sociálně tržní hospodářství - Pracovní skupina pro sociální otázky

SOCIÁLNĚ TRŽNÍ
HOSPODÁŘSTVÍ
Sborník příspěvků
na mezinárodním semináři
Lidice – 14. červen 2014
Pro o. p. s. Memento Lidice vydala Concordia Pax
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Obsah
Sociálně tržní hospodářství
– evropský koncepční vklad pro globální vizi 21. století
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. (Univerzita Karlova, Česko) Sociální stát Německo – světlo a stíny
Doc. Dr. Arnold Knigge (Universität Bremen, Německo) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Sociální trh ve Velké Británii?
Ing. Luděk Rychetník, CSc. (Reading University, Velká Británie) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Die soziale Marktwirtschaft – ein europäischer konzeptioneller
Ansatz für eine globale Vision des 21. Jahrhunderts
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. (Univerzita Karlova, Tschechien) Sozialstaat Deutschland – Modell mit Licht und Schatten
Doc. Dr. Arnold Knigge (Universität Bremen, Deutschland) 21
. . . . . . . . . . . . . . . . . 29
.............................
41
Sozialer Markt in Großbritannien?
Ing. Luděk Rychetník, CSc. (Reading University, Großbritannien) . . . . . . . . . . . . . . . . . . SOCIÁLNĚ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
Sborník příspěvků přednesených na mezinárodním semináři, Lidice – 14. červen 2014
Odborný garant semináře: Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc.
Překlad do němčiny: Constance Šimonovská
Redigoval Jan Smrčina
Pro o. p. s. Memento Lidice vydala Concordia Pax v roce 2014
Sazba a grafická úprava DTP Benda, vytiskla Tiskárna Irena Kadečková, Strakonice
ISBN 978–80–85650–25–9
Sborník vydán za finanční podpory Česko–německého fondu budoucnosti
52
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Sociálně tržní hospodářství – evropský koncepční
vklad pro globální vizi 21. století
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. (Univerzita Karlova)
1. Kapitalismus s přívlastky a bez přívlastků
Před 50 lety jsem byl v Praze studentem politické ekonomie založené na Karlu
Marxovi: jiná tu nebyla. Kapitalismus (2. ročník) nám byl podáván jako systém ve
svém imperiálním období, předurčený k porážce v hospodářské soutěži se „socia­
lismem“ (3. ročník). Realita se příkře rozcházela s ideologií. Podle dobového vti­
pu stál kapitalismus nad propastí a díval se dolů – na socialismus, který už byl na
dně. Už jako absolvent jsem se dočkal konce snu o reformu – socialismu s lidskou
tváří, po potlačeném Pražském jaru. Během dvou desetiletí normalizace jsme
mohli vnímat jen přes hraniční dráty sousední „sociálně tržní hospodářství“ v Ně­
mecku a Rakousku. Ale i ten omezený pohled stačil podle doc. Oty Turka k „podí­
lu ekonomiky na pádu komunismu“. Sociálně tržní hospodářství se nejen jevilo,
ale i bylo jak ekonomicky efektivnější, tak nakonec i sociálně citlivější než deklaro­
vaný socialismus, který se snažil kapitál a soukromé vlastnictví vyvrátit z kořenů.
Po roce 1989 bylo možno konečně studovat, jaké jsou ideové základy sociálně
tržního hospodářství u našich jižních a západních sousedů, a také – svobodu pro­
měnit společnost a hospodářství podle těchto osvědčených vzorů. Ideologové
a poté kormidelníci české transformace vykonali překvapivý manévr: nejprve se
ani nemluvilo o potřebě opustit socialismus. Poté se objevila dichotomická kon­
cepce – „od příkopu k příkopu“: chceme „kapitalismus bez přívlastků“! Sociálně
tržní hospodářství bylo v Čechách lídry „pravice“ označeno za „třetí cestu vedou­
cí do třetího světa“. Má generace se rozdělila: patřil jsem k těm, kteří se věnovali
„teorii“, více bylo těch, kdo vstoupili do politiky, a tedy „praxe“. Při přednáškách
kurzu komparativních ekonomických systémů jsem vyslovoval svůj podiv nad
tím, jak je možné házet „do jednoho pytle“ německé sociálně tržní hospodářství
a „reálný socialismus“: jakoby ani nebylo rozdílu mezi SRN a NDR!!! (Jiné pře­
kvapení – související ovšem s tím předchozím – jsem zažíval, když mezi budo­
vateli „kapitalismu bez přívlastků“ jsem rozpoznával tak mnohé, kteří ještě do­
nedávna – aspoň navenek – ostentativně hájili „reálný socialismus“.)
Záslužnou osvětu u nás v té době konala Nadace Konráda Adenauera, která
v překladech přinášela poznatky o principech, na kterých stojí sociálně tržní
–3–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
hospo­dářství. A v této osvětě pokračuje dodnes (viz Lexikon R. H. Hasse,
H. Schneidera a K. Weigelta z roku 2008, a nedávný dokument Siegfrieda F. Frankeho a Davida Gregosze „Sociálně tržní hospodářství – Co to znamená?“ vy­daný
česky v roce 2013). V křesťanských kruzích Česká křesťanská akademie
­iniciovala publikování řady brožurek „Ordo socialis“, s překlady předních ně­
meckých autorů (viz Joseph kardinál Höffner, Anton Rauscher, Manfred ­Spieker
a další).
V právě otevřeném hotelu Diplomat – symbolicky na Evropské třídě – se v Praze
v samých začátcích transformace – konala výroční konference UNIAPAC, mezi­
národní asociace křesťanských podnikatelů a manažerů. Jejím prezidentem byl
katolík Michel Albert, ředitel největší francouzské pojišťovny Assurance Nationa­
le, autor knihy „Capitalism contre capitalisme“. Podle Alberta začínala po pádu
komunismu soutěž mezi kulturně a historicky podmíněnými modely – variantami
kapitalismu, tedy soutěž o ten správný přívlastek (nikoliv soutěž mezi kapitalis­
mem „bez přívlastku“ a s „přívlastkem“). Jako Francouz nakloněný evropské in­
tegraci založené na „irenickém vzorci“, myšlence smíření, sloučil francouzský
model s modelem německým do jednoho „rýnského modelu“. Má jazyková při­
pravenost mne vedla k zájmu o francouzské indikativní plánování, ale i při jazy­
kovém hendikepu mi stačily české překlady literatury o německém sociálně trž­
ním hospodářství k přesvědčení, že teoreticky, konceptuálně je „rýnský model“
lépe „vyfutrován“ z té německé strany Rýna. Až na jednu výjimku: a tou je poli­
tika na podporu rodiny; tam je francouzský model nesporně úspěšnější.
Sluší se informovat, že na české „pravici“ se kromě dominantního „modelu bez
přívlastku“ vyskytovala i varianta s přívlastkem „sociální“ u KDU–ČSL, která se
ve svých programových dokumentech vždy hlásila k sociálně tržnímu hospodář­
ství. Pokud jde o reálnou politiku, byla jako menší koaliční strana většinou „pře­
válcována“, z pragmatických důvodů ustupovala či nechala se zastrašit agresi­
vitou dominujících zastánců vymazání sociálního přívlastku. A konečně třetí
koaliční partner let 90. – „odpovědný za legislativu a privatizaci“, se ideově hlá­
sil k „demokratickému kapitalismu“ amerického katolíka a neokonzervativce
­Michaela Novaka. Málo regulovaný liberální kapitalismus s řídkou sociální sítí
– jak americké učebnice komparativních ekonomických systémů té doby charak­
terizovaly model „made in U. S.“ – nemohl být pro českou transformaci dob­
rým vodítkem, jako jím nebyly ani „kuchařky“ pro rychlou privatizaci a deregu­
laci z dílny IMF a WB (tzv. 2. Washingtonský konsensus). Scházela zde – a stále
ještě schází – politika řádu: Česká republika má všechny instituce právního stá­
tu a parlamentní demokracie, ale k tomu, aby byla skutečně právním státem
–4–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
a funkční demokracií, jí dosud mnoho schází. Jako důsledek ideologie „kapita­
lismu bez přívlastků“ vyústila tzv. „česká cesta“ transformace v kapitalismus
s přívlastky nelichotivými: „marxismus–naruby“ (T. Halík), „marxistická vulga­
rizace Fridricha Hayeka“, dokonce „gangsterský kapitalismus“ (J. Sokol) – což
mohlo znít ve své době přehnaně, ale později jeden z vůdců zaniknuvší strany,
která selhala jak v privatizaci tak v odpovědnosti za ustavení legálního rámce
ekonomiky, neváhal tohoto přívlastku použít pro svou vlastní stranu. A v dneš­
ním mediálním žargonu v naší vlasti patří přívlastky „mafiánský“ a substanti­
vum „kmotr“ k nejčastěji frekventovaným. Má vlastní kritika z konce 90. let, ač
užívala méně emotivních přívlastků – tedy liberalismu nepochopeného a zne­
užitého – neměla – až na výjimky – dostatečnou společenskou odezvu, ani na
evropském fóru (viz Mlčoch, 1998).
Takovou výjimkou byl „List k sociálním otázkám v České republice“. Ten se
v článku 17 jasně vyjádřil, že církve se staví za sociálně ekonomický systém
­postavený na právním a mravním řádu, a v tomto článku také konstatuje, že
„z historicky dosud se vyskytujících vzorů má ke křesťanskému sociálnímu
­učení nejblíže koncepce sociálního tržního hospodářství“, spojená s tradicí ordo–
liberalismu (Pokoj a dobro, ČBK 17. listopadu 2000, str. 26). List byl přijat
­nakonec relativně nejvíc vstřícně tehdejší Českou sociální demokracií, přesněji
jejím křídlem reprezentovaným Vladimírem Špidlou. Tato afinita křesťanského
a sociálně–demokratického politického proudu je typická právě pro sousední
Německo. V naší sociální demokracii je – již od tradice části reformních komu­
nistů – dosti silné ideové křídlo zhlížející se ve Švédsku, ve „Skandinávském
modelu“. K tomu, aby nám mohl být tento model vzorem, však nám v ČR mno­
ho schází: nacházíme se na opačné části spektra vzájemné důvěry mezi občany
i důvěry vůči institucím státu, stejně jako v indexu vnímání korupčnosti prostře­
dí pro byznys. A také ve státem vynucované solidaritě: zatímco pro Švédsko je
typická ochota k vysoké progresivitě zdanění příjmů, my Češi jsme jednou z ku­
riozit post–bolševického daňového systému založeného nikoliv na principu „rov­
né oběti“ – tedy ochotě bohatších občanů přispívat na veřejné výdaje nejen ab­
solutně, ale i relativně více – ale na „rovném zdanění“ (– a to ještě za zcela
nerovných podmínek pro daňové úniky mezi zaměstnaneckou a zaměstnavatel­
skou třídou). V tom selhává i naše současná koalice, v níž máme jak silnější so­
ciálně–demokratický tak slabší křesťansko–demokratický proud. „Progresivní
sazbu berní“ známou již ve starém Rakousku, a samozřejmou dnes ve všech
­vyspělých zemích kapitalistického Západu tak u nás principiálně třímá jen
KSČM, s níž my ostatní nemluvíme.
–5–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
A ještě jeden příklad podstatných rozdílů mezi českou a švédskou kulturou byz­
nysu i politiky se mi vybavuje. Ještě před vznikem finanční krize se Švédsko na­
cházelo vysoko – hned za USA – v produktivitě bankovního sektoru. Pokud jde
však o podíl finančního sektoru na tvorbě hrubého domácího produktu, bylo
Švédsko naopak na dně srovnávací tabulky, jíž tehdy rovněž vévodily USA
(a Švýcarsko, UK,…). Vysvětlení této záhady se mi dostalo od bankovního ex­
perta na semináři v Bruselu: ve Švédsku jde o jinou podnikatelskou a bankovní
kulturu: tamní banky jsou – prý – ochotny větší část svého přebytku rozpouštět
svým klientům! Jaký div, že k nim mají klienti tak vysokou důvěru? V našich
krajích spořicí účty v bankách nekryjí ani inflaci, a dividendy vlastníků bank jsou
osvobozeny od daní – díky ministru financí, který stál donedávna v čele křesťan­
ských demokratů. Prvorepublikový poslanec a ministr JUDr. František Nosek –
ve františkánské rodině kandidát na beatifikaci – psal ještě jako student za Ra­
kouska do „Sociální hlídky“ o významu progresivní sazby berní, a po ukončení
Právnické fakulty UK se vypravil na zkušenou do Německa, aby se specializoval
na oblast „kapitálových daní“. A tak by se křesťanští demokraté v politice mohli
a měli na JUDr. Františka Noska rozpomenout.
Ale i pro sociálně–demokratický proud hlásící se k sociálně tržnímu hospodář­
ství skandinávského typu se rýsují náročné výzvy do budoucna; a nejen pro
něj. K doporučení pro „Cestu na Sever“ se v otázkách reformování sociálního
­státu přiklánějí i experti pověření Ekonomickou komisí EU R. Liddle a F. Lerais
v dokumentu „Europe's Social Reality“ (Brusel 2006). Náš významný sociálně–
demokratický zastánce „švédského modelu“ Miloš Pick až do smrti hájil superi­
oritu tohoto „znalostně–sociálního“ modelu. Liddle a Lerais jsou pro „Cestu na
Sever“především pro jevově nejlepší slučitelnost zaměstnání žen na trhu práce
a jejich role jako matek: porodnost ve Švédsku je „komfortně nízká“, což v pty­
depe Bruselu znamená, že je sice pod úrovní prosté reprodukce, ale (zatím) ni­
koliv s katastrofálními demografickými důsledky. Tedy pokud za katastrofu ne­
považujeme vývoj ukazatelů sňatečnosti, rozvodovosti, a podílu dětí narozených
již mimo rodinu. Skandinávský model je však ve své evoluci rozporuplný i z per­
spektivy těch dvou přívlastků „znalostní“ a „sociální“, a dynamiky trhu práce
a porodnosti. Empiricky prokazatelná negativní korelace mezi výší vzdělání ma­
tek a počtem dětí, jež porodily, nevěstí pro budoucnost znalostní ekonomiky nic
dobrého. Navíc jde o tu část dnešní Evropy, kde sociální překážky pro získání
vzdělání jsou již nepodstatné. A pokud platí aspoň zčásti dědičnost v normálním
rozdělení hřiven a talentů, pak si „znalostní společnost“ zadělává na snižování
kvality budoucí populace.
–6–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Je chabou útěchou, že Skandinávie na tom s kulturně podmíněnou degenerací „lid­
ského kapitálu“ není sama. Ten výraz se může zdát příliš silný. Ale sociální lékař­
ství již delší dobu poukazuje na snižování plodnosti u žen i u mužů, na rostoucí věk
prvorodiček – už za hranicí biologického optima, ba dokonce i na některé zhoršují­
cí se zdravotní charakteristiky narozených dětí, jako důsledku těch jevů předcho­
zích. Negativní korelace mezi výší vzdělání matek a porodností ­platí také pro „An­
glosaxon model“, tedy pro liberální rodinnou politiku Velké ­Británie. A pokud jde
o „Rýnský model“, platí zde rovněž. Rodinná politika ­Německa je štědrá a dlou­
hodobě neúspěšná. Profesoři Kaufmann a Spieker již před několika desetiletími
označili rodinu za Achillovu patu německého sociálně tržního modelu. A ke zlep­
šení je zatím daleko. Francouzský model je – alespoň relativně – stejně štědrý, ale
přece jen úspěšnější. Francie dosahuje dnes „demografického optima“, jímž je
2,1 dítěte na ženu. Zájemce o podrobnější srovnání rodinných modelů odkazuji na
svou monografii o ekonomii rodiny (viz Mlčoch, L., 2014).
2. Kapitál rozvedený s prací v globálním věku: krize manželství
Norbert Blüm, svého času ministr práce a sociálních věcí ve vládě Helmuta
­Kohla, přišel před nedávnem na semináři hnutí „Křesťan a práce“ na Velehradě
s pozoruhodným podobenstvím, jež nám poslouží jako spojovací můstek od
úvah o krizi rodiny v sociálně tržním hospodářství, k zamyšlení, jaké důsledky
pro „Rýnský model“ má nejen stárnutí populace, ale jev, který se datuje svými
počátky do stejného období, a tím je globalizace světového hospodářství. „Ně­
mecké ­sociálně tržní hospodářství“ bylo po válce koncipováno pro hospodářství
v jeho národním rámci, pro jeden stát. Jako „Rýnský model“ by mohlo být po­
važováno za základ pro celou kontinentální Evropu. Norbert Blüm říká: úspěch
tohoto modelu stál na „sňatku mezi prací a kapitálem“. A skutečně: např. název
studie profesora Antona Rauschera „Soukromé vlastnictví ve službách pracující­
ho člověka“ by podobenství o „sňatku“ napovídal. V globálním věku – pokračuje
ve svém podobenství Blüm – došlo k rozvodu mezi prací a kapitálem; přesněji:
kapitál se rozvedl s prací – je na „volné noze“, v bezprecedentní situaci příleži­
tostí pro mobilitu kapitálu v planetárním měřítku. A v podobenství by šlo pokra­
čovat: rozvedený kapitál se navíc často zpěčuje platit „výživné“ a uniká ze zá­
vazků přispívat na společné dobro zemí původu únikem do „daňových rájů“.
Z dnes už nesčetných publikací na téma globalizace zde v kontextu sociálna od­
kazuji jen na dva prameny. Sborník Sabourin et al. „The Social Dimensions of
Globalization“ je výsledkem „dílny“ (workshop) o globalizaci na přelomu tisíci­
letí, který se konal na půdě Papežské akademie sociálních věd (Vatican City
–7–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
2000). Na 5. Evropských sociálních týdnech v belgickém Ostende prezentoval
Jos van Gennip svou studii „Capitalism and Inequality“. Oba prameny pouka­
zují na skutečnost, že globální dimenze bezprecedentní mobility kapitálu vedla
k obrovskému růstu výnosů z rozsahu (returns to scale), koncentraci a centrali­
zaci vlastnictví a bohatství, a k vážnému rozevření nůžek v distribuci příjmů
a bohatství mezi velice úzkou vrstvou „vítězů“, a velice širokou základnou „ne­
vítězů“, jež plodí ztrátu sociální soudržnosti i v bohatých zemích Západu.
Na straně druhé, kapitál investovaný v rozvojových zemích přispěl k tomu, že
řádově stovky milionů pracujících se mohly pozvednout ze dna té nejdrsnější
bídy, měřené např. příjmem 1 amerického dolaru na osobu a den. Jde zvláště
o země jihovýchodní Asie, a mezi nimi především Čínu (podle odhadů Světové
banky právě tam se zlepšila situace více než 70 % těch nejchudších světa). To­
to pozitivum je zaplaceno – kromě nedemokratického charakteru režimů v řadě
těchto zemí – také tím, že kapitál tam investovaný často nedodržuje pracovní,
sociální a hygienické standardy, standardy bezpečnosti a ochrany práce a limity
znečišťování životního prostředí, jaké se v Evropě už staly dávno samozřejmos­
tí. Tato samozřejmost je v posledních letech ovšem i v Evropě vystavována těž­
kým zkouškám, a do budoucna nad ní teprve visí otazník. Evropská unie činí
pokusy o nápravu tím, že by ráda tlačila na investory ze zemí původu kapitálu,
aby v zemích, kam kapitál vyvážejí, více respektovali evropské pracovní, sociál­
ní, hygienické a bezpečnostní standardy. Mají tyto snahy o zlidštění kapitalis­
mu šanci?
3. Vize obnoveného sňatku mezi prací a kapitálem v globál­
ním měřítku
Na tuto otázku nacházíme dvě odpovědi, jak už to bývá. Zastánci liberalismu
„čistého a tvrdého“ („pur et dur“ jak říkají Francouzi), budou argumentovat
tím, že to ani nijak nejde: rozvojové země mohou zbohatnout jen tím, že přilá­
kají kapitál právě svou lacinou pracovní silou, ochotnou akceptovat tyto tvrdé
pod­mínky – jaké ostatně byly běžné i v Evropě na úsvitu kapitalismu. Jim poně­
kud paradoxně – ale zase ne tak překvapivě – notují znovu se objevivší zastán­
ci neo–marxismu a post–marxismu. Tak i u nás se v edici „Socialistického kru­
hu“, např. ve sborníku, jehož editorem a vůdčí osobou je Michael Hauser,
můžeme setkat s argumentací naší generaci známou již z mládí. Jde o kritiku
reformismu a jeho iluzí, že by šlo kapitalismus vůbec zlidštit. Sociální stát byl
podle této argumentace mladých marxistů jen historicky dočasným a přechod­
–8–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
ným ústupkem kapi­tálu, učiněným po 2. světové válce jen pod tlakem existen­
ce Sovětského svazu a jeho socialismu. („Reálný socialismus“ jak jsme ho zna­
li, je ovšem těmito mladými také tvrdě kritizován (přídomek „prašivina“ je
dost výmluvný) – ve jménu budoucího, nového a už poučeného socialismu(?)).
Jen na okraj poukazuji v této souvislosti na zvláštnost, která by stála za další
prozkoumání, že naopak prof. Hobsbawm, anglický myslitel marxistické orien­
tace starší generace, naopak viděl sociální dimenzi státu jako tu jedinou, která
státu do budoucna zůstane ­(poté, až stát ztratí všechny ostatní atributy své ně­
kdejší suverenity – předané postupně nadnárodním a globálním institucím vlád­
nutí).
