Jak na šikanu

Vybrané části z knížky Pavla Říčana a Pavlíny Janošové „Jak na
šikanu“, vydané nakladatelstvím GRADA v roce 2010
Obsah:
Předmluva
1. Úvodem
1.1. Tři příběhy z českých škol
1.2. Typický vývoj šikany ve školní třídě
1.3. Jde o epidemii?
1.4. Co můžeme dělat?
2. Co je šikana a jak se zjišťuje?
2.1. Definice šikany
2.2. Kde a kdy se šikana odehrává?
2.3. Je možno šikanu měřit?
2.3.1. Závažnost jednotlivého případu šikany
2.3.2. Stupeň zamoření šikanou
2.4. Kdo a koho šikanuje?
3. Kde se to v těch dětech bere? K teorii lidské agrese
3.1. Jak rozumět pojmu agrese
3.2. Instinkty – biologický základ agrese
3.3. Agrese je naučené chování.
3.4. Jak lidé překonávají vnitřní zábrany proti agresi?
4. Třída známá neznámá. K psychologii dětské skupiny
4.1. Třída je skupina v dlouhodobém vývoji.
4.2. Třída má dvojí život, dvě tváře.
5. Šikana - hra o osmi hráčích
5.1. Agresor
Z jakého rodinného prostředí pocházejí agresoři, jaká bývá jejich výchova?
Jaký osobní vývoj máme od agresorů očekávat?
5.2. Oběť
5.3. Třídní „publikum“
5.4. Zastánce – spolužák, který se aktivně zastává oběti
5.5. Pedagog
5.6. Rodiče
5.6.1. Rodiče agresorů
5.6.2. Rodiče obětí
5.7. Místní komunita
5.8. Celá společnost
6. Vyšetřování šikany
6.1. Vznik podezření
6.2 Rozhodnutí o zahájení vyšetřování
6.3. Postup při vyšetřování
6.4. Úloha rodičů obětí při vyšetřování šikany
7. Výchovný zásah a náprava následků šikany
7.1. Co s agresory?
7.1.1. Represe
(a) Zastavení šikany
(b) Uplatnění práva
(c) Tresty
7.1.2. Zvýšení péče o agresora
7.1.3. Jádro práce s agresorem: změna postoje
7.2. Co s rodiči agresorů?
7.3. Co s oběťmi?
7.4. Co s rodiči oběti?
7.5. Co s dětským kolektivem?
7.6. Celkový postup školy při řešení šikany
7.7. Úloha rodičů při řešení šikany
7.7.1. Rady pro rodiče agresorů
7.7.2. Rady pro rodiče obětí
8. Prevence šikany
8.1. Prevence na úrovni školy jako celku
8.2. Prevence na úrovni jednotlivých tříd
8.3. Prevence na úrovni jednotlivců
Poznámky pro náročné čtenáře
Dodatky a přílohy
Dodatek 1. Historie výzkumu a potírání šikany
Dodatek 2: K definici šikany
Dodatek 3. Šikana a výchova k tělesnému střetnutí
Příloha 1. Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení
šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (Vybrané části)
Doporučená literatura
Předmluva
Pro koho je tato knížka? Kdo je jejím adresátem?
1. Rodiče školních dětí, které postihla šikana od spolužáků nebo kterým šikana hrozí.
Protože je v dnešní době šikana velmi rozšířená a vyskytuje se, i když méně často, i na
velmi dobře vedených školách, měli by mít aspoň základní informace o ní všichni rodiče.
Šikana je zrádná, jejím terčem se může stát i dítě tělesně a duševně vyspělé, s velmi dobrým
rodinným zázemím, třeba jen proto, že neumí nebo není ochotno „výt s vlky“. Absolutně
chráněný není nikdo.
Doufáme, že knížka je dobře srozumitelná i pro bystrého středoškoláka, pro kterého se
šikana z nějakého důvodu stala osobním problémem, buď proto že je sám ohrožen, nebo že by
chtěl pomoct někomu jinému.
2. Učitelé a vychovatelé, kteří se s problémem šikany setkávají ve své praxi.
Pro pedagogy má být tato knížka základní informací. Když si ji přečtou, neznamená
to ještě, že zvládnou složitější případy šikany, na které narazí zvláště u starších dětí. (Totéž
ostatně platí i pro řadu jiných školních problémů, jejichž řešení vyžaduje hlubší teoretické
znalosti a pedagogické zkušenosti, případně i speciální praktický výcvik.)
A co v knížce najdete? Co je jejím obsahem?
1. Osvědčené praktické návody.
Šikana má různé formy a správný postup musí být případ od případu různý. Každá
konkrétní situace vyžaduje odpovídající postup, jednak abychom poznali, oč přesně v daném
případě jde, jednak abychom věděli, co dělat, odkud začít, a také kde a jak v případě potřeby
hledat pomoc.
2. Základní teoretická orientace.
Správný praktický postup vyžaduje vidět aspoň trochu „pod povrch“. Proto se ptáme:
Proč a jak k šikaně dochází? Jak se jedno dítě stává agresorem a druhé jeho obětí? Působí
v nás nějaký agresivní pud? A co se to děje se školní třídou, že i vzorně vychovávané dětí
snesou, aby se ubližovalo jejich spolužákům, nebo se dokonce aktivně zúčastní vyložených
surovostí? Proč zůstává šikana tak dlouho skrytá i před „bystrozrakem“ velmi zkušených a
svědomitých, humanistických učitelů s dobrým vztahem k dětem? Proč se o ní dozvídají i
milující, inteligentní a vzorně pečující rodiče často až po týdnech nebo měsících, kdy jejich
dítě těžce trpělo? Proč se často věc nedořeší a proč dokonce poctivé úsilí pedagogů a rodičů o
nápravu vede paradoxně ještě ke zhoršení situace postižených dětí? – Je třeba přiznat, že
dosud nevíme tolik, kolik bychom potřebovali, ale pedagogická psychologie a sociální
psychologie mají už řadu poznatků, které rodičům i pedagogům pomohou šikaně předcházet,
včas ji odhalit i úspěšně řešit.
