnitř v domnění, že jeho bratr spí.
„Karamone?" zeptal se Raistlin, aniž by otevřel oči.
„Ano, jsem to já. Chtěl bys jít nahoru?" Jeho hlas byl nejistý a dech páchl
po alkoholu.
„Za chvilku. Jakým směrem je odsud Mereklar?"
„Na sever. Téměř přesně na sever."
Sever. Raistlin nemusel otevřít oči, aby viděl bílé světlo mířící na sever,
vedlo ho, ukazovalo mu cestu.
Znepokojovalo ho.
- 40 -
Kapitola 4
RAISTLIN VĚDĚL, ŽE SNÍ, A TEN SEN HO Děsil - už se mu zdál mnohokrát předtím - ale nedokázal se přinutit, aby se probudil. Něco uvnitř ho
pobízelo, aby se tomu snu odevzdal. Bylo to silnější než jeho vůle.
Mladý mág vylezl z postele, došel ke dveřím, otevřel je, pak je za sebou
zavřel a vyšel do šedé mlhy, vznášející se v chodbě hostince. Otočil se, a přestože Karamona neviděl, byl si jistý, že klidně spí.
Mág zamířil po schodech vedoucích do hlavní místnosti. V ruce držel
Magiovu hůl, ačkoli si nepamatoval, že by ji s sebou bral.
Potřeboval světlo. Cesta byla strašlivě temná, až na bílé světlo, vznášející
se u jeho nohou a zářící jako zlatá nit, která ho spojovala s někým jiným.
„Širak," zašeptal.
Světlo ho vedlo, určovalo jeho kroky. Raistlin se potloukal chodbami hostince a přilehlými zákoutími, která byla zahalena v šedém oparu, jenž se pohyboval vlivem nějakého neviditelného života. Před ním stál ten, kterého hledal,
ten, který znal odpovědi na mnoho otázek, ničitel i tvořitel.
Fantastičtí okřídlení netvoři - rudí, černí, modří a zelení - se vznášeli nad
ním, když je vyrušil z jejich snění svým bloumáním, světlo hole je vzbudilo.
Netvoři na něj vrhali děsivé hladové pohledy. Chtěli ho zničit, ale nemohli.
Ještě ne, ne dnes.
Raistlin vstoupil do místnosti. Čtyři stěny byly pevné, ale strop a podlaha
tu nebyly. Před Raistlinem stál malý stůl a na něm dva poháry. Mág jeden z
nich vzal a zhluboka se napil. Nápoj byl chladný a uklidňující - chutnal ovocem a alkoholem. Raistlin čekal, až dostane další.
Před ním se objevila zahalená postava v dlouhém černém rouchu.
„To jsi ty?" zeptal se Raistlin. Jeho hlas zněl tak podivně, že jej ani sám
nepoznával. Viděl zlatou nitku, která ho spojovala s druhou postavou.
„Ovšem. Copak si to nepamatuješ?" zeptal se ten druhý, jako to dělal pokaždé.
„A cena?" řekl Raistlin tak jako pokaždé.
„Už jsi část zaplatil. Zbytek zaplatíš později," odpověděl ten muž tak jako
pokaždé.
Tentokrát tu však bylo něco jinak. Rozhovor neskončil. Pokoj nezmizel.
Raistlin mohl položit otázky, které předtím nesměl.
„A moje odměna?"
„Drž se bílého světla jako ostatní."
„Ostatní?"
- 41 -
„I teď jsi sledován."
„Kdo mě tu může vidět?"
„Muž, i když ne tak docela muž."
„Bude mi přát dobro, nebo zlo?"
„To záleží na tom, co mu budeš přát ty."
Raistlin opustil čtyři zdi i okřídlené netvory. Bílé světlo ho vedlo zpátky do
hostince, do bezpečí jeho postele. Zlatá nit se vzdalovala, leskla se, až se nakonec ztratila v temnotě.
- 42 -
Kapitola 5
MĚSTO MEREKLAR STÁLO UPROSTŘED TŘÍ obrovských kamenných zdí ve tvaru trojúhelníku, každá z nich byla téměř třicet stop vysoká.
Kámen byl hladký, bez prasklin nebo děr. Ale vnější strana bílých zdí byla
ozdobená symboly, znaky a obrázky, každý z nich popisoval nějakou část z
historie světa. Některé legendy byly snadno rozpoznatelné - Šedoklenot z
Gargathu, Charasovo kladivo, Huma a Stříbrný drak. Ostatní byly ztracené
vzpomínky lidské, elfí i trpasličí rasy. Všechny byly vypracované s takovým
umem a zručností, jakou by už nikdo nedokázal.
Když se příběhy přiblížily ke konci, zdi zůstaly prázdné, jako kdyby čekaly
na to, až se neznámý umělec vrátí a vytvoří na nich další úlomky historie. Ti,
kdo žili v Mereklaru, věřili, že až budou vnější stěny pokryté příběhy, skončí
tento svět a na jeho místě se narodí nový.
Na rozdíl od vnějších zdí byly vnitřní zdi bez symbolů. Pradávný kámen se
nedal rozbít žádným náčiním či zbraní, která se na Krynnu objevila. Pro obyvatele města to byla záhada, jak mohl někdo takové zdi postavit. Vlastně samotný vznik Mereklaru byl pro současné měšťany stejnou záhadou jako pro
jejich předky.
Legendy pravily, že Mercklar byl vytvořen prvními bohy dobra z neznámých důvodů. Po Pohromě přišli první obyvatelé z hor a lesů, obklopujících
město. Lidé prchali před zmatkem světa, aby našli město, které už někdo postavil, jako kdyby tu čekalo na jejich příchod. Lidé se do něj nastěhovali a žili
v něm od těch dob až dosud, město je chránilo před okolním nebezpečím.
Dokonce ani rodiny, které tu žily po stovky let, o původu města nic nevěděly.
Svět se změnil, lidé se změnili, ale Mereklar, město z bílého kamene, zůstalo
stejné.
V Meraklaru žily čtyři šlechtické rody, každý z nich obýval velké panství,
jehož vysoké bílé věže se tyčily nad ulicemi města. Deset velkých rodin kdysi
zahájilo jednání o uspořádání a správě městských záležitostí, jejich členové
dohlížen na úrodnost polí, ovocných sadů a chov dobytka, aby se městu dařilo
a aby vzkvétalo. Udrželi si pozice díky moudrosti, předvídavosti, inteligenci a
toleranci.
Každý z těchto deseti domovů měl vlastní úrodný zelený park, plný stromů
a květin, kvetoucích po celý rok. Celým městem protékaly malé potůčky, vytvářející na několika místech jezírka, kde mohli členové šlechtických rodin
občas pořádat oslavy nebo se jen tak procházet, když na jejich romantické
duše padl smutek. Jejich domy měly čtyři poschodí a čtyři stěny tak jako vět- 43 -
šina ostatních domů v Mereklaru.
Město prosperovalo a bylo dokonale soběstačné. Každý, kdo žil v Mereklaru, znal legendy a proroctví z knih, které našli v nepoužívané knihovně. Nebylo žádných pochyb o tom, že kočky zachrání tento svět. Všechny dveře byly
otevřené. Malé tlapky byly sotva slyšet, když procházely z jednoho domu do
druhého, neboť kočky všude dostávaly jídlo, teplo a pohodU. Všichni je milovali a velice si jich vážili. Procházely se v parcích, vyhřívaly se lenivě na sluníčku nebo se jen tak toulaly ulicemi a otíraly se o nohy kolemjdoucích.
Snad i pan Alfréd Brunswick, ministr zemědělství, uvažoval o dějinách
Mereklaru, možná přemýšlel o náhlé nepřítomnosti koček. Služebníci se divili,
co to dělá, když se zamyká do studovny a tráví tam celé dny a noci. Také jeho
žena se tomu divila.
„Za celý den tě ani nevidím, drahý," stěžovala si každý den. „Vím, že ti
kočky dělají starosti, ale nedá se nic dělat..."
Při takových rozhovorech pan Brunswick vstal a odešel z pokoje. Vrátil se
do studovny a tam se zamkl.
Studovna byla velká kulatá místnost, plná knih zděděných po předcích.
Každá z nich popisovala jinou část historie Mereklaru. Uprostřed pokoje stál
trojúhelníkový stůl, dlouhý asi jako urostlý muž, a kolem stálo deset židlí - pro
každého mereklarského ministra jedna. Na stole pak ležel dokonalý model
města, nechyběl jediný detail. Každý strom byl na svém místě, každá řeka a
potůček protékaly správnými místy, dokonce i obrázky na vnějších zdech byly
dokonalými kopiemi. Původ modelu byl stejně záhadný jako původ samotného města. Byl tu už tehdy, když do města přišli první osadníci.
Kolem modelu byly pozemky, o které se staral pan Brunswick - ovocné zahrady a pole s obilím a kukuřicí. Služebníci ho vídali, jak si model prohlíží,
když rozhoduje, kde by měly být ovocné sady zrušeny a kde naopak vysázeny,
kde by měla být vypálena step a kde by měla být zachována. Jeho žena dávala
pozor na jeho poznámky v knihách a pergamenových smotcích. To bylo předtím, než se v pracovně začal zamykat.
„Večeře, pane," řekl služebník a zaklepal jemně na dveře.
Každou noc se Brunswickova rodina scházela kolem kulatého stolu, otec s
matkou seděli na nejvzdálenějším konci, mladší děti seděly po pravé straně a
dvě nejstarší dcery na levé. Jídlo pokaždé začínalo poděkováním kočkám,
ochráncům polí a světa za jejich laskavost. Přesto těch posledních několik
týdnů od tohoto zvyku upustili.
„Ne," řekl rázně pan Brunswick jednoho večera, když jeho žena začala odříkávat obvyklá slova. „Už nikdo se v tomto dome o kočkách nezmíní."
Jeho žena a děti věděly, proč byl rozhněvaný. Jejich kočky byly mezi prvními, které zmizely. A tak Brunswick o kočkách u večeře nemluvil, vyprávěl o
- 44 -
jiných věcech. O záležitostech, které ho neznepokojovaly.
„Co se dělo v dnešním zasedám rady, drahý?" zeptala se jeho žena, když
nabírala polévku.
„Jako obvykle," odpověděl stručně pan Brunswick.
„Tatí," začala jeho nejstarší dcera, „víš, že za dva týdny bude Svátek Oka?"
Pan Brunswick se na dceru podíval, ale neřekl nic.
Dívka se zhluboka nadechla, aby si dodala kuráž. „Kdy si budu moct koupit nové šaty na ples, tatí?"
„Ty nikam nepůjdeš," řekl ministr.
„Ale tati, řekl jsi přece, že můžu! Není to ani měsíc, že je to tak, mami?"
vykřikla dcera.
„Ano, drahý. Slíbil jsi to," řekla paní Brunswicková a překvapeně se na
svého manžela podívala. „Copak si nevzpomínáš?"
„Opravdu," řekl pan Brunswick. Pak náhle vybuchl: „Svátek Oka! Na takové hloupostí nemám ani pomyšlení!
Paní Brunswicková potřásla hlavou a své zklamané dceři tiše řekla: „Probereme to později."
Večeře proběhla v tichosti. Po zákusku se děvčata omluvila od stolu a vrátila se do svých pokojů.
„Co je to s tebou, drahý?" obrátila se znepokojeně na manžela paní Brunswicková. „Vždycky se ti Svátek Oka líbil. I když máme ty hrozné problémy,
určitě by sis odpočinul, kdyby ses oslav zúčastnil. Je to koneckonců jen jednou
za rok."
„Proč mě vždycky musíš obtěžovat s takovými malichernostmi?" vybuchl
pan Brunswick.
Jeho žena se na něho znepokojeně podívala. „Za dvacet let našeho manželství jsi na mě nikdy nezvedl hlas," vykřikla a oči se jí zalily slzami.
„Jdu se na chvilku projít, abych měl klid!"
Nad městem se snesla noc. Byla to tatáž noc, kdy se nedaleko od města v
jednom hostinci hádal šotek s mužem tmavé pleti, mág lapal po dechu a válečník s hostinským vypil láhev trpasličí kořalky. Ministr opustil dům zadními
dveřmi a vydal se do zahrady, ruce měl při tom složené za zády jako pravý
gentleman. Několik koček, které ještě v Mercklaru zbyly a které se zatoulaly
do zahrady, se polekalo, když se tam objevil.
Muž se ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a pak pokračoval, až
došel na okraj svého pozemku. Tam stála vysoká keramická urna, jedna z
mnoha, které lemovaly Brunswickovo panství. Pán se o ni opřel, chvilku čekal, aby si byl jistý, že je sám, a pak ramenem do urny zatlačil. Urna sklouzla
na stranu a odkryla tajnou chodbu do podzemí.
Pan Brunswick se kolem sebe naposledy rozhlédl a potom se vydal po
- 45 -
schodech dolů. Kolem bylo podivné slabé světlo. Natáhl ruku a dotkl se lehce
páky vystupující ze zdi. Urna se posunula zpátky na svoje místo a zakryla
vstup.
***
Pan Alvin, ministr pozemků, dokončil večeři ve stejnou dobu jako pan
Brunswick. Na rozdíl od hojné večeře, jakou měl ministr zemědělství, večeře
pana Alvina byla skromná, servírovaná na kameninových talířích v kuchyni
jeho domu. Jedl sám a i jídlo si připravoval bez svých sloužících. Žil sám na
svém velkém panství, najímal si jen zahradníka, který se staral o jeho zahrady
a stromy. Pan Alvin byl lakomec.
Došel do své studovny a unaveně se skácel do křesla. Bez zájmu se podíval
na svou knihu - seznam pozemků a jejich majitelů. Když zvonky na jeho vodních hodinách osmkrát zazvonily, zvedl se a sešel do sklepa pod domem.
Vinný sklep byla rozlehlá místnost, ve které skladoval několik stovek lahví,
každá viněta měla vlastní místo v polici. Víno tu leželo už několik let, zrálo a s
každým dnem byla jeho hodnota vyšší a vyšší.
Pan Alvin došel až k dřevěnému schodišti, tam vzal ze stojanu lampu, zapálil ji a vydal se do nejvzdálenější části sklepa. Ministr pokračoval bezmyšlenkovitě mezi řadami polic a ani trochu mu nevadilo, že několikrát zavadil o
láhev s vínem. Když některá z nich spadla na zem a rozbila se, ani se neotočil,
aby se podíval.
V nejzadnějším koutě sklepa došel pan Alvin k velmi starodávně vyhlížející polici s vínem. Přejel rukou po vršku, sáhl dovnitř a vytáhl láhev s červeným vínem. V tom okamžiku se police tiše pohnula a zmizela ve zdi. Alvin
vstoupil do tunelu, který se za policí objevil, jeho kroky se ozývaly v chladné
chodbě.
***
Té noci se v Mereklaru, městě z bílého kamene, vydalo ještě dalších osm
šlechticů po nejrůznějších temných uličkách vedoucích do stejného místa.
- 46 -
Kapitola 6
MÍSTNÍ NÁVŠTĚVNÍCI HOSTINCE U ČERNÉ kočky zůstali dlouho do
noci vzhůru, hovořili o zlověstném významu jejich ztracených koček, nechtěli,
aby se jim strach vkrádal i do snů. Přesto je nakonec překonala únava, a tak se
vydali do svých domovů. V jídelně zůstal jen jeden muž.
Byl tam celou noc, seděl sám a usrkával z poháru, který si objednal na začátku večera. Nikdo s ním nepromluvil a on sám také na nikoho nemluvil.
Nakonec k němu přišel Jost.
„Zavírám. Buď si najmi pokoj na noc, anebo odejdi."
Muž vstal. „Zamykáš hlavní dveře, takže se nikdo nemůže dostat ven... ani
přijít dovnitř?"
„Museli by mě vzbudit," zavrčel Jost. „Myslíš si, že nechám lidi courat sem
a tam, aby mi utíkali bez placení?"
Muž přikývl a položil na stůl jeden měďák, což bylo víc, než kolik za ten
večer propil. Odvázal svého koně, nasedl na něj a tiše zmizel ve tmě.
Projížděl rychle mezi poli, vyhýbaje se přitom bažinám a potokům. Koňský
postroj vydával při každém pohybu silných koňských nohou libou hudbu.
Zvíře při každém kroku kývlo hlavou nahoru a dolů. Kůň i jeho jezdec zamířili
na sever.
Mereklar tiše spal pod zářivým světlem dvou měsíců. Solinár koupal věže
ve stříbrném jasu a osvětloval i ta nejtemnější zákoutí. Světlo Lunitáru se sneslo na celé město jako zářivá přikrývka, a tak se Červené světlo v mírumilovné
harmonii mísilo se stříbrným.
Jezdec se ocitl před hlavní bránou a ukázal strážcům emblém, který svíral v
ruce. Zlato se v měsíčním světle zalesklo. Strážce ho nechal projít a muž pokračoval dál za svým cílem, aniž by se zastavil.
Na malém kopci uprostřed města stál osamělý dům, který se od ostatních
příbytků lišil. - Měl trojúhelníkový tvar a šikmou střechu se dvěma věžemi na
přední a zadní straně. Byl postavený z hnědožlutého kamene, nikoli z čistě
bílého kamene jako ostatní mereklarské domy. Temné dřevo, ošlehané větrem
a deštěm, podpíralo nosné zdi. Po stranách se šplhaly výhonky vína a břečťanu
a snažily se dosáhnout až na střechu. Mozaikovitá okna byla osvětlená zevnitř,
hrála všemi barvami a měnila vzory, jako kdyby byla živá.
Jezdec seskočil z koně a přivázal ho k jednomu z mnoha stromů, které podivný dům obklopovaly. Rozběhl se po cestě a malé bílé kamínky mu skřípaly
pod nohama. Dorazil k mohutným dubovým dveřím, pravděpodobně vyrobeným z jediného kusu dřeva, a sáhl po železné klice ve tvaru kočičí hlavy.
- 47 -
Muž rukou rychle ucukl. - Kov kliky byl chladný jako noční vzduch. Natáhl ruku ještě jednou a zatlačil. Dveře se neotevřely. Rozhlédl se kolem sebe,
jestli neuvidí nějaký náznak života, natáhl hlavu, aby se podíval do okna, a
pak to zkusil ještě jednou. Tentokrát se dveře při doteku snadno otevřely.
Neslyšel nic, ale po zádech mu přeběhl mráz.
Vešel dovnitř, neklidně se kolem sebe rozhlížel a poslouchal, jestli nezaslechne nějaký náznak života. Zdálo se, že uvnitř nikdo není, ale přesto někdo
- nebo něco - muselo otevřít dveře. Došel na konec dřevem vykládané chodby
a vstoupil do přijímacího pokoje. - Polstrovaná křesla byla měkká, teplá a
pohodlná. Ale když se do jednoho posadil, cítil se nevítaný jako vetřelec. Povzdechl si, zkřížil nohy a nervózně se kolem sebe rozhlížel, nebyl si jistý, kdy
se jeho hostitel objeví, nebyl si jistý, jestli se ve tmě neskrývá ještě někdo jiný.
Jediný zvuk, který slyšel, byl tlukot vlastního srdce spolu s hodinami ukrytými ve tmě, které v pravidelných intervalech odměřovaly čas. Kromě hučení
větru zvenčí už neslyšel nic. Měl pocit, jako by dům žil vlastním životem.
Muž se chystal vstát a přecházet po pokoji, ale pak si to rozmyslel. Bylo to,
jako kdyby se bál dům vyrušovat.
Nedokázal odhadnout, jako dlouho už čekal. Čas tu ztrácel význam a muž
začínal být neklidný. Bylo mu řečeno, aby si pospíšil. Na konci místnosti byly
další dveře, vypadaly přesně jako ty, kterými vešel. Vzal za kliku a stiskl ji.
Když se ozvalo hlasité vrznutí, srdce mu poskočilo.
Dveře se otevřely do dalšího pokoje. Byl stejně velký a na jeho konci stál
krb se zažehnutým ohněm. Jezdec nahlédl dovnitř a ve slabém světle spatřil
police plné knih, ve kterých byly ukryté vědomosti všech věků. Zahlédl také
několik ocelových brnění, lesknoucích se v matném světle. Každé mělo vedle
sebe nějakou zbraň - obouruční meč, kopí nebo halapartnu.
„Jaké zprávy přinášíš?" ozval se ženský hlas. Muž nadskočil - a měl co dělat, aby ze dveří nepřeni, a rukou okamžitě nahmatal dýku na opasku. Zamžoural a spatřil před sebou ženu v dlouhém rouchu, sedící nedaleko od něho
za velkým stolem. Přes hlavu měla přehozenou černou kápi s bílým lemováním. Muž by přísahal, že tam nebyla, když do místnosti vstoupil.
„Ti tři přišli do hostince U Černé kočky, má paní," odpověděl tiše. „Objevili proroctví a kladli spoustu všetečných otázek. Pak se ptali na cestu do Mereklaru."
Žena chvilku mlčela a přemýšlela. „Kdy sem dorazí?" zeptala se nakonec.
„Zítra, má paní." Muž si uvědomil, že stále svírá v ruce dýku.
„Odvedl jsi dobrou práci," řekla žena a ukončila hovor.
Muž se uctivě uklonil a tiše, aby ji nerušil, za sebou zavřel dveře. Pak, jak
nejrychleji mohl, zamířil z domu ven. Nasedl na svého neklidného koně a
rozjel se do města. Byl rád, že se mohl vrátit do pohodlí vlastního domu, kde
- 48 -
ho pokoje neděsily.
Zena v černé kápi žila v domě na kopci celý svůj život. Cítila se v jeho pokojích příjemně, světla zvenčí vytvářela společně s mozaikovitými okny na
stěnách roztodivné vzoryPoté, co její zvěd odešel, vstala z křesla a jistým krokem zamířila v temné
studovně ke dveřím na východní straně. V domě bylo slyšet jen tiché tikání
vodních hodin. Žena nedělala žádný rámus, když proklouzla dveřmi a zamířila
do postranní chodby. Na konci chodby došla k dalším dveřím. Kápi měla staženou hluboko do čela, takže jí zakrývala celou tvář před svitem měsíců.
Jistým krokem zamířila temnotou, osvětlenou pouze měsíčním jasem, do
zahrad obklopujících její dům. Došla ke starému stromu a nohou odstrčila
jednu suchou větev. Objevil se vchod do podzemí - cesta beze světel. Vykročila a zmizela v temnotě.
Ušla hodný kus cesty, procházela labyrintem cestiček a chodbiček, které se
rozbíhaly do všech stran, až nakonec dorazila k cíli - rozlehlé jeskyni. Na
zdech svítily louče a kolem tančily stíny. Uprostřed chodby stál půlkruhový
kámen tak velký, že by bylo potřeba sta mužů, aby s ním pohnuli. Kolem tohoto oltáře stálo devět lidí, každý z nich měl na sobě roucho prozrazující státního úředníka.
„Jdeš pozdě, Shavas," řekl pan Alvin a obrátil se tváří k východu.
„Ano," řekla žena mezi dveřmi a vstoupila do místnosti.
Ministři se podívali jeden na druhého, pak pohlédli na ženu.
„Jaké zprávy nám neseš?" zeptal se další, když bylo zřejmé, že žena svůj
pozdní příchod nehodlá nijak omluvit.
Pán, který promluvil, byl malý muž s úzkými rameny a zlatým medailonem
na tenkém krku. Na sobě měl tmavě modré roucho se zlatým vyšíváním. Na
přední části košile měl velké zlaté knoflíky, které částečně zakrývala tmavě
modrá vesta.
„Do města přicházejí na pomoc tři muži."
„A oni vyřeší záhadu mizení našich koček?" zeptal se ten malý muž.
„Pokusí se o to," opravila ho Shavas, kápě jí stále zakrývala tvář.
„Nechceme žádnou paniku," poznamenala vážná šedovlasá žena. „Už jsme
tomu velmi blízko."
„Nemáme na vybranou," prohlásil stručně pan Alvin. „Musíš ty muže najmout, Shavas."
„Já souhlasím," ozval se pan Brunswick.
Pokojem zahučelo souhlasné mumlání, jejich hlasy se rozléhaly velkou
jeskyní.
„Chcete tím říct, že to mám být já, kdo se pokusí napravit vaše omyly,"
řekla Shavas. Vrhla na ně zamračený pohled, obrátila se a vyšla z místnosti. V
- 49 -
pravé ruce pevně svírala velký opál, který nosila kolem krku, držela se ho,
jako kdyby to byl její vlastní život.
***
Té samé noci byl v hostinci ještě někdo, kdo se zájmem pozoroval jezdcův
náhlý odjezd. Byl celý černý, ve tmě téměř neviditelný. Krčil se na stejné cestě, kudy se předtím vydal jezdec. V jeho očích se odrážel jasně červeně měsíc.
- 50 -
Kapitola 7
KARAMON SE RÁNO PROBUDIL S PRUDKÝM bušením v hlavě, jaké
by mu záviděl i jeho přítel, kovářský mistr Flint Křesadlo. Rovnoměrné bušení
kladiva, dopadající s krutou pravidelností způsobilo, že se svíjel bolestí. Tiché
štěbetání ptáků bylo jako ostré zásahy kopím a kroky hostů v něm vyvolávaly
vlny agónie.
Pomalu si stáhl pokrývku z hlavy, takže byly vidět jeho rozcuchané vlasy a
krví podlité oči. Rozhlédl se kolem sebe a rychle oči přimhouřil, když ho zasáhlo prudké světlo.
„To je kruté," zamumlal.
Rychle si zase přikrývku přetáhl přes hlavu, potom se zvedl a zatáhl závěsy, aby mu do postele neproniklo to protivné jasné světlo. Rozhlédl se kolem sebe a podíval se na svého bratra. Raistlin stále ještě spal, ale zdálo se, že
trpí bolestmi, měl shrbená záda a dlaně pevně sevřené v pěst. Dýchal však
klidně a pravidelně. Karamon si s úlevou vydechl.
Válečník se obrátil k Earwigově posteli, doufaje, že šotek - se svým pisklavým hláskem - bude také ještě spát. Spal, pokud se dalo soudit z pravidelně se
zvedajícího klubka přikrývek.
„Dobře," řekl si Karamon. „Půjdu dolů a vyzkouším svůj osvědčený lék na
kocovinu."
Válečník se vypotácel z postele a sklonil hlavu, aby se vyhnul ostrému rannímu světlu.
„Dobré ráno, Karamone!" vyjekl nadšeně Earwig a Karamon měl v ten
okamžik pocit, že mu pukne lebka. Padl na postel jako podťatý.
Nemohl si vzpomenout, kdy mu naposledy bylo tak bídně. Myšlenka na
Flinta ho přivedla na jedno trpaslíkovo obvyklé rčení: „Válečníkův nejhorší
nepřítel je on sám." Až dosud nikdy nechápal, co tím chtěl říct. Přemýšlel,
jestli Flint považoval to hrozné pití - trpasličí kořalku -za příčinu svého pádu.
„Earwigu," začal Karamon, mluvil skrz stisknuté zuby a pomalu svíral pěsti, aby uvolnil napětí v hlavě. „Jestli nebudeš zticha, budu tě muset zabít."
„Cože?" vykřikl Earwig, jeho hlas byl stejně hlasitý jako předtím. „Co jsi
říkal? Nerozuměl jsem ti, mohl bys to ještě jednou opakovat?"
Karamon místo odpovědi uchopil polštář do levé ruky a přistoupil k šotkovi. Pak mu polštář přitiskl na hlavu.
„Je to nějaká hra? Co mám teď dělat?" křičel šotek na vrcholu blaha.
„Prostě tu jen seď," zavrčel Karamon, „dokud ti neřeknu, že se můžeš pohnout."
- 51 -
„Dobrá. To je zábavné." Šotek s polštářem na hlavě nadšeně čekal na to, co
bude dál.
Karamon vyšel z pokoje.
Došel ke studni před domem, nabral vědro plné studené vody a ponořil do
něj hlavu. Otřásl se jako pes a otřel si tvář do rukávů košile.
Karamon se ještě otíral do sucha, když vešel dovnitř a zamířil do jídelny,
kde se v tu chvíli servírovala snídaně. Vůně vajíček, smažené slaniny a horkých koblížků mu pomohla zmírnit bolest v hlavě a při tom si vzpomněl, že
naposledy jedl včera v noci lehkou večeři - a i tu nestačil dojíst.
Je dobré, že mi nikdy není špatné, když to přeženu s pitím, pomyslel si hrdé.
Místnost byla téměř prázdná. Sedělo tu několik nových hostů a zamračeně
hleděli na velkého muže. Pak pohled odvrátili.
Karamon si jich nevšímal. Došel ke stolu, u kterého seděli včerejšího večera a usadil se s takovou razancí, že téměř přepadl přes lavici. Narovnal se a
nehybně seděl, než ho opustila další vlna nevolnosti.
„No, téměř nikdy," opravil se.
„Co ti mohu dnes ráno nabídnout?" zeptal se hostinský Jost a po tváři mu
přeběhl lehký úsměv.
„Něco k pití. Ať je v tom třetina šťávy, třetina kuchyňského koření a třetina
zeleninového vývaru. A hodně pepře," dodal Karamon.
„Aha," řekl Jost, „pán je pravý válečník. Specialita Starého bojovníka.
Vsadím se, že budeš chtít také něco snídat. Maggie!" - jeho hlasité volání způsobilo, že Karamon zaskučel bolestí - „dones tady tomu gentlemanovi něco k
jídlu."
Karamon vypil ještě tři Speciality Starého bojovníka -první z nich dvěma
hlty. Ostrá chuť pepře přebila nepříjemnou chuť vývaru. Bezmyšlenkovitě
míchal nápoj v poháru a přehraboval se v jídle, nebyl si ale jistý, jestli se mu
vůbec podaří něco udržet v žaludku.
Přesto když dopil čtvrtý pohár, zdálo se, že se mu vrací ztracená chuť k jídlu. Jedl sice pomalu, ale nakonec se opět cítil sám sebou. Opřel se o zeď,
zhoupl se na lavici a narovnal si nohy. Ostatní hosté mezitím odešli, a tak byl
Karamon v jídelně docela sám.
Jost přišel ke Karamonovi, stoupl si k němu a rozhlížel se kolem sebe.
„Jestli tyhle trable brzy neskončí, budu docela na mizině. Zanedlouho bude
Svátek Oka. Každý rok do mého hostince přichází spousta lidí oslavovat. Tento rok to tak ale nebude. Maggie, odnes to ze stolu."
Maggie přispěchala, začala sbírat prázdné talíře a pokládala je na dřevěný
tác. Karamon si všiml, že byla velmi hezká, měla červené tváře, baculatou
postavu a kukuřicově žluté vlasy ovázané velkou mašlí. Matně si pamatoval,
- 52 -
že se na něho minulou noc několikrát usmála.
„Je to pro tebe moc těžké," řekl a vzal jí tácek z ruky.
„Ale to ne, pane. Je to moje práce," řekla Maggie a celá zrudla, jak se snažila získat tácek zpět.
Během přátelské potyčky se Karamonovi podařilo ji políbit na červené líčko a ona ho žertem plácla. Při tom se jim téměř podařilo shodit tácek plný
talířů na zem.
„Kudy se jde do kuchyně?" zeptal se Karamon, který vyšel z potyčky jako
vítěz.
„Je to támhle, pane," řekla Maggie a se stále zardělými tvářemi mu ukázala
cestu. Karamon ji následoval, nesl tácek a zamračený Jost šel za ním.
Kuchyň byla velká a dokonale čistá. Na háčcích, zatlučených do bílé zdi,
visela řada hrnců a pánví.
„Bude ještě někdo chtít snídani?" zeptala se kuchařka - malá, štíhlá žena s
tmavými vlasy.
„Ne," řekl Jost zachmuřeně.
Kuchařka tedy začala chystat oběd. Maggie poslala Karamona k jednomu
dřezu. Rychle z tácku posbírala talíře, které přinesli a ponořila je do mýdlové
vody.
„No, mistře hostinský," začal Karamon, aniž by se přestal dívat Maggii do
očí, což vyvolalo další zrudnutí jejích líček a dívka málem upustila na zem
hliněný pohár. „Jestli tě to trochu uklidní, řeknu ti, že já a můj bratr máme
namířeno do Mereklaru, abychom získali slíbenou odměnu."
„Skutečně?" vydechla Maggie, a jak se prudce otočila, pocákala Karamona
mýdlovou vodou. „Ach bože, to je mi líto, pane!"
Popadla ručník a pokusila se utřít válečníkovu mohutnou hruď. Karamon ji
chytil za ruku a silně ji sevřel. Dívka měla hnědé oči s dlouhými řasami. Její
vlasy měly barvu podzimního Ústí. Nesahala mu ani po ramena. Karamon se
sklonil a znovu ji políbil, ale Maggie se podívala na svého zaměstnavatele,
odtáhla se a začala rychle umývat zbývající talíře.
Jost přikývl. „Myslel jsem si to, protože mi mág pokládal tolik všetečných
otázek. On je opravdu tvůj bratr?"
„Je to moje dvojče," prohlásil hrdě Karamon. „Vykonal zkoušku ve Věži
Vysoké magie, když mu bylo dvacet let. Byl ze všech nejmladší. A dokázal to.
Jenže ho to stálo... oba nás to stálo," dodal válečník, ale to si řekl spíš sám pro
sebe.
Maggie to slyšela a věnovala mu vřelý úsměv. „Tvůj bratr je velmi nemocný," řekla tiše.
„Jo, dělá mi velké starosti. Ale," pokračoval Karamon, když viděl, jak hostinský protáhl tvář, „je silnější, než se zdá. Jestli někdo dokáže rozplést záhadu
- 53 -
s vašima ztracenýma kočkama, pak je to jedině Raistlin. On má mozek, jak
jste si asi všimli, a já svaly," dodal vesele válečník.
„Proč byste se tím měli zdržovat?" zeptal se Jost a podezíravě se na Karamona podíval.
„Máme už málo peněz. Ta práce se nám hodí. Ale samozřejmě jsou v tom i
nějaké osobní důvody." Mrkl na Maggii, která se na něho zářivě usmála.
„A co, jestli to smím vědět," pokračoval Jost, „by mág dělal s penězi? Myslel jsem, že si je může kdykoli vyčarovat."
„Nedělají to. To je stejná pověra, jako když se dotknete žáby a naskáčou
vám bradavice," řekl Karamon, aby se pochlubil svou znalostí magie.
„Ropuchy," dodala tiše kuchařka, aniž by odtrhla oči od své práce. Prosívala zrovna do velké misky mouku.
Karamon se na ni ohromeně podíval.
„Bradavice dostanete od ropuchy," opakovala. „Na to nepotřebujeme žádné
kouzelníky."
„Nikdy tu žádný nebyl," souhlasil Jost, „a dařilo se nám docela dobře.
Abys tomu rozuměl, zdá se to podivné." Jeho hlas byl náhle ostřejší. „Naše
kočky začaly mizet a ve stejném okamžiku přichází do města tvůj bratr."
„Podle toho, co jsem slyšel, začaly vaše kočky mizet už před několika týdny. Můj bratr a já jsme tu v té době nebyli..." odpověděl rozčíleně Karamon.
„Kdysi tu jeden kouzelník žil," přerušila ho rychle Maggie. „Pamatuješ si,
Joste? Ten starý blázen, co žil v jeskyni v horách?"
„Ach tak, ten," řekl hostinský. „Málem jsem na něj zapomněl. Nikdy nás
neobtěžoval. Říkalo se, že zemřel strachy z duchů nebo něčeho takového."
„Nikdo to neví jistě," dodala vážně kuchařka, soustředíc se na své těsto.
„No, to je jedno," zamračil se Jost. „Jen jsem přemýšlel, proč by zrovna
nám chtěl nějaký kouzelník pomoct, to je celé."
„Můj bratr má své vlastní důvody," prohlásil Karamon. „Udělal spoustu
věcí jenom proto, aby pomohl jiným, jako například když odhalil toho falešného kněze v Larniši.
„Larniš!" vydechla kuchařka a upustila sáček s moukou před sebe na stůl,
až se kolem zvedl oblak bílého prachu.
„Ty jsi o tom slyšela?" zeptal se Karamon.
„Znala jsem tam pár lidí," odpověděla kuchařka.
Válečník čekal, ale žena už nic nedodala.
„No, já myslím, že nenosí nic dobrého! Mágové!" zamumlal Jost a vyšel z
kuchyně.
„Pomůžu ti utírat," řekl Karamon, popadl utěrku a postavil se vedle Maggie.
„Ach to ne, pane! To je ženská práce! Kromě toho byste mohl rozbít..."
- 54 -
Maggie se zarazila, když viděla, jak se Karamon rychle a bezchybně pustil
do práce.
„Moje matka byla velmi nemocná," řekl tiše Karamon místo vysvětlení.
„Můj bratr a já jsme se o sebe museli starat sami. Raist vždycky myl a já utíral.
Bylo to zábavné, dělali jsme to rádi. Obvykle jsme si u toho vyprávěli..." válečník ztichl při vzpomínce na staré dobré časy.
Ale Maggie se na něho usmívala, byl to úsměv, který rozzářil pokoj víc než
slunce, které sem nahlíželo oknem.
***
Když se Karamon vrátil do pokoje, zjistil, že Raistlin s Earwigem mezitím
posnídali.
„Ta hra, co jsi vymyslel, Karamone, nebyla nic moc," řekl Earwig.
„Cože?" zeptal se nechápavě válečník.
„To je jedno," odsekl Raistlin. „Kde jsi byl?"
„Ale jen jsem se potloukal kolem. Zjistit pár věcí. Můžu ti pomoct s balením, Raistline?" Karamon přistoupil ke svému bratrovi, který ještě vidličkou
dojídal kousek chleba s ovocem.
„Už jsem zabalil," pronesl neobvykle odměřeně Raistlin. Jeho tvář byla
bledá a pod očima měl velké tmavé kruhy.
„Měl jsi špatnou noc?" zeptal se Karamon.
„Zase ten sen," odpověděl stručně Raistlin. Odvrátil pohled od svého bratra
a podíval se z okna.
„Já mám taky zabaleno!" prohlásil Earwig a cpal si do pusy plnou hrst kukuřice. Šťáva mu stékala po bradě a kapala zpátky do talíře před ním. Stále
ještě žvýkal, když popadl hrnek s mlékem a začal hltavě pít.
„Earwigu, jdi ven!" nařídil mu Karamon.
„Ještě jsem nedojedl!"
„Ale dojedl. Raiste, myslím, že bych měl..."
„To je výborný nápad. Počkej venku s ním, můj bratře."
„Ale..."
„Jdi!" nařídil mág a jeho hubená ruka se sevřela v pěst. Stále se díval z okna.
„Jistě, Raiste. Počkáme na tebe dole. Až budeš připravený, přijď za námi,"
Karamon zvedl svůj a bratrův batoh a vyšel z pokoje. Earwig se naposledy
napil a pak se vydal za ním.
Raistlin slyšel, jak se za nimi zavřely dveře. Teplé a povzbuzující světlo
pronikalo oknem do pokoje, jeho vlivem mágova kůže zářila vnitřním světlem,
které se zdálo zdravé v porovnání s bledostí, kterou měla předcházející noc.
- 55 -
Raistlin natáhl ruku a dotkl se Magiovy hole, její hladké dřevo mu přinášelo
úlevu.
„Proč si nemohu vzpomenout? A proč jsem tak znepokojený snem, který si
nepamatuji? Bylo to důležité. Něco velmi důležitého..."
„Promiňte, pane," ozval se tichý hlas plný strachu.
Raistlin se rychle otočil. Neslyšel, že by se dveře otevřely. „Co chceš?"
obořil se na štíhlou tmavovlasou ženu, stojící mezi dveřmi.
Ženu jeho hrubý tón vyděsil, ale přesto si dodala odvahy a vkročila do pokoje.
„Omlouvám se, pane, ale mluvila jsem s vaším bratrem a ten říkal, že jste
to byl vy, kdo svrhl kněze v Larniši."
Mág přimhouřil oči. Byla ta žena snad nějaký náboženský fanatik? „Byl to
podvodník a šarlatán. Kouzelník třetí třídy," zašeptal Raistlin. Obrátil se k
ženě a narovnal si kápi.
Žena uviděla jeho oči ve tvaru přesýpacích hodin a zlatou kůži, sice ji to
vyděsilo, ale zůstala klidně stát.
„Ukradl peníze nevinným lidem ve jménu falešných bohů," pokračoval
Raistlin. „Zničil spoustu životů. Ano, já jsem zodpovědný za jeho zkázu. A
ptám se tě ještě jednou, co ode mě chceš?"
„Já... přišla jsem vám jen poděkovat a dát vám tohle," řekla kuchařka. Přiblížila se k mágovi a natáhla ruku, ve které něco svírala. „Můj chlapec, pane.
On byl jedním z těch, kdo trpěli. Nyní je zpět doma, pane, je se mnou a daří se
mu dobře."
Žena položila svůj dárek mágovi do klína,
„Je to amulet pro štěstí," řekla váhavě.
Raistlin předmět zvedl. Amulet se leskl a zářil, jak se pomalu houpal na řetízku. Raistlin v něm poznal vzácný předmět, mohla jej prodat, aby zahnala
chudobu, ale ona si jej nechala jako památku na někoho, kdo je už dlouho
mrtvý.
„Musím se vrátit ke své práci," řekla kuchařka a obrátila se. „Jen jsem vám
chtěla poděko..."
Rastlin natáhl kostnatou ruku a chytil ženu za rameno. Přikrčila se a ucukla.
„Děkuji ti," řekl tiše. „Je to překrásný amulet, co jsi mi dala. Udělal mi velkou radost."
Její tvář se vyjasnila a oči se jí šťastně zaleskly. Uklonila se, políbila mu
ruku a nepatrně se otřásla, když ucítila příliš teplou kůži. Mág pustil její paži a
žena vyšla z pokoje.
Když byl Raistlin znovu sám, pokusil se vybavit si ten sen, ale nedokázal
to. - Povzdechl si, zastrčil amulet do kapsy, opřel se o hůl a vstal. Naposledy
- 56 -
se podíval z okna na třpytící se trávu a podivnou bílou záři, mířící na sever do
Mereklaru.
Když vyšel před hostinec, zlatý dráp na jeho holi se zaleskl v ranním slunci
a modrá křišťálová koule jako kdyby nasávala světlo a vytvářela si uvnitř své
vlastní.
„Kde je Karamon?" zeptal se mág Earwiga, který se zatím usadil na jednom z batohů.
„Řekl mi, abych tu zůstal a čekal, ale už mě to hrozně nudí, můžeme už
konečně jít?"
„Kde..." začal Raistlin znovu.
„Ale asi před minutou se šel podívat kolem domu," řekl šotek a ukázal za
sebe.
Raistlin se podíval na batohy, jejichž obsahem se šotek nepochybně zabýval a byl si jistý, že mnoho předmětů skončilo v Earwigových kapsách. Karamon se někdy choval jako úplný hlupák.
Mág se zamračil a šel se podívat za hostinec. Tam našel svého bratra, jak se
objímá s mladou šenkýřkou.
Raistlin je tiše sledoval. Jemný vánek mírně vlnil jeho roucho. Stál tam
mlčky, tak tiše, že nebyl slyšet ani jeho vlastní dech. Pocítil emoce, o kterých
věděl, že je bude muset navždy potlačit, jestli chce dosáhnout skutečné moci.
Stál a díval se, na prsou ho pálilo, přestože uvnitř svého těla cítil mrazivý
chlad. I když vynaložil všechno úsilí, nedokázal se pohnout a jen je sledoval
až do chvíle, kdy už to víc nemohl snést.
„Pojď, Karamone! Nemáme čas na tvá milostná dobrodružství!" zasyčel
Raistlin.
Měl radost z toho, jak oba nadskočili, jak dívka zrudla zahanbením a Karamon upadl do rozpaků.
Mág se otočil, zabodl hůl hluboko do země a vykročil před hostinec.
„Už musím jít," řekl Karamon a rychle zahnal touhu.
„Jistě," zašeptala Maggie a rukou si odhrnula z čela rozcuchané vlasy. „Tady. Chci ti něco dát," řekla a hodila mu něco za košili. „Je to amulet. Aby sis
na mě vzpomněl a aby ses šťastně vrátil."
„Nikdy na tebe nezapomenu!" řekl Karamon, jako už to řekl nejméně stokrát předtím nejméně stovce jiných žen, pokaždé to však myslel celým svým
srdcem a duší.
„Ale jdi ty!" řekla Maggie a škádlivě ho šťouchla do zad. Pak si povzdechla, posadila se pod strom a zavřela oči, když viděla, jak se válečník rozběhl za
svým bratrem.
Všichni tři společníci se vydali na cestu, chvilku šli mlčky - mág uvažoval
o své zlosti, válečník nechával svého bratra vychladnout. Earwig vesele běžel
- 57 -
vpředu se slovy, že „musí všechno zkontrolovat".
Cesta byla prázdná, i když na ní byly stopy, že tudy před několika hodinami musel běžet kůň. Jeho kopyta nechala v měkké huně hluboké stopy.
Raistlin si je pečlivě prohlížel a uvažoval, co asi jezdce přimělo, aby hnal
zvíře takovou rychlostí. Mohl k tomu mít mnoho důvodů, ale mág náhle ucítil,
že to mělo něco společného s nimi. V duši mu vzrůstal neklid. Zmocnil se ho
pocit, že by měli raději spěchat na druhou stranu od Mereklaru místo do něj.
Pak se zastavil.
„Karamone, co je to?" zeptal se a ukázal holí na zablácenou cestu.
Karamon k němu přistoupil, aby se podíval. „Stopy?" Válečník si klekl na
zem a soustředěně se zamračil. „Nejsem si jistý, Raistline," řekl a vstal, jeho
tvář postrádala jakýkoli výraz. „Nejsem příliš dobrý stopař. Musel by ses zeptat nějakého barbara z Que-šu..."
„Karamone, jakému zvířeti mohly patřit takové stopy?"
Válečník se tvářil zmateně. „No, kdybych musel říct, tak..."
„Musíš."
„Myslím... jsou to kočičí stopy."
„Kočičí?" Raistlin se na něho překvapeně podíval.
„No... musela to být... pěkně velká kočka," dodal Karamon.
„Díky, bratře," řekl Raistlin a pokračoval dál.
Karamon se přidal k mágovi a oddechl si úlevou nad tím, že se mu alespoň
částečně vrátila dobrá nálada. Válečník vytáhl z kapsy malou kuličku z látky.
Přiložil si ji k nosu a ucítil sladkou kořeněnou vůni. Na kuličce byly milující
rukou našité lesklé flitry a na jedné části byla přivázaná dlouhá žlutá mašle do
vlasů.
„Co je to?" zeptal se chladně Raistlin.
„Dárek. Mělo by mi to přinést štěstí!" Karamon mašli rozmotal a nastavil
kuličku na slunce, pak sledoval, jak se flitry ve světle duhově lesknou.
Také mág nahmatal v kapse dárek, který toho rána dostal. „Jsi pověrčivý
blázen, bratře!" řekl pohrdavě mág.
- 58 -
Kapitola 8
KDYŽ DORAZILI DO MEREKLARU, BYLA TMA. Bílé městské zdi se
ve stříbrném svitu měsíce jasně leskly. Reliéfy na zdech - vzory historie Krynnu proměněné do velkých živých obrazů, jejichž herci tu byli navěky zmraženi
- vrhali podivné stíny na okolní zem.
Earwiga to fascinovalo. Nikdy, za celou dobu, co byl na cestách, neviděl
nic tak úžasného. Miloval příběhy a tohle bylo, jako kdyby měl všechny příběhy života přímo před očima. Šotek se rukama dotýkal hladkých zdí, šel velmi pomalu a oči měl rozšířené údivem.
„Tady je Huma a Stříbrný drak," řekl a ukázal na hrdinu a jeho tragickou
lásku, každý z nich byl dokonale vyobrazený, každá linie, záhyb i úhel byly v
dokonalé rovnováze. „Ale tohle neznám. Ani tohle ne. Tenhle chlápek je kouzelník, že je to tak, Raistline? Jako ty. Ne, heleme se, vždyť to jsi ty! Podívej,
Raistline! Tady bojuješ s jiným kouzelníkem - s opravdovským starým kouzelníkem. A ten válečník tady vypadá trochu jako ty, Karamone. Ten, co tady
bojuje v aréně s minotaurem. A - " Earwigovi klesla brada - „přísahám, že
tohle je můj bratranec Tas! Tady! Mluví s pětihlavým drakem! Podívej, Raistline, podívej!"
„Nesmysl!"
Mág zalapal po vzduchu a ani se na zdi nepodíval. Z jeho těla rychle prchala síla. S každou přicházející nocí tomu tak bylo. Posledních několik mil se
musel opírat o silné paže svého bratra.
„Pospěš si, Earwigu!" odsekl Karamon, který se nemohl dočkat, až svého
bratra bude moci někde uložit.
„Už jdu," zamumlal šotek a pomalu šoural nohama. „Zajímalo by mě, proč
jsou některé části zdí prázdné... Já vím! Vsadil bych se, že čekají - čekají na
velké události v budoucnosti, kterými by se daly zdi zaplnit. Možná -" povzdechl si - „možná tam jednoho dne budu i já!"
Dotkl se prsty hladkého kamene a po zádech mu přeběhl záchvěv vzrušení.
Představoval si sám sebe zvěčněného v kameni jako součást velkých a slavných hrdinů Krynnu.
„Earwigu!" opakoval netrpělivě Karamon.
Šotek se zastavil a ještě jednou se na zeď ohlédl. Kouzelník na zdi rozhodně připomínal Raistlina, ale jak mohl mág být tady a zároveň v minulosti?
Musel si to zapamatovat, aby se na to mohl při nejbližší příležitosti zeptat.
„Šotku!" zavolal Karamon hlasem, který znamenal žádné otálení. „Buď s
námi půjdeš teď hned, nebo tě tu necháme!"
- 59 -
Earwig si pospíšil, aby je dohonil. Možná v tomto překrásném městě bude
mít příležitost stát se hrdinou a být vyobrazen na zdi. Když si představil dobrodružství, která ho bezpochyby čekají, úplné zapomněl na to, že se chtěl
Raistlina zeptat, jak je vůbec možné, že byl v minulosti i přítomnosti.
„Počkej chvilku, Karamone!" Raistlin mu pevně sevřel paži. „Nech mě...
jen co chytnu dech."
„Jistě, Raiste."
Karamon se zastavil. Raistlin se opřel o hůl a postavil se před městskou
zeď. Byl vyčerpaný, ale nekašlal. Válečník se podíval blíž a viděl, že se jeho
bratr dívá upřeně na zem a soustředí se. Raistlinova tvář nebyla pod červenou
kápí vidět, skrýval ji před měsíčním světlem.
Karamon si pamatoval stavy, které častokrát u bratra zažil, stavy, které nikdo na celém světě nemohl mladému mágovi vnutit. Žádná síla na celém světě
nemohla otřást Raistlinovými ambicemi. Karamon si uvědomil, že si vlastně
není vůbec jistý, jaké vůbec Raistlinovy ambice jsou.
Raistlin zvedl hlavu a obrátil se tváří ke svému bratrovi. Rudou kápi osvítilo červené měsíční světlo, takže jeho pleť vypadala jako zalitá ohněm - jako
mosaz s vnitřní silou, nezdolná, neuhasitelná. V očích ve tvaru přesýpacích
hodin žhnuly plameny. Karamon vydechl při představě, že tato postava je
skutečně jeho bratr.
Raistlin se mírně usmál, když viděl, jak se Karamon zatvářil.
„Nepůjdeme dovnitř?" vyptával se zvědavě Earwig.
Karamon měl náhle chuť vykřiknout: „Ne!" Chtěl se obrátit a vrátit zpátky
do hostince. Měl zvláštní intuitivní cit, jaký mohla mít jen dvojčata a který
bratry spojoval jakousi vnitřní silou, přestože se to navenek nezdálo. A proto
věděl, že Raistlin ví, že na ně za branami města čeká velké nebezpečí.
Velké nebezpečí, ale také tučná odměna.
„Pojďme! Říkali jste mi přece, abych si pospíšil!" nabádal je Earwig a jeho
pisklavý hlásek se rozléhal klidnou nocí.
„Magie," - zamumlal si Karamon pro sebe. „Bude riskovat vlastní život pro
magii!" A můj ovšem také, dodal v duchu.
Raistlin natáhl levou ruku a ukázal k bráně vedoucí do Mereklaru. V pravé
ruce svíral hůl.
„Můžeme vstoupit dovnitř, bratře?"
Obrovská brána byla tak široká, že by se do ní vešli čtyři koně, z nichž
každý mohl mít na svém hřbetě další tři. Brána se zvedala pomocí neviditelného mechanismu, ukrytého hluboko uvnitř zdi. Nikde nebyly vidět ani řetězy či
lana. Po obou stranách byly dvě hladké koleje, po kterých brána hladce
klouzala nahoru a dolů. Ačkoli bylo město staré, ocelové padací mříže neprozrazovaly žádné opotřebení. Kovové pláty byly zřejmě jen pro dekoraci a na
- 60 -
každém železném prutu byla vyobrazena hlava kočky.
Městské zdi byly pět stop široké, dokonale hladké, bez jediné skvrny. Dokonce i štěrbiny na stranách portálu a na stropě neměly žádnou viditelnou
vadu. Ani ten nejmenší úlomek nenarušoval kamenný povrch v místech, kde
se dveře zvedaly. Každý, kdo někdy navštívil nějaký hrad, věděl, že se skála
kolem vrat rozdrolila pod obrovským tlakem jako první.
Tři společníci prošli bránou. Karamon si okem zkušeného válečníka prohlížel městskou obranu. Earwig se podivoval neskutečné velikosti brány a zdí.
Raistlin před sebou viděl jen proužek bílé síly, která se nepřestávala lesknout
pod jeho nohama a mizela v ulicích města.
„Počkat!" ozval se nějaký hlas. Ze strážního domu vystoupil voják a zamával na dalších pět mužů, aby ho následovali. Ti byli mimo dohled, seděli pohodlně v křeslech, ukrytí před chladnou nocí. Nyní však vyběhli ven a v rukách svírali zbraně, jejich těla se zmítala pod váhou těžkých mečů, jak s nimi
mávali zprava doleva.
Obě dvojčata a šotek se zastavili. Karamon si složil ruce na prsou, jílec meče mu vyčníval za zády a ostrou dýku nechal přivázanou u pasu. Raistlin se
ztěžka opřel o svou hůl, záda měl ohnutá únavou. Earwig vykročil dopředu a
zdvořile rozpřáhl svou malou náruč.
„Nazdárek! Moc se mi líbí vaše zdi!"
Karamon ho rychle chytil a přitáhl si ho k sobě. „Mluvit budu já!"
Voják, který je vyzval, aby se zastavili, byl vysoký štíhlý muž s velkýma
rukama. Výložky na jeho jednoduché modré uniformě prozrazovaly, že je
seržant.
„Podle práva se musíme každého cizince zeptat, proč chce vstoupit do města."
„Ale jistě, to chápeme, seržante," řekl Karamon a přátelsky se na muže
usmál.
„Vaše jména?"
„Karamon Majere. Raistlin Majere," řekl Karamon a rukou ukázal na svého
bratra. „A tohle -" poplácal šotka po rameni - „je Earwig."
„Earwig a jak dál?"
„No prostě jenom Earwig."
„Ne, není to jen Earwig!" vykřikl popuzeně šotek, ignoruje válečníkovo varovné syčení. „Jmenuju se Earwig Páčidlo!"
Karamon tiše zasténal.
„Páčidlo?" zeptal se seržant. „A co to tvé jméno vlastně znamená?"
„No, když vás to tolik zajímá, řeknu vám to," nabídl se Earwig. „Abyste
tomu rozuměli, když ještě šotkové žili v Šotčíně, můj pra-pra-pra-dědeček...
myslím. Tedy chci tím říct, že vím, že to byl můj dědeček, jen si nejsem jistý,
- 61 -
jestli jsem před jeho jméno dal dost -pra-pra. Možná to byl můj pra-pra-prapra-pra-dědeček, který..."
„Je to prostě jen jméno, seržante, neznamená nic," řekl Raistlin a přerušil
tak šotkovo odříkávání rodinného stromu. „Mezi šotky je to docela obvyklé
jméno."
„Obvyklé? To není pravda..." vykřikl Earwig, ale Karamonovi se podařilo
zacpat mu pusu ještě dřív, než stačil cokoli dalšího říct.
„Zdá se, pane, že toho o šotcích hodně víte. Máte mnoho takových přátel?"
Seržant se podezíravě podíval na mága, který nehybně stál za svým bratrem.
„Přesně o dva víc, než by se nám líbilo," odpověděl ledově Raistlin. Náhle
začal kašlat a málem upadl.
Karamon ho rychle uchopil. „Podívejte se," řekl vojákům. „Odpověděli
jsme na vaše otázky, takže nás teď už můžete nechat jít. Copak nevidíte, že
můj bratr je nemocný?"
„To vidím. A nelíbí se mi to. Slyšeli jsme, že venku se rozmáhá mor," řekl
seržant a jeho zamračená tvář se ještě více zachmuřila. „Myslím, že byste udělali nejlépe, kdybyste se sebrali a vrátili se, odkud jste přišli."
„Já nemám mor," řekl Raistlin, kterému se teď dýchalo o něco lépe. Vstal a
narovnal se. „A rozhodně půjdeme do města," řekl mág a zastrčil levou ruku
do kapsy svého roucha.
„I kdybychom se měli probojovat skrz vás," dodal Karamon, postavil se na
stranu svého bratra a vytáhl meč.
„Zastavte je!" vykřikl seržant.
Vojáci sklonili své zbraně a namířili ostré čepele proti třem společníkům.
Nikdo se však neodvážil zastavit mága. Vlastně se k němu nikdo ani nepřiblížil.
„Tak pojďte!" vykřikl Earwig a rozmáchl se prakovkou, až zasvištěla.
„Dáme vám všem na frak!"
„Počkej, seržante!" ozval se další hlas.
Ze stínu se vynořil nějaký muž, který tam musel stát celou dobu. Seržant
po třech společnících vrhl varovný pohled a přistoupil k neznámému muži.
Chvilku se o něčem bavili, pak seržant přikývl. Když se vrátil, zdálo se, že se
mu ulevilo. Neznámý muž mezitím opět zmizel v temnotě.
„Prosím, omluvte mou podezíravost, pánové," řekl a uklonil se. „Zažíváme
těžké období. Buďte vítáni v našem městě."
„Opravdu?" řekl podezíravě Karamon.
„Ano. Pokoje už jsou pro vás připravené."
„Jak mohl někdo vědět, že přijd..." začal Karamon, ale zmlkl, když ucítil
bratrovu ruku na své paži.
Seržant Karamonovi podal zdobené pouzdro na pergamenový svitek. „Ta- 62 -
dy to je pro vás."
Karamon to podal svému bratrovi, který svitek zastrčil do rukávu svého
roucha.
„Kde bychom mohli najít dům patřící radní Shavas?" zeptal se Raistlin.
„Dům radní Shavas je přímo uprostřed města. Dojdete k němu po každé
hlavní cestě. Všechny vedou k domu. A Barnstokův hostinec, kde budete ubytovaní, je nedaleko odtamtud."
Raistlin znovu začal kašlat. Karamon uchopil svého bratra za paži.
„Děkujeme, seržante. Musíme jít," řekl válečník. Pomalu se vydali širokou
ulicí do města. Strážci za nimi hleděli a jen si pro sebe něco potichu mumlali.
Byli tak zabraní do rozhovoru o záhadném kouzelníkovi, že si nevšimli
tmavé postavy, která mezitím přeskočila bílou zeď. Postava byla celá v černém, neměla s sebou žádná lana ani náčiní, ale vyšplhala se na zeď s neuvěřitelnou lehkostí. Přeskočila přes zeď a dopadla tiše na všechny čtyři na ulici.
Držela se ve stínu a nepozorovaně proklouzla kolem strážců a zamířila do
ulice, aby měla tři společníky stále na očích.
,Jak mohl, sakra, někdo vědět, že máme namířeno do Mereklaru?" zeptal se
Karamon, když se jeho bratr mohl konečně opět nadechnout.
„Byl to ten muž, co stál ve stínu," zašeptal Raistlin. „Byl také v hostinci.
Pamatuješ si ta koňská kopyta na cestě?"
„To byl on?" Karamon se ohlédl a zastavil se. „Možná bych se měl vrátit
a..."
„Ne, to rozhodně neměl!" odsekl Raistlin. „Každým okamžikem jsem slabší. Přece mě nenecháš, abych tu zemřel?"
„To ne, Raiste. Ovšemže ne," řekl Karamon omluvně, pomáhaje svému
bratrovi tichou ulicí.
