Časopis pro moderní filologii 2003 (85)

Časopis pro moderní filologii 2003 (85)

CQSOpiS
pro
MODERNÍ
FILOLOGII
ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ
AKADEMIE VĚD ČR
2003
roč. 85
ISSN 0 8 6 2 - 8 4 5 9
Č A S O P IS PR O M O D E R N Í F IL O L O G II 1/2003
Úslav pro jazyk český Akademie věd ČR
118 51 Praha 1, Letenská 4. tel. 257 533 782
http://www.ujc.cas.cz/cásopisy/modfil. hun
Hlavní redaktorka Alena Šimečková
Zástupkyně hlavní redaktorky Lucie Hašová
Redakční kruh
Petr Čermák. Jiří Černý, Světla Čmejrková, Josef Hladký, Aleš
Klégr. Dagmar Knittlová, lva Nebeská, Jiří Nekvapil, Jaromír
Povejšil, Vladimír Uhlíř. Ludmila Uhlířová, Václav Vlasák
Výkonná redaktorka Lenka Pokorná
OBSAH
Slávka Janigová: Niekolko poznámok k skúmaniu vzťahov opozície při práci
s anglickou právnou terminológiou.......................................................................
Alena Šimečková: Konfrontační srovnávání jazyků: dosavadní výsledky
a dezideráta. Na materiálu konfrontace němčiny a češtiny.............................
Jan Šabršula: Asymetrické fungování jazykového znaku I .............................
1
9
23
Rozhledy
Jan Holes: Apelativizace vlastních jmen osobních a místních ve francouzštině ..............................................................................................................................
35
Recenze
Korostenski. J.. Vágnerová, M., Česko-ruský slovník pro obchodní sféru
(A. Brandner)..............................................................................................................
Lepper, G.. Categories in Text and Talk (L. H ašová)......................................
Claudine Bavoux, Le ftán&ais de Madagascar (J. K adlec).............................
Eva Skálová, Praktický anglicko-český a česko-anglický slovník pro podnikání a veřejnou správu (A. K légr)....................................................................
Potřebná příručka o zacházení s francouzskými vlastními jmény v češtině
(A. Krausová) ............................................................................................................
Nová učebnice češtiny pro cizince (L. U hlířová).............................................
44
46
48
51
54
55
Zprávy
Jazyk a literatura na Moravě (O. Bláha).............................................................
58
Kronika
Jubileum germanistky Evy Uhrové (J. Zeman)..................................................
61
NIEKOLKO POZNÁMOK K SKÜMANIU VZŤAHOV OPOZÍCIE PRI
PRÁCI S ANGLICKOU PRÁVNOU TERMINOLÓGIOU
Slávka Janigová (Košice)
Slovná zásoba jazyka představuje usporiadaný celok, ktorého štruktúra je daná vnútornými vzťahmi medzi jednotlivými lexikálnymi jednotkami. Tieto vztahy sú dvojakého druhu - paradigmatické a syntagmatické. Paradigmatické vztahy existujú medzi jednotkami jazyka, ktoré sú navzájom zamenitelné v rámci
jednej a tej istej syntagmy, na druhej straně syntagmatické vztahy sú dané kombinovatelnosťou lexikálnych jednotiek.
V
rámci klasifikácie paradigmatických lexikálnych vzťahov Lipka rozoznáva
tieto 4 typy:
1.
2.
3.
4.
homonymia/polysémia
synonymia
hyponymia
opozícia (Lipka, 1990).
Homonymia a polysémia existujú medzi lexikálnymi jednotkami, ktoré majú
zhodnú fonologickú a grafickú podobu, ich význam je však pri homonymii úplné
rozdielny a z hladiska synchrónneho nejavia ani etymologickú příbuznost’. Pri polysémii je charakteristická příbuznost’ významov v rámci jedného významového spektra.
Synonymia spočívá vo vačšej alebo menšej miere významovej identity lexikálnych jednotiek, ktoré majú rožnu fonologickú a grafickú podobu.
Pri hyponymii a opozícii ide o vztahy lexikálnych jednotiek, ktorých obsah
a forma sú rozdielne, avšak vztahy medzi ich významovými zložkami majú charakter bud’ inklúzie (v případe hyponymie), alebo opozície (v případe opozície).