Pro náročné čtenáře, kteří chtějí rozumět problému šikany hlouběji, než je třeba pro
praktické účely, jsou určeny doplňky a vysvětlivky na konci knížky od stránky WWW.
Odkazují na ně římské číslice jako zrovna tato: I
Kdo jsou autoři této knížky?
Profesor Říčan a docentka Janošová se dlouhodobě zabývají výzkumem lidské agrese
v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky a zároveň vyučují na Karlově
Univerzitě v Praze. První z nich napsal knihu „Agresivita a šikana mezi dětmi – Jak dát dětem
ve škole pocit bezpečí“ (Portál, 1995). Tuto knihu zde teď vydáváme pod novým názvem,
ovšem doplněnou a podstatně přepracovanou tak, jak to jednak umožňují, jednak i vyžadují
výsledky dosavadního domácího i světového výzkumu a praktické zkušenosti, které se od té
doby nahromadily.II
1. ÚVODEM
1.1. Tři příběhy z českých škol
Začneme třemi konkrétními případy šikany. Jsou to příběhy, jaké nejsou sice na našich
školách běžnou, každodenní skutečností, ale nejsou bohužel ani žádnou vzácností. Uvádíme je
bez komentáře, protože mluví samy za sebe. (Jména a okolnosti jsou samozřejmě změněny,
aby nebylo možno účastníky identifikovat.)
Příběh první:
Prvňáčka zatáhli kluci z třetí třídy do křoví, zkroutili mu ruce za záda, srazili ho na
kolena: "Zejtra přineseš pajcku. A jestli cekneš, budeš se válet v krvi!" Prvňáček se svěřil
mamince, ta se hned rozběhla za paní učitelkou. Její reakce: "Tohleto? Na naší škole?
Vyloučeno! To si musel váš chlapec vymyslet." Večer si nešťastný prvňáček cosi maloval
pastelkami. Padesátikorunu. Aby ukázal aspoň snahu...
Příběh druhý:
Čtrnáctiletá nenápadná gymnasistka Blanka, zatížená tím, že žila delší dobu v
rozklížené rodině, se dostala v důsledku stěhování do nové, sehrané třídy. Trochu nešikovně
se snažila zapadnout mezi ostatní. Jana, suverénní hvězda třídy, přišla s nápadem zahrát si
s Blankou způsobem, kterým si děvčata hrají dost běžně: „Holky, víte co, nebudeme s ní
mluvit!“ Blanka nechápala, co se děje. Když se pokoušela vmísit do rozhovoru, spolužačky
umlkaly a odvracely se, nebo se ozvala ironická poznámka či uchechtnutí. Blanka se snažila,
jak dovedla, a bylo velmi „zábavné“ sledovat její reakce, když třeba uslyšela „nedolejzej“!
Děvčata, která s ní zpočátku normálně mluvila, se dostala pod tlak, aby nekazila hru, jež
postupně zaujala i chlapce. Brzy seděla Blanka sama v poslední lavici, při rozdělování
družstev v tělocviku zbývala vždycky poslední. Třídní profesorka Blančinu izolovanost
zpozorovala, snažila se ji „zapojit do kolektivu“, ale bez úspěchu, třída se bavila vymýšlením
různých důvodů, proč je nová spolužačka „nemožná“. – Hra se z nejasných důvodů vymkla
z obvyklých mezí a trvala několik měsíců. Vyvrcholilo to poznámkami jako „smrdíš“ nebo
„podívej se na sebe, jak vypadáš!“ a dokonce „co kdybys konečně vypadla – no, odevšad!“
Blanka nevydržela, pokusila se o suicidium,1 jen náhodou neúspěšné. (Rodiče se vrátili domů
dříve, než měli, přiotrávené děvče se podařilo zachránit). Byla nutná psychiatrická
hospitalizace. Rodiče našli Blance jinou školu, kde s pomocí delší psychoterapeutické péče
jakž-takž zapadla mezi spolužáky.
...
Pro srovnání ještě jeden děsivý případ z Norska:
Tichý chlapec Kaj byl několik let obětí občasného šikanování, jež se v sedmé třídě
vystupňovalo. Několik měsíců byl denně pokořován, spolužáci mu shazovali knihy ze stolku,
lámali mu tužky, hlasitě se posmívali jeho odpovědím na učitelovy otázky, přezdívali mu
„červ“. Učitel se při jeho ponižování obyčejně díval jinam. Jednou ho přinutili, aby vlezl
oblečený do sprchy, brali mu peníze, musel pro ně v samoobsluze krást cigarety. Několik
spolužáků ho litovalo, ale nikdo mu nepomohl. Když ho jednou přinutili lehnout si na
záchodě do žlábku, odešel Kaj tiše domů a spolykal hrst prášků pro spaní. V dopise na
rozloučenou napsal, že se cítí naprosto bezcenný a že na světě bude líp bez něj. Rodiče byli
šokováni, neměli o ničem tušení. Chlapec se totiž bál, že kdyby si ve škole stěžovali, vedlo by
se mu ještě hůř.
...