Všechny domy byly postaveny ze stejného bílého kamene, všechny ulice
byly dokonale dlážděné, hladké a rovné. Zdálo se, jako kdyby bylo všechno
vyrobené z jednoho kusu kamene.
„Flintovi by se tu moc líbilo," prohlásil Karamon.
„Hej, podívejte se!" zvolal Earwig a ukázal prstem.
Na zemi se objevil svítící prášek, jako kdyby vlhkou zemí prosakovala voda. Po pár okamžicích se světlo začalo zvedat, vznášelo se nad ulicemi a
osvětlovalo pocestným cestu.
Přesto té noci nebylo světlo potřeba. Kolem široko daleko nikdo nebyl, což
se Karamonovi zdálo podivné, když vzal v úvahu, že ještě nebylo tak pozdě.
Neustále se ohlížel do uliček a temných zákoutí, kolem kterých procházeli.
Šotek si po chvilce všiml, že je válečník nervózní.
„Myslíš si, že na nás odněkud někdo vyskočí, Karamone?" zeptal se nadšeně Earwig. „Víš, že mi dlužíš jeden boj, když jsi mě nechal prospat ten oneh- 63 -
da..."
„Buď zticha, šotku!" obořil se na něho Raistlin.
Karamon se ohlédl za sebe. „Raiste," řekl tiše, aby ho slyšel jen jeho bratr,
„někdo se pokusil nám zabránit, abychom došli do Mereklaru. Proč se o to
nepokusil znovu?"
Mág unaveně přikývl. „To je dobrá otázka, bratře. Dívej se na to asi takto.
Nikdo, až na ty vrahy, nevěděl, že máme namířeno do Mereklaru. Myslím, že
někdo viděl, jak sundáváš nápis na té cestě. Kdybychom té noci zemřeli..."
mág začal kašlat a ztěžka popadal dech.
„Kdybychom té noci zemřeli," opakoval, když dokázal znovu promluvit,
„nikdo by se to nedozvěděl a nikomu by na tom také nezáleželo. Ale když
jsme došli do hostince, nijak jsme se netajili s tím, že máme o město zájem.
Lidé věděli, že přijdeme. Kdyby se nám stalo něco na cestě, kladli by všetečné
otázky. Byli by zvědaví."
„To je pravda," řekl Karamon a obdivně si svého bratra změřil. „Takže si
myslíš, že teď jsme v bezpečí?"
Raistlin pohlédl na bílé světlo u jeho nohou. Bylo jasné. Viděl je docela
jasně. Nepotřeboval si do očí kapat víno, aby mu začaly slzet. „Ne, Karamone,
to si rozhodně nemys..."
Náhle zasáhla Raistlina prudká bolest. Otřásla celým jeho tělem jako ohnivé střely. - Světelný prach ustoupil z ulice a začal tančit před jeho očima. Mág
se sklonil, bolest zkroutila jeho tělo do groteskního tvaru a vyhnala mu z plic
všechen vzduch, byla tak děsivá, že nemohl ani křičet.
Raistlin se v bezvědomí skácel na zem. Hůl zazvonila o kamenný chodník.
Válečník zvedl svého bratra ze země, jako kdyby byl hadrová loutka, a zoufale
se rozhlížel kolem sebe, jestli nenajde nějakou pomoc.
„Tam je hostinec!" vykřikl Earwig. „Ale uvnitř je tma!"
„Tihle lidé snad chodí spát se západem slunce! Jdi a přiveď pomoc!" nařídil mu Karamon.
Šotek se rozběhl ulicí, až dorazil ke dveřím Barnstokova hostince a začal
na ně bušit.
„Pomoc! Hoří! Zloději! Muž přes palubu!" ječel a přidával nejrůznější poplašné zprávy, na které si jen dokázal vzpomenout.
Kdesi uvnitř se rozsvítilo světlo a vzápětí se v jednom okně objevila čísi
hlava.
„Co se děje?" zeptal se muž ve špičaté noční čepici.
„Otevřete!" vykřikl Karamon.
„Je po zavírací hodině. Na noc je zamčeno. Přijďte až ráno!"
Karamon pevně stiskl rty. Pevně přidržel bezvládné tělo svého bratra a vší
silou kopl do dveří. Dřevo zapraskalo, ale dveře nepovolily. Karamon do nich
- 64 -
kopl ještě jednou. Ozvalo se další praskání uvnitř dveří. Muž stojící na balkóně rozzuřeně vykřikl a zmizel uvnitř.
Karamon vklopýtal dovnitř, cestou odkopával rozbité dřevo, pak se kolem
sebe rozhlédl a položil bratra na pohovku. Pouzdro s pergamenovým svitkem,
který měl Raistlin ukryté v rukávu svého roucha, vypadlo na zem. Karamon si
toho ani nevšiml. Tvář jeho bratra byla smrtelně bledá a rty měl úplně modré.
Téměř nedýchal.
„Zavolám stráže!" hrozil pěstí hostinský, který se mezitím objevil na schodišti. „To mi zaplatíte..."
Karamon na něho vrhl zlostný pohled.
„Horkou vodu! Rychle!" nařídil.
Hostinský polkl svůj vztek, když jeho pohled padl na pouzdro, a celý zbledl.
„No co stojíš a okouníš?" obořil se hostinský na svého služebníka, který jen
ospale stál a mžoural. „Copak jsi toho gentlemana neslyšel? Dones mu horkou
vodu! A koukej sebou hnout!"
Služebník rychle odběhl a za okamžik se vrátil s konvicí plnou horké vody,
která se obvykle používala na čaj.
Karamon nalil vodu do šálku a přidal k němu obsah jednoho Raistlinova
váčku. Sušené byliny začaly syčet, voda začala bublat. Karamon nadzvedl
nehybné tělo svého bratra a přiložil mu medicínu k uštům. Pára pronikla do
mágova nosu a úst. Raistlin začal znovu dýchat, i když zůstal v bezvědomí.
Karamon ztěžka oddechoval a pravou rukou si z čela setřel pot, pak svého
bratra pomalu nadzvedl.
„Váš pokoj je připraven, pane," řekl hostinský a uklonil se. „Tudy. Ukážu
vám cestu."
„Omlouvám se za ty dveře," zavrčel Karamon.
„Ale to nic není," řekl úslužně hostinský, jako kdyby vyměňoval rozbité
dveře každý den. „Budete potřebovat ještě něco jiného? Vodu? Nebo něco k
jídlu?"
Všichni se vydali po schodech nahoru. Také Earwig se celý vzrušený vydal
za nimi, když vtom si na něco vzpomněl.
„Raistlinova hůl! Nechal ji na ulici! Jsem si jistý, že by chtěl, abych mu ji
přinesl."
Šotek se otočil a vyběhl ven, kde uprostřed ulice ležela magická hůl.
Earwig se na ni s úctou podíval. Křišťálová koule, upevněná do dračího pařátu, se zdála stejně bez života jako její pán.
„Možná bych ji mohl rozsvítit," řekl šotek a třesoucí se rukou hůl zvedl. Ze
všech zajímavých věcí, jaké Earwig ve svém životě viděl, se mu právě tato hůl
zdála nejzajímavější. Vzal kouzelnickou hůl a...
- 65 -
„Hej!" vykřikl rozhněvaně. „Co to...?"
Šotek se podíval nad sebe, pak na zem, rozhlédl se kolem sebe ve všech
směrech.
Hůl byla pryč.
„Jejda," řekl Earwig Páčidlo.
- 66 -
Kapitola 9
KARAMON HLÍDAL RAISTLINA CELOU NOC, nehnul se od něho ani
na krok, za celou dobu neodtrhl pohled od bratrových nepravidelně se zvedajících prsou. Válečník byl svědkem takového stavu jen jednou, když je v lese
pronásledovali muži kněze z Larniše. Mág spotřeboval většinu své energie
střílením šipek a oštěpů, vytvářením ochranného štítu, aby je otrávené šípy
nezasáhly, a chránil je tak dlouho, dokud se jim nepodařilo najít útočiště v
opuštěné jeskyni.
Karamon šel ven, aby zakryl jejich stopy před pronásledovateli, a když se
vrátil, uviděl bratra, jak leží opřený o zeď, hlavu měl skloněnou v podivném
úhlu, oči v sloup, takže mu bylo vidět jen bělmo. O několik okamžiků později
se ale Raistlin vzpamatoval a choval se, jako kdyby se nic nestalo. Ale Karamon věděl, že jeho bratr byl vyčerpaný za hranice snesitelnosti své nepřekonatelné vůle.
Jenže dnes v noci se Raistlin nevzpamatoval, i když si byl Karamon jistý,
že zasáhl v pravý čas a dostal léčivé výpary do jeho plic.
„Děje se tady něco, čemu naprosto nerozumím," zamumlal.
Podíval se na klidně ležící postavu a jemně Raistlinovi odstranil z tváře
dlouhé šedé vlasy, čímž odhalil jen nehybnou masku neprozrazující žádné
myšlenky ani pocity. Raistlin byl zabalený do svého červeného roucha, které
jeho chatrné a slabé tělo celé zahalovalo.
Karamon seděl ve velkém pohodlném křesle vedle postele a na okamžik si
dovolil přivřít oči a natáhnout dlouhé tělo. Byl unavený, ale nechtěl usnout,
dokud byl jeho bratr v sevření podivné choroby.
V každém rohu místnosti visely na stříbrných řetězech olejové lampy, které
vytvářely rovnoměrné žluté světlo. Karamon vstal a jednu po druhé zhasl, až
byla naprostá tma.
Obrátil se od poslední, zadržel dech a podíval se na mága. Raistlinovo tělo
pokrývalo slabé modré světlo, jako aura tančící po jeho zlaté magické pleti. Z
prstů mu tu a tam vystřelily modré blesky.
„Raiste!" zašeptal Karamon. „Co se děje? Prosím, řekni mi to! Ještě jsem
nikdy nic podobného neviděl! Je mi z toho úzko! Raiste, prosím!"
Ale jeho bratr mu nemohl odpovědět.
„To není opravdové. Jen se mi to zdá, protože jsem ospalý." Karamon si
protřel oči, ale světlo zůstalo.
Rozběhl se k posteli a na chvilku se mu zdálo, že modrý oblak zjasněl. Natáhl třesoucí se ruku a dotkl se Raistlinovy paže. Paprsky kolem mágovy ruky
- 67 -
se natáhly k němu, jako kdyby ucítily přítomnost někoho dalšího.
Karamon rychle ucukl, nechtěl si zahrávat se sílou, která obklopovala kouzelníkovo tělo.
***
„No, můžu udělat jednu ze dvou věcí," řekl si Earwig, stojící uprostřed
prázdné ulice. „Mohl bych jít zpátky za Raistlinem a říct mu, že jsem jeho hůl
ztratil..."
Šotek se zarazil a přemýšlel, co by následovalo. Raistlina by to určitě nepotěšilo a nepochybně by šotkovi něco ohromně zajímavého provedl, jenže
Earwig nechtěl strávit zbytek svého života například jako hlemýžď.
„Nebo," pokračoval šotek, „bych mohl jít, najít tu hůl a přinést mu ji a on
by mi byl navěky vděčný."
To znělo mnohem lépe. Earwig se rozběhl do hostince, aby si mohl vzít své
mošny a prakovku, kde je předtím nechal, než se rozběhl na ulici pro Raistlinovu hůl. Ale u dveří stál jeden ze sloužících a hlídal, aby do hostince nemohl
vejít žádný nezvaný host. Ten okamžitě šotka zastavil.
„Ale já jsem tu s Karamonem a Raistlinem Majereovými! Jsem Earwig Páčidlo!" tvrdil šotek.
„Ano, on je skutečně jeden z nich," ozval se hostinský, který se zrovna vracel po schodech dolů. „Radní Shavas říká, že je máme uvítat a poskytnout jim
veškeré pohodlí. Ale," řekl a pohrozil šotkovi prstem, „ty musíš zůstat ve
svém pokoji a ne aby ses potuloval po městě! Pojď. Tudy!"
A než mohl překvapený šotek něco říct, vyhnal ho hostinský po schodech
nahoru, otevřel dveře do jeho pokoje, zavřel za ním a dveře opět zamkl.
„No tedy!" řekl Earwig, posadil se a začal přemýšlet. „Je od nich moc hezké, že jim záleží na tom, abych si dobře odpočinul, ale oni nevědí, že mám
před sebou důležitý úkol. Nechtěl bych ranit jejich city, zvláště po tom, čím
vším jsme museli projít, a tak raději počkám, až všichni usnou a pak proklouznu ven."
Když konečně kroky hostinského utichly a všude byl klid, Earwig přistoupil ke dveřím. Opřel prakovku o dveřní rám a vylovil z jedné brašny kožené
pouzdro velikosti lidské ruky. Uvnitř byla řada dřevěných nástrojů, každý měl
na konci připevněný kovový hrot ohnutý do podivného úhlu anebo seříznutý
do neobvyklého tvaru. Earwig se každého láskyplně dotkl a nakonec vytáhl
nástroj ve tvaru V a zasunul jej do zámku. Několik minut pomalu a beze spěchu pracoval, až uvnitř mechanismu uslyšel známé zapraskání. Dveře se otevřely.
„Levný zámek. Měli by ho nechat vyměnit. Poradím jim to hned ráno."
- 68 -
Vykradl se tiše do chodby a dával dobrý pozor, aby nikoho neprobudil.
Neprobudil.
Earwig umístil nástroj zpět do pouzdra a to pečlivě uklidil do tašky. Už už
se chystal seběhnout schody, když si vzpomněl, že přede dveřmi sedí ten nepříjemný sloužící.
„Pravděpodobně už spí. Nebudu ho raději budit," řekl si zamyšleně šotek,
když se otočil a zamířil opačným směrem.
Zamčené okno k Earwigově velkému zklamání nevyžadovalo použití jeho
nářadí. Vylezl ven, vyšplhal se na římsu a seskočil na ulici za hostincem.
Barnostokův hostinec stál uprostřed dlouhé řady domů a obchodů směrem
k Jižní ulici, jedné ze tří hlavních ulic, z nichž každá měřila od brány do středu
Mereklaru několik mil. Dům byl velmi dlouhý, vykládaný světlým dřevem na
spodní části zdi, zatímco pod střechou byl nezakrytý, takže odhaloval bílé
základy kamene, ze kterých byly všechny domy ve městě postavené.
Světla na ulicích Mereklaru jasně zářila, ať už jejich světlo způsobovala
magie, nebo nějaké nezničitelné palivo. Earwig se kolem sebe rozhlížel a nakonec jeho pohled zabloudil k jednomu magickému světlu, které viselo jen
těsně mimo jeho dosah. Napadlo ho, že by mohl použít provaz, který měl přivázaný kolem pasu, aby si jedno miniaturní slunce chytil, ale nakonec se rozhodl, že to nechá na později. Právě teď měl důležitý úkol, musel najít Raistlinovu hůl. Šotek se obrátil doprava, pak se zastavil, ohlédl se za sebe a sklonil
hlavu. Rozmyslel si to, otočil se doleva, ale pak se opět podíval za sebe.
„Hmm," mumlal Earwig. „Kudy bych měl jít? Musím si to promyslet.
Kdybych byl kouzelníkova hůl, kudy bych šel?"
Šotek si představil sám sebe jako hůl, ale zjistil, že mu to ani trochu nepomohlo. Sáhl tedy do jedné z kapes a vytáhl sametový váček, uvnitř kterého
něco chrastilo. Rozvázal tkaničku a ze sáčku vypadly nejrůznější předměty:
skleněné kostky, šachové figurky ze slonoviny, barevné klacíky - to všechno
se dalo použít v nějaké hře náhod, štěstí nebo umu. Ponořil ruku do sáčku,
chvilku v něm lovil a rozhazoval kolem sebe hrací kostky a šachové krále.
Nakonec vytáhl malou čtvercovou destičku, velkou asi jako dlaň, uprostřed níž
byla malá ocelová šipka. Nechal rozházené předměty na ulici, posadil se na
zem a roztočil šipku na bílé kamenné cestě.
Zhluboka se nadechl a čekal. Když se šipka zastavila, ukazovala zpátky do
hostince.
„Pch! To jsi musela udělat chybu! Tam hůl být nemůže!“
Earwig šipku roztočil ještě jednou a šipka se znovu zastavila na stejném
místě.
„Jsi snad rozbitá?"
Šotek jehlu popadl a trochu ji ohnul. Pak položil destičku znovu na zem.
- 69 -
Zatočil a šipka konečně ukazovala přímo do srdce města.
„To je náhodička. Přesně tam jsem chtěl jít!" řekl Earwig šťastně a zastrčil
destičku do jedné z kapes svých ušmudlaných kalhot. Pak se vydal na sever,
prakovku přitom svíral v ruce.
***
Raistlin sebou zmítal v posteli. Záda ho bolela, tvář měl zkřivenou do strašlivé masky, jakou mívají jen herci v divadelních fraškách. Ústa měl otevřená v
němém výkřiku a agonizující bolest drásala celé jeho tělo. Nemohl vydat ani
hlásku, v plicích nemel ani trochu vzduchu.
Mága obklopilo modré světlo a zahalilo ho jako pokrývka, která mu ujídala
svaly. Karamon stál tak blízko svého bratra, jak jenom to bylo možné, musel si
zakrývat oči před prudkým světlem. Láska ke dvojčeti překonala jeho strach.
Přibližoval se čím dál blíž k posteli, každým okamžikem byl blíž o několik
palců.
Karamon se již nemohl na svého bratra dívat. - Světlo bylo tak prudké, že
pronikalo i přes jeho těsně přivřená víčka, před očima se mu dělaly mžitky a
pestrobarevné obrazce, ale on přesto postupoval stále dopředu, byl odhodlaný
svému bratru pomoci za každou cenu. Natáhl ruku a chytil Raistlina za ruku.
Bolest začala pronikat do Karamonova těla, nejprve zepředu, po chvilce zasáhla i strany a nakonec se mu modré drápy zasekly i do zad Cítil, jak má každý nerv napnutý, jak se mu světlo vpaluje do svalů, jak ztrácí pojem o světě.
Oheň se zmocnil jeho plic, zasáhl jeho srdce, až si Karamon myslel, že mu
snad pukne.
Ztratil rovnováhu a padl na kolena, ale přesto bratrovu ruku nepustil.
A pak bylo oslepující světlo náhle pryč. Karamona obklopila temnota. Cítil
jen Raistlinovu ruku ve své.
„Je po všem, bratře," řekl mág ztěžka oddechuje.
***
Earwig šel několik hodin, pročítal mereklarské nápisy a občas si vzpomněl,
že vlastně hledá hůl. Ještě nikdy se neocitl v tak tichém městě. Na ulicích nebylo ani živáčka, dokonce neslyšel ani kočičí mňoukání, které tak nadšeně
očekával. Earwig měl pocit, jako kdyby město patřilo jemu - velké uzavřené
město, jehož magická světla svítila jen pro něho - osamělého pocestného.
Zastavil se, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že se ocitl na další křižovatce.
„Kudy bych měl jít teď?" pronesl nahlas, potom se rukou pleskl přes tvář a
rychle zmlkl. Nechtěl rušit ticho.
- 70 -
Těsné před ním se objevila kočka, podívala se na něho a pak zmizela ve
tmě. Za několik okamžiků se na cestě objevilo několik dalších koček.
„Zdravíčko," řekl Earwig a vykročil k nim, ale kočky se rozběhly do všech
stran. Šotek byl úplně fascinován.
„Jejda, a to tu kdysi byly tisíce koček! Zajímalo by mě, kam měly namířeno. Musím to zjistit."
Zabořil ruce hluboko do kapes a znovu vytáhl destičku s šipkou. Roztočil ji
prstem, a když se šipka zastavila, ukazovala zpátky směrem do hostince.
„Ty hloupá věci!" zamumlal šotek a zastrčil destičku do kapsy.
Obrátil se opačným směrem, než ukazovala šipka - do mírně se svažující
aleje s úzkou neosvětlenou cestou uprostřed.
„To vypadá zajímavě. Kdybych byl hůl nebo kočka, rozhodně bych šel
přesně tam."
Šotek vykročil do aleje a začal si pískat svou nejoblíbenější melodii, ale
pak se zarazil, když si to lépe promyslel. Nechtěl přece budit nikoho, kdo spí.
Cesta vypadala jaksi šedá a hrubá, když bílý kámen ne-osvětlovaly kouzelné lampy. Earwig měl zvláštní pocit, že tady je něco divného, ale nemohl přijít
na to, co by to mohlo být.
Hluk. To bylo ono. Tato část města byla vzhůru!
Šotek slyšel, jak tam lidé zpívají, jak se smějí. Jeho bystrý zrak odsud viděl
uprostřed malého náměstí světla -neviděl je však ještě příliš jasně.
Earwig došel na konec aleje a ohromeně se kolem sebe rozhlédl. Zastavil
se tak náhle, že málem upadl. Vstoupil do ulice plné malých obchodů. Očima
těkal ze strany na stranu, každý opuštěný obchod ho lákal, aby do něj vešel a
podíval se, co je uvnitř.
Jeden z obchodů byl plný pestrobarevných drahokamů a klenotů, které se v
měsíčním světle zářivě leskly. V jiném se prodávala plátna nejrůznějších barev
a vzorů, další pak nabízel zbraně. Earwig dotančil doprostřed tržiště a přemýšlel, kam by se měl podívat nejdřív.
Když uslyšel výkřik a rachot rozbíjeného nádobí, vyskočil a rozhlížel se
zvědavě kolem sebe. Viděl zdroj rudého světla - krb, který byl vidět oknem
nedalekého hostince. Pak uslyšel další výkřik, ozývající se ze stejného místa.
„O tuhle rvačku nesmím přijít!" vykřikl šotek vzrušeně a nahlédl špinavým
oknem, aby viděl, co se děje uvnitř.
V místnosti sedělo kolem dvaceti mužů. Měli na sobě černé brnění, které
bylo šotkovi jaksi povědomé, i když si nemohl vzpomenout proč. Jak spolu
rozmlouvali, připíjeli si bujaře plnými džbány, až pivo cákalo na zem. Šenkýřka se prodírala mezi stoly a vyhýbala se opilým mužům.
Hostinský, velký nepříjemně vyhlížející muž, čistil za barem špinavou
utěrkou sklenice. Earwig viděl, že každý z mužů má s sebou nějakou zbraň - 71 -
nože a meče, některé z nich byly v pochvě, jiné ležely volně na stole, připravené, kdyby vznikly nějaké potíže.
Šotek si stoupl na špičky a uviděl barmanku, mladou dívku kolem dvaceti
let s tmavými vlasy a hezkou postavou, jak se shýbá, aby posbírala střepy z
rozbitého džbánku. Jeden z mužů, oblečený lépe než ostatní, ji udeřil po zadku
plochou stranou meče. Dívka klopýtla a narazila do okenního rámu. Ostatní
muži v místnosti se dali do hurónského smíchu. Barmanka vstala a podívala se
z okna. Její oči se setkaly s očima zvědavého šotka. Žena spadla dozadu a na
tváři měla překvapený výraz. Earwig nepřestával sledovat se zájmem dění
kolem.
Barmanka pomalu přistoupila k muži, který ji uhodil. „Myslím, že už jste
měl dost, pane. Měl byste jít domů."
„Dám si ještě jednu rundu," zněla opilá odpověď. „Nemůžeš mě jen tak
vyhodit!"
„Kateřino," zavolal hostinský a zamračil se. „Jdi, probuď chlapce ze stáje a
pošli ho k radní Shavas."
Zdálo se, že když muž uslyšel to jméno, změnil názor. Zavrčel, hlasitě odstrčil židli a zamířil ke dveřím. Jeho kroky byly nejisté. Dřevěné dveře se rozletěly. Opilý muž se jednou rukou škrábal na břiše, druhou na zátylku a rozhlížel se kolem sebe, když vtom si všiml šotka.
Světlo z ulice dopadalo přímo na něho. Muž se podíval na šotkův krk a
skočil k němu.
„Kde jsi to vzal?" vykřikl chraplavým hlasem a vrávoral po schodech vedoucích z hostince. „To je moje!"
Earwig se polekal, položil ruku na náhrdelník v podobě kočičí hlavy a zamračil se. Ten muž se mu ani trochu nelíbil.
„Jsi opilý jako měch!" zvolal šotek a roztočil nad hlavou prakovku. „Neřekl bych ti to ani v noci, ani ve dne. Neřekl bych ti to, ani kdyby sis rozepnul
kšandy, i když jen tak mimochodem je máš rozepnuté. Neřekl bych..."
Muž se natáhl, popadl šotka za košili a vytáhl z opasku ostrou dýku.
„Takovou chamraď, jako jsi ty, zabíjíme."
„A čím? Smrdutým dechem?"
Earwig posbíral všechnu sílu, co měl, zvedl prakovku mezi mužovy nohy a
trhl. Muž vykřikl a skrčil se bolestí. Prakovka udeřila podruhé, tentokrát dopadla na mužovu hlavu. Ten padl v bezvědomí na zem.
„Ty jsi to dokázal!" ozval se za šotkem hlas.
Earwig zvedl hlavu a uviděl mezi dveřmi stát barmanku. Zdálo se, že si dělá starosti, ale ve skutečnosti se zoufale snažila, aby se nezačala smát.
„Měl bys raději jít!" řekla tiše a rychle seběhla ze schodů. „Je to velmi důležitý muž ve městě. Mohl by ses dostat do potíží."
- 72 -
„Myslíš kvůli těm chlapům uvnitř? S nimi bych si poradil!" prohlásil odvážně Earwig.
„Ne, ne kvůli nim. Prostě běž, rychle. A... díky," zašeptala milým hlasem.
Naklonila se a políbila ho rychle na tvář. Pak, když zevnitř uslyšela hlasité
zvuky, rychle vyběhla schody a zavřela za sebou dveře.
Earwig stál v aleji a rukou si držel tvář, v obličeji měl uchvácený výraz.
„Jejda! To se nedivím, že se Karamonovi tolik líbí hubičkovat se s děvčaty.
Je to ještě větší zábava než otevírat zámky!"
***
Karamon stál nad svým bratrem a zvědavě na něho hleděl. „Jsi si jistý, že
jsi v pořádku? Co se stalo, Raiste? Co to bylo?"
„Já nevím," odpověděl unaveně mág. „Nejsem si jistý. Buď zticha, Karamone. Nech mě přemýšlet."
Z nějakého důvodu se mu myšlenky začaly vracet do dětství. Raistlin měl
podivný pocit, že už něco podobného někdy zažil. Stalo se to dávno.
Vzpomněl si na pestré barvy a hudbu a na spoustu sladkostí... oplatky...
zdálo se, že cítí čerstvě pečené cukroví... Svátek Oka!
Raistlin se posadil tak rychle, že se mu až zatočila hlava. Znovu si lehl na
postel, zavřel oči a nahmatal hůl, jako pokaždé, když se cítil slabý. Když se
dotkl černého dřeva, objevil se záblesk, který objal jeho paži a pokojem proletělo modré světlo.
Karamon vyděšeně vykřikl, ale pokoj už byl znovu tmavý, jak se rozptýlila
poslední stopa magie a zmizela v labyrintu síly hole.
Raistlin si sedl. Hořký úsměv mu zkřivil rty, když si vzpomněl na své mládí - čas, kdy byl středem opovržení.
Svátek Oka. Jednou za rok bylo dětem dovoleno, aby se chovaly jako dospělí. Měl na sobě tenkrát kouzelnické roucho, které mu nešikovnýma rukama
narychlo spíchla jeho nevlastní sestra Kitiara. Karamona tenkrát oblékla jako
válečníka, dokonce mu sehnala i dřevěný meč a štít. Pak vodila dvojčata od
jedněch dveří ke druhým a škemrala o cukrátka, která se pekla zvláště pro tu
noc. Byl to poslední svátek, který oba bratři strávili se svou starší sestrou.
Krátce nato je Kit opustila, aby si v životě našla svou vlastní cestu.
Té noci, když se vraceli domů, aby si užili svých pokladů, Raistlin náhle
onemocněl, bolest ho svírala v bocích a v žaludku. Jeho bratr a nevlastní sestra
ho museli nést. Když si odplivl, aby z úst vyhnal hořkou chuť, vystřelil mu z
nich modrý blesk. Stále si pamatoval ten zděšený výraz na tvářích svých sourozenců.
Příštího rána se Raistlin cítil dobře. Nevolnost se už nikdy nevrátila a ani
- 73 -
oba bratři, ani jejich sestra neřekli nikomu jinému, co se tenkrát stalo.
Raistlina napadlo, že teď tomu konečně po letech začíná rozumět.
„Podej mi můj batoh," nařídil bratrovi.
Karamona to zarazilo, ale přesto ho poslechl.
Mág se do něj ponořil a po chvilce vytáhl malou knížku a začal v ní listovat. Karamon mu nahlédl přes rameno, ale neviděl nic než řadu popsaných
stránek. Kromě toho tam také byly fáze a umístění obou měsíců.
Některé záznamy měly zakroužkovaná čísla, kde obrázky obou měsíců vytvořily na stránce jediný bod. Raistlin nepřestával listovat v knize, až se nakonec zastavil, když byl přibližné uprostřed. Doširoka knihu otevřel, až stará
vazba zapraskala, a položil ji před sebe na postel. Po chvilce tichého počítání
knihu zavřel a hodil ji zpět do batohu.
„Tak co?" zeptal se Karamon.
„Je to Svátek Oka," řekl Raistlin. „Vzpomínáš? Už je to dlouho, byli jsme
ještě malí."
Karamon přivřel oči a přemýšlel. Náhle mu klesla brada. „Ať se propadnu," zamumlal a podíval se na svého bratra. „Co to má znamenat? Je to jen
svátek, nic víc."
„Pro většinu z vás to tak je," řekl Raistlin a v jeho slovech zněl náznak hořkosti. „Je to čas se převléknout a odpoutat se od nudné existence. Ale pro nás,
pro kouzelníky, to je víc, mnohem víc."
„Aha, už si vzpomínám," řekl Karamon. „V té době musíš zdarma nabídnout své služby."
„Pch! To je to poslední!" odsekl Raistlin netrpělivě. „Je to ve skutečnosti
období neskutečné magické síly. Začalo to před mnoha lety, kdy tři nejmoudřejší a nejmocnější kouzelníci odevzdali své životy svému umění a ukončili
svou existenci v konečném a definitivním pokusu, který z nich vysál jejich
duše. Použili tu energii, aby vytvořili sílu tak mocnou, že ji nikdo na celém
světě nedokázal sám shromáždit."
Karamon se znepokojeně zavrtěl, jak to dělával, když se svým bratrem hovořili o magickém umění.
„Jisté mystické texty uvádějí, že každý z kouzelníků byl určen k jednomu
seskupení," pokračoval Raistlin. „Dobro, neutralita a zlo - zaklínadla, která
všichni tři členové Velké rovnováhy světa potřebují. Některé z těchto knih
říkají, že kouzelníci na sebe uvrhli kletbu a vsadili tak na budoucnost svých
bohů doufajíce, že jejich oběť udrží kontrolu nad silou, až přijde čas." Raistlin
pokrčil rameny. „Kouzelníci vybrali hru, ale bohové vrhli kostky. Kouzelníci
zemřeli a energie zůstala. V knihách se říká, že ta energie se uvolní jedině
tehdy, až se na obloze objeví Velké Oko."
„Velké oko?"
- 74 -
„Nepřerušuj mě, jestli chceš vědět, co se vlastně děje. Tento rok bude Svátek Oka jiný než ty předchozí, protože všechny tři měsíce, včetně černého
měsíce Nuitáru budou ve vzácné konjunkci. Vytvoří Velké Oko - na noční
obloze se bude vznášet červené, stříbrné a černé kolo a pohlédne na Krynn s
nepředstavitelným soustředěním."
Raistlin se zarazil a upřeně se podíval na svého bratra zlatýma očima.
„Tohle se v historii světa stalo jen jednou - bylo to za Pohromy."
Karamon potřásl hlavou. „Podívej, Svátek Oka se koná každý rok. Nikdy
předtím jsi nebyl tak nemocný jako nyní.“
„A také té noci, co jsem byl tak podivně nemocný. Mé knihy ukazují konvergenci dvou viditelných měsíců - Lunitáru a Solináru. To je něco, co se stává o něco častěji, ale přesto ne tak často. A tento rok - podle mých výpočtů se tato konvergence stane znovu. Mé výpočty také potvrdily, že třetí měsíc černý měsíc dávno zapomenuté bohyně Takhisis, Královny Temnot - se s nimi
zkříží a vytvoří tak Velké Oko. To, co jsem cítil už před tolika lety, znamenalo, že se tato mystická síla uvolní v průběhu slavnosti. To to vysvětluje," dodal
a vzpomněl si na bílé světlo a pochopil, proč je mohl vidět jen on.
„Pro tebe to možná vysvětlení je, ale pro mě ne," zavrčel Karamon a zívl.
Pak se znepokojeně podíval na svého bratra. „Může se ta tvá nemoc objevit
znovu?"
Ale Raistlin byl ztracen ve svých vlastních úvahách a neodpověděl.
***
Earwig si vykračoval po Jižní ulici a procházel řadami domů. „Zdá se, že
se každému můj náhrdelník líbí," říkal si hrdě sám pro sebe. „Jsem moc rád, že
jsem jej našel. Sakra, to jsem ale unavený. Být velký válečník a líbat děvčata
dá opravdu pěkně zabrat."
Šotek zamířil do Barnstokova hostince a byl bez sebe štěstím, když na
osvětlené ulici našel spoustu hracích kostek a šachových figurek. Všechny je
posbíral a nacpal si je do kapes, nepřestávaje se přitom divit, kde se tam jenom
vzaly.
Velký a nepřátelský sloužící hlídal dveře do hostince. Šotek ho nechal odpočívat, obešel dům, tam se vyšplhal na římsu a vlezl dovnitř oknem.
„Jen se stavím za Karamonem a řeknu mu o svém dobrodružství," řekl a
hlasitě zaklepal na pokoj dvojčat.
Karamon otevřel a mžoural zarudlýma očima. „Ty!" zavrčel na šotka. „Víš
vůbec, kolik je hodin?"
„Ne," řekl vesele Earwig. „Ale jestli chceš, mohl bych to zjistit. V hale
jsem viděl hodiny. Já..." šotkovi klesla překvapením brada a zíral do místnosti.
- 75 -
„Raistlinova hůl!"
„No a co má být?"
„Ale vždyť... tedy chtěl jsem říct... no prostě najednou zmiz...!"
„Uvidíme se ráno, Earwigu!" zavrčel Karamon, když zavíral dveře a málem šotkovi přiskřípl nos.
„To je skvělé! Musela se vrátit k Raistlinovi sama od sebe! Přesto," dodal
Earwig, „mi měla něco říct, než mě nechala, abych se dostal do takových potíží, když jsem ji šel hledat."
Zívl a vydal se do svého pokoje, ale nemohl si vzpomenout, kde jeho pokoj
vlastně je. Protáhl se tedy dolů do velké jídelny, rozvázal batoh, vytáhl spací
matraci a ustlal si pod stolem.
- 76 -
Kapitola 10
„TY MALÝ RARACHU!"
Ženský výkřik se rozlehl hostincem, až to Karamona vzbudilo. Pak uslyšel
rychlé kroky, blížící se po schodech, a v dalším okamžiku někdo zabouchal na
dveře.
Válečník se rychle obrátil, aby se podíval na Raistlina, doufaje, že mága to
bušení neprobudilo. Svaly v bratrově tváři několikrát zacukaly a neklidně se
ve spánku zavrtěl.
Karamon vyskočil na nohy, malátnost ho rychle opustila, a vrhl se ke dveřím. Prudce je otevřel a stanul tváří v tvář hostinskému, se kterým se setkali
včerejší noci.
„Přestaň třískat do těch dveří," šeptl rozzuřeně. „Můj bratr je nemocný!"
„Prosím, omluvte mě, pane! Já vím, že jste velmi důležité osoby - přátelé
radních - ale musíte mi pomoci!" Hostinský ukázal ke schodišti. „Váš přítel
obtěžuje naše hosty!"
„Můj přítel?" Válečník se rozhlédl po pokoji, jako by na někoho zapomněl.
Pak náhle pochopil. „Earwig!" zavrčel.
„Prosím, pane, buďte tak laskav!" Hostinský tahal Karamona za rukáv a
snažil se ho vytáhnout ze dveří.
Válečník se botami zapíchl do země a podíval se hostinskému zpříma do
očí. „Nedovol, aby něco rušilo mého bratra, rozumíš?" Aby to zdůraznil, pohrozil muži prstem.
„Ovšem, pane," řekl hostinský a ztěžka polkl. „A teď prosím, mohl byste
sejít dolů a promluvit si s vaším přítelem, pane?"
„Promluvit? Já? Se šotkem? To by snad bylo poprvé!" zamumlal válečník
jen tak pro sebe a zavřel za sebou tiše dveře.
Karamon vstoupil do místnosti a oči se mu úžasem rozšířily. Earwig stál na
malém dubovém stole v rohu jídelny, v ruce držel prakovku a vyhrožoval lidem v hostinci. Na hlavě měl něco bílého.
Jeden z kuchařů, vysoký urostlý muž, brousil velký řeznický nůž. „Uříznu
ti uši!" vyhrožoval šotkovi.
„Klidně mi vypíchni i oči," posmíval se šotek. „Abych se nemusel dívat na
tu tvoji ošklivou hubu!" Práskl prakovkou a zasáhl muže do nosu.
„Tak pojďte! Kdo je další? Jsem mocný válečník Earwig Páčidlo!" A kdykoli se chtěl někdo přiblížit, zamával kolem sebe divoce zbraní. „Muži mě
obdivují! Ženy mě milují!"
Karamon si povzdechl a zamířil k němu. Když Earwig uviděl svého přítele,
- 77 -
pohrozil mu: „Drž se ode mě dál, pane. Já zápasím za velký šotkovský gang
Berserků, které nikdo už víc než sto let na Krynnu neviděl!"
Karamon popadl prakovku, jak mu prosvištěla nad hlavou. Ozvalo se ostré
prasknutí, když se dřevo zlomilo, a ostatní přihlížející si s úlevou oddechli.
„To by stačilo, Earwigu." Válečník vytrhl šotkovi z ruky zbývající část jeho zbraně.
„Vytáhni meč, Karamone. Zabij je. Oni na mě zaútočili!" ječel Earwig a
seskočil ze stolu.
„Zaútočili na tebe?" Karamon na šotka nechápavě zíral. „Co to, u Propasti,
máš na hlavě?"
Earwigova tvář během okamžiku přešla z rozzuřeného výrazu do naprosto
nevinného. „To jsou moje vlasy, Karamone."
Válečník se podíval na kousek látky, který měl šotek uvázaný kolem culíku. Látka se mu zdála povědomá. Byl to...
„Podvazek!" řekl najednou válečník a prudce zrudl. -Natáhl ruku a strhl
šotkovi kousek dámského spodního prádla z hlavy. „Slyšel jsem, že šotkové
kradou všechno," zasyčel Earwigovi do ucha a třásl s ním tak dlouho, až mu
začaly chrastit kostičky v těle. „Ale jak se ti mohlo podařit ukrást právě tohle?"
„Problém je, pane," ozval se hostinský mezi dveřmi, kde čekal, až bitva
skončí, „že tenhle... tvor... se pokusil... ukrást..."
„Ukrást!" Earwigovi se doširoka rozšířily oči. „Šotek... a krást?" Nemohl
ani promluvit, jak ho to nařčení urazilo.
„Pane," pokračoval hostinský. „Ta mladá dáma zrovna snídala u stolu...
když tato osoba... tedy..."
Karamon si přestal koktavého hostinského všímat a obrátil se na šotka. „Co
se tady vlastně stalo?" zeptal se s povzdechem, protože věděl, že si říká o skutečně dlouhé vysvětlení.
„No, včera v noci jsem šel pro Raistlinovu hůl, která zůstala na ulici. Ale
když jsem ji zvedl, hůl zmizela. Napadlo mě, že bych ji měl jít hledat... víš,
Karamone, jak tvému bratrovi na té holi záleží. No a tak jsem šel ven..."
„Zamkl jsem tě v pokoji!" zahromoval hostinský. „Radní Shavas by určitě
nechtěla, aby se po setmění potuloval po městě," dodal rychle. „Tenhle malý
chlápek by si mohl ublížit."
„No jo," zavrčel Karamon a zamračil se.
„Tak tedy," pokračoval Earwig, rozhodnutý přehlédnout hostinského poznámku o ,malém chlápkovi', „procházel jsem se po městě a viděl jsem hodně
koček, pak jsem našel ten bar, ve kterém to vypadalo, že tam bude veselo. A
taky bylo! Byl tam jeden muž a ten mě chtěl zabít, Karamone. Měl nůž! Co bys tomu řekl? Tak jsem ho porazil. Mávnul
- 78 -
jsem prakovkou. Pak se tam objevila ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy
viděl, a políbila mě na tvář. Přesně jako kdybych byl ty, Karamone! V té době
jsem byl ale už hodně unavený, a tak jsem se vrátil, našel jsem před hostincem
na zemi tyhle krásné kousky, tak jsem je posbíral, vylezl na římsu a pak jsem
se protáhl oknem...“
„Cože?" vykřikl hostinský.
„Pst!" zasyčel Karamon, protože cítil, že se šotek blíží k té nejdůležitější
části.
„Šel jsem do tvého pokoje a Raistlinova hůl se tam vrátila sama od sebe!
Což je tedy opravdu ohromně zajímavé, až na to, že já jsem se kvůli tomu
dostal do spousty potíží, a tak si to hůl měla raději lépe promyslet, než něco
takového udělala. Pak jsem si nemohl vzpomenout, kde je můj pokoj, a tak
jsem si ustlal pod stolem, a když jsem se probudil, ta žena seděla přímo nade
mnou a já jsem viděl, že jí sklouzla část prádla. A kdyby tohle - " šotek ukázal
na podvazek - „sklouzlo a omotalo se jí kolem kotníku, mohla by zakopnout a
ublížit si, a tak jsem jí to stáhl z nohy. Myslím, že jsi slyšel ten křik. A hned na
to omdlela. Pak se na mě vrhu všichni ti lidé. Neměli k tomu vůbec žádný
důvod," dodal dotčeně Earwig.
Karamonovi stále ještě hořely tváře, držel podvazek v ruce a přemýšlel, co
s ním má dělat.
„Dejte mi to, pane," nabídla se jedna ze služebných.
„Ach ano, děkuju!" Karamon jí podvazek s úlevou podal. - „Myslím, že
nechtěl dělat žádné potíže, pane hostinský. Jenom se prostě ocitl na nesprávném místě v nesprávném čase. Budu na něho dohlížet. Už se to nebude opakovat."
„To doufám," řekl hostinský.
„Prosím, omluvte se za nás té dámě," dodal Karamon a hnal před sebou
šotka do schodů.
„Myslel jsem si, že dostanu další hubičku, Karamone," řekl vesele Earwig.
„Řeknu ti, to byla ale zábava!"
***
Raistlin stál u okna a díval se na ulici pod sebou. Ve dne bylo venku o
mnoho víc lidí než v noci. Ti, kteří tudy procházeli za obchodem, měli hlavy
svěšené, jen se tu a tam kolem sebe rozhlédli. Raistlin už v životě viděl města,
která zachvátil mor. Dokázal vycítil ve vzduchu strach. Nyní měl pocit, že cítí
tentýž pach.
Náhle uviděl na zářivě bílém chodníku znovu to bílé světlo.
Karamon vstoupil do pokoje těsně za Earwigem. Tlačil ho před sebou, aby
- 79 -
se šotkovi náhodou nepodařilo utéct. Raistlin se pomalu obrátil od okna.
„Jak se cítíš?" zeptal se Karamon.
„Jak se obvykle cítím?" odsekl Raistlin. Když viděl Karamonův ublížený
pohled, potřásl hlavou. „Omlouvám se, bratře. Je mi, jako kdyby mě někdo
prohnal mlýnským kolem. Je to, jako kdyby mě někdo poslal, abych něco
důležitého vykonal, ale já nemám nejmenší tušení, co by to mělo být! A kromě
toho nám nezbývá mnoho času!"
„Co tím chceš říct? Máme přece spoustu času," řekl Karamon. „Objednal
jsem nám snídani. Za chvilku tu bude.
„Čas!" Raistlin se znovu obrátil k oknu a podíval se na linku bílého světla,
„...aby bránu našli, až přijde čas. Nemáme mnoho času, bratře. Musíme to
stihnout do Svátku Oka. Zbývají nám tři dny."
„Cože?" zamračil se Karamon.
„To je ta básnička, co jsi citoval, že je to tak, Raistline?" ozval se Earwig.
„Pamatuju si to, vidíš? Temnota pošle své prostředníky, smrtící a černé, aby
bránu našli, až přijde čas. Miluju příběhy a tohle je stejně dobré jako příběhy.
Už jsem ti někdy vyprávěl o Dizzy Jazyčisku a minotaurovi...?"
„Myslím, že jsi něco upustil," řekl Karamon, zvedl jednu z šotkových mošen a vysypal její obsah na zem.
Po dřevěné podlaze se rozkutálely skleněné kostky a figurky ze slonové
kosti a zastavily se u Raistlinových nohou. Mág se sehnul a jednu z nich zvedl.
Byla to malá žlutá soška vyřezaná do tvaru půvabné ženy - byla krásná, s královskými rysy, zlá a dominantní. Mág si ji podržel před očima, pozorně si
sošku prohlížel a zkoumal pečlivě každý zářez ve slonovině. Obrátil ji vzhůru
nohama a podíval se na spodní část drobného podstavce, na kterém žena stála.
Bylo na něm X, znamení určující Královnu Temnot v jedné z mágových nejoblíbenějších her Kouzelníci a válečníci.
„To nemůže být náhoda," zamumlal. „Kočky rozhodující o osudu zmizí.
Znovu přichází čas Velkého Oka, kdy nevýslovná síla čeká na ty, kdo s ní
umějí zacházet. Kdybych byl Královnou Temnot a chtěl si vybrat čas na návrat do tohoto světa..." Raistlin se odmlčel.
Karamon se zachmuřil. „Hej, takhle nemluv, Raiste! Sám jsi to řekl. Je to
jen shoda náhod. Najdeme kočky a pro jejich zmizení bude to nejjednodušší
vysvětlení. Možná to bude jako s tím chlapcem s flétnou, co přišel do města a
hrál a za ním se scházely všechny krysy."
„Ale ty jsi zapomněl, jak ten příběh končí, bratře. Nakonec se ten muž vrátil a ukradl všechny děti."
Karamon mlčel. Věděl, že si tím příkladem příliš nepomohl.
Raistlin si prohlížel hrací kameny jeden po druhém a nakonec je podal
zpátky šotkovi. Earwig se na ně podíval stejně pozorně jako mág, ale nenašel
- 80 -
na nich nic zajímavého. Byly to jen obyčejné hrací kameny.
„Osud je v našich rukou," řekl si Karamon, opakoval jeden ze svých oblíbených veršů. „Co budeme dělat teď?"
„Měli bychom prozkoumat Mereklar."
„Co kdybychom se šli podívat na radní Shavas? Neměli bychom se s ní seznámit?"
„Myslím, milý bratře, že počkám, až ona přijde za mnou," řekl chladně
Raistlin.
***
„Vy jste cizinci, takže se na věci nedíváte tak jako my."
„Myslím, že to je pravda, madam," řekl Karamon. „Podle mě tohle město
vypadá podivně."
„Ne, pane, tak to není. Kdysi tu byly tisíce koček, ale dnes jich máme jen
několik. Opravdu jen několik," řekla stařena.
„To je pravda," dodal muž od vedlejšího stolu. „Kočky se od rána do večera toulávaly po ulicích. Bílé, šedé, hnědé, pruhované, puntíkaté, pestrobarevné.
Všechny možné druhy."
„Kromě černých," dodala stařena. „Nikdy jsme nepřišli na to, proč to tak
bylo, ale mezi kočkami nebyla nikdy žádná černá."
„Někdo si myslí, že si černé kočky odnesli mágové," řekl muž a podíval se
nepřátelsky na Raistlina.
Raistlin nadzvedl obočí a podíval se na Karamona. Ten se cítil nepříjemně,
a tak zabořil hlavu do svého džbánku s pivem. Tři společníci se procházeli po
městě a rozhlíželi se po nápisech. Ale pokaždé, když došli do nějakého hostince, Raistlin trval na tom, aby se podívali dovnitř. Většinu konverzace potom
nechal na svém bratrovi. Pohledný, urostlý válečník snadno a rychle upoutal
pozornost hostů.
Karamon ze začátku sice přemýšlel o tom, jak bude platit za své pití, ale
Raistlin pokaždé vytáhl pergamenový svitek, a když jej lidé viděli, nikdo je
nepožádal, aby zaplatili.
Raistlin poslouchal a po očku sledoval šotka, jestli nebude někdo věnovat
neobvyklou pozornost náhrdelníku, který měl na krku.
„Odjakživa jsme nechávali na zápraží našich domů zbytky jídla a malou
misku s mlékem, aby měly kočky co jíst a pít," řekl válečníkovi muž ve středních letech. „Někdy jsme jednoduše nechali dveře otevřené a čekali, až kočky
přijdou," vysvětlovala mladá barmanka, která nemohla od Karamona odtrhnout oči. „Nikoho by nikdy nenapadlo jim ublížit. Věděli jsme, že jednoho dne
zachrání svět!" Ostatní v hostinci horlivě přikyvovali.
- 81 -
„Neviděli jste tady kolem procházet nějakého chlapíka, který by hrál na
flétnu?" začal Karamon, ale jeho bratr na něho vrhl tak zlostný pohled, že
válečník raději zmlkl. Vstali a odešli.
„Ať se všichni kouzelníci propadnou do Propasti," řekl jeden z hostů, když
mág odešel.
„No tedy, to bylo pěkně nezdvořilé!" vykřikl Earwig.
Karamon se otočil a sevřel pěsti, ale Raistlin mu jemně stiskl rameno.
„Klid, Karamone."
„Jak jim jen můžeš dovolit, aby něco takového říkali?" zeptal se válečník.
„Protože je chápu," odpověděl Raistlin šeptavým hlasem. „Tihle lidé mají
hrozný strach," dodal a vykročil do ulice. „Žijí v tomto městě celý svůj život a
teď jediná věc, kterou odnepaměti uctívali, začíná mizet, aniž by k tomu byl
nějaký důvod, aniž by se to dalo nějak vysvětlit. Já jsem pro ně snadná kořist,
mají alespoň někoho, na koho by to svedli."
Podíval se na zem. Bílé světlo je stále vedlo. Od chvíle, co opustili hostinec, je světlo ani na chvilku neopustilo, přestože o tom ani Karamon, ani
Earwig nevěděli.
***
„Dům radní? Prostě běžte touhle ulicí pořád nahoru," řekl nějaký muž Karamonovi jako odpověď na jeho otázku.
„Děkuji," odpověděl válečník a vrátil se ke svému bratrovi a šotkovi, kteří
seděli u venkovního stolu před vchodem do jiného hostince.
Od chvíle, kdy dorazili do Mereklaru, viděli ve městě jen několik koček.
Ze začátku se některá mihla před nimi, když procházeli ulicemi. Karamon měl
zvláštní pocit, že ho ty kočky svýma zelenýma očima sledují. Pak se začalo
koček objevovat víc a víc a nyní byl Earwig obklopený mnoha kočkami. Jedna
z nich mu skočila na rameno a začala si pohrávat s jeho culíkem a otírat se mu
o krk. Šotek byl bez sebe radostí z toho, že má nové přátele.
Raistlin na druhou stranu seděl docela sám. Žádná z koček se k němu nepřiblížila.
„Podívejte se na to," slyšel Karamon šeptat jednu ženu a viděl, jak ukazuje
na mága.
„Já vím," řekl její společník., Ještě nikdy jsem neviděl naše kočky, aby se k
někomu chovaly tak nepřátelsky."
„Možná vědí něco, co nevíme my!"
Třetí žena zasyčela: „Vsadím se, že ten mág má něco společného s mizením našich koček! Vždyť jsme neměli žádné potíže, dokud se tu neobjevili
oni."
- 82 -
„Vaše problémy začaly ještě před tím, než jsme se tu objevili," ozval se
popuzeně Karamon, ale jeho bratr na něj opět vrhl varovný pohled, a tak válečník poslední slova raději polkl.
„Někteří lidé tvrdí, že oni jsou zodpovědní za všechno, co je na tomto světě
špatné!"
Mág si takových slov vůbec nevšímal, jen čas od času se z porcelánového
šálku napil místního speciálního nápoje, kterému se říkalo hyava. Horký nápoj
vzbuzoval v mágově těle příjemné teplo, přestože nebyl příliš chladný den a
kouzelník byl od hlavy k patě zahalený v těžkém rouchu.
Karamon se posadil a pokusil se mluvit na svého bratra přes šotkovo veselé
hihňání. „Jak nám to říkali ti strážci, jediné, co musíme udělat, je pokračovat
po Jižní ulici do středu města, kde najdeme dům radní Shavas. „Vedou tam
všechny cesty," říkal ten muž. „Nemůžete se ztratit."
„Nemyslíš, že to je trochu neobvyklé?" zeptal se Raistlin. „Ten dům je
přesně uprostřed města."
„Jo, také mě napadlo, že je to trochu divné, ale tohle celé místo je pěkně
divné," zamumlal válečník.
„Myslím, že bych se do toho domu rád podíval." Raistlin se natáhl a dotkl
se Earwigova ramena. Kočky si přestaly hrát se šotkem a všechny zíraly na
Raistlina, ani se nepohnuly, jako kdyby byly z kamene. - „Earwigu," řekl
Raistlin zíraje na kočky, „musíme jít."
„Dobře," řekl šotek, který byl pokaždé rád, když mohl jít někam jinam, než
kde byl právě v tom okamžiku. „Pojďte, kočky," řekl a pohladil ty, které mu
seděly na klíně. „Musíme jít."
Když se kočky ani nehnuly, vstal pomalu z rozviklané židle. Kočky seskočily, ale nepřestávaly hledět na Raistlina.
Mág si stáhl kápi hluboko do tváře a skryl tvář před jasným denním světlem. Vzal Magiovu hůl do jedné ruky a vydal se po ulici. Karamon a Earwig
ho následovali.
Kočky chvilku stály a pak se i ony pomalu vydaly za třemi společníky, držíce se od nich na vzdálenost několika stop.
„Podívejte se na to!" řekl potěšeně Earwig.
Raistlin se zastavil a rozhlédl se kolem. Také kočky se zastavily. Raistlin se
pohnul a zvířata se opět vydala za ním. Cestou se k nim ze všech stran přidávaly další a další kočky a brzy následoval tři společníky bezpočet chlupatých
ocásků a zářivých očí, pohybující se za nimi bez sebemenšího zvuku.
„Proč se chovají tak divně?" zeptal se někdo.
„Já nevím, možná je ten kouzelník očaroval nebo něco podobného!"
„O tom pochybuji! Ví, co bychom s ním udělali, kdyby na naše kočky použil nějaké kouzlo." Raistlin se náhle otočil a strhl si kápi z tváře. Kočky se
- 83 -
během jediného okamžiku rozutekly a na ulici zůstal jen osamělý mág.
***
Karamon už ve svém životě navštívil mnoho měst, ale žádné z nich nebylo
jako Mereklar. V Jižní ulici bylo víc míst na jídlo a pití, než kolik jich válečník
viděl ve všech ostatních městech. Kromě toho tu byla místa, která se specializovala na pestrou kuchyni, místo aby noc co noc servírovala totéž.
„A okna," mumlal si válečník pro sebe. „Kde ti lidé vzali tolik peněz, aby
si mohli dovolit skleněná okna?"
Byly tu snad všechny druhy obchodů, na jaké si dokázal vzpomenout, kde
se prodávaly ty nejroztodivnější předměty. - Prošli kolem knihkupectví, na
kterém stál nápis „Oxford". Za výkladní skříní byl vystavený velký slovník,
otevřený přesně uprostřed. Raistlin se na něj podíval -a toužebně si povzdechl.
Cena byla téměř neuvěřitelná. Bylo to mnohem víc, než kolik by mág vydělal
za celý svůj život.
Jak mág procházel ulicí, lidé přerušili to, co právě dělali, a zírali na červené
roucho, zakrývající muže síly. Některé děti se odvážily doběhnut až k němu a
pokoušely se dotknout podivné hole z černého dřeva s křišťálovou koulí ve
zlatém dračím drápu. Raistlin před nimi s holí neuhýbal. Vypadalo to, že je
černé dřevo nějakým způsobem samo od sebe odrazovalo.
Také Karamon na sebe poutal pozornost. - Muži na něho zamračeně vrhali
závistivé pohledy, vadilo jim jeho mládí a síla. Ženy se po něm dívaly jen po
očku, jim učarovaly jeho silné paže a široká ramena, vlnité hnědé vlasy a pohledná tvář.
„Hej, Karamone, proč se na tebe všechny ty dívky tak dívají?" zeptal se
zvědavě šotek.
Když se Karamon obrátil jejich směrem, ženy rychle sklopily oči a zrudly,
zakrývaly si rukama tvář a uculovaly se, když se na ně válečník usmál.
„Pravděpodobně ještě nikdy neviděly tak velký meč," odpověděl pobaveně
Karamon.
Raistlin se pohrdavě ušklíbl.
Uplynula další hodina, než tři společníci konečně uviděli dům radní Shavas. Earwig se svým ostrým zrakem dokázal vyčíst na domu nějaké detaily.
„Vypadá to, jako kdyby byl dům porostlý nějakými rostlinami. A okna jsou z
barevného skla!"
Raistlin se zájmem poslouchal šotkův popis, ale neřekl nic. Jestli to, co šotek říkal, byla pravda, byl ten dům o poznání jiný než všechny ostatní domy ve
městě. Mág se díval před sebe a opíral se o hůl spíš proto, aby si usnadnil chůzi, než že by to skutečně potřeboval. Cítil se neobvykle dobře, přes to, co pro- 84 -
dělal předcházející noc. Bílé světlo se lesklo pod jeho nohama a každým krokem se zdálo být jasnější a zářivější.
Brzy nato viděli všichni tři společníci dům jasně před sebou. Stál na malém
kopci z hlíny - byl to dokonalý kruh, který končil tam, kde začínaly bíle dlážděné ulice a uličky. Kopec se tyčil nad městem a po jeho úbočí vybíhala jediná
cesta, mířící až k domu radní Shavas. Kolem dokola pak vyrůstal malý lesík.
Samotný vrchol kopce byl dost velký a plochý, aby tam mohl být malý bazén,
odkud vytékalo několik potůčků, které zavlažovaly barevnou zahradu kolem
panství.
Raistlin se zastavil a studoval barevná vykládaná okna. Fascinovaně přihlížel, jak se slunce odráží od barevných plošek a vytváří pestrobarevnou škálu,
která ho bodala do očí - červená, modrá, zelená, bílá a černá. Pět barev. To mu
připomnělo jeho sen. Pět barev...
Mág prudce zamrkal očima a viděl, že to není nic jiného než obyčejné sklo,
spojené olověnými proužky do podivných tvarů, které mu byly něčím povědomé. Když se snažil vzpomenout, kde něco podobného už viděl, jeho mysl
ho zradila.
Raistlin se náhle cítil slabý a nemohl už dál pokračovat v chůzi. „Karamone!" zavolal tak tiše, že ho jeho bratr sotva slyšel. „Musím si odpočinout."
Mág těžce doklopýtal k lavici před jedním obchodem. Opřel se o hůl a
sotva popadal dech. Než k němu Karamon přispěchal, obrátil se zády k domu
a natáhl si na hlavu kápi.
Z obchodu vyšla nervózně vyhlížející dívka a v ruce držela dva šálky s
horkým vývarem. „Ne," řekl válečník. „Potřebujeme horkou vodu."
„To bude dobré, bratře," řekl Raistlin a vytrhl dívce šálek z ruky. Když se
na něho Karamon tázavě podíval, mág řekl: „Jen jsem se unavil dlouhým pochodem."
Raistlin si dal práci, než uchopil směšně malé ouško šálku mezi prsty, pak
se napil a pomalu polkl. Earwig se spokojeně usadil a začal se přehrabovat ve
svých mošnách.
„Viděli jste tohle?" řekl šotek a vytáhl skleněný psací brk se zlatými nitkami. „Našel jsem to náhodou na ulici. Napadlo mě, že když se to válí na ulici,
asi to nikdo nechce. A taky jsem našel tohle." Earwig vytáhl žlutou kuličku s
flitry.