Z týchto štyroch typov paradigmatických vzťahov iba synonymia, hyponymia
a opozícia sú vzťahmi medzi význammi samostatných lexikálnych jednotiek. Niektorí autoři o nich pojednávajú pod hlavičkou sense relations - významové vzťahy (Lyons 1968), či semantic relations - sémantické vztahy (Cruse 1986).
Lyonsovu klasifikáciu významových vzťahov existujúcich medzi samostatnými
lexikálnymi jednotkami sumarizuje Lipka (1990) nasledovne:
Sense relations
rich - wealthy
1. synonymy:
2. hyponymy:
flo w e r - tulip
Časopis pro moderní filologii 85, 2003, č. 1
1
SOM E NOTES ON EXAMINING THE NOTION OF OPPOSITENESS IN THE TERMINOLOGY OF LEGAL ENGLISH
The article was aimed to outline the theoretical input necessary for the study of the
paradigmatic relation of oppositeness as well as its importance for the work with the Legal English terminology. The selected terminological examples served to demonstrate the
necessity to identify the paradigmatic relations existing between lexical units in the
source language in respect of their use in the appropriate context and correct translation.
We also attempted to show that this area of applied linguistics inevitably requires the
combination of linguistic approach to the subject-matter with the expertise drawn form
consulted specialised monolingual dictionaries and legal textbooks.
KONFRONTAČNÍ SROVNÁVÁNÍ JAZYKŮ: DOSAVADNÍ VÝSLEDKY
A DEZIDERÁTA
(Na materiálu konfrontace němčiny a češtiny)
A lena Šim ečková (Praha)
Úvodem
Srovnávání jako metodický prostředek různých vědních disciplín se v jazykovědě uplatňuje buď diachronně při zkoumání příbuznosti jazyků a jazykových rodin anebo v synchronním plánu a významně přispívá i k lepšímu poznání srovnávaných jazyků. Druhé uplatnění, na rozdíl od diachronního, komparatistického
charakterizované jako „konfrontační“ (porovnávací), je příznačné pro tradici Pražské jazykovědné školy, na jejímž počátku stojí práce Viléma Mathesia a jež je rozvíjena řadou dalších významných představitelů bohemistiky i jiných oborů. Vilémem Mathesiem byla také inspirována první souhrnná lingvistická charakteristika
němčiny v porovnání s češtinou; byla to kniha Jaroslava Nosila „Poznejte něm čin u \ která vyšla v Praze v ne právě šťastné době (1942).
Tento příspěvek* se po stručném náčrtu obecných proměn porovnávacího přístupu od devadesátých let dvacátého století zabývá problematikou unilingválních
popisů jako podkladu jazykového porovnávání a provádí částečnou bilanci dosavadních výsledků česko-německé oblasti konfrontace. (Termín „konfrontace“ volím z důvodu jeho tradičního užití na naší půdě; v dnešní anglistice, germanistice i jinde je jak známo obvyklejší dnes v podstatě synonymní „kontrastování“.)
* Příspěvek je přepracovaným a zkráceným zněním přednášky v Jazykovědném sdružení z 25. 4. 2002.
Časopis pro moderní filologii 85, 2003, č. 1
9
A br a h a m,
W. (1995): Deutsche Syntax im Sprachvergleich. Grundlegung einer typologi-
schen Syntax des Deutschen. Tübingen.
B o z d é c h o v á , I. (1995): Tvoření slov skládáním. Praha.
B u s c h a , J. (1982): Reflexive Formen, reflexive Konstruktionen und reflexive Verben. In:
DaF 19, 3. s. 167-174.
B r a u n , P. (1990): Internationalismen. Studien zur interlingualen Lexikologie und Lexikographie. Tübingen.
F., S v ě t l á , J. (1999): Jak napsat odborný text. Praha.
Č m e j r k o v á , S . (1992): Linguistic comparison and linguistic characterology. In: Mair,
Ch./ M. Markus (Hg).), New Departures in contrastive linguistics II. Innsbruck.
Deutsch kontrastiv. Typologisch-vergleichende Untersuchungen zur deutschen GrammaČ m e j r k o v á , S . , D a n e S,
tik. Tübingen 1999.
D u š k o v á , L. (1994): Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. Praha, s. 505n.
G r i m m , H.-J. (2001): Kontrastivität in der Lexik. In: HSK Deutsch als Fremdsprache 1.1.,
s. 214-224.
H e l b ig , G. (1981): Sprachwissenschaft - Konfrontation - Fremdsprachenunterricht. Leipzig.