1.3. Jde o epidemii?
Pamětníci, kteří chodili do školy před pětadvaceti lety nebo dříve, většinou šikanu
z vlastní zkušenosti neznají. Bezpochyby se vyskytovala, k ubližování bezbranným a k jejich
vykořisťování nejrůznějším způsobem docházelo od nepaměti.2 Pedagogové ani
psychologové ji však soustavně nezkoumali a ve škole jí bylo podstatně méně než dnes. Podle
názoru profesora Olweuse z Norska, který problém soustavně zkoumal od začátku
sedmdesátých let, za 10 - 15 let šikany mezi skandinávskými školáky znatelně přibylo a
vzrostla její brutalita. Ředitelé desítek pražských škol, s nimiž jsme o tomto tématu
diskutovali v devadesátých letech, vyjadřovali stejný názor. Podle zkušenosti Bohumila
Stejskala přibývá šikany u menších dětí a růst agresivity je zřejmý již v mateřském škole, kde
děti bijí spolužáky, násilím se zmocní hračky a odmítají ji půjčit jiným apod.
Bujení šikany pravděpodobně souvisí mj. se zřejmým úpadkem školní kázně a autority
učitelů, který trvá dodnes.III Učitel je často rád, že uhájí sám sebe, a nedokáže zaručit bezpečí
všem dětem. Některým rodičům ani nevadí, když se dozvědí, že jejich dítě ve škole ubližuje
druhým. Vidí v tom dokonce důkaz, že se dovede prosadit, což je podle nich v „moderním
světě“ výhoda. Filosofové, kteří obyčejně vidí dál než ostatní, varují před všeobecným
zeslabením smyslu pro dobro a zlo, pro řád a solidaritu mezi lidmi, blízkými i vzdálenými,
v rodinách, na pracovištích i v politice, včetně té mezinárodní. Cení se úspěch, bohatství – a
ostré lokty.
...
2. CO JE ŠIKANA A JAK SE ZJIŠŤUJE?
2.1. Definice šikany3
Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně
mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech
označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.
Tuto definici je ještě třeba upřesnit.
(a) Šikanou nazýváme ubližování mezi těmi, kteří jsou ve stejném postavení, ve škole tedy
mezi žáky nebo studenty, ve sportovním oddíle mezi sportovci, ve vězení mezi vězni, na
pracovišti mezi spolupracovníky atd.
Je samozřejmě možné nazvat šikanou i ubližování žákům ze strany učitele nebo i
ubližování učitelům ze strany žáků, sekýrování pracovníků ze strany nadřízeného, jednání
úředníka, který obtěžuje občany vyžadováním zbytečných potvrzení atd., těmito druhy šikany
se zde však nezabýváme.
(b) Mezi agresorem a obětí je osobní asymetrický vztah moci. To znamená, že oběť ví, kdo jí
ubližuje, bojí se ho, je závislá na jeho rozmarech.
(c) Jaké konkrétní ubližování označíme za šikanu? Obyčejně rozlišujeme šikanu přímou a
nepřímou:
Přímá šikana
je velmi rozmanitá. Spočívá zejména (1) v násilí všeho druhu: působení bolesti bitím,
kopáním, bodáním, pálením atd., ponižující tělesná manipulace obnažováním, nucením sníst
nebo vypít něco odporného, poškozování a braní osobních věcí, oblečení, školních potřeb,
jídla, peněz atd., tedy chování, jež zákon označuje a trestá jako loupež, (2) ve slovním
napadání nadávkami, posměchem, urážením postiženého a jeho rodiny, (3) v zotročování, kdy
je postižený hrozbami nebo bitím donucen konat něco ponižujícího nebo zakázaného, např.
posluhovat svým „pánům“, ukrást pro ně něco v obchodě nebo dokonce pro jejich zábavu
zkopat jiného žáka.
Nepřímá šikana
spočívá v sociální izolaci spolužáka, kterého druzí neberou na vědomí, se kterým se
nemluví, je vylučován z činností skupiny atd. Tato forma, používaná častěji dívkami, je někdy
trýznivější než přímá šikana (viz případ Blanka). Dítě se zoufale snaží zavděčit a přizpůsobit,
může např. začít zlobit a lajdat, jen aby tak projevilo solidaritu se „stádem“ a zavděčilo se, ale
jen se víc zesměšňuje a v očích třídy ztrácí prestiž.
...
3. KDE SE TO V TĚCH DĚTECH BERE? K TEORII AGRESE
Jak to, že děti ve škole přes všechno úsilí učitelů, přes všechny hrozby a prosby, tak
často ubližují druhým dětem? Jak je možné, že v civilizované společnosti, a ve škole takřka
„pod nosem“ kvalifikovaných pedagogů jedno dítě nebo dospívající týrá druhého, ponižuje
ho, různými způsoby se snaží mu způsobit utrpení – a ještě z toho má radost, baví se tím?
Mnohdy ani rodiče přes všechno úsilí nedokážou zabránit tomu, že se jejich děti perou. A
stačí podívat se kolem sebe – o televizní obrazovce nemluvě –, abychom viděli nejrůznější
násilí, od „obyčejné“ facky až po krutou sadistickou vraždu.
Je člověk od přírody agresivní? Je to dědičná, vrozená a neměnná vlastnost druhu
homo sapiens? Nebo je za naše násilné chování zodpovědná výchova a celé působení
společnosti, od malička až do dospělosti? Může za to rodina, násilí v televizi, počítačové hry?
Odpověď není jednoduchá, chce to trochu teorie. Šikana je zvláštní druh agrese. Proto
nám pomůže pochopit ji, když aspoň stručně načrtneme teorii lidské agrese.