„Dej to sem!" vykřikl Karamon, naklonil se přes stůl a snažil se kuličku
šotkovi vytrhnout z ruky.
„Je to moje! Našel jsem to!"
„Ale moje to bylo dřív! Dala mi to ta dívka v hostinci a hodně to pro mě
znamená."
„Tak jsi to neměl ztrácet," prohlásil šotek a podal předmět zpět jeho pů- 85 -
vodnímu majiteli. Kulička se roztočila a flitry se ve slunci zaleskly v myriádě
barev. „Přísahám, Karamone, jsi tak strašně nezodpovědný! Kromě toho je to
moc dobrá hračka pro kočky. Moc se jim to líbilo! -Jestli nevěříš, podívej se,
jak se na to dívá támhleta černá kočka."
Raistlin se naklonil nad stůl. „Jaká černá kočka?"
„Támhleta černá kočka," odpověděl šotek a ukázal za mága.
Raistlin se otočil tváří ke zvířeti. Kočka, nepříliš velká, ale zato velmi,
velmi černá, tiše seděla a upírala na mága velké modré oči.
„Tady, čiči, čiči." Karamon si začal s kuličkou pohrávat.
Kočka chvilku stála a upírala své modré oči na mága, jako kdyby soutěžila,
kdo vydrží déle, jestli její modré krystaly nebo mágovy zlaté přesýpací hodiny.
Nakonec se kočka zvedla ze svého místa na vyhřátém bílém kameni a pomalu prošla kolem Raistlina. Chvilku si s kuličkou hrála a pak si zase klidně
sedla a sledovala Karamona stejně pronikavě jako předtím jeho bratra.
Earwig, který nechtěl uniknout její pozornosti, natáhl ruku a pohladil ji po
chlupatém kožíšku. Kočka neprojevila ani sebemenší náznak potěšení nebo
podráždění. Jen se po šotkovi ohlédla a pak pokračovala v pozorování Karamona.
Válečník zvíře povzbuzoval, aby si začalo hrát, a Raistlin je zamyšleně pozoroval. To byla první černá kočka, kterou v celém městě Mereklaru viděli.
Mág se chystal vykonat kouzlo, které mu mělo prozradit, jestli bylo zvíře posedlé duchem, když vtom se objevil kočár tažený dvěma bílými koňmi, zatočil
za roh a zamířil nahoru ulicí. Znak na dveřích kočáru byl tentýž, jaký mělo
pouzdro pergamenového svitku.
„Radní," řekl Raistlin.
Karamon se rozhlédl. Earwig vyskočil samým vzrušením. Černá kočka se
přikrčila a našla si u šotkových nohou dobrý úkryt.
„Tady zastavte," ozval se hlas. Kočár se zastavil těsně před obchodem a z
něj vystoupila žena. Měla na sobě šaty z bílého hedvábí a její pleť byla téměř
tak světlá jako její oděv. Tmavě hnědé vlasy měla svázané do silného copu a
kolem krku jí visel zlatý řetěz s ohnivě rudým opálovým přívěskem.
Žena se na tři společníky podívala a pak řekla: „Jsem radní Shavas. Budu
ráda, když se mnou povečeříte." V dalším okamžiku byla pryč, její koně zamířili s kočárem k panství na vrcholku kopce a jen její výrazný hlas zůstal třem
společníkům zvonit v uších.
- 86 -
Kapitola 11
„MOJE RODINA UŽ ŽIJE V MEREKLARU několik set let," řekla radní
Shavas, sedící po bohaté večeři naproti krbu v knihovně svého panství. V ruce
držela velkou, dosud nedotčenou sklenici brandy.
Plameny za jejími zády, vytvářející v místnosti pozoruhodné stíny, klouzaly po její štíhlé postavě. Vyprávěla si s oběma bratry s takovou přirozeností,
jako kdyby je znala celý svůj život. Její krása se nedala s ničím srovnat a její
hlas byl jako sladký kanoucí jantar.
Podivné bylo, že ani Karamon, ani Raistlin nepostřehli nepřítomnost šotka.
„Říkala jsi, že tvoji předkové žili v okolí města?" zeptal se Raistlin sedící
blízko krbu. I on měl ve zlaté ruce nedotčenou sklenici s brandy, nechtěl obětovat své sebeovládání pro trochu fyzického potěšení. Kápi měl staženou na
zádech a ohnivé plamínky z krbu se mu odrážely v očích a pálily ho.
„Ano, tak to bylo. I když si nejsem jistá, kde to přesně bylo," odpověděla
radní.
Raistlin si všiml, že ačkoli žena mluví k nim k oběma, oči upírá na něho. A
krom toho v jejích očích neviděl odpor ani strach, jaký byl zvyklý vídat v
očích jiných žen. V očích této ženy viděl okouzlení a obdiv, což v něm vyvolávalo příjemné chvění.
„Možná bys našla zmínku o jejich původu v této knihovně," napadlo Raistlina a rukou ukázal na tisíce knih v policích. Pamatoval si, co mu bylo řečeno,
že některé z nich jsou magické. „Kdybys chtěla, mohl bych ti pomoci hledat."
„Ano, myslím, že je to dobrý nápad," řekla radní a na její bledé tváři se objevil slabý ruměnec. Zadívala se do svého poháru, pak pomalu upřela velké oči
na mága.
Raistlin si ženu, sedící před ním, pečlivě prohlížel. Něco se mu na ní nezdálo, něco ho zneklidňovalo, domáhalo se jeho pozornosti. Ale byl tak omámený její krásou, že nemohl přijít na to, co to je. Možná to byla sama Shavas.
Řekla jim toho tolik... a dohromady vlastně vůbec nic. Od lidí z ulice se dozvěděl mnohem víc. Cítil, že před nimi něco tají, něco, co by prozradila snad
jedině jemu samotnému. Mág se významně podíval na svého bratra.
Karamon předstíral, že si toho nevšiml. Byl svědkem toho, jak jeho bratr
zacházel předtím s jinými ženami. Znal Raistlinův nátlak a manévrování, jemný a nenápadný způsob, jakým zjistit věci, o kterých se jen dohadoval. Dokázal uchlácholil svou oběť natolik, že najednou vyzradila informace, které by
před nikým jiným nikdy nevyslovila. Bojovníka pokaždé znepokojovala mágova potřeba dokázat nadřazenost nad ostatními. Kromě toho Karamon ne- 87 -
chtěl odejít ze společnosti tak krásné ženy. Karamon si všiml, že přestože
mluvila většinu času s Raistlinem, neustále se dívala na jeho urostlé tělo.
„Dobře, kouzelníku," řekla Shavas a přerušila tak nepříjemné ticho, „pomůžeš nám ty a tvůj bratr zachránit naše město v hodině nejvyšší nouze?"
„Tady se říká," prohlásil mág a vytáhl z rukávu svého roucha smotaný pergamen, „že odměna za vykonanou službu bude záležet na dohodě. Chtěl bych
vědět, jak velký prostor je na vyjednávání?"
„Odměna určená ministrem financí v Mereklaru zní deset tisíc dukátů,"
řekla Shavas.
Karamonovi klesla brada. Deset tisíc je víc peněz, než kolik by jich za celý
svůj život dokázal vydělat. Při pomyšlení na to, co všechno by si za ty peníze
mohl koupit, se mu rozproudila krev: Hospodu! Ne, velký hostinec s krbem
uprostřed a desítkou pokojů a se stájemi. Představil si velký dům uprostřed
řásníkového lesa v Útěšíně a byl tak rozrušený, že musel vstát a začít přecházet po místnosti, narazil při tom do nekouká věcí a převrátil židli.
„Karamone," řekl rozčíleně Raistlin. „Kde je Earwig?"
„Já nevím," odpověděl Karamon. „Dneska ho nehlídám já."
Radní se zatvářila znepokojeně, na její tváři se objevily obavy.
„Nechci, aby se potuloval po mém domě! Mám tu mnoho vzácných věcí,
kterých by se nikdo neměl dotýkat. Nemohl by ses po něm jít podívat?"
Karamon se zadíval ženě do očí a měl pocit, že kdyby ho požádala, aby
vstoupil do Propasti a utkal se s pětihlavým drakem, bez váhání by to udělal.
„Ale jistě, udělám to rád," řekl. Vyšel z pokoje postranními dveřmi a hlučně je za sebou zavřel.
Raistlin se opřel o hůl a vstal ze svého křesla, přestože se necítil o nic více
unavený, než byl odpoledne. Došel k polici s knihami, opřel se a začal číst
nápisy na hřbetech. Možná ho znepokojovaly právě ty knihy.
„Je něco, na co bych se tě chtěl zeptat, má paní."
„Říkej mi Shavas, prosím," řekla a přistoupila blíž k němu.
Mág přejel zlatou rukou po několika knihách. Na prstech mu ulpěl prach a
on se na něj zamračeně podíval, protože se mu nelíbilo, jak se s knihami nakládá. Otřel si prsty a nechal prach, aby se snesl na koberec. „Co pro tebe bude
znamenat, když uspějeme?"
„Obávám se, že tvé otázce docela nerozumím," odpověděla Shavas a mírně
potřásla hlavou.
„Je to velmi jednoduché," řekl Raistlin a přistoupil k ní ještě blíž. „Jakou
cenu bys byla ochotná obětovat za náš úspěch?"
„Znamenalo by to záchranu města a celého světa, samozřejmě. Pro mě to
znamená vše, protože když neuspějete, nezbude nic než temnota a zoufalství,"
řekla klidně a bez zbytečného vzrušení. Dokonce se i mírně usmála, jako by
- 88 -
temnota a zoufalství nebylo nic, co by nedokázala zvládnout. „Co jsi čekal, že
odpovím? Ze váš úspěch má cenu celého města? Že si můžete vzít všechno, co
chcete, mistře kouzelníku?" Vyzývavě se na Raistlina usmála.
Cítil, že jeho tělo reaguje na její přítomnost, a tak okamžitě zahájil protiútok. „Nejsem mistr kouzelník. Ještě jsem tak vysokého postu nedosáhl," řekl s
předstíranou skromností. „Odpusť mi, ptal jsem se jen ze zásady. Je mi líto,
jestli jsi to vzala osobně," dodal a natáhl si přes hlavu červenou kápi.
Radní Shavas od něho odstoupila. „Takže s podmínkami souhlasíš?"
„To ne, to jsem vůbec neřekl. Budu si to muset nechat projít hlavou," řekl
mág z hloubi své kápě.
„Řekneš mi to zítra ráno?" zeptala se Shavas s mírným náznakem netrpělivosti.
„Možná." Raistlin se obrátí k ohništi a cítil, že se k němu Shavas znovu
přiblížila. Nasadil si svou zlatou masku a zeptal se: „Děje se něco, Shavas?"
„Ne," řekla, nepatrně se odtáhla a rukou sevřela náhrdelník na svém krku.
„Já jen že jsem ještě nikdy nestála tak blízko skutečného mága."
„Vy tu v Mereklaru žádné nemáte?" zeptal se Raistlin zvýšeným hlasem.
„Ne, nemáme. Do města už po mnoho let žádný mág nevkročil."
„Zajímalo by mě proč?"
„Já nevím," řekla Shavas a pokrčila rameny. Po chvilce přemýšlení dodala:
„Byl tu jeden kouzelník, který žil kdesi v horách. Ale slyšela jsem, že byl před
mnoha lety zabit nějakou... zlou silou."
„Duchy," řekl Raistlin a mírně se usmál.
„Cože?" zeptala se neklidně žena.
„Nic, to je jen takové šílení mého bratra. Jaká síla ho zabila?"
„Nejsem si jistá. Je to jen legenda, která je stará mnoho let. Má to něco
společného s ,duchy´, jak jsi sám řekl. Slyšela jsem, že ho zabili. Je to snad
mezi kouzelníky obvyklé?"
„Tento druh magie není součástí mých studií, Shavas. Nejsem černý kouzelník."
Shavas se mírně naklonila dopředu. „A nikdy jsi neuvažoval, že by ses jím
stal?"
Téměř se Raistlina dotýkala. Mág se jí zadíval do očí. „Proč?" zeptal se tiše. „Chtěla bys mě snad učit?"
Zena se srdečně zasmála. „Jsi blázen? Jak bych tě mohla něco učit, když o
magii vůbec nic nevím?"
Ano, má paní, to tvrdíš ty, ale proč pokládáš takové otázky? A proč máš
knihovnu plnou kouzelnických knih, když je nedokážeš přečíst? pomyslel si
mág, ale nahlas neřekl nic.
Následovala chvíle ticha. Raistlin se pomalu rozhlédl po knihovně. Shavas
- 89 -
stála nehybně, hlavu měla mírně nakloněnou a pozorně sledovala každý mágův pohyb. Její hustý cop se rudě leskl. Ačkoli světlo z ohniště nesvítilo do
jejích zelených očí, zářily jako smaragdy.
„Kde jste byli, než jste se rozhodli vstoupit do Mereklaru?" zeptala se.
Raistlin prsty přejížděl po některých svazcích, pozorně pročítal jejich názvy a snažil se zapamatovat si jména autorů, kteří je napsali.
„Máš překrásnou sbírku knih," řekl a našel mezi nimi jednu obzvlášť zajímavou - Historii moderní filozofie.
„Díky, ale to není odpověď na mou otázku."
Raistlin se obrátil tváří ke své hostitelce a vrátil knihu zpět na místo. „Moji
společníci a já jsme měli namířeno přes Novomoře z osobních důvodů." Jeho
hlas byl chladný a tón velmi odměřený.
„Nyní je na mně, abych řekla, jak moc je mi líto, jestli jsem se tě nějak dotkla," řekla a usadila se v křesle.
Raistlin využil příležitosti, aby si namočil prsty do poháru, který postavil
na okraji stolu. Když si byl jistý, že se na něho Shavas nedívá, protřel si prsty
oči a okamžitě vlivem alkoholu začal slzet. Mág se rychle rozhlédl po pokoji a
pohledem sklouzl ke stropu.
Bílé světlo - pramínek letité nevýslovné energie - se neobjevilo. Kam se
podělo? Muselo sem mířit z Jižní cesty a procházet celým domem!
Raistlin přistoupil k oknu a vyhlédl ven na cestu vedoucí od brány, doufaje,
že najde bílé světlo, ale skleněná tabulka byla matná.
„Hledáš něco, Raistline?" zeptala se se zájmem Shavas.
„Mám v očích popel," řekl a protřel si je. Pak náhle pochopil. Už věděl, co
ho celou dobu tak znepokojovalo.
Jeho oči v podobě přesýpacích hodin viděly na všem, nač pohlédl, vliv času. Mistři z Věže ho očarovali, doufali při tom, že ho naučí pocítit lítost k
ostatním, doufali, že mu připomenou, že všichni lidé jsou si podobní a každý
člověk musí zemřít. Viděl, že knihy na policích se pomalu rozpadaly, jejich
kožené vazby byly popraskané a vybledlé. Viděl, že stoly ztrácely svůj nalakovaný povrch a stárly. Ale když se podíval na Shavas, viděl věčné mládí a
krásu.
To musí být ono! řekl si a ještě jednou si protřel oči. Když je znovu otevřel,
cítil, že celé jeho tělo ochladlo. Tělo Shavas vypadalo nyní jen jako ztrouchnivělá mrtvola, ohavnost života, něco nevyslovitelného a nepřirozeného, něco,
co musí být zničeno.
Jaké nové žerty to se mnou můj pán zkouší? ptal se tiše Raistlin sám sebe.
Vrazil si pěsti do očí, aby se nemusel dívat na tu hrůzu, které byl právě svědkem.
„Co se stalo?" zeptala se Shavas a vstala. Přistoupila k Raistlinovi a mág
- 90 -
cítil, jak se dotkla jeho zlaté kůže. Cítil dotyk ženy, cítil něco, co ve svém
životě ještě nezažil.
„Jak jsem řekl, je mi dobře," odpověděl Raistlin a vykroutil se z ženina sevření.
Ona se na něho ublíženě podívala a ten pohled mágovi připomněl Karamona.
Povzdechl si. Rukou zašátral po své holi, ale ta zůstala opřená o police
s knihami.
„Prosím, odpusť mi. Nejsem zvyklý na to, aby se mě někdo dotýkal. Jestli
jsem ti připadal hrubý, omlouvám se."
„Není potřeba se omlouvat, Raistline. Myslím, že ti rozumím. Všichni s tebou špatně zacházeli - byl jsi velmi nemocný. Jsi zvyklý se rychle bránit."
Shavas zvedla ruce a položila mágovi dlaně na ramena. „Ujišťuji tě," zamumlala a naklonila se k němu tak blízko, že ucítil vůni jejích vlasů, „že mně
se bránit nemusíš!"
Raistlin zadržel dech, cítil, jak se dusí, ale byl to jiný pocit, než jaký mu
přinášela jeho nemoc. Bylo to příjemné. Ona byla krásná, byla to jediná krásná
věc, jakou v poslední době viděl. Jeho paže obejmuly dívčino štíhlé tělo a
přitáhly si ji blíž.
- 91 -
Kapitola 12
KARAMON PROCHÁZEL CHODBAMI Rozlehlého domu a při každém
dalším kroku jeho neklid vzrůstal, ale on nevěděl proč. Nic v celém domě
nevypadalo o nic hrozivěji než brnění v knihovně. Rukou si promnul svaly na
pravé noze, kde se mu objevila malá modřina.
„Jak jsem k ní přišel?" ptal se sám sebe. „Nepamatuji se, že bych do něčeho narazil."
Chodba z knihovny vedla doprostřed domu. V těchto místech byla chodba
osvětlená podivně fialovým světlem. Mosazné olejové lampy, umístěné stejně
daleko od sebe a zasazené přímo do zdi, vydávaly jen slabé světlo, orosené
sklo téměř dusilo žlutobílé plameny.
„Proč je tady všude taková tma?" ptal se Karamon sám sebe, zatímco přemýšlel, ve kterých dveřích asi šotek zmizel. „Earwigu! Earwigu! Kde jsi?"
Procházel domem a volal, čekal na odpověď a nakonec - po době, která byla jako věčnost - jednu zaslechl.
„Karamone? Jsi to ty?"
„Ovšemže jsem to já! Kde jsi?"
„Tady!"
Karamon ušel pár kroků ke dveřím uprostřed chodby. Vzal za kliku, otevřel
a vešel. Pak se náhle zastavil. „To je ložnice Shavas," řekl.
Věděl, že by měl odejít, věděl, že to je krajně nezdvořilé. Ale nemohl si
pomoci. Krása a mystika toho pokoje jako kdyby ho lákaly dovnitř. Kromě
toho, uklidňoval sám sebe, slyšel odtud šotkův hlas a poslední věc, kterou by
ta dáma chtěla, je, aby se jí v jejích soukromých věcech přehraboval nějaký
zvědavý šotek.
„Jen vklouznu dovnitř a podívám se, jestli tu nenajdu Earwiga," řekl tiše
Karamon a vešel dovnitř. Aniž by věděl, co dělá a proč, zavřel za sebou dveře.
Ložnice byla příjemně osvětlená - mnohem více než chodba. Ve svícnech
byly zasazené dlouhé svíce, z nichž každá měla jiný tvar, všechny se však
podobaly nějakému zvířeti: gryfům, drakům a jiným podivuhodným i groteskním tvorům. Tající vosk kolem sebe šířil jemnou vůni, která Karamonovi připomněla vůni jejich hostitelky. Náhle se ho zmocnila touha dotknout se její
postele.
Lůžko bylo z mosazi, ozdobené stejně bizarními tvory, jací byli na svíčkách. Postel dominovala zadní části pokoje. Ze stropu visely na kovových
podpěrách záclony z šedého hedvábí. Kolem byly rozestavěny černě, oranžově
a červeně nalakované skříně a truhly s obrázky podivných ptáků, zkroucených
- 92 -
stromů a divokých rostlin. Bylo tu také šest křesel ve stejném stylu, malé
skřínky ze zlata, stříbra a jiných vzácných kovů, jejichž detaily prozrazovaly
vzácný věk, a tři stoly. Přestože se válečník nevyznal příliš v řemeslném umění, věděl, že skřínky musely být vyrobené nějakým kovářským mistrem.
Podlaha byla pokrytá drahými koberci, vyzdobenými stuhami ve stejných
barvách jako zbytek pokoje. Na zdech viselo několik zrcadel a jedno velké ve
zlatém rámu stálo v rohu místnosti a odráželo Karamonovu postavu. Válečník
si svého odrazu všiml a zdálo se mu, že stojí dál než ve skutečnosti.
„Jak dlouho už tu stojím?" zeptal se nahlas a zamrkal, když se jeho hlas
rozlehl pokojem. „A kde je Earwig?"
Nervózně se kolem sebe rozhlížel a prohledával pokoj. Nenašel nic, šotek
tu nebyl.
„Měl bych jít," řekl a opřel se o černý hladký stůl, pomalovaný oranžovými
květy a zelenými lístky. Dřevo bylo překvapivě teplé. Bezmyšlenkovitě uchopil kousek zmačkané látky ležící na stole a promnul ji mezi prsty. Posadil se
na postel, a aniž by si uvědomil, co dělá, začal rukou přejíždět po chladné,
hladké látce.
„Radní je ta nejzvláštnější žena, jakou jsem kdy viděl," mumlal. Látka pod
jeho prsty byla stále teplejší. „Zajímalo by mě, jaká vlastně je?" řekl tiše Karamon.
Vstal, znovu přistoupil k velkému zrcadlu a prohlížel si svou tvář - byla to
tvář, kterou odjakživa považoval za pohlednou. Jeho tělo bylo zjizveno bezpočtem bitev a ve svalech měl nepředstavitelnou sílu. Zhluboka se nadechl a
sledoval, jak se jeho hruď rozšířila.
Pak se podíval na to, co držel v ruce.
„Co to dělám?" jeho tvář rozpaky zrudla; - Karamon rychle přistoupil ke
stolu a položil na něj přehoz z černého hedvábí, když vtom se odkudsi ozval
pisklavý hlásek.
„Co to máš v ruce, Karamone?"
„Nic!" vykřikl a obrátil se tváří k šotkovi, který se na něho zezadu usmíval.
„Co to je?" zeptal se Earwig, obešel Karamona a vrhl se ke stolu.
„Nesahej na to!" řekl válečník. „Je to jen něco... patří to paní domu."
„Ach tak," řekl šotek a pokrčil rameny.
„Pojď, Earwigu! Neměli bychom tu být," řekl Karamon, cítil se provinile a
snažil se dostat šotka co nejrychleji ven.
Zamířil ke dveřím a šotek se k němu přidal, když vtom si náhle všiml malé
skříňky na jednom stole.
Zvedni mě! Zvedni mě!
„Cože?" řekl Earwig, zastavil se a toužebně se na skříňku zadíval.
„Já jsem nic neříkal," odsekl Karamon. Vrazil do velké ručně malované zá- 93 -
stěny, až ji málem převrhl, rychle ji chytil a postavil ji zpět na své místo.
Zvedni mě! Zvedni mě!
„No to se vsaď!" vykřikl šotek. Popadl skříňku a rychle ji zastrčil do jedné
z kapes.
„Earwigu!"
Karamon narovnal zástěnu a už stál mezi dveřmi. Earwig k němu doběhl a
oba vyšli z místnosti, válečník za nimi tiše zavřel dveře.
„Co se děje, Karamone?" zeptal se šotek, když si všiml, že je válečníkova
tvář celá zarudlá a že dýchá rychleji než obvykle.
„Nic! Jen mě nech být!" nařídil mu Karamon a zamířil do chodby.
Otevři mě! Otevři mě!
„To je tedy něco!" řekl šťastně Earwig, když v kapse nahmatal skříňku.
Opravdu neměl důvod k tomu, proč by skříňku nemohl otevřít před Karamonem, ale šotek měl zvláštní pocit, že by ji měl raději před svým přítelem ukrýt.
Nechal tedy válečníka, aby šel rychleji, a prstem se dotkl zavírání na skříňce.
Víko se otevřelo. Uvnitř byl prsten - jednoduchý, zlatý kroužek bez kamene
nebo zdobení, uložený v měkkém červeném sametu. Earwig se zklamaně zamračil, doufal, že najde něco mnohem zajímavějšího. Vždyť na něho ta krabička mluvila.
„Tak kde jsi byl?" zeptal se Karamon a otočil se na loudavého šotka.
„Schovával ses za záclonou?"
Earwig rychle hodil krabičku za košili. „Záclonou? Nebyl jsem za záclonou!"
„Slyšel jsem tě z toho místa! Musel jsi tam někde být! V jedné ze skříní?"
Earwig potřásl hlavou. „Nevím, o čem to mluvíš, Karamone. Přišel jsem do
toho pokoje, protože jsem tě hledal."
Válečník se na šotka skepticky podíval. Pak pokrčil rameny, zavrtěl hlavou
a povzdechl si. „Je to divný dům. Slyším tu divné věci. Tak kde jsi tedy byl?"
„No, byl jsem v Útěšíně a Thelgaardu a Jižním Ergotu a...
„Myslím, kde jsi byl tady v domě!" vykřikl netrpělivě Karamon.
„Ach tak, proč jsi to neřekl hned?" řekl Earwig, plácl se dlaní do čela a obrátil oči vzhůru. „Je tu jeden pokoj, který je plný rostlin, co rostou uvnitř!"
„Rostliny?" opakoval po něm Karamon., Jsi si jistý, že jsi viděl pokoj, který byl plný rostlin?"
„Jo. Bylo tam horko a vlhko."
„No jo, za chvilku mi řekneš, že jsi také našel tajnou chodbu."
„Jejda! Jak jsi to mohl vě..."
„U Propasti, Earwigu! Přestaň si vymýšlet ta svoje divoká dobrodružství!"
obořil se na něho Karamon a zamířil chodbou do knihovny. „Pojď, musíme se
vrátit za Raistlinem.
- 94 -
„Jasně, Karamone," řekl vesele Earwig a navlékl si prstýnek na prst.
***
„Ty a Karamon jste dvojčata?" zeptala se Shavas, sedící za malým stolkem.
Raistlin vzhlédl od hracího pole před sebou, protože ho její postřeh překvapil. Předtím se o tom nezmínil. „Nevěděl jsem, že je to tak zřejmé," řekl suše.
„Je pravda, že se jeden druhému příliš nepodobáte, ale ty a tvůj bratr jste si
víc podobní, než si myslíš."
„O tom pochybuji, paní Shavas. To, že jsme bratři, ti musel říct ten tvůj
zvěd, který ti prozradil, že se blížíme do Mereklaru."
„Nerozčiluj se, Raistline," řekla Shavas a podívala se na něho krásnýma
očima, očima, které nestárly. „Když se naše město ocitlo v takových potížích,
je mou povinností městské radní, abych zjistila motivy každého příchozího v
Mereklaru."
Samozřejmě měla pravdu. Raistlin to musel připustit a měl na sebe pro
svou popuzenost zlost. Proklínal svou povahu, že touží po tom, aby nad každým za všech okolností dominoval... přestože ještě stále cítil na svých rtech
sladkost jejích úst.
Hrací deska byla z neidentifikovatelného kovu, dlouhá asi jako mužský loket a široká několik palců. Na povrchu byla vykládaná stříbrnými a ebenovými
čtverečky. Mág natáhl ruku a pohnul vyřezávanou figurkou muže na koni o
dvě místa doleva a jedno dopředu.
„To byl skvělý tah, ale ten já dobře znám," usmála se Shavas.
Vzala zlatý kousek - malý obdélník - z váhy na straně obou hráčů a umístila jej na hromádku, kterou zatím nashromáždila. Váha se naklonila na mágovu
stranu. Shavas posunula svůj vlastní hrací kámen - muže s velkým štítem a
oštěpem - a postavila jej před Raistlinova rytíře, kde už stáli v jedné řadě další
dva. Položila pod muže silnou kovovou tyčinku a vytvořila tak bariéru, kterou
Raistlinův jezdec nesměl překročit.
Mág obětoval jeden ze svých vlastních kamenů - věž - postavil jej za pěšáka a vzal ze své vlastní strany váhy větší tyčinku, takže se ručička vah narovnala. Odstranil bariéru a tři muže z hracího pole a posunul svého krále o jedno
políčko.
„Také tenhle tah velmi dobře znám," podotkl Raistlin, opřel se do křesla a
prohlížel si znalecky hrací pole.
Jeho taktika donutila Shavas, aby použila důležitou magii - reprezentovanou železnými tyčinkami - a posunula jeden kámen z té strany hracího pole,
kde čekala největší koncentraci mágových sil. Musela tedy obětovat tři gardisty, opevnění a pozici ve hře.
- 95 -
Shavas se opřela v křesle a změřila si množství magie, kterou měla ještě
stále k dispozici, pak se podívala na stav váhy, hrot ukazoval na stranu protivníka.
„Hraješ víc než dobře, mistře mágu."
„Díky. Mám v tom dlouholeté zkušenosti."
Dveře se prudce otevřely a narazily do zdi. Do místnosti vpadli Karamon s
Earwigem.
„Našel jsem ho," řekl Karamon.
„Našel koho? Mě? Já se přece neztratil. Copak jsem se ztratil, Raistline?"
zeptal se Earwig.
Mág sledoval Shavas. Viděl, jak se její pohled obrátil na Earwiga. Oči se jí
zaleskly a víčka mírně přivřela. Raistlin se rychle ohlédl na šotka a uviděl, že
má rozepnutý límec u košile a na krku se mu houpá lesknoucí se amulet s kočičí hlavou. Pak se znovu podíval na radní, její tvář však byla bez výrazu.
Asi se mi to zdálo, pomyslel si a po zádech mu přeběhl mráz. „Trvalo ti to
moc dlouho. Co jsi vůbec dělal?" zeptal se, aby rychle zakryl své pocity.
„Jen... se procházel," zamumlal Karamon. Podíval se na hrací desku, aby
zjistil, jakou hrají hru. „Kouzelníci a válečníci. To mě nikdy nebavilo."
„Mnoho lidí se tuhle hru nikdy nenaučí hrát, Karamone," řekla klidně žena.
„Myslím, že asi nemám hlavu na to, abych vymýšlel složitou strategii,"
přiznal se válečník.
Shavas se mu zadívala do očí. Vypadalo to, jako že chce říct, že obdivuje
muže, kteří opovrhují hloupými hrami. Válečník cítil, jak se mu do hlavy nahrnula krev.
„Hej!" vykřikl vzrušeně šotek. „Ty figurky vypadají úplně stejně jako ty,
co mám v kapse. Chcete je vidět?"
Šotek se svalil na pohovku, ale narazil při tom do Karamona, který ztratil
rovnováhu a padl celou svou vahou na hrací pole. Hrací kameny se rozletěly
po celém pokoji.
„Ty nešikovný hlupáku! Hrajeme tuhle hru už celé hodiny!" obořil se na
něho Raistlin.
„Já... já se moc omlouvám, Raiste," řekl zmateně válečník. Chystal se něco
dodat, ale stačil mu jediný pohled na Shavas a zapomněl, co to bylo.
„Nic se nestalo," řekla žena a usmála se na Karamona. „Stejně jsme se
chtěli vrátit k projednávání obchodních záležitostí. Tvůj bratr a já jsme jen
utrácen čas, než se vrátíte."
Její výraz prozradil Karamonovi, že hraje o čas. Válečník ještě nikdy nepotkal tak nevšední a přitažlivou ženu. Nedokázal pochopit, jak mohl vydržet tak
dlouho bez ní. Bylo to kvůli tomu domu... je to hrozně divný dům.
„A co tě tak zdrželo?" zeptal se Raistlin. „Přece ti netrvalo tak dlouho, než
- 96 -
jsi šotka našel?"
„Já jsem se neztratil," řekl vážně Earwig. „Celou dobu jsem přesně věděl,
kde jsem. Jestli se někdo ztratil, pak to byl Karamon. Našel jsem ho v... Au!
Hej, co to děláš!"
„Cože? Ach promiň, Earwigu. Nechtěl jsem si na tebe sednout," řekl Karamon a posadil se blíž ke svému bratrovi.
„Jak už víte," řekla radní a počkala, až se její hosté pohodlně usadí, „bohatství Mereklaru záleží na tom, aby tu s námi žily kočky. Ony nás chrání před
zlým světem. Proroctví..."
„Známe proroctví," přerušil ji Raistlin. „Ale možná bys nám mohla prozradit, kdo objevil ta proroctví."
„Je mi líto, ale to nemohu. Smím pokračovat? Ale v poslední době se tu
kočky ztrácejí. Nikdo neví proč. Nikdo neví, kam se poděly. Obyvatelé města
se začínají strachovat o své životy. Věří na ta proroctví, jak víte. Věří tomu, že
se blíží konec světa. Víte něco o původu města?" zeptala se všech přítomných.
„Něco málo jsme o Mereklaru slyšeli," odpověděl mág, „ale možná bys
nám mohla říct chybějící detaily."
Shavas se mírně usmála a přikývla. „Nikdo si není jistý původem města až
na to, že město přežilo Pohromu nedotčené. Naneštěstí jeho obyvatelé takové
štěstí neměli. Když lidé, žijící v okolí, přišli do města, zjistili, že všechny domy jsou prázdné. Mereklarští obyvatelé - pokud tu kdy nějací byli - zmizeli."
„Co tím myslíš? Pokud tu kdy byli?"
„Mezi lidmi se povídá, že město vzniklo právě při Pohromě. Že tu předtím
nebylo. Zní to absurdně, já vím, ale myslela jsem, že bych se o tom měla zmínit.
Kde jsem to skončila? Ach ano. Za nějaký čas se některé rodiny dostaly do
vedoucích pozic a pomáhaly všem, aby se jim společně dobře žilo."
„A tvoje rodina byla mezi nimi?" zeptal se Raistlin.
„Přesně tak. Členové mé rodiny byli odjakživa v městské radě, byli to ti,
kteří vedli a řídili celý Mereklar. Pan Brunswick je ministr zemědělství a má
na starosti pole, která pro nás produkují jídlo. Pan Alvin je ministr pozemků.
Ostatní dámy a pánové řídí další oblasti. Je mezi nimi seržant ozbrojených sil,
mistr knihoven a tak dále. Je nás všech dohromady deset."
Shavas se zvedla z křesla. Rukou si uhladila záhyby na svém hedvábném
rouchu a odhalila dlouhou šíji a překrásně bílou pleť. Oba bratři od ní nemohli
odtrhnout oči.
„Když jsem říkala, že se nenašly žádné známky toho, že by tu předtím někdo žil, neříkala jsem tak docela pravdu," zamumlala Shavas a prsty si pohrávala s opálovým přívěskem na zlatém řetízku. „V každém domě jsme nečekaně našli nějaká proroctví. Ty knihy jsou tady v knihovně. A pak tu také byly
- 97 -
ty..."
„...kočky!" vykřikl Earwig.
Raistlin a Karamon se probrali, šotkův pisklavý hlásek je přiměl probudit
se ze snění.
„Ano, to je pravda, Earwigu," usmála se žena na šotka. „Kočky. Tisíce se
jich procházely po ulicích. Byly vždy přátelské a zdálo se, že jsou rády ve
společnosti lidí. Noví obyvatelé Mereklaru si je vyložili jako božské znamení."
„Kdy jste si poprvé všimli, že kočky začaly mizet?" zeptal se Karamon a
odkašlal si.
„Je to asi měsíc."
„Jak jste zjistili, že zmizely? Chtěl jsem říct, že jich tu pořád ještě mnoho
je..."
„Samozřejmě to bylo těžké, protože v celém městě bylo tolik koček. Ale lidé si z koček udělali domácí mazlíčky - nebo si možná kočky udělaly mazlíčky z lidí, někdy je těžké říct, jak to vlastně bylo. Všimli si, že kočky začínají
mizet, a pak jsme si uvědomili, že celkový počet koček ve městě rapidně klesl."
„A jste si jistí, že se nikde neschovávají? Nebo že jednoduše neodešly z
města?"
Shavas nakrčila zlostně obočí. „Nejsme úplní hlupáci."
Karamon zrudl. „Nechtěl jsem..."
„Je mi líto," povzdechla si radní. „Odpusť mi. Já... je to všechno hrozně
únavné. Ano, jsme si jistí. Jinak bychom nevyhlásili tu odměnu."
„Tak co přesně chcete, abychom udělali?" zeptal se Raistlin.
„Proč se ptáš? Chceme, abyste zjistili, co se s kočkami děje, a abyste to zastavili," řekla Shavas a tvářila se překvapeně.
„Říkáš ,my´. Znamená to, že ostatní členové rady žádají také naši pomoc?"
Raistlin si ženu pozorně změřil a všiml si, že nepatrně zbledla a sklopila oči.
„Některým z nich se nelíbilo... najmout někoho zvenčí..." řekla Shavas.
Raistlin se ušklíbl. „Chceš tím říct, paní, že někteří členové rady nechtějí
mít ve svém městě kouzelníka, protože si myslí, že právě oni jsou příčinou
jejich potíží!"
„Nerozčiluj se, Raistline!" řekla Shavas a lítostivé se na něho podívala. „Ostatní členové rady v této chvíli viní kouzelníky z toho, že kočky mizejí.
Přesto se mi podařilo je přesvědčit, že mágové nejsou zlí. Pomůžete nám?
Prosím!“
Karamon téměř fyzicky cítil spokojenost, která vyzařovala z jeho bratra byla to spokojenost nad tím, že tato krásná žena ho musela prosit. Válečník se
na svého bratra zlobil. Natáhl ruku, aby jejich hostitelku upokojil. Pak si
všiml, jak Earwig cpe do kapsy rytíře a gardisty z hracího stolu. Karamon si
- 98 -
povzdechl, změnil směr své ruky a chytil šotka za límec. „Vrať to zpátky!"
„A co mám vrátit?"
„Ty hrad kameny!"
„Proč? Jsou přece moje!"
„Ne, to tedy nejsou!"
„Ale ano, jsou. Zeptej se Raistlina. Díval se na ně dnes ráno ve svém pokoji. Tady je Královna Temnot a tady je ještě jedna Královna Temnot... Nuže,
teď mám tedy dvě. Není to nádhera?"
Karamon popadl šotkův váček - ignoruje Earwigovy protesty - a vysypal
jeho obsah na stůl. „Vidíš něco, co by ti patřilo, paní?"
Shavas se podívala na šotka a na chvilku se zarazila nad prstýnkem na jeho
prstu. „Ne," řekla Karamonovi. „Díky.“
„Už je pozdě," řekl Raistlin, opřel se o hůl a vstal. -„Jsem unavený a mám
toho spoustu na přemýšlení."
„Nechám přistavit svůj kočár, aby vás dovezl před hostinec. Zítra ráno mi
řeknete, jestli tu práci vezmete, Raistline?" zeptala se Shavas a také vstala.
„Snad, má paní," řekl mág, uklonil se a vyšel z pokoje.
- 99 -
Kapitola 13
„PROČ SE TAK CHOVÁŠ K LIDEM, RAISTE?" zeptal se Karamon a
pohodlně se usadil v koženém křesle kočáru paní Shavas. Vůz byl uzavřený,
aby je chránil před večerním chladem.
Raistlin se na svého bratra pobaveně podíval. „Jak to myslíš?"
„Však ty víš." Karamon nedokázal najít přesná slova. „Ona neudělala nic,
aby ti ublížila."
„Opravdu?" zamumlal Raistlin, ale jeho slova zmizela uvnitř červené kápě.
Nepatrně se zavrtěl. „Nebuď naivní, Karamone. Ona chce naši pomoc jenom
do té doby, dokud se jí to bude hodit. Sám jsi slyšel, jak říkala, že ostatní členové rady nás nenávidí a že to dělají jen proto, že musí.“
„Oni nenávidí jen tebe," odsekl Karamon, ale hned toho litoval. Nechápal,
jak něco takového mohl vůbec říct, ale zmocnila se ho náhle nevolnost. Uvnitř
jeho těla se to svíjelo jako had.
Raistlin se na svého bratra chladně zadíval.
„Nuže," ozval se Earwig, „vezmeme tu práci, nebo ne?"
„Jaký v tom pro tebe bude rozdíl, šotku?" zeptal se podrážděně Raistlin.
„Odkdy si zrovna ty děláš starosti s prací?"
Earwig zamrkal a otřel si ruce. Kůže na jednom prstu ho pálila. „Záleží mi
na spoustě věcí! Ty mě nikdy nebereš vážně, tak to je. A měl bys!" prohlásil a
podíval se na své společníky. „Jestli to tak necháte, jednoho dne byste toho
mohli litovat!"
„Uklidni se," zamumlal Karamon a rukou si přejel po bolavém břiše.
„Vezmeme tu práci. Nikdy o tom nebyly žádné pochybnosti," prohlásil
Raistlin.
„A kdy začneme? Co uděláme nejdřív? Musím to vědět!" vykřikl Earwig
nahlas.
Karamon se podíval na svého přítele a tvář se mu zkřivila zmatkem a bolestí. „Proč?"
„Prostě to musím vědět!" prohlásil rozhodně Earwig, usadil se na sedačce a
zkřížil malé ručky před sebou.
„Co se to s tebou dneska děje?" zeptal se Karamon a podíval se na něho.
„Co se to děje s námi se všemi?" odsekl Raistlin.
Všichni mlčeli. Obě dvojčata by dokázala najít na takovou otázku odpověď, i když by ji ani jeden z nich nevyslovil nahlas.
Cesta zpátky do hostince proběhla v tichosti. Raistlin viděl, že na domech
přibyla barevná dekorace, která prozrazovala blížící se Svátek Oka. Pomalu
- 100 -
potřásl hlavou a poklepal holí o zem. Ti lidé. Jsou tak bláhoví. Oni oslavují a
tančí. Nevědí proč. Nerozumějí strašné oběti, která tento svátek vytvořila, říkal
si pro sebe.
Raistlin přemýšlel o svém rozhovoru s radní Shavas. Intimita, kterou spolu
zažili, byla velmi vzrušující a skončila příliš brzy. Vyklouzla z jeho objetí
stejně rychle, jak do něj vstoupila, šeptajíc něco o sloužících. Raistlin soustředil svou mysl na to, co bylo důležité, na knihy v policích. Myslel na to, že
viděl vzácné svazky s magickým obsahem. Byly to divy všech věků, divy,
které už po celá století chybějí na tomto světě.
Když jsem byl ještě v učení, slyšel jsem o těch knihách. Proč tam ty knihy
byly? Proč je Shavas má? ptal se sám sebe. Raistlin si vzpomněl, že říkala
něco o tom, že tam ty knihy byly, když se její rodina po Pohromě nastěhovala
do Mereklaru. To byla možná odpověď, ale přesto...
Mág vzpomínal na vše, co v pokoji viděl - každý ornament, obrázek, sošku.
Na stole bylo pět kamenů z neobvyklého materiálu a neobvyklých barev, každý byl dlouhý asi jeden prst a neuvěřitelně hladký. Kameny se ve světle ohniště jasně leskly. Byl tam také model vesmíru - důmyslná věcička z mosazi,
konstrukce pohybujících se částí, pérek, koleček a cívek, které uvolňovaly
energii...
Raistlin ucítil, jak mu někdo položil ruku na koleno. Leknutím nadskočil,
ale pak se rychle uklidnil, když si všiml, že to byl jen Karamon. „Nesahej na
mě! Víš, jak to nenávidím!" odsekl mág.
„Omlouvám se, Raiste, ale já... Není mi moc dobře."
„Opravdu! Širak!" zašeptal.
Hůl osvítila interiér kočáru. Raistlin se podíval Karamonovi do tváře. Válečník měl kruhy pod očima, jako kdyby několik dní nespal. Záda měl ohnutá
a ramena svěšená.
„To muselo být tím brandy," uvažoval Karamon, zasténal a opřel se o stranu kočáru.
„Kolik jsi toho vypil?" zeptal se Raistlin.
„Ne moc," odpověděl na svou omluvu Karamon.
Raistlin si chvilku svého bratra tiše prohlížel. Karamon by dokázal vypít
tolik, že by to jiné muže srazilo pod stůl. Natáhl ruku a chytil svého bratra za
zápěstí. Cítil, jak má zrychlený tep. Po čele mu stékaly pramínky potu.
Raistlin takové příznaky znal velmi dobře. Ale nechtěl si to sám přiznat.
„Měl by ses naučit ovládat svůj apetit, bratře," řekl mág.
Kočár zastavil před hostincem. Teď to byl Raistlin, kdo vedl svého bratra
ke dveřím Barnstokova hostince.
„Je mi dobře, Raiste, opravdu," řekl Karamon, který se styděl za svou slabost. Narovnal se a odmítl bratrovu pomoc.
- 101 -
Raistlin se na něho podíval, pak pokrčil rameny, opřel se o hůl a vykročil
ke schodišti. Šotek šel se svěšenou hlavou. Nedíval se ani doprava, ani doleva,
ale upíral oči na podlahu přímo před sebe. Karamon šel za ním, mírně vrávoral
a přemýšlel, jestli na něho padá strop, anebo se mu to jen zdá.
Hostinský stál za stolem na straně hlavní místnosti, probíral se hromadou
účetních knih a dělal si dlouhým brkem poznámky. Když zaslechl, že se jeho
hosté vrátili, zvedl hlavu.
„Vracíte se pozdě, je už po půlnoci. Předpokládám, že vaše setkání s radní
proběhlo podle očekávání, že?"
„Myslím, že to není tvoje věc," řekl tiše Raistlin, když prošel kolem jeho
stolu, pak zamířil ke schodišti a vešel do svého pokoje. Hostinský se zamračil
a vrátil se ke své práci.
Karamon zavrávoral na schodech a klesl na kolena. Raistlin se ohlédl a zastavil se.
„Jen jdi," mávl na něho Karamon rukou. „Já... jen si chvilku odpočinu. Já...
setkáme se v pokoji." Válečník se skácel na podlahu a opřel se o zeď. Earwig
se ani neohlédl, jen pokračoval po schodech nahoru.
Raistlin se pátravě na šotka podíval, protože se choval ještě podivněji než
Karamon. Mág nevěděl, komu má pomoci dřív.
„Počkám na tebe tady, bratře," řekl, pozoruje jedním okem Karamona a
druhým šotka.
Válečník přikývl a znovu se namáhavě vydal do schodů. Raistlin ho vzal za
paži a pomohl mu do pokoje.
„Earwigu, otevři dveře."
Šotek přikývl a bez zbytečných poznámek udělal, oč ho mág požádal, choval se jako náměsíčník. Karamon vpadl po hlavě do pokoje. Zvedl hlavu a
zahlédl v rohu místnosti rychlý pohyb.
„Raiste..." začal, ale než stačil říct něco dalšího, jeho bratr ho odstrčil na
stranu. Z temnoty vystřelila temná šipka, jen se zaleskla, jak na ni dopadlo
světlo Magiovy hole a zamířila na válečníka. Raistlin se vrhl střele do cesty,
roztáhl plášť a vytvořil tak ochranný štít z plátna. Následovaly další dvě střely,
a místo aby zasáhly svůj cíl, zabodly se do červené látky.
Zabiják se rozběhl dopředu - byla to černá postava s mrštností akrobata.
Přeskočil šotka, jedním skokem se ocitl na schodišti a vzápětí zmizel ve tmě.
Raistlin se rozběhl k oknu, vytáhl z kapsy ostrý skleněný střep a pronesl
zaklínadlo, ale zabiják byl už pryč. Mág se otočil a rozběhl se ke svému bratrovi ležícímu na podlaze.
„Karamone? Jsi raněný?" zeptal se a klekl si vedle něho.
„Ne, myslím, že ne!"
Karamon se podíval svému bratrovi do tváře a uviděl tam skutečné obavy a
- 102 -
znepokojení. Jeho tělem projela vlna tepla, která na krátký okamžik zahnala i
jeho nemoc. Raistlinovi na něm někde hluboko uvnitř velmi záleželo. Pro ten
pocit byl válečník ochoten se postavit zabijákům celého světa. „Díky, Raistline," řekl chabě.
Raistlin si prohlédl svůj plášť a vytáhl z něj tři střely. Dvě byly zamotané v
záhybech a jedna zasáhla kovový kroužek - amulet pro štěstí, který dostal od
ženy v hostinci U Černé kočky. Pobaveně se na amulet podíval.
Earwig přecházel bezcílně po pokoji a našel další střelu, kterou zabiják
ztratil. Aniž by něco řekl oběma bratrům, zastrčil ji do kapsy. „Raiste, myslel
jsem, že jsi říkal, že nám teď už nikdo neublíží, protože o nás ví už příliš mnoho lidí."
„Nebyl jsem to já, koho ten muž chtěl zabít, Karamone," řekl Raistlin a
zamyšleně si prohlížel smrtící šipky. „Byl jsi to ty."
„Cože?" válečník se opřel o lokty.
„Proč by někdo chtěl zabít Karamona?" ozval se Earwig a zívl.
„Ty střely mířily přímo na tebe. Žádná z nich nebyla určená ani mně, ani
šotkovi. A navíc ještě ta tvoje podivná nemoc... Kdybych tady nebyl, sám by
ses nedokázal ubránit a střele se vyhnout. Byl jsi velmi snadná kořist, bratře.“
Raistlin nastavil střely na světlo a opatrně k nim přičichl. Vzápětí však
rychle ucukl a nakrčil odporem nos. „Věděl jsem to," řekl, našpulil rty a čichl
si ještě jednou. „Je to jasné. Ty střely jsou napuštěné nesmírně prudkým jedem. Měl jsi štěstí, že tě ani jedna z nich nezasáhla, Karamone. Byl bys na
místě mrtvý."
Nastavil hrot střely nad oheň lampy a kolem špičky se vytvořil zelený plamen. Plivl si na prsty, pečlivě je promnul a jed otřel. Byl to nyní už jen šedý
prášek na černém kovu. Udělal totéž i s ostatními dvěma střelami a nakonec je
opatrně uložil do kapsy.
Mág vstal z postele a zhasl světlo hole. Pak došel k oknu. „Co jsi z toho
muže viděl?" zeptal se a očima prohledával ulice, zda neuvidí nějakého vetřelce.
„Nic. Byl celý v černém a byl velmi rychlý."
„A uměl velmi dobře zacházet s foukačkou," dodal zamyšleně Earwig, vzal
do ruky prakovku a přetvořil ji na foukačku.
Pak se ve tmě nepozorovaně pokusil zasunout dovnitř otrávenou střelu. Nešlo to. Byla příliš velká. Chvilku na ni zklamaně hleděl, když vtom ho napadlo, že by z ní mohl otrhat pírka a pak by ji do foukačky zasunul snadno.
Začal tedy střelu otrhávat.
„Já jsem z něho také nic neviděl," řekl Raistlin.
Earwig zasunul střelu do malé skryté kapsy v rukávu a poskládal prakovku.
Znovu si zívl, rozmotal přikrývku, lehl si a za chvilku tvrdě spal.
- 103 -
„Všiml sis něčeho neobvyklého, když jsme dnes v noci vstoupili do domu?" zeptal se náhle Raistlin.
„Neobvyklého?" Karamonovi se motala hlava, bylo mu zle a chtěl co
nejdříve ulehnout.
„Neobvyklého. Bizarního. Něčeho, co se obvykle nestává. Viděl jsi nebo
slyšel něco, čemu bys nerozuměl?"
Karamon se v myšlenkách vrátil zpět do Shavasina pokoje a vzpomněl si
na jemné hedvábí, jak se látka mezi jeho prsty ohřála. Po těle mu přeběhla
horkost. Vzpomněl si na šotkovo volání, i když Earwig přísahal, že tam v té
chvíli nebyl. Přemýšlel o tom, že se procházel po domě celé hodiny, přestože
mu to připadalo jako krátký okamžik.
„Ne, ničeho jsem si nevšiml," zněla jeho stručná odpověď. „Tu ženu z toho
vynech, Raiste. Ona s tím neměla nic společného. Myslím, že jsem toho jen
příliš vypil. To je celé. Byla to moje chyba."
„Možná," zamumlal Raistlin. „Musím se do toho domu vrátit... sám."
„Cože?" zeptal se ospale Karamon.
„Nic, můj bratře."
Mág si lehl do postele. Když slyšel, že jeho bratr chrápe a že jeho dech je
opět pravidelný, nechal se také unášet spánkem.
Earwigu, co to děláš?
„Spím. Jako co to vypadá?" zavrčel šotek.
Velké drápy, černé drápy, drápy obrovské kočky se po něm ohnaly. Earwigovi se v poslední chvíli podařilo ucuknout.
Co dělají tví přátelé?
„Také spí."
Oba? Jsou v bezpečí? Nic se jim nestalo?
„Ano! A teď mé nech. Musím se dostat ze spárů toho monstra!" šotek přeskočil něco, co připomínalo kovovou skřínku s ostrými zuby.
Vrátím se, Earwigu... Vrátím se... Vrátím se...
***
Příštího rána se Karamon cítil jako znovuzrozený. Po včerejší nevolnosti
nebylo ani památky. Zato Earwig nebyl nějak ve své kůži.
„Co je to s tebou?" zeptal se ho Karamon u snídaně.
„Nic," řekl šotek. „Jen jsem se špatně vyspal, stačí ti to?"
„Jistě," zabručel překvapeně Karamon. „Jen jsem se ptal. Co budeme dnes
dělat, Raiste?"
Do Svátku Oka zbývají jen dva dny. Nezbývá moc času. Sám bych rád vě- 104 -
děl, co máme dělat, pomyslel si Raistlin. Nahlas pak řekl: „Myslím, že bychom měli prozkoumat zbytek města."
„Cože? Proč? Hledáme snad něco?" ozval se ostře šotek.
Mág po šotkovi šlehl pohledem. „Nic konkrétního!"
„Dobrá, půjdu s vámi," řekl Earwig. „Kde začneme?"
„Začneme na druhé straně města a odtamtud půjdeme zpět do středu Mereklaru."
„Hostinský říkal, že městem projíždějí černé vozy, které slouží jako veřejná
doprava," řekl Karamon. „Musí se za ně ale platit."
„Zaplatí za nás radní Shavas," řekl Raistlin. „Jdi a přivolej nám jeden."
***
Společníci se nechali vozem zavézt k Východní bráně. Tři hlavní mereklarské cesty vedly všechny do středu města. Cesta, po které zamířili, procházela
mezi městskými uličkami, takže bylo jednoduché se dostat do sousedních částí
snadno a rychle, cesta trvala jen něco málo přes hodinu.
Všude byly kočky - ležely na chodnících nebo seděly lidem na klíně. Ty
odvážnější se dokonce vydaly i do obchodů nebo vyskočily na střechu, odkud
pozorovaly okolní svět.
Earwig byl první, který si všiml, že některé z nich sledují jejich kočár, udržujíce vzdálenost asi deseti stop. Když kočí zpomalil, aby se vyhnul lidem
nebo zatáčel do jiné ulice, kočky také zpomalily.
„Podívejte!" řekl šotek.
Když se Raistlin otočil, aby se podíval, kočky se rozutekly. Všechny kromě
jedné.
„To je ta černá kočka. Ta, co jsme ji viděli blízko domu radní Shavas."
„Nevím, jak si tím můžeš být tak jistý, Raiste," řekl Karamon. „Všechny
černé kočky přece vypadají stejně."
„Až na to, že v tomhle městě žádné jiné černé kočky nejsou." Kočár pokračoval dál. „To zvíře nás sleduje."
Karamon se tvářil neobvykle vážně. Vyklonil se z kočáru a podíval se.
„Raiste, mně se to nelíbí. Nic z toho se mi nelíbí. Nelíbí se mi, jak se na nás ty
kočky dívají. Nelíbí se mi, že se nás někdo snaží zabít. Nelíbí se mi, jak se
chová šotek..."
„Já se přece chovám normálně," ohradil se Earwig.
Karamon si ho nevšímal. „Nestojí to za deset tisíc dukátů, Raiste. Pojďme
odtud - najdeme si nějakou bezpečnou, pěknou válku."
Raistlin nejprve neříkal nic, jen se díval na černou kočku, která je sledovala. Pak přikývl a řekl: „Máš pravdu, bratře. Za deset tisíc dukátů to rozhodně
- 105 -
nestojí." Nic jiného nedodal. Karamon si povzdechl a posadil se zpátky na
sedačku.
Nakonec dorazili k brané. Stejně jako padací vrata na jižní stane i tady byly
mříže ozdobené kočičími hlavami.
„Jak se tahle cesta jmenuje?" zeptal se mág kočího.
„Tahle, pane? To je Východní ulice, pane."
„Radní Shavas zaplatí jízdné," řekl Raistlin a vystoupil z kočáru. „Nemusíš
čekat."
„Ano, pane. Děkuji, pane." Kočí práskl do koní a rychle odjel, málem přitom zapomněl nechat Karamona s Earwigem vystoupit.
„Teď, když jsme tady, co budeme dělat?" zeptal se Karamon.
„Něčeho se napijeme," řekl Raistlin a zamířil k prvnímu hostinci, který
uviděl.
„Cože? Takhle brzo ráno? Odkdy..."
„Mlč, bratře. Mám žízeň."
Válečník zíral na svého bratra a přemýšlel, co to jen do něj vjelo. Pak pokrčil rameny a zatahal šotka, aby šel za ním.
Obchod s hyavou byl podobný všem ostatním obchodům, kterými tři společníci prošli, nabízel malé šálky s likérem na stejně malých podšálcích. Židle a stoly byly venku. Earwig a Karamon si objednali každý likér hyava a
koláček. Raistlin si koupil jen malou skleničku brandy a všichni tři se vyhřívali na slunci.
„Proč jsme sem přišli?" zeptal se Karamon. „Myslel jsem, že máš chuť na
hyavu."
Raistlin si usrkl brandy. Také Karamon se zhluboka napil. Earwig hned
snědl svůj koláček, a když viděl, že jeho velký přítel o svůj nejeví zájem, mu
ho sebral z talíře a chystal se rychle si ho nacpat do pusy.
„Hej! Co to děláš?" vykřikl Karamon a plácl šotka přes ruku.
„Dávej přece pozor!" ječel Earwig a nechtěl koláček pustit. Pečivo se mu
rozlomilo v ruce a spadlo na zem. „Teď se podívej, co jsi udělal. Zničil jsi můj
zákusek!"
„Tak tvůj zákusek?" prohlásil nevěřícně válečník. „Co myslíš tím můj zákusek?"
„Přece jsi jej nechtěl, tak jsem usoudil, žes jej určitě chtěl dát mně."
„Jak jsi mohl vědět, že jej nechci sníst? Já... ale to je jedno. Hlavně že nepřišel nazmar."
Pod stolem se objevilo několik koček, a když viděly, že ani válečník, ani
šotek nebudou koláček chtít, rozdělily se o něj a vyřešily tak jejich spor. Válečníka pohled na ně potěšil, a tak se sklonil a jednu z nich pohladil po hřbetě.
Koutkem oka zahlédl postavu v černém, jak se vynořila ze stínu.
- 106 -
„Earwigu!" zašeptal. „Vidíš támhle někoho stát? Neotáčej se!"
„Cože?" řekl hlasitě šotek a otočil se. „Kde?"
Karamon stiskl zuby. Občas míval pocit, že mít šotka za společníka mu bylo skutečně k ničemu. „Řekl jsem, aby ses neotáčel!"
„No ale jak se mám podívat, když se nesmím otáčet?"
„To je jedno. Stejně už je pozdě. Vidíš, že by naproti v té ulici někdo stál?"
„Ne, už tam nikdo není," řekl Earwig.
Karamon se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Pak se podíval přímo do aleje. Nikdo tam nebyl. Vlastně když se podíval pozorněji, došel k závěru, že se
mu to muselo jen zdát. To, co považoval za temnou postavu, byl jen černý sud
na vodu.
„Cože?" zeptal se Raistlin.
„Ale nic. Zdá se, že po včerejší noci vidím všude kolem nějaké duchy,"
zamumlal Karamon. Přestal hladit kočku a narovnal se. Ke svému úžasu uviděl, že jeho bratrovi stékají po tvářích slzy.
„Raistline, co se dě..."
„Nic, Karamone," přerušil ho mág. „Vlastně právě naopak. Pochopil jsem,
co se vlastně v tomhle městě děje." Raistlin rukou pevně sevřel hladkou hůl,
aby potlačil vzrůstající vzrušení.
Jsou tu dvě světelné linky, zjistil mág. Obě procházejí hlavními ulicemi a
míří do středu města. Proto také musí vést přímo do domu radní Shavas! A
vsadím svou hůl, že ta třetí linka povede po Západní ulici. Linky síly, táhnoucí
se napříč celým světem, jsou každým okamžikem jasnější. A všechny končí
právě tady! V tomto městě. Městě, stojícím dávno před tím, než se objevili
první bohové.
„Karamone," řekl nahlas Raistlin. „Musím mít sextant."
