Studentský občasník Filosofické fakulty, ZČU Plzeň

Studentský občasník Filosofické fakulty, ZČU Plzeň
Číslo 6, Červen 2005
OBSAH: [2]>EDITORIAL | [3]>UDÁLOSTI 2005
[4]>K ZAMYŠLENÍ...Mravní kodex ateisty, Konference: Odkaz Jiřího Muchy
[5]>PRÓZA, PÓZA, POEZIE | [10]>Z JINÉ MÍSY...Botswana
[12]>CESTY...Moskva | [14]>ESEJE A ÚVAHY...O (ne)rovnosti mezi lidmi,
Je to jenom sport, Česká superstar | [18]>ZAJÍMAVOSTI...Wikipedie
[22]>POHÁDKA...Historie jedné šavle | NA ZÁVĚR...Golem 5x jinak
EDITORIAL
Jan Prokeš
15 LET SVOBODY V ČECHÁCH
Vážení čtenáři,
již tradičně poměrně v bolestech narodilo se 6. číslo
studentského časopisu Humanus, dost možná poslední.
Uvnitř plátku naleznete mj. pojednání o situaci jedné z
hospodářsky nejvyspělejších a zároveň pandemií AIDS
nejpostiženější africké zemi – o situaci Botswany. Dále
si můžete přečíst cestopis z Moskvy a další naše
pravidelné rubriky.
Jelikož zejména tak zvaná kulatá výročí poskytují
vhodnou záminku pro bilancující úvahy všeho druhu,
využiji zde také tuto konvenci a budu směřovat svou
úvahu (s jistým zanedbatelným zpožděním) ku 15-ti
letému výročí pádu komunismu v Čechách. Jak si kdo
vybere, jemně se zde zamyslím buďto nad 15 roky
svobody a demokracie anebo postsocialismu. Tatam je
doba, kdy jsem jako malý kluk uctivě žasnul nad
sebemenší změnou v zastoupení aut v našem tehdejším
vozovém parku, změnou ve prospěch aut západních
značek a v neprospěch škodovek, trabantů, lad a dacií.
Po 15 letech tady máme převážně západní auta, i
škodovka se stala západním autem. Jsme v EU a NATO
a běžně hovoříme o svojí zemi jako o Západu, jako o
bohatém Západu. Mnoho autorů se dnes ptá – kdo jsme
nyní, jací jsme nyní a kdo a jací jsme byli vždy a vždy
budeme? Jsme líní, upovídaní, oportunističtí, závistiví,
mstiví, neschopní a závislost vyhledávající anebo
pracovití, poctiví, čestní, nezávislí, kreativní a
mírumilovní? Ti, kteří se na tuto otázku pokouší i
odpovědět, se většinou chovají jako „objektivní“
pozitivističtí sociologové řka: česká společnost je taková
a taková… Vyhnali jsme sudetské Němce (aniž by dnes
tento akt většina z nás považovala za projev barbarskosti
a uvědomovala si jeho závažnost…), ale alespoň
nemáme na svědomí žádnou genocidu v takovém
rozsahu, v jakém se jí či jich dopustili Rusové, Němci,
Srbové, Turci, Mongolové či Hutuové (a mnozí další).
To jistě potěší. Co ještě potěší? Před patnácti lety někdo
čekal zázrak, totiž že „doženeme“ takzvaný Západ
během několika málo let. Realističtí optimisté to čekali
v horizontu 15, 20, 30 let. Pesimisté nečekali raději nic.
Kde jsme dnes? Leckterý pesimista, kdyby nahlédl
T I R Á Ž
Redakce:
Jan Prokeš,
Štěpán Kuchlei,
Jan B. Mwesigwa.
Ilustrace:
Tomáš Svoboda
Dále spolupracovali:
Marta Ulrychová (Katedra antropologie ZČU Plzeň)
Tomáš Machalík (Katedra antropologie, ZČU Plzeň)
Radim Šarapatka (student Environmentalistiky MU
Brno),
Andrea Vašáková (studentka antropologie ZČU
Plzeň),
Václav Prášil (student Mezinárodních vztahů FSV
UK Praha)
Grafická úprava:
Jan B. Mwesigwa
E-MAIL:
[email protected]
WWW:
http://www.humanus.zcu.cz
Tisk: Copy centrum ZČU Bory
v roce 1989 zázračným dalekohledem do roku 2005, by
musel žasnout nad tím, co všechno se zde změnilo – jak
se proměnila města (ba i vesnice, ovšem ty již méně…),
infrastruktura, životní styl a způsob života lidí
(jednoznačný odklon od uniformity a konformity, ba
dokonce bych řekl od podle některých až osudem
přikázaného českého inklinování k rovnostářství), jak
vznikla nekonečná řada občanských sdružení, spolků,
kulturních institucí, jak nezměrně se rozšířila škála
možností, jež se staly dosažitelnými „potřebami“, jaké
nepředstavitelné množství rozmanitých informací a
podnětů sem proudí, ale tady i vzniká. Optimista by byl
zklamán nejen kvůli tomu, že vize o platnosti magické
formule znějící: dosáhnutí úrovně západních
kapitalistických zemí = pro celou společnost v podstatě
„dospět“, se ukazuje býti značně iluzorní, ale také tím,
že mnoho věcí se ještě vůbec nezměnilo a kdoví, jestli
se tomu někdy vůbec stane.
Rozumní stratégové říkali, že musíme na Západ,
protože není jiná možnost a protože tam v podstatě
historicky patříme. Nevědomí, snílci či demagogové
říkali, že musíme „zůstat sami“ (snad nikdo nechtěl
jednoznačně na Východ). Někteří fanatici říkali, že
musíme ve všem následovat západní vzory a kurzy,
přijímat vše západní, odmítat vše východní a to vše
proto, protože Západ je nejen maximálně vyspělý, on je
také maximálně dobrý, bezchybný, on je zcela dospělý.
Stále mnoho lidí sdílí takovýto postoj. My mladší je
musíme chápat, nesmíme jim však přestat opakovat, že
představa o tom, že s pádem železné opony zmizelo to
hlavní a v podstatě jediné zlo (totiž komunismus) ze
světa, že takto byl ze světa smeten hlavní viník a
zločinec a s ním i všechny zásadní problémy tohoto
světa, že tato představa je naprosto naivní a především
chybná. Vývoj se nezastavil a dějiny běží dál. Jsou
neúprosné a nikdy nevíte, kdy nám utnou naše pohodlné
vydýchávání a přinutí nás opět k běhu. Dnes již většina
lidí zde v této zemi chápe skutečnost, že onen Západ
není dospělý, že takový není ani kapitalismus, že taková
není ani demokracie. Kupříkladu pojem kapitalismus
prošel v Čechách za ono patnáctileté období nesmírně
výraznou významovou transformací a diferenciací.
Zejména pro mnohé tvrdošíjné antikomunisty a obecně
pro mnoho lidí starších generací (ovšem i úspěšných
dvacátníků až čtyřicátníků) zůstal tento pojem zapečetěn
jako termín označující solidní a snad také nejlepší
možný ekonomický režim. Potom jsou tu lidé, které
mnoho atributů kapitalismu zklamalo (ať už kapitalismu
jako takového anebo jeho české verze), kteří však přesto
více či méně a s menšími či většími výhradami jeho
společenskou roli akceptují a především umožňují.
Nakonec je zde rovněž poměrně početná skupina lidí,
pro které je slovo kapitalismus zcela a bezpodmínečně
slovem vyjadřujícím něco negativního a zlého.
Kapitalismus se stal pro mnoho lidí nepřítelem číslo 1.
Tito nepřátelé kapitalismu jsou povětšinou vhozeni do
jednoho pytle s visačkou extrémista či radikál. Ač
nepatřím mezi tyto „radikály“, tak si zkrátka uvědomuji,
že neoliberální premisy o tom, že volný trh nutně
nevede k monopolizaci, dnes již jaksi postrádají
přesvědčivost, že liberální ideologie (s jejím důrazem na
individuální majetek a obohacování se) už má bohužel
na počátku 21. století mnoho temných praktických
(globálních) následků a symptomů, které jsou zjevné,
které jsou přinejmenším nepěkné, ale spíše přímo zlé.
Život sám v liberální kapitalistické demokracii má
mnoho takových nezanedbatelných temných symptomů.
Mimo jiné jsme vystaveni (a se vystavujeme) nátlaku
kultu krásy a mládí, jež nám předkládá zejména
reklama, v jejíž „realitě“ jsou všichni mladí, krásní,
zdraví a bohatí. Obrovské masy lidí přikládají obrovsky
neadekvátní důležitost (i pro život) pokleslé kultuře
televizních estrád, anket a soutěží, jež ve skutečnosti
fungují na principu nabídka-poptávka, ačkoliv se tváří,
že tomu je naopak. Nechci zde moralizovat. Bylo již
k tomuto tématu řečeno mnoho, ovšem jedná se o vážný
problém – mám za to, že je to především dnešní stav
trhu, resp. nepřeberné množství a chaotická povaha jeho
artiklů – totiž obchodovatelného zboží, v tomto případě
v podobě informací a kreací prostředkovaných nám
druhořadými moderátory a umělci - co motivuje
„konzumenta“ k tomu, aby si vybíral to nejjednodušší,
nejpřístupnější a nejdosažitelnější a podílel se tak na
celkovém kulturním úpadku společnosti. A se samotnou
svobodou je to občas též sporné – pro příklad bych
poukázal na častou tendenci („nezávislých“) masmédií
moralizovat, hodnotit ve svých zpravodajstvích jevy, o
nichž mají povinnost pouze informovat, čímž se
přibližují k médiím komunistickým, která měla za úkol
„vytvářet názor“, říkat co je dobré a co špatné, kdo je
zlý a kdo je hodný, zkrátka vychovávat. Zavrhovat
poměrně početnou skupinu lidí, činit z těchto lidí
„exoty“, automaticky odvrhovat jejich kritiky poukazem
na „nedospělost“, znamená pro tuto společnost
dobrovolně
se
vzdávat
přídomků
svobodná,
demokratická a tolerantní. Co mne děsí tak trochu
z druhé strany je to, jak málo mladí lidé, a „nepřátelé
kapitalismu“ obzvláště, projevují radost a vděk
za možnost žít v zemi a v době, kde je dovoleno vše
mluvit, zpívat i psát. Není to automatismus, nemusí to
být na věky, není to samozřejmé a nebylo to zadarmo.
Podobným procesem změn jako význam pojmu
kapitalismus prošel za oněch 15 let náš pohled na tzv.
západní země a obzvláště pak na supervelmoc dneška,
na USA. USA, jejich kultura, pojetí demokracie a
občanské společnosti, jsou jak nekriticky zbožňovány,
tak i nekriticky nenáviděny. Oba přístupy jsou
zarážející, ale zřejmě převládají – alespoň tedy u lidí „o
tom“ uvažujících a „k tomu“ se nějak hodnotově
vztahujících.
Oba dva přístupy jsou odrazem dvou extremistických
tendencí. První tvrdí, že odpovědi na zásadní otázky
musíme hledat rozhodně pouze na Západě, druhá, že to
rozhodně nesmíme. Co bychom však především měli
činit? Měli bychom se sami stát Západem v tom smyslu,
že bychom měli spolupracovat na utváření a přetváření
podoby jeho tváře. Měli bychom se stát součástí tohoto
Západu nejen v rámci Čech a Evropy, ale i v rámci
regionu střední Evropy, jež zahrnuje země, které jsou
nám blízké a nám podobné („Visegrád“ je dobrý
projekt, nicméně jeho ambice jsou příliš omezené a
formální). Nemusíme milovat peníze, kariéru a
hamburgery tak jako Američané, být zbožní jako
Italové, pořádní jako Němci a trávit u jídla hodiny jako
Francouzi, abychom se stali „Západňany“ či Evropany.
Jenomže ono „buďme sví“ se lehko říká, avšak těžko
realizuje. Proč? Především proto, že nemáme příliš
jasno v tom, co z naší „povahy“ je chvályhodné a co
zavrženíhodné. Myslíme si sice často, že to víme, ale
tápeme v tom. Jednou přehnaně a nedomyšleně
glorifikujeme a vynášíme cosi z naší „českosti“,
podruhé zas přehnaně a nedomyšleně odsuzujeme a
zavrhujeme něco jiného z oné „českosti“. Pouze tehdy,
když člověk pozná, jak žijí jeho sousedé, jaké mají
přednosti a jaké nedostatky či rozmary, pouze tehdy
může pochopit, jaký je on sám, porovnávat své vlastní
návyky a vlastnosti a nějakým relevantním a
podloženým způsobem je hodnotit. Nepochybuji o tom,
že většina Čechů dnes stále nemá nějaký důvěrnější
osobní vztah s tzv. cizincem. Až tehdy, když většina
z nás takový vztah bude mít, až tehdy, když poznáme
„je“, budeme moci říct (a nelhat) – známe sami sebe!
Zatím jsme však v zajetí stereotypů, jež křiv(d)í
cizincům (př: Vietnamci jsou „jako děti“, Němci jsou
„studení“ a neví co je vkus…) i nám samotným (př: Jde
nám především o kus žvance a pohodlné korýtko, máme
však alespoň nejlepší pívo a nejkrásnější ženské…).
Některé analýzy tzv. „objektivních“ odborníků na
společnost, které vyvozují závěry typu: „Čechům stačí
málo – zavařené meruňky a pivo ze sedmého schodu“,
nejsou dle mého názoru kritikou čecháčkovství, ale jeho
smutnou součástí. I pojem čecháčkovství je
čecháčkovský. Je to složitý kruh. Ovšem cesta z něj je
myslím jediná. Každý si musí najít sám svého cizince. A
tak je to bohudík se vším.
Mladí lidé prahnou po originalitě - vyjadřují to tím, že se oblékají všichni stejně. /Ring Lardner/
Strana 2
UDÁLOSTI 2005
Pravděpodobný celkový počet obětí vlny
tsunami a podmořského zemětřesení
v jihovýchodní Asii a východní Africe se
blíží číslu 300 000. Nejvíce obětí si
katastrofa vyžádala v Indonésii, dále na Srí
Lance a v Thajsku. Ve Vatikánu zemřel Jan
Pavel II. (*1920), jenž byl „Kristovým
velvyslancem“ více než 26 let a jež se za
dobu pontifikátu stal obrovskou autoritou
nejen pro katolíky. Novou hlavou katolické
církve se stal kardinál Joseph Ratzinger (77),
nyní Benedictus XVI. Novým premiérem
ČR se stal Jiří Paroubek. Opakované
ukrajinské prezidentské volby nařízené
Nejvyšším soudem vynesly do funkce
prezidenta republiky prozápadního ekonoma
Viktora Juščenka (přes 58 % hlasů). Ten
jmenoval do funkce předsedkyně vlády
ko ntro ver zní a p ůvab no u J ulii
Tymošenkovou. Ve funkci šéfa OOP
nahradil zesnulého Arafata Mahmúd Abbás,
který se stal rovněž vítězem lednových
prezidentských voleb a sešel se se svým
izraelským protějškem – možnost ukončení
palestinsko-izraelského konfliktu se tak nyní
jeví opět po téměř pěti letech násilí
nadějněji. Nejprve Francouzi a po nich
Nizozemci odmítli v lidovém hlasování
ústavní smlouvu EU. To může mít různé
důsledky. Nyní je jisté zřejmě jen to, že se
případné prohlubování integračního procesu
podstatně opozdí. Všech 25 členských států
EU se v prosinci 2004 shodlo na zahájení
rozhovorů o přistoupení Turecka a
Chorvatska. Rozhovory by měly začít
během nejbližších měsíců, ovšem pouze
v případě, že obě země budou akceptovat
specifické podmínky unie. V případě
Chorvatska se jedná zejména o spolupráci
s Mezinárodním tribunálem pro zločiny
v bývalé Jugoslávii (začátek je nyní
„zmražen“, důvodem je hledaný generál
Ante Gotovina…), v případě Turecka o
uznání Kyperské republiky a realizaci celé
řady vnitřních reforem. Bulharsko a
Rumunsko formálně uzavřely svá
přístupová jednání o podmínkách, za nichž
mají vstoupit k 1.1. 2007 do EU. Celá
Evropa si při příležitosti 60. výročí
osvobození vyhlazovacího tábora u Osvětimi
připomněla hrůzy nacistického holocaustu a
jeho 6 milionů obětí. 60. let uplynulo rovněž
od založení OSN. V Číně byly zveřejněny
nové směrnice o náboženských otázkách,
které mají zajistit svobodu náboženského
vyznání. Představitelé ugandské vlády se
poprvé od občanské války v roce 1986 sešli
na severu země k jednání se zástupci
povstalecké Armády božího odporu.
V Nairobi byla podepsána mírová smlouva
mezi zástupci súdánské vlády a zástupci
křesťanských povstalců, která oficiálně
ukončila krvavý konflikt, jenž si jenom ve
své poslední fázi, tj. od roku 1983, vyžádal 2
miliony obětí. Dohoda obsahuje mj. závazek
vytvoření společné vlády křesťanů a
muslimů a uspořádání referenda o odtržení
jižního Súdánu do šesti let. Novým šéfem
americké DP byl zvolen Howard Dean.
Libanonský expremiér Rafík Harírí se stal
obětí atentátu, v důsledku čehož se zvedla
vlna protestů proti přítomnosti syrských
vojsk v zemi a syrská armáda opustila
Libanon v rekordně krátkém čase. 16.2.
vstoupil v platnost Kjótský protokol o
emisích. Ministři financí G8 se dohodli na
vyrovnání dluhů nejchudších afrických a
latinskoamerických zemí. Nejbohatší země
by měly zaplatit dluh chudých zemí ve výši
40 mld. USD u Africké rozvojové banky a
Světové banky, MMF bude muset
kompenzovat anulování dluhů z vlastních
zdrojů. Novým děkanem Fakulty filosofické
se stal Ladislav Cabada.
První demokratické volby v Iráku
provázely četné obavy z teroristických
útoků, přesto byla volební účast nečekaně
vysoká (kolem 60%). Jejich vítězem se podle
očekávání stalo Sjednocené irácké
spojenectví (UIA) se ziskem téměř 48 %, což
je koalice hlavních šíitských stran a hnutí.
Prezidentem Iráku se podle dohody 3
hlavních komunit stal Kurd D. Talabání,
šéfem sněmovny sunnita Hášim Hasaní a
konečně premiérské křeslo získal šíitský
muslim Ibrahím Džaafárí. Vítězem druhého
kola chorvatských prezidentských voleb se
stal Stjepan Mesic (66%), který stál v čele
státu již v období 2000-4, když nahradil
zemřelého autoritáře Tudjmana. Širší vedení
izraelské vládní strany Likud schválilo
vytvoření velké koalice, aby zabránilo
předčasným volbám. Premiér Šaron pozval
do vlády Stranu práce Šimona Perese.
Poprvé v historii volili muži radní v Saúdské
Arábii, v Kuvajtu se dokonce příštích voleb
budou moci účastnit ženy, první žena ovšem
již byla jmenována do kuvajtské vlády. Jedná
se o 3. zemi Perského zálivu, která má nyní
ministryni. Parlamentní volby proběhly také
v Dánsku (zvítězili opět liberálové) a
předčasně rovněž v Portugalsku (zvítězili
opoziční socialisté). Labour party získala v
květnových volbách do britské dolní
sněmovny opět nejvíce hlasů a Tony Blair
povede zemi i v dalším období. Poprvé v
historii bude LP vládnout 3x v řadě.
Nicméně, jak konzervativci, tak liberální
demokraté posílili.
Nepálský král Gjánéndra vyhlásil v
únoru v zemi výjimečný stav, rozpustil
parlament a ujal se na tři roky sám vlády nad
himalájským státem, o 3 měsíce později
výjimečný stav zrušil. Členové vlády mají
údajně domácí vězení. Vláda podle něj
nedokázala nastolit v Nepálu mír. V Nepálu
již devět let trvají srážky mezi vládními
vojsky a maoistickými povstalci. Předseda
vlády Gruzie Zurab Žvanija byl nalezen
mrtev v bytě svých přátel v gruzínském
hlavním městě Tbilisi. Žvanija a ještě jeden
muž zemřeli na otravu oxidem uhelnatým
vadného plynového topení. Moskevský soud
odsoudil někdejšího nejbohatšího Rusa
Michaila Chodorovského za daňové úniky
a podvody na 9 let vězení. Stejný trest dostal
Platon Lebeděv.