3.1. Jak rozumět pojmu agreseIV
Agrese v politice znamená napadení, například válečné přepadení jednoho státu
druhým. Podobně může přepadnout člověk člověka nebo lev gazelu, kterou loví, ale vlastně i
bacil angíny může napadnout naše tělo - a pěkně agresivně!
Jenže takhle bychom se daleko nedostali. Aby nám byl pojem agrese něco platný,
když chceme porozumět šikaně, musíme ho nějak omezit. Zúžíme ho na vnitrodruhovou
agresi, tj. agresi mezi příslušníky stejného druhu,V Sem patří třeba souboj jelenů v říji o laň,
rvačka mezi psy o kus masa – a loupežné přepadení s pistolí nebo s nožem v ruce.
Je agrese vždycky něco špatného? Na první pohled ano. S tím slovem je spojena
představa zla. Teprve když se nad tím zamyslíme, musíme přiznat, že někdy je agrese
neškodná, např. ve sportu. Někdy je dokonce nutná a prospěšná, např. když policista násilím
zneškodňuje zločince. Ve světě zvířat navíc nemá smysl mluvit o dobru a zlu. Ale i když se
snažíme vědecky vyložit lidskou agresi, uděláme dobře, když otázku dobra a zla aspoň na
chvíli „dáme do závorky“ a soustředíme se na otázky „jak“ a „proč“.VI
3.2. InstinktyVII – biologický základ agrese
První otázka, kterou většina lidí položí, zní: Kde se v lidech agrese bere? Je to něco
vrozeného, člověku vlastního, snad nějaký pud, který se musí vybít – anebo se člověk stává
agresivním v průběhu života, třeba v důsledku nesprávné výchovy, takže se tomu dá zabránit?
K této otázce se skoro automaticky připojuje další: Musí být války? Je válka nevyhnutelný
osud lidstva?
...
5.1. Agresoři4
Jaké jsou děti, které šikanují své vrstevníky? Jaká je jejich osobnost? Z jakého
prostředí pocházejí, jak se staly takovými, jaké jsou? A ptáme se i zcela prakticky: Podle čeho
je poznáme?
Agresor, ten, kdo se aktivně zúčastní šikany, zvláště ten, který ji začíná a vede (iniciátor),
skutečně mívá určité typické vlastnosti. Jejich znalost nám pomůže odhadnout, kdo je
agresorem ve skupině, kde k šikaně dochází, případně kdo by se jím mohl stát a je tedy
z tohoto hlediska „rizikový“, i když zatím ve skupině šikana není. Ovšem pozor – jak hned
uvidíme, je zde mnoho výjimek a platí, že zdání často klame.
- Agresor bývá tělesně zdatný, silný a obratný, „vazba“. Ale šikanu dokáže někdy perfektně
vymyslet a zorganizovat i jedinec malý a slabý. Nepotřebuje se dokonce oběti ani dotknout,
ani na ni promluvit! Inteligence spojená s bezohledností a krutostí může vyvážit nedostatek
tělesné síly. To platí zvláště u dívek, i když v poslední době mívá dívčí šikana stále častěji
formu fyzického násilí, sbližuje se tak s chlapeckou šikanou. (A naopak – dodejme – tělesně
zdatné děti jsou většinou normální, neagresivní.)
- Ve tváři agresora, v jeho mimice a fyziognomii (tj. ve výrazu i v rysech) můžeme často
„číst“ určitou hrubost.VIII – Ale pozor, zlo se nejednou skrývá právě naopak za andělskou
tváří a nevinným úsměvem. Andělská tvář a nevinný úsměv představují dokonce pro toho,
kdo je jimi obdařen, pokušení zneužívat jich jako jedinečného mimikry sobecké
bezohlednosti. (To je ostatně dobře známo z milostného života.)
- Agresorem bývá rváč, žák, který má horkokrevný temperament, je vznětlivý, impulzivní,
špatně se kontroluje a často se dostává do konfliktů, „hned se pere“. – Ale ne každý rváč
šikanuje! Mnoha rváčům chybí zlomyslnost a krutost, které je třeba k trýznění bezbranných.
A naopak ne každý, kdo šikanuje, je rváč. Šikanující agresor se může velmi dobře kontrolovat
a pečlivě si vybírat čas i místo, aby šikanování utajil, nebo dokonce šikanu jen zorganizuje a
s potěšením pozoruje, co dělají druzí.IX
- Agrese, ve formě šikany i v jiných formách, bývá spojena s dalšími způsoby porušování
školního řádu a pravidel chování. U agresora vidíme celkovou nekázeň, drzost, lhaní, krádeže
a podvádění, ničení věcí ze zlomyslnosti, z nedbalosti nebo pro zábavu, i horší osobní
hygienu. – Ale pozor, nejeden pedagog se už nechal oklamat tím, že se spolehl na dojem
očividné slušnosti a loajality vůči učitelům, a beznadějně pak selhal při vyšetřování šikany,
když uvěřil informacím od „slušného“ žáka, který se mu za zády vysmál.
- Agresor mívá často slabší školní prospěch. To je při jeho neukázněnosti celkem
pochopitelné. Nepotvrdila se však domněnka, že jeho chování je důsledkem zklamání nebo
pocitu ponížení pro špatné známky.