***
Tři společníci došli do třetí části města, nahlédli do několika obchodů a
sháněli navigační pomůcky. Když konečně objevili obchod, kde byly k maní,
našli v něm malý mosazný sextant s mimořádně přesnou čočkou a ještě přesnější stupnicí. Také byl řádně drahý.
„Je to dobrý obchod," ujišťoval je obchodník, ale mág mu jej vrátil.
„Nemůžeš použít svitek paní Shavas?" zeptal se Karamon.
„Ne, ten zahrnuje jen malá vydání. Pochybuji, že sextant by se mezi ně dal
počítat."
Bratři vyšli na ulici a ani si nevšiml, že s nimi šotek není, dokud se k nim
opět nepřipojil.
„Raistline," řekl Earwig a zatahal mága za rukáv.
- 107 -
V mágových černých panenkách se náhle objevila zlost. „Vůbec se mě nedotýkej, šotku! Už nikdy!" řekl a ohnal se po něm.
„Ale já pro tebe něco mám!" řekl Earwig, sáhl do kapsy a vytáhl sextant.
Mág si rychle zakryl rukou ústa.
„Earwigu, kde jsi to vzal?" Karamon se snažil tvářit klidně.
„V tom obchodě, kde jinde?" prohlásil šotek a ukázal hlavou. „Majitel souhlasil, že si to můžeme nechat, když slíbíme, že ho vrátíme, až ho nebudeme
potřebovat."
„Opravdu? A ten majitel to řekl přímo tobě?"
„No, on to vlastně neřekl, ale určitě by to řekl, kdyby byl v té chvíli v místnosti."
Raistlin odvrátil hlavu. Jeho úzká ramena se otřásala a Karamon by byl přísahal, že se jeho bratr směje.
„Raiste, ty si myslíš, že bychom to měli vrátit?"
„Cože, zkazit Earwigovi radost z dárku? Nikdy!" řekl Raistlin. Vzal předmět šotkovi z ruky a zastrčil jej do postranní kapsy svého pláště. „Díky,
Earwigu," řekl vážně. „To bylo od tebe moc hezké."
„Nemáš zač," řekl šotek a zašklebil se a zase chvilku vypadal jako starý
dobrý Earwig.
Našli si další kočár a Raistlin poručil, aby je zavezl k Západní bráně. Než
tam dojeli, začalo se stmívat. Poslední brána byla stejná jako ty ostatní - i ona
měla na mřížích vyobrazené kočičí hlavy.
Došli tedy do dalšího obchodu s hyavou a objednali si stejné pití a jídlo jako před tím. Také výsledek byl i tentokrát stejný. Earwig se pokusil Karamonovi sebrat jeho koláček, a když ho válečník pleskl přes ruku, těsto se rozlomilo a spadlo na zem, kde ho později snědly kočky sedící před obchodem.
„Příště si musím sednout k jinému stolu nebo umřu hlady," prohlásil Karamon.
Válečník se podíval na obchod přes ulici - ve výkladní skříni byly vystavené překrásné zbraně - když si najednou všiml černého muže, který se z okna
díval přímo na něho.
Když se jeho oči setkaly s Karamonovýma, válečníkovi přejel po těle mráz,
přestože se mu do zad opíralo hřejivé slunce. Na tom muži bylo něco velmi
podivného a přitom známého.
Válečník se obrátil na svého bratra, který v tom okamžiku krmil jednu kočku kouskem svého koláčku. Karamon nikdy neviděl, že by se Raistlin někdy
zajímal o zvířata. Jedna z koček si kousek nabízeného koláčku vzala, ale když
se dotkla zlaté ruky, raději se zase stáhla.
Mág si povzdechl, opřel se o Magiovu hůl, pevně ji sevřel a v očích měl
výraz marnosti.
- 108 -
Karamon svého bratra nerad rušil, ale bylo to důležité. „Raistline, myslím,
že nás někdo sleduje."
Mág se po něm sotva podíval. „Je to ten muž v obchodě se zbraněmi naproti? Ano, já to vím. Je tam už deset minut."
Karamon napůl vstal. „Chápeš? Možná to je ten, co se nás pokusil zabít..."
„Sedni si, bratře. Vrahové nepozorují své oběti tak zblízka. Tenhle muž
chce, abychom věděli, že nás sleduje.
Karamon byl zmatený, ale přesto si neochotně znovu sedl.
Earwig se otočil, aby se podíval. „Hej! To je ten muž, co chtěl můj náhrdelník!"
„Cože? Kdy?" zeptal se Raistlin.
„P - proč?" zakoktal Earwig, „bylo to... nech mě chvilku přemýšlet... už si
pamatuju. Bylo to v hostinci U Černé kočky."
„Proč jsi nám nic neřekl?" zeptal se Raistlin a u úst se mu objevila pěna.
Začal kašlat.
„Raistline, uklidni se," řekl Karamon.
„Sakra, zapomněl jsem na to," řekl Earwig a pokrčil rameny. „Nebylo to
nic důležitého. Jen se mě ptal, odkud ten náhrdelník mám, a já jsem mu na to
řekl, že je to majetek mé rodiny. Zdálo se mi, že by ten náhrdelník moc chtěl,
a protože jsem jej nepotřeboval, chtěl jsem mu jej dát, ale nemohl jsem jej
sundat z krku. Pak ten muž, co byl s ním, řekl něco o ‚vytahování mých střev‘,
ale pak se rozhodli, že mi to neukážou." Earwig vypadal trochu zklamaný.
„No a pak odešli."
„Mám ten náhrdelník docela rád," dodal šotek a hrdě na něj pohlédl. „Už
jsem díky němu poznal spoustu zábavných lidí. Jako třeba toho muže v hostinci, co mě kvůli němu chtěl zabít."
„Asi tě brzy zabiju já!" vydechl Raistlin, když se konečně mohl zase nadechnout.
„Kdy se to stalo?" zeptal se Karamon.
„Počkat. Bylo to noc před tím ránem, co jsem se dostal do potíží s tou ženou v hostinci. Procházel jsem se po městě, když vtom jsem zaslechl něčí
smích. Podíval jsem se oknem, abych viděl, co je tam tak zábavného, a viděl
jsem, jak ten muž udeřil šenkýřku. Oni ho za to vyhodili a jak stál mezi dveřmi, uviděl můj náhrdelník a tvrdil, že je jeho, a pak na mě vyrazil s nožem.
Tak jsem vytáhl svou prakovku a praštil ho taky a ta barmanka mi za to dala
hubičku."
„Byl to tentýž muž, co od tebe chtěl ten amulet poprvé?"
„No jasně že ne! Tamten muž byl hodný. A tenhle nebyl.
„A jméno?" zeptal se Raistlin. „Slyšel jsi jeho jméno?"
„Ne," zamračil se šotek zamyšleně, „ale ta dívka mu říkala pane."
- 109 -
Raistlin se zhluboka nadechl. Karamon se vypravil pro horkou vodu, ale
mág potřásl hlavou. Záchvat pominul. Zamyslel se a nepřítomně hleděl na své
zlaté ruce. Karamon se otočil, aby se podíval, jestli je pořád ten muž pozoruje.
„Je pryč," řekl Raistlin.
Karamon se otřásl. „Bylo to, jako kdyby se díval přímo skrz mě. Je možné,
že by byl mág?"
„Myslím, že ne." Raistlin potřásl hlavou. „Jsou jisté... pocity... které mají
kouzelníci společné. Je to pocit -" hledal to správné slovo - „moci. Náš muž
ten pocit v sobě neměl."
„Ale vyvolal v tobě nějaké pocity," řekl Karamon, když zaslechl v bratrově
hlase pochyby.
„Ano, to je pravda. Ale ať už to byl kdokoli, rozhodně si nemyslím, že bych
měl pocit, že jsem se setkal s jiným kouzelníkem."
Karamon by se býval rád zeptal, proč Raistlin tak zvýraznil slovo „myslet",
ale mágova chladná tvář prozrazovala, že nehodlá v rozhovoru pokračovat.
Válečník se chystal navrhnout, aby si všichni dali něco dobrého k jídlu, když
ho Raistlin předběhl.
„Je čas jít zpátky do Jižní ulice. Chci se ještě jednou setkat s radní Shavas,"
prohlásil.
- 110 -
Kapitola 14
„ROZHODLI JSME SE, ŽE TVOU NABÍDKU Přijmeme," řekl Raistlin.
Shavas se na tři společníky podívala s neskrývaným potěšením. „Díky,"
řekla. „Věděla jsem, že to uděláte."
Ladně se usadila v křesle před starodávným brněním. Mávla rukou a pobídla ostatní, aby učinili totéž. Karamonovi se zdálo, že se na něho ta žena významně dívá.
Ona ví, že jsem byl v jejím pokoji, říkal si pro sebe a rozpaky zrudl. Ona
ví, že jsem se dotýkal jejího přehozu. Aby skryl svůj zmatek, otočil se k polici
s knihami a uchopil první svazek, který nahmatal. Raistlin hovořil se Shavas,
domlouvali podmínky jejich dohody a vyprávěli si o zdobení na stěnách. Karamon jim nevěnoval pozornost. Přemýšlel o této krásné ženě. Byla bohatá,
vzdělaná, pocházela ze šlechtického rodu - byla vysoko nad ním, mimo jeho
dosah stejně jako měsíc a hvězdy.
Chovám se jako blázen, pomyslel si Karamon. Taková žena by mě nikdy
nemilovala. Měl bych se raději držet takových jako je Maggie... Ale nemohl se
ubránit a vrhal po Shavas hladové pohledy.
„Když bylo město objeveno," říkala, „většina místa na zdech kolem města
byla prázdná. My ale věříme, že bohové poslali kámen prvním architektům,
kteří postavili toto město. Je nerozbitný, přestože se o to už mnoho lidí pokoušelo. Lidé si však všimli, že jak běžel čas, na zdech se začaly objevovat různé
kresby, jako kdyby je tam někdo vytesal za pomoci magie." Podívala se na
nehybně sedícího mága. „Jsou to příběhy těch nejdůležitějších událostí, které
se na Krynnu staly. Tak například pád Kněze-krále v Ištaru, Legenda o Humovi, příběh pana Sotha, rytíře Černé růže. Zdá se, že příběhy do kamene vytesala nějaká neznámá síla."
Pan Soth. To bylo zvláštní jméno. Karamon odtrhl od Shavas pohled. Otevřel knihu a začal v ní listovat. I ta kniha je podivná, usoudil, když se prolistoval až k samému konci. Nebyly v ní žádné obrázky ani písmena.
Pokrčil rameny a položil knihu zpátky tam, kde ji našel. Rozhlédl se kolem
sebe a všiml si, že se na něho Shavas dívá. Válečníka se zmocnily rozpaky.
„Našel jsi něco zajímavého?" zeptala se.
„Pochybuji," odpověděl Raistlin místo svého bratra. „Karamona čtení příliš
nebaví. Na druhou stranu já bych ocenil, kdybych mohl strávit ve tvé knihovně
nějaký čas."
„Ale ovšem, můžete využít celý můj dům i s jeho vybavením. Vy všichni
můžete," dodala a podívala se na Karamona.
- 111 -
Válečník se na ni usmál a cítil se o něco lépe. Možná je bohatá a vzdělaná,
ale je to také jen žena. A on je muž.
„Rádi bychom se setkali také s ostatními členy městské rady," prohlásil
ostře Raistlin.
Karamon se na svého bratra podíval. Kdyby to vůbec bylo možné, přísahal
by, že na něho Raistlin žárlí!
„Už jsem to naplánovala na dnešní noc," usmála se Shavas. „Jak jsem řekla, věděla jsem, že nabídku přijmete.
***
Setkání se uskutečnilo v domě pana Brunswicka, stojícím blízko severního
vrcholu trojúhelníkových stěn města Mereklar. Majitel poslal svou rodinu ten
večer ven, aby měli dostatek soukromí.
Městští radní se sešli v knihovně, kde se nacházel i model města. Židle a
velký stůl se do místnosti sotva vešly, takže knihovna vypadla ještě menší, než
ve skutečnosti byla. Karamon se necítil být ve své kůži, zčásti to způsoboval
malý prostor a zčásti to bylo tím, že nebyl zvyklý hovořit s tak důležitými
lidmi jako jsou ministři Mereklaru.
„Neboj se, bratře," ozval se z temnoty své kápě Raistlin, „tebe se to netýká.
Budu mluvit za nás za všechny."
Válečník se uklidnil. „Jistě, Raistline. Když to říkáš." Earwig díky své přirozené zbrklosti vrazil do všeho, co se mu dostalo na dosah, takže Karamona
rozptýlil tím, že do všeho strkal. Málem se mu podařilo zničit i model města.
Byl chycen, když se snažil nacpat si do kapsy jednu tlustou knihu. Nakonec ho
Karamon chytil za límec a posadil ho mezi sebe a Raistlina na pohovku. Pohrozil mu, že když nebude klidně sedět, přiváže ho. Šotek tedy z kapsy vytáhl
malý kousek smotaného drátku a snažil se z něj vysypat korálek.
První do místnosti vstoupila Shavas, která si sedla proti třem společníkům,
model města ležel přímo mezi nimi. Její bílé hedvábné šaty ostře kontrastovaly
s hustými tmavými vlasy.
Další vešel pan Brunswick, majitel domu. Prošel pomalu místností a posadil se blízko Shavas. Na tváři měl důstojný a nic neříkající výraz. Vešel další
muž - pan Alvin. Ten se posadil naproti panu Brunswickovi a vrhl na Raistlina
nepříjemný pohled.
Ostatní dámy a pánové vstoupili do místnosti velkými dubovými dveřmi.
Vedle pana Brunswicka seděl malý muž s tmavými vlasy. Po Alvinově levici
usedl další muž, ten byl vysoký a štíhlý.
Pak do místnosti vešla žena. Vlasy měla pečlivě stažené z tváře a ukryté
pod síťkou, kterou měla připevněnou k hlavě velkou stříbrnou jehlicí. S ní
- 112 -
přišel zavalitý muž v šedé vestě a o něco tmavších kalhotách a košili. Pod
pravým okem měl malou jizvu.
Nakonec přišli poslední hosté. Dva z nich byli muži. Jeden měl na sobě
volný hnědý plášť - byl to nejspíš kněz nějaké podivné sekty. Druhý měl na
sobě slavnostní brnění. Třetí byla žena v modrých šatech. Na krku měla
amulet, který se na dálku nedal rozpoznat.
Shavas vstala ze židle. „Raistline Majere, Karamone Majere, Earwigu Páčidlo, dovolte, abych vám představila členy rady města Mereklaru.
Pan Brunswick, ministr zemědělství a náš vzácný hostitel, pan Alvin, ministr pozemků, pan Young, ministr vnitřních záležitostí, pan Creole, ministr
práce, paní Masak, správce záznamů, pan Wrightwood, ministr financí, pan
Cal, kapitán gardy, paní Volia, pověřená správou majetku. Pan Manion..."
Shavas se zarazila. „Kde je pan Manion?"
Ostatní se kolem sebe rozhlédli. „Já nevím," řekl pan Alvin. „Věděl, kdy
má přijít. Já sám jsem mu to říkal."
„Nikdy nechodí pozdě. To se mi nelíbí." Shavas se kousla do spodního rtu
a na čele se jí objevila hluboká vráska. Raistlin si všiml, že má prsty jedné
ruky sevřené v pěst.
„Možná bychom měli ještě chvíli počkat," navrhl mág a vstal.
„Ne... ne." Shavasina tvář se díky nesmírné vůli opět vyjasnila. Jsem si jistá, že tu brzy bude."
„Dobře."
„Omluvte mě na okamžik," řekl pan Cal. „Chtěl bych si s tebou a ostatními
členy na chvilku promluvit v soukromí." Ministři udělali klubko a hovořili
velmi potichu.
Raistlin si prohlížel lidi, kteří si na oplátku zase prohlíželi jeho, a rozhodl
se, že nikomu z nich nebude důvěřovat. Jeho zkušenost z minulosti ho naučila,
že vztahy mezi vládci a státními úředníky byly jednak neviditelné a jednak
velmi nebezpečné.
„Osoba, která se ocitne v síti intrik, skončí dříve nebo později jako pavoukova potrava," řekl si pro sebe. Byla to slova, která vyslovil velký politický
revolucionář Eyavel.
Přemýšlel, o čem se asi baví, a chvíli uvažoval, jestli by se neměl přiblížit a
vyslechnout je, když vtom mu hlasité hihňání vedle něj připomnělo, že měl v
úmyslu něco daleko důležitějšího. Naklonil se ke Karamonovi, popadl šotka za
límec a přitáhl si ho k sobě vyhublou zlatou rukou.
„Earwigu, znáš někoho z těch mužů? Byl některý z nich mezi těmi, co tě
chtěli zabít?"
Šotek téměř okamžitě potřásl hlavou. „Ne, Raiste. Ale mohl bych se zeptat,
jestli nevědí..."
- 113 -
Raistlin na něho vrhl varovný pohled a uchopil šotka ještě pevněji. „Jestli
se odvážíš říct jen jediné slovo, proměním tě ve sklenici a hodím tě ze skály."
„Opravdu? Ty bys to dokázal?" Earwig se cítil dotčen, natáhl se a chytil
mága za ruku.
„Au!" Raistlin rukou rychle ucukl. „Co jsi to udělal? Vždyť jsi mě spálil!"
„Nic, Raistline! Nic jsem neudělal!" protestoval Earwig a překvapeně hleděl na svou dlaň.
Mág popadl šotka za zápěstí. Přidržel Earwigovu dlaň, a jak si ji prohlížel
ve světle lampy, uviděl na jeho prsteníčku jednoduchý zlatý prstýnek.
Mág se kolem sebe rychle rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo nepozoruje. Ministři se stále ještě zabývali svým soukromým rozhovorem. „Earwigu,"
zašeptal. „Kde jsi sebral ten prstýnek?"
„Prstýnek? Ach tak! Někde jsem ho našel," odpověděl rychle šotek. „Myslím, že jej někdo zahodil."
Raistlin prstýnek chytil a odříkal jednoduché zaklínadlo. Prstýnek začal zářit, jako kdyby uvnitř byla nějaká neviditelná síla. „Magie." Pokusil se prstýnek stáhnout šotkovi z prstu.
„Au! Přestaň! To bolí! Hele, říkal jsi, že je můj prstýnek magický?" zeptal
se nadšeně Earwig. Raistlin prsten pustil a šotek si začal třít ruku.
„Ne, Earwigu. Řekl jsem, že je tragický. Je tragedie, že někdo ztratil tak
vzácnou věc."
„Prosím, přestaňte se hádat!" ozval se ostře Shavasin hlas. „Musíme začít."
Když se každý v pokoji vrátil ke své židli a utichl, pokračovala: „Toto setkání
mereklarské rady je jiné než všechna ostatní. Naše město je ve strašném nebezpečí a je otázka, co se stane s osudem tohoto světa. Požádala jsem tyto
muže - " ukázala na tři společníky -„aby nám pomohu v nejvyšší nouzi. A teď
se můžete ptát."
„Je to podivná shoda okolností, že se tu mág ukázal právě teď. Jak nám dokáže, že právě on není příčinou našich potíží?" zeptal se pohrdavě pan Alvin a
ukázal na Raistlina. „Všichni vědí, že kouzelníci odjakživa osnovali pravidla
tohoto světa!"
„Říkám ti, Shavas, že je nepotřebujeme!" dodal pan Cal. „Městští strážci se
o to postarají. Jen potřebujeme víc času!"
„Prosím, pane Alvine, vzpamatuj se. Pro svá obvinění nemáš žádný důkaz.
A ty, pane Cale, prokaž trochu úcty našim hostům," nařídila jim Shavas.
„Jsem si jistá, že kdyby tu byl pan Manion, souhlasil by s kroky, které jsem
učinila."
„Je mi líto, Majere, jestli jsem se tě nějak dotkl," omluvil se pan Alvin skrz
zaťaté zuby.
Pan Cal neřekl nic. Na okamžik se zdálo, že vybuchne a odejde z pokoje,
- 114 -
ale nakonec se uklidnil, když po něm Shavas vrhla mrazivý pohled.
„Mág je tu jen proto, že nabízíme deset tisíc dukátů," prohlásil pan Brunswick.
„Právě naopak," ozvala se Shavas, „Raistlin Majere odmítl jakékoli peníze."
Ministra její odpověď viditelně překvapila a všichni se po sobě podívali.
Karamon, který byl stejně šokovaný jako všichni ostatní, se na Raistlina tázavě
podíval.
„Pak musí chtít něco jiného," pronesl pod vousy Alvin.
„Musím ti připomenout, pane Alvine," ozval se Raistlin z hlubin své kápě,
„že podle staré tradice jsou služby kouzelníků v době Svátku Oka zdarma."
„A smím ti připomenout, mistře mágu, že slavnost není ničím jiným než
dětským svátkem a žádné legendy ani povídačky z něj neudělají nic jiného?"
odsekl Alvin. „Řekni nám, proč jsi ve skutečnosti tady! Pokud k tomu vůbec
najdeš dost odvahy!"
„Ale pane Alvine!" vykřikla překvapeně radní Shavas. „Vzhledem k tomu,
že tu není pan Manion, aby tě umlčel, budu tě muset požádat, abys z tohoto
shromáždění odešel, pokud nedokážeš udržet své city na uzdě!"
„Děkuji ti, paní Shavas," řekl Raistlin a pomalu vstal, Magiovu hůl drže
pevně v ruce. „Ale pan Alvin má na takovou otázku právo. Zdržel jsem se v
tomto městě z důvodů vlastního zájmu. Ještě nikdy jsem neviděl místo takové
krásy a udělám, co bude v mých silách, abych vám pomohl. My, kouzelníci z
řádu červených plášťů, nepoužíváme temnou magii těch v černých pláštích.
Hledáme jen příležitosti, jak rozšířit naše vědění."
„Takže ty jednoduše chceš získat jen nějaké zkušenosti?" ozvala se paní
Volia a podívala se pátravě na mága.
„To je pravda, má paní. Moji společníci a já věříme, že je čest pomoci těm,
kdo to potřebují, aniž bychom žádali nějakou odměnu," prohlásil vážně Raistlin.
Karamon věděl, že jeho bratr lže, protože se ještě nikdy nestalo, že by odmítl nabízené peníze. Ale proč jim tedy něco takového říká? Válečník přemýšlel. Podíval se na radní Shavas, která po Raistlinovi vrhala obdivné pohledy, a
žárlivě si pomyslel, že odpověď na svou otázku zná.
Nastalo ticho, mágova poznámka všechny překvapila. Přesto Karamon viděl, že to pana Alvina a pana Cala nepřesvědčilo, i když ostatní ministři začali
pomalu měnit názor.
„Jak chcete začít své pátrání?" zeptala se paní Masak.
Raistlin se mírně uklonil. „Odpusť mi, má paní, ale mé metody nejsou otevřené diskusi."
To způsobilo výbuch, všichni ministři mezi sebou začali živě hovořit - 115 -
přesněji překřikovali jeden druhého. Karamon zasténal, protože musel příliš
dlouho sedět na jednom místě, a neklidně se zavrtěl.
Earwig se škrábal na ruce, oblast kolem jeho prstenu začínala být od neustálého škrábání zarudlá.
Shavas se naklonila k panu Calovi. „Takhle to dál nejde! Jdi a přiveď pana
Mamona!"
Kapitán opustil místnost.
***
Pan Manion si přes záda přehodil plášť a zapnul si přezky na krku. Podobaly se zlatému řetězu smotanému jako provaz. Obrátil se a ještě jednou si prohlédl vstupní halu. Když byl spokojený, že je všechno v pořádku, zhasl lampu,
zavřel dveře a zamkl je bronzovým klíčem.
Manionovo obydlí bylo podobné ostatním domům, v jakých bydleli mereklarští úředníci - velké obdélníkové budovy z bílého kamene a se skleněnými
tabulkami na každé zdi. Jeho dům však měl poněkud opotřebovaný ráz. Ministr vnitřních záležitostí nebyl příliš bohatý muž. Říkalo se, že většinu peněz
utratí za ženy a za hostince. Neměl svůj vlastní kočár, ale panství pan Brunswicka nebylo od jeho příliš daleko.
Pan Manion vyrazil hlavní ulicí do středu města. Prošel městskou částí a
pak zamířil do parku. Náhle zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Když uviděl,
že je Lunitár a Solinár téměř v úplňku, usmál se.
Brzy, pomyslel si. Už velmi brzy.
Manionovy těžké kroky ve vysokých černých botách se rozléhaly po bílém
chodníku. Noc byla tichá. Obyvatelé města se zavřeli ve svých příbytcích a
zatarasili dveře před neznámým děsem.
Manion se usmál a potřásl hlavou nad jejich bláznovstvím. Zatáčel za roh,
když vtom uslyšel chraptivé zavrčení.
Manion se otočil a podíval se ulicí za sebe. Chodník byl osvětlený magickým světlem. Neviděl nic, a tak pokračoval dál, jen tu a tam se podíval přes
rameno.
Po chvilce pan Manion uslyšel to vrčení znovu. Tentokrát se ozývalo blíž
společně s tichými kroky. Místo toho, aby se zastavil a zjistil, co to bylo, raději
zrychlil krok. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly po chodníku, než doběhl do parku. Když jeho kroky na měkké trávě utichly a stromy ho ukryly ve tmě, začalo
se mu dýchat o něco lépe. Svého pronásledovatele neslyšel.
A potom to tu bylo znovu, sledovalo ho to ukryté ve tmě. Vrčení se ozývalo čím dál tím blíž a bylo čím dál hrozivější.
Manion se začal potit a strachem se mu zkrátil dech. Doběhl k jednomu vy- 116 -
sokému stromu, opřel se o jeho tvrdý kmen a vytáhl z pouzdra dýku - s dlouhou zdobenou čepelí a úzkou špičkou - a sevřel ji pevně v ruce. Čekal tak tiše,
jak jen uměl, a napjatě poslouchal. Snažil se přitom slyšet co nejdál.
Neslyšel však a ani neviděl vůbec nic. Pan Manion si oddechl.
Vtom ho někdo prudce udeřil po hlavě. Neznámá ruka uchopila jeho dýku
a odhodila ji do blízkého keře, čímž muže dokonale odzbrojila. „Jak ses sem
dostal?" zašeptal útočník. Byl celý v černém, takže splýval s okolními stíny.
Manion se zadíval do jeho očí - leskly se mu ve světle měsíce rudě. Vztekle
a s nenávistí si odplivl.
„Tak odpověz!" zasyčel ten muž v černém a přiblížil svou ruku k jeho hrdlu.
Ministr zvedl nohu a kopl útočníka do žaludku. Muž zavrávoral a Manion
na něho skočil a popadl ho za krk.
Muž v černém zvedl pravou paži a ohnal se s ní po Manionově hrudi. Jeho
drápy se zasekly do bílé hedvábné košile a vytvořily v ní velkou trhlinu. Ministr vykřikl bolestí. Útočník ho levou rukou popadl za hrdlo, zvedl ho a pak
jím mrštil o zem.
Manion potřásl hlavou, aby se vzpamatoval, zaujal bojovou pozici a začal
se bránit holýma rukama. - Muž se znovu ohnal drápy a zasekl se mu do kůže.
Ministr padl na kolena. Útočník zvedl nohu a kopl Maniona tak silně do hlavy,
že upadl na zem s rukama a nohama roztaženýma od sebe a ocitl se tak v naprosto bezmocné pozici. Černý muž se nad ním naklonil a natáhl paži, aby
Maniona postavil na nohy.
Manion zabořil hlavu do útočníkových prsou, uchopil ho za černý oděv a
vší silou jím udeřil o kmen stromu.
Jak útočníkovi vyrazil dech, muž padl na kolena jako před několika okamžiky ministr. Manion zvedl muže za límec a uhodil ho do tváře, takže se
zezadu udeřil hlavou o tvrdý kmen. Další ráně se úspěšně vyhnul a ministrova
pěst vší silou udeřila do stromu, až na něm praskla kůra a odlétlo několik
třísek. Manion držel jednou rukou svého útočníka, smýkl jím na zem a kopl do
něho takovou silou, že si roztrhl botu.
Muž omdlel a ministr se nad ním postavil. V jeho tváři se zračila krutost a
nesmírná nenávist. Zvedl nohu a chystal se muže kopnout do hlavy. Pak jen
nepatrně zaváhal a to útočníkovi stačilo. Popadl Maniona za nohu, zkroutil ji
na stranu a zlomil těsně pod pánví. Manion se skácel na zem a křičel bolestí.
Útočník vstal. Jednou paží uchopil ministra vnitřních záležitostí za krk a
zvedl ho nad zem. Pak vycenil neobvykle dlouhé a ostré zuby. „Co tady děláš?" zeptal se znovu.
„Budeš zničen a s tebou také celá tvoje rasa," vykřikl chraptivě Manion.
„Opravdu?" zeptal se muž v černém a trhl mu hlavou dozadu. Ozvalo se
- 117 -
prasknutí. Ministrovo tělo ochablo, ačkoli jeho oči se na okamžik zdály až
příliš živé. Příliš zlomyslné.
Zabiják odhodil Maniona na zem a sklonil se nad jeho mrtvolou. Ostrými
drápy začal drásat jeho plášť, oblečení, kůži a šlachy.
***
„Dostanete všechno, co budete potřebovat, Raistline," řekla Shavas.
Diskuse byla skončena. Pan Cal se nevrátil a Karamon přemýšlel, jestli ho
Shavas poslala pryč za nějakým úkolem, nebo proto, aby se ho zbavila.
„Děkuji ti, Shavas... i vám mereklarským úředníkům," řekl Raistlin s nepatrným úšklebkem.
„Kdy začnete?" zeptala se paní Masak.
„Už jsem začal, paní Masak," usmál se mág. Zdálo se, že to ženu vyděsilo.
Všichni se chystali odejít, sbírali ze stolu své poznámky, které si během
schůzky napsali, když vtom se rozletěly dveře.
Vstoupil pan Cal. „Radní! Musím s tebou okamžitě mluvit!"
Mužův hlas byl podrážděný a napjatý. Přistoupil k Shavas a něco jí zašeptal do ucha. Z její tváře se náhle vytratila všechna barva. Ztěžka polkla, otevřela ústa a pak je zase zavřela.
„Pánové," pan Cal se podíval na Raistlina a jeho společníky. „Musím si
chvíli s ministry promluvit v soukromí. Omluvili byste nás?"
Nebyla to zdvořilá žádost, byl to rozkaz. Raistlin a Karamon vyšli z pokoje, Karamon se za okamžik vrátil, aby odvedl i šotka.
„Nevěděl jsem, že myslel i mě!" řekl Earwig a kroutil se ve válečníkově
sevření. „Nikdo mi ještě nikdy neřekl pane!
Dveře se za nimi zavřely. Raistlin čekal, až uslyší zapadnout zámek, pak
rychle sáhl do jedné ze svých kapes. Vytáhl hrnek, ve kterém si obvykle vařil
svůj lék, a přitiskl jej ke zdi, položil na něj ucho a napjatě poslouchal. Zevnitř
se ozval podezřelý zvuk, Raistlin rychle odskočil od zdi a ukryl hrnek v záhybu svého roucha.
Dveře se otevřely a do chodby vstoupila Shavas. „Je mi líto, ale musíme
setkání ukončit. Můj kočár vás odveze zpátky do hostince." Podívala se na ně,
jako kdyby chtěla něco říct, ale nemohla se rozhodnout. Pak potřásla hlavou,
obrátila se, vstoupila zpátky do knihovny a zavřela za sebou dveře.
„Co jsi slyšel?" zeptal se Karamon a přistoupil k Raistlinovi, který se opíral
o hůl a zamyšleně hleděl za Shavas.
„Pan Manion byl zabit. Jeho tělo bylo nalezeno v parku nedaleko odsud."
Karamon vytřeštil oči. „Zabit?"
„Omluvte mě, pánové," ozval se kočí. „Radní Shavas mi nařídila, abych
- 118 -
vás odvezl do hostince."
„Možná ještě nejsme připraveni j..." začal Karamon.
Raistlin mu položil ruku na rameno. „Jsem unavený. Potřebuji si odpočinout." Vykročil dopředu, když vtom se zastavil a otočil se. „Moje hůl! Nechal
jsem ji v pokoji!"
„Ne, nenechal," řekl Karamon. „Před chvilkou jsi ji měl..." Válečník se zarazil. Hůl byla pryč.
„Nechci rušit setkání. Byl bys tak hodný a počkal na nás?" řekl Raistlin kočímu. „Budeme tam hned. Můžeš na nás počkat venku," dodal významně.
Zdálo se, že kočí pochybuje, ale - vzhledem k tomu, že neměl žádné jiné
pokyny - odešel z místnosti.
Raistlin si oddechl. „Dobře. Teď, Karamone, musíme opustit tento dům,
aniž by si toho někdo všiml. Musí tu být ještě jedny dveře... Aha, tady. Půjdeme tudy."
„A kam jdeme?"
„Do parku, abychom si prohlédli to tělo."
„Jejda!" vydechl Earwig.
Raistlin vyrazil chodbou, šel rychle a mimořádně energicky. Karamon se
váhavě táhl za ním. Ve svém životě už viděl mnoho mrtvých mužů a neměl
příliš velký zájem vidět dalšího.
„Hej, Raiste!" řekl, když si vzpomněl. „A co tvoje hůl?"
Mág se otočil. Magiovu hůl svíral v ruce. „A co je s ní?" řekl.
***
Park, kde došlo k útoku, byl nyní osvětlený loučemi a všude kolem stah'
strážci v modrých uniformách. Stáli v širokém kruhu kolem mrtvého těla a
dívali se na ně. V očích měli hrůzu. Nikdo z nich si nevšiml tichého mága,
který se vynořil ze stínu a zůstal stát těsně za nimi.
To, co zbylo z pana Mamona, leželo v trávě. Končetiny měl v divném úhlu,
hlava byla téměř oddělená od trupu.
„Někdo mu zlomil vaz," řekl jeden strážce. „A pak mu prokousl hrdlo.
Vlastně ho to rozsápalo celého, jako kdyby to byla ruka nějakého obra."
Karamon pohlédl přes bratrovo rameno a zvedl se mu žaludek. Odvrátil
pohled. Už viděl mnoho násilných smrtí, ale to bylo na bitevním poli. Z takto
zákeřné a podlé smrti se mu však dělalo zle.
Earwig stál s pusou dokořán - otáčel svým prstenem a jeho jindy veselá
tvář měla barvu olova. „Raistline," řekl a zatáhl mága za rukáv.
Mág ho mávnutím ruky umlčel.
„To neudělala žádná ruka," řekl jiný strážce. „Alespoň tedy lidská ruka.
- 119 -
Byly to drápy! Obrovské drápy!"
„Paní Shavas," ozval se hlas, ve kterém Karamon poznal pana Cala. „Neměla bys sem chodit. Není to pěkný pohled."
„Já jsem radní. Je to má povinnost."
Shavas vstoupila do světla. Podívala se na znetvořenou mrtvolu ležící v
trávě a pak si dlaní zakryla ústa a odvrátila se. Ostatní členové rady, stojící za
ní, se prodrali mezi strážci, aby se také na tělo podívali.
„Brunswicku, odveď paní Shavas domů," nařídil pan Cal.
Ministr se chystal radní odvést, když ta se náhle otočila a spatřila Raistlina.
„Ty!" vykřikla.
„Co tady dělají ti muži? Strážci, já chci, aby byli odsud pryč! Teď hned!"
nařídil pan Alvin a ukázal na ně.
Shavas se mezitím vzpamatovala a řekla: „Prosím, Raistline, nechtě nás o
samotě. Utrpěli jsme těžkou ztrátu...“
Jeden ze strážců se otočil, aby uchopil mága za paži, ale když se mu zadíval do očí v podobě přesýpacích hodin, zarazil se. Karamon udělal krok dopředu, aby byl na dosah, kdyby jeho bratr potřeboval pomoc. Earwig nehnutě
stál a díval se na mrtvé tělo.
„Všechno bude v pořádku, radní," řekl Raistlin přesvědčeně. „Nikomu o
tom nic neřekneme."
„Ale já..."
„Co tady děláš, kouzelníku? Jak jinak bys mohl vědět o smrti tohoto muže,
než že jsi se sám podílel na jeho vraždě?" dohadoval se pan Cal. „Je jasné, že
zemřel vlivem nějakého zlovolného kouzla."
„Opravdu?" zeptal se se zájmem mág. „Předpokládám, že to vysvětluje,
proč tu nikde není žádná krev?"
Jeho otázka všechny překvapila. Shavas se zhluboka nadechla skrz stisknuté zuby. Pan Alvin na Raistlina namířil třesoucí se rukou.
„Dokud ses tu neobjevil, nikdo v tomto městě nezemřel násilnou smrtí!"
„Nebuď blázen," řekl Raistlin a ještě jednou se podíval na mrtvolu. „Ten
muž nad vší pochybnost zemřel, když byl na cestě do místa dnešního setkání.
A já jsem byl po celou dobu s radní Shavas."
„Mágové mohou přinutit jiné, aby za ně odvedli jejich temnou práci, tak
jsem to slyšel," řekl zachmuřeně pan Cal. „Ostatní - jako například jejich společníky - obrovské kočky!"
Radní na Cala vrhla tak nepřátelský pohled, že Karamon ustoupil, aby ho
ten pohled neotrávil.
Raistlin se obrátil. „Možná bych měl vaše město nechat, aby si poradilo
samo..."
„Jsem si jistá, že to nebude třeba," řekla Shavas, přistoupila k mágovi a po- 120 -
ložila mu ruku na rameno. Nemohla však odvrátit oči od strašlivého pohledu.
„Není to snad tak, pane Cale?"
Ministr se přikrčil, jako kdyby mu někdo hrozil, odkašlal si a řekl: „Samozřejmě."
Shavas zavrávorala a opřela se o Raistlina. Mág rozpřáhl ruce a podepřel ji.
„Raistline!" ozval se naléhavě šotek.
Když Karamon sledoval svého bratra a Shavas, cítil uvnitř těla horkost a
zlost. Raistlin přece nenáviděl, když se ho někdo dotýkal! A přitom tam stál a
držel Shavas! Jak mi to jen mohl udělat? ptal se válečník znepokojeně sám
sebe.
Už se chystal něco říct, ale nebyl si jistý, co by to vlastně mělo být, když
vtom náhle uviděl mezi stromy kočku. Zvíře si ho prohlíželo bystrýma očima,
které se ve světle lamp rudě leskly. Karamon na ni kývl a kočka vyrazila dopředu. Postavila se na zadní nohy a zasekla se mu drápky do nohavice.
„No, alespoň někdo mě miluje," řekl Karamon, když ve zvířeti poznal svého chlupatého černého přítele z dnešního odpoledne. „Chtěla bys nahoru?"
Kočka vyskočila Karamonovi na rameno, aniž by jen na okamžik ztratila
rovnováhu. Jeho bratr a Shavas stáli pořád v objetí. Raistlin měl paže kolem
jejího těla. Válečník zvedl ruku, aby poškrábal kočku za ušima.
„Můžeme snadno zjistit," řekl Raistlin a odstoupil od Shavas, „jestli byl
ministr zavražděn s pomocí magické síly."
Zamával kolem sebe Magiovou holí, zavřel oči a připravil se na kouzlo,
když vtom jeho soustředění přerušil Shavasin hlas.
„Nemůžeme ti dovolit, abys něco takového udělal, mistře mágu! Jsou jisté... řekněme rituály, které musí být provedeny, než tohoto muže uložíme k
odpočinku!"
„Neudělám vůbec nic, co by narušilo vaše pohřební rituály..."
„Obávám se, že na tom musím trvat. Prosím, Raistline." Shavas si setřela
slzy a položila ruku na náhrdelník, který měla na krku. „Je to pro mě velmi
těžké. On byl... byl to můj blízký přítel!"
Raistlin sklonil hůl. „Omlouvám se, radní. Zdá se, že jsem příliš bezcitný.
Odpusť mi to."
Paní Shavas kývla na strážce, naklonila se k němu a zašeptala mu něco do
ucha. Voják přikývl a odběhl.
„Dnešní večer pro nás byl nesmírně vyčerpávající," řekla promlouvajíc ke
všem přítomným v parku. „Myslím, že je čas, abychom se všichni vydali domů."
Voják se vrátil s kočárem. Karamonovi bylo jasné, že tentokrát nebudou
moci přesvědčit kočího, aby na ně počkal venku.
Raistlin si přes hlavu přetáhl kápi. Vzal Karamona za paži a tiše řekl:
- 121 -
„Pojďte, Karamone, Earwigu... Musíme jít."
Kočka škrábla Karamona do ramene, až mu po kůži začal stékat malý pramínek krve.
„Au! Hej!" vykřikl a snažil se zvíře setřást. Kočka se však tak snadno nedala. Zasekla se drápky a ani se nehnula. - Nastoupili do kočáru. Jakmile byl
Karamon uvnitř, kočka mu seskočila z ramene a usadila se mu na klíne. Rudé
oči upřela na jeho bratra sedícího naproti. Kočár, řízený jedním z vojáků, se
vydal po prázdných tichých ulicích.
„Raistline," řekl šotek tichým hláskem.
„Co je?" zeptal se unaveně mág.
„Ten muž. To byl jeden z těch, kteří mě chtěli zabít."
Karamon sebou trhl a obrátil se na Raistlina, ten se však ani nehnul.
„Co si o tom myslíš, Raiste?" zeptal se Karamon a po zádech mu přeběhl
mráz.
„Myslím, že máme ještě jeden den, můj bratře. Ještě jeden den."
- 122 -
Kapitola 15
ZA CELOU CESTU NIKDO NEPROMLUVIL. Nikdo nevydal ani jediný
zvuk kromě kočky, která hlasité vrněla jako malá bouřka. Earwig seděl v rohu
a škrábal se na ruce. Raistlin se krčil v druhém rohu, kápi měl staženou hluboko do tváře. Možná přemýšlel, a možná jenom spal. Karamon seděl zachmuřeně, jeho široká ramena zabrala celou půlku kočáru, a přál si být zpátky v
Útěšíně.
„Zeptal bych se na všechno Tanise," řekl si tiše pro sebe a pocítil náhlou
vlnu stesku. Půlelf byl nejmoudřejší muž, jakého Karamon znal. Tanis byl
vždycky klidný a uvážlivý, zřídkakdy s ním něco otřáslo - snad až na jejich
starší sestru Kitiaru. Karamon si zhluboka povzdechl. Když vzal v úvahu, do
jakých temnot se tento svět řítí, věděl, že bude ještě dlouho trvat, než se s Tanisem uvidí, pokud se s ním vůbec ještě někdy uvidí. Měli se všichni znovu
setkat za pět - ne, vlastně už jen za čtyři roky. Zdálo se to jako věčnost. Karamon si znovu povzdechl. Kočka mu hrubým jazykem začala olizovat ruku.
„Jsme tady, pánové," ozval se kočí.
Kočár se zastavil. Všichni tři společníci vystoupili a voják sledoval každý
jejich krok. Bylo zřejmé, že neodjede, dokud si nebude jistý, že jsou všichni
bezpečně uvnitř hostince. Podle toho, jak se tvářil, Karamon věděl, že má v
úmyslu tu strávit celou noc.
Válečník vzal kočku pod paži a zkusil otevřít hlavní dveře, ale zjistil, že
jsou zamčené. Hlasitě na ně zabušil. Uběhlo pár minut, pak se nepatrně otevřelo okénko ve dveřích a uvnitř se objevila rozcuchaná hlava hostinského. Když
uviděl tři společníky, zavřel okno. Čekali další chvilku, než zaslechli chrastění
klíčů a řetězu. Nakonec se dveře otevřely, ale jen natolik, aby se válečník
sotva protáhl dovnitř.
Hostinský za nimi okamžitě dveře zavřel. Třásl se tak, že sotva stál na nohou.
„Odpusťte mi, pánové, ale ve městě se stala strašná nehoda! Pan Manion..."
„Víme," odsekl Raistlin a prošel kolem něho. „A nebyla to žádná nehoda."
Karamon si všiml, že jeho bratr se při chůzi ani nepotřeboval opírat o hůl.
Měl pevný krok, přestože už byla pokročilá noční hodina. Za celou dobu ani
jednou nezakašlal. Karamonovi to znovu připomnělo, jaký býval mág před
tím, než podstoupil zkoušku, a z očí mu vytryskly slzy. Několikrát prudce
zamrkal a v duchu se modlil k nějakému bohovi, který ho zrovna sledoval, aby
ta změna vydržela.
Kočka se v jeho pažích najednou začala neklidně vrtět a ošívat. Seskočila
- 123 -
na zem, tam se usadila a chvilku ho pozorovala. Potom zvedla ocas do výšky a
zamířila do kuchyně.
Hostinský zamkl dveře a zajistil je řetězem. Raistlin se vydal po schodech
do pokoje. Karamon šel za ním a táhl s sebou šotka, který se s profesionální
zvědavostí díval na celou spoustu zámků na dveřích.
Když se ocitli přede dveřmi svého, Raistlin zvedl varovně ruku. Karamon
držel Earwiga, aby bezhlavě nevkročil dovnitř.
„Počkej," řekl válečník.
„Proč?" zeptal se šotek a podíval se na Raistlina.
„Širak!" mág namířil svítící koulí pod dveře a pozorně se rozhlížel.
„Co to dělá? Kontroluje prach?" zeptal se šotek.
„Jo, něco takového," odpověděl Karamon.
„Je to v pořádku," řekl nakonec Raistlin a narovnal se. V ruce držel lístek
růže. „Je tam, kde jsme jej nechali. Nikdo těmito dveřmi neprošel."
„Přesto mě nech jít prvního, jen pro jistotu," řekl Karamon a vytáhl meč.
Mág odemkl dveře a válečník je rychle jednou rukou otevřel, zatímco v
druhé držel meč. Nestalo se nic. Karamon vstoupil dovnitř. Po něm šel Raistlin
a svítil kolem sebe magickou holí. Také Earwig vrazil do pokoje, doufaje, že
růžový lístek lhal a že na ně čeká něco zajímavého.
Ale nečekalo.
Raistlin se usadil na posteli a náhle se rozkašlal. Sáhl po váčku s léčivými
bylinami. „Je pryč!"
„Cože? Co je pryč?"
„Moje léčivé byliny! Musel jsem váček ztratit v parku."
„Já půjdu..." začal Karamon.
„Ne, neopouštěj mě, bratře!" řekl Raistlin a chytil se za prsa. „Kromě toho
se ti nikdy nepodaří z hostince odejít. Je zamčený ze všech stran."
„Já půjdu!" řekl Earwig a skákal vzrušením nahoru a dolů. „Já se ven dostanu!"
„Ano," přikývl Raistlin a ulehl na lůžko. „Pošleme šotka." Zavřel oči.
„Pospěš si!" pobídl Karamon Earwiga. „A nikde se cestou nezastavuj!"
„Neboj se!"
Šotek otevřel dveře a zmizel venku. Slyšeli, jak se řítí chodbou a po schodech dolů. Pak bylo náhle ticho.
Raistlin se zhluboka nadechl a posadil se. Po chvilce vstal a zamířil k oknu.
Karamon ho pozorně sledoval.
„Raiste, co...?"
„Tiše, bratře." Mág odhrnul záclonu a opatrně se ukryl za ní. „Ano," řekl
po chvilce. „Támhle je. Teď si konečně můžeme promluvit."
„Ty myslíš, že Earwig je zvěd?" Karamon nevěděl, jestli se má začít smát
- 124 -
nebo plakat.
„Nevím, co si o tom mám myslet," odpověděl Raistlin. „Každopádně má na
prstě magický prsten a nemá tušení, jak k němu přišel. Alespoň to tedy tvrdí.
Sám jsi viděl, jak podivně se chová."
Karamon se ztěžka posadil do křesla. Opřel se lokty o stůl a sklonil hlavu.
„To se mi ani trochu nelíbí! Nic z toho se mi nelíbí. Nějaký muž je zavražděn
a jeho tělo je rozsápáno na kusy. Není tam žádná krev. Jen nějaký podivný
hnědý prach. Šotek má na prstě magický prsten..."
„Bude to ještě horší, milý bratře, než se to začne lepšit." Raistlin sáhl do
kapsy, vytáhl váček se sušenými bylinami a zamyšleně si jej prohlížel. Nebylo
pochyb o tom, že se cítí v poslední době mnohem lépe. Bylo to snad vlivem
jeho léků? Nebo...
„Dokázal bys zlomit strom, Karamone? Takový, jaké jsou v parku?" zeptal
se náhle.
„Cože? Proč to chceš vědět?"
„Jeden ze stromů blízko těla toho muže měl prasklý kmen, jako kdyby do
něj někdo uhodil."
Karamon se zamyslel. „Myslím, že bych to zvládl, kdybych měl na ruce
kovovou rukavici, která by mi chránila pěst." Když to celé ještě jednou zvážil,
pokrčil rameny. „Ať už to udělal kdokoli, musel být velmi silný! Myslíš si... že
to byla... nějaká velká kočka? Všude byly stopy po obrovských drápech..."
„Buď to byla kočka, nebo se nás o tom někdo snaží přesvědčit," řekl Raistlin a už uvažoval o něčem docela jiném. Přitáhl si židu a posadil se naproti
Karamonovi. „Co si myslíš o paní Shavas?"
Jeho otázka Karamona překvapila.
„Myslím, že je... velmi atraktivní."
„Zdá se ti neodolatelná."
„Co tím chceš říct?" zeptal se popuzené válečník.
„Myslím, že k ní chováš vřelé city."
„Co ty víš o mých citech?" vykřikl Karamon a začal nervózně přecházet po
pokoji.
On a jeho bratr spolu nikdy o ženách nehovořili. Odjakživa to byla část Karamonova života, o kterou Raistlin nejevil žádný zájem. Ale na druhou stranu
ještě nikdy žádná žena nezajímala také hubeného nemocného mladého mága. Když si to Karamon uvědomil, pocítil jisté výčitky. Mohl mít každou ženu, na
kterou si ukázal. Pro Raistlina by možná bylo dobré... kdyby... tu ženu lépe
poznal. Možná právě to ho tak zázračně vyléčilo. Láska dokázala učinit zázraky.
„Podívej se, Raistline," řekl Karamon a opět se posadil. „Jestli ji chceš, já
se stáhnu..."
- 125 -
„Chtít ji!" odsekl mág a pohlédl na svého bratra s takovým opovržením, že
se před ním Karamon přikrčil. „Nechci ji, tedy nechci ji v tom vulgárním slova
smyslu."
Přesto mág nepatrně zaváhal a rukama přejel po hladkém dřevě, jako kdyby hladil kůži.
„Proč sis s ní tedy začal?"
„Už nějakou dobu tě sleduji. Od té první noci, co jsme ji poznali, se chováš
jako láskou zaslepený chlapec. Díváš se na ni a ve tváři máš ten hloupý výraz."
„Zdá se, že se jí to líbí," odpověděl Karamon.
„Ano, to je pravda." Raistlin ztišil hlas.
Karamon se na něho znepokojeně podíval. „Co tím chceš říct?"
„V jejím domě jsou velmi staré a mocné magické svazky. Musím se na ně
podívat... já sám."
„To se mi nelíbí, Raiste."
„Ale bude se ti to Ubit, můj bratře. Jsem si jistý, že se ti to bude líbit."
„Co když si se mnou nebude chtít vyjít?"
„Viděl jsem, jak se na tebe dívá," řekl Raistlin.
Karamon slyšel v hlase svého bratra hořkost. - „Viděl jsem, že se také dívá
na tebe, Raiste," řekl tiše.
„Ano, tedy..." Raistlin si nechal svou poznámku pro sebe.
Karamon by přísahal, že na jeho tváři zahlédl mírný ruměnec. K jeho překvapení Raistlin náhle sevřel obě pěsti a jeho zlaté oči se podivně zaleskly.
„Ty knihy! Magie! To je důležité. Vše ostatní je vedlejší!" Na mágově čele
se objevily krůpěje potu. - „Uděláš to?" zeptal se, aniž by na svého bratra pohlédl.
„Jistě, Raiste," řekl Karamon. Bylo to přesně tak, jak odpovídal na každou
Raistlinovu prosbu.
„Díky, bratře." Raistlinův hlas byl chladný. „Musíš být velmi unavený. Měl
by sis jít lehnout."
Karamon pokrčil rameny. „A co ty?"
„Já mám ještě nějakou práci."
Raistlin vytáhl z kapsy sextant společně se svými poznámkami, ve kterých
si předtím četl. Otevřel text a položil knihu na stůl vedle psacího brka a kalamáře. Pak přistoupil k oknu a přes navigační náčiní se podíval na oblohu. Začal si dělat poznámky, rýsoval podivné čáry a oblouky, paralely a zapisoval si
údaje na pergamen.
Karamon ho chvilku sledoval a pak si šel lehnout.
***
- 126 -
Mág pracoval tak intenzivně, že neslyšel, když se dveře otevřely.
„Jejda, Raistline, ty jsi ještě vzhůru? Už je ti líp?"
Šotek překvapeně hleděl na mága. Ten se zvedl od práce, rozčílilo ho, že
ho Earwig vyrušil.
„To bylo rychlé," zamumlal a vrátil se ke svým náčrtkům.
„No, svezl mě jeden voják. On vlastně nevěděl, že mě svezl, ale napadlo
mě, že se asi vrací do parku, a tak jsem si nastoupil na zadní část kočáru a už
jsem frčel. Je to mnohem zábavnější, než když se sedí vevnitř. Když jsem se
vrátil do parku, zrovna tam bylo nějaké setkání. Všichni ministři tam ještě byli
a paní Shavas..."
„Shavas?" Raistlin znovu vzhlédl od své práce.
„Ano," Earwig si zeširoka zívl, až si málem rozpůlil hlavu. „Řekl jsem jí,
že jsi ztratil váček s bylinami. Pomohla mi hledat, ale nenašli jsme to. A tak
jsem našel několik jiných, napadlo mě, že by se ti třeba hodily." Šotek vytáhl z
kapes celou řadu měšců - většina z nich byla plná peněz - a položil je na stůl.
Byl mezi nimi i malý pergamenový svitek, ovázaný červenou stuhou.
„A co je tohle?" zeptal se Raistlin a zvedl to.
„Aha, to je od paní Shavas. Řekla, abych to dal Karamonovi."
Raistlin se podíval na postel, kde spal jeho bratr. Potom rozvázal stuhu a
rozmotal dopis.
Večeře. Zítra večer. Na soukromém místě, které znám jen já a kde bychom
mohli být sami. Po západu slunce pro tebe pošlu kočár.
Dopis byl podepsán Shavas.
Raistlin ho rychle položil, jako kdyby ho pálil.
Earwig si zatím připravil lehátko. „Ještě něco jsem zjistil," řekl a znovu si
zívl. „Mluvil o tom jeden voják se svým kámošem. Ten muž, co ho zabili, prý
neměl srdce!"
Raistlin se posadil a zíral na dopis.
„Jaké to pro něho bylo štěstí," řekl.
***
Když se Karamon probudil, zjistil, že jeho bratr usnul za stolem, hlavu položenou v knihách a v ruce mosazný sextant.
„Raiste?" řekl Karamon a mírně jím zatřásl.
Mág se lekl a rychle se posadil. „Ještě ne! Ještě není čas, musím nabrat víc
sil..."
„Raiste," řekl Karamon.
Mág zamrkal a rozhlédl se kolem sebe, přemýšleje, kde to vlastně je. Když
- 127 -
poznal pokoj i svého bratra, zavřel oči a povzdechl si.
„Jsi v pořádku? Vyspal ses alespoň trochu?"
„Moc ne," odpověděl Raistlin. „Ale to není důležité. Konečně vím přesný
čas."
„Čas čeho?"
„Kdy budou všechny tři měsíce v konvergenci," prohlásil vážně Raistlin.
Pod očima měl temné kruhy. „Máme přesně jeden den, jednu noc a ještě jeden
den. Zítra v noci, až bude tma nejtemnější, objeví se na obloze Velké Oko."
„Co tedy budeme dělat?"
„Nejdříve se podíváme po těch kočkách. Nechce se mi věřit, že jednoduše
zmizely z Krynnu. Až je najdeme, budeme mít v ruce klíč ke všem záhadám."
„A dnes v noci..."
Karamon začal poněkud váhavě, doufaje, že Raistlin zapomněl na jejich
včerejší rozhovor, anebo že si to rozmyslel. Karamon si jednoduše neuměl
představit sám sebe, jak žádá tu nádhernou ženu, aby s ním povečeřela. Nepochyboval o tom, že by se mu vysmála.
Jeho bratr ukázal na svitek ovázaný červenou stuhou. „Šotek to přinesl včera večer. Je to od paní Shavas."
Karamon cítil, jak se mu do tváře nahrnula krev. Vzal smotek, otevřel ho a
podíval se na něj. Nebylo třeba, aby jej svému bratrovi přečetl. Věděl, že se na
něj Raistlin podíval už včera večer.
Válečník si odkašlal. Měl by být spokojený, ale nebyl. Cítil po celém těle
chlad. „Je to jako... kdyby četla naše myšlenky."
„Že je to tak?" řekl Raistlin a vstal. „Probuď Earwiga. Budu ho potřebovat."
„Potřebovat?" Karamon se na něho překvapeně podíval.
„Ano." Raistlin se na svého bratra významně podíval. „Tedy přesněji, potřebuju vědět, kde je... a kde není."
Karamon tomu ani trochu nerozuměl, a tak jen pokrčil rameny a šel šotka
vzbudit.
***
Válečník neměl ani to nejmenší tušení, kde začít ztracené kočky hledat.
Nemohl chodit městem a volat: „Haló, čiči!" Ulice, které byly ještě včera
prázdné, se dnes hemžily lidmi. Všichni si vyprávěli o vraždě z předcházející
noci. Pokaždé však zmlkli, když zahlédli mága v červeném rouchu. Brzy nato
začali znovu, tentokrát však měli pro své obavy nějaký cíl.
„Byla to magie, co zabila našeho pána... Nikdo násilně nezemřel, dokud se
tu neobjevil kouzelník!... Určitě zabil i naše kočky!"
- 128 -
Karamon procházel ulicemi, pevně svíraje v ruce jílec svého meče, a vrhal
nevraživé pohledy na každého, kdo se odvážil mluvit příliš nahlas anebo se
odvážil o krok přiblížit k Raistlinovi. Ať už to byla aura tajemná, síla obklopující mága nebo výhružky silných paží či ostrá čepel válečníkova meče, nikdo
se neodvážil ani o krok přiblížit. Lidé před nimi uhýbali, mizeli v postranních
uličkách nebo se zavírali ve svých domech. Ale Karamon slyšel jejich tiché
výhrůžky a viděl v jejich tvářích nenávistné pohledy, když s bratrem prošli
kolem.
Byli asi půl míle od Barnstokova hostince a zamířili na. jednu ze tří hlavních ulic, když se náhle Raistlin zastavil.
„Teď vám povím instrukce. Earwigu, znám jedno kouzlo, které nás dovede
ke kočkám, ale abych je mohl provést, potřebuji jednu bylinu - nepeta cataria.
Až ji najdeš, setkáš se s námi v Barnstokově hostinci."
Earwig přiskočil k Raistlinovi a pevně ho chytil za ruku, až ho málem srazil k zemi. „Ne! Prosím, nenechávejte mě tady. Chtěl bych zůstat s vámi.
Když jsem sám, strašně se bojím!
„Hej, pusť!" řekl Karamon a tahal šotka od Raistlina. „Co to do tebe vjelo?
Šotkové se přece ničeho nebojí!"
„Nenechávejte mě tady, Karamone!" Earwig se pověsil válečníkovi na ruku
a nepustil se, přestože se ho Karamon snažil setřást. „Prosím, budu se chovat
slušně..."
Raistlin sáhl do kapsy a vytáhl hrst sušených růžových lístků. Ty rozsypal
nad šotkovou hlavou.
„Ast tasarak sinuralan krynawi," zamumlal.
Earwig náhle zívl a začal si mnout oči.
„Půůůůůůjdu..." šotek pustil Karamonovu paži a svalil se na nejbližším
chodníku.
„Co se stalo?" Karamon se sklonil nad svým malým přítelem.
„Je v pořádku, bratře," řekl Raistlin. „Jen spí." Earwig začal hlasitě chrápat.
„Polož ho tady na lavičku, ať na něho nikdo nešlápne," řekl Raistlin. „Nyní
můžeme pokračovat bez něj." Mág se podíval na prsten na šotkově ruce.
Karamon udělal, oč ho bratr požádal. Nechali Earwiga spokojeně pochrupávat před jedním obchodem s hyavou.
„Co to bylo za rostlinu, co jsi chtěl, aby ti přinesl? Nějaký druh koření?"