Milánský soud rozhodl, že S. Berlusconi
se nedopustil korupčního jednání při
privatizaci státní firmy. Podplácení soudu,
které soud prokázal, je promlčeno.
Berlusconi se zřejmě definitivně stal
„bezúhonnou“ osobou. Nejvyšší rozhodčí
instance při rakouském odškodňovacím
fondu rozhodla definitivně o tom, že potomci
rakouského panovnického rodu Habsburků
nedostanou zpátky majetek, který jim byl
v Rakousku vyvlastněn v roce 1919.
Výsledek referenda o udělení maďarského
občanství etnickým Maďarům žijícím mimo
Maďarsko (asi 2.5 mil. osob) nebyl uznán
pro nízkou účast. V Číně protestovaly
desítky tisíc lidí proti způsobu, jakým je
oficiálně v Japonsku reflektována historie
uplynulého století. Nedávno údajně schválila
japonská vláda oficiální učebnici dějepisu,
ve které jsou zamlčovány, zlehčovány či
zjednodušovány japonské zločiny z druhé
světové války. Princ Charles si vzal Camillu
Parker Bowlesovou.
Hokejisté ČR vybojovali po 4 letech
zlatou medaili na mistrovství světa ve Vídni.
Ve finále porazili Kanadu 4:0. Jaromír Jágr a
Jiří Šlégr vstoupili do elitní společnosti
hráčů, jimž se podařilo získat 3 nejcennější
trofeje – zlato z OH, MS a Stanley Cupu.
Jaroslav Bába překonal na halovém
atletickém mítinku v německém Arnstadtu
český rekord ve skoku vysokém. Pokořil
laťku ve výšce 237 cm. Jakub Janda
zvítězil v závodu světového poháru ve
skocích na lyžích, rovněž na německé půdě.
Na tento triumf čekal český skok dlouhých
11 let. Šárka Záhrobská vybojovala
historicky první českou medaili v alpském
lyžování, v závodu slalomářek dojela třetí.
Úspěšní byli i další čeští lyžaři. Fotbalisté
ČR porazili v kvalifikaci na MS 2006 Finsko
4:3, Makedonii 6:1, Andorru 4:0 a v odvetě
8:1. Vladimír Šmicer pomohl dvěma góly
(jeden z penalty) k vítězství FC Liverpool
v Lize mistrů. Ten porazil AC Milán na
penalty poté, co v normální hrací době
Angličané fantasticky zlikvidovali během
chvíle vedení AC 3:0 a vyrovnali na 3:3.
Jan Prokeš
Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře pro fakta. /G.W. Hegel/
Strana 2
K ZAMYŠLENÍ
MRAVNÍ KODEX ATEISTY
Ano, jistě, vše je nesmírně relativní.
Včera jsi byl král večírků a lamač dívčích
srdcí, básník, virtuos, fyzik, svalovecideál. Kdosi ti prohnal kulku hlavou a
zítra budeš prach, hlína, symbióza hnijící
tkáně a červů na ní se pasoucích. Nikdo
tě nevrátí a tvého vraha dost dobře může
čekat nádherných několik desítek let
bezstarostného života. Bez trestu, bez
výčitek. Tak jest. Přesto všechno si
stojím za svým a tvrdím, že bezdůvodné
(„racionálně“
neodůvodnitelné) zabití
člověka je ze zásady něco špatného a
zlého. Jednak je to cosi patologického –
v živočišné říši „vraždy“ v natolik
masovém měřítku jako u lidského druhu
nepozorujeme.
Mým
hlavním
JAN PROKEŠ
argumentem je ovšem má nevíra. Jelikož
nevěřím, nevěřím, že vím, věřím jen
tomu, že nevím, že nevím, co bude po
„tom“, jaký to má smysl atd. Tedy
k tomu co nevím (a co vím že nikdy
vědět nemůžu) mám úctu, skoro by se až
chtělo říci náboženskou. Vím jen to, že
člověk se narodí, žije a umře. Co je pak,
nevím. Věřím, že člověk je živ pouze
jedenkrát. Tedy, že zdejší pobyt je
neopakovatelný a jedinečný. Mám strach
či alespoň nepříjemný pocit z toho, co
bude „potom“. Vím, že tam musím, ale
nespěchám tam a jelikož skutečně věřím,
že více příležitostí k pobytu zde nebude,
chci tento jedinečný pobyt plnohodnotně
absolvovat (záměrně se vyhýbám slovu
PLZEŇSKÉ SETKÁNÍ NAD ODKAZEM JIŘÍHO MUCHY
Zcela náhodou jsem se po dlouhé době
znovu ocitl na půdě Pedagogické fakulty
v Plzni. Tentokrát ovšem ne za účelem
sběru univerzitních mouder ani plnění
studijních povinností ale z čistě
soukromých a prozaických důvodů.
Hrstka mých přátel totiž v budově PEF
Západočeské univerzity zorganizovala 9.
června 2005 konferenci věnovanou
odkazu spisovatele Jiřího Muchy.
Dílo tohoto spisovatele, syna slavného
malíře Alfonse Muchy není v českých
končinách moc známé. Snad i tento fakt
byl motivací k tomu, pozvat přátele a
milovníky literatury k posezení a debatě
o jeho odkazu.
Jiří Mucha se narodil 12. března 1915
v rodině Alfonse Muchy. Vyrůstal
v kosmopolitním prostředí, což na něj
mělo nesporný vliv. Už jako malý
chlapec poznával kultury několika zemí.
Žil nejen v Čechách ale i ve Spojených
státech, ve Švýcarsku a hlavně ve
Francii. Vystudoval medicínu na
pařížské Sorboně a na filosofické fakultě
dějiny umění a orientalistiku. Ovládal
několik světových jazyků včetně
arabštiny. Prožil dobrodružný život a
jako válečný reportér projel skoro celý
svět. To vše se odráží v jeho dílech,
kterými jsou cestopisy, romány,
povídky, reportáže atd.
Celá konference byla spíše komorního
rázu, přišlo celkem 6 účastníků, což ale
v důsledku hrálo pro její zdárný a
pohodový průběh, kdy se ke slovu dostal
každý, kdo chtěl. Organizátoři měli
p ř i p r a v e né
z da ř i l é p ř í s p ě v ky
k vybraným dílům a životu spisovatele a
v polovině konference byl promítnut
životopisný dokument o Jiřím Muchovi.
Na konferenci byl pozván i PaeDr. Jiří
Staněk, CSc. z katedry českého jazyka a
literatury, který v průběhu setkání živě a
s chutí osvětlil několik skutečností o
spisovateli a jeho díle a nakonec
přednesl také svůj příspěvek.
V září vyjde jako reflexe konference
Organizátoři:
Tomáš Machalík, doktorand
na Katedře antropologie
užít si). Nespěchám na druhou stranu.
V tom celém spočívá pro nás ateisty
podstata lidského života jako cennosti,
jako hodnoty. Není to jen – nečiň jinému
co sám nechceš (zde v tomto případě
mnohonásobně zvýrazněno – neučiň
jinému čeho se sám nejvíce děsíš a
obáváš…), ale rovněž zde máme co do
činění s „ateistickým posvátnem“, s
„neznámem“, na které hledíme s bázní,
úctou,
zděšením,
ale
především
s absolutním otazníkem – nevíme o
našem posvátnu absolutně nic. A tady
vyrůstá ateistická morálka, jež činí zabití
zlem. Morálka pevná a opravdová, která
se opírá nikoliv o víru, nýbrž o skepsi.
text: JAN B. MWESIGWA
ucelený sborník.
Osobně jsem nečetl žádné dílo Jiřího
Muchy, takže jsem se zpočátku obával
z mého přínosu pro celou konferenci, ale
nakonec jsem byl velice rád, že jsem se
zůčastnil. Dověděl jsem se mnoho
zajímavostí o tomto spisovateli, odnesl
si příjemný zážitek a těším se na další
setkání nad odkazem dalšího spisovatele.
Rozhodně by nebylo na škodu pořádat
takové akce na akademické půdě častěji.
Možnosti a prostředky k tomu jsou.
PaeDr. Jiří Staněk, CSc.
Katedra českého jakzyka a
literatury; host
Nejlepší vzduch je v restauraci. /Jaroslav Hašek/
Strana 4
Tomáš Svoboda
Student PEF
Dalibor Zajíc
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
K ZAMYŠLENÍ
CZESLAW MILOSZ (1911-2004) in memoriam
Minulost
Minulost je nepřesná. Kdo žije dlouho, ví, nakolik to, co viděl na
vlastní oči, opředla pomluva, legenda, zvětšující nebo zmenšující
pověst. „Tak to vůbec nebylo!“ chtěl by zvolat, ale nezvolá,
protože by viděli jen pohybující se ústa, zatímco hlas by
nezaslechli.
Objev
Nemohli pochopit, proč básník psal díla cynická i vlastenecká,
oslavující moc i posmívající se moci. Proč se jevil jako člověk
věřící, pak zase jako skeptik, jako člověk plný radosti, pak zase
naprostý pesimista. Docházelo k tomu ovšem tehdy, kdy
individuum platilo za cosi jako hrad či tvrz, odkud se vypravovaly
výpady do světa.
Pak byla objevena lidská civilizace jako mnohost proplétajících se
hlasů, jako orchestr, ve kterém je každý člověk postupně stále
jiným nástrojem. A tak ono oslabení substance, zpochybnění
jakékoliv esence, politováníhodné, ba označované za „smrt
člověka“, nám odhalilo nový rozměr neustále se obnovujícího
theatra.
Labyrint
Přihodilo se mi, že jsem žil tehdy, kdy člověk uctíval labyrint
vlastního rozumu. Právě to a nic jiného znamenala zvýšená aktivita
básníků a umělců. Soubor slov nebo barev na plátně nahradil
otázky obrácené k nebi, zemi, moři, hvězdám a oblakům, odkud už
nikdo odpověď nečekal. Měl bych z toho mít radost, vždyť jsem
byl sestavovatelem slov. Uvažoval jsem, kde se vzal můj
nesouhlas.
„Ovšem,“ řekl jsem, „byl jsem dítětem z provincie, odtamtud, kde
se ve venkovském dřevěném kostelíku konaly modlitby k božstvu
s lidským tělem, a slunce i měsíc, tesané do lipového dřeva, patřily
k jeho průvodu. Naprosto starosvětský, musel jsem prostoduše
skládat hymny a ódy, užívaje k tomu rozumu jako papíru a pera,
aniž bych mu nějak zvlášť holdoval.“
Podezření
Je možné, že Poláci neumějí psát romány, protože je nezajímají
lidé. Každého z nich zajímá jenom jeho vlastní osoba a Polsko. A
pokud ho nezajímá Polsko, jako zajímalo romantickou literaturu,
zbývá jen vlastní osoba.
V Africe
„Takže jsi v Africe. Jsi šťasten?“ zeptali se černošského básníka
z Ameriky. „Žádní odporní běloši, samí černí.“ – „Já ale nesnáším
černošskou hloupost a zabedněnost! Aspoň že nejsem jako oni,
protože pocházím z výjimečně inteligentního černošského kmene.“
Opačně
Osmdesáté páté narozeniny, syt chvály a poct. A celou dobu jako
bych druhým, vnitřním uchem poslouchal čtený rozsudek. Tak to
mělo být, podle předtuchy z raného mládí. A vědomí
nezaslouženého daru. Tady se klábosí, a já jdu před trůn Soudce se
svou ošklivou duší.
Aforismy a drobné úvahy byly vybrány z knihy Pejsek u cesty,
která byla vydána v Krakově v roce 1997 a představuje výbor
z díla slavného básníka, zahrnuje zejména kratší texty,
postihující široké spektrum námětů.
KAREL POLÁČEK – ŽIDOVSKÉ ANEKDOTY
KIBIC seděl v kavárně od jedenácti dopoledne do pěti
odpoledne. Přihlížel hře a spotřeboval k tomu množství sklenic
vody a zápalek. Konečně chystá se k odchodu.
v osobě, a pravil: „Prosím za prominutí. Já myslel, že je to
Bondy.“
„Číšníku,“ zvolal, „držte mně místo, než přijdu zpátky. Já si
jenom skočím domů vypít kafe…“
Abeles (hořce): „To jsem si do nich nemyslil, že se budou
ještě Bondyho zastávat!“
K JEDNOMU BOHÁČI přišel šnorer (židovský žebrák)
žebrat. Boháč zavolal sluhu a pravil: „Johan, vyhoď toho
chlapa, mne bolí nad ním srdce!“
STARÝ BARON OPPENHEIM zval si každý den jednoho
chudého souvěrce na oběd. Jednou byl starý Hašile na řadě a
ten se objevil v průvodu nějakého cizího člověka.
PAN GOLDSTEIN má velmi krásnou ženu. Jednou vzal jej
jeho přítel stranou a pravil důvěrně: „Člověče, copak jseš
slepý? Tvoje má čtyři milence!“
Baron pravil: „Hašile, já vás přece pozval samotného, a teď
přivádíte ještě jednoho?“
„Odpusťte, pane barone, ale tenhleten je u mne na stravu…“
„Jak to slepý?“ odvětil chladnokrevně pan Goldstein, „já se
raději účastním dobrého podniku s dvaceti procenty než
špatného se sto procenty.“
V DUNAJSKÉ STŘEDĚ na Slovensku umřel žid. Vdova jde
k rabínovi a prosí ho o pohřební řeč. Rabín je nadšen:
K PANU POLLAKOVI přišel zřízenec od náboženské obce
vybrat náboženskou daň. Pan Pollak řekl, ať mu dají pokoj, že
nemá peníze a vůbec…
„Jojo,“ pravil zřízenec káravě, „daně platit, to ne, ale na
židovském hřbitově se dát pochovat, to byste rád!“
ABELES se plížil za Kornfeldem a znenadání dal mu zezadu
pohlavek. Když se Kornfeld obrátil, tu seznal, že se zmýlil
„A kdyby to byl Bondy? To musíte zrovna fackovat?“
„Já vám udělám řeč, že budou plakat všichni příbuzní, známí,
celá obec i sluhové, - ale bude stát tisíc korun.“ Žena běduje,
že je to moc drahé. Rabín jí odvětí pomaleji: „Tedy budu míti
řeč, že budou plakat příbuzní a známí, - a bude stát jen pět set
korun!“ Žena však ještě běduje, že je chudák vdova a nic
nemá. Rabín najednou zvážněl: „No, víte, já vám mohu udělat
řeč za dvě stě padesát korun – je pěkná, ale má trochu
humoristický nátěr!
Ukáže-li se moje teorie relativity správnou, Německo mě prohlásí za Němce a Francie prohlásí, že mou vlastí je
celý svět. Ukáže-li se nesprávnou, Francie řekne, že jsem Němec, a Německo, že jsem Žid.
/A. Einstein/
Strana 5
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
MŮJ STRÝC JOSEF
Můj strýc se vůbec nejmenuje Josef. To
jméno jsem mu dala já sama, protože je
alkoholik. Jmenuje se vlastně úplně jinak.
„Když jsi jednou gastarbajtr, pak jsi jím
už napořád“, říká mně, když ho o sobotách
navštěvuji v jeho pokoji o patnácti
čtverečních metrech. I když tohle slovo už
vyšlo z módy a místo něj se mluví o
zahraničních spoluobčanech, na životě
mého strýce to nic nemění. Po léta bude
stát u kiosku, který se zatím proměnil
v obstojný supermarket, kde se dá koupit
všechno – od tureckého červeného až po
utěrku na čištění brýlí. Dává si tu svá piva
a panáky a hraje si na silného muže.
Nikdy nesnímá své silné brýle. Podle
mě jsou to ty nesilnější, jaké kdy kdo
vůbec na světě nosil. Ačkoliv si z něho
ostatní gastarbajtři dělají legraci a
přirovnávají ho ke slepému kuřeti, strýc je
se svýma kulatýma modrýma očima
spokojen a jejich hulákání dokáže mžikem
přerušit tím, že pomocí svých nápadných,
dobře udělaných svalů zvedne do výšky to,
s čím by jiný nedokázal pohnout.
V takových chvílích je situace napjatější
než kdekoliv jinde. Ostatní muži se
přestanou smát. Síla je v tomto okamžiku
to jediné, co na ně platí.
Můj strýc Josef je silný alkoholik. To
však
nijak nepoškozuje jeho pověst
nejsilnějšího nádeníka na německých
staveništích. Každý den znovu dokazuje
svou sílu. Jak jednu, tak druhou kýlu
vydává za těžké nachlazení, které se
usadilo v ledvinách. A po uzdravení se
zase jede dál. Po celý den, i v tom
nejhorším zimním počasí.
Můj strýc Josef je osamělý muž. Jeho
žena Máša žije s dětmi ve Slavonii a dá o
sobě vědět jen tehdy, když potřebuje
peníze. Pak sladce ševelí do telefonu a
spěšnými dopisy posílá své polibky.
Teta Máša je krásná žena s nápadně
bledou, aristokratickou pletí. Jejího půvabu
se jí podařilo očividně využít zejména po
strýcově pracovním pobytu v Íránu.
Všechny peníze, které strýc vydělal pod
horkým íránským sluncem, se v jejích
rukou rozplynuly jako voda. Proto musel jít
můj strýc znovu pracovat do ciziny,
tentokrát do země, která se jmenovala
Německo. Tehdy tam hledali lidi, kteří by
nějakou dobu pracovali a pak by zase
odcestovali tam, odkud přišli. Můj strýc prý
vůbec nevěděl, kde to vlastně je. Jako
rodák z Dalmácie dorazil jednoho dne do
severního Slovinska, kde nějaký čas mlátil
obilí, poznal nekonečnou šíři Panonie, až
se konečně ocitl v srdci Rakouska, kde se
z něho stal instalatér. Pak uslyšel o jednom
velkém stavebním projektu v Hamburku a
na pár let zmizel příbuzným z očí. Ale o to
se dneska už nikdo nestará. Nikdo se o to
Strana 6
MARICA BORODŽIĆ
nestará. Většinou se každý směje, když
opět někdo připomene slovo instalatér, lidé
potají šeptají, že jako klempíř by prý snad
nezkrachoval, ale takhle…
To nejdůležitější v jeho životě je prý
dlouhonohá, něžná Máša, jeho madame,
jak jí říkával. Když můj strýc slyšel něco o
vesnických drbech ze strany příbuzenstva,
mávl jen nad tím rukou a prohlásil, že
důležitější jsou jiné věci, úplně jiné věci.
Dobrých patnáct let tahal můj strýc sem
a tam kámen i jiné těžké věci po
německých staveništích. Do
Slavonie
posílal modré a hnědé bankovky. Když to
stavbyvedoucí dovolil, výjimečně i
uprostřed sezóny jel ke své vyvolené, která
se ale netvářila tak, že by ji návštěva
potěšila. Pak mně vyprávěl o smutku a
nesmyslnosti své práce, když ho jeho
Máša přestala milovat. Jeho děti (syn to
pomocí peněz, vydřených taháním
kamene, brzy dotáhl na váženého
advokáta) začaly stále více stranit matce a
zcela okatě a beze studu dávaly najevo
svoji nenávist proti otci, který se opíjí.
V takových chvílích můj strýc sundaval
své brýle a hlasitě naříkal kvůli
nespravedlnosti, kterou mu nebe na této
zemi připravilo. „Na této zemi!“, zakřičel,
jako kdyby snad existovala ještě nějaká
jiná! Jednou, v návalu zoufalství, mrštil
svými brýlemi do kouta. Skla vypadla
z rámečků, jedno zaletělo za zažloutlou
lednici. Museli jsme v místnosti převrátit
všechny věci, všechno v ní bylo tak malé!