H e l b ig , G. (1984): O bjektprädikat(iv), oder prädikatives A ttribut? In: A. Jänti / S. Salm inen (eds.), F estschrift für Lauri Seppänen zum 60. G eburtstag. Tam pere, s. 77-87.
J a n ic h ,
N ., A l
br echt
, G. (Hrsg.) (2002): Sprachkulturen in Europa. Ein internationales
H andbuch. Tübingen.
S k a l i C k a , V.
(1962): Typologie a konfrontační lingvistika. In: Čs. rusistika VII, 4, s. 210-212.
S k a l i č k a , V. (1968): Inkorporace a její úloha v typologii. In: TLP 3, s. 275-279.
Š i m e C k o v á , A. (1997): Bibliographie zum deutsch-tschechischen Sprachvergleich. Praha.
Š i m e C k o v á , A.: Kontrastive Analysen Deutsch-Tschechisch/Slowakisch: eine Übersicht.
In: Deutsch als Fremdsprache. Ein internationales Handbuch. Hg. v. G. Helbig, L. Götze,
G. Henrici, H.-J. Krumm. Bd. 19.1. Walter de Gruyter: Berlin/New York 2001, Art. 38,
s. 394-404.
Š l o s a r , D. (1994): Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině. In: Naše řeč 77, 3,
s. 147-152.
T e j n o r , A. (1972): Přejatá slova a veřejné mínění. In: Naše řeč 55, 1, s. 185-202.
V a c h e k , J. (1970): Pětadvacet let od skonu Viléma Mathesia. In: ČMF 52, 3, s. 121-126.
DER DEUTSCH-TSCHECHISCHE SPRACHVERGLEICH: ERGEBNISSE UND
DESIDERATA
Der vorliegende Beitrag stellt eine Skizze der Entwicklung des konfrontativen deutsch-tschechischen Sprachvergleichs seit den neunziger Jahren des 20. Jhs. dar. Nach einem Kurzkommentar zum Stand der unilingualen Beschreibungen als Grundlage für deutsch-tschechische Analysen werden die Ergebnisse der bisher veröffentlichten Arbeiten bilanziert und
weitere Perspektiven des deutsch-tschechischen konfrontativen Sprachvergleichs angedeutet.
22
ASYMETRICKÉ FUNGOVÁNÍ JAZYKOVÉHO ZNAKU
I
Jan Šabršula (Ostrava)
1.
Mluvíme-li o asymetrii, pak musíme počítat s korelátv vztahu, mezi kterými se asymetrie projevuje. Podle F. de Saussura ,ja z y k m ůže být je n systém čistých h o d n o ť ( valeur : Saussure 1916, Saussure 1989, s. 139). Hodnota je dána rozdíly (protiklady), jazykové jednotky jsou především entity protikladové, relační,
negativní (Saussure 1989, s. 146, 293, 296). Na druhé straně Saussure připouští, že
„hodnota reprezentuje ideu “, „idea“ je jedna ze stránek jazykové hodnoty (Saussure 1989, s. 142) a ve svém „konceptuálním aspektu je hodnota nesporně prvkem
význam u “ (Saussure 1989, s. 142). Tento „konceptuální“ prvek významu uznávají Solncev (1981, s. 88), Amacker (1974, s. 71), G. Klaus (1972) jej kvalifikuje jako „ etwas Gedankliches “ ; že jej lze vytušit intuicí, uznává (s námi) Mahmoudian
(1979, s. 5). Saussure hovoří v souvislosti se znakem o „dvou tvářích je d n é m ince?“ (Saussure 1989, s. 129), ale jindy říká, že ja z y k o v á jed n o tka je cosi dvojitého, vzniklého sblížením dvou term ínů “ (Saussure 1989, s. 95), a dokonce mluví
i o vztahu mezi „výrazovou“ povahou znaku a jeho obsahem. Ovšem Saussure
nepublikoval sám vše, co psal, a tisíce stran jeho poznámek zůstaly v roce jeho
odchodu 1913 i v roce 1916 utajeny.