„Nepeta cataria," řekl mág a nepatrně se usmál. „Šanta kočičí."
Bratři se vydali ulicí, zdálo se, že jen nahlížejí do obchodů a výkladních
skříní. Ale všechny obchody byly prázdné, domy měly zavřená okna. Lidé se
jen toulali po ulicích a sdělovali si vzájemně své obavy a strach.
„Je to jako město v obležení," prohlásil Karamon.
„Přesně tak. A z téhož důvodu. Strach. Děs. A všimni si ještě něčeho," do- 129 -
dal „Nejsou tu žádné kočky. Nikde."
Karamon se kolem sebe rozhlédl. „Máš pravdu! Ještě jsem žádnou neviděl!
Copak všechny zmizely?"
„Myslím, že ne. Myslím, že se ukryly. Také se bojí."
Karamon přemýšlel o jejich osudu. Zdálo se, že Raistlin přesně ví, kam
jdou, a tak ho bez dalších pochyb následoval. Když uviděl před sebou park,
myslel si, že tomu konečně začíná rozumět. Byl to tentýž park, kde byl minulou noc zavražděn pan Manion. Nikdo tam nebyl. Lidé se tomu místu vyhýbali, jako kdyby tam řádil mor.
„Co tady děláme?" zeptal se znepokojeně Karamon, protože měl sám stejně
neklidný pocit.
Jeho bratr mu však neodpověděl. Zastavil se blízko lavičky, opřel se o hůl a
zadíval se na zválenou trávu.
Karamon začínal být nervózní; - vytáhl žlutou kuličku, kterou mu dala
Maggie, a začal si s ní hrát, aby zahnal tíživé myšlenky. Ale když si vzpomněl
na Maggii, nemohl se ubránit, aby nezačal myslet na Shavas. Věděl, že by se
měl na dnešní večer těšit - který muž by se netěšil na večer strávený s krásnou
ženou? Ale v hloubi Karamonovy duše byly černé myšlenky, že tu ženu využívá, že ji podvádí. Cítil nesmírný zmatek. Ani trochu se mu to nelíbilo a
zrovna se chystal Raistlinovi říct, že si to rozmyslel a že nikam nepůjde, když
vtom ucítil, jak ho někdo zlehka zatahal za ruku.
Karamon se podíval a uviděl černou kočku, jak stojí na zadních nohách a
hraje si s jeho kuličkou.
„Ahoj," řekl Karamon a sehnul se, aby kočku zvedl. - Zvíře uskočilo, natáhlo uši a začalo kroutit, ocáskem. Válečník pokrčil rameny, posadil se na
lavičku, přimhouřil oči a nastavil tvář ke slunci. Kočka se mu začala otírat o
nohy.
„Dobře, dobře. Budu tě hladit," řekl a sehnul se.
Kočka se obrátila a vykročila do parku, pak se zastavila a zadívala se na válečníka svýma bystrýma očima. Karamon potřásl hlavou. „Ty jsi mi ale podivné zvíře."
Raistlin jako by se probral z nějakého snu. Pozorně se na kočku zadíval.
„Není to ta stejná kočka, co se k nám připojila včera v noci? Ta, co ti seděla na rameni?"
„Myslím, že ano. Je to jediná černá kočka, kterou jsem ve městě viděl."
Raistlin kočku pozoroval. „Zdá se, že chce, abychom šli za ní.“
„Jak to můžeš říct?"
Kočka se rozběhla do parku, pak se otočila a vrátila se ke Karamonovi.
„Podíváme se, kam nás zavede," řekl Raistlin.
Kočka uběhla asi dvacet stop a zamířila kolem parku do západní části měs- 130 -
ta. Když se zdálo, že ji Karamon s Raistlinem ztratí z dohledu, zvíře se zastavilo, aby na ně trpělivě počkalo, a usadilo se na zemi. Když bratři kočku dohonili, zvedla se a rozběhla se tím stejným směrem.
„Kam myslíš, že nás chce zavést?" zeptal se Karamon.
„Kdybych to věděl, tak se za ní neženu," odsekl Raistlin.
Bratři procházeli jednou ulicí za druhou, až se nakonec ztratili ve spleti alejí, ulic a cestiček. Pokaždé, když byli několik kroků od kočky, rozběhlo se
zvíře kupředu, ale přesto zůstávalo v jejich dohledu. Za celou dobu nevydalo
jediný zvuk, jen se ohlíželo a jeho oči se ve světle slunce leskly jako modrý
krystal na Raistlinově holi.
Karamon zaklonil hlavu a zadíval se na oblohu. „Je téměř poledne," řekl.
„Ať už nás ta kočka vede kam chce, doufám, že tam brzy dojdeme."
„Myslím, že už tam budeme," řekl Raistlin. „Zdá se, že zvíře očividně
zrychlilo."
„Znáš tuhle část města?"
„Ne. A vsadím se, že ty také ne."
Karamon potřásl hlavou. Ocitli se v ulici lemované po obou stranách domy
a obchody. Všechny se však zdály být opuštěné a nepoužívané. Některé ulice,
které protínaly řadu domů jako velké šrámy, byly plné odpadků. Dokonce i
bílý kámen se tu zdál šedivý, opotřebovaný a starý.
„To je moc podivné," Raistlin si stáhl z hlavy kápi a podíval se do černých
oken.
„Tohle místo se zdá docela mrtvé," ozval se tiše Karamon, přestože široko
kolem nikdo nebyl.
„To je část města, která zemřela, ale nebyla nikdy pohřbena. Podívej, zdá
se, že náš přítel našel konečně to, co nám chtěl ukázat."
Černá kočka škrábala na kryt kanálu v jedné z postranních ulic. Obě dvojčata k ní pomalu došla. Tentokrát kočka neodběhla, jako to dělala předtím, ale
nepřestávala škrábat na poklop a hlasitě při tom mňoukat.
„Chce, abychom vlezli dovnitř," řekl Raistlin. Ukázal dlouhým prstem před
sebe a přikázal: „Zvedni mříž, Karamone."
Válečník se na svého bratra znepokojeně podíval. „Máme jít do kanálu? Jsi
si jistý, Raiste?"
Kočka znovu hlasitě zamňoukala.
„Udělej, co ti říkám!" zasyčel Raistlin.
Velký válečník se sehnul, uchopil kovový kryt oběma rukama a začal jej
zvedat. Svaly se mu při tom napínaly, tvář napětím zrudla a jeho výraz byl
napjatý a soustředěný. Po chvilce plát přece jen nadzvedl a odstrčil jej na stranu.
Kočka oba bratry pozorně sledovala, hlavu měla nakloněnou na stranu a tě- 131 -
kala očima po okolních ulicích. Pak bez sebemenšího varování skočila dovnitř
a zmizela v temnotě.
Karamon si z čela setřel pot a zadíval se do černé díry. Bylo to jako dívat se
do Propasti. Na chvilku si představil, jak se zevnitř vynořily ledové drápy,
uchopily ho a stáhly ho do říše smrti. Otřásl se a o krok ustoupil.
„Opravdu tam musíme jít?"
Raistlin přikývl, jeho tvář byla naprosto vážná. Zdálo se, že cítí totéž, co
jeho bratr. Ale přesto vykročil dopředu.
„Myslím, že bude lepší, když půjdu první," řekl Karamon.
Válečník se musel přinutit, aby přistoupil k okraji otvoru. Klekl si, několikrát se nadechl a pak vlezl dovnitř. Jeho nohy polkla temnota, pak pohltila i
jeho paže a nakonec hlavu.
Raistlin uchopil své roucho a připravil se na cestu do podzemí Mereklaru.
***
„Hej, ty! Buď budeš pít, nebo jdi pryč."
Earwig otevřel oči a uviděl před sebou nepříjemnou tvář majitele hostince,
jak na něho vrhá nepřátelské pohledy.
„Žádné lelkování."
„Já jsem nelelkoval," řekl popuzeně šotek. „Jenom jsem si zdřímnul. Ačkoli," - dodal a vyklepal si z vlasů růžové lístky, - „si nepamatuju, že bych si
někdy takhle zdřímnul. Možná ještě když jsem byl malý šotek. Ale včera v
noci jsem byl dlouho vzhůru, tak to to možná vysvětluje. Teď by mě ale moc
zajímalo, kde je Raistlin s Karamonem."
Ze začátku byl Earwig vyděšený, že nemůže najít své přátele, ale pak ho
nepříjemné pocity opustily a on se cítil mnohem lépe než za posledních několik dní. Malý nepříjemný hlásek uvnitř jeho duše přestal volat, aby udělal to či
ono. A navíc mu už ani nevyhrožoval, že když neudělá to, co po něm chce,
odtáhne ho na místo, kde nejsou žádné zámky na otvírání, žádné měšce ke
sbírání ani lidé, se kterými by se mohl seznamovat. Místo, kde by byla nekonečná nuda.
Nyní, když byl pryč od Raistlina a Karamona, cítil se volný a znovu šťastný a měl chuť dělat to, co má každý šotek nejraději: zkoumat.
Earwig vyrazil do ulic a se zájmem se kolem sebe rozhlížel. Někteří lidé,
kteří ho dávali do spojitosti s mágem, si mezi sebou šeptali, že ten malý mužík
se špičatýma ušima je určitě démon. Odtahovali se od něho, zamykali před
ním své děti a přivírali mu dveře před nosem.
„To je nezdvořilé," řekl Earwig, pokrčil rameny, pokračoval dál a poklepával dřevěnou prakovkou v pravidelném rytmu o zem.
- 132 -
„Tady jsem už jednou byl, že je to tak?" ptal se nahlas sám sebe. Došel na
křižovatku a nahlédl do jedné úzké aleje.
„Už si vzpomínám! Tady jsem byl tu první noc! To je ten hostinec, co jsem
tam potkal toho muže, který mě chtěl zabít, a tu dívku, co mě políbila."
Earwig došel na tržiště. Žádný z obchodů nebyl otevřený, jen několik nervózních lidí procházelo ulicí, aby vyřídilo své záležitosti a vrátilo se bezpečně
domů. „Haló, ty tam," ozval se jasný mladý hlas.
Earwig se otočil.
„Vzpomínáš si na mě? Tehdy v noci jsi mi pomohl. Neměla jsem příležitost se tě zeptat, jak se jmenuješ. Já jsem Kateřina. A ty?"
„Earwig, Earwig Páčidlo," řekl šotek a natáhl k ní malou ručku. Takhle se
Karamon chová k dívkám? pomyslel si šotek a snažil se si vzpomenout.
„Neměla jsem příležitost ti poděkovat. Utekl jsi dřív, než jsem stačila něco
říct. Mohla bych ti koupit něco k pití? Pracuju támhle," řekla Kateřina a ukázala k hostinci. „Naše specialita je Kamenné překvapení."
„Kamenné překvapení? O tom jsem nikdy neslyšel," odpověděl šotek.
„No, zkusili to i ti nejodvážnější dobrodruzi a přežili to," dodala Kateřina a
usmála se.
Hostinec byl stejně velký a špinavý, jak si jej šotek pamatoval. Podlaha byla politá pivem, nosné trámy na zdi byly ztrouchnivělé a opotřebované věkem.
Kateřina došla za bar a nalila do sklenice podivný likér. Když byl nápoj hotov,
postavila jej před šotka, který se zatím usadil na jednu z barových židliček.
Napil se a vyvalil oči. „To je Oslavovací punč!" vykřikl „Nebo něco tomu
moc podobnýho."
„Oslavovací punč? Co to je?" zeptala se Kateřina.
„To je nápoj, kterým šotkové oslavují, samozřejmě." -Earwig se kolem sebe rozhlédl. „Nevypadá to, že bys měla dneska moc práce."
V baru kromě šotka a mladé dívky nikdo nebyl.
„To je asi tou vraždou," pronesla zamyšleně Kateřina. „Všichni jsou k smrti vyděšení. Ale já říkám dobře mu tak."
„Ano, já si vzpomínám. To byl ten muž, co tě uhodil," řekl Earwig a napil
se z poháru.
„Víš, je to docela zábavné. Pan Manion sem často chodil, zpravidla už přišel opilý, ale byl vždycky gentleman. Mnohokrát jsem se musela postarat, aby
se bezpečně dostal domů. Ale před několika týdny se hrozně změnil. Začal být
- " dívka se zamračila - „krutý a zlý. To bylo tehdy, když začal nosit ten náhrdelník, přesně ten, co máš na krku ty."
„Jaký náhrdelník? Aha, tenhle," řekl Earwig a podíval se na stříbrný amulet
ve tvaru kočičí lebky s rubínovýma očima.
„Ale ty se snad nezměníš jako on, že ne?"
- 133 -
„Jejda! A ty si myslíš, že by to šlo?" zeptal se nadšeně Earwig.
Kateřina se začala smát. „Ne, je mi líto, ale to si opravdu nemyslím."
„Věděl jsem to," povzdechl si šotek. Začal si otáčet prstýnkem kolem prstu
a přemýšlel, co všechno by měl té dívce říct. Nakonec vybral podle svého
názoru tu nejvhodnější myšlenku a řekl: „A co takové pěkné děvče, jako jsi ty,
dělá na tak hrozném místě?"
Kateřina se uchichtla. „Je to moje práce. Tedy přesněji jedna z nich."
„Kolik jich ještě máš?"
„Dvě nebo tři, to záleží na tom, jak jdou obchody. Pracuju také v hostinci s
hyavou na Západní ulici."
„Doufám, že to tam není tak hrozné jako tady."
„Pch! Dokážu se o sebe postarat. Vsadím se, že ty jsi byl na spoustě takových míst," řekla zamyšleně Kateřina.
„To ano. Procestoval jsem celý Krynn, Jižní Ergot, Severní Ergot, Solamnii..."
„Já jsem nikdy na žádném z těch míst nebyla."
Earwig se pozorně zadíval na ženu stojící za barem. Byla silná, měla svalnaté paže. Šotek věřil tomu, že by si dokázala poradit v každé situaci.
„Připomínáš mi někoho, koho jsem znal. Ta dívka se jmenovala Kitiara."
„Opravdu? Jaká byla?"
„Je znamenitá válečnice," řekl šotek.
Kateřina se zatvářila poněkud zmateně. „Díky, Earwigu. Myslím..."
„Vypadá to, že odsud chceš odejít," řekl šotek a několikrát se zhluboka napil. „Proč se jednoduše nesebereš a nejdeš?"
„Nemám žádné peníze."
„K cestování žádné nepotřebuješ! Vše, co potřebuješ, je prakovka a dobrá
písnička do kroku," zasmál se Earwig a roztočil prakovku nad hlavou. Cítil se
opravdu moc dobře. Nevzpomínal si, kdy mu naposledy bylo tak příjemně.
Kateřina pokrčila rameny a zamračila se. Opřela se lokty o polici.
„Je mi to líto, Kateřino. Nechtěl jsem, aby ses cítila nešťastná." Earwig se
začal přehrabovat v kapsách a nakonec z jedné z nich něco vytáhl - byl to smotaný drát s korálkem uprostřed. „Tady. Chtěl bych, aby sis to ode mě vzala."
Barmanka se usmála a natáhla se pro nevšední dárek. Podržela smotaný
drátek na světle a fascinovaně si jej prohlížela. „Co je to?"
„Já nevím. Našel jsem to, když jsem byl se svými přáteli za dobrodružstvím. Často se spolu vydáváme na dobrodružné cesty, moji přátelé a já. Jeden
z nich je kouzelník," řekl důležitě šotek.
„To je opravdu ohromující, Earwigu," řekla Kateřina, zírajíc na šotkův dárek. „Když se na to podíváš zblízka, zdá se, že je na korálku něco napsáno!"
Earwig slyšel, jak se za ním otevřely dveře, ale neotočil se. Snažil se
- 134 -
vzpomenout, jak to Karamon dělal, že ho dívky líbaly. Kateřina zvedla hlavu a
rychle ukryla drátek do kapsy. Přikývla a pak se naklonila přes bar, aby byla
její tvář blízko šotkovy.
„Vyprávěj mi o svých přátelích," řekla. „Vyprávěj mi o tom mágovi. Moc
ráda bych se s ním seznámila."
„O Raistlinovi a Karamonovi? Narodili se ve městě zvaném Útěšín. Karamon je velký a mocný válečník. Jeho svaly jsou velké jako... asi jako tohle."
Šotek se rozhlédl a ukázal na sud s pivem, stojící opodál v koutě. „Viděl jsem
ho, jak přesekl dvacet mužů vejpůl jediným úderem!
„Ne! Opravdu?" Kateřina vypadala nervózně. Musela se nutit, aby se na
šotka pozorně dívala.
Earwig zamrkal. Naklonil se k ní, jako kdyby jí něco tajného chtěl sdělit.
„Nedívej se, Kate... Kateř... no, to je jedno. Ale vaše zdi se točí dokola."
„Potřebuješ ještě jeden pohár, to je celé. - Řekni mi o svém druhém příteli."
„Můj druhý přítel se jmenuje... Raistlin. Má kůži, která září jako zlato a oči
ve tvaru přesýpacích hodin. - Vidí smrt," řekl vážné šotek a ponořil nos do
plného poháru. „Ale i když to zní možná děsivě, jeho kouzla jsou ještě daleko
děsivější. Je tak mocný, že by dokázal zničit každého nepřítele."
„Kdysi tady jeden kouzelník byl. Žil v horách na východě," řekla Kateřina
a rychle se podívala za šotka.
„A jak se jmenoval?"
„Nikdo neví, ale říkalo se, že jeho jeskyně tam pořád ještě je. Je blízko u
řady kamenů, které vypadají jako velká tlapa."
Stěny se otáčely čím dál rychleji a nyní se k nim k Earwigovu překvapení
připojil i strop. Posadil se na stoličku a rozhlížel se kolem sebe tak dlouho, až
se ke stěnám a stropu přidala i jeho židle. Šotek se otáčel v divokém tanci,
když vtom si všiml, že se ocitl na zemi.
Nad ním se tyčil muž v černém koženém oblečení. -Klekl si k němu, uchopil ho silnou rukou a hodil si ho přes mohutné rameno.
„Neublížíš mu?" Kateřinin hlas se vznášel nad šotkem jako milostný mrak.
„Ne," ozvala se chraptivá odpověď. „Jak nám řekl náš pán. Ten malý chlapík je v nebezpečí, když nosí tak otevřeně na krku tenhle náhrdelník. Chceme
ho jen ochránit, nic víc. Díky za pomoc."
Earwig se natřásal nahoru a dolů na mužově rameni a začala se mu nepříjemně motat hlava. Očima podlitýma krví se díval za Kateřinou, která se zdála
čím dál menší.
„Ještě jeden Oslavovací punč... na cestu!" zvolal šotek a pak omdlel.
***
- 135 -
„Uf!"
„Co je to, Karamone?"
„Zdá se, že tudy teče nějaký pramen! Je úplně ledový. Raději tě ponesu."
Raistlin sešel ze schodů a ponořil se po kotníky do vody. „To je nesmysl!
O mě si nemusíš dělat starosti. Je mi dobře."
Karamon se zadíval do temnoty a pokusil se zahlédnout svého bratra.
„Jsi si jistý? Chci jen říct, že vím, jak nenávidíš chlad a vlhko."
„Jak jsem řekl, je mi dobře," odsekl podrážděně mág. „Když ti to vlhko tak
vadí, nechceš, abych tě vzal na záda já?"
„Ovšemže ne!" Karamon se cítil jako hlupák.
„Širak!"
Světlo z Magiovy hole osvítilo podzemní tunel. Před nimi se klikatila temná chodba. Okolní zdi se leskly vlhkem.
„Páchne to tu," řekl Karamon. „Ale ne tak, jak bych čekal, že to bude
páchnout v odpadu. Páchne to jako... jako železo." Zdálo se mu to nemožné.
„Nebo krev," dodal tiše Raistlin.
„Jo."
Nebylo tu ani dost místa, aby se Karamon mohl rozmáchnout mečem, a tak
vytáhl jen malou dýku. Čepel se ve světle magické hole jasně leskla.
„Myslím, že to není žádná odpadní chodba, ale spojnice k podzemním vodám," dodal Raistlin.
Kočka netrpělivě zamňoukala a mág vykročil za ní, předešel tak svého bratra. Karamon se chystal protestovat -když se společně vydávali do nebezpečí,
pokaždé šel první. Ale pak si vzpomněl, že Raistlin nese světlo, a tak se držel
těsně za ním.
Kočka šla nyní pomalu, aby se ujistila, že se její společníci neztratí v něčem, co Karamon trefně nazval podzemním labyrintem. Zdálo se, že kočka
nemá vodu o nic raději než válečník, protože si po každém kroku pečlivě
oklepala tlapky, než je zase ponořila do vody.
Zdálo se, že už jdou několik mil, přestože něco Karamonovi napovídalo, že
tak velká vzdálenost to rozhodně nebyla.
„Co říkáš, Karamone?"
„Říkal jsem, že by se nám tu hodil trpaslík," odpověděl válečník. „Přál
bych si, abych lépe viděl! Každou chvilku by na nás mohlo něco skočit!"
„Nezdá se mi, že by nám tady dole něco hrozilo. Jediný pocit, jaký z tohoto
místa mám je, že je velmi... velmi staré.
„Staré a zapomenuté."
„S tím souhlasím, milý bratře. Je to velmi neobvyklé."
Šli dál a dál. Chladná voda prosakovala Karamonovými botami. Začínal se
třást zimou a přemýšlel, jak je asi jeho bratrovi, věděl, že musí mít plášť úplně
- 136 -
mokrý. Válečník to věděl víc jak jistě, než aby se na to svého bratra musel
ptát. Kočka náhle zahnula a rozběhla se do další chodby. Ta byla stejně chladná a stejně temná. Karamon chvilku váhal, když vtom kočka znovu zamňoukala, aby si pospíšili.
Raistlin bez otálení pokračoval, hůl držel v úrovni očí, protože ji díky nízkému stropu nemohl zvednut výš.
„Pojď, Karamone. Nezdržuj se!"
Došli na další rozcestí a černá kočka zatočila doleva, rozběhla se a cákala
kolem sebe vodu. Také oba bratři přidali do kroku, hnáni zvědavostí.
„...který zabil kočku," řekl Karamon pod vousy.
Tunely se proměnily ve zmatené bludiště s neznámým účelem. Raistlin
namířil holí dopředu, aby její světlo proniklo co nejdál temnotou. Karamon se
prodíral vodou za ním. Všiml si přitom, že zdi se poněkud změnily. Jako kdyby už nebyly tak vlhké.
„Podívej se!" vydechl náhle Raistlin a natáhl hůl před sebe.
Zeď byla pokryta kresbami, rytinami a podivnými symboly, kterým ani jeden z bratrů nerozuměl. Pokračovali rychle dál. Doleva a doprava, rovně a
zase zpátky, nakonec je točitý tunel zavedl do chodby vedoucí k šikmé ploše.
Kočka pokračovala čím dál rychleji. Bratři zatočili za roh a náhle se s vytřeštěnýma očima zastavili.
„Ve jménu Propasti!" vykřikl hlasitě Karamon a opřel se jednou rukou o
vlhkou kamennou zeď.
Raistlin neřekl nic, jen se díval ve směru světla magické hole. Černá kočka
se obrátila tváří k nim, její oči ve světle hole zářily jako rudé uhlíky.
Jeskyně, ve které se nacházeli, byla obrovská - musela měřit nejméně sto
stop na délku - a z ní pak vybíhala celá řada různých chodbiček. Malé potůčky
vytvářely v jeskyni olejovitě se lesknoucí jezírka. A všude, kam se podívali,
byly mereklarské kočky. Tisíce koček tu mlčky ležely, aniž se některá z nich
pohnula. Raistlin si klekl a přidržel hůl u nejbližších zvířat.
„Podívej se," řekl a ukázal před sebe.
Z tlamičky a z nosu každé kočky vytékal malý pramínek krve.
„Všechny jsou mrtvé!" vydechl Karamon.
Raistlin si pozorně prohlédl několik malých tělíček. Položil na ně svou vyzáblou zlatou ruku a jemně je pohladil po srsti. Pak přistoupil k dalším tělům.
Tu a tam některé z koček zvedl hlavu a podíval se jí do lesklých očí.
„Já to nechápu," řekl tiše Karamon. „Co je jen mohlo zabít? Snad ne nějaký
jed?"
„Ony ale nejsou mrtvé."
„Mně se zdá, že jsou mrtvé."
„Ujišťuji tě, že jsou docela živé. Ale jejich duše jsou pryč."
- 137 -
Karamon přistoupil k nejbližší kočce a dotkl se její husté srsti. Zjistil, že její tělo je teplé a že jí tluče srdce. Zdálo se však, jako by ani nedýchala.
Náhle se před ním objevila kočka a prskala na něj.
„Dobrá." Karamon vstal a o krok ustoupil. „Nechci jim ublížit. Máš pravdu, Raiste! Opravdu jsou živé!"
„Abych odpověděl na tvou otázku, jestli byly otráveny, pak věz, že nebyly.
Neznám žádný jed, který by udělal něco podobného."
„Tak co se tedy stalo?"
„No, jediná odpověď, jaká mě napadá, je magie, ačkoli kouzlo, které by tohle způsobilo, je mi úplně neznámé."
Karamon se zamyslel a po chvilce řekl: „Takže ty si myslíš, že tohle je dílo
nějakého kouzelníka?"
„Mimořádně mocného kouzelníka. Možná ještě mocnějšího, než je sám
Par-Salian."
Karamon se otřásl, když si vzpomněl na schopnosti pána z Věže Vysoké
magie.
Černá kočka pozorně poslouchala rozhovor obou bratrů, aniž by z nich na
jedinou chvilku spustila oči.
Raistlin zvedl paže a začal odříkávat podivná magická slova. Jeskyně se
rozzářila - fialová aura zakryla všechno, dokonce i chodbu, kterou sem před
okamžikem vstoupili.
„Tak," řekl spokojeně mág. „Teď se můžeme vrátit, kdykoli budeme chtít."
Otočil se a vyrazil.
„Ale...“
„Tady už se nedá nic dělat. Nemohu ty kočky zachránit. Musím se vrátit
zpět do svého pokoje a přemýšlet. A ty, jestli si dobře vzpomínám, máš dneska
večer důležitou schůzku." Raistlin vyrazil do chodby.
Karamon stál, díval se zpátky a u srdce cítil nesmírný smutek. Vytáhl z
kapsy malou žlutou kuličku a položil ji na krví potřísněnou zem.
„Je mi to moc líto," řekl a obrátil se na černou kočku, ale ta byla pryč.
- 138 -
Kapitola 16
„ZAJÍMALO BY MĚ, KDE JE EARWIG. MOŽNÁ se ztratil," řekl Karamon, když uklízel pokoj. Jeho matka ho vždycky měla k tomu, aby si po sobe
uklízel, a válečník o tento zvyk nechtěl přijít.
„Šotkové se nikdy neztratí, možná právě proto, že nikdy skutečně nevědí,
kde vlastně jsou."
Raistlin seděl za stolem u okna a zapisoval něco na kousek pergamenu.
Když si Karamon poradil se svými věcmi, pustil se do uklízení bratrových.
Také mág nechtěl, aby od tohoto starého zvyku upustil.
„Co to děláš?"
Mág měl kápi staženou dozadu a odpolední slunce se odráželo od jeho zlaté
pleti. Odložil na chvilku pero a pokradmu se podíval na svého bratra. Pak se
dal znovu do práce.
„Jestli to opravdu musíš vědět, chci požádat paní Shavas, aby mě dnes v
noci pustila do své knihovny."
„To je ohromné!" řekl srdečně Karamon a očividně se mu ulevilo.
„Proč ten tón, milý bratře?"
„Já jen... myslel jsem..."
„Myslel sis, že se chci vkrást do jejího domu jako nějaký zloděj?"
„No..." začal neklidně válečník.
„Nebuď blázen, Karamone."
Velký muž ztichl. Obvykle to byl jeho bratr, kdo vynikal větší intuicí, ale
Karamon tentokrát přesně věděl, co cítí. Ostré bodnutí žárlivosti zanechalo v
jeho duši hluboké rány.
Raistlin dokončil své psaní, posadil se a čekal, až zaschne inkoust. Vtom
někdo zaklepal na dveře.
„Ty někoho čekáš?" zeptal se Raistlin.
„Ne," řekl válečník a vytáhl z pochvy meč. „A ty?"
„Ne. Vstupte!" zavolal Raistlin.
Posel místo toho, aby vešel, jenom prostrčil něco pod dveřmi a jeho kroky
se rychle vzdalovaly.
Mág vzkaz zvedl a rozlomil voskovou pečeť. Obrátil se na světlo k oknu,
přidržel si pergamen oběma rukama a začal číst.
„Co je to?" zeptal se válečník, stále ještě svíraje meč v ruce.
„Je to dopis od paní Shavas. Čeká na tebe dole," řekl Raistlin.
Karamon si všiml, že se mágovi třesou ruce. „Ještě něco?"
Raistlin zmačkal vzkaz do kuličky. „Také se tam říká, že dnes v noci mohu
- 139 -
použít knihovnu."
***
„Jsem moc ráda, že jsi mé pozvání na dnešní večer přijal, Karamone," řekla mereklarská radní.
Seděli v jejím soukromém kočáře, řízeném jejím osobním kočím.
„Po - po - potěšení je na mé straně," vykoktal Karamon a pohlédl na svou
společnici, sedící v kočáře proti němu.
Shavas na sobě měla podobné šaty, jaké si oblékla tu noc, co se s nimi setkala poprvé, až na to, že tyto šaty odhalovaly její půvabná ramena, přes která
měla přehozenou černou hedvábnou šálu s vyšitým vzorem na každém konci.
Na krku jí visel velký opálový přívěsek.
„Je ti zima, má paní? Vezmi si můj plášť," nabízel se válečník, aby se projevil jako gentleman.
Než Shavas stačila odpovědět, rozepnul si přezku na rameni a neohrabaně
jí přehodil plášť přes ramena. Když jí jej narovnával, nechtěně se dotknul jejího hrdla. Měla pleť tak krásně hladkou! Cítil pod svými prsty teplo jejího těla.
„Omlouvám se," řekl, zrudl a posadil se zpátky na sedačku.
Shavas se usmála a narovnala si plášť kolem sebe. Červená podšívka válečníkova pláště způsobila, že žena sedící před ním vypadala přímo magicky.
Chovám se jako hlupák, pomyslel si Karamon, přesně jak to řekl Raistlin.
Proč se nemohu uklidnit, když jsem s ní? Ještě nikdy jsem nic podobného s
žádnou jinou ženou nezažil. Je to proto, že je dáma - opravdová dáma. Ta
nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Vypadá přesně jako královské ženy z příběhů o Solamnijských rytířích. Sturme, můj starý příteli, jak by ses zachoval?
Jak se rytíř chová ke skutečné dámě?
„Moc se omlouvám. Chovám se jako idiot, ale nemohu si pomoci. Jsi tak
krásná!" vykoktal ze sebe Karamon.
„Děkuji ti, můj statečný válečníku," řekla Shavas. Téměř ostýchavě natáhla
ruku a jemně se dotkla jeho dlaně. Karamon se zachvěl. „Jsem tak ráda, že jsi
souhlasil, že se mnou strávíš dnešní večer. Pomůže mi to zapomenout na...
na..."
Žena se otřásla a její tvář zbledla.
„Nemluv o tom," řekl Karamon rozhodně.
„Ne, máš pravdu. Nebudu." Shavas zvedla statečně hlavu. „A navíc se nemám čeho bát, není to tak? Ne když mám tebe po svém boku."
„Raději bych zemřel, než bych dovolil, aby ti někdo ublížil, paní Shavas."
Radní se usmála nad srdečností ve válečníkové hlase. Vložila svou dlaň do
jeho a pevně objala jeho silné prsty. „Díky," řekla, „ale raději bych, abys zů- 140 -
stal naživu!"
Karamon ucítil nesmírnou touhu. Krev se mu vařila v žilách. Všechny myšlenky na královské dámy zmizely. Ona byla jen žena a on věděl, co má dělat.
Pokusil se přitáhnut si ji blíž, ale ona náhle vytrhla svou ruku z jeho. Opřela se
dozadu a podívala se z okna. Karamon zahnal svou touhu a pomyslel si, že
nejlepší bude, když udělá totéž co ona.
Městská světla zářila jako pokaždé - vypadala jako hvězdy visící nízko nad
městem. Ulicemi Mereklaru se tu a tam potloukalo několik lidí. Když uviděli
kočár, stáhli si čepice z hlavy a hluboce se uklonili. Karamon sledoval, jak se
paní Shavas na měšťany usmála a na oplátku přikývla. Ale její úsměv se mu
zdál být nucený.
Kočár zatočil v další ulici doleva a vjel do velkého parku, chráněného plotem z hustých keřů a stromů. Na druhém konci parku stál malý dům.
„To je to místo, kam jedeme?" zeptal se Karamon a srdce mu začalo prudce
bít. Zdálo se být zcela opuštěné.
„Jestli se ti nelíbí, můžeme jet někam jinam," řekla Shavas.
„Ach ne. To je... v pořádku," odpověděl válečník.
Kočár dojel až před dům a Karamon vystoupil a podal Shavas ruku. Chytil
ji kolem štíhlého pasu, a než ji postavil na zem, přitiskl si její teplé tělo k sobě.
Její černá šála se třepotala ve větru jako křídla.
„Díky, Karamone," řekla a na chvíli se k němu přitiskla.
„Dobrý večer, radní Shavas. Jsem moc rád, že jsi dorazila včas," řekl někdo
vysokým hlasem.
Karamona to překvapilo a začal se kolem sebe rozhlížet. Za ním stál hubený muž v černém kabátě. Bylo zřetelně vidět, že je nervózní, protože těkal
očima ze strany na stranu. „Jsi si jistá, že chceš večeřet dnes večer právě zde,
má paní? Sloužící odmítli po setmění opustit své do-my a...
„Děkuji ti, Robere, to bude v pořádku," přerušila ho klidně Shavas.
„Mohu vám ukázat cestu, madam?" zeptal se Robere a sepnul ruce.
Radní potřásla hlavou a mírně se usmála. „Ne, myslím, že si poradíme sami."
„Dobře, madam," odpověděl Robere, otočil se a bez dalšího slova odešel.
„Nečekej," řekla Shavas svému kočímu.
„Kdy se pro vás mám vrátit, má paní?"
Shavas se po očku podívala na Karamona. „Zítra ráno," řekla klidně.
Karamon měl pocit, že ho jeho tlukoucí srdce zadusí.
Společně obešli malý dům, o kterém podle vůně usoudil, že to je kuchyň.
Vstoupili do míst, která se zdála být vchodem do parku. Válečník se přizpůsobil temnotě, a když uviděl na trávě rozprostřený bílý ubrus, pochopil, že budou
jíst venku. Neklidně se kolem sebe rozhlédl. Bylo to dokonalé místo pro lest.
- 141 -
Když si vzpomněl na mrtvolu, kterou viděl předcházející noc, málem se otočil
a vzal nohy na ramena. Shavas ho vzala za ruku a přistoupila blíž k němu.
„Tohle je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Cítím se tady mnohem...
klidnější... než doma," zašeptala Karamonovi do ucha a přitiskla svou tvář k
jeho.
Když přijeli, bylo už všechno připravené. Robere přidal několik černých
polštářů a rozmístil je kolem bílého ubrusu. Stříbrné svíčky stálý uprostřed a
šířily kolem sebe slabé světlo. Na talířích a miskách bylo čerstvé ovoce a teplé
jídlo. Dva skleněné poháry byly plné červeného vína a čekaly jen, až se z nich
někdo napije.
Shavas dovedla Karamona k prostřenému ubrusu. Pustila jeho ruku a dosedla na polštář naproti němu a pohodlně se natáhla.
„Prosím, posaď se," řekla a ukázala na další polštář.
Válečník se neohrabaně usadil a složil pod sebou nohy křížem.
„Vypadáš skvěle, Karamone," řekla Shavas a Karamona polilo horko.
„Děkuji," řekl a přemýšlel, jestli by jí měl kompliment vrátit, anebo ho jenom mlčky přijmout. „Vybrala jsi velmi hezké místo. Je tak... no..."
„Soukromé," dokončila za něho Shavas. „Jako mereklarská radní jsem stále
na očích veřejnosti. Ale i já mám své potřeby a jedna z nich je příležitostná
touha po nerušeném soukromí."
„Zdá se, že vedeš velmi rušný společenský život," řekl Karamon a napil se
vína.
„Ano, velmi rušný a velmi... osamělý."
Shavas sklopila oči. Její řasy vrhaly na tvář dlouhé stíny a po tvářích jí začaly stékat slzy. Karamon toužil ji vzít do náruče, ale nemohl přijít na to, jak
by obešel talíře plné jídla.
Shavas se zadívala do poháru s vínem a nastavila jej do světla svíček. Pak
náhle prudce zamrkala, zamračila se a potřásla hlavou, jako kdyby se právě
probudila ze sna.
„Připíjím na tebe a tvého bratra," řekla jasně.
„A na náš úspěch," přidal se Karamon.
Zdálo se, že jeho poznámka ji překvapila. „Ale ovšem," řekla. „Na...
úspěch."
Napili se oba současně. Karamon by býval jedním pohybem vyprázdnil
svůj pohár, ale když se podíval na svou společnici, která se jen trochu napila a
položila sklenici zpátky, učinil totéž.
„Máš hlad?" zeptala se, natáhla se přes prostírání a podala Karamonovi talíř.
Bez dalších otázek mu na něj dala kousek masa, ovoce a rybu. Také pro sebe si kousek vzala, ačkoli zdaleka ne tolik, kolik toho naložila válečníkovi.
- 142 -
Karamon se začal rozhlížet po vidličce a lžíci, a když je nenašel, začal si
dělat starosti, zda na něco nezapomněl. Shavas viděla jeho rozpaky.
„Můžeš jíst rukama, Karamone. Nikdo tady není. Jsme úplně sami."
Vzala si z misky jahodu, pomalu ji přiblížila k ústům a začala z ní olizovat
sladkou šťávu. Válečník se na ni díval a cítil ve tvářích horkost. Než se posadil, měl hlad, ale nyní pochyboval, že bude schopen sníst jen jediné sousto.
Ještě nikdy v životě nechtěl žádnou ženu tak jako Shavas.
V průběhu jídla ani jeden z nich nepromluvil. Zdálo se, že oba čekají na to,
co bude potom.
Když skončili, Shavas si otřela ruce do hedvábného ubrousku. Odkudsi se
vynořil Robere a začal odklízet talíře.
„Až s tím budeš hotov, můžeš jít," řekla Shavas a podívala se na Karamona.
„Děkuji, má paní," řekl Robere, kterému se očividně ulevilo.
„Tak, Karamone, o čem bychom si měli povídat?" řekla Shavas.
„Povídat?" zeptal se válečník a v jeho hlase bylo cítit zklamání. Měl na
mysli něco jiného. „Já nevím. O čem by sis chtěla povídat?"
Shavas si nalila další sklenici vína. „Vyprávěj mi o sobě. Vyprávěj mi o
svých dobrodružstvích."
Válečník si vzpomněl na jeden příběh, který obvykle vyprávěl v hostinci. O
krvi a vnitřnostech a oceli. „Pochybuji, že by tě některý z mých příběhů dokázal pobavit, má paní," zamumlal a téměř převrhl svůj pohár s vínem. Rychle
jej vzal a dopil poslední doušek vína, co mu zbyl na dně.
„Možná bys byl překvapený," řekla Shavas. „Ale když nechceš vyprávět o
bitvách, tak mi řekni něco o svém bratrovi. Vyprávěj mi o Raistlinovi."
Aha! pomyslel si Karamon a zachvátila ho vlna žárlivosti. Konečně odhalil
její skutečný zájem! „Raist? Co ti o něm mám vyprávět?"
„Řekni mi, jaký je? Je velmi mladý na to, jakou má sílu, není to tak?"
„Je to nejmladší mág, který podstoupil Zkoušku ve Věži Vysoké magie,"
řekl neochotně Karamon, protože netoužil vzpomínat nebo dokonce mluvit o
těch strašných časech.
„Opravdu?" zeptala se Shavas. „To musela být děsivá zkušenost."
„Ano, byla. Ti, kteří zkoušku nesplní, zemřou."
Shavas viděla, že mu rozhovor není příjemný, a tak se usmála a změnila
téma hovoru.
„Už jste se svým bratrem na cestách dlouho?"
„Cestujeme celý život," řekl Karamon tiše a díval se do prázdného poháru,
který svíral v ruce. „Nikdy jsme se nerozdělili."
„Až na chvíle, kdy každý z vás jde za tím, po čem touží."
Shavas pomalu vstala. Zvedla ruce, vytáhla si z vlasů zlatou sponu a roz- 143 -
pustila kaskádu hustých vlasů.
Karamon ji tiše sledoval a cítil takovou touhu, až mu to působilo bolest.
„Já jen toužím slyšet zpěv ženské koruny a toužím si hrát s jejími lesklými vlasy," zašeptal.
Shavas se sklonila a klekla si k svému hostu. Přiblížila tvář ke Karamonovým ústům a schoulila se v jeho náruči. „To je krásné. To sis vymyslel?"
„Ne," odpověděl válečník, sevřel ji ve svých mohutných pažích a položil ji
vedle sebe do trávy. „Kdysi to říkal Raistlin. Myslím, že to vyčetl z nějaké
knihy. On... hodně... čte."
Shavas zvedla ruku a pohladila ho po tváři, její dokonale tvarované nehty
přejely po jeho drsné kůži.
„Řekni mi to ještě jednou, Karamone," zašeptala.
Ale on věděl, že ve skutečnosti to vůbec slyšet nechtěla.
A to bylo dobře, protože on si při nejlepší vůli nemohl vzpomenout.
***
Raistlin seděl na pohovce v Shavasině knihově a bezmyšlenkovitě listoval
v knize, kterou si před dvěma dny prohlížel Karamon. Nebylo tam nic než
prázdné stránky, a tak ji odhodil stranou.
Radní ponechala dveře od svého domu otevřené, aby mohl mág vstoupit
dovnitř. Raistlin, znaje velmi dobře Karamona, usoudil, že paní domu nebude
zpátky dřív než druhého dne ráno. Mág uhasil malý plamínek žárlivosti, který
hrozil, že se rozpoutá do neuhasitelného ohně.
„Magie," řekl sám sobě. „Nikdy nezapomínej, co je důležité."
Raistlin vstal a připravil k pronesení zaklínadla. Začínalo tichým mumláním, pak přešel do nepopsatelné písně, která zaplnila pokoj. Doširoka otevřel
pravou dlaň a zase ji sevřel, pak natáhl prsty a začal nabírat sílu Krynnu. Zvedl
černou hůl vysoko nad hlavu, narovnal paži, pak hůl pomalu opíral o své tělo a
zahnul ji do velkého oblouku.
Jako odpověď na kouzlo začaly tři knihy zářit.
Raistlin věděl, že kouzlo dlouho nepotrvá, a tak si v paměti zaznamenal
umístění těch tří knih a posadil se zpátky na pohovku. Zhluboka se nadechl a
podíval se na svůj poklad. Tělo ho samou touhou bolelo.
Pomalu se uklidnil, pak vstal a vykročil k policím s knihami. Natáhl třesoucí se ruku a vzal první knihu. Na obalu stál nápis Mereklar a pod ním bylo:
Pán koček.
„Co je to?" Raistlin si pozorně prohlédl obal a pak se zamračil. Vypadalo
to, jako kdyby někdo připsal druhou půlku nadpisu ve spěchu, jako kdyby
dostal knihvazač pokyn až na poslední chvíli. Raistlin položil knihu na stůl
- 144 -
vedle krbu a posadil se do dřevěného křesla. Otevřel knihu na první straně. V
červeném, modrém a zlatém osvětlení bylo vidět písmo, napsané bezejmenným bakalářem před dávnými časy.
Původ Mereklaru je neznámý a zůstane neznámý tak dlouho, dokud nebude
potřeba toto tajemství odhalit. Důvod, proč bylo město postaveno, je však
zřejmý a neměnný a několik vyvolených tento důvod zná. Musí tu žít kočky,
pročež důvod bude odhalen, až nastane ten správný čas.
„To je ale nesmysl!" vyštěkl mág. „Čekal jsem magickou knihu a ne cestovního průvodce!"
Obrátil na další stranu a našel obrázek muže černé pleti, oblečeného v černých šatech, jak stojí před ohořelými troskami města. Blesk na oranžové obloze osvětloval tři měsíce v konstelaci Velkého Oka. Raistlinovi připadaly ulice
povědomé, ale nedokázal si okamžitě vzpomenout, odkud je zná. Pod obrázkem stál nápis vepsaný velkými písmeny: Pán koček ve své říši zoufalství,
čekající, až se brána otevře.
„To je zajímavé. Velmi zajímavé," řekl Raistlin a jeho zlost byla tatam. Začal opatrně obracet stránky, jednu po druhé, až došel na konec knihy. „Tohle
samozřejmě staví záhadné záležitosti do úplně jiného světla."
Pán koček přivede své démony... povede kočky proti světu... zničí město,
stojící už od dob prvních bohů... zabije ty, kteří by chtěli uškodit jeho nadvládě... prostředníky zla.
Když Raistlin došel do konce, zamyšleně si přiložil ukazováček na rty.
Rozhodně to bylo zajímavé, ale nebyla to magická kniha. Proč tedy jeho kouzlo označilo právě tuto knihu? „Ještě se mi nic podobného nestalo. Čemu mám
věřit? Legendám města, nebo faktům v této knize?"
Vrátil knihu zpět do police a přistoupil k další, kterou předtím objevil.
Když zvedl ruku k nejvyšší polici, všiml si jiné knihy.
Na jejím obalu stál název Tanis Půlelf.
„To je ohromné, ale naneštěstí to pro mě není důležité," prohlásil Raistlin.
Vzal si knihu, kterou měl původně v úmyslu číst, a vrátil se ke stolu, obrátil
tvrdé černé desky a otevřel svazek na první straně.
Úvahy mága Ali Azry z Města z bílého kamene.
„Ale!" vydechl vzrušeně Raistlin. Příběhy o údajně šíleném kouzelníkovi
Ali Azrovi patřily mezi nejoblíbenější, byla v nich kombinace magických
textů a zajímavých příběhů. Četl je přes zákaz svého mistra, který tvrdil, že
obsah je příliš nebezpečný pro tak mladého učedníka magie. Ale to Raistlina
nezastavilo, techniky mága Azry ho fascinovaly, ačkoli jeho styl byl poněkud
podivný.
Studoval jsem kameny Mereklaru déle, než jsem studoval pilíře pevnosti Isclan.
- 145 -
Raistlin se usmál při vzpomínce na pevnost Isclan. -Zmínka o ní se objevila
v prvních kronikách, které četl.
A kromě pilířů jsem objevil ještě spoustu dalších věcí, o kterých se zmiňuji
na následujících stránkách, abych mohl toto vědění uchovat pro své děti. Mezi
mými dětmi jsou..." Raistlin zvedl hlavu. Ali Azra nikdy nezapomněl uvést
seznam svých žáků. Mág začal listovat v knize, až našel první kapitolu.
Zdi: Symbol čistoty. Zdi fantastického a nádherného města Mereklar představují tři velké bariéry chránící město před zlem. Bílé stěny varují každého,
kdo by chtěl ublížit obyvatelům. Na zdech fantastického a nádherného města
Mereklar jsou vyobrazeny výjevy z legend Krynnu a dalších míst, o kterých se
já, Velký a Mocný mág Ali Azra, musím přiznat, že je znám povrchněji, než by
sis ty, citlivý čtenář, přál.
Raistlin se zamračil. „Citlivý čtenář." Takový výraz se mu nelíbil.
Když budeš postupovat podle mých rad, a jsem si jistý, že budeš, pocítíš
touhu poznat sílu, kterou nyní volně vládnu, a zjistíš, že zdi fantastického a
nádherného města Mereklar nemohou být poškozeny žádnou silou a žádným
kouzlem, ať už dobrým, nebo zlým. „Proč to tak je," ptáš se a já říkám, že by
ses měl ptát, protože ve vědění je síla. A proto budiž známo, že já, Velký a
Mocný mág Ali Azra znám původ města Mereklar. Dobří bohové, mezi nimiž
je Paladin, Majere a Mišakal, se kterými jsem měl tu čest hovořit, poslali město na zem a nařídili, aby mu neublížila žádná nadlidská ani lidská síla.
„Dobrá!" mumlal netrpělivě Raistlin. „Jestliže Mereklar vytvořili bohové
dobra, jaký k tomu měli důvod?" -Mág se začetl do knihy, doufaje, že najde
odpověď na své otázky. Přesto se nedozvěděl nic zajímavého, většinou to byly
jen Azrovy poznámky o jeho putování, jen čas od času se zmínil o městě, což
nemělo žádný velký význam. Mág se ani neobtěžoval použít nějaké užitečné
kouzlo.
Raistlin knihu zavřel a položil ji zpět do police. Přistoupil ke knihovně a
vytáhl poslední knihu, která byla zabalena ve starém červeném obalu. Na něm
byl jednoduchý nápis Arcanus, jméno, které se objevovalo v mnoha magických textech. Raistlin se vrátil zpět ke stolu, otevřel knihu a oči se mu rozšířily
úžasem, když uviděl ornamenty vypálené na vybledlých žlutých stránkách.
„Ach!" zašeptal. „Konečně!"
Přitáhl si magickou hůl. Jeho zlatá tvář zářila ve světle ohniště. Začal číst,
když vtom před sebou uviděl Shavas a Karamona, jejichž těla byla spojena ve
vášnivém objetí.
„Na takové věci nemám čas!" vyštěkl a zavřel oči, aby nepříjemnou vidinu
zahnal. Disciplína. Zhluboka se nadechl a soustředil myšlenky, vůli a touhy na
svůj úkol a začal pročítat magické symboly.
Záblesk bílého světla mu náhle způsobil nesmírnou bolest a nervy měl jako
- 146 -
v ohm. Na jeho tělo se snesly žluté jiskry a zachvátil ho mrazivý chlad. Rudé
prstence ničily jeho myšlenky a modré šípy se mu zabodávaly do těla.
„Ne! Nikdy!" vykřikl Raistlin.
Stoje uprostřed bolesti uchopil černou hůl oběma rukama a snažil se soustředit kolem sebe svou vůli. Obklopil se touhou, která měla ochránit jeho
chatrné tělo, aby se nezhroutilo. Kolem něho se vznášeli barevní démoni, beztvaré bytosti z jiného světa, a všichni se snažili chytit do pasti jeho duši a stáhnout ho do Propasti. Přestože cítil, jak se jeho duše propadá hlouběji a hlouběji, nepřestával hledět na prokleté symboly. Raistlin věděl, že kdyby se vzdal
byť jen na jediný okamžik, znamenalo by to pro něho zkázu.
Kromě toho věděl, že nebojuje sám. Byl tu ještě někdo, kdo bojoval za jeho
duši. Zasmál se při představě, že by se ho zmocnila nějaká jiná říše.
Bytosti ustaly v mučení a zmizely.
Zcela vyčerpaný Raistlin klesl nad magickými stránkami a slyšel, jak z
nich text mizí jako syčící had. Past byla poražena. Podařilo se mu uniknout.
- 147 -
Kapitola 17
SHAVAS ŠLA PO CESTĚ VYDLÁŽDĚNÉ BÍLÝM kamenem k svému
domu a obdivovala těžké květy rostlin, které se skláněly podél cesty. V barevných oknech se odráželo ranní slunce. Usmála se, zaklonila hlavu a odhrnula
si vlasy z tváře.
Její dům byl velmi tichý, a dokonce i zvuk vodních hodin byl tichý, jako
kdyby ji nechtěl rušit. Shavas se vydala do knihovny, otevřela těžké dveře a
tiše je za sebou zavřela. Místnost byla prázdná. Zamračila se a přemýšlela. Co
čekala, že tu najde? Tělo mladého mága, jeho duši rozervanou na kusy, pohlcenou Královnou Temnot? Podařilo se mu uprchnout, byl opravdu tak mocný?
Anebo se o to vůbec nepokusil. Shavas začala prohledávat místnost, aby se
přesvědčila o jeho přítomnosti. Nic nenašla. Knihy v polici stály neporušené.
Možná je nečetl. Možná tu dokonce ani nebyl.
Ne. Shavas se usmála a zvedla jednu knihu, kterou mág nevrátil na své
místo. Byla to kniha, která se zdála neškodná. Byl tady. A zvítězil. Byl skutečně velmi dobrý.
Shavas si knihu odnesla nahoru do svého pokoje. Aniž by se svlékla, ulehla
do postele, otevřela těžkou knihu a zaujala pohodlnou pozici. Začala pročítat
stránky, které už nebyly prázdné. Na první stránce byla čerstvě zlatým písmem
napsaná dvě slova: Bratři Majereové.
Na obrázku byli dva muži sedící u ohniště - jeden byl urostlý pohledný válečník. Druhý byl hubený a slabý, na sobě měl červené roucho a v ruce svíral
černou hůl se světle modrým krystalem ve zlatém dračím drápu. Shavas začala
číst.
Karamon rád hlídá Raistlinův spánek. Je to jediný čas, kdy se mág zdá být
v klidu a pokoji, ačkoli ho někdy vyruší nepříjemné sny. Karamon odjakživa
chránil svého slabšího bratra před nebezpečím světa, ať už to byl chlad, nemoc nebo jiné hrozby. Cítí se zodpovědný za Raistlinův stav, přestože to jeho
bratr jen málokdy ocení.
Zodpovědnost, kterou Karamon cítí ke svému bratrovi, pochází už z dob jejich mládí. Díky Raistlinově fyzické slabosti, vysoké inteligenci, přirozené
plachosti a cynismu se stával terčem posměchu a urážek. Karamon svého bratra mnohokrát ochránil, když se některý z posměváčků odvážil Raistlina napadnout. Protože Karamon cítil potřebu chránit slabé a bezmocné, stal se
Raistlinovým ochráncem. Na druhou stranu si Raistlin vypěstoval nenávist k
těm, kteří chtějí škodit nevinným a slabým. A tak oba bratři několikrát zabránili nespravedlnosti na Krynnu.
- 148 -
Shavas si povzdechla a kousla se do rtu. Nedocenila snad Raistlina? Ne, jak
by mohla? Cítila, jak jeho ambice prosvítají jeho zlatou kůží. Dobře odhadla,
že touha po magické síle překoná touhu po fyzických slastech.
Obě dvojčata se nedají srovnávat. Přestože jsou na každém kroku spolu, ve
skutečnosti jsou každý zvlášť. Karamon si všiml, že Raistlin se stává stále víc
uzavřeným a náladovým, zatímco on se stal otevřenějším. - Když Raistlin odešel, aby studoval magii, všiml si Karamon, že se ještě víc změnil. Raistlin brzy
přišel na to, že magie může nahradit jeho fyzickou slabost. Díky magii mohl
získat kontrolu, dominanci a schopnost manipulovat s jinými - Karamon to
nedokázal pochopit nebo, přesněji, se to ani pochopit nesnažil.
Válečník je velmi oblíbený. Je pohledný a silný. Je obdivován a respektován svými druhy, většinu z nich tvoří jeho přátelé z mládí a skupina potulných
cestovatelů. (Viz svazky: Tanis Půlelf, Flint Křesadlo, Sturm Ostromeč, Kitiara
Uth-Matar, Tasslehoff Bosonožka,) Mezi nimi je Raistlin tolerován.
Raistlin má však schopnosti, o kterých nikdo z jeho přátel nemá tušení. Tou
nejdůležitější je jeho odvaha, jeho ochota bojovat s těmi, kteří chtějí vládnout
ocelovou rukou. Jeho vlastnosti jsou ukryté za mágovým nepříjemným chováním a cynickým postojem.
Několikrát se stalo, že Raistlin, ještě v dobách, kdy byl jen učedníkem
magie, odhalil triky známých kněží, kteří sami sebe nazývali „novými bohy",
dokázal, že jsou to jen šarlatáni toho nejhrubšího zrna, kteří se jen přiživují na
nic netušících obyvatelích.
Raistlin žádnému z nich nevěřil a obrátil jejich triky proti nim samotným,
ukázal davu zmatených a vyděšených lidí, že tito kněží byli stejně falešní jako
jejich ideály. Mnohokrát musel Karamon ochraňovat svého bratra před pomstou takových šarlatánů.
Hluboko uvnitř Karamon věděl, že se on a jeho bratr pomalu, ale rozhodně
od sebe vzdalují. Karamon ví, že každý den přináší Raistlinovi větší sílu a
magické schopnosti, přestože jeho zdraví je den ode dne chatrnější. Karamon
viděl svého bratra, když jeho kouzlo proměnilo mocného válečníka v jediném
okamžiku v prach, ale také viděl Raistlina ve strašných křečích, které otřásaly
celým jeho tělem a z úst mu tekla krev.
Ale Raistlin se pokaždé vzchopí a postaví na nohy. A Karamon na jeho tváři vidí ten slabý úsměv - úsměv, prozrazující jeho neochotu zemřít, neochotu
vzdát se svých magických schopností a odhodlání dosáhnout svého cíle.
Díky této vytrvalosti Karamon ví, že z rukou svého bratra musí přijmout
porážku, přestože je to proti jeho myšlenkám. Ve Věži Vysoké magie byl Raistlin dokonce ochoten zabít svého bratra.
,Aha," zamumlala Shavas. „Konečně jsme se někam dostali. Chtěla bych
znát další podrobnosti, prosím."
- 149 -
Kniha poslechla a odhalila před ženou několik dalších stránek.
Nikdo neví jistě, jak se Raistlinovi podařilo zvládnout zkoušku v záhadné
věži. Není to dokonce známo ani mně. Jisté je, že mladý mág byl téměř poražen v boji s temným elfem Dalamarem. Říká se, že Raistlin zaprodal svou duši.
Jestli je to pravda, pak někde v neznámé říši je někdo, kdo sleduje a chrání
mladého mága na každém kroku - pravděpodobně to není z ušlechtilých důvodů. Ten někdo chrání své vlastní zájmy.
Shavas na okamžik zavřela knihu. Jestli je to všechno pravda, potom by to
mohlo narušit její plány. Nebo by jí to také mohlo pomoci, vše záleží na povaze Raistlinova ochránce. Přála si, aby tuto informaci měla už dříve. Nyní zbývalo už jenom velmi málo času. Shavas se vrátila ke čtení.
Na konci zkoušky to mistři magie udělali tak, že se Raistlinovi zdálo, že jeho bratr Karamon je obdařen magickými schopnostmi. Mladý mág dostal
vztek, že mu bratr ukradl to jediné, co pro něho v jeho nešťastném životě mělo
nějaký význam, a tak Karamona zabil. Ve skutečnosti to však byl jen Karamonův duch, kterého mistři vytvořili. Ale Par-Salian, Hlava Bílých mágů, zařídil,
aby Karamon sledoval svou vlastní vraždu z rukou svého bratra. Když bratři
opustili věž, jejich životy se navždy změnily. Raistlin má sílu, po které toužil,
ale jediné, co má Karamon, je čas.
Shavas odhodila knihu na zem. Opřela se o polštáře a začala se smát.
***
Téhož rána seděl pan Brunswick ve svém oblíbeném křesle v obývacím
pokoji, prostorné místnosti vykládané dřevem a plné drahých předmětů a
vzácného nábytku. Ministr chladnýma očima sledoval, jak si jeho děti hrají. V
ruce držel kožený váček trojúhelníkového tvaru a prsty přejížděl po jeho povrchu.
Jeho nejmladší dcera se k němu rozběhla a váček mu vzala. „Co je to, tati?"
Ministr ji uhodil po tváři a vytrhl jí váček z ruky. „Nedotýkej se toho, ty
spratku!"
Dívka se rozplakala a rozběhla se za svou matkou. Žena dítě uklidnila a
pak se rozhněvaně obrátila na svého manžela: „Alfréde! Co to do tebe vjelo?"
Ministr jí neodpověděl a místo toho odešel z pokoje a hlasitě za sebou
práskl dveřmi. Uslyšel jen tlumené hlasy, jak jeho žena promluvila k dětem:
„To bude dobré! Dnes večer začíná Svátek Oka. Myslete na to, jaká to bude
zábava."
Brunswick se zašklebil. Ano, večer ta zábava začne.
Rozlehlý dům by tmavý. Všechny pokoje byly prázdné, protože sloužící
dostali na slavnost volno. Ministr rychle vyšel do zahrady a kožený váček
- 150 -
svíral pevně na prsou.
Pak si váček zastrčil za opasek a zamířil přes pole, obklopující jeho dům.
Když došel k jednomu z potoků, které protínaly celý Mereklar, zamířil po
proudu do středu města.