Poté rozšlápl sklo, které jsme s takovou
námahou zachránili. Jeho neštěstí pak bylo
ještě větší, neboť můj strýc, můj ubohý
strýc byl téměř slepý. Brýle byly pro něho
jedinou možností, jak se potkávat se
světem.
Když se mu doneslo, že si teta Máša
našla milence, jistého pana Ivana, zdržoval
se týdny a měsíce v jedné nádražní
špelunce a úplně zapomněl na naše
společná sobotní odpoledne. Seděla jsem
na starých kamenných schodech a doufala,
že se brzy vrátí, ačkoliv jsem věděla, že
mně už určitě nebude vykládat historky o
Teheránu, panonských vesnicích, o Alsteru
nebo krásných vídeňských kavárnách.
Jednoho dne se na svých pijáckých
potulkách seznámil s Ilsou. Ilsa pocházela
z východního Německa, z oné části země,
která se tehdy o gastarbajtry zajímala jen
velmi málo anebo vůbec. Oba mluvili o
tom, jak se společně zbavit smutku. Ilse
chyběly dva zuby. Moje nová teta hovořila
dialektem, jemuž můj strýc nemohl rozumět
ani s největší námahou, a tak problémy
s komunikací, která se zpočátku ještě dala
zvládnout, nabývaly postupně tragické
podoby. Každý normální rozhovor zničilo
šišlání a syčení, které způsobily chybějící
zuby mé nové tety. Nakonec pomohla jen
nejjednodušší posunčina.
Nejdůležitějším tématem takto se
odvíjejících hovorů mezi strýcem a Ilsou
byla obrovská díra ve společné kase. Čím
déle se ti dva znali, tím více před nimi
otevírala svá nenasytná ústa. Široká a
nekonečně černá zela její temnota do tváře
mého nešťastného strýce, který si
jednoduše neuměl pomoct.
Zhýčkaná Ilsa toužila po voňavém
broskvovém mýdle, jemných karibských
plodech, pak už samýma roupama
nevěděla, co chtít. Tak rychle stoupaly její
nároky. Brzy nato se začali hádat. Nemohlo
být už ani řeči o společném vyhánění
smutku. Ilsa už ztrácela trpělivost, když si ji
strýc občas spletl s Mášou. Také život
v těsné místnosti pro ni nebyl žádným
zlatým Západem, ale ztělesněním
vězeňské cely. Došlo k velkému a
poslednímu krachu. Ilsa zmizela ze života
mého osamělého strýce stejně tak
nepozorovaně, jako se v něm objevila. O
pár měsíců později jsem ji viděla v jednom
bistru, jak prodává hovězí párky. Měla
červeně nalakované nehty a vlasy rudé jak
višně. Slunce svítilo na její narůžovělé
tváře, jako by tu bylo jen proto, aby se jich
mohlo dotýkat svým teplem. Když se
usmála na svou kolegyni, zahlédla jsem
v jejích ústech bezzubé místo. To se nyní
zmenšilo. Když už nic jiného, tak alespoň jí
bistro vyneslo jeden zub!
Mezi gastarbajtry se rychle roznesla o
mém strýci pověst jako osobě, která rozbila
manželství. Po odchodu Ilsy
dlouho
zůstával ve stavu neschopnosti, až
nakonec ztratil své zaměstnání. Dlouhé
dny, nabyté nudou a pochybnostmi trávil ve
svém pokoji. Celou dobu nenosil nic jiného
než tmavomodrý proužkový oblek. Rozhodl
se, že znovu zavolá své Máše a že ji
poprosí o odpuštění. Ta však trvala na
svém - už ji nikdy neuvidí. A položila
telefon.
Jednoho dne přijela do Německa
Anděla, nejmladší dcera mého strýce.
V úzkých džínách a svetru, který si sama
upletla, stála před dveřmi svého otce a
chtěla se přesvědčit o tom, zda je jeho
pokoj skutečně tak malý, jak to on ve svých
strastiplných chvílích často popisoval. V
oněch chvílích, které jeho rodina pokládala
za přemrštěné divadlo. Můj strýc ji vyhodil
a proklel slunce, nebe a moře za tresty,
které padly na jeho hlavu. Rozhodl se, že
na svou slavonskou madame už nikdy
nepomyslí.
Protože strýc Josef nebyl z kamene,
ale člověk z masa a kostí, vytryskly mu
z modrých očí mohutné slzy, aby se
navěky usídlily na jeho ruměných tvářích.
Před pár měsíci dostal svoji penzi, z které
nyní žije. Platí měsíčně tři sta marek
nájemného. Tvrdý alkohol se sice časem
trochu zdražil, ale strýc jinak žádné potíže
nemá. Alespoň těm několika lidem, které
potkává v parku, na ulicích nebo v kavárně
vykládá, že se mu daří dobře.
Hlavním tématem mnohých setkání
v kioscích stále ještě zůstává jeho hrdinská
práce s kamenem. Ale mezi samými
gastarbajtry se nedá každý den mluvit o
tom, jak kdo zvedal nejtěžší kameny nebo
padesátikilové pytle cementu, neboť o tom
už před chvílí mluvil někdo jiný.
Můj strýc je starý muž bez přátel. Jeho
bratři bydlí blízko, ale nechtějí s ním mít nic
společného. Mladá děvčata z příbuzenství
se stydí připustit, že strýce Josef patří
k jejich rodině. Po mnoha letech tak přivykl
svému osamění. Zmenšil se a stal se tak
malým jako pokoj bez oken, který po celá
ta léta obýval. V naší rodině nikdo přesně
neví, v čem to vězí. Všichni se shodují
na tom, že každý je stižen takovým
osudem, jaký si zaslouží. To však na stále
se prohlubujícím smutku mého strýce
vůbec nic nemění. Dělá si ho dokonce ještě
nesnesitelnějším. Nedávno řekl, že tomu
všemu mohlo být jinak, kdyby byl mohl
zůstat doma. Suchý chléb je pořád lepší
než pokoj bez oken. A na malé kamenné
domky už nechce raději ani pomyslet.
Nevím, zda má můj strýc pravdu, či
nikoliv. Zaslechla jsem jen, že v naší zemi
také existuje smutek, který nechává lidi
umírat samotné. Tyto smutky ale já už
neumím rozeznat. V mé vesnici už lidé
nemají vůbec žádné peníze. Každé ráno se
setkávají pod fíkovníkem, aby si vypili šálek
mokka kávy. Ačkoliv si kávu nemohou
koupit, pořád ještě je na stole vidět pár
šálků, zrovna tak jako ruce, co po nich
sahají a ústa, která mluví a pijí. Někdy si
my
slím, že tito lidé jsou jako
děti – ponoří-li se do hry, netuší nebezpečí
a snad i proto se jim nikdy nic zlého
nestane. Strýc Josef, tento všemi
zapomenutý člověk, žijící mezi dvěma
světy, osamělý, sám sebou oloupený o řeč,
by však jejich bezelstnost zničil. Zničil by ji
sám svým srdcem, srdcem, jehož tlukot se
podobá střelbě z děla. Ale co si má počít
člověk, který postaví své rodině dům, do
něhož pak nesmí vstoupit?
V mé zemi jsem viděla ty nejkrásnější
stromy a pila tu nejčernější mokka kávu.
V kraji, odkud pocházím a kde se také
narodil můj strýc, létají motýli, o nichž se
říká, že to jsou zakleté čarodějnice a víly.
Jsou spíše zlé než dobré a přinášejí více
neštěstí než štěstí. Usídlí se v každém
domě, pronásledují člověka a olupují ho o
oči, rozum a uši. Moří slabá srdce a
spoléhají na lidské slabosti jako na změnu
ročních dob.
Můj strýc Josef to asi ví. Zapomněl ale,
že víly nejsou nikde doma, ale jsou
vždycky jenom tam, kde na ně někdo čeká.
Lidé u nás doma o osudu mého strýce
nic nevědí, jen tu a tam o něm slyší
nějakou tu tragickou historku. Když jim
někdo vypráví, že ho někdo jiný zase viděl,
jak se svalil v parku, mluví o tom jeden, dva
dny a pak se zase ze všeho vzpamatují,
začnou myslet zase jen na svoji práci, pole,
mokka kávu a vykládají si dále o svých
snech. Říkají, že strýc Josef neměl nikam
chodit. Slavonské ženy jsou prý vysazené
na velká dramata. A od mužů prý utíkají,
aniž by čekaly na první společné Vánoce.
Strýc Josef o ničem takovém nic
nevěděl. Chtěl jen žít ve světě, který by byl
šťastnější.
Marica Bodrožić (1973) pochází z dalmatské Zadvarje. Své dětství strávila v Hercegovině v péči své tety z matčiny strany, později se v
rát i l a
zpět do Dalmácie, kde ji vychovával její dědeček – venkovský zvoník. Od konce šedesátých let žili oba její rodiče ve Spolkové republice Německo,
kam se také Marica r.1983 odstěhovala. Ve Frankfurtu nad Mohanem se vyučila obor knihkupectví, poté složila maturitu na večerním gymnáziu.
Studovala kulturní antropologii a slavistiku, svá studia však přerušila, aby se mohla věnovat pouze literatuře. Zabývá se literaturou zemí bývalé
Jugoslávie. Na toto téma uveřejnila řadu příspěvků v denním a odborném tisku, je také autorkou rozhlasových relací, věnovaných osobnostem
literárního světa, jako jsou Danilo Kiš, Marina Cvetajeva, Dubravka Ugrešić, Nazim Hikmet aj. Roku 2002 vydala v nakladatelství Suhrkamp
soubor povídek pod názvem „Tito ist tod“ (Tito je mrtev), z něhož jsem s laskavým svolením autorky přeložila povídku „Můj strýc Josef“.
Marta Ulrychová
Strana 7
8
S
t
r
a
n
a
V
Y
R
O
S
T
U
A
Ž
B
U
D
U
Í
M
Č
.
V
O
B
O
D
A
S
O
M
Á
Š
T
9
S
t
r
a
n
a
Ě
H
A
J
Í
B
..
L
O
S
Z
M
I
A
W
L
Z
E
S
C
Z JINÉ MÍSY
ROZVOJ, POLITIKA A VOLBY V DIAMANTOVÉ ZEMI
30. října 2004 proběhnou parlamentní
volby* v zemi, která je obecně považována za
fenomén ve svém regionu, za výjimečný
příklad úspěšně se rozvíjejícího afrického státu.
Botswana je oprávněně kladena za vzor jiným
postkoloniálním zemím černého světadílu.
Země se pyšní jednou z nejvyspělejších a
nejstabilnějších
afrických
ekonomik,
zahraniční pozorovatelé vysoce cení její
demokratické zřízení. Navzdory všeobecnému
optimismu nad situací v Botswaně bychom si
měli položit otázku, zda a do jaké míry je
botswanská
zkušenost
využitelná
při
transformaci jiných zemí Afriky. Obezřetní
musíme být i při posuzování funkčnosti
demokracie a hospodářských vyhlídek
Botswany.
Bečuánsko, jak zněl původní název
Botswany, získalo nezávislost v roce 1966. Její
obyvatelé nezískali do vínku nikterak mnoho –
Botswana byla jednou z nejchudších částí
britského panství. V roce 1966 byly v zemi
pouze dvě školy a velice sporá dopravní
infrastruktura; ze zahraniční pomoci se
financovaly téměř všechny vládní investice a
dokonce i některé pravidelné rozpočtové
položky. Své chudobě ale vděčí Botswana za
to, že jí v cestě k nezávislosti nestály ani zájmy
Jihoafrické republiky. Zásadní zlom v dějinách
Botswany přišel již po roce jejího
samostatného vývoje, když byla v zemi
objevena naleziště diamantů. Mezi lety 1975 až
1990 rostlo její hospodářství nejrychleji na
celém světě a dnes se v některých
ekonomických
ukazatelích
přibližuje
k nejslabším zemím EU.
Bylo by zásadní chybou omezovat
poměrný hospodářský úspěch této bývalé
britské kolonie na bezesporu výnosnou těžbu
nerostů. Jak dokazují příklady mnohých
afrických zemí, ropa, zlato i diamanty se
mohou
lehce
stát
nikoliv
základem
všeobecného
blahobytu,
ale
zdrojem
bezútěšnosti a utrpení. Botswana se naštěstí
cestou zemí typu Sierry Leone nevydala.
Zakladatel moderní Botswany, Seretse Khama,
vštípil zemi zásady pluralitní demokracie a
zároveň se přihlásil k těm prvkům koloniálního
dědictví (především v oblasti práva), které
shledal prospěšnými. Kromě toho političtí
představitelé již od počátku podporovali příliv
zahraničního kapitálu a snažili se cizím
investorům nabízet bezpečné podnikatelské
prostředí. Jak již bylo uvedeno, zahraniční
pomoc má na rozvoji Botswany nemalé
zásluhy. Ta pocházela převážně z britských
(vláda, ODA, OXFAM), amerických (USAID)
a skandinávských zdrojů (DANIDA, SIDA),
jakož i od OSN. Jen v letech 1972 až 1973
země absorbovala přibližně 22.5 milionů GBP
rozvojové pomoci, která směřovala hlavně do
projektů v oblasti zemědělství, školství,
zdravotnictví a infrastruktury (stavby silnic,
telefonních ústředen, vysílačů aj.). Botswanská
rozvojová společnost (BDC) vznikla ve formě
holdingu, jehož jediným podílníkem byla sice
vláda, ale ponechávala mu podstatnou volnost
při výběru „investic“, což byl poměrně
originální koncept. Finance pro jednotlivé
záměry byly přidělovány velice uvážlivě.
Významná
byla
rovněž
přítomnost
zahraničních podnikatelů, učitelů, lékařů,
pracovníků státní správy a jiných, nezřídka
dobrovolných, pracovních sil. Ti byli rychle
nahrazováni nově se formující botswanskou
elitou. Byly zakládány různé polostátní
společnosti kontrolující distribuci vody,
elektřiny,
produkci
potravin;
Národní
rozvojová
banka
poskytovala
půjčky
zemědělcům a živnostníkům. Těžbu diamantů
již od počátku ovládala Debswana, společný
podnik botswanské vlády a jihoafrické
společnosti De Beers. Dlouhodobé koncepční
uvažování se zračilo též ve snahách vlády o
rozšíření domácí výrobní škály. Podporován
byl tudíž rozvoj nejen zemědělství, ale také
poměrně sofistikovanějších oborů jako je
cestovní ruch a jiné služby. V zemi se dokonce
krátkodobě vyráběly i vozy značky Hyundai;
společnost MCB (Motor Company of
Botswana) sice musela v roce 2000 výrobu
ukončit,
ale
samotná
přítomnost
automobilového průmyslu v zemi znamenala
bezpochyby dobrou vizitku pro botswanskou
ekonomiku. Vláda si je podle svých četných
prohlášení vědoma omezené velikosti místního
trhu (země má přibližně 1,4 miliony obyvatel)
a chce se soustředit hlavně na investice
podporující vývoz. V úvahu připadá rozvoj
zpracování diamantů, další rozvoj turistiky, ale
i finančnictví a počítačový průmysl. Nedávno
otevřené Mezinárodní středisko financí a
služeb tyto snahy dokládá.
Botswana
hospodářským
Strana 10
se
díky
rozumným
opatřením brzy
zbavila
VÁCLAV PRÁŠIL
závislosti na zahraniční pomoci. Vláda až do
nedávné minulosti hospodařila s přebytky,
Botswanská pula platí za stabilní měnu, která
se směle poměřuje s Jihoafrickým randem.
Země disponuje devizovými rezervami
přesahujícími sumu 5 miliard USD. Díky tomu
je Botswana věřitelem MMF, což je
v afrických poměrech skutečnost dosti
ojedinělá. Rozvojová pomoc v tradičním slova
smyslu tudíž nehraje v Botswaně příliš velkou
úlohu. Některé tradičně rozvojové projekty
dnes fungují v rámci běžných vládních politik.
Pro příklad uveďme vzdělávací program BDTP
(Botswana Development Training Program),
díky němuž se od roku 1982 vydalo již 1500
botswanských studentů na americké vysoké
školy. Stipendia BDTP jsou plně financována
vládou a kryjí veškeré výdaje studenta spojené
se studiem. Studenti se po absolvování vrací
zpět do vlasti. V programu jsou rovným dílem
zastoupeni muži i ženy. Ketumile Masire,
ministr financí za Khamovy vlády, pozdější
prezident Botswany, se významně zasloužil o
začlenění mnoha dalších rozvojových aktivit
mezi pravidelné výdaje vlády. Díky těmto
opatřením se země dnes pyšní rozsáhlou sítí
škol a zdravotnických zařízení a silnicemi se
zpevněným povrchem.
Mimořádně působivý obraz této jihoafrické
země kazí AIDS. Bohužel ani výše popsaný
hospodářský rozkvět zde nezabránil rozšíření
choroby. Botswana dokonce patří mezi země s
největším podílem nakažených na celkové
populaci. AIDS do země zavlekli muži, kteří
dříve odcházeli za obživou do zlatých dolů v
JAR, kde se nakazili od prostitutek. Dnes je
nakažena asi třetina dospělé populace
Botswany; mezi lidmi v produktivním věku je
toto procento ještě vyšší - dosahuje strašlivých
50%. AIDS je proto velice reálnou hrozbou pro
botswanské hospodářství. Podle některých
odhadů se průměrný věk obyvatel sníží do roku
2010 z nedávných 60 na 30 let! Následkem
toho se může hospodářský růst snížit až o
polovinu. Nemoc ohrožuje všechny vrstvy
obyvatel - bez ohledu na vzdělání - a její šíření
se stále nedaří zpomalit. Boj proti AIDS se stal
pochopitelně jednou z priorit tamní vlády.
Festus Mogae, nynější prezident, předsedá
Národní radě AIDS, téma pandemie se
vyskytuje ve všech projevech vládních činitelů,
ministryně zdravotnictví Joy Phumaphiová
vyhlásila program, jehož cílem je příchod
jedné generace bez HIV do roku 2016.
Botswanská vláda má navíc v této oblasti
mocné spojence - nadace manželů Gatesových
společně s nadací založenou lékárenskou
firmou Merck přislíbily věnovat na boj proti
AIDS v příštích pěti letech 100 milionů USD.
Merck navíc dodává zdarma antiretrovirální
léky pacientům s virem HIV. Rovněž
společnost De Beers zahájila aktivní politiku
proti šíření nemoci mezi svými zaměstnanci. Ti
mohou dobrovolně podstoupit test HIV a v
případě pozitivního výsledku jim, jakož i jejich
partnerům, společnost hradí antiretrovirální
léčbu. Prezervativy jsou přístupné všem
zaměstnancům zdarma. To není výraz pouhé
humánnosti zmíněné společnosti - věc má
zřejmé ekonomické konotace - například v
sousední Zambii musí těžařské společnosti
vyškolit na každou pozici 4 pracovníky,
protože průměrně 3 z nich podlehnou AIDS.
Zajisté dává AIDS značný důvod k obavám o
budoucí rozvoj Botswany. AIDS a s ním
spojené rostoucí výdaje na zdravotnictví byl
jedním z důvodů, proč se státní rozpočet
nedávno poprvé po dlouhé době dostal do
schodku. Ten je sice prozatím velice nízký, ale
naznačuje určitý obrat trendu.
Bližší pohled na botswanský politický
systém, tak často velebený zahraničními
pozorovateli, rovněž vysílá několik varovných
signálů. V porovnání s většinou svých sousedů
má
Botswana
určitě
nadstandardně
demokratické zřízení. V zemi je zaručena
svoboda projevu, funguje zde reálná politická
opozice. Od získání samostatnosti v Botswaně
vládne jediná stana: Botswanská demokratická
strana. Ta se nikdy nevzdálila demokratickým
principům. Její činitelé dokonce vždy odolávali
svodům tak běžným v této části světa - díky
jejich osvícené vládě mířily zisky z těžby
diamantů do veřejných rozpočtů, místo
luxusních limuzín zvolili politici v Botswaně
vyráběné vozy Hyundai, vysocí vládní činitelé
sami vyřizují pracovní telefonáty a prezident
Mogae byl údajně spatřen, jak si sám nakupuje.