- Agresor mívá zakrnělé svědomí (pokud vůbec nějaké má). Chová se dobře jen tehdy, když
se mu chce, nebo když je to pro něj výhodné. Nezná pocit viny, i když samozřejmě může
velmi dobře vědět, co společnost chápe jako provinění a jak by se chovat měl. Může se také
bát odhalení a trestu za to, co provedl, ale strach ještě není svědomí. V žádném případě u
agresora nespoléhejme na jeho vnitřní zábrany. Použije jakékoli výmluvy, aby dosáhl svého, a
bude přitom často velmi obratně mísit lež s pravdou. (Tady jsme obraz agresora pro názornost
trochu přehnali. Ve skutečnosti u žádného dítěte nesmíme ztrácet naději, že se podaří probudit
jeho svědomí a schopnost soucitu.)
- Agresor bývá u spolužáků neoblíbený, vzbuzuje spíše strach než sympatie. Ano – ale ani na
tento znak se nelze spolehnout. Pozor na všeobecně oblíbené „sociometrické hvězdy“, které
vždy dobře vycházejí s učiteli, vzorně spolupracují a mají výborný prospěch. Je-li ve třídě
šikana, zvláště brutální a dlouho trvající, musíme mít naopak vždycky podezření, že s ní
vlivní žáci souhlasí, pokud ji dokonce nevedou! Proč by jinak nevyužili svůj vliv k tomu, aby
oběti ochránili?
- Agresor si šikanou "hojí mindrák", je navenek tvrdý právě proto, že trpí pocity
méněcennosti, nedostatkem sebevědomí, závidí svým spolužákům harmonický rodinný život
nebo něco jiného, cítí se nešťastný a lze mu pomoci, jestliže porozumíme jeho tajné bolesti.
To je rozšířený názor a často odpovídá skutečnosti. Nedostatek sebevědomí je ovšem u
agresorů většinou skrytý, dokonce nevědomý, takže se jeví jako sebejistí, suverénní a
neúzkostní, žádní „ušlápnutí chudáčkové“.
- Agresor bývá dominantní, panovačný, rád ovládá druhé, bezohledně se prosazuje. Mít nad
druhými moc, to mu chutná a užívá si toho právě při šikanování. Bývá arogantní, snadno se
urazí, má sklon vidět agresi proti sobě i tam, kde žádná není. Svou suverenitou často získá
přívržence, nohsledy, kteří ho obdivují a asistují mu při šikaně, z psovské oddanosti,
z hlouposti – a současně ze strachu.
- Agresor bývá krutý, zlomyslný a škodolibý, ubližovat druhým je pro něho radostí. Lze
mluvit o sadistických sklonech, ovšem v širším smyslu, než jak sadismus chápou
sexuologové. Bývá bezcitný, chybí mu schopnost soucitu. – Ale pozor, za určitých okolností
(a platí to právě při „rozjeté“ šikaně) ztrácejí schopnost soucitu často i děti, které jsou, nebo
alespoň dosud byly, po citové stránce úplně normální. Když se pak šikana „provalí“, bývají
pedagogové i rodiče šokováni tím, co vidí, odmítají tomu uvěřit a přijmou jakékoli vysvětlení,
jen aby nemuseli čelit realitě.
- Agresorovi často chybí empatie, schopnost vcítit se do druhého. Je „natvrdlý“ v tom
smyslu, že hůře poznává, co druhým dělá radost a co jim vadí, co je uráží a zraňuje. (To se
může projevit i týráním zvířat.) Schopnost empatie získává dítě s věkem a u některých jedinců
se objevuje opožděně, což může být zaviněno nedostatky v rodinné výchově. – Ale pozor,
jedna z nejoblíbenějších výmluv při šikaně je, že si agresoři „jen dělali legraci“ a „nevěděli“,
že své oběti ubližují. Není vždycky snadné poznat, jestli jde v konkrétním případě o skutečný
nedostatek empatie, nebo o pouhou výmluvu. Je to důležité pro výchovnou práci s agresory a
s celým kolektivem. Nedostatek empatie ovšem nikdy šikanu neomlouvá.
Michal Kolář odpozoroval tři zajímavé typy šikanujících agresorů, které zde alespoň
vyjmenujeme:
(a) Hrubý, primitivní impulzivní,
(b )Velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, někdy iu se sadistickými tendencemi
v sexuálním smyslu,
(c) „Srandista“, optimistický, dobrodružný, nezřídka oblíbený a vlivný
Z jakého rodinného prostředí pocházejí agresoři, jaká bývá jejich výchova?
Badatelé se shodují v tom, že agresivita (neboli sklon k agresivnímu jednání) se
vytváří především v předškolním věku, dokonce už od prvních let života. Určitou roli hraje
celá řada zděděných a vrozených sklonů, zejména vznětlivost a impulzivita (silné popudy k
náhlému, nepromyšlenému jednání, které jedinec špatně ovládá) a menší citlivost k možným
následkům jednání. Tyto vlastnosti však samy o sobě nevedou k agresivitě. Musí k nim
přistoupit určitý způsob výchovy, resp. zacházení s dítětem. O co jde hlavně?
- Nedostatek vřelého zájmu, citový chlad, ponižování, lhostejnost až nepřátelství ze strany
rodičů, prudké výbuchy negativních citů nebo dokonce nenávist.
- Fyzické a psychické násilí: bití, kruté tělesné tresty, nadávky, ponižování.
- Panovačnost, nedostatek svobody vůči rodičům.
- Tolerance k násilí, jehož se dítě dopouští vůči vrstevníkům ve školce nebo na hřišti (také
vůči sourozencům). Rodiče dokonce nejednou přímo podporují a chválí své děti za násilné
jednání, vidí v něm normální prostředek k dosahování cílů při jednání s druhými lidmi,
zvláště mimo rodinu: Měj ostré lokty, co můžeš urvat, urvi, zadarmo ti nikdo nic nedá! Bývá
to výchova malého dravce. (Rodiče netuší, že jeho drápy jednou pocítí sami na sobě. Nelze
totiž povzbuzovat agresivitu a doufat, že se obrátí jen směrem mimo rodinu.)