V
roce 2002 Simon Bouquet a Rudolf Engler uveřejnili Ecrits de linguistique
générale (dále uvádíme jako Saussure 2002), kde Saussure ve svých rukopisech
uznává pozitivní aspekt obsahu jazykového znaku („idée“, „signification“, Saussure 2002, s. 20, 23, 37), fa it m ental (s. 20). Saussure vícekrát uvádí esprit, coté
idéologique ď u n signe, conscience , p en sé e. 1 Jinde říká, že ,.ja zyko vá entita existuje je n díky asociaci signifikantu a signifikátu“ (Saussure 1989, s. 129; k tomu
dodejme, že však obvykle mluví Saussure o asociativních vztazích mezi slovy
v rámci systému, v rámci paradigmatu). Pociťujeme oprávnění mluvit - spolu
s Filipcem (1958) - o dvou korelátech interního znakového vztahu mezi signifikantem a jím reprezentovaným obsahem (s ním korelujícím obsahem). Máme na
mysli signifiant jako „formu zakódovanou“ (Saussure říká „akustický obraz“, ve
skutečnosti je to abstraktní prototyp formy zapsaný v našem mozku, engram ).
S tímto engramem koreluje obsah rovněž zakódovaný (rovněž engram ). Teprve
v užití se tato „forma“ materializuje (pronese se hlasitě nebo se napíše) a vágní
1 Ce qui est réel dans un état donné du langage, c ’est ce dont les sujets parlants ont conscience,
tout ce dont ils ont conscience et rien que ce dont ils peuvent avoir conscience “ (Saussure 2002, s. 142).
- „II n 'existe linguistiquement que ce qui est apergu par la conscience “ (Saussure 2002, s. 45).
Časopis pro moderní filologii 85, 2003, č. 1
23
propůjčuje sém „náhlosti“, „prudkosti“, „krátkosti“, „jednorázovosti“, odpovídajícímu komplexnímu slovesnému sémionu pak dokonce i „perfektivnosti“: coup
ď a rro so ir „pokropení“, coup ď envoi „výkop“ (sport.), coup de chapeau „smeknutí“, coup de cloche „zazvonění“, coup de téléphone nebo coup de fil „zatelefonování“, coup de p ied „kopnutí“. Odtud pak i donner un coup de p ied „kopnout“,
donner des coups de p ied „kopat“ nebo „zkopat“, D onnez-m oi un coup de fil „Zavolejte mi“.
3.3
Takovým způsobem se v dávné minulosti gramatikalizovala slova passum,
punctum , a tak ve fr. pas. s. m. „krok“, pas je dnes hlavním exponentem dvojčlenného záporu: II ne parle pas „Nemluví“, podobně jako p o in t s. m., p o int „vůbec
ne“: II n ’écrit point.
3.4
Gramatikalizovalo se i latinské slovo mens, m entem a stalo se (ve francouzštině i v některých jiných románských jazycích) exponentem adverbializace:
jo lim en t (it. rapidam ente, šp. rapidamente, port. rapidamente).
Substantivum současného francouzského jazyka maniěre původně (I.) znamená
„způsob“, „druh“, ale stalo se i (II.) exponentem komplexního sémionu adverbiálního, např.: ď u n e m aniěre hardie „směle“, ď u n e m aniěre polie „zdvořile“, de la
tnem e m aniěre „stejně“, ď u n e autre maniěre „jinak“, de cette maniěre „takto“.
(D okončení v příštím čísle)
34
ROZHLEDY
APELATIVIZACE VLASTNÍCH JMEN OSOBNÍCH A MÍSTNÍCH VE
FRANCOUZŠTINĚ
Jan Holeš (Olomouc)
1. Obecně
Vlastní jm éna se někdy od jm en obecných odlišují na základě jejich extenze, tzn. počtu
referentů, ke kterým mohou odkazovat. Toto kritérium však selhává v případech jako jsou
fr. lune, soleil, Président de la République apod., která mají jediného referenta, přestože
jsou považována za jm éna obecná. V takových případech je lépe hovořit o znacích s individuální označovací funkcí. Podstatnější je u jmen vlastních a obecných rozdíl v sémióze,
tj. v jejich fungování. U vlastních jm en totiž nelze mluvit o jazykovém významu. V klasickém sémiotickém trojúhelníku by chyběl tento vrchol a vlastní jm éno jakožto „symbol“
by přímo reprezentovalo referenta. Podle J. Šabršuly (1983, s. 125-126) jde v případě
ideálního vlastního jm éna o naprostou koincidenci mezi denotátem a designátem, kdy rozdíl mezi úrovní sémiotickou a sémantickou (tj. mezi úrovní jazyka a textu) je vyjádřitelný jako rozdíl mezi potenciální existencí (v myslích uživatelů jazyka) a okurencí. Dále je
důležité si uvědomit, že vlastní jm éno může i konotovat obsahy ne pouze individuální.