Rozhodně tedy není namístě vládu BDS hanit.
Přesto téměř čtyřicetiletý nepřerušený monopol
BDS na moc nutí přinejmenším k zamyšlení
nad plněním demokratických zásad. Nutno
podotknout, že BDS si vybral botswanský lid
opakovaně ve volbách, ve kterých kandidovaly
i jiné strany. Odborníci se shodují, že hlavními
příčinami „chronické“ úspěšnosti BDS jsou její
zásluhy o vznik samostatné Botswany, zásluhy
všech tří prezidentů vzešlých z jejích řad a
dostatečný růstový potenciál ztělesněný ve
vzdělaných členech strany. Je taktéž patrné, že
výsledky vlády jedné osvícené strany naprosto
předčí výsledky zdánlivě demokratických
zápolení více stran, která v mnoha jiných
afrických státech přerostla v krvavé občanské
války.
Ačkoliv se i v nadcházejících volbách dá
očekávat vítězství BDS, její převaha se od
prvních voleb vytrvale snižuje. V roce 1999
získala 54,2 % hlasů, což je o celých 21%
méně než v roce 1979. Naopak mírně posilují
opoziční strany, hlavně Botswanská národní
fronta, která je vůdčím prvkem politické
opozice již od zrodu samostatného státu, a
Botswanská kongresová strana, jenž do
volebních bojů zasáhla až v posledních volbách
v roce 1999, kdy získala 11,3 % hlasů. Hlavní
voličská opora BDS se nachází na venkově,
opoziční strany, především BNF, se naopak
těší přízni zejména u městského obyvatelstva.
Slabost botswanské opozice je z velké části
důsledek její značné roztříštěnosti. I když se
před volbami podařilo ustavit koalici BNF a
dvou menších stran, atomizace opozičních
stran i nadále pokračuje, což je možno doložit
na příkladu Nové demokratické strany, která se
nedávno oddělila od BNF. Opoziční strany
však za největší překážku ve svém útoku na
ministerská křesla pokládají omezené stranické
rozpočty, se kterými údajně nejsou sto
konkurovat BDS. V této souvislosti často
upozorňují na ne zcela průhledné financování
vládní strany doložené případem z roku 1999,
kdy BDS obdržela finanční příspěvek ve výši 2
až 3 miliony pul od neznámého zahraničního
dárce. Opoziční strany se tudíž pochopitelně
ptají, za jakou „protislužbu“ byl takový dar
směněn.
Kromě dělící čáry mezi politickými
uskupeními, zejména mezi vládní stranou a
opozicí, ovlivňuje botswanskou politickou
scénu ještě linie etnická. Tato dělící čára je
zakotvena v samém politickém systému země,
neboť botswanská ústava definuje kromě
Národního shromáždění ještě druhou složku
zákonodárné moci - na etnickém zastoupení
založený
Sněm
náčelníků.
Tento
patnáctičlenný útvar sestává z osmi náčelníků
tswanských kmenů, čtyř zástupců menšinových
kmenů a tří členů volených samotným
sněmem.
Dané
složení
pochopitelně
nevyhovuje menšinovým kmenům. Například
zástupci kmene Bangwaketse odešli z BDS,
když se jim nepodařilo prosadit svého
etnického příslušníka do Sněmu náčelníků.
Sněm náčelníků však zásluhou dřívějších
opatření BDS a Seretse Khamy nehraje
zásadnější roli. Kromě jistého vlivu na tvorbu
legislativy týkající se kmenových záležitostí a
zvykového práva plní tento orgán výlučně
poradní funkci a svojí symbolickou povahou se
blíží britské Sněmovně lordů.
Otázka po využitelnosti botswanské
zkušenosti v jiných zemích dané oblasti je
zajisté namístě. Příklad země, které se podařilo
vymanit z tak velké chudoby, je pochopitelně
působivý a přitažlivý. Tvrzení, že Botswana
vděčí za svůj rozvoj původní hospodářské
zaostalosti, snad zní jako protimluv, mnoho
studií ale tomuto závěru přitakává. Britové
totiž o tuto neperspektivní zemi měli tak malý
zájem, že ani neusilovali o likvidaci původních
kmenových struktur, které se vyznačovaly
komplexností a pozoruhodnou schopností
kontroly distribuce moci. Této zkušenosti však
může být stěží využito v zemích, kde byl vývoj
jiný, ne-li naprosto opačný. Stejně tak
málokterá země oplývá podobným nerostným
bohatstvím
a
stejnorodým
složením
obyvatelstva. Jiné zkušenosti Botswany jsou
naopak univerzálně aplikovatelné. Úspěch
Botswany
do
značné
míry
pramení
z důsledného respektování lidských práv,
majetkových práv a dobrého vládnutí obecně
spojeného
s rozumnou
a
střídmou
hospodářskou
politikou
a
otevřeností
zahraničnímu kapitálu. Rozvojová pomoc,
pokud je vhodně strukturována, může mít
velice kladný a zásadní přínos pro cílovou
zemi, je-li doprovázena dobrým vládnutím a
postupnou, obezřetnou orientací na integraci do
celosvětového hospodářského mechanismu. Za
hlubší rozbor možná stojí i vliv existence
jednobarevné
vlády
osvícené
strany
v podmínkách zárodečné demokracie, který
ostatně lze dokumentovat i u některých dalších
úspěšných
zemí
(např.
poválečné
Japonsko).Závěrem můžeme konstatovat, že
Botswana může sloužit coby inspirace pro
mnohé rozvojové země vydávající se na cestu
reforem. Její příklad dává velkou naději na
pokrok v prostoru, který je mnohými
zatracován. Nadcházející volby pravděpodobně
nepřinesou žádný zlom ve vývoji země, která
se spíše než s politickým uspořádáním bude
muset vypořádat s nesmírným ekonomickým
rizikem,
který
pro
ni
představuje
všudypřítomný AIDS. Přejme si, aby se po
Africe šířila spíše nákaza botswanského
způsobu vládnutí.
*Pozn.: Článek byl napsán před parlamentními volbami v říjnu 2004, ve kterých vládní BDP opět drtivě zvítězila (asi 52%), ačkoliv tendence
zmenšujícího se náskoku nad ostatními stranami byla zachována. Druhá byla Botswanská národní fronta (BNF) s 16% hlasů. Další volby se uskuteční
v roce 2009.
Ilustrační obrázky byly staženy ze serveru www.johnmullen.org.uk
Strana 11
CESTY
JE LIBO DO MOSKVY?
Najednou byl začátek července a já stál
s krosnou, s kámošem, jeho maminou, UkrajinoČecho-Holanďanem Maxem a čerstvě okraden o
mobila na moskevském letišti Šeremetěvo. Na
týden se ze mě stal pracovník s mládeží, ač na ni
sáhnu málokdy. Za chvíli nás nějaký chlápek
naložil do své nové Lady a vezl nás do víru
velkoměsta. Čelisti nám spadly na podlahu a
oka se vyvalila. Po širokých bulvárech, mezi
kvanty Lad všech stáří, burácely nové Volhy a
lá Amerika a úctyhodný počet limuzín. V dálce,
na krajích bulvárů pobíhali lidi a nad nimi se
tyčily šedivé, obrovské baráky, občas bizardních
tvarů.
Po hodině a půl jízdy jsme vystoupili přímo
do hluboké louže před oprýskaným panelákem.
Chlápek nás předal Jurovi, roztomilému
čtyřicátníkovi, našemu hostiteli a odjel, navždy.
Bytečíček 2+1 ve čtvrtém patře, kde nás Jura
ubytoval, byl přeplněn kýčem a televizemi.
S dálkovým ovládáním, samozřejmě, i když
z jednoho místa šli ručně ovládat všechny.
Z okna byl výhled do korun hustého březového
lesa, kterým sídliště zarůstalo. Bylo odpoledne a
my jsme ven nemohli, Jura se o nás bál. Tak
RADIM ŠARAPATKA
pašla vodka a ruské tv kanály.
Druhý den ráno nás Jura naložil do metra a
kodrcal se s námi na druhý konec Moskvy na
sraz s dalšími účastníky semináře. Za ty dvě
hodiny v podzemce jsme se díky dědově česko
– ruskému slovníku naučili azbuku a pročetli
jsme všechny reklamy a titulky v novinách
cestujících. Před stanicí, kde jsme vylezli, už
v dešti podupávali naši kolegové. Moc toho
nenamluvili. Nastoupili jsme do mikrobusu a
počali jsme kroužit po městě. Opět čelisti na
zem a oka z důlků. Už na první pohled je
Moskva skutečně monumentální. Prostorem se
v matičce Rusi nikdy nešetřilo. Mírně zvlněný
obzor zdobí „moskevské mrakodrapy“, starší a
ně koli kanáso bně vět ší br at ři hotel u
Internacionál v Praze. Slouží jako ministerstva,
hotel, nebo univerzita. Po celém městě se tyčí
bezpočet monstrózních památníků, třeba 160
metrů vysoký památník obětem 2. sv. války (co
1 cm, to 100 padlých). Dále můžete ve středu
města najít takovou šílenost jako skokanský
můstek K 120. Nebo původně plánovaný 300
metrů vysoký památník čemusi, z něhož se měl
kvůli nestabilnímu podloží stát plavecký bazén
a nakonec z toho postavili ekumenisticky
zaměřenou pravoslavnou baziliku (Moskváci
jsou dost pobožný, takže se využije). Na břehu
řeky Moskvy stojí načančaný pomník Petra
Velikého, vlastně Kryštofa Kolumba s hlavou
Petra Velikého. Zakázka pro Španěly bohužel
nevyšla.
A samozřejmě tam mají ono Rudé náměstí.
Je tam spoustu turistů a prodavačů cetek, ale
jelikož je obrovské, tak působí opuštěně. Je to
taková patnácti proudová dlážděná dálnice,
kterou z jedné strany uzavírá světoznámá
omalovánka Sv. Vasil, z druhé strany
národopisné muzeum, z boku luxusní obchodní
pasáž a proti ní, před zdí Kremlu, Leninovo
mauzoleum. Náš výlet skončil na ruském
hřbitově
slavných
jmen
(Čajkovskij,
Stanislavskij, Iljušin,…ad.). Měli jsme toho plné
kecky, takže jsme dojeli k Jurovi, vypili jsme
vodku a šli jsme spát.
Další dny už byly ve znamení semináře.
Aby milý čtenář konečně pochopil, popíšu mu o
co vlastně šlo. Tento mezinárodní seminář
pracovníků s mládeží zosnovaly za peníze
z nějakého fondu EU dvě v Holandsku žijící
Exsovětky. Ruso-Holanďanka, ředitelka ruské
školy v Nizozemí a její zástupkyně Ukrajino–
Ruso–Čecho-Holanďanka. A s nimi ředitelka
jedné moskevké základky, hrdinka Moskvy
(nebo nějaký podobný titul). My jsme tam
zastupovali DDM Mimoň. Z Nizozemí ještě
přijela žena ze sociálně vzdělávací organizace,
její manžel, ředitel akvaparku, holandský
manžel výše zmíněné zástupkyně a syn
zástupkyně Max, který si přijel do Moskvy
vybrat partnerku na závodní tanec. Nejvíce
účastníků bylo samozřejmě z Ruska, dvě
ředitelky ZŠ ze Sibiře, vedoucí pionýra, kluk, co
šéfoval nějaký milionový organizaci a další
hlavo uni. Aby seminář vypadal víc
mezinárodně, organizátorky odněkud splašili
dvě vyděšené mladé Dánky, které jako
dobrovolnice vyučovaly angličtinu kdesi
v Řecku. Byl to spíš takový výlet, kdy se setkali
staří známí a ti pak nad vodkou plánovali
společné akce. My mlaďoši jsme měli naštěstí
volno a mohli jsme se toulat po městě. I pro nás
však nebyl seminář k zahození. „Pracovně“
jsme navštívili dům dětí a mládeže, dvě
základky, mafiánskou školku, dětský domov a
rehabilitační středisko. Měla to být pokroková
zařízení, nejlepší z nejlepších v Moskvě, ale pod
pozlátkem byla cítit šeď a autoritářství jejich
vedení. Podivnou atmosféru umocňovala
nepřítomnost dětí, poněvadž byly prázdniny.
DDM byl pětipatrový panelák na jednom
sídlišti. Každá místnost, oddíl, byla přesně
vyhraněná. Třeba v místnosti D2 se chlapci a
děvčata od 4 do 6-ti připravovali na svá budoucí
povolání, kluk si hrál s jeřábem a holka mu jako
vařila, nic víc, nic míň. Trochu přeháním, ale
výklad vychovatelky, co nás provázela, na mě
tak působil. Na té jedné základce se zas mohli
podřízení roztrhat při chválení svého ředitele a
jeho „pokrokových“ metod z dílny Jana Ámose
Komenského. Pravda, ten dědula byl
sympatický, ale obdiv příliš nekritický.
Strana 12
Mafiánská školka stála zato! Sídlištní krychle, u
vchodu sekuriťák (ty byly snad všude) a pak
šílený luxus, dětský ráj, polstrovaná křesílečka,
všemožná technika a výbava. Děti jsme tu
náhodou zastihli. Místo volného pobíhání a
veselého štěbetání seděly disciplinovaně u stolu
a kreslily, snad i to samé. Na pokyn
vychovatelky začaly vzorově pět „…mámuška
maja…“ a pak byly převeleny do malé
tělocvičny, aby nám pod taktovkou jiné
vychovateky navlečeny do stejnokrojů (barevná
variace spartakiádních hadříků) předvedly
předpisovou drezúru. Očividně jim to nevadilo.
Ředitelka se dmula pýchou a chlubila se
návštěvou Putina a dalším. Když jsme se ji však
ptali, kde na chod takové školky pro pár dětí
bere peníze, mlžila holka. Další exkurze již
nebyly tak zajímavé, o to zajímavější byl volný
čas. Jako správní turisté jsme navštívili hlavní
pamětihodnosti. Deset minut před zavíračkou
jsme za nekřesťanské vstupné prošli přes
detektory do Kremlu, aby nás za chvíli vytlačila
hradní stáž. Vystáli jsme frontu na „mrtvolu“
(V.I. Lenina). Tam vstupné nechtěli, zato
posílali každého, kdo vystál frontu a měl foťák,
nebo větší batoh do kilometr vzdálené úschovny
zavazadel. Ta byla opět předražená. Kvůli
Vladimíru Iljičovi jsou v době prohlídek
uzavřeny 2/3 Rudého náměstí a jeho klid střeží
speciální „věnconoši“. Členové této elitní
jednotky jsou vybíráni podle stejné výšky a
slovanského vzhledu, cvičí osm hodin balet, aby
pak mohli předvádět nejvtipnější výměnu stráží,
co jsem zatím viděl. Producírují se u
improvizovaného věčného ohně, po revoluci
narychlo přesunuti zpoza rohu od Lenina.
Vyfotili jsme se před Ljubljankou, k níž jsme se
přes hustý provoz málem nedostali. Jako
perličku nám pořadatelky zaplatily vstupenky na
balet do Balšoj teátru. Louskáček byl úžasný,
jenom mi vadilo neustálé blýskání fotoaparátů a
komentáře diváků, většinou zahraničních
turistů.
No, ale hlavně jsme jezdili metrem. Na to
vzpomínám nejradši. Moskevské metro se
začalo budovat už v 30. letech 20. století a to
velkolepě, jak jinak. Každá stanice okružní
trasy, která téměř všech X tras (nepamatuji se
kolik přesně) spojuje, je podzemním palácem.
s uperš pič até bot y a že ns ké s voj e
namakeupované tváře. V parcích i na ulicích se
čile obchodovalo, všude postávaly babky
ověšené šaty, nebo seděli před bedýnkami
nahnilého ovoce a sušených ryb. Vyšší úroveň
skýtaly všudypřítomné stánky s cigaretami za
babku, s pirožkama, sudy s kvasem. „Kvas, to je
něco jako pivo, ale není v tom alkohol a vlastně
to jako pivo ani nechutná,“ tak nám ho
popisoval Max než jsme ochutnali a uznali, že je
výborný.
Moskva je městem mafiánů, tím je prý
každý třetí, nebo alespoň nějakého mafiána zná.
Proto jsou tam extrémně bohatí lidé a s tím
nesmírně předražené obchody a restaurace.
V této opičárně se jakžtakž drží průměrně bohatí
lidé a absolutně se v ní ztrácí ti chudí. Těch je
tam spoustu a vypadají skutečně uboze.
Neznámý voják
Za zdejší lustry by se nemusel stydět ani
kdejaký prezidentský palác. Všude tam jsou
propracované sochy a mozaiky dělnictva a
rolnictva. Do toho odevšud číhají hvězdy, srp a
kladivo. Z technické stránky však metro nijak
nevyniká. Tunely se prohánějí nám důvěrně
známé zastaralé soupravy a turnikety u vchodů
zažily nejlepší léta Nikity Chruščova. Do tohoto
poměrně přehledného podzemí (na rozdíl od
Londýna nebo Paříže) člověk ráno vleze a za
cca. osm korun může jezdit celý den. V metru se
skvěle pozorují lidi. Ti jsou všech tvarů a barev.
Do Moskvy se sjíždějí ze všech koutů bývalého
SSSR. Vzorně čekají u eskalátorů, netlačí se
zbytečně do přeplněných vagónů, za minutu
jede další. U vchodů, u eskalátorů a na
nástupištích na ně dohlížejí „bábušky
masivnaje“ a nespočet vojáků a policistů. Ti se
zaměřují především na tmavé středoasijce a
kavkazany.
Další davy průměrných Moskvanů se daly
potkat třeba v parcích a u památníků. Tu
posedávali, popíjeli lahvové pivo a vodku,
v hospodách jsou zbytečně předražené. Také
tam zpívali, hráli pingpong, chlapi větrali své
Bylo toho mnohem více, co jsme ještě zažili
a co jsme zažít mohli. Na odjezdu nás čekalo
nepříjemné
překvapení
v podobě
ruské
byrokracie. Holandští kolegové, kteří odjížděli
dva dny před námi, nás upozornili, že jim
chybělo potvrzení registrace, v podstatě víza
k vízu do státu ve státě, kterým Moskva bez
pochyb je. Aby je celníci pustili, museli zaplatit
1000 USD na osobu. My měli víza od Student
agency, která nám nic takového neřekla a
moskevská adresa, kde jsme měli potvrzení
dostat, byla k ničemu. Nakonec pomohly
pořadatelky, tisíce jejich známých a kilometry
lezení do prdele. Opatřili nám razítka za 30
Euro na osobu.
Cesta na letiště byla kvapná a pekelná, ale
vše jsme stihli a svištěli jsme domů. Tam jsme
letěli 4 hodiny a 15 minut a zpět pouhých 15
minut. Za ten rozdíl nemůžou stroje ČSA, ale
časový posun.
Na závěr, Moskva byla úžasná. Věřím, že
proletáři ze všech zemí oněměli, když ji
navštívili a pak o ní doma pěli chválu. Já bych
tam však žít nechtěl, atmosféra je tam poněkud
tuhá.
Stanice metra Baumanskaja
Strana 13
ESEJE A ÚVAHY
O (NE)ROVNOSTI MEZI LIDMI
Většina z nás, kteří žijeme tady a teď, se
shodne na tom, že všichni lidé jsou si navzájem
rovni nebo přinejmenším na tom, že by si být rovni
měli. Co si pod tímto pojmem představujeme, jak
ho chápeme, v tom již se naše představy dosti liší.
Mnozí z nás tento „postulát" o lidské rovnosti
dokonce přijímají tak nějak instinktivně, aniž
požadují nějaké jeho racionální zdůvodnění. Pojetí
rovnosti se liší také u nejvýznamnějších a
nejkomplexnějších ideologických systémů (tradic)
evropské kultury, která působí dodnes a vytváří
jakýsi hybridní, syntetický význam onoho postulátu,
který je také díky tomu tak ambivalentní, až
„schizofrenní“.