- Konflikty mezi rodiči, oslabení nebo dokonce rozpad rodiny, to vše podporuje dětskou
agresi a náchylnost k šikaně.
- Dětští agresoři pocházejí ze všech společenských vrstev. Zkušenost našich pedagogů říká, že
mezi jejich rodiči se nápadně často vyskytují lidé, kteří se rychle společensky vyšvihli, zvláště
bezohlední podnikavci, zbohatlíci, o jejichž poctivosti lze pochybovat. Celková etická a
kulturní (nikoli technicko-civilizační!) úroveň takových rodin je obyčejně nízká. S tím bývá
spojeno celkové výchovné zanedbávání dětí. Rodiče na ně nemají čas kvůli podnikání nebo
kvůli jiné kariéře a snaží se jim to vynahradit luxusem, včetně astronomického kapesného. Jde
o „panské“ děti, které si bohužel mezi vrstevníky snadno získávají prestiž i vliv a zneužívají
toho. Pedagogové se často bojí proti nim kázeňsky zakročit kvůli jejich vlivným rodičům,
zvláště pokud jde zároveň o sponzory školy.
...
6.3. Postup při vyšetřování
Uvedeme nejdříve - s mírnou karikující nadsázkou - zaručeně neúčinný způsob
vyšetřování šikany, který někdy učitelé užívají a kterým spolehlivě docilují jen toho, že ztratí
respekt a důvěru dětí. Při tomto způsobu učitel osloví třídu asi takto:
"Tak jsem se, děti, dozvěděl, že ošklivě ubližujete tady Pepíčkovi. že se nestydíte!" –
Nato děti: "Ale pane učiteli, to není pravda!" – Učitel: "Je to pravda, jeho maminka mi to
říkala, viď, Pepíčku!" (Pepíček klopí hlavu, rudne, mlčí. Děti: "My o ničem nevíme." – Učitel:
"Jak to, že nevíte! Včera jste mu schovali tašku. A Láďa ho kopl. A minulý týden jste mu
svlékli kalhoty a košili a zavřeli jste ho do skříně. A pokřikujete na něj, že má zaječí pysk." –
Děti: "Ale to my jsme si jen tak hráli!" (Pepíček nešťastně přikyvuje, že si jen tak hráli.) ...
"Tak my už to nebudeme dělat, pane učiteli." Co bude následovat, až učitel vytáhne paty, lze
snadno uhodnout. Jisté je, že Pepíček víckrát "bonzovat" nebude a jeho maminka nejspíš také
ne.
Následuje popis jednotlivých kroků správného postupu. Uvidíme, kolik chyb se
pedagogovi, kterého jsme karikovali v předchozím odstavci, „podařilo“ udělat.
Celé vyšetřování je obdobou vyšetřování policejního, v jehož technice jsou policisté
podrobně poučeni a soustavně cvičeni. Kdo chce šikanu odborně vyšetřovat, měl by se s touto
technikou seznámit. Zde uvedeme jen základní zásady a postupy, aplikované na náš problém.
Základní schéma postupu je toto:
1. Rozhovory s informátory a oběťmi
2. Rozhovory se svědky
3. Rozhovory s agresory, resp. podezřelými
Smyslem tohoto pořadí je připravit si co nejúplnější usvědčující materiál pro obvinění
agresorů, u kterých je nutno předpokládat – zejména jde-li o starší děti nebo dospívající –
úporné zapírání, často na první pohled „neprůstřelnou“ obhajobu, a také ovlivňování svědků i
oběti, zvláště jde-li o pokročilou šikanu spojenou s ovládnutím celé třídy terorem, jak jsme to
popsali v oddíle 4.2.
Může se dokonce stát, že oběť dlouhodobé šikany nakonec v zoufalství napadne
jednoho z agresorů, zraní ho – a spolužáci ji svorně označí za nebezpečného agresora, který
již dlouho ohrožoval celou třídu. Oklamání vyšetřujícího pedagoga budou pak považovat za
bravurní výkon, o němž se bude dlouho hrdě a vítězoslavně vyprávět.
Uvedené pořadí kroků je jen orientační. Zvláště je nutno počítat s tím, že „tam-tamy“
se rozezní třeba hned poté, co jsme začali vyšetřovat, ba dokonce ještě dříve, např. když se
oběť svěří se svým úmyslem „žalovat“ někomu, kdo neudrží jazyk za zuby, nebo když se její
rodiče prořeknou před svými přáteli a sdělí jim, co se dozvěděli od svého dítěte a na co si
půjdou do školy stěžovat. Pedagog vyšetřující šikanu u dětí je v obrovské nevýhodě proti
policejnímu vyšetřovateli, který hlavní podezřelé okamžitě zatkne a izoluje ve vyšetřovací
vazbě, přičemž svědkům za případnou lež hrozí trest – křivé svědectví je trestným činem! (A
přitom škoda ve výši několika desítek tisíc korun, kterou způsobí nějaký podvodníček, je
zanedbatelná ve srovnání s morální a psychologickou škodou, kterou způsobí šikana.) Ideální
samozřejmě je nashromáždit co nejvíce informací od oběti a svědků, a teprve pak uhodit na
předpokládané agresory. Agresory je však třeba (skoro za každou cenu) vyslechnout dříve,
než se začnou domlouvat na tom, jak budou jednotně lhát, a než začnou instruovat své
poslušné „svědky“, jak mají vypovídat. Moment překvapení je často rozhodující. Mysleme na
to, že většina dětí s sebou nosí mobilní telefon a informace se šíří bleskově. Pedagog tedy
musí pružně – a „na vlastní triko“ – rozhodovat o tom, jaké pořadí kroků zvolí, jednotlivé
kroky podle potřeby rozdělit a opakovat. Vraťme se však ke „klasickému“ schématu.