Druhou odpověď považuji za jedině přijatelnou – protože ta první by nevěstila
do budoucna nic dobrého – když ne opakování revolucí, tak situaci rostoucí
­anarchie a to již v globálním měřítku (dnešní mezinárodní terorismus je ovšem
již vykročením po této cestě ke katastrofickému scénáři). Pozitivní odpověď na
otázku po šancích na zlidšťování kapitalismu dávají v Evropě politické strany
s nejstarší historickou tradicí: křesťanští a sociální demokraté. V té křesťanské
­větvi se lze v poslední době opřít o vizi spojenou se jménem více než symbolic­
kým: Reinhard kardinál Marx (R. Marx 2013, německý originál 2008) vydává
knihu „Kapitál“, která je polemikou s jeho slavně i neslavně známějším jmenov­
cem. V tradici katolické sociální nauky je tato kniha ovšem i tvrdou kritikou ex­
cesů tvrdého a (ne)čistého kapitalismu, bezohledných a nezodpovědných speku­
lativních investorů, jejichž hrabivost nebere žádné ohledy na důsledky jejich
počínání. Reinhard Marx nenabízí nic méně než zobecnění někdejší křesťansky
založené vize sociálně tržního hospodářství z národního měřítka na globální di­
menzi. Principy „sociálního vyrovnání“, spoluúčasti zaměstnanců na vlastnictví
a rozhodování v podnicích, spoluodpovědnosti, solidarity a subsidiarity právě
svým globálním rozměrem představují novou výzvu pro generaci, která již při­
chází, a která začíná být ohrožována ztrátou důvěry v budoucnost. V tomto
smyslu na knihu R. Marxe odkazuje i Jos van Gennip na nedávných Evropských
sociálních týdnech, které se konaly v Ostende. A stejnou ambici – vysokou, ale
plně oprávněnou – představuje programový dokument o sociálně tržním hospo­
dářství vydaný zcela nedávno Nadací Konráda Adenauera. V celkové bezradnos­
ti, jak ven z krize euro–americké civilizace – která je zjevná i ze setkání jejích fi­
nančních, obchodních a průmyslových elit v Davosu posledních let, začíná
německé myšlenkové zázemí politiky domácí i zahraniční cestu zpět ke kořenům
(ad fontes), a díky tomuto ukotvení může aspirovat na roli lídra – v Evropě i ve
světě.
–9–
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Přihlášení se k této vizi je však podmíněno jednou výhradou, a jednou předběž­
nou podmínkou „sine qua non“. Tou výhradou je přetrvávající bolest „achilov­
ky“ rodiny a faktické motivace k bezdětnosti v německém modelu. Má-li Evropa
nabídnout světu svůj koncept sociálně tržního hospodářství pro 21. století, musí
do něj přinejmenším zahrnout zkušenost s pro–rodinnými politikami na „fran­
couzské straně Rýna“. Někdejší Erhardův příslib „ekonomického blahobytu pro
všechny“ nesmí nadále vylučovat ty, jimž není dovoleno se narodit. Solidární
hospodářství nemůže pomíjet ty nejbezbrannější. Budoucnost euroatlantické ci­
vilizace rozhodně nebude ve vizi stárnoucích penzijních rentiérů, kteří by chtěli
své nepřijaté děti nahrazovat zisky z vykořisťované – i dětské – práce na ostat­
ních kontinentech.
Tou předběžnou podmínkou – aby tato vize globálního sociálně tržního hospo­
dářství nebyla jen čirou utopií – je „obnova sňatku mezi prací a kapitálem“.
Třídní smír nemůže a nesmí být jen zbožným přáním. V základu poválečného
uspořádání Evropy a vzniku Evropské unie byl „irenický vzorec“ – idea smíření.
Smíření mezi národy – především mezi Němci a Francouzi – jehož je „Rýnský
model“ symbolickým vyjádřením. A smíření mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Na krizi manželství, na rozvodu, mívají svůj podíl obě strany. Tak je tomu
i u rozvodu mezi prací a kapitálem. Pokud někde odbory považují svá práva –
včetně stávky – za jakési „ústavní pověření k revoluci“ (M. Spieker), a pokud
zase druhá strana vidí v odborech jen zločince, které je třeba zakázat, smír je
nemožný. Pokud jedni stupňují své mzdové požadavky tak dlouho, až svůj pod­
nik přivedou k bankrotu – a pokud ti druzí „odklánějí“ své zisky, aby neplatili
daně – dokonce ani z těch nemravných příjmů, jež získali drancováním veřej­
ných rozpočtů – je ovšem smír nemožný.
Nadace Memento Lidice byla založena na jedné myšlence, a na jednom intuitiv­
ním tvrzení. Tou jedinou a nejdůležitější myšlenkou bylo smíření: mezi Čechy
a Němci, mezi různými politickými orientacemi, a konečně smíření mezi církve­
mi – jako prvním předpokladu těch dvou prve jmenovaných smíření. Tím intui­
tivním tvrzením je pocit, že v Lidicích, z důvodu mimořádných osudů této obce,
jsou všechny tyto tři dimenze smíru – a předpoklady k „obrácení“ zúčastněných
konfliktních – chcete-li „dlouhodobě rozvedených“ – stran obsaženy více než
kdekoliv jinde v Čechách. Tato myšlenka smíření, a tento intuitivní pocit potom
činí tento náš seminář zvláště příhodný pro rozhovory o budoucnosti sociálně
tržního hospodářství.
– 10 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Odkazy a zdroje
Albert Michel: Capitalisme contre capitalisme, 1991 (angl. Capitalism against Capitalism,
London, Whurr Pu. Ltd,1993
Blüm, N.: Gerechtigkeit. Eine Kritik des Homo oeconomicus. Herder, Freiburg 2006
(český překlad Pavel Nohel: Spravedlnost. Kritika homo oeconomicus).
Europe's Social Reality. A Consultation Paper from the Bureau of European Policy Advi­
sers. EC, Brussels 2006.
Franke, S. F. – Gregosz, D.: Sociálně tržní hospodářství – co to znamená? („Soziale
Marktwirtschaft–Was heisst das konkret?“) Konrad Adenauer Stiftung, orig. Berlin,
­český překlad Praha, březen 2013.
Gennip, J. van,: Capitalism and Inequality. The failure of the free market as a challenge
for the Rhineland model. Socires, Oostende, 5.th European Social Weeks, January
23–25, 2014
Hasse, R. – Schneider, H. – Weigelt, K.: Lexikon sociálně–tržního hospodářství. Konrad
Adenauer Stiftung, Praha 2008. (Překlad z 2. německého vydání).
Hauser, M.: Kapitalismus a sociální stát. Socialistický kruh, Praha 2007.
Hobsbawm, E.: The Future of the State. Oxford, Institute of Social Studies, Development
and Change, 27, 1996, pp. 267–278.
Höffner, J.: Economic Systems and Economic Ethics. Ordo socialis No. 1/1987
Malý, R.: Realizované řešení eurovize, makroekonomický vývoj v EU a demontáž evrop­
ského sociálního státu. Scientia et Societas, 4/2013
Martinek, C.: Cesta k solidaritě. Nástin sociálního učení církve. Trinitas, 1998
Marx, R.: Kapitál. Plaidoyer pro člověka. Academia, Praha 2013
Mlčoch, L.: Czech Privatization: A Criticism of MIsunderstood Liberalism (Keynote
Address at the 10th Annual Conference of European Business Ethics Network)
Journal of Business Ethics, 17, 1998, p. 951–959.
Mlčoch, L.: La tentazione di „raggiungere“ un'economia felice (originally „Solidarity–
Based Development). NUNTIUM no. 31/32, XI, 1–2/2007,pp. 147–151.
Mlčoch, L.: Social well – being needs a glimpse of the transcendent dimension: Back
from „prosperity's gospel to the gospel. In: Solidarity, the Challenge for Europe.
Acta of the 1st Catholic Social Days for Europe, Gdansk, 8–11 October 2009.
Mlčoch, L.: Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot. Karolinum, Praha 2014
Pokoj a dobro. List k sociálním otázkám v České republice. ČBK, Praha 17. 11. 2000
Rauscher, A.: Soukromé vlastnictví ve službách pracujícího člověka. Ordo socialis 28/,
ČKA, Praha 1995.
Sabourin, L. et all: The Social Dimensions of Globalisation, PASS, Miscellanea 2, Vatican
City 2000.
Spieker, M.: Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství, ČKA, Praha 1996
(český překlad z německých originálů Katholische Soziallehre und soziale Marktwirt­
schaft, Gewinn und Gemeinwohl, Zivilisation der Solidarität).
Spieker, M.: Sociální stát a jeho krize, ČKA, Praha 1996 (český překlad z německých origi­
nálů Sozialstaat, Menschenbild und Sozialstaat, Die soziale Dimension Europas, Der
ruinöse Sozialstaat).
– 11 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Sociální stát Německo – světlo a stíny
Doc. Dr. Arnold Knigge (Universität Bremen)
I.
Po skončení druhé světové války vznikly v Německu dva samostatné státy –
Spolková republika Německo a Německá demokratická republika (NDR). Ve
spolkové republice byl ustaven demokratický pořádek se základními indivi­
duálními právy a zásadami právního státu, jakož i zavedeno sociálně tržní hos­
podářství. V NDR byla nastolena vláda jedné strany – SED (Sozialistische
Einheits­partei Deutschlands) a ekonomika byla – podobně jako v ostatních stře­
doevropských a východoevropských státech – organizována jako plánované hos­
podářství. Také z hlediska sociální politiky se ubíraly oba německé státy rozdíl­
nými cestami: Spolková republika zakotvila ve své ústavě princip sociálního
státu, vybudovala systém sociálního zabezpečení ve stáří, nemoci a nezaměstna­
nosti a postavila svět práce na sociálním partnerství. NDR se definovala jako
dělnicko–rolnický stát s komplexním státním základním pojištěním a péčí a po­
stavila svět práce na kolektivním a státem řízeném systému a jeho strukturách.
Při sjednocení obou německých států v roce 1989 byly hospodářské a sociálně
politické principy spolkové republiky zcela převažujícím způsobem přeneseny
i do oblasti bývalé NDR. První roky po německém znovusjednocení byly léty ob­
tížných hospodářských a sociálních změn. Početné podniky v bývalé NDR se
zhroutily. Registrovaná nezaměstnanost skokově stoupla a náklady na němec­
kou jednotu doslova explodovaly.
Mezitím bylo dosaženo důležitého a hmatatelného hospodářského a sociálního
sblížení dříve samostatných německých států. Ale všechny dosud dosažené výsled­
ky nelze přeceňovat. Proces vnitřního hospodářského a sociálního sjednocování
Německa není ještě ukončen. Nezaměstnanost v nových německých zemích je
vyšší než v oblasti staré spolkové republiky. Mzdy a důchody jsou stále ještě roz­
dílné. Stejných životních podmínek na Východě a Západě stále ještě není dosa­
ženo.
V mezinárodním srovnání je považováno Německo za hospodářsky silnou a soci­
álně úspěšnou zemi. Toto hodnocení je zajisté v mnoha bodech oprávněné.
­Německé hospodářství se po finanční krizi na trhu 2008/9 pozitivně zotavilo.
Německý export prožívá celosvětově boom. A ze sociálního a společenského hle­
– 12 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
diska dosahuje Německo vysoké úrovně prosperity. Ale tento pozitivní pohled
je jen jednou stranou německé mince. Druhá strana ukazuje nevyřešené sociální
problémy vnitřní jednoty Východu a Západu, chudoby, zaměstnanosti, jakož
i demografického vývoje našeho obyvatelstva. Podíváme-li se na tyto problémy
v mezinárodním srovnání s ostatními vysoce rozvinutými průmyslovými zeměmi,
není rozhodně Německo primusem. Německo je tedy zemí, která na vysoké
hospodářské a sociální úrovni musí bojovat s vážnými problémy a výzvami, tedy
zemí s mnohým světlem, ale také s mnoha stíny.
Pro lepší objasnění se budu dále věnovat otázce, jak lze charakterizovat němec­
ký sociální stát. Návazně pak jaké jsou současné problémy německého sociální­
ho státu a pak jaké požadavky bude muset zvládnout v budoucnosti. V závěru se
pokusím shrnout zkušenosti z vývoje německého sociálního státu, které mohou
být zajímavé i pro vývoj v jiných zemích.
II.
Především tedy k otázce, co je charakteristické pro německý sociální stát. Za pr­
vé je třeba odkázat na to, že sociální stát je v Německu zakotven v ústavě. Spo­
čívá ne na libovůli politiků, ale zavazuje je k sociálně spravedlivému jednání.
V této souvislosti je důležité, že dodržování této ústavní povinnosti je kontrolo­
vatelné nejvyšším spolkovým orgánem – Spolkovým ústavním soudem. Zkuše­
nosti posledních desetiletí ukázaly, že tato možnost má velký praktický význam.
Opakovaně dochází ke směrodatným rozsudkům nejvyšších strážců ústavy k zá­
kladním otázkám, třeba k ochraně vlastnictví, k placení příspěvků na důchodové
pojištění nebo k státní rodinné politice.
Princip sociálního státu například politice zakazuje aby v Německu historicky
vytvořený systém sociálního pojištění ve stáří a nemoci, při úrazu nebo neza­
městnanosti byl zcela zrušen a nahrazen státním pečovatelským systémem. Tím
přicházím ke druhé zvláštnosti německého sociálního státu – k sociálnímu pojiš­
tění. Od osmdesátých let 19. století existuje v Německu zákonné pojištění proti
velkým životním rizikům – nemoci a pracovnímu úrazu, jakož i pro stáří. Te­hdej­
ší říšský kancléř Bismarck zavedl toto, pro 19. století pokrokové, so­ciální po­
jištění, aby sociálně kompenzoval současně přijatý zákon o zákazu ­Sociální
­demokracie. Tento postup byl pojmenován metodou cukru a biče.
Povinné sociální pojištění je dnes velmi důležitým základním kamenem ně­
meckého sociálního státu. V roce 1927 k již zavedeným pojistným oblastem
důchodového, nemocenského a úrazového pojištění přibylo pojištění proti
– 13 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
­ ezaměstnanosti. A roku 1995 také ještě zákonné pojištění na dlouhodobou
n
péči. Všechny oblasti sociálního pojištění jsou v podstatě vybudovány a dále
se rozvíjejí. Tento systém dnes poskytuje zcela převažující většině obyvatel­
stva rozsáhlou a zčásti jedinou ochranu ve stáří, při invaliditě, nemoci a po­
skytování péče, při úrazech na pracovišti nebo na cestě do práce a z práce,
jakož i v nezaměstnanosti.
Pro všechny oblasti platí princip samosprávy příslušných pojišťovacích institucí.
To znamená, že realizace a financování je v zásadě úlohou pojištěnců a jejich
­zaměstnavatelů, kteří financují sociální pojištění svými příspěvky. Stát je odpo­
vědný za právní rámec a – pokud plní obecné společensko–politické úkoly so­
ciálního zabezpečení – také za jejich financování. Jinak se omezuje na právní
dohled nad samosprávným pojištěním.
Pro německý sociální stát je také příznačné, že stát – kromě zákonného sociál­
ního pojištění – realizuje na všech třech úrovních (spolkové, zemské a obecní)
aktivní sociální a pracovní politiku. To platí obzvláště o službách rodinám (např.
přídavky na děti, péče o předškolní zařízení, podpora vzdělávání) a potřebným
(např. základní pojištění pro stáří a při dlouhodobé nezaměstnanosti). Platí to
stejným způsobem pro oblast práce, zaměstnávání a organizace práce (např.
pracovní právo, kolektivní vyjednávání, podnikový statut, spoluúčast, ochrana
práce) a také pro zdravotní péči zabezpečovanou lékaři, lékárníky, nemocnicemi
aj. Všechny tyto součásti německého sociálního státu prošly v posledních deseti­
letích významnými změnami a jsou – v různé intenzitě – opakovaně předmětem
politických reformních procesů.
Vcelku váže německý sociální stát velmi významnou část ekonomické hodnoty
Německa. Jen v roce 2011 bylo v Německu vynaloženo 798 miliard Euro na so­
ciální služby. To je 31 % hrubého domácího produktu. Jinými slovy: Téměř kaž­
dé třetí Euro bylo vydáno na sociální služby.
Charakteristiku německého sociálního státu lze vyčíst nejen z jeho vývoje
a z různých oblastí jeho služeb. Příznačné jsou též učité základní principy a prv­
ky, které vývoj sociálního státu formovaly a také jej budou do značné míry for­
movat v budoucnu. Zvláště je třeba zdůraznit jakým způsobem se sociální stát
financuje. V zásadě platí: Sociální pojištění se financuje z příspěvků z mezd po­
jištěných pracovnic a pracovníků a z příspěvků jejich zaměstnavatelů – převážně
rovným dílem. Stát poskytuje dotace, pokud se vyplácejí služby nepojištěným
nebo z různých společenskopolitických důvodů, třeba u důchodového pojištění
v nepříspěvkových dobách vzdělávání nebo u od příspěvků osvobozené rodinné
– 14 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
pomoci v nemocenském pojištění. Financování služeb sociálního státu mimo so­
ciální pojištění je výlučně věcí státu – tedy spolkové republiky, zemí nebo ob­
cí. Ohraničení obou okruhů financování není vždy v praxi zcela jednoduché
a často je také předmětem politických sporů, ale zůstává uznávaným princi­
pem.
Další charakteristikou německého sociálního státu je uplatňování zásady subsi­
diarity. To znamená, že má stát na všech úrovních konat jen to, co občanská
společnost svými rozličnými organizacemi a iniciativami v oblasti sociálních úko­
lů a problémů sama neřeší nebo nemůže řešit. Aktivity církví a charitativních or­
ganizací mají při regulování sociálních otázek přednost před státními aktivita­
mi. Totéž platí v životě práce. Odbory a zaměstnavatelé mají ústavněprávně
zabezpečeno kolektivní vyjednávání pro regulování pracovních podmínek, třeba
mezd a pracovní doby. Stát se musí v obou případech držet zpět a smí zasaho­
vat nebo působit jen tehdy, když se úkoly a problémy nemohou řešit nebo do­
statečně řešit občanskospolečensky nebo v rámci kolektivního vyjednávání.
Další zvláštnost německého sociálního státu spočívá ve federální struktuře Spol­
kové republiky Německo. Hlavním aktérem německé sociální a pracovní politiky
je zajisté spolková republika se spolkovou vládou a spolkovým parlamentem. Ale
vedle toho mají v tomto sektoru své vlastní pravomoci také země a obce. Obzvláš­
tě obce hrají při plnění státních sociálních zákonů, třeba v dětských předškolních
zařízeních nebo u základního sociálního zabezpečení potřebných, důležitou roli.
Tyto vedle sebe se nacházející rozličné státní instance vedou opakovaně k problé­
mům vymezení hranic ve vazbě na obsah politické odpovědnosti a na financování
služeb sociálního státu.
III.
Měl bych krátce vysvětlit současné problémy německého sociálního státu. Dále se
chci k tomu přiblížit. Největším problémem je momentálně stávající a dále se zvy­
šující chudoba v naší zemi. Jako chudoba se podle kriterií EU označuje a statistic­
ky definuje stav, kdy jsou čisté příjmy konkrétní domácnosti nižší než 60 procent
průměrného příjmu všech domácností. Dodatkově se za měřítko sociálního vylou­
čení považuje skutečnost kdy si lidé nemohou dovolit základní potřeby, jako vytá­
pění bytu nebo pračku. Podle takto pojaté statistiky EU se Německo nenachází
s podílem chudoby 19,6 % na špici EU – tam jsou Bulharsko a Rumunsko s podí­
lem přes 40 %; mimochodem Česko leží na 15,4 %. Ale pro bohatou a vysoce
rozvinutou průmyslovou zemi jako je Německo je tento podíl chudoby nicméně
alarmující. Zvláště dramatický je rozsah dětské chudoby: V několika regionech
– 15 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Německa, také v mé mateřské zemi Brémách, činí tento podíl přes 30 %. Jinými
slovy: Pomalu každé třetí dítě tam žije v příjmově chudé domácnosti.
Zvláště postiženými chudobou jsou osamělí rodiče, většinou ženy, vychovávají­
cí malé děti, dlouhodobě nezaměstnaní a také určitá část starších lidí s malými
důchody. Aktuálně potřebnou politikou v Německu je situaci těchto lidí zlepšit.
Odpovědí na to jsou vyšší sociální dávky. Pro trvale udržitelný stav je však nut­
no zvyšovat úsilí na trhu práce a ve vzdělávání, ale také v péči o předškolní zaří­
zení a v zajištění ve stáří. Potřebujeme celý souhrn opatření proti chudobě
a zvláště proti dětské chudobě. Podle mého názoru je přitom třeba přednostně
pomoci rodičům – samoživitelům s malými dětmi, kteří jsou obzvláště postiženi
nezaměstnaností. Ti potřebují pracovní místa, aby mohli své životní podmínky
a své děti zabezpečit. K tomu potřebují současně více pečovatelských a podpůr­
ných programů pro své děti, v jeslích, mateřských školách a celodenních ško­
lách, a v mnoha případech také cenově dostupné bydlení.