Podle křesťanství jsou si všichni lidé mezi
sebou a před Bohem rovni na základě schopnosti
volby mezi dobrem a zlem. Člověk je morálním
činitelem. Nezáleží příliš na jeho schopnostech či
dovednostech, ale především na jeho charakteru.
Ten, kdo prokáže dobrý charakter, ten jaksi
„obstál". Nesmí však zpychnout a rozhodně nemá
nic jisté v souvislosti s „konečným vyúčtováním".
Padouch je padouch, ale pořád je to lidská bytost a
království boží by tu mělo být i pro zatoulané a
hříchem svedené ovečky. Vždyť hříšníky jsme
přeci v podstatě všichni. Se zatracením či
vykoupením je to ale v křesťanství různé, podle
pravidel jednotlivých křesťanských manšaftů.
Obecně však lze jen podtrhnout fakt, že všichni
lidé jsou si rovni jako nedokonale dokonalé bytosti,
uvíznuté mezi Bohem a přírodou. Dobro jako
princip dominuje nad zlem a i největší lidské zrůdy
jsou de facto pouze osoby „nemocné“.
Trochu jinak, rozhodně jasněji a pragmatičtěji,
chápe rovnost filosofický liberalismus. Ten
stanovuje jako svatý zákon především rovnost v
příležitostech v konkrétní politické a sociální
organizaci, jednoduše řečeno v liberálním
demokratickém státě. Příležitosti musí být stejné,
schopnosti a možnosti lidí jsou však rozdílné a
proto nutně jako důsledek vzniká určitá nerovnost
ve smyslu „každému co jeho jest", která je ovšem
omezována a vyvažována právě onou rovností v
příležitostech, což mimo jiné znamená, že nikdo
nemůže jednat proti právu, které je pro všechny
stejné (mělo by být) a díky němuž nejsou dovoleny
všechny prostředky k dosažení cíle. V případě
jejich povolení by liberalismus (jako ideologie
svobody) neznamenal nic jiného než „přežití
nejsilnějšího", neboť i v říši šelem má každý
jedinec teoreticky stejně rovnou výchozí pozici,
ovšem praxe je něco docela jiného. V rámci
právního systému však liberalismus neklade jedinci
žádné překážky ani omezení k sebeprosazování.
Vedle vlivného proudu tradičního „státního"
liberalismu, kde je svoboda omezována právním
státem, existuje marginální koncepce tzv.
anarchokapitalismu, která spojuje myšlenku
volného trhu s představou o zrušení státu. V
ideální anarchokapitalistické společnosti panuje
neregulovaná tržní konkurence a dokonce i
ochrana jednotlivců a zajišťování pořádku fungují
na tržní bázi - policii nahrazují ziskové ochranné
agentury, vzájemně si konkurující!
Poslední důležitou koncepci rovnosti vnesl do
Strana 14
evropského myšlení socialismus. Ten nesouhlasí s
liberální koncepcí rovnosti jako pouhé rovnosti
příležitostí a samotné společnosti ukládá úkol
zajistit rovnost faktickou. Rousseau, jeden z otců
moderního socialismu, říká, že člověk tím, jak
utvořil společnost a začal se porovnávat s druhými,
zapříčinil vznik soukromého vlastnictví a v
důsledku toho také vznik nerovnosti. Omezení, jež
klade socialismus jedinci chtivému mít víc než
ostatní, směřují převážně do oblasti majetkové, s
níž přímo souvisejí oblasti vzdělání, zdravotní péče
atd. Tím, že je společnost majetkově nivelizována,
je do větší míry než v liberalismu nivelizována i
politicky a sociálně. To znamená, že je více
potlačováno prestižní postavení určitých jedinců a
člověk se stává „dělníkem" i tehdy, pokud zastává
intelektuální či politickou profesi – což opět platí
pro jakýsi ideální stav, otázkou je nakolik toto lze
aplikovat na praxi. Socialismus je tedy snahou o
potlačení té konkrétní, určité nerovnosti, která
vzniká v liberální společnosti.
Všechny tyto tři koncepce přicházejí s pojetím
všeobecné lidské rovnosti a všechny s ním mají
určité problémy. Všechny tyto koncepce tak nějak
instinktivně chápou, že rovnost je spíše než
realitou ideálem a navíc před nimi vyvstává otázka,
zda je vůbec ideálem hodným následování - a
právě v odpovědi na tuto otázku se zásadně
rozchází politická pravice a levice. Jediná oblast, v
níž jsou si zcela nepochybně všichni lidé
odpradávna rovni, je oblast smrti. Vědomí vlastní
smrtelnosti, a tedy také rovnosti všech lidí skrze
tuto smrtelnost, je skutečným a účinným tlumičem
lidské pýchy, domýšlivosti, chamtivosti a nadměrné
marnivosti. A je jím stejně tak pro věřícího jako pro
ateistu. Kolik malých i větších Hitlerů by se bez
tohoto vědomí mohlo projevit? Určitě více než s
ním. Všichni lidé jsou si v zásadě též rovni ve
svém celkovém biologickém určení a ve všem, co
s ním souvisí, což jsou však všechno aspekty
rovnosti, které ona „rovnost ve smrti“ zastupuje a
sjednocuje. Životní pouť nás všech začíná
pohlavním stykem, aktem, jenž se nám může jevit
stejně tak trapný a směšný jako posvátný. A tento
dvojznačný cejch pohlavnosti si sebou neseme po
celý život, podobně jako vědomí vlastní
smrtelnosti. Jsme si rovni v tom, že pokud žízníme
nebo hladovíme, stává se pro nás nasycení a
napojení primárním cílem - a to se všemi důsledky,
které z tohoto stavu mohou vyplývat! Ve
společnostech postižených akutním nedostatkem
vody či potravy se tyto navzájem křížící se a
všeobecně nesplnitelné cíle stávají tragickými
demonstracemi lidské přirozenosti…
Tato úvaha nemá rozhodně za cíl polemizovat
s koncepcí rovných lidských práv. Tento ideál je,
přinejmenším v reálně demokratických zemích,
natolik skutečně uplatňován v praktické rovině, že
se stal jedním z „nejblyštivějších pomníků lidského
rodu". Na druhou stranu, k čemu je okradenému
fakt, že mu je ústavou zaručeno právo na majetek
či znásilněné právo na osobní důstojnost a
nedotknutelnost? Ideál rovných lidských práv je
skutečně, tedy alespo ň ve skutečně
demokratických právních státech, uplatňován. A to
JAN PROKEŠ
tím způsobem, že pokud někdo jedná proti těmto
právům, nese odpovídající důsledky a to opět
podle práva. Všeobecnost a rovnost je právě v
tom, že nositeli těchto práv jsou všichni lidé bez
rozdílu. Práva jsou však pouze práva, nejsou
rovností samotnou. Mě v této úvaze spíše zajímá
„praktická" a „absolutní" dimenze lidské rovnosti. V
praktickém životě, v lidském mraveništi, neexistuje
rovnost. Zde existuje, jak říká Nietzsche, jen
osudová nerovnost. Adjektivum osudová je zcela
výstižné a přesné. Nevíme proč se lidé rodí
nerovní a ani nevíme, kdo nebo co za tím vězí.
Důvodů té skutečnosti, že se lidé stávají nerovnými
během života, je obrovské množství. Je několik
oblastí nerovnosti.
Nerovnosti v oblasti fyzické jsou zjevné a
nepochybné. Slepý nebo ochrnutý člověk má
velice nerovné podmínky pro život ve společnosti a
pro život vůbec, ačkoliv se mu (moderní)
společnost jako celek i dobraplní jedinci
prostřednictvím lidských práv, speciálních opatření
a reálné humanitární pomoci snaží jeho úděl co
nejvíce ulehčit. Pohledný člověk má samozřejmě
daleko větší šanci získat partnera, který je také
pohledný, což je vždy takový, kterého si, ať už sám
pohledný či šeredný, každý člověk ze srdce přeje.
Dovedu si představit natolik dobrotivého člověka,
který při výběru partnera hledí výhradně na jeho
povahové a intelektuální rysy, přičemž ty fyzické
jsou mu lhostejné. Je mu tedy lhostejné, zda se
jeho partnerem stane člověk pohledný nebo
nepohledný (či méně pohledný). Pokud by se tím
partnerem stal člověk vskutku pohledný, je velice
málo pravděpodobné, že si to náš dobrotivý člověk
bude vyčítat, velice pravděpodobně bude krásu
svého partnera považovat za „nadstandardní"
pozitivum, za něco, co sice přímo výslovně
nevyžadoval, co však s radostí kvituje. Pokud by
se partnerem stal člověk nevzhledný, bude náš
dobrák spokojen, avšak za nadstandardní
pozitivum jeho ošklivost považovat nebude. Tedy i
zde panuje zcela prokazatelná nerovnost.
Nerovnosti v oblasti intelektuální a „vlohové“
jsou méně patrné na první pohled, ale jsou stejně
reálné a zjevné jako nerovnosti v oblasti fyzické.
Podobně jako v d ůsledku chaotického
významového vymezení pojmu rovnost (jakož i
v nekompatibilnosti teorie a praxe v této oblasti)
může docházet k četným nedorozuměním mezi
lidmi, ba dokonce k vážným společenským
dysfunkcím, dochází k nedorozuměním a
dysfunkcím také v důsledku rozdílné intelektuální
úrovně jedinců. Jedinci s rozdílnou inteligencí
spolu hůře komunikují, neboť někdo zvládá chápat
vztahy do nižšího stupně složitosti a někdo do
vyššího… a někdo další do ještě vyššího. A věci,
které jsou „prosté" pro člověka vyšší inteligence
takovému člověku mohou začít „unikat“, protože je
„neřeší“. Naopak člověk s nižší inteligencí tyto věci
„řeší“ a to velmi poctivě, čímž do nich „proniká“
více než „inteligent“. Že existují rozdíly v
talentovanosti jednotlivců pro jednotlivé činnosti je
snad bez diskuse…
Třetí a nejproblematičtější oblastí, v níž existuje
nerovnost, je oblast mravní. Právě zejména kvůli
faktu lidské mravní nerovnosti měly (a stále mají…)
všechny tři výše uvedené ideologie větší či menší
problémy s uváděním svých koncepcí rovnosti v
život. Největší problémy měla koncepce, se kterou
přišlo křesťanství, neboť ta se také nejvíce z nich
dotýká lidské mravnosti a lidské povahy vůbec.
Člověka bere jako mravní subjekt, který je ve své
nejniternější podstatě dobrý. Socialismus se také
zaměřuje na mravní povahu člověka, méně než
křesťanství, ale více než liberalismus. Počítá také
s lidským zlem, které hodlá přemoci a nastolit
„nového altruistického člověka“. Nenabízí už
ovšem reálný recept na odstranění či potlačení
lidského zla a v zásadě ho podceňuje.
Liberalismus se nejméně zaměřuje na mravní
povahu člověka a nejvíce ze třech ideologií počítá
se zlem v člověku. Také proto má nejmenší
problémy se svou koncepcí rovnosti. Hlavním
důvodem toho je však fakt, že liberalismus
neusiluje primárně o rovnost, ale o svobodu.
Taková „etická r edukce“ ( extr émní
zjednodušování a generalizování), která vytváří
metafyzické Dobro a Zlo, je jedním
z nejproblematičtějších aspektů levicového
myšlení, jež rozhodně není jeho výsadou, ale je
pro něj typický a takto toto myšlení může
vulgarizovat v očích jedinců, kteří, ač smýšlejí
spíše pravicově (či liberálně), nejsou ve svých
politických a světonázorových postojích obrněni
ideologickou výstrojí konzervativního ražení.
Taková redukce se dnes asi nejvíce projevuje v
levicovém pojetí vztahu západních společností a
společností třetího světa, zejména pak těch
postkoloniálních. Tento vztah je zjednodušen a
zlehčen na binární opozici zlí versus hodní, viníci
versus oběti či využívající versus využívaní.
Jistěže bohatství a moc často korumpují charakter,
nikoliv však nutně (snad by se mnou velký liberál
lord Acton nesouhlasil). Jistěže mezi bohatstvím
severu a chudobou jihu existuje komplikovaný
Zlo jako přirozená stránka lidské povahy náleží
k tradici „pravicových" filosofů, jakými byli Hobbes,
Machiavelli, Locke, Smith či Nietzsche. Současné
levicové myšlení, navazující na tradici
marxistickou, inklinuje k názoru, že lidé se dělí na
dobré a špatné, přičemž těch dobrých je většina a
jedná se vesměs o lidi chudší majetkem, ale
bohatší „srdcem“. Jejich přirozeností je skromnost,
jimi samotnými nezaviněná politická slabost a
pracovitost jako projevy Dobra. Špatných lidí je
výrazná menšina, ale mohou za většinu utrpení a
zla ve světě. Jejich přirozeností jsou pýcha,
sobectví, mocichtivost, domýšlivost a ješitnost,
přičemž se jedná o lidi mocné a bohaté. Lidé jsou
takto rozděleni na dobré a špatné, ovšem těch
špatných je výrazná menšina a proto může být v
podstatě zachována socialistická koncepce
všeobecné lidské rovnosti i v oblasti mravní. V
případě radikálního socialismu jsou tito menšinoví
viníci a strůjci zla považováni za „nelidi", kteří
budou ve prospěch rovnostářské společnosti buďto
zlikvidováni anebo „napraveni".
vztah (nikoliv neetického charakteru), nikoliv však
„přímá úměra“. Celým státům (či dokonce
„civilizacím“!) je prostřednictvím takové šarlatánské
etiky (ať už levicové, pravicové či jakékoliv jiné)
implantována romantická kolektivní duše, díky níž
můžeme například nahlížet jako zlé Německo,
Sovětský Svaz, Rusko, USA, Izrael či Srbsko a
naopak jako dobré třeba Bosnu, Indii nebo
Švýcarsko – nebo naše malé, bezmocné, ovšem
poctivé a pracovité Česko... Pro mnohé lidi je
například stále nesmírně obtížné přemýšlet o
druhé světové válce, o studené válce nebo o
bosenském konfliktu též i jinak, než pouze jako o
prostých konfliktech metafyzického Dobra s
metafyzickým Zlem. Dokonce velice vzdělaným
lidem nedělá takováto redukce příliš problémů. Jak
ovšem kupříkladu zapadají do takového nádherně
zjednodušeného modelu události, jakými bylo např.
„vítězné tažení“ rudé armády v dobytém Německu
a jeho satelitech v roce 1945 (jakož i
bombardování civilních cílů již zcela zlomených
německých měst západními spojenci či vraždění
německých civilistů prováděné českými „vítězi“ ve
stejném období…), masakry na vietnamských
civilistech prováděné americkou armádou či
vraždění Srbů Bosňáky a Chorvaty? Velice špatně.
Společnosti západních zemí jsou dnes
označovány jako liberální či kapitalistické. Již na
příkladě pojetí rovnosti v těchto zemích je patrné,
že tato označení nejsou přesná. F. Fukuyama se v
Konci dějin zamýšlí nad vztahem principů rovnosti
a svobody a dospívá k názoru, že jsou základními
pilíři liberální demokracie, ačkoliv mezi nimi
existuje značné napětí. Svoboda je totiž primárně
principem liberalismu (a také kapitalismu), rovnost
principem socialismu (a také demokracie) a proto
jsou v podstatě principy konfliktními. V liberálních
demokraciích dochází k obtížnému kompromisu
mezi oběma principy. Všechny tak zvané
kapitalistické státy jsou dnes do větší či menší míry
doslova také státy socialistickými, od maximálně
„liberálních“ USA až po značně „socialistické“
Švédsko. A onen „socialistický princip“ není v
těchto zemích zastoupen pouze v podobě
omezeného přerozdělování majetku, ale také v
pevné institucionalizaci sociální kontroly a sociální
péče. Touto poznámkou jistě neobjevuji Ameriku.
Na tento „socialistický aspekt“ poukazuje řada
autorů – např. E. Gellner říká, že sociální
zabezpečení moderního („kapitalistického“) státu
přímo „funkčně vyplývá“ z moderní dělby práce a
vzniku malých základních sociálně-pracovních
jednotek, ve kterých jsou často oba dospělí
zaměstnání na plný úvazek (a co pak s
„potřebnými“?). Navíc úžasné možnosti moderní
techniky vyžadují kontrolu a omezení (nejen)
ekonomických aktérů a složitá infrastruktura
vyžaduje kolektivní (celospolečenskou či státní)
správu… Ovšem osudové vítězství liberalismu ve
20. století bývá někdy považováno za prostý fakt,
ačkoliv toto vítězství – dnes již to můžeme říci –
nebylo nijak deklasující pro „socialistický princip“,
ale spíše něco ve smyslu 4:2, někde snad dokonce
máme i plichtu.
V těchto sociálně-liberálních zemích, které se
dnes zejména nachází v západním světě, je dnes
masově rozšířen pokrytecký relativismus a
humanismus, jehož kořeny živí jak půda
socialismu, tak i půda liberalismu. Liberalismus
vyjadřující a sledující zejména osobní, tedy v
podstatě egoistické cíle člověka, snoubený se
socialismem, jež umožňuje prakticky všechny
ingredience zamíchat do polévky jménem
Společnost, poskytují západnímu člověku pohodlný
prostor maximální svobody a minimální
odpovědnosti, který ještě prohlubuje a rozšiřuje
stále přítomný křesťanský apel na toleranci a
odpouštění. Myslitel Jiří Krupička nazývá tento jev
„totální neodpovědností jedince a odpovědností
společnosti", jenž je vtělen do tzv. victimologie,
jako nauky o lidech jako obětech společnosti a
všeobecné společenské vině za zločiny
jednotlivců. Její úspěch je pak dle Krupičky
„symptomem intelektuálního a morálního úpadku
věku, zmáhaného celosvětovým přívalem stálých
změn a růstem nezvládnutelného poznání“.
Fukuyama si zase všímá toho, že díky anglosaské
verzi liberální teorie jsou v dnešních západních
liberálních demokraciích povinnosti občanů
Strana 15
ESEJE A ÚVAHY
nedokonalé proto, protože se odvozují od práv.
„Společenství existuje jen proto, aby chránilo
práva. Morální závazky jsou proto výhradně
smluvní. Nestojí za nimi Bůh, strach o věčný život
nebo přirozený řád vesmíru, ale spíše soukromý
zájem smluvní strany na dodržení smlouvy
ostatními.“
Příslušník západní kultury přesvědčený o
mravní nerovnosti lidí a tím pádem také o existenci
reálného, nikoliv metafyzického (či „esenciálního“),
dobra a zla, by snad svou konstruktivní kritikou měl
přivádět nadšené absolutní postmodernisty a
relativisty (podle Krupičky tito uznávají jedinou
absurditu, totiž existenci pravdy) k zuřivosti. A já
doufám, že se mi něco takového alespoň maličko
podaří. Na světě neexistuje mravní rovnost. Nač
podávat spletité důkazy, když věc je prostinká a
jasná snad každému dítěti? Mohu naprosto
sebejistě prohlásit, že jsem mravně nadřazen
imaginárnímu masovému vrahovi, ač může být
tento vrah naší kulturou klasifikován jako nemocný
člověk (jaký nestoudný rozpor, podotýká Krupička,
je v myšlence: je nemocný, protože nemohl zločinu
odolat…! – viz. nedávno žhavá kauza návratu
„spartakiádního vraha“, nové to mediální hvězdy).