(1) Výchozí informace
Informace, na jejímž základě se učitel rozhodne zahájit vyšetřování šikany, přichází
z různých zdrojů a různým způsobem. Podle toho se řídí i celý postup, který bude od případu
k případu různý, bude však přísně dodržovat základní zásady, které postupně uvedeme. Učitel
se např. může k vyšetřování rozhodnout na základě přímých a nepřímých známek, jež jsme
popsali, aniž s někým mluvil, nebo může přistihnout agresory přímo v akci a vyšetřování pak
slouží k objasnění všech okolností a průběhu, který šikana měla. Všechny možnosti
nemůžeme probrat. Předpokládejme však, že na počátku byla důvěrně podaná informace
(nepopulárním, ale přesným slovem udání). Jaký bude postup v tomto případě?
První kroky: Učitel především promluví s tím, kdo ho o šikaně informoval, přičemž
udělá vše, co je v jeho silách, aby tento rozhovor utajil. Nejdřív nechá referenta vyprávět
vlastními slovy (povzbuzuje ho, aby mluvil co nejvíce). Pak se ho podrobně vyptá na všechny
podrobnosti a okolnosti: Co se dělo (přesně popsat!), kde a kdy se to dělo, kdo co dělal a říkal
(pokud možno doslova), kdo u toho byl, co k tomu vedlo (co předcházelo), proč se přítomní
chovali tak, jak se chovali, kdo všechno jsou agresoři (především kdo byl iniciátorem) a kdo
všechno oběti atd. Při tomto rozhovoru se zaměříme na vztah informátora k oběti i k
agresorům, a zvážíme, zda je informace vnitřně konsistentní a věrohodná. Je-li referentem
sama oběť, oceníme důvěru, kterou nám svým sdělením projevuje, ujistíme ji svou podporou
a ochranou, zeptáme se, jak si představuje naši pomoc a podle možnosti k tomu v dalším
postupu přihlédneme.5 Tento dotaz by však neměl vyznít tak, jako kdybychom si nevěděli
rady. Oběť potřebuje především povzbuzení a naději! Vždycky ovšem myslíme i na to, že
může jít o falešné udání. Není-li referentem oběť, je rozhovor s ní (k němuž musí být pozvána
co nejméně nápadně) nejbližším dalším krokem. Pokud usoudíme, že je to pro oběť v danou
chvíli únosné, můžeme ji požádat, aby hned na místě sepsala, co nám řekla. Jestliže došlo k
viditelnému zranění, je třeba je vyfotografovat, v případě potřeby neváháme angažovat lékaře
a policii. (Rozhodneme-li se k tomu, je dobře udělat to bez prodlení. Odklad by neprospěl ani
oběti, ani pověsti školy.)X
Ochranu oběti je třeba zajistit co nejdříve a být v ní co nejdůslednější. Nikdy si nejsme
jisti, kdy se vyšetřování „prolákne“ a agresoři ji budou podezírat z „bonzování“. Ať ve
skutečnosti přišlo udání odkudkoli, jejich snaha pomstít se je velmi pravděpodobná. Je nutno
pamatovat na bezpečný doprovod cestou ze školy a do školy. V krajním případě musí dítě
zůstat mimo školu, a to i delší dobu, než v řešení dostatečně postoupíme.
Ochrana oběti musí zahrnovat i zamezení dosavadního „běžného“ týrání. Tento zásah
někdy automaticky vede k prozrazení skutečnosti, že jsme se o šikaně dozvěděli, a tedy že
oběť nemlčela. Oběť sice našla odvahu svěřit se nám, ale prosí, abychom „nic nedělali“,
protože se bojí pomsty. To je zlé dilema. Olweus radí přemlouvat dítě, aby s tímto
prozrazením souhlasilo, v krajním případě však šikanu zamezit i bez jeho souhlasu.
1 Suicidium = sebezabití. Neužíváme slova "sebevražda", které má odsuzující přízvuk; ten
není u některých suicidií na místě. Sebezabití může být následkem choroby, někdy to může
být i statečný čin.
2 Viz Příloha 1. Dějiny šikany, jejího zkoumání a potírání
3 Viz Dodatek 2, „K definici šikany“
4 Užíváme často slovo "agresor" místo "šikanující dítě", "aktér šikany" apod., protože je to
kratší. Jak ale uvidíme, nelze říct, že každé agresivní dítě šikanuje.
5 V případě těžké šikany je rozhovor mimořádně náročný. Vyžaduje dovednosti policejního
vyšetřovatele, ale zároveň i klinického psychologa, který respektuje psychický stav oběti a
dokáže překonat obtíže, které z něj plynou (viz Říčan, Krejčířová, „Dětská klinická
psychologie“). Z psychologického hlediska je často na místě i laskavý fyzický kontakt.
I Tato knížka přesto obsahuje jen minimum teorie a informací o vědeckých výzkumech a o
praktických zkušenostech jiných autorů, o něž se opíráme. To se týká jak světových autorů
včetně Dana Olweuse, tak českých autorů, včetně neopominutelného Michala Koláře.