V této souvislosti je důležité, aby se nabízelo více práce, z níž by mohli příjemci prá­
ce a jejich rodiny žít. Bohužel však tomu tak v mnoha případech není. V některých
hospodářských odvětvích, např. v kadeřnictví, v bezpečnostních službách a v pohos­
tinství, jsou v Německu mzdy tak nízké, že pro zabezpečení existenčního minima je
nezbytné zvýšení státních dávek. K tomu přistupuje to, že v Německu v posledních
desetiletích zřetelně přibývají tzv. nejistá zaměstnání, jako je dočasný pracovní po­
měr. Také toto přináší postiženým mnohostranné fatální důsledky a vznik chudoby
ještě více podporuje. Konec konců se zdá, že se v Německu pomalu začíná přehod­
nocovat: Ještě v tomto roce se dočkáme přijetí ­nového zákona o minimální mzdě
ve výši 8,50 Euro za hodinu. A doufejme, že příslušné soudy budou také brzy vy­
vozovat zákonné důsledky ze zneužívání smluv na dočasný pracovní poměr.
Dlouhodobou nezaměstnaností, tedy těch, jež jsou bez práce déle než rok, je
v Německu postiženo více než 1 milion osob. Okolo 300 tisíc z nich je již bez
práce déle než tři roky. Právě opětné začlenění těchto osob do zaměstnání je
dnes zvláštní výzvou. Jak však pokračuje hospodářský a technický rozvoj, odpa­
dá v posledních desetiletích velmi mnoho jednoduchých činností. Tato pracovní
místa, která již nejsou nadále k dispozici, byla v minulosti využívána pro zaměst­
návání osob bez odborné kvalifikace a osob se zdravotními omezeními. Opatře­
ními politiky trhu práce, jako jsou další vzdělávání a přeškolování, jakož i mzdo­
vé dotace pro zaměstnavatele, pokouší se pojištění proti nezaměstnanosti
a základní pojištění proti dlouhodobé nezaměstnanosti vytvořit cestu k profesní­
mu začlenění těchto osob. Ale úspěšnost je u nezaměstnaných po dlouhém pře­
– 16 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
rušení zaměstnání spíše skromná. Na základě hospodářského rozvoje vykazuje
nyní Německo s asi 42 miliony zaměstnanců nejvyšší stav zaměstnanosti. Ale
dlouhodobě nezaměstnané tento pozitivní vývoj v podstatě míjí.
Uvedené problémy, jako chudoba a dlouhodobá nezaměstnanost, nejsou v Ně­
mecku rozprostřeny celoplošně. Koncentrují se velmi silně ve velkoměstech
a v regionech, které bojují již léta a částečně desetiletí s hospodářským propadem
a strukturální krizí. Příkladem toho je moje mateřská země Brémy, kde došlo od
sedmdesátých let minulého století nejprve ke zlomu v rybím hospodářství, potom
bylo nutno překonat krizi v loděnicích a nakonec došlo ke ztrátě mnoha pracov­
ních míst a velké kupní síly v důsledku odchodu zde dlouhodobě ubytovaných
amerických vojáků. Brémy podnikly velké úsilí pro získání nových pracovních
míst, např. v oblasti služeb, v turismu, v letecké a pozemní dopravě a ve vědě. Ale
mnohé problémy tím ještě nebyly vyřešeny. Podobné a částečně ještě závažnější
zkušenosti získaly nové spolkové země po znovusjednocení v roce 1989. Hospo­
dářství NDR nebylo schopno obstát v soutěži a zhroutilo se. Musela být vytvoře­
na nová průmyslová odvětví a nová pracovní místa. Totéž platilo pro chátrající
infrastrukturu, která musela být velkým úsilím a vynaložením mnoha peněz nově
vybudována. Také tento proces potřebuje čas a není ještě – přes nesporné výsled­
ky – nadále uzavřen.
IV.
Tím přicházím k problémům, s nimiž si má německý sociální stát v budoucnu
poradit. Jde v podstatě o demografický vývoj s jeho dopady na systémy sociální­
ho pojištění, zaměstnanosti a vzdělávání, jakož i sociálního zajištění ve stáří
a budoucnosti sociální péče.
Nejprve k demografickému vývoji. Obyvatelstvo se v Německu v posledních de­
setiletích dramaticky změnilo. Od poloviny šedesátých let minulého století se
v Německu rodilo stále méně dětí. Porodnost je nyní okolo 1,4 porodu na jednu
ženu v plodném věku. Současně na základě pokroku mediciny a zdravější stravy
stále stoupá průměrný věk dožití. Důsledky obou těchto vývojových tendencí
jsou pomalu, ale stále zřetelněji pociťovány. Počet a podíl starších lidí v obyva­
telstvu zřetelně vzrůstá. Počet a podíl mladších lidí v obyvatelstvu zře­telně klesá.
Tento vývoj má vážné důsledky na financování našeho sociálního zabezpečení.
Méně dětí znamená časem méně zaměstnanců, a tím i méně plátců příspěvků na
důchodové, nemocenské a další sociální pojištění. Více starších ­lidí znamená na­
proti tomu více příjemců důchodů, větší náklady ve zdravotnictví a vyšší potřebu
sociální péče.
– 17 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
O nezbytných politických důsledcích se v Německu již mnoho let diskutuje. Ale do­
sud přijatá opatření jsou nanejvýš prvními kroky k zvládnutí demografické ­výzvy.
V budoucnu musíme udělat podstatně více, aby systémy sociálního zabezpečení
demografické změny zvládly. Zadruhé musíme výrazně posílit při­stěhovalectví
zahraničních pracovníků. A budeme se muset vypořádat s před­vídatelnými dů­
sledky na systémy zdravotnictví a sociální péče větší prevencí a novými formami
péče. Mnoho času nám na to nezbývá. Již nyní jsou demografické stopy v ma­
teřských školách, ve školách a na pracovním trhu nepřehlédnutelné.
Na trhu práce máme stále více co dělat s nedostatkem kvalifikovaných pracov­
ních sil. Stále více odvětví si stěžuje, že nenacházejí nezbytné pracovní síly a že
jim chybí dorost pro profesní vzdělávání v poptávaných povoláních. Vysoce roz­
vinutá země služeb a průmyslu jako Německo si nemůže dlouhodobě takový ne­
dostatek odborných sil dovolit, aniž by došlo k poklesu růstu a prosperity. Zde je
vedle již dříve jmenovaného přistěhovatelství nezbytné nové úsilí k zlepšení
a zvýšení vzdělání a kvalifikace, jakož i podmínek ke zlepšení kompatibility rodi­
ny a povolání. A to od raného dětského vzdělávání v mateřských školách až po
další vzdělávání a přeškolování nezaměstnaných, jakož i rodičovskou dovolenou
a lepší péči o malé děti v jeslích a v celodenních školách.
K tomuto tématu patří také otázka délky pracovního života, resp. konkrétněji
otázka věkové hranice důchodového pojištění ve stáří. Po desetiletí byl stan­
dardní věk odchodu do důchodu 65 let. V současnosti tato hranice postupně
stoupá do roku 2029 na 67 let. Je otázka, jak dlouho zůstane tato hranice – při
dále stoupajícím průměrným věkem dožití. V politické diskusi se již tato otázka
objevila. U obyvatelstva se ale stále setkává s rozhodným odmítnutím. V proti­
kladu k tomu je mezitím zřetelně jinak než před 20 léty nahlíženo na téma za­
městnávání starších lidí. Tehdy docházelo ještě k pobídkám k předčasnému
ukončení pracovního života, např. k odchodu do předčasného důchodu v 58 le­
tech. Dnes se stále více podniků snaží své starší pracovníky udržet v podniku co
nejdéle. Jsem si jist, že tento vývoj bude pokračovat.
Rovněž je jisté, že nás ze sociálního zabezpečení ve stáří bude v příštích deseti­
letích bolet hlava. Vedle demografických důsledků sociálního zabezpečení nově
vyvstane – neučiní-li se politická protiopatření – pro mnoho lidí téma chudoby
ve stáří. To souvisí s již patrnými změnami stavu důchodového systému, jako je
snížení úrovně důchodů a opuštění dřívějšího principu zabezpečení životního
standardu v zákonném důchodovém pojištění. Dále to souvisí také s trvajícím
stavem nezaměstnanosti, která pro mnoho lidí, zejména pro dlouhodobě neza­
městnané, zanechává přerušení v tvorbě důchodu. A k tomu přistupují problémy
– 18 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
na trhu práce s dočasnými pracovními poměry a s nízkými mzdami. Důsledkem
je, že zaměstnanci buď neplatí žádné důchodové pojištění nebo jen nízké pří­
spěvky, a proto se jim ve stáří vyplácejí jen malé důchody.
Také budoucnost pečovatelských služeb se bude v příštích desetiletích nově
­vyvíjet. Již dnes je 2,4 milionu lidí v Německu považováno za potřebných této
péče. Podle prognóz spolkové vlády se tento počet do roku 2030 zvýší na 3 až
3,4 milionu. Proto zde vyvstanou výrazně vyšší náklady. Kromě těchto finanč­
ních důsledků stává se také organizace sociální péče velkým problémem. Přede­
vším zde ale stojí otázka, zda jsou nějaké alternativy k dosavadním formám pé­
če, zejména k domům s pečovatelskými službami. V Německu chce většina lidí
být ve stáří v prostředí svého bydliště, a také pokud možno i při potřebě sociál­
ních služeb bydlet samostatně ve vlastním bytě. To předpokládá ale výrazně více
ambulantních sil při řešení každodenního života a trvalé péče. Protože stále více
lidí žije samo, a jejich rodiny o ně nebudou moci pečovat, potřebujeme pro ně
více a lepších sil a služeb v sousedství. Zde je velký úkol obcí postarat se o tyto
starší lidi, aby mohli až do vysokého stáří samostatně žít.
Pokud to není nebo nebude již dále možné, musí být dána k dispozici místa
v domovech a péče musí být zabezpečena v nich. Podíváme-li se na již dnes chy­
bějící pracovní síly v domovech, musíme se do budoucna obávat, že nastane
v Německu stav nouze. Proto se musí již dnes vzdělávat výrazně více těchto pro­
fesionálních sil. Ale bohužel se tak neděje v dostatečném rozsahu.
V.
Závěrem bych rád shrnul čtyři – zcela osobní – zkušenosti s německým sociál­
ním státem, které mohou být zajímavé i pro vývoj v jiných zemích. Začnu se spí­
še svízelnými a částečně negativními zkušenostmi:
– Na sociální stát se stále ještě příliš nahlíží jako na jakýsi společenskopolitic­
ký opravný podnik. Často musí řešit nebo zachycovat problémy, jejichž příči­
na leží mimo sociální oblast. Jako příklad lze uvést deficit ve vytváření příle­
žitostí na trhu práce vedoucí k sociálním problémům nebo ekonomická
rozhodnutí v zájmu flexibility práce, která mohou vést k nejisté zaměstnava­
telnosti a v konečném důsledku k závislosti na státních dávkách. Proto není
dobře, mají-li být ­sociální účinky závislé na politických, ale také soukromých
ekonomických rozhodnutích.
– Druhá také spíše svízelná zkušenost z Německa: Demografický vývoj a je­
ho důsledky pro sociální zajišťovací systémy jsou známy desítky let. Poli­ticky
– 19 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
se o nich debatuje, řekl bych příliš dlouho, aniž by z toho byly vyvozeny
nezbytné konsekvence. Nyní hrozí, že se bude jednat pod tlakem a že tak­
to budou učiněny i první kroky. Ale obyvatelstvo je na to ne­dostatečně
připraveno, především na již schválené změny, které jsou již na cestě, ja­
ko je zvýšení věkové hranice pro důchod z 65 na 67 let. A tak nyní při­
jatá opatření a další ještě očekávaná vypadají značně drasticky, na rozdíl
od toho, kdyby byla včas připravena a vysvětlena jako nezbytná. Z toho
vyplývá: Nezbytné úpravy vyplývající ze změn ve struktuře obyvatelstva
musí být včas starostlivě připraveny a projednány, a také včas realizovány.
– Třetí, pozitivní zkušenost se sociálním státem Německo: Sociální pojištění zde
je a zůstane i přes všechny aktuální problémy a nedostatky velmi důležitým zá­
kladním kamenem. Jeho nejdůležitější strukturní prvky, příspěvkové financo­
vání a samospráva, budou zachovány jako stabilní základna sociálního zajiš­
tění v Německu, s vysokou akceptovaností v obyvatelstvu. Když říšský kancléř
Bismarck zákonné pojištění nechtěl již koncem 19. století zavést, muselo se
urychleně zavést dnes.
– Konečně moje poslední, a také pozitivní, zkušenost: Na základě požadavku so­
ciálního státu je v německé ústavě státní odpovědnost za sociální spravedlnost
a pořádek na trhu práce zcela nekontroverzní. To je dobře a musí to také tak
zůstat. Zrovna tak je důležité, že tato odpovědnost státu není nahrazována
vlastní iniciativou a odpovědností občanské společnosti nebo sociálních part­
nerů s jejich kolektivním vyjednáváním. Sociální stát má své oprávnění jen
tehdy, když občanky a občané, jejich rodiny a jejich občanské iniciativy a or­
ganizace, jakož i sociální partneři jsou od státních aktivit odděleni a jejich ak­
tivity mají dostatečný prostor pro vlastní rozvoj.
– 20 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Sociální trh ve Velké Británii?
Ing. Luděk Rychetník, CSc. (Reading University)
Úvodem: nedávná kontroverze
V dubnu, v době, kdy jsem psal tento příspěvek, britský premiér David Cameron
čelil veřejným výtkám jak ze strany anglikánské církve, Metodistů a Kvakerů,
tak i katolického kardinála Vincenta Nicholse. Vytýkali mu, že vláda svými
úspornými opatřeními „protrhla sociální záchranou síť „ a lidé hledají záchranu
v dobročinných „potravinových bankách“ (FT Editorial 2014; Helen Warrell,
Jim Pickard 2014; Catherine Pepinster 2014).
Výtky náboženských představitelů a následná debata v mediích premiéra poli­
ticky poškodila a musela se ho i osobně dotknout, zvláště proto, že Cameron je
aktivní anglikán, ve svých projevech oceňuje význam křesťanství a několikráte
Británii charakterizoval jako „křesťanskou zemi“. Naposledy tak učinil letos
před Velikonocemi v článku pro Religious Times (David Cameron 2014). Tím
však opět vyvolal nesouhlas a protesty. Skupina 55 veřejně známých osobností,
uveřejnila v novinách dopis, v němž Camerona obvinila, že „podporuje odcizení
a rozdělení ve společnosti“ (Letter 2014; John Bingham 2014). Prvním pode­
psaným pod dopisem byl profesor Al–Khalili, fyzik a současný prezident více
než sto let staré Britské humanistické asociace, sdružení nenáboženských obča­
nů. Dopis charakterizoval jako výraz znepokojení nikoliv nad jedním premiéro­
vým článkem, nýbrž nad „zneklidňujícím trendem“ stále častějších prohlášení
politiků o „křesťanské Británii“. Naproti tomu představitelé hinduistů a musli­
mů se vyjádřili v tom smyslu, že také považují Británii za křesťanskou a že pro
jejich víry je dobrým domovem (BBC 2014, April 21).
Zmiňuji se o této epizodě veřejného života, protože dokumentuje význam křes­
ťanství v britské politice a zároveň kontrastuje s dlouhodobým osobitým přístu­
pen k evropskému křesťansko–demokratickému pojetí hospodářské politiky,
k sociálně tržnímu hospodářství.
I „znepokojení (Britské humanistické asociace) nad zneklidňujícím trendem“,
kdy politici jsou ochotni se čas od času zmínit o křesťanství, může mít určitou
oporu ve skutečnosti. Finanční a ekonomická krize v roce 2008 a následujících
letech narušila víru v seberegulující trh a ve všeobecnou blahodárnost silné­
ho autonomního finančního sektoru. Tato víra – jako základ neoliberalismu –
– 21 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
tvořila určitý společný ideový rámec a v posledních třech desetiletích integrovala
společnost. Politici se nyní mohou (instinktivně?) odvolávat na křesťanství, kte­
ré by, jako v minulosti, snad mohlo společnost opět sjednocovat. Prožíváme po
katastrofálních vlnách kvazi–náboženství, nacionalismu, komunismu a neolibe­
ralismu, návrat k náboženství?
Doktrína sociálně tržního hospodářství, ve smyslu celkové orientace hospodář­
ské politiky, měla v Britanii dva starty – a oba neúspěšné.
První start
V letech 1970–74 vládla konzervativní strana v čele s Edwardem Heathem. Jeho
vláda nastoupila s liberálním ekonomickým programem úsporného státu. Chtěla
jím léčit dlouhodobé neduhy britského hospodářství: inflaci, schodkový rozpočet
a státní podporu velkým ztrátovým firmám (lame ducks – Rolls–Royce, skotský
loďařský konglomerát Upper Clyde), relativně pomalý hospodářský růst. Ale
stávka horníků v zimě 1971/72 a následná energetická krize a růst nezaměstna­
nosti přiměly vládu ke změně kurzu. Horníkům ustoupila, lame ducks zachráni­
la finančními injekcemi, znovu zavedla státní příjmovou politiku a regulaci za­
městnaneckých vztahů. V roce 1973, v souvislosti s arabsko–izraelskou válkou
a naftovým embargem, jednorázově vzrostly ceny nafty čtyřikrát. Inflace se blíži­
la 10 % a rostla (vrcholu 24 % dosáhla v roce 1976). Vláda vypsala volby na
únor 1974 a žádala od voličů mandát pro tvrdou politiku vůči odborům. Volby
ale vyhráli labouristé, byť s malou většinou; bylo však zřejmé, že voliči se nepo­
stavili proti stávkujícím horníkům v krizové zimě. V nových volbách na podzim
labouristé vyhráli opět, tentokrát již s přesvědčivou většinou.
V Konzervativní straně dvojí volební prohra vyvolala ideový spor a boj o další
­politické směřování. Přes odpor Edwarda Heathe Sir Keith Joseph založil v roce
1974 Center for Policy Studies (CPS), think tank, jehož prvním úkolem bylo
analyzovat příčiny neúspěchu původní liberální politiky Heathovy vlády a příčiny
dvojí volební porážky. S think tankem spolupracovali Friedrich Hayek, Michael
Oakeshott a další konzervativní liberálně smýšlející intelektuálové. CPS vydal
v následujícím roce krátký desetistránkový esej Why Britain needs a social market economy („Proč Británie potřebuje sociálně tržní hospodářství“), v níž se po­
prvé a nejvýrazněji přihlásil k myšlence sociálního trhu. Definoval ho jako „spo­
lečensky odpovědné tržní hospodářství“. Sociálně tržní ekonomiku před­stavil
jako opak „socialistické“ poválečné politiky labouristů i konzervativců, a Heatho­
vy politiky po změně kurzu (U–turn, obratu do protisměru) v roce 1972. Vlivní
– 22 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
členové Konzervativní strany ale chápali „sociálně tržní hospo­dářství“ jako „ně­
mecký dovoz“ a hleděli na ně s podezíravostí. CPS slovo „sociálně“ brzy vypustil
a „tržní hospodářství“ tak zůstalo bez přívlastků. Sama ­Margaret Thatcherová
později ve své knize (1993) západoněmecký model odsoudila jako „druh korpo­
rativistického, vysoce kolektivizovaného ekonomického systému, založeného na
konsensu. Trpí strnulostí, nepružností, která zvyšuje náklady a spoléhá na ger­
mánskou pracovní disciplinu“. Heslo „sociálního trhu“ nikdy nepoužila. „Kor­
porativismus a konsensus“ byly dvě charakteristiky, pro které liberální křídlo
konzervativců odmítlo sociální trh a pro ně se tato doktrína nemohla – na rozdíl
od Západního Německa – stát celkovou orientací britské hospodářské politiky.
V květnu 1974 Keith Joseph vyzval Margaret Thatcherovou, aby se stala místo­
předsedkyní Centra, což ona přijala, ač stále zachovávala loajalitu vůči předse­
dovi strany a svému ministerskému předsedovi, Heathovi (v jehož stínové vládě
byla ministryní). V prostředí think tanku si tříbila své neoliberální názory,
k nimž však instinktivně směřovala již dříve.
V odpovědi na dvojí volební prohru, a opět proti vůli Edwarda Heathe, konzer­
vativci vyvolali volby nového předsedy, který by měl Heathe nahradit. Shodou
různých osobních okolností, řada možných protikandidátů se vzdala kandidatu­
ry; na výzvu Keith Josepha ji přijala Margaret Thatcherová. Během své volební
kampaně mezi poslanci a členy strany hlásala svou neoliberální vizi nového kon­
zervatismu s přesvědčivostí a elánem, který zklamaným členům nabídl naději. Ve
druhém kole voleb v únoru 1975 přesvědčivě zvítězila.
Druhý start
Ve druhé polovině sedmdesátých let, po vítězství ve volbách v únoru a opět v říj­
nu 1974 vládli v Británii labouristé. Ministerským předsedou se opět (jako v le­
tech 1964–70) stal Harold Wilson. V roce 1976 jej vystřídal James Callaghan.