Stejně tak mohu sebejistě prohlásit, že jsem
mravně podřazen imaginárnímu člověku, jež
neváhal riskovat z ušlechtilých důvodů ztrátu toho
nejcennějšího majetku, totiž vlastního života, ač
bych se mohl vymlouvat na chybějící příležitosti
prokázání takových mravních kvalit. Mravní
relativista by jistě namítl a otázal by se, co je
myšleno slovy „ušlechtilé důvody"? Tak tedy
ušlechtilý důvod je například riskování vlastního
života proto, aby byl zachráněn život někoho
jiného. Tak to je prosím ušlechtilý důvod. Základní
platónské ctnosti člověka, jako jsou statečnost,
uměřenost a spravedlnost, jsou ctnostmi právě
proto, protože jedinec musí překonávat sám sebe
a své přirozené určení, tedy odolávat instinktům a
žádostem svého těla, aby se tyto ctnosti mohly stát
atributy jeho charakteru. Na druhou stranu je nutné
v zájmu poctivosti zdůraznit skutečnost, že
problematika „reálné etické nerovnosti“ není téměř
nikdy v praxi takto triviální. Většinu našich činů
jednoduše není možné vyjmout ze změti událostí a
kontextů, „izolovat“ je a takto izolované je hodnotit.
Navíc zde stojíme před problémem, jakým
způsobem lze vůbec z mravního hlediska hodnotit
a srovnávat činy jedinců, jejichž vliv je obrovský?
Existuje snad v dějinách jediný generál či státník,
jakkoliv všeobecně kladně (v určité „celkové
historické úloze“, kterou sehrál) vnímaný, který by
nebyl přímo či nepřímo zodpovědný za něčí smrt?
Strana 16
Přes všechny tyto vážné komplikace sdílím
Krupičkův názor, jež varuje před absolutním
mravním relativismem. Tvrdí, že společnost může
stavět všechny své plány lepší budoucnosti pouze
s vědomím dědičné neměnnosti člověka, resp.
lidské povahy. My lidé se rodíme po tisíciletí s
určitým „mravním potenciálem" a záleží pouze na
nás, co s ním uděláme (jak říká Krupička: „s touto
biblickou hřivnou“). Dnešní „civilizovaný“ a
„kultivovaný“ člověk, nasycený, spokojený a
„neschopný“ krutosti ani hrdinství je takovým
pouze díky tomu, že přísluší k „civilizované“ a
„kultivované“ době a oblasti.
Co se týče relativizování zla v naší kultuře, Jiří
Krupička vystihuje situaci následovně: „Život
lidstva přináší dennodenně tisíce příkladů, kdy si
lidé svou hrdost zaslouží. Většinou zůstávají
neznámí, jména zapadnou, činy však žijí dál svým
vlastním životem v osudech druhých. Snad každý z
nás se setkal ve svém osobním životě s činem,
který se zapsal do jeho paměti svou mravní
velikostí. Kdy se cítil sám pozdvižen ve své lidské
důstojnosti, tak jako zpráva o hrůzném zločinu
nebo odporném svinstvu vyvolá pravý opak, pocit
osobního ponížení z příslušnosti k téže kategorii
pachatele… Věk porozumění by měl být především
snahou o porozumění motivům krásných a
obětavých činů. Je ovšem pravým opakem. Naší
povinností je chápat špatnost v lidech. Abychom
tím snadněji mohli omývat svou vlastní špínu - což
se ovšem v dobré společnosti neříká. Vžívat se a
vciťovat do duší vrahů a zvrhlíků, to žádá duch
doby od kulturního člověka." O zlu jako součásti
přirozenosti člověka Krupička dodává: „V každém z
nás, bez jediné výjimky, číhají ďáblové - dědictví
celého vývoje života na této Zemi… avšak vy a já s
těmi ďábli bojujeme a snažíme se nechat je
spát…" Jsem liberál a v mnoha ohledech také
relativista. Snažím se zpochybňovat dogmata a
smát se jim, bojovat se zabedněností, jež se snaží
optikou svého velice omezeného rozhledu
vysvětlovat svět a substantivizuje vše, co je možné
realizovat tisíci a jedním způsobem. Ovšem pokud
někdo absolutně popírá „objektivní svět“, pokud
popírá pro člověka „objektivní“ bariéry – jako např.
skálu či močál – pak netuším, co tím může
sledovat. Možná je to spor, ve kterém
konstruktivista chce nakydati na „objektivno“ co
nejvíce libovůle a zavilý konzervativec naopak toto
„objektivno“ sakralizovat.
Nerovnost v oblasti mravní je nezbytná pro to,
aby člověk zůstal člověkem ve smyslu nositele
možnosti volby a tedy také práv a povinností
potud, pokud bude existovat zločinné jednání v
lidské společnosti. Absolutní relativizace dobrého a
špatného ohrožuje integritu společnosti. Zejména
křesťanství, ale i ostatní ideologie potřebují
šlechetné i zrůdné jednání a jejich rozlišení proto,
aby mohly dávat to šlechetné za vzor a proklínat to
zrůdné. Potřebují nerovnost v mravní oblasti, tu
nerovnost, která zároveň paradoxně ohrožuje jejich
postuláty o všeobecné rovnosti.
Poslední a nejkomplexnější oblastí nerovnosti
je oblast společenská. Zahrnuje rozdíly mezi lidmi
v politickém, ekonomickém a obecně sociálním
statusu asi v takovém významu, v jakém je vymezil
M. Weber. Tyto rozdíly, jejich povahy, podoby a
příčiny jsou značně komplikované a jsou
nepochybně v jednotlivých případech v různé míře
v příčinném vztahu k výše vylíčeným oblastem
nerovnosti. Tak například silný, zdravý, pohledný,
inteligentní, talentovaný a šlechetný jedinec má
velkou šanci stát se mocným, bohatým a
oblíbeným. Takovéto modelové případy jsou
samozřejmě výjimečné. Společenské postavení
má mnoho aspektů a příčin. Kromě předpokladů
fyzických, intelektuálních a mravních (jež jsou
nepochybně méně „objektivní“ a především více
komplikované než ty fyzické a intelektuální, jejichž
povaha je více méně „fatální“…) jimi mohou být
určitá „iracionální“ popularita (dnes zajištěná
hlavně mediálně), určité „iracionální“ charisma,
nepotismus a příbuzenská či obecná protekce,
úroveň řečnictví a schopnost argumentace,
vtipnost, mluvnost, asertivita, krutost a
bezohlednost (nerovnosti plynoucí z rozdílných
psychických rysů osobnosti jsem doposud jaksi
opomněl…), vzdělání, pohlaví a mnohé další. Síla
a povaha vlivu jednotlivých faktorů či jejich
kombinací na společenský status jedince se
samozřejmě liší společnost od společnosti a jsou
závislé na podmínkách kulturních, politických,
náboženských, ekonomických a jiných (např. ve
feudální společnosti je nejdůležitější, komu se
narodíte…).
Cílem eseje nebylo podání důkazů o existenci
nějaké esenciální a nezávislé všeobecné
nerovnosti mezi lidmi. Rozdělení oblastí nerovnosti
na fyzickou, intelektuální, mravní a sociální nemá
žádný exaktní základ. Vychází pouze z vlastního
uvažování o této věci. Například Fukuyama dělí
nerovnosti na „přirozené“, tedy dané přírodou a na
ty, jež vyplývají ze společenských konvencí, které
považuje v zásadě za odstranitelné (krom toho
ještě přidává „konvenční nerovnosti kulturního
rázu“, čímž myslí např. rozdílný přístup společností
k ekonomickým aktivitám). K mému rozdělení mě
zase vedlo pouze mé vlastní chápání nerovnosti a
můj úhel pohledu, který nazírá nerovnost (a také
rovnost) nikoliv jako ideál, cíl či typ, ani ne tak
docela jako charakteristiku reálných stavů
odosobněných společností, ale zejména jako
charakteristiku vztahů mezi jedinci, jež vyplývá
z přirozené i nepřirozené rozdílnosti těchto jedinců.
Domnívám se, že určitá reálná nerovnost je
trvalým a obecným rysem každé společnosti.
Mnoho nerovností postrádalo, postrádá a bude
postrádat racionalitu a tyto nerovnosti můžeme ve
shodě právem označit za hloupé, nespravedlivé a
destrukční. Hovořím zde o nerovnostech z oblasti
společenské. Troufám si tvrdit, že nerovnosti
z oblasti fyzické, intelektuální a mravní racionalitu
nepostrádají. Jejich odstranění je nemožné a mám
za to, že by nebylo ani žádoucí. Jsou totiž
motorem lidstva a jeho dějin. Primárním a hlavním
cílem tohoto eseje byla demonstrace toho, jak
komplikovaný, nejasný a rozporuplný, je někdy
zdánlivě samozřejmý koncept všeobecné lidské
rovnosti, jenž se již stal stabilní součástí našeho
západního diskursu a určitou hodnotou o sobě.
JE TO JENOM SPORT
„Vždyť nejde o život, je to jenom sport!" Často
slýchám toto uklidňující a zcela pravdivé tvrzení.
Pokud přijdu jednoho dne o práci, která mě
naplňovala a dobře živila, bude to pro mě jistě
bolestnější rána než to, že onoho dne byla
nešťastně
vyřazena
česká
fotbalová
reprezentace z mistrovství Evropy, ač třeba
předváděla atraktivní hru. Pokud by mi byla v
onen hypotetický osudný den amputována noha
po zlé autohavárii, ustoupil by rovněž incident
spjatý se zaměstnáním do pozadí, stal by se
nepodstatným, směšným. Co teprve potom
takový fotbal?
Zajímavé však je, že ono proslulé „je to jenom
sport" nezaznívá tak často v souvislosti s
adekvátně „nezávažnými“ lidskými a sociálními
aktivitami, kulturními projevy lidského ducha a
společenskosti. V souvislosti s filmem sice něco
podobného slýchávám („je to jenom film!"),
kontury toho a onoho výroku ale nejsou stejné.
V souvislosti s filmem výrok zdůrazňuje
skutečnost, že filmový příběh je cosi odlišného
od reality, od skutečného života, z čehož mj.
může vyplývat, že se nemusíme tolik
znepokojovat surovostí filmových postav, jejich
utrpením, složitostí jejich životních situací apod.
Krom toho, že výrok „je to jenom sport" vlastně
říká něco podobného, totiž že sportovní bitva je
něco jiného než bitva na život a na smrt (a s tím
nelze než souhlasit), říká také něco dosti jiného.
Totiž že sport (resp. výsledky sportovních klání
a bitev) je něco zbytečně a neoprávněně
přeceňovaného, nezdravě prožívaného hrstkou
(či
masou)
primitivních
fanatiků
a
zamindrákovaných jedinců. Sport je ovšem
plnohodnotnou součástí lidské kultury, je
aktivitou vyplývající ze společenské podstaty
člověka, stejně jako hudba, tanec či drama.
Stejně jako tyto aktivity je sport primárně
neutilitární
(flegmatičtější
fanoušci
po
prohraném utkání konstatují, že chleba levnější
nebude…dnešní špičkové fotbalové kluby jsou
již ovšem předmětem obchodování na
burzách…). Sport má se mnou jmenovanými
druhy umění společné i další rysy: je aktivitou
symbolickou (jednotlivé sportovní akty mohou
nést řadu rozličných významů), probíhá podle
daných pravidel v jejichž rámci je možno
improvizovat, je omezován řadou faktorů, které
vyplývají jednak z oněch pravidel, jednak z
„limitů" daných přírodou. Co považuji za
nejdůležitější společný rys? Sport, stejně jako
drama, hudba i tanec, jsou aktivitami
neopakovatelnými. Nikdy nemůže dokonce ani
stejný člověk zapět dvakrát zcela totožně jednu
a tu samou píseň, což u sportovních aktivit platí
ještě mnohem více. Určitý hrubý scénář je
většinou připraven, děj se však vždycky odvíjí
nepředvídatelně. Z toho také vyplývá, že
všechny tyto aktivity jsou velice pomíjivé.
Krásná individuální akce hokejového virtuosa
zaniká v okamžiku, kdy graduje. Z gólu se
radujeme, když už je minulostí. Těžko posoudit,
podobně jako při ejakulaci, jaká část „procesu“
je ta nejlepší – zda gradace, samotný vrchol
trvající ovšem nezměřitelný okamžik, nebo
„radost z dobře odvedené práce“. Zbývají sice
vzpomínky jakož i zvukové a obrazové záznamy
geniální hry Pelého, zbývají i takové vzpomínky
a záznamy výstupů geniálních tanečníků, herců
a pěvců (nevím koho jmenovat a tak ho
vyzdvihnout, Pelé divadla zřejmě neexistuje…).
Ty ale nemohou nahradit autentický projev tady
a teď. Albert Camus demonstruje v Mýtu o
Sisyfovi „ideál" absurdního člověka na příkladě
JAN PROKEŠ
cestovatele, don Juana (milovníka) a umělce
(herce, spisovatele a filosofa). Takový absurdní
hrdina zrcadlí absurdno jakožto podstatu ve
svém životním počínání a konání. Vytváří
„milisekundové hodnoty", hodnoty pomíjivé a
smrtelné. V čem je zásadní hodnota
demonstrace takových hodnot? V tom, že nám
domýšlivým smrtelníkům připomínají to, že
pomíjivý je především náš vlastní život. Takový
Jan Železný či Jaromír Jágr je také Sisyfem.
Úmyslně jsem se ve své snaze připodobnění
sportu ke jmenovaným druhům umění vyhnul
sochařství, literatuře, fotografii, výtvarnému
umění, filmu. Hodnoty vznikající v těchto
oborech jsou materiální, hmatatelné a tudíž
oproti sportu či herectví „nesmrtelné". Sport je
sice aktivitou veskrze fyzickou, po skokanovi do
dálky zůstávají hmatatelné stopy po jeho
výkonu, stejně tak po střelci zůstává prostřílený
terčík, hlavní smysl sportovních aktivit je však v
okamžitém projevu, v pomíjivosti. Nepokouším
se tu dokázat nesmysl, že totiž sport je v zásadě
také uměním. Je zřejmé, že sport se jako
sociální aktivita především ve své významové
povaze odlišuje od umění. Nechápu však, proč
je posuzován jako aktivita méně závažná, méně
vypovídající o fascinující povaze lidského
ducha. Realita je taková, že sport je spíše
považován za součást „nízké kultury" a že
sportovní vášeň u dospělého jedince je
indikátorem jeho ne úplně dospělé psychiky.
Sport je sociální jev, stejně jako náboženství či
umění. Může pramenit z lidské touhy vítězit,
zlepšovat se, krotit přírodu. Zejména díky
televiznímu médiu se stalo pasivní přijímání
sportu ve dvacátém století masovou záležitostí
a ne nadarmo nahlíží někdy sociologie na
chování sportovních fanoušků podobně jako na
obec věřících (např. neochota připustit, že „naši"
na to dnes neměli či že byl arbitr spravedlivý a
objektivní). Nikoliv náhodou existují pojmy jako
„fotbalový bůh" či „hokejová svatyně“.
Nyní bych se ještě rád zaměřil na jiný
problematický aspekt pohledu na tento sociální
fenomén, jenž je typický pro lidi s vyšším
vzděláním. Je jednoduchý - sport je haněn
proto, jelikož profesionálním sportovcům je
přisuzována velice nízká průměrná inteligence.
Zvláště toto platí o fotbalistech. Nezastírám, že
průměrná inteligence vrcholových fotbalistů není
vrcholová, na což usuzuji podle jejich projevů
pravidelně se objevujících v médiích, především
z rozhovorů, ve kterých hovoří o svých zálibách,
názorech na politické či sociální otázky atd.
Důležité ovšem je si uvědomit, že na to, abyste
byl geniální fotbalový hráč, nepotřebujete být
geniální myslitel. Fotbalistům je např. často
vytýkáno, že krom fotbalu neumí nic. Kdo však v
dnešní přestrukturalizované společnosti umí
perfektně
více
než jedno? Schopnosti
profesionálních sportovců často podceňují lidé,
kteří si naprosto nedokáží představit, co
všechno například vyžaduje býti vynikajícím
fotbalistou. Vyžaduje to přinejmenším výbornou
fyzickou kondici, tedy rychlost a především
vytrvalost,
důraz,
nebojácnost
riskovat,
schopnost řešit situace rychle, rozhodnost i
neunáhlenost, periferní vidění, instinkt i
schopnost cílené přihrávky, rozvahu i schopnost
rozložit síly, sebedůvěru i respekt před
soupeřem a vědomí zodpovědnosti vůči
kolektivu, vštípení řádu a struktury hry, strategie
týmu a sehranost s týmem. To vše se
samozřejmě neobejde bez brilantní kopací
techniky. Mnoho dalšího jsem jistě opomněl…
Poukazovat na „mdlý“ charakter průměrného
špičkového fotbalisty je ještě pochybnější.
Leccos již se napsalo i řeklo o pýše i nadutosti
řady „umělců“, u kterých je takové negativum ve
srovnání s fotbalistou dvojnásob mrzuté, neboť
fotbalista není obvykle chápán jako vzor mravní
vyspělosti. V tomto směru bych tedy navrhoval
opatrnost v soudech.
Intelektuálové dále dnešnímu vrcholovému
sportu vyčítají 1. přesycení penězi, 2.
nevraživost a nacionalismus plynoucí ze
sportovních bitev. Sport v roce 2005 je jistě
dalek čistoty sportu v roce 1905 a hlavní roli v
pošpinění zde nejspíše sehrály peníze. Ti, kteří
sportovní dění pravidelně sledují se mohou
přesvědčit, že přes všechny neřesti, jež přináší
moderní doba (doping, korupce, vydírání, války
sportovních bossů, reklamní masáže…) zůstává
sport tou oblastí, ve které se vyjevují i ty
nejušlechtilejší lidské vlastnosti, ve které se
vyjevují emoce značící triumf, zklamání, křivdu,
soucit, dojetí atd. Vysoce formální svátek
sportu, olympijské hry, mne v tom znovu utvrdil.
Mnozí lidé jednoduše konstatují, že olympiáda
je trapná show,
přehlídka lži, pohodlně
zabydlené
ve
světě
sportu
zejména
prostřednictvím dopingu. Říkají, že sport (a
konkrétně OH) jsou dokonale špinavé. Ony však
pouze nejsou dokonale čisté. Jsem si jist, že
mezi profesionálními sportovci nejsou pouze
idiotská monstra schopná a ochotná všech
podlostí, podvodů a sebedestrukce jako cesty
ke slávě a penězům. Stížnost číslo 2 rovněž
není zcela opodstatněná, podíváme-li se na věc
blíže. Mezi tábory fanoušků dochází k řevnivosti
až nevraživosti, které mají často bohužel
násilnou formu. Někteří lidé, kterým je zcela
lhostejno,
prohraje-li
česká
hokejová
reprezentace s Kanadou - a nejedná se pouze o
intelektuály - považují pocit sounáležitosti s
národním týmem, který se může vyskytovat u
lidí, kterým takový výsledek lhostejný není, za
zcela iracionální. Upozorňují za prvé na to, že
na ledě nehraje Česko jako takové (takový
absurdní pocit skutečně může v hlavě fanouška
vzniknout) a táží se, proč se nervovat kvůli
něčemu, co nemohu ani minimálně ovlivnit. V
těchto
věcech
mají
naprostou
a
nezpochybnitelnou
pravdu.
Za
druhé
zpochybňují samotný smysl reprezentačních
výběrů. V době globalizace a eroze státu prý
začínají pozbývat smyslu, navíc prý mohou
oživovat, povzbuzovat a zesilovat primitivní
nacionalistické tendence. Je dobré býti
realistou. Stát je stále nejdůležitějším subjektem
mezinárodního práva a nositelem politické moci
jak z hlediska mezinárodních vztahů, tak z
hlediska
jednotlivce-občana,
tedy
v naší
společnosti rozhodně. Stát (v této souvislosti
rovněž „národ“) je navíc, tedy opět určitě v naší
společnosti, stále rozsahem největší a co do
intenzity nesmírně významnou společenskou
jednotkou (snad vyjma světových náboženských
obcí či dokonce Lidstva), ke které se jedinci
prokazatelně emocionálně vztahují, se kterou
cítí sounáležitost, identitu. Proč tedy existuje
národní fotbalový tým? Protože existuje národní
filharmonie či národní galerie. Stejně jako je
důležitá snaha o to, aby tyto instituce
dosahovaly mezinárodní úrovně a aby obstály v
mezinárodní konkurenci, je důležité takové
snažení i v případě sportovních reprezentací.