Pan Brunswick došel do parku s malým hájem uprostřed. Tam se zastavil a
začal se smát.
Jako odpověď přišlo tiché mňoukání - u jednoho stromu leželo malé kotě a
hledalo toho, kdo se pravděpodobně už nikdy nevrátí. Ministr se sklonil a popadl kotě za krk. Nebohé vyděšené zvíře se mu zaseklo ostrými drápky do
kůže a zakouslo se mléčnými zuby do palce.
Brunswick zaklel a odhodil kotě na zem. Soustředil se na bolest, krev
uschla a rána se zacelila.
Jeho tvář najednou potemněla. Vytáhl z opasku váček a trhnutím jej otevřel. Vytáhl krátkou hůlku, ohnul ji do podivného úhlu a namířil jí na kotě.
Vtom se nad jeho hlavou ozvalo krátké zavrčení. Ministr zvedl hlavu, ale
bylo příliš pozdě. Ze stromu na něho skočila obrovská kočka a její váha srazila
muže na zem. Hůlka vypadla Brunswickovi z ruky. Zvíře vycenilo dlouhé
ostré zuby a chystalo se mu zakousnout do hrdla.
Ministr s nelidským vypětím sil zvíře ze sebe setřásl, vyskočil na nohy a
zaujal bojovný postoj.
Velká kočka zamířila doleva - zatímco ministr udělal krok na stranu a
prudce se otočil. Muž a zvíře hleděli varovně jeden na druhého, oči se jim
zlověstně leskly. Ministr náhle jediným pohybem vyskočil dopředu a pokusil
se kočku popadnout za krk, ale zvíře bylo příliš rychlé. Uskočilo na stranu a
vrhlo se muži na záda.
Ministr zoufale bojoval a pokusil se ze sebe pantera setřást. Kočka se do
něj zasekla ostrými drápy. Rány, které mu způsobila, by obyčejného muže
okamžitě usmrtily.
Ministr upadl na zem a nahmatal rukou předmět ležící na zemi. Pak se najednou objevil prudký červený záblesk. Panter na okamžik znehybněl a muže
pustil. Z ran na těle pana Brunswicka prýštila červená tekutina. Muž vstal,
přimhouřil oči a soustředil se na svého protivníka. Další záblesk rudého světla
spálil panterovi kůži na hřbetě. Kočka nevydala jediný zvuk, ale bolest jí vrátila zpět vědomí. Zvíře se vrhlo na ministra, ale ten náhle zmizel.
Panter se začal procházet po háji a pozorně se kolem sebe rozhlížel. Šel
pomalu, hlavu měl zataženou mezi rameny. Tiše našlapoval, pak se náhle
prudce otočil a zasekl se drápy do ministrovy paže v okamžiku, kdy na něho
muž namířil magickou hůlkou. Jeho ruka znehybněla a hůlka mu vypadla z
ochablých prstů.
Pokusil se popadnout zvíře za krk druhou paží, ale panter se mu snadno
- 151 -
vyvlékl. Napnul zadní nohy, odrazil se, a když se blížil k mužovu hrdlu, jeho
bílé tesáky se jasně zaleskly.
Ozval se děsivý výkřik a do trávy padl krví potřísněný náhrdelník - stříbrná
kočičí hlava s rubínovýma očima.
- 152 -
Kapitola 18
„UŽ JSI SLYŠEL O DIZZY JAZYČISKU, Šotkovi, který uměl tak dobře
zacházet s prakovkou, že když ji odhodil, vrátila se mu zbraň zanedlouho
zpátky do ruky? No, jednoho dne se Dizzy vsadil s minotaurem. Zvíře tvrdilo,
že nedokáže obhodit celý les a Dizzy řekl: ‚Vsadím zlaťák, co mám v kapse,
proti tvému zlatému kroužku v nose, že moje prakovka obletí celý les a vrátí
se mi zpátky do ruky.‘ Minotaurus s tím souhlasil a řekl, že když to Dizzy
nedokáže, bude ho mít jako zákusek. Dizzy s tím samozřejmě souhlasil."
Earwig se zarazil, aby slyšel, jestli některý z jeho společníků - vězňů, řekne
něco jako: „Jé, to je zajímavé!" nebo „Nemůžu se dočkat, jak to celé skončí!"
Následovalo však jen ticho.
Earwig si povzdechl a pokračoval: „Dizzy se nejdřív sto kroků rozběhl a
pak mocným mávnutím prakovku odhodil. Když uběhl celý den, minotaurus
řekl: ‚Dobrá, příteli, vypadá to, že si tě dám po večeři,‘ a Dizzy řekl..."
Earwig náhle ucítil prudkou bolest v očích a zapomněl, že chtěl pokračovat
ve vyprávění o Dizzy Jazyčisku. Rozhodně to byl velmi zajímavý pocit - ve
spáncích mu bušilo, jako kdyby se mu hlava chystala rozskočit. Ale po chvilce
uvažování šotek došel k závěru, že by se bez takového pocitu docela snadno
obešel.
Earwig se pokusil rukama si protřít oči, ale tak daleko nedosáhl, protože
měl zápěstí spoutaná v řetězech. To bylo také velmi zajímavé. „Jsem vězněm
v nějaké černé vlhké cele, asi sto stop pod zemí, a hlídá mě tisíc po zuby ozbrojených strážců. Něco takového jsem si vždycky přál zažít." Těšilo ho to
však jen asi hodinu, ale potom...
„Víte," řekl Earwig svým společníkům, které viděl jen špatně v podzemním
šeru (jeden z nich vypadal, že je holohlavý), „není to taková zábava, jakou
jsem čekal."
Ze svého pohledu, přestože ho bolela hlava a na zápěstích měl těžké řetězy,
se tu začínal nudit. A jak každý na celém Krynnu ví, znuděný šotek je ta nejhorší a nejnebezpečnější věc.
„Tedy, moc toho nenamluvíte!" řekl Earwig a podíval se do temnoty. Jedinou odpovědí mu bylo monotónní kapání vody - a dokonce i to na malý okamžik ustalo - jako by voda přemýšlela, co novému vězni na jeho otázku říct.
Brzy na to zase rovnoměrně odkapávala, nezajímajíc se o rozhovor.
Earwig si povzdechl a zachrastil řetězy. Prohlédl si zámek, ale byla příliš
velká tma, aby vůbec něco viděl.
„Stejně bych jej nedokázal otevřít. Nemám své nářadí." Když si na to šotek
- 153 -
vzpomněl, rozčílilo ho to. „Není to fér. Až se odsud dostanu, musím to někomu říct."
Řetězy byly těžké a silné a šotek pochyboval, že by je dokázal přetrhnout i
svalnatý Karamon. Podlaha, na které seděl, byla mokrá a studená, až se mu z
toho chtělo kýchat. Stěny byly z pevného kamene, kterým by nic nedokázalo
proniknout. Vzpomněl si na svého strýčka Pastiskoče, který prchl z vězení tak,
že se prokopal ven lžící. Ta lžíce se stala mezi šotky posvátnou.
„Zajímalo by mě, co by strýček Pastiskoč dělal, kdyby tu teď byl místo
mě?" zeptal se nahlas Earwig, doufaje, že dostane odpověď. Nikdo nikdy neví,
kdy nebo kde se může Pastiskoč objevit.
Zdálo se však, že tady rozhodně není.
Earwig neměl ani tušení, jak dlouho už tu byl. Jediné, co věděl, bylo, že
odsud musí co nevidět odejít, jinak jeho duše odejde bez něj.
„Proč mi některý z vás, hoši, neřekne nějaký příběh? Něco, co jsem ještě
neslyšel," pobízel šotek své společníky. „No? Co byste tomu řekli?"
Žádná odpověď. Earwig se zamračil. Začínala mu docházet trpělivost.
Nejméně po desáté se začal přehrabovat v kapsách, doufaje, že najde něco, co
by mu mohlo pomoci uprchnut, nebo ho alespoň zabavit.
„Kapesník a hrst chlupů. Prázdné, prázdné. Jen můj přadlák a nic jiného."
Šotek zvedl ruku a jedním prstem roztočil přadlák. Náhle ho něco bodlo do
paže, přišlo to z jeho pravého rukávu.
„Šipka!" vykřikl šotek a vytáhl střelu ze své skrýše. „Ničeho se nebojte,
přátelé! Za chvilku budeme odsud!" zavolal na své společníky v cele. „Víte, je
to moc podivné - " pokračoval ve svém monologu - „ale někdo tuhle střelu
použil, aby zabil Karamona, a nyní ona pomůže mně, abych mohl utéct."
Earwig zabodl střelu do zámku na svém zápěstí. Vzpomněl si, že Raistlin
říkal něco o tom, že je ta střela napuštěná velmi prudkým jedem, ale na tom
nezáleželo. Smrt byla lepší než tady jen tak sedět a nudit se.
Zasunul špičku střely do klíčové dírky a pomáhal si při tom prsty. Pak ucítil, jak se hrot dotkl zarážky, nepatrně s ní pomlel, vyhnul se druhé a třetí zarážce a nakonec opřel hrot o čtvrtou. Ucítil, jak se ostrý hrot dotkl na druhé
straně jeho kůže. „A je to!"
Poslední zarážka se vzdala. Něco měkkého - možná prach - se zabodlo do
šotkova prstu, ale Earwig si toho samým vzrušením nevšiml. Zastrčil šipku
zpět do kapsy, setřásl ze sebe řetězy a triumfálně vstal.
„Tak! Teď jste na řadě vy."
Na okamžik si šotek pomyslel, že snad omdlí z prudké bolesti hlavy. Ale
po chvilce ho to přešlo a bolest hlavy se trochu utišila. Earwig začal tápat po
cele s rukama napřaženýma před sebou. Došel ke zdi a jeho ruce narazily do
tvrdého kamene. „Neboj se, Plešoune, už jdu."
- 154 -
Pokračoval dál, až narazil na hrst řetězů. „Ááá, tady jsi!" řekl a sklonil se
na zem. „Proč jsi mi neřekl, kde jsi?" Jeho ruka sevřela nikoli tělo, ale kost,
kost dávno mrtvého muže.
„Aha, tak proto jsi neměl žádný zájem o můj příběh o Dizzym," řekl
Earwig s úlevou. Začínal se totiž bát, že ztrácí vypravěčský talent. - „No, Plešoune, teď mě musíš omluvit. Brzy odsud odejdu. Nechci být nezdvořilý, ale
ty nejsi příliš dobrý společník."
Earwig se slepecky pohyboval po cele, až kopl do nějakého předmětu. Byl
velký a měkký a ležel na zemi blízko zdi. Klekl si a rukama uchopil dlouhý
kousek dřeva - byl mu jaksi povědomý.
„To je moje prakovka!" vykřikl. Chvilku hmatal kolem, až našel i své mošny. Začal se v nich přehrabovat, aby se ujistil, že všechno, co si pamatuje, že
měl uvnitř, tam také zůstalo, včetně křesadla a malé loutny. Brzy nato osvítilo
místnost slabé světlo.
Earwig se kolem sebe rozhlédl. Ke zdi byli kromě jemu známého kostlivce
přivázaní ještě další čtyři. Vypadalo to, jako že už tam jsou pěknou řádku dní.
Ale co skutečně upoutalo šotkovu pozornost, byly samotné zdi. Byly pokryté
různými nápisy a dekoracemi. Zlatými na černém podkladě.
„Další příběhy!" vydechl nadšeně šotek a začal je studovat. „Před mnoha
lety," řekl a prstem přejížděl po vzoru na zdi, „byl svět... celý a... všechno bylo
fajn. Pak se něco stalo a začaly války. Pak se nestalo nic a všichni si mysleli,
že jsou šťastní, ale nebyli. Pak přišla Pohroma!" prohlásil, když došel k vyobrazené obrovské ohnivé hoře, která se z nebe snesla na zem. „Pak co? Jdeme
zpátky a nějaký chlápek v červeném rouchu postaví město z bílého kamene.
Ne, zdá se, že to tak není. Tady ten chlápek v černém plášti se snaží podvést
toho druhého v červeném, aby postavil město z bílého kamene. A pak ten
chlápek v červeném postaví to město a jiný chlápek v bílém mu při tom pomáhá."
Earwig se narovnal a zmateně se poškrábal na hlavě. První část příběhu byla jednoduchá, když postupoval vertikálně směrem dolů, ale všechno se rozbíhalo ještě do několika směrů, vyobrazení pokračovala do stropu, na zem i
podél zdí, zlaté linky se spojovaly do jednoho velkého trojúhelníku. Šotek
pokračoval podél jedné Unie, až narazil na velké oko ve třech barvách: černé,
červené a bílé, které na něho zíralo od protější zdi. Všechny zlaté linky v místnosti se v tomto bodě setkávaly.
„To není žádný příběh," zamračil se Earwig, „chybí tomu rozuzlení."
Šotek si přehodil přes záda své mošny, až se pod tou tíhou prohýbal. Pak
chtěl vyjít z místnosti, když vtom si uvědomil, že v jeho plánu něco důležitého
schází.
„Dveře. Nejsou tu žádné dveře! Jak se teď odsud dostanu?" zeptal se
- 155 -
rozhněvaně. „Počkat! Možná jsou dveře někde ukryté a já je jen musím najít!"
To Earwigovi opět zvedlo náladu, a tak svou prakovkou začal poklepávat
na stěny. Dřevěná hůlka dělala v tiché cele neobvyklý rámus. Šotek se systematicky propracoval z jednoho rohu do druhého. „Tuk, ťuk. A je to!"
Vší silou se opřel o jeden kamenný blok, ale nedokázal s ním pohnout.
„Možná to není ono," usoudil po chvilce a opřel se o zeď, aby si odpočinul.
„Jejda!" Kámen se pohnul na skrytých pantech a vymrštil polekaného šotka na
zem na druhou stranu místnosti.
***
„Probuď se, Karamone!"
Tenké prsty se mu zabodly do ramene. Okamžitě se posadil. Díky zkušenostem válečníka bylo jeho tělo připraveno k boji ještě dřív než jeho mozek.
„Jsem tady! Jsem připraven!" vykřikl a rukama se snažil nahmatat svou
zbraň.
„Neděs se! Ještě. Raději se obleč!"
Karamon se kolem sebe ospale rozhlížel, když si uvědomil, že je v pohodlném pokoji Barnstokova hostince a ne ve válečném táboře po útoku skřetů.
„Jistě, Raiste." Usoudil, že spal jen několik hodin. „Dej mi jen dvě minutky, abych se umyl a oholil a..."
Raistlin prudce udeřil spodní částí hole o podlahu, až se otřásly lampy na
zdech.
Karamona to vyděsilo a překvapeně se na bratra podíval. Na zlaté tváři se
zračila bolest a nesmírný vztek a oči se mu zlověstně leskly. Válečník se raději
rychle oblékl, jako kdyby se chystal do bitvy.
Raistlin neřekl nic, jen vyšel z pokoje a zamířil do ulice. Zdálo se, že ho
přes noc posedl duch pomsty. Co se stalo? podivoval se Karamon.
Lidé, které cestou potkali, před nimi uhýbali, raději přecházeli na druhou
stranu ulice, aby se mágovi vyhnuli. Otázky pálily Karamona na jazyku, ale
raději mlčel. Raistlin se od chvíle, kdy ho probudil, na něho ani jednou přímo
nepodíval. Bratři nastoupili do kočáru. Raistlin přikázal: „Západní ulice." Kočí
přikývl a práskl bičem.
Kočár se vydal podél Jižní ulice rovnoměrným tempem. Mág upřeně hleděl
do okolních obchodů a záměrně svého bratra ignoroval.
Když si Karamon vzpomněl, jak prožil předcházející noc, vařila mu krev v
žilách, přestože věděl, co jeho bratra tak rozčílilo. Proč z toho viní mě? zeptal
se tiše válečník a cítil se provinile, což se mu ani trochu nelíbilo. On se rozhodl. Dostal, co chtěl, a já také.
Kočár zatočil doprava do Západní ulice a Karamon si všiml, jak je jeho
- 156 -
bratr upjatý, jak pevně svírá pěsti, až mu klouby na prstech docela zbělaly.
Přestože válečník neviděl žádný důvod ke znepokojení, vytáhl raději svou
dýku.
Raistlin ho viděl a pohrdavě se ušklíbl. „Ten nůž můžeš schovat, Karamone. Nejsi v žádném nebezpečí."
„A ty jsi v nebezpečí?" zeptal se válečník.
Raistlin na svého bratra pohlédl. V jeho zlaté tváři se zračila bolest, pak
však svůj pohled rychle odvrátil. Sevřel Magiovu hůl tak silně, až se zdálo, že
mu kůže na prstech popraská a začne krvácet.
„Zastav," nařídil Raistlin kočímu.
Kočár se zastavil. Mág vyskočil a rychlým tempem zamířil po Západní ulici. Karamon ho následoval tak rychle, jak jen mohl.
„Kam jdeme?" zeptal se.
„Dáme si šálek hyavy," odpověděl Raistlin, aniž se otočil.
Karamon na něho překvapeně pohlédl. Chystal se riskovat, že ho jeho bratr
přetáhne holí, jestli mu položí ještě jednu hloupou otázku, když vtom náhle
něco spatřil a překvapením mu klesla brada. Ulice byla plná koček. Před hostincem seděl uprostřed všech těch koček černě oděný muž s černou tváří.
„Raiste! To je ten muž, co..."
„Karamone, mlč," odsekl jeho bratr.
Jak se oba sourozenci přiblížili, kočky se vyděsily a rozběhly se do ulic nebo vyskočily na okolní zdi. Karamon se přidal ke svému bratrovi a v ruce sevřel jílec svého meče.
„Prosím, přidejte se ke mně," řekl ten muž v černém. V jeho hlasy bylo cosi syčivého, až z toho Karamonovi přeběhl po zádech mráz. Podíval se na
Raistlina a ten přikývl. Válečník si přistrčil židli a posadil se. Mág učinil totéž.
Karamon si černého muže zkoumavě prohlížel. Byl neuvěřitelné pohledný.
Měl černé kudrnaté vlasy, které mu sahaly až na ramena, a modré, mírně šikmé oči, které ostře kontrastovaly s jeho černou pletí. Díval se na ně upřeně a
ani jednou nemrkl.
„Jmenuji se Bast," řekl náhle. Kameny přišité na jeho černém oblečení se
ve slunci jasně leskly. „Mohu vám nabídnout něco k pití?"
Aniž by čekal na odpověď, zvedl ruku a zamával na barmanku. „Prosím,
Kateřino, přines mým dvěma hostům dva šálky hyavy." Kateřina chvilku mlčky zírala, ale nakonec se otočila a rozběhla se do restaurace. Za několik okamžiků se vrátila s dvěma šálky.
„Děkuji ti," řekl Karamon. Dívka něco zamumlala a odstoupila. Neodešla
však, poslouchala.
Raistlin seděl naprosto nehybný a jeho ústa byla zkřivená do podivné grimasy.
- 157 -
„Ano. Otázky," řekl muž v černém a upřel na mága své modré oči.
„Kdo jsi?" zeptal se Raistlin.
„Víš, kdo jsem."
„Proč jsi nás sledoval?"
„Ty víš proč."
Raistlin zrudl, začínal se zlobit. Muže v černém to však očividně pobavilo.
Karamon se zbrkle napil ze svého šálku a spáni si při tom ústa. Vypadalo to,
že jeho bratr konečně našel sobě rovného.
„Pak mi tedy řekni, jaká je tvá role v celé téhle záležitosti?" zeptal se Raistlin. „Proč jsi tady?"
„Ty víš proč," odpověděl Bast, ostré bílé zuby se zaleskly, když se usmál.
Karamon čekal, že jeho bratr vybuchne. Viděl na něm, jak se snaží překonat vzrůstající vztek. Muž v černém ho však klidně sledoval, zatímco z Raistlina proudila zlost jako z otevřených ran.
„Opravdu? Jak mám vědět, čemu mám věřit?"
„Věř tomu, čemu chceš. Pro mě v tom není rozdíl."
„Ne, tomu nevěřím," řekl tiše Raistlin. „Kdyby tomu tak bylo, proč bys tu
na mě čekal?"
„Nepřišel jsem proto, abych si tě prohlédl, ale proto, aby sis ty mohl prohlédnout mě."
Muž v černém, který si říkal Bast, pomalu vstal. Protáhl se, až se mu svaly
na pažích a na nohou napjaly, pak jim oběma kývl na pozdrav a vyšel do ulice.
„Chceš, abych ho zastavil?" zeptal se Karamon a napůl vstal.
„Ne!" řekl ostře jeho bratr a chytil válečníka za zápěstí. „On je nepřítel,
který je za hranicemi tvých schopností. Zabil by tě dřív, než by sis pomyslel."
Karamon se tedy posadil a z nějakého zvláštního důvodu pocítil úlevu. Cítil, že jeho bratr má pravdu, přestože nedokázal přesně říct, proč tomu tak je.
Válečník si musel přiznat, že pocítil jeden z těch několika málo okamžiků ve
svém životě, kdy měl strach.
Raistlin si svého bratra chladně prohlížel, oči měl při tom úzké jako dvě
štěrbinky. „Jedna noc s ženou z tebe udělala troufalého drzouna, můj bratře.
Ona tedy musela být něco... velmi speciálního."
„Nechci o tom mluvit," řekl tiše Karamon.
„Proč ne? Ještě nikdy ses neodmítl podělit o své úspěchy s ostatními!"
„To je možná pravda, ale je to proto, že znám city. Vím, co to je, když někoho miluji!"
Karamon ta slova vyřkl, aniž by o nich předem příliš uvažoval, aby odrazil
hořký sarkasmus svého bratra. Ale když viděl, že zasáhl cíl, dal by býval i
svou duši, aby je mohl vzít zpátky.
Raistlin trhl rameny, jako kdyby ho někdo bodl do srdce. Zdálo se, že kaž- 158 -
dou chvilku omdlí. Sklonil hlavu a ruce se mu třásly. Omotal kolem sebe
plášť.
„Omlouvám se, Raiste..." začal Karamon.
„Ne, Karamone." Mág zvedl ochablou ruku. „Já bych se měl omluvit tobě."
„Co se ti včera v noci stalo?" zeptal se Karamon, přestože mu jeho intuice
leccos napovídala.
Mág chvilku mlčel. Zíral do svého šálku s hyavou a zamyšleně nápoj míchal. „Minulou noc jsem byl málem zničen."
„Léčka?" zeptal se Karamon a opět napůl vstal. „Byl to ten černý chlápek?
Jestli to byl Bast, já..."
„Ne, můj bratře. Byla to past, byla to magická past. Byla na mě připravená
v jedné z těch knih."
„Past? Kde? V domě paní Shavas?" zeptal se nevěřícně Karamon.
„Ano, v domě paní Shavas."
„A ty si myslíš, že to na tebe nachystala ona, že je to tak?" zeptal se Karamon a pocítil vlnu hněvu.
„V její knihovně jsem našel tři magické knihy, můj bratře, a jedna z nich
obsahovala magické symboly, které ze mě málem vysály duši a stáhly mě s
sebou do Propasti! Co by sis myslel?"
„Že to byla náhoda. Nemohla vědět, že něco takového má ve svém domě!"
„Jak by o tom mohla nevědět? Aha, už si vzpomínám. V Mereklaru nejsou
žádní mágové." Mág napodobil její hlas. „Dokonalá výmluva."
„Snad si nemyslíš... Ty si myslíš, že to udělala záměrně?"
Raistlinovo mlčení Karamona ještě víc rozčílilo.
„Proč by něco takového dělala?" vykřikl. „Ona nás najala! Ona nás bránila
před ostatními ministry!
„Přesně tak! Proč by mě chtěla...?" Raistlin se zarazil a oči se mu zúžily.
„Podívej, Raiste!" řekl Karamon a ztěžka se nadechl, aby zahnal svou zlost.
„Ty jsi chytřejší než já. To musím uznat. Zdá se, že chápeš daleko lépe, co se
tu děje. Někdo se nás oba pokusil zabít v lese. Pak chtěl někdo zabít mě. Někdo tě nalákal do pasti. Earwig zmizel. Teď jsi nás zavedl sem, abychom se
setkali s mužem, který nás sledoval. Jak jsi mohl vědět, že tady bude? Co je to
za muže? Myslím, že bys mi měl říct, co se tu děje!"
Raistlin potřásl hlavou. „Máme tolik práce a tak málo času. Dnes večer,
Karamone. Velké Oko zazáří dnes večer. A já ještě nejsem připraven..." Povzdechl si a potom řekl: „Když to musíš vědět, v jedné z těch knih jsem viděl
obrázek muže stojícího na místě, které mi připadalo povědomé. Dnes ráno
jsem si vzpomněl, kde jsem to místo viděl - v Západní ulici."
„Ty jsi ho viděl v knize? A co se o něm v té knize říkalo?"
„Že je stvořitel nesmírného zla. Ale po tom, co jsem se s ním setkal, nevím,
- 159 -
čemu mám věřit."
„Já vím," řekl Karamon a pokrčil rameny. „Mohl by ti vyrvat srdce z těla,
než by ses stačil ohlédnout."
„Možná, ale..."
„Omluvte mě, pánové." Byla to barmanka. Karamon si vzpomínal, že se
jmenuje Kateřina. „Nemohla jsem přeslechnout, že jste se zmínili o Earwigovi. Máte na mysli Earwiga Páčidlo? Toho šotka?"
„Ty jsi Earwiga viděla? Kde je?" zeptal se se zájmem Raistlin.
„Já nevím. A to jsem vám právě chtěla říct. Myslím, že byl unesen."
„Unesen?" odsekl Karamon. „Kdy by se pokusil ukrást šotka?"
„No, vyprávěli jsme si v hostinci, kde pracuji, a já jsem šla dozadu, abych
přinesla pivo, a když jsem se vrátila, byl pryč!" Kateřina hleděla upřeně na
špičky svých bot.
Raistlin ji pozorně sledoval ze stínu své kápě. „Prostě jen tak odešel."
„Ne, to neudělal." Kateřina si začala nervózně tahat za zástěru.
Raistlin ji stále pozorně sledoval a pak náhle vymrštil svou zlatou ruku a
uchopil ji pevně za zápěstí. „Tak kam ho odvedli?"
„Au!" Kateřina vykřikla a začala se svíjet. „Prosím, pane... To bolí!"
„Tak kam ho odvedli?" Raistlin ještě o něco zesílil svůj stisk. Dívčina tvář
zbledla. Pokusila se mu uniknout.
„Raiste..." začal Karamon.
„Ale jdi, děvče!" Raistlin si svého bratra nevšímal. „Ty na tom máš podíl,
že je to tak? Nalákala jsi ho do pasti."
Kateřina se konečně vysmekla. „To on mě navedl."
„Kdo?"
„Ten muž. Bast. Říkal, že váš přítel je v nebezpečí, protože má na krku takový podivný náhrdelník. Říkal, že on a jeho lidé ho ochrání. Jediné, co jsem
měla zařídit, bylo, aby s nimi šotek odešel bez velkého povyku. Aby nedělal
nějaké potíže." Dívka smotala svou zástěru do velkého uzlu. „Nechtěla jsem
mu tím ublížit! Chtěla jsem jen pomoci.
Po tvářích jí začaly stékat slzy. Zvedla ruku a otřela si je.
„Kam ho tedy odvedli?" zeptal se znovu Raistlin.
„Do jeskyně... mrtvého kouzelníka, myslím."
„Kde to je?"
„V horách, odsud je to asi půl dne cesty," řekla Kateřina a ukázala prstem
na jih. „Vede tam stará cesta, je lemovaná černými květinami."
„Černé květy!" Raistlin se na ni překvapeně podíval. „Nelži mi!"
„Opravdu!" Kateřina si rukama otřela oči. „Je mi líto, co jsem udělala. Byl
na mě moc hodný. Půjdete a najdete ho?"
„Černé květy," mumlal Raistlin.
- 160 -
„Co je to, Raiste?"
„Mezi námi mágy mají černé květy zvláštní význam, bratře. Označují místo smrti zlého kouzelníka." Raistlin vstal. „Musíme Earwiga najít."
„Myslel jsem si, že ti na šotkovi tolik nezáleží," řekl potěšené Karamon.
„Na něm ne! Ale na tom kouzelném prstenu, co měl na ukazováčku!"
Raistlin rychle vykročil do ulice.
Karamon potřásl hlavou a chystal se svého bratra následovat, když na rameni ucítil jemný dotek. Obrátil se a spatřil tu dívku. „Co ještě chceš?" zeptal
se podrážděně. „Neudělalas toho už snad dost?"
Kateřina zrudla a sklopila oči. „Jen jsem tě chtěla poprosit, kdybys ho viděl... Když uvidíš Earwiga... jestli bys mu neřekl - " pokrčila rameny - „řekni
mu, že je mi to moc líto."
„Jo, jistě!" zamumlal Karamon a vyrazil.
- 161 -
Kapitola 19
EARWIG VSTOUPIL DO DLOUHÉ CHODBY a povzdechl si. Byla to už
pátá chodba, na kterou narazil od chvíle, kdy upřeni, a už ho to začínalo unavovat. Dokonce i obrazce na zdech se zlatými, černými a bílými obrysy - obrázky, které se mu ještě před nedávném zdály tak obdivuhodné - ztratily své
kouzlo. Šotkovi začalo kručet v břiše.
„Mám taky hlad," řekl a chlácholivě se poplácal po břiše.
Malá louč, kterou držel v ruce, zářila měkkým žlutým světlem. Takové
louče měli šotkové nejraději a žádný vážený dobrodruh by neopustil svůj domov bez jedné z nich. Earwig jich měl na začátku pět a vzhledem k tomu, že
každá vydržela hořet přibližně dvě hodiny, musel už jednu během svého putování použít.
„Tohle není žádná zábava!" vykřikl. „Chci odsud pryč, a to teď hned. A
myslím to vážně! Žádný nesmysl!"
Jeho pisklavý hlas se rozléhal po velkých chodbách, ale ne dost dlouho a ne
dost daleko, protože jinak by se šotek zastavil a ječel a potom poslouchal, jak
se jeho hlas odráží od stovek pradávných stěn. Když ale neuslyšel vůbec žádnou odpověď, cítil se zklamaný. Zatočil doprava a ocitl se v kapli.
„Tady jsem už jednou byl! Chodím pořád dokola!" Pak si vzpomněl, co říkával jeho pradědeček. Když se dostaneš do nějaké nudné situace, zatáčej
doleva a pořád doleva. Earwig si na jeho radu vzpomněl a rozhodl se ji právě v
této chvíli využít.
Prošel mnoha chodbami s mnoha obrázky na zdech a všechny byly víc zlaté a černé a bílé. Šotek si jich nevšímal. Prošel nekouká dalšími chodbami,
když vtom si všiml, že obrázky na zdech začaly blednout. Jednotlivé linky se
spojovaly a vytvářely velké zlaté, černé a bílé plochy.
„Nic ti nevyčítám," řekl šotek neznámému umělci. „Také mě to už začínalo
unavovat."
Earwig se na chvilku zastavil, upustil louč a chytil se zdi, aby nespadl.
Vklopýtal do další místnosti - byla to podzemní kaple. Na holých zdech byly v
pravidelných rozestupech umístěny zapálené louče, jejichž světlo nedokázalo
zcela proniknout šedou mlhou, která se vznášela ve vzduchu.
„No, alespoň že tohle je trochu jiné než ty nudné chodby," prohlásil šotek a
cítil se hned o něco lépe.
Vstoupil dovnitř a zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Podlaha byla hladká a
tvrdá a uprostřed kaple stála obrovská kamenná kostka, vyšší než šotek.
„To je tedy něco!" vykřikl šotek, vydal se ke kameni a rukou přejel po jeho
- 162 -
hladkém povrchu. „Na co to asi je? Já vím! To musí být cesta ven."
Nebyla. Earwig kámen několikrát obešel, pozorně si jej prohlížel a hledal
nějaký ukrytý zámek. Pomáhal si při tom prakovkou, jako to dělal v cele. Nenašel však vůbec nic, a tak začal prohledávat zbytek místnosti.
Louče byly zasazeny do stejně od sebe vzdálených držáků. Bylo jich celkem deset. Šotek se pokusil jednu louč vytáhnout, ale neměl dost sil, aby
uvolnil držák. Světlo bylo žluté jako slunce při zamračeném dni. Louče nevydávaly žádné teplo ani z nich nešel kouř.
„Magie," prohlásil znalecky šotek a byl hluboce zklamán, že si jednu z nich
nemůže vzít s sebou.
Kaple byla malá a navíc byla téměř prázdná, takže v ní nebylo ani co prohlížet. Kromě vchodu, kterým Earwig vešel, tu žádné dveře nebyly. A vchod
vedl zpět do chodeb. Earwigovi začalo kručet v břiše o poznání hlasitěji.
„Dostanu nás odsud, nic se neboj!" řekl šotek nešťastné části svého těla.
„Ale mohl bych se mnohem lépe soustředit, kdybys mě nechal na pokoji!"
Earwig se opřel o kamennou kostku a nervózně začal poklepávat na prstýnek na svém ukazováčku.
„Co mám teď dělat?" zeptal se hlasitě.
Kdo mě volá? ozval se hlas v Earwigově hlavě, zasyčel jako nějaký jedovatý had.
„Jejda!" řekl ohromeně šotek.
Místnost náhle potemněla. Louče uhasly. Šedá mlha se proměnila v černou.
Kdo mě volá? zeptal se znovu ten hlas.
„Já!" vykřikl vzrušeně šotek. „Jmenuju se Earwig Páčidlo." Potom se zarazil a po chvilce zdvořile pokračoval: „A ty se jmenuješ jak?"
Prostor nad ním ozářilo několik světelných bodů. Vypadaly jako malé jasné
tečky uprostřed temnoty. Šotek si náhle uvědomil, že se dívá na hvězdy krynnské oblohy a konstelace kterou viděl, byla...
Co ode mne chceš, Nositeli prstenu?
„Nezdáš se mi příliš přátelský," prohlásil Earwig pro případ, že by to ten
hlas zajímalo. Hvězdy nad jeho hlavou se otáčely, až se mu z toho začala točit
hlava. „A potom, co jsem došel až tak daleko..."
Co ode mne chceš? zaburácel znovu ten hlas.
„No," řekl Earwig a cítil se čím dál víc zmatený. Myslel si, že to byla překrásná zkušenost sledovat hvězdy nad sebou, ale jeho žaludek s tím nesouhlasil. „No, myslím, že odsud chci jít pry..."
Odejdeme bránou!
„Dobrá. Konečně jsme se někam dostali. Kde je ta brána?"
Víš, že nemohu prozradit, kde je! To by je přivedlo až k našim dveřím!
„Tak nejdřív brána a teď dveře." Šotkovi se čím dál tím víc točila hlava.
- 163 -
Napadlo ho, jestli snad nevypil víc Oslavovacího punče, než bylo zdrávo.
Musíš počkat a nic nedělat! Nesmíš se plést do práce našich prostředníků,
jinak bys je dovedl až k našim dveřím! Oni najdou...oni najdou.... oni... oni..."
Hlas se změnil pouze v šepot, až nakonec zmizel docela. Šotka obklopila
temnota. Neviděl nic. Neslyšel nic.
Pak se hlasitě ozval znovu jeho žaludek. „Buď zticha," řekl sklesle šotek.
Prstýnek ho pálil na ruce. Škrábal se tak dlouho, až ucítil na dlani něco tekutého a teplého.
„Přestaň!" ječel vztekle. „Přestaň! Přestaň!"
***
Kočár dovezl dvojčata na okraj města, odkud vyšli Jižní bránou.
„Dobře, že jdou," řekl jeden ze strážců.
„A neobtěžujte se vracet," přidal se další.
„Jak se dostaneme zpátky do města?" zeptal se Karamon.
Raistlin se ohlédl za sebe. „Jsou přece jenom čtyři, bratře."
„Aha, to je pravda," řekl Karamon a poplácal svůj meč.
Oba bratři se pak vydali směrem, který jim ukázala barmanka, a brzy bylo
město daleko za nimi.
„Cestování ve dne, dobrá mapa a příznivé počasí je všechno, co potřebuji,"
ozval se nějaký hlas.
Karamon se otočil a jeho meč zachrastil v pochvě.
„Klid, bratře," řekl Raistlin.
Bast se opíral o nedaleký strom a paže měl zkřížené na prsou. Jeho vlasy
vrhaly na tvář stíny a celkový vzhled byl ještě temnější.
„Jsi sečtělý," prohlásil Raistlin a zabodl Magiovu hůl do měkké země.
„Willians je můj nejoblíbenější." Bast vykročil ke dvojčatům. Zdálo se, že
pluje ve vzduchu, místo aby šel. Jeho kroky byly tiché jako noc.
„Co chceš? A neříkej mi, že vím, co chceš," dodal mrazivě Raistlin.
„Ale ty to víš. Chci vás doprovázet na vaší cestě do kouzelníkovy jeskyně."
Karamon pocítil napětí. Cítil tu záhadnou sílu, která tohoto muže obklopovala. „Nepotřebujeme žádného společ..." začal válečník.
„Tak tedy pojď," přerušil ho Raistlin, jako kdyby Karamon vůbec nic neřekl. Mág si přetáhl přes hlavu kápi.
Země obklopující Mereklar byla plná zralého obilí a úrodných ovocných
stromů, které tu byly zasazeny prvními obyvateli města. Obilí, kukuřice a další
plodiny ležely v přesně vyměřených vzorech, rozdělujících keře, stromy a
další rostliny. Na polích však nebyli žádní farmáři a nářadí se povalovalo kolem, jako by muži z pole ve spěchu prchli. Tři společníci si toho nevšímali a
- 164 -
pokračován' dál po hlavní cestě vedoucí od Jižní brány, až došli k jezeru.
„Tady zatočíme na východ," řekl Bast.
„Jestli se našemu příteli něco stalo," začal Karamon. „Já..."
Muž v černém se otočil a upřel na válečníka své modré oči. „Ty nic."
Karamon se nehádal.
Když dorazili na konec úrodných polí, ocitli se u lesa. Zastavili se, aby si
prohlédli cestu táhnoucí se mezi stromy, byla to zvířecí stezka. Všude kolem
voněla pryskyřice a květiny jako lehký parfém.
Raistlin vykročil do lesa a pod nohama mu praskaly větvičky. Jeho bratr se
vydal za ním, dělal však o poznání větší lomoz. Na rozdíl od něho se Bast
pohyboval tak tiše, že se pod ním nepohnulo ani stéblo trávy.
Mág se náhle zastavil a vykročil k jednomu stromu. Sklonil se a začal si
prohlížet trávu.
„Co je?" zeptal se Karamon.
Raistlin zvedl ze země květ. Přidržel jej na slunci a řekl: „Černá lilie."
Karamon si k ní přičichl a nakrčil nos. „Páchne to jako... smrt..."
Kouzelník přikývl a podal rostlinu Bastovi, aby si ji také mohl prohlédnout.
Zdálo se, že muž v černém o ni nejeví zájem. Raistlin pokrčil rameny a drže
rostlinu opatrně v ruce vykročil do lesa.
„Tudy," řekl a ohlédl se na Basta. „Správně?"
„Rozhodnutí je na tobě," řekl Bast. „Já tento vchod nepoužívám. Ale ty bys
měl, mágu. Bude se ti to zdát... zajímavé."
Raistlin prudce zamrkal. „Co ode mě chceš?"
„Nic. Všechno. Co na tom záleží?"
Mág se protáhl kolem muže v černém a zamířil hlouběji do lesa. Karamon,
následuje svého bratra, uviděl před sebou koberec z černoty, rozprostřený na
zelené zemi -byla to stezka z černých lilií. Z dálky byl viděl vchod do jeskyně
a kruh z kamenů ve tvaru zvířecí tlapy.
„No, na co tedy čekáme?" zeptal se válečník a přidal do kroku.
Magiova hůl se roztočila a opřela se mu o prsa. „Musíme postupovat opatrně, bratře," řekl tiše Raistlin. „Tohle je kouzelníkova hrobka."
Všichni tři se pomalu vydali po stezce - mág šel vepředu, po něm následoval válečník a nakonec Bast. Přestože bylo poledne, slunce se ukrývalo za
hustými stromy. Z jeskyně vycházel chladný vzduch.
Karamon si začal třít paže. „Věř, že se ten prokletý šotek dostal až sem. Posloužilo by mu, kdyby se mu odtamtud podařilo samotnému dostat. Půjdeme
dovnitř?"
„Ovšem!" Raistlin si jednou rukou podržel hůl nad hlavou a zašeptal:
„Širak!" Bledě modrý krystal, uvězněný ve zlatém dračím drápu, začal zářit.
Světlo však nedosáhlo až ke vchodu do jeskyně.
- 165 -
Karamon se chystal vytáhnout svůj meč, ale Raistlin potřásl hlavou. „Tady
nám tvoje ocel nepomůže, bratře. Budeme potřebovat jiné schopnosti."
Raistlin se přikrčil, aby mohl vstoupit do jeskyně, a pak zamával na ostatní,
aby ho následovali. Jeskyně nebyla příliš velká nebo velmi vysoká a Karamon
měl potíže se uvnitř postavit. Přes to, co mu řekl jeho bratr, vytáhl meč a sevřel zbraň pevně oběma rukama. Světlo hole ozářilo oblé stěny a deset stop
rovné podlahy.
Uprostřed jeskyně stála replika Mereklaru. „Další model?" zeptal se a naklonil se trochu blíž, aby si jej mohl prohlédnout. „Je to přesně týž model, jaký
měl pan Brunswick."
„Ne tak docela," řekl Raistlin.
Karamon se na repliku pozorně zadíval a pak se mu rozšířily oči. „Kde je
dům radní Shavas?" Válečník sebou prudce trhl a ucítil náhle nesmírný chlad.
„Kde je?"
„Kde je dům paní Shavas?" zeptal se Raistlin a pohlédl na Basta. „Možná
bys nám to mohl říct."
Muž v černém pomalu potřásl hlavou. „Ne. Já vám to říct nemohu, ale
možná by vám to mohl prozradit on," řekl a ukázal.
Náhle se v jeskyni zvedl prudký vítr, až to Karamonem otřáslo. Jeskyně potemněla, jak světlo Magiovy hole zakryla čísi ruka. V zadní části jeskyně se
objevila tmavá postava v černém rouchu. Místo rukou měla jen kosti se zbytky
shnilého masa. V očních důlcích nebyly žádné oči, přesto Karamon věděl, že
je mrtvý kouzelník vidí.
Válečníkovi se stáhlo hrdlo, jako kdyby se ho kostlivec dotkl. Pokusil se
pohnout, aby mohl pomoci svému bratrovi, ale cítil kolem svého těla neviditelné provazy.
Raistlin přistoupil ke kouzelníkovi, drže svou hůl před sebou. Mág natáhl
ruku a dotkl se jedním prstem Raistlinova čela. Ten náhle upadl dozadu a jeho
tělo narazilo do modelu Mereklaru.
Karamon se snažil vyprostit ze svého uvěznění, použil na to všechnu sílu,
kterou měl, ale jeho nohy a ruce jako by byly svážené silnými řetězy. Válečník
se podíval na Basta, aby ho poprosil o pomoc, ale černý muž stál bez hnutí
jako pouhý divák.
Raistlin se pracně vyprostil z rozbitých úlomků modelu. Opřel se o hůl a s
přivřenýma očima pohlédl na přízrak před sebou. Pak stiskl zuby a vykročil k
němu.
„Jsi odvážný, mágu rudých rouch. To obdivuji. Mohli bychom si rozumět,
myslím. Podívej. Podívej se za sebe."
Raistlin se otočil. Model byl opět celý. Od každé ze tří bran se do středu
táhla bílá čára. Všechny tři končily u jediného odlišného domu ve městě. Také
- 166 -
ten zářil neznámou silou. Linky se táhly také podél městských zdí a vytvářely
tak trojúhelník rozdělený do tří stejně velkých částí.
Uvnitř jeskyně se ozval táhlý zvuk, jako kdyby tam bylo něco živého a
umíralo to.
„Poslechni si má slova! Máš zlatou masku, ale jiní nosí masku z masa a
kostí. Nepodváděj, protože skutečné následky už jsi viděl. Já jsem tu chybu
udělal. Když polevíš, skončíš stejně."
Přízrak zmizel. Raistlin padl v bezvědomí na zem. Karamon viděl, jak se
nad ním sklání Bast, a válečník - uvolněný ze svého zajetí - padl dopředu.
Něco malého a chlupatého na něho vyskočilo ze stínu. Karamon se vyděsil,
klopýtl dozadu a uhodil se hlavou o zeď. Tělem mu projela prudká bolest. Padl
na zem a nebyl schopen se pohnout. Jako z velké dálky k němu dolehly nějaké
hlasy...
„Mám se jich zbavit, pane?"
„Ne, možná se nám budou hodit. Můžeme je zničit později. A co šotek?"
„Ztratili jsme ho, pane."
„Říkal jsem vám, abyste ho dobře hlídali."
„Zdál se nám neškodný..."
„On je. Ale ten prsten není."
„Jaké jsou vaše příkazy, pane?"
„Nech tyhle dva být. - Mám teď jinou práci. Čas utíká a ještě jich sedm
zbývá. A tyhle dva dobře hlídej."
„Ano, můj pane."
Karamon potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Zvedl ruku a snažil se zahnat
prudkou bolest. „Raiste?" zvolal a posadil se.
Jeho bratr ležel v bezvědomí na zemi. Vedle něho hlasitě předla velká kočka.
- 167 -
Kapitola 20
„RAISTE?" KARAMON POHLÉDL NA KOČKU a naklonil se k svému
bratrovi. „Raiste? Jsi v pořádku?" zeptal se bezmocně. Jestliže jeho bratr utrpěl
vlivem nějakého kouzla, pak Karamon neměl ani to sebemenší tušení, jak mu
pomoci.
Raistlin pootevřel víčka. Pak je otevřel docela a rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby se snažil vzpomenout, kde to vlastně je. Když si vzpomněl, rychle se
posadil. „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?" „Ne dlouho. Jen chvilku."
Mág se kolem sebe znovu rozhlédl. „Kde je Bast?" „Zmizel, aspoň myslím," řekl neklidně Karamon, když si vzpomněl na rozhovor, který zaslechl
napůl v bezvědomí. Nebyl si dokonce jistý, jestli se mu to nezdálo. Raistlin
uchopil svého bratra za paži. „Pomoz mi vstát."
„Jsi v pořádku? Co se stalo? Ten kouzelník..."
„Není čas na otázky! Pomoz mi vstát! Musíme se vrátit do města!"
„Do města? Jak? Nepustí nás přes bránu!"
„Bude to jednodušší, než si myslíš," řekl vážně Raistlin. „Bude to mnohem,
mnohem snazší."
***
Raistlin měl pravdu. Brána byla opuštěná. Strážci opustili svá místa.
„Poslouchej. Slyšíš to?" zeptal se Raistlin a naklonil hlavu.
Karamon pokrčil rameny. „Ne, neslyším vůbec nic."
„Přesně tak. Ve městě je naprostý klid."
Karamon jediným pohybem vytáhl meč a cítil, jak se o něho pokouší válečnický strach. Nyní poslouchal mnohem pozorněji a uvědomil si, že přece
jen něco slyší, blížilo se to k nim neuvěřitelnou rychlostí.
„Raiste, pojď!" vykřikl, popadl svého bratra a protáhl ho bránou, proběhli
společně do úzké uličky, kde se ukryli za hromadou starých sudů a krabic. Už
ten zvuk poznával, byl to zvuk hrůzy a nenávisti, potřeba zničit ty, co nerozumějí.
„Najdeme je! Nejprve pan Manion. Nyní pan Brunswick!"
„Ten kouzelník má na sobě dlouhé rudé roucho."
„Ten velký má víc svalů než kůň."
Dav se prohnal kolem nich. Raistlin se zamračil. „Na tohle nemám čas.
Musím se setkat s radní Shavas."
Karamon na něho překvapeně pohlédl. „Ale... Myslel sis přece, že se tě po- 168 -
kusila zabít!"
„Ne, můj bratře. Ne zabít. Uvidíš, Karamone," řekl Raistlin a povzdechl si.
„Myslím, že tomu všemu konečně začínám rozumět."
„To jsem moc rád. Já nerozumím vůbec ničemu! Teď bychom měli vyrazit,
než se vrátí."
„Ne my, bratře. Ne my. Já musím jít sám."
„Ale...
„Vrať se do Barnstokova hostince. Možná tam zjistíš nějaké zprávy o šotkovi. Jestli je to, co jsi zaslechl, pravda, podařilo se mu pravděpodobně utéct.
Karamone," -Raistlin se na něho vážně podíval - „měj se na pozoru před tím
jeho prstenem!"
A pak, než Karamon stačil říct jediné slovo, mág zmizel, ukryl se v odpoledním šeru a pohyboval se ulicemi jako duch.
***
Paní Masak zavřela knihu a mírně se otřásla nad tím, co si právě přečetla.
Třesoucí se rukou knihu vrátila zpátky na své místo, do police s řadou stejných
knih ve zlaté vazbě, které se v odpoledním slunci jasně leskly. Posadila se do
bílého křesla a napila se horkého čaje.
Pokoj byl velmi dlouhý, stěny byly natřené na šedo a uprostřed stál dlouhý
stůl. Jediné křeslo patřilo správci záznamů. Bylo tu snad na tisíc knih - dědictví občanů města a členů mereklarské rady od dob samotného vzniku města.
Žena náhle otočila hlavu a vyhlédla z okna, aby se podívala na město. Něco
zaslechla, nebo si alespoň myslela, že něco slyšela. Znělo to jako výkřik.
Paní Masak položila šálek na talířek a sáhla pod stůl, odkud vytáhla kousek
smotané látky ve tvaru trojúhelníku. Byla černá a zašlá věkem. Rozmotala
plátno, vytáhla malou hůlku a začala si s ní pohrávat mezi prsty. Jeden konec
hůlky byl z tmavého dřeva a byl zahnutý do podivného úhlu. Na druhém konci
byl kovový proužek s hlubokou rýhou kolem dokola. Masak se podívala na
předmět ve své ruce a usmála se.
Ze spodního patra se ozval rámus. Žena odstrčila křeslo od stolu, tiše přistoupila ke dveřím a přiložila ucho na dveře.
Náhle dveřmi proletěla zaťatá pěst a popadla ji za hrdlo. Masak obrátila
konec hůlky na útočníkovy sevřené černé prsty. Objevil se záblesk a ruka se
uvolnila a zmizela v otvoru, který předtím vytvořila, nezdálo se však, že by
utrpěla byť jen sebemenší zranění.
Paní Masak se ukryla za křeslem. Na druhé straně za dveřmi bylo ticho. Zena zvedla ruku, namířila kovovou špičkou na vchod do pokoje a soustředila
se. Ze zářezu vystřelil rudý paprsek, uhodil do dveří a na všechny strany zača- 169 -
ly odletovat třísky, prach a oblaka kouře.
Paní Masak zůstala stát tam, kde byla, a napjatě poslouchala. Náhle se za
jejími zády ozvalo tříštění skla, pokusila se otočit, ale bylo pozdě. Dopadla na
stůl před sebou a ucítila, jak se jí do zad zasekávají ostré drápy. Otočila se a
zvedla hůlku. Ze zářezu vystřelil další ohnivý paprsek, ale panterovi se podařilo uskočit na stranu. Rudý záblesk zasáhl městské záznamy.
Paní Masak se soustředila, roztočila paprsek po pokoji a chtěla svou touhu
zabíjet proměnit ve skutečnost.
Další útok zezadu ji srazil na zem. Hůlka jí vypadla z ruky. Natáhla se pro
zbraň, kterou měla ukrytou pod pláštěm, ale těžká bota jí dopadla na paži a
zlomila ji v lokti.
Paní Masak popadla útočníka za kotník a podtrhla mu nohy, takže se svalil
na zem, zatímco ona se zoufale snažila získat zpět svou hůlku.
Útočník ji udeřil otevřenou dlaní do brady, zvrátila hlavu dozadu a uhodila
se o polici s knihami. Pokusila se vstát. Muž s černou pletí se k ní sklonil a
zvedl ji za krk. Trhl ostrými drápy a rozsekl ženě hrdlo.
Paní Masak vstala a vrávorala k oknu, svírala si rukou hrdlo, na kterém jí
visel náhrdelník s přívěskem v podobě stříbrné kočičí hlavy s rubínovýma
očima. Krev jí stékala mezi prsty. Trhla hlavou a usmála se - byl to zlověstný
úsměv, který setrval na její tváři i po tom, co klesla na zem.
Pokoj pohltil oheň. Z oblaku dýmu se vynořila ruka a sebrala ze země hůlku. Prsty s ostrými drápy ji zlomily vedví, odhodily na podlahu a nechaly ji
tam, aby ji oheň mohl strávit.
- 170 -
Kapitola 21
DVEŘE DO DOMU BYLY OTEVŘENÉ, RAIstlin vzal za kliku a tiše
otevřel. Prošel chodbou a zamířil do předpokoje knihovny. Radní na sobě
měla bílé hedvábné šaty, které jí volně splývaly po ramenou, jako kdyby žily
vlastním životem. Seděla v křesle u krbu a před sebou měla na malém stolku
černobílé hrací pole s různě tvarovanými kameny.
„To je trefné," řekl tiše Raistlin a zavřel dveře.
„Vítej, mistře mágu. Byla tvá mise úspěšná?"
„Vypadá to, jako bys mě čekala," řekl.
„Posaď se," řekla Shavas a ukázala na křeslo naproti ní. „Ano, čekala jsem
tě."
Mág přikývl a posadil se do nabízeného křesla. Na jeho tvář dopadalo rudé
světlo z ohniště, takže jeho zlatá pleť vypadala jako bronzová.
„Zahraješ si?"
„Jsme si velmi podobní," řekl Raistlin.
„Jak to myslíš?" zeptala se Shavas, připravujíc hrací kameny pro první tah.
„Máme oba stejné touhy."
„Ach tak!" Shavas zvedla hlavu. V jejích slovech byl význam, slib. Měla
teplý pohled a její tělo i hlas mága sváděly. Její tvář byla překrásná.
Raistlin polkl a začal rozkládat své kameny na hracím poli. Pozorně sledoval Shavasiny ruce a všiml si, že se nepatrně chvějí. Nechtěně převrátila svého
pěšáka.
„Něco se stalo, má paní?"
Prudce potřásla hlavou, sevřela rty a zrudla. „Kdo začne?" zeptala se.
„Já," odpověděl Raistlin a posunul svého pěšáka o jedno políčko. „Musím
uznat, že mě překvapilo, jak jsi klidná, když je ve městě takový chaos. Co se
stalo?"
Shavas zvedla oči. „Copak to nevíš? Kde jsi byl?" Posunula svého pěšáka
směrem k protivníkovi. „Včera v noci byl zavražděn pan Brunswick. Paní
Masak byla zavražděna... dnes odpoledne."
„Tímhle kamenem ještě nemůžeš pohnout."
„Omlouvám se... Zapomněla jsem přemýšlet."
„Jak zemřeli?" Raistlin posunul dalšího pěšáka.
„Stejně jako pan Manion. Zabila je obrovská kočka."
Mág zvedl z hracího pole rytíře a postavil ho před řadu svých pěšáků.
Radní z váhy na straně stolu sebrala jednu tyčinku a ručička se nepatrně
nachýlila v Raistlinův prospěch. Postavila před své rytíře magickou bariéru.
- 171 -
„Teď jsem na řadě já, abych se ptala. Našli jste důvod, proč mizejí kočky?"
Také Raistlin se rozhodl svého rytíře ochránit bariérou, a tak vzal ze své
půlky vah železnou tyčinku a umístil ji před hrací kámen.
„Ne, nepřišli jsme na to. Máš ještě nějaké informace, kterými bych mohl
své vyšetřování doplnit?"
Shavas se na chvilku zamyslela. Pak otevřela zásuvku a vytáhla pěšáka v
těžkém brnění a postavila ho před Raistlinova šampióna.
„Myslím, že je pozdě na to, abychom zkoumali příčiny."
Raistlin si všiml úlevy v jejím hlase.
„Co jsi tedy celou dobu dělal?" zeptala se.
Mág nechal svého rytíře tam, kde byl, a vytáhl do boje s další figurkou.
„Byl jsem v podivné společnosti."
„S kým?"
Raistlin posunul svůj hrací kámen před Shavasin. „Myslím, že toho člověka znáš. Máš tady jeho obrázek," řekl a ukázal.
„Opravdu? V knize?"
„Dovol, abych ti to ukázal."
Mág vstal z křesla, pomáhaje si při tom svou holí, a přistoupil k polici s
knihami, kam předtím položil svazek Mereklar a Pán koček.
Nyní byl však pryč.
Raistlin se ohlédl na Shavas. „Aha, vidím, že už jsi ji našla."
Zdálo se, že žena zneklidněla. „Nemám ani nejmenší tušení, co tím chceš
říct. Ale možná jsem toho muže viděla. Jak vypadá?"
„Je vysoký a má černou pleť a kudrnaté vlasy. Mnoho lidí ho považuje za
pohledného," odpověděl mág s nepatrným náznakem hořkosti. Vrátil se ke
svému křeslu a znalecky pohlédl na hrací pole.
„A jeho oči jsou... trochu neobvyklé?"
„Neobvyklé? Co tím myslíš?"
„Jsou... zkrátka...odrážejí světlo?"
„Možná. Nevšiml jsem si. Neztrácel jsem čas tím, abych mu hleděl do očí,"
řekl Raistlin. Zvedl z hracího pole pěšáka a vrátil ho zpět na původní místo.
Radní se kousla do rtu a dlouhými pěstěnými nehty začala škrábat o nalakovaný stůl, nechávajíc na hladkém povrchu malé škrábance. Sáhla na svou
polovinu vah a vytáhla další železnou tyčinku. Ta byla větší než ostatní.
Raistlin se zamračil a přemýšlel nad její strategií. Kouzlo, které se chystala
použít, bylo velmi mocné. Aby se mohl bránit, vzal také svůj ingot.
Shavas zvedla rytíře, ale vypadl jí z nervózní ruky.
„On je tady!" řekla tiše. „Přišel nás všechny zabít!"
„Kdo?"
„Víš dobře, o kom mluvím! Pán koček! Přišel, aby potrestal radní Merekla- 172 -
ru." Shavas natáhla třesoucí se ruku k Raistlinovi. „Zoufale potřebuji, abys mě
chránil!"
„Pán koček? Jestli je to opravdu on, pak je polobůh. Jak se mohu postavit
někomu tak mocnému?" zeptal se Raistlin.
„Tohle jsem ti ještě neřekla," začala Shavas a zhluboka se nadechla, „ale
moji předkové nasbírali na svých cestách několik magických předmětů. Jedním z nich je brož pro štěstí, kterou nosím -" dotkla se zlatého přívěsku s ohnivým opálem - „a ta druhá je tato." Otevřela zásuvku a vytáhla trojúhelníkový
váček. „Je to zbraň."
Raistlin se na váček nedíval. Sledoval náhrdelník a přemýšlel o tom, že vypadá nedokončený. Proč jsem si toho předtím nevšiml? ptal se sám sebe.
Protože ses nedíval na náhrdelník, ozval se uvnitř jeho těla posměšný hlas.
Shavas otevřela pouzdro a vytáhla krátkou hůlku. Raistlin se na ni podíval
a všiml si, že je na jednom konci zahnutá a na druhém konci má nasazený
kovový kroužek. Na něm byly symboly a značky. Mág se hůlky nedotkl.
„Jak to funguje?"
„Nejsem si jistá. Nikdy jsem to nepoužila. Nepotřebovala jsem to, ale můj
otec mi řekl, že ten předmět dokáže vycítit naše pocity. Když chceš zničit
nepřítele, musíš jen toužit po jeho zničení a namířit na něho hůlkou. Asi
takhle."
Uchopila zahnutý konec a namířila ocelovou špičkou na Raistlina.
Mág neřekl nic. Ani se nepohnul.
Shavas se usmála a sklopila oči. Obrátila hůlku a podala ji Raistlinovi. Mág
ji vrátil do váčku a zastrčil si ji do kapsy.
„Nyní mě můžeš chránit," řekla Shavas. „Je to mocná zbraň. Dokáže zničit
i poloboha."
Naklonila se dopředu, šaty jí sklouzly z ramen a odhalily ňadra. Opál visel
na její bílé šíji. „A až tahle strašlivá noční můra skončí, budeme mít konečně
čas sami na sebe.“
„Myslíš tím, že ty a můj bratr budete mít čas na sebe," řekl Raistlin pohrdavě. Proč jsem to řekl? Co to se mnou dělá? Pamatuj si! Pamatuj si, co jsi
viděl!
