Žalostný příběh o Meluzíně1 Žalostný příběh o Meluzíně aneb proč

Žalostný příběh o Meluzíně1 Žalostný příběh o Meluzíně aneb proč

Žalostný příběh o Meluzíně1
Žalostný příběh o Meluzíně aneb proč se vyplatí dodržet slovo
Mladý těšínský kníže jménem Bolko se chtěl oženit, jak si přála jeho matka
Monika. Co z toho, když si Bolko nikterak nemohl najít svou milovanou.
Na zámek přijížděli na námluvy svatové – poslanci z dalekých krajů –
a vychvalovali do nebes ctnosti a přednosti svých princezen. Jim samotným
na oplátku představovali Bolka takto: „Ani svatý Florián není takový fešák
jako kníže Bolko!“ a přitom ukazovali přes okno na náměstí, na kterém
stála takzvaná čistírna, neboli zásobník na vodu, uprostřed kterého byl
sloup a na sloupě pak svatý Florián (neobratně vytesaný z kamene),
vylévající vodu z kbelíku. Nos měl ohrnutý vzhůru a nohy křivé. „Bolko je
tak hezký, jak onen svatý Jiří, který se pokouší setřást draka ze sloupu,“ –
tu svat ukazoval na svatého Jiřího, který mířil oštěpem do rozevřené dračí
tlamy.
Nepomohly lichotky a nakrucování, nepomohly barvičky a kanárkovo
štěbetání ani koulení očima a záletné úsměvy. Kníže Bolko se zdál být
netečným ke všemu. Začal vyprávět o počasí a že dnes svítí slunce a to že
je dobře, protože obilí zraje na poli, a když prší, tak to není dobře, protože
pak seno zmokne a koně nemají co žrát. Každá princezna jen zírala
údivem: „Co to mele?“ „Nechtěla byste si se mnou zahrát knoflíky,
urozená slečno?“ říkával. A jelikož to žádná neuměla, tak se dále šířil
o blahodárném účinku sušených švestek a o tom, že je třeba dávat pozor,
aby nebyly červivé. Ech... Když odjela poslední princezna, sice krásného
jména Ondryna, ale se šilhajícíma očima, matka Monika řekla: „Žádná se ti
nelíbí? Mně se také žádná nezamlouvá, bylo jich jedenáct.
A jedenáctkrát jsem položila metlu na prahu komnaty. Žádná ji nezvedla.
Tak co teď?“
Nezbylo jim, než čekat na dvanáctou princeznu. A dočkali se – přiběhli
strážnici ze zámecké věže a oznámili, že se od Těšína k zámku blíží nějaký
významný průvod. Hoří totiž hranice na Javorovém, Čantoryji, Stožku a na
Beraním vrchu, které tímto oznamují, že mnoho lidí táhne podél Beskyd na
Těšín.
příloha
Nakonec si všimli, že v obklopení hrbatých zvířat, podobajících se koním
či drakům, pochoduje velký bílý živočich s ohromnýma ušima, který má
místo nosu dlouhý chobot. A mává tímto chobotem doleva, doprava
a občas na něm hlasitě zatroubí. Otevřeli bránu a všichni uviděli, jak se
tudy tlačí podivní hrbáči, a mezi nimi i to kruté zvíře mávaje chobotem.
Sedí na nich nějací zvláštní lidé, podobající se cikánům a hovořící
podivnou řečí, v pestrém strakatém oděvu. Tento průvod vede Turek či
dokonce černoch na koni a na bílém těžkém zavalitém zvířeti se dvěma
ohromnými tesáky, s odstávajícíma ušima a tím dlouhým chobotem místo
nosu, se houpe ze strany na stranu ověšěno drahocennými koberci něco
jako altán nebo gloriet. Mezi koberci vykukuje překrásná dívka... Fix
laudon!