Strana 17
ESEJE A ÚVAHY
ČESKÁ SUPERSTAR
JAN B. MWESIGWA
Soutěž Česko hledá superstar, tedy soutěž o
nejlepšího zpěváka ČR vyhrál Vlastimil Horváth. Snad
bych měl připomenout pro ty, kteří by přesně nevěděli
nebo si nepamatovali průběh soutěže - přeci jen mi
něco říká, že běžný čtenář tohoto časopisu zmíněnou
soutěž TV Nova nesledoval, a když, tak zhlédl zhruba
to, co oko dokáže zahlédnout při zběžném přepnutí
mezi televizními kanály - že přes všechny překážky
spojené s posuzováním, jak ze strany poroty,
erudované v mezích nabídky komerční pop music, tak i
posuzování ze strany diváků, erudovaných naopak
v mezích spotřeby komerční pop music, se až do
posledního kola dostal právě Vlastimil Horváth, kterého
následně diváci zvolili českou superstar roku 2005.
Pro leckoho by se vlastně nejednalo o zas až tak
velkou a zásadní věc. Ovšem například pro člověka,
který se zajímá o život menšin na území ČR se o
docela zásadní věc jedná. Vlastimil Horváth je totiž
Rom a troufám si říci, že výsledek soutěže se stal
motivací mnohému sociologovi k přemýšlení o tom,
jaké z jeho vítězství plynou závěry. V příštích dnech se
určitě stane lahůdkou každému vědci orientovanému
na společenské vědy pozorování změn postoje národa
k romské otázce, ať už tyto změny budou velké či malé,
negativní nebo pozitivní.
Všichni víme, že Romové nejsou zrovna oblíbenou
komunitou v Čechách. Dokazují to i poslední průzkumy
veřejného mínění, ve kterých se jasně ukázalo, jak
negativně většina lidí v ČR k Romům přistupuje, ať již
jen na úrovni „pouhého“ smýšlení anebo na úrovni
konkrétních činů vztažených vůči Romům (Např. podle
Centra pro výzkum veřejného mínění by 75 % Čechů
nechtělo mít Roma za souseda; viz www.cvvm.cz).
Zčista jasna se ovšem na scéně objevil Vlastimil
Horváth a veškeré průzkumy veřejného mínění mohou
být s úspěchem zpochybněny. Čím to je?
Vlastimil Horváth získal od diváků soutěže superstar
kolem 70 % hlasů. Škoda jen, že nemůžeme znát
složení skupiny obyvatelstva, která pro něj hlasovala.
Vodítkem nám může být jen to, že se jedná o občany,
kteří často sledují TV Nova, což podle dalších
průzkumů ukazuje na běžné občany ČR.
nechápu jak si mohl český národ zvolit za
supersar roma to není ani možné už od
toho názvu česko hledá superstar!!!se to
rovnou mohlo jmenovat česko hledá roma
je to fakt hnus nejsem rasistka vlasta zpívá
pěkně ale tohle je ostuda
Tak hele Vlasta je skvělej zpěvák a nezáleží
na tom jak vypadá a jestli je ROM , jak tady
piše nějaká Vlasta. Jsi trapná kráva.
RASISTICKÁ
Jo vlasta byl super, ostatni cikani jsou
kreteni
Konečně se zase jednou ukázalo, že vůbec
nezáleží na tom, jak člověk vypadá,ale na tom,
jakej je a co um í. Pokud je to skromnej a
sympatickej člověk jako Vlasta, tak klidně
může být třeba oranžovej s modrýma tečkama.
On totiž člověk může být sebebělejší, ale
pokud je to hulvát a buran, tak m u nepom ůže
ani svěcená. M yslím , že z Vlasty by si hodně
lidí, bílých i černých, mělo vzít příklad.
Vlasto, jsi skvělej zpěvák, už se těším na tvé
písničky.
Ten curak co tam pise ty kecy o Vlastovi by
potrboval do drsky, demente, radsi chcipni
nikdo te nebude postradat. Bi fasouny do
hlavy. Nazdar
Jo Peter zpíval hodně dobře,sledovala sje to i
na Slovensku to my bysme se měli
vzpamatovat,náhodou co je na tom špatnýho
Strana 18
Se zájmem jsem sledoval právě ono poslední kolo
soutěže - mimo jiné jsem spíše nevěřil, že by Vlasta
vyhrál právě kvůli tomu, že je Rom - a snažil se
posoudit ho jako člověka. Jeho projev byl velice
kultivovaný a příjemný. Vlastně kromě jeho barvy pleti
a celkové vizáže nic nenaznačovalo tomu, že by byl
Rom. Slyšet Vlastu v rozhlase, určitě bych netušil, že
jazyk, kterým mluví (svou intonací a formou) patří
Romovi....
...sledoval-li by mě někdo při psaní tohoto článku,
zrovna na tomto místě by asi usínal nudou nebo by
skřípal zubama a netušil by proč mi trvá tak strašně
dlouho psát dál. Jak jen posoudit další vlastnosti Vlasty
v mezích romství a neromství? Až po docela dlouhé
době jsem si uvědomil, že jsem se pěkně zacyklil ve
smyčce stereotypu. Tady přece musí následovat
prohlášení, že nevím, jak vypadá a chová se „ideální“
Rom. Veškeré pokusy o popis musí nutně ztroskotat
v mělké vodě mých osobních zkušeností a všeobecně
zaběhlých stereotypů. Vlasta je příjemný člověk, který
se vyjadřuje velmi osobitě a kultivovaně a jeho
předností je nádherný zpěv (alespoň pokud se podle
zvuku z obrazovky dá soudit).
Jak je vidět, většina hlasujících hlasovala pro Vlastu
podle kritérií založených ne na tom, že je Rom, ale na
tom, že je to člověk, který jim učaroval svým zpěvem a
svou kvalitou osobnosti. Podle mne se jedná o velký
posun v oblasti lámání stereotypů a média zde sehrála
úlohu přímo obrovskou. Právě média mají tu moc
vetknout člověku, který je sleduje informaci do
patřičného místa, a to většinou do jeho podvědomí.
Dá se polemizovat o tom, jak si informaci divák
interpretoval v tomto případě. Nutno poznamenat, že je
řeč zejména o obrazových informacích zahrnujících
záběry Vlasty, jeho romských rodičů, jeho „bílé“
přítelkyně a dále o zvukových informacích zahrnujících
Vlastův projev. To vše mělo nesporně vliv na všechny
diváky.
Divák si buď uvědomil, že nezáleží na barvě kůže a
příslušnosti k té či oné etnické skupině a toto se mu
vybaví pokaždé, když přijde do styku s někým
odlišným. K podpoře tohoto faktu a ke cti koncepce
ž e je rom ?? ??P ROČ
DĚLAT
ROZDÍLY???????Do prdele??JE PROSTĚ
DOBREJ A VYHRÁL!!!!!!!!!!!
na slovensku sme tiez mali roma a co???
spieval velmi pekne a nikto ho
neodsudzoval aspon vidime ake maju
romovia kvality...to je vsecko..takze to ze je
niekto rom neznamena ze nevie spievat a
nema nejake kvality!
M ěla vyhrát GÁBA a ne žádnej CIKÁN
HO R VÁ T H! !! !! !! !! !! ! !! !! !! !! !! !! !
Kdo m u fandil tak je................
som rad, že to vyhral vlastimil.Niekedy aj
romovia to môžu dotiahnúť ďaleko.Nikto
nie je dokonalý.
G r a t u l u j u
V l a s t i k u !
Clovek,ktery by poslal nekoho do plynu jen
podle pleti tam patri sam . Kdyby mnozi znali
sve koreny 500let zpatky,tak by se mozna
stydeli a taky by m ozna zjistili,ze pokrevne
patri vic k uplne jiny narodnosti. Cechy z nas
nedelaji ruzne kombinace genu,ale duchovni a
jine hodnoty. Vlasta je Cechem mozna
mnohem vic nez kdejakej ubozak trpici
rasistickym oralnim prujm em.
vyhrál Vlastík, je super, ale byla bych
zklamaná, kdyby všichni ti špainaví
cikáni,co dělají bordel,demolují byty,dělají z
Vítkovických domků kulničku na dříví,a
ti,co jezdí v tramvajích na černo,neplatí
celé soutěže lze poznamenat, že se vůbec nemluvilo o
Vlastově romství (doufejme, že to byl záměr, i když
vlastně lepší by bylo, kdyby se jednalo o spontánní
výsledek). Vlasta byl prezentován a sám se
prezentoval jako člověk, Čech, nikoli jako Rom. Za
celou dobu pořadu nepadlo slovo „rom“ nebo „cikán“
třeba ve smyslu otázky „fandí vám více Romové nebo
Češi“ nebo „přisuzujete své pěvecké nadání romskému
původu?“ anebo „odkud pocházíte?“ atd. Nic takového
nezaznělo a to je jedině dobře.
Divák si ovšem mohl interpretovat všechny tyto
informace i tak, že si vytvořil nový stereotyp.
Stereotypizování je u člověka přirozeným jevem. Stejně
tak, jako by si na základě špatné zkušenosti s někým,
kdo podle něj vypadá jako Rom vytvořil svou představu
o všech Romech jako špatných lidech, tak by si v tomto
případě mohl vytvořit stereotyp toho, že Romové umí
pěkně zpívat a jsou to vstřícní, upřímní lidé. To ovšem
zacházím ve svých konstrukcích příliš daleko.
Nespornou skutečností zůstává fakt o podvědomém
vlivu informace z médií. O pravdivosti jsem se
přesvědčil nedávno na vlastní kůži, když jsem se
procházel po Praze a na jedné lavičce spatřil romskou
rodinu s dětmi. Ihned se mi vybavil obraz Vlastova
rodičů, kteří seděli v hledišti a doteď si pamatuji na to
zvláštní bleskové propojení. Výsledkem byl sled
vnitřních vět: vychovávají své děti stejně jako Vlastovo
rodiče vychovali Vlastu? Vlastovo rodiče jsou dobří
lidé. Vlasta je dobrý člověk, umí pěkně zpívat. Tito lidé
se jim podobají. Jsou také dobří?
Snad nejsem jediný, komu se teď po zhlédnutí
soutěže Česko hledá superstar budou vybavovat tyto
věty kdykoli přijde do styku s člověkem odlišného
vzezření. Pokud ano a bude to právě díky soutěži
Česko hledá superstar, pak můžeme říci, že nastala
nová doba, kdy již neplatí „Cikáni jdou do nebe“ ale
„Romové míří k superhvězdám“.
Na závěr uvádím několik zajímavých příspěvků
návštěvníků internetového fóra z www.superstar.cz.
Příspěvky nebyly nijak upravovány a každopádně
nevyjadřují nebo nepodtrhují názor redakce.
n áj my , a v ůb e c ma j í k r i mi n ál ní
život,nehřešili na jediného slušného cikána,
který něco umí!Jinak jsou cikáni
samozřejmě příživníci,kriminálníci a
šp in a v c i, kt e ř í p ř e ná š e jí i nf e k ční
choroby!Doynu s nimi!Kurvy jedny,nacisti
by jim ukázali!!!Jedině za Němců tu byl
pořádek (to bylo těch 300 let předtím, než
přišel debil M asaryk a stal se českým
prezidentem,bohužel prvním)S
muzikálnější a určitě lepší. Aspoň podle telky.
nepochopím jak se mladým faninkám mohl
tak strašně líbyt takový cik. vždyť Bende je
lepší šoumen tak kápněte božskou kolik to
stálo!!!!!!
je my vas lito protoze tohle je ceska superstar
a jestli to vyhral rom tak at si udelaj svoji
superstar a neserou se do Cechu
Vlasto ty jsi asi jediný cikán, který m i vůbec ale
vůbec neva!!!Dobře mluvíš, chováš se slušně,
jsi prostě NÁŠ!!!!
kdyby byl Vlasta bílej, snad by mohl býr
superstar, ale že je černej, tak ať je radši
tuhej; každej černej srmdí, ať umí zpívat
nebo ne
Když nemáte někoho lepšího,at vám dělá
pořádek cigán z hradu, dyt Havel je též s
nima jedna ruka,ten pišišvor směšný s tou
svou kurvou Veškrnou hysterickou!Stejně
mu zahýýýýbáááá!!!!!!!!!!!!!!§A Vlasta je
super,dobře že vyhrál, ale s ostatníma
cikánama do plynu!!!Jsou to kurvy lenivé
blbé!!!!!
Souhlasim s nazorem CIGISTAR protoze kdyz
ceskou superstar vyhraje cikan tak to je jen
proto aby ukazali cesi ze nejsou RASISTI
takze je to cely podvod a stejne Bende byl
lepsi a Horvath si hral na strasnyho hodnyho
sladouska a pritom je to urcite naopak a ten
vas sladke Vlasta takovej nebude CIKANI
JDOU DO NEBE ( je to smutny)
pro "NEGRSTAR" a další ty sprostý machry
s k r ý v a j íc í s e z a a n o n i m i tu :
Nikdo z nás si nem ohl vybrat barvu pleti!
Kdyby jsi poslouchal jak Horvát mluvil, zjistil
bys, že nem á v hlavě nasráno jako ty!!
Jestli máš problém s tmavou kůží tak nelez na
sluníčko debile a koukej se do zrcadla, tam
možná uvidíš jen to správný a pravý!
M ůj názor je ten, že se nesm í házet do
jednoho pytle. Petr Bende m i ale přišel daleko
ČECHY ČECHŮMco to jste kurva za národ,
kdyz vyhraje cernej. U me cikan jako
cernoch. Fakt mrdat tuto zasranou frasku,
kdy nejaky nactilety teenage vyhraje. Uz se
tesim, az se za par let provali, ze hlasovani
bylo falesne a ze se chtelo jen potlacit
rasismu v Cechach. Takze ted je cernej vic
jak bilej... Zlata Aneta, ta na to proste ma.
FUCK OFF CIGISTAR
ZAJÍMAVOSTI
WIKIPEDIE
VÁCLAV PRÁŠIL
může chlubit 400000 články
ves m ěs vys o ké k val it y,
německá verze má 167000
hesel, francouzská 63000,
polská 45000, slovinská (!)
7692....).
Řada oblastí je dosud značně
zanedbána. Budete-li poptávat
články o A. Schopenhauerovi,
Indii, ústavním soudu, J.
Lennonovi, J. Kemrovi a
Informací-chtivý student se
mnohé jiné, nenaleznete nic
může na „mezisíti“ setkat s
než prázdná pole. Tu se právě
mnoha, leckdy velice zdařilými,
otevírá možnost pro studenty
encyklopediemi. Bohužel jsou
humanitních oborů přispět k
často placené, případně úzce
rozvoji tohoto slibného díla,
zaměřené na jednu oblast
nástroje lidského poznání.
lidského vědění. Navíc těch
Všechny články ve Wikipedii
českých j e stál e sp íše
jsou totiž přístupné bezplatně a
poskrovnu.
je možno se na ně odkazovat
Již několik let funguje p ř i
p san í
mezinárodní
p roj ekt odborných
WIKIPEDIA. Jedná se o prací (ačkoliv
„otevřenou encyklopedii“, což si
musíme
znamená, že je neustále být vědomi
budována samotnými uživateli, j e j i c h
kteří moh ou dl e l ib osti o m e z e n é
přispívat. Česká WIKIPEDIE j akosti
existuje od roku 2002 a k p ř i s p í v a t
dnešn ímu datu ob sahuje může opravdu kdokoliv…).
přibližně
3700
h e s e l Uvážíme-li rostoucí význam
nejrůznějšího zaměření.
Internetu zejména pro vzdělání
Svým rozsahem může již a mezikulturní komunikaci,
dnes sloužit coby užitečný může existence rozsáhlého
vedlejší zdroj poznatků. Pravá českého souboru údajů a
výzva nicméně tkví v jejím článků na této síti znamenat
rozšiřování a zdokonalování. mnoho.
Je pravda, že oproti jiným
Úprava existujících článků a
j a z y k o v ý m přidávání zcela nových jsou
mut ac ím
t a p řitom n en á ročn é. Při
česk á
st ál e „brouzdání“ po Wikipedii si jistě
p o n ě k u d všimnete, že jsou články
z a o s t á v á propojeny vnitřními odkazy.
( a n g l i c k á Vyhledáte-li si například článek
Wikipedie
se „církev“, uvidíte, že slovo
„katolictví“ je zvýrazněno
modře a tudíž lze na toto slovo
kliknout a přejít tak na stať
věnovanou přímo t o m u t o
tématu. Řada
odkazů
je
o v š e m
červená,
c
o
ž
z n am en á,
že
daný
námět stále
n e b y l
zpracován. Po kliknutí na tento
odkaz se Vám odkryje pole, do
kterého můžete daný článek
přidat.
Sami se můžete rozhodnout,
zd a
se
chc et e
s t át
pravidelnými přispěvateli a
zaregistrovat se, či nikoliv přidávat a upravovat jednotlivé
příspěvky lze i bez registrace.
Další podrobnosti naleznete v
nápovědě umístěné přímo na
stránce Wikipedie - tam se
dozvíte, jak vkládat obrázky,
tabulky, odkazy na další hesla
a jiné.
Nyní Vám zbývá pouze
zapnout prohlížeč a otevřít
stránku cs.wikipedia.org
Lepší salám na záchodě nežli hovno ve špajzu. /severočeská lidová moudrost/
Strana 19
KULTURA
RECENZE
Sigur Rós
Ágaetis Byrjun
Island má již poměrně dobře zavedenou tradici kvalitní hudby, která svou schopností
proplout při poslechu nejrůznějšími hlubinami mysli překvapí nejednoho posluchače.
Stejně tak je tomu i v případě kapely Sigur Rós. Vznikla v roce 1994 v Reykjavíku a sestává ze čtyř
muzikantů: zpěv a kytara Jón Birgisson, klávesy Kjartan Sveinsson, perkuse Orri Páll Dýrason a basa
Georg Holm.
V roce 2002 vydala kapela pod křídly hudebního vydavatelství
MCA records pozoruhodné album Ágaetis Byrjun (v překladu
„Dobrý začátek“).
Pomalé vláčné tóny se střídavou gradací rytmu a s přídavkem
nejrůznějších efektů, vytvořených mimo jiné i dotyky smyčce na
basovou kytaru, navozují náladu spokojenosti a odevzdanosti.
Výsledný hudební tvar je ještě více podtržen unikátním hlasovým
doprovodem, který dokáže vynést do výšin a v mžiku se rozplynout
stejně tak jako držet posluchače v rovinách středních tónů. Celým
albem se střídavě prolínají prvky klasické hudby a opravdovou
lahůdkou je vychutnávat si nejrozmanitější tvary a barvy
islandského jazyka. Více na www.sigur-ros.co.uk.
Jan B. Mwesigwa
Jiří Mucha
Reportér vlastního života
Jiří Mucha (1915-1991) se stal spisovatelem tíhou vlastní osobnosti, jaksi z nutnosti.
Již od útlého mládí si se samozřejmostí vedl deníky pokaždé, když se ocitl v nějaké nové, zvláštní situaci. Tak
zaznamenává svá trampská dobrodružství, z nichž čerpá první jeho ucelený vydaný počin, stejným stylem, obohaceným genezí vlastní
osobnosti je psán jeho první velký román; nepokrytě (nutně) reporérskou formu mají jeho zápisky zaznamenávající boje na frontách,
jimiž prošel v uniformě válečného dopisovatele druhým největším konfliktem lidských dějin a totéz pak platí vlastně o každé další jeho
knize.
A přece. A přece se v jeho knihách nesektáváme s vypřávěním, které by nám dovolovalo stát opodál a sledovat život kohosi jiného,
vyprávění byť literárně schopného, ale cizího člověka, jedince bojujícího pouze za svůj život.
Bez nejmenšího sporu osobní příběh autora se stává fikcí vloženou do úst a činů smyšlených postav a přece se tak nestává
beznadějně subjektivní. Překračuje totiž pomocí těchto postav rámec jediné osoby, vstupuje do života jejich příběhy, aby se nakonec
s posledním řádkem sjednotil v celek se životem autora.