Nechceme běžné čtenáře odradit množstvím podrobností a citací. Pedagogy, kteří mají o
šikanu hlubší zájem, psychology v praxi a ve výzkumu, stejně jako jiné zainteresované
odborníky, odkazujeme na svoji připravovanou knihu „Psychologie šikany“. Má vyjít
v nakladatelství GRADA za dva roky. Bude bohatě dokumentována a budeme se v ní
vyrovnávat i s názory odborníků, s nimiž nesouhlasíme, jak v teorii, tak i v praxi.
II Základem našich znalostí šikany a metod, jak jí čelit, zůstává dosud průkopnické dílo
norského agresologa (badatele v psychologii agrese a násilí) profesora Dana Olweuse, který
problému věnoval posledních tří desítiletí minulého století. Na jeho myšlenkách staví dosud i
světový výzkum a praxe v tomto oboru. V souladu se současnou psychologií se však více
zaměřujeme na sociálně psychologickou analýzu šikany jako dění, na němž se tím či oním
způsobem podílí, a kterým také trpí, celá postižená skupina. Za rozhodující považujeme, jak
děti samy – a také jejich učitelé a rodiče – rozumějí tomu, co se s nimi děje, a především jak
se snaží zlu čelit na základě svého etického cítění a chápání.
III V naší společnosti, stejně jako na celém Západě, ke kterému patříme, převládlo
přesvědčení, že každé omezení osobní svobody a práva na sebeuplatnění je zlem. Jaksi se
přitom zapomnělo, že svoboda každého jedince končí tam, kde bere svobodu druhým, zvláště
slabším mezi námi.
IV V podobném smyslu jako slovo agrese se užívá slovo násilí, které vyjadřuje spíše způsob,
jakým se agrese uskutečňuje. V této knížce nebudeme agresi a násilí přísně rozlišovat.
V To je důležité i při zkoumání agrese jinde v živočišném světě. Když např. lev napadne
zmíněnou gazelu, děje se v něm něco podstatně jiného, než když se utká s jiným lvem.
Fungují přitom jiná mozková centra a lev to prožívá (jestli u lva můžeme mluvit o prožívání)
jinak. Podobně když řezník poráží vepře, prožívá něco jiného, než když se rve v hospodě nebo
zápasí v ringu; pokud si to splete, je zle. Takže budeme uvažovat jen o agresi mezi lidmi, i tak
to máme pořád ještě hodně složité.
VI Slavný biolog Konrad Lorenz nazval svou knihu o agresi v přírodě (do přírody
samozřejmě zahrnuje i člověka) ironicky "Takzvané zlo", čímž říká, že pro biologa otázka
dobra a zla neexistuje. Pro Američany, kteří dovedou být velkými moralisty a ideology, byla
tato ironie zřejmě příliš "silná káva", Lorenzovu knihu si v překladu vydali pod neutrálním
názvem "O agresi". My ovšem od té doby, kdy Kain zabil Abela, vnímáme agresi především
jako něco zlého a těžko chápeme, jak mohou biologové nebo sociologové mravní hledisko
odsunout stranou a studovat agresi takzvaně objektivně. – Čtenář nechť se nenechá tímto
sporem zmást. Mluvíme o něm jen proto, že mu při uvažování o agresi nikdy nemůžeme
docela uniknout, máme ho totiž v sobě, otázka dobra a zla je tak základní a tak naléhavá, že jí
neutečeme ani do vědy. Proto je naše uvažování o agresi nutně trochu rozporné. Když toto
víme, bude se nám myslet jasněji, i když trochu složitěji. Pokud na to zapomeneme - a to je
případ některých vědců - vzniká pravé zmatení jazyků.
VII Běžný čtenář této knihy nepotřebuje odlišovat instinkt a pud, nejsou v tom ostatně
jednotní ani vědci. Dobrá možnost je chápat instinkt jako něco automatického, vrozeného,
jako to, co působí okamžitou reakci na určitý podnět. Pud je naproti tomu něco, co se vytváří
během života na základě určitých instinktů v procesu učení. Proto se např. projevy sexuálního
pudu u různých lidí značně liší, a pro agresivní pud platí totéž.
VIII Tvary obličeje a mimický výraz, k němuž má člověk sklon, ovlivňuje do určité míry jeho
psychiku i chování. Proč tomu tak je? Jednak jeho vzhled určuje repertoár jeho dobře
srozumitelných neverbálních sdělení, jednak ho jeho okolí bezděčně „tlačí“ do role, která
odpovídá tomu, jak vypadá. Například drobná asymetrie úst může působit dojmem ironického
úšklebku, což svádí okolí k tomu, aby v něm vidělo kritického „šťouru“, a on je pak také
v této roli úspěšný (a často mu nezbývá nic jiného, než právě tuto roli hrát). – Co to znamená
pro učitele? Měl by to být právě on, kdo překoná předsudky okolí a pomůže žákovi, aby byl
sám sebou, místo aby se nechal „natlačit“ do role, kterou mu vnucuje jeho okolí, protože „na
to vypadá“.
IX Jaký přesně je vztah mezi celkovou agresivností a tím, jestli dítě šikanuje, nebo nešikanuje
druhé? Jestliže stanovíme stupeň celkové agresivnosti podle toho, jak se dítě chová k
dospělým (drzost, vulgární řeč atd.) i k vrstevníkům (začíná rvačky, prosazuje se silou, hrubě
nadává), zjistíme, že mezi 15 - 20 procenty nejagresivnějších dětí se vyskytne asi polovina
šikanujících, druhá polovina se na šikaně nebude podílet.