První se vzpamatoval kostelník Petržela, s kotlíkem svěcené vody
a kropáčem v ruce. Najednou předzpíval beraním hlasem: Tří králové
monarchové východní kraj opouštějí…
Pak už se všechno seběhlo rychle. Černoch v turbanu, utkaném z perel
velkých jako slepičí vejce, sesedl z koně a poprosil vybraným způsobem
o nocleh pro princeznu Meluzínu, která je unavená z cesty. Hostitelé
okouzlení krásou dívky souhlasili, jelikož ihned věděli, že jen a jen ona se
stane kněžnou těšínského zámku. Zatímco Těšíňané, nevycházející z údivu,
se přátelili s návštěvníky, hosté se střapatými černými hlavami a tvářemi
lupičů, zato s holubím srdcem, ukazovali bílé zuby a smáli se zpívaje
veselé žalmy, zatímco se jejich zvířata koupala v Olze. Hrbáči pili vodu
a ten s odstávajícíma ušima se poléval vodou po hřbetě a stříkal na
přihlížející. Zámořští dvořané, tábořící u Olzy dřepě nebo sedíc zkřižmo na
polštářích u ohně, zpívali plačtivě a táhle jakési žalostné žalmy.
„Prosí o vodu. Prosí Allaha o vodu. Tam, odkud přicházíme, není voda.
Oni zde přece nezůstanou, oni se tam vrátí. Je tam hodně slunce, ale málo
vody. Budou se vracet písčitou krajinou... Já jsem vyrostla v bílém zděném
alcazaru, v bílém zděném zámku, kde byl dostatek vody. Všude byly
fontány. Voda zvonila jako zvoní dnes v Olze. Zámek stál na vysoké skále
dodatek
Žalostný příběh o Meluzíně2
a dole pod zámkem bylo bílé město. Zámek chránily vysoké zubaté valy,
brána byla zlacená, na zdech byly vytesány mramorové krajky podobající
se čepcům těšínských měšťanek.“
Zanecháme zamyšlenou Meluzínu a přistoupíme k varhaníkovi, který se
teď nadmul, jak topřísluší moudrému člověku, který jedl chleba z nejedné
pece a ví, zač je toho loket: „To zvířes chobotem, lidičky, to je elefant čili
Loxodonta Africana, neboli Elephas Maximus a prodloužený nos má za
svou chamtivost a zlodějství... Protože když svatý Noe posbíral všechna
zvířata na svou archu, jelikož se Olza vylila a byla velká povodeň a celý
svět zatopila, tak tehdy chtěl tento elefant na oné arše ukrást svatému
Noemovi jelito, které si smažil na pánvi. Svatý Noe se šel podívat, zda už
Olza klesá, a tehdy slon prostrčil svůj frňák škvírou ve dveřích a jal se
potahovat, potahovat. A že jelítko krásně voní, proto vytahoval svůj frňák a
vytahoval, až mu z něho vznikl chobot. A ti hrbatí, to jsou velbloudi čili
Camelidae, a hrby mají takové veliké, poněvadž v nich nosí lidské hříchy.
A to ještě není všechno,“ dodal rozhodně varhaník. „Pamatujte, lidé zlatí,
jestli budete litovat groše pro mou duchovní osobu, jestli budete obelhávat
na váze, jestli budete dolévat vodu do mléka, může vám stejný hrb vyrůst
na zádech.
ukázala býti mořskou pannou, kouzlo zmizelo a s ním i jeho milovaná
manželka. Bolko umřel z žalu, jeho matka se utrápila k smrti, jejich děti
umřely také, ač nebylo psáno, zda soužením. A samotná Meluzína,
i když už je to stovky let, unáší se s větrem za temných nocí a pláče hledaje
své tři děti… Bylo to potřeba?
na motivy Gustawa Morcinka
Nasza Księgarnia 1966
A zatímco měšťané poslouchali s otevřenými ústy, na zámku se děly ještě
prapodivnější věci – kníže Bolko se zasnoubil s Meluzínou! Takovou
svatbu, jak je Těšín Těšínem, ještě nikdo neviděl. Tak krásný pár ještě
nikdo nespatřil. Nikdo také nevěděl, že nevěsta vymohla na ženichovi
zvláštní slib. Tak tedy – uprostřed zámeckého parku měla vzniknout, pouze
pro ni, malá glorietka s vodou a v té se měla každou sobotu koupat
o samotě, nikým nerušena.
Měly tyto koupele v mramorovém bazénku vybudovaném zamilovaným
Bolkem a naplněném až po okraj krystalickou čerstvou vodou něco
společného s historkami o nedostatku vody na poušti? Anebo je to bratření
s tajemnými sílami, zrada nebo ještě něco horšího? Poznal to časem Bolko,
když podlehl nutkání své matky a porušil slib daný své ženě – Meluzína se
příloha
dodatek