Jinými slovy, v příbězích postav Jiřího Muchy je tolik skutečného, až se nechce a ani nemůže věřit, že romány jsou fikce, a přece se
nejedná o autobiografii v pravém slova smyslu, spíše o umění složit vlastní život ze životů zdánlivě navzájem kontrastních postav,
neboť mezi nimi je jedinec a jeho svět tvořen. A zde je snad také pozadí té nutnosti, se kterou se tvorba nadaného spisovatele potýká
až do poslední knihy – totiž: psát o sobě a hledat tak svět.
Tvorba: Most (1943), Problémy nadporučíka Knapa (1945), Oheň proti ohni (1947), Spálená setba (1948),
Skleněná stěna (1948), Válka pokračuje (1949), Studené slunce (1968), Čím zraje čas (1958), Pravděpodobná
tvář (1963), Černý a bílý New York (1965), Marieta v noci (1969), Alfons Mucha (1982), Lloydova hlava (1987),
Podivné lásky (1988), Věčná zahrada (1994)
Tomáš Machalík
Strana 20
RECENZE
Timothy Garton Ash
Dějiny přítomnosti (eseje, črty a zprávy z Evropy devadesátých let)
V roce 2003 vyšla v nakladatelství Paseka pozornosti hodná kniha známého britského novináře a
politologa, odborníka na regiony střední Evropy a Balkánu. Tato publikace není klasickou popisnou historickou prací, jak
by mohl napovídat název, ale spíše sbírka jednotlivých, ne vždy přímo souvisejících textů, které ilustrují události mezi
léty 1990-2000 převážně v postkomunistické Evropě, do nichž se citelně promítá osobní účast autora a jeho „znalost
terénu“, na což by zase mohl, tentokrát však pravdivě, odkazovat podtitul knihy. Oxfordský politolog Ash není zkrátka
bytostně kabinetním vědcem, jeho „vzpomínkové“ eseje (mající ovšem „vědeckou“ výpovědní hodnotu) čerpají
z osobních setkání s Walesou, papežem, Thatcherovou, Kohlem či Gorbačovem, jakož i s četnými představiteli české,
polské nebo srbské opozice, i se zcela „obyčejnými“ lidmi, se kterými se setkával na svých cestách, často po velice
nebezpečných, tedy válkou zasažených, oblastech. Nejen tento záběr knihy, doslova antropologicky postižený metodou
přímého pozorování, činí tuto publikaci výjimečným počinem. Vedle toho, že čtenáři přináší velice podrobný a
autentický, leč poměrně nesourodý a negeneralizovaný, náčrt politické a sociální situace Polska, Československa,
Maďarska, bývalé NDR, měrou nejvrchovatější pak zemí bývalé Jugoslávie (hlavně Bosny a Kosova), ale dokonce i
bohem zapomenutého Rusínska, jsou Dějiny přítomnosti také prostě a jednoduše historickou sondou období, do něhož
ještě mnoho takových sond nebylo vysláno, jelikož je stále ještě chápáno jako „součást naší přítomnosti“. Dějiny
přítomnosti jsou i nejsou historií. Především pak jsou kvalitní knihou, která, ač esejistického ražení, nevaří z vody a
může se stát i výzvou…
Jan Prokeš
Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES), UK FSV
Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku
Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES) při Fakultě sociálních věd UK představilo v roce 2002 svou
studii, ve které se zabývá systematickým zkoumáním možných budoucností. Tato studie je výsledkem roční práce
sbírání a třídění informací.
Autoři vychází z předpokladu, že systematický výzkum možného budoucího vývoje poskytne lepší orientaci a nabídne podklady pro
klíčová rozhodování reprezentantů veřejné, komerční a občanské sféry. Na základě tohoto předpokladu si autorský tým dal za cíl sběr
a třídění všech významných informací přispívajících k určení priorit pro Českou republiku. Průvodce začíná jasným vytyčením
teoretických a metodologických konceptů. Ty nabízí přehled rozvoje české společnosti zejména v období její modernizace v globálním
kontextu, dále identifikaci rozvojových potenciálů, systém priorit a formulaci strategických koncepcí s přihlédnutím k trvale udržitelnému
rozvoji.
Výchozím konceptem studie je teorie modernizace, která je dnes považována za nástroj analýzy současné společnosti, zejména
v kontextu teorie globálního rozvoje lidstva. V tomto ohledu se studie zabývá následujícími aspekty: transformace tradičních
společností v industriální, vývoj v postindustriální společnosti, charakter druhé vlny modernizace, kritika modernizace a reflexivní
modernizace. Mezi teoriemi globálního rozvoje lidské civilizace je zohledněna zejména teorie trvale udržitelného rozvoje, koncept
otevřené společnosti, koncept globalizace a teorie závislosti periferií na centru.
Rozvoj a modernizace České společnosti v globálním kontextu je popsán právě v návaznosti na výše jmenovaných konceptech.
Výsledkem je reflexivní teorie modernizace České společnosti, která zahrnuje humanistické paradigma jako komplex sociálních
procesů orientovaných na kvalitu a trvalou udržitelnost životních podmínek.
Studie celkově popisuje 77 priorit, které jsou shrnuty do 11 oblastí a zahrnuje i 30 strategických koncepcí. Slouží odborníkům,
představitelům politicko-administrativních sfér v ČR ale i široké veřejnosti jako podklad pro další diskuze a spolupráci v oblasti týkající
se splečného vymezení možné budoucnosti.
Jan B. Mwesigwa
Strana 21
POHÁDKA
HISTORIE JEDNÉ ŠAVLE
Na jihu Evropy žil kupec. Výnosy
z jeho obchodní činnosti nebyly
nikterak veliké. Kupec jihoevropan
měl krámek s kořením a se
suvenýry, vlastně s bezcennými
cetkami. Takovými suvenýry byly
například napodobeniny tureckých
šavlí. Těch měl kupec požehnaně.
Zboží v jeho
krámku
mělo
skutečně téměř nulovou hodnotu,
přesto kupce, jeho ženu a jejich
dvě dcery provoz krámku uživil.
Kupec byl totiž velmi schopný a to
nejen v nákupní, ale rovněž
v prodejní
činnosti.
Veškerý
majetek
kupcovy
rodiny
představoval krámek s kořením a
kýčovitými suvenýry. Jedinou
kupcovou skutečně cennou věcí
byla prastará turecká šavle. Tu
zdědil kupec po svém dědovi,
jehož děd ji získal jako vítěznou
válečnou trofej. Ten muž byl
národní hrdina, kterému se
podařilo
přemoci
osmanskou
přesilu a svou zemi osvobodit na
plných šedesát let od hrůzné
nadvlády Turků, která je jinak
jakousi konstantou dějin této země.
Kupcův prapraděd byl generálem
osvobozenecké armády a za
kupcova života, v době, kdy byla
země opět v područí šílených
altajských bojovníků, bylo jeho
jméno symbolem vzdoru hrdých
křesťanů. Jeho přílišné velebení
skýtalo poměrně značná rizika.
Turci
si
uvědomovali,
jak
generálovo jméno spojuje národ a
povzbuzuje ho k novému boji za
nezávislost. Turecké okupační
úřady znaly kupcův rodokmen.
Generálův potomek žil skromně a
snažil se chovat tak, aby na sebe a
svou
rodinu
zbytečně
neupozorňoval Turky a jejich
donašeče. Lidem se nikdy svým
prapradědem nechlubil, natož pak
jeho šavlí. O její existenci Turci
věděli. Kde se nachází jim známo
nebylo. Proto se jednoho dne, po
Strana 22
JAN PROKEŠ
dlouholetém
zatajování
nejen
skutečné hodnoty, kteráž byla
závratně vysoká, ale i samotné
existence šavle, rozhodl nejvyšší
úředník okupační správy země po
poradě se samotným sultánem ke
smělému tiskovému prohlášení. To
znělo:
„Na vědomost se dává! Náš
milovaný sultán je nejbohatší,
nejskvělejší a nejmocnější muž
světa. Oprávněně mu náleží
cennosti rozmanitého složení,
barvy i původu. Oprávněně mu
náleží vše, co kdy on sám či jeho
moudří
předchůdci
vydobyli
v mnohých bitvách díky jejich
velmistrovskému velení. Tato
země je po staletí sultánovým
majetkem. Několik málo rebelů
v čele se samozvaným generálem
se tuto skutečnost pokoušelo
v minulém století změnit. To se
jim samozřejmě v dlouhodobém
časovém
horizontu
nemohlo
podařit a také se jim to nepodařilo.
Jakousi podlou lstí se do rukou
banditů dostal významný předmět,
sultánův majetek. Tím předmětem
je prastará válečnická šavle ve
zlaté (36 k.) pochvě. Tato šavle
pochází ze starobylé Konyi a
v průběhu staletí se stala symbolem
moci a velikosti osmanských
sultánů, osmanské armády, i
našeho
skvěle
fungujícího
feudálního zřízení. Tradicí se stalo
předávání šavle nastupujícímu
panovníkovi. Náš veliký sultán je
nyní již třetím v řadě, jenž zůstává
o symbol své velikosti ochuzen.
Tímto
apeluji
na
všechny
obyvatele této země, aby oznámili
veškeré informace, které mají
ohledně šavle. Náš dobrotivý
sultán přislíbil bohatou odměnu
každému, kdo poskytne hodnotné
informace. Na toho, kdo odevzdá
samotnou šavli, čeká po prokázání
její pravosti odměna vskutku
pohádková. Prokázané záměrné
zatajování spojené s případem
šavle bude trestáno smrtí. Vše
budiž vůle boží i sultánova!“
Když se kupec doslechl o onom
prohlášení, orosil ho pot smrti.
Zároveň si v tom okamžiku ještě
více uvědomil, jak vysoké trumfy a
bohatství představuje šavle, jež je
v jeho držení. Přestože po celý
život úzkostlivě střežil své
tajemství o šavli, a to dokonce i
před vlastní rodinou, nemohl si být
zcela jistý, zdali neexistuje člověk
či lidé, kteří by věděli, kde se šavle
nachází. On sám dostal šavli pod
ochrannou ruku od svého otce. Ten
mu při předávání nebyl schopen
předat
zcela
smysluplné
a
obšírnější pokyny a rady ohledně
šavle. Byl duševně nemocen a
umíral.
Asi dva měsíce po zveřejněném
tiskovém prohlášení přišel do
kupcova obchodu statný muž. Měl
arabský šátek, jeho zaprášený šat
prozrazoval, že se jedná o
poutníka. Muž se rozhlédl po
obchodě a poručil si oříšky.
Zaplatil, otočil se a zobaje ořechy
kráčel k východu. Tu se zastavil u
dveří a zamkl je na dva západy.
Kupec se trochu vyděsil, ale muž
ho v mžiku uklidnil. Přistoupil opět
k prodejnímu pultu a pravil: „Vím
kdo jsi a vím co máš! Neměj
strach, nejsem od sultánovi policie,
ani nemám v úmyslu tě vydírat.
Nenávidím Turky a všechny jejich
posluhovače. Mým úmyslem je
koupě staré šavle. Vím že jsi chudý
a že jistě existuje cena, za kterou
budeš ochoten vzdát se největšího
rodinného bohatství a památky.
Tím, že šavli prodáš se navíc
zbavíš předmětu doličného, jehož
odhalení by pro tebe znamenalo
rozsudek smrti.“
Kupec se vůbec nesnažil tvrdit, že
obvinění z držení šavle je křivé.
Jen se poutníka optal, odkud ví co
ví a za jakým účelem se snaží šavli
odkoupit. Poutník namítl, že tyto
informace jsou pro zamýšlenou
obchodní transakci bezpředmětné,
že kupci může být úplně lhostejno
odkud to ví a co se šavlí hodlá
zamýšlet. Síla jeho osobnosti
převyšovala mnohonásobně sílu
kupcovi
osobnosti.
To
se
projevovalo i tím, že když poutník
nechtěl pustit kupce ke slovu, tak
kupec mlčel. Na závěr „dialogu“
nabídl poutník kupci částku, která
třikrát
převyšovala
sultánovu
nabídku za „odevzdání“ šavle. Pak
již jen dodal: „Bude již brzy tma a
v blízké provincii je stanné právo,
proto ti budu vděčný, poskytneš-li
mi podestýlku, rád se spokojím s
prostým přístřeškem tvé stodoly.
Ráno po snídani mi buďto přineseš
šavli
nebo
se
rozloučíme.
Zdůrazňuji ještě jednou, že tě
nevydírám, že nejsem ozbrojen a že
pokud odmítneš mou nabídku,
pokojně se rozloučíme, odjedu a již
mne nikdy neuvidíš. Pokud se
rozhodneš pro prodej, mám jedinou
podmínku. Šavle musí být dárkově
zabalená! To je ode mě vše.“ Kupec
se nezmohl ani na slovo a jen
zavedl poutníka na slamník.
Ráno oznámil kupec poutníkovi,
že se rozhodl šavli prodat. Poté oba
muži
bohatě
posnídali
se
spokojeným výrazem ve tváři.
Poutník zaplatil smluvenou částku a
kupec mu proti ní předal okrasně
zabalenou zbraň. Rozloučili se,
popřáli si vše dobré, nato poutník
spěšně opustil kupcův dům.
Následující měsíce se kupec
pomalu chystal k tomu, že oznámí
své
rodině
její
skutečnou
ekonomickou situaci, která se
oproti minulosti značně zlepšila a
že rovněž přednese své ženě
postupně a opatrně záměr, jež se
mu rodil v hlavě. Podle něj měla
kupcova rodina opustit zemi a
v jiné zemi začít nový spokojený
život,
naplněný
blahobytem,
svobodou a štěstím. Odchod ze
země byl vlastně nutností. Zjevné
zlepšení života kupcova a jeho
rodiny by jistě vzbudilo podezření
Turků.
Svůj záměr však kupec nestačil
uskutečnit. Byl podvečer, když do
jeho domu vtrhlo šest tureckých
vojáků. S nimi přišel muž, ve
kterém kupec po chvíli poznal
poutníka. Ten pravil: „Podvedl jsi
mě. Nesoudím tě z hlediska
morálního. Jistě jsi měl své důvody.
Chtěl jsi uchovat rodinou památku
a zároveň vydělat. Nebo jsi ráčil
šavli prodat dvakrát? Mne však tvé
důvody nezajímají. Nedodržel jsi
slovo a prodal mi bezcennou
napodobeninu. Budeš potrestán. A
víš ty co? On ten náš protektor není
takový suchar, jak se říká.
Vymyslel pro tebe vskutku pikantní
smrt.
Tvým
osudem
budiž
sultánova šavle.“
Strana 23
GOLEM 5x JINAK : KOLÁŽ POSTŘEHŮ
Golem má svůj původ v židovské
mystice. Jde o oblast, v níž se
většina lidí neorientuje a tudíž jí
nerozumí. To je také vysvětlení,
proč se v historii objevovaly různé
bizardní představy Golema. Pro
židy znamená Golem duchovní sílu,
životní energii, nikoliv nějaké
hmotné monstrum… Tak došlo i
k tomu, že onen mystický Golem,
který nebyl ničím jiným než
duchovním
pr i nc i pe m
představujícím mystický vznik
ži v ota , by l mno hdy c há pá n
v negativním a hlavně hmotném
slova smyslu. Objevovaly se ony
zvěsti, že židé umí při tajných a
tajemných obřadech oživit hmotu…
V. Jandová
Je tomu už dávno, co se
čl ov ěk p o p rvé p okus il
vdechnout mrtvé hmotě život a
tak napodobit Boha. Co mají
všechny umělé bytosti s námi
společného a jaký mají k nám
vztah? Myslím si, že mají
jedno společné. Mají pomáhat
lidem. Je ale otázkou, zda
v dobrém nebo ve zlém slova
smyslu… Ale „robot“ nemůže
být považován za bytost!
Člověk může do něj vložit jen
svůj program, své myšlenky,
své city... Řekněme, že je to
s nimi podobné jako s dětmi co rodiče dají svým dětem, to
ony jim vrátí…
L. Válková
Ano, praotec robota, Golem, byl
stvořen pro užitek svého stvořitele.
Téměř každý člověk dnes pracuje
s
no vo do bý mi
G o le my ,
s informační mi technolo gie mi,
v domnění, že je ovládá. Kdo však
koho ovládá?... Jdu si takhle jednou
do banky. Přicházím k přepážce,
kde znuděné tváři svěřuji svůj
problém. Problém tak prostinký: chci
zaplatit účet za elektřinu. Golem za
přepážkou naťuká můj požadavek
do počítače a hrome!! – sdělí mi, že
číslo mého účtu neexistuje… A
kdesi
v
budoucnu,
se
zd o ko na le ný mi i nf o r ma č ní mi
t e c hno lo gi e mi a za k rně lý mi
řečovými schopnostmi se můžeme
dočkat následujícího: Pan X zemřel
a uvolnilo se jeho Ičo: X52893,
pokud jej přijí máte (pro své
narozené dítě), zmáčkněte alt F10.
Číslo bude registrováno… Co když
však nestisknu klávesu Alt F10,
bude mé dítě existovat? Dovolí mi
systém vychovat Aničku a ne
X52893? Bude moct ji zapsat do
školy, k lékaři? Bude ji umožněno
pracovat, vdát se a mít vlastní děti?
Ne ! Sy s t é m ře k ne : „L i t u ji ,
zmi ňova ný o bje kt nee xist uje.
Nemáte nárok!“… Kdo koho tedy
ovládá – my počítač či počítač nás?
A kdo z nás je Golem?
M. Halacká
Představy o vzhledu Golema se
různí. Jedni ho vykreslují jako
velkého obra s planoucíma očima,
jiní, jako Gustav Meyrink ve své
knize Golem, jako bytost lidského
vzezření – člověka bezvousého,
žlutavé tváře, s mongolskými rysy,
oblečeného do staromódních
obn oše nýc h š at ů. D od nes
zůstávají další zásadní otázky –
byl „umělý člověk“ dobrý či zlý?
Proč zmizel? A proč žije legenda o
Golemovi, ať už pravdivá či
nepravdivá, v našich pověstech a
v našem povědomí dál?...
Odhlednéme-li od všech těchto
zřejmě neřešitelných otázek,
zůstává poměrně univerzální pocit
– pocit bázně před něčím, co je
silné, přičemž tato síla se vymyká
lidské kontrole… Ovšem tento
pocit se může dostavit u každého
z nás i v souvislosti s Golemem,
kterého si neseme v sami sobě.
Díky n ěm u jsm e s cho pni
zapomenout na své lidství a jednat
v jakémsi zajetí zuřivosti, strachu
či potřeby, jako oživený kus hlíny,
bez ohledů, jen s vidinou pomsty
či svého cíle. Právě tuto temnou
stránku našeho bytí postava
Golema zhmotňuje. Proto snad i
postavy v Meyrinkově knize
prožívají při setkání s Golemem
zvláštní stav propojení. Ve vteřině
setkání se Golem stává člověkem
a člověk Golemem…
K. Remenárová
Zajímalo by mě, kdyby se byl
býval Gustav Meyrink rozhodl
vybrat pro svůj stěžejní román
Golem jiný titulní název, kolik
čtenářů by poté samotným
zmínkám o Golemovi v textu
věnovalo nějakou podstatnější
pozornost… Golem je znám jako
postava s tajemstvím, postava,
která nemusí být specifikována,
ačkoliv jeho možná podoba je nám
známa. I děti znají Golema
z pohádky o císaři Rudolfovi.
Bohužel někdy bývá na škodu, že
máme určité apriorní zkušenosti,
protože ty nám poté mohou bránit
utvořit si svou vlastní představu,
nejsme-li schopni dostatečné
ima gi nace či ab st ra kt ní ho
myšlení… Golem nemusí být
„něco“, co je striktně dáno. Golem
můž e být zmec ha nizo va ná
osobnost, symbol zla a destrukce
anebo naopak symbol osamělosti
či zatrpklosti…
E. Hinterhofingovová