Ale ani oni nedokázali napravit chronické nedostatky ekonomiky. Stávky, infla­
ce, rozpočtový schodek přinutily ministra financí Denise Healeyho drasticky
omezit státní výdaje a požádat Mezinárodní Měnový Fond o půjčku. Tato krize
otřásla sebedůvěrou vlády a čelných státních úředníků. James Callaghan na stra­
nické konferenci v roce 1976 prohlásil, že „příliš dlouho (jsme) odkládali roz­
hodnutí o zásadních změnách ve společnosti a hospodářství ... útulný svět, kde
státní výdaje a rostoucí deficit zajišťovaly plnou zaměstnanost a snižování daní
skončil“. Mezi labouristy se začalo mluvit o „sociálním trhu“ ve smyslu němec­
kém i CPS.
– 23 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Ale zvyklosti a tradice poválečného welfare socialism, „socialistického státu bla­
hobytu“ se nepodařilo změnit. V zimě 1978/79 (winter of discontent) Britá­
nie prožívala nejhorší sérii stávek od doby generální stávky 1926. Nedostatky
energie a paliva ochromily školy a nemocnice, odpadky ležely na ulicích, mrtví
zůstávali nepohřbeni.
Zkušenost tří ministerských předsedů a dvou největších politických stran před­
stavovala Británii jako zemi, které „není možné (úspěšně) vládnout“ – ungovernable Britain. Ve veřejnosti připravovala přesvědčivé vítězství Margaret Tha­
tcherové ve volbách v květnu 1979. S liberálním programem a s výslovným cílem
„zkrotit odbory“ získala 60 parlamentních míst a pohodlnou parlamentní vět­
šinu 42 hlasů.
Druhý start doktríny sociálně tržního hospodářství je spjat se jménem Davida
Owena. Patřil mezi skupinu čtyř čelných labouristů (Gang of four), kteří byli
nespokojeni s krajně levicovým politickým směřováním Labouristické strany
a rozhodli se založit novou středo–levou Sociální demokracii, Social Democratic
Party (SPD), jako obdobu stejnojmenných kontinentálních stran. Stranu založili
v březnu 1981. David Owen se po řadu let zúčastňoval konferencí německé So­
ciální demokracie, kde se spřátelil s jejími čelnými členy a tyto styky hluboce
ovlivnily jeho představy. Další inspirací mu byl americký filosof John Rawls,
jmenovitě jeho teorie sociální spravedlnosti v liberálním kontextu. Na přednášce
na Strathclydeské Universitě v roce 1981 David Owen poprvé mluvil o sociálním
trhu. Pochvalně se vyslovil o dřívější iniciativě Keith Josepha, ale zdůraznil, že
jejich chápání se značně odlišují.
Zakladatelé SDP chtěli narušit tradiční britskou polarizovanou pravo–levou stra­
nickou strukturu, kde, podle jejich názoru, se oba póly příliš vzdálily od středu
a vyžívaly se v „nesmyslném konfliktu, dogmatismu, náhlých zvratech a zdůraz­
ňování třídních rozporů“ (SDP 1981). Owen a jeho skupina usilovali o více kon­
sensuální politiku. Jejich dalšími body byla decentralizace v průmyslu i ve společ­
nosti a důraz na rovnost. Jejich snaha změnit britskou politiku ale nebyla voličsky
úspěšná a SDP se v roce 1988 sloučila s Liberální stranou pod jménem Liberální
demokraté.
Britský konfrontační styl politiky
Tradiční způsob vedení soudních procesů ve Velké Británii je konfrontační,
­adversarial – na rozdíl od vyšetřovatelského, inquisitorial, přístupu v zemích
– 24 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
s tradicí římského práva. Podobně je konfrontační i styl politiky (adversarial
­politics). Opozice při něm vyhledává sporné body ve vládní politice a zdůrazňuje
svůj ­nesouhlas, spíše než by hledala konsensus. Zvláště v Anglii je konfrontační
styl hluboce zakořeněn: „politická kultura dolní sněmovny je konfrontační“, píše
Gillian Peele ve své vlivné učebnici (2004: 201) a srovnává ji s odlišným stylem
skotského parlamentu v Edinburghu a velšského shromáždění v Cardiffu; oba ty­
to sbory vždy usilovaly o konsensus a vytváří koaličí vlády. Pro významnou část
Konzervativní strany bylo vždy cizí hledání konsensu vyjednáváním, jaké je v ev­
ropské kontinentální politice běžné, právě tak jako evropské korporativistické
prvky. Domnívám se, že tento rys anglické politické kultury byl tím základním,
hlubokým kulturním důvodem pro to, že se nezdařily oba pokusy zavést „sociál­
ní trh“ jako určující princip hospodářské politiky. Owenova představa více kon­
sensuální politiky a sociálně tržního hospodářství však zůstává ideálem liberál­
ních levicových intelektuálních vrstev.
Konfrontačním stylem politiky ale nelze vysvětlit hospodářskou a politickou
krizi sedmdesátých let. Její kořeny byly hlouběji v třídní struktuře společnos­
ti, v konfrontaních zaměstnaneckých a třídních vztazích. V tom, co britská so­
ciologie označuje jako adversarial industrial relations. Jejich výrazem byl ne­
zodpovědný přístup odborů ke mzdové politice. Obavy z bojovnosti a síly
odborů pravidelně přiměly zaměstnavatele vyhovět jejich mzdovým požadav­
kům – a následně zvýšit ceny svých výrobků. Inflační kolo mezd a cen se
roztáčelo.
Ale ještě hlouběji ve společenském povědomí – zejména u rozsáhlé a rozhodující
střední třídy – byl vždy zakotven patriotismus a loajalita k monarchii a státu. Na
něj se úspěšně odvolala Margaret Thatcherová a dokázala – svým neoliberálním
přístupem – odvrátit hrozící katastrofu. V tom jí konfrontační politický styl po­
sloužil dobře.
Social Market Foundation
Po dvojím neúspěchu na úrovni politických stran uplatnit ideál sociálního trhu
v Británii se iniciativy ujala občanská společnost. Přívrženci Davida Owena a za­
niklé Sociálně demokratické strany v roce 1989 založili Social Market Foundation
(SMF) jako mezistranický think tank. Jeho cílem bylo a zůstává studovat a šířit po­
litiku založenou na státem regulovaném trhu. Slovy současné předsedkyně správní
rady je výchozí tezí think tanku, že „sociální spravedlnost je výsledkem dobře spra­
vované kapitalistické společnosti“ (Sieghart 2011). Výzkum a publikace think tan­
ku se zabývají zejména školstvím a výchovou, zdravotnictvím a zaměstnaností.
– 25 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
SMF se nevyhýbá styku s politiky: konzervativní ministerský předseda John Ma­
jor v něm přednášel v září 1994 na téma boje se zločinem. Labouristický minis­
terský předseda Gordon Brown v něm v květnu 2004 přednesl zásadní projev
„Moderní program pro blahobyt a sociální reformu“.
Strategií SMF je propracovat politiku pro specifické důležité oblasti života spo­
lečnosti a takto krok za krokem humanizovat kapitalistickou tržní ekonomiku.
V souvislosti s nedávnou krizí je dobrým příkladem studie o zaměstnanecké par­
ticipaci a vlastnictví z pera ředitele výzkumu SMF (Keohane 2013). Ukazuje, že
nedostatky současné převažující formy vlastnictví korporací – public limited
company – přispěly ke vzniku finanční krize a že pluralita vlastnických forem by
posílila odolnost ekonomiky vůči krizím. Doporučuje změny v daňové politice
a bankovnictví, které by zaměstnaneckou účast podpořily. Studii charakteristic­
ky podpořila nejznámější britská firma vlastněná „partnery“ – zaměstnanci,
John Lewis Partnership. V současnosti firmu vlastní 91 tisíc partnerů. Kupující
v jejích obchodech mohou vycítit vyšší zájem a péči, než je běžný (dobrý) stan­
dard a firma je dlouhodobě úspěšná.
Silnější hlas křesťanského sociálního učení
Zdá se, že kontroverze mezi představiteli církví a premiérem Cameronem, o níž
jsem psal v úvodu, signalizuje, že církve začínají klást zvýšený důraz na sociální
problematiku v duchu křesťanského sociálního učení. Katolický týdeník The
Tablet uveřejnil rozsáhlý rozhovor s nově jmenovaným kardinálem Vincentem
Nicholsem (Pepinster 2014), který vyznívá v tom smyslu, že své poslání vidí
v obhajobě zájmů chudých, zranitelných a vytlačovaných na okraj společnosti.
Redakční úvodník to vyjádřil titulkem „Nichols‘ option for the poor“ (Nicholsova
přednostní péče o chudé, Tablet Editorial 2014). Může to vyvolat konfrontace se
světskou mocí, jak v úvodu zmíněná dubnová kontroverze ukazuje, ale existují
také známky, že společnost je ochotna přijmout hlas církví s otevřenou myslí
(FT Editorial 2014). Křesťanské církve spojují znalost s přímého styku s různý­
mi vrstvami společnosti, včetně té nejchudší, s propracovaným, intelek­tuálně
­bohatým sociálním učením. Tím je jejich hlas osobitý a nenahraditelný.
Závěrem
Tento koreferát popsal dva neúspěšné pokusy na úrovni politických stran
­programově uplatnit ideál sociálního trhu ve Velké Británii. Naproti tomu
– 26 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
s­ oukromá nadace SMF úspěšně plní omezenou, ale významnou roli zdroje no­
vých myšlenek a vlivného komentátora v problematice sociálního trhu. V soutěži
magazínu Prospect byla SMF jmenována Think tankem roku 2012. Ve zdůvod­
nění se říká, že SMF kombinovala intelektuální vybroušenost se schopností zís­
kat nejlepší odborníky pro své přednášky, veřejné diskuse a publikace. V ekono­
mických debatách poskytla neutrální intelektuální setkávací místo. Pokud dá ve
veřejné debatě častěji zaznívat hlasu církví – tj. jejich křesťanského sociálního
učení, význam činnosti SMF může jen zvýšit a posílit jejich kombinovaný vliv.
Závěrem pouze upozorním na novou knihu profesora Colina Crouche, Making
Capitalism Fit for Society. O sociálním trhu se nezmiňuje, ale jeho analýzy
a mnohé návrhy spadají do širšího okruhu sociálního trhu. Jeho ústřední polární
pojmová dvojice je podnětná pro zde probíranou problematiku: defensive and
assertive Social Democracy (obranná a průbojná Sociální demokracie). Asertivní,
průbojná vláda je taková, která má dostatečně silné přesvědčení a odhodlání
prosazovat společné dobro i proti mocným dílčím zájmům. Taková, která neu­
padne do zajetí kapitálu. Crouch navrhuje možné cesty a spojence.
Podle Smlouvy o Evropské unii bude EU usilovat o udržitelný rozvoj na základě
... sociálně tržní ekonomiky (EU 2012 Treaty, Hlava I, 3. 3. ). Naplnit tento cíl
bude zajisté vyžadovat jak asertivní průbojnou sociálně demokratickou vládu,
tak i intelektuální pomoc a politickou podporu ze strany SMF a církví.
Odkazy a zdroje
BBC 2014, April 21, „David Cameron Christianity claim backed by religious groups“
<<www. bbc. co. uk/news/uk–27105023>>
John Bingham 2014, „David Cameron is sowing sectarianism and division by insisting
that Britain is still a „Christian country“ an alliance of writers, scientists, philophers
and politicians has claimed“, FT 21 Apr
David Cameron 2014, „My faith in the Church of England“, Church Times, 16 Apr
Colin Crouch 2013, Making Capitalism Fit for Society. Polity
EU 2012 Treaty on EU Consolidated versions
FT Editorial 2014, „Britain‘s bishops deserve a hearing. Cameron‘s welfare reforms are
justified but there are flaws“, Financial Times, 21 Feb
Simon Jenkins 2006, Thatcher & Sons. A Revolution in Three Acts. Allen Lane
Keith Joseph 1975, Why Britain needs a social market economy, London: CPS
Nigel Keohane 2013, Mutually Assured Growth? Employee ownership and the UK eco­
nomy. Social Market Foundation, London
– 27 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Matthew Lakin 2009, „David Owen, New Labour and the Social Market Economy“,
­dissertation, University of Nottingham
Letter 2014, „David Cameron fosters division by calling Britain a ‚Christian country‘:
Most Britons are not Christians“, The Telegraph 21 Apr
Gillian Peele 2004, Governing the UK (4. vydání), Blackwell
Catherine Pepinster 2014, interviewing Vincent Nichols „Cardinal with a cause“, The Tab­
let 22 Feb
SDP 1981, „Twelve Tasks for Social Democrats“, programový dokument. 16 March. Cito­
váno podle Lakin 2009
Mary Ann Sieghart 2011, Markets in a State? The Social Market Foundation at 21. So­
cial Market Foundation, London
Manfred E. Streit, Michael Wohlgemuth 1997, The Market Economy and the State: Haye­
kian and ordoliberal conceptions. Max–Planck–Institut zur Erforschung von Wirt­
schaftssystemen
Tablet Editorial 2014, „Nichols‘ option for the poor“, The Tablet 22 Feb
Margaret Thatcher 1993: The Downing Street Years. HarperCollins
Helen Warrell, Jim Pickard 2014, „Clergy preach to Cameron on benefit reform“, Finan­
cial Times, 21 Feb
– 28 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Die soziale Marktwirtschaft – ein europäischer kon­
zeptioneller Ansatz für eine globale Vision des 21. Jahr­
hunderts
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. (Univerzita Karlova)
1. Kapitalismus mit und ohne Attribute
Vor 50 Jahren war ich in Prag Student der politischen Ökonomie, die auf Karl
Marx gründete – eine andere gab es nicht. Der Kapitalismus (im 2. Studien­
jahr) wurde uns als System in seiner imperialistischen Phase vorgestellt,
vorherbe­stimmt zur Niederlage im Wirtschaftskampf mit dem „Sozialismus“
(3. Studienjahr). Realität und Ideologie wichen deutlich voneinander ab. Nach
einem Witz aus dieser Zeit stand der Kapitalismus am Abgrund und schaute
nach ­unten – auf den Sozialismus, der schon am Boden lag. Bereits als Absol­
vent ­habe ich nach der Niederschlagung des Prager Frühlings das Ende der
Hoffnung auf Reformen erlebt – auf einen Sozialismus mit menschlichem Ant­
litz. Während der zwanzigjährigen Phase der Normalisierung konnten wir die
„soziale Marktwirt­schaft“ im benachbarten Deutschland und Österreich nur
über Grenzzäune beobachten. Doch auch dieser eingeschränkte Blick reichte
laut ­Dozent Ota Turek für eine „Beteiligung der Ökonomie am Fall des Kommu­
nismus“. Die soziale Marktwirtschaft schien nicht nur ökonomisch effektiver
und so am ­Ende auch sozial empfindsamer zu sein als der deklarierte Sozialis­
mus, der sich bemühte, Kapital und Privateigentum mit den Wurzeln auszu­
reißen, sondern sie war auch.
Nach 1989 war es endlich möglich zu studieren, wie die ideologischen Grund­
lagen der sozialen Marktwirtschaft bei unseren südlichen und westlichen Nac­
hbarn aussehen, und nun war auch die Freiheit da, die Gesellschaft und die
Wirtschaft nach diesen bewährten Mustern umzuwandeln. Die Ideologen und
hernach die Steuermänner der tschechischen Transformation nahmen ein über­
raschendes Manöver vor: zunächst sprach man gar nicht von der Notwendi­
gkeit den Sozialismus zu verlassen. Dann erschien eine dichotomische Konze­
ption – „von einem Extrem ins andere“: wir wollen einen Kapitalismus ohne
Attribute“! Die soziale Marktwirtschaft wurde in Tschechien von den Anführern
der politischen „Rechten“ als „dritter Weg, der in die dritte Welt führt“ be­
– 29 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
zeichnet. Meine Generation spaltete sich auf. Ich gehörte zu denen, die sich der
„Theorie“ widmeten, die Mehrheit ging in die Politik, also in die „Praxis“. In
den ­Vorlesungen des Kurses komperativer ökonomischer Systeme sprach ich
­meine Verwunderung darüber aus, wie es möglich sein kann, die deutsche
­Marktwirtschaft und den „realen Sozialismus“ in „einen Topf zu werfen“, als
gäbe es keinen Unterschied zwischen der BRD und der DDR! (Eine weitere
Überraschung – freilich mit der ersten zusammenhängend – erlebte ich, als ich
zwischen den Erbauern des „Kapitalismus ohne Attribute“ auch viele erkannte,
die noch kurz zuvor – zumindest nach außen hin – ostentativ den „realen Sozi­
alismus“ verteidigt hatten.)
Verdienstvolle Aufklärungsarbeit leistete in dieser Zeit bei uns die Konrad–Ade­
nauer–Stiftung, die durch Übersetzungen Erkenntnisse über die Prinzipien, auf
denen die soziale Marktwirtschaft beruht, vermittelte. Und in dieser Bildungstä­
tigkeit fährt sie bis heute fort (siehe Lexikon R. H. Hasse, H. Schneider und
K. Weigelt aus dem Jahre 2008 und das unlängst erschienene Dokument von
­Siegfried F. Franke und David Gregosz, „Soziale Marktwirtschaft – Was bedeutet dies?“, auf Tschechisch im Jahre 2013 erschienen). In christlichen Kreisen
initiierte die Tschechische christliche Akademie unter dem Titel „Ordo socialis“
die Herausgabe einer Reihe von Broschüren mit Übersetzungen führender
deutscher Autoren (siehe Joseph Kardinal Höffner, Anton Rauscher, Manfred
Spieker und weitere).
Im kurz zuvor eröffneten Hotel Diplomat – symbolischerweise auf der Euro­
pastraße – fand in den Anfängen der Transformation in Prag die Jahreskon­
ferenz der UNIAPAC, der internationalen Assoziation christlicher Unter­
nehmer und Manager, statt. Ihr Präsident war der Katholik Michel Albert,
Leiter der größten französischen Versicherungsanstalt Assurance Nationale
und Autor des Buches „Capitalism contre capitalisme“. Laut Albert begann
nach dem Fall des Kommunismus ein Wettkampf zwischen verschiedenen
kulturell und historisch bedingten Modellen, bzw. Varianten des Kapitalismus
– ein Wettkampf also um die richtigen Attribute (nicht ein Kampf zwischen
Kapitalismus „mit Attribut“ und „ohne Attribut“). Als Franzose, der der auf
„friedliebenden Mustern“ gründenden europäischen Integration und dem Ge­
danken der Versöhnung zugetan ist, verband er das französische Modell mit
dem deutschen zu einem „Rheinischen Modell“. Aufgrund meiner Sprach­
kenntnis interessierte ich mich für die französische Richtplanung, doch auch
trotz sprachlicher Einschränkung gereichten die tschechischen Über­setzungen
der Literatur über die deutsche soziale Marktwirtschaft zur Überzeugung,
– 30 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
dass das „Rheinische Modell“ theoretisch und konzeptionell von der deutschen
Seite des Rheins her besser untermauert ist. Bis auf eine Aus­nahme: und dies
ist die familienfreundliche Politik. Hier ist das französische Modell unbestritten
erfolgreicher.
Es muss erwähnt werden, dass auf Seiten der tschechischen politischen
­„Rechten“ neben dem dominanten „Modell ohne Attribute“ auch eine Variante
mit dem Attribut „sozial“ erschienen ist – bei der KDU–ČSL (Christliche und
Demokratische Union – Tschechoslowakische Volkspartei), die sich in ihren
programmatischen Dokumenten stets zur sozialen Marktwirtschaft bekannte.
Was die reale Politik anbelangt, so wurde sie als kleinere Koalitionspartei meist
„überrannt“, zog sich aus pragmatischen Gründen zurück oder ließ sich von
aggressiven dominierenden Vertretern einer Ausradierung des sozialen Attributs
abschrecken. Der dritte Koalitionspartner der 90er Jahre letztlich – „verant­
wortlich für Legislative und Privatisierung“ – bekannte sich ideologisch zum
„demokratischen Kapitalismus“ des amerikanischen Katholiken und Neokon­
servativen Michael Novak. Ein kaum regulierter liberaler Kapitalismus mit dün­
nem sozialem Netz, wie amerikanische Lehrbücher komparativer ökonomischer
Systeme dieser Zeit das Modell „made in U. S.“ charakterisierten, konnte für
die tschechische Transformation keine gute Richtschnur sein, so wie es auch
die „Koch­bücher“ für eine schnelle Privatisierung und Deregulierung aus der
Werkstatt von IMF und Weltbank (sog. 2. Washington Consensus) nicht
­waren. Es fehlte hier – und fehlt immer noch – eine „Politik der Ordnung“:
die Tschechische Republik hat alle Institutionen eines ­Rechtsstaates und eine
parlamentarische Demokratie, doch um ein wirklicher Rechtsstaat und eine
funktionierende Demokratie zu sein, fehlt ihr noch viel. Als Folge der Ideologie
„Kapitalismus ohne Attribute“ mündete der sog. ­„Tschechische Weg“ der
Transformation in einen Kapitalismus mit unschmeichelhaften Attributen:
„Marxismus verkehrt herum“ (T. Halík), „marxistische Vulgarisierung Friedrich
Hayeks“, sogar „Gangster–Kapitalismus“ (J. Sokol). Seiner Zeit mochte dies
übertrieben klingen, doch einer der Köpfe der untergehenden Partei, die sowohl
bei der Privatisierung als auch bei der Verantwortung für die Einrichtung eines
rechtlichen Rahmens der Ökonomie versagte, zögerte nicht, dieses Attribut für
die eigene Partei zu verwenden. Und im heutigen ­Medienjargon in unserem
Land gehören das Attribut „mafiaähnlich“ und das Substantiv „Pate“ zu den
am häufigsten gebrauchten. Meine eigene Kritik gegen Ende der 90er Jahre,
wenn sie auch weniger emotionsgeladene Attribute verwandte („unverstandener
und missbrauchter Liberalismus“) fand bis auf Ausnahmen keinen genügenden
– 31 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
gesellschaftlichen Widerhall, auch nicht auf ­europäischen Foren (siehe Mlčoch,
1998).