Jméno jako Anička Nováková tak může ko-denotovat ženský rod, český původ apod. Nejde však o hodnotu absolutní ani univerzální, protože jm éno Novák může v určitém kontextu ko-denotovat také Francouzku provdanou za Čecha žijící ve Francii apod.
Z jiného hlediska vidí S. Ullmann (1952, s. 24-26) ještě kontrast mezi funkcí označovací u obecných jm en a funkcí identifikační u jm en vlastních. Jde o kontrast stejného řádu jako je mezi syntézou a analýzou. Použijeme-li v promluvě určitého znaku, např. stůl,
podřizujeme jej naší obecné představě stolu a pomíjíme jednotlivé detailní rozdíly, např.
jeho tvar, barvu, materiál, rozměry, kterými se od sebe navzájem různé stoly liší. Jde tedy
o syntézu. Vlastní jm éno naopak slouží k tomu, abychom odlišili individuální objekt od
celé kategorie, do které patří. Provádíme tak operaci analytickou.
Rozdíl mezi vlastním jménem a obecným jm énem reflektuje také pravopis psaním počátečních velkých písmen. Diskuse se vedly o tom, z d a je za vlastní jm éna možno považovat jm éna příslušníků národů či pojmenování sériových výrobků, která se vztahují vždy
k celé třídě referentů a blíží se tím povaze obecných jm en .1 Jejich chápání se v různých
jazykových kodifikacích liší a i v rámci jediného jazyka u nich použití velkých písmen
kolísá (fr. le Pernod - le pernod ). U apelativizovaných vlastních jmen záleží při psaní vel1
Pojmenování obyvatel, příslušníků národů a chrématonyma se v některých jazykovědných školách sice za vlastní jména nepokládají, ale onomastika se jim i někdy přesto zabývá, o tom více např.
Šrámek 1999, s. 14.
Časopis pro moderní filologii 85, 2003, č. 1
35
a kol. (1995): Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidových novin: Brno.
M i g l i o r i n i , B. (1927): Dal nome proprio al nome comune. Leo S . Olschki: Geněve.
N e u m a n n , J., H o ř e j S l V. a kol. (1992): Velký francouzsko-český slovník I, II. Academia:
Praha.
N y r o p , K. (1913): Grammaire historique de la langue frangaise. Tome IV. Gyldendalske
Boghandel Nordisk Forlag: Copenhague.
P o k o r n á , E. (1978): Apelativizovaná jm éna v české slovní zásobě. In: Slovo a slovesnost
39, 2, s. 116-125.
R e y - D e b o v e , J. (1998): La linguistique du signe. Une approche sémiotique du langage.
Armand Colin: Paris.
Š a b r š u l a , J. (1983): Základy jazykovědy pro romanisty. Univerzita Karlova: Praha.
Š m i l a u e r , V. (1948): Od Adama k Švejkovi. In: Naše řeč 32, 1, s. 1-5.
Š r á m e k , R. (1999): Úvod do obecné onomastiky. Masarykova univerzita: Brno.
U l l m a n n , S. (1952): Précis de sémantique frangaise. P.U.F. - A. Francké: Paris - Berne.
W a l t e r , H . (1997): L’Aventure des mots frangais venus d ’ailleurs. Laffont: Paris.
W a l t e r o v á , H . (1993): Francouzština známá i neznámá. Jan Kanzelsberger: Praha.
G r e pl , M .
LEXICALISATION DES NOMS DE PERSONNES ET DES NOMS DE LIEUX EN
FRANQAIS
Entre les noms propres et les noms communs, il n’y a pas de cloisons étanches. Des
noms propres portent l’empreinte de leur origine appellative et, en sens inverse, sous certaines conditions, n’importe quel nom propre peut étre transformé en appellatif. Les noms
de lieux, employés comme noms communs, désignent des objets ayant un rapport avec le
lieu. II peut s’agir de produits naturels ou artistiques, ďévénem ents, de personnes ou d ’animaux originaires du lieu. Les noms de personnes s ’emploient comme noms communs
soit par métaphore, désignant les personnes (ou les objets) qui ont les mémes qualités que
le porteur prim itif du nom, soit par métonymie, désignant des objets qui ont un rapport
avec le porteur du nom. L article apporte des exemples de différentes espěces de cette
lexicalisation de noms propres en frangais.
43