„Přiznávám," řekla Shavas a pohladila mága po ruce. „Že... že jsem se s
Karamonem setkala -" zrudla jako malé děvčátko - „ale to bylo jen proto, abys
žárlil. Ty jsi ten, koho chci!"
Její hlas byl něžný a svůdný. Raistlin z jejích slov vycítil, že tentokrát mluví pravdu. Překvapeně na ni hleděl.
„Jsem bohatá. Jsem mocná! Mohla bych ti dát...tolik! Udělej pro mě něco!
Znič Pána koček!"
Raistlin pomalu vytáhl svou ruku z Shavasiny dlaně. Nechala ho a narov- 173 -
nala se v křesle. Mág pohlédl na hrací pole a na válečníka smrti, stojícího před
jeho šampiónem.
„Podle toho, jak to říkáš, to vypadá, že víš, kde je."
„Nevím, kde je, ale vím, kde by mohl být. Pan Cal v tom učinil už jisté
kroky. Myslíme si, že je na Lemanově náměstí, je to na východ od Jižní ulice."
„Vím, kde to je," řekl mág a vstal. „Smím hned teď odejít, má paní?"
„Ano!" řekla. „A když budeš úspěšný, vrať se zpět ke mně... dnes večer."
„Ano," řekl Raistlin a vážně na ni pohlédl. „Vrátím se. Dnes v noci."
- 174 -
Kapitola 22
KARAMON DOBĚHL V REKORDNÍM ČASE DO Jižní ulice. Většina
ulic byla prázdná. Pan Cal a jeho strážci měli plné ruce práce, aby uklidnili
davy a obnovili pořádek. Přesto si válečník myslel, že bude lepší, když se raději bude držet ve stínu. Neměl čas na to, aby se potýkal s rozzuřeným davem.
Když dorazil do Barnstokova hostince, zdálo se, že je místo úplně opuštěné. Položil ruku na kliku. Ani se nepohnula. Dveře byly zamčené. Začal na ně
bušit a dožadoval se, aby ho pustili dovnitř, pak si uvědomil, že hostinský
možná nebude příliš nadšený, až ho uvidí.
No, otevřel jsem si jednou, proč bych to nemohl udělat znovu, pomyslel si.
Zhluboka se nadechl, o krok ustoupil a pak se celou vahou opřel o dveře.
Napoprvé se to nepodařilo. Znovu soustředil své síly, když vtom se za ním
ozval pisklavý hlásek.
„Hej, Karamone, můžu ti pomoct?"
„Earwigu!" vykřikl válečník a rychle se otočil. „Kde jsi byl? Všude jsme tě
hledali! Jsi nemocný?"
Šotek byl neobvykle bledý, sotva stál na nohou a ztěžka se opíral o svou
prakovku, jako se Raistlin opíral o svou magickou hůl.
„Už několik dní jsem nic nejedl," řekl chabě. „Byl jsem zajatý tím mužem..."
„Ano, hledali jsme tě tam. Byl jsi v jeskyni... v jeskyni mrtvého kouzelníka?"
Earwig chvilku přemýšlel, a pak pokrčil rameny. „Nevzpomínám si. Víš, v
poslední době toho na mě bylo trochu moc."
„Kde jsi tedy byl? A jak se ti podařilo uprchnout? Počkej, já jen vyrazím
tyhle dveře, pak se najíme a promluvíme si."
„Ne!" vykřikl Earwig a pověsil se na Karamona. „Musím ti něco ukázat.
Musíme jít hned teď."
„Ale co bude s tebou? Nevypadáš, že bys byl ve stavu, abys..."
„O mě si nemusíš dělat starosti, Karamone. Máme ale důležitější práci!"
Válečník překvapeně vytřeštil oči. „Opravdu mluvíš tak divně. Připadáš mi
jako Raistlin."
„Nebuď blázen, Karamone!" řekl ostře šotek. „A teď raději pojď!"
Karamonovi se to příliš nelíbilo a přál si, aby tu s nimi byl nyní jeho bratr.
Když si vzpomněl na Raistlina, uvědomil si, že ho varoval. Karamon se podíval na šotkův prsteníček. Kůži kolem prstenu měl opuchlou a zarudlou. Z rány
mu vytékala krev.
- 175 -
Když si šotek všiml, kam se válečník dívá, rychle zastrčil ruku do kapsy.
„Tak jdeš? Anebo mám jít sám?"
„Dobrá, Earwigu," řekl Karamon, protože nechtěl, aby se mu šotek znovu
ztratil, a tak přidal do kroku, aby ho dohonil.
„Kam jdeme?" zeptal se válečník a rozhlížel se po ulici, jestli neuvidí rozčílený dav.
„No, zpět tam, kde jsem byl, kde mě uvěznili, tam jdeme," řekl Earwig,
zdálo se, že rozčílený, protože musí myslet a jít současně. „Musíme jít do podzemních chodeb."
„Chodeb? Jakých chodeb?"
„Chodeb, kde byla moje cela, ty idiote!" zamumlal šotek pod vousy.
„Byly na zdech těch chodeb nějaké malby, jako kdyby se někdo snažil vyprávět nějaký příběh?"
„Jo, myslím, že jo. Je to moc těžké si vzpomenout, protože mě strašně bolí
hlava," bručel šotek a pravou rukou si třel spánek.
„Počkej chvilku. Zastav. Jen se podívám. Možná máš..." válečník k němu
natáhl ruku.
„Hej! Co to děláš?" vykřikl šotek, otočil se a uhodil válečníka prakovkou.
„Au!" Karamon pustil jeho ruku a znepokojeně na svého přítele pohlédl.
„Jen jsem ti chtěl pomoci."
Earwig se podíval na jeho zmatenou tvář. „Já... já se moc omlouvám.
Jsem... nervózní, to je celé." Šotek se otočil a vyrazil do ulic.
„No tohle, nervózní šotek!" Karamon nevěřil vlastním uším. „Možná bych
ho měl nechat vycpat jako zvláštnost." Pokrčil rameny, pohladil si novou
modřinu a vydal se za šotkem.
Po několika blocích se ulice začala stáčet do středu města a běžela paralelně s několika dalšími ulicemi, mířícími stejným směrem. Na rohu jednoho
malého opuštěného parku Earwig zatočil doleva a zamířil přes otevřenou tržnici k pozemku jednoho z deseti mereklarských ministrů.
„Čí je to dům?" zeptal se Karamon a pohlédl do druhého patra a pak zpět
na zem.
„Pana Maniona. Ale ten je teď mrtvý," řekl Earwig. „Pojď! Nemusíš se bát.
Nikdo tam není."
„Jak to můžeš vědět?"
„Jednoduše. Nikdo v tom domě kromě pana Maniona nežil. A ten je teď
mrtvý." Earwig zmizel a začal si pískat nějakou podivnou melodii.
Válečník vytáhl dýku a poklepal si jejím jílcem na čelo. „Nemohu uvěřit,
že poslouchám šotka," zamumlal si pro sebe.
Poblíž malého háje se rozléval rybník, na jehož povrchu plavaly květiny a
ve vodě se odrážely dva viditelné měsíce. Před chvilkou se vyhouply na oblo- 176 -
hu.
Karamon se na ně podíval a všiml si, že jsou velmi blízko sebe. „Velké
Oko!" řekl nahlas. Nejhlubší část noci, říkal jeho bratr. To bude čas, kdy
všechny tři měsíce budou v konvergenci... a uvolní se obrovská magická síla!
Earwig se procházel mezi keři, když ho Karamon našel. „Co to hledáš?"
zeptal se a sklonil se k zemi.
„Dveře."
„Dveře v keřích? Chlapče, musel ses opravdu hodně uhodit do hlavy!"
„Tady to je!" prohlásil šotek a odhrnul travnatý drn, zakrývající dřevěné
dveře. Šotek skočil dovnitř. Také Karamon nahlédl do otvoru. Dveře vedly ke
schodišti stáčejícímu se do podzemí.
„Tak co, jdeš se mnou?" zeptal se šotek, hledě na Karamona z temného
otvoru.
Karamon si ztěžka povzdechl a vydal se za ním, svůj velký meč musel zasunout do pochvy, ale nechal si alespoň dýku, aby se mohl v případě potřeby
bránit.
Earwig rozsvítil malou louč a slabé žluté světlo dopadlo na vlhké stěny.
Chodba byla podobná těm v kanále, až na to, že zde byly jiné obrázky a podivné zlaté, bílé a černé linky lemovaly stěny, až kam mohl válečník dohlédnout. Karamon natáhl ruku a dotkl se bílé linky. Rychle však rukou ucukl.
„Hej! Vždyť to pálí!"
„Nech toho, Karamone! Na takové nesmysly nemáme čas!"
Šotek zatahal válečníka za kožené řemeny, které měl na těle, a táhl ho s sebou do tunelu.
„Dobrá, vždyť už jdu! Proč máš tak naspěch?"
„Musíme si pospíšit! Musíme... uf... musíme... zachránit město! Tak je to!"
„Co tím chceš říct? Jak zachránit město? Co se to tu děje?" zeptal se válečník.
„Pomoz mi najít mé kostičky. Jsou na zemi," řekl Earwig a klesl na všechny čtyři a začal dlaněmi prohledávat podlahu. „Tady jsou! Musíme jít tudy!"
Šotek se rozběhl do další chodby.
Karamon běžel za ním, jeho obavy o šotka se nyní mísily se strachem.
Earwigova malá louč vytvářela na stěnách nepřirozené stíny, ale jediný zvuk,
který válečník slyšel, bylo narážení jejich bot o tvrdou kamennou zem. Earwig
předběhl svého většího přítele a snadno se orientoval ve spletitých chodbách.
Karamon několikrát klopýtl, když jeho noha zůstala uvězněná v některé
prasklině, přesto se snažil udržel se šotkem krok. Náhle Earwigovo světlo
zmizelo a Karamon zůstal překvapeně stát.
„Earwigu, kde jsi?"
„Tady, Karamone!" ozval se šotkův hlas, ale válečníkovi se zdálo, jako
- 177 -
kdyby se mu někdo snažil zakrýt ústa.
„Kde?" Válečník se zmateně otáčel v temnotě a snažil se určit, odkud přichází jeho hlas. „Je tohle snad jedna z těch tvých hloupých her? Protože..."
„Já jsem tady!"
Karamon vytáhl meč a použil ho jako hůl, opatrně při tom našlapoval a blížil se za hlasem svého přítele. Několikrát narazil do kamenné zdi, kov meče
hlasitě zařinčel a válečník se nervózně zachvěl. Všude kolem byla neproniknutelná prázdnota. Pak přímo před sebou uviděl slabé světlo. Karamona se
zmocnily rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mu ulevilo, ale na druhou
měl chuť šotka přetrhnout vejpůl. Přesto se klopýtavě blížil k tomu světlu.
„Earwigu? Jsi tam?" zavolal válečník a rozhlížel se po podivných loučích.
Slyšel přerušovaný dech a pak se mu něco zabodlo do prstu. Karamon klopýtl a upustil meč.
Nyní už Earwiga viděl. Jeho přítel stál na velké kamenné desce a v ruce držel svou prakovku. Špičku z prakovky měl sundanou a jeho zbraň se změnila
ve foukačku.
„To byla jedna z těch otrávených šipek, Karamone," řekl šotek. „Našel
jsem ji na zemi, když byl v tvém pokoji ten zabiják. Brzy budeš mrtvý."
„Proč?" zeptal se chabě Karamon, cítil, že začíná mít lehkou hlavu. Na tváři a na krku cítil náhle horko.
„Musíš zemřít, Majere!" zasyčel šotek a jeho tvář se zkřivila do triumfálního krutého úsměvu. „Naše plány se nedají zastavit!"
Karamon klesl na kolena a opřel se o hladkou kamennou zeď. Hlavu měl
nakloněnou na stranu a před očima se mu točily černé hvězdy. V ústech měl
sucho, takže mohl stěží promluvit.
„Čí plány?"
„Čí plány?" opakoval po něm podrážděně šotek.
Zvedl paže nad hlavu, vyhrnul si rukávy své hnědé tuniky a odhalil malý
zlatý kroužek.
Měj se na pozoru před tím prstenem! Raistlinův hlas se ozýval v Karamonově mysli.
Strop potemněl. Nad válečníkovou hlavou se rozsvítilo několik zářivých
bodů, které mu byly povědomé. Jed mu však otupil mysl, jako když meč narazí na tvrdý kámen.
Earwig se zasmál. „Ano! Podívej se! Podívej se na svou zkázu! Budeš
sloužit naší královně! Naší Královně Temnot! Takhisis! Takhisis! Oslavíme
její návrat na tento svět!"
Karamon to nechápal. „Earwigu," zašeptal a otřásl se. „Pomoz mi!"
Šotek se podíval na svého přítele a výraz v jeho tváři změkl. Náhle vykřikl:
„Ty pomoz mně, Karamone! Nemůžu s tím přestat!"
- 178 -
Earwig vytáhl z opasku nůž a rozběhl se ke Karamonovi.
***
Pán koček se plížil ulicemi města jako temný stín uprostřed měsíční noci.
Vyhnul se většině městských strážců, obešel hlavní ulice a vyhnul se tak jednotkám pana Cala. S neuvěřitelnou mrštností se pohyboval po stromech a
pomáhal si jen rukama a dokonalými dlouhými nehty.
Na okraji města vylezl na jednu vysokou střechu, aby měl lepší výhled.
Všiml si, že většina lidí zmizela v bezpečí svých domů, okna a dveře byly
pevně zatarasené a zamčené. Přesto se po městě ještě několik lidí potulovalo
ve snaze chytit mága. Většina z nich se však vrátila ke svým ženám dřív, než
začne Svátek Oka. Dnešní noci však žádné z mereklarských dětí nevyjde z
domova, aby po ulicích prosilo o sladkosti.
Když Bast dorazil k poslednímu domu na Jižní ulici, rozběhl se a bez jediného zvuku skočil na zeď. Okamžitě dopadl na nohy a byl připraven čelit nebezpečí. Zastavil se, pozorně naslouchal, pak se obrátil k okolní krajině, která
se prostírala kolem mereklarských bílých zdí. Narovnal se a zvedl paže, aby
vykřičel svou nadvládu a nasbíral sílu, kterou bude potřebovat pro konec tohoto světa.
***
Earwig kolem sebe divoce mával nožem, když se rozběhl ke Karamonovi.
Velkému válečníkovi se podařilo ho chytit, vzít mu nůž a odhodit ho na zem.
Earwig rychle vstal a jeho drobné tělo se opět vrhlo na Karamonovu mohutnou
postavu. Válečník byl omámený jedem, ale přesto se dokázal převrátit na stranu, jednou rukou šotka chytil a druhou mu uštědřil ránu pod bradu.
„Co to ve jménu Propasti děláš?" zeptal se.
„Ty ještě nejsi mrtvý!" ječel Earwig.
„Není to ale díky tobě! Uf..."
Šotek zasunul nohu pod válečníka a prudce ho kopl, přesně zasáhl jeho slabiny.
Karamon padl na zem a začal sténat. Earwig se ohnal nožem a sekl válečníka do ramene. Nůž při tom narazil na řemeny a vypadl šotkovi z ruky.
Earwig cítil, že je poražený, a tak se odplazil za kamennou kostku.
Karamon se znovu opřel o zeď. Rána na rámem nebyla hluboká, a tak si ji
jen převázal kouskem košile, aby zastavil krvácení. Vytáhl zpod opasku malý
nožík a zabodl si ostrou čepel do dlaně, aby nepadl do bezvědomí. I on sám se
divil, že ještě žije.
- 179 -
Podle toho, jak mi je, bych dal raději přednost tomu být mrtvý, pomyslel si
v duchu a svíjel se bolestí.
Earwig na něho s nadějí v očích hleděl, možná čekal, až padne. Karamon se
znovu namáhavě postavil, pomáhalo mu, že se při tom mohl přidržovat hladké
zdi. Těsně kolem hlavy mu proletěly tři střely, narazily do zdi a dopadly na
zem k jeho nohám. Válečník byl příliš pomalý, aby se přikrčil, když vtom si
uvědomil, že ho střely už minuly. Zpoza kostky vyletěly další tři střely, Karamon klesl na kolena a začal se ke kamenné kostce plazit, doufaje, že šotka
zastihne nepřipraveného. Místnost byla velmi tichá a on věděl, že je tichý asi
jako trpaslík při hospodské pijatice, ale nemohl si pomoci.
Když Karamon zachytil koutkem oka pohyb, rychle se vymrštil a popadl
svého přítele. Ale šotek se mu vysmekl a odhodil na zem nějaké vajíčko, to
prasklo a zevnitř se vyvalil oblak páchnoucího kouře.
Měj se na pozoru před prstenem!
Kdybych ho chytil, možná by se mi podařilo mu sundat tu prokletou věc z
prstu, pomyslel si zoufale Karamon.
Snažil se pohlédnout skrz kouř, ale oči ho pídily a po tvářích mu stékaly slzy.
„Earwigu, jsi tady?"
„Ovšemže jsem tady. Čekám, abych tě mohl zabít!" ozval se hlas na druhé
straně místnosti.
„Ne, já nechci mluvit s tebou!" vykřikl Karamon, protože měl podivný pocit, že jsou uvnitř dva různí šotkové. „Já chci mluvit s Earwigem! Jsem jeho
přítel!"
„Karamone, pomoz mi..." ozval se tlumený hlas, ale někdo ho umlčel.
Dobře, hlavně že se mi podařilo ho vyvést z rovnováhy... Karamon začal
blábolit, říkal věci, které mu přinesla slina na jazyk. „Hej, Earwigu, kočkám se
po tobě stýská, zvlášť ta černá, co nás sledovala. Pamatuješ si na ni?"
„Všechny kočky zemřou! Zabiju je!"
„Proč chceš zabít i kočky, Earwigu?"
„Já nechci, Karamone," ozval se šotkův hlas. „Musíš mi věřit..." jeho hlas
utichl, po chvilce však vykřikl: „Promluvila legenda. Poslouchej - živé kočky
se promění v kámen, ony rozhodnou o osudu, světlo nebo temnota... Temnota
zvítězí!"
Šotek se znovu pohnul, ale Karamon neměl tušení kam, přestože se kouř
mezitím začal ztrácet. Válečník klidně seděl a nabíral další síly, doufaje, že co
nevidět něco uvidí.
„Jo, Earwigu, málem bych zapomněl. Kateřina mě prosila, abych ti řekl, že
se ti omlouvá. Má výčitky svědomí kvůli tomu, co ti udělala."
„Kateřina? Jaká Kateřina?" Byl to Earwig, kdo odpověděl, zdál se být ztra- 180 -
cený a vyděšený.
„Kateřina. Ta dívka z hostince. Ta, co tě políbila."
„Už si vzpomínám. Já... já... já potřebuji tvou pomoc, Karamone. Ona se
mě snaží ovládat a já ji neumím zastavit!" rozplakal se šotek.
„Pomohu ti, Earwigu, jen mi řekni, kde jsi," zvolal válečník.
„Jsem přímo tady!"
Šotek vyskočil Karamonovi na rameno. Popadl ho za vlasy a snažil se mu
nožem proříznout hrdlo.
Karamon šotka zvedl jednou paží a přidržel ho na světle. Uchopil jeho zlatý prstýnek a trhl s ním. Jak už Raistlin věděl, nedal se prstýnek stáhnout z
prstu.
„Tohle tě bude moc bolet, Earwigu," zašeptal Karamon.
Viděl, jak mu z prstu teče krev, jako kdyby měl prsten zakousnutý do kůže.
Nadechl se a zkusil to ještě jednou, ale šotkova ruka začala jen víc krvácet.
Prsten zůstal tam, kde byl. Earwig sténal a svíjel se bolestí.
„Co budu dělat?" Karamon se zoufale snažil vymyslet nějaké řešení. Říše
magie mu byla příliš vzdálená. „Co bys dělal ty, Raistline?" zamumlal. Měl
pocit, jako když slyší bratrův hlas: „Uřízni mu prst."
Karamon pomalu vytáhl nůž. „No, jestli je to to, co mám udělat..." Vzal za
prsten - nyní potřísněný krví -a ještě jednou to zkusil. Tentokrát měl pocit, že
se prsten nepatrně pohnul.
Musím to namočit krví. Musí to být mokré. Když potřeš prsten mýdlem,
snadno jej sundáš. Žádné mýdlo nemám, ale kdybych mu mohl prst namočit...
„Mám to!"
Karamon obrátil nůž proti sobě a řízl se do prstu. Pak svou krví potřísnil
zlatý prstýnek, až byla šotkova dlaň celá rudá.
„Není to sice mýdlo, ale uvidíme, jestli to funguje!"
Karamon sevřel prsten mezi palec a ukazováček a zatahal. Zlatý kroužek
šotkovi snadno sklouzl z prstu -vlastně až příliš snadno. Vypadalo to, jako
kdyby prsten o něco povyrostl. Jako by v Karamonově dlani pulzoval. Válečník na něj překvapeně hleděl.
Nasaď si mě. Nasaď si mě!
Je to krásný prsten a určitě mi padne, pomyslel si Karamon.
Earwig vykřikl bolestí a jeho hlas se několik minut rozléhal v podzemních
chodbách. Svíjel se a naříkal jako malé děcko.
„Byla v mé hlavě... Byla v mé hlavě... Byla v mé hlavě..." Karamon prsten
odhodil na stranu, zvedl svého přítele do náruče, přitiskl si ho na prsa a začal
malého šotka konejšivě kolébat.
- 181 -
Kapitola 23
MEREKLAR BYL TICHÝ, JAKO BY ČEKAL, AŽ se na obloze objeví
Velké Oko. Tři měsíce - Solinár, Lunitár a temný Nuitár se na své tisícileté
pouti znovu sejdou. Bílá přes červenou a červená přes černou - oko, které bude
pohlížet na svět a uvolní sílu mrtvých kouzelníků poprvé od Věku Moci.
Kdo tu sílu využije?
Raistlin procházel se svěšenou hlavou ulicemi a vzpomínal na svůj život od
dob svého dětství až do této chvíle, kdy stojí na opuštěné ulici. Pátral po klíči
k záhadě slavnosti, jenž zůstával ukrytý už od dob Pohromy.
V pravé ruce svíral Magiovu hůl a pomáhal si s ní při chůzi. Černé dřevo,
zlatý dráp a světlemodrý krystal byly vrcholky magického vědění - byl to
předmět, který obsahoval symboly a ozdoby magického významu, které ještě
neuměl používat. V holi byla ukryta moudrost toho, kdo ji stvořil, rituály a
oběti minulosti, které byly známé jen těm, co chtěli tomu tichému příběhu
naslouchat. Uvnitř byly ukryté hlasy, které mág vždy poslouchal a nevšímal si
ničeho jiného kolem sebe.
Obrázky a symboly se vznášely v jeho vědomí, byl to víc pocit než něco
hmatatelného. Nechal svou duši vniknout dovnitř hole. Zachvátila ho síla,
která odvedla části jeho mysli jiným směrem. Ale mág nemel zkušenosti, aby
se mohl procházet časem a pronikat do minulosti. Jeho vůle ho nutila neustále
se vracet, až nakonec musel uznat porážku.
„Oko se vytvoří dnes v noci a já stále nevím, co se děje! Kdo použije tu nesmírnou sílu? Jak bych tu sílu mohl využít já?"
Sevřel svou hůl silněji než předtím a ucítil v ruce, pažích a končetinách
větší sílu. Od chvíle, kdy se setkal s nesmírnou silou Oka, přešla ho jeho slabost a nemoc. Myšlenka, že by mohl získat ztracené zdraví, ho pobízela k
činnosti a vracela mu zpátky naději, o které si myslel, že ji už nikdy nenalezne.
Opravdu bych se slabosti mohl někdy zbavit?
Ano, zašeptal Shavasin smyslný hlas v jeho mysli. Spoj se se mnou a společně ho porazíme. Mocná síla bude brzy moje. Po dnešní noci budu bohatě
odměněna a ty také získáš svůj díl!
Raistlin slyšel, jak se odpověď opakuje v jeho mysli jako sen.
Kde je má odměna?
Přijde.
Náhle Raistlin pochopil, kde najde vědění, které hledá. Ale jen za strašnou
cenu. Kdyby tu zlatou nit přetrhl, bude pro něho magie navždy ztracena. Ale
měl by Shavas. Měl by bohatství, moc. Záleželo by na tom, že by neměl
- 182 -
magii? Raistlin si přitlačil ruku na čelo. Ve spáncích mu bušila krev.
Magiova hůl nervózně narážela o zem, kovová špička při tom zvonila a její
vibrace vrátily mága zpět do současnosti. Měsíce mezitím vystoupily ještě o
něco výš. Dva z nich, které mohl vidět, vrhaly stín na ulice, jak se mystické
světlo chystalo na svou věčnou přehlídku.
Rozsvítily se hvězdy a rozmístily se na svých místech, až se nakonec usadily nad nejvyššími budovami. Raistlin se zastavil a sledoval jejich pohyb, jak se
bílé světlo usadilo u jeho nohou a pak zamířil do nedalekého parku. Vypadalo
to, jako kdyby Mereklar ožil.
Náhle tichem pronikl výkřik raněného zvířete a Raistlin se zastavil a přerušil svá pozorování. Hluk přicházel ze vzdálenosti několika bloků, přiblížil se a
pak zamířil doleva.
Vypadá to, že se budu muset rozhodnout dříve, než jsem čekal, pomyslel si
a pocítil strach.
Mág přidal do kroku a pečlivě prohledával aleje a postranní uličky. O další
blok dál narazil na dveře. Za rohem se objevila řada mužů v uniformách, pochodován v rovné řadě a v nikách svírali krátké oštěpy nebo meče. Další skupina je následovala se stejnými zbraněmi. Raistlin uvažoval, kam mají všichni
namířeno. Město se zdálo opuštěné.
Ten zvuk se ozval znovu - další výkřik bolesti a vzteku. Mág vytáhl ze
svého opasku kožený váček, otevřel jej a vytáhl to, co mu dala Shavas, zahnutou hůlku s podivnými ornamenty. Sevřel ji v ruce a rozběhl se tak tiše a rychle, jak jen to bylo možné po Jižní ulici na Lemanovo náměstí.
Věděl, že tam najde Basta, Pána koček.
Raistlin zabočil doleva, do postranní uličky, pak doprava a nakonec dorazil
na konec jednoho bloku. Všiml si, že světlo nad jeho hlavou, osvětlující ulici,
nepatrně potemnělo, jako kdyby mu docházelo palivo. Znovu zatočil doleva a
vydal se na hlavní ulici. Došel na otevřený prostor, vedoucí na náměstí, zahnul
za poslední roh a tam se náhle zastavil.
Muž v černém stál pod jedním ze stromů. Těžce oddychoval a byl raněný.
Kolem něho stáli zbývající ministři Mereklaru. Pan Cal k němu přistoupil,
rudě zářící hůlku držel v ruce.
„Vyslechni mě, Pane koček. Naše paní si nepřeje, abys byl naším nepřítelem. Prosí tebe a také ty, kterým vládneš, abyste se k nám připojili a našli sílu
v temnotě, kterou ty znáš tak dobře."
„Vaší paní na nás vůbec nezáleží!" odsekl Bast. „Chce nás jen využit, jako
využívá všechny, kdo se k tomu nechají zlákat!" Pán koček zvedl hrdě hlavu.
„Jsme volní. Sloužíme jen sami sobě. Tak to vždy bylo a tak to zůstane."
„Pak tedy zemři svobodný!" osopil se na něho pan Cal a zvedl hůlku.
Jsme volní. Sloužíme jen sami sobě.
- 183 -
„Širak," zvolal Raistlin, jeho hlas byl jasný a silný.
Magiova hůl se rozhořela a zářila jasněji než oba měsíce. Bast na mága pohlédl a v jeho očích plály rudé plameny. Ministři se napůl otočili a oslepené
mrkali proti oslnivému světlu.
„Kdo..."
„Mág," řekl pan Cal a jeho tvář se zkřivila nenávistí.
„Já se o to postarám," řekl pan Alvin. „Raistline Majere, nařkli jsme tě zbytečně a omlouváme se za to. Jak vidíš, máme tohoto vražedného netvora v
pasti. Pomoz nám v našem boji a my se ti bohatě odměníme! Paní Shavas na
to dohlédne!"
Raistlin si vzpomněl na nemoc, na bolest, na ty strašlivé okamžiky, kdy se
bál, že se už nikdy nebude moci nadechnout. Vzpomněl si na to, jak byl odjakživa závislý na svém bratrovi. Vzpomněl si na ženy, které se na něho dívaly
buď vyděšeně nebo soucitně. Nikdy nezažil lásku.
Raistlin si vzpomněl na magii, která kolovala v jeho žilách.
„Rozhodnutí bylo vykonáno," zamumlal sám pro sebe.
Ano, řekl ten druhý. Už je to dlouho. Tady je tvá odměna.
Raistlin stál před velkým vodopádem světla. Magie vstupovala dovnitř hole, vstupovala do místa, kde pradávné vědění čekalo na to, až se ho dotkne
svými zlatými prsty. Objal svou vůlí stříbrný proužek, který ho měl zavést do
minulosti, ke třem mágům - byl to obraz jiných časů, cítil to všemi svými
smysly.
Tři mágové v bílém, rudém a černém rouchu pomalu šli, rozdmýchávali
bouři, krupobití a blesky a pohybovali se po cestě uprostřed skal k náhorní
plošině. Zastavili se na kraji a pod sebou měli celý svět.
„Je čas," řekl mág v bílém rouchu.
„Ztratíme naše životy pro něco vyššího," řekl mág v rudém rouchu.
„Abychom dali našim bohům větší sílu, než každý z nás může získat," řekl
mág v černém rouchu.
Pronesli zaklínadlo a zemřeli, pozřela je síla, kterou shromáždili, zůstali
uvěznění ve třech nebeských tělesech.
Raistlin je sledoval, díval se na pohyby jejich rukou, slova, která vyřkli do
větru, a pochopil, že síla Velkého Oka patří jemu.
Zvedl hůlku. Ta začala pomalu v jeho ruce rudnout.
„Je náš!" řekl pan Cal a zasmál se, pak se obrátil tváří zpět k Pánu koček.
Z Raistlinovy hůlky vystřeni rudý paprsek a zasáhl pana Cala do zad. Muž
vykřikl vzteky a bolestí, ohnivý paprsek mu propálil šaty a seškvařil kůži.
Otočil se proti svému nepříteli, ale nestačily mu síly. Vykřikl ve smrtelné agónii a klesl k zemi.
Bast vymrštil pravou ruku a zabodl své prsty do hrdla pana Alvina. Prudce
- 184 -
rukou škubl a oddělil muži hlavu od těla. Alvin padl na zem mrtvý.
Ostatní ministři vykřikli vzteky a vrhli se na Pána koček. Raistlin se nesnažil mu pomoci, protože měl strach, že by při tom mohl černému muži ublížit.
Zdálo se, že Bast žádnou pomoc nepotřebuje. Uchopil jednoho z ministrů
za prsa a mrštil jím o zem, druhého uhodil otevřenou dlaní do čela. Muž prudce zvrátil hlavu dozadu a pak se ozvalo krátké prasknutí, když se mu zlomil
vaz.
Noc byla opět tichá.
Raistlin vykročil dopředu a opíral se přitom o hůl.
Na zemi ležela těla mrtvých ministrů a jejich krev vypadala v měsíčním
světle jako černá. Na krku každého z nich visel medailon v podobě stříbrné
kočičí hlavy s rubínovýma očima.
„Co jsou zač?" zeptal se mág.
„Podívej se na ně v jejich pravé podobě," odpověděl Bast.
Mrtvoly se začaly podivně měnit. Jejich těla se zkroutila a na kůži jim začala vyrážet srst, ruce a nohy se jim změnily v tlapy - bylo to zlo, nejhorší
kočičí sen.
„Démoni," řekl Raistlin.
„Prostředníci z Propasti," odpověděl Bast.
„Ta paní, o které mluvili..."
„Takhisis, Královna Temnot," odpověděl tiše Pán koček.
Raistlin cítil, jak celým jeho tělem proběhl mráz. „Ještě ne!" zašeptal. „Ještě ne! Nejsem dost silný." Zhluboka se nadechl. „A nyní?"
„To záleží na tobě, mágu. Krynnu hrozí strašlivé nebezpečí. Země pozná
pět věků, ale poslední nemusí nastat, jestliže temnota zvítězí a pošle své prostředníky. Královna se pokusí vstoupit na tento svět. Musí být zastavena."
Raistlin se podíval na Pána koček - na poloboha -zraněného ostrými drápy
démonů. „Když si s nimi nedokážeš poradit ani ty, jak bych to mohl dokázat
já?"
„Těch devět poslaných prostředníků temnoty patřilo mezi nejmocnější. Zavraždili skutečné pány a paní z Mereklaru a zaujali jejich místa v radě. Kdyby
nebylo tebe, už by otevřeli bránu."
„Ale radních je přece deset."
„Shavas je něco, na co musíš přijít sám. Já už teď musím jít." Jak se na něho Raistlin díval, rány se mu začaly hojit. „Přestože se tě musím přímo zeptat,
znám už předem tvou odpověď. Pomůžeš nám bojovat proti Královně Temnot?"
Raistlin pohlédl na magickou hůlku, zářící v jeho dlani. Rozhodnutí bylo
vykonáno.
Odhodil hůlku do trávy a namířil na ni špičkou své hole. Hůlka se rozpadla
- 185 -
a její světlo uhaslo.
***
„Drž se blízko mě," řekl Bast, když se společně s Raistlinem ocitli ve velké kapli. Místnost byla plná loučí, vydávajících šedé světlo. Blízko velké kamenné kostky stáli muži v černém brnění.
Raněný a krvácející Karamon seděl na zemi a v náruči držel šotka.
Raistlin se rychle posadil vedle svého bratra.
„Karamone," řekl tiše.
Velký muž zvedl hlavu, byl však příliš vyčerpaný, aby projevil radost nad
tím, že vidí svého bratra.
„Byl to Earwig, Raiste! S tím prstýnkem jsi měl pravdu. Byl posedlý. Když
jsem mu ten kroužek sundal, začal křičet. Střílel po mně otrávenými šipkami,
ale nezabily mě."
Raistlin poslouchal Karamonovo nesrozumitelné vyprávění, pak se sehnul,
aby si prohlédl otrávenou střelu i magický prsten.
Když se na šipku pozorně podíval, všiml si škrábanců na kovovém hrotu.
„Než tě střela zasáhla, někdo většinu jedu odstranil. Zdá se, že..." Raistlin se
podíval na šotka a téměř se usmál - „šipku někdo použil, aby s ní otevřel zámek."
Karamon ho však neposlouchal. Snažil se uchlácholit blekotajícího šotka.
Raistlin opatrně zvedl ze země prsten a položil si jej na dlaň. V tom okamžiku zaslechl tichý šepot: „Nasaď si mě, nasaď si mě!"
Podíval se na prsten a přemýšlel, kde už ho jen viděl.
Ne, uvědomil si. Neviděl jsem jej! Viděl jsem jen, kde měl původně své místo!
Shavasin náhrdelník - opál, co nosí kolem krku. Zavřel oči a představil si
zlatý kroužek tam, kde je přívěsek připevněný k řetízku. Rychle si prsten hodil
do kapsy.
Šotek se začal neklidně vrtět a svíjet. Pak náhle vykřikl: „V mé hlavě! V
mé hlavě! V mé hlavě!"
„Nedokážu mu pomoci, Raistline!" řekl Karamon a podíval se na svého
bratra prosebnýma očima. „Nemohl bys něco udělat?"
„Ne, můj bratře," řekl tiše Raistlin. „Ale je tu někdo, kdo může."
Bast se sklonil a dotkl se Earwigova čela. Šotek zamrkal a protřel si oči.
„Nazdar, Karamone! Proč mě takhle držíš? Hele, ty jsi bojoval!" vykřikl
rozhořčeně Earwig a ukázal na Karamonovu zakrvácenou košili. Rychle se
postavil na nohy. „Tak ty jsi bojoval a zase jsi mě to nechal prospat!"
„Earwigu," řekl zmatený válečník. „Já... počkej!"
- 186 -
Šotek zvedl svou malou nožku a vší silou kopl válečníka do brady.
„Au! Sakra, Earwigu, nech si to vysvětlit..."
„Co musíme udělat?" zeptal se Raistlin Pána koček.
Bastovy dlouhé bílé zuby se zaleskly. „Ty se musíš rozhodnout. Já se do
toho nesmím plést."
„Mně se ale, milý pane, zdá," řekl Raistlin, „že už ses do toho zapletl!"
„Nic jsem neudělal. Rozhodl ses sám."
To je pravda, pomyslel si Raistlin. Máš pravdu. Rozhodl jsem se sám. Nyní
musím dát dohromady všechno, co jsem se dozvěděl.
„Sám Mereklar je bránou, jak praví legendy. Dnes večer se na obloze objeví Velké Oko a Královna Temnot se pokusí využít magie a otevřít bránu."
„Jak to víš?" zeptal se Karamon a pochybovačně na svého bratra pohlédl.
„Podle modelu v jeskyni starého mága. Viděl jsi, že na něm jasně září několik linií. Já jsem ty paprsky viděl, už když jsme byli v hostinci U Černé
kočky. Nevěděl jsem, co znamenají, až do chvíle, kdy se mě ten mág dotkl. On
mi pomohl pochopit. Chtěl se pomstít tomu, kdo ho zničil."
Karamon vrávoravě vstal. Rána na paži se mu znovu otevřela á začala krvácet. „Jak to tedy uděláme, aby brána zůstala zavřená?"
„Až se brána otevře, promění se vlastně ve dveře pro každého, kdo chce
vstoupit dovnitř nebo vyjít ven. Přesto to bude jen jedna strana, která dovolí do
toho místa vstoupit, a jiná dovolí z toho místa vyjít."
„To je pravda," řekl Pán koček. „Podle toho, jak je brána postavená, může
jen jediná osoba vstoupit v určitém bodě dovnitř. „A tím bodem budou rohy
městských zdí, kde se vytvoří portál, takže každý z nás tří bude mít místo pro
vstup," řekl Raistlin. „Potřebuji vědět, jak byl portál vytvořen, můj pane. Říkáš, že za nás nemůžeš rozhodovat, ale zdá se, že nám můžeš poradit. Řekni
mi, co potřebuji vědět."
„Je tady oltář, který bude Královna Temnot určitě potřebovat, až se objeví
Velké Oko. Znič ten oltář a portál se zavře."
Karamon potřásl hlavou. „Ale jak ho můžeme zničit? Vždyť ani nevíme,
jak vypadá?"
„Ale ano, víte," řekl Bast. „Vstoupil bych tam jižní stranou.
„Vstoupil, ale kam?" zeptal se Karamon. „Řekne mi tady někdo, co se děje?"
„Vstoupíme do Mereklaru, který leží pod městem Mereklar, můj bratře,"
řekl Raistlin. „Do města, které jsme viděli na kouzelníkově modelu. Města,
kde není dům paní Shavas."
„A co je tam místo něj?" zeptal se Karamon a byl si téměř jistý, že to nechce vědět.
„Chrám Královny Temnot," odvětil Kočičí pán. „Musíme si pospíšit. Zbý- 187 -
vá málo času!"
„A co uděláme s nimi?" zeptal se Karamon a ukázal na muže v černém,
stojící kolem kamenné kostky.
Bast mávl rukou a Karamon zadržel dech. Už se nedíval na muže, ale na...
kočky. Začaly se procházet kolem svého pána a čekaly na další rozkazy.
„Ony vyplní proroctví. Velké Oko už se začalo tvořit." Bast se chystal k
odchodu. U vchodu se otočil. „Používej jen tento meč, Karamone Majere."
Pán koček ukázal na meč, uvázaný na válečníkových zádech. „Očaroval jsem
jej proti démonům."
„Myslel jsem, že nám nemůžeš pomoci," řekl Raistlin.
Bast zvedl obočí. „Je to dárek na oplátku za ten, co mi dal." Pán koček vytáhl malou kuličku. Byla žlutá a ve světle se jasně leskla.
„A co já?" volal zklamaně šotek. „Já žádnou začarovanou zbraň nedostanu?"
„Ty jsi šotek," řekl Pán koček. „To už je samo o sobě dost velké kouzlo."
Po těch slovech Bast zmizel v temnotě a kočky ho následovaly.
„Jejda!" řekl šotek a koulel očima. „Slyšeli jste to?"
Karamon vytáhl meč a podezíravě si jej prohlížel. Pak s ním několikrát
zamával, aby si ověřil jeho vyváženost.
„Nemám rád, když si někdo hraje s mými zbraněmi. I když je to bůh."
„Hurá, kluci! Boj! A tentokrát mě nikdo neoklame!" řekl Earwig a roztočil
svou prakovku nad hlavou.
„Víš, co máš dělat, bratře?" zeptal se Raistlin.
„Ne," řekl Karamon. „Nerozumím vůbec ničemu!"
„Každý z vás si musí najít místo na vrcholu městských zdí. Musí to být naproti bránám. Karamone, ty půjdeš na východ. Earwigu..."
Raistlin se zarazil, přemýšlel, jestli se má na šotka spolehnout. Pak si povzdechl. Nebylo jiné pomoci. „Earwigu, ty půjdeš na západ. Jakmile budete
uvnitř, vydáte se do středu města, do místa, kde stojíme teď."
Karamon zamyšleně zkřivil tvář. „Ale Raiste! Vždyť my jsme přece uprostřed města."
„Ty ale stojíš v tomto městě," opravil ho Raistlin. „Ale musíš vejít do města pod námi. Toho, které vede do Propasti!"
Earwig samým nadšením vyvalil oči.
„Jakmile budeš v místnosti, musíš zničit všechno, co tam najdeš." Raistlin
ukázal na kamennou kostku.
„Jak?"
„Na to budeš muset přijít sám, bratře!" odpověděl mág a otočil se. „Zbývá
málo času a já mám spoustu práce."
„Ale... ty nepůjdeš s námi?" Karamon se natáhl, aby ho zastavil. „Nemohu
- 188 -
tě nechat jít samotného!"
„Budeš muset, bratře," řekl Raistlin.
„Kam jdeš?"
„Jdu do své vlastní Propasti."
***
Noční obloha byla plná hvězd, konstelace obsahující mocnou sílu sledovala
vše v tichém očekávání. Tři měsíce se pomalu spojovaly. Nejprve se Lunitár
objala se Solinárem. Černý Nuitár se začal přibližovat k jejich světlu a zamířil
do středu jejich spojení. Tři nebeská tělesa začala vytvářet ten nejkrásnější a
zároveň nejstrašnější pohled na světě: Velké Oko.
Síla tří dávno mrtvých kouzelníků začala pohlcovat zemi - voda začala
ustupovat před světem magie. Nad bílými zdmi města Mereklaru se vytvořil
baldachýn, špičatý kryt, jehož vrchol se tyčil uprostřed nad kopcem v centru
Mereklaru, kde pod zemí, ukrytý kamením, ležel temný
chrám, pohřbený po stovky let. Temnota vysávala světlo hvězd a dokonce i
Oko poněkud potemnělo, jako kdyby se zavíralo.
Když bohové dobra zjistili, co se děje, jednali tak, jak museli. Tři městské
brány se pevně zavřely, že by se skrz neprotáhl ani vlásek, a uzavřely všechno
uvnitř. Až se příště otevřou světu - pokud se ještě někdy otevřou - udělají to na
pokyn Královny Temnot.
- 189 -
Kapitola 24
EARWIG STÁL NA VRCHOLU MEREKLARSKÉ zdi u Západní brány.
Všechno kolem něho bylo tmavé, ale když zvedl hlavu, obloha byla jasná.
Fascinované stál a hleděl na Velké Oko, které se z nebe dívalo na zem pod
sebou a vrhalo všude stíny podobné červeným a stříbrným fantomům.
Když ho začal konečně pohled na Velké Oko nudit, podíval se na zem. To
bylo také nudné. Mereklar docela zmizel. Temnota pohltila věže, budovy i
ulice, vypadalo to, jako kdyby tu nikdy nebyly. Ale temnota nedělala nic. Jen
seděla všude kolem, až z toho šotek začal zívat.
Spustil prakovku dolů do temnoty a po chvilce ji znovu vytáhl, doufaje, že
její konec bude pokrytý nějakou hroznou tekutinou nebo slizem.
Nic.
„Opravdu si nemyslím, že by všechno bylo v pořádku. Chci říct, kdyby tohle by měl být vchod do Propasti, tak by to mělo být alespoň trochu... trochu...
odporné!"
Earwig přistoupil k okraji zdi v naději, že uvidí něco zajímavého, když
vtom koutkem oka zachytil nějaký záblesk. Uviděl lesknoucí se schodiště,
které se právě začalo tvořit, a kolem nějakého pevného objektu začínaly kroužit třpytivé tečky.
„No, tomu tedy říkám něco!" vykřikl šotek nadšeně a už už se chystal skočit dolů, když zaslechl nějaký hlas.
„Earwigu!... Earwigu!"
„Sakra," řekl šotek.
Z druhé strany zdi na něho volal Karamon. Skákal nahoru a dolů, aby na
sebe upoutal pozornost, a na jeho vzdálenou postavu dopadalo světlo tří měsíců.
„Nazdar!" zavolal na něho šotek a roztočil nad hlavou prakovku, až začala
hlasitě hvízdat.
„Setkáme se uprostřed!"
„Cože?"
„Řekl jsem, abys na mě počkal uprostřed!"
„Uprostřed čeho?"
„Uprostřed města, ty..." Poslední slovo se naštěstí ztratilo v temnotě.
„Přesně tam jsem měl namířeno, než jsi mě vyrušil!" odsekl dotčeně
Earwig. Otočil se a zamířil k magickému schodišti. „Tedy, tohle bylo naposledy, co jsem ho vzal na nějakou dobrodružnou cestu!"
Zadržel dech a chytil se palcem a ukazováčkem za nos, pak seskočil na
- 190 -
schodiště. Poslední, co z něho pro Krytin zbylo, byl jeho culík.
Přestože se to Karamonovi ani trochu nelíbilo, vstoupil na magické schodiště, které se před ním objevilo. Váhal, svíraje v ruce pevně meč. Nechtělo se
mu příliš do temnoty. Věděl však, že kdyby to neudělal, čekala by ho jistá
smrt, a ne zrovna milosrdná.
„Ale Raistlin už je možná uvnitř. Je sám. A potřebuje mě.
Karamon položil nohu na první schod. Pak se rozhodl, že bude lepší schody sejít rychle, jako se to dělá s nechutnou medicínou, a tak se po schodech
rozběhl.
Když dorazil až na konec, zastavil se a kolem něho se okamžitě rozzářily
rudé paprsky. Jeden z nich ho zasáhl do paže a ošklivě mu spálil kůži. Karamon se skutálel na zem, vrazil do nejbližší budovy a rychle za sebou zavřel
dveře. Podíval se z okna a uviděl tři postavy, jak na něho míří rudě rozpálenými hůlkami.
Tvorové měli zkroucená těla a místo kůže hustou srst. Jejich hlavy vypadaly jako lebky mrtvých koček s vyceněnými zuby. Jeden z démonů měl na sobě
podivné lesklé oblečení se stříbrným medailonem uprostřed, mluvil nějakým
divným jazykem a ukazoval na dům, ve kterém se Karamon ukryl.
Démonův hlas byl syčivý a hrubý a připomínal Karamonovi hlas kočky
mluvící lidskou řečí. Válečník se co možná nejtišeji odplazil ke schodišti.
Pod sebou zaslechl, jak se dveře rozletěly, a pak uviděl, jak místnost ozářilo rudé světlo, ožehlo protější stěnu a zapálilo nábytek.
Kroky démonů se ozývaly v místnosti, jejich drápy škrábaly o podlahu, jak
prohledávali pokoj. Karamon spatřil hlavu jednoho z netvorů ve stejném okamžiku, v jakém zahlédl netvor jeho.
„Das..." vykřikl démon.
Karamon ho zasáhl do krku a čepel zajela do jeho těla s takovou silou, že
pronikla démonem a narazila do zdi. Válečník se otočil a rozběhl se po schodech do dalšího patra.
V chodbě explodovalo rudé světlo, otřáslo stoly a křesly a do všech stran se
rozlétly třísky. Karamon běžel dál. Další démon zařval vzteky, když minul
svůj cíl, a také se rozběhl po schodech nahoru.
Karamon čekal lstivě na konci schodiště, vytáhl dýku a mrštil ji po něm.
Nůž zasáhl netvora přímo do prsou.
Démon si ho rozzuřeně vytrhl z těla a odhodil jej.
„Aha, tak proto Bast říkal, abych používal meč," zamumlal Karamon.
Viděl, že hůlka míří přímo na něho a rychle se přitiskl k zemi. Červené
světlo proletělo nad jeho hlavou. Válečník se kolem sebe divoce rozhlížel,
když vtom si všiml otvoru ve stropě, byl přesně v jeho dosahu. Mečem odstrčil
dřevěný kryt, pak zbraň otvorem prohodil, vyskočil nahoru, zachytil se okraje
- 191 -
a přitáhl se.
Vtom ho mocné ruce chytily za kotníky a strhly ho k zemi. Démon ho uhodil tlapami do uší a Karamon zůstal omráčený. Netvor se vrhl na jeho kožené
brnění a zasekl své ostré drápy do Karamonova těla.
Bolest vrátila válečníkovi vědomí, prudce vykopl obě nohy a svalil netvora
na zem. Vyskočil na něho a snažil se ho udržet na podlaze. Démon se mu však
vysmekl a Karamon zavrávoral.
Jeho meč byl vysoko nad ním a válečník se proklínal za svou hloupost. Potom se jeho ruka dotkla něčeho na zemi. Když zjistil, co to je, pevně kolem
předmětu sevřel prsty.
Démon sáhl po své hůlce a zařval vzteky, když jeho ruka hmatala naprázdno.
„Tohle jsi ztratil?" řekl Karamon a zvedl vražednou zbraň.
Démon po hůlce skočil, ale válečník ho zasáhl kolenem přímo do žaludku.
Netvor se zkroutil, Karamon ho hbitě chytil oběma pažemi, napjal svaly a
svíral ho tak dlouho, dokud necítil, že se mu začínají drtit kosti. Démonovo
tělo se uvolnilo. Válečník je odhodil na zem, opřel se o zeď a snažil se popadnout dech. Po tom, co si chvilku odpočinul, vyskočil k otvoru ve stropě a protáhl se skrz na střechu. Zvedl svůj meč, připlazil se k otvoru a díval se dolů,
aby se ujistil, jestli se další démon vrátil s...
Náhle ho někdo prudce uhodil pěstí do hlavy, až se málem zřítil ze střechy.
Démon, zdánlivě bez zranění, vycenil tesáky a zakousl se mu do ramene.
Karamon potlačil výkřik bolesti a vzteku, aby nepřilákal další démonovy
společníky, namířil jílcem svého meče na démonovu bradu a natočil meč dozadu. Pak se prudce rozmáchl a jediným zásahem oddělil démonovi hlavu od
jeho chlupatých ramen.
Karamon měl před očima stříbrné mžitky a nohy se mu podlamovaly, takže
se musel posadit na velký hladký kámen. Natáhl se na střeše, zavřel oči před
pohledem na Velké Oko, polkl a zhluboka oddechoval.
„A to je tady těch věcí celá armáda," zasténal.
***
Raistlin byl ve svém pokoji v Barnstokově hostinci. Vytáhl z kapes několik
černých pouzder, podšitých kůží a měkkým materiálem. Otevřel jedno z nich a
vyňal stojánek se skleničkami a tubami s korkovými uzávěry, uvnitř kterých
byla celá řada barevných tekutin, krystalů a prášků. Rozbalil mosazný rámeček na chemikálie, vzal nádobky ze stojanu a umístil je na správná místa pevné látky dopředu a tekutiny dozadu.
Další váček obsahoval mělkou misku s paličkou a sklenici s čirou tekuti- 192 -
nou. Z dalšího pak vytáhl stojan, rozpouštěcí pánev a menší nádobku s rukojetí
v koženém krytu. Poslední váček obsahoval další stojan, kovové řetízky a
různé druhy stříbrných nástrojů.
Mág postavil všechny pomůcky na stůl, znovu sáhl do jedné z kapes a vytáhl zlatou tubičku dlouhou jako prst, zdobenou symboly a ornamenty. Tu
položil vedle pánve.
Raistlin se posadil do křesla, položil si ruce na kolena a soustředěním sevřel dlaně v pěst. V paměti začal lovit správná množství pro elixír, který měl
posloužit jeho účelu. Ingredience se začaly filtrovat jeho myslí, jak dovolil
alchymii, aby převzala vládu nad jeho vědomím, jeho znalostí světa a zkušeností s tímto uměním, které mu mělo poskytnout odpověď.
Trocha bílého pudru jako základ, další trocha černého na vyrovnání, krev
ze všech částí, symboly dobré magie, prach získaný ohromným riskem duše i
těla, čisté krystaly, zelená na rozpětí a červená pro destrukci, oheň pro teplo a
kousek zlata pro zchlazení.
„A alkohol," dodal Raistlin, když se dostal z alchymistického transu.
Vstal a začal si připravovat práci. Postavil lahvičky, které nepotřeboval,
zpět na stojan, uložil je do váčku a postavil stranou, aby se nerozbily. Nehtem
nabral trochu bílého prášku, ten pak vysypal na rozpouštěcí pánev.
Zapálil knot na kulaté sklenici z čirého skla, pak vytáhl z batohu černou
sklenici, opatrně odstranil gumový uzávěr a vyndal zevnitř malou lžičku zabodnutou do černého prášku na dně. Nabral stejné množství jako bílého prášku
a opatrně je smíchal za pomoci dřevěného klacíku - ne silnějšího než stéblo
trávy - a rozmístil nyní šedý prášek do kroužku s prázdným místem uprostřed.
Odhodil klacík přes celý pokoj a setřel si hřbetem ruky pot z čela. Snažil se
udržet myšlenky soustředěné, bez žádných postranních vlivů, ale — když se
podíval na materiál před sebou - musel zadržet dech a uklidnit své třesoucí se
ruce. Na chvilku zavřel oči.
Když měl vůli opět pod kontrolou, zase je otevřel.
Pak vzal z řady další tři lahvičky, z nichž každá obsahovala krystaly různých tvarů a velikostí - jedna byla bílá, druhá zelená a třetí červená. Vytáhl z
lahvičky jeden krystal a položil jej na mělkou misku, pak jej rozdrtil mramorovým tloukem a ten si pečlivě otřel do rukávu. Pak udělal totéž s dalšími
dvěma krystaly a začal odměřovat množství, které potřeboval, nehtem svého
malíčku - trochu červené, a trochu víc zelené, to je moc, to zase málo.
Raistlin si byl vědom toho, že čas utíká, a tak musel potlačit svůj spěch.
Doplnil poslední krystal, až byla míra správná. Vzal pečlivě odměřený prášek
a porovnal jej s těmi dalšími - víc zelené než červené - mnul je mezi prsty, až
se jejich barvy smíchaly v jednu. Přidal novou složku k šedému prášku na
taviči pánvi.
- 193 -
Otřel si ruce o své červené roucho a protřel si oči, které mu začínaly slzet
napětím. Pak vzal stříbrný nůž a seškrábal trochu krve ze zlatého prstenu, co
měl předtím na prstě Earwig. Mág pracoval rychle, když sypal zaschlou krev
do nádoby s koženým držadlem.
Natáhl se pro další skleničku. Tato byla pokrytá tmavými skvrnami, jako
kdyby měla nějakou chorobu. Raistlin ji otevřel mnohem opatrněji než ty
předcházející a odtáhl se před pachem, který se hnul ven jako nějaký duch.
Přidržel nádobu v pěsti a nechal jen nepatrnou část hrdla odkrytou. Pak na
skleničku opatrně zaklepal.
Vynořil se temný obláček, který obklopil suchou krev a proměnil temně
rudou barvu zaschlé krve na černou. Mág skleničku převrátil hrdlem vzhůru a
uzavřel ji dříve, než temný obsah stačil vyprchat, pak uvolnil dlouho zadržovaný dech.
Několikrát se zhluboka nadechl, byl rád, že má za sebou práci se smrtelným prachem. Položil pánev nad plamen, vzal zbývající krystaly a hodil je do
kelímku, párem kovových jazyků nádobu přidržel nad plameny a sledoval, jak
se obsah rozpouští.
Když začala hmota bublat, přidal uschlou krev, která okamžitě zmizela v
oblaku kouře.
„Počkat! Něco tomu chybí," zašeptal, když si všiml své chyby. Začal se
přehrabovat v ingrediencích a jeho napětí rostlo. „Nemohu to najít! A bez
kamene to nebude fungovat!"
Raistlin se znepokojeně chytil za prsa a začal si trhat šaty, když vtom ucítil
v jedné ze svých vnitřních kapes něco tvrdého. Chvatně předmět vytáhl.
„Medailon pro štěstí, co mi dala ta žena," zamumlal. „Musím ještě jednou
zvážit svůj postoj k pověrám chudých sedláků."
Popadl paličku a rozbil amulet na několik kusů. Potom vzal kámen, který
potřeboval, a hodil jej do kelímku, kde se nerost téměř okamžitě roztavil. Vylil
substanci na mělký talířek a nechal ji zchladnout. Vzduchem létaly a praskaly
jiskry. Substance se proměnila v jemný prach barvy jasného rubínu s černým
středem.
Kouzelník se protáhl, záda měl úplně ztuhlá. Konečně se dostal k bodu,
kdy si mohl chvilku odpočinout. Ale nechtěl si nechat čas unikat mezi prsty.
Zvedl tavicí pánev za řetízky ze stojanu a opatrně s ní pohyboval, aby nenarušil prášek. Seškrábal červený prach do zahnuté tuby, pomalu vytvořil symboly
moci v bílém kruhu na pánvi, jeden na druhý. Když to bylo všechno hotovo,
pustil tubu na zem.
„A teď to poslední," zašeptal.
Postavil k tavicí pánvi další stojan, byly to dvě nožky spojené nahoře kovovou tyčinkou. Poté vytáhl dva řetízky - pokryté nějakou podivnou, slizkou
- 194 -
substancí - a pověsil je na nožky, kam na spodní očka zavěsil zlatou tubičku,
na niž položil zlaté víčko.
Zvedl malý stříbrný zvonek s kladívkem ze třetího váčku a uhodil kladívkem do zvonku, poslouchal při tom pozorně, až zvuk docela utichne. Udeřil
ještě jednou, a když zvonek ztichl, zamyšleně přikývl.
Zvonek se ozval potřetí - byl to jasný zvuk, pronikající nocí. Mág naslouchal. Jak zvuk utichal, byl slyšet čím dál méně, až nakonec zmizel a nezbylo
po něm vůbec nic.
Raistlin zvedl víčko a foukl do tubičky chladný vzduch. Symboly na taviči
pánvi se začaly měnit, až se nakonec přetvořily do jediného symbolu moci.
Nad taviči pánví stoupala pára, pak náhle šedý kroužek v plamenech ožil a
nově vzniklá esence pokryla stěny zlaté tuby.
Mág vrátil víčko na své místo, udusil plamen a opřel se o Magiovu hůl.
Ztěžka si oddechl a unaveně sklonil hlavu. Rituál byl dokončen.
Raistlin nahlédl do tuby a uviděl, že se uvnitř vytvořily matné krystaly konečný výsledek. Přesto na jeho tváři nebylo vidět žádné uspokojení. Přehodil si přes hlavu kápi a ukryl svou zlatou tvář v její temnotě.
- 195 -
Kapitola 25
EARWIG HLEDĚL S PODIVEM NA VELKÉ OKO, které sem dolů
podle všeho spadlo - bylo černé a Červené s malým bílým středem. Na bezmračné obloze se objevily záblesky moci, natahovaly své tři prsty, aby se dotkly neznámých prostor. Šotek si myslel, že by dokázal tak úžasný jev pozorovat navěky - tedy alespoň celou příští minutu - ale protivný hlas uvnitř jeho
hlavy ho nutil něco dělat.
„Ale co, to je otázka? Aha, už si vzpomínám! Mám se setkat s Karamonem
uprostřed města."
Earwig se chystal zatočit za roh, když vtom málem narazil do skupiny podivně zkroucených koček.
Tvorové rozhodně vypadali velmi zajímavě. Earwig se už chystal za nimi
vypravit, aby se jim představil, když vtom si vzpomněl, že má jiný, velmi
důležitý úkol. Rychle se vrátil a ukryl se ve stínu, aby kočky náhodou nenapadlo ho zastavit a povídat si s ním.
Když zaslechl podivný rámus, zvědavě se otočil. Kolem projel kočár netažený nikým a ničím, tak to alespoň šotkovi připadalo.