Eine Ausnahme bildete das „Blatt zu sozialen Fragen in der Tschechischen Re­
publik“. Dies drückte in Artikel 17 deutlich aus, dass sich die Kirchen hinter
ein auf einer rechtlichen und moralischen Ordnung gründendes sozialwirt­
schaftliches System stellen, und im selben Artikel wird auch konstatiert, dass
von den bislang historisch vorkommenden Modellen die Konzeption der sozia­
len Markt­wirtschaft – in Verbindung mit der Tradition des Ordoliberalismus –
der christlichen Soziallehre am nächsten steht (Pokoj a dobro, ČBK, 17. No­
vember 2000, S. 26). Die relativ freundlichste Aufnahme erhielt das Blatt am
Ende von der damaligen Tschechischen Sozialdemokratischen Partei, genauer
gesagt durch den von Vladimír Špidla repräsentierten Flügel. Diese Affinität
von christlicher und sozialdemokratischer politischer Strömung ist gerade für
das benachbarte Deutschland typisch. In unserer Sozialdemokratie gibt es – be­
reits von der Tradition eines Teils der Reform–Kommunisten her – einen sehr
starken ideo­logischen Flügel, der in Schweden, am „Skandinavischen Modell“
Gefallen ­findet. Damit dieses Modell für uns zum Vorbild werden kann, fehlt
uns in der Tschechischen Republik jedoch viel. Was das gegenseitige Vertrauen
zwischen den Bürgern und das Vertrauen gegenüber der Institution Staat
­angeht, sowie bei der Wahrnehmung einer korrupten Geschäftsumgebung, be­
finden wir uns auf der gegenüberliegenden Seite des Spektrums. Und auch was
eine vom ­Staat erzwungene Solidarität betrifft, gilt: während für Schweden die
Bereitschaft zu einer hohen progressiven Versteuerung der Einkommen typisch
ist, sind wir ­Tschechen eines der Kuriositäten eines post–bolschewistischen
Steuersystems, basierend nicht auf dem Prinzip „gleichen Opfers“ – also auf
der Bereitschaft der reicheren Bürger für öffentliche Ausgaben nicht nur abso­
lut, sondern auch relativ mehr auszugeben – sondern auf dem Prinzip „gleicher
Versteuerung“ (und dies noch unter ganz ungleichen Bedingungen für Steuer­
delikte für die ­Arbeitnehmer – und die Arbeitgeberklasse). Hier versagt auch
unsere gegen­wärtige Koalition, in der wir sowohl eine stärkere sozialdemokra­
tische, als auch eine schwächere christlich–demokratische Strömung finden.
Am „progressiven Steuersatz“ – bereits im alten Österreich bekannt und heute
in allen entwickelten Ländern des kapitalistischen Westens selbstverständlich –
hält bei uns nur die KSČM (Kommunistische Partei Böhmens und Mährens),
mit der wir anderen nicht reden, prinzipiell fest.
Und noch ein weiteres Beispiel für wesentliche Unterschiede zwischen tsche­
chischer und schwedischer Unternehmenskultur und politischer Kultur fällt mir
– 32 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
ein: noch vor Aufkommen der Finanzkrise nahm Schweden in der Produktivität
des Banksektors einen hohen Rang ein – gleich hinter den USA. Was jedoch
den Anteil des Finanzsektors an der Schaffung des Bruttoinlandsprodukts
­betrifft, so stand Schweden im Gegenteil am unteren Ende der Skala, die da­
mals ebenfalls von den USA (sowie der Schweiz, Großbritannien u. a.) anführt
­wurde. Eine Erklärung dieses Rätsels erhielt ich auf einem Seminar in Brüssel
von einem Bankexperten: in Schweden herrscht eine andere Kultur des
­Geschäfts – und Bankwesens. Die dortigen Banken sind – so heißt es – bereit,
­einen größeren Teil ihres Überschusses an ihre Klienten auszuteilen! Kein
­Wunder, dass die Klienten solch großes Vertrauen in sie haben! In unseren
­Breiten decken die Sparkonten bei den Banken nicht einmal die Inflation und
die Dividenden der Bankeigentümer sind von der Steuer befreit – dank eines
­Finanzministers, der bis vor kurzem an der Spitze der Christdemokraten stand.
JUDr. František Nosek, Abgeordneter und Minister aus der Zeit der ersten Re­
publik, Kandidat für die Seligsprechung aus einer Franziskanerfamilie, schrieb
bereits als Student in österreichischer Zeit in der Zeitschrift „Sociální hlídka“
(Soziale Wache) über die Bedeutung des progressiven Steuersatzes, und nach
Beendigung der Juristischen Fakultät der Karlsuniversität ging er auf Wanders­
chaft nach Deutschland, um sich auf dem Gebiet „Kapitalsteuer“ zu spe­
zialisieren. Christdemokraten in der Politik könnten und sollten sich an JUDr.
František Nosek erinnern.
Doch auch für die sozialdemokratische Strömung, die sich zur sozialen Markt­
wirtschaft des skandinavischen Typs bekennt, ergeben sich für die Zukunft
anspruchsvolle Herausforderungen – und nicht nur für sie. Der Empfehlung,
­einen „Weg nach Norden“ einzuschlagen, schließen sich in den Fragen der Re­
formierung des Sozialstaates auch die von der Wirtschaftskommission der EU
beauftragten Experten R. Liddle und F. Lerais im Dokument „Europe's Social
Reality“ (Brüssel, 2006) an. Unser bedeutender sozial–demokratischer Befür­
worter des „Schwedischen Modells“, Miloš Pick verteidigte bis zu seinem Tode
die Superiorität dieses „kundig sozialen“ Modells. Liddle und Lerais sprechen
sich für den „Weg nach Norden“ vor allem wegen der scheinbar besten Verein­
barkeit von Erwerbstätigkeit der Frau und Mutterrolle aus. Die Geburtenrate in
Schweden ist „komfortabel niedrig“, was in Brüssels Neusprech bedeutet, dass
sie zwar unter dem Niveau bloßer Reproduktion liegt, doch (bislang) ohne ka­
tastrophale demographische Folgen – sofern wir die Entwicklung der Kenn­
ziffern für Heirat, Scheidungsrate und den Anteil außerehelich geborener Kin­
der nicht als Katastrophe ansehen. Das skandinavische Modell ist jedoch in
– 33 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
seiner Entwicklung auch von der Perspektive der zwei Attribute „gelehrt“ und
„sozial“ und von der Dynamik des Arbeitsmarkts und der Geburtenrate her wi­
dersprüchlich. Die empirisch nachweisbare negative Korrelation zwischen höhe­
rer Bildung von Müttern und der Zahl der geborenen Kinder verheißt für die
Zukunft der gelehrten Wirtschaft nichts Gutes. Zudem geht es um den Teil des
heutigen Europas, in dem soziale Hindernisse für die Erlangung von Bildung
bereits unerheblich sind. Und sofern bei der normalen Verteilung von Gaben
und ­Talenten wenigsten zum Teil das Prinzip der Erblichkeit gilt, so arbeitet
die ­„gelehrte Gesellschaft“ auf eine Verringerung der Qualität der künftigen Po­
pulation hin.
Ein schwacher Trost ist es, dass Skandinavien bei der kulturell bedingten
­Degeneration „menschlichen Kapitals“ nicht allein steht. Dieser Ausdruck mag
zu stark erscheinen. Doch die Sozialmedizin weist bereits seit geraumer Zeit
auf eine Verringerung der Fruchtbarkeit bei Frauen und Männern hin, auf ein
­steigendes Alter der Erstgebärenden – bereits über die Grenze des biologischen
Optimums hinaus – ja sogar auf einige sich verschlechternde gesundheitliche
Charakteristiken geborener Kinder, und zwar als Folge der zuvor genannten
­Erscheinungen. Eine negative Korrelation zwischen höherer Bildung und Ge­
burtenziffer gilt auch für das „Angelsächsische Modell“, also für die liberale
­Familienpolitik Großbritanniens. Und was das „Rheinische Modell“ anbelangt,
so gilt hier das Gleiche. Die Familienpolitik Deutschlands ist großzügig und
langfristig erfolglos. Die Professoren Kaufmann und Spieker bezeichnen die Fa­
milie bereits seit Jahrzehnten als Achillesferse des deutschen Modells eines so­
zialen Marktes. Und eine Verbesserung ist bislang nicht in Sicht. Das franzö­
sische Modell ist – zumindest relativ – ebenso großzügig, doch erfolgreicher.
Frankreich erreicht heute ein „demographisches Optimum“, das in 2,1 Kinder
pro Frau besteht. Bei Interesse an einem detaillierteren Vergleich von Familien­
modellen verweise ich auf meine Monographie zur Ökonomie der Familie ­(siehe
Mlčoch, L., 2014).
2. Die Trennung von Kapital und Arbeit im globalen Zeit­
alter: eine Ehekrise
Norbert Blüm, seiner Zeit Minister für Arbeit und Soziales in der Regierung
Helmut Kohls, brachte vor einiger Zeit ein bemerkenswertes Gleichnis mit zum
Seminar der Bewegung „Christ und Arbeit“ nach Velehrad, das uns als Verbin­
dungsglied von den Überlegungen zur Familienkrise in der sozialen Marktwirt­
– 34 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
schaft zum Nachdenken darüber führt, welche Folgen für das „Rheinische
­Modell“ nicht nur das Älterwerden der Population hat, sondern auch eine
­Erscheinung, die mit ihren Anfängen in den selben Zeitraum datiert wird: die
Globalisierung der Weltwirtschaft. Die „deutsche soziale Marktwirtschaft“ wur­
de nach dem Krieg für die Wirtschaft in ihrem nationalen Rahmen konzipiert,
für einen Staat. Als „Rheinisches Modell“ konnte es zur Grundlage für das
­gesamte kontinentale Europa werden. Norbert Blüm sagt: der Erfolg dieses
Modells beruhte auf der „Vermählung von Arbeit und Kapital“. Und tatsäch­
lich: der Titel einer Studie von Prof. Anton Rauscher, „Privates Eigentum im
Dienste des arbeitenden Menschen“, beispielsweise könnte für dieses Gleich­
nis von der „Vermählung“ sprechen. Im globalen Zeitalter, so fährt Blüm in
­seinem ­Gleichnis fort, kam es zur Trennung von Arbeit und Kapital, genauer:
das ­Kapital trennte sich von der Arbeit, ist „eigenständig“, was hinsichtlich
­seiner ­Möglich­keiten, sich im planetaren Maßstab zu bewegen, ohne Präzedenz
ist. Und im Gleichnis ließe sich fortfahren: das getrennte Kapital weigert
sich zudem oft „Unterhalt“ zu zahlen und flüchtet vor der Verpflichtung ei­
nen Beitrag zum Gemeinwohl des Ursprungslandes zu leisten ins „Steuer­
paradies“.
Unter den heute bereits zahllosen Publikationen zum Thema Globalisierung
greife ich hier im Kontext des Sozialen nur zwei Quellen heraus: der Sammel­
band Sabourin et al. „The Social Dimensions of Globalisation“ ist Ergebnis
­eines Workshops über Globalisierung an der Jahrtausendwende, der auf dem
Boden der Päpstlichen Akademie der Sozialwissenschaften (Vatikan Stadt,
2000) stattfand, und auf dem 5. Europäischen sozialen Wochen im belgischen
Ostende präsentierte Jos van Gennip seine Studie „Capitalism and Inequality“.
Beide Quellen verweisen auf die Tatsache, dass die globale Dimension der prä­
zedenzlosen Mobilität des Kapitals zu einem riesigen Wachstum von Erträgen
(returns to scale), einer Konzentration und Zentralisierung von Eigentum und
Reichtum und zu einem ernsten Auseinandergehen der Schere bei der Vertei­
lung von Einnahmen und Reichtum zwischen einer sehr engen Schicht von
­„Siegern“ und einer sehr breiten Basis von „Verlierern“ führte, was den Verlust
sozialen Zusammenhalts auch in den reichen Ländern des Westens nach sich
zieht.
Andererseits trug das in Entwicklungsländern investierte Kapital dazu bei, dass
sich Hunderte Millionen Arbeitende aus dem tiefsten Elend (gemessen bei­
spielsweise am Einkommen eines amerikanischen Dollars pro Person und
­Tag) erheben konnten. Es geht hier besonders um die Länder Südostasiens und
– 35 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
unter ihnen vor allem um China (nach Schätzung der Weltbank verbesserte
sich gerade dort die Situation für mehr als 70 % der Ärmsten der Welt). Dieses
Positivum wird außer mit dem undemokratischen Charakter des Regimes in
­einer Reihe dieses Länder auch damit bezahlt, dass das dort investierte Kapital
oft keine Arbeits–, Sozial–, und Hygiene–Standards, Sicherheitsstandards und
­Arbeitsschutz – und Umweltschutzlimits einhält, wie sie in Europa bereits lan­
ge Selbstverständlichkeit geworden sind. Diese Selbstverständlichkeit ist in den
letzten Jahren freilich auch in Europa oft schweren Prüfungen ausgesetzt
­worden und, was die Zukunft angeht, hängt auch über ihr ein Fragezeichen.
Die Europäische Union bemüht sich um Verbesserungen indem sie versucht,
Druck auf die Investoren in den Kapitalursprungsländern dahingehend aus­
zuüben, dass sie in den Ländern, in die das Kapital fließt, in stärkerem Maße
europäische Arbeits–, Sozial–, Hygiene – und Sicherheitsstandards respek­
tieren. Haben diese Bestrebungen um ein menschlicheres Gesicht des Kapita­
lismus ­eine Chance?
3. Vision einer erneuerten Vermählung von Arbeit und
­Kapital im globalen Maßstab
Auf diese Frage finden wir – wie üblich – zwei Antworten. Die Vertreter eines
„reinen und harten“ Liberalismus („pur et dur“ wie die Franzosen sagen) wer­
den damit argumentieren, dass dies überhaupt nicht geht: die Entwicklungslän­
der können nur reich werden, indem sie das Kapital gerade durch ihre billige
Arbeitskraft und die Bereitschaft, harte Bedingungen zu akzeptieren – wie sie
übrigens auch in Europa beim Aufkommen des Kapitalismus üblich waren –
anlocken. Ihnen pflichten paradoxerweise – wenn auch nicht so überraschend –
sich von neuem etablierende Vertreter eines Neo–Marxismus und Post–Marxis­
mus bei. So können wir auch bei uns in der Edition des „Sozialistischen
Kreises“, z.B. in einem Sammelband, dessen Editor und führende Persönlich­
keit Michael Hauser ist, auf Argumentationen treffen, die unserer Generation
bereits seit der Jugend bekannt sind. Es geht um die Kritik des Reformismus
und seiner Illusion, dass es möglich ist, den Kapitalismus überhaupt zu ver­
menschlichen. Der Sozialstaat ist nach der Argumentation dieser jungen Mar­
xisten nur ein historisch zeitweiliges und übergangsweises Zugeständnis des
­Kapitals, das nach dem 2. Weltkrieg nur unter Druck der Existenz der Sowjet­
union und ihres Sozialismus gemacht wurde. (Der „reale Sozialismus“, wie wir
ihn kannten, wird freilich von diesen jungen Leuten auch hart kritisiert – der
– 36 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Zusatz „Räude“ ist aussagekräftig. Geschieht dies im Namen eines zukünftigen,
neuen und bereits weise gewordenen Sozialismus?) Nur am Rande verweise ich
in diesem Zusammenhang auf eine Besonderheit, die eine weitere Unter­
suchung verdienen würde, und zwar auf die Tatsache, dass Prof. Hobsbawm,
englischer Denker marxistischer Orientierung der älteren Generation, im Ge­
genteil die soziale Dimension des Staates als die einzige ansah, die dem Staat
in Zukunft bleiben wird (nachdem der Staat alle anderen Attribute seiner ein­
stigen Sou­veränität – nach schrittweiser Übertragung an übernationale und
globale regierende Institutionen – verloren haben wird).
Die zweite Antwort halte ich für die einzig annehmbare, denn die erste würde
für die Zukunft nichts Gutes verheißen – wenn nicht eine neue Revolution, so
doch eine Situation wachsender Anarchie und dies bereits im globalen Maßstab
(der heutige internationale Terrorismus ist freilich bereits ein Schritt auf dem
Weg zu einem katastrophalen Szenarium). Eine positive Antwort auf die Frage
nach den Chancen einer Humanisierung des Kapitalismus geben in Europa
­politische Parteien mit der ältesten historischen Tradition: die Christ – und die
Sozialdemokraten. Im christlichen Flügel ist es in letzter Zeit möglich, sich an
eine mit einem mehr als symbolischen Namen verbundene Vision anzulehnen:
Reinhard Kardinal Marx (R. Marx 2013, deutsches Original 2008) hat das
Buch „Das Kapital“ herausgegeben, das eine Polemik mit seinem rühmlich und
unrühmlich bekannteren Namensvetter ist. In der Tradition der katholischen
Soziallehre ist dieses Buch freilich auch harte Kritik der Exzesse des harten und
(un)reinen Kapitalismus rücksichtsloser und unverantwortlicher spekulativer In­
vestoren, deren Raffgier keine Rücksicht auf die Folgen ihres Handelns nimmt.
Reinhard Marx bietet nicht weniger als eine Verallgemeinerung der ein­
stigen christlich orientierten Vision einer sozialen Marktwirtschaft nationalen
Maßstabs ins Globale. Die Prinzipien „sozialer Ausgleich“, Mitbeteiligung der
Angestellten an Eigentum und Entscheidungsfindung in den Unternehmen,
Mitverantwortung, Solidarität und Subsidiarität stellen gerade in ihrer globalen
Dimension eine neue Herausforderung für jene Generation dar, die nun antritt
und die Bedrohung durch den Verlust des Vertrauens in die Zukunft zu spüren
beginnt. In diesem Sinne verweist auch Jos van Gennip bei den unlängst zu­
rückliegenden Europäischen sozialen Wochen, die in Ostende stattfanden, auf
das Buch von R. Marx. Und dieselbe Ambition – hoch aber völlig berechtigt –
hat das Programmpapier über die soziale Marktwirtschaft, das die Konrad–Ade­
nauer–Stiftung unlängst herausgegeben hat. In der ganzen Ratlosigkeit, wie der
Krise der euro–amerikanischen Zivilisation zu entkommen sei – die auch auf
– 37 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Treffen anderer Eliten der Finanz – und Geschäftswelt und der Industrie in
­Davos in den letzten Jahren deutlich wurde – schlägt der deutsche gedankliche
Hintergrund der einheimischen und ausländischen Politik einen Weg zu den
Wurzeln (ad fontes) ein und dank dieser Verankerung kann sie sich auf die
­Rolle eines Anführers – in Europa und in der Welt – bewerben.
Die Annahme dieser Vision hängt jedoch von einer Einschränkung und einer
vorausgehenden Bedingung „sine qua non“ ab. Diese Einschränkung ist der an­
dauernde Schmerz der „Achillesferse“ Familie und die faktische Motivation zur
Kinderlosigkeit des deutschen Modells. Wenn Europa der Welt ihr Konzept der
sozialen Marktwirtschaft für das 21. Jahrhundert anbieten will, so muss es min­
destens die Erfahrung einer familienfreundlichen Politik auf der „französischen
Seite des Rheins“ eingliedern. Das einstige Versprechen Erhards eines „wirt­
schaftlichen Wohlstands für alle“ darf nicht länger diejenigen ausschließen, de­
nen nicht erlaubt wird, geboren zu werden. Eine solidarische Wirtschaft darf
die Wehrlosesten nicht außer acht lassen. Die Zukunft der euro – atlantischen
Zivilisation wird ganz gewiss nicht in der Vision alternder Pensionäre bestehen,
die ihre nicht angenommenen Kinder durch Gewinne aus entwurzelter Arbeit
(auch Kinderarbeit) in anderen Kontinenten ersetzen wollen.
Die vorausgehende Bedingung dafür, dass diese Vision der globalen sozialen
Marktwirtschaft nicht nur reine Utopie bleibt, ist eine „Erneuerung der Vereini­
gung von Arbeit und Kapital“. Der Klassenfrieden kann und darf nicht nur
frommer Wunsch bleiben. An der Basis der Nachkriegsordnung Europas bei
der Entstehung der Europäischen Union stand das „friedliebende Modell“, die
Idee der Versöhnung, Versöhnung zwischen den Nationen – vor allem zwischen
Deutschen und Franzosen – dessen symbolischer Ausdruck das „Rheinische
Modell“ ist, und die Versöhnung zwischen Arbeitgebern und Arbeitnehmern.
An einer Ehekrise, an einer Scheidung haben beide ihren Anteil. So ist es auch
bei der Trennung von Arbeit und Kapital. Sofern die Gewerkschaften irgendwo
ihre Rechte – einschließlich des Streikrechts – als eine Art „verfassungsmäßige
Beauftragung zur Revolution“ auffassen (M. Spieker) und sofern wiederum die
andere Seite in den Gewerkschaften nur Verbrecher sieht, die es zu verbieten
gilt, ist eine Versöhnung ausgeschlossen. Sofern die einen ihre Lohnforder­
ungen solange in die Höhe treiben, bis sie ihr Unternehmen in den Bankrott
getrieben haben, und sofern die anderen ihre Gewinne „abführen“, damit sie
keine Steuern zahlen müssen – selbst nicht aus den unmoralischen Einnahmen,
die sie durch Plünderung öffentlicher Haushalte erhalten haben – ist eine Ver­
söhnung freilich unmöglich.
– 38 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Die Stiftung Memento Lidice wurde auf einem Gedanken und auf einer
­intuitven Behauptung gegründet. Dieser eine und wichtigste Gedanke war die
Versöhnung von Tschechen und Deutschen, zwischen verschiedenen politischen
Orientierungen und letztlich zwischen den Kirchen als erste Voraussetzung
­dieser zwei erstgenannten Versöhnungen. Diese intuitive Behauptung ist das
Gefühl, dass in Lidice aufgrund des außerordentlichen Schicksals dieses Ortes
diese drei Dimensionen der Versöhnung und die Voraussetzungen zur „Um­
kehr“ der beteiligten (wenn Sie so wollen „langdauernd geschiedene“) Konflikt­
parteien eher als irgendwo sonst in der Tschechischen Republik vorhanden
sind. Diese gedankliche Versöhnung und dieses intuitive Gefühl macht in der
Folge dieses Seminar besonders geeignet für Gespräche über die Zukunft der
sozialen Marktwirtschaft.
Verweise und Quellen
Albert Michel: Capitalisme contre capitalisme, 1991 (Übersetzung: Capitalism against
­Capitalism, London, Whurr Pu. Ltd, 1993)
Blüm, N.: Gerechtigkeit. Eine Kritik des Homo oeconomicus. Herder, Freiburg 2006
­(tschechische Übersetzung Pavel Nohel: Spravedlnost. Kritika homo oeconomicus).
Europe's Social Reality. A Consultation Paper from the Bureau of European Policy Advisers.
EC, Brüssel 2006
Franke, S. F.–Gregosz, D.: Sociálně tržní hospodářství – co to znamená? (Soziale Markt­
wirtschaft – was bedeutet das?), Konrad–Adenauer–Stiftung, Prag 2013
Gennip, J. van,: Capitalism and Inequality. The failure of the free market as a challenge
for the Rhineland model. Socires, Oostende, 5.th European Social Weeks, January 23–
25, 2014
Hasse, R.–Schneider, H.–Weigelt, K.: Lexikon sociálně–tržního hospodářství (Lexikon der
sozialen Marktwirtschaft). Konrad–Adenauer–Stiftung, Prag 2008. (Übersetzung der 2.
deutschen Ausgabe)
Hauser, M.: Kapitalismus a sociální stát (Kapitalismus und Sozialstaat). Socialistický
kruh, Prag 2007
Hobsbawm, E.: The Future of the State. Oxford, Institute of Social Studies, Development
and Change, 27, 1996, S.267–278
Höffner, J.: Economic Systems and Economic Ethics. Ordo socialis, No.1/1987
Malý, R.: Realizované řešení eurovize, makroekonomický vývoj v EU a demontáž evrop­
ského sociálního státu (Realisierte Lösung der Eurovision, die makroökonomische
Entwicklung in der EU und die Demontage des europäischen Sozialstaates). Scien­
tia et Societas, 4/2013
Martinek, C.: Cesta k solidaritě. Nástin sociálního učení církve (Der Weg zur Solidarität.
Entwurf einer Soziallehre der Kirche). Trinitas, 1998
– 39 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Marx, R.: Kapitál. Plaidoyer pro člověka (Das Kapital. Ein Plädoyer für den Menschen).
Academia, Prag 2013
Mlčoch, L.: Czech Privatization: A Criticism of MIsunderstood Liberalism (Keynote
­Address at the 10th Annual Conference of European Business Ethics Network)
­Journal of Business Ethics, 17, 1998, S.951–959
Mlčoch, L.: La tentazione di „raggiungere“ un'economia felice (originally „Solidarity–
Based Development). NUNTIUM no. 31/32, XI, 1–2/2007, S. 147–151.
Mlčoch, L.: Social well – being needs a glimpse of the transcendent dimension: Back
from „prosperity's gospel to the gospel. In: Solidarity, the Challenge for Europe.
­Acta of the 1st Catholic Social Days for Europe, Danzig, 8.–11. Oktober 2009
Mlčoch, L.: Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot (Ökonomie der Fami­
lie im Wandel von Zeit, Institutionen und Werten), Karolinum, Prag 2014
Pokoj a dobro. List k sociálním otázkám v České republice (Blatt zu den sozialen Fra­
gen in der tschechischen Republik). ČBK, Prag 17. 11. 2000
Rauscher, A.: Soukromé vlastnictví ve službách pracujícího člověka (Privateigentum im
Dienste des arbeitenden Menschen). Ordo socialis 28/, ČKA, Prag 1995
Sabourin, L. et all: The Social Dimensions of Globalisation, PASS, Miscellanea 2, Vatican
City 2000
Spieker, M.: Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství (Katholische Sozial­
lehre und soziale Marktwirtschaft), ČKA, Prag 1996
Spieker, M.: Sociální stát a jeho krize (Der Sozialstaat und seine Krise), ČKA, Prag 1996
– 40 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Sozialstaat Deutschland – Modell mit Licht und Schatten
Doc. Dr. Arnold Knigge (Universität Bremen)
I.
Nach dem Ende des Zweiten Weltkrieges entstanden in Deutschland zwei selb­
ständige Staaten: die Bundesrepublik Deutschland und die Deutsche Demokra­
tische Republik. In der Bundesrepublik wurde eine demokratische Ordnung mit
individuellen Grundrechten und Rechtsstaatlichkeit etabliert sowie die soziale
Marktwirtschaft eingeführt. In der DDR wurde die Einparteienherrschaft der
SED verankert und die Wirtschaft – ähnlich wie in anderen mittel – und ost­
europäischen Staaten – als zentrale Planwirtschaft organisiert. Auch in sozial­
politischer Hinsicht gingen die beiden deutschen Staaten unterschiedliche Wege:
Die Bundesrepublik begründete in ihrer Verfassung einen Sozialstaatsauftrag,
baute das System der Sozialversicherung im Alter, bei Krankheit und Arbeitslo­
sigkeit aus und setzte in der Arbeitswelt auf das Prinzip der Sozialpartner­schaft.
Die DDR hingegen verstand sich als Arbeiter – und Bauernstaat mit umfassen­
der staatlicher Grundsicherung und Fürsorge und setzte in der Arbeitswelt auf
kollektive und staatlich gesteuerte Systeme und Strukturen.
Mit der Vereinigung der beiden deutschen Staaten im Jahr 1989 wurden die
wirtschafts – und sozialpolitischen Prinzipien der Bundesrepublik ganz über­
wiegend auf das Gebiet der ehemaligen DDR übertragen. Die Jahre nach der
deutschen Wiedervereinigung waren zunächst Jahre schwieriger wirtschaftli­
cher und sozialer Anpassungen. Zahlreiche Unternehmen in der bisherigen
DDR brachen zusammen. Die registrierte Arbeitslosigkeit nahm sprunghaft zu
und die Kosten der deutschen Einheit explodierten.
Inzwischen hat die wirtschaftliche und soziale Annäherung der ehemals ge­
trennten deutschen Staaten wichtige und greifbare Erfolge hervorgebracht.
Aber alle bisher erreichten Erfolge können nicht darüber hinwegtäuschen: Der
Prozess der inneren wirtschaftlichen und sozialen Einheit Deutschlands ist noch
nicht abgeschlossen. Die Arbeitslosigkeit in den neuen deutschen Ländern ist
nach wie vor höher als im Gebiet der alten Bundesrepublik. Die Löhne und
Renten sind immer noch unterschiedlich. Das Ziel einheitlicher Lebensverhält­
nisse in Ost und West ist bei weitem noch nicht erreicht.
Im internationalen Vergleich gilt Deutschland als wirtschaftsstarkes und sozial
erfolgreiches Land. Diese Bewertung ist sicher in vielen Punkten gerechtfertigt:
– 41 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Die deutsche Wirtschaft hat sich von der Finanzmarktkrise von 2008/2009 posi­
tiv erholt. Der deutsche Export boomt weltweit. Und in sozialer und gesell­
schaftlicher Hinsicht weist Deutschland ein hohes Wohlstandsniveau auf. Aber
diese positive Sicht ist nur eine Seite der deutschen Medaille. Die andere Seite
zeigt ungelöste soziale Probleme der inneren Einheit in Ost und West, der
­Armut, der Beschäftigung sowie der demografischen Entwicklung unserer Bevöl­
kerung. Bezieht man diese Probleme in den internationalen Vergleich mit ande­
ren hoch entwickelten Industrieländern ein, dann ist Deutschland keinesfalls der
Klassenprimus. Deutschland ist dann ein Land, das auf hohem wirt­schaftlichem
und sozialem Niveau mit gravierenden Problemen und Heraus­forderungen zu
kämpfen hat, also ein Land mit viel Licht, aber auch mit viel Schatten.
Um dieses weiter zu verdeutlichen, werde ich Im Folgenden zunächst der Frage
nachgehen, was den deutschen Sozialstaat kennzeichnet. Anschließend werde ich
auf die gegenwärtigen Probleme des deutschen Sozialstaats und danach auf die
Herausforderungen eingehen, die der Sozialstaat in Zukunft zu meistern hat.
Abschließend werde ich versuchen, die Erfahrungen der deutschen Sozial­
staatsentwicklung zusammenzufassen, die auch für die Entwicklung in anderen
Staaten von Interesse sein können.
II.
Zunächst also zur Frage, was den deutschen Sozialstaat kennzeichnet. Als er­
stes ist darauf zu verweisen, dass der Sozialstaat in Deutschland Verfassung­
srang hat. Er steht nicht im Belieben der Politik, sondern verpflichtet die Poli­
tik zu sozial gerechtem Handeln. Wichtig ist in diesem Zusammenhang, dass
die Einhaltung dieser verfassungsrechtlichen Pflicht durch ein oberstes Bundes­
organ, das Bundesverfassungsgericht, überprüfbar ist. Die Erfahrungen der
letzten Jahrzehnte haben gezeigt, dass diese Möglichkeit große praktische Be­
deutung hat. Immer wieder kommt es zu wegweisenden Urteilen der obersten
Verfassungshüter zu grundsätzlichen Fragen, etwa zum Eigentumsschutz ge­
zahlter Rentenbeiträge oder zur notwendigen staatlichen Familienpolitik.
Das Sozialstaatsprinzip würde es der Politik beispielsweise verbieten, das in
Deutschland historisch gewachsene System der Sozialversicherung im Alter, bei
Krankheit, Unfall oder bei Arbeitslosigkeit gänzlich abzuschaffen und durch ein
staatliches Fürsorgesystem zu ersetzen. Damit komme ich zu einer zweiten Be­
sonderheit des deutschen Sozialstaats, der Sozialversicherung. Seit den acht­
ziger Jahren des 19. Jahrhunderts gibt es in Deutschland eine gesetzliche Sozi­
alversicherung gegen die großen Lebensrisiken Krankheit und Arbeitsunfall
– 42 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
sowie für das Alter. Der damalige Reichskanzler Bismarck hat diese für das 19.
Jahrhundert fortschrittliche Sozialversicherung eingeführt, um das gleichzeitig
verabschiedete Verbotsgesetz gegen die deutsche Sozialdemokratie sozial zu
flankieren. Zuckerbrot und Peitsche nannte man dieses Vorgehen schon damals.
Die gesetzliche Sozialversicherung ist heute ein ganz wesentlicher Eckpfeiler
des deutschen Sozialstaats. 1927 kam zu den bereits eingeführten Versiche­
rungszweigen Renten–, Kranken – und Unfallversicherung die Arbeitslosenver­
sicherung dazu. 1995 wurde auch noch eine gesetzliche Versicherung bei Pfle­
gebedürftigkeit verabschiedet. Alle Zweige der Sozialversicherung sind deutlich
ausgebaut und weiterentwickelt worden. Heute bietet dieses System für die
ganz überwiegende Mehrheit der Bevölkerung einen überwiegenden und zum
Teil ­alleinigen Schutz im Alter, bei Erwerbsminderung, bei Krankheit und
­Pflege, bei Unfällen am Arbeitsplatz oder auf der Fahrt zur und von der Arbeit
sowie bei Arbeitslosigkeit.
Für alle Zweige gilt das Prinzip der Selbstverwaltung der jeweiligen Versiche­
rungsanstalten. Das heißt: Die Durchführung und Finanzierung ist grund­
sätzlich Aufgabe der Versicherten und ihrer Arbeitgeber, die mit ihren Beit­
rägen die Sozialversicherung finanzieren. Der Staat ist für die rechtlichen
Rahmenbedingungen und – soweit allgemeine gesellschaftspolitische Aufgaben
von der Sozialversicherung erledigt werden – auch für die Finanzierung ve­
rantwortlich. Ansonsten hat er sich auf die rechtliche Aufsicht der selbstverwal­
teten Versicherungen zu beschränken.
Kennzeichnend für den deutschen Sozialstaat ist auch, dass der Staat – außer
für die gesetzliche Sozialversicherung – auf allen drei Ebenen, als Bund, Län­
der und Kommunen, eine aktive Sozial – und Arbeitspolitik betreibt. Das gilt in
besonderer Weise für Leistungen an Familien (z.B. Kindergeld, Kindergarten­
betreuung, Ausbildungsförderung) und an Bedürftige (z.B. Grundsicherung
im Alter und bei Langzeitarbeitslosigkeit). Es gilt in gleicher Weise für umfas­
sende Regelungen von Arbeit, Beschäftigung und Arbeitsorganisation (z. B. Ar­
beitsrecht, Tarifautonomie, Betriebsverfassung, Mitbestimmung, Arbeitsschutz)
und auch für die Gesundheitsversorgung durch Ärzte, Apotheker, Kranken­
häuser und andere. Alle diese Felder des deutschen Sozialstaats haben in den
letzten ­Jahrzehnten erhebliche Veränderungen erfahren und sind – in unter­
schiedlicher Intensität – immer wieder Gegenstand politischer Reformprozesse.
Insgesamt bindet der deutsche Sozialstaat einen ganz erheblichen Teil der wirt­
schaftlichen Wertschöpfung in Deutschland. So wurden allein im Jahr 2011
– 43 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
798 Milliarden Euro für Sozialleistungen in Deutschland gezahlt. Das sind
31 Prozent des Bruttoinlandsprodukts. Mit anderen Worten: Nahezu jeder dritte
Euro wird für Sozialleistungen ausgegeben.
Die Kennzeichen des deutschen Sozialstaats lassen sich nicht nur an seiner
Entwicklung und seinen differenzierten Leistungsbereichen ablesen. Kennzeich­
nend sind auch bestimmte Grundprinzipien und –elemente, die für die Ent­
wicklung des Sozialstaates prägend waren und ihn im wesentlich auch in Zu­
kunft prägen werden. Besonders hervorzuheben ist die Finanzierung des
Sozialstaates. Als Grundsatz gilt: Die Sozialversicherung wird aus lohnbezoge­
nen Beiträgen der versicherungspflichtigen Arbeitnehmerinnen und Arbeit­
nehmer und ihrer Arbeitgeber zu – überwiegend – gleichen Anteilen finanziert.
Der Staat leistet Zuschüsse, soweit Leistungen aus versicherungsfremden, also
eher gesellschaftspolitischen Gründen gezahlt werden, etwa zu beitragslosen
Zeiten der Ausbildung in der Rentenversicherung oder zur beitragsfreien Fami­
lienhilfe in der Krankenversicherung. Die Finanzierung von sozialstaatlichen
Leistungen außerhalb der Sozialversicherung ist dagegen ausschließlich Sache
des Staates, also des Bundes, der Länder oder der Kommunen. Die Abgrenzung
beider Finanzierungskreise ist in der Praxis nicht immer ganz einfach und oft
auch Gegenstand politischer Auseinandersetzungen, aber als Grundsatz aner­
kannt.
Ein weiteres Charakteristikum des deutschen Sozialstaates ist der Grundsatz
der Subsidiarität. Er besagt, dass der Staat auf allen Ebenen nur dort tätig wer­
den soll, wo die Zivilgesellschaft mit ihren unterschiedlichen Organisationen
und Initiativen soziale Aufgaben und Probleme nicht selbst löst oder lösen
kann. Aktivitäten von Kirchen und Wohlfahrtsverbände haben bei der Regelung
sozialer Belange Vorrang vor staatlicher Aktivität. Das Gleiche gilt im Arbeits­
leben. Gewerkschaften und Arbeitgeber haben eine verfassungsrechtlich abge­
sicherte Tarifautonomie zur Regelung von Arbeitsbedingungen, etwa von Lohn
und ­Arbeitszeit. Der Staat muss sich in beiden Fällen zurückhalten und darf
nur eingreifen oder tätig werden, wenn Aufgaben und Probleme zivilgesell­
schaftlich oder im Rahmen der Tarifautonomie nicht oder nicht ausreichend
gelöst werden können.
Eine weitere Besonderheit des deutschen Sozialstaats hängt mit dem föderalen
Aufbau der Bundesrepublik Deutschland zusammen. Der Hauptakteur der
deutschen Sozial – und Arbeitspolitik ist sicher der Bund mit der Bundesregie­
rung und dem Bundesparlament. Daneben haben aber auch die Länder und die
Kommunen eigene Befugnisse auf diesem Sektor. Besonders die Kommunen
– 44 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
spielen bei der Ausführung staatlicher Sozialgesetze, etwa in der Kindergarten­
versorgung oder in der Grundsicherung für Bedürftige, eine wichtige Rolle.
Dieses Nebeneinander unterschiedlicher staatlicher Instanzen führt immer
­wieder zu Abgrenzungsproblemen in Bezug auf die inhaltlich–politische Verant­
wortung und die Finanzierung sozialstaatlicher Leistungen.
III.
Die gegenwärtigen Probleme des deutschen Sozialstaats hatte ich bereits kurz
angesprochen. Im Folgenden will ich darauf näher eingehen. Das größte Pro­
blem ist momentan die bestehende und weiter zunehmende Armut in unserem
Land. Armut wird nach EU–weiten Kriterien dann angenommen und statistisch
erfasst, wenn das Haushaltsnettoeinkommen geringer als 60 Prozent des mittle­
ren Haushaltsnettoeinkommens der gesamten Bevölkerung ist. Zusätzlich wird
das Maß der sozialen Ausgrenzung danach bemessen, ob Personen sich Grund­
legendes, wie Beheizung der Wohnung oder eine Waschmaschine, nicht leisten
können. Nach der so erhobenen Statistik der EU liegt Deutschland mit einer
Armutsquote von 19,6 % zwar nicht an der Spitze der EU – das sind Bul­garien
und Rumänien mit einer Quote von über 40 %; Tschechien liegt danach
­übrigens bei 15,4 %. Aber für ein reiches und hochentwickeltes Industrieland
wie Deutschland ist diese Armutsquote dennoch alarmierend. Besonders dra­
matisch ist der Umfang der Kinderarmut: In einigen Regionen Deutschlands,
auch in meinem Heimatland Bremen, liegt die Quote bei über 30 %. Mit ande­
ren Worten: Nahezu jedes dritte Kind lebt dort in einkommensarmen Haus­
halten.
Besonders betroffen von Armut sind Alleinerziehende mit kleinen Kindern,
meist Frauen, Langzeitarbeitslose und in zunehmendem Umfang auch ältere
Menschen mit kleinen Renten. Die Politik in Deutschland ist aktuell gefordert,
die Situation dieser Menschen zu verbessern. Höhere Sozialleistungen sind eine
Antwort. Nachhaltiger wirken verstärkte Anstrengungen auf dem Arbeitsmarkt
und in der Bildung, aber auch in der Kindergartenversorgung und in der Alter­
ssicherung. Wir brauchen ein ganzes Bündel an Maßnahmen gegen die Armut
und besonders gegen Kinderarmut. Aus meiner Sicht sind dabei Hilfen für
­Alleinerziehende mit kleinen Kindern, die von Arbeitslosigkeit besonders betrof­
fen sind, vordringlich. Sie benötigen einen Arbeitsplatz, um ihren Lebensunter­
halt und den ihrer Kinder bestreiten zu können. Zugleich benötigen sie mehr
Betreuungs – und Förderangebote für ihre Kinder, in der Krippe, im Kinder­garten
und in Ganztagsschulen, und in vielen Fällen auch bezahlbaren Wohnraum.