„Tedy," povzdechl si a dál vůz sledoval, „to vypadá jako pěkná zábava. A
jede to přesně tím směrem, kam chci jít já. Myslím, že jim nebude vadit, když
se s nimi svezu."
Earwig se rozběhl, doběhl na konec kočáru, chytil se a usadil se na zadní
části. Vesele kopal nohama a šťastně se kolem sebe rozhlížel.
Povoz pokračoval dál, ocelová kola hlučně drkotala po bílé kamenné cestě.
Šotek poznal, že je to Jižní ulice. Pak se však kočár náhle zastavil. Earwig
seskočil a šel se podívat dopředu. Z kočáru vystoupily tři bytosti a líně se protáhly, jako to dělají kočky. Dvě se napily z lahví, které měly přivázané na
svém lesklém postroji. Když dopily, prudce otřásly hlavou a zašklebily se.
„Oslavovací punč," prohlásil chápavě Earwig.
Chystal se jít dopředu, aby se zeptal na cestu do středu města nebo jestli
některý z těch chlapíků neviděl Karamona, ale podivně zkroucené kočky mezitím opět naskákaly do kočáru. Než šotek stačil znovu nastoupit, vůz se drkotavě rozjel ulicí.
„Hej!" křičel Earwig a mával rukama. „Na mě jste zapomněli!"
***
Karamon skákal z jedné střechy na druhou, čas od času zastavil, aby popadl
- 196 -
dech a odpočinul si. Stále se ještě nezotavil z vlivu prudkého jedu a ztráty
krve. Naklonil se ze střechy a uviděl, že je nad Východní ulicí. Zbýval mu už
jen jeden blok.
„Už je čas jít. Doufám, že Earwig a Bast už jsou na svých místech, abychom mohli zničit tu věc a vypadnout odsud."
Karamon sevřel meč a spustil se tak tiše, jak jen mohl, na další dům. Uslyšel škrábání, pak ticho, pak funění, jako kdyby jeho stopu sledovalo nějaké
zvíře. Srdce mu začalo bít tak silně, že slyšel jeho údery až v uších.
Karamon se přinutil zůstat ukrytý a čekal. Chtěl vyskočit, rozmáchnout se
mečem a zastihnout démona nepřipraveného. Ale když zvážil netvorovu rychlost a neuvěřitelně bystré smysly, nebyl si jistý, jestli je jeho plán možný.
Purpurový paprsek probodl válečníkovu pravou paži a zanechal mu v brnění propálenou díru. Kolem spálené košile se objevil kouř. Další záblesk ho
zasáhl do ramene, když se snažil uhasit první ránu. Doufaje, že odvrátí tvorovu
pozornost, vytáhl nůž a mrštil jím po démonovi.
Démon uskočil a poskytl tak Karamonovi čas, aby se rozmáchl a zabodl
mu čepel meče do prsou. Démon padl na zem mrtvý.
Když bylo po boji, válečník ucítil prudkou bolest, způsobenou palčivou ránou. V uších jako by mu hučela tekoucí voda a černá obloha zmizela, ztratila
se v temnotě, která zakalila jeho zrak. Padl na kolena a cítil, že každou chvilku
omdlí, a tak se alespoň snažil nespadnout na zem.
Nepodařilo se mu to.
Ležel na zemi s nohama od sebe. Touha zavřít oči a odpočívat, dokud bolest nepřejde, byla téměř neodolatelná.
„Raist... musím najít Raista," mumlal Karamon. Sténal, když se pokoušel
posadit, aby si prohlédl ránu. Spálená košile a kožené brnění odpadlo a odhalilo ošklivou, žárem zacelenou ránu.
„Alespoň se mi tam nedostane infekce," ušklíbl se válečník a začal se smát.
Když si uvědomil, že jeho smích je téměř hysterický, rychle se zarazil a pokusil se vstát. Věděl, že nemá sebemenší naději přeskočit na další střechu. Našel
tedy schodiště a sešel na ulici.
***
Raistlin stál před Shavasiným domem. Barevná skleněná okna se leskla živěji než kdy předtím a vrhala na zem kolem domu barevné stíny. Pohled na ně
však už mága nefascinoval, a tak hlasitě zaklepal na hlavní dveře.
Přestože se neozvala žádná odpověď, dveře se před ním tiše otevřely. Když
vstoupil dovnitř, opět se tiše zavřely a Raistlin uslyšel, jak za ním zapadl zámek. Vešel do knihovny. Byla prázdná.
- 197 -
Ještě že tak. Tím to měl snadnější.
Přistoupil k malému stolku, zvedl láhev s brandy a otevřel uzávěr. Pak se
podíval zpět ke dveřím, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, vytáhl z kapsy
tubičku, odšrouboval víčko a nasypal hnědé krystaly do láhve. Ruce se mu při
tom třásly.
„Jestli jsem udělal nějakou chybu," řekl si tiše, „pak to byla moje poslední." Nasypal do láhve poslední zbytek krystalů.
Vrátil zpátky uzávěr, otočil se, pohlédl na hrací pole a vzpomněl si, kde
skončil, než odešel za svým úkolem, který dostal od paní domu.
Potom co odešel, Shavas provedla jeden tah. Jeho šampión se proměnil v
nesmrtelného.
„Jak trefné," zamumlal Raistlin.
Těžké dubové dveře se otevřely a pokojem se rozvoněl známý parfém.
Vstoupila Shavas. Měla na sobě volné šaty z nejčistšího hedvábí, stejně bílého,
jako byla její odhalená ramena. Látka volně splývala podél jejího štíhlého těla
jako tichý oblak. Usmála se na Raistlina. Její tvář vyzařovala vnitřní světlo.
Vypadla, jako kdyby se jí právě podařilo něco triumfálního a ona nyní hledala
zábavu.
„Jsem ráda, že ses vrátil, Raistline," řekla a posadila se naproti němu. „Alespoň vidím, že si my dva rozumíme."
„Je to snad příčina tvé mimořádně dobré nálady, radní?“
„Radní? Neurážej mě! Už nejsem radní. Není tu vlastně ani komu radit,"
řekla a zasmála se vlastnímu žertu.
„Zdá se, že jsi si sebou velmi jistá, má paní," prohlásil mág. „Město ale ještě nepadlo." Posunul figurku kněze před řadu svých rytířů a pěšáků.
Shavas položila prst na svého vlastního kněze a rozhodovala se, kam ho
postaví. „Není tu nikdo, kdo by nás zastavil. Lidé Mereklaru budou brzy mrtví." Posunula kněze o políčko dopředu.
Její tah postavil mága do nepříjemné pozice. Raistlin se zaklonil a přemýšlel. „Jak dlouho už žiješ v tomto městě?" zeptal se, aniž odtrhl pohled od hracího pole.
„Mnoho, mnoho let - v té či oné podobě. Já jsem byla první radní a já budu
i poslední," odpověděla.
Raistlin na ni pohlédl. Její krásné oči hleděly upřeně přímo na jeho tvář.
Raistlin vstal, přistoupil k malému stolku a zvedl láhev s brandy. Pak si nalil skleničku.
„Nalej také jednu pro mě, má lásko," řekla Shavas.
Raistlin se zachvěl při zvuku toho slova, které vyklouzlo z jejích smyslných úst. Nalil skleničku brandy a podal jí ji.
„Připíjím," řekl, „na Pána koček."
- 198 -
Shavas se mírně zasmála. „Ty jsi tedy zábavný!"
Raistlin zvedl sklenici ke rtům a napil se ostrého moku. Shavas se zhluboka
napila, oči při tom upírala na okraj svého poháru.
Vstala a přistoupila k mágovi. Plameny z krbu jí prosvěcovaly šaty a odhalovaly křivky jejího těla. Ladně si sáhla do vlasů a rozpustila kolem sebe kaskádu dlouhých hnědých vlasů.
„Co ode mne chceš?" zeptal se Raistlin. „Já nejsem jako můj bratr. Já
nejsem... atraktivní."
„Ty jsi mocný, Raistline. Odjakživa mě moc přitahovala. A ty by ses mohl
časem stát ještě mocnějším."
„Časem?"
„Ano. Budeme mít tolik času, kolik budeme chtít."
„A jak to uděláme?" zeptal se a znovu se trochu napil.
„Moje magie je obrovská, silnější, než si většina z vás dokáže vůbec představit. A já jsem ochotná se o tu sílu... s tebou podělit."
„K jakému konci?"
Shavas dopila brandy. Vyprázdnila sklenici, znovu ji dolila a začala přecházet po knihovně. Přistoupila k ocelovému brnění strážce a prsty přejela po
jeho povrchu. Pak došla k policím s knihami a jednu z ní vytáhla. Na černém
obalu byl zlatý nápis: Bratři Majereové.
„Máš na sobě rudé roucho, mágu, ale nebudeš je nosit navždy. Nemáš tolik
trpělivosti, abys zůstal stát uprostřed. Musíš se rozhodnout, nebo tě tvá touha
roztrhá na kusy."
„Tak se stane, ale až přijde čas. A teď se tě ptám znovu, co ode mě chceš?"
„Otázka stojí jinak, co chceš ty ode mě?" řekla Shavas, přistoupila blíž a
položila mu ruce kolem ramen. „Nabízím ti možnost ovládat svůj vlastní osud.
Nabízím ti spojení s Královnou Temnot!"
- 199 -
Kapitola 26
„KOČÁR JE PRYČ. TEĎ BUDU MUSET PĚŠKY," řekl zklamaně šotek.
Vydal se dolů ulicí a těsně před rybím trhem ho napadlo, že by byla mnohem větší zábava, kdyby tudy šel společně s Karamonem, když vtom se odkudsi vynořila ošklivá zkroucená postava a zatarasila mu cestu.
„Nazdar," řekl vesele šotek a natáhl ruku. „Jmenuju se Earwig..."
Tvor zvedl ruku, ve které měl ohromně zajímavě vyhlížející předmět. Vypadalo to jako hůlka s jedním koncem rozžhaveným doruda. Šotek si myslel,
že ta bytost mu hůlku nabízí - zvlášť když uvážil, že na něho s ní míří -a tak
natáhl ruku, aby si ji od něho vzal.
„Děkuju," řekl zdvořile.
Tvor jen zachrčel a ohnal se, aby hůlku získal zpět.
„Hej!" řekl Earwig. „Vždyť jsi mi to dal, ty tupý trpaslíku!"
Tvor se otřásal vzteky, vycenil zuby a začal slintat.
„Ne! Nedostaneš to zpátky ani za nic!"
Šotek roztočil prakovku a zasáhl tvora do hlavy. Zavrávoral na ulici, pak
upadl a zůstal nehybně ležet.
„Ach, to je mi líto," řekl Earwig a strčil do tvora špičkou boty. „No, aspoň
jsi dostal lekci," dodal.
„A teď se podíváme, jak je to možné, že umíš tak svítit," obrátil se v očekávám na hůlku. Nestalo se nic. Šotek s ní zatřásl. Zase nic.
„Je to rozbitý!" prohlásil otráveně. „Na, můžeš si to zase klidně nechat,"
řekl a hodil hůlku na tvora, který se právě začal hýbat, posadil se a zmateně se
kolem sebe rozhlížel.
Earwig si vzpomněl, že ho Karamon určitě bude potřebovat, a tak pokračoval dál.
Když dorazil do středu města, objevil tam celou armádu ošklivých tvorů,
jak se procházejí ulicí, křičí a zpívají hrůzostrašnými hlasy. Šotek se necítil ve
své kůži a navíc se neměl chuť s někým bavit, tak vrazil do jednoho domu, aby
se odtamtud trochu porozhlédl. Naproti místu, kde stál, byla vysoká budova.
„Heleme se!" vykřikl Earwig. „To je místo, kde by měl stát dům paní Shavas. Sakra! Možná jsem přece jen zabloudil."
Ale když se podíval na ulice, poznával je. Ano, určitě byl ve středu města.
„Měl bych jí o tom říct," prohlásil zamyšleně šotek, který mezitím úplné
zapomněl, co vše mu vyprávěl Raistlin o chrámu Královny Temnot. „Paní
Shavas možná neví, že její dům je pryč."
Earwig vyšel ze dveří a chystal se přejít ulici - (se zájmem hleděl na měšce,
- 200 -
které měly podivné bytosti přivázané k pasu), když vtom přímo za sebou uslyšel výkřik.
„Earwigu, tady!"
„Karamone?" Šotek se rozběhl do stínu, kde uviděl lesknoucí se kov.
„Karamone?" volal hlasitě. „Jsi to ty?"
Nějaká ruka ho popadla za límec a vtáhla do tmavé ulice.
„Hej! Zmačkáš mi..."
„Mlč!" řekl Karamon a zakryl mu dlaní pusu.
Válečník pevně držel svíjejícího se šotka a nahlédl do ulice. Pochodující
démoni dělali řádný rámus a nezdálo se, že by něco zaslechli.
„Pst!" zašeptal a pomalu Earwiga pustil.
Šotek na něho zíral s tváří zkřivenou hněvem. „Zase ses pral!" vykřikl šotek a prudce vstal. „A beze mě!"
„Omlouvám se," zavrčel Karamon. „A snaž se mluvit potichu! Viděl jsi
někde Pána koček?"
„Jistě," řekl Earwig.
Karamonova tvář se vyjasnila. „Opravdu? Kde?"
„Přímo tady," řekl šotek a ukázal před sebe.
Karamon se otočil drže meč v ruce. Bast stál ve stínu, jeho tvář měla ve
tmě ještě temnější barvu.
Karamon se opřel o zeď a zhluboka si vydechl. Paže ho pálila, ale jeho
strach byl silnější než bolest. Nenáviděl tohle místo. Raději by vyměnil armádu démonů za šest armád goblinů, s regimentem hobgoblinů.
„Kde je ta věc, co ji máme rozbít? V tom domě?"
„Ne. Chrám slouží jen jako tunel mezi světy. Oltář Královny Temnot bude
někde pod zemí."
„Na stejném místě, co je ta velká kamenná kostka, kde jsme byli," prohlásil
šotek.
„Správně," řekl Pán koček. „Ukážu vám, jak se tam dostanete, ale víc vám
už pomoci nemohu."
Když Bast viděl, jak se Karamon zamračil, dodal: „Mé síly a já budeme bojovat ve městě nad námi, protože armáda démonů už vyrazila do ulic a zamířila ke třem mereklarským bránám, aby - jestli se portál otevře - mohli démoni
proniknout do tohoto světa. Nezbývá už moc času, Velké Oko hoří na obloze.
Pojďte za mnou!"
Karamon zasténal a odlepil se od zdi, o kterou se opíral.
„Vypadáš opravdu moc špatně, Karamone," řekl Earwig znepokojeně. „Jsi
si jistý, že to zvládneš? Tady máš, můžeš se opírat o moji prakovku."
Karamon se podíval na tenký dřevený klacík, usmál se a potřásl hlavou.
„Zvládnu to. Musím."
- 201 -
„A teď pojďme. Tudy," pobízel je Bast.
Protáhl se za roh a společně s oběma přáteli zmizel v temnotě. Pán koček
se pohyboval, jako kdyby byl součástí noci, a dokonce i šotkův tichý krok byl
v porovnám s jeho hlučný. Karamon dupal a hlasitě sípal, při každém kroku
zatínal zuby, aby přemohl mučivou bolest. Když ušli několik bloků, démoni
buď zůstali daleko za nimi nebo se vydali nahoru do města Mereklar.
„Já tuhle ulici znám," prohlásil najednou Karamon.
„To bys měl." Muž v černém se sklonil, zvedl ze země těžký poklop a ukázal do černého otvoru. Karamon uvnitř uslyšel tekoucí vodu.
„Tato chodba vede tam, kam byste měli dojít," řekl Pán koček. „Musíte
zničit oltář tak rychle, jak jen to bude možné. Jakmile se ho totiž někdo dotkne, jeho vládkyně se o tom hned dozví."
„Chceš snad říct, že ta věc je živá?" zeptal se se zájmem šotek.
„Dá se to tak říct. Sbohem, válečníku a šotku. Už se neuvidíme. Ať vás vaši bohové chrání."
„Počkej!" vykřikl Karamon a natáhl ruku. Ale sáhl do prázdna. Pán koček
byl pryč, zmizel stejně tiše, jako mizí noc ve dne.
„Co jsi mu chtěl říct?" zeptal se Earwig, zatímco se chystal skočit do podzemí.
„Chtěl jsem se ho zeptat, jak se dostaneme zpátky domů," odpověděl tiše
Karamon.
***
Démoni procházeli ze svého světa skrz bránu do skutečného města Mereklaru. Divoce se kolem sebe rozhlíželi žlutýma očima, když se jim konečně
podařilo opustit vězení jejich vlastního světa. Mereklar byl jejich. Brzy budou
ovládat celý Krynn.
V malých skupinách se pohybovali po městě, mířili k bránám a připravovali se vyrazit ven a zaplavit svět svou temnotou. Ničeho se nebáli. Jejich nepřítel - kočky, které kdysi chránily město - byl pryč.
Ale brány byly zavřené a nedaly se otevřít, protože je chránila magie dobrých bohů.
Démoni se seřadili do pravidelných skupin, klekli si a namířili své hůlky na
těžké zámky uzavírající město. Začali metat ohnivé paprsky v naději, že se jim
podaří brány otevřít. Jejich moc však neměla žádnou sílu, přestože se o to
pokoušeli celou věčnost. Odhodili tedy zbraně a pokusili se brány vyrazit silou, ale stavitelé města odvedli dobrou práci - brány nepovolily.
U Západní brány velitel odvolal své jednotky a poslal pro posily. Démoni
se přestali snažit vyrazit bránu, ale vztekle přecházeli kolem a cenili zuby.
- 202 -
Velitel začichal ve vzduchu, otočil hlavu, aby se ujistil, že tu vůni poznává,
bál se jí a nenáviděl ji. Došel k bráně a zadíval se do temnoty za městem,
osvětlené jen Velkým Okem. Jeho nozdry se zachvěly.
„Taste zbraně..."
Náhle temnotou prosvištěl ostrý dráp, oddělil maso od kosti a kolem začala
stékat krev. Démon padl bez dechu na zem. Nad jeho tělem stál obrovský tygr
a tlapu měl položenou na démonových chlupatých zádech. Nepřítel vypálil
proti netvorovi několik ohnivých střel, ale zvíře zmizelo.
„Najděte ho!" vykřikl jeden démon a ukázal do ulice.
Pět jednotek vyplnilo jeho rozkaz, démoni se rozběhli do temnoty za
tygrem, obcházeli ulice a prohledávali temná zákoutí a postranní aleje.
Za několik minut ležela jejich mrtvá těla v kalužích krve, rozsápaná obrovskými drápy.
Démoni byli bez sebe zlostí. Vzduchem létaly rudé střely, drtily železo i
dřevo. Nezdálo se však, že by byť jen jedinkrát zasáhly neviditelného nepřítele. Místo toho tu leželo čím dál větší množství mrtvých démonů a ostatní bestie začaly obcházet zmateně kolem.
„Posily!" vykřikl jeden z démonů a zamával do ulice.
Další řada netvorů vyrazila a nastoupila do svých pozic, divoce kouleli žlutýma očima a čenichali ve vzduchu. Došli k opuštěnému kočáru a ukryli se za
ním. Tlačili jej před sebou, až nakonec dorazili k první skupině démonů. Jeden
z nich - démon v černém brnění se zlatým medailonem - se jich zeptal, co se
stalo.
Místo odpovědi někteří ukázali na svého mrtvého velitele. „Řekli nám, že
ta bestie s ostrými drápy je mrtvá," řekl jeden démon.
„Myslím, že někdo udělal chybu," ozval se druhý.
„Jo, zajímalo by mě, jaké další chyby nás dnes v noci ještě čekají. Zůstaňte
tady a počkejte na další jednotky. Až dorazí, snažte se vyrazit bránu." Otočil
se a ukázal na démony, aby zaujali svá místa. „Vytvořte řadu a najděte nepřítele. Chci, aby byl mrtvý!"
Zkroucená těla se seřadila do pětičlenné formace a jejich disciplínu by jim
záviděli i Solamnijští rytíři. Zdálo se, že nepotřebují žádné další rozkazy, spolupracovali dokonale jeden s druhým. Po chvilce se jejich vražedná řada vydala do temných ulic.
Žádný z nich se nevrátil.
Několik démonů vyrazilo na vlastní pěst, nechtěli čekat, až je povel vyzve
k bitvě, ale jim velitel řekl, aby zůstali na svých místech, zůstali a syčeli po
sobě skrz stisknuté tesáky. „Zůstaňte na svých místech!"
Na ulici se objevilo asi patnáct žen a mužů. Nikdo z nich nebyl ozbrojený.
Z rukou jim stékala krev a oči se jim vítězně leskly. Nevydávali žádný zvuk a
- 203 -
zdálo se, jako kdyby pluli vzduchem.
„Ha! Lidé!" vyštěkl jeden démon.
Jeho společníci vystřelili ohnivé střely, ty pronikly vzduchem a zamířily k
cíli, uhodily do okolních domů a ulic a zvedly kolem obrovský oblak prachu a
kouře. Ale útočníci se bleskově rozběhli k svému nepříteli, vzdálenost se neuvěřitelně zkracovala.
„To nejsou lidé, je to náš nepřítel!" vykřikl jeden démon.
Lvi se vrhli na své oběti, každý z nich srazil najednou k zemi pět démonů a
v dalším okamžiku jich dalších pět zabili. Démoni padali, snažili se bránit
svými tesáky a magickými hůlkami, jejich žluté oči plály nenávistí. Během
chvilky ztratili nejméně polovinu členů, zatímco lvi přišli jen o pět svých společníků.
Jejich velitel vykřikl: „Stáhněte se zpátky a počkejte na posily. Oni nemohou vyhrát!"
Démoni rozkaz okamžitě poslechli, uhýbali, až se nakonec opět seřadili do
sevřené řady. Znovu vyrazili dopředu a zahnali kočky k bráně. Už jich zbývalo
jen několik. Věděli, že nevydrží.
„Zničte je! Hned!"
Ale démoni zaváhali. Město bylo tiché, jako by čekalo. Obě bojující strany
se ztišily a naslouchaly.
Za vysokou městskou zdí kdesi v polích se ozval podivný hromový zvuk.
Blížil se, až se ozval přímo nad branou. Náhle dovnitř vrazilo nejméně tisíc
koček, jejich malá těla se snadno protáhla mezi mřížemi a hned nato se těsně
semkly do pevných řad. Pak zaútočily na démony. Malými drápky se zasekávaly do jejich znetvořených těl a způsobily jim rány, které žádná magie nedokázala zahojit.
Démoni u brány byli zničeni, jejich těla ležela na hladkém bílém kameni a
další kočky přebíhaly přes mrtvá těla, aby vyplnily to, co praví legendy.
***
„Tady to je, Karamone," řekl Earwig a ukázal prakovkou na kamennou
kostku. „To je ten oltář!"
„Ano, ano, myslím, že máš pravdu," odpověděl válečník. Vstoupil do jeskyně a snažil se rychle přivyknout temnotě.
Také šotek vrazil dovnitř, ale Karamon mu položil ruku na malé rameno.
„Počkej chvilku. Možná jsou tu strážci. Vidíš něco?"
Earwig se kolem sebe pozorně rozhlédl. „Ne, nic."
„Já také ne. Ale myslím, že jsem něco slyšel."
„Karamone," řekl Earwig po chvilce. „Já nic neslyším, protože ti hrozně
- 204 -
nahlas tluče srdce. Myslíš, že bys je mohl na chvilku zastavit?"
„Cože to po mně chceš? Abych tady padl mrtvý? Kromě toho to není moje
srdce, co tak hlasitě tluče! Je to ten samý zvuk, jaký slyším i já. Zní to, jako
kdyby se o sebe třela dvě ozubená kolečka."
„Jsi si jistý?" řekl skepticky šotek. „Mně to připadá jako tlukot srdce."
„Ano, jsem si jistý!" odsekl Karamon. „No, uvidíme. Nemůžeme tady jen
tak stát celou noc."
Oba vykročili dopředu. Jeskyně vypadla stejně jako ta, kterou objevil šotek
nahoře ve městě. Byly tu ty samé louče i stejná kamenná kostka. Ale když
přišli blíž, všimli si, že na kamenné kostce ještě něco leží - oltář, který měl
vytvořit bránu mezi Propastí a Krynnem.
Vypadalo to jako veliká truhla se šikmými stranami, ozdobená zlatem, stříbrem a bronzem. Na jejím lesklém povrchu byly vyobrazeny jakési podivně
zkroucené postavy.
„Heleme se!" vykřikl šotek, a než ho Karamon stačil zastavit, rozběhl se k
truhle.
„Ne! Počkej!" volal za ním válečník.
„Cože? Co je?" pištěl vzrušeně Earwig a otočil se. „Co se děje?"
Karamon cítil srdce až v krku. Musel si odkašlat, aby je vrátil tam, kam patří. „Prostě... nikdy neutíkej... do místa... jako je tohle... bez toho... aby ses
nejdřív kolem sebe rozhlédl!"
„Dobrá, Karamone!"
Válečník věděl, že bude následovat další otázka.
„Proč?" zeptal se Earwig.
„Jenom jsem si myslel, že chceš žít přece jen o něco déle!" zavrčel vztekle
Karamon. Válečník se rozhlédl po jeskyni, prudce zamrkal a zvedl meč.
„Earwigu, za tebou!" vykřikl.
„Co...?" šotek se kolem sebe prudce rozmáchl prakovkou. „Co je to, Karamone?" vykřikl, když nic nezasáhl. „Nic nevidím!"
„Ta... věc," zvolal Karamon a ukázal. „Vypadá to jako... jako ruka!"
„Aha, tady! Jejda!"
Z temnoty se vynořila štíhlá krásná ruka a naprázdno hmatala po něčem, co
nemohla vidět.
Earwig k ní natáhl svou malou ručku. „Nazdar! Jmenuju se..."
„Ne!" vykřikl Karamon, ale paže prošla Earwigovou.
Earwig prohlásil: „To bylo pěkně nezdvořilé!"
Šotek se pokusil chytit ruku znovu, ale ona mu pokaždé jen prošla mezi
prsty. Když ho to unavilo, přiskočil k truhle, aby si ji lépe prohlédl.
Karamon zvedl meč a byl připraven zaútočit. Pomalu vykročil dopředu a
neustále se otáčel k východu. Pak přistoupil k truhle.
- 205 -
„Nedotýkej se toho!" řekl přísně šotkovi.
Earwig rychle odtáhl ruku.
„Co s tím teď máme udělat?" zeptal se.
„Zničit to," odpověděl válečník a nepatrně se přikrčil, když se nad ním objevila obrovská ruka. Z temnoty se vynořilo několik dalších paží. „Jak nám to
říkal Raistlin."
„Jak?" Earwig si znalecky prohlížel zámek na truhle. „Nezdá se mi, že bychom to mohli jen tak rozbít na kusy!"
Karamon si truhlu pozorné prohlédl a řekl: „Mně také ne.
„No tak co tedy budeme dělat?" zeptal se Earwig.
„Mě se neptej! Já je... myslel jsem si, že tu s námi bude Raistlin, aby nám
pomohl."
„No, když to nemůžeme zničit, proč tu truhlu tedy neotevřeme a nepodíváme se dovnitř?"
Earwig si nedočkavě mnul ruce a vyskočil na kamennou desku. Prohlédl si
truhlu ze všech stran a snažil se na ní najít klíčovou dírku nebo nějaký otvor.
„Earwigu, nejsem si tím tak docela jistý..." začal Karamon a jeho pozornost
se soustředila zčásti na šotka a zčásti na magické paže.
„Aha!"
Uvnitř se něco ozvalo a uprostřed se objevila prasklina.
„Hups," řekl Earwig.
Karamon, který strávil na svých cestách spoustu času i s jinými šotky, věděl, co to slovo znamená. Okamžitě zaujal obranný postoj.
„Co to je? Co jsi udělal, Earwigu?"
„Nic!" řekl šotek a zatvářil se nevinně. „Ale myslím, že teď bych to už
mohl otevřít."
Karamon přistoupil ke kamenné kostce a přitom si všiml, že paže byly každým okamžikem reálnější. Náhle jich tu bylo příliš mnoho a válečník sebou
trhl, když se ho jedna z nich dotkla. Ale prošla jeho tělem, jako kdyby byl
stejně nehmotný jako ony.
„Pospěš si, Karamone!" řekl vzrušeně Earwig. „Nemůžu se dočkat, co je
uvnitř."
„Ale já ano," zamumlal válečník.
Přistoupil k truhle. Naposledy se kolem sebe rozhlédl, zabodl meč do štěrbiny, promnul si ruce, uchopil jílec, zhluboka se nadechl a pak mocně zabral.
Ozvalo se syčení. Víko se otevřelo tak snadno, že na ně Karamon málem
upadl. Drže víko oběma rukama, válečník nahlédl dovnitř.
„Nech mě podívat! Nech mě podívat!" volal Earwig a prostrčil hlavu pod
Karamonovým ramenem.
Uvnitř jasně zářily drahokamy. Earwig rychle napřáhl ruku.
- 206 -
„Hej!" řekl Karamon a víko přivřel. „Musíme tyhle věci zničit, a ne
ukrást."
„Já jsem v celém svém životě nic neukradl!" ohradil se šotek a vytáhl z
truhly tubičku s jasně modrými safíry.
„Podívej se na to!" řekl. „Viděl jsi někdy něco tak krásného?"
„Myslím, že bys to neměl dělat," řekl nervózně Karamon. „Vrať to..."
Bez jakéhokoli varování se náhle vymrštila ruka, popadla tubičku a vrátila
ji zpět do truhly. Karamon se bleskově otočil, aby se mohl bránit, ale ruka se
zatím vrátila zpět, odkud předtím vyrazila.
„To bylo skvělé, Karamone. Uvidíme, jestli to udělá ještě jednou!"
Earwig sáhl do truhly a uchopil tubičku z černého obsidiánu. Uprostřed zářily smaragdy a safíry. Šotek se snažil, ale nemohl tubičku vytáhnout.
Zdálo se, že ruce na chvíli znehybněly. Karamon měl zvláštní pocit, že ho
někdo sleduje neviditelnýma očima.
„Earwigu," řekl tiše. „Myslím, že jsi tam něco našel."
„Já vím, ale..." šotek prudce zatahal, až mu obličej zrudl, „...nechce to jít
ven!"
Karamon se podíval. „Zkus s tím otočit." Jeho paže začaly pod váhou těžkého víka povolovat. „Pospěš si! Neudržím to už o moc déle!"
Earwig chytil tubu oběma rukama a zkusil s ní otočit, ale ruce mu po hladkém povrchu sklouzly.
„Zkus to na druhou stranu," pobízel ho Karamon.
Sledoval, jak se ruce blížily, a přísahal by, že se jim znepokojeně třásly prsty. Děláme něco, co se jim nelíbí, pomyslel si Karamon. Přál si vědět, co to
bylo.
Šotek otočil tubou doleva.
„Mám to!" vykřikl. „Půjde to!" Otočil ještě o něco silněji.
„Výborně! Jen vydrž a..."
Náhle jedna ruka popadla Karamona za krk. Dvě další ho sevřely za ramena a začaly ho táhnout. Napnul všechny síly, co mu ještě zbývaly, aby víko
neupustil.
„Já nevím... jak dlouho... to ještě udržím!" vydechl. „Pospěš si!"
„Pospěš si? A co myslíš, že dělám?" vykřikl rozzuřeně Earwig a snažil se
otáčet rychleji.
Tuba začala pomalu vyjíždět ze svého otvoru. Ruce se po něm natahovaly,
ale zdálo se, že se ho nemohou dotknout, možná proto, že tubu držel.
„Co mám dělat, až to vytáhnu?"
Karamon mohl místo odpovědi jen něco zaskučet. Jeho tvář byla zkřivená
bolestí, polévalo ho horko, jak se snažil udržet víko a zároveň čelit magickým
rukám.
- 207 -
„Mám to!" Earwig trhl tubou a byla venku.
Díval se na ni, zkusil s ní zatřást, pak si ji přiložil k uchu a poslouchal, co je
uvnitř. Ruce blízko něho se začaly kroutit, jako kdyby je něco vyděsilo.
Karamon zasténal, když se ho zmocnily další ruce. Držel víko celou svou
silou.
„Udělej něco!"
„Pokouším se o to!" odpověděl Earwig.
Obracel tubu ze strany na stranu. „Sakra!" vykřikl nakonec a mrštil tubou o
jednu stranu truhly.
Vzduchem se ozval pronikavý výkřik, až je zabolelo v uších. Karamon ještě nikdy neslyšel nic tak strašného a necítil tak hroznou bolest. Upustil víko a
to se rychle zavřelo. Ruce ho sevřely kolem krku a začaly ho škrtit.
Earwig se nahrbil, jako kdyby chtěl tomu zvuku nějak uniknout, a znovu
tmavou tubou udeřil o truhlu.
Karamon cítil, jak ztrácí vědomí. Snažil se bránit, ale ruce ho pomalu připravovaly o kyslík.
Earwig pohlédl na svého přítele a viděl, že válečník má ústa doširoka otevřená a oči vyvalené.
„Tak se rozbij!" zuřil Earwig a bouchal tubou o truhlu. Náhle se dno tuby
uvolnilo a z ní vypadla další menší tuba. Uvnitř byl zlatý kroužek.
„Ach ne!" vykřikl šotek.
Šotkové se ničeho nebojí, ale tenhle se rozhodně bál prstenů.
Musím něco udělat, jinak zabijí Karamona. Zatřásl s tubou a prsten mu
sklouzl do dlaně.
Co ode mne chceš? ozval se hlas
„To jsi zase ty?" zamumlal Earwig.
Ruka vedle něho se sevřela v pěst a ohnala se po něm. Earwig uskočil. Podíval se na Karamona. Ztratil vědomí a ležel bezvládně v sevření obrovských
rukou, které s ním pomalu mávaly ve vzduchu.
Earwig pohlédl na prsten.
„Chci odsud pryč!" vykřikl.
Nasaď si tedy prsten na palec, Vaše Temné Veličenstvo, a brána se otevře.
„No, já sice nejsem Temné Veličenstvo, ale rozhodně nemám čas, abych
hledal někoho, kdo je," řekl Earwig a navlékl si prsten na prst. „Tak, a je to!"
„Ne!" vykřikl strašlivý hlas a šotek měl pocit, že to bylo vlastně pět hlasů
křičících najednou. „Ještě není čas! Ještě nemám sílu Velkého Oka!"
Zvedl se prudký vítr a odhodil šotka na Karamonovo bezvládné tělo. Obklopila je temnota, a pak se kolem nich objevily ulice a budovy a ošklivé bytosti, zdálo se, jako kdyby všechno někam ve spěchu mizelo. Bylo to zvláštní.
Vypadalo to, jako kdyby šlo všechno pozpátku.
- 208 -
A pak ten shon náhle ustal.
Earwig měl pocit, že je vzhůru nohama, na chvilku nevěděl, jestli stojí na
nohou, nebo na hlavě, ale pak si uvědomil, že leží na Karamonovi. A Karamon
ležel na bíle dlážděné ulici.
Earwig si klekl a přiložil svou malou ručku na Karamonovo srdce. Bilo stále silně. Cítil, jak se válečníkovi zvedá hruď, jak dýchá. Ale silák byl stále v
bezvědomí. Earwig slyšel, že někde blízko probíhá boj. Výkřiky a sténám
doléhaly až k němu.
„Je to jako horda koček v jednom sudu," řekl šotek. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl magické záblesky. Když se podíval lépe, všiml si v dálce štítu na
hostinci, kde ho políbila ta dívka - Kateřina.
„Jsme zpátky!" řekl zklamaně. „No, co se dá dělat, žádná zábava netrvá
věčně!"
Posadil se vedle Karamona a čekal, až jeho velký přítel přijde znovu k sobě. Přitom obdivoval svůj nový prsten.
- 209 -
Kapitola 27
„A CO KDYŽ TI ŘEKNU, ŽE NEMÁM ZÁJEM o spojení s Královnou
Temnot?" zeptal se tiše Raistlin.
Shavas nevěřícně zvedla obočí. „A ty si myslíš, že bez Královny Temnot
získáš nějakou moc?" Žena se začala smát. „To je právě jeden z důvodů, proč
mě tolik zajímáš, Raistline. Ničeho se nebojíš."
„A ti, kteří žijí ve vlastním strachu, se stanou jeho obětí."
„Ano. Eyavel je asi jedním z tvých nejoblíbenějších autorů. ,A ty, citlivý
čtenáři, musíš sledovat mou cestu, protože já jsem cesta, kterou musíš znát.'
Ali Azra, další z tvých oblíbenců." Shavas položila svou napůl vypitou skleničku na stolek. „Ten kouzelník věděl, kam se obrátit. Komu sloužit. A ty bys
také mohl najít takovou sílu. A nesmírné potěšení."
Žena si začala stahovat šaty a rozepínat knoflíky, bylo jich celkem dvacet
tři. - Pomalu a ladně ohnula ramena a šaty spadly na zem. Světlo z krbu se
odráželo od její sněhobílé kůže a zvýrazňovalo svůdné křivky jejího těla.
Přistoupila k Raistlinovi a dotkla se jeho zlaté tváře.
Mág sevřel ruku v pěst a cítil chlad její kůže proti svému rozpálenému tělu.
Otřásl se a ona si toho všimla.
Shavas se od něho odtáhla a podezíravě si ho prohlížela.
Raistlin zvedl svou sklenici s brandy, ale ruce se mu tak třásly, že ji málem
upustil. Postavil ji tedy zpátky a podíval se na rozehranou partii na hracím
stole, na svého šampióna. Jak na něj hleděl, figurka se zkroutila do ošklivého
nesmrtelného válečníka. Mág se posadil, měl strach, že už ho jeho třesoucí se
nohy déle neudrží.
„Tvá nabídka je lákavá..."
„Pak tedy přijímáš?"
Shavas si klekla vedle mágova křesla, položila svou ruku na jeho a usmála
se mu do očí v podobě přesýpacích hodin. Byla si jistá svým vítězstvím.
Raistlin potřásl hlavou: „Nemohu."
„Proč? Nabízím ti všechno, co chceš! Možnost vládnout po mém boku. Sílu, abys mohl ovládat svůj osud. Sebe!"
Mág mlčel. Nedíval se na ni, ale na hrací pole a na svou znetvořenou figurku.
Shavas pomalu a důstojně vstala. „Toužíš po mně! To nemůžeš popřít!"
Mág odpověděl, aniž by odtrhl pohled od hracího stolku. „Nemohu zapírat,
že po tobě toužím, má paní. Ale mohu popřít své touhy."
„Pak jsi tedy blázen!"
- 210 -
„Možná," řekl Raistlin. „Možná. Ale tuhle hru jsem vyhrál já."
Natáhl ruku, sebral ze stolu Královnu Temnot a mrštil jí do krbu.
Cítil, jak v ženě stoupá zlost, mnohem palčivější než plameny v krbu.
„Ty? Ty jsi nevyhrál vůbec nic!" vykřikla Shavas. „Nic než vlastní zkázu."
Zvedla paže nad hlavu. Z jejích prstů vyšlehly temné paprsky a zahalily její
nahé tělo černou, neproniknutelnou aurou. Vlasy se jí začaly svíjet kolem hlavy jako hadi. Její oči zmizely v hluboké tůni černoty.
Raistlin vstal a opřel se o Magiovu hůl.
„Ta ubohá hračka tě nezachrání! Budeš..." Náhle se její hlas proměnil ve
strašlivý výkřik. „Co se děje?"
„Magie, kterou jsi shromáždila, se začala vymykat tvým schopnostem,"
odpověděl Raistlin.
„Pomoz mi!" ječela Shavas. Černé blesky rozřízly černou oblohu a obklopily její nahé tělo. Snažila se dotknout Raistlina, ale její ruka začala usychat.
Maso začalo odpadávat od kostí.
„Nemohu," řekl mág. „Já jsem příčinou tvé zkázy!"
Shavas vykřikla bolestí. „Jednoho dne padneš. Jednoho dne tě Královna
Temnot dostane!"
„Ne," odpověděl Raistlin. „Nezáleží na tom, co se stane, vždycky budu o
svém osudu rozhodovat já sám.
Tělo kdysi krásné ženy se rozpadalo, až po něm nezbylo v knihovně nic
než hromádka černého prachu. Uprostřed ležel náhrdelník s ohnivým opálem.
Raistlin nehybně stál a sledoval, jak se prach Shavas snaží probrat k životu.
Zvedl magickou hůl a vší silou udeřil do kamene zasazeného v náhrdelníku.
Opál se rozpadl na tisíc kousků.
Raistlin se sehnul, zvedl knihu nasáklou brandy a hodil ji do ohně. Vazba
začala černat a plameny po chvilce pohltily i zlatý nápis Bratři Majereové.
Raistlin zabodl špičku své hole do ohně, až se konec jasně rozhořel. Vytáhl
hořící hůl a dotkl se záclon na okně, nábytku a nakonec také hracího stolku.
Plameny se rozšířily a místnost se naplnila kouřem.
Raistlin poklepal holí o zem, aby uhasil plamen, po němž na holi nezbyla
ani jediná prasklina. Černé dřevo zůstalo nedotčené.
Mág se otočil a vyšel z hořícího domu.
- 211 -
Epilog
RAISTLIN A KARAMON STÁLI PŘED JIŽNÍ branou Mereklaru, za bílými hranicemi města.
„...a ta žena vyběhla ze svého domu, křičela a mávala rukama." Earwig
mával vlastními pažemi, aby své vyprávění dostatečně ilustroval. „Druhý den
někdo zaklepal na dveře. A víš, kdo to byl?"
Kateřina potřásla hlavou: „Ne, kdo?"
„Dizzyho prakovka!" odpověděl Earwig, prohýbaje se smíchy.
Kateřina jen stála a tvářila se nechápavě.
„Copak tomu nerozumíš?" zeptal se Earwig, když se po chvíli konečně
uklidnil.
Dívka obrátila oči vzhůru, bylo to gesto, které opakovala velmi často. Měla
na sobě kožené kalhoty a dlouhou košili. Na nohách vysoké boty, na zádech
batoh. V ruce držela malý smotek drátků - dárek od Earwiga. Vyhodila ho do
vzduchu. Korálek uvnitř zachytil paprsek slunce a jasně se zaleskl. Kateřina
smotek chytila a mrkla na šotka.
Earwig se zaculil a také na ni mrkl. Oni dva měli překrásné tajemství, tajemství, o němž šotek doufal, že jim přinese další překrásná dobrodružství.
Karamon řekl: „Přál bych si, aby sis to řádně rozmyslela, než se rozhodneš
vydat na cestu. Alespoň než dorazíme do hostince U Černé kočky."
„Ona nemůže," řekl Earwig a téměř samým vzrušením explodoval. „Máme
velmi důležitou misi. Chápeš, tenhle drátek..."
Kateřina ho bouchla do zad. „Mlč," řekla. „Je to také velmi tajemná mise."
„To je pravda," řekl Earwig a poškrábal si prst, na kterém měl zlatý prsten.
„Takže, sbohem, Karamone. Sbohem, Raistline. Byla s vámi zábava!"
Raistlin se chystal něco říct, ale začal neovladatelně kašlat. Chytil se za
prsa a opřel se o hůl, aby neztratil rovnováhu. Karamon na něho znepokojeně
pohlédl.
„Jsi si jistý, že to zvládneš?"
„A ty?" prohlásil Raistlin a podíval se na svého bratra, který namáhavě
kulhal s obvázanou nohou.
Mág vytáhl z kapsy kousek látky a otřel si rty. Látka byla potřísněná krví.
„Jestli to musíš vědět, pak nemám ani tu nejmenší chuť strávit v tomto městě
ještě jednu noc."
Karamon se kolem sebe rozhlédl. Brána byla prázdná, nikdo ji nehlídal.
Ulice byly plné lidí spěchajících od dveří ke dveřím, každý z nich vyprávěl
jinou verzi strašlivých událostí, které se seběhly předcházející noci. Městem
- 212 -
vládl chaos a mereklarští vůdci byli mrtví. Říkalo se, že zahynuli, když bojovali po boku Pána koček, aby ochránili město před nesmírným zlem. Mereklarské zdi však věděly své, ale málokdo věnoval pozornost novým výjevům
na bílém povrchu městských stěn.
Kočka s čerstvě narozeným kotětem v tlamě proběhla kolem, aby odnesla
svou rodinu z města, které bylo pověstné svou úctou k jejímu druhu. Několik
lidí si jí všimlo a klekli si, aby ji zastavili.
„Pořád si myslím, že jsme se měli rozloučit s paní Shavas," řekl Karamon.
Raistlin se ohlédl na tenký pramínek kouře, vznášející se nad středem města.
„Ne," prohlásil mág z útrob své temné kápě. Když se zdálo, že Karamon
bude trvat na svém, položil mu zlehka ruku na rameno. „Pojď. Musíme jít."
„Hele, Raiste." Earwig vytáhl z kapsy malý váček s bylinami - mágův lék.
„Ztratil jsi to. Opravdu!" řekl šotek s očima dokořán.
„Neztratil jsem to, Earwigu," řekl Raistlin. „Zahodil jsem to..." Zarazil se a
pak dodal: „Jestli chceš, můžeš si to nechat."
„Opravdu? Jé, děkuju!"
„Já děkuji tobě, Earwigu, za tvou pomoc," řekl Raistlin. Zvedl oči a upřel
je na dívku.
Dávej na něho pozor.
Slova se vytvořila v Kateřinině mysli. Ač ji to překvapilo, přikývla. „Budu," řekla.
„No, snad se ještě někdy uvidíme, Earwigu," řekl Karamon. „A hodně štěstí při dalších dobrodružstvích."
Dvojčata se vydala jedním směrem a Kateřina s Earwigem zamířili druhým. Procházeli kolem míst, kde kdysi byly prázdné mereklarské zdi, když
vtom se Earwig zastavil a vykřikl: „Heleme se!"
Oči se mu zalily slzami, když rukou přejížděl po obrázku šotka, sedícího v
zadní části kočáru, mířícího do Propasti. Pak tu byl další výjev hrdinného šotka, jak zabíjí démona. A nakonec poslední se šotkem s rukou ve smrtící
truhle...
„Hej, Karamone! Raistline!" vykřikl vzrušeně Earwig.
Bratři - nyní jen malé figurky v dálce - se otočili. Mág se opřel o bratrovo
rameno. Oba vypadali smutní a zničení bolestí.
„To je jedno," řekl tiše šotek.
„Sbohem!" vykřikl šotek a zamával jim. „A pozdravujte ode mě mého bratrance Tase!"
***
- 213 -
Cesta zpátky do hostince U Černé kočky byla pro oba bratry vyčerpávající
a únavná. Častokrát museli zastavit, aby si odpočinuli. Kolem poledne sešel
Raistlin z cesty a zamířil do lesa. Karamon jako obvykle zastavil, aby na něho
počkal, ale tentokrát se Raistlin otočil a ukázal mu, aby ho následoval.
„Pojď, Karamone."
„Jistě. Něco se stalo?" zeptal se znepokojeně válečník.
„Musíme si promluvit."
Karamon cítil, jak ho polil studený pot. Když se válečník probudil z hluboké noční můry, zjistil, že je v posteli svého pokoje v Barnstokově hostinci a že
jeho bratr sedí u něj a hlídá jeho spánek. Raistlin mu ošetřil rány a pak mu
sdělil, že je po všem a že je čas odejít z Mereklaru.
„Takže město je zachráněno?" zeptal se Karamon.
„Povím ti to později, bratře!" odpověděl Raistlin. „Až na to bude vhodná
doba."
Zdálo se, že ta doba nastala právě teď.
Dvojčata sešla z cesty a opatrně zamířila houštím do hlubin lesa. Raistlin se
pohyboval pomalu, protože mu docházely síly. Karamonovi se při každém
kroku zkřivila tvář bolestí.
„Bolí tě to rameno?" zeptal se Raistlin.
„Je jako v ohni," přiznal se Karamon.
„Omyju ti to."
Mág Karamonovi jemně opláchl ránu vodou z lesního pramene a namazal
mu zapálenou kůži hojivou mastí. Karamon nejprve sténal, ale pak vydechl
úlevou, když balzám utišil bolest.
Raistlin se usadil na břehu potoka a dlouhou chvíli sledoval tekoucí vodu.
Karamon trpělivě čekal. Ještě nikdy neviděl svého bratra tak vyčerpaného, tak
tichého a tak zabraného do vlastních myšlenek.
„Shavas je mrtvá," řekl náhle Raistlin.
„Cože?" vydechl Karamon. „Mrtvá! Jak..."
„Já jsem ji zabil."
Karamon vydal z hrdla podivný zvuk. Raistlin na něj pohlédl. Bratr na něho vyděšeně zíral. Ten výraz v jeho tváři byl Raistlinovi povědomý. Už ho
jednou viděl - bylo to ve Věži Vysoké magie. Mágovy tenké rty se zkřivily do
hořkého úsměvu.
„Možná bych ti to měl vysvětlit..."
„Ano, možná bys měl!" odpověděl chraplavě Karamon.
„Vezmu to od začátku. Od chvíle, kdy byla Královna Temnot vypovězena
z tohoto světa, hledala způsob, jak se vrátit. Nemá dost sil, aby to zvládla sama, a tak se rozhodla využít uvolněné energie Velkého Oka.
Z toho důvodu poslala do Mereklaru své prostředníky. Bohové neutrality se
- 214 -
nechali Královnou podvést, protože když stavěli Mereklar, nevěděli, že tak
vlastně tvoří bránu mezi tímto světem a Propastí.
Když si bohové dobra uvědomili svou chybu, postavili kolem města tři
brány, které se měly pevně zavřít, kdyby se jimi pokusilo uniknout zlo. Kromě
toho se nabídl také Pán koček a všichni, kdo mu slouží, že budou město chránit. Ale to je, můj bratře, docela jiný příběh a k tomu nemám dost dechu ani
chuti, abych ti jej tu nyní vyprávěl."
„Prostředníci?" řekl Karamon a poněkud skepticky si svého bratra změřil.
„Kdo byli v Mereklaru prostředníci Královny Temnot?"
„Devět členů městské rady..."
„Ale vždyť jich bylo deset," přerušil ho Karamon.
„A paní Shavas," dokončil klidně Raistlin.
Válečník vstal a zlostně na bratra pohlédl.
„Jen klidně seď, Karamone, a poslouchej!"
Když Karamon uviděl bratrův přísný pohled, neochotně se opět posadil.
„Členové městské rady byli vlastně démoni z Propasti, kteří zavraždili původní členy a vzali na sebe jejich podobu. Paní Shavas byla..." Raistlin zaváhal.
„Kdo byla paní Shavas?" zeptal se Karamon.
„No... kouzelnice zla," zalhal mág a zadíval se na tekoucí vodu. „To je řetěz událostí tak, jak se mi jej podařilo rozluštit.
Démoni dorazili do města, a protože věděli o proroctví, začali se nejprve
zbavovat koček. Pokoušeli se o to postupně, aby ve městě nevznikla panika,
ale nepodařilo se jim to. Občané města začali být neklidní a domáhali se nějaké akce. A tak, aby je uklidnili, museli prostředníci zla předstírat, že najdou
někoho, kdo tu záhadu rozluští. A proto vyvěsili ten letáček."
„A proto se nás pan Manion pokusil zabít!" řekl Karamon. Jeho podezření
pod tíhou bratrových slov začalo vzrůstat.
„Ano. Ale když i tento pokus selhal, objevili jsme se v hostinci U Černé
kočky a nechali se slyšet, že máme v úmyslu jít do Mereklaru. Démoni se nás
báli zabít, protože by to vyvolalo paniku - možná dokonce i vzpouru -ve městě. Radní Shavas musela předstírat, že je nám vděčná. Musela nám nabídnout
tu práci. Nevěřím tomu, že se nás bála," dodal suše Raistlin. „Věděla, že nás
zvládne oba."
Karamon zrudl v obličeji. Sklopil hlavu a začal do potoka házet suché větvičky. „Pokračuj."
„Shavas se dokonce podařilo získat kontrolu nad šotkem, když ho nechala
navléknout ten zlatý prstýnek. Tak se proměnil ve zvěda a sloužil Královně
Temnot.
Když jsme byli U Černé kočky, viděl jsem magický paprsek světla mířící
- 215 -
do Mereklaru. Objevil jsem tři takové, které vytvářely trojúhelník končící v
domě Shavas. Nechápal jsem, co ty paprsky znamenají, dokud jsme nenavštívili jeskyni mrtvého kouzelníka. Což bylo, jen tak mimochodem, připraveno a
naplánováno Pánem koček. Jako polobůh se do této záležitosti nemohl vmísit
přímo, ale i tak se mu podařilo nás dovést k pravdě. Mám pocit - " Raistlin se
mírné usmál - „že Bast ne vždycky hraje podle pravidel, přestože jsou to pravidla určená bohy. Mrtvý kouzelník mi ukázal, co jsem potřeboval vědět - jak
o Mereklaru, tak o Shavas."
„Vždyť o ní nic neřekl!" protestoval Karamon.
„Ale ano. Řekl to mně."
„Proč by to dělal?"
„Aby se přece pomstil za svou smrt. Abys tomu rozuměl, bratře, Shavas ho
zabila, protože pro ni představoval hrozbu. Znal pravdu. Maska z masa a kostí." Raistlin si povzdechl. „Viděl jsem, čím skutečně byla, už tu první noc, kdy
jsme se s ní setkali..." Raistlin se zarazil a pak se otřásl.
„Cože?"
Mág se zkoumavě zadíval na svého bratra, pak si povzdechl a odvrátil pohled. „Na tom nezáleží, co jsem viděl, stejně bys tomu nerozuměl. V každém
případě jsem znal pravdu. Věděl jsem, kdo je. Věděl jsem, proč se tě pokusila
nechat zabít..."
„Tomu nevěřím!" Karamon zarputile potřásl hlavou.
„Nebuď přece hlupák! Ona byla jediná, kdo věděl, kdy se budeme vracet
do hostince. Poslala svého vraha napřed, aby na nás počkal v pokoji."
„Ale on chtěl přece zabít mě!"
„Abys tu nebyl a nemohl mě už chránit."
„Ale ne, chceš snad říct, že toužila po tobě?" odsekl Karamon.
„Ano, ale ne tak, jak si to vysvětluješ ty. Ona chtěla... mou duši."
Raistlin poslední slova jen zašeptal. Když Karamon viděl, jak zbledl, nemohl se ubránit a otřásl se. Proti své vůli začínal mágovi věřit.
„Když pokus zabít tě selhal," pokračoval mág, „Shavas tě alespoň svedla,
abys jí nemohl ublížit. Pak se pokusila chytit mě do magické pasti. To se jí
však také nepodařilo. Příliš si s tím nedělala hlavu, protože si byla jistá, že se jí
podaří mě udolat tak jako tebe. Pak se však stalo něco strašného.
Objevil se Pán koček, rozzuřený zabíjením svých lidí. Poznal démony, jen
nevěděl, proč tu jsou. Pokusil se to od nich dozvědět. Když se mu to nepodařilo, začal je jednoho po druhém zabíjet, doufaje, že vyděsí ostatní a upozorní
obyvatele města na hrozící nebezpečí.
To, co se stalo potom - to o branách, o vstupu démonů na tento svět a jejich
neúspěchu - to všechno už víš, protože jsi byl jedním z těch, díky kterým se to
nepodařilo." Raistlin zmlkl.
- 216 -
„A Shavas?" zeptal se tiše Karamon.
„Ano, Shavas. - Věděl jsem, že ji musím zastavit. Byla nesmírně mocná.
Kdyby mohla pokračovat v tom, co začala, umožnila by Královně Temnot
vstoupit na tento svět. Ty a šotek a pravděpodobně i Pán koček byste selhali.
A tak jsem pro ni připravil jed. Vzal jsem ho s sebou do jejího domu a nalil jí
jej do brandy. Abych nevzbudil její podezření, také jsem se ho napil."
Karamon zadržel dech a sevřel pěsti, aby se mu přestaly třást. Nedokázal
pochopit neuvěřitelný klid svého bratra, a tak na něho jen zmateně hleděl.
„Ale ty nejsi... ty..."
„Nezemřu? Ne, jed na mě neměl žádný účinek. Abys tomu rozuměl, můj
bratře, konečně se mi podařilo zvládnout sílu Velkého Oka. Vytvořil jsem jed,
který obrátil sílu Oka proti Shavas."
„Tomu nerozumím!" řekl Karamon a složil si hlavu v dlaních.
„Je to jednoduché." Raistlin promluvil jako učitel ke svým nechápavým
žákům. „Když dostanu jed do někoho,
kdo používá magii, jed způsobí, že se všechna magická energie v celé oblasti vleje do kouzelníka. Potom, co jsem odmítl její nabídku připojit se ke
Královně Temnot, Shavas se rozhodla mě zničit, ale místo toho zničila sama
sebe."
„Ale když jsi ten jed pil také..." prohlásil nechápavě Karamon.
„Ano," přikývl Raistlin. „Kdybych se já pokusil použít kouzlo, okamžitě by
mě to zničilo. Nesměl jsem se začít bránit. Ale byl to jediný způsob... jediný
způsob."
„Tomu nemohu uvěřit," řekl Karamon, ale mluvil takovým tónem, kterým
to připouštěl. „Byla tak krásná! Tak mladá!"
Raistlin začal kašlat. Zakryl si tvář kouskem bílého plátna a hleděl přitom
na svého bratra.
Mohl bych ti říct pravdu. Mohl bych ti říct, že byla starší než sám svět, že
žila už v dobách před Pohromou. Mohl bych ti říct, že byla mereklarskou radní
od založení města, brala na sebe podobu té či oné osoby. Mohl bych ti říct, že
tajemství jejího života bylo ukryté v rudém opálu, který jí dával půvab a mládí. Mohl bych ti říct, můj bratře, že rty, které jsi líbal, nebyly ničím jiným, než
zpráchnivělou kůží...
„Ano, můj bratře," řekl Raistlin a natáhl ruku ke Karamonovi. „Byla velmi
krásná."
Velký muž zvedl hlavu a ohromeně se na svého bratra podíval. Pak položil
svou ruku na Raistlinovu.
„Je mi to líto," řekl.
Raistlin sevřel své tenké prsty kolem bratrovy dlaně a pevně mu ji stiskl.
Potom jen tiše seděli na břehu potoka a společně pozorovali vodní proud.
- 217 -
Poděkování:
Rád bych následujícím lidem poděkoval za pomoc:
Margaret Weisové, Královně Temnot, jejíž rady byly jako čokoládová poleva na dortu.
Barbaře Peeknerové, mé agentce, tajemnému hlasu na druhé straně telefonu.
Mým přátelům a dalším cizincům za podporu a důvěru.
- 218 -
OBSAH
Prolog ........................................................................................................ 9
Kapitola 1 ................................................................................................ 12
Kapitola 2 ................................................................................................ 20
Kapitola 3 ................................................................................................ 29
Kapitola 4 ................................................................................................ 41
Kapitola 5 ................................................................................................ 43
Kapitola 6 ................................................................................................ 47
Kapitola 7 ................................................................................................ 51
Kapitola 8 ................................................................................................ 59
Kapitola 9 ................................................................................................ 67
Kapitola 10 .............................................................................................. 77
Kapitola 11 .............................................................................................. 87
Kapitola 12 .............................................................................................. 92
Kapitola 13 ............................................................................................ 100
Kapitola 14 ............................................................................................ 111
Kapitola 15 ............................................................................................ 123
Kapitola 16 ............................................................................................ 139
Kapitola 17 ............................................................................................ 148
Kapitola 18 ............................................................................................ 153
Kapitola 19 ............................................................................................ 162
Kapitola 20 ............................................................................................ 168
Kapitola 21 ............................................................................................ 171
Kapitola 22 ............................................................................................ 175
Kapitola 23 ............................................................................................ 182
Kapitola 24 ............................................................................................ 190
Kapitola 25 ............................................................................................ 196
Kapitola 26 ............................................................................................ 200
Kapitola 27 ............................................................................................ 210
Epilog .................................................................................................... 212
- 219 -
Dračí kopí - sága
PŘEDEHRY
svazek 3
Kevin Stein
Bratři Majereové
Z anglického originálu
PRELUDES volume 3
BROTHER MAJERE
vydaného firmou TSR, lnc,
Lake Geneva, Wl 53147 v roce 1989
přeložila Šárka Bartesová
Vydal Radomír Suchánek - nakladatelství NÁVRAT
ul. Kosmonautů 2, Brno
jako svou 533. publikaci v roce 1999
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
Tématická skupina 13
Doporučená cena včetně DPH 189Kč
ISBN 80-7174-139-6
- 220 -