– 45 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
In diesem Zusammenhang ist es wichtig, dass mehr Arbeit angeboten wird, von
der Arbeitnehmer und ihre Familien leben können. Leider ist das in vielen
Fällen nicht der Fall. Die Löhne liegen in einigen Wirtschaftszweigen in
Deutsch­land, z.B. im Friseurhandwerk, im Bewachungsgewerbe und in der
Gastronomie, so niedrig, dass eine Aufstockung durch staatliche Leistungen zur
­Sicherung des Existenzminimums notwendig ist. Hinzu kommt, dass in
Deutsch­land in den letzten Jahrzehnten die sogenannte prekäre Beschäftigung,
wie Leiharbeit und befristete Arbeit, deutlich zugenommen hat. Auch dies hat
für die Betroffenen vielfach fatale Folgen und die Entstehung von Armut zu­
sätzlich begünstigt. ­Immerhin scheint sich in Deutschland langsam ein Um­
denken anzubahnen: Wir werden noch in diesem Jahr die Verabschiedung eines
neuen Gesetzes zur Einführung des gesetzlichen Mindestlohnes in Höhe von
8,50 Euro pro Stunde erleben. Und es bleibt zu hoffen, dass die zugenomme­
nen Berichte über den Missbrauch von Leiharbeit und befristeten Arbeitsverträ­
gen bald auch zu gesetzgeberischen und tarifpolitischen Konsequenzen führen.
Von Langzeitarbeitslosigkeit, also von Beschäftigungslosigkeit von über einem
Jahr, sind in Deutschland nach wie vor über eine Million Menschen betroffen.
Rund 300.000 dieser Langzeitarbeitslosen sind seit mehr als drei Jahren schon
ohne Beschäftigung. Sie in die Erwerbsarbeit wieder einzugliedern, ist eine be­
sondere Herausforderung. Als Folge der wirtschaftlichen und technischen
Entwicklung sind in den letzten Jahrzehnten sehr viele einfache Tätigkeiten we­
ggefallen. Diese Arbeitsplätze haben Personen ohne berufliche Qualifikation
und Personen mit gesundheitlichen Einschränkungen in der Vergangenheit Be­
schäftigung gebracht. Heute stehen sie weitgehend nicht mehr zur Verfügung.
Mit Maßnahmen der Arbeitsmarktpolitik, wie Fortbildung und Umschulung
sowie Lohnkostenzuschüssen an Arbeitgeber, versuchen die Arbeitslosenver­
sicherung und die Grundsicherung für Langzeitarbeitslose Wege der berufli­
chen Eingliederung zu ebnen. Aber die Eingliederungserfolge sind bei Arbeits­
losen nach langer Unterbrechung der Erwerbstätigkeit eher bescheiden. Aufgrund
der wirtschaftlichen Entwicklung verbucht Deutschland zur Zeit mit rund 42 Mil­
lionen Erwerbstätigen einen Höchststand der Beschäftigung. Aber an den Lang­
zeitarbeitslosen geht diese positive Entwicklung im Wesentlichen vorbei.
Die genannten Probleme, wie Armut und Langzeitarbeitslosigkeit, sind in
Deutsch­land nicht flächendeckend festzustellen. Sie konzentrieren sich sehr
stark in Großstädten und Regionen, die seit Jahren und zum Teil seit Jahr­
zehnten mit wirtschaftlichen Umbrüchen und Strukturkrisen zu kämpfen
­haben. Ein Beispiel dafür ist mein Heimatland Bremen, das seit den siebziger
– 46 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Jahren des letzten Jahrhunderts zunächst einen Einbruch in der Fischereiwirt­
schaft hatte, dann mit den Folgen der Werftenkrise umgehen musste und
­schließlich auch noch viele Arbeitsplätze und viel Kaufkraft durch den Abzug
der hier stationierten amerikanischen Soldaten verlor. Bremen hat große
­Anstrengungen unternommen, neue Arbeitsplätze zu schaffen, etwa im Dienst­
leistungsbereich, im Tourismus, in der Luft – und Raumfahrt und in der Wis­
senschaft. Aber viele Probleme sind damit noch nicht gelöst. Ähnliche und zum
Teil noch gravierendere Erfahrungen haben die neuen Bundesländer mit der
Wiedervereinigung im Jahr 1989 gemacht. Die DDR–Wirtschaft war nicht wet­
tbewerbsfähig und brach zusammen. Neue Industrien und Arbeitsplätze muss­
ten geschaffen werden. Das Gleiche galt für die marode Infrastruktur; sie muss­
te mit großem Auf­wand und viel Geld neu aufgebaut werden. Auch dieser
Prozess braucht Zeit und ist – trotz unbestreitbarer Erfolge – bei weitem noch
nicht abgeschlossen.
IV.
Damit komme ich zu den Herausforderungen, die der deutsche Sozialstaat in
der Zukunft zu bewältigen hat. Es geht im Wesentlichen um die demografische
Entwicklung mit ihren Auswirkungen auf die Systeme der sozialen Sicherung,
die Beschäftigung und die Bildung sowie die soziale Sicherung im Alter und
die Zukunft der Pflege.
Zunächst zur demografischen Entwicklung. Die Bevölkerung in Deutschland
wird sich in den nächsten Jahrzehnten dramatisch verändern. Seit Mitte der
sechziger Jahre des letzten Jahrhunderts werden immer weniger Kinder in
Deutsch­land geboren. Die Geburtenhäufigkeit liegt gegenwärtig bei rund 1,4
Geburten je Frau in gebärfähigem Alter. Zugleich steigt die Lebenserwartung
aufgrund des medizinischen Fortschritts und gesünderer Ernährung immer
­weiter an. Die Folgen beider Entwicklungen sind langsam, aber immer deut­
licher zu spüren. Die Zahl und der Anteil der älteren Menschen an der Be­
völkerung nehmen deutlich zu. Die Zahl und der Anteil der jüngeren Menschen
an der Bevölkerung nehmen deutlich ab. Diese Entwicklungen haben gra­
vierende Auswirkungen auf die Finanzierung unserer Sozialversicherung. We­
niger Kinder bedeuten zeitversetzt weniger Beschäftigte und damit weniger
­Beitragszahler in der Renten–, Kranken – und Pflegeversicherung. Mehr ältere
Menschen bedeuten dagegen mehr Empfänger von Rentenleistungen, höhere
Kosten im Gesundheitswesen und einen höheren Pflegebedarf.
Die notwendigen politischen Konsequenzen werden in Deutschland schon seit
vielen Jahren diskutiert. Aber die bisher ergriffenen Maßnahmen sind allenfalls
– 47 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
erste Schritte, um die demografische Herausforderung zu bewältigen. Wir wer­
den in Zukunft wesentlich mehr tun müssen, um die sozialen Sicherungssyste­
me demografiefest zu machen. Wir werden als zweites die Zuwanderung von
ausländischen Arbeitnehmern deutlich verstärken müssen. Und wir werden den
absehbaren Folgen auf das Gesundheits – und Pflegesystem durch mehr
­Prävention und neue Formen der Pflege begegnen müssen. Viel Zeit bleibt uns
nicht mehr dafür. Schon jetzt sind die demografischen Spuren in Kindergärten,
Schulen und auf dem Arbeitsmarkt unübersehbar.
Auf dem Arbeitsmarkt werden wir zunehmend mit dem Fachkräftemangel zu
tun haben. Immer mehr Branchen klagen darüber, dass sie nicht die not­
wendigen Fachkräfte finden und ihnen auch der Nachwuchs für die Berufs­
ausbildung in den gefragten Berufen fehlt. Ein hochentwickeltes Dienstleistungs
– und Industrieland wie Deutschland kann sich einen solchen Fach­kräftemangel
auf längere Zeit ohne Wachstums – und Wohlstandseinbrüche nicht erlauben.
Hier sind neben der schon genannten Zuwanderung neue Anstrengungen zur
besseren und höheren Bildung und Qualifizierung sowie Maßnahmen zur bes­
seren Vereinbarkeit von Familie und Beruf notwendig. Und zwar von der früh­
kindlichen Bildung im Kindergarten bis hin zur Fortbildung und Umschulung
von Arbeitslosen sowie Elternurlaub und bessere Betreuung von Kleinkindern
in Krippen und Ganztagsschulen.
Zu diesem Thema gehört auch die Frage der Lebensarbeitszeit oder konkreter
die Frage der Altersgrenzen in der Alterssicherung. Über Jahrzehnte lag die Re­
gelaltersgrenze für das Ausscheiden aus dem Erwerbsleben bei 65 Jahren. Ge­
genwärtig steigt diese Grenze in mehreren Stufen bis 2029 auf 67. Die Frage
bleibt, wie lange diese Grenze bei weiter steigender Lebenserwartung Bestand
haben wird. In der politischen Diskussion ist diese Frage bereits angekommen.
In der Bevölkerung stößt sie aber noch auf ganz überwiegende Ablehnung. Im
Gegensatz dazu wird das Thema der Beschäftigung älterer Menschen in­
zwischen deutlich anders gesehen als noch vor 20 Jahren. Ging es damals noch
um Anreize zum frühzeitigen Ausscheiden aus dem Arbeitsleben, etwa durch
Frühpensionierung mit dem 58. Lebensjahr, bemühen sich heute immer mehr
Betriebe, ihre älteren Fachkräfte möglichst lange im Betrieb zu halten. Ich bin
sicher, dass diese Entwicklung anhalten wird.
Genauso sicher ist, dass die soziale Sicherung im Alter uns in den nächsten
­Jahrzehnten erhebliches Kopfzerbrechen bereiten wird. Neben den demogra­
fischen Folgen für die Finanzierung der Alterssicherung wird sich – ohne poli­
– 48 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
tisches Gegensteuern – für viele ältere Menschen das Thema der Armut im
­Alter neu stellen. Dies hängt mit bereits beschlossenen Änderungen des Renten­
systems, wie der Absenkung des Rentenniveaus und der Abkehr vom früheren
Prinzip der Lebensstandardsicherung in der gesetzlichen Rentenversicherung
zusammen. Es hängt darüber hinaus auch mit der langanhaltenden Arbeits­
losigkeit zusammen, die für viele Menschen, besonders für Langzeitarbeitslose,
erhebliche Lücken in der Rentenbiografie hinterlassen. Hinzu kommen Um­
brüche auf dem Arbeitsmarkt mit der Zunahme von prekärer Beschäftigung
und geringer Bezahlung mit der Konsequenz, dass entweder keine Rentenver­
sicherungsbeiträge oder nur geringe Beiträge gezahlt und damit im Alter nur
kleine Renten ausgezahlt werden.
Auch die Zukunft der Pflege wird sich in den nächsten Jahrzehnten neu stellen.
Schon heute sind 2,4 Millionen Menschen in Deutschland als pflegebedürftig
anerkannt, Nach Prognosen der Bundesregierung wird diese Zahl bis zum Jahr
2030 auf 3 bis 3,4 Millionen ansteigen. Für die Pflegeversicherung entstehen
damit deutlich höhere Kosten. Neben dieser finanziellen Konsequenz wird auch
die Organisation der Pflege zu einem großen Problem. Im Vordergrund wird
vor allem die Frage stehen, ob es Alternativen zu den bisherigen Formen der
Pflege, vor allem zum Pflegeheim, gibt. In Deutschland wollen die meisten
Menschen in ihrer gewohnten Umgebung alt werden und auch bei Pflege­
bedürftigkeit möglichst in den eigenen vier Wänden selbstbestimmt wohnen.
Dies setzt aber deutlich mehr ambulante Hilfen bei der Bewältigung des Alltags
und bei der Pflege voraus. Da immer mehr ältere Menschen allein leben und
von ihren Familien nicht gepflegt werden können, brauchen wir für sie mehr
und bessere Hilfen und Dienste in der Nachbarschaft. Hier liegt eine große
Gestaltungs­aufgabe der Kommunen, diese älteren Menschen so zu versorgen,
dass sie ­möglichst bis ins hohe Alter selbständig leben können.
Soweit dies nicht oder nicht mehr möglich ist, müssen Heimplätze zur Ver­
fügung gestellt und die Betreuung in den Heimen gesichert werden. Mit Blick
auf die schon heute fehlenden Pflegefachkräfte in den Heimen wird für die
­Zukunft ein Pflegenotstand in Deutschland befürchtet. Damit der nicht eintritt,
müssten schon heute deutlich mehr Pflegekräfte ausgebildet werden. Leider
­geschieht dies nicht in ausreichendem Umfang.
V.
Abschließend möchte ich die vier – ganz persönlichen – Erfahrungen mit dem
deutschen Sozialstaat zusammenfassen, die für die Entwicklung in anderen
– 49 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
­ ändern von Interesse sein könnten. Ich beginne mit den eher schwierigen und
L
zum Teil negativen Erfahrungen:
– Der Sozialstaat wird immer noch zu sehr als gesellschaftspolitischer Repara­
turbetrieb angesehen. Vielfach muss er Probleme lösen oder auffangen, deren
Ursachen außerhalb des sozialen Bereichs liegen. Beispiele sind: Defizite in
der Bildung mindern Chancen auf dem Arbeitsmarkt und führen zu sozialen
Problemlagen. Oder: Wirtschaftlich begründete Entscheidungen zur Flexibili­
sierung von Arbeit können zu prekärer Beschäftigung und in letzter Konse­
quenz zur Abhängigkeit von staatlichen Sozialleistungen führen. Damit dies
nicht passiert, sollten die sozialen Auswirkungen von politischen, aber auch
privatwirtschaftlichen Entscheidungen von vornherein stärker berücksichtigt
werden.
– Zweite eher schwierige Erfahrung aus Deutschland: Die demografische
Entwicklung und ihre Folgen für die sozialen Sicherungssysteme sind seit
­Jahrzehnten bekannt. Es wurde sehr – ich finde zu – lange politisch debat­
tiert, ohne dass notwendige Konsequenzen gezogen wurden. Jetzt ist der
­Handlungsdruck bedrohlich und es werden erste Maßnahmen ergriffen. Aber
die Bevölkerung ist darauf nur ungenügend vorbereitet, zumal die schon be­
schlossenen Änderungen sehr überhastet auf den Weg gebracht wurden, wie
die Heraufsetzung der Rentenaltersgrenze von 65 auf 67 Jahre. Und die
jetzt ergriffenen und noch zu erwartenden Maßnahmen fallen deutlich ein­
schneidender aus als dies bei einer frühzeitigen Beschlussfassung notwendig
geworden wäre. Daraus folgt: Notwendige Anpassungen im Hinblick auf die
Veränderung der Bevölkerungsstruktur sollten sorgfältig vorbereitet und kom­
muniziert werden, aber frühzeitig umgesetzt werden.
– Dritte, jetzt positive Erfahrung mit dem Sozialstaat Deutschland: Die Sozial­
versicherung ist und bleibt trotz aller aktuellen Probleme und Defizite ein
ganz wichtiger Eckpfeiler. Ihre wichtigsten Strukturelemente, die Bei­
tragsfinanzierung und die Selbstverwaltung, haben dieses System zu einer
­stabilen Grundlage der sozialen Sicherung in Deutschland mit hoher
­Akzeptanz in der Bevölkerung werden lassen. Wenn der Reichskanzler Bis­
marck die gesetzliche Sozialversicherung nicht schon Ende des 19 Jahr­
hunderts eingeführt hätte, müsste man sie heute schleunigst einführen.
– Schließlich meine letzte und auch positive Erfahrung: Aufgrund des Sozial­
staatsauftrags in der deutschen Verfassung ist die staatliche Verantwortung
für soziale Gerechtigkeit und Ordnung auf dem Arbeitsmarkt völlig unstrit­
tig. Das ist gut und sollte auch so bleiben. Genauso wichtig ist aber auch,
– 50 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
dass diese Verantwortung des Staates nicht die Eigeninitiative und Verant­
wortung der Zivilgesellschaft und der Sozialpartner mit ihrer Tarifautonomie
ersetzt oder verdrängt. Ein Sozialstaat ist nur dann gerecht, wenn er den
­Bürgerinnen und Bürgern, ihren Familien und ihren zivilgesellschaftlichen
­Initiativen und Organisationen sowie den Sozialpartnern Vorrang vor staat­
lichen Aktivitäten belässt und ihren Aktivitäten ausreichend Raum zur
­Selbstentfaltung einräumt.
Ich bedanke mich für Ihre Aufmerksamkeit und stehe nun gern für Ihre Fragen
zur Verfügung.
– 51 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Sozialer Markt in Großbritannien?
Ing. Luděk Rychetník, Csc. (Reading University)
Einleitung: eine kürzliche Kontroverse
Im April, als ich diesen Beitrag schrieb, wurde der britische Premierminister Da­
vid Cameron mit öffentlichen Vorwürfen sowohl von Seiten der anglikanischen
Kirche, der Methodisten und Quäker, als auch von Seiten des katholischen Kar­
dinals Vincent Nichols konfrontiert. Vorgeworfen wurde ihm, die Regierung wür­
de mit ihren Sparmaßnahmen das „soziale Rettungsnetz zerreißen“ und die
Menschen müssten Rettung bei gemeinnützigen „Lebensmittelbanken“ suchen
(FT Editorial 2014; Helen Warrell, Jim Pickard 2014; Catherine Pepinster 2014).
Die Vorwürfe religiöser Vertreter und die darauffolgende Debatte in den Medi­
en haben dem Premierminister politisch geschadet und sie hat ihn gewiss auch
persönlich getroffen, insbesondere da Cameron aktiver Anglikaner ist, der in
­seinen Reden die Bedeutung des Christentums würdigt und Großbritannien
­mehrmals als „christliches Land“ charakterisierte. Zuletzt tat er dies in diesem
Jahr vor Ostern in einem Artikel für die Religious Times (David Cameron
2014). Damit rief er jedoch erneut Widerspruch und Proteste hervor. Eine
­Gruppe von 55 öffentlich bekannten Persönlichkeiten, publizierte in den Medi­
en einen Brief, in dem sie Cameron beschuldigte, er würde „die Entfremdung
und Aufspaltung der Gesellschaft unterstützen“ (Letter 2014, John Bingham
2014). Erster Unterzeichner des Briefes war Professor Al–Khalili, Physiker und
gegenwärtig Präsident der über hundert Jahre alten Britischen Humanistischen
Vereinigung, eines Zusammenschlusses nichtreligiöser Bürger. Dieser charak­
terisierte den Brief als Ausdruck der Beunruhigung – nicht nur über einen ein­
zelnen Artikel des Premierministers, sondern über den „besorgniserregenden
Trend“ immer häufigerer Erklärungen von Politikern über ein „christliches
Großbritannien“. Demgegenüber sprachen sich Vertreter des Hinduismus und
der Muslime in dem Sinne aus, dass auch sie Großbritannien für ein christ­liches
Land halten, das für ihren Glauben eine gute Heimat ist (BBC 2014, 21. ­April).
Ich erwähne diese Episode aus dem öffentlichen Leben, weil sie die Bedeutung
des Christentums in der britischen Politik dokumentiert und gleichzeitig im
Kontrast steht zur langanhaltenden eigentümlichen Herangehensweise an das
europäische christdemokratische Verständnis der Wirtschaftspolitik, an die
­soziale Marktwirtschaft.
– 52 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Auch die „Beunruhigung (Britische Humanistische Vereinigung) über den
­besorgniserregenden Trend“, dass Politiker bereit sind, von Zeit zu Zeit das
Christentum zu erwähnen, mag in der Realität einen gewissen Anhalt haben.
Die Finanz – und Wirtschaftskrise im Jahre 2008 und in den folgenden Jahren
hat den Glauben an einen sich selbst regulierenden Markt und an die allge­
meine Wohltätigkeit eines starken autonomen Finanzsektors erschüttert. Dieser
Glaube – als Grundlage des Neoliberalismus – schuf einen gewissen gemein­
samen ideologischen Rahmen und wirkte in den letzten dreißig Jahrzehnten
­integrierend auf die Gesellschaft ein. Es ist möglich, dass sich Politiker nun
­(instinktiv?) auf das Christentum berufen, das – wie in der Vergangenheit – vi­
elleicht die Gesellschaft erneut vereinigen könnte. Erleben wir nach den kata­
strophalen Wellen von Pseudoreligion, Nationalismus, Kommunismus und Neo­
liberalismus nun eine Rückkehr zur Religion?
Die Lehre von der sozialen Marktwirtschaft, im Sinne einer Gesamtorientierung
der Wirtschaftspolitik, wurde in Großbritannien zweimal in Gang gesetzt – in
beiden Fällen ohne Erfolg.
Der erste Start
In den Jahren 1970–74 regierte die Konservative Partei unter der Führung von
Edward Heath. Seine Regierung trat mit dem liberalen Wirtschaftsprogramm
eines sparsamen Staates an. Sie wollte die langanhaltenden Gebrechen der bri­
tischen Wirtschaft heilen: Inflation, Haushaltsdefizit und staatliche Unterstüt­
zung für große verlustreiche Firmen (lame ducks – „lahme Enten“ wie Rolls–
Royce und das schottische Schiffskonglomerat Upper Clyde), sowie ein relativ
langsames Wirtschaftswachstum. Doch der Bergarbeiterstreik im Winter 1971/
72, die darauffolgende Energiekrise und der Anstieg der Arbeitslosigkeit veran­
lassten die Regierung zu einer Kursänderung. Sie machte Eingeständnisse an
die Bergarbeiter, die Lame ducks wurden durch eine Finanzspritze gerettet, von
Neuem wurden eine staatliche Einkommenspolitik und eine Regulierung der
Beschäftigungsverhältnisse eingeführt. Im Jahre 1973, im Zusammenhang mit
dem Jom–Kippur–Krieg und dem Diesel–Embargo stiegen die Dieselpreise auf
einen Schlag auf das Vierfache an. Die Inflation näherte sich der 10–Prozent–
Marke und wuchs weiter (den Höhepunkt erreichte sie mit 24 % im Jahre
1976). Die Regierung schrieb für den Februar 1974 Wahlen aus und forderte
von den Wählern das Mandat für einen harten Kurs gegenüber den Gewerks­
chaften. Die Wahlen wurden jedoch von der Labour Party gewonnen, wenn
auch mit geringer Mehrheit; deutlich war aber, dass sich die Wähler in einem
– 53 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Krisenwinter nicht gegen die streikenden Bergarbeiter stellen wollten. Bei den
Neuwahlen im Herbst gewann die Labour Party erneut, diesmal bereits mit
überzeugender Mehrheit.
Innerhalb der Konservativen Partei löste die zweifache Wahlniederlage einen
ideologischen Streit und ein Ringen um die weitere politische Ausrichtung aus.
Trotz des Widerstands von Edward Heath gründete Sir Keith Joseph im Jahre
1974 das Center for Policy Studies (CPS), eine Denkfabrik (think tank), deren
erste Aufgabe es war, die Ursachen des Misserfolgs der ursprünglichen liberalen
Politik von Heaths Regierung und die Ursachen der zweifachen Wahl­niederlage
zu analysieren. Mit der Denkfabrik arbeiteten Friedrich Hayek, Michael Oake­
shott und weitere konservativ liberal denkende Intellektuelle zusammen. Das
CPS gab im darauffolgenden Jahr ein kurzes zehnseitiges Essay unter dem Titel
Why Britain needs a social market economy (Warum Großbritannien eine soziale
Marktwirtschaft braucht) heraus, in dem es sich erstmals und zugleich am deut­
lichsten zum Gedanken des sozialen Marktes bekannte, den es als „gesellschaft­
lich verantwortliche Marktwirtschaft“ definierte. Die soziale Markt­wirtschaft
wurde als Gegenteil der „sozialistischen“ Nachkriegspolitik der Labour Party
und der Konservativen und der Politik Heaths nach der Kursänderung (U–turn,
eine Wendung in die Gegenrichtung) im ­Jahre 1972 dargestellt. Einflussreiche
Mitglieder der Konservativen Partei ­verstanden die „soziale Markt­wirtschaft“
­jedoch als „deutschen Import“ und betrachteten sie mit Skepsis. Das CPS ließ
recht bald das Wort „sozial“ weg, die „Marktwirtschaft“ blieb somit ohne Attri­
but zurück. Margaret Thatcher selbst verurteilte später in ihrem Buch (1993)
das westdeutsche Modell als „Art eines korporatistischen, hoch kollektivistischen
ökonomischen Systems, das auf einem Konsensus gründet. Es leidet an Erstar­
rung und Steifheit, was die Kosten erhöht und sich auf die germanische Arbeits­
disziplin verlässt“. Das Schlagwort „sozialer Markt“ benutzte sie nie. „Korpora­
tismus und Konsensus“ waren zwei Charakteristiken, um derentwillen der
liberale Flügel der Konservativen den sozialen Markt ablehnte und weshalb diese
Lehre für ihn – im Unterschied zu Westdeutschland – nicht zur Gesamtorien­
tierung der britischen Wirtschaftspolitik werden konnte.
Im Mai 1974 forderte Keith Joseph Margaret Thatcher auf, stellvertretende Vor­
sitzende des Zentrums zu werden, was sie annahm, obgleich sie weiterhin
Loyalität gegenüber dem Vorsitzenden der Partei und ihrem Premierminister
Heath bewahrte (in dessen Schattenkabinett sie Ministerin war). Im Umfeld
von Think tank schärfte sie ihre neoliberalen Ansichten, zu denen sie instinktiv
­jedoch bereits früher tendierte.
– 54 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Als Reaktion auf zwei Wahlniederlagen und erneut gegen den Willen von Ed­
ward Heath riefen die Konservativen die Wahl eines neuen Vorsitzenden aus,
der Heath abwechseln sollte. Aufgrund einer Reihe persönlicher Umstände sag­
ten mehrere mögliche Gegenkandidaten die Kandidatur ab. Auf die Auf­
forderung von Keith Joseph hin nahm Margaret Thatcher an. Während ihrer
Wahlkampagne unter den Abgeordneten und Mitgliedern der Partei verkündete
sie ihre neoliberale Vision eines neuen Konservativismus mit Überzeugung und
Elan, der den enttäuschten Mitgliedern Hoffnung bot. In der zweiten Wahl­
runde im Februar 1975 siegte sie überzeugend.
Der zweite Start
In der zweiten Hälfte der siebziger Jahre, nach dem Wahlsieg im Februar und
­erneut im Oktober 1974, regierte in Großbritannien die Labour Party. Premier­
minister wurde (wie in den Jahren 1964–70) erneut Harald Wilson. 1976 löste
ihn James Callaghan ab. Doch auch er schaffte es nicht, die chronischen Mängel
der Wirtschaft zu auszubessern. Streik, Inflation und Haushaltsdefizite nötigten
den Finanzminister Denis Healey, die Staatsausgaben drastisch zu senken und
den Internationalen Währungsfond um eine Anleihe zu bitten. Diese Krise er­
schütterte das Selbstvertrauen der Regierung und der führenden Staatsbeamten.
James Callaghan erklärte auf einer Parteikonferenz 1976, dass „wir zu lange ­eine
Entscheidung über grundsätzliche Veränderungen in Gesellschaft und Wirt­
schaft aufgeschoben haben ... die gemütliche Welt, in der Staatsausgaben und
wachsende Defizite Vollbeschäftigung und Steuersenkungen garantiert haben,
ist vergangen“. Zwischen den Anhängern der Labour Party begann man über
den „sozialen Markt“ in deutschem Sinne und im Sinne des CPS zu reden.
Doch die Gewohnheit und die Tradition des welfare socialism der Nachkriegs­
zeit, eines „sozialistischen Wohlfahrtsstaates“ ließen nicht an sich rütteln. Im
Winter 1978/79 (winter of discontent) erlebte Großbritannien die schlimmste
Serie von Streiks seit dem Generalstreik 1926. Brennstoffmangel und Energie­
knappheit legten Schulen und Krankenhäuser lahm, der Abfall lag auf den
Straßen, Tote blieben ohne Begräbnis.
Die Erfahrung dreier Premierminister und der zwei größten politischen Par­
teien stellte Großbritannien als ein Land dar, das „nicht (erfolgreich) regiert
werden kann“ – ungovernable Britain. In der Öffentlichkeit bereitete dies den
über­zeugenden Sieg von Margaret Thatcher bei den Wahlen im Mai 1979 vor.
Mit einem liberalen Programm und dem ausdrücklichen Ziel, „die Gewerks­
– 55 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
chaften zu zähmen“, gewann sie 60 Parlamentssitze und eine sichere Par­
laments­mehrheit von 42 Stimmen.
Der zweite Start der Lehre von der sozialen Marktwirtschaft ist mit dem Na­
men David Owen verbunden. Er gehörte zu einer Gruppe von vier führenden
Labour–Leuten (Gang of four), die unzufrieden mit der extrem linksgerichteten
politischen Ausrichtung der Labour Party waren und sich entschieden hatten,
eine neue mitte-links–gerichtete Sozialdemokratie aufzubauen, die Social Demokratic Party (SDP) als Spielart der gleichnamigen kontinentalen Partei. Die
­Partei wurde 1981 gegründet. David Owen hatte über Jahre an Konferenzen
der deutschen Sozialdemokratischen Partei teilgenommen, wo er sich mit
­deren führenden Mitgliedern angefreundet hatte, und diese Verbindungen
­beeinflussten seine Vorstellungen tiefgehend. Eine weitere Inspiration war für
ihn der amerikanische Philosoph John Rawls, namentlich seine Theorie sozialer
Gerechtigkeit im liberalen Kontext. Auf einem Vortrag an der Universität von
Strathclyde im Jahre 1981 sprach David Owen erstmals über den sozialen
Markt. Lobend äußerte er sich über die vorhergehende Initiative Keith Josephs,
betonte jedoch, dass ihre Auffassung sehr unterschiedlich ist.
Die Gründer der SDP wollten die traditionelle britische polarisierte Rechts–
Links–Parteienstruktur angreifen, bei der sich ihrer Ansicht nach beide Pole zu
sehr von der Mitte abgewandt hatten und in einem „unsinnigen Konflikt, Dog­
matismus, plötzlichen Kehrtwendungen und der Betonung des Klassen­
gegensatzes“ verharrten (SDP 1981). Owen und seine Gruppe bemühten
sich um eine stärker konsensuelle Politik. Ihre weiteren Punkte waren Dezentra­
lisierung in Industrie und Gesellschaft und die Betonung der Gleichstellung. Ihr
Bemühen, die britische Politik zu verändern war bei den Wählern jedoch nicht
erfolgreich und die SDP vereinigte sich 1988 mit der Liberalen Partei ­unter
dem Namen Liberale Demokraten.
Der britische Konfrontationsstil der Politik
Die traditionelle Art, in Großbritannien Gerichtsprozesse zu führen, ist konfron­
tativ (adversarial) – im Unterschied zur untersuchenden (inquisitorial) Heran­
gehensweise in Ländern, die an die Tradition des römischen Rechts anknüpfen.
Ähnlich konfrontativ ist auch der Stil der Politik (adversarial politics). Die Op­
position sucht dabei strittige Punkte in der Regierungspolitik und betont eher
ihre Nichtzustimmung, als dass sie einen Konsens suchen würde. Besonders in
England ist der konfrontative Stil tief verwurzelt: „die politische Kultur des
– 56 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
­ nterhauses ist konfrontativ“, schreibt Gillian Peele in ihrem einflussreichen
U
­Lehrbuch (2004, S. 201) und zieht zum Vergleich den davon abweichenden Stil
des schottischen Parlaments in Edinburgh und der walisischen Versammlung
in Cardiff heran: diese beiden Versammlungen bemühten sich stets um einen
Konsens und schufen Koalitionsregierungen. Für einen bedeutenden Teil der
Konservativen Partei war die Suche nach einem Konsens durch Verhandlungen,
wie sie in der europäischen Politik auf dem Kontinent üblich ist, immer etwas
Fremdes, ebenso wie die europäischen korporativen Elemente. Mir scheint, dass
dieser Zug der englischen politischen Kultur die grundlegende und tiefe kul­
turelle Ursache dafür ist, dass beide Versuche, einen „sozialen Markt“ als
­bestimmendes Prinzip der Wirtschaftspolitik einzuführen, scheiterten. Owens
Vorstellungen von einer eher konsensuelle Politik und von sozialer Marktwirt­
schaft bleiben jedoch Ideal der liberalen linken intellektuellen Schichten.
Mit dem Konfrontationsstil der Politik lässt sich jedoch die Krise von Wirts­
chaft und Politik in den siebziger Jahren nicht erklären. Ihre Wurzeln lagen tie­
fer in der Klassenstruktur der Gesellschaft, in den konfrontativen Beschäf­
tigungs – und Klassenverhältnissen, in dem, was die britische Soziologie als
adversarial industrial relations bezeichnet. Deren Ausdruck war die unve­
rantwortliche Vorgehensweise der Gewerkschaften hinsichtlich der Lohnpolitik.
Befürchtungen aufgrund der Kampfbereitschaft und der Kraft der Gewerkschaf­
ten führten die Arbeitgeber regelmäßig dazu, deren Lohnforderungen nach­
zugeben – und in der Folge die Preise ihrer Produkte zu erhöhen. Das Inflati­
onsrad der Löhne und Preise wurde angetrieben.
Und noch tiefer im gesellschaftlichen Unterbewusstsein – besonders in der
breiten und entscheidenden Mittelklasse – waren immer Patriotismus und Loya­
lität gegenüber Monarchie und Staat verankert. Darauf berief sich mit Erfolg
Margaret Thatcher und schaffte es – durch ihre neoliberale Vorgehensweise –
die drohende Katastrophe abzuwenden. Darin erwies ihr der Konfrontationsstil
der Politik gute Dienste.
Social Market Foundation
Nach zwei erfolglosen Versuchen auf Ebene der politischen Parteien das Ideal
des sozialen Marktes in Großbritannien durchzusetzen, übernahm die Zivil­
gesellschaft die Initiative. Die Anhänger von David Owen und der aufgelösten
Sozialdemokratischen Partei gründeten im Jahre 1989 die Social Market Foundation (SMF) als überparteiliche Denkfabrik. Ihr Ziel war und bleibt das
– 57 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
­ tudium und die Verbreitung einer auf einem vom Staat regulierten Markt
S
­gründenden Politik. Mit den Worten der gegenwärtigen Vorsitzenden des
­Vorstandes ist die Ausgangsthese der Denkfabrik, dass „soziale Gerechtigkeit
das Ergebnis einer gut geleiteten kapitalistischen Gesellschaft ist“ (Sieghart
2011). Die ­Untersuchungen und Publikationen der Denkfabrik befassen sich
vor allem mit Schulwesen und Erziehung, Gesundheitswesen und Beschäf­
tigung.
SMF geht dem Kontakt mit Politikern nicht aus dem Weg: der konservative
Premierminister John Mayer hielt im September 1994 einen Vortrag zum The­
ma Verbrechensbekämpfung. Der Premierminister der Labour Party Gordon
Brown trug im Mai 2004 eine Grundsatzrede unter dem Titel „Ein modernes
Programm für Wohlstand und Sozialreform“ vor.
Strategie von SMF ist es, eine Politik für spezielle wichtige Gebiete des
­gesellschaftlichen Lebens zu erarbeiten und so Schritt für Schritt die kapi­
talistische Marktwirtschaft zu humanisieren. Im Zusammenhang mit der kürz­
lichen Krise ist eine Studie über Arbeitnehmerpartizipation und Arbeit­
nehmereigentum aus der Feder des Leiters der Forschungsabteilung von SMF
(Keohane 2013) ein gutes Beispiel. Sie zeigt, dass die Mängel der gegenwärtig
vorherrschenden Form der Kapitalgesellschaft, der Public Limited Company, zum
Entstehen der Finanzkrise beigetragen haben und dass die Pluralität von Eigen­
tumsformen die Widerstandskraft der Wirtschaft gegenüber Krisen erhöhen
würde. Sie empfiehlt Änderungen der Steuerpolitik und des Bank­wesens, die
­einen Arbeitnehmeranteil begünstigen würden. Charakteristischerweise fand die
Studie Unterstützung bei der bekanntesten britischen Firma in Eigentümerschaft
der Beschäftigten – „Partner“ – der Kaufhauskette Lohn Lewis Partnership. Ge­
genwärtig gehört die Firma 91 000 Partnern. Die Käufer in ihren Geschäften
spüren eine größere Kundenfreundlichkeit als es dem ­üblichen (guten) Standard
entspricht und die Firma ist langfristig ­erfolgreich.
Eine stärkere Stimme der christlichen Soziallehre
Wie es scheint signalisiert die Kontroverse zwischen den Repräsentanten der
Kirchen und Premierminister Cameron, von der ich in der Einleitung berichtet
habe, dass die Kirchen damit beginnen, eine stärkere Betonung auf die soziale
Problematik im Geiste der christlichen Soziallehre zu legen. Die katholische
Wochenzeitschrift The Tablet veröffentlichte ein umfangreiches Gespräch mit
dem neu ernannten Kardinal Vincent Nichols (Pepinster 2014), das in dem Sin­
– 58 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
ne ausklang, dass er seine Berufung in der Verteidigung der Rechte der Armen,
Verletzten und an den Rand der Gesellschaft Gedrängten sieht. Die redaktionel­
le Einleitung drückte dies in dem Titel aus „Nichols option for the poor“ (Ni­
chols vorrangige Sorge um die Armen, Tablet Editorial 2014). Dies kann eine
Konfrontation mit der weltlichen Macht hervorrufen, wie die in der Einleitung
erwähnte Kontroverse vom April zeigt, doch es gibt auch Anzeichen dafür, dass
die Gesellschaft bereit ist, die Stimme der Kirchen mit offenem Geist auf­
zunehmen (FT Editorial 2014). Die christlichen Kirchen verbinden Kenntnisse
aus dem direkten Kontakt mit verschiedenen Schichten der Gesellschaft,
­einschließlich der Ärmsten, mit einer ausgearbeiteten geistig reichhaltigen
­Sozialehre. Dies gibt ihr eine eigene und unersetzliche Stimme.
Schluss
Dieses Koreferat hat zwei erfolglose Versuche auf Ebene der politischen
­Parteien beschrieben, das Ideal des sozialen Marktes in Großbritannien pro­
grammatisch durchzusetzen. Demgegenüber ist die private Stiftung SMF in
der begrenzten, doch bedeutenden Rolle einer Quelle neuer Gedanken und
­eines einflussreichen Kommentators innerhalb der Problematik des sozialen
Marktes erfolgreich. Im Wettbewerb des Magazins Prospect wurde SMF zur
Denk­fabrik des Jahres 2012 ernannt. In der Begründung heißt es, dass SMF
intellektuellen Schliff mit der Fähigkeit verbunden hat, die besten Fachleute
für ihre Vorträge, öffentlichen Diskussionen und Publikationen zu gewinnen.
In den ökonomischen Debatten hat SMF einen neutralen intellektuellen Ort
der Begegnung geboten. Sofern in der öffentlichen Debatte die Kirchen und
die Stimme der christlichen Sozial­lehre öfter zu hören sein werden, so kann
dies die Bedeutung der Tätigkeit von SMF nur steigern und ihren kombinier­
ten Einfluss verstärken.
Zum Abschluss weise ich nur auf das neue Buch von Professor Colin
Crouche, Making Capitalism Fit for Society hin. Den sozialen Markt erwähnt
er nicht, doch seine Analysen und zahlreichen Vorschläge fallen in den brei­
ten Kontext des sozialen Marktes. Sein zentrales Begriffspaar bietet Anre­
gungen für die ­hier verhandelte Problematik: defensive and assertive Social
­Democracy (defensive und durchsetzungsfähige Sozialdemokratie). Eine selb­
stbewusste, durch­setzungsfähige Regierung ist eine solche, die eine ausrei­
chend starke Über­zeugung und Entschlossenheit besitzt, das Gemeinwohl
auch gegen mächtige Teilinteressen durchzusetzen. Eine solche, die nicht in
den Bann des Kapita­lismus fällt. Crouch schlägt mögliche Wege und Ver­
bündete vor.
– 59 –
Sociálně tržní hospodářství – Sborník příspěvků na mezinárodním semináři – Lidice 2014
Laut Vertrag über die Europäische Union wird sich die EU um einen nach­
haltige Entwicklung auf Grundlage einer sozialen Marktwirtschaft bemühen
(EU 2012 Treaty, Kapitel I, 3,3.). Dieses Ziel zu erfüllen wird gewiss sowohl
­eine selbstbewusste, durchsetzungsfähige sozialdemokratische Regierung er­
fordern, als auch intellektuelle Hilfe und politische Unterstützung von Seiten
der SMF und der Kirchen.
Verweise und Quellen
BBC 2014, 21. April, „David Cameron Christianity claim backed by religious groups“
<<www.bbc.co.uk/ news/uk–27105023>>
John Bingham 2014, „David Cameron is sowing sectarianism and division by insisting
that Britain is still a, Christian country‘ an alliance of writers, scientists, philo­
sophers and politicians has claimed“, in: FT, 21. April
David Cameron 2014, „My faith in the Church of England“, in: Church Times, 16. April
Colin Crouch 2013, Making Capitalism Fit for Society. Polity
EU 2012, Treaty on EU Consolidated versions
FT Editorial 2014, „Britain‘s bishops deserve a hearing. Cameron‘s welfare reforms are
justified but there are flaws“, in: Financial Times, 21. Februar
Simon Jenkins 2006, Thatcher & Sons. A Revolution in Three Acts. Allen Lane
Keith Joseph 1975, Why Britain needs a social market economy, London: CPS
Nigel Keohane 2013, Mutually Assured Growth? Employee ownership and the UK
economy. Social Market Foundation, London
Matthew Lakin 2009, „David Owen, New Labour and the Social Market Economy“,
Dissertation, University of Nottingham
Letter 2014, „David Cameron fosters division by calling Britain a, Christian country‘:
Most Britons are not Christians“, in: The Telegraph, 21. April
Gillian Peele 2004, Governing the UK (4. Ausgabe), Blackwell
Catherine Pepinster 2014, interviewing Vincent Nichols „Cardinal with a cause“, in: The
Tablet, 22. Februar
SDP 1981, „Twelve Tasks for Social Democrats“, Programmdokumente, 16. März, zitiert
nach Lakin 2009
Mary Ann Sieghart 2011, Markets in a State? The Social Market Foundation at 21.
Social Market Foundation, London
Manfred E. Streit, Michael Wohlgemuth 1997, The Market Economy and the State:
Hayekian and ordoliberal conceptions, Max–Planck–Institut zur Erforschung von
Wirtschaftssystemen
Tablet Editorial 2014, „Nichols‘ option for the poor“, in: The Tablet, 22. Februar
Margaret Thatcher 1993, The Downing Street Years, HarperCollins
Helen Warrell, Jim Pickard 2014, „Clergy preach to Cameron on benefit reform“,
in: Financial Times, 21 Februar
